Zahraniční politika USA vůči Taiwanu po roce 1989

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Mezinárodní vztahy

Zahraniční politika USA vůči Taiwanu po roce 1989 Bakalářská práce

Andrea Khudhurová

Vedoucí práce: Mgr. Petr Vilímek UČO: 182227 Obor: Mezinárodní vztahy - Evropská studia Imatrikulační ročník: 2005

Brno, 2008

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně za použití uvedených pramenů a literatury.

V Brně dne 4. května 2008

____________________

Andrea Khudhurová

2

Na tomto místě bych chtěla poděkovat Mgr. Petru Vilímkovi za cenné rady a ochotu při vyhledávání literatury a také své rodině za bezbřehou podporu během studia.

3

Obsah Úvod ...................................................................................................................................... 5 1. Americké vztahy s Taiwanem a ČLR před rokem 1989 .............................................. 6 2. Vztahy s Taiwanem za administrativy G. H. W. Bushe ............................................... 9 2.1 Zájmy USA v regionu po konci studené války ............................................................ 9 2.2 Balancování mezi ČLR a Taiwanem.......................................................................... 10 2.3 Vstřícný krok vůči Taiwanu - prodej stíhaček ........................................................... 11 3. Clintonova administrativa a Taiwan ........................................................................... 12 3.1 Asijsko-pacifický region a národní zájmy USA ........................................................ 12 3.2 Přednost ČLR před taiwanskými zájmy ..................................................................... 13 3.3 Vstřícná gesta USA vůči Taiwanu - FRAA a TPR .................................................... 14 3.4 Taiwanské „sebeprosazování“.................................................................................... 15 3.5 Boj administrativy s Kongresem ................................................................................ 17 3.6 Krize v Taiwanské úžině ............................................................................................ 18 3.7 Rozvířené vody v Taiwanské úžině ........................................................................... 21 4. Bushova administrativa ................................................................................................ 23 4.1 Nový přístup Bushovy administrativy? ...................................................................... 23 4.2 Vztahy po 11. září 2001 ............................................................................................. 25 4.3 Vztahy s Taiwanem za prezidenta Chena .................................................................. 26 4.4 Taiwanské mezinárodní aktivity a USA .................................................................... 27 4.5 Poslední rok Bushovy administrativy ........................................................................ 28 Závěr ................................................................................................................................... 29 Použité zdroje..................................................................................................................... 33

4

Úvod Taiwan, oficiálním názvem Čínská republika, posledních několik desetiletí marně usiluje o uznání státní suverenity ze strany mezinárodního společenství. V současné době udržuje s Taiwanem oficiální diplomatické styky jen 23 států světa. Taiwanské snahy o vstup do mezinárodních organizací, především OSN, nenacházejí podporu ani u Spojených států amerických (USA), jež jsou jedinou světovou supervelmocí. Předmětem této bakalářské práce je zkoumat, jak se po roce 1989 vyvíjela americká zahraniční politika týkající se Taiwanu. Toto období bylo vybráno z toho důvodu, že se po konci studené války změnila realita mezinárodního prostředí a utváření americké zahraniční politiky se „osvobodilo“ od nutnosti brát zřetel na strategické zájmy odvozené od soupeření se Sovětským svazem (SSSR). Velmi důležitým faktorem v americké zahraniční politice vůči Taiwanu je také Čínská lidová republika (ČLR), jejíž vztahy s USA přímo ovlivňují americkou politiku vůči ostrovu, který většina zemí považuje za provincii ČLR. Cílem práce je prozkoumat americkou zahraniční politiku týkající se Taiwanu od roku 1989 do současnosti a následně analyzovat, zda se tato během uvedeného období změnila. Pomocí zhodnocení a analyzování historického vývoje této politiky bude potvrzena nebo vyvrácena hypotéza, že mezi zahraniční politikou jednotlivých administrativ vůči Taiwanu po roce 1989 lze vysledovat kontinuitu, která je důsledkem shodného vnímání amerických vitálních zájmů v regionu jednotlivými administrativami. Jelikož je pro pochopení americké zahraniční politiky vůči Taiwanu a celkové pochopení tzv. taiwanské otázky nutné znát historický vývoj vztahů mezi USA, Taiwanem a ČLR, první část práce se bude zabývat vývojem vztahů během studené války. Další části práce budou rozděleny dle jednotlivých amerických administrativ, které byly u moci po roce 1989. Součástí těchto kapitol bude definování amerických národních zájmů jednotlivými administrativami v asijsko-pacifickém regionu, shrnutí nejdůležitějších událostí ve vztazích USA a ČLR, které velmi výrazně ovlivňují americkou zahraniční politiku vůči Taiwanu, nastínění vztahů mezi Taiwanem a ČLR a zhodnocení role Kongresu. Stěžejní součástí těchto kapitol bude vývoj zahraniční politiky jednotlivých administrativ vůči Taiwanu. V závěrečné části práce bude tento vývoj analyzován s ohledem na všechny výše jmenované faktory a bude potvrzena či vyvrácena hypotéza. Pro účely této práce bude použita jak sekundární literatura, tak primární zdroje, především smlouvy a dohody týkající se americko-taiwanských vztahů. 5

1. Americké vztahy s Taiwanem a ČLR před rokem 1989 Během studené války, v době konfrontace dvou supervelmocí, bylo pro USA velmi důležité mít co nejméně nepřátel, kteří by se mohli přidat na stranu sovětského protivníka, a svou politiku tomu přizpůsobovaly. Politika vůči ČLR a Taiwanu v tomto období je krásným příkladem toho, jak USA jednaly strategicky a „obětovaly” malého spojence v podobě Taiwanu (resp. vlády Čínské republiky), aby se sblížily s ČLR, což pro ně bylo strategicky výhodnější. USA a Čína byli ve druhé světové válce spojenci proti militaristickému Japonsku, po konci války Čína jako jedna z vítězných mocností získala stálé místo v Radě bezpečnosti OSN. Taiwan se stal v roce 1945 součástí Čínské republiky (mezi lety 18951945 byl japonskou kolonií), kde probíhala občanská válka mezi nacionalistickým Kuomintangem (KMT) a čínskými komunisty, která vyústila v roce 1949 přesunem Čankajška a KMT na Taiwan a vyhlášením ČLR na pevnině. USA a většina západních zemí nadále jako představitele Číny uznávala Čankajškovu vládu na Taiwanu. S americkou vojenskou přítomností v Taiwanské úžině po vypuknutí korejské války vzala za své úvaha Pekingu o brzkém „znovuovládnutí” Taiwanu (Huang 2003: 27). Přes výhrady, které USA měly k Čankajškově režimu, se USA staly garantem taiwanské bezpečnosti, což bylo formálně potvrzeno v roce 1954 podepsáním Dohody o vzájemé obraně (Mutual Defense Treaty, MDT). Taipei doufala, že by toto formální obranné spojenectví mohlo vést k uskutečnění invaze na čínskou pevninu a jejímu osvobození od komunistů, ale Washington se obával, že by USA mohly být zataženy do války s ČLR a SSSR, takže smlouva měla za následek jen zásobování Taiwanu obrannými prostředky (Copper 2003: 192). Americkým strategickým cílem v asijsko-pacifickém regionu v tomto období bylo zadržovat komunismus bez přímé konfrontace s komunistickým světem. Během padesátých a šedesátých let pokračovala dodávka amerických zbraní na Taiwan1. Ten totiž představoval pro USA důležitého spojence v oblasti.2 Sedmdesátá léta znamenala pro Taiwan velké ztráty na mezinárodním poli, když se USA a ČLR začaly sbližovat, což byl logický krok

1

Kromě vojenské pomoci poskytovaly USA Taiwanu i nevojenskou pomoc, především finanční – mezi lety 1951-1964 každoročně 100 milionů amerických dolarů, které napomáhaly uskutečňovat reformy, které na Taiwanu během padesátých a šedesátých let probíhaly. 2 Nejenže fungoval jako „zeď” proti komunismu a základna pro vojenské operace, ale také měl dobré vztahy s mnohými africkými vládami, a tím omezoval vliv ČLR na tento kontinent a podporoval americkou globální strategii (Roy 2003: 151).

6

poté, co se SSSR stal společným nepřítelem. Nejdůležitější byla otázka, kdo má právo reprezentovat Čínu v OSN. Vedoucí americké delegace v OSN požadoval, aby bylo Taiwanu ponecháno členství v OSN a zároveň řekl, že ČLR by se měla stát také jejím členem3. Tento návrh byl odmítnut a v říjnu 1971 došlo na Valném shromáždění OSN k hlasování, jehož výsledkem bylo přijetí rezoluce 2758, která rozhodla o tom, že Taiwan bude vyloučen z OSN a všech k ní přidružených organizací a Čínu bude reprezentantovat ČLR, jíž také připadne křeslo v Radě bezpečnosti OSN (Vraný 1994: 14). Taiwanské rozhořčení a zklamání z tohoto kroku bylo umocněno historickou návštěvou amerického prezidenta Nixona v ČLR a následným Šanghajským komuniké z roku 1972, ve kterém se ČLR a USA kromě jiného vyjadřují k taiwanské otázce. ČLR potvrzuje své stanovisko, že Taiwan představuje zásadní překážku bránící normalizaci vztahů s USA, dále že vláda ČLR je jedinou legální vládou Číny a Taiwan je čínskou provincií a že taiwanská otázka je čínskou vnitřní záležitostí a dodává, že všechny americké vojenské síly a zařízení musí být z Taiwanu staženy a vzdoruje jakýmkoliv aktivitám, které směřují k vytvoření „jedné Číny a jednoho Taiwanu”, „dvou Čín” nebo „nezávislého Taiwanu” (viz Šanghajské komuniké). Americké stanovisko k Taiwanu praví, že USA uznávají, že všichni Číňané na obou stranách Taiwanské úžiny zastávají názor, že je jen jedna Čína a Taiwan je součástí Číny, znovu potvrzuje svůj zájem na mírové dohodě ohledně Taiwanu mezi Číňany samotnými a jako svůj hlavní cíl stanoví stažení vojenských sil a zařízení z oblasti po zmírnění napětí (viz Šanghajské komuniké). USA pečlivě volily slova, takže v komuniké není jasné, která z vlád podle nich reprezentuje Čínu. Dle Roye závazek ke stažení vojenských sil a zařízení z Taiwanu byl pro Taipei jasným signálem, že americká angažovanost na Taiwanu bude v budoucnu klesat, což také potvrdil Kissingerův slib ČLR, že bude pokračovat jednání o omezení amerických dodávek zbraní na Taiwan (Roy 2003: 132). Normalizace amerických vztahů s ČLR byla završena na konci sedmdesátých let, což pro Taiwan znamenalo další uvolnění vazeb ze strany amerického spojence. V roce 1978 bylo podepsáno druhé společné komuniké mezi USA a ČLR a na konci roku americký velvyslanec v Taipei oznámil taiwanskému prezidentovi, že USA

přeruší

4

diplomatické vztahy s Taiwanem a uznají vládu ČLR, což později potvrdil americký prezident Carter a oznámil, že rozhodnutí vstoupí v platnost 1. ledna 1979. Kromě toho 3

Její členství bylo v zájmu USA, jejichž vztahy s ČLR se začaly zlepšovat po čínsko-sovětské roztržce, a také rostl počet zemí, které navázaly s ČLR diplomatické styky. 4 Po zrušení oficiálních diplomatických styků bylo americké velvyslanectví v Taipei nahrazeno Americkým institutem na Taiwanu a jeho protějškem se stala Koordinační rada pro severoamerické záležitosti (Coordination Council for North American Affairs, CCNAA), zabývající se vztahy s USA.

