Dvoukomorový parlament, úloha a význam senátu v právním státě

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Dvoukomorový parlament, úloha a význam senátu v právním státě Bakalářská práce

Autor:

Michal Gajdůšek Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Elona Khalaila, PhD.

Červen, 2012

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze dne 27. 6. 2012

Michal Gajdůšek

Poděkování: Rád bych na tomto místě poděkoval vedoucí mé práce JUDr. Eloně Khalaila, PhD. Jiţ na samém začátku mé práce mi velmi pomohla se zorientovat v daném tématu. Můj velký dík jí patří za cenné rady a podněty, bez kterých by tato práce současné podoby nikdy nenabyla.

Anotace Práce je věnována dvoukomorovému parlamentu České republiky a vysvětluje úlohu a význam Senátu ČR. Postihuje utváření politického systému v Rakousku-Uhersku, procesu emancipace českého národa. Vznik a existenci demokratického politického systému Československé republiky od roku 1918 aţ do současnosti. V práci je popsán vývoj současného Senátu ČR, jeho úloha a pravomoce. Práce se zabývá i dvoukomorovým systémem ČR a porovnává je s vybranými státy EU. Klíčová slova: dvoukomorový parlament, demokracie, parlament - základní pilíř politické moci v demokracii, senát, ústava Annotation The paper is focused on two chambers of Parliament of the Czech Republic and explains the role and the significance of Czech Senate. It contains the formation of the political system in Habsburg monarchy, emancipation of the Czech nation. It covers the foundation of the political system in Czechoslovakia from 1918 to present. The development of Senate of the Czech Republic among its roles and powers is described in the paper. The paper is concerned with two chambers of Parliament of the Czech Republic and its comparison with other countries in the European Union. Key words: two champers of parliament, democracy, parliament, the basic pillar of political power in democracy, senate, constitution

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 6 1. Definice právního státu a dělba moci.................................................................................. 8 1.1 Thomas Hobbes (1588-1679) ........................................................................................... 8 1.2 John Locke (1632-1704)................................................................................................... 9 1.3 Jean Jacques Rousseau (1712-1788) .............................................................................. 11 1.4 Charles Montesquieu (1689-1755) ................................................................................. 13 2. Vývoj českého parlamentarismu ....................................................................................... 14 2.1 Zrod moderní české politiky – rok 1848 ........................................................................ 14 2.2 Parlament Československé republiky ............................................................................. 16 2.3 Parlament ve stínu komunistického reţimu .................................................................... 18 2.4 Dějiny dvoukomorového parlamentu v ČR po roce 1989 .............................................. 21 3. Ústavní systémy ve vybraných zemích Evropské unie, koncepce a modely parlamentního státu ............................................................................................................... 24 3.1 Britský systém ,,Rule of Law‘‘ a Parlament Velké Británie v současnosti .................... 25 3.2 Role senátu v Parlamentu Francie .................................................................................. 29 3.3 Středoevropský (německý) systém materiálního parlamentního státu ........................... 32 3.4 Unikameralismus a bikameralismus ve vybraných státech, úloha jejich senátů ............ 35 4. Vývoj, úloha a pravomoce Senátu ČR v současnosti....................................................... 41 4.1 Parlament ČR a pravomoci jeho dvou komor ................................................................ 41 4.2 Postavení Senátu České republiky, jeho význam a úloha .............................................. 45 4.3 Zvyšování autority Senátu České republiky ................................................................... 48 4.4 Přímá volba prezidenta ................................................................................................... 50 Závěr – Úvaha o fungování senátu v našem parlamentním systému v dalším období .... 52 Seznam použité literatury ...................................................................................................... 55 Přílohy ..................................................................................................................................... 57

Úvod V roce 2010, kdy mi bylo 20 let, jsem se jako prvovolič zapojil do Parlamentních voleb. Do té doby jsem vnímal volby jako akt, o kterém jsem moc nevěděl a upřímně řečeno, ani jsem se nesnaţil se o něm více dozvědět. Teprve v nedávné době, kdyţ jsem pročítal seznam témat bakalářských prací s cílem si nějaké zvolit, jsem narazil na téma, které mě zaujalo. Bylo to téma mé práce ‘‘Dvoukomorový parlament, úloha a význam senátu v právním státě.‘‘ Uvědomil jsem si, ţe pokud si toto téma zvolím a zpracuji jej, bude to pro mě ideální příleţitost, jak se o našem Parlamentu a jeho druhé komoře - Senátu dozvědět víc. Práce mě přivede ke studiu různých pramenů a získám tak informace, které mi pomohou si vytvořit svůj vlastní názor a do příštích voleb jiţ určitě budu vybaven znalostmi, které mi při mé první účasti ve volbách chyběly. Určitě si uţ budu moci odpovědět na otázku, která je i cílem mé práce, a to jak lze hodnotit dvoukomorový systém ČR v porovnání s vybranými státy EU, jaký vztah mají obě parlamentní komory a jaké jsou rozdíly v jejich fungování. Svou práci jsem rozčlenil do čtyř hlavních kapitol. V první kapitole věnuji pozornost politickým myslitelům, kteří ovlivnili ústavní koncepce a státní reţimy v určitém kratším či delším období (Hobbes, Locke, Rousseau, Montesquieu a další). Snaţil jsem se upozornit na vzájemné působení politických a ústavních změn a politických myslitelů, a to i přes hranice států. Ve druhé kapitole jsem se zaměřil na vývoj českého parlamentarismu. Ústavní a státní uspořádání České republiky současnosti má své kořeny v minulosti. Zejména vznik československé státnosti a hodnoty obsaţené v ústavní listině z r. 1920 byly pro ústavodárce České republiky velmi významnou inspirací. Po roce 1918 byla vytvořena demokratická státnost Československa pro všechny občany. Vznik této státnosti byl výsledkem úsilí mnoha generací o dosaţení národní rovnoprávnosti a státní suverenity. Ţádná společnost a ţádný stát se nemůţe odtrhnout od svých kořenů, nechce-li zaniknout. Ani přeměna Československa ve stát federativní, která trvala více jak dvacet let, nezůstala bez vlivu na současnou státnost. Mnoho zákonů z doby československé federace dosud trvá a ovlivňuje ústavní poměry České republiky. V kapitole třetí se věnuji ústavním systémům ve vybraných zemích Evropské Unie, koncepcím a modelům parlamentního státu, mou snahou bylo popsat rozdíly v jejich 6

fungování. Vycházím opět z minulosti a popisuji historický vývoj právního státu ve Velké Británii, Francii a Německu. Součástí této kapitoly jsou příklady jednokomorových (unikameralismus) a dvoukomorových (bikameralismus) parlamentů. Zmiňuji se o vlivu Evropské unie na parlamenty členských států a jejich další moţný vývoj. Kapitola čtvrtá pojednává ve svém úvodu o pravomocích Parlamentu ČR. Hlavní část kapitoly je pak věnována Senátu České republiky současné doby, vývoji, úloze a jeho pravomocím. Mým cílem bylo ukázat, jakým vývojem Senát ČR prošel. Tento vývoj zahrnoval období zaloţení Senátu, který byl předmětem sporů a kdy se poukazovalo zejména na to, ţe v Evropě i ve světě existují parlamenty, které se bez Senátu obejdou, aniţ to sníţí kvalitu parlamentní demokracie. Závěr práce patří pak obhajobě postavení, které si Senát v průběhu času vydobyl.

Zvolené metody zpracování Ve své práci jsem pouţil několik metod zpracování. Metodu analytickou jsem vyuţil hlavně v kapitolách, kde jsem se snaţil vycházet z historického vývoje. Opíral jsem se o odborné tituly významných odborníků, např. Klokočky V., Balíka S., Syllové J., Cabady L., Kroupy J., Kysely J., Pavlíčka V. a jiných dalších autorů. Vycházel jsem i ze zákonů a ústavních zákonů, příp. jiných právních norem. Práci jsem obohatil i o názor na Senát, dnes jiţ zesnulého bývalého prezidenta Václava Havla z r. 1997. Další metodu, kterou jsem ve své práci uplatnil, je metoda komparatistická. Tato metoda se mi jevila jako nejvhodnější v kapitolách, kde jsem srovnával fungování senátu ve vybraných zemích. Konečně metoda, kterou jsem uplatnil v celé své práci, je metoda sumarizační a konkluzivní. Kaţdá kapitola obsahuje ve své závěrečné části přehledné shrnutí daného problému. V závěru své práce jsem pouţil metodu reflexe, kterou jsem rozvinul do formy úvahy o funkci senátu v dalším období.

7

1. Definice právního státu a dělba moci 1.1 Thomas Hobbes (1588-1679) Thomas Hobbes absolvoval Oxford a stal se vychovatelem v rodině předního anglického šlechtice. Počátkem 17. století podnikl řadu cest po Evropě. Velmi se zajímal o přírodní vědy, církev nepodporoval. V roce 1634 nastaly nepokoje ve Skotsku a v Anglii hrozily občanské války, tehdy Hobbes napsal spis na obranu královské suverenity. V důsledku toho musel opustit zemi a emigrovat do Francie, kde napsal svá největší díla: 1642 spis ,,Decive‘‘ a 1651 ,,Leviathan‘‘. Kdyţ se král vrátil v r. 1660 do Anglie, mohl pro svůj “ateismus‘‘ k církvi publikovat pouze v zahraničí (Amsterdam).1 Ve svém díle Hobbes charakterizuje člověka jako bytost od přírody vybavenou pudy. Jeho člověk je egoistický a asociální a touţí po své vlastní bezmezné svobodě a po moci nad druhými lidmi. Pouţívá slova jako ,,suberbia‘‘ (zpupnost), egoismus, touha po moci, přetvářka, závist, ziskuchtivost, touha po slávě, povýšenost, lstivost. Člověka shrnuje Hobbes do jediné věty: ,,homo homini lupus‘‘ (člověk člověku vlkem). Před vznikem státu vykresluje situaci, v níţ neexistují ţádná pravidla, ţádný pojem dobra a zla, v níţ není nic zakázáno a vše je dovoleno. Vyjadřuje tento stav slovy ,,bellum omnium contra omnes‘‘ (válka všech proti všem). V tomto boji všech proti všem je právě získání moci prostředkem k ochraně vlastního ţivota a své existence, a nikoli píle, či pracovitost. Jako první z řady teoretiků přirozeného práva a společenské smlouvy formuloval myšlenku společenské smlouvy. Jeho smlouva ,,všech se všemi‘‘ je fiktivní konstrukcí, tzn. nejde o skutečnou psanou smlouvu, jakousi nepsanou dohodu svobodných, rovných a do té doby suverénních jednotlivců. Revolučním prvkem jeho teorie je myšlenka, ţe lidé jsou ve svém přirozeném stavu svobodni, rovni a suverénní. Proto Hobbese hodnotíme jako jednoho z prvních liberálů. Jeho konstrukce společenské smlouvy má proti pozdější teorii (Locke, Rousseau) zcela specifické rysy. Je to společenská smlouva o přenesení suverenity na vybranou osobu nebo skupinu osob (Suveréna). Svůj model společenské smlouvy charakterizuje sám jako jakési prohlášení tohoto druhu: ,,zmocňuji tohoto člověka nebo tyto osoby a přenáším na ně své právo vládnout nad sebou za podmínky, ţe také ty jim své právo postoupíš a veškerá jejich jednání budeš 1

KLOKOČKA, Vladimír. Ústavní systémy evropských států. Praha: Linde, 2006.

8

autorizovat. Kdyţ se to stalo, pak se toto mnoţství spojené do jedné osoby nazývá stát (latinsky civitas). Ten, kdo tuto nejvyšší moc ztělesňuje, je nazýván Suverénem a má, jak říká, nejvyšší moc a kaţdý jiný je jeho poddaným‘‘ (srov. Thomas Hobbes Leviathan, Neuwied u. Berlin 1966, s. 134-135). Hobbesova společenská smlouva má dvojí charakter. Jde jak o smlouvu o formaci společnosti, tak i o smlouvu o formaci politické moci uvnitř této společnosti. Domnívá se, ţe je pro společnost prospěšné, jestliţe odevzdá Suverénovi – nejlépe jediné osobě – veškerou moc a tím umoţní její ucelený a nestranný výkon. Dalším rysem Hobbesovy smlouvy je, ţe jde o smlouvu ,,všech se všemi‘‘, ve prospěch třetí osoby (suveréna). Ten je svrchovaností obdařen, ale osobně nepřebírá ţádné závazky. Jeho moc je absolutní, tzn. je ,,legibus absolutus‘‘, není však vázán právem ani zákonem. Stát chápe Hobbes jako ztělesnění veřejného blaha a etickou normu: vše, co slouţí státu, je dobré. Toto pojetí absolutistického státu představuje pro Hobbese osvícenský absolutismus. Není samoúčelným, ale je prostředkem k zajištění míru, ţivota a osobní bezpečnosti, jakoţ i k ochraně majetku. Hobbes sice nevylučuje, aby Suverén bylo více osob, ale osobně se staví proti tomu. Mnoţství oprávněných osob pokládá za prvky chaosu. Svobodu jednotlivce uvnitř tohoto státu je omezena na věci, které Suverén při regulaci jejich jednání k tomu účelu uvolnil: např. na svobodu koupě a prodeje nebo na výběr vlastního obydlí, potravy, vlastního zaměstnání, na výchovu dětí. Z této absolutní poslušnosti vůči Suverénovi zná Hobbes pouze jedinou výjimku. Smyslem a posláním státu je totiţ zajistit ochranu ţivota, míru a majetku člověka. Nedokáţe-li Suverén zajistit tyto hodnoty, je třeba mít za to, ţe se obnovuje přírodní stav boje všech proti všem a společenská smlouva přestává platit.

