Dušan Duhonský Petra Malovaná

CHRÁNĚNÍ, VZÁCNÍ A MÁLO ZNÁMÍ SAVCI Chráněné krajinné oblasti Jeseníky

Dušan Duhonský Petra Malovaná

Chránění, vzácní a málo známí savci Chráněné krajinné oblasti Jeseníky Publikace si klade za cíl přístupnou popularizující formou oslovit ne odborníky a specialisty, ale širokou veřejnost, především školní mládež, kroužky se zaměřením na přírodu a všechny milovníky jesenické přírody. Jsou zde vybráni zástupci jesenické fauny řadící se do skupiny savců. Přednostně zde byly zařazeny druhy, které jsou v České republice v současné době zvláště chráněné, dále jsou zde popsány druhy v naší zemi či Jeseníkách vzácné a výběr je obohacen o zajímavé, i když někdy běžné tvory unikající často pozornosti návštěvníka přírody.

Obsah: Co jsou vlastně savci? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4 Chráněná krajinná oblast Jeseníky z pohledu savčí fauny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Šelmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Predátoři hor: rys ostrovid, medvěd hnědý, vlk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Potulný hastrman: vydra říční . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Hlodavci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 Lesní skřítci: plch lesní, plch velký, plšík lískový . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 Hryzalové: norník rudý, myšivka horská, myšice temnopásá, hrabošík podzemní, veverka obecná . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 Hmyzožravci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 Nenápadní malí bojovníci: rejsek malý, rejsek horský, bělozubka šedá, rejsec vodní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 Letouni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 Okřídlení permoníci: vrápenec malý, netopýr černý, netopýr velký, netopýr velkouchý, netopýr Brandtův, netopýr brvitý, netopýr pestrý Ochrana savců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 Závěrem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49

Co jsou vlastně savci ? Snad každý z nás dovede rozpoznat a označit, které z běžných zvířat okolo nás je savcem. Co je ale charakterizuje? Savci jsou označováni za vývojově nejvyšší skupinu obratlovců. Už jejich název napovídá o existenci jednoho ze základních společných znaků, mléčných žláz, které zajišťují tvorbu mateřského mléka pro výživu mláďat. (Tedy lze zjednodušeně charakterizovat, že savci v mládí po narození sají mateřské mléko). Z řady základních společných znaků, z nichž většina souvisí i s vnitřní stavbou těla, je snad vhodné zmínit alespoň některé, například vyšší nervovou soustavu a teplokrevnost. Ve vztahu k teplokrevnosti, tedy stálé tělesné teplotě, s níž souvisí i poměrně značná látková výměna – metabolismus, lze však objevit některé zvláštnosti a odlišnosti. Příkladem jsou takzvaní praví zimní spáči, kde nastávají podmínky, za nichž může tělesná teplota a proces látkové výměny značně poklesnout. (To je třeba v období nedostatku, v našich podmínkách obvykle v zimě). Významným a zřejmým společným znakem je i rozmnožování. Zde, až na vzácné výjimky, dochází k vývoji zárodku v těle matky a mláďata se rodí živá. Samice a často i oba rodiče se o ně v době dospívání pak starají. Z vnějšího pohledu je však tato skupina velmi různorodá. Velikost je od malého rejska s váhou několika gramů po velrybu o hmotnosti až přes 100 tun. Rovněž přizpůsobivost je obdivuhodná. Savci se totiž dokázali přizpůsobit životu v nejrůznějším prostředí a mají své zástupce na zemi i pod zemí, ve vzduchu i ve vodě. V ČR lze v současné době zastihnout kolem 90 druhů savců. Toto číslo může kolísat v závislosti na řadě podmínek, například na migračních schopnostech určitých druhů (migrační schopnost lze charakterizovat jako schopnost přesunu v prostoru), kdy z některých oblastí pravidelného výskytu se mohou začít šířit jedním, nebo více směry a na dříve neosídlených lokalitách se začít pravidelně vyskytovat. Nebo naopak určité druhy z různých příčin (často zaviněním člověka) z některých míst trvale vymizely. Dále se v naší přírodě stále častěji objevují nové, nepůvodní druhy, zejména z řad uprchlíků z farmových chovů kožešinových zvířat (jako nejběžnější příklad lze uvést norka amerického – minka). V neposlední řadě je nutno počítat i s druhy novými, které byly v souvislosti s vědeckým pokrokem a stupněm poznání nově objeveny. (Příkladem takovéhoto nového druhu pro Evropu i naši zemi je netopýr nejmenší.)

4

Chráněná krajinná oblast Jeseníky z pohledu savčí fauny V Jeseníkách je v současné době možno zastihnout 60 – 65 druhů savčí fauny. Tento počet je pohyblivý, v podobných souvislostech, jak je již výše uvedeno. Zároveň současně nejsou u některých druhů (zejména netopýrů) dosud upřesněny jednoznačné hranice jejich výskytu, popřípadě mohou být do značné míry i pohyblivé. Oblast Jeseníků má z přírodního hlediska řadu specifik, která se promítají i do života a výskytu řady druhů živočichů a tedy i savců. Důležitá je poloha na rozhraní několika geografických celků a tím i pronikání některých specifických druhů. Vliv blízkých Karpat na východě ovlivňuje častější přirozené pronikání velkých šelem a je zde i nejzápadnější pravidelný výskyt některých karpatských, nebo východních druhů, například plcha lesního. Z teplejší oblasti Slezské nížiny na severu sem mohou pronikat teplomilnější druhy, příkladem je třeba myšice temnopásá. Podstatné jsou klimatické podmínky ovlivněné nadmořskou výškou. Jeseníky jsou nejvyšší horstvo Moravy a Slezska, kde temenu nejvyšší hory, Pradědu, chybí do patnácti set metrů jen necelá desítka. Typickými horskými prvky savčí fauny zde jsou například rejsek horský a zejména vzácná myšivka horská, která je vlastně pozůstatkem z poledového období (tak zvaný glaciální relikt). Na horských úbočích Jeseníků zdomácněl již i kamzík horský, o jehož vhodnosti ve vztahu k jesenické přírodě se vedou dlouhodobé spory. Jeho prapředci jsou původem z Alp a byli zde vysazeni již takřka před sto lety. Údolí řek a potoků jsou v přírodě častými migračními trasami Z tohoto pohledu jsou Jeseníky vlastně jakýmsi uzlem, protože je zde hlavní evropské rozvodí. Severní a východní část je odvodňována toky spadajícími do povodí Odry a úmoří Baltského moře. Vody ze západu a jihu odtékají spolu s řekou Moravou do Dunaje a moře Černého. Některé toky jsou napájeny vodou z rozsáhlých rašelinišť, která jsou zvláštním prostředím a domovem pro řadu druhů flóry i fauny, tedy i některým vzácným savcům. Častěji než jinde zde bývá zastižena již zmíněná myšivka horská. Významný je i rozsah zalesnění. CHKO Jeseníky patří z tohoto pohledu mezi nejlesnatější oblasti v ČR s podílem lesů přibližně 80 %. V rozsáhlých lesích nachází svůj domov řada typických lesních druhů. Běžně tu má svůj domov i zdejší největší pravidelně se vyskytující savec, kopytník jelen evropský. Nelze pominout ani některé zvláštnosti podmíněné lidskou činností. Z pohledu výskytu savčí fauny zde jde zejména o pozůstatky dávného dobývání rud, hlavně zlata a železa. Díky těmto pozůstatkům, starým důlním dílům, se v Jeseníkách nacházejí významná zimoviště netopýrů, která jsou v naší zemi naprosto výjimečná a počtem zimujících druhů i jedinců, často překonávají například i zimoviště rozsáhlých krasových oblastí. Specifik a zvláštností by se jistě dala vyjmenovat ještě celá řada. Pro zachování hlavních přírodních hodnot má svou základní ochranu nejen 5

celá Chráněná krajinná oblast, ale cennější přírodní prvky uvnitř prostoru CHKO jsou ještě specielně chráněny jako přírodní rezervace a přírodní památky, těch je zde celkem 24. Ta nejhodnotnější území pak požívají nejpřísnější ochranu v kategorii národní přírodní rezerevace a patří zároveň k plošně největším. Ty jsou v současnosti 4 a zaujímají především centrální části hlavních horských hřebenů Pradědu a Šeráku – Keprníku. Dále pak i rozsáhlých rašelinišť na Skřítku a Rejvíze. Mozaika těchto tak zvaných maloplošných chráněných území se postupně doplňuje.

6

ŠELMY Šelmy jsou zpravidla dokonale uzpůsobeny k chytání jiných živočichů, kteří jim slouží za potravu. Obvykle se tedy jedná o lovce – predátory, závislé převážně na masité potravě. I když i zde existují menší či větší odchylky. V Jeseníkách lze zpravidla zastihnout deset, výjimečně i dvanáct druhů šelem. A to od drobné kolčavy po rysa a čas od času se zde vzácně objeví i statný medvěd. Někdy jsou to běžní, pravidelně se tu vyskytující tvorové, jako třeba liška a kuna, jindy vzácní „zatoulanci“, či třeba i uprchlíci z chovů kožešinové zvěře, z nichž leckteří již v naší přírodě takřka zdomácněli (příkladem je psík mývalovitý). Velké šelmy jsou v naší zemi v současné době zvláště chráněnými živočichy. Medvěd hnědý a vlk jsou zařazeni do kategorie kriticky ohrožený a rys ostrovid je v kategorii silně ohrožený.