7

informoval taiwanského prezidenta o vypovězení MDT. V březnu téhož roku následovalo v americkém Kongresu předložení a následné schválení zákona, který slouží jako základní dokument upravující vztahy mezi USA a Taiwanem, a který dodnes ovlivňuje jejich podobu, tzv. Zákona o vztazích k Taiwanu (Taiwan Relations Act, TRA) (Vraný 1996: 22). Mezi nejdůležitější základní principy americké politiky vůči Taiwanu obsažené v TRA patří předpoklad USA, že o budoucnosti Taiwanu bude rozhodnuto mírovými prostředky a jakýkoliv pokus určit jeho budoucnost jinými než těmito prostředky bude vláda USA považovat za hrozbu míru a bezpečnosti v regionu, dále ujištění o pokračování dodávek zbraní obranného charakteru na Taiwan a udržování schopnosti USA čelit pokusům o použití vojenské síly nebo jiným pokusům, které by ohrozily bezpečnost nebo sociální či ekonomický systém na Taiwanu. Je zřejmé, že tato oblast zůstala pro USA velmi důležitá, protože v TRA je také přímo řečeno, že prezident je povinen informovat Kongres o jakékoliv hrozbě bezpečnosti nebo ekonomickému systému na Taiwanu a ohrožení zájmů USA z ní vyplývajících (viz Taiwan Relations Act). Taipei přes jisté výhrady5 přijala akt pozitivně, zatímco reakce Pekingu byla ostřejší – TRA byl vnímán jako podpora Taiwanu a v rozporu s principem „jedné Číny“. Počátek osmdesátých let pokračoval v nastoleném směru, sbližování USA a ČLR. Reaganova administrativa na vztahy s ČLR kladla velký důraz, což dokazuje i společné komuniké z roku 1982, ve kterém se USA zavazují, že prodej vojenského zařízení na Taiwan nebude nadále stoupat, ale naopak bude postupně redukován. Během vyjednávání tohoto komuniké Taiwan předložil USA body, které měly určovat podobu americko-taiwanských vztahů, známé jako „Šest ujištění” („Six Assurances“), ve kterých kromě jiného USA Taiwan ujistily, že se nebudou vměšovat do záležitostí mezi ČLR a Taiwanem, a že formálně neuznávají svrchovanost ČLR nad Taiwanem. Na konci Reaganova prezidentského období v roce 1988 se vztah mezi USA, ČLR a Taiwanem začal opět měnit, dostal nový impuls v podobě smrti taiwanského prezidenta Ťiang Ťing-kua a na Taiwanu se otevřely dveře k provedení politické refromy (Manthorpe 2005: 217-218).

5 Jednalo se především o výhrady k používanému termínu Taiwan namísto Čínská republika, což by mohlo podle taiwanských představitelů implikovat, že je Taiwan samostatný stát a nezahrnuje pevninskou Čínu.

8

2. Vztahy s Taiwanem za administrativy G. H. W. Bushe 2.1 Zájmy USA v regionu po konci studené války Po konci studené války došlo k významné změně v mezinárodním prostředí, USA se staly jedinou supervelmocí a musely nově definovat své strategické cíle a zájmy. To se samozřejmě týkalo i asijsko-pacifického regionu. Vzhledem k tomu, že se rozpadl Sovětský svaz a zmizel tak největší protivník USA, nemusely USA své vztahy s jinými zeměmi pojímat jako uzavírání koalic proti tomuto protivníkovi. Základním zájmem USA v regionu bylo po konci studené války vyhnout se vzniku rusko-čínské koalice namířené proti USA. Naštěstí vitální zájmy USA nebyly v rozporu ani se zájmy Moskvy, ani se zájmy Pekingu, takže se tato varianta zdála nepravděpodobná (Tow 2001: 196). Klíčovým zájmem USA v regionu bylo předejít vypuknutí válek, jež by mohly vést k útokům na americké síly nebo dokonce proti americkému teritoriu. Takže v americkém zájmu bylo zabránit vypuknutí konfliktů, které by se v tyto celoregionální války s přímými negativními důsledky pro USA mohly přeměnit, a dále zabránit šíření jaderných zbraní. V zájmu USA bylo i zabránit ČLR nebo koalici nepřátelských států vedených ČLR dosáhnout hegemonie v regionu na úkor USA. Americké zájmy zmínil v roce 1991 americký ministr zahraničí, James A. Baker, když identifikoval tři pilíře pro podporu stabilního tichomořského společenství, kam patří i asijsko-pacifický region. Prvním zájmem bylo napomoci růstu prosperity v regionu podporou otevřených trhů a volného obchodu a podporou regionálních ekonomických integrací a také rozvoj ekonomických vztahů s asijskými státy. Druhý pilíř představovalo úspěšné šíření demokratických hodnot v regionu a podpora politického pluralismu a v neposlední řadě si USA vytyčily za cíl zmírnit nebo minimalizovat možnost regionálních konfliktů způsoby, mezi něž patří i americká vojenská přítomnost v regionu. Bushova administrativa považovala budování a udržování bilaterálních aliancí, jejichž tradice pochází z poválečného období, za způsob, jak konstituovat neformální, ale vysoce efektivní bezpečnostní struktury, jejichž základem jsou USA. Tow tyto bilaterální aliance popisuje jako kolo, v jehož středu jsou USA a z tohoto středu vycházejí paprsky, na jejichž druhém konci jsou tichomořští partneři6. Tento přístup s důrazem na americko6

Klíčovým spojením je americko-japonská aliance a americké bilaterální bezpečnostní vazby s Jižní Koreou, Filipínami, Thajskem a Austrálií jsou další důležité paprsky tohoto kola.

9

centrický bilaterální alianční systém dle Towa potvrdil, že realismus stále převládal ve strategickém myšlení Washingtonu (Tow 2001: 184). Zabýváme-li se americkou zahraniční politikou po studené válce, je důležité zmínit roli Kongresu. S kolapsem sovětského bloku se zredukovaly hrozby, které ze studenoválečné konfrontace vyplývaly a exekutivní větev (administrativa) jen těžko obhajovala názor, že je třeba stále velmi úzce kontrolovat zahraniční politiku i po konci studené války. Takže od konce studené války je americká zahraniční politika více rozštěpena, její utváření představuje složitější proces a je těžší dosáhnout koherentní zahraniční politiky nejen vůči regionu východní Asie. Kromě větší role Kongresu mají větší vliv na utváření americké zahraniční politiky i ekonomické zájmy, důraz na demokratizaci a lidská práva. Zvětšil se také prostor pro působení nevládních nebo lobbistických skupin (Sutter 2003: 25-26). Tohoto faktu hojně využívali a stále využívají jak lobbistické skupiny z Taiwanu, tak z ČLR.

2.2 Balancování mezi ČLR a Taiwanem K pochopení americké zahraniční politiky vůči Taiwanu je nutné zmínit i vzájemné vztahy mezi Taiwanem a ČLR, i když během krátkého Bushova prezidentství nehrály tak významnou roli jako během následného prezidentsví Clintona, kdy se USA v polovině devadesátých let ujaly role „mediátora“ mezi těmito dvěma zeměmi. V letech 1989-1992 vztahy na obou stranách Taiwanské úžiny doznaly mírného pokroku. Nejenže se zvýšila ekonomická spolupráce, ale také v politické oblasti se zmírnilo napětí. Taiwanský prezident Lee Teng-hui v roce 1991 oznámil konec války s pevninskou Čínou a na obou stranách byly ustanoveny organizace zajišťující polooficiální kontakty7. Neshody ohledně principu „jedné Číny“ byly vyřešeny dohodou z roku 1992, ve které se obě strany shodly, že existuje jen jedna Čína a každá strana si toto tvrzení může interpretovat po svém. USA sbližování souhlasně sledovaly s odstupem a udržovaly si pozici v souladu s principem, že neshody na obou stranách Taiwanské úžiny by měly být řešeny těmito stranami samotnými (Bush 2004: 224). Zahraniční politika USA vůči Taiwanu byla během studené války úzce spjata s politikou vůči ČLR, nejinak tomu bylo i během prezidentství George Herberta Walkera 7

Na Taiwanu vznikla Nadace pro výměnu přes Taiwanskou úžinu (Straits Exchange Foundation, SEF) a Peking založil Asociaci pro vztahy přes Taiwanskou úžinu (Association for Relations Across the Taiwan Strait, ARATS).

10

Bushe, jehož administrativa byla u moci v letech 1989-1992. Velmi důležitou událostí byl masakr na náměstí Tchien-an-men v červnu 1989, jenž vyvolal nejen v USA, ale i na celém světě, negativní reakce. Američtí obyvatelé, média, zájmové skupiny a v neposlední řadě zákonodárci tradičně kladou vedle důrazu na národní zájmy velký důraz také na morální hodnoty západní společnosti. Po této události bylo v široké americké společnosti na Peking nahlíženo jako na porušovatele těchto hodnot (Sutter 2003: 25). Přesto Bushova administrativa, která kladla na dobré vztahy s ČLR velký význam a její politika byla označována jako politika angažovanosti, uvalila na ČLR i přes nátlak Kongresu jen omezené ekonomické sankce. Na tiskové konferenci v lednu 1990 Bush prohlásil, že k této politice vedou Spojené státy geopolitické důvody a že chce „zůstat angažován, protože Čína je klíčovým hráčem v Pacifiku“ (Bush 1990).

2.3 Vstřícný krok vůči Taiwanu - prodej stíhaček Narozdíl od nahlížení na ČLR v průběhu Bushovy administrativy americkým Kongresem a společností se názor na Taiwan postupně zlepšoval, což lze považovat za následek procesu liberalizace a demokratizace na Taiwanu započaté na konci osmdesátých let a pokračující v letech devadesátých. Během studené války byl Taiwan často kritizován pro autoritativní režim KMT a porušování lidských práv. V Kongresu se objevil široký konsensus v podpoře Taiwanu a jeho demokratického režimu, který byl zesílen v kontrastu s porušováním lidských práv v ČLR (Bush 2004: 222-223). Tento pozitivní vývoj na Taiwanu způsobil větší ochotu USA s ním spolupracovat a navzdory prohlášením USA v americko-čínském komuniké z roku 1982, že prodeje amerického vojenského zařízení na Taiwan budou omezeny, došlo v roce 1992 k prodeji 150 amerických vojenských letounů F-16 na Taiwan, o což se snažil několik předešlých dekád (Mann 2001: 206). Poskytnutí těchto letounů Taiwanu mělo vykompenzovat nedávné zdokonalení vzdušných a námořních sil Čínské osvobozenecké armády (People's Liberation Army, PLA) a posílit taiwanké obranné prostředky. Reakce Pekingu byla umírněná, vláda ČLR vydala protest, ve kterém požadovala, aby americká vláda „vzala zpět své nesprávné rozhodnutí“, které by mohlo mít negativní následky a mohlo by „vážně ohrozit“ vztahy mezi USA a ČLR (Garver 1997: 36). Navzdory tomuto prohlášení a požadavkům na potrestání Washingtonu ze strany vojenských představitelů PLA neměl prodej stíhaček Taiwanu pro USA vážné následky, protesty se pohybovaly spíše na verbální rovině. Prezident ČLR Teng Siaopching rozhodl, že proti USA nebudou přijata žádná ekonomická ani vojenská odvetná opatření. Uvědomoval si, že prodej stíhaček byl mimo jiné způsob, jakým si Bush v rámci

11

předvolební prezidentské kampaně v USA získával hlasy voličů, kteří sympatizovali s Taiwanem, a že by ekonomické sankce mohly vést k ekonomickým sankcím ze strany USA a ČLR by v této obchodní válce ztratila (Garver 1997: 51-54).

