Červenec-Srpen 2011 - Číslo 4/46/ - Ročník 6
DVOUMĚSÍČNÍK FARNOSTÍ LAŠKOV, PŘEMYSLOVICE, ČECHY POD KOSÍŘEM
Všechno pomíjí, jen On je věčný, všechno se ztrácí, jen On zůstává, vše se mnění , jen On je stále stejný, v něm život smysl dostává, a kdyby už nebylo nic, jen On, pak všechno znovu v něm začíná, a vše co člověk opustí v něm, to znovu spolu s ním nalézá, je uprostřed duše ukrytý, za bílým závojem, co jmenuje se láska, je obklopený sladkým pokojem, v něm tiše spočívá, jak hluboký je On, tak hluboká je duše, a stále znovu dále může v něm plout, do bílého světla, kde potkat může, v sobě tvář Boží ukrytou, všechno pomíjí, jen On je stálý, hluboký a skrytě tajemný, u něho není bolest ani smutek v něm není, v něm je jenom pokoj nádherný, vše se ztratí, jen On nepomine, On bude stále v duši tiše dlít, vše zmizí, jen v něm nic nezahyne, bude žít věčně, kdo Boha bude v srdci mít… A. K.
Malé křesťanské kalendárium… Červenec: 5. červenec – slavnost sv. Cyrila, mnicha a Metoděje, biskupa 11. červenec – svátek sv. Benedikta, opata a patrona Evropy 15. červenec – památka sv. Bonaventury, biskupa a učitele církve 16. červenec – památka Panny Marie Karmelské 22. červenec – památka sv. Marie Magdaleny 23. červenec – svátek sv. Brigity, řeholnice, patronky Evropy - pouť děkanátu Konice za obnovu rodin a kněžská povolání v Cholině 25. červenec – svátek sv. Jakuba, apoštola 26. červenec – památka sv. Jáchyma a Anny, rodičů Panny Marie 27. červenec – památka sv. Gorazda a druhů 29. červenec – památka sv. Marty Srpen: 1. srpen – památka sv. Alfonsa z Liguori, biskupa a učitele Církve 4. srpen – památka sv. Jana Marie Vianneye, kněze 6. srpen – svátek Proměnění Páně 8. srpen – památka sv. Dominika, kněze 9. srpen – svátek sv. Terezie Benedikty od Kříže, panny a mučednice, patronky Evropy 10. srpen – památka sv. Vavřince, mučedníka 11. srpen – památka sv. Kláry, panny 15. srpen – slavnost Nanebevzetí Panny Marie 20. srpen – památka sv. Bernarda, opata a učitele církve 22. srpen – památka Panny Marie Královny 24. srpna – svátek sv. Bartoloměje, apoštola 27. srpna – památka sv. Moniky 29. srpna – památka umučení sv. Jana Křtitele Září: 3. září – památka sv. Řehoře Velikého, papeže a učitele Církve 2
Víš, že …
Nejmladší biskup v Polsku Střípky ze života papeže Jana Pavla II. /VII. pokračování/
Když otec Karol Wojtyla dorazil do primasovy rezidence ve Varšavě, kardinál Wyszyńsky mu sdělil, že 4. července 1958 byl papežem Piem XII. jmenován titulárním biskupem Ombi a pomocným biskupem, apoštolským administrátorem krakovské arcidiecéze. Wojtylovo jmenování byl poslední akt devatenáct let dlouhého pontifikátu papeže Pia XII. (1939-1958), jenž zemřel jen o jedenáct dnů později. Karol Wojtyla jmenování přijal a stal se tak ve svých třiceti osmi letech nejmladším biskupem v Polsku. Když se poněkud vzpamatoval z překvapivé zprávy a rozloučil se s kardinálem, šel čerstvě jmenovaný biskup rovnou do kláštera voršilek, zaklepal na vrata a požádal, zda by se mohl u nich pomodlit. Sestry uviděly muže v klerice a ač jej neznaly, zavedly ho do nové kaple a nechaly o samotě. Po jisté době znervóznělé otevřely dveře, aby se podívaly, co se v kapli děje. Wojtyla ležel na zemi před svatostánkem tváří k zemi. Tiše zavřely dveře. Za několik hodin se vrátily, ale cizinec stále ležel v pokoře před Nejsvětější svátostí. Bylo už pozdě, a tak jedna z řeholnic se zeptala, zda by kněz nechtěl s nimi povečeřet. Cizinec odpověděl: „Vlak do Krakova mi jede až po půlnoci. Dovolte, abych zde zůstal. Mám si hodně co povídat s Hospodinem..