Dětský svět na Rožnovsku. (Bakalářská diplomová práce)

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie

Dětský svět na Rožnovsku (Bakalářská diplomová práce)

Duben 2006

Autor práce: Eva Románková

Vedoucí práce: PhDr. Martina Pavlicová,CSc.

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím pouze uvedených pramenů a literatury.

Brno, duben 2006 Románková

Eva

Děkuji PhDr. Martině Pavlicové, CSc. za neocenitelnou pomoc a rady, jimiž provázela tuto práci, a také všem učitelům, kteří mě po dobu mého studia odborně připravovali.

Dále děkuji PhDr. Janě Pospíšilové za podnětné rady a kolektivu pracovníků Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm pod vedením Mgr. Daniela Drápaly, PhD. za vstřícnou spolupráci.

1

OBSAH

OBSAH .............................................................................................................................1 ÚVOD...............................................................................................................................2 1. CHARAKTERISTIKA OBLASTI ROŽNOVSKA ..................................................................4 2. ZHODNOCENÍ LITERATURY A PRAMENŮ, METODY A TECHNIKY VÝZKUMU ..................8 3. FAKTORY PŮSOBÍCÍ NA SOCIÁLNÍ ŽIVOT DĚTÍ NA ROŽNOVSKU .................................11 4. DÍTĚ V ÚZKÉM KRUHU RODINY ..................................................................................13 4.1 Chování rodičů k dětem - tvrdá ruka, ale láskyplná...........................................14 4.2 Chování dětí k rodičům - úcta a poslušnost.......................................................17 4.3 Prarodiče – útěcha a zázemí .............................................................................19 4.4 Ostatní příbuzenstvo – vítaná změna ................................................................21 4.5 Kmotři – podpora a pochopení .........................................................................21 4.6 Děti v rodině jako sourozenci a jako potomci ...................................................23 4.7 Práce a povinnosti dětí .....................................................................................25 5. ŽIVOT DÍTĚTE VE ŠKOLE A V DĚTSKÉM KOLEKTIVU ..................................................30 5.1 Sdružování dětí, zábavy a hry ...........................................................................30 5.2 Děti ve škole ....................................................................................................34 6. DÍTĚ V OBCI...............................................................................................................41 6.1 Návštěvy, svátky a slavnosti.............................................................................41 6.2 Společný čas dětí a rodičů ................................................................................43 6.3 Děti ve vztahu k ostatním členům obce.............................................................43 ZÁVĚR ...........................................................................................................................47 SEZNAM INFORMÁTORŮ ................................................................................................50 SOUPIS PŘÍLOH ..............................................................................................................52 SOUPIS LITERATURY A PRAMENŮ ..................................................................................54 A. Literatura...........................................................................................................54 B. Prameny ............................................................................................................56 C. Internetové zdroje ..............................................................................................56 PŘÍLOHY

2

ÚVOD O životě dětí na Valašsku v 19. století a na přelomu 20. století se můžeme dočíst už

pouze z literatury, a to většinou beletristické, zatímco svědkové období první poloviny 20.

století ještě žijí. Když se jich zeptáme, jak se tehdejší život lišil od života současného,

dostane se nám nekompromisní odpovědi dlouze popisující, k jakým změnám došlo v průběhu generací. Na základě výpovědí mnoha pamětníků, kteří prožili svoje dětství v době první republiky a II. světové války, je možno zrekonstruovat obraz tohoto období, jak jej vnímalo dítě. Je však třeba vzít do úvahy, že toto svědectví je ovlivněno zkušenostmi

získanými za celý dlouhý lidský život. Není to pohled dítěte samotného, skrze který se

díváme do minulosti, ale pohled starého člověka, který již prošel všemi etapami života a do dětství se často ohlíží s pocitem nostalgie a romantizujících vzpomínek. Je tedy nezbytné sledovat problematiku dětství s tímto vědomím.

Cílem mé práce je ukázat obraz dětského života v Rožnově pod Radhoštěm a

nejbližším okolí v období zhruba mezi lety 1920-1950 s ohledem na podmínky, ve kterých děti vyrůstaly - na ekonomické a sociální zázemí rodiny. Rožnov pod Radhoštěm ležící

v údolí řeky Bečvy při úpatí hory Radhošť byl v tomto období městem s rozvinutým lázeňstvím a bohatým kulturním životem, přesto se však na něj nemůžeme dívat jako na čistě městské prostředí. Centrální zástavba se rozprostírala na nepříliš velké ploše a

pokračovala všemi směry vzhůru do beskydských svahů. Na pasekách a samotách v okrajových částech města byl život zcela odlišný od centra města. Nacházely se zde

hospodářské usedlosti, kde hlavní obživou obyvatel bylo zemědělství, zatímco v centru převažoval obchod, živnosti, řemesla a služby. Život místních obyvatel se odvíjel od

tohoto dělení. Zastoupeny zde byly sociální skupiny od nejnižších vrstev chudého rolnického obyvatelstva přes dělníky, drobnější a větší sedláky a řemeslníky (nejvíce bylo

zastoupeno tkalcovství, krejčovství, obuvnictví, stolařství, řeznictví a pekařství) až po

bohaté měšťany, kteří v roce 1910 vlastnili dohromady 33 různých obchodů a 16 hostinců.1

Pokud bychom v první polovině 20. století nahlédli do rožnovské školy, našli bychom odraz tohoto společenského dělení i zde.

Jak děti v tomto období vnímaly chování svého okolí vůči sobě a jak se naopak děti

chovaly ke svému okolí? Co považují starší respondenti za důležité a co se ze vzpomínek

v průběhu dlouhého lidského života vytratilo? Při hledání odpovědí na tyto otázky jsem se Nekuda, V., ed.: Okres Vsetín. Rožnovsko – Valašskomeziříčsko – Vsetínsko. Vlastivěda moravská, svazek 68. Valašské Meziříčí - Brno 2002, s. 831. 1

3 nezaměřila pouze na vybranou konkrétní oblast dětského života, nýbrž na celkové sociální

postavení dítěte v rodině a ve společnosti z pohledu každodenního života. Cílem této práce je především co nejvěrněji zachytit, jak vypadal život dětí na Rožnovsku ve vytyčeném období, s ohledem na prameny a literaturu z konce 19. století, které tuto dobu předcházejí.

4

1. CHARAKTERISTIKA OBLASTI ROŽNOVSKA Město Rožnov pod Radhoštěm (dále jen Rožnov) se rozkládá na východě Moravy

v údolí řeky Bečvy zvané Dolní nebo také Rožnovská v nadmořské výšce 378 m a

obklopují jej hory a údolí Moravskoslezských Beskyd s Čertovým mlýnem (1205 m), Radhoštěm (1129 m) a Tanečnicí (1084 m) jako s nejvyššími vrcholy v okolí. Rožnovská

Bečva protéká městem od východu k západu a vlévají se do ní 4 potoky: Hážovický,

Hradiský, Vermířovský a Kaní. Obklopuje ji široké údolí zvané Rožnovská brázda. V

roce 1900 zaujímal katastr města rozlohu 2 745 ha, dnes je to 3 878 ha. Oproti 3 011 obyvatelům (1900) stoupl jejich počet za poslední století na 17 889 (2001). Obce v okolí

Rožnova jsou poměrně velké a počet obyvatel každé z nich již na počátku 19. století přesahoval 1 000.

Poloha města v oblasti Vnějších Západních Karpat určuje přírodní poměry lokality

a následně její kulturní vývoj, jenž byl poznamenán zvláště tzv. valašskou kolonizací. Ta na Moravské Valašsko přišla na přelomu 15. a 16. století a přinesla s sebou extenzivní

salašnické hospodaření 2 . První zmínky o Rožnově pocházejí z roku 1267 ze závěti

biskupa Bruna ze Schauenburku, z nových výzkumů však vyplývá, že se pravděpodobně

nejednalo o Rožnov pod Radhoštěm. Jisté je, že v roce 1310 už na kopci Hradisko nad

současným Rožnovem stál hrad. Ověřená zpráva o městečku Rožnově je až z roku 1411. V první polovině 14. století za správy pánů z Kravař vznikly lesní lánové vsi kolem

Hážovického potoka: Vigantice, Tylovice a Hážovice, které zůstaly až do roku 1980 samostatnými obcemi (v letech 1960-1980 byly Tylovice a Hážovice sloučené pod názvem Rysová). Nyní jsou Tylovice a Hážovice součástí Rožnova. Na rozdíl od těchto

tří obcí Rožnov neměl rozsáhlejší pravidelnou plužinu a v důsledku toho v 16. a 17. století rožnovští měšťané zakládali v okolí města paseky (např. na území dnešní Dolní

Bečvy). Až do 18. století lidé z říčních údolí postupně rozšiřovali svá sídla směrem do hor a budovali sezónní nebo stálá hospodářství.

Na rožnovském panství se vystřídalo mnoho rodů jako např. pánové z Cimburka,

z Kunštátu, Šellenberka, Pernštýna či pánové ze Žerotína, hrabata Kinská a další.

Převratným obdobím v historii místních obyvatel byla třicetiletá válka (1618–1648). Valašsko se stalo vyhledávanou destinací nekatolíků prchajících před perzekucí a během 2

Štika, J.: Etnografický region Moravské Valašsko. Jeho vznik a vývoj. Ostrava 1973, s. 20-21.

5 války došlo celkem třikrát ze strany evangelických „Valachů“ k povstání proti Habsburkům. Po třicetileté válce se z pasek začalo stávat souvislejší osídlení a na

rožnovském panství vznikaly nové vsi. Mimo válku se rožnovské obyvatelstvo muselo od 16. století vypořádávat s nájezdy Turků a Tatarů, v 17. století území ohrožovali uherští povstalci. Na ochranu před nepřátelskými bandami překračujícími hranici s Uhrami byla

vytvořena instituce portášů, kteří později fungovali také jako finanční stráž a zabraňovali pašování tabáku a soli z Uher. Portášský sbor byl rozpuštěn v roce 1829.

První osadníci, kteří přišli během středověké kolonizace, se živili převážně

zemědělstvím. Jelikož kamenitý horský terén s málo úrodnou půdou nedovoluje

intenzivní obdělávání půdy, prvořadým zdrojem obživy se stal chov dobytka. Celá oblast

Valašska byla poznamenána střetem dvou kultur – moravské (tedy české) a tzv. karpatské. Obě dvě ovlivnily vývoj regionu. Rolnická tradice moravského etnika se projevila

především v níže položených západních částech regionu, zatímco pro horské oblasti východu bylo výhodnější osvojit si salašnický způsob hospodaření. Zemědělství bylo spolu s řemesly hlavním zdrojem obživy téměř až do poloviny 20. století, kdy je z popředí vytlačil rozvoj průmyslu.

Společenský a kulturní rozkvět Rožnova je úzce spojen s počátky lázeňství. První

pacienty začal do Rožnova posílat brněnský krajský fyzik František Kročák. Jako léčebné metody se osvědčily výborné horské klima a pití ohřívané žinčice. V roce 1820 Vilém

Josef Drobník, ředitel rožnovského panství, učinil první kroky k opravdovému rozvoji rožnovských žinčičných lázní. Nechal opravit a vyčistit náměstí, vytvořit městský park a

zasloužil se o širokou propagaci lázní. Do 50. let 19. století Rožnov ještě stále neměl

dostatečné zázemí, aby byl připraven přijímat stále rostoucí množství lázeňských hostů. Největší rozkvět rožnovským lázním přineslo zavedení účinnějších a modernějších léčebných technik po roce 1893, kterými byly terénní léčba a vodoléčba. Útlum lázeňství

způsobila I. světová válka, po jejímž skončení Rožnovu hrozilo, že se stane pouhým výletním a turistickým místem. Krize však byla překonána a období první republiky

lázním Rožnov opět přineslo prosperitu. Během II. světové války byl vypracován projekt na velký rozvoj lázní, ovšem nové městské zastupitelstvo zvolené v roce 1946 neprojevilo

žádný zájem o pokračování perspektivní lázeňské tradice a roku 1950 byly rožnovské lázně definitivně zrušeny.3

3

Hambálková, L.: Rožnov lázeňský. Rožnov pod Radhoštěm 2005.

6 Tento kulturní zvrat měl sice vliv na další společenský a hospodářský vývoj

oblasti, Rožnov a okolí však nadále zůstal vyhledávaným centrem cestovního ruchu. Velkou zásluhu na tom mělo otevření Valašského muzea v přírodě v roce 1925. Rožnov tak vedle lázní získal další a trvalejší lákadlo pro turisty a výletníky z celé země i ze

zahraničí. Vznik muzea také velmi podpořil rozvoj bádání o valašské lidové architektuře a valašské tradiční kultuře vůbec. Muzeum bylo slavnostně otevřeno při příležitosti prvního

tzv. „Valašského roku“ – národopisné slavnosti, která se s různou pravidelností udržela až

dodnes, kdy ji příznivci muzea znají jako „Rožnovské slavnosti“. „Valašský rok“ pokaždé přilákal velké množství návštěvníků a tím podpořil Rožnov nejen kulturně, ale také ekonomicky. Zejména díky Valašskému muzeu je Rožnov dodnes jedním z nejvyhledávanějších turistických center Beskyd.

Rožnov má rovněž svou průmyslovou historii. V roce 1664 byla založena papírna

a mezi lety 1712-1949 zde fungoval také pivovar. Nejrozšířenějším řemeslem na Rožnovsku bylo plátenictví a tkalcovství. Svědčí o tom skutečnost, že po roce 1850 byla

v Rožnově dvě bělidla a úpravna plátna. Roku 1889 byla založena Brillova mechanická

továrna na pletené a stávkové zboží a v roce 1902 zahájila provoz pobočka

valašskomeziříčské textilní továrny Monti. Byla zde také Kantorkova koželužna a po roce 1945 se do Rožnova přestěhovala továrna na výrobu jemných punčoch Elite Varnsdorf. Pletárenské podniky byly roku 1945 sloučeny v Moravskoslezské pletárny dnes nesoucí

název Loana Rožnov. Roku 1949 vznikl průmyslový podnik Tesla zaměřený na vakuovou elektrotechniku, později celorepublikově proslulý výrobou černobílých a barevných obrazovek. Obyvatelstvo tedy již nemělo naléhavou potřebu získávat si obživu na málo

úrodných polích, a tak se v 50. letech 20. století pracovní síly ve velké míře přesunuly do sféry průmyslu a výroby. Další obrovské možnosti pro místní obyvatelstvo skýtala Ostrava, kam mnoho lidí odešlo za prací.

Rolnický a pastevecký způsob života byl v posledních dvou staletích konfrontován

s moderní lázeňskou a průmyslovou érou. Na jednu stranu region s tradičními hodnotami

prokazoval obrovskou přizpůsobivost a otevřenost vůči světu a ekonomickému a

kulturnímu vývoji. Přes všechen pokrok se však našlo mnoho badatelů, kteří viděli

bohatství tradiční kultury rožnovského regionu a Valašska celkově a zasloužili se o jeho

zachování. Nejdříve se jejich pozornost obracela v rámci celonárodního národopisného hnutí k lidové slovesnosti a folkloru vůbec. Písně zde sbírali v 19. století F. Bartoš a F. Sušil, ve 20. století A. Kubeša a J. N. Polášek. V oblasti slovesnosti se zájem sběratelů

7 upíral k pohádkám, písním, příslovím a pořekadlům. Velkou sbírku pohádek máme z 19. století od B. M. Kuldy, dále zde sbírali J. L. O. Kramoliš a F. Bayer, pohádkami a

pověstmi na Valašsku se ve druhé polovině 20. století zabýval také O. Sirovátka a M. Kulišťák. Výzkumy spojené s Valašským muzeem namířily pozornost badatelů

k valašskému roubenému domu. Ten studoval už na přelomu 19. a 20. století D. Jurkovič, ale zejména J. Langer a J. Vařeka ve druhé polovině 20. století, o rožnovské roubené

architektuře píše i V. Kovářů. Téma valašského salašnictví, původ Valachů a valašskou kolonizaci široce rozpracoval v 60. a 70. letech 20. století J. Štika. Další oblasti výzkumu

pokrývají řemesla, živnosti a zvykosloví. Lidovou kulturou na Valašsku v mnoha jejích aspektech se zabýval M. Václavek4. Na lidový oděv na Rožnovsku byl kladen větší důraz

až v souvislosti s prvním „Valašským rokem“, kdy se ve velkém šily kroje na velkolepou oslavu. Od 60. let 20. století se jím zabývala např. E. Urbachová, A. Jeřábková a další.

Mezi významné výzkumné úkoly, které jsou ve Valašském muzeu realizovány v současnosti, patří rožnovská bílá výšivka, zuberské metlářství jako doklad přežívající

podomácké výroby, tradice řemeslné a domácké výroby na Valašsku a Těšínsku,

problematika starých krajových odrůd zemědělských plodin na Valašsku a raná genealogie Valašska5.

Václavek, M.: Moravské Valašsko. Vsetín 1894. Valašské muzeum v přírodě. Etnografický útvar Valašského muzea v přírodě [online]. 12.4.2006 [cit. 2006-04-23]. Dostupné z: . 4

5

8

2. ZHODNOCENÍ LITERATURY A PRAMENŮ, METODY A TECHNIKY VÝZKUMU Zpracování problematiky sociálního života dětí na Rožnovsku v první polovině 20.

století není možno založit na literárních zdrojích, jelikož je jich velice poskrovnu. Co se týká širších souvislostí, první ucelený obraz o životě dětí na Moravě na konci 19. století poskytuje František Bartoš v knize Naše děti (1888). Sleduje děti od narození v jejich

hrách a zábavě. Klade při tom důraz na pověry a magické praktiky spojené s narozením a výchovou a také na folklor pro děti stejně jako vlastní folklor dětí. Jeho dílo obsahuje vysoce hodnotnou výpověď o těchto jevech, neříká nám ale mnoho o životě dětí v širším

kontextu rodiny a každodenního života. Do knihy Naše děti přispěl svými sběry mimo

jiné také Matouš Václavek, jak zmiňuje v předmluvě ke své knize Děti na Moravském

Valašsku (1902). Jeho sběratelská činnost sahá do 80. let 19. století a kniha poskytuje

nejucelenější soubor dětských her a slovesného folkloru z tohoto období na Valašsku. Ostatní dostupná literatura o dětech je převážně regionálního charakteru a nevztahuje se ke zkoumané lokalitě, jsou to např. časopisecké stati k problematice dětství, které se již od 19. století objevují pravidelně v časopise Český lid.