3. Clintonova administrativa a Taiwan 3.1 Asijsko-pacifický region a národní zájmy USA Během Clintonovy předvolební kampaně před americkými prezidentskými volbami, které se konaly v USA v roce 1992, bylo jedním z Clintonových témat přístup Bushovy administrativy k ČLR. Clinton kritizoval Bushe za politiku vůči ČLR, konkrétně za jeho přístup, kdy oddělil problematiku porušování lidských práv Pekingem a ekonomické otázky, přičemž nejvíce kritizoval prodloužení platnosti doložky nejvyšších výhod (Most Favored Nation, MFN) ČLR a prohlásil, že otázka lidských práv bude mít mnohem větší důležitost v jeho administrativě v politice vůči ČLR a dokud se situace v ČLR v oblasti lidských práv nezlepší, nebude tuto problematiku separovat od obchodních záležitostí (Chao 2002: 195). Dokonce během kampaně ani nenavštívil ČLR. Nicméně, jak se později ukázalo, Clinton, jež se ujal úřadu 1. ledna 1993, tyto dvě oblasti oddělil. Co se týká asijsko-pacifického regionu, Clintonova administrativa označila za nejdůležitější pilíře své politiky v regionu obchod, bezpečnost a lidská práva. Narozdíl od Bushovy administrativy, která se odmítala zapojovat do mulrilaterálních bezpečnostních dialogů a preferovala výhradně bilaterální bezpečnostní aliance, Clintonova administrativa dala najevo, že se do vícestranných bezpečnostních dialogů aktivně zapojí. Přesto obě administrativy definovaly bilaterální aliance v asijsko-pacifickém regionu jako nejdůležitější soušást americké bezpečnostní politiky v tomto regionu. Clintonova administrativa zastávala názor, že USA s mnohými asijskými státy sdílí společné bezpečnostní zájmy, mezi něž patří omezení závodů ve zbrojení, nonproliferace jaderných zbraní, předcházení regionálním konfliktům a posilování mírového dohledu v regionu, jejichž řešení bude efektivnější právě zapojením USA do vícestranných dialogů o bezpečnosti v regionu. Již zmíněné odělení obchodních záležitostí od oblasti lidských práv v ČLR zvýšilo spolehlivost a důvěru amerických partnerů v regionu v to, že USA budou svou funkci v oblasti bezpečnosti spolehlivě plnit a nebudou ji přehnaně vázat na jiné aspekty vzájemných vztahů.

12

3.2 Přednost ČLR před taiwanskými zájmy Clintonova politika vůči ČLR bývá označována jako politika angažovanosti, což v praxi znamená schůzky nejvyšších představitelů obou zemí, reprezentantů ekonomické, vojenské, sociální a kulturní sféry a zapojování ČLR do aktivit, které mají za následek spolupráci v oblasti porušování lidských práv, práva duševního vlastnictví a šíření jaderných zbraní. Taková politika má vést k větší ochotě vyřešit případné spory kompromisem a z dlouhodobé perspektivy mají být následkem změny v ČLR, které ji udělají více tržně orientovanou a politicky liberálnější. Politika angažovanosti je tedy i v zájmu USA, protože budou z čínského rapidního ekonomického růstu těžit a nově se rozvíjející demokratičtější politika by mohla mít za následek mezinárodní aktivity, které jsou kompatibilní s americkými zájmy (Yahuda 2004: 256-257). Během prvních osmnácti měsíců Clintonovy administrativy v úřadě dominovaly vztahům s ČLR dohady a jednání ohledně přístupu na trh, ochraně lidských práv a práv duševního vlastnictví, podmínek připojení se ČLR ke Všeobecné dohodě o clech a obchodu (General Agreement on Tariffs and Trade, GATT). Clinton brzy pochopil, že si musí vybrat mezi lidskými právy nebo pokračováním obchodu s ČLR. Jak již bylo zmíněno, vybral si druhou možnost, když v květnu 1994 oddělil otázku lidských práv a prodloužení platnosti doložky nejvyšších výhod, tedy obchodu. To přispělo k jeho pověsti nezásadového prezidenta, který mění své názory (Garver 1997: 37). Terčem kritiky, především ze strany podporovatelů Taiwanu, se stal také kvůli incidentu, který se stal ve stejném měsíci jako prodloužení platnosti doložky nejvyšších výhod ČLR. Letadlo s taiwanským prezidentem Lee Teng-huiem, který letěl na státní návštěvu do Střední Ameriky, přistálo na mezinárodním letišti v Honolulu na Hawaii kvůli doplnění paliva. Leeovi během tohoto mezipřistání nebylo vydáno tranzitní vízum a nebylo mu tedy dovoleno opustit letadlo a vstoupit na americkou půdu (Garver 1997: 38). Na obranu administrativy je třeba dodat, že tranzitní žádost přišla v době, kdy byly americké vztahy s ČLR obzvlášť kritické a v zájmu Washingtonu bylo neprohlubovat rozpory8 (Bush 2004: 226). Když se zdálo, že Kongres neschválí prodloužení platnosti doložky nejvyšších výhod pro ČLR, vyslal Clinton do Pekingu tajemníka ministra zahraničí Winstona Lorda, aby informoval ČLR, že jestli nezlepší situaci v oblasti lidských práv, mohlo by to mít negativní důsledky pro obchodování s USA. Mezitím mocné americké korporace lobovaly u administrativy, aby se zřekla této propojené politiky. Tato nová lobby přiměla Kongres 8

V té době USA tlačily na Radu bezpečnosti OSN, aby uvalila sankce na Severní Koreu a potřebovaly pomoc ČLR, aby se uklidnila kritická situace na Korejském poloostrově.

13

upustit od uložení sankcí na ČLR a hlasovat pro zlepšení vzájemného obchodu a investičních vztahů. Po oddělení obchodní politiky a otázky lidských práv se Clinton snažil vybudovat „strategický“ vztah s ČLR, doufajíc, že získá její pomoc, především se Severní Koreou, o které byla administrativa přesvědčena, že produkuje jaderné zbraně. Přestože vyslal svého poradce pro bezpečnost, Anthony Lakea, aby v Pekingu tvořil nový strategický dialog, Clinton selhal v přesvědčování Kongresu o hodnotě a důležitosti této nové strategie pro americké vztahy s ČLR a americké národní zájmy. Ani vůdci ČLR se s tímto novým konceptem plně neztotožnili, jelikož jim připadalo, že USA proklamují spolupráci a přátelství ve vzájemných vztazích, ale v praxi aplikují politiku zadržování (Myers a Shambaugh 2001: 6). Politika angažovanosti vůči ČLR znamenala pokračování v politice strategické nejednoznačnosti vůči Taiwanu.

3.3 Vstřícná gesta USA vůči Taiwanu - FRAA a TPR Bill Clinton ještě jako arkansaský guvernér navštívil Taiwan čtyřikrát, když podporoval obchod. Bylo s ním zacházeno jako s čestným hostem, jak je taipeiským zvykem při návštěvách vlivných Američanů, a byl přímým svědkem taiwanského ekonomického a politického pokroku. V dubnu 1994 schválil americký Kongres Zákon o autorizaci zahraničních vztahů pro roky 1994 a 1995 (Foreign Relations Authorization Act, Fiscal Years 1994 and 1995, FRAA). Clinton ho i přes jisté výhrady podepsal. Tento zákon nařídil prezidentovi, aby podnikl významné zlepšení americko-taiwanských vztahů a nařizoval ministerstvu zahraničí dovolit americkým občanům narozeným na Taiwanu uvést jako své místo narození „Taiwan“ místo „Čína“. Dále vyjadřoval doporučení, že by měli být na Taiwan vysláni vládní úředníci, aby hájili zájmy USA, a že by prezident měl dát jasně najevo podporu členství Taiwanu v mezinárodních organizacích, jejichž členem jsou USA. Nejnepřijatelnější částí tohoto zákona bylo, alespoň z pohledu Pekingu, prohlášení, že sekce tři TRA, týkající se prodeje amerického vojenského obranného zařízení na Taiwan, je nadřazena prohlášením o politice USA, včetně komuniké (relevantní je v tomto případě komuniké podepsané USA a ČLR týkající se prodeje zbraní z roku 1982), nařízení a direktiv, a politikám na nich založených (Copper 2003: 206) Zastánci zákona v něm viděli přínos také kvůli tlaku, který by mohlo zlepšení amerických vztahů s Taiwanem udělat na ČLR v otázce lidských práv. Clintonovy námitky vůči zákonu zahrnovaly obavy, že posílení vztahů s Taiwanem zhorší americké vztahy s ČLR. Nicméně veto tohoto návrhu zákona by znamenalo extrémní nepopularitu Clintonovy administrativy, což si před důležitým krokem, reformou

14

zdravotního systému, nemohla dovolit (Garver 1997: 39). Během léta 1994 americká administrativa rozmýšlela, jak odpovědět na zákon, který nařizuje posílení vztahů s Taiwanem - tento proces zhodnocení americké politiky vůči Taiwanu je znám pod názvem Taiwan Policy Review (TPR). Administrativa se snažila reagovat na taiwanské zájmy a znepokojení a udělala několik změn, které měly těmto zájmům vyhovět. Výsledky TPR byly oznámeny v září 1994. Mezi nejdůležitější změny v politice vůči Taiwanu obsažené v TPR patří: - posílení neoficiálních vazeb s Taiwanem. Podle TPR by byla velká chyba, kdyby se administrativa odchýlila od politiky několika předchozích administrativ a ustanovila takové vztahy s Taiwanem, které by ČLR (v TPR je používán název Čína) vnímala jako oficiální. Proto administrativa oponuje tlaku Kongresu, aby byly uzákoněny návštěvy taiwanských vůdců v USA. - připravenost vysílat vysoké státní úředníky z amerických ekonomických a odborných agentur na Taiwan a rozšíření míst ve Washingtonu, kde se mohou konat setkání těchto amerických úředníků s taiwanskými zástupci - změna názvu taiwanské polooficiální „ambasády“ v USA z Coordinating Council for North American Affairs na Taipei Economic and Cultural Representative Office - americká podpora členství Taiwanu v organizacích, kde není podmínkou státní suverenita, jako například GATT, resp. Světová obchodní organizace (World Trade Organization, WTO). (viz Taiwan Policy Review) Po ohlášení TPR vycestoval náměstek ministra zahraničí Peter Tarnoff do Pekingu ujistit představitele ČLR, že tyto úpravy nezměnily vztah USA k ČLR nebo k taiwanské otázce. Prohlášení obsažená v TPR nikoho neuspokojily. Peking si stěžoval, že se USA nedrží svých závazků mít jen neoficiální vztahy s ostrovem. Taiwan, přestože ocenil lepší ošetření vzájemných vztahů, tyto změny viděl jako nedostatečné. A členové Kongresu, prosazující lepší ošetření vztahů s Taiwanem, byli zklamáni praxí Clintonovy administrativy, především po zmíněném incidentu s neudělením víza taiwanskému prezidentu na jaře téhož roku (Bush 2004: 227).

