2001 neprodejné. èasopis o umìní abstinence

èasopis o umìní abstinence

1/2001 neprodejné

0 2 4 6 7 9 10 11 12 13 14

Vítejte v novém tisíciletí! Práce je dost Docent J. Skála: Musíme si pomáhat Docent J. Skála: Abstinence je někdy nudná Jaká jsi Ameriko a co jsi mi dala Po 1., 6. roku abstinence Návrat syna skoro už ztraceného Čtyřletá. Názor pacienta Anketa ELPY – PF 2001 Dopis z Austrálie František Hrubín (předmluva) Aktuality a informace

ELPA je občanské sdružení abstinujících absolventů řádné léčby závislosti na alkoholu, drogách a patologickém hráčství, pavilon 31 (dříve 26), PL Bohnice. Vychází jako interní léčebná pomůcka Vydavatel časopisu ELPA: Rudolf Kökert, PL Bohnice, pavilon 31, Ústavní 91, 181 02 Praha 8, tel.: 02/84 01 63 75. Nepodepsané články jsou dílem redakce. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Neprodejné. Březen 2001 Toto číslo bylo uvolněno za účelem reklamy grafické dílny. Grafická úprava, sazba, zlom a tisk pro potřeby ELPY: Ing. František OTTA, tel.: 272 921 846 Veškerá práva vyhrazena. Text i grafika jsou chráněny autorskými právy. Bez souhlasu redakce nelze z tohoto časopisu použít cokoliv k jakémukoliv účelu

Pøedstavujeme:

doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc. alkoholog a psychoterapeut A P O L I N Á Ř Tato strana: foto FO, 15. 2. 2000 Ilustrace M. Vorel, Větrník 1978

docent Skála: doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc. èeský alkoholog a psychoterapeut struèný pracovní ûivotopis 1916 narodil jsem se 25. května v Plzni 1948 na půdě Psychiatrické kliniky (Praha 2, Apolinářská 4) zahájilo svou činnost samostatné oddělení pro studium a léčbu alkoholismu – později i jiných závislostí 1951 založena detoxikační záchytná stanice, která byla první svého druhu, a to nejen v Československé republice 1952 Apolinář má 50 lůžek 1957 vyšla monografie „Alkoholismus“ (Skála, Ma\ová) 1968 20 let činnosti Apolináře prožíváme za pohnutých událostí (sovětská intervence do Československa) 1970 cesta kolem světa 1971 v Lojovicích založena rehabilitační pobočka pro ženy 1978 Psychoterapeutický kabinet se sídlem v Apolináři. Téhož roku započata finanční sbírka pacientů na „Apolinářský pohár“ pro prvního maratonce, který zaběhne čas pod 2:06:00 hod. 1985 vydána monografie „Závislost na alkoholu a jiných návykových látkách“

1988 Apolinářský KLUS oslavil jubilejní 2 000. setkání členů klubu 1989 v Apolináři se sešla první skupina „Anonymních alkoholiků“ (AA) v ČR 1991 Pražská psychoterapeutická fakulta (PPF) zahajuje svou činnost 1996 80té narozeniny. Zasazení „Skálovy lípy“ 1998 vychází kniha pamětí „Lékařův maraton“ (Český spisovatel, ISBN 80-202-0663-9) 1999 Marocký vytrvalec Chalid Chanuci vyhrál Chicagský maraton v nejlepším světovém výkonu všech dob – 2:05:42 hod. Pohár tedy čekal na svého muže plných 21 let. Těšíme se na jeho předání do rukou muže, který naplnil vizi apolinářských pacientů a zdravotníků. 2000 vychází „Skálův zápisník“ 19. 3. 2001 „…Existuje dobrá naděje, že pohár bude předán letos v květnu.“ (Z telef. rozhovoru s doc. J. Skálou, pozn. redakce.) Použité materiály: Lékařův maraton, Skálův zápisník, ELPA 1/2000.

Musíme si pomáhat. Umíme si pomáhat? Umíme být prospìšní? ELPA se rozběhla v minulých letech včas, aby se dostala do třetího milénia už s prvními dobrými zkušenostmi. Práce ji čeká dost. Problémy související s alkoholem u nás koncem druhého milénia vrcholily. Jsme první ve spotřebě piva na světě a třetí ve spotřebě koncentrovaného pití v Evropě. Je to zlé – sakra zlé. A ještě navíc schopní propagátoři hledají a nalézají cesty, jak naší špičkovou konzumaci ještě zvyšovat. Pro ELPU a její pacienty je trvalá a důsledná abstinence včetně piva jasná. Proč neuvolnit hravost a tvůrčí kapacitu ELPY a jejich pacientů také v dílnu, která by vyráběla propagační protilátky.



Jsem přesvědčen, že začátkem léčby by měl být motivovaný pacient a takový nutně potřebuje motivovaného terapeuta. Přání, aby se oba dva setkali v pravý čas, rád vyslovuji představitelům institucí, kteří se věnují léčbě závislostí na alkoholu.

Je to anglické úsloví: „Pane Bože, dej mi to, co především potřebuji, to je pořádný kus motivace“. A co pak potřebuje náš motivovaný pacient? Je toho hodně, zdůrazním jen něco. Jedná se o přijetí zodpovědnosti, přestat si lhát, přijmout princip trvalé a důsledné abstinence, nelitovat se, léčit se sám pro sebe. Už během své vlastní léčby pomáhat těm, kdo jsou na tom ještě hůře než já. Místo se vracet do minulosti a vyčítat si své pití, věnovat čas trávený v léčbě úsilí o nápravu vztahů především ke svým blízkým v přítomnosti i budoucnosti. Výčitky se stahují na minulost! Je to až dost práce na dobu tří měsíců. Tu vyžadovala apolinářská dobrovolná ústavní léčba. A tu i dnes představuje stacionární standard. Poznal jsem hodně terapeutů z řad sester, sociálních pracovnic, psychologů i lékařů. Požadavek společný pro všechny bych nazval zájem o pacienta, který je ovšem podložen příslušnými dovednostmi

2

a znalostmi, které pacientům budou prospěšné. Jedná se o takovou sumu dovedností a znalostí, které nejen odpovídají vzdělání, ale pokud možno je přesahují. Zdůrazňuji, že terapeut má být kromě mnoha jiného nejen expertem o životě, ale spíše už expertem života. Terapeut nepochybně musí mít dobrou vůli pomáhat, ale musí poznat sám sebe, v čem jako osobnost není ještě dostatek zralý, a proto pro pacienta i rizikový. Mnohokrát jsem vyzýval terapeuty na protialkoholních odděleních k abstinenci. Během doby jsem jim radil systém: „Budu abstinovat tři roky a pak se uvidí“. Nebyl jsem zdaleka úspěšný, a proto oceňuji zásadu trvalé a důsledné abstinence u laických terapeutů, u nichž je samozřejmá a navíc bez časového omezení. Motivovaný terapeut by neměl především čerpat sílu z výše procenta svých abstinujících pacientů, ale z kvality svých vztahů k nim. V tomto ohledu jsme v Apolináři čerpali hodně sil na diskusích KLUSu. Na nich jsme získali patřičné psychoterapeutické oktany. To se dálo, když na takové diskusi na ‚levici‘ sedělo padesát aktuálně léčených pacientů a stejný, ne-li větší počet na ‚pravici‘ představovali ti, kdo abstinenci praktikovali od jednoho dne až do několika desítek let. Jádro takové klusácké pravice řeklo těm potřebným na levici všechno daleko lépe, než bych to dokázal sám. Mým úkolem bylo facilitovat, usnadňovat, zprostředkovat, moderovat dialog mezi oběma stranami. To jsem míval pocit tlumočníka, který může a musí významně pomáhat, aby obě strany se po půldruhé až dvou hodinách rozcházeli v přátelském duchu a za týden přišli zas. Jestliže měl uvedený postup tu pravou komunitní ‚š\ávu‘, motivační křivka pacientů i terapeutů šla vzhůru k prospěchu všech. Vždy ovšem šlo primárně o to, koho jsme si vůbec pustili do revíru a\ už šlo o pacienta nebo terapeuta.



