E K O N O M I E MATURITNÍ RYCHLOKURZ

E KO N O M I E MATURITNÍ RYCHLOKURZ

Ahoj,

v jistém záchvatu šílenství jsem se rozhodl pro vás, nebohé maturanty, napsat nějakou drobnost k maturitním otázkám z ekonomie. Vedla mě k tomu vzpomínka na vlastní maturitu na našem ústavu (což samo o sobě je docela zajímavé, protože si ji skoro nepamatuji) a fatální nedostatek studijních materiálů, kterému jsme museli čelit. Doufám, že tahle drobná opora k vlastnímu studiu a shánění materiálů vám umožní proplout maturitou bez zbytečných nervů. Přeji vám hodně zdaru do nejveselejšího roku studia na střední škole. Pokud byste mi chtěli vynadat a nemáte možnost udělat to osobně, napište mi na: [email protected]. Na téže adrese odpovím (nebo se o to pokusím) na případné dotazy. Drc

Co je to ekonomie a kdy vůbec vznikla? Ekonomie (economics) je společenská věda, která zkoumá, jak lidé a společnost rozhodují o využití vzácných zdrojů, které mají alternativní využití, za účelem výroby různých statků a služeb, a jak jsou tyto komodity rozdělovány pro současnou a budoucí spotřebu mezi jednotlivé osoby a skupiny ve společnosti. První úvahy o fungování hospodářství (tj. ekonomiky - nezaměňovat s ekonomií) se objevují v antice. První popis tržního hospodářství se potom nachází v Aristotelově Politice. (Po přečtení této knihy zjistíte, že za těch 2500 let se lidi vůbec nezměnili.) Prvním dílem plně zasvěceným ekonomice byl Xenofóntův spis Oikonomikos. (Autorství spisu toho jména bylo připisováno i Aristotelovi. Později se však ukázalo, že šlo o podvrh.). V antice se ekonomikou rozumí naturální hospodářství - rodinné soběstačné hospodářství, které je vnímáno jako přirozený ideál. Z toho plynul odmítavý postoj ke směně (obchodu), ve kterém antičtí myslitelé neviděli činnost produkující nové hodnoty. Negativní vztah k obchodu se pak u mladších autorů oslabuje. S nástupem křesťanství a vznikem církve jako instituce se prosadil i nový pohled na ekonomiku. Znovu se prosazuje negativní pohled na obchod, ale ve 4. století vzniká i přímý „administrativní“ zásah do ekonomiky a to zákaz lichvy (půjčování peněz na úrok). Mezi nejvýznamnější křesťanské myslitele, kteří se zabývali hospodářstvím, patří například sv. Augustin nebo Tomáš Akvinský. První skutečnou ekonomickou teorií se stal merkantilismus, který se formoval od 14. do 16. století a ovládal Evropu až do poloviny 18. století. Merkantilismus kladl důraz na shromažďování a udržení drahého kovu (který ztotožnil s bohatstvím) v zemi. Podle merkantilistů jsou tři základní cesty, jak zvýšit bohatství země: vlastní těžba drahého kovu, koloniální politika (těžba v koloniích) a zahraniční obchod. Merkantilismus se později vyvinul v systém státní regulace hospodářství. Na přelomu 17. a 18. století převládlo přesvědčení, že hospodářství je systém ovládaný vlastními vnitřními zákonitostmi, které jsou schopny zajistit jeho fungování (= idea hospodářského liberalismu). Nejlepším způsobem, jak zajistit plynulé fungování tohoto přirozeného systému, potom je nenarušovat ho vnějšími zásahy (tzn. NE státním intervencím a regulaci). Tento vnitřní mechanismus trhu nazval Adam Smith „neviditelnou rukou trhu“. Úsilím o poznání této vnitřní zákonitosti došlo k vydělení ekonomie jako samostatné vědy. První „mainstreamovou“ školou ekonomie byla klasická škola politické ekonomie, kterou definitivně zformovalo právě učení Adama Smithe (1723 - 1790). Zásadním zlomem v dějinách ekonomie se stala Velká hospodářská krize. V jejím důsledku se prosadil ekonomický směr, který pochyboval o samotném jádře klasické ekonomie - o teorii samoregulace trhů. Novou mainstreamovou ekonomickou školou se tak stali pokračovatelé J.M. Keynese (1883 - 1946). Keynesiánci tvrdí, že trh je sice schopen autoregulace, ale nalézá rovnováhu při neúplném využití zdrojů (tj. při nižším výkonu než kterého je ekonomika schopna). Tato teorie vedla k masivním státním zásahům do hospodářství, jejichž důsledkem se potom staly permanentní inflační tlaky (vysvětlíme později). Neúspěch keynesiánské ekonomie a ropné šoky 70. let vedly k rozvoji a prosazení nových ekonomických směrů: neokeynesiánství, postkeynesiánství, monetarismus (Milton Friedman (1912)), neoliberalismus,... Současný ekonomický mainstream je potom syntézou mnoha směrů. Přičemž pro vysvětlení různých jevů používá přístupy různých škol.

L V

Fuchs, Kamil; Tuleja, Pavel: Základy ekonomie. Ekopress, Praha 2003. ISBN 80-86119-74-2 Michal Kvasnička: Sylaby k předmětu Mikroekonomie I. (www.econ.muni.cz/~qasar)

Economics is the only field in which two people can get a Nobel Prize for saying exactly the opposite things. (anonym)

-1-

Základní pojmy Potřeba (need) je subjektivní pocit, že se něčeho nedostává. Potřebu lze uspokojit pouze spotřebou. Lidská aktivita pramení ze snahy uspokojovat potřeby.

Statek (good) je jakýkoli fyzický objekt, který je schopen uspokojit potřebu. Služba (service) je jakýkoli objekt nefyzické povahy, který je schopen uspokojit potřebu. Mezi statky a službami se často

nerozlišuje. Pojem statek potom znamená statky i služby. Vzácnost (scarcity) je situace, kdy disponibilní (dosažitelné, dostupné) zdroje, určené k produkci statků, nedostačují k uspokojení všech potřeb Statky můžeme smysluplně rozdělit na vzácné (tj. statky, které jsou vzácné, jejichž nabídka je omezená) a volné (statky, které nejsou vzácné). Podobných dělení je možné vymyslet nekonečno +-5. Konkrétní dělení však má smysl až při konkrétních aplikacích. Učit se je proto nemá valného smyslu. Totéž platí pro spotřebu. Dělení na základě spotřeby se nejčastěji provádí podle tzv.: vyloučení ze spotřeby. (Například když sním rohlík tak všechny ostatní vyloučím z jeho spotřeby a to z toho důvodu, že už jsem ho snědl, a proto ho oni sníst nemohou.) Dalším užívaným pojmem v ekonomii jsou výrobní faktory (vf). Jak můžete tušit jedná se vlastně o vstupy do procesu produkce statků a služeb. (Obzvláště anglosasové často mezi nimi nerozlišují a používají hromadný termín inputs.) Podle klasického učebnicového dělení rozlišujeme tři výrobní faktory: Kapitál (capital; též kapitálové statky capital goods; značíme ho K) sestává ze statků dlouhodobého užití (obvykle výsledku předchozí výroby). Tyto kapitálové statky neslouží ve spotřebě, nýbrž se znovu používají ve výrobě. (Kapitál může mít ve financích jiný význam, ale k tomu se dostanete během studia otázky číslo 24. Kapitál je totiž synonymem k základnímu jmění společnosti.) Kapitál považujeme za sekundární výrobní faktor. (Protože je produktem předchozí výroby.) Příjmem z kapitálu je úrok. Půda (land; značíme P) Jde o půdu (prostor!) užívanou pro zemědělské nebo průmyslové účely a dále o přírodní zdroje nalézající se na zemi nebo pod ní. Jedná se o primární výrobní faktor. Příjem z půdy je renta. Práce (labor; značíme L) Je primární výrobní faktor. Příjem z práce je mzda. Pro snazší pochopení si uvedeme pár příkladů: Pec v pekárně je kapitálový statek, protože sama je produktem výroby a slouží k další výrobě. Chleba z této pekárny však není VF, ale statek konečné spotřeby. Železná ruda v ocelárně je VF půda, protože je to suroviny vytěžená z „půdy“. Odučená hodina je VF práce.

!

L

There is no free lunch. (ekonomické přísloví) Do češtiny by se dalo nejsprávněji přeložit asi jako nic není zadarmo. To stojí za úvahu. Vedle věcí u kterých je cena, kterou musíme zaplatit, pokud je chceme, zřejmá (třeba grilované kuře), nás napadají i takové, které zdánlivě toto pravidlo vyvrací (například sluneční svit nebo peníze v zásuvce mého psacího stolu). Při podrobnějším pohledu však zjistíme, že i za to musíme „platit“. Před dvěma týdny jsem byl plavat a usnul jsem na pláži (nebo jak se to u přehrady jmenuje). Po probuzení jsem zjistil, že jsem spálenej jak prase a ještě týden mě to bolelo jak sviňa. Moje bolest a ztráty na kůži se tak dají interpretovat jako cena za to, že jsem mohl být na sluníčku. Podobné je to s kyslíkem. To, že ho dýcháme, nám umožňuje žít, ale zároveň v nás způsobuje oxidaci tkání, která nás nakonec zabije. Jiný případ jsou peníze, které jsem uložil do psacího stolu. To, že je nemám v bance nebo třeba v akciích, mi umožňuje, abych s nimi mohl pružně nakládat (možnosti disponovat s penězi říkáme likvidita, hotovost je nejlikvidnější forma peněz, ale o tom až později) na druhou stranu v mém šuplíku se nijak nezhodnocují (na rozdíl od toho, kdybych je měl v bance nebo v akciích). Cena, kterou jsem musel zaplatit za to, že je mám doma, je tedy to ,o co jsem přišel, když jsem výhodněji neuložil. (V tomto případě hovoříme o nákladech držby nebo obecněji o nákladech ztracené příležitosti.) Fuchs, Kamil; Tuleja, Pavel: Základy ekonomie. Ekopress, Praha 2003. ISBN 80-86119-74-2 Michal Kvasnička: Sylaby k předmětu Mikroekonomie I. (www.econ.muni.cz/~qasar)

-2-

Koordinace hospodářství V ekonomice musíme rozhodnout o tom co, jak a pro koho budeme vyrábět. (Těmto otázkám se také říká základní otázky ekonomie.) Vzhledem k vzácnosti zdrojů (omezeného množství VFů), omezenému výstupu, rostoucím potřebám a dělbě práce je také nutná koordinace hospodářství. V řešení základních otázek a koordinace hospodářství (když se nad tímto problémem zamyslíte v intencích mikroekonomie zjistíte, že základní otázky a otázka koordinace jsou de facto totožné) se během vývoje ekonomické činnosti lidstva nacházela různá řešení. Nejstarším řešením je tzv. tradiční systém, který dominoval až do průmyslové revoluce. Spočíval v zachovávání způsobů výroby a ekonomického chování předchozích generací. Klasickým rysem tohoto systému je pomalé tempo pokroku ve výrobě. Modernější (moderní = mj. novodobý, tedy nikoli nezbytně lepší) způsoby řízení hospodářství jsou příkazové (centrálně řízené) a cenové (tržní) hospodářství. Těmto dvěma se budeme věnovat podrobněji.

