V Brně dne 18. února 2008 Sp. zn.: 5094/2007/VOP/PP
Zpráva o šetření ve věci podnětu Mgr. Petry Novákové, právní poradkyně Organizace pro pomoc uprchlíkům (dále jen „OPU“) A - Předmět podnětu Dne 30. 10. 2007 se na veřejného ochránce práv obrátila se svým podnětem právní poradkyně OPU Mgr. Petra Nováková ve věci tří nezletilých cizinců E.A., Z.A. a C.A. (všichni státní příslušnost Turecko), kterým nebylo dle jejího tvrzení dne 16. 10. 2007 umoţněno na letišti Praha-Ruzyně podat ţádost o udělení mezinárodní ochrany, místo toho měli být posláni zpět do Turecka. Rodiče a další 4 sourozenci se nachází v postavení ţadatelů o azyl ve Švédsku. Dle Mgr. Novákové se dne 16. 10. 2007 na OPU obrátil švédský právník pan Sten De Geer, zastupující rodinu A. z Turecka (rodiče + 4 děti), pobývající v současné době ve Švédsku v postavení ţadatelů o azyl. Pan De Geer OPU informoval, ţe by v nejbliţší době měly do České republiky přiletět další tři jejich nezletilé dcery. Rodina předpokládala, ţe dívky budou na základě ustanovení článku 16 odst. 1 písm. e) Nařízení Rady (ES) č.343/20031 sloučeny se zbytkem rodiny ve Švédsku. Dne 18. 10. 2007 navštívila pracovnice OPU Mgr. Hana Franková v rámci pravidelného poskytování právního poradenství přijímací středisko v tranzitním prostoru mezinárodního letiště Praha–Ruzyně (dále jen „PřS Praha-Ruzyně“), kde zjistila, ţe se jmenované dívky v jeho prostorách nenacházejí. Později se OPU opět ozval advokát rodičů s informací, ţe dívky byly ještě ten samý den kdy přiletěly, vráceny zpět do Turecka, kde však momentálně nemají nikoho, kdo by se o ně postaral. OPU dále (na základě komunikace s advokátem rodičů) zjistilo, ţe dívky měly přiletět na letiště Praha dne 16. 10. 2007 mezi 9:00 a 10:00 hod. ráno přímou linkou Istanbul – Praha (pravděpodobně s ČSA) a ten samý den večer byly opět přímou linkou Praha - Istanbul vráceny do Turecka. Dle Mgr. Novákové, vzhledem k tomu, ţe se jednalo o nezletilé dívky, které se nacházely na území ČR bez doprovodu svých rodičů, popř. jiných zákonných zástupců, měla cizinecká policie ihned po jejich zadrţení kontaktovat příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí, který by dále učinil všechna nezbytná opatření k ochraně těchto nezletilých dívek,2 to však policie neučinila. Tímto jednáním měla 1
„Členský stát příslušný k posouzení žádosti o azyl podle tohoto nařízení je povinen: … e) přijmout zpět za podmínek stanovených v článku 20 státního příslušníka třetí země, jehož žádost zamítl a který bez povolení přebývá na území jiného členského státu.“ 2 Podání návrhu na nařízení předběţného opatření podle § 76a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a umístění dětí do péče Zařízení pro děti – cizince, provozované MŠMT. Dle § 76a o.s.ř.: „(1) Ocitlo-li se nezletilé dítě bez jakékoliv péče nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy nebo narušeny, předseda senátu předběžným opatřením nařídí, aby bylo předáno do péče osoby, kterou v usnesení označí. Jde-li o svěření dítěte do pěstounské péče podle zvláštního právního předpisu
cizinecká policie porušit oznamovací povinnost vůči obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností (orgánu sociálně–právní ochrany dětí), která je přímo upravena v § 10 odst. 4 zákona č.359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálně-právní ochraně dětí“).3 Výše uvedené informace si OPU telefonicky ověřovalo na místně příslušném Odboru sociálních věcí, oddělení péče o rodinu, děti a mládeţ Úřadu městské části Praha 6. Pracovník OPU tak hovořil se sociální pracovnicí tohoto odboru paní Horovou. Dle jejího sdělení jejich úřad ve věci nezletilých sester A. nikdo nekontaktoval i přesto, ţe právě k těmto účelům funguje na úřadu non-stop telefonní linka. V případě nezletilých cizinců bez doprovodu zadrţených na letišti PrahaRuzyně bývají vţdy kontaktováni aţ Odborem azylové a migrační politiky MV ČR (dále jen „OAMP“), pokud nezletilí projeví úmysl poţádat v ČR o mezinárodní ochranu. Referátem cizinecké a pohraniční policie letiště Praha–Ruzyně (dnes Inspektorát cizinecké policie Praha-Ruzyně, dále jen „ICP Praha-Ruzyně“) kontaktováni nebývají. Zůstává tedy otázkou, v kolika případech byli nezletilí cizinci, kteří neprojevili úmysl poţádat v ČR o azyl, vráceni zpět do země původu, aniţ by se o tom někdo dozvěděl. Věc byla ze strany OPU telefonicky konzultována se zástupkyní vedoucího ICP Praha-Ruzyně, která v postupu správního orgánu ţádné nedostatky neshledala. OPU bylo sděleno, ţe uvedené dívky skutečně byly cizineckou policií zadrţeny ve skupině několika dalších osob z Turecka. Vzhledem k tomu, ţe však neprojevily úmysl poţádat v ČR o udělení mezinárodní ochrany, bylo s nimi zacházeno jako s tranzitními cestujícími a byly společně s celou zadrţenou skupinou vráceny zpět do Turecka. Na dotaz, zda v této skupině cizinců byla osoba odpovědná za nezletilé dívky, bylo OPU sděleno, ţe ve skupině nebyli ani rodiče dívek, ani jiní jejich příbuzní.