1.2 John Locke (1632-1704) Dalším teoretikem přirozeného práva a společenské smlouvy je John Locke. John Locke se věnoval přírodním vědám, teologii, filosofii, pedagogice, historii a i studiu řečí. Byl vychovatelem v předním anglickém šlechtickém domě. Nebyl stoupencem panovníkovy suverenity, proto byl nucen emigrovat častěji: r. 1675 do Francie a r. 1683 pak do Holandska. Napsal své nejlepší dílo v emigraci: ,,Dvě pojednání o vládě‘‘. Je právem nazýván

9

,,politickým filosofem Ameriky‘‘. John Locke proţil všechny zmatky americké občanské války, doţil se však ,,slavné revoluce‘‘ 1688/1689.2 Podobně jako Hobbes vychází i Locke z toho, ţe základním poţadavkem člověka v přírodním předspolečenském stavu je vlastní sebezáchova. Zákon sebezáchovy však neohroţuje bezprostředně existenci druhých. Šlo o stav naprosté svobody, v němţ kaţdý byl sám sobě soudcem, a stav naprosté rovnosti, protoţe kaţdý si mohl vzít, co potřeboval a nikdo neměl více, neţ druzí. Tento stav se stal neudrţitelným s velkým přírůstkem lidstva. Lockeův člověk není, na rozdíl od Hobbesova, ve své podstatě zlý. Ve svém spise ,,Dvě pojednání o vládě‘‘ vyšel Locke a podobně jako Hobbes z toho, ţe politické panství je produktem člověka v zájmu člověka. Smyslem takového státu – ochrana vlastnictví, čímţ rozumí nejen ochranu majetku, ale také ţivota a osoby. Locke vychází z aktivní role svobodného jednotlivce jak v hospodářské, tak i v politické oblasti. Posláním jeho státu je ochrana ţivota a svobody svobodných malovýrobců podle hesla, které sám stanovil slovy ,,kaţdý je svého štěstí strůjcem‘‘ a za základ tohoto štěstí pokládá vlastní práci a dílo vlastních rukou. Je to výchozí filosofie amerických kolonistů. V oblasti politiky formuluje společenskou smlouvu jako společenství svobodných a rovných občanů. Na rozdíl od Hobbese zůstává lid zdrojem a nositelem suverenity i po uzavření společenské smlouvy. Neodstupuje a nemůţe ani postoupit svá nezadatelná práva třetí osobě. Smyslem státu je realizace obecného blaha a zájmů lidu. Na rozdíl od Hobbese, který zná jediný akt společenské smlouvy, kterou lid současně zakládá stát a současně se zbavuje státní moci, John Locke rozlišuje jednak konstituování společnosti společenskou smlouvou a jednak tvorbu vládních institucí. První je předpokladem druhého a jedině konstituování politické společnosti, v níţ si lid podrţuje nezadatelná práva umoţňuje i zaloţení právoplatné vlády. Jeho proces institucionalizace moci má v tomto podání dva neodmyslitelné znaky: konsensus (,,consent‘‘) a důvěra (,,trust‘‘).Legitimními jsou pouze takové instituce, které se opírají o souhlas lidu. Locke hovoří dokonce o výkonu moci na základě mandátu. Současně Locke buduje svůj model nejen na povinnosti politické moci opírat se o důvěru lidu, ale také na povinnosti lidu respektovat závaznost právoplatných rozhodnutí mocenských orgánů. I Locke rozlišuje vládnoucí a ovládané a nadřízenost a podřízenost. Tato konstrukce jiţ obsahuje v elementární podobě důleţité principy právního státu a demokracie. Locke nevylučuje přímý

2


10

výkon moci lidem (přímou demokracii), vcelku se však orientuje na principy reprezentativní demokracie (vláda se souhlasem lidu). Locke radikálně odmítá Hobbesovu myšlenku koncentrace moci. Uvádí rovněţ výslovně, ţe vláda a parlament, exekutiva a legislativa, mají být na sobě nezávislé. Lockeovy myšlenky byly později zachyceny jak v Prohlášení americké nezávislosti z roku 1776, tak i ve spise ,,The Federalist‘‘. To je důkazem, ţe Locke se stal zakladatelem americké politické a ústavní tradice. Locke tak formuloval myšlenku dělby moci, jakoţto princip ústavního státu, ještě dříve jak Montesquieu. Locke mluvil o člověku jako o strůjci svého štěstí, který spojuje občanskou zralost a dosaţené ţivotní úspěchy s vytvořeným majetkem. Tato interpretace se stala základem pro úpravu volebního systému v Americe, kde majetkové cenzy jako podmínka volebního práva přetrvaly aţ do 1. poloviny 20. století. Na více místech Lockeových textů se setkáváme s formulací zásad právního státu. Ať vládne ve státě kdokoli, musí chránit vlastnictví jednoho kaţdého a je povinen vládnout podle zřetelných a stabilních zákonů, jeţ byly lidu vyhlášeny a s nimiţ byl lid seznámen. Je povinen vládnout prostřednictvím nestranných a stálých soudců, jeţ musí rozhodovat spory podle platných zákonů. Locke spojil pojem ,,vládnutí‘‘ a pojem ,,podřízenosti‘‘ v jednotu, schopnou stát se nosnou konstrukcí moderní reprezentativní demokracie. Uzavřením společenské smlouvy a vytvořením společnosti občanů, ztrácí jednotlivec svou suverenitu, kterou měl v předstátním období, přechází na lid, který je zdrojem a nositelem této svrchovanosti. Locke mu dává právo na odpor vůči státu, ztratí-li stát jeho důvěru. John Locke nevěří v sílu autorativního Leviathana. Je pluralista a usiluje o dosaţení kompromisu, který by se mohl stát podkladem této jednoty. Pro Locka platí hodnotová rovnost většiny a menšiny a tím i její zaměnitelnost, protoţe jeho systém vlády je vţdy jen vládou na omezený čas. Jeho představa obecného blaha je spojena s nalezením společných zájmů většiny a tím i konsensu ve společnosti.

1.3 Jean Jacques Rousseau (1712-1788) Jean Jacques Rousseau vzešel z chudých poměrů. Brzy opustil Ţenevu a přišel do Paříţe. Mezi představitele tehdejšího liberalismu vstoupil roku 1755 dílem ,,O vzniku nerovnosti mezi lidmi‘‘ a roku 1762 svým stěţejním spisem ,,Ducontratsocial‘‘. Vytvořil model, kterým 11

se odlišil jak od Hobbese, tak i od Locka.3 Rousseauův obraz člověka je optimistický. Jeho člověk v přírodním stavu byl sám sobě pánem a nebyl zatíţen touhami a závistí. Jeho potřeby totiţ byly minimální a náklady, aby je realizoval, nepatrné. Ţil v míru se sebou i celým světem. Dělba práce a vznik peněz a s tím i moţnost hromadit majetek však vedly k odstranění ideálního přírodního stavu. Rousseau má specifický přístup k otázce politické moci. Je nepřítelem politických stran, spoléhá na přímou vládu lidu, jako souhrnu svobodných a rovných občanů, nerozdělených navzájem stranictvím. Princip většiny není pro něho prvořadým kritériem demokracie, ale má podřízenou úlohu. Jeho demokracie je především vládou vyjadřující skutečné objektivní zájmy lidu. I většina se můţe mýlit, tedy i lid se můţe mýlit. Mnohé z Rousseaua nacházíme později i v marxismu a marxismu-leninismu. Rousseauův demokratický proces je monistický. Jeho stát se stává vládou všech vůči všem. Jeho záruky demokracie nespočívají v podřízení se pravidlům ústavního státu, ale v trvalé koncentraci suverénní rozhodovací moci v rukou lidu. V Rousseauově pojetí mizí hranice mezi vládnoucími a ovládanými. Rousseau kategoricky odmítá jakoukoli dělbu moci. Vidí v ní přímé ohroţení svrchovanosti lidu. Rousseauova demokracie je dále i demokracií přímou, plebiscitní, která spočívá v přímém hlasování lidu o zákonech a závaţných politických rozhodnutích a v přímém výkonu těchto rozhodnutí. Rousseau je rovněţ nepřítelem politických stran a frakcí, pokládá je za překáţku ke zjištění obecného zájmu lidu. Nebezpečným prvkem v jeho ideologii se stala představa apriorní racionálně zjistitelné ,,obecné vůle‘‘, kterou ztotoţňuje s objektivními zájmy lidu. Jeho koncepce svobody jednotlivce je odvozena z racionální a objektivní povahy obecného blaha. Je-li objektivní realita racionálně poznatelná, je člověk svobodný teprve tehdy, je-li schopen na základě všestranné informovanosti tuto realitu poznat a uznat. Vnáší tak do politiky prvek ,,pravdy‘‘ a prvek ,,správnosti‘‘. Jednotlivec, který tuto ,,pravdivou a správnou‘‘ objektivní realitu nepozná, stává se obětí vlastního omylu a není vlastně ani svobodný. Rousseau je v tomto pojetí svobody jednotlivce stejně konsekventní jako později Friedrich Engels. Svobodou je pro něj jen schopnost jednat se znalostí věci.

3


12

1.4 Charles Montesquieu (1689-1755) Teorii moci vypracoval Montesquieu ve svém stěţejním díle z r. 1748 nazvaném ,,De l’esprit des lois‘‘. Dodnes je jeho teorie jedním ze stavebních kamenů ústavního a právního státu. Zcela otevřeně vyslovil myšlenku, ţe v povaze moci je její tendence ke koncentraci a zneuţití. Z tohoto východiska vyšla jeho představa, ţe pro zajištění bezpečí a svobody jednotlivce je nezbytné různé funkce státu rozdělit mezi osoby a instituce na sobě nezávislé. Tím navázal na myšlenku, kterou vyslovil o půl století dříve John Locke, kdyţ pokládal kontrolu a omezení moci její dělbou za nutné. Locke se ovšem zaměřil na dělbu zákonodárné a výkonné moci, vedle níţ uznával jako třetí moc tzv. moc ,,federativní‘‘, tj. vnější moc, zaloţenou na suverenitě státu navenek.4 Po roce 1688 se stala v Anglii základním ústavním principem suverenita parlamentu. V první polovině 18. století se postupně vyvíjela parlamentní forma vlády. Montesquieu vychází ve své koncepci dělby moci z následujících prvků: Zákonodárná moc má sice z lidu vycházet, nemá však být lidem bezprostředně vykonávána. Montesquieu je přitom stoupenec dvoukomorového parlamentu, který by ztělesňoval koexistenci měšťanstva a šlechty. Výkonnou moc svěřuje panovníkovi, který je nejen hlavou exekutivy, ale má také veto vůči rozhodnutím parlamentu. Stanovení daní pokládal Montesquieu za záleţitost zákona. Daně stanovené na jeden rok podléhají však souhlasu exekutivy. Pokud jde o soudní moc, soudci mají vykládat právo pouze na základě zákonů a v přesném souladu s nimi. Součástí jeho koncepce se tak stalo nezávislé soudnictví. Proto koncipoval soudní moc nikoli jako samostatnou moc, ale jako součást výkonu zákonů. Montesquieu se liší od Locka i Rousseaua. Ti oba hledali správnou resp. spravedlivou vládní formu. Montesquieu nehodnotí, neformuluje určité hodnoty, ale analyzuje technický mechanismus vlády. Odmítá jak absolutismus panovníka, tak i koncentrovanou moc lidu. Přestoţe v původním pojetí zamýšlel Montesquieu dělbu moci jako prostředek pro rovnováhu různých sociálních sil (šlechty – měšťanstva), stal se princip dělby moci jednou z pojmových záleţitostí moderního ústavního státu jak v Evropě, tak i (zvláště výrazně) v USA.

4


13

Shrnutí Na konci této kapitoly je nutno formulovat myšlenky, které se staly revolučními prvky pro vznik moderního ústavního státu. U T. Hobbese to byla idea, ţe lidé jsou ve svém přirozeném stavu svobodni, rovni a suverénní. Formuloval myšlenku společenské smlouvy všech se všemi, avšak ve prospěch třetí osoby. J. Locke charakterizoval lid jako společenství svobodných a rovných občanů, kteří však na rozdíl od Hobbese zůstanou suverénní. J. Locke podporuje vládu se souhlasem lidu. Jeho vláda a parlament, exekutiva a legislativa mají být na sobě nezávislé. Je zakladatelem americké ústavní tradice. J. J. Rousseau vidí stát jako vládu všech vůči všem, jako vládu pro lid. Ch. Montesquieu přišel s myšlenkou dělby moci. Vycházel z toho, ţe funkci státu je třeba rozdělit mezi osoby a instituce, které jsou na sobě nezávislé.

2. Vývoj českého parlamentarismu 2.1 Zrod moderní české politiky – rok 1848 Mezi lety 1848 a 1918 došlo k zásadním proměnám středoevropské republiky i společnosti. Na počátku této éry se v Habsburské monarchii myšlenka ústavního vládnutí prosazovala jen ţivelně a obtíţně, ale právě zde se rozvinul základ pro pozdější demokratický reţim tzv. První republiky.5 Revoluční vlna v březnu 1848 se dotkla i zemí koruny Habsburků a přinesla řadu změn. V oblasti centrálních orgánů státní správy a vládnutí vedla k transformaci stávajících dvorských úřadů na ministerstva. Nejdůleţitějším momentem však bylo přijetí ústavy a dosaţení modelu konstitučního vládnutí. Dne 25. 4. 1848 byla vydána tzv. dubnová (Pillersdorfova) ústava. Šlo o ústavní základ rakouského císařského státu. Podle této ústavy měly země pod vládou Habsburků nadále tvořit ,,nedělitelnou konstituční monarchii‘‘. Neplatila však na všech územích, na nichţ vládli 5

BALÍK, Stanislav a kolektiv autorů. Politický systém českých zemí 1848-1989. Brno: Masarykova univerzita, 2007.

14

Habsburkové, konkrétně neměla platnost v Lombardsko – benátském království a v Uhersku. Konstituce znala částečné dělení moci: exekutiva byla v rukou císaře, vykonával ji prostřednictvím svých ministrů, o legislativu se pak dělil s tzv. Říšským sněmem. Císař nebyl z titulu své funkce nikomu odpovědný, z jeho státních aktů nebylo moţné vyvozovat sankce. Jeho kroky však měly podléhat procesu spolurozhodování příslušných resortních ministrů. Soudní moc jiţ však byla zcela nezávislá. Říšský sněm byl konstruován jako dvoukomorový. V senátu měli zasedat princové Rakouského domu starší 24 let, osoby doţivotně jmenované panovníkem, jejichţ počet nebyl stanoven a 150 senátorů volených velkostatkáři. Poslanecká sněmovna se měla skládat z 383 volených členů. Ke schválení zákona byl podle ústavy nutný souhlas obou komor a schválení sankce císaře. K přijetí rozhodnutí v komorách měla stačit běţně nadpoloviční většina přítomných. Byla dána minimální povinná účast pouze ve sněmovně, a to 60 poslanců, k přijetí změn ústavního charakteru pak 2/3 většina přítomných v obou komorách. Návrh této ústavy dále zaručoval klasická občanská práva a zakotvoval rovněţ existenci národních gard, ozbrojených jednotek revoluce. Dne 22. 7. 1848, po revolučních událostech ve Vídni, zahájil činnost kroměřížský ústavodárný sněm, který vypracoval vlastní návrh konstituce, který se však nerealizoval. Tento návrh obsahoval širší občanská práva neţ dubnová ústava. Státní moc jiţ nepocházela od Boha a císaře, ale povstávala z lidu. Mělo se tedy jednat o politický systém konstituční monarchie, kde by exekutivu vykonával císař. Podobně jako v dubnové ústavě se na ní měli formou kontrasignace podílet odpovědní ministři. Ústavní návrh dále zakotvoval federalistický princip vnitřního dělení říše. Říšský sněm se měl skládat ze sněmovny lidu (360 poslanců). Druhou komorou měla být sněmovna zemí, kterou měly obesílat zemské (vţdy 6 poslanců) a krajské sněmy (1 poslanec). Na centrální úrovni musely být návrhy zákonů odsouhlaseny oběma komorami, císař měl mít suspensivní právo veta. Ústavní změna se měla konat 2/3 souhlasem přítomných v obou komorách při poţadované 3/4 účasti. Dle kroměříţského návrhu se mělo dbát na maximální národnostní ohraničenost a jednotlivost. Kaţdá země měla mít vlastní ústavu, v čele zemí měli stát hejtmani a zemské vlády odpovědné zemským sněmům. Jak dubnová, tak březnová ústava představují raný konstitucionalismus. V případě kroměříţského

návrhu

lze

jiţ

hovořit

o

rozvinutém

konstitucionalismu.

konstitucionalismus v Rakousku se vyznačuje těmito charakteristikami: ústava je vyhlašována panovníkem (tj. bez souhlasu parlamentu) 15

Raný

lid se sice podílí na výkonu státní moci, ale nositelem suverenity je nadále panovník parlament je dvoukomorový; je svoláván monarchou a nemá zákonodárnou moc platí absolutní veto monarchy Shrnutí Pokud shrneme obsah této kapitoly, je nutno konstatovat, ţe nejdůleţitějším okamţikem bylo přijetí ústavy a dosaţení modelu konstitučního vládnutí. Došlo k přeměně Habsburské monarchie v konstituční monarchii, prosadilo se ústavní vládnutí. Šlo o období sedmdesáti let rakouského parlamentarismu, které bylo naplněno českou nadějí na vlastní reprezentativní zákonodárný orgán.

