Druhá světová válka Druhá světová válka byla největším ozbrojeným konfliktem ve světových dějinách, proběhla v letech 1939 až 1945 a účastnilo se jí 48 států, bojovalo přes 100 milionů vojáků a zahynulo přes 50 milionů lidí. Rozhodující podíl na vítězství států protifašistické koalice (SSSR, USA, Velká Británie, Francie, Číny, Jugoslávie, Polska, ČSR atd.) nad Německem, Itálií, Japonskem a jejich spojenci měl SSSR. Snaha fašistických mocností o nové rozdělení světa se projevovala od třicátých let v japonské agresi v Mandžusku v letech 1931 až 1932, italsko-etiopské válce 1935, čínsko-japonské válce v letech 1937–1935, anšlusu Rakouska v březnu 1938 i okupaci Čech a Moravy 15. března 1939. Svým způsobem byla II. světová válka po jednadvaceti letech pokračováním té předchozí. Selhaly snahy o vytvoření systému kolektivní bezpečnosti. Versaillsko-saintgermainské uspořádání, které bylo důsledkem I. světové války, bylo však zejména dlouhodobě nepřijatelné pro Německo i SSSR. Tedy dvě nejsilnější evropské země. Velká Británie a Francie sledovaly ve třicátých letech politiku usmiřování agresorů
(„appeasement“),
jejímž
nejtypičtějším
příkladem
byla
Mnichovská dohoda ze září 1938. II. světová válka měla čtyři vývojové etapy V první – od 1. září 1939 do 21. června 1941 – fašistické mocnosti dosáhly značných vojenských i politických úspěchů. Podařilo se jim uchvátit velkou část kontinentální Evropy a hrozily ovládnout i Blízký východ. Ve druhé etapě – od 22. června 1941 do zimy 1942/3 – se vstupem USA, SSSR a Japonska do války se konflikt rozšířil do všech světadílů.
Vytvořila se protifašistická koalice v čela s SSSR, USA a Velkou Británií, která se stala obráncem celého lidstva proti nebezpečí, jež mu hrozilo ze strany Německa, Itálie a Japonska. Vojenské úspěchy osy v prvé fázi války skončily vítězstvím Rudé armády v bitvě u Stalingradu, porážkou Rommela u al-Alemajnu a vyloděním britských a amerických jednotek v severní Africe. Začala třetí etapa – od zimy 1942/1943 do 8. května 1945 –, v níž Rudá armáda a západní spojenci dosáhli rozhodujících úspěchů na všech frontách. Itálie byla v podstatě vyřazena z boje v roce 1943, v roce 1944 přerušili odpor balkánští spojenci Hitlera a Finsko, 8. května 1945 se museli vzdát i Němci. V závěrečné, čtvrté, fázi války se boje přesunuly na Dálný východ. Vstupem SSSR do války i v této oblasti a svržením atomových pum na Hirošimu a Nagasaki bylo definitivně rozhodnuto. 2. září 1945 Japonsko kapitulovalo. II. světová válka začala 1. září 1939 napadením Polska Německem. Anglie a Francie nemohly již dále pokračovat v „appeasementu“ a 3. září 1939 vyhlásily Německu válku.Neposkytly však napadenému Polsku skutečnou podporu, skončila německo-polská válka 1939 rychlým vítězstvím agresora. A rozdělením Polska mezi Hitlerovo Německo a Stalinův SSSR podle tajného dodatku smlouvy Molotov-Ribbentrop (mezi Německem a SSSR) uzavřené v srpnu 1939. SSSR se snažil zajistit svou bezpečnost jednak diplomaticky, jednak vytvořením co nejvýhodnějších hranic na západě. Když neměly úspěch pokusy o dohodu s Velkou Británií a Francií, uzavřel 23. srpna 1939 pakt o neútočení s Německem. 17. září vstoupila Rudá armáda na území západně od Curzonovy linie. Vítězstvím v zimní válce v letech 1939/1940
změnil SSSR své hranice s Finskem. 28. června 1940 muselo Rumunsko předat SSSR Besarábii a severní Bukovinu, v srpnu se Lotyško, Estonsko a Litva staly sovětskými republikami. Velká Británie a Francie zatím vedly s Německem „podivnou válku“, tj. nepokoušely se o žádnou akci a vyčkávaly na Maginotově linii... To umožnilo Hitlerovi úspěšný vpád do Skandinávie. 9. dubna 1940 vtrhla německá vojska do Dánska a Norska. Dánové kapitulovali bez boje, Norové však kladli houževnatý odpor, podpořený ještě vyloděním britsko-francouzského expedičního sboru. O osudu Norska rozhodl průběh německého „tažení na Západ“. Německá ofenziva do Belgie, Holandska, Lucemburska a Francie byla zahájena 10. května 1940. Již 14. května kapitulovalo Holandsko, 28. května Belgie, 14. června vstoupili Němci do Paříže a 21. června nadiktoval generál Keitel v Comiégne podmínky příměří. Téměř dvě třetiny francouzského území poté Němci přímo okupovali, zbytek ponechali pod správou Vichy, reakčního režimu kolaborantů v čele s maršálem Pétainem. V momentu, kdy porážka Francie byla již jistá, vyhlásila jí (10. června) Itálie válku a definitivně se tak připojila k hitlerovské