Predátoři hor – velké šelmy Byli jsme s přítelem na pozorování v horském sedle kdesi daleko od civilizace. Z bytelného posedu, tzv. kazatelny, byl dobrý výhled na loučku v klínu lesa. Její část byla oseta ovsem, který měl zřejmě za účel přilákat zvěř. Venku se již zcela setmělo, ptáci umlkli a slyšet byl jen šepot lesa. Uprostřed vzrostlého ovsa se náhle, bez jediného zašramocení, objevila tmavá mohutná silueta. „Divočák!“ vydechl kamarád. Byl to obrovitý kanec. Teď už bylo slyšet i jeho mlaskání a funění. Pochutnával si zvesela na dozrávajícím ovsu. Po nějaké chvíli mohutný stín jeho postavy náhle strnul. Drobný střapec na konci jeho ocasu se přizvedl a zvíře za tlumeného kviknutí jako blesk zmizelo v blízké houštině. Na okraji protější mlaziny se cosi pohnulo. Jen krátce se dal spíše tušit než vidět stín ještě mohutnějšího tvora než uprchlý kanec. Ráno při prohlídce stop bylo vše jasné a naše tušení se potvrdilo. Do horského sedla si přišel pochutnat na zralých malinách skutečný vládce těchto hor, medvěd. Méďa, míša, brunďa..., už od dětství se zpravidla toto zvíře těší naší oblibě. Promítá se v podobě různých hraček, plyšových medvídků, výšivek, obrázků a podobně do našich představ jako dobromyslný kamarád. Vlk na rozdíl od něho je odsouzen do role padoucha známého z pohádek o neposlušných kůzlátkách, beránkovi, Červené Karkulce a mnohých dalších. Postava rysa je spíše v pozadí, mimo hlavní role pohádkového světa a v představách většiny lidí se jedná o velkou krásnou kočku s tajemným nádechem, o níž se přesně neví, do kterého z uvedených světů (dobra či zla) ji zařadit. A přesto právě vlk je šelmou, která se člověku nejvíce vyhýbá a při náhodném setkání, či naprosto výjimečném střetu, zpravidla okamžitě prchá. Je to plachý 7

tvor, který má s člověkem své neblahé zkušenosti. I „méďa“ se zpravidla člověku zdaleka vyhne. A přece při nenadálém přímém setkání mohou být jeho reakce někdy nepředvídatelné. Zvláště když se jedná o „míšu“, který si zvyknul přiživovat se na odpadcích vyprodukovaných lidmi. Nejdramatičtější to může být s medvědicí, která získala dojem, že je v ohrožení její mládě. Tyto případy, častější hlavně (i když mediálně hojně nafouklé) na severoamerickém kontinentu a občas i u sousedů na Slovensku, však zatím v Jeseníkách nepřipadají v úvahu. Rys je zřejmě tolerantnější na vlivy okolního prostředí, než oba předchozí predátoři. Díky dokonalé smyslové výbavě (výjimečný sluch i zrak) jej lze potkat, nebo zahlédnout jen s velkým štěstím. Pokud se však necítí ohrožen, nebo nadměrně rušen, může ze skrytého vyvýšeného místa, své oblíbené pozorovatelny, sledovat dlouhé chvíle své okolí. A to někdy včetně klidně se chovajících lidi, aniž to kdo tuší. Že by snad na člověka ze zálohy zaútočil nehrozí, ani to nebylo nikdy prokázáno. Když se člověk ocitne blíže než je mu milé, zmizí tak, že to stěží kdo zpozoruje. Snad pro svou určitou toleranci a přizpůsobivost je i v dnešních dnech jedinou velkou šelmou, která i v Jeseníkách přirozeně žije a rozmnožuje se zde. I když právě především díky praktikám některých lidí (pytláků) je to s existencí rysa zde v posledních letech napováženou. (Nezákonný lov, který je dnes nejvíce negativním faktorem pro jeho existenci, je však často velmi těžko prokazatelný).

8

Rys ostrovid (Lynx lynx) je největší evropskou kočkovitou šelmou. Je jedinou z velkých šelem obývajících trvale horské lesy Jeseníků. Délka těla se u našich rysů nejčastěji pohybuje od 90 do 110 cm a váha od 20 do 30 kg. Na vzhledu jsou typické dlouhé nohy, krátký ocas, štětičky na konci uší a někdy více či méně zřetelné „licousy“ – prodloužená srst na stranách obličejové části hlavy. Barva může být od žlutorezavé po rezavě šedou, obvykle s výraznými skvrnami, ale mohou se vzácně objevit i jedinci takřka bez skvrn. Břišní strana je světlejší, bělavá. Rys je samotář a společnost samice vyhledává jen v období páření, zpravidla v únoru. Nejčastěji 2 – 3 mláďata sají mateřské mléko přes 2 měsíce a poměrně dlouho se zdržují s matkou. Ještě stále se udržuje pověra (popisovaná někdy i v literatuře), že rys číhá na kořist v záloze na skále či větvi. Tato šelma se však naopak ke kořisti plíží a závěrečný útok je nezřídka neúspěšný. Hlavní potravu tvoří kopytníci (srnčí) a nemalou část potravy představují i drobní obratlovci, zejména hlodavci. V západní a střední Evropě byl rys člověkem vyhuben převážně v období 18. a 19. století a života schopná populace (populaci lze charakterizovat jako souhrn jedinců posuzovaných skupin živočichů nebo rostlin v určitém prostoru) se 9

zachovala jen v Karpatech. Nyní se díky ochranářským snahám a záchranným programům opět navrací do svých původních domovských míst v přírodě, například do Alp, na Šumavu a postupně proniká i do dalších oblastí. V Jeseníkách se jeho populace obnovila přirozenou cestou ve druhé polovině minulého století pronikáním z oblasti Karpat, z nichž nejbližším výběžkem jsou Moravskoslezské Beskydy. Ale jeho početnost zde velmi kolísá a v posledních letech jsou hlášení o jeho pobytu velmi vzácná. Přičítá se to především nezákonnému lovu, přestože je rys v naší zemi zvláště chráněným druhem v kategorii silně ohrožený. Jeho ochrana spočívá nejenom v důsledné ochraně před pytláky, ale i v ochraně a zlepšování přírodního prostředí, v němž tato šelma žije a nachází potravu. Jedná se hlavně o citlivý přístup k horské přírodě jako komplexu s vyloučením nešetrných zásahů do souvisle zalesněných oblastí, zvláště těch, které jsou dosud relativně klidové. Je vhodné, když i lesní hospodaření bude nasměřováno tak, aby se zvyšoval podíl přirozené druhové skladby lesů a nezvětšoval se podíl holin a smrkových monokultur. Žádoucí je, aby se zde omezovaly i jiné rušivé civilizační prvky.

Vlk (Canis lupus) je všeobecně známá psovitá šelma. Velikostí i vzhledem se z běžných psů nejvíce podobá německému ovčákovi (lidově „vlčákovi“). Nejvíce patrné rozdíly jsou 10

ve stavbě těla, kdy záda jsou na rozdíl od tohoto psa méně spáditá, ocas je nesen zpravidla šikmo dolů. Hlava je poněkud širší a k čenichu více zašpičatělá. Obličejová část má znatelně šikmo posazené oči a trojúhelníkovité poněkud kratší uši. Kožich má šedočerný až šedorezavý odstín, na spodní části těla a vnitřní straně nohou je barva světlá. V zimním období nese hustý límec z dlouhých chlupů. Jeho váha se pohybuje ve značném rozmezí, nejčastěji mezi 30 – 50 kg a výška v kohoutku mezi 65 – 80 cm. Vlčí život je zpravidla společenský a odehrává se ve smečce, která se utváří kolem rodičovského páru. Stěžejním životním prostředím jsou v našich podmínkách rozsáhlejší horské lesy. Hlavní potravu tvoří především větší kopytníci, zejména jelení zvěř a divoká prasata. V letním období však s oblibou loví i drobné hlodavce, zajíce, ptáky a někdy i hmyz či lesní plody. Organizovaným společným lovem vlci zpravidla vybírají slabší a poraněná zvířata a tímto přírodním výběrem se v oblastech jejich pravidelného výskytu zasluhují o zdravější populaci kopytníků. Ve svých původně domovských areálech v českých zemích byli vlci vyhubeni v průběhu 18. století, pozdější zástřely na konci devatenáctého století (Šumava) a na začátku dvacátého (Beskydy) byly spíše již jen ojedinělí zatoulanci. Přibližně po roce 1970, kdy začaly být patrné snahy mezinárodní ochrany tohoto druhu, se začal postupně šířit především z oblasti východních Karpat i do dalších území. Nejprve zejména na Slovensko. V naší republice se po mnoha letech začíná vytvářet trvalá populace v oblasti Beskyd. V Jeseníkách je vlk stále vzácným zatoulancem, i když případy hlášení o spatření tvora podobajícího se vlkovi jsou v posledních letech častější, jen málokdy se ovšem podaří ověřit jejich hodnověrnost. Základní ochrana vlka spočívá hlavně ve větší lidské toleranci vůči této krásné, vzácné a inteligentní šelmě. Dále by bylo možno zopakovat to, co bylo řečeno ve vztahu k rysovi, tedy snížení nevhodných civilizačních tlaků, především v nejcennějších klidových částech hor.

11

Medvěd hnědý (Ursus arctos) Tohoto tvora není snad nutno nijak zvlášť popisovat. Není asi nikdo, kdo by ho nepoznal. Má vždy řadu obdivovatelů, ať už v ZOO, cirkusech, nebo jen na televizních obrazovkách. Svou mohutností (váha nejčastěji 120 – 350 kg a výška v kohoutku 90 – 125 cm) se stal největší evropskou šelmou. V českých zemích byl podobně jako vlk a rys vyhuben v průběhu 18. a 19. století. Také na Slovensku v první třetině minulého století byl takřka vyhuben, ale na poslední chvíli přijatá ochranářská opatření zvrátila jeho mizející tendenci a počty medvědů se zde opět začaly zvedat. Takřka po sto letech byl první medvěd zaznamenán opět v oblasti Beskyd, a to na začátku sedmdesátých let minulého století. V posledním období se zdá, že zde opět nachází trvalý domov. Do Jeseníků zavítá jen velmi 12

ojediněle. Jsou to za posledních několik desítek let jen vzácní mladí zatoulanci hledající zkušenosti a nová místa k životu. Jeden z prvních, po dlouhé řadě let, to zkusil ve druhé polovině 80-tých let, ale byl takřka uštván a po nešikovně vyjmuté uspávací střele brzy skonal v ZOO, kam byl pro jistotu umístěn. Pro „míšu“ není migrační cesta z jeho domoviny do Jeseníků zrovna snadná a tvor jeho ražení se hůře vyhne pozornosti. Lze snad doufat, že současná ochrana tohoto druhu by mu mohla zajistit lepší podmínky než zmíněnému průkopníkovi. I zde je k ochraně druhu především vhodná osvěta, aby nevznikala panika při první zmínce o výskytu tohoto tvora na novém území. Dále pak je opět nutno chránit šelmu před nenechavou pytláckou puškou. V ostatním mu postačí klid a řádný kus horského lesa a kus relativně nedotčené přírody.

