Dramatická tvorba ostravského studia Československé televize v padesátých letech ( )

Marek Hlavica: Dramatická tvorba ostravského studia Československé televize v padesátých letech (1955–1959)

Akademické studie DIFA JAMU │ 2016

Anotace: Cílem této studie je představit první roky existence ostravského studia Československé televize a dramatické pořady, které vznikly v letech 1955–1959. Jelikož se žádný z těchto pořadů nedochoval na záznamu, studie čerpá pouze ze sekundárních materiálů. Nejprve přibližuje vznik instituce včetně kulturního a společenského kontextu a následně se věnuje základním typům dramatických pořadů: přenosům divadelních představení a původním televizním inscenacím určeným jak dětským divákům, tak i dospělým. Studie je prvním pokusem o prozkoumání dosud neprobádané oblasti v historii televizního vysílání v Československu. Klíčová slova: Československá televize – studio Ostrava, dramatické pořady, televize, divadlo Abstract: The aim of this study is to describe the first years of existence of Czechoslovak television – Studio Ostrava and dramatic programmes produced in the years 1955–1959. None of these programs is recorded and therefore the study draws only from secondary sources. The study begins by describing the formation of the institution including cultural and social context and then focuses on the basic types of dramatic programmes: broadcasting of theatre performances and original television dramas intended for children, as well as adults. The study is the first attempt to explore previously unexplored areas in the history of television broadcasting in Czechoslovakia. Key words: Czechoslovak television – Studio Ostrava, drama, television, theatre

Marek Hlavica

Dramatická tvorba ostravského studia Československé televize v padesátých letech (1955–1959)

Tato studie je výsledkem badatelské činnosti podporované Grantovou agenturou České republiky v rámci grantu GA ČR 15-12960S „Dramatická tvorba ostravského studia Československé televize (1955–1991)“.  This study is a result of the research funded by the Czech Science Foundation as the project GA ČR 1512960S “Drama in Czechoslovak Television – Studio Ostrava (1955–1991)”.

1


O

stravské studio Československé televize (ČST) veřejně zahájilo svou činnost silvestrovským programem uvedeným 31. prosince 1955 od 19.30 do 23.30 hodin. Společně se vznikem studia pražského (1. květen 1953, resp. 25. únor 1954) a bratislavského (3. listopad 1956) bylo součástí první vlny rozvoje televizního vysílání v tehdejším Československu a až s několikaletým odstupem pak vznikla zbývající dvě studia ČST, nejprve v Brně (6. červenec 1961) a posléze i v Košicích (25. únor 1962). Také z globálního hlediska byla padesátá léta nejdynamičtějším obdobím při uvádění televizního vysílání do rozmanitých států celého světa. Po četných předválečných experimentech a prvních pravidelných vysíláních v třicátých letech se na dalších deset let rozvoj televizního média v důsledku druhé světové války téměř zastavil a novou dynamiku nabral právě až v dalším desetiletí. Ve středoevropském kontextu bylo televizní vysílání obnoveno či zahájeno v roce 1950 v Německu, 1952 v Polsku, 1956 v Rakousku a 1957 v Maďarsku. V Československu technický vývoj televize navazoval především na předválečné výzkumy Jaroslava Šafránka (1890–1957) a do jisté míry i na výzkumné laboratoře německé firmy FERNSEH A.G., které byly za války přemístěny z Berlína do tehdy sudetské Dolní Smržovky (Unter-Morchenstern) a v květnu 1945 se staly českým podnikem Televid, avšak záhy bylo jejich vybavení coby válečná kořist odvezeno do Sovětského svazu. V dalších letech byl výzkum v oblasti televizního vysílání nejprve zaštítěn Vojenským technickým ústavem (1945) a následně zejména vývojovou organizací TESLA Elektronik (1950), jejíž reorganizací v roce 1952 vznikl Výzkumný ústav pro sdělovací techniku A. S. Popova. Po zahájení příprav stálého televizního vysílání byla technickým zajištěním výstavby studií a vysílačů byla pověřena Hlavní správa radiokomunikací podřízená ministerstvu spojů. Obsahově a organizačně televizní vysílání začal připravovat Československý rozhlas, jenž na počátku padesátých let spadal pod Československý rozhlasový výbor a od roku 1953 pod nově vzniklé ministerstvo kultury (od r. 1956 ministerstvo školství a kultury), jehož byl rozpočtovou organizací. Na konci roku 1957 byla Československá televize společně s Československým rozhlasem vyčleněna z působnosti ministerstva a zařazena pod Československý výbor pro rozhlas a televizi, jenž byl ústředním orgánem státní správy se samostatnou rozpočtovou kapitolou – a který zanikl o necelé dva roky později, načež se ČST stala samostatnou ústřední organizací podléhající přímo vládě. Výše uvedené časté organizační změny vypovídají i o tom, že v prvních letech televizního vysílání v Československu si vedení státu teprve postupně ujasňovalo, jaké je postavení ČST ve státní správě a jaký je její význam, resp. jak důležitá může být pro ideologické působení na obyvatele. V roce zahájení pravidelného vysílání ČST se ještě ústřední politické orgány domnívaly, že „v propagandě marxismu-leninismu se musí stát hlavním a rozhodujícím nástrojem tisk, noviny a časopisy“ 1 a v roce vzniku ostravského televizního studia Ústřední výbor Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) stále ještě považoval za „hlavní nástroj stranické výchovy“ 2 tištěné periodikum Rudé právo. V usnesení ÚV KSČ O stavu a nových úkolech Čs. televize, které vzniklo 7 let po zahájení televizního vysílání v Československu a stanovilo hlavní programové cíle pro další roky, autoři při zmínce o významu média použili imperfektum („televize se […] stává důležitým prostředkem politické a kulturní výchovy pracujících“) a její další vliv pouze předpokládali („protože lze předpokládat další masový rozvoj televize“).3 Trvalo ještě téměř deset let, než si vedoucí představitelé státu plně uvědomili moc a význam televize a došlo k tomu až v důsledku výrazného vlivu vysílání ČST na proměnu společenské atmosféry v období předcházejícím srpnu 1968 a i krátce po něm. Teprve poté uznali roli televize jako „ústřední, vlivné, politické instituce“4 a již to nebyla fráze, ale konstatování skutečného stavu. Chaos, časté změny, velká improvizace a podcenění významu, které jsou charakteristické přinejmenším pro první desetiletí existence ČST, jsou příznačné i pro první roky fungování ostravského studia. Rekonstrukce Zpráva ÚV KSČ X. sjezdu KSČ z 11. června 1954. KSČ o tisku, rozhlasu a televizi (1945–1975) (1976), str. 76. Usnesení Ústředního výboru KSČ O práci redakce Rudého práva z 13. června 1955. KSČ o tisku, rozhlasu a televizi (1945–1975) (1976), str. 77. 3 Usnesení Ústředního výboru KSČ O stavu a nových úkolech Čs. televize z 24. května 1960. KSČ o tisku, rozhlasu a televizi (1945–1975) (1976), str. 135. 1 2


průběhu historických událostí je navíc ztížena velkým nedostatkem primárních pramenů a dobových dokumentů, takže může být pouze koláží útržkovitých a někdy i protiřečících si informací a nikoli souvislým a faktograficky vyčerpávajícím výkladem. Zřejmě nezjistitelné už kupříkladu je, proč druhým městem v republice, v němž bylo zahájeno televizní vysílání, byla Ostrava a nikoli Bratislava, která by na to jako ústřední město „bratrského“ Slovenska měla oprávněný nárok. V publikacích o historii ostravského studia se opakuje historka, že se tak stalo proto, že Slováci údajně odmítli převzít již téměř dokončenou ocelovou příhradovou vysílací věž vyráběnou v mostárenském provozu Vítkovických železáren. Důvodem měla být nedostatečná výška věže, která by neumožnila dosah signálu přes malokarpatské vrcholky severně od Bratislavy. 5 Jaroslav Michalkovič ve své diplomové práci, která vznikala ještě v šedesátých letech, navíc dodává i hypotézu některých zaměstnanců ostravského studia, že „šlo ze strany bratislavských o záměr. S oddálením vysílání, domnívali se, nabyli bratislavští kvalitnější, technicky dokonalejší zařízení a současně i ‚drahocenné‘ zkušenosti od partnerů, kteří připravovali pořady už před nimi.“6 Obě tyto domněnky poněkud zpochybňuje skutečnost, že oba vysílače, ostravský v Hošťálkovicích i bratislavský na Kamzíku, byly nakonec stejně vysoké (123 metrů) a vybavené obdobným technickým zařízením značky Tesla a také že časový rozdíl mezi zahájením provozu obou studií byl pouhých deset měsíců, takže slovenští kolegové příliš mnoho „drahocenných zkušeností“ získat nemohli. Ostatně také umístění ostravského vysílače na vrcholu mezi Hošťálkovicemi a Bobrovníky se z hlediska dosahu signálu nejeví jako příliš uvážené, neboť téměř polovina jeho vysílacího okruhu byla na území Polska a naopak větší polovina Severomoravského kraje jím pokryta nebyla. Mnohem výhodnější by v tomto ohledu bylo umístění na některý z výrazných horských vrcholů blíže centru kraje, například na Radhošti, případně na Pradědu či Lysé hoře, kde však byly vysílače vystavěny až na konci sedmdesátých let. Skutečný průběh událostí se už zřejmě nepodaří zrekonstruovat a nejspíš ani nelze zjistit, zda nakonec v Ostravě „bouchl do stolu“7 generální ředitel Kombinátu ostravsko-karvinských dolů (OKD) Jaroslav Miska (dle Švihálka) či předseda ostravského Městského národního výboru Josef Kotas (dle Michalkoviče). Faktem je, že první televizní vysílač v Československu (neboť vysílač na pražském Petříně vznikl na původní rozhledně) byl na jaře roku 1955 postaven podnikem Hutní montáže severozápadně od Ostravy a svůj zkušební provoz zahájil 15. listopadu 1955.8 Byť nelze vyloučit, že na upřednostnění Ostravy před Bratislavou měla nějaký podíl i náhoda nebo osobní ambice či naopak ostražitost některých vedoucích pracovníků, faktem je, že tehdejší centrální orgány k tomu také měly dostatek politických, společenských i ekonomických důvodů. Po řadu století byla Ostrava sídlem (resp. dvěma sídly – starší Slezskou Ostravou a mladší Moravskou Ostravou, která však byla povýšena na město již v 13. století, zatímco Slezská Ostrava až v roce 1920) spíše menšího významu, jehož důležitost spočívala jednak v umístění na hranici a jednak ve strategické poloze na severním konci Moravské brány, jíž vedla významná evropská obchodní cesta od Baltu k Jadranu. S velikostí a důležitostí regionálních center Opavy, Olomouce či Brna se však nemohla srovnávat. Ani samotný objev ložisek černého uhlí (1763) ještě radikální změnu ve vývoji města nepřinesl, avšak podmínil ji, když v následujícím století vrcholící průmyslová revoluce učinila z uhlí jedinečnou, nenahraditelnou a cennou surovinu. První železárny byly založeny roku 1828 ve vsi Vítkovice olomouckým arcibiskupem Rudolfem Habsburským, na Severní dráhu Ferdinandovu byla Ostrava napojena v roce 1847 a následně se z marginálního feudálního městečka vyvinula v industriální centrum, v němž se koncentrovalo především hornictví a hutnictví celé Habsburské monarchie. Až tehdy se Ostrava začala proměňovat ve skutečnou městskou aglomeraci, přičemž rychlost této proměny je dodnes znatelná na struktuře města, jež se jeví být spíše shlukem jednotlivých osad než dlouhodobě a kontinuálně vznikajícím sídlem. Potřeba velkého množství

Rozhodnutí ústředního ředitele o dokončení politické prověrky v Československé televizi z 2. září 1970. BREN, Paulina (2013), str. 95. 5 Viz ŠVIHÁLEK, Milan (2005), str. 11 či MICHALKOVIČ, Jaroslav (1967), str. 12. 6 MICHALKOVIČ, Jaroslav (1967), str. 12. 7 ŠVIHÁLEK, Milan (2005), str. 11. 8 Viz SEGER, Jiří (1982), str. 22. 4

2

Marek Hlavica: Dramatická tvorba ostravského studia Československé televize v padesátých letech (1955–1959) nových pracovníků také způsobila obrovský příliv nových obyvatel z Česka, celé monarchie i zahraničí (zejména polské Haliče), jenž radikálně proměnil sociální skladbu ostravské populace. Zatímco v roce 1829 žilo v aglomeraci Moravské Ostravy 1 752 obyvatel, v roce 1880 jich již bylo 41 439 a do roku 1910 jejich počet vzrostl na 161 735.9 Zásadní význam Ostravy jako industriálního centra se neoslabil ani po vzniku samostatného Československa, ani během německé okupace a pokračoval i po druhé světové válce až do osmdesátých let, kdy v souvislosti s nástupem postindustriální společnosti započal pokles významu průmyslové výroby, která začala být nahrazována ekonomikou založenou na službách. V poválečném období byla důležitost Ostravy posílena nejen potřebou obnovit válkou zničenou republiku, ale také politickou orientací Československa na Sovětský svaz a z toho vyplývajícím preferováním těžkého a zbrojního průmyslu. Ostravsko se stalo prioritním regionem celého státu a mělo se také stát ukázkovým příkladem budování nové, socialistické společnosti a „dílnou nového lidství“. Zatímco válka a poválečné „vysídlení“ Němců měly za následek úbytek počtu obyvatel, následná rekonstrukce a rozvoj průmyslu způsobila výrazný příliv nových pracovníků. Jen na „stavbě mládeže“ – Nové Huti Klementa Gottwalda – se vystřídalo od roku 1950 do poloviny roku 1953 sedmdesát tisíc lidí. Přestože se zčásti jednalo o brigádníky (byť i nedobrovolné) a mezi pracovníky byla velká fluktuace, mnozí z pracujících se rozhodli v Ostravě usadit trvale, ať už kvůli perspektivnímu zaměstnání, tak třeba i kvůli nadprůměrným platům a motivačním odměnám. S cílem vyřešit nedostatek volných bytů začala stavba nových „sídelních útvarů“ jako bylo sídliště Bělský les (Stalingrad) a zejména pak projekt stopadesátitícové Nové Ostravy v Porubě, jenž však zůstal nedokončen, stejně jako záměr zbourání historické Moravské Ostravy za účelem dotěžení uhelných zásob, které se pod ní nacházely. Specifikem regionu také bylo, že v něm dlouhodobě vedle sebe žili obyvatelé čtyř dominantních nacionálních skupin (česká, slovenská, polská, německá), kteří se často se svou národností silně identifikovali. V případě Němců se po válce předpokládalo, že jich „bude ubývat s přirozeným odúmrtím starších generací, čímž dojde i k přirozenému přerušení rodových kořenů tohoto povědomí“, zatímco u dalších národností bylo cílem výchovou a propagandou odstraňovat „zbytky starého nacionalistického pojímání národnosti“, aby byl zabezpečen „kladný vývoj národnostní otázky v duchu proletářského internacionalismu.“10 Podobně nežádoucím fenoménem byla i rozšířená náboženská víra, dobovou formulací „náboženské předsudky, přetrvávající svěží vzduch současnosti“.11 Podle dokumentu z roku 1960, jenž pojmenovával regionální zvláštnosti a měl za cíl podpořit další rozvoj ostravského studia, bylo v kraji „mnoho náboženských sekt i silný katolicismus – u polské složky obyvatelstva živený ze sousedství – u slovenských pracujících přenášený ze Slovenska. Prvky náboženského tmářství v SMK [Severomoravský kraj] posílilo i připojení okresu Olomouc – starého arcibiskupského sídla.“12 Tato odbočka do historie Ostravy chtěla stručně přiblížit společenskou i ekonomickou situaci v regionu v období, kdy se rozhodovalo o vybudování nového televizního vysílače a studia na území republiky. Lze se snad oprávněně domnívat, že právě výše uvedené socioekonomické faktory hrály při tomto rozhodování významnou roli. Ostravsko bylo regionem s velmi vysokou hustotou osídlení, a signál se tedy mohl potenciálně dostat k velkému množství diváků. Navíc zdejší pracující vydělávali průměrně více než v ostatních krajích,

Viz PRZYBYLOVÁ, Blažena (ed.) (2013), str. 273 a 285. Perspektivy vývoje Televizní stanice Ostrava pro léta 1961–1980 (1960), str. 2. Uloženo ve Spisovém archivu ČT, fond Ostrava. 11 Tamtéž, str. 4. 12 Tamtéž. 13 O prvních televizních přijímačích v Ostravě viz ŠVIHÁLEK, Milan (2005), str. 9. V textu je však chybně uvedené typové označení přístroje z Tesly Strašnice. Nejednalo se o model Tesla 2001, nýbrž Tesla 4001A. Viz KOTTEK, Eduard (1977), str. 319. 14 Deset let Československé televize (1963), str. 7. Na druhém místě se umístil Jihomoravský kraj (186 tis.) a třetí byl Středočeský kraj (179 tis.). Nejméně koncesionářů bylo ve Východoslovenském kraji (30 tis.) a celkem jich v ČSSR bylo 1 357 tisíc. Nutno však vzít v úvahu také skutečnost, že kraje s nejvyšším počtem koncesionářů patřily v té době, společně se Západoslovenským krajem, také mezi nejlidnatější v celém Československu. Viz Sčítání lidu, domů a bytů 9

10


takže pro ně bylo snazší si naspořit na televizní přijímač, jehož cena činila několikanásobek obvyklého měsíčního platu,13 nemluvě o tom, že v roce 1953 proběhla měnová reforma, jež výrazně znehodnotila úspory obyvatelstva. Předpoklad větší finanční dostupnosti přijímačů v regionu se po několika letech skutečně potvrdil, neboť k 31. prosinci 1962 měl Severomoravský kraj 207 tisíc televizních koncesionářů, což bylo nejvíce v celém Československu.14 Jaroslav Michalkovič také zmiňuje další specifikum diváckého chování v regionu: „Nutno vzít v úvahu i to, že programy u obrazovky sledoval větší počet diváků než jinde, protože u nejednoho televizoru na Ostravsku se po večerech tísnily desítky přechodných pracovníků. Vedení závodů a závodní kluby přednostně nakupovaly televizory právě pro klubovny a domovy přechodných pracovníků.“15 S vysokým počtem pracovníků, kteří byli odloučeni od svých rodin a žili na ubytovnách, souvisí i další argument, jenž ve své Kronice Československé televize Ostrava za léta 1955 až 1972 uvádí Karel Dittler (1910– 1984), ředitel ostravského studia v šedesátých letech: „Stačilo však, aby na každou šachtu přišlo několik nepoctivců, toužících po dobrém výdělku a náborových výhodách, aby se Ostrava a Karviná změnily – zvláště v noci – v jakousi kopii divokého Západu, což odrazovalo další nutné pracovníky od příchodu sem. Stranické a státní orgány od nižších až po nejvyšší analyzovaly tuto skutečnost a jako hlavní příčinu zjistili: odloučenost nových pracovníků od rodin pro nedostatek bytů – nedostatečná kulturní vybavenost Ostravy.“16 V neposlední řadě zřejmě rozhodnutí ovlivnilo i tehdejší protežování Ostravska coby „ocelového srdce republiky“, které přednostní zavedení technické novinky mohlo vnímat jako další potvrzení i ocenění své výjimečnosti. Rozhodnutí o výstavbě vysílače v Ostravě bylo odsouhlaseno na zasedání československé vlády 13. ledna 1954, kde bylo přijato usnesení číslo 81 O neodkladných opatřeních k rozvoji uhelného průmyslu a zajištění těžby uhlí v roce 1954 a dalších letech, jehož bod 29 ukládá „ministrům spojů a strojírenství: V roce 1954 připravit výstavbu a v roce 1955 uvést do provozu televisní vysílač Ostrava.“17 Výše uvedené domněnky, že ke stavbě ostravského vysílače přispěly zejména socioekonomické důvody, potvrzuje skutečnost, že rozhodnutí padlo v souvislosti s „neodkladnými opatřeními k rozvoji uhelného průmyslu“ a nikoli třeba o měsíc později, kdy bylo projednáváno vládní usnesení týkající se současného stavu a dalšího rozvoje televizního vysílání.18 V citovaném vládním usnesení si také nelze nepovšimnout, že ukládá „uvést do provozu televisní vysílač Ostrava“ a nikoli vybudovat televizní studio. Na základě dostupných materiálů se lze domnívat, že zprovoznění samostatného regionálního studia vytvářejícího vlastní programy nebylo původně v plánu a hošťálkovický vysílač měl být jen koncovou stanicí, jež by přebírala pražské vysílání a šířila je v ostravském regionu. Tuto skutečnost potvrzuje Michalkovič („jeho hlavním úkolem měl být příjem a reprodukce pražských pořadů“),19 Dittler („[Československý výbor pro rozhlas a televizi] ostravskou vysílací stanici koncipoval jako stanici koncovou, která měla jen přebírat pražský program“)20 a ostatně i tehdejší ředitel televize (Ústředního televisního studia) Karel Kohout, jenž ve svém článku, hodnotícím první rok vysílání a představujícím další plány, uvádí v souvislosti s Ostravou, že v ní vznikne „vysílač s malým prostorem pro hlasatele a zařízením pro snímání filmu“ a retranslační spojení s Prahou umožní, aby diváci na Ostravsku „viděli a poslouchali program Ústředního televisního studia“.21 Ze Segerova přehledu budování televizních vysílačů v Československu lze odvodit, že v roce 1955 se opravdu Správa spojů pokoušela zprovoznit propojení

v Československé socialistické republice k 1. březnu 1961. Díl I. Demografické charakteristiky obyvatelstva (1965), str. 312–313. 15 MICHALKOVIČ, Jaroslav (1967), str. 13. 16 DITTLER, Karel (1973/A), str. 4. 17 Usnesení Vlády ČSR 81/1954 ze dne 13. ledna 1954 O neodkladných opatřeních k rozvoji uhelného průmyslu a zajištění těžby uhlí v roce 1954 a dalších letech. Uloženo v Národním archivu, fond Úřad vlády ČSR/ČR, Praha – usnesení vlády. 18 Usnesení Vlády ČSR 232/1954 ze dne 9. února 1954 O zahájení pravidelného televisního vysílání. Uloženo v Národním archivu, fond Úřad vlády ČSR/ČR, Praha – usnesení vlády. 19 MICHALKOVIČ, Jaroslav (1967), str. 15. 20 DITTLER, Karel (1973/A), str. 6. 21 KOHOUT, Karel: O dalším rozvoji Čs. televise. Československý rozhlas a televise, roč. XXII, č. 19 (2.–8. květen 1955), str. 11.