“ Když celou záležitost „probral s Bohem“, odjel Karol Wojtyla celou věc prodiskutovat i s arcibiskupem Baziakem. Ten předpokládal, že jeho nový pomocný biskup už zůstane, ale Wojtyla trval na tom, že se musí vrátit na řeku Lýnu za přáteli, jímž to slíbil, a že pro ně musí sloužit již dříve slíbenou nedělní mši svatou. Heydel a Turowski na něj ostatně čekali v místech, kde jim před několika dny zastavilo autu s mlékem, s nímž odjížděli od řeky směrem na Varšavu. Karolovou zprávou byli šokováni a hned se ho ptali, jak mu mají vlastně říkat. „Nebojte se“, řekl jim, „Wujek zůstane Wujkem“. Ani arcibiskup Baziak se nehněval, zjevně si začal vážit spojení inteligence, zbožnosti, pastoračního zanícení a vnitřní
3
neoblomnosti, jež otec Wojtyla představoval. Neústupný Baziak pouze nesouhlasil, když Wojtyla po pětidenních exerciciích v benediktinském klášteře v Tynci požadoval, aby latinský obřad jeho svěcení byl převeden do polštiny a aby jakýsi liturgický komentátor vysvětloval průběh svěcení. Nakonec se dohodli. Wojtyla přeložil obřad sám a dobrovolnice vyrobily brožurky pro účastníky slavnosti, i když liturgie byla latinská. 28. září 1958, v den sv. Václava, vstoupil Karol Wojtyla do Wawelské katedrály, aby byl vysvěcen na biskupa, přijal plnost kněžství a stal se podle učení církve nástupcem Kristových apoštolů. Katedrála byla plná, prostory před ní i příjezdové ulice rovněž, kněží a biskupové a toho lidstva! Konsekrátory byli arcibiskup Baziak z Krakova, arcibiskup Kominek z Wroclavi a biskup Jop z Opole. Bohoslužby začaly příchodem arcibiskupa Baziaka. „Ecce sacerdos Magnus.“ Bazik dosedl na sedes neboli stolec, otec Wojtyla stál před ním. A už zněl katedrálou arcibiskupův hlas: „Jak zní papežské nařízení?“ Kancléř začal předčítat bullu. Potom přišla řada otázek pro kandidáta svěcení: „Jsi ochoten sloužit až do smrti v úřadu, který dnes na tebe vkládáním rukou přeneseme? Jsi ochoten pečovat o Boží lid jako dobrý otec?“ Stále tatáž otázka: „Jsi ochoten…“ A vždy znovu odpověď: „Jsem ochoten.“ „S Boží pomocí jsem ochoten.“ Začala mše svatá. Po prvním čtení z Písma svatého ulehl Wojtyla tváří k zemi, ruce rozepjaté jako na kříži. Sbor přitom nad ním zpíval Litanie ke všem svatým. Na konci litanie – po slovech: „Prosíme tě, uslyš nás“, se Karol zvedl, poklekl na stupních oltáře před arcibiskupem. Uprostřed hlubokého ticha položil Baziak s pomocí dalších dvou biskupů otevřený evangeliář, jho Kristovo, na Wojtylovu sloněnou šíji a na ramena, načež spolu se světícími biskupy položil své ruce na jeho hlavu. Arcibiskup se pak pomodlil konsekrační modlitbu. Jeden z přisluhujících kněží obvázal Wojtylovu hlavu kusem dlouhé bílé látky, Baziak zanotoval hymnus k Duchu svatému a chór převzal jeho melodii. Arcibiskup znovu usedl na sedes, pomazal Wojtylovu hlavu křižmem, třikrát mu
4
