DUCH SVOBODY MISIE Z PERIFERIÍ

Misiologické fórum Vydává Středoevropské centrum misijních studií o. s.

4/2013 prosinec / december Cena 30 Kč /1,20 EUR

Téma čísla: DUCH SVOBODY – MISIE Z PERIFERIÍ (Pavel Černý, Viktória Šoltésová, Ondřej Kováč, Ondřej Kolář) Misie je nabídka toho dobrého, co zažíváme i my. Rozhovor s Ondřejem Kováčem Pavel Hanes: Teologické principy evanjelizácie Kornélia Kolářová Takácsová: Projekt IntoUniversity

Obsah čísla: E D I T O R I A L / Kornélia Kolářová Takácsová

...3

BIBLICKÝ IMPULS Co brání evangeliu? / Ondřej Kolář

...4

TÉMA ČÍSLA Duch svobody: Misie z periferií / Pavel Černý

...6

Náboženský život a misijné aktivity kresťanských cirkví v rómskych komunitách na Slovensku / Viktória Šoltésová

...12

Farář v nemocnici – poskytovatel duchovních služeb nebo svědek o Kristu? K etice misie v nemocničním prostředí / Ondřej Kolář

...18

Misijní práce mezi Romy v České republice na přelomu tisíciletí / Ondřej Kováč

...23

ROZHOVOR Misie je nabídka toho dobrého, co zažíváme i my Rozhovor s Ondřejem Kováčem, romským farářem / Ondřej Kolář

...29

STUDIE Teologické princípy evanjelizácie / Pavel Hanes

...32

PŘEDSTAVUJEME Projekt IntoUniversity / Kornélia Kolářová Takácsová

...40

UDÁLOSTI Církve, sociálně vyloučení a budoucí ghetto v Malešicích? / Olga Richterová

...42

UMĚNÍ Výtvarné dílo jako způsob výkladu bible: k obrazům Daniely Tinkové / Kornélia Kolářová Takácsová

2 Misiologické fórum 4/2013 prosinec / december

...44

OBSAH

Milí čtenáři, na podzim tohoto roku proběhly ve Středoevropském centru misijních studií některé organizační a personální změny, které se odrazily i ve složení redakční rady časopisu Misiologické fórum. Pavola Bargára nahradila ve funkci odpovědného redaktora dosavadní obrazová redaktorka Kornélia Kolářová Takácsová. Pavol Bargár zůstává členem redakční rady. Za jeho dlouholetou práci pro Misiologické fórum, díky níž si časopis udržel vysokou odbornou úroveň, mu patří naše upřímné poděkování. Misiologické fórum chce i nadále sledovat a komentovat situaci církví ve Střední Evropě s ohledem na jejich misijní poslání, věnovat se misiologickým tématům a poskytovat jejich ekumenicky pestré zpracování, seznamovat se současnou misiologickou či misijně relevantní literaturou, představovat misijní pracovníky různých církví a v neposlední řadě také prezentovat současné křesťanské umění a všímat si jeho misijní dimenze. Časopis zůstává platformou otevřenou pro různé názory, spirituality a misijní přístupy. Důraz bude kladen na problematiku zvěstování evangelia ve společnostech, které se odcizily křesťanské tradici a církve v nich představují jednu z mnoha nabídek duchovních cest. Budeme se snažit o to, aby časopis ještě více než doposud reagoval na skutečné misijní potřeby středoevropských církví a byl v intenzivnějším kontaktu s jejich každodenní praxí. Má-li tohoto cíle dosaženo, bude nutné časopis více propagovat ve sborech a farnostech a rozšířit okruh jeho čtenářů i přispěvatelů. Poslední letošní číslo se tematicky opět opírá o dokument SRC Společně k životu a reflektuje především oddíl nazvaný Duch svobody: Misie z periferií. Zamyslíme-li se nad tím, kdo ve středoevropských zemích reprezentuje onu „periferii“, dříve či později nám vytanou na mysli sociálně vyloučení občané, často navíc znevýhodnění kvůli své příslušnosti k romskému etniku. Skupina lidí, kteří se z různých důvodů ocitají na okraji společnosti, anebo se tak alespoň cítí být, je ovšem mnohem větší, jak dokládají příspěvky k této problematice od Pavla Černého, Viktórie Šoltésové, Olgy Richterové, Kornélie Kolářové Takácsové a Ondřeje Koláře, které doplňuje studie Pavla Hanese o teologických principech evangelizace. Dokument SRC nás ovšem vybízí, abychom přehodnotili převládající optiku, s níž obvykle pojednáváme otázku periferie. Okrajové skupiny ve společnosti totiž nejsou jen objektem misie relativně bohatých a společensky etablovaných křesťanů, ale jsou také jejich subjektem, hybatelem a inspirátorem. Obou rozměrů misie se dotýká farář ČCE Ondřej Kováč: ve své diplomové práci, jejíž část tu uveřejňujeme, analyzoval práci církví mezi Romy v České republice, ale také sám coby Rom misijně působí. Ostatně: Postavení církve v České republice je (silněji než v ostatních středoevropských zemích) rovněž „periferní“, protože zdejší menšinové a namnoze také diasporní církve ztratily celospolečenskou relevanci, obecné povědomí o jejich faktickém životě a aktivitách je nízké a většina obyvatel je vnímá spíše kriticky až odmítavě. Zvěstování evangelia v silně sekularizovaných zemích je tedy vždy v jistém smyslu misií z periferií, která se nemůže opírat o žádný politický či společenský vliv a je nucena se spolehnout pouze na sílu Božího slova samotného. Přejeme vám požehnaný adventní čas i pokojné prožití vánočních svátků.

Za redakci Kornélia Kolářová Takácsová

EDITORIAL

3

Co brání evangeliu? Ondřej Kolář

Sk 8, 26-40 Anděl Páně řekl Filipovi: „Vydej se na jih k cestě, která vede z Jeruzaléma do Gázy." Ta cesta je opuštěná. Filip se vydal k té cestě a hle, právě přijížděl etiopský dvořan, správce všech pokladů kandaky, to jest etiopské královny. Ten vykonal pouť do Jeruzaléma a nyní se vracel na svém voze a četl proroka Izajáše. Duch řekl Filipovi: „Běž k tomu vozu a jdi vedle něho!" Filip k němu přiběhl, a když uslyšel, že ten člověk čte proroka Izaiáše, zeptal se: „Rozumíš tomu, co čteš?" On odpověděl: „Jak bych mohl, když mi to nikdo nevyloží!" A pozval Filipa, aby nastoupil a sedl si vedle něho. To místo Písma, které četl, znělo: 'Jako ovce vedená na porážku, jako beránek, němý, když ho stříhají, ani on neotevřel ústa. Ponížil se, a proto byl soud nad ním zrušen; kdo bude moci vypravovat o jeho potomcích? Vždyť jeho život na této zemi byl ukončen.' Dvořan se obrátil k Filipovi: „Vylož mi, prosím, o kom to prorok mluví – sám o sobě, či o někom jiném?" Tu Filip začal u toho slova Písma a zvěstoval mu Ježíše. Jak pokračovali v cestě, přijeli k místu, kde byla voda. Dvořan řekl: „Zde je voda. Co brání, abych byl pokřtěn?" Dal zastavit vůz a oba, Filip i dvořan, sestoupili do vody a Filip jej pokřtil. Když vystoupili z vody, Duch Páně se Filipa zmocnil a dvořan ho už neviděl, ale radoval se a jel dál svou cestou. Filip se pak ocitl v Azótu. Procházel všemi městy a přinášel jim radostnou zvěst, až se dostal do Cesareje. V životě každého člověka nastávají chvíle, kdy je postaven před úkol překročit hranici. Vlastně všechny důležité životní okamžiky jsou přelomové – jedno období, důvěrně známé a srozumitelné, končí a začíná jiné, zatím jen tušené, nejisté, možná s obavou očekávané. Někdy je člověk k takovému přechodu přímo donucen, jindy se k němu zdlouhavě odhodlává. Není divu: každý přechod více nebo méně bolí. Ale překročit práh se čas od času musí. Jinak se život zadrhne a ustrne. Mladá církev se na přechodu ocitla poměrně brzo. Vlastně sotva po svém zrození už musí učinit zásadní, ba přímo světodějný krok. Krok, bez kterého by ale přestala být sama sebou, a dokonce popřela svůj smysl. Stala by se jen úzkým kruhem Ježíšových ctitelů, jednou z židovských sekt a pravděpodobně by moc dlouho nepřežila. Ano, je řeč o misii mezi pohany. Misie, která přivedla ke Kristu milióny lidí, ale zároveň byla žel poznamenána triumfalismem, znásilňováním svědomí, nátlakem. Misie – slovo, které někteří křesťané skloňují ve všech pádech, a jiní se ho zase bojí nebo ho pokládají za staré haraburdí, které se nehodí do multikulturního a tolerantního světa. Apoštol Filip následuje svého Pána, který také v jisté chvíli svého života překročil hranice vyvoleného národa a nesl Boží království i ostatním. Míří na jih, což bylo pro Izraelce prakticky synonymum pouště. Filip vyráží a zatím vlastně neví, co ho čeká. Popud k misii přichází sice od Boha samotného, ale je na Filipovi, jak si se svým úkolem poradí. Nemá v ruce žádný návod, misijní strategii, seznam vhodných otázek a vhodných odpovědí, pravidla, jak vést rozhovor správným směrem. Každý rozhovor o víře je jedinečný a poučky moc nepomohou. Nelze se připravit na někoho, o kom zatím nic nevíme. Filip potkává nikoho menšího než samotného ministra financí etiopské královny. A je tak postaven před další hranici, kterou musí s evangeliem překonat, dokonce několikanásobnou: V prvé řadě je ten ministr pohan. Navíc je cizinec žijící prakticky na samém konci tehdejšího světa. Dále je to člověk 4 Misiologické fórum 4/2013 prosinec / december

BIBLICKÝ IMPULS

bohatý a vznešený, náležející do společenské vrstvy, k níž měli Ježíšovi učedníci spíše daleko. Tím to ale nekončí: je to eunuch, tedy člověk, který podle Mojžíšova zákona nesmí být přijat do židovského společenství, zkrátka: nábožensky nezpůsobilý. A aby toho nebylo málo, liší se i barvou pleti. Napoprvé dost slušný oříšek. Nicméně: ten člověk není úplný neznaboh. Vážil cestu až do Jeruzaléma, aby se zde poklonil Bohu a při té příležitosti si opatřil svitek s prorokem Izajášem. Filipovi se připravuje dobrá misijní příležitost. Dvořan má nějaké ponětí o Bohu a má taky zájem. Filip jde k němu a doprovází ho chvíli na jeho cestě. Je to zajímavá zmínka: anděl Páně Filipovi přikazuje, aby šel vedle kočáru. Takto se dělá misie: jít spolu s tím, koho chceme oslovit. Není to loupežné přepadení, ať už zepředu, nebo – záludně – zezadu, které skoro nedává člověku prostor k obraně. Vůbec to není násilná akce, kterou máme člověka přitlačit ke zdi. Je to především doprovázení. Máme jít kus cesty s tím, komu chceme zvěstovat Boží slovo. Ne ho hned strhávat na naši jedinou správnou cestu, ale spíš vstoupit na jeho cestu, být na ní chvíli spolu s ním. Nejprve dobře poznat, což zejména znamená: dobře naslouchat, dřív než začnu mluvit. Taková příležitost k doprovázení a naslouchání se teď Filipovi nabídla. Skoro bychom mu ji mohli závidět. Ale možná je spíš závisti a obdivu hodná jeho odvaha, s jakou vstupuje etiopskému ministrovi do jeho hlasitého čtení, které v té době bylo běžné, a vyrušuje ho otázkou: Rozumíš tomu, co čteš? Ano: věřit znamená také rozumět. Dokonce i Bible je jen papír popsaný písmenky, když nerozumíme jeho jazyku či neumíme číst. Bez porozumění není Božím slovem. Žádá si výklad. A výklad zase potřebuje vykladače. Bible žije ve společenství, které ho vykládá – sama o sobě může zůstat nepochopena, může jen mlčet, neotevře se čtenáři jako živoucí oslovení. O kom že to mluví Izajáš, když hovoří o poníženém beránkovi? O sobě, nebo o někom jiném? Prvním křesťanům se prorocká slova otevřela skrze Krista. Naučili se bibli – tehdy Starému zákonu – nově rozumět. Trpících Hospodinových služebníků byla v dějinách Izraele celá řada. Ale až ten poslední, ten jediný, vzal na sebe utrpení celého lidstva. Byly to naše nemoci, které nesl, naše bolesti na sebe vzal, naše hříchy – říká prorok Izajáš. A toto slovo nyní smějí slyšet všichni: židé i pohané, vzdělaní i prostí, bohatí i chudí, blízcí i dalecí, zdraví i nemocní, černí i bílí. Týká se totiž všech – protože za nás za všechny šel Kristus cestou ponížení a smrti. A týká se i tohoto černošského eunucha z exotické ciziny. O kom to prorok hovoří? O sobě, nebo o někom jiném? Také o tobě, milý dvořane – také za tebe byl tento beránek odveden na porážku. A dvořan bere Filipa za slovo. Takže také já jsem ve hře? Jde v tom starém proroctví i o moje hříchy a mé nemoci? Co tedy brání tomu, abych i já přijal Krista a nechal se pokřtít? Pohan sám přivádí Filipa před klíčové rozhodnutí: brání něco tomu, aby si evangelium mohl přivlastnit skutečně každý? Bez dalších dodatečných podmínek? Možná je to na Filipa všechno příliš rychlé. Ale couvnout tady by znamenalo nebrat vážně dosah Boží milosti. Zaváhání by udělalo z Krista jen pozoruhodného židovského reformátora, moudrého rabína, zázračného léčitele. Uvěznilo by ho v hranicích, které sám učil bourat. Někdy je potřeba hranice překročit. Ten velký okamžik tehdy nastal – pro Filipa i pro celou církev. Mgr. Ondřej Kolář, Th.D je teolog, farář Českobratrské církve evangelické (ČCE) v Praze 8-Kobylisích a překladatel.

BIBLICKÝ IMPULS

5

Duch svobody: Misie z periferií Pavel Černý

Tak zní nadpis jedné z kapitol nového misijního dokumentu Světové rady církví (dále SRC), který byl publikován pod názvem Together for Life: Mission and Evangelism in the Changing Landscapes.1 V odstavcích dokumentu 36. – 54. se setkáváme s něčím, co v křesťanských církvích zaznívá v současné době se zvýšenou naléhavostí. Není pochyb o tom, že důrazy na pomoc chudým, pronásledovaným, nemocným, různým způsobem hendikepovaným, byly vždy v křesťanství přítomné. To ale neznamená, že byly dostatečně vysoko v oficiální agendě církve, jako součást misijního poslání. Dokument „Společně k životu: Misie a evangelizace v měnícím se prostředí“ je výsledkem významné ekumenické diskuse nad misijním posláním církve. Pevnou částí tohoto dokumentu je oddíl nazvaný Duch svobody: Misie z periferií. Svoboda je viděna jako projev života v Duchu svatém. Tento důraz je možné rozkódovat jako rozpoznání potřeby bytostného nasazení církve v zápase o svobodu k plnosti života, a to i pro všechny na periferiích současného světa.

Teologické zdůvodnění Dokument v článku 36. tvrdí, že Božím cílem není stvoření jiného světa, ale obnova (nové stvoření) toho, co Bůh již ve své lásce a moudrosti stvořil. V této linii Ježíš v plnosti Ducha svatého zahájil svou veřejnou službu důrazem na vysvobození utlačovaných, otevření očí slepých a oznámení Boží vlády (L 4,16-18). Jeho misie nebyla paternalistickou charitou zdálky. On skutečně stál po boku lidí na různých perifériích společnosti (chudí, nemocní, nevěstky, celníci aj.). Dokument v této souvislosti opakuje něco z minulých konferencí SRC o Ježíšově konfrontaci kultur, systémů a struktur společnosti. Tento důraz vyžaduje hlubší objasnění. Ježíš svým přístupem k marginalizovaným nepřímo atakuje hřích ve společnosti. Ježíšovo působení je spíše kvasem spravedlnosti Božího království než otevřenou revoltou či revolucí proti strukturám. V této fázi se někdy dokumenty z dílny SRC dopouštějí jistého zjednodušení a je v nich patrná snaha o ospravedlnění některých radikálních politických postojů. Dokument „Společně k životu“ vyrovnává tyto tendence, nebagatelizuje osobní hřích a neskrývá utlačovatelské tendence lidí za neosobní struktury moci. Misie z periferií se obrací proti silám, které dehumanizují člověka, vykořisťují a ničí život. V dokumentu ale nejde pouze o revoluci proti těmto silám. Misijním posláním církve je postavit se na stranu těch, kteří jsou vytlačováni na okraj společnosti. Dokument nezůstává u rétoriky obviňování společnosti, ale urgentně vyzývá církve, aby stály na straně marginalizovaných. Misie z periferií je definována jako volání Ducha svatého k novému pochopení misie jako služby ve světě, kde je plnost života možná pro všechny.

1/ Publikováno v International Revue of Mission. Vol. 101.2 (395), Nov. 2012, s. 250-280. Dokument je v podobě jednomyslně přijaté ústředním výborem Světové rady církví na Krétě 5. 9. 2012. Tento dokument byl předložen 10. Valnému shromáždění SRC v korejském městě Busan (zahájeno 30. 10. 2013).


TÉMA ČÍSLA

Přínos misie z periferií Příliš silně se do křesťanství vryla představa, že misie se koná z centra církve směrem k periferiím. Toto pochopení neodpovídá skutečnosti. Neslouží jen ti, kteří jsou pevně v církvi a mají z čeho dávat druhým. Také ti, kteří jsou na periferiích, mohou výrazně sloužit druhým. Život v nespravedlnosti, útlaku a ztrátě důstojnosti vede k pozici zranitelnosti. Lidé v takové těžké situaci dovedou často lépe rozeznat důležité věci života a následování Krista. Marginalizovaní lidé mají Bohem svěřená obdarování2, která se projevují v situacích bezmoci a odepření spravedlnosti. Z tohoto pohledu jsou lidé z periferií zásobárnou aktivní naděje, kolektivní resistence a trpělivosti ve vztahu k zaslíbenému Božímu království. Z tohoto pohledu není cílem misie pouze přitáhnout lidi z periferií do center moci, ale konfrontovat ty, kteří jsou v různých centrech, tím, že si uvědomí své poslání směrem k marginalizovaným. Tím mohou církve ovlivňovat struktury moci ve společnosti. Lechovice (Daniela Tinková) V těchto souvislostech misie není jen tradiční službou dávajících směrem k přijímajícím. Lidé z periferií se svým životem stávají silnou výzvou pro ty, kteří žijí v materiálním i sociálním zabezpečení a nadbytku. Křesťanská misie nesmí být ovládána v tomto smyslu západní kulturou s tendencí k paternalismu a nadřazenosti. Lidé z periferií bývají svědectvím o pochybeních společností, kultur, civilizací, národů a také církví. Jsou výzvou k zápasu o důstojnost a hodnotu všech lidí. Biblický důraz na spravedlnost je pevně spojen s Božím charakterem a jeho suverenitou: „Vždyť Hospodin, váš Bůh, je Bůh bohů a Pán pánů, Bůh veliký, všemocný a vzbuzující bázeň, který nebere ohled na osobu a nepřijímá úplatek, ale zjednává právo sirotku a vdově, miluje hosta a dává mu chléb a šat.”3 Misijní dokument silně a právem obhajuje důstojnost každé lidské osoby na zemi.4

Misijní poslání dnes Missio Dei je pro církev stálou výzvou, aby pevně stála v zápase o spravedlnost, pokoj a smíření. Participace církve ve stálé Boží službě vysvobození a smíření v Duchu svatém zahrnuje rozeznání démonů, kteří vykořisťují a zotročují. Dokument toto rozeznání doporučuje v důraze na sebeurčení původních obyvatel zemí a v odmítnutí rasismu a kastovnictví. Eschatologický výhled k Božímu království povzbuzuje vztah mezi Bohem a lidmi a celým stvořením. To posiluje naše současné úsilí ve zvěstování a zpřítomňování Božího spasitelného díla. Misijní poslání církve má tedy navazovat na Ježíšovo narušování 2/ Rozvedeno v článcích 38 a 39. 3/ Dt 10,17-18 (podle ČEP) 4/ viz Iz 58

TÉMA ČÍSLA

7

pýchy a sobectví mocných a povyšování nízkých (L 1,46-55). Láska lidí z periférií je často charakterizována vzájemnou pomocí a závislostí. Misie v tomto pojetí se nebojí zapojení v hnutích, která směřují ke spravedlnosti, ochraně důstojnosti lidství a plnému životu. S tímto misijním posláním není kompatibilní žádná diskriminace lidských bytostí. Ježíš slíbil, že poslední budou první (Mt 20,16). Církev v tomto směru může následovat Ježíše v praktikování radikální pohostinnosti vůči vyloučeným ze společnosti a zároveň odmítat sebestřednost. S tím podle dokumentu souvisí i odmítnutí násilí fyzického, psychického a násilí vypůsobeného ekonomickými, politickými a sociálními systémy. Církev musí být velmi opatrná, aby dnes neupadla do pokušení etablovat se v centrech moci a bohatství. Získávání peněz může vést k budování církevní byrokracie. Součástí misijního poslání církve je odmítnutí všeho, co vede k destrukci společnosti. Křesťané mají rozeznávat hříšnou přirozenost člověka ve všech formách diskriminace a zápasit o proměnu nespravedlivých struktur.