Rodinnému životu na Valašsku je věnován prostor v regionálním tisku – v Našem

Valašsku, Dolině Urgatině a Záhorské kronice. I zde se autoři věnují především

zvykosloví a folkloru, ale nalézáme také vzpomínková vyprávění místních obyvatel na život v rodině, mezi sousedy a ve škole. Významným pramenem poznání rodinných

poměrů na Rožnovsku je beletrie místních autorů, obzvláště pak Čeňka Kramoliše. Od něj

se dozvídáme jak o historii města a jeho obyvatel6, tak přímo o životě rožnovské rodiny 7

v 19. století. Od začátku 20. století se ovšem mnohé změnilo, zvláště v důsledku dvou světových válek a jejich globálního dopadu na pokrok v technologii, ekonomice a

zdravotnictví, který měl za následek razantní změny životního stylu a systému hodnot. Ve

vytyčeném období po I. světové válce zhruba do 50. let 20. století poskytuje představu o rodinných poměrech zvláště kronika Aloise Bělunka Doplňky o životě rožnovských

Valachů 1850 - 19508. Dozvídáme se zde obecné informace o porodnosti a úmrtnosti, nemanželských dětech a sirotcích, o škole, práci a službě, o životě v rodině, zábavách dětí

a o svátcích a slavnostech, kterých se také děti účastnily. Když však porovnáme Kramoliš, Č.: Ročenka města Rožnova. Rožnov pod Radhoštěm 1931. Týž: Moravská babička. Rožnov pod Radhoštěm 2004, 2. vydání. Mládí v horách a stráních. Brno 1938. 8 Uloženo ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. 6

7

9 Bělunkovu kroniku s informacemi získanými v terénu, zjistíme, že obsah kroniky odpovídá spíš poměrům druhé poloviny 19. století než době válečné a meziválečné.

Jediným východiskem, jak získat dostatečné množství aktuálního materiálu, byl

tedy terénní výzkum. Zvolila jsem dva způsoby sběru informací – řízený rozhovor a formu dotazníku. Ukázalo se, že je výhodné použít oba způsoby najednou, jelikož každý zvlášť by nepřinesl úplné a dostatečné informace.

Nejprve jsem vypracovala dotazník, od kterého se odvíjely obě výzkumné

techniky. Při přípravě výzkumu jsem se držela osvědčeného členění, které zavedl již

František Bartoš9 a otázky jsem rozdělila do tří okruhů: život dítěte v rodině, život dítěte

ve škole a v dětském kolektivu a život dítěte v obci. Největší část zaujímal život dítěte v rodině, na který jsem se také dále nejvíce soustředila. Dotazník byl vcelku rozsáhlý s velkým počtem otázek, což má své opodstatnění. Když jsem jej začínala tvořit, měla jsem k dispozici pouze informace získané z výše uvedené literatury a pramenů. Vzhledem

ke změnám, jež přinesly světové války, bylo tedy velmi těžké posoudit, které oblasti vytyčených otázek jsou stále relevantní a které již ztratily hodnotu. Odpověď přišla hned s prvními vyplněnými dotazníky a rozhovory. Když jsem výzkum začínala, měla jsem ze

zkušeností, z vyprávění a z literatury určitou představu, jaké odpovědi mohu dostat. Některé se potvrdily, ale mnohé byly opravdovým překvapením. Velmi brzy se také ukázalo, že některé otázky byly zbytečné a naopak jiné chyběly.

Při sběru informací jsem se zaměřila na ročníky narození 1917-1945 pocházející

z oblasti Rožnovska v širším slova smyslu, tedy z Rožnova pod Radhoštěm a všech jeho

přilehlých částí - Lázu, Uhlisk, Horních Pasek, Dolních Pasek a Koryčanských Pasek a dále z okolních obcí Tylovice, Hážovice, Vigantice, Dolní Bečva, Prostřední Bečva, Horní Bečva, Hutisko-Solanec, Valašská Bystřice, Vidče a Zubří. Dotazníky jsem rozdala

v domově důchodců a v Klubu seniorů v Rožnově. Strukturované rozhovory jsem vedla

podle stejné osnovy jako dotazníky, kladla jsem stejné otázky a vše nahrávala na diktafon. Výhodou oproti dotazníku bylo zjištění, co staří lidé v souvislosti s tématem dětství sami

považují za důležité. Odpovědi se lišily podle sociální situace rodiny a podle rodinných poměrů.

Výzkum byl zaměřen především na samotné město Rožnov, ale použila jsem i

výpovědi obyvatel nejbližších vesnic. Z těchto lokalit se mi dostalo neocenitelných Bartoš, F.: Naše děti. Jejich život v rodině, mezi sebou a v obci, jejich poezii, zábavy, hry i práce společné popisuje František Bartoš. Brno 1880. Rozděluje život dětí do tří celků: dítě v rodině, děti mezi sebou a děti v obci. 9

10 informací o životě v odlehlých částech obce a na samotách, které mi nikdo z oslovených

obyvatel Rožnova nebyl schopen poskytnout. Zejména se to týká výpovědí z Dolní a

Horní Bečvy. Život v těchto lokalitách se lišil od života v Rožnově tak, jako se liší život

města a vesnice, ale nesl nesčetné rysy totožné pro celou oblast Valašska. Zkušenost

obyvatel těchto vesnic byla rovněž velice podobná zkušenosti Rožnovanů z pasek a samot náležejících do současného katastru města. Jednalo se o srovnání vyšších městských vrstev s venkovským obyvatelstvem. Proto jsem se rozhodla je do své práce zařadit.

Záběr výzkumu byl záměrně velmi široký, abych zjistila, na které otázky budou

respondenti reagovat a na které nikoliv, které stránky života jsou z jejich hlediska důležité a které momenty si naopak ani neuvědomují. Ukázalo se, že ačkoliv mnohé fenomény

zůstaly od 19. století v některých lokalitách beze změny až do 50., výjimečně i 60. let 20. století, období první republiky a zvláště pak II. světová válka změnily životní poměry a

následně i tvář valašské rodiny. I v oblasti Valašska, nesoucího velké množství archaických prvků, které na většině území naší země v té době již vymizely, se život začal

měnit a mnohé projevy tradiční kultury částečně nebo úplně zmizely z běžného života lidí. Přesto zůstalo mnoho aspektů, které přežily, a jak výzkum ukázal, stále tvořily důležitou složku sociálního a duševního života zdejších obyvatel.

Prokázalo se, že na některé otázky už vlastně neexistují odpovědi a naopak jiná

témata během rozhovorů vyvstala. Příkladem může být členství městských, ale i

vesnických dětí ve sportovních spolcích, které se ukázalo jako jeden z důležitých prvků stmelujících dětský kolektiv a utužujících přátelství, která stále přetrvávají. Ve výsledku

jsem tedy získala podklady, které se mírně lišily od mé původní představy a struktura této práce tomu odpovídá. Abych svá zjištění podložila konkrétními příklady, vkládám odpovídající výpovědi jednotlivých informátorů přímo do textu.

11

3. FAKTORY PŮSOBÍCÍ NA SOCIÁLNÍ ŽIVOT DĚTÍ NA ROŽNOVSKU Při zpracovávání tématu rodinného a sociálního života dětí na Rožnovsku se

ukázalo, že nelze generalizovat ani předpokládat, že děti, ač v relativně malé lokalitě, zažívaly stejnou sociální realitu. Hlavní faktory, které působily na rozdíly ve vnímání

okolí u dětí, byly dva. Za prvé poloha bydliště – jednalo-li se o centrum města, zejména

náměstí, o periferii, přifařené obce vesnického charakteru, odlehlé skupiny usedlostí, jako např. na pasekách, či o samoty. Druhým faktorem byla ekonomická a sociální situace rodičů a jejich zaměstnání. Ukázalo se, že sociální život dětí v interakci s ostatními dětmi

i s dospělými nejvíce závisel právě na tomto bodě. Děti rolníků, a zvláště těch nejchudších vrstev, skoro neznaly, co je hra, zatímco děti měšťanů a rodičů bez vlastnictví polí a dobytka neměly žádné náročnější úkoly a téměř všechen čas mohly věnovat hře a zábavě s ostatními dětmi. Tyto rodiny byly také v častém styku s jinými

rodinami, a to dokonce i z vyšších společenských kruhů. Zkušenost městských dětí, a to především dětí z náměstí, se tedy radikálně lišila od zkušenosti dětí rolnických, které jejich společenské zařazení automaticky vymezovalo rovněž geograficky.

Dětskou společnost lze tedy z tohoto hlediska rozdělit podobným způsobem jako

společnost dospělých. Děti pocházely ze třech druhů zázemí: z rodin dobře zabezpečených10 bez výraznějších finančních či existenčních problémů, z rodin rolníků či

řemeslníků, kde se sice muselo šetřit a děti musely často těžce pracovat, ale zároveň se

nepotýkaly přímo s existenčními problémy; poslední skupinou byly rodiny velmi chudé, které přežívaly ze dne na den a děti byly důležitou silou ve snaze o přežití.

Když se podíváme na situaci z pohledu dětí samotných, jak ji popsali informátoři,

zjistíme, že děti si nijak zvlášť neuvědomovaly, že by nějaké rozdělení mělo vliv na

vztahy mezi nimi a jestliže ano, jednalo se hlavně o věk, který určoval, kdo se s kým bude

družit. Ani otázka pohlaví ve většině případů nehrála roli a rozdíly podle majetkových poměrů rodičů a důležitosti rodiny v rámci obce se projevovaly zcela okrajově. Nicméně

ve skutečnosti sociální nerovnosti působily i na děti. Zatímco jedinci převážně

z movitějších rodin neviděli žádné společenské překážky v interakci ve škole či při hře, děti chudé na to měly často jiný názor a své nižší společenské postavení si uvědomovaly. Při třídění informací týkajících se života dětí v celé jeho šířce je nezbytné vzít všechny

tyto poznatky v potaz a při posuzování objektivity výpovědí s nimi počítat. V této práci 10

Tato situace se mohla změnit s II. světovou válkou nebo se změnou režimu kolem roku 1948.

12 budu využívat výše uvedené dělení podle tří základních sociálních vrstev, protože se domnívám, že právě sociální rozvrstvení rodičů do velké míry determinovalo společenský

život jejich dětí. Největší díl mé práce je věnován životu v rodině a životu dětí v kolektivu, které respondenti nicméně obvykle nijak výrazně neoddělovali jako samostatné složky.

13

4. DÍTĚ V ÚZKÉM KRUHU RODINY Za standardní rodinu na Rožnovsku lze považovat rodinu úplnou s oběma rodiči a

různým počtem dětí. Běžné byly také rodiny s nevlastními rodiči a sourozenci. Ovdovění

bylo chápáno jako přirozený jev a v důsledku toho vznikaly rodiny, které čítaly až přes 20 osob, jak se můžeme přesvědčit na tomto příkladu:

A teď vám něco řeknu o těch děckách, dyž negdo nechce věřiť, že měla tolik dětí. Ona

byla slobodná a namluvila si vdovca… o dvacet rokú starší byl ten vdovec, s ním měla

děti, no a umřel skoro… tak byla vdovú mladá. A zas si vzala vdovca, zas o devět rokú staršího a ten měl devět dětí! To byl ten Bartošek… a teď ona s ním eště měla pět nebo šest dětí a umřeli aji někteří, nežili všeci. A ty céry, jedna byla o dva roky mladší jak moja

mamka… a ona pravila „já jí mamo říkať nebudu“ a mamka jako že nechce, ona si to přiznávala… Ona si ho z lásky nevzala! Ona ně to až na smrtelnéj posteli říkala. Já sem

povidál: „Mamko, proč ste si teho Bartoška brala, tolkých děcek měl?“ a ona povídá:

„Štěpánku, víš, já sem měla hrozné mládí, neužila sem matky, a to jedno děcko mělo pět rokú a mělo křivicu, ty nohy… Dyž matka nebyla, tata sa o ňu nestaral, měl ju zabalovať, aby ty nohy měla rovné“ a ona hned mamce „maminko“, řekla jí maminko, za ty sukně jí

sa chtěla dráť a na ruky a praví: „Štěpáne, mohla sem odřécť ho? Dyž to děcko tak po mně? A tož nemohla“. A na tem smrtelném posteli povidá: „Štěpáne, já sem sa z lásky nevdala, já sem sa vdala edem kvůli tých děcek, mně jich bylo líto, aby měly nejakú mamu a aby sa měl o nich gdo postarať“. A tu sem poznal, co je to za láska. (Š. Bartošek, 1933)

Jak je z výpovědi patrné, rodiny vznikaly často zajímavým způsobem a ani

s přibývajícím časem jejich struktura nezůstávala neměnná, což mělo pochopitelně vliv

hlavně na děti. Ztrácely rodiče, získávaly nové, stejně tak sourozence, kteří umírali,

odcházeli do služby či do zaměstnání. Rodina byla tedy živým organismem, který se čas

od času přeskupoval, přičemž velkou roli hrály životní podmínky. U rožnovských měšťanů, se kterými jsem mluvila, jsem se nesetkala ani s jedním případem nevlastních

sourozenců, či rozvrácené rodiny. Městské rodiny a rovněž rodiny lidí nepracujících v zemědělství většinou nebývaly příliš velké, často jen dva sourozenci, nebo dokonce jedináček. Malý počet dětí byl však i ve 40. letech 20. století stále ještě vzácností.

14 No já už si nevzpomínám, že by někde bylo v rodině víc jak pět dětí, možná jedna rodina až čtyry děti, to už bylo moc a tři děti bylo běžné. Ale u tých bohatších nebo u té střední vrstvy dvě, maximálně tři děti. Jedno dítě bylo velice ojedinělé.11 (J. Kristek, 1930)

Ať už dítě pocházelo z jakéhokoliv prostředí, základní rodinné vztahy bývaly

zpravidla až na výjimky zachovávány. Na prvním místě byl vztah s rodiči a sourozenci,

který ovlivňoval do největší míry život dítěte, jelikož v nejužším rodinném kruhu se

pohybovalo naprostou většinu času zhruba až do 15 let a v mnoha případech i déle.

V životě řady dětí hrál stejně důležitou roli vztah s prarodiči, kteří přebírali výchovnou a

vzdělávací funkci, pokud rodiče z nějakého důvodu nebyli schopni tyto úkoly zastávat. Na dalším místě u městských dětí byli nejen sousedé, ale hlavně ostatní příbuzní a rodiče

kamarádů, zatímco u dětí venkovských to byli především sousedé (často sourozenci rodičů či jinak spříznění) a kmotři. Na kmotry byl náhled v každé rodině jiný. Rodinný

okruh uzavírají vzdálenější příbuzní. S těmi byly v pravidelném styku hlavně rodiny, jejichž obživou nebylo zemědělství.

4.1 Chování rodičů k dětem - tvrdá ruka, ale láskyplná

Nejsilnější pouto v rodině bývá mezi rodiči a dětmi. Zatímco někde byly děti

zahrnovány láskou a jejich dobro bylo pro rodiče na prvním místě, jinde žily v tvrdých podmínkách a náklonnost, kterou nedostaly od rodičů, musely hledat jinde. Téměř všichni

respondenti se ovšem shodli, že ve vzájemném vztahu převažovala láska. Rodiče byli přísní a vyžadovali naprostou poslušnost, ale to neznamenalo, že své děti neměli rádi.

V dětství se nám zdálo, že po nás rodiče mnoho požadují, dnes děkujeme. Jistě nás rádi měli. (H. Polášková, 1945)

Děti z rodin, kde byly vzájemné vztahy postaveny na mnohem větší míře

závislosti jednoho na druhém, často neznaly, co je to pohlazení. Na něžnosti nebyl čas.

Není to ovšem tak, že by ve vztahu mezi dětmi a rodiči láska chyběla. Právě naopak. Všichni respondenti popisují pouto rodičů k dětem jako láskyplné, i když bez vnějších projevů. Hlavní rozdíl byl v množství společného času, které spolu děti a rodiče trávili.

V zemědělských rodinách byli rodiče a děti spolu téměř neustále při společných pracích

na poli a v lese, zatímco na volnočasové aktivity nezbýval prostor. Naopak v městských

rodinách, kde obživou byl převážně obchod, řemeslo a jiné živnosti či služby, rodiče většinou pracovali sami, bez dětí, a na děti si našli čas v neděli nebo ve svátky, kdy 11

J. Kristek pochází z rožnovského náměstí.

15 podnikali pravidelné výlety, nebo spolu navštěvovali příbuzné a přátele. Část

rožnovských rodičů se tedy svým dětem z jejich dětského pohledu dokázala věnovat dostatečně, část nikoli, nebo v závislosti na sezónních pracích. Starost o menší děti přebírali sourozenci, jinde prarodiče.

My sme jeden druhého opatrovali odmalička. Třeba Laďu sem hlídala, jako by byl můj. To už sem pracovala v Loaně a to sem mu nakoupila soupravičky, kočárek a sem s ním chodila na procházky, jak sem přišla z práce. (O. Románková, 1929) Jinde byla situace ještě náročnější:

Rodiče neměli čas na děti, ani na malé jednotlivce, myslím na tak velký počet lidí doma. Jen zase velké násilí bylo řešit sociální situaci. Povinností starších dětí bylo přebírat výchovu mladších a vést je k pořádku. (B. Halíková, 1932)

Až na výjimky nedělali rodiče mezi dětmi rozdíly a pokud k této situaci došlo,

bylo to spíše kvůli povahovým rysům, které předurčovaly větší náklonnost rodiče k některému z dětí.

