Dvakrát zachráněné dítě

3/2007 • ROČNÍK XXXIX

Dvakrát zachráněné dítě

Ježíšovi nepřátelé

Ohrožení rodiny

v postmoderní

době

Téma čísla: Život v ohrožení

evangelizace

Pavučina

– záchytná síť je tu čtvrtá oblast a to jsou přednášky. Na nich jsou děcka konfrontována s tématy, se kterými se setkávají, které řeší a mohou se od nás dozvídat o jiném, křesťanském pohledu na tato témata. Během přednášek získáváme spoustu nových kontaktů a my pak děcka zveme na naše akce, například kluby, o kterých už jsem se zmínil. Ty kluby jsou stejné jako setkání dorostu a mládeže v církvi a nebo jsou v něčem jiné? Ivo: Jsou určitě jiné. Ten program na klubech není jen ryze křesťanský. Je to dáno tím, že všechny děti jsou nevěřící, nevyrůstají v křesťanských rodinách a mají úplně jiné pohledy na život a na svět okolo sebe. Průběh

Dne 5. října 2007 si Michal Vašenda a Ivo Neuvirt jako pracovníci Občanského sdružení DEN – Pavučina připomínali pětileté výročí založení sdružení a ohlíželi se službou dětem v Ostravě Kunčičkách, kterou dělají ještě déle. I proto vám chceme přiblížit jejich práci formou rozhovoru, který s nimi vedl Petr Húšť.

Ahoj Michale a Ivoi. Kluci, co vlastně představuje služba dětem v Pavučině? Michal: Pavučina je občanské sdružení, které sdružuje skupinu lidí z našeho sboru v Ostravě-Kunčičkách, kterým záleží na „děckách“ toulajících se okolo našeho sboru a kteří chtějí těmto „děckám“ dát smysluplnou činIvo Neuvirt a Michal Vašenda

nost, mít s nimi přátelství a zvěstovat jim Ježíše. To je úžasné, že se věnujete dětem z okolí sboru. Jaká je vaše hlavní činnost a jakým způsobem jim chcete ukázat na Ježíše? Ivo: Já si myslím, že naše hlavní činnost se dá rozdělit do tří oblastí. Ta první hlavní je klubová činnost. To znamená kluby, které jsou specifické pro každou věkovou skupinu, se kterou pracujeme. Pak jsou to velké akce, jako například dětské dny, taneční soutěže, na které přichází i okolo 120 dětí. Třetí oblastí jsou tábory, které jsou opět specifické pro „děcka“, se kterými pracujeme. No a vlastně ještě

těchto klubů je o zájmových činnostech. Vždy se snažíme předat krátké zamyšlení, abychom v nich budovali základní povědomí o Bohu a křesťanství. Na setkání dorostu a mládeže v církvi bychom mohli jít do hloubky, my však na klubech předáváme to, že Pán Bůh a Boží principy vůbec existují. Michal: Já bych to doplnil. To těžiště stavby programu je ve vytvoření prostředí, kde budujeme kontakt a přátelství s těmi dětmi a pak předáváme zvěst o Ježíši. Tak to jste se „zakousli“ přímo do toho, co děláte, ale jak a proč vlastně došlo k založení občanského sdružení s názvem Pavučina? Michal: Sdružení Pavučina mělo vlastně zastřešit práci s dětmi, která

2

ŽIVÉ SLOVO

evangelizace

s nejpevnějšími vlákny

obsah Evangelizace Pavučina – záchytná síť . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .2 Obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .3 Úvodník Nový život ve starém světě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .4 Tématické články Náš život je naozaj ohrozený! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .5 Krédo. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .5 Najvýznamnejšie trendy slobody vyznania v roku 2007 . . . 6 Mučedníkem pro víru v Krista . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .7 Ohrožení rodiny v postmoderní době . . . . . . . . . . . . . .8 Příběhy ohroženého života Dvakrát zachráněné dítě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 Pohnutý příběh Reného Stutze . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 Evangelizace Pavučina - záchytná síť (dokončení ze str. 3) . . . . . . . 16

tehdy vznikla, rozvíjela se a rozrůstala. Byla tu potřeba pokrýt náklady na tuto činnost a také to byl nejlepší způsob, jak vstoupit do komunity nevěřících lidí okolo nás. Církev u nevěřících lidí nemá dobrou pověst, lidé se jí bojí, vytvářejí si odstup a mají vůči ní silné předsudky. Založení sdružení Pavučina nám umožnilo se těmto nevěřícím lidem přirozeně přiblížit. Kdo stál u zrodu této práce a u založení Pavučiny? Michal: Současný ředitel programu Stáže v Křesťanské akademii mladých Honza Kuklínek. Ivo: Honza byl ten, kdo stál u zrodu této práce, zjišťoval u jiných sdružení, jaké jsou možnosti, výhody a nevýhody, zda založit samostatné sdružení. No a jako nejlepší se jevilo založit pobočku již existujícího Občanského sdružení DEN, které fungovalo v Praze, ve Vsetíně a v dalších městech. Michal: My jsme byli pátá pobočka, která si dala název Pavučina. Proč název Pavučina? Co to znamená? Ivo: Nevěděli jsme jaký dát název, tak jsme vyhlásili soutěž o Studentskou pečeť, kterou vyhrál Miloš Diatka. Proč tedy Pavučina. Pavučina jde od středu dál, okruh se zvětšuje, což vyjadřuje naši touhu začít s misií tady v Kunčičkách a pokračovat dál v Ostravě a okolí. Pavučina je záchytná síť a je to nejsilnější vlákno, které existuje. Michal: Také má ten význam, že uprostřed je Bůh a vše okolo by mělo vycházet od Něj. Jaké jsou výhody a nevýhody toho, že misijní práce pro děti a mládež je zastřešena pod občanských sdružením? Michal: Výhoda je, jak už jsem říkal, že lidé nemají vůči nám, naší práci předsudky, jako vůči církvi. Ivo: Pokud je to samostatná činnost, tak není svázaná zkostnatělostí dřívějších stylů a důrazů, ale může to být čerstvé a aktuálně ušité na potřeby a vytýčený cíl. Sdružení by mělo pomoci vytvářet most mezi církví a nekřesťanskou společností. Pokud v církvi dozrajeme a jsme toho schopni sami, není takového mostu potřeba a může být zrušen. Sdružení, které má být mostem mezi církví a nevěřícími, má význam jen tehdy, když jdeme oběma směry. Když přivádíme skrze misijní aktivity lidi do sboru a když sbor POKRAČOVÁNÍ NA STRANĚ 16

Svědectví Mohu se ještě setkat se zesnulým synem? . . . . . . . . . 16 Biblický kvíz Rozhovor s neznámou. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .17 Příběhy ohroženého života Považovali ma za zradcu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 Slovníček pojmů Církev – pojem Bible i současnosti . . . . . . . . . . . . . . . 20 Okénko pro sestry Prázdné místo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 Rozhovor Ježíšovi nepřátelé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 Biblické vyučování Moudrost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 Boží moudrost podle Jakuba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 Zprávy ze sborů Miroslav Osouch. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .31 Fred Kelling . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 Ohlédnutí Deset let Letní biblické školy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 Svědectví Mohu se ještě setkat se svým synem? . . . . . . . . . . . . . 35 Informácia Biblická škola v Polsku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36

Téma příštího čísla: Hodnověrnost církve (služba lidem na okraji, prakticky projevená láska, jsem věřící ale zbor nepotřebuji). Články k tématu příštího čísla, jakož i další příspěvky zasílejte do konce listopadu 2007 na adresu odpovědného redaktora. Děkujeme. Redakce.

ŽIVÉ SLOVO

3

úvodník

tiráž

Nový život

ve starém světě

Milí čtenáři, zvolili jsme pro toto číslo časopisu téma, které se na první pohled může zdát odtažité, protože mnozí necítíme bezprostřední ohrožení na životě. Těšíme se obrovské svobodě slova a pohybu. Vše, co by nás mohlo ohrožovat, je naopak z našeho života vytěsňováno a rizika jsou snižována na minimum. To však paradoxně působí negativně na duchovní život. Rostoucí jistoty, blahobyt a všechny ty vymoženosti civilizovaného světa se paradoxně stávají překážkou duchovnímu životu. Je to i otázka motivace. Chceme mít už teď ráj na zemi a přestáváme se těšit na to, co Bůh připravil a co nás přesahuje. Navíc se stále rozšiřuje nabídka pokušení a nový život v nás, život vzkříšený s Kristem, je stále intenzivněji ohrožován. Na druhou stranu je to samozřejmě výzva. Kde jinde by se ten nový život v nás měl naplno projevit, než právě v tomto starém světě ovládaném hříchem a zlem. Pán Ježíš se nám stal vzorem Kristovství, chcete-li křesťanství, ukázal naplno onen paradox nového života, který vítězí způsobem, jenž se starému světu zdá být prohrou. Byl reprezentantem nového života ve starém věku, nositelem Božích pravidel v prostředí lidské svévole a zla. Kristův život byl v tomto světě ohrožený od začátku do konce. On však s ohrožením počítal a často obracel domnělou prohru v prokazatelné vítězství. Věděl totiž, že Boží království není z tohoto světa a že Boží vláda jej daleko přesahuje. Co se zdá být dočasnou prohrou, je v Božím světě věčným vítězstvím. Kdo chce žít v Boží dimenzi, musí se řídit Božími pravidly a nechat se vést Vládcem, který vidí a oceňuje naši víru a oddanost zvláště tam, kde se zdá, že prohrává. Svět spoléhá na to, co vidí kolem sebe, my však máme spoléhat na toho, který není vidět. Jestli tedy něco ohrožuje náš duchovní život, pak je to především ono napětí mezi novým životem v Kristu a starým

4

ŽIVÉ SLOVO

životem v těle. Tady se odehrávají ty nejtěžší bitvy. Když jsou muži v největší síle pokoušeni vyklidit pole duchovního zápasu a práce ve sboru, protože se zaměřují na to, co je vidět a co se dá uchopit. Když chlapi přenechávají vše mládeži, ženám nebo důchodcům, a církvi chybí vůdcové. Když místo vytváření prostoru pro duchovní život a zapojování nových lidí do duchovní práce svazují své sbory lidskými tradicemi, protože jsou nejistí a bojí se o svou pozici. Když se snaží nalít nové víno do starých měchů, nově probuzený život do starých zbožných forem (Mr 2). Když chybí spojovací článek mezi generacemi a není, kdo by se postavil mezi dvě barikády nesoucí nápisy: „Nechejte nás vydechnout“ a „Dejte nám nadechnout.“ Nicméně napětí mezi novým životem a starým světem musel snášet i Pán Ježíš a evangelisté nám názorně popsali, jak se s tím vypořádal. Co dělal, když na něj zbožní vůdci, sami chyceni do pasti farizejství, strojili léčku, aby spolu s Ježíšem udusili i ten jeho nový duchovní náboj. Vždyť ve hře byly jejich vlastní pozice. Jak uměl být ostrý a nekompromisní, když hájil pravdu před lží, Boží zájem před zájmem těla. Používal silné expresivními výrazy a neadekvátně projevovanou zbožnost vyháněl dokonce s bičem v ruce z Božího domu. Zdá se mi, že našemu sladkému křesťanství někdy uniká tento radikální rozměr. Rozměr zápasu o život, který je ohrožen, kde záchrana života má větší váhu než naše lidské, často pokřivené představy o Bohu. Vždyť i Pavel musel napomínat Petra, protože svým pokrytectvím ohrožoval samu podstatu evangelia (Gal 2). Napomenul jej veřejně, stejně jako to dělal Pán Ježíš s farizeji, bez ohledu na to, že měl Petr za sebou dvacet let křesťanské služby a spoustu zásluh. Nový život v nás je ohrožován, týká se to každého křesťana bez výjimky. I proto vám přeji, abyste z tohoto čísla načerpali nejeden duchovní impuls. JAREK ANDRÝSEK

Vydává A-ALEF Bořivojova 620/29 718 00 Ostrava www.ziveslovo.cz

Odpovědný redaktor a adresa české redakce Jaromír Andrýsek Okrajová 3, 737 01 Český Těšín tel.: 552 321 184 a 776 737 2082 e-mail: [email protected]

Adresa slovenskej redakcie Peter Kozár Vajnorská 9, 831 03 Bratislava Tel.: 02 4437 2169 a 0908 390 753 e-mail: [email protected]

Redakční rada Ján Číž, Ján Hudec, Matúš Koša, Peter Kozár, Ján Kučera, Ján Ostrolucký, Tomáš Pala, Pavel Šíma, Petr Vaďura, Jan Vopalecký, Ľubomír Vyhnánek, Irena Zemanová

Grafická úprava a tisk Vydavatelství g-koukol.cz Ostravská 130, 735 62 Český Těšín-Mosty

Expedícia, administrácia a platby pre Slovensko Kresťanské centrum BEREA, Alstrova 38, 831 06 Bratislava tel.: 02 43641881, 0905 249379 e-mail: [email protected]

Expedice a administrace pro Českou republiku A-Alef, Bořivojova 620/29, 718 00 Ostrava-Kunčičky tel.: 596 784 269, 732 490 072 e-mail: [email protected], www.a-alef.cz

Platby a dobrovolné příspěvky pro Českou republiku A-Alef Ostrava, Komerční banka Ostrava číslo účtu: 81006-761/0100 Vždy je nutné uvést přidělený variabilní symbol odběratele.

Správa inzerce Jaromír Andrýsek Okrajová 3, 737 01 Český Těšín Tel.: 558 734 794 a 776 737 282 e-mail: [email protected]

Předplatné na celý rok 140 Kč + poštovné 60 Kč jednotlivá čísla 35 Kč + poštovné 15 Kč na Slovensku 200 Sk + poštovné 60 Sk Předplatné na další období končí jen písemným či telefonickým odhlášením v administraci. Časopis vychází čtyřikrát do roka. Registrační číslo MK ČR 6480 ISSN 1210-6526

tématický článok

Náš život je naozaj

ohrozený!

Náš život je naozaj ohrozený! Ak si aj odmyslíme islam, terorizmus, jadrový konflikt, či ekologickú krízu, globálne oteplenie planéty a mnohé iné negatívne javy súčasnosti, musíme smutne konštatovať: Náš život je naozaj ohrozený! Nedá sa nič robiť. Keď hľadáme riešenie, musíme aj v tomto prípade začať sami od seba. Vieme naozaj, čo je život, ten skutočný, naozajstný? Pán Ježiš Kristus povedal: „Ja som cesta, pravda i život. A nikto neprichádza k Otcovi ak len nie cezo mňa.“ Musíme vychádzať z tohto základu. Každý z nás môže prežívať okrem každodennej všednosti a rôznych ohrození aj onen nový, nevšedný a večný život s Pánom Ježišom Kristom, život dôvery a istoty. Potrebujeme nové narodenie, ale aj nové víťazstvá v živote viery, ak sme Kristovci. To všetko začína hlbokým kajaním sa – nie islam, nie terorizmus, jadrové konflikty, to ja som vinný z toho, že je život ohrozený. Môj život, aj život môjho blížneho, život na celej našej modrej planéte! Mnohé veci naozaj nemôžeme zmeniť, ani zastaviť. Svet je už raz taký. Ide si svojou cestou, žiaľ, do záhuby.

Ani Islam ako taký to nemyslí zle, aj tí teroristi sú presvedčení o svojej pravde a podľa svojej mienky to zle nemyslia, ani tí, čo sú ľahostajní voči ekologickým katastrofám a nerobia a často ani nevedia robiť nič účinnejšie, si v konečnom dôsledku nemyslia, že robia niečo zlé. Fakty však hovoria jasnou rečou: Náš život je ohrozený! Musíme s tým ako ľudia, či ako kresťania dnešnej doby niečo urobiť! Po našom úprimnom kajaní sa, začnime sami od seba s nápravou vecí v našich rodinách, kresťanských zboroch, všade okolo seba v mestách i na dedinách. Viem, celý svet nezmeníme, ale ak dovolíme Kristu, aby zmenil naše životy a naše postoje, ak poslúžime aspoň jednému človeku k večnej spáse, nebudeme tu nadarmo.

Lepšie je byť malým svetielkom vo tme, ako nadávať na tmu. Spisovateľ Jozef Cíger Hronský povedal: Lepšie je byť malým svetielkom vo tme, ako nadávať na tmu. Tma tu bude tak či tak, i život bude ohrozený tak či tak, ale Pán nás iste raz odmení, ak s tým v jeho silách urobíme čosi v sebe, aj okolo seba. JÁN KUČERA

báseň

Krédo Ja, člověk vinný miliónkrát, chcem iba – Odpusť – povedať a splatiť dlžné listy. Kým rozplynú sa moje dni, vlak odíde mi posledný, stôl žitia mať chcem čistý! Ja, človek prostred neverných, nechcem byť ako jeden z nich – - chcem verný Ti byť, Pane. Kým rozplynú sa moje dni, vlak odíde mi posledný, kým v bránach neba stanem. Ja, človek draho kúpený, chcem Bohu slúžiť noci, dni a verne skončiť službu. Kým rozplynú sa moje dni, vlak odíde mi posledný, - mám v srdci takú túžbu! JÁN KUČERA ZO ZBIERKY „VERŠOVANÉ ODPOVEDE“ S DOPLNENOU 3. A 4. SLOHOU

Prázdninové popoludnia pre deti na sídlisku v Bratislave-Rači

ŽIVÉ SLOVO

5

tématický článok

Najvýznamnejšie trendy slobody vyznania v roku 2007 TREND 1 – Zápasy islamu V celom moslimskom svete prebieha v súčasnosti mnohostranný konflikt. Islamskí fundamentalisti tvrdia, že len návrat k fundamentalistickému Islamu ako náboženskému, právnemu i politickému systému môže napraviť problémy (vrátane korupcie a všeobecného úpadku) v moslimskom svete a obnoviť vzostup, nadvládu a „slávu“ Islamu. Fundamentalisti sa v celom moslimskom svete v rôznej miere usilujú o prevzatie autority a moci od „sekulárnych“ moslimských nacionalistov. Keď raz bude moc v ich rukách, obrátia svoj zápas smerom von s cieľom presadiť vládu Islamu regionálne i globálne. Ilúzií zbavené masy moslimov, sklamané socializmom a nacionalizmom, sa obracajú vo veľkých počtoch k islamizmu (politickému Islamu) a fundamentalizmu, ktorý je jedovato anti-semitiský a anti-kresťanský. Toto má za následok, že z bežných moslimov sa stávajú radikálni, intolerantní a stále násilnejší. Sunniti a Šiíti medzi sebou zápasia o lokálnu politickú moc v Iraku a Libanone, o vedenie v moslimskom svete regionálne i globálne. Al-Káida a Hizballáh sa presadzujú v slabom, bezzákonnom a chaotickom prostredí,

aby sa zviezli na každej vlne (islamskej alebo politickej), ktorú môžu využiť a presadiť pritom svoju vlastnú agendu. Často ich sponzorujú štáty s islamistickou ideológiou ako Saudská Arábia a Irán.

Ako sa bude meniť, zasiahne to i ďalšie totalitné štáty (Vietnam, Laos a Severná Kórea) kde sú kresťania prenasledovaní a väznení podobne ako v Číne.

Uprostred tohto zmätku a nepokoja stále viac moslimov môže počuť evanjelium a stretávať sa s kresťanmi. Prispieva k tomu medzinárodná doprava (moslimovia cestujú von a kresťania cestujú do ich krajín) i hranice prekračujúce informačné zdroje ako rádio, satelity a internet. V dávnejšej minulosti sa len málo moslimov obracalo ku kresťanstvu, takže počty, v akých sa teraz moslimovia obracajú ku Kristovi, naznačujú úžasný nový trend. Niekoľkí odvážni priekopníci sa vystavili riziku a otvorene sa dožadujú slobody náboženského vyznania. Toto samozrejme vyvoláva horúce debaty a násilný odpor islamských fundamentalistov.

V nových, nezávisle sa vynárajúcich demokraciách, ambiciózni politickí vodcovia prichádzajú na to, že keď zahrajú na strunu väčšinovému náboženstvu, spoľahlivo im to zvyšuje popularitu. Politické ambície sú hybnou silou náboženského nacionalizmu a z neho vyplývajúceho prenasledovania náboženských menšín v mnohých krajinách sveta. V Indii Hinduistická nacionalistická strana Barantya Janata Party (BJP) vedie strategickú a vysoko úspešnú celonárodnú kampaň ako prípravu na federálne voľby v roku 2009. Stratégiou BJP je hinduizácia animistických kmeňov Indie, pričom za náboženskými obráteniami nasledujú politické. Súčasne si BJP robí meno medzi hinduistami tvrdými útokmi na kresťanských misionárov a evanjelistov, ktorých vydáva za najväčšiu hrozbu pre indickú národnú identitu a bezpečnosť. Počas roka 2007 vzrástla frekvencia aj intenzita prenasledovania v celej krajine. Modlime sa, aby rok 2008 bol rokom precitnutia a obrátenia tohto nebezpečného trendu, aby sa z Indie nestal po voľbách hinduistický štát. Zdroj: International Day of Prayer for the Persecuted Church (www.idop.org)

TREND 2 – Rast a dynamika východoázijskej cirkvi Napriek prenasledovaniu a útlaku cirkev vo východnej Ázii rastie a mocnie. Výnimkou je Kristom milovaná cirkev v Severnej Kórei, kde bola za minulých 54 rokov taká intenzívna izolácia, prenasledovanie a útlak, že tu zostalo sotva viac než otrasená „nalomená trstina“, ktorá potrebuje ochrannú Otcovu ruku, a „tlejúci knôt“, ktorý čaká na závan Ducha (Iz 42,3). Najvýznamnejší národ v regióne je Čína, ktorej 130-miliónová cirkev má fenomenálnu dynamiku. Spoločnosť volá po zmenách a mnohí ľudia, vrátane významných členov Komunistickej strany, si začínajú uvedomovať, že ekonomická reforma, pri ktorej absentuje etika a bez spoločenskej a politickej reformy, generuje bohatstvo ale aj všadeprítomnú korupciu. Z každej oblasti spoločnosti sa ozývajú hlasy volajúce po „kultúrnej transformácii“ a otvorenosti. Verejne sa začína uznávať, že náboženstvo a konkrétne kresťanstvo by mohlo napomôcť pri formovaní „harmonickej spoločnosti“. Čína je krajina v stave prechodu.

6

ŽIVÉ SLOVO

TREND 3 – Náboženský nacionalizmus

Evanjelikálna aliancia organizuje pravidelne jednu nedeľu v novembri Medzinárodný deň modlitieb za prenasledovanú cirkev (teraz to bolo 11.11.2007). Pri tej príležitosti zverejňujú množstvo námetov na konkrétne modlitby za našich bratov a sestry. Pre záujemcov ponúkam pravidelné týždenné zasielanie aktuálnych modlitebných námetov s témou misie a slobody vyznania vo svete. Stačí napísať krátky e-mail na [email protected] (pko). PETER KOZÁR

tématický článek

Mučedníkem

pro víru v Krista v Hamastánu

Rami Khader Ajad byl vedoucím jediného křesťanského knihkupectví ve městě Gáza. Navečer 6. října 2007 zavolal své rodině a kolegům z Palestinské biblické společnosti (PBS). Své těhotné ženě řekl, že ho vyzvedla skupina mužů a že přijde domů pozdě. „Jeho hlas zněl nervózně a bylo jasné, že nemůže otevřeně mluvit,“ vypráví pastor baptistů Hanna Massad, vedoucí sboru Ramiho Ajada. Jeho matka Anisa sdělila: „Do telefonu řekl, že s těmi lidmi stráví ještě dvě hodiny. Pokud se pak nevrátí, nevrátí se hodně dlouho.“ Ředitel PBS, Labib Madanat, okamžitě volal policii. V „přísně soukromém“ e-mailu uvědomil spolupracovník Simon Azazian úzký kroužek přátel a modlitebníků. Azazian prosil o naprostou diskrétnost, protože byl život Ramiho v ohrožení. Ve tři hodiny v noci ze soboty na neděli objevila palestinská policie mrtvolu Rami Ajada ve čtvrti Zeitun ve východní části města Gázy a podala zprávu vedení PBS. Zástupce nemocnice Šifa poznal na jeho těle rány nožem. Usmrcen však byl výstřely do hlavy a hrudi z naprosté blízkosti.

telefonické výhrůžky smrtí za misijní práci. Proto také prosili, aby se jejich jména nezveřejňovala. Rami vyprávěl svým kolegům jen několik dní před tím, než byl zavražděn, že ho sledovali podivní fousatí muži v autě bez poznávací značky. Půl roku před zavražděním Ramiho Ajada bylo biblické knihkupectví, jež na Palestinském náměstí v centru města Gázy působilo od roku 1999, dokonale zničeno explozí bomby. V tiskovém prohlášení zdůrazňuje Palestinská biblická společnost, že se ve společnosti těší oblibě a sice hlavně kvůli svým humanitárním aktivitám v celém pásmu Gázy. Rami Ajad byl původně katolíkem, který přestoupil k baptistům. „Nikdy nebyl muslimem“, prohlásil Hanna Massad. Proto je nutné vyloučit „trest smrti“ za přestoupení ke křesťanství jako motiv vraždy.

