Miroslav Šiška – Magazín Práva – 13. 11. 2010
Dva životy Erwina van Haarlema Ten neuvěřitelný příběh se začal odvíjet v srpnu 1944. Mladičká Holanďanka Johanna van Haarlem přivedla v Amsterdamu na svět nemanželské dítě – syna Erwina. Odložila ho a začala se o něj znovu zajímat až po třiceti letech. Nemohla však tušit, že Erwin v té době „žil“ už dva různé životy… Johanně van Haarlem bude 19. listopadu 86 let. Před několika týdny vydalo nakladatelství Paseka v překladu Šimona Pellara její publikaci Dvakrát jsem ztratila syna. V knižní podobě se tak stalo vůbec poprvé, neboť její anglický rukopis dosud vydán nebyl. Shodou okolností ve stejných dnech vyšlo také druhé vydání knihy Jaroslava Kmenty Český špion Erwin van Haarlem (i poprvé, v roce 2005, v nakladatelství JKM). Obsahuje neméně dramatický příběh někdejšího československého rozvědčíka, který pod tímto jménem v 70. a 80. letech minulého století působil v zahraničí. Vyprávění Johanny van Haarlem nevzniklo jako reakce na první vydání Kmentovy knihy, i když právě to výrazně napomohlo, aby její – už dlouho hotový text – spatřil světlo světa. Objasňuje to i záhadu, proč se o Kmentově knize ani jednou nezmiňuje a nevyjadřuje se k ní. Znásilnil ji Johanna van Haarlem se narodila v Haagu a byla nejmladší ze sedmi sourozenců. Nebylo jí ještě ani šestnáct, když v květnu 1940 obsadila nacistická vojska Nizozemsko. „Rodiče se na Němce dívali se sympatiemi a nám dětem dovolili s nimi mluvit,“ píše Johanna v úvodu své knihy. „Tehdy jsem se dozvěděla, že otec je členem holandské Národně socialistické strany. To mi jeho chování vysvětlovalo. Důvod, proč do strany ještě před nacistickou okupací vstoupil, ostatní členové rodiny neznali.“ Je zajímavé, že Johanna van Haarlem nikde v celé své knize neuvádí jméno otce (Izaac) ani důležitou skutečnost, že byl žid a matka katolička. Johannina sestra Mary, která byla rovněž členkou této holandské nacistické strany, s německými vojáky flirtovala a občas některého z nich přivedla i domů. Když se na podzim 1943 také Johanna seznámila s tehdy 21letým Gregorem Kuligem, německým vojákem polské národnosti, a představila ho posléze rodičům, otec ji bez řečí pouštěl na schůzky. Jednou Gregor pozval Johannu do nedalekého Wassermaaru na oslavu narozenin svého kamaráda. Zábava byla v plném proudu a Gregor Johannu vyzval k tanci při pomalém valčíku. „Když viděl, že jsem v dobrém rozmaru, vymanévroval mě k okraji parketu. Pak náhle otevřel jakési dveře a strčil mě dovnitř. Dal mi ruce za záda, přitiskl mě k sobě a začal líbat. Zmocnil se mě strach. Bylo jasné, co mi hrozí. Křičela jsem, ať toho nechá... Byl větší a silnější než já, a tak jsem proti němu nic nezmohla. Zakryl mi rukou ústa, abych nekřičela, a znásilnil mě. Za pár minut bylo po všem.“ Musíš se zbavit válečného produktu! Za dva měsíce Johanna poznala, že je v jiném stavu. Zoufalá šla za Gregorem. Naléhala, že si ji musí vzít, aby ji uchránil před zostuzením. Gregorova jednotka se ale chystala na frontu, a tak jí pouze slíbil, že o jejím těhotenství řekne svým rodičům při dovolené, na kterou odjížděl. To sice dodržel, ale Johanna už ho nikdy neviděla. Padl v červenci 1944 v bojích u francouzského Caen – to vše se ale Johanna dověděla až v roce 1983.
