2/06
Ledňáček
Duchovní okénko
Milí řádoví bratři a sestry ! Chtěl bych Vám dnes popovídat něco málo o karmelitánském způsobu modlitby, něco, co mne jako budhistu vrátilo zpět do Církve. Tento způsob modlitby je velmi prostý a mně velmi přiblížil Bohu. Nejedná se v něm o slova, o hlasový či myšlenkový projev, jedná se o "nastaveni srdce" o cosi, co je jistě blízké každému jednomu z nás. Jde spíše o "zažívání Boží Lásky a Přítomnosti", čemuž se v Karmelu říká contemplacio kontemplace. Snažíte se jednoduše milovat Boha a myslet na Něj v Lásce. Pak může dle svatých přijít více inspirace pro Vás každodenní život, ... když se na chvílí sklidníte a věnujete jej Jemu, Tomu, který nás stvořil! Někteří svatí to dělali hned zrána, hodinu si ukrojili ze spánku, někteří více přes den, třeba před Svátostí Oltářní, ale někteří v tom dokázali zůstat celý den, týdny, měsíce a roky. Začali žít Boží Přítomnost, která je všudypřítomná a Boha, který tvoří "střed duše" (Sv. Jan od Kříže: Plamen Živé Lásky), toho dokázali přijímat denně v každé situaci. Nejde o to, modlit se slovami, karmelitánští mystici toto považují za přímější cestu k Bohu. Jednoduše "cítít" Jeho Přítomnost všude kde jsem a žít pak na vlnách Jeho Ducha, který nás zmocňuje ke všemu. Jestli stikate listky v tramvaji, nebo pracujete z rotujícími tiskacími přístroji, nebo jste králem či královnou, každý z nás může denně být s Bohem a beze slov jej milovat! Dle Karmelitánských mystiků je tato modlitba vzešněnejší a lepší než slovní, i když i slovní modlitba je pro mnoho lidí důležitá! (i pro mne :-) ). Je to takové sdílení všeho co děláte s Bohem ... takový superfacebook, který vše co děláte hned vidí Bůh, i to co chcete udelat. A Bůh mnoha věcem dává laik i když často nekomentuje, protože nám dává svobodu. Je na cítěni svědomí každého jedného z nás, zda děláme dobře, nebo zle... svědomí, pokud ještě není uplně znechucené z nás a neodešlo někam na dovolenou, nám řekne lip než kdo jiný, co je správné. My jako rytíři a dámy máme svůj kodex. Měli bychom se takto chovat i sami pro sebe. Milovat druhé, chránit ty, kteří jsou bezmocní, bez přístřeší, chudáky, bezdomovce. Kdoví, zda my sami jednou nebudeme potřebovat pomoc a jak nám druzí pomohou. Ale zpět ke kontemplaci. Je to "dýchání jednim dechem" v Bohu s Bohem a pro Boha! Už Ježíš řekl: " V ten den poznáte, že Já jsem ve Svém Otci, vy ve Mne a Já ve Vás". (Evangelium dle Jana 14:20; tamtéž rozrirene 17:21) Když je Bůh v nás tak co ješte chceme? Jenom Ho zažívat a mít s Ním plné společenství by byla nejhezčí odpověď! Kdo z nás chce to co mu svět dává... ale svět pomíjí i jeho chtivost. V nebi budeme věčně patřit na Boha, co mu dame? Jenom naše dobré skutky. Jako řádoví členové musíme dodržovat aspoň ty nejzákladnější rytířské cnosti... nejsme hejno medvědů. Dnes se cení síla, úžasnost, exkluzivita... ne tak u nás, v království Božím, kterého jednou budeme snad všichni členy. ... U nás se cení a je ve vztahu k Bohu životně důležitá Pokora, Dobro, Pokoj, Láska, Odpuštění, Milost ... toto co dnes svět nenosí... . Ale pravě proto jsme dnes tady, abychom to změnili. Kdybychom ovpyvnili jenom jednoho člověka uděláme veliký počin v Božích Očích! On nás jako náš Král a Panovník, jako náš Otec pak odmění Jeho Věčnou Přítomností v nás. Už ne skrytou jako teď, ale viditelnou ... a Sláva Pane nad námi bude zůstavat, protože nás bude milovat Ten, který je Mocný a Svaté je Jeho Jméno ! Přeji řádu točenice, jako ten kdo dnes napsal toto duchovni okenko, ať se Vám všem daří jakkoliv Boha milujete, nebo znáte. A těm, kteří ještě Boha nenalezli nebo nalezt nechteji bych chtěl říct : " Nebojte se ! Bůh je to nejkrásnější Dobro které Vás může v životě potkat !!! "
