Září-Říjen 2011 - Číslo 5/47/ - Ročník 6
DVOUMĚSÍČNÍK FARNOSTÍ LAŠKOV, PŘEMYSLOVICE, ČECHY POD KOSÍŘEM
Když mi podáš ruku, Pane, poběžím a nebudu se bát, i když se mě noc tmavá bude dotýkat, na nebe se budu dívat, s Tebou hvězdy počítat, a když se v mé duši začne stmívat, s Tebou- nebudu se bát, Co vypráví nebe plné hvězd? Možná říká, že jsou jako světla a jejich zář dopadá až na dno lidské duše, anebo jsou odrazem lidských srdcí… a sám měsíc jim propůjčil svůj třpyt, jaká je hloubka nebe, kdo jí může pochopit… nebe je jako moře a každá hvězda v něm, jak odlesk perly, který se odráží na vodní hladině… anebo jako louka a každá hvězda je v ní podobná květině… nebe je jako Ty … a sám měsíc, se Tvým pastýřem stal… aby hvězdy, jako ovce na nebeskou pastvu vodíval… když mi podáš ruku, Pane, můžeme spolu hvězdy počítat… když mě budeš držet pevně ani tmavé noci - nebudu se bát. A.K.
Malé křesťanské kalendárium… Září
8. 9. Svátek Narození Panny Marie Tento mariánský svátek má svůj původ na Východě. Pravděpodobně se odvozuje od slavnosti posvěcení chrámu sv. Anny v Jeruzalémě, který byl v 5. století postaven na údajném místě Mariina rodného domku. Z hymnů Řeka Romana Meloda, který působil v Konstantinopoli okolo roku 500 jako jáhen, lze odvodit, ţe v jeho době byl tento den v lidu pevně zakořeněn jako den Mariiných narozenin. V Římě jej lze doloţit v 7. století. Vedle slavnosti Narození Páně a Narození Jana Křtitele je to v římském kalendáři třetí svátek tělesného narození. Slavnostní mše svatá oslavuje Mariino narození především ve vztahu k jejímu boţskému mateřství a k narození jejího Syna. Evangelium (Mt 1,1-16,18-23) dnešní mše svaté přináší po Jeţíšově rodokmenu rovněţ zprávu o zjevení, kterého se dostalo Josefovi o jejím panenském mateřství. Starozákonní čtení z knihy proroka Micheáše obsahuje známé zaslíbení dané Betlému, ţe z něho vzejde panovník nad Izraelem, pastýř v síle Páně, v němţ bude pokoj. 13. 9. Sv. Jana Zlatoústého, biskupa a učitele církve (památka) 14. 9. Svátek Povýšení svatého kříže Kříţ je pro mnohé znamením neštěstí, skutečností, při které se derou slzy do očí, skutečností, která znamená utrpení a přináší smrt. Mnozí však ţijí z naděje kříţe. Jeţíšův kříţ je pro ně znamením bezmezné lásky Boţí k člověku, skutečností, která vítězí a zasazuje smrt smrti: „Smrti, kde je tvůj bodec? Kde je tvé vítězství?“ Jeţíšovu kříţi vzdáváme čest a klekáme před ním na kolena, neboť v tom jediném kříţi je ţivot člověka. S vděčností voláme: „Klaníme se Ti, Pane Jeţíši Kriste, a dobrořečíme Ti, neboť svatým kříţem jsi vykoupil svět.“ Tak, jako u některých slov či proţitků se časem vytrácí jejich pravý význam a smysl, tak se to stalo pro mnohé i se znamením kříţem. „Tati, kdo je to?“ – ukazuje dítě na kříţ. „Já nevím, zeptej se maminky.“ 2
Je třeba si stále uvědomovat, ţe díky Jeţíši Kristu, můţeme-li to tak říci, kříţ udělal obrovskou kariéru ve své historii, prošel nezvyklým vývojem. Ve Starém zákoně byl kříţ znamením prokletí, odmítnutí člověka Bohem. Proto musel odsouzený umírat za městem. K smrti na kříţi byli odsuzováni ti největší zločinci. Před kříţem člověk utíkal a odvracel se. Od Jeţíšova kříţe však neutíkáme a neodvracíme od něho svůj pohled. Jeho kříţ nebyl námi zapomenut. Joseph Flavius píše o tom, ţe po dobytí Jeruzaléma bylo tolik ukřiţovaných, ţe ve městě jiţ chybělo dřevo na kříţe. A přece, kdo na tyto kříţe vzpomene? Přitom, jak bychom mohli pochopit tyto i jiné kříţe v historii lidstva, kdyby tu nebyl Jeţíšův kříţ? V čistě lidském pohledu Jeţíšův kříţ není ničím zvláštním. Ve světle víry je však čímsi výjimečným: ze znamení smrti