3

Marek Hlavica: Dramatická tvorba ostravského studia Československé televize v padesátých letech (1955–1959) Prahy a Ostravy televizním signálem: „Koncem roku 1955 byly na Praděd dovezeny dva ‚Leningrady‘, 22 aby se počátkem následujícího roku zkoušelo to, co se potom nepovedlo ani na Suchém vrchu: spojení ostravské televize s pražskou. Příjem Petřína byl slabý a beznadějně rušený.“ 23 Tyto pokusy byly „naprosto neúspěšné“ a další pokračovaly až na podzim roku 1956: „Na Suchém vrchu v Orlických horách byla postavena směrová anténa, kterou měl být přijímán signál pražského vysílače a dále přenášen dvěma ‚skoky‘ radioreléového spoje přes Praděd do Hošťálkovic. Příjem Petřína byl však rušen Ostravou, vysílající ve shodném kanále (nepomohla ani síť z drátěného pletiva). Zařízení, vyvinuté ve VÚS [Výzkumný ústav spojů] původně pro telefonní účely, také nevyhovovalo. A tak se dobrý obraz dostal do Ostravy až počátkem roku 1957, kdy bylo dovezeno zařízení francouzské výroby typu TM 11 a spoj se doplnil dalšími dvěma úseky Petřín – Zvíčina a Zvíčina – Suchý vrch. Spoj však probíhal jen jedním směrem, a když ho bylo třeba ‚obrátit‘, musely se ve všech stanicích zaměňovat anténní díly vysílače a přijímače. Na Zvíčině se musely ‚kufry‘ tahat z jednoho patra věže do druhého po laně přes kladku. Zpočátku trvalo otáčení trasy hodinu, později se to stihlo za půl hodiny s rezervou.“24 Obousměrné spojení Ostravy a Prahy bylo zprovozněno v únoru 1958 a propojení všech tří tehdejších studií, tedy včetně Bratislavy, začalo fungovat od 2. srpna 1958. 25 Když na konci roku 1955 ostravské studio zahájilo činnost, bylo jeho vysílání označováno za zkušební a předpokládalo se, že spojení s Prahou bude zprovozněno během několika následujících měsíců, takže „byro krajského výboru KSČ v Ostravě projevilo souhlas s tím, aby oficielní zahájení vysílání s projevem některých vedoucích činitelů v kraji bylo stanoveno na den 1. července 1956“.26 Zmiňované komplikace však způsobily, že „oficielní zahájení“ činnosti studia muselo být odloženo, a když o dva roky později bylo propojení s Prahou dokončeno, nikdo z krajských politických činitelů si už zřejmě na odloženou událost nevzpomněl, takže pravděpodobně ostravské studio svou činnost nikdy oficiálně nezahájilo a dodnes funguje pouze neoficiálně, ve zkušebním provozu. V prvních měsících a letech svého fungování tedy především z technických důvodů Ostrava nemohla plnit svůj úkol dále distribuovat pražský program a musela provizorně začít vytvářet vlastní. Někdy v průběhu roku 1956 či 1957 však došlo k přehodnocení původní strategie a nelze vyloučit, že na tuto změnu měl vliv i XX. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) v únoru 1956, resp. Chruščovův projev Kult osobnosti a jeho důsledky,27 jenž mimo jiné kritizoval byrokratické řízení a autoritativní centralizaci. Jedním z jeho důsledků byla výrazná podpora decentralizace, a nejspíš právě proto pražské vedení pozvolna začalo podporovat i existenci ostravského televizního studia vytvářejícího původní pořady. Dittler nicméně vzpomíná, že tato podpora byla velmi vlažná a „s nějakým závažným přínosem Ostravy do programu televize se nepočítalo – a tato skutečnost vedla pak v Ostravě k tomu, že vedení Čs. televize a rozhlasu na činnosti tohoto cizího dítěte ve vlastní rodině nemělo příliš zájmu.“28 S přezíravostí a znevažováním ze strany ústředního vedení televize se ostravské studio potýkalo i v dalších letech a do jisté míry tento problém přetrvává dodnes. Hošťálkovický vysílač zahájil 15. listopadu 1955 zkušební vysílání (monoskop), které se 28. prosince stalo pravidelným a v půl osmé večer posledního dne roku 1955 bylo televizní vysílání v Ostravě zahájeno prvním programovým blokem. Vládní usnesení z ledna 1954 tak bylo splněno a nechybělo mnoho a stalo se tak doslova příslovečných „za pět minut dvanáct“. Jak však také podotýká Dittler, „splněním vládního úkolu všem odpovědným institucím spadl kámen ze srdce“ a jejich zájem o budování a další rozvoj televize v Os-

Sovětské televizní přijímače značky Leningrad. SEGER, Jiří (1982), str. 174. 24 Tamtéž, str. 28. 25 Tamtéž. 26 Usnesení byra krajského výboru KSČ ze dne 27. XII 1955 (1955), str. 1. Uloženo v Zemském archivu v Opavě, fond KSČ – Severomoravský krajský výbor. 27 VESELÝ, Zdeněk (2001), str. 269–278. 28 DITTLER, Karel (1973/A), str. 7. 29 Tamtéž.


travě výrazně opadl, protože „jinak si nelze vysvětlit, že třeba odstranění kolaudačních závad (voda ve sklepích), vybavení nejnutnějším náhradním materiálem, ale i základním vybavením (osvětlovací tělesa, filmová kamera) trvalo měsíce i roky.“29 Úvodní slovo prvního ostravského pořadu pronesl tehdejší ředitel Československého rozhlasu a televize v Ostravě Alfred Lubojacký (nar. 1907) a spojovací komentáře mezi následujícím sledem krátkých komediálních příběhů pronášel herec Státního divadla Ostrava Lubor Tokoš (1923–2003). Pásmo scének předtočených v Praze a Ostravě obsahovalo mimo jiné vystoupení Jana Wericha a také propagandistickou satiru o „kulakovi“ chystajícím nelegální zabijačku.30 A snad aby už první vysílání bylo dostatečně lidové a dělnické, součástí večera bylo i vystoupení amatérského hudebního klauna a klavíristy ze Závodního klubu Revolučního odborového hnutí31 (ZK ROH) Nové huti Klementa Gottwalda (NHKG). Vysílání proběhlo bez poruchy a skončilo půl hodiny před půlnocí. Zato hned vysílání dalšího pořadu, novoročního projevu prezidenta Antonína Zápotockého, uváděného z filmového pásu 1. ledna 1956 ve 20 hodin, bylo dvakrát přerušeno kvůli přetržení filmu a poruše zvuku. Následující český válečný film Tanková brigáda32 již byl odvysílán bez závad.33 Technické vybavení studia bylo v té době velmi skromné a vlastně se ani nedalo hovořit o studiu, neboť vysílání probíhalo z místnosti o rozměrech pět krát šest metrů v přízemí odbavovací budovy hošťálkovického vysílače, která byla původně určena pouze k uvádění pořadů zaznamenaných na filmových pásech. Jelikož však trvalo několik let, než se podařilo získat větší studiový prostor, mnohokrát se v této „hlasatelně“ inscenovaly i náročnější pořady včetně dramatických: „Z maličkého ostravského studia se jednou vysílala i opera. Nepředstavitelný mumraj. Všechny dveře zotvírané, jeden se pletl přes druhého. Herci vbíhali dovnitř, defilovali před objektivem jako apoštolové za dvířky orloje a zase vybíhali, aby uvolnili místo dalším. A všichni přitom trnuli ve strachu, jestli to ta jediná kamera vydrží až do konce.“ 34 Na počátku se obrazové vybavení skládalo jen z jedné televizní kamery a jednoho snímače filmových pásů. Redakční a administrativní zázemí mělo tehdy studio v budově rozhlasu na ulici Dr. Šmerala. Nedisponovalo vlastními laboratořemi a střižnami k postprodukci zpravodajských filmových záběrů, takže je muselo na dokončení odesílat do gottwaldovských (zlínských) ateliérů. V květnu roku 1956 byl studiu přidělen přenosový vůz, avšak trvalo několik měsíců, než se s ním zaměstnanci naučili pracovat, takže první přenos se uskutečnil až 22. srpna 1956 z Divadla Zdeňka Nejedlého (dnes Divadlo Antonína Dvořáka). Získání přenosového vozu umožnilo odpoutat se od závislosti na studiové technice hošťálkovického vysílače, takže pracovníci začali hledat vhodný (především tedy větší) prostor, v němž by mohly vznikat studiové pořady. Jako nejvhodnější byl nakonec shledán sál restaurace U Havránků na Výškovické ulici v OstravěZábřehu. Ani toto řešení však nebylo ideální, neboť prostor nepatřil studiu, a tedy v něm nemohly být prováděny žádné stavební úpravy a příprava na vysílání mohla vždy začít až pozdě v noci po skončení běžného provozu. Navíc „nejprekérnější situace však nastala při vlastním přenosu programu. Při každém musela stát u létacích dveří do sálu služba, jejímž úkolem bylo zabránit, aby vysílání nerušil někdo z návštěvníků lokálu, s nímž sál bezprostředně souvisel.“35 Hledání vhodného studiového prostoru proto pokračovalo i v dalších letech. Městský návrh 36 na stavbu nového studia v místě starého židovského hřbitova (dnes sad Dr. Milady Horákové) se neuskutečnil z důvodu problematických vlastnických vztahů k pozemkům. Žádost o přidělení budovy po bývalém polském konzulátě v ulici Na Hradbách byla městem zamítnuta a „tato bu-

MICHALKOVIČ, Jaroslav (1967), str. 20. Více o závodních klubech viz in KNAPÍK, Jiří – FRANC, Martin a kol. (2011), str. 1075–1077. 32 Tanková brigáda (1955). S: Bedřich Kubala, R: Ivo Toman. Použité zkratky jsou vysvětlené v úvodu soupisu ostravských dramatických pořadů v závěru této práce. 33 Více o průběhu vysílání prvních pořadů viz in DITTLER, Karel (1973/A), str. 5 a 9. 34 SEGER, Jiří (1982), str. 20. 35 MICHALKOVIČ, Jaroslav (1967), str. 24. 36 Viz Zápis z jednání o zajištění náhradního pozemku pro výstavbu televizního studia v Ostravě ze dne 6. 11. 1959 konaného v odboru výstavby rady MěNV Ostrava. Uloženo ve Spisovém archivu ČT, fond Ostrava.

22

30

23

31

4

Marek Hlavica: Dramatická tvorba ostravského studia Československé televize v padesátých letech (1955–1959) dova byla přidělena Hudební škole v Ostravě, jež u rozhodujících orgánů měla lepší zvuk nežli studio televize.“37 Je-li tato Dittlerova vzpomínka pravdivá, 38 pak ji lze vnímat jako důkaz skutečnosti, že v prvních letech své existence byla televize v Ostravě vnímána možná jako pozoruhodná technická novinka, avšak rozhodně nikoli jako zásadní nástroj šíření stranické ideologie a nejdůležitější masové médium. Jako slibná se pak jevila nabídka Vysoké školy báňské, která v roce 1957 stěhovala svou vojenskou katedru z budovy na Gottwaldově třídě (dnes 28. října), kterou v roce 1924 vybudovala První jednota českých střelců a bylo v ní umístěno kino a restaurace Střelecký dům, posléze přejmenované na Blaník. Tuto možnost ostravská televize po jednoletém rozvažování využila, avšak záhy po nastěhování v roce 1960 se ukázalo, že hluk z frekventované Gottwaldovy třídy znemožňuje vytvořit klidné ateliérové prostředí a případná rekonstrukce by vyžadovala extrémní finanční investice, takže se i nadále pokračovalo v hledání vhodnějšího prostoru.39 Vedení záhy došlo k závěru, že nejvhodnější je budova původního Domu katolických tovaryšů z roku 1911 a tehdejšího Divadla Petra Bezruče v Přívozské ulici v Moravské Ostravě, a začalo iniciovat vybudování nového studia v této lokalitě. To se skutečně podařilo, nicméně až v roce 1973. V roce 1956 ještě studio nemělo ani vlastní kameru, kterou by bylo možno natáčet reportáže do regionálního či celostátního (resp. pražského) zpravodajství. Improvizovaně tak využívalo kameramanů studia Krátkého filmu v Brně a barrandovských ateliérů, kteří občas na Ostravsku natáčeli pro Československý filmový týdeník. V některých případech to však jejich zaměstnavatelé vyhodnotili jako porušení pracovní smlouvy a zneužití technického zařízení a potrestali je ukončením pracovního poměru. 40 Na počátku roku 1957 byla studiu přidělena první 35 mm filmová kamera, jednalo se však o těžké ateliérové zařízení, které vždy muselo přenášet několik lidí, a pro natáčení v terénu tedy bylo velmi nevhodné. První vlastní 16 mm kameru získalo studio na konci roku 1957, nicméně snímací zařízení, umožňující vysílat natočené materiály, bylo do Ostravy dodáno až na konci roku 1959. Vlastní filmové laboratoře vznikly koncem padesátých let v ulici Na Hradbách, v části výše zmiňované budovy bývalého polského konzulátu, kterou Hudební škola nevyužila. Organizačně byla televize v Ostravě rozdělena mezi dvě instituce. Za program odpovídalo ostravské studio Československého rozhlasu a televize, jmenovitě jeho ředitel Alfred Lubojacký, zatímco oblast technická byla řízena Oblastní správou radiokomunikací v Brně. Je pochopitelné, že tato „dvojkolejnost“ vedení vedla k řadě kompetenčních sporů, mnoha nedorozuměním a nejspíš i naschválům. Československá televize se od rozhlasu začala osamostatňovat v červenci 1957, kdy vznikla samostatná účetní jednotka Ústřední televizní studio Praha, a tento proces byl dovršen 1. prosince 1957, kdy vznikly samostatné organizace Československá televize a Československý rozhlas, na něž dohlížel nově ustavený Československý výbor pro rozhlas a televizi podléhající přímo předsednictvu vlády. Ostravské (a stejně tak i bratislavské) studio však i po tomto datu stále zůstávaly podřízeny rozhlasu. 41 Na počátku roku 1958 probíhala tzv. delimitace, během níž byla studiová a přenosová technika převedena ze Správy radiokomunikací na televizi, nicméně kompetenční spory pokračovaly i nadále, protože například v Ostravě byl program stále řízen relativně samostatným Televizním studiem Ostrava, avšak technika spadala pod Televizní technický provoz Ostrava, jenž byl placen i řízen nadřízenou organizací v Praze. Programoví pracovníci tedy nemohli přímo úkolovat správce techniky, ale museli tak činit nepřímo, oklikou přes hlavní město, takže na častých koordinačních poradách se „řešily problémy, které měly často ráz žabomyší vojny, protože tu jednaly rovnoprávné celky.“ 42 Připočteme-li k tomu pokračující spory se správci vysílačů a přenosových tras, pak lze říci, že snaha vyřešit „dvojkolejnost“ vedení paradoxně způsobila vytvoření „trojkolejnosti“. Konflikty se alespoň částečně podařilo omezit vydáním organizační směrnice (1. červenec 1959), která stanovila základní kompetence v oblasti řízení studia, resp. tehdejší Televizní stanice Ostrava. V pozici ředitele byl potvrzen Vítězslav Mokroš (nar. 1914), jenž byl původně rozhlasovým redaktorem a na ostravském DITTLER, Karel (1973/A), str. 35. Jaroslav Michalkovič naopak uvádí, že budova nebyla získána proto, že pražské vedení ČST odmítlo Ostravě přidělit finanční prostředky na vybudování ústředního topení, což byla podmínka daná majitelem nemovitosti – městem Ostrava. Viz MICHALKOVIČ, Jaroslav (1967), str. 45. 39 Více viz in DITTLER, Karel (1973/A), str. 29. 40 Tamtéž, str. 21. 41 Tamtéž.


televizním vysílání se podílel již od jeho úplných počátků, od 11. června 1956 byl vedoucím vysílání a od 1. ledna 1958 „vedoucím krajské stanice“. Vedením programového úseku byl pověřen Jan Neuls (1922– 1998), jemuž se budeme podrobněji věnovat později. Důkazem, že ani tato organizační změna neukončila neshody mezi programem a technikou, může být vzpomínka Karla Dittlera: „Těžké totiž bylo pro pracovníky techniky, jejichž prací a znalostmi se uskutečňoval onen technický zázrak přenosu obrazu a zvuku na dálku, že převahy a významu nabývá to, co se přenáší – totiž program. ‚Bez nás byste nevysílali‘ říkali technici programákům a programoví pracovníci technikům, že ‚bez nich by mohli vysílat právě tak monoskop‘. Jistě, že v tomto vzájemném nepochopení bylo skryto mnoho osobní prestiže, ale tento stav brzdil práci studia a vnášel neklid ještě řadu let.“43 Z hlediska dramaturgie bylo ostravské studio nejsamostatnější a nejméně závislé na ústředním vedení ČST v prvním roce vysílání. Jednak se tehdy primárně řešily technické problémy, tedy „aby se vůbec vysílalo“, a otázka „co se vysílá“ byla méně důležitá, a jednak v roce 1956 stále ještě nefungovalo retranslační spojení s Prahou, takže vedení ČST mělo jen omezenou možnost kontrolovat a případně i ovlivňovat vysílaný program. Změna nastala až s propojením studií počátkem roku 1957, kdy „došlo i k jistému řízení ostravské televizní redakce z Prahy, a tím se asi také přenesla část pražského chaosu do Ostravy. To, co bylo v roce 1956 pravidelné – přesné vysílací dny a časy – víceméně odpovídající místním možnostem – se nyní stalo zcela nepravidelným.“44 Podobně jako Dittler se i Michalkovič vyjadřuje o pražském vedení s despektem a obviňuje ho z chaotičnosti vedení, chybných a direktivních rozhodnutí a přezíravého či macešského přístupu k programovým, personálním, technickým, prostorovým i ekonomickým potřebám ostravského studia.45 Pracovníci ostravského studia se tedy zřejmě cítili být Prahou přehlíženi a nedoceněni. Nepochybně by bylo vhodné je konfrontovat i s názory některého z tehdejších pracovníků ústředního vedení ČST, avšak žádný takový archivní dokument se nám nepodařilo dohledat. Faktem je, že formálně sice bylo ostravské studio samostatné, avšak základní rozhodnutí probíhala v Praze. Například v říjnu 1959 si mohlo studio zřídit svůj vlastní bankovní účet u Státní banky v Ostravě, avšak „veškeré náklady se dál proúčtovávaly v Praze a také příděl prostředků byl stále odkázán na vůli nejrůznějších pracovníků z Prahy“,46 takže se jednalo o samostatnost a nezávislost pouze omezenou a spíše jen hypotetickou. V roce 1959 vypracovaná podrobná zpráva o činnosti studia věnuje neuspokojivým vztahům s vedením ČST v Praze samostatnou kapitolu a je dlouhým výčtem všemožných ústrků a dlouhodobého ignorování požadavků a potřeb ostravského studia, například „Od samotné existence Televizní stanice Ostrava nebyly vztahy Ústředního televizního studia k TSO vždy dobré a dodnes nejsou vyjasněny. Velmi často byly řešeny základní otázky Televizní stanice Ostrava bez účasti ostravských zástupců nebo byly dávány přísliby, které zůstaly nesplněny. […] I když v termínu předkládáme Prahou požadované plánovací podklady (programové, finanční, materiální, technické), není k těmto návrhům přihlíženo a skutečné plány jsou – bez přihlédnutí k požadavkům TSO – jen Prahou určeny. I když je už únor 1959, dosud neznáme plán práce, finanční plán, plán investic a MTZ [materiálně-technického zabezpečení] pro rok 1959. Z plánovaných osmi reportážních kamer ze zahraničí bylo dovezeno jen šest, z nichž TSO nedostala žádnou. Na naše dotazy, proč TSO nedostala kamery, dostali jsme odpověď od člena kolektivního vedení výroby, že právě nedovezené kamery měly být pro Ostravu. Neujasněnost organizačních vztahů TSO k ÚTSP [Ústřední televizní studio Praha] způsobuje, že u některých soudruhů ÚTSP vzniká dojem, že zaměstnanci TSO jsou jim podřízeni, a tím se přehlíží kompetence vedoucího TSO a vedoucího TTPO [Televizní technický provoz Ostrava]. Přesto, že existuje jednotná platová vyhláška, jsou značné rozdíly v zařazení a platech všech kategorií zaměstnanců TSO ve srovnání s platy týchž zaměstnanců Prahy a Bratislava v neprospěch Ostravy.“47 Citovaná zpráva byla podkladem pro jednání předsednictva (byra) Krajského výboru KSČ (KV KSČ), který byl hlavním politickým

Tamtéž, str. 24. Tamtéž, str. 30. 44 Tamtéž, str. 18. 45 Viz MICHALKOVIČ, Jaroslav (1967), str. 43–46 a 60. 46 Viz DITTLER, Karel (1973/A), str. 36. 47 Zpráva o činnosti Televizního studia Ostrava (1959), str. 3–4. Podklad pro jednání byra KV KSČ konané dne 23. února 1959. Uloženo v Zemském archivu v Opavě, fond KSČ – Severomoravský krajský výbor.

37

42

38

43

5

Marek Hlavica: Dramatická tvorba ostravského studia Československé televize v padesátých letech (1955–1959) orgánem dohlížejícím na ostravské studio. Přednesené konkrétní příklady nefunkčnosti spolupráce s pražským vedením ČST zřejmě na funkcionáře KV KSČ zapůsobily, takže se rozhodli zasáhnout a prosazovat zájmy studia na nejvyšších místech politické hierarchie. O rok později projednávaná další zpráva o činnosti už s uspokojením konstatuje, že „vztahy mezi Ústředním televizním studiem a ostravskou stanici jsou v současnosti dobré“, přičemž „prospěšná pro obě strany byla společná schůze obou stran na ÚV KSČ za účasti zástupců KV KSČ v Ostravě v únoru t. r..“48 Zásah KV KSČ byl tedy zřejmě úspěšný a dokonce jeho výsledkem byl i příslib, že ostravská televize bude „postupně budovaná jako vzorová stanice, podle níž budou vybudovány stanice v Brně (1961) a v Košicích (1962)“,49 nicméně různé kompetenční spory s Prahou a výhrady proti jejímu přezíranému postoji k regionálním studiím pokračovaly, byť v menší míře, i v dalších letech. Z uvedeného citátu je také zjevné, jak zásadní vliv na fungování ostravského studia měl severomoravský KV KSČ, na konci padesátých let řízený vedoucím tajemníkem Drahomírem Kolderem (1925–1972), později jedním ze spoluautorů tzv. zvacího dopisu, jenž předcházel invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Karel Dittler ve své historii ostravského studia, kterou psal v roce 1972, tedy v době počínající „normalizace“ a poté, co byl v posrpnových čistkách odvolán z funkce ředitele studia, zásahy KV KSČ téměř úplně pomíjí, zatímco Jaroslav Michalkovič, jenž svou studii psal ještě v „uvolněném“ roce 1967, na řadě míst podrobně popisuje „péči KV KSČ o programovou koncepci“ 50 ostravského studia. Ani on však vliv vládnoucí strany nekritizuje a popisuje jej spíše jako vztah zkušeného a zralého otce k nevybouřenému a nezralému synovi. Například projednávání „neuspokojivého stavu“ studia vedením KV KSČ 4. listopadu 1959 označuje za „věcnou a adresnou kritiku“, jež umožnila, „aby se pracovníci TSO zamysleli nad svou dosavadní prací, zhodnotili ji a stanovili si nové, vyšší cíle.“51 Není nyní podstatné, zda kritika byla skutečně „věcná a adresná“, či zda autor jen použil obvyklou floskuli, podstatnější je, že se nad touto „dvojkolejností“ vedení vůbec nepozastavil a vnímal jako samozřejmé, že organizace oficiálně řízená ústředním vedením ČST podléhajícím předsednictvu vlády je současně úkolována a kontrolována KV KSČ. Na této skutečnosti (ukotvené tehdy i v Ústavě) se nic nezměnilo až do konce roku 1989 a podobně se nic nezměnilo ani na skutečnosti, že v oficiálních dokumentech lze o vlivu KV KSČ na ostravské studio nalézt jen minimum informací. Zmiňované projednávání stavu studia krajským výborem KSČ v listopadu roku 1959 bylo pravděpodobně nejvýznamnější reflexí prvních let vývoje TSO ze strany nadřízených orgánů. Lze se domnívat, že podnětem k jeho uskutečnění byl i v červnu proběhlý Sjezd socialistické kultury, jenž byl reakcí na první pokusy o emancipaci kultury ze sevření ideologických dogmat (např. Seifertův a Hrubínův projev na II. sjezdu spisovatelů, vydání Škvoreckého Zbabělců či Halasových Básní, polemické články v časopisech Květen či Literární noviny) a měl být masovou deklarací podpory „socialistické kultuře“ a nutnosti posílit její propagandistickou účinnost. V diskuzních příspěvcích na něm opakovaně zazněla také kritika televizního programu, jenž „stále ještě neodpovídá potřebám a velkým úkolům naší společnosti“, i konkrétně dramatických pořadů, jež „málo odrážejí náš současný život“.52 Kritické výhrady k programové nabídce ČST se i v dalších měsících objevovaly zejména na stránkách Rudého práva a v září 1959 na ně vedení televize zareagovalo veřejnou obhajobou i sebekritikou: „Nedostatek zkušeností také způsobil, že vedení televize neprojevilo dostatek předvídavosti při neobvykle prudkém rozvoji televize, ke kterému v Československu došlo zejména v posledních dvou až třech letech. Ve snaze vyhovět přání diváků po rozšíření programu, předstihovali často neuváženě rozsahem a složitostí vysílání vlastní programové, technické a provozní možnosti.“53 Rok 1959 tak lze označit za přelomový ve vývoji televizního vysílání v Československu, neboť jím skončila „doba hájení“, tedy období prudkého a také chaotického rozvoje, experimentů a též relativního