požehnal, pomazal ruce nového biskupa a ovázal je bílou látkou. Propůjčil Wojtylovi biskupskou berlu a vložil do jeho pravé ruky biskupský prsten a přitom se hlasitě modlil: „Přijmi tento prsten, znak věrnosti, nechť nikdy neznesvětíš… svatou církev.“ Poté sňal evangeliář z jeho šíje, přiložil jej k jeho svázaným rukám a modlil se: „Přijmi evangelium a jdi kázat lidem, jež ti věří, neboť Bůh má moc plodit v tobě svou milost, on, jenž žije a panuje na věky věků.“ V tu chvíli již nový biskup odpověděl: „Amen“, a vyměnil si s arcibiskupem Baziakem a dalšími světícími biskupy políbení pokoje. Poté si biskup Wojtyla omyl ruce a mše pokračovala kázáním arcibiskupa. Když začalo obětování, věnoval biskup Wojtyla svému světícímu arcibiskupovi tři dary: dvě zapálené svíce, dva malé bochníky chleba a dva soudky vína. Svíce přinesl arcibiskupu Baziakovi Zdislav Heydel, onen kajakář a Marián Wojtowicz, který se stal prvním knězem albertinských řeholníků (o nichž napsal Karol divadelní hru – pozn. aut.), bochníky chleba Stanislav Rybicki a zástupce krakovského pekařského cechu, soudky vína pak Jerzy Cieselski a Zbigniew Siklowski, přítel z rodných Karolových Wadowic. To vše byla atrakce pro fotografy, kteří přešli s blesky fotoaparátů do útoku. Ale nového biskupa jakoby se to netýkalo. Na konci mše položil arcibiskup Baziak na hlavu klečícího Wojtyly biskupskou mitru, přivedl nového biskupa s odznaky biskupské hodnosti k biskupskému stolci, na nějž tento usedl. V tu chvíli jakoby si příroda zahrála na umělce, když sluneční paprsky prorazily příkrov mraků a přes mozaiková okna katedrály zahalily nově vysvěceného biskupa do hřejivé záře. Byla to předzvěst? Poslechněme poslední slova modlitby svěcení, jež zněla: „Pečuj o celou Církev Kristovu; neboť Duch svatý tě ustanovil biskupem, abys řídil Církev Boží.“ Heslem na Wojtylově biskupském erbu se stalo latinské Totus Tuus (Celý tvůj) z modlitby k Panně Marii od sv. Ludvíka de Monfort, které Karol četl poprvé na noční směně za války v chemické továrně Solvay. Zaznělo slavné díkůvzdání „Te Deum“, biskup Karol Wojtyla povstal, prošel katedrálou a shromážděným požehnal. I nadále učil na Lublinské katolické univerzitě, ale již méně přednášel. Měl hromadu nových pastoračních povinností. Cestoval po celé arcidiecézi, sloužil mše, kázal, vedl exercicie, světil jáhny (a tenkrát i podjáhny – pozn. aut.), biřmoval. Byl nevyčerpatelný. V březnu 1959, během duchovních cvičení pro inženýry, učitele, právníky,
5
lékaře a zdravotní sestry jej na kolena srazila mononukleóza. Ale již 11. října 1959 měl mši svatou v univerzitním kostele sv. Anny k začátku vysokoškolského roku. 24. Prosince 1959 poprvé sloužil půlnoční mši vánoční pod širým nebem v Nové Hutě, v dělnickém městě nedaleko Krakova, které bylo postaveno záměrně bez kostela. Připomněl věřícím a bylo jich plné náměstí, že „situace, až na tu zimu, je podobná narození Krista. My tady vlastně jako on začínáme pod širým nebem … ale s pevnou vírou.“ Arcibiskup Eugenius Baziak zemřel v noci ze 14. na 15. června 1962. Druhého dne zastoupil zesnulého biskup Wojtyla při svěcení nových kněží. 19. června byl pohřben arcibiskup Baziak do kaple biskupa Zebrzydowského ve Wawelské katedrále v blízkosti velkého černého kříže, pod nimž se modlívala královna Hedvika. Na náhrobní kámen mu vytesali titul, který mu polské vláda nikdy nepřiznala: „krakovský arcibiskup“. 16. července zvolila metropolitní kapitula biskupa Wojtylu kapitulním vikářem, než bude zvolen nový arcibiskup. Nato Wujek během příští dovolené i s přáteli opět sjížděli řeku. Během pobytu kolem táborového ohně se diskutovalo i o významu nadcházejícího II. vatikánského koncilu, který byl vyhlášen v roce 1959 papežem Janem XXIII. Wujek všem okolo tvrdil, že tento koncil bude pro život církve zásadním předělem. Do zahájení koncilu 11. října 1962 měl biskup Wojtyla spoustu povinností. Z jejich množství mu nejvíce ležela na srdci záchrana budovy semináře