3.4 Taiwanské „sebeprosazování“ Vedle sbližování Taiwanu s USA se zdálo, že se oteplují i taiwanské vztahy s ČLR. Prvním významným krokem v tomto procesu bylo setkání neoficiálních zástupců Pekingu se svými taiwanskými protějšky v Singapuru v roce 1993, což bylo historicky první

15

jednání taiwanských a pekingských zástupců9 (Yahuda 2004: 293). Obě strany se zavázaly k významnějším rozhovorům v budoucnu. Obchodní a investiční kontakty na obou stranách Taiwanské úžiny dále vzkvétaly, Taiwan se stal pro ČLR druhým největším zdrojem investičního kapitálu (po Hong Kongu) a ČLR se stala pro Taiwan jedním z největších exportních trhů. Lepší vztahy byly přerušeny pekingskou negativní reakcí na snahu Taiwanu o vstup do mezinárodních organizací včetně OSN. V roce 1993 Lee oznámil tzv. politiku „Go South“, aby povzbudil taiwanskou obchodní komunitu hledat obchodní a investiční možnosti v jihovýchodní Asii10 jako alternativu k ČLR, protože Taiwan se stával příliš ekonomicky závislým na pevnině (Copper 2003: 211-212). Ke zlepšování vztahů s ČLR nepřispěla ani tzv. pragmatická diplomacie taiwanského prezidenta Lee Teng-huie. Tento způsob politiky, který Lee Teng-hui zvolil, označuje určité diplomatické aktivity, které směřovaly k zajištění taiwanské bezpečnosti právními normami mezinárodního společenství. Ústředním bodem této politiky bylo dosažení členství ve Valném shromáždění OSN. V září 1993 Taipei oznámila svůj nový cíl připojit se k Valnému shromáždění pod názvem Čínská republika dle vzoru rozdělených států, který povolil účast například Jižní a Severní Korey. Sedm latinskoamerických zemí navrhlo projednat taiwanskou reprezentaci ve Valném shromáždění a výsledkem byla podpora 23 států. V roce 1994 předložilo druhou žádost o přehodnocení záležitosti 12 členů OSN. Tento tlak lehce selhal kvůli opozici Pekingu a nedostatku podpory hlavních mocností, včetně USA. O rok později Taiwan opět usiloval o vstup do OSN a byl ochoten darovat jednu miliardu amerických dolarů OSN, kdyby se stal jejím členem. Tentokrát získal podporu 29 států. S taiwanskou kampaní za členství v OSN se pojila rozsáhlá kampaň zahrnující inzeráty ve světových médiích a „soukromé“ návštěvy taiwanských nejvyšších představitelů po celém světě (Garver 1997: 30-31). Leeovy snahy „rozštěpit Čínu“ skrze pragmatickou politiku způsobily náhlé zhoršení vztahů11. V lednu 1995 se prezident ČLR Ťiang Ce-min snažil obnovit rozhovory s Taiwanem, když předložil návrh k mírovému znovusjednocení, tzv. Osm bodů. Tento návrh neobsahoval de

9

Tzv. rozhovory Koo-Wang, pojmenované podle vedoucích neoficiálních organizací, které reprezentovali (Straits Exchange Foundation na Taiwanu a Association for Relations Across the Taiwan Strait v ČLR). Ačkoli dosažené dohody nebyly příliš podstatné, rozhovory znamenaly velký pokrok ve vztazích. 10 Což je region s vysokým stupněm strategické a ekonomické důležitosti pro Taiwan. 11 Kritika z Pekingu našla odezvu i na Taiwanu - v Čínské národní frakci v KMT, která považovala Leeovu pragmatickou diplomacii za porušení principu „ jedné Číny“, dlouho podporované KMT za vlády Čankajška a jeho syna. Značná část těchto čínských nacionalistů opustila KMT a vytvořila Novou stranu (New Party). KMT z tohoto rozštěpení vyšel ještě více „taiwanizován“ a členství v OSN se stalo centrální součástí jeho politiky (Garver 1997: 33).

16

facto žádný pokrok v nahlížení na sjednocení ze strany ČLR12. Lee Teng-hui na tento návrh reagoval ve své řeči o tři měsíce později, tato reakce bývá označována jako tzv. Šest bodů. Lee trval na tom, že obě vlády (jak v Taipei, tak v Pekingu) jsou si rovné, že by Taiwan i ČLR měly být členy mezinárodních organizací na stejné úrovni, dále vyzval ČLR, aby se zřekla použití síly, a podpořil kulturní a ekonomické výměny na obou stranách Taiwanské úžiny. Kdyby Taipei uznala, že vztahy napříč úžinou jsou čistě čínskou interní záležitostí, Peking by toho mohl využít k většímu nátlaku na USA, aby omezily podporu Taiwanu. Nepřijetí Ťiangova návrhu utvrdilo Peking v tom, že je třeba jednat s Taipeí neústupně a nevylučoval možnost použití síly (Garver 1997: 46).

3.5 Boj administrativy s Kongresem V zahraniční politice USA mezitím získávala taiwanská agenda stále větší prostor. Lee se v rámci své pragmatické politiky, kdy se setkával s představiteli a zástupci zemí a loboval za podporu mezinárodního uznání Taiwanu a jeho členství v mezinárodních organizacích13, zaměřil i na USA, což mělo za následek jeho návštěvu na Cornellově univerzitě. V létě 1994 zřídil KMT, jedna z nejbohatších politických stran na světě, novou organizaci, Taiwan Research Institute. Tato organizace podepsala tříletý kontrakt v hodnotě 4,5 milionů amerických dolarů s Cassidy and Associates, významnou washingtonskou lobbistickou firmou. Mezi pozoruhodné aspekty této lobbistické snahy patří skutečnost, že taiwanský prezident obešel své vlastní ministerstvo zahraničí a washingtonské zástupce v Taipei Economic and Cultural Representative Office, kteří byli teoreticky zodpovědní za jednání s americkým Kongresem (Mann 2001: 207-208). Během relativně krátké doby se objevily náznaky svědčící o větší zainteresovanosti Kongresu v taiwanské agendě. Na začátku roku 1995 předseda Sněmovny reprezentantů Newt Gingrich podporoval myšlenku návštěvy USA taiwanským prezidentem, který byl pozván svou alma mater, Cornellovou univerzitou, aby si přijel převzít čestný doktorát. Ostatní členové Kongresu postupně začali také Leeovu cestu do USA podporovat a začali formálně usilovat o povolení této cesty. 12

Ťiang v něm zopakoval, že základem pro mírové znovusjednocení tvoří princip „jedné Číny“, dále vyjádřil znepokojení nad taiwanskými aktivitami, které tento princip narušují (např. výše uvedená taiwanská snaha o členství v OSN), navrhl zahájení vyjednávání s taiwanskými vůdci, ve čtvtém bodě prohlásil, že si ČLR vyhrazuje právo použít sílu, a to proti cizím silám, které by zasahovaly do sjednocení a snažily se o taiwanskou nezávislost, dále uvádí, že by měl pokračovat rozvoj obchodních vztahů a rozvoj komunikací napříč Taiwanskou úžinou, měly by být uchovávány čínské tradice, vyzývá taiwanské politické strany, aby se aktivně zapojily do rozhovorů a jako poslední bod návrhu zdůrazňuje, že znovusjednocení je čínskou vnitřní záležitostí (viz Osm bodů). 13 V rámci těchto cest se přihodil již zmíněný incident, kdy Leeovi nebylo povoleno vstoupit na americkou půdu při mezipřistání na Hawaii.

17

Clintonova administrativa se zpočátku k možnosti Leeovy návštěvy, i když čistě soukromé, stavěla negativně. Na počátku května schválila Sněmovna reprezentantů poměrem hlasů 396:0 nezávaznou rezoluci vyzývající administrativu, aby tuto návštěvu povolila. O týden později schválil podobnou nezávaznou rezoluci i Senát poměrem hlasů 91:1. Clintonova administrativa se během tří týdnů rozhodla Leeovi návštěvu USA povolit. Přestože usnesení Kongresu byla nezávazná, administrativa se obávala, že kdyby nadále trvala na svém a Leeovu návštěvu nepovolila, Kongres by mohl přijmout závaznou legislativu nebo dokonce rozsáhlé legislativní změny týkající se amerických vztahů s Taiwanem (Mann 2001: 208). Rozhodujícím faktorem, bez nějž by podpora Leeovy návštěvy Cornellovy univerzity v Kongresu nedosáhla takových výsledků, byla i tzv. taiwanská lobby. Tento volně definovaný termín označuje nesourodou skupinu aktivistů, kteří mají vliv na proces vytváření americké čínské zahraniční politiky. Sestává z taiwanských vládních úředníků, členů obchodní komunity, skupin amerických občanů taiwanského nebo čínského původu a mnoha jiných skupin, v jejichž zájmu je ovlivňovat americkou politiku související s Taiwanem (Dumbaugh 2001: 140). Administrativa čelila na jedné straně tlaku z Pekingu, na druhé z Kongresu. USA se zavázaly Pekingu v době normalizace vzájemných vztahů, že jejich vztahy s Taiwanem budou neoficiální. Přestože Peking si byl vědom toho, že americké vazby s Taiwanem jsou pevné a stále se rozšiřují kontakty na různých úrovních, a že linie mezi oficiálními a neoficiálními kontakty není jasná, veřejná návštěva USA taiwanským vrcholným představitelem představovala pro Peking překročení této hranice (Bush 2004: 227). Dalším důležitým faktorem během rozhodování o udělení víza taiwanskému prezidentu byl fakt, že americká obchodní komunita, která vedla výborně organizovanou lobbovací kampaň ve prospěch prodloužení platnosti doložky nejvyšších výhod ČLR, nebyla aktivní před hlasováním o Leeově návštěvě, protože toto hlasování nebylo vnímáno jako přímo ohrožující americké obchodní zájmy. Vedlejším efektem celé kampaně předcházející Leeově návštěvě v USA bylo přijetí větší zodpovědnosti Clintonovy administrativy za vyslyšení taiwanských potřeb a zájmů. Administrativa totiž vypracovala s taiwanskými představiteli dohodu, že kdyby měli v budoucnu jakékoliv požadavky, mají být adresovány exekutivní větvi a ne Kongresu (Mann 2001: 209-210).

