ZRNÍČKO Svazek 14, číslo 1
leden 2014
Svatba Kolik mladých párů si při odchodu od oltáře myslí: "Konečně jsme svoji, cíle je dosaženo, vše je hotovo a nyní nám zbývá sklízet radosti!" Nechápou, že teprve teď vše začíná, že nejsou u cíle, ale na počátku cesty. Nevědí, že se musí oddávat každý den, aby se skutečně stali jedním. Neuvědomují si, že by brzo zklamali jeden druhého, kdyby si - v Bohu a skrze Boha - nedarovali lásku nekonečnou. - Pustíš volant a pedály svého vozu, který se rozjel, protože "už to jede"? Jakkoliv dlouho trvá již vaše manželství, nejste a nikdy nebudete úplně svoji. Musíte se zasnubovat každého dne. - Snoubit se, znamená přijímat jeden druhého a spojit se jeden s druhým na třech rovinách bytosti: fyzické, citové, duchovní. Nehraj si na anděla, ani na zvíře: buď člověkem. Má-li sloužit, musí stát stůl na nohách, bicykl na kolech, střecha na domě. - Respektuj v sobě řád hodnot své bytosti, jinak tvoje manželství nebude solidně založeno a zdravě vyváženo. - Je-li tělesná láska ponechána jen sobě samé, nemůže být spontánním darem druhému, neboť tělo - není-li proniknuto duchem - hledá jen sebe. Chceš-li milovat, je třeba, aby tvoje tělo bylo proniknuto duchem, a v tvém duchu musí sídlit milost Boží. - Polibek má smysl jen tehdy, je-li znamením lásky; polibkem říkáš druhému: "Toužím po spojení s tebou, dávám se ti, abych tě nasytil." - Pohlavní akt, to je; dát se jeden druhému, vědomě, dobrovolně a z lásky, a tím se dát třetímu: dítěti; již v samém jádru je tedy vyloučena sobecká rozkoš. - Aby ses mohl darovat: 1
musíš
ovládat sám sebe, ovládat své tělo, ovládat své srdce, ovládat svého ducha. - Nikdy nebudeš hotov v zápase o sebe, to znamená v rozdávání sebe, v milování. Nikdy nebudete hotovi se zásnubami. - Není snadné neponechávat si nic ze svého těla, srdce nebo ducha, není snadné milovat opravdově; máte však celý svůj život k tomu, abyste jeden druhému pomáhali milovat. - Poznamenána hříchem, nutí nás naše lačná přirozenost, abychom si přivlastňovali věci a osoby. To nám zabraňuje něco darovat. Je nám třeba milosti spásy, abychom se vrátili k lásce. - Na křižovatkách tvé lásky se vždy tyčí kříž. Ale z tohoto kříže tě vybízí Kristus, aby ses s Ním spojil. Zemřeš-li sobě a spojíš se s Jeho vlastní smrtí, On tě spojí se svým Vzkříšením. - Nikdy nebudeš dokonalým milencem, nebudeš-li zároveň věrným kajícníkem a komunikantem. - Potkáváš četné manželské dvojice, jak se vedou za ruce, neboť spojit se těly je snadné. Méně potkáš takových, že jdou spojeni srdcem, neboť milovat s něžností není tak snadné. Jen málo potkáš takových, že jsou úzce spojeni tím, co je v nich nejhlubší; jen málokteří jsou oddáni dušemi. - Oddat se dušemi znamená spojit se tak, aby všechny vaše myšlenky, city, dojmy, váhání, žaly, plány, sny, radosti i zklamání… celý váš vnitřní svět se vyvíjel v oboustranné důvěře. Oddat se dušemi, znamená vzájemně v sobě vytvořit tutéž vůli přijmout a milovat své bratry, potkat Boha a spojit se s Ním. Oddat se dušemi znamená: nezahalení a jeden druhému zjevní předstoupit spolu před Boha, jako dvě ruce spojené k modlitbě. - Nehraj falešně s druhým ani se sebou. Pozoruj se, vyjádři se; jen v upřímné důvěře se můžete spojit. Ponecháš-li si tajemství, nemůžeš milovat. - Je-li v tobě něco, co nelze vidět z vnějšku, musíš to prozradit. Rozhodnout se milovat, znamená rozhodnout se zlomit svou vlastní autonomii, a souhlasit s tím, aby tvá samota byla dobyta. - Nelitujete času, abyste se rozhodli o nákupu nějakého nábytku, abyste hovořili o domácím rozpočtu, abyste se připravovali na dovolenou. 2
Dozíráte na váhu svého dítěte. Zjišťujete, jak roste. Kontrolujete výsledky jeho studia. Nelitujete času, abyste kontrolovali také prohloubení svého manželství? Jste dnes více JEDEN než včera, a budete zítra ještě více JEDEN? - Květ se proměňuje, aby se stal plodem. Plod se proměňuje, aby se z něho stalo semeno. Semeno se promění v živý strom. Chceš-li milovat, musíš být ochoten se proměnit, neboť láskou se otevíráte vzájemně k novému způsobu nazírání, cítění, jednání, porozumění, modlitby; ten způsob vás vzájemně doplňuje a obohacuje; denním darem lásky se vzájemně "oplodňujete", nejen v rovině tělesné, ale na všech rovinách; souhlasíte, abyste se zrodili znovu, abyste - ve vlastním slova smyslu - byli postupně "znovustvořeni". A proto pravá láska je nutně nerozlučná. - Manželé, kteří se rozejdou, ničí své dítě, "trhají" i sami sebe, ale "rozesnoubit" se nemohou. - Cesta lásky jde od těla k duchu, z konečného k nekonečnu, z časového do věčného. Tvá láska má stoupat v hodnotě od přitažlivosti a spojení těl k přitažlivosti a spojení srdcí, pak ke společenství ducha až do nezměrných hloubek duše obydlené Bohem. - Oddáváš-li se jen tělem, brzo je prohlédneš a budeš si přát jiné. Oddáváš-li se jen srdcem, brzo je vyčerpáš a bude tě přitahovat jiné. Oddáváš-li se s "člověkem" a navíc s "dítětem Božím", budeš-li to chtít, bude tvá láska věčná. Neboť nekonečno, které je oba přesahuje, umožní muži i ženě, aby svou lásku zvěčnili. - U prázdného a rozpadlého domu nikdo nezaklepe. U vyschlého pramene nikdo nemůže uhasit žízeň. Stanete-li se vzájemně, jeden druhému, nevyčerpatelným pramenem, budete oba schopni milovat. - Ať vědomě či nevědomě, přáním lásky je spojit se s Bohem. Tak i dokonalé manželství se může uskutečnit jen ve svátosti, v nekonečném tajemství Trojjediné Lásky, vstupující do nedílné bytostí složené ze dvou lidí. - Žijete-li své manželství jako svátost, stanete se jeden druhému nekonečně cenným a nevysychajícím pramenem, neboť si budete vzájemně dávat BOHA-LÁSKU. (Michael Quoist) 3
Světec na leden Od tohoto ročníku se budeme věnovat méně známým svatým, jak jsou uvedeni v Litaniích ke svatým ochráncům naší vlasti. Jako prvního jsme vybrali sv. Kristýna s bratřími.
Kristýn byl jeden z Pěti bratří, mučedníků. Jeho svátek se slaví 12. listopadu. Byl kuchařem v erému Pěti bratří, vybudovaném patrně v polském západním pomezí, sousedícím s územím Ljuticů. Benedikt s bratřími, mučedníci. Na žádost císaře Oty III. odebrali se žáci sv. Romualda Benedikt a Jan do Polska, aby tam šířili víru Kristovu. Třetí jejich druh Břetislav šel napřed do Říma, aby zde opatřil apoštolskou plnomoc k misijnímu dílu. Potom měl přijít za nimi. Misionáři byli vlídně přijati polským králem Boleslavem Chrabrým. Zatímco čekali na apoštolské dovolení, usadili se prozatím ve vsi Kaziměři u Poznaně. Brzy se k nim přidružili dva rodní bratří Matouš a Izák, kuchař Kristýn a dva jiní. Břetislav po dosažení apoštolského dovolení, vydal se na cestu do Polska, avšak nemohl se tam dostat, protože vypukla válka. Když dlouho nepřicházel, šel mu Benedikt naproti. Dostal od knížete Boleslava deset hřiven stříbra na cestu. Přišel až do Prahy, ale odtud se vrátil s nepořízenou, protože nevěděl, kde má Břetislava hledat. Darované peníze ihned odevzdal Boleslavovi. 4
Zatím se umluvili někteří bezbožníci, že klášteřík napadnou a zavraždí poustevníky, aby jim uloupili peníze, které byly Benediktovi dány na cestu. Právě když se loupežníci radili, slavilo pět obyvatel kláštera kaziměřského dva nebyli doma - svátek sv. Martina pěním církevních hodinek a obětováním mše svaté; navečer naříkali bolestněji než kdykoli dříve, že z nedostatku apoštolského dovolení jim není možno pracovat na obrácení pohanů. Když byli již všichni pohrouženi ve spánek, přišli vrahové a vrazili dovnitř. Benedikt a Jan se probudili. Když poznali, co jim nastává, vyzpovídali se navzájem a připravili se na smrt. Vůdce zlosynů stanul před nimi jako ohromen. Jan se ho tázal: "Příteli, nač jsi přišel, a čeho si přeje tento ozbrojený lid?" Vrah odpověděl: "Pán země Boleslav poslal nás, abychom vás bez milosrdenství svázali!" Usmál se tomu Jan a řekl: "Dobrý kníže, jenž nás tolik miluje, nikdy neporučil vám něco takového. Proč lžeš, synu?" Odpověděl zlosyn: "Nuže, chceme vás zabít, proto jsme přišli." Jan pravil: "Bůh pomoz vám i nám!" Vtom vytáhl vrah ukrytý meč a dvěma ranami zavraždil Jana. Podobně i Benedikta, jenž spěchal k druhým bratřím, ťal jedním úderem doprostřed čela. Zatím bratr Izák byl ze spánku probuzen; zvolal několikráte: "Pomoz Bůh, pomoz Bůh!" Když chtěl vstát k modlitbě, dostal mečem ránu do nohou, a pozdvihuje ruce, dostal ránu druhou. Když však poznal, že se blíží žádoucí smrt mučednická, zvolal radostně: "Dobře nám, že z pouhého milosrdenství jsme nalezli tak dobrou noc a šťastnou hodinu, jakou jsme nikdy nezasloužili. Požehnej vám Pán, že nám činíte dobře!" Když to dořekl, dostal třetí, smrtelnou ránu. Vrahové, když slyšeli, že jim dobrořečí, zvolali: "Běda nám, co jsme to učinili, že jsme přišli zavraždit lidi, kteří se radují z usmrcení a vrahům dobrořečí. Ale nyní nemůžeme jinak, než všecky zabít, aby naše zločiny nevyšly najevo a nezastihl nás zasloužený trest." Pobodali Matouše, jenž se chtěl dát na útěk a došel až ke kostelu. Konečně došlo i na kuchaře Kristýna. Nevěděl o ostatních bratřích, že jsou již umučeni; proto volal na ně a bránil se na dvoře vrahům dřevem, až byl od nich také zabit. Stalo se to 12. listopadu r. 1003, Když dokonali dílo, slídili vrahové po penězích. Nenalezli nic. I roztrhali mešní roucha, rozdělili je mezi sebou a zapálili kostel, aby tak zničili stopy zločinu. Ale založený oheň uhasl, vrahové byli vypátráni a uvězněni. Na místě umučení postavil Boleslav nový velký klášter mnichů benediktinů. Jednomu z mnichů zjevili se Benedikt i Jan a žádali ho, aby vrahové byli propuštěni na svobodu, aby mohli činit pokání, napravit svůj život a sloužit Bohu. (Podle Naše světla)
5
Zadáno pouze pro mladé!
Připusť si Boha k tělu 11. Jsem Božím darem? "Kdysi bylo v rodině hodně dětí a dva rodiče, dnes je tam jedno dítě a mnoho rodičů…" Co bychom to byli za katolíky, kdybychom lásku nespojovali s možností zplodit dítě. Pokud má láska nějaký obraz, tak je jím úsměv malého dítěte. Jenže cosi se stalo. Na to nejkrásnější v lásce jsme nasadili zbraně velkého kalibru. Dítě už není její plod, ale nevítaná náhoda, omyl, něco, od čeho je třeba se očistit. Myslíme si, že by to nebyla výhra uvědomit si, že jste byli pro rodiče něčím navíc. Proto antikoncepce či umělý potrat ničí to nejkrásnější - dítě, ničí někoho, kdo by chtěl říci táta a máma. Víme, víme, mít dítě není jen tak. Je třeba se o něj starat, je třeba vydělávat a být zodpovědný. A proč nepoužívat antikoncepci, když je to tak jednoduché? Možná proto, že dítě není jen výsledek dohody dvou lidí, ale také Boží dar. Antikoncepce však Boha odsouvá zcela stranou, jakoby už do početí nového člověka neměl co říct. A on by přece jen chtěl něco říct … že i on je Otcem tohoto dítěte. Máte chřipku, dají vám léky proti chřipce. Bolí vás něco, užijete léky proti bolesti. Nechcete zplodit dítě, nasadíte si pilulky (nebo něco jiného). A co když plodnost není nemoc?! Při sexuálním styku bez použití antikoncepce přijímám toho druhého úplně celého celičkého (i s jeho plodností). Má-li být milování se milováním, tak miluji druhého i s tím, že spolu můžeme počít dítě. (Co když antikoncepce selže? Kdo je na vině ? On nebo ona? Jedno je jisté, že k tomu, aby se nepočalo dítě, svět nabízí kondom, ale na zlomené srdce ani ten nepomůže.)
6
Láska je tehdy opravdová, když chce, aby druhý byl tak milovaný, jak se máme rádi my dva. Zkouškou skutečné lásky je, že ji chceme dát zakusit někomu třetímu. Proto láska protéká skrze dvou, co se milují. Láska není jen rozkvetlý strom plný květů, ale má i své plody. Pro nás křesťany se slova lásky chtějí stát tělem. Tak jak Slovo Boha se stalo Tělem - Ježíšem. Rodiče mají obraz své vzájemné lásky v dítěti. Ono totiž nosí jejich tvář (od DNA až po úsměv). Je to jejich obraz, který je schopen odpovědět na jejich lásku mámo, táto. • Co cítím, když vidím malé dítě ? • Jaké mám pocity, když potkám někoho bezmocného, slabého? • Jak bych přijal/- a zprávu, že jsem výsledkem selhání antikoncepce?