Když Johanna svůj stav už nemohla ukrýt, svěřila se Mary. Neměla odvahu to sama oznámit svému autoritativnímu otci, protože znala jeho nesmiřitelné, nábožensky podmíněné názory. Nakonec mu to řekl Gerrit Naber, snoubenec Mary. Otec se nepříčetně rozlítil: „Zneuctila jsi celou rodinu, ty hříšnice! Tady nemůžeš zůstat. Dítěte se musíš co nejdříve zbavit. Je to jen válečný produkt.“ Za pomoci sociálního odboru Národně socialistické strany sehnal otec pro Johannu umístění v útulku pro nastávající svobodné matky ve Scheveningenu. Později byl útulek přemístěn na bezpečnější místo do Amsterdamu, kde se Johanně 24. srpna 1944 narodil syn. Dala mu jméno Erwin. Protože se fronta rychle blížila, opustila po šesti dnech nemocnici a chtěla se vrátit domů. Otec však Johannu s novorozencem do svého domu nepustil. Ve svízelné situaci šla za rodinným lékařem, který bydlel o několik ulic dál. Na čas ji ubytoval, ale otec svůj postoj nezměnil. Jak uvádí Johanna van Haarlem ve své knize, poslal za ní matku s nemilosrdným apelem: Najít si nějaký spořádaný, nábožensky založený pár, který by se dítěte rychle ujal. „Adoptivní rodiče jsem si navíc musela najít sama, nesměli být z Nizozemska, abych neohrozila otcovu pověst, živnost a také církev. Měla jsem proto odjet do Německa a najít Erwinovi rodiče tam. Teprve pak jsem se mohla vrátit domů.“ Nejtěžší chvíle života Otec znovu s pomocí partaje zařídil, aby Johanna mohla s maličkým Erwinem odjet zvláštním transportem – kromě raněných vojáků odvážel také ženy, jež se ocitly v podobné situaci jako ona. Po různých peripetiích se dostala až do Teplic v tehdejší východní části Německé říše. Cestou nechala v německém městečku Verden v luteránském kostele 1. října 1944 Erwina pokřtít. „Rozhodla jsem se,“ píše v knize, „že Erwinovi žádné náhradní rodiče hledat nebudu. Nechám si ho a postarám se o něj sama.“ V Teplicích si našla podnájem i práci. O bydlení však po deseti dnech přišla a v těžké situaci se obrátila na místní odbor sociální péče. Řekli jí, že nejrozumnější by bylo umístit Erwina v dětském domově. „Dostala jsem adresu v Rumburku, kam to bylo z Teplic asi 70 kilometrů. Erwinovi se tam dostane kvalifikované péče. Poplatky za jeho pobyt bude z poloviny hradit stát.“ Po dvoutýdenním váhání se Johanna v polovině října rozhodla: „Uvědomila jsem si, že nemám na vybranou. Chci-li žít, abych byla synovi prospěšná, musím tohle zoufalé řešení přijmout. Byla to nejtěžší chvíle mého života. Odvezla jsem Erwina do dětského domova v Rumburku, ale vymínila jsem si, že jakmile to podmínky dovolí, vezmu si ho zpátky. Na důkaz, že je opravdu můj syn, jsem ředitelství předložila jeho rodný a křestní list i žádost potvrzenou sociálním odborem z Teplic.“ Johanna si našla lepší práci v Neudorfu. To bylo ale o dalších 40 kilometrů dále od Erwinova dětského domova. Do konce války už se jí nikdy nepodařilo do Rumburku podívat. Neudorf osvobodila v roce 1945 sovětská armáda. Johanna van Haarlem měla – podle vyhlášek okupační správy, jež se záhy objevily na ulicích – jako cizí státní příslušnice neprodleně Německo opustit. Musela podepsat… „Bez ohledu na svůj žal a výčitky svědomí jsem se musela vydat zpátky do vlasti,“ vzpomíná Johanna. Po dvou strastiplných týdnech dorazila domů. Otec i bratři seděli ve vězení za členství v nacistické straně a kolaboraci s nepřítelem. Rodině van Haarlemů byl zkonfiskován veškerý majetek.