Potulný hastrman - vydra Kdysi jsem četl o jednom německém zoologovi, který se po dva roky zabýval intenzivně výzkumem a sledováním pobytových známek vydry říční. Byl dobře seznámen s několika úseky vodních toků, kde pravidelně vyhodnocoval známky životních projevů této krásné a ostražité lasicovité šelmy. Nepodařilo se mu však za celou dobu pozorovat chvíli tohoto plachého tvora zblízka. Jak obtížné je zahlédnout, neřku-li sledovat, tohoto tvora vázaného na vodní prostředí, zvláště v oblasti horských toků, potvrdí jistě každý, kdo s tím měl co do činění. Za starých časů, kdy výdobytky moderní doby ‚nevyčistily’ lidem hlavy a jen sem tam někdo uměl číst a psát, míval kdejaký mlýn, třeba s malým rybníkem, svého hastrmana. Nezřídka, když šla večer mlynářka s vědrem k náhonu, aby nabrala vodu pro dobytek, zahlédla na hladině třpytící se odrazem měsíce do poloviny zanořenou hlavu s vousisky kolem nosu, jak na ni ostražitě hledí lesklýma očima. To pak nastal zpravidla poprask: „Jéžiši, hastrman ! Díval se tam na mne a kdo ví, jestli by mě nestáhl do vody, kdybych neutekla”, vyprávěla pak poutavě posluchačům (nejčastěji sousedkám a dětem). Dnes už se ale situace změnila a mnoho romantických zákoutí s rybníčky zmizelo a leckterý náhon byl zrušen, zatrubněn, nebo jinak upraven a rozložité vrby, olše a jasany, které je obvykle lemovaly a ve svých kořenech tvořily nesčetné úkryty, byly nemilosrdně vykáceny. Hastrmanovi – vydře pak zbylo málo úkrytů a míst k lovu potravy a pokud se neodstěhoval, či nezahynul od otrávené vody (nebo jiným přičiněním člověka), musel se pustit do potulek daleko rozsáhlejších než mu stačilo dříve. Nutno teď bylo obhospodařovat někdy i desítky kilometrů toků řek, říček a potoků, kde je ještě čistá voda a sem tam nějaký úkryt a kořist. A to i v místech, kde kdysi stačily tři, čtyři rybníčky a na ryby i úkryty bohaté břehy potoků, řek i náhonů. 13

Vydra říční (Lutra lutra) Lasicovitá šelma je dokonale přizpůsobena pro život ve vodním prostředí. Válcovité protáhlé tělo (dlouhé zpravidla 60 – 80 cm) je pokryté krátkou srstí s velmi hustou podsadou. Je obvykle tmavě hnědá, na břiše a hrdle světlá až šedobílá. Krátké nohy jsou mezi prsty opatřeny plovací blánou. Ocas dosahující přes polovinu délky těla je od kořene silný, ke špičce se zužuje a slouží jako výborné kormidlo. Malé okrouhlé uši a nosní otvory dokáže uzavřít tak, aby do nich nevnikala voda. Typické dlouhé vousy pod čenichem slouží jako dokonalý hmatový orgán a zvláště v prostorách, kde není vidět, usnadňují orientaci. V Jeseníkách byla vydra (stejně jako na většině území střední Evropy) v první polovině minulého století vyhubena. V dalších letech se jen vzácně na řekách v podhůří objevovali ojedinělí zatoulanci. V r. 1997 se započalo, v rámci projektu na posílení středoevropské populace, s přípravami na opětovné vysazování vyder do volné přírody v podhůří, jihovýchodně od hranic CHKO Jeseníky. Po důkladných přípravách byly vypuštěny první vydry, které byly sledovány vysílačkami. Po ověření jejich životaschopnosti je následovaly další. V dalších letech až do současnosti se sleduje a ověřuje, jak dochází k adaptaci na zdejší podmínky. Zdá se, že vydry přijaly tento staronový domov a dochází i k vyvedení mláďat. V konečném efektu by měl být tento projekt jakýmisi „nášlapnými kameny“ pro propojení trvalé populace východoevrop14

ské s příznivě se vyvíjející, ale izolovanou populací jihočeskou. Snad se budeme postupně na většině vhodných jesenických toků opět setkávat s vydřím hastrmanem. Bude to snad znamení i lepšících se poměrů kolem našich řek a potoků. Vydra říční je u nás zvláště chráněným živočichem v kategorii silně ohrožený druh.

Říčkou Moravicí putuje vydra hlouběji do nitra Jeseníků.

15

HLODAVCI Tato skupina je druhově nejpočetnějším řádem mezi savci. Někdy jsou výlučně býložraví, ale často i všežraví. Přes poměrně velkou rozmanitost lze zaznamenat některé shodné charakteristiky. Jedná se zejména o utváření chrupu, kde mají v každé čelisti po jednom páru speciálních řezáků takzvaných „hlodáků“. Ty mají sklovinu jen na přední straně a neukončený růst, tedy neustále dorůstají a hlodáním jsou pravidelně dobrušovány. Tyto hlodáky jsou mimo jiné společným znakem hlodavců. Nejznámějšími a zároveň nejpopulárnějšími našimi zástupci této skupiny jsou myš domácí a veverka obecná. Oba jsou oblíbenými pohádkovými hrdiny, ale zatím co při spatření prvního z nich se často ozývá pištění, druhý je sledován s povzdechem: „Ta je krásná“. Poměrně hodně známý, i když neblaze populární (zvláště mezi zahrádkáři) je i hryzec vodní. Je to velký hrboš (svého bratrance hraboše polního vážícího cca 20 g převyšuje váhově až 5x). Je výborně přizpůsoben životu u vody i v ní, ale dovede se bez problémů přizpůsobit životu i daleko od vody zvláště v zahradách a sadech. Boj s ním je často marný a jeho chodby mohou být i přes 100 m dlouhé. Na pohled je to vcelku milé zvíře, ale škody v zahradách po něm jsou často velmi nemilé. Mezi hlodavci, z nichž většině díky značným rozmnožovacím schopnostem vesměs vyhubení v současnosti nehrozí, je i několik zvláště chráněných druhů. V Jeseníkách jsou tyto druhy čtyři. Do kategorie silně ohrožený je zařazena myšivka horská a mezi ohrožené patří plch lesní, plch velký a veverka obecná.

Lesní skřítci – plchové Když jsme odemkli a vstoupili do lesní chaty, kde jsme hodlali přenocovat, bylo na první pohled jasné, že zde někdo “řádil”. Znát to bylo zejména v nouzových rezervách potravin, které se tu zpravidla zanechávaly. Sáček od těstovin byl prázdný a rozcupován, z rýže rovněž nezůstalo ani zrníčko. Skleničky s kořením a plechovka s čajem byly pozpřevraceny, prkénko na krájení cibule leželo na zemi spolu s hadrem na nádobí. I deky na postelích zřejmě někdo prozkoumával. Skoro všude, včetně postelí, se válely malé tmavé oválné „bobečky”. „Zdá se, že za ty týdny, co tady nikdo nebyl, tu začal hospodařit lesní skřítek”, řekl jsem. Děti se na mne pochybovačně podívaly a zaslechl jsem poznámku o rejdišti myší. „Kdepak myši, však sami možná uvidíte toho krasavce skřítka”, zasmál jsem se... Po večeři a úklidu, než jsme ulehli, jsem za pomoci dřevěného kolíku, niti a kastrůlku sestrojil nouzovou pastičku – živochytku. Jako nástraha posloužil kousek piškotu, tomu určitě neodolá. 16

V pozdní večerní hodině se z kraje postele ozvalo horečné šeptání: „Něco tu běhá, skočilo mi to na spacák a na hlavu”. „Ticho!” , zamručel někdo ospale z druhé strany. Pak, po chvíli ticha, se ozvalo to, na co jsem čekal. Tmou výrazně kovově zaznělo klepnutí kastrůlku. Rázem byli všichni vzhůru a několik světelných kuželů z baterek zazářilo směrem ke kastrůlku - pasti na stole. „Je tam, náš skřítek, teď se dobře dívejte”. Ve světle baterek jsem opatrně odklopil kastrol. Na desce stolu, oslněn světly, byl přikrčený náš skřítek. Necelých deset centimetrů dlouhé tělo oděné do šedohnědého kožíšku, přibližně stejně dlouhý chundelatý ocásek s kožíškem stejné barvy. Přes výrazné korálkovité oči se zřetelně táhl tmavý pruh. Světlejší čumáček a obličejovou část roubily poměrně velké okrouhlé uši. „Ten je krásný”, vydechlo několik dětských pus současně. Prohlídka však netrvala ani 20 vteřin, pak se náhlým světlem omámený skřítek vzpamatoval a skokem se ocitl na zemi. Potom se po rohu komína vyšplhal ke stropu, kde zmizel ve škvíře za dřevěným obložením. „Tak jste viděli našeho ‚skřítka’ plcha lesního, to se hned tak někomu nepodaří. A teď spát, ráno vám něco o něm povím.”