Pro milého človíčka Dva andělští poutníci se zastavili, aby strávili noc v domě bohaté rodiny. Rodina byla nepohostinná a odmítla anděly nechat v místnosti pro hosty. Místo toho byli ubytováni ve studeném sklepním pokoji. Jakmile si ustlali na tvrdé podlaze, starší anděl uviděl díru ve zdi a opravil ji. Když se mladší anděl udiveně ptal proč, starší odpověděl: "Věci nejsou takové, jakými se zdají být." Další noc si šli odpočinout do domu velmi nuzného, ale pohostinného farmáře a jeho ženy. Poté, co se s nimi manželé podělili o trochu jídla co měli, řekli andělům, aby spali v jejich posteli, kde si dobře odpočinou. Ráno po svítání našli andělé farmáře a jeho ženu v slzách. Jejich jediná kráva, jejíž mléko bylo jediným příjmem rodiny, ležela mrtvá ve chlévě. Mladší anděl se ptal staršího, jak se to mohlo stát. První muž měl všechno a tys mu pomohl, 7
vyčítal. Druhá rodina měla málo, ale byla ochotna podělit se o vše, a tys dovolil, aby jim zemřela kráva. Proč?? "Věci nejsou takové, jakými se zdají být" odpověděl starší anděl. "Když jsme byli ve sklepním pokoji, všiml jsem si, že v té díře ve stěně byla zásoba zlata. Jelikož majitel byl posedlý chamtivostí a neochotou sdílet štěstí, utěsnil jsem stěnu, aby poklad nemohl najít. Když jsme další noc spali ve farmářově posteli, přišel si anděl smrti pro jeho ženu. Dal jsem mu místo ní krávu. Věci nejsou takové, jakými se zdají být." Většinou neznáme všechny souvislosti. I když máš víru, potřebuješ také důvěru, že vše, co přichází, se vždy děje ve tvůj prospěch. A to se vyjeví až časem. Někteří lidé přicházejí do našeho života a rychle odcházejí, někteří se stávají našimi přáteli a zůstanou na chvilku. Přesto zanechávají v našich srdcích nádherné stopy - a my nezůstaneme nikdy zcela stejní, protože dobří přátelé nás proměňují! Včerejšek je historie. Zítřek tajemství. Dnešek, přítomnost je dar. Život je neobyčejný a chuť každého momentu neopakovatelná! Pravda je, že… - někdo je na tebe velmi pyšný, - někdo na tebe myslí, - někdo se o tebe stará, - někomu chybíš, - někdo chce s tebou mluvit, - někdo chce s tebou být, - někdo doufá, že nemáš problémy, - někdo je ti vděčný za tvou podporu, - někdo chce držet Tvou ruku, - někdo doufá, že se vše v dobré obrátí, - někdo chce, abys byl šťastný, - někdo chce, abys našel jeho nebo ji, - někdo oslavuje tvůj úspěch, - někdo tě chce obdarovat, - někdo myslí, že TY JSI dar, - někdo tě miluje, - někdo obdivuje tvoji sílu, - někdo myslí na tebe a tvůj úsměv, - někdo chce být tvým ramenem na vyplakání, - někdo potřebuje, abys mu to řekl!!!
8
Co se stalo s dary od třech králů Zlato, kadidlo a myrha. To jsou tři dary, které podle evangelní zprávy přinesly mudrci od východu, aby uctili Dítě Ježíše. Víme dnes, co se s těmito dary stalo?
V evanjeliu podle Matouše čteme: "Když se za dob krále Heroda v judském Betlémě narodil Ježíš, přišli do Jeruzaléma mudrci od východu… A hle, hvězda… šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě… Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou, padli na zem a klaněli se mu. Pak otevřeli své pokladnice a dali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu" (Mt 2, 1.9.11). Text v Evangeliu podle Matouše (Mt 2,1-12) je nejvýraznější zprávou o mudrcích od východu. Poskytuje komplexní informaci související s betlémskými událostmi, jako byl útěk do Egypta (Mt 2,13-15), vraždění dětí v Betlémě a na okolí (Mt 2,16-18) a návrat z Egypta (Mt 2,19-23). Je třeba přitom poznamenat, že žádný jiný evangelista zprávy o mudrcích ani o egyptském pobytu Svaté rodiny neuvádí. Jde o poměrně zajímavý fakt, který přirozeně navozuje otázku, zda si to evangelista Matouš nevykonstruoval, aby více vynikly starozákonní předpovědi o královských darech nebo o pobytu Ježíše v Egyptě. K řešení otázky se dostaneme jistou oklikou. O čem mluví Písmo svaté Písmo svaté zachycuje Boží zjevení a dělá to tak, že Boží pravdy podává pomocí historických prvků. Znamená to, že svatopisci zapsali do Písma svatého teologické pravdy jako Boží odkaz; historickým otázkám se věnovali do té míry, do jaké to bolo potřebné k vyjádření Bohem zjevených pravd. Historie je tedy nástrojem na vyjádření Bohem zjevených pravd; není však prioritou. Kromě toho v biblických textech zejména novozákonních autorů můžeme vidět úmysl podávat zprávy pomocí starozákonních předpovědí. Nejednou je i citují. Jindy vzpomínají jisté detaily, které poukazují na různé souvislosti s životem a působení patriarchů nebo proroků a podobně. Cílem autorů, kteří používají tyto starozákonní typy, je poukázat na plnění Božích přislíbení a předpovědí a kontinuitu Božího zjevení. Někdy je opravdu těžké určit, co je 9
starozákonní typ a co konkrétní historický detail, o kterém bychom mohli s jistotou říci, že se skutečně odehrál tak, jak je popsán. V takových případech je třeba věnovat pozornost učitelskému úřadu Církve, pokud se o dané věci vyjádřil, nebo důvěřovat exegetům, kteří píší k biblickým textům své komentáře, a tak je více objasňují. V této souvislosti je třeba říci, že naší otázky mudrců od východu se týkají i některé starozákonní texty, které hovoří o královských darech zlata, kadidla a myrhy. V uvedené sestavě se tyto dary kromě Matoušova textu nezmiňují nikde. Jednotlivě je však lze nalézt. Zejména v Žalmech a v Izaiášových proroctvích: "Králové Taršíše a ostrovů přinesou dary, budou odvádět daň králové Šeby a Seby." (Ž 72,10). "Ať je živ! Budou mu dávat zlato z Šeby, ustavičně se za něj modlit, žehnat mu neustále." (Ž 72,15). "Celé tvé roucho myrhou, aloe, kasií voní, z paláců zdobených slonovou kostí hra strun zní pro radost tobě." (Ž 45,9). "Přikryje tě záplava velbloudů, mladých velbloudů z Midjánu a Éfy; přijdou všichni ze Sáby, ponesou zlato a kadidlo a budou radostně zvěstovat Hospodinovu chválu." (Iz 60, 6). "Ke mně s nadějí vzhlížejí ostrovy a zámořské lodě už zdávna, aby tvé syny přivezly zdaleka a s nimi jejich stříbro a zlato pro jméno Hospodina, tvého Boha, pro Svatého, Boha Izraele, který tě oslavil." (Iz 60,9). Ze všech uvedených starozákonních textů Žalmů a z Izaiášova proroctví, především z jejich kontextu vyplývá, že zlato, tymián a myrha byly - spolu s dalšími dary, jak aloe, stříbro a jiné - v časech vzniku biblických textů považované za královské dary přiměřené nádheře, bohatství a důležitosti, která byla přisuzovaná králem v těch dobách. Texty Písma svatého tyto dary vzpomínají na jedné straně ve vlastním historickém smyslu, tedy jak pro krále; lze je však vnímat i v duchovním smyslu, tedy jako dary pro krále, kterým je Mesiáš. Názory exegetů Německý exegeta Alexander Sand vysvětluje, že v historickém smyslu je třeba klanění se mudrců před Ježíšem chápat jako gesto uznání a projev úcty vůči králi. Odevzdání darů, o kterých referuje evangelista Matouš, podle tohoto autora není nutné chápat jako obětní dary za účelem kultu, ale jako obvyklé cennosti darované králům. Týká se to především zlata a kadidla. 10
Podobně myrha - pod kterou je třeba rozumět olej pomazání - mohla představovat dar, kterým se vzdával hold. Svatý otec Benedikt XVI. ve 3. svazku svého díla Ježíš Nazaretský věnuje problematice mudrců od východu celou jednu kapitolu. Mudrce charakterizuje jako lidi z perského filozoficko-náboženského prostředí. O darech mudrců duchaplně poznamenává, že to zřejmě nebyly nějaké praktické dárky, které by se v tom okamžiku Svaté rodině hodily. Pozornost věnuje i dalším detailům, a to geografickým datům; pokouší se vypátrat i úkaz s hvězdou atd. Tyto otázky však nyní nejsou předmětem našeho uvažování. Výklad zprávy Mt 2,11 v křesťanské tradici Dosud jsme se při výkladu darů od mudrců soustředili na význam těchto darů v historickém smyslu. Křesťanská tradice však v této zprávě rozvinula i její duchovní význam: určitou typologii darů ve vztahu k tajemství Krista. Tři dary zmíněné v evangeliu vyjadřují tři aspekty Kristova tajemství: zlato představuje Ježíšovu královskou hodnost, kadidlo jeho Boží synovství a myrha poukazuje na tajemství jeho utrpení. Český překlad liturgie hodin (oficiální překlad z latiny) uvádí na slavnost Zjevení Páně (6. ledna) v hymnu k posvátnému čtení tato slova: "Všimni si, Hochu, pečlivě odznaků říše, moci své. Tvůj věčný Otec trojí cíl poslání tvému předurčil. Kadidlo sábské, zlatý dar hlásají, že jsi Bůh a Král, zatímco vonné myrhy drť předvídá temný hrob a smrt." Smysl vyprávění o mudrcích Otázka z úvodu tohoto zamyšlení se na rovině biblických textů nedá zodpovědět. Biblické texty o těchto otázkách nic neříkají. Bibličtí autoři ve svých zprávách nesledovali materiální detaily nebo procesní postupy. Proto pokud bychom silou - mocí chtěli na otázku o použití darů od mudrců z východu odpovědět, museli bychom vyjít z biblického rámce. To bychom se však již pohybovali v rovině fantazie a lidské představivosti. Boží zjevení v Matoušově vyprávění o mudrcích z východu nám chce říci, že Ježíš Kristus narozený v Betlémě je Spasitel a Král světa, který nás přišel vykoupit. První lidé, kteří se mu přišli klanět, byli upřímní a zbožní pastýři (Lk 2) a pokorní i moudří pohané (Mt 2). (podle KN) Pokloňme se Ježíši i my. 11
Víra potřebuje porozumění Začínáme nový kalendářní rok. Zkusme si na jeho začátku položit otázku o víře, například: Jaká je moje víra? Je moje víra zralá? V koho vlastně věřím? Najít upřímné a hodnotné odpovědi na otázky o víře není vždy snadné, zvláště pokud máme pocit, že to s naší vírou není až tak dobré, jak by to mohlo být. Navíc častěji jsme schopni mluvit o víře, respektive o potížích s vírou, než o zažité zkušenosti víry v každodenním životě. Vycházím ze zkušenosti, podle níž se spíše rozpovídáme o neschopnosti a nemohoucnosti věřit než o radostné skutečnosti protkávající náš život. Inspirující víra apoštolů Svatý otec František se během jedné ze svých promluv před nedělní modlitbou Anděl Páně zamyslel nad radostí víry v Boha, který je láskou a milostí, a řekl: "Uvažujme nad Petrem. Když vyznal svou víru v Ježíše, neučinil tak svými lidskými silami, ale proto, že se nechal přemoci milostí, kterou ho Ježíš osvobozoval; láskou, kterou cítil v jeho slovech a viděl v jeho skutcích: Ježíš byl zosobněnou Boží láskou! Totéž se přihodilo Pavlovi, i když jiným způsobem. Mladý Pavel byl nepřítelem křesťanů. Ale když ho vzkříšený Kristus povolal na cestě do Damašku, jeho život se změnil. Pochopil, že Ježíš není mrtvý, ale živý, a miluje i jeho, který byl jeho nepřítelem. Toto je zkušenost milosrdenství, Božího odpuštění v Ježíši Kristu." Možná právě v této chvíli se ptáme sami sebe, jestli jsme se i my někdy v životě dali přemoci láskou a milostí Krista; zda jsme měli v životě možnost zakusit Boží lásku a osvobození. Pokud ano, určitě jsme zakusili i radost z víry, a tak můžeme snadněji pochopit, proč Petr i Pavel tak velkodušně obětovali své životy a celé své existence radostné zvěsti - evangeliu. Podstatnou dimenzí každého skutečně věřícího člověka je totiž nasazení. Znamená to, že skutečně věřícího člověka jeho víra pobízí, otevírá mu srdce a nejednou i peněženku, povzbuzuje ho, aby se osobně zasazoval za pravdu a spravedlnost, a nedovolí mu zůstat lhostejným, apatickým, schlíplým, a to nejen v kostele, ale na žádné úrovni života. Věřit v Boha, který je láskou a milostí, je radost. To je víra, kterou Petr a Pavel přijali od Krista a předali Církvi. A pro nás, kteří do této Církve patříme a jsme její údy, je to velké a vznešené dědictví, překrásný ideál a zároveň inspirace hodna následování. 12
Víra jako neradostný zvyk V našich společenstvích, která se setkávají na slavení Eucharistie, však nejednou místo živé a radostné víry pozorujeme, že mnozí si přišli jen takříkajíc splnit nedělní povinnost. (Někdy se dokonce počet přítomných v kostele stává jakousi "mírou kvality" farnosti či společenství.) Jenže pokud nás k návštěvě kostela motivuje pouze touha splnit si nedělní povinnost, jaká je naše víra? Tradiční? Vlažná? Slabá? Obávám se, že žádná - že je to prostě zvyk, nic víc. Takový zvyk, jakým je například dát si dobré italské kapučíno hned na první čerpací stanici po překročení hranic Itálie. Pokud nám stačí účast na mši, pokud z kostela odcházíme s pocitem: "Tak, nedělní povinnost splněna, pojďme se věnovat, životu," není to nic víc než zvyk. Po kostele každý obědvá sám či bez žehnání Jiným neduhem v projevu naší víry je neschopnost pokračovat v slavení Eucharistie v každodenním životě. Je mnoho rodin - bohužel i katolických -, kde se její členové nesejdou ani na společný nedělní oběd - každý i v neděli stoluje sám a v jiném čase. Agapé po slavení Eucharistie v kostele má však při budování společenství důležitý význam - upevňuje rodinné svazky. Dost častý je i jiný neduh: ačkoli členové rodiny stolují společně, nevyužijí tuto příležitost pro společnou modlitbu, na díkuvzdání, na svolání požehnání na ostatní členy rodiny, na rozhovor o nedělním kázání, o Božím slově. Pokud nevpustí Boží slovo do našich životů, obíráme se o šanci na transformaci a otevřenost změně, obíráme se o posílení a povzbuzení růst ve svobodě a lásce, jakou nám ukázal Kristus, nebudeme zvládat svědčit o radostné Boží přítomnosti v nás. Nebudeme zvládat zastat se nespravedlivě pronásledovaného kolegy, bratra v Kristu, když se mu bude někdo vysmívat; člověka na ulici, kterého bude někdo ponižovat; nebudeme schopni zasáhnout v autobuse či ve vlaku, pokud se tam bude dít bezpráví. Zkrátka, nebudeme iniciativní. Budeme vždy jen čekat, jak věci dopadnou, nebo co na nás zbude. A možná ještě budeme lamentovat, že "bezvěrci" se mají líp… Falešná pokora a život s Kristem bez Církve Dalším neduhem může být falešná pokora a skromnost. Pokud se neustále vymlouváme, podceňujeme, pokud se bezdůvodně ponižujeme, pokud jsme 13
neschopní studovat a vzdělávat se ve víře, jestliže při diskusích mlčíme a není v nás ochota podělit se s bratry a sestrami - to není víra; to je ubohost a sobectví; křesťanství bez chuti a šťávy. Bohužel nejednou i mezi katolíky zaznívá či alespoň tiše dřímá idea: "Kristus ano, Církev ne." Myslíte si, že Krista lze oddělit od Církve? Autor listu Efesanům píše: On, Kristus, Hlava církve a Spasitel těla "…miluje Církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil koupelí vody a slovem, aby si sám připravil Církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a neposkvrněná" (Ef 5, 25-27). Církev je božsko-lidská instituce: lidská, protože ji tvoří lidé se svými chybami a hříchy - my všichni, hříšníci; božská, protože je svatá a neposkvrněná: v Církvi je přítomen Kristus - samotné tajemství vykoupení a jelikož tato stránka Církve nepřísluší člověku, člověk ji nemůže poskvrnit; pro tuto stránku Církve - pro Krista, který je základem všeho - lze žít a umírat, protože v Kristu má všechno smysl a cíl. Bojkotovat Církev, či dokonce jít proti ní, se jeví jen jako projev nechuti žít aktivním křesťanským životem ve společenství, jako projev neochoty něco obětovat ze svého času a všechny "protiargumenty" jsou jen obyčejné výmluvy. Jaké jsou upřímné obtíže s vírou I věřící člověk se někdy může ocitnout v situaci, která způsobí, že začne mít potíže s vírou. Mám věřící spolužačku, která onemocněla na rakovinu. Statečně bojuje s touto zákeřnou nemocí. Velmi si jí vážím a modlím se za ni, aby v této nelehké zkoušce obstála. Zasáhlo mě její svědectví o problémech s vírou, které jí způsobilo právě její onemocnění. Své svědectví, které asi mnohým mluví z duše, zveřejnila v jednom z blogů. Je plné otázek a inspirace, ale i odpovědí. Ano, s vírou můžeme mít množství obtíží. Důležité však je nerezignovat, neustále se ptát na smysl, hledat odpovědi, nevzdat to. Bůh nás totiž nikdy nezkouší nad naše síly. John Powell v jedné ze svých knih popisuje člověka, který se ocitl nad propastí a v duchu se modlil za záchranu: "Bože, pokud si tu, řekni cokoliv, co mám v životě udělat, a já to udělám, jen ať se zachráním." Jak takto úpěnlivě prosil, zaslechl hlas: "Opravdu věříš, že tě můžu zachránit?" Zpozorněl a - stále visící ještě úpěnlivěji prosil: "Věřím, věřím, jen mě zachraň." Nato mu hlas řekl: "Tak se pusť."
