Dva neznámé rukopisy k počátkům Jednoty bratrské v benediktinské knihovně v Seitenstetten 1

STUDIE O RUKOPISECH XXXIX, 2009

Dva neznámé rukopisy k počátkům Jednoty bratrské v benediktinské knihovně v Seitenstetten 1

Dušan Coufal This study presents for the first time in detail two manuscripts dealing with the beginnings of the Unitas Fratrum which are in the holdings of the Benedictine Library in Seitenstetten in Austria. Manuscript 72, dating from the beginning of the nineties of the 15th century, contains Latin translations of five letters written by the Czech Brethren to Jan Rokycana from 1489, which have been unknown till now and excerpts from five introductory chapters of the Síť víry (The Net of Faith) by Petr Chelčický, also translated into Latin in 1477. Manuscript 302 contains a copy of the record of an interrogation of four prominent Brethren in Kłodzko in 1480. This article indicates the possibilities of studying these texts, focusing on three main points: on their possible contribution to text tradition research, on research of the circumstances of the origin of their translations, and on the person of the scribe who made the collection. From the possible persons the inquisitor Jindřich Institoris has been excluded as his autograph doesn´t correspond with the writing of the scribe being looked for. Key words: Benedictine Library in Seitenstetten • Unitas Fratrum • Jan Rokycana • Heinrich Insistoris

Mezi vynikající zdroje často unikátních středověkých bohemik náleží rakouské klášterní knihovny. Svými objevy to dosvědčila již celá řada českých badatelů.2 Systematicky je začal navštěvovat a jejich bohemika popisovat ovšem až Pavel Spunar na přelomu 60. a 70. let minulého století.3 Vedle málo zpracovaných fondů to byla ještě mnohá úskalí nevědeckého rázu, s nimiž se při tom musel potýkat. Snadno tudíž pochopíme, že se v jeho rozsáhlé bibliografii již nedostalo na soupis středověkých bohemik spíše

1

2

3

Tato publikace je výsledkem badatelské činnosti v rámci výzkumného záměru MSM 0021620802 – Hermeneutika křesťanské, zvláště protestantské tradice v kulturních dějinách Evropy. Srov. alespoň Emma Urbánková, Přírůstky rukopisného oddělení Universitní knihovny od vydání tištěných katalogů, Vědecko-theoretický sborník Knihovna [1], 1957, s. 51–52. Jeho jednotlivé soupisy seznamenává Petr Kitzler, Bibliografie Pavla Spunara za léta 1951–2007. In: Zuzana Silagiová – Hana Šedivová – Týž (edd.), Pulchritudo et sapientia. Ad honorem Pavel Spunar. Praha 2008, s. 11–62, pod čísly 94, 102 a 104–106.

157

Dušan Coufal

málo známé knihovny benediktinského opatství v dolnorakouském Seitenstetten. Badatelé jako Ferdinand Menčík, Isidor Zahradník, Jan Sedlák či Otakar Odložilík nicméně svou prací se zdejšími bohemiky dostatečně ukázali, že si uvedená knihovna zaslouží z české strany zvýšenou pozornost.4 Potvrzují to i dva zdejší rukopisy číslo 72 a 302 s texty k raným dějinám Jednoty bratrské, které ačkoliv ne zcela neznámé, nebyly doposud českým bádáním náležitě popsány a využity. Avšak dříve než se jim budu věnovat, bude vhodné sdělit alespoň základní údaje o středověkém fondu uvedené knihovny. Klášter byl založen roku 1112, a krátce na to byl osazen mnichy z Kotvice (Göttweig).5 Do dějin jeho středověké knihovny se zapsala především dvě data, která nepatřila k těm šťastným.6 V letech 1254 a 1348 ji pohltily dva rozsáhlé požáry, takže od druhé poloviny 14. století musel být fond knihovny budován více méně od nuly. Kolem roku 1500 čítal již nejmé-

4

5

6

158

Ferdinand Menčík (ed.), Dva evangelistáře. Praha 1893, vydal z rukopisu 272 české evangelijní perikopy z konce 14. století (srov. s. v-ix); k edici připojil i stručný seznam zdejších bohemik, viz s. xxvi. Obsáhlejší soupis pořídil Isidor Th. Zahradník, Iter Austriacum. Klášterní knihovny arcivévodství D. a H. Rakouských a soupis jejich bohemik, Věstník České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění 11, 1902, s. 135–137. Jan Sedlák vydal z rkp. 262 úryvky o Konrádu Waldhauserovi; srov. M. Jan Hus. Praha 1915, s. 66, edice v příloze, s. 1*–3*. Otokar Odložilík zde osobně čerpal materiál pro svou práci o Šimonovi z Tišnova, srov. Z počátků husitství na Moravě. Šimon z Tišnova a Jan Vavřincův z Račic, Časopis Matice moravské 49, 1925, s. 153, pozn. 2. – I mě bylo zdejšími řádovými bratry nesamozřejmě umožněno na sklonku roku 2008 strávit pět dnů studia v místní knihovně, za což jim velmi děkuji. Zároveň bych chtěl poděkovat Stanislavu Petrovi z Komise pro soupis a studium rukopisů AV ČR, který se mnou později ochotně ještě jednou klášter navštívil a vyhotovil při tom nezbytný kodikologický popis obou zde zkoumaných rukopisů. O dějinách kláštera především Petrus Ortmayr – Aegid Decker, Das Benediktinerstift Seitenstetten. Ein Gang durch seine Geschichte. Wels 1955; srov. také sborník Karl Brunner – Gottfried Stangler – Ulrich Arco –Zinneberg (Hrsg.), Seitenstetten. Kunst und Mönchtum an der Wiege Österreichs. Niederösterreichische Landesausstellung im Stift Seitenstetten vom 7. Mai bis 30. Oktober 1988. Wien 1988. O středověkém fondu knihovny a jeho dějinách pojednal doposud nejpodrobněji Heimo Cerny, Beiträge zur Geschichte der Wissenschaftspflege des Stiftes Seitenstetten im Mittelalter, Studien und Mitteilungen zur Geschichte des Benediktinerordens und seiner Zweige 78, 1967, s. 68–143 (shrnutí jeho nepublikované dizertace); dále viz Benedikt Wagner, Seitenstetten. Bibliothek des Benediktinerstiftes. In: Wilma Buchinger et al., Handbuch der historischen Buchbestände in Österreich 3. Burgenland, Kärten, Niederösterreich, Oberösterreich, Salzburg. Hildesheim – Zürich – New York 1996, s. 179–187; Paul Oskar Kristeller – Sigrid Krämer, Latin Manuscript Books before 1600. A list of the Printed Catalogues and Unpublished Inventories of Extant Collections. Monumenta Germaniae Historica. Hilfsmittel 13. München 19934, s. 781–782.

Dva neznámé rukopisy k počátkům Jednoty bratrské v benediktinské knihovně v Seitenstetten

ně 170 svazků.7 Ve čtyřech barokních skříních v předsálí velké knihovny (Prunksaal) je dnes uloženo 289 rukopisů.8 Vedle spíše skromného původního fondu klášterní knihovny a dvou menších akvizic stojí za zmínku především 48 kodexů artistické fakulty vídeňské univerzity, které byly získány zdejším opatem a velkým bibliofilem Dominikem Gußmannem v polovině 18. století.9 Na druhou stranu 34 prý „nejkrásnějších a nejcennějších“ kodexů bylo mezi oběma světovými válkami rozprodáno; jak ovšem tehdy nebylo žádnou výjimkou.10 Je navíc velmi pravděpodobné, že většina z prodaných exemplářů byla právě vídeňské provenience.11 První vědecký zájem o zdejší středověké rukopisy se objevuje již na počátku 18. století, a stranou při tom nezůstala ani některá zdejší antihusitika.12 Skutečným badatelským milníkem bylo ovšem až rukopisné vyhotovení dvousvazkového inventáře zdejších rukopisů během posledního decenia 18. století.13 Jeho autoři při tom pročíslovali jednotlivé svazky do-

7 8 9

10 11 12

13

H. Cerny, Beiträge, s. 79–80. Tamtéž, s. 71. Tamtéž, s. 75–77. Cerny ve své práci podle různých kriterií zjišťuje, že vedle rukopisů vídeňské provenience 150 dnes dochovaných kodexů náleželo k původnímu starému fondu knihovny (14./15. století). Dále prý 17 rkp. bylo koncem 15. století získáno ze soukromé knihovny Jana Hofmüllnera z Weitry († 1475) a roku 1784 prý přibylo do fondu 42 kodexů zrušeného kolegiátního kláštera Ardagger. Jinak se ale Cerneho práce zaměřuje na rukopisy, které byly v klášteře do konce 15. století. Ponechává tedy stranou vedle vídeňských a ardaggerských kodexů i dalších 62 rukopisů nejednotného původu, které podle něj byly získány především až v novověku. Do této široké a spíše neurčité kategorie proto in silentio řadí i jinde neuvedené rukopisy 72 a 302. Ke Gußmannovi a nákupu vídeňských rukopisů také Kurt Mühlberger, „Bücherwanderungen“. Mittelalterliche Universitätshandschriften in Seitenstetten. In: K. Brunner – G. Stangler – U. Arco – Zinneberg (Hrsg.), Seitenstetten, s. 468–472. H. Cerny, Beiträge, s. 72, pozn. 11, kde se uvádí výčet signatur prodaných rukopisů. O prodeji srov. níže, pozn. 12, v citované práci Christine Glaßner. Srov. H. Cerny, Beiträge, s. 76. Vycházím z internetové publikace Christine Glaßner, Inventar der mittelalterlichen Handschriften des Benediktinerstiftes Seitenstetten. Wien 2005 [citováno 22. 9. 2009]. Dostupné z www: . Zde konkrétně z úvodu (Einleitung) k této práci, kde stručně autorka shrnuje dějiny popisu seitestentenských středověkých rukopisů. Zmiňuje také, že se připravuje nová katalogizace výše dotčených rukopisů vídeňské univerzitní provenience. Codicum manuscriptorum bibliothecae Seitenstettensis tomi II. O inventáři a jeho autorech viz více tamtéž. Dále viz H. Cerny, Beiträge, s. 70–71, zvl. pozn. 6, kde také zmiňuje, že se nedochoval žádný středověký katalog knihovny.