agresi,
a
stala
se
tak
součástí
válečné
koalice
s Německem. Vojensko-politický blok Německa, Itálie a Japonska byl upevněn 27. září 1940 podepsáním Paktu tří. Vídeňské arbitráže pak posílily závislost Maďarska a Rumunska na fašistických mocnostech. Po ukončení „tažení na Západ“ a po obsazení Norska (16. Června 1940) zahájil Hitler leteckou bitvu o Anglii, Luftwaffe v ní však byla poražena, a tím byla znemožněna invaze na britské ostrovy. Zpočátku se ve válce dařilo i Italům. V srpnu italská vojska obsadila Britské Somálsko, část Keni a Súdánu; 13. září vpadla Grazianiho vojska do Egypta; 28. října napadl
Mussolini z Albánie Řecko. Pak však přišly vojenské pohromy. Řekové nejen odrazili italský útok, ale pronikli až na albánské území. 9. prosince přešel v Egyptě do protiútoku britský generál Wavell. Do poloviny února pronikl hluboko do Libye a zmocnil se 135 000 italských vojáků jako zajatců. Do 19. května 1941 ztratili Italové všechny své pozice ve východní a severovýchodní Africe včetně Etiopie. Po náletu britského RAF na Tarent (11.–12. listopadu 1940) a po bitvě u mysu Matapan (28.–29. března 1941) byly italské námořní síly těžce oslabeny. Hitler musel zasáhnout na Balkáně i Blízkém východě, aby čelil krizi vznikající v důsledku oslabení Itálie uvnitř koalice osy. 6. dubna 1941 vtrhla německá vojska do Jugoslávie a Řecka. Na fašistickou stranu se v té době přidalo Bulharsko. Jugoslávie byla vyřazena z boje již 17. dubna, v Řecku kladl útočníkovi odpor především britský sbor generála Wilsona. Největší boje se vedly od 20. dubna na ostrově Krétě. 1. Června 1941 bylo celé Řecko okupováno. V téže době – 24. března 1941 – začala nová ofenzíva osy v severní Africe. Italská vojska zde byla posílena německými „Afrika-Korpsem“ pod velením maršála Rommela. Byl obklíčen Tobrúk a ve druhé polovině dubna se fronta opět posunula na egyptskou hranici. Hitler tedy na jaře 1941 smazal předchozí Mussoliniho vojenské neúspěchy, ovládl další velkou část Evropy a hrozil úderem na Blízkém východě i ve Středozemí přetrhnout komunikace Britského impéria zejména s Indií. V okupovaných zemích se zmocnil hodnot za 9 miliard liber, zajistil odtud příliv polootrocké pracovní síly pro německý průmysl atd. V této situaci přistoupil k rozhodující akci – k realizaci plánu „Barbarossa“, útoku na SSSR. Dne 22. června 1941 německá, rumunská a finská vojska překročila sovětské hranice; své vojenské jednotky
poslaly na východ Evropy i Itálie, Maďarsko, Rumunsko, Španělsko a Slovenský stát. II. světová válka vstoupila do nové fáze. Smrtelné nebezpečí sjednotilo SSSR, Velkou Británii, USA a další země do protifašistické koalice. Atlantická charta, podepsaná Rooseveltem a Churchillem 14. srpna 1941, sovětsko-britská spojenecká smlouva z 26. května 1942, sovětskoamerická
smlouva
o
vzájemné
pomoci
z 11.
června
1942
a
Washingtonská deklarace v roce 1942 položily základní kameny tohoto vojensko-politického bloku. SSSR nesl v období od 22. 6. 1941 až do vylodění spojenců v Normandii 6. 6. 1944 hlavní tíhu boje proti nacismu. Právěvojenský
odpor
Sovětského svazu
měl
pro
vítězství
nad
Německem rozhodující vliv. V počáteční fázi německého útoku na SSSR se zdálo, že bude pokračovat německá „Blesková válka“. Využívajíce své technické převahy, předcházejících Stalinových hrubých politických chyb, v důsledku kterých došlo k oslabení velitelského sboru Rudé armády, i bojové nezkušenosti vojáků i velitelů, postupovali agresoři rychle na východ. 24. června obsadili Brest a Vilno, 6. července Rigu,
11.
července
Vitebsk,
5.
června
Smolensk,
26.
srpna
Dněpropetrovsk, 21. září Kyjev, 3. října Orel, 29. října Charkov, 1. listopadu Simferopol, 3. listopadu Kursk a 22. listopadu Rostov. V prosinci 1941 dosáhl útočník linie Leningrad – Tichvin – Kalinin – Moskva – Tula – Orel – Kursk – Bělgorod – Charkov – Rostov – Kerč. Avšak právě v tomto okamžiku domněle již poražená Rudá armáda dokázala zasadit své první úspěšné vojenské údery, z nichž Bitva u Moskvy na přelomu let 1941/1942 ovlivnila celý další průběh války. V zimě 1942/1942 se sovětsko-německá fronta posunula až o 150 kilometrů na západ a první velké nebezpečí pro SSSR bylo zažehnáno.