Historie řádu
královský rytířský řád Točenice
Řád točenice byl nejstarší český světský rytířský řád, založený již králem Václavem IV. po roce 1390 a udělovaný ještě králem Albrechtem II. roku 1439.Později řád po obměně a reorganizaci přechází na panovníky z domu Habsburků. Symbolem řádu byla točenice, čili pruh látky, spirálovitě přetočený a natvarovaný do kruhu s uzlem a volnými cípy. Tento symbol přijal král Václav IV. jako své osobní znamení, pravděpodobně se jednalo o roušku sv. Veroniky s obrazem Kristovy tváře, jejíž část získal Karel IV. do své sbírky ostatků. Řád byl udělován králem Zikmundem a jeho zetěm Albrechtem II., ale poté již jeho stopy mizí. Šlo o poměrně volné rytířské bratrstvo, zřejmě inspirovanéPodvazkovým řádem, jehož insignie byla udělována významným osobám a za odměnu, například Mikuláš Garaj jej získal za pomoc při osvobození krále Zikmunda.
Řád českého krále zv. Točenice
U příležitosti svého druhého zasnoubení v předvečer druhého sňatku založil tento zajímavý panovník řád českého krále zv. Točenice k poctě zesnulé první královské manželky a též z úctou ke své druhé nastávající choti. Stalo se tak v Chebu v Sobotu dne 1. 5. roku 1389. Viz. polopostavu sv. Jeremiáše (svátek 1. 5.), jehož hlava je obtočena bílou točenicí na rámu deskového obrazu Madona Ara Coeli. Obdobně postupoval později mladší Václavův bratr, uherský král Zikmund, při založení řádu Draka! Dne 11. 5. roku 1395 byl královskou kanceláří v Praze vyhotoven jmenovací dekret pro milánského vladaře Gian Galeazza Viscontiho. Tento jmenovací dekret udělující titul vévody byl slavnostně předán panem Benešem z Choustníka v Miláně v neděli dne 5. 9. téhož roku o svátku sv. Viktorina mučedníka. Zlatá točenice přirozeně symbolizuje pomyslnou dráhu slunečního ko-touče po nebeské klenbě mezi krajními body zimního a letního slunovratu, točenicový uzel (modus amorosus) představuje společný bod jarní (Velikonoce) a podzimní (Povýšení sv. Kříže) rovnodennosti na této pomysl-né dráze. Kromě předpokládaného náboženského výjevu Ukřižování Páně (Velký pátek) si pozornosti zaslouží i světecká postava sv. Máří Magdalény, svědkyně Zmrtvýchvstání Páně o Božím hodu velikonočním. V tomto smyslu je možné hovořit o velikonočním třídenní. Zde je třeba upozornit na nástěnnou malbu kaple sv. Václava v pražské katedrále (západní stěna). Zde pod znaky kurfiřtů vidíme skupinu osob z nichž dvě jsou oblečeny v červeném oděvu a mají na pravé noze, těsně pod kolenem uvázánu točenici – stejně jako v Anglii nosí rytíři podvazek, symbol svého členství v řádu – zde však na noze levé. Ačkoliv pod takto označenými postavami jsou vlevo vidět erby Matouše Děpolta z Lobkowicz, českého velkopřevora řádu sv. Jana Jeruzalémského a jeho rodičů (vládl 1591 až 1621) a vpravo je vidět erb čtvrcený červeno-stříbrně, se zachovanými johanitskými kříži v 1. a 4. poli Druhé a třetí pole jsou již nečitelná, jde tedy o znak asi předcházejícího velkopřevora (Kryštofa z Vartenberka 1578-1590 ). U erbu vel-kopřevora Lobkowicze je vidět, že jeho erb, nápisová páska a erby jeho rodičů jsou přimalovány později, tedy při restaurování a obnově v letech 1612 až 1614. Rytíř oděný v červený šat zlatě lemovaný má pod pravým kolenem přivázanou snad tmavě zelenou točenici.