Misie jako uzdravování a celistvost života Misie podle dokumentu „Together for Life“ zahrnuje i uzdravování a důraz na celistvost života. V Ježíšově misii hraje uzdravování důležitou roli. Podle apoštolského učení je uzdravování jedním z darů Ducha svatého (1K 12,9; Sk 3). Duch zmocňuje církev k misii, která opatruje život. V této službě je důležitá modlitba, pastýřská péče i profesionální zdravotní péče. S tím je spojeno také prorocké odmítnutí všeho, co způsobuje utrpení a nespravedlnost. Zdraví je víc než jen tělesná a mentální vyrovnanost. Biblické důrazy vidí člověka jako multidimenzionální jednotu těla, duše a mysli, a to ve vzájemné závislosti. To dokument označuje jako sociální, politickou a ekologickou dimenzi osobnosti a její celistvosti. Zdraví i celistvost člověka mají jistý vztah k eschatologickému výhledu. Celistvost není chápána jako statická a harmonická vyrovnanost, ale spíše vyjadřuje život ve společenství s Bohem, lidmi a stvořením. Individualismus a nespravedlnost jsou vážnými překážkami budování společenství a tím i celistvosti člověka. Dokument se obrací proti diskriminaci lidí na základě zdravotního stavu a hendikepu, včetně AIDS, a považuje ji jako odporující učení Ježíš Krista. Uzdravování v Ježíšově službě nebylo jen zbavení člověka jeho nemoci. Jednalo se o možnost prolomení marginalizace, nalezení celistvosti a nového zařazení do lidské společnosti. V dokumentu nechybí výzva ke křesťanské angažovanosti ve zdravotnictví, jejímž cílem je dostupnost zdravotnické péče pro všechny lidi. Proces uzdravování samozřejmě zahrnuje i modlitby s nemocnými a za nemocné, vyznání a přijetí odpuštění, vkládání rukou, mazání olejem a použití charismatických darů (1K 12). Varování je připojeno vůči triumfalistickému pojetí některých uzdravovacích shromáždění, při kterých je uzdravovatel oslavován na úkor Pána Boha a jsou vzbuzována falešná očekávání, která mohou lidem ublížit. V žádném případě ale nejsou popírány Boží zázračné uzdravující intervence do lidského života. Duch svatý pracuje směrem ke spravedlnosti a uzdravení a rád přebývá ve společenství Kristovské misie.

Aplikace dokumentu ve středoevropském prostoru Přerušení kontinuity Naše církve byly těžce postiženy totalitní dobou, která např. v České a Slovenské republice na více než čtyřicet let odebrala církvím jejich diakonická zařízení (dětské domovy, domy pro seniory, léčebny a ústavy pro postižené). Tento deficit se velmi pomalu zaplňuje, protože dnešní kritéria na zdravotní 8 Misiologické fórum 4/2013 prosinec / december

TÉMA ČÍSLA

péči jsou velmi vysoká a vše musí odpovídat standardům Evropské unie. Přesto se církve pokoušejí prostřednictvím svých obnovených diakonií a charit vyplnit prázdný prostor potřebnou péčí. Je třeba připomenout pracovníky, kteří slouží obětavě v diakonických a nemocničních zařízeních a často jsou mzdově značně podhodnoceni.

Příchod zahraničních misijních společností a vznik nových Do našeho prostoru se vrátila např. Armády spásy se svou misií zaměřenou na lidi v sociální tísni a bez domova.5 Příchod zahraničních pracovníků byl významným krokem, který pomohl přinést nové zkušenosti ze sociální práce v současné Evropě. Postupně přicházely i misijní společnosti, které dříve v našem prostředí nepůsobily. Mezi nimi se dobře zapsala misie Teen Challenge zaměřená na práci s alkoholiky, narkomany a dětmi ze sociálně nepříznivého prostředí.6 Tato společnost si vydobyla respekt i na odborném poli prostřednictvím vysokého procenta lidí, kteří začali abstinovat a již se nevrátili k závislosti na návykových látkách. Brzy se ukázala potřeba sdílet zkušenosti z práce mezi nemocnými a bylo založeno Sdružení křesťanských zdravotníků.7 Toto sdružení pořádá konference zaměřené na etiku ve zdravotnictví, vydává literaturu a povzbuzuje ke službě nemocným lidem. Důležitou službu poskytuje hospicové hnutí se svým důrazem na důstojné umírání. Není náhodou, že většina hospiců v ČR je církevních. Ukazuje se, že služba umírajícím je také součástí křesťanské misie a jejího zápasu o celistvost člověka. Péče o důstojnost lidství trvá až do samotného konce pozemského života.

Kaplanské služby Pod zahraničním vlivem armád NATO vznikla v České republice respektovaná služba vojenských kaplanů.8 Církve se postupně učily vysílat své pracovníky do zahraničních misí a také pracovat uvnitř Armády ČR. Postupně se rozvinula také kaplanská služba ve věznicích, která má jednak pracovníky církví přímo zaměstnané ve vězeňských zařízeních a také větší množství pracovníků dobrovolných.9 Pomalu, vlivem nepříznivé ekonomické situace, se rozvíjí kaplanská služba ve zdravotnických zařízeních.10 Některá nemocniční zařízení již mají své kaplany a zároveň v nemocnicích slouží řada křesťanských dobrovolníků. Na určité rovině probíhá spolupráce církví s Českou policií, kde se jedná především o krizovou intervenci poskytovanou policistům.11

Služba ve školách a církevní školství Po roce 1989 bylo možné zařadit základy křesťanství či výuku etiky do osnov mnoha škol. Postupně byly založeny také církevní školy, které se snaží udržovat křesťanský étos a předávat křesťanské hodnoty svým žákům.12 O církevní školství projevují překvapivě zájem také sekulární rodiny a posílají do těchto institucí své děti. 5/ http://www.armadaspasy.cz/ 6/ http://www.teenchallenge.cz/ 7/ http://www.skzcr.cz/kdo-jsme 8/ http://www.kaplani.army.cz/ 9/ http://www.vscr.cz/ 10/ http://www.nemocnicnikaplan.cz/clanek/9-Co-je-to-kaplanska-sluzba/index.htm 11/ http://www.policista.cz/clanky/reportaz/kaplanska-sluzba-policie-cr-800/ 12/ http://skolstvi.cirkev.cz/

TÉMA ČÍSLA

9

Migranti v ČR I když ČR není typickou cílovou destinací pro migranty z různých zemí, přesto je počet zahraničních příslušníků na našem území vysoký. Za prací přicházejí lidé z Ukrajiny, Ruska, balkánských a dalších zemí. Jsou zde ale také ti, kteří ze svých zemí odešli z důvodů politických, kvůli pronásledování a hledají nový domov. Vlivem mezinárodních institucí, obchodu, stěhování výroby do jiných zemí se do ČR přestěhoval větší počet Američanů, Korejců a dalších zahraničních občanů. To vše má za následek, že vznikají nové sbory a farnosti, ve kterých se při bohoslužbách užívají jiné jazyky než čeština. Některé sbory mluvící anglicky, německy, ukrajinsky, rusky, korejsky jsou misijně aktivní a slouží dalším lidem ze svého jazykového prostředí. Řada domácích církví půjčuje či pronajímá své prostory těmto cizojazyčným sborům. Některé z těchto sborů se připojily ke stávajícím českým denominacím a jsou zpestřením a rozšířením misijní služby. České církve se teprve učí sloužit migrantům a na některých místech jsou vidět výsledky.

Romská misie Na mezinárodní scéně je Česká republika kritizována za nedostatečné řešení problematiky romského etnika. Zvýšený počet romského obyvatelstva po rozdělení republiky v roce 1993 přinesl některé nové výzvy. Vznikla romská ghetta a ukázalo se, že v některých lokalitách je integrace nesnadná a složitá. Neselhaly jen státní instituce, ale také různé romské iniciativy, které měly být partnery dialogu a spolupracovníky v sociální a jiné pomoci. Řada církví se pokoušela a dodnes pokouší o misii mezi Romy. Jsou příklady dobré, ale také příklady neutěšené. V české společnosti mezitím narostl určitý protiromský postoj a zároveň Romové v některých lokalitách zvedli kriminalitu a narušili občanské soužití. Romská otázka v naší společnosti volá po odpovědi a je typickým příkladem marginalizace určité skupiny obyvatelstva.

Služba dětem a mládeži Po počátečním porevolučním chaotickém příchodu řady zahraničních misií se současný stav ustálil na spolupráci místních církví s těmi organizacemi, které vytrvaly a osvědčily se. Mezi ně patří např. Dětská misie, Mládež s misií, Young Life, Biblická jednota, Nový život (s filmem Ježíš), YMCA, Křesťanská akademie mladých a celá řada dalších misií. V této službě se rozvinuly také misijní skupiny a organizace stávajících církví. Rozšířila se produkce křesťanské literatury, nabídka nejrůznějších misijních akcí a táborů pro děti a mládež.

Důležité misijní počiny Mezi vlivné projekty je třeba zařadit hnutí pro zakládání nových sborů. Jednotlivé denominace se snaží vytipovat lokality, kde nejsou fungující sbory a kde lidé nemají možnost využít službu církevních společenství. Výsledkem jsou nové sbory v některých městech a také nové sbory v satelitních konglomeracích velkých měst. Toto hnutí bude zřejmě pokračovat. Ukazuje se, že nové sbory často dovedou sloužit různým skupinám obyvatel a kontextualizovat evangelium srozumitelným způsobem. K důležitým projektům patří také nové překlady Písma svatého. Tyto překlady vzbudily obnovený zájem o Bibli a svou srozumitelností jsou bližší různým skupinám obyvatel.13 Přínosem jsou také křesťanské rozhlasové a televizní stanice a křesťanské pořady v ostatních médiích.


TÉMA ČÍSLA

Závěr Při srovnání části misijního dokumentu, která je zaměřena na téma „Duch svobody: Misie z periferií“, není možné se ubránit dojmu, že ještě příliš mnoho sborů a církevních farností žije v přílišném zaměření na své vlastní potřeby. Ani na místech, kde se koná sociální služba směrem k potřebným, nedochází příliš často k obousměrné komunikaci, kterou se vyznačuje misie z periferií. Na některých místech tomu brání sociologické složení jednotlivých sborů, které jsou reprezentovány tzv. střední třídou obyvatel. Na mnoha místech církve ztratily dělnickou třídu a farmáře. Na některých místech církve mají tendenci být zaměřeny příliš intelektuálně a vzdalují se skupinám marginalizovaných. Co může českým církvím pomoci v zaměření na Ducha svobody a misii z periferií? Jsem přesvědčen, že to je samotné rozvíjení misie, která navazuje na missio Dei a nese charakter misie inkarnační. Tam, kde sbor misijně pracuje, setkává se s lidmi v závislostech, manželských krizích, nezaměstnanými, svobodnými matkami, opuštěnými, vykořeněnými ze společnosti, frustrovanými, nemocnými a hendikepovanými. Pouze v kontaktu s nimi se vytváří pole pro působení Ducha osvobození a svobody a také jsou reflektovány a do církve vnášeny zkušenosti lidí z periferií společnosti. V takovém prostředí dochází k překonání antagonismu, mezilidských bariér, planého intelektualismu a falešné křesťanské sebespokojenosti a pýchy. Rozvíjení misijního poslání v Ježíšově duchu pomáhá k obnově církve, která se tak proměňuje z podoby etablované organizace do podoby misijní struktury. České církve čeká širší sjednocení v úsilí čelit rasistickým, xenofobním a antisemitským postojům, které se objevují v naší společnosti. Dalším potřebným polem je vztah k cizincům a zájem o podání pomocné ruky těm, kteří zápasí o existenci anebo propadli sociálním sítem. V těchto oblastech je nezbytná spolupráce církví, misijních společností a státu. Misijní společnosti mají často připravené a vyškolené pracovníky a církve mají určité zázemí a mohou práci misijních společností podepřít finančně a dobrovolnickou službou. V současné situaci naší společnosti již nemůže žádný církevní sbor přehlížet potřeby a nouzi marginalizovaných. Zvěst o spáse v Ježíši Kristu musí znít v kontextu sociální angažovanosti, která je legitimním následováním Ježíše Krista. Je pravděpodobné, že církve se budou muset učit i politické diakonii, aby moudrá a eticky přijatelná legislativa přispěla k ochraně lidských práv a zamezila marginalizaci různých skupin obyvatelstva. Jak řekl Martin Luther King, dobrá legislativa nemůže změnit srdce člověka, ale může zabránit tomu, aby zaměstnavatel někoho propustil pouze kvůli barvě jeho pleti.14 Charles Colson, zakladatel dnes již světového Mezinárodního vězeňského společenství, napsal o Ježíši: „soustřeďoval se nejen na spásu člověka od pekla příštího světa, ale také na vysvobození z pekla světa současného.“15 ThDr. Pavel Černý je teolog a kazatel Církve bratrské. V letech 2005–2009 působil jako předseda Ekumenické rady církví v ČR. Vyučuje praktickou teologii na Evangelikálním teologickém semináři v Praze.

13/ Bible 21, Český studijní překlad, Slovo na cestu, Jeruzalémská Bible. 14/ Podle: KING, Martin Luther: Strength to Love. Collins, 1963, s. 34 15/ COLSON, W. Charles v knize Loving God. Zondervan, Grand Rapids 1983, p. 145 (cesky: COLSON, Charles. Jak milovat Boha. Biblos, Trinec 1993, s. 154

TÉMA ČÍSLA

11

Náboženský život a misijné aktivity kresťanských cirkví v rómskych komunitách na Slovensku Viktória Šoltésová

Pojem „rómska religiozita“ môže podľa Palubovej „zavádzať a budiť dojem, že Rómovia vyznávajú osobitné, iba im vlastné náboženstvo. Nábožnosť a viera širokých vrstiev rómskeho etnika sa vo svojej podstate a v mnohých vonkajších prejavoch nelíši od náboženského myslenia a konania majoritného spoločenstva.“1 Rómska komunita, tak ako rôzne iné etnické, kultúrne, náboženské či sociálne komunity, netvorí homogénny celok. Rómske vnímanie náboženstva je však podľa Davidovej špecifické, definuje ho ako „synkretický komplex kresťanských názorov a ich vlastnej viery založenej na animistickom základe.”2 Palubová v súvislosti s výskumom religiozity Rómov z okolia Trnavy a Nitry konštatuje, že „súčasťou náboženstva je viera v existenciu a prítomnosť síl, ktoré ovládajú svet a určujú miesto človeka v ňom. V širšom kultúrno-spoločenskom kontexte má túto funkciu kresťanský Boh.“3 Duchovný život sa však neprejavuje len v cirkevnom rámci, ale aj v ľudových formách náboženstva uspokojujúcich duchovné potreby človeka (obrady, zvyky, povery, náboženské piesne, tradície a predstavy). Patrí sem napríklad silný akcent na revenantizmus – vracanie sa mŕtvych (mulov), prísahy a kliatby, mimoriadny význam obrazov a sôch svätcov a pod.4 Rómska religiozita na Slovensku je v oblasti cirkevnej participácie a náboženskej praxe na jednej strane špecifická a na druhej strane diferencovaná, a to v dvoch dimenziách: Prvou sú nábožensky pasívne komunity, ktoré už v dávnej minulosti prebrali náboženstvo majoritnej populácie. U nich vystupujú do popredia tradičné formy obradov a viera, ktorá rezignuje na svoje vonkajšie prejavy. Napriek tomu má takáto „implicitná“ viera pre život komunít nezanedbateľný význam.5 Veľký význam vo svete aj u nás Rómovia pripisujú sviatosti krstu.6 Okrem pohrebu je však vo všeobecnosti angažovanosť Rómov na cirkevnom živote minimálna. Stretávame sa tak s paradoxom: náboženská výzdoba a túžba po Božej „prítomnosti“ vo výskumoch koreluje s abvivaletným prístupom k navštevovaniu kostola.7 1/ PALUBOVÁ, Z. Fenomén smrti v ľudovom náboženstve Rómov z okolia Trnavy a Nitry. In KOVÁČ, M. a MANN, A. B. eds. BOH VŠETKO VIDÍ. Duchovný svet Rómov na Slovensku. Bratislava : Chronos, 2003. s. 33. 2/ ŘÍČAN, P. S Romy žít budeme – jde o to jak. Praha : Portál, 1998. s. 56. 3/ PALUBOVÁ, Z. Fenomén smrti v ľudovom náboženstve Rómov z okolia Trnavy a Nitry. s. 19. 4/ KOVÁČ, M. a MANN, A., B. eds. BOH VŠETKO VIDÍ. Duchovný svet Rómov na Slovensku. Bratislava : Chronos, 2003. s. 11. 5/ VAŠEČKA, M. ed. Čačipen pal o Roma: Súhrnná správa o Rómoch na Slovensku. Bratislava : Inštitút pre verejné otázky, 2002. s. 234. 6/ LIÉGEOIS, J., P. Rómovia, Cigáni, Kočovníci. Bratislava : Rada Európy, 1995. s. 82 – 83. KOVÁČ, M. a JURÍK, M. Religiozita Rómov a aktivity cirkví vo vzťahu k Rómom. s. 127-144. In Ed. VAŠEČKA, M. ČAČIPEN PAL O ROMA. Súhrnná správa o Rómoch na Slovensku. Bratislava : Inštitút pre verejné otázky, 2002. s. 130. 7/ podrobnejšie In KOVÁČ, M. Slnko pre spravodlivých. Posvätnosť prísahy a Božia sankcia medzi horehronskými Rómami z obce Telgárt. pp. 129-146. In KOVÁČ, M. a MANN, A. B. eds. BOH VŠETKO VIDÍ. Duchovný svet Rómov na Slovensku. s. 134.