Centrálně plánovaná ekonomika Vize vedoucí k centrálnímu řízení ekonomiky vedly často z úvah o současném (tedy tržním) systému a to z přesvědčení, že současné poměry je třeba uspořádat lepším, spravedlivějším způsobem, který byl nezřídka spojován s vyšší efektivností. Centrálně plánovaný systém je pro nás celkem logicky spojen s komunistickým rájem na zemi a RVHP, ale je třeba poznamenat, že s ním do jisté míry koketovaly i demokratické země (klasickým případem je Švédsko). Systém centrálně plánované ekonomiky má několik základních předpokladů, bez kterých by jeho funkčnost byla iluzorní. Jedná se o vertikální centralizovanou strukturu řízení a státní formu vlastnictví. V tomto modelu centrum ví, jaké budou potřeby obyvatelstva (tedy otázka co? a pro koho?) a jaké jsou disponibilní zdroje (suroviny, kapacita výrobních podniků). Z těchto vstupních dat potom čistě matematickou metodou zjišťuje, co a v jakém množství bude každý podnik vyrábět (jak?). Tím se dosáhne optimálního využití zdrojů, a tím i maximální efektivity. V praxi však tento systém čelil mnoha nesnázím. První a zásadní je, že plánovač musí znát budoucí potřeby obyvatel. Ty se samozřejmě dají odhadnout podle minulých období, ale stále se jedná o odhad a vzhledem k pomalé aktualizaci plánů (pětiletky) se tak plán vždy liší od skutečnosti (navíc zjistit budoucí potřeby je principielně nemožné). Problém je i se znalostí zdrojů. Podniky totiž musí hlásit své výrobní možnosti (například 5 aut týdně) centru. To jim na základě těchto informací stanový plán výroby, který musí splnit. Pokud se tak nestane, je nesplnění plánu sankcionováno. Pro podniky je tedy výhodnější podhodnocovat své možnosti, a tím se pojistit proti možným sankcím za nesplnění plánu. V podstatě největší problém centrálně řízené ekonomiky nám zbyl na konec. Jde o výpočet plánu pro jednotlivé podniky. Před jak složitým problémem plánovač stojí, vám možná přiblíží část eseje Leonarda Reada „Já, tužka“. Jde o část, ve které naše obyčejná tužka popisuje svůj rodokmen

NESPOČETNÍ PŘEDKOVÉ Stejně tak, jako vy nedokážete vyjmenovat všechny své předky, ani já nedovedu vyjmenovat ty své. Ale chtěla bych Vám jich vyjmenovat tolik, abyste si uvědomili bohatost a složitost mého rodinného původu. Můj rodokmen začíná skutečným kmenem, a to kmenem cedru, které rostou v severní Kalifornii a ve státě Oregon. Zkuste si představit všechny ty pily, lana, povozy a další nespočetné vybavení, které je potřeba k poražení cedru, hrubému opracování kmene, jeho přepravě a naložení do připraveného vagónu stojícího na odstavné koleji. Představte si všechny ty dovedné lidi, kterých bylo potřeba k výrobě nezbytného vybavení: bylo nutné vytěžit rudu, vyrobit z ní ocel a tu vytvarovat do podoby pily, sekery či motoru; bylo nutné nechat vyrůst konopí a složitě je zpracovat do podoby dostatečně silného provazu. Nezapomeňte si ale představit také ubytovny, ve kterých bydleli lesní dělníci, a postele, ve kterých spali; představte si, co za tu dobu snědli a kolik práce dalo, než bylo zhotoveno toto jídlo. Tisíce bezejmenných lidí se podílely na každém šálku kávy, který měli dělníci v ruce. Cedrové klády jsou dopraveny do dřevozpracovatelského závodu v San Leandru v Kalifornii. Dokážete si představit všechny lidi, kteří vyrábějí koleje, vagóny, lokomotivy a motory pro lokomotivy, kteří stavějí železnice a kteří navrhují a instalují komunikační systémy nezbytné k fungování železnice? Celé to množství lidí a věcí se také podílí na mém vzniku. Podívejme se do zmíněného závodu v San Leandru. Cedrové klády jsou tam rozřezány na malé špalíky o délce tužky a tloušťce zhruba půl centimetru. Tyto špalíky jsou vysušeny v peci a poté obarveny - z téhož důvodu, proč si ženy pudrují obličej. Lidé jsou jednoduše raději, když jsem hezká, než když mám zsinalé tváře. Dřevěné špalíky jsou poté navoskovány a opět vysušeny v peci. Kolik dovednosti bylo asi vynaloženo na výrobu barviva a sušící pece, na dodávky tepla, světla a elektřiny, na výrobu motorů, pásů a dalšího vybavení ve dřevozpracovatelském závodě? Že by snad mezi mé předchůdce patřili také metaři v této továrně? Samozřejmě, že ano. A nezapomeňte připočíst také lidi ze stavby vodní elektrárny společnosti Pacific Gas & Electric Company, která nyní po svém dokončení dodává zpracovatelskému závodu elektřinu! Nezapomeňte prosím ani na ty mé současné a vzdálené předky, kteří po celé zemi rozvezli 60 nákladních automobilů naložených cedrovými špalíky. Když se takový špalík dostane do továrny na tužky (která mimochodem obsahuje stroje a stavby za 4 milióny dolarů, ušetřené mými spořivými rodiči), speciální stroj v něm vytvoří osm drážek. Poté jiný stroj vloží do každého druhého špalíku osm kusů tuhy, nanese lepidlo a přilepí navrch další, prázdný špalík. Výsledek byste možná s trochou nadsázky

-3-

mohli popsat jako „dřevěný sendvič“. Další stroj potom mě a mých sedm sourozenců z tohoto sendviče vyřízne. Má tuha je sama o sobě velmi složitou věcí. Grafit na její výrobu se těží na Cejlonu v Indickém oceánu. Zkuste si představit všechny ty důlní dělníky a ty, kteří jim vyrábějí zboží. Zkuste si představit lidi, kteří se podílejí na výrobě papírových pytlů, v nichž se vytěžený grafit transportuje. Zkuste si představit ty, kteří vyrobili provazy na svázání těchto pytlů, ty, kteří pytle vykládají na loď a z lodi, a ty, kteří vyrobili loď samotnou. Na mém vzniku se dokonce podílel i strážce majáku a navigátor v přístavu. Dovezený grafit se míchá s mississippským jílem, přičemž v průběhu zušlechtění se využívá hydroxid amonný. Potom jsou přidána zvlhčovadla, jako například sulfonovaný lůj, který vznikne chemickou reakcí zvířecího tuku s kyselinou sírovou. Poté, co projde řadou strojů, směs nakonec získá podobu nekonečné tyče - podobné tomu, co vychází z drtiče na výrobu párků. Tento nekonečný „párek“ se nakrájí na potřebnou velikost, vysuší a nakonec se peče při více než 1000 stupních Celsia. Pro zvýšení pevnosti a hladkosti se poté tuha napustí horkou směsí, která obsahuje mimo jiné svíčkový vosk z Mexika, parafín a hydrogenované přírodní tuky. Mé cedrové tělo je natřeno šesti vrstvami laku. Jestlipak znáte všechny složky takového laku? Kdo z Vás by například řekl, že do výroby laku jsou zapojeni také pěstitelé ricinového oleje? Ano, jsou. Pouhé vytvoření nádherného odstínu žluté barvy, jakým jsem nabarvena, vyžaduje dovednosti více lidí, než si dokážete představit. Podívejte se nyní na mé označení. Je to barevný povlak vytvořený zahřátím uhlové černě smíchané s pryskyřicí. Jakpak se asi získává pryskyřice a jak uhlová čerň? Moje plechová korunka je vyrobena z mosazi. Představte si lidi, kteří těží zinek a měď, a lidi, kteří dokáží z těchto přírodních materiálů vyrábět tenké lesklé mosazné plíšky. Černé kroužky na mé korunce, to je černý nikl. Co je to černý nikl a jakpak se asi nanáší na moji korunku? Úplný příběh toho, proč uprostřed mé korunky není žádný černý nikl, by vydal na několik stránek. Nyní ale přichází vrcholná část mého životního příběhu. Tuto část označují lidé v obchodech často poněkud nepoeticky za „gumu“. Pomáhá jim napravovat chyby, které se mnou někdy natropí. Za gumování je v „gumě“ odpovědná speciální složka, která se vyrábí chemicky, reakcí řepkového oleje dovezeného z holandské Východní Indie s chloridem sirným. Málokdo ví, že samotná guma představuje pouze pojivo. Kromě toho obsahuje „guma“ také četná vulkanizující a zrychlující činidla. Pemza pochází z Itálie a barvivo, které dává „gumě“ její barvu je, sulfid kadmia. Zkuste si představit, jak složitý výpočet by musel plánovač provést, aby zjistil kdo má co vyrobit a navíc přesně kolik (stroje, papír, provazy, grafit, dřevo, guma, mosaz, parafín, barvy,...). V komunistickém Maďarsku takový pokus provedli, ale bohužel ho museli ukončit kvůli fatálnímu přetížení počítačů. Ukázali jsme si, jak je problém plánování ekonomiky složitý. Jak je potom možné, že u nás 40 let tento model fungoval alespoň tak, že jsme neumřeli hlady? Odpověď je v tom, že plánovači nezačínali od absolutní nuly, ale od stavu, ve kterém komunisté uzurpovali moc. Plánovači tedy znali skutečné potřeby a možnosti ekonomiky za poslední období. Od těchto dat potom odvozovali plány řízení ekonomiky. V praxi však tento systém ve své čisté podobě není životaschopný, a to zvláště kvůli zoufalé efektivitě.

Tržní hospodářství Základem tržního hospodářství je trh a jeho niterným obsahem je tržní mechanismus. Na trhu dochází k výměně činností mezi subjekty prostřednictvím směny (důležité je, že na trhu vystupují suverénní subjekty, které se rozhodují na základě svobodné volby). Trh také poskytuje informace (především cenu), od kterých se odvíjí očekávání tržních subjektů a jejich chování. Tržní mechanismus je procesem vzájemného ovlivňování tvorby nabídky, tvorby poptávky a tvorby ceny. (viz. obrázek) ������������������� ��������

� �� �

����������

�������

�������

�����

� � ��

��������

���������������������

V následujícím textu se budeme zabývat výhradně trhem statků a služeb!