Legenda Je velmi pravděpodobné, že v době nástupu Habsburků na český trůn (Ashmole píše o arcivévodech rakouských) došlo k obnovení resp. k reorganizaci řádu, jehož funkce byla snad nově definována jako řád bránící křesťanskou víru, bránící expanzi Turků do Evropy a bojující proti tzv. heretikům i mimo državy Habsburků. Symbolem řádu (viz obrázek) se stal jednoduchý plochý zelený kříž, řádový oděv byl rudý. Řídící se řeholí sv. Basilia.
Předchůdce řádu Točenice Bratrstvo obruče a kladiva – předchůdce řádu točenice V roce 1381 vzniká v Praze ryze česká tajná společnost,která si říká bratrstvo obruče a kladiva. Ve znaku má obruč,v níž visí kladivo. Bratrstvo sdružuje tehdejší elitu dvora krále Václava IV. (1361 – 1419) který stojí v jeho čele achrání jej. Jako sídlo si nechávají postavit kapli Božího těla na Dobytčím trhu (dnešním Karlově náměstí). Dochovala se zakládací listina kaple, datovaná 1.dubna 1381. Stavěla se 11 let a v roce 1791 byla do základu zbořena. Kaple byla chrámem pro příslušníky nižší šlechty – rytíře, zemany, vladyky, jimiž se Václav IV. na svém dvoře obklopoval. Bratrstvo zaniklo v 15. století po smrti Václava IV. během husitských bouří. Od 18. století se k němu jako ke svému předchůdci hlásí čeští svobodní zednáři. Citace: Kromě toho už jen víme, že ji založilo Bratrstvo s podivným názvem „se znakem obruče a kladiva ve znaku“. Byl to jakýsi společensko-esoterický spolek kamarádů krále Václava.
Kaple Božího těla Kaple Božího Těla (Nejsvětějšího Těla a Krve Páně, Panny Marie a sv. Adauctaa Felixe) postavena Karlem IV. jako centrální stavba s hvězdicovým půdorysem podle kostela Panny Marie v Trevíru. Původně dřevěná s vysokou věží. Zakládající listina kamenné kaple má datum 1. 4.1382. Kaple sloužila k příležitostnému vystavování říšských klenotů a ostatků svatých. Svátek sv. Ostatků (původně svátek sv. Kopí a Hřebů Páně) byl 1. pátek po Velikonocích. V roce 1403 ji předalo Bratrstvo Božího Těla (původně Bratrstvo Obruče a kladiva, které mělo ve znaku – Bratrstvo Božího těla, v jehož popředí stojí 8 vyšších duchovních) Univerzitě Karlově. Rok po smrti mistra Jana Husa, v roce 1416 bylo na příkaz krále Václava IV. v kapli podáváno přijímání podobojí. Roku 1437 byl svátek sv. Ostatků určen na 1. neděli po Velikonocích, kdy bylyopět vystaveny spolu s Říšskými klenoty.