na přechodnou dobu, po jejímž uplynutí lze dát souhlas rodiče s osvojením, nebo na dobu do rozhodnutí soudu o tom, že není třeba souhlasu rodiče k osvojení, soud svěří dítě do pěstounské péče předběžným opatřením. (2) Usnesení o nařízení předběžného opatření podle odstavce 1 se doručuje účastníkům až při provedení jeho výkonu. Účastníkům, kteří nebyli při provedení výkonu přítomni, usnesení doručí dodatečně soud příslušný podle § 88 písm. c) spolu s vyrozuměním, že byl proveden jeho výkon. (3) Při nařízení předběžného opatření podle odstavce 1 nezletilý nemusí být zastoupen; nemá-li nezletilý zákonného zástupce nebo nemůže-li jej zákonný zástupce v řízení zastupovat, 33b) ustanoví mu soud příslušný podle § 88 písm. c) opatrovníka bezodkladně po provedení výkonu předběžného opatření. (4) Předběžné opatření podle odstavce 1 trvá po dobu jednoho měsíce od jeho vykonatelnosti, s výjimkou předběžného opatření o svěření dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu, u něhož po uplynutí doby 3 měsíců od vykonatelnosti předběžného opatření může být, nebude-li mít soud podklady pro rozhodnutí ve věci, trvání předběžného opatření prodlouženo; bylo-li před uplynutím této doby zahájeno řízení ve věci samé, může soud předběžné opatření podle odstavce 1 opakovaně prodloužit o jeden měsíc tak, aby celková doba trvání předběžného opatření nepřesáhla šest měsíců. Poté lze dobu trvání předběžného opatření výjimečně prodloužit jen tehdy, nebylo-li z vážných důvodů a objektivních příčin možné v této době skončit důkazní řízení ve věci samé. (5) Rodiče nezletilého, orgán sociálně-právní ochrany dětí a opatrovník podle odstavce 3 mohou kdykoli soudu navrhnout zrušení předběžného opatření. O takovém návrhu musí soud rozhodnout bezodkladně, nejpozději do sedmi dnů. Byl-li návrh zamítnut, může jej oprávněná osoba, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat až po uplynutí 14 dnů od právní moci rozhodnutí.“ 3 „Státní orgány, pověřené osoby, školy, školská zařízení a zdravotnická zařízení, popřípadě další zařízení určená pro děti jsou povinny oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností skutečnosti, které nasvědčují tomu, že jde o děti uvedené v § 6 odst. 1, a to bez zbytečného odkladu po tom, kdy se o takové skutečnosti dozví. Zřizovatel zařízení uvedeného v § 39 písm. c) má při přijetí dítěte do zařízení povinnost tuto skutečnost ohlásit bez zbytečného odkladu obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, v jejímž správním obvodu má dítě trvalý pobyt, a není-li tento pobyt znám, obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, v jejímž správním obvodu se nachází zařízení, do kterého bylo dítě přijato. Při plnění povinností podle věty první a druhé se nelze dovolávat povinnosti zachovat mlčenlivost podle zvláštního právního předpisu .“
2
S ohledem na obsah podnětu jsem se rozhodl přezkoumat zákonnost postupu ICP Praha-Ruzyně a OAMP, jehoţ smyslem bylo zejména zjistit bliţší okolnosti pobytu nezletilých dívek na letišti Praha-Ruzyně, zda jim bylo odepřeno právo poţádat v ČR o mezinárodní ochranu a zda nedošlo k porušení ustanovení § 10 odst. 4 zákona o sociálně-právní ochraně dětí. V souladu s ustanovením § 14 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejném ochránci práv“), jsem tak zahájil v předmětné věci šetření. B - Průběh šetření (skutkové a právní okolnosti případu zjištěné během šetření) V rámci šetření se z mého pověření dopisem ze dne 10. 12. 2007 obrátil JUDr. Miloš Valášek, vedoucí oddělení veřejného pořádku, na mjr. Mgr. Jana Kučeru, vedoucího ICP Praha-Ruzyně, a v souladu s ustanovením § 15 odst. 2 písm. b) a c) poţádal o sdělení písemného stanoviska k výše uvedeným skutečnostem a o případné předloţení dalších písemností či informací vztahujících se k případu uvedených cizinců. Daný případ byl dále osobně diskutován dne 5. 12. 2007 na setkání pověřeného pracovníka Kanceláře veřejného ochránce práv JUDr. Pavla Pořízka s PhDr. Tomášem Haišmanem, ředitelem OAMP, a Ing. Lucií Stárkovou, vedoucí oddělení azylového řízení OAMP. Dne 3. 1. 2008 jsem obdrţel vyjádření PhDr. Haišmana č.j. OAM-1177/2007 ze dne 7. 12. 2007 a následně dne 9. 1. 2008 i od mjr. Mgr. Kučery č.j. SCPP-11091/PH-1-2007 ze dne 28. 12. 2007. PhDr. Haišman ve svém vyjádření uvedl, ţe daný případ prošetřoval v průběhu měsíce listopadu 2007 z podnětu praţské kanceláře Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (dále jen „UNHCR“). Dle UNHCR měly dotyčné dívky krátce po svém příletu do Prahy dne 16. 10. 2007 u pracovníků cizinecké policie projevit úmysl poţádat ČR o mezinárodní ochranu, „za nevyjasněných okolností však byly všechny tři dívky vyhoštěny do Turecka ještě dříve, než mohlo být zahájeno řízení o udělení mezinárodní ochrany.“ Dotazem u švédských orgánů a místním šetřením na ICP Praha-Ruzyně OAMP zjistil, ţe uvedené dívky skutečně přiletěly dne 16. 10. 2007 linkou OK 435 z Istanbulu a měly společně s dalšími 5 tureckými státními příslušníky pokračovat jako tranzitní cestující linkou SU 142 do Moskvy. Za tímto účelem se nechali všichni v 10:30 hod. odbavit. Po několika minutách všech 8 osob vystoupilo z letadla s tím, ţe do Moskvy nechtějí. Kapitán letadla je vyloučil z přepravy, neboť měli ohroţovat bezpečný průběh letu. Jedna z dívek začala najednou vykřikovat, ţe do Moskvy nechce a ostatní se jí snaţili uklidnit. Pak se aţ do svého odletu do Istanbulu ve 20:45 hod. zdrţovaly v tranzitním prostoru. Po celou dobu cizineckou policii nekontaktovaly a o mezinárodní ochranu nepoţádaly, ač v tranzitním prostoru pobývaly cca 10 hodin. Do letadla zpět do Istanbulu nastoupily klidně a bez problémů. Skutečnost, ţe se uvedené osoby chtějí vrátit zpět do Turecka a ţe o mezinárodní ochranu neţádají, potvrdil i přivolaný tlumočník pan Husajn, kterého ICP Praha-Ruzyně kontaktovala ve 14:30 hod. Tvrzení UNHCR se tak nezakládá na pravdě a ani Ministerstvo vnitra, ani ICP Praha-Ruzyně, neporušilo svoje mezinárodněprávní závazky. Nebyl důvod pro vyhoštění těchto osob, neboť měly