Vztah mých rodičů k nám dětem byl naprosto stejný a rovnocenný. Nedělali mezi námi žádné rozdíly a všem věnovali potřebný cit, přízeň a pozornost. (B. Holčáková, 1940)

Lásku nám neprojevovali, měla jsem pocit, že mamka má raději bráchu, ale on byl také

hodnější a přítulnější. Otec byl od rána do večera v práci, tak jsme s ním byli jen velmi málo ve styku. (J. Orlová)

Dobro dětí bylo pro rodiče ze všeho nejdůležitější. Jednotliví respondenti uvedli,

že v rodinách panovaly přes všechny nesnáze a bídu krásné vztahy, pro děti se dělalo vše, tam, kde to podmínky dovolovaly, se dbalo na dobrou výchovu a vzdělání. Ačkoliv byli

rodiče přísní, našli si na děti volnou chvilku. Jinde byly poměry takové, že snaha zajistit obživu a zabezpečit rodinu vyplňovala rodičům veškerý čas. V okrajových případech byly

už i menší děti především pracovní silou a pokud došlo ve vyšším věku rodičů

k neplánovanému těhotenství, nebyly do již tak veliké a chudé rodiny ani vítané. Rozpor panuje v otázce, zda chování rodičů k dětem mohlo záviset na sociálním a hmotném

zabezpečení rodiny nebo právě na počtu dětí. Zatímco někteří, a to nehledě na sociální situaci jejich vlastní rodiny, tvrdili, že rodiče milují své děti bez ohledu na kterýkoliv

z uvedených faktorů, jiným, a to většině, přišlo, že počet dětí a finanční poměry sehrávaly velmi důležitou roli.

Určitě ano, náklady na velkou rodinu byly velké – jídlo, ošacení, starost o uplatnění… Při nedostatku peněz vznikaly konflikty, ale vždy se nějak vyřešily. (R. Sobotka, 1935)

16 Sociální a hmotné zabezpečení mělo značný vliv na život v rodině. (J. Slováková, 1922) V žádném případě ne. (B. Holčáková, 1940)

V rodině panoval vždy jasný řád a hierarchie. Rodičovská autorita byla naprosto

nezpochybnitelná a málokdy do ní zasahoval někdo další z příbuzenstva. Výjimkou byly rodiny, které nefungovaly správným způsobem, a u kterých docházelo k nestandardním situacím a v důsledku toho ke změně přirozeného rozdělení rolí. Jednalo se o rodiny

alkoholiků, rodičů natolik zaměstnaných za účelem uživit rodinu, že nebyli schopni se o děti řádně starat, a o rodiny neúplné. Zvláště těžké postavení pak měli sirotci, kteří byli odkázáni na cizí pomoc, nebo péči prarodičů či jiných příbuzných.

V drtivé většině rodin byl nejvyšší autoritou otec. Matka přebírala dominantní

postavení, pokud byla celkově silnější osobností, nebo v situacích, kdy otec nebyl řízení

rodiny schopen, např. alkoholik. V některých případech se na rozhodování rodinných záležitostí podílel někdo z prarodičů nebo nejstarší bratr, okrajově teta, strýc či kmotři.

V řadě rodin však panovala jednota a k rozhodnutím se vždy došlo společnou dohodou.

Poměr sil v rodině nám může osvětlit několik příkladů. Na otázku Kdo měl ve vaší rodině největší autoritu respondenti odpověděli:

Nikdo, existovala vzájemná shoda, sounáležitost mezi rodiči. (B. Holčáková, 1940) Otec. Co řekl, platilo. (B. Válková, 1917)

Otec. Vvyžadoval poslušnost. (M. Linhartová, 1929)

Vesměs otcové a matky. V mém případě největší otec. Zajímalo jej, jaký má [matka] přístup k nám malým. Často byla domluva, proč nevyžaduje větší respekt. (B. Halíková, 1932)

Největší autoritu měla má maminka, že usilovala a podporovala naše rodinné vztahy a to v těžkých dobách okupace a po ní. Autoritu měla má maminka i za první republiky…Projevilo se to jednak u asimilace otce do české společnosti a českých

organizací, i v naší výchově. Otec podporoval tyto snahy mojí maminky.12 (K. Krátký, 1925)

Autoritu děti vnímaly tedy jako podíl obou rodičů na řízení domácnosti a rodiny,

především však ve vztahu k sobě samotným, co se týká nařízení, zákazů a trestů. Trest následoval po každém provinění, i když nebyl vždy fyzický. Netrestala jen hlava rodiny,

což nemusel být pokaždé otec, ale ve většině rodin oba rodiče. Pokud nedošlo k oné vzájemné dohodě, druhý rodič se dítěte často zastával. Nejběžnějšími tresty bylo klečení 12

Otec K. Krátkého byl německé národnosti.

17 na zemi, bití páskem, březovou metlou nebo později šňůrou od domácích spotřebičů. Často lítaly pohlavky a v některých rodinách se muselo za trest klečet. Tam, kde nebylo

ve zvyku děti trestat fyzicky, stačila domluva, nebo rodiče s dětmi přestali mluvit, což mnozí považovali za trest největší.

Tatínek zřezal bratra asi sedmiletého, že šel bez dovolení k sousedům a mě, že jsem se

zatoulala se starší kamarádkou, nechal klečet. Jednou jsem také klečela, že jsem nechtěla jíst k obědu hrách. (V. Klasová, 1925)

Trestali oba – matka sem tam nějaký pohlavek a domluva, otec mě potrestal jen třikrát,

ale šňůrou od vařiče. Já jsem pak brečel v kuchyni a otec z lítosti, že mne zbil, v obýváku, odměnou byly výlety. (F. Drápala, 1940)

Trestali oba rodiče, převážně tělesné tresty. Menší děti musely klečet, starší byly bity.

Pochvalu si nepamatuji. (R. Pospěchová, 1928)

Matka bila hlava nehlava, otec se chabě zastával. (J. Prossa, 1942)

U nás se trestalo mlčením a to mělo větší účinek, než jakýkoliv jiný trest. (J. Slováková,

1922)

Menším proviněním, která se nám podařilo občas provést, následovaly tvrdé tresty,

klečení na zemi v koutě nebo bití opaskem. Opasek se využíval i v jiných rodinách, kde morálka byla nízká. (B. Halíková, 1932)

Na druhou stranu pochvaly nebo odměny se děti dočkaly málokdy. Pokud byly

nemocné, věnovala se jim zvýšená pozornost a rodiče a příbuzní jim občas donesli něco dobrého. Za jiných okolností však s žádnými dárky děti počítat nemohly.

4.2 Chování dětí k rodičům - úcta a poslušnost

Vztah dětí k rodičům se projevoval hlavně hlubokou úctou, která dnes mezi dětmi

a mládeží chybí. Víra v Boha byla mezi lidmi mnohem hlouběji zakořeněná a děti byly už odmalička vyučovány zásadám správného křesťanského života. Ty nebyly jen pouhými

slovy, nýbrž se očekávalo, že budou naplněny v podobě příkladného života. Díky takovéto výchově bylo nemyslitelné jednat s rodiči, ani s kterýmkoliv jiným dospělým, jako s osobou sobě rovnou.

Vztah mezi náma byl velice dobrý, protože my sme od malička jeden jako druhý byli zvyklí

chodiť do kostela, modliť sa a v první řadě byla u nás láska. Když byla bída, nouze a všecko možné, ale byli sme, musím to zaklepať, celkem aji zdraví, dyž sme byli malí, a proto sme podle teho desatera sa aji zařizovali, jako láska k bližnímu byla u nás velice

18 dobrá, né tak bože k rodičom anebo k sourozencom. U nás třeba rodiče, to bylo, dneskáj to je třeba o nečem úplně iném, ale dyž sa řeklo maminka nebo tatínek, tak to byl pojem… Dyž [rodiče] vyprávěli třeba jaké oni měli mládí, tak to my eště sme si mysleli, že my sme na tom jako daleko lepší. (J. Maléř, 1942)

Rodiče bylo ve zvyku oslovovat vždy s úctou, ale ani oslovování nebylo jednotné.

Děti rodičům většinou říkaly „mami“, „tati“, „maminko“, „tatínku“, „tatíčku“,

„mamičko“, později se z rodičů i pro jejich vlastní děti stali „babička“ a „dědeček“. Většinou děti rodičům vykaly, ve dvou případech dokonce onikaly. Tykání rodičům bylo běžné zvláště v městském prostředí, ale lze se s ním setkat i u obyčejných a chudých lidí,

a to překvapivě i u starších ročníků (příklad paní Válková, nar. 1917). V jednom případě ve městě oslovovaly děti rodiče křestními jmény.

Úcta k rodičům byla naprostou samozřejmostí a projevovala se i dalšími způsoby.

Byla to láska, respekt, slušné chování a automatické vykonávání přání a příkazů rodičů. Tím hlavním a jednoznačným způsobem vyjadřování úcty byla naprostá poslušnost. To je také hlavní hodnota, která byla dětem vštěpována:

Snažili jsme se vždy splnit jejich přání a chovat se dle jejich představ, a tak jsme byli jimi vychováváni. (K. Krátký, 1925)

[Úctu jsme rodičům projevovali] chováním – nedovolili jsme si jim odmlouvat, ani se

bavit jak s kamarády. Když se nám něco nelíbilo, tak jsme se o tom bavili s bráchou. (J. Orlová)

V některých případech rodičovská autorita dosahovala až extrému:

Poslouchat se muselo na slovo. Co rodiče řekli, byl zákon. (R. Pospěchová, 1928)

Rodičům se muselo vykat. Byli jako bohové. Znala jsem případy v dalším sousedství, kde

se rodičům tykalo a úroveň jednání byla docela odlišná, pro nás děti až neuvěřitelná, nepochopitelná. Rodičům se pokorně plnily příkazy a zákazy. (B. Halíková, 1932)

Když staří lidé mluvili o vztahu s rodiči a postavení dětí v rodině, ukázalo se, že

přes všechny problémy a materiální nedostatek považují život tehdejších dětí za mnohem šťastnější a vztahy s rodiči za upřímnější a otevřenější, než jsou dnes. Zatímco tehdy děti

poslouchaly rodiče na slovo, měly k nim úctu a velmi je milovaly, nyní jsou to děti, kdo má v rodině hlavní slovo a podle jednoho z respondentů děti své rodiče dokonce ovládají. Ani důvěra dnes není taková, jako bývala dřív.

Jak byla ta jizba, tak děcka spaly na peci a velcí si povídávali různé ty věci a ty děcka poslouchaly. (A. Kociánová, 1934)

19 No oni si mysleli, že spí, ale ony to poslúchaly, všecko poslúchaly. Já sem jenom povídala, že bylo dobře, že ty děti dneska, když sú nějaké starosti a problémy, tak že vyženú děcka

do pokoja jejich, aby prostě neslyšely, že sa hádajú. Jenomže tenkrát to neexistovalo, tenkrát se to řešilo přímo před dětma, když měli nějaký problém, ale řešili to tak, že to

opravdu řešili – nenadávali si, a to už bylo málokdy, že bylo takové manželství, že přišel chlap z hospody popitý a žena mu něco řekla a už bylo zle. Ale takových případů bývalo

pomeněj. Tenkrát rodiče věci řešili prostě takovým způsobem, že sa domlúvali a ty děti o všeckém věděly a věděly, že rodiče majú problémy, a když byla ta láska a úcta, pokora,

trpělivost, láska k tým rodičům, tak ty děti, když viděly, že sa maminka trápí, tak jí dokázaly víc pomoct a jinak sa k ní cítily, jak dneska. (M. Jurčová, 1930)

4.3 Prarodiče – útěcha a zázemí

Pokud nebyli na blízku rodiče, útočištěm dětí bývali prarodiče. Na Rožnovsku se

jim říkalo, a v některých rodinách stále říká, „stařenko“ a „staříčku“. Vykalo se jim nebo onikalo, tykalo jen výjimečně a spíše až v pozdějších obdobích. V mnohých rodinách

staříčci již nebyli naživu. Nicméně pokud žili ve stejném městě, bylo to většinou v jednom domě nebo na jednom hospodářství s dětmi a vnoučaty. Prarodiče z druhé strany bývali často daleko, v jiných regionech Moravy nebo v Čechách. Vzdálení prarodiče se odlišovali od těch místních také oslovováním: říkalo se jim „babičko“ a

„dědečku“. Setkávání nebylo časté, vztah mezi nimi a vnoučaty měl proto jiný charakter. Nebyli si tak blízcí, ale zase výlet k babičce byl obrovským dobrodružstvím a dlouho očekávanou událostí. Pro mnohé děti to byla první možnost vzdálit se od svého bydliště.

Úlohou „domácích“ staříčků bývalo mimo jiné postarat se o děti v nepřítomnosti

rodičů. Ta byla málokdy zapříčiněna něčím jiným, než prací. Ačkoliv Rožnov jako

lázeňské město skýtal bohaté kulturní vyžití, procházky v parku, návštěva kina nebo

divadla či slavnosti v nedávno otevřeném Valašském muzeu byly jak pro děti, tak pro dospělé sváteční záležitostí. Opatrovat děti ale nebylo zvykem u všech prarodičů. Mnohde se totiž i oni stále aktivně podíleli na chodu hospodářství. Tuto roli pak přebírali starší sourozenci, většinou sami ještě docela malé děti.

Mezi prarodiči a vnuky bylo velmi silné citové pouto. Z veškerého příbuzenstva to

byli právě staříčci, na které se děti nejčastěji obracely s prosbou o pomoc, kam chodily

pro útěchu a od koho přebíraly moudrosti do života. Tyto procesy však většinou probíhaly, aniž by si to děti uvědomovaly, a až zpětně lidé zjišťují, jak důležitou úlohu vlastně

20 prarodiče v jejich životě plnili. Tam, kde se stařenka nebo staříček starali o děti

pravidelně nebo trvale, se jejich vztah podobal vztahu s rodiči. Odpovídal tomu také výchovný vliv, který měli na své vnuky.

[Vztah mezi mnou a prarodiči byl] vynikající. Byli vždy moje poslední záchrana a to

v případě různých klukovských alotrií, když mi hrozilo potrestání a také později, dokud žili, vždy bylo na ně spolehnutí. (F. Drápala, 1940)

Během společně tráveného času děti nejvíce oceňovaly vyprávění prarodičů, i

když stále větší oblibu si získávalo čtení. Hlavními důvody byla větší dostupnost literatury a zvyšující se vzdělanost mezi lidmi. Děti z rolnických rodin na pasekách četly

všechny druhy literatury dostupné dětem stejně náruživě, jako jejich městští kamarádi. Nicméně vyprávění stále patřilo k nejoblíbenějším společným činnostem dětí a dospělých.

Já jako malý sem čítával dost hodně, ale většinú kovbojky, a také aji do třoch hodin do

rána, ale při svíčce, nebo při lampě málo, zas petrol byl drahý, a kdo ho z Rožnova kúpil

a vylezl na Kamenné? Tak dyž tak při svíčce, anebo pokuď bylo světlo, tak sa četlo. (J. Maléř, 1942)

To máš, jak kdysi televiza a rádio nebylo, tak edem si četli a to dycky maminka mně

vykládala, že když sa někdo ptal, co dělali večer, a ona že co dělali, třeba vykládali, četli, že jim třeba staříček někdy něco čet, nebo vykládal jim z války, nebo kdejaké takové ty zážitky a to dycky maminka, že seděli, poslúchali, že nikdo ani nevrnznul, že tak to hltali ty slova, ale já můžu řéct, že i já sem byla ráda, když mě maminka něco vykládala a naši

ogaři, jak byli malí, tak to po taťkovi taky chtěli, aby vykládal, jak bylo na vojně. To

člověk chce, aby mu vykládal, to co ten druhý zažil. Takže maminka mi též říkala, jak to u nich bylo, že zpívali písničky nebo sa modlívali, prostě tak ty večery užívali. (A.

Kociánová, 1934)

Z odpovědí na otázku Co prarodiče dětem vykládali se dá získat představa o vývoji tehdejšího repertoáru, jak plyne např. ze společného rozhovoru tří respondentek:

Pohádky ne, ale ona nám zase vykládala něco o víře, o Jeruzalémě, o Golgotě, protože

ona byla taková zbožná. Takže většinu, co já vím, tak to vím od tej stařenky. Co bylo a tak. Ale tehdy sem měla o tom jiné představy, to sem si jako děcko myslela, že se tam aj

podívu třeba. Já sem neměla ponětí, kde to je. Ona to tak vykládala, jako kdyby to bylo tady někde kousek. O tom všem já vím od stařenky. (O. Koláčková, 1930)

A rodiče taky. Já si na pohádky od nich nepamatuju, ale knížky nám kupovali. Tých pohádkových knížek nám kupovali spoustu. (J. Koryčanská, 1933)

21 Aj ty dívčí romány. To potem taťka zas nám to kupoval. (O. Koláčková, 1930) Knížek bylo dost. (J. Koryčanská, 1933)

Třeba na Mikoláša sme dostávali knížky, ale zase nebyl čas na čtení pohádky. To sme většinou četly, až když sme opatrovaly ty menší. To už sme sa musely tak trošku starať. (O.Koláčková, 1930) 13

4.4 Ostatní příbuzenstvo – vítaná změna

V životě dětí byli důležití také další příbuzní – sourozenci rodičů, jejich bratranci

a sestřenice. Zatímco některé rodiny se příliš nestýkaly, jelikož během sezónních prací

nebyl čas a v zimě zase prostředky, jinde byly návštěvy příbuzných pravidelnou

záležitostí. Rodiny všech sociálních vrstev se však pravidelně scházely při oslavách, svatbách, křtinách, pohřbech a rovněž o svátcích. Děti se na tato setkání velmi těšily,

zvláště nebyly-li časté, nebo pokud měli v navštěvovaných rodinách také děti. Při návštěvách si děti hrály spolu, zatímco dospělí řešili své záležitosti. Nebývalo běžné, že by se děti účastnily hovorů dospělých.

Nejčastěji se pochopitelně děti stýkaly s příbuzenstvem v blízkosti svého bydliště,

ale obzvláště vítané byly návštěvy příbuzných žijících daleko od domova. Tam děti

trávily prázdniny, pokud nemusely pracovat doma v hospodářství. Sama cesta vlakem skýtala řadu nových zážitků. Když pak děti dorazily do velkého města, otvíral se jim

úplně jiný svět. Měšťanské rodiny měly přízeň i ve vyšších společenských kruzích v Praze nebo v Brně. Po dokončení základní školní docházky tam své děti posílaly

studovat, např. na gymnázium. Na rozdíl od dětí, jejichž osudem bylo zůstat až do dospělosti s rodiči a pomáhat zabezpečit rodinu, děti bohatých měšťanů měly možnost poznat svět ještě v době svých studií.