Na zdi kostela byly umístěny kamenné desky s latinským a českým textemBasilejských kompaktát:
„Leta MCCCCXXXVII z rozkazanie Cziesarze Zigmuta a legatuow Basileyskych w tomto kostele hlasano Czesky Latinie uhersky a niemeczky, že Czechowe a Morawane Tielo Bozie a krew pod dwogi zpusobu przigimagic gsu wierni krzestiane a prawí synové cierkwe„.
„Léta 1437 z rozkázání císaře Zikmunda a legátů basilejských v tomto kostele hlásáno česky, latinsky, uhersky a německy, že Čechové a Moravané Tělo Boží a krev pod dvojí způsobou přijímající jsou věrní křesťané a praví synové církve„.
Současnost Dne 5.6 2016 byl řád opět obnoven monarchisty a nadšenci do historie a české státnosti. V roce 2015 proběhl zápis řádu jako spolku.Stalo se tak 27.října 2015. Rytířský řád je mezinarodní – podporuje a hájí českou státnost v Evropě. Zvýšenou potřebu spolupráce se zeměmi střední a jihovýchodní Evropy. Řád je společenství mužů a žen vyznávajících zásady křesťanské morálky, kteří svým dosavadním životem, činností a postoji přesvědčili a slibem potvrdili, že budou upevňovat, rozvíjet a chránit tradice českého národa, zejména na poli kulturním, uměleckém, vědeckém, duchovním, politickém a hospodářském. Naším cílem je ochrana památek,kulturního dědictví a boj za návrat monarchie do střední Evropy.Obrana,tradic a zásad křesťanské rytířskosti.
Rytířský kodex ve středověku Rytíř (ze staroněm. Ritter - jezdec) je označení středověkého bojovníka - obrněného jezdce. Byl elitou a jádrem středověkého vojska. Do boje si oblékal zbroj, kterou tvořilo brnění, přílba a štít. Jako zbraně používal meč, kopí, případně sekeru, kladivo či palcát. Musel mít také kvalitního koně, protože i ten byl v boji částečně krytý brněním a spolu s rytířem mnohdy nesl více než 100 kg. Svůj rozhodující význam v boji ztratili rytíři až během stoleté války (1337 – 1453), kdy proti francouzským rytířům vystoupili angličtí lučištníci, kteří dokázali svými šípy prorazit jejich brnění, další těžký úder jim zasadili husité.
První zmínky o rytířích se objevují kolem roku 1000 – v latinských textech se označují výrazem miles peditesque, ten je členem elitní společenské vrstvy ordo equestris, ve Francii pro něj mají slovo chevalerie a na území Svaté říše římské mu říkají Ritterstand. Zpočátku byl rytíř elitní bojovník neurozeného původu - nebyl důležitý jeho rodokmen, ale odvaha a zběhlost v boji. Většinou však pocházel z bohaté rodiny, nebo musel mít alespoň bohatého přítele. Kvalitní zbroj a kůň, na kterých závisel jeho život, totiž stáli spoustu peněz. Rytířem se mohl stát mladý muž, který prokázal v boji svou odvahu (mnohdy už v 15 letech). Byl pak pasován na rytíře, tzn. přijat do služeb významného pána (krále), kterému měl věrně sloužit. Pokud porušil rytířský kodex, který byl s postupující dobou stále složitější, byl svého rytířství zbaven. Označení rytíř jako šlechtický titul se začalo používat až ve 12. století. V této době také stoupal věk mužů přijatých do rytířského stavu a podmínkou se stala urozenost (tedy rodokmen), i když také existovaly výjimky a za mimořádné služby se mohl stát rytířem i neurozený. Šlechtičtí synci byli na rytířství připravováni už od dětství, kdy sloužili rytířům jako pážata a panoši, aby od nich mohli odkoukat jejich chování a dovednosti.