Johanna neměla s místem Erwinova pobytu žádný kontakt. Nevěděla, že dětský domov v Rumburku byl v roce 1945 zrušen a Erwina přemístili do podobného zařízení v Olešovicích nedaleko Prahy. Z předávacích dokumentů však bylo známo jméno i adresa matky, a tak ji vypátrali. V lednu 1947 navštívil van Haarlemovu rodinu pracovník Červeného kříže a oznamoval, že si Johanna van Haarlem může dítě vyzvednout. „Mluvila s ním matka,“ uvádí Johanna v knize, „potvrdila sice, že tam skutečně žiji, ale přestože moc dobře věděla, že toužím dostat dítě zpátky, rezolutně prohlásila, že ona ani otec s ním nechtějí mít nic společného.“ Krátce nato, 27. února 1947, dostala Johanna úřední dopis, v němž jí bylo oznámeno, že se v Československu našel manželský pár, který je ochoten dítě adoptovat. Buď má dát souhlas, nebo si Erwina vyžádat zpět. „Když jsem měla podepsat prohlášení, že se syna navždy vzdávám, pokusila jsem se otce ještě jednou přesvědčit. Byl neoblomný a jen ukázal na dokument, který spolu s úředníkem ministerstva sociálních věcí vyplnil. Do smrti si budu pamatovat, jak nade mnou stojí, míří ukazováčkem na papír a nařizuje mi, abych na něj připojila svůj podpis. Nakonec jsem to udělala.“ Hnědé oči po modrookých rodičích Od té doby se Johanna po dalších skoro třicet let o Erwina nezajímala a nevěděla nic ani o jeho dalším osudu. V roce 1958 se provdala za Henriho Duffhuese, o šest let později se jim narodil syn Hans. Manželství však nebylo šťastné a v roce 1974 se rozpadlo. Právě v tomto období, jak tvrdí na stránkách své knihy, začala intenzívně přemítat, kde asi skončil její první syn, a rozhodla se, že „vypátrá, zda je zdravý a šťastný“. V září téhož roku zahájila vytrvalou korespondenci s čs. a nizozemskými úřady. Po dvou letech dostala od Nizozemského červeného kříže zprávu, která jí rozzářila oči: „Na žádost sesterské organizace v Praze sdělujeme, že Váš syn Erwin van Haarlem žil až do roku 1972 v ČSSR, ale jeho současné bydliště není československým úřadům známo.“ Po dalším pátrání získala v říjnu 1977 prostřednictvím Červeného kříže přesnou adresu Erwinova bydliště v Londýně. Vyměnili si několik dopisů a 2. ledna 1978 se tam poprvé setkali. „Zarážely mě jeho oči,“ vzpomíná Johanna na tento okamžik. „Byly hnědé, přestože jako novorozeně je měl modré. Přemítala jsem, jestli se mu změnily už jako batoleti. Je možné, aby dítě s modrýma očima a oběma modrookými rodiči mělo v dospělosti oči hnědé? Asi ano.“ Přes tuto drobnou pochybnost však byla Johanna van Haarlem stoprocentně přesvědčena, že „ztraceného“ syna našla. V příštích deseti letech se ještě mnohokrát v Londýně i Nizozemsku vzájemně navštívili a šťastná matka představila Erwina i svému příbuzenstvu. Zkouška DNA odhalila pravdu Ten dospělý muž ale jejím synem ve skutečnosti nebyl. Shodou okolností byl pouze o den starší (narodil se 23. srpna 1944), jmenoval se Václav Jelínek a byl důstojníkem československé rozvědky. Naučil se údajný Erwinův životopis, „půjčil“ si jeho identitu a v postavení tzv. nelegála byl v roce 1972 vysazen na Západ. „Utekl“ do Rakouska, kde pracoval jako číšník. Měl za úkol dostat se do špičkového hotelu a při odposlechu hostů získávat informace. Aby se mu v novém životě lépe dařilo, požádal v únoru 1973 nizozemské úřady o občanství, na které měl nárok. Tehdejší královna Juliana mu vyhověla. Sotva tři měsíce poté, kdy získal v roce 1975 v Londýně zajímavé místo číšníka v hotelu Hilton, upozornila ho pražská centrála, že se zničehonic ozvala Johanna van Haarlem a začala
pátrat přes Červený kříž po synovi. Nemohlo nevzniknout podezření, že ho hledá z podnětu nizozemské či jiné tajné služby. Vedení rozvědky stálo před volbou, zda pokračovat, nebo operaci zrušit. Jelínek se rozhodl sám a po setkání s Johannou van Haarlem v lednu 1978 začal profesionálně hrát roli jejího syna. Dokázal to dokonale až do 4. dubna 1988. Pro Johannu to byl šok, když toho dne uslyšela ve zprávách stanice BBC: „V Londýně byl zatčen muž, který je podezřelý ze špionáže. Byl zatčen pro příjem šifrovaných informací v zájmu cizí mocnosti. Je to Čech s holandským jménem Erwin van Haarlem.“ Okamžitě odletěla do Londýna. „Já se tě nikdy nezřeknu,“ tvrdila mu při návštěvě ve věznici Brixton, „budu stát vždy při tobě, ať jsi udělal cokoli.