Září-Říjen 2010 - Číslo 5/42/ - Ročník 5
DVOUMĚSÍČNÍK FARNOSTÍ LAŠKOV, PŘEMYSLOVICE, ČECHY POD KOSÍŘEM
Bůh nám nedal život na to, abychom ho promarnili, ale abychom ho uměli ţít. Nedal nám úsměv na to, abychom se usmívali sami na sebe, ale na lidi kolem nás. Nedal nám slzy na to, abychom se trápili sami nad sebou a uzavírali se ve svém sobectví. Dal nám je proto, abychom je mohli spojit se slzami trpících kolem nás. Nedal nám ţivot jenom pro nás samotné, ale pro lidi kolem nás. Člověk neţije zbytečně, kdyţ pochopí - k čemu dostal dar ţivota. Bůh nás chce naučit, jak máme ţít, proto, abychom pochopili, co je ţivot, Chce nás naučit poznat smysl bolesti a umět si váţit radosti. Poznat, ţe ţivot se stává krásným tehdy, kdy ho ţijeme v něm a pro druhé… A. K.
Malé křesťanské kalendárium… Září
3. 9. Sv. Řehoře Velikého, papeže a učitele církve (památka) 8. 9. Svátek Narození Panny Marie Pouze u dvou světců slavíme den narození pro pozemský život. Je to svatý Jan Křtitel, předchůdce Páně, a Matka Boží, Panna Maria. Jinak se u světců slaví úmrtní den, to je den narození pro nebe. Je to jeden z nejstarších mariánských svátků. Skutečný den jejího narození neznáme. Dnešní datum se objevuje poprvé v 5. století v Jeruzalémě. Byl to výroční den posvěcení baziliky postavené na místě, které tamní tradice označovala za místo, kde se Matka Boží narodila. Dnes tam stojí bazilika svaté Anny. Mše svatá ze svátku oslavuje Mariino narození především ve vztahu k jejímu božskému mateřství a k narození jejího Syna. Starozákonní čtení z knihy proroka Micheáše (Mich 5, 1-4a) obsahuje známé zaslíbení dané Betlému, že z něho vzejde panovník nad Izraelem, pastýř v síle Páně, v němž bude „pokoj“. Evangelium (Mt 1,1-16,16,18-23) přináší po Ježíšově rodokmenu rovněž zprávu o zjevení, kterého se dostalo Josefovi o jejím panenském mateřství. Preface oslavuje její vyvolení ze všech lidí a její požehnání před všemi ženami. 13. 9. Sv. Jana Zlatoústého, biskupa a učitele církve (památka) 14. 9. Svátek Povýšení svatého kříže Kříž, na němž Ježíš zemřel, byl v samém počátku jen materiálním nástrojem jeho popravy. Ovšem už v apoštolské době se stal symbolem jeho obětní smrti, ba ztělesněním Krista samého a křesťanské víry vůbec. Tak může svatý Pavel mluvit o síle Kristova kříže (1K 1, 17) a říci, že slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě (v.18), a že mnozí „žijí jako nepřátelé Kristova kříže“ (Fp 3,18). Ústředními tématy sváteční mše jsou Kristova smrt na kříži a nám darované vykoupení. Jako hlavní motiv uvádí mešní oslavu vstupní verš: „Naší jedinou chloubou je kříž našeho Pána Ježíše Krista: V něm je naše naděje, život a vzkříšení, skrze něj jsme spaseni a vysvobozeni.“ (Gal 6,14). Evangelium (Jan 3,13-17) a starozákonní 2
čtení (Nu 21,4-9) vidí v měděném hadovi, kterého Mojžíš „vyvýšil“ na Jahvův příkaz na kůl, aby pohled na něho zachraňoval uštknuté, předobraz a příměr pro Pána „vyvýšeného“ na kříži. Dnešní svátek má svůj původ v Jeruzalémě, kde se už v 5. století 14.září vystavovaly k veřejné úctě věřících zbytky dřeva z Kristova kříže. Později se zároveň vzpomínalo také na znovuzískání svatého kříže z Persie,kam byly jeho ostatky odneseny jako válečná kořist. Císař Heraklius je v roce 628 přinesl zpět do Jeruzaléma. 15. 9. Panny Marie Bolestné (památka) V den po svátku Povýšení svatého kříže vzpomíná církev na bolesti Panny Marie, které vytrpěla ve spojení se svým Synem. V 15. století se začíná šířit úcta k jejím sedmi bolestem: 1. při předpovědi Simeonově (Lk 2.34-35), 2. při útěku do Egypta (Mt 2,13-15), 3.při hledání ztraceného Ježíše v jeruzalémském chrámě (Lk 2,41-52), 4. při cestě na Golgotu, 5. při ukřižování Ježíše, 6. při snímání Ježíše z kříže, 7. při ukládání Ježíše do hrobu. 16. 9. Sv. Ludmily, mučednice (památka) 20. 9. Sv. Ondřeje Kim Taegona, kněze, Pavla Chong Hasanga a druhů, mučedníků (památka) 21. 9. Svátek sv. Matouše, apoštola a evangelisty 23. 9. Sv. Pia z Pietrelciny, kněze (památka) 27. 9. Sv. Vincence z Paula, kněze (památka) 28. 9. Slavnost sv. Václava, mučedníka, hlavního patrona českého národa 29. 9. Svátek sv. Michaela, Gabriela a Rafaela, archandělů Andělé jsou podle katolického učení víry „Bohem stvořené osobní bytosti s duchovností, která není po lidském způsobu vázána na tělesnost“ (definice existence andělů na IV. Lateránském koncilu a na I. Vatikánském koncilu.). Označení „archanděl“ znamená příslušnost ke zvlášť významné skupině andělů. Michael, jehož jméno znamená „Kdo je jako Bůh?“, je v biblických textech označován jako jeden z prvních knížat (Dan 10,13.21), ochránce vyvoleného národa (Dan 12,1) a vítěz nad démonem (Jud 9; Zj 12,7). Také křesťané v něm od počátku viděli zvláštního ochránce novozákonního Božího lidu a přímluvce zemřelých před Božím trůnem. Byl vzýván také při exorcismech. 3