TÉMA ČÍSLA

Druhou dimenziou je religiozita nedávno nábožensky aktivizovaných alebo konvertovaných Rómov. Komunity, kde prebehla takáto náboženská aktivizácia vynikajú v horlivosti. Príslušníci takýchto spoločenstiev sa veľmi často stávajú sami misionármi. Vedú veľmi spontánny a aktívny náboženský život. Prejavujú veľký záujem o praktickú aplikáciu jednotlivých článkov novej viery do svojho osobného života. Na druhej strane je tento záujem často podmienený sociálnym prostredím, osobnosťou kazateľa či ďalšími vonkajšími okolnosťami, ktoré sa časom zmenia. S touto zmenou dochádza často aj k zmene vo viere Rómov, ktorá sa potom obracia k novej misii či kazateľom v susedstve.8 Napríklad hnutie evanjelikálnych kresťanov z radov rómskej populácie začalo vo veľkej Británii a Francúzsku pod vedením Clémenta Le Cosseca.9 Cigánske hnutie letničiarov, ktoré sa rozvinulo v 50. rokoch vo Francúzsku, našlo podľa J. P. Liégeoisa odozvu v celej Európe i vo svete.10 V súčasnosti je vo Francúzsku približne 200 evanjelikálnych cirkevných spoločenstiev, ktoré sú zahrnuté do hnutia (Gypsy Evangelical Movement – GEM).11 Je potrebný podrobnejší prieskum príťažlivosti niektorých prvkov náboženského života pre rómskych konvertitov na Slovensku. Výsledkom novej konverzie býva viacvrstvová konfesionalita, pretože Rómovia sa len málokedy celkom zbavia pôvodnej konfesie, skôr vrstvia jednu cez druhú. Viacvrstvová konfesionalita je „tendencia konvertitov modifikovať svoju konfesionalitu v nadväznosti na aktuálnu situáciu, bez radikálnej zmeny, ústiaca v spojenie znakov viacerých konfesií v špecifický typ osobnej zbožnosti.“12 Výskumy na Slovensku odhalili prelínanie etnickej a konfesionálnej identity, a taktiež synkretický charakter ľudovej religiozity, kde dochádza k splývaniu starších, predkresťanských a nových, kresťanských predstáv a ideí.13 Jedná sa o poverové predstavy rôzneho charakteru: napr. znamenia v snoch. Pozemský a posmrtný Boží trest sa vzájomne vylučujú, za dôvod na Božiu sankciu je považované porušenie prísahy (sankčná, ceremoniálna, vernostná prísaha). Na základe svojho výskumu konkretizuje Podolinská znaky rómskej religiozity („Roma Christianity“) na Slovensku. Upozorňuje napríklad na jej orientáciu na pozemský život, čo sa prejavuje aj v málo rozvinutej eschatológii. Ako ďalšie znaky uvádza pragmatický typ kontaktu s Bohom a osobnú komunikáciu s Ním. Silná viera v symboly a sny, ako aj magické elementy v náboženskej praxi sú jej súčasťou.14 Ako uvádza A. Bartosz, mnohé zvyky s magickým charakterom, ktoré sú spojené s posmrtným životom, svedčia o rozvinutom kulte zosnulých Rómov. Takmer všetky majú podľa autora balkánsko- slovanský pôvod. Silné presvedčenie o prebývaní duší medzi blízkymi zomrelými súvisí aj s vierou v duchov.15 So špecifickými rómskymi zvykmi sa už dnes nestretávame na Slovensku celoplošne. Rómska duchovná kultúra sa vyvíja v závislosti od vyspelosti sociálneho postavenia Rómov. Viac náznakov tradičnej kultúry a zvyklostí nájdeme skôr na vidieku. 8/ VAŠEČKA, M. ed. Čačipen pal o Roma: Súhrnná správa o Rómoch na Slovensku. s. 237. 9/ http://www.geocities.com/~Patrin/timeline.htm 13.6.2007 10/ LIÉGEOIS, J., P. Rómovia, Cigáni, kočovníci. s. 83. Výskum rómskych letničných kongregácií na Slovensku, v Maďarsku a v Rumunsku je reflektovaný v štúdii „The Roma and Religious Identity. Pentecostalism among the Roma in Slovakia.”, publikované: European Minority Identity Network, dostupné na intenete: http://www.eminet.sk/?q=node/117 13.7.2007 11/ Dostupné na internete: http://en.wikipedia.org/wiki/Gypsy_Evangelical_Movement 11.6.2007 12/ KOVÁČ, M. a JURÍK, M. Religiozita Rómov a aktivity cirkví vo vzťahu k Rómom. s. 128. 13/ PIVOŇ, R. Negatívne sily, niektoré ich podoby a pôsobenie v živote Rómov. s. 115-128. In KOVÁČ, M. a MANN, A., B. eds. BOH VŠETKO VIDÍ. Duchovný svet Rómov na Slovensku. s. 124. 14/ PODOLINSKÁ, T. „Chocolate Mary „ – „Roma Christianity” as ethnic and cultural approximation of Christianity among the Roma in Slovakia. In http://www.cesnur.org/2008/london_podoliska.htm 15/ BARTOSZ, A. Neboj sa cigána. Na dara Romestar. Sobrance : OZ Romani vodži, 2004. s. 120-121.

TÉMA ČÍSLA

13

Po roku 1989 sa začal v strednej a východnej Európe rozvíjať fenomén rómskeho evanjelikalizmu, ktorý bol predtým známy v západnej Európe. Samozrejme, konverzia je zložitý a dynamický proces s niekoľkými rozmermi. Musíme vziať do úvahy všetky rodinné a spoločenské siete konvertitov, pričom sa zdá, že dôležitú úlohu zohráva aj autorita misionára alebo kňaza. Faktory rodinných sietí a právomocí misionára majú kľúčový význam pre konverzie Rómov. Podľa interných odhadov jednotlivých cirkví sumárne rómske misie ovplyvnili život približne 10 000 slovenských Rómov. V týchto odhadoch štatistík máme teda na mysli tých Rómov, ktorí sa zúčastňujú cirkevných a zborových aktivít, chodia na modlitebné skupinky a sami sa začínajú identifikovať s danou denomináciou. Vo viacerých cirkvách sme sa stretli s fenoménom zániku niektorých misií v rómskych lokalitách, preto sme sa venovali aj príčinám zániku takýchto misií. Ukázalo sa, že vo väčšine prípadov bol zánik misie zapríčinený odchodom konkrétnych kňazov, pastorov či misionárov, ktorí vznik danej misie iniciovali.16 Potenciál pôsobenia náboženstva na riešenie konfliktov si ukážeme na konkrétnom príklade. Podolinská popisuje pôsobenie kresťanskej misie v obci Plavecký Štvrtok. Celkové spolunažívanie Rómov a majoritného obyvateľstva obce je pomerne problematické. Vzájomné vzťahy vyostruje aj dlhodobo pretrvávajúci konflikt rómskych skupín uprostred kolónie, ktorý niekoľkokrát vyústil aj do bitiek a násilností. Tento konflikt rozdeľuje Rómov v Plaveckom Štvrtku na dva tábory. To, že začali Rómovia v osade spolu vzájomne komunikovať, považuje jeden z pastorov za jednu z najväčších zmien, ktorou veriaci Rómovia prešli.17 Výskum SIRONA 2010 potvrdil základnú vstupnú hypotézu, totiž, že pod vplyvom náboženských misií dochádza aj k pozitívnym sociálnym zmenám a za určitých predpokladov aj k následnej sociálnej inklúzii. Úspešnosť rómskych misií z hľadiska pozitívnej sociálnej zmeny Rómov tak dokladali aj ich nerómski susedia, starostovia a starostky, učitelia a učiteľky ZŠ, úradníčky z miestnych Úradov práce, terénni sociálni pracovníci a pod.18 Odborníci publikovali okrem iných aj nasledujúce odporúčanie: „Nakoľko v lokalitách s výraznou pastoračnou činnosťou dochádza k nárastu komunikačných a sociálnych zručností, mení sa konzumné správanie i spotrebné návyky a existujú tu komunitní lídri s lokálnou autoritou, domnievame sa, že toto prostredie je mimoriadne priaznivé pre následné sociálne a iné podporné komunitné programy.“19 Pozrime sa stručne na misijnú a pastoračnú činnosť kresťanských cirkví v rómskych komunitách na Slovensku: J. Jurana vyzdvihol výsledky penitenciárnej starostlivosti v práci Apoštolskej cirkvi s Rómami. Bola taktiež zaznamenaná odozva rómskych komunít na „stanové“ evanjelizácie organizované v mestách a obciach východného Slovenska. Vydali audiokazetu s rómskymi piesňami. Venujú sa práci s rómskymi deťmi v detských domovoch. Nadviazali spoluprácu so strediskom pre vzdelávanie Rómov vo Fínsku. Na sídlisku Luník IX. v Košiciach založili samostatný rómsky cirkevný zbor, kazateľom zboru je L. Duna, 16/ PODOLINSKÁ, T. – HRUSTIČ, T. Boh medzi bariérami. Sociálna inklúzia Rómov náboženskou cestou. Bratislava : ÚEt SAV, 2010. s. 47-48. 17/ PODOLINSKÁ, T. Boh medzi vojnovými plotmi. Náboženská polarizácia v rómskej kolónii v Plaveckom Štvrtku. In M. Kováč – A. B. Mann (Eds.) Boh všetko vidí. Duchovný svet Rómov na Slovensku. Bratislava : Chronos, 2003. pp. 147-175. PODOLINSKÁ, T. – HRUSTIČ, T. Boh medzi bariérami. Sociálna inklúzia Rómov náboženskou cestou. s. 92-94. 18/ PODOLINSKÁ, T. – HRUSTIČ, T. Boh medzi bariérami. Sociálna inklúzia Rómov náboženskou cestou. s. 96-98. 19/ Ibidem. s. 117-118. 20/ ŠOLTÉSOVÁ Viktória, ROBERTSON Randolph G.: Misiológia so zameraním na rómske komunity. PF UMB: Banská Bystrica, 2004.


TÉMA ČÍSLA

v roku 2010 dokončili výstavbu nového rómskeho cirkevného zboru v Sabinove. Samostatný rómsky zbor začal pravidelne fungovať v Krompachoch, kde ho vedie rómsky pastor Pavol Šándor. Rožňavský zbor Apoštolskej cirkvi začína viesť misiu v rómskych osadách v Slavošovciach a v Krásnej Hôrke a aktívnych je viacero rómskych rodín aj priamo z Rožňavy. Apoštolská cirkev pracuje s Rómami aj v Trebišove a Tornali.20 Bratská jednota baptistov v Banskej Bystrici participuje na práci Občianskeho združenia Nádej deťom, ktoré pôsobí v meste a v jeho okolí. Cieľom Občianskeho združenia je pomáhať rómskym sociálne slabým rodinám pri rovnomernom rozvoji osobnosti v telesnej, duševnej i duchovnej oblasti uplatňovaním kresťanských princípov v ich živote. Programy združenia zahŕňajú misijnú a sociálnu prácu, vzdelávanie a voľno časové aktivity. K aktivitám patrí pravidelná klubová činnosť počas školského roka. V súčasnosti je najaktívnejšia misia na strednom Slovensku v okolí Lučenca, presnejšie v Cinobani. Tiež však pracujú v pastorácii Rómov aj v iných lokalitách, napríklad v rámci misijnej stanice v Závadke nad Hronom a v Jelšave, kde v zbore Revúcka Lehota organizujú pravidelné kluby pre deti. V Panických Dravciach sa práci s Rómami venuje kazateľ Michal Šinko (študent KTaK PF UMB v Banskej Bystrici). Cirkev Bratská pôsobí v oblasti misie medzi Rómami v cirkevnom zbore v Hermanovciach nad Topľou. Misijnou stanicou zboru je i obec Hlinné a obec Soľ, kde ako misionár medzi Rómami pôsobí Pierre van Vuuren z Juhoafrickej republiky s rodinou. Taktiež organizujú Klub pre rómske deti v Košiciach, ktoré sa pravidelne zúčastňujú na letných táboroch. Rómskym deťom z detských domovov z okolia Košíc sa pravidelne venujú dobrovoľníci, ktorí sú začlenení do ekumenickej spolupráce v Občianskom združení Otcove srdce. V Michalovciach funguje klub Awana, ktorý je zameraný na hry, štúdium Biblie a spoločnú detskú formu bohoslužby. V Prešove organizuje miestny cirkevný zbor Rómsky klub, rovnako aj v Spišskej Novej Vsi funguje Rómsky zbor . Koordináciu práce medzi Rómami v Evanjelickej cirkvi augsburgsgého vyznania prevzal v roku 1989 Výbor pre vonkajšiu misiu ECAV, ktorý napríklad zor- Kde se dva nebo tři sejdou (Daniela Tinková) ganizoval evanjelizačné cesty amerického pastora rómTÉMA ČÍSLA

15

skeho pôvodu Larryho C. Merina na Slovensko (od r. 1996). Skupinu rómskych lídrov – evanjelistov založil farár misionár Hans Martin Dern z Nemecka. Organizácia pôsobí aj v Rumunsku a v Lotyšsku. V roku 2001 bol založený samostatný Výbor pre rómsku misiu za účelom efektívnej misijnej práce a kvalitnej koordinácie aktivít. V januári 2002 sa začalo systematické dvojročné vzdelávanie rómskych lídrov ŠPERK (Školenie pre evanjelistov Rómov a kazateľov). Slovenské evanjelizačné stredisko pre masmédiá (EVS) pripravilo vydanie knihy K. Royovej Bez Boha na svete v rómskom jazyku (náklad 5000 ks) a v rómsko-slovenskej verzii. Druhé vydanie knihy obsahuje na konci modlitbu Otče náš, Desať Božích prikázaní, Všeobecnú vieru kresťanskú v slovenskom aj v rómskom jazyku a slovník niektorých výrazov odlišných v rôznych rómskych nárečiach. ECAV taktiež pripravila rómsko-slovenský mládežnícky spevník Piesne nového života, ktorého súčasťou je i audiokazeta piesní zo Slavošoviec. Reformovaná kresťanská cirkev sa pri práci s Rómami sústreďuje na maďarsky hovoriace komunity na juhu Slovenska. Pastorácia Rómov najmä v niektorých obciach na Žitnom ostrove (Zlaté Klasy, Štvrtok na Ostrove), ktorú vedie laický kazateľ Ján Rigo, a to aj v ďalších obciach v iných častiach Slovenska, napríklad Bátorové Kosihy a Zemianska Olča. V okolí Rimavskej Soboty (Sútor) intenzívnejšie pôsobí pastor Thomas Herwing. Ďalej má táto cirkev sústredenejšiu rómsku misiu na východnom Slovensku v okolí Veľkých Kapušian a Čiernej nad Tisou. Katolícke cirkvi: Rímskokatolícka cirkev po II. Vatikánskom koncile založila Opus Apostolatus Nomadum – Inštitúciu pre koordináciu a podporu evanjelizácie Cigánov. O Rómov na Slovensku sa začala intenzívnejšie zaujímať po páde komunistického režimu a v roku 1993 založila Konferencia biskupov Slovenska Komisiu pre pastoráciu Rómov. Odvtedy začalo organizovanie pravidelných pútí v Gaboltove aj v spolupráci so seleziánmi a samotnými rómskymi veriacimi. Pod vedením Komisie pre pastoráciu Rómov bol vydaný katechizmus v rómskom jazyku (náklad 10 000 ks), rómsko-slovenská Biblia pre deti (náklad 2000 ks). V Bardejove bolo vybudované rómske misijné centrum s celotýždennou prevádzkou. Združenie saleziánskej mládeže – DOMKA je súčasťou siete 28 stredísk po celom Slovensku. V prípade Seleziánov dona Bosca ide o dlhodobú a systematickú prácu, ktorú začal ešte v roku 1990 Peter Bešenyei na sídlisku Poštárka v Bardejove. Saleziáni v Poštárke pôsobia doteraz a vybudovalo sa celé pastoračné centrum. Svoje pôsobenie saleziáni rozšírili aj na iné lokality a rómske komunity, napríklad v Michalovciach v rómskej osade Angin Mlyn, na Luníku IX v Košiciach či v rómskej osade v Plaveckom Štvrtku. V rómskej osade v Brezne ešte pôsobia v rámci svojej kontemplatívnej misie aj Malé sestry Ježišove či Misijné sestry Ducha svätého v Nitre. Gréckokatolícka cirkev: V michalovskej eparchii sa pastorácii Rómov venuje rómsky kňaz Peter Horváth, ktorý má farnosť v Nižnej Rybnici v okrese Sobrance, no má poverenie od biskupa na pastoráciu Rómov v okresoch Michalovce, Sobrance a Trebišov. V prešovskej eparchii je to predovšetkým kňaz Martin Mekel, ktorý v minulosti inicioval veľmi úspešnú rómsku misiu vo Varhaňovciach, neskôr v Hlinnom. V súčasnosti pôsobí bez farnosti, no je špeciálne poverený pastoráciou Rómov a vedie pastoračné centrum v Čičave, ktoré vyvíja činnosť vo viacerých obciach okresu Vranov nad Topľou a okolo ktorého je združené rómske Spoločenstvo Apoštola Pavla. Práca tohto pastoračného centra spočíva predovšetkým v evanjelizačnej činnosti medzi Rómami, budovaní lokálnych lídrov spomedzi rómskych veriacich, v modlitebných skupinkách, systematickej práci so všetkými vekovými skupinami. Pri Spoločenstve Apoštola Pavla vzniklo viacero rómskych gospelových skupín, a z ich iniciatívy sa vytvorila tradícia letného festivalu rómskych gospelových skupín FestRom (od r. 2005), ktorý si postupne získava aj rómske skupiny vychádzajúce z iných cirkví a náboženských spoločností. 21/ PODOLINSKÁ, T. – HRUSTIČ, T. Boh medzi bariérami. Sociálna inklúzia Rómov náboženskou cestou.


TÉMA ČÍSLA

V prešovskej eparchii vedie Pravoslávna cirkev detský domov pre maloleté matky s deťmi a prevažná väčšina klientov pochádza z rómskych komunít. Ďalší kňazi sa venujú práci s Rómami vo Varadke v okrese Bardejov, v Krompachoch a v Slovinkách. V tejto cirkvi nevykonávajú špeciálnu pastoračnú prácu s Rómami, ale v rómskych komunitách pôsobia individuálne na základe záujmu konkrétnych kňazov. Rómske zbory iných kresťanských spoločenstiev: V niektorých lokalitách východného Slovenska zohráva významnú úlohu rómsky letničný zbor Devleskero Kher (Boží dom). Kresťanské spoločenstvo Dom viery pôsobí už niekoľko rokov v Poprade, kde má stabilnú základňu veriacich. Neskôr sa v rámci tohto spoločenstva vyprofiloval samostatný rómsky zbor Romani Archa, ktorý pôsobí v Spišskej Belej a okolitých obciach (Krížová Ves, Výborná), ktorý vedie pastor Ján Repka. Približne v rokoch 2004 a 2005 začal na Spiši pôsobiť rómsky misionár z Čiech Emil Adam, ktorý tu neskôr založil rómsky letničný zbor Maranata. Za pár rokov dokázal vybudovať viaceré silné lokálne skupinky v obciach v okolí Spišskej Novej Vsi. V Plaveckom Štvrtku je zbor Slova života – svoje pôsobenie rozšíril Milan Juríček v rámci Slova života aj na Rómov žijúcich v Galante a jej okolí.21 Komplexne charakterizovať náboženské prežívanie a prejavy Rómov je náročné, keďže rómska komunita, tak ako rôzne iné etnické, kultúrne, náboženské či sociálne komunity, netvorí homogénny celok. Preto sme v stručnosti zhrnuli výsledky niekoľkých terénnych prieskumov, ktoré však boli väčšinou realizované v regiónoch s nadštandardným zastúpením rómskej populácie. Často v obciach so sídelnou segregáciou rómskej komunity. Rómska religiozita na Slovensku je v oblasti cirkevnej participácie a náboženskej praxe na jednej strane špecifická a na druhej strane diferencovaná. Fenomén konverzie v rómskych komunitách so sebou prináša nielen novú religiozitu, ale aj pozitívne sociálne zmeny. Pozitívny vplyv na riešenie konfliktov v konkrétnych rómskych komunitách dokumentoval aj výskum SIRONA 2010.22 Jestvujú predsudky voči Rómom aj v cirkvi na Slovensku? Ak by ste túto otázku položili priamo, väčšinou by kresťania odpovedali, že nie. Nanešťastie však táto odpoveď nevystihuje realitu dostatočne. Je totiž ťažké žiť v spoločnosti, ktorá má tak silný diskriminačný postoj voči Rómom bez toho, aby sa to neodrazilo aj na postojoch kresťanov. Je dôležité, aby sme pochopili, ako sa táto diskriminácia prejavuje v cirkvi.23 Napriek tomu, že religiozita členov kresťanských cirkví sa významne líši aj vo vnútri denominácií, dlhoročné misijné snaženie prináša svoje ovocie vo viacerých lokalitách s rómskym obyvateľstvom. PaedDr. Viktória Šoltésová, PhD. prednáša teológiu na Katedre teológie a katechetiky Pedagogickej fakulty Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici. Špecializuje sa na problematiku evanjelizácie a sociálne vylúčených komunít.

22/ Ibidem. 23/ ŠOLTÉSOVÁ Viktória, ROBERTSON Randolph G.: Misiológia so zameraním na rómske komunity. s. 4-10.

