VZPOMÍNKA NA MÉHO DĚDEČKA KARLA CHALUPECKÉHO ZE ŽALOVA

VZPOMÍNKA NA MÉHO DĚDEČKA KARLA CHALUPECKÉHO ZE ŽALOVA / psáno v r. 1996 k výstavě v Oblastním muzeu Roztoky,, doplněno v r.2013/ Zdeňka Křtěnová- Chalupecká Kdo jsme, odkud jsme přišli a kam jsme se rozběhli? ------------------------------------------------------------Příjmení CHALUPECKÝ není příliš hojné. V roce l975 jsem se setkala s Františkem Chalupeckým, hostinským v obci Drahňovice u Českého Šternberka. V telefonním seznamu Středočeského kraje na léta 1992-3 jsem našla devět osob tohoto příjmení /z nich dvě ženy/, v okresech Beroun, Kladno, Příbram, Říčany, Vlašim. Můj dědeček, Karel Chalupecký říkával, že náš rod přišel z Polska, někteří příbuzní prý se psali ještě Chalupecki. Byla jsem však velice skeptická, když mluvil o tom, že naší příbuznou byla slavná herečka éry němého filmu, Polka POLA NEGRI. Jak jsem se podivila, když mi tetička Karla, dědova dcera, poslala v r.1972 v dopisu novinový výstřižek s notickou: Začátkem roku se dožila 75 let filmová herečka Apolonia Chalupecká, známá na celém světě jako POLA NEGRI. Jak by se dědeček asi potěšil, kdyby se dočetl, jako před několika lety já, že druhá žena Johanna Strausse ml., pěvkyně vídeňské opery, se jmenovala Jetty Chalupetzska …. Jména těchto dvou slavných žen uvádím jen jako zajímavost vztahující se k příjmení Chalupecký. I když určité indicie – pokud jde o hudební nadání - tu jsou, aby se mohl potvrdit či vyvrátit příbuzenský vztah k rodu, z něhož vyšel dědeček, by bylo třeba dlouhého bádání. Chci však psát hlavně o svém dědečkovi, jeho život mi připadá nejen zajímavý, ale v mnoha směrech i následováníhodný. Dožil se osmdesátišesti let, z nich přes půl století prožil v Žalově. Narodil se 19.10.1876 v Sezemicích u Pardubic /+ 19.2.1962 v Žalově/ jako nejmladší ze šesti dětí Anny, roz. Bendové a Antonína Chalupeckého. Oženil se 21.8.1899 s Bertou Kordovou /1877-1971/. Měl syna Antonína, mého tatínka /nar.15.5.1900 v Praze, +11.7.1971 v roztocké nemocnici Sakuře / a dceru Karolinu, moji tetičku, provdanou Součkovou, nar. 2.12.1903 v New Yorku, + 25.6.1988 v Sakuře /. Dědeček rád vzpomínal na své dva strýce, otcovy bratry, Josefa Chalupeckého a Františka Chalupeckého. Josef byl řídícím učitelem v Holicích, měl deset dcer a jednoho syna. Ten rovněž vystudoval učitelský ústav, pak působil v Hradci Králové, žel, záhy zemřel. Dědeček vyprávíval, jak jezdil do Holic na prázdniny, jak se sestřenicemi lezl po stromech, jak strýc pokusně pěstoval také moruše. Vyprávěl také o otřesné rodinné události: zemřela jakési tetička a večer po pohřbu, když se v chalupě sešli pozůstalí, zaklepal kdosi na okno – byla to domněle zesnulá. Tenkrát prý se ještě rakve nezatloukaly a hroby nezasypávaly v den pohřbu a tak tetička měla štěstí, žila prý pak ještě několik let. Druhý dědečkův strýc, František, působil jako řídící učitel v Praze, ve škole u svatého Jakuba. Dokonce mého dědečka učil. Jeho podpis je na dědečkově vysvědčení, které jsem před lety s jinými archiváliemi věnovala roztockému muzeu. Dědečkův tatínek Antonín / zemřel r. 1901/, můj pradědeček, byl stejně jako dědova maminka, Anna roz. Bendová ze selského rodu. Živil se v Sezemicích chovem a prodejem dobytka. Když vepřový dobytek podlehl epidemii červenky, byla to finanční katastrofa. Bratr František, dědův strýc a učitel /snad už tehdy řídící učitel/, mu však našel místo sluhy a také byt v pražské Svatováclavské záložně, v Karlově ulici. Rodina mého pradědečka se do Prahy, na Staré Město, později do domu č. 2 na Anenském náměstí, přestěhovala. František nejenže pomohl rodině svého sourozence vyřešit finanční situaci, jako učitel velice pomohl svému synovci –žákovi, mému dědečkovi.Rozpoznal, že dítě špatně vidí. Stačily brýle a prospěch, do té doby špatný, se velice zlepšil. Dědeček na tohoto strýce po celý život vzpomínal s vděčností, stejně jako jeho syna, asi o deset let staršího bratrance Jindřicha. Ten shodou okolností vystudoval oční lékařství, později se stal profesorem a zakladatelem první oční kliniky u nás. Bratranci Jindřich a Karel se stýkali až do předčasné Jindřichovy smrti. Bylo mu padesát 1