14
Někde tady - v tomto bodě - začíná skutečná víra v Boha, víra, která má obrovský potenciál růst a pronikat každodenní život svědectvím, jaké potřebuje člověk dneška. Co uděláme, kam a kterou cestou víry budeme pokračovat?
Víra zkoušena rakovinou Rakovinu mi diagnostikovali před dvěma lety jako 44-leté. Moje dvě dcery měly tehdy čtyři a sedm let. Protože mě rakovina prsu a její nejradikálnější léčba zasáhly nejen jako člověka, matku, dceru, sestru, ale i jako ženu a manželku, nedokázala jsem o tom hned mluvit. Nejvíc ze všeho se však rakovina dotkla mé víry v Boha. (…) Nejen urychlila, ale pořádně otřásla mými základy víry. Že Bůh existuje a má mě rád, už zůstalo konstantou. Otázkou však bylo: "Proč musím trpět? Je to trest za můj život? Je to proto, že mě má Bůh extra rád? K čemu je to dobré ? Je toto utrpení od Boha nebo od ďábla? Proč Bůh neudělá pro mě zázrak, tak jak dělá pro mnoha jiných?" Najednou se nemohu spolehnout na žádného člověka, na žádného přítele, na žádného lékaře, ani na samu sebe. Chvílemi prožívám pocit popsatelný slovy: "Ani pes po mně neštěkne." Cítím, že mi zbývá jen Bůh. Ale ne Bůh vytvořen během mého dětství, a tím i dětství mé víry. Uvědomila jsem si, že Bůh mi chybí jako Otec, kterému se dokážu plně svěřit do rukou. Bůh mi chybí jako Otec, který kvůli mně obětoval svého Syna na kříži. Kvůli mně! Vynakládám všechno své lidské úsilí, abych dokázala pochopit a přijmout svůj kříž. Stále doufám i věřím v zázrak uzdravení. Připouštím, že Bůh to může vidět jinak. Lidé mi říkají, že ze mě cítí klid. Já za tím klidem vidím boj. Lidé mi říkají, že jsem silná a boj vyhraju. Je to však moje vlastní síla? Po tom, co mi před dvěma týdny řekla moje přítelkyně Gloria, i tato teze padá na nos. Vlastně i ona mi řekla totéž: "Marie, ty jsi velmi silná." Ale řekla to jiným tónem jako všichni ostatní, a tím se mění i obsah jejích slov: "Svou silou - vírou v sebe - zastavuješ Boha, který je u tebe." Tím mě Gloria posunula na trochu jiný stupeň, kde má místo Boží milosrdenství. Tam, kde se člověk přestává ptát: "Proč?", Dostává i to, co si nezaslouží, co svými silami nedokáže. Tady někde nyní ČEKÁM, kdy Bůh vztáhne ke mně svou ruku. Nebo ji pouze nevidím? Marie 15
Dva dopisy Maminko, já už nevěřím v Boha. Já jsem teď takový divný. Už se nemodlím, v kostele mě to nebaví. Proč tam mám chodit, když mě to šíleně otravuje? Něco se ve mně zbortilo nebo vyvanulo, prostě nevím. Vím, že tě to zarmoutí, ale vždycky jsi mi říkala, že si nejvíc ceníš upřímnosti. Věř mi, že chci zůstat a zůstanu čestný kluk, bez modlení. A o to ti jde, ne? Tvůj Petr
Můj milý Peťo, tvůj dopis jsem si přečetla několikrát. Jsi ke mně upřímný, i já budu upřímná. Taková vichřice se přežene nad každým mládím. Mně také bylo před třiceti lety hořko na světě. Nic mne nebavilo. Maminka to poznala a modlila se za mne. Řekla jsem jí, aby toho modlení nechala, že je to stejně pro kočku. "Já už se nemodlím a v kostele nemám co dělat." Maminku to zabolelo a řekla mi tehdy: "Když už tvoje duše nezní jako varhany k Boží slávě, buď aspoň jako ten němý sloupo, co podpírá klenbu." - Tu moudrost babičky ti teď předávám. Neopouštěj Boží dům, stůj na svém místě jako sloup, věrně jako voják na stráži. Uhneš-li, něco se zřítí. Já jsem tehdy maminku poslechla a nikdy jsem nelitovala. Líbá tě tvá maminka 16
Pouť k modrému kříži 1.ledna je svátek Matky Boží, Panny Marie. Květen a červen jsou měsíce Panny Marie. V měsíci květnu probíhají májové pobožnosti v kostele. Jednu předloňskou květnovou neděli se farníci domluvili, a místo do kostela putovali za Pannou Marií k modrému křížku, který se nachází na kopci nad školkou. Otec Pavel Buchta byl s námi a provázel nás modlitbou a četbou náboženského příběhu. Přišli jsme k modrému kříži, pohlédli na něj – byl hodně poškozen. Všichni jsme s lítostí usoudili, že by oprava byla na místě – křížek by se dal do úcty. Uplynul rok. Vloni v říjnu – opět měsíci zasvěceném Panně Marii – se skupinka asi 20 farníků vypravila znovu k modrému kříži. Tentokrát to ale bylo žehnání opraveného kříže. Velký dík právem patří bošovské rodince, a to Frantovi Žbánkovi a synu Pavlovi. Křížek byl opraven s velkým citem za finančního přispění farníků. Barva stará oklepána a teď jsou vidět na železném kříži i malé lístečky a ornamenty. Opravdu se nám všem moc líbí a doufáme že i Bohu a Panně Marii. Modrá barva je barvou Matky Boží. Příští rok se plánuje dřevěná ohrádka a malá tabulka, kde bude biblický verš. U kříže jsme zazpívali píseň k uctění kříže za kytarového doprovodu Máši Horákové, kněz přečetl čtení a zazněly také přímluvy za celou vesnici a její obyvatele. Otec Pavel Buchta kříž pokropil svěcenou vodou. Všichni poutníci kříž uctili. Na závěr jsme zazpívali mariánskou píseň Madona. Jak víme, vesnice Bošovice je v údolí a kříže, které se postupně v úctě dají do opravy, pomyslně se propojí s velkým křížem na Čarodejňu a modrým v Křesačce, mohou tak udělat ochranný plášť. „Panno Maria, skryj nás pod svůj ochranný plášť.“ I. Bohdálková Poznámka: S lítostí musíme konstatovat, že na krásném modrém plášti opraveného kříže se nějakému „hrdinovi – nebo pobertovi“ zachtělo zanechat svoji značku v podobě 4 šlápot mužských podrážek na třech stranách kříže, jako podpis. Co si chtěl tímto dokázat těžko říci, ale budiž mu odpuštěno. Farníci 17
"Viděli jsme jeho hvězdu na východě" Tma, zima, mráz a koledy. Jasná noční obloha ozdobena tisíci hvězd. Toto je často atmosféra, která nás provází během Vánočního období. Přitom si vzpomeneme na slova Matoušova evangelia: "Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit" (Mt 2, 2).
V Písmu svatém, které je pro nás křesťany knihou naší víry, můžeme najít i mnohá historická fakta. Patří "hvězda na východě" mezi ně nebo je to jen biblický symbol? Byla to kometa, supernova či konjunkce planet? Odpověď na tuto otázku bychom mohli hledat v množství literatury a článků. Před několika lety americký astronom Michael R. Molnar publikoval teorii, která se zdá nejpravděpodobnější, protože se dá historicky nejlépe doložit a navíc se shoduje s Písmem svatým. Evangelia Jedinou zmínku o betlémské hvězdě najdeme u sv. Matouše. Zmiňuje se o příchodu tří mudrců, kteří pozorovali jakousi hvězdu. Když Ježíše nenašli v královském paláci, ačkoli toto místo se jim zdálo logické, vydali se do Betléma, kde se podle proroků měl narodit židovský král. "Když se za dob krále Heroda v judském Betlémě narodil Ježíš, přišli do Jeruzaléma mudrci od východu a ptali se: 'Kde je ten narozený židovský král? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.' (…) Oni krále vyslechli a odešli. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě" (Mt 2, 1-2.9). Druhou a poslední evangelní pomůckou v našem uvažování může být ještě Evangelium podle Lukáše. Podle něj se Ježíš narodil tehdy, když vyšel rozkaz císaře Augusta provést soupis lidu. Bylo to v době, kdy Sýrii spravoval Quirinius. Tak se Josef s Marií vydali do Betléma, aby se tam dali zapsat (srov. Lk 2, 1-6). Další zmínku najdeme sice ještě v apokryfním spisu, Protoevangeliu sv. Jakuba. Podle odborníků však jde o text, který vznikl kombinací evangelií podle Lukáše a Matouše. Palestina v době Ježíšova narození
18
Přestože se v různých jazykových obměnách používá označení času, které je předělené narozením Krista, musíme konstatovat, že nevíme, kdy přesně se Ježíš Kristus narodil. Ačkoliv se evangelisté zmiňují, že to bylo za krále Heroda a v době, kdy Sýrii spravoval Quirinius, po podrobnějším zkoumání zjistíme, že tomu tak ve skutečnosti nemohlo být. Podle většiny historiků zemřel Herodes Veliký někdy kolem roku 4 před n. l. Židovský historik Jozef Flavius píše, že jeho smrt nastala po zatmění měsíce a před svátkem Pesach. Do tohoto časového období spadají dvě zatmění měsíce. První nastalo v roce 4 př. n. l., druhé v lednu roku 1 př. n. l. Pravděpodobnější je druhé zatmění, které bylo mnohem výraznější a snadněji pozorovatelné. První zatmění v roce 4 př. n. l. se začalo brzy ráno a trvalo krátce. Astrolog Hefaiston Thébský vysvětluje zatmění měsíce jako znamení toho, že bude potlačen velký tyran. O tom, že velkým tyranem byl i Herodes, není pochyb. Kromě vraždění novorozenců mu můžeme připsat i vraždu tří vlastních synů, údajně ze strachu o trůn. Římský císař Augustus na margo Heroda řekl slovní hříčku, že je lepší být krále Heroda prasetem jako jeho synem (řec. bus - prase, buius - syn). Po smrti Herodovy se ujali vlády jeho další synové - Archelaos vládl v Judeji, Samaří a Idumeji, Herodes Antipas v Galileji a Pereji (východní břeh Jordánu) a Filip v jižní Sýrii. Jelikož do Říma přicházeli mnohé stížnosti na tyranského Archelaa, sesadili ho a vykázali do Galie. Císař Augustus dosadil na jeho místo Quirinia zmiňovaného v Písmu svatém. Quirinius tak odešel z Antiochie do Judska, kde vydražil Archelaův majetek a začal sčítání lidu, jehož účelem bylo vyměřit Židům daně. Podle většiny historiků začal Quirinius vládnout kolem roku 6 a skončil někdy do roku 12 našeho letopočtu. Staré mince Jednou z možných pomůcek na vysvětlení a pochopení betlémské hvězdy mohou být i starověké mince. Peníze v Římské říši razily jednotlivá království a města podléhající římské nadvládě. Mince obsahovaly latinské nápisy. Výjimku tvořily východní části impéria, například v syrské Antiochii používali mince s řeckým textem. Na těchto mincích často najdeme i astronomické symboly, například znamení zvěrokruhu. Jedním z nejčastějších symbolů byl Kozoroh - symbol císaře Augusta. Pro nás je však zajímavé, že více než dvě století razily v Antiochii mince se symbolem Berana. Podle numismatiky mohly být první takové mince dány do oběhu 19
právě v době, kdy Sýrii začal spravovat Quirinius. Tak se začaly přibližně v době Ježíšova narození razit peníze se souhvězdím, které obsahovalo očekávané znamení - hvězdu zvěstujíce narození Mesiáše. Mudrci od východu Evangelista Matouš se zmiňuje o mudrcích od východu, kteří hledají novorozeného Mesiáše v Herodově královském paláci. V řeckém originále můžeme najít výraz magoi. Archeologové našli v římských katakombách náhrobní kámen ze 4. století, který zobrazuje zesnulou ženu Severu. Na náhrobku je latinský nápis Severa in Deo vivas, vedle kterého jsou znázornění mudrci klanějíce se narozenému Ježíši. Mudrci mají na hlavách frýgijské čepice, které jsou spojovány výhradně s lidmi z východu. Pravděpodobně mohlo jít o Chaldejce z území Mezopotámie či Babylonu. Již z roku 1000 př. Kr. existují záznamy o pozorováních oblohy babylonskými kněžími. V první řadě své znalosti využívali pro určování času. Z roku 500 př. Kr. už pocházejí přesné předpovědi pozic planet a Měsíce. Takže na rozdíl od Židů důkladně znali oblohu a věnovali se jejímu výzkumu. V tradičním judaismu nenajdeme zmínky o skupinách lidí zajímajících se o astrologii. Tomu může odpovídat i překvapení Heroda a jeho rádců, které čteme v Písmu svatém: "Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a celý Jeruzalém s ním" (Mt 2, 3). Betlémská hvězda - kometa, supernova nebo něco jiného? Vzhledem k tomu, že pojem hvězda se používal na několik nebeských těles, fantazie o tom, co všechno mohla být betlémská hvězda, byly a jsou dodnes bohaté. Abychom lépe pochopili historický kontext, je třeba studovat dobové materiály a záznamy, a tehdy porozumíme i významu úkazu betlémské hvězdy. I když se v tradičním judaismu nevěnovali astrologii, přece však máme hodnotné záznamy z východních kultur či od jiných autorů. Kometa Nejčastěji se v historických pramenech uvádí, že mohlo jít o jakousi kometu (kometai). Suetonius popisuje strach z komety, která se objevila v roce 79 za vlády císaře Vespasiana. Jednu z nejznámějších komet pozorovali v roce 44 20
před Kr. po zavraždění Iulia Caesara. Jeho adoptivní syn Augustus zarazil spekulace o tom, zda tato kometa nepředpovídá i jeho smrt, takže ji prohlásil za bloudící duši Iulia Caesara. Další historické prameny hovoří o kometě za vlády císaře Nera v roce 64. Tehdy Nero donutil prominentní osobnosti spáchat sebevraždu jako oběť na usmíření komety. Z těchto informací je zřejmé, že lidé vnímali kometu spíše jako znamení neštěstí a smrti než jako symbol narození Mesiáše, který vysvobodí svůj lid z hříchů. Supernova a Johannes Kepler Teorie o tom, že betlémskou hvězdou mohla být jasná supernova (kone c hmotné hvězdy na konci jejího života), pochází od hvězdáře Johannese Keplera. Ten 10. října 1604 zpozoroval novou hvězdu v souhvězdí Hadonoše. Tehdy byla pozorovatelná na obloze i konjunkce Marsu, Jupitera a Saturna. Jelikož v té době lidé neměli představu o tom, jak vznikají komety, uvažovali, zda taková vzácná trojitá konjunkce nemá vliv na vznik dalších komet, které by přinesly neštěstí. Myšlenku o vzniku komet následkem planetárních konjunkci probrali vědci od Aristotelových následovníků. Všem se ulevilo, když se po konjunkci začátkem 17. století neobjevila kometa, ale nová hvězda, která pak zůstala viditelná téměř rok. Kepler, který působil i v Praze na dvoře císaře Rudolfa II., Spočítal, že konjunkce tří planet se vyskytuje každých 805 let, a tudíž měla nastat i v roce 6 př. Kr., blízko data Ježíšova narození. Vzhledem na historické prameny však můžeme vyloučit teorii, že mohlo jít o novu nebo supernovu. Zdá se, že novám a supernovám nepřikládali v období kolem Ježíšova narození velkou pozornost. Plinius podává popis objevu novy od Hipparchos kolem 22. června - 21. července 134 př. Kr. To, že v těch dobách nešlo o nic zvláštního, nejlépe dokresluje fakt, že se neuvádí žádné astrologické vysvětlení úkazu. Vraťme se ještě ke Keplerovi, který je původcem nesprávného označení souhvězdí Ryb jako vlastního judskému kraji. Opíral se přitom o práce židovského rabína Isaaca Abravanela. Podle souvěkého autora Claudia Ptolemaia jsou Ryby souhvězdím Libye. Proto se zdá, že jde o renesanční myšlenky, které mají původ ve známé řecké zkratce označující Ježíše, Spasitele a Vykupitele člověka (ICHTYS), která v překladu znamená i ryby. 21