159

Dušan Coufal

dnes užívanými signaturami 1–305.14 Tento inventář se stal pro následující generace badatelů základní příručkou k fondu a nutno dodat, že to v zásadě platí i nadále. Přesto fond pro široký okruh badatelů zpřístupnila až práce Christine Glaßner z Kommission für Schrift- und Buchwesen des Mittelalters Rakouské akademie věd, která tento původní dvousvazkový inventář doplnila o další známé dílčí poznatky a uveřejnila jej v roce 2005 formou elektronické publikace na internetu. Sama ale upozorňuje, že při doplňování či korekci inventáře vycházela pouze ze sekundární literatury, nikoliv ze studia samotných rukopisů.15 Tato internetová publikace a zde uvedený stručný popis mne také poprvé přivedly na rukopisy 72 a 302. Jejich prostudování potvrdilo, že se vskutku jedná o velmi pozoruhodné a doposud neprávem pomíjené texty.16

Rukopis 72 a možnosti jeho studia Rukopis 72 menšího formátu obsahuje 45 popsaných listů z celkového počtu 47 folií. Na ff. 1r–43v je nejprve zapsán latinský překlad pěti listů Českých bratří volenému arcibiskupovi Janu Rokycanovi.17 Podle ustáleného počítání se jedná ze sedmi známých listů o listy první až čtvrtý a list šestý.18 Originály byly sepsány česky roku 1468, ačkoliv u posledního listu 14 15 16

17 18

160

Další rukopisy (sg. 306–323) byly do knihovny získány v průběhu 19. a 20. století. O nich H. Cerny, Beiträge, s. 72, pozn. 10. Ch. Glaßner, Inventar (Einleitung). Výše jsem uvedl, že se nejedná o rukopisy zcela neznámé. Rukopis 72 poprvé tiskem zmínil mezi jinými zdejšími rukopisy již Joseph Chmel, Bericht über eine im Jahre 1831 unternommene kleine Reise zum Behufe der Oesterr. Geschichts-Quellen-Sammlung, Oesterreichische Zeitschrift für Geschichts- und Staatskunde 2, 1836, s. 380, č. 23. České badatele poté na jeho obsah výslovně upozornil v roce 1893 již zmíněný F. Menčík (ed.), Dva evangelistáře, s. xxvi, a to takto: „Ruk. 72. XV. století. Listy českých bratří Janovi z Rokycan, přeložené r. 1489 do latiny, a výpisy z P. Chelčického „Síť víry“. Podle inventáře znovu stručně zmínili ještě I. Zahradník, Iter Austriacum, s. 137, č. 10 a Rudolf Wolkan, Aus österreichischen Handschriftenkatalogen III. Aus den Handschriften des Benediktinerstiftes Seitenstetten, Österreichische Zeitschrift für Bibliothekswesen 17, 1913, s. 186. Rukopis 302 byl ve srovnání s předchozím uváděn a rozepisován mnohem méně. Všimli si ho pouze J. Chmel, tamtéž, s. 408, č. 50 s R. Wolkanem, tamtéž, s. 193. V každém případě všechny uvedené odkazy posléze zapadly a cenné rukopisy zůstaly doposud bádáním nevyužity. Rozpis folií jednotlivých listů viz v popisu rukopisu v příloze této studie. O listech podrobně v předmluvě Jaroslav Bidlo (ed.), Akty Jednoty bratrské 1. Brno 1915, s. 54–63, č. 7–10 a s. 74–77, č. 19, také v rámci edice u každého z listů: s. 1, pozn. 1; s. 10, pozn. 1; s. 13, pozn. 1; s. 16, pozn. 1 a s. 54, pozn. 2; dále Jaroslav Goll, Chelčický a Jednota v XV. století. Ed. K. Krofta. Praha 1916, s. 47–50, č. 8–11 a 19.


nelze vyloučit vznik o rok později.19 Za jejich autora je považován přední zakladatel Jednoty Bratr Řehoř (Krajčí), který se v nich jménem celé komunity snažil před Rokycanou obhájit radikální krok z předchozího roku, kdy se Bratři ustanovením vlastních kněží oddělili od utrakvistické církve, v níž nenacházeli jistotu spasení. Zároveň se takto Jednota snažila odvrátit nové pronásledování, v pořadí již druhé, které svým bezprecedentním činem proti sobě vyvolala.20 Vyniká především čtvrtý list, který zde máme v překladu také, kde Jednota vydala rozsáhlý počet ze své víry a svých řádů, a předložila tak první ze svých později hojných apologií či konfesí.21 Doposud nejstarší (české) znění těchto listů je známo z klíčového pramene k dějinám Jednoty bratrské vůbec, z tzv. Akt Jednoty bratrské (Acta Unitatis fratrum) či Herrnhutských foliantů.22 Listy se zde dochovaly hned dvakrát: nalezneme je v prvním (dále AUF I) i ve druhém svazku (dále AUF II).23 Tato na dochovaný materiál velmi bohatá sbírka začala vznikat nicméně až hluboko v 16. století. První série listů z AUF I byla opsána nejspíše 19

20

21 22

23

Srov. J. Bidlo, Akty 1, (edice) s. 54, pozn. 2. O roce 1469 uvažuje především František Michálek Bartoš, Rokycana za t. zv. druhého pronásledování Jednoty, Časopis Národního musea 99, 1925, s. 71–75, zejm. s. 72–73. O tom podrobněji např. Joseph Theodor Müller, Dějiny Jednoty bratrské 1. Přel. F. M. Bartoš. Praha 1923, s. 91–101; Rudolf Říčan, Dějiny Jednoty bratrské. Praha 1957, s. 48– 51; Karolina Petrasová, Jiří z Poděbrad a jednota bratrská, Paginae historiae 11, 2003, s. 5–30, zde s. 13–20. O bratru Řehořovi jako autorovi mluví dekret Jednoty z r. 1495. Viz Antonín Gindely (ed.), Dekrety Jednoty bratrské. Staré paměti dějin českých 1. Praha 1865, s. 2. Známe pouze jedinou přímou reakci voleného arcibiskupa. Je jím List mistra Jana z Rokycan proti Pighartóm po Čechách i Moravě rozeslaný. O něm František Michálek Bartoš, Literární činnost M. Jana Rokycany, M. Jana Příbrama a M. Petra Payna. Praha 1928, s. 43–44, č. 37. O jiné soudobé polemice neznámého utrakvisty proti bratrským listům Týž, Neznámý spis proti Chelčickému a prvotní Jednotě bratrské, Jihočeský sborník historický 17, 1948, s. 60–64. J. Goll, Chelčický a Jednota, s. 48. O prvních 10 svazcích naposledy podrobně Edita Štěříková, Blahoslavova Akta Jednoty bratrské, Theologická příloha Křesťanské revue, 1964, s. 81–88, 97–105 (shrnutí její stejnojmenné dizertační práce, Praha, FF UK, 1960). Dále v předmluvě J. Bidlo, Akty 1, s. 5–29 a Joseph Theodor Müller, Geschichte und Inhalt der Acta Unitatis Fratrum (sogenanten Lissaer Folianten), Zeitschrift für Brüdergeschichte 7, 1913, s. 66–231 a 9, 1915, s. 26–79. Archiv der Brüder Unität, Herrnhut, sg. A B II R 1, No. 1 (deponát Národní archiv, Praha), ff. 1r–2r, 2v–3r, 3r–4r, 4r–18r a 18r–28r. Tamtéž, sg. A B II R 1, No. 2 (deponát tamtéž), ff. 1r–2v, 2v–3r, 3r–4r, 4r–19r a 24v–34v. Texty obou svazků vydal Jaroslav Bidlo, mezi nimi i naše listy: Akty 1, (edice) s. 1–9 (1. list), 10–13 (2. list), 13–16 (3. list), 16–54 (4. list), 54–70 (6. list). Čtvrtý list Rokycanovi ještě před ním vydal Ivan Paľmov, Českije brat’ja v svoich konfessijach. Do načala sbliženija ich s protestantami v konce pervoj četverti XVI stoletija I/2. Praha 1904, s. 1–23.

161

Dušan Coufal

v Mladé Boleslavi zřejmě nedlouho před 20. prosincem roku 1557 Jáchymem z Prostiboře. Opisy druhé série z AUF II byly pořízeny ještě později – zřejmě až po roce 1560 – z iniciativy jednoho z duchovních otců celé sbírky, Jana Blahoslava.24 Bezprostředně za listy Rokycanovi následují v našem rukopise na ff. 43v–45v rovněž v latinském převodu excerpta z prvních pěti kapitol nejproslulejšího díla Petra Chelčického Síť víry. Tento text, sepsaný Chelčickým zřejmě v letech 1440–1443, byl určující právě pro vznikající Jednotu bratrskou svou nevybíravou kritikou zesvětštělé církve a vůbec kritikou uspořádání středověké společnosti.25 Doposud nejstarším záznamem je zlomek českého znění patrně ze samého počátku 16. století, který zahrnuje toliko 2.–6. kapitolu z jinak poměrně rozsáhlého díla.26 Celý text známe až z tisku z roku 1521, o němž Eduard Petrů ale prokázal, že navzdory malé pečlivosti a zkušenosti tiskaře přichází s lepším a poměrně spolehlivým zněním.27 Pro všechny edice Chelčického Sítě víry je tak doposud tento tisk nejenom pro svou úplnost základní oporou.28 Protože fragment Sítě víry byl zapsán do jedné složky bezprostředně za poslední, tzv. šestý list Rokycanovi, náš rukopis nemohl vzniknout teprve až svázáním různých dvou textů na samostatných složkách, ale vznikal postupným zápisem. Stvrzuje to fakt, že v celém rukopise se vyskytuje pouze 24 25

26

27

28

162

O dataci a vzniku AUF I J. Bidlo, Akty 1, (Předmluva) s. 17–19, o dataci a vzniku AUF II E. Štěříková, Blahoslavova Akta, s. 87. O Chelčickém naposledy především Jaroslav Boubín, Petr Chelčický. Myslitel a reformátor. Praha 2005; o Síti víry podrobněji na s. 125–131. K textu a dataci srov. dále Eduard Petrů, Soupis díla Petra Chelčického a literatury o něm. Praha 1957, s. 68–70, č. 44; Jaroslav Boubín, Dílo Petra Chelčického a současný stav jeho edičního zpřístupnění, Český časopis historický 102, 2004, s. 276, pozn. 24. Archiv pražského hradu – Knihovna metropolitní kapituly, Praha, sg. D 82, ff. 109r– 120r. Dataci přebírám od Adolfa Patery – Antonína Podlahy, Soupis rukopisů knihovny Metropolitní kapitoly pražské. První část: A–E. Praha 1910, s. 387, č. 648. O hodnotě kodexu J. Boubín, Dílo Petra Chelčického, s. 280, pozn. 36. O jiném, dnes neznámém rukopise z roku 1471 a jeho přepise Josef Jungmann, Historie literatury české aneb saustawný přehled spisů českých s krátkau historií národu, oswícení a jazyka. Praha 18492, s. 89, č. 648; srov. také E. Petrů, Soupis, s. 69. Eduard Petrů, Spravedlnost tiskařům. K textové hodnotě tisků Petra Chelčického. In: Olga Adamová (ed.), Knihtisk a kniha v českých zemích od husitství do Bílé Hory (Sborník prací k 500. výročí českého knihtisku). Praha 1970, s. 145–147. Za všechny uvádím editio princeps Emila Smetánky (ed.), Síť víry Petra Chelčického. Praha 1929. O tisku z roku 1521 naposledy především Jaroslav Vobr, Tiskárna ve Vilémově v roce 1521, Příspěvky ke Knihopisu 11 1996, s. 55–64, který nově dochází k závěru, že dílo nebylo vytištěno ve Vilémově tiskařem Chvalem Dubánkem, ale že Dubánek byl pouze redaktorem rukopisné předlohy, podle níž tiskl v Praze Pavel Severýn.