TÉMA ČÍSLA

17

Farář v nemocnici – poskytovatel duchovních služeb nebo svědek o Kristu? K etice misie v nemocničním prostředí Ondřej Kolář

Hovořit o misii v souvislosti s působením církve v nemocničním zařízení může vyvolat oprávněné rozpaky. Ty vyvěrají především ze skutečnosti, že vztah mezi duchovním a pacientem nikdy není zcela rovnocenný: představitel církve je tu v pozici toho, kdo poskytuje jakousi službu (k jejímu obsahu se dostanu později), přináší pomoc a někdy přímo uzdravení, zatímco nemocný je příjemcem této pomoci, poněkud vyostřeně řečeno: „objektem“ duchovní péče. Na tom jistě není nic špatného ani podezřelého. Tento vztah je či alespoň principiálně má být zcela dobrovolný, pacient může nabízenou péči svobodně odmítnout či kdykoli přerušit. Problematickým se stává působení duchovního tehdy, když přestane sledovat výhradně zájmy a potřeby pacienta a místo toho začne být určováno misijními strategiemi. Přiznejme si, že toto pokušení je pro faráře veliké. Společenská relevance církve je v naší zemi velmi nízká, a tak mají duchovní jen velmi omezené možnosti, jak misijně vstupovat do veřejných sekulárních institucí. Za těchto okolností pak často využívají každou příležitost, aby mohli zvěstovat evangelium lidem, kteří by církev sami nikdy nevyhledali. Typickým příkladem jsou církevní služebnosti (kazuálie), například pohřeb v krematoriu, kde farář sice slouží na pozvání pozůstalých, ale zároveň má možnost oslovit i přítomné nevěřící, kteří by jej dobrovolně nikdy neposlouchali. Podobně je tomu s výukou faráře na církevních školách, v nichž děti z věřících rodin tvoří obvykle jen menší část žáků. Takovéto situace by se daly nazvat „misijními skulinami“: duchovní přijímá pozvání či reaguje na potřeby lidí, kteří o jeho přítomnost a práci stojí, a tím se dostává do prostředí, které je křesťanství vzdáleno, a tak je potenciálně prostorem pro jeho misijní snahy. Zejména v souvislosti s kazuáliemi se v teologii hojně diskutovala otázka, zda a do jaké míry jsou tyto „průniky“ mezi nevěřící misijní příležitostí. Domnívám se, že misijní situace je dána už pouhým faktem přítomnosti faráře. Jeho slova (rozhovory, kázání, modlitby) i celkové vystupování mají vždy misijní dopad, ať už pozitivní či negativní, třebaže farář vůbec nesleduje misijní cíle nebo se od nich dokonce programově distancuje. Je proto důležité, aby vždy reflektoval také misijní aspekty svého působení v sekulárním prostředí a byl schopen stanovit jisté etické mantinely svého počínání. Otázka po mravní zodpovědnosti misie se obzvlášť výrazně klade v nemocničním zařízení. Hrozí zde totiž akutní nebezpečí manipulace, která je neslučitelná s principem svobody při zvěstování evangelia. Právě ona nerovnost mezi poskytovatelem duchovní péče a pacientem, o níž byl řeč, vylučuje zcela svobodné přijetí či odmítnutí křesťanské zvěsti. Ten, kdo má být touto zvěstí osloven, totiž prožívá po všech stránkách náročné životní období: kromě toho, že se musí vyrovnávat se svou nemocí či úrazem, je navíc vytržen z důvěrně známého prostředí domova a ze svých rodinných vztahů, pobyt v nemocnici často psychicky těžce nese, má strach o svou budoucnost i o budoucnost svých blízkých, kteří jsou na něj někdy přímo odkázáni atd. atd. Pokud je tento člověk věřící a v nemocnici touží po duchovním rozhovoru či svátosti, pak má


TÉMA ČÍSLA

duchovní samozřejmě plné právo i povinnost poskytnout mu křesťanskou pastorační péči. Pokud se jedná o člověka, který je křesťanství vzdálen, ale pouze si vyžádá nebo je mu nabídnut rozhovor o otázkách smyslu života, hodnot, postoje k nemoci či smrti, pak duchovní (v takovém případě je to obvykle nemocniční kaplan) vždy vstupuje na tenký led. Už samotná skutečnost, že si pacient přeje hovořit s představitelem církve, sice může napovídat, že křesťanství zásadně neodmítá. Na druhé straně ovšem často nechce být přesvědčován o pravdivosti křesťanské víry, ale pouze touží po rozhovoru o existenciálních tématech, která se v jeho životě intenzivně vynořují právě v souvislosti s vlastní nemocí, případně s existenciální krizí, která nemoc namnoze doprovází. Takový člověk obvykle nepožaduje (rychlou) odpověď na své otázky, spíš hledá nějakého průvodce po vlastním duchovním tázání a hledání. Právě tradiční schéma „existenciální otázka hledače – křesťanská odpověď misionáře“, na které jsou duchovní zvyklí a v němž se umějí pohybovat, se ukazuje být neadekvátním tváří v tvář složité vnitřní duchovní krajině pacienta. Nemocniční kaplan často s překvapením zjišťuje, že člověk, kterého chtěl nábožensky poučit, si na mnohé své otázky umí odpovědět a také už odpověděl sám. Z vlastní zkušenosti pracovníka spirituální péče v Psychiatrické nemocnici Bohnice mohu potvrdit, že se jen výjimečně setkávám s lidmi, kteří by byli takříkajíc nábožensky nepopsané listy. Spíše už mají jisté představy o transcendentnu, jakkoli se z hlediska křesťanské dogmatiky mohou jevit jako eklektické až konfuzní, a ne vždy se jich hodlají vzdát; naopak: často touží po jejich potvrzení. Tělesně-duševně-duchovní krizi pacienta můžeme snadno zneužít tím, že budeme jeho dosavadní náboženské či ateistické představy interpretovat jako nedostačující, protože mu nepomáhají účinně zvládat novou životní situaci, a křesťanství budeme prezentovat jako jedinou nosnou a spolehlivou cestu ven z této krize. Spirituální péče se v takovém případě mění v rozbíjení – již beztak otřesených – falešných bohů (včetně božstva ateismu) a nabízení „jediného správného“, totiž křesťanského řešení duchovních potíží, do nichž se dotyčný člověk v důsledku své nemoci dostal. Nemoc pak funguje přímo jako tichý spojenec duchovního, který člověka, doposud relativně spokojeného ve svých náboženských představách či životní filozofii, dotlačí k přehodnocení jeho dosavadních duchovních opor a tím ho otevře pro zvěst o Kristu. Nemocnice se pro nemocničního kaplana stává ideálním misijním prostorem, protože je plný rozjitřených a znejistělých duší, které je možné snadno „polapit“. Přistoupíme-li ovšem na takovou strategii, jedná se zcela jednoznačně o využití pozice mocnějšího k prosazení vlastních cílů vůči méně mocným, v daném případě nemocným, kteří často nejsou s to se vůči takovému misijnímu nátlaku bránit. Znamená to tedy, že má nemocniční kaplan o své vlastní víře zcela mlčet, není-li věřícím pacientem výslovně požádán o pastorační rozhovor? Takové naprosté popření vlastní náboženské identity si v praxi těžko dokážu představit. V nemocnici nevystupuji jako světonázorově neutrální náboženský poradce, ale právě jako farář konkrétní církve – a to jak vůči svým souvěrcům, tak i vůči lidem jiného vyznání či lidem bez vyznání. Pomoc, kterou nabízím, přece nečerpám z nastudované religionistické literatury, ale z existenciálně přijatého evangelia o Ježíši Kristu, který má pro můj život rozhodující význam. O evangeliu, které mně samotnému pomohlo a zásadně nasměrovalo, těžko mohu mluvit s objektivním odstupem jako o jedné z různých duchovních cest, které mají všechny stejnou hodnotu a jsou stejně dobře „použitelné“ v duchovní krizi. Také v nemocnici zůstávám zaujatým svědkem o Kristu, který vysvobozuje z každé nouze tělesné, duševní i duchovní. Osobní svědectví ovšem musí jít ruku v ruce s úctou k druhému člověku, který mé přesvědčení nesdílí, nebo je vůči němu dokonce skeptický a kritický. Toto pravidlo platí samozřejmě nejen v nemocnici, ale i mimo ni. Ovšem vůči nemocným je takovýto respekt před duchovním světem druhého naprosTÉMA ČÍSLA

19

tou nezbytností. Sklouznout do role samozvaného zachránce těch, kdo o mou záchranu třeba ani nestojí, je totiž tváří v tvář lidskému utrpení velice snadné. Poměrně jasně se k tomuto nebezpečí vyjadřuje kodex nemocničního kaplana (www.nemocnicnikaplan.cz). S ohledem na misii jsou rozhodující především následující zásady: 3. bez vnucování přibližovat uzdravující, podpůrnou, usměrňující a smiřující sílu náboženské víry; 4. dbát na to, aby spirituálním potřebám lidí z různých náboženských nebo kulturních prostředí bylo vyhověno při respektování osobního přesvědčení pacienta a i pracovníka; 5. chránit pacienty před nevhodnou duchovní vtíravostí nebo proselytismem; 14. chápání služby nemocničního duchovního je primárně neevangelizační. Jakým způsobem tedy duchovní může či přímo má svědčit o Kristu v nemocničním prostředí? Následující výčet si rozhodně nečiní nárok na úplnost. Nejedná se totiž o žádný misijní plán s vymezenou cílovou skupinou a promyšleným postupem vedoucím ke stanoveným cílům. Spíš zde reflektuji různé misijní situace, před které jsem byl – často bez vlastního přičinění – ve své duchovenské praxi v nemocnici postaven a na které jsem musel reagovat. 1) Přítomnost faráře v nemocnici často vyvolává možná překvapivou, a přitom vlastně logickou a zcela legitimní otázku, kdo vlastně farář je a jakou instituci zastupuje. Úkolem duchovního je srozumitelně a ne příliš obšírně informovat o tom, co je církev, co je jejím posláním, případně jaké jsou rozdíly mezi jednotlivými konfesemi. Odpovědět na tyto otázky je těžší, než se na první pohled zdá, protože posluchači obvykle nerozumějí běžnému křesťanskému slovníku, a proto je nutno dobře volit slova. Na druhé straně je potěšitelné, že se mnozí lidé nespokojují s povrchním povědomím o církvi zprostředkovaným (a překrouceným) médii a rádi využijí příležitost k tomu, aby se blíže seznámili s autentickým představitelem křesťanství. Preevangelizace, tedy poskytování spolehlivých informací o církvi, včetně odstraňování různých předsudků, jež o církvi panují, umožňuje, aby dotyčný mohl utvářet svůj názor na křesťanství na základě solidních znalostí a osobní zkušenosti s věřícím člověkem. V nemocničním prostředí je takováto edukace zároveň prostředkem sebe-legitimizace nemocničního kaplana a navození atmosféry důvěry. 2) Jak již bylo řečeno, duchovní je v nemocnici vyhledáván jako průvodce či poradce v duchovní a existenciální krizi, vyvolané nemocí či úrazem. Funkce průvodce je někdy spatřována v tom, že prováděného bezpečně a spolehlivě vyvádí ven z nějakého úskalí či nebezpečí. Domnívám se, že úkolem duchovního není pacienta primárně odněkud rychle vyvést, nýbrž mu pomoci, aby svou krizi hlouběji reflektoval, vnímal z nové perspektivy, pochopil ji jako příležitost k sestoupení na hlubinu a k poctivému hledání vlastní duchovní cesty. To ovšem znamená (pro faráře i pacienta!) naučit se v krizi chvíli prodlet a nevyhánět ji hned ven. Kaplan, který při prvním setkání s nemocným ihned „sype z rukávu“ křesťanská řešení každého myslitelného problému, vezme nemocnému šanci objevit vlastní východisko z jeho krize, které mu umožní duchovně vyrůst. Přímočará evangelizace tedy není na místě už proto, aby nebyl pacient připraven o vlastní hledání a nalézání, které je pro něj cennější než odpověď převzatá od náboženského profesionála. Právě Kristův kříž je pro nemocničního kaplana trvalým upozorněním, že krize patří k duchovní cestě věřícího a nelze ji lacině „přeskočit“ či přímo zneužít k misijnímu výpadu. 3) Místo poskytování okamžitých odpovědí může duchovní pomoci nemocnému nejprve artikulovat jeho spiritualitu, náboženské představy, touhy, potřeby, radosti a strachy. Významnou pomocí je při této práci bible, která nabízí různorodé způsoby, jak propůjčit vlastnímu náboženskému životu řeč. Osvědčily se mi zejména žalmy a narativní látky. Bible nemá být předkládána jako soubor náboženských pravd (kterým ani není a nechce být), ale jako pokladnice zkušeností mnoha lidí s Bohem a jeho oslovením, 20 Misiologické fórum 4/2013 prosinec / december

TÉMA ČÍSLA

Anděl Zvěstování (Daniela Tinková)

jako záznam rozmanitých příběhů mezi Bohem a člověkem. Biblické texty přímo zvou k tomu, abychom se v nich sami nacházeli, ztotožňovali se s jednotlivými postavami a jejich osudy, abychom do těchto textů přímo vstoupili, a tak se s nimi vyrovnávali. S biblickými postavami a jejich činy je samozřejmě také možné nesouhlasit, distancovat se od nich, případně si ve vnitřním zápase s jejich jednáním ujasňovat vlastní postoje a hodnoty. Při takovémto čtení bible nehrozí indoktrinace, protože tu bible funguje spíše jako katalyzátor individuálních duchovních procesů každého člověka, nikoli jako naukový obsah předložený k věření. Žádná interpretace bible není předem vyloučena jako nepřípustná, ale zároveň není diskriminován ani křesťanský výklad, který duchovní bez jakéhokoli vnucování nabízí jako ten, který se v jeho životě prokázal a osvědčil jako pravdivý. 4) Naznačil jsem, že nemocniční kaplan není obrazoborec, který nemilosrdně demaskuje jiné náboženské představy jako scestné a bludné, aby o to více vynikla pravdivost a spasitelnost křesťanské nauky. Duchovní především musí pečlivě zkoumat, které z elementů ve zbožnosti nemocného působí v jeho duchovním i duševním životě destruktivně, tedy vyvolávají nepřiměřený strach a úzkost, narušují jeho vztahy, blokují jeho rozvoj atd. Setká-li se s takovými obrazy Boha, je jistě na místě, aby se je pokusil přinejmenším relativizovat, případně pomohl nemocnému se jich zbavit. Zde se práce nemocničního kaplana významně přibližuje psychoterapii, nebo se s ní dokonce zčásti překrývá, avšak je tu TÉMA ČÍSLA

21

jeden zásadní rozdíl. Předpokladem odstraňování falešných představ o Bohu je totiž přesvědčení, že obraz Boha zprostředkovaný biblickým svědectvím jednoznačně podporuje, chrání a uzdravuje život. Toto přesvědčení, že pravý Bůh život nebere, ale naopak dává, ovšem nelze nijak dokázat, nýbrž je právě předmětem křesťanské víry. Pomáhá-li tedy farář pacientovi bojovat s „modlami“ v jeho duši, činí tak již na základě svého křesťanského postoje, a tím (nepřímo) svědčí o Kristu. Staví-li například proti trestajícímu bohu-policistovi Boha odpouštějícího, musí takříkajíc „přiznat barvu“ a říci, že bezpodmínečně a bezmezně milující Bůh je Bohem, kterého jsme poznali skrze Ježíše z Nazaretu. 5) Často se ovšem stává, že nemocný nevnímá své představy o bohu jako stísňující a destruktivní, třebaže se tyto představy z pohledu křesťanské víry jeví jako pomýlené, nebo dokonce i jako nebezpečné pro duchovní život a duševní zdraví. Na rizika jistých obrazů Boha či pojetí světa může nemocniční kaplan taktně upozornit, avšak pokud je pacient sám nepociťuje jako problém či zátěž, nemá právo mu je brát. Duchovní si musí nechat líbit, že také jiné náboženské a filozofické postoje poskytují jejich zastáncům oporu v životních krizích a orientaci ve světě. Nelze paušálně tvrdit, že tato opora je chabá či zdánlivá jen proto, že není křesťanská. 6) Někdy je ovšem duchovní ke svědectví o Kristu naopak „dotlačen“ tím, že se musí bránit vůči útokům na křesťanskou víru či (častěji) církev. Ani v takovém případě by ovšem podle mého názoru neměl sklouznout k věroučné polemice. Misijně zodpovědnější je spíše zkoumat, co je příčinou takovýchto útoků. Mnohé z výtek na adresu církve jsou oprávněné a je správné, pokud to její představitel také přizná. I to je významný misijní postoj, který ukazuje, že církev umí otevřeně hovořit o svých slabostech a nebrání se žádné kritice, protože sama o sobě není božská a je naopak trvale vystavena kritice Boží. Mnozí lidé odmítají křesťanství proto, že jim bylo předáno ve zdeformované podobě, anebo v sobě nesou obraz Boha vytvořený na základě ubližujícího otce (či matky). V takovém případě je na místě očistit evangelium od různých lidských nánosů. Duchovní ovšem nesmí automaticky počítat s tím, že po důkladné edukaci a odstranění bariér stojících v cestě ke křesťanskému Bohu takový člověk ihned s radostí přijme (již očištěné) evangelium. 7) Velký misijní potenciál v nemocnici má kostel či kaple. Je to místo, které je nemocnému nablízku a k dispozici, ale zároveň je jaksi oddělené od nemocničního prostředí, tvoří samostatný duchovní prostor. Zde může člověk spočinout v rozjímání či modlitbě, setkat se nerušeně a intenzivněji s Bohem. Kostel či kaple nikoho nenutí k přijetí žádné víry, pouze zve. Křesťanské atributy takového prostoru nejsou překážkou: kdo se už rozhodl do kostela vstoupit, počítá s tím, že se jedná o křesťanský svátostný prostor se specifickým vybavením. Pokud je mu křesťanství spíše vzdálené, může tyto atributy ignorovat a pouze využívat „genia loci“, načerpat duchovní atmosféru, ztišit se. Pokud hledá Boha, křesťanské prvky mu v tom mohou pomoci. Zejména současné (spíše abstraktní) křesťanské umění, je-li skutečně kvalitní, může v kostele plnit úlohu neznásilňujícího duchovního průvodce – tedy vlastně do jisté míry nahradit nemocničního kaplana, není-li zrovna v nemocnici přítomen nebo netroufá-li si jej nemocný oslovit. Mgr. Ondřej Kolář, Th.D je teolog, farář Českobratrské církve evangelické (ČCE) v Praze 8-Kobylisích a překladatel. Působí jako člen týmu spirituální péče v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Zde také pravidelně vede bohoslužby.


TÉMA ČÍSLA

Misijní práce mezi Romy v České republice na přelomu tisíciletí Ondřej Kováč

Podoby a metody misijní práce mezi Romy jsou rozmanité. Rozdíly lze pozorovat v postoji k evangeliu Ježíše Krista a jeho výkladu v různých církvích, prostředích a tradicích. Při svém průzkumu jsem se setkal s přístupem fundamentálním (resp. konzervativním), což vedlo k autoritativnímu přístupu k misii, i s přístupem liberálním. Misijní práce se profiluje buď jako sociální pomoc (diakonická a charitní střediska, nízkoprahový klub aj.) nebo jako činnost zaměřená na zvěstování evangelia. Avšak nikde nenalezneme pouze jednu z těchto složek misijní činnosti. Patrné rozdíly lze však pozorovat v důležitosti a v pořadí, tedy zda je evangelijní zvěst zprostředkována především skrze sociální pomoc chudým a slabým, nebo zda je na první místo položen důraz na předání poselství o Kristu, které je zvěstováno jako zjevení záchrany pro všechny národy.

Dvě základní formy misie mezi Romy Sociální pomoc je poskytována na všech místech především romským dětem, a to od tří do cca dvaceti let. Z padesáti procent se tato činnost odehrává na místech k tomuto účelu speciálně určených a z padesáti procent v prostorách místního církevního společenství. Jako hlavní důvod, proč se věnují především dětem, všichni shodně uvádějí, že děti jsou nejlépe zasažitelné, nejlépe se s nimi navazují kontakty a také jsou právě děti nejhůře postiženy sociálním úpadkem romských komunit. Převládá názor, že chceme-li pomoci romskému etniku, je nutné začít u dětí a mladých lidí. Ve všech křesťanských střediscích je těmto dětem v první řadě nabízena pomoc s výukou formou doučování a také jsou zde nabízeny různé aktivity, jako jsou volnočasové kroužky a také pravidelné výlety, na které by se z důvodu svého sociálního postavení nedostaly. Zde také platí, že čím pestřejší je program a čím více je naplněn zážitky, tím více dětí přichází. Ve střediscích tohoto typu se především zdůrazňuje výchova dětí dovednostem, návykům a hodnotám, které jim jejich romská rodina nemůže předat; děti navštěvující křesťanská střediska totiž téměř vždy pocházejí z rodin sociálně nejslabších. Zvěst o spáse skrze Krista je zde nabízena formou vyučování biblickým znalostem, přesněji řečeno jde o seznámení se s Biblí. Jiná forma misie mezi romskými dětmi a mládeží naopak pokládá za přednější zvěstovat Krista osobním přímým zvěstováním Slova v domácím prostředí či ve velkém shromáždění. Prvořadým cílem je dovést Romy do křesťanského společenství, aby se z nich stali vyznávající křesťané, kteří se vydali ve svém životě na novou cestu utvořenou Slovem Ježíše Krista. Ani v tomto misijním postupu ovšem nechybí důraz na sociální pomoc slabým romským rodinám, které mají mnoho problémů a nedorozumění s úřady nebo problémy jiného charakteru. Avšak podle mého osobního průzkumu poskytování sociální služby, jakkoli je zde důležitou složkou, spíše slouží jako nezbytný důkaz pro zvěst o evangeliu. Tato forma misie zasahuje i mezi dospělé Romy. Nelze však určit, která z těchto dvou forem misijní služby je účinnější. Úspěšnost je podmíněna tím, do jakého prostředí je misie směřována, počtem pracovníků, kteří se na ní podílejí, a také jejich znalostí problematiky romského prostředí a služby mezi nimi. Všichni, kteří začínali s touto službou, mi sdělili, že na počátku nevěděli o romském etniku a jeho prostředí téměř nic a vše se postupně učili. K této službě TÉMA ČÍSLA

23

je přivedla jednak lítost či soucit při přímém setkání se sociální situací Romů, jednak jejich obdarování k misii mezi trpícími, chudými a slabými lidmi obecně. Problémy s romskou komunitou v jejich okolí byly obvykle tím správným impulsem pro tuto činnost. Misii mezi Romy se věnují teologové (faráři, kněží) i laici, ovšem počet laických „misionářů” dalece převyšuje počty angažovaných farářů / kněží.