Souhvězdí Berana a zákryt Jupitera Měsícem Claudios Ptolemaios ve svém díle Terabiblos z roku 150, kde se věnuje astrologické symbolice a pohybu Slunce v souhvězdích zvířetníku, spojuje se zeměmi Herodovy říše souhvězdí Berana a přikládá velkou váhu jeho pozorování. Dalším zdrojem potvrzujícím toto symbolické propojení je Antologie Vetia Valense asi z roku 175. Situace, při které jsou Slunce, Jupiter i Saturn v Beranu, může být zcela optimální a mohla by být znamením výjimečné události v Judeji. I Měsíc a Jupiter hráli velmi významnou roli v horoskopech vládců. Jupiteru se připisuje královský význam. Historik Otto Neugebauer zjistil, že mnoho astrologů soustředilo oblast svého zájmu zejména na těsné konjunkce a zákryty nebeských těles. Můžeme tedy říci, že kdyby došlo k zákrytu Jupiteru a Měsíce v souhvězdí Berana, bylo by to znamení, že v Judsku se narodil nový král. Zajímavé nebeské úkazy Jak jsme již uvedli, neumíme přesně říci, kdy se Ježíš Kristus narodil. Na základě historických faktů a podle evangelistů však můžeme tvrdit, že se narodil přibližně mezi lety 4 - 8 před naším letopočtem. Není to sice za dob, kdy Sýrii spravoval Quirinius, ale podle raně křesťanského spisovatele Tertuliána se Ježíš narodil během jiného sčítání lidu, které pro císaře Augusta vykonával v Judeji Sentius Saturninus. V tomto časovém období došlo ke dvěma velmi zajímavým nebeským úkazům. Zajímavé je, že oba se odehrály v roce 6 před n. l. Dne 20. března těsně před západem slunce v Judeji zakryl Měsíc Jupiter v Beranu. Další podobný zákryt nastal 17. dubna, tentokrát však krátce před místním polednem, tedy přes den. Claudios Ptolemaios vypočítal, že pro pozorovatele v Alexandrii musí být Jupiter vzdálen od Slunce minimálně 20 ° (tato vzdálenost postupně narůstá po "východě" Jupitera ze slunečního jasu, tzv. heliakický východ Jupitera). K heliakickému východu Jupitera však došlo v období let 10 před n. l. - 5 n. l. jen jednou, a to přesně 17. dubna v roce 6 před n. l., tedy přesně v den, kdy Měsíc Jupiter i zakryl. Pokud čteme evangelium v řeckém originále, musíme maličko opravit náš překlad. Výraz u evangelisty Matouše "viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit" (Mt 2,2) 22
je ve skutečnosti napsán řecky doslova ne "na východě", ale "u východu" (en te anatole). Takže můžeme jednoznačně konstatovat, že šlo o mimořádnou událost. Poté, co mudrci opustili Heroda a vydali se hledat novorozeného krále, který nebydlí v královském paláci, čteme u Matouše: "Oni krále vyslechli a odešli. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě" (Mt 2,9). Doslovný překlad z řečtiny zní: "A hle, hvězda, kterou viděli při východu, šla před nimi, dokud se nezastavila nad místem, kde bylo dítě." Pohyb hvězdy, kterou viděli mudrci při východu, a její zastavení lze vysvětlit pohybem planet na obloze, který je zapříčiněn i pohybem zemské osy a pohybem Země kolem Slunce. Planety díky tomu vykreslují na obloze zdánlivé smyčky, dokonce určitou chvíli, než změní svůj pohyb, jakoby zdánlivě na obloze "stály". Jupiter se pohyboval po obloze ze souhvězdí Berana směrem k souhvězdí Býka, do kterého vstoupil kolem 20. června. Pak se zastavil (23. srpna). Jupiter se zdánlivě jevil jako nehybný v Býku zhruba týden, pak se vydal na obloze směrem znovu na západ (hvězda šla napřed přesně v souladu s biblickým textem) a opět vstoupil do souhvězdí Berana 27. října. Znovu chvíli pobýval v Beranu v období kolem 19. prosince a pak ho definitivně opustil a putoval po obloze dále směrem na východ, přičemž Berana opustil na začátku roku 5 př. n. l. Další heliakický východ Jupitera a podobná výhodná situace se opakovala až o 12 let později. Závěrem Nikdo nemůže potvrdit se stoprocentní platností teorii Michaela R. Molnara o úloze Jupitera jako betlémské hvězdy, můžeme však vidět, že Písmo svaté nám podává popis události, která se dá i vědecky velmi přesně vysvětlit. Navíc používání řeckých odborných výrazů, běžných pro astrologii, dosvědčuje, že autor byl zběhlý v astrologii a možná chtěl adresovat radostnou zvěst i mimožidovským obcím. (podle KN) 23
U Sáviů mají syna… Nabízíme našim čtenářům další variantu domácí katecheze. Je to životopis Dominika Savia doplněný o otázky z katechismu.
Přátelství Člověk je společenská bytost a potřebuje se sdružovat s jinými lidmi. Na této lidské potřebě je založena také naše potřeba mít přátele, s kterými si rozumíme a se kterými vcházíme v důvěrnější vztah. Náš Dominik byl už od útlého mládí opatrný ve volbě přátel. Stejnou opatrnost jevil i jako žák svatého Jana Boska. I když Don Bosco dbal, aby měl ve svém domově mládeže hodné hochy, přesto nebyli a nemohli být všichni stejně hodní. Nebyli tam samí studenti, na které se vztahovaly přísnější požadavky, byli tam i učni a jiní chlapci z ulice, kterým scházela výchova, a teprve prostředí je mělo vychovat. Don Bosko o Dominikovi píše: "Když videl spolužáka pozorného ve škole, který poctivě dělal úlohy, ve škole dobře uměl a byl mimo to také dáván od učitele za vzor, takový se stal brzy jeho přítelem. S hochy nedbalými, rozpustilými, drzými a takovými, co nekonali své povinnosti, nekamarádil. S prostředními udržoval přátelské styky spíše opatrně: promluvil s nimi, prokázal jim nějakou službu, pozdravil je, ale důvěrný s nimi nebyl." Hoši z Družiny Panny Marie byli opravdu jeho přátelé. Rozuměli si, všichni měli rádi Don Bosca a chtěli mu pomáhat. Oratoř považovali za pole své společné práce. Bylo tolik věcí, které je spojovaly. Některé můžeme jmenovat. Rua se stal později prvním nástupcem svatého Jana Boska a byl už prohlášen za blahoslaveného, Cagliero se stal apoštolem patagonokýh Indiánů, biskupem a kardinálem, ostatní vynikli jako výborní kněží, kteří vykonali veliký kus práce. S těmi se přátelil, i když z nich byl nejmladší. Oni zase rádi uznávali, že je z nich nejhodnější a přes jeho mládí ho respektovali. V jejich přátelství nebylo nic příliš citového, příliš lidského a sobeckého. Pokud víme, jen se dvěma z těchto přátel navázal Dominik citový vztah, abychom tak řekli "od srdce k srdci". Je zajímavé, co je tak 24
spojilo. Byla to touha stát se svatými. Ještě zajímavější je, že oba zemřeli ještě dříve než Dominik. To už tak Pán Bůh zařídil, aby si byli tak blízcí. První z nich, byl Kamil Gavio z Torny. Přišel do Oratoře jako patnáctiletý. Měl veliké nadání pro malířství a sochařství a jeho rodné město mu platilo stipendium, aby mohl studovat v Turíně na Albertinské akademii krásných umění. Don Bosco ho přijal pod svou střechu na byt. Kamil prodělal poslední dobou doma srdeční chorobu a byl tělesně slabý, proto se vyhýbal hře a pobyt v hlučné společnosti zdravých chlapců nu působil určité nesnáze, - Dominik už byl u Don Bosca druhým rokem a hned se k nováčkovi přitočil a navázal s ním řeč. - Vyptal se ho na jeho poměry, nabídl se mu, že ho uvedu do společenství hochů, a jakoby na zkoušku mu položil otázku: - "Chceš se uzdravit?" - Byl překvapen, když Gavio odpověděl: - "Chci jen to, co chce Pán Bůh." - Dominik v něm vycítil příbuznou duši a položil mu ještě jednu otázku: - "Nechceš být také svatý?" Gavio upřímně řekl, že po tom touží celým srdcem. Od toho dne si byli Kamil a Dominik velice blízcí a jeden - druhého utvrzovali v dobrém smýšlení. Co bylo na Dominikovi hezké, to byla jeho snaha ukázat příteli správnou cestu ke svatosti, tu kterou jemu naznačil Don Bosco. - "Víš, u nás, kdo chce být svatý, musí být hodně veselý. My se jen snažíme nedělat hříchy, jsme zbožní a konáme vzorně své povinnosti." Toto přátelství se objevilo náhle jako zjevení, ale brzy skončilo. Aspoň zde na zemi. Kamil Gavio zemřel v Oratoři - 25. prosince 1855. Dominik přítele v poslední nemoci často na ošetřovně navštěvoval a býval u něho i v noci. Nad jeho mrtvým tělem byl dojat a řekl: - "S Bohem, Gávio. Jsem přesvědčen, že už jsi v nebi. Připrav mi tam místo. Zatím, dokud budu živ, budu se za tebe stále modlit." Pak svolal všechny členy družiny a pomodlili se za něho hodinky za mrtvé. Také se postarali, aby bylo za něho obětováno hodně svatých přijímání. Druhým důvěrným Saviovým přítelem byl Giovanni Massaglia. Jejich krásné přátelství bylo delší, protože Massaglia přišel do Oratoře společně s ním a mimo to pocházel se sousední vesnice Marmorita. Byl o čtyři roky starší než on. Jejich veliké přátelství začalo někdy v dubnu 1855, když spolu dělali poprvé v životě duchovní cvičení. Vedl je sám Don Bosco a byl to hluboký zážitek. Bylo to krátce poté, co se Dominik rozhodl být svatý. Massaglia byl stejně založen a proto mu Dominik udělal návrh: - "Víš co, Jendo? Nemohli bychom uzavřít spolu opravdové přátelství? Víš, já jsem plný chyb a nedostatků, potřeboval bych někoho, kdo by mě na všechno upřímně a bez obalu upozornil. Čtyři oči více vidí než dvě." - Massaglia se napřed zdráhal, ale když Dominik přijal stejnou službu vůči němu, byl rád. 25
"Nedělejme si zbytečné komplimenty," řekl Dominik, "raději si pomáhejme, abychom se spasili." Od té doby si byli velmi blízcí a často spolu hovořili. Jejich ryzost se brzy projevila. - Přiblížily se prázdniny. Don Bosco se někdy o prázdninách vyjadřoval jako o "ďábelských žních." To proto, že pokaždé se mu několik hochů vrátilo z prázdnin s podlomenou duší. Nejeden pak opustil Oratoř k velkému zármutku dobrého otce. To byl důvod, proč Don Bosco byl rád, když hoši na prázdniny nešli nebo si je podstatně zkrátili a raději zůstali s ním. - Když tedy přišly prázdniny, Dominik a Massaglia se neměli k odchodu. Don Bosco se jich ptal: -"Co vy? Nepůjdete na prázdniny?" Hoši se jen uculovali. Pak Dominik řekl: - "Raději bychom zůstali. Vy jste řekl, že dokud je ptáček v kleci, je v bezpečí, ale když vyletí ven, snadno ho roztrhá luňák." Don Boscovi se líbila jejich ochota zůstat s ním, ale přesto jim řekl, aby se sbalili a šli ke svým rodičům. Patrně oba potřebovali pobyt na rodném vzduchu. Myslel si, že takovým, kteří se nebezpečí bojí, se nic nestane. Hoši uposlechli. Massaglia byl ve studiích o jeden rok dále než Savio, a protože chtěl studovat na kněze a tak se to dělalo, na podzim oblékl duchovní roucho. S ním se vrátil do Oratoře, aby se připojil k tamním klerikům, jako byl Rua, Francesia a jiní. Bohužel dlouho se ze svého štěstí netěšil. Začátkem roku 1856 se velmi nachladil a z nachlazení se vyvinula velká nemoc, která ho přivedla brzy na pokraj hrobu. Musel se vrátit do Mamorita, kde pak 20. května 1856 zemřel. Existují dva dopisy, které si hoši navzájem vyměnili. Napřed psal Massaglia Dominikovi. Myslel, že se brzy vrátí, a proto nechal své školní věci v Turíně. Ted vidí, že se nemoc prodlouží, s proto prosí Dominika, aby mu je poslal. Hlavně nemá zapomenout poslat mu knížku "Následování Krista" od Kempenského. Ke konci dopisu jsou otazníky: -"Uzdravím se z nemoci?" "Vrátím se do Oratoře, anebo je to moje poslední nemoc?" Ale stála tam i krásná odpověď: - "Ať bude, jak bude. Bůh to ví - a já si myslím, že jsem v každém případě ochoten splnit jeho, svatou vůli." Dominika prosí, aby se za něho modlil, a aby si na něho vzpomínal zvláště při svatém přijímání. Konec je hoden zaznamenání: - "Mějme se rádi v Pánu. Nebudeme-li moci být spolu dlouho na zemi, doufám, že budeme spolu žit v krásném přátelství v blažené věčnosti. Pozdravuj zvláště bratry z družiny Neposkvrněného početí." - Dominik na dopis odpověděl. Poslal mu žádané věci a potěšil ho svými řádky. O autoru "Následování Krista" píše žertovně: - "Kempenský je dobrý přítel, ale už zemřel. Musíš s ním zatřást, vzbudit ho, přečíst si jeho řádky a pak se podle nich zařídit." Na otázku, co zdraví, odpovídá: - Moje tělesná schránka je dosti opotřebovaná a všechno ukazuje, že se blíží konec 26
mých studií i života. V každém případě se modleme za sebe navzájem, abychom oba jednou šťastně zemřeli. Kdo z nás zemře dříve, ať v nebi připraví druhému místo a ať mu pak přijde naproti a uvede ho do nebe. Bůh ať nám dává stále svou milost, abychom se mohli stát svatými. Bojím se, že nebudeme mít dosti času." Z obou dopisů dýchá veliká víra a křesťanský optimismus. V Don Boscově škole se hoši nebáli dívat se odvážně do očí i takové skutečnosti, jakou je smrt. Viděli za hrob, a co viděli, bylo tak krásné! Je zajímavé, jak po sobě tito tři kandidáti svatosti odešli; Gavio v roce 1855, Massaglia v roce 1856 a Savio v roce 1857. Šli pěkně za sebou jako horolezci upevnění na jednom laně s očima upranýma k vrcholu, který chtěli slézt. Je dobré mít přátele? Člověk potřebuje mít přátele, žádá to je společenská povaha. Jaká přátelství rozeznáváme? Mohou být přátelství dobrá a špatná, podle toho, co lidi spojuje, zda dobro nebo zlo. Na jakém základě uzavírá křesťanský hoch důvěrné přátelství? Na základě hodnot víry. Co očekává od opravdového přátelství? Rozmnožení vlastních duchovních dober a obohacení přátel.