-4-

Nabídka Tržní nabídkou rozumíme souhrn všech zamýšlených prodejů, se kterými přicházejí na trh (statků a služeb) výrobci (firmy). Její rozměr je určen objemem výstupu výroby a cenami, za které jsou výrobci ochotni prodat nabízené zboží. V ekonomii rozlišujeme nabídku: •agregátní (celkovou), která je určena objemem výroby všech tržních producentů a cenami, za které jsou ochotni své výrobky prodávat. Agregátní poptávka patří mezi makroekonomické modely a budeme se jí zabývat později. •individuální, jedná se o nabídku jediného výrobce. Vyjadřuje jaké množství při určité tržní ceně je ochoten produkovat a nabízet. �������� •dílčí (tržní), představuje nabídku jediného výrobku, který může být dodáván na trh i více výrobci. �� ����������� Můžeme tedy uvažovat nabídku všech aut, osobních aut, osobních Fordů a Fordu Focus. ��� (Agregátní nabídkou se vůbec nezabýváme!!!) Zobrazení nabídky má charakteristický rostoucí tvar - mluvíme o zákonu rostoucí nabídky. Na jejím grafickém zobrazení (viz. obr.) si můžeme ukázat zcela zásadní souvislosti. Nabídku budeme zobrazovat jako závislost množství na ceně. Při popisu nabídky musíme rozlišovat změny nabídky (růst a pokles, na obrázku křivky S‘ a S‘‘), které se projevují jako posun křivky a změnu nabízeného množství (na obrázku � � ������������ posun z Q1 do Q2), který se projevuje posunem po křivce. �

�

Poptávka Poptávka představuje souhrn zamýšlených koupí a je určována poptávaným množstvím a cenou za kterou jsou kupující ochotni nakupovat. I v případě poptávky budeme analogicky k nabídce rozlišovat agregátní, individuální a dílčí poptávku. Pokud hovoříme o zamýšlených koupích, máme na mysli nejen to, že někdo chce nebo touží něco koupit (v tomto smyslu tvoří poptávku po Ferrari 90% mužské populace), ale také že má peněžní prostředky, za které může koupi při dané ceně uskutečnit. Jen tehdy může ovlivňovat rozměr poptávky, a tím i situaci na trhu. Hovoříme o tzv. koupěschopné poptávce (koupěschopnou poptávku po Ferrari tvoří 0,000001% mužské populace). Pro poptávkovou křivku je charakteristický její klesající tvar - hovoříme o zákonu klesající poptávky. Stejně jako u nabídky je bezpodmínečně třeba rozlišovat změnu poptávky (posun křivky) a poptávaného množství (posun po křivce).

�������� ��� ��

������������ ��

������������

��

Vztah nabídky a poptávky Nabídka a poptávka představují dvě strany trhu, na vztazích mezi nimi je ve skutečnosti založen trh i tržní mechanismus. Obě se vztahují k množství produkce a jeho ceně, přičemž vyjadřují ochotu při určité ceně nabízet či nenabízet, kupovat či nekupovat. Proto je cena chápána jako výslednice střetu mezi nabídkou a poptávkou. Průsečík nabídky a poptávky označujeme jako rovnovážný stav, ve kterém trh nedostává žádné impulsy ke změně. (Říkáme, že trh je v rovnováze.) Ve skutečnosti se samozřejmě trh může nacházet na libovolném jiném místě. Když budete popisovat graf poptávky a nabídky, pamatujte na to, že kauzalita musí jít vždy od ceny - množství je veličina závislá na ceně a nikoli naopak. (Správná úvaha tedy zní: kolik se bude vyrábět při ceně X, a ne jaká bude cena při ceně Y.)

��������

�

��

�

� ��

������������

Ustavování tržní rovnováhy ��������

�

��

��

� ������������

Teď se pokusíme pochopit, jak se trh dostává do rovnovážného bodu E. Použijeme k tomu tzv. pavučinový model. Jsme ve výchozí situaci označené P1. Víme, že při této ceně se vyrábí určité množství (S), ale také že toto množství jsou spotřebitelé ochotni nakupovat za cenu mnohem vyšší (D). Cena se proto posune na vyšší úroveň. Při této ceně jsou však výrobci ochotni vyrábět větší než stávající množství (S). Zvětší proto objem produkce. Tento objem (množství) jsou však spotřebitelé ochotni nakoupit pouze za nižší než stávající cenu (D) a proto cena klesne na nižší úroveň. Při této ceně jsou však výrobci ochotni produkovat pouze nižší množství produkce (S). Toto menší množství produkce jsou však spotřebitelé ochotni nakoupit za vyšší cenu (D), a proto cena stoupne... Takto bychom mohli pokračovat až do chvíle kdy se trh (tj. množství a cena) ustálí v bodě E, ve kterém všichni nabízející prodali a všichni poptávající koupili. Tento pavučinový model je samozřejmě velmi zjednodušen a v praxi by nefungoval, ale nám stačí.

-5-

Pro milovníky angličtiny musíme samozřejmě vysvětlit význam jednotlivých používaných zkratek. Možná vám přijde zvláštní používat anglické zkratky pro veličiny, které umíme pojmenovat česky, ale problém je v tom, že české zkratky nikdo nepoužívá. P

price

cena

Q

quantity

množství

S

supply

nabídka

D

demand

poptávka

E

equilibrium point

rovnovážný bod

Později náš repertoár trochu rozšíříme, ale toto je takové minimum, které je důležité a lehce zapamatovatelné. Teď je na čase, abychom se po krátké exkurzi vrátili k tržnímu hospodářství. Již víme, že je „automaticky“ ovládáno hledáním rovnovážného stavu, které funguje bez zásahů státních institucí (vzpomínáte na „neviditelnou ruku trhu“?). Je třeba říct, že ve své podstatě je trh a jeho chování determinováno tržními subjekty - tedy lidmi. Není možné se proto vymlouvat na to, že trh nás k něčemu nutí a podobně. Jde o to, že trh jen kopíruje naše chování a naše hodnoty. Trh je skutečně mocen najít řešení všech situací, a to i těch u kterých bychom to na první pohled nepředpokládali. Můžeme si to ukázat na vztahu průmyslu a životního prostředí. Vlivem místa, které má životní prostředí na našem žebříčku hodnot (tj. daleko, daleko za ziskem), se ustálil poměr citlivosti k přírodě, který je ovšem dlouhodobě neudržitelný. Přesto jde o „rovnovážné“ tržní řešení. V této chvíli počíná úloha státu a státních zásahů, které mají korigovat tržní řešení, u kterých jsme se rozhodli, že nám nevyhovují. Zásahy státu do ekonomiky však nemusejí být pouze represivního charakteru. Povinností státu je také (nebo by mělo být) vytvořit podmínky vhodné pro ekonomický růst (bez kterého to zatím neumíme a který 95% ekonomických škol považují za nutnost), a to především vhodnou legislativou a transparentní monetární politikou. (Ale o tom až později...) Je důležité si uvědomit, že jsme se celou dobu zabývali jen trhem výrobků a služeb. Trh výrobních faktorů se řídí stejnými tržními zákonitostmi, ale představuje protiváhu k trhu výrobků a služeb. Strany trhu si na něm vlastně vyměňují své pozice. Domácnosti, které na trhu výrobků a služeb vystupují na straně (vlastně ji tvoří) poptávky, zároveň stojí na trhu VF, jako jejich vlastníci, na straně nabídky. Firmy jsou v analogické situaci. (viz obr.)

L

Fuchs, Kamil; Tuleja, Pavel: Základy ekonomie. Ekopress, Praha 2003. ISBN 80-86119-74-2 Holman, Robert: Ekonomie. C.H. Beck, Praha 2002. ISBN 80-7179-681-6 Mankiw, N.G.: Zásady ekonomie. Grada Publishing, Praha 2000.

Konkurence Konkurencí budeme rozumět proces střetávání různých, zpravidla protikladných, zájmů tržních subjektů. Proces konkurence je od trhu neoddělitelný a je předpokladem fungování trhu, kde se zasluhuje o dosahování vysoké efektivity a působí na cenotvorný proces. Má-li existovat konkurenční prostředí, musí na trhu stát alespoň dva vzájemně závislé subjekty. Takové dva účastníky však na trhu nalezneme vždy, protože trh tvoří nabídka a poptávka. (Neexistuje tedy žádná tržní struktura, která by nebyla konkurenční a to včetně monopolu!!!) V zásadě tedy můžeme rozlišit tři typy konkurence (podle toho kdo komu konkuruje): •konkurence napříč trhem - konkuruje si strana nabídky a poptávky. Cílem obou je zajistit si pro sebe co nejvýhodnější cenu. (Firmy ji chtějí zvyšovat a domácnosti snižovat.) •konkurence na straně poptávky - Nezbytným předpokladem pro projevení této formy konkurence je převaha poptávky nad nabídkou. JInými slovy: musí být na trhu méně zboží než zájemců o ně. Účastníky poptávky spojuje snaha nakoupit co nejlevněji, ale vzniklá situace vyúsťuje ve snahu nakoupit na úkor druhých. Rostoucí cena tak vylučuje některé zájemce (nemají dostatek prostředků nebo takovou cenu již nejsou ochotni zaplatit). Konkurenci na straně poptávky si můžete představit jako aukci (kdo nabídne a zaplatí nejvíc se stane majitelem). Na straně poptávky se mohou vyskytnout některé specifické struktury (např.: monopson a oligopson) •konkurence mezi firmami

Konkurence mezi firmami Konkurenci mezi firmami dělíme podle prostředků konkurenčního boje na cenovou a necenovou. Cenová konkurence znamená, že si firmy konkurují prostřednictvím ceny a její smysl spočívá v možnosti realizovat větší množství produkce za nižší cenu. Mezi formy cenové konkurence musíme vedle snižování koncové ceny započítat také snižování nákladů. Cenová konkurence je základním typem konkurence a historicky také výchozím. Ve 20. století se však její

-6-

nedokonalá konkurence

dokonalá konkurence

dominantní postavení oslabovalo ve prospěch konkurence necenové, která používá jiných metod než cenových (kvalita produkce, širší podmínky prodeje (servis, garance, úvěr), reklama, dobré jméno firmy, značka,...). Z hlediska postavení jednotlivých subjektů rozlišujeme konkurenci dokonalou a nedokonalou. Dokonalá konkurence je abstrakcí, kterou ekonomie používá k tomu, aby byly objasněny vzájemné souvislosti tržního prostředí v ideálních podmínkách. Základní charakteristikou dokonalé konkurence je rovnost podmínek pro všechny tržní subjekty. Je to situace, kdy žádný z výrobců nemá možnost ovlivnit cenu na trhu (cena je k výrobcům objektivní), totéž platí pro stranu poptávky. Podmínky, za kterých konkurenční prostředí označíme za dokonalé tedy můžeme shrnout takto: •na straně výrobců (nabídky) je mnoho subjektů, z nichž každý dodává pouze dílčí část celkové nabídky a svojí přítomností či nepřítomností nemůže ovlivnit celkovou nabídku •existuje volný vstup do odvětví •výrobky na trhu jsou dokonalé substituty (tj. jsou vzájemně zcela zastupitelné) •informace jsou pro všechny subjekty stejně kvalitní a stejně dostupné Konkurenční prostředí, které nesplňuje tyto požadavky označujeme jako nedokonalé. V praxi zcela dokonalá konkurence neexistuje, ale najdeme trhy, které se ji více či méně blíží. Nejlepším cenová necenová současným příkladem jsou například instalatéři nebo jiní drobní řemeslníci. Někteří konkurence konkurence autoři uvádí jako příklad dokonalé konkurence situaci na trzích do cca poloviny 19. století. Tento příklad je však podle mého soudu zavádějící a vystříhal bych se jeho používání. Vzájemný vztah dokonalé, nedokonalé, cenové a necenové konkurence vám pomůže pochopit obrázek. V dokonalé konkurenci tedy existuje pouze cenová konkurence (necenová existovat nemůže, protože výrobky jsou dokonalými substituty). Naopak v podmínkách nedokonalé konkurence existuje konkurence cenová i necenová. V podmínkách nedokonalé konkurence existují tržní struktury, které dělíme podle počtu konkurujících si subjektů a jejich vzájemném postavení na trhu. V zásadě rozlišujeme tři takovéto formy: monopol, oligopol a monopolistickou konkurenci. Těmto tržním strukturám se budeme věnovat poněkud podrobněji. Při tom ovšem nesmíme zapomenout, že každá z těchto struktur je formou konkurence.