Byla to unikátní časově historická i místní shoda jako v antické tragédii. V následujících dnech jsem pokračoval v návštěvách zubní kliniky, v tamější laboratoři mi nasadili totální zubní protézu, která dodnes bezchybně slouží po stránce funkční i estetické. Vzpomínám zde na jednoho ze svých apolinářských šéfů prof. Vladimíra Vondráčka, který ve svých pamětech si pochvaloval, jaké to bylo blaho dočkat se konečně třetí dentice, samozřejmě kvalitní. V dalších měsících roku 1990 a v začátcích roku 1991 jsme s Ma\kou opakovaně uvažovali o léčbě motivovaných pacientů, kteří by ji absolvovali frakcionovaně v nějakém rekreačním či sportovním zařízení. Sestavili jsme nejen koncepci, ale i podrobnější program, ale nikdy jsme s ním nešli tak říkajíc na buben. Do terapeutického tria jsme zavzali apolinářského absolventa a třetího předsedu KLUSu Jiřího Kovaříka, který dokázal zaběhnout i maraton. A pak přišel ten dobrý nápad vytvořit vzdělávací program v psychoterapii pod názvem Pražská psychoterapeutická fakulta (PPF). Časem jsme pro ten účel založili společnost s ručením omezeným, kterou od té doby vedou čtyři lidé (PhDr. Jiří Růžička, MUDr. Eva Růžičková, Ma\ka a já). Navíc nám pomáhají další čtyři členové realizačního týmu, z nich stálicemi jsou Jiří Kovařík a Libuše Veselá a nepostradatelná PhDr. Hanka Drábková. První víkend PPF proběhl ve velkém sále Městské knihovny v listopadu 1991 a koncem března 2001 bude již víkend 85. Ten se nyní koná vždy koncem měsíce 9krát do roka v aule Filozofické fakulty UK. Potěšující je návštěva frekventantů z řad nejrůznějších profesí a to nejen pomáhajících. Tento docházkový způsob vzdělávání v psychoterapii získal značnou oblibu a je vyhledáván například u vysokoškolsky vzdělaných žen na mateřské dovolené. Sebezkušenostní část vzdělávání v psychoterapii nabízíme jako dlouhodobý pětiletý výcvik, který použili již i někteří ‚našinci‘ s absolvovanou protialkoholní léčbou a jako kvalifikovaní terapeuti působí profesionálně.

Sedmnáctý listopad mne zastihl na cestě do Brna, kde byl připraven víkend výcvikové skupiny zahájený v roce 1985. Tehdy jsem byl již sedm let v důchodu a za tu dobu jsem napsal pět větších prací z problematiky závislostí a kolektivní monografii z psychoterapie spolu se členy kolegia Pražského psychoterapeutického kabinetu. Ten měl za sebou 10 let systematické práce.

Ve svém Zápisníku v eseji „Občane pracuj, vydělávej, podnikej, ale také pomáhej neziskovému občanskému sdružení“. Ptáš se, kolik by této práce mělo být? Nejméně jedna desetina z toho, co odpracuješ za penízky.

V pátek 17. listopadu večer jsem se díval na televizi v Apolináři na to, co se dálo. Vždy\ tentýž den, ale o padesát let dříve jsme doprovázeli na poslední cestě medika Opletala. Průvod vycházel z Albertova a odtud pokračoval přes Karlovo náměstí.

Po deseti letech podnikání můžu potvrdit pravdivost teze, ze sice není důležité být bohatý, ale že je důležité nebýt chudý. Zapadá to dobře do našeho životního stylu aktivního stáří. (Jaroslav Skála, únor 2001)

3

Abstinence je nìkdy nudná „V léčebně se básníci vyskytovali spíš jako ojedinělé případy, ovšem na záchytce představovali jednu z nejvýznamnějších skupin,“ vzpomíná průkopník a nestor české protialkoholní terapie docent Jaroslav Skála. Pár měsíců po promoci, tři týdny po nástupu na Pražskou psychiatrickou kliniku – v září 1946 – odjel psychiatr Jaroslav Skála do Bruselu na mezinárodní konferenci o závislostech na toxických látkách. Tam pochopil, že alkoholismus je celosvětový problém, a začal se jím zabývat. „Půjdeš ke Skálovi. Je u Skály. Skála ho vyhodil,“ řeklo se a každý věděl, že je řeč o pražské protialkoholní léčebně u Apolináře. Závislí ho nenáviděli i milovali. Hovořil k nim nevybíravou, ironickou řečí. Dodnes je tento třiaosmdesátiletý docent ve výslužbě obrovskou autoritou v oboru. Kyčelní klouby vyměněné, vidí spíš už jen v obrysech, ale mozek mu funguje perfektně. Určitě nejen proto, že už čtyřicet devět let abstinuje.



Mohl byste odhadnout, kolik pacientů jste měl během své klinické praxe v péči? To vám mohu říct přesně. Důkladně jsme s mojí sociální pracovnicí, paní Arnoštkou Ma\ovou, poznali třináct tisíc závislých. Tolik jich na klinice vydrželo celé tři měsíce. Deset tisíc mužů, dva tisíce žen, tisíc mladistvých. Tvořili mezi nimi významnou skupinu literáti? V protialkoholní léčebně u Apolináře, založené v roce 1948, ne. Tam se jednalo spíš o ojedinělé případy. Ovšem na záchytce, vzniklé až roku 1951 – to byla jiná. Statistiky jsme si vedli pečlivě. Vyplývá z nich, že nejpočetnější zastoupenou profesí na záchytce byli instalatéři a hned po nich se umístnili citlivé duše – autoři veršů pro děti. Dětských básníků ovšem dohromady nebylo nikdy tolik co instalatérů. Jinými slovy: když se to zhruba spočetlo, ukázalo se, že na záchytce spočinulo mnohem větší procento dětských básníků než instalatérů. Ukázali se tam skoro všichni. Nevím, jak o vás mluvili dětští básníci, ale Ivan Diviš, který se u vás léčil, na vás vzpomínal – pro mnohé jistě překvapivě – s úctou, ba s láskou. Máte pravdu, asi ke mně nějaký vztah vypěstoval. Tak před pěti měsíci mě přišel neohlášeně navštívit do mého pracovního apartmá u Apolináře a zastihl mě, jak odpočívám na lůžku. Byl bílý den. Básník začal máchat holí, hrozil mi jí a křičel: „Proč vy tady takhle ležíte?“ Bylo znát, že ho to velice rozrušilo – trochu pohoršilo, ale víc zděsilo. Znal mě jako člověka, který se snaží pomáhat druhým na nohy, prohání je, a tea

mě poprvé viděl bezmocného. Jinak ovšem musím říct, že když se u nás Ivan Diviš léčil – to byl ještě mladý, ne tak slavný autor –, nevěřil, že já bych mu mohl nějak pomoci. Oslovoval mě sice bůhvíproč mistře, ale říkal: „Ten Skála mi nemůže nic dát a já mu nemůžu dát nic z toho svého.“ I já jsem dobře věděl, že nejsem vyladěný na jeho vlnu. Odešel z léčení předčasně. Mnohem později mě dost překvapilo, když jsem ho slyšel na Svobodné Evropě v jednom fejetonu velice chválit Apolináře jako instituci.

Stejně si nedovedu představit, jak tam vlastně vydržel, by: jediný den. On – komplikovaná, vyjímečná individualita s rouhavým vztahem k autoritám – v léčebně, kde vládne disciplína, pořádek, řád. Nebojte se, ono i té individualitě bylo v léčebně popřáno – při psychoterapii. Ale pokud měl službu, musel mít Ivan Diviš hajzly uklizené stejně dobře jako prostý člověk. Vážil si vás i proto, že jste i jako autorita nejvyšší neskrýval sebekritickou skepsi ke své vlastní léčebné metodě. Jistě. Jestliže se v léčebně objevují deset let ti samí recidivující pacienti, nemůže být chyba jenom v nich, ale i v terapeutech. Dokonce tkví už jenom v terapeutech. A ty největší rezervy musí mít terapeut hlavní, který za všechno odpovídá, totiž já. To jsem často opakoval. Navíc jsem zdůrazňoval, že žádná léčba se nehodí pro všechny závislé. Účinná může být jen léčba, které člověk věří, ale ani ta zdaleka ne vždy. Tomu mě naučili Anonymní alkoholici, kteří poznali, že jejich systém nakonec zachrání tak deset procent lidí. A já jsem říkal, že jestli ten můj systém může zachránit pět procent, tak je to všechno. Ale na to jsem přišel až tak po patnácti letech klinické praxe. Zpočátku jsme nevěděli nic. Všechno jsme se museli učit na bedrech pacientů a k jejich škodě. Přesto mám za to, že jsme nešli tak úplně nesprávnou cestou. Dnes jsou v módě různé měkčí, načechranější přístupy k lidem v léčbě. Přiznám se, že cítím jisté zadostiučinění, když se dovídám, že nejlepší výsledky má pořád americká klinika Betty Fordové, kde je režim ještě tvrdší, než býval u Apolináře. Diviš nebyl jediný velký básník, který měl pro Apolináře velké uznání. Totéž cítil František Hrubín. Dokonce prý neváhal dát vlastní mélické nadání do služeb léčebny a produkoval v ní říkánky, jež se stávaly terapeutickým prostředkem. To je pravda. Přišel k nám v roce 1952. Jeho básničky se připichovaly na nástěnku. Popisovaly třeba soutěž jednotlivých pokojů o nejvzornější pořádek. Jednu, takovou obecnější, mám na zdi zarámovanou. Citovat mohu jen volně. Každá sloka začínala stejným obrazem čehosi odpudivého. Třeba: „Housenky se každý štítí, ta má smutné živobití.“

4

No a pak se ta housenka zakuklí a je z ní krásný motýl. Poslední sloka nás poněkud přeceňuje: Opilce se každý štítí, ten má smutné živobytí. A\ jsi pivař nebo vinař, pomůže ti Apolinář. Byly to pochopitelně texty pod úrovní jeho velkých sbírek, psal je spíš jako ten básník pro děti, ale jako užité umění fungovaly. Ve své autobiografii dokázal František krásně popsat své služby na záchytce, které jsou součástí léčby: „Starý si bídu strojí, mladého si bída strojí sama…“