3.6 Krize v Taiwanské úžině Kontroverzní Leeova návštěva USA se konala v červnu a způsobila řetězovou reakci událostí označovaných jako „krize v Taiwanské úžině“. ČLR téměř okamžitě po

18

návštěvě odvolala svého velvyslance z Washingtonu do Pekingu, aby byla celá záležitost projednána. Prezident Clinton ujistil ve svém dopise prezidenta ČLR Ťianga, že americké stanovisko ohledně politiky „jedné Číny“ se nezměnilo. Totéž prohlásil i ministr zahraničí Christopher, nicméně dodal, že nemůže vyloučit udělení dalšího víza taiwanskému prezidentovi (Sciolino, New York Times 1995). ČLR, znepokojena předešlými událostmi, provedla během července a srpna raketové testy a námořní cvičení v Taiwanské úžině. Následovaly listopadové desetidenní vojenské manévry, největší v historii PLA, které se odehrály jen dva týdny před taiwanskými parlamentními volbami. Začaly se objevovat požadavky, aby prezident v souladu s TRA podal zprávu Kongresu ohledně taiwanské bezpečnosti. Ten měl ohlásit Kongresu každý pokus o rozhodnutí taiwanské budoucnosti jinak než mírovými prostředky, což bylo vnímáno jako ohrožení bezpečnosti a míru v regionu (Rudolf 1998: 40). Clinton nejprve odmítal, protože podle něj bylo účelem vojenských cvičení vyslat politickou zprávu Taiwanu a USA a ne příprava na bezprostřední vojenskou akci proti Taiwanu. Nicméně tlak Kongresu rostl a přijal rezoluci vyzývající prezidenta, aby odsoudil vojenské zastrašování ČLR Taiwanu a podal Kongresu zprávu o způsobu, jakým by USA mohly bránit Taiwan proti raketovému útoku ČLR. Clinton následně převzal iniciativu, neboť by se v případě nereagování a při následném vojenském útoku ČLR na Taiwan mohla nečinnost administrativy projevit na výsledcích amerických prezidentských voleb konaných v roce 1996 (Garver 1997: 97-98.) USA na znepokojivé akce ČLR reagovaly v polovině prosince, kdy proplula Taiwanskou úžinou americká letadlová loď Nimitz, údajně kvůli stavu počasí, politický kontext tohoto „gesta“ naznačující americké stanovisko vůči vojenské hrozbě ČLR Taiwanu byl však zřejmý (Fürst 2001: 17). V reakci na proplutí americké lodi Taiwanskou úžinou varoval čínský generál amerického velvyslance, který byl na návštěvě v ČLR, že PLA by mohla zasáhnout proti americké intervenci na obranu Taiwanu jaderným útokem proti západnímu pobřeží USA (Roy 2003: 197). Další událostí, která znamenala impuls pro agresi ČLR, byly první přímé prezidentské volby na Taiwanu, které byly naplánované na březen 1996. Krátce po zahájení předvolební kampaně provedla ČLR cvičné výstřely balistických raket M-9 směrem ke dvěma hlavním taiwanským přístavům, Keelungu na severovýchodě a Kaosiungu na jihovýchodě ostrova. USA se opět rozhodly jednat a během intenzivního vyjednávání mezi USA a ČLR byla v mezinárodních vodách poblíž Taiwanu přítomna americká plavidla, včetně torpédoborců, v čele s letadlovými loděmi Nimitz a Independence. Vojenské akce ČLR měly za cíl „vystrašit“ voliče, aby nehlasovali pro 19

kandidáta bojujícího za větší prostor pro nezávislý Taiwan, a tím byl Lee, jehož „pragmatická politika“ vůdce ČLR znepokojovala. Na výsledcích voleb se však snahy ČLR nepodepsaly, favorizovaný Lee byl znovuzvolen s velkým náskokem před ostatními kandidáty14. Oficiální názor Clintonovy administrativy na předchozí události vyjádřil zástupce ministra zahraničí pro východní Asii Winston Lord, když prohlásil, že vojenská cvičení a raketové testy ČLR nepředstavovaly bezprostřední ohrožení Taiwanu, že ČLR si přála jen ovlivnit taiwanské prezidentské volby a především omezit mezinárodní aktivity Taiwanu. Dle názoru administrativy neplánovala ČLR přímou vojenskou akci proti Taiwanu, ale nedávné vojenské akce by mohly vést k nedorozumění a eskalovat v konflikt. Dále prohlásil, že administrativa věří, že ČLR nezanechala své snahy o mírové znovusjednocení s Taiwanem, jak stojí v komuniké z roku 1982, a popsal řadu kroků, které USA podnikly, aby varovaly Peking o vážnosti situace, jako například soukromé nebo veřejné zprávy, vyslání vysokých úředníků, konzultace s dalšími zeměmi v oblasti a rozmístění námořních sil poblíž Taiwanu. Peking byl sice ujištěn o trvajícím americkém souhlasu s principem „jedné Číny“, vedle toho byl však pro jistotu varován, že uchýlení se k použití síly vůči Taiwanu by se přímo dotklo amerických národních zájmů a neslo by s sebou velké riziko. Na druhou stranu byl varován i Taiwan, že obě strany by se měly vyvarovat provokativních akcí, včetně politických (Bush 2004: 229). Krizi v Taiwanské úžině sledovalo s obavami mnoho předních představitelů států a vlád, kteří vyjádřili obavy o bezpečnost celého regionu. Přestože USA nebyly přímo povinny vojensky bránit Taiwan, Washington se obával, že by jeho odpověď, resp. „nereagování“ na čínskou agresi sledovaly v regionu státy pochybující o americkém

vůdcovství v asijsko-pacifickém regionu (Roy 2003: 200). Intervence USA v roce 1996 vyslala jasnou zprávu, že ČLR nebude mít v regionu úplnou svobodu politických nebo vojenských akcí, dokud nebude mít schopnost odstrašit nebo porazit americké síly. Vůdci ČLR si tuto skutečnost uvědomili a bylo zahájeno přehodnocení vojenských možností ČLR a následná reforma a modernizace vojenských sil (Manthorpe 2005: 224). Vcelku opatrné chování USA bylo zřejmě determinováno zahraničněpolitickými prioritami ve vztahu k ČLR

a

Taiwanu.

Reakce

USA

odpovídala

americké

politice

„strategické

nejednoznačnosti“. Ta však byla kritizována Kongresem a zahraniční výbor Sněmovny reprezentantů přijal rezoluci požadující výslovné obranné záruky Taiwanu. Tato iniciativa 14

Mnoho analytiků a komentátorů se domnívá, že vojenský nátlak ze strany ČLR dokonce zvýšil Leeův volební zisk minimálně o 5 % hlasů (Roy 2003: 201).

20

byla administrativou kritizována, neboť představovala ohrožení amerických vztahů s ČLR. V dubnu 1996 Clinton vetoval zákon Foreign Relations Authoriazation Act obnovující platnost těch částí TRA, které předpokládaly velké dodávky vojenského zařízení na Taiwan nutného k zabezpečení dostatečné sebeobrany. Toto ustanovení je však v rozporu s komuniké z roku 1982, podle nějž by se americké dodávky vojenského zařízení na Taiwan neměly zvyšovat. Kromě toho Kongres požadoval, aby byl do USA pozván taiwanský prezident a Clinton byl vyzván, aby nenavštěvoval ČLR, dokud se tam nezlepší situace lidských práv (Rudolf 1998: 41).

3.7 Rozvířené vody v Taiwanské úžině Po zažehnání krize v Taiwanské úžině se Clintonova administrativa snažila obnovit konstruktivní vztah s ČLR, částečně zopakováním starých principů (především týkajících se Taiwanu). Na druhou stranu se USA snažily zlepšit i komunikaci s Taiwanem, jejichž vztahy také poznamenaly události v letech 1995-1996. Administrativa nadále vyjadřovala podporu vstupu ČLR i Taiwanu do WTO. Nicméně administrativa potvrdila, že nepodporuje taiwanskou nezávislost, mimojiné ujištěním ministryně zahraničí Madeleine Albrightové v Pekingu v dubnu 1998. Takovéto ujištění se zdálo být nutné, protože někteří obyvatelé Taiwanu dospěli po nasazení amerického námořnictva k závěru, že USA budou bránit Taiwan za jakýchkoliv okolností, dokonce i při jednostranném vyhlášení nezávislosti Taiwanu (Bush 2004: 232). Formální obnovování amerických vztahů s ČLR započalo oficiální státní návštěvou prezidenta ČLR Ťianga USA v říjnu 1997, na niž navazovala Clintonova návštěva ČLR v červnu následujícího roku, při které Clinton znovu zdůraznil zájem na budování „konstruktivního strategického partnerství“. Při této návštěvě učinil veřejné prohlášení známé jako „Tři ne“ („Three Noes“) - USA nepodporují nezávislost Taiwanu, princip „dvou Čín“ nebo „jedné Číny, jednoho Taiwanu“ a vstup Taiwanu do mezinárodních organizací, kde je podmínkou členství státní suverenita15. Administrativa deklarovala, že to neznamená změnu v americké politice, a zástupce ministra zahraničí později dokázal, že principy známé jako „Tři ne“ byly všechny potvrzeny již předchozími administrativami (Kan 2007). 15

Tato prohlášení údajně poslal Clinton v soukromém dopise Ťiangovi již v roce 1995. Následně při summitu ve Washingtonu v roce 1997 bylo vydáno společné prohlášení, ve kterém Clinton zopakoval, že USA se drží principu „jedné Číny" a principů uvedených ve třech společných komuniké. Přestože toto prohlášení neobsahovalo principy „Tři ne", mluvčí ministerstva zahraničí o dva dny později prohlásil, že USA daly jasně najevo svou politiku „jedné Číny" a oznámil principy „Tři ne", později veřejně deklarované Clintonem (Kan 2007).

21

Nicméně kritici trvali na tom, že Clintonovo oznámení „Tří ne“ znamenalo krok novým směrem, protože nikdy předtím žádný americký prezident veřejně nedeklaroval tyto tři principy dohromady. A tvrdili, že tímto Clinton oslabil pozici Taiwanu při vyjednávání s ČLR (Tucker 2001: 63). Kritika Clintona a jeho prohlášení přicházela i z Kongresu a vůdce republikánské většiny v Senátu Trent Lott prohlásil, že Kongres by měl „napravit škody, které byly napáchány“ (Schmitt, New York Times 1998). Mnoho členů Kongresu spatřovalo v Clintonově prohlášení způsob, jak zajistit bezproblémový průběh summitu v ČLR a navrhovali usnesení v Senátu a Sněmovně reprezentantů, která by znovu potvrdila podporu Taiwanu. Tato usnesení byla schválena pár týdnů po Clintonově návštěvě ČLR (Sutter 2001: 104). Další událostí, která zvýšila napětí na obou stranách Taiwanské úžiny, bylo prohlášení taiwanského prezidenta Lee v červenci 1999, že vztah mezi Taiwanem a ČLR je „speciální mezistátní vztah“. Z Taiwanu se ozývaly hlasy, že toto prohlášení bylo důsledkem právě přibližování se USA k Pekingu a „posunem“ v americké politice týkající se statusu Taiwanu. Clintonova administrativa ujistila Peking, že s tímto prohlášením nemají USA nic společného a že jádrem jejich politiky vůči ČLR a Taiwanu je princip „jedné Číny“. Tato „minikrize“ byla zažehnána na summitu Rady pro ekonomickou spolupráci Asie a Tichomoří (Asia-Pacific Economic Cooperation, APEC), který se konal v září v Aucklandu. Clinton ujistil Ťianga o znepokojení USA Leeovým prohlášením (Bush 2004 233-234). Administrativa reagovala na Leeovo prohlášení několika kroky, jako například odložením cesty delegace Pentagonu na Taiwan, a americká media spekulovala o možném omezení amerických dodávek náhradních částí stíhaček F-16 na Taiwan (May 1999). Poslední rok Clintonova prezidentství byl charakteristický velmi aktivní zahraniční politikou, kdy překonal výraznou domácí opozici a Kongresem prošla legislativa podporující vstup ČLR do WTO a udělující jí trvalou doložku nejvyšších výhod. V březnu 2000 se konaly prezidentské volby na Taiwanu, ve kterých zvítězil Chen Shui-bian z Demokratické strany pokroku (Democratic Progressive Party, DPP). Ještě během předvolební kampaně Peking opět hrozil použitím síly a poté nereagoval ani na smířlivá gesta nového taiwanského prezidenta, což mělo negativní dopad na americké vnímání ČLR (Yahuda 2004: 263). Mluvčí Bílého domu a ministerstva zahraničí opět „odmítl“ použití násilí nebo vyhrožování násilím a Clinton prohlásil, že USA trvají na tom, že záležitost týkající se sjednocení musí být řešena mírovými prostředky a se souhlasem taiwanského lidu.