Zkušenosti misijních pracovníků Ocituji tři odpovědi na otázku, kterou jsem položil některým lidem pracujícím pro Romy. Tyto tři odpovědi jsem vybral záměrně; sice se od sebe částečně odlišují, ale také v sobě zahrnují obecné smýšlení a pohled na řešení romské otázky. Jaké by bylo vhodné řešení situace Romů? (1) Řešení romské otázky nespočívá, jak se mylně domnívá naše společnost, v tom, že se bude rozfoukávat ohýnek folklóru a kultury, protože tam žádná pořádně není. To, co je, je pár tradic, ale jinak nic. A jediná možnost je zařazení do majoritní společnosti, vést k mravním zásadám, k božímu Slovu, které proměňuje každého člověka. U Romů se nedá na nic navázat, tak jako u člověka, který má světácký způsob života. Takhle je to i s Romy. Tam se dá navázat je na ty rodinné svazky, které jsou tam mnohem pevnější. Takže když uvěří ten správný, tak se přidají další. Tedy ne adaptovat, ale znovu zrodit. Čili začíná se na zelené louce. Já jsem začal od Desatera přes evangelia a přineslo to ovoce. Ti, co se otočili zády a odešli, narazili. Teď se vracejí zpátky. Romské děti jsou inteligentní, ale zanedbané výchovou. Nedopadla na ně rázná ruka rodičů. (2) Církve by se měly věnovat především práci s romskými dětmi. Tím se dozvědí všechno potřebné o tom, jak zasáhnout romskou populaci. Je to velká výzva, ale i příležitost! (3) Já moc nevěřím na taková obecná řešení. Já si myslím, že je tady jediná cesta – aby lidi, kteří jsou v této společnosti zorientovaní, ať jsou to už Češi nebo někteří Romové a lidé, kteří nejsou zorientovaní, aby se spřátelili. Nechci mluvit o asimilaci, spíše o porozumění. Aby se jedni druhých nebáli zeptat. Já jsem třeba zažil, že se mě romské maminky, hlavy domácnosti, ptaly, jak levně vařit. Než se na tohle někdo zeptá, tak to trvá léta, než získá odvahu se zeptat. Protože to není snadná věc. To však není problém komunikace jako takové. To je problém dvou různých komunikací. Já si uvědomuji, že v romské rodině má slovo menší váhu, než jsme my mu zvyklí přisuzovat. Daleko větší preferenci má neverbální komunikace, ale s jinými modely, než na jaké je česká společnost zvyklá. A z toho vyplývá neporozumění. Čili já bych nemluvil o neschopnosti, já bych tady mluvil o jakési mimoběžnosti těch komunikačních linek. Nedošlo k tomu, aby se vzájemně potkaly a hledaly způsob, jak by se domluvily. Porozumět si v motivech, hodnotách, protože ta romská komunita má jiné hodnoty než česká komunita. Chtěl bych jim předat všechno, život. Obecné pro tu komunitu je strach. Evangelium zbavuje strachu. Ale to je jen jedna stránka evangelia, to se nedá oddělovat. Evangelium je celý život. Já si myslím, že jediný předpoklad je, abychom měli ty Romy rádi a aby nám na nich záleželo, abychom si uvědomovali, že jim máme sloužit. Je mnoho těch, kteří se snaží jít s tím, že ty Romy něco naučí. Ono to tak nemůže moc fungovat. My můžeme předat evangelium, které jsme dostali. To není žádná naše zásluha. Jít mezi ně jako host. Pomoci tam, kde je potřeba, kde jsem požádán. Všechno ostatní ho ti Romové naučí sami.

Zkušenosti Romů s misionáři Víra Romů je charakteristická osobní zbožností, tj. důvěrou v silného a laskavého Boha, který se projevuje v obdarováních Ducha svatého a v osobních modlitbách. Na toto téma jsem hovořil s jedním Romem středního věku z Chomutova. Rozhovor byl uskutečněn v Apoštolské církvi v prosinci 2001:


TÉMA ČÍSLA

Předtím jsem pil hodně alkohol a velice mě lákaly automaty. Před rokem jsem uvěřil v Ježíše Krista a můj život se začal měnit. Přestal jsem pít alkohol. Dříve jsem toužil mít zlato a dneska mi to naprosto nepřijde, že bych zlato musel mít. Bohatý jsem, když mám Ježíše Krista. Přestal jsem kouřit a tím se změnilo mnoho věcí. Žiji jiný život. Chodím sám mezi Romy a mluvím o Božím slově. Byl bych rád, kdyby se více Romů obrátilo. Protože to, co jsem dělal já, dělají Romáci také a někteří dvojnásobně. Když jsou odkázaní na sociální dávky, tak jakmile je dostanou, hned je propijí nebo prohrají v automatech. Já jsem teď bez práce. Ale nechci zůstat sedět na zadku, ale něco dělat. Jak jste se k víře dostal, kdo vám pomohl? Ke mně chodili moji přátelé, byli to manželé, a ti mi vyprávěli o Ježíši Kristu. Oni mě přivedli sem do církve. Poznal jsem, že tady je moje místo. V březnu 2000 jsem byl tady pokřtěn a v dubnu jsem měl tady i svatbu. Já jsem šťastný, že mám Ježíše v srdci a tady v církvi nalézám rodinu. Tady se nedělají rozdíly, jestli je to Rom nebo jestli je to černý nebo bílý apod. Měl jste předtím nějaké informace o Bohu? Moji rodiče byli katolíci. A tak jsem něco věděl od nich. Měli jsme doma svaté obrazy. Ale teď, když se nad tím zamyslím, nechápu, proč lidé mají obrazy; mnoho Romáků má doma obrazy, ale nic nevědí o Ježíši. Když se jich zeptám, proč byl Ježíš ukřižován, tak nevědí. Neměli by mít obrazy, ale uvěřit a mít Boha v srdci. A jak byste vy vyjádřil, kdo byl Ježíš Kristus? To byl člověk – takový jako my. Chodil po zemi a uzdravoval. Ne jenom, že Ježíš byl, ale Ježíš je. Vzal všechny naše hříchy na sebe, byl ukřižován, on s námi udělal smlouvu s Bohem. A já jsem šťastný, že ho mám. Než jdu spát, stoupnu si k oknu a rozmlouvám s Ním. Prosím ho, já vím, že mi Bůh pomůže. I když nejsem bohatý, jak jsem chtěl. Já se uskromním i s tím, co mám. Znáte nějaký příběh z bible? Já si z bible někdy čtu. Bible se nemá číst jako pohádka, jako nějaká knížka. Má se číst po částech a zamyslet se nad tím. Já si občas čtu. A máte nějaký oblíbený příběh? Mám oblíbený příběh o Janu Křtiteli. Jak říkal, že je bude křtít vodou, ale přijde někdo, kdo vás bude křtít – a nejsem mu hoden zavázat ani tkaničku u bot. A On vás bude křtít Duchem svatým. Nebo příběh, jak k Ježíšovi přišla žena, která vedla špatný život, a ona umývala jeho nohy svými vlasy. Nebo jak uzdravil ženu, která byla spoutaná ďáblem osmnáct let. Nebo jak chodil po vodě. To jsou ty krásné činy, které činil Ježíš. Nebo, jak se obrátil apoštol Pavel, který nejdřív pronásledoval Boha. Myslíte si, že je nějaký rozdíl mezi tím Bohem a Ježíšem? Tam není žádný rozdíl, protože se Bůh vtělil do Ježíše. Bůh mu nechal veškerou nadvládu. Když se modlíme, tak v tom není žádný rozdíl, je to pořád tatáž osoba. Nemodlíme se k obrazu jako katolíci, ale modlíme se přímo k nebi. Myslíte si, že se k nám mění Boží láska, když se dopustíte něčeho špatného? Bůh nás má pořád rád. Musíme činit pokání. Já se na to dívám jako na vztah mezi otcem a synem.

TÉMA ČÍSLA

25

Rizika a perspektivy misie mezi Romy To, co křesťanští misionáři mezi Romy mají předat, je konkrétní zvěst o osobě Ježíše Krista, v němž se jedinečným způsobem zjevil Bůh zde na zemi. Právě to mnoha Romům chybí – jsou takříkajíc „prenovozákonním” národem. Zde však je možné se ptát po vhodné formě předávání této zvěsti. Je nutné pokusit se jim co nejvíce přiblížit, sžít se s jejich prostředím, hovořit s nimi v bezprostředním kontaktu a ponechat jim naprostou svobodu se rozhodnout. Je také potřeba vnímat, zda při rozhovoru nejsou již unaveni, rozhovor nesmí být dlouhý. Doporučuji především reagovat na jejich otázky a také k otázkám vybízet. Mluví-li Romové o víře v Boha, hovoří o svém srdci (rom. Jilo), tam se nachází pomyslné místo pro Boží osobu. Srdcem se komunikuje s osobním Bohem a srdcem se také navazuje vztah k lidem. Romové jsou zvlášť citliví na mezilidské vztahy. Zřetelně vnímají, když se na ně lidi dívají jako na notorické gaunery a lháře. Velice rychle to vycítí. Potřebují člověka, který jim bude věřit – nejen z úcty k nim, ale proto, že jim opravdu chce věřit – a který se k nim bude chovat naprosto přirozeně. A to bývá tou nejtěžší překážkou pro některé křesťanské misionáře. Při rozhovoru s některými z nich bylo patrné, že dávají největší a hlavní důraz na rychlou změnu charakteru Romů a jejich skutků. Hovořili o Romech, s nimiž přicházeli do kontaktu, jako o zlodějích, lhářích, vrazích, podvodnících etc. Takto smýšlejí ti, kteří nemají znalosti o romském etniku, jeho sociálním prostředí a jeho historii, ale také i ti, kteří tyto znalosti mají, avšak jejich hlavním úmyslem je autoritativně změnit povahové rysy Romů a asimilovat je do českého kulturního prostředí. Podle mého poznání není zcela brána v úvahu osobnost každého romského dítěte. Ať se již jedná o nízkoprahové kluby či o tzv. dětské církve, pracuje se s dítětem, aniž se bere ohled na jeho vlastní rodinné prostředí, kde právě vzniká základ jeho romské osobnosti. Proto doporučuji všem sociálním pracovníkům, aby získali nejen základní vzdělání v oblasti romistiky a sociálního a kulturního prostředí v romských komunitách na území České republiky, ale také především znalost rodinného prostředí Romů a všech rodinných vztahů v určité romské rodině. Díky tomuto vzdělání je možné vyvarovat se rozčarování a pocitů beznaděje v práci s dětmi i dospělými Romy. Domnívám se, že by pak nedocházelo tak často např. k tomu, že romské děti přestávají navštěvovat určité středisko či církevní společenství a vracejí se do svého vlastního, mateřského, romského prostředí ve svých rodinách. Vzdělání misijních pracovníků by mělo také napomoci k pochopení určitých podvědomých zvyků, tradicí, jež se dodržují v některých romských komunitách a jsou často nepřijatelné a nepochopitelné v českém kulturním prostředí. K tomuto mohou sloužit speciální semináře nebo četba literatury zabývající se romským etnikem a jeho problémy, které je dnes na trhu již dostatek. Vždy bych doporučoval doplnit si znalosti tím nejvěrohodnějším způsobem – poznat romské prostředí a kulturu při osobním setkání s Romy, kteří žijí na místě, kde by měla započít či se rozvíjí misijní služba jim určená, a stále se pokoušet o co nejbližší spolužití s nimi. „Tak jako není každý prst na ruce stejný, není ani každý Rom stejný” – to je třeba mít vždy na mysli při setkání s Romy. Za velikou chybu – hřích – ze strany misijních pracovníků i mnoha členů křesťanských církví považuji očerňování všech Romů bez další diferenciace. Vždy je nutné dbát na to, že lze hovořit pouze o jednotlivých Romech, romských rodinách či romských komunitách. Mluvíme-li o romských komunitách, týká se to pouze úzkého okruhu Romů na určitém místě, kteří mají mezi sebou blízký vztah či určité sociální vazby ve stálém prostředí. Dále je třeba brát v úvahu, jak dlouho určití Romové na českém území žijí či případně jaké postavení v romském etniku má jednotlivá romská rodina a jaký je její generační vývoj. Pro misii mezi Romy je také významné při rozhodování o specifice jejího zaměření věkové hledisko a zjištění, kolikátá generace určitých Romů na tom kterém místě žije. Při rozhovorech s Romy jsem si povšiml, že Romové ze staré 26 Misiologické fórum 4/2013 prosinec / december

TÉMA ČÍSLA

Modrá pieta (Daniela Tinková)

generace, jež se např. do republiky přistěhovala před cca padesáti lety, mají velice blízký vztah k víře a k církvi, ale generace přistěhovavší se mnohem později již méně a Romové mladí, kteří se již narodili v České republice, mají vztah k víře malý a často se díky křesťanské misii k ní nově dostávají. Spatřuji velký prostor pro všechny české církve v misii mezi Romy, které by se na ní chtěli podílet, bez rozdílu konfese či její velikosti. Myslím, že by misie a úsilí o navázání dobrých vztahů mezi křesťany a Romy měly být pro každou církev samozřejmostí. A to i proto, že dlouhou dobu v česko-romské historii i křesťanské církve romské etnikum odsuzovaly, ponižovaly a nevěnovaly jim patřičnou pozornost jako chudým a slabým podle vzoru Ježíše Krista, který přišel léčit nemocné a ne zdravé (Mt 9,11-13). Možností, jak začít, je několik, v České republice žije v každém městě nedaleko od nějakého křesťanského společenství několik romských rodin či velká romská komunita. Je možné se rozhodnout pro misii mezi Romy s velice nízkou sociální úrovní, ale i pro Romy, kteří žijí téměř jako běžní občané, avšak potřebují pociťovat oporu a zastání v české společnosti a také evangelijní zvěst, kterou dosud neznají. Ze strany mnoha církví je nutné překonat strach z Romů, aby tak mohla být překonána i jakási zeď mezi Romy a neromskou společností a také mezi Romy a evangeliem, jež mají přinášet křesťanské církve. Doporučuji, aby na mnoha místech ve všech českých církvích bylo děláno vše pro překonání předsudků a stereotypů, které i podle mé vlastní zkušenosti stále převládají u mnoha křesťanů. Je potřeba poukazovat na evangelium i celou biblickou zvěst, která proti jakýmkoli předsudkům a odsudkům bojuje. Je potřeba znovu a znovu vysvětlovat romskou historii a složitou situaci Romů v současnosti. TÉMA ČÍSLA

27

Jedině tak podle mého názoru budou moci přibývat počty aktivních „misionářů” mezi Romy nebo dobrovolných pracovníků ve speciálních střediscích pro pomoc romskému etniku. Křesťané jako celek by rozhodně měli stát v jednotné linii při obraně Romů proti hrozícím pogromům ze strany cynické a povrchně smýšlející mládeže. Měli bychom jako křesťané bedlivě sledovat politické pokusy, které směřují k potlačení svobody ohrožených minoritních skupin žijících na území České republiky a důrazně taková řešení odmítat. Křesťané by se měli také aktivně zúčastňovat akcí na obranu lidských práv. Tato výzva se netýká pouze běžných křesťanů, ale také všech představitelů církví. Podle mého názoru nestačí spolupráce církví pouze při konkrétní misijní službě Romům, ale je nutné začít skutečně spolupracovat na nejvyšší úrovni všech ekumenicky smýšlejících církví; do této ekumenické spolupráce by se tedy měli zapojit i biskupové a jiní vedoucí zástupci církví. Doporučuji pro misijní službu mezi Romy vyhledávat a využívat především ty, kteří pocházejí z romských řad, a upřednostnit spolupráci mezi pracovníkem neromského a romského původu, ať již na úrovni konkrétní misijní činnosti v terénu či na úrovni přípravy a koordinace celého projektu pomoci v určité oblasti. V některých církvích mají k dispozici i romské laické kazatele; doporučuji, aby těmto kazatelům byl poskytnut přístup k dobrému teologickému vzdělání, samozřejmě s ohledem na jeho intelektuální úroveň. Myslím si, že v budoucnosti by mělo romských kazatelů přibývat, a to i v církvích lidových – ať již to budou laičtí kazatelé nebo i odborně erudovaní faráři. Je třeba se v budoucnu otevřít všem formám služby v církvi pro všechny bez rozdílu intelektu a národnosti. Na této vizi se mohou podílet jak všechny církve tzv. letničního typu, tak i tradiční české církve. Misijní služba českých církví mezi Romy je teprve v počátcích a zápasí s prvními nezdary a pocity marnosti, ale jsem přesvědčen, že pokud bude tato činnost pokračovat ve všech církvích na všech úrovních, bude díky zvěsti evangelia vzrůstat obnova romského etnika v České republice. Prozatím pozoruji u lidí zabývajících se romskou problematikou jakýsi vnitřní zápas mezi rozumovým pochopením celé romsko-české situace a mezi smíšenými pocity, které si v sobě nesou. Právě křesťané však mají tu přednost, že mohou každý den čerpat sílu, porozumění, motivaci a lásku z Božího zaslíbení a milosrdenství v Kristu a předávat toto evangelium dál všem v různorodých formách misie. Mgr. Ondřej Kováč vystudoval Evangelickou teologickou fakultu a obhájil diplomovou práci o misijní práci českých církví mezi Romy, z níž pocházejí také výše uveřejněné kapitoly. V letech 20052008 působil jako farář Českobratrské církve evangelické ve Mšeně u Mělníka. Od září 2013 je farářem ČCE v Táboře. Je nevidomý. Je ženatý, má dva syny a jednu dceru.