jedna a táž forma filigránu (váhy), kterou bylo možné bezpečně určit rokem 1487. Z toho důvodu o stáří rukopisu soudím, že texty mohly být na papír zaneseny nejspíše někdy v letech 1489–1492.29 A konečně, kompaktnost celého rukopisu podporuje i existence pouze jedné písařské ruky, která texty postupně zapisovala užitkovou, přesto vyspělou humanistickou kurzívou. Ta není sama o sobě pro tuto dobu nikterak výjimečná, ale u bohemik s podobným obsahem již ano. Postrádáme-li v rukopise jakékoli přímé údaje o identitě našeho písaře (chybí i vlastnické poznámky), stává se právě nezvyklé humanistické písmo pro jeho odhalení klíčovým faktorem.30 Z výše uvedených stručných informací o dochování obou textů zapsaných v rukopise a jeho základního popisu vyplynuly tři základní aspekty, jimiž především poutá seitenstettenský rukopis naši pozornost: svým významem pro textovou tradici obou literárních útvarů; skutečností, že zachycuje jejich doposud neznámé latinské překlady; a konečně neznámým písařem, který rukopis jednotně zapsal humanistickou kurzívou. Všechny okruhy spolu úzce souvisí a vzájemně se podmiňují. I když jejich červenou nití je především druhý aspekt, totiž že se jedná o latinské překlady, přesto o nich pro názornost pojednám v pořadí, jaké jsem naznačil.

Textová tradice Uvažovaná pravděpodobná datace zápisu našich textů do rukopisu 1489–1492 z nich činí zřejmě jejich vůbec nejstarší známá dochovaná (byť latinská) znění. Zhruba o 60. a více let mladší jsou opisy listů Rokycanovi známé z Akt. Mladší zřejmě bude, byť ne o mnoho let, také český zlomek Sítě víry. Relativní stáří textů ale samo o sobě ještě nezaručuje kvalitnější textovou tradici, a naopak. Jak se v tomto světle jeví rukopis 72? Přesvědčivou odpověď na tuto otázku bude možné poskytnout až na základě přepisu obou latinských textů a jejich kolací s českými variantními texty. Protože u listů Rokycanovi k tomu zatím v plnosti nedošlo, mohu v jejich případě v tuto chvíli předložit pouze několik orientačních závěrů na základě kolace alespoň prvních tří listů v latinském překladu s Bidlovou edicí. 29

30

Při odhadu datace vycházím z práce Miroslava Flodra, Filigranologie. Úvod do studia filigránů. Brno 1974, zvl. s. 135–142. Rok 1489 jako terminus a quo stanovuje nadepsaná rubrika k listům Rokycanovi (f. 1r), z níž vyplývá, že listy byly přeloženy do latiny v lednu 1489. O ní více níže. O užívání humanistického písma v Čechách na sklonku středověku Hana Pátková, Česká středověká paleografie. České Budějovice 2008, s. 138–140, kde další literatura.

163

Dušan Coufal

Registrace relativně malého počtu různočtení, která jdou často na vrub latinské mutaci, mne vede k předběžnému závěru, že obě znění jsou si poměrně blízká, přičemž latinské znění má, zdá se, blíže ke starší verzi v AUF I. Ne náhodou si ji J. Bidlo zvolil za základ své edice.31 V každém případě jsem (zatím) nepřipadl na místa, kde by chyběly či lišily se rozsáhlejší pasáže textu. To na druhou stranu svědčí o pečlivosti, s jakou byl latinský překlad pořízen. Ze zásadnějších variant uvedu alespoň dva příklady. Hned v prvním listě Rokycanovi Bratři sdělují: „A v ten čas chválil’s nám Petra Chelčického. A my sme potom s ním mluvili a piesma jeho čtli....“32 Z latinského znění se ale na příslušném místě ještě navíc dozvídáme, že Bratři nemluvili pouze s Chelčickým, ale i s jeho věrnými: „Et illo tempore laudasti nobis Petrum Chelcicenson. Et nos postmodum secum contulimus et cum fratribus suis et scripta eius legimus...“33 Na druhou stranu na samý závěr druhého listu Bratři prosí Rokycanu: „A dej nám odpověď po listu“, přičemž znění v AUF I i v AUF II ještě přidává: „I dal a řka: ‚Nedej mi toho Buoh, ktož mi se v čem svěří, abych měl v tom neprávě učiniti. Nikdý sem ten nebyl, aniž ještě, doufám Bohu, budu.‘“34 Jak vyplývá z našeho rukopisu, kde toto pokračování chybí,35 editor Jaroslav Bidlo se zjevně svým komentářem k tomuto místu nemýlil: „Jest to nepochybně pozdější přípisek, který však byl již v předlohách, z nichž opisovači A[UF] I i A[UF] II opisovali.“36 Třebaže texty zapsané v Aktech jsou opisy opisů, jejich redakce provedená již v 16. století ještě podle jiných předloh nám spolu s Bidlovou edicí, zdá se, zprostředkovaly poměrně spolehlivou textovou tradici.37 Budeme ji moci nyní ještě obohatit zněním rukopisu 72. V případě kvality textu latinského zlomku Sítě víry je situace jiná, horší. Protože se jedná pouze o výpisky zapojené navíc do souvislého textu, je jeho hodnota z toho hlediska malá. I tento text má ale svou nedostižnou cenu. Ta

31

32 33 34 35 36 37

164

Srov. J. Bidlo, Akty 1, (Předmluva) s. 31–32. Také jako v našem rukopise v AUF I následují listy první až čtvrtý a šestý bezprostředně za sebou, kdežto v AUF II je mezi listem čtvrtým a šestým navíc již list pátý, který ale v rukopise 72 chybí. J. Bidlo, Akty 1, (edice) s. 3. Stiftsbibliothek, Seitenstetten, sg. 72, f. 1v. J. Bidlo, Akty 1, (edice) s. 12–13. Srov. Stiftsbibliothek, Seitenstetten, sg. 72, f. 4v. J. Bidlo, Akty 1, (edice) s. 13, pozn. a. O redakci v 16. století J. Bidlo, Akty 1, (Předmluva) s. 32–34 a E. Štěříková, Blahoslavova Akta, s. 99–100.


spočívá v překladu samotném a především v informacích, které nám blíže popisují, jakým způsobem, kým a proč k překladu došlo.

Překlady do latiny Za jakých okolností došlo k překladu zlomku Sítě víry nás informuje rubrika, která je textu nadepsána. Jednak sděluje již známou skutečnost, že uvozuje toliko výpisky („excepta ac scripta quedam“) z Chelčického díla. A zároveň je přímo spojuje s Jednotou bratrskou, když o tomto spise mluví jako o knize českých kacířů („ex libro Boemico hereticorum“). Vzápětí se připojuje i důvod, proč k překladu došlo a proč se tento překlad objevuje i v našem rukopise: aby bylo možné poznat bludy těchto kacířů a zároveň jim i odporovat („excepta ... ad pernoscendum eorum astucias, ut cognitis eorum contagiis errorum eis obviare possit“). Tento materiál má tedy zřejmě být podkladem pro polemiku proti Jednotě bratrské. Nejcennější údaje přicházejí ovšem až na konec. Podle rubriky exemplář Chelčického Sítě víry, z něhož bylo vypisováno, vlastnil původně pan Albrecht Kostka z Postupic, jehož získal – rozuměj na svou stranu, jak odůvodňuji níže – jiný šlechtic, pan Jan ze Šternberka, který prý také uvedená excerpta pořídil a přeložil roku 1477 („Habitus est liber ille ab Alberto Koskone accomodato per dominum Iohannem de Sternbergk, qui rapuit infrascripta et transtulit anno Domini MCCCCLXXVII. Et est persuasio venenosa ac fraudulenta“).38 Podobné údaje z oblasti knižní kultury vysoké nobility patří v pramenech k velmi vzácným a potvrzovaly by stoupající úroveň vzdělanosti české šlechty v průběhu 2. poloviny 15. století.39 Bude ale nejprve vhodné, abychom se nad nimi formou menšího exkurzu zastavili a ověřili, nakolik jsou spolehlivé a odpovídají tomu, co o postavách obou pánů víme. Albrecht Kostka z Postupic († 3.3.1477) byl významnou postavou českomoravské šlechty počátku 2. poloviny 15. století.40 V roce 1461 byl povýšen do panského stavu, zastával několik vysokých zemských úřadů, ale

38 39 40

Stiftsbibliothek, Seitenstetten, sg. 72, f. 43v. Srov. Jaroslav Mezník, Česká a moravská šlechta ve 14. a 15. století. In: Týž, Tvář stárnoucího středověku. Brno 1999, s. 59. K němu především Rudolf Urbánek, Věk Poděbradský 4. České dějiny III/4. Praha 1962, podle rejstříku; Oldřich Pakosta, Visutá pečeť Kostků z Postupic. Litomyšl 2004, s. 18; August Sedláček, Kostka z Postupic, In: Ottův slovník naučný 14. Praha 1998, s. 946 (přetisk vyd. 1899); Zdeněk Pokluda, Kostkové z Postupic, Malovaný kraj 34, 1998, č. 3, s. 6.