Jeho svátek se slaví už od 5. století ve výroční den posvěcení baziliky zbudované k jeho poctě v Římě na Via Salaria. Spolu s ním si dnes připomínáme další dva archanděly, kteří o sobě prohlásili, že stojí před Bohem (Lk 1,19; Tob 12,15). Gabriel znamená „Muž Boží“ nebo „Bůh ukázal svou sílu“. Jeho jméno se objevuje v knize proroka Daniela (8,16; 9,21). Zvěstoval také Zachariášovi narození Jana Křtitele (Lk 1,19) a Panně Marii narození Ježíšovo (Lk 1,26). Rafael znamená „Bůh uzdravil“. Vypráví o něm starozákonní kniha Tobiáš. Bývá vzýván jako průvodce cestujících. 30. 9. Sv. Jeronýma, kněze a učitele církve (památka) Říjen
Měsíc říjen je v církvi zasvěcen modlitbě růţence. Papeţ Lev XIII., který je autorem téměř šestnácti encyklik a listů o posvátném růţenci, říká: „Bezpochyby je víc prostředků, jak si zajistit ochranu Panny Marie. Jsme však přesvědčeni, ţe růţenec je nejlepším a nejúčinnějším ze všech prostředků.“ V měsíci říjnu slaví také farnosti, v nichţ není známo datum posvěcení kostela, Slavnost výročí posvěcení kostela. Své místo má v měsíci říjnu také poděkování za úrodu. 1. 10. Sv. Terezie od Dítěte Ježíše, panny 2. 10. sv. Andělů strážných „Svým andělům vydal Bůh o tobě svůj příkaz, aby tě střeţili na všech tvých cestách.“ (Ţ1 91,11) - vstupní antifona Existence duchových, netělesných bytostí, které Písmo svaté obvykle nazývá anděly, je pravda víry. Svědectví Písma je tak jasné jako jednomyslnost tradice. Sv. Augustin o nich říká: „Anděl je název úkolu, ne přirozenosti. Ptáš-li se, jak se nazývá tato přirozenost, je to duch, ptáš-li se jaký má úkol, je to anděl. Podle toho, co je, je duch, podle toho, co koná, je anděl.“ Jako bytosti čistě duchovní mají rozum a vůli: jsou to bytosti osobní a nesmrtelné. Všechny viditelné tvory převyšují dokonalostí, jak o tom svědčí lesk jejich slávy (Dan 10,9-12). Od počátku stvoření a po celou dobu dějin spásy hlásají andělé tuto spásu a slouží při uskutečňování 4
Božího záměru: uzavírají pozemský ráj, chrání Lota, zachytí Abrahámovu ruku, vedou Boží lid, pomáhají prorokům, apod. Celý život vtěleného Slova od vtělení po nanebevstoupení je obklopen klaněním a službou andělů. Jejich chvalozpěv při Kristově narození nepřestal znít ve chvalozpěvu církve: „Sláva na výsostech Bohu…“ (Lk 2, 14). Andělé ochraňují Ježíšovo dětství, obsluhují Ježíše na poušti, dodávají mu síly ve smrtelné úzkosti, i když by ho mohli zachránit z rukou nepřátel, jako kdysi Izrael. Andělé také hlásají radostnou zvěst o Kristově vtělení a vzkříšení (Mk16,5-7). Při Kristově návratu, který ohlašují, mu budou sloužit při jeho soudu (Mt 13,41, Lk 12, 8-9). Církev se spojuje v liturgii s anděly, aby se klaněla třikrát svatému Bohu (zpěv Sanctus při mši svaté), vzývá jejich pomoc a slaví zvlášť památku některých andělů (sv. Michaela, sv. Gabriela, sv. Rafaela, andělů strážných). Od dětství až k hodině smrti je lidský život obklopen ochranou andělů a jejich přímluvou. (Mt 18,10; Lk 16,22; Ž 34 a 91). „Anděl stráţný je dobrý rádce a přimlouvá se za nás u Boha. Pomáhá nám v našich potřebách, chrání nás před nebezpečím a různými nehodami. Papeţ by byl rád, kdyby si věřící uvědomili celou velikost andělské podpory.“ JanXXIII. 4. 10. Sv. Františka z Assisi, zakladatele řádu (památka) 7. 10. Panny Marie Růžencové (památka) „Růţenec je rozjímání o dvaceti zásadních okamţicích Jeţíšova ţivota, které proţívá také jeho matka. S růţencem můţeme rozjímat o Kristově ţivotě a o nejzávaţnějších momentech v ţivotě jeho matky. Je to skvělé rodinné album. Střídá se v něm radost s utrpením a končí nádherným oslňujícím světlem: vzkříšením. Otevřme rodinné album Panny Marie a uvaţujme o velkých okamţicích jejího ţivota! Vzývejme Ji v modlitbě růţence. Mějme stále v kapse „růţencové kolečko“, které nám ulehčí kdykoliv a kdekoliv říkat prostě jako dítě: ,Zdrávas Maria…‘.“ P. Guy Gilbert 15. 10. Sv. Terezie od Ježíše, panny a učitelky církve (památka) 18. 10. Svátek sv. Lukáše, evangelisty 24. 10. Slavnost VÝROČÍ POSVĚCENÍ KOSTELA 28. 10. Svátek sv. Šimona a Judy, apoštolů 5
Víš, že … Léta válečná – Podzemní seminarista / III. pokračováni/ Na pracujícího seminaristu Karola Wojtylu dopadla jiná realita. Sáhla si na něj smrt, téměř prošel jejím údolím. 29. února 1944 se vracel pěšky z dvojité směny, když ho cestou srazil německý nákladní automobil. Řidič ani nezastavil. Paní Jozefa Floreková, když spatřila ve tmě nehybné tělo na vozovce, vyskočila z brzdící tramvaje, postavila se vozidlům do cesty, aby chránila mladého muže v bezvědomí. Zastavilo projíždějící auto, z něj vystoupil německý důstojník. Trochou vody z příkopu začali omývat zakrvácenou hlavu a zjistili, že Karol žije. Důstojník zastavil nákladní auto s dřevem a poručil, aby zraněného odvezli do nemocnice. Když se Karol konečně probudil, zjistil, že má hlavu v obvazech, ruku v sádře, poraněné rameno, po těle nesčetné rány a silný otřes mozku. V nemocnici strávil dva týdny a to, že přežil, vnímal jako potvrzení svého kněžského poslání. Hloubal nad prapodivnými cestami Prozřetelnosti a když v dubnu 1944 Němci zatkli a popravili dalšího tajného seminaristu Jerzeho