3
platné cestovní doklady. Nebýt incidentu na palubě letadla letícího do Moskvy, neměla by ICP Praha-Ruzyně ţádné informace o těchto cizincích, ani by se s nimi pravděpodobně nesetkala. Dle OAMP nebyla porušena ani oznamovací povinnost policie ve smyslu ustanovení § 10 odst. 4 zákona o sociálně-právní ochraně dětí, neboť se uvedené cizinky nenacházely na území ČR, ale v tranzitním prostoru mezinárodního letiště. Navíc příslušný orgán policie nedisponoval informací, ţe se jedná o nezletilce bez doprovodu, neboť tyto dívky se nacházely ve skupině s dalšími osobami turecké státní příslušnosti. Pokud jde o skutkové okolnosti případu, tak mjr. Mgr. Kučera potvrzuje informace uváděné PhDr. Haišmanem. Nad rámec výše uvedeného sděluje, ţe ve 14:30 hod. se podařilo telefonicky kontaktovat tlumočníka do jazyka arabského a kurdského p. Karim Hussein, který nepotvrdil, ţe chtějí dotyčné osoby ţádat o mezinárodní ochranu. Dále sdělil, ţe osoby ani nevědí, kde se nacházejí, ţe sem přiletěly v doprovodu nějaké další osoby, ţe zde v ČR nechtějí zůstat a do Moskvy letět nechtějí. Dále tlumočník uvedl, ţe osoby by chtěly odletět někam jinam, ale místo, kam chtějí letět, neuvedly. Dle mjr. Mgr. Kučery nebyl v tomto případě ţádný zákonný důvod k zajištění nebo zadrţení těchto osob, neboť měly platné cestovní doklady. Vyloučení osoby z nějakého letu není důvodem pro její zajištění nebo jiné omezení na svobodě. Policisté tak nebyli povinni provést oznamovací povinnost ze zákona o sociálněprávní ochraně dětí, neboť dotyčné osoby nebyly zadrţeny, neţádaly v ČR o mezinárodní ochranu, nespáchaly ţádný trestný čin a policii nebyly známy ţádné další okolnosti vyplývající z ustanovení § 6 odst. 1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí.4 C - Hodnocení postupu a rozhodování úřadu Zákon o veřejném ochránci práv mi ukládá povinnost působit k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v tomto zákoně, pokud je 4
„Sociálně-právní ochrana se zaměřuje zejména na děti, a) jejichž rodiče 1. zemřeli, 2. neplní povinnosti plynoucí z rodičovské zodpovědnosti, 3) nebo 3. nevykonávají nebo zneužívají práva plynoucí z rodičovské zodpovědnosti; b) které byly svěřeny do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, pokud tato osoba neplní povinnosti plynoucí ze svěření dítěte do její výchovy; c) které vedou zahálčivý nebo nemravný život spočívající zejména v tom, že zanedbávají školní docházku, nepracují, i když nemají dostatečný zdroj obživy, požívají alkohol nebo návykové látky, živí se prostitucí, spáchaly trestný čin nebo, jde-li o děti mladší než patnáct let, spáchaly čin, který by jinak byl trestným činem, 4) opakovaně nebo soustavně páchají přestupky 5) nebo jinak ohrožují občanské soužití; d) které se opakovaně dopouští útěků od rodičů nebo jiných fyzických nebo právnických osob odpovědných za výchovu dítěte; e) na kterých byl spáchán trestný čin ohrožující život, zdraví, jejich lidskou důstojnost, mravní vývoj nebo jmění, nebo je podezření ze spáchání takového činu; f) které jsou na základě žádostí rodičů nebo jiných osob odpovědných za výchovu dítěte opakovaně umísťovány do zařízení zajišťujících nepřetržitou péči o děti nebo jejich umístění v takových zařízeních trvá déle než 6 měsíců; g) které jsou ohrožovány násilím mezi rodiči nebo jinými osobami odpovědnými za výchovu dítěte, popřípadě násilím mezi dalšími fyzickými osobami; h) které jsou žadateli o azyl odloučenými od svých rodičů, popřípadě jiných osob odpovědných za jejich výchovu; pokud tyto skutečnosti trvají po takovou dobu nebo jsou takové intenzity, že nepříznivě ovlivňují vývoj dětí nebo jsou anebo mohou být příčinou nepříznivého vývoje dětí.“
4
v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakoţ i před jejich nečinností, a tím přispívat k ochraně základních práv a svobod. Na základě dosud provedeného šetření a po prostudování spisového materiálu jsem dospěl k závěru, ţe další vyuţití tzv. vyšetřovacích oprávnění, kterými v souladu s ustanovením § 15 zákona o veřejném ochránci práv disponuji, není třeba a věc hodnotím následujícím způsobem. Nejprve bych se rád vyjádřil k povaze území označovaného jako tranzitní prostor mezinárodního letiště. Nemohu souhlasit s tím, ţe osoby, které se nachází v tomto prostoru, se nenachází na území ČR. Naopak povaţuji i tranzitní prostor mezinárodního letiště5 za integrální součást území státu, na kterém vykonává ČR suverénní státní moc a kde se plně uplatní právní řád ČR, včetně pro ČR závazných mezinárodních smluv. Neudrţitelnost opačného výkladu by vedla k absurdním závěrům a důsledkům, markantní je to pak zejména ve vztahu k aplikaci trestněprávních předpisů ČR.6 Působnost trestního zákona se naopak plně uplatní i na území státu označovaném jako „exteritoriální“.7 Exteritoriální status tranzitních prostor mezinárodního letiště pak odmítl ve své judikatuře i Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“; srov. Amuur proti Francii, případ č. 17/1995/523/609, rozsudek ze dne 25. června 1996, § 528). Stejný 5