„Rami byl nejmírnější člen našeho týmu“, napsali spolupracovníci Biblické společnosti, když se s ním loučili. „Vždycky se usmíval. Jeho usměvavý obličej byl nerozlučně spjat s naším knihkupectvím. Přijímal hosty a soužil jim, jak by to dělal sám Ježíš.“

„Nevíme, kdo Ramiho zavraždil“, napsal ředitel PBS, Labib Madanat, „ale víme, že se stal mučedníkem pro svou víru v Krista.“ Ramiho matka Anisa je přesvědčena: „Zaplatil životem pro Krista.“ Suhad Massad, manželka pastora Hanna Massada, která vede práci PBS v pásmu Gázy, řekla: „Nevíme, kdo ho zavraždil a proč. Pro peníze nebo proto, že se prodávaly Bible?“ Zdůrazňuje: „Snažíme se ukazovat všem lidem Ježíšovu lásku, ale bez evangelizace.“

Tato vražda však nebyla až tak překvapivá. Spolupracovníci PBS obdrželi

Radži Surani, ředitel Palestinského centra pro lidská práva, vysvětloval:

„Tento odporný čin tady nepodporuje žádná náboženská skupina.“ Ministerstvo vnitra pod vedením Hamasu ujišťovalo, že tuto vraždu odsuzuje a bude jí vyšetřovat: „Tento těžký přečin nezůstane nepotrestán.” 50-ti letý křesťan Nikolas Isa řekl: „Dnešní den je černý den pro Gázu. Doufáme, že ho nezavraždili, protože byl křesťan.“ Jiný křesťan, 42-ti letý Jan Saad, dodává: „Něco takového se ještě nikdy v Gáze nestalo. Pokud si někdo myslí, že my křesťané kvůli té vraždě odejdeme, tak se mýlí. Tady je náš domov, jsme stejní vlastenci, jako každý jiný.“ Měsíc na to křesťané potajmu přiznávají: „Kdo může, odchází.“ A ředitel PBS Labib Madanat je přesvědčen: „Přišla hodina, kdy budeme muset platit nejvyšší cenu za následování Ježíše.“ V pásmu Gázy ovládnutém radikálním islámským hnutím Hamas žije podle odhadů mezi 1,4 milionu muslimů a asi 3.200 arabských křesťanů, z nichž většina náleží řecko – pravoslavné církvi. Sbor baptistů má asi 100 členů. Muslimové věřící koránu zpravidla vidí v křesťanech „chráněnce“ a podle obyvatel Gázy jsou násilné činy řídké. V minulých měsících bylo ovšem zničeno bombovými atentáty více než 40 zařízení, která souvisí se „západními hodnotami“ – video obchody, internetové kavárny, jedna americká škola a právě křesťanské knihkupectví PBS. Radikální skupina, která se nazývá „počestný meč islámu“, převzala za tyto útoky odpovědnost. Hamas vehementně odmítá jakoukoli odpovědnost za pronásledování křesťanů. Pohřbu Ramiho se účastnilo asi 300 křesťanů i muslimů. Velká delegace Hamasu navštívila na příkaz ministerského předsedy Ismaila Hanije rodinu Ajad a vyslovila jí soustrast. Hanije vraždu odsoudil a ujistil, že nedopustí, aby někdo sabotoval muslimsko-křesťanské vztahy.“ Teprve 26-ti letý Rami po sobě zanechal svou těhotnou manželku Pauline a dvě malé děti. JOHANNES GERLOFF, CHRISTLICHER MEDIENVERBUND KEP WWW.ISRAELNETZ.DE

ŽIVÉ SLOVO

7

tématický článek

Ohrožení rodiny

v postmoderní době

Úvodem Chceme-li probrat toto téma, měli bychom nejdříve definovat tři pojmy: ohrožení, rodina a postmodernismus. Jelikož se všichni určitým způsobem nacházíme v zajetí svého vlastního slovníku vymezeného naší výchovou, vlivy okolí a naší vyjadřovací schopností, nemůžeme si myslet, že určitá věc musí být chápána tak, jak tomu rozumíme právě my. Byl to právě postmodernismus, který nám ukázal, že pravděpodobně každý z nás vkládá do slov, jež vyřkl, svůj vlastní význam. Zdá se, že jsme tedy skutečnými vězni vlastního slovníku. Není pravda, že by každý vkládal do vyřčených pojmů stejný obsah. Někdy zase naopak vyjadřujeme stejnou pravdu pomocí jiných slov, i to může způsobit neshodu mezi lidmi, kteří mají na mysli totéž.

Ohrožení Ohrožení, to jsou nalíčené pasti. V povaze pasti je to, že jedná lstivě a je kamufláží. Nemůže se honosit tím, že je pastí. Naopak, bude se projevovat jako něco atraktivního a podnětného. Často ukáže kousek něčeho chutného a skryje hrozící nebezpečí.

Rodina Rodina je … ale je to vůbec v dnešní době tak jasné? Kdysi tvořili rodinu otec, matka a děti. Dnes se mluví o nukleární rodině, neúplné, roztrhané, náhradní, rozšířené a také o rodině biblické, židovské nebo křesťanské. Takže se o rodině můžeme bavit v různých rovinách, my jsme si vybrali rodinu křesťanskou. Chápeme ji jako skupinu lidí, která je spolu spojena Božím způsobem. To však ještě neznamená, že jednotlivé formy tzv. nukleární rodiny by nemohly být křesťanské. Přívlastek „křesťanský“ totiž vyjadřuje naši připravenost nechat se vést křesťanskými zásadami. A v čem tyto zásady spočívají? Především v tom, že v jejím centru je Ježíš Kristus, respektuje Boží slovo, vytváří atmosféru lásky a přijetí a její členové se řídí etikou určenou samým Bohem (Mt 7,12).

Postmodernismus Povšechně řečeno, je postmodernismus negativní reakcí na modernismus.

8

ŽIVÉ SLOVO

Měli bychom tedy nejdřív popsat modernismus a modernistickou rodinu, která se k němu přimkla. Modernismus se v rodinném životě křesťanů projevuje minimálně třemi rysy: intelektualismem, subjektivismem a moralismem.

Modernismus: Intelektualismus Intelektualismus vnímal Bibli jako příručku, která chce nakrmit jen náš rozum. Bibli tedy potřeboval jen k tomu, aby mu jaksi encyklopedicky či graficky poskytla odpovědi na jím kladené otázky. Rodina opírající se o intelektualismus sice přijímá Bibli, ale nakládá s ní jako s důkazním materiálem pro křesťanský světonázor. Takovýto intelektualismus vedl k tzv. „historické víře.“ S intelektualismem se setkáváme v různých formách, nejčastěji však jako s ortodoxií. Její náboženské přesvědčení nahrazuje upřímnou a živou víru a je chladné a tvrdé. Pravdu představuje intelektuálním způsobem bez zkušenosti. Je výsledkem intelektuální tvorby a ne kontaktu s Bohem. Rodiny, jež se řídí intelektualismem, se v rozhovorech snaží všemu spíše porozumět než to prožít. Srdce se dost neangažuje kvůli fascinaci rozumem a křesťanství se vyjadřuje rozumovým tedy filosofickým poznáním. Je to ubírání se rovnou cestou po stopách otce modernismu René Descartese a jeho prohlášení „cogito ergo sum!“ - „myslím, tedy jsem!“ Já a moje mysl musí být v centru. Zároveň je však nutné dodat, že se Bůh o naše myšlení zajímá a potřeba poznat pravdu je zde stále (Oz 4,6). Pokud však zredukujeme naše křesťanství jen na intelektuální cvičení, deformujeme i obraz Krista, kterého má křesťanská rodina ukazovat. Pokud intelekt likviduje v životě rodiny prakticky prožité zprostředkování pravdy, pak je to špatně. V rodině pak nikdo neprožívá působení Boží moci svěžím a živým způsobem a Bůh v ní není vidět. Není divu, že rodinná modlitba zkostnatí až se úplně vytratí. Křesťanství je nahrazeno křesťanským světonázorem. Rodina se považuje za křesťanskou, ale ve skutečnosti odráží jen lidský názor a člověk

je také v centru rodiny. Takto se projevuje modernismus v rodině.

Modernismus: Subjektivizace Subjektivizace spočívá v tom, že se rodina řídí více svými pocity a náladou, než Božím slovem. Této pasti si člověk nevšimne, řídí se svými pocity a dále navenek akceptuje Bibli. Důraz duchovního života rodiny je přenesen do subjektivní roviny. Se soukromými nebo denominačními názory se nakládá jako s objektivní pravdou zjevenou Bohem. Tento subjektivismus je projevem pýchy, která člověku namlouvá, že je schopen do detailu pochopit, popsat a předat objektivní pravdy Písem. Tím, že se subjektivizaci dává objektivní forma, má na rodinu negativní vliv. My přece nemusíme mít odpověď na všechny otázky, abychom mohli následovat Boha. Je to modernistické přehodnocení role lidského rozumu a další modernistický úskok. Takovýto přístup vytváří dojem rozvíjejícího se optimismu, kde je možné vše vysvětlit, poskytnout odpověď na každou otázku, udělat dojem, že se člověk stal mocným až všemocným. Tento postoj vede až duchovní sebevraždě.

Modernismus: Moralizování Moralizování spočívá ve snaze nahrazovat Boží Slovo vlastními zásadami a seznamem přikázání a závazků. Bůh je zde odsunut na druhou kolej, protože důležitější jsou naše vlastní pravidla. Moralizování chybí upřímné osobní pouto s Bohem a proto se je snaží vyplnit náhražkami. K evangeliu přistupuje jako k zákonu a Boha představuje jako Suveréna, který vyžaduje jen podřízenost a poslušnost. V takovéto zbožnosti chybí radost a vděčnost. Křesťanství je pak vnímáno jen jako souhrn závazků. Rodina vedená moralizováním neprožívá moc evangelia.

Závěr Ve všech třech případech se projevilo zneužití modernismu. Není tedy divu, že se dostavila reakce, kterou označujeme jako postmodernismus, tedy něco, co nastupuje po modernismu. Je

tématický článek

BŮH

TŘI MODELY RODINY

Teocentrický model

to negativní reakce na modernismus. Křesťané nemají žádný důvod, stavět se za modernismus. Ukazuje se, že evangelikální křesťané vyčítají modernismu totéž, co postmodernisté. Nechtějí své rodiny vydávat spárům intelektualismu, subjektivizace a moralizování. Jde o to, aby se křesťané v zápase s negativními aspekty postmodernismu nestali pěšáky modernismu.

V jaké době žijeme? Co je to postmodernismus? Postmodernismus je novou kulturní situací, která se nesmířila s modernismem. Vyznačuje se vzpourou proti zaměření na člověka, jako způsobu řešení našich problémů. Postmodernismus je velmi důležitým a aktuálním tématem křesťanů 21.století. Má obrovský vliv na myšlení mladé generace. Mají-li křesťané zasáhnout novou generaci, pak by měli znát postmodernismus a způsob jeho argumentace. Církev Ježíše Krista je v každém dějinném období zodpovědná za nastupující generaci. Ve své neopakovatelné misi činění učedníků se musí církev setkat se soudobou kulturou a vypořádat se s pnutím své doby. Ve svém poslání nemůže podcenit ani jedno ani druhé.

ČLOVĚK

Modernistický model

Postmodernistický model Ignorace kultury nese s sebou riziko nepřizpůsobení se a nekritické přijímání kultury zase riziko synkretismu, promíchávání názorů. Existuje všeobecně přijímaný názor, že se modernismus propadá do hlubin dějin přímo před našimi zraky. Tato epocha trvala 200 let, od pádu Bastily (1789) do pádu totalitarismu (1989). Soumrak modernismu začal novou epochu popisovanou jako postmodernismus. Rodiče i všichni ti, kdo se věnují nové generaci, se zajímají o možnost opravdového vlivu na děti. V přístupu k nové generaci se setkáváme se třemi základními modely:

Teocetrický model Popisuje zásady křesťanské výchovy tak, že vztažným bodem je Bůh a hodnotový systém, který nám ukázal skrze Bibli. V tomto systému je Bůh uprostřed.

Modernistický model Popisuje potřeby člověka a snaží se je uspokojit opírajíce se o současné vědecké poznání. Člověk se stal hodnotou sám v sobě, schopný popsat své potře-

by a autonomně je naplnit. Bůh už není v centru, na jeho místo vstoupil člověk. Vztažným bodem výuky a výchovy se stala nová generace; ani ne tak tím, co potřebuje, jako spíše tím, co mu předkládá jeho okolí skrze současnou vědu.

Postmodernistický model Se zásadně odlišuje od teocentrického a modernistického modelu, které charakterizuje existence středu, vztažného bodu. Postmodernistický model nemá centrum, střed se zdá být nepotřebný a dokonce škodlivý. Tímto způsobem postmodernismus neguje jakoukoliv hodnotu. Jedinou hodnotou je podle postmodernismu to, že neexistuje hodnota. Autonomní už není ani Bůh, ale ani sám člověk. V postmodernismu se mluví o „smrti či dekonstrukci podmětu“, člověk neuznává žádný smysl. V pojetí jednoho z hlavních představitelů postmodernismu, francouzského filozofa Jacquese Derridy vede „smrt podmětu“ k negaci lidského dávání rozumného smyslu světu i sobě samému. Důsledkem „rekonstrukce podmětu“ je anarchismus, ideologie, která se vyznačuje nedostatkem jednoznačně popsaných, absolutních norem, zákonů či hodnot.

ŽIVÉ SLOVO

9

tématický článek Tři modely rodiny

Rodina v postmodernismu

Rodina v modernismu

Postmodernismus vyjadřuje únavu z hledání pravdy. Jeho hlavním rysem a vyznávanou pravdou je to, že nic není pravda. Postmodernismus útočí na biblické křesťanství kvůli monopolizaci pravdy, protože pravda se nejen nedá poznat, ale jednoduše neexistuje. Postmodernismus není ochoten přijmout systém, který si myslí, že se opírá o pravdu nebo dokonce o absolutní pravdu. Postmodernismus ostře kritizuje výlučnost biblického křesťanství a jeho základní pravdy. V následujícím přehledu uvádím způsob, jakým si jednotlivé modely uplatňující svůj vliv na dítě protiřečí:

Vztah modernismu ke křesťanství můžeme popsat jako odhodlanou nechuť přijímat zjevenou pravdu vírou. Modernismus se pokusil zdiskreditovat křesťanství, opírající se o model „sola scriptura“ („toliko Písmo svaté“). Z lůna modernismu vyrostla mimo jiné i hypotéza odmytologizování Nového zákona. Podle této hypotézy, reprezentované především Rudolfem Bultmannem, nám Nový zákon nepředkládá historickou pravdu, ale jednotlivé mýty. Odtud také názor, že narození Pána Ježíše z Marie panny nebo Kristovo zmrtvýchvstání nejsou historickými fakty, nýbrž mýty, jež reprezentují jinou pravdu, kterou je nutné nejdříve odkrýt. Takže, když učíme děti znát Bibli, pak podle modernistické teorie neučíme historická fakta, nýbrž metafory, porovnání, mýtus, za nímž se teprve skrývá určitá pravda, kterou lze jen těžko jednoznačně definovat. Hodnota rodiny pak byla stavěna na základě romantické lásky, lásky matky. Rodina byla spolu a všechny vazby mimo rodinu byly druhořadé. Rodiče byli přijímáni a jejich role spočívala ve schopnostech, jež se probouzely s příchodem dětí. Děti byly předmětem péče rodičů, kteří se je snažili chránit před zlým vlivem okolí, a to tak dlouho než děti dosáhly plnoletosti.

Postmoderna ovlivňuje rodinu nejvíc. Rodinné vazby už nejsou tak silné jako dříve. Důraz na autonomii každého člena rodiny vede k hledání osobního naplnění. Naplnění v rodině se stalo důležitějším než závazky vůči ní. Rodičovství se obecně představuje spíše jako určitá technika. Rodiče potřebují elementární základy péče o dítě. Děti jsou v postmoderní době považovány za kompetentní osoby, které můžete připravit na setkání se světem a ne je před ním chránit. Postmoderní rodina se vyznačuje pluralismem, demokracií, náboženskou svobodou, konsumním životním stylem, mobilností a stálým přístupem k informacím a zábavě. Lidé postmoderny si

křesťanství

modernismus

postmodernismus

BŮH

osoba

síla

možnost

BIBLE

zjevená pravda

mýtus

produkt kultury

proti Bohu

proti společnosti

to, co uznáš za hřích

jediný Spasitel

učitel

jeden z mnoha, příklad

hříšník

tvůrce

náhoda

svoboda od hříchu

svoboda společnosti

anarchie

HŘÍCH JEŽÍŠ ČLOVĚK SPÁSA

Rodina v postmodernismu Rodinný život prochází drastickou proměnou. Abychom lépe porozuměli dnešním rodinám a tomu, jak se odlišují od rodin v minulosti, musíme se podívat na principy, jež je utvářejí.

uvědomují existenci mnoha věroučných přesvědčení, různorodost reality jakož i pronikání a vzájemné ovlivňování mnoha světových názorů. Je to společnost, která ztratila víru v absolutní pravdu; pravda se stala předmětem volby. V životě rodin si můžeme všimnou nejméně tří trendů: • lhostejnost mládeže v otázkách rodinných vazeb; • nedostatek stability v životě manželů; • náhrada pojmu „rodinné hnízdo“ tzv. zrovnoprávněním žen.

Tyto trendy vedly k následujícím změnám: • rozčarování z optimismu slibujícího lidský rozmach; • nedostatek matky v domě; „Nedostatek matky“ to je situace, kdy je matka sice doma, ale neplní svou funkci nebo se chová neodpovědně. Matka se nevěnuje dětem, nemluví s nimi, nezajímá se o ně, zvlášť citlivé je to v době dospívání, názory dítěte ji nezajímají, trestá je nedostatkem verbální komunikace, za každou cenu se snaží nastolit vlastní pohled na věc. Nebere dítě vážně, jedná s ním autoritářsky, jako by nic neumělo, nemyslelo, bylo hor-

10

ŽIVÉ SLOVO

tématický článek

ší než ostatní a bylo třeba jej držet pod sukní. Je osobou, která dítětem manipuluje. • vliv elektronických médií.

Děti vychované v postmoderních rodinách jsou postmoderní Dítě už není zasazeno jen do rodičovského domu, ale od počátku jej provází i život ve společnosti. Musí si tedy vytvořit schopnost podřídit se oběma realitám. Ne všechny děti si s tím poradí. Některé odmítají dvě prostředí, protože nevidí spojení mezi domem a školkou nebo školou. Rodiny ovlivněné postmodernismem mají o evangeliu jen mlhavou či vůbec žádnou představu. A pokud ji mají, pak jim na mysl přichází jen ona negativní destruktivnost křesťanství. Nemá smysl je konfrontovat a čekat okamžitou reakci. Rodiny si nás chtějí napřed prohlédnout, pozorovat, jak Pán Ježíš jedná v našem každodenním životě. Mají na to právo. Vedeme-li rodinu k víře, nemůžeme to dělat nátlakem a čekat bezprostřední rozhodnutí. Nedostaneme se k mnoha rodinám, pokud budeme pragmaticky nastaveni jen na jejich obrácení. Když dnes mluvíme o evangelizaci, vybavuje se nám útočnost postavená na trefných a nezvratných argumentech.

Snažíme se dokázat existenci Boha, Kristovu jedinečnost nebo otázku verbální inspirace Písem svatých. V dnešních rodinách nemusíme být při zvěstování útoční, vzbuzuje to nedůvěru a dojem, že neneseme evangelium pokoje, nýbrž boje a touhy po osobním vítězství. Rodiny jsou zavaleny útoky reklamy, vzdělávacími či politickými programy, v nichž se představený produkt jeví jako jediný a nejlepší. Jak jsme bez něj vůbec mohli žít? Není divu, že současné rodiny jsou dezorientované a ztracené. Obsah, který jim máme předat se k nim musí dostat v atmosféře odlišné od té, ve které žijí. Zvykli jsme si představit evangelium pomocí tří, čtyř či pěti bodů. Myslíme si, že to musí účinkovat, protože to zabralo i při nás. Lidé právě se končící epochy modernismu takhle představovali pravdu. Takže i křesťané vyžívali výdobytků modernismu, pomineme-li fakt, že s modernismem zarytě bojovali. Modernisticky nastavení lidé měli rádi diagramy, tabulky, výpočty, prostě inženýrství; spatřovali v tom vědecký přístup. To k nim promlouvalo, vše muselo být podepřeno důkazy, vše muselo být vědecké. Pro postmoderní lidi nejsou důkazy potřeba. Pravdy evangelia vnímají jako tajemství, prožitek nebo dokonce dob-

rodružství. Pravda pro ně není inženýrským principem, ale spíše prožitou poezií. Mělo by nás to vést k zamyšlení, zda jako učitelé známe evangelium osobně a zda je součástí našeho života. Neneseme snad odpovědnost za to, že jsme evangelium natlačili do matematického vzorce, který je řešením každé vyřčené i nevyřčené otázky? Nenastal už čas, abychom se zastavili a důkladně se podívali na obsah a metodu našeho zvěstování? Díváme se na věci z Boží perspektivy? Možná jsme si osvojili obsah a metody, které v Kristově službě nenajdeme. On zvěstoval evangelium v kontextu Boží vlády, která se projevovala svou mocí a byla spojena s životem. Protože nové rodiny nemají vztažný bod a chybí jim základ, musíme jim ho poskytnout. Nemáme však právo vkládat na ně něco shora. Postmodernismus odkrývá lidskou prázdnotu. Ti, kdo pracují v rodinách, musí být schopni ukázat, jak se sami zbavili prázdnoty a jak tutéž věc mohou udělat celé rodiny. Postmodernismus ukazuje, že jsme zajatci jazyka, ale slova moc neznamenají, pokud nejsou podepřeny životem. Postmoderní rodiny očekávají, že Krista spíše uvidí, než by o něm jen slyšely a spolu s Řeky z evangelia volají: „Chceme vidět Ježíše.“ CZESLAW BASSARA

ŽIVÉ SLOVO

11

příběhy ohroženého života

Dvakrát zachráněné dítě Brněnský Žid, naturalizovaný Američan, křesťanský misionář na Filipínách a jedno ze 669 zachráněných dětí Nicholasem Wintonem vypráví svůj příběh. Narodil jsem se v Brně roku 1931 v židovské rodině. Otec byl obchodník s obuví. Rodiče své židovství nepraktikovali a poměrně brzy se rozvedli. Maminka se pak znovu provdala za pana Hochberga. Přestěhovali jsme se s ní a s bratrem Tonym na zámek v Těšanech u Brna. Bylo to krásné místo. Přijíždělo k nám mnoho návštěv a příbuzných. Obklopeni jsme byli služebnictvem a žilo se nám velmi příjemně. Zdálo se, že to tak bude napořád.

zala všechno opustit, kdyby matka s nevlastním otcem uvěřili, že nám hrozí smrtelné nebezpečí a přistoupili na vystěhování. Povolení a příležitost vylodit se v Austrálii měli. Stačil k tomu v podstatě jediný papír, jehož byli držiteli.