se stává znamení ţivota, ze znamení, které leká a děsí, se stalo znamení vzácné a svaté. Kříţ uţ není stavěn „za hradbami města“, ale je stavěn na čestná místa. Díky Jeţíšovu kříţi jiţ není kříţ znamením prokletí, ale znamením poţehnání: ţehnáme kříţem chléb, neţ jej nakrojíme; rodiče ţehnají kříţem své dítě, které odchází z domova na studia, do práce; znamením kříţe začínáme a končíme kaţdou modlitbu, kaţdou práci, kaţdý den. Díky Jeţíši Kristu zaujal kříţ centrální místo v našem ţivotě. Jeţíšův kříţ není proti člověku, ale pro ţivot člověka, aby člověk vpravdě ţil. Naše víra by byla nelidská, kdybychom ve chvíli smrti museli nechat umírajícího člověka sobě samému. Kdybychom všechno museli ponechat jen jeho vlastní síle a schopnosti. Jeţíšův kříţ je znamením poţehnané přítomnosti Boţí v dějinách člověka. Náš Bůh je Bohem ţivota: „Skrze kříţ vidí člověk perspektivu svého osudu, svého bytí na zemi. Vidí, jak jej Bůh miluje. Vidí, jak veliká je jeho vlastni velikost, kdyţ „Bůh tak miloval svět, ţe dal svého jednorozeného Syna, aby kaţdý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl ţivot věčny.“ – tak to při jedné promluvě připomněl Svaty otec Jan Pavel II. Křiţ je důkazem toho, ţe Bůh „nevykoupil“ člověka lacino, ale ţe se o náš ţivot rozpoutal nelítostný a smrtelný boj se smrtí. Jeţíšův křiţ je spojnici mezi nebem a zemi, břevnem příčným objímá všechny naše lidské starosti, těţkosti a bolesti, zármutky i radosti a břevnem svislým všechno předává do nebe. A jako tehdy na těchto břevnech bylo Srdce Jeţíšovo otevřeno pro kaţdého, rozpjaté 3
ruce s kříţe objaly kaţdého, tak i dnes kaţdý můţe zakoušet velikost Boţi lásky, která byla dosvědčena a vyvrcholila pravě na kříţi. Svatek Povýšeni svatého Kříţe je pro mě vpravdě veliký svátek. I pro tebe, bratře, sestro? (P. Milan Kouba) 15. 9. Panny Marie Bolestné (památka) 16. 9. Sv. Ludmily, mučednice (památka) 20. 9. Sv. Ondřeje Kim Taegona, kněze, Pavla Chong Hasanga a druhů, mučedníků (památka) 21. 9. Svátek sv. Matouše, apoštola a evangelisty 23. 9. Sv. Pia z Pietrelciny, kněze (památka) 27. 9. Sv. Vincence z Paula, kněze (památka) 28. 9. Slavnost sv. Václava, mučedníka, hlavního patrona českého národa 29. 9. Svátek sv. Michaela, Gabriela a Rafaela, archandělů 30. 9. Sv. Jeronýma, kněze a učitele církve (památka) Říjen
1. 10. Sv. Terezie od Dítěte Ježíše, panny 4. 10. Sv. Františka z Assisi, zakladatele řádu (památka) 7. 10. Panny Marie Růžencové (památka) „Lidé se mě často ptají, jestli se modlím růţenec. Myslí si, ţe já jako moderní kněz, co jde s dobou, to přenechávám, bigotním ţenským‘. Modlím se ho kaţdý den a rozjímám o něm. Růţenec mám nesmírně rád. Modlím se ho na malinkém kulatém růţenci - je to praktické a přitom nenápadné.“ Růţenec je rozjímání o dvaceti zásadních okamţicích Jeţíšova ţivota, které proţívá také jeho Matka. S růţencem můţeme rozjímat o Kristově ţivotě a o nejzávaţnějších momentech v ţivotě jeho Matky. Je to skvělé rodinné album. Střídá se v něm radost s utrpením a končí nádherným oslňujícím světlem: vzkříšením. Otevřme rodinné album Panny Marie a uvaţujme o velkých okamţicích jejího ţivota! Vzývejme ji v modlitbě růţence. Mějme stále v kapse „růţencové kolečko“, které nám ulehčí kdykoliv a kdekoliv říkat prostě jako dítě: „Zdrávas Maria…“ Jednou z námitek proti růţenci je tvrzení, ţe je to „omílání stále stejné modlitby, coţ unavuje a člověk přitom pak myslí na jiné věci“. Myslím si ale, ţe opakuješ-li modlitbu „Zdrávas Maria“ soustředěně, pak, i kdyţ se občas v mysli odchýlíš, zůstáváš v proudu, v dechu 4