165

Dušan Coufal

především v 60. letech náležel k předním diplomatům Jiřího z Poděbrad.41 Zřejmě z důvodu sňatku se členkou předního moravského rodu pánů z Kravař, Lidmilou, začal od druhé poloviny 60. let budovat své majetkové dominium především na středovýchodní Moravě, ačkoliv jeho rod měl zatím statky spíše ve východních Čechách.42 Do zástavní držby přitom na čas (1470–1475) získal i městečko Přerov. S ním ale také početnou skupinu bratrských poddaných, jež se právě v této době v Přerově formovala v přední sbor Jednoty bratrské na Moravě v čele s Tůmou Přeloučským.43 Dokonce se nám dochovalo i přímé svědectví o kontaktu přerovských Bratří s Kostkou, neboť někdy v letech 1470–1471 mu jako nové vrchnosti adresovali list, jehož smysl byl jasný: „...ale prosíměť: Strpte nás dobrotivě...“ Podobně jako tomu je v listech Rokycanovi, i zde Bratři obhajují svou víru a vyvracejí údajné pomluvy.44 A protože v této době (stále ještě) Jednota čerpala své učení především z díla Petra Chelčického (ostatně vyplývá to i z rubriky), za Kostkovým exemplářem Sítě víry můžeme hledat především jeho kontakty s Jednotou na počátku 70. let.45 Jak se Albrecht k Jednotě stavěl, ale přesně nevíme. Zřejmě jí nebránil.46 Ve stejné době se již začal orientovat spíše na stranu Matyáše Korvína, a literatura zřejmě podle toho předpokládá i jeho konverzi od vlažného utrakvismu ke katolictví.47 O tomto málo objasněném zlomu v Kostkově životě nám více informací překvapivě poskytuje právě naše rubrika. Podle ní 41 42 43

44 45

46 47

166

O. Pakosta, Visutá pečeť, s. 18. Tamtéž. S jiným zdůvodněním přichází J. Bidlo, Aky 1, (Předmluva) s. 98. Srov. Leopold Calábek, Náboženské poměry v rodišti Blahoslavově. In: Václav Novotný (ed.), Sborník Blahoslavův (1523–1923). K čtyřstému výročí jeho narozenin. Přerov 1923, s. 41; Vojtěch Sokol (ed.), Tůmy Přeloučského spis O původu Jednoty bratrské a o chudých lidech. Praha 1947, s. 21. O Tůmovi nejnověji Karolina Petrasová, Osobnost a dílo zapomenutého biskupa v kontextu nejstarších dějiny jednoty bratrské Praha 2006 (nepublikovaná diplomová práce, Katedra dějin a didaktiky dějepisu PdF UK). Text vydal J. Bidlo, Akty 1, (edice) s. 197–205. O vzniku listu a jeho obsahu tamtéž (Předmluva), s. 97–99. O recepci Chelčického Bratři sami mluví např. v listech Rokycanovi, viz J. Bidlo, Akty 1, (edice) s. 3, 6. K tomu srov. Jindřich Halama, Sociální učení Českých bratří 1464–1618. Brno 2003, s. 13–40; Josef Macek, Víra a zbožnost jagellonského věku. Praha 2001, s. 293–294; Amedeo Molnár, Protivaldenská polemika na úsvitu 16. století, Historická Olomouc a její současné problémy 3, 1980, s. 157, pozn. 43. L. Calábek, Náboženské poměry, s. 41. Ne vždy shodně o příčinách konverze a její dataci J. Bidlo, Akty 1, (Předmluva) s. 98; O. Pakosta, Visutá pečeť, s. 18; Z. Pokluda, Kostkové z Postupic, s. 6; A. Sedláček, Kostka z Postupic, s. 946; srov. také Petr Vorel, Páni z Pernštejna. Vzestup a pád rodu zubří hlavy v dějinách Čech a Moravy. Praha 1999, s. 72.


měl Kostku „získat“ pan Jan ze Šternberka („Alberto Koskone accomodato per dominum Iohannem de Sternbergk“).48 Že se tím míní Kostkův přestup na katolickou stranu, potažmo na stranu krále Matyáše je nasnadě. Se vší pravděpodobností se jedná o Jana ze Šternberka († 1477?), syna známějšího otce a předáka českých katolíků, Zdeňka Konopišťského ze Šternberka († 4.12.1476).49 Právě s tímto Janem měl podle Antona Rolledera v roce 1475 pan Albrecht několikerá jednání, týkající se zřejmě původně statků třebíčských benediktinů v Měříně na jihozápadní Moravě.50 Oba šlechtice týž rok nalézáme také na sjezdu moravského panstva v Brně.51 Máme tak doloženy osobní kontakty obou pánů, při nichž mohlo dojít i k přesvědčení Albrechta Kostky z Postupic, aby přestoupil na katolickou stranu. Šternberk byl totiž rozhodným katolíkem a Korvínovým stoupencem, jehož zájmy vojensky hájil proti Jiřímu z Poděbrad na přelomu 60. a 70. let na jižním českomoravském pomezí.52 Podle rubriky měl Jan ze Šternberka z původně Kostkova exempláře Sítě víry výpisky pořídit a přeložit v roce 1477.53 Tehdy již ovšem podle některých badatelů neměl být mezi živými, neboť prý zemřel nedlouho před svým otcem na podzim roku 1476 na cestě s Matyášovým poselstvem k jeho

48 49 50

51

52 53

Stiftsbibliothek, Seitenstetten, sg. 72, f. 43v. K Janově postavě srov. Ottův slovník naučný 24. Praha 2001, s. 781 (přetisk vyd. 1906). Anton Rolleder, Die mährischen Herren von Sternberg, Zeitschrift des deutschen Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens 5, 1901, s. 372, kde píše: „Johann von Sternberg=Konopischt, der Sohn Zdeneks, welch’ letzterer sich 1470 mit König Georg wieder ausgesöhnt hatte, hatte im Jahre 1475 an Stelle desselben mit Albert Kostka von Postupitz wegen der Burg Wollein mit Zugehör mehrfache landrechtliche Verhandlungen, deren Ausgang uns unbekannt ist.“ K měřínskému probošství Rudolf Fišer, Třebíč. Z historie benediktinského opatství. Třebíč 2004, s. 120–128, zvl. s. 128; Ladislav Hosák, Historický místopis země moravskoslezské. Praha 2004, s. 48 a 955 (přetisk vyd. z r. 1938). Zápis o konání a účastnících příslušného sněmu viz v opise z přelomu 16. a 17. století, který se dochoval v rukopisném přívazku k jednomu z exemplářů Zrcadla slavného markrabství moravského Bartolomějě Paprockého z Glogol a Paprocké Vůle, Knihovna Národního muzea, Praha, sg. 31 A 3, Přívazek, nefoliováno (f. 17v). Na tento pramen upozornily Eva Stupková – Lidmila Vyhnánková, Nález neznámého rukopisu k moravským dějinám 15. – 17. století, Muzejní a vlastivědná práce 41(111), 2003, č. 3, s. 157–165, zvl. s. 162, č. 53. O jeho vojenských operacích Wácslaw Wladivoj Tomek, Dějepis města Prahy 7. Praha 1886, s. 201, 217, 232, 266, pozn. 77 a s. 274. Stiftsbibliothek, Seitenstetten, sg. 72, f. 43v.

167

Dušan Coufal

nevěstě Beatrix do Neapole a zpět.54 August Sedláček ale zároveň na základě jiných pramenů připouští, že Jan mohl svého otce krátce přečkat a zemřít až v roce 1477.55 Pro tuto možnost by nově svědčil i náš rukopis.56 I když v dataci smrti Jana ze Šternberka zůstává nejasnost, můžeme náš exkurz uzavřít s tím, že uvedené údaje o obou pánech celkově zřetelně stvrzují spolehlivost citované rubriky a jejího zdroje. Nemůže jím být přímo náš písař? Nelze to vyloučit, ale je to méně pravděpodobné. Jestliže Šternberk pořídil svůj překlad již v roce 1477, musí být náš zlomek bezpečně až pozdějším opisem. Písař proto zřejmě i údaje v rubrice opsal z nějaké předlohy. S tím přichází zajímavá otázka, zda Jan ze Šternberka nemohl původně v roce 1477 pořídit latinská excerpta z celého textu Sítě víry. Vzhledem k rozsáhlosti díla a tomu, že Šternberk byl především voják, se to zdá málo pravděpodobné. Navíc úvodní rubrika výslovně praví, že Šternberk vzal a přeložil „níže zapsaný“ čili fragmentární text („qui rapuit infrascripta et transtulit”).57 Přesto na samý závěr se stává text nesouvislejším, načaté věty se většinou dokončují pomocí zkratky „etc.“, až po chvilce nakonec písař v půli biblického citátu přestal docela.58 I když nelze vyloučit, že více již ve své předloze nenašel, je zde i možnost, že písař mohl mít před sebou předlohu delší, jejíž opis ale již nemohl či nechtěl dokončit. Nepřímo o tom svědčí jiná písařská „nedokonalost“, kterou u zlomku Sítě víry nacházíme. V jeho textu totiž postrádáme kromě úvodní rubriky

54

55 56

57 58

168

Antonín Kalous, Jan Filipec v diplomatických službách Matyáše Korvína, Časopis Matice moravské 125, 2006, s. 12, pozn. 37; August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království českého 15. Praha 1927, s. 33; František Palacký, Dějiny národu českého w Čechách a w Morawě 5/1. Praha 1865, s. 129, pozn. 102. Pramenem je zde soudobé vyprávění o cestě poselstva od korutanského faráře Jakoba Unresta. Viz Karl Grossmann (ed.), Jakob Unrest. Österreichische Chronik. Monumenta Germaniae historica. Scriptores rerum Germanicarum. N. S. 11. München 1957, s. 62, ř. 25–26, kde ale neurčitě stojí: „...eyn herr von Sternnwerg von Pehaym, der starb in Wellischen lannden...“). Jak ale upozornil již A. Kalous, tamtéž, Jan ze Šternberka (jako „Magnificus dominus Iohannes de Stellis“) se uvádí ještě na zpáteční cestě v říjnu 1476 na seznamu z Ferrary. Viz. Albert Berzeviczy (ed.), Aragoniai Beatrix, magyar királyné életére vonatkozó okiratok. Budapest 1914, s. 28. A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království českého 15. Praha 1927, s. 42, 123; srov i Ottův slovník naučný 24, s. 781. Písař nejprve v rubrice překlad datoval letopočtem „MCCCCLXXXII“, který posléze přepsal na „MCCCCLXXVII“. Vzhledem ke Šternberkově biografii musí být první údaj skutečně považován jen za písařskou chybu. Stiftsbibliothek, Seitenstetten, sg. 72, f. 43v. Tamtéž, f. 45v. Text nesouvislého explicitu viz v příloze studie v rámci popisu rukopisu 72.


jakékoli jiné průběžné nadpisy, marginální glosy, jakož i rubrikaci vůbec. Toto vše se ale hojně vyskytuje u předchozích listů Rokycanovi. Navíc v textu zlomku nacházíme zdánlivě nevysvětlitelná přerušení souvislého a smysluplného textu, takže v zápise se objevují zejména na krajích písmového zrcadla v takových případech prázdná místa:

Výpisky ze Sítě víry (rkp. 72, f. 45r)

Objasnění nacházíme v listech Rokycanovi, kde se stejné vynechávky v základním textu objevují také, zde ale byly posléze zaplněny rubrikami čili dílčími nadpisy psanými tučně výhradně červeným inkoustem, které strukturují příslušný text, shrnují jeho obsah či vypichují hlavní téma z právě pojednávané látky:59

Šestý list Rokycanovi (rkp. 72, f. 41v)

Jestliže v zápise zlomku Sítě víry k jejich doplnění do předem nachystaného místa již nedošlo, znamená to, že písař tuto práci očividně z neznámých důvodů nestačil dokončit. Vypovídá to i tom, že nedokončil také vlastní opis? Nevíme. Místa připravená pro pozdější rubriky-nadpisy v obou textech zapsaných v rukopise 72 nás přivedla k jinému problému, který je tentokrát spojen spíše s překladem listů Rokycanovi. Jestliže písař pro ně zjevně dopředu vynechával místo, činil tak podle předlohy, anebo podle své vlastní rozva-

59

Srov např. tamtéž, f. 8r: „De omnibus inculpat sacerdocium ecclesie Romane“; 13v: „De revelacione eis facta“; 15r: „Confirmacio eorum ad officia et ad ordines“; 16r: „De temptacione eorum“; 19r: „Nunc de sacramentis infra se dicit redditurum racionem“; f. 23r: „Hic intendit hereticus, quod Cristus non instituit hostiam in sacrificium et quod misa non debeat esse. Unde sequitur et subiungit“; 41v: „Adducunt pro teste alium hereticum nolentes recipere scripta sanctorum doctorum“; atd.