ZRANĚNÍ Jeden muž zemřel a ocitl se před branami nebe. Anděl, který mu byl přidělen jako doprovod, ho požádal: "Ukaž mi svá zranění." Muže to udivilo a odvětil: "Zranění? Žádná nemám." "Nikdy jsi nepomyslel," na to anděl, "že jsou věci, za které by se mělo bojovat? Že za to stojí?" Přijdeme s množstvím toho nejvzácnějšího, co máme, s mnohými zraněními, která jsme utržili během života. Ta zranění se vryla do našeho nitra. Přiměla nás, abychom si učinili odstup od vnějšího bohatství. To skutečně nejvzácnější, co máme, je srdce schopné milovat. Rány nás spojily s naším srdcem. 27
Obrazové meditace Mnoho malířů namalovalo krásné obrazy, které mají hloubku a zvou k zamyšlení. Pokračujeme v našem seznamování se s nimi.
Fra Bartolomeo - Matka milosrdenství Jednou z nejkrásnějších mariánských modliteb je "Zdrávas, Královno", kde se Panna Maria vzývá jako Matka milosrdenství. Maria je nejen naší milosrdnou matkou, ale také matkou Milosrdenství, protože díky její souhlasu nekonečné Boží Milosrdenství tělesně přebývalo mezi námi. Bůh již ve Starém zákoně byl vzýván jako milosrdný. Bůh je nejen milosrdným, ale On sám je Milosrdenstvím. Ježíš je vtěleným Božím Milosrdenstvím, což potvrzoval po celý život: uzdravoval nemocné, křísil mrtvé, těšil zarmoucené; prostě celý Ježíšův život byl projevováním zjevením Otcova milosrdenství vůči lidskému pokolení. Vrcholem všeho bylo, když položil život za své přátele (srov. Jan 15,13). Zmrtvýchvstání je potvrzením Božího milosrdenství vůči lidskému pokolení. Tedy právem se Panna Maria vzývá jako matka Milosrdenství, ale i ona sama je milosrdná, co poukazují evangelijní zprávy z jejího života: návštěva u Alžběty a intervence ve prospěch novomanželů v Káni Galilejské. Vrchol jejího milosrdenství se zjevuje na Kalvárii, když pod křížem milosrdně přijímá pod svou ochranu všechny ty, co zesměšnili Milosrdenství. Uprostřed obrazu stojí Panna Maria, oděná do roucha barvy lásky. Dva andělé drží její plášť, který přikrývá všechny, co se z hříšných synů Evy s důvěrou v tomto slzavými údolí utíkají pod její ochranu. Její pravice směřuje k nebesům - k jejímu oslavenému Synu, zatímco levá ruka směřuje k zástupu, který u ní hledá záštitu. Tato její póza vyjadřuje další část modlitby "Zdrávas, Královno": "a Ježíše, požehnaný plod života svého, nám po tomto putování ukaž". Maria svou pravicí nejen ukazuje na svého Syna, ale zároveň jakoby se jí domáhala milosrdenství pro ty, kdo se utíkají pod její ochranný plášť. Ježíšův červený plášť opět odkazuje na jeho lásku a na jeho utrpení, což naznačuje, že Ježíš nepřišel na tento svět, aby ho odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen (srov. Jan 3,17). Pod Ježíšem se nachází nápis: Misereor super turbo - smiluji se nad zástupem, tedy: prokážu milosrdenství zástupu. Apokalypsa nám naznačuje, že ty, co se budou navěky radovat z Božího milosrdenství, bude nespočetný zástup (srov. Zj 7,9). Ježíš se během svého pozemského života zjevoval jako milosrdný nejen k jednotlivcům, ale k celým zástupům, které za ním 28
přicházely jako ovce bez pastýře, a on je krmil chlebem i svým slovem a nakonec nás krmí i svým tělem. V pravém dolním rohu sv. Dominik přivádí jakéhosi člověka k Matce milosrdenství, na kterou poukazuje svou pravicí. Sv. Dominik velmi horlil za spásu hříšníků, kterým se snažil neustále zprostředkovávat Pánovo milosrdenství. Zcela v pravém dolním rohu se nachází opět Panna Maria s Jezulátkem v náruči, obklopená sv. Alžbětou a Janem Křtitelem, který přes její rameno hledí na Jezulátko. Alžběta porodila v pozdním stáří. Maria svou návštěvou a pomocí projevuje Alžbětě skutek tělesného milosrdenství. Panna Maria je v Loretánských litaniích označována jako Uzdravení nemocných, Útěcha zarmoucených, Útočiště hříšníků a Pomocnice křesťanů. Všechny tyto aklamace poukazují na její milosrdenství. Maria je uctívána i jako Matka dobré rady. Dobře radit je skutkem duchovního milosrdenství. Na svatbě v Káně Galilejské dává Mária obsluhujícím, a jejich prostřednictvím i nám, dobrou radu: "Udělejte všechno, co vám řekne!" (Jn2, 5) A co nám tedy Ježíš přikazuje dělat? "Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec!" (Lk 6,36). 29
Biblické ženy Někdy při četbě Písma svatého můžeme mít dojem, že snad všechno záleželo na mužích, ale i ženy hrály svoji úlohu. Pojďme se tedy na stránkách Zrníčka podívat na ženy Starého zákona.
Sára, pramatka Božího lidu Bible je kniha, která líčí životy lidí nejen jako příběhy kladných hrdinů, ale popisuje je i s jejich zápornými vlastnostmi. Říká se, že velké stromy vrhají velké stíny. „Velcí“, výrazní a zajímaví lidé mají také své velké, výrazné a zajímavé stíny. Sáraj je označena jako dcera Teracha, Abramova otce, její matka ale nebyla totožná s matkou Abramovou. Svému muži byla tedy blízkou příbuznou. V Bibli se s ní setkáváme až jako s Abramovou ženou. Už se nedopátráme, kdy a z čí iniciativy sňatek vzešel, manželé se s námi nepodělí o své pocity náklonnosti a zamilovanosti. Jedinou vlaštovkou je fakt, že Sáraj byla zřejmě velmi krásná žena (Gen 12,11). Od samotného počátku manželství s Abramem byla Sára neplodná. Spolu s Abramovým otcem Terachem a Abramem opustila místo svého původního přebývání - chaldejský Ur a odešli a usídlili se v Cháranu. Spolu s Abramem a Lotem opustila později na Hospodinův pokyn i Cháran a odešli do Šekemu. Svého manžela Sáraj ctila a vážila si ho. Apoštol Petr uvádí, že ho poslouchala a nazvala ho pánem (1. list Petrův 3,5-6). Být podřízená svému muži, to není lehká věc. A pro tak výraznou ženu jako byla Sáraj už vůbec ne. V tom se skrývala její vnitřní krása. Někdy se stává, že vnější krása pohřbí tu vnitřní a zdeformuje ženin charakter. Abramova žena byla ženou na pravém místě. Zná své poslání být muži pomocí v dobrém i ve zlém. Zasahuje do dění svého domu a má vliv i na svého muže. To, že je Sáraj krásná věděl nejen její manžel, ale všimli si toho i Egypťané (Gen 12, 14). Tehdy bylo Sáře 65 let. Taky bych chtěla v takovém věku upoutat pozornost mužů:-)! Krása je však relativní hodnotou, ale pro lidské pokolení byla a bude vážným problémem. Problémem pro muže i pro ženu samotnou. Vždyť i v současné době si módní a kosmetický průmysl mne ruce. Její krása bohužel vedla ke lži, byť lži v nouzi a poloviční pravdě (Gen 12, 13). Abram, obávající se o svůj život, se uchýlil k rozhodnutí zatajit skutečnost, že 30
jsou se Sárají manželé, a prezentoval pouze částečnou informaci o jejich vztahu - že jsou bratr se sestrou. Jako Sárajin bratr skutečně zabit nebyl, ale jeho žena byla vzata do faraonova paláce. Stala se ženou faraonovou. Hospodin však zasáhl faraona ranami, takže se faraon na Abrama rozhněval, Sáraj mu vrátil, veškeré dary mu ponechal, avšak z Egypta je poslal pryč. Manželé se vzájemně ovlivňují a formují. Sáraj měla v životě velké štěstí. Její štěstí bylo, že se stala ženou muže, který se bál Boha. Ne každá žena má takové štěstí! Ale byla podobně ona takovým štěstím pro svého manžela? Zdá se, že mu v této oblasti nebyla úplně rovnocennou partnerkou. Může nám připadat, že byla víc brzdou než vzpruhou pro život Abramovy víry. Možná je to i důvod, proč ji Hospodin nemohl zapojit do obětování jediného syna Izáka. Abraham tuto těžkou zkoušku musel podstoupit sám. Ale to bylo už jen důsledkem toho, co předcházelo. Její nedůvěra se zřetelně projevila, když ve své netrpělivosti navrhla manželovi cestu k dítěti. Nebrala v úvahu Boží zaslíbení, viděla svoji neplodnost a vyhaslý tikot biologických hodin. Abraham ji poslechl a s egyptskou otrokyní Hagar zplodil Izmaela (Gen 16, 1-4). Nevíru projevila svým smíchem i při Boží návštěvě (Gen 18,1-14). A ještě k tomu opět lhala (Gen 18, 15)! Když bylo Abramovi devadesát devět let, ustanovil s ním Bůh smlouvu. V rámci této smlouvy Hospodin změnil jméno jemu, ale také jeho manželce. Abraham už ji neměl nazývat původním jménem Sáraj (Bojovnice), ale jménem novým Sára (Kněžna) (Genesis 17,15). Děti chtěla mít Sára za každou cenu a víme, že na svévolnou cestu strhla i svého manžela. Proč Pán Bůh nedal Abrahamovi zbožnější ženu? Nemusíme pochybovat o tom, že by to mohl udělat, ale Sára se Božím vedením dostala postupně k cíli. Cestou dlouhou a těžkou. Bůh ji nepustil z ruky. Nebyla taková, jakou chtěl Hospodin, ale byla hlínou, která se dala formovat. Kapitulovala, už nic nenamítala. Poslední slovo měl Hospodin (Gen 18,15). Vírou přijala moc k početí potomka, mimo příhodné období věku. Dostala se do galerie hrdinů víry (Židům 11,11). Ona si své postavení nevymyslela, ale sám Bůh ji určil k tomu, aby se stala nositelkou linie víry. Bylo na to potřeba dlouhých 90 let. Sára zemřela ve věku 127 let. Abraham ji oplakával. Byla ženou, jejíž odchod znamenal pro její rodinu velkou ztrátu. Abraham se postaral i o její knížecí pohřeb. Její hrob se stal prvním nemovitým majetkem této rodiny. Když se Abraham domáhal u Chetejců pozemku na hřbitov, řekli mu: "Jsi mezi námi kníže Boží" (Gen 23, 6). To byl kádrový posudek těchto pohanských Chetejců. Takový dojem udělal na nich tento cizinec Abraham. Nesporné je, že to musíme v první řadě připsat jeho šlechetnosti, ale je nám jasné, že Abraham se knížetem v očích tohoto světa nestal bez své ženy. Sára byla kněžnou a pomáhala vypěstovat ve svém muži knížecí duši. Čím jsme a čím se staneme 31
my, muži a synové, na tom mají převážný podíl naše manželky a matky. Abraham je výsledkem Božího díla, ale Bůh toto dílo neprovedl bez přičinění Sáry. To jsou výchovné způsoby našeho Boha až dodnes. Budeme mít takové otce, syny a dcery, jaké budou naše ženy a matky. Toto je odkaz naší sestry Sáry, a naší touhou je, aby se naše dcery, naše ženy a matky staly jejími dcerami. Sára byla krásná, byla krásná i vnitřně, ne bezvýznamným článkem v řetězu této rodiny. Zařadila se do řady hrdinů víry a stala se nám vzorem, jak máme žít. Dostala se na tuto výšku víry ve své stáří - a to je vzácné! Ale její případ je povzbuzením pro nás všechny, kteří máme v sobě i mnohé nepříznivé složky. I my můžeme dostat nové jméno víry a zařadit se mezi hrdiny víry. (příště "Pamatujte na Lotovu ženu…")
Dopis od našeho adoptivního syna Drazí přátelé! Doufám, že se máte dobře. Píše vám váš adoptovaný syn Kalenga Kyembe. Řeknu vám něco o škole. Brzo budu mít zkoušky (11. listopadu). Slibuji vám, že v nich uspěji. Jak víte, mé oblíbené předměty jsou angličtina, matematika a přírodní vědy. V rodině jsme měli pohřeb. Dítě mé sestry zemřelo, když mu byly teprve čtyři dny. Když se narodilo, nic mu nebylo. Sestra ho vzala domů a po třech dnech onemocnělo. Matka ho vzala zpět do nemocnice, ale chlapec i tak zemřel. 24. října jsme slavili Den nezávislosti. Našemu bojovníkovi za svobodu, Kenethu Kaundovi, je teď 89 let. Mnoho se u nás změnilo. Máme tu spoustu přistěhovalců a zvýšil se nám tu počet krádeží i vražd. Zloději přepadají lidi dokonce za bílého dne na ulici a vloupávají se do domů. Spousta lidí dnes už u sebe nosí nože, aby se mohli proti útočníkům bránit, dokonce i mladí lidé. Mně se daří dobře, za dva roky už dokončím své vzdělání. V deváté třídě budeme mít dva měsíce prázdnin, od listopadu do prosince. Farmáři se teď chystají na pěstování plodin. Pěstujeme tu toho mnoho a musíme půdu zalévat. Teď už jenom čekáme, až konečně přijde déšť. Váš Kalenga Kyembe
32