Zpráva pro byro KV KSČ v Ostravě (1960), str. 8. Podklad pro jednání byra KV KSČ konané dne 14. října 1960. Uloženo v Zemském archivu v Opavě, fond KSČ – Severomoravský krajský výbor. 49 Tamtéž, str. 9. 50 MICHALKOVIČ, Jaroslav (1967), str. 47. 51 Tamtéž. 48


přehlížení či podceňování ze strany mocenských institucí, a naopak započala etapa přísného dozoru a vysokých nároků, která se dotýkala Československé televize jako celku i konkrétně jejího ostravského studia.54 Současně s řešením problémů prostorových, technických či organizačních se studio od počátku potýkalo také s personálním obsazením. V Ostravě v polovině padesátých let nebylo žádné pracoviště, které by se věnovalo audiovizuální tvorbě, a příležitostné filmové zpravodajství z regionu natáčely štáby dojíždějící z Prahy. S televizí samotnou pochopitelně nemohl mít zkušenost nikdo jiný, než několik málo pracovníků pražského studia. Pomineme-li technické a administrativní profese, jež pro tuto studii nejsou podstatné, tak poměrně výrazné tvůrčí osobnosti mohlo město nabídnout pouze v oblasti literatury, divadla či rozhlasu. Zahajovací silvestrovský pořad přijeli připravovat dva mladí pracovníci z Prahy – dramaturg Jaromír Průša (nar. 1925) a režisér a čerstvý absolvent FAMU Ivo Paukert (1931–2013), jenž zůstal v ostravském studiu zaměstnán až do roku 1958, kdy se vrátil do Prahy. Vypomáhali jim dřívější ostravský redaktor deníku Práce Milan Neuwirth a zejména rozhlasový redaktor Vítězslav Mokroš, jenž se záhy stal vedoucím a následně i prvním ředitelem studia. Prvního kameramana Zdeňka Brože doplnili v roce 1956 jednak Pravoslav Flak (1932–1993), jenž tehdy měl pouze středoškolské vzdělání a až při zaměstnání vystudoval dokumentární tvorbu na FAMU a stal se významným ostravským režisérem dokumentárních pořadů, a jednak Milan Peloušek (1931–2001), jenž však záhy opustil práci kameramana i Ostravu a byl jedním ze spoluzakladatelů brněnského televizního studia, kde později působil především jako režisér dramatických pořadů. Redaktorem zpravodajství se stal novinář Evžen Saidok (1927–2004), jenž s televizí spojil celý svůj další profesní život, přičemž od 1. července 1972 byl ředitelem ostravského studia a zůstal jím po celé období „normalizace“ až do své rezignace na konci roku 1989. V prvním roce vysílání byl jediným zaměstnaným dramaturgem studia Jaromír Průša, jemuž však začal vypomáhat tehdejší dramatik, režisér a loutkoherec Krajského divadla loutek v Ostravě Zdeněk Havlíček (1930–2007), který se krátce poté stal interním zaměstnancem televize a jedním z nejproduktivnějších režisérů dramatických, hudebních a zábavních pořadů. V roce 1957 se druhým dramaturgem stal novinář a spisovatel Milan Kyselý (1928–1989), rodák z Brna, jenž na Ostravsko přišel v padesátých letech jako brigádník a již zde zůstal. V TSO se zaměřoval především na hudební a folklórní pořady. Na konci druhého roku vysílání mělo studio 17 pracovníků z celkem 444, které tehdy zaměstnávala televize. 55 V roce 1958 ve studiu začal pracovat Jan Neuls, kterého lze označit za nejvýraznější dramaturgickou osobnost ostravského studia v šedesátých letech. Tento rodák z hanáckého Přerova během války působil v ilegální komunistické Naší pravdě vydávané na Zlínsku a v novinářské práci pokračoval i po osvobození nejprve jako redaktor a od roku 1949 jako šéfredaktor ostravské Nové svobody. Současně se stal i členem KV KSČ a vydal několik uměleckých reportáží o tehdejším Ostravsku (např. Bitva o uhlí, 1949 či Plameny v hlubinách, 1950), avšak jeho rychlá kariéra skončila v roce 1951, kdy byl během stranických čistek (zejm. zatčení tajemníka ostravského KV KSČ Vítězslava Fuchse a jeho odsouzení na základě vykonstruovaných obvinění v tzv. procesu s krajskými tajemníky v roce 1954) zbaven všech funkcí a jeho knihy skončily ve stoupě. Začal pracovat jako horník a příležitostně přispíval do různých závodních časopisů. V důsledku XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu začala KSČ přehodnocovat své předchozí činy a v souvislosti s tím se mohl i Neuls vrátit do veřejného života. Nastoupil do ČST v Ostravě, během jednoho roku vystřídal Milana Kyselého na pozici vedoucího programu a měl největší podíl na utváření ostravské publicistiky, jež byla nejvýraznější programovou složkou studia v šedesátých letech. Pro úplnost dodejme, že i tato jeho velmi

52

Naše kultura bude aktivním spolutvůrcem slavných zítřků lidu. Literární noviny, roč. VIII, č. 25 (20. červen 1959), str.

7. K problémům naší televize. Československý rozhlas a televize, roč. XXVI, č. 38 (14.–20. září 1959), str. 1. Též viz Televize odpovídá na kritiku. Rudé právo, roč. 39, č. 243 (2. září 1959), str. 4. 54 Viz také KRUML, Milan (2013), str. 16. 55 Viz DITTLER, Karel (1973/A), str. 16. 53

6

Marek Hlavica: Dramatická tvorba ostravského studia Československé televize v padesátých letech (1955–1959) úspěšná kariéra (mj. byl v šedesátých letech krátce i šéfredaktorem Hlavní redakce publicistiky a dokumentaristiky celé ČST) skončila opět rázně během dalších čistek, tentokrát „normalizačních“ na počátku sedmdesátých let, a od té doby žil Neuls v ústraní až do konce roku 1989.56 V roce 1958 také do studia nastoupil rodák z Olomouce a tehdy čerstvý absolvent češtiny a ruštiny na univerzitě v Brně Jaroslav Müller (1934–2006), jenž se zejména v šedesátých letech věnoval dramatické tvorbě, ať už jako dramaturg či jako autor adaptací literárních předloh. Později se zaměřil spíše na publicistiku a dokument. Na konci padesátých let se studiem začala spolupracovat rodačka z Velkého Meziříčí a rozhlasová redaktorka Květa Škutchanová (1926–2011), která posléze jako dramaturgyně vytvářela především hudební a zábavní pořady a jako dlouholetá vedoucí uměleckého vysílání významně ovlivňovala i podobu dramatické tvorby, a zaměstnancem se také stal Ostravák František Mudra (1933–2004), jenž vystudoval režii a střihovou skladbu na FAMU, s ostravským studiem spojil celý svůj profesní život a mimo jiné pořady byl i režisérem desítek televizních inscenací a několika seriálů. Jeho manželkou se stala Eva Kunertová (1933), povoláním rozhlasová redaktorka, jež uváděla úplně první ostravský televizní pořad a v šedesátých letech byla jako moderátorka jednou z divácky nejznámějších tváří studia. Také ona však musela po roce 1968 televizní obrazovky opustit a až po čtyřech letech neúspěšného hledání zaměstnání začala pracovat jako úřednice v mlékárnách. Na konci roku 1959 mělo ostravské studio 93 zaměstnanců,57 přičemž jejich průměrný věk byl 25 let.58 Po zahájení činnosti vysílalo ostravské studio dva dny v týdnu (středa a neděle), ale již do konce roku 1956 rozšířilo vysílání na čtyři dny týdně (úterý, čtvrtek, sobota a neděle), obvykle v rozsahu tří hodin v podvečerním a večerním čase. O energii, s jakou se pracovníci pustili do přípravy programu, svědčí skutečnost, že v prvním roce odvysílalo studio celkem 507 hodin programu (z toho nicméně distribuční filmy činily 211 hodin).59 Zdá se, že k práci přistupovali podobně „stachanovsky“ jako horníci v ostravských dolech, a tedy usilovali především o co nejvyšší kvantitu produkce. Postupně však zřejmě pochopili, že televizní pořady nelze „rubat“ stejně jako „černé zlato“ a že důležitější než množství je kvalita. V roce 1959 už proto studio vyrobilo jen 250 hodin pořadů,60 avšak také tento rozsah vlastní tvorby přesahoval technické i personální možnosti studia, takže byl opět snížen a na konci šedesátých let se ustálil na průměrných 200 hodinách ročně.61 Až po zprovoznění nového studia na počátku sedmdesátých let se výroba ostravského studia začala zvolna navyšovat, nicméně hodnotu z prvního roku vysílání opětovně dosáhla až na počátku devadesátých let.62 Základem programové nabídky ostravského studia byly v prvním roce vysílání pořady z produkce Krátkého a Státního filmu (celkem jich bylo odvysíláno téměř 150). 63 Většinou se však jednalo o filmy již dříve uvedené v distribuci, na což si diváci hojně stěžovali a žádali nápravu. Michalkovič k tomu dodává: „Byly to prvé kontakty pracovníků programové složky s majiteli televizorů a mimo jiné napověděly, že doba opojení z toho, že divák nejen slyší, ale i vidí, skončila a že je tudíž nutné brát hlasy diváků v úvahu.“64 Vedle filmů studio vysílalo především publicistické besedy, dětské loutkové pořady a pásma poezie a úryvků z divadelních her inscenovaných v té době v ostravských divadlech, nezřídka doprovázených následnou besedou s tvůrci. Všechny tyto pořady byly vysílány z miniaturního studia na hošťálkovickém vysílači a opustit tento prostor bylo možno až v druhé polovině roku po přidělení a zprovoznění přenosového vozu. Poté začalo studio využívat především sál restaurace U Havránků, přičemž prvním pořadem z něj přenášeným byla 5. září 1956 uvedená estráda Děláte to taky tak?. O čtyři dny později byl ze sálu vysílán estrádní kvíz Hádej, hádej, hadači, který s velkým diváckým úspěchem už od předchozího roku vysílalo pražské studio. Ostravskou premiéru soutěže ještě uváděl populární moderátor pražské verze Jan Pixa (1920–2004), avšak při

Informace čerpáme z dokumentů z archivního fondu Jan Neuls uloženého v Archivu města Ostravy. DITTLER, Karel (1973/A), str. 36. 58 CYSAŘOVÁ, Jarmila (1993), str. 26. 59 DITTLER, Karel (1973/A), str. 15. 60 Tamtéž, str. 30. 61 Čísla a fakta o Československé televizi (1978), str. 31.


dalších pokračováních jej nahradil ostravský herec Josef Kobr (1920–1999), jenž se záhy také stal jednou z „erbovních“ tváří ostravské televize. V roce 1956 byly také položeny základy zpravodajského vysílání. V prvních měsících byly vysílány pouze převzaté rozhlasové zprávy doplněné rozmanitým obrazovým materiálem (fotografie, kresby, krátké ilustrační záběry), avšak v srpnu bylo odvysíláno první vydání Měsíčníku ostravské televize, jež bylo připraveno tehdy jediným pracovníkem zpravodajství Evženem Saidokem. Jednalo se půlhodinové pásmo krátkých filmových reportáží, tedy o jakousi kroniku významných událostí regionu. Výběr témat byl však velmi omezen skutečností, že studio v té době nemělo vlastní zpravodajskou kameru a kameramana, takže nebylo možno natáčet vše zpravodajsky zajímavé, ale pouze to, co se odehrávalo zrovna v době, kdy byl k dispozici externí kameraman. Po šesti vydáních byl Měsíčník ostravské televize na počátku roku 1957 nahrazen pořadem Ostrava hlásí, který se snažil být více aktuální. Byly v něm hojně využívány filmové týdeníky uváděné v kinech, jež vznikaly v produkci technicky i personálně mnohem lépe vybaveného Státního filmu, a i proto s mnohem menším zpožděním reflektovaly současné politické a společenské dění. Konkrétně přebírání těchto pořadů probíhalo tak, že po uvedení týdeníků na počátku prvního večerního promítání (18 hodin) byly filmové pásy převezeny do vysílače, vybrané reportáže byly odvysílány od 19 hodin a následně byly pásy rychle převáženy zpět do kina, aby se stihl začátek druhého promítání ve 20 hodin. 65 Od srpna 1957 měl pořad pravidelný vysílací čas v páteční podvečer a postupně se stále více zbavoval závislosti na převzatých pořadech a přinášel především původní reportáže. Převážně reportážní byly také od roku 1958 uváděné cykly Kamery objevují Ostravsko a na mládež zaměřené Čím budu. V průběhu roku 1957 se programová roztříštěnost začínala stabilizovat a začaly vznikat první cyklické pořady. Vedle již zmiňované soutěže Hádej, hádej, hadači to byl například vzdělávací pořad Lékař radí či původní ostravská soutěž závodních klubů Revolučního odborového hnutí Zet – Ka prezentující uměleckou tvorbu dělnických kolektivů. Popularitu soutěží dokazuje skutečnost, že v roce 1959 na Zet – Ka navázaly dva podobné pořady, jednak My – Vy, v němž opět soupeřily odborářské kolektivy, ale v tomto případě musely prokazovat své znalosti, a jednak Kdo s koho, který býval přenášen přímo z prostředí závodních klubů. Z uvedeného je mimo jiné zřejmé, že televize v té době neměla ambici být „elitářskou“ institucí přinášející lidem vrcholná umělecká a intelektuální díla, ale spíše se snažila být médiem, jež bude dělnickou lidovou zábavu zprostředkovávat jiným dělníkům. Toto zacílení otevřeně přiznávali i vedoucí pracovníci Československé televize, například v roce 1959 její tehdejší programový ředitel Valter Feldstein (1911–1970) ve svém projevu na manifestačním Sjezdu socialistické kultury: „Orientace k prostému, lidovému diváku, k dělníkům a rolníkům, je úkolem našeho televizního programu ve všech jeho oblastech a žánrech. […] princip lidovosti našeho programu, tj. srozumitelnosti, přesvědčivosti a poutavosti, to je princip, ze kterého musíme vycházet.“66 Stále častěji byl také využívaný přenosový vůz, takže přibývalo přenosů divadelních představení a sportovních a dalších společenských událostí z celého regionu; například v srpnu roku 1957 byl vysílán zábavní a publicistický pořad Přišli jsme za vámi! z Karlovy Studánky v Jeseníkách a údajně byl prvním dálkovým přenosem v dějinách Československé televize.67 Programový rozvoj ostravského studia v padesátých letech byl završen vysíláním první původní televizní inscenace na konci roku 1959. Právě jí a dalším dramatickým pořadům se budeme věnovat v následujícím oddíle. Po čtyřech letech existence mělo ostravské studio poměrně stabilizovanou organizační strukturu i základní personální obsazení, avšak prostorově i technicky se stále potýkalo se zásadními nedostatky. Dařilo se mu vytvářet poměrně široké žánrové spektrum pořadů, avšak lze se domnívat, že jejich kvalita nebyla příliš vysoká, neboť v podstatě všichni pracovníci teprve poznávali možnosti média a učili se základní řemeslné

Viz (Prvních) 10 let České televize (2002), str. 47. Viz DITTLER, Karel (1973/A), str. 13 či MICHALKOVIČ, Jaroslav (1967), str. 24. 64 MICHALKOVIČ, Jaroslav (1967), str. 25. 65 Tamtéž, str. 37. 66 ZÁRUBA, Jiří (1959), str. 275. 67 Viz ŠVIHÁLEK, Milan (2005), str. 22–23 či MICHALKOVIČ, Jaroslav (1967), str. 39.

56

62

57

63

7

Marek Hlavica: Dramatická tvorba ostravského studia Československé televize v padesátých letech (1955–1959) dovednosti. V roce 1959 ostravské studio disponovalo ročním rozpočtem 7 715 tis. Kčs a na jeho konci bylo v ostravském a olomouckém regionu 95 871 koncesionářů. 68 Dramatické pořady Dříve než přistoupíme k analýze dramatických pořadů ostravského studia ČST, bude vhodné si přiblížit stav kultury a umění v Ostravě a jejím regionu v době, kdy bylo vysílání zahájeno. Vede nás k tomu skutečnost, že především právě v oblasti dramatických pořadů byla tehdejší televizní tvorba úzce propojena i ostatními druhy umění, zejména literaturou, divadlem a rozhlasem, neboť z nich čerpala jednak témata či předlohy pro své pořady, a jednak i tvůrčí osobnosti, jež se na jejich vzniku podílely. Již bylo zmíněno, že Ostrava byla až do poloviny devatenáctého století jen marginálním zemědělským sídlem na hukvaldském panství. Podobně bezvýznamná byla i z hlediska kultury. Zatímco v nedaleké a historicky význačnější Opavě vzniklo městské divadlo již v polovině osmnáctého století a vlastní budovu získalo v roce 1805, Těšín disponoval městským divadelním sálem dokonce již od roku 1788 a v Olomouci měli divadlo vystavěno od 1830, do Ostravy v té době jen výjimečně zabloudily kočovné herecké skupiny. Změnu přinesl až dynamický rozvoj Ostravy v druhé polovině devatenáctého století, jenž byl doprovázen rychle rostoucím počtem obyvatel včetně bohatnoucího měšťanstva. Město v té tobě bylo mnohonárodnostní, přičemž dominantní byli Němci a Češi. Soupeření mezi těmito dvěma národnostními skupinami provázelo ostravský divadelní život až do konce druhé světové války. Již poměrně bohatý divadelní provoz na konci devatenáctého století vyvrcholil stavbou dvou víceúčelových budov určených mimo jiné i pro divadelní produkci. Nejprve byl v roce 1894 na nově vznikajícím náměstí s tehdy čerstvě vystavěnou novorenezanční bazilikou Božského Spasitele dokončen český Národní dům a o rok později Němci otevřeli svůj Deutsches Haus na Nádražní ulici, nicméně žádný z nich neměl stálý divadelní soubor a sloužily pouze jako stagiona. Samostatná divadelní budova byla vystavěna až v roce 1907 na tehdejším Antonínově náměstí (dnes Smetanově), přičemž tato scéna byla výhradně německá, zatímco Češi nadále využívali svůj Národní dům. Změna nastala po vzniku samostatného Československa, kdy v Městském divadle začal hrát český soubor a německý se musel odstěhovat zpět do Německého domu, ovšem po vzniku Protektorátu Čechy a Morava nastalo další stěhování a vše se vrátilo do původního stavu. Po celou tuto dobu obě divadla vedle činohry provozovala i operu, operetu a balet. Česko-německé soupeření skončilo až po válce „odsunem“ většiny německého obyvatelstva. Po roce 1948 byla divadla zestátněna, což jim přineslo finanční stabilitu, jež však byla vykoupena politickými zásahy do dramaturgie. Nástup komunistické moci byl také doprovázen výraznou podporou divadel pro děti a mládež, byť také v tomto případě převažovaly pohnutky ideologické a propagandistické nad kulturními a vzdělávacími. V roce 1953 tak z amatérského Dřevěného království vzniklo profesionální Krajské divadlo loutek a v roce 1955 na základě ochotnického Divadla Kytice Divadlo Petra Bezruče. Tuto poměrně bohatou divadelní síť doplňovalo od roku 1951 také Divadlo hudby. V roce vzniku ostravského televizního studia tak Ostrava disponovala relativně rozmanitým divadelním životem. Použití příslovce „relativně“ je odůvodněno skutečností, že zatímco z hlediska infrastruktury i financí ostravská divadla v polovině padesátých let zažívala rozkvět, dramaturgicky stagnovala a stále ještě byla umrtvena prosazováním tzv. socialistického realismu a komunistické ideologie. Bylo opuštěno to, co se v meziválečném období postupně dařilo vybudovat např. činohernímu režisérovi Janu Škodovi a dirigentovi a skladateli Jaroslavu Vogelovi, tedy kvalitní dramaturgii opřenou o původní českou tvorbu a celkovou uměleckou náročnost. V tehdejším Státním divadle Ostrava skládajícím se z Divadla Zdeňka Nejedlého (Městské divadlo) a Divadla Jiřího Myrona (Národní dům) se socialistický realismus dařilo opouštět od poloviny padesátých let zejména díky režisérům Jiřímu Dalíkovi a Miloši Hynštovi, kteří mimo jiné také vybudovali silný herecký soubor, z nějž mnozí v dalších letech patřili mezi nejvýraznější účinkující v dramatických pořadech ostravského televizního studia. Vrcholné období vývoje Státního divadla Ostrava začalo s nástupem herce a režiséra Radima Kovala do funkce šéfa činohry v sezóně 1958/59. Divadlo se zaměřilo na současné české i zahraniční autory a jeho tvorba vzbuzovala velký ohlas i za hranicemi regionu.

68

Viz DITTLER, Karel (1973/A), str. 31.