7. prosince 1941, ve chvíli, kdy vrcholila bitva u Moskvy, vstoupila japonská expanze na Dálném východě, v jihovýchodním Pacifiku do rozhodující fáze. Japonci napadli nejprve americké a postupně i britské válečné základny a državy – PearlHarbor a dále pak Hongkong, Filipíny, Malajsko. 8. prosince si USA, Velká Británie na jedné a Japonsko na druhé straně vyhlásily válku. 11. prosince vypověděly Američanům válku Německo a Itálie. Zničení velké části americké tichomořské flotily v PearlHarboru i vážné britské námořní ztráty (potopení bitevních lodí Prince of Wales a Repulse 10. prosince 1941), japonská převaha ve vzduchu – to vše vytvořilo v první fázi války na Dálném východě 1941 –1945 příhodné podmínky pro agresora. 25. prosince kapituloval Hongkong, 2. ledna 1942 obsadili Japonci Manilu, 15. února se jim vzdalo 70 000 Angličanů v Singapuru (to byla největší vojenská porážka v dějinách Velké Británie), 8. března se Japonci stali pány Jávy a Rangúnu. Na jaře 1942 ovládli celou Indonésii, Malajsko, Thajsko, Filipíny a množství ostrovů v Pacifiku. Vážně hrozil jejich vpád do Indie a Austrálie. Ve stejné době nastoupili Němci na východní frontě k „rozhodujícímu útoku“. Cílem jejich ofenzivy byly sovětské průmyslové a surovinové základny na jihu – Donbas a především Kavkaz s jeho naftovými zdroji. Po dobytí Kavkazu chtěli nacisté pokračovat v postupu do zemí Blízkého východu, kam směřoval i úder Rommelova „Afrika-Korpsu“ ze severní Afriky. 15. května ztratila Rudá armáda Kerč, 3 července Sevastopol, 27. července Rostov, 18. srpna Krasnodar, 25. srpna Mozdok a 11. Září Novorossijsk.
13. září se začalo bojovat v ulicích Stalingradu. Právě zde však došlo k rozhodujícímu obratu nejen ve vývoji Velké vlastenecké války, ale i celé II. světové války. Stalingradská bitva skončila drtivou porážkou fašistických agresorů. Ve Stalingradu došlo po rozhořčených bojích k obklíčení celé Paulusovy 6. armády a k zajetí 92 tisíc německých vojáků. Pro Německo byla tato porážka obrovským šokem (vyhlásilo třídenní státní smutek), pro okupovanou Evropu byla naopak velkou vzpruhou. Zima 1942/1943 byla vůbec ve znamení ofenzivy sovětských vojsk. Zakavkazský a Severokavkazský front zlikvidovaly německé předmostí u Rževa a Vjazmy, a odrazily tak definitivně hrozbu Moskvě; Leningradský a Volchovský front prolomily v lednu 1943 blokádu Leningradu. Leningrad byl však obležen až do ledna 1944. (Obležení trvalo téměř 400 dnů a vyžádalo si půl milionu obětí mezi civilním obyvatelstvem.) Na jaře 1943 probíhala sovětsko-německá fronta po linii Ladožské jezero – Ilmeňské jezero – VelikijeLuki – Děmjansk – Orel – Bělgorod – Charkov – Izjum – Lugansk – řeka Mius – Taganrog – Azovské moře. Pod dojmem porážek na východě ohlásil Hitler „totální mobilizaci“, zvýšení početního stavu armády a válečné výroby však již nemohlo zvrátit vývoj války. Nastal obrat i na frontách západních spojenců. Po prvních úspěších Rommela na jaře 1941 se situace ve Středozemí a na Blízkém východě nevyvíjela jednoznačně. Překvapující útok britské 8. armády pod velením Auchinleckovým (od 18. listopadu 1941) dokázal osvobodit obklíčený Tobrúka zatlačit vojska osy na západ. 2. letecká flotila Kesselringva, přesunutá z východu na Sicílii, však rychle obnovila německo-italskou převahu na moři i ve vzduchu. Po
předchozích menších protiútocích (leden – únor 1942) nastoupil v noci z 26. na 27. května „Afrika-Korps“ k rozhodující ofenzivě. Prolomil obranu 8. armády u al-Ghazaly, 13. června znovu dobyl Tobrúk. 30. června stála německo-italská vojska u el-Alamejnu, asi 150 kilometrů od Alexandrie a Káhiry. Ovšem právě v této chvíli Němci prakticky neposílali svým dvěma divizím v severní Africe posily; potřebovali je – především pancéřové jednotky – na východní frontě, kde v té době vrcholila jejich letní kampaň. Naopak nový velitel britské 8. armády generál Montgomery obdržel dostatek lidí i materiálu k úspěšnému protiúderu. V bitvě u el-Alamejnu utrpěla vojska osy rozhodnou porážku. Pronásledovaný Rommel pak ustupoval do Libye a odtud do Tuniska. 7. a 8. listopadu 1942 provedlo sedmanglicko-amerických divizí vedených generálem Eisenhowerem „operaci Torch“ – vylodění v Casablance, Alžíru a Oranu. Velitel vojsk Vichy v severní Africe admirál Darlan zastavil již 10. listopadu odpor. Němci obsadili leteckými výsadky Tunis a Bizertu a pokusili se vzdorovat na nové frontě. Na jaře 1943 byli však spolu s Italy zatlačeni na malý prostor v severním Tunisku, ztratili přístavy a 13. května museli kapitulovat. Do zajetí putovalo 250 000 německých a italských vojáků. Osa tedy ztratila zbytek svých afrických pozic. O mnoho lépe se nevedlo ani Japoncům
ve
válce
na
Dálném
východě.