Zachutu, dospěl ke stanovisku, že na oněch cestách neexistují shody náhod. To již ministroval samotnému arcibiskupovi Sapiehovi, jehož nesmírně obdivoval. Kníže Adam Stefan Sapieha, krakovský arcibiskup, byl v době svého působení v Římě osobním tajemníkem papeže Pia X., který jej kdysi světil v Sixtinské kapli a věnoval mu pektorál z ryzího zlata (Kříž na zlatém řetěze kolem krku je vedle biskupského prstenu a berly jedním z odznaků biskupského úřadu). Sapieha se stal neotřesitelnou postavou polského odboje. Polský primas, kardinál Augustyn Hlond totiž uprchl hned na počátku války s polskou vládou ze země, biskup Michal Kozal z Wloclawku zemřel v Dachau 1943, ale krakovského arcibiskupa nezastrašili. O jedné až neuvěřitelné situaci vyprávěl Karol Wojtyla, že polský guvernér Hans Frank, který sídlil v královském paláci na hradě Wawel v Krakově, se domáhal pozvání do arcibiskupské rezidence. Sapieha jej přijal na večeři, posadil si pána okupovaného Polska na druhý konec stolu. Večeřeli jen oni dva. Menu sestávalo z tmavého chleba se 6
žaludy, řepné marmelády a kávy z cikorky. Frank nevěřícně zíral. Sapieha mu suše vysvětlil, že tak vypadá příděl na lístek od Němců a on by neriskoval zatčení svých sloužících za to, že by nakupovali na černém trhu. Frankova děkovná řeč za vysvětlení není známa, nedochovala se. Na další pozvání už nenaléhal. 1. srpna 1944 vypuklo v hlavním městě Varšavské povstání. Na přímý rozkaz Hitlerův mělo tam být srovnáno se zemí vše, co bylo vyšší, než půl metru. 6. srpna 1944 začal „černý pátek“ v Krakově. Gestapo podniklo obrovský zátah na muže v aktivním věku, aby se předešlo obdobnému povstání. Arcibiskup Sapieha k sobě povolal všechny tajné seminaristy a ukryl je ve svém sídle. Karol hned za vraty dostal sutanu jako sekretář. Ale kam zmizel dělník, když se o něj začal zajímat „Pracovní úřad“? Proč nechodí do práce? Otec Figlewicz se musel sejít s ředitelem chemičky, aby úřad „ztratil“ Wojtylovu stopu. A podařilo se, snad i kvůli blížící se frontě. Když už seminaristé byli pod křídly Otce arcibiskupa, dostal seminář řád. Vstávali v šest k osobní modlitbě, v sedm se konala mše svatá, následovala snídaně, od čtvrt na devět studium až do poledne, pak Anděl Páně, zpytování svědomí, oběd, od patnácti hodin adorace v kapli, poté osobní studium. Od půl sedmé byla debata na duchovní téma, v sedm večeře, společná pobožnost ve 20:15 hodin. Vše probíhalo pod vedením otců Smoleňského a Kusaka nebo samotného arcibiskupa. Exercicie se pořádaly během celého roku. Přednášeli i externí lektoři, např. onen Juliusz Osterwa měl přednášku na téma: Jak je třeba kázat. Později v životě si Jan Pavel II. posteskl, že vzhledem k válce a jejím následkům vlastně nemá žádné další vzpomínky na dobu studia v semináři. Výjimečným represím fašistů proti katolické církvi, dohlížitelce nad duchovním a kulturním bohatstvím polského národa a jeho identitou, podlehly tisíce lidí z jejích řad a nesčetné množství laiků. V Polsku bylo před válkou 20 milionů římskokatolíků, 5100 far, 11300 duchovních a necelých 17 tisíc řeholníků a řeholnic. Jen v koncentračních táborech bylo zavřeno 3646 polských kněží a např. 1117 řeholnic. Popraveno tam bylo nebo v koncentrácích jinak zahynulo 2647 kněží a 238 řeholnic. Další veliké množství obětí si vyžádaly přepady far gestapem v celém Polsku. Jsou známa i další konkrétní čísla – např. v koncentračním táboře Dachau 7
bylo umístěno 1147 polských duchovních. 120 z nich se stalo oběťmi zvěrských lékařských experimentů. Mezi nimi zahynul i biskup Michal Kozal, převor kláštera karmelitánů v Krakově Hilary Pawel Januszewski, Alfons Maria Maruzek, převor kláštera bosých karmelitánů v Czerné, byl ubit k smrti. Některá zvěrstva se bez slz v oku nedají ani přečíst. V Osvětimi zemřel na Velký pátek roku 1942 krakovský kněz Piotr Daňkowski, s těžkým polenem přitaženým k ramenům. Salesián Józef Kowalski zemřel tamtéž „jen“ proto, že odmítl zadupat nohama růženec do země. Byl zbit a 3. července 1942 byl utopen v žumpě. Též sovětská okupace východního Polska rozšířila řady polských mučedníků. Duchovní z těchto oblastí byli totiž deportováni do gulagů nebo rovnou stříleni. V knize „Gift and Mystery“ na str. 38 Jan Pavel II. vzpomíná na hrdinství kněze Tadeusze Fedorowicze ze lvovské diecéze, který „o své vlastní vůli požádal…“ zda „by mohl doprovodit skupinu Poláků deportovaných na východ.“ Do konce války zahynula třetina polského duchovenstva. Německá okupační vojska odešla z Krakova po Debnickém mostě, který v noci ze 17. na 18. ledna 1945 vyhodila do povětří. Mladí seminaristé, přeživší okupaci, měli právo si myslet, že návrat ke svobodnému Polsku je nadosah. Brzy měli být přesvědčeni o opaku. Polsko bylo obětováno totalitní moci. (pokračování příště) Připravil R. D.
Z našeho putování …
Svatá Země Izrael
Jsme opět u pokračování našich vzpomínek na Svatou Zemi. Tentokrát budeme vzpomínat na čtvrtek a pátek, dva z dalších našich krásných dnů na poutní cestě.