Zvláště ráda vzpomínám na své příbuzné v Čechách, to je u Pardubic a v Chrudimi. Jednak cestovat vlakem bylo vzácnou záležitostí tak daleko, a potom byl to tam tehdy pro mě docela jiný svět a způsob života. (M. Fryštenská, 1927)

4.5 Kmotři – podpora a pochopení

Zvláštní místo v rodinných vztazích zaujímali kmotři. Ti byli vybíráni zpravidla

z příbuzenstva. Rodiče i děti k nim měli bližší vztah než k ostatním příbuzným. Kmotři

nesli dítě ke křtu a očekávalo se od nich, že se o něj postarají v případě úmrtí rodičů. 13

Jindřiška Koryčanská, Oldřiška Koláčková a Zdeňka Maléřová jsou sestry, za svobodna Hoffmannovy.

22 Instituce kmotrovství byla vysoce uznávaná a pro toho, kdo byl vyzván, aby se stal kmotrem, to byla velká čest, která se neodmítala. Povinnosti kmotrů byly spíše formálního rázu, jelikož netrávili s dětmi mnoho času, jejich výchovný vliv nebýval nijak podstatný. Pro děti však znamenali víc, než ostatní příbuzní. Kmotři byli jedni z mála lidí,

od kterých mohly děti očekávat malé dárky, nebo čas od času také drobný peněžní obnos. Většinou se jednalo o dárky na svatého Mikuláše a na Velikonoce, ke svatému přijímání a

biřmování, méně pak k narozeninám či svátku. Zatímco někde byli od ostatních příbuzných odlišováni pouze oslovením a se svými kmotřenci se nesnažili vytvořit silnější

pouto, v jiných rodinách byli dětem blízkými přáteli, u nichž mohly hledat podobný azyl

jako u prarodičů. Na Rožnovsku byli oslovováni „tatíčku“ a „matičko“, výjimečně se můžeme setkat i s „kmotřičkou“ či „křesničkou“ a „kmotříčkem“. Automaticky se jim vykalo. „Teto“ a „strýci“ se jim říkalo jen občas, toto oslovení se rozšířilo až později.

Ke kmotrům byl běžný vztah. Kmotři nás nebo my je navštěvovali jen jednou v roce. Při

návštěvě jsme dostávali drobné dárky – vlašské i lískové ořechy, nebo nějaký perník. Výchovný vliv ze strany kmotrů nebyl žádný, u nás to byla opět záležitost rodičů. V sousedství byla situace podstatně lepší, kmotři a jejich děti je navštěvovali při oslavách

narozenin některých z dětí s tím, že dostali dárky. Konečně při svatbách dostávali od kmotrů větší dárek – prezent. (B. Halíková, 1932)

Svých kmotrů jsem si moc vážila, měla jsem k nim důvěru a teď vím, že si mou úctu plně zasloužili. To se týká i mého bratra. Jejich cit, že nás měli rádi, hluboce ovlivňoval náš

duševní vývoj. Viděla jsem je jako lidi dobré. Mohli jsme vždycky k nim jít se svými

dětskými starostmi a řadili nás do své rodiny. I tu korunu nám dali na kolotoč. (J. Slováková, 1922)

Já, když sem byl malý a vyšel sem z kostela, tak sem šel třeba za strýčkem, nebo za

matičkú, a to byl taký zvyk: „Vítám vás, matičko, po kostele“, podal sem ruku a ona mi

dala, já nevím, třeba dvacetník. A já sem byl šťastný, protože za to sa dalo kupit aji pět rohlíků, nebo kolik, to bylo dosť za ten dvacetník… To byla sestra mojí maminky a její

muž. A dvakrát do roka sme od ní něco dostali. Na Vánoce, na Mikoláša, že, jako Matička Mikolášova a na Velikonoce… To dávali do čtrnácti let. Pokud sme chodili do školy. Pak už to, tým pádem to zhaslo. Ale nepamatuju nikdy, že by dostal třeba pomeranč,

mandarinku, neexistovalo. Jabka, suché sušené trnky, anebo teho čerta upečeného…

Měla na mňa matička takový vliv, že ona měla od tej školy, dejme tomu pět set metrů, ale šlo sa rovno po cestě. A dyž bylo moc sněhu, nebo sem byl moc mokrý, sem spadnul do

23 vody třeba, tak ona byla venku, nebo já sem sa stavil a pozdravil, tak ona, vyvlék sem si ty

kalhoty a ona mi to hodila třeba na kamna, to byly ty kachlové kamna, to ti bylo… za půl

hodiny suché a já sem si to oblek a šel sem už domů dál, takže sem ju měl proto rád, protože dycky taková záchrana to byla… dyž bylo zle, tak sem dycky věděl, že je tam matička. Jináč by musel jíť k cizím luďom. Byla to sestra mojí maminky, takže dycky sem

byl vítanější, než u cizích. Aji výchovný tak. Dyby třeba sme dělali nejaký binec, dyž sme

šli po cestě, ona z okna nás viděla, tak ona vyběhla ven a dycky: „Já to řeknu mamce“. (J. Maléř, 1942)

4.6 Děti v rodině jako sourozenci a jako potomci

V první polovině 20. století čítala nukleární rodina na Rožnovsku běžně 4-10

členů, často i více, přičemž vyšší porodnost můžeme sledovat u rodin živících se

zemědělstvím. Jak jsme viděli, děti si často musely zvykat na nové sourozence a nevlastní rodiče. Většinou mezi sebou nedělaly rozdíly, zvláště bylo-li jich hodně. Tak jako mezi

dětmi a rodiči, i mezi sourozenci bývaly vazby pevné a naplněné vzájemnou láskou. Nesetkala jsem se s žádným případem vážných sourozeneckých neshod kromě běžných rozepří patřících k dětskému věku. Propast mezi sourozenci vznikala pouze, byl-li mezi nimi velký věkový rozdíl, ale v dospělosti se opět sbližovali.

Měli jsme se rádi, i když sestra mi často dávala najevo, že je o tři roky starší a občas mě

škádlila, na sebe jsme nežalovali. Společně jen my dva se sestrou jsme si velmi málo hráli. Když přijely sestřenice nebo známí, tak jsme si hráli různé společenské hry. (K. Krátký,

1925)

Velmi jsme se s bratrem měli rádi, nikdy mě bratr nebil, jen tak z legrace kohoutí zápasy. Drželi jsme vždy při sobě. Doma po večerech [jsme hráli] různé společenské hry, jinak většinou společně s kamarády. (J. Orlová)

Sourozenci si málokdy hrávali jen spolu – to byl úděl dětí žijících na samotě, ve

městě se spolu družili bratranci a sestřenice, nebo děti ze stejné ulice. Hrám a společným zábavám se budu věnovat v rámci vztahů mezi dětmi v obci.

Postavení nevlastních sourozenců bývalo ve většině rodin podobné. Nezbylo, než

se se změnami vyrovnat a přijmout nové členy rodiny za své. Nestávalo se běžně, že by mezi nevlastními sourozenci vznikaly rozbroje více, než mezi vlastními. Ani to, že by

rodiče dělali mezi dětmi vlastními a nevlastními velké rozdíly. Nikdo z respondentů tuto situaci nezažil, ale potvrdili, že v jejich okolí existovaly rodiny, kde se nevlastní rodiče

24 chovali k dětem hrubě a neustále je ponižovali. Překvapivě se to týkalo více macech než

otčímů, otázkou je, do jaké míry jsou tyto výpovědi objektivní. Příkladem dobrých vztahů nevlastních sourozenců a rodičů jsou sestry Hoffmannovy z Hážovic:

No matička14 je z prvního manželství. První manžel zemřel mamince a ona byla z toho

prvního manželství. Ale tatínek nedovolili, aby sa jí ubližovalo nebo něco. (Z. Maléřová,

1938)

No já ti to povím tak. Když mně bylo patnáct, když sme si vlastně měli vyřizovat papíry na občanku, a to sme vypisovali ve škole, a já normálně sem napsala, že sem byla rozená

Hoffmannová, protože sem nikdy, ani do těch patnácti roků, babička mi to teda neřekla, nevěděla, že to není moje pravá rodina. Nikdy mě to nenapadlo. Pak přišly papíry

vypisovať znovu a k tomu bylo napsané, že maminka byla [poprvé vdaná] Janíčková. (O.

Koláčková, 1930)

Tatínek vždycky, co já si pamatuju, oni nám řekli, že běda, kdyby sme jí někdy něco řekly špatného. To teda tatínek na to zase byli. A taky si pamatuju, že Olka měla strašně ráda

tatínka, to si pamatuju. Protože jak tatínek umřel, tak ona byla z teho velice špatná. To u nás prostě neexistovalo, že by sa řeklo: „Však ty nejsi naša“. (J. Koryčanská, 1933)

Úmrtí dítěte bylo nejtragičtější událostí, i když každá rodina se s ním vyrovnávala

jinak. Jelikož lékařská věda ještě do II. světové války 15 nepoužívala k léčení penicilin a

úroveň zdravotnictví byla celkově nižší, děti umíraly velmi často na různé nemoci –

nejčastěji to byl zápal plic, tuberkulóza, záškrt či zánět mozkových blan. Matky vcelku

běžně přicházely o děti již při porodu. Pokud byla rodina početná, ztrátu brzy nahradil nový přírůstek a život šel dál. Pokud byla malá, bolest byla o to větší. Lidé umírali doma

v kruhu svých blízkých, nikoli v neosobním prostředí nemocnice, smrt byla tedy mnohem přirozenější součástí života, než jak je tomu nyní.

…šest jich umřélo, zůstalo jich jenom dvanáct. A jim to bylo jedno, tak, nebylo dobré, zemřélo, bylo další, to třeba bylo, pak zas další zemřélo. Nás bylo šest děcek, Hrstků …

bylo osm děcek, takže nás bylo šest a to eště nebylo jako moc! Takže se z toho nijak zvlášť

velká věda nedělala. Vůbec, jako tak bečeli, to jistě, tak byly to jejich děti, určitě třeba plakali, ale pochovalo sa a třeba za rok bylo další a to už bylo zdravé. (J. Maléř, 1942)

Fanúšek měl velikou chřipku, doktor k němu nepřišel, protože sme neměli peníze. Řekl: „Až budete mít peníze, pak přijedu“. Dostal zánět mozkových blan. Do tří dnů naši Oldřiška Koláčková je matičkou všech sestřiných dětí. Zouzalík, Marek. 10 nejvýznamnějších objevů 20. století [online]. 18. 02. 2005 [cit. 2006-04-19]. . 14 15

25 sehnali peníze, dovezli ho do nemocnice, ale už bylo pozdě. To byla hrůza, maminka do rána zešedivěla. To byla největší hrůza mojího života a hlavně našich.16 (O. Románková, 1929)

4.7 Práce a povinnosti dětí

Společná práce hrála důležitou roli ve vztahu rodičů a dětí. Od toho, kolik času

spolu trávili, se často odvíjela hloubka vzájemného pochopení a pevnost rodičovského pouta. Zatímco děti rolnické byly s rodiči téměř nepřetržitě při práci, v městském

prostředí tomu většinou tak nebylo a o mnohé domácnosti se staraly služky. Ve zkušenosti dětí z různého rodinného zázemí byly značné rozdíly. Práce se obecně dělila mezi sourozence podle věku a náročnosti. Malé děti buď neměly žádné úkoly, nebo jen velmi lehké. Jakmile začaly chodit do školy, nároky na dětskou práci se zvyšovaly a brzy

zastávaly i úkoly dospělých. Po desátém roce věku byly již plnohodnotnými silami

v domácnosti i na poli. Ve městě bylo dětí v rodinách málo, ale zároveň měly méně práce,

nebo dokonce žádnou. V zemědělském prostředí bývalo dětí mnoho, ovšem těžká práce

byla pro všechny každodenní realitou už od útlého mládí. Pokud byla rodina obzvláště chudá a malé pole ji neuživilo, posílali rodiče děti k sedlákům nebo k jiným rodinám

vypomáhat pást dobytek, nebo pomáhat na poli, většinou jen za jídlo. Mládež z města, zvláště děvčata, chodila vypomáhat do měšťanských domácností. V dobách největší bídy se využívalo i jiných možností, jak děti nakrmit:

A chodily mamky, dyž někdo umřel, chodilo sa tam s nima večer modliť. Tři dni musel

byť doma ten mrtvý a v noci nesměl byť sám, tak sa chodilo na také modlení a oni sa tam modlívali, aji mňa negdy vzala a to sme si hráli, nejdřív sme s nima modlili, ale to víš, sa

nebudem modliť dlúho jako ogařé, to sme si tak hráli a ony sa modlily pořád… to bylo nekonečné. A to sa chodilo aji dost daleko negdy, mama na to hodně držéla, protože něco

dali pojíst, a ona i to kvůli temu. Taký byl život těžký. Hrozně težký, opravdu. (Š. Bartošek,

1933)

A třeba některé děcka, jak jich bylo hodně, tak je třeba ani do školy nepustili rodiče, jak bylo hodně práce. Chodily cizím lidem třeba kopať zemňáky a to měly jenom třeba deset

roků. A dělali to pro tu obživu, že dostali za to třeba pytel zemáků nebo nějaké naturálie, takže děcka opravdu kdysi byly chudáci. (A. Kociánová, 1934)

16

O. Románková je ze 7 dětí.

26 V období po I. světové válce byl odchod do služby na delší dobu spíše nezvyklou

záležitostí a téměř nikdo si na to už nepamatuje. Starší děti, pokud nezůstaly pracovat doma na hospodářství, odcházely rovnou do učení, děti obchodníků se po škole vydávaly na zkušenou, aby získaly praxi v provozování podniku či živnosti. Výjimky se ale přece

jen našly. Pokud to nebylo vyloženě z existenčních důvodů, rodiče posílali starší děti do služby, aby získaly zkušenosti.

Necelého půl roku sem byla u starosty Míčka. Tam sem sa moc nadělala, on měl moc pola a já sem tam musela dělať tu těžkou práci, protože jeho dcery studovaly. Pak sem musela

odejíť, protože sem měla zmožené ruce. Já sem nechtěla tam jíť: „Služku já dělať nebudu“, já sem sa za to strašně styděla. Maminka mi pravila: „Tak budeš dělať

pomocnici v domácnosti“. Myslela si, že tam bude lepší, než ve fabrice. Ta paní byla velice hodná a pořád mě chtěla za vlastní, ale já bych tam nebyla ani za nic, já sem sa

hrozně těšila na moje brášky a sestry. Zacházeli se mnou dobře, ale byla tam strašná dřina, tak sem odešla. (O. Románková, 1929)

V zemědělských rodinách sourozenci mezi sebou většinou nemívali jasně

rozdělené úkoly, každý dělal, co bylo potřeba, při pravidelných úkonech, jako např.

kydání hnoje, krmení dobytka apod., se střídali v pravidelných časových intervalech, třeba po několika dnech nebo po týdnu. Jiné práce náležely jen určitým jednotlivcům.

Po týdnu v sobotu s Pepíkem a Maňú: jeden musel pomývat dřevěnou podlahu, druhý

pucovať boty pro celú rodinu a třetí zametal dvorky a pak sme sa střídali. (O. Románková, 1929)

S koňma sem jezdila enem já, nikdo jiný nechtěl, všecky ostatní sestry se bály. Tatínek byl

starosta a úřední hodiny byly večer. Nakrmit a napojit koně sem měla za úkol já, nikdo jiný to nedělal. A s koňma sem jezdila asi tak od dvanácti rokú. To byl jediný úkol, který sem měla konkrétně enem já. (J. Koryčanská, 1933)

Práce dětem začínala v každé rodině v jiném věku. Zatímco někteří si na žádné

úkoly před pátým rokem života nevzpomínají, jiné děti je měly v té době už jasně stanovené.

V mladším věku do pěti let se dbalo hlavně poslouchat starší sourozence a pomáhat

v kuchyni při vaření. Nebyla to těžká práce, ale přesto se vyžadovalo její splnění, přinést

dříví na zatopení v kamnech, podávat hrnce (malé) i další nářadí potřebné v kuchyni. (B. Halíková, 1932)

27 Jinde musely malé děti kolébat mladší sourozence, starat se o drůbež, shánět trávu

a „májičky“ (pampeliškové listí) pro králíky, pást husy či nosit vodu. V případě, že rodina neměla hospodářství ani živnost, situace byla pro děti úplně nejjednodušší:

Rodiče byli nemajetní, bez zaměstnání a to velmi často, takže život byl vlastně hrou. Jak

už jsem se zmínila, práce moc nebylo ani pro dospělé, takže [úkolem dětí byla] výpomoc

při domácnosti a škola. Rané mládí proběhlo školou, různá práce na chudém poli, učení a přípravou do života. (J. Slováková, 1922)

Děti začínaly vážně pracovat v hospodářství a v domácnosti zhruba ve věku 5-6 let,

když nastoupily do školy. Očekávalo se od nich zejména pasení dobytka nebo koz. Tato činnost byla pro některé nepříjemná, pro jiné byla potěšením. Pasínek byl pro děti jejich

vlastní zónou, kde byly sami svými pány. Pasení na obecních pozemcích doprovázely často hry a dovádění. Chlapci se bili, nebo se předháněli ve výdrži a výkonech, vyráběli

píšťalky, děvčata pletla věnečky, dohromady hráli „na ťapku“ a řadu jiných her, nebo dělali oheň a opékali brambory. Jinde děti musely pást samy. Dlouhou chvíli si krátily zpěvem, čtením nebo se učily.

My sme byli kamarádi třeba aji s tými kluky, my sme pásli krávy v hromadě, my sme to pustili, my sme zpívali… My sme to pustili, sa to páslo a my sme, hráť sa tam moc nedalo,

protože to bylo všecko tak…to byla strž. Tam dyž si kopla balón, tak on ti utek a už sme ho nikdy nenašli. To by musel pro ňho jíť asi hodinu dolú do tej rače, tak sme ho nechali tak.

(J. Maléř, 1942)

Mezi další úkoly mladších dětí patřilo sbírání šišek a sekání dřeva na topení.

S přibývajícím věkem se náročnost prací zvyšovala. Během zemědělské sezóny musely

také pomáhat na poli při sušení sena, kosení obilí, vybírání brambor, sbírat kamení, pohánět koně, okopávat na poli i na zahradě, sbírat borůvky a houby na prodej apod.