Po
prvníchztrátách
v Korálovém moři (7.–8. května 1942) pozbyli ve velké letecké a námořní bitvě u ostrova Midway (4.–5. června) jádro svého válečného loďstva, především letadlových lodí, což ybly nenahraditelné ztráty.. Od srpna 1942 do února 1943 marně vzdorovali americkému výsadku na ostrově Guadalcanal (Šalomounovy ostrovy). Nevedlo se jim ani v bojích na Nové Guineji a Aleutských ostrovech.
Pro celkový výsledek války ovšem zůstával ovšem i nyní nejdůležitější vývoj na frontách Velké vlastenecké války, tedy na východě. V létě 1943 se Němci pokusili získat zpět ztracenou strategickou iniciativu. Připravili plán „Citadela“, jehož cílem bylo zničit sovětská vojska v tzv. kurském výběžku. Útok v tomto prostoru však ztroskotal. Kurská bitva (5. července až 23. srpna) vyústila ve všeobecnou letní a podzimní ofenzivu Rudé armády od Velikých Luk až ke Krymu. V jejím průběhu byly osvobozeny Orel (5. srpna), Charkov (23. srpna), Doněck (8. září), Poltava (23. září), Smolensk (25. září), Melitopol (24. října), Kyjev (6. listopadu) atd. Němcům se nepodařilo vytvořit „východní val“ na Dněpru, ztratili celý Donbas a utrpěli obrovské ztráty. Fronta se do konce roku 1943 posunula na linii VelkijeLuki – Vitebsk – Rogačov – Mozyr – Korostěň – Čerkassy – KrivojRog – Nikopol – Cherson – Kerč. Sovětské
vítězství
ulehčila
operace
západních
spojenců.
Na
Casablanské konferenci v létě 1942 rozhodli Churchill a Roosevelt, že nebude otevřena druhá fronta ve Francii, ale že se anglicko-americká vojska vylodí na Sicílii a vyřadí z války Itálii. Mocnosti osy obsadily na sklonku roku 1942 neokupované území Francie včetně Korsiky, jejich strategické postavení ve Středozemí se tím ovšem valně nezlepšilo. V Římě dozrávala krize fašistického režimu. Invazní operace na Sicílii začala 10. července 1943; velel jí generál Eisenhower. Spojenci měli obrovskou leteckou i námořní převahu (600 válečných a transportních lodí, 5500 letadel) a podařilo se jim během 38 dnů celý ostrov obsadit. Německé jednotky ustoupily, 100 000 Italů se vzdalo. Mussolini již nemohl zastavit rozkol uvnitř své vlastní fašistické strany. 24. července se sešla Velká fašistická rada, která jej zbavila moci.
Mussolini byl
uvězněn, předsedou italské vlády se stal maršálBadoglio a ihned byla zahájena tajná jednání o přerušení boje. Naděje Churchilla na rychlé obsazení celé Itálie se však nesplnily. Němci soustředily v Itálii svá vojska a 12. září osvobodili Mussoliniho z vězení. Výsadek 5. americké armády u Salerna a 8. britské armádyu Tarentu (9. září) – poté, kdy Badogliooznámil, že jeho země vystupuje z války – byly jen počátkem zdlouhavých bojů o kontrolu Apeninského poloostrova. (Řím byl osvobozen až 5. června 1944 a Němci pak vojensky drželi tzv. gótskou linii Pisa – Florencie – Pesaro.) Úspěchy Rudé armády a pomalý postup USA a Velké Británie v Itálii ovlivnily průběh moskevské konference ministrů zahraničních věcí v říjnu–listopadu 1943, a zejména teheránské konference v listopadu– prosinci 1943, na níž se poprvé sešli státníci „velké trojky“ – Stalin, Churchill a Roosevelt. Roosevelt odmítl dále podporovat Churchillovy strategické plány útoku na Balkán. V Teheránu bylo stanoveno, že nejpozději 1. května 1944 bude otevřena druhá fronta ve Francii. Rok 1944 začal novými vítězstvími sovětských vojsk, která vyháněla Němce a jejich spojence ze zbytku okupovaných území SSSR. Těžiště bojů zimní kampaně 1944 bylo i nadále na jihu. Armádám 1.–4. Ukrajinského frontu se podařilo rozbít skupiny nacistických armád „Jih“ a „A“, obklíčit velké síly v kotlích u Korsuně a Kamence Podolského a postupně osvobodit Rovno a Luck (2. února), Nikopol 8. února), KrivojRog (22. února), Oděsu (10. dubna) a celý Krym (12. května 1944). Fronta se posunula na Karpaty a Prut, sovětské jednotky vstoupily na území Rumunska a ČSR. V tomto okamžiku, 6. června, začala britskoamerická invaze ve Francii: v Normandii, na poloostrově Cotentin,