Do Velké Britanie

Promarněná příležitost k záchraně Zakrátko se ale psal rok 1938 a k nám na zámek přijela z Vídně teta Kamila se svou rodinou. Mně bylo sedm let a nechápal jsem souvislosti se zabráním Rakouska Hitlerem. Jen mně bylo divné, že tentokrát u nás teta zůstává déle než obvykle. Teď vím, že čekala na emigrační doklady k vystěhování do Austrálie. Naléhala i na mé rodiče, aby rovněž odjeli, oni to však odmítli s tím, že v Československu je jejich domov. Když dnes držím v ruce „Landing permit“ s datem 21. července 1939 s platností na jeden rok, říkám si, jak by se asi můj život vyvíjel, kdyby naše rodina tehdy doká-

Celá rodina Graumannových spolu

12

ŽIVÉ SLOVO

Pamatuji si, jak nás jednou maminka s bratrem vzala v Brně do divadla. Najednou se ozvaly podivné zvuky a do čekajícího zástupu před divadlem vtrhli nacističtí vojáci. Tloukli lidi hlava nehlava a sráželi je k zemi. Pak svoji zuřivost vybíjeli na židovských obchodech. Ničili výkladní skříně, fyzicky napadali Židy i Čechy, kteří se jim snažili pomoci. Matka nás uchránila svou duchapřítomností. Rychle nás zatáhla mezi dveře bočního vchodu divadla, kde jsme celou tu hrůzu přečkali. Potom jsme raději honem spěchali domů. Bylo to strašné.

Tom Graumann Nenávist k Židům na vlastní oči Pak se začaly dít věci pro mě těžko pochopitelné. Naší ulicí projížděly nacistické tanky a vojáci na motocyklech se sajdkárami. Měli dřevěné palice a jak jen mohli někoho uhodit, udělali to. Několik důstojníků vtrhlo do kanceláře mého otčíma a trvalo to dost dlouho než odešli. Následně v našem zámku bydlelo několik Němců v uniformách.

V čase prvních měsíců protektorátu „Böhmen und Mähren“ k nám přicházel evangelický farář Odstrčil z Klobouk u Brna. Maminka měla sympatie k jeho církvi a s odstupem doby si uvědomuji, že asi díky němu uvěřila, že očekávaný Mesiáš je Ježíš. A byl to patrně farář Odstrčil, který pomohl zorganizovat můj odjezd do Skotska. První srpnový den roku 1939 mě moje maminka spolu s babičkou odvezly do Prahy. V paměti mi zůstává výjev, jak jsme hledali hotel, kde bychom si mohli alespoň trochu odpočinout a přečkat noc. Nakonec jsme se ocitli v jakémsi pokojíku, ale já byl ze všeho natolik rozrušený, že jsem nedokázal spát. Když už se mi zdálo, že konečně usínám, probudily mě, že musíme jet na Wilsonovo nádraží. Bylo mi divné, že je tam tolik dalších dětí. Než jsem se vzpamatoval, stál jsem u dveří vagónu a maminka mi dávala do rukou nějaké papíry. Na krku jsem měl zavěšeno veliké číslo, ale pořád jsem plně nechápal, co se děje, ani mluvit jsem nemohl. Posadily mne do vlaku se dvěma zavazadly, ve kterých byla celá moje budoucnost. Uplakaná maminka a vyděšená babička zůstaly na nádraží. Netušil jsem, že jim dávám naposledy sbohem. A samozřejmě jsem nemohl tušit, že je to poslední vlak, který ještě mohl vyvézt židovské děti z obsazeného Československa. Můj bratr Tony zůstal pro nemoc doma. Měl jet následujícím vlakem, připraveným k odbavení na 1. září 1939. Ten však už nikdy nevyjel, toho dne to-

příběhy ohroženého života tiž začala druhá světová válka. On, rodiče, babička a skoro všichni příbuzní zemřeli v koncentračních táborech.

Ve Skotsku Do Anglie jsme dorazili lodí. Vlakem nás pak přesunuli až do skotského města Selkirk, kde skotská církev zřídila domov pro židovské děti. Zároveň vydávala časopis s inzeráty k adopci přijatých dětí. Přihlásila se také slečna Corsonová. Nedávno přijela z Palestiny, kde byla učitelkou. Ona a její rodiče si přišli vzít dvě děvčata. Nakonec rodiče nemohli dívky poslat. Slečna Corsonová napsala: “Zkusím se postarat o dva chlapce během jednoho měsíce.“ Takže nakonec jsem šel já sám a Tomáš Schlesinger. Měli jsme nový domov a mnohé se změnilo. Slečna Corsonová neuměla česky, já zase neuměl anglicky. Brzy jsem však začal zvládat novou řeč, navštěvoval jsem anglickou školu, česky jsem ale postupně zapomínal. To však nebylo to hlavní, co mě potkalo.

Dvakrát zachráněný Rok po mém příjezdu do Skotska zavítal do naší vesnice známý evangelista Robert Hudson Pope. Konalo se velké setkání dětí, kde se zvěstovalo evangelium. Tam se zvláštním způsobem dotklo mého srdce, že Ježíš Kristus je oním dávno zaslíbeným Mesiášem, který přišel, aby zemřel za naše hříchy. Nejvíc mě zasáhla Ježíšova slova: „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne můj otec.“ K jedné písni jsem se přidal i já. Nezapomenu, jak jsem vroucně zpíval: „Přijď do mého srdce, přijď do mého srdce, Pane Ježíši.“ U dveří mi kazatel pověděl slova, která mě provázejí celý můj život:

Tomův bratr Tony v roce 1939

Nahoře Tom a Caroline Graumannovi, dole jejich děti a Tom „Abys duchovně rostl, musíš denně číst Bibli, Boží slovo.“ Poslechl jsem ho. Uplynulo několik let. Jednoho večera jsem se vrátil ze setkání mládeže, rozsvítil lampičku a četl z Bible: „Posvěť mi všechno prvorozené, co mezi Izraelci otevírá lůno, ať z lidí či z dobytka. Je to moje“ (Ex 13,2)! Tehdy jsem pochopil všechny souvislosti. Narodil jsem se jako prvorozený v židovské rodině. Kdyby mě však nezachránil Nicholas Winton, obětavý burzovní makléř, kterému nebyl lhostejný osud židovských dětí a který pochopil nebezpečí nacismu, byl bych zahynul. Když jsem pak slyšel evangelium a uvěřil v Ježíše, který není jen Mesiášem Židů, byl jsem zachráněn podruhé. Tentokrát nejen pro časný život, ale pro věčnost. Jako prvorozený syn právem náležím Bohu, chci mu sloužit a pro něho žít.

Zpět v Čechách a dojemné setkání Po ukončení střední školy jsem vystudoval školu zdravotní a potom biblickou. S velkou radostí jsem jako misionář začal pracovat mezi domorodci na

Filipínách. Tam jsem také poznal svou ženu Caroline. Svatbu jsme měli v kostele, postaveném uprostřed džungle. Po té, co jsme adoptovali si dvě děti, se nám narodily další dvě, přestěhovali jsme se do Spojených států, kde jsme dlouhé roky sloužili hlavně zahraničním studentům. Po revoluci v roce 1989 jsem se ale vrátil zpět, abych sloužil svému Spasiteli tam, kde mám své kořeny. V Těšanech mně čekalo nezapomenutelné setkání s paní Marií, která si velmi přála se mnou mluvit. Během mé návštěvy vytáhla zpoza obrazu fotografie naší rodiny, které ji svěřila moje maminka. Celých padesát tři let je tam skrývala, aby mně je snad jednou mohla dát. V Praze jsem se pak setkal s mým prvním zachráncem, Nicholasem Wintonem, o kterém jsem dlouhé roky nic nevěděl a netušil, že to byl právě on, který mně umožnil cestu ke svobodě a vlastně i ke Kristu. TOM GRAUMANN

ŽIVÉ SLOVO

13

příběhy ohroženého života

Oáza pro drogově závislé v Nazaretu

Pohnutý příběh Reného Stuze V dubnu 2007 proběhly ve Vsetíně a v Kroměříži přednášky René Stutze, malého podsaditého prošedivělého sedmdesátníka, původem ze Švýcarska, žijícího v izraelském Nazaretu. Vede tam zařízení pro pomoc lidem s drogovou závislostí. Těch je dle jeho odhadu v současném Izraeli přes 25.000. Vedle toho pečuje o lidi, kteří onemocněli AIDS a ve zmíněném zařízení dožívají svůj život. René Stutz patří k poměrně velkému sboru Mesiánských Židů (asi 300 členů). V Nazaretu žije 5 000 muslimů a 54 000 židů a v obou komunitách jsou křesťanské sbory. Přednáška s obrazovou prezentací sestávala z životního příběhu Reného Stutze a svědectví o práci mezi drogově závislými a nemocnými AIDS a my vám ji teď přiblížime. René Stutz je dítě svobodné židovské matky. Jako nemanželské dítě si užil vrchovatou měrou tehdejší společenské poměry ve Švýcarsku, které takové děti odebíraly rodičům a odesílaly je do výchovných ústavů, kde z nich vyrůstali buď duševně choří lidé, kteří pak byli přesunuti do blázinců, anebo kriminální živly. I on byl považován za mentálně postiženého. Protože byl navíc tmavší pleti, užil si ústrků i po této stránce. Např. jedna vychovatelka mu drhla nemilosrdně krk ocelovým kartáčem a přitom mu hrubě nadávala do židovských sviní. Měl se vyučit zahradníkem, ale díky posudku psychiatrů mu to nebylo umožněno. Později se jeho osud změnil, a to ve chvíli, kdy se jeho matka provdala a René přijal jméno nového otce – Stutz. Po ukončení pobytů v ústavech se tedy stal plnoprávným občanem a navzdory své tehdejší hluchotě byl poslán do armády k pěchotě. Po vojně se protloukal různě. Začal pracovat v oboru sanitární techniky a naftového topení. Založil si dokonce malou firmu, ale měl problém ji udržet. Když mu jeho zaměstnanci zcela zničili firemní auto, zhroutil se. Začal brát Valium, a protože je bral nekontrolovatelně od tří lékařů na různých místech ve

14

ŽIVÉ SLOVO

Švýcarsku, kde měl pobočky své firmy, stal se na něm brzy závislým. Dávky se neustále zvyšovaly, až se stal lidskou troskou. Ve Švýcarsku právě působila misijní společnost Operace Mobilizace. Jeden večer byl pozván svou sestrou na jejich evangelizaci. Vlastně jen požádán, aby ji tam dovezl, proto zůstal sedět v poslední řadě, aby rychle zmizel. Před tím si však vzal Valium na kuráž. Když jej po shromáždění oslovil jeden mladík, zda z té špíny nechce ven, řekl, že ano. Sešli spolu do sklepní prádelny a tam se modlili. „Nedokázal bych se modlit…,“ říká René Stutz, „a tak mi ten mladík nabídl, že se bude modlit přede mnou, a že když budu souhlasit, mohu po něm opakovat… A tak se modlil a „já po něm jen zmateně opakoval, protože jsem ani nemohl pořádně mluvit pod vlivem těch léků. Ale během deseti minut jsem zažil zázračné vystřízlivění. A když skončil, pokračoval jsem v modlitbě dál sám. A řekl jsem Bohu, že když mne z toho vysvobodí, že mu chci patřit a po zbytek života mu sloužit!“ A byl vysvobozen. Řekl nám, že od té doby Valium nepotřeboval. Měl ještě problém s kouřením. Kouřil fajku a chtěl si zapálit. Ale dýmka v jeho kapse byla zlomená, aniž by věděl, jak se to stalo, proto ji i s tabákem a zapalovačem hodil do kanálu. Byl vysvobozen. „Neberte to však jako šablonu,“ říkal nám, „ne každý to tak prožije. Pán Bůh vodí lidi různými cestami, nakonec však dá vysvobození.“ Od chvíle, kdy byl vysvobozen, začal se kromě své firmy se sanitárními potřebami a naftovým vytápěním vážně zabývat i pomocí drogově závislým lidem. Zval je domů, poskytl jim ubytování a stravu a zaměstnával je. Pochopil, že pro tyto lidi je nejlepší terapií zapojení do práce. A tak dělali různou práci, zpočátku s problémy, protože se sousedé divili, kdo že jim to přišel provést pomocné práce. Nakonec se přece jen prosadili. Kromě této pracovní terapie s nimi využíval volný čas ke sportování, zejména v oblasti vysokohorského St.

Moritzu, v létě k cyklistice a turistice, v zimě k lyžování. Při jednom z těchto rekreačních pobytů si jeden z jeho klientů silně zhmoždil nohu a potřeboval lékařskou pomoc. Stutz, který nemohl sehnat lékaře, se obrátil na svého bývalého lékaře, u kterého byl před svou krizí. Ten si ho všiml, poznal ho a ptal se ho, co tu dělá. „Víte, jsem vedoucím křesťanské skupiny, která pomáhá závislým lidem,“ odpověděl Stutz. A pak pokračoval: „Seděli jsme tam spolu a oba plakali!“ Zásah Boží milosti byl tak mocný, že dokonce prošel bez zvláštních problémů náročnou lékařskou prohlídkou a mohl si udělat ve Švýcarsku pilotní diplom a létat letadlem, a to přesto, že v dětství byl považován za mentálně postiženého. Po nějaké době byl Stutz nařčen z okultismu. A když už se to nedalo snášet, odejel do Izraele. Usadil se v Nazaretu a pokračoval ve své činnosti. Získal tam dům, kde se svou manželkou pomáhá drogově závislým a provozuje hospic pro lidi, umírající na AIDS. Drogově závislí zde prožívají detoxikaci (bez léků! – jen s masážemi těla ve chvílích, kdy procházejí abstinenčními příznaky) a pak dvouletou pracovní terapii. Ti, kdo tyto dva roky vydrží, prožívají trvalé vysvobození. Kromě této práce přijímají Stutzovi ve svém domově hosty z celého světa, kteří navštíví Izrael. René Stutz při své přednášce rozdával vizitky, aby se s ním mohl kdokoliv při své návštěvě Izraele kontaktovat, přespat, najíst a prožít společenství. „Lidé si myslí, že všechny tyto organizace mají jen jediný cíl – získat peníze, že je to byznys! Já to však nedělám pro peníze, i když je samozřejmě potřebujeme, chceme však především pomáhat bližním!“ Že to myslí vážně prokazuje například i tím, že v rámci pracovní terapie zdarma upravili zahradu a její zděné ohrazení v blízkém arabském křesťanském sboru, navzdory všemu napětí mezi etniky v Izraeli.

příběhy ohroženého života

Foto z akce Komunitního centra Mojská v Českém Těšíně Přednáška ve Vsetíně byla provázena obrazovou prezentací a vyprávěním zkušeností s předivným Božím zásahem. Některé případy komentoval jen krátkou poznámkou: „Měli AIDS – už mezi námi nejsou!“ Tvrdé poměry panují zejména mezi drogově závislými z bývalého SSSR. Kromě závislosti jsou totiž většinou zapleteni také do organizovaných gangů, které si vyřizují účty nevybíravými způsoby. Ukazoval nám snímky mladé ruské dívky, které zcela rozdrtili nos. Náklady na léčbu hradil René Stutz ostatně jako v mnoha dalších případech ze svého. René jedná s těmito lidmi přímo. Natvrdo jim představí jejich situaci výrazy, které jsou jim vlastní a oni vědí, že jim chce pomoct, že je jako jejich táta. A Pán Bůh si to používá. V úterý navštívil psychiatrickou léčebnu v Kroměříži, kde svou přednáškou oslovil hodně přes stovku pacientů se závislostmi (alkohol, drogy, gambleři). I zde bylo vidět, že důvěrně zná jejich prostředí a že tyto lidi dovede oslovit. Tlumočník, bratr Jenda Vopalecký, k tomu dodává: „…Přijdeme tam, v jídelně natlačených asi 150 lidí, možná polovina z nich tak do 35 let. René se chápe slova a během 20 minut spousta lidí spí – to když mluví o sobě. Potom se obrací k nim: „Máte odvahu zvednout ruku, kdo jste drogově závislí?“ Hlásí se jeden. Pak

se ptá: „A na alkoholu?“ Ruce zvedají všichni. Je vidět, že ho to rozhořčilo. Několik vět a pak říká: „Vám se to líbí, je tu o vás postaráno, dostanete najíst, nemusíte nic dělat – proč byste s alkoholem končili? A navíc jsou na vině všichni ostatní, rodiče, okolnosti, známí… Ale pro to, abyste přestali, vlastně neděláte vůbec nic…“ Jedna mladá žena vykřikuje: „To se i k těm lidem, co je máte doma, chováte, jako by to byl odpad – tak jak se chováte k nám?“ René jihne. Říká: „Já vás nepovažuji za odpad, já vám jenom říkám pravdu! Já vím, jak žijí závislí lidé, vím, kam všude si závislí schovávají „matroš“, nemusíte mi moc vysvětlovat… - A pro vás i pro ty, kdo jsou u nás doma, jsem táta!“ – Oni vědí, že když je v noci bolí hlava, tak můžou přijít za mnou až k posteli, vědí, že jim dám lék, že se jim budu věnovat. Když přicházejí, tak celou detoxikaci, celé tři dny jsem s nimi; pokud oni nespí, tak nespím ani já, věnuji se jim, ošetřuji je, oni vědí, že jsem pro ně táta!“ – (A já sám jako tlumočník jsem přitom prožil: „René je opravdu táta! Takového tátu bych chtěl mít!“) Nakonec se za všechny přítomné modlí a oni se mohou modlit s ním. Když se ptá, kdo se modlil s ním, hlásí se víc než polovina přítomných. Po přednášce sedíme v téže jídelně u kafe a povídáme si stejně jako mnozí z posluchačů. René

pozoruje, že ti, kdo se modlili, jsou pryč, mají o čem přemýšlet…“ V úterý večer pak měl ještě další přednášku v Sokolském domě v Kroměříži. A ve středu se ze Vsetína přesunul do Opavy. Jsme rádi, že bratr Stutz navštívil naše město. Nebyl ve Vsetíně poprvé. Před čtyřmi léty měl přenášku v CB na Horní Jasénce. Mnozí z nás si na něj ještě vzpomínáme. Rádi bychom poděkovali všem, kdo se na organizaci tohoto večera podíleli. Návštěva mohla být určitě větší, ale ti, kdo přišli, jistě nebyli zklamáni. Je škoda, že mnozí křesťané nemají o to, co se děje mimo jejich bezprostřední okolí, téměř žádný zájem. Velmi mne oslovila zpráva našeho pokladníka bratra Jirky Peciny, který s úžasem konstatoval: „Naše náklady ve Vsetíně spojené s pobytem bratra René Stutze činily 2100,- Kč, výnos dobrovolných příspěvků v DK Vsetín během přednášky představoval stejnou částku 2100,- Kč.“ Ze sbírky v Kroměříži byla přednášejícímu zakoupena taška, do níž kromě notebooku mohl umístit všechny kabely i Bibli. Sbory v obou městech, kde se přednášky konaly, se pak spolu s některými jednotlivci rozhodly, že tuto tolik potřebnou práci finančně podpoří. Mám radost, že jsme tak mohli alespoň trošku podpořit práci našich bratří v Izraeli, těch, kteří mají Boží zaslíbení a od nichž přišla spása i k nám pohanům, jak to píše Pavel věřícím v Římě. TOMÁŠ PALA

ŽIVÉ SLOVO

15

evangelizace POKRAČOVÁNÍ ZE STRANY 3

tyto lidi přijímá a vytvoří jim potřebné klima, pro jejich začlenění a duchovní růst. Pokud na most nevstupujeme z obou směrů, pak ztrácí smysl. Michal: Nevýhodou, nebezpečím je, že když sdružení začne získávat finanční prostředky mimo církev, může ztratit svou identitu. Když sdružení získává finance z veřejných nebo soukromých zdrojů, může být pod velkým tlakem změnit svou činnost a poslání, stává se profesionálním. Může ztratit to proč vzniklo. Když například získáme finance na sociální práci, může se stát, že se předávání evangelia dostane na okraj nebo se vytratí úplně. Tlaku můžeme odolávat, ale musíme s ním počítat a držet se toho, co děláme a vědět, proč to děláme. Jde tedy říci, že sociální a volnočasová práce je pro vás prostředkem, jak dětem přinášet poselství o Ježíši Kristu? Ivo: Dá se říci, že ano. Ale nechceme být tendenční. Nechceme být něco jako „předvolební guláš“. Nechceme dělat něco, abychom lidi nalákali a pak jim řekli evangelium. Ta samotná práce s dětmi má význam, je to o předávání Božích hodnot dětem, je to přátelství, ale podstatné je, aby viděly Ježíše Krista v našich životech. To, jak se rozhodnou, je jejich zodpovědnost. Ale když se nerozhodnou pro Ježíše, neznamená to, že jim řekneme: „Tak čaute“. Michal: Nechceme být nefér. Neděláme tu sociální práci s dětmi jen proto, abychom jim pak „nalili“ Krista do hlavy. Naše práce má dva cíle, chceme těm dětem vyjádřit Boží lásku skrze sociální práci, kterou děláme, a chceme jim ukázat na Ježíše svým životem. Michale a Ivoi, jak vy sami jste se k této službě dostali a co je konkrétně vaší náplní práce? Michal: Když se Pavučina zakládala, tak jsem tak nějak stál vedle toho a přirozeně jsem se stal její součástí. Tehdy skončila u nás mládež a já neměl do čeho „píchnout“, tak jsem se do toho pustil. Nechtěl jsem být sám, hledal jsem si nějakou partu, společenství a až postupně mi dal Pán Bůh do srdce touhu sloužit těmto dětem. Polovina mé práce je zaměřena na budování zázemí. To je administrativa,

16

ŽIVÉ SLOVO

získávání financí, účetnictví a reklama. Je to taková „kotelna“. Není to vidět, ale kdyby to nefungovalo, tak nefunguje ani to, co vidět je. Druhou polovinu tvoří přímá práce s dětmi od 6-16 let ve třech klubech: Junior, D-klub a Klub her. Ivo: Jednou jsme vytiskli letáčky s pozvánkou na klub a šli jsme na ulici mezi děcka. Děcka se smála, „křesťanský klub“, „já jsem dělal miništranta“, … A bylo zajímavé, že ti co se smáli nejvíce, tak ti přišli. Přišla spousta děcek a my jsme nevěděli co a jak máme s nimi dělat. Po těch sedmi letech, co to děláme jsme získali zkušenosti, jak s touto komunitou dětí pracovat. Na jedné konferenci mne silně oslovilo vyučování Daveho Pattyho, kde říkal citát od Jima Elliotta: „Jestliže Ježíš dal svůj život za mě, žádná ztráta pro něj není příliš velká.“ Na začátku jsme tuto službu dělali jako dobrovolníci, pak přišla možnost vstoupit do této práce na plný úvazek. Manželka nebyla nadšena, ale po půl roce modliteb jsme se rozhodli jít do toho. Tak jsem po dvanácti letech opustil práci elektrotechnika a vstoupil jsem do této služby. Mojí náplní jsou kluby – Dorost klub, Podvečer s Exitem a také Čajovna. Na školách dělám přednášky s Acetem na téma: Sex, AIDS a vztahy a vyučuji Křesťanskou etiku. Často mám s „děckama“ výborné rozhovory. Jednou se mnou po přednášce dvakrát mluvil jeden kluk, brečel a pak se modlil a přijal Ježíše do svého života. V čem spočívá to, že jste se naučili dělat tuto službu, že jste porozuměli cílové komunitě, které sloužíte? Ivo: Nemyslím si, že jsme tomu porozuměli nebo že to už výborně umíme. Spíše je to v tom, že jsme pochopili důležitost osobního vztahu, přátelství a důvěry. Nechodí jen děti za námi, ale i my pravidelně za nimi a jejich rodiči. Michal: Vyrostli jsme v prostředí vlastní subkultury a museli jsme se naučit, jak ty děti a jejich rodiče srozumitelně oslovit. Stejným obsahem, ale jazykem pro ně srozumitelným. Velkou část cílové skupiny, které sloužíte, tvoří Rómové. Je služba Rómům v něčem jiná? Ivo: Z velké části je ta práce jiná, protože většina z těch Rómů žije v ji-

né sociální vrstvě než většinová společnost. Projevuje se to pak v jejich postojích, reakcích, v celém jednání. Když bychom naši službu dělali v jiné části města, musela by být každopádně jiná než tady. Michal: Není to tolik o tom, zda jsou to Rómové nebo Ne-Rómové, ale o tom v jaké sociální vrstvě žijí. Je ale pravdou, že Rómové mají svá kulturní specifika, se kterými musí člověk pracovat. Jsou více emocionální, a to se projevuje v pohybovém, hudebním a pěveckém nadání. Co vám v poslední době udělalo ve vaší práci největší radost? Michal: To, že jsme si v místní komunitě okolo nás získali důvěru. To je velmi cenná devíza. Ivo: Že si Pán Bůh tu naši službu používá. Jedna dívka, která před roky chodila a pak žila velmi promiskuitním životem, se nechala opět pozvat a teď mezi nás znova ráda chodí. I to je naplňování naší vize, že lidí můžou prožívat naši lásku a nebojí se přicházet. Nedávno paní Drahuška, maminka dvou kluků, kteří chodí na klub, přišla na Lampionádu a reagovala na moji výzvu, přišla a společně jsme se modlili a ona přijala Ježíše za svého Pána. Co byste si přáli, aby vaše služba přinášela, jak vás můžeme v tom podpořit? Michal: Naším opravdovým přáním je vidět mladou generaci v našem okolí proměněnou Ježíšem Kristem. To, že Ježíš vstoupil do jejich života a oni jsou schopni dělat dobrá a zralá rozhodnutí. A k podpoře hledáme spolupracovníky, přáli bychom si mít tým, který bude zastřešovat tuto práci a také vidět to, že se naše sbory mění v přijímání nových lidí, ve srozumitelnosti komunikace s nimi a ve schopnosti dělat změny, aby se noví lidé mohli stát součástí našich sborů. Ivo: Byl bych pokrytec, kdybych řekl, že peníze jsou až na posledním místě. Ano potřebujeme finanční podporu, bez toho to nejde. Potřebujeme také modlitby a novou líheň spolupracovníků. Kluci, děkuji vám za váš čas a rozhovor a přeji vám, ať se vám vaše přání s Boží pomocí podaří naplnit.