lásky, který tě nese a oţivuje. Růţenec tě tak uvádí do povznášejícího ovzduší. Modlitba totiţ nepřitahuje nebesa k zemi. Je to povznesení tvého srdce k Bohu, který ví lépe neţ ty, co potřebuješ.“ podle knihy „Setkání s Marií“ od Guy Gilberta
15. 10. Sv. Terezie od Ježíše, panny a učitelky církve (památka) 16. 10. Památka sv. Ignáce Antiochijského, biskupa a mučedníka 18. 10. Svátek sv. Lukáše, evangelisty 23. 10. Slavnost VÝROČÍ POSVĚCENÍ KOSTELA 28. 10. Svátek sv. Šimona a Judy, apoštolů
Víš, že …
Sto padesát metrů od Petrova stolce Střípky ze života papeže Jana Pavla II. /VIII. pokračování/
Za téměř dvoutisícileté trvání katolické církve se všeobecné neboli ekumenické koncily sešly celkem dvaadvacetkrát: v Římě, Malé Asii, severní Itálii, Německu a jinde. Trvaly od několika měsíců aţ po nejdelší osmnáctý Tridentský koncil (1545-1563). Proto kdyţ 2. ledna 1959 v Římě papeţ Jan XXIII. dosti nezřetelným hlasem s nevinnou tváří prohlásil k uţaslé a ohromené skupině kardinálů, ţe oznamuje svým biskupským bratřím velkou radost, ţe svolá koncil, zavládlo vzrušení. Dne 25. ledna potom ohromil církev a celý svět veřejným oznámením o svolání II. vatikánského koncilu. Kardinál Giovanni Battista Montini – který se po Janu XXIII. stane sám papeţem a dovede onen koncil ke zdárnému konci – zatelefonoval svému příteli, ţe si zřejmě neuvědomuje, „ţe strká prsty do vosího hnízda“. Papeţ Jan XXIII. měl totiţ na mysli koncil, jaký ještě církev neviděla. Chtěl církevní sněm, který by byl více pastorační a evangelizační neţ právnický a dogmatický. Představoval si otevřenou diskuzi, která by vyústila v to, jak obnovit křesťanskou víru jako způsob ţivota, jak navázat dialog s moderním světem, jak šířit v moderní technické době pravé poselství evangelia – prostě ač to zní jako klišé – otevřít okna církve modernímu světu. 5
Po obtíţném přípravném období od 2. ledna 1959 do zahájení II. vatikánského koncilu 11. října 1962 skončila první ze čtyř částí zklamáním. Mnozí se domnívali, ţe konec koncilu je blízký, a zatím to byl pouhý začátek. Zjednodušený výklad, jak tato část dopadla, je ten, ţe dělicí čára koncilních sporů oddělovala „liberály“ a „konzervativce“. „Liberálové“ nakonec zvítězili i přes neústupnost „konzervativců“. Navzdory zjednodušení se prosadila slova papeţe Jana XXIII. ze zahajovacího projevu a byla v dalších částech rozvíjena. „Katolicismus“, uvedl papeţ, „léčil přístup k modernímu světu příliš mnoho odsuzováním a příliš málo milosrdenstvím. Teologii církve, její studiu Písma svatého, její způsob uctívání a její přístup k dnešní politice je nutno posunovat vpřed“. Potom Jan XXIII. zemřel na svatodušní neděli (3. 6. 1963, dnes jiţ blahoslavený – pozn. aut.) Pak přišla volba nového papeţe Pavla VI. (kardinála Montiniho – 21. 6. 1963) jiného člověka, velmi vnímavého, intelektuálního, obeznámeného s kurií i její diplomacií, člověka, který věděl, co se započatým koncilem a pro co se rozhodnout. A tak koncil pokračoval 29. 9. 1963 – 4. 12. 1963 druhým zasedáním. Biskup Karol Wojtyla byl v Římě ubytován u polských biskupů na vysokoškolské koleji. Část celé delegace ale bydlela v Polském institutu na Via Pietro Cavallini, kde měl apartmá i polský primas kardinál Stefan Wyszyński. Karol, bydlící na koleji, zpočátku neměl ani stálý pokoj. Bydlil jednou zde, podruhé tam. Teprve ke konci koncilu měl trvalé apartmá v Polském institutu i on. Wojtyla se zúčastnil všech zasedání II. vatikánského koncilu jako aktivní účastník, který veřejně vystupoval na zasedáních, byl členem pracovních skupin, které redigovaly koncilní dokumenty a hovořil do Radia Vaticana. Měl i příleţitost setkat se s přáteli, z nichţ například Jerzyho Klugera, bývalého spoluţáka z Wadowic, neviděl od chvíle, kdy vypukla druhá světová válka. Jerzy Kluger nyní pracoval jako inţenýr v Římě. Wojtyla se tak během koncilu seznámil opravdu důkladně s Římem, ale navštívil i Svatou zemi. Celkem 10 dnů se procházel po stezkách, kudy chodil Jeţíš, sedával na úbočích, kde Jeţíš kázal a modlil se na místě, kde Jeţíš umíral. Karol udrţoval písemný styk se svou diecézí, například z Betléma psal krakovským kněţím, jak „zazpívali polští biskupové několik koled u jeskyně Narození Páně.