přistály první spojenecké výsadky. Zasazení obrovského loďstva (6500 dopravních lodí, 23 křižníků, 104 torpédoborců) a tisíců letadel zajistilo úspěch největší vyloďovací operace v dějiných. Bylo vytvořeno několik předmostí, která se již 10. června spojila. 27. června dobyla 1. americká armáda přístav Cherbourg a 1. července se vzdaly čtyři německé divize na Cotentinu. V této situaci se skupina vysokých německých důstojníků a konzervativních politiků kolem dr. Karla Gördelera pokusila odstranit Hitlera, zbavit nacisty moci, a zejména uzavřít se Západem separátní mír. Atentát na Hitlera, provedený 20. července plukovníkem Stauffenbergem, se však nezdařil a rovněž akce spiklenců v Berlíně a dalších městech ztroskotaly. Účastníci spiknutí (Gördeler, generál Beck, maršál Witzleben, generál Obricht, plukovník Stauffenberg aj.) byli popraveni. Zatím spojenecký vrchní velitel Eisenhower disponoval již v Normandii třiceti pěšími a třinácti pancéřovými divizemi a měl proti svému protivníkovi, veliteliskupiny vojsk „B“ Rommelovi, naprostou převahu ve vzduchu a podporu obrovského hnutí odporu ve Francii. 31. července se 1. americké armádě podařil průlom na pravém křídle u Avranches a pancéřové klíny prorazily hluboko do nepřátelského týlu. Britsko-kanadské oddíly, postupující ze severu, uzavřely v kotli u Falaise deset německých divizí. 15. srpna se na jihu Francie mezi Toulonem a Cannes, vylodila 7. americká armáda a postupovala prakticky bez odporu k německé hranici. Hitlerovská vojska spěšně opouštěla Francii. 19. srpna povstala Paříž a 25. srpna vtáhly do města oddíly de Gaullovy „Svobodné Francie“. V polovině září stála již spojenecká vojska na čáře Albertův kanál – Cáchy – Trevír – Mety – Lunnéville – Belfort.
Hitler nemohl přesunout na západ Evropy větší posily, protože v téže době vrcholily na východní frontě velké operace Rudé armády proniknutím na území Polska i hluboko na Balkán. Útok tří běloruských frontů a 1. baltského frontu vedl ke zhroucení německé fronty a skupiny armád „Střed“ mezi západní Divnou a pripeťskými bažinami. 3. července byl osvobozen Minsk, 13. července Vilno, 24. července Lublin, 27. července Bialystok; Rudá armáda si na počátku srpna vybudovala předmostí na levém břehu Visly, a to jednak u Varšavy, jednak na jihu u Baranowa a Sandoměře, kam pronikl Koněvův 1. ukrajinský front (tzv. lvovsko-sandoměřská operace). 20. srpna začala tzv. jasko-kišiněvská operace proti německo-rumunské skupině armád „jižní Ukrajina“. 23. srpna vyřadil státní převrat v Bukurešti z bloku osy Rumunsko, povstání 9. září i Bulharsko. Na základě dohod o příměří z 12. a 28. Září přešla vojska obou těchto balkánských zemí na stranu Sovětské armády a Spojenců. Vyvrcholilo jugoslávské národně osvobozenecké hnutí let 1941 až 1945, vypuklo Varšavské povstání i Slovenské národní povstání (srpen–říjen 1944). Boje se přenesly na území Maďarska. 15. října se obrátil na spojence se žádostí o příměří Horthy; zároveň vyzval maďarské oddíly k zastavení palby. Byl však zajat oddíly SS a moc v Budapešti převzala fašistická organizace Šípových křížů v čele se Szálasim. Až do února 1945 probíhaly urputné boje o kontrolu maďarského hlavního města, kde bylo obklíčeno 180 000 fašistických vojáků. Zatím protifašistické síly ustavily (21. prosince 1944) v Debrecíně prozatímní maďarskou vládu, který vyhlásila Němcům válku.
Hrozba obklíčení donutila německou armádní skupinu „E“, aby vyklidila Řecko a Albánii. Také na severu vyvrcholil nápor Rudé armády. Třicet divizí německé skupiny „Sever“ zůstalo izolováno v západním Lotyšsku, jednotky Karelského frontu pronikly až do severního Norska. Na počátku ledna 1945 se hlavní linie sovětské fronty táhla od Klajpedy přes Goldap, Augustów, Lomzu, Varšavu, Sandoměř, Jaslo, Zvolen, Bakoňský les, Balaton do severní Jugoslávie. Na západě 21. armádní skupina maršála Montgomeryho provedla velkou pozemní operaci a výsadkovou operaci u Arnhemu (17.–27. září), ale předpokládaného cíle – proniknout přes dolní Rýn a obklíčit Porúří ze severu – nedosáhla. Útvary 12. armádní skupiny generála Bradleye, operující dále na jihu, sice obsadily 21. října Cáchy a 21. listopadu Štrasburk, ani ony si však nedokázaly vybudovat předmostí na pravém břehu Rýna. Za této situace se německé armádní velení dokonce odhodlalo k ardenské ofenzivě (prosinec 1944), jíž chtělo převzít strategickou iniciativu a zvrátit celý vývoj války na západě. Němci prolomili frontu v šíři sto kilometrů a pronikli ke Givetu a Dinantu. Nasazením velkých pozemních sila letectva se generálu Eisenhowerovi podařilo zabránit nepříteli v tom, aby překročil Másu, pronikl k Antverpám a odřízl spojenecká vojska v severní Belgii a Holandsku. 12. ledna 1945 přešla vojska pěti sovětských frontů do obrovské ofenzivy na 1300 kilometrů dlouhé frontě od Baltského moře až ke Karpatům. V tzv. Viselsko-oderské operaci vojska 1. běloruského a 1. ukrajinského frontu překonala během tří týdnu vzdálenost 500 kilometrů, osvobodila Varšavu (17. ledna), Krakov (19. ledna) i slezskou průmyslovou oblast (29. ledna) a stanula 60 kilometrů od Berlína.