A váš vztah? Byl jste vyladěn na jeho vlnu? S Hrubínem jsme se osobně sblížili a prožili jsme spolu hodně. Byl jsem tehdy v oboru jen pět let a neuvědomil jsem si včas, že je to ode mě vlastně hrubá terapeutická chyba. Jezdili jsme v létě do Chlumu u Třeboně k rybníku Hejtman. On s rodinou, já jen s dětmi. Byl jsem rozvedený a snažil jsem se jim o dovolené vynahradit, co jsem přes rok zanedbal. Tam jsem poznal Hrubínova syna Vítka, který se pak také dostal do závislosti na alkoholu. Básník mi v sedmapadesátém napsal předmluvu k mojí monografii o alkoholové závislosti a její terapii, později dokonce k monografii o mně. Snažil se vás někdy nějaký literát přesvědčit, že pije, jelikož mu alkohol pomáhá psát, uvolňuje a rozvíjí jeho fantazii? Jen jednou na záchytce poměrně renomovaný básník. Byl tam častým hostem, léčit se nikdy nešel. Vykládal mi o tom celé dvě hodiny. Nebyl ovšem střízlivý. František Hrubín se o svých poznámkách, které si udělal v opilosti a o nichž si v tu chvíli myslel, že jsou geniální, vyjadřoval vždy s naprostým despektem. Ale abych netvrdil, že alkoholový rauš nemůže žádnému umělci přechodně pomoci, připouštím: snad mu lze přiznat jisté zajímavé účinky na tvorbu moderních malířů, kteří se nezabývají precizní drobnokresbou, ale pracují spíš s kombinacemi barev základních tvarů, hrají si s jejich valéry… O tomhle jsem zas debatoval s výtvarníky. U Apolináře se jich vystřídalo taky pár. Od Ivana Diviše jsem také nikdy neslyšel, že by pil proto, aby lépe psal. Pokud kdy uváděl nějaké „rozumné“ důvody, mluvil o možnostech alkoholu otupit nesnesitelnou citlivost, zastavit strašný myšlenkový trysk … Tohle je časté tvrzení. Amerika má osm nositelů Nobelovy ceny za literaturu, pět z nich bylo závislých na alkoholu. A snad všichni uváděli zmíněný důvod. Osobně jsem přesvědčený, že reálný impuls byl prozaičtější: zasáhla je v mládí strašlivá vlna nadrženého postprohibičního pití. Jak říkávám, získali Nobelovu cenu, přestože pili. Myslíte si tedy, že neměli více zraňující vnímání světa než většina ostatních?

To netvrdím, ale příčinnou souvislost bych tam nedával. Podívejte se: já piju, protože a abych… To je racionalizační systém každého závislého na alkoholu. A každý si vybuduje takový systém, na jaký jeho mozek stačí. Od naprosto primitivních po velice rafinované. Netýká se to jen alkoholiků. Člověk má sklon obehnat racionalizačními systémy každou svoji potíž. Na to již přišel Freud. Jedná se totiž o systém obrany: kdybyste ho dotyčnému jen tak vzal, patrně by se zhroutil úplně.

Dá se s tím tedy vůbec něco dělat? Je to velmi těžké. Psychoterapeut musí v oblasti racionalizačních systémů pracovat nanejvýš opatrně, opakuji: i když tento systém ve svých důsledcích lidi drtí, v úvodní fázi léčby ho pořád ještě potřebují. Jde sice o to posunout člověka v přístupu k problému o kousek jinam, někam, kde by mu už racionalizační systém prospíval. Ale jak já pořád říkám při výcviku terapeutů i sester: po určitou dobu musím být pacientovi použitelným blbcem a dělat, že mu to všechno věřím. On si však zároveň musí uvědomovat, že by se měl po čase dostat v náhledu problému trochu dál. Vytvořit takovou situaci je velké terapeutické umění. Existují přece i inteligentní závislí jedinci, kteří si dobře uvědomují, jak na tom jsou. Studují lékařská repetitoria, a co se dozvědí? Že pokud se půjdou léčit, s daleko největší pravděpodobností se octnou v koloběhu křehkých abstinencí a zničujících recidiv, které je okamžitě přivedou ještě hloub, než byli. Tak za prvé: pokud se někdo odmítá léčit s tím, že mu stejně není pomoci, jedná se opět o racionalizaci. Ale k té perspektivě: i přechodná abstinence má pro organismus velký zotavující význam, o rodinných a sociálních vztazích nemluvě. Potíž je v tom, že nikdy nevíme, která recidiva bude ta poslední. Při recidivě totiž může v organismu selhat kdeco. Že léčené lidi přivede recidiva okamžitě ještě hloub, než byli? Jak koho. Já jsem pacientům při propouštění vždycky mimo jiné přál, aby jejich recidiva – pokud k ní dojde – byla co možná bouřlivá. V tomto případě je mnohem větší šance, že je někdo rychle dopraví tam, kam v této situaci patří. Pozvolné, sebeklamné recidivy jsou mnohem nebezpečnější. A co ti lidé, kteří tvrdí, že pijí – a nikterak málo –, protože jim to chutná? Protože pití piva v hospodě je nádherný obřad? Kult radostného, chandryprostého pití je v české literatuře tohoto století velice silný. Stačí otevřít kteroukoliv knihu Bohumila Hrabala. Tihle lidé si také něco nalhávají? Nikoliv nutně. Prozradím vám, co říkal u Apolináře jeden velký český malíř a přítel spisovatele, o kterém jste se zmínil. „Hrabal? To není pořádnej alkoholik. Ten se nikdy nenechal chlastem uštvat tak, aby se válel pochcanej ve vlastních zvratkách. Hrabal – to není pravej ‚našinec‘“. Tak si totiž závislí v léčebně u Apolináře říkají.

5

Apolinářský pohár, Skálův zápisník 2000

No: Pamětníci z řad Hrabalových přátel tvrdili, že i on se válíval – ovšem pouze jako mladík. Časem se „naučil pít“. Troufám si tvrdit, že v mládí se párkrát zpila pod obraz velká většina naší populace. Ani ve starších generacích mnoho abstinentů nevidím. Kdo však třídí pijáky? Kdo to na ně ukazuje prstem a říká: tobě to projde, ty vyvázneš, ale – ty špatně skončíš? Organismus. Lékařská věda toho čím dál víc svaluje na geny. Já ne tak docela. Léta jsme se o tom dohadovali s profesorem Zvolským, který se zabýval genetikou na světové úrovni. Shodli jsme se, že genům bychom přiznali tak desetiprocentní podíl na vzniku alkoholových závislostí. Zbytek připisuji vlivu prostředí, tedy faktorům, jako je takzvaný rodinný stůl a tak dále. Není ovšem naprosto vyloučeno, že alkoholová závislost je vrozená. Není to po nikom, ale narodíte se s tím. Poslední dobou se totiž objevily i výzkumy, jejichž výsledky podporují tuto teorii.

Takže skončíme obvyklým způsobem? Že jedinou jistotou je celoživotní naprostá abstinence? Víte, začal jsem abstinovat v padesátém. Nikoliv proto, že bych byl závislý. Řekl jsem si jenom: „Když už se tak snažíš zasahovat do osudu lidí, jdi do toho taky. Vyzkoušej si, co jim ukládáš a doporučuješ.“ A vydržel jsem to. Kupodivu si však ještě vzpomínám na léta, kdy jsem se občas napil. Není sporu o tom, že život pijáka je pestřejší. Lidem, kteří se rozhodli pro abstinenci, zdůrazňuji: Pozor! Někdy je nudná. Jenže život člověka s rozvinutou alkoholovou závislostí – ten je mučivý a naprosto pustý. Jako kazachstánská step – mám-li použít příměru Ivana Diviše? Pustší. Doporučuji například román Hanse Fallady Pijan. To je zobrazení života závislého člověka, s nímž se po dlouhé terapeutické zkušenosti můžu zcela ztotožnit. (Přepis stejnojmenného článku Ladislava Vereckého, publikovaného v časopise ‚NEON‘, říjen 1999.)