22

4. Bushova administrativa Během prezidentské kampaně v roce 2000 vyjádřil budoucí americký prezident George Walker Bush podporu návrhu zákona zajišťujícímu větší záruky taiwanské bezpečnosti ze strany USA, tzv. Taiwan Security Enhancement Act (TSEA). Již během podzimu 1999 někteří členové Kongresu tlačili na Clintonovu administrativu, aby tento zákon, který byl reakcí na události předchozích let a na vojenskou modernizaci ČLR, přijala. Tento návrh zákona požadoval větší podíl Kongresu na rozhodování o vojenských dodávkách na Taiwan, zvýšení spolupráce v oblasti bezpečnosti s Taiwanem a věnování větší pozornosti vojenskému růstu ČLR. Administrativa se postavila proti tomuto návrhu s námitkami, že TSEA zasahuje do ústavních pravomocí prezidenta a že by jeho přijetí vyvolalo obavy a obrovské rozhořčení na straně ČLR a očekávání větších záruk bezpečnosti na straně Taiwanu. Sněmovna reprezentantů schválila tento zákon v lednu 2000, nicméně poté se „zasekl“ v Senátu, ale i kdyby ho Senát schválil, velmi pravděpodobně by ho Clinton vetoval, protože schválení tohoto zákona by mělo velmi negativní dopad na americké vztahy s ČLR, která proti němu velmi silně vystupovala a hrozila vážným poškozením amerických vztahů s ČLR, jestliže bude zákon schválen (Yates 2000). Bush dal najevo, že by USA měly poskytnout Taiwanu transparentnější strategický bezpečnostní závazek. Byl mnohem kritičtější vůči Clintonově „konstruktivnímu strategickému partnerství“ s ČLR než jeho demokratický protikandidát Al Gore, který obhajoval přístup svého demokratického „předchůdce“. Paralelu takového přístupu bylo možné nalézt i na Taiwanu, kde kandidát KMT souhlasil v prezidentské kampani s prohlášením Leea o „dvou státech“ (Wu 2001: 182).

4.1 Nový přístup Bushovy administrativy? Poté, co Bush vyhrál volby a ujal se v lednu 2001 prezidentského úřadu, nedeklarovala administrativa nějaké výraznější změny v celkovém přístupu k asijskopacifickému regionu. Jeho prohlášení naznačovala, že je připraven praktikovat politiku a přijímat opatření, která budou brát menší ohled na reakce jiných zemí, než tomu bylo u Clintonovy administrativy. Tým, který měl na starosti obrannou a zahraniční politiku, měl velké zkušenosti v oblasti mezinárodní bezpečnosti, ale jeho vztah k ekonomickým otázkám nebo k oblasti Asie byl více limitován. Mezi nejvýznamnější osoby Bushova

23

kabinetu patřil ministr zahraničí Colin Powell, ministr obrany Donald Rumsfeld nebo tehdejší poradkyně pro národní bezpečnost Condoleeza Riceová (Sutter 2003: 3). V asijsko-pacifickém regionu se USA soustředily na kultivování vztahů se svými klíčovými spojenci, především s Japonskem, raději než zdůrazňování zapojování ČLR. Celkově se zdálo, že Bushova administrativa neklade na vztahy s ČLR takový důraz jako její předchůdkyně, a zaujala vůči ČLR rezervovaný postoj. Naopak, byly zdůrazňovány potřeby Taiwanu a v dubnu 2001 Bush schválil největší dodávku vojenského zařízení na Taiwan za poslední desetiletí v ceně šesti miliard amerických dolarů. Velmi významným signálem, že osud Taiwanu není administrativě lhostejný, bylo prohlášení Bushe 26. dubna v televizním vysílání celostátní televize16, že USA udělají „co bude třeba“, aby pomohly Taiwanu bránit se před agresí ČLR. Spekulace ohledně změny americké politiky vůči ČLR a Taiwanu později vyvrátil mluvčí ministerstva zahraničí Philip T. Reeker, když prohlásil, že politika USA se nezměnila dneska, ani včera, ani minulý rok a nezměnila se od roku 1979, kdy byl podepsán TRA (Sanger, New York Times, 2001). Nicméně změna přístupu v praktické zahraniční politice vůči oběma zemím na březích Taiwanské úžiny byla zřejmá. Bushova administrativa upozorňovala na rozdílné přístupy USA a ČLR k otázkám jako je situace lidských práv, Taiwan, Tibet, bezpečnostní záležitosti nebo šíření jaderných zbraní, zatímco Clintonova administrativa ve své rétorice upozorňovala především na výhody, které přinese vzájemná spolupráce (Sutter 2003: 7). Vztahy USA s ČLR se na pár měsíců zhoršily po incidentu, který se stal v dubnu nad Jihočínským mořem, kdy se srazil americký průzkumný letoun a bojové letadlo ČLR. Americký letoun musel nouzově přistát na ostrově, letadlo ČLR bylo zničeno a pilot, který se stal národním hrdinou, zemřel. Posádka amerického letadla byla zadržena a byla propuštěna až po dvou týdnech složitého vyjednávání (Yahuda 2004: 266-267). Urovnání vztahů s Pekingem mělo na starost ministerstvo zahraničí, které se i po vyřešení tohoto incidentu více angažovalo. Naopak, kontakty amerického ministerstva obrany s ČLR zůstaly omezené. Mnoho pozorovatelů poukazovalo na rozdíly mezi přístupy Powella, který se snažil řešit neshody s ČLR tak, aby se vyhnul zvětšování rozporů a naopak byla nacházena společná východiska, zatímco Rumsfeld zastával tvrdší linii s důrazem na probíhající vojenskou modernizaci ČLR, která by mohla ovlivnit americkou strategickou přítomnost a vliv v asijsko-pacifickém regionu (Sutter 2003: 7). Bushova administrativa byla také vstřícnější vůči požadavkům vyšších taiwanských představitelů o návštěvy USA. Vyhověla žádosti o tranzitní vízum taiwanského prezidenta 16

Bush byl hostem v pořadu televizní stanice ABC „Good Morning America“.

24

Chena v květnu 2001, který navštívil New York a Houston. Chen se stal prvním taiwanským prezidentem, který navštívil New York, když překonal nepsaný zákaz americké vlády na návštěvy vrcholných taiwanských představitelů ve Washingtonu a v New Yorku. Chenova návštěva nebyla tak „provokativní“ jako návštěva Leea v roce 1995. Byla to v podstatě „zastávka“ na jeho cestě do Latinské Ameriky. Na druhou stranu, Chenovo osobní setkání s více než dvaceti členy Kongresu dodalo této návštěvě politický nádech. ČLR protestovala, ale mnohem méně než v roce 1995 (Roy 2003: 238).

4.2 Vztahy po 11. září 2001 Obrovský vliv na zahraniční politiku USA měly teroristické útoky z 11. září 2001. Tato událost měla podíl na zintenzivnění kooperace USA s ostatními státy, které se zapojily do boje proti nové celosvětové hrozbě, kterou se stal terorismus. Pro USA bylo samozřejmě výhodnější se světovými velmocemi, mezi které ČLR patří, spolupracovat, a tak se ve vztazích s ČLR soustředily USA na společný postup v boji proti terorismu, a výhrady k politice ČLR a sporné body mezi oběma státy ustoupily do pozadí. ČLR jako hlavní mocnost v regionu a dluhodobý spojenec Pákistánu byla v boji proti terorismu velmi ceněným partnerem. Na summitu APEC v Šanghaji v říjnu 2001 byl vedle obvyklých témat věnován prostor i debatě týkající se terorismu. Právě na tomto summitu byly vztahy mezi USA a ČLR označeny jako „kooperativní a konstruktivní“, nicméně byl zmíněn i odlišný postoj obou zemí ke klasickým sporným otázkám jako je situace lidských práv v ČLR nebo šíření jaderných zbraní. Od roku 2001 zaznamenaly posun směrem ke kooperativnější politice nejen vztahy mezi USA a ČLR, ale i vztahy mezi ČLR a Taiwanem. Rozvoj spolupráce především v ekonomické oblasti na obou stranách Taiwanské úžiny byl důsledkem vstupu obou aktérů do WTO. Přestože Taiwan splnil požadavky na vstup do WTO již v roce 1998, nebylo mu na žádost ČLR povoleno stát se členem organizace dříve než se k ní připojí ČLR. Vstup ČLR byl schválen 10. listopadu a o den později bylo schváleno taiwanské členství. ČLR se stala členem WTO k 31. prosinci 2001 a Taiwan k 1. lednu 2002 pod označením Čínská „Taipei“ („Chinese Taipei“). V souladu s povinnostmi členství musela být zredukována dlouhotrvající obchodní omezení (Dumbaugh 2006). Obchodování mezi ČLR a Taiwanem rostlo do jara 2003, kdy vypukla epidemie SARS. ČLR se stala taiwanským největším exportním trhem, kterým byly do té doby USA. Peking věřil, že ekonomické vazby postupně odbourají politické neshody mezi ČLR a Taiwanem a taiwanské politické elity budou ochotny jednat o znovusjednocení dle

25

podmínek ČLR. Do té doby, než přijme Chenova vláda tyto podmínky, nebyl s ní Peking ochoten jednat.