Čeleď plchovitých tvoří zvláštní “kastu” mezi hlodavci. V naší republice žijí čtyři druhy plchů a z nich tři lze potkat i v Jeseníkách. Jsou to plšík lískový, plch velký a plch lesní. Tito pozoruhodní tvorové žijí nenápadným způsobem s především noční aktivitou. Je tomu přizpůsoben například jejich zrak, o čemž svědčí výrazné korálkovité oči dodávající klasický vzhled jejich obličejové části. Všichni plši mistrně šplhají. Nápadný je poměrně velký, bohatě osrstěný ocásek (na rozdíl od myší a myšic). Okrouhlé poměrně velké uši nejsou rovněž takové velikosti a ne tak blanité, jako mají obvykle zástupci myšovitých hlodavců. Patří mezi takzvané pravé zimní spáče a zimu přespávají v úkrytech (v dutinách, v lesní hrabance mezi kořeny apod.). Na podzim se obvykle řádně vykrmí tak, že někdy i více než zdvojnásobí svou běžnou tělesnou váhu. Ochrana plchů, kteří nepatří mezi živočichy ohrožené přímým pronásledováním člověkem, spočívá hlavně v šetrném hospodaření v lesích a krajině. A to tak, aby nedocházelo ke zbytečné likvidaci míst vhodných pro jejich život. Jedná se například o zachovávání doupných stromů skýtajících vhodné dutiny pro úkryt a rozmnožování. Podporovat na vhodných místech růst smíšených více etážových (to jsou ty s bohatým keřovým podrostem a nízkým i vysokým patrem) lesů a remízků s bohatým keřovým podrostem a případně i s podílem ovocných stromů. Zásadní je minimalizovat používání chemikálií, které mohou ohrozit vývoj nebo i život těchto živočichů. 17

Plch lesní (Dryomys nitedula) je svou velikostí asi uprostřed mezi plchem velkým a plšíkem lískovým, s délkou těla zpravidla od 80 do 120 mm. Barva kožíšku bývá žlutohnědá až šedohnědá a na břiše přechází do bělava. Od výrazného, dobře pohyblivého ucha, se táhne přes oko černý pruh až ke kořeni čenichu, který je opatřen hmatovými vousky. Jako všichni plši dobře šplhá a skáče, přičemž výborně využívá jako kormidla svého huňatého ke špičce se rozšiřujícího ocásku, který dosahuje obvykle kolem dvou třetin délky těla. Plch lesní je takzvaným východním prvkem naší fauny. Centrum areálu jeho výskytu je především východně a severovýchodně od naší země a sem svým výskytem zasahuje nejvíce v oblasti Karpat. Jeseníky jsou podle všeho nejzápadnější hranicí jeho pravidelného výskytu. V Čechách nebyl jeho výskyt potvrzen. Pro život upřednostňuje starší smíšené lesy, kde nachází nejen dostatek potravy, ale i úkryty v dutinách stromů. Za svůj domov si rád vybere i ptačí budku, nebo osamělou lesní chatu, kde pak hospodaří podle svého. Ač hlodavec, živící se zpravidla výhonky rostlin, semeny a plody, které poskytuje les, doplňuje velmi rád svůj jídelníček lovem hmyzu a dalších bezobratlých živočichů. Nepohrdne zřejmě ojediněle ani mláďaty drobných obratlovců. Na některých místech a v určitém období může podíl živočišné potravy výrazně převažovat. Plši jsou nesmírně zvědaví, a pokud jste vtrhli do království „jejich chaty“, dokážou důkladně prozkoumat kdejakou volně ležící věc, zvláště kyne-li z toho něco na zub. Při tom si důkladně pomáhá svými hlodáky. V CHKO Jeseníky jsou na vhodných lokalitách zaznamenávány pravidelné výskyty tohoto druhu. Nejčastěji ve víceetážových lesních porostech, kde je vyšší podíl keřů a listnáčů s dutinami. V rozsáhlých smrkových monokulturách zpravidla chybí. Díky nenápadnému způsobu života v lesích často uniká pozornosti. Plch lesní patří mezi zvláště chráněné živočichy v kategorii ohrožený.

18

Plch velký (Glis glis) je největší z u nás žijících plchů s délkou těla 110 – 160 mm, váhou 180 – 200 g. Má velký huňatý ocásek, který zpravidla přesahuje dvě třetiny délky těla. Tak trochu připomíná malou veverku. Zbarvení bývá na hřbetě od rezavohnědé až do hnědošedé, ze spodu bělavé. Oko je zvýrazněno tmavým okružím na okolní srsti. Jako všichni plši výborně šplhá a skáče. Je pravidelným návštěvníkem opuštěných ptačích budek, kde přespává den. V podzimním období se někdy objevuje v ovocných sadech, kde si s oblibou pochutnává na dozrávajícím ovoci. Mimo různých plodů, výhonků a jiné rostlinné potravy, tvořící základ jeho jídelníčku, si někdy zpestří stravu i úlovkem drobného živočicha a ojediněle dovede vybrat i ptačí hnízdo. Patří mezi zvířata s nejdelším zimním spánkem. Při dlouhých zimách to může být i sedm měsíců, z čehož vznikl i jeho starý lidový název „sedmispáč“. Traduje se o něm, že je sice krásné a na pohled milé zvířátko, ale je nerudný, zlostný a kousavý tvor, kterého lze jen těžko ochočit . V Jeseníkách se vyskytuje pouze v oblastech teplotně příznivějšího předhůří, častěji tam, kde se v okolí zachovaly zbytky starých ovocných zahrad a sadů (v severovýchodní a jihozápadní části). V létě roku 2005 zaznamenal plch velký v Jeseníkách republikový výškový rekord. Byl objeven pracovníky na vrcholu Pradědu v objektu věže, kde se chtěl usídllit v kuchyňce pracovníků Českých radiokomunikací. Jak se tam dostal však zůstává záhadou. Protože okolní přírodní prostředí není typické pro jeho výskyt Plch velký je zvláště chráněným živočichem a patří mezi druhy ohrožené.

19

Plšík lískový (Muscardinus avellanarius) je drobné zvířátko o velikosti menší myšky s délkou těla 60 – 90 mm a váhou nejčastěji mezi 15 – 30 gramy. Ocásek jen o málo kratší než tělo je rovnoměrně hustě osrstěný, ne však široce huňatý, jako u některých jeho příbuzných. Zbarvení je celkově rezavě až žemlově žluté na většině těla a ze spodu výrazně světlejší. Staví si uzavřené, kulovité hnízdo o průměru 12 – 15 cm s bočním vchodem, které umísťuje nejčastěji v hustých křovinách a mlazinách. Ve svém okrsku jich může mít i několik. Jeho domovem nejsou jen lískové keře, jak by mohl napovídat jeho název, ale i jiné vhodné houštiny na pasekách a lesních okrajích, v letním období například i často maliniště. Je to především tam, kde najde dostatek potravy – oříšků, semen, výhonků, lesních plodů apod. Menší část jeho potravy tvoří i hmyz. V oblasti Jeseníků se vyskytuje ostrůvkovitě, zejména tam, kde je vytvořen bohatý keřový podrost, zarostlé paseky a husté lesní okraje. Při náhodném vyrušení v mlazině, nebo hnízdě, si nejdříve krátce zvědavě prohlíží svého rušitele a pak střelhbitě mizí v hustém podrostu. Sběratélé malin se s ním občas setkávají při náhodném nálezu jeho kulatého hnízda. Působí velmi mírným až roztomilým dojmem, ale při uchopení nenechavou rukou se i on dovede účinně bránit svými hlodáky. Na plšíka lískového se v současné době zatím vztahuje jen obecná ochrana živočichů. 20

Hryzalové – nenápadní malí tvorové, kteří o sobě dovedou dát vědět Smrákalo se a naše malá skupina se nacházela na táhlém horském úbočí porostlém vysokým lesem, s převahou buku. Před námi se objevila malá plošinka, kousek rovného místa na nekonečném svahu. Jediné vhodné místo k přenocování naší malé expedice. Ve spacáku na vrstvě suchého bukového listí se dobře usínalo. Vedle ležící kamarád si odložil boty za hlavu mezi kořenové náběhy mohutného buku tak, aby nenavlhly od ranní rosy. V noci mě z mého lehkého spánku několikrát vyrušilo šramocení v listí a tiché chroupání. V této bučině se dobře daří drobným hlodavcům, pomyslel jsem si rozespale a hned zase usnul. Do ranního svítání se rozhodl nejdříve vstát vedle ležící kamarád Jenda. V ranním chladu si chvatně obouval jednu ze svých nových kožených pohorek, na které byl patřičně hrdý, protože prý padnou jako ulité. Náhle se zarazil a zaklel: „Sakra, který hryzal!” Obruba jeho oblíbené pohorky byla zřetelně pošramocena od drobných ostrých zoubků. Když otráveně zvedl druhou, aby si ji také prohlédl a obul, mihl se listím drobný tvoreček v rudorezavém kožíšku. Bota spadla na zem a vzduchem jako blesk prolétla ruka zkušeného horala. V listí to zašustilo a Jenda zvedal ruku se zmítajícím se zvířátkem. „Tak tady je ten hryzal” a s úsměvem opatrně přechytával zvířátko za hřbetní část kožíšku tak, aby uchránil prsty před chňapající tlamičkou vyzbrojenou ostrými oranžovými hlodáky. Všichni byli rázem vzhůru a se zájmem si ho prohlíželi. Hlavička byla zepředu zaoblená, malá okrouhlá ouška byla částečně skrytá v srsti, maličké, ale živé byly korálky tmavých očí, tělíčko jako váleček dlouhé asi 9 cm, ocásek byl tenký, poměrně krátký, osrstěný, blížící se polovině délky těla. Byl to norník rudý (v minulosti se mu také někdy říkalo hraboš lesní). Přesto, že jeho název je pro mnoho lidí neznámý a zní pro ně až exoticky, je to jeden z našich nejčastějších hlodavců obývajících lesy. „Tak utíkej, určitě tu máš rozvětvenou rodinu. A příště nech moje boty na pokoji,” řekl Jenda s úsměvem a uvolnil rezavý kožíšek. Ten pak bleskově zmizel ve spleti děr u kořenů buku, kde předtím stály pohorky.

21

Norník rudý (Clehrionomys glareolus) Kdybychom udělali malou anketu mezi běžnými lidmi, je značný předpoklad, že by velmi málo z nich vědělo, o jakého tvora se jedná (někteří by si díky jeho pojmenování i tipovali na exotického tvora). Přesto je toto zvířátko jedním z našich nejběžnějších hrabošů. V minulosti ho lesníci někdy nazývali hraboš lesní. Pro hraboše typicky protáhlé zaoblené tělo je dlouhé zpravidla 90 – 120 mm s ocasem přibližně v délce poloviny těla. Okrouhlá ouška jsou však díky způsobu života v lesích přece jen o trochu větší než u většiny ostatních hrabošů. Zřetelné je jeho zbarvení, které mu dalo i název. Kožíšek je rudorezavý na hřbetě, někdy až našedlý více po bocích a se světlejší břišní stranou. V suchém bukovém listí však někdy zcela zaniká. Je to typický obyvatel našich lesů, častější v listnatých a smíšených porostech, zejména v bučinách. Objevuje se od nížin až do nejvyšších míst našich hor. Mělce pod lesní hrabankou a mezi kořeny stromů si buduje poměrně rozsáhlý systém nor, v nichž si umí tvořit i zásobárny. Potrava je poměrně pestrá, ale je především býložravý. Tvoří ji převážně různá semena, zelené části rostlin a nezřídka v zimním období také ohlodává kůru mladých stromků. Mlaďata může mít samice i čtyřikrát za rok a cyklicky vzniká přemnožení. Porosty s přemnoženými norníky pak vyhledávají dravci, sovy, šelmy, a to nejen ty drobné. A rádi zde například ryjí i divočáci, kteří dokáží zkonzumovat celé hnízdo mláďat najednou. Tento hraboš, když se přemnoží, dovede na některých místech i vážněji poškodit ohryzem kůru mladých stromků, na které si pochutnává hlavně v předjarním období, když je jiné potravy nedostatek.