PETR HÚŠŤ

biblický kvíz

Rozhovor s neznámou Tazatel: Jste jedinou ženou, která přežila obrovskou zkázu vašeho města. Jak se vám to podařilo? Neznámá: Předně vás musím poopravit: nejsem jediná, přežila to i moje matka i sestry a také manželky mých bratří, takže nás je víc. A samozřejmě i muži – otec, bratři a manželé sester. A proč jsme přežili? Hospodin nás zkrátka zachránil. T: Co jste o Hospodinu věděla dřív? N: Totéž co většina obyvatel Měsícova: že Izraelce vyvedl z Egypta, že zahubil faraóna s jeho vojskem, ale hlavně že je silnější než obávaní emorejští králové Síchon a Óg. Ti byli po desítky let postrachem všech, kdo cestovali do Zajordání. A najednou přišli Izraelci a zlikvidují je jako klaté! Bylo mi jasné, že tohle by bez nějakého silného boha nedokázali. T: Jaké božstvo jste uctívali vy? N: Naše město se jmenovalo Měsícov, takže je jasné, kdo byl naším hlavním bohem. Já jsem patřila ke kněžkám, které měsíčnímu božstvu sloužily. Vedle Měsíce jsme ale ctili i další bohy, kteří byli v Kenaánu běžní. T: Jak jste sloužila svému bohu? N: Jako chrámová kněžka. Měla jsem za úkol přijímat do domu cizince a zbavovat je moci, aby nám nemohli škodit. T: Jak jste to dělala? N: Poskytla jsem jim své tělo. Posvátný tělesný styk zbavil cizince moci a jejich bohové na nás pak nemohli. Ti muži byli pak v moci našeho boha, takže jsme se jich nemuseli bát. T: A kdyby s vámi odmítli obcovat? N: Tak by je naše stráže nebo muži na ulici zabili. Když se kdekoli ve městě objevil cizinec, který ode mě nebo jiné kněžky neměl zvláštní šňůrku, mohl ho kdokoli z města zabít. T: Jak jste se setkala s Izraelity? N: Jednou do našeho města přišli dva muži, které stráže u brány hned poznaly jako Izraelce a poslali je rovnou ke mně.

Jenomže pak se o nich dozvěděl náš král, který se Izraelců velmi bál. Pochopil, že jsou to zvědové a chtěl je nechat zabít. T: Vy jste je ale ukryla? N: Já jsem už dlouho toužila dozvědět se o Izraeli víc a příchod těch dvou mužů jsem brala jako vyslyšení mých tužeb. Tak přeci jsem je nemohla vydat vojákům! Poslala jsem je na střechu, kde byla měsíční svatyně. Byla jsem zvědavá, zda se budou Měsíce bát. Kdyby se Měsíce báli a odmítli do svatyně na střeše vstoupit, vydala bych je vojákům – to by ten jejich Hospodin byl pěkně slabý Bůh, kdyby se jeho vyznavači báli Měsíce! Ale oni se nebáli a klidně si pod svatá roucha vlezli. Z celého Měsícova by si nikdo netroufl tam vstoupit! Všichni by se báli, že je božstvo zahubí. Ti muži se ale nebáli a dokonce se schovali pod hromadu posvátných kultických obleků. Vojáci je tam samozřejmě nehledali, a tak se zachránili. T: A na oplátku pak oni zachránili při zániku vašeho města vás? N: Ano, ale to jsem s nimi dohodla už tu noc na střeše mého domu. Už tehdy jsem věděla, že Měsícov padne, že Hospodin je silnější, když jeho vyznavači mají takovou odvahu. Proto jsem je prosila o záchranu celé své rodiny. Slíbili to pod podmínkou, že z okna vystrčím karmínovou šňůru. Představte si – karmínovou šňůru, kterou jsem označovala cizince na znamení, že už nejsou nebezpeční a že jsou v moci našeho božstva! V tu chvíli ale pro mě už Měsíc bohem nebyl. Bohem se stal Hospodin, takže jsem šňůru bez obav z okna spustila. T: Jak vypadala vaše záchrana? N: Když se zřítily hradby města, myslela jsem, že je to náš konec, protože můj dům stál právě na nich. Jenže ta část hradeb s mým domem zůstala stát. Brzy se pak u mě objevili ti dva zvědové, kteří mě s celou mou rodinou vyvedli z města. Přežili jsme opravdu jediní, protože Izraelci považovali naše město za klaté. A co je klaté, patří Bohu. Když

se Bůh rozhodl, že město zničí, nebylo pro nikoho záchrany. T: Byla jste zděšená z té krutosti? N: Jakápak krutost? Tak se to přeci dělalo vždycky. Kdyby byl nad Izraelci zvítězil Óg, nebyl by z nich přežil vůbec nikdo. Klaté město se nedá zachránit, to přeci všichni vědí. Zvláště když se vedou války, ve kterých stojí proti sobě bohové. T: Jak vás Izraelci mezi sebe přijali? N: Nejprve nás ubytovali za svým táborem a moc si nás nevšímali. Když ale ustaly boje, přišel za mým otcem jeden z těch dvou zvědů a požádal ho, abych se mohla stát jeho ženou. Všichni muži z naší rodiny se pak dali obřezat a připojili jsme se k Judovu kmeni, k Elímelekově čeledi. Měli jsme s manželem Salmónem dost velké polnosti v okolí Betléma, a když se nám narodil syn, mohli jsme mu dát jméno Bóaz, tedy „v něm je síla“. Tehdy jsme už moc dobře věděli, že se naše rodina jen tak v Izraeli neztratí. T: Vzpomínáte někdy na svůj starý život? N: A na co mám vzpomínat? Na strach z krutého a studeného boha, který mě ponižoval a udělal ze mě nevěstku? Nebo na město, ve kterém vládl strach a krutost? Nebo na cizince, s nimiž jsem musela spát, aby nám nemohli škodit? Ne, nevzpomínám. I pro mě je celé to město se vším, co se tam stalo, klaté. Dnes žiji v rodině, která si mě váží, starám se o své děti, pole, o domácnost a jsem šťastná se svým manželem. A denně děkuji Hospodinu, že mě z toho hrozného života před tím vysvobodil.

Otázka: Poznáte, o jakou biblickou postavu se jedná a kde je o ní v Bibli psáno? Výsledek biblického kvízu 02/2007 Odpověď na otázku zní: Abakuk PETR VAĎURA

ŽIVÉ SLOVO

17

príbehy ohrozeného života

Považovali ma za V roku 1963 som uzrel svetlo sveta v Aralsku pri Aralskom jazere. Všetci moji príbuzní sa zaoberali rybárstvom. Ale pre rastúcu chudobu presťahovali sme sa čoskoro do Čimkentu. Tam som neskôr študoval a stal som sa inžinierom v odbore klimatizácie. Ako Kazach bol som vychovávaný v moslimskej rodine. Moja matka patrila k osobitne prísnej moslimskej skupine, z ktorej pochádzalo viacero moslimských duchovných. Počas môjho detstva, keď u nás vládol ešte komunizmus, modlila sa pri zastretých oknách päťkrát denne. Otec nebral náboženstvo tak vážne. Vyznával, že je komunistom – a tak som v detstve bol „Leninov vnuk“, potom pionier a napokon komsomolec. V roku 1982 musel som napísať prácu o Leninovi a tak som sa zaoberal jeho listami. To vo mne však vzbudilo iba odmietnutie jeho osoby a ideológie. A tak som ako študent nebol ani presvedčený moslim ani horlivý komunista. A pýtal som sa viac a viac, kde by mohol byť zmysel môjho života. Hoci som mal mnoho priateľov a aktívne som športoval, box bol môj obľúbený šport, trápili ma po celý jeden rok myšlienky na samovraždu. V lete som ležal štyri týždne apaticky takmer len v posteli – bol to hrozný čas. Potom som poznal Aišan, ktorá sa stala mojou ženou. Dal som sa s novou odvahou do života. Ona študovala hudbu a po našej svadbe vyučovala klavírnu hudbu na strednej škole. Ja som sa snažil tiež zarábať na naše živobytie ako učiteľ na jednej škole. Bol začiatok deväťdesiatych rokov a nežilo sa ľahko. „Perestrojkou“ začala v Kazachstane i nezamestnanosť, výplaty klesali a často neboli vyplatené. A tak sme začali obchodovať s vodkou, mäsom, neskôr s textilom a najviac so zlatom a striebrom. V istom období moja manželka cestovala pravidelne letecky do Turecka, aby tam nakúpila zlato, striebro a šperky, ktoré sme ponúkali kazašským ženám. Bolo to dobré obchodovanie, lebo šperky majú v ich živote dôležitú úlohu.

18

ŽIVÉ SLOVO

Kazach a kresťan ?

zradcu

V tom čase som poznal prvý raz Kazacha, ktorý sa stal kresťanom. Medzitým som vo svojom okolí stretol mnohých kresťanov, ale to boli Rusi, ktorí sa zhromažďovali v jednej modlitebni. A títo kresťania sa modlili za onoho Kazacha, lebo bol veľmi chorý. Skutočne bol uzdravený a obrátil sa k Ježišovi Kristovi. Bol ešte dosť schudnutý od svojej choroby, keď som ho navštívil a spýtal som sa ho: „Budeš žiť medzi Kazachmi ako kresťan?“ „Dáš svojich synov obrezať? A napokon „Kde ťa pochovajú? – medzi Rusmi (kresťanmi) či medzi Kazachmi (moslimami)?“ Nemohol mi dať odpoveď na moje otázky a nebol v stave vysvetliť mi evanjelium. Vedel vtedy len to, že Boh má Syna a že ten za naše hriechy zomrel na Golgote. Vysmieval som sa mu: „Ak Boh má syna, ukáž mi ho!“ Odpovedal: „Ja neviem veľa, ale viem, že Ježiš ma zachránil a že teraz žijem.“ Roky uplynuli a ja som skoro na toto stretnutie zabudol. Ale potom moja manželka prišla skrze svoju sestru k viere v Ježiša Krista. Zo strachu pred mojou reakciou mi to zamlčala a dozvedel som sa to až v čase, keď so mnou nebolo dobre.

Aišan ide vlastnou cestou Bol som pred ťažkou operáciou v Astane, terajšom hlavnom meste Kazachstanu. Vedel som, že ide o veľmi vážnu vec a chcel som sa očistiť pred Allahom. Nemal som ovšem nijakú túžbu ísť do mešity, lebo som vedel, že mi mullah udelí Božie požehnanie iba za peniaze. V tomto čase boli Aišan a jej sestra pripravené ísť do mesta. Spýtal som sa jej: „Kde idete?“ Odpovedala: „Do modlitebne. Niekto má narodeniny a my sme pozvané na oslavu.“ Prosili ma o dovolenie a ja som sa náhle rozhodol sprevádzať ich – hnaný zvedavosťou i starosťou o ne. Až dovtedy som nevedel nič o ich obrátení. Modlitebňa vyzerala zvonka dosť schátralá a bolo v nej málo ľudí, zväčša starších žien. Napriek tomu, že som im bol úplne neznámy, prijali ma veľmi srdečne. Vyžarovali z nich radosť a priateľstvo a keď spievali svoje prosté pies-

ne a chválili Boha, musel som zrazu plakať. Hanbil som sa, opustil som miestnosť a pýtal som sa: „Čo sú to za ľudia? Prečo som dosiaľ takých ľudí nestretol? Na stole mali len čaj a kúsok koláča. Napriek tomu sú šťastní. Čo je tajomstvom ich spokojnosti, ktorá mne chýba?“

Vošiel som znova dnu a bol som zase premožený slzami, keď prišiel ku mne Nikolaj a vysvetlil mi niektoré veci o viere v Krista. Nakoniec povedal: „Myslím, že by si sa mal modliť.“ Keď som sa ho spýtal, načo by to bolo dobré, odpovedal: „Tvoja duša kričí k Bohu a ty Mu smieš vyliať svoje srdce.“ Moja odpoveď bola: „Ja sa nemôžem modliť. Chceš sa modliť za mňa?“ On to učinil a ja som si jeho modlitbu uložil do srdca.

Na pokraji smrti O niekoľko dní neskôr som ležal v nemocnici a bol som operovaný. Po operácii mi bolo veľmi zle: nemohol som jesť ani piť a môj život závisel od mnohých hadičiek. Na piaty deň prišiel profesor a pýtal sa ma: „Veríte v Allaha? Keď som prikývol povedal: “Boli ste v mešite a priniesli ste obeť? Teraz musíte veriť v Allaha, iba On vás môže zachrániť!“ Bolo mi jasné, že môj stav je kritický. Na siedmy deň som dostal hrozné bolesti hlavy a nebol som v stave hýbať ňou. Len rukami som mohol hýbať. Do jednej ruky mi cez hadičku kvapkali kvapky a v druhej som držal Nový zákon, ktorý mi darovali. Pokúšal som sa z neho čítať, ale bol som na to príliš slabý. Keď mojej manželke povedali, že má ísť domov, pretože mi už nemôžu pomôcť, opustila s plačom nemocničnú izbu. Bol som istý, že musím zomrieť a rozmýšľal som, koho by som ešte pred smrťou mal prosiť o odpustenie. Ujasnilo sa mi, že by som mal o odpustenie prosiť predovšetkým Boha. Nutkanie modliť sa k Bohu bolo také silné, že som sa z posledných síl zošmykol z postele, aby som si kľakol k modlitbe. Pritom sa odtrhli všetky hadičky, ale to mi bolo jedno. Ani na kolenách som nemohol vyznávať Bohu svoje hriechy, lebo som upadol do mdlôb. Keď som zase prišiel k sebe, zmocnil sa ma znova strach, že musím zomrieť. Myslel som na moju

príbehy ohrozeného života ženu a naše dve deti a modlil som sa: „Bože, odpusť mi moju vinu, a ak chceš, zachráň ma!“ Po tejto krátkej modlitbe, pocítil som Ježišovu prítomnosť a bolo mi zrazu uchvacujúco jasné, že On nie je iba prorok, ako je napísané v Koráne, ale že je Boží Syn a žije. Keď som volal k Bohu vo svojej núdzi, zjavil sa mi nie Mohamed, ale Ježiš Kristus. Vo svojom vnútri som sa modlil: „Áno, ja verím, že si Boží Syn!“ – a v tomto momente som prijal Jeho obeť na kríži za mňa. Nasledujúce ráno stáli lekári okolo mojej postele, zavolali ešte ďalších a pýtali sa: „Ako je to možné? Čo sa stalo tejto noci?“ Keď som lekárom rozprával, čo som v túto noc prežil, povedali: „To sa stal zázrak . Toto zlepšenie sa nedá medicínsky vysvetliť!“

„Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne.“ L 9,23 Vyvrhnutý Potom, ako som bol prepustený z nemocnice, navštívili ma moji príbuzní. Veľmi sa tešili, že ešte žijem. Keď som im nato vydal svedectvo o mojom obrátení sa k Ježišovi Kristovi v tú chvíľu to prijali. Ale keď zistili, že chodím do kresťanského zboru, bol koniec ich znášanlivosti. „Ver si doma, ale mlč o tom na verejnosti!“ „To nemôžem! Boží Syn ma zachránil, a ja mu chcem teraz slúžiť. Nemôžem Boha i vás klamať. Budem naďalej chodiť do zhromaždenia kresťanov.“ „Ak sa nezriekneš Ježiša, potom nebudeš mať viac dom, ženu, deti. My nedopustíme, aby si zostal v tomto meste!“ Zostal som pevný, ale aj oni – uskutočnili svoje hrozby a vyhodili ma doslovne z domu. A tak som stál v decembri za tuhej zimy na ceste – bez zimníka. Myslel som na verše z Biblie, ktorými sme povzbudzovaní vždy sa radovať, ustavične sa modliť a byť vďační. „Kde je tu dôvod k radosti?“ – myslel som si, „tu stojím vyhodený a mrznem. Ale potom mi prišli na um Ježišove slová: „Ako mňa prenasledovali, aj vás budú prenasledovať.“ Padol som na kolená a modlil som sa: „Pane, Ty si pred 2000 rokmi predpovedal, že Tvojich učeníkov budú nenávidieť pre Tvoje meno. Ty vieš, že ma vyvrhli a všetko mi vzali. Pomôž

mi, Pane!“ Potom som konal dlhú cestu k Nikolajovi. Nasledujúci deň ma napadli veľké pochybnosti. Pred niekoľkými dňami som ešte mal ženu a deti, mal som sa dobre a príbuzní ma uznávali. Dnes sedím v cudzom byte a plačem. Na stole ležala veľká Biblia. Otvoril som ju a moje oči padli na verš u Izaiáša 41, kde som čítal slová: „Neboj sa, lebo Ja som s tebou, neobzeraj sa v strachu, lebo Ja som tvoj Boh! Posilním ťa, aj ti pomôžem, aj ťa podopriem pravicou svojej spravodlivosti!“ Premožený týmito slovami, padol som na kolená a modlil som sa: „Pane, odpusť mi, že som v tejto chvíli skúšky bol slabý a nespokojný.“

„Možno ho už len ukameňovať!“ Povzbudený a posilnený Božím slovom, cestoval som do Čimkentu ku svojim rodičom. Správa, že som sa zmenil, prišla už aj k nim. Príbuzní a obaja moji rodičia ma už čakali. Hrozili hanbou rodiny, bili ma hneď pri mojom príchode, aby ma zastrašili. V ich očiach som bol zradca ich ľudu a ich náboženstva. Nasledujúceho dňa zobrali ma do mešity. Predo mnou sedelo päť mullahov, vedľa mňa moji rodičia. Mal som im povedať všetko. Keď som skončil správu o svojom obrátení sa k Ježišovi Kristovi, povedal jeden z mullahov: „Áno, Ježiš je živý, to je napísané aj v Koráne.“ Povzbudený jeho slovami, spýtal som sa ho: „Môj otec zlorečil Ježišovi hroznými slovami, je to správne?“ Tu mullah siahol po Koráne a riekol: „Mojžiš, Ježiš a Mohamed sú pre moslimov proroci.“ A potom k tomu dodal: „Ježiš je najväčší medzi nimi a moslimi nesmú povedať proti nemu žiadne zlé slovo.“ Pýtal som sa ďalej: „Čo je v koráne ešte o Ježišovi?“ Mullah čítal ďalej: „V deň hrozného súdu, príde Ježiš a bude súdiť všetkých ľudí svojím spravodlivým súdom.“ Radoval som sa z týchto jeho slov a zvolal som: „Hľaďte, potom moja viera nie je falošná!“ Keď mullah so mnou súhlasil, vyskočili moji rodičia hore: „Čo teraz? Oni nám mali pomôcť a priviesť ho k pravde a namiesto toho ho ešte podporujú!“ Nato sa mullah zľakol a povedal: „Práve príde vyšší mullah, ktorý sa v tom lepšie vyzná a všetko nám vysvetlí.“ Čakali sme na toho muža, ktorý naozaj čoskoro prišiel. Keď som mu vylíčil môj zážitok, opýtal sa: „Do akého zboru

chodíš?“ „Menujú sa evanjelioví kresťania.“ Keď to počul, obrátil sa na mojich rodičov a riekol: „Potom je to pre nás stratený človek. Takíto ľudia zostávajú pevní. Možno ho už len ukameňovať.“ Po týchto slovách som vstal a tak rýchlo, ako som mohol, opustil som to miesto. Slová mojich rodičov zneli za mnou: „Už nie si viac naším synom!“

Oslobodený k službe Celý mesiac som nesmel vidieť svoju ženu. Zamkli ju aj s deťmi do jednej izby ako do väzenia. Tam ich strážili strážnici. Tí sa mi pri prvom pokuse vyslobodiť ich vysmiali a povedali: „Keď prídeš s Mohamedom, potom ti môžeme pomôcť.“ Príbuzní ma zbili a zažalovali na polícii, ktorá ma viackrát zatkla a vypočúvala. Zatiaľčo som márne skúšal všetko možné, ako by som vyslobodil svoju manželku, ona sa mala veľmi zle. „Každý deň mi pľuli do tváre a potupovali ma. Roztrhali moju Bibliu, jej listy hádzali na zem a šliapali po nich. Sotva som mohla vydržať psychický nátlak, bola som v pochybnostiach a cez moju hlavu prechádzali myšlienky o samovražde. Ale moje deti ma nenechávali samotnú vo dne ani v noci a ochránili ma pred tým.“ Kým moja manželka prekonávala duševné i telesné trápenie a moje pokusy o jej záchranu stroskotávali, kresťania sa modlili za nás a posilňovali ma svojou láskou a účasťou. Napokon Boh vypočul naše modlitby. Úplne neočakávane mi pomohla polícia dostať sa k mojej manželke a ju i naše deti vyslobodiť a odviesť so sebou. V nasledujúcich rokoch mohli sme v spoločenstve s kresťanmi rásť vo viere, chváliť Boha a vyprávať iným ľuďom o Jeho láske. Toho času máme štyri deti a bývame v Astane. Tu založili malý domový zbor Kazachovia, ktorí prijali Ježiša Krista ako svojho Vykupiteľa a Pána. Niektorí z nich prežili podobné skúsenosti ako my a boli oddelení alebo vyvrhnutí od svojich rodín. Ale my sa modlíme za našich príbuzných a dúfame, že sa ich vzťah k nám zmení, keď poznajú, že ich Boh miluje, chce im hriechy odpustiť a od večného zahynutia ich zachrániť. NURLAN TULEUOV Z ČASOPISU FEST UND TREU 2-2007 PRELOŽIL JÁN HUDEC

ŽIVÉ SLOVO

19

slovníček pojmů

Církevpojem Bible i současnosti Oba grafické modely mají své nedostatky, např. věřící, kteří jsou obráceni ke středu – ke Kristu, jsou otočeni zády k ostatním v kruhu. Kristus je jakoby svírán církví, místo toho, aby ji vedl jako pastýř. Prof. Filipi upozorňuje na zdařilejší model církve.

Mnoho lidí - mnoho představ O tom, co církev je a jak by měla vypadat, existuje mnoho představ. Nakonec, každý z nás si v sobě nosí tu svou. Podle té představy se také k církvi nebo v církvi chováme. Rozdělení církve je mnohým lidem kamenem úrazu. Právem se ptají, proč je tolik církví, když existuje jen jeden Bůh? Hnutí tzv. Otevřených bratří se v samém svém začátku snažilo tuto nejednotu církve překonat. Spojovalo lidi z různých církví a pěstovalo společenství se všemi opravdovými křesťany přes církevní ploty. Vždyť různé církve jen odrážejí různou kulturu, postoje a představy lidí. Boží vláda však stojí nad těmito rozdíly a překonává je všude tam, kde se jí lidé podřizují. Boží Duch vede Boží děti k jednotě. A všude tam, kde je Bible přijímána jako měřítko a norma, vládne Boží autorita nad naší lidskou.

Základní modely církve Existují různé grafické modely, které se snaží postihnout stav současné církve, zmíním tři z nich. A) Katolický model soustředných kruhů:

Uprostřed církve stojí Kristus a s rostoucí vzdáleností od něj ubývá znaků pravé církve. Za nástroje jednoty považuje tento model hlásání evangelia, udělování svátostí a jednotné vedení církve skrze biskupy a papeže, „hlavu církve.“ B) Protestantský model výsečí koláče Zde jsou církve představeny výsečemi kruhu, jehož střed představuje Kristus.