TÉMA ČÍSLA

Misie je nabídka toho dobrého, co zažíváme i my Rozhovor s Ondřejem Kováčem, romským farářem

Mgr. Ondřej Kováč vystudoval Evangelickou teologickou fakultu a obhájil diplomovou práci o misijní práci českých církví mezi Romy. V letech 2005-2008 působil jako farář Českobratrské církve evangelické ve Mšeně u Mělníka. Od září 2013 je farářem ČCE v Táboře. Je nevidomý. Je ženatý, má dva syny a jednu dceru. Tématem našeho rozhovoru sice má být mise, ale já nemohu nezačít otázkou týkající se rostoucí vlny protiromských nálad v naší republice. Jak v této chvíli obstály církve? Zazněl jejich hlas dostatečně jasně? Dělají dost pro pokojné spolužití různých skupin obyvatel v naší zemi? Vyhrocené protiromské nálady a přímé akce trvají již pět nebo šest let. Dobře si vzpomínám, jak mě velice tížily zprávy z Maďarska, kde došlo k zastřelení Romů. A pak v naší republice došlo k vhození zápalné láhve do bytu romské rodiny. V Tanvaldu byl zastřelen romský chlapec člověkem, který se nad svým činem nedokázal ani myšlenkově pozastavit. Poslední situace protiromských nálad je charakteristická tím, že ji otevřeně a bez přetvářky podporují i lidé, kteří se aktivně nehlásí k žádné nacionalistické či neofašistické skupině. Dělají to, jak sami prohlašují, ve jménu rovných občanských práv, která jsou jim prý odepřena. Hlas církví u nás zazněl, ale velmi nevýrazně. Ve své diplomové práci, kterou jsi obhájil před deseti lety, jsi mapoval a hodnotil práci církve mezi Romy v České republice. Proměnila se nějak tato činnost od té doby? Já již delší dobu nesleduji práci církví mezi Romy tak podrobně, jak jsem to činil v roce 2001 až 2003, sleduji ji spíše zpovzdálí. Z informací, které se ke mně dostaly, je však jasné, že se způsob práce církví mezi Romy příliš nezměnil v jejích základních rysech, jak jsem je ve své diplomové práci nastínil. Stále převládá práce individualistů bez velké podpory většiny. Misie mezi Romy není organizovaná a podporovaná, spolupráce naprosto chybí. To se nezměnilo. Změnilo se však to, že se této práci věnuje více lidí. Stále však se soustřeďuje největší díl služby křesťanů mezi Romy v sociálně nejzanedbanějších místech. Mé doporučení, že se mají církve soustředit také na Romy dobře situované a vyjádřit jim podporu a nabídnout jim jasný myšlenkový životní směr, se nerozvinulo. V čem dnes spatřuješ největší úkol či výzvu pro církve v oblasti misie mezi Romy? Úkolů pro všechny církve v oblasti misie mezi Romy je mnoho. Každá církev podle svého charakteru stejně tak i každý křesťan si může vybrat podle svých možností a chuti. Ať je to pomoc se vzděláváním dětí. Ať je to běžná lidská podpora a přátelství, což se nakonec promění v pomoc a misii. Já však jsem po všech letech uvažování nad tím došel k přesvědčení a zkušenosti, že je nejdůležitější jasná osobní podpora a blízký vztah k těm, kdo jsou v romských rodinách nejdůležitějšími osobami, kdo je nejen finančně, ale i myšlenkově drží. Mám na mysli především Romy, kteří již jsou křesťany uprostřed těch, ROZHOVOR

29

kteří jimi dosud nejsou. Církve by podle mne mohly porozumět těmto lidem a vytvořit spojnici mezi jakousi romskou „elitou“, ostatními Romy a společností. Stará misijní otázka zní: zvěstovat evangelium, nebo pomáhat? Jistě je to trochu zavádějící alternativa, ale přesto: mají Romové předně slyšet slovo o Boží lásce v Kristu, anebo tuto lásku mají nejprve zakoušet v naší lásce, porozumění, solidaritě? Tato otázka není jen teoretická, ale má přesah do praktického vztahu k Romům. Když zazvoní Rom nebo Romka a žádá o pomoc, co máme říci? Jenom pomoci a půjčit peníze či dát jídlo? Nebo hned zvát do kostela na bohoslužbu či děti na faru? Je zde otázka, zda a jak to udělat, aby to nevyznělo, že je to „něco za něco“. Takto se ptají lidé, kteří chtějí mít s Romy pěkný vztah, ale nevědí, jestli neudělají někdy někde chybu. Není však potřebné vše řešit hlavou, ale – jak my Romové říkáme – řešme věci srdcem. Já s Romy mluvím vždy jasnou řečí bez zakrývání. Každému přeji to nejlepší, co znám a mám. Na nich pak záleží, zda i oni chtějí zažít to nejlepší, co zažívám já. Misie je podle mne nabídka toho, co pěkného zažíváme i my. Pokud to já nebudu cítit jako dobré a příjemné pro mne, nenabídnu to nikomu. Tedy, abych se vrátil k původní otázce, slovo evangelia a jeho láska se má zvěstovat každému tak, aby skutečně pomohly. Jestliže evangelium doopravdy pomáhá mně, pak jím mohu pomoci i jinému člověku. Není to jen slovo či zpráva, ale dobrá pomáhající pravda, víra, láska a naděje. Různé církve mají odlišná misijní charismata, což se projevuje i v jejich vztahu k Romům. Mám pocit, že evangelikálně či charismaticky orientované církve dokáží svým důrazem na intenzivní prožitek víry Romy oslovit lépe než poněkud chladná a intelektuálská Českobratrská církev evangelická. Souhlasíš s tím? Tato domněnka je často vyslovována různými lidmi, já jsem dosud nepochopil proč. Napadá mě, že si někteří lidé v ČCE (Českobratrské církvi evangelické) tímto pocitem či domněnkou potřebují pro sebe získat důvod, proč se k Romům prakticky nehlásit, ale jen teoreticky prohlašovat, že ČCE není anticiganistická. Já jsem uvěřil v prostředí zbožnosti ČCE, a ne evangelikálním. Jsou různí Romové s různým charakterem a s různou tradicí a povahou. Stačí si jen uvědomit, že právě ČCE může být nejlepším prostředím pro některé Romy, stejně jako je pro některé Čechy. Stačí otevřít svá srdce, svá svědomí, své kazatelny, své dveře. Romové jsou v českém křesťanském prostředí zcela samozřejmě pokládáni za adresáty misie, ne-li rovnou klienty. Jak je to ale s romskou misií – tedy misií, kterou provádějí samotní Romové? Existuje něco takového u nás nebo alespoň v zahraničí? Misie ze strany Romů existovala již v 19. století například v Anglii, také v 20. století ve Francii. V našem prostředí je to velmi ztížené předlouhou averzí k Romům. V posledních několika letech se objevují jednotlivci mezi Romy, kteří ztrácejí strach a otevřeně a aktivně žijí a působí jako křesťané ve společnosti. Troufám si však podotknout, že podporu spíše hledáme v modlitbě než mezi lidmi. Otázka, která s tím souvisí: Neustále se hovoří o naší pomoci Romům. V čem ale mohou Romové pomoci nám? Čím Romové obohacují život církve? Když se nad touto otázkou mám vážně zamyslet, pak musím uvažovat sám o sobě. Myslím si, že mohu obohatit svou osobní, prožitou vírou. Kladu velký důraz na opravdovost a vážnost víry v životě, předávám víru, kterou jsem sám prožil, vyzkoušel, jak píše apoštol Pavel: „Nestydím se za evangelium.“ 30 Misiologické fórum 4/2013 prosinec / december

ROZHOVOR

Já si myslím, že bych také mohl obohatit svou upřímností, řečí bez kliček a bez slov dvou či více významů. Mluvím bezprostředně to, co si myslím, což může být vnímáno s nepochopením, ale já jakožto Rom a věřící křesťan nemohu jinak. Před nedávnem jsi nastoupil jako farář ČCE v Táboře. Romský farář – to zní v našem prostředí stále ještě velmi nezvykle, ale i nadějně – napadá mě přirovnání k prvnímu černošskému prezidentovi USA. Jsi připraven na to, že do tebe budou vkládána velká, možná i přehnaná očekávání – právě s ohledem na naši společnost ohroženou rasismem? Já jsem již v roce 2005 nastoupil jako farář s romským původem do Mšena u Mělníka a až nyní v 2013 do Tábora. Ani tehdy ani nyní jsem se nesetkal s podporou vedení církve, ani s jakýmkoli očekáváním věcí přítomných či budoucích. Stejně se ke mně chová i obecní a státní představitelé. Jsem důležitý pro lidi obyčejné. Ti si všímají, že není běžné vidět faráře či kněze romského původu, který dosáhl vysokoškolského vzdělání. Co ty sám pro sebe vnímáš jako svůj největší misijní úkol? Největší úkol musím ještě objevit s pomocí Boží. O jiném úkolu než o největším mohu říci, že chci probudit k upřímné a vážné víře všechny lidi, kteří jsou mi svěřeni, předat vše, co mi Bůh dal poznat v mém životě jako pravdu o lásce, víře a naději, nabídnout všem Romům otevřené dveře do církve a své dobré srdce, bude-li mi Ježíš chtít otevřít dveře do jejich komunity. Otázky kladl Ondřej Kolář

Ukřižování – bolest (Daniela Tinková) ROZHOVOR

31

Teologické princípy evanjelizácie Pavel Hanes

Začnem obligátnou definíciou pojmu. Anglický pojem evangelisation (evanjelizácia) je odvodený od slovesa evangelize (evanjelizovať) pomocou prípony -ation, ktorá pochádza z latinskej prípony -(a)tio označujúcej činnosť alebo výsledok činnosti obsiahnutej v slovese.1 „V slovenčine sa názvami s koncovkou –ácia pomenúvajú predovšetkým procesy, ktoré možno chápať ako homogénne v tom zmysle, že vyjadrujú realizovanie deja bez poukazovania na východiskovú, či záverovú situáciu, aj bez diferenciácie na akty deja, jeho priebeh (proces) a rezultát (popularizácia, biologizácia, robotizácia)... Názvy deja s formantom –ácia pomenúvajú činnostné, akčné, dynamické kauzatívne deje, teda vlastne udalosti… Spravidla za nimi hĺbkovo pociťujeme konkrétneho (životného) agensa deja, aj keď tieto pomenovania často vystupujú vo vetách a konštrukciách s pasívnou vetnou perspektívou…”2 V gréčtine sa toto sloveso nachádza v dvoch tvaroch, v aktívnom tvare (euangelidzó) a v médiopasívnom tvare (euangelidzomai), ktoré pochádzajú z podstatného mena (euangelion).3 Oba slovesné výrazy (aktívum aj médium) znamenajú prinášať dobrú zvesť, prinášať radostnú zvesť, ale mediálny tvar je čosi ako terminus technicus pre zvestovanie o Ježišovi Kristovi. THAYER ho charakterizuje ako zvestovanie radostnej správy zvlášť o veciach, ktoré sa týkajú kresťanského spasenia. Zodpovedajúci pojem používaný v Starej zmluve je B-S-R (pi).4 a objavuje sa tu 30 krát. Slovníky uvádzajú, že toto hebrejské sloveso vyjadruje nielen myšlienku „priniesť správu", ale „priniesť dobrú správu" – hlavne z bojiska – hoci v niektorých prípadoch ide o “dobrú správu” len v ironickom zmysle (1Kron 10,9). Izaiáš a Žalmy používajú toto slovo v prípadoch, kde Hospodin víťazí nad svojimi nepriateľmi a prichádza vyslobodiť zajatých (Ž 68,12; Iz 61,1). Moderné chápanie pojmu evanjelizovať (evangelize) Oxfordský stručný slovník definuje ako kázať evanjelium, alebo získavať ľudí pre kresťanstvo. J. I. PACKER uvádza nasledovnú definíciu, Evanjelizovať znamená predkladať Ježiša Krista v moci Svätého Ducha tak, že ľudia môžu skrze neho vložiť svoju dôveru v Boha a prijať ho ako svojho Spasiteľa a slúžiť mu ako svojmu Kráľovi v spoločenstve cirkvi.5 V novozmluvnom a modernom ponímaní evanjelizácia je správou s teologickým obsahom, ktorá oznamuje fakty Ježišovho života s ich kresťanskou interpretáciou a nárokmi. Preto môžeme tvrdiť, že evanjelizácia je určitý typ teologickej výpovede o Ježišovi Kristovi.

Evanjelizácia a teológia Napriek tomu, čo sme povedali o spolupatričnosti teológie a evanjelizácie, sa z historického záznamu vzťahov teológie a evanjelizácie zdá, že sa navzájom dosť zle znášajú (ak sa vyjadríme opatrne). Odbor1/ Concise Oxford Dictionary 2/ HORECKÝ – BUZÁSSYOVÁ – BOSÁK A KOL. Dynamika slovnej zásoby súčasnej slovenčiny, s. 130, 131. 3/ Pojem euangelion u Homéra označoval odmenu, ktorú dávali poslovi. Pojem vo význame „dobrá správa" patrí až do neskoršieho obdobia. Frekvencia tohto slova v Novej zmluve v porovnaní so zriedkavým mimobiblickým použitím naznačuje, že jeho význam musíme vypozorovať zo špecifického kresťanského použitia (Mounce in Elwell, str. 472). 4/ Iz 61,1 5/ Packer, str. 38.


STUDIE

níci na teológiu obyčajne neboli najlepšími evanjelistami a opačne. Obzvlášť od doby racionalizmu a osvietenstva môžeme pozorovať pravý opak. Kto by nepoznal nejaký príbeh horlivého študenta teológie rozhodnutého študovať teológiu, aby mohol evanjelizovať, ktorý ale „vychladol" v laviciach teologickej školy?! Pre mnohých z toho vyplýva potreba minimalizovať teologický obsah evanjelizácie alebo sa aspoň pri príprave evanjelistov vyhnú ťažkým teologickým otázkam. Na druhej strane sú známe príbehy o nových veriacich, ktorí teológiu nahrádzajú intuíciou a ich úspechy sú často neporovnateľne väčšie ako výsledky študovaných kazateľov a misionárov. Napriek tomu sa mi zdá, že je a priori jasné, že evanjelizácia bez teológie stráca obsah a teológia bez evanjelizácie stráca kresťanský zmysel existencie. Nevyhnutnosť teológie pre evanjelizáciu Pokúsim sa v krátkosti ukázať, aký nezmysel je predstava „evanjelizácie bez teológie". Téza č. 1: Evanjelizácia je podmienená teológiou a bezprostredne vyplýva z teológie. Jej východiskom a motiváciou nemôže byť nič iné ako teológia. (To znamená, že evanjelizácia nevychádza zo štúdia problémov človeka a nie je v prvom rade odpoveďou na problémy sveta, ale je prostriedkom, ktorým sa Boh zjavuje človeku. Preto teológia evanjelizácie musí vychádzať zo zjavenia o pôvodcovi evanjelia, ktoré má názov evanjelium Božie.) Evanjelium je síce schopné riešiť problémy človeka a sveta a je to aj časťou jeho poslania, ale zároveň má oveľa vyššie poslanie a smeruje k eschatologickému naplneniu, ktoré bude uskutočňované po vyriešení problémov tohto sveta. Téza č. 2: Pôvodcom evanjelia je Boh a evanjelium je výrazom Božích vlastností. Evanjelizácia bez teológie by bolo zvestovaním bez poznania Boha. Téza č. 3: Evanjelizácia obracia človeka k Bohu skrze vieru v Ježiša Krista. Evanjelizácia bez teológie by bolo zvestovanie bez poznania zmierenia v Kristovi. Téza č. 4: Zvestovanie evanjelia nie je obyčajná medziľudská komunikácia, ktorú by bolo možné uskutočňovať bez priamej aktivizácie a aktualizácie evanjelia Duchom Svätým. Evanjelizácia bez teológie by bolo zvestovanie bez poznania moci Ducha Svätého. Nová Zmluva zdôrazňuje osobnú účasť Božiu na zvestovaní evanjelia.6 Teológia dôležitá pre evanjelizáciu Ak sme dokázali, že evanjelizácia je nemysliteľná bez teológie, stojí pred nami ďalší problém, ktorý priamo vyplýva z názvu, Aká je to teológia, ktorá evanjelizuje? Je odlišná od klasickej kresťanskej dogmatiky? Alebo, čo je nevyhnutnou súčasťou teológie, aby mohla stáť genitívnej väzbe „teológia evanjelizácie"? Je potrebné niečo pridávať k bežnému kresťanskému učeniu, aby vznikla teológia evanjelizácie? Téza č 5, V klasickej konzervatívnej kresťanskej dogmatike niet žiadnej významnejšej témy, ktorá by nemala vplyv na evanjelizačnú zvesť cirkvi. Ak prejdeme čo len zbežne klasickou kresťanskou dogmatikou, v každej z jej častí nájdeme témy, ktoré výrazne podmieňujú a určujú evanjelizáciu. (Poradie býva rôzne – nasledovné poradie nemá žiadny špecifický význam.) Vlastná teológia – učenie napr. o Božej trojjedinosti je pre kresťanskú evanjelizáciu podmienkou sine qua non. Napr. bez Syna a Ducha Svätého nemôže jestvovať kresťanské evanjelium. Bibliológia – učenie o Biblii a Božom slove. Prečo kážeme z Biblie a prečo dávame kresťanovi do ruky Bibliu? 6/ Napr. Ján 15,26

STUDIE

33

Kozmológia – opis Božieho stvorenia, v ktorom sa nachádza adresát evanjelizácie. HROMÁDKA správu o stvorení nazval Radostná zvěst o stvoření světa.7 Antropológia – odpoveď na otázku „kto je človek?" je nutným predpokladom evanjelizačných prístupov a postupov. Napr. bez poznania doktríny o imago Dei strácame dôstojnosť udalosti evanjelizácie. Démonológia – učenie o pôvode zla a o duchovnom boji, v ktorom sa človek nachádza. Hamartológia – evanjelium je adresované hriešnikom, ale ako ho osloví, ak nemá definovaný pojem „hriech"? Kristológia – Kristus je autorom diela vykúpenia, a je vlastným obsahom evanjelia. Soteriológia – spasenie a evanjelium je spojené už v definícii. Pneumatológia – evanjelizácia je možná len vtedy ako je iniciovaná a podporovaný prácou Ducha Svätého. Teológia evanjelizácie na túto skutočnosť upozorňuje, zdôvodňuje ju a popisuje. Eklesiológia – Evanjelizácia sa uskutočňuje v rámci cirkvi a jej výsledky smerujú do cirkvi. Evanjelizácia bez eklesiológie je ako pôrodnica bez detskej postieľky. Eschatológia – Klasická kresťanská evanjelizácia odpovedá na otázku Kam po smrti? a volá človeka k rozhodnutiu pre budúci svet. Nie je teda predstaviteľná bez eschatológie. Zdá sa mi, že z teológie evanjelizácie nie je možné ani jednu z vyššie uvedených častí vynechať. Ak platí, že do evanjelizácie patrí celé kresťanské učenie, neplatí pri tom, že tam vstupuje naraz. Evanjelium je správa o Božej ceste za človekom a človeka hľadá práve tam, kde sa nachádza. J. L. HROMÁDKA nazval svoj náčrt dogmatiky Evangelium o cestě za člověkem. (Všimnime si, že evanjelium je tu podávané ako kresťanská dogmatika.) Téza č. 6, Teológia evanjelizácie vyžaduje, aby kresťanská dogmatika bola zostavená tak, aby našla svojho poslucháča v jeho odvrátení od Boha, predložila mu záchranu v Kristovi a vyzvala k obráteniu k Bohu. Z tohto dôvodu nie je možné ju raz a navždy nezmeniteľne zostaviť. Je zrejmé, že vždy bude obsahovať témy o hriechu, o Kristovi a o ceste spasenia podľa schémy nemoc ® lekár ® liečenie. Kresťanské učenie je svojou podstatou evanjelizačné. Napriek tomu ani výber najrelevantnejších tém pre človeka, ktorý potrebuje evanjelium, ho len ťažko osloví, ak nie je podané v duchu evanjelizácie. Je to čosi ako dobrý tovar bez dobrej reklamy. Siahnu po ňom tí, ktorí sa oň už zaujímajú, alebo tí, ktorí sa k nemu náhodou dostanú. Téza č. 7, Teológia evanjelizácie sa netýka len obsahu zvesti, ale aj prostriedkov, ktorými sa táto zves dostáva k poslucháčovi. Evanjelizačný impulz evanjelizácie nemôže ostať len v jej obsahu, ale musí by aj v jej forme. Teológia evanjelizácie musí preto skúmať kompatibilitu obsahu evanjelia s jeho vyjadrením vo forme jednotlivých kultúr. Trend súčasnosti – dewesternizácia, inkulturácia evanjelia ap. nemôže byť prijatý nekriticky a označenie niektorých prvkov evanjelia ako „kultúry bieleho človeka" musí byť veľmi opatrné.