Monopol Základním znakem monopolu je, že na trhu je pouze a právě jeden producent. (Skutečně musí být pouze jeden. Nepomůže, ani když ten druhý bude táááákhle maličký.) Vznik a udržení monopolu je umožněno tzv. překážkami vstupu do odvětví. Pod tím rozumějme například legislativní zábrany (např.: Česká pošta) - administrativní monopol, přírodní podmínky (pokud vím, žádný takový neexistuje) a přirozený monopol, tedy případ, kdy v určitém odvětví existuje pouze jediná firma, která vyrábí s nižšími náklady, než kdyby v odvětví produkovalo více firem (vodovody, kanalizace), Nejčastější příčinou vzniku monopolu však je státní regulace (administrativní monopol). Problém monopolu je v tom, že není konkurencí tlačen k efektivitě (snižování nákladů), a proto vyrábí i prodává za vyšší ceny, než jaké by na trhu byly v případě konkurenčního prostředí. Je samozřejmě možné, že prodává za cenu vyšší než jsou jeho náklady (do nákladů počítáme i „plánovaný“ zisk) - tedy realizuje mimořádný zisk (což by mu konkurence nedovolila), ale i přesto je díky klesajícím nákladům z velkovýroby levnější, než jaká by byla cena v konkurenčním prostředí. Monopoly obvykle vzbuzují veřejnou nelibost a proto stát přistupuje k jejich regulaci. Tato regulace může mít mnoho podob: •Antimonopolní zákonodárství, které zabraňuje fúzím velkých firem, kartelovým dohodám a zakazuje zneužívat dominantního postavení na trhu (to se nemusí tykat jen monopolu, ale i firem s velkým podílem na trhu). Antimonopolní politiku státu vykonává Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (momentálního vede Ing. Bednář) •Monopolní daň, která je uvalena na zisk monopolů. Ve svém důsledku akorát zvyšuje koncovou cenu pro spotřebitele. •Cenová regulace, regulace zisku - stát určuje limity pro ceny a zisk firem •Zestátnění - monopol se tak stává administrativním monopolem. Pro zákazníka se tak nic nemění.

Oligopol Oligopol je tržní struktura charakteristická tím, že v odvětví existuje několik firem nebo skupin firem, produkce každé z těchto firem nebo skupin firem představuje velký podíl na trhu, takže chování těchto firem nebo jejich skupin je vzájemně nezávislé. Každá firma musí zvážit vliv svého chování na chování ostatních firem nebo skupin firem. Tak vzniká prostor pro strategické chování (např.: řešení problémů obdobných vězňovu dilematu viz: Mankiw, N.G.: Zásady ekonomie). Existuje mnoho forem oligopolu od duopolu (dvě firmy) přes několik velkých firem až po oligopol s dominantní firmou (cenovým vůdcem) a konkurenčním lemem (jedna velká firma určuje ceny a ostatní, malé, se ji musí podřídit. Na oligopolní struktury má často dopad i antimonopolní zákonodárství. Jako příklad oligopolu bychom mohli uvést taková odvětví jako automobilový průmysl, benzinové pumpy, ocelářský průmysl apod. Oligopol je asi nejčastější tržní strukturou.

-7-

Monopolistická konkurence Monopolistická konkurence je tržní struktura charakteristická velkým počtem výrobců (každá firma je tak malá, že na ni ostatní výrobci nereagují). Výrobky firem jsou blízké substituty. Každá firma je tak „monopolistou“ na trhu svého vlastního výrobku. Nesmí se však snažit o realizaci velkého mimořádného zisku, který by do odvětví přilákal další firmy, a tím zmenšil trh jejího výrobku.

Tržní selhání S vymezením tržního selhání je to složité. Tento problém jsme již nakousli při výkladu tržního hospodářství. Trh si své řešení najde vždy (a nebo téměř vždy) je jen otázkou jestli nám toto řešení vyhovuje. (Což je čistě politické rozhodnutí.) Mezi tržní selhání se však klasicky řadí externality a veřejné statky, jako situace které zcela neodpovídají duchu kapitalistického trhu. Veřejný statek je nerivalitní statek u kterého nikoho nelze vyloučit ze spotřeby (např. policie, soudy,...). Neschopnost vyloučit někoho ze spotřeby se potom vykládá jako selhání práva. Externality jsou efekty určité akce, které se zdarma přenesly na někoho dalšího. Můžeme rozlišit negativní a pozitivní externality. Typickou externalitou by byl případ, kdy si vedle vaši zahrádky někdo postaví osvětlený sklad. Vy tak ušetříte za světlo, protože k vám bude dopadat světlo od sousedů. Vy tento statek dostanete zdarma a jeho původce za něj nic nedostane. Jsou však i případy negativních externalit. Například při jízdě autem se vy dostanete tam, kam chcete, ale při tom zasviníte atmosféru výfukovými plyny. Za tento efekt, který nesou i ti, kterým je vaše přeprava úplně volná, vy de facto nic neplatíte. Z tohoto důvodu je velmi zajímavý problém internalizace externalit - tedy to, jak to vám jako řidičům spočítat :-)

A teď, když jsme si udělali malý exkurz do mikroekonomických otázek, se můžeme podívat na hospodářství z pohledu makroekonomie. Takže jedem z kopce...

-8-

Makroekonomie Měření výkonu ekonomiky Výkon ekonomiky se měří jako objem statků a služeb realizovaných na trhu statků a služeb - tuto veličinu nazýváme produkt (viz obrázek tržního mechanismu). Jeho modifikaci - HDP (Hrubý domácí produkt) - používáme v praktických aplikacích. HDP je tržní hodnota všech finálních statků a služeb vyrobených v ekonomice za dané časové období. HDP se kalkuluje jako finanční částka (hodnota) za jeden rok. Tato definice nám říká co HDP zachytí: •tržní hodnota - zachycuje pouze to co prošlo trhem (ne zeleninu, která vám vyrostla na zahradě a sami jste ji snědli nebo někomu darovali!) •finální statky a služby - tedy ty, které směřují ke ���� ������� konečnému spotřebiteli (ne polotovary - cena polotovarů je totiž obsažená v ceně finální produkce, a tak by se ���� započítávala dvakrát) •nově vyrobené statky a služby - do HDP se nezapočítávají ���� finanční transakce za již existující statky (koupě starého domu). Nově vyrobené v této odrážce znamená totéž jako ���� vyrobené v obecné definici (je tam totiž dovětek za dané ���� ���� ���� ���� ���� ���� ���� ���� ���� ���� ���� časové období). HDP ČR v posledních 10 letech •legální prodej - HDP samozřejmě může měřit jen to, z čeho známe data - tedy legální trh (ne šedá (černá) ekonomika!) Mnoho důležitých věcí však HDP nezachytí, mimo ty, které jsme zmínili, hlavně a především nezachycuje škody na životním prostředí.

Klasická dichotomie a neutralita peněz Všechny ekonomické veličiny můžeme rozdělit do dvou skupin. První skupina obsahuje nominální veličiny – veličiny měřené peněžními jednotkami. Druhá skupina potom obsahuje reálné veličiny – veličiny měřené fyzikálními jednotkami. Například cena pšenice je veličinou nominální, protože ji vyjadřujeme v korunách, kdežto množství vyprodukované pšenice je veličina reálná, protože ji měříme v kilogramech. Nominální veličiny jsou výrazně ovlivněny vývojem monetárního (peněžního) systému ekonomiky, zatímco pro reálné veličiny je monetární systém v podstatě nepodstatný. Toto dělení do dvou skupin se nazývá klasická dichotomie a rozpracoval ho David Hume. Nepodstatnost peněžních změn pro reálné veličiny nazýváme neutralitou peněz.

Nominální a reálný HDP S výpočtem HDP podle naší definice je spojena ještě jedna obtíž. HDP počítáme podle tržních cen – tedy podle nominální veličiny. Z rámečku ale víme, že peněžní vývoj, který má zásadní vliv na nominální veličiny (ceny) nemá vliv na veličiny reálné (tedy na objem výroby). Pro nás je ovšem při měření výkonu ekonomiky cennější údaj, který nám říká, jak se změnila produkce v ekonomice, a ne jak se chovaly ceny. Z tohoto důvodu rozlišujeme HDP nominální (HDPN) a reálný (HDPR). Nominální HDP je produkce oceněná v cenách příslušného roku. Například produkce z roku 2002 je oceněna v tržních cenách roku 2002. Hovoříme o tom, že HDP (nominální) je oceněn v běžných cenách (b.c.). Oproti tomu při výpočtu reálného HDP nás zajímá, jak se změnila skutečná produkce, a ne změna cen. Tento problém vyřešíme tak, že si vezmeme nějaký rok (podle metodiky EU jsou to roky bezezbytku dělitelné pěti) a jeho tržní ceny určíme za základní. V těchto cenách pak oceníme produkci v následujících letech. Takže produkci roku 2002 oceníme v cenách roku 2000. Zjistíme tak nárůst (pokles) skutečné produkce. Při výpočtu reálného HDP pracujeme s tržními cenami určitého stanoveného roku. Tuto cenovou hladinu označujeme jako stálé ceny (s.c.). Vývoj �� HDPN a HDPR není totožný. To můžeme demonstrovat na růstu �� těchto veličin v ČR za léta 1996 – 2004. � Nominální i reálný HDP mají svůj smysl a význam. Musíme � si ale být vědomi toho, že nám dávají odpovědi na jinou otázku. � (Stejně tak musíme u každého ukazatele (včetně HDP samotného) vědět co vlastně o realitě vypovídá a jakou má vypovídací schopnost � a hodnotu. �� ���� ���� ���� ���� ���� ���� ���� ���� ���� Na závěr mám ještě otázku pro chytré a nejchytřejší opičky: �������������� Jak nazýváme rozdíl nominálního a reálného HDP? (Na grafu je to ����������������� plocha mezi křivkami.)

L

Fuchs, Kamil; Tuleja, Pavel: Základy ekonomie. Ekopress, Praha 2003. ISBN 80-86119-74-2 Holman, Robert: Ekonomie. C.H. Beck, Praha 2002. ISBN 80-7179-681-6 Mankiw, N.G.: Zásady ekonomie. Grada Publishing, Praha 2000.