kněží, jež měla připadnout k jinému účelu. Wojtyla se neváhal sejít s tajemníkem totalitní komunistické strany a budovu zachránil. Jednu vážnou osobní starost, při níž byl ohrožen život paní doktorky Wandy Poltawské, zařídil tak, že napsal kapucínskému stigmatikovi Padre Piovi, aby se za ni modlil. Před její naplánovanou operací pak lékaři konstatovali, že rakovinový nádor ustoupil. Wojtyla to označil za „další příklad nadpřirozených věcí, jež se rozkládají na samém kraji věcí přirozených“. Když byl se vším podstatným hotov, rozloučil se biskup s kněžími i farníky arcidiecéze a večer 5. října 1962 vyrazil na cestu, spojující hrob sv. Stanislava s hrobem sv. Petra, na cestu do
6
Říma. Třebaže zdůrazňoval, jaký význam bude mít II. vatikánský koncil pro vnitřní porozumění katolické církve, netušil, že v neposlední řadě bude mít i obrovský význam pro budoucnost titulárního biskupa z Ombi a kapitulního vikáře, světícího biskupa krakovské arcidiecéze Karola Wojtylu. (pokračování příště) Připravil Rostislav D.
Majové pobožnosti
Vzdejme Bohu díky …
V měsíci květnu se před námi otevírá tajemství krásy Mariina srdce, ke kterému se tak rádi utíkáme… Tak velice Pán Ježíš miluje svoji matku, že k Její chvále a cti vybral jeden z nejkrásnějších měsíců v roce. To právě v květnu, kdy se rozvíjí plno květů, otvírá se před námi srdce, které se stalo tím nejkrásnějším květem na zemi, srdce Mariino. A my, její děti, přicházíme k tomuto srdci, abychom ho chválili, abychom ho poznávali, děkovali mu a jako malé děti se k němu obraceli a společně prosili“ Svatá Maria, oroduj za nás.“ Během měsíce května, kdy se každý den konají májové pobožnosti, jsme měli také možnost stejně, jako v uplynulých letech setkávat se na nedělních májových pobožnostech u kapliček v našich farnostech. Měli jsme možnost společně se pomodlit a vzdát chválu Pánu Bohu skrze Pannu Marii. První setkání bylo na Laškovském Dvorku, dále potom v Hluchově, na Kosíři a v Přemyslovicích. Věřím, že nám Pán v tom žehnal, však bylo také krásné počasí, i když se někdy zdálo, že bude pršet. Ale myslím, že i přes nepřízeň počasí bychom přišli vzdát Jí svou úctu. Na těchto pobožnostech nás spojovala vzájemná láska a vděčnost k Panně Marii, touha být Jí nablízku a učit se číst z Jejího srdce to, co v Ní Bůh vykonal. 7
Věřím, že společná modlitba působila naší nebeské mamince velikou radost. Vždyť která maminka není šťastná, když vidí svoje děti při sobě. Nejkrásnější na celé této modlitbě jsou loretánské litanie k ctnostem Panny Marie. To právě ony nám ukazují celý život Panny Marie i krásu srdce. Čím častěji je zpíváme a rozjímáme o nich, tím hlouběji pronikáme do celé milosti, kterou Ji Bůh zastínil a přitahuje nás zvláštní vůně čistoty a dobroty Jejího Neposkvrněného srdce. V májových rozjímáních jsme také měli možnost zamyslet se nad životem Panny Marie, Její odevzdaností do Boží vůle a nad Jejím srdcem plně otevřeným pro Boha. Ona byla člověk stejně jako my a stala se pro nás vzorem, ke kterému bychom měli mířit. Svým „Ať se mi stane podle Tvého slova“ nám ukázala, jak máme přistupovat beze strachu celým životem v důvěře k Bohu. Maria nás učí modlitbě srdcem i celým životem. Když se modlíme k Ní a prosíme Ji o ochranu a přímluvu, kdy Jí odevzdáváme vše, co jsme, tehdy Ona sama bere náš život do svých rukou a směřuje ho na cestu k Bohu. Vždyť kdo Marii svůj život odevzdá, ten potom v srdci celé nebe má. Děkuji touto cestou všem za společenství modlitby a dar víry. To právě tyto milosti nám pomáhají na společné cestě k nebi. Úcta k Panně Marii je branou, která nám otevírá nebe a cestou, která vede do srdce Ježíšova a z Jeho srdce se znovu navrací k srdci Panny Marie. Chtějme se často utíkat k Jejímu srdci a od něj se učit lásce, vždyť v něm nám Pán Ježíš dal příklad celého křesťanského života… Alena Koňaříková