dva let, když zemřel. Dědeček o něm vyprávíval, litoval, že tak brzy odešel. Vdova se brzy provdala za jiného lékaře a tím skončily veškeré styky. Děda vzpomínal také na bratrancova malého syna, rovněž Jindřicha, pozdějšího teoretika výtvarného umění, / nar.12.2.1910 zemř.19.6.1990, V. Havel a Theodor Pištěk založili v r. 1990 „Cenu Jindřicha Chalupeckého“ pro mladé výtvarníky, ale udělení první ceny se J.CH. už nedožil /. Dědeček byl nejmladším ze šesti dětí. Nevím, jak za sebou děti následovaly, v dědečkově zápisníku jsem našla jen nepatrné zmínky o narození či úmrtí jeho bratří, ale žádná data o narození jeho dvou sester, Barbory a Anny, které jsem znala a navštěvovala jako „tety Barušku a Andulu“ na Žižkově v ulici Husově.. O bratru Františkovi se děda zmiňuje, že měl svatbu 9.6.1898 a zemřel již 3..6.1903. Bratr Josef vystudoval hudební konservatoř, /jeho spolužákem byl Jaroslav Kocián, v době studií byl u Chalupeckých na bytě na Anenském náměstí Ve světové válce byl Josef raněn, v r. 1916 operován v Srbsku. Pro utrpěné zranění nemohl se zřejmě věnovat hudbě a jak bylo tehdy zvykem dostal od státu povolení provozovat trafiku. Před válkou působil v orchestru Vinohradského divadla. Měl dvě dcery, starší Marie rovněž vystudovala hudební konservatoř v Praze. Pak působila jako pěvkyně v Národním divadle /v Prodané nevěstě kupř. zpívala Esmeraldu/, později působila jako hráčka na harfu v orchestru Národního divadla/. Mladší Josefova dcera a dědova neteř Slávina, byla, podle babiččina vyprávění, baletkou. Dědečkova sestra Baruška působila jako učitelka v mateřské škole do své svatby s Bohumilem Bělohradským, majitelem holičského, kadeřnického a vlásenkářského závodu v Hybernské ulici. Měla syna rovněž Bohumila a krásnou dceru Aničku, která se provdala z Ing. Kašpara, bratra proslulého průkopníka letectví. Její manžel založil autokarovou společnost, byl průkopníkem autokarových zájezdů, pořádal zájezdy po vlasti. Narodila se jim holčička, ale ještě jako nemluvně zemřela. Aničku jsem znala, jezdívala do Žalova a také jsme ji navštěvovali v holičství v Hybernské ulici, pracovali tam jeden nebo dva muži, Anička seděla v pokladně a vybírala peníze. Druhá dědečkova sestra, teta Andula, působila jako učitelka v mateřské škole dlouhá léta. Zůstala svobodná a na rozdíl od robustní Barušky, byla to malá, křehká, trošku nahrblá osůbka. Dobře prý hrála na klavír. Byla velice pobožná, ve třicátých letech navštívila Řím a přivezla do Žalova zarámovanou fotografii papeže s požehnáním. JENOM HOLIČ … Dědeček, nejmladší z dětí, sám o sobě říkával, že byl „mazánkem“. Potíže nastaly, když začal chodit v Sezemicích do školy. Protože byl zvídavý, sám nechápal, proč se nemůže naučit číst, proč tak hrozně škrábe. Dával svým spolužákům svačiny, oni mu přečetli text a dědeček jej vbrzku uměl nazpaměť. Jak už jsem se zmínila, teprve když se rodina přestěhovala do Prahy, rozpoznal jeho strýc, učitel František, že malý Karlík špatně vidí. Problém byl vyřešen a dědečka pak ve škole bavilo právě čtení, technické kreslení, ale též matematika, dějepis, zeměpis. Zato s gramatikou zůstal po celý život na štíru. Jak dorůstal, začal se zajímat o stroje, nové objevy v technice, toužil po tom stát se strojním inženýrem. Všichni jeho sourozenci studovali, proč tedy by také nemohl on, „mazánek“?! Avšak možná, že se právě proto nad jeho budoucností rodiče i sourozenci více zamýšleli, byl totiž také drobné postavy jako dcera Andula. Nakonec o dědečkově osudu rozhodl sňatek sestry Barušky, která - jak už jsem se též zmínila - se vdala za Bohumila Bělohradského, majitele dobře prosperujícího závodu holičského, kadeř....atd. Bělohradský měl několik „pomocníků“, pracovali za něho „pan šéf“ si hleděl jenom pokladny. Když se Karel vyučí u svého švagra, bude si žíti v budoucnu jako on, jako pán! Dědeček byl tímto rozhodnutím zdrcen, přemlouval, prosil, nic naplat. Vyvstaly rodinné různice, třikrát z učení utekl, nakonec se podvolil. Doučil se u c. a k. dvorního holiče na Malé Straně v Mostecké ulici. Vyučil se, jak bylo tehdy zvykem, holičem kadeřníkem a vlásenkářem a třebaže z donucení, stal se dobrým řemeslníkem, oblíbeným nejen pro svou dovednost, ale také pro svou povahu. Tato práce však nemohla jeho zvídavou mysl uspokojit.