Jaká jsi Ameriko a co jsi mi dala?!? Přemýšlel jsem, jak se obdarovat ke svému životnímu jubileu. Spojil jsem tedy příjemné s užitečným. Přejel jsem Ameriku z východu na západ na kole. Jel jsem ‚Matkou cest‘ čili známou ‚Route 66‘, která oslaví v letošním roce 75 let od svého vzniku a která byla a stále je svědkyní mnoha lidských osudů, nebo\ to byla ta cesta, pomocí které se osídlovala Amerika. Vyrazil jsem takhle jednou v úterý 19. září léta páně 2000 z Chicaga, od břehu Michiganského jezera (které pro nás suchozemce má rozměr moře) a po necelých čtyřech týdnech (přesně v sobotu 14. října) jsem stál na molu v Santa Monice (Los Angeles), které omývaly vlahé vlny Pacifického oceánu. The Mother Road (dále již jen R66) je dlouhá 2448 mil (cca 3920 km). Já jsem ji absolvoval takto: 2498 km na kole, 1148 km autem, 250 kilometrů vlakem a 24 km na korbě náklaaáku. Projel jsem devět států Unie, přestože R66 protíná ‚pouze‘ osm (Illinois, Missouri, Kansas, Oklahoma, Texas, New Mexico, Arizona, Kalifornie). Nemohl jsem si přece nechat ujít Las Vegas (abych doplnil zásoby financí), které bylo jen malou zajížakou do státu Nevada. Viděl jsem ohromnou zemi se spoustou krásných přírodních výjevů. Jel jsem ‚krajinou kukuřice‘, kde opravdu, kam oko dohlédlo, byly jenom ohromné lány kukuřice, šlapal jsem typicky ‚českou‘ přírodou s našimi lesíky a srnkami, probíjel se silným protivětrem v náhorních planinách (2500 m n. m.) Nového

Mexika, hleděl jsem užasle na stáda koní v Arizoně a obědval v Texasu vedle opravdového šerifa s koltem za pasem. Viděl jsem černochy, žlu\ochy, rudochy a mnoho jiných ras. Projížděl jsem na svém ‚oři‘ v parném nedělním poledni Beverly Hills a čekal, která z filmových hvězd mě pozve na oběd (marně), ale také jsem projížděl černošským slumem v St. Luis, kde sedělo na zápraží mnoho malých i velkých Luisů Armstrongů a já byl hrdý na naši malou českou vlajku, která mi lehce plandala pod sedlem a všichni tito místní na mě mávali a já také mával a měl jsem co dělat, abych neslezl z kola a neobjal je a nesnažil se všem vysvětlovat, že jsem z Čech, z těch Čech, ve kterých je hrozně krásně, i když jsou proti této obrovité zemi jenom kapkou. Přejížděl jsem jako pubertální floutek zlaté hvězdy ‚stars‘ na hollywoodském chodníku slávy, ale také jsem upaloval fofrem okolo slumu původních indiánů, proti kterému byl mostecký Chánov nádherným a přívětivým sídlištěm. To vše jsem z kola viděl. Nebo\ z kola člověk vnímá všemi smysly, vidí vše, cítí vůně i nevůně, každý hrbolek je ztlumen zadní částí těla, každý závan větru je znát. Co jsem ještě cítil? Že a\ je Američan chudý nebo bohatý, bílý nebo černý, je vždy hrdý, je hrdý na svoji Ameriku, která je (jeho slovy) „krásná, báječná a bohatá“– to vám řekne i člověk, který v zápětí dodá, že on je chudý. Co jsem ještě cítil? Že říci „já znám

6

Ameriku“ je hloupost. Již při pohledu na mapu světa člověku dojde ta obrovská rozloha a tudíž mnoho rozdílných způsobů života. Přesto jsem během těch pěti týdnů nakoukl ‚pod pokličku‘ této země, nebo\ jsem byl dnes a denně v kontaktu s těmi místními lidmi, kteří tu Ameriku tvoří. Také jsem cítil stesk a smutek. Poznal jsem jaký je rozdíl mezi touláním po té ‚naší‘ Evropě a jaký je rozdíl – být ‚za louží‘. Vzdálenost, nemožnost zasáhnout do dění doma, časový posun (když jsem vzhůru a mí blízcí spí) – to jsou vše momenty, které působí na vnitřní rovnováhu. Když jsem po čtyřech týdnech opouštěl Los Angeles, abych se (nyní již letecky) přesunul přes celou Ameriku do víru života, do New Yorku, tak jsem si možná přál, aby ten Boeing 767 již raději zamířil do Prahy. Ale touha po poznání zvítězila. Opět jsem si během 5ti hodinového letu uvědomil tu obrovskou rozlohu této země, navíc umocněnou posunutím času o tři hodiny (kde se to člověku v Evropě poštěstí). V New Yorku, tomto kosmopolitním městě, jsem vycítil, z čeho pramení americká tolerance. Zde vidíte opravdu všemožné lidi, všemožných vyznání,

Po 1. roku abstinence Prožil jsem si své peklo. Ale neuvěřitelně dlouho jsem si to v plné míře neuvědomoval. Škoda. Trvalo dobře deset let, kdy alkohol čím dál tím ve větší míře ovlivňoval mé rozhodnutí, celý můj život. Dokonce občas mi to i začalo vadit. Ale asi nikoliv dostatečně. Navštívil jsem i několikrát AA, ale k ničemu to nevedlo. Měl jsem dojem, že se jedná o sdružení bigotních patronů, pro které je abstinence jediným cílem života. Po 10ti letech toho moji blízcí i zaměstnavatel měli už konečně dost a tak jsem se dostal na svou první protialkoholní léčbu. Zdálo se vše jednoduché, budu abstinovat a vše bude v pořádku. Skutečnost však byla zcela jiná. Já sám jsem se naprosto nezměnil. Dál jsem zůstal konfliktním typem, velmi těžko se vyrovnávajícím s jakýmkoliv neúspěchem. Chyběl mi ventil, kterým byl dříve alkohol. A chyběl mi čím dál tím víc. Má nespokojenost s okolím, s celým světem narůstala, přičemž svůj vlastní podíl viny jsem nebyl ochoten připustit. Ostatní mne prostě nechápali. A tak přišlo to, co asi zákonitě přijít muselo – recidiva. Přišly další protialkoholní léčby, další recidivy, vzrůstající deziluze ze světa, ale naštěstí i sama ze sebe a také přesvědčení, že alkoholik nedokáže trvale žít bez alkoholu. Protialkoholní léčebny i statistické výsledky jejich léčby mne v tom pouze utvrzovaly. A tak jsem to v roce 1994 vzdal a prožil svůj nejhorší sedmiměsíční tah, doufajíc v podstatě, že to nejde přežít. I když to moje mysl vzdala, tělo řeklo dost. Přišla série epileptických záchvatů a já jsem se probral nakonec na další,

všemožných světových názorů a oni si nevadí!!! Oni se tolerují, oni se respektují. A co ještě jsem cítil? Že jsem Čech, že jsem hrdý na svou zemi, že se těším na svou zemi, že se těším zpátky domů, že bych nechtěl v Americe žít, přestože je taková jaká je, nebo právě proto?!? Fyzickou a psychickou únavu – z kola, z přesunů, z nocování každý den jinde. Ale také jsem cítil obrovskou vnitřní hrdost a sílu, že i když jsem byl pět týdnů více než 10 000 km od domova bez jakéhokoliv ‚dozoru‘, každý večer i v několika typicky amerických ‚pubech‘, tak mohu s čistým svědomím psát pro tento časopis. Mé pocity z cestování, které jsou mým mozkem teprve nyní postupně zpracovávány, jsou umocněny tou vnitřní krásou mého „já“, tím, že jsem se nezpronevěřil sám sobě. Sáhnul jsem si fyzicky i psychicky opět dále než dosud ve svém životě a jsem o kousínek opět „chytřejší“, co se týká pouze sebe samého. A to je velice důležité – pro mě. Přeji toto i vám všem. PČ, 2001

v pořadí již šesté protialkoholní léčbě. To už jsem byl na dně. Uvědomoval jsem si a lékaři mi to potvrzovali, že mám na výběr pouze dvě zdánlivě jednoduché, ale obě v daném okamžiku nepříliš vábné možnosti – abstinenci nebo upití se k smrti ve velmi krátké době. Měl jsem však obrovské štěstí. Znal jsem, i když v té době vůbec nechápal, zásady AA. V protialkoholní léčebně došlo k přijetí neprofesionála, více jak dvacet let abstinujícího alkoholika. Z počátku působil dost směšně, byl přijímán s despektem pacienty, ale i zcela viditelně ostatním personálem – zdravotnickými profesionály. Chyběly mu totiž školní znalosti problematiky. Ale měl několik předností, i když na první pohled nebyly znatelné. Především měl zájem, touhu pomoci lidem se stejnou či podobnou diagnózou. Nenechal se odradit, ani pacienty, ani částí personálu. A hlavně, sám si pokročilý stav závislosti na alkoholu prožil, na vlastní kůži poznal mentalitu alkoholika i problémy, které každého čekají a neminou. Prostě na rozdíl od personálu – profesionálů působil věrohodně, i když samozřejmě nikoliv okamžitě. Postupně. Postupně dokázal to, že jsem mu začal věřit i já. A co víc, věřil tomu, že alkoholik, tedy i já, může dokázat dlouhodobě abstinovat. Vrátil jsem se nazpět k AA, začal jsem přemýšlet nad tím, co říká, proč to asi říká, co tím chce z alkoholika udělat. Začal jsem přemýšlet nad tím, jak to funguje, nikoliv jako dříve, když jsem chápal AA formálně a k některým zásadám se stavěl vyloženě negativně. A tak původně nevábně vyhlížející abstinence se stávala čím dál tím zajímavější snahou o nový způsob života. A ten mi začal přinášet zážitky, které jsem si na začátku naprosto nedokázal představit a nebo jsem si vůbec nedovolil doufat, že by se mohly někdy v takové míře uskutečnit. A hlavně přinesla mi změnu sama sebe a tím i úplně jiný vztah k lidem, k řešení všech problémů co život přináší. Už snad vyloženě nejsem konfliktní typ.