Mravní kodex rytíře – rytířské zásady: Statečnost – tedy odvaha v boji Loajalita – věrnost pánovi, dodržování vazalského slibu, pomoc v boji Štědrost – rytíř nehromadí bohatství, opovrhuje jím Zdvořilost – galantnost a ohleduplnost, zejména k ženám Čest – plní své závazky (vůči pánovi, poddaným, ženám i církvi) Víra – hájí a šíří křesťanství (od 12. století – křížová tažení proti pohanům) Ochraňuje slabé – vdovy, sirotky apod.
V souvislosti s tímto mravním kodexem vzniká také kultura vázaná k rytířství, tzv. kurtoazie (z franc. courtoisie – zdvořilost). Ta zábavnou a uměleckou formou šíří obraz ideálního rytíře. Vznikají písně, milostné nebo hrdinské, které na dvorech velmožů zpívají potulní pěvci – minesengři, trubadúři či truvéři. Obsahují soubor zásad pro jednání se ženami, které rytíř obdivuje spíš jen platonicky, i s rytíři, ke kterým se chová čestně – pokud se např. v boji vzdají, musí je ušetřit; musí dodržet daný slib, i když ho to poškodí apod. Ideál takového rytíře - bojovníka najdeme v hrdinských eposech, které vyprávějí o skutečných rytířích, i když ty starší jsou ještě plné kouzel (Merlin, nápoj lásky…) a bájných tvorů (draci, jednorožci…) a také chování hlavních postav se dost liší od reality. Protože ale středověká šlechta neuměla latinsky, všechny tyto skladby byly tradovány v národních jazycích. Tím tyto texty postupně překonávaly výsadní postavení latiny a také vliv duchovních (církve), kteří jako jediní tento jazyk ovládali. Mezi nejznámější hrdinské eposy patří anglický o Beowulfovi (675 – 850), francouzská Píseň o Rolandovi (konec 11. stol.), německá Píseň o Nibelunzích (počátek 13. stol.), španělská Píseň o Cidovi, ruské Slovo o pluku Igorově a česká Alexandreis, která na pozadí příběhu o Alexandru Velikém líčí zidealizovaně situaci v Přemyslovských Čechách. Tristan a Isolda je pak příběh, který zachycuje konflikt mezi láskou k ženě a slibem věrnosti panovníkovi. V následujícím období – renesanci – se pak autoři „rytířských“ románů vysmívali tomuto kodexu a zejména jeho idealizaci, viz například román Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha (1605) od Miguela de Cervantese y Saavedry.
6 KLÍČOVÝCH TRUMFŮ KARLA IV. Uctívaný Lucemburk spoléhal na meč, podvody i úplatky Venku pomalu svítá. První sluneční paprsky pátku 14.května 1316 si nacházejí cestu i do oken jednoho z měšťanských domů na Starém Městě pražském, jehož zdmi se rozléhá pláč novorozeněte. "Chlapec," vydechne trochu s úlevou šťastná rodička. Královna Eliška Přemyslovna po dvou dcerách dala svému muži Janu Lucemburskému dědice. Dítě nepřichází na svět do šťastných časů. Mezi jeho královskými rodiči vládne napětí a ještě větší tenze panuje mezi Janem Lucemburským (1296-1346) a českou šlechtou. Situace hrozí přerůst ve válku. Snad i proto panovníkův rádce, mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu (asi 1250-1320), takticky volí pro novorozence jméno Václav - jméno patrona českých zemí, aby zklidnil rozbouřené vody. 30.května 1316 se společně s Janovým strýcem Balduinem Lucemburským (asi 1285-1354) při křtu sklánějí nad maličkým princem. Chlapci nejsou ani tři měsíce a jeho otec již chvátá za dalším rytířským dobrodružstvím do ciziny. Spěchá na pomoc svému tehdejšímu spojenci, římskému králi Ludvíku Bavorovi (1282/1287-1347). Právě on se později osobně přijíždí na Janova syna podívat na západočeský hrad Loket, kde tehdy kralevic pobývá se svou matkou. Když poodhalí kožešinu, mocného Wittelsbacha zřejmě právě hledí do tváře svého budoucího soka...