Tri teologické princípy evanjelizácie Princíp radosti Boh sa raduje vo svojich dielach.8 Táto božská stvoriteľská radosť je základom každej inej radosti vo vesmíre. Radosť, o ktorej hovoríme pri evanjelizácii je radosťou Božou z návratu, z nápravy Jeho stvorenia – predovšetkým človeka. 7/ Hromádka, str. 99. 8/ Ž 104,31


STUDIE

Teológia radosti je radostná teológia, alebo BARTHOVA radostná veda, ktorá je „vďačná za svoj predmet, ktorým je Immanuel",9 je to radosť z poznania Boha a jeho Slova. Je to teológia jasotu a oslavy Boha za Jeho dielo v Ježišovi Kristovi. Stará zmluva spája predstavu samotného žitia s radosťou. Život tu nie je len samotné jestvovanie, ale je to bytie v blahu, zdraví a radosti. „Život je schopnosť uplatňovať všetky životné sily v ich plnosti… Sloveso CHÁJÁ – žiť – obsahuje možnosť žiť niekde na stupnici medzi najplnším vychutnaním všetkých síl svojho bytia, so zdravím a prosperitou na jednej strane a zostúpením do trápenia, nemoci a smrti na strane druhej.10 Teológia radosti dáva odpoveď na otázku, ktorú dostal žalmista „kto nám ukáže, čo je dobré?" (Ž 4,6) Jeho odpoveď je oblečená v básnickom rúchu, nech svieti nad nami tvoja tvár, ó Hospodine. Naplnil si moje srdce väčšou radosťou ako keď majú hojnosť obilia a vína… Práve to je cieľom evanjelizácie – zažiarenie Božej prítomnosti v tvári Ježiša Krista (2 Kor 4,6) WESLEY napísal, že základnou črtou kresťanstva je radosť11 a túto radosť charakterizoval ako osobitný druh radosti vlastný len kresťanstvu.12 EDWARDS uvádza radosť ako jednu zo známok pravého náboženstva, a cituje 1 Petra 1,8.13 Apoštol Pavel udáva ako motív svojej práce radosť jeho poslucháčov (2Kor 1,24). Keď hovoríme o dobrej zvesti a evanjelizácii spojenej s jej radostným prijatím, zaujíma nás nielen radosť z prijatia dobrej správy, ale aj teologické zdôvodnenie oprávnenosti tejto radosti, akési právo 9/ Barth, str. 183 10/ TWOT II. str. 280 11/ „The Gospel of the kingdom — The Gospel, that is, the joyous message, is the proper name of our religion, as will be amply verified in all who earnestly and perseveringly embrace it.” (WESLEY, Notes on the Bible k Mt 4,23) 12/ „From the same ignorance of himself and God, there may sometimes arise, in the natural man, a kind of joy, in congratulating himself upon his own wisdom and goodness, And what the world calls joy, he may often possess. He may have pleasure in various kinds; either in gratifying the desires of the flesh, or the desire of the eye, or the pride of life; particularly if he has large possessions; if he enjoy an affluent fortune; then he may „clothe” himself „in purple and one linen, and fare sumptuously every day.” And so long as he thus doeth well unto himself, men will doubtless speak good of him. They will say, „He is a happy man.” For, indeed, this is the sum of worldly happiness; to dress, and visit, and talk, and eat, and drink, and rise up to play.” (WESLEY, Works V, str. 100.) „The Scriptures describe that joy in the Lord which accompanies the witness of his Spirit, as a humble joy; a joy that abases to the dust, that makes a pardoned sinner cry out, „I am vile! What am I, or my father’s house? Now mine eye seeth thee, I abhor myself in dust and ashes!” And wherever lowliness is there is meekness, patience, gentleness, long-suffering. There is a soft, yielding spirit; a mildness and sweetness, a tenderness of soul, which words cannot express.” (Wesley, WorksV, str. 119) „First, that this is not a natural joy. It does not arise from any natural cause, Not from any sudden flow of spirits. This may give a transient start of joy; but the Christian rejoiceth always. It cannot be owing to bodily health or ease; to strength and soundness of constitution, For it is equally strong in sickness and pain; yea, perhaps far stronger than before. Many Christians have never experienced any joy, to be compared with that which then filled their soul, when the body was well nigh worn out with pain, or consumed away with pining sickness.” (WESLEY, Works V, str. 142) „Christian joy is joy in obedience; joy in loving God and keeping his commandments, And yet not in keeping them, as if we were thereby to fulfill the terms of the covenant of works.” (Wesley, Works V, str. 143) 13/ „We see that the apostle, in observing and remarking the operations and exercises of religion in the Christians he wrote to, wherein their religion appeared to be true and of the right kind, when it had its greatest trial of what sort it was, being tried by persecution as gold is tried in the fire, and when their religion not only proved true, but was most pure, and cleansed from its dross and mixtures of that which was not true, and when religion appeared in them most in its genuine excellency and native beauty, and was found to praise, and honor, and glory; he singles out the religious affections of love and joy, that were then in exercise in them, these are the exercises of religion he takes notice of wherein their religion did thus appear true and pure, and in its proper glory.” (Edwards, str. 49)

STUDIE

35

radosti na existenciu vo svete plnom bolesti a nedostatku. Radosť, ktorá je spojená s dobrým posolstvom, je síce predovšetkým radosť zo spasenia, teda radosť individualistická, ale teológia radosti musí vidieť radosť plnšie komplexnejšie v prítomnosti množstva spochybňujúcich otázok. Každodenný život nás učí myslieť ekonomicky – počítať, šetriť, voliť priority. Takéto myslenie je prejavom nedostatku, ktorý je súčasťou našej pozemskej existencie. („Ekonomika je v podstate štúdium a prax priraďovania nedostatkových zdrojov na rôzne účely".14) Ak by sme chceli popísať teologický princíp radosti na pozadí tejto definície ekonomiky a nedostatkového myslenia, museli by sme povedať, že je to štúdium a prax priraďovania viac ako dostatočných Božích zdrojov za účelom radosti. Táto teológia samozrejme nemôže brať do úvahy len pozemské zdroje. Pojem „bohatstvo" (hojnosť, dostatok, luxus, zaplavenie) je jasavo spájaný s kázaním evanjelia.15 Napr. v liste Rim 5 apoštol štyrikrát opakuje „o koľko viac!" 16 Spasenie človeka nie je dosiahnuté „s odretými ušami", „len tak-tak". Boh má viac ako dosť milosti a Ježiš Kristus je viac ako dostatočná obeť za všetky hriechy sveta. Evanjelizácia musí stáť teologickom poznaní tohto nadbytku Božích zdrojov pre spasenie človeka. Božia starostlivosť o človeka sa prejavila najveľkolepejším spôsobom v Ježišovi Kristovi. Jeho večné jestvovanie, pozemský život, smrť a vzkriesenie sú centrálnou výpoveďou evanjelizácie. Tento dar sa nedá vyrozprávať. (2 Kor 9,15) Božia starostlivosť ale pokračuje od večných záujmov nášho života (spása v Kristovi) až po jeho každodenný detail. Božia starostlivosť sa odráža v Ježišovej výzve „nebuďte ustarostení!" (Mt 6,25) alebo apoštolovom uistení (1 Pt 5,7). Božia vláda na svete, Božia prozreteľnosť, znamená Božie „spracovanie" každej udalosti v prospech veriaceho človeka, ktorý miluje Boha (Rim 8,28). Zakomponovanie utrpenia, neúspechov, nemocí a iných bolestí do Božej starostlivosti je už historicky ťažká úloha. Napriek tomu oči viery dokážu vidieť Boží rukopis uprostred najväčších otrasov osobného života (Jób) aj historických kataklyziem (Daniel). Osobitné problémy pre vysvetľovanie (nie „vysvetlenie" v dokonavom vide) Božieho riadenia sveta kladú pred teológiu otázky stochastických procesov a fyzikálnych zákonitostí, ktoré akoby „nepoznali Boha". Ak sa ale teológia na tomto poli vzdá, vzdá sa Boha. Boh, ktorý nie je všade prítomný, nie je nikde prítomný. Boh, ktorý nevládne nad všetkým, nevládne nad ničím. Pre teológiu radosti je tu zdôvodnenie bezstarostnosti, ktoré nie je lacné a ľahké, ale nutné. Nádej budúcnosti je v Novej Zmluve spojená s radosťou – Rim 12,12. Budúcnosť už začala vo evanjelia – začali posledné časy (Sk 2,17 – znamenie časov – vyliatie Svätého Ducha), zárukou dedičstva budúcnosti je preddavok17 Ducha Svätého, ktorý sám je v Novej zmluve často spájaný s radosťou18 a zjavovaním radostnej budúcnosti.19 Nech by bola starostlivosť o prítomnosť a budúcnosť Zeme akokoľvek v popredí pozornosti (a k tomu nás situácia vo svete stále viac tlačí), teológia radosti nemôže stavať na kvalite života (ani duchovného!) v rámci dejín. Jej pohľad je paradoxne upretý na neviditeľné veci, ktoré sú večné.20 Evanjelizácia 14/ Beisner, str. xii. 15/ Rim 2,4; 9,23; 10,12; 11,33; Ef 1,18; Ef 3,8; Kol 2,2; 2Pt 1,11. 16/ Rim 5,9, 10; 5,15; 5,17. 17/ 2 Kor 1,22; 2 Kor 5,5; Ef 1,14; Gen 38,17, 18, 20 18/ Sk 13,52; Rim 14,17; 1 Tes 1,6; 19/ Ján 16,13 1 Kor 2,9,10 20/ 2 Kor 4,18


STUDIE

sa musí opierať o biblické tvrdenia o videní Boha (Mat 5,8), o bytí s Kristom (Fil 1,23), nasledovaní Baránka (Zj 14,4) ap. Ak sa podobné výpovede zdajú dnešnému človekovi naivné alebo ich považuje za únik z reality, nemôže očakávať od evanjelia radosť, ktorú ono ponúka. Teológia radosti je teológiou pohľadu na neviditeľné sprostredkované nevysvetliteľným spôsobom v udalosti kázania evanjelia. Teologiciý princíp zvestovania BRUNNER tvrdí, že kríza cirkvi je najzrejmejšia v kríze kázania. „Samotný fenomén kázania ako taký je čudný a už od počiatku cudzí súčasnému nezávisle zmýšľajúcemu, a preto kritickému človekovi…"21 John STOTT vidí tento problém kázania nielen mimo cirkvi (v anti-autoritatívnom postoji súčasného človeka a kybernetickej revolúcii), ale aj v cirkvi, a to v strate dôvery v evanjelium.22 Pre evanjelizáciu je to tým problematickejšie, lebo cirkev je tu práve kvôli kázaniu evanjelia. „Kázanie… je špecializovaná úloha cirkvi. Cirkev nie jednou z mnohých agentúr… Cirkev je špeciálna a špecializovaná inštitúcia a toto je práca, ktorú len ona môže vykonávať."23 Ak cirkev nemá istotu v zvestovaní, stráca vlastný zmysel jestvovania. Tieto fakty postavené vedľa seba poukazujú na nutnosť teológie zvestovania, ktorá nebude vychádzať zo záujmu „súčasného človeka" (štvrtého,24 či už piateho?), ale postaví kázanie na funkčnej identite. Funkčná identita je kľúčovým pojmom týchto vzťahov. Ježiš stotožňuje pitie jeho krvi a jedenie jeho tela s počúvaním jeho slov (Ján 6,61); a Ž 138,2 porovnáva Božie Slovo s Božím menom (osobou). Tieto a podobné miesta Písma ukazujú na funkčnú identitu osoby Božej a jeho slova. Teológia zvestovania vyplýva zo spoľahnutia sa na Slovo, ktoré je prítomné v slove zvestovania. „Rozmer" tohto slova je možné tuši už v pomenovaní Syna Božieho Logosom (Ján 1,1). A hoci je možné zle pochopiť (nakoniec, kto dokáže dobre pochopiť) inšpiráciu Biblie a vzťah medzi Božím slovom a kázaním cirkvi, alebo Božím slovom a oslovením človeka, úctu k Božiemu slovu – akokoľvek ho chápeme – nemožno prehnať. Teológia slova (vykladaného a zvestovaného) musí by zároveň teológiou Slova (uctievaného a nasledovaného). Táto funkčná identita zároveň činí evanjelium stále novou zvesťou. Evanjelizácia nie je len správou o historických udalostiach, je to stretnutie v súčasnosti. Preto teológia evanjelizácie musí obsahovať teóriu stretnutia človeka s Bohom v slove evanjelia, a tak pripraviť pôdu pre Božie konanie s človekom. Evanjelium aj dnes musí znieť, priblížilo sa Kráľovstvo nebeské (Mat 3,2; 4,17; 10,7) alebo priblížilo sa Kráľovstvo Božie (Mk 1,15; Lk 10,9,11) – inak nám ostáva len pád do dvojtisícročnej priepasti medzi kultúrou vtedajšej Palestíny a terajšieho sveta. Podľa Lk 10,16 alebo 2 Kor 5,20 je jasné, že kazateľ evanjelia stojí na mieste Kristovom. Zneužitie takéhoto tvrdenia je možné, ale napriek tomu vzdať sa tejto funkčnej jednoty vysielateľa a posla znamená stratu autority kázania.

21/ Brunner, str. 100. 22/ Stott, str. 83 23/ Lloyd-Jones, str. 32. 24/ Miskotte cituje Alfreda Webera, podľa ktorého prvý človek bol prehistorický neandertálec, druhý človek bol hračkou ľadovej doby, preto bol človekom magických kultov, tretí človek, homo faber bol nositeľom dejín a tvorcom dejín a štvrtý človek si už dejiny neuvedomuje a je len produktom pretechnizovanej ľudskej existencie. (Miskotte, str. 1)

STUDIE

37

Vzťah vysielateľ – posol – príjemca BARTH odpovedá na problém „moderného človeka" slovami, „Slávnostná vážnosť, s ktorou ustarostene tvrdíme, že berieme človeka vážne potvrdzujúc ho v jeho nezávislosti, nie je vôbec vážna, ale je to prázdna maškaráda. Týmto spôsobom ho vôbec neberieme vážne. Robíme z neho blázna. Aj kvôli jeho cieľu aj kvôli pravému a jedinému spaseniu človeka zvestovanie viery a cirkvi musí s striktne začať od tej skutočnosti, že nezávislý človek ako taký nejestvuje."25 Vzťah zvestovateľa (evanjelistu) k príjemcovi musí byť tiež vzťahom funkčnej identity (zvestovateľ je tiež hriešnik a prijal evanjelium), ale táto nesmie byť silnejšia ako jeho vzťah k Vysielateľovi. Obsah zvesti nemôže určovať kultúra alebo preferencie príjemcu, ale práve na tieto preferencie musí by adresované evanjelium. Vzbudenie záujmu a správne otázky adresátov sú takisto produktom zvesti evanjelia. Evanjelium nielen nasycuje, ale vyvoláva aj hlad. Princíp spolupráce s Bohom alebo „teológia odvahy” (1 Kor 3,9 1 Tes 3,2) Teológia spolupráce s Bohom je teológiou poslušnosti a teológiou odvahy. „Evanjelizácia je ľudská práca, ale darovanie viery je práca Božia.26

Odvaha ku spolupráci s Bohom (poslanie, modlitba, Božia vernosť – Rim 10,15; Lk 11,8) Strach zo zneužitia vedomia Božieho poslania je taký veľký, že znemožňuje použitie a ostáva nám opatrnícky postoj, keď všetky výroky Božie uvádzame slovami „možno", „hádam", „snáď" ap. Teológia evanjelizácie musí dávať evanjelistovi istotu, že Boh povoláva človeka, aby hovoril k človeku, a že povolal konkrétne jeho. Podobne musí obsahovať tézu o Božej vernosti svojmu slovu. Odvaha pracovať spolu s Bohom môže by len tam, kde je istota, že Boh svoju čas vždy splní. Odvaha evanjelizovať vyplýva z istoty vypočutej modlitby. Spolupráca s Bohom je spolupráca prostredníctvom modlitby. Odvaha ku konfrontácii človeka (nepríjemná pravda, súd – 1 Tes 2,2) PACKER tvrdí, „Ak sa nesnažíte dosiahnu obrátenie, neevanjelizujete" alebo „evanjelizácia začína informáciou a končí pozvaním"27 Konfrontovať človeka, ktorý je intolerantným zástancom tolerancie, totalitným horlivcom za pluralitu, a ktorý je absolútne presvedčený o relativite všetkých právd, je, zdá sa, stále ťažšia úloha. Nielen racionálne-komunikatívna, ale aj emocionálne konfrontačná. Napriek tomu teológia evanjelizácie nemôže s tzv. pokorou pochybovať o jedinečnosti a výlučnosti svojho predmetu a viac načúvať človekovi ako Bohu. Teológia evanjelizácie nesmie zabúdať, že zvestovanie evanjelia je zároveň súdom nad človekom, ktorý ho odmietne (Ján 3,18). Táto odvaha môže byť založená jedine na Božej láske k človekovi, ktorá urobila všetko, aby súd nebol vykonaný. Teológia spolupráce s Bohom musí evanjelistu naučiť, aký je Boží postoj lásky, ktorá zároveň neznáša odpor.

25/ Barth II/1, str. 167. 26/ Packer, str. 40 27/ Packer, str. 41, 92.


STUDIE

Odvaha k pastorálnemu utvrdeniu (uistenie o novej skutočnosti, pomoc v raste – Sk 16,31) Dôvera v Božie potvrdenie svojho slova sa musí prejaviť aj v pastorálnom utvrdení tých, ktorí pri evanjelizácii činia pokánie a stretnú sa s Bohom. Noví kresťania sú vo veľkej miere formovaní práve slovami, ktoré v tej chvíli počujú… Evanjelizácia nekončí dosiahnutím obrátenia a spočítaním „rozhodnutí". Evanjelium aj naďalej oslovuje veriaceho v jeho raste a pochybnostiach viery, v jeho práci v cirkvi a vo svete, v jeho poznávaní Boha a človeka. Teológia spolupráce s Bohom v evanjelizácii musí pokračovať tak, ako pokračovala práca apoštola Pavla, ktorý písal svojim konvertitom listy plné teologických poučení. Evanjelium je nielen dobrou správou o vstupe do Kráľovstva Božieho, ale aj o živote v ňom. Pastorálne budovanie a utvrdzovanie sa musí opierať o teológiu duchovného rastu a jeho vzťahu k zvestovanému slovu. Tieto tri teologické princípy, dôrazy – radosť, sprítomnenie a odvaha – sú neodmysliteľným východiskom pre zvestovanie evanjelia. Bez ktoréhokoľvek z nich sa evanjelizácia stáva len teoretickou prednáškou na teologickú tému.

Použitá Literatúra BARTH, K. Church Dogmatics BARTH, K. Uvedení do evangelické teologie BAUER, W.Wörterbuch zum Neuen Testament BEISNER, C. Prosperity and Poverty BENSELER, G. E. Griechisch Deutsches Wörterbuch BRUNNER, E. The Christian Doctrine of the Church, Faith and the Consummation HORECKÝ – BUZÁSSYOVÁ – BOSÁK A KOL. Dynamika slovnej zásoby súčasnej slovenčiny Concice Oxford Dictionary EDWARDS, J. Religious Affections ELWELL, W. (ed.), Evangelical Dictionary of Theology

ERICKSON, M. Christian Theology HALDANE, R. Epistle to the Romans HARRIS – ARCHER – WALTKE, Theological Wordbook of the Old Testament (TWOT) HROMÁDKA, J. Evangelium o cestì za človìkem LLOYD-JONES, D. M. Preaching & Preachers MISKOTTE, K. When the Gods are Silent ONDREJOVIČ, D. Teologická encyklopédia PACKER, J. I. Evangelism & the Sovereignty of God Sage Digital Library STOTT, J. I Believe in Preaching THAYER, J. H. Greek-English Lexicon of the NT WESLEY, J. Notes on the Bible WESLEY, Works V

Doc. ThDr. Pavel Hanes, PhD. vyštudoval teológiu na Evanjelickej bohosloveckej fakulte UK v Bratislave, tu úspešne ukončil aj svoje doktorandské štúdium a v roku 2009 sa habilitoval na docenta. Vyše 10 rokov pôsobil ako kazateľ v Bratskej jednote baptistov. Od roku 1993 vyučuje na Katedre teológie a katechetiky na Pedagogickej fakulte Univerzity Mateja Bela, kde je garantom filozofie pre teológov, apologetiky a starozmluvných predmetov.