Pro rozvoj Divadla Petra Bezruče byl také zásadní roku 1959, v němž do něj přišli čerství absolventi pražské DAMU v čele s režiséry Janem Kačerem a Evženem Němcem, kteří záhy z divadla udělali nejprogresivnější ostravskou scénu. Již o rok dříve se do souboru také vrátil jeden ze zakladatelů předchozího Divadla Kytice dramatik a režisér Saša Lichý. Všichni tito tvůrci začali záhy spolupracovat také s ostravskou televizí. V Krajském divadle loutek byl již od jeho vzniku nejvýraznější osobností Jiří Volkmer a v roce 1955 jej doplnili Václav Kábrt a již zmiňovaný Zdeněk Havlíček, kteří všichni zde přispěli k vytvoření originálního ostravského inscenačního stylu a jejichž spolupráce s ČST byla v dalších letech také velmi intenzivní. Podobný vývoj jako ostravská divadelní kultura měl i její literární život. Aniž by mohl navazovat na starší tradici, zrodil se fakticky až na konci devatenáctého století a s tehdejší „černou Ostravou“ nebyl spjat pouze geograficky, ale především tematicky. Specifický ostravský region, jenž nevznikl pozvolným a kontinuálním vývojem, ale zrodil se takřka (průmyslově) revolučně a stal se velkým sociálním experimentem přinášejícím výrazné společenské i národnostní konflikty, velkou ekonomickou nerovnost a řadu doprovodných sociálněpatologických jevů, nejprve přitáhl pozornost básníka Petra Bezruče a následně prozaika a kulturního aktivisty Františka Sokola Tůmy. Na ně částí své tvorby navázala Anna Maria Tilschová a především Vojtěch Martínek, mnohostranně působící osobnost se zásadním podílem na rozvoj ostravské kultury v první polovině dvacátého století. Jeho prózy přibližující bezútěšný život proletariátu v období industrializace byly opakovaně předlohou ostravských televizních inscenací a seriálů. Na dílo těchto autorů navazovali a dále je rozvíjeli další tvůrci, například básník Vilém Závada či prozaici Ladislav Třenecký a Jarmila Glazarová. Zejména pro tvorbu poslední jmenované je charakteristické přesunutí pozornosti na Valašsko a Beskydy. I tento region byl později významně reflektován v ostravské televizní dramatické tvorbě, avšak oproti Glazarové, jež se ve svých baladických příbězích stále soustředila na sociální a existenciální dramata, televizi sloužil především jako idylický venkovský topos kontrastně stavěný proti konfliktnímu industriálnímu městu, jako pomyslné „zelené plíce“ ovzdušňující krev v „černém srdci“ severomoravského regionu. Poválečné preferování Ostravska a dělnických témat přilákalo řadu autorů, avšak jejich tvorba jen výjimečně překročila rámec prvoplánových budovatelských příběhů, dobově poplatných agitek vyplněných schematickými konflikty. Vymanit se z nich se podařilo až Ladislavu Bublíkovi v novele Páteř z roku 1963. Tento tvůrce byl ve čtyřicátých a padesátých letech oceňovaným autorem budovatelských dramat a zřejmě právě proto byl v roce 1959 osloven, aby napsal scénář první původní inscenace ostravské televize. Na Páteř v šedesátých letech navázali další ostravští autoři (např. Ota Filip, Ivan Kubíček, Jan Drozd či Oldřich Šuleř), avšak jejich příslibná tvorba byla také násilně ukončena v čistkách po roce 1968, které mnohé z těchto spisovatelů odsunuly do dělnických profesí a znemožnily jim další publikování. Regionální autory se v šedesátých letech snažilo podporovat i ostravské Krajské nakladatelství (v roce 1965 přejmenované na Profil) znovuustavené v roce 1957 a severomoravský kulturně-politický měsíčník Červený květ vzniklý v roce 1956. Poměrně významná, byť také především až v šedesátých letech, byla i literárně-dramatická redakce ostravského rozhlasu tehdy vedená Janem Drozdem. Přestože jí nelze upřít progresivní dramaturgii, ani ona významem nepřekonala její tehdejší brněnskou obdobu vedenou Janem Skácelem a posléze Karlem Tachovským a s okruhem výjimečných autorů jako byl Ludvík Kundera, Miloš Rejnuš, Antonín Přidal, Milan Uhde či Věra Hofmanová/Podhorná/Květa Legátová. Významnou součástí ostravského kulturního života v době vzniku televizního studia, mimo jiné i proto, že v rámci tzv. demokratizace kultury se jednalo o režimem protežovanou a oceňovanou formu lidové umělecké činnosti, byly také četné amatérské divadelní soubory a tvorba členů závodních klubů Revolučního odborového hnutí. Tato oblast české kulturní historie je však dosud téměř neprozkoumaná, 69 nicméně zejména v padesátých letech byla televizí hojně reflektovaná například v již zmiňovaném cyklu Zet – Ka. Především ochotnické divadelní skupiny vytvořily podhoubí, z nějž v šedesátých letech vyrostla výrazná vlna

69

Více viz in KNAPÍK, Jiří – FRANC, Martin a kol. (2011), str. 238–240 a 1075–1077.

8

Marek Hlavica: Dramatická tvorba ostravského studia Československé televize v padesátých letech (1955–1959) ostravských kabaretních divadel (např. Divadélko pod okapem, Waterloo). 70 Značné oživení v té době zaznamenalo také ostravské výtvarné umění a hudební kultura. 71 Účelem tohoto přehledu bylo poukázat na skutečnost, že rozvoj dramatické tvorby ostravského televizního studia byl poměrně úzce provázán i s rozvojem celé ostravské kultury. Televize v Ostravě nevznikla ve městě se staletou a rozvinutou kulturou jako třeba studio pražské, brněnské i bratislavské, nýbrž ve městě, jež se z faktické bezvýznamnosti proměnilo ve významné kulturní centrum v průběhu pouhého jednoho století a navíc i tento vývoj byl vlivem politických událostí velmi klopýtavý a násilně přerušovaný. Právě v době vzniku studia, tedy v druhé polovině padesátých let, se ostravská kultura nadechovala k renezanci očištěné od schematičnosti a ideologičnosti a jedinečně reflektující ostravský život. Tento nádech byl však velmi krátký a nehluboký a na konci šedesátých let byl zadušen dříve, než se jej podařilo dokončit. Přenosy regionálních divadelních představení vysílané pražským studiem Mezi dramatickými pořady v prvních letech televizního vysílání v Československu převažovaly studiové inscenace a posléze i přenosy divadelních představení původně uváděných v pražských a následně i československých divadlech. Podobně významný podíl v tehdejším televizním programu mělo také vysílání převzatých filmů produkovaných či distribuovaných Československým státním filmem. Až postupně začaly vznikat původní televizní inscenace, které v televizní dramatické tvorbě převládly až na konci padesátých let. Podobný, byť o pár let opožděný, vývoj je charakteristický i pro dramatickou tvorbu ostravského studia. Ještě před jeho vznikem severomoravská divadla několikrát hostovala v Praze se svými inscenacemi, jejichž představení byla vysílána pražským studiem – a vzhledem k tehdejšímu dosahu vysílače Petřín především pro středočeské diváky. Jako první se zřejmě v televizním vysílání v roce 1954 objevilo Krajské oblastní divadlo Olomouc (dnes Moravské divadlo Olomouc), z jehož inscenace hry Lipsko 193372 však byla uvedena pouze závěrečná scéna, která nejspíš byla herci odehrána ve studiu v Měšťanské besedě. Drama ruského autora Lva Kompanějece patřilo mezi dobové angažované hry a pojednávalo o lipském soudním procesu, v němž byli tři bulharští komunisté v čele s budoucím předsedou bulharské komunistické vlády Georgi Dimitrovem souzeni za podíl na požáru budovy Říšského sněmu v Berlíně. V roce 1955 v Praze hostovala tři ostravská divadla a jejich inscenace již byly odvysílány celé. Nejprve 26. května Krajské divadlo loutek Ostrava s inscenací maňáskové hry Josefa Welzla Bílé ouško73 a 28. srpna ochotnický soubor ZK Vítkovických železáren Klementa Gottwalda v Ostravě (VŽKG) s inscenací Stehlíkova pokusu o zkritičtění budovatelského dramatu Nositelé řádu,74 která byla ve stejném roce oceněna na přehlídce amatérského divadla Jiráskův Hronov a vysílána byla přímým přenosem z Divadla Jiřího Wolkera (dnes Divadlo v Dlouhé). Posledním ostravským souborem pak na konci září bylo Státní divadlo Ostrava (dnes Národní divadlo moravskoslezské) s prvním nastudováním lidové zpěvohry Rudolfa Kubína Pasekáři,75 které bylo v Praze uvedeno v rámci přehlídky Divadelní žatva v karlínském divadle, odkud bylo také vysíláno přímým přenosem. 31. prosince 1955 ostravské studio zahájilo vysílání, avšak trvalo více než rok, než bylo propojeno s pražským vysílačem, a proto i po tomto datu ještě několik ostravských divadelních inscenací bylo vysíláno

Více viz in ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava – VALENTA Jiří (eds.) (2002), sv. II., str. 106–120. Viz např. PRZYBYLOVÁ, Blažena (ed.) (2013), str. 560–572, Bílá kniha. 17 příběhů z historie ostravské kultury (2009), str. 84–154 či STEINMETZ, Karel – MAZUREK, Jan – KUSÁK, Jiří – OLŠAROVÁ, Pavla (2014), str.121–153. 72 Lipsko 1933 (1954). S: Lev Kompanějec (stejnojmenná divadelní hra). Inscenace Krajského oblastního divadla Olomouc (DR: Julius Lebl). 73 Bílé ouško (1955). S: Josef Welzl (stejnojmenná divadelní hra). Inscenace Krajského divadla loutek Ostrava (DR: Miloš Zapletal a Dušan Feller). 74 Nositelé řádu (1955). S: Miloslav Stehlík (stejnojmenná divadelní hra), R: Jiří Bělka. Inscenace souboru ZK Vítkovických železáren Klementa Gottwalda v Ostravě. Více o souboru viz in ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava – VALENTA Jiří (eds.) (2002), sv. II., str. 117–118 či CÍSAŘ, Jan (ed.) (1998), str. 191. 75 Pasekáři (1955). P: František Sokol Tůma (stejnojmenná divadelní hra), L: Mojmír Vyoral a A. Koreček, Sk: Rudolf Kubín. Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Mojmír Vyoral). 70 71


z Prahy pro české regiony. Na konci června 1956 v hlavním městě hostovalo Divadlo Petra Bezruče a televize uvedla dvě jeho inscenace. Nejdříve se jednalo o Dittlerovu adaptaci českých pověstí pro dětské divadlo Přemysl a Libuše,76 jež byla vysílána přímým přenosem z Divadla Jiřího Wolkera, a následně Tylovu národní báchorku Čert na zemi77 odehranou v televizním studiu v režii Františka Filipa. Dramaturgický výběr divadelních inscenací k televiznímu vysílání odpovídal dobovým ideologickým požadavkům a zaměřoval se na řemeslně obstojně zpracované dramatické texty, které souzněly s aktuálně protežovanými tématy či autory.78 Angažovaných her ze současnosti nabízela dostatek pražská divadla, takže z Ostravy byla vysílána především dramata o „prostém“ lidu či vycházející z lidových pověstí, nebo texty sovětských či komunistických autorů. Poslední možnost zastupuje v té době poměrně populární hra australské komunistky Mony Brandové (1915–2007) Malajská romance,79 jež propagandisticky zobrazuje události protibritské partyzánské války (1948–1960) vedené Komunistickou stranou Malajsie. V československé premiéře hru uvedlo Státní divadlo Ostrava v roce 1954, nicméně televize představila inscenaci Beskydského divadla v Novém Jičíně, která byla přímým přenosem vysílána z vinohradského ZK Spojařů (Radiopaláce). Je možné, že inscenace Beskydského divadla byla upřednostněna proto, že byla kvalitnější než její ostravská předchůdkyně, nelze ovšem také vyloučit, že malé regionální divadlo bylo do vysílání vybráno v rámci tehdejší cílené snahy programového vedení ČST představit divákům co nejširší spektrum oblastních divadelních souborů. Od roku 1957 již bylo zprovozněno retranslační spojení Ostravy a Prahy a ostravské studio již běžně připravovalo vlastní přenosy divadelních představení, nicméně i poté ještě byly tři severomoravské divadelní inscenace odvysílány v pražské produkci; zřejmě proto, že to bylo realizačně snazší – například díky volné kapacitě přenosových vozů. V září roku 1957 tak byla odvysílána inscenace adaptace Balzakova románu Sestřenice Běta80z Krajského oblastního divadla Olomouc, 21. srpna 1958 Grétryho opera Dva lakomci,81 jež byla uváděna v ostravském Státním divadle, avšak vysílána byla z dejvického Ústředního domu armády (dnes Hotel Dům Armády Praha), a úplně poslední pak byl až 5. ledna 1962 přímý přenos muzikálu Bleší trh82 z produkce operety Divadla Oldřicha Stibora Olomouc. Přenosy divadelních představení Podobně jako v Praze také v Ostravě v prvních letech existence studia přenosy divadelních představení nahrazovaly absenci původní televizní dramatické tvorby. Po větší část roku 1956 byla navíc ostravská situace komplikována skutečností, že studio nedisponovalo ani přenosovým vozem, ani dostatečně velkým prostorem, jenž by umožnil televizní inscenaci a natáčení celého divadelního představení. Muselo se tak spokojit se stísněným prostředím hlasatelny hošťálkovického vysílače. Odtud byly vysílány alespoň vybrané scény některých aktuálně uváděných divadelních inscenací a obvykle i byly doprovázeny následnou diskuzí s jejich herci či tvůrci. Jako první takto byla 11. ledna představena již zmiňovaná Stehlíkova hra z hornického prostředí Nositelé řádu, tentokrát však v provedení Státního divadla Ostrava a divadelní režii Bronislava Křanovského. O týden později byla přiblížena inscenace z produkce stejného divadla, tentokrát však Mozartova opera Únos ze Serailu v režii Ilji Hylase. V únoru ještě následovala angažovaná hra sovětského autora Aleksandra Petroviče Štejna Kádrový případ (Státní divadlo Ostrava, div. režie Bronislav Křanovský), avšak po ní již byli diváci seznamováni s hrami primárně apolitickými, obvykle staršími českými dramaty. Ještě v únoru byla uvedena Přemysl a Libuše (1956). S: Karel Dittler (stejnojmenná divadelní hra), R: František Filip. Inscenace Divadla Petra Bezruče (DR: Jiří Jaroš). 77 Čert na zemi (1956). S: Josef Kajetán Tyl (stejnojmenná divadelní hra), R: František Filip. Inscenace Divadla Petra Bezruče (DR: Jiří Dalík). 78 Viz NOSKOVÁ, Gabriela (2006), str. 12–17. 79 Malajská romance (1956). S: Mona Brandová (stejnojmenná divadelní hra), Př: Frank Tetauer, R: Zdeněk Podskalský. Inscenace Beskydského divadla v Novém Jičíně (DR: Karel Neubauer). 80 Sestřenice Běta (1957). P: Honoré de Balzac (stejnojmenný román), S: František Götz, R: Jan Valášek. Inscenace Krajského oblastního divadla Olomouc (DR: Karel Novák). 81 Dva lakomci (1958). L: Fenouillot de Falbaire, Sk: André Ernest Modest Grétry, R: Milan Tomsa. Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Karel Jernek). 82 Co za to dáte aneb Bleší trh (1962). L: Wolf Mankowitz, Sk: Monty Norman a David Heneker, Př: Jiří Mucha, R: Jan Kačer. Inscenace Divadla Oldřicha Stibora Olomouc (DR: Stanislav Regal). 76

9

Marek Hlavica: Dramatická tvorba ostravského studia Československé televize v padesátých letech (1955–1959) ukázka z Tylova Pražského flamendra v inscenaci Miloše Hynšta (Státní divadlo Ostrava) a po ní byla představena produkce Polské scény Těšínského divadla Maryšou bratrů Mrštíků. Po závěru Rostandova Cyrana z Bergeracu a ukázce z inscenace dramatu Zlatorog Gabriely Preissové, obou v provedení Státního divadla Ostrava a divadelní režii Jiřího Dalíka, byla přiblížena i tvorba tehdy velmi úspěšného amatérského souboru ZK Vítkovických železáren Klementa Gottwalda několika scénami z inscenace hry Staříček Holuša Františka Sokola Tůmy. V květnu roku 1956 byl ostravskému studiu přidělen přenosový vůz a úspěšnému konci se blížilo i hledání sálu vhodného pro prostorově náročnější pořady, takže posledním dílem tohoto druhu je 24. června vysílaná ukázka dramatizace Haškova Švejka v podání České scény Těšínského divadla. A byť se nejedná o inscenaci dramatického textu, resp. její úryvek, nepochybně stojí za zmínku, že na konci června v ostravské televizi vystoupil také nově vzniklý polský divadelní soubor Kabaret Wagabunda, jenž v té době byl v Československu na turné, které vzbudilo výjimečný ohlas.83 Všechny zde uvedené údaje je však nutno brát s velkou tolerancí, neboť nelze ověřit, zda v dostupných pramenech uváděné pořady byly skutečně vysílány. Již Karel Dittler, jenž v ostravském studiu pracoval téměř po celá šedesátá léta a na počátku let sedmdesátých let se snažil vypracovat úplný přehled jeho tvorby, se ve své práci potýkal se skutečností, že je „vůbec neobyčejně obtížné zjistit přesně, co se vysílalo. Jako příklad uvádím den 30. května 1956. V zápise, provedeném s. Slívovou jen o několik let později, se pro tento den uvádí: Hlasatelka – Vejčito – Švejk (film). V archivu ČTO je na tento den scénář, v němž vystupují Hlasatelka – Šimánek (herec SDO)84 – Číšník a uvádějí krátké filmy. V Nové svobodě je pro tento den ohlášeno pásmo krátkých filmů a vyprávění sportovců.“85 Ostravské televizní vysílání v té době bylo především velkou improvizací a nikdo se nevěnoval pečlivé dokumentaci vysílaných pořadů. S rozpory mezi interními soupisy ostravského studia a programovými informacemi uvedenými v tisku se lze setkat nejen po celá padesátá léta, ale ojediněle i v průběhu let šedesátých. Přes veškerou naši snahu zrekonstruovat program ostravského studia co nejpřesněji a nejpečlivěji nelze vyloučit, že skutečné vysílání vypadalo úplně jinak. V průběhu letních prázdnin roku 1956 se pracovníkům ostravského studia podařilo zprovoznit přidělený přenosový vůz a uzavřena také byla dohoda o pronájmu sálu v zábřežské restauraci U Havránků, takže již bylo možno divákům zprostředkovat celá divadelní představení. Prvním přímým přenosem z divadelní budovy byla ve středu 22. srpna uvedená 501. repríza úspěšné ostravské inscenace Smetanovy opery Prodaná nevěsta86 vysílaná z Divadla Zdeňka Nejedlého a z téhož prostoru bylo o tři týdny později přenášeno i představení Zlatorog.87 Dvoukamerový přenosový vůz pochopitelně nabízel jen omezené možnosti využívání filmové řeči a navíc nízká světelná citlivost snímačů tehdejších kamer vyžadovala výrazné použití přídavných světel, která jednak narušila původní světelný design divadelních inscenací, a jednak jejich instalace byla časově náročná, což omezovalo běžný provoz divadla.

Viz ČERNÝ, Jindřich: 1956. Divadelní revue, roč. 17, č. 3 (2006), str. 8. Otto Šimánek, tehdejší herec Státního divadla Ostrava. 85 DITTLER, Karel (1973/A), str. 10. 86 Prodaná nevěsta (1956). L: Karel Sabina, Sk: Bedřich Smetana. Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Ilja Hylas). Záznam neexistuje. 87 Zlatorog (1956). S: Gabriela Preissová (stejnojmenná divadelní hra). Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Jiří Dalík). Záznam neexistuje. 88 Selská láska (1956). S: Miloslav Stehlík (stejnojmenná divadelní hra), R: Ivo Paukert. Inscenace dramatického kroužku ZK VŽKG. Záznam neexistuje. 89 Šťastnou cestu (1956). S: Viktor Sergejevič Rozov (stejnojmenná divadelní hra), R: Ivo Paukert. Inscenace Divadla Petra Bezruče (DR: Jiří Jaroš). Záznam neexistuje. 90 Jakub Oberva (1956). P: Vojtěch Martínek (stejnojmenný román), S: Jan Havlásek (dramatizace), R: Ivo Paukert. Inscenace České scény Těšínského divadla Český Těšín (DR: Josef Janík). Záznam neexistuje. 91 Její pastorkyňa (1956). S: Gabriela Preissová (stejnojmenná divadelní hra), R: Ivo Paukert. Inscenace Slováckého divadla Uherské Hradiště (DR: Alois Hajda). Záznam neexistuje. Více o inscenaci viz in ZDRÁHAL, Dušan (2013), str. 21. 92 Nora (1956). S: Henrik Ibsen (stejnojmenná divadelní hra), R: Ivo Paukert. Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Miloš Hynšt). Záznam neexistuje. 83 84


Podobné obtíže bylo potřeba překonávat i při vysílání ze sálu U Havránků, nicméně tam zřejmě byli vůči televizním potřebám vstřícnější, a proto byla řada dalších divadelních inscenací vysílána právě z tohoto prostoru. Jako první byla uvedena Stehlíkova protikulacká satirická komedie Selská láska88 v inscenaci dramatického kroužku ZK VŽKG, která v roce 1955 zvítězila na Jiráskově Hronově – a možná právě proto dostala přednost před ve stejné době uváděnou inscenací téže hry ve Státním divadle Ostrava. U tohoto pořadu lze poprvé zjistit i režiséra televizního přenosu, kterým byl Ivo Paukert. Je velmi pravděpodobné, že právě on režíroval jak předchozí přenosy, tak i mnohé další, u nichž však také osoba režiséra není uvedena, neboť v počátcích vysílání ostravského studia byl nejzkušenějším tvůrcem na této pozici. Další přenosy ze sálu U Havránků už televizním divákům zprostředkovávaly inscenace profesionálních divadel a v průběhu podzimu 1956 byly vysílány téměř každý týden. Nejprve bylo uvedeno lyrické drama tehdy populárního ruského dramatika Viktora Sergejeviče Rozova (1913–2004) Šťastnou cestu89 v podání Divadla Petra Bezruče a po něm následovala inscenace České scény Těšínského divadla, jež byla adaptací románu Jakub Oberva90 Vojtěcha Martínka. Jelikož v té době ještě nevysílalo brněnské studio, do zájmové oblasti ostravské televize spadala i jižní Morava. Velmi oceňovanou a diváky i kritiky kladně hodnocenou, a to i navzdory její apolitičnosti, byla inscenace Její pastorkyně91 režiséra Aloise Hajdy v Slováckém divadle Uherské Hradiště, kterou televize odvysílala na počátku listopadu 1956. Zdařilými zpracováními klasických dramat byla i Ibsenova Nora92 v Divadle Jiřího Myrona a Sofoklův Oidipus vladař,93 které inscenoval Miloš Hynšt, jenž podobně jako Hajda patřil v následujícím desetiletí mezi nejvýraznější české režiséry. Z uvedeného výčtu je zřejmé, že televizní dramaturgie se snažila divákům přiblížit především zdařilá a umělecky hodnotná zpracování kvalitních dramatických textů, jež doplňovala režimem oceňovanými inscenacemi her, které vynikaly především propagandistickou hodnotou. Do druhé skupiny patří listopadový ostravský přenos inscenace Beskydského divadla Malajská romance,94 která byla již o měsíc dříve odvysílána i pražským studiem. Za snahu o kompromis mezi ideologickými požadavky a uměleckými kvalitami pak snad můžeme označit dva přenosy inscenací her klasických ruských autorů, nejprve Gribojedova Hoře z rozumu95 a následně Ostrovského Pozdní lásky.96 Vedle činoherních inscenací byly v roce 1956 také uváděny přenosy operních a operetních představení. Tento rok byl označován za „mozartovský“, neboť na něj připadalo dvousté výročí skladatelova narození, a zřejmě i proto byl prvním uvedeným operním titulem Mozartův singspiel Bastien a Bastienna.97 V Divadle Zdeňka Nejedlého měl premiéru společně v jednom večeru s Divadelním ředitelem 28. ledna (tedy následující den po datu Mozartova narození) a televize jej odvysílala o měsíc později (26. února) zatím ještě přímo z hlasatelny hošťálkovického vysílače. Další opery už byly přenášeny z Divadla Zdeňka Nejedlého, jež zřejmě jako jediné vyhovovalo prostorovým potřebám operních představení i televizní techniky. Vždy se jednalo o klasické tituly, ať už o již zmiňovanou Prodanou nevěstu, tak i o Lehárovu operetu Paganini,98 Mozartův Únos ze Serailu99 či Smetanovu Libuši.100 Oidipus vladař (1956). S: Sofoklés (stejnojmenná divadelní hra), Př: Ferdinand Stiebitz, R: Ivo Paukert. Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Miloš Hynšt). Záznam neexistuje. 94 Malajská romance (1956). S: Mona Brandová (stejnojmenná divadelní hra), Př: Frank Tetauer. Inscenace Beskydského divadla v Novém Jičíně (DR: Karel Neubauer). Záznam neexistuje. 95 Hoře z rozumu (1956). S: Alexandr Sergejevič Gribojedov (stejnojmenná divadelní hra), Př: Bohumil Franěk. Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Jiří Dalík). Záznam neexistuje. 96 Pozdní láska (1956). S: Alexandr Nikolajevič Ostrovskij (stejnojmenná divadelní hra), Př: Antonín Kurš. Inscenace Beskydského divadla v Novém Jičíně. Záznam neexistuje. 97 Bastien a Bastienna (1956). L: Friedrich Wilhelm Weiskern, Sk: Wolfgang Amadeus Mozart. Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Ilja Hylas). Záznam neexistuje. 98 Paganini (1956). L: Paul Knepler a Bela Jenbach, Sk: Franz Lehár. Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Rudolf Lampa). Záznam neexistuje. 99 Únos ze Serailu (1956). L: Johann Gottlieb Stephan, Sk: Wolfgang Amadeus Mozart. Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Ilja Hylas). Záznam neexistuje. 100 Libuše (1956). L: Josef Wenzig, Sk: Bedřich Smetana, R: Ilja Hylas. Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Ferdinand Pujman). Záznam neexistuje. 93