“ Prostřednictvím „Tygodnika powszechného“ to vešlo v Polsku ve známost. Procházka 6
podle galilejského pobřeţí, odkud se vydal na cestu za Pánem apoštol Petr, udělala na Wojtylu jedinečný dojem. Teď, kdyţ na koncilu pracoval nejdříve s papeţem Janem XXIII. a potom s Pavlem VI. a trávil hodiny v bazilice sv. Petra, jen pár kroků od apoštolova hrobu, si ve vší hloubce uvědomil, co Petrův úřad pro církev znamená – a co tento úřad vyţaduje od člověka, který jej zastává. 11. října 1962 byl střední uličkou největší světové křesťanské baziliky sv. Petra (pojme aţ 60 tisíc věřících – pozn. aut.) na papeţských nosítkách sedia gestatoria přinesen papeţ Jan XXIII., aby zahájil II. vatikánský koncil. Po obou stranách uličky se zvedalo deset řad sedadel, které pojaly všech 2540 biskupů, účastnících se zahájení koncilu. Jak příslušelo Wojtylovu mládí a relativně nízké církevní hodnosti, titulární biskup z Ombi a kapitulní vikář z Krakova seděl hned vedle hlavního vchodu ve střední řadě, tedy asi 150 metrů od papeţského oltáře, od stolce sv. Petra. Tyto jakési tribuny s ţidlemi, potaţené tmavě zelenou látkou, měly u kaţdé ţidle pult a klekátko. Kaţdý koncilní otec měl své pevné místo. Pořadí se určovalo podle důstojnosti a věku v úřadě, takţe všechny národy i národnosti zde byly promíchány. Například vedle Karola seděl obr s vousy a černou kapucí, černí biskupové Afriky a jiní, píšící na kartičky arabským písmem. Biskupové evropských zemí tvořili jen třetinu delegátů, ze Severní a Jiţní Ameriky pocházela asi třetina a poslední část tvořili příslušníci jiných zemí a světadílů. Přítomni byli i pozorovatelé odloučených křesťanských církví. Plenární zasedání začínalo denně v 9 hodin mší svatou, potom byla přinesena vzácná evangelní kniha a vystavena po celou dobu jednání. Všichni se pomodlili koncilní modlitbu: „Adsumus – Zde jsme, Pane, a prosíme: Přijď.“ Generální sekretář vyzval všechny osoby bez práva účasti, aby opustily baziliku. Začaly referáty, intervence, hlasování. Kaţdý řečník měl k dispozici 10 minut, slovní znění musel dodat jiţ 3 dny předem. Svoboda výměny názorů byla neomezená. V 11 hodin byla krátká přestávka. Jednání končilo kolem poledne modlitbou Anděl Páně a dvouapůltisícihlavý zástup biskupů se rozlil přes schody na náměstí sv. Petra jako moře fialových, bílých a tu a tam zcela tmavých květin. Podstatná část jednání a upřímná mezilidská komunikace se odehrávala ihned nato ve dvou kavárnách naproti sv. Petru, kterým se okamţitě začalo říkat Bar-Jon a Bar-Micva. Obědy, 7
večeře, různé přednášky a jednání z očí do očí se konaly zde nebo potom v církevních domech a římských seminářích, kde většina biskupů bydlela. Byla tedy další příleţitost diskutovat o věcech tak, jak by se v aule jen málokdo odváţil. To vše dotvářelo neformálně koncilní jednání. A co biskup Wojtyla? Na prvním zasedání koncilu na podzim roku 1962 se zapojil krátkou intervencí, která odráţela jeho osobní pastorační zkušenosti. Naléhal, aby přepracovaní liturgie křtu vyzdvihovala povinnost rodičů a kmotrů vést dítě k víře. Ve vztahu k mariánské teologii