2

DĚDEČEK BOUŘLIVÁK V první polovině devadesátých let l9.století rozbouřil českou veřejnost politický proces s omladináři. Jedním z odsouzených byl i můj dědeček Zatkli ho v malostranské holírně, ve vazbě si pobyl dva měsíce a 21. února 1894 byl odsouzen k jednomu měsíci vězení, které si stejně jako vazbu, odpykal v Novoměstské věznici na Karlově náměstí. Tehdy lidé dosáhli plnoletosti až ve 24 letech, dědečkovi bylo pouhých sedmnáct… Myslím, že tato zkušenost v něm probudila či posílila vědomí, že k nespravednosti nelze jen trpně přihlížet. Dokazoval to po celý život, i když mnohdy na úkor prosperity své živnosti, měl přece být s každým zadobře. Jenže dědečkovi to nedalo, když šlo o věc veřejně prospěšnou, zapomněl na předpokládanou živnostnickou kulantnost. Sama pamatuji, že se rozkmotřil s kdekým, i se stálými zákazníky, o tom však později. Teď o jeho bouřliváctví z jiné stránky. Dědeček nebyl samozřejmě žádným čítankovým příkladem, měl jistě svoje chyby, jenže na žádnou velkou si nevzpomínám, ty drobné mi spíš připadaly jako zvláštnosti jeho povahy. Naopak babička bývala někdy roztrpčena a snažila se klidným, ale důrazným způsobem přimět dědu, aby to či ono udělal nebo nedělal /sedal si s oblibou na židli s jednou nohou pod sebou, mačkal si tím kalhoty, nechtěl si uklidit svůj „khostn“ i když z jeho povrchu už všechno padalo a měla přijít návštěva, nechtěl se oholit a p./, tehdy říkávala s hořkostí „ že já si nevzala toho Krepčíka, až do Brém se mnou jel, klečel přede mnou…“ / nebo s obměnou : „že já si nevzala toho Frimla “, obojí jsem nerada slýchala/. To se sběhlo tak : Když se dědeček s Bertou Kordovou v srpnu roku 1899 v chrámu Sv.Jindřicha ženil, příslušný úřad musil oba snoubence se souhlasem rodičů zplnoletit. Měli se moc rádi a nechtěli se sňatkem čekat. Manželství začalo dobře. Dědovi rodiče zařídili ve Skořepce holírnu s jedním pomocníkem, do domácnosti docházela posluhovačka a když se v květnu roku 1900 narodil syn Antonín, můj budoucí tatínek, měl dokonce svoji bonu. Jednou ale, to ještě nebyly tatínkovi ani dva roky, se dědeček s babičkou strašně pohádali /což si vůbec nedovedu představit, protože, co jsem je znala a léta s nimi žila, nikdy se nehádali, nikdy nepadlo nějaké hrubé slovo /. Dědeček prý křičel, že odchází navždy, práskl za sebou dveřmi a půl roku o něm babička nevěděla. Dostala se do velice svízelné situace. Odnikud se jí nedostávalo žádné pomoci. Její rodiče říkali, kdy jsme nechtěli, aby sis ho brala, měla jsi svoji hlavu…..a dědova rodina zas, že Karel musil mít jistě vážný důvod… Zaměstnaná žena byla tehdy výjimkou a tak babička propustila posluhovačku bonu, rozprodávala zařízení holírny a nakonec se rozhodla vzít do podnájmu nějakou slečnu. Žádná se neozvala a zoufalá babička, na radu sousedky, umístila v okně malou ceduličku: přijme se na byt slušný muž. Přihlásil se brzy - student Akademie výtvarných umění, žák Josefa Myslbeka, Moravák Jaroslav Krepčík / později autor sochy sv. Jiří v chrámě sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze/. Nouze donutila babičku mladíka do podnájmu vzít, i když se styděla, že jako vdaná žena má na bytě svobodného muže… Byla pohledná, opuštěná, plná romantických představ, ale i přísných zásad, že žena si má vždy uchovat hrdost a slušnost i za cenu svého osobního štěstí a „nemá si své štěstí stavět na cizím bolu!“ Krepčík byl veselý, dobrosrdečný – a oba byli mladí. Není tedy divu, že vztah nájemník bytná se začal poznenáhlu měnit a kdoví, jak by vše dopadalo. Babička však jen pomalu upouštěla od upjaté zdvořilosti – a najednou tu byl dopis od dědečka ! Z Ameriky, z New Yorku! Kajícné psaní, odprošování, plné stesku a toužebné přání, aby babička se synem za ním přijeli. Nerozmýšlela se dlouho. Aby měla na cestu, rozprodala veškeré zařízení, v prosinci roku 1902 vstoupila v Brémách s dítětem na loď Prinz Wilhelm. Mávající mladík na břehu byl stále menší a menší…

3