Čtvrtek 18. 3. začal navštívením Jordánu dobře všem známého z Evangelia. Nespočetné zástupy poutníků zdaleka přicházejí a míří do Jardenitu, kde řeka Jordán vytéká z Galilejského jezera, aby se ponořili do svatých vod této posvátné řeky. Oděni do bílých šatů, oddaně a zbožně následují tradiční zvyklost Písma svatého: Ježíš byl od Jana v Jordánu pokřtěn (Mk 1,9). 8
My jsme se zde neponořovali přímo do Jordánu, ale měli jsme možnost obnovit naše křestní sliby a byli jsme politi vodou této zázračné řeky. Myslím, že hodně lidí touží po tom obnovit svůj křest, a to právě na těch místech, kde byl pokřtěn i samotný Pán Ježíš. Po tomto slavném místě přišla další a patří k nim: Hora Blahoslavenství, Tabgha a Kafarnaum. Na hoře Blahoslavenství místo, kde Ježíš kázal, označuje osmistěnná kaple Kostela. Pozůstatky malého Byzantského kostela zde byly objeveny v roce 1935, ale Františkáni se rozhodli postavit moderní kostel na samotném vrcholku hory, ne tedy nad původní kaplí. Vystaven Antoniem Barluzzim z místního čedičového kamene, a spolu s klášterem se sloupovou promenádou z bílého kamene, která jej obkružuje, připomíná osmiboký kostel osm požehnání, která jsou zapsána na každé z jeho osmi stěn. Osm Blahoslavenství: Matouš 5,3-10. Mozaika na podlaze je vyzdobena symboly lidských ctností, o kterých Ježíš kázal. Tabgha je místo, kde došlo k rozmnožení chleba a ryb. Před hlavním oltářem může poutník vidět mozaikový obraz košíku s pěti chleby a vedle jsou dvě ryby. Pod oltářem vyčnívá část kamene, na kterém podle tradice seděl Pán Ježíš, když rozmnožoval chleba a ryby. Asi 400 metrů od kostela Rozmožení chleba a ryb se nachází druhý kostel - kostel Primátu svatého Petra nebo Mensa Christi – Kristův Stůl. Zde spolu jedli a zde Ježíš ustanovil Šimona Petra do úřadu slovy „Pas mé beránky… buď pastýřem mých ovcí!“ Samotný primát Ježíš udělil Petrovi před svojí smrtí, proto by se tento kostel měl nazývat „Potvrzení primátu Petra“. Kostel byl postaven Františkány v roce 1934 na byzantských základech a skála vystupující ze středu podlahy je oním „stolem“, na kterém jedli. Kostel je umístěn v malém přístavišti se schody vytesanými do skály, na kterých podle pověsti stál Ježíš, když se rozhlížel přes vody jezera. Přišel i čas na Kafarnaum. V dobách Ježíše bylo bohatým židovským městem. Tady Ježíš potkal své první učedníky - Petra, Ondřeje, Jakuba, Jana a Matouše, kteří všichni byli rybáři pracující na Galilejském 9
jezeře. V Kafarnaum i jeho okolí Ježíš vykonal mnoho zázraků. To zde kázal mezi jinými podobenství o rozsévači, o zrnku hořčičného semínka, o rybářské síti. Avšak lidé z Kafarnaum nevěřili v Ježíše a on je pak následně zatratil: „A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do propasti klesneš!“ (Matouš 11, 23) V Kafarnau se nachází tradiční dům Sv. Petra, jeden ze skupiny domů, který byl objeven pod zbytky Byzantského osmibokého kostela. Nový kostel je postaven nad domem Sv. Petra. V Pátek jsme navštívili trochu víc míst, a to Horu Tábor, Kánu Galilejskou, Nazaret, Haifu a Horu Karmel. Páteční ráno jsme začali mší svatou na Hoře Tábor. Zde vystoupil Pán Ježíš s apoštoly Petrem, Jakubem a Janem a byl zde proměněn před jejich očima. A jeho šat byl zářivě bílý, jak by jej žádný bělič na zemi nedovedl vybílit. (Marek 9, 2-3). Vnitřek kostela je rozdělen třemi sloupovími na chrámové lodi, centrální je ukončená polokruhovou apsidou. Kopule apsidy je vyzdobena nádhernou zlatou mozaikou znázorňující proměnění. Napravo od něho je zobrazený Eliáš s mečem a nalevo Mojžíš s Desaterem. Oba dva se vznáší v oblacích. Na nižší úrovni, v zeleni stromů jsou znázorněni tři apoštolové. Pod Mojžíšem je Petr a pod Eliášem napravo je Jakub a Jan. Pod mozaikou je vidět nápis „Et transfiguratus est ante eos“ – „A proměnil se před nimi“. Odsud jsme jeli do Galilejské Kány. Jak dobře pamatujeme, je místem, kde Ježíš vykonal svůj první zázrak, kdy proměnil vodu ve víno na svatbě, kde On, Jeho Matka a Jeho učedníci byli hosty. (Jan 2) Dnešní kostel Zázraku proměnění vína byl postavený v Syrsko-románském stylu se dvěma věžemi z bílého pískovce roku 1906. Chrám je dvoupodlažní a stojí na zříceninách byzantského chrámu, postaveného v 5. století po Kristu a na základě domu, kde se pravděpodobně odehrávala svatba. Dolní část, takzvaná krypta anebo Dům svateb, byla postavená dříve, o čem svědčí aramejský nápis a původní mozaiková dlažba. V tomto chrámě se pro poutníky – manžely vykonává obřad obnovení manželských slibů, případně v něm uzavírají svátost manželství i snoubenci, kteří si dopředu vyřídí potřebné formality. Kousek od Galilejské Kány leží město Nazaret, v němž anděl Gabriel zvěstoval Panně Marii, že porodí Božího 10
Syna. To rovněž zde pak Ježíš trávil své dětství s Josefem a Marií. Na tom místě stojí dnes nádherná Bazilika Zvěstování – na přední hlavní straně se ve výšce tyčí bronzová socha Vykupitele, pod ní je scéna Zvěstování, ještě níže jsou vyobrazeni čtyři evangelisté. Vnitřek představuje dva kostely. Spodní kostel uchovává jeskyni – byt Panny Marie; vrchní kostel je zasvěcený Panně Marii – Matce církve. Kousek od baziliky Zvěstování je kostel sv. Josefa, postavený nad jeskyní, která sloužila Josefovi jako dílna. Jiná pověst praví, že to byl domov Svaté Rodiny. Současný kostel byl postaven nad zbytky Byzantského a křižáckého kostela, které je možné stále vidět v kryptě. Město Haifa stojí nad přístavem na svazích hory Karmel. Okolní krajina je zvýrazněna dominantou zlatého dómu Chrámu Bahai. Haifa je moderní přístav schopný přijímat všechny druhy luxusních dopravních lodí, tankerů, nákladních lodí a ostatních plavidel. Je také jedním z hlavních izraelských technologických center, podporovaných Universitami Technion a Haifa, které produkují vysoce kvalifikované inženýry a vědce pro všechny oblasti společenského zájmu. Je ideálně umístěno mezi mořem a zalesněnými svahy hory Karmel, ze které Izaiáš 35,2 hlásá „dokonalost a vznešenost Karmelu“. Tak jsem shrnula další dva dny, zavzpomínala na Svatou Zemi a mám naději, že vám to opět něco dalo. Jestli ano, tak povzbuzuji k četbě dalšího pokračování v příštím díle Kapky. Už nám mnoho dnů na vzpomínání nezbývá, ale i přesto mám naději, že každý v těch článcích nachází něco svého nějakou svou živou vzpomínku. anim. Jana Ošťádalová