ODTRŽENÝ OD MATKY Křik, pláč a sténání mučených služebníků se rozléhají hradem Loket. Jan Lucemburský v polovině února 1319 uvěřil našeptávačům, že Eliška Přemyslovna (1292-1330) za jeho zády kuje pikle, jak jej sesadit z trůnu a novým vládcem prohlásit jeho syna. Největší obětí této intriky není nikdo jiný než malý Václav (1316-1378). "... na Lokti vsazen po dva měsíce do hrozného vězení do sklepa, takže viděl světlo toliko oknem," líčí strasti ani né tříletého děcka, násilím odtrženého od matky, kronikář Beneš Krabice z Weitmile. Pak se sice situace malého prince zlepší, ale stále zůstává zajatcem. Loket jen později vystřídá za pevný Křivoklát. O jeho výchovu a vzdělání, natož pocity, se v té době zřejmě nikdo valně nestará. Vysoká politika je však nevyzpitatelná. Jako mávnutím kouzelného proutku dítě schované před světem opouští po čtyřech letech vězení a začíná hrát důležitou roli na evropské scéně. Za obrat k lepšímu přitom nejspíš vděčí diplomacii svého obratného prastrýce Balduina, který umně tahá za nitky, aby pozvedl svůj rod do nebeských výšin, i tetě Marii (1304-1324), provdané za francouzkého krále.
Po událostech na Lokti k sobě už syn s otcem nenašli cestu.
ZA SYNA NEPLATÍ Právě Francie se na následující léta stane novým domovem českého prince. Den po svých sedmých narozeninách se zde žení se stejně starou Blankou (1316-1348) z rodu Valois, pobočné větve vládnoucích Kapetovců. Vzápětí přihlíží korunovaci své tety francouzkou královnou. Na jejím dvoře se brzy cítí jako doma. Bystrého a nadaného hocha si bedlivě všímá i její choť, král Karel IV. (1294-1328). Osud mu nedopřál mužského potomka a tak se ve Václavovi vidí. Jeho jméno pak český princ přejímá při biřmování a napříště už ho bude výhradně používat. Jméno Václav se Francouzům špatně vyslovuje... "Král mě velice miloval a přikázal mému kaplanovi, aby mne poněkud vycvičil v písmě, ačkoli král sám nebyl písma znalý," vzpomíná Karel IV. na šťastná léta. Kromě francouzštiny si osvojuje latinu a italštinu, domluví se taky německy. Pod dohledem vzdělaného opata Pierra de Rosieres (1291-1352), který působí u francouzského dvora jako rádce a diplomat, se seznamuje s praktickými stránkami politiky. "Zahrnoval mě velikou láskou a otcovskou přízní," líčí později Karel. Všechny výdaje na jeho studium plynou z francouzské pokladnice. Český král jenž má stále hluboko do kapsy, za syna neutratí ani zlaťák.
Lucemburského, že ho syn jednoho dne připraví o trůn. Uspějí. Napětí mezi otcem a synem by se dalo krájet. Jan šlape po všech Karlových dosavadních úspěších, ale ten si to nenechá líbit.
SLEPOTA ROZHODNE Roztržka v lucemburské rodině dosahuje vrcholu, když král v roce 1337 zbavuje syna markraběcího titulu. Nakonec ale budou přece jen muset nalézt společnou řeč. Jana k tomu nutí choroba. Od roku 1340 je zcela slepý a tak Karla na zemském sněmu v následujícím roce oficiálně označí za svého dědice. Neznamená to ovšem, že by za svou rivalitou učinili definivní tečku. Jana stále častěji pronásledují představy, jak ho syn zbavuje trůnu a Karel se podobným záměrem ani příliš netají. Nedostatek oboustranné lásky nelze přehlédnout. O to větší radost snad má moravský markrabě, když se opět setká se svým dřívějším učitelem Pierrem de Rosieres. "Ty budeš jednou římským králem," prorokuje mu tehdy přítel. "Ty však dřív budeš papežem!" reaguje pohotově Karel. Oba se v tom okamžiku nepletou...