Obdobně jsem se vyjádřil i ve vztahu k povaze území zastupitelských úřadů ve zprávě o šetření pod p. zn. 4049/2006/VOP/PP, 743/2007/VOP/PP a 1854/2007/VOP/PP. Území zastupitelského úřadu podléhá diplomatickým výsadám a imunitám dle mezinárodního práva. Dle ustanovení čl. 22 odst. 1 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích jsou místnosti mise nedotknutelné a orgány přijímajícího státu do nich nesmí vstoupit, leda se svolením šéfa mise. V obdobné rozsahu platí nedotknutelnost i pro konzulární místnosti zastupitelského úřadu. Nedotknutelnost diplomatické mise tak jinými slovy znamená, ţe bez svolení šéfa mise se musí přijímající stát prostřednictvím svých státních orgánů zdrţet v tomto prostoru výkonu jakýchkoli suverénních práv, včetně vymáhání práva. Na druhé straně však území zastupitelského úřadu netvoří státní území ČR, a budova mise tak patří i nadále ke státnímu území přijímajícího státu. 6 Pokud bychom nepovaţovaly tranzitní prostor mezinárodního letiště za státní území ČR, pak by bylo moţné argumentovat, ţe trestné činy spáchané na tomto území (s výjimkami dle ustanovení § 17 odst. 2 a 3, § 18 a § 19 zákona č. 149/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákon“), nelze postihovat dle trestněprávních předpisů ČR (zároveň nepředpokládám, ţe by ve vztahu k tomuto území nárokoval svoji státní svrchovanost jiný stát). Tento výklad však dle mého postrádá rozumný smysl a vedl by k absurdním důsledkům. S pouţitím jednoho z argumentů právní logiky, argumentu reductio ad absurdum, pak musím takový výklad odmítnout (srov. II. ÚS 315/2001, II. ÚS 326/98, Pl. ÚS 2/99, II. 221/98 či rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 1 As 9/2003-90 ze dne 13. května 2004, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek č. 10/2004, č. 360). Jinými slovy v případě plurality interpretačních alternativ je tak vyloučena ta z nich, která vede z pohledu smyslu a účelu normy k nepřijatelným důsledkům (srov. Hollander, P.: Ústavněprávní argumentace, ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu, LINDE nakladatelství s.r.o., 2003, str. 32). 7 Srov. § 17 odst. 1 trestního zákona. K této problematice viz např. Kratochvíl, V., a kol.: Trestní právo hmotné (Obecná část), II. vydání, Masarykova univerzita v Brně, 1996, str. 61: „Stran tzv. „exteritoriálních území“ (např. sídla cizích velvyslanectví) platí, že spadají pod působnost českého trestního zákona.“ ; obdobně viz Šámal, P., Půry, F., Rizman, S.: Trestní zákon, komentář, C.H.Beck, 3. vydání, 1998, str. 128. Exteritoriální status tranzitních zón mezinárodních letišť pak v trestní záleţitosti naprosto odmítl např. i rakouský Nejvyšší soud (rozsudek č. 13 Os 84/81, 15. říjen 1981; v podrobnostech viz Internationla Law Reports, Volume 77, Cambridge University Press, 1988, Elihu Lauterpacht, C. J. Greenwood, str. 483 a násl.). 8 „52. The Court notes that even though the applicants were not in France within the meaning of the Ordinance of 2 November 1945, holding them in the international zone of Paris-Orly Airport made them subject to French law.“ S odkazem na uvedený rozsudek ESLP pak tento závěr najdeme i v odborné literatuře, srov.např. Francisco Forrest Martin, Stehen J. Schnably, Richard J. Wilson, Jonathan S. Simon, Mark V. Tushnet: International Human Rights and Humanitarian Law – Treaties, Cases and Anlysis, Cambridge University Press, 2006, str. 402: „The European Court of Human rights held that the transit zone of the airport was not extraterritorial and that the applicants were subjekt to french law,“ Dále i Nula Mole: Asylum and the European Convention on Human Rights,
5
postoj lze vyvodit i z judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. sp. zn. 2 Azs 156/2006-38 ze dne 22. února 2007 a 4 Azs 246/2006-61 ze dne 12. 3. 2007).9 S ohledem na výše uvedené mám za to, ţe i na osoby nacházející se v tranzitním prostoru mezinárodního letiště se plně aplikuje právní řád ČR, včetně zákona o sociálně-právní ochraně dětí. S ohledem na ustanovení § 2 odst. 2 zákona o sociálně-právní ochraně dětí je pouze do doby podání ţádosti o udělení mezinárodní ochrany (srov. § 2 odst. 2 písm. c) zákona o sociálně-právní ochraně dětí) omezena na tzv. nezbytný rozsah (srov. § 37 a 42 posledně cit. zákona). Totéţ platí i ve vztahu k mezinárodněprávním závazkům ČR. I osoby nacházející se v tomto prostoru tak plně profitují z garancí (čemuţ naopak zrcadlově korespondují závazky ČR na poli mezinárodního uprchlického práva a práva lidských práv) obsaţených v Úmluvě o právním postavení uprchlíků (dále jen „Ţenevská úmluva“),10 Evropské úmluvě o ochraně základních práv a svobod (dále jen „EÚLP“),11 Úmluvě proti mučení a jinému krutému, nelidskému či poniţujícímu zacházení,12 Mezinárodním paktu o občanských a politických právech13 či Úmluvě o právech dítěte.14 Poţadavek na dodrţování EÚLP a dalších mezinárodněprávních závazků v oblasti uprchlictví i v tranzitních zónách mezinárodních letišť se pak objevuje i v doporučeních Parlamentního shromáţdění Rady Evropy č. 1163 (1991)15 a č. 1475 (2000), obě k příletu ţadatelů o azyl na evropská letiště. V posledně zmíněném doporučení navíc Parlamentní shromáţdění prostřednictvím Výboru ministrů apeluje na jednotlivé členské státy, aby věnovaly nezletilcům bez doprovodu zvýšenou pozornost, aby jim zajistily, ţe pohovory s nimi budou provedeny dospělými kvalifikovanými osobami a jejich případy měly naprostou přednost.16
Counsil of Europe Publishing, 4. vydání, 2007, str. 65 Srov. i Hubálková, Eva: Evropská úmluva o lidských právech a Česká republika, 1. vydání, Praha, Linde Praha, a.s., 2003, str. 78 a násl. 9 Oba rozsudky jsou dostupné na www.nssoud.cz. 10 Ve Sbírce zákonů vyhlášena ve sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 208/1993 Sb. 11 Ve Sbírce zákonů vyhlášená ve Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb. 12 Ve Sbírce zákonů ČR vyhlášena ve vyhlášce ministra zahraničních věcí č. 143/1988 Sb., (dále jen „Úmluva proti mučení“). 13 Ve Sbírce zákonů ČR vyhlášené ve vyhlášce ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., o mezinárodním paktu o občanských a politických právech (dále jen „MPOPP“) a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. 14 Ve Sbírce zákonů vyhlášené ve sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb. Dle čl. 22: „1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, činí opatření potřebná k zabezpečení toho, aby dítě žádající o přiznání postavení uprchlíka nebo které je v souladu s platným mezinárodním nebo vnitrostátním právem a postupem považováno za uprchlíka, ať už je v doprovodu svých rodičů, jiných osob, anebo bez doprovodu, obdrželo potřebnou ochranu a humanitární pomoc při využívání práv stanovených touto úmluvou a jinými dokumenty v oblasti mezinárodního humanitárního práva a lidských práv, jichž jsou uvedené státy smluvními stranami. 