4.3 Vztahy s Taiwanem za prezidenta Chena Chen, který se sice vzdal prosazování taiwanské nezávislosti, nebyl ochoten na tyto podmínky přistoupit, protože by to oslabilo jeho vyjednávací pozici (Bush 2004: 240-241). V srpnu 2002 Chen, jenž si uvědomoval stagnující situaci a odmítání vyjednávání za strany Pekingu, hovořil o dvou suverénních státech na březích Taiwanské úžiny („jedna strana, jeden stát“) a prohlásil, že možná by mělo být o budoucnosti Taiwanu rozhodnuto v referendu, což vyvolalo nepřátelskou reakci ze strany ČLR (Copper 2003: 213). V listopadu 2003 vrchní generál PLA pohrozil užitím síly v případě otevřeného prosazování taiwanské nezávislosti. Podle amerických expertů se po Chenově slovech o dvou suverénních státech začala vytrácet pozitivní atmosféra mezi Bushovou administrativou a Taiwanem. Bílému domu se údajně zdálo, že taiwanské vedení upřednostňuje osobní politické zájmy, které jsou v rozporu s americkými strategickými cíly a zájmy (Dumbaugh 2006). V roce 2003 Bush ujistil premiéra ČLR Wena, že nesouhlasí se „snahami“ Chena změnit status quo. Narozdíl od administrativy, jejíž obavy ohledně neuvážených kroků taiwanského vedení vzrůstaly, Kongres pokračoval v tlaku na lepší ošetření vztahů s Taiwanem. Součástí iniciativ Kongresu bylo založení výboru zabývajícího se vztahy s Taiwanem ve Sněmovně reprezentantů v roce 2002 a založení stejného výboru v Senátu v roce 2003. Před prezidentskými volbami na Taiwanu, které se konaly v březnu 2004, se Chen přimlouval za vytvoření nové taiwanské ústavy. Po Chenově znovuzvolení do úřadu Bushova administrativa objasnila americkou politiku vůči Taiwanu a varovala Taiwan, že americká podpora ústavních změn na Taiwanu je omezená. Více či méně provokativní Chenova prohlášení pokračovala i během jeho druhého prezidentského období a vzbuzovala obavy na straně USA. Nejvíce znervóznilo USA Chenovo rozhodnutí v lednu 2006 o tom, že bude zrušena nebo „přestane fungovat“ symbolicky velmi významná Národní rada pro sjednocení (National Unification Council, NUC). Američtí představitelé se snažili Chena přesvědčit, aby toto rozhodnutí zrušil nebo alespoň zmírnil. Následné Chenovo rozhodnutí, že NUC nebude zrušena, ale jen „přestane fungovat“, je vnímáno jako reakce na obavy USA z možných negativních následků pro vztahy přes Taiwanskou úžinu. Ale když se v prohlášeních taiwanských vyšších úředníků často opakovalo, že mezi

26

zrušením a zastavením fungování NUC není žádný rozdíl, americké ministerstvo zahraničí vydalo mimořádnou zprávu, že očekává, aby taiwanští představitelé veřejně objasnili, že NUC nebyla zrušena, ale že nadále existuje. Zpráva také zopakovala, že USA očekávají, že Chen znovu veřejně zopakuje své prohlášení podporující status quo (Dumbaugh 2007). Toto prohlášení, které učinil Chen během své inaugurační řeči v roce 2000, známé jako „pět ujištění“17, obsahuje slib, že dokud ČLR nepoužije vojenské síly proti Taiwanu, nebude vyhlášena nezávislost, změněn název, nebude do ústavy včleněna Leeova idea mezistátních vztahů, nebude se konat referendum ohledně nezávislosti nebo sjednocení a nebude zrušena NUC (Copper 2003: 212-213). Chen tato ujištění zopakoval v červnu 2006 předsedovi Amerického institutu na Taiwanu.

4.4 Taiwanské mezinárodní aktivity a USA ČLR však stále sleduje jakékoliv kroky taiwanských představitelů, které by mohly narušit vztahy s USA. V lednu 2007 nařkla taiwanského prezidenta ze snahy poškozovat vztahy ČLR a USA, když navštívil při své cestě na inauguraci nikaraguiského prezidenta Daniela Ortegy Kalifornii. Americká strana ujistila ČLR, že nedojde k žádným oficiálním setkáním mezi Chenem a americkými představiteli. Chenova snaha o mezinárodní prosazení Taiwanu pokračovala a v dubnu 2007 podal prezident žádost o členství ve Světové zdravotnické organizaci (World Health Organization, WHO). Žádosti nebylo vyhověno s odůvodněním, že Taiwan není suverénní stát. USA tuto taiwanskou žádost o členství nepodpořily v souladu s principem „jedné Číny“. Další ránu pro Taiwan znamenalo červnové přerušení diplomatických vazeb s Taiwanem ze strany Kostariky a navázání oficiálních diplomatických styků s ČLR s odůvodněním, že je třeba posilovat ekonomické vazby s ČLR, která představuje největšího obchodního partnera Střední Ameriky. V červnu 2007 podal taiwanský prezident žádost o vstup do OSN pod názvem Taiwan, nicméně byla generálním tajemníkem OSN Ban Ki-moonem zamítnuta. Taiwanský prezident i přes odpor USA oznámil, že se bude o vstupu Taiwanu do OSN konat referendum. Americké ministerstvo zahraničí prohlásilo, že výsledky tohoto referenda nebudou mít žádný praktický dopad na členství Taiwanu v OSN a jen zvýší napětí na obou stranách Taiwanské úžiny. Zatímco administrativa s obavami sledovala taiwanské kroky, Kongres dále aktivně pracoval na zlepšení vztahů s Taiwanem. Například v červenci 2007 přijala Sněmovna reprezentantů usnesení požadující zjednodušení procesu 17

Někdy bývají tato ujištění označovaná jako tzv. „Čtyři ne“.

27

pro udělování víz taiwanským vrcholným představitelům (lednové návštěvě Chena předcházela také velmi zdlouhavá vyjednávání, která by byla přijetím tohoto zákona eliminována).

4.5 Poslední rok Bushovy administrativy Během posledních měsíců se na obou stranách Taiwanské úžiny stalo několik událostí, které by mohly do budoucna ovlivnit vztahy nejen mezi ČLR a Taiwanem, ale i jejich vztahy s USA. 22. března 2008 se konaly taiwanské prezidentské volby, v nichž vyhrál kandidát KMT Ma Ying-Jeou. Těmto volbám nepředcházely výhrůžky jako předcházejícím prezidentským volbám a po vyhlášení výsledků komentovala pevninská média spíše neúspěšná referenda o vstupu do OSN18. Ma po svém zvolení prohlásil, že chce posilovat ekonomické vztahy s ČLR, zavést přímé letecké linky mezi Taiwanem a ČLR nebo zvýšit turismus. Prohlásil také, že je ochoten s ČLR vést mírová jednání, ale až Peking stáhne rakety namířené na Taiwan. Bush v souladu se svou politikou, že USA nebudou zasahovat do jednání mezi ČLR a Taiwanem, zopakoval, že USA podporují princip „jedné Číny“ a novému taiwanskému prezidentovi pogratuloval a označil jeho zvolení za novou příležitost, aby ČLR a Taiwan vyřešily své rozpory mírovými prostředky. Předseda Amerického institutu na Taiwanu potvrdil, že budou pokračovat vojenské dodávky na Taiwan. V souvislosti s násilným potlačením demonstrací v Tibetu se Ma vyjádřil, že pokud bude hrubé porušování lidských práv pokračovat a bude se prohlubovat, je možné, že Taiwan bude bojkotovat letní Olympijské hry, které se budou konat v srpnu v Pekingu. USA tyto tvrdé zákroky také odsoudily, nicméně výrazně neovlivnily vzájemné vztahy.

18

Ve stejný den jako prezidentské volby se konala na Taiwanu dvě referenda, jedno o vstupu Taiwanu do OSN a druhé o "návratu do OSN".

28

Závěr Zahraniční politiku USA po roce 1989 vůči Taiwanu je nutné posuzovat v kontextu událostí, které proběhly ještě během studené války. Několik desetiletí po konci druhé světové války byla vláda na Taiwanu považována za reprezentanta Číny a strategického partnera USA, zatímco komunistická ČLR byla vnímána jako hrozba. Obrat nastal v sedmdesátých letech, kdy USA ze strategických důvodů navázaly diplomatické vztahy s ČLR jakožto s reprezentantem Číny, Taiwan byl nahrazen ČLR v OSN a USA se poprvé zavázaly ČLR, že budou dodržovat princip „jedné Číny”. Základ pro vztahy s Taiwanem, ze kterého vychází USA dodnes, tvoří zákon o vztazích s Taiwanem, Taiwan Relations Act (TRA) z roku 1979 obsahující de facto ujištění, že USA budou s velkým znepokojením sledovat pokusy rozhodnout o budoucnosti Taiwanu jinak než mírovými prostředky.

Pilíře zájmů všech amerických administrativ v asijsko-pacifickém regionu po roce 1989 byly v podstatě stejné - šíření demokratických hodnot a snaha zabránit vypuknutí konfliktů, ať už regionálních, nebo takových, které by mohly ohrozit bezpečnost mezinárodního společenství. Za tímto účelem byly uzavírány multilaterální nebo bilaterální bezpečnostní aliance. V zájmu všech administrativ proto také bylo udržování dobrých vztahů s ČLR, jakožto klíčovým aktérem v regionu. Z tohoto strategického zájmu vyplývá politika USA vůči Taiwanu, označovaná jako politika strategické nejednoznačnosti. To znamená, že USA sice nebyly formálně vázány vojensky bránit Taiwan, ale dle TRA, který určoval politiku všech tří administrativ, podnikaly kroky, které dokázaly, že USA jsou ochotny zakročit proti snahám násilně změnit status quo i vojenskými prostředky. Vztahy USA-ČLR-Taiwan lze chápat jako trojstranné, kdy vztahy jakýchkoliv dvou aktérů mají dopad na vztahy s třetím aktérem. Nicméně ČLR jakožto strategicky významnější stát pro USA má mnohem větší vliv na vztahy USA a Taiwanu než je tomu naopak. Proto je pro zhodnocení americké zahraniční politiky vůči Taiwanu důležité pochopit zahraniční politiku vůči ČLR.

Administrativa G. H. W. Bushe deklarovala a praktikovala vůči ČLR od samého počátku politiku angažovanosti s tím, že zapojování ČLR skrze ekonomickou spolupráci povzbudí i demokratizaci země a tím se přispěje k bezpečnosti v regionu. Zdálo se, že

29

Clintonova administrativa zaujme tvrdší postoj vůči ČLR, jak deklaroval během prezidentské kampaně Clinton, nicméně později problematika porušování lidských práv v ČLR ustoupila do pozadí kvůli ekonomickým zájmům. Politika angažovanosti vůči ČLR znamenala pokračování v politice strategické nejednoznačnosti vůči Taiwanu. Bushova administrativa od počátku dávala najevo, že postoj k ČLR bude spíše „konkurenční“ než „přátelský“. Nicméně po teroristických útocích z 11. září 2001 a vyhlášení „války proti terorismu“ byly vztahy s ČLR označeny jako strategické, což bylo v zájmu USA, které potřebovaly posílit spolupráci s velmocemi. Toto partnerství posílilo americký vliv a dohled nad bezpečností v regionu. Politika všech administrativ vůči ČLR se odrazila na politice vůči Taiwanu.

Zahraniční politika amerických administrativ po roce 1989 byla tvořena zejména postojem k suverenitě Taiwanu a jeho členství v mezinárodních organizacích, postojem ke vztahům přes Taiwanskou úžinu a snahám buď ze strany ČLR nebo Taiwanu změnit jednostranně taiwanský status quo a spoluprácí v oblasti bezpečnosti. Co se této týče, vojenská spolupráce mezi Taiwanem a USA nedoznala během střídání administrativ změnu nastoleného směru, všechny administrativy poskytovaly Taiwanu dodávky vojenského zařízení, aby zvýšily obranyschopnost Taiwanu. Během krátkého prezidentství G. H. W. Bushe se administrativa v souladu s politikou předchozích administrativ držela principu „jedné Číny“ a vzhledem k tomu, že se vztahy mezi Taiwanem a ČLR začaly zlepšovat a obě strany se vyhýbaly provokativním akcím, které by zvyšovaly napětí, nemusela administrativa svou politiku týkající se taiwanské suverenity blíže specifikovat a podnikat „upřesňující“ a „uklidňující“ prohlášení a akce. Clintonova administrativa ve zhodnocení americké politiky vůči Taiwanu (Taiwan Policy Review) potvrdila souhlas s principem „jedné Číny“, ale přijala několik úprav, které kvalitativně zlepšily vzájemnou komunikaci.