Údery
ve
směru
k Baltskému
moři
(tzv.
Východopruská
a
Východopomořská operace) Rudá armáda obklíčila a zničila dvě skupiny armád nepřítele – „Střed“ a „Visla“. Zatím na jihu 2. a 3. ukrajinský front dokončily dobývání Budapešti (13. února), odrazily velký fašistický protiútok a vstoupily na území Rakouska. 13. dubna byla osvobozena Vídeň. Zhroucení viselské obranné linie donutilo Hitlera, aby všechny své rezervy vrhl na východ. Tím se vytvořila velmi příznivá situace pro britsko-americká vojska, která zatlačovala německou skupinu armádní „A“ za Rýn. 7. března dobyla 1. americká armáda Kolín na Rýnem; podařilo se jí zmocnit se u Remagenu mostu přes řeku a vytvořit předmostí. 23. března přešly Rýn u Weselu jednotky 21. armádní skupiny. Britské a kanadské divize pak postupovaly do severozápadního Německa. 19. dubna vstoupily do Brém, 26 dubna do Lübecku a odřízly protivníkovu 25. armádu v Holandsku. V té době již Němci prakticky přerušili na západě odpor. Útvary 9. a 1. americké armády obklíčily v Porúří jednadvacet fašistických divizí, 4. dubna obsadily Kassel, 18. Dubna Magdeburg a 19. dubna Lipsko. Z předmostí Mannheimu postupovaly 3. a 7. americká armáda do jižního Německa. 24. března se zmocnily Darmstadtu, 16. dubna Norimberka, 26. dubna překročily Dunaj u Ingolstadtu a Řezna. 7. armáda dosáhla 4. května Brenneru, 3. armáda v téže době došla na linii Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice. Francouzské jednotky okupovaly 22. dubna Stuttgart. Na italské frontě přišla konečná ofenziva teprve 9. dubna. Průlomem u Boloně postupovaly 8. britská armáda na Trest a 5. americká armáda na Janov a Milán. Jejich akce byly od 25. dubna
ulehčeny všeobecným povstáním v severní Itálii. 28. dubna partyzáni zadrželi a popravili Mussoliniho. 2. května Němci přerušili v Itálii odpor. Zatím (od 16. dubna) přistoupila sovětská vojska k závěrečným operacím, jejichž cílem bylo dobytí Berlína. 25. dubna se město ocitlo v úplném obklíčení a Rudá armáda se v prostoru Torgavy setkala s jednotkami 1. americké armády. V průběhu těžkých pouličních bojů vztyčili rudoarmějci 30. dubna vlajku na Říšském sněmu. Hitler spáchal sebevraždu a následujícího dne utichl v hlavním městě nacistického Německa poslední odpor. Na severu zatím útvary 2. běloruského frontu došly na linii Wismar – Rostock – Schwerin, jednotky 1., 2. a 4. ukrajinského frontu dokončily osvobození ČSR. Příchodem do Prahy 9. května dokončila Rudá armáda operace v Evropě. Den před tím podepsal maršál Keitel v Karlshorstu u Berlína akt o bezpodmínečné kapitulaci Německa. Závěrečná fáze II. světové války v Evropě byla poznamenána vedle sovětského vítězství mohutným revolučním rozmachem. To ovlivnilo politickou mapu Evropy na dvě generace. Nová situace se odrazila i na jaltské a postupimské konferenci. Na světové politické scéně vystoupily dvě nové supervelmoci – USA a SSSR. Obě země kolem sebe během krátké doby seskupily mocné vojensko-politické bloky. Zbývalo ještě porazit Japonsko, které ovšem již od roku 1944 bylo ve válce na Dálném východě v naprosté defenzivě. (Výjimkou byla jedině bojiště čínsko-japonské války, kde bylačankajškovská vojska v naprosté defenzivě.) V západním Pacifiku se jednotky amerického admirála Nimitze zmocnily Marshallových ostrovů (únor 1944) a v létě i klíčových ostrovů Marian –
Sajpanu a Guamu. Pak byly hlavní americké síly v Pacifiku dány k dispozici generálu MacArthurovi k dobytí Filipín. Japonci se dvakrát –19.–12. června ve Filipínském moři a 23. až 26. října u ostrova Leyte – pokusili ve velkých námořních bitvách zastavit protivníkův postup, byli však poraženi a jejich loďstvo utrpělo takové ztráty, že přestalo hrát ve válce větší roli. 9. ledna 1945 se Američané vylodili na Luzonu a 4. února obsadili Manilu. Na západě v té době anglická, indická, čínská i americká vojska zaznamenala úspěchy v Barmě a obnovila spojení s Čínou po tzv. barmské cestě. Na Filipínách i v Barmě ulehčily postup spojenců akce místních partyzánských armád; rovněž ozbrojený protijaponský boj ve Vietnamu, Indonésii, Malajsku vstoupil do vrcholného stadia. Vyloděním na klíčových ostrovech IwoDžima (19. února) a Okinawa (1. dubna) rozvinuli Američané operace, které měly kulminovat invazí do Japonska.