2. Za tímto účelem státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, podporují, budou-li to považovat za potřebné, součinnost v úsilí Spojených národů a jiných příslušných mezivládních organizací nebo nevládních organizací spolupracujících se Spojenými národy k ochraně a pomoci takovému dítěti a k vyhledávání rodičů nebo jiných členů rodiny dítěte-uprchlíka s cílem získat informace potřebné k jeho opětnému spojení s rodinou. Jestliže rodiče nebo jiné členy rodiny nelze nalézt, poskytuje se dítěti stejná ochrana jako každému jinému dítěti z jakéhokoli důvodu trvale nebo přechodně zbavenému své rodiny, jak je stanoveno touto úmluvou.“ 15 „The Assembly therefore recommends that the Committee of Ministers : … invite the governments of member states : to ensure that respect for the European Convention on Human Rights and specific international instruments for the protection of asylum-seekers is guaranteed in the reception centres and transit areas at European airports, which implies that the legal authorities do not relinquish any of their responsibilities resulting from their international obligations;“ 16 „to give particular attention to unaccompanied minors, and to ensure that they are interviewed by an appropriately qualified adult, and given absolute priority;“
6
Dle mého soudu rozebíraná kauza poukázala na určité systémové deficity ve vztahu k detekování potenciálních ţadatelů o udělení mezinárodní ochrany z řad nezletilých osob bez doprovodu, nacházejících se v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, s čímţ souvisí i zajištění bezproblémového přístupu k řízení o udělení mezinárodní ochrany.17 Podobné deficity shledávám i ve vztahu k aplikaci zákona o sociálně-právní ochraně dětí vůči vymezené skupině. Mám za to, ţe zákon o sociálně-právní ochraně dětí (v nezbytném rozsahu, viz výše) musí být aplikován nikoli aţ ve fázi, kdy nezletilá osoba bez doprovodu prohlásí úmysl poţádat Českou republiku o mezinárodní ochranu ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 325/1999, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),18 ale ještě ve fázi před tímto úkonem. Ustanovení § 6 odst. 1 zákona o sociálně-právní ochraně uvádí demonstrativní (srov. pouţití slova „zejména“) výčet kategorií dětí, na které se zaměřuje sociálně-právní ochrana dětí. Umoţňuje tedy aplikaci zákona i na další potřebné kategorie dětí. Zároveň písm. h) posledně zmíněného ustanovení vyjmenovává explicitně jako jednu z kategorií, na kterou se zákon zaměřuje, i děti, „které jsou žadateli o azyl odloučenými od svých rodičů, popřípadě jiných osob odpovědných za jejich výchovu“.19 Zastávám názor, ţe co do potřebnosti sociálněprávní ochrany neexistuje odůvodněné rozlišování mezi dětmi odloučenými od svých rodičů v postavení ţadatelů o udělení mezinárodní ochrany a dětmi odloučenými od svých rodičů ve fází před prohlášením úmyslu. Co do svých potřeb a nutnosti zajistit ochranu není principielně mezi těmito dvěma skupinami rozdíl. Zásadní roli pak hraje nastavení mechanizmu detekování, rozpoznání posledně zmíněné skupiny nezletilců odloučených od svých rodičů, usilujících o udělení mezinárodní ochrany (tedy ještě ve fázi před prohlášením úmyslu), resp. vyţadujících sociálně-právní ochranu dle zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Zároveň je zapotřebí tuto skupinu rozlišovat (coţ povaţuji v praxi za velmi obtíţné) od nezletilých osob bez doprovodu, které pouze tranzitují do cílové destinace (coţ přepravní řády leteckých společností běţně umoţňují20), a které o mezinárodní ochranu neusilují, resp. sociálně-právní ochranu nevyţadují.
17
Pokud jde obecně o mezinárodněprávní závazky ČR na tomto poli odkazuji na zprávu o šetření ve věci sp. zn.: 2687/2007/VOP/PP. 18 „Prohlášením o úmyslu požádat o mezinárodní ochranu (dále jen "prohlášení o mezinárodní ochraně") se rozumí projev vůle cizince, z něhož je zřejmé, že cizinec hledá v České republice ochranu před pronásledováním nebo před hrozící vážnou újmou.“ 19 Tato kategorie se do zákona dostala novelou č. 234/2006 Sb., s účinností od 1. 6. 2006. Důvodová zpráva k explicitnímu zařazení této kategorie pouze stručně uvádí, cit.: „Do kategorie ohrožených dětí je nutné rovněž zařadit děti, které jsou žadateli o azyl odloučenými od svých rodičů …“ 20 Viz např. § 11 odst. 4 (Doprava nedoprovázených dětí ) Přepravních podmínek ČSA pro cestující a zavazadla v letecké dopravě: „Děti ve věku od 5 do 12 let mohou cestovat samy za předpokladu, že na letiště odletu jsou doprovázeny dospělou osobou a dopravce musí od ní obdržet písemné prohlášení na předepsaném formuláři, že jiná dospělá osoba bude děti očekávat na letišti místa určení. Formuláře jsou k dispozici v prodejních kancelářích. Nedoprovázené dítě musí mít všechny požadované cestovní doklady. Dopravce může požadovat, aby věk dítěte byl věrohodně prokázán.“ (http://www.csa.cz/cs/portal/passengers/preparationjourney/conditions_of_carriage/ ondition_carriage_complete.pdf). Pokud umoţňují takové přepravní podmínky cestovat dětem starším 12 let bez doprovodu a dětem od 5 do 12 pouze za podmínky doprovázení na letišti odletu dospělou osobou (přepravní podmínky nestanoví, ţe se musí jednat o zákonného zástupce) s tím, ţe dítě bude očekávat na letišti místa určení další dospělá osoba (opět není stanoveno, ţe se musí jednat o zákonného zástupce, resp. obecně, ţe celá procedura musí být schválena zákonným zástupcem), lze (i s ohledem na daný případ, kdy jenom náhodu došlo ke kontaktu dětí s cizineckou policí) mít pochybnosti o tom, zda takto nastavené podmínky minimalizují případné negativní jevy, jako je např. obchodování s dětmi apod. Viz např. Plán EU týkající se osvědčených postupů, norem a způsobů práce pro boj proti obchodu s lidmi a jeho předcházení (2005/C 311/01).