7

Po 6. roku abstinence Pan Kökert mne požádal o příspěvek do ELPY. Bude to už druhý příspěvek, ten první byl hned v úvodním čísle časopisu. Jmenuji se František, jsem nepijící alkoholik. V době vydání mého příspěvku budu, doufám, mít 6 let. Čeho to vlastně budu mít šest let? Abstinence nebo střízlivosti? A jaký je v tom rozdíl? Pokusím se na základě svých zkušeností a i zkušeností přátel zamyslet nad svým vývojem v uplynulém období a i nad tím, co mne dle zkušenějších teprve čeká. Období bez alkoholu lze podle mne rozdělit do tří zásadně odlišných etap, které nelze nijak časově charakterizovat, to je přísně individuální. Přechody mezi jednotlivými etapami jsou pozvolné a to do té míry, že je většinou těžké rozhodnout, do které etapy nepijícího alkoholika přesně zařadit. Já sám pro sebe jsem si tyto etapy nazval abstinence, střízlivost a zralá střízlivost. ABSTINENCÍ nazývám první období po rozhodnutí alkoholika nepít. Poci\oval jsem v něm především častou touhu po napití, jejíž překonání bylo často značně bolestné. Strach z napití se střídal s různě dlouhými obdobími naprosté bezstarostnosti a sebedůvěry. Pokud bych v tomto období nedokázal postupně měnit sám sebe, své charakterové vlastnosti, odstranit postupně své charakterové vady, které mne ve svých důsledcích znovu přiváděli k alkoholu, vybudovat si nový žebříček životních hodnot, kde vlastní střízlivost byla na pokud možno prvním místě jako nutná – nikoliv však postačující podmínka splnění všeho ostatního, neměl bych pravděpodobně žádnou šanci dosáhnout dalších etap a tím i jisté životní vyrovnanosti a spokojenosti. Následkem vnitřních změn postupně ubývalo mých, tea již vím, že zbytečných, konfliktů s okolím. Pravděpodobnost recidivy u alkoholika je v tomto období poměrně vysoká. Za nejcharakterističtější pro toto období považuji ‚závist‘ vůči konzumentům alkoholu, kteří dokáží tzv. normálně pít. Období může trvat jeden rok, ale bohužel také i celý život nepijícího alkoholika, pokud vůbec dokáže zůstat střízlivý. STŘÍZLIVOST je druhé období, ve kterém má touha po napití postupně ustupovala, tyto stavy nebyly již tak nebezpečné, naučil jsem se je totiž zvládat. Strach z napití se změnil v trvalé obavy, uvědomoval jsem si, že možnost recidivy nade mnou visí v každém okamžiku mého života jako Damoklův meč. Bezstarostnost a neodůvodnitelná sebedůvěra byly definitivně pryč. Nejpodstatnější charakterové vady, vedoucí mne dříve k napití, byly alespoň částečně odstraněny. Střízlivost v mém žebříčku hodnot se dostala na první místo, nikoliv však zatím trvale, v některých obdobích byla zastíněna na čas silnými emocemi. Pravděpodobnost recidivy u alkoholika je v tomto období střední, násobně nižší než v první etapě. Za nejcharakteristič-

tější pro toto období považuji ‚překonání závisti‘ vůči konzumentům alkoholu. Období může trvat tři roky a samozřejmě i značně déle. ZRALÁ STŘÍZLIVOST je třetí závěrečné období, ve kterém touha po napití, dá se říci, postupně zcela ustoupí. Obavy z napití se postupně změní v respekt vůči alkoholu, nepijící alkoholik si stále uvědomuje nikdy nepřestávající možnost recidivy. Charakterové vady alkoholika, vedoucí ho dříve k napití, jsou v podstatě odstraněny, střízlivost je v žebříčku hodnot nepijícího alkoholika bezkonkurenčně na prvním místě. Pravděpodobnost recidivy u alkoholika je v tomto období velmi nízká, ale přesto určitá nenulová reálně existuje! Za nejcharakterističtější pro toto období je, a já si plně uvědomuji, že to pro většinu čtenářů tohoto příspěvku bude znít neuvěřitelně – radost a vděk – za vlastní alkoholismus a jeho překonání, což alkoholikovi umožnilo změnit sama sebe, objevit duchovní stránku života a prožívat relativně spokojený a užitečný život bez zbytečného stresu. Které období prožívám nyní já? Možná si fandím, ale myslím, že se nacházím někde na přechodu střízlivosti a zralé střízlivosti. Lépe by to asi dokázal posoudit některý ze zkušenějších nepijících alkoholiků, například pan Kökert, kterému si dovoluji touto cestou poděkovat za vše, co nejen pro mne udělal. Dokázal totiž na mé poslední, v pořadí již sedmé léčbě, mne svým pří-kladem přesvědčit, že alkoholik může dokázat dlouho-době nepít a navíc mne donutil otevřít Pandořiny skříňky, které jsem měl pevně uložené ve své duši, pevně zavřené především sám před sebou. A tak pře-devším pan Kökert a organizace AA, která mi poskytla uskutečnitelný návod a metodu na provedení změn sama sebe, mají zásluhu na existenci tohoto příspěvku. Závěrem si dovoluji, trochu i sobecky, popřát všem, kteří jsou střízliví nebo chtějí být střízliví, hodně úspěchů v jejich snaze o střízlivost. FR



„Kolem člověka, který trpí vysokou horečkou a žízní, rozestaví džbány s ledovou vodou a otevřené láhve s těžkými kořeněnými omáčkami. Dokáže se tento nemocný člověk udržet, aby se nenapil ledové vody nebo neochutnal omáčky, i když ví, že by to jeho nemoc zhoršilo?“ Indický mistr Ramakrišna. Myšlenka je z publikace „Bažení (craving)“, str. 65, Nešpor, Czsémy, 1999. Člověk závislý na alkoholu je člověk nemocný, který musí čelit mj. i vlivu všudypřítomné reklamy. Každá recidiva totiž nebezpečně zhoršuje jeho nemoc. Jedna orientální teorie o více úrovňovém pekle uvádí, že člověk se opakovanými prohřešky propadá hlouběji a hlouběji, až s tím peklem úplně splyne. V tom má tedy recidivující alkoholik jistotu. Absolutní jistotu!

8

Návrat syna skoro uû ztraceného Z hlediska závisláka, u něhož zůstaly alespoň základní životní instinkty, pomocí kterých je kopán k ubránění existence samé, je léčebna obléhanou pevností. Je obléhatelem a snaží se dostat dovnitř, jinak s ním bude amen. Kupodivu poté, co se mu podaří ztéci hradby a jeho život je alespoň pro tuto chvíli uchráněn, zjistí, že charakter dobytého místa se nezměnil. Jedná se stále o obléhanou pevnost, ale z obléhatele se stal obléhaný. Ten je na jedné straně pevností chráněn před těmi, kteří jsou za zdí, ale za pevnostní zdí jsou zároveň předzvěsti a vůně zatím jen tušené, leč v představě luzné a hlavně nedostupné. Pobyt v pevnosti přitom neslyne, jak už to je pevnostem vlastní, přemírou přepychu a nadto je obléhaný, by\ nenásilně, nucen k tomu, aby přijal řád, na němž je pevnost vybudována a s nímž má hrdina málo co společného. Řešení se nabízí – utéct. Cesta za krásami života za zdí však může být přes zbroj, které se obléhanému dostane, lemována fackami, kopanci a nezřídka i kritikou těch, kteří v pevnosti nikdy nebyli. Řešení – panebože jen ne ven. Vzniklé dilema – zůstat či odejít, se však vždy vyřeší, tak jako spousta jiných problémů. Bua z vlastní vůle nebo tím, že se nám dostane úchopu za límec a vystrčení na mráz. A tea babo raa. Nemáme-li babu, zbude to, co se dá dělat, na nás. Je proto dobré si uvědomit pár věcí. 1. Slavobrána se navrátilcům z naší pevnosti málokdy staví. Jestli se s ní přece jen setkáme, patří pravděpodobně někomu jinému, takže se do ní nederem’ a davům v poděkování nekynem’. 2. Jestliže jsme někomu v době ‚před‘ plivli do polévky, nemějme pocit, že se tomu bude tea smát, protože tea před ním stojí jiný člověk. Zatím nestojí a plivnutí je plivnutí. 3. Kostlivci sestavení z našich činů ‚před‘ se ze skříně nekradou, takže je třeba se připravit na jejich vroucí uvítací projevy. 4. Člověk řešící po delší dobu stále jeden problém v uzavřeném prostředí bývá málokdy ozdobou společnosti, která se po stejnou dobu zabývala něčím zcela odlišným. Příspěvky na téma Semafor a Tři stupně odmítání jistě každého poučí a někdy i pobaví. Hrozí však jisté nebezpečí, že se díky nim staneme středem pozornosti, a to ne proto, jak to umíme podat, ale pro obsah svého příspěvku.