2.2 Parlament Československé republiky Myšlenka československého státu získala pevnější obrysy v průběhu první světové války. Vnitřní krize Rakouska-Uherska a sílící tlak jednotlivých národních elit pak nastartovaly proces rekonstrukce střední Evropy. Následný vznik samostatného československého státu představoval naplnění během první světové války zformovaného politického programu.6 Skutečný transformační revoluční proces začal v září 1918 a trval do února 1920. Mezi jeho nejvýraznější znaky z pohledu ústavního vývoje patřily: myšlenka samostatného, nově budovaného demokratického státu s republikánským konstitučním zřízením a prvky ideálu moderní demokracie; myšlenka jednotného československého národa; určení hlavních politických úkolů (především přijetí ústavy a příprava voleb). Na prvním místě je však v tomto období nutno upozornit na absenci ústavy a z ní plynoucí nezakotvenost institucionálního subsystému. Řešením se na přechodnou dobu stalo přijetí tzv. prozatímní ústavy (13. 11. 1918, novelizována v květnu 1919). Tyto ústavní plány se orientovaly především na garantování suverenity českého národa nad německým etnikem. Prozatímní ústava aplikovala standardní principy parlamentní demokracie. Šlo o přenesení politické moci z Národního výboru československého (NVČ) na Revoluční Národní 6


16

shromáţdění (RNS). Dne 14. 11. 1918 pak bylo dle prozatímní ústavy ustaveno jednokomorové Revoluční Národní shromáždění (RNS). RNS mělo 256 členů, následně (11. 3. 1919) bylo rozšířeno na 270 křesel, a to o zástupce Slovenska. Bylo jmenováno politickými stranami, ne zvoleno. V této podobě vykonávalo RNS kompetence od 14. 11. 1918 do 29. 2. 1920. 14. 11. 1918 byl schválen text nové ústavy: byl veřejně prohlášen republikánský model československého státu prezidentem republiky byl zvolen T. G. Masaryk byla ustavena vláda v čele s K. Kramářem Výkonnou moc měly tvořit vláda a parlamentem volený prezident. Prezident měl však omezené pravomoce. V květnu 1919 byla proto přijata ústavní novela, která přinesla především rozšíření kompetencí prezidenta. Skutečným startovním bodem suverénního československého konstitučního ţivota, který dal normativní podobu politickému systému ČSR se stala únorová ústava. Ústava byla přijata 29. 2. 1920 jako zákon č. 121/1920 Sb. Jedná se o revoluční normu, zákonodárný sbor, který ji přijal, nebyl zvolen, nýbrţ sestaven stranickou dohodou. Právní zdroje a předlohy konstituce tvořily: prozatímní ústava její novela o jmenování vlády prezidentem V únorové ústavě byla zvolena tzv. klasická (francouzská) varianta parlamentarismu. Národní shromáţdění (NS) bylo dvoukomorové. Poslanecká sněmovna (PS) měla 300 poslanců, volených na 6 let. Legislativní aktivity byly v rukou poslanců a vlády. Zákony musely projít oběma komorami ve stejné podobě. Ústavní změny a vyhlášení války podléhaly třípětinové většině v obou komorách, obţaloba prezidenta či předsedy vlády předpokládala dvoutřetinovou většinu v obou komorách. Pro schválení běţných zákonných předloh postačovala prostá většina přítomných poslanců. Odlišné stanovisko Senátu bylo moţno překonat hlasováním Poslanecké sněmovny, pokud se pro původní návrh vyslovila nadpoloviční většina všech poslanců. Zasedání se dělila na jarní a podzimní. V období, kdy parlament nezasedal, vykonával jeho funkce Stálý výbor sloţený z 16 poslanců a 8 senátorů. Jeho rozhodnutí zůstávala v platnosti, pokud je do dvou měsíců

17

schválily obě komory parlamentu. Senát byl sloţen ze 150 členů volených na 8 let. Byly stanoveny volební kraje (do PS 22, do Senátu 12). Volby probíhaly vţdy paralelně. Co se týče pravomocí, dominovala PS, od kompetenčních přes legislativní aţ po kreační oprávnění. Výhradní kompetencí Senátu bylo pouze právo soudit na návrh PS prezidenta pro velezradu a členy vlády pro porušení zákona. Při hodnocení Senátu je moţno konstatovat, ţe se nenaplnily obavy, ţe bude brzdou pokroku, či ţe se stane oporou antidemokratických sil. Senát měl však minimální politickou roli. Shrnutí Je nutné konstatovat, ţe období 1918 – 1920 bylo přelomové pro vytvoření suverénního československého orgánu. Přešlo se z jednokomorového parlamentu ke dvoukomorovému. Technicky měl parlament silné postavení proti vládě, která byla závislá na existenci parlamentní většiny a byla odpovědná parlamentu, především Poslanecké sněmovně. Dominantní pozici ve vazbě vláda – parlament měla spíše vláda.

2.3 Parlament ve stínu komunistického režimu Období obnoveného Československa po nacistické okupaci je charakterizováno nástupem komunistů k moci. Začala se prosazovat závislost na Sovětském svazu. Společenská nálada byla díky osvobození silně prosovětská. Systém mnoha politických stran byl zredukován na čtyři politické strany (ČSNS, Československá strana lidová, ČSSD a nejsilnější KSČ). Komunisté ovládli postupně dění ve státu. Dne 9. 5. 1948 Ústavodárné národní shromáţdění schválilo novou ústavu nazývanou ústavou 9. května. Účinností nabyla 9. 6. 1948 jako ústavní zákon č. 150/1948 Sb.7 Po schválení ústavy proběhly volby do nového Národního shromáţdění (NS). Ústava 9. května definovala jednokomorové NS jako nejvyšší orgán zákonodárné moci. Byl sloţen z 300 poslanců a volen na dobu 6 let. Aktivní volební právo bylo omezeno věkem 18 let, pasivní věkem 21 let. NS zasedalo ve dvou řádných zasedáních v roce a v případných mimořádných zasedáních. Prezident republiky měl právo NS rozpustit. Parlament se mohl 7


18

usnášet za přítomnosti alespoň třetiny všech poslanců. Usnesení a zákony, s výjimkou zákonů ústavních a vypovězení války, přijímal nadpoloviční většinou přítomných poslanců. Zákon, který prezident odmítl podepsat, mohl parlament schválit nadpoloviční většinou všech poslanců. Socialistická ústava formálně značně posílila pravomoci NS. Národní shromáţdění se stalo nejmocnějším státním orgánem. Funkční období bylo zkráceno na čtyři roky, aktivní i pasivní právo zůstaly beze změny. NS nově plnilo i funkci ústavního soudu, mohlo zrušit zákon, nařízení nebo usnesení vlády. NS volilo a odvolávalo členy Nejvyššího soudu, z výkonu své funkce mu byl odpovědný generální prokurátor. V čele státu stál prezident republiky. Prezident byl volen na období 7 let a maximálně na dvě funkční období. Květnová ústava konstatovala, ţe nejvyšším orgánem vládní a výkonné moci je vláda. Vláda byla odpovědna Národnímu shromáţdění, jmenoval a odvolával ji prezident republiky. Dne 11. 7. 1960 byl schválen ústavní zákon č. 100/1960 Sb. (tzv. socialistická ústava), čímţ pozbyla platnost Ústava 9. května. Obsahovala prohlášení, ţe v Československu jiţ byl vybudován socialismus a ţe nyní je zapotřebí soustředit síly k vybudování komunismu – konečné fáze dějin. Kromě vítězství socialismu hovořila ústava o společenském zřízení, právech a povinnostech občanů, Národním shromáţdění, prezidentovi republiky, vládě, Slovenské národní radě, národních výborech, soudech a prokuratuře. Novinkou byl článek č. 4, který zakotvoval vedoucí úlohu KSČ ve společnosti. Ústava změnila název státu na ,,Československá socialistická republika‘‘. Odstranila i slovenský Sbor pověřenců, jediným slovenským orgánem zůstala Slovenská národní rada. Tato ústava v zásadě platila do roku 1968, kdy doznala zásadních změn ústavním zákonem o československé federaci z 27. 10. 1968. 1968 – 89 V druhé polovině roku 1967 vrcholila v Československu krize systému. 5. ledna 1968 zvolilo plénum ÚV KSČ prvním tajemníkem strany Alexandra Dubčeka. Tím byl zahájen tzv. ,,obrodný proces‘‘, který se zapsal do dějin jako ,,Praţské jaro‘‘. A. Novotný byl nahrazen i ve funkci prezidenta (zvolen byl generál L. Svoboda), ke změnám došlo i v osobách předsedy Národního shromáţdění, předsedy vlády a předsedy ÚV Národní fronty. Poţadavkem slovenské politické reprezentace se stala koncepce federalizace Československa, která měla

19

dovršit proces státoprávní emancipace Slovenska.8 Politické rozhodnutí se tak nakonec přiklonilo ke koncepci dvojčlenné federace. Od 1. 1. 1969 vstoupila v platnost novela socialistické ústavy z roku 1960 – Ústavní zákon č. 143/1968 Sb. o československé federaci (ÚZ). Dosavadní unitární stát nahradila federace dvou rovnoprávných republik. Zákon ponechal ve výlučné působnosti federálních orgánů zahraniční politiku, národní obranu, federální státní hmotné rezervy, federální zákonodárství a správu v rozsahu působnosti federace a ochranu federální ústavnosti. Další záleţitosti spadaly do společné působnosti federace i obou republik. V praxi o přesném znění zákonů rozhodovaly orgány KSČ, zákony pak FS obvykle schvalovalo jednomyslně. Jednotlivé orgány státní moci pouze vykonávaly určité funkce. De facto byly všechny sloţky moci podřízeny aparátu KSČ. Od 1. 1. 1969 poslanci dosavadního Národního shromáţdění (NS) přešli do Sněmovny lidu Federálního shromáţdění (SL tak měla v okamţiku vzniku 300 poslanců, od následujících voleb byl jejich počet sníţen na 200; podíl poslanců z obou republik přibliţně kopíroval podíl počtu jejich obyvatel). Nově konstituovaná Sněmovna národů Federálního shromáţdění (SN FS měla 150 členů, po 75 z obou republik) a Česká národní rada (ČNR měla 200 členů). Slovenská národní rada existovala nepřetrţitě jiţ od r. 1944). Po stabilizaci reţimu ústavní vývoj prakticky ustrnul. Parlamenty nevyvíjely rozsáhlejší zákonodárnou činnost, úpravy v rámci ústavy nebyly nutné. Nejvýznamnější změnou se v tomto období stala změna čl. 64 Ústavního zákona z 28. května 1975, která umoţnila zvolení Gustava Husáka prezidentem místo nemocného Ludvíka Svobody. FS vykazovalo minimální aktivitu. Poslanci sice měli být povaţováni za svobodně zvolené zástupce lidu, ale jejich hlavním úkolem bylo plnění pokynů, které dostávali od stranického vedení. Návrhy zákonů byly jiţ před schvalováním v parlamentu projednány orgány KSČ. Činnost vlád v letech 1969 – 1989 byla podobně jako v předchozím období komunistické diktatury de facto podřízena rozhodování aparátu KSČ. Koncem roku 1970 byl přijat úst. zákon č. 125/1970 Sb., kterým byla podstatným způsobem modifikována celá ústavní koncepce československé federace. Původní koncepce reálné československé federace se stala fikcí a byl obnoven systém centralizované moci.9 Nejvyšším orgánem státní moci bylo Federální shromáţdění. Skládalo se ze dvou komor: ze Sněmovny 8

PAVLÍČEK, Václav a kolektiv. Ústavní právo a státověda. II. díl Ústavní právo České republiky. Část 1. Praha: Linde, 2001. 9 PAVLÍČEK, Václav a kolektiv. Ústavní právo a státověda. II. díl Ústavní právo České republiky. Část 1. Praha: Linde, 2001.

20

lidu (200 poslanců) a Sněmovny národů (150 poslanců – po 75 z kaţdé republiky). Stanovené čtyřleté funkční období prodlouţeno na pět let. Obě komory byly koncipované jako rovnoprávné. Prezident byl volen na pět let Federální shromáţděním, kterému byl ze své funkce rovněţ odpovědný. Tento úst. zákon č. 125/1970 Sb. jako součást centralizačního procesu značně posílil pozici federální vlády ve vztahu k vládám republik. Bylo zřízeno předsednictvo vlády (,,pro výkon běţné rozhodovací činnosti‘‘), coţ umoţnilo další koncentraci moci do rukou úzkého okruhu osob. Skutečná úloha státních orgánů obou republik v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let upadala. Model centralizované federace byl téţ nakonec jednou z příčin postupného rozkladu státu a kolapsu politického systému koncem roku 1989. Shrnutí Pokud budeme hodnotit činnost Parlamentu za období od r. 1945 aţ po r. 1989 musíme konstatovat, ţe šlo o etapu sloţitou. Parlament byl Ústavou 9. května 1948 definován jako jednokomorové Národní shromáţdění, které se stalo nejmocnějším státním orgánem. Parlament přijímal usnesení a zákony nadpoloviční většinou přítomných poslanců. Vláda byla odpovědna NS. Prezident republiky měl však právo NS rozpustit. Ústavou r. 1960 byla zakotvena vedoucí úloha KSČ ve společnosti, která získala rozhodující vliv ve společnosti. Demokratické principy dělby moci tak byly zcela potlačeny. Ústavním zákonem o Československé federaci bylo od ledna 1969 Federální shromáţdění. Šlo o dvoukomorový parlament. FS se však plně řídilo rozhodnutími stranického vedení KSČ. Poslanci schvalovali předem připravené a orgány KSČ projednané návrhy zákonů. Zásady demokratického rozhodování zde nebyly uplatněny. V letech 1969 – 1970 byly do ústavních poměrů vneseny metody svévole. Docházelo k opakovanému odkládání voleb do FS a dalších zastupitelských sborů. Původní federativní model byl deformován a degradován na centralizovaný model nonistické pseudodemokracie, ve které vlastní fungování federace v plném rozsahu určovala direktivní rozhodnutí nejvyšších stranických orgánů.

2.4 Dějiny dvoukomorového parlamentu v ČR po roce 1989 Ve federálním Československu do listopadu 1989 existovalo dvoukomorové Federální shromáţdění. FS se skládalo ze Sněmovny lidu a Sněmovny národů. Ze 150 poslanců 21

Sněmovny národů bylo 75 voleno v České socialistické republice a 75 ve Slovenské socialistické republice. Hnutí Občanského fóra v roce 1989 rozhodujícím způsobem ovlivnilo přechod k demokratickému zřízení. Bylo obsaţeno v zásadách Občanského fóra z 26. listopadu 1989, bod 2. K jeho ústředním poţadavkům patřilo odbourání vedoucí role komunistické strany a obnovení systému volné soutěţe politických stran, soupeřících o přízeň voličů v parlamentních volbách.10 Listopadová Sametová revoluce ovlivnila významně sloţení Federálního shromáţdění. Dne 28. 12. 1989 přijalo Federální shromáţdění tzv. kooptační zákon, tj. ústavní zákon č. 183/1989 Sb. Tento zákon pojednával o volbě nových poslanců zákonodárných sborů, podle něhoţ se v případě uprázdnění poslaneckého místa neměly konat nové volby, ale nového člena si volil zákonodárný sbor sám. Tento zákon měl stanovenou účinnost do dne voleb, nejpozději však do konce roku 1990. Současně byl přijat i ústavní zákon č. 182/1989 Sb., jímţ se změnilo znění poslaneckého slibu. Kooptace nových poslanců Federálního shromáţdění probíhaly od 28. prosince 1989 do 27. února 1990, kdy byly přijaty zákony o volbách v červnu 1990. 28. prosince 1989 byl předsedou Federálního shromáţdění zvolen čerstvě kooptovaný poslanec Alexander Dubček. Od 23. ledna 1990 do 31. března 1990 mohli být podle ústavního zákona 14/1990 Sb., o odvolávání poslanců zastupitelských sborů a volbě nových poslanců národních výborů, odvoláni ze svých funkcí poslanci, kteří v rámci rozloţení politických sil nebo vzhledem k svému dosavadnímu působení neskýtají záruky rozvoje politické demokracie. Poslance bez stranické příslušnosti mohl odvolat příslušný orgán Národní fronty po vzájemné dohodě s Občanským fórem v České socialistické republice a s hnutím Veřejnost proti násilí ve Slovenské socialistické republice. Fakticky byla odvolání poslanců obou komor přijata předsednictvy sněmoven během dvou dnů, 29. a 30. ledna 1990. Celkově rezignovalo 46 poslanců a 18 jich bylo odvoláno. Bylo zvoleno 64 nových poslanců. V červnu 1990 došlo po několika desetiletích k prvním svobodným volbám do zákonodárných sborů. Těmi byly nadále dvoukomorové Federální shromáţdění a národní rady republik. První funkční období bylo omezeno na dva roky. Počet zákonodárců zasedajících ve Sněmovně lidu byl sníţen na 150 členů. O rok později byl přijat nový jednací řád Federálního shromáţdění. Symbolem obnovy standardního systému dělby moci se následně stalo přijetí ústavního

10

PAVLÍČEK, Václav a kolektiv. Ústavní právo a státověda. II. díl Ústavní právo České republiky. Část 1. Praha: Linde, 2004.