Od šesti do deseti let už byly práce nebezpečnější, tady se už vyžadovalo sekání dříví na

podpálení v kamnech, nosilo se dříví v koši do kuchyně. To už byla záležitost dvou sourozenců, pak to bylo hrabání listí v zahradě a kolem domu. Tyto práce se prováděly

z jara, ale pokračovalo se v nich průběžně po celý rok. Od deseti do patnácti let opět

hlavní práce z jara až do pozdního podzimu – pasení skotu, ve stáji úklid, nanosit vodu a napojit skot. Při pasení dobytka tato práce odpadla. Během léta, kdy dozrávaly borůvky,

se chodilo do lesa je sbírat a soutěžilo se, kolik kdo nasbírá. Pak se nabízely hostům,

kteří bydleli v sousedství, prováděl se sběr hub, který rovněž se nabízel hostům... Z dalších prací to byla příprava píce pro skot, dojení a další. Pak to byla práce během

28 léta sušení trávy, žatva obilí, stavění mandelů a nakonec mlácení obilí a jeho sklizeň do pícek. (B. Halíková, 1932)

Hravost je nejpřirozenější vlastností dětí a provázela je tudíž i při práci. Mnoho

lidí vzpomíná, jak se při všech možných úkolech dokázali jako děti zabavit a čas strávený

prací si zpříjemnit. Nezřídka byly děti tak nezbedné, že rodičům připravovaly perné chvilky.

Střídali sme sa v pasení, na poli sme dělali všecko, dělali sme provisla, odbírali s maminkou, sušili sme seno, dyž sa schovávalo, skákali sme ze schlopca do sena. Pořád sme sa hráli při tom a tým nás to bavilo. (O. Románková, 1929)

A tož my sme vám strašně, hrozně rádi sa hráli. My sme dycky něco vymysleli. (Š.

Bartošek, 1933)

V bohatých městských domácnostech byla situace úplně jiná. Děti většinou

zastávaly jen nenáročné úkoly, umývaly nádobí, uklízely po sobě, nosily uhlí nebo dřevo na topení, chodily na nákup. Jinde děvčata i žehlila, prala prádlo a pomáhala při vaření.

Pokud rodiče vlastnili obchod, děti musely prodávat, roznášet objednávky, nebo pomáhaly dokonce při vedení účetnictví. Jakýmsi středem byla pozice dětí, jejichž rodiče

nebyli měšťané, ale ani nevlastnili zemědělskou půdu a nebylo tedy třeba obdělávat pole. Většinou se jednalo o děti dělníků. Ty zastávaly stejné úkoly jako děti měšťanské s tím,

že na ně byly obvykle kladeny větší nároky, jelikož doma neměli žádné služebnictvo. I v těchto rodinách chovali králíky nebo drůbež, o které se musely děti postarat, chodit jim

na trávu a na „májíčky“, dále musely pracovat na zahradě, sbírat ovoce, vytrhávat plevel, doma drhnout podlahu, smirkovat sporák apod.

Ne, nebylo třeba [doma pomáhat], vše obstarávala služebná. (V. Fassmann, 1923)

[Od školního věku jsem musela] pracovat v drogerii 17 - plnit do sáčků herby, čistit

skleničky a plechovičky na masti. (V. Klasová, 1925)

No, my sme nepomáhali v domácnosti, jedině tak náhodně, příležitostně, ale pomáhali sme v obchodě. Už odmala. A když byly ty jarmarky, a to bylo myslím tenkrát dvakrát do

roka… tak sme tam taky prodávali. Zbytky třeba nebo tak. To si pamatuju, že tatínek řekl: „Pojď, můžeš se tady postavit a můžeš taky prodávat.“ Takže takhle sme jako pomáhali. A pak samozřejmě v obchodě. I když sem chodila do školy, tak o prázdninách sem pomáhala. (S. Chumchalová, 1926)

17

Drogerie patřila otci V. Klasové Adolfu Novotnému.

29 Děti se často podílely na řemesle či živnosti, kterou se živili nebo si přivydělávali

rodiče. Děti obuvníka např. natíraly krémem opravené boty a donášely je zákazníkům,

nebo lepily podešve na papuče. Děti košíkářů a metlářů pomáhaly při přípravě proutí. Ženy pracující v Brillově textilní továrně si domů nosily rukavice na obšívání, s čímž

pomáhaly také děti. I u Čeňka Kramoliše 18 se dočítáme, jak musel spolu se stařenkou soukat cívky.

Rodiče, myslím moji, nebyli živnostníky. V obci bylo několik obuvníků, krejčích a truhlářů. Ostatní obory se nenacházely. U nás doma přesto byla zajímavá práce pro kluky i pro

děvčata. Pro bratry byla připravena práce v pletení proutěných košů, vázání košťat, kterých při úklidu kolem domu, ve stáji, byla velká spotřeba. Učení pochopitelně začalo

tak od jedenácti let. Takové práce byly připraveny v zimním období. Konečně pro děvčata

byla podmínka naučit se pletení svetrů, rukavic, šálů a z háčkování byl dán základ na základních školách, byl to povinný předmět. Doma se jen zdokonalovalo. (B. Halíková, 1932)

Práce byla pro děti samozřejmou součástí života, úkoly zadané rodiči se plnily bez

řečí a automaticky, i když v některých rodinách jich bylo víc a v jiných méně. V chudším

prostředí se děti musely aktivně zapojovat do snahy materiálně zabezpečit rodinu, nebo odcházely pracovat k cizím lidem, jen aby se najedly. Opět se jasně ukazuje, jak silně sociální postavení rodiny působilo na život dítěte.

18

Kramoliš, Č.: Moravská babička. Rožnov pod Radhoštěm 2004, 2. vydání, s. 10.

30

5. ŽIVOT DÍTĚTE VE ŠKOLE A V DĚTSKÉM KOLEKTIVU 5.1 Sdružování dětí, zábavy a hry

Děti se spolu setkávaly jak v rámci institucí, tak mimo ně při společných zábavách.

Množství času, které trávily společně, záviselo především na rodičích. Možnosti dětí účastnit se zábavy s ostatními vrstevníky odpovídaly poměru pracovního vytížení v rámci jednotlivých sociálních skupin. Jasně to ilustrují výpovědi dítěte z pasek a z náměstí:

No a na vesnici musely děti opravdu pomáhať doma, takže neexistovalo někde chodit. To

snad jenom na tom městě nebo tak, kde byla na dědině jedna chalupa vedle druhé, tak tam měly ty děti větší možnosť sa scházať, ale zase ti měli pole vzdálenější, takže na něho museli dlouho chodiť, takže jediná taková možnost byla u těch městských dětí… Prv sa

musilo všude pomáhať. Neexistovalo někam chodiť, tak aby sa děcko zebralo a řeklo „idu ke kamarádovi, idu do kina, idu tam“. (M. Jurčová, 1930)

No tak donést sme museli uhlí a takého topení, dřeva, a to bylo běžné, to sme si museli

udělať. A ináč sme neměli úkolú, to sme celé dni byli venku v parku, létali sme po světě doty, než sme šli do měšťanky. (J. Kristek, 1930)

Pravidelným místem setkávání dětí byla především škola a dále tělovýchovné

spolky Sokol a Orel, zbytek volného času, pokud nějaký měly, trávily děti společnou

zábavou. Dětská společnost se nijak přesně neohraničovala, ani nedělila. Pouze příležitostně vznikaly dočasné skupiny v závislosti na aktuální situaci. Jednalo se zvláště o příležitosti různých „bitev“, fotbalové zápasy apod. V takovýchto utkáních se střetávaly

většinou děti ze sousedících částí města, nebo děvčata proti chlapcům, v jednom případě se objevila rivalita mezi dětmi ze Sokola a Orla.

Jednou jsme organizovali válku děvčat proti chlapcům na Kozinci. (K. Krátký, 1925)

Na nábřeží jsme měli „partu“. Hráli jsme si na bitvy… válčili jsme v zimě sněhem, v létě po dešti koulemi z jílu, ale při tom jsme hlídali Vaškovu krávu a kozu… Nadávali jsme si

mezi orly a sokoly – až nás to přešlo, byli jsme zase kamarádi jakoby nic. (V. Klasová, 1925)

V zimě jsme se koulovali – Pasečené versus Lázovjané. (F. Drápala, 1940)

Jinak se děti družily přirozeně podle věku. Týkalo se to také sourozenců, kteří

spíše než sami spolu doma trávili čas s vrstevníky a bývali členy stejné party, jež čítala

všechny děti z okolí. Pokud byl mezi sourozenci velký věkový rozdíl, odrazilo se to i v jejich komunikaci v rámci dětské společnosti. Být členem party ovšem nebyl zákon a

31 zejména děvčata si občas hrávala jen ve dvojici. Pokud bylo dítě ze samoty a nemělo sourozence, bylo odkázáno jen na rodiče či prarodiče anebo si zábavu obstarávalo samo.

Řevnivost mezi chlapci a děvčaty nebyla častá, hrávali si dohromady, a i když

spory nebo hádky občas vznikaly, respektovali jedni druhé a posměšků nebo naschválů

bylo minimum. Zatímco děvčata na chlapce nevyjádřila žádný konkrétní názor, někteří chlapci na dívky jasně specifikovaný pohled měli.

To většinou kluci s kluky a holky s holkami, ale nekdy, víš, ne, že bysme jim ubližovali, ale sme si mysleli, že ony sú slabší, jako že to neumňá tak. Možná sme sa aji plétli, ale sme si říkali, fotbal ony holky moc nehrajú, hokej to samé, a jinačí hry nebyly. To není jak dnes.

Je odbíjená, je třeba košíková, a to nekdy holky umňá třeba lepší jak ti chlapi, ale vtedy sme hrávali většinú enem ten fotbal, nebo aji na lyžách jezdili třeba. Dyž sme vzali sebú

nejakú holku, tak dycky přišla domů s plačem. Ona, protože sme ju odběhli a pak sme ju

museli čekať a ona třeba spadla a tak. A to spíš tak kluci s klukama, ale nikdy sme jim neublížili, to jako nikdy! Nikdy v životě, to sme sa jich spěš zastávali. (J. Maléř, 1942) … ale my sme s tým souhlasili, co řekly holky, bylo svaté. (Š. Bartošek, 1933)

Je pravdou, že děvčata spíš držely víc mezi sebou, ale byly děvčata, které s námi chodily jako s kluky běžně, jako kluci všecko, lozit po stromách, to bylo též tak. Sme nedělali nějaké žádné velké rozdíly. (J. Kristek, 1930)

Při hře se spolu stýkaly zvláště děti ze sousedství, ve městě děti z ulice, často to

bývali bratranci a sestřenice. Nejoblíbenějším místem dětí z města byla „Struha“ – umělý

náhon, který protékal kolem rožnovského náměstí. Dalším oblíbeným stanovištěm byl

potok Hážovka, rovněž tekoucí za náměstím, a řeka Bečva. V Rožnově bylo také velké hřiště s kluzištěm, koupaliště a tenisové kurty. Míst, kde si mohly děti vyhrát, byl tedy

dostatek. Prostorem ke hře pro děti z odlehlejších částí obce nebo z vesnice byl obyčejně pasínek a les, i když příležitostí k zábavě bylo poskrovnu.

Čím se děti bavily, nejlépe ukáží konkrétní příklady z různého prostředí. V létě to

byly především hry na potoku a v Bečvě, stavění hrází, splávků a tůněk, plavání, chytání ryb a raků. V zimě potok nebo řeka posloužily jako kluziště. Děti chodily po zamrzlém

potoku každý den ze školy a tato cesta se jim tak stala pravidelnou zábavou. Ti, kteří pocházeli z Tylovic, Vigantic nebo Hážovic chodili po Hážovce, dětem z Dolní Bečvy

nebo rožnovského nábřeží posloužila řeka Bečva. Zábava se měnila se střídajícím se ročním obdobím i s tím, jak děti rostly.

32 Hráli jsme si děvčata i kluci dohromady (většinou). Potom, jak jsme povyrostli, kluky držel fotbal, my jsme byly děvčata obvykle dvě… tak nás postavili do brány a oni se

vyřádili. Jinak, když jsme byli menší, hráli jsme si na četníky a zloděje, ovce a vlky, na obchodníky, na potoku se stavily splávky a tůně, ze slínovice jsme vyráběli různé předměty, sušili na slunci, koupali jsme se, v zimě zimní sporty. (J. Orlová)

Ale hlavně venku se běhalo, po těch zahradách se to využívalo. Zahrazovali sme tu Struhu, za domem tekla Struha, teď je to zasypané a vždycky na koni přijel ten pan Fassmann a

hrozně byl zlý, že sme to zahradili, že ta voda málo teče do těch papíren…Tam se i prádlo máchalo, víte? Prostě ta Struha se už využívala na všechno možné. (S. Chumchalová, 1926)

Mezi další zábavy patřily společenské hry, zvláště „Černý Petr“ a „Člověče,

nezlob se“, ping-pong, „na schovávanou“, cvrnkaly se kuličky, fazole, honila se obruč od kola po ulici, skákalo se přes švihadlo, hrály se míčové hry jako odbíjená, školka s balónem, velmi oblíbený byl fotbal. V zimě se hlavně bruslilo, lyžovalo a sáňkovalo.

Když sme byli starší, tak deset nebo dvanáct, když sme podělali prácu, už sme si šli hrát

všecko v lese, skákali sme přes potoky, na ťapku, sáňkovali z kopečka do dědiny. (O. Románková, 1929)

Nejoblíbenější byly projížďky na sáňkách tažených koňmi. Ty popisuje řada lidí

z Tylovic, Hážovic a Uhlisk. Cesty se tehdy nesypaly, jen rozhrnovaly pomocí koňského potahu a doprava na cestách nebyla téměř žádná.

To se pořádaly „sanice“. Byly koně, sa zapřáhly do takových saní podobných jak kočár, takové saně parádní, a za ně se zapřáhlo aji deset saní, jedny za druhými sa zapřahaly a

tam dva, třé seděli, kolik nás vešlo na sáňky, to nás bylo hodně. Protože cesty nebyly posypané, tak sa dobře jelo. A jelo sa na Bečvu nebo pod Soláň na Karlovice, raz tam, raz

tam… A dyž sme dojeli třeba na tu Bečvu, negde do hospody na čaj. Dyž to bylo moc do kopca, šli sme pěšky, aby sme sa zahřáli a koně si odpočinuli. To bývala sranda! Zehřáli sme sa v tej hospodě a jeli sme zpátky. (J. Koryčanská, 1933)

Městské děti z majetných rodin měly oproti dětem vesnickým ohromné bohatství -

měly hračky. Zatímco děvčátka na pasekách si dělaly panenky z hadrů nebo z postaviček z těsta, co dostala na Mikuláše, ta ve městě měla panenky opravdové.

No tak většinou [sme si hráli] dohromady, ale já sem měla třeba kočárek, no tak zase ty

druhé děti byly rády, že si s tím můžou taky hrát, a tak sme si hráli s tím kočárkem, vím,

že to byla taková košatina... A pak sem měla takový, to maminka dala dohromady,

33 nádhernou skříňku vysokou asi tak metr šedesát, osmdesát, a tam byla kuchyň, obývací pokoj, ložnice, nahoře tam byla koupelka, takový hostinský pokoj, veranda, prostě to bylo strašně fajn. No tak to sme měli rádi. (S. Chumchalová, 1926)

Děti ve městě i ve vesnicích také nacvičovaly divadla, která pak zadarmo

předváděly jiným dětem i dospělým, často tak vznikaly mládežnické ochotnické spolky,

které s nacvičenou hrou cestovaly po okolních obcích. Jednalo se především o děti starší, ale „samy pro sebe“ si loutkové, nebo činoherní divadlo hrály i děti menší.

My jako školáci jsme hrávali loutkové divadlo i normální divadlo doma u nás na dvorku

pro dětské diváky. Kolikrát jsme si i scénář napsali sami. Plakát se připíchl na lípu, vstupné dvacet haléřů. To ještě jsme přidali doma dělaný štolverk (karamel). O diváky nouze nebyla. Sedělo se na deskách položených na špalky dřeva. Obvykle bylo pěkné počasí. Při deštivém jsme se přemístili do kůlny, to bylo horší. (J. Orlová)

Kroužků ani organizací pro děti a mládež mnoho nebylo. Pouze jeden z městských

respondentů zmínil kroužek leteckého modelářství. Nejpopulárnější volnočasovou

aktivitou byly Tělocvičná jednota Sokol a Jednota Československého Orla. Tyto organizace přispívaly k fyzickému i duševnímu rozvoji dětí. Byly místem, kde vznikala nejsilnější přátelská pouta, která přetrvávají až do současnosti. Tím, že si všichni tykali,

se také vztah dětí k dospělým dostával do úplně jiné dimenze. Mezi důležité osoby

v dětském životě respondenti zařazovali v mnoha případech právě cvičitelky ze Sokola, a to dokonce před učitele a učitelky ze školy.

Bylo nás šest sokolek. Dnes už jsme jen tři. Sokol, to bylo to, nač jsme se těšili. (V. Klasová, 1925)

A bylo to takové přátelské a dodnes prostě s některýma těma děvčatama se stýkám a vždycky to bylo takové nejsrdečnější… takové nezištné přátelství, že nikdy po nikom sme

nic nechtěli, ale byli sme rádi, že sme se mohli sejít. Takhle jako nějak. I tak si pamatuju,

to už jsem byla dospělá a šla jsem do žen, že to bylo takové, byl to takový výběr. Takový výběr lidí, kteří opravdu chtěli pro tu republiku něco udělat a byli solidního základu. (S.

Chumchalová, 1926)

Členství v těchto organizacích tvořilo důležitou součást identity dítěte v rámci

dětské společnosti.

Hlavně jsme později byli rozdělení na orly a sokoly. Měli jsme katolický spolek, to jsme se

více stýkali a bavili. Sokoli zase drželi spolu, to je pochopitelné. Ale nějaká nevraživost byla jen v ojedinělých případech. Vždy se našel nějaký rýpal. (J. Orlová)

34 Celkově vzato, nejlepší přátele vedle Sokola a Orla děti nacházely ve škole, anebo

v sousedství. Některá přátelství přežila dlouhá desetiletí, jiná se rozpadla, jak dospívající

mládež opouštěla domov, odcházela do učení, zakládala si vlastní domácnosti, často daleko od domova. Čím chudší rodina byla, tím víc si její členové byli blízcí a stávali se vlastně nejlepšími přáteli.

Se všemi sme byli vždy dobří přátelé, ale nejvíc doma. (J. Maléř, 1942)

Děti využívaly možnosti interakce s ostatními vrstevníky maximálně, jelikož ne

vždy jim byla dopřána podle libosti kvůli pracovnímu vytížení. Jedinou institucí, v níž byla účast všech dětí povinná, byla škola.