5. Láska až za hrob je cosi vznešeného. Hrob je však pro nebožtíky, kteří z té lásky toho zase tolik nemají. Jestli jsme proto ‚před‘, by\ nevědomky, pokusili více či méně úspěšně hrob vykopat, nesmíme očekávat vroucí náruč. Počítejme proto do doby, než hrob zahrneme, s objetím spíše chladným, odpovídajícím prostředí toho hrobu. Po těchto chmurných perspektivách se vkrádá otázka: Má to vůbec cenu? Ale to víte, že má. Život venku, i když možná stojí za houby, je pořád lepší než nic a konečně vždy je naděje, že se může stát i zábavným a příjemným. Cesta k takovému životu je však trnitá, nebo\ tu pohodlnější jsme díky vlastní blbosti opustili. Berme si z toho poučení a vězme, že nám v různých částech těla uvízne něco trnů než budeme moci dál jako větší část populace. Bude to ode mě nafoukané, nebo\ ‚venku‘ jsem jen krátce, ale přesto doporučuji: Nesnažme se nic uspěchat a nevrhejme se střemhlav do problémů, jejichž řešení bylo ‚před‘ ‚triviální‘. Pokud si nejsme jisti, pro začátek postačí, když zajdeme nakoupit. Tázavý pohled prodavačky, že tentokrát je to bez flašky, budiž nám odměnou. Máme-li první fázi za sebou, můžeme trochu zpychnout a pohovořit, pokud možno s někým cizím, na téma dnešní počasí. Tea už jsme ostřílení a se světem to umíme, takže si můžeme troufnout s někým nezávazně pohovořit o jednoduchých problémech, které byly ‚před‘ např. naší pracovní náplni. Vyberme však z opatrnosti za partnera diletanta. Přichází další krok, a to první návštěva pracoviště, máme-li je ještě. Tváříme se neutrálně. Přece jsme nikde nebyli a pokud ano, naše výkonnost tím ani tím, co bylo před odchodem, neutrpěla. Rozhodně nejsme mistři světa, i když se takovému pocitu těžko bráníme. Jsme skromné fialinky. Vydržíme-li pár dní, je zpola vyhráno. Zvykneme si na to, že ne každý si před námi odplivuje, že stále něco dovedeme a že to konečně přece stojí zato. Opatrně otevřeme skříň a kostičku po kostičce vytahujeme již svrchu řečené kostlivce. Nad každou se zamyslíme s tím, že ji nelze jen tak zahodit, ale že problém, který reprezentuje, je třeba vyřešit. Skříň možná po čase zůstane prázdná. To všechno pomáhá zahrnovat hrob, ale jen pomáhá. Snažme se najít výkonnější mechanismus k dokončení díla a najdeme-li, na dokončené dílo vysázíme kytky. Vše je možné a možná se dočkáme i té slavobrány. Nezapomínejme se však při všech těch bohulibých činnostech fackovat od rána do večera a připomínat si, že opatrnosti nikdy nezbývá a tím, že jsme cestu již jednou absolvovali a že nikam nevede, ještě není řečeno, že si to nebudeme muset ještě jednou zopáknout. Pak však bude hůř. PF V Praze 5. 12. 2000

9

Je ètyøletá Kráčíš světem hlavou vzhůru, cítíš vůni života, oprátka vždy visí dolů, myšlenka je prokletá.

Je tu konec roku 2000 a já bych měl slavit čtyřletou abstinenci. Měl či neměl? Asi je to hamletovská otázka a tu se velmi těžko hledá odpověa. V každém případě jsem velmi rád. Za ty čtyři roky jsem nic podstatného neztratil a mnohé jsem získal. Ty velké ztráty byly mnohem dříve a bylo jich mnoho. Jistě, ztráty jsou součástí života, ale čím méně, tím lépe. A zisky? Jistota, síla, víra v sebe, nebát se říci: NE!, nebát se říci: NEMÁŠ PRAVDU!

Nádherný je úsměv ženy, oči barva kapradí, pleI má vůni ranní mlhy, mech jen skrývá tajemství.

Neumím spasit svět, ani nemohu a ani nechci. Nemohu pomoci každému, kdo pomoc potřebuje, i když by to bylo krásné. Ale mohu pomoci sobě a o to se snažím. Mám se rád a líbí se mi na tomto světě, a\ už je jakýkoliv.

Čas, ten čas běží, letí, tryskem rytmem života. Smutek odvál, snad přines’ štěstí. Pěkná, pěkná je ta čtyřletá.

Tedy, mějte se rádi, pomůžete sobě a možná i mnohým o kterých dnes nevíte. Mějte se rádi, hodně, hodně rádi.

Váš – Mika Stanislav

P. S. Slavit moc nebudu, ale s Kökertem si tu husu dám. Má ji rád a já taky.

Názor pacienta elaborát na téma: Jak se dostat z abstinenèních pøíznakù, popøípadì flešbekù (Zde flešbek = angl. flashback, krátce trvající, ale intenzivní záblesk/vzpomínka do/z „alkoholové“ minulosti, poznámka redakce.) Zvolím formu dopisu kombinovaného s volně plynoucími myšlenkami. Především se pokusím sám sebe omluvit za případné chyby v pravopise, ale hlavně za nesourodé písmo. Já, který jsem vždy měl písmo, kterým jsem se pyšnil, a byl jsem přesvědčen, že písmoznalec by mně podle něj označil jako povahu pevnou s jasnými myšlenkami. Další klady by viděl v přesné gramatice. Gramatika bez chyb je v souvislosti s velkou sečtělostí skoro samozřejmá a já sečtělý jsem. Už asi 1 až 2 roky však žádám své společníky, aby mé myšlenky písemně koncipovali oni. Rozhádané myšlenky mohou mít formu až tehdy, když je někdo urovná. Tento příliš dlouhý úvod je má omluva Vám, které se omluvit mám potřebu. Proč – je nasnadě. Nechci před Vámi vypadat tak, jak ve skutečnosti v současné době díky soustavným abstinenčním příznakům vypadat musím. Ale také proto, že samotné téma dané Vámi nedokážu popsat a rozvinout tak, jak bych potřeboval proto, že chci, abyste, pokud mi chcete pomoci, mohla poznat z psané řeči moji povahu, kterou máte pomoci léčit. Jsem moc rád, když vidím snahu svého okolí mi pomoci. Je také dáno stavy, které abstinenční

příznaky provází, že myšlenky jsou jasnější, než když tu bolest, kterou abs\áky provází, odmítám podstupovat a pak nevidím tu pomoc, ty snahy okolí. Nebo si je nepřipouštím. Jak nejlépe dle mého zvládat abs\ák? Jak překonat tu bolest a probít se do střízlivého stavu? Popravdě řečeno nevím, zda jak bych to chtěl já, je lepší, nebo horší. Já po zkušenosti s tímto problémem volím cestu nejmenšího odporu. Já ji nevymyslel. V červenci, když jsem ležel na interně, ji vymyslela dr. Pančáková. Odpověděl jsem pravdivě, s čím přicházím, a ona mi dala totéž pro první den. Další dny postupně snižovala dávky léků. Pro případ křečí jsem měl možnost kdykoliv si zavolat sestřičku a nechat si pomoci injekcí. Abs\áky, které jsem prožil v lednu o půl roku dříve a které se pokusil eliminovat primář Hajíček, byly tak strašné, že strach z nich mi zabránil do dnešního pokusu vyléčit se ze závislosti. Jak nejlépe léčit závislost už nemohu vědět, ale chtěl bych – moc bych chtěl, abych uvěřil, že tak jak jsem léčen, se vyléčím. Myslím, že důvěra v uzdravení je to nejdůležitější, co pomůže. Když jsem byl z nejhoršího venku a bez léků, odkázán už jen na sebe sama, pomohla mi ze sklíčenosti fyzická aktivita. Překonat se, vzít kolo a vyjet. Když jsem přijel – unavený, byl jsem spokojený. Také mi pomáhaly procházky se psem. Pejska ale v červenci přejelo auto. Také jsem docházel na AA a na ELPU.

10

To bylo výborné. Promluvit o problémech a skutečně to dobilo baterky. K fyzické aktivitě musím dodat ještě to, že bylo důležité nemuset, ale moct. Pak jsem pro únavu mohl být pyšný – muset neznamená tolik.