Ohlédnutí za Národní pouTÍ do Svaté země: 8.-10. listopadu 2013 "Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdeme do Hospodinova domu! A naše nohy již stojí ve tvých branách, Jeruzaléme…" (Bible - Žalm 122) *Tuto zkušenost, kterou učinil starozákonní Žid při poutní cestě do Jeruzaléma, můžeme udělat i my Češi, máme-li prostředky a přiměřené zdraví vydat se na pouť do Svaté země. *Mnozí, kteří tuto cestu do Izraele absolvovali, hovoří o zážitku, který proměnil či ovlivnil celý jejich život. *Pouť do Svaté země není turistickým výletem, ale putováním po stopách Ježíšových, po stopách historie i dějin naší křesťanské víry. *Putování po Svaté zemi nám umožní osobně navštívit místa narození, veřejného působení, smrti a zmrtvýchvstání Božího syna a syna Panny Marie, Ježíše Krista. *Pouť do Svaté země bývá nazývána také jako páté evangelium, či osmá svátost, a proto není divu, že se čeští a moravští biskupové vydali na Národní pouť s tisícovkou věřících právě sem. *Tato Česká pouť se uskutečnila v Roce víry a v roce jubilea 1150. výročí příchodu našich věrozvěstů sv. Cyrila Metoděje na Velkou Moravu. *Svatá země přitahovala po staletí křesťany z celé Evropy i z českých zemí. A tak se nemocní i zdraví, bohatí i chudí, zoufalí i šťastní vydávali od 4. století na cesty, aby na posvátných místech chválili Boha, prosili ho o pomoc, vzdávali mu díky a káli se ze svých vin. *Z našich zemí putovalo do Svaté země mnoho poutníků. Poslední Národní pouť se konala společně s chorvatskými poutníky v roce 1937, kdy byl v naší Cyrilometodějské smírné kapli na Olivové hoře vysvěcen oltář svatého Mikuláše. *Ve dnech 8.-10. listopadu 2013 se po dlouhých 76 letech opět uskutečnila Národní pouť ČR do Svaté země a navázala tak na tradici první republiky. *Jsme tři poutnice z farnosti Otnice a odlétáme se svou skupinou a průvodcem v úterý 5. 11. z Vídně na Národní pouť do Svaté země. Po třech a půl hodině letu přes Středozemní moře přistává naše letadlo v 00:30 hodin 33
místního času na letišti v Tel Avivu v Izraeli. Vstupujeme na půdu země, kde kráčel náš Pán Ježíš Kristus. Dalších sedm dní putujeme po Galilei a Judsku, jako před 2000 lety putoval Pán Ježíš se svými učedníky. Postupně navštívíme Nazaret, kde Panna Maria řekla své "ano", Betlém, kde se Pán Ježíš narodil, posvátná místa kolem Genezaretského jezera, kde Ježíš učil, uzdravoval a konal zázraky a na závěr Jeruzalém, kde byl Ježíš odsouzen, bičován, trním korunován, nesl těžký kříž, byl za nás ukřižován a třetího dne vstal z mrtvých. *Celá pouť byla velmi požehnaná. Putovali jsme za krásného počasí kolem 25 stupňů, nedošlo k žádné nehodě či úrazu, navštívili jsme mnoho posvátných míst, společnost nám dělali příjemní lidé, náš průvodce byl velmi odborně zdatný a navíc s velkým smyslem pro humor, takže jsme se i hodně nasmáli. Ochutnali jsme dobré jídlo připravené arabskými křesťany i Židy. Koupali jsme se také v Mrtvém moři a navštívili pouštní vojenskou pevnost Masada. Svezli jsme se lodí po Genezaretském jezeře a jedli "rybu sv. Petra". Slavili jsme tři národní bohoslužby společně s našimi biskupy, kardinálem a dalšími poutníky z České republiky a také spojeni prostřednictvím televize Noe a rádia Proglas i s našimi blízkými v naší vlasti. Děkovali jsme na těchto svatých místech Bohu za dar víry, za náboženskou svobodu v naší zemi a vyprošovali Boží požehnání pro Českou zemi a český národ. *V úterý 12. 11. začíná naše zpáteční cesta domů do České republiky. Kolem 23. hodiny jsme už doma ve svých rodinách. Jsme hodně unavené, ale velmi šťastné. Šťastní ti, kdo přijmou Ježíšův program - Kristův pokoj, ať je s námi se všemi! (Naďa Matoušková) 34
Pojďme i my… V letošním roce, asi v březnu, bychom mohli i z naší farnosti (Podivín) vyrazit na pouť do Svaté země. Předběžná cena je 670 euro + 70 dolarů. Termín by byl upřesněn podle zájmu. Dejte prosím nejpozději do konce ledna vědět, kdo byste chtěl jet, ať můžeme podniknout konkrétní kroky. Předběžný rámcový program poutě by vypadal takto: 1. den: setkání na letišti s následným odletem do Tel Avivu. Transfer autobusem do Betléma, večeře a nocleh. 2. den: po snídani prohlídka Betléma - bazilika Narození Ježíše Krista, Pole pastýřů, jeskyně Mléka. Odpoledne návštěva Ain Karem, návštěva místa narození Jana Křtitele a místa Navštívení Panny Marie u Alžběty. Večeře a nocleh v Betlémě. 3. den: po snídani odjezd ke Genezaretskému jezeru: hora Blahoslavenství, Kafarnaum - dům sv. Petra, Tabgha - místo zázračného rozmnožení chlebů a ryb, místo Primátu sv. Petra. U jezera možnost zakoupení obědu tradiční ryby sv. Petra. Návštěva Jardenitu / řeka Jordán / - obnovení křestních slibů místa prvního zázraku v Káně Galilejské, kde si manželé mohou obnovit manželské sliby. Večeře a nocleh v Nazaretě / Tiberias /. 4. den: po snídani prohlídka Nazaretu - baziliky Zvěstování, Kostela sv. Josefa. Odpoledne výstup taxíkem na horu Tábor, prohlídka kostela Proměnění Páně. Odjezd do Haify, návštěva kláštera Stella Maris. Pokračování v cestě do Betléma. Večeře a nocleh v Betlémě. 5. den: po snídani odjezd autokarem do Jeruzaléma. Prohlídka města - Betfage, návštěva Olivové hory - prohlídka kostela Pater Noster - Otčenáš, návštěva Dominus Flevit, místa, kde Pán Ježíš plakal nad Jeruzalémem. Prohlídka Getsemanské zahrady, baziliky Agónie / smrtelného zápasu Pána Ježíše /, 35
kostela Hrobu Panny Marie. Přechod ke Zdi nářků, kostel Galicantu, Hora Sion - Večeřadlo a bazilika Usnutí Panny Marie. Večeře a nocleh v Betlémě. 6. den: po snídani prohlídka Betánie - Lazarův hrob. Přejezd Judskou pouští, návštěva Jericha Mrtvého moře s možností koupání. Odpoledne fakultativní výlet na Massadu a do Kumránu. Večeře a nocleh v Betlémě. 7. den: po snídani odjezd autokarem do Jeruzaléma, prohlídka Starého města. Křížová cesta - Via Dolorosa, bazilika Božího hrobu na Kalvárii - Golgotě. Večeře a nocleh v Betlémě. 8. den: odjezd autokarem do Tel Avivu s následným odletem.
Operace Žena ve středním věku si papírovým kapesníčkem stírala slzy z buclaté tváře. Vedle ní na nemocniční lavičce ležel papír s lékařskou zprávou, trochu pomačkaný a naskrz promáčený slzami. Lidé, kteří kolem procházeli, sice občas zaslechli její potlačované vzlykání, ale málokdo se za ním otočil. Lékaři v bílých pláštích spěchali řešit závaznější případy, sestřičky měly dost starostí s jinými pacienty a pacienti zase se svými problémy. Bílé nemocniční stěny působily sterilním a skličujícím dojmem. Žena ukryla uplakané oči v dlaních. Celé její poněkud zakulacené tělo se otřásalo pláčem. "Paní, jste v pořádku?" Vzhlédla a uslzené oči obrátila za hlasem, který na ni promluvil. Skláněl se k ní světlovlasý mladý muž v bílém plášti, ledabyle zapnutém jen na tři knoflíčky. Jeho obličej byl ve světle zářivek velmi bledý, ale vypadal sympaticky. "Řeknete mi, co se vám stalo? Třeba to ani není důvod k pláči…" pokračoval mladík v bílém. Všimla si, že vedle něho stojí pojízdný regál s nějakými přístroji a hadičkami. "Nechci vás zdržovat, pane doktore…" popotáhla a znovu mu pohlédla do tváře, která se hned na to rozjasnila v pobaveném úsměvu. Napadlo ji, že na doktora vypadá možná až moc mladě… Muž však proti tomu oslovení neprotestoval, zaparkoval regál vedle lavičky a opatrně si přisedl vedle ní. Povzbuzená pohledem jeho laskavých očí, začala. "Budu muset jít na operaci," špitla, aniž od úst vzdálila pomačkaný kapesníček. "Vůbec se mi to nehodí, chtěla jsem dělat jarní úklid… A mám strach, že se to nepovede a že při ní umřu!" Baculatou dlaní se snažila udusit vzlyky, které sejí opět draly z úst. 36
"Je to něco vážného, jestli se můžu zeptat?" Jeho hlas byl plný zájmu a empatie. "Žlučník," vzdychla tragicky. Na tváři mladíka se objevil ulehčený výraz. "Tak to nemusíte mít žádnou starost! Je to úplně běžná operace a lékaři jsou tu zkušení, dobře je znám…" "Vám se to řekne," vzlykla žena. "Vás nikdo na operaci neposílá…! Do vás nikdo řezat nebude…!" Mladík se na zlomek vteřiny zarazil. Kdyby si pani zrovna nezakrývala oči dlaněmi, mohla by si v jeho bystré, uvolněné tváři všimnout krátkého zaváhání. Vzápětí však jeho výraz opět nabyl bezstarostnosti, jeho hlas přešel do chlácholivého tónu. Začal ji ubezpečovat, že operace žlučníku nebude náročná a že nemusí mít strach. "Jen si vás pár dní nechají v nemocnici a pak budete mít všechno za sebou! Není se čeho bát…" Žena naslouchala jeho přesvědčivým slovům nejdřív nedůvěřivě, nervózně žmoulajíce mokrý kapesník. Nebylo však těžké mu uvěřit, zvlášť když přidal pár vtipných poznámek o tom, jak si prý v nemocnici aspoň odpočine od starostí… "Vám se to snadno říká! Co vy víte o starostech…?" oponovala mu, ale její kulatá tvář, ač ještě zrudlá od pláče, už vypadala uvolněně. "Jste mladej, zdravej, nic vás netrápí…! To je pak jednomu hej! Ale žlučník - to není jen tak…" Když mladík nic neříkal, dodala srdečně: "Ale stejně vám moc děkuju, pane doktore. Vy jste takovej optimistickej… Teď už se ty hrozný operace tak nebojím." Lékařskou zprávu, místy úplně rozpitou od slz, s povzdechem schovala do velké kabelky a zvedla se k odchodu. Na jejím buclatém obličeji byly pořád stopy pláče, ale už vypadala vyrovnaněji. Stiskla mladíkovi ruku a mateřsky ho pohladila po rameně. Když její pohled padl na bílý plášť zapnutý na pouhé tři knoflíky, znovu ji napadlo, že to možná ani doktor není… Muž počkal, až paní zašla svým kolébavým krokem za roh. Jeho obličej, bledý i mimo světla zářivek, vypadal spokojené a vyrovnaně. Na téměř bezbarvých rtech mu zahrál zvláštní úsměv. Mladistvý a lehkomyslný, a zároveň s kapkou trpkosti skrytou v koutcích úst. Zamířil k výtahu, před sebou tlačil regál s přístroji. Kolečka regálu na nemocničních dlaždičkách rytmicky drnčela. Málokdo by si ve změti propojených drátků a hadiček povšiml, že některé z nich vedou mladíkovi pod pláštěm a pod tričkem se přísavkami napojují na hrudník. Na listině čekatelů na transplantaci srdce byl první v pořadí. 37
Modlitba laika Pane, děkuji ti za chyby našich farářů. Lidé dokonalí těžko snášejí slabé. A lidé, kteří, kypí zdravím, opovrhují těmi, kdož potřebují ohledů. Pane, tys to lépe postřehl než my. - A teď tě, Pane, prosím za naše faráře. Dej, aby nejásali, když se jim něco podaří a při nezdaru aby neztráceli odvahu. Tvá říše nespočívá ani v úspěchu ani v nezdaru, nýbrž v lásce. Naši faráři jsou fenomeni. Musí být - nehledě k tomu, že jsou teologové - pedagogy pro děti, specialisty v rodinných otázkách pro mladé manžele, psychologickými specialisty pro mládež, vzor moudrosti a taktu ve zpovědnici. Při návštěvách ve vzdělaných rodinách musejí diskutovat až do omrzení, jinak budou považováni za banální. Nekatolíkům musejí být pevnými a vzdělanými teology, ale i váženými historiky… Na ulici musí mít oči všude a odpovědět na každý pozdrav, musejí se usmívat, kdykoliv nás potkají, i když jsou polomrtví. Musejí být každou neděli řečníky, zpěváky a často i varhaníky a v týdnu nezřídka i elektrikáři, malíři, truhláři, zámečníky i staviteli. Pane, dej, abychom tyto universální specialisty posuzovali s ohledem. Ať jsme spokojeni, když náš kněz ze čtrnácti specialit rozumí polovině nebo čtvrtině. Ať ti děkujeme, že se tito muži vůbec odhodlali stát se našimi faráři a kaplany. Díky tobě, můj Bože, že jsi jim dal odvahu k oběti. A díky jim, že se můžeme sytit Chlebem života, zakládat silné rodiny, mít v pořádku své duše a v pokoji umírat… Když můj farář organizuje schůze žen, ať netvrdím, že farnosti vládne tzv. slabé pokolení. Když se umí scházet s dětmi, ať z toho nevyvozuji, že náboženství je záležitostí dětí. Když je můj farář tlustý, ať si nemyslím, že dobře jí, a když je hubený, že vedl špatný život, nebo že se pral s kaplany. Ať odpouštím jeho občasnou podrážděnost a omyly. Ať si uvědomím, že já musím snášet jen jednoho faráře, zatímco farář má na hřbetě všechny osadníky. Ať jsem mu čas od času útěchou svou pozorností, aby ho neobklopovala jen lhostejnost nebo nepřátelství. Nakonec mi dej, Pane, ať se vytrvale za kněze modlím. To bude jistě ze všeho nejlepší…
38
Angažovanost křesťanů v dnešním světě Pohled křesťana je zaměřen na věčný život - konečný cíl našeho života (srov. Flp 3, 20-21). Logicky se proto vyvstává otázka: "Jaký význam má snaha křesťanů o budování tohoto světa, když náš cíl překračuje pozemské skutečnosti a v konečném důsledku všechno zanikne?" Jinými slovy: ptáme se, zda se věřící mají angažovat v tomto světě a jakým způsobem.