169

Dušan Coufal

hy? Čili mohou tyto rubriky zároveň dokazovat, že oba naše texty jsou až „pouhým“ opisem starší předlohy, což zatím odjinud bezpečně víme jen o výpiscích ze Sítě víry? Také listům Rokycanovi v našem rukopise předchází nadepsaná rubrika, v níž stojí, že se níže předkládají dopisy „protřelých kacířů“, poslané v roce 1468 Janu Rokycanovi, když začali opouštět jeho učení a přiklánět se ke „kacířství pikartů“. Z konce souboru listů prý navíc vyplývá, že také Rokycana byl nakažen viklefskými bludy, i když prý nenašel odvahu to přiznat.60 K tomuto základnímu textu nadpisu bylo posléze stejnou rukou rovněž červeným inkoustem jednak shora připsáno: „Translacio et transcripcio ex Boemico mense Ianuarii 1489”, ale i zdola dopsáno: „Quorum numerus hereticorum propemodum maior in Moravia est multitudine catholicorum“.61 Že se jedná až o přípisky z doby, kdy byl nadpis v textu již zapsán, vyplývá z toho, že jejich text musel být zhuštěn a zmenšen, aby se vešel do zbylého místa. Oba přípisky se od rubriky liší také svým obsahem. V prvním případě by se dalo dokonce uvažovat o dodatečně předeslaném kolofonu.

Horní přípisek (rkp. 72, f. 1r)

Dolní přípisek (tamtéž)

V tuto chvíli naši pozornost upoutá především přípisek horní. Překlad listů Rokycanovi z češtiny do latiny se v něm datuje lednem 1489. Jestliže

60

61

170

Stiftsbibliothek, Seitenstetten, sg. 72, f. 1r: „Anno Domini millesimo quadringentesimo sexagesimo octavo, quando versuti heretici, relinquentes doctrinam hereticam Iohannis de Roycana heresiarche ad heresim Piccardorum paulatim serpientes sectari incipiunt, has ad ipsum infrascriptas epistolas mittunt. Ex quarum fine deprehendi potest eciam ipsum Rokycanam tandem wykleffisticis erroribus infectum, licet depaliare se non fuerit ausus oberrasse.“ Tamtéž.


zápis zlomku Sítě víry je mladší, když byl zapsán do jedné složky až za listy Rokycanovi, jak jsem vyložil výše, je toto datum terminus a quo pro zápis celého našeho rukopisu. Vzhledem k dataci filigránu 1487 zároveň nemůžeme vyloučit, že zde máme v případě listů Rokycanovi přímo překlad-autograf. Tím spíše, když se v přípisku zmiňuje pouze datum překladu, a nikoliv již jeho autor, jak tomu bylo u zlomku Sítě víry. Na druhou stranu celková uhlazenost a plynulost textu, a zejména typické byť vzápětí napravené chyby vznikající opisováním jako třeba haplografie62 ukazují, že náš rukopis není konceptem samotného překladu. Otázkou ovšem zůstává, zda před sebou máme ne zcela dokonalý čistopis pořízený podle konceptu samým překladatelem, anebo až pozdější opis jiného písaře. Pro opis jiného písaře by mohly nepřímo svědčit již zmíněné tučně červeně psané rubriky-nadpisy, respektive předem pro ně vynechávaná místa při zapisování vlastního textu. Spíše si dokážeme představit, že je písař rozvrhoval podle nějaké předlohy, než že je při zápisu vyměřoval ad hoc. Ale ani to vyloučit nelze. Zcela jistě autentickým projevem našeho písaře je v rukopise jiný dodatečný komentář k textu, totiž skutečné marginální či interlineární glosy, připojené jeho rukou. Avšak ani z toho, že tyto autentické glosy graficky a z velké míry i obsahově kontrastují s uvedenými spíše neosobními rubrikami, nelze jednoznačně usuzovat, že by proto rubriky na rozdíl od marginálií musely být odjinud opsaným textem. Z uvedeného je patrné, že z vlastního textu dotčené dilema, zda jsou seitenstettenské listy Rokycanovi přímým záznamem překladatele či opisem pozdějšího písaře, jednoznačně rozhodnout nelze. Rozuzlení by mohlo přinést až určení totožnosti písaře. Od cizince bychom jen stěží mohli očekávat, že by nám zanechal převod listů z češtiny. Obraťme proto plně pozornost k jeho osobě.

Osobnost písaře Více o osobě písaře napovídají již zmíněné marginální a interlineární glosy. Lze u nich vysledovat určitou genezi. Nejstaršími margináliemi jsou glosy zapsané na okrajích výhradně černým inkoustem podobně jako základní text. K příslušnému místu v textu se zpravidla váží následující značkou „/·“. Například zmínku v šestém listu Rokycanovi o skutečských bratřích („Scuticenses fratres“) písař naznačeným způsobem rozvedl takto:

62

Srov. tamtéž, f. 22v.

171

Dušan Coufal

„Scuticensi heretici in loco Scuticze“.63 Podobné glosy musely být připojeny písařem již při zapisování základního textu do volných složek, neboť oříznutím listů po svázání došlo, alespoň u glos zapsaných na vnějších okrajích, k jejich porušení, a tím se staly nesrozumitelné.64 Tento nedostatek byl posléze – po svázání – napraven stejným písařem tak, že staré porušené glosy přeškrtl (zpravidla červeným, ale někdy navíc i černým inkoustem) a ke stejnému místu připojil glosu novou, tentokrát však přímo do textu mezi řádky a případně i červeným inkoustem. Nelze dokonce vyloučit, že text glosy rozšířil na základě nových informací, které k dané reálii mezitím získal. Uveďme si příklad. Bratři v prvním listu výslovně zmiňují Petra Chelčického („Petrum Chelcicenson“). Původní stručná glosa na okraji k jeho osobě, znečitelněná oříznutím, a posléze i přeškrtnutím (lze z ní přečíst pouze slovo „quendam“), byla stejnou rukou nahrazena interlineární věcně zcela správnou a patrně i rozšířenou glosou: „Est laicus, maximus hereticus, qui fecit magnum volumen de heresi.“65

Glosa stará (vlevo) a nová (vpravo) (rkp. 72, f. 1v)

Písař se vůbec po svázání k rukopisu vrátil znovu. Opravil nejenom oříznutím porušený text, ale doplnil i glosy zcela nové. Tentokrát však pro nedostatek místa na vnějších okrajích na lístečky, které byly dodatečně přilepeny k jednotlivým foliím (zda pod nalepenými lístečky je na vnějších okrajích nějaký původní, oříznutím znehodnocený text nedovedu říci). Na lístečky bylo zapisováno jak černým, tak i červeným inkoustem. Například hned v prvním dopise, kde se zmiňuje „rex iuvenis“ a míní se jím Ladislav Pohrobek, glosa černým inkoustem přilepená na lístečku správně dovysvětlí „scilicet Ladislaus“.66 Anebo ve čtvrtém listu Rokycanovi se Bratři zmiňují o králi Jiřím z Poděbrad, ale činí tak jenom pomocí slova „rex“. O koho jde, bylo potřeba po více jak dvaceti letech od napsání listu vysvětlit takto: „‘Regi’ denotat Georgium alias privatum regno per Sedem apostolicam, cui

63 64 65 66

172

Tamtéž, f. 35r. Oříznuté glosy na vnějších okrajích tamtéž nalezneme na ff. 1v, 18v a 37r; oříznutím neporušené glosy na vnitřních okrajích potom na ff. 32r, 35r, 35v, 36v, 37r. Tamtéž f. 1v. Tamtéž.


obediencia ablata. Et bellum motum fuit. Contra quem venit Mathias rex.“67 Mezi uvedenými glosami se zřídka objevují i zcela bezprostřední komentáře. Ve stejném listě, na místě, kde se Bratři dušují, že raději zemřou, než by konali či vyznávali něco proti Bohu, písař podle všeho hned při zapisování textu na okraj černým inkoustem připsal „Nota hereticorum pertinaciam“, což posléze ještě červeně podtrhl.68 Jak je patrné, mezi komentáři písaře se často objevují glosy upřesňující v listech pouze stručně zmíněné či předpokládané reálie jako jsou jména osob a míst, data apod. Svědčí to jednak o jeho zájmu sledovat pokud možno co nejpřesněji dějiny počátků Jednoty, ale také si je jako časově vzdálené či přímo neznámé údaje blíže objasnit. A můžeme obratem dodat, že se tak děje poměrně přesně. Snad ještě více byla pozornost písaře-komentátora soustředěna na učení Bratří a jejich řády. To je důkaz, že to nebyl pouhý písař, ale odborník, vzděláním nejspíše teolog s eminentním zájmem o českou herezi. Zřetelně se to ukazuje například ve čtvrtém listu Rokycanovi, kde Bratři pojednávají o křtu. Objevují se zde četné interlineární glosy, které vyjasňují smysl textu (pomocí scilicet apod.). Celá rozsáhlá pasáž je nadto ještě po stranách zatržena červenou vlnovkou.69 Podobná situace je ve stejném listu tam, kde Bratři mluví o církevní autoritě a problému tzv. Konstantinovy donace. Pasáž je po okrajích vytčena červenou vlnovkou, na okraji je nadto přilepen lísteček s textem: „Utrum potestas sacerdocii mansit apud Silvestrum aut Petrum Waldensem“. A dokonce je zde ještě ukazovací ručka, která se jinak v našem rukopise objevuje již jen jednou.70 Otázka pravého kněžství spojená se vztahem Bratří k valdenským našeho písaře tedy očividně zajímala. Pozornost tohoto teologa se ale nevázala pouze k textům v rukopise 72. Jeho zájem o dějiny a učení Jednoty bratrské byl natolik koncentrovaný a soustavný, že týž člověk si opatřil a okomentoval ještě jiný důležitý latinský pramen pro počátky Jednoty bratrské. Nacházíme jej v doposud nepojednaném seitenstettenském rukopise číslo 302. Je to přísně vzato sborník dvou světských textů německého znění z prostředí šlechty, vzniklý zřejmě až na počátku 17. století, k němuž byla posléze (snad až v průběhu 18. stol.) přivázána samostatná složka ze samého závěru

67 68 69 70

Tamtéž, f. 8r. Tamtéž, f. 22v. Tamtéž, ff. 37r–38r. Tamtéž, f. 40v. Ručku nalézáme také ještě na f. 8r.