AMERIKA OČIMA MÉ BABIČKY Dědeček mnohé své vzpomínky na Ameriku zapsal, babička o ní jen vyprávěla, ale velice živě a často. Babiččino vyprávění mě vždy zajímalo, hodně jsem si zapamatovala a později i zapsala: V New Yorku bydlili „ Bojdy a Čárls Čalapeckých v české čtvrti na 72. ulici, poblíž Central parku, mezi 1. a 5, „evenou“. 2.prosince 1903 se jim zde narodila dcera Karla, dochoval se její křestní list. Po příjezdu do Ameriky protloukal se děda všelijak, pracoval kupř. v továrnách na tabák, holičských oficinách, dokonce až v Chicagu a nevedlo se mu nijak skvěle, ještě když za ním babička přijela, i ona musila k obživě přispívat úmornou a špatně honorovanou domácí prací, našíváním knoflíků na papírové kartičky / v roztockém muzeu/. Jednou dostala nápad: nikde neviděla prodávat kandované ovoce, které se v Praze prodávalo běžně i na ulicích. Připravila je, úhledně urovnala na podnos, který připevnila dědovi popruhem přes rameno. Dědeček vyšel ven , když mu předtím babička slíbila, že ho nebude sledovat. Babička nevydržela a když ji, rozesmátou, spatřil na protějším chodníku, praštil tácem a utekl. Mnoho věcí ji samozřejmě překvapilo. Tak třeba to, že se někteří lidé ráno do bytu přistěhovali a večer už se zas stěhovali jinam. Nestěhovali se skříněmi, ty byly zabudovány ve zdích. Zato však si každý musil přistěhovat svá vlastní kamna ! Co se jí, jak řikala, přímo „eklovalo“, že v bytech byl hmyz, něco jako létající švábi, říkalo se jim rusové nebo také kakruči. Někdy na počátku jejího pobytu ji udivily v popelnicích vyhozené celé pečené husy, pomyslila si něco o veliké láci .Vskutku, koupili levnou husu a vyhodili ji také, maso tak páchlo mořskými rybami, kterými byla krmena, že se nedalo jíst. Jednou, také na počátku, kdy ještě nerozuměli moc anglicky se vydali na piknik do centrálparku, tlačili před sebou kočárek s malou Karlou, malý tatínek cupital s nimi. Najednou si všimli, že lidé utíkají směrem odkud oni přicházeli, nevěděli proč. Konečně si na trávníku rozložili deku a usadili se. Přiběhl k nim nějaký člověk, deku jim shrnoval, cosi vykládal, ukazoval, snažil se je přimět k odchodu. Poslechli . Teprve druhý den se dozvěděli, že po centralparku běhal levhart, který uprchl ze ZOO… Podobně jako dědeček, chodili ulicemi jiní prodejci. Tak třeba, jakýsi Ital nesl na platu před sebou ryby, když se předtím poradil s nějakým dobrákem Čechem, jak má česky nabízet čerstvé ryby. Chodil a vyvolával „ pě k n ý c í p l ý, pěkný cíplý ryby…“ Babičku také fascinovaly veliké kočky, sedící před vchody do obchodů, takové prý v Čehách nikdy neviděla.. Mluvila i o tamním počasí, jak ji nečekaně zastihla v ulici tak silná vichřice s vánicí, že myslila že nedojde domů. Vzpomínala také na silné mrazy a taková letní vedra, že se v bytě nedalo spát. Chodilo se v noci na terasy před domy na blízké páté „eveně“. Boháči v létě New York opouštěli. V paměti ji utkvěla vzpomínka na Irčany, přátelskou rodinu bydlicí ve stejném domě. Když se s jedním jejím členem potkala na chodbě, vyslovil přání, aby se zúčastnila jakési rodinné tryzny za zemřelého otce. Babička neodmítla. V místnosti, do níž vešla, sedělo za dlouhým stolem s různými jídly a nápoji množství lidí a v čele, na čestném místě, usadili neboštíka. Babička se nezdržela.. Jsem ráda, že se dochovalo několik dopisů, které psali do Ameriky babiččiny rodiče a sourozenci, pohled, který psala babička své sestře Andě do Čech a také pohlednice „s šífem“, kterým jela do Ameriky. Po čase přijel do Ameriky i její, ještě svobodný bratr Tóna. Ubytoval se u ní a trvalo mu delší čas, než se odhodlal najít si nějaké místo. Byl vyučen, podobně jako později můj tatínek v papírnictví. Když si konečně místo našel u zubaře, ten mu nehodlal za práci zaplatit.To dopálilo mého dědečka a tak podle amerického zvyku požádal strážníka, aby s ním zubaře navštívil jako svědek. V jeho přítomnosti dal zubaři facku a požádal o finanční vyrovnání pro svého švagra, tak se to tehdy považovalo za regulérní. Zubař peníze neměl, dal tedy dědovi jako odškodné náušnice a náramek 4