20

ŽIVÉ SLOVO

V každé výseči (církvi) jsou ti, kteří jsou Kristu blíže a ti, kteří se od něj vzdalují. Místní křesťanské společenství je manifestací Kristovy církve. K základním prvkům jednoty pak patří Bible, jako směrnice víry, křtění a slavení večeře Páně.

C) Pravoslavný model půlkruhu apoštolů Je zachycen na jedné pravoslavné ikoně, která představuje církev o Letnicích. Apoštolé tam sedí v půlkruhu, otevřeném směrem ven k příchozím. I tento půlkruh má počátek v Kristu, napravo a nalevo jsou jím vyslaní apoštolé. Půlkruh pokračuje a je doplňován dalšími generacemi. Pokud se nějaké společenství považuje za církev, musí se orientovat podle Krista a apoštolů. Pán Ježíš je

slovníček pojmů uhelným kamenem stavby, jejíž základy tvoří apoštolé a proroci, on ukazuje směr a je normou církve. Jak napovídá první ikona vlevo, kde apoštolé ukazují na svého krále. Z té druhé vpravo je zase patrna otevřenost směrem ven k příchozím. Mužíček v jeskyni s bílou textilií v rukou, představuje svět – kosmos - očekávající a toužící. Ikony ukazují na základní orientaci církve, směrem ke Kristu, zdroji života, a směrem ke světu, doufajícím a toužícím po životě.

Stručná definice církve Odhlédněme však od těchto modelů a pokusme se o jednoduchou definici církve. Stručně řečeno církev jsou lidé, kteří jsou v Kristu. Je to společenství Božích lidí, v němž Boží děti přijímají Kristovo učení, slouží a projevují své duchovní dary.

Novozákonní termíny a metafory Toto společenství je v Novém zákoně označováno různě. Jednou jako ekklesia = církev, podruhé jako koinoia = společenství. Bible představuje církev metaforami stáda, Kristova těla nebo chrámu, královského kněžstva, svatého národa nebo Abrahamova sémě. Jsou velmi rozmanité, ale všechny mluví o stejné Boží touze vytvořit pro sebe lid. Toto společenství bylo a zůstává uprostřed Božího zájmu, proto nese Církev přívlastky jako Boží nebo Kristova: Církev Kristova (Ř 16,16; Gal 1,22; Mt 16,18 „já zbuduji svou církev“), Církev Boží (Sk 20,28; 1K 1,2; 10,32; 11,16; 2K 1,1; Gal 1,13; 1Te 2,14; 2Te 1,4 aj.) Skutečnost, že je Církev Boží, prozrazuje i souvztažný organismus Boha a lidí: • hlava a tělo (1K 12; Ř 12, Ef 5,23.30; Kol 1,18.24), • vinný kmen a ratolesti (Jan 15), • pastýř a stádo (Jan 10), • základ a stavba (1K 3,11) resp. úhelný kámen a stavba (Mt 21,42; Ef 2,20; 1Pt 2,4nn), • ženich a nevěsta (2K 11,2; Ef 5,25-27; Zj 21,2.9; 22,17; Mt 25,1-13). Z této souvztažnosti plyne, že církev bez Pána Ježíše a Boha Otce není ničím.

V čem spočívá tajemství církve? Bible mluví o církvi jako o tajemství. Slovo mystérium, se v Nz vyskytuje na 28 místech. Mluví se o tajemstvích Boží

vlády, o víře a zatvrzení části Izraele, než vejde plný počet pohanů, o tajemství, které se přijímá vírou. Mluví se o dříve skrytém nyní však zjeveném tajemství církve, kde dvě dříve nepřátelské skupiny, židé a pohané, tvoří jedno společenství díky Kristu (Ef 2). On je tím tajemstvím, které máme pochopit a poznat (Kol 2,2)! On sjednocuje to, co nebylo možné spojit - Boha s člověkem, židy s pohany, otroky s otrokáři. Tajemství církve spočívá ve sjednocení toho, co nebylo možné spojit! Církev je tedy zvláštním společenstvím nebo také komunitou lidí, kteří by se jinak nikdy nesetkali. Pán Ježíš je spojil, stvořil nového člověka, a to je mystérium!

Církev jako cesta Božího lidu napříč dějinami Jedním z nejstarších označení společenství církve je „směr nebo cesta“ (Sk 9,2 „hlásí se k tomu směru“; 19,9 „tupili cestu Páně“; 22,4 „pronásledoval jsem tu cestu“). Pavel podle této cesty sloužil Bohu (Sk 24,14.22). Na počátku byla církev skupinou těch, kdo reagují na Ježíšovu výzvu k následování (Mk 1,15.17) a vydávají se na cestu. Je to společenství Ježíšových následovníků, utvářené a udržované autoritou Jeho vyučování (Mt 28,19n, srov. kap. 10) a zprostředkovaně učením Dvanácti učedníků, oni jsou základem církve. Oni šli první tou cestou s Ježíšem, který je učil zásadám Boží vlády, Božího království. Ve Starém zákoně nacházíme předobraz církve v Božím lidu, putujícím pouští do zaslíbené země. Dnešní církev putuje pouští nepřátelského světa do věčného města v Božím světě. Církev je tedy společenství na cestě, které prochází dějinami a kulturami, mění svou vnější podobu, mění své formy, ale podstata zůstává. Co je podstatou církve? Zkuste si na to odpovědět!

Církev jako shromáždění Božího lidu V Bibli rané církve, tj. v řeckém překladu Starého zákona Septuagintě, byl překládán hebrejský výraz qahal (shromáždění) řeckým výrazem ekklesia (srov. např. Dt 9,10 nebo 18,16). Výraz ekklesia, církev, byl tedy běžným světským výrazem řecké kultury znamenajícím shromáždění svobodných lidí oprávněných rozhodovat o životě komunity, mít hlas (např. Sk 19,39 „může se to vyřídit v řádném = legálním shromáždění,“ takový je význam slova ekklesia).

Vylití Ducha svatého na apoštoly z pol. 15. století (Tver) Objevuje se v Nz na 114 místech. Napřed ve vztahu k Jeruzalémskému sboru, pak i ke shromáždění na jiných místech. Bylo chápáno jako ekklesia tou theou – shromáždění Boží – Boží nabídka v eschatologické (poslední) době milosti pro židy i pohany, pány i otroky, bez rozdílu rasy, postavení či pohlaví, pro všechny jeho vyznavače. V tomto lidu je Pán přítomen (Mt 18,20): „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ On se nestydí nazývat nás svými bratry (Žd 2,13), protože se stal jedním z nás (2,14). Církev, řecky ekklesia a hebrejsky qahal, je ve Starém zákoně shromáždění vyvoleného národa Izraele a všech, kdo se k němu přidružili, v Novém zákoně je to univerzální společenství ze všech národů, kultur a ras.

České slovo církev - lidé patřící Pánu České slovo církev je pravděpodobně převzato z řeckého kyriaké ekklesia, církev Páně. Ve staré češtině znamenalo především kostel, později i křesťanskou obec, která se v něm shromažďuje. Církev je především osobním společenstvím s Pánem (Kyriem), ale i vzájemné společenství těch, kdo Pána (Kyria) vyznávají. Je to společenství Kristových učedníků. Těch, kdo patří Pánu, jsou církev (=kyriaké) tedy Pánovi. Z jazykového hlediska je tedy označení církev (kyriaké) zcela na místě. Toto slovo však prošlo samostatným vývojem a dostalo obsah, který odpovídá řeckému pojmu ekklesia. Novozákonní pojem ekklesia se tedy v českém prostředí překládá slovem církev a myslí se tím společenství s vlastním řádem a strukturami, jež vyvěrají ze spontánního života a podporují jej.

ŽIVÉ SLOVO

21

slovníček pojmů Církev jako společenství svatých Apoštol Pavel oslovuje církev slovem svatí (Ř 1,7; 1K 1,2 aj.). Má před očima místní sbor, oddělený pro Boha. Bohoslužebné shromáždění pak představovalo centrum duchovního života v daném místě. Svatí proto, že byli Bohem vybráni, On je oslovil a promluvil do jejich života. Církev je Bohem utvářený organismus (1K 12-17; Ř 12). On lidi odděluje pro sebe jako svaté. Svatý neznamená bezhříšný asketa, ale oddělený k Božím plánům. První církve vznikaly z jednotlivých svatých, malých domácích shromáždění (Sk 9,43; 16,14n; 17,5) a každé vytvářelo vlastní funkční strukturu (Ef 4,11nn; 1K 12,28). V našem jazyce má slovo svatý význam „nejvýš dokonalý“ a souvisí se svatouškovskou, předstíranou mravností, proto oslovení svatý získalo pejorativní, hanlivé zabarvení a nepoužívá se.

Církev jako pravý Boží lid, pravý Izrael Jeruzalémský sbor byl tvořen převážně židy a bylo přirozené, že se do jeho života promítla židovská tradice. První církve převzaly organizační strukturu synagog (starší – služebníci synagogy – ostatní shromáždění). S rozrůstáním do pohanského světa se v prvních stoletích objevovaly i struktury známé ze správy obcí v pohanském prostředí. Výraz ekklesia vše spojoval, protože se běžně používal pro shromáždění svobodných občanů s právem hlasu. V Septuagintě znamenala ekklesia shromáždění Izraelců, v Novém zákoně shromáždění křesťanů, ve světském prostředí starověku shromáždění svobodných občanů. Pokaždé vyjadřovala výlučnost a zralost komunity pravých vyznavačů (občanů). Jen oni se mohli účastnit bohoslužby, uplatňovat pravidla kázně, formulovat vyznání, vysílat misionáře apod. Pravý Izraelita je ten, kdo je jím uvnitř, má obřízku srdce, prožil nový rod (Ř 2,29), je naroubován na Krista.

Církev jako množina místních sborů Ve druhém století hledala církev, jak by měl být utvářen vztah mezi místními církvemi a církví Boží jako celku. Byl přijat názor, že ekklesia tou theou sestává z množství místních církví, přičemž každý sbor v místě, kde působí představuje celou církev, je zároveň jejím obrazem i částí. Tento

22

ŽIVÉ SLOVO

důraz rozvinuli zvláště pietisté, kteří nechtěli zakládat novou církev, nýbrž budovat společenství odhodlané zbožnosti. Vznikala tak ecclesiola in ecclesia, církvička v církvi, která žila svým samostatným životem a přesto se cítila se součástí celku.

povídá biblickému způsobu.“ To platí, jak o místních samosprávných sborech, tak i o celém společenství Křesťanských sborů, jakožto jedné části, chcete-li jedné formy univerzální církve.

Církev ve vztahu k dnešní veřejnosti

Pokud však přes všechno výše uvedené nechceme používat označení církev, nabízí se v české duchovní tradici jiný pojem pro společenství více místních sborů stejného zaměření nebo nějakého hnutí. Je to pojem jednota, který se snažil zaplnit prostor mezi místním sborem a univerzální církví. Tento pojem „legitimoval“ vznik různých jednot, tedy církví ve smyslu našeho církevního zákona, jež jsou spojovány stejným vyznáním. Nejznámější z nich je stará známá Jednota bratrská. Byla to snaha vyrovnat se s tradičním názorem, že existuje jen církev místní a pak univerzální, nic mezi tím. Nověji se však přichází na to, že novozákonní církve vytvářely svazy užší spolupráce v rámci provincie nebo svého původu (Ř 16,4; Gal 1,22; 1Te 2,14). Potřeba vnímat podobné skupiny jako součást univerzální církve a nepracovat izolaci vyvěrá z Knihy Skutků 15.kapitoly.

Pokud jde o používání termínu církev ve vztahu k veřejnosti, ke státu, musíme od sebe oddělovat pohled církve na sebe samu a pohled státu na církev. Stát užívá vlastní názvosloví a sleduje svůj zájem. Vidí církev v občanské společnosti především jako jednu z organizací sjednocenou týmž vyznáním (stanovami). Od toho se odvíjí i současné názvosloví a použití pojmu církev a náboženská společnost.

Důvody proč používat pro Křesťanské sbory pojem církev Když stát hovoří o církvích, myslí tím hlavně křesťanská společenství, k náboženským společnostem řadí ostatní náboženské skupiny. V okamžiku, kdy tuto skutečnost ignorujeme a bráníme se označení církev, můžeme iritovat společnost, státní úředníky a někdy i své vlastní řady. S většinou tzv. náboženských společností bychom se totiž jen těžko ztotožňovali. Když odmítáme název církev, může si veřejnost dokonce myslet, že nejsme křesťané, ale jakási těžko identifikovatelná a tudíž nedůvěryhodná skupina. To je první důvod, proč Křesťanské sbory nazývám církví, totiž abych nemátl veřejnost. Druhý důvod je z mého pohledu významnější. Ano, ona sice existuje jen jedna církev, ale „tato církev má bezpočet forem výskytu“, jak to vyjádřil jeden ze zakladatelů a nositelů myšlenky „křesťanských sborů“ J.Warns ve své knize „Staatskirche? Volkskirche? Freikirche?“, (Bad Homburg, 1919) a pokračoval: „Místní sbor je tedy jen jednou formou výskytu celé církve a v žádném případě tou jedinou. Je to duchovní veličina, vzdálená pozemským normám a právu… Je viditelná a působí ve všech křesťanských sborech… Má své orgány, ale její organizace není právní povahy… je to charismatická organizace… Vzájemná vazba raně křesťanských sborů byla velmi těsná a vzájemný kontakt jednotlivých sborů velmi čilý… Společná vazba vzájemně nezávislých sborů za účelem společné práce (misie, péče o nemocné a chudé) zcela od-

Jednota – výstižný pojem pro skupinu místních církví

Část představuje celek V Novém zákoně byl každý místní sbor pro své okolí obrazem celé církve, podobně jako každý Boží člověk nese obraz svého Stvořitele. Myslím si, že je legitimní, když určité společenství místních církví (např. Křesťanských sborů) používá pro své označení pojmu církev. Ovšem jen v tom případě, že se ono samo chápe jako součást celé církve a hlásí se k ní. Část představuje celek a je jeho vyjádřením v místě, kde působí. Něco jiného ovšem je, když si nějaké společenství nárokuje být tou jedinou a pravou církví. „To, co brání jednotě, není různost forem, řeči, výrazových prostředků, pracovních metod, nýbrž sektářský duch nelásky a sebeoddělování od těch, kteří jsou také údy těla Kristova, a duch zákonictví, který nesnáší jakýkoliv odklon, ale hledá jednotu v uniformitě“ (J.Warns). Proto užívání pojmu církev pro společenství sborů, místní či regionální, republikové či kontinentální, jež sebe samo chápe jako nedílnou součást celku Boží církve, těla Kristova, není zpronevěřením se biblickému obsahu slova, ale naopak jeho naplněním! JAREK ANDRÝSEK

okénko pro ženy

Prázdné místo

Mám přítelkyni a většinou si v pondělí ráno posíláme ještě v tramvaji cestou do práce povzbuzující esemesky, aby se nám do toho nadcházejícího kolotoče dalších dnů vstupovalo lépe a radostněji. Asi vám nemusím dlouze vysvětlovat, že skloubit všechna ta ranní vstávání, včasné příchody do školky, školy a poté do práce, koordinace vyzvedávání dětí a stíhání různých kroužků, nakupování a udržování domácnosti v jakž takž bydlitelném stavu není vždycky úplně zvládnutelné „levou zadní“. A tak si píšeme a snažíme se vykročit tomu všemu vstříc s úsměvem a nadějným očekáváním. Jenže toto pondělí jsem bez rozmýšlení odepsala...jsem tak unavená, jsem tak prázdná...nemám co dát, ba úplně nejlepší bude mlčet a nešířit to kolem sebe. Samotnou mě to překvapilo – tak prázdná, prázdná. Co způsobuje, že se cítím prázdná, použitá, ba přímo někdy rovnou na vyhození? A to už začátkem týdne! Vzpomněla jsem si, že existuje takový obraz či podobenství, že každý člověk má v sobě místo, které je v něm připraveno pro Boha, jako jakýsi rezervovaný pokoj. Když tam Boha nepustíme, připadáme si prázdní, jakoby vybydlení. Proč to tak asi je a co je na tom pravdy? Každopádně brzy nějak instinktivně zjišťujeme, že to místo je třeba zaplnit, protože dlouho se jen tak světem ploužit nedá – jako kdyby zrovna ono v nás bylo zdrojem jakési zvláštní životodárné síly. A tak začneme zaplňovat, vykrmovat. A protože svou roli tady hraje únava, tak se nejprve vyspíme a najíme. Když obnovení fyzických sil nepomáhá, tak co takhle mrknout se na pěkný hodnotný film, sáhnout po dobré knize nebo jít si koupit něco na sebe (tady se to budou zřejmě podstatně lišit touhy mužů a žen). Vypadá to, že to užuž zabralo, ale po chvíli vyprchání euforie z nového svetříku a odplavení adrenalinu z fotbalového zápasu je to tu zas. Je nám jako bychom prodělali střevní virózu své duše - a už několik dnů se živíme jen suchary a hořkým čajem. A ta pachuť na jazyku. Ó jé...

Vypadá to, že důvod je jinde. Místo v samém středu našeho srdce je prázdné, třebaže je tak přecpáno věcmi, zážitky, ba i službou a dobrými skutky! ... až tam není k hnutí. Chybí tam Bůh. Aha, už vás vidím, jak otráveně máváte rukou. Kolikrát tohle jsme už slyšeli... Ano, já taky...a přesto nemůžu mávnout rukou, protože teď je prázdné moje srdce. A jestli jste ještě nikdy neslyšeli kručet duši v břiše, tak teď máte jedinečnou příležitost. Naučila jsem se už dávno zpaměti jeden biblický verš: „Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra...“ To je zaslíbení, viďte? Že vás to úplně dráždí, když vám to nefunguje? Mě taky. Má to totiž jednu podmínku: „Kdo věří ve mne...“ Je tak lehké a pohodlné držet se svého náboženství, svých pravidel a je tak citlivé a křehké udržovat se na příjmu, ochotný být prostředníkem Jeho tvůrčích záměrů. Že by se teprve tam projevovala naše víra? Co kdybych tedy Bohu opět dovolila, aby se stal mou životodárnou silou, počátkem a nikoli důsledkem všeho mého jednání, ba i myšlení? Pramenem, z něhož všechno vyvěrá, a nikoli mořem, do něhož se všechno vlévá?

Zdá se vám to až příliš obyčejné? Ano, ty nejúžasnější a geniální věci bývají většinou velmi prosté. Musí být tak prosté, aby byly uchopitelné pro všechny. Je to jednoduché a zároveň tak těžké, že mnozí hloubalové raději pracují na svém morálním profilu, rozsahu poznání a síle pozitivního myšlení. A přitom cesta z prázdnoty znamená prohrabat se tím harampádím ve vlastním srdci, otřít tu zaprášenou židli a usadit na ni svého nebeského přítele. Když se pak na takového člověka podíváte, neuvidíte nic. Bude stejný. Jako když se podíváte na krabici bonboniéry. Taky na první pohled nepoznáte, jestli je plná nečekaných chuťových zážitků nebo už ji někdo dávno vyplenil... Musíte se zahledět dovnitř, ochutnat, přivonět, pak teprve vám k něčemu bude. Teprve až ochutnáte jeho slov, činů, postojů, úsměvů a povzbuzení, pak teprve můžete posoudit výrobky nebeského cukráře. A to bych chtěla, víte? Abychom to uměli. Aby pak třeba ostatní taky zatoužili, aby byl jejich vrchním dodavatelem... TEXT PŮVODNĚ POUŽIT PRO POŘAD TWR „ZADÁNO PRO ŽENY“ PETRA ELIÁŠOVÁ

ŽIVÉ SLOVO

23

rozhovor

Ježíšovi nepřátelé S prof. Janem Sokolem o Janově ev. 18,28-40 Od Kaifáše vedli Ježíše do místodržitelského paláce. Bylo časně zrána. Židé sami do paláce nevešli, aby se neposkvrnili a mohli jíst velikonočního beránka. Pilát vyšel k nim ven a řekl: „Jakou obžalobu vznášíte proti tomu člověku?“ Odpověděli: „Kdyby nebyl zločinec, nebyli bychom ti ho vydali.“ Pilát jim řekl: „Vezměte si ho vy a suďte podle svého zákona!“ Židé mu odpověděli: „Nám není dovoleno nikoho popravit.“ To aby se naplnilo slovo Ježíšovo, kterým naznačil, jakou smrtí má zemřít. Pilát vešel opět do svého paláce, zavolal Ježíše a řekl mu: „Ty jsi král židovský?“ Ježíš odpověděl: „Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli jiní?“ Pilát odpověděl: „Jsem snad Žid? Tvůj národ a velekněží mi tě vydali. Čím ses provinil?“ Ježíš řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán židům; mé království však není odtud.“ Pilát mu řekl: „Jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Pilát mu řekl: „Co je pravda?“ Po těch slovech vyšel opět k židům a řekl jim: „Já na něm žádnou vinu nenalézám. Je zvykem, že vám o velikonocích propouštím na svobodu jednoho vězně. Chcete-li, propustím vám toho židovského krále.“ Na to se dali do křiku: „Toho ne, ale Barabáše!“ Ten Barabáš byl vzbouřenec.

Pane profesore, Janovo evangelium označuje náboženské vůdce, kněží, farizeje a všechny chrámové úředníky, kteří měli v Judsku náboženskou moc, slovem židé. A ti všichni zde vystupují jako Ježíšovi nepřátelé. Jak je to možné? Předně je asi důležité znovu upozornit, že o židech se zde mluví jako o příslušnících náboženství, nikoli národa nebo etnika, o nějaké „rase“ ani nemluvě. Ekumenický překlad bible se to snaží naznačit alespoň tím, že židé se zde

24

ŽIVÉ SLOVO

píší s malým písmenem. My dnes často podléháme mylné představě, jako by to byla jednotná skupina. Tak to ovšem určitě nebylo, protože židé tenkrát neměli v rukou prakticky žádnou moc. V plné kompetenci měli pouze chrám a to, co se kolem chrámu odehrávalo, kdežto výkon státní správy i místních úřadů byl v cizích rukou. Nemůžeme si tedy představovat „židy“ jako nějakou jednolitou pospolitost, neboť tehdejší společnost se skládala z celé řady různých skupin. Některé z nich zastávaly podobné postoje jako Ježíš, kdežto jiné mu byly více či méně vzdálené. U těch byla kamenem úrazu ve vztahu k Ježíši patrně hlavně obava z povstání. Mám dojem, že ti lidé měli konec konců správné tušení, že něco vypukne a že z toho bude katastrofa. Zejména chrámová komunita asi dobře cítila, že konflikt s okupační římskou mocí dopadne špatně, proto se všech nepokojů hrozila. To je na několika místech v textu Janova evangelia výslovně řečeno. Základem celého Ježíšova konfliktu se židy tedy byla skutečnost, že jeho osoba jim ztělesňovala přímé ohrožení existence národa. Nu a pokud v někom vidíte takovou hrozbu, konkrétní příčiny ke střetu s ním se pak už najdou snadno.

Ale evangelium od počátku líčí spíše konflikty náboženské povahy. Ano, to jsou ale příležitostné, situační polemiky, které vyplynou vždy z nějaké konkrétní události. Ježíš nemluví o tom, co si někdo třetí myslí, ale v dané situaci říká lidem vždycky všechno rovnou do očí. V židovstvu kolem přelomu letopočtu zastávali různí učitelé postoje velmi blízké těm Ježíšovým. V různých židovských školách naleznete většinu Ježíšem hlásaných stanovisek alespoň v náznaku. Ježíš třeba odmítá představu, že kdo plní povinnosti stanovené zákonem, je už spravedlivý a nemá vůči Hospodinu žádný dluh. Ovšem tuto představu podobně odmítali i někteří z velkých soudobých židovských učitelů. I jim bylo jasné, že stěžejní na Mojžíšově zákoně je jeho smysl, ne pouhé

naplnění. A zejména jim bylo jasné, že ať člověk dělá, co dělá, vždycky zůstává dlužníkem.