22

zákona č. 91/1991 Sb. Ten stanovil předpoklady pro abstraktní kontrolu ústavnosti ve vztahu k právním předpisům přijatým zákonodárným sborem. Zásadní otázkou následujícího období se stalo hledání vhodné podoby uspořádání vztahů mezi českou a slovenskou částí federace. Dvoukomorová podoba v podmínkách federálního státu byla povaţována za samozřejmost. V roce 1992 byl vysloven společný návrh ústavněprávních výborů Sněmovny lidu a Sněmovny národů. Ten počítal se zachováním Federálního shromáţdění, které by tvořila dvousetčlenná Poslanecká sněmovna a stočlenný Senát. Obě komory měly volit společně prezidenta republiky. Členům obou komor mělo náleţet právo interpelovat členy vlády a schvalovat státní rozpočet. Silnější měla být Poslanecká sněmovna, avšak souhlas Senátu měl být ve stanovených případech nezbytným předpokladem schválení usnesení. Tento koncept zákonodárného sboru mohl být převzat i do nové ústavy demokratické Československé federace. Nezískal však podporu pléna Federálního shromáţdění. Do popředí zájmu se dostala otázka státní suverenity, souţití Čechů a Slováků. Vyústěním tohoto vývoje bylo přijetí ústav nástupnických států a rozpad federace. Vznikem České republiky se opouští dějiny ústavního a parlamentního zřízení a vstupuje se do prostoru platného ústavního práva, z něhoţ vychází současná forma parlamentní demokracie.11 Ústava České republiky zavedla s účinností od 1. 1. 1993 termín ,,ústavní pořádek‘‘. Vedle vlastní Ústavy ČR existují v právním řádu ČR i další ústavní zákony. Ústavní pořádek České republiky je tak pojímán jako neuzavřený soubor všech platných ústavních zákonů. V čl. 1 Ústavy ČR se označuje především název a forma státu. Jeho podstatnou charakteristikou je skutečnost, ţe je český stát republikou. Aţ do počátku roku 1993 byla Česká republika součástí České a Slovenské Federativní Republiky. K 1. 1. 1993 zanikla československá státnost, která se zrodila jako plné obnovení české státnosti 28. 10. 1918 a byla uhájena proti jejím nepřátelům i v době války. Ústava ČR stanoví, ţe lid je zdrojem veškeré státní moci. Vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Lid je samostatný ústavní subjekt a k plnění své vůle si vytváří stát. Tato moc vychází z parlamentní formy vlády.

11

SYLLOVÁ, Jindříška a kolektiv autorů. Parlament České republiky. Praha: Linde, 2007.

23

Po rozdělení federace k 1. 1. 1993 však existovala pouze Poslanecká sněmovna, zatímco Prozatimní senát, který se měl stát horní komorou Parlamentu ČR, nebyl vytvořen. Pro jednání Poslanecké sněmovny platil v té době ještě řád České národní rady, který byl přijat v r. 1989 a byl několikrát podstatně novelizován a přizpůsoben demokratickému přijímání zákonů. I tak však nevyhovoval zejména tím, ţe obsahoval pouze jediné čtení návrhů zákonů a některé procedury pro demokratický parlament obvyklé neobsahoval vůbec. Návrh zákona o zásadách jednání a styku obou komor mezi sebou jakoţ i navenek byl vypracován v r. 2000 a obsahuje zejména proceduru svolání společné schůze komor, součinnost komor při projednávání návrhů zákonů a mezinárodních smluv. Dále umoţňuje vytvoření společných komisí komor. Ostatní vnější vztahy komor by byly i po přijetí tohoto zákona ponechány v jednacích řádech. Parlament v ČR se vytvořil postupně. Nejprve, po rozpadu ČSFR, se dnem účinnosti nové Ústavy stala Česká národní rada (zvolena v červnu 1996 jako zákonodárný sbor České republiky) Poslaneckou sněmovnou (čl. 106 odst. 1 Ústavy). Konec jejího volebního období byl stanoven na 6. června 1996. Do doby zvolení Senátu měl vykonávat jeho funkce Prozatímní senát. Prozatímní senát však nebyl nikdy ustaven. Aţ do doby zvolení Senátu v r. 1996 vykonávala jeho funkce Poslanecká sněmovna. Shrnutí Období od listopadu 1989 bylo významným předělem v historii českého parlamentního zřízení. Odstraněním vedoucí role KSČ byla nastartována etapa změn, které vedly ke vzniku skutečného právního státu. Jeho základem je uznání lidských práv a svobod, fungování demokratických voleb jako podmínky pro přeměnu politického systému, který je zaloţen na volné soutěţi politických stran v duchu politického pluralismu.

3. Ústavní systémy ve vybraných zemích Evropské unie, koncepce a modely parlamentního státu Právní stát se vyvíjel a vyvíjí v různých zemích za působení rozmanitých faktorů. Historicky vzato se princip právního státu prosadil nejprve v anglických ústavních konfliktech v průběhu

24

17. století, k jeho definitivnímu vítězství došlo však aţ prosazením klasického liberalismu v 18. století v Anglii a v 2. polovině 19. století v hlavních státech kontinentální Evropy. Moderní právní stát je myslitelný a realizovatelný jen v souvislosti s moderním ústavním státem. Princip právního státu, tj. státu, jehoţ jednání a chování je zaloţeno na dodrţování práva v němţ stát i občan si jsou před zákonem rovni. Definici ústavního státu nelze vymezit v současné době jen výčtem organizačních (institucionálních a procesních) náleţitostí. Nejpodstatnější sloţkou těchto pojmů je jejich hodnotová vázanost na demokratickou povahu ústavního státu, jeţ je nejen ve shodě s formálněprávními předpisy, ale je také spravedlivé. Novou koncepcí ,,sociálního státu‘‘ přistupuje do pojmu moderního ústavního státu i poţadavek, aby se stát v maximálně moţné míře choval vůči jednotlivcům sociálně. Německo a Španělsko spojují oba pojmy v jeden celek a ve svých ústavách hovoří přímo o ,,sociálním právním státu‘‘. Obecně pouţívaný termín ,,právního státu‘‘ je produktem středoevropského (zejména německého) právního vývoje v 19. století. Zdomácněl i v dalších zemích kontinentální Evropy, např. v Rakousku, Švýcarsku, Holandsku, Itálii, Španělsku a Portugalsku. Pojem a terminologie právního státu je převzata také v řadě států bývalého ,,východního bloku‘‘, např. v České a Slovenské republice, Polsku, Maďarsku, Slovinsku a Chorvatsku, v Bulharsku a baltických státech. Termín právního státu se tak stal určitým nadřazeným a zobecňujícím pojmem, který je často uţíván ve zcela generalizujícím smyslu. Německý pojem ,,Rechtsstaat‘‘, anglický pojem ,,Rule of Law‘‘.12

3.1 Britský systém ,,Rule of Law‘‘ a Parlament Velké Británie v současnosti Moderní princip právního státu se vyvinul v Evropě především z anglických ústavních konfliktů 17. století, v nichţ se zhodnotily a přehodnotily ve smyslu přirozeného práva také staré tradice feudálně-stavovských svobod. V britské, ale i americké právní tradici není ,,právní stát‘‘ pouţívaným termínem. Tento princip se vyvíjel v Anglii postupně ze soudního procesu a ústředním článkem ve Velké Británii i v USA se stalo soudní právo, zaloţené na závazných precedentech a dále vyvíjené cestou jejich výkladu.13 Ústavní vývoj v Anglii měl specifickou povahu a z toho vyplynula i koncepce anglického konstitucionalismu a dokonce i současného britského státu, spočívající na jiných základech (i 12 13

KLOKOČKA, Vladimír. Ústavní systémy evropských států. Praha: Linde, 2006. KLOKOČKA, Vladimír. Ústavní systémy evropských států. Praha: Linde, 2006.

25

kdyţ dnes funkčně nepříliš odlišných), neţ je tomu na evropském kontinentu. Náhradou kontinentálního principu svrchovanosti lidu je především svrchovanost parlamentu (klasická formule zní: parlament můţe vše kromě přeměny muţe v ţenu a ţeny v muţe) a v širším pohledu také princip ,,vlády práva‘‘ (Rule of Law). Britská ústava má vlastní charakter. Tvoří ji jednak statutární právo (určité zákony), pravidla nepsaného práva (common law), jako např. některé soudní precedenty (case-law), dále ,,customs‘‘ (královské a parlamentní historické prerogativy). Její významnou sloţkou jsou ,,conventions‘‘ (ústavní zvyklosti). Další sloţkou ústavy jsou prerogativy královské Koruny a parlamentu (Real Customs, Customs of Parliament). Na základě těchto prerogativů připadá královně mimořádně silné postavení, včetně pravomoci volného výběru a odvolávání vlády, rozpouštění parlamentu a absolutního veta vůči zákonům. Velmi významnou část ústavy však tvoří také ústavní zvyklosti (Conventions of Constitution), jeţ nejsou právem ve formálním smyslu a nejsou tudíţ ani právně vynutitelné. Představují však politické zvyklosti a jejich porušení si nelze vůbec představit. Suverenita parlamentu se na základě ústavních zvyklostí vykládá spíše jako ,,supremacy‘‘ a znamená ţe ,,King in Parliament‘‘, tj. obě komory parlamentu v součinnosti s Korunou mají nejvyšší rozhodovací moc na britském území. Parlament Velké Británie v současnosti Parlament Spojeného království Velké Británie a Severního Irska je nejvyšší orgán zákonodárné moci Spojeného království a Britských zámořských teritorií. Jde o jediný parlamentní svrchovaný orgán, skládá se z Dolní sněmovny a Sněmovny lordů. Tento parlament vznikl po spojení Království Velké Británie a Irského království roku 1801. Čelným představitelem parlamentu je britský panovník – v současnosti královna Alţběta II. Parlament Spojeného království je dvoukomorový. Skládá se ze Sněmovny lordů a Dolní sněmovny. Zákonnou moc mají tři prvky – panovník, Sněmovna lordů a Dolní sněmovna. Jsou od sebe vzájemně oddělené a ţádný jednotlivec nemůţe být účasten ve více částech. Členové horní komory nemohou volit poslance dolní komory a podle zvykového práva nevolí ani panovník. Panovník má stále rozsáhlé pravomoce, např. kaţdý zákon vyţaduje jeho souhlas. Dále jmenuje předsedu vlády a rozpouští parlament. Pověřením sestavit vládu bývá 26

jmenován předseda strany, která má v dolní komoře většinu nebo je schopen sestavit většinovou koalici a termín rozpuštění parlamentu bývá určen podle návrhu současného premiéra. Členové sněmovny lordů jsou jmenování. V současnosti má tato komora 745 členů. Jednou skupinou jsou zástupci Anglikánské církve. Jedná se o 26 nejstarších církevních hodnostářů. Světští členové horní komory jsou označováni jako peerové. Po reformě z roku 1999 je část členů doţivotních (bez moţnosti předání křesla dědicům) a dalších 90 zvolených ostatními členy horní komory, s členstvím s moţností postoupení dědicům. Od platnosti zákonů z roku 1911 a 1949 jsou pravomoci Sněmovny lordů mnohem menší neţ Dolní sněmovny. Všechny zákony, s výjimkou daňových zákonů a zákona o státním rozpočtu, jsou v této sněmovně diskutovány s moţností navrhovat změny nebo odmítnout jejich přijetí. Přesto zamítnutí schválení zákona můţe zpozdit jeho přijetí maximálně o dobu trvání dvou zasedání parlamentu. Po této době můţe projít zákon bez souhlasu horní komory. Horní komora má také právo vznášet dotazy na členy vlády a zřizovat několik komisí. Členové Dolní sněmovny jsou voleni v jednomandátových volebních obvodech (kaţdý zahrnuje oblast s přibliţně stejným počtem voličů). V současnosti má tato komora 646 poslanců. Všeobecné volby se konají minimálně jednou za 5 let. Všechny zákony, aby se staly právoplatnými, musí projít touto komorou parlamentu a jako jediný orgán schvaluje daňové zákony a státní rozpočet. Členové vlády (včetně jejího předsedy) musí pravidelně odpovídat na otázky poslanců dolní komory. Dále v rámci Dolní sněmovny pracuje mnoţství výborů, které projednávají návrhy zákonů. Kaţdý zákon prochází několika úrovněmi jednání v obou sněmovnách. První úroveň se nazývá prvním čtením a jedná se o formální proceduru. Ve druhém čtení se projednávají hlavní záměry zákona a sněmovna můţe odmítnout jeho přijetí. Poté je zákon předán do výborů. Poté co sněmovna vezme zákon na vědomí následuje třetí čtení. V dolní sněmovně při třetím čtení není povoleno, na rozdíl od Sněmovny lordů, provádět změny a doplnění. Moţnost zabránit přijetí zákona horní komorou je ale od roku 1911 omezena. Poté, co je přijat v jedné komoře parlamentu, přechází do druhé komory a pokud projde bez dodatků, můţe být předán ke schválení panovníkem (Royal Assent). Legislativa je realizována jako zákony Spojeného království. Ty mohou mít platnost na celém území Spojeného království včetně Skotska, ale vzhledem k oddělené platnosti skotského práva mnoho z nich ve Skotsku neplatí. Zákony, které platí pouze pro Skotsko, jsou od roku 1999 vydávány Skotským parlamentem.

27

Na základě referenda z roku 1997 bylo vytvořeno i Velšské národní shromáţdění, které má od roku 2006 právo přijímat zákony ve vymezených oblastech platná pro Wales.14 Ve Spojeném království není oddělena kontrola zákonnosti a ,,ústavnosti‘‘ vzhledem k tomu, ţe Británie nemá psanou pevnou ústavu. Proto je i ochrana ústavních principů věcí jak parlamentu, tak i soudů, na nichţ záleţí, jakým způsobem přijmou nejen akty správních orgánů, ale také jak budou interpretovat zákony. Ve Velké Británii má ústava zvláštní povahu, kde nelze odlišit pojem ústavního státu od pojmu právního státu. ,,Rule of Law‘‘ je proto obojím, zahrnuje pojem ústavního státu i pojem právního státu. Shrnutí Parlament Velké Británie je stejně jako Parlament České republiky zákonodárný orgán, tvořen Dolní komorou (House of Commons) a Horní komorou (House of Lords), tzv. Sněmovna lordů. Sněmovna lordů je nejstarší druhou komorou na světě a vznikla z dosavadního parlamentu jiţ v 1. polovině 14. století. Byla původně zastoupením privilegovaných stavů, dodnes je komorou aristokratickou. Je komorou, která reprezentuje teritoriální jednotky. Sněmovna lordů má omezenou legislativní pravomoc, tradiční soudní funkci a nově vytvořenou schopnost analyzovat širší politické otázky. Naproti tomu je český Senát velmi mladým orgánem, jehoţ tradice je dlouhá přibliţně 16 let. Sněmovna lordů se těší velké úctě a vydobyla si za dlouhá léta své existence důleţité a uznávané postavení. Český Senát zatím o své uznání bojuje a respekt získá, pokud projde úspěšně reformními změnami, které má Sněmovna lordů jiţ za sebou. Délka volebního období britské Dolní komory je 5 let, zatímco poslanci Poslanecké sněmovny jsou voleni na čtyři roky. Představitelé Sněmovny lordů tvoří nevolený parlamentní orgán, jsou jmenováni na základě svých osobních zásluh nebo dědičných titulů, a členy jsou téţ např. i biskupové anglikánské církve. Jejich volební období je v podstatě na doţivotí. Čeští senátoři jsou voleni na šest let, přičemţ kaţdé dva roky se obmění třetina senátorů. Členy Sněmovny lordů jsou osoby velmi zkušené, které věnují projednávání zákonů, takovou kvalifikovanou pozornost, ţe Dolní sněmovna ráda akceptuje její připomínky. Pravomoce Sněmovny lordů jsou mnohem menší neţ Dolní sněmovny, má často, aţ na řídké výjimky při přijímání určitých zákonů, často ústavních, spíše hlasy poradní. Zamítnutí schválení zákona

14

HLOUŠEK, Vít a kolektiv autorů. Politické systémy. Brno: Barrister & Principal, 2011.