z tak zv. amerického zlata. Babička pak šperky nosila po celý život. Jednu náušnici však ztratila, druhá, i náramek se dochovaly… Nevím jak dlouho v Americe Tóna pobyl, snad získal nějaké zkušenosti a přivezl si odtamtud ženu, Češku Anežku. S ní měl pak dva syny Evžena, který byl velmi podobný mému tatínkovi a Jana, kterého jsem neznala. Samotného Tónu stihl však smutný odsud nezvěstného vojína v první světové válce. Pobaveně se babička usmívala při pohledu na fotografii kouzelníka, kterou ji tehdy onen muž věnoval: „ To byl můj americký ctitel…“ DĚDEČKOVA VEŘEJNÁ ČINNOST V AMERICE Moc mě mrzí, že se nedochoval leták v angličtině, vyzývající k jakési protestní akci, mezi organizátory bylo i jméno mého dědečka. Později jsem zjistila, že byl členem a dokonce předsedou Dělnické unie, jak se o tom zmiňuje ve svých zápiscích. PO DEVADESÁTI LETECH, v roce 1993, navštívila Ameriku dědova pravnučka, moje dcera Zdena Lorencová. Autem projela s přítelem 24 států USA, od Niagarských vodopádů až po San Francisko a Los Angeles. V New Yorku se zdrželi týden a samozřejmě, že hledali a také našli 72. ulici, kde dědeček provozoval holičskou živnost, kde bydlil s babičkou a s mým tehdy malým tatínkem a kde se jim narodila teička Karla. Prošli i blízkou pátou „evenoiu“…Rozložili se na trávníku v Central parku, odkud Zdena přinesla hrstku hlíny a kamínek na hrob v žalovském hřbitově, kde všichni odpočívají.. Z NEW YORKU DO ŽALOVA Časem se začalo dědečkově rodině dobře dařit, oficina prosperovala, jenže tamní podnebí nesvědčilo jeho zdraví. Také stesk po vlasti, příbuzných a přátelích byl stále silnější. Začalo se šetřit na cestu domů. Po sedmi či osmiletém pobytu v Americe se vrátila rodina do Prahy. Dědeček si na Vinohradech otevřel živnost, skýtala slušnou obživu. Když se však jakýsi zákazník zmínil o tom, že v nedaleké vesnici Žalově je krásně a zdrávo pro děti, že tam však není žádný holič, rodina se zakrátko zase stěhovala. Tentokrát naposledy.. OBEC ŽALOV čítala tehdy něco málo přes sto stavení. /přesně 129 čp./ Z dědova vyprávění si pamatuju, že zde byla cihelna a u nádraží koželužna, V rozlehlé zahradě jakýsi zámeček, v něm bydlil majitel koželužny Schönberg, nebo Schönberger, pozdější majitel se jmenoval Veselý a nevím, za kterého majitele se v zahradě pořádaly nákladné slavnosti, jimž kralovaly krásné majitelovy dcery. Snad tyto slavnosti přispěly k tomu, že majitel zchudl, snad to byl onen Veselý, kterého dědeček vyfotografoval / foto jsem věnovala roztockému muzeu/. Komu později zámeček patřil, nevím. V revoluci r. 1945 fungoval jako internační tábor pro zajištěné Němce a kolaboranty. Byl zbourán snad někdy v letech 1960-1970. Ve vsi bylo několik velkých statků, největší Chudobův, pak to byli Šebkovi, Brabcovi, menší hospodářství vlastnili Skrčených, Klacákovi a dále několik chalupníků a domkáři. O živnostnících toho vím z dědova vyprávění velice málo, byli to řezníci Čížek, Ant. Jednorožec, jeho matka /Káča se jí říkalo/ prodávala potraviny, Vaňkova hospoda „Na Hradci “ a šenkovna u Skrčených. V přízemí domku čp. 4, který sloužil jako obecní úřad byla pastouška, ještě ve třicátých letech ji pamatuji obydlenou. Bydlila v ní vdova Šlechtová, kterou jsme jako děti zlobívaly klepáním na okno.. Brzy po tom, co se dědeček do Žalova přistěhoval, zemřel její muž, obecní chudý, rovněž obyvatel pastoušky. Jeho žena byla zoufalá, nikdo ho nechtěl odnést na hřbitov. Mého dědečka to popudilo, promluvil několika Žalovákům do duše a ti společně s ním pak Šlechtu na hřbitov odnesli.. 5

Dědeček, věda, že taková situace může opět nastat, založil „po americkém způsobu“ podpůrný spolek Svornost. Tak začala v obci dědečkova osvětová práce, k níž se záhy v jiné kulturní a zájmové oblasti připojila i babička a později také dorůstající děti. Jak píše děda, holírnu si otevřel „tam, co je teď konzum“, tj. v sousedství bývalé hospody U Dědičů. První bydliště rodiny Chalupeckých v Žalově , v domku sadaře Červenky obdařeného pěti nebo šesti dětmi, brala babička jako provizorium. Dědečkovo americké extemporé nijak nepřispělo k získání vážnosti u jejích rodičů, stále pohlíželi na sňatek své dcery téměř jako na mesalianci. Babička.se totiž narodila v proslulé vile Saračínce na okraji Prahy a vyrostla v paláci hraběte