8
Úvaha k zamyšlení… Jaké místo zaujímá spiritualita v našem osobním životě a proč je tak důležitá? ( 2.část ) Spiritualita je svrchovaně osobním úkolem každého křesťana - je naším osobním vztahem k Bohu. K Bohu, který je „Někdo“. Někdo, kdo více než my touží po přátelství s námi. Někdo, kdo nás toužebně očekává a komu záleží na tom, abychom neustrnuli na pouhém náboženském přesvědčení. Někdo, kdo si přeje, abychom nemluvili pouze o Něm, ale k Němu. Každý vztah, ať už se jedná o vztah člověka k druhému člověku, k přírodě nebo ke společnosti, je cesta. Vztahem poznáváme druhého a druhý se dává poznat nám, pokud k němu přistupujeme s úctou a bez touhy druhého vlastnit. Také vztah k tomu, který nás nekonečně převyšuje a který nás stvořil, je cesta. Je cestou hledání, nalézání, ale i ztrácení. Ztrácení sebe sama, svých představ o sobě a o Bohu. Ztrátu zakoušíme jako něco bolestného. Naše představy o nás samotných a o Bohu v nás bývají tak silně zakořeněné, že pouhý náznak, že bychom o ně mohli přijít, v nás vyvolává agresivní a urputnou obranu. Jak jsme bláhoví, jak naivně se domníváme, že naše představy jsou tím pravým pokladem. Vzhlížíme se v zrcadle vlastní zbožnosti a Boha, který touží po setkání s námi, necháváme čekat. A On skutečně trpělivě čeká, aby nás mohl obdarovat pokladem, který je nad všechny naše představy – sám sebou…. Cílem našeho vztahu, naší cesty, je setkání s Bohem a nalezení skutečného štěstí. Svatý Augustin tuto skutečnost vyjadřuje slovy: „Stvořil jsi nás pro sebe, Bože, a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě.” Ale jak hledat a kde najít Boha? Svatý Augustin radí: vnitřní cestou. Můžeme tedy říci - prostřednictvím vnitřní modlitby, 9
navázáním vnitřního vztahu. „Nevycházej ze sebe, vstup sám do sebe, pravda přebývá uvnitř člověka. A uvědom si, že tvoje přirozenost je proměnlivá, přetvoř sám sebe… Snaž se tedy dospět až tam, kde sám paprsek pravdy dostává světlo.” Kam máme dospět, abychom spatřili světlo pravdy? O jakém místě to sv. Augustin hovoří? Kde to místo najdeme? Nemusíme cestovat po světě a úzkostlivě to místo hledat, je totiž stále s námi, v nás. Je to nejvnitřnější prostor naší duše. Je to prostor, kde můžeme nazírat věčný život, místo setkávání s Bohem, o kterém Ježíš říká: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek." (Jan 14, 23) Oslovili jste někdy Boha z tohoto místa? Myslím ze svého nitra, zcela osobně a konkrétně. Oslovením, kterým nezahrnuji Boha sprchou proseb v těžkostech a nouzi. Mám na mysli oslovení bytosti, která mě miluje a která se mi chce dát poznat. Bytosti, kterou oslovuji „Ty“ Bože, a která je „Vy“. Vy Tři. Nemusím se nejprve stát lepším člověkem. On mne přijímá takovou, jaká jsem zrovna teď. S mými slabostmi a chybami, v mé jedinečnosti, na tomto konkrétním místě a v tomto reálném čase. Spiritualita vnitřní modlitby se netýká jen elity křesťanů, kteří mají zcela mimořádné podmínky pro duchovní život. Spiritualita nabývá konkrétní podoby, když postoupíme od náboženského přesvědčení k praktickému životu s Kristem, v