22

Myšivka horská (Sicista betulina) Jak již z názvu vyplývá, je v našich podmínkách výhradně horským živočichem, obvykle v nadmořské výšce od 500 mnm až po horní stromovou hranici hor. Je to drobnější myška v žemlově žlutém kožíšku se zřetelným tmavým páskem, který se jí táhne od temene hlavy po celé délce hřbetu až k ocasu. Ocas je nápadně dlouhý, takřka jeden a půlkrát delší než tělo. To bývá zpravidla 60 – 75 mm dlouhé. Váha se pohybuje nejčastěji jen mezi 5 – 13 gramy. Aktivní je hlavně v noci. Je značně pohyblivá, výborně šplhá i skáče a při tom využívá svůj dlouhý ocásek. Vyskytuje se často v horských lesích na rašeliništích a vlhčích horských loučkách s bohatější vegetací. Pro úkryt si staví při zemi kulovité hnízdo ze stébel trávy a mechu, nebo využívá i níže umístěné dutiny. Je pravým zimním spáčem a spánek trvá zpravidla od října do května. Pro přezimování si staví zimní hnízdo, kde přespává schoulená do klubíčka, omotaná svým dlouhým ocáskem. Je všežravá a za potravu jí slouží jak lesní plody a semena a části rostlin, tak drobný hmyz. Rozmnožuje se zpravidla jen jednou za letní sezónu. Je to vzácný tvor, zvláště chráněný živočich v kategorii silně ohrožený. Přímé pronásledování člověkem jí nehrozí, protože jen spatřit tohoto tvora je zpravidla velká náhoda. Ochrana spočívá stejně jako u mnohých podobných tvorů především v ochraně prostředí, které je mu domovem. Tedy mohou ji ohrozit neuvážené úpravy a odvodňování lesních louček a pramenišť, rozsáhlé holoseče, které výrazně mění povahu celého biotopu a popřípadě to může být například i těžba rašeliny.

23

Myšice temnopásá (Apodemus agrarius) Přes určitou podobnost s výše uvedenou myšivkou horskou, díky tmavému pásu na hřbetě, jsou mezi nimi na pohled zřejmé rozdíly. Je to zejména velikost, myšice je zřetelně větší, nejčastěji mezi 90 – 110 mm. Navíc je tato myšice na rozdíl od předchozí myšivky takřka trojnásobná váhová kategorie, váží až 25 gramů. Žije společenským životem, často v rodinách či koloniích. Vyhrabává si mělké nory, v nich buduje hnízdo a zásobárny. Má ráda zejména hustší vegetaci, často na vlhčích místech, nebo při březích vod. Může se ale vyskytovat i na polích. Na rozdíl od myšivky i jiných našich myšic je méně obratná při šplhání a stejně jako její příbuzné je aktivní hlavně v noci. Hlavní část potravy tvoří především různá semena, ale i jiné části rostlin. Živočišná složka, hlavně larvy různého hmyzu, může tvořit až čtvrtinu její potravy. Za sezónu se může rozmnožovat 2x - 3x a má poměrně početné vrhy mláďat, proto se může za příznivých podmínek i lokálně přemnožovat. V ČR se vyskytuje jen při severní hranici země, především v místech, kde k nám zasahují nížiny ze sousedního Polska, zejména pak ve Slezské nížině. Protože jí pro život vyhovují vlhčí místa klimaticky příznivějších nížin, proniká do Jeseníků, zejména do částí severního podhůří ze Slezské nížiny.

24

Hrabošík podzemní (Pitymys subterraneus) je nejmenší z našich hrabošů s délkou těla 90 – 100 mm a váhou kolem 20 g. Vyskytuje se ostrůvkovitě, zejména na vlhčích místech, a to od nížin až vysoko do hor. Ačkoliv může být místy i vcelku hojný, uniká takřka zcela pozornosti. Je to díky skrytému způsobu života, jehož podstatnou část stráví v podzemní síti nor, které si vytváří. Venku se pohybuje po svých chodníčcích dobře ukrytých ve vegetaci. Podzemnímu způsobu života je přizpůsoben i tvar těla, které je jako jednolitý váleček s krátkým ocáskem o málo přesahujícím čtvrtinu délky těla. Přední čenichová část hlavy je zcela zaoblena, oči zřetelně maličké a rovněž drobné jsou i uši, takřka úplně ukryté v srsti. Šedo až hnědočerná srst se světlejším odstínem na břiše je krátká a hustá. Žije obvykle v koloniích, poměrně dobře šplhá. Je zvláštní a zároveň typický tím, že za nepříznivého počasí si umí ucpat vchody do svých rozsáhlých sítí podzemních nor. Potravně je vegetarián, který si nejlépe pochutná na zelených částech rostlin, méně často i na plodech a semenech. Bývá často označován za poměrně starou vývojovou formu a pro hojnější vyskyt nárokuje nejen místa, která jsou vlhká s bohatým podrostem bylinné vegetace a vyhovují pro způsob jeho života, ale zároveň taková, kde je zřejmě i menší konkurence jiných zdatnějších a přizpůsobivějších hlodavců.

25

Veverka obecná (Sciurus vulgaris) je všeobecně známé zvíře, které je oblíbeným námětem mnoha pohádek, obrázků a hraček. V podvědomí mnoha, zvláště městských lidí, je však tento tvor s krásně huňatým ocáskem často podstatně větší, než opravdu je. Při prvním spatření v přírodě pak mnohým připadá až nicotná. Vždyť její váha se nejčastěji pohybuje jen mezi 200 – 400 gramy, délka těla bývá 20 – 27 cm a huňatý ocas 15 – 20 cm. Lze ji zastihnout všude, kde jsou vhodné stromy a má tam dostatek úkrytů a potravy. Tedy od zahrad a parků až po horské lesy, takřka po horní hranici lesa. Její kožíšek je na břišní straně zpravidla bělavý a svrchu může být od rezavé barvy až po takřka šedočernou a nezřídka se stává, že v jednom vrhu jsou mláďata obou barev. Na úkryt si staví vlastní hnízdo z větviček, nebo používá stará hnízda větších ptáků, popřípadě využije i vhodné stromové dutiny. Její potrava může být dosti různorodá, nejčastěji rozmanitá semena stromů a keřů, v zimě pak i pupeny a letorosty a občas si zpestří jídelníček i houbami, hmyzem a dokáže vyloupit i ptačí hnízdo. I když i v minulosti byly zaznamenány určité výkyvy v početnosti, je v posledních desetiletích zaznamenáván postupný, ale trvalý úbytek veverek Proto je zařazena mezi zvláště chráněné živočichy v kategorii ohrožený. Její početnost se snad začne zvedat následně po zvýšení podílu listnáčů v lesích. 26

HMYZOŽRAVCI Jsou to vesměs poměrně velmi drobní savci (od 2 gramového rejska po jeden a čtvrt kilového ježka). Jak již název napovídá, jejich hlavní potravou je hmyz a jiní drobní bezobratlí živočichové. Hlavní období dosti přerušované aktivity spadá do soumraku a nočních hodin. Pohybují se hlavně po zemi a v podzemí. Mláďata rodí obvykle v podzemních hnízdech a ta jsou holá a slepá. K jejich nejvýznamnějším smyslům patří čich, hmat a často i sluch. Ze skupiny hmyzožravců jsou u nás nejpopulárnější a nejznámější zřejmě ježci a krtci, ti jsou dosud, zejména v Jesenickém podhůří, zastoupeni poměrně početně. Dále zde lze nalézt tři druhy rejsků. Je to rejsek obecný, rejsek malý a horský. Méně známé jsou jejich blízké příbuzné bělozubky, zastoupené častější bělozubkou šedou. Vzácností je pak v přírodě zahlédnout příbuzné rejsků vázané na vodní prostředí rejsce, ve zdejších horách žije rejsec vodní.

Nenápadní malí bojovníci - rejsci Jako malý chlapec jsem kdesi četl, že kdyby takový rejsek byl velikosti kočky, bylo by to obávané zvíře, před kterým by se musel mít na pozoru i člověk. Trochu mě to udivilo, a pak jsem na to zapomněl. O řadu let později jsem byl účasten stavby lesní oplocenky, která vedla po obvodu loučky obklopené lesem. Práce započaly vrtáním děr pro kůly. Bylo jich kolem padesáti a jejich hloubka činila cca 80 cm. Odpoledne byly díry hotovy a pokračovalo se následující den časně ráno, kdy jsme přišli osazovat sloupky. Krátce po příchodu začal kdosi skloněný u jedné z děr volat: “Tady jsou nějaké myši”. Sklonil jsem se nad úzký otvor a viděl na dně poplašeně pobíhat šedohnědé postavičky drobných tvorů s protáhlými rypáčky, kterými se na první pohled odlišovaly od myší a hrabošů. Byli to rejsci. “Já je vytáhnu,” povídá kolega a než jsem stačil zareagovat už klečíc soukal ruku do otvoru. Vzápětí s bolestným křikem vyskočil a setřásal drobného tvorečka zakouslého v prstu. Ani ne třícentimetrový osvobozený rejsek střelhbitě zmizel v porostu trávy. Dalšího již jsme opatrně vytahovali v kožené rukavici, do které se neohroženě zakusoval. Hned jsme šli prohlédnout další díry. Řada z nich se stala pastí pro drobné podzemní tvory. Nějaký hraboš, několik velkých nohatých střevlíků, a hlavně rejsci. V jedné z děr byli dokonce tři a z otvoru to lehce zapáchalo. Nebylo divu. Na dně spolu s těmito malými hmyzožravými dravci ležely zbytky dvou velkých myšic, které svými tělesnými rozměry více než trojnásobně převyšovaly drobné rejsky (váhově byly původně zřejmě více než pětinásobné). Spadly do díry k těmto malým bojovníkům, a tím jim vlastně zachránily život. Metabolismus (tělesné životní pochody) rejsků, je tak rychlý, že prakticky po více než čtyřech hodinách aktivity bez stravy, umírají hla27

dy. Až na jednoho, ke kterému „chudákovi“ zřejmě nespadl ani nějaký ten brouk, který by ho zasytil, všichni nalezení rejsci žili a byli v dobré kondici. Všude po nich zbyly na dně krovky velkých brouků, ohryzané kožíšky a další pozůstatky hrabošů a myšic, které svou tělesnou velikostí rejsky několikrát převyšovaly. Komu se kdy nějaká myš, nebo hraboš zakousl do prstu, jistě ví, že i tito tvorové dovedou za svůj život udatně bojovat, ale na tyto malinkaté udatné bojovníky nestačili. Ani jeden z hlodavců, který skončil v těchto zemních pastích společně s rejskem, svou nehodu nepřežil. Stalo se i to, že jeden malý rejsek udolal ve svém dočasném vězení dva hraboše. Tehdy jsem si opět vzpomněl na článek ze svého dětství o dravosti rejsků.