-9-

Agregátní nabídka a poptávka – model ASAD V makroekonomii existuje řada škol, jejiž náhled a závěry se zhusta vylučují. Současný ekonomický mainstream stojí na syntéze klasické a (neo)keynesiánské makroekonomie. Obecně lze říct, že pro dlouhodobé jevy se používají klasické modely a naopak pro krátkodobé keynesiánské.

Agregátní poptávka Agregátní poptávku chápeme jako celkové množství produktu (Q), které bude při dané cenové hladině (P) (tj. všeobecné úrovni cen) v ekonomice nakoupeno (viz. obr.). Množství produktu nám zároveň udává i výkon ekonomiky, nejčastěji měřený v HDP. Agregátní poptávka (AD) vzniká agregováním (sloučením) všech dílčích poptávek – tedy poptávce po rohlících, autech, telekomunikačních službách,... Stejně jako dílčí poptávky je klesající. Agregátní poptávka je tvořena třemi základními prvky:

�

��

AD = C + I + G

�������

Kde C je spotřeba domácností; I investiční výdaje firem a G výdaje státu (na nákup statků a služeb, tedy ne mandatorní výdaje). Pokud bychom uvažovali i vztah se zahraničím, potom můžeme připočíst čistý export (značíme EX tj. export mínus import). My však budeme pracovat jenom se „základní verzí“.

Agregátní nabídka Agregátní nabídka vyjadřuje, kolik jsou firmy ochotny vyrábět a nabízet v závislosti na cenové hladině. (Křivka vyjadřuje závislost mezi produktem (výkonem ekonomiky) a cenovou hladinou.) Při pohledu na agregátní nabídku (AS) musíme rozlišovat horizont, který sledujeme. Rozlišujeme tak krátké období (2-3 roky)a dlouhé období (delší než 2-3 roky). V dlouhém období je AS zcela kolmá a její úroveň představuje tzv. potenciální produkt, tedy dlouhodobě udržitelný výkon ekonomiky, který je nezávislý na cenové hladině (viz klasická dichotomie a neutralita peněz). Dlouhodobou AS označujeme LAS. LAS je konstrukt, který vychází z klasické školy ekonomie. V krátkém období je však AS na cenovou hladinu citlivá. Její tvar se odvozuje od teorií, kterými se nebudeme zabývat (teorie mylného chápání, keynesiánská teorie strnulých mezd, neokeynesiánská teorie strnulých cen). Pro nás je důležité, že je stoupající a že po překročení potenciálního produktu prudce klesá její citlivost na cenovou hladinu (tj. s velkými změnami cenové hladiny se pojí jen malé změny výkonu ekonomiky). Zdůvodnění tvarů křivek AS se z velké části odvozuje z fungování trhu VFů, kterým jsme se nezabývali. �

���

���

������������������������

�������

Model ASAD Model ASAD znamená sloučení grafů AS a AD a vyvození vzájemných souvislostí. I na tomto „agregátním“ trhu se ustavuje rovnováha jako průsečík nabídky a poptávky. Zde však navíc musíme rozlišovat to, v jakém období se pohybujeme. Krátkodobou rovnováhu tak nacházíme jako průsečík AD a ASs. Dlouhodobou jako průsečík AD a LAS. Mechanismus, kterým se rovnováha navrací na úroveň LAS (potenciálního produktu), souvisí především s trhem práce. Je důležité si uvědomit, že v situaci, kdy je ekonomika na potenciální produktu (E) je také ve stavu plné zaměstnanosti (tj. situace, kdy neexistují nedobrovolně nezaměstnaní). Pokud však dojde k růstu výkonu za potenciální produkt (vyvolán růstem poptávky AD‘), je třeba najímat dodatečné jednotky VF práce (nová rovnováha na E1). Ta je však již mnohem dražší (viz tvar ASs) firmě tak enormně rostou náklady, že se rozhodne omezit svou nabídku (pokles nabídky AS‘). Ustaví se tak nová rovnováha na úrovni potenciálního produktu (E2) při vyšší cenové hladině. Rovnovážné body (E) neustále oscilují kolem úrovně potenciálního produktu. Při jejich zprůměrování (proložení) bychom potom dostali křivku LAS na úrovni potenciálního produktu. Jistě jste často narazili na pojmy růst výkonu ekonomiky a ekonomický růst. Tyto termíny mají rozdílný obsah. Růst výkonu znamená zvýšení produktu (výkonu) ekonomiky. Ekonomický růst však znamená posun potenciálního produktu ekonomiky. Pokud se zvýšil výkon ekonomiky nemůžeme vědět, jestli došlo i k ekonomickému růstu! Ekonomický růst může být dvojí: intenzivní a extensivní. Extenzivní spočívá v rozšíření vstupů do hospodářství, kdežto intenzivní využívá stávající rozměr vstupů, ale s vyšší efektivitou (nové technologie atd.) �

���

���

�

��

������������������������

�

�

���

����

���

��

��

���

�

��

�

-10-

Peníze Peníze hrají důležitou roli ve směně. Původní forma výměny zboží – naturální směna neboli barter – se s rozvojem hospodářství ukázala jako nevhodná. Obchod se tehdy podobal spíše klasické pohádce Jak X.Y. měnil až vyměnil. V případě, že vy, jako producent statku A, hodláte získat statek B, musíte najít producenta statku B a statek A vyměnit za statek B. Je však dobře možné, že producent statku B nemá o váš statek A zájem. Zato by ovšem chtěl statek C za který jediný je ochoten svůj statek B vyměnit. Vám tedy nezbývá než najít producenta statku C atd. atd. Je nabíledni, že takováto forma směny brzdila rozvoj hospodářství a proto se postupně přešlo k peněžní směně. Ekonomická teorie rozumí penězi to, co je všeobecně užíváno jako prostředek placení za výrobky a služby ve směně. Penězi se rozumí soubor aktiv (statků schopných uchovávat hodnotu), jež lidé používají k placení, tj. k nákupu zboží a služeb od ostatních subjektů. Počáteční vývoj peněz byl spojen s jejich komoditní formou (komoditní, zbožové peníze), kde se kupní síla opírala o jejich vnitřní hodnotu. Do funkce peněz se stavěli různé statky (peníze sami o sobě jsou statek jako každý jiný), které muselo lépe či hůře splňovat několik podmínek: •dělitelnost •trvanlivost •stejnorodost (homogennost) •velká hodnota (vzácnost) – vlastnost zajišťující, že ve směně vystupuje pouze relativně malé množství „peněz“ Jako peníze vystupovali podle oblastí různé statky (kožešiny, dobytek, koření, čaj, sůl, plátno,...). Na příkladech si teď můžeme ukázat jak plnily svou úlohu peněz. Například dobytek se nemůže dělit (rozlišujeme sice hovězí zadní a hovězí zadní, ale když krávu rozříznete na půlky tak automaticky ztrácí svou hodnotu). Kráva není trvanlivá, stárne a tím ztrácí hodnotu (maso se kazí). Krávy nejsou homogenní, protože je každá jiná, jsou mezi nimi příživníci i údernice. Velká transakce při použití krávy jako platidla je technicky náročná. Například při koupi ženy se muselo přihnat celé stádo. Právě z těchto důvodů neplatíme krávou. Jiné komodity však svoji funkci plnily lépe. Například čaj je dělitelný, ale zase pokulhává v trvanlivosti (i když je lepší než u krávy), stejnorodosti (každý čaj má jinou hodnotu) a vzácnosti (asi byl zase potřeba velký objem na provedení transakce). Postupem doby se zjistilo, že nejlépe plní funkci peněz drahý kov. Je dělitelný, trvanlivý (nerezivý), stejnorodý (tato vlastnost se dá hlídat) a je vzácný. Z těchto důvodů se zlato (v menší míře stříbro a měď) udržely jako peníze až do 70. let dvacátého století. (Zlaté mince dlouho existovaly souběžně s papírovými penězi.) Dnešní peníze se postupně vyvinuly z dlužních úpisů bank. Pan Vomáčka si uložil do banky 50 zlatých mincí a ta mu o tom vydala potvrzení (dlužní úpis). Vzhledem k tomu, že byla tato banka obecně známá jako důvěryhodná instituce bylo možné platit tímto úpisem, o kterém každý věděl, že mu ho banka obratem vymění za uložené zlato. Penězům emitovaným (vydávaným) bankami se říká bankovky. Souběžně s bankovkami vznikla i jiná forma papírových peněz, které neměli vnitřní hodnotu (nebyli ničím kryty). Tyto peníze vydával stát na umoření svých mimořádných nákladů (války). Penězům vydávaných státem se říká státovky. Nabízí se otázka, zda je někdo vůbec přijímal (byli přece nekryté zlatem). Tento problém řešil stát tím, že nařídil svým občanům tyto peníze přijímat. O takovýchto penězích říkáme, že mají nucený oběh. Prvním měnovým systémem, který používal papírové peníze byl Zlatý standard, který se udržel až do konce 1. světové války. Měna v něm byla volně směnitelná za zlato. To v praxi znamenalo, že když jste přišli do banky s 5 korunami (samozřejmě rakousko-uherskými) bylo vám za ně vydáno třeba 5g zlata. Po 1. světové válce prošel tento systém modifikacemi a vytvořili se místo něj dva nové. Byl to standard zlatého slitku, kde zůstala přímá směnitelnost za zlato zachována, ale dal se směnit pouze celý zlatý slitek (cca 10 kg zlata). V bance by vám tedy nevydali 5g, ale museli byste si vyměnit celých 10 kg zlata. Druhou modifikací byl standard zlaté devizy, kdy byla zrušena přímá směnitelnost za zlato, ale měna byla volně směnitelná za měnu, která byla směnitelná za zlato. Tento měnový systém byl i v Československu. Po 2. světové válce vznikl Bretton-Woodský měnový systém. V tomto systému zůstal za zlato směnitelný pouze americký dolar. Přičemž USA musely udržovat fixní kurz dolaru ke zlatu. Ostatní účastníci potom udržovali fixní kurz k dolaru. Tento systém byl velmi nákladný a proto musel být zrušen. Roku 1971 byla zrušena směnitelnost dolaru za zlato a tím byl dokončen proces demonetizace zlata (zlato se přestalo používat jako peníze a to i v zástupné papírové formě). Současné peníze tedy nejsou kryty zlatem, mají nucený oběh. Jsou přijímány v tržních transakcích, protože jsou zákonem předepsaným platidlem. Současné peníze existují ve třech základních formách: •mince •bankovky •depozitní peníze (depozita) – tj. peníze uložené v bankách Depozita netvoří homogenní celek, pokud jde o jejich pohotovost k platebním operacím (likviditě). Nejlikvidnější jsou vklady na požádanou (klasické běžné účty). Méně likvidní je skupina aktiv, kterou označujeme jako near-money („skoropeníze“). Do této skupiny patří termínovaná depozita a některé druhy cenných papírů (státní dluhopisy, pokladniční poukázky centrální banky,...). Právě u této skupina je obtížné rozhodnout jestli to ještě jsou peníze – od toho je odvozen i jejich název. (Platí, že čím nižší likvidita aktiva, tím větší je jeho výnos.) S penězi spojujeme tři funkce peněz, které v ekonomice plní a s nimiž je spojován jejich význam: •transakční prostředek, prostředek směny •zúčtovací jednotka (měřítko hodnoty) •uchovatel hodnoty

-11-

Rovnice směny V ekonomice existuje úzký vztah mezi množstvím peněz, výkonem ekonomiky a cenovou hladinou. Tento vztah postihuje rovnice směny: P×Y=M×V kde P je cenová hladina, Y výkon ekonomiky (HDP), M množství peněz v oběhu a V rychlost obratu peněz v ekonomice. Rychlost V udává, kolik koupí a prodejů zprostředkuje peněžní jednotka za sledované období. (Tedy rychlost, s jakou se bankovka v ekonomice pohybuje z jedné peněženky do druhé.) Rychlost obratu peněz v ekonomice je přitom z dlouhodobého hlediska konstantní (největší změny vykazuje ve vztahu k úrokové míře tj. s rostoucí úrokovou mírou roste i V a naopak). Rovnici směny můžeme také zapsat i v přírůstkovém tvaru:

p +y=m+v kde p znamená změnu cenové hladiny, y změnu výkonu ekonomiky, m změnu množství peněz a v změnu rychlosti obratu peněz (pozor, víme, že je téměř konstantní!).