Je 19.00 hodin. Právě jsem asi překonával abs\ák. Jsem slabý jako dítě. Ale mám naději. Žádné křeče jen zima. Už mi zima není. Vysprchoval jsem se. Byl jsem se ženou na procházce a tea čekám na kapačku. Pak budu spát. Bojím se noci; že neusnu. Když neusnu dneska, vyspím se zítra. TM

Anketa ELPA, PF 2001 Pøíspìvek è. 1 Začnu přáním sám sobě. V novém tisíciletí prožiji pár let a bude záležet jenom na mě, jaká budou. Proto si přeji, abych se stal člověkem, za kterého se nebude muset nikdo stydět. Abych se naučil žít nový život a abych měl odvahu ho žít. Prožívat ho se vším všudy, se všemi radostmi a starostmi. Vím, že to nebude jednoduché, ale přeji si, abych v sobě našel tolik síly, kolik jí bude potřeba. Když se mi to podaří, usnadní to splnit mé přání dětem a vnoučeti. Přeji jim, aby jejich příští život měl smysl. Aby byly zdravé, aby si uměly najít své místo v rodině a ve společnosti. Aby měly konečně tátu a dědu, za kterého by se nemusely stydět. Aby mohly také někdy říci: – to je můj táta, – to je můj děda – a nemusely přitom upínat oči do země. Aby tato jejich slova vycházela ze srdce a ne z pocitu povinnosti. Aby jejich úsilí mělo vždy cíl a aby ho dosáhly. Aby jejich život byl š\astný, plný optimismu a naděje. Naděje bude ten největší motor, který i mě bude hnát, abych svým nejbližším v budoucnu zpříjemnil život. Co přeji společnosti? Aby byla konečně lidská. Aby porozumění, láska a tolerance konečně našly své místo v myšlení lidí. Aby společnost po prožití hektických událostí minulého tisíciletí (a především minulého století) si uvědomila svoji spjatost s přírodou. Aby hon za penězi nepřehlušil základní lidské vlastnosti, jako je láska, tolerance, porozumění, ale také bolest a strach. Aby si jednotliví členové společnosti konečně uvědomili, že jsou na světě ‚propůjčeni‘ na pár let. A že za tuto dobu mohou příštím generacím nejen pomoci, ale také ublížit. Proto přeji všem lidem na celém světě mír, lásku a porozumění. KA



Pøíspìvek è. 2 Ležím na posteli v Bohnicích na pavilonu č. 35, na pokoji číslo 5 a přemýšlím o svém životě. Přemýšlím o svém promrhaném a posraném životě, který se mi v poslední době rozplynul jako pára nad hovnem. Přemýšlím o svých blízkých. Hledám něco pozitivního, hledám něco dobrého. To dobré jsou lidi, kteří zůstali se mnou, ale sám o sobě to asi neřeknu. A tak to nechci nechat, ale zpět nic nevrátím, jako nikdo nevrátí světové války, pohromy, bolševismus a můj životní průser. Tak si říkám – stop –, přece s tím vším mohu ještě něco udělat! A navíc tu máme tak symbolické nové tisíciletí, které stojí za to, aby bylo lepší. Lepší tak, jak já sám ho udělám lepším pro sebe i pro ostatní. Říkám si, lepší je smích než pláč a dobrý člověk než sráč. Tak bych chtěl všem lidem, bílým, černým, žlutým, malým i velkým, tlustým i hubeným, starým i mladým, chytrým i blbým, zdravým i nemocným říci: JE TO LIDIČKY JENOM NA KAŽDÉM Z NÁS. A já vám všem i sobě přeju do toho nového tisíciletí jen to nejlepší. V hlavě mi při tom zní slova Karla Čapka: „Žádné ‚my‘ mne nespasí… ‚já‘ je zároveň slovo svědomí i slovo činu.“ Takže, vzhůru srdce! ML



Pøíspìvek è. 3 Náš život je tak mnohotvárný ty se mnou kráčíš do továrny já s tebou k pluhu Jdu z pole sladce unavený ty v ústech zbytek zubní pěny sníš u soustruhu Soudružko, ženo milovaná ty vysoce kvalifikovaná pracovní sílo jsi vítěz, neděsí tě hrozby vyslyš mě, vyslyš moje prosby splň pětiletku ŘK

 11

Žít, a nebo…

Pøíspìvek è. 4 První minuty roku 2001. Bim, bam. Bim, bam… těžké plynulé kroky kroky co se vzdalují kroky jiné co se neúprosně přibližují pomalu, rozvážně, pravidelně bym, bam Život sám či smrt ty zvučné kroky splývají Jen občas je výrazněji zachytíš ne sluchem ale čímsi co je v tobě stejně jako většinou nevnímáš pravidelné dunění svého srdce Když se však zaposloucháš zcela jasně je slyšíš všude ba někdy vidíš i stopy v půdě a\ jsou to stopy lidské či stopy času šírnou vzdálenost luhů moře rybníků a nebe červánky a lidský hlas všude ty stopy času, prostoru, šlépěje života Minuty Nového roku bim, bam občas zaskřípe štěrk pod čísi nohou

Do pis z Austrálie (úryvek) Milý Rudolfe, přesto, že dnes je neděle a poš\ák by měl mít volno, tak ale díky vánočním svátkům udělal výjimku a ve schránce jsem měl mimo jiné pošty též obálku od Tebe. Nemusím snad ani podotýkat, že jsem byl velice překvapen, ani jsem to nečekal, ale po otevření a přečtení jsem došel k závěru, že už dlouho mi nikdo neudělal takovou radost, jako Ty a samozřejmě pisatel článku, pan F. Otta. Jsem rád, že v článku si nic nepřidal, ani nic nezveličil, napsal pouze pravdu.

občas sám od sebe cítíš že zvuk nepochází od nohy lidské dunivě vzdálené bym, bam, buch… Vzrostlý dub tráchnivějící cár mlžná Šumava zurčící jez Jiskřivý jas i zvuk a přesto – zamysli se – poslouchej tlukot srdce chvění uvnitř dunivý hluk času buch, buch 50 let je tomu u mne tak je tomu tak co svět světem stojí minuta první i poslední jistota jediná roku 2001

JF



Pøíspìvek è. 5 …Chci také popřát všem lidem na celém světě hodně štěstí, zdraví a aby si všichni uvědomili, proč ‘sme na tomhle světě a proč stojí za to žít. Život žijeme jen jednou, tak ho přátelé žijte ve štěstí a na plný doušky! TK



…Druhý den poté, co jsme vás navštívili na P31, jsme jeli do Třebotova, kde jsme strávili hezký den ve společnosti Velkého Járy a Arnoštky Ma\ové. Je pravda, že mezi námi vzniklo takové opravdové pouto, hlavně díky mé dlouhodobé abstinenci, jsem snad jeden ze Skálových úspěchů a Jaroslav to ví a taky se se mnou chlubí! Projezdil jsem s ním snad všechny blázince v Čechách, byl jsem akreditovaný delegát a kameraman za ČR na mezinárodním sjezdu Alkoholu a závislosti na drogách v Domě kultury na Pankráci, nemluvě o četných interview v různých časopisech, udělal jsem mnoho videozáznamů z Jaroslavovy činnosti atd. Mimo jiné jsme se mu zmínili o naší návštěvě Bohnic, Jaroslav byl rád, řekl, že vy jste vlastně převzali Apolinář s KLUSem, moc Tě Rudolfe chválil. Co se týče mé abstinence, tak to je pořád stejné, abstinuji bez problému, mám k tomu totiž prvotřídní podmínky. Předně rodinu, u nás se alkohol nepodává a další je, že k nám moc lidí nechodí

12

a ti co nás navštěvují, znají moji situaci a respektují to. Když jsem občas pozván někam na Party, tak jsou to většinou velmi slušní lidé, kteří sice neabstinují, ale také se neopíjí a hlavně, a to je důležité, nikoho nenutí, to jsem vám už řekl v tom interview. Co je ale nejdůležitější je to, že já jsem rozhodnut trvale abstinovat, a\ se děje co děje! Léčba ještě nikomu nepomohla, kdo nechtěl. …Tady u nás v Sydney začalo letní počasí, denně tak kolem 30 °C, voda v moři 23 °C a nebe jako chrpa. My bydlíme pár minut od pláže, ze všech oken balkónu se díváme přes park na Pacific, ale vzhledem k tomu, že tu již bydlíme skoro 20 let, tak mě už to moc neříká.

Rád se jdu večer projít k moři, ale do vody vlezu jen občas. …Rudolfku, to by tak pro dnešek bylo asi všechno, omlouvám se, že píši na computeru, ale já hrozně škrábu. Pozdravuj rodinu a pochopitelně všechny a zbrojnoše na oddělení, no a Tobě hodně úspěchů v práci, ale pozor, a\ neskončíš na vedlejším paviloně! Příště budu pokračovat. Zdraví Vladimír Bozděch Sydney 17. 12. 2000