Rejsci patří k našim nejdrobnějším živočichům vázaným především na zemní a některé druhy výrazně i na vodní prostředí. Rejsci mají při běžném pohledu zřetelně protaženou přední část hlavy v oblasti čenichu do tvaru rypáčku. Na jeho špičce jsou výrazné hmatové fousky. Očka jsou drobná a uši takřka nezřetelné. Špičky jejich zubů mají červenohnědé zabarvení, na rozdíl od bělozubek, které jak už jejich název napovídá, mají zuby celé bílé. V místech, kde rejsci žijí, lze od země zaslechnout často jejich zvláštní, trochu vrzavé pískání. Rejsci ani bělozubky v zimě nespí a vzhledem k velmi rychlé látkové výměně (metabolismu) nejsou schopni přečkat delší časový úsek bez přísunu potravy. K tomu, aby tento tvor uhynul, stačí často i několik hodin. Zkonzumují zpravidla denně tolik potravy, kolik sami váží (někdy i více). Mimo níže uvedené druhy není v Jeseníkách vyloučena přítomnost i druhého z vodních rejsků, rejsce černého (Neomys anomalus), jehož výskyt není doposud dokonale zmapován. Barevně jsou si velmi podobní, rejsec černý je však o málo menší.

28

Rejsek malý (Sorex minutus) Tento bojovník je naším nejmenším savcem. Jeho váha se nejčastěji pohybuje jen mezi 2 – 5 gramy a délka těla bez ocásku, který dosahuje přibližně jeho tří čtvrtin, je 40 – 60 mm. Od myšovitých hlodavců a hrabošů se zřetelně liší kulovitou hlavičkou protaženou do tenkého rypáčku. Srst je krátká, hustá, má šedavý až tmavošedý odstín se světlejší žlutavou spodní části. Obývá nejraději lesnatá vlhčí území a vyskytuje se na většině území společně s rejskem obecným, i když je obvykle poněkud méně početnější. Častěji než ho zahlédnete, uslyšíte jeho tenký hlásek, připomínající někdy ptačí cvrkot. Pohybuje se čile v trávě i podzemních norách, které sám nehrabe. Potravou mu je drobný hmyz a malí bezobratlí živočichové, ale zvládne zřejmě v případě potřeby i drobné obratlovce. Nacpat se umí bohatýrsky a jeho denní spotřeba může být takřka až dvojnásobná, než sám váží. U nás žije na většině území od nížin až po horské oblasti. Vyhovují jim jak lesní porosty s bohatým bylinným podrostem, zpravidla vlhčího charakteru, tak hustě zarostlé louky, břehy potoků a různé ladem ponechané plochy. Nepatří sice v současnosti mezi ohrožené a zvláště chráněné živočichy. Řadí se však mezi tvory unikající běžné pozornosti, kteří jsou značně citliví na změnu prostředí a zejména, jako všechny hmyzožravce je může vážně ohrožovat neuvážené používání chemických prostředků.

29

Rejsek horský (Orec alpinus), bojovník s tmavým kožíškem je z našich rejsků největší a také nejvzácnější. Jeho výskyt je víceméně ostrůvkovitý a je to obvykle od 500 mnm výše. Nejčastěji vyhledává lesní světliny, bylinami zarostlé břehy potoků a také kamenité sutě. Velikost těla se pohybuje zpravidla mezi 60 – 80 mm. Ocas je o málo kratší než tělo a bývá zespodu bílý. Od jiných rejsků je na první pohled odlišitelný barvou, která je šedočerná až černá se světlejším břichem a bývá zřetelně robustnější. Váha se pohybuje nejčastěji mezi 7 – 14 gramy. Obvykle si v podzemí staví kulovité hnízdo, podobně jako jiní rejsci. V něm samice 1 - 2 x za sezonu rodí až 8 mláďat. Živí se hmyzem, slimáky a jinými bezobratlými živočichy. Je zařazen mezi zvláště chráněné druhy živočichů v kategorii silně ohrožený. Ochrana spočívá především v ochraně lokalit, na kterých se vyskytuje. Pokud se přes takováto místa vedou výkopy, měly by být na noc důsledně opatřeny zábranami proti pádu drobných živočichů. Rejsci speciálně, pokud se na několik málo hodin octnou bez potravy, rychle hynou.

30

Bělozubka šedá (Crocidura suaveolens) Nejvýraznějšími odlišnými znaky bělozubek od rejsků jsou štětinovité hmatové chloupky na ocásku, poněkud větší ušní boltce a zřetelně bílé špičky zubů. Na zádech má šedohnědé zbarvení, na břichu je světle šedá, bez výrazného barevného rozhraní. Váha se pohybuje obvykle mezi 3 – 6 gramy, délka těla bývá 55 – 70 mm. Ocas při kořenu výrazně zesílený, je zhruba poloviční délky těla. Bělozubka šedá je druh zřejmě původně vázaný na lesostepní společenstva, ale již dlouhodobě pravidelně obývá i lidmi vytvořená prostředí (takzvaný synantropní druh). Při doprovodu člověka nalézá vhodné prostředí pro svůj život někdy i vysoko v horách. Je ji například možno zastihnout i na horských chatách, hájenkách, či doprovodných hospodářských staveních. Zajímavostí je její vodění mláďat, kdy je vede vzájemně zakouslé do kořenů ocásků, a vytvoří tak řetěz, podobně jako se vodívaly děti v jeslích na šňůrce. Bělozubka šedá není ohroženým živočichem, i když setkání s ní je poměrně vzácné. Při výskytu v lidských sídlech se není třeba obávat nějakých škod, naopak tím, že jí za potravu slouží především hmyz a drobní bezobratlí živočichové, může zde působit užitečně. Bohužel se někdy ocitá jako úlovek v pastičkách na myši. Je to tak, že se doslova „chytí na špek”.

31

Rejsec vodní (Neomys fodiens) Způsobem života je vázán na vodní prostředí, pro které je náležitě uzpůsoben. Je dobrým plavcem a pohybuje se hbitě zejména pod vodou. V tom mu napomáhají husté lemy z tuhých chlupů - brv lemující prsty a chodidla zadních tlapek i spodní část ocasu (tyto brvy jsou u něho mnohem vyvinutější a zřetelnější, než u jeho příbuzného rejsce černého). Srst je krátká, hustá a nesmáčivá, při ponoření se pak rejsec díky množství zachycených vzduchových bublinek jeví jako stříbřité torpédo. Barva srsti je svrchu černá a zespodu šedo až žlutobílá. Špičky zubů má podobně jako rejsek červenohnědé. Z čeledi našich rejskovitých je největším zástupcem s délkou těla nejčastěji 65 – 95 mm, ocasem 55 – 75 mm a váhou 10 – 25 gramů. Žije na březích čistších vod, a to tekoucích i stojatých. Pro svůj úkryt si vyhrabává podzemní nory, které vchodem obvykle ústí do vody. Ve vodě shání i většinu své potravy. Tu tvoří především vodní hmyz , drobní bezobratlí, pulci a někdy i droboučké rybky. Není bez zajímavosti, že jeho slinné žlázy obsahují nervový jed. Pro člověka však není nebezpečný. Pro svůj skrytý způsob života je setkání s ním spíše výjimečnou záležitostí a není doposud dokonale zmapován jeho výskyt a početnost. Přesto, že nepatří zatím mezi zvláště chráněné živočichy, je zřejmé, že stejně jako u jiných živočichů vázaných na čisté vodoteče a menší vodní nádrže, zaznamenaly jeho stavy v souvislosti s odvodňováním, úpravou toků a znečišťováním vod bezpochyby velké trhliny. Proto je jisté, že zlepšování vodních poměrů v krajině i čistoty vod je zpravidla i zlepšením podmínek pro život tohoto nenápadného tvora.

32

Okřídlení permoníci – netopýři znají jistě nejlépe tajemné podzemí Jeseníků. Do jesenických hvozdů totiž už od nepaměti přicházeli lidé, kteří se více než o to, co je na povrchu, zajímali především o to, co skrývá nitro hor. Prvořadě hledali především zlato a posléze se pustili i do kutání železné rudy. Po staletí zde po jejich činnosti vznikaly i zanikaly menší i rozsáhlé sloje a řada horských úbočí dodnes ukrývá ve svém podzemí spleť tajemných chodeb. Mnoho je jich již dávno zasutých nebo zapomenutých. Říká se, že v jejich spleti se dnes vyznají jen podzemní skřítci – permoníci. Že ti v současnosti již patří jen do říše pohádek? Nevím, ale ti okřídlení rozhodně ne. Žádný geolog, či speleolog (to jsou ti, co zkoumají podzemí, především jeskyně), se v tomto tajemném bludišti neorientuje tak dokonale, jako právě okřídlení permoníci – netopýři. Jistě znají tajemné podzemí Jeseníků nejlépe. Vždyť oni díky svým zvláštním schopnostem využívají tyto prostory jako bezpečné a klidné úkryty, v nichž mnozí z nich obvykle ve stavu strnulosti přečkávají období zimních měsíců, které zde v Jeseníkách bývají někdy zvláště dlouhé. Přátelé prováděli průzkum výskytu netopýrů v jednom ze starých důlních děl. Na závěr podrobně prohlédli jednu jámu, zřejmě zasutěné někdejší ústí štoly. Nakonec konstatovali, že tudy se žádní netopýři ven ani dovnitř nedostanou. Už se šeřilo, když opouštěli to místo. Náhle jeden z opozdilců volal: „Hele, hele, vyletěl odtud netopýr“. „Á kdoví co jsi viděl, jak by se odtud dostal“, ozvalo se v odpověď. „Opravdu, vážně jsem ho viděl“, nedal se odbýt opozdilý kamarád. „A hele, další ! Vidíte ho?“ Posléze museli přiznat i ostatní, že zahlédli vyletět netopýra. V dalších večerech zde byla natažena speciální nárazová síť, určená pro odchyt netopýrů. A ač se to zdálo neuvěřitelné, v síti před zasutěným ústím štoly uvízlo několik okřídlených permoníků – netopýrů. Mnozí z nich měli svůj hedvábný kožíšek lehce umazaný od čerstvé hlíny, jak se zřejmě prodírali některou nenápadnou spárou z utajeného podzemního světa.