10

Marek Hlavica: Dramatická tvorba ostravského studia Československé televize v padesátých letech (1955–1959) Režisérem přenosu Libuše (a je možné, že i předchozích přenosů oper) byl operní režisér Ilja Hylas (1922– 1987), jenž se i v dalších letech specializoval na televizní přenosy a inscenace oper. Jeho zapojení do televizní tvorby můžeme vnímat jako důkaz snahy studia získat nové spolupracovníky z okruhu ostravských tvůrců a zbavit se tak závislosti zejména na Ivo Paukertovi, jenž se stále intenzivněji snažil vrátit do Prahy, možná i proto, že s jeho působením v Ostravě nebyla úplná spokojenost („V rámci zkvalitnění úrovně vysílání přichází v úvahu na výměnu: […] Ivo Paukert, bezp. [bezpartijní] (režisér) – v případě kvalitnější náhrady; politicky nesplňuje předpoklady, v práci někdy formalistický, nepřesný“).101 Až do konce padesátých let byly základem ostravské televizní dramatické tvorby přenosy divadelních představení, přičemž nejčastěji se jednalo o inscenace z produkce Státního divadla Ostrava. V něm byl od roku 1956 šéfem činohry Miloš Hynšt, jenž se zejména uváděním klasických světových dramatických textů snažil opatrně odpoutat od socialisticko-realistické dramaturgické koncepce. V roce 1958 jej vystřídal Radim (Radislav) Koval, jehož patnáctileté působení v čele souboru patří mezi nejvýraznější období v historii Státního divadla Ostrava a vyznačuje se zejména osobitými inscenacemi her současných českých i zahraničních autorů. V roce 1957 byla přenášena dvě činoherní představení Státního divadla, v roce 1958 čtyři a v roce 1959 jedno. Nejprve se jednalo o ranou hru polského dramatika Piotra Choynowského (1885–1935) Základy na písku102 v divadelní režii Miloše Hynšta, kterou však uvádí ve svém soupisu ostravských pořadů pouze Karel Dittler,103 zatímco v programovém týdeníku Československý rozhlas a televise je ve stejný den (24. březen) uvedena Straussova opereta Noc v Benátkách. Dnes již je zřejmě nemožné zjistit, který pořad byl skutečně vysílán. Zejména v padesátých letech byly v Československu velmi často uváděny hry tureckého komunistického spisovatele Nazima Hikmeta (1902–1963), který v té době již žil v exilu v Sovětském svazu. V květnu 1957 uvedlo ostravské Státní divadlo jeho hru Podivín104 a již o měsíc později její přenos z Divadla Zdeňka Nejedlého odvysílala i televize. Od roku 1958 již bylo plně zprovozněno retranslační spojení všech tří tehdejších studií Československé televize a ostravské studio začalo pravidelně přispívat do celostátního vysílání. Prvním přenosem divadelního představení a současně i prvním ostravským pořadem vysílaným v celostátní síti byla 5. února inscenace Gorkého dramatu Měšťáci.105 Po ní následovala dodnes příležitostně uváděná dramatizace de Maupassantovy povídky Kulička napsaná ve čtyřicátých letech rakouským dramatikem Fritzem Hochwälderem (1911–1986) a uváděná pod názvem Tlustý anděl z Rouenu.106 Další zdramatizovanou prózou Vojtěcha Martínka byla Země duní,107 po které televize uvedla úspěšnou inscenaci de Beaumarchaisova dramatu Figarova svatba.108 V roce 1959 ostravská televize uvedla jeden z dramaturgických objevů Radima Kovala, hru Květy a kořeny109 o rasové diskriminaci černochů v USA, kterou napsal americký filmový scenárista (a komunista)

Zpráva o práci ostravské televise (1957), str. 4. Podklad pro jednání byra KV KSČ konané dne 21. října 1957. Uloženo v Zemském archivu v Opavě, fond KSČ – Severomoravský krajský výbor. 102 Základy na písku (1957). S: Piotr Choynowski (stejnojmenná divadelní hra), Př: Jaroslav Langer. Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Miloš Hynšt). Záznam neexistuje. 103 DITTLER, Karel (1973/B), str. 17. 104 Podivín (1957). S: Nazim Hikmet (stejnojmenná divadelní hra), Př: Jiří Taufer. Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Stanislav Vyskočil). Záznam neexistuje. 105 Měšťáci (1958). S: Maxim Gorkij (stejnojmenná divadelní hra), Př: Bohumil Mathesius, R: Ivo Paukert. Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: František Salzer). Záznam neexistuje. 106 Tlustý anděl z Rouenu (1958). P: Guy de Maupassant (povídka Kulička), S: Fritz Hochwälder (stejnojmenná divadelní hra), Př: František Salzer. Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Miloslav Holub). Záznam neexistuje. 107 Země duní (1958). P: Vojtěch Martínek (stejnojmenný román), S: Miloš Hynšt, R: Ivo Paukert. Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Miloš Hynšt). Záznam neexistuje. 108 Figarova svatba (1958). S: Pierre Caron de Beaumarchais (stejnojmenná divadelní hra), Př: Karel Kraus a František Hrubín, R: Ivo Paukert. Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Stanislav Vyskočil). Záznam neexistuje. 101


Lester Cole (1904–1985) a která byla v ostravském Divadle Zdeňka Nejedlého uvedena ve světové premiéře. Byť se jednalo o drama, jež svým vyzněním konvenovalo komunistické propagandě, bylo také předzvěstí let šedesátých, kdy se na repertoáru českých divadel poměrně běžně objevovaly hry autorů z nesocialistických států, přičemž tento vývoj se projevil i na televizní dramatické tvorbě. Přibližně stejným rozsahem, jakým byla v programu ostravského studia prezentována tvorba Státního divadla Ostrava, byla v ní zastoupena i další regionální divadla. Televizní dramaturgie byla v této oblasti tvorby zcela závislá na dramaturgii divadel a její činnost se omezovala na výběr inscenací vhodných k přenosu, přičemž se lze domnívat, že hlavním kritériem byla kvalita samotné inscenace. V druhé polovině padesátých let se řada českých divadel snažila odpoutat od socialistického realismu a ideologičnosti směrem k neschematické dramaturgii a formální i obsahové otevřenosti a tuto proměnu ostravská televize poměrně věrně reflektovala. Jednotvárnost, neživost a potažmo i diváckou neoblíbenost budovatelských a angažovaných dramat se divadla pokoušela vyvažovat uváděním klasických dramatických textů. Z této oblasti divadelní tvorby ostravská televize uvedla dvě Goldoniho komedie, jednak Zpívající Benátky110 v podání Beskydského divadla Nový Jičín, a jednak Poprask na laguně111 Divadla pracujících Gottwaldov. Podle dostupných pramenů byla ještě přinejmenším první inscenace vysílána ze sálu U Havránků a druhá je zase významná tím, že pravděpodobně byla prvním „dospělým“ dramatickým pořadem režiséra Františka Mudry, jenž již tehdy byl zaměstnancem studia, ale dosud se věnoval pouze pořadům dětským. Karel Dittler ve svém soupisu píše, že 23. června 1957 byla vysílána Calderónova komedie Chuďas ať má za ušima,112 zřejmě v inscenaci Divadla Zdeňka Nejedlého v Opavě, které tento titul v té době uvádělo, avšak programový týdeník Československý rozhlas a televise ve stejný den uvádí již zmiňovaného Hikmetova Podivína. Ani v tomto případě nemůžeme s jistotou říci, jaká byla skutečnost, pouze předpokládat můžeme, že Dittler vycházel z aktuálnějších záznamů – z tzv. vysílacích knih. Druhou výraznou dramaturgickou linii představovaly hry autorů tvořících ve dvacátém století a zejména z „malých národů“. Převažovaly mezi nimi satirické komedie a častým tématem byl výsměch maloměšťáctví. Takovou hrou je Čaj u pana senátora113 slovenského lékaře a dramatika Ivana Stodoly (1888–1977) inscenovaná Divadlem pracujících Gottwaldov či šumperským divadlem uvedená Paní ministrová114 srbského spisovatele Branislava Nušiće (1864–1938). Ve venkovském prostředí se odehrává komedie Škriatok115 slovenského autora Ferka Urbánka (1859–1934) v podání Armádního divadla Martin, přičemž tato inscenace byla zřejmě ve své době velmi úspěšná, neboť dva měsíce po červencovém ostravském uvedení ji 24. září 1957 odvysílalo také pražské studio. Podobné místo děje má i veselohra chorvatského spisovatele Petara Petroviće (1877–1955) Uzel116 inscenovaná Krajským oblastním divadlem Olomouc. Inscenace olomouckého divadla byly v padesátých letech po Státním divadle Ostrava druhé nejčastěji uváděné. Z tvorby jeho činoherního souboru byly ještě do konce desetiletí uvedeny komedie s antickými motivy

Květy a kořeny (1959). S: Lester Cole (stejnojmenná divadelní hra), Př: Miroslava Gregorová, R: Radim Koval. Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Radim Koval). Záznam neexistuje. 110 Zpívající Benátky (1957). S: Carlo Goldoni (stejnojmenná divadelní hra), Př: Adolf Hoffmeister, R: Jiří Dalík. Inscenace Beskydského divadla Nový Jičín (DR: Jiří Dalík). Záznam neexistuje. 111 Poprask na laguně (1958). S: Carlo Goldoni (stejnojmenná divadelní hra), Př: Jaroslav Pokorný, R: František Mudra. Inscenace Divadla pracujících Gottwaldov (DR: Karel Pokorný). Záznam neexistuje. 112 Chuďas ať má za ušima (1957). S: Pedro Calderón de la Barca (stejnojmenná divadelní hra), Př: Jiří Šrámek. Inscenace Divadla Zdeňka Nejedlého v Opavě (DR: Miloš Horanský). Záznam neexistuje. 113 Čaj u pana senátora (1957). S: Ivan Stodola (stejnojmenná divadelní hra), R: Ivo Paukert. Inscenace Divadla pracujících Gottwaldov (DR: Jiří Nesvadba). Záznam neexistuje. 114 Paní ministrová (1957). S: Branislav Nušić (stejnojmenná divadelní hra), Př: Jaroslav Urban. Inscenace Krajského oblastního severomoravského divadla Šumperk (DR: Jaroslav Fert). Záznam neexistuje. 115 Škriatok (1957). S: Ferko Urbánek (stejnojmenná divadelní hra). Inscenace Armádního divadla Martin. Záznam neexistuje. 116 Uzel (1958). S: Petar Pecija Petrović (stejnojmenná divadelní hra), R: Ivo Paukert. Inscenace Krajského oblastního divadla Olomouc (DR: Radúz Chmelík). Záznam neexistuje. 109

11

Marek Hlavica: Dramatická tvorba ostravského studia Československé televize v padesátých letech (1955–1959) Xantipa117 polského diplomata a spisovatele Ludwika Hieronima Morstina (1886–1966) a v československé premiéře inscenované básnické drama Jitřní paní118 španělského autora Alejandra Casony (1903– 1965). Na počátku roku 1959 byl zprovozněn vysílač Kojál a plnohodnotného pokrytí televizním signálem se tak dočkala i jižní Morava. Televize na to zareagovala častějším uváděním tvorby brněnských divadel, přičemž také v tomto případě mohla vybírat z řady zdařilých inscenací neobvyklých her. Ostravské studio odvysílalo z produkce Divadla bratří Mrštíků nejprve hru Liška a hrozny119 na motivy z Ezopova života brazilského dramatika Guilherma Figueireda (1915–1997) a poté také v československé premiéře uvedenou hudební komedii maďarského autora Miklóse Gyárfáse (1915–1992) Nanebevzetí plukovníka Heiliga.120 Technické možnosti ostravského studia tehdy zřejmě ještě neumožňovaly přímý přenos z Brna, takže obě inscenace byly převzaty a vysílány z Ostravy. Zatímco první přenos ještě řídil pražský režisér Miroslav Ondráček, druhého se již ujal Zdeněk Havlíček, který v té době už byl „kmenovým“ zaměstnancem ostravského studia, avšak dosud také pouze se zkušeností s dětskými a publicistickými pořady. Pro úplnost dodejme, že v roce 1959 Československá televize odvysílala ještě jednu brněnskou inscenaci, Klicperovu komedii Lhář a jeho rod121 v divadelní režii Evžena Sokolovského, avšak tento přenos produkovalo pražské studio. V menším rozsahu než činohry, nicméně stále poměrně intenzivně vysílalo studio také hudebně-dramatické inscenace, a to zejména v provedení Státního divadla Ostrava. Jeho operní soubor byl formován, po krátkém působení Josefa Vincourka v polovině padesátých let, jež bylo ukončeno ze zdravotních důvodů, především dirigentem Bohumilem Gregorem, který vynikal precizní interpretací klasického českého i světového operního repertoáru. Operetu v poválečném období formoval především herec a režisér Jan Pacl, kterému se podařilo její samostatnou existenci obhájit i přes to, že byla označována za přežitý měšťácky žánr. Nápaditá dramaturgie a vysoká kvalita hereckého souboru měly významný podíl na tom, že ostravská opereta měla vysokou prestiž i v celorepublikovém kontextu. Nemalou měrou k ní přispívala i ostravská studia Československého rozhlasu a posléze i Československé televize, jež se popularizaci operety intenzivně věnovala v řadě programových cyklů (např. Skříňka s líčidly či Země úsměvů a snů). Z oper Státního divadla Ostrava byla uvedena pouze Janáčkova Její pastorkyňa122 v divadelní režii Ilji Hylase, zatímco z produkce ostravské operety tři inscenace. V roce 1957 ještě klasickou Straussovu Noc v Benátkách,123 po ní však následovaly méně obvyklé tituly, jednak polská muzikálová komedie Vojín Královny Madagaskaru,124 jejíž filmová verze125 byla ve stejném roce uváděna i v kinech, a jednak Ples v opeře126 rakouského skladatele Richarda Heubergera (1850–1914). V roce 1959 byla také uvedena jedna inscenace v podání operetního souboru olomouckého divadla, hudební veselohra maďarského skladatele Ottó Vincze (1906–1984) Host z Paříže.127 V databázi Divadelního ústavu však tato inscenace není evidována, takže nelze vyloučit ani možnost, že ji olomoucký soubor připravil speciálně pro vysílání ostravské televize. Do konce roku 1959 byly také odvysílány dva balety z produkce Státního divadla Ostrava, nejprve Nedbalova Pohádka o Honzovi128 a posléze i Prokofjevův Kamenný kvítek,129 oba v choreografii a divadelní režii Emericha Gabzdyla (1908–1993). Kamenný kvítek byl také prvním pořadem, který z ostravského studia přebíralo vysílání polské televize. Xantipa (1958). S: Ludwik Hieronim Morstin (stejnojmenná divadelní hra), Př: M. Solská-Růžičková, R: Ivo Paukert. Inscenace Divadla Oldřicha Stibora Olomouc (DR: Jiří Nesvadba). Záznam neexistuje. 118 Jitřní paní (1959). S: Alejandro Casona (stejnojmenná divadelní hra), Př: Vladimír Hvížďala, R: Eva Marie Bergerová. Inscenace Divadla Oldřicha Stibora Olomouc (DR: Karel Novák). Záznam neexistuje. 119 Liška a hrozny (1959). S: Guilherme Figueiredo (stejnojmenná divadelní hra), Př: Vladimír Hvížďala, R: Miroslav Ondráček. Inscenace Divadla bratří Mrštíků Brno (DR: Libor Pleva). Záznam neexistuje. 120 Nanebevzetí plukovníka Heiliga (1959). S: Miklós Gyárfás (stejnojmenná divadelní hra), Př: Sándor Kosnar a Radovan Krátký, R: Zdeněk Havlíček. Inscenace Divadla bratří Mrštíků Brno (DR: Libor Pleva). Záznam neexistuje. 121 Lhář a jeho rod (1959). S: Václav Kliment Klicpera (stejnojmenná divadelní hra), R: Jan Matějovský. Inscenace Státního divadla Brno (DR: Evžen Sokolovský). Záznam neexistuje. 122 Její pastorkyňa (1958). P: Gabriela Preissová (stejnojmenná divadelní hra), L + Sk: Leoš Janáček, R: Ilja Hylas. Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Ilja Hylas). Záznam neexistuje. 123 Noc v Benátkách (1957). L: F Zell a Richard Genée, Sk: Johann Strauss ml.. Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Rudolf Lampa). Záznam neexistuje. 117


Přenosy divadelních představení pro děti a mládež Nedílnou a velmi významnou součástí vysílání Československé televize byly od počátku i pořady pro děti a mládež a ostravské studio v tom nebylo výjimkou. V prvních letech jeho existence se také jednalo především o převzaté animované i hrané filmy z produkce Krátkého a Státního filmu. V Praze tyto pořady uváděla moderátorka (Štěpánka Haničincová) doprovázená maňásky Kuťáskem a Kutilkou, čertíkem Bertíkem, medvídkem Emánkem či veverkou Zrzečkou, přičemž někdy se jednalo jen o předělové dialogy mezi filmy a jindy byly tyto loutky postavami samostatných edukativních i agitačních příběhů. Ostravské studio mělo vlastní maňásky, nejprve příznačně pro hornické a hutnické město nazvaného Koksáčka, jehož záhy doplnil zajíček Ušáček. Na záznamu se nedochoval žádný z těchto pořadů a neexistují ani jejich scénáře, takže jejich podobu si můžeme domýšlet jen z prostého soupisu názvů. Zprvu převažovaly jen stroze popisné (např. Hlasatelka s Koksáčkem, Koksáček s hlasatelkou, Koksáček hlásí, Scénka s Koksáčkem) a zřejmě se jednalo jen o částečně improvizované krátké dialogy ze studia, postupně však přibývaly pořady, jež se blížily samostatným dramatickým příběhům (např. Koksáček a Ušáček fotografují, Koksáčkovo a Ušáčkovo tajné vysílání, Koksáček a Ušáček hrají divadlo, Koksáček a Ušáček na žních, Koksáček a Ušáček se připravují na zimu, Jak Koksáček s Ušáčkem oslavovali narozeniny, Koksáček blahopřeje horníkům za všechny děti). Většina z nich byla odvysílána v letech 1956 a 1957, ale ve vysílání se tyto postavičky objevovaly i později až do šedesátých let, avšak už jen ojediněle, postava Koksáčka byla upozaděna a do popředí se dostal Ušáček, jenž zřejmě byl méně spjat s vyhroceně propagandistickými padesátými lety a svou zvířecí podobou byl bližší dětskému divákovi, a vystupovaly zřejmě už jen v podobě průvodců filmových publicistických pořadů – reportáží z rozmanitých prostředí (cyklus Ušáčkova dobrodružství). Byť pravděpodobně alespoň část těchto pořadů by mohla být považována za dramatické, tak vzhledem k úplné absenci jakýchkoli archivních dokumentů se jim v této práci nemůžeme blíže věnovat. Podobně jako v dramatické tvorbě určené dospělým divákům, také v tvorbě dětské byla v prvních letech existence studia základem vysílání převzatá divadelní představení. Jejich nejčastějším producentem bylo Krajské divadlo loutek Ostrava, profesionální scéna vzniklá v roce 1953 z amatérské loutkové scény Dřevěné království. Jejím prvním ředitelem byl Zdeněk Hapala a právě on zahájil intenzivní spolupráci s ostravským studiem, která nespočívala jen v nabízení představení k televiznímu přenosu, ale také ve spolupráci při vzniku řady původních televizních loutkových inscenací vytvářených zaměstnanci divadla. V roce 1957 jej vystřídala Šárka Babrajová, která divadlo vedla až do počátku tzv. normalizace. Zpočátku se divadlo vyvíjelo spíše chaoticky a jeho repertoár nevybočoval z dobového standardu, záhy v něm však začaly působit výrazné osobnosti režírujících loutkoherců (např. Zdeněk Havlíček, Zdeněk Miczko, Jiří Volkmer), které měly významný podíl na tom, že se divadlu začalo přezdívat „herecké“. 130 Tito tvůrci se režijně podíleli i na tvorbě televizních dětských pořadů a Zdeněk Havlíček se krátce po vzniku ostravského studia stal i jeho zaměstnancem a i s divadlem dále spolupracoval jen externě.

Vojín Královny Madagaskaru (1959). L: Julian Tuwim; Sk: Tadeusz Sygietyňski, R: Jaroslav Hužera. Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Mojmír Vyoral). Záznam neexistuje. 125 Voják královny Madagaskaru (1958). S: Jeremi Przybora a Jerzy Zarzycki, R: Jerzy Zarzycki. 126 Ples v opeře (1959). L: Victor Léon a Heinrich von Waltberg, Sk: Richard Heuberger, R: Jaroslav Hužera. Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Jan Pacl). Záznam neexistuje. 127 Host z Paříže (1959). P: Ede Szigligeti, L: Laszlo Tabi, Sk: Ottó Vincze, R: Jaroslav Hužera. Inscenace Divadla Oldřicha Stibora Olomouc (DR: Stanislav Regal). Záznam neexistuje. 128 Pohádka o Honzovi (1957). L: František Karel Hejda, Sk: Oskar Nedbal. Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Emerich Gabzdyl). Záznam neexistuje. 129 Kamenný kvítek (1958). P: Pavel Bažov (stejnojmenná povídka), L: Mira Mendelssohn a Leonid Lavrovskij, Sk: Sergej Prokofjev. Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Emerich Gabzdyl). Záznam neexistuje. 130 Viz ŠORMOVÁ, Eva (ed.) (2000), str. 98 či VAVŘÍKOVÁ, Lucie (2011), str. 30–33. 124

12

Marek Hlavica: Dramatická tvorba ostravského studia Československé televize v padesátých letech (1955–1959) V padesátých letech byla spolupráce divadla s televizí natolik intenzivní, že téměř každá inscenace byla záhy po svém uvedení odvysílána i televizním přenosem. Prostorové možnosti sídla Krajského divadla loutek na Náměstí Lidových milicí (dnes Masarykovo náměstí) zřejmě neumožňovaly přenos z jeho sálu, a proto většina inscenací byla vysílána přímo z hlasatelny hošťálkovického vysílače. Jako první byla v květnu 1956, měsíc po divadelní premiéře, odvysílána část inscenace Pejsek a kočička vzniklé na motivy Čapkova Povídání o pejskovi a kočičce a nazvaná Jak si pejsek roztrhl kaťata.131 Do konce roku televize uvedla další tři inscenace souboru, nejprve dodnes uváděnou rýmovanou hříčku pro maňásková divadla Princezna Čárypíše132 Marie Záhořové-Němcové (1885–1930), která byla po premiéře v květnu znovu vysílána i v prosinci, po ní následoval jeden titul z tehdy obvyklého repertoáru loutkových divadel, hříčka Veselá medvíďata133 ruské autorky Marie Polivanové (1908–1989), a úprava loutkové (a také rozhlasové) hry Miloslava Dismana (1904–1981) Veselá medvíďata Rýša, Míša, Máša, která zřejmě i kvůli podobnosti s předchozím titulem byla přejmenována na Cirkus RMM.134 V roce 1957 byly uvedeny dvě inscenace a předlohy obou byly v souladu s tehdejšími ideologickými potřebami ruské provenience – nejprve Jeršovův (1815–1869) Koníček Hrbáček135 a poté Matvějevova (1904– 1961) Kouzelná galoše,136 která byla v následujícím roce uvedena znovu i v celostátním vysílání. Snad i v souvislosti s dočasným uvolněním poměrů ve společnosti byly v roce 1958 ruské tituly nahrazeny tvorbou českých autorů. V Krajském divadle loutek Ostrava v té době působily silné režijní i herecké osobnosti, avšak potýkalo se s nedostatkem vlastních dramatiků. Pokusem o řešení tohoto problému nejspíš bylo angažování autora loutkových her a režiséra Jiřího Jaroše (1931), jenž pro divadlo napsal hru s regionálními motivy Valašské štěstí.137 Jeho působení v divadle však bylo pouze krátké a své schopnosti nemohl plně rozvinout, neboť záhy odešel do Brna, kde působil především v Loutkovém divadle Radost. Byť se v roce 1962 dočasně stal i režisérem ostravského studia, s televizí začal intenzivně spolupracovat až na počátku „normalizace“, kdy se v pražském studiu stal hlavním dramaturgem Večerníčků a poté až do roku 1990 byl vedoucím redakce animované a trikové tvorby. Další dva tituly z produkce Krajského divadla loutek uvedené ostravským studiem v roce 1958 byly také od současných českých autorů intenzivně se věnujících loutkovému divadlu, nejprve Černoušek Kaima138 Vojtěch Cinybulka (1915–1994) a poté Perníková chaloupka139 Oldřicha Augusty (1924–1997). U těchto dvou inscenací lze poprvé zjistit také jména režisérů televizních přenosů. V prvním případě to byl František Mudra a v druhém Zdeněk Havlíček. Lze se domnívat, že tito tvůrci se podíleli i na vzniku předchozích pořadů, důkaz pro toto tvrzení se však žádný nedochoval. Také je důležité zmínit, že po první tři roky fungování studia redakce dětských pořadů fakticky neexistovala, neboť žádný zaměstnanec neměl tuto oblast tvorby ve své dramaturgické kompetenci. Volba inscenací k vysílání tak zřejmě probíhala improvizovaně v diskuzi programového vedení studia, televizních režisérů a tvůrců Krajského divadla loutek, přičemž druhý a třetí jmenovaný byl často táž osoba. Změna nastala až v roce 1959, kdy byla ve studiu na pozici dramaturgyně dětských pořadů zaměstnána pražská spisovatelka a dramatička Jaromíra Kolárová (1919–2006), která se v té době díky částečné rehabilitaci svého manžela mohla po několikaletém zákazu vrátit k tvůrčí činnosti, přičemž ostravské studio zřejmě bylo první institucí, jež jí nabídla uplatnění.