František Hrubín pøedmluva k monografii Jaroslava Skály

Alkoholismus Zoufalci, do nichž déšI jako do hrobů stéká a kteří pro strachy v sobě hloubí si sklep, pijáci, kteří dál, bratři bláta a louží, proud žití do sebe douškem vtěsnati touží a kteří, když jim vstříc zazní slunečný den, hned na úsvitu jej škrtí jako zlý sen, ti všichni, kteří dnes spánek na smrt mámí, čekají Kolumba, sami, strašlivě sami, a jako z měsíce cizí září z nich svit. A z vás jim kdokoliv může Kolumbem být… Poezie rozmnožuje život, je nepřítelkyní smrti. Základní prvky její podstaty jsou totožny s prvky mateřství. Vyvěrají z toho, co je v člověku nejlepšího a nejpřirozenějšího. Vysloví-li poezie to, co je v nás špatné a zvrácené, pak jen proto, aby to vzápětí popřela. Nepopře-li to, přestane být poezií. Ve všech druzích lidské činnosti – někde více, jinde méně – je přítomna jak podstatou, tak touhou a vůlí po tvaru. Měl jsem nezapomenutelnou příležitost ověřit si tuto skutečnost velmi intimně, když jsem dlouhé týdny den ode dne, hodinu od hodiny byl zvláš\ zúčastněným svědkem praktické činnosti lékaře a jeho spolupracovníků na protialkoholním oddělení. Jejich činnost je činností povýtce tvůrčí. Jejich snaha míří k velkému a vzácnému cíli: vrátit lidskou důstojnost bytostem podlomeným a s duší zpustošenou. Kdo jsou ti lidé, o než mají takovou péči? Jsou to vyhnanci ze společnosti, ze života, a do toho exilu se odsoudili sami. Lékař-tvůrce o nich ví dobře, že v okamžicích nejhlubší skleslosti touží mít opět lidskou tvář. Ví, že jejich touha je často vroucně

upřímná, ale zároveň ví, že nemají už ani ždibeček vůle. Tito lidé hledají kdesi – nevědouce kde, zdali v čase nebo prostoru – bezpečnou půdu, odkud by mohli udělat krok do nového života. Nikdy ji sami nenajdou, bloudí kolem jejího ideálu jako planeta z Transplutonie kolem dalekého slunce. A kdyby ji i našli, nevěděli by si rady, zdali ten vytoužený krok má být krokem zpět nebo krokem vpřed: sen o nich lepších v minulosti nenávratně ztracené zápasí se snem o nich lepších v budoucnu příliš růžovém, než aby byl něčím víc než pouhým šalebným snem. Někteří z nich hledají onu bezpečnou půdu v sobě: jak je to bláhové – to jako by poutník hledal nocleh na požářišti. Jiní hledají onen kout mimo sebe, nikoli však ve světě skutečném, ale ve fantomu světa – a konec je dobrovolný skok do vlastního hrobu. Takoví jsou to ubožáci: jejich pocity se podobají prachu, schytávaném kroužením větru a opět se ssedávajícímu, prachu, jenž se v přívalu slz, vytlačovaných celá léta z očí rodičů, ženy i dětí, promění v bláto. A v něm se udusí nakonec i ta poslední jiskřička touhy po tvaru. Š\astnější z nich se na cestě, která s takovou jistotou vede k předčasnému hrobu, zastaví včas. To chceme – ptají se –, aby zbyl po nás jenom chlad smrti? To jsme tak sobečtí, že tu pro nikoho nenecháme ani hrstku tepla a předem zoufáme nad svými dětmi? Cožpak vše, co jsme jim mohli dát, je jen to, že jsme je počali a kolem nich, sotva narozených, vypálili lučiny života a učinili je nevinnými bratry našeho zoufalství? Což jsme tak zaujati jen sebou samými, že se toužíme a\ povlovnou, nebo náhlou smrtí osvobodit od běd, námi zaviněných, a své nejbližší tím přikovat k nové, strašné bědě?

13

V těchto otázkách něco jiskry ještě je. Lékař, k němuž se rozhodli přijít, o ní ví a pomáhá ji rozdmychat. Jaká sláva, když se rozhoří v plamínek a posléze zaplane ohněm: člověk, který sám o sobě pochyboval a o němž pochyboval již celý svět, znovu zatouží celou bytostí žít – to jest život tvořit. Pak dosáhne pravé euforie, po níž už nenastanou dny a týdny zoufalé pustoty. Pak pozná okamžiky pravého opojení, opojení láskou k životu: v ní se pojí s láskou k tvořivé činnosti a s radostným vědomím, že přikládám mysl a ruce k společnému dílu, i ty nejdůvěrnější láskyplné vztahy v rodině, mezi přáteli, mezi milenci. Bude lásku rozdávat a bude milován láskou, o níž před sto lety tak toužebně zazpíval zapomenutý český básník:

a

Tu lásku plným douškem bych rád z vašich srdcí píval, a abych věčně mohl pít, zas vlastní krev v ně vlíval. A na dně té nesobecké lásky pocítí hlubokou vděčnost k těm, kteří mu z upřímného srdce a z jasného rozumu pomohli, aby stanul tváří v tvář životu jako velikému dílu, a vrátili mu pocit odpovědnosti za jeho zdárné dovršení. František Hrubín, 1957 Jaroslav Skála, Lékařův maraton, 1998

ktuality

& informace

Věda pokročila. Návrat lidských tváří je možný na terapeutické skupině roku 2001, P31, řídí R. Kökert. Výsledek ankety ELPA, PF 2001: Děkujeme všem zúčastněným za inspirativní náměty. Vzhledem k množství příspěvků redakce mohla otisknout v tomto čísle pouze 5 vybraných. Ostatní zveřejníme postupem času. Všech pět výherců obdrží předplatné časopisu ELPA na rok 2001 zdarma. Jsou to: KA, ML, ŘK, JF, TK – str. 11 až 12.

Příspěvky kmenových členů ELPY. Naše šéfkorektorka vyslovila následující názor: „Všechny příspěvky jsou velmi kvalitní jak po stránce obsahové, tak i po stránce stylistické. Určitě by obstály ve srovnání s ‚profesionály‘ z jiných vybraných českých listů“. Je to pro nás určitě pochvala a zároveň i závazek do dalších čísel.

14

Jak říká pan Kökert: „Ta všechna lidská krása je ve vás a je to jen na vás, co s ní uděláte“. Když už jsme tedy ukázali, že to jde a že život umíme nejen žít ‚uvnitř bez‘, ale i o tom napsat – můžeme tedy i dokázat, že články v tomto čísle nebyly pouhou náhodou. Náš časopis je o umění abstinence, tedy o umění žít střízlivý život. Jistě se najde dost témat z každodenního života, o kterých lze napsat a podělit se s ostatními. Umíme si dokonce najít čas na zpracování myšlenky. A to je dobře. Moc dobře.

na

z

ávìr

Ráno jedu autem do práce. Magistrála je od Pankráce ucpaná, na Nuseláku to stojí. Poskakuji na jedničku, na dvojku. Pustím rádio. Reklama na hořký citrusový likér. Vracím se z práce. V televizi bude fotbal. Na fotbal se těším a dělám, že si nevšímám toho, že fotbalová liga nese název pivovaru. O přestávce utkání běží reklamní blok a v něm se připitomnělé výcvikové pivní komando vyhýbá psům a sousedkám. Blbé, ale zapamatovatelné. V televizních novinách běží reportáž ze zabijačky, kde se přežrala a přepila jedna politická strana. Pak si pan premiér ve sněmovně odskočil na fr\ánka (prý má na to nárok).

A tak se z náhodných přispěvatelů stávají přispěvatelé stálí. A to by bylo ještě lepší! Určitě to stojí za střízlivou úvahu. Příští číslo našeho časopisu ELPA 2/2001 bude tématicky zaměřeno na aktuální problém dnešní doby – drogy. Žádáme proto všechny elpáky, pacienty a vedení P31, P33 a P35, kteří mají s touto problematikou zkušenost (nejlépe vlastní) o vhodné příspěvky na toto téma. Děláme to pro sebe, tak se snažme! Těšíme se na vaše příspěvky. Uzávěrka do příštího čísla je 31. 5. 2001.

Dcerku jsme již dali spát. Manželka vypráví, že v poledním televizním pořadu učili půl hodiny vařit na pivě a na víně. Večerní film je přerušen reklamou, v níž ‚mistr hajný‘ (překlad z němčiny) olizuje stopy svého likéru z pleti nahé modelky. Vlezlé a zapamatovatelné. Mám pokračovat? Snad už ani ne. Přestože má játra dnes nezaznamenala ani zlomek promile, do mého podvědomí bylo podsunuto půl likérky. Ono totiž platí, že – a\ už je reklama ‚dobře udělaná‘ a nebo i sama výslovně uráží intelekt svých tvůrců – reklama funguje. Vždy\ reklamní agentury jsou jen pouhým nástrojem a jejich šéfové přece musí uživit své rodiny. A to obvykle do té doby, než se jejich syn či dcerka ocitnou k nevíře a opovržení všech na protidrogovém, a nebo oni sami budou číst tento časopis na léčení.

c 7 7 7 7

Kalendárium II. milénia aneb 4 vynálezci, bez kterých by časopis ELPA nemohl vzniknout: Johannes Gutenberg, německý tiskař. 1456 vynález knihtisku Alexander Graham Bell, skotský vědec. 1876 vynález telefonu Jack Kilby, americký inženýr. 1958 vynález mikročipu – základního prvku dnešního počítače Jaroslav Skála, český lékař. 1951 vynález první protialkoholní záchytky na světě (Praha, Apolinář)

c Obèanské sdruûení

hledá sponzory

Redakce tímto děkuje nejmenovanému sponzorskému tandemu (otec/syn) za velkorysý a šlechetný sponzorský dar, bez kterého by toto číslo nemohlo vyjít. Staňte se i vy našimi sponzory a podporujte tak DOBROU VĚC! Detaily rád poskytne pan Rudolf Kökert, tel.: 02/84 01 63 75.

15

Do hajzlu s vámi!

Reklamy na chlast!