Saracciniho v Jindřišské ulici. Její otec, Jan Korda /můj pradědeček /, byl správcem hraběcího panství, babiččina matka Anna,byla společnicí hraběnky Klementiny. Oba moji prarodiče mluvili, dle babiččina vyprávění, německy, italsky a francouzsky, jezdili na koni a s hrabaty na jejich panství do Itálie. Svým dětem poskytli vzdělání, babička a její starší sestra Johana-Žanda kupř. absolvovaly Průmyslovou školu, kterou vedla paní Renata Tyršová. Jak jinak mohl dědeček svůj „úlet“ napravit a dokázat, že je spolehlivým manželem než tím, že postaví vlastní domek, tak to aspoň cítila babička. Nevím, opravdu nevím, byl-li dědeček jejím nápadem nadšen, spíš si myslím že naopak. Leč babička bývala někdy velice tvrdohlavou a tak nastalo škudlení a přemyšlování. Vhod přišla nabídka sedláka Chudoby: když mu děda namaluje obraz jeho statku, dostane za něj pozemek. Babička se zasnívala nad dědovou kresbou budoucího domova – vila s verandou v zahradě s vodotryskem a promenujícím se pávem … Pozemek, který Chudoba věnoval měl asi 200 metrů čtverečních. Když se začalo stavět, záhy se zjistilo, že ušetřené peníze nestačí a přesto, že se naši báli dluhů, musili si vypůjčit 200 zlatých. I tak musila babička, zvyklá do té doby jen domácím pracím čtení a vyšívání, dělat zedníkovi přidavače. Ještě po letech vzpomínala jak ji honil : „Pani, pačoch, pani, maltu!! Konečně se mohla rodina v roce l913 nastěhovat do vlastního domku, dostal číslo popisné. 130 / dnes 1170/. Byl to skrovný příbytek: předsíňka, kuchyň a pokoj, zahrádka jako dlaň se studnou, z níž se po léta nabírala voda okovem./ O pár desítek metrů výš si děda postavil holírnu přilepenou na zeď Šebkova statku. Když na počátku třicátých let, v době krize, přišel můj tatínek v Praze o místo vedoucího ve velkoobchodě a když v té době dědovi A.Jednorožec holírnu zboural, že stíní jeho řeznictví, vtěsnaly se do zahrádky nejen tatínkovo papírnictví, ale i holírna... / Při stavbě rodinného hnízda musil jistě pomáhat i děda, určitě však byl myšlenkami jinde. V té době se totiž setkal s další ze svých mnoha celoživotních lásek.

ZACHRÁNCE PAMÁTEK Dědeček, vášnivý čtenář a milovník historie, věděl, že Levý Hradec sehrál v našich dějinách důležitou roli. Nemohu s jistotou říci, zda roztocký MUDr. Čeněk Rýzner / který v té době prováděl sběr i výzkum nejen v Žalově, ale v širokém okolí, jmenovitě v blízkých Úněticích/, ho s archeologií seznámil, či v něm zájem o ni prohloubil. Dovedu si ale představit, co pro dědečka hovory s tímto erudovaným nadšencem znamenaly. Stal se zapáleným a obětavým spoluúčastníkem Rýznerových výprav do dávnověku a toto zaujetí ho provázelo po celý život. Brzy se spolu sblížili natolik, že si přes rozdíl věku i vzdělání tykali. Bohužel, doktor Rýznar zemřel již v roce l913. Dědeček na něj stále vzpomínal, ale také babička, ta vyprávěla úsměvnou historku.: V domácnosti se používala cínová konev, s kterou se chodilo pro vodu. Musila být tedy velká, byla z dědictví po hrabatech Saracciniových. Velice se líbila právě dr. Rýznerovi, mámil na dědovi, aby mu ji prodal. Ten stále odmítal. Jednou přijel na novém kole a liboval si, jak bude jezdit na něm na vykopávky. Jen tak řekl, ať děda zkusí, jestli by na něm uměl jezdit také. Dařilo se a když mu doktor Rýzner nabídl kolo výměnou za konev, dědeček neodolal. 6

Poučen doktorem Rýznerem, že samostatné výzkumy – vykopávky - musí provádět jen odborníci, se pak po jeho smrti věnoval pouze, ale soustavně sběru předmětů nalezených při práci v hliništi cihelny, při stavebních pracích u Levého Hradce, na Kuželově poli a pod. Mnoho předmětů věnoval Národnímu muzeu, ale mnoho jich také schraňoval doma. Vznikla tak úctyhodná sbírka předmětů hliněných, kamenných, kostěných, kovových, dokládajících osídlení této lokality od pravěku. Často jsem v dětství slýchala jména Jíra, Aksamit, snad k nám tito pánové chodívali, stejně jako paní Jírová. Jednou, když děda nebyl doma, babička jí ráda dala dvě lebky, které na ni zíraly prázdnými očními důlky, kdykoli se obrátila od plotny. Tenkrát se dědeček moc zlobil.. Někdy po roce l945, snad, když