“ Na základě několika indicií měli vyšetřovatelé pochybnosti, zda Erwin je skutečně synem Johanny. „Říkala jsem si, že se snad zbláznili. Byla jsem si jistá, že jsem jeho biologická matka. Jakékoli pochyby jsem odmítala. Copak mi neukázal veškeré dokumenty o svém narození a původu i nizozemský pas s uvedením biologických rodičů?“ Vyšetřovatelé se rozhodli využít tehdy zcela nové metody – tzv. zkoušky DNA. Její výsledek Václava Jelínka nepřekvapil, ale ani potom neprozradil svou pravou identitu. Před britským trestním soudem Old Bailey 3. března 1989 nemluvil. „Erwine van Haarleme, vstaňte,“ vyzval ho při čtení rozsudku soudce Simon Brown. „Oslovuji vás tímto jménem, i když jsem přesvědčen, že nebylo vaše při narození... Rozhodnutí soudu je, že půjdete do vězení na 10 let, a já doporučuji, abyste byl po odpykání trestu deportován z této země.“ Úřady obešly zákon o adopci I když se v britském tisku objevily v roce 1989 zprávy, že skutečný Erwin van Haarlem je dávno mrtvý, Johanna tomu nevěřila a začala znovu neúnavně pátrat. Chtěla navštívit falešného syna v anglickém vězení s nadějí, že jí snad něco poví o osudu toho skutečného. Odsouzený ale odmítl matku přijmout. V roce 1990 byla Johanna několikrát v Československu a s pomocí pražské přítelkyně našla někdejší zaměstnankyni olešovického dětského domova Helenu Klapovou. Od ní se dověděla, že Erwin byl dvakrát adoptován, ale pokaždé se do Olešovic vrátil. Jednou, v roce 1947, byl čtyři měsíce v rodině známého herce z Vinohradského divadla Vladimíra Řepy, podruhé ho úřady po pěti měsících odebraly z rodiny kolínského pediatra Vojtěcha Löwyho. Nakonec Johanna v polovině roku 1991 ještě zjistila, že si pro Erwina v dubnu 1949 přijel do Olešovic nějaký manželský pár z Moravy a ten ho snad adoptoval. Víc se nedozvěděla ani na čs. ministerstvu vnitra. Řekli jí, že chlapec byl adoptován z rozhodnutí soudu, má novou totožnost, nové rodiče, je chráněn zákony o adopci, a jeho jméno tudíž nemohou sdělit. Johanna požádala o pomoc nizozemskou diplomacii. I na její přímluvu nakonec čs. úřady udělaly to, co oficiálně nesměly. Dva pracovníci ministerstva zahraničí jejího pravého syna našli, diskrétně ho oslovili a získali jeho souhlas k setkání s biologickou matkou. Svár citu a rozumu To se nakonec uskutečnilo 27. února 1992 v salónku brněnského Grand hotelu. „Upřeně jsem na něj hleděla. Z jeho sytě modrých očí jsem vyčetla laskavost a očekávání. Obejmout ho a dát mu pusu jsem se neodvažovala, tak jsem jen natáhla ruku... Ukázal mi svůj občanský průkaz. Stálo tam, že se narodil 24. srpna v Amsterdamu. V kolonce matka bylo uvedeno moje jméno. Byl to skutečně můj syn. Jedinou nesrovnalost představovalo jeho rodné jméno Ivo. Řekl, že mu klidně mohu říkat Erwin, protože toto jméno nosil až do čtrnácti.“
Ivo vyprávěl Johanně o svém profesním i soukromém životě, který nebyl v ničem výjimečný. Vyučil se frézařem a pracoval dlouho v jednom strojírenském podniku. Oženil se a má dvě dcery. Johanna pozvala Iva do svého domu v Schaijku, kde poznal celé příbuzenstvo, a dokonce se později seznámil i s rodinou svého otce Gregora Kuliga. Ona sama také ještě párkrát přijela za Ivem do Československa, ale výraznější citový vztah mezi nimi nevznikl. Jaroslava Kmentu, který Iva při psaní knihy o podplukovníkovi Václavu Jelínkovi také dokázal na jaře 2004 najít, tehdy šedesátiletý pravý syn Johanny van Haarlem požádal, aby neuváděl jeho příjmení a přesné bydliště. „Když se mě dnes někdo zeptá, kdo je moje matka, neumím odpovědět,“ svěřoval se. „Rozum mi sice velí říci, že paní Johanna, ale já si prostě nejvíc pamatuji své tetičky z domova. Jak se o mne staraly, jak mě vychovávaly a dávaly mi tu největší lásku.“ *** Špión, který se nikdy neprozradil * Václav Jelínek alias Erwin van Haarlem patřil k nejlepším špiónům Československa a celého východního bloku ve Velké Británii. Pronikl do mezinárodních židovských organizací a jeho informace pomáhaly Moskvě při jednáních v OSN o odzbrojení. * Deset let dokázal předstírat, že je synem úplně cizí ženy. * Přestože byl v roce 1988 odhalen a zatčen, britští vyšetřovatelé nikdy nezjistili jeho pravou totožnost. Jeho skutečná identita a poslání ve Velké Británii zůstaly pro veřejnost utajeny i poté, když byl po pěti letech těžkého žaláře v roce 1993 propuštěn na svobodu a tajně deportován do vlasti. * Dnes žije Václav Jelínek na okraji Prahy. S panem Ivem, skutečným synem Johanny van Haarlem, se nikdy nesetkal.