A nehrála v narůstajícím antagonismu mezi Ježíšem a jeho odpůrci roli obava náboženských představitelů ze ztráty vlivu a z toho, že se v Ježíši objevila konkurence, která má spoustu následovníků a jejíž popularita nebezpečně roste? Řekl bych, že tohle aspoň zpočátku moc velkou roli nehrálo. Je dobré si uvědomit, že Ježíš patrně sám prošel farizejským vzděláním a k farizeům nějak patřil. Svědčí o tom třeba zmínky, že měl na rouchu třásně (Mt 9,20; 14,36). V Lukášově evangeliu (L 4,17) zase čteme, že ho beze všeho nechali předčítat z Písem v synagoze, což naznačuje, že Ježíš měl tradiční a velmi dobré židovské vzdělání. V synagogách měli totiž hlavní slovo farizeové, bylo to na rozdíl od chrámu „farizejské zařízení“. Z pozdějšího pohledu evangelií se Ježíš s učedníky a farizeové jeví jako dvě proti sobě stojící skupiny, ale pro jeho současníky to spíš vypadalo jako spor uvnitř farizejské strany. Já si tímhle vysvětluji i skutečnost, že zrovna farizeové dostávají v evangeliích nejvíc co proto. To není proto, že by byli ze všech nejhorší, nýbrž tím, že to byli pro Ježíše vlastně jediní vážní partneři, se kterými stálo za to si to rozdat, protože právě oni byli pro Ježíšovo učení vlastně nejlépe připraveni. A ty diskuse jsou sice ostré, ale ne vždycky končí konfliktem. A dokonce i když ke konfliktu dojde, nebývají farizeové ve svých postojích jednotní. Takže ke skutečnému a úplnému rozchodu nejspíš došlo až po Ježíšově smrti, a především po zničení chrámu v roce 70. Jisté je, že v době sepsání Janova evangelia už mezi Kristovými následovníky a farizeji žádný most neexistoval.

Jak je tomu dnes? Je možno vést se současným židovstvem dialog o Ježíšově osobě? Určitě, ten dialog se vede už dlouho a vzešla z něho i celá řada knih. Ani pro židovské učence to ale není úplně

rozhovor jednoduché. Česky vyšla třeba kniha Davida Flussera, Ježíš, vydaná původně v roce 1968 v němčině a teprve později v angličtině. Obě verze se od sebe dost významně odlišují: zatímco starší německá verze je bližší křesťanství, kdežto ta novější anglická (a z ní přeložená česká) se snaží Ježíše úplně zahrnout do židovské tradice, takže mu vlastně v učení nenechává nic originálního. Židovsko-křesťanský dialog se tedy vede a je velmi důležitý. Já si ale na rozdíl od některých historiků myslím, že v době první církve přeci jen k úplnému oddělení křesťanství od židovství nedošlo. Tak se například stará církev nezřekla Starého zákona, i když to někteří chtěli, a zejména se nezřekla myšlenky Božího stvoření „z ničeho“, i když řecké prostředí na ni vyvíjelo obrovský tlak. V pěkné knížce „Pohané a křesťané ve věku úzkosti“ říká Eric R. Dodds prvním staletím křesťanského letopočtu „doba úzkosti“. To je velmi přesné. A v takové době úzkosti je velmi snadné a lákavé říci: svět leží ve zlém, všechno je od toho zlého, musíme se od světa oddělit a nemít s ním nic společného. Zdá se mi úžasné, že první církev nikdy těmto tlakům úplně nepodlehla. Samozřejmě tendence uniknout ze světa pryč, odmítat „tělo“, nemít raději ani děti a podobně, ty zde také byly, ale nikdy se nestaly převládajícím a určujícím postojem křesťanů. Myslím, že za to musí být dnešní křesťan vděčný právě židovství, protože kdyby byl úplně převládl ten ostrý, zčásti východní a zčásti snad gnostický nebo helenistický dualismus, kdyby se ztratila myšlenka Božího stvoření, z křesťanství by toho moc nezbylo.

Asi by to především už nebylo křesťanství. Určitě ne. Právě myšlenka Stvoření totiž vyjadřuje ten největší rozdíl proti okolnímu „pohanství“: řečtí i kenáanští bohové byli totiž součástí světa a podléhali osudu. Jen židé a po nich křesťané pochopili, že Bůh je původce světa, že mu svým způsobem svrchovaně vládne, že je v Kristu jeho „počátek i konec“, jak říká Apokalypsa. To je přece obrovský rozdíl. *** Pilát vešel opět do svého paláce, zavolal Ježíše a řekl mu: „Ty jsi král židovský?“ Ježíš odpověděl: „Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli jiní?“ Pilát

odpověděl: „Jsem snad Žid? Tvůj národ a velekněží mi tě vydali. Čím ses provinil?“ Ježíš řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán židům; mé království však není odtud.“ Pilát mu řekl: „Jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Pilát mu řekl: „Co je pravda?“ Po těch slovech vyšel opět k židům a řekl jim: „Já na něm žádnou vinu nenalézám.“

V této části perikopy se v textu objevuje Pilát, prokurátor, reprezentant státní moci, který - jak je z textu zřejmé - nechce mít nic společného s židovskými hádkami. Nicméně právě on je židy tlačen k rozhodnutí, v jehož důsledku je Ježíš ukřižován. Jak se máme na tohoto člověka dívat? Je opravdu pouze figurkou, která se připletla do dramatu, o jehož velikosti neměla potuchy? Stal se soudcem nad Ježíšem jaksi náhodně a bezděčně, takže je v podstatě nevinný, anebo nese plnou odpovědnost za toto své rozhodnutí? To je velmi těžká otázka: jak má člověk vidět do někoho druhého, zvlášť, když už je dva tisíce let po smrti? To opravdu nejde. Můžeme leccos vidět jakoby zvenčí: je zřejmé, že Pilát nebyl žádná fajnovka, že to byl velmi drsný až krutý člověk. Ostatně Palestina nebyla nijak výhodná prebenda. Možná to nebylo úplně za trest, ale rozhodně tam přišel jako na ztracenou vartu, kam se nikomu moc nechtělo; a těm noblesnějším římským úředníkům už vůbec ne. Představte si třeba jen to, že se tam s lidmi těžko domluvil. Palestinská města byla sice už v té době hodně helenizovaná, nicméně jazyková bariéra stále zůstávala. Místodržitel tu byl navíc vnímán jako okupant, a to zejména od zbožných Židů, s nimiž se setkáváme právě v evangeliu.

Historici nás ovšem poučují, že se Pilát ani moc nesnažil být mezi Židy oblíbený, spíše naopak. Vždyť i Ježíš mluvil o masakru, při kterém Pilát smísil krev obětujících s krví jejich obětí,

a podobně o něm psali Josephus Flavius a Filón. Samozřejmě, to patří k celkové charakteristice doby i místa. Významné zde je, že se podle líčení Janova evangelia Pilát snaží celou věc vidět jako jakýsi spor mezi židy (J 18,35). Je mu jasné, že ani jedna ze stran (ani žalobci, ani Ježíš) nestojí na jeho straně. Obě strany vnímá stejně jako jakési barbary, kteří se přou o něco nepochopitelného, pro Piláta nesmyslného. A ačkoli to vypadá, že se Pilát snaží pochopit, o co jde, a dokonce si tam i nad čímsi láme hlavu, férový a regulérní proces (hodnoceno měřítky jak dnešními, tak dobovými, a to židovskými i římskými) to v žádném případě nebyl. Pilátův „rozsudek“ jen říká: dejte mi s tím všichni pokoj, a že to stojí jednoho žida život, nad tím mávne rukou.

V uvedeném úryvku jsou dva výroky, které určitě stojí za hlubší reflexi. Jeden je Ježíšův - Ježíš zde říká: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Ten druhý výrok je známý Pilátův povzdech: „Co je pravda?“ Oba výroky spojuje slovo „pravda“. O jakou pravdu se zde jedná? To je krásná expozice rozdílu mezi židovskou a řeckou (helenistickou) představou pravdy. Pro Ježíše pravda znamená (zcela v souladu s významem hebrejského emuna) to, na co se člověk může spolehnout na základě Božího slova. Pravda není jen věc poznání, je to záruka, o kterou se mohu opřít. Proto by Ježíš rozhodně nemohl diskutovat s Pilátem o tom, co je pravda. Pro Piláta je jeho helenistická alétheia věc postupného poznávání, odkrývání a odhalování, nebo možná také diskuse. Pilát svou otázkou vlastně říká: Ale vždyť nikdo pořádně neví, co vlastně pravda je... O takové pravdě však Ježíš rozhodně nemluví. Ostatně Pilátova „otázka“ je spíš výmluva, omluva pro neomluvitelné: zeptá se – a odejde pryč (J 18,38).

Zdá se mi, že tohle nedorozumění je velmi současné. Ano, to je. My si také běžně představujeme, že pravda je třeba že jedna a jedna jsou dvě. To je jistě pravdivá věta, ale taková, že nemá valnou cenu. Nikomu neřeknete: „Poslyš, jedna a jed(dokončení na straně 26)

ŽIVÉ SLOVO

25

rozhovor (dokončení ze strany 25) na jsou dvě!“ Díval by se na vás jako na blázna. Když řeknete: „Poslyš, na Marsu prý objevili vodu“, je to o něco lepší, ale většina lidí také řekne: „No a co?“. Pravda, to nejsou pravdivé věty, ale to, co rozlišuje mezi (pravdivou) větou „jedna a jedna jsou dvě“ a nepravdivou, že jedna a jedna jsou tři. Věty se totiž nerozlišují jen na pravdivé a nepravdivé, ale také podle významu, podle ceny. Pravdivá věta nebo stručně řečeno pravda může být banální a bezcenná – to je taková pravda, kterou všichni znají nebo nic pro ně neznamená; může ale mít taky obrovskou cenu. Uvedu jednoduchý příklad: představte si pravdu o tom, jaká čísla vyjdou příští týden ve sportce. To by bylo terno! Jenže za týden už je tahle „pravda“ bezcenná. Totéž platí i o vážnějších věcech: když někdo dokázal ve třicátých letech dvacátého století po pravdě říct, co je Hitler nebo Stalin zač, mělo to zatraceně vysokou cenu a ty lidi to taky většinou stálo život. Když se to dnes děti učí ve škole, tak to sice je pravda, ale k čemu? Jakou cenu má pravda, kterou všichni opakují? Tím se dostáváme právě k tomu hebrejskému pojetí pravdy. Pravda není to jen to, co odpovídá skutečnosti, ale je to něco, na co se dá spolehnout a co má přitom zásadní a podstatnou cenu pro lidský život, případně něco, na čem lidský život závisí.

O tom tedy Ježíš – navzdory svým protivníkům a navzdory Pilátově rozsudku - přinesl svědectví? Ano, Ježíš to myslí tak, že vlastně potvrzuje Boží zaslíbení, a ještě víc: on je nejen opakuje, ale jakoby se pod ně podepisuje, bere je na sebe a ručí za ně sám sebou. Ježíš se nechal zabít - a právě tím vydal svědectví pravdě. Ne tomu, že něco prostě odpovídá skutečnosti, ale že se na to lze spolehnout. Na tomto základě můžeme doufat i my, že Bůh nedopustí, abychom skončili úplně špatně, ať už náš život dopadne jakkoli. PRO RANNÍ SLOVO ČESKÝ ROZHLAS 3 – VLTAVA, 23.11.2003, PETR VAĎURA

26

ŽIVÉ SLOVO

biblické vyučování

Moudrost Pod pojmem „moudrost“ si asi každý představí něco jiného. Možná přijdou na mysl přísloví jako „opakování je matka moudrosti“ nebo „uč se synu moudrým být“ a podobně. Samo slovo se však dnes již používá v běžné řeči jen málo, spíše jsme zvyklí na konkrétní projevy moudrého či nemoudrého jednání. A tak si připomeňme pohádku o chytré horákyni, která svým moudrým jednáním změnila špatné rozhodnutí svého muže - soudce a nakonec zachránila své manželství. Na druhé straně si vzpomeňme na rovněž pohádkové město Kocourkov, které je ale dodnes synonymem pro hloupé a nerozumné jednání lidí. Takže to, zda je někdo moudrý či nemoudrý, záleží na jeho projevech a ne na jeho znalostech. Člověk je jediným tvorem na zemi, kterému byl dán rozum, schopnost přemýšlet a také se tím řídit. Bible říká, že Stvořitel dal na počátku vědomě a záměrně člověku do ruky vládu nade vším stvořením a dal mu k tomu i potřebnou znalost. Můžeme hodnotit, co je hloupé nebo chytré, protože jsme k tomu „vybaveni“ Bohem! Moudrostí pak nazýváme schopnost myslet, hodnotit a jednat cíleně a tuto schopnost dostáváme od Boha. Je to Boží vklad člověku a jakoby nám Bůh tímto dával kousek sebe sama. To nás ovšem na druhé straně zavazuje, protože Bůh od nás očekává odezvu, reakci na jeho čin lásky a důvěry! Bible se o moudrosti zmiňuje několiksetkrát a z různých pohledů, zmíním jen namátkou: „Hospodin moudrostí založil zemi...“, „Oslavujte Hospodina, který učinil nebesa moudře...“, „...u Boha je moudrost a síla...“. Člověk však hledá moudrost jinde a marně! Ta pravá moudrost je u Boha, který nám ji dává a my jej o ni můžeme také prosit. On je připraven ji dát. Být moudrý také znamená umět žít. To je oblast, která se týká nás všech bez rozdílu a moudrost pak chápeme ne jako cíl života, ale jako prostředek k životu!

„...začátek moudrosti je bázeň před Hospodinem a poznat Svatého je rozumnost...“ „...počátek poznání je bázeň před Hospodinem, moudrostí a kázní pohrdají pošetilci..“ „...nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce...“ „...moudrost chytrého je v tom, že rozumí své cestě...“. Kde je počátek moudrosti, jak o něm mluví Bible? Je to v první třídě ve škole nebo už někdy dříve? Už děti v předškolním věku se učí cizí jazyky a mají dobré výsledky! Lidé si dnes více cení tituly než dlouholetou praxi. Vzdělání je dnes velmi ceněno a je chvályhodné, že lidé toho chtějí mnoho vědět. Paradoxní ovšem je, že právě mnoho vědomostí nám někdy zastírá výhled na Boha! Podíváme-li se však blíže na vztah Boha k člověku, zjistíme, že Bůh od nás nežádá, abychom napřed mnoho věděli a pak teprve k němu přišli a měli s ním společenství. Naopak, nejdříve máme k němu přistoupit takoví, jací jsme, sklonit se před ním a vydat mu sebe sama tak, jak to učinil On, když se nám vydal na kříži. Teprve pak jsme připraveni otevřít se jeho moudrému vedení. Moudrost před Bohem neznamená jen něco vědět, nýbrž mít k Němu správný vztah. Vztah k Bohu určuje lidský život a dává mu ty správné souřadnice! Kniha Kazatel končí slovy „...Boha se boj a jeho přikázání zachovávej, neboť na tom u člověka všechno závisí...“. Ano „bázeň před Bohem“ zní nemoderně a nepřitažlivě! A kdo by se dnes chtěl bát? Čehokoliv? Ovšem bázeň před Bohem, jak ukazuje Bible, není žádný strach (jako před násilníkem nebo divokým zvířetem), nýbrž úcta! Tu kdysi ve starozákonní době vyjadřovali tak, že padali k zemi na tvář. V dnešní době ji vyjádříme svou poslušností Božímu slovu a dobrými projevy (vztahy) mezi sebou! Boží bázeň nás vede k dobrým projevům a postojům i k hledání bezúhonnosti! Je v tom snad něco zastaralého? Když se rozhlédneme kolem sebe, musíme konstatovat, že to dnes člověku chybí více než kdykoliv předtím! A od

biblické vyučování Boha zašel ještě dále... Právě v našem vzájemném jednání se projeví nejvíce přijatá moudrost od Boha! Moudrost je tedy umění žít a pak i projev vztahu k Bohu. V Bibli máme příklady lidí, kteří to uměli. O Jozefovi farao prohlásil, že nikdo není tak zkušený a moudrý jako on, protože to poznání má od svého Boha. Mojžíši dal Bůh k ruce dva muže, které obdařil mimořádnou moudrostí a důvtipem k tomu, aby udělali stánek úmluvy přesně podle Božích představ. A když měl Jozue střídat Mojžíše, naplnil jej Bůh duchem moudrosti s tím, že se má držet Božího zákona ve dne v noci a tak bude jednat prozíravě. Ve výčtu moudrých lidí nemůžeme vynechat ani Šalomouna, jehož v moudrosti dosud nikdo nepředčil i on ji dostal přímo od Boha. Univerzitní vzdělání měl z výše jmenovaných jen Mojžíš, ovšem Boží bázní se vyznačovali všichni - měli správný vztah k Bohu! K čemu nás vede Písmo, Starý a Nový zákon? Dávají nám příklad a inspiraci, abychom na jejich základě dělali správné a aktuální závěry pro současnost, abychom se z nich poučili. Vedou nás k praktickému křesťanskému životu, vydanému Bohu, jen tak můžeme být příkladem pro své okolí, a to v osobním životě, v rodině, ve společnosti, ve vztahu k Bohu i ke společenství Božího lidu. Abychom se odlišovali v tom dobrém smyslu. Lidé by se na nás měli dívat a závidět nám... Jak vypadá náš život, jednáme moudře? „Když o tobě mluví lidé nepěkně, žij tak, aby jim to nikdo nevěřil“. Nebo: „Řekne-li někdo o tobě něco zlého, co je pravda - naprav se. Jestli to byla lež, usměj se“. A bratr Dr.Zeman jednou řekl, že „čím je kdo moudřejší, tím je ochotnější přijmout poučení“. Jak to vlastně myslel? Nespletl se? Vždyť poučení patří nemoudrým! Opak je pravdou. My bychom se nikdy neměli dostat do situace, abychom si mysleli, že už žádné poučení nepotřebujeme. To platí pro lidi věkovité i vzdělané, kteří často podléhají iluzi, že poučení nepotřebují. Nám hříšným lidem není vlastní ani přirozené žít s Bohem. Když se obrátíme k Pánu, prožijeme „nový začátek“ a to doslova. Nikdo nemůže říci, že už z poloviny ví, co je potřeba a co Bůh od něj očekává. Job napsal: „Přivykej s ním chodit ... vzejde ti z toho jen užitek“! Na

začátku cesty s Pánem stojíme s holýma rukama a „čekáme na práci“. Neumíme hned všechno, ale rosteme ve známosti Boha a v Boží bázni! Získáváme na síle i moudrosti! Pavel z Tarsu napsal Timoteovi, že Boží milost nás „vychovává“, abychom se učili něco opouštět a do něčeho se pouštět. I proto se často dostáváme do situace zkoušky: už bylo dost vyučování, teď ukaž, co ses naučil. Buď obstojíš a půjdeš dál, nebo propadneš a zůstaneš stát! V cyklu naší přírody jednou přichází podzim a sklízí se úroda, která dozrává. Sklízíme plody, které jsou chutné, protože přijímaly živiny. Jako Boží děti přijímáme „živiny“ a rosteme. Je náš život přitažlivý a žádoucí pro ty okolo podobně jako je přitažlivá vyzrálá hruška, jablko či hrozen vína? Nebo jsem ještě kyselý a nestravitelný, takže to nikoho neosloví? Jak jsem zhodnotil tu Boží výživu? Naše zralost se formuje ve správném rozhodování, v praktických zkušenostech, ne v tom, kolik už toho známe (to bývá někdy spíše ke škodě). „Jednejte moudře ve styku s okolním světem...“ píše Pavel do Kolos a pak do Říma, aby „byli moudří v dobru a nezkušení ve zlu“.

Bůh má radu i pro nás, prostudujme si slovo z Jakubova listu 3,13-17. Tam se dozvíme, že ta pravá moudrost shůry je na rozdíl od té tělesné čistá, pokojná, vlídná, povolná, milosrdná, nestranná a nepokrytecká! Jak máme k těmto vlastnostem ještě daleko? Na závěr si připomeňme: 1. Moudrost je Boží vklad člověku jako jedinému ze všech živých tvorů. Bůh chce, abychom si to uvědomovali a podle toho formovali i svůj vztah k Němu. Moudrost v životě není cíl, ale prostředek. 2. Náš moudrý život má být svědectvím o Bohu, má být požehnáním pro naše okolí a přitahovat lidi k Bohu ne je odrazovat a bránit jim vejít. „Neptej se lidí, jak žiješ, ale žij tak,aby se tě ptali“. 3. Pravá moudrost neznamená ani vědecké poznání ani dokonalou znalost Bible, je to umění opravdově žít a hospodařit se životem tak, aby byl službou. Kéž nás Boží slovo provokuje v tom dobrém slova smyslu k tomu, abychom o sobě přemýšleli a pro svůj život vyhledávali tu pravou Boží moudrost. Bude to prospěšné nám i našemu okolí. PETR ŠIMIK

ŽIVÉ SLOVO

27

biblické vyučování

Boží moudrost podle Jakuba Malý úvod k Jakubově epištole Jakubova epištola je v mnoha ohledech pozoruhodný spis. Jako součást tzv. katolických epištol se ve východní i západní části starověké církve objevuje až na konci 2. století. Církevní historik Eusebios z Cesareje ji řadí mezi tzv. antilegomena (protikladné spisy), což znamená, že o jejím postavení v církvích nepanovala shoda. V období reformace ji Martin Luther označil jako „Strohepistel“, slaměnou epištolu (vhodnou ke spálení), z kánonu ji však nevyloučil, přesto ji ve svém překladu Písma zařadil až na konec Bible za knihu Zjevení. Zajímavá je i otázka autorství. Kterému Jakubovi vděčíme za její vznik? Kandidátů na autorství je hned několik: Jakub Menší, Jakub Alfeův, Jakub Zebedeovec nebo Jakub, bratr Ježíšův, o kterých víme z jiných spisů Nového zákona. A je tu ovšem ještě možnost, že to je úplně jiný, nám neznámý Jakub, o kterém se v Novém zákoně nikde nepíše. O jakého Jakuba se tedy jedná nevíme, ale v každém případě víme, že Jakub (ať už to byl kdokoli) byl muž velmi hluboké víry a velkého vzdělání. Jak uvádí profesionální biblisté, list Jakubův je napsán velmi dobrou řečtinou (v kvalitě jazyka je na druhém místě za listem Židům, který má nejlepší řečtinu celého NZ) s mimořádně kultivovaným projevem a s mnoha slovními hříčkami. Jakub tedy ví nejen co napsat, ale i jak! Nemít jeho epištolu v novozákonním kánonu, bylo by křesťanstvo ochuzeno o velké dílo. V Jakubovi je skutečná teologická hloubka a rozhodně nejde jen o nějaké „skutkaření“. Je to velmi kvalitní argumentace s pokleslou a nesprávně interpretovanou teologií apoštola Pavla. Můžeme skutečně s vděčností děkovat, že Bůh nejen inspiroval Jakuba k sepsání listu, ale že skrze tento list promlouval k církvi, takže ta mohla v době konečného formování kánonu na svých synodách vyznat, že z této epištoly k ní vskutku zaznívá Boží hlas. Z hlediska své literární formy a obsahu bývá list Jakubův řazen mezi sapientní literaturu, což znamená, že se jedná o mudroslovný spis, který má napomínat, povzbuzovat a potěšovat.

28

ŽIVÉ SLOVO

Tomu odpovídá i fakt, že se ve 108 verších epištoly nachází 58 imperativů! Autor nechce jen neutrálně informovat, ale chce se svými posluchači a čtenáři nějak skutečně pohnout, chce v nich způsobit změnu.

Forma odpovídá obsahu Tématu moudrosti je věnována 3. kapitola a v naší úvaze se soustředíme na její 17. verš, který v Českém ekumenickém překladu zní takto. „Moudrost shůry je především čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky.“ To, že Jakub dobovou řečtinu, „koiné dialektos“, skutečně dobře ovládal, ukazuje i tento verš, kde si Jakub s jazykem pěkně pohrál. Použil zde básnického prostředku zvaného aliterace1, který nejsou překlady do moderních jazyků schopny reprodukovat. Jakub píše o moudrosti, která je EIRÉNIKÉ, EPIEIKÉ, EUPEITHÉS, a je plná ELEOYS. Dále je AGNÉ (čteno s přídechem jako „hagné“), ADIAKRITOS, ANYPOKRYTOS a nese plody, které jsou AGATHÓN. Čtyřikrát slovo začínající na a(lfa) a čtyřikrát na e(psilon), pro řecké ucho něco velmi libozvučného. Jakub dokáže svému textu dát i náležitě krásnou formu. A nešlo jen o zbytečně vyzdobenou formu, v antice sloužily tyto a jiné literární a rétorické prostředky ke zdůraznění toho, o čem se mluví. Důležitému obsahu odpovídá přiměřená forma vyjádření.