se uvažovalo o tom, že hostinec U Kmochů bude adaptován na školu, byla knihovna / původně majetek spolku Beseda Havlíček, později vedena jako obecní/ přestěhována do vilky na Kocandě čp. 252 . Dnes je to ulice Zaorálkova, čp. nevím/konfiskát po odsunuté německé rodině Bláhových. Knihovna, kde už řadu let půjčoval knihy dědeček, byla umístěna v přízemí, zatím co v rozlehlé místnosti v poschodí, nevím na čí popud, byla ve stolových vitrinách vystavena a veřejnosti zpřístupněna dědečkova archeologická sbírka. /Podpisovou knihu návštěvníků jsem věnovala roztockému muzeu/. Míval tam službu student Jiří Kokoška a v roce 1947 také já - i když bez nějakého valného nadšení. Dopisem žalovského MNV, ze dne 10.5.1951, byl dědeček jmenován národním správcem objektu s tím, že může využívat pro své soukromé potřeby zahradu/ dopis v mém soukr. archívu/. Kdyby byl děda vypočítavým, mohl se zakrátko snad stát dokonce majitelem vilky, jenže něco takového ho nenapadlo, měl vždy doslova hrůzu z toho, že by byl jen podezírán z něčeho nepoctivého. Jenže to napadlo příslušníka SNB, ten, zřejmě velice levně stavení od národního výboru odkoupil. Nepamatuji se již přesně, je však možné, že zpočátku po vystěhování knihovny tam byla stanice SNB. Knihovna se stěhovala na druhý konec obce u cihelny, do domu, kde byl MNV/ později stanice SNB/ a pro soukromé muzeum, v době kdy vše soukromé bylo znárodňováno či zavíráno, se už vhodné umístění nenašlo, archeologická sbírka byla v bednách uložena v tatínkově krámku. Dědeček byl spoluzakladatelem roztockého vlastivědného sdružení, z kterého pak vzniklo tamní muzeum. Po jeho smrti tam babička sbírku věnovala. S velkým zaujetím děda sledoval výzkumy dr. Borkovského počátkem padesátých let na levohradeckém předhradí /pomístní název „ na skalkách“/. Výzkum navštívil Zdeněk Nejedlý, tehdejší ministr kultury. Dr. Borkovský mu dědu představil, podali si ruce, což dědeček považoval za velikou poctu. Pamatuji, že se u nás mluvilo také o Levohradecké matici, založilo ji několik roztockých nadšenců někdy ve čtyřicátých letech v rámci oprav kostela sv.Klimenta. Dědeček však do ní nebyl přijat, protože, když při opravě kostela se našly na zdích pod přemalbou fresky, pod podlahou kostelní lodi hroby a v kněžišti dokonce základy románské rotundy, se všemi nálezy nakládaly nadšenci tak nezodpovědně, /pamatuji jméno p.Vlháčka, který seškraboval nožem přemalbu s fresek./, že se rozkmotřil děda se všemi, kdož se na tom podíleli a šel žalovat na Památkový úřad. Práce pak již pokračovaly pod dohledem této instituce. DĚDEČEK A DIVADLO Založit v Žalově divadelní ochotnický spolek byl nápad babiččin. Měla k divadlu velice blízko. Obě její starší sestry /Anna Kordová, provd. Krausová, poslední láska slavného nestora našeho divadla Vendelína Budila a Jana, provd. Battěková, babička sociologa, chartisty Ing. Rudolfa Battěka / 1924-2013 / a prababička současné herečky Báry Štěpánové/, studovaly herectví u ředitele Kubíka – tehdy ještě neexistovala dramatická konservatoř a obě, až do svých sňatků, hrály divadlo na Smíchově. Babička, nejmladší ze sester, v představeních statovala v tehdy velice oblíbených „živých obrazech“. Měla také hezký mezzosoprán, zpívávala se svou přítelkyní Zdeňkou FrimlovouHašlerovou na kůru kostela Sv. Jakuba. Co babičku k založení spolku v Žalově přivedlo? Snad vzpomínky, snad potřeba obohatit nějak nejen sobě, ale i svým dospívajícím potomkům a jejich žalovským vrstevníkům vesnický život 7