něhož věříme, kterému důvěřujeme a kterého milujeme. Základem pro vnitřní modlitbu člověka je totiž křestní milost, tzn. milost, kterou přijal každý křesťan při křtu. K vnitřní modlitbě je zván každý, kdo přijal Ježíše za svého Pána. Každý, kdo uvěřil, že Ježíš, je Boží syn. Tato možnost účasti člověka na vnitřním životě Boha je úžasnou nabídkou, kterou můžeme obdržet, zřekneme-li se svých vlastních představ. Tato vnitřní cesta, není náročnou duchovní metodou nebo složitým cvičením, ale přijetím svobodného Božího pozvání ke sdílení a k vzájemnému vztahu. Olga Wiedermanová
10
Vzděláváme se … Zbavme kostely hudebního kýče RV / ms, Triest, 2011-05-28 Fot. RomeReports Ten, kdo uvedl do kostelů kytary a populární písničky, chtěl s jistotou levně si získat mladé. Avšak to bylo neotesané a výsledkem je, že zraňuje inteligencí věřících – domnívá se dirigent Riccardo Muti. Ta tvrdá slova na adresu současné liturgické hudby padla z úst jedné z největších hudebních autorit v Itálii. Riccardo Muti je významný dirigent, bývalý ředitel La Scali. Dnes řídí symfonický orchestr v Chicago. K ujmutí se slova ve věci pokračující „liturgické dekadence“ naklonila ho nedávna návštěva Itálii a nedělní Eucharistie. O své dojmy se rozdělil v Triestu, kde mu bylo uděleno čestné občanství města. „Hudba“ vděčí moc Církve – vypraví Muti. - Nemyslím zde pouze na gregoriánský chorál, který je nádherný. To pozitivní působení trvá do dnešní doby. Ale opravdu nedokážu pochopit, co dělají kytarové písničky v našich kostelech. Ta hudba přece nás uráží a textů lépe nekomentovat…“ – stěžoval si italský dirigent. On zpozoroval zároveň, že většina italských kostelů má velice dobré varhany, které nejčastěji mlčí. Riccardo Muti současně apeloval, aby Církev neškrtala současného člověka a nepovažovala ho ihned za hudebního analfabeta. „Jsem si jistý, že kdyby v našich kostelích mohlo zaznět např. „Ave Verum“ Mozarta, to dokonce nejprostší lidé, kterým je cizí hudba, 11
budou se cítit duchovně povzbuzení tou skladbou. Bohužel, nelze to říci o kytarových písničkách“ – poznamenal Muti. Italský dirigent zdůraznil, že něco jiného je negro spirituals. Tato hudba má vlastní tradici a je vykonávána na vysoké úrovní. Avšak ona nepatří k naší kultuře. My máme jinou kulturu, které si nevážíme a které se příliš snadno zbavujeme – podtrhnul Riccardo Muti. Stojí za to přidat, že Muti ne poprvé se podobným způsobem vyjadřuje o současné sakrální hudbě. V minulém roce byl požádán, aby napsal úvod k antologii textů Josepha Ratzingera a Benedikta XVI. na téma umění a sakrální hudby. Italský dirigent tehdy vyjádřil vděčnost papežovi za upozorňování na nízkou úroveň písní zpívaných v italských kostelech. Vyplývá to ze slabé hudební edukace ve školách a také z nízkého zájmu o hudbu u farářů, a možná i biskupů – napsal ředitel La Scali v úvodě k papežské antologii „Lodate Dio noc arte“. Možná se někdo ptá – jak to se má k nám? Mám radost, že se nemusíme zde stydět. Však dáváme si pozor na zpěv a snažíme se, aby byl vždycky připraven. Nepochybně však i my máme co zdokonalovat. A to, o co především jde – to je vztah ke správné sakrální hudbě. Všechno, co má cenu, vyžaduje práci, a proto se nedivme, že ty nejkrásnější zpěvy vyžadují spoustu cvičení a času věnovaného zkouškám. Děkuji tedy varhaníkům, že se nedají odradit nechutí ke zkouškám, ale snaží se nás naučit něčemu, co už je opomenuto nebo nebylo známé. Věřím, že právě tím způsobem je v našich farnostech také Bůh oslavován. P. Janusz Łomzik