ŽIVOT NA VLÁSKU Když to však Lucemburkovi příjde vhod, klidně syna hodí do jámy lvové. Tu připomíná situace v severní Itálii, do níž se král Jan zaplétá na sklonku roku 1330. O jak nebezpečné dobrodružství jde, se 15ti letý Karel přesvědčí v červnu 1331. Během pobytu v Pavii znenadání záhadně onemocní několik velmožů z jeho doprovodu. Téměř se stoprocentní jistotou se jedná o otravu. Karel smrti uniká jen díky tomu, že se v osudný den rozhodl hladovět před mší a svatým přijímáním. Jed nejspíš podali vlivní Viscontiové, jimž vadily moocenské ambice Lucemburků v regionu, na který si sami brousili zuby. Karel brzy poznává, jak bláhové jsou sny jeho otce na ovládnutí severní Itálie, a prozíravě vyklízí pole. V Meranu, na dvoře Jindřicha Korutanského (asi 1265-1335), se pak potká se zástupci české šlechty. Snad za to mohou jejich nadšená slova, snad jeho vlastní touha vést politiku po svém. Karel se rozjede do Čech. Těžko říct, zda má o tom Jan Lucemburský vůbec ponětí. Syna každopádně opatří patřičnými privilégii a titulem moravského markraběte až dodatečně...
KRÁLOVA PARANOIA
"Když jsme byli přišli do Čech, nenalezli jsme ani otce, ani matky, ani bratra, ani sester, aniž koho známého. Také českou řeč jsme úplně zapoměli...," vypráví Karel o pohnutých chvílích. Svou autoritu se rozhodne opřít o kancléře Jana Volka (asi 1290-1351), který je zároveň jeho nevlastním strýcem. Energicky se pouští do díla. Splácí dluhy a vykupuje ze zástavy královské statky. Intenzivně se učí česky, cestuje po zemi a získává si srdce poddaných. "Pane! Mějte se na pozoru: váš syn má v království mnoho vašich hradů i mnoho přívrženců; proto budete-li takto dlouho nadužívati své moci, vyžene vás, kdykoli bude chtít," strefují se brzy zlý jazykové do dávné paranoie Jana
Převzato z HISTORY REVUE, květen 2016
,
TO
TU JEŠTĚ NEBYLO ! KDYŽ SE V ROCE 1198 ČESKÝ VLADAŘ PŘEMYSL O TAKAR I. ROZHODNE ZAPUDIT SVOU PRVNÍ CHOŤ A DLÉTU MÍŠEŇSKOU, ROZPOUTÁ TO SKANDÁL . R ÁZNÝM ŘEŠENÍM KRÁL NEZASÁHNE JEN DO OSUDU JEDNÉ ZOUFALÉ ŽENY, ALE I DĚTÍ, KTERÉ S NÍ ZPLODIL . ZVLÁŠŤ TĚŽCE SVŮJ ÚDĚL ZAVRŽENÉHO DÍTĚTE PONESE HEDVIKA , NEJMLADŠÍ Z DCER PŘEMYSLA A A DLÉTY.
"Žena je vězněm muže svého", hlásá jedna dobová právní píručka ze Saska. Nejdříve o ženině osudu rozhoduje otec, případně bratr nebo jiný mužský poručník, posléze manžel. Mladá dívka není ničím víc než zbožím, jež se musí výhodně prodat, tedy provdat... Pokud se pro ni včas nenajde ženich, pravděpodobně skončí v klášteře.