33

LETOUNI V naší zemi jsou letouni zastoupeni čeledí vrápencovitých a čeledí netopýrovitých. Jsou to jediní aktivně létající savci. Let jim umožňují křídla opatřená létacími blánami, které obepínají tělo od ocasu po přední končetiny, kde křídelní blána vyplňuje prostor mezi prodlouženými záprstními kůstkami 2. – 5. prstu. U nás žijící druhy se zpravidla živí hmyzem. Jsou to tvorové s převážně noční aktivitou. Pro svůj život jsou vybaveni některými zvláštními uzpůsobeními. Je to zejména způsob prostorové orientace, kterou jim umožňuje tzv. echolokace. Jde o vydávání ultrazvuk-kových signálů a vytváření prostorového obrazu na základě ozvěny (echa) z odražených ultrazvukových vln. Těmito signály jsou například schopni rozlišit v prostoru letící kořist i nepatrné velikosti (třeba komára). Přes den se ukrývají v dutinách, štěrbinách skal a budov, na půdách, nebo v podzemních prostorách. V letním období, kdy se rodí mláďata, se sdružují výhradně samice do tzv. letních kolonií, kde v závislosti na druhu netopýra a místních podmínkách může kolonie čítat desítky, někdy až tisíce jedinců. V podmínkách, kde se střídají roční období, přečkávají netopýři zimu v úkrytech, kde upadají do stavu strnulosti tzv. hybernace, při níž se životní pochody snižují na minimum a tělesná teplota klesá blízko k 0o C. Řada druhů letounů může mít rozsáhlejší teritoriální nároky a mají i značné migrační schopnosti, zvláště při vyhledávání úkrytů pro letní kolonie, zimovišť a někdy i lovišť. Zimoviště v Jeseníkách patří k nejvýznamnějším v republice. Vyskytuje se zde řada druhů letounů, patřících u nás mezi zvláště chráněné. V současnosti jsou to: vrápenec malý , netopýr černý, netopýr velkouchý, netopýr brvitý, netopýr velký, netopýr Brandtův a netopýr pestrý. Před více než dvaceti lety byl na jednom zimovišti zastižen ještě jeden chráněný druh, a to netopýr pobřežní (Myotis dasycneme). V celé naší republice se objevuje jen ojediněle. Nyní zcela nově v zimním období 2005 - 2006 byl v Jeseníkách tento nález zopakován. Podle směrnic EU vyžadují v zájmu společenství přísnou ochranu všichni netopýři. I zde jsou však vyčleněny druhy v rámci Evropy nejvíce ohrožené, a ty jsou zařazeny do programu „NATURA“. V současnosti se v závislosti na Evropské legislativě upravují i naše předpisy o ochraně přírody a pod zákonnou ochranou budou již všichni netopýři.

34

Vrápenec malý (Rhinolopus hipposideros) Vrápenci se od pravých netopýrů liší napohled především zřetelnými blanitými výrůstky ve tvaru podkovy v obličejové části hlavy. Ty umožňují modulaci a přesnější směrování echolokačních signálů, které jsou vydávány nosními partiemi, na rozdíl od hrdelních u pravých netopýrů, V oblasti Jeseníků se z vrápenců vyskytuje výhradně vrápenec malý s délkou těla kolem 42 mm a váhou 5 – 9 gramů. Uši jsou krátké, zašpičatělé a v uchu chybí ušní záklopka (ušní záklopky tzv. – tragy, fungují u netopýrů při regulaci přijímání echolokačních signálů). V úkrytech visí zpravidla jednotlivě a při hybernaci se balí do křídelních blan. Letní kolonie samic jsou nejčastěji na půdách větších objektů (zámky, kostely apod.) v počtech od 10 po několik desítek, ojediněle až přes 100 jedinců. Někdy, při náhlém poklesu teplot v letním období, mohou březí samice, nebo matky s mláďaty utvořit nahloučené střapce. Vrápenci zimují výhradně v podzemních prostorách a na vhodných lokalitách s optimálními teplotami a vlhkostí vzduchu mohou jejich počty dosahovat až několik set jedinců. Několik zimovišť ve starých důlních dílech v podzemí Jeseníků patří k nejvýznamnějším pro tento druh v celé republice. Vrápenec malý je u nás zvláště chráněným druhem v kategorii kriticky ohrožený.

35

Netopýr černý (Barbastella barbastellus) patří mezi naše menší až středně velké netopýry, délka těla cca 45 – 58 mm, váha 6 - 13 gramů. Vnějšími znaky je nezaměnitelný. Především je to černou barvou srsti s šedavými konci některých chlupů a poněkud plochým „mopsím“ čenichem. Poměrně široké uši jsou nad čelem zřetelně srostlé. Na zimovišti tvoří často shluky s počtem od několika jedinců až po stovky. Někdy jsou zvířata doslova namačkána jedno na druhé ve výklenku, nebo do štěrbin za odchlíplými skalními plotnami. Je to lesní druh vázaný úkryty i lovištěm potravy na lesní prostředí. Loví rád ve výši korun stromů. Objevuje se takřka vždy v lese, nebo jeho těsné blízkosti. Letní kolonie se nacházejí zřídka, lze je někdy objevit za odchlíplou kůrou, dřevěným obložením budov apod. Čítají obvykle od deseti do několika desítek samic. Převahu potravy tvoří dle zjištění noční motýli. Jedno ze zinovišť netopýra černého, ve starých štolách na území CHKO Jeseníky, patří k nejvýznamějším v naší republice, a je zároveň Evropsky významnou lokalitou. Bývá zde pravidelně zastiženo několik set jedinců tohoto druhu. Netopýr černý je zařazen u nás mezi zvláště chráněné druhy v kategorii silně ohrožený.

36

Netopýr velký (Myotis myotis) patří k našim největším netopýrům s délkou těla kolem 75 mm a váhou přibližně 35 gramů. V našich podmínkách jsou tito volně visící velcí netopýři s hnědavou hřbetní částí a šedobělavě zbarvenou břišní stranou obvykle nejnápadnější ze zdejších druhů. Lze je nalézt na půdách a podzemních prostorách. Výrazné uši přesahují zřetelně temeno hlavy. Ušní záklopky dosahují více než poloviny délky ucha. Loví často sběrem ze země a nízké vegetace brouky lezoucí po zemi, například střevlíky, ale i pavouky, mravence a podobně. Pro letní kolonie vyhledávají samice často staré budovy např. kostely, zámky a jiné málo navštěvované prostory. Samice zde mohou tvořit kolonie o několika desítkách až stovkách jedinců. Jakmile narozená mláďata trochu povyrostou, ponechávají je samice před odletem na lov často v úkrytech po skupinách, tvořících jakési „školky“ a při návratu matka neomylně zamíří ke svému potomkovi. Na zimovištích bývají tito netopýři nejčastěji jednotlivě visící, nebo v malých skupinách. Pro zimování vyhledávají pravidelně podzemní prostory a na vhodných místech dosahují jejich počty až stovek kusů. Na zimovištích v oblasti Jeseníků jsou častým druhem. Netopýr velký patří u nás mezi zvláště chráněné druhy v kategorii silně ohrožený.

37

Netopýr velkouchý (Myotis bechsteini) Jedná se o menší až středně velký druh. Délka těla cca 50 mm, váha kolem 12 gramů. Poznávacím znakem jsou výrazné boltce, které zřetelněji, více než u ostatních druhů, vyčnívají přes obrys hlavy. Na rozdíl od netopýrů ušatého a dlouhouchého jsou uši dále od sebe a nejsou nad čelem srostlé. Netopýr velkouchý neskládá uši při hybenaci od okraje blan. Protože zřejmě často využívá i štěrbinové úkryty, nalézá se na zimovištích jen ojediněle či jednotlivě. Podobně i letní kolonie jsou nacházeny zpravidla vzácně. Patří mezi typické lesní druhy využívající stromové dutiny a občas se dá nalézt i v ptačích budkách. Zpravidla je to v nevelkém v poču 10 – 30 samic. Rovněž potravu loví v lesním prostředí a značná část hmyzí potravy je nejspíš sbírána z listoví stromů a keřů, v jejichž korunách se za lovu nejčastěji pohybuje. Patří k našim měně často zaznamenávaným druhům a v rozsáhlejších bezlesích oblastech zastižen obvykle nebývá. V regionu Jeseníků a přilehlých oblastech jsou na zimovištích ve starých štolách nalézáni pravidelně, ale jen jednotliví jedinci. Významné letní kolonie zde nejsou dosud známé. Netopýr velkouchý patří u nás mezi zvláště chráněné druhy v kategorii silně ohrožený.