Nicméně

už

předtím

vyjádřila

nesouhlas

s taiwanským

členstvím

v mezinárodních organizacích, kde je podmínkou členství státní suverenita, jako např. OSN. Po vojenských manévrech ČLR v Taiwanské úžině před prezidentskými volbami na Taiwanu se USA rozhodly reagovat a povolaly svou námořní flotilu, což dalo ČLR najevo, že jsou USA ochotny bránit násilným pokusům o změnu taiwanského statutu quo i svými vojenskými silami. Po Taiwanské krizi nicméně varovaly obě strany, aby se vyhnuly provokativním akcím a potvrdily ČLR, že se USA neodchýlily od dodržování politiky „jedné Číny“. Clintonovo veřejné prohlášení „Tří ne“ v roce 1998 se zdálo být změnou v dosavadním přístupu vůči Taiwanu, nicméně bylo nové spíše svou formou, nikoliv 30

obsahem. G. Bush v prvním roce svého prezidentství prohlásil, že USA budou dělat, „co bude třeba“, aby pomohly Taiwanu bránit se před agresí ČLR. Lze se domnívat, že toto prohlášení mělo mít pouze silný psychologický efekt, než že by znamenalo zesílení bezpečnostních závazků vůči Taiwanu ze strany USA. Administrativa se spíše snažila předcházet zvyšování napětí mezi Taiwanem a ČLR, a proto pokračovala v usměrňování taiwanských představitelů, především prezidenta Chena a jeho politiky směřující k prosazování taiwanské suverenity, a neustálým ujišťováním ČLR o nesouhlasu USA s touto politikou. Bushova administrativa se neodklonila od politiky své předchůdkyně ani v otázce podpory taiwanského členství v mezinárodních organizacích, kde je podmínkou státní suverenita, jak dokazuje pokračující nesouhlas s taiwanským členstvím v OSN nebo WHO. Strategickým zájmem administrativ v asijsko-pacifickém regionu bylo posilovat bezpečnost, a proto prioritou všech tří administrativ bylo nezvyšování napětí mezi ČLR a Taiwanem, a tudíž všechny oponovaly krokům ze strany taiwanských představitelů, které by směřovaly k jednostranné změně jeho statutu quo. Oponovaly také pokusům změnit tento stav ze strany ČLR a dávaly najevo, že takové počínání by vedlo k „zásahu“ ze strany USA. Takže stanovená hypotéza, že mezi zahraniční politikou jednotlivých administrativ vůči Taiwanu po roce 1989 lze vysledovat kontinuitu, která je důsledkem shodného vnímání amerických vitálních zájmů v regionu jednotlivými administrativami, byla potvrzena. Lze konstatovat, že všechny tři administrativy, které dosud vládly v USA po roce 1989, zastávaly přístup, který by nezvyšoval napětí na obou stranách Taiwanské úžiny. I když deklarovaly, že řešení rozporů mezi Taiwanem a ČLR je jen na těchto dvou stranách, snažily se hrát roli „prostředníka“ a vždy, když ČLR hrozila zhoršením vztahů s USA v důsledku vstřícného kroků vůči Taiwanu, ujišťovaly ČLR, že uznávají politiku jedné Číny a nesouhlasí s nezávislostí Taiwanu. Politika strategické nejednoznačnosti vůči Taiwanu, kdy USA nesouhlasí s taiwanskou nezávislostí, ale na druhé straně mu poskytují bezpečnostní záruky, je pro americkou zahraniční politiku v asijsko-pacifickém regionu velmi důležitá. Jestliže USA nebudou schopny usměrnit obě strany na březích Taiwanské úžiny a nedokážou zabránit ČLR, aby k Taiwanu přistupovala z pozice síly, pak by mohlo být americké vůdcovství v regionu zpochybněno a jeho podpora by mohla utrpět značné ztráty. Také když se bude zdát, že USA příliš ustupují ČLR v tzv. taiwanské otázce (např. explicitní souhlas s tvrzením, že Taiwan je součástí ČLR), američtí spojenci v regionu by

31

mohli považovat USA za slabé a méně spolehlivé než dříve a především malé státy, ale i Japonsko, by mohly usoudit, že USA za nimi nebude stát v případě nepřátelských akcí ze strany ČLR. Všechny administrativy si tohoto byly vědomy a ke své roli garanta bezpečnosti v asijsko-pacifickém regionu přistupovaly zodpovědně.

32

Použité zdroje Primární zdroje:

Foreign Relations Authorization Act, Fiscal Years 1994 and 1995, 30. 4. 1994, on-line verze (http://cns.miis.edu/straittalk/Appendix%2072.htm).

Joint Communiqué on Arms Sales to Taiwan, 17. 8. 1982, on-line verze (http://www.taiwandocuments.org/communique03.htm).

Shanghai

Communiqué,

on-line

verze,

28.

2.

1972

(http://www.taiwandocuments.org/communique01.htm).

Taiwan Policy Review, 27. 9. 1994, on-line verze (http://usinfo.org/sino/review_e.htm).

Taiwan

Relations

Act,

10.

4.

1979,

on-line

verze

(http://www.taiwandocuments.org/tra01.htm).

The

„Six

Assurances“

to

Taiwan,

červen

1982,

on-line

verze

(http://www.taiwandocuments.org/assurances.htm).

Tisková konference prezidenta G. H. W. Bushe, 25. 1. 1990, on-line verze (http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9C0CE5D7133DF936A15752C0A96695 8260).

Knihy:

Bush, R. C. (2004): At Cross Ppurposes: U.S.-Taiwan Relations Since 1942, M. E. Sharpe, Armonk.

33

Copper, J. F. (2003): Taiwan: Nation-state or Province?, Westview Press, Boulder.

Garve, J. W. (1997): Face off: China, the United States, and Taiwan´s Democratization, University of Washington Press, Seattle.

Manthorpe, J. (2005): Forbidden Nation: a History of Taiwan, Palgrave Macmillan, New York.

Roy, D. (2003): Taiwan: a PoliticalHhistory, Cornell University Press, Ithaca.

Sutter, R. G. (2003): The United States and East Asia: Dynamics and Implications, Rowman and Littlefield, Lanham.

Tow, W. T. (2001): Asia-Pacific Strategic Relations: Seeking Convergent Security, Cambridge University Press, Cambridge.

Tucker, N. B. (2005): Dangerous Strait: the US-Taiwan-China Crisis, Columbia University Press, New York.

Yahuda, M. B. (2004): The International Politics of the Asia-Pacific since 1945, Routledge, New York.

Články:

Dumbaugh K. B. (2006): Taiwan: Recent Developments and US Policy Choices, Congressional

Research

Service,

24.

1.

2006,

on-line

verze

(http://fas.org/sgp/crs/row/RL33510.pdf).

Dumbaugh K. B. (2007): Underlying Strains in Taiwan-US Political Relations, Congressional

Research

Service,

20.

(http://www.fas.org/sgp/crs/row/RL33684.pdf).

34

4.

2007,

on-line

verze

Főrst R. (2001): Napětí v Tchajwanském průlivu a jeho internacionalizace, Mezinárodní politika, roč. 25, č. 7, 2001, s. 17-20.

Huang, J. (2003): China´s Taiwan Policy: Past and Present, in: Heu, U. – Horowitz, S. A. (eds., 2003): Conflict in Asia: Korea, China-Taiwan, and India-Pakistan, Praeger, Westport, s. 25-40.

Chao, Ch. (2002): The Republic of China´s Foreign Relations Under President Lee Tenghui: A Balance Sheet, in: Dickson, B. J. – Chao L. – Zhao J. (eds. 2002): Assessing the Lee Teng-hui Legacy in Taiwan´s Politics: Democratic Consolidation and External Relations, M. E. Sharpe, Armonk, s. 177-203.

Kan, S. A. (2007): China/Taiwan: Evolution of the „One China“ Policy: Key Statements from Washington, Beijing, and Taipei, Congressional Research Service, 13. 12. 2007, online verze (http://www.fas.org/sgp/crs/row/RL30341.pdf).

Mann, J. (2001): Congress and Taiwan: Understanding the Bond, in Myers, R. H. – Oksenberg, M. – Shambaugh D. (eds.): Making China Policy: Lessons from the Bush and Clinton Administrations, Rowman and Littlefield Publishers, Lanham, s. 201-219.

May, G. (1999): Mending US-Taiwan Relations after State-to-State, Taiwan International Review,

roč.

5,

č.

6,

listopad-prosinec

1999,

s.

44-47,

on-line

verze

(http://www.nixoncenter.org/publications/articles/12_29_99tir.htm).

Myers, R. H. – Shambaugh, D. (2001): Introduction: The Legacy of US China Policy, 1989-2000, in Myers, R. H. – Oksenberg, M. – Shambaugh D. (eds.): Making China Policy: Lessons from the Bush and Clinton Administrations, Rowman and Littlefield Publishers, Lanham, s. 1-17.

Rudolf, P. (1998): Zadržování prostřednictvím zapojování – politika USA vůči Číně v protikladu zájmů, Mezinárodní vztahy, roč. 33, č. 3, 1998, s. 37-46.

Sanger, D. E. (2001): US Would Defend Taiwan, Bush Says, The New York Times, 26. 4. 2001,

on-line 35

verze

(http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9A04E7D71539F935A15757C0A9679C8 B63).

Sciolino, E. (1995): US Offers China 2 Olive Branches, but Not on Taiwan, The New York Times,

29.

7.

1995,

on-line

verze

(http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=990CEFDC1631F93AA15754C0A96395 8260).

Schmitt E. (1998): Lott Leads G.O.P. Attack on „Mistakes“ on China Trip, The New York Times,

8.

7.

1998,

on-line

verze

(http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9B05E2DF113EF93BA35754C0A96E95 8260).

Sutter, R. G. (2001): The US Congress: Personal, Partisan, Political, in Myers, R. H. – Oksenberg, M. – Shambaugh D. (eds.): Making China Policy: Lessons from the Bush and Clinton Administrations, Rowman and Littlefield Publishers, Lanham, s. 79-11.

Vraný, J. (1994): Čína – Tchaj-wan – OSN, Mezinárodní politika, roč. 18, 1994, s. 14-15.

Vraný J. (1996): Napětí v Tchajwanské úžině a Spojené státy, Mezinárodní politika, roč. 20, č. 7, 1996, s. 22-23.

Wu, Y. (2001): Does Chen´s Election Make Any Difference? Domestic and International Constraints on Taipei, Washington and Beijing, in: Alagappa, M. (ed., 2001): Taiwan´s Presidential Politics: Democratization and Cross-Strait Relations in the Twenty-first Century, M. E. Sharpe, Armonk, s. 155-192.

Yates, S. J. (2000): Time To Act on Taiwan´s Security, Asian Studies Center, 11. 2. 2000, on-line text (http://www.heritage.org/Research/AsiaandthePacific/EM651.cfm). Internetové zdroje ověřeny k 4.5. 2008

36