tvrdil, ţe musí přispívat k tomu, aby církev byla více představována jako učitelka neţ matka. Na druhém zasedání koncilu na podzim roku 1963 Wojtyla promluvil během debaty o církvi jako o „Boţím lidu“. Řekl, ţe kaţdý pokřtěný křesťan je povolán ke svatosti, coţ není výsada duchovenstva či církevní hierarchie, nýbrţ určení všech, jeţ Kristus posvětil pravdou, aby mohli být posláni do světa. V té době jiţ stanovil papeţ Pavel VI. jmenování Karola Wojtyly arcibiskupem na 30. prosince 1963, veřejně pak to oznámil 20. ledna 1964. Wojtylovo jmenování a schválení v Polsku totiţ ovlivňovali jistí lidé. Jak? Třeba tak, ţe mělo celkem osmnáctiměsíční zpoţdění… (pokračování příště) připravil R.D.
Úvaha k zamyšlení… Karmelitánská rodina Karmel je jméno pohoří v Izraeli. Je významným místem poustevnické a prorocké tradice. V Bibli je symbolem krásy a kypícího ţivota. Nejznámější událostí, jeţ se k tomuto pohoří v Bibli váţe, je zápas o pravou víru Izraele v době proroka Eliáše (9. století před 8
Kristem). Tehdy Hospodin před očima Izraelitů zapálil ohněm z nebe oběť, kterou mu tento prorok připravil (1 Král 18). Koncem 12. století se v jednom z údolí pohoří usadil hlouček křesťanských poustevníků. Pocházeli z Evropy a do Svaté země přišli se zástupy třetí kříţové výpravy. Z této malé skupiny se postupně vytvořilo nové řeholní společenství katolické církve: Řád karmelitánů (bratří Panny Marie Karmelské). Společenství mnichů se řídilo pravidly sv. Alberta, jeruzalémského patriarchy. Tato pravidla byla v r. 1247 schválena papeţem Inocencem IV. jako karmelitánská řehole. Bratři jsou v ní vybízeni, aby „dnem i nocí rozjímali nad zákonem Páně a bděli na modlitbách“. Toto základní poslání řádu bylo během 13. století, po příchodu do Evropy, rozšířeno také o aktivní apoštolát. Řád, který má své kořeny v poustevnické tradici, se vydal cestou proměny v řád ţebravý. Ţebravé řády neboli mendikanti je označení mnišských řádů, které se zřekly vlastnictví na úrovni jednotlivců i společenství. Nedisponují majetkem, ale jsou závislé na vlastní práci a darech dobrodinců. Kladou důraz na asketický způsob ţivota, chudobu, odříkání, ale také na sluţbu bliţním jak hmotnou, tak i duševní a duchovní. Vedle muţské větve řádu vznikaly také kláštery řeholnic. V 15. století proběhlo několik reformních hnutí. Nejznámější řádová reforma je spojena se jménem španělské světice Terezie od Jeţíše, která zaloţila klášter sv. Josefa v Aville a přijala prvotní řeholi sv. Alberta. Papeţ Pavel VI. ji 29.září 1970 jako první ţenu jmenoval učitelkou církve. Přispěním sv. Jana od Kříţe, tradicí nazývaného Mystický učitel, se od roku 1568 rozšířila reforma také na muţskou větev. Jelikoţ nebyla původním řádem pochopena a přijata, musela poţádat Řím o právní osamostatnění. Od té doby existují dvě řeholní rodiny, karmelitáni původní observance (O. Carm.) a tzv. bosí či tereziánští karmelitáni (OCD), kaţdá s vlastními stanovami a vlastním řádovým vedením. Dnes patří k široké Karmelitánské rodině také Třetí řád, který sdruţuje katolické laiky ţijící „ve světě,“ kteří chtějí ţít podle spirituality Karmelu. Volnějším poutem je připojeno Škapulířové bratrstvo, které tvoří všichni, kdo nosí škapulíř Panny Marie Karmelské. 9