38

Netopýr Brandtův (Myotis brandtii) patří mezi naše malé netopýry. Délku těla má obvykle kolem 35 mm a váhu kolem 8 gramů. Kožíšek na hřbetě je hnědavý, někdy až do béžova, břišní strana je světlejší. Jeho letní kolonie bývají nalézány poměrně vzácně. Jako malý štěrbinový druh je ve svých úkrytech nenápadný. Mohou to být i štěrbiny za venkovním obložením lidských staveb, osidluje také stromové dutiny a někdy i budky. Patří zpravidla k méně běžným netopýrům, ale jeho rozšíření se stále zkoumá a mapuje, protože donedávna (přibližně v sedmdesátých letech minulého století) byl brán jako jeden druh společně se svým dvojníkem netopýrem vousatým, který je zřejmě častějším druhem. Životem je vázán především na lesní prostředí a jeho loviště jsou často lesní okraje a paseky. Loví především drobný hmyz poletující večer a v noci ve výše uvedených prostorách. Za zimoviště mu slouží podzemní prostory, především jeskyně a štoly. V Jeseníkách bývá v zimním období pravidelně zaznamenáván ve štolách. Zejména podzemí na Javorovém vrchu patří k místům, kde se objevuje i v hojnějším počtu, i když zimující jedinci v našich podmínkách zřejmě nikde nedosahují množství několika set kusů, jako některé jiné druhy. Netopýr Brandtův je u nás zařazen mezi zvláště chráněné druhy v kategorii ohrožený.

39

Netopýr brvitý (Myotis emarginatus) patří mezi naše středně velké netopýry, délka těla je cca 50 mm, váha kolem 10 gramů. Jedním z důležitých poznávacích znaků je tvar ucha, kde bývá pravoúhlý zářez viditelný při pohledu z vnější strany na horní třetině ucha. Srst na hřbetě bývá lehce vlnitá, s hnědavě načervenalým nádechem, na břiše světlejší. Po západu slunce loví nejčastěji při okrajích porostů nejčastěji mimo rozsáhlejší lesní prostory a také nad stojatými vodami. Kkořist dovede sbírat i s plochy listů a hlavní podíl v ní tvoří létající noční hmyz jako můry, píďalky, chrostíci apod. Letní kolonie, které tvoří samice v jsou v našich podmínkách většinou nepočetné a to v počtu několika desítek kusů. Za úkryt vyhledávají zpravidla sevřenější místa mezi trámy v rozlehlejších půdních prostorách. Při náhlém ochlazení se někedy uchýlí i do štěrbiny. V oblastech přilehlých k regionu Jeseníků je několik významných letních kolonií. Jedno z hlavních jesenických zimovišť ve starém důlním díle v přírodní rezervaci zvané Franz-Franz, patří mezi nejvýznamnější v ČR, mimo jiné i pro tento druh. Netopýr brvitý patří u nás mezi zvláště chráněné druhy v kategorii ohrožený.

40

Netopýr pestrý Středně velký netopýr, který patří mezi nejkrásnější, především díky svému zbarvení. Na zádech má stříbřitý melír na tmavohnědém podkladu, ten směrem k oblasti uší přechází do rezava, břišní strana je šedobílá a hrdlo světle bílé. Létací blány a uši jsou černohnědé. Ušní záklopky – tragy, jsou krátké měsíčkovité. Je to typický štěrbinový druh, který se v poslední době přizpůsobuje z původních úkrytů, zřejmě skalních štěrbin, na spáry lidských staveb. Mimo jiné i spáry mezi panely. V podzemí tento druh nezimuje. Jeho váha se pohybuje mezi 12 a 16 gramy, délka těla je nejčastěji kolem 55 mm. Vyskytuje se ostrůvkovitě a patří u nás mezi nehojné druhy. V regionu Jeseníků bývá však v posledních deseti letech poměrně často nalézán v zimním období v prostředí lidských sídel (nálezy : Jeseník, Vrbno pod Pradědem, Bruntál, Kouty nad Desnou). Je zvláště chráněným druhem živočicha v kategorii ohrožený. Ochrana: Při nálezu živého a vitálního jedince je obvykle nejlepší dát mu možnost večer odlétnout. Jinak kontaktovat pracovníky Správy CHKOJ, či jiné odborníky v okolí místa nálezu. Někteří jedinci mohou být dehydrovaní a vysílení, pokud se dostanou do míst, kde se pravidelně topí. Při opravách spár, především panelů, by měl předcházet průzkum, zda zde nejsou ukryti netopýři. Je nutno nechat jim možnost úniku před úplným uzavřením prostoru.

41

OCHRANA SAVCŮ Ochrana savců se u nás promítá v několika rovinách. V povědomí veřejnosti obvykle nejčastěji figuruje takzvaná druhová ochrana. Zde jsou vybrány druhy zvláště chráněné, které požívají speciální zákonné ochrany. Jsou rozděleny do tří skupin: kriticky ohrožený, silně ohrožený a ohrožený druh. (V současné době se připravuje změna, podle níž budou v souladu s evropskými směrnicemi mezi zvláště chráněné druhy u nás zařazeni další živočichové, kteří patří mezi tzv. Evropsky významné druhy, jsou mezi nimi i některé druhy v Jeseníkách žijících savců, zejména netopýři. Není vyloučeno, že v době, kdy přijde tato publikace na svět, bude změna již v platnosti.) Dalším významným ochranným prvkem je takzvaná územní ochrana. Jedná se nejčastěji o zvláště chráněná území, jejichž ochrana je vyhlašována pro ochranu celého cenného komplexu ekosystémů a jejich hlavním cílem je chránit všechny přírodní složky. Příkladem takového území je například národní přírodní rezervace Praděd, která je místem výskytu mnoha vzácných společenstev druhů rostlin a živočichů, samozřejmě i savců. Jsou i taková chráněná území, jejichž hlavním cílem je především ochrana určitého druhu (nebo skupiny druhů) ať už živočichů, nebo rostlin, které se zde vyskytují. Významným chráněným územím, jehož hlavním cílem je ochrana savců, konkrétně netopýrů, je v Jeseníkách kupříkladu přírodní rezervace Franz-Franz. Dále je třeba uvést, že v souladu s evropskými normami začala být v nedávné době i u nás budována síť přírodně cenných prvků zvaná NATURA 2000. V souvislosti s tím byl vytvořen národní seznam evropsky významných lokalit. Ten má za úkol chránit evropsky významné lokality nejreprezentativnějšího výskytu vybraných ohrožených druhů živočichů, rostlin i vzácných ekosystémů. Ve vztahu k savcům, speciálně k netopýrům, jsou v CHKO Jeseníky takovéto evropsky významné lokality tři. Jedná se o dvě rozsáhlá zimoviště a jednu letní kolonii. V naší zemi se vyjmenované způsoby ochrany odvíjí především od základní legislativní normy speciálního zákona č. 114/92 Sb. o ochraně přírody a krajiny, na nějž navazují další související předpisy a úpravy.

42

ŠELMY

1)

Rys ostrovid se svými mláďaty.

3)

Vlk dokáže být ve svém přirozeném prostředí naprosto nenápadný.

Vydra říční 2) se po letech opět nachází v Jeseníkách.

4)

43

Neklamná známka pobytu vydry říční, která zde hodovala na svém úlovku.

HLODAVCI

5)

Plch lesní.

6)

Plch velký, který zřejmě dosáhl výškového rekordu.

7)

Plch velký.

8)

Plšík lískový ve svém přirozeném biotopu.

44

9)

Myšivka horská, vzácný obyvatel horských rašelinišť.

10)

Hryzec vodní, nevítaný návštěvník zahrad.

HMYZOŽRAVCI

11)

Bělozubka šedá, nenápadný průvodce člověka.

12)

45

Rejsek horský, vzácný obyvatel horských louček a travnatých světlin.

LETOUNI

13)

Vrápenec malý. Zimní kolonie.

14)

Vrápenec malý. Portrét.

15)

Netopýr brvitý na zimovišti.

16)

Netopýr velký. Letní kolonie.

46

17)

Netopýr velký. Zimující netopýr velký patří k nejnápadnějším netopýrům.

18)

Netopýr velký, netopýr velkouchý a vrápenec malý. Tři evropsky významné druhy pohromadě.

19)

Netopýr Brandtův. Zimující v podzemní lokalitě.

20)

Netopýr velkouchý.

47

21)

Netopýr pestrý v zimním období nalezený při rekonstrukci stavby.

23)

Netopýr černý. Portrét.

22) Netopýr pobřežní je v Jeseníkách ojedinělou vzácností.

24)

48

Netopýr černý. Zimní kolonie.

Závěrem Jak je jistě každému moudrému a vnímavému člověku jasné, tyto výše zmíněné ochranné prvky jsou jen jakýmisi baštami, které by se bez přiměřené ochrany i zcela běžné okolní přírody, která nás provází obvyklým všedním dnem, zhroutily. Jsou totiž závislé na fungujícím mechanismu přírody, která zde zatím je a nás všechny obklopuje. Proto je vhodné připomenout, že nás všech se dotýká i obecná ochrana živočichů a rostlin zakotvená v našich zákonných předpisech o ochraně přírody. Jak však jistě mnozí postřehli, zákonné předpisy na ochranu přírody mnohdy nestačí. Bude proto stále více záležet na přístupu, vnímání a chování nás všech.

49

Chránění, vzácní a málo známí savci Chráněné krajinné oblasti Jeseníky Autor textu Dušan Duhonský Autor ilustrací Petra Malovaná Grafická úprava Drahomír Malovaný Autoři fotografií : Miloš Anděr č. 8, 9, 12 Vlastislav Káňa 5, 7, 8, přední obálka foto v kroužku Miroslav Jóža č. 13, 16, 22 Dan Horáček č. 14, 15, 18, 20, 23 Petr Szymonik č. 1, 2 Antonín Lyko č. 11 Jakub Duhonský č. 21 Archiv správy CHKO Jeseníky č. 6 Dušan Duhonský č. 3, 4, 10, 17, 19, 24, přední a zadní strana obálky Autorům za jejich fotografie děkujeme. Vydala Správa Chráněné krajinné oblasti Jeseníky ve spolupráci se Základní uměleckou školou s.r.o. Krnov v nákladu 1000 kusů. Tisk: RETIS s.r.o. V Krnově 2006

Poděkování pivovaru Holba, za jehož přispění mohla být tato publikace vydána.

„Někteří savci potřebují k životu nemnoho, například jen vykotlaný pařez a jeho okolí, jiní alespoň část travnaté louky, další kus lesa. Mnozí pak jsou již závislí i na životě jiných savců, kteří zase potřebují jiné a jiné prostory a podmínky k životu. Zamysleli jste se někdy, na čem všem je dnes závislý savec člověk?“