Jak si pejsek roztrhl kaťata (1956). P: Josef Čapek (povídková kniha Povídání o pejskovi a kočičce), S: Jiří Kaliba (stejnojmenná divadelní hra). Inscenace Krajského divadla loutek Ostrava (DR: Zdeněk Miczko). Záznam neexistuje. 132 Princezna Čárypíše (1956). S: Marie Záhořová-Němcová a Jan Malík (stejnojmenná divadelní hra). Inscenace Krajského divadla loutek Ostrava (DR: Zdeněk Havlíček). Záznam neexistuje. 133 Veselá medvíďata (1956). S: Margarita (Marie) Polivanová (stejnojmenná divadelní hra). Inscenace Krajského divadla loutek Ostrava (DR: Zdeněk Havlíček). Záznam neexistuje. 134 Cirkus RMM (1956). P: Miloslav Disman (divadelní hra Veselá medvíďata Rýša, Míša, Máša), S: Zdeněk Miczko (stejnojmenná divadelní hra). Inscenace Krajského divadla loutek Ostrava (DR: Zdeněk Miczko). Záznam neexistuje. 135 Koníček Hrbáček (1957). S: Petr Pavlovič Jeršov (stejnojmenná divadelní hra). Inscenace Krajského divadla loutek Ostrava (DR: Jiří Jaroš). Záznam neexistuje. 136 Kouzelná galoše (1957). S: German Ivanovič Matvějev (stejnojmenná divadelní hra). Inscenace Krajského divadla loutek Ostrava (DR: Zdeněk Havlíček). Záznam neexistuje. 131


V oblasti dětské dramatické tvorby byla pro ostravské studio stěžejní spolupráce s Krajským divadlem loutek, nicméně prostor ve vysílání dostávaly i další regionální soubory. Prezentovány tak byly dvě inscenace vzniklé v závodních klubech ROH, nejprve Hellerův (1891–1957) Skřítek Kvítek140 vytvořený ostravským ZK Hlubina a poté Křídová pohádka141 Františka Čecha (1898–1951) vzniklá ZK ROH Moravských železáren v Olomouci. Důvodem výběru těchto inscenací, vedle dobově podmíněného protežování „zájmové umělecké činnosti“, byla jejich nadprůměrná kvalita potvrzená úspěchem na některé ze soutěží amatérského divadla; například Křídová pohádka zvítězila v roce 1958 na celostátní přehlídce loutkových divadel v Chrudimi. Zatímco Krajské divadlo loutek se primárně soustřeďovalo na tvorbu pro nejmladší dětské diváky, Divadlo Petra Bezruče svým zaměřením cílilo na starší děti a mládež. V padesátých letech však televize dávala jeho produkci prostor jen v omezené míře, zřejmě proto, že se také nejvíce koncentrovalo na mladší cílovou skupinu; nelze ovšem vyloučit ani možnost, že v televizi působící režiséři spjatí s Krajským divadlem loutek prostě preferovali svou domovskou scénu a ostatní divadla naopak přehlíželi. Do konce padesátých let tak byla uvedena jediná inscenace, pohádková komedie Netvor ze Samarkandu142 východoněmecké dramatičky Anny Elisabeth Wiedeové (1928–2009). Odvysílána také byla jedna inscenace jihomoravského divadla, a to v roce 1958 Dismanova Tři medvíďata143 v podání brněnského Divadla Julia Fučíka. Původní inscenace pro děti Dle původního záměru mělo být ostravské televizní studio pouze koncovou stanicí přebírající a dále šířící programy vytvořené v Praze. Z technických důvodů (nefunkční propojení) a pak zřejmě i díky velkému nadšení svých zaměstnanců se záhy vyvinulo v samostatné tvůrčí pracoviště vytvářející vlastní pořady všech žánrů – od zpravodajství a publicistiky až k dokumentárním a zábavním pořadům či přenosům sportovních událostí. Pouze v oblasti dramatické tvorby za Prahou výrazně zaostávalo, neboť většina pořadů v této oblasti tvorby byla převzatá divadelní představení a zcela původní díla vznikala jen ojediněle. I zde však docházelo k určitému pokroku, který byl nejvíce znatelný ve tvorbě pro děti. Již jsme zmiňovali, že záhy po vzniku studia byla podle pražského vzoru v Ostravě vytvořena vlastní maňásková postava Koksáčka (prvním pořadem s ním byl Koksáček hlásí vysílaný 12. února 1956), kterého zakrátko doplnil partner Ušáček (pořad Koksáček a Ušáček fotografují 26. února 1956) a společně pak vystupovali v řadě pořadů. Jediným údajem dohledatelným v archivu v souvislosti s tímto cyklem je informace o tom, že jeho režisérem byl Zdeněk Havlíček, tehdejší režisér Krajského divadla loutek Ostrava. Je pravděpodobné, že právě on měl největší podíl na tom, že spolupráce mezi tímto divadlem a televizním studiem se záhy stala velmi intenzivní a plodnou. Vedle řady přenosů divadelních představení vzniklo také několik původních inscenací, na kterých se podíleli členové souboru divadla.

Valašské štěstí (1958). S: Jiří Jaroš (stejnojmenná divadelní hra). Inscenace Krajského divadla loutek Ostrava (DR: Jiří Jaroš). Záznam neexistuje. 138 Černoušek Kaima (1958). S: Vojtěch Cinybulk (stejnojmenná divadelní hra), R: František Mudra. Inscenace Krajského divadla loutek Ostrava (DR: Jiří Jaroš). Záznam neexistuje. 139 Perníková chaloupka (1958). S: Oldřich Augusta (stejnojmenná divadelní hra), R: Zdeněk Havlíček. Inscenace Krajského divadla loutek Ostrava (DR: Jiří Jaroš). Záznam neexistuje. 140 Skřítek Kvítek (1956). S: Jindřich B. Heller (stejnojmenná divadelní hra). Inscenace ZK Hlubina. Záznam neexistuje. 141 Křídová pohádka (1958). S: František Čech (stejnojmenná divadelní hra), R: František Mudra. Inscenace ZK ROH Moravských železáren v Olomouci. Záznam neexistuje. 142 Netvor ze Samarkandu (1958). S: Anna Elisabeth Wiedeová (stejnojmenná divadelní hra). Inscenace Divadla Petra Bezruče (DR: Karel Dittler). Záznam neexistuje. 143 Tři medvíďata (1958). S: Miloslav Disman (stejnojmenná divadelní hra), R: Jaroslav Hužera. Inscenace Divadla Julia Fučíka (DR: Stanislav Fišer). Záznam neexistuje. 137

13

Marek Hlavica: Dramatická tvorba ostravského studia Československé televize v padesátých letech (1955–1959) První z nich byla dramatizace Čapkovy Velké pohádky doktorské z cyklu Devatero pohádek, jež byla pod názvem Princezna Solimánská144 uvedena již na konci dubna 1956. Zřejmě se jednalo o zdařilou inscenaci, neboť opakovaně byla vysílána (resp. inscenována, neboť nebyla uložena na záznamu) každoročně až do roku 1961. Scénář napsal zkušený výtvarník a režisér animovaných filmů Eduard Hofman (1914–1987), jenž se už od padesátých let věnoval filmovým adaptacím Čapkových dětských próz a samotnou Velkou pohádku doktorskou natočil v roce 1963.145 Jak probíhala spolupráce mladého divadelního a začínajícího televizního režiséra Havlíčka s tehdy již úspěšným režisérem animovaných filmů a navíc i ředitelem barrandovského filmového studia Hofmanem, či jak se Hofmanův scénář dostal do ostravské televize, to se nám vypátrat nepodařilo. Pro úplnost dodejme, že v roce 1963 použil Havlíček scénář televizní dramatizace pohádky i přímo v Krajském divadle loutek Ostrava v inscenaci nazvané Velká doktorská pohádka. Další původní pohádky vznikly až v druhé polovině roku 1956 a pouze předpokládat můžeme, že také jejich režisérem byl Zdeněk Havlíček. Nejprve to byla Stínohra,146 o níž se nám nepodařilo zjistit žádné bližší informace, poté pohádka O lakomém ježkovi,147 u níž je jako scenárista uveden severomoravský prozaik František Čečetka (1917–1982), a nakonec maňásková hra Strašidlo,148 jež zřejmě podobně jako Princezna Solimánská byla následně převedena do divadelní podoby a v roce 1958 uvedena v Krajském divadle loutek v Havlíčkově režii. Vypovídá to mimo jiné i o tom, že vztah televizního studia s divadlem nebyl pouze jednosměrný a spočívající v přejímání inscenací či využívání tvůrců, ale že tvorba těchto dvou institucí se ovlivňovala obousměrně. Nepochybně by bylo cenné tuto spolupráci podrobněji prozkoumat a analyzovat vzájemné vlivy, avšak vzhledem k téměř úplné absenci dokumentace to již zřejmě není možné. Proto je také nutné říci, že nelze vyloučit, že například inscenace zde označované za původní mohly mít nějakého divadelního předchůdce. Nejspíše také v Havlíčkově režii, byť dokázat to můžeme jen v některých případech, vznikly i další televizní loutkové inscenace ve spolupráci se souborem Krajského divadla loutek. V roce 1957 to byla Zajíčkova chaloupka,149 v roce následujícím Zakázaná písnička,150 jejíž scénář napsal ostravský loutkoherec Zdeněk Florian (1932), který byl autorem scénářů i řady dalších Havlíčkových divadelních i televizních režií. Platí to i pro další dvě režisérovy inscenace, O zlobivém kohoutkovi151 a O princezně, vojákovi a obláčku,152 obě z roku 1959, k nimž se navíc ve Spisovém archivu České televize dochovaly scénáře, takže si můžeme přiblížit jejich formu i obsah. V případě pohádky O zlobivém kohoutkovi není v archivu uložen scénář samotné inscenace, ale pouze pořadu Vlaštovka, v jehož rámci byla odvysílána. Vysílacím časem Vlaštovky bývalo v té době úterní odpoledne a konkrétně pořad 3. února 1959 začínal v 17 hodin. Úvodní slovo hlasatelky bylo vysíláno z hlasatelny vysílače v Hošťálkovicích a seznamovalo diváky s obsahem pořadu. Diváci byli osloveni politicky neutrálně a neselektivně „děvčata a chlapci“,153 tedy nikoli třeba „pionýrky a pionýři“, nicméně další část pořadu už obsahovala jen informace o životě jisker a pionýrů, členů komunistickou stranou řízeného Československého svazu mládeže. Po přepojení do studia v sále U Havránků byla v přímém přenosu nejdřív představena nová organizace Jisker z Opavy, přičemž nejprve měla jejich vedoucí divákům objasnit, co jsou Jiskry a co dělají, načež následovalo povídání se samotnými dětmi: „Hlasatelka klade přiměřené otázky: Jak se vám líbí v oddíle; Co tam vlastně děláte; A tohle jsou vaše výrobky?; Pěkné! A co ty jsi udělala?; (Děti ukazují a předvádějí věci, které vyrobily a přinesly s sebou), příp. zazpívají.“154 Druhá část úvodu se věnovala starším dětem – pionýrům. Zprvu měla podobu jakéhosi improvizovaného zpravodajství o jejich všedním životě, neboť v obraze byly zřejmě dokumentární fotografie, které byly doprovázeny například textem: „(Foto 1) Princezna Solimánská (1956). P: Karel Čapek (povídka Velká pohádka doktorská), S: Eduard Hofman, R: Zdeněk Havlíček. Záznam neexistuje. 145 Doktorská pohádka (1963). P: Karel Čapek (povídka Velká pohádka doktorská), S + R: Eduard Hofman. 146 Stínohra (1956). Záznam neexistuje. 147 O lakomém ježkovi (1956). S: František Čečetka. Záznam neexistuje. 148 Strašidlo (1956). Záznam neexistuje. 149 Zajíčkova chaloupka (1957). Záznam neexistuje. 150 Zakázaná písnička (1958). S: Zdeněk Florian, R: Zdeněk Havlíček. Záznam neexistuje. 151 O zlobivém kohoutkovi (1959). S: Zdeněk Florian, D: Milan Kyselý, R: Zdeněk Havlíček. Záznam neexistuje. 144


Vyučování na osmileté střední škole na Podlahově ulici v Ostravě – Mariánských Horách skončilo. Zdena Válková si už napsala domácí úlohu a teď pomáhá mamince při úklidu. (Foto 2) Jarka Pavlíka jsme potkali na schodech, když vynášel ze sklepa kbelíky s uhlím. (Foto 3) Pepík Zamazal zase pomohl mamince tím, že naloupal brambory k večeři. Všichni tři se ve škole dobře učí, ale protože chtějí být opravdu dobrými pionýry, nezahálejí ani doma.“155 Po něm následovalo povídání s pionýry přímo ve studiu, kteří podle scénáře měli vyprávět o tom, „co dělají v práci, ve škole i v kroužcích, aby získali tzv. stupeň pionýrské dokonalosti a odměnu za ně – pionýrské hvězdy; chceme se dobře učit – mnoho znát, abychom jednou mohli letět ke skutečným hvězdám.“156 V úvodu slibovaná pohádka byla odvysílána až po tomto propagandistickém úvodu, jenž měl zřejmě v divácích vzbudit dojem, že jiskry a pionýři jsou nejlepší a nejšťastnější děti a že teprve díky členství v organizacích Československého svazu mládeže se bude každé dítě moci plně rozvinout a jednou třeba i „letět ke skutečným hvězdám“. Byť samotné následné inscenace pravděpodobně již byly přinejmenším vnějškově apolitické, umístěním v tomto kontextu fakticky sloužily jako „médium“ prorežimní výchovy dětí. Po pohádce vysílání pokračovalo několika edukativními říkankami (např. „Jitko, Jitko, nebuď líná, / volá ze zdi pavučina. / Rychle, rychle jako ptáček /doběhni si pro smetáček.“),157 které byly také živě vysílány z hlasatelny a doprovázeny kresbami na papír a hrou na klavír. Po hodině pořad skončil a hlasatelka se rozloučila s diváky celostátního vysílání. Následovala hodina, kterou technici potřebovali na otočení přenosové trasy, aby v ostravském regionu mohl být vysílán večerní program z pražského studia. Z hošťálkovického vysílače v té době byly vysílány krátké vzdělávací filmy („A my teď ještě využijeme času do večerního vysílání a podíváme se na pásmo filmů, které nám jistě přijdou vhod v této době, kdy chladné počasí často přivodí nějaké onemocnění. Uvidíte snímky: Chřipka. Kašlání a kýchání. Pečujte o své zdraví. Navštěvujte nemocné. Čistota.“).158 V případě pohádky O princezně, vojákovi a obláčku se naopak dochoval scénář inscenace a nikoli celého pásma Vlaštovka, v jehož rámci pravděpodobně byla v úterý 3. března 1959 od 17 hodin vysílána. Lze se však domnívat, že také byla umístěna doprostřed propagandisticko-vzdělávacího publicistického pásma, jež měla zatraktivnit. Spíše než o dramatický pořad se jednalo o inscenované čtení, neboť celý text pohádky vyprávěl jediný herec (Bořivoj Navrátil, tehdy herec Státního divadla Ostrava), jenž nejprve před kameru vkládal doprovodné kresby a posléze byl děj ilustrován jednoduchými loutkovými scénkami, přičemž atmosféru napomáhaly vytvářet rozmanité, byť převážně popisné, zvukové efekty. Příběh se odehrává v obvyklé pohádkové nekonkrétní minulosti a vystupují v něm postavy roztržitého a zchudlého krále a rozmazlené a vybíravé princezny, která se nechce vdávat a všechny potenciální vznešené ženichy odmítá. Jediný, koho její odmítání neodradí, je prostý voják, který si v podhradí postaví chalupu a čeká, až se princezna umoudří. Král si jej oblíbí, protože je pracovitý a charakterní, ale princezna je neoblomná a touží pouze po načechraném bělostném obláčku, který je na obloze nad královským hradem. Vojákovi jednoho dne dojde trpělivost, vzdá se všech nadějí a odejde. Současně zmizí z oblohy i mráček a princezna pochopí, že prahla po nedostupném snu, a naopak že se svou vybíravostí a pýchou připravila o nejlepšího dostupného ženicha. Uvědomí si, že už zřejmě navěky zůstane sama a rozpláče se. Jak vidno, přestože se pohádka odehrávala v pohádkovém středověku a vnějšně byla humornou a hravou, také ona obsahovala motivy, které byly v souladu s dobovou ideologií a podsouvaly dětem preferované interpretační klíče a modely jednání: aristokracie je neschopná a nepraktická, zatímco prostí poddaní jsou zruční, pracovití, trpěliví a čestní; člověk nemá toužit po nedostupném přepychu a má se spokojit s dostupnými běžnými věcmi; kdo pohrdá obyčejnými lidmi (dělnickou třídou), zůstane opuštěný a poražený; „lid“ nabízí aristokracii pomoc, ale když je odmítnut, nemá s ní už trpělivost ani slitování.

O princezně, vojákovi a obláčku (1959). S: Zdeněk Florian, D: Jaroslav Müller, R: Zdeněk Havlíček. Záznam neexistuje. 153 Vlaštovka (3. únor 1959) (scénář), str. 2. Uloženo ve Spisovém archivu ČT, fond Ostrava. 154 Tamtéž, str. 4. 155 Tamtéž. 156 Tamtéž, str. 5. 157 Tamtéž, str. 8. 158 Tamtéž, str. 12. 152

14

Marek Hlavica: Dramatická tvorba ostravského studia Československé televize v padesátých letech (1955–1959) Jelikož se žádné další scénáře Florianových pohádek zřejmě nedochovaly, nemůžeme posoudit, zda také ony v podtextu obsahovaly podobné informace. Můžeme pracovat pouze s jejich názvy, takže lze říci pouze tolik, že se jednalo se o původní autorské loutkové pohádky určené nejmladším dětským divákům, často v nich vystupovaly antropomorfizované zvířecí postavy a možná byly spíše moralizující než propagandistické. Pouze v případě poslední Havlíčkovy původní televizní inscenace z roku 1959 O dobrém dni a dobré noci,159 jejíž scénář ovšem napsal tehdejší ostravský televizní dramaturg Milan Kyselý, může být alespoň drobnou nápovědí v tisku zveřejněná anotace pořadu: „Rozhlédnete-li se pořádně po městě, uvidíte třeba ráno nebo také navečer, že na jedné střeše sedí ještě DEN a na druhé střeše už sedí NOC. Kdo z nich je horší a kdo z nich je lepší? Pokuste se je také rozsoudit, jako to zkusil Milan Kyselý ve své původní loutkové hře.“160 Kyselý byl také dramaturgem pohádky O zlobivém kohoutkovi, zatímco ve scénáři pořadu O princezně, vojákovi a obláčku je jako odpovědný redaktor uveden Jaroslav Müller. Tito dva dramaturgové zřejmě připravovali většinu tehdejších dětských pořadů. Ještě v roce 1958 vytvořil jednu původní dětskou inscenaci podle vlastního scénáře také režisér Jiří Jaroš. Jmenovala se Zkamenělé sluníčko161 a soudě dle její anotace se věnovala angažovanějšímu tématu – vzniku kamenného uhlí – a vystupoval v ní ostravský „erbovní“ maňásek Koksáček: „TSO připravilo loutkovou fantastickou pohádku o výpravě Koksáčka a Evičky do doby, kdy vznikalo uhlí.“ 162 Původní inscenace Dramatické pořady můžeme označit za nejnáročnější typ televizního programu, neboť klade největší nároky na dramaturgickou přípravu a následné natáčení obvykle přináší nejvyšší počet obtíží, ať již produkčních, tak i režijních. I proto se původní dramatická tvorba ostravského studia rozvíjela nejpomaleji. Zatímco v oblasti dětských pořadů bylo možno využít schopností tvůrců sdružených okolo Krajského divadla loutek, v případě pořadů určených dospělému divákovi byla situace mnohem svízelnější. Ačkoli pražské studio dělalo poměrně značné pokroky a získávalo cenné zkušenosti, televizní dramatická tvorba byla stále ještě zcela novým uměleckým druhem. Již jsme také zmiňovali, že ostravské studio navíc oproti Praze nemohlo využít velkou koncentraci kreativních osobností se zkušenostmi alespoň s divadelní či filmovou tvorbou a v severomoravském regionu neexistovala ani žádná podobně zaměřená vysoká umělecká škola. Důsledkem tohoto stavu bylo, že dramatická tvorba pro dospělé v prvních letech existence spočívala téměř výhradně na přebírání divadelních inscenací a původní pořady jen výjimečně. Již dříve jsme také uvedli, že první rok existence ostravského studia byl z hlediska kvantity produkce na dlouhá desetiletí nejplodnějším rokem. Zřejmě všichni pracovníci tehdy překypovali energií a chutí vytvářet plnoformátovou a plnohodnotnou televizní stanici a snad až bezhlavě a živelně se vrhali do vytváření nových děl. Týkalo se to i původních dramatických pořadů, jež v roce 1956 vznikly celkem čtyři, což byl po dalších pět let nepřekonaný počet. Stejně jako v roce 1953 v pražském studiu163 byla i v Ostravě první vlastní inscenací Čechovova aktovka Medvěd.164 Odvysílána byla 18. dubna 1956 a vystupovali v ní herci Státního divadla Ostrava Miloslav Holub, Naděžda Letenská a Otto Šimánek. Premiéru v pražském vysílání měla již za sebou i hra Alfréda Radoka a Marie Tesařové Stalo se v dešti.165 Tuto hudební komedii o starostech desetiletého manželství Radok nazkoušel na nádvoří Klementina v létě roku 1955 a televize ji převzala a odvysílala hned v srpnu téhož roku.166 Přestože od prosince 1955 hru mělo ve svém repertoáru také regionálně blízké Beskydské oblastní divadlo Nový Jičín, je pravděpodobné, že její inscenace167 vysílaná ostravským televizním studiem v květnu 1956 byla původní. Zatímco herecké O dobrém dni a dobré noci (1959). S: Milan Kyselý, R: Zdeněk Havlíček. Záznam neexistuje. Československý rozhlas a televize, roč. XXVI, č. 18 (27. duben – 3. květen 1959), str. 5. 161 Zkamenělé sluníčko (1958). S + R: Jiří Jaroš. Záznam neexistuje. 162 Československý rozhlas a televize, roč. XXV, č. 15 (7.–13. duben 1958), str. 5. 163 Medvěd (1953). S: Anton Pavlovič Čechov (stejnojmenná divadelní hra), R: Karel Pech. 164 Medvěd (1956). S: Anton Pavlovič Čechov (stejnojmenná divadelní hra). Záznam neexistuje. 165 Stalo se v dešti (1955). S: Alfréd Radok a Marie Tesařová (stejnojmenná divadelní hra), R: Eva Sadková. 166 Viz HEDVÁBNÝ, Zdeněk (1994), str. 230–232.