7
Je zapotřebí si nastolit otázku, zda je stávající mechanizmus aplikovaný v tranzitním prostoru mezinárodního letiště na rozpoznání výše vymezené skupiny nezletilců odloučených od svých rodičů, potenciálně usilujících o mezinárodní ochranu, resp. vyţadujících sociálně-právní ochranu, dostatečný. Dle mého názoru tento případ ukázal, ţe nikoli. Nelze neţ kvitovat, ţe k pohovoru se skupinou osob, v níţ cestovaly dotyčné tři dívky, byl přizván telefonicky tlumočník. Lze se však ptát, zda se takový postup ukázal jako dostatečný, a opět se ukazuje, ţe nikoli. Podrobnějším pohovorem by se muselo zjistit (coţ pouţité tlumočení po telefonu nezjistilo), ţe dotyčné tři kurdské dívky necestují se svými rodiči a jinými zákonnými zástupci21 a ţe zbytek jejich rodiny ţádá o azyl ve Švédsku (viz např. odlišná příjmení dívek od zbytku spolucestujících; z úřední evidence bylo dohledatelné, ţe matka a další sourozenci dívek pobývali v ČR v postavení ţadatelů o mezinárodní ochranu a ţe byli v rámci dublinské procedury v prosinci 2006 předáni do Švédska).22 Dle mého soudu incident v letadle do Moskvy jasně signalizoval, ţe v daném případě není něco v pořádku. Pak zůstává otázkou, zda by za takových okolností neměla nastoupit oznamovací působnost OCP Praha-Ruzyně ve smyslu ustanovení § 10 odst. 4 zákona o sociálně-právní ochraně dětí23 vůči příslušnému orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Tato povinnost totiţ nastupuje jiţ v okamţiku, kdy existují „skutečnosti, které nasvědčují tomu, že jde o děti uvedené v § 6 odst. 1, a to bez zbytečného odkladu po tom, kdy se o takové skutečnosti dozví.“ Pro naplnění ohlašovací povinnosti nemusí být tedy najisto postaveno, ţe jde o děti dle ustanovení v § 6 odst. 1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí, postačuje existence určitých skutečností, které tomu nasvědčují. Dle mého pak v případě, kdy by se podrobným pohovorem zjistily bliţší okolnosti rodinného ţivota dotyčných tří dívek, byla by oznamovací povinnost OCP PrahaRuzyně dána. Zároveň připomínám Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 ze dne 15. března 2006 (účinné od 14. 4. 2006), kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (dále jen „Schengenský hraniční kodex“).24 V příloze VII jsou pak stanovena zvláštní pravidla pro určité kategorie osob, včetně nezletilých osob (bod 6.), cit. „6.1 Příslušníci 21
Zde existují určité rozpory v poskytnutých vyjádřeních. Dle OPU ICP Praha-Ruzyně věděl, ţe v dané skupině nebyli ani rodiče dívek, ani jiní jejich příbuzní, tedy ţe se nacházely v postavení nezletilců bez doprovodu. Dle vyjádření PhDr. Haišmana ICP Praha-Ruzyně nedisponoval informací, ţe se jedná o nezletilce bez doprovodu, neboť dívky se nacházely ve skupině s dalšími osobami turecké státní příslušnosti. Mjr. Mgr. Jan Kučera se ve svém vyjádření k této věci explicitně nevyjadřuje. 22 Po takovém zjištění se pak musí promítnout do dalšího postupu týkajícího se dotyčného dítěte přímo aplikovatelné pravidlo nejlepšího zájmu dítěte, obsaţené v čl. 3 Úmluvy o právech dítěte („1. Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.“). Toto ustanovení se pak promítá i do ustanovení § 5 zákona o sociálně-právní ochraně dětí („Předním hlediskem sociálně-právní ochrany je zájem a blaho dítěte.“) 23 „(4) Státní orgány, pověřené osoby, školy, školská zařízení a zdravotnická zařízení, popřípadě další zařízení určená pro děti jsou povinny oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností skutečnosti, které nasvědčují tomu, že jde o děti uvedené v § 6 odst. 1, a to bez zbytečného odkladu po tom, kdy se o takové skutečnosti dozví. Zřizovatel zařízení uvedeného v § 39 písm. c) má při přijetí dítěte do zařízení povinnost tuto skutečnost ohlásit bez zbytečného odkladu obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, v jejímž správním obvodu má dítě trvalý pobyt, a není-li tento pobyt znám, obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, v jejímž správním obvodu se nachází zařízení, do kterého bylo dítě přijato.“ 24 Připomínám, ţe uvedené nařízení představuje obecně závazný právní předpis, který jsou okamţikem, kdy vstoupí v platnost, všechny orgány členských států povinny aplikovat. Členský stát nemůţe zabránit platnosti nařízení a jeho aplikaci na svém území.