Bohu díky … Jak už bylo psáno v minulém čísle Kapky, dne 4. a 5. července byla uskutečněna pouť do Staré Boleslavi a Nového Dvora na věčné sliby Jana Marka - Br. Maria Bruna. Odjížděli jsme z Laškova v 6.00 hod. ráno a do Staré Boleslavi jsme přijeli před polednem. Stará Boleslav je historicky významné město. Stala se v době barokní nejvýznamnějším 12
poutním místem spojeným se sv.Václavem. 28.září r. 935 byl u dveří kostela, zasvěceného sv. Kosmu a Damiánovi, svým bratrem Boleslavem v ranních hodinách zavražděn. Jeho tělo bylo po několika letech přeneseno do pražské katedrály. Po roce 1039 založil kníže Břetislav I. Kolegiální kapitulu sv. Kosmy a Damiána, která se později stala ochráncem milostného mariánského obrazu, uctívaného ve staroboleslavském chrámu Nanebevzetí Panny Marie, zvaného Palladium země České. O kostel pečovali až do svého zrušení jezuité. Za první republiky od roku 1929 pečovali o poutní místo redemptoristé, kteří chrám opravili. Obnovily se poutě i zájem o Palladium. Do Staré Boleslavi začaly opět chodit zástupy poutníků z Čech a Moravy. V roce 1950 bylo působení redemptoristů komunistickým režimem násilně přerušeno. Palladium bylo mnohokrát odvezeno, ale vždy bylo za různých okolností vráceno zpět. I fašisté po něm úsilovně pátrali. V době komunistického teroru Palladium naposledy opustilo Boleslav. V roce 2003 - 2008 se správy kostela a farnosti ujali otcové Pallotini. Po nich tuto péči převzali diecézní kněží. Stará Boleslav je místem pro náš národ nejvýznamnějším, co se týká křesťanského cítění. Je škoda, že tak málo lidí si toto uvědomuje a velice bolí, že toto místo zůstává tak málo navštěvované a spíše prázdné. Kéž bychom si uvědomili, kolik milostí právě tímto promarníme! Měli jsme velikou radost, že právě v tomto chrámě jsme mohli mít mši svatou i s uctěním Palladia. Asi ve čtvrt na dvě jsme odjížděli na nocleh do Maránských Lázní. Po večeři jsme měli ještě možnost se projít po kolonádě, podívat se a poslechnout si "zpívající fontánu." Ráno, po snídani, v osm hodin jsme odjeli do Nového 13
Dvora na věčné sliby bratra Bruna. Klášter v Novém Dvoře leží v okrese Karlovy Vary. Původně zemědělský barokní statek, který dříve patřil premonstrátům z Teplé, byl zrekonstruován trapisty, kteří přišli do Čech z Francie. Klášter byl vysvěcen v roce 2004 biskupem plzeňské diecéze Mons. Františkem Radkovským. Denní řád kláštera začíná ve 3.15 hod. Řehole sv. Benedikta a cisterciácká tradice vyváženě spojuje život a nezávislost, práci a modlitbu, chudobu, nikoli však nouzi, prostor a přísnou samotu, které umožňují směřovat k Bohu v bratrské atmosféře. Kolem 20. hodiny udělí převor kláštera všem bratřím své požehnání, nastává velké mlčení a čas spánku. Povolání je velkým tajemstvím především pro mnicha samotného. Je to člověk jako každý jiný, ale Boží volání ho vytrhlo z běžného života, aby ho nasměrovalo k Ježíši Kristu. Když přijde mladý člověk do kláštera s upřímnou touhou stát se mnichem, tak po několika pobytech v klášteře se stane "postulantem." Postulát může trvat devět měsíců, někdy i déle. Po uplynutí této zkušební doby přijímá oděv novice. Po dobu dvou let se učí novému životu. První slib, slib stability, skládá na dobu tří let. Mnich slibuje, že bude žít v klášteře v souladu s pravidly cisterciáckého života a usilovat o neustálé obrácení. Udělá všechno pro to, aby se nezastavil na cestě, aby