!

Rovnici směny prosím věnujte maximální pozornost, protože je klíčová pro pochopení následujících kapitol.

Poptávka a nabídka peněz Poptávka po penězích Peníze jsou poptávány jako každé jiné zboží. Poptávka po penězích představuje množství peněz, které jsme při dané ceně (úrokové míře) ochotni (chceme) držet. Představte si situaci, kdy máte 100 korun v peněžence a 100 korun na bankovním účtu. V této chvíli se banka rozhodne, že zvýší úročení vašeho účtu na 50%. Je jasné, že ze takové situace nebudeme chtít držet takové množství peněz v hotovosti a raději je uložíte na bankovní účet. V hotovosti si potom necháte jen minimální množství. (Např. 20 korun v peněžence a 180 korun v bance.) Může však nastat i situace, kdy banka úročí váš účet o 1%. V této situaci je v podstatě jedno (z hlediska ziskovosti), jestli máte peníze v bance nebo v peněžence. Za těchto okolností se projeví tzv. efekt reference likvidity (potřeba držet co nejlikvidnější formu peněz - tedy oběživo, se kterým je nejjednodušší manipulace a směna) a úspory v bance prudce klesnou (180 korun v peněžence a 20 korun v bance).

Nabídka peněz a bankovní soustava Banky jsou instituce tvořící nabídku peněz, které poskytují firmám formou úvěrů. Banky na jedné straně přijímá vklady (pasivní operace) a na druhé straně poskytuje úvěry (aktivní operace). Zajišťují tak financování nových investičních aktivit v ekonomice a tím její růst. ���������������� V ČR existuje dvoustupňová bankovní soustava tvořená centrální bankou � ���������������� (ČNB) a komerčními bankami (Česká spořitelna, Živnostenská banka, Komerční banka, GE Capital bank, Bawag bank, ČSOB,...). Centrální banka představuje státní bankovní instituci jejímž cílem je udržení kvality měny. Centrální banka může mít různou právní formu (včetně a.s.) u nás je to organizační složka státu zřízená ústavou. Vztah centrální banky a vlády je upraven různě. Nejlepší variantou je nezávislost centrální banky na vládě (USA, ČR,...). Centrální banka má několik základních funkcí: emisní fce (vydávání peněz), dozor nad komerčními bankami, provádění měnové politiky, banka bank, banka � ����������������������� státu, správa devizových rezerv. Pro nás je důležité, že centrální banka kontroluje nabídku peněz (tj. množství peněz v oběhu - rovnice směny!), která je silně necitlivá � na úrokovou míru (podle některých autorů není na úrokovou míru citlivá vůbec). Dvoustupňová bankovní soustava u nás existovala za 1. republiky a potom po Sametové revoluci. V době, kdy u nás vládl bolševik, existovala jediná banka, která plnila všechny funkce (fce komerčních bank i banky centrální). Takový bankovní systém označujeme jako jednostupňový. (Jen tak na okraj: za 1. republiky byla Československá CB (centrální banka) akciová společnost. V dnešní době je akciová spol. například FED (CB USA).) Také si prosím uvědomte rozdíl mezi komerční a Komerční bankou. Komerční (obchodní) banka je typ banky. Shodou okolností se jeden konkrétní podnikatelský subjekt typu komerční banky jmenuje Komerční banka. Jinou komerční bankou je například Česká spořitelna. �

�

-12-

Inflace Inflace je zvyšování cenové hladiny v průběhu delšího období. (Musí se jednat o trend, nikoli o krátký výkyv.) Opakem inflace je deflace. Pokles inflace označujeme jako desinflaci. (Inflace je jako změna cenové hladiny zachycena i v rovnici směny.) Inflace je monetární jev (nemá vliv na reálné veličiny) a je s ní � spojen pokles kupní síly peněz. ��� Na obrázku je zachycená inflace (p v modelu ASAD), která vznikla v důsledku růstu agregátní poptávky z původní úrovně AD na AD‘. Inflaci mohou samozřejmě �� způsobit i změny v agregátní nabídce (AS) - konkrétně její zmenšení. Inflaci (míru inflace) vyjadřujeme jako procento, o které vzrostla cenová hladina. Pokud hovoříme o růstu cenové hladiny, je nutné si uvědomit, že to znamená � nejen růst cen statků a služeb ale i cen výrobních faktorů. Jinými slovy: rohlíky p ��� � zdraží o 10%, ale my také o 10% více vyděláme. �� Inflaci můžeme měřit pomocí cenových indexů, které jsou konstruovány tak, aby co nejvěrněji zachytily dopad inflace na určitou cílovou skupinu. Nejznámějším a nejpoužívanějším cenovým indexem je index spotřebitelských cen (CPI), který � zachycuje dopad inflace na domácnosti. �

�

�

Index spotřebitelských cen (CPI) CPI je konstruován tak, aby zachytil dopad růstu cen na domácnosti. Statistický úřad ve výběrovém šetření vybere tzv. „spotřební koš“, tedy množinu věcí, které jsou zastoupeny ve výdajích domácnosti. Jednotlivým věcem ve spotřebním koši je přidělena určitá váha (hovoříme o váženém koši), která zachycuje významnost položky pro celkové výdaje domácnosti. Tento koš potom statistický úřad ocení v cenách sledovaného období a dopracuje se k určité hodnotě indexu, kterou porovná s předchozími šetřeními (z minulých let). Procentní rozdíl potom nazveme mírou inflace. (Obvykle se uvádí meziroční inflace)

r (míra inflace) =

CPIt+2 - CPIt+1 CPIt+1

× 100

CPI tady vlastně slouží jako vyjádření cenové hladiny. Obecně bychom tedy mohli míru inflace vyjádřit jako:

r (míra inflace) =

Pt+2 - Pt+1 Pt+1

× 100

Vedle CPI existuje celá řada cenových indexů (index cen stavebních prací a stavebních objektů; index cen průmyslových výrobců; index cen zemědělských výrobců atd.). Všechny cenové indexy jsou zaměřeny na určitý vymezený okruh (podle konstrukce spotřebního koše) ekonomických subjektů, u kterých zkoumají dopad inflace. Výpočet inflace proto nikdy není absolutně přesný (cenové indexy zkoumají jen část ekonomiky). Pro přesný výpočet inflace proto musíme zavést nový nástroj.

Implicitní cenový deflátor (deflátor HDP) (IPD) Možností, jak zjistit přesnou míru inflace pro celou ekonomiku, je deflátor HDP. Tento ukazatel je konstruován podle HDP, a proto v sobě zahrnuje inflaci v celé sféře ekonomiky zachycené v HDP (tj. u toho, co je v HDP). Deflátor HDP využívá vztahu nominálního a reálného HDP. Tento vztah můžeme zapsat takto:

r (míra inflace) =

HDPN HDPR

× 100

Pokud bychom si v grafu zobrazili procentní růst HDPN a HDPR, zjistili bychom, že rozdíl mezi nimi tvoří míra inflace. (viz graf) (To je zároveň i odpověď pro chytré a �� nejchytřejší opičky.) �� Žádný z ukazatelů (způsobů výpočtu) inflace není „lepší“, � každý je totiž konstruován pro jiný účel. Inflace spočítaná pomocí CPI je sice nepřesná, ale zato odráží dopad inflace na � domácnosti. Oproti tomu výpočet pomocí IPD je nejpřesnější � možný, ale zahrnuje v sobě i věci, které jsou při zjištění dopadu � inflace na domácnosti k ničemu (například cena surového �� ���� ���� ���� ���� ���� ���� ���� ���� ���� dřeva), a vytvářely by tak zkreslený obraz. �������������� ��������������� Podrobný popis vývoje a metodiky výpočtu inflace ����������������� naleznete na webových stránkách patřičných institucí: ČNB (www.cnb.cz) a ČSÚ (www.czso.cz).

-13-

Formy inflace Pokud v ekonomice existují důvody pro inflaci a ta se skutečně projeví, hovoříme o otevřené (zjevné) inflaci. V hospodářském systému však figurují i státní instituce, které mohou vzestup cen zablokovat regulací cen. V tomto případě, kdy pro inflaci existují příčiny, ale ta se vlivem státního zásahu neprojeví, hovoříme o potlačené inflaci. Na tomto místě je třeba podotknout, že stát není schopen regulací cen inflaci zastavit. Toto opatření vyvolá jen růst černého trhu a jiné podloudnické jednání, ve kterém se inflace uskuteční. (Typický je příklad, kdy stát určí jako maximální cenu brambor 5 Kč za kilo a na trzích se potom prodává jedna mrkev za 100 Kč s tím, že jako bonus dostane kupující kilo brambor.) Jak jsme si ukázali v předchozí subkapitole je možné, že inflace v hospodářství existuje, ale není zachycena zvolenou metodikou měření. V takovém případě se jedná o skrytou inflaci. Jiným kritériem, sloužícím k rozlišení forem inflace, je hledisko kvantitativní. Podle něho rozeznáváme tři formy inflace: •mírnou (plíživou) inflaci, při které tempo růstu cenové hladiny nepřekračuje tempo růstu výkonu ekonomiky. (Například v ČR bylo tempo růstu HDP za rok 2004 4% a míra inflace 2,8%.) •pádivou inflaci, která se vyznačuje rychlejším růstem cenové hladiny oproti růstu ekonomiky. V této situaci roste snaha zkracovat držbu peněz na minimum (ztrácejí hodnotu), inflace se stává součástí kalkulace tržních subjektů. •hyperinflace je extrémní případ, kdy se cenová spirála rozvijí nezávisle na výkonu ekonomiky. Nastává útěk od peněz. (lidé používají jiná aktiva). Jiným kvantitativním kritériem je dělení podle dosažené míry inflace. V tomto případě označujeme jako mírnou inflaci s mírou inflace pod 10%, pádivou v rozmezí desítek, případně stovek procent a hyperinflaci v řádu tisíců procent.