173

Dušan Coufal

15. věku.71 Byl do ní opsán protokol výslechu čtyř předních Českých bratří, kteří byli na své cestě za valdenskými do Branibor zadrženi v Kladsku a tam vyslýcháni 4. a 5. června roku 1480. Výsledkem dotazování, které vedla vyšetřující komise složená z představených a zástupců místních řádů za přítomnosti kladské vrchnosti, byl text, který souhrnně ale zevrubně zpravuje o vzniku, učení a řádech nejstarší Jednoty bratrské podobně jako výše zmíněný čtvrtý list Rokycanovi.72 Dochovaný protokol je dobře známý, neboť jej již v roce 1895 otiskl byť nekriticky a s několika výpustkami Jaroslav Goll podle zprostředkovaného opisu Emila Becka z rukopisu kladského gymnázia, zvaného též Liber collectaneus Glacensis.73 Tento teologický sborník rozmanitých textů, z nichž se většina týká české hereze, náležel původně místnímu konventu augustiniánů kanovníků. Poté připadl jezuitské koleji a po jejím zrušení výše zmíněnému ústavu. Po druhé světové válce se dostal

71

72

73

174

Rozpis a popis rukopisu viz v příloze této studie. Kodex původně nepatřil klášteru, ale blíže neznámému šlechtici, jak vyplývá z jeho exlibris na přídeští, které se datuje 1675. Naše cizorodá složka se do rukopisu tedy dostala nejspíše až v klášteře někdy po uvedeném datu, zřejmě v průběhu 18. století. V každém případě na jeho konci byla již součástí rukopisu, neboť se takto zmiňuje v původním seitenstettenském inventáři. Je zajímavé, že zhruba do stejné doby (pol. 18. stol.) spadá již výše zmíněná bibliofilská činnost opata Dominika a zisk vídeňských rukopisů. Jinak z původních německých textů rukopisu 302 zaujme především opis tištěného díla polyhistora a dějepisce evangelického vyznání Jeronýma Megisera (cca 1554–†1618 v Linci) s názvem Ein Tractat von dem Dreyfachen Ritterstand und allen Ritter Orden der Christenheit (vytištěno u Martina Lechlera ve Frankfurtu nad Mohanem 1593; VD16 M 1920), což je nejstarší německy psané pojednání o světských a duchovních rytířských řádech. K tomu srov. alespoň Max Doblinger, Hieronymus Megisers Leben und Werke, Mitteilungen des Instituts für österreichische Geschichtsforschung 26, 1905, s. 431–478. O výslechu Jaroslav Goll, Některé prameny k náboženským dějinám v 15. století, Věstník Královské české společnosti nauk, 1895, č. I, s. 3–4, kde registruje také starší zprávy o konání výslechu z 16. a 17. století. Dále Amedeo Molnár, Kladský výslech Bratří. In: Týž (ed.), Českobratrská výchova před Komenským. Praha 1956, s. 54–55, 276; Wojciech Mrozowicz, Kronika klasztoru kanoników regularnych w Kłodzku. Ze studiów nad sredniowiecznym dziejopisarstwem klasztornym. Acta Universitatis Wratislaviensis 2234. Wrocław 2001, s. 69–70. Mylné datum konání výslechu 1478 udává podle jiného pramene Petr Hlaváček, Čeští františkáni na přelomu středověku a novověku. Praha 2005, s. 139. J. Goll, Některé prameny, s. 4–10. Dva krátké úryvky v českém překladu podle J. Golla publikoval i A. Molnár, Kladský výslech, s. 55. E. Beck o rkp. informoval ve své práci Handschriften und Wiegendrucke der Gymnasial-Bibliothek in Glatz 1. Beilage zu dem Jahresbericht des Königlichen Katholischen Gymnasiums zu Glatz. Programm Nr. 181. Glatz 1892, s. 9–23.


do Universitní knihovny ve Vratislavi, kde jej vypátral Wojciech Mrozowicz a nedávno publikoval jeho podrobný popis.74 Seitenstettenský opis je tak druhým známým exemplářem kladského výslechu. Také v jeho případě platí, že z hlediska textové tradice nepřináší nic zásadně nového, ale podobně jako u předchozího rukopisu již samotná jeho existence je cennou výpovědí o doposud neznámé cirkulaci záznamu výslechu ve středoevropském prostoru. Z rukopisu nevyplývá, kým byl pečlivě opsán goticko-humanistickou polokurzívou s dominantními gotickými prvky, víme ovšem, kdo tento opis posléze vlastnil. Byl to písař a glosátor rukopisu 72. Také na okrajích rukopisu kladského výslechu nacházíme celkem tři lístečky s marginálními glosami, které byly zapsány stejnou humanistickou kurzívou jakou známe právě z rukopisu 72:75

Rkp. 302, f. 105r

Rkp. 72, f. 40v

Tomuto zjištění odpovídá i datace filigránu 1492–1496 (volská hlava), podle níž opis protokolu vznikl nejspíše ještě v 15. století a zmíněné glosy nebyly připojeny asi o mnoho později. V tuto chvíli si již můžeme dovolit o jejich autorovi učinit alespoň dílčí závěry. Zkoumané texty ukázaly, že jedna a táž osoba měla v průběhu posledního decenia 15. století takový zájem poznat Jednotu bratrskou, že si opatřila tři klíčové prameny z jejích počátků. Její zájem se očividně soustředil na latinské texty. Skutečnost, že v případě listů Rokycanovi a zlomku Sítě víry tato osoba pracovala s překlady, napovídá, že se nejspíše jednalo o cizince, který neuměl česky. Podle výrazného zájmu o učení Jednoty můžeme usuzovat, že naše osoba byla nespíše teologem. Jednalo se o katolíka, neboť utrakvista by stěží zapsal, že Jan Rokycana byl nakažen viklefskou herezí, jak se dočteme v úvodní rubrice k listům Rokycanovi. Vlastní důvod pře-

74

75

Jedná se o rkp. Biblioteka Uniwersyteckia, Wrocław, sg. Akc. 1948 KN 1048; J. Gollem otištěný text výslechu je zapsán na ff. 118r–126v. Viz W. Mrozowicz, Kronika, s. 192– 200. Stiftsbibliothek, Seitenstetten, sg. 302, ff. 105r–v, 106v, 107v.

175

Dušan Coufal

kladů neznáme, ale bude zřejmě stejný jako podnět pro zápis všech tří textů: možnost seznámit se a polemizovat s názory českých heretiků, jak explicitně zmiňuje rubrika zlomku Sítě víry. Táž rubrika vypsáním okolností, za nichž k překladu zlomku Sítě víry došlo, naznačila, že alespoň tento text se hlásí svým vznikem na Moravu, do prostřední panstva. Je pozoruhodné, že druhý přípisek k rubrice listů Rokycanovi rovněž i tento pramen umísťuje stejným směrem. Stojí v ní, že počet pikartů je na Moravě takřka stejný jako množství katolíků.76 Ačkoliv je tento údaj zjevně přehnaný,77 mohl by i svou formou glosy svědčit o nějaké hlubší zkušenosti neznámého autora s českým, respektive moravským prostředím. Nelze vyloučit ani přímou osobní zkušenost. A konečně, byl to člověk, který se vyznačoval přinejmenším humanistickými sklony, jestliže užíval humanistickou kurzívu. Pravděpodobně prošel italským prostředním. Známe nějakého katolíka, patrně cizince, nejspíše teologa s humanistickými sklony, který mohl v průběhu 90. let 15. století mít o Jednotu takový zájem, že sbíral nejspíše přímo v Čechách, respektive na Moravě zásadní v latině dostupné prameny, aby se s nimi podrobně seznámil, a nakonec proti Jednotě zřejmě i polemizoval?

Kdo je hledaným písařem? Je dosvědčeno hned několik osob, které se na samém počátku 16. století zejména na Moravě pustily do stále sílící literární polemiky proti Jednotě bratrské. Podle Amedea Molnára to souvisí i s tím, že „z Itálie pronikající humanismus jen zvýšil v některých kruzích pohrdání Bratřími“.78 Molnár mezi těmi, kdo proti Jednotě tehdy vystupovali, uvádí jednak humanisty Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic a Augustina Olomouckého, dále bosáka Jana Vodňanského, z cizinců pak dva Němce, vzdělané dominikány, inkvizitora Jindřicha Institorise a jeho méně známého spolubratra Jakuba Liliensteina.79 Vzhledem k tomu, že naše prameny ukazují spíše na cizince neznalého češtiny, přitom na teologa, naši pozornost zasluhují především dva naposled jmenovaní dominikáni. 76 77

78 79

176

Viz výše, pozn. 61. Josef Macek, Víra a zbožnost jagellonského věku. Praha 2001, s. 287–288, odhaduje soudobý počet Bratří na základě orientačních propočtů asi jen na jedno procento obyvatel Moravy. Amedeo Molnár (Úvod s obrazem Mladé Boleslavě v době husitské napsal F. M. Bartoš), Boleslavští bratří. Praha 1952, s. 57. Srov. tamtéž, s. 57–58; Týž, Protivaldenská polemika, s. 153–174.