28

lze zpozdit maximálně o dobu trvání dvou zasedání parlamentu, poté můţe zákon projít i bez souhlasu horní komory. Pokud Senát ČR určitý zákon v pozměněné podobě vrátí Poslanecké sněmovně, můţe být nadpoloviční většinou poslanců Poslaneckou sněmovnou přehlasován.

3.2 Role senátu v Parlamentu Francie Na evropském kontinentě se vyvíjelo odlišné pojetí právního státu. Z myšlenek osvícenství, racionalismu a liberalismu a francouzské revoluce pronikaly do politické praxe osvícenského absolutismu a konstitučních monarchií v 19. století prvky právního státu. Tak tomu bylo i ve Francii. Vítězství francouzské revoluce a následný ústavní vývoj formovaly jako protiklad a současně partnera královské moci parlament (Národní shromáţdění). Politický systém Francie je příkladem silného poloprezidentského politického systému. Jeho současná podoba je určena ústavou Páté republiky ze 4. října 1958. Prezident republiky je volen lidem na 5 let. Jmenuje vládu a předsedu vlády. Francouzský prezident má právo svolat referendum a jednou za rok rozpustit Národní shromáţdění. Francouzský dvoukomorový parlament se skládá: z dolní komory = Národní shromáţdění (Assembleé nationale) má 577 poslanců, kteří jsou voleni na dobu 5 let horní komory = Senátu (Senát), kterou tvoří 348 senátorů volených nepřímo prostřednictvím sboru volitelů na dobu 6 let. Volby do senátu se konají kaţdé 3 roky, kdy je volena vţdy polovina senátorů. Francouzský Senát má dlouhou tradici, která se vytvořila jiţ během Velké francouzské revoluce. Důvodem vzniku Senátu mělo být vyrovnávání legislativních excesů jedné parlamentní komory. Politický vliv Senátu ve své historii velmi kolísal. Např. Senát v době prezidenta Charlese de Gaulla (1959 – 1969) nebo Francoise Mitteranda (1981 – 1995) byl odsunut do naprosté politické bezvýznamnosti, naopak role Senátu s nástupem Valéry Giscarda d'Estainga (1974 – 1981) byla posílena. Senátoři jsou voleni nepřímo jako zástupci departementů prostřednictvím volebních kolegií (colléges é lectoraux). Naprosto převaţující skupinou volitelů (95) jsou zastupitelé obcí a měst. Počet zastupitelů odpovídá velikosti obce, ale není celkově proporcionální k počtu obyvatel. Způsob volby upřednostňuje kandidáty, kteří se angaţují v

29

komunální politice. Velmi často senátoři zastávají niţší politické posty, často jako starostové obcí.15 Senát je součástí francouzské legislativy a jeho úkoly jsou především ve schvalování zákonů a kontrole vlády. Politický vliv, kterého můţe Senát skutečně dosáhnout, závisí velmi na politické orientaci ostatních politických institucí Francie. Zatímco v dobách cohabitation (období, kdy premiér a prezident patří do rozdílných politických táborů) můţe podporovat buď prezidenta nebo Národní shromáţdění proti druhému, pokud však stojí v opozici k oběma zároveň, omezuje se jeho role víceméně jen na obstrukční a zdrţovací politiku. Pokud všechny tři instituce náleţejí do stejného politického tábora, odpovídá jeho role původně zamýšlenému poradnímu a zmírňujícímu orgánu. Zákonodárství Senát můţe předkládat zákony nebo změny stávajících. Přijetí zákona musejí odhlasovat obě komory. Pokud mezi nimi nepanuje shoda, můţe Národní shromáţdění Senát přehlasovat. Návrh zákona můţe 60 členů Senátu nebo Národního shromáţdění předloţit k přezkoumání Ústavní radě (Conseil constitutionnel). Proces přijímání zákonů ve Francii upravuje Ústava z r. 1958 výrazně v neprospěch parlamentu. Přesně vymezuje oblasti, ve kterých můţe parlament přejímat zákony, všechny ostatní jsou regulovány vládními vyhláškami. Prakticky má ale vláda tolik moţností zasahovat do procesu přijímání zákonů, ţe návrhy zákonů, které vycházejí z parlamentu, jsou v souladu s její politikou. Vláda můţe také průběh přijímání zákonů urychlit, pokud prohlásí zákon za naléhavý. V neposlední řadě můţe téţ francouzský prezident předkládat zákony ke schválení přímo prostřednictvím referenda a tím parlament zcela obejde.16 Vztah k Národnímu shromáždění Obě komory musejí kaţdý zákon odhlasovat ve shodném znění. I pokud obě komory zákon stejného znění odhlasují, můţe přesto francouzský prezident zákon nebo jeho část předloţit parlamentu k opětovnému projednání. Pokud se nelze dobrat jednoty, můţe vláda svolat zprostředkovací výbor (Commission Mixte Paritaire) sloţený ze sedmi poslanců. Pokud ani zprostředkovací výbor nedojde ke shodě, můţe jej nakonec Národní shromáţdění odhlasovat i proti vůli Senátu. Tím má Národní 15 16

KROUPA, Jiří a kolektiv. Soudobé ústavní systémy. Brno: Masarykova univerzita, 2001. Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Sen%C3%A1t_(Francie).

30

shromáţdění větší faktickou politickou moc. Výjimku tvoří ústavní změny nebo zákony v oblasti státní organizace, ve kterých nemůţe Národní shromáţdění přehlasovat Senát, ale obě komory musejí hlasovat zcela jednohlasně. Předkládání návrhů Návrhy zákonů předkládá vláda nebo některá z parlamentních komor. Postavení Senátu je oslabeno, neboť Národní shromáţdění není nuceno jeho návrhy projednávat. Obě komory parlamentu mohou pozměňovat návrhy zákonů druhé komory. Jedna z nejdůleţitějších metod, které Senát vyuţívá k prosazení svých návrhů, je jeho právo nechat zákony přezkoumat Ústavní radou. Vztah k vládě Senát má omezenou moţnost kontroly vlády, která spočívá v debatě o vládním prohlášení. Senátoři mohou ústně nebo písemně interpelovat členy vlády, kteří musejí odpovědět. Oproti Národnímu shromáţdění nemůţe Senát sesadit vládu. Prezident Francie je parlamentem sesaditelný pouze tehdy, pokud je jeho jednání zjevně neslučitelné s výkonem jeho úřadů, nebo kdyţ je shledán vinným z velezrady. Naopak Senát nemůţe na rozdíl od Národního shromáţdění být rozpuštěn prezidentem republiky. Způsob senátních voleb favorizuje strany, které jsou pevně spojeny s komunální politikou v obcích. Malé strany dosahují na rozdíl od Národního shromáţdění v Senátu buď malého úspěchu (Komunistická strana a Zelení), nebo vůbec ţádné. Shrnutí Francouzský Senát je komorou regionální, reprezentuje teritoriální jednotky. Je konstituován nepřímou volbou, aby mohl hájit regionální zájmy, coţ činí její legitimitu ve srovnání s dolní komorou slabší. Senát se ve francouzském politickém systému podílí na přijímání zákonů, ale můţe být přehlasován Národním shromáţděním. Pouze pokud jde v ústavě nebo v oblasti státní organizace, musejí obě komory hlasovat zcela jednohlasně. Francouzská Ústava dává zásadní rozhodovací pravomoci francouzskému prezidentovi a vládě a rozhodování parlamentu omezila. Existence druhých komor je ve většině zemí zpochybňována, mezi čestné výjimky však patří Francie posledních desetiletí. Ve Francii má exekutiva vůči legislativě poměrně mnoho práv. Vláda totiţ určuje body jednání parlamentu. Oblasti, ve kterých má parlament zákonodárnou moc, jsou dány ústavou, ve všech ostatních rozhoduje vláda neomezeně. 31

3.3 Středoevropský (německý) systém materiálního parlamentního státu Vznik a vývoj ústavního a právního státu v Německu probíhal po celé 19. století. Říšská ústava z roku z roku 1871 formulovala dualismus monarchické a demokratické ústavodárné moci. Ústavu vyhlásil německý císař za souhlasu Spolkové rady a Říšského sněmu. Říšská ústava platila aţ do r. 1918. V r. 1919 byla přijata Výmarská ústava, která potvrdila, ţe státní moc vyhází z lidu. Tato ústava se snaţila vybalancovat vztah mezi hlavou státu a parlamentem. Po roce 1945 se připravoval základní zákon, který jiţ realizoval systém německého federalismu.17 Dnes má Spolková republika Německo 16 spolkových zemí (5 z nich bylo vytvořeno v roce 1990 při opětovném sjednocení Německa). Jde o federativní parlamentní republiku. Kaţdá spolková země má svou vlastní ústavu, vládu, parlament a státní správu. Většina zemí má i zemský ústavní soud. Zákonodárnou iniciativou disponuje Spolková vláda, Spolkový sněm a Spolková rada. Německý parlament je jednokomorový, tvořený Německým spolkovým sněmem (Deutscher Bundestag). Spolková rada (Bundesrat) bývá mylně povaţována za druhou komoru parlamentu, ve skutečnosti jde o samostatný ústavní orgán, který reprezentuje zájmy spolkových zemí. Poslanci Spolkového sněmu jsou voleni na čtyři roky ve všeobecných volbách. Kaţdý volič má dva hlasy, jedním volí přímo konkrétní osobnost, druhý odevzdává stranickým kandidátům (stranám), kteří jsou zvoleni podle poměrného volebního systému. Parlament má 622 poslanců, 299 poslanců je voleno přímo a minimálně stejný počet mandátů obsadí kandidáti ze stranických kandidátů.18 Spolkový sněm (Bundestag) Poslanci Spolkového sněmu jsou voleni na čtyři roky ve všeobecných, bezprostředních, svobodných, rovných a tajných volbách. Kaţdý volič má dva hlasy, jedním volí přímo konkrétní osobnost, druhý odevzdává stranickým kandidátům (stranám), kteří jsou zvoleni 17 18

KROUPA, Jiří; a kolektiv. Soudobé ústavní systémy. Brno: Masarykova univerzita, 2001. Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Politick%C3%BD_syst%C3%A9m_N%C4%9Bmecka.

32

podle poměrného volebního systému. Spolkový sněm přijímá a schvaluje zákony a schvaluje rozpočet. Poslanci se účastní volby spolkového prezidenta na Spolkovém shromáţdění, volí soudce ústavního soudu a hlasují o vyhlášení krizového, respektive obranného stavu. Spolkový sněm dále volí spolkového kancléře a dohlíţí na Spolkovou vládu a jí podřízené instituce. Předsedu Spolkového sněmu určí tajná volba. Křeslo předsedy náleţí nejsilnější straně. Pravomoci a vrchní velení armády přecházejí během krizového stavu do rukou spolkového kancléře. Spolková rada (Bundesrat) Spolková rada (Bundesrat) je svébytným orgánem reprezentujícím německý federalismus. Je tvořena 69 zástupci jednotlivých spolkových zemí (počet křesel je státům přiřazen podle obydlenosti), a proto není nijak speciálně volena. Její členové mají imperativní mandát, coţ znamená, ţe jsou při hlasování vázáni postojem svých zemských vlád. Německá Spolková rada je jednoznačně silnou reprezentantkou zemských zájmů. Role Spolkové rady je důleţitá zejména v rámci zákonodárného procesu. Má zákonodárnou iniciativu a před předloţením vládní předlohy do Spolkového sněmu se k ní vyjadřuje. Vláda je povinna předloţit Spolkové radě před zasláním do Spolkového sněmu všechny legislativní návrhy. Platí to i opačně, kdy vláda zaujímá stanovisko k předlohám zákonů z dílny Spolkové rady dříve, neţ jsou postoupeny k projednávání ve Spolkovém sněmu. Spolková rada se účastní i zákonodárného procesu i v jeho další fázi. V případě ústavních zákonů musí vyjádřit souhlas 2/3 jejich členů, aby byl zákon schválen. V případě běţných zákonů rozeznává německá ústava tzv. námitkové a schvalovací zákony. U námitkových zákonů se postoj Spolkové rady bere v úvahu jen tehdy, pokud podá ve stanovené lhůtě námitku vedoucí k opětovnému hlasování Spolkového sněmu, jehoţ verdikt je konečný. V případě schvalovacích zákonů jde o typ zákonů, které vyţadují souhlas Spolkové rady. Kromě ústavních zákonů jsou to kupříkladu i zákony týkající se zemských kompetencí, financí, atd. Spolkový prezident Prezidenta volí Spolkové shromáţdění na pět let a můţe být zvolen i na druhé funkční období. Spolkový prezident zastupuje Německo navenek, uzavírá mezinárodní smlouvy, vyhlašuje a podepisuje zákony, uděluje milost. Jmenuje a odvolává spolkového kancléře na ţádost Spolkového sněmu, jmenuje a odvolává spolkové ministry na návrh kancléře, jmenuje a 33

odvolává spolkové soudce, úředníky, důstojníky a poddůstojníky, svolává Spolkový sněm a můţe ho ve výjimečných případech rozpustit. Můţe také vyhlásit stav ústavní nouze. Aby jeho nařízení nabyla platnosti, musí být v naprosté většině kontrasignována spolkovým kancléřem nebo příslušným ministrem. Práci prezidenta podporuje Spolkový prezidiální úřad (Bundespräsidialamt), jehoţ vedoucí má právo účastnit se zasedání vlády.19 Spolková vláda Je nejvyšším ústavním orgánem výkonné moci v Německu. Tvoří ji spolkový kancléř a třináct spolkových ministrů. Spolková vláda přijímá rozhodnutí v zahraničněpolitických i vnitropolitických otázkách, má právo zákonodárné iniciativy, v přesně vymezených případech můţe vydávat vládní nařízení. Spolkový kancléř Spolkový kancléř předsedá Spolkové vládě. Volí jej Spolkový sněm na základě návrhu prezidenta. Kancléř je volen na čtyři roky a můţe být odvolán Spolkovým sněmem pouze konstruktivním vyjádřením nedůvěry. Pokud spolkový sněm vyjádří nedůvěru stávajícímu kancléři, musí zároveň vyjádřit důvěru novému kancléři většinou poslanců. Spolkový ústavní soud Spolkový ústavní soud je nejvyšším stráţcem německé ústavy. Vůči všem ostatním ústavním orgánům (Spolkovému sněmu, Spolkové vládě, Spolkové radě i Spolkovému prezidentovi) je nezávislý, samostatný a má s nimi rovné postavení.

Shrnutí Spolková rada je sborem delegátů zemských vlád. Horní komora je v Německu součástí institucionálního systému, který zajišťuje rozdělení moci mezi federativní republikou a jednotlivými spolkovými zeměmi. Spolková rada není Horní komorou, ale specifickým orgánem, který plní její funkci. Spolková rada má neopominutelný hlas ve všech otázkách

19

KROUPA, Jiří a kolektiv. Soudobé ústavní systémy. Brno: Masarykova univerzita, 2001.

34

zákonodárství,

nebo

je

její

domovské

projednávání

zákonů,

které

se

dotýkají

reprezentativního zájmu (daně, ochrana ţivotního prostředí, doprava, aj.).