STUDIE

39

Projekt IntoUniversity Kornélia Kolářová Takácsová

Organizace IntoUniversity působí již deset let ve Velké Británii. Vznikla v roce 2003, kdy byli tři přátelé – Hugh Rayment-Pickard, Clare Richards a Rachel Carr – zapojení do již exitujícího projektu v londýnské čtvrti North Kensington, která je známá svou extrémní ekonomickou a sociální situací. Tito pracovníci byli v této čtvrti šokováni neúspěšností dětí v oblasti vzdělání a následného uplatnění, a proto nakonec vytvořili vlastní projekt IntoUniversity. Dnes organizace IntoUniversity provozuje několik místních center v Londýně, Nottinghamu a Bristolu. Klade si za cíl doučovat děti a mládež a inspirovat je k touze něčeho v životě dosáhnout. IntoUniversity nabízí netradiční programy, které podporují mládež se znevýhodněným původem, aby dosáhli přijetí na univerzitu nebo jiného vytyčeného cíle. Organizátoři IntoUniversity se opírají o výsledky průzkumů, které říkají, že mladí lidé z chudších rodin v Británii se ve školách projevují jako méně schopní, nemají ambice získat vyšší vzdělání. Z toho pak nutně vyplývá, že mají větší problémy pří hledání práce a uplatňování se v profesním životě. Důvodů, proč se s tímto problémem v Británii setkáváme, je několik. Jak již bylo zmíněno, tyto děti žijí ve skromných poměrech, jejich rodiče často sami nedosáhli vyššího vzdělání, a proto ani své děti nemotivují k dalšímu studiu. Tyto děti jsou často z imigrantských rodin, v kterých je častým jevem, že rodiče neovládají místní řeč natolik, že by v ní mohli své děti učit doma. Dalším faktorem, který tento stav vyvolává, se může stát i samotná domácí kultura, která nepodporuje své děti k dosahování takových cílů, jako je vzdělávání. Rodiny, z nichž tito mladí lidé pocházejí, jsou často početné, a proto není překvapující, že se pro mladého studenta nenajde prostor pro učení a další rozvoj. Školy v tomhle ohledu mohou nanejvýš zdůrazňovat, že domácí prostředí je nejdůležitější pro další rozvoj dítěte, avšak takovou situaci přirozeně nemohou vyřešit z důvodů kapacitních ani časových. IntoUniversity se na tyto potřeby snaží reagovat zakládáním místních center, kde pracují odborní pracovníci z oblastí školství, ale i školení dobrovolníci a asistenti. Všichni jsou připraveni doučovat, ale i motivovat děti mezi 7. až 18. rokem svého života. Organizují individuální poradenství a výuku. Výsledky, které týmy IntoUniversity vykazují, jsou velice úspěšné. Například loni její pracovníci pomáhali asi devíti tisícům dětí. Celých 71% mládeže ve věku nástupu na univerzitu se rozhodlo pro další studium. Organizace IntoUniversity má za léta své existence pečlivě vypracované i způsoby, jak je možné ji podpořit. Kromě dobrovolníků se na práci organizace podílejí i mnozí dárci, které nenechává lhostejným osud cílové skupiny. Projekt nabízí přehled o tom, co jsou organizátoři schopni poskytnout za malé i vyšší příspěvky. Problematika začleňování dětí z rodin cizinců do společnosti dané země, do níž se rodiny rozhodly emigrovat, je problematika celosvětová. Potkává každou svobodnou zemi, která je otevřená cizincům. I v České republice se s touto problematikou setkáváme. Proto i zde působí několik neziskových organizací, které se zabývají se začleňováním a dalším osudem cizinců a také jejich rodinných příslušníků. Tyto organizace poskytují různé poradenské kurzy. Nabízejí příslušníkům různých národů možnost učit se češtinu, a tím přispívají k lepšímu začlenění přistěhovalců do české společnosti. Asi nejznámějším centrem s touto specializací v České republice je Centrum pro integraci cizinců (www.cicpraha.org), které v naší republice působí již deset let. Dalším zajímavým počinem je také práce s imigranty, kterou vykonává tým organizace Člověk v tísni. Nabízí díky svým dobrovolníkům i možnost doučování formou docházení lektorů k dětem do jejich domovů. 40 Misiologické fórum 4/2013 prosinec / december

P Ř E D S TAV U J E M E

Středoevropské centrum misijních studií se projektem IntoUniversity inspirovalo a v kostele u Jákobova žebříku hodlá poskytovat prostor pro cizince, kteří narážejí na problémy při běžných životních situacích. Především chceme důkladně poznat jejich specifické problémy při začleňování do české společnosti, které si „domorodci“ často dost dobře nedokáží představit. Rádi bychom proto nabídli několik aktivit, které by byly určeny zejména dětem a mládeži a přibližovaly by českou kulturu a tradice. Tím bychom rádi přispěli ke vzájemnému porozumění, které je předpokladem pomoci při zvládání různých úskalí, na která cizinci narážejí. První iniciativa, kterou jsme se rozhodli rozběhnout, je výuka češtiny pro cizince z frankofonních zemí, ale také poradenské služby pro příslušníky všech národů, které se zde v Kobylisích objevují a skrze české členy sboru prožívají často první kontakt s českým prostředím a kulturou. Mgr. et Mgr. Kornélia Kolářová Takácsová, Th. D. vystudovala evangelickou teologii a dějiny křesťanského umění. Je koordinátorkou Středoevropského centra misijních studií a nově spolupracuje s Diakonií ČCE. Ve své badatelské práci se zabývá středověkou sakrální architekturou a současným křesťanským uměním.

Gotika – detail (Daniela Tinková)

P Ř E D S TAV U J E M E

41

Církve, sociálně vyloučení a budoucí ghetto v Malešicích? Olga Richterová

Na konci září (26. 9. 2013) se na Evangelické teologické fakultě v Praze konala diskuze k aktuálnímu tématu pochodů nenávisti (vůči Romům) a k roli církví v pomoci sociálně vylučovaným. Nesla název: Jak mohou církve pomoci sociálně vyloučeným? Překvapilo mne, že se téma týká i obcí, kde zatím žádné zjevné nepokoje nepanují – třeba i mé domovské Prahy 10. Předem je třeba zdůraznit, že já sama jsem se diskuze bohužel nemohla aktivně zúčastnit, ale je k dispozici (ne zcela úplný) záznam. Doporučuju. Za obzvlášť cenné považuju, že nám všem hlavní organizátor Mikuláš Vymětal (farář ČCE a člen iniciativy Nenávist není řešení) nabídl rozdílné pohledy na celou problematiku. Diskuze přibližuje jak perspektivu Agentury pro sociální začleňování, tak pohled romské terénní sociální pracovnice Růženy Ďorďové, která bez patosu popisuje traumata, jež si z demonstrací odnášejí romské děti schované doma ve skříních, či vhled německého novináře Marcuse Papeho. Mikuláš Vymětal tak církvím umožnil na sebe pohlédnout z odstupu a v kontextu celospolečenských selhání (z nichž se jakožto ve světě působící instituce nemohou vyjímat). Na aktuálnost celé věci pak poukázala přítomná zastupitelka Kateřina Jechová z Prahy 2, která sice zdůraznila, že její městská část není vyloučená lokalita, ale upozornila, že „co není, může být”. Jasně mi tak připomněla, že se toto téma týká i mé obce – například obrovský Penzion Malešice, v němž aktuálně Praha 10 buduje právě sociální byty, má potenciál vytvořit stigmatizující místo bydliště přispívající k procesu sociálního vytěsňování jeho obyvatel (a to nehledě na neprůhledné financování obrovského stavebního projektu a jeho sepětí s podezřelými aukcemi viladomů). Pracovníci z Agentury pro sociální začleňování totiž opakovaně zdůrazňovali, že jediná dlouhodobě smysluplná podpora je cestou různorodě rozmístěných jednotlivých bytů. „Prázdných nájemních bytů je v Čechách několik set tisíc,” zaznělo s tím, že jde o to, jak do nich potřebné dostat. Konkrétně naše městská část se ovšem těchto typů bytů v aukcích hromadně zbavuje – prý se jí nevyplatí vysílat své zaměstnance na domovní schůze bytových družstev a mít v nich jen několikaprocentní podíly. Obce se majetku zbavují hromadně a sociální byty pak stát bude, jak naznačují plány ministerstva pro místní rozvoj, stavět v podobě ubytoven (jen nějak líbivě nazvaných, třeba „domovy”). Nebude už možné rodiny ohrožené sociálním vyloučením začlenit do přirozených komunit, naopak se povzbudí pocit většiny, že má právo „nebýt rušena” těmi, jež lze odsunout mimo obzor všednodenních setkání. A čím větší bude tichý strach všech lidí ohrožených nezaměstnaností, že budou možná taky „sociálně vybydleni”, tím hlasitěji budou volat po rázných řešeních. Jan Škrob z časopisu Protestant a člen ČCE pak v diskuzi připomněl, jak silná panuje v církvích nechuť k čemukoliv, co by se blížilo aktivismu. Navázal tak na Marcuse Papeho, který upozornil, že například právě ČCE sice vydala prohlášení k projevům rasismu v české společnosti, ale ani ona (stejně jako žádná jiná česká církev) nevyzvala své členy k aktivnímu zapojení do snah o účinné řešení problému – jen děkuje „všem, kdo se staví na odpor rasistickému myšlení i jednání a snaží se situaci u nás nenásilně řešit”. Závěrem bych ráda doporučila rozhovor s farářem ČCE Mikulášem Vymětalem přetištěný v posledním 42 Misiologické fórum 4/2013 prosinec / december

UDÁLOSTI

Protestantu č. 7/2013, který zdůrazňuje následující: „Když církev dokáže nahlas mluvit ve prospěch těch, kdo nejsou oblíbeni, a podpořit řešení, která nejsou krátkodobá, ale k něčemu vedou, jako to dělal třeba M. L. King, získá mnoho nečekaných spojenců a vlastní pozici menšiny dokáže kultivovat a zlepšit.” Přála bych si, abychom k takovému dlouhodobému angažmá měli co nejvíc moudrosti a sil – pokud tedy usoudíme, že to je to, co by v podobné situaci udělal Ježíš. Nebo by dál světil pštrosí status quo? PhDr. Olga Richterová je překladatelka a tlumočnice. Je činná v ekumenickém sdružení Ecumenical Youth Council in Europe a v doktorském programu na FF UK studuje korpusovou lingvistiku. Článek je uveřejněn se svolením Vydavatelství Referendum s.r.o.

Job-Pompeje II (Daniela Tinková)

UDÁLOSTI

43

Výtvarné dílo jako způsob výkladu bible: k obrazům Daniely Tinkové Kornélia Kolářová Takácsová

Doc. Mgr. Daniela Tinková, Ph.D. se narodila v roce 1973 ve Znojmě. Na Karlově univerzitě vystudovala obory historie a románská filologie – francouzština. V dalším studiu se pak věnovala historii, kterou nyní – jako docentka na Filosofické fakultě UK – přednáší. Zaměřuje se především na sociální a kulturní dějiny osvícenské epochy a na dějiny vědy, především medicíny. Daniela Tinková od dětství kreslila a malovala. Po absolvování LŠU (ZUŠ) v Praze 7, kde byla žačkou akademického malíře Jaroslava Kláta, navštěvovala různé kurzy (HAF studio, figurální kresba na UMPRUM aj.) a soustřeďovala se především na olejomalbu. Kromě toho se věnuje také kresbě, grafice a fotografii, ale jejím koníčkem je také psaní poezie a zpěv. Je matkou dvou dětí. Kromě městských krajin či abstrakcí inspirovaných architekturou zpracovává často biblické náměty. Její obrazy jsou inspirovány verši z evangelií, žalmů či liturgických textů. V minulosti to byly především „epicky“ laděné figurální kompozice s převahou červené barvy (Hlas volajícího na poušti, Tři Marie u hrobu), v poslední době pak spíše abstrakce meditativního charakteru v pastelových barvách (Vzkříšení, Chrámová opona). V roce 2007 namalovala také oltářní obraz s výjevem Poslední večeře pro luteránský kostel v Libštátě. Daniela Tinková se zapojila i do prodejní výstavy čtvrtého Bienále pro Diakonii, které se před nedávnem konalo na půdě sboru Českobratrské církve evangelické v Blahoslavově domě v Brně. Nyní se chystá na svou výstavu v evangelickém kostele u Jákobova žebříku v Praze-Kobylisích. Autorka mnohých zájmů se projevuje i ve své tvorbě rozmanitě. Kromě práce s různými technikami ve svém díle ráda střídá i témata a styl. Kdysi napsala: „Maluji a kreslím hlavně architektonické motivy a městské krajiny, především inspirované cestami po Itálii a Francii, ale také po Moravě; mým oblíbeným námětem je také lidská figura v pohybu – dříve hlavně v rámci biblických témat.“ Tuto širokou škálu obrazů jsem se snažila při výběru jejího díla představit. První z obrazů, jimž se zde chci věnovat, nese název Hvězda zvaná pelyněk (titulní strana). Pro správné porozumění obrazu je nezbytné znát jeho kontext, který nám představuje osmá a devátá kapitola Zjevení Janova. Oddíl je strukturován šesti polnicemi, na něž troubí šest andělů, přinášejících nějakou světovou katastrofu. Při třetím troubení padá na zem velká hořící hvězda ničící třetinu řek (zdroj pitné vody); nese jméno Pelyněk. Ve svém komentáři ke knize Zjevení upozorňuje Jiří Mrázek, že tato hořká bylina byla v době vzniku knihy užívána pro vyhánění červů a cizopasníků z těla. Protože sama není jedovatá, neměla by zabíjet, ale naopak spíše čistit, třebaže dost invazivním způsobem. Z botaniky také víme, že pelyněk patří do rodu čeledí hvězdicovitých, což dává tušit, že Jan při přirovnání padající hvězdy k pelyňku měl na mysli zejména její tvar. Autorka svůj rozdělila do tří částí, jako by odkazovala na motiv třetiny, který má v janovských vizích důležitou roli. Střední rovina – tmavý oblouk – zobrazuje nepochybně řeku, čili sladkou vodu. Řeka je tmavá, jakoby již „nakažená“ právě padající hvězdou, která se sice nachází v horní části, ale svým jasem již zasahuje tekoucí vodu. Hvězda je jasně žlutá, nese v sobě smrtící sílu, která je podtržena i „hrubým“ povrchem obrazu, jehož je dosaženo uplatněním kombinované techniky. Zároveň svou harmonicky zvolenou barevnou škálou v konečném důsledku nevylučuje naději v nápravu a zachování lidstva, podobně jak to naznačuje Janovo omezení zkázy na 44 Misiologické fórum 4/2013 prosinec / december

UMĚNÍ

třetinu. Dílo působí svými abstrahujícími tendencemi promyšleně a kompozičně velice vyváženě. Obraz Tři Marie (zadní strana obalu časopisu) je příkladem figurální tvorby Daniely Tinkové. Pojednává události po Kristově zmrtvýchvstání, v nichž hrají ústřední úlohu ženy, přicházející za časného jitra k hrobu s vonnými mastmi. Obrazu proto dominuje vycházející slunce. I když jsou ženy vyobrazeny jen jako siluety, je patrná jejich pokora a údiv nad prázdným hrobem, který právě nalezly. Jedna z nich klečí s rukama sepjatýma k modlitbě, stejně gesto mají i dvě stojící ženy. Jejich úmysl nabalzamovat Kristovo tělo zůstal nenaplněn: Kristus tu není, vstal z mrtvých, jak k tomu odkazuje i levý horní horizont obrazu s třemi prázdnými kříži, mezi nimiž vyniká právě kříž Kristův. Dokonalé souvislosti všech prvků obrazu je dosaženo i díky barevné harmonii, s kterou Daniela Tinková s oblibou pracuje. Citlivé přechody mezi odstíny žluté, červené a hnědé i kombinovaná technika podtrhují dramatičnost zobrazeného příběhu. Velký prostor ve svých obrazech věnuje autorka také architektuře. Zjednodušuje siluety chrámů i všech budov a jejích okolí, aby je pak mohla sestavit do nové jednoty. Ukázkou tohoto postupu je autorčina Vzpomínka na Chartres (vnitřní strana zadního obalu). Vidíme tu jednu z nejvýznamnějších gotických katedrál na světě – katedrálu Notre Dame v Chartres. V popředí díla východní pohled na stavbu, a tak západní pár dvou odlišných věží patří mezi nejvzdálenější horizonty obrazu. V popředí jsou opěrné pilíře, lomené oblouky, věže a vitráže, které patří k východní části katedrály – chóru s věncem kaplí. Autorka dobře vystihla jistou architektonickou předimenzovanost katedrály, v jejímž důsledku působí chrám „těžkým“ dojmem. K harmonickému propojení architektonických prvků na obrazech Daniely Tinkové dochází opět správnou volbou barev. V tomto případě jsou kombinovány pouze dvě barvy, které katedrále propůjčují jednolitou podobu. Do celku zapadají i siluety lidských figur stojících pod lomenými oblouky. Vypadá to, jako by stály v dešti. Možná tím evokují konkrétní situaci, na kterou autorka vzpomíná. Obdobné tendence je možné spatřit i v dalších obrazech, na nichž Daniela Tinková pracuje s architektonickými motivy a městskými siluetami. Daniele Tinkové není cizí ani symbolické zobrazení, jak dokazuje její nevelký obraz Kde se dva nebo tři sejdou, inspirovaný Ježíšovým slovem (Mt 18,20). Autorka tu symbolicky naznačuje jednotu různých lidí, kteří se ve jménu Ježíše Krista scházejí. V postupném splynutí dvou zvolených barevných odstínů vidím vzájemnou podporu, ale i proměnu lidí scházejících se ve jménu Ježíše Krista. Autorce se podařilo tyto důrazy vyjádřit umístěním tří kalichů na sebe tak, že se barvy prolínají. Obraz zřetelně ukazuje, že výtvarné dílo zpracovávající biblický motiv nemusí být jen pouhým převedením biblického textu do obrazové podoby, ale může (a má) být jeho interpretací, vyžadující hlubší ponor do biblického myšlení. Prezentovaná díla Daniely Tinkové lze právem označit jako výklad bible realizovaný výtvarnými prostředky. Mgr. et Mgr. Kornélia Kolářová Takácsová, Th. D. vystudovala evangelickou teologii a dějiny křesťanského umění. Je koordinátorkou Středoevropského centra misijních studií a nově spolupracuje s Diakonií ČCE. Ve své badatelské práci se zabývá středověkou sakrální architekturou a současným křesťanským uměním.

UMĚNÍ

45

Středoevropské centrum misijních studií o. s.

Nabídka knižních titulů David J. Bosch: Dynamika kresťanskej misie (dvojzväzkový slovenský preklad) Dynamika kresťanskej misie je dvozväzkovým slovenským prekladom diela profesora misiológie Juhoafrickej univerzite v Pretórii, Davida J. Boscha, ktoré v roku 1991 vydalo nakladateľstvo Orbis Books v anglickom origináli Transforming Mission: Paradigm Shifts in Theology of Mission. Ponúka pohľad na kresťanskú misiu, teologické analýzy rôznych misijných modelov, ktoré boli v priebehu dejín pre kresťanstvo zásadné, ako aj perspektívu misie pre našu dobu. Kniha je určená pre cirkevnú verejnosť, pre farárov a študentov teológie, pre tých, ktorí chcú získať komplexný vhľad do teológie misie a misijnú perspektívu do súčasnosti. Toto dielo patrí medzi základné svetové misiologické diela. Lesslie Newbigin prisúdil tomutu dielu titul Summa Missiologica. Bosch, David J.: Dynamika kresťanskej misie. Dejiny a budúcnosť misijných modelov. 1. diel: Novozmluvné modely misie. 2.+3. diel: Misijné modely v dejinách. V ústrety relevantnej misiológii (KOMPLET) Odporučaná maloobchodná (predajná) cena: 468 Kč/19 EUR Veľkoobchodná (dodacia) cena: 304 Kč/12 EUR Bosch, David J.: Dynamika kresťanskej misie. Dejiny a budúcnosť misijných modelov. 1. diel: Novozmluvné modely misie. Odporučaná maloobchodná (predajná) cena: 220 Kč/9 EUR Veľkoobchodná (dodacia) cena: 143 Kč/5,50 EUR

Krizové situace v česko-slovenském kontextu po roce 1989 (kolektivní monografie) Interdisciplinární kolektivní monografie Krizové situace v česko-slovenském kontextu po roce 1989 nabízí čtenářům analýzy vážných krizových situací, které se staly charakteristickými v české a slovenské společnosti po roce 1989, jak je definovali badatelé z různých oborů - konkrétně z perspektivy teologie, filosofie, sociologie, ekonomie, psychologie, pedagogiky, politologie, kulturologie a religionistiky. Cílem monografie je přispět k lepšímu pochopení současného kontextu, ve kterém žijeme, a ve kterém se církevní pracovníci a členové církví snaží zvěstovat evangelium a vyjadřovat pocit spoluodpovědnosti za stav společnosti. Jurechová, Zuzana – Bargár, Pavol (eds.): Krizové situace v česko-slovenském kontextu po roce 1989. Praha: SCMS, 2011. Doporučená maloobchodní (prodejní) cena: 219 Kč/9 EUR Velkoobchodní (dodací) cena: 142 Kč/6 EUR 46 Misiologické fórum 4/2013 prosinec / december

TÉMA ČÍSLA

Na titulní straně obraz „Hvězda zvaná Pelyněk“ Foto na zadní straně „Tři Marie“ Na této straně obraz „Vzpomínka na Chartres“ (Daniela Tinková)

Aktuální informace ze SCMS najdete na adrese www.missioncentre.eu

Misiologické

fórum vychází čtyřikrát ročně.

Vydává Středoevropské centrum misijních studií o. s., U Školské zahrady 1264/1, CZ-182 00 Praha 8-Kobylisy, IČ: 27029786. Evidenční číslo MK ČR E 18189, ISSN: 1805-7934. Bankovní spojení: ČR: 2100065230/2010, SR: 2100065230/8330 Redakční rada: Kornélia Kolářová Takácsová (odpovědná redaktorka), Pavol Bargár, Pavel Černý, Zuzana Jurechová, Milan Jurík, Luděk Korpa, Jaromír Strádal, Viktória Šoltésová, Jong-Sil Lee. Publikované příspěvky a názory se nemusí shodovat s názory redakce či SCMS. Naším cílem je vytvářet prostor pro setkávání různých názorů. Obrazová redakce: Kornélia Kolářová Takácsová Prepress: Jan Bouček. Tisk: Jiří Laněk, FASTR typo-tisk. Toto číslo vyšlo v Praze dne 31. 12. 2013. Cena 30 Kč / 1,20 EUR (zdarma pro registrované příznivce SCMS).

DUCH SVOBODY MISIE Z PERIFERIÍ

Recommend Documents