Jindřich Institoris († 1505?), nechvalně známý spoluautor Kladiva na čarodějnice, měl s českým kacířstvím co do činění vlastně po celou dobu své kariéry.80 Na samém jejím počátku v roce 1458 se ve Štrasburku pravděpodobně zúčastnil upálení Friedricha Reisera, styčné osoby mezi valdenstvím a radikálním husitstvím.81 V průběhu let 1467–1470 kázal v Německu na podporu důrazného zákroku proti husitské herezi a Jiřímu z Poděbrad.82 Podle vlastních slov měl, neznámo kdy, dokonce polemizovat přímo v Praze před králem Vladislavem s utrakvisty, bezpečně ale víme až o jeho pobytu na Moravě od samého počátku 16. století.83 Tehdy v Olomouci, kde pobýval především, osobně disputoval s představiteli Jednoty, Vavřincem Krasonickým a Tůmou Přeloučským, ale bez valného výsledku.84 Posléze alespoň proti těmto „valdenským“, jak je často nazývá, nechal v Olomouci hned dvakrát tiskem vydat dva polemické traktáty.85 Naději, že právě on by mohl být hledaným vlastníkem našich rukopisů, zvyšuje fakt, že jako papežem pověřený inkvizitor měl za úkol pátrat na Moravě po kacířských kni80

81

82 83

84 85

Základní biografii s obsáhlou bibliografií k jeho osobě podali Werner Tschacher, Kramer, Heinrich (Henricus Institoris). In: Gudrun Gersmann – Katrin Moeller – Jürgen –Michael Schmidt (Hrsg.) Lexikon zur Geschichte der Hexenverfolgung [citováno 22. 9. 2009]. Dostupné z www: ; Joseph Hansen, Quellen und Untersuchungen zur Geschichte des Hexenwahns und Hexenverfolgung im Mittelalter. Bonn 1901, s. 380–395. Badatelsky velmi cenný je chronologicky řazený soupis dostupných pramenů (s jejich citací) k jeho biografii z pera André Schnydera, Malleus maleficarum von Heinrich Institoris (alias Kramer) unter Mithilfe Jakob Sprengers aufgrund der dämonologischen Tradition zusammengestellt. Kommentar zur Wiedergabe des Erstdrucks von 1487 (Hain 9238). Göppingen 1993, s. 25–73. O tom naposledy Thomas Werner, Den Irrtum liquidieren. Bücherverbrennungen im Mittelalter. Veröffentlichungen des Max-Planck-Instituts für Geschichte 225. Göttingen 2007, s. 543–544, pozn. 80–81, kde i starší literatura. Viz A. Schnyder, Malleus maleficarum, s. 34–36, č. 4, 6–7. O jeho působení na Moravě tamtéž, s. 64–73, č. 66–80; A. Molnár, Protivaldenská polemika, s. 153–160, kde také odkaz na jeho údajný pobyt v Praze; Antonín Kubíček, Jindřich Institoris, papežský inkvisitor v Čechách a na Moravě, Časopis katolického duchovenstva 63, 1902, s. 20–26, 115–121, 222–226, 320–325, 372–378, 491–500, 522–525; viz také P. Hlaváček, Čeští františkáni, s. 151. O disputaci především v úvodu Vojtěch Sokol (ed.), Tůmy Přeloučského spis, s. 26–28. Oba vyšly v jednom svazku s názvem: Sancte Romane ecclesie fidei defensionis clippeum adversus waldensium seu pickardorum heresim, Olomouc 1501, 1502, vytištěno u Konráda Baumgartena. K obsahu srov. výše uvedenou literaturu, pozn. 83; k tisku zejm. Ivo Hlobil – Eduard Petrů, Humanismus a raná renesance na Moravě. Praha 1992, s. 133–134. O tiskaři a jeho působení v Olomouci Marie Nádvorníková, Výrazné osobnosti olomouckého knihtisku 15. a 16. století, Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska 13, 2004, s. 38–39.

177

Dušan Coufal

hách a likvidovat je, což zřejmě i činil.86 Třebaže toto pověření přichází až na počátku roku 1500, sám Institoris prozradil, že na svém Clipeum pracoval již rok předtím.87 Jinak ovšem nevíme nic o tom, že by se přímo o Bratry zajímal již na počátku 90. let, kam spíše spadá svým zápisem rukopis 72. V každém případě otázku, zda Institoris byl pořizovatelem seitenstettenských rukopisů, může bezpečně rozhodnout až jejich srovnání s autografem uvedeného.88 Víme, že Institoris prošel italským prostředním, kde v Římě v roce 1479 získal doktorát z teologie,89 není proto překvapující, že užíval humanistické písmo. Jeho autograf ale rukopisu našeho písaře neodpovídá.90 Jak vyplývá například z níže uvedené ukázky, liší se tvar počátečních kapitálek (srov. s a v), tvar písmene r, ale zejména charakteristického g; zatímco Institoris g pod linkou ponechával otevřené, náš autor používal uzavřený oblouk (srov. slova signum a magister):

Autograf Jindřicha Institorise. Listina z 20. 3. 1488

86 87 88 89 90

178

Rkp. 72, f. 28r.

Papežské breve cituje např. A. Kubíček, Jindřich Institoris, s. 115–120; srov. také Th. Werner, Den Irrtum liquidieren, s. 596. A. Molnár, Protivaldenská polemika, s. 153, pozn. 2. Dochované autografy seznamenává i s místy uložení A. Schnyder, Malleus maleficarum, s. 59, pozn. 138, mezi nimi i níže publikovanou listinu z roku 1488. Byl slavnostně promován přímo generálem řádu. Srov. J. Hansen, Quellen und Untersuchungen, Bonn 1901, s. 382. Níže porovnávám rkp. 72 s odpustkovou listinou, kterou Jindřich Institoris vydal pro farnost v Ediger v jihozápadním Německu 20. března 1488. Dokument, který se ve stejné farnosti dochoval, je dnes deponován v Bistumsarchiv, Trier, Abteilung 71, 84, Nr. 586a. K textu i s edicí A. Schnyder, Malleus maleficarum, s. 57–58, č. 48, a s. 477; Joseph Hansen, Heinrich Institoris, der Verfasser des Hexenhammers und seine Tätigkeit an der Mosel im Jahre 1488, Westdeutsche Zeitschrift für Geschichte und Kunst 26, 1907, s. 110–118.


Jestliže Jindřich Institoris není se vší pravděpodobností hledaným písařem, nabízí se možnost prověřit postavu druhého dominikána, Jakuba Liliensteina. To ale v tuto chvíli není možné. Nezbývá než naše pátrání uzavřít s tím, že zatím neznáme jméno člověka, o němž bychom mohli s jistotou říci, že právě on si pořídil seitenstettenské rukopisy. Přitom nadále zůstává v platnosti, že existují jak indicie, které by nás k němu mohly dovést, tak i okruh osob, mezi nimiž lze hledat. Otevřený závěr studie jasně napovídá, že seitenstettenské rukopisy doposud nevydaly všechna svá tajemství. Jejich badatelský přínos je ale již alespoň v základních obrysech zřejmý. Z hlediska kvality textu má hodnotu především pečlivý překlad listů Rokycanovi, i když cennými záznamy jinak spoře dochovaných textů jsou také výpisky ze Sítě víry a opis protokolu kladského výslechu. Jedná-li se o zcela unikátní soubor tří textů z počátků Jednoty bratrské v latinském znění, z nichž dva jsou doposud neznámé překlady českých předloh, poprvé se tím nadto dokládá možná cirkulace uvedených textů v širším teritoriálním a jazykově nečeském prostředí. A konečně, jestliže jednotu celého souboru nezakládá pouze jedna řeč a jedno téma, ale především jedna osoba písaře a glosátora, máme přímý důkaz, že se závěrem středověku stále rostoucí Jednota bratrská přitahovala stejnou měrou i vzrůstající počet svých kritiků. Mezi nimi i našeho písaře. To není samo o sobě překvapivé zjištění. Unikátní ale je, že naše rukopisy poprvé umožňují nahlédnout přímo „pod ruce“ takové osoby, jestliže zachycují materiál, z něhož mohla při své případné polemice vyjít. Snad se časem podaří zjistit, o koho se přesně jedná, a možná tím i lépe pochopit, jak se tyto texty mohly dostat právě do Seitenstetten. Tím, že jsme na jejich význam podrobněji upozornili, byl učiněn za jejich poznáním první krok. Bádání je nyní může vzít plně v potaz a dále jejich poznání rozvíjet. Mgr. Dušan COUFAL, Evangelická teologická fakulta UK, Černá 9, 115 55 Praha 1; [email protected]

179

Dušan Coufal

Zwei unbekannte Handschriften zu den Anfängen der Brüdergemeinde in der Benediktinerbibliothek in Seitenstetten Zusammenfassung Die Studie stellt zum erstenmal ausführlich zwei Handschriften zu den Anfängen der Brüdergemeinde vor, die sich in der Benediktinerbibliothek in österreichischen Seitenstetten erhielten. Die Handschrift 72 vom Beginn der 90er Jahre des 15. Jahrhunderts enthält bisher unbekannte lateinische Übersetzungen von 5 Briefen der Böhmischen Brüder an den gewählten Erzbischof Jan Rokycana aus 1489 und auch die 1477 auch ins Lateinische übersetzte Exzerpte aus den fünf einleitenden Kapiteln des Werkes Síť víry (Das Netz des Glaubens) von Petr Chelčický. Die Handschrift 72 überliefert einzigartig also nicht nur unikat bisher unbekannte Übersetzungen der ursprünglich tschechisch geschriebenen Texte, sondern im Fall des Fragments des Netzes des Glaubens bringt sie überdies kostbare Angaben über die Umstände dessen Übersetzung. Die vollständige Handschrift wurde von einer Person mit fortgeschrittener humanistischer Kursivschrift niedergeschrieben, die dem Text der Briefe an Rokycana auch viele marginale und interlineare Glossen beifügte. Einige mit derselben Hand geschriebene Glossen kommen auch in der Handschrift 302 vor, und zwar in der nachträglich angebundenen Lage vom Ende des 15. Jahrhunderts, wo das Verhörprotokoll von vier prominenten Brüdern in Glatz (Kłodzko) in 1480 aufgezeichnet wurde. In Anbetracht der Qualität des Textes ist vor allem die sorgfältige Übersetzung der Briefe an Rokycana wertvoll, obwohl auch die Exzerpte aus dem Netz des Glaubens und die Abschrift des Verhörs von Glatz wertvolle Verzeichnungen der sonst wenig überlieferten Texte darstellen. Über den Schreiber der Handschrift 72 und Autor der Glossen in der Handschrift 302 kann man auf Grund von undirekten Angaben sagen, dass er katholisch, am ehesten Theologe und wohl Ausländer war, wenn er die ursprünglich tschechischen Texte in lateinischer Übersetzung benutzte. Da die ganze Sammlung der Texte die betreffende Person mit der Geschichte und Lehre der Brüdergemeinde ausführlich bekannt machte, soll sie ihr das Grundmaterial für Polemik gegen sie geliefert haben. Ihre Identität kennen wir bisher nicht, obwohl sogar mehrere Namen sich zur Prüfung anbieten. Vorlaüfig wurde der Inquisitor Heinrich Institoris ausgeschlossen, dessen Autograph der Schrift des gesuchten Schreibers nicht entspricht. Übersetzung von Irena Zachová 180