obsazení se také v tomto případě dochovalo (Josef Langmiler a Antonie Richtrová), pouze domnívat se můžeme, že režisérem obou prvních původních inscenací byl Ivo Paukert, neboť v té době ve studiu připravoval většinu uměleckých pořadů. Také třetí inscenace byla dramaturgickým dílem především pražského studia, neboť právě pro ně spisovatel Vladimír Novotný (1921–2002) napsal původní televizní scénku Na shledanou, Lucienne!, která byla odvysílána 28. července 1956.168 Ostravské studio ji uvedlo pouhé dva měsíce po pražské premiéře v režii Ivo Paukerta a obsazeni byli herci Státního divadla Ostrava, tentokrát Ljuba Benešová a Radim Koval.169 Táž hra byla v květnu 1957 také první televizní inscenací vytvořenou v bratislavském televizním studiu.170 Ostravskou originální dramaturgií naopak byla v říjnu 1956 uvedená jednoaktová rozhlasová opera Letní noc171 skladatele Rudolfa Kubína. Již její premiérové rozhlasové vysílání v roce 1931 bylo významnou kulturní událostí, neboť se jednalo o první československou operu napsanou přímo pro toto nové médium. Televizní studio v Ostravě se zřejmě rozhodlo právě tento titul uvést proto, že Kubín byl rodák ze stejného města a svým životem i tvorbou s ním byl úzce spjat, takže severomoravská průmyslová metropole se mohla prezentovat i jako významné kulturní centrum s vlastními jedinečnými uměleckými osobnostmi. Ve spolupráci s herci regionálních divadel vzniklo v roce 1956 také několik původních estrád či satirických kabaretů (např. Uhlí a ouřad, Červená stát! či Poprask ve studiu), které však již překračují hranice tématu, resp. předmětu výzkumu této studie. Po velkém vzepětí v prvním roce vysílání nastal v roce 1957 v ostravském studiu výrazný pokles produkce s cílem kvantitu nahradit kvalitou. Důsledkem bylo, že kromě ojedinělých dětských dramatických pořadů nevznikly v dalších dvou letech žádné původní televizní inscenace. Jedinou výjimkou blížící se touto programovému typu byl v lednu 1957 uvedený pořad Romeo a Julie (3x), v jehož rámci byla jedna scéna Shakespearova dramatu Romeo a Julie představena ve dvou dalších zpracováních/variacích – jednak z Prokofjevova stejnojmenného baletu, a jednak z Nedbalovy operety Vinobraní. Změna nastala až v roce 1959, kdy studiu skončila „doba hájení“ a jeho produkci se začaly intenzivně věnovat i nadřízené orgány (KV KSČ) a požadovaly zlepšení ve všech oblastech tvorby. Důsledky tohoto tlaku byly v dramatické tvorbě znatelné až v následujícím desetiletí, nicméně ještě do konce padesátých let se objevily první náznaky blížící se změny. 24. února 1959, tedy v předvečer jedenáctého výročí tzv. Vítězného února, byl vysílán pořad nazvaný Příběhy o hvězdě,172 o němž zveřejněná anotace říká: „Ve čtyřech příbězích, Na křižovatce, Rozhodnutí, Lidé, o kterých se nemluví a Novorozeně, vás zavedeme mezi ty, které znáte – a přece neznáte. Jsou to lidé, o kterých se nemluví.“173 Lze předpokládat, že se jednalo o angažované a prorežimní dílo, které v souladu se stranickými požadavky chtělo v krátkých hraných povídkách předvést příkladné jedince. Vedle herců řady regionálních divadelních souborů (dle citované anotace hráli „členové Státního divadla v Ostravě, Divadla Petra Bezruče v Ostravě, Divadla pracujících v Gottwaldově, divadelního souboru ZK VŽKG a Dukla Hrušov“) se na něm podílelo několik scenáristů a režisérů, přičemž z hlediska tématu této práce je z nich nejzajímavější Jan Neuls, jenž se krátce po odvysílání pořadu stal vedoucím programu ostravského studia a v šedesátých letech výrazně ovlivnil jeho tvorbu včetně dramatické. Vzhledem k nedostatku bližších informací o Příbězích o hvězdě nemůžeme vyloučit ani možnost, že se neskládaly pouze z hraných povídek, ale že některé byly i dokumentární, protože Karel Dittler v přehledu ostravské televizní tvorby uvádí, že čtvrtá povídka

Stalo se v dešti (1956). S: Alfréd Radok a Marie Tesařová (stejnojmenná divadelní hra). Záznam neexistuje. Na shledanou, Lucienne! (1956). S: Vladimír Novotný, R: Ján Roháč. 169 Na shledanou, Lucienne! (1956). S: Vladimír Novotný, R: Ivo Paukert. Záznam neexistuje. 170 Do videnia, Lucienne! (1957). S: Vladimír Novotný, R: Ján Roháč. 171 Letní noc (1956). L: Miloš Kareš, Sk: Rudolf Kubín. Záznam neexistuje. 172 Příběhy o hvězdě (1959). S: Milan Fiala, Jan Neuls a Zdeněk Novosad, R: František Mudra, Karel Pokorný a Jaroslav Hužera. Záznam neexistuje. 173 Československý rozhlas a televize, roč. XXVI, č. 9 (23. únor – 1. březen 1959), str. 5.

159

167

160

168

15

Marek Hlavica: Dramatická tvorba ostravského studia Československé televize v padesátých letech (1955–1959) (nazvaná pod něj Silnější mrazu, nikoli Novorozeně) byla „film bez komentáře“,174 jenž byl navíc realizovaný Milanem Pelouškem, který se v té době věnoval především dokumentární tvorbě. Tuto domněnku podporuje i recenze otištěná v Literárních novinách („Nejpůsobivěji vyšla závěrečná reportáž o čtvrté vysoké peci v Kunčicích.“), která navíc poslední část pořadu chválí, zatímco k ostatním povídkám je velmi kritická: „V ní se objevovali lidé skutečně ze stavby, při práci a zároveň v nově poetické ‚krajině‘ moderního hutního závodu. Jak nakašírovaně proti tomu působily [předcházející] scénky, v nichž herci vystupovali v úlohách ‚bodrých‘ horníků! Jak neživotně se chovali lidé v ostatních výstupech a jak neuvěřitelně prkenně konferovali celý pořad domnělí organizátoři programu v závodním klubu! Jak banálně se tu recitovaly špatné verše, bůhvíproč vykutané ze zašlých archivů! To nebyl život, to byla jen neumělecká napodobenina vnějších životních dějů.“175 Oč méně angažovaná, o to umělecky cennější mohla být původní televizní inscenace Händelova Tamerlana,176 která sice vznikla v úzké spolupráci se Státním divadlem Ostrava, avšak prvotní impulz k jejímu uvedení vyšel ze strany ostravského studia, přičemž hlavním motivem zřejmě bylo připomenutí dvou století uplynulých od skladatelovy smrti. Tyto dva pořady také pomyslně stanovily hraniční body, mezi nimiž se dramatická tvorba ostravského studia měla v dalších letech pohybovat. Na jedné straně byly otevřeně prorežimní a propagandistické pořady, jež chtěly prokázat, že studio sídlící v „kovárně socialismu“ se chce plnou silou připojit ke „kování“ nového socialistického člověka, a na straně druhé pak pořady, které se pokoušely divákům přinášet především silné umělecké zážitky nesvázané s dobou a okolnostmi svého vzniku. Vývoj ostravské dramatické tvorby v padesátých letech završuje 18. listopadu 1959 Blokáda,177 jež je v produkci určené dospělým divákům první zcela původní inscenací, tedy realizovanou televizí od volby námětu a vzniku scénáře až po samotné natáčení. Jedním z úkolů regionálních studií ČST měla být spolupráce s místními spisovateli a jejich zapojení do scenáristické tvorby pro televizi, a zřejmě právě proto ostravské studio s žádostí o napsání scénáře oslovilo novináře a dramatika Ladislava Bublíka (1924–1988), jenž sice pocházel ze Slováckého Bzence, ale svým profesním životem byl úzce spjat s Ostravou. Krátce po skončení války se stal redaktorem deníku severomoravského KV KSČ Nová svoboda a také oceňovaným autorem budovatelských dramat. V Nové svobodě se záhy stal vedoucím redaktorem, avšak během stranických čistek v roce 1951 byl zbaven všech funkcí a musel nastoupit do dělnického zaměstnání na stavbě Nové huti v Kunčicích. V tom byl jeho životní příběh podobný Janu Neulsovi, jenž byl v souvislosti se stejnou čistkou sesazen z funkce šéfredaktora Nové svobody. Nepochybně se oba díky společnému působení v redakci stranického deníku znali a kvůli podobnému osudu si zřejmě byli i blízcí, takže se jeví jako velmi pravděpodobné, že to byl právě Neuls, kdo v roce 1959, kdy se stal vedoucím programu ostravského studia, oslovil svého kolegu s nabídkou napsání scénáře původní televizní inscenace. Bublík v té době už byl také rehabilitován, znovu pracoval jako redaktor Nové svobody a zřejmě byl také opět v přízni stranických orgánů, neboť v září 1959 byl jmenován i jejím šéfredaktorem. Televizní hra Blokáda přibližuje historické události spjaté s tzv. polsko-sovětskou válkou probíhající v letech 1919–1921. Piłsudského polská armáda v ní byla materiálně podporována západními státy, které tak chtěly zabránit proniknutí vojsk bolševického Ruska hlouběji do nitra Evropy, přičemž pro převoz vojenského arzenálu byla využívána i železniční trať spojující Vídeň s Malopolskem a vedoucí přes Moravu a Rakouské Slezsko, dřívější Severní dráha císaře Ferdinanda. Komunisty podněcovaní železničáři se tehdy snažili vojenské transporty blokovat nejprve odstavováním na slepé koleje a později i vyhlášením stávky. Jak píše Bublík v explikaci ke svému scénáři, považovala „marxistická historiografie“ tyto události za „základ čs.sovětského přátelství a za nejvýraznější projev akčního socialistického internacionalismu“,178 takže se z propagandistického hlediska nepochybně jednalo o vhodné téma. Byť je pravděpodobné, že mnohem více osobně Bublík vnímal jiné historické události – spjaté se zmiňovanými stranickými čistkami – v roce 1959 DITTLER, Karel (1973/B), str. 28. SCHULZ, Milan: Dobré záměry – horší výsledky. Literární noviny, roč. VIII, č. 12 (21. březen 1959), str. 4. 176 Tamerlan (1959). L: Nicola Francesco Haym, Sk: Georg Friedrich Händel, R: Ilja Hylas. Záznam neexistuje. 177 Blokáda (1959). S: Ladislav Bublík, D: Milan Kyselý, R: Antonín Moskalyk. Záznam neexistuje.


ještě zřejmě považoval za nemožné o nich otevřeně psát. Pokusil se o to až o tři roky později, kdy mu vyšla novela Páteř s podtitulem Z deníku neznámého brigádníka, která patřila mezi první díla, jež se polemicky a neschematicky vyjadřovala k budovatelskému období československých dějin; v roce 1965 byla i zfilmována, avšak nikoli televizí, nýbrž Československým filmem v režii Vladimíra Čecha.179 Pro úplnost dodejme, že v Bublíkově pozůstalosti uložené v Archivu města Ostravy se nacházejí také scénáře divadelních a rozhlasových her z počátku padesátých let, které pod různými názvy (např. Zrání, Proletářská blokáda, Zadržená ruka) zpracovávají stejné téma jako Blokáda, mají podobný syžet a vystupují v nich takřka totožné postavy, takže je zjevné, že z nich při psaní televizního scénáře vycházel. Příběh inscenace Blokáda se odehrává ve fiktivní vesnici Luzná v části Těšínska obsazené v sedmidenní válce (1919) československou armádou. Hlavní postavou je mladý Lojzek (Josef Langmiler), který se po čtyřech letech strávených na východní frontě a v legiích vrací domů. Ztotožňuje se s ideologií bolševického Ruska a snaží se s pomocí kolegů železničářů zablokovat vojenské transporty mířící do Polska. Brání mu v tom však zejména jeho tchán Dombrovský, kterému byl jako Polákovi zabaven majetek, jenž se tak snaží zavděčit nové vládě. Lojzek také zjišťuje, že jeho ženu Doru se během jeho nepřítomnosti snažil svést jeho bratr Ruda a podezírá ji z nevěry. Blokování transportů skončí v okamžiku, kdy československá vláda vyhlásí v polsko-sovětském sporu neutralitu. Záhy se však ukáže, že to byla jen politická intrika a transporty pokračují dále, avšak již se vydávají za potravinovou pomoc. V tomto okamžiku se však dramatická linie Lojzkova příběhu oslabuje a Bublík více prostoru dává předvádění manipulací a uplácení ze strany vládních úředníků, kteří se rozdáváním funkcí ve státní službě snaží získat na svou stranu přízeň obyvatel Luzné. V dramatickém finále Dombrovský zastřelí železničáře Pjontka, který chce jít transport zastavit. Lojzek nad jeho mrtvolou sděluje poselství inscenace: „Dnes ty za Sověty, zítra Sověty za nás. Svět ještě pozná, jaká láska nás spojuje.“180 Uznává, že „akční socialistický internacionalismus“ jednu bitvu prohrál, avšak současně předjímá, že ve válce proti kapitalismu jednou zvítězí. Režií studiové inscenace natáčené zřejmě v sále U Havránků byl pověřen Antonín Moskalyk (1930–2006), který rok předtím ukončil studia režie na Divadelní fakultě pražské Akademie múzických umění (DAMU) a byť již v té době měl za sebou v pražském studiu několik zdařilých pořadů, v oblasti dramatické tvorby byl stále ještě začátečníkem. Kritické ohlasy Blokády byly převážně negativní. Například Rudé právo oceňovalo samotné téma, nicméně zpracování vytýkalo „jednoduchou dramatickou stavbu s postavami od první chvíle jednoznačně určenými a nepřinášejícími proto v ději žádné překvapení“ a že se Bublíkovi nepodařilo „dodat k tomuto konfliktu i osobní domácí konflikt hlavního hrdiny. Tedy – kde už nebylo možno se opřít o ověřená fakta – to skřípalo v lidské i dramatické logice.“ Velké chvály se nedočkal ani Moskalyk, jehož režijní zpracování prý „zůstalo na nevzrušivé úrovni předlohy, i když je třeba ocenit režijní i hereckou míru vkusu, s níž se všichni snažili překrýt nejhlušší místa hry.“181 Možná i nepříliš pochvalné kritické přijetí Blokády způsobilo, že Bublíkova spolupráce s ostravským studiem a televizí neměla žádné další pokračování. O scénáře původních televizních inscenací se naopak začal pokoušet sám vedoucí programu Neuls. Bublík strávil celá šedesátá léta ve funkci šéfredaktora Nové svobody, kterou opustil jen v roce 1964, kdy na jeden rok povýšil na pozici šéfredaktora celostátního kulturněpolitického týdeníku ÚV KSČ Kulturní tvorba. Na počátku tzv. normalizace byl znovu zbaven všech funkcí a až do odchodu do důchodu už pracoval jen v dělnických profesích – opět podobně jako jeho generační souputník Jan Neuls. I přes zřejmě nepříliš velkou zdařilost završila Blokáda vývoj dramatické tvorby ostravského studia v padesátých letech. Přes všechny technické, prostorové i personální obtíže a po postupném, čtyřletém získávání zkušeností s dramatickými pořady – přenosy divadelních představení, studiovými inscenacemi převzatých představení i původními dětskými pořady – se podařilo vytvořit první původní celovečerní inscenaci určenou

Blokáda (explikace scénáře). Nedatováno. Uloženo v Archivu města Ostravy ve fondu Ladislav Bublík. Úplně vyřízený chlap (1965). P: Ladislav Bublík, S: Vladimír Bor, R: Vladimír Čech. 180 Blokáda (scénář), str. 82. Uloženo v Archivu města Ostravy ve fondu Ladislav Bublík. 181 (lz):Televizní „Blokáda“. Rudé právo, roč. 40, č. 322 (21. listopad 1959), str. 3.

174

178

175

179

16

Marek Hlavica: Dramatická tvorba ostravského studia Československé televize v padesátých letech (1955–1959) dospělým divákům. Studio tak pomyslně dospělo, neboť konečně vytvořilo i poslední typ programu, jenž v jeho portfoliu dosud chyběl. Nutno podotknout, že pražské i bratislavské studio bylo v té době už o dost dále. Původní televizní inscenace byly běžnou součástí jejich produkce a pražské studio se už pokoušelo i o první původní seriály, nejprve „seriál televizních povídek“182 (prem. 30. března 1958) Když se lidé navštěvují183 a zejména pak na konci roku 1959 (9. prosince) odvysílaný úvodní díl seriálu Rodina Bláhova.184 Obě studia už také měla vybudovaný poměrně široký okruh spolupracujících scenáristických i režijních osobností (např. Pavel Blumenfeld, Jiří Bělka, Zdeněk Bláha, Oldřich Daněk, Jaroslav Dietl, Franek Chmiel, Jan Matějovský, Miroslav Ondráček, Zdeněk Podskalský, Alfréd Radok, Eva Sadková, Ernest Stredňanský, Ivan Teren, Ondřej Vogeltanz, Otto Zelenka). V následujícím desetiletí se ostravské studio snažilo toto zpoždění dohnat, ale v důsledku všech výše uvedených specifik a komplikací (nedostatek tvůrců, slabé kulturní zázemí regionu, nedostatečné prostorové a technické vybavení) se mu to příliš nedařilo a ojedinělé slibné zárodky budoucího úspěchu byly zlikvidovány událostmi následujícími po srpnu 1968.


Použitá literatura a prameny: Bílá kniha. 17 příběhů z historie ostravské kultury (2009). Ostrava: Statutární město Ostrava. BREN, Paulina (2013), Zelinář a jeho televize. Kultura komunismu po pražském jaru 1968. Praha: Academia. CYSAŘOVÁ, Jarmila (1993), Česká televizní publicistika. Svědectví šedesátých let. Praha: Česká televize. Čísla a fakta o Československé televizi (1978). Praha: Československá televize. Deset let Československé televize (1963). Praha: Československá televize. DITTLER, Karel (1973/A), Kronika Československé televize Ostrava za léta 1955 až 1972. Ostrava: Československá televize. DITTLER, Karel (1973/B), Přehled pořadů vysílaných Čs. televizí Ostrava v létech 1956 až 1972. Ostrava: Československá televize. HEDVÁBNÝ, Zdeněk (1994), Alfréd Radok. Zpráva o jednom osudu. Praha: Národní divadlo a Divadelní ústav. KNAPÍK, Jiří – FRANC, Martin a kol. (2011), Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967. Praha: Academia. KOTTEK, Eduard (1977), Československé rozhlasové a televizní přijímače I a II (1946 až 1964). Praha: SNTL – Nakladatelství technické literatury. KRUML, Milan (2013), Televize? Televize!. Praha: Česká televize. KSČ o tisku, rozhlasu a televizi (1945–1975) (1976). Praha: Vydavatelství Novinář. MICHALKOVIČ, Jaroslav (1967), Vznik a vývoj televizního studia Ostrava (1955–1965) a jeho programový přínos. Praha: Karlova univerzita. NOSKOVÁ, Gabriela (2006), Vývoj českého činoherního divadla na obrazovce České televize (50. a 60. léta). Brno: Masarykova univerzita. (Prvních) 10 let České televize (2002). Praha: Česká televize. PRZYBYLOVÁ, Blažena (ed.) (2013), Ostrava. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Sčítání lidu, domů a bytů v Československé socialistické republice k 1. březnu 1961. Díl I. Demografické charakteristiky obyvatelstva (1965). Praha: Ústřední komise lidové kontroly a statistiky. SEGER, Jiří (1982), Naše televizní vysílače. Praha: Nakladatelství dopravy a spojů. STEINMETZ, Karel – MAZUREK, Jan – KUSÁK, Jiří – OLŠAROVÁ, Pavla (2014), Ostrava hudební. Vývoj hudební kultury jednoho města v posledních 160 letech. Ostrava: Ostravská univerzita. ŠORMOVÁ, Eva (ed.) (2000), Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů. Praha: Divadelní ústav. ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava – VALENTA Jiří (eds.) (2002), Místopis českého amatérského divadla I.–II.. Praha: IPOS – Informační a poradenské středisko pro místní kulturu. ŠVIHÁLEK, Milan (2005), Padesát let Televizního studia Ostrava. Ostrava: Česká televize. VAVŘÍKOVÁ, Lucie (2011), Divadlo loutek Ostrava. Brno: Masarykova univerzita. Veselý, Zdeněk (2001), Světová politika 20. století v dokumentech (1945–1990). Praha: Vysoká škola ekonomická. ZÁRUBA, Jiří (ed.) (1959), Sjezd socialistické kultury. Sbírka dokumentů. Praha: Orbis. ZDRÁHAL, Dušan (2013), Režijní profil Aloise Hajdy I. Inscenační tvorba z let 1953–1971. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně. Československý rozhlas a televise Literární noviny Rudé právo Divadelní revue Spisový archiv Česlé televize, Zemský archiv v Opavě, Národní archiv ČR

182 183

Československý rozhlas a televise, roč. XXV, č. 13 (24.–30. březen 1958), str. 15. Když se lidé navštěvují (1958). S: Jaroslav Dietl, R: Jan Valášek.

184

Rodina Bláhova (1959–1960). S: Zdeněk Bláha, Jana Dudková, Jaroslav Dietl a Ilja Prachař, R: Jaroslav Dudek.