Příčiny inflace Na modelu ASAD vidíme, že růst cenové hladiny může být způsoben posunem nabídky, poptávka nebo obou. Podle této příčiny posunu cenové hladiny (inflace) rozlišujeme inflaci taženou poptávkou, nabídkou a taženou z obou stran. Poptávková inflace (inflace tažená poptávkou) může mít svůj základ v � ��� kterékoli složce AD (AD = C + I + G + Ex). Její zvětšení vede k růstu AD, a tím i zvýšení cenové hladiny, tj. k inflaci. (Na tomto místě je nutné podotknout, že v situaci, kdy je výkon ekonomiky pod úrovní potenciálního produktu a dojde k růstu �� AD, který zvýší výkon ekonomiky na úroveň potenciálního produktu, dochází také k růstu cenové hladiny, který ovšem nepovažujeme za inflaci.) Uvedený inflační � proces probíhá vždy, pokud je tempo růstu AD vyšší než tempo růstu potenciálního p produktu. (viz závorka!) Pokud růst AD vychýlí výkon ekonomiky za úroveň ��� � potenciálního produktu, rozevírá se tzv. inflační mezera (rozdíl mezi skutečným a �� potenciálním produktem za úrovní potenciálního produktu). Významnou složkou poptávkové inflace je růst mezd. Jestliže totiž tempo � �������������� růstu nominálních mezd předstihuje tempo růstu produktivity výroby, působí mzdy inflačně. V této souvislosti se někdy hovoří o inflaci tažené mzdami. Na poptávkovou inflaci má vliv i hospodářská politika státu. Nabídková inflace může být na rozdíl � � ��� ��� od poptávkové vyvolána i za situace, kdy výkon �� � ekonomiky nedosahuje úrovně potenciálního �� � produktu. Nabídková inflace je vždy vyvolána �� �� poklesem nabídky. Rozdíl mezi skutečným a potenciálním produktem v takové případě � označujeme jako mezeru výstupu. Největší vliv p � na nabídku mají náklady, a proto se někdy hovoří p ��� � � o inflaci tažené náklady. Rozměr AS je však dán �� �� i jinými faktory, a to například politickými. Vliv AD a AS se může spojit. V takovém případě hovoříme o inflaci tažené z obou stran. �������������� � � inflace tažená nabídkou inflace tažená z obou stran Významnou roli hrají také inflační očekávání. V tomto směru existuje v hospodářství něco jako sebenaplňující se proroctví. Subjekty, které se snaží před inflací chránit, ji vlastně samy způsobují. Například pokud se očekává inflace ve výši 2% (ČNB provádí tzv. cílování inflace, tj. dopředu vyhlásí pásmo, v jakém se bude inflace pohybovat, a potom se pomocí nástrojů monetární politiky snaží tohoto cíle dosáhnout), snaží se obchodníci ochránit svůj zisk a své ceny zvýší o 2%, aby si zajistili, že vydělají stejně jako minulý rok (tj. aby reálná hodnota jejich výdělku byla stejná jako minulý rok). Tím vlastně zajistí onen 2% nárůst cenové hladiny. Je však možné, že ekonomické subjekty inflaci anticipují (předvídají), i když pro to již není žádný reálný základ. Takto „vytvořenou“ inflaci označujeme jako inflaci setrvačnou. Jiným případem udržování inflace na základě inflačních očekávání je chování ekonomických subjektů při vysoké inflaci (u které jsme říkali, že ji lidé zahrnují do svých kalkulací). V podmínkách pádivé inflace a hyperinflace se lidé snaží získat jiná aktiva než peníze (které za daných podmínek špatně plní funkci uchovatele hodnot). Typickým aktivem ke kterému se v takovém případě obracejí, jsou nemovitosti. Prudký růst poptávky po nemovitostech se však projeví růstem jejich ceny, který podpoří již tak existující inflaci. �

�

�

�

�

�

�

�

�

�

�

-14-

Důsledky inflace Dlouhodobé empirické zkušenosti z vývoje světové ekonomiky potvrzují, že ������������������������������������� vysoká a nestabilní inflace má negativní vliv na dynamiku hospodářského růstu. V hospodářství zatíženém inflací nastává odliv dlouhodobých investic, které jsou za ����� takových podmínek krajně riskantní, ale které jsou také životně důležité pro rozvoj hospodářství. (Inflace jako monetární jev tedy nemá bezprostřední vliv na reálné veličiny, ale v dlouhém období se výše zmíněným mechanismem podílí na jejich ����� změně.) Místo dlouhodobých investic se tak ekonomické subjekty zaměřují na krátkodobé investice a zajišťování se proti inflaci. S inflací jsou spojeny také další negativní důsledky. Především je to redistribuce důchodu od věřitelů k dlužníkům. (Úrok zůstává stejný bez ohledu na inflaci a proto s rostoucí mírou inflace klesá ���� ziskovost pro věřitele, např.: pokud si půjčím 100 Kč na 10% úrok a míra inflace bude 20% vrátím věřiteli částku, která sice bude nominálně vyšší než částka, kterou jsem si půjčil, ale její reálná hodnota bude nižší. Z tohoto důvodu se půjčky často úročí jako procento „zisku“ + inflace.) Inflace obecně nejvíce postihuje příjemce fixních ���� důchodů. (Toto byl obrovský problém ve středověku, kdy se, ve shodě se středověkou mentalitou, dojednávaly nájemní a jiné smlouvy na fixní částku od teď až do skonání světa. Je logické, že v dobách velké inflace (zámořské objevy,...), byly takové smlouvy ���� pro pronajímatele hrubě nevýhodné.) V těchto procesech hraje klíčovou roli anticipace (předpoklad, očekávání) a vyrovnanost (všechno podraží o stejné procento tj. nemění relativní ceny) inflace. V � případě, že je inflace anticipovaná a vyrovnaná nemá žádné negativní dopady (to ovšem ���� ���� ���� ���� ���� ���� ���� ���� ���� častěji v pekle sněží). Jakákoliv jiná možnost způsobuje výše zmíněné deformace trhu. Jestliže je míra inflace vyšší než anticipovaná (inflační šok), dochází k přerozdělení bohatství od věřitelů ve prospěch dlužníků. Na druhé straně, pokud je anticipace vyšší než by odpovídalo možnému inflačnímu vývoji, stává se anticipace příčinou vyšší setrvačné inflace a navíc přerozděluje bohatství od dlužníků k věřitelům. Nebezpečí nevyrovnané inflace je v deformaci relativních cen.

Hospodářská politika Během první poloviny 20. století (částečně vlivem Velké hospodářské krize) převládl názor, že ekonomika sama není schopna optimalizovat svůj výkon a že je nutné ji stimulovat státními zásahy. Tuto ekonomickou ideu posílil také tlak na vytvoření sociálního státu. Pod těmito vlivy vznikla hospodářská politika, která byla v rukou státu a jejímž cílem bylo stabilizovat hospodářství. Základními cíli stabilizační politiky byla: plná zaměstnanost, hospodářský růst, cenová stabilita, vnější rovnováha ekonomiky. V 70. letech byly tyto cíle redukovány na cenovou stabilitu a zaměstnanost, přičemž kvalita prvního z cílů má jednoznačnou prioritu (protože vytváří předpoklady pro dlouhodobý růst). V tuto chvíli se musíme vrátit k rovnici směny a modelu ASAD. Z nich můžeme zjistit, že cíle hospodářské politiky (nebudeme se zabývat vnější rovnováhou ekonomiky) jsou vnitřně rozporné. Pokud budeme stimulovat AD za cílem dosažení vyššího výkonu, a tím vyšší zaměstnanosti, dojde k růstu inflace. Naopak pokud učiníme opatření k snížení inflace, sníží se výkon a zvýší se nezaměstnanost. Hospodářská politika je tak tancem mezi vejci. Stát má k dispozici tři typy hospodářské politiky: fiskální (rozpočtovou), důchodovou a monetární. Fiskální politika nakládá se státním rozpočtem a tím ovlivňuje úroveň AD (přes složku G). Důchodová politika ovlivňuje přerozdělování důchodů ve společnosti. Monetární politikou se budeme zabývat ve speciální kapitole.

Monetární politika Monetární politiku provádí centrální banka a je orientována na regulaci množství peněz v ekonomice tj. nabídky peněz v ekonomice (rovnice směny!). Z rovnice směny víme, že přírůstek množství peněz v ekonomice se rovná součtu přírůstků inflace a výkonu. Do hospodářství je tedy třeba peníze dodávat, aby byl růst výkonu vůbec možný, ale je jich potřeba dodávat právě tolik, aby se udržela příznivá inflace. (Německá hyperinflace byla zaviněna právě vydáváním peněz na vládní účely. V takových situacích, kdy výdaje vlády nakonec zaplatí všichni obyvatelé, nazýváme inflační daní.) Symbolicky tedy můžeme zapsat:

↑MD → ↑P; ↑Y; ↓U (nezaměstnanost) ↓MD → ↓P; ↓Y; ↑U (nezaměstnanost)

Musíme si ale uvědomit, že vliv monetární politiky na U a Y je pouze krátkodobý (viz tvar LAS), a proto se monetární politika soustředí především na inflaci. Uvedený symbolický zápis je také hrubě zjednodušující. Ve skutečnosti je působení monetární politiky nepřímé a její opatření jsou účinná až s velkým zpožděním. Nyní také víme, proč je důležitá nezávislost centrální banky. Z uvedených vztahů je jasné, že krátkodobě je možné za cenu větší inflace zmenšit nezaměstnanost, a tím získat hlasy voličů. Aby se zabránilo zneužití této možnosti, je CB nezávislá.

-15-

Víme, že CB nabídku peněz zvětšuje nebo zmenšuje za účelem dosažení cílů hospodářské politiky. Politiku při které zvětšuje množství peněz v oběhu, nazýváme expanzivní. Jejím opakem je politika restriktivní. Při provádění těchto politik centrální banka používá tyto nástroje:

Přímé nástroje Přímé nástroje mají formu administrativního opatření. Jejich cílem je ovlivnění komerčních bank. Jedná se o hrubé zásahy, a proto se v praxi používají méně než nepřímé nástroje.

Nepřímé nástroje Nepřímé nástroje jsou charakteristické plošným působením. Vytvářejí stejné podmínky pro všechny komerční banky. Mezi nejvýznamnější nepřímé nástroje patří: •Povinné minimální rezervy (PMR) Výše PMR (peněz složených u CB) ovlivňuje proces multiplikace bankovních depozit (kterým jsme se nezabývali). Nižší míra PMR znamená větší množství peněz v oběhu. Pozor, PMR nejsou pojistkou proti krachu banky a k ochraně jejich klientů! (K tomu slouží pojištění vkladů.) Jedná se o velmi účinný nástroj. •Operace na volném trhu představují nákup a prodej státních cenných papírů za hotové. Prodejem státních cenných papírů se objem peněz v ekonomice snižuje a naopak. U nás se provádí hlavně tzv. repo operace (2T Repo sazba), kdy si komerční banky ukládají na úrok u CB přebytečnou likviditu (peníze). •Diskontní sazba je sazba, za kterou si komerční banky mohou od CB půjčit peníze. Růst diskontní sazby znamená omezení nabídky peněz a naopak. Vzhledem ke stálému přebytku likvidity se téměř nepoužívá.