Říká se, ţe generální převor karmelitánského řádu sv. Šimon Stock (1256 – 65) prosil Patronku Karmelu Pannu Marii, aby zprostředkovala řádu nějaké privilegium. Maria se mu zjevila, ukázala mu na škapulíř a řekla: Hoc tibi et tuis privilegium: in hoc moriens salvabitur - To je privilegium tobě a tvým. Kdo zemře oděn tímto oděvem, bude spasen. Po staletí byl škapulíř velmi rozšířeným znamením mariánské úcty, srovnatelným co do obliby jen s růţencem. Protoţe jde o svátostinu, víra církve v něm vţdy spatřovala zdroj hojného duchovního poţehnání. Kaţdý, kdo přijme posvěcený škapulíř, je začleněn do široké karmelitánské rodiny a má přístup k duchovnímu ovoci, které je s tím spojeno. Škapulíř (od latinského slova scapula lopatka) označuje původně část oděvu - pruh látky splývající přes prsa dolů jako zástěra a na zádech přes lopatky. Je to běţná součást řeholního šatu nejen u karmelitánů. Karmelitánská rodina při farnosti Laškov vznikla 8.12.2005. Tento den byl významný také tím, ţe byl papeţem stanoven dnem mimořádných plnomocných odpustků z důvodu 40. výročí vyhlášení Panny Marie Matkou Církve. V průběhu let se uskutečnilo několik setkání, ve kterém se tato rodina rozrostla o další syny a dcery. V současné době se toto společenství formuje a nabývá zcela konkrétní podoby a duchovní aktivity. Vidíme, ţe jméno Karmel se přeneslo z významu zeměpisného na široký okruh těch, kdo se různým způsobem hlásí k charismatu a odkazu onoho společenství poustevníků, jeţ se postupně rozvinulo v bohatou duchovní tradici – karmelitánskou spiritualitu. Tito všichni tvoří duchovní rodinu, nazývanou tímtéţ jménem: Karmel. Olga Wiedermanová
10
Z našeho putování … Děkanátní pouť za obnovu rodin a nová kněžská a řeholní povolání V letošním roce jsme na děkanátní pouť za obnovu rodin a kněţské a řeholní povolání jeli do Choliny. Musím říci, ţe nikdo z naší skupinky dosud v Cholině nebyl, ani jsme nevěděli, kde se tato vesnice nachází. Věděli jsme pouze, ţe tam byla ukradena socha Panny Marie a po letech byla opět vrácena. Byli jsme velmi překvapeni nádherným kostelem a milým přivítáním otce Josefa, tamnějšího duchovního správce. Provedl nás sakristií, kostelem, stručně nám vysvětlil historii a domluvili jsme se na určitých organizačních záleţitostech. Cholinský chrám Nanebevzetí Panny Marie byl aţ do roku 1632 poutním místem celé Hané. V tom roce byl nalezen mariánský obraz v dobudované kapli na Svatém Kopečku u Olomouce, takţe poutníci začali hojně navštěvovat Svatý Kopeček. Půdorys dnešního kostela v Cholině má podobu kříţe. Ramena kříţe tvoří boční kaple sv. Josefa a sv. Filomény. Loď i kaple mají kříţovou klenbu. Tento kostel prošel mnoha změnami. V září 1995 byl jmenován cholinským farářem P. Josef Trtík a to byl právě ten kněz, který nás tak mile přivítal a provedl. Za necelý rok po jeho nástupu do farnosti došlo ke krádeţi milostné sochy Panny Marie. Je to gotická socha z počátku 15. století. Přestoţe ji tehdy takzvaně "restaurovali", byla nalezena ve Vídni a po dlouhých soudních průtazích, o kterých by mohl vyprávět otec Josef, byla 26. ledna 2009 vrácena a těší se velké úctě věřících. Tehdy, při převzetí Madony se o ní vyjádřil historik umění Milan Togner, ţe socha je na Olomoucku ojedinělým exponátem. 11
Právě před touto sochou jsme klečeli, modlili se rozjímavý růţenec, který měli na starost farníci ze Ptení. Následně byla adorace před vystavenou Nejsvětější Svátostí a tu jsme měli zajistit my. Po všech těchto rozjímáních a chvílích ticha, kdy jsme otevřeli svá srdce Bohu, začala mše svatá, ve které jsme vyprošovali milosti našim rodinám a vkládali Bohu své prosby za nová kněţská a řeholní povolání. Uţ jenom přítomnost deseti kněţí a otce biskupa Josefa Hrdličky nám dávala tušit, jak velmi a zvláště v dnešní době, kdy tolik schází těchto povolání, jsou tyto prosby tak naléhavé. Není to proto, ţe by Pán neposílal své dělníky na ţeň, ale proto, ţe tak málo srdcí je otevřeno tomuto volání a nedokáţe je přijmout. Naše přítomnost na těchto modlitbách