5.2 Děti ve škole

První škola byla v Rožnově založena v roce 1666. V období, kterým se zabýváme,

existovala

dívčí

obecná

škola

u

kostela

a

chlapecká

obecná

škola

„Štefanium“ v městském parku. Zatímco Tylovice byly přiškoleny k Rožnovu, Vigantice

měly svou školu spolu s Hážovicemi, samostatnou školu měly i Horní Paseky, na Dolních

Pasekách byla jednotřídka. Měšťanská škola stávala naproti „Štefaniu“ a chodili sem chlapci i děvčata.

19

Navazující vzdělání bylo možné získat nejblíže v odborné

pokračovací, hospodářské a hospodyňské škole. Do Valašského Meziříčí dojížděly starší děti na gymnázium, do učitelského ústavu, na Střední odbornou školu pro zpracování dřeva, při níž existovalo ještě 17 dalších škol a do Dívčí pokračovací školy. Obchodní

akademie se nacházela ve Frenštátě pod Radhoštěm, další obchodní školy byly založeny ve Valašském Meziříčí a v Novém Jičíně až po II. světové válce20. Ostatní děti, kterým

bylo dopřáno vyšší vzdělání, se občas vydávaly i do vzdálených míst, dokonce do Čech, aby se vyučily oboru, který v blízkosti nebyl dostupný. Děti bohatých rožnovských obyvatel odjížděly za vzděláním do Brna nebo do Prahy, kde nacházely zázemí v rodinách svých příbuzných a přátel rodičů.

Škola byla prostředím, kde se děti sdružovaly, aniž by mohly ovlivnit skladbu

kolektivu. Jelikož byla jen jedna škola pro všechny děti z obce, právě zde se měly sociální

rozdíly největší možnost projevit. Zatímco některé děti si nebyly vědomy větších rozdílů, jiné, a to zvláště chudé, si je uvědomovaly velmi jasně, neboť právě jich se nejvíce týkaly. Kramoliš, Č.: Rožnovský okres. Vlastivěda Moravská, svazek II. Místopis. Brno 1907, s. 106-110. Obchodní akademie a VOŠ Valašské Meziříčí. Historie školy [online]. 2005 [cit. 2005-04-16]. Dostupné z: . 19

20

35 Jako hlavní vnější projevy nerovností děti označily svačiny a oblečení, místy se jednalo také o vzájemné chování jedněch k druhým.

V našem prostředí, i když děti pocházely z různých sociálních vrstev, se nikdy rozdíly mezi námi nedělaly. (K. Krátký, 1925)

Myslím, že nijak výrazně [se rozdíly neprojevovaly]. Měli třeba lepší svačiny, ale kolikrát

se s námi rozdělili. Šaty se většinou přešívaly, prožila jsem většinu života za okupace. (J.

Orlová, 1928)

Ano, bylo to znát, bohatší od chudších, převážně na základní škole. (H. Polášková, 1945)

To ňa hrozně mrzívalo též, dyž tých sedláků, aji lakomé byly. My, tak ti obyčejní, sa dycky

rozdělíl, dyž něco měl a dal a ony ti lakomé byly potvory… A tam ti byl jeden, oni jedli psé… pékli to maso a jedli a on měl taký hunt masa k svačině… to vonělo, mně tak sliny tékly, já suchý chleba, nebo jabko, a on sa tak na mňa podívál, povídá: „Nechceš?“ „To víš, že chcu.“ Já sem nevěděl, že to má ze psa. A já jed a sem si myslel, co nemám a ti

kamarádi říkali: „S tebú já kamarádiť nebudu, ty si žral po Fluksovi ze psa maso“. (Š. Bartošek, 1933)

My sme byli spokojenější než ty malé rodiny, co měly málo dětí, i ve škole se na nás dosti

vytahovaly, víc si o sobě myslely, byly nastrojenější, chodily lepší oblékané, nikdy se s náma nerozdělily, ani se s náma nekamarádily. (O. Románková, 1929)

Existovaly i jiné rozdíly, než ekonomická situace rodiny, které se podepsaly na

pozici dítěte v kolektivu. Mezi dětmi se pohybovali sirotci, fyzicky či mentálně postižení jedinci a nemanželské děti. Jejich osud býval nejtvrdší, zvlášť byly-li ještě k tomu chudé.

Za války se do svízelných situací dostávaly také děti z normálních rodin, ale jiného původu, např. Němci a Židé. Chování ostatních dětí vůči těm, kteří se nějakým způsobem

vyčleňovali ze „zdravé“ společnosti, bylo opět rozporuplné. Zatímco někteří se jich zastávali a brali tyto děti jako součást běžných vztahů, jiní reagovali agresivně. Velká část

respondentů si stejně jako u sociálních rozdílů většinou neuvědomovala, že by se v tomto směru rozlišovalo. Zkušenost dotyčných jedinců však bývala jiná a bolestná.

Měl jsem spolužáka židovského původu, někteří naši spolužáci již tehdy projevovali

antisemitismus, já jsem Arnošta hájil a dokonce jsem se i s původcem těchto nálad pobil.

(K. Krátký, 1925)

V dědině vždy bývaly nějaké postižené děti, brali jsme je jako samozřejmost. (L. Petříková,

1925)

36 B. Jančová (nar. 1924) z okrajové části Rožnova byla nemanželským dítětem a

v deseti letech osiřela, protože její matka zemřela násilnou smrtí. Její život byl odmalička

krutý. Již v obecné škole byla terčem posměchu nejen dětí, ale i dospělých. Chodit do školy pro ni bylo utrpení, spolužáci na ni volali nejrůznějšími ponižujícími jmény, jako „ukurvenec“. Byla proto nesmělá, nenašla si žádné kamarádky, pouze jednu přítelkyni ze sousedství, ani ta se jí ovšem před spolužáky nikdy nezastala. Jelikož žila se svými

staříčky na samotě, do jiného styku s dětmi nepřišla a jejím světem byl les a louky, kamarádkami jen jediná malá panenka a kozy, které pásala. Učitelka ji nikdy nevolala

jménem, ale říkala jí jen „Koza k tabuli!“. Mezi chudými dětmi na pasekách však byla královnou. Pouze sami se staříčky nikdy neměli nouzi, protože surovin se vždy vypěstoval dostatek, a ač nebyli bohatí, vždy měli co jíst. Vzpomíná, že když šli se spolužáky ze školy na výlet na Bačův vrch, děti se vždy vrhly na její šrotovou buchtu.

Každá rodina přisuzovala škole jinou důležitost. Zatímco především ve městě

rodiče posílali své děti do školy se záměrem poskytnout jim co nejlepší a nejširší vzdělání, děti ze zemědělských rodin jako automatické pracovní síly podle mínění rodičů příliš mnoho vzdělání nepotřebovaly. „Olejíčka chytrosti nikdo nenaleje do hlavy“

21

-

opravdová škola toho, co budou v životě potřebovat, se totiž odbývala doma. S tímto názorem se však v období 30. a 40. let 20. století můžeme setkat již jen ojediněle. Často se stávalo, že rodiče svým dětem dobré vzdělání dopřát chtěli, ale neměli k tomu žádné prostředky. Tato situace vznikala zvláště během II. světové války. Co se týká dětí, jejich

chuť do učení málokdy na těchto faktorech závisela. Zatímco většina se do školy těšila, pro jiné to bylo jen zbytečné trápení. Zájem rodičů o prospěch a chování dětí ve škole byl

také různý. Někteří se informovali, jiní nikoliv, opět to do velké míry záviselo na jejich

názoru na vzdělání obecně. Pravidelné schůzky s rodiči neexistovaly a rodiče se s učiteli setkávali často, až když vyvstal problém, nebo jejich ratolest něco provedla.

[Do školy jsem chodil docela rád], cesta do školy i ze školy skýtala různé povyražení,

byly to přece dva kilometry a chodilo se pěšky. (F. Drápala, 1940)

Chodila jsem ráda, ale pouze ze zájmu, nikoliv z důvodu odpočinku od práce. (B. Holčáková, 1940)

[Do školy jsem chodila ráda] jak kdy, osvobozovala mne od nepříjemných prací, ke

kterým mne nutila maminka. (M. Fryštenská, 1927)

21

B. Jančová, 1924.

37 Do školy jsem nerada chodila. Hlavním důvodem byl nedostatek času pro učení a plnění domácích úkolů. Pro mne to byla tíživá situace. Na vysvětlení úkolů ze starších sourozenců už nebyl nikdo. (B. Halíková, 1932)

Moc jsem se do školy netěšil, rodiče mě nijak do učení nenaháněli: „Budeš stejně doma, na co ti bude škola?“ (O. Mikunda, 1932)

Sme psali dyž úkol, aby byl napsaný, tak ve škole, před vyučováním, opsalo se. A tým

rodičom to bylo jedno, dyž sem přišel a řek sem: „Dostal sem dvě pětky“, nic to nevadilo vůbec. Hlavně, že zemáky sú velké a žito roste dobře a jinak, jesi sem dostal pětku, nebo to, nezájem. (J. Maléř, 1942)

Děti bývaly během roku často omlouvány ze školy z důvodu sezónních prací

v zemědělství. V nezemědělských rodinách bylo až na výjimečné situace, jako byla

sněhová kalamita nebo silný mráz, v podstatě nemyslitelné, aby dítě do školy nešlo, jedině bylo-li nemocné.

[Do školy jsem nemohl jít] v zimě, když bylo moc sněhu a v létě, když bylo moc práce na

poli. (J. Maléř, 1942)

Předměty na základních školách se v první polovině 20. století podobaly těm

dnešním, navíc bylo jen náboženství a katechizmus, větší pozornost než dnes se věnovala také ručním pracím. Zájem o předměty závisel především na vyučujícím. Učitelé byli

jedni z mála dospělých lidí mimo rodinu, se kterými se děti pravidelně stýkaly, a kteří

měli na jejich život aktivní vliv. Některé učitele měly děti velmi rády a do jejich předmětů se připravovaly s nadšením. Jiní je dokázali dokonale demotivovat a svým přístupem školní dny značně znepříjemnit. Ve vztazích mezi učiteli a žáky se tedy ani za uplynulých šedesát let příliš nezměnilo. Někteří vyučující byli tak silnými osobnostmi, že k nim děti

opravdu přilnuly a stalo se, že více respondentů vzpomnělo stejného učitele. Téměř každý

si z doby svých školních let uchoval nějakou hlubokou vzpomínku. Pro děti, jejichž

školní docházka byla poznamenána válkou, to byly hlavně válečné události, které život ve škole ozvláštňovaly. Několik učitelů bylo popraveno nebo odvezeno do koncentračních táborů, ve městě, ale hlavně v okolí se ukrývali partyzáni. Při vzpomínání na školu si lidé

kromě učení vybavovali pochopitelně také právě vztahy s učiteli a zábavu, která školní dny neodmyslitelně provázela. Konkrétní příklady toho, na co si lidé ze školy vzpomínají, mluví samy za sebe.

38 Na měšťance se učitelé střídali. Moc vzpomínám na učitelku ve 4. třídě – byla velká

vlastenka. Schylovalo se již k válce. Denně jsme vztyčovali ve třídě vlajku. Vyprávěla jen o „tatíčkovi“ Masarykovi, o síle češství. (R. Pospěchová, 1928)

Dokonce jsme jednoho učitele tak milovali, že když odcházel na vysokou školu, celá třída plakala i s ním, také nás měl rád. Byl to pan učitel Ladislav Nezdařil. (J. Orlová, 1928)

[Chodili jsme] ráno s kamarády po řece Bečvě, kde jsem se těšil, že se propadnu pod led,

vrátím se domů mokrý a nebudu ten den muset do školy. Bavily mě pouze předměty (například fyzika a ruština), které učili inteligentní kantoři. (J. Prossa, 1942)

Do školy sem měl pouze dva kilometry. Nebylo to daleko chodit pěšky se spolužáky.

V obecných třídách byly v rohu rákosky, kdo zlobil, dostal po prstách před tabulú. Tam

ích bylo těch rákosek v rohu aji z osum, deset a hotovo, autorita byla jinčí. Mě bavilo

akorát ekonomika, počty jako chemie, fyzika, zeměpis, ale čeština, dějepis, náboženství a toto bylo pro mňa, hlavně diktáty a sloh, konec světa, to sem vždycky říkával, že budu

radši dělat dva metry dřeva, než psát nějaký slohový úkol nebo diktát. (O. Mikunda, 1932) [Ve škole nás nejvíc bavilo] dělať blbosti. Já sem se nerada učila ty německé slovíčka.

Brali sme si slovník na pole a muselo sa učiť. (J. Koryčanská, 1933)

Och, tam sem nerad chodil do školy! Já sem měl nejradši zpěv a ruční práce. A to nás držela ta učitelka, byla stará panna a my sme ji moc nechtěli poslúchať a děkujem jí a

modlím sa za ňu pořáď. Co to byla za dobrá učitelka. Povídá: „A co dyž zostanete svobodný? A jak si přišijete ten knoflík, zaštupujete ponožky?“ Aji sem sa naučil plésť…

Tatínek eště než umřel nám slíbil, že nám kúpí ty saně, ty rodle…A vlezlo jich tam pět. A ta učitelka, co nás měla, byla na to jezdiť. A ogaři říkali: „Štěpáne, víš co? Vezmi ju a nabúraj ju do nejakého velkého závěje“. Sem povidál: „Si nabúraj ty, dyž si takový chytrý!“…Byla ráda, že sme ju vzali na ty saně. O ona ščastná! Chytla mňa kolem krku, že takový zážitek za celý život neudělala, aby ju vzal někdo. (Š. Bartošek, 1933)

Ta učitelka na ruční práce si na svačinu třeba donesla pomeranč, ale jako děcka sme

pomeranče neměly, byla válka a ani po válce jich nebylo, ale že jí to nebylo trapné, že ty

děcka na ni hleděly. Tak sme aspoň zkoušeli tu kúru. Ale ne že by si to snědla třeba v kabinetě nebo tak, prostě mně by to bylo trapné, kdybych viděla ty děcka… Já si pamatuju na učitele Seiga, kterého odvedli Němci do koncentračního tábora. To na nás hodně působilo. (O. Koláčková, 1930)

Ale on byl jako původem Němec. Nejspíš byl v odboji nebo co, a on tam potom zahynul v tom koncentráku. On nás učil češtinu. (J. Koryčanská, 1933)

39 Pak jsem v Praze chodila do školy. No, dodneška si říkám, že to byla taková trošku

hloupost, jenomže maminka říkala: „Budeš dojíždět“, a tak a ona tam měla sestry tři a

ony za mnou vždycky do toho kláštera přišly, poněvadž ta škola byla v klášteře... Tam

jsem akorát chytla revma strašné, teda. Potom už jsem ráno nemusela v šest hodin chodit na to modlení… No mně tam bylo smutno pochopitelně, jako jedenáctileté holce, tak oni

mě potom dali k té tetě. Ten druhý rok. A pak bych tam byla zůstala, ale pak přišla

okupace a maminka měla strach, že tady bude fronta na Polsko, a tak ona pro mě přijela a už sem chodila do školy do Frenštátu. Nazpět sme celou cestu stály, to byl tak narvaný vlak, to bylo strašné. (S. Chumchalová, 1926)

Jako jediná ze třídy jsem nechodila do náboženství, měli jsme faráře pátera Klimka a

nesnášeli jsme ho, já jsem jednou nějak zapomněla odejít a on mě vyhodil a vykropil moji židli svěcenou vodou. A jak jsem se vrátila, děti mi říkaly, že si nesmím sednout, protože je to svěcená voda… Pak přišel nový páter Antonín a přesvědčoval mě, ať na náboženství

zůstanu a poslouchám, taky mi půjčoval knihy a nikdy se na mě nezlobil jako ten před tím.

(V. Klasová, 1925)

Vlnu zvědavosti vždy zvedla např. návštěva školního inspektora nebo příchod

nového učitele, ale nejvítanější změnou bývaly školní výlety. Pro mnoho dětí to byla

první možnost v životě dostat se mimo obec, kde se narodily. Většinou to byla cesta jen

do sousední vesnice a nazpět domů se šlo pěšky, ale i to bylo pro děti neuvěřitelné dobrodružství. Pokud je rodiče neposílali na prázdniny k příbuzným do vzdálenějších míst, další a často jedinou příležitostí jak se dostat mimo dům, byly pro děti poutě s rodiči

do Zašové nebo na Svatý Hostýn. Některé děti z bohatších rodin se naopak dostaly už v útlém věku dokonce do zahraničí. Jinak měli lidé možnost cestovat až za prací, většinou do průmyslových měst, když dosáhli alespoň 16 let.

Poprvé jsem jela autobusem na výlet na Hutisko v 1. třídě. Litovala jsem, že cesta byla tak krátká. (J. Orlová, 1928)

[Poprvé jsem se dostala z domova] při školním výletě do Zubří a zpátky vlakem. (L.

Petříková, 1925)

Když mně bylo pět let, tak jsem s otcem a sestrou byl na letním pobytu v Gradu v Itálii. (K. Krátký, 1925)

Oblast života dítěte v kolektivu uzavírá sdružování mimo školu a tělovýchovné

spolky (tyto instituce byly jedinými zdroji organizované zábavy pro děti už od 4-6 let). Děti se setkávaly s vrstevníky při nejrůznějších událostech během celého roku, především

40 to byly slavnosti a svátky. Těch se účastnily většinou s rodiči, existovaly ovšem akce týkající se především dětí. Jednalo se hlavně o svátky výročního obyčejového cyklu. Na

Velikonoce chlapci rapačáři od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty obcházeli město a rapači,

hrkači či klepadly nahrazovali zavázané zvony, které „odletěly do Říma“. Na šmigrust

pak obcházeli domácnosti příbuzných a kamarádek a za mrskání dostali od děvčat malovaná vajíčka. Všechny tyto zvyky se mezi obyvateli Rožnovska udržely až do dnešní

doby. Děvčata zase na Smrtnou neděli vynášela Mařenu, topila ji v potoce a zpátky do města nebo do vesnice přinesla májíček jako symbol přicházejícího jara. Děti a mládež se

scházeli na pálení čarodějnic 30. dubna, někde stavěli a káceli máj – jednalo se však jen o soukromé akce, v žádné z obcí se v této době již máj oficiálně nestavěl. Na Svatodušní svátky se smažila vaječina.