3.4 Unikameralismus a bikameralismus ve vybraných státech, úloha jejich senátů Z hlediska vnitřní struktury parlamentů můţeme hovořit o jednokomorových nebo dvoukomorových parlamentech. Někdy se také pouţívají označení unikameralismus a bikameralismus. Tradiční dilema, před kterým stojí tvůrci nových ústav, však spíše zní, zda vytvořit jednokomorový nebo dvoukomorový parlament. Na straně jednokomorového uspořádání jsou většinou hlavními důvody niţší náklady nebo větší politická akceschopnost. I česká veřejnost diskutuje o uţitečnosti Senátu. Podíváme se na některé konkrétní příklady bikameralismů. Klíčovou otázkou pro posouzení jsou vlastnosti toho kterého bikamerálního parlamentního uspořádání. Vztah mezi komorami se můţe lišit. Buď můţe být jedna komora silnější neţ druhá, nebo můţe být vztah mezi oběma komorami vyváţený. V prvním případě hovoříme o asymetrickém bikameralismu, v případě druhém o symetrickém bikameralismu. Striktně vzato existuje symetrický bikameralismus tam, kde jsou kompetence obou komor shodné. Itálie20 Jako příklad symetrického bikameralismu můţe poslouţit politický systém Itálie. Italský parlament se skládá z Poslanecké sněmovny (Camara dei Deputati) a Senátu republiky (Senato della Republica). Funkční období obou komor je pětileté. Volby se do obou zastupitelských sborů uskutečňují současně. Zákonodárnou moc vykonávají kolektivně obě komory. Vláda musí získat důvěru v obou komorách. Volby do nových komor se musí konat nejpozději do 70 dnů po ukončení funkčního období předcházejících komor. 14. 12. 2005 byl v Itálii schválen nový volební zákon, který opět zavedl poměrné zastoupení, zn. ţe mandáty do jednotlivých obvodů jsou určeny poměrně podle počtu obyvatel. Tento poměrný systém se vztahuje na dolní i horní komoru Parlamentu.

20


35

Poslanecká sněmovna je tvořena 630 poslanci, z nichţ 617 je voleno ve 26 italských volebních obvodech. 12 mandátů je vyhrazeno pro obvod ‘‘zahraničí‘‘ a jeden mandát náleţí údolí Aosta. Od 18 let je moţno uplatnit aktivní volební právo a od 25 let právo pasivní. Volební systém do Poslanecké sněmovny obsahuje systém, kdy mandáty se přidělují poměrně mezi strany nebo koalice, které postoupí do skrutinia podle toho, kolik strany obdrţí hlasů. Při přepočtech se vychází z celkového počtu odevzdaných hlasů (H) a počtem mandátů, které se mají rozdělit (M). Tímto se zjistí, kolik hlasů připadá na jeden mandát. Tento výsledek se označuje jako kvóta neboli volební kvocient (Q). Strana obdrţí tolik mandátů, kolikrát se volební kvocient vejde do počtu hlasů, které získala. Zbylé mandáty se přidělují metodou nejvyššího zbytku. Mandát tak získá strana, která má nejvyšší počet nevyuţitých hlasů. Volební zákon ustavuje klauzuli, tzv. mandátový bonus podle něhoţ vítězný subjekt, ať jiţ vyhraje volby s jakoukoli většinou, automaticky získává 340 ze 630 mandátů, tedy 54 %. Senát Italské republiky Senát Parlamentu Itálie, je horní komorou italského parlamentu. Z celkového počtu 315 mandátů je 301 senátorů voleno v přímých volbách 18 regionů (volebních obvodů). Italové ţijící v zahraničí volí šest senátorů. Prezident republiky můţe navíc jmenovat pro jedno volební období aţ pět doţivotních senátorů, kteří zvyšují absolutní počet křesel nad 315. Ze zákona se pak všichni bývalí prezidenti republiky stávají také doţivotními senátory. Volit senátory mohou občané 25 let věku (aktivní volební právo) a voleni mohou být občané po dovršení 40 let věku (pasivní volební právo). K roku 2010 měl Senát celkově 322 členů, 315 senátorů a 7 doţivotních senátorů. Prezident republiky můţe horní komoru rozpustit před uplynutím volebního období, pokud ţádná vláda není schopna získat důvěru. Volební systém do Senátu Italské republiky je podobně jako do Poslanecké sněmovny poměrný, má však svá specifika. Základním rozdílem je to, ţe se přidělování mandátů děje pouze na regionální úrovni. Tímto systém tak umoţňuje regionálně silné straně vstup do Senátu. Procedurální předpisy obou komor italského parlamentu se výrazně podobají. Symetrie způsobuje značné komplikace během legislativního procesu a zpomaluje jeho průběh. Návrh zákona můţe podat vláda, regiony, poslanci, poradní orgán vlády. Tradičně je zákon předkládán jako první poslanecké sněmovně. Po schválení zákona poslaneckou sněmovnou míří předloha do senátu. Pokud v senátu dojde k pozměnění předlohy jiţ schválené poslaneckou sněmovnou, následuje procedura tzv. parlamentního člunku. Ta znamená, ţe jednotlivé komory posílají návrh zpět tak dlouho, aţ je v obou komorách přijat 36

totoţný text. Uváţíme-li, ţe návrh zákona můţe k opětovnému posouzení do parlamentu vrátit i prezident republiky, vidíme, ţe cesta od návrhu ke schválenému zákonu je v Itálii skutečně zdlouhavá a výsledná podoba v ţádném případě nemusí vyhovovat původním intencím věcného zákona.

Shrnutí Italská horní komora je podobná federativní komoře, protoţe reprezentuje teritoriální jednotky v centralizovaném unitárním státě. Zde se uplatňuje vedle reprezentanta a ochránce regionálních zájmů i funkce zákonného kolektivu dolní komory. V Itálii je uplatněn rovný bikameralismus, tzn. obě komory jsou rovnocenné, k přijetí zákona je třeba souhlasu obou. Členové Senátu jsou v převáţné většině voleni, někteří jsou jmenováni. V řadách Senátu najdeme i bývalé prezidenty. Italský Senát je poněkud atypický svým vztahem k vládě. Vládě totiţ můţe vyslovit nedůvěru kterákoliv z obou komor, tj. i komora horní.

Slovinsko Parlament souhrnně označuje ve Slovinsku Státní shromáţdění (Drţami zbor) a Státní radu (Drţami svet). Zákonodárné sbory ve Slovinsku vznikly po 2. světové válce a slovinský parlament byl zpočátku jednokomorový (do r. 1953) poté dvoukomorový (1953 – 1963), pětikomorový (1963 – 1974), tříkomorový (1974 – 1991). Současný slovinský parlament je z obecného hlediska nastaven jako nedokonalý dvoukomorový s výraznou převahou dolní komory – Státního shromáţdění. Jen právě dolní komora je z pohledu ústavního práva skutečným parlamentem. 25. června 1991 vystoupila Republika Slovinsko ze Socialistické federativní republiky Jugoslávie, kdyţ na společném zasedání všech tří komor přijala Deklaraci o nezávislosti, ústavní zákon o samostatnosti a nezávislosti Republiky Slovinska a několik dalších ústavních dodatků. Slovinská ústava nevytváří konstrukci parlamentu, ale hovoří samostatně o Státním shromáţdění a Státní radě. Oba subjekty jsou důsledně označovány jako státní.

37

Státní shromáţdění je voleno na čtyřleté období. Má 90 členů, z nichţ 88 kandiduje individuálně v 88 nominačních jednotkách a zbývající dva zastupují národnostní menšiny. Shromáţdění bylo ustaveno v r. 1992. Státní rada, nepravá horní komora, reprezentuje sociální, hospodářské, profesionální a regionální zájmy. Má 40 členů volených na 5 let. Státní rada má vůči Státnímu shromáţdění právo veta, které ale bývá ve většině případů přehlasováno. Státní rada je subjektem reprezentující korporativní a regionální zájmy. Postavení Státní rady je velmi slabé a jedná se spíše o konzultační orgán neţ o horní komoru parlamentu. Volby do Státní rady jsou nepřímé a nejsou rovné. Členové Státní rady jsou voleni sbory volitelů, které volí zastupitelé místní samosprávy a zástupci profesních zájmů. Zástupce profesních organizací mohou volit i cizinci, kteří vykonávají hospodářskou aktivitu ve volebním obvodě. Volby ve sborech volitelů jsou tajné a ve všech sborech musejí proběhnout v jednom týdnu. Kaţdý volitel můţe vybrat tolik jmen, kolik kandidátů můţe jeho organizace zvolit. Zvítězí ten kandidát, který má největší počet hlasů.21

Shrnutí Ve Slovinsku je uplatněn bikameralismus, ve kterém působí horní komora spíše jako poradní sbor. Jde o komoru, která je volena nepřímo zájmovými korporacemi, kde plní spíše brzdící a kontrolní funkci. Irsko V Irsku je dvoukomorový parlament reprezentující stavovské zájmy. Podle čl. 15 Ústavy z r. 1937 je parlament (Oireachtas) tvořen Dolní komorou parlamentu (Dárie Éireann) a Horní komorou (Seanad Éireann). Horní komora je volena přímo, právo volit ji má kaţdý irský občan starší 18 let. Volby se konají jednou za pět let. Skládá se z 60 senátorů. 43 senátorů je voleno v pěti zvláštních ,,panelech‘‘, šest senátorů je voleno vysokoškolsky vzdělanými občany a dalších jedenáct členů jmenuje irský premiér. Panely jsou následující: 1) zemědělství, 2) kultura a vzdělávání, 3) průmysl a obchod, 4) pracující a 5) veřejná správa. Senátoři jsou v panelech volení nepřímo voliteli, coţ jsou členové komunálních a okresních rad, poslanci a stávající senátoři. V praxi není volitelů ani tisíc a naprostá většina z nich patří

21

CABADA, Ladislav. Politický systém Slovinska. Praha: Sociologické nakladatelství, 2005.

38

k některé ze tří největších irských politických stran. Zejména jedenáctka senátorů jmenovaná premiérem je nominována tak, aby v senátu zajistila vládní většinu. Kompetenčně je irský senát jednoznačně slabší horní komorou, který má pouze právo suspensivního veta.22 V případě návrhů ostatních zákonů je lhůta k jejich projednání zásadně devadesátidenní. Senát můţe návrh zákona schválit, odmítnout nebo změnit. Senát má právo zákonodárné iniciativy (vyjma finančních zákonů a změn ústavy). Senát je přehlasovatelný při přijímání všech zákonů, včetně ústavních. Stabilita právního řádu, je zajišťována institutem referenda. Většina Senátu, podpořená nejméně třetinou poslanců, můţe poţádat prezidenta, aby zákon nepodepsal a vyhlásil referendum. Referendum je obligatorní v procesu změn ústavy. Díky tomu není ústava měněna podle libovůle jediného shromáţdění. Senát se podílí na volbě prezidenta, soudců Nejvyššího soudu a Vrchního soudu, vyhlášení výjimečného stavu atd. Senát se stal i kolbištěm politických stran. Jiţ samo volební grémium je silně politické, je přece sloţeno z politiků. Předseda vlády navíc obvykle senátory jmenuje politiky své strany. Tím se zmenšuje šance Senátu hrát vedle Sněmovny svébytnou, kontrolní roli. Plní však zajímavou funkci. Je ‘‘učilištěm‘‘ začínajících politiků, stejně tak jako komorou, do níţ přecházejí dlouholetí zaslouţilí poslanci. Senát je tak prostorem zajišťování kontinuity výkonu politiky a předávání zkušeností. Shrnutí Horní komora Irska je volena podle principu korporativního zastoupení a je volena nepřímo zájmovými korporacemi. Horní komora plní, podobně jako ve Slovinsku, spíše funkci poradní, brzdící a kontrolní. Irský Senát je komorou reprezentující teritoriální jednotky. V Irsku, stejně jako např. ve Velké Británii, Slovinsku i Česku je Horní komora při přijímání určitých zákonů spíše poradním sborem.

22


39

Unikameralismy a bikamaralismy v současné Evropě23 Unikameralismus

Bikameralismus

Čistý unikameralismus

Bikameralismus reprezentující stavovské zájmy

Albánie Bulharsko

Irsko

Černá Hora

Slovinsko

Dánsko Estonsko

Bikameralismus vyvažující moc

Chorvatsko

dolní komory

Island Kosovo

Česko

Litva

Polsko

Lotyšsko

Rumunsko

Lucembursko

Velká Británie

Maďarsko Makedonie

Bikameralismus teritoriální

Malta

Reprezentace

Moldávie Norsko

Belgie

Portugalsko

Bosna a Hercegovina

Řecko

Francie

Slovensko

Itálie

Srbsko

Německo

Švédsko

Nizozemsko

Ukrajina

Rakousko Rusko Španělsko

Quasibikameralismus

Švýcarsko Finsko

23

HLOUŠEK, Vít a kolektiv autorů. Politické systémy. Brno: Barrister & Principal, 2011. str. 143

40

Shrnutí kapitoly 3.4 Pokud shrnu informace o vnitřní struktuře parlamentu ve státech, které jsem popsal, nutně se musím přiklonit k bikameralismu. Základním důvodem proto je skutečnost, ţe nemůţe dojít k rozpuštění senátu. Hlavní otázkou však je, jaký je vztah mezi komorami. V případě symetrického bikameralismu, který funguje např. v Itálii, dochází k tomu, ţe proces schvalování zákonů je příliš dlouhý a stává se, ţe v okamţiku, kdy zákon je schválen, nemusí uţ jeho podoba odpovídat původnímu záměru, kvůli kterému byl zákon vypracován. Proto tento vztah není ideální. Vyváţený vztah obou komor vidíme téţ ve Velké Británii, kde Sněmovna lordů vyvaţuje působení dolní sněmovny. Tato funkce je téţ výsledkem transformované komory historické stavovské reprezentace. U Německa reprezentuje druhá komora členské státy federace. Ve všech těchto zemích nemůţe dojít k rozpuštění senátu. Senát v období politické krize můţe převzít politickou moc ve státě a zároveň je tento orgán jediný legitimně zvolený a můţe nahrazovat ostatní vedoucí orgány státu (prezidenta a vládu). Senát postupuje v této době v souladu s Ústavou a můţe schvalovat nezbytnou legislativu. Senáty ve většině zemích, o kterých se zmiňuji (např. Irsko, Velká Británie, Francie) mají však slabší postavení ve srovnání s druhou komorou, ale jejich funkce pojistky pro období krize je nedocenitelná.

4. Vývoj, úloha a pravomoce Senátu ČR v současnosti 4.1 Parlament ČR a pravomoci jeho dvou komor Česká republika je parlamentní republikou. Přímo voleným orgánem je Parlament, a nyní i prezident republiky. Rovnováha moci zákonodárné a výkonné je v parlamentní republice zaloţena na tom, ţe vláda je odpovědna parlamentu, který je volen na časově omezené období. Vláda je parlamentem odvolatelná.

41

Parlament České republiky funguje ve formě asymetrického bikameralismu a je tvořen Poslaneckou sněmovnou (dolní komora) a Senátem (horní komora). Parlament České republiky vznikl 1. 1. 1993 z České národní rady, která se stala Poslaneckou sněmovnou. Ta aţ do roku 1996 vykonávala i funkci Senátu. Český Parlament má silný vliv na politiku, tj. je schopen výrazně modifikovat vládní politiku, zvláště tu ve formě zákonů. Pravomoci Parlamentu ČR A. zákonodárná pravomoc Tato pravomoc náleţí Parlamentu ČR podle čl. 15 Ústavy. Tuto zákonodárnou moc nemůţe Parlament delegovat na jiný orgán, to znamená, ţe je výlučným zákonodárcem. Parlament České republiky vykonává zákonodárnou moc. Má právo měnit ústavní pořádek České republiky a má pravomoci vydávat běţné zákony. Parlament má výlučné právo přijímat zákony. Kromě Parlamentu by mohl zákonodárnou moc vykonávat pouze lid prostřednictvím referenda.24 B. Parlament a prezident25 a) Mezi pravomoci Parlamentu patřila i do nedávné doby pravomoc Volby prezidenta republiky. Dne 14. prosince 2011 však Poslanecká sněmovna schválila Ústavní zákon č. 71/2012 Sb., jimţ se zavádí přímá volba prezidenta. Podrobněji jsem zpracoval toto téma v samostatné kapitole 4.4 přímá volba prezidenta. b) Pravomoci prezidenta republiky vůči Parlamentu Prezident je dle Ústavy České republiky orgán moci výkonné. Mezi nejvýraznější pravomoci prezidenta republiky patří rozpuštění Poslanecké sněmovny. Jedná se o ústavní mechanismus, který můţe být pouţit, pokud nefunguje základní vztah mezi vládou a Parlamentem. Prezident republiky můţe rozpustit Sněmovnu jen z důvodů, které jsou uvedeny v čl. 35 Ústavy. Jde o tyto důvody: 1) Poslanecká sněmovna nevyslovila důvěru nově jmenované vládě, jejíž předseda byl prezidentem republiky jmenován na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.