8
pohraniční stráže věnují zvláštní pozornost nezletilým, ať už cestují s doprovodem nebo bez doprovodu. Nezletilí překračující vnější hranice jsou podrobováni stejným vstupním a výstupním kontrolám stanoveným v tomto nařízení jako dospělí. 6.2 U doprovázených nezletilých příslušníci pohraniční stráže zkontrolují, zda osoby doprovázející nezletilé mají tyto svěřeny do své péče, zejména pokud nezletilé doprovází pouze jedna dospělá osoba a existují závažné důvody se domnívat, že mohli být nezákonně odvedeni z péče osoby nebo osob, kterým byli zákonně svěřeni do péče. V tom případě provedou příslušníci pohraniční stráže další šetření s cílem zjistit, zda se v poskytnutých informacích nevyskytují nesrovnalosti nebo rozpory. 6.3 U nezletilých cestujících bez doprovodu příslušníci pohraniční stráže především zajistí prostřednictvím důkladné kontroly cestovních dokladů a podkladů, aby nezletilí neopustili území proti vůli osoby nebo osob, kterým byli svěřeni do péče.“25 Důraz na co nejrychlejší zjištění totoţnosti nezletilého bez doprovodu a skutečnosti, zda je bez doprovodu, se objevuje i v Rezoluci EU ze dne 26. června 1997 o nezletilých osobách bez doprovodu, které jsou státními příslušníky třetích zemí (97/C 221/03). Informace o totoţnosti nezletilého bez doprovodu a jeho situaci můţe být zjištěna nejrůznějšími způsoby, zvláště vhodným pohovorem, který by měl být proveden co nejdříve s přihlédnutím k věku dotyčného nezletilce. Získaná informace by měla být náleţitě zaznamenána.26 Nejsem si tak plně jist, ţe byly v daném případě v souladu s bodem 6.2 přílohy VII. Schengenského hraničního kodexu podniknuty ze strany OCP Praha-Ruzyně dostatečné kroky ke zjištění, zda dotyčné tři nezletilé kurdské dívky byly svěřeny do péče některé z doprovázejících zletilých osob. Pokud skutečně disponoval ICP Praha-Ruzyně informacemi o tom, ţe dívky cestují bez doprovodu svých zákonných zástupců, měl podniknout další kroky k podrobnějšímu zjištění jejich aktuální situace (z poskytnutých vyjádření navíc není zřejmé, zda alespoň telefonicky byl pohovor proveden i z některou ze tří dívek, nebo jen s doprovázející dospělou osobou). Zde dále připomínám postupy, které ve svém dokumentu Směrnice politiky a postupů při jednání s dětmi bez doprovodu ţádajícími o azyl (1997) doporučuje Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (dále jen „UNHCR“). 27 V části 5. (Identifikace a počáteční kroky), bod 5.1. UHNCR uvádí: „Je nutné zavést specifické identifikační procedury pro děti bez doprovodu v zemích, kde dosud neexistují. Hlavní účel těchto postupů je dvojí: zaprvé zjistit, zda dotyčné dítě je či není dítětem bez doprovodu, a za druhé stanovit, zda je dítě žadatelem o azyl či ne.“ Je pak otázkou, zda OCP Praha-Ruzyně pracuje se specifickými identifikačními procedurami ke zjištění, zda dotyčné dítě je či není dítětem bez doprovodu a zda usiluje či nikoli o mezinárodní ochranu, resp. zda jsou stávající identifikační procedury, s nimiţ OCP Praha-Ruzyně pracuje, dostatečné.
25
Z předchozích dokumentů Rady EU viz např. Rozhodnutí Rady EU ze dne 29. dubna 2004 (2004/466/ES), kterým se mění Společná příručka tak, aby zahrnovala ustanovení pro cílené hraniční kontroly u nezletilých osob s doprovodem. 26 Article 3 (Minimum guarantees for all unaccompanied minors): „1. Member States should endeavour to establish a minor's identity as soon as possible after arrival, and also the fact that he or she is unaccompanied. Information on the minor's identity and situation can be obtained by various means, in particular by means of an appropriate interview, which should be conducted as soon as possible and in a manner in keeping with his age. The information obtained should be effectively documented.“ 27 Dostupné na http://www.unhcr.cz/dokumenty/guidelines_children.doc.
9
UNHCR dále doporučuje (5.2.): „Identifikace, zda se jedná o dítě bez doprovodu či ne, by měla být provedena ihned pro příjezdu dítěte na hraniční přechod. Kde je to možné, osoby zvláště vyškolené, mající potřebné zkušenosti a znalosti jednání s dětmi by při této identifikaci měly pomoci.“ Dále pak (5.4.): „V případě, že dítě je klasifikováno jako „bez doprovodu“ v souladu s postupy zmíněnými v Příloze II, mělo by být následujícím krokem stanovení, zda dítě je žadatelem o azyl v dané zemi, či nikoliv. Je-li potvrzeno, že dítě je žadatelem o azyl, mělo by být uděláno vše pro rychlé vyřízení jeho žádosti způsobem pro dítě co nejvhodnějším. Pokud však neexistuje důvod domnívat se, že dítě je žadatelem o azyl nebo o sloučení rodiny, měl by být obecně usnadněn návrat dítěte. V takovém případě by měl být brán v úvahu princip nediskriminace uvedený v § 2, ustanovení principu „nejlepšího zájmu dítěte“ v § 3 Úmluvy o právech dítěte, stejně jako v podobné směrnici zmíněné v bodu 10.12.“ V bodě 5.6. těchto směrnic je pak uvedeno: „Může nastat situace rozdělení rodiny, kdy se její příslušníci nacházejí v různých zemích. Nachází-li se jeden z rodičů dítěte v jiné azylové zemi, měly by být podniknuty všechny kroky v rámci zajištění sloučení dítěte s rodičem co nejdříve před tím, než proběhne azylové řízení.“ „Dítě bez doprovodu by mělo být registrováno pomocí pohovoru. Kromě počáteční registrace základních biologických dat by složka měla obsahovat sociální historii dítěte, která by měla být průběžně doplňována a měla by následovat dítě při jakékoli změně bydliště nebo podmínek poskytování péče. Efektivní dokumentace dítěte, jeho historie a všech relevantních informací pomůže zajistit, aby následné kroky byly přijaty v „nejlepším zájmu dítěte““ (bod 5.6. směrnic).28 Pokud jde o nároky na osoby vedoucí pohovor s dítětem a na tlumočníky, je dle UNHCR ţádoucí, „aby všechny pohovory s dětmi bez doprovodu (…) byly provedeny profesionálně kvalifikovanými a zvláště vyškolenými osobami s odpovídající znalostí psychologického, emocionálního a fyzického vývoje a chování dětí. Je-li to možné, tito experti by měli mít stejné kulturní zázemí a mateřský jazyk jako dotyčné dítě.“ (5.12.) Jak je to jen moţné, tlumočníci by měli mít znalosti a být vyškoleni v otázkách uprchlíků a dětí (5.13.). Obdobná doporučení lze pak nalézt i v dalším společném dokumentu UNHCR a nevládní organizace Save the Children - Program Nezletilí bez doprovodu v Evropě, Vhodné postupy, třetí vydání 2004.29
28
Směrnice UNHCR pak dále obsahují mimo jiné tato doporučení: „5.7. Je navrhována identifikace/ustanovení nezávislé a formálně akreditované organizace v každé zemi, která ustanoví opatrovníka nebo poradce ihned po identifikaci dítěte bez doprovodu. Opatrovník nebo poradce by měl mít nezbytné znalosti v oblasti poskytování péče dítěti, zajištění ochrany zájmů dítěte, a řádného pokrytí právních, sociálních, zdravotních a psychologických potřeb dítěte v průběhu azylového řízení až do doby nalezení a realizace pro dítě vhodného trvalého řešení. Do tohoto okamžiku by opatrovník/poradce měl fungovat jako spojení mezi dítětem a existujícími specializovanými organizacemi/jednotlivci, kteří poskytují dítěti nepřetržitou potřebnou pomoc. 5.8. Úvodní pohovor s dítětem bez doprovodu shromažďující biodata a informace o sociální historii by měl být proveden ihned po příjezdu způsobem odpovídajícím věku dítěte. Tyto informace by měly být periodicky aktualizovány. Toto je velmi důležité pro následné kroky v rámci stanovení statutu dítěte a podpory trvalých řešení. 5.9. Kromě obecných biodat dítěte je žádoucí zaznamenat také následující dodatečné informace: a. Informace o rodině (v zemi původu nebo jinde), b. Informace o osobách nepatřících do rodiny dítěte, které jsou však pro dítě důležité, c. Okolnosti, za kterých bylo dítě nalezeno, d. Informace o odloučení dítěte od rodiny, e. Informace o životě dítěte před a po odloučení, f. Fyzická kondice dítěte a předchozí lékařská historie, g. Informace o vzdělání dítěte (formálním i neformálním), h. Současné podmínky zajištění péče, i. Přání a plány dítěte pro budoucnost, j. Předběžné posouzení mentálního a emocionálního vývoje dítěte a jeho zralosti, k. Posouzení věku dítěte (viz 5.11).“ 29 Celý dokument je v českém překladu dostupný na http://www.separated-children-europe-programme.org/ separatedchildren/good_practice/native/index.html.