To sme chodili aji, když byly ty, rapačovať sme chodili po tých všeckých tých, na šmigrust

sme chodili všeckým popřáť, všude inde ze všeckých rodin, to sme nevynechali jediný barák. I když tam neměli děcka, tak tam byly manželky. Tam občas nejaká ta koruna

spadla. Ale ináč to byly většinou vajíčka. Obarvené. Toty obyčeje se držely. To je pravda. A to máš, když sme chodili s tým rapačováním, tak to nás bylo možná aj třicet. Na

šmigrust, tož to sme chodili dycky tak po takových čtyřech, pěti. Ale to sme chodili aj do, dalo by sa řécť, do cizích rodin. To sa držélo. (J. Kristek, 1930)

Trávení času v dětském kolektivu skýtalo pravidelnou dávku volnosti a pro mnohé

oddych od každodenní tvrdé práce. Škola byla institucí, která jako jediná kromě rodiny

organizovala dětem čas a dávala jejich životu řád. V období první poloviny 20. století

bylo nejpopulárnější mimoškolní aktivitou členství v tělovýchovných jednotách Sokol a Orel. Pokud děti měly volný čas, vyplňovaly jej hrou.

41

6. DÍTĚ V OBCI 6.1 Návštěvy, svátky a slavnosti

Čas od času se dětem podařilo překročit hranice, které vymezovaly jejich vlastní

svět, a nahlédnout také na „území dospělých“. Přítomnost dětí ve společnosti dospělých byla na jednu stranu samozřejmou a přirozenou věcí. Na druhou stranu požívali dospělí,

ať už to byli rodiče nebo jiní členové rodiny a obce, úctu a respekt, které neumožňovaly důvěrné vztahy mezi dětmi a dospělými, jak je tomu nyní. Pro děti byly návštěvy

příbuzných nebo přátel rodičů vítaným vytržením ze všednosti a často velkým

dobrodružstvím. Chodit na návštěvy bez konkrétního důvodu nebývalo zvykem. Častěji

se navštěvovali lidé z vyšších vrstev, u rolnického obyvatelstva bývaly návštěvy velmi vzácné. Tito lidé se scházeli spíše při práci, když si chodili navzájem vypomáhat. Děti samozřejmě brávali s sebou.

Setkání dětí a dospělých se vázala hlavně k zimnímu období mimo zemědělskou

sezónu. Začínala zabijačkou, přástkami a draním peří a vrcholila svatým Mikulášem, Vánoci a Třemi králi. Dále se během roku děti účastnily dožínek a místy i pochovávání

basy na konci masopustu. Svátečními událostmi bývaly pro děti a rodiče také jarmaky,

poutě a hody. Ty se v některých rodinách zároveň rovnaly jediným příležitostem, kdy

rodiče své děti vůbec někam brali. Svatý Mikuláš a Vánoce bývaly dětmi zvláště očekávané, jelikož to byly jediné svátky, kdy dostaly alespoň drobné dárky. Mikuláš lidem utkvěl v paměti mnohem víc než Vánoce. Zatímco někde se děti musely spokojit se

sušeným ovocem a ořechy, jinde dostávaly i drobné dárky, jako knížky. Příchod Mikuláše

s nadílkou byl dlouho očekávanou událostí. Do některých rodin chodila i Mikolášova matička.

Já sem vždycky věřila, že ten svatý Mikuláš existuje a že chodí s tým andělíčkem. Ale čertama sa moc nestrašilo. My sme znali totiž desatero přikázání božích odmalička, takže

my sme věděli, co můžeme a co ne, takže se nějak moc nestrašilo, tak jak dneska. No a my sme se už nemohli dočkať, až ten Mikuláš bude, já sem seděla už před oknem ten den a

měla sem výhled na ty Dolní Paseky, no a mě sa fakt zdálo, že sem viděla, jak se z nebe spúšťal ten Mikoláš s tým andělem. Tak sem to živě viděla, a pak zanedlouho na to ťuk ťuk

na dveře, maminka šla otevřít a donesla v zástěře pečené cukroví, linecké, ořechy,

křížaly … Takže to byla taková ta mikuláššká nadílka. A jak sme byli šťastní! A to cukroví

42 pekla moja sestřenica, oni to vždycky donesli tatínkovi, jinak nebylo vůbec nic. (M.

Jurčová, 1930)

A stromeček též, ten sme měli. A na něm čokoládové figurky, ty sme měli. Ale to bylo tak,

že sme nazdobili stromeček a mamka to pak zase zdělala a skovala, kolik roků sme to měli! Anebo sme ty střapce udělali a do toho kostka cukru anebo ořechy sa dávaly do teho obalu a věšaly sa. Jinak absolutně nic nebylo. (A. Kociánová, 1934)

A jinak ze slámy a z těch barevných papírů sa dělaly ty řetězy. A koláče mamka napekla,

pomodlili sme sa, ale nějaké dárky pod stromečkem, to neexistovalo vůbec. Já sem první dárek dostala, až měl brácha peníze, a potom sem od něho dostala takú malú

peněženečku z perliček udělanú. To byl první dárek, který sem dostala na Vánoce. (M. Jurčová, 1930)

To se dodržovalo vždycky, pokud sem byl malý, tak sem věřil v Mikuláše, hlavně v dárečky sme věřili, dostáli sme pětikilový kornout, tam byly ořechy, pomeranče, nějaké

jabka, napečený panduláky, takový… [Na Vánoce] to byly různé dárky, to, co se potřebovalo. Parní stroj sem dostal. Traktor, loutkové divadlo. (V. Fassmann, 1923)

Tož Mikoláš, ten sa držel. Tož to je stejné – čert, anděl, Mikoláš a to nás tam bylo tých

děcék možná osm, deset, ze súsedství, příbuzní, a ten Mikoláš byl najatý nejaký, nebo prostě z rodiny obyčejně jeden to chodíl, to si vydělávali možná nejak, to nevím. To sme

nepoznali, protože ti strýci a tety s námi tam nebyli. Obvykle bývali cizí. [Dostávali sme]

uhlí nanejvýš, když sme zlobili. A ináč také obyčejné drobné dárky. Nech to byl, jak říkám, ten nůž nebo nejaký ten kompas, já nevím. Nejaká hokejka, brusle na ty klíčky, ty první… Ale třeba tu kytáru a to, to mně kúpili, když sem jako chtěl…na Vánoce to byl dárek nejaký takový větší. To byl ten spacák, nebo ten stan. (J. Kristek, 1930)

O Vánocích na svátek svatého Štěpána chodívaly téměř všechny děti na koledu.

Ty z bohatších rodin jen k nejbližším známým a příbuzným, chudší děti chodily i jinam.

No jako děcka sme nemohli chodiť, to až sme byli větší. To nás vždycky chodila celá halda. U Hasalíků, jak sme zpívali „Přišli sme k vám na koledu, dajte ně syna“, to si pamatuju.

To sa vždycky sešla celá dědina. Ale jako malé děcka sme nesměly chodit na koledu. K nám chodili, ale my ne. Tatínek nás nechtěl pustiť, protože kolem byly děcka chudší, jak my. (J. Koryčanská, 1933)

Během roku se lidé scházeli také na narozeniny nebo svátky, zvláště populární na

Rožnovsku bylo „vyhrávání“ na svatého Josefa a svatou Annu. Dalšími rodinnými

příležitostmi byly křtiny, svatby a pohřby. Překvapivě malé množství pamětníků

43 vzpomínalo účast na „Valašských rocích“ – národopisných slavnostech ve Valašském muzeu. Pouze k několika rodinám právě za tímto účelem přijížděli příbuzní a známí na

návštěvu. Velkou návštěvnost místních rodičů s dětmi, zdá se, měly pravidelné

promenádní koncerty v lázeňském parku, které se konaly během hlavní lázeňské sezóny několikrát do týdne, a pouť ke svaté Anně, která se v muzeu pořádá dodnes.

6.2 Společný čas dětí a rodičů

Děti z města si pozornosti rodičů o víkendech nebo o svátcích užily více, než děti

z vesnického prostředí. Velmi populární bývaly rodinné procházky nebo výlety do okolí,

většinou v neděli odpoledne. V Rožnově fungoval od roku 1893 Klub českých turistů22, jehož byli někteří rodiče členy a se svými dětmi podnikali pravidelné výlety. Opět se zde musíme vrátit k rozdílům mezi zemědělským a městským obyvatelstvem. Zatímco

městské děti trávily s rodiči společné volné chvíle, kterých bylo sice poskrovnu, ale zato patřily jen rodičům a dětem, rolnické děti se musely spokojit se společnou prací, na zábavu byl jen málokdy čas a finance. Když šli rodiče někam sami, což se opět stávalo

častěji v majetnějších rodinách, na děti nezapomínali, a pokud to finanční situace dovolila, přinesli jim z bálu nebo „šibřinek“23 koblihy a zákusky, z města nebo z jarmaku nosívali

párek, mastný rohlík, preclík, čokoládu, turecký med nebo perník, v pozdější době to byl třeba balíček bonbonů.

6.3 Děti ve vztahu k ostatním členům obce

Děti nemívaly mnoho možností k blízké či pravidelné komunikaci s jinými

dospělými, než s rodiči a příbuznými. Jedinými lidmi v životě dítěte mimo rodinu, kteří

mohli mít na děti přímý vliv, bývali učitelé a kněží. Ostatní záleželo na poloze bydliště –

zda bylo ve městě, v okrajové části obce nebo na samotě, a na veřejných stycích, které udržovali rodiče. Ve společnosti se pohybovaly nejvíce děti z rodin obchodníků a

řemeslníků, které pomáhaly v živnosti svých rodičů, prodávaly nebo roznášely zakázky.

Jako další důležité osoby v době svého dětství lidé označili např. ředitele školy, rodinného lékaře a rodinné přátele, kteří do Rožnova jezdívali na letní dovolené.

Letní hosté – vzájemný kontakt měl na nás rožnovské děti dobrý vliv, byli to vzdělaní lidé s dobrým chováním. Bydleli u nás například prof. Šmiřák z Brna s rodinou, malíř Z. TJ Rožnov pod Radhoštěm. Klub českých turistů - TJ Rožnov pod Radhoštěm [online]. 9.2.2006 [cit. 2005-04-16]. Dostupné z: . 23 Zábavná akce pořádaná Sokolem. 22

44 Burian, hvězdář K. Hujer, spisovatel Böhnel, polský premiér v exilu W. Witos a důležití politici v jeho okolí. (V. Klasová, 1925)

Nejdůležitějšími osobami v okolí dítěte byli jednoznačně sousedé. Nejenže se

sousedé navzájem potřebovali a dobré vztahy zabezpečovaly pravidelnou výpomoc, díky četnosti styků měli místy také možnost výchovně a jinak působit na děti z vedlejších rodin. Sousedky se např. o děti staraly, když matka nemohla, nebo byla-li rodina v tíživé

ekonomické situaci, sousedka, která na tom byla lépe, pomáhala tím, že dávala dětem práci, nebo jim nosila mléko či potraviny.

My sme měli velikú bídu, dysi sme neměli ani co do huby vzíť. Tož jednú sme si už pravili, kleknime, pomodlime sa a umřeme hlady. A tož ja sem sa tak huboce modlil a včil sem myslel, že ten Pambíček tříská na to okno. A to byla susedka a donesla okřín šrotovej

múky a hrnec mléka. A tak to nám ju Pánbůh poslal, aby sme neumřéli. (Š. Bartošek, 1933)

Rodiče jen málokdy zasahovali do toho, s kým se jejich děti stýkají, ať už to byly

jiné děti nebo dospělí. Bylo to hlavně díky tomu, že neexistovalo tolik důvodů k obavám jako dnes a všichni v okolí se znali. Mezi dětmi a rodiči panovala mnohem větší důvěra a

rodiče mívali přehled o tom, s kým a kam děti chodí a vyžadovali, aby je děti informovaly. [Rodiče nezasahovali do toho, s kým se stýkám], jen výjimečně, s holkou, která měla vši a

blechy a doma nepořádek. (J. Orlová)

No nezasahovali, ale museli sme jim říkat s kým sem byl a kde sem byl. Protože to neexistovalo ít negde a „gde ideš?“ (J. Maléř, 1942)

Děti oslovovali své dospělé známé obyčejně „pane“, „paní“, „slečno“. Pokud byli

v bližším přátelském vztahu s rodiči, říkalo se jim „tetičko“ a „strýčku“, nebo „teto“ a „strýcu“ (zvláště v zemědělském prostředí), pokud byli staří, tak „stařenko“ a „staříčku“. V měšťanských kruzích se oslovovalo např. „paní doktorová“, „paní Molitorová“, u továrníků dokonce „milostpaní“ a zdravilo se „ruku líbám“. Všem se automaticky vykalo.

Při rodinných nebo přátelských setkáních si děti hrávaly zvlášť a neúčastnily se

hovoru dospělých. Nicméně to neznamenalo, že by je dospělí posílali pryč, aby měli soukromí. Právě naopak, děti měly většinou možnost vyslechnout vše, o čem si dospělí

povídají. Proto byly vztahy mezi nimi otevřenější, nedělaly se tajnosti. Pokud se objevily

jakékoliv spory nebo problémy, děti věděly, o co jde, a měly šanci porozumět, co jejich rodiče trápí. Pochopitelně se i zde našly výjimky.

45 Dospělí vyprávěli, děti poslouchaly, nebo si hrály. Pohoštění bylo skrovné, kousek buchty a bílá káva. (R. Pospěchová, 1928)

Pro dospělé moje setkání bylo považováno za úctu ke starším. Při řeči jsem poznala rozdíly v jejich hospodářské situaci. Mně zbyla lítost nad tím, jaké byly jejich široké možnosti. Při rozhovorech rodičů s dospělými naše účast byla vyloučena. (B. Halíková, 1932)

Je zajímavé pozorovat, co si lidé ze společných setkání nejvíce pamatují. Pro

někoho byly nejdůležitější čisté mezilidské vztahy, to, jak se lidé tehdy dokázali bavit, mnoha lidem utkvěli v paměti vypravěči, místní „baviči“, kteří dospělé i děti dokázali

bavit až do rána, a pochopitelně vyprávění a pohádky o strašidlech, které bylo slyšet na každém draní peří nebo při černé hodince večer na horách. Zatímco dospělí si mysleli, že děti už dávno spí, ty zvědavě poslouchaly, aby jim ani slůvko neuniklo. Vyprávěli obyčejně staří pamětníci, děti i dospělí poslouchali.

Nejvíce mě zaujalo vyprávění dospělých o strašidlech z dob minulých, různých životních příhodách. Také se zpívalo, písně, které nám ve škole nebyly známy. (B. Halíková, 1932)

Například o vodníkovi, jak chodil lízat do sklepa smetanu, hospodář ho potom přistihl a

vyplatil, vodník, že se mu pomstí. Bydleli u potoka, časem se jim utopila holčička – ten vodník ji stáhl. (J. Orlová, 1928)

Tatínek vypravoval o cestě z Ruska do Prahy, když se vracel z legií z první světové války, ze zajetí z bitvy u Zborova, u Bachmače. (V. Klasová, 1925)

Nejvíce si pamatuji na setkání strýců Jaroše a Oldřicha Jurajdových, kteří velice zábavně vyprávěli své zážitky ze života a prožitky z první světové války. (K. Krátký, 1925)

Jediným místem, kam musely skoro všechny děti povinně chodit, a kde o setkání

nebyla nouze, býval kostel. Vedle římskokatolické církve bylo na Valašsku hodně evangelíků. Jen velmi výjimečně byla rodina bez víry. Pokud k ní byly děti vedeny, samy

cítily víru v Boha jako naprosto samozřejmou a nezbytnou součást života. Na desatero a křesťanské hodnoty byl kladen velký důraz a děti byly odmalička vedeny k jejich respektování. Modlilo se nejen v kostele, ale i ve škole a společně doma. Děti se s rodiči

účastnily náboženských slavností, např. průvodů na Boží tělo, v době Adventu chodili na ranní roráty apod. Hlavními mezníky v duchovním životě dětí bylo první svaté přijímání a biřmování.

A nejvíc sme sa potkávali tak po kostele. Víš, protože my sme chodili, byla mše, dám příklad, v osm hodin a v deset, tak my sme třeba chodili na tu osmú, ranní, a po tem

46 kostele sme vyšli ven a ta rodina, to sme všichni stáli do takového velikánského kruhu, už sa vykládalo, ten měl také problémy, ten měl také problémy, jak sa daří temu, jak sa daří

temu, a jak už sme byli pak trochu větší, tak už do hospody. Po kostele. To byl takový

zvyk. Do kostela, z kostela do hospody … a dodnes. Dyž sem byl jako chlapec, tak já sem nechodil, třeba sem šel do kostela, to byla nutnost. Dyž sme byli zdraví, neexistovalo, že bysme nešli do kostela. (J. Maléř, 1942)

V dětství jsem považoval víru v Boha jako součást lidského života a v těžkých chvílích i v současnosti hledám pomoc a ochranu u Boha. Do kostela jsme nebyli rodiči nuceni

chodit, jen vyučující katecheta na gymnáziu nás nutil nosit potvrzení, že jsme v neděli byli v kostele. Studenti, kteří dojížděli do gymnázia, se obvykle zastavovali v kostele, kde byla v tu dobu mše a převážně se modlili, aby vyučovací den proběhl bez pohromy. (K. Krátký, 1925)

Postavení dítěte v první polovině 20. století se značně lišilo od toho dnešního. Děti

se stýkaly s dospělými členy obce hlavně při svátcích a slavnostech, většinou v doprovodu rodičů. Byly považovány za plnoprávnou součást komunity, která tvořila

obec. Tato příslušnost jim dávala právo spoluúčasti na jejím fungování. Jejich život a existence ve společnosti dospělých byly ovlivňovány poměry tehdejší doby a sociální situací jejich rodiny.

47

ZÁVĚR

Když staří lidé mluvili o svém dětství, jako první jim vytanula na mysl rodina,

jistota, kterou dnes postrádají, láska mezi lidmi a to, jak byl dětský život tenkrát jiný. Neubránili se porovnávání. V období mezi lety 1920-1950 byly sociální rozdíly mezi

obyvateli Rožnova mnohem propastnější, než jak je tomu dnes. Rodinné vztahy prošly za posledních šest desetiletí radikálními změnami a současné trendy posunuly chápání

rodiny do úplně nové dimenze nezávislosti a rozvolněných vztahů. Zatímco ve

zkoumaném období nedošlo v tomto ohledu k žádným podstatným změnám a výpovědi

respondentů starší i mladší generace z tohoto období se shodují, pokud bychom pokračovali ve výzkumu po roce 1950, museli bychom použít metodu srovnávací, abychom zachytili změny, které přišly s rozvojem průmyslu, kolektivizací zemědělství a změnou politické situace.