byla vlastně tím, ţe nám záleţí na tom, aby v našich farnostech Pán otevřel srdce mladých lidí, které povolává ke své sluţbě. Aby jim udělil všechny milosti, které potřebují k následování Krista a naplnil je svým poţehnáním. Kdy Pán povolává člověka ke své sluţbě, stále mu poukazuje na cestu k sobě. Pokud je člověk k tomuto volání otevřený, vnímavý a přijímá hlas, který ho povolává, vnáší do svého srdce poţehnání pro sebe a pro lidi kolem sebe. Pamatujme, ţe „promarněné povolání je potom ţádné povolání“. Ale k tomu, aby v našich farnostech vyrůstala nová povolání ke kněţství, a zasvěcenému ţivotu je velmi důleţitá rodina. Proto naše prosby směřovaly k Pánu Bohu i skrze naše rodiny, kdy jsme pro ně vyprošovali hojnost Boţích poţehnání. Ony jsou takovou „malou“ půdou, ve které dozrávají plody - tedy srdce mladých lidí, které Pán potom povolává ke své sluţbě. Kdyţ budeme mít dobrou půdu v rodinách, můţe být do ní zasazeno dobré semeno duchovního povolání, které potom dozraje k tomu, ţe je Pán pošle na svou ţeň. Věříme, ţe Pán nás obdaroval spoustou milostí, zároveň jak poţehnáním pro rodiny, tak i milostmi pro srdce svých vyvolených. Kéţ tato malá semínka, která nám dal, vydají v našich ţivotech stonásobné plody. Alena a Dana
12
Vzdejme Bohu díky …
Prázdniny a co dále…? Dříve neţ se pustíme naplno do dalšího školního roku, je třeba se zeptat – jak jsme vyuţili prázdniny? Čemu jako lidé věřící jsme dali přednost? Uvědomujeme si totiţ, ţe můţeme mít prázdniny od všeho, ale ne od Pána Boha a všeho, co je s Ním spojeno. Nepochybně jednou s moţnosti odpočinout si a přiblíţit k Pánu Bohu byly „Prázdniny s Pánem Bohem ve Skorzecinie“, kterých tématem v tomto roce bylo: „Blahoslavený Jan Pavel II. – příklad, vzor přímluvce.“ Otevírá se tady před námi zde moţnost zamyslet se nad tím - co vlastně o Janu Pavlovi II. víme? Je to moţnost pro kaţdého, neboť nejčastěji si myslíme, ţe se ani vlastně nepotřebujeme v ničem vzdělávat, neboť všechno víme. Během letošních prázdnin s Pánem Bohem jsme se tedy zabývali ţivotem Jana Pavla II., který je pro nás obrovským příkladem v tom, jak má vypadat opravdová víra a jak jí ţít. Prázdniny v Polsku trvaly od 31. července do 12. srpna. I přes to, ţe jsme na jiţ známém místě byli jiţ po desáté, stejně nás to neodrazuje, ale naopak - letos nás i přibylo. Je třeba zde podotknout, ţe jezdí, dalo by se říci, pořád ti samí, ale i přibývají noví, ať uţ to z Laškova, z Přemyslovic, z Konice či z Čech pod Kosířem - je důleţité, ţe přibývají. Je zde vidět, ţe prázdniny vydávají plody a to, co se děti na těch prázdninách v Polsku naučí, tím mohou potom po zbytek svého ţivota ţít. Myslím, ţe si na takových prázdninách člověk uvědomí různé věci. Mimo jiné v tomto roce jsme si např. zvlášť uvědomovali třeba i hodnotu času. Času, kterého si dnes málokdo dokáţe váţit. A hlavně málokdo se zamyslí vůbec nad tím, co to ten čas vlastně je? Proto povzbuzuji všechny, nejen děti, ale i dospělé, aby si zkusili doplnit tajenku a popřemýšlet - co vlastně vědí o nám tak blízkém papeţi. Jestli toho někdo neví mnoho, není to důvod k zoufání, ale je to důvod k tomu, aby se naplno člověk pustil do úryvků, které bývají v kaţdém vydání naší kapky o Janu Pavlu II.. Povzbuzuji tedy vyuţijte tuto moţnost získání informací, a kéţ si tím způsobem pořádně všichni uvědomíme, co všechno vnesl Jan Pavel II. do našich ţivotů. 13
V případě těţších otázek jsou v závorkách uvedené nápovědy, kde je moţné danou otázku najít, tzn. v které části pokračování o Janu Pavlu II. anim. Jana Ošťádalová
Dětský koutek … 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21.