Úvaha k zamyšlení…
Svaté přijímání do úst v kleče! Otec John Pierricone z farnosti sv. Anežky v Novém Yorku často sloužil mši svatou pro sestry Misionářky Lásky Matky Terezy. Mnohokrát se setkal osobně s Matkou Terezou. Jednou se jí zeptal jako osoby, která cestuje po celém světě: „Co považujete za největší zlo současného světa?“ Ihned odpověděla: „Svaté přijímání na ruku.“ 11
Je pravdou, že Svaté přijímání se přijímalo „na ruku“ v prvních stoletích (od II.-V.) Církve. Byla to však, jak říká sv. Bazili (Epištola 93) doba pronásledování, tedy neobyčejné podmínky, kdy nebyly ještě dost vyvinuté správné formy pro víru a obřady (Memoriale Domini, 1969, s. 541). Avšak dokonce ani tehdy se nepřijímá Svaté přijímání přímo na ruku, ale na zvláštní šatek zvaný dominikále. Věřící se tedy nedotýkali Hostie samotnou rukou. Sv. Bazili Veliký – Doktor Církve (330-379), jasně říká, že přijímání Svatého přijímání „na ruku“ je povoleno pouze v době pronásledování. Sv. Bazili v obyčejných podmínkách považuje tuto praxí za tak velké nadužití, že neváhal s ním jednat jako s těžkým proviněním. Když pronásledování skončila, tento obyčej, který se ještě tu a onde udržoval, byl vnímán jako těžké zneužití, které je třeba vykořenit, poněvadž byl považován za rozporný s obyčejem, předaným nám Apoštoly (!). Postupem času Církev, v důsledku zneužití, která oslabovala víru, přišla k závěru, že nejlepším zajištěním víry v přítomnost Krista v kousíčkách eucharistických podob je forma přijímání Svatého přijímání z ruky kněze přímo do úst. „Ať nikdo nepřijímá toho Těla dříve, než ho uctí“ (sv. Augustin). Papež Pius XII. vyžaduje adoraci, vnějšího kultu před přijetím Svatého přijímání: „Neboť je nutné, aby vnější obřad Oběti vyjadřoval vnitřní“ (srov. encyklika Mediator Dei, 30 i 37). Proto už od V.-VI. století vydávány zákazy udělování Svatého přijímání na ruku. Pouze na některých územích obyčej Svatého přijímání na ruku, tzn. na zvláštní šátek, udržel se do IX. století. V 839. roce Synod v Cordobě zavrhnul jednoznačně udělovat laikům Svaté přijímání na ruku, odůvodňujíce to nebezpečím profanace Těla Páně. Konečně v 878. roce Koncil v Ruen v 2. kanoně zakázal udělování Svatého přijímání na ruku, považuje tuto formu za urážející Boha a zraňující, a stanovil za to trest odsunutí od sužby oltáře. I když, jak konstatuje Gamber, všeobecnou praxi udělování Svatého přijímání do úst je třeba datovat na VI. století, tedy dříve než až dosud míněno. Obyčej, podle kterého kněz celebrující Mši svatou uděluje Svaté přijímání sám sobě, vlastníma rukama, a laici věřící dostávají ji od něj, pochází z apoštolské Tradice – tak učil Tridentský koncil. Stejně, jak považovali otcové Církve (např. sv. Bazili Veliký) od Apoštolů pochází praxe Svatého přijímání do úst, ne „na ruku“ – což potvrzuje mystika. Znova Svaté přijímání „na ruku“ zavedli protestantští reformátoři v roce 1549, zvlášť proto, aby popřeli katolická dogmata na téma kněžství 12
a skutečné Přítomností Ježíše v Eucharistii. Od té doby tato praxe se stala znamením antikatolicismu. Jeden z protestantů M. Bucer tvrdí: „Obyčej nedávání Svatého přijímání „na ruku“ byl zaveden z ohledu na pověru: za prve – z ohledu na falešnou úctu, která by se chtěla projevit této svátosti, za druhé – z ohledu na politování hodnou aroganci vůči kněžím, údajně více svatým než Kristův lid, kvůli jejich pomazání během konsekrace. Náš Pán nepochybně předal tyto své svaté symboly (?) přímo do rukou Apoštolů.“ Svaté přijímání na ruku jako vyraz nevíry ve skutečnou přítomnost Krista v Nejsvětější Svátosti a v nezbytnost kněžství
Protestantští reformátoři skončili s tradiční praxí Svatého přijímání do úst a v kleče, aby zdůraznili svou nevíru, že Eucharistie je Tělem Krista, ale že je jen symbolem. Jak ničící pro víru v dogma o skutečné přítomnosti Ježíše a povolání měla tato praxe, ukazuje statistika. V USA po zavedení Svatého přijímání na ruku 70% lidí, kteří se označují za katolíky, nevěří už ve skutečnou přítomnost Spasitele v Nejsvětější svátosti. Tedy Svaté přijímání „na ruku“ je výrazem nevíry přijímajícího a především podávajícího. „Přijímá se do úst to, co se uznává vírou“ – říkal papež sv. Lev Veliký (440-461). Jedinými, kteří vždycky přistupovali ke Svatému přijímání ve stoje a s nataženou rukou, byli od samotného počátku ariáni, kteří umíněně popírali božství Krista a neviděli v Eucharistie nic více než symbol „jednoty“, který může být dotýkaný a předávaný dále. Naproti tomu v Katolické Církvi Svaté přijímání na ruku bylo zavedeno jako akt vzpoury ihned po II. vatikánském koncilu. Začalo to v Holandsku, jako výzva hozená zákonné církevní vládě. Byla hozená výzva liturgickým předpisům, které nikdo, dokonce jestliže je kněz, nemá právo svobodně měnit (srov. Pius XII, Mediator Dei i S.C. 22). A tak Svaté přijímání v některých kostelích bylo podávané způsobem, který od doby reformace byl uznáván jako typicky protestantský. Bylo to vážné nadužití a biskupové měli tomu rozhodně zabraňovat, jako že oni zodpovídají za čistotu víry a kultu. Avšak to se nestalo a tato praxe se rozšířila na Německo, Belgii, Francii - s velice malým odporem biskupů. Jistý muž oddaný Bohu, cítíce povolání ke kněžství, vstoupil do semináře – v německojázyčném státě. Vládl tam už tehdy zvyk podávání Svatého přijímání „na ruku“, proto také on v duchu solidarity, prostoty a 13