10
S ohledem na výše uvedené mám za to, ţe stejně jako ve vztahu k rozpoznávání potenciálních ţadatelů o mezinárodní ochranu a jednání s touto specifickou klientelou (v podrobnostech viz zpráva o šetření ve věci sp. zn.: 2687/2007/VOP/PP), musí existovat metodický pokyn k rozpoznávání nezletilých osob bez doprovodu (resp. odloučených od svých rodičů či zákonných zástupců), k jednání s touto specifickou klientelou a k identifikování jejich potřeb ve vztahu k mezinárodní ochraně dle zákona o azylu a sociálně-právní ochraně dětí dle zákona o sociálně-právní ochraně dětí.30 S ohledem na ustanovení § 3a zákona o azylu,31 které definuje subjekty (resp. situace), kterým je cizinec oprávněn učinit prohlášení o mezinárodní ochraně, neshledávám na straně OAMP v daném případě ţádné pochybení. Zjistit, zda v daném případě cizinci nacházející se v tranzitním prostoru mezinárodního letiště usilovali o mezinárodní ochranu v ČR, bylo plně v kompetenci ICP Praha-Ruzyně. Nemohu ovšem s ohledem na shora uvedené argumenty souhlasit s názorem, ţe tranzitní prostor mezinárodního letiště není územím ČR. Pokud jde o aplikaci ustanovení čl. 16 odst. 1 písm. e) Nařízení Rady (ES) č. 343/2003, povaţuji za bezpředmětné se k této problematice vyjadřovat, neboť v dané věci nebylo na území ČR zahájeno řízení o udělení mezinárodní ochrany. D – Závěr Na základě výše uvedených skutečností konstatuji, ţe ICP Praha-Ruzyně pochybil tím, ţe nezjistil bliţší okolnosti týkající se rodinného ţivota dotyčných tří kurdských nezletilých dívek. Na základě dostupných informací mám za to, ţe pokud by byly tyto skutečnosti náleţitě zjištěny, byla dána na straně OCP Praha-Ruzyně oznamovací povinnost dle ustanovení § 10 odst. 4 zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Obecně mám tak za to, ţe i vůči dětem nacházejícím se v tranzitním prostoru mezinárodního letiště musí být v situacích, kdy existují skutečnosti nasvědčující tomu, ţe jde o nezletilce odloučené od svých rodičů, případně jiných osob odpovědných za jejich výchovu, a potenciálně vyţadujících mezinárodní ochranu, do doby podání ţádosti o mezinárodní ochranu aplikován zákon o sociálně-právní ochraně dětí v tzv. nezbytném rozsahu (viz výše). Pokud neexistuje bliţší metodický pokyn (resp. identifikační procedura)32 ve vztahu k rozpoznávání nezletilých osob bez doprovodu odloučených od svých rodičů, k jednání s touto specifickou klientelou a k identifikování jejich potřeb ve vztahu k mezinárodní a sociálně-právní ochraně, povaţoval bych to za systémový deficit efektivního vnitrostátního mechanizmu ochrany této mimořádně zranitelné skupiny. 30
Jako zdroj případné inspirace vidím např. dokument britského Ministerstva vnitra (Home Office, Border and Immigration Agency, The Border and Immigration Agency Code of Practice For Keeping Children safe form Harm, Consultation, 31 January 2008, dostupný na http://www.bia.homeoffice.gov.uk/sitecontent/documents/aboutus/ consultations/keepingchildrensafe/. 31 „Cizinec je oprávněn učinit prohlášení o mezinárodní ochraně a) policii 1. na hraničním přechodu, 2. v přijímacím středisku, 3. na oblastním ředitelství služby cizinecké policie (dále jen "útvar policie") za podmínky, že se dostavil dobrovolně, nebo 4. v zařízení pro zajištění cizinců, 3) s výjimkou cizince zajištěného za účelem jeho předání nebo průvozu podle mezinárodní smlouvy nebo právního předpisu Evropských společenství 2a) anebo b) ministerstvu, je-li hospitalizován ve zdravotnickém zařízení nebo vykonává vazbu anebo trest odnětí svobody.“ 32 Coţ povaţuji s ohledem na vyjádření mjr. Mgr. Jana Kučery za pravděpodobné, neboť např. k poskytnutí tlumočníka v daném případě došlo na základě vlastní iniciativy policie.
11
Svoje šetření tak končím v souladu s ustanovením § 18 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv33 a ţádám mjr. Mgr. Jana Kučeru a PhDr. Tomáše Haišmana, aby se k této zprávě ve lhůtě 30 dnů od jejího obdrţení vyjádřili. Jelikoţ se ve své zprávě vyjadřuji rovněţ k existenci metodického pokynu cizinecké policie vztahujícího se k mechanizmu rozpoznávání (identifikační proceduře) nezletilých osob bez doprovodu a k práci s touto zranitelnou skupinou, bude zpráva zaslána k vyjádření rovněţ plk. JUDr. Jindřichu Urbanovi, řediteli Sluţby cizinecké a pohraniční policie. Zprávu obdrţí rovněţ Mgr. Petra Nováková.
JUDr. Otakar M o t e j l veřejný ochránce práv
33
„Zjistí-li ochránce šetřením porušení právních předpisů či jiná pochybení (§ 1 odst. 1), vyzve úřad, aby se k jeho zjištěním ve lhůtě 30 dnů vyjádřil.“
12