Japonci
používající
proti
americkému
loďstvu
i
sebevražedných letců „kamikadze“ se však fanaticky bránili a ztráty útočících byly obrovské. Aby dosáhly jejich kapitulace bez vylodění, usilovaly USA o to, aby SSSR vstoupil do války také na Dálném východě, a rozhodly se použít atomových zbraní. 6. a 9. srpna byly svrženy atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki a 8. srpna vyhlásil SSSR Japonsku válku a Rudá armáda v několika dnech rozdrtila půlmilionovou Kwantungskou armádu v Mandžusku. 15. Srpna Japonci v této bezvýchodné situaci ohlásili, že jsou připraveni k bezpodmínečné kapitulaci. Akt kapitulace se konal 2. září 1945 na americké bitevní lodi Missouri v Tokijském zálivu. II. světová válka skončila. Jejím výsledkem bylo:
1. Eliminování fašistických velmocí Německa, Japonska a Itálie na další dobu jako prvořadých vojensko-politických faktorů světové politiky; 2. Obrovské posílení pozice USA a SSSR jako vojensky i ekonomicky daleko
nejsilnějších
mocností;
vytvoření
jimi
dominovaných
vojensko-politických bloků 3. Relativní oslabení mezinárodního postavení Francie i Velké Británie; 4. Nevídaný rozmach revolučního hnutí v Evropě i v koloniálních zemích. S využitím textu Slovníku moderních světových dějin (po jeho úpravě)
Gaulle, Charles de (nar. 1890) – francouzský vojenský a politický činitel. Po vítězném německém „tažení na Západ“ v roce 1940 uprchl do Velké Británie a vytvořil zde hnutí „Svobodná Francie“. V letech 1944– 1946 byl předsedou vlády a vrchním velitelem ozbrojených sil. Po roce 1946 se kolem něho soustřeďovaly pravicové síly nespokojené s režimem čtvrté republiky. Za hluboké vnitropolitické krize v květnu 1958 byl povolán do čela vlády, v prosinci 1958 se stal prezidentem páté republiky. Jeho režim „osobní moci“ se opřel především o konzervativní vrstvy měst i venkova, těžil z hospodářské konjunktury a samostatné, někdy až protiamerické, zahraniční politiky, slibující obnovit „velikost Francie“. Göring, Hermann (1893 – 1946) – německý nacistický politik. Byl synem říšského komisaře jihozápadní Afriky a německého konzula na Haiti. Absolvoval pruskou kadetku a za 1. světové války byl jako úspěšný stíhací letec nositelem řádu Pour leMérite. Od roku 1922 členem nacistické NSDAP, vůdcem SA. Po Hitlerově puči v roce 1923 uprchl do zahraničí. Po amnestii v roce 1926 se vrátil do Německa, oženil se se švédskou aristokratkou. Společně vedli salon, kde
zprostředkovával
spojení
špiček
NSDAP
se
šlechtou,
velkoprůmyslníky, vojáky. V roce 1932 předsedou říšského sněmu. V lednu 1933 v Hitlerově vládě jako ministr bez portfeje. Současně jako pruský ministr vnitra, a tedy v roce 1933 organizátor nacistického teroru, zakladatel koncentračních táborů. Od dubna 1933 pruský premiér, říšský ministr letectva, 1935 vrchní velitel Luftwaffe, 1936 generální pověřenec pro čtyřletý plán a fakticky muž číslo 2 v nacistické hierarchii. Jeho působení mu ztěžovala jeho značná nadváha, morfinismus a hamižnost.
V roce 1938 jmenován polním maršálem a 1939 oficiálně Hitlerovým zástupcem a nástupcem. 23. 4. 1945 ho Hitler označil za zrádce a zbavil všech úřadůJako hlavní válečný zločinec 1. 10. 1946 odsouzen norimberským vojenským soudem k trestu smrti. Otrávil se jedem, aby se vyhnul popravě.
Hitler, Adolf (1889–1945) – německý politik. Od roku 1919 byl předákem krajně pravicové šovinistické nacistické strany (NSDAP). Stál v čele nejúspěšnějšího mnichovského puče 1923. Významnou figurou v celosvětovém měřítku se stal až v letech světové hospodářské krize, kdy pro svůj program revanše, divokého antisemitismu, antikomunismu a německé světovlády získal masy německého obyvatelstva, a především představitele vlivné oligarchie. V lednu 1933 se stal říšským kancléřem a během pár měsíců zničil demokratické instituce státu. V roce 1935 – po smrti prezidenta Hindenburga – spojil ve své osobě obě nejvyšší státní funkce (kancléře i presidenta) a zavlekl německý národ do zkázy II. světové války. Jeho smrt sebevraždou v Berlíně 30. dubna 1945. Ve chvíli, kdy v Berlíně a v západní Evropě vrcholilo vítězné tažení Rudé armády a britskoamerických vojsk, symbolizovala historický krach nacismu, který přinesl lidstvu obrovské utrpení. Churchill, Winston Spencer (1874–1965) – britský politik. Od roku 1908 zastával různé ministerské funkce, nejprve jako člen liberální, od roku 1924 konzervativní strany. Byl vždy zásadním nepřítelem komunismu a SSSR, ve 30. letech však stál na protifašistickém křídle a kritizoval oficiální politiku „usmiřování“ agresorů (appeasement), tedy
především Německa a Itálie. 10. května 1940, v nejkritičtějším okamžiku novodobých dějin Velké Británie, byl povolán do čela britské vlády. Tuto funkci zastával až do konce II. světové války (1945) a pak znovu v letech 1951–1955. V poválečném období se stal propagátorem britskoamerických zvláštních vztahů zaměřených především proti SSSR. Jeho řeč ve Fultonu (1946) byla označována jako signál k zahájení studené války.