poslušenství, tak přijímal. Ale stálo se, že na místě, kde mu bylo kladená Hostie, cítil teplo, dokonce pálení. Bylo to velice silné a co je horší - nic /ani studená voda či jiné prostředky/ nebyly schopné přinést mu úlevu. Avšak pomáhala svěcená voda. Když to sdělil svým představeným, ti ho chtěli odeslat na psychiatrické vyšetření. Kromě toho začali mu dělat takové potíže mezi ostatními, jestliže jde o připuštění ke svěcením, že musel žádat o intervenci Apoštolský stolec. Konsekvence této rebelie staly se tak vážné, že papež Pavel VI. konzultoval je s biskupy na celém světě a po obdržení jejich názoru vydal 28. května 1969 roku instrukcí Memoriale Domini. Říká ona: „Tento způsob (do úst) podávání Svatého přijímání z ohledu na celou dnešní situaci Církve měl by být uchovaný. Nejen proto, že je založen na předávané skrze Tradici od staletí zvyku, ale zvlášť proto, že vyjadřuje on úctu věřících vůči Eucharistii. Tento zvyk patří k oné přípravě, která je nutná k co nejvíce ovocnému přijetí Těla Páně. Kromě toho skrze tento obřad, který je třeba vnímat jako předaný Tradicí, je zajištěno, že Svaté přijímání je rozdělováno s patřící jí úctou, krásou a důstojností, a také, že eucharistické podoby, ve kterých je přítomný jediným způsobem substanciálně a trvalé celý a nerozdělený Kristus, Bůh a Člověk, jsou chráněny před veškerým nebezpečím profanace, aby nakonec byla uchovaná pozorná starost o kousíčky konsekrované Hostie, kterou Církev vždycky vyžadovala.“ Shrnutím dokumentu je názor biskupů: „Z těch zaslaných vyjádření jasně vyplývá, že většina biskupů je názoru, že nemá se měnit dosavadní discipliny. Oni jsou dokonce názoru, že taková změna by byla pohoršením zároveň pro pocit jako pro duchovní zbožnost samotných biskupů a četných věřících. Z toho důvodu Svatý Otec pokládá za nesprávné měnit dosavadní praxí podávání Svatého přijímání. Proto Apoštolský stolec napomíná biskupy, kněze a věřící s celou rozhodností k dodržování zavazujícího a nově potvrzeného zákonu.“ Dále následuje překvapující, v rozporu s výše uvedeným, jakoby z jiného ducha: „Jestliže však opačný zvyk, tzn. podávání Svatého přijímání na ruku už se někde upevnil, Apoštolský stolec udělí Konferencím biskupů námahu a nařízení, aby byly zvážený zvláštní podmínky, ačkoli s podmínkou předejití veškerému nebezpečí, či to zmenšení úcty, či také zasažení do duší falešných mínění, jestliže jde o Nejsvětější Eucharistii“. Samozřejmým je, že formulace „už se někde upevnil“ znamená datum 28. května 1969. Státy, ve kterých tato praxe nebyla rozšířená, k tomu dnu byly samozřejmým způsobem vyloučené z práva vystupování o takové osvobození. Je třeba zdůraznit, že Apoštolský stolec pouze tehdy uzná praxí Svatého přijímání na ruku, jestliže nejprve byla zavedena nelegálně, z neposlušnosti (z nucení dokonaného faktu). Následuje to podle pravidla: „vystupuj proti církevnímu zákonu a je možné, že tvá 14
vzpoura bude legalizovaná.“ To, že papež Pavel VI. byl rozhodně proti, vyplývá z výše uvedené instrukce, z nového misálu Pavla VI. (Editio typica vaticana 1970, Art. 117), jak rovněž z jeho četných osobních vyjádření, např.: „Jistého dne jsem šel za Papežem (Pavlem VI.) – vypraví kard. Benno Gut, Prefekt Kongregace Svatých Obřadů – a kleče před ním jsem řekl: Otče
Svatý. Nedovol na Svaté přijímání „na ruku“, neboť to bude příležitost, a dokonce důvod – četných, četných provinění proti Nejsvětější Svátosti. A Papež řekl: Buď klidný, nikdy to nedovolím!
(A. Tornelli, Die Freunde seiner Eminenz, 30 Tage nr 3/1993, 13). Proti tomu Papež byl přinucen dát povolení, neboť to už bylo stanovené předcházející neposlušností skupiny kněží a biskupů. Stejně Papež Jan Pavel II. rozhodně odmítal podávání Svatého přijímání na ruku během pastýřských návštěv na celém světě, také prominentům. Odřekl např. manželce prezidenta G. d’Estaing a podával každému ve Francii a Německu pouze do úst. Tehdy biskupi řekli: Proč ty
sám odmítáš podávat Svaté přijímání na ruku? Tvůj Předchůdce, Pavel VI., to dovolil. Proč ty teď odmítáš? A tak Papež přestal
vzdorovat. Avšak nedělá tajemství ze svého osobního přesvědčení, když v apoštolském dopise Dominicae Cenae z 24.II.1980 r. nazývá ten způsob podávání „Hodným lamentování nedostatkem úcty pro eucharistickou Hostii“. A dále: „Dotýkání konsekrovaných podob Hostii, a také podávání jich vlastníma rukama, je právě privilegium vysvěcených…“ Ve státech, kde se běžně dává Svaté přijímání na ruku, je možné zjistit úplný nedostatek vědomí toho, co se má ve svých rukou. Lidé si dokonce z toho dělají legrací. Ve Švýcarsku dva kluci rozřezali nůžkami přinesenou Hostii, aby se přesvědčit zda vyplyne z ní krev, po čemž ji vyhodili na záchod. V Holandsku žáci si udělali mezi sebou závody, kdo odnese nejvíce Hostií z kostela; kořisti lepeny na zeď. Jistý kněz se dozvěděl, že jedno z dětí bere s sebou Hostii domů, aby ji krmilo svého psa. Svaté Hostie nachází se často rozsypané v lavicích, na zemi, v kapse děti, atp. Nejedenkrát se berou přímo k profanaci. Bp Stewart tvrdí: „Jsou
nesporné důvody na to, že konsekrované Hostie jsou vhazovány do koše, poněvadž jak se říká, skutečná Přítomnost mizí, kdy hostina je skončená (protestantské chápaní!), občas hostie jsou opakovně konsekrované (…) Kněží nepoklekají během konsekrace, poněvadž udržují, že Kristus je přítomný pouze během hostiny. Kdo bere před 15
Boží spravedlností zodpovědnost za to všechno, za to zničení víry? Vnucuje se zde tvrzení: Důvěrnost rodí pohrdání! Komu na tom záleží?