Žádné mystérium, ale způsob života Teď už zaměřme pozornost na vlastní obsah 17. verše. Jakub zde předkládá svým čtenářům závažnou věc. Hovoří o moudrosti, a to ne ledajaké, ale přímo o moudrosti Boží. Můžeme si živě představit, jak mnozí najednou zbystřili, „ha, božská moudrost, honem si dělat poznámky, ať z toho taky něco máme, ať nám nic neuteče, ať jsme aspoň trošku taky božsky moudří…“ Ale Jakub velmi rychle zklame všechny ty, kteří by snad čekali odhalení nějakého velkého tajemství, nebo nějaké mimořádné zjevení. Nenásleduje žádné tajné

učení, žádný návod na získání jinak nepřístupných vědomostí. Nejde tu totiž vůbec o vědomosti, o informace! Jde tu o způsob toho, jak člověk žije, jak se projevuje, jak jedná. Moudrost u Jakuba je životní styl. Tato moudrost shůry jistě souvisí se znovuzrozením, ale není jeho automatickým, samozřejmým a už vůbec ne očividným důsledkem. Kdyby tomu tak bylo, nemusel by o ní Jakub vůbec psát, protože by podle ní všichni žili. Tak tomu ale není a o Boží moudrost je třeba usilovat a je třeba vědět, v čem vlastně spočívá. Takže ještě jednou, není to o získání tajemných vědomostí a informací, ale o způsobu života, o vztahu k lidem kolem nás.

Charakteristika Boží moudrosti Čím se tedy vyznačuje moudrost, o které Jakub říká, že je od Boha? Proberme si blíže jednotlivé charakteristiky. Nejprve je (H)AGNÉ. ČEP, Žilka a Petrů překládají jako „čistá“, Kraličtí jako „čistotná“, dr. Mrázek vykládá jako „svatá nevinnost“. Nenechá se ušpinit tím, co Jakub dále kritizuje (spory, hádky, závist). V tomto smyslu je čistá. Za druhé je EIRÉNIKÉ (EIRÉNÉ = ř. pokoj, mír), což se překládá jako „pokojná, mírumilovná“. Ekvivalentní hebrejský výraz je šálom. Takže bychom mohli říci, že to je moudrost „šálomová“, tedy takové jednání, které přináší druhým pokoj. Ovšem ne ve smyslu jakéhosi ozbrojeného příměří, kdy jedna strana nedokáže porazit tu druhou a druhá první a tak musí nějak existovat vedle sebe. Takový modus vivendi patří do umění politiky, ne do Kristovy církve. Šálomová moudrost má ale onen pokoj sama v sobě, nemá potřebu se hádat, nesměřuje do konfliktu, ale všechno a všechny přivádí před Boží svatost, kde všechny rádoby zbožné hádky a boje musí umlknout. Za třetí je EPIEIKÉS, což znamená tolik co „mírná, vlídná, přívětivá, zdvořilá“. V 1Tim 3,3 je to jedna z charakteristik biskupa, tedy toho, kdo vede sbor. A v Fp 4,5 se píše „vaše EPIEIKES ať je známa všem lidem“. Není to tedy jen znak určité skupiny křesťanů, kteří stojí

biblické vyučování

v čele sboru či církve, ale má to být něco, čím jsou všichni křesťané známí ve svém okolí. V Tit 3,2 jsou křesťané vyzýváni, ať nikoho nepomlouvají, nehádají se, ale jsou EPIEIKEIS. Tímto opozičním postavením je dán i obsahový význam. Je to opak pomlouvání a hádání se. Jednat takto znamená prostě a jednoduše jednat ve vší slušnosti, zdvořilosti a s úctou vůči jiným. Pěkná teorie, řeknete si, ale co to znamená v praxi? No znamená to nedělat přesně to, co asi často kritizujeme na různých televizních debatách politiků a o co není bohužel ani mezi křesťany nouze. Tedy neurážet druhou stranu, nemanipulovat s ní, nepodsouvat někomu něco, co neřekl. Respektovat a mít v úctě i toho, kdo se mnou není ve všem názorově zajedno. Ale je vůbec nutné toto psát a zdůrazňovat křesťanům, božím dětem? Těm znovuzrozeným, obráceným a posvěceným? Bohužel je, a Jakub asi velmi dobře věděl, proč a komu to psal. Zde si dovolím osobní poznámku. Občas sleduji na internetu různé diskuse mezi křesťany. A někdy opravdu „zírám“, jak na nikom nezůstane „nit suchá“. Každý druhý ví, v čem se ta či ona církev zpronevěřila, kdy, kde, jak a kdo odpadl od Boha, v jaké církvi mají nebo nemají Ducha svatého. Že tamti jsou modláři, další zase liberálové a bezvěrci, a vůbec katolíci, pravoslavní, evangelíci, liberálové, adventisti, charismatici (dle libosti

autora) nemají to pravé poznání a jsou „děvka babylónská“. A na otázku, jak to všechno ví, se vám dostane lakonické odpovědi „no protože já, narozdíl od vás, mám Ducha svatého a pravé poznání Písem…“. „Vaše mírnost (vlídnost, zdvořilost) ať je známá všem lidem.“ To je Boží vzkaz nám všem. Za čtvrté je Boží moudrost EUPEITHÉS. To je výraz, který je v celém Novém zákoně pouze na tomto místě. ČEP jej vykládá jako „ochotná dát se přesvědčit“, Jiří Mrázek2 jako „otevřená, smířlivá“. Co to asi znamená, píše výstižně opět dr. Mrázek ve svém novém komentáři k listu Jakubovu. „Eupeithés je ten, kdo se nechá dobře přesvědčit, takže je otevřen jiným pohledům a názorům. To není běžné pro naši představu o moudrosti shůry. Přece když má někdo poznání shůry, tak přeci on ví, jak to je a bude o tom (pravém) přesvědčovat; pokud má poznání shůry, od nikoho se nenechá přesvědčit k něčemu jinému nebo o něčem jiném“. Tady jsme u toho nechvalně známého postoje „Pán mi zjevil a proto vím nejlépe, jak to je a už mě nezajímá, co na to říkají bratři a sestry kolem mě“. Dr. Mrázek pokračuje: U Jakuba je tomu jinak. Pravá moudrost je otevřenost slyšet druhé, otevřenost k dialogu a poznávání z dialogu…Moudrost shůry není uzavřenost vlastního poznání, nýbrž schopnost slyšet, co vlastně říkají ti druzí a jak to myslí.

A já bych jen dodal, že to je rovněž přitakání apoštolu Pavlovi a jeho vyznání, že „nyní poznávám částečně“ (1K 13,12). Tato Boží moudrost je tak trochu sokratovská moudrost. Ví, že neví všechno, a proto je otevřená pohledům druhých, přemýšlí o nich, hledá odpovědi v dialogu. Boží moudrost si totiž uvědomuje onu banální skutečnost, že já nejsem ten jediný, komu byl dán Duch svatý. Byl dán a je dáván všem, kdo upřímně vyznávají Ježíše jako svého Spasitele a Pána, takže i oni mi mají co říct. Za páté je Boží moudrost MESTÉ ELEÚS KAI KARPÓN AGATHÓN, tedy „plná slitování/milosrdenství a dobrého ovoce/dobrých skutků“. K tomuto bych poukázal na verš Jk 2, 13 „Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem.“ Co to všechno může znamenat, prokázat někomu milosrdenství, slitovat se nad někým? Jeden příklad za všechny známe z podobenství o milosrdném Samařanu, který neudělal nic víc, než že pomohl tomu, s kým by si jinak možná ani ruku nepodal. Každý totiž patřil do jiného tábora (což je situace známá i mezi křesťany, kdy sice jsme členy jedné církve, možná i jednoho sboru…ale mnohem více než milosrdnému Samařanu se podobáme farizeovi v chrámě modlíce se „Bože, děkuji ti, že nejsem jako tento bratr či ta sestra…“).

ŽIVÉ SLOVO

29

biblické vyučování Moudrost, která je shůry, životní styl který má v Božích očích hodnotu, je život, který si všímá těch, kteří jsou kolem nás. Kdo ví, že se nad ním slitoval Bůh, měl by se umět taky slitovat. Kdo ví, že mu bylo odpuštěno deset tisíc hřiven, neměl by kvůli stovce dávat bratra do vězení (viz podobenství o nemilosrdném služebníku Mt 18). Protože pak o něm budou platit i další slova z tohoto podobenství „a tak bude jednat i s vámi můj nebeský otec, pokud se neslitujete“. Chceš-li pro sebe milost a pro druhé spravedlnost, nepochopil jsi, o čem milost je a čeká tě spravedlivý soud. No a za šesté je Boží moudrost - ADIAKRITOS KAI ANYPOKRITOS - „bez předsudků a nepokrytecká“. Je to takový přístup k věci, který dopředu neodsuzuje, ale je připraven slyšet skutečně to, co druhá strana říká. Ptá se, jak je to myšleno a nemá dopředu hotový názor ve smyslu ať si druhá strana říká co chce, já stejně vím, jak to myslí. Snaží se tedy být bez předsudků. Je ale vůbec možné být zcela bez předsudků, bez předběžných soudů a názorů? Předběžné soudy nemám pouze o tom, o čem nic nevím. Takže tu nejde o to, vymazat si všechny předsudky z mysli, ale naopak si je uvědomovat a vědomě kontrolovat, jaký prostor jim ve svém uvažování a posuzování dám. Zde více než jinde platí slovo apoštola Pavla o prozatímnosti či nedokonalosti poznání. To neplatí jen o naší teologii, o našem výkladu Bible , to platí hlavně o lidech a jejich jednání, o jejich (nám často skrytých) motivech. Naše předsudky, předběžné soudy, jsou založeny na tom, jak se nám nějaká věc či člověk jeví navenek. A ruku na srdce, jak často dáme na první povrchní dojmy, a hlouběji už nezkoumáme… Jen Bůh vidí do lidského nitra. Jen Bůh vidí skryté souvislosti, motivy, důsledky. A to si máme uvědomit pokaždé, když něco nebo někoho posuzujeme nebo odsuzujeme. Snažit se být bez předsudků znamená si je uvědomit a mít je pod kontrolou. No a že je tato moudrost nepokrytecká – tedy že nic nepředstírá a myslí vše upřímně - to už snad ani nemusel Jakub dodávat. Vždyť to nás, znovuzrozené a opravdové věřící, skoro uráží ne? To se přeci rozumí samo sebou, že všechno děláme a myslíme upřímně, skoro bychom dodali. No asi nerozumí…V tom

30

ŽIVÉ SLOVO

je totiž ten problém, že člověk předstírat umí. A Jakub chce touto poslední charakteristikou zdůraznit jednu velmi vážnou věc – to vše, co předtím uvedl má hodnotu jen tehdy, jestli to je upřímné. Pokud člověk v touze dostát tomuto vzoru z Písma začne něco předstírat – svému okolí, sobě samému a nakonec i Bohu, tak je jeho konání zcela zbytečné. Člověk umí klamat a může se dostat i do sebeklamu. Vždyť co jiného než sebeklam byl postoj těch v podobenství o posledním soudu, co byla modlitba farizeje v chrámu? Co jiného vyjadřuje Ježíšova odpověď „neznám vás“ vůči těm, kteří se hlásí, že v jeho jménu vymítali démony a prováděli velké kousky? Je to smutné konstatování, že člověk může klamat sám sebe. Může žít v pocitu, že je vzorným křesťanem, protože plní to či ono, ale ve skutečnosti je to jen zbožně vypadající divadlo. Opravdovost a upřímnost, to je základ moudrosti shůry.

Závěr: tvá je volba! Prošli jsme si jednotlivé charakteristiky Boží moudrosti u Jakuba a přišel čas se zamyslet, co s tím. Co máme dělat, abychom byli v životě takto moudří? Máme se více modlit? Máme si více číst Bibli? Máme zlepšit svou sborovou docházku? No to všechno můžeme, protože to nám jistě neuškodí, ale Jakub říká ještě něco jiného. Jakub říká, že musíme jen jedno, musíme chtít! Musíme to skutečně chtít, žít svůj život podle těchto principů Boží moudrosti. Není to ale trochu málo, zeptal by se možná někdo? Myslím si, že ne. Protože, a teď se prosím zamysleme, co nám brání v tom, aby se Jakubova Boží moudrost stala součástí našeho života? Co nám brání, abychom druhým přinášeli do života pokoj a radost, abychom byli milí a zdvořilí na někoho dalšího než naše nejbližší? Brání nám někdo v tom, abychom byli v komunikaci s druhými otevřeni tomu, co mi chce skutečně říci? Brání nám někdo v tom, abychom nemohl prokázat milosrdenství potřebným? Nutí nás někdo k tomu, abychom se v posuzování druhých nechali vést našimi předsudky? Abychom soudili, aniž pořádně víme co a koho? Moje odpověď je ano i ne. Ne ve smyslu vnějších okolností, vnějšího tlaku, kterému bychom museli nutně pod-

lehnout. A ano ve smyslu, že tu přeci jen někdo je, kdo nás k tomu všemu nutí. Tady si už možná někdo řekne: „ano, ďábel, ten nepřítel Boží i lidský, ten za to může“. A já bych trochu ironicky dodal, no, ještě že to máme na koho svést… Ne, nemyslete si, že tady banalizuji otázku původu Zla ve světě. Jen nechci, jako Jakub, spěchat se zbavováním se odpovědnosti za to vše nedobré v našem životě. To je totiž téma, o kterém Jakub také píše a to v první kapitole. Ve v. 13 říká, že Bůh nikoho nepokouší, tedy nepokouší ke zlému. Jakub tedy naplno říká, že Bůh za to tedy nemůže, Bůh je z obliga. A tak by se čekalo, že se Jakub vytasí s „uklidňující“ odpovědí – může za to ďábel nebo nějaké temné síly. Ale to právě Jakub neřekne! Jakub tady „odpoví veskrze a překvapivě humánně – v tom smyslu, že za zlo si může homo – tedy člověk, sám. Přesně řečeno naše EPITHYMIA – což… můžeme přeložit jako žádostivost… nebo dokonce choutky. Ale toto řecké slovo nemusí mít jenom negativní zabarvení. Také to může být jakékoliv, i pozitivní přání anebo touha.“ (Tak jako) Ježíš říká (v Lk 22,15) „velice jsem toužil jíst s vámi tohoto beránka“. EPITHYMIA jsou prostě naše přání, emoce.„ (Mrázek, str. 27). Takže zpátky k otázce, kdože nás to nutí? Není to nikdo jiný než naše Já. Na jedné straně naše lidská ješitnost, lenost, náš sklon k farizejské zbožnosti, naše neochota se o něco nebo někoho více zajímat. Na straně druhé naše horlivá ochota tahat druhým z oka třísku a nevšímat si břevna ve vlastním oku, a nakonec naše touha mít pravdu, ale na rozdíl od apoštola Pavla nejen tu částečnou, ale úplnou a nejlépe ve všem. Boží moudrost tedy není v žádném mimořádném zjevení či v odhalení nadpřirozených tajemství. Je to mnohem prozaičtější. Je to prostě o tom, po čem opravdu toužíme, co skutečně chceme, a za čím nebo za kým v životě jdeme. Jakub nás nechce nijak moralizovat. Jen nám chce říct, co má před Bohem platnost, co obstojí, co má v jeho očích hodnotu. Jestli to budeš chtít nebo ne, je už na tobě. PAVEL ŠÍMA POZNÁMKY: 1 ČESKY RÝM NÁSLOVNÝ, COŽ ZNAMENÁ, ŽE SLOVA VE VERŠI ZAČÍNAJÍ STEJNOU HLÁSKOU. 2 MRÁZEK, JIŘÍ: BLÁZNOVSTVÍ VÍRY PODLE JAKUBA (VÝKLAD JAKUBOVY EPIŠTOLY), MLÝN, 2007

zprávy ze sborů

Miroslav Osouch

Tak tento bratr v galerii těch, které mám velice rád a na něž (dokud mi ještě mysl slouží) nezapomenu a kterým za mnohé vděčím, rozhodně nemůže chybět. Poznal jsem ho za dob svých studií v Brně. Tam pravidelně dojížděl každou středu, mnohdy v pátek a také v neděli z „nedalekého!“ Kunštátu (přes 40 km), aby se spolu s námi mohl účastnit shromáždění. A pak zpáteční cesta domů autobusem… O jeho mládí toho moc nevím - jen to, co nám sám útržkovitě připomněl, ev. co jsem se dozvěděl od jiných. Vyučil se jako krejčí. Když měl později možnost doplnit si studia, studoval na střední škole. Ale k maturitě nešel. Takže zůstal člověkem bez titulů před nebo za jménem, i když mnohé z těchto lidí svými znalostmi rozhodně předčil. Jako pomocný asistent na vysoké škole chodil na spoustu přednášek. Miloval hudbu a dovedl mnohokrát navštívit ta představení, která ho zaujala. Jako mladý chlapec se dostal do shromáždění v Brně a uvěřil evangeliu. Z jeho vyprávění vím, že měl ve svém životě období jako apoštol Pavel, kdy žil stranou a připravoval se na službu, kterou ho pověřil Pán. Znám také jen okrajově jeho příbuzenské vztahy - že jeho manželka byla dcerou bratra Koloucha (bratra, kterého si vážili jak jeho vrstevníci v Brně, tak i bratří exkluzivní, v jejichž obecenství nakonec žil do konce života) a že tedy jeho švagry byli br. Dr. Miloš Pavlík, Jaromír Kašparec a Zeman z Veverské Bitýšky. Mirka Osoucha jsem si nesmírně vážil jako písmáka a učitele v církvi. Pokaždé jsem ožil, když na biblické hodině povstal a sloužil slovem. To bylo pro mne „něco“, takové duchovní pohlazení! Byla to duchovní strava, kterou jsem dychtivě očekával. Uměl biblické pravdy podat jasným, srozumitelným a velmi přitažlivým způsobem, na jaký se nezapomíná. Vzpomínám, že jsme během mého studia na biblických hodinách probírali list Jakubův. Tenkrát se tak často neprobíral - větší důraz se kladl na listy Pavlovy. A jako mladý student jsem si pečlivě zapisoval, co

jsme probírali - takže mám z toho takový malý komentář k listu Jakubovu. To co mne tenkrát jako mladíka oslovilo, to podstatné a věcné bylo to, co nám pověděl bratr Mirek. Jako písmák nás mladší tak trochu občas hecoval tím, že se nás ptal: „co říká Bible o…“ nebo „kde je to napsáno…“ . Samozřejmě mě často nachytal na hruškách - ale vedlo to k tomu, že člověk na sobě začal pracovat - nasadil mu brouka a člověk se s tím musel poprat, až to našel.

Bratr Mirek měl velmi hezký vztah k mladým lidem. V dobách reformních snah komunistů na konci 60. let vedl pobyty mladých lidí zejména v Tasově. Ty byly už tenkrát ve znamení toho, co se dnes opět hledá a objevuje: pobyt byl spojen s nějakým dějem z Bible - např. putováním pouští do zaslíbené země apod. Děcka byla z takového pobytu nadšená. Určitě mu to dalo hodně práce takový pobyt připravit, protože tenkrát se týmová práce zase až tak moc nenosila. Byl také odborníkem v zaměstnání. Pracoval ve výrobním družstvu „Hlubna“ - což byla keramická výroba. A toto družstvo dělalo jako monopolní výrobce v celém tehdejším socialistickém bloku keramické žároměrky. Ty sloužily k přesnému měření vysokých teplot. Používalo se to tam, kde se pro technologii výroby žádalo, aby se dodržela určitá přesná teplota. Jiné způsoby měření teploty (např. optické pyrometry) byly nepoužitelné, protože byly nepřesné. Žároměrky se dělaly ve trojicích s rozdílným stupněm měknutí keramiky v rozmezí několika málo stupňů. Byly to takové trojboké jehlánky o velikosti tak 5 cm. Trojice se postavila do pece na viditelné místo - a správná teplota byla tehdy, když se žároměrka s nejnižší teplotou zbortila, ta správná se právě začínala bortit a ta třetí zůstala stát. Takže použité žároměrky vypadaly jako upíří zuby, což vedlo mladé lidi k různým legráckám. Výrobní tajemství bylo v tom, namíchat hlínu v správném poměru, aby se začala bortit právě při požadované teplotě. A toto tajemství bratr Mirek znal. K cejchování keramiky se také

používalo čisté zlato - to proto, že jeho teplota tání je přesně definována. Bratr Osouch s ním pracoval - a tak mohl o zlatu a práci s ním zasvěceně povědět i ve shromáždění. A také i o svých zkušenostech se zlatem - protože zlato bylo přísně hlídáno a bratr prožil také i zde Boží milost, která ho chránila od útoků a podezření ze zpronevěry. Samozřejmě, v Hlubně se dělala i jiná keramika - průmyslová a i ta nejdražší spotřební. Ta byla nejdražší proto, že se musela vypalovat dvakrát. Nejprve keramika samotná - pak se na ni nanesla glazura (případně s kresbami) a nádobí muselo do pece podruhé. V této hrnčírně později po uvolnění poměrů vznikla i řada kalichů a talířků pro Památku Páně pro různé sbory. A také cihličky pro dárce, kteří podporovali výstavbu budovy TWR v Brně. Se životem bratra Mirka Osoucha a jeho prací v Hlubně je spojena také jedna zajímavá kuriozita, svědčící o absurditě doby, kterou jsme prožívali. Koncem šedesátých let vzniklo v Kunštátě maličké shromáždění. Problém byl, kde se scházet. Komunisté totiž jen velmi neradi povolovali církevní akce mimo „církevní půdu“. Ale v Kunštátě nebyla příležitost se scházet jinde. A tak bývalo shromáždění v bytě Osouchů - tedy přímo v hrnčírně. Pro mne to bylo tak trochu vzrušující - shromáždění ve fabrice - to jsem teda ještě nezažil. Nezapomenu na toto období, kdy po shromáždění někdy následovala exkurze s odborným výkladem. Bratr to uměl hezky vyprávět - i o hrnčířském kruhu, že to není žádná legrace a že vyžaduje kus umění už jen umět správně přilepit kus vypracované hlíny na kruh - jinak po chvíli práce dílo skončilo buď v okně nebo na stěně dílny. A což teprve vlastní práce na kruhu - to vyžadovalo kus fortele. A ten měly i jeho dcery. Až do stáří mu Pán Bůh zachoval jasnou mysl – i když se zdravím měl poměrně velké problémy. Je obdivuhodné, že se ve stáří naučil pracovat s počítačem – a tam trávíval čas, kdy nemohl pro bolest spát. Vždy se pečlivě připravoval na kázání na větší shromáždění, i když věděl,

ŽIVÉ SLOVO

31

zprávy ze sborů že je s největší pravděpodobností nebude moci pro slabost povědět. Proto pro mne bylo pohlazením, když na brněnské konferenci nám před dvěma lety bratr Jirka Krejčí jeho kázání (a tedy slovo pro nás) přečetl. Dodnes obdivuji úžasnou znalost Písem milého bratra. Obdivuji i způsob, jakým dovedl zaujmout při výkladu Písem, ať ve službě, nebo i při vyučování na biblických kurzech. A co obdivuji nejvíc, je jeho skromnost a tichost. Znám věřící bratry a sestry, kteří mají značné biblické znalosti i duchovní obdarování. Vděčně přijímám jejich službu a děkuji za ni Pánu Bohu. Ale přesto z nich vyzařuje něco rušivého a já to vnímám jako něco ne nejlepšího - a to je jejich značné sebevědomí. Nedovedu posoudit sám sebe - protože se zvenčí prostě nevidím. Je možné, že mne někteří lidé takto vnímají také. Proto vím, že nemám právo nikomu nic vyčítat. Ale bratr Mirek Osouch je pro mne vzorem skromnosti při výjimečnosti ducha - něco podobného, co jsem zažil u bratra Járy Kapce. Proto Pánu děkuji za takové bratry - a rád bych se jim někdy když už v ničem jiném, pak aspoň v té skromnosti a „nízkém o sobě smýšlení“ vyrovnal. Mezitím Pán života i smrti bratra Miroslava Osoucha dne 12. 7. 2007 odvolal do nebeského domova. Dotlouklo šlechetné a rytířské srdce, nepomohl už ani stimulátor, který ho již řadu let provázel životem. Odešel jeden z velkých bratří, na které budeme s vděčností a rádi vzpomínat. Je už doma – u svého Pána, v Jeho slávě. A my pozůstalí živí jsme se s ním mohli rozloučit dne v sobotu 21. 7. 2007 na místním hřbitově v Kunštátě. Byl krásný slunečný a velmi horký den a ti, kdo se přišli rozloučit, směli prožít rozloučení ve stínu obrovského rozložitého stromu, které vůbec nebylo smutné, ale plné vděčnosti a chval Pánu za tohoto věrného služebníka a za to, čím nám v něm Pán Bůh požehnal. Vděčnou vzpomínkou posloužili bratří Jirka Krejčí a Jenda Vopalecký. TOMÁŠ PALA

32

ŽIVÉ SLOVO

Náš tatínek Však přijde brzo již chvíle krásná krásnější vzácnější všechněch krás! Navždy nás uchvátí záře jasná přijde Pán vezme si k sobě nás! To jsou slova, která před léty napsal jako závěrečnou sloku jedné písně, kterou jsme zpívali u táboráku na mládežnickém pobytu na Tasově náš tatínek Miroslav Osouch. Pro něho samotného se naplnila 12. července 2007 v ranních hodinách, kdy ve věku 84 let odešel k Pánu Ježíši. Splnila se tak jeho touha být se svým Spasitelem a připojit se k těm, kteří ho již předešli.