L

www.cnb.cz

Měnový kurz Měnový kurz chápeme jako cenu peněžní jednotky jedné země vyjádřenou v peněžních jednotkách jiné země, tj. jako poměr, v němž se navzájem směňují dvě národní měny. Měnový kurz můžeme vyjádřit jako určité množství domácích peněžních jednotek, jež je nutno vynaložit na nákup zahraniční peněžní jednotky (přímý kurzovní záznam), tedy například 1€ = 30,8 CZK (30,8 CZK/€). Nebo pomocí nepřímého kurzovního záznamu, který vyjadřuje kolik jednotek zahraniční měny je potřeba na nákup jedné jednotky domácí měny (například 0,032 €/CZK). Kurz koruny sledujeme, protože je důležitý pro vývoj naší ekonomiky. Silná (drahá) koruna prodražuje naše exporty a naopak. Například pokud jsou u nás náklady na vyrobení litru piva 5 Kč, potom po přepočtu na € při kurzu 30 CZK/€ je to 0,17 €. Pokud je však aktuální kurz 50 CZK/€, potom jsou náklady v eurech pouze 0,1 €, což umožňuje českým exportérům prodávat za nižší ceny i při zachování zisku. Z tohoto důvodu není vždy nejvýhodnější mít tu „nejtvrdší“ měnu. Hodnota měnového kurzu se utváří stejně jako ceny ostatních statků a ������� služeb na trhu (v tomto případě devizovém) (viz obr.). Na svislé ose je zachycena ���� hodnota kurzu (cena) v přímém kurzovním zápisu. Na vodorovné ose je potom množství (poptávané a nabízené) cizí měny (eura). Poptávku po euru tvoří firmy, které nakupují v zahraničí kde také musí eurem (domácí měnou) platit. Nabídku představují cizí firmy, které u nás musí platit v korunách, které se snaží získat za svá eura. Na obou stranách potom může vystupovat centrální banka, která se v určitých systémech směnných kurzů ����� �� snaží udržet měnový kurz na určité hodnotě (nakupuje nebo prodává devizové ����� ����� �� rezervy). Vidíme, že ve výchozí situaci je rovnovážný kurz 30 CZK/€. Po nárůstu ���� poptávky po euru vzrostl na 50 CZK/€. Tím došlo k znehodnocení (depreciaci) � koruny a zhodnocení (apreciaci) eura. Při každé změně kurzu dochází k apreciaci jedné a depreciaci druhé měny. (Jedna vůči druhé podraží a ta druhá vůči prvé zlevní.) Pokud bychom promítli vývoj měnových kurzů v čase, dostali bychom následující ������� ������� graf (tj. ten levý, pravý představuje devizový trh a � aktuální situaci na něm). Tento graf jistě všichni znáte z novin a televize, protože se tam objeví pokaždé, když je řeč o kurzu koruny. Ekonomická teorie zná více způsobů odvození rovnovážného kurzu než z tržní rovnováhy. Nejvýznamnější je koncept parity kupní síly (PPP), což je poměr vyjadřující rovnost kupních sil dvou srovnávaných národních měn. Pokud tedy vezmeme � určitý koš statků a služeb a oceníme ho v cenách a ��� � měně země A a B dostaneme vzájemným porovnáním ���

���

-16-

získaných hodnot rovnovážný kurz podle parity kupní síly. Pokud jsme tedy koš v ČR ocenili na 100 korun a v zemích Eurozóny na 3 €, můžeme rovnovážný kurz vyjádřit jako 100 Kč = 3 €, tedy po vykrácení 33,3 CZK/€. Kurz podle parity kupní síly označujeme jako kurz přirozený a hodnota „tržního“ kurzu se od něj může odchýlit pouze v krátkém období.

Systémy měnových kurzů Ekonomická teorie rozlišuje tři základní systémy měnových kurzů. Jedná se o čistý floating, řízený floating a systém fixního kurzu. Nyní se na zmíněné systémy podíváme trochu podrobněji: •Čistý floating je systém, ve kterém je tvorba ceny (kurzu) zcela ponechána na devizovém trhu. Státní úřady do tvorby kurzu nikdy neintervenují. •Řízený floating se také spoléhá na tvorbu kurzu na devizovém trhu, ale nad výsledným kurzem bdí státní úřad (nejčastěji centrální banka), který má dané fluktuační pásmo (na obrázku je vyznačeno modře), ve kterém se výsledný kurz musí pohybovat. Pokud kurz utvářený tržními silami začne „vybočovat“ ze stanoveného pásma je povinen intervenovat a výsledný kurz v pásmu udržet. V praxi se intervence děje nákupem či prodejem devizových rezerv, který upraví stav nabídky nebo poptávky tak, aby se rovnovážný bod dostal do požadovaného pásma. Fluktuační pásmo je zadáno v procentní odchylce od rovnovážného kurzu (zjištěného třeba podle PPP nebo ECU, tj. Europe currency unit). •Systém fixního kurzu se od řízeného floatingu liší pouze šířkou fluktuačního pásma. Zatímco u řízeného floatingu je fluktuační pásmo relativně široké, u fixního kurzu je velmi úzké. �������

�������

�������

čistý floating

���

řízený floating

���

systém fixního kurzu

���

Problémem řízeného floatingu a systému fixního kurzu je jejich nákladnost. CB má povinnost za každých okolností zvrátit neblahý vývoj kurzu a s tím jsou spojeny obrovské náklady na intervenci na devizovém trhu. Tyto náklady jsou tím větší čím užší je fluktuační pásmo. Z tohoto důvodu se postupem doby přecházelo na systém čistého floatingu nebo na řízený floating s velmi širokým fluktuačním pásmem. Na závěr si objasníme, jaký je rozdíl mezi pojmovými dvojicemi apreciace, depreciace a devalvace (znehodnocení), revalvace (zhodnocení). První z nich používáme k označení změny měnového kurzu v podmínkách volného devizového trhu (čistý nebo řízený floating). Navíc jsou tyto pojmy více obecné (je možné je použít i pro fixní kurz). Pojmy devalvace a revalvace se naopak používají pouze pro popis změny měnového kurzu způsobeného administrativním zásahem (fixní kurz).

-17-

Přílohy Některé makroekonomické údaje pro ČR Ukazatel

1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

2001

2002

2003

2004

HDP

[%], reálně

–

–

–

4,2

-0,7

-1,1

1,2

3,9

2,6

1,5

3,2

4,4

IPD

[%]

–

–

–

8,7

8,3

11,2

2,8

1,4

4,9

2,8

2,6

3,0

Nezaměstnanost

[%]

4,3

4,3

4,0

3,9

4,8

6,5

8,7

8,8

8,1

7,3

7,8

8,3

Inflace

[%]

20,8

10,0

9,1

8,8

8,5

10,7

2,1

3,9

4,7

1,8

0,1

2,8

CZK/EUR

–

–

–

–

–

–

36,9

35,6

34,1

30,8

31,8

31,9

CZK/USD

29,6

28,8

26,5

27,1

31,7

32,3

34,6

38,6

38,0

32,7

28,2

25,7

158,8

157,3

154,4

155,2

173,1

194,7

228,4

289,3

345,0

395,9

493,2

592,9

–

–

10,5

9,3

9,7

9,9

11,2

13,5

14,9

16,4

19,3

21,6

Státní dluh

mld. Kč

Státní dluh/HDP

[%]

Otázky a úkoly k procvičení (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9) (10) (11) (12) (13) (14) (15) (16) (17) (18) (19) (20) (21) (22) (23) (24) (25) (26) (27)

(28) (29) (30) (31) (32) (33) (34) (35) (36)

Jak definujeme ekonomii? Jmenujte pět významných ekonomů nebo myslitelů, kteří se zasloužili o rozvoj ekonomie. Vyjmenujte tři velké ekonomické školy (směry myšlení). Jak se jmenovalo zásadní dílo Adama Smitha? Definujte následující pojmy: potřeba, statek, služba, vzácnost. Co jsou to výrobní faktory a jaké znáte? Vyjmenujte tři důvody pro a proti centrálně plánované ekonomice. Vyjmenujte typy nabídky a poptávky. Definujte je. Nakreslete a popište fungování pavučinového modelu. Jaký je rozdíl mezi poptávkou a poptávaným množstvím? Jaký je vztah trhu statků a služeb a trhu výrobních faktorů? Vyjmenujte tři typy konkurence. Jaké jsou podmínky pro výrobce na trzích dokonalé konkurence? Vyjmenujte tržní struktury trhů nedokonalé konkurence. Co je to monopson? Co jsou to externality? Co je to internalizace externalit? Definujte HDP. Jaký je rozdíl mezi nominálním a reálným HDP? Co zahrnuje HDP? Jaké známe složky agregátní nabídky? Vysvětlete tvar LAS a definujte potenciální produkt. Definujte krátké a dlouhé období. Proč není kráva dobré platidlo? Popište vývoj peněz v historii. Jsou dnešní peníze kryté zlatem? Jaké jsou funkce peněz? V Čukotské gubernii vzrostla cenová hladina v roce 2000 o 56%. Množství peněz v oběhu přitom pokleslo o 5%. Co se ve stejném období stalo s výkonem čukotské ekonomiky? Jaká instituce v ČR kontroluje nabídku peněz? Nominální HDP stoupl během roku 1420 o 4% a reálný HDP o 5%. ��� Jaká byla inflace? Na grafu vidíte vývoj množství peněz v oběhu a růst cen během hyperinflace v Německu v letech 1915 – 1922. (Údaje pro rok 1923 ��� by se nám do grafu vůbec nevešly.) Jaký byl v těchto letech vývoj Německého HDPR? Pomocí jakého vztahu budete hledat odpověď? ��� Jaké byly příčiny hyperinflace v Německu? Co je to inflační daň? Definujte mírnou a pádivou inflaci. Popište roli inflačních očekávání ��� ve vzniku setrvačné inflace. ��� Jak vypadá inflace vytažená za uši? Nakreslete a popište. Jaká je podle vašeho názoru ideální míra inflace? �� Jaké jsou cíle hospodářské politiky? Proč jsou vnitřně konfliktní? Jaký cíl hospodářské politiky má prioritu a proč? � Vyjmenujte nástroje monetární politiky? K čemu slouží PMR ����������������������������� (povinné minimální rezervy)? K čemu neslouží PMR? ������������������������������� Jaký je rozdíl mezi přímým a nepřímým kurzovním zápisem? Jaké systémy měnových kurzů znáte? Definujte apreciaci, devalvaci, revalvaci a depreciaci.

-18-