14
1. Jan Pavel II. nás učí, ţe nejhorší je volba mezi dvěma .... 2. Jak říkali Karolovi, kdyţ byl malý? 3. Co rád dělal Karol ve svém volném čase? Hrál .... 4. V současné době je Jan Pavel II. prohlášený za ... 5. Jak uctíval Jan Pavel II. zemi, kdyţ ji přijel navštívit? 6. Na co zemřel Karolův bratr? Na .... 7. Co dělal Jan Pavel II. proto, aby neustále pamatoval na všechny lidi, co mu byli blízcí? 8. Kde studoval Karol gymnázium? Ve .... 9. Otec učil Karola důvěře a .... 10. Jak se jmenoval Karolův bratr? 11. Kdo je nazýván člověkem pro jiné? 12. První duchnovní funkce otce Karola Wojtylu byl ..... kaplan. (V. pokračování o Janu Pavlu) 13. Jaké bylo druhé Karolovo jméno, které obdrţel při křtu? (Dětství Karola) 14. Který den byl Karol vysvěcen na biskupa? V den svatého... (VII. pokračování o Janu Pavlu) 15. Jak se jmenoval křestním jménem polský primas v době Jana Pavla II? (VIII. pokračování o Janu Pavlu) 16. Koho prosil Jan Pavel II. o modlitby? Padra... (VII. pokračování o Janu Pavlu) 17. Kým byl Karolův bratr? 18. Otec Wojtyla tvrdil, ţe cílem zpovědi je posvěcení… (VI. pokračování o Janu Pavlu) 19. Jan Pavel II. nás učí, ţe jestli chceme, aby náš ţivot byl hodnotný musíme setrvávat s… 20. Znal Karol svoji sestru? 21. Kdy zemřel Jan Pavel II.? (rok) 15
Co se chystá? … 4. září /neděle/ - rodičů děti, kterou budou chodit do náboženství – kostel v Laškově – 15.00 hod. 11. září /neděle/- náboženství pro mládež a dospělé – klubovna v Laškově – 18.00 hod. 13. září /úterý/ – fátimská pobožnost na Krakovci - mše svatá v 18.00 hod., adorace Nejsvětější svátosti a průvod se sochou Panny Marie Fátimské a světlem 25. září /neděle/ – náboženství pro mládež a dospělé – klubovna v Laškově – 18.00 hod. 29. září - 1.října – exercicie pro Karmelitánskou rodinu v Kalwarii Zebrzydowskiej v Polsku 9. října /neděle/ – náboženství pro mládež a dospělé – klubovna v Laškově – 18.00 hod. 13. října /čtvrtek/ – poslední fátimská pobožnost v roce 2011 na Krakovci - mše svatá v 18.00 hod., adorace Nejsvětější svátosti a průvod se sochou Panny Marie Fátimské a světlem 16. října /neděle/- setkání rodičů děti, které budou chodit do náboženství 23. října /neděle/- náboženství pro mládež a dospělé – klubovna v Laškově – 18.00 hod.
* o plánech Jak rozesmát Pána Boha? - Vyprávět Mu o svých plánech…
* o křesťanském životě Jistý sotva co obracený mládenec táţe se kněze: - Otče, zda teď budu se muset odříct úplně světa? - Neboj se – odpověděl kněz – Jestli Tvůj ţivot bude opravdu křesťanský, svět se ihned odřekne tebe. Vydává Římskokatolický farní úřad v Laškově pod záštitou otce Janusze Łomzika Podněty, příspěvky a informace k otištění lze odevzdat na faře nebo animátorům farnosti. Náklady na 1 ks výtisku: 8,- Kč. Proto prosíme o dobrovolný příspěvek. Předem děkujeme za pochopení. www.farnost-laskov.cz email:
[email protected] tel. 739523415
16