zůstal bdělý a přitom klidný, otevřený Boží službě. Po vypršení časných slibů se může zasvětit Bohu slavnými sliby na celý život. Tím vším prošel náš farník a varhaník Jan Marek z Laškova, jehož slavných slibů jsme se zúčastnili. Tyto slavnostní sliby a mše svatá začaly v 9.30 hod. a skončily po dvanácté hodině. Nikomu z nás se určitě už nepodaří zúčastnit se takové slavnosti a bude na nás, nakolik zúročíme to vše, co jsme tam získali. Tamější mnišský klášter je místem, ze kterého vyzařuje pokoj a klid, ve kterém člověk nachází Boha a poznává sebe. Tento řád je velice kompletativní, tedy zaměřený na mlčenlivost a naslouchání Božímu hlasu. Právě na tomto místě si člověk uvědomí, jak 14
důležité je ticho a zastavení srdce uprostřed hluku, který nás každodenně obklopuje. Radost pokoje, který zářil z tváře bratra Bruna, nám dávala poznat jednu z pravd – a to tu, že když člověk uposlechne Božího volání a následuje tu cestu, kterou pro něho Pán připravil, bude ve svém životě šťastný i přes různá utrpení a bolesti, protože v srdci bude vědět, že plní tu vůli, kterou pro něho připravil Pán. Bůh nám dává možnost a poukazuje nám na cestu, kterou máme jít. Když ho poslechneme, stane se to požehnáním pro nás i pro lidi kolem nás. Pokud si člověk zvolí sám svou cestu bez Boha, nebude na ní šťastný ani nebude moci učinit šťastnými lidi kolem sebe, i kdyby se snažil něco na vlastní pěst pro Boha dělat. Myslím, že bychom měli stále děkovat Bohu, že bratr Bruno naplnil v životě plán, který s ním Bůh měl, a svým mnišským životem, ne zrovna lehkým, pomohl naplnit i naše srdce Božím požehnáním. Kéž slunce radosti z jeho tváře nás neustále povzbuzuje na naší cestě životem, abychom se podle jeho příkladu i my zcela oddávali vůli Boží. Bratr Bruno ukrývá svoji modlitbu v modlitbě Ježíšově a modlí se za všechny lidi, ale i za naši farnost, tak i my bychom na něj neměli zapomínat. Jeho šťastný úsměv a zářící oči by měly mít v našem srdci své stálé místo. Byla jsem velmi šťastná, že jsem se mohla této slavnosti zúčastnit i se svým vnukem. Věřím, že i pro něho toto bude přínosem do jeho života, i když spoustu věcí ještě nechápal. Velké díky patří našemu otci Januszovi, který tuto pouť pro nás uskutečnil. Nikdy mu nebudeme schopni poděkovat za všechno, co pro nás s velikou láskou dělá. A proto, Pán Bůh Vám zaplať, otče Januszi! Dana Strouhalová
15
Co se chystá? … 13. červenec - fátimská pobožnost na Krakovci. Mše svatá v 18.00 hod. Po ní - adorace Nejsvětější svátosti a průvod se sochou Panny Marie Fátimské a světlem 17. červenec – setkání karmelitánské rodiny – klubovna v Laškově – 16.00 hod. 23. červenec - - pouť děkanátu Konice za obnovu rodin a kněžská povolání v Cholině
31. 7.-12. 8. – prázdniny s Panem Bohem – Skorzecin 13. srpen – fátimská pobožnost na Krakovci. Mše svatá v 18.00 hod. Po ní - adorace Nejsvětější svátosti a průvod se sochou Panny Marie Fátimské a světlem 14. srpen – pouť v Laškově ke cti Nanebevzetí Panny Marie
14.
srpna 2011
Pouť ke cti Nanebevzetí Panny Marie
Laškov Hlavní mše svatá – 10.30 hod. Mariánské nešpory se slavnostním požehnáním – 15.00 hod. Vydává Římskokatolický farní úřad v Laškově pod záštitou otce Janusze Łomzika Podněty, příspěvky a informace k otištění lze odevzdat na faře nebo animátorům farnosti. Náklady na 1 ks výtisku: 8,- Kč. Proto prosíme o dobrovolný příspěvek. Předem děkujeme za pochopení. www.farnost-laskov.cz email:
[email protected] tel. 739523415
16