Nejdůležitější složkou dětského světa v první polovině 20. století byl jednoznačně

život v rodině. Zde děti trávily nejvíce času a právě rodina měla největší vliv na duševní vývoj dětí, vytváření hodnot a rozvoj přirozené inteligence. Platí to zejména u rolníků a

méně majetných rodin, kde dětem nebylo dopřáno vyšší vzdělání. Zatímco děti z rodin

zabývajících se zemědělstvím byly se svými rodiči téměř neustále při společných pracích, péči rodičů-obchodníků často nahrazovali prarodiče a služky, neboť při práci neměli čas

se dětem věnovat. Charakteristické pro všechny rodiny byla poslušnost a respekt dětí vůči dospělým. Děti byly v každém sociálním prostředí vychovávány k úctě, lásce a slušnému chování. V případě potřeby roli rodičů přebírali prarodiče nebo ostatní příbuzní jak ve výchově, tak ve vzdělávání.

Děti se přirozeně družily při společných hrách, které většinou probíhaly

v nejbližším okolí jejich bydliště a byly odlišné podle podmínek prostředí (vesnické, městské). Život ve škole byl pro děti odpoutáním od všednosti dnů, ačkoliv ne pro všechny vítaným. Nevytvářel se zde od základu nový kolektiv, protože spolu do školy chodili velice často příbuzní a sousedé. Rodinné vazby tedy děti zcela neopouštěly ani

v tomto prostředí. Jiný kolektiv vznikal také v zájmových kroužcích, v drtivé většině se jednalo o spolky Sokol a Orel. Ve škole děti nejvíce pociťovaly sociální rozdíly anebo své

odlišnosti (sirotci, nemanželské děti…). Na finančních poměrech rodiny většinou závisela možnost dalšího vzdělávání. V chudobných rodinách dávali práci přednost před školou.

48 Jako nejméně důležitý se projevil vztah k obci. Ne všechny děti pravidelně

přicházely do přímého styku s dospělými z jiného než rodinného kruhu, v mnoha

případech se nedá mluvit ani o širším příbuzenstvu. Hlavními osobami mimo rodinu

důležitými v životě dětí, byli sousedé, učitelé a kněží. Výjimku opět tvoří malá skupina movitějších rodin, kde děti měly možnost cestovat a již po ukončení základní školní

docházky studovat ve vzdálených městech, např. v Praze nebo v Brně. Další možnosti

styků s cizími lidmi přineslo setkávání s lázeňskými hosty, kteří přijížděli do Rožnova a vyhledávali ubytování v rožnovských rodinách. Nejčastějším, a téměř pro všechny až povinným místem setkávání, býval kostel.

Život v obci znamenal především účast dětí na společných setkáních rodiny a

sousedů, a slavení svátků, které se dětí bezprostředně týkaly, tedy zejména svatého Mikuláše, Vánoc a Velikonoc. Překvapivým poznatkem bylo, že oslovení lidé se

spontánně jen velmi málo zmiňovali o zvycích pojících se ke svátkům výročního

obyčejového cyklu. Vzhledem k převratným historickým událostem, technologickému rozvoji a změně životního stylu se lidová kultura začínala postupně rozkládat a lidé přestávali být připoutáni k tradičním zvykům.

Z výzkumu vyplývá, že v očích starých pamětníků v poměru rodina – škola – obec

neexistuje úplná rovnováha. Při analýze dat posbíraných v Rožnově a okolí se v žádné oblasti dětského života nedá příliš generalizovat, jelikož každé dítě žilo v rodinné realitě

tak jiné, jak různé jsou lidské povahy. Přesto lze v rodinném a společenském životě najít vzorce společné alespoň pro část dětí, a to zpravidla podle sociálních podmínek, v nichž

vyrůstaly. Pro výpovědi starých lidí bylo typické, že nerozlišovali žádné věkové vymezení událostí, o kterých hovořili, a situaci většinou shrnuli slovy „když jsem byl

malý…“. Nabízí se zde otázka, do jaké míry lze vztáhnout výpovědi respondentů k realitě

jejich dětství, a nakolik k žánru vzpomínkového vyprávění. V současnosti již bohužel

schází možnost podívat se na život dítěte i očima tehdejších dospělých – jejich rodičů, učitelů a dalších.

Při zpracování problematiky dětství na Rožnovsku se otevřely nové oblasti otázek,

pro které bychom potřebovali větší prostor, než jaký poskytuje rozsah bakalářské práce. V životě rodiny je to např. soukromí dítěte a jeho místo v domě nebo vývoj dětské identity v návaznosti na jeho věk. Důkladnější prozkoumání by si zasloužily školní

aktivity mimo výuku – divadlo, besídky pro rodiče apod. V rámci obce se jedná o

49 zkoumání identity dítěte v církevní komunitě a o rituály s ní spojené – svaté přijímání a

biřmování. Podrobněji by se mohla prostudovat ve vymezené době také oblast zvykosloví. Rok 1950 jsem si vybrala jako mezník také proto, že ve sledovaném období ještě

stále přežívaly rezidua tradiční kultury z 19. století, ačkoliv se již dají pozorovat určité rozvolnění, posuny a změny. Po II. světové válce se definitivně začínaly stírat regionální

rozdíly a otázky dětství dostávaly obecnější charakter. Uvedené fenomény jsou náměty, jakým směrem by se mohlo rozvíjet i současné bádání o dítěti a jeho světě, a to nejen na Rožnovsku.

50

SEZNAM INFORMÁTORŮ

Jména některých respondentů byla na jejich přání změněna a jsou označena kurzívou. A. Řízený rozhovor

Bartošek Štěpán, nar. 1933, Zubří

Bradáč Karel, nar. 1931, Rožnov pod Radhoštěm Bradáčová Františka, nar. 1934, Zubří

Fassmann Vladimír, nar. 1923, Rožnov pod Radhoštěm Chumchalová Soňa, nar. 1926, Rožnov pod Radhoštěm

Jančová Blažena, nar. 1924, Rožnov pod Radhoštěm – Horní Paseky Jurčová Marie, nar. 1930, Rožnov pod Radhoštěm – Tylovice

Kociánová Anna, nar. 1934, Rožnov pod Radhoštěm – Dolní Paseky Koláčková Oldřiška, nar. 1930, Rožnov pod Radhoštěm – Hážovice

Koryčanská Jindřiška, nar. 1933, Rožnov pod Radhoštěm – Hážovice Kristek Jaromír, nar. 1930, Rožnov pod Radhoštěm Maléř Jaroslav, nar. 1942, Dolní Bečva – Kamenné

Maléřová Zdenka, nar. 1938, Rožnov pod Radhoštěm – Hážovice Mičolová Milena, nar. 1928, Rožnov pod Radhoštěm

Mikunda Oldřich, nar. 1932, Rožnov pod Radhoštěm – Tylovice Pikalová Marie, nar. 1926, Rožnov pod Radhoštěm Románková Olga, nar. 1929, Vidče Vala Josef, nar. 1925, Vidče

51 B. Dotazník

Bigarová Jiřina, nar. 1927 Prostřední Bečva

Drápala František, nar. 1940, Rožnov pod Radhoštěm – Dolní Paseky Fryštenská Milada, nar. 1927 Rožnov pod Radhoštěm Grušáková Jana, nar. 1931 Hutisko – Zákopčí Halíková, Božena, nar. 1932, Horní Bečva

Holčáková Bohumíra, nar. 1940 Valašská Bystřice Klasová Věra, nar. 1925, Rožnov pod Radhoštěm Krátký Karel, nar. 1925, Rožnov pod Radhoštěm Kretek Ludvík, nar. 1922 Prostřední Bečva

Kysučanová Milada, nar. 1917 Hutisko-Solanec Linhartová Milada, nar. 1929 Dolní Bečva Orelská Zuzana, nar. 1933 Veselá

Orlová, Jarmila, nar. 1928, Rožnov pod Radhoštěm

Petříková Lada, nar. 1925 Rožnov pod Radhoštěm – Tylovice

Polášková Helena, nar. 1945 Rožnov pod Radhoštěm – Uhliska

Pospěchová Růžena, nar. 1928 Rožnov pod Radhoštěm – Tylovice Prossa Jaroslav, nar. 1942 Rožnov pod Radhoštěm

Přidalová Libuše, nar. 1925 Rožnov pod Radhoštěm – Láz Roubalová Marie, nar. 1928 Hutisko-Solanec

Slováková Jiřina, nar. 1922 Rožnov pod Radhoštěm – Vigantice Sobotka Richard, nar. 1935 Zašová

Válková Božena, nar. 1917 Hutisko-Solanec Zezula Antonín, nar. 1941 Zubří

52

SOUPIS PŘÍLOH

A. Dotazník

B. Obrazová příloha

Pozn.: Použité fotografie pocházející ze sbírkového fondu Valašského muzea v přírodě

v Rožnově pod Radhoštěm většinou nebyly přesně datovány a v dokumentaci nejsou uvedena ani jména osob na fotografiích. I.

Město Rožnov pod Radhoštěm - celkový pohled, začátek 20. století. Fotoarchiv

II.

Rožnovské náměstí, kolem roku 1919. Rožnov pod Radhoštěm ve starých

Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

pohlednicích. Rožnov pod Radhoštěm 1997.

III. Promenáda v lázeňském parku, začátek 20. století. Fotoarchiv Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

IV. Odpolední procházka v lázeňském parku, kolem roku 1928. Zapůjčeno od Věry V.

Klasové.

Ateliérové fotografie rožnovských rodičů a dětí, první polovina 20. století.

a. Otec s dítětem. Fotoarchiv Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

b. Matka s dítětem. Fotoarchiv Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

c. Rožnovská rodina s šesti dětmi. Fotoarchiv Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

d. Věra Klasová, 1927. Zapůjčeno od Věry Klasové.

VI. Svatba v Zubří, před rokem 1930. Zapůjčeno od Jindřišky Koryčanské.

VII. Pohřeb dítěte ve Vidči, první polovina 20. století. Fotoarchiv Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

VIII. Koupaliště „Pod Kozincem“ v Rožnově pod Radhoštěm, první polovina 20. století. Fotoarchiv Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

IX. U splavu na Rožnovské Bečvě, kolem roku 1930. Zapůjčeno od Věry Klasové. X.

„Struha“ u rožnovského náměstí, před rokem 1930. Zapůjčeno od Věry Klasové.

XI. Rodina drogisty Adolfa Novotného vlastnícího obchod na rožnovském náměstí. Zapůjčeno od Věry Klasové.

a. Pomoc v domácnosti, kolem roku 1935.

53 b. Pomoc v drogerii, kolem roku 1940.

c. Nedělní rodinný výlet, kolem roku 1932. d. S otcem na lyžích, před rokem 1940. XII.

e. Děti se stařenkou, po roce 1930.

Hry dětí na louce v Zubří, první polovina 20. století. Fotoarchiv Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

XIII. Chlapci před měšťanskou školou v Rožnově pod Radhoštěm, kolem roku 1940. Zapůjčeno od Jindřišky Koryčanské.

XIV. Sezónní práce na statku rodiny Josefa Koryčanského, Rožnov pod Radhoštěm – XV.

Koryčanské Paseky, 1943. Zapůjčeno od Jindřišky Koryčanské.

Povoz, Rožnov pod Radhoštěm, první polovina 20. století. Fotoarchiv Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

XVI. Obecná škola na Horních Pasekách, kolem roku 1913. Rožnov pod Radhoštěm ve starých pohlednicích. Rožnov pod Radhoštěm 1997.

XVII. Měšťanská škola v Rožnově pod Radhoštěm, kolem roku 1919. Rožnov pod Radhoštěm ve starých pohlednicích. Rožnov pod Radhoštěm 1997.

XVIII. I.B třída měšťanské školy v Rožnově pod Radhoštěm, 1943. Zapůjčeno od Jindřišky Koryčanské.

XIX. Školní třída, po roce 1930. Zapůjčeno od Věry Klasové. XX.

Tělocvičná jednota Sokol v Rožnově pod Radhoštěm. Zapůjčeno od Věry Klasové. a. Veřejné sokolské cvičení, kolem roku 1930. b. Oddíl nejmladších sokolek, 1930.

XXI. Průvod na Boží tělo v Zubří, první polovina 20. století. Fotoarchiv Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

XXII. Rapačáři v Rožnově pod Radhoštěm, první polovina 20. století. Fotoarchiv Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

54

SOUPIS LITERATURY A PRAMENŮ A. Literatura

Bartoš, F.: Moravský lid. Sebrané rozpravy z oboru moravské lidovědy. Telč 1892. Týž: Naše děti. Jejich život v rodině, mezi sebou a v obci, jejich poezie, zábavy, hry i práce společné popisuje František Bartoš. Brno 1880. Bobek, F.: Mladí Valaši. Příspěvek ke studiu o valašském dítěti. Komenský 38, 1910, s. 708-711, 729-731, 744-747, 761-763, 777-779, 794-795. Dorotík, J.: Vzpomínky na školu na Soláni. Dolina Urgatina 3, 1949, s. 84-85. Frolec, V., ed.: Dítě a tradice lidové kultury. Brno 1980. Glazarová, J.: Chudá přadlena. Praha 1971. Táž: Advent. Praha 1972. Hajda, J.: Ve valašské škole před třiceti lety. Naše Valašsko 2, 1931, s. 183-186. Hambálková, L.: Rožnov lázeňský. Rožnov pod Radhoštěm 2005. Hanzelka, E.: Narození a život dítěte za starších dob v Kopřivnici. Radostná země 4, 1954, s. 115-117. Horský, J., Seligová, M.: Rodina našich předků. Praha 1997. Klvaňa, J.: Z dětského světa. Obrázky ze Slovácka. Český lid 7, 1898, s. 56-57. Kramoliš, Č.: Moravská babička. Rožnov pod Radhoštěm 2004, 2. vydání. Týž: Mládí v horách a stráních. Brno 1938. Týž: Ročenka města Rožnova. Rožnov pod Radhoštěm 1931. Týž: Rožnovský okres. Vlastivěda moravská, svazek II. Místopis. Brno 1907. Kubíček, J., Kubíček, T.: Národopis na Moravě a ve Slezsku. Výběrová bibliografie. Strážnice 1996.

55 Lenderová, M., Macková, M., Bezecný, Z., Jiránek, T.: Dějiny každodennosti dlouhého“ 19. století. Pardubice 2005. Lidová kultura. Československá vlastivěda, díl III. Praha 1968. Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská, svazek 10. Strážnice - Brno 2000. Navrátilová, A.: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha 2004. Nekuda, V., ed.: Okres Vsetín. Rožnovsko – Valašskomeziříčsko – Vsetínsko. Vlastivěda moravská, svazek 68. Valašské Meziříčí - Brno 2002. Ország-Vranecký, J.: Valašské pasínky. Dětské hry. Rožnov pod Radhoštěm 1979. Rožnov pod Radhoštěm ve starých pohlednicích. Rožnov pod Radhoštěm 1997. Skalík, M.: Ogaři a děcka na Valašsku. Zvyky při narození a život dětí. Naše Valašsko 8, 1943, s. 88-89. Sobotka, R.: Márinka. Rožnov pod Radhoštěm 2002. Týž: Hrad Rožnov. Minulost i současnost. Rožnov pod Radhoštěm 1997. Šebestová, A.: Lidské dokumenty a jiné národopisné poznámky. Praha 1947. Šilha, M.: Valašské dítě. Valašské Meziříčí 1908. Štika, J.: Etnografický region Moravské Valašsko. Jeho vznik a vývoj. Ostrava 1973. Švecová, S.: Dva typy tradičnej rolnickej rodiny v Československu. Český lid 76, 1989, s. 217-222. Šuléř, O.: Je to chůze po kotárech. Povídání o valašském folklóru a lidové kultuře na Valašsku. Praha 1989. Tappe, I.: Kinderleben in Lippe. 3. Band. Münster - Hiltrup 1992. Václavek, M.: Děti na Moravském Valašsku: jejich hry a jiné zábavy. Vsetín 1902. Týž: Moravské Valašsko. Vsetín 1894. Vašek, A.: Nářeční texty z Rožnovska. Materiál sebraný při kontrolním terénním výzkumu Rožnovska v letních měsících roku 1956. Valašsko 7, 1958, č. 3-4, s. 112.

56 Volková, V.: Jak se žilo na Hutisku a Solanci před sto roky. Naše Valašsko 14, 1951, s. 185-187. Táž: Prvéj a dnes. Naše Valašsko 5, 1939, s. 186-88. Vyhlídal, J.: Děti slezské. Český lid 9, 1900, s.186-189. Týž: Ze života slezských dětí. Český lid 6, 1897, s. 37-41, 142-144, 472-475; 7, 1896, s. 54-56; 9, 1900, s. 142-148.

B. Prameny

Bělunek, A.: Doplňky o životě rožnovských Valachů 1850-1950. Rukopisná kronika, Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, inv. č. A 42 408.

Klasová, V.: O škole. Rukopis, uloženo v soukromém rodinném archivu.

Oblůk, O.: Vzpomínky Ondřeje Oblůka na léta dětství, léta učňovská ve Vídni i na nástup do bojů První světové války. Uloženo v soukromém archivu Hany Valtrové.

C. Internetové zdroje

Valašské muzeum v přírodě. Etnografický útvar Valašského muzea v přírodě [online].

12.4.2006 [cit. 2006-04-23]. Dostupné z: http://www.vmp.cz/etnograf_utvar.htm>.

Obchodní akademie a VOŠ Valašské Meziříčí. Historie školy [online]. 2005 [cit. 200604-16]. Dostupné z: .

TJ Rožnov pod Radhoštěm. Klub českých turistů - TJ Rožnov pod Radhoštěm [online]. 9.2.2006 [cit. 2006-04-16]. Dostupné z: .

Rožnov pod Radhoštěm [online]. 2006 [cit. 2006-04-04]. Dostupné z: <www.roznov.cz>. Zouzalík, M. 10 nejvýznamnějších objevů 20. století [online]. 18.2.2005 [cit. 200604-19]. Dostupné z: .