Za zdi konventu ji ale také může rodina poslat jako vlastní oběť Bohu. A to je nejspíš i případ Hedviky, která se ocitá v klášteře benediktinek v saském Gernrode. Nemusí si stěžovat, zdejší osazenstvo je možné považovat za V.I.P. Všem chovankám proudí v žilách vznešená krev. Problém nastává ve chvíli, kdy Přemysl Otakar I. (1155/1167-1230) trvá na anulaci svého prvního manželství. Z české
princezny by se rázem stal levoboček a podle všech pravidel by pro své setrvání za zdmi kláštera musela žádat o papežský dispens. Zatímco Hedvika je obětí vyšších cílů svého otce, jiné Přemyslovny, které se ocitli v klášterních celách, tak učinili dobrovolně a vydobyly si výsadní postavení... Anežka Přemyslovna Nad Prahou je v roce 1216 vyhlášena klatba. Věc je o to pikantnější, že ji má na svědomí sám pražský biskup Ondřej (+1224). V té chvíli už se ovšem nachází mimo hranice Českého království, aby unikl hněvu Přemysla Otakara I. Z bývalých přátel jsou nesmiřitelní rivalové. Ondřejovi nápadně stouplo sebevědomí po jeho návštěvě 4. lateránského koncilu a rozhodl se o nápravu církevních poměrů v Čechách, kde ještě v první polovině 13. století stále bylo na denním pořádku obcování kněží se ženami. To by bylo ještě ušlechtilé. Ve svých snahách se však Ondřej brzy střetl s královskou autoritou. Přemysl Otakar I. byl totiž zvyklý zasahovat do věcí církve. "Je to neznaboh," stěžuje si v Římě u papežské kurie Ondřej na svého vladaře. Spor graduje a na stranu krále se postupně staví další významní čeští církevní představitelé. Mezi nimi podporu Přemyslu Otakarovi vyjadřuje i Anežka, abatyše starobylého
kláštera sv. Jiří a králova nevlastní sestra. Bez špetky skromnosti Byť má každý ze sourozenců jinou matku, jejich vzájemné vztahy jsou vřelé. Přemysl se může o sestru, jež zastává prestižní post svatojiřské abatyše v letech 1220-1228, opřít při svých rozhodnutích. Ona si zase může být jistá jeho náklonností a hlavně štědrostí. Ve středních Čechách je nejspíš majitelkou rozsáhlých pozemků, s nimiž smí nakládat jako každá jiná středověká šlechtična. S dostatečnou bratrovou podporou se Anežka Přemyslovna, velká ctitelka kultu sv. Ludmily, směle pouští i do náročné přestavby svého kláštera. Skromností rozhodně netrpí. Vedle zakladatelky konventu, přemyslovské princezny Mlady (930/935-994), a abatyše Berty (+1151), která klášter nechala obnovit po ničivém požáru v roce 1142, se na jednom z kamenných reliéfů nechává sama zvěčnit společně se svým milovaným bratrem. Ilona Kučerová, časopis HISTORY 5/2016
Světice ze Slezska Během svého pobytu v klášteře ve slezské Třebnici měla malá Anežka Přemyslovna, budoucí světice, možnost setkat se s jeho zakladatelkou, kněžnou Hedvikou (1174-1243). Její úsilí ji v mnohém inspirovalo. Kromě kláštera Hedvika zakládá špitály ve Vratislavi a ve Středě. Navzdory nepřízni osudu, který ji stíhá smrtí jednoho milovaného člověka za druhým, se nevzdává a pečuje o potřebné. Nezlomí ji ani šílená smrt jejího syna Jindřicha II. Pobožného (1196/12071241) z rukou Mongolů. 24 let po své smrti je svatořečen.
1 - Anežka Přemyslovna, nevlastní sestra Přemysla Otakara I. , klášter benediktínek u sv. Jiří na Pražském hradě dále výjde: 2 - sv. Anežka, dcera Přemysla Otakara I. a jeho druhé ženy Konstancie, klášter klarisek v Praze Na Františku 3 - Kunhuta, dcera Přemysla Otakara II. a jeho ženy Kunhuty, klášter Na Františku, sv. Jiří na Pražském hradě.
Pražský hrad Praha