Tuto otázku si nekladou jen lidé v dnešním světě. Křesťané se jí zabývali od samého počátku existence Církve. Stačí, když zmíníme křesťanskou komunitu v Soluni, které apoštol Pavel adresoval dva listy. Pavlovy listy Soluňanům První list Soluňanům byl nesprávně interpretován - někteří z něj totiž vyvodili, že druhý Kristův příchod je velmi blízký, z čehož pak odvodili, že snažení a námahy na tomto světě nemají význam. Pavel na tuto chybnou interpretaci odpovídá v druhém listu. Věřící vyzývá, aby očekávání druhého Kristova příchodu neoslabovalo, ale povzbuzovalo křesťany budovat lepší a spravedlivější svět. Za příklad této horlivosti dává sám sebe, protože si vlastníma rukama vydělával na živobytí: "Bratři, přikazujeme vám jménem Pána Ježíše Krista: straňte se každého bratra, který žije nepořádně, a ne podle zásad, v kterých jsme vás vyučili. Víte sami, jak nás máte napodobovat. Když jsme byli u vás, nevedli jsme přece život nepořádný ani chleba zadarmo jsme od nikoho nejedli. Naopak: ve dne v noci jsme se lopotili, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. … Ano, už tehdy, když jsme byli u vás, dali jsme vám toto pravidlo: »Kdo nechce pracovat, ať nejí.« A teď slyšíme, že někteří z vás žijí nepořádně a nic nepracují, ale jsou velmi zaměstnáni věcmi, do kterých jim nic není. Takovým lidem důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby pěkně v klidu pracovali a jedli chléb, na který si sami vydělají. A vy, bratři, od konání dobrých skutků se nenechte odradit únavou." (2 Sol 3, 6-13). Slova apoštola Pavla, které představují základ snah a zapojení křesťanů ve světě, se v průběhu dějin křesťanství uplatňovala různým způsobem. Druhý vatikánský koncil - který bere v úvahu celou tradici Církve - ovšem v pastorální konstituci Gaudium et spes vyjádřil trvale platné: "Očekávání nové země nemá oslabovat, ale spíše povzbudit péči o zvelebení této země" (GS 39). Nadpřirozený cíl našeho putování nás tedy má pobízet ke stále většímu úsilí při budování tohoto světa ve spravedlnosti a lásce.
39
Přestože tuto nauku přijímáme, přece se i nám - podobně jako prvním křesťanům v Soluni - logicky vyvstává otázka: Proč se máme snažit budovat tento svět, když v té podobě, v jaké ho dnes vnímáme, i tak zanikne? Problém má hluboký morální rozměr. Ježíšova slova v evangeliích Motivací lze nalézt hned několik. Do popředí však chceme dát ty, které se v naší době jeví jako urgentní a zároveň nám ukazují, proč a jak se křesťané mají angažovat ve světě. Připomeňme si dva evangelijní úryvky, z nichž je zřejmé, že Pán Ježíš dává naše nynější snažení ve světě do úzkého vztahu s dosažením věčného života. V Evangeliu podle Matouše najdeme Ježíšova slova, kterými představuje poslední soud. Přitom mimo jiné říká: "Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je pro vás připraveno od stvoření světa" (Mt 25, 34). Ježíš zároveň specifikuje podmínky vstupu do tohoto království: "Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili" (Mt 25, 40). Z těchto slov velmi jasně vyplývá, že naše skutky konané na této zemi budou mít důsledky pro věčný život - naše svobodná rozhodnutí uskutečněná v tomto pozemském životě na úrovni slov, myšlenek a skutků budou v kontinuitě s tím, co budeme prožívat v nebeském království. V příběhu o mladíkovi, který přichází k Ježíšovi s otázkou: "Mistře, co dobrého mám dělat, abych měl věčný život?" (Mt 19, 16), se podle slov Jana Pavla II. "Dává najevo úzká souvislost mezi věčným životem a poslušností vůči Božím přikázáním: Boží přikázání totiž vyznačují člověku cestu života, ke kterému vedou" (encyklika Veritatis splendor, 12). A tyto přikázání nejsou "ve skutečnosti ničím jiným než odrazem jediného přikázání zaměřeného na dobro osoby", a proto lze považovat Boží přikázání za "základní podmínky lásky" (VS, 13). V evangeliu tedy nacházíme nejpodstatnější motivaci k tomu, abychom se v tomto světě angažovali: je jí láska k Bohu a k bližnímu. I Církev právě z tohoto důvodu reaguje na některé společenské problémy svou sociální naukou: motivuje ji láska ke každé osobě a její integrální a skutečnému dobru, protože láska - jak říká Benedikt XVI. - "Je zlatou nití celé sociální nauky Církve. Každá odpovědnost a angažovanost, vytýčená v tomto učení, čerpá z lásky, která je podle Ježíšova učení syntézou celého Zákona" (encyklika Caritas in veritate, 2). Z nauky evangelia můžeme konstatovat, že křesťané jsou pozváni angažovat se v dnešním světě velmi aktivním způsobem. 40
Nadpřirozená motivace Je pravda, že cíl našeho jednání přesahuje tento pozemský svět. Apoštol Pavel píše v Listu Filipanům: "Naše vlast je v nebi. Odtud očekáváme i našeho Spasitele Pána Ježíše Krista. On mocí, kterou si může podmanit vše, přetvoří naše ubohé tělo, aby se stalo podobným jeho tělo oslavené" (Flp 3, 20-21). Právě z tohoto cíle našeho putování do nebeské vlasti však pramení i motivace angažovat se na tomto světě. A pro svůj nadpřirozený původ a charakter je tato motivace trvalá a neměnná. Nevěřící se snaží budovat lepší svět z čistě světských pohnutek. Křesťané však - právě proto, že cíl, ke kterému nás Ježíš zve, má trvalý charakter mají ještě silnější stimul angažovat se v tomto světě tak ve společenském, tak politickém či ekonomickém životě. Náš cíl nám zároveň ozřejmuje a jasně osvětluje i prostředky, které máme vybírat, abychom svého cíle mohli skutečně dosáhnout. Láska k Bohu a bližním nás uschopňuje jednat tak, že naše dílo se stává skutečnou službou pro každou lidskou osobu, čímž - jak učí i Druhý vatikánský koncil - přispívá k autentickému rozvoji nebeského království na této zemi: "Přestože je třeba pečlivě rozlišovat pozemský pokrok od růstu Kristova království, přece však v míře, v jaké může přispět k lepšímu uspořádání lidské společnosti, má tento pokrok velký význam pro Boží království. Neboť hodnoty, jako je lidská důstojnost, bratrské společenství a svoboda, čili všechny ty dobré plody přírody a naše přičinění, které jsme v Pánově Duchu a podle jeho příkazu rozšiřovali na zemi, pak opět nalezneme, ale očištěné od každé nečistoty, ozářené a proměněné, když Kristus odevzdá Otci věčné a všeobecné království, království pravdy a života, království svatosti a milosti, království spravedlnosti, lásky a pokoje. Toto království je tajemným způsobem přítomno už zde na zemi, bude však dovršeno příchodem Páně" (Gaudium et spes, 39). Lze tedy tvrdit, že křesťané se mají angažovat mnohem více než jiní lidé v tomto světě. Tato angažovanost má pochopitelně i evangelizační rozměr. Nejde však jen o to, abychom získávali nové lidi do našeho společenství. Především se máme chtít podělit o radost ze spásy se všemi, kteří mají o tuto skutečnost zájem. Pokud křesťany motivuje angažovat se ve světě věčná Pravda, uchrání je to od pokušení manipulace.
41
Fascinující dopis a inspirace od mučedníků Angažování se křesťanů v tomto světě se musí vždy provádět se zaměřením na věčnost. V tomto smyslu můžeme vnímat hluboké poselství, které nám během liturgického roku skrze různé vzpomínky předávají mučedníci. Uvedené myšlenky fascinujícím způsobem shrnul neznámý autor z 2. století ve spise známém pod názvem List Diognetovi. Jeho úryvky nacházíme i v oficiální liturgii katolické církve. Některé fráze tohoto vzácného textu mohou být inspirací i pro dnešní křesťany, jakým způsobem se angažovat v tomto světě. Slova z raně křesťanského spisu Listu Diognetovi nám připomínají, že duchovní mučednictví nemusí být velmi vzdálené ani nám v dnešním světě. Může se dokonce stát reálnou cestou pro mnohé křesťany v moderní Evropě.
List Diognetovi Úryvek z tohoto dopisu z 2. století fascinujícím způsobem shrnuje myšlenky o tom, jak mají křesťané působit ve světě.
"Křesťané bydlí na zemi, ale domov mají v nebi. Vydané zákony poslouchají, a svým životem převyšují zákony. Všechny mají rádi, a všichni je pronásledují. Neznají je, a přece je odsuzují. Jsou žebráky, a přece všechny obohacují. Všechno jim chybí, a přitom vším oplývají. Kazí jim pověst, a vydává se svědectví o jejich spravedlnosti. Nadávají jim, a oni žehnají. Urážejí je, a požívají úctu. Ačkoli dělají dobro, trestají je jako zločince. Ti, co je nenávidí, neumí říci příčinu svého nepřátelství. Jedním slovem: Čím je duše v těle, tím jsou křesťané ve světě. Duše je rozptýlena po všech údech těla, křesťané po městech světa. Duše bydlí v těle, ale není z těla; i křesťané přebývají ve světě, ale nejsou ze světa. Neviditelná duše je uzavřena ve viditelném těle; i křesťany je vidět ve světě, ale jejich zbožnost je neviditelná. Duše miluje tělo, ačkoliv ji ono i jeho údy nenávidí. Duše je uzavřena v těle, ale ona udržuje tělo; i křesťany drží svět jako ve vězení, ale oni udržují svět. Nesmrtelná duše přebývá ve smrtelném stánku; i křesťané putují uprostřed porušitelných věcí, ale očekávají nebeskou neporušitelnost. Duše se krocením v jídle a pití stává lepší; i křesťané vystaveni mukám den co den vzrůstají počtem. Bůh je postavil na takové význačné místo, které nesmí opustit." (podle KN)
42
Pedagogické strategie Umění vychovávat zná některé strategie, moudré a platné pedagogické "triky".
Co nejvíc drásá nervy italských matek? Přimět dítě, aby jedlo. Dobře, chceme, aby správně jedlo? Nebudeme se ho doprošovat! Uplatněme strategii nezájmu. Příliš naléhat ve věci jídla znamená dát dítěti do rukou zbraň, kterou nás bude vydírat, zbraň, kterou umí užívat všemi způsoby, aby na sebe upoutalo pozornost. Když zůstaneme neteční, jsme to my, kdo má situaci v rukou. "Nejíš? Nevadí! Najíš se, až budeš mít hlad!" Jen klid, maminky, nehrozí žádné nebezpečí, to je ověřeno, hladu se nedá odolat! Dosud žádné dítě, které mělo k dispozici jídlo, nezemřelo hladem! Chcete něco sdělit vašemu dospívajícímu dítěti? Praktikujme strategii metody nepřímé. Všichni víme, že dospívající občas jednají zkratově. Takže chceme-li dítěti něco říci, promluvme k němu, aniž bychom po něm chtěli odpověď. Příklad: Sedíte večer u stolu, a bavíte se mezi sebou - otec a matka - o programu, který dávali včera večer v televizi a hodnotíte ho. Negativně se vyjadřujete o nadávkách, násilí, nestoudném sexu… Dítě se mezitím cpe těstovinami, poslouchá a vidí, jaký je náš hodnotový žebříček, který možná nekoresponduje s hodnotovým žebříčkem učitelů a přátel. Takovým způsobeni jsme promluvili k dítěti, aniž bychom vzbudili typickou reakci dospívajícího. Velmi blízko ke strategii metody nezájmu je strategie neformálního popovídání. Jsme na náměstí a bavíme se se skupinou známých. Najednou se dítě, které běhalo sem a tam, přiblíží a slyší (přesněji: naslouchá!) naše názory na politiku, náboženství, dnešní společnost… Je neuvěřitelné, jak velký vliv mohou mít na duši dítěte naše slova řečená spontánně, bez filtru! Spisovatel Umberto Eco má pravdu když říká:,Věřím, že se stáváme tím, co nás naučil náš otec v hluchých chvílích, kdy se nezabýval naší výchovou." 43
Jiným příkladem pedagogické strategie je mírná reakce. Dítě se vzteká? Matka mu v klidu odpoví (jak lehce se to radí…): "Ničemu nerozumím! Pokud nebudeš mluvit tišeji, mé uši jsou hluché!" Dítě je náladové? Matka zůstane v klidu, pokračuje klidně v žehlení a navíc pohladí dítě po hlavě. Odpovědět na náladovost dítěte naší prchlivostí, je jako chtít uhasit oheň politím benzinu! Pozor na hluché časy. Možná více vychováváme, když se méně snažíme vychovávat. Hned si to vyzkoušíme: otec potká na ulici potřebného, který prosí o pomoc: dá mu dvě eura a dítě to vidí. Matka je v kostele: modlí se v tichu, soustředěná, dítě se na ni dívá. To jsou dva nádherné příklady výchovy, která daleko převyšuje tu, která se uskutečňuje lavinou slov o lásce k bližnímu a o víře v Boha. Do této strategie "hluchých časů" patří také slova, která necháme zaznít bez upozornění, jako by pro nás byla nejpřirozenější na světě. Zatímco jsme u stolu, otec najednou říká: "Nadávky jsou jako hýkání osla uprostřed krásného koncertu!" Matka, která vidí reklamu holiče, prohlásí: "Nestačí mít v pořádku vlasy, je třeba mít také srovnané myšlenky…" Mluvit tímto způsobem nezraňuje nikoho, ani dospívající dítě vždy tak alergické na "kázání". Nejen to, ale slova řečená bez upozornění, mají často velmi velký vliv na dítě, protože ukazují naše nejvnitrnější myšlenky, naše názory, naše hodnoty, které si neseme uvnitř. Osobně mě velmi oslovilo vyznání profesora Lea Buscaglia, který tvrdil, že si vytvořil svou morálku podle slov, která otec pronášel u večeře. (podle Salesiánského magazínu)
Děti je třeba vychovávat k lásce k lidem a ne k sobě samému. A proto samotní rodiče musí mít rádi lidi. Felix Edmundovič Dzeržinskij
Učit lze slovy, vychovávat pouze příkladem. Anton Semjonovič Makarenko
Když dobře vychováme děti, musíme se smířit s tím, že se bez nás obejdou. Vladislav Müller 44
ROZD⁄L Škola pořádala divadelní vystoupení žáků a sekretářka ráno prodávala vstupenky na poslední večerní představení. Vstupenky na první večer už byly vyprodané. První ve frontě slála jedna maminka. "Myslím, že je dost hrozné platit za to, abych viděla recitoval svého syna," prohlašovala, když vytahovala z kabelky peněženku. "Škola prosí o dobrovolný příspěvek na vybavení scény a kostýmy," vysvětlovala sekretářka, "ale platit není povinné. Vstupenky, které potřebujete, můžete dostat i bez placení." "Ale jo, zaplatím," mumlala maminka. "Dva lístky pro dospělé a jeden dětský." A položila na stůl bankovku. Sekretářka jí vrátila zpátky drobné. Chlapec, který stál za ní, vysypal na stůl obsah své peněženky plné mincí. "Kolik lístků?" zeptala se sekretářka. "Nechci lístky na dnešní večer, chci jenom zaplatit," řekl chlapec a posunul peníze k sekretářce. "Ale abys viděl dnešní představení, musíš mít lístky." Zakroutil hlavou: "Už jsem ho viděl." Sekretářka postrčila hromádku peněz zpět a vysvětlovala mu: "Jestli chceš vidět představení se svou třídou, nemusíš platit. Je to zadarmo." "Ne," trval na svém chlapec, "už jsem ho viděl včera večer. Já a můj bratr jsme přišli pozdě a nenašli jsme už nikoho, u koho bychom si mohli koupit lístky. Tak jsme šli dovnitř." V návalu lidí zřejmě vešli dovnitř uprostřed zástupu. Dobrovolníků, kteří kontrolovali vstupenky, bylo málo, takže nestačili zjistit, zda mají všichni návštěvníci lístky. Chlapec znovu posunul peníze dopředu: "Platím teď za včerejší večer." Oba chlapci museli minulý večer zůstat asi někde vzadu. A protože přišli, když už byla pokladna zavřená, nejspíš ani neviděli celé představení. Sekretářce se nechtělo peníze přijmout. Hromádka mincí v rukou takového chlapce obvykle bývá výsledkem dlouhého pečlivého spoření penízku k penízku. "Jeslli pokladna s lístky před vchodem už byla zavřená, když jste přišli, nemohli jste platit," namítala sekretářka. "Právě tohle říkal bratr." "Nikdo si toho rozdílu nevšimne," pronesla, "neboj se." 45
Protože měla otázku za uzavřenou, znovu sunula peníze zpět. Chlapec jí zadržel ruku. "Já ten rozdíl znám." Jejich ruce zůstaly na chvíli v tichu na sobě na hromádce peněz. Potom sekretářka řekla: "Dvě vstupenky stojí šest eur." Začali tedy odpočítávat mince, až dospěli k žádané sumě. "Děkuji," řekli oba najednou. Chlapec se usmál, otočil se a odcházel. Mezi tím, co je dobře a co špatně, co je spravedlivé a co nespravedlivé, co je dobré a co zlé, co je čestné a co nečestné, existuje rozdíl. Zná ho jen málo lidí, ale existuje.