Rozloučili jsme se s ním dne 21. července na místním hřbitově v Kunštátě na Moravě, kde prožil většinu svého života. Přišli všichni jeho spolupracovníci a známí, kterým ukazoval cestu k Bohu. Na pohřeb přicestovalo mnoho spoluvěřících a někteří z nich přerušili i svou zaslouženou dovolenou. Posloužili bratři Jirka Krejčí a Jenda Vopalecký. Velmi mile působilo přirovnání tatínkova života k příběhu z Bible... A chodil Enoch stále s Bohem (1.Mo 5,24a). V roce 1938 napsal tatínek mamince krátkou báseň, která, ač je stará, může být jeho posledním vzkazem pro nás všechny.

Mládí... Jest mládí v žití lidském jak jara vonný květ buď předává se Bohu neb pošlape je svět... Zní píseň ptáčka v poli a kvete lučina jest mládí Boží rolí neb světa-pustina ZA RODINU NAPSALA MIROSLAVA PÍPALOVÁ ST.

Fred - skromný Jsou zprávy, které rozechví lidská srdce. Mezi ně se řadí i ta, která nás zastihla uprostřed září: Náš bratr Fred Kelling ukončil svou pozemskou pouť a odešel do nebeského domova ke svému Pánu, kterého miloval, ač ho neviděl. Mnozí jsme tušili, že ta chvíle může kdykoliv nastat. Poslední týdny a měsíce se jeho zdravotní stav zhoršoval tak, že se neobešel bez kratších, ale i delších pobytů v nemocnici. Přesto nesl břemeno svých nemocí statečně s vědomím, že také závěr pozemského života má být oslavou Spasitele. Z jeho úst jsem slýchal krásné vyznání, že život není snadný, ale že s pomocí svého Pána můžeme nést i ta nejtěžší břemena. A ta jeho břemena byla opravdu velmi těžká. Nejen nemoci, které ho pohybově omezovaly, ale i nedávný odchod jeho syna a z toho plynoucí starost o nezletilého vnuka a vnučku. Jeho největším potěšením byl sbor. Kdykoliv jsme spolu telefonicky mluvili, vždy se s vděčností zmínil, že má ve sboru bratra, který ho vozí na shromáždění svým vozem. Sám by tam byl už nedošel. Vděčný byl i za výtah ve sborovém domě, kterým se bez těžkostí dopravil až do sborové místnosti. Pro mnohé jsou to jen běžné drobnosti, ale pro bratra Freda to byly úžasné projevy Boží milosti, za které denně děkoval. Pokud mu to zdravotní stav dovolil, sloužil ještě v tomto roce Božím slovem a měl účast na Památce Páně, která byla jeho velikou radostí. Mnozí jsme měli příležitost poznat milého bratra a mít duchovní užitek z jeho služeb a osobních setkání při jeho několika návštěvách v naší vlasti. Prožili jsme s ním a někdy i s jeho manželkou krásné chvíle u Božího slova na našich prázdninových pobytech na Hojsově Stráži, Benecku, Polubném a dalších místech. Ale i ten, kdo se s ním nesetkal osobně, měl a má možnost přečíst si jeho duchovní úvahy na stránkách ročenky Cestou Života z jeho připravované knihy Walking with Jesus (Chození s Ježíšem). Každá z těchto úvah je portrétem Pána Ježíše. Já jsem měl tu výsadu, že jsem mohl poznat bratra Freda „velmi z blízka“.

zprávy ze sborů

Kelling a obětavý písmák A to při svém delším a několika kratších pobytech ve Skotsku. A to jako učitele na biblické škole, kde jeho krédem bylo: „Máme velké známosti duchovních pravd; nyní je potřeba, abychom je přenesli do praktického života tak, že budeme zvěstovat evangelium svým bližním.“ Tomuto vyznání podřídil svůj život. Opustil dobře honorované místo vysokoškolského učitele, aby se věnoval výchově mladých lidí, kteří chtěli svůj život zasvětit službě evangeliu. Ale poznal jsem ho i z blízka v jeho soukromí. Jeho byt mi občas připomínal skladiště, ve kterém se shromažďovaly starší oděvy a nejrůznější praktické věci, které pak sám nebo s pomocí druhých vozil věřícím na Ukrajinu, do Polska a Rumunska. Dvě vlastnosti byly pro něho typické: Skromnost a obětavost. Ale měl smysl i pro jemný laskavý humor. Vtipně si dokázal dobírat nepěkných vlastností příslušníků svého národa i toho, co nectí nás křesťany; ale dokázal si udělat legraci i sám ze sebe. Vzpomínám na jednu z našich nedělí. Spali jsme v Kolíně. V noci ho sužoval komár, časně ráno nás obtěžovala hlasitě se projevující zvířátka pod okny naší ložnice, která jejich majitelé přiváželi na nedělní trh. Prakticky se tu noc nevyspal. Pak brzy ráno sloužil v kolínském sboru; když skončil, pokračovali jsme na shromáždění do Prahy. A po Praze na odpolední sejití do Karlových Varů. Úplně vyčerpaný se mě večer s šibalským úsměvem zeptal, co mám pro něho ještě připravené. Na svých cestách po východní Evropě hodně fotografoval. Diapozitivy z těchto cest promítal ve Skotsku, a z výtěžku sbírek financoval pomoc věřícím v těch nejchudších zemích. Viděl jsem na těch obrázcích bosé a do hadrů oblečené sedláky obdělávající s pomocí kravičky svá políčka, za které se nestyděl; veřejně se k nim hlásil a zdůrazňoval, že jsou to naši bratři. Svůj vztah k východní Evropě získal za války. Sloužil ve funkci pilota, a ze své základny v Itálii dopravoval materiální pomoc bojujícím jugoslávským partyzánům. Jugoslávii navštívil po válce už jako znovuzrozený křesťan, aby v této zemi vyhledal své bratry v Kristu. Tak za-

čal jeho zájem o věřící v zemích východní Evropy, který pokračoval až do konce jeho života. Když už sám nemohl přijet, navštěvovali ho ti, kteří ho milovali, v jeho skromném bytě v Glasgowě. V bratru Fredu Kellingovi odchází písmák znalý Božího slova, o kterém bylo možné říci, že nad Písmem přemýšlel dnem i nocí. Stále četl veliké množství duchovní literatury, ale na prvním místě byla Bible. Každý rok ji celou přečetl; za svůj život přibližně šedesátkrát. Byl biblickým fundamentalistou pevně zakotveným na Božím slově, a toho je nutné si vážit právě v dnešní době duchovního zvlažnění a liberální bezbřehosti. Napsal knihu o počátcích misijní práce na Faerských ostrovech a připravoval do tisku již výše zmíněnou publikaci denních úvah, z nichž každá se z jiného úhlu pohledu zabývá osobou Božího Syna. Bylo by toho ještě mnoho, co by bylo možné napsat o tomto věrném služebníkovi. Ale to zhodnocení a ocenění jeho života učiní dokonale náš Pán. Ještě několik údajů ze života bratra Freda Kellinga. Narodil se v listopadu 1925

Zleva: Josef Hudousek a Fred Kelling

Manželé Kellingovi ve Skotsku, a ke své národnosti se vždy hrdě hlásil. Vystudoval stavební inženýrství – konstrukce mostů. Pracoval ve funkcích projektanta a vysokoškolského učitele. Pána Ježíše přijal v roce 1946. Od sedmdesátých let byl plně uvolněným pracovníkem na Boží vinici. Vychovával studenty na biblické škole GLO v Motherwellu a věnoval se evangelizační službě ve Skotsku, na Faerských ostrovech a v zemích východní Evropy. Naši vlast po prvé navštívil v době politického uvolnění tzv. Pražského jara jako účastník vědecké konference. První kontakt v té době měl s křesťany z CB. Později, prostřednictvím manželů Ždychových, navázal obecenství s našimi věřícími. Poslední rozloučení s bratrem Fredem proběhlo v pátek 14. 9. v jeho domovském sboru v Glasgowě. Vzpomínkové shromáždění na tomtéž místě o týden později. Manželce Ruth Kellingové, která mi tuto zprávu o odchodu svého manžela sdělila telefonicky, jsem vyslovil svou osobní účast i účast všech, kteří jejího manžela v naší zemi znali. Mysleme na modlitbách i my na tuto tichou milou sestru, která stála věrně po boku svého manžela desítky let. Protože její ovdovělá snacha trpí zdravotními potížemi, tak s dalšími povinnostmi, přechází nyní břemeno starostí o nezletilá vnoučata zcela na ni. JOSEF HUDOUSEK

ŽIVÉ SLOVO

33

ohlédnutí

Zemský ráj to na pohled

Deset let Letní biblické školy v Mladoticích Ne nechci psát o naší krásné hymně, ani se pouštět do teologické polemiky se Svědky Jehovovými, ale chtěl bych letmým ohlédnutím připomenout desetiletou historii jednoho projektu, který dnes mnozí znají pod názvem „LBŠP Mladotice“ a mnozí další si bez něj již jen těžko představují své letní dovolené či prázdniny. Letos je tomu právě deset let, co vznikl projekt Letní biblické školy v přírodě a proběhl její první ročník v roce 1997 u západočeské vesničky Mladotice.

Je tomu již 11 let Ti, kteří rychle počítají, se možná v duchu ptají, kam se nám ztratil ten jedenáctý rok. Po prvních pěti ročnících přišla jistá únava z nasazeného tempa. Proto jsme šestý ročník v roce 2002 pojali netradičně

34

ŽIVÉ SLOVO

a zaměřili se více na malé děti. Abychom však zachovali „značku“ LBŠP, vznikl název – Letní baby školka v přírodě. Přestože jsme hlavní program zaměřili pro děti zúčastněných rodičů, tak jsme pro rodiče dělali semináře a přednášky, ovšem v klidnějším tempu než v ročnících předešlých. V roce 2003 dostoupila naše únava vrcholu a tak jsme jedno léto vynechali.

ha Stodůlky, občanské sdružení DEN ve spolupráci s Křesťanským sborem v Plzni a Tachově. V roce 2006 se k nám jako organizátor přidal Seminář biblického vzdělávání. Jako poslední projekt vznikly před rokem internetové stránky, kde je možné nahlédnout do prostředí biblické školy: www.tabory-pobyty.cz.

Od roku 2004 jsme jako organizátoři začali s novým elánem a chutí. Povzbudily nás k tomu i mnohé kladné reakce účastníků, kteří volali znovu po otevření LBŠP. Rádi jsme toto volání vyslyšeli a subjektivně musím konstatovat, že poslední čtyři ročníky zrají jako dobré víno. Alespoň mně se zdá, že jsou rok od roku lepší a lepší.

Jako dnes si pamatuji na naše rozhovory s Petrem Vaďurou v polovině devadesátých let, kdy jsme snili o otevření biblické školy Křesťanských sborů. Tyto naše sny však vždy narazily na naši neschopnost zrealizovat a dotáhnout tyto představy do konce. Ale přeci jen nám bylo líto tyto plány zcela opustit.

Od prvního ročníku jako oficiální organizátor figuroval Křesťanský sbor Pra-

Jak to všechno začalo?

V roce 1996 nás inspirovalo prostředí tábořišť Oblátek a Střela u říčky Střely v blízkosti vesnice Mladotice, kde jsme

informace a svědectví ten rok společně pořádali dětský tábor. Místo nám učarovalo a tak vznikla myšlenka letního pobytu, který bychom zasvětili studiu Bible a dalších důležitých témat. Původně jsme si představovali, že týdenní studium bude vycházet ze způsobu vysokoškolského studia, kdybychom zavedli indexy pro každého účastníka, kam bychom mu zapisovali účast na seminářích a postupně by studenti mohli skládat i zkoušky z jednotlivých předmětů. Hned první ročník v roce 1997 nás však vedl k rychlému vystřízlivění. Účastníci, kteří se skládali nejen ze studentů, ale i rodin a starších lidí, neměli zájem o takto přísnými pravidly svázanou školu, ale chtěli si vedle přednášek i zasportovat či vyrazit na výlet.

„Musíme najít odvahu vykročit vírou a pak Bůh začne žehnat. Když si chceme svůj život podržet, ztratíme vše, říká Ježíš. Ale když žijeme pro něj, získáme všechno.“ Osazenstvo LBŠP Zpočátku jsme si pronajímali dvě tábořiště, Střela a Oblátek, ale pak jsme zůstali jen na Střele. Nejvíce účastníků přijíždělo z Křesťanských sborů Praha, Plzeň a Tachov, ale i z dalších sborů v Čechách, z Moravy a dokonce i Slovenska. V té době se počty účastníků pohybovaly nad 100, někdy i okolo 120 lidí. Po roční pauze se od roku 2004 pozvolna osazenstvo proměňuje. Přijíždí méně lidí z Křesťanských sborů, ale naopak se nechávají pozvat někteří nevěřící přátelé a křesťané z jiných denominací. Dalo by se říci, že duch celé biblické školy se stává otevřenější v duchu multikulturního a mezidenominačního dialogu. I náplň celé biblické školy doznala postupně změn. Dali jsme větší prostor sportu, výletům a možnosti další rekreace. Co se týče biblického programu, dali jsme důraz spíše na kvalitu než na jeho délku. Přestali jsme zvát množství řečníků na mnoho témat, ale spíše jsme se snažili pozvat řečníky, kteří své téma pojmou hutně a fundovaně. Vedle kvalitních biblických přednášek jsme zařadili do programu i témata pastorační, především téma manželství, výchovy a vztahů, po kterých byl neustálý hlad. Jako osvěžující kapičky rosy doplňovaly program zajímavé přednášky na kulturní či společenská témata, případně promítané klubové filmy, které mají co říci.

Jedna věc se nám k naší velké lítosti zcela nepovedla. Vždy jsme velmi toužili vedle mladých lidí přitáhnout střední a starší generaci z Křesťanských sborů Až na jednotlivé výjimky a krátké návštěvy se nám to tak úplně nepovedlo. Také se nám zcela nezdařilo přitáhnout víc lidí z moravských sborů, byť i to se trochu poslední dva roky mění.

Církevní anti-Babylón aneb ráj na zemi Konečně se dostávám k tomu, proč jsem svoje vzpomínání připodobnil ráji na zemi. Jak jsem již naznačil, tak se atmosféra biblické školy pozvolna proměňuje a já bych dokonce básnicky řekl, že rozkvétá do krásy. V Babylóně došlo ke zmatení jazyků, což není nic moc pozitivního. V údolí říčky Střely však dochází, alespoň já to tak cítím, k opaku, k rozplétání zamotaného klubka cizomluv křesťanů různých denominací. Stále častěji na LBŠP přijíždějí křesťané jiných denominací a dochází k promíchávání členů různých církevních spolků, katolíky počínaje, přes evangelíky a adventisty pokračujíce a křesťanskosborovci konče. Že by se zde tak trochu i viditelně na zemi naplňovalo Ježíšovo přání, abychom byli jedno? Většinou nikdo z normálních účastníků netuší, kdo z jaké církevní ohrádky pochází. To vím většinou jen já, u kterého se sbíhají nitky všech přihlášek. Nikoho to ostatně zas tak moc netrápí, nikdo to sem netahá, všichni své denominační členství nechávají někde za lesem. Mám dojem, že si od něj jezdíme odpočinout. A proč vlastně ten ráj? Několik lidí, mezi nimiž byli i lidé, kteří se cítí v krizi s Bohem, mi sdělilo, že to pro ně byl silný duchovní zážitek. Někdo by to možná řekl, že se jedná pouze o silný emocionální zážitek, ale já mám pocit, že tu šlo o víc. O skutečnost snášenlivosti lidí z různých denominací, se všemi jejich rozdílnými pohledy na Písmo, s jejich rozdílnou tradicí a různě prožívanými vztahy. Mezi jednotlivými účastníky se zrodila spontánní obrovská síla inspirace a snášenlivosti. Rodily se zajímavé rozhovory, diskusní příspěvky, nové pohledy. Čím větší byla dána svoboda v pohledu na Písmo, tím větší se rodila inspirace z textu. Mám silný dojem, že většina z nás tak nějak podvědomě dozrávala k poznání, aniž si to zcela uvědomovala, že naše osobní názory nejsou to poslední a podstatné, ale je tím touha a radost ze společenství a objevování Krista. Byl zde potřen duch zákonictví a zvítězila tvořivá svoboda, která vede do radostného života s Kristem v Bohu. STANISLAV ZELENÝ

Mohu se ještě setkat se zesnulým synem

?

Jmenuji se Zdenka Hamalová. Narodila jsem se v hornické rodině a měla jednoho sourozence, bratra. Rodiče mě nechali pokřtít v katolické církvi, ale do kostela jsme nechodili. Když mi bylo jednadvacet, zemřel mi můj bratr následkem úrazu na šachtě, ve věku 27 let. Bylo to pro mě moc těžké období, v té době byla totiž válka. Během války jsem také poznala svého manžela a když válka skončila, vzali jsme se. Svatba byla v kostele. Koncem roku 1945 jsem se s manželem přestěhovala do Ostravy. Požili jsme pěkný společný život, měli se rádi a dočkali se dvou vnuků. V roce 1984 mi však manžel zemřel a já zůstala sama. Byla jsem ráda, že blízko bydlel syn se snachou. Pak však přišla další rána v podobě smrti mého syna Jiřího, ta mě moc zasáhla. Na pohřbu jsem byla oslovena proslovem bratra Vládi Pípala. Jeho řeč mě dojala, protože se s mým synem Jirkou loučil a věděl, že jde k Pánu Ježíši a že se tam s ním setká. To na mě tak zapůsobilo, že jsem začala přemýšlet, zda se u Pána se svým synem setkám také já. Pak přišel Vláďa na návštěvu ke snaše Aničce a tam jsme spolu vedli rozhovor, během kterého mi vysvětlil, jak se mohu se svým synem Jirkou setkat. Prosila jsem v modlitbě Pána Ježíše, aby mě přijal a odpustil mi všechny mé hříchy. Najednou jsem pocítila úlevu a klid ve své duši. Když jsem pak přišla do společenství křesťanů, byla jsem si jista, že jsem na správném místě, kde všichni vědí kam a hlavně s kým kráčí. Díky Pánu Ježíši se můj život změnil a já jsem moc ráda, že Ho mám ve svém srdci. Jsem vděčná za přijetí, kterého se mi v Boží rodině dostalo a cítím se tam dobře. ZDENKA HAMALOVÁ

ŽIVÉ SLOVO

35

informácia

30 rokov bratskej biblickej školy v Poľsku Tonia a Henryk Turkanikovi

Kresťanské zbory v zahraničí Poľsko je veľmi katolícka krajina, v ktorej 95 % obyvateľov patrí do rímskokatolíckej cirkvi. Je to krajina, ktorá sa chváli viac než tisícročnou kresťanskou tradíciou a zároveň je jednou z najmenej evanjelizovaných krajín sveta. Približne 0,15 % obyvateľov sú evanjelikálni kresťania. Medzi nich patrí okolo 38 nezávislých bratských zborov po celej krajine, väčšina ktorých je však na juhu. Najprv niekoľko slov o nás v tomto čase. Ako možno viete od roku 1977 sme zapojení do sústavného biblického vyučovania pre bratov, ktorí kážu a vyučujú v miestnych zboroch. Toho roku je to 30 rokov odvtedy, ako sme začali túto prácu v Jastrzebie-Zdróji. Je to úžasná milosť! Boli časy bohatého požehnania od nášho Pána, ako aj skúšok, ale On sa dokázal ako Verný vo všetkom. V priebehu tých rokov každú druhú sobotu a nedeľu mnohí bratia z poľských, českých i slovenských zborov boli tu účastní vyučovania zbožných Pánových služobníkov. Veľkou pomocou nám boli oddaní biblickí učitelia z Veľkej Británie: David Gooding, John Lennox, Alan Millard, Bill Grunbaum, Fred Kelling, Martin Baker, Roger Brind a nedávno Ian Burness, Paul Young a Harvey Starker. Prichádzali pravidelne, aby vyučovali z Božieho Slova tých, čo boli toho žiadostiví. Po mnohé roky toto vyučovanie bolo jedinou možnosťou učiť sa spoločne Božie pravdy pre malé zbory po celej

krajine, bojujúce o prežitie. Táto služba nesie svedectvo o Spasiteľovom veľkom požehnaní pre mnohých bratov do dnešného dňa. Sme v pravidelnom spojení s mnohými bývalými študentmi školy, lebo Henryk navštevuje zbory, kde títo bratia verne slúžia. Práca v sústavnom biblickom vyučovaní má pokračujúci účinok. Od marca 2005 sa však program vyučovania zmenil. Namiesto tradičného štvorročného štúdia raz v mesiaci ponúkame tématické konzultácie pre všetkých, čo sa chcú na nich zúčastniť. Modlíme sa, aby tieto sobotno-nedeľné konzultácie stále pomáhali veriacim v ich pobožnom živote s Pánom. Písanie a vydávanie kníh je tiež služba, ktorú nám Pán položil na srdce. Pred niekoľkými rokmi sme od jednej neziskovej organizácie získali právo publikovať knihy pre poľských veriacich, čo je skutočne jedinečná príležitosť v katolíckom Poľsku. V roku 2000 sme vydali Henrykovu knihu Na krídlach orla – výklad proroka Izaiáša. V roku 2004 nasledovala za ňou kniha Desať prikázaní – výklad tohto veľmi žiadaného predmetu z biblického pohľadu a s aplikáciami pre moderného človeka. V novembri 2006 bola vytlačená Henrykova ďalšia kniha Kristov druhý príchod. Teraz pracuje na knihe Úvod do Starého zákona, ktorá by mala vyjsť pred koncom roka 2007. Prosíme, modlite sa za vydanie tejto knihy. V roku 2002 sme sa pustili do veľmi dôležitého projektu. So skupinou mla-

dých veriacich sme začali prácu na preklade Biblického výkladu pre veriacich od nášho amerického brata Williama MacDonalda. Na jar 2005 sme vydali Výklad k Novému zákonu a v jeseni 2006 Výklad k Starému zákonu. Našou modlitbou je, aby Pán dal svoju schvaľujúcu pečať na túto prácu, a aby sme v nej mohli podať svojim krajanom cenný nástroj k biblickému štúdiu. Spolu so sústavným biblickým vyučovaním i písaním a vydávaním kníh a zodpovednosťou v miestnom kresťanskom zbore Henryk strávil mnoho svojho času cestujúc a navštevujúc iné zbory často na druhom konci krajiny (niekedy aj s Toniou). Je veľkou radosťou byť užitočným Božiemu ľudu a úžasnou zodpovednosťou rozhodovať sa múdro, čo môže a má byť vykonané. Tonia stále dohliada na účtovníctvo, tlač a distribúciu kníh i na administratívne záležitosti vyžadované rôznymi úradmi. Sme veľmi zaviazaní a vďační britským zborom a Echoes of Service (ich bratskej misijnej agentúre – p. pr.) za ich podporu v tejto náročnej práci, preto sa modlíme, aby sám Pán bol ich silou a radosťou v každodennom živote. Nech všemohúci Boh bohato požehná všetkých našich spolupracovníkov, čo sa za nás modlia a pomáhajú nám. Nech ich zachováva k tomu požehnanému dňu, keď náš Pán príde. Maranatha! HENRYK A TONIA TURANIK, Z ČASOPISU ECHOES 10-2007 PRELOŽIL JÁN HUDEC