24 25

SYLLOVÁ, Jindříška a kolektiv autorů. Parlament České republiky. Praha: Linde, 2007. KOUDELKA, Zdeněk. Prezident republiky, Leges: Praha 2011

42

2) Poslanecká sněmovna se neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáváním spojila vláda otázku důvěry. 3) Zasedání Poslanecké sněmovny bylo přerušeno po dobu delší, než je přípustné, což je 120 dnů v roce. 4) Poslanecká sněmovna nebyla po dobu delší 3 měsíců způsobilá se usnášet, ačkoliv nebylo její zasedání přerušeno a ačkoliv byla v té době opakovaně svolána ke schůzi. C. Pravomoc přijímat státní rozpočet. Zákon o státním rozpočtu je navrhován jen vládou a přijímán jen Poslaneckou sněmovnou. Senát touto pravomocí nedisponuje. Návrh státního rozpočtu na příští rok musí vláda předloţit Poslanecké sněmovně ke schválení nejpozději 3 měsíce před začátkem rozpočtového roku. Vláda je také povinna předkládat Poslanecké sněmovně k projednávání státní závěrečný účet roku minulého. D. Kreační a kontrolní pravomoci Kreační závislost vlády na parlamentu znamená, ţe Vláda po svém jmenování prezidentem republiky předstoupí před Poslaneckou sněmovnu a poţádá ji o vyslovení důvěry. Senát tuto pravomoc nemá. Kontrolní pravomocí Poslanecké sněmovny se rozumí interpelační právo poslanců klást otázky členům vlády. Předseda a členové vlády jsou povinni odpovídat na interpelace členů sněmoven. Mezi kontrolní pravomoci Poslanecké sněmovny patří i moţnost zřízení parlamentní vyšetřovací komise. Jde o zvláštní parlamentní vyšetřovací orgán, který je ustaven k prošetření některých aktivit, které jinak spadají do pravomoci exekutivy. O jejím zřízení rozhoduje Poslanecká sněmovna usnesením, a to na základě návrhu alespoň pětiny (čtyřiceti) poslanců. Senát nemůže vyšetřovací komisi zřizovat. K další konkrétní pravomoci parlamentu patří i povinnost vlády účastnit se jednání Poslanecké sněmovny a jejich orgánů. Významným mechanismem pro efektivní kontrolu Parlamentu je povinnost členů vlády dostavit se na jednání komory nebo parlamentního orgánu a poskytnout zde informace, které jsou poslanci vyţadovány. Do určité míry se tato kontrolní pravomoc kryje s institutem interpelací, je však méně formální a dochází při něm k přímému kontaktu mezi ministry a poslanci.

43

E. Pravomoci Parlamentu v otázkách zahraniční a bezpečnostní politiky Působnost Parlamentu v otázkách zahraniční a bezpečnostní politiky státu nabývá několik podob. Tato činnost je vykonávána oběma komorami rovnoprávně. Jde o: 1. Ingerence Parlamentu do zahraniční politiky Ingerence parlamentů do oblasti zahraniční politiky, byla vţdy tradiční činností exekutivy, a proto jde o činnost poměrně novou. Má-li nějaká činnost státu povahu přijímání zásadních rozhodnutí s bezprostředním dopadem na občany, neměla by být mimo dosah parlamentů, tj. občany volených zastupitelských orgánů. 2. Mezinárodní smlouvy Parlament vyjadřuje souhlas k ratifikaci smlouvy tak, ţe je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů. 3. Evropská agenda Jde o parlamentní rozhodování či přezkum v záleţitostech týkajících se přímo Evropské unie. F. Komunikační funkce Parlament jako zákonodárný sbor nemá výkonné pravomoci. Poslanecká sněmovna však přijímá usnesení vyzývající vládu k určité činnosti. Sněmovna proto často vyuţívá formu doporučujících usnesení směrem k vládě a snaţí se tak aktivně směrovat vládní politiku. Též Senát, i kdyţ v menší míře, přijímá doporučení vládě, a to zásadně nezávisle na Poslanecké sněmovně.26 H. Samosprávné funkce Kaţdá z komor si vytváří vlastní orgány a pravidla jednání. Poslanecká sněmovna má 200 poslanců, volených na období 4 let. Poslanecká sněmovna můţe být rozpuštěna prezidentem republiky, a to pouze z důvodu, které jsou uvedeny v čl. 35 Ústavy. Podrobné důvody rozpuštění jsem uvedl v kapitole 4.1, bod B Parlament a prezident.

26

PAVLÍČEK, Václav a kolektiv. Ústavní právo a státověda. II. díl Ústavní právo České republiky. Část 1. Praha: Linde, 2001.

44

4.2 Postavení Senátu České republiky, jeho význam a úloha Senát je horní komorou Parlamentu České republiky. Ústava České republiky, účinná od 1. 1. 1993, zakotvila dvoukomorový parlament, sloţený z Poslanecké sněmovny a Senátu. První volby do Senátu ČR byly uspořádány na podzim 1996. V Senátu zasedá 81 senátorů, kteří jsou voleni na dobu 6 let. Senát je nerozpustitelný, kaţdé 2 roky se volí třetina senátorů. Pravomoci Senátu České republiky Senát projednává návrhy zákonů, které mu postoupila Poslanecká sněmovna. Senát má pravomoc zákon schválit Návrh zákona poté postupuje prezidentovi ČR zamítnout Návrh je vrácen do Poslanecké sněmovny. Poslanecká sněmovna můţe Senát přehlasovat nadpoloviční většinou všech poslanců. Senát nemůţe být přehlasován Poslaneckou sněmovnou, pokud jde o Ústavní zákon, volební zákon, zákon o styku obou komor Parlamentu, jednací řád Senátu, některé mezinárodní smlouvy. vrátit s pozměňovacími návrhy zpět Poslanecké sněmovně. Poslanecká sněmovna o zákonu hlasuje ve znění navrţeném Senátem. Pokud není zákon přijat prostou většinou, hlasuje se znovu o návrhu v původním znění, tj. v podobě jak jej navrhla Poslanecká sněmovna. Pokud jej nadpoloviční většina poslanců schválí, zákon je schválen. Pozměňovací návrh Senátu v tomto případě neprojde a Senát je přehlasován. vyjádřit vůli se návrhem nezabývat – Tímto usnesením je návrh zákona přijat. nevyjádřit se – Pokud se Senát do 30 dnů k návrhu zákona nevyjádří, je zákon přijat. Mezi další činnosti Senátu patří: vyuţívá zákonodárné iniciativy Podává k projednání do Poslanecké sněmovny vlastní návrhy zákonů. přijímá zákonná opatření V případě rozpuštění Poslanecké sněmovny přijímá místo zákonů zákonná opatření. Zákonná opatření nelze přijímat ve věcech Ústavy, státního rozpočtu, státního závěrečného účtu, volebního zákona a některých mezinárodních smluv. 45

moţnost podání k Ústavnímu soudu ţaloby na prezidenta pro velezradu vyjadřuje souhlas se jmenováním soudců Ústavního soudu, které navrhuje prezident. navrhuje předsedu a inspektory Úřadu na ochranu osobních údajů navrhuje 2 kandidáty na Veřejného ochránce práv. Volby do Senátu Volby se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Vyhlašuje je v zákonem stanovených lhůtách Prezident České republiky. Volby probíhají v 81 obvodech (kaţdé 2 roky v jedné třetině obvodů), za kaţdý obvod je zvolen 1 kandidát, který v prvním kole volby získal alespoň 50% hlasů. Pokud ţádný z kandidátů nezíská alespoň 50% hlasů, postupují 2 kandidáti s nejvyšším počtem získaných hlasů v prvním kole do kola druhého. Ve druhém kole se stane senátorem kandidát s nejvyšším počtem získaných hlasů. V případě uvolnění nebo neobsazení některého místa se konají pro příslušný obvod doplňovací volby. Členy Senátu mohou volit všichni občané ČR starší 18 let (aktivní volební právo). Senátorem můţe být zvolen občan ČR, který dosáhl věku 40 let. Senátní volby se konají v sudých letech na podzim, první kolo kaţdých druhých voleb (1998, 2002, 2006, 2010…) se konají společně s volbami do zastupitelstev obcí. První kolo ostatních voleb (2000, 2004, 2008, 2012) se koná společně s volbami do zastupitelstev krajů.27 Pokud v mezi období zanikne nějaký mandát (např. z důvodu úmrtí Senátora, apod.), prezident republiky vyhlásí doplňovací volby. Struktura a vnitřní organizace Senátu 1) Funkcionáři Senátu Funkcionáři Senátu jsou předseda a místopředsedové. Počet místopředsedů stanoví Senát na návrh svého předsedy. Předseda Senátu zastupuje Senát navenek. Místopředsedové Senátu zastupují předsedu Senátu a střídají se v řízení schůze Senátu. 2) Výbory, podvýbory, komise a meziparlamentní delegace Výbory Jsou odbornými orgány Senátu. O jejich počtu rozhoduje Senát. Výbory představují těţiště práce Senátu. Jejich hlavním úkolem je projednat návrhy předloţené Senátu a doporučit další 27


46

postup. Nejdůleţitější agendou výborů je projednávání návrhu zákonů postoupených Senátu Poslaneckou sněmovnou. Jelikoţ Senát se musí k zákonu vyjádřit do 30 dnů, mají výbory na projednání zhruba 3 týdny. Kromě návrhů zákonů projednávají výbory také mezinárodní smlouvy, různé koncepční materiály a zprávy ministerstev, pořádají slyšení ministrů, semináře. Senát si vedle výborů zřizuje i podvýbory. Podvýbory se zabývají dlouhodobějšími otázkami, které nejsou tak závaţné, aby odůvodnily existenci komise. V Senátu jsou zřízeny následující výbory: Organizační výbor – je řídícím a koordinačním orgánem Senátu, který připravuje pořad plenárních schůzí, rozhoduje o zahraničních cestách Mandátový a imunitní výbor – ověřuje mandát senátora, tj. platnost zvolení a provádí řízení v imunitních a disciplinárních věcech. Ústavně-právní výbor – zkoumá především právní kvalitu návrhů zákonů Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost – projednává všechny mezinárodní smlouvy, k jejichţ ratifikaci je třeba souhlasu Senátu. Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu – zabývá se zejména ekonomickými a rozpočtovými dopady návrhů zákonů a mezinárodních smluv. Výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a ţivotní prostředí – mezi hlavní oblasti jeho působení patří ekologické zákonodárství. Výbor pro zdravotnictví a sociální politiku – zabývá se návrhy zákonů v oblasti zdravotnictví, sociální péče, státní politiky zaměstnanosti. Výbor petiční, pro lidská práva, vědu, vzdělávání a kulturu – jednak projednává petice adresované Senátu a téţ zkoumá návrh zákonů v oblasti kultury, vědy a školství. Výbor pro evropskou integraci – posuzuje slučitelnost návrhu zákonů s evropským právem. Komise Kromě výborů zřídil Senát komise, jde o následující komise: Komise volební Komise pro práci Kanceláře Senátu Komise pro přípravu návrhu zákona o jednacím řádu Senátu Komise pro krajany ţijící v zahraničí.

47

Meziparlamentní delegace Senát zvolil své zástupce i do meziparlamentních delegací, které jsou společné se Sněmovnou. Jedná se o stálé delegace do Meziparlamentní unie do Parlamentního shromáţdění Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě pro spolupráci s Evropským parlamentem do Středoevropské iniciativy do Parlamentního shromáţdění Rady Evropy do Severoatlantického shromáţdění do Shromáţdění Západoevropské unie Senátorské kluby Senátorské kluby nejsou orgány Senátu, nýbrţ spíše nezávislými organizačními sloţkami politických stran a projevem sdruţovacího práva na parlamentní půdě.28 Kancelář Senátu Kancelář Senátu je pomocný orgán, který slouţí k zajištění úkolů spojených s odborným, organizačním a technickým zabezpečením činnosti Senátu, jeho orgánů a funkcionářů, Senátorů a Senátorských klubů.

4.3 Zvyšování autority Senátu České republiky 21. století bude obdobím boje za obranu parlamentní demokracie a jejich institucí, které jsou podmínkou zachování občanských svobod. Jejich ohroţení na sebe však berou nové podoby a vyuţívají nové, mnohdy velmi líbivé způsoby argumentace, jejich úspěch by pro svobodu této a budoucích generací byl stejně fatální jako triumf jiţ překonaných známých protidemokratických ideologií v minulosti. Proto musí být cílem všech, kterým skutečně jde o svobodu a demokracii, aby národní parlamenty ani v 21. století nic neztratily na svém významu a autoritě a aby i nadále tvořily základ politického systému v Evropě i ve světě. ,,Zdá se mi, že ústavní postavení Senátu i způsob jeho volby nepřímo předpokládají, že právě toto bude jeho nejvlastnější rolí. Jde o roli obecně respektovaného fóra, odkud zaznívá 28


48

moudrý hlas lidí, kteří myslí na dlouhodobé zájmy našeho státu a kteří tyto základní zájmy nadřazují okamžitým zájmům osobním, stranickým či skupinovým. Senátoři by měli udržovat daleko bohatší kontakty s občanským i profesním prostředím, z něhož vzešli, sledovat bezprostředněji každodenní život občanů a zároveň moudře oddělovat to jejich trápení, které je nutnou daní, dokonce organickou součástí nových poměrů, od toho, které je veskrze zbytečné a snadno odstranitelné. V případě prvního druhu trápení by měli umět občanům vysvětlovat, proč to či ono bytostně a nevyhnutelně patří k životu ve svobodné zemi, v případě druhého druhu trápení by měli pozvedat velmi dunivě svůj hlas ve prospěch rychlé a konkrétní nápravy. Zlořády, které náš život provázejí a které ho otravují, by měly být vnímány – a především v Senátě – jako výzvy k nápravě, nikoli pouze jako objekt politické bagatelizace či naopak jako výhodný kapitál pro opoziční stranu29.‘‘ Právě Senát by mohl mít iniciativu ve zdokonalování našeho zákonodárného procesu se zřetelem na aktivnější účast Parlamentu nejen v procesu projednávání a schvalování zákonů, ale přímo jejich tvorby. Zvýšení účasti našeho Parlamentu v zákonodárném procesu vyzněl i na jednom ze summitů Evropské unie, kde představitelé členských států vyzvali Evropskou komisi, aby veškeré nové legislativní návrhy poskytovala přímo všem parlamentům členských zemí k připomínkám. Zároveň Evropskou komisi jasně poţádali, aby připomínky národních parlamentů ,,důkladně zvaţovala‘‘. Budoucí zvýšení úlohy národních parlamentů zahrnuje i evropská ústava. Podle ní by Komise měla přepracovat nebo stáhnout jakýkoliv legislativní návrh, který by podle nejméně třetiny parlamentů nespadal do kompetence Bruselu. Jakou budoucnost tedy čeká náš Senát? Zrušen patrně nebude. S jeho zrušením by totiţ musela vyslovit souhlas i třípětinová většina přítomných senátorů, coţ se očekávat nedá. Rovněţ silnějšího postavení z Ústavy se mu patrně nedostane. Zde by se naopak mohla vzepřít Poslanecká sněmovna, která by silnější roli Senátu v ústavním řádu musela posvětit třípětinovou většinou všech poslanců. Senát tak čeká boj o důvěru veřejnosti, který ostatně vede jiţ od svého ustavení. Role Senátu v politickém systému, v legislativním procesu či v zahraničních vztazích zůstává poněkud stranou zájmu veřejnosti. Současná situace přece jen Senát trochu zviditelňuje. A s tím je spojena určitá alespoň minimální naděje, ţe to přispěje k lepšímu obrazu o jeho práci. Nestane 29

Srov. KYSELA, Jan. Parlamenty a jejich funkce v 21. století. Praha: Eurolex Bohemia, 2006. str. 20 - V. Havel – Projev prezidenta republiky v Senátu Parlamentu České republiky 5. 3. 1997.