Francouzské písmo „Vers demain” publikovalo v roce 1970 následující zprávu: „Jsou tři fáze zednářsko-ďábelského plánu“: 1. Všemi prostředky je třeba dosáhnut, aby v římskokatolických kostelích se přijímalo Svaté přijímání ve stoje. 2. Je třeba dosáhnout to, aby chleb byl dávaný přijímajícím na ruku, aby zmizela víra a zbožnost, a tak se přiblížit k třetí etapě. 3. Tak připravení věřící budou připravení na víru, že Eucharistie je pouze symbolem jídla a nakonec symbolem všedního bratrství“ /Maj M82/. Udivující shoda s dnešními fakty! Je třeba silně zdůraznit, že tam, kde zavedeno Svaté přijímání na ruku, se to zakládalo na lžích, např. že je to podle 2.vatikanského koncilu a že je to přání Svatého Otce; že je to stejně jako v Pravoslavné církvi a neobvykle licoměrně: že je to výraz úcty k Nejsvětější svátosti… 2. vatikánský koncil nic o tom neříká a Svatý Otec si jasně přál uchování Tradice; v církvi Pravoslavné Svaté přijímání přijímá se do úst zvláštní lžičkou. V četných případech onu „reformu“ připraveno v hlubokém tajemství; např. v Anglii, kde věřící byli informování sotva několik hodin před zavedením oné inovace. Je známo, že pro lidi věci víry spočívají ve velké míře v obřadech a formách. Jestliže tedy to, co bylo zakázané, např. Svaté přijímání na ruku, ve stoje,… stává se čím dále více normou, je úplně pochopitelné, že vzniká otázka, zda je to tatáž Církev? Zda by pastýře nevěděli, že obřady vyjadřují, zpevňují víru, a že když je mění – ničí víru? Pro zničení víry stačí dát lidem svobodu a říci: „Přijímejte, jak je vám libo.“ Je charakteristické, že v Holandsku, prvním státě, kde zavedli tuto praxi, katolická Církev prakticky zmizela. Na štěstí jsou také odvážní biskupové. Episkopát Filipin postavil se proti zavedení Svatého přijímání „na ruku“. V Argentině, ve své diecézi udělal to bp Juan Laise. Bohužel na četných místech Svaté přijímání je podáváno „na ruku“. V jakém stupni se to považuje za obnovu a prohloubení způsobu přijímání Svatého přijímání? Zda naše obava o uchování patřičné úcty, s jakou máme přijímat tento nepochopitelný dar, je prohloubená skrze předávání ho skrze naše nekonsekrované ruce (je tak málo důležitý, že každý ho může vzít do ruky), místo přijímat z konsekrovaných rukou kněží? 16
Není těžké si všimnout, že nebezpečí, že kousíčky konsekrované Hostie spadnou na zemi, je nesrovnatelně vyšší, než nebezpečí profanace nebo opravdu strašného rouhání (což jedno a druhé je mnohokrát doložené, přímo zdokumentované). A co svět chce tím dosáhnout? Tvrzení, že kontakt s rukou dává větší pocit reálnosti Hostii je naprosto prázdným nonsensem, poněvadž předmětem víry není zde realita materie hostií, ale to, že hostie se stála skutečným Tělem a Krví Krista. Hodné přijímání Těla Krista na jazyk z konsekrovaných rukou kněze mnohem více dovoluje podpoření tohoto přesvědčení než přijímání z našich nekonsekrovaných rukou. Ditrich von Hildebrand „Visus, tactus, gustus in te fallitu, sed auditu solo tuto creditur” – říká sv. Tomáš Akvinský. (Pohled, dotyk a cit pletou se o Tobě, ale pouze když slyšíme – dostáváme pevnou víru.) Pramen: P. Tomáš Pirszel MIC
Vzdejme Bohu díky … Prázdniny už jsou za námi, chystáme se začít nový školní rok, ale bylo by chybou nevzpomenout na naše prázdniny v Polsku. Tedy pár slov k nim. Naše prázdniny ve Skorzecinie probíhali od 1. do 12. srpna 2010. Letošním hlavním tématem byly „Svátosti – dar našeho milujícího Otce a úkol, který nám dává“. Počasí přesto, že bylo různé, nepatřilo k nejhorším, i k jezeru se dalo chodit. Musím říci, že skoro na všechny udělal veliký dojem film „Narnie“. Dívali jsme se na dva díly, a i přes to, že druhý díl jsme pouštěli večer, tak téměř všichni se chtěli dívat a vydrželi až do konce a později dokázali o tom filmu i mluvit. Tento film myslím, že byl pro všechny hodně poučný, obsahoval mnoho krásných myšlenek. Člověk aby jisté věci viděl, nebo aby slyšel hlas Krista, musí tomu skutečně uvěřit, jak moc je v našem životě důležitá víra a málo kdo si to uvědomuje. Co se týká Svátostí, o kterých jsme mluvili, tak ráno jsme měli všichni společné setkání vedené otcem Januszem, později jsme se rozdělili do skupin a vymýšleli otázky na danou svátost, popřípadě jsme k ní ještě řekli pár slov, nebo se 17
třeba rozdělili o své zkušenosti a večer kdy byla možnost ptát se, tak jsme kladli Otci otázky, které nás v průběhu setkání nebo ještě v průběhu dne napadly. Bylo obdivuhodné pozorovat, kolik možných otázek může člověk mít k různým svátostem. Myslím, že všechny svátosti nám mohly něco dát, že každý si v nich našel něco, co ho zvláště zajímalo, zaujalo. Věřím, že nakonec jsme si všichni uvědomili to, že nejen přijímáme dary skrze svátosti, ale že z každé svátosti vyplývají také povinnosti, kterých by si člověk měl být vědom, aby se náhodou nedopustil svatokrádeže. A to ať už jde o svaté přijímání, které často přijímáme, nebo ať už jde o svátost manželství, či biřmování - každá svátost se sebou přináší povinnosti a člověk by na ně měl pamatovat, protože v případě že na ně nebude pamatovat, tehdy vítězí ďábel, kterému jde právě o to, abychom ty povinnosti neplnili. Všem, kteří s námi byli na těchto prázdninách, patří dík. Myslím, že se nám podařilo vytvořit skupinu, kde si snažíme vzájemně pomáhat, rozdávat se druhým, rozdělovat se o to naše bohatství, kterým jsou zkušenosti. Díky patří Kubovi, který v pravdě přijel na posledních pár dnů, ale který nám pomohl zpestřit zpěv svojí hrou na kytaru a všem ostatním. Na závěr bych chtěla poděkovat otci Mariuszovi, který s námi jel na prázdniny, již po několikáté, ale který také svojí přítomností vytvářel jistou atmosféru, a samozřejmě děkuji otci Januszovi za to, že nám byly prázdniny s Pánem Bohem umožněny. Doufáme zároveň, že to nebyly naše poslední prázdniny v Polsku. Vzdejme Pánu díky za vše, co nám dává…! anim. Jana Ošťádalová