Mussolini, Benito (1883–1945) – italský politik a žurnalista, zakladatel a vůdce („duce“) italského fašismu. Do roku 1915 byl členem Socialistické strany. V letech 1915–1919 redigoval časopis IlPopolod’Italia a formoval teroristické bojůvky (fasci), které se po svém sloučení v roce 1919 staly základem fašistické strany. Po tzv. pochodu na Řím jmenoval 31. října 1922 italský král Viktor Emmanuel III. Mussoliniho ministerským předsedou.
V roce
1924
zlikvidoval
Mussolini
poslední
zbytky
demokratických svobod. Jeho agresivní zahraniční politika vedla k přepadu
a
k okupaci
Etiopie
v letech
1935–1936.,
k podpoře
fašistického puče ve Španělsku 1936–1939, k italské okupaci Albánie 1939. Od roku 1936 navazoval stále užší styky s hitlerovským Německem (osa Berlín–Řím). Po zhroucení Francie vstoupil 10. června 1940 po boku Německa do II: světové války. Jeho diktatura byla svržena 25. července 1943; od září 1943. Od dubna 1945 stál v čele loutkové „Italské sociální republiky“ na Němci okupovaném území severní Itálie. 28. dubna 1945 byl na útěku do Švýcarska zadržen partyzány a popraven. Roosevelt, Franklin Delano (1882 až 1945) – americký státník, předák Demokratické strany USA. Od roku 1907 působil jako advokát, v letech 1912–1914 byl demokratickým senátorem ve státě New York. V letech
1913–1920 pracoval ve funkci podtajemníka na ministerstvu námořnictví. V roce 1920 kandidoval neúspěšně na vicepresidenta USA. V letech 1929–1933 byl guvernérem státu New York. V listopadu 1932 zvítězil v prezidentských volbách. Snažil se zmírnit důsledky hospodářské krize komplexem státních zásahů (New Deal, tj. nové rozdání karet). Ve vnitřní politice získal velkou podporu širokých mas a části velkokapitálu. Ve vztazích k zemím Latinské Ameriky nahradil politiku „silného klacku“ politikou „dobrého sousedství“. Jeho vláda navázala v listopadu 1933 diplomatické styky se SSSR. Prezidentem byl znovu zvolen v letech 1936, 1940 a 1944 (poprvé v dějinách USA čtyřikrát po sobě). Za II. světové války vystupoval proti izolacionismu části amerických politiků. Spolu s W. Churchillem byl autorem Atlantické charty ze 14. srpna 1941. Po vstupu USA do války v prosinci 1941 prováděl politiku protifašistické koalice. Účastnil se konferencí v Casablance, Quebeku, v Káhiře, Teheránu a v Jaltě. Usiloval o prohloubení mezinárodní spolupráce na zásadách mírového soužití; aktivně přispěl k vytvoření OSN. Stalin-Džugašvili, Josef Vissarionovič (1879–1953) – sovětský politik a revolucionář. Od počátku 20. století patřil k významným činitelům strany bolševiků, předchůdkyně dnešní strany Komunistické strany Sovětského svazu. Po bolševickém převratu v listopadu 1917 byl komisařem pro národnosti, od roku 1917 členem politbyra a od roku 1922 generálním tajemníkem KSSS. Ve vnitrostranických bojích 20. let přijal Bucharinovu ideu „socialismu v jedné zemi“, později převzal Trockého a Zinověvovy myšlenky o industrializaci a kolektivizaci zemědělství. Velké hospodářské úspěchy SSSR na přelomu 20. a 30. let byly spojovány s jeho jménem, neboť od konce dvacátých let Stalin soustředil ve svých rukou prakticky všechno rozhodování. (V roce 1941 se stal i předsedou rady ministrů) Vedle
svých zásluh však Stalin také negativně ovlivnil vývoj sovětského státu, KSSS i celého světového revolučního hnutí. Ve 20. letech zahájil masové represe vůči sovětským občanům – větším majitelům půdy (tzv. kulakům), členům zlikvidovaných politických stran, církevním představitelům atd. atd. Ve 30. letech zahájil masové represe i vůči komunistům; jejich vyvrcholením byly moskevské procesy 1936–1938, pokračovaly však i po II. světové válce (leningradský případ atd.). Zlikvidoval většinu velitelských kádrů Rudé armády. Jeho vinou nebyla sovětská armáda dostatečně připravena na II. světovou válku, což způsobilo neúspěchy v první fázi Velké vlastenecké války. Zanedbal a silně poškodil sovětské zemědělství. V komunistickém hnutí usiloval o dosažení sovětské hegemonie, což se mu za jeho života dařilo.