49

se to ale samo. Bude to záviset kvalitě všech prací senátorů a jejich stálé komunikaci s veřejností.

4.4 Přímá volba prezidenta Dosavadní procedura nepřímé volby30 Volba prezidenta patřila aţ donedávna do kompetence Parlamentu České republiky, který jej volil na společné schůzi obou komor Parlamentu. Prezidentem republiky mohl být zvolen občan, který měl české občanství, měl právo volit a dosáhl věku 40 let. Funkční období prezidenta bylo 5 let, kaţdý prezident mohl být zvolen maximálně dvakrát za sebou. Navrhovat kandidáta na post prezidenta mělo oprávnění nejméně deset poslanců nebo deset senátorů. Tím bylo dáno, ţe téměř kaţdá politická strana, která byla zvolena do Poslanecké sněmovny, získala moţnost navrhnout kandidáta. Volba prezidenta se konala v posledních 30 dnech volebního období úřadujícího prezidenta. V prvním kole volby byl zvolen prezident, pokud kandidát získal nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců i senátorů. Pokud ţádný z kandidátů nezískal nadpoloviční většinu hlasů, konalo se do 14 dnů druhé kolo volby. Do druhého kola postoupil kandidát, který získal nejvyšší počet hlasů v Poslanecké sněmovně i v Senátu. Pokud bylo více kandidátů, kteří získali stejný nejvyšší počet hlasů v Senátu, sečetly se hlasy odevzdané pro ně v obou komorách. Do druhého kola postoupil kandidát, který takto získal nejvyšší počet hlasů. Prezidentem byl zvolen kandidát, který získal nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců i nadpoloviční většinu přítomných senátorů. Pokud nebyl prezident zvolen ani ve druhém kole, konalo se do 14 dnů třetí kolo, v němţ byl zvolen ten kandidát, který získal nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců a senátorů. Pokud nebyl prezident zvolen ani ve třetím kole, konaly se nové volby.31 Přímá volba prezidenta Dne 14. prosince 2011 schválila Poslanecká sněmovna ústavní zákon č. 71/2012 Sb., jímţ se přímá volba zavádí. Senát pak 8. 2. 2012 tuto změnu potvrdil. Nový způsob volby prezidenta vstoupí v účinnost 1. října 2012. Vláda zároveň vypracovala návrh prováděcího zákona a podala jej 27. 2. 2012 ke schválení. Pokud by zákon nebyl přijat, nebylo by moţné prezidenta volit a český stát by byl po 7. 3. 2013 bez prezidenta. V tomto okamţiku by pravomoci prezidenta přešly dle čl. 66 Ústavy na předsedu vlády a předsedu Poslanecké sněmovny. 30 31

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Volba_prezidenta_%C4%8Cesk%C3%A9_republiky. KOUDELKA, Zdeněk: Prezident republiky. Praha: Leges, 2011.

50

Procedura přímé volby Legislativní rada vlády doporučila jako variantu pro přímou volbu hlavy státu moţnost, která je vyuţívána i při volbách do Senátu. Navrhovat kandidáta bude moci nejméně 20 poslanců nebo 10 senátorů, anebo kaţdý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let a jestliţe jeho návrh podpoří petice s podpisy nejméně 50 000 občanů. Volbu prezidenta republiky bude vyhlašovat předseda Senátu, konat se bude tajným hlasováním. Právo volit bude mít kaţdý český občan, který dosáhl věku 18 let. V prvním kole můţe být zvolen kandidát, který získá nadpoloviční většinu všech platných hlasů. Pokud nikdo nadpoloviční většinu nezíská, bude se do 14 dnů konat kolo druhé, do kterého postoupí dva nejúspěšnější kandidáti z kola prvního. Ve druhém kole pak bude zvolen ten kandidát, který získá hlasů více. Novela Ústavy téţ přináší i určitá omezení hlavy státu. K zastavení zatím nevyřízené trestní kauzy bude prezident potřebovat ještě kontrasignaci od premiéra nebo jím pověřeného člena vlády. Novela dále rozšiřuje i výčet důvodů pro odvolání prezidenta. Senát můţe se souhlasem Poslanecké sněmovny podat Ústavní ţalobu k Ústavnímu soudu nejen pro velezradu, ale i pro hrubé porušení ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku. Imunitu bude mít přímo volený prezident jen po dobu, kdy bude ve funkci. V zemích Evropské Unie, které jsou republikou, probíhá přímá volba ve dvanácti zemích. V sedmi je volen nepřímo, a sedm zemí jsou monarchie. V naprosté většině zemí, v nichţ je volen přímo, funguje jako standartní parlamentní demokracie, kde má hlavní slovo premiér. Dvoukolový většinový systém pravděpodobně přinese to, ţe ve druhém kole se obvykle většina sjednotí na umírněnějším kandidátovi. Bude to muset být většinou kandidát, který neoslovuje jen pravicové nebo levicové voliče. Přímá volba však můţe přinést i moţné spory prezidenta s vládou, pokud budou patřit k opačným politickým stranám. Také zde hrozí, ţe občané budou jiţ unaveni z příliš častých voleb, vzhledem k tomu, ţe k trojím parlamentním, krajským a obecním volbám přibudou ještě prezidentské. Mohlo by to vést ke sníţení voličské účasti. Pokud jedna z politických stran nepostaví vlastního kandidáta, mohly by strany svou dohodou ovlivnit výsledek přímé volby. Přímá volba můţe téţ posílit váhu prezidentského úřadu na úkor vlád. Kladem přímé volby bude to, ţe lidé budou vtaţení do demokratického procesu v podobě celostátního plebiscitu, kde nepůjde jen o osobnost kandidáta, ale také o jeho

program.

Bude

to

příleţitost

k celostátní

diskusi

například

o

důleţitých

zahraničněpolitických prioritách, jako je budoucnost země v Evropské unii. Umoţní, aby se 51

do úřadu dostal široce respektovaný, umírněný a nadstranický prezident, který nebude společnost rozdělovat a nebude se snaţit rozšiřovat své pravomoce aţ na hranu ústavnosti.

Závěr – Úvaha o fungování senátu v našem parlamentním systému v dalším období Svou práci jsem zahájil historickou analýzou, tj. ideovými východisky a zdroji z historie. Věnoval jsem se čtyřem hlavním představitelům, byli to Thomas Hobbes, John Locke a Jean Jacques Rousseau a Charles Louis Montesquieu. Všichni čtyři vytvořili politické teorie na přirozenoprávním a smluvním základu a zahájili období ideové revoluce. Kaţdý z nich však řešil základní problém své doby svým způsobem, i kdyţ řadu rysů měli společnou. Jejich teorie se odráţely ve větší či menší míře i v základech parlamentních systémů v Evropě. Míru tohoto odrazu jsem se ve své práci snaţil zachytit. V práci jsem podal i základní informace o ústavních systémech vybraných zemí Evropské unie a porovnal je s hodnocením dvoukomorového systému ČR. Tomuto tématu jsem věnoval dostatečný prostor a své srovnání jsem ještě rozšířil i o celkový přehled parlamentních systémů v celé Evropě. V kapitole o Senátu ČR jsem se věnoval postavení Senátu v rámci Parlamentu ČR, jeho společným i odlišným činnostem ve srovnání s Poslaneckou sněmovnou. Nastínil jsem význam a úlohu Senátu ČR, jak se vyvíjely v období od vzniku Senátu aţ po současnou dobu. Mým záměrem bylo téţ zachytit vývoj autority Senátu ČR od jeho prvopočátku fungování, kdy byl veřejností odmítán a kdy musel projít různými zkouškami. Senátu se vyčítalo, ţe svými pravomocemi brzdí legislativní proces, komplikuje jej a protahuje. V průběhu času se však ukázalo, ţe Senát obhajuje svůj smysl a ţe hlasy o jeho nepotřebnosti slábnou jak mezi politiky, tak i mezi občany. Potvrdilo se, ţe Senát volený na základě většinového volebního systému poskytuje poněkud jiné sloţení politického náhledu české veřejnosti, který umoţňuje podrobit návrhy zákonů poněkud jiným hlediskům, neţ jaké má Poslanecká sněmovna.

52

A na závěr své práce bych se chtěl zamyslet nad funkcí senátu v našem parlamentním systému v dalším období a kde já osobně vidím moţnosti zvětšování významu Senátu. Senát má však několik významných funkcí, které Senát plní a měl by plnit i v budoucnu. Jeho nejdůleţitější funkcí je činnost, kterou by vykonával v případě rozpuštění Poslanecké sněmovny a neexistenci vlády vybavené důvěrou Parlamentu. Jde o kontinuitu v práci zákonodárné a vůbec ve sféře politické moci. Jde o nástroj, který umoţní čelit krizím či překlenout období, kdy určité ústavní instituce nebudou existovat nebo budou ochromeny. Druhým důleţitým úkolem Senátu je jeho účast na zákonodárném procesu, koriguje legislativní návrhy zákonů, které přicházejí z Poslanecké sněmovny. Proto jeho role jako nástroje ke zlepšení přijímání zákonů poroste. Myslím si, ţe místo, kde by Senát v současné době mohl mít do budoucna ještě větší význam, je zahraniční a evropská politika. Mám na mysli hlavně pěstování parlamentní diplomacie. Parlamentní diplomacie by tak měla slouţit k ještě intenzivnější výměně informací a zkušeností, k vytváření lepších podmínek pro hospodářskou spolupráci. Zde bych téţ chtěl zmínit dokumenty, které produkují evropské orgány, z nichţ mnohé projednávají senátní orgány. O některých se diskutuje i v plénu. Pro budoucno se zde otevírá velký prostor pro druhé komory parlamentů. Tyto nejsou a nebudou s vládami tak propojeny jako poslanecké sněmovny a mohou být proto kritičtější, aniţ to bude ohroţovat setrvání vlády v úřadě. Další oblastí, jejíţ význam se bude zvyšovat, je působení senátorů ve volebních obvodech. Senátoři jsou důleţitým pojítkem mezi občany a velkou politikou. Vzhledem k tomu, ţe senátoři jsou jako jednotlivci voleni ve volebních obvodech, stávají se jejich přirozenými představiteli. Podobně jako v zahraničí plní i u nás funkci pomocníka občanů při jednání s úřady. Jde tak o kontakt s veřejností, který je promítnut do veřejných slyšení a projednávání peticí. Veřejná slyšení slouţí Senátu k projednávání nejrůznějších otázek s odbornou veřejností. Senát má tak moţnost se přímo v plénu zabývat problémy, které trápí občany, potaţmo volební obvody. A proto i do budoucna zde vidím prostor pro ještě intenzivnější kontakt senátorů s občany, který by měl ještě bezprostředněji sledovat kaţdodenní ţivot občanů. Můj osobní názor na Senát se v průběhu zpracování této práce vyvíjel. Po prostudování všech potřebných pramenů o jeho práci jsem poopravil svůj názor na Senát. 53

Vidím, ţe Senát i přes relativně krátkou dobu své existence, prokázal, ţe je schopen dostat svým, i kdyţ omezeným kompetencím a ţe jeho snaha na zrovnoprávnění jeho postavení v Parlamentu je oprávněná. Proto se domnívám, ţe v průběhu dalšího období autorita Senátu poroste, protoţe Senát je činitelem, který posiluje stabilitu našeho ústavního a politického systému, vede k prohlubování demokracie v naší zemi.

54

Seznam použité literatury Literární prameny 1. BALÍK, Stanislav a kolektiv autorů. Politický systém českých zemí 1848-1989. Brno: Masarykova univerzita, 2007. 180 s. ISBN 978-80-210-4250-6. 2. CABADA, Ladislav. Politický systém Slovinska. Praha: Sociologické nakladatelství, 2005. 271 s. ISBN 80-86429-37-7. 3. HLOUŠEK, Vít a kolektiv autorů. Politické systémy. Brno: Barrister & Principal, 2011. 292 s. ISBN 978-80-87474-23-5. 4. KLOKOČKA, Vladimír. Ústavní systémy evropských států. Praha: Linde, 2006. 423 s. ISBN 80-7201-606-7. 5. KLOKOČKA, Vladimír; WAGNEROVÁ, Eliška. Ústavy států Evropské Unie 1. díl. Praha: Linde, 2004. 795 s. ISBN 80-7201-466-8. 6. KLOKOČKA, Vladimír; WAGNEROVÁ, Eliška. Ústavy států Evropské Unie 2. díl. Praha: Linde, 2005. 335 s. ISBN 80-7201-556-7. 7. KOUDELKA, Zdeněk. Prezident republiky. Praha: Leges, 2011. 223 s. ISBN 978-8087212-95-0. 8. KROUPA, Jiří a kolektiv. Soudobé ústavní systémy. Brno: Masarykova univerzita, 2001. 241 s. ISBN 80-210-2520-4. 9. KYSELA, Jan. Dvoukomorové systémy: teorie, historie a srovnání dvoukomorových parlamentů. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. 630 s. ISBN 80-86432-89-0. 10. KYSELA, Jan. Parlamenty a jejich funkce v 21. století. Praha: Eurolex Bohemia, 2006. 287 s. ISBN 80-86861-99-6. 11. PAVLÍČEK, Václav a kolektiv. Ústavní právo a státověda. I. díl Obecná státověda. Praha: Linde, 1998. 369 s. ISBN 80-7201-141-3. 12. PAVLÍČEK, Václav a kolektiv. Ústavní právo a státověda. II. díl Ústavní právo České republiky. Část 1. Praha: Linde, 2001. 551 s. ISBN 80-7201-273-8. 13. PAVLÍČEK, Václav a kolektiv. Ústavní právo a státověda. II. díl Ústavní právo České republiky. Část 2. Praha: Linde, 2004. 241 s. ISBN 80-7201-472-2. 14. SYLLOVÁ, Jindříška a kolektiv autorů. Parlament České republiky. Praha: Linde, 2007. 477 s. ISBN 978-80-7201-697-6.

55

Právní předpisy 1. Zákon č. 121/1920 Sb. 2. Zákon č. 150/1948 Sb. 3. Zákon č. 100/1960 Sb. 4. Ústavní zákon č. 150/1948 Sb. 5. Ústavní zákon č. 100/1960 Sb. 6. Ústavní zákon č. 143/1968 o Československé federaci 7. Ústavní zákon č. 125/1970 Sb. 8. Ústavní zákon z 28. 5. 1975 9. Ústavní zákon č. 183/1989 Sb. 10. Ústavní zákon č. 182/1989 Sb. 11. Ústavní zákon č. 14/1990 Sb. 12. Ústavní zákon č. 91/1991 Sb. 13. Ústavní zákon č. 1/1993 Ústava České republiky

Internetové zdroje 1. http://www.senat.cz/ 2. http://cs.wikipedia.org 3. http://upload.wikimedia.org

56

Přílohy Příloha č. 1 Sloţení Senátu v letech 2010 - 2012

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Sen%C3%A1t_Parlamentu_%C4%8Cesk%C3%A9_republiky staţeno 12. 6. 2012

57

Dvoukomorový parlament, úloha a význam senátu v právním státě

Recommend Documents