17



Soupis dramatických pořadů ostravského studia ČST 1955–1959 Použité zkratky: P – předloha, N – námět, L – libreto, Př – překlad, Sk – skladatel, S – scénář, D – dramaturgie, R – režie K – kamera, St – střih, Z – zvuk, Hu – hudba, Sc – scéna/architekt, Ko – kostýmy, Pr – produkce H – hrají DR – divadelní režie 1956

21. červenec 1956 Skřítek Kvítek S: Jindřich B. Heller (stejnojmenná divadelní hra) Inscenace ZK Hlubina Záznam neexistuje 11. srpen 1956 Stínohra Záznam neexistuje

26. únor 1956 Bastien a Bastienna L: Friedrich Wilhelm Weiskern, Sk: Wolfgang Amadeus Mozart H: Dagmar Průšová (Bastien), Věra Nováková (Bastienna), Karel Průša (Colas) Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Ilja Hylas) Záznam neexistuje

22. srpen 1956 Prodaná nevěsta L: Karel Sabina, Sk: Bedřich Smetana Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Ilja Hylas) Záznam neexistuje

18. duben 1956 Medvěd S: Anton Pavlovič Čechov (stejnojmenná divadelní hra) H: Miloslav Holub, Naděžda Letenská, Otto Šimánek Záznam neexistuje

25. srpen 1956 Cirkus RMM P: Miloslav Disman (divadelní hra Veselá medvíďata Rýša, Míša, Máša), S: Zdeněk Miczko (stejnojmenná divadelní hra) Inscenace Krajského divadla loutek Ostrava (DR: Zdeněk Miczko) Záznam neexistuje

28. duben 1956 Princezna Solimánská P: Karel Čapek (povídka Velká pohádka doktorská), S: Eduard Hofman, R: Zdeněk Havlíček Záznam neexistuje 12. květen 1956 Jak si pejsek roztrhl kaťata P: Josef Čapek (povídková kniha Povídání o pejskovi a kočičce), S: Jiří Kaliba (stejnojmenná divadelní hra) Inscenace Krajského divadla loutek Ostrava (DR: Zdeněk Miczko) Záznam neexistuje 23. květen 1956 Stalo se v dešti S: Alfréd Radok a Marie Tesařová (stejnojmenná divadelní hra) H: Josef Langmiler, Antonie Richtrová Záznam neexistuje 26. květen 1956 Princezna Čárypíše S: Marie Záhořová-Němcová a Jan Malík (stejnojmenná divadelní hra) Inscenace Krajského divadla loutek Ostrava (DR: Zdeněk Havlíček) Záznam neexistuje 9. červen 1956 Veselá medvíďata S: Margarita (Marie) Polivanová (stejnojmenná divadelní hra) Inscenace Krajského divadla loutek Ostrava (DR: Zdeněk Havlíček) Záznam neexistuje

8. září 1956 O lakomém ježkovi S: František Čečetka Záznam neexistuje 12. září 1956 Zlatorog S: Gabriela Preissová (stejnojmenná divadelní hra) Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Jiří Dalík) Záznam neexistuje 26. září 1956 Na shledanou, Lucienne! S: Vladimír Novotný, R: Ivo Paukert H: Ljuba Benešová, Radim Koval Záznam neexistuje 9. říjen 1956 Selská láska S: Miloslav Stehlík (stejnojmenná divadelní hra), R: Ivo Paukert Inscenace dramatického kroužku ZK VŽKG Záznam neexistuje 14. říjen 1956 Šťastnou cestu S: Viktor Sergejevič Rozov (stejnojmenná divadelní hra), R: Ivo Paukert Inscenace Divadla Petra Bezruče (DR: Jiří Jaroš) Záznam neexistuje

18

Marek Hlavica: Dramatická tvorba ostravského studia Československé televize v padesátých letech (1955–1959) 18. říjen 1956 Jakub Oberva P: Vojtěch Martínek (stejnojmenný román), S: Jan Havlásek, R: Ivo Paukert Inscenace České scény Těšínského divadla Český Těšín (DR: Josef Janík) Záznam neexistuje


9. prosinec 1956 Pozdní láska S: Alexandr Nikolajevič Ostrovskij (stejnojmenná divadelní hra), Př: Antonín Kurš Inscenace Beskydského divadla v Novém Jičíně Záznam neexistuje

25. říjen 1956 Letní noc L: Miloš Kareš, Sk: Rudolf Kubín Záznam neexistuje

12. prosinec 1956 Libuše L: Josef Wenzig, Sk: Bedřich Smetana, R: Ilja Hylas Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Ferdinand Pujman) Záznam neexistuje

4. listopad 1956 Její pastorkyňa S: Gabriela Preissová (stejnojmenná divadelní hra), R: Ivo Paukert Inscenace Slováckého divadla Uherské Hradiště (DR: Alois Hajda) Záznam neexistuje

16. prosinec 1956 Oidipus vladař S: Sofoklés (stejnojmenná divadelní hra), Př: Ferdinand Stiebitz, R: Ivo Paukert Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Miloš Hynšt) Záznam neexistuje

11. listopad 1956 Nora S: Henrik Ibsen (stejnojmenná divadelní hra), R: Ivo Paukert Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Miloš Hynšt) Záznam neexistuje

1957

15. listopad 1956 Malajská romance S: Mona Brandová (stejnojmenná divadelní hra), Př: Frank Tetauer Inscenace Beskydského divadla v Novém Jičíně (DR: Karel Neubauer) Záznam neexistuje 17. listopad 1956 Strašidlo Záznam neexistuje 18. listopad 1956 Paganini L: Paul Knepler a Bela Jenbach, Sk: Franz Lehár Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Rudolf Lampa) Záznam neexistuje 2. prosinec 1956 Únos ze Serailu L: Johann Gottlieb Stephan, Sk: Wolfgang Amadeus Mozart Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Ilja Hylas) Záznam neexistuje 2. prosinec 1956 Hoře z rozumu S: Alexandr Sergejevič Gribojedov (stejnojmenná divadelní hra), Př: Bohumil Franěk Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Jiří Dalík) Záznam neexistuje

6. leden 1957 Zpívající Benátky S: Carlo Goldoni (stejnojmenná divadelní hra), Př: Adolf Hoffmeister, R: Jiří Dalík Inscenace Beskydského divadla Nový Jičín (DR: Jiří Dalík) Záznam neexistuje 24. březen 1957 Pohádka o Honzovi L: František Karel Hejda, Sk: Oskar Nedbal Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Emerich Gabzdyl) Záznam neexistuje 24. březen 1957 Noc v Benátkách L: F Zell a Richard Genée, Sk: Johann Strauss ml. Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Rudolf Lampa) Záznam neexistuje nebo Základy na písku S: Piotr Choynowski (stejnojmenná divadelní hra), Př: Jaroslav Langer Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Miloš Hynšt) Záznam neexistuje 14. duben 1957 Čaj u pana senátora S: Ivan Stodola (stejnojmenná divadelní hra), R: Ivo Paukert Inscenace Divadla pracujících Gottwaldov (DR: Jiří Nesvadba) Záznam neexistuje 13. červen 1957

19

Marek Hlavica: Dramatická tvorba ostravského studia Československé televize v padesátých letech (1955–1959) Koníček Hrbáček S: Petr Pavlovič Jeršov (stejnojmenná divadelní hra), Inscenace Krajského divadla loutek Ostrava (DR: Jiří Jaroš) Záznam neexistuje 23. červen 1957 Podivín S: Nazim Hikmet (stejnojmenná divadelní hra), Př: Jiří Taufer Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Stanislav Vyskočil) Záznam neexistuje nebo Chuďas ať má za ušima S: Pedro Calderón de la Barca (stejnojmenná divadelní hra), Př: Jiří Šrámek Inscenace Divadla Zdeňka Nejedlého v Opavě (DR: Miloš Horanský) Záznam neexistuje 2. červenec 1957 Škriatok S: Ferko Urbánek (stejnojmenná divadelní hra) Inscenace Armádního divadla Martin Záznam neexistuje 30. srpen 1957 Paní ministrová S: Branislav Nušić (stejnojmenná divadelní hra), Př: Jaroslav Urban Inscenace Krajského oblastního severomoravského divadla Šumperk (DR: Jaroslav Fert) Záznam neexistuje 7. září 1957 Zajíčkova chaloupka Záznam neexistuje 24. říjen 1957 Kouzelná galoše S: German Ivanovič Matvějev (stejnojmenná divadelní hra) Inscenace Krajského divadla loutek Ostrava (DR: Zdeněk Havlíček) Záznam neexistuje


9. březen 1958 Valašské štěstí S: Jiří Jaroš (stejnojmenná divadelní hra) Inscenace Krajského divadla loutek Ostrava (DR: Jiří Jaroš) Záznam neexistuje 12. březen 1958 Tlustý anděl z Rouenu P: Guy de Maupassant (povídka Kulička), S: Fritz Hochwälder (stejnojmenná divadelní hra), Př: František Salzer H: Božena Böhmová (Elisa), Otto Šimánek (Hrabě Hubert), Jindra Froňková (Hraběnka), Lubor Tokoš (CarréLamadon), Anna Kratochvílová (Paní Carré), Osvald Albín (Loiseau), Dagmar Veselá (Paní Loiseau), Miroslav Polach (Cordunet), Miroslav Olejníček (Louis), Milena Langrová (Kristina), Jiřina Froňková (Helena), Miloš Pavlín (Hostinský), Karla Genttnerová (Hostinská) Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Miloslav Holub) Záznam neexistuje 8. duben 1958 Zkamenělé sluníčko S + R: Jiří Jaroš Sc: Václav Kábrt Záznam neexistuje 12. duben 1958 Uzel S: Petar Pecija Petrović (stejnojmenná divadelní hra), R: Ivo Paukert Inscenace Krajského oblastního divadla Olomouc (DR: Radúz Chmelík) Záznam neexistuje 27. duben 1958 Černoušek Kaima S: Vojtěch Cinybulk (stejnojmenná divadelní hra), R: František Mudra K: Milan Peloušek, Sc: Václav Kábrt Inscenace Krajského divadla loutek Ostrava (DR: Jiří Jaroš) Záznam neexistuje 18. květen 1958 Netvor ze Samarkandu S: Anna Elisabeth Wiedeová (stejnojmenná divadelní hra) Inscenace Divadla Petra Bezruče (DR: Karel Dittler) Záznam neexistuje

1958 5. únor 1958 Měšťáci S: Maxim Gorkij (stejnojmenná divadelní hra), Př: Bohumil Mathesius, R: Ivo Paukert H: Otto Šimánek (Bezsemenov), Anna Kratochvílová (Akulina), Jiří Holý (Petr), Dagmar Veselá (Taťána), Miloslav Polách (Nil), Osvald Albín (Perčichin), Božena Böhmová (Polja), Vlasta Vlasáková (Jelena), Miloslav Holub (Tetěrev), Miloš Pavlín (Šiškin), Naděžda Letenská (Cvětájeva), Miroslav Olejníček, František Benoni, Marie Lukášová, Olga Kašlíková, Jindřich Hečko, Václav Kožušník Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: František Salzer) Záznam neexistuje

25. květen 1958 Země duní P: Vojtěch Martínek (stejnojmenný román), S: Miloš Hynšt, R: Ivo Paukert K: Milan Peloušek, Sc: Vladimír Šrámek H: Miroslav Olejníček (Jakub), Anna Kratochvílová (Madlena), Ljuba Benešová (Frantina), Jiřina Froňková (Maryča), Pavel Nebeda (Heinrich), Jiří Duras ml. (Poldek), Božena Böhmová (Heinrichova žena), Miloš Pavlín (Šugar), Jindra Froňková (Šugarová), Naděžda Letenská (Lída), Josef Langmiler (Wiener), Miloslav Holub (Vikulil), Osvald Albín (Polský žid), Miroslav Polach (Detektiv) Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Miloš Hynšt) Záznam neexistuje

20

Marek Hlavica: Dramatická tvorba ostravského studia Československé televize v padesátých letech (1955–1959) 22. srpen 1958 Xantipa S: Ludwik Hieronim Morstin (stejnojmenná divadelní hra), Př: M. Solská-Růžičková, R: Ivo Paukert K: Milan Peloušek H: Slávka Budínová (Xantipa), Oldřich Velen (Tyraeus), Zdeněk Ornest (Charmides), Kamil Marek (Sokrates), Marie Preislerová (Mirrina), Věra Bublíková (Sophrona), Bohdan Denk (Parrasios), Miloslav Musil (Agathon), Josef Kotas (Aristodemos), Josef Husník (Phaedros), Leopold Franc (Eriximachos), František Šec (Epistates), Ilja Racek (Alkibiades), Miroslav Horák (Otrok), Karel Kubes (Sedlák) Inscenace Divadla Oldřicha Stibora Olomouc (DR: Jiří Nesvadba) Záznam neexistuje 30. září 1958 Křídová pohádka S: František Čech (stejnojmenná divadelní hra), R: František Mudra Inscenace ZK ROH Moravských železáren v Olomouci Záznam neexistuje 8. říjen 1958 Figarova svatba S: Pierre Caron de Beaumarchais (stejnojmenná divadelní hra), Př: Karel Kraus a František Hrubín, R: Ivo Paukert H: Radim Koval (Almaviva), Dagmar Veselá (Hraběnka), Jiří Adamíra (Figaro), Vlasta Vlasáková (Zuzanka), Táňa Hodanová (Marcelina), František Benoni (Antonio), Milena Langrová (Fanynka), Jiří Navrátil (Cherubín), Antonín Brož (Bartolo), Jiří Duras (Bazilio), Jan Matýsek (Don Gusman), Jiří Zvěřina (Bercquedeberre), Adolf Minský (Soudní sluha), Jaroslav Nedvěd (Pablesque), Božena Šrámková (1. vesničanka), Aranka Nakládalová (2. vesničanka), Vladimír Jirousek (Pedrillo) Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Stanislav Vyskočil) Záznam neexistuje 22. říjen 1958 Její pastorkyňa P: Gabriela Preissová (stejnojmenná divadelní hra), L + Sk: Leoš Janáček, R: Ilja Hylas K: Milan Peloušek H: Helena Zemanová (Stařenka Buryjovka), Jaroslav Kachel (Laca), Jiří Pavlíček (Števa), Ludmila Komancová (Kostelnička), Milada Šafránková (Jenůfa), Dalibor Jedlička (Stárek), Jiří Herold (Rychtář), Alice Spohrová (Rychtářka), Marie Burešová (Karolka), Marie Lukášová (Pastuchyňa), Věra Heroldová (Berena), Věra Nováková (Jano), Blanka Samohýlová (Tetka) Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Ilja Hylas) Záznam neexistuje 5. listopad 1958 Poprask na laguně S: Carlo Goldoni (stejnojmenná divadelní hra), Př: Jaroslav Pokorný, R: František Mudra K: Milan Peloušek, Sc: Svatopluk Chudara, H: Antonín Ženčák (Toni), Miroslava Malecká (Pasqua), Helena Šedivková (Lucietta), Jiří Letenský (titta-Nane), Evžen Kubíček (Beppo), Zdeněk Vašek (Fortunato), Helena Kotoučová (Lebera), Eva Matalová (Orsetta), Dana Klášterková (Checca), Arnošt Kotouč (Vicenzo), Václav Babka (Toffolo), Jiří Maršálek (Isidoro), Otakar Moučka (Komisař), Karel Pokorný (Čahoun) Inscenace Divadla pracujících Gottwaldov (DR: Karel Pokorný) Záznam neexistuje 16. listopad 1958 Tři medvíďata


S: Miloslav Disman (stejnojmenná divadelní hra), R: Jaroslav Hužera Inscenace Divadla Julia Fučíka (DR: Stanislav Fišer) Záznam neexistuje 19. listopad 1958 Kamenný kvítek P: Pavel Bažov (stejnojmenná povídka), L: Mira Mendelssohn a Leonid Lavrovskij, Sk: Sergej Prokofjev H: Bohuslav Pašek (Danila), Marta Drottnerová (Kateřina), Vlasta Pavelcová (Vládkyně), Albert Janíček (Severjan), Karel Jurčík (Mladý cikán), Julie Jastřembská a Jarmila Hylasová (Dvě cikánky), Alena Kadlecová (Stará cikánka), Ladislav Mašek (Starý cikán), Jindra Kurovská a Lída Vaňková (Dvě družičky), Jiří Duží a Miloš Bílek (Dva mládenci), Robert Hučín a Miloslav Nohel (Cikáni s kytarami), Zdeňka Brázdová (Kupcová), Josef Sokol (Kupec), Milča Pírková a Božena Cholevová (Dvě trhovkyně) Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Emerich Gabzdyl) Záznam neexistuje 25. listopad 1958 Zákazaná písnička S: Zdeněk Florian, R: Zdeněk Havlíček K: Milan Peloušek, Sc: Václav Kábrt Záznam neexistuje 23. prosinec 1958 Perníková chaloupka S: Oldřich Augusta (stejnojmenná divadelní hra), R: Zdeněk Havlíček K: Milan Peloušek, Sc: Václav Kábrt Inscenace Krajského divadla loutek Ostrava (DR: Jiří Jaroš) Záznam neexistuje 1959 13. leden 1959 Vojín Královny Madagaskaru L: Julian Tuwim; Sk: Tadeusz Sygietyňski, R: Jaroslav Hužera K: Milan Peloušek Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Mojmír Vyoral) Záznam neexistuje 27. leden 1959 Jitřní paní S: Alejandro Casona (stejnojmenná divadelní hra), Př: Vladimír Hvížďala, R: Eva Marie Bergerová K: Milan Peloušek H: Zora Rozsypalová (Poutnice), Arna Pekárková (Telva), Vlasta Kleinová (Matka), Věra Bublíková (Adela), Sonja Sázavská (Angelika), Alois Ostr (Narcés), Bohumír Koukal (Dědeček), Bohuslav Čáp (Quico), L. Becková (Dorina), Petr Novotný (Andrés), Stanislav Regal (Falín), Radúz Chmelík (1. mládenec), Otakar Vážanský (2. mládenec), Jiřina Šafránková (Děvče) Inscenace Divadla Oldřicha Stibora Olomouc (DR: Karel Novák) Záznam neexistuje 3. únor 1959 O zlobivém kohoutkovi S: Zdeněk Florian, D: Milan Kyselý, R: Zdeněk Havlíček K: Jaromír Zaoral, St: Libuše Strakošová, Z: Miloš Tomis, H: Jan Tomšíček, Sc: Václav Kábrt, Pr: Věra Zavadilová

21

Marek Hlavica: Dramatická tvorba ostravského studia Československé televize v padesátých letech (1955–1959) H: Zdeněk Miczko, Dagmar Pražáková, Zdeněk Florian, Božena Böhmová, Jiří Volkmer, Šárka Babrajová Záznam neexistuje 10. únor 1959 Host z Paříže P: Ede Szigligeti, L: Laszlo Tabi, Sk: Ottó Vincze, R: Jaroslav Hužera K: Milan Peloušek H: Jarmila Novobilská (Hraběnka Thusnelda), Věra Konečná (Babette), Adolf Cásek (Koltai), Alexandra StaňkováHolubová (Adelaida), Jitka Krupová (Erzsi), Bohumil Holinka (Hrabě Hugolini), Otakar Hájek (Bandi), Josef Hromádko (Hrabě Varközi) Inscenace Divadla Oldřicha Stibora Olomouc (DR: Stanislav Regal) Záznam neexistuje 24. únor 1959 Příběhy o hvězdě S: Milan Fiala, Jan Neuls a Zdeněk Novosad, R: František Mudra, Karel Pokorný a Jaroslav Hužera K: Milan Peloušek, Sc: Otakar Schindler a Václav Kábrt Záznam neexistuje 3. březen 1959 O princezně, vojákovi a obláčku S: Zdeněk Florian, D: Jaroslav Müller, R: Zdeněk Havlíček K: Jaromír Zaoral, Hu: Jan Tomšíček, Sc: Jaroslav Žátková, Pr: Věra Zavadilová H. Bořivoj Navrátil Záznam neexistuje 24. březen 1959 Tamerlan L: Nicola Francesco Haym, Sk: Georg Friedrich Händel, R: Ilja Hylas K: Milan Peloušek, Sc: Josef Diviš H: Dalibor Jedlička (Tamerlan), Jaroslav Kachel (Bajazet), Marie Burešová (Asterie), Čeněk Mlčák (Andronikos), Dagmar Průšová (Irena), Josef Langmiler (Leon) Záznam neexistuje 7. duben 1959 Ples v opeře L: Victor Léon a Heinrich von Waltberg, Sk: Richard Heuberger, R: Jaroslav Hužera K: Milan Peloušek H: Josef Kobr (Teofil), Růžena Jančová (Palmíra), Zdeněk Růžička (Jindřich), Karel Šíp st. (Pavel), Liběna Opletalová (Angela), Miroslav Barák (Dumenil), Liběna Astrová (Margeritta), Vlasta Tolarová (Hortensie), Zdeňka Poláčková (Fedora), Pavel Nebeda (Filip), Karel Balát (Jean) Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Jan Pacl) Záznam neexistuje


28. duben 1959 O dobrém dni a dobré noci S: Milan Kyselý, R: Zdeněk Havlíček K: Jaromír Zaoral, Hu: Jan Tomšíček, Sc: Václav Kábrt Záznam neexistuje 20. říjen 1959 Nanebevzetí plukovníka Heiliga S: Miklós Gyárfás (stejnojmenná divadelní hra), Př: Sándor Kosnar a Radovan Krátký, R: Zdeněk Havlíček K: Milan Peloušek H: Josef Somr (Satan), Jiří Tomek (Farář), Eva Vosáhlová (Lehká žena), Milan Moravec (Šéfredaktor), Karel Adam (Redaktor Pressmann), Jiřina Prokšová (Gertruda), Miloš Chmelař (Malíř Staffle), Bedřich Synek (Starosta), Jana Hliňáková (Starostová), Jiří Dušek (Generál), Bohumil Slezáček (Biskup), Alena Růžičková (Hermína), Helena Krtičková (Kartofflová), Blažena Rýznarová (Anděl), František Bohdal (Posluha) Inscenace Divadla bratří Mrštíků Brno (DR: Libor Pleva) Záznam neexistuje 18. listopad 1959 Blokáda S: Ladislav Bublík, D: Milan Kyselý, R: Antonín Moskalyk K: Adolf Navara, Hu: Zdeněk Šikola, Sc: Jan Pacák, Pr: Pravoslav Flak H: Josef Langmiler (Lojzek), Ljuba Benešová (Dora), Miloslav Holub (Dombrovský), Miroslav Kahoun (Rudolf), Jan Matýsek (Pjontek), Bořivoj Navrátil (Franta), Luděk Eliáš (Pastor), Jiří Adamíra (Staša), Jiří Duras (Kika), Miloš Pavlín (Rada), Anna Kratochvílová (Radová), Jana Kočková (Růžena), Adolf Minský (Inspektor), Josef Kříž (Francouzský voják) Záznam neexistuje 29. prosinec 1959 Květy a kořeny S: Lester Cole (stejnojmenná divadelní hra), Př: Miroslava Gregorová, R: Radim Koval K: Adolf Navara H: Miloslav Holub (Bartlett), Ljuba Benešová (Kateřina), Táňa Hodanová (Karolina), Přemysl Matoušek (Esmond), Jiří Adamíra (Gerald), Bořivoj Navrátil (Clayton), Jan Matýsek (Henry), Jindra Froňková (Ada), František Benoni (Will Saunders), Miroslav Olejníček (Revercomb) Inscenace Státního divadla Ostrava (DR: Radim Koval) Záznam neexistuje

21. duben 1959 Liška a hrozny S: Guilherme Figueiredo (stejnojmenná divadelní hra), Př: Vladimír Hvížďala, R: Miroslav Ondráček K: Adolf Navara H: Karel Šebesta (Xantos), Jiřina Prokšová (Kléia), Libuše Billová (Melita), Zlatomír Vacek (Ezop), Vladimír Pavlar (Agnostos), Josef Kříž (Černoch) Inscenace Divadla bratří Mrštíků Brno (DR: Libor Pleva) Záznam neexistuje

22

Dramatická tvorba ostravského studia Československé televize v padesátých letech ( )

Recommend Documents