V restauraci Host říká číšníkovi: "Už jsem jedl lepší guláš…" "Ale u nás ne!", odpoví mu číšník. Botanická "Neber to do ruky! Je to prudce jedovaté!" "Vždyť je to přeslice…" "A ty nevíš, že všichni Přemyslovci vymřeli po přeslici?" Ohleduplný syn Chlapec přinesl špatné vysvědčení. Tatínek si ho prohlíží, mračí se a pak říká: "Kdepak je nějaká rákoska?" "Tati, nech toho, stejně říkáš, že tě to bolí více než mě, a ty si nezaslopužíš, abys kvůli mně trpěl. To vysvědčení jsem dostal já." Vykutálená manželka Matka se ptá vdané dcery: "Když se ti připálí maso, nenadává ten tvůj?" "Kdepak, já když vidím, že se mi začíná připalovat, nechám ho v troubě a řeknu mu, aby to chvíli hlídal."
46
Dar lásky 36. Láska je Boží slovo Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku. (Žl 119,105) Některým lidem připadá Bible prostě příliš velká na to, aby ji pochopili. Je to jako nezvládnutelná výzva. Nevědí, jak začít. Jenže jako křesťan nejste sám na to, abyste pochopili hlavní témata a hluboký smysl Bible. Duch Svatý, který nyní jako cesta ke spáse přebývá ve vašem srdci, osvětluje pravdu. "Nám to však Bůh zjevil skrze Ducha, neboť Duch zkoumá všechno, i hlubiny Boží" (l Kor 2,10). A díky jeho vnitřní lampě je nyní Písmo vaše, abyste ho četli, absorbovali, pochopili a žili podle něho. Ale nejprve s tím musíte začít. Osvojte si to. Pokud se to ještě nestalo vaším zvykem, je nyní načase, abyste každý den přečetli kousek Bible. Ideální by bylo, kdybyste ji četli spolu jako manželé - snad ráno nebo před spaním. Buďte jako pisatel Žalmu 119, který mohl říci: "Celým srdcem jsem tě hledal… V srdci jsem si skryl tvou řeč, abych proti tobě nehřešil" (Ž 119,10-11). Ti, co se naučí pravidelně číst Bibli, brzy zjistí, že "Hospodinovy výroky… vzácnější jsou jako zlato, jako množství zlata ryzího, sladší než med, než med z plástů" (Ž 19,10-11). Vytrvejte. Máte pravdu, Bible je hluboká a náročná. Proto je tak důležité, abyste byli součástí Církve, v níž se Slovo věrně učí a hlásá. Když ho uslyšíte vysvětlené v kázáních a v biblických kroužcích, získáte širší, vyváženější pohled na to, co Bůh svým slovem vyjadřuje. Ocitnete se ve společnosti ostatních, kteří jsou na stejné cestě jako vy a chtějí se nasytit pravdou Písma, "Ty však zůstaň v tom, čemu ses naučil a co ti je svěřeno, vždyť víš, od koho ses to naučil" (2Tim 3, 14). Žijte podle Slova. Na rozdíl od většiny jiných knih, které stačí jen přečíst a strávit, je Bible živá kniha. Žije proto, že v jejích slovech ještě vždy rezonuje Duch Svatý, a na rozdíl od starých spisů jiných náboženství. Její autor dosud žije. A proto, že se stala součástí toho, čím jste, jak uvažujete a co děláte. " o slovo však musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho pouze poslouchali. To byste klamali sami sebe." (Jak l, 22). 47
Ježíš mluvil o lidech, kteří budují svůj život na písku - podle vlastní logiky, odhadů, nejnovějšího uvažování. Když se rozpoutají vichry života ( jak to bývá vždy), v důsledku pískových základů nastane dokonalá pohroma. Jejich domy mohou jistý čas zářit a vypadat hezky, ale nastanou tragédie. Nakonec se zhroutí. Ježíš řekl: "Každý tedy, kdo slyší tato má slova a podle nich jedná, může se srovnat s moudrým člověkem, který si postavil dům na skále. Přišel déšť, přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a opřela se do zdí domu - ale dům se nezřítil, protože měl základy na skále." (Mt 7, 24-25). Pokud má váš domov základy na skále neměnného Božího slova, je zajištěn před zkázou. Je to proto, že Bůh má se vším správný plán, který odhalil svým Slovem. Je tu pro každého, kdo si ho přečte a bude se jím řídit. Bůh má plán, jak máte zacházet se svými penězi, vychovávat děti, jak se chovat k vlastnímu tělu, trávit čas, zvládat konflikty. Copak by váš Stvořitel nevěděl, co přesně potřebujete? Pokud je čtení Bible pro vás nové, budete překvapeni, jak rychle začnete uvažovat jinak a více se zaměříte na věčnost. A pokud jste pevně rozhodnuti vytvořit si strategii života založenou na Božích principech, Bůh vás usměrní, abyste si to, co čtete, spojili s životní praxí. Je to cesta osvícení, soustavně plná nových objevů. Každý aspekt vašeho života, v kterém se budete řídit Božími principy, se posílí a stane se odolnějším vůči vlivům času. Ale cokoliv, v čem jim vzdorujete a rozhodli jste se postupovat na vlastní pěst, ochabne a nakonec, když vás zasáhnou vichry života, spadne. Může to dokonce způsobit pád vašeho domu a manželství. Moudré dvojice budují své domy na skále Božího slova. Vidí, co může způsobit písek. Vědí, jaký je to pocit, když základy změknou a zhroutí se. Proto musíte být odhodláni budovat svůj život a manželství na pevné skále Bible. Pak si můžete naplánovat jistější budoucnost - bez ohledu na to, jaké vichry nastanou. Rozhodněte se číst Bibli každý den. Pořiďte si liturgické knihy nebo jiný zdroj, který vás může usměrnit. Pokud jsou váš manžel či manželka vůči tomu otevření, zjistěte, zda chtějí denně číst Bibli společně s vámi. Podřiďte všechny oblasti svého života jejím zásadám a začněte budovat na skále. V které oblasti života nejvíce potřebujete Boží radu? V čem podle vás můžete nejdříve selhat? O co žádáte Boha, aby vám odhalil svým slovem? Všecko totiž, co kdysi bylo napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z Písma čerpali vytrvalost a povzbuzení, a tak měli naději. (Řím 15,4) 48
Boží slovo v mém životě Tato vyjádření by vám měla pomoct ve správném přístupu k Božímu slovu. Bible je Boží slovo. Je posvátné, netápe, je neomylné a plné moci. (Přís 30, 5-6; Jan 17,17; Ž119, 89) Je užitečné k učení, k usvědčování, nápravě a výchově ve spravedlnosti. (2 Tim 3,16) Vede mě k dozrávání, k přípravě na každé dobré dílo. (2 Tim3, 17) Je svící mým nohám a světlem mým chodníkům. (Ž 119,105) Dělá mě moudřejším, než jsou moji nepřátelé. (Ž 119, 97-100) Přináší mi pevnost v bouřích života. (Mt 7, 24-27) Pokud uvěřím jeho pravdě, vysvobodí mě. (Jan 8, 32) Pokud si ho skryji v srdci, ochrání mě v dobách pokušení. (Ž 119,11) Pokud v něm setrvám, budu opravdu učedníkem. (Jan 8, 31) Pokud o něm budu rozjímat, budu úspěšný. (Joz l, 8) Pokud se ho budu držet, dostanu odměnu a moje láska bude dokonalá. (Ž 19, 7-11; 1 Jan 2, 5) Je živé, pronikavé a odhalující. (Žid 4,12) Je to meč Ducha. (Ef 6, 17) Je sladší než med a vzácnější než zlato. (Žl 19,10) Je nezničitelné, navěky pevně v nebesích. (2 Kor 13, 7-8; 1119, 89) Je to naprostá pravda bez jakéhokoliv omylu. (Jan 17,17; Tit l, 2) Je to naprostá pravda o Bohu. (Řím 3, 4; Řím 16, 25.27; Kol 1) Je to naprostá pravda o člověku. (Jer 17, 9; Žl 8, 4-6) Je to naprostá pravda o hříchu. (Řím 3, 23) Je to naprostá pravda o spáse. (Sk 4, 12; Řím 10, 9) Je to naprostá pravda o nebi a pekle. (Zjev 21, 8; Ž119, 89) Pane, otevři mi oči, ať vidím pravdu, a uši, ať ji slyším. Otevři mi srdce, ať ji přijmu prostřednictvím víry. Obnov mi mysl, aby ji držela v naději. Vydej mi mou vůli, ať ji podřídím lásce. A připomeň mi mou odpovědnost, když ji poslouchám. Pomoz mi v touze poslechnout, co mi jí říkáš. Proměň můj život, ať ji mohu poznat. Zatěž mi srdce, ať se o ni dělím. Promluv nyní, Pane. A dej mi vášeň, ať znám tvou vůli a řídím se jí. Nic víc. Nic méně. Nic jiného.
49
V lednu slavíme Týden modliteb za jednotu křesťanů. Dříve to však byl… (dokončení v osmisměrce). ahoj, akašu, akta, anti, atak, blata, bony, buky, čest, deci, disk, dvorana, ekonom, ekran, faul, haveť, Heřman, hloh, hluš, idol, Igor, jaro, Jihlava, karb, Keňa, keui, klient, klikva, knap, kravaty, kufr, kuka, kvaš, Kypr, lacle, léčebna, levice, lídr, lila, list, lýka, mela, méně, mlha, molo, mopy, mošt, nádrž, neotesa, nést, nisa, obal, obnova, obojí, obsluha, ocko, Ohio, ohlasy, ohonka, opal, osení, otopy, ovce, padol, pentin, pito, plněnky, plyš, prát, rčení, rošt, ryby, ryto, salony, samci, saně, satan, sauny, skon, Slovák, stehy, stěr, stoa, stroje, studně, synové, štáby, Švéd, tamto, tarif, tatami, taxi, termín, test, trus, tuha, tvíd, tyče, umoření, únava, vdech, vládce, vpichy, vsun, vuřt, výkyv, zanést, zlom, zření Tajenka z minula: Karel IV. 50
svátosti Ii. 11. Jakou dobu před sňatkem mají snoubenci oznámit svůj sňatek? a) půl roku b) tři dny c) šest týdnů
16. V čem spočívá výlučnost kněžství? a) jsou nejvíc svatí b) mají moc proměňování a udílení sv. smíření c) jsou nejchytřejší
12. Jak se jmenují stavovské svátosti? a) křest a biřmování b) svátost pokání a svátost oltářní c) svátost manželství a kněžské svěcení
17. Kdy máme přistupovat ke sv. přijímání? a) při mši svaté ve významné svátky b) při každé mši svaté, ale pouze 2x za den c) pouze v neděli
13. Při které svátosti postačí asistence jáhna? a) biřmování b) svátost pokání c) manželství
18. Od kolika let mají děti přijímat? a) od 10 b) když chápou, co je eucharistie c) od 6
14. Kterou svátost může udělit pouze biskup? a) eucharistii b) biřmování c) kněžství 15. Jáhenské, kněžské biskupské svěcení jsou: a) tři různé svátosti b) jen dvě c) jen jedna
19. Kterou svátost nepřijímají duchovně mrtví? a) křest b) pokání c) eucharistii
a
20. Kde byla ustanovena Nejsvětější Svátost Oltářní? a) v Jeruzalémě ve večeřadle b) v Káni Galilejské c) na hoře Tábor .
Správné odpovědi z minula: 1a, 2a, 3b, 4b, 5b, 6a, 7b, 8c, 9c, 10c 51
Co nám říkají matriky? V uplynulém měsíci Byli pokřtěni
Uzavřeli manželství
Podivín Liliana Marie Trpělková Ladná
Rozloučili jsme se Zdenka Sýkorová
Úmysly apoštolátu modlitby na leden: 1. Aby byl podporován opravdový hospodářský rozvoj, který respektuje důstojnost každého člověka. 2. Aby křesťané různých vyznání směřovali k jednotě, po které toužil Kristus. 3. Aby Pán svou mocí přivedl k naplnění každé dobré rozhodnutí a dílo víry.
V uplynulých letech jsme se v lednu rozloučili
2013 2012 2011 2010 2009
Podivín
Ladná
Marie Rumpová
Zdeněk Kůrka
Mojmír Čápek
Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho z nich. Náklady na výrobu jednoho čísla 20,-Kč
52