PŘÍLOHA – POPIS RUKOPISŮ Seitenstetten Stiftsbibliothek

sign. LXXII

XVex. (1489)/XVIin., Morava?, pap., 47ff., 21x14,5, vazba mladší (XIXin.) Filigrány: Ff. 1–47 váhy var. Piccard Wasserzeichen–Waage VI–291 (1487). – Skladba: 3.VI (fol. 36) + (VI–1, fol. 47) za fol. 47 chybí jedno folio. Kustody složkové, na začátku složek primus (fol. 1r) – quartus (fol. 37r); reklamanty složkové, na konci složek. – Foliace: Nová (XXmed.), tužkou, platná. – Folia 47 a 48 jsou prázdná. Písmo: Jedna ruka A (ff. 1r–45v), humanistica cursiva. – Výzdoba: Rubrikace. – Vazba: Novější (XIXin.) celopapírová, desky kartonové 21,5x14,5. Hřbet papírový. – Signatury: Na hřbetě pap. štítek se sg. LXXII. /1./ 1r–43v [Epistulae Unitatis fratrum ad Iohannem Rokycanam e Bohemico in Latinum translatae] (rubrica) (f. 1r:) „Translacio et transcripcio ex Boemico mense Ianuarii 1489. Anno Domini millesimo quadringentesimo sexagesimo octavo, quando versuti heretici, relinquentes doctrinam hereticam Iohannis de Roycana heresiarche ad heresim Piccardorum paulatim serpientes sectari incipiunt, has ad ipsum infrascriptas epistolas mittunt. Ex quarum fine deprehendi potest eciam ipsum Rokycanam tandem wykleffisticis erroribus infectum, licet depaliare se non fuerit ausus oberrasse. Quorum numerus hereticorum propemodum maior in Moravia est multitudine catholicorum.“ /1.1./ 1r–3v [Epistula prima ad Iohannem Rokycanam; 2. V. 1468] „Magister Iohannes de Rokycana, notificamus hoc scripto affectum nostrum ex oracionibus a multis annis et nunc in hoc tempore et in eternum, grati existentes illarum rerum, quas nobis notificasti in tuis sermonibus premuniens nos ab erroribus Anticristianis, qui venit in magna seductione iniquitatis et mundum frenavit in errore et mendacio... × ...Nam timemus, ne plage iste super hanc terram regni Bohemie ideo ne veniant, quia veritati locum dare nolunt et in peccatis multiplici sicut et superexcreverunt. Impediat hoc malum Dominus Deus gracia sua! Amen.“

181

Dušan Coufal

/1.2./ 3v–4v [Epistula secunda ad Iohannem Rokycanam; inter 2. V. – 29. VII. 1468] „Magister Ioannes, desideranter affectamus et ob id Domino Deo suplicamus, quod vobis dignetur dare cognoscere hoc bonum, quod notificasti et non cessare operari, et isto tempore populo suo electo, adducendo ipsum in viam noticie voluntatis sue, secreta fidei manifestando, caritatem cordi infundendo, in spe viva constituendo, et sic renovando ecclesiam suam in novitate Spiritu sancti sui... × ...Petitimus igitur responsum. Visitet Dominus Iesus cor tuum gracia Spiritus sancti, ut eam exhibeas et nobis inutilibus servis suis. Et da nobis responsum.“ /1.3./ 5r–6r [Epistula tertia ad Iohannem Rokycanam; ante 29. VII. 1468] „Magister Ioannes benigne et boni disiderabilis, rogamus per misericordiam Dei et per nomen Domini Cristi Iesu suscipere a nobis scriptum secundum simplicitatem nostram, quia scripsimus directe ita sicut intra nos, ut te nichil lateat. Nam si hoc fieri potuisset, eciam a principio usque ad hodie nichil ocultassemus nos a vobis... × ... Dirigat Dominus Deus gracia sua cor vestrum, ut isti bone rei impedimento non sitis, sed potius consultor et adiutor, quatenus simul premium capiamus, vitam eternam. Amen.“ /1.4./ 6v–29r [Epistula quarta ad Iohannem Rokycanam; tradita 29. VII. 1468] „In nomine Domini nostri Iesu Cristi racionem reddimus de hiis rebus, que sunt circa nos, isto scripto, magister Ioannes Rokycane(!), et primum de fide nostra et spe et aliarum rerum, que pertinent ad fidem cristianam, ante omnes res, quia credimus de Domino Deo et in Dominum Deum, sicuti scripta prophetica et apostolica et quecunque ex Deo inspirata innotescunt... × ... Ut habens dona Dei illuminata sciencia claritatis eius sis distributor diversi doni Dei, que largitur Dominus, ut sis socius illorum, qui eiusdem donis administrant, que ex plenitudine eius procedunt, hic gracie fructum superhabundantem afferens ad eternam leticiam.“ /1.5./ 29r–43v [Epistula sexta ad Iohannem Rokycanam; 1468/1469?] „Magister Ioannes de Rokycana, affectum nostrum vobis optimi boni in hoc tempore et in eternum. Et prout vobis supplicamus postulantes, quatenus vos ad nos pacienter habeatis et graciose nos supportantes, quod in 182


aliquibus rebus vobiscum cum sacerdotibus et cum populo non concordamus istis temporibus... × ...et pro vobis Deum exorare, quamvis maligni servi Domini Cristi, ex nobis et a nobis non possumus aliquid boni cogitare. Amen.“ /2./ 43v–45v [Excerpta e libro Rete fidei Petri Chelčický e Bohemico in Latinum translata] (rubrica) „Ex libro Boemico hereticorum, quem vocant Rethe fidei, excepta ac scripta quedam ad pernoscendum eorum astucias, ut cognitis eorum contagiis errorum eis obviare possit. Habitus est liber ille ab Alberto Koskone accomodato per Dominum Iohannem de Sternbergk, qui rapuit infrascripta et transtulit anno Domini MCCCCLXXVII. Et est persuasio venenosa ac fraudulenta.“ „Luce Vto dixit Iesus Symoni Petro: Duc in altum et laxate recia in capturam etc. Nos posteri optemus providere priora et adiungi prioribus discipulis, si Deus faverit. Sicut exustionem passi, postquam areas dirutas requirunt, vident fundamenta obruta et signa tantum habitaculorum supercrescentibus quandoque vepribus, et facta ferarum habitaciones... × ... Quia papa etc. de litteris indulgenciarum etc. vindex sue legis, non Cristi, conbustor hominum, cuius multi libri contra fidem et legem Cristi. Tamen pro fide tenenti falsa mirabilia mendosa in passionali etc., quare Apostolus dicit: Obsecro, contendite de fide semel data sanctis.“ (finis deest?)

Seitenstetten Stiftsbibliothek

sign. CCCII

XVIIin. + XVex., Rakousko + Morava?, pap., 118ff., 19,5x15,5, vazba mladší (XVII.) Filigrány: Ff. 1–67, 70–74 orel, ff. 68–69, ff. 75–82 znak, ff. 83–104 kohout a ryba, ff. 105–116 volská hlava var. Piccard Wasserzeichen–Ochsenkopf XVI–194 (1492–1496). – Skladba: 2.XI (fol. 43) + IX (fol. 61) + VII (fol. 75) + (III+1, fol. 82) + (XVIII–14, fol. 104) + (VI–1, fol. 116) za fol. 104 chybí 14 folií za fol. 116 chybí jedno folio. – Foliace: Nová (XXmed.), tužkou, platná. – Folia 77v–82v, 104v, 111–118 jsou prázdná. Písmo: Tři ruce A (ff. 1r–77r) neogothica cursiva, B (ff. 83r–104r) neogothica cursiva, C (ff. 105r–110v) gothico-humanistica semicursiva (s dominantními gotickými prvky). – Výzdoba: Rubrikace. – Vazba: Mladší (XVII.) 183

Dušan Coufal

polokožená, desky kartonové 20x15,5. Hřbet papírový. – Signatury: Na hřbetě pap. štítek se sg. CCCII, táž sg. na přídeští vpředu. – Ex libris: „Wolfgangi Paneratii Treb/// Ao 1675“. /1./ 1r–77r [Hieronymi Megiser Ein Tractat von dem Dreyfachen Ritterstand und allen Ritter Orden der Christenheit, 1593] „Denen Wohlgebohrnen, Edlen Und Gestrengen Herrn N. N. ... × ... Getruckht zu Franckhfurth am Main. Beij Marthin Lechler. In Verlegung deß Auctoris. Im Jar Christi 1593.“ /2./ 83r–104r [Comitis Khevenhüller ad filium Franz Christoph documenta vitae] „Vertzaichnus etlicher treuhertziger Vätterlicher, die meinem lieben Sohn Franz Christoffer Knunühüller zustimmen... × ... unnd überwindt es mit gedult.“ /3./ 105r–110r [Relatio disputationis inter catholicos Glacenses et haereticos de secta Piccardorum anno 1480 factae] „Anno domini MoCCCCoLXXXo 4ta et 5ta Iunii pociores quidam ex novis Pykardis venerunt in Glatz exponentes perfidiam suam et conferentes nobiscum per illos duos dies a mane usque ad sero. Michael Barbatus, plebanus quandoque in Zambergk, sacerdos de conmunione calicis, ante ea in Ytalia ordinatus, qui pro hac secta captivus se dedit per 4 annos, qua in secta Pykardorum 2o et de novo fuit factus sacerdos... × ...Miserere, omnipotens, miserere pauperibus illis et aliis mille erroribus in regno hoc infectis, ut quandoque unionem et tui amorem in conmuni caritate videamus per graciam tuam hic et nos cum eis ducat ad gloriam sempiternam. Amen.“ /4./ 110r–110v [Expositio brevis de heresi] „Primo ad Corinthos XIo (I Cor. 11, 19): Nam oportet hereses esse, id est utile est non per se, quia heresis est mala simplex, nec ex parte hominum, sed ex parte Dei elicientis ex hoc bonum. Quia sicut beatus Augustinus in Enchiridion: Deus a Deo omnipotens est bonus, quod non sineret mala fieri, nisi ex eis eliceret maiora bona ... × ... ut dicit Thomas in 4to addens, quod si quis erret in hiis, ad que explicite credendum non tenetur, non est hereticus, ut si quis putaret Iacob fuisse patrem Abrahe. Et huiusmodi etc.“ 184

Dva neznámé rukopisy k počátkům Jednoty bratrské v benediktinské knihovně v Seitenstetten 1

Recommend Documents