Co se chystá? … 5. září /neděle/ – Setkání II. růžencové růže farnosti Přemyslovice – fara v Přemyslovicích - v 16.00 hod. 12. září /neděle/ - setkání ministrantů, Mariánek a lektorů – klubovna v Laškově – 15.00 hod. 12. září /neděle/- náboženství pro mládež a dospělé – klubovna v Laškově – 18.00 hod. 13. září /pondělí/ – fátimská pobožnost na Krakovci - mše svatá v 18.00 hod., adorace Nejsvětější svátosti a průvod se sochou Panny Marie Fátimské a světlem 26. září /neděle/ – náboženství pro mládež a dospělé – klubovna v Laškově – 18.00 hod. 18
10. října /neděle/ – náboženství pro mládež a dospělé – klubovna v Laškově – 18.00 hod. 13. října /středa/ – poslední fátimská pobožnost v roce 2010 na Krakovci - mše svatá v 18.00 hod., adorace Nejsvětější svátosti a průvod se sochou Panny Marie Fátimské a světlem 17. října /neděle/- setkání rodičů děti, které chodí do náboženství 24. října /neděle/- náboženství pro mládež a dospělé – klubovna v Laškově – 18.00 hod.
Vzpomínáme … Dne 4. července 2010 se konalo ve farnosti Přemyslovice 1. svaté přijímání Pozvány k němu byly naše děti: Terezie Pajchlová a Štěpán Klemsa. Tento den se navţdy vryje do jejich paměti, nejen proto, ţe nastupují na cestu samostatného křesťanského ţivota, kde jiţ budou odpovědni sami za své skutky, ale také proto, ţe musely ujít dlouhou cestu od křtu, prvních návštěv kostela, hodin náboţenství i speciální přípravy na tento slavnostní den. Musely dokázat nejen sobě, ale i Pánu Bohu, ţe mají dostatečné poznání Jeţíše Krista a Jeho nauky. Pochopily jeho odkaz pro nás o povinnostech křesťana, o církvi, ale hlavně o tom, jak obrovský dar jim bude dán a jak o něj pečovat, jak ho chránit a jak se jej nevzdat. Uvědomily si, ţe tímto darem se jejich duše navţdy spojí s Jeţíšem Kristem, neboť jak On sám řekl: „Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, zůstává ve mně a já v něm…Kdo jí z tohoto chleba, bude ţivý na věky“ (Jan 6,57,59) Nejdříve však musely přijmout ještě jednu svátost, která jim otevřela cestu k eucharistii a to byla svátost smíření. Pro děti to bylo obestřeno rouškou tajemství - dlouho a pečlivě se připravovaly na to, jak správně zpytovat svědomí. K tomu, aby byla svátost smíření opravdová a aby jim Pán odpustil hříchy a duše se očistila, bylo zapotřebí naučit se, co je pro tuto svátost důleţité, tj. dokázat si hřích uvědomit, litovat jej, upřímně vyznat svoji vinu a ţe nejdůleţitější je 19
předsevzetí nápravy, pokání a zadostiučinění Bohu a lidem. To znamená, pokud lze vinu odčinit, musíme to udělat, někomu se omluvit, něco vrátit, změnit své chování. A to je pro křesťana bohuţel mnohdy nepřekonatelná překáţka na cestě k Bohu. Nechápou, ţe nestačí jen se vyzpovídat Bohu, pomodlit se a myslet si, ţe vše je odpuštěno, ale ţe bychom měli své špatné skutky napravit a pokud moţno neuráţet jimi Boha opakovaně. Protoţe pak není svátost smíření úplná a my bychom neměli předstupovat před Pána s pošpiněnou duší. A ten, kdo se neumí smířit s člověkem, se nemůţe sblíţit s Bohem. Tuto důleţitou skutečnost si musíme uvědomovat stále všichni, nejen děti, které poprvé přistoupí k eucharistii. Proto i pro nás rodiče těchto dětí bylo nesmírně přínosné zamýšlet se nad významem eucharistie a svátosti smíření v našich ţivotech. Byly to krásné chvíle setkání s Bohem a společného rozjímání. A pro nás rodiče je to výzva, abychom naše děti doprovázeli na cestách víry a dovedli je aţ k svátosti Biřmování. Děkujeme. Rodiče Pajchlovi. Na otázku, jaké jsem měla pocity při prvním svatém přijímání svého syna, musím říct, ţe to byla obrovská radost, ţe syn se můţe plně účastnit mše svaté a můţe být tak blízko Jeţíše. Při této příleţitosti jsem si však také uvědomila, jak nás, rodiče, Bůh vybízí k další spolupráci na své vinici. Jak i nadále musíme vzdělávat své děti ve víře a snaţit se být jim dobrým příkladem křesťana. A tak poklekám s pokorou a vírou před Jeţíšem ve svatostánku a prosím za sebe, aby mi dal sílu a moudrost k této práci. Prosím také za syna, aby Pán posiloval jeho víru a vedl jej po cestách, které vedou do nebe. Markéta Klemsová Vydává Římskokatolický farní úřad v Laškově pod záštitou otce Janusze Łomzika Podněty, příspěvky a informace k otištění lze odevzdat na faře nebo animátorům farnosti. Náklady na 1 ks výtisku: 8,- Kč. Proto prosíme o dobrovolný příspěvek. Předem děkujeme za pochopení. www.farnost-laskov.cz email:
[email protected] tel. 739523415
20