v době, kdy nebyla ještě zavedena ani elektřina a o radiu se ani nesnilo. Snad jí nápad vnukly děti, Karla a Toník, když jako děti si samy napsaly divadelní hru, kterou pak hrály se svými kamarády pod kanálem /Tetička Karla vzpomínala, že hrála hlavní roli, chodila smutná prostorem a zpívala „Ztracená královská céra..“ /. Organizačně se ujal založení divadelního spolku „Mládí“ dědeček, kdo vymyslil pojmenování, nevím... Na činnosti spolku se podíleli nejen všichni Chalupečtí, ale také hlavně žalovská mládež, kupř. Marie Hejtmánková, Rozárka Srncová / babička či prababička zakladatelů Černého divadla /, Tonda Múller, Milouš Skrčený a další, jejich jména se zachovala na plakátech z té doby, věnovala jsem je před lety roztockému muzeu. Hrálo se při petrolejových lampách u Skrčených, říkalo se tam „Ve staré“, snad nejstarší hospodě ve vsi/ v čp. 6, v sále, který za mého dětství sloužil už jen jako skladiště zrní. Starý hospodář, kterého ještě pamatuju, František Skrčený, dědeček mé kamarádky Hany/ /1931- 1953/, dával při představení bedlivý pozor na to, co se odehrává na jevišti, ale také v hledišti. A tak, třeba v nejvypjatější situaci se ozvalo jeho napomenutí „Sundáš tu čepici, pacholku, jsi v d í v a d l e !“ Jindy zase upozorňoval diváky: Teď dávejte pozor, teď něco uvidíte!“... Pozdější divadelní ochotnická představení byla pořádána v dnes už neexistujícím hostinci „Na Hradci“, u Vaňků, také už pod záštitou žalovského Sokola, jehož byl děda také členem /viz dědovy zápisky /. Zájem o divadlo mezi žalovskými sousedy vzrůstal, činnost byla častější a pestřejší, do řad ochotníků přibyli další nadšenci. Někdy kolem roku 1920 se do Žalova přistěhoval PhMr. František Zimmer s chotí Eleonorou S O D O M O V O U, dřívější populární subretou pražských šantánů. Zimmer založil v roce 1922 založil Čtenářsko-vzdělávací besedu Havlíček, spoluzakladateli byli též Karel a Berta Chalupeckých. Spolek se věnoval nejen ochotnickému divadlu, zřídil také pro žalovskou veřejnost rozsáhlou a stále doplňovanou, již zmíněnou, knihovnu. Sídlo spolku bylo nejprve v hostinci „U Dědičů“, později „Na Kocandě“, v moderní budově hostince „U Kmochů“ až do doby, kdy byla přestavěna na školu. Na Hradci u Vaňků působilo „Lidové divadlo“, jehož hlavními aktéry byli manželé Marie a Karel Fořtovi, Jaroslav Pácal a Rudolf Krejčík. Po téměř tři desetiletí působily v Žalově dva ochotnické divadelní spolky a jejich představení bývala vždy hojně navštívena. A co při tom dělal dědeček? Hrál v mnoha představeních, líčil herce, s mým tatínkem se staral o výpravu, malovali kulisy… V roce 1947 se konala poslední dvě představení, tehdy opět z podnětu mé babičky. Byla to Jiráskova Lucerna / dědeček vodník Michal, tatínek vrchní, já - Hanička, babička režie a nápověda / a Raupachův Mlynář a jeho dítě. / mlynář - dědeček, tatínek - farář, já Marie, babička režie a napověda/. DĚDEČEK RADIOAMATÉR Když babička zahlédla oknem muže v tmavomodré, nevím zda v pošťácké nebo železničářské uniformě, vzdychla: „Už zas jde ten Vágner!“ Byla to návštěva na mnoho hodin a v malém kuchyňském prostoru brzdila celý provoz. Pan Vágner byl dědečkův mladší kamarád, spojovala je vášeň pro radioamatérství. Když tedy přišel, usadili se s dědečkem u stolu vedle kchostnu, přetékajícim dědovými poklady a jinými „ životními nezbytnostmi“. / Pro babičku to byly krámy a když už to někdy nevydržela a na kchostnu a v něm uklidila, děda se moc zlobil a huboval, že zase nic nenajde! /. Děda s panem Vágnerem si rozuměli, i když toho namluvili pramálo. Dědeček obvykle zalovil ve svých pokladech, někdy pro nějaké hejble, jindy pro osmerku a tužku, cosi s panem Vágnerem kutili na rozdělaném radiopřijímači, nebo si kreslili různá schéma a já slýchala podivná slova - katóda, anóda, relé, šasí… jindy sedávali se sluchátky na uších a lovili drátkem na krystalu zvuk. Užívali si to! Děda jako obvykle s jednou nohou pod sebou, pan Vágner s brýlemi spadlými na špičce nosu. Dědeček nosil po celý život cvikr. Byl v Žalově první kdo měl radiopřijímač – vlastnoručně vyrobenou krystalku. Radioamatérství se stalo jeho další celoživotní láskou. Sestavil v životě mnoho dalších, 8

technicky pokročilejších „radií“ a také si vzpomínám jak jsem mu často vyřizovala vzkaz : „Dědo, máš jít opravit radio tam a tam..“ Krystalka měla pro něho nepomíjející kouzlo. Pamatuji, nedlouho před tím, než zemřel, seděl ve starodávném křesle, už téměř slepý, vzala jsem ho za ruku, sundal sluchátka „Poslouchám Mou vlast…“ řekl. Za mého dětství přícházíval k nám také někdy pan Dobrovolný, ještě dnes bych ho poznala, nosil brýle a chybělo mu celé předloktí jedné ruky, památka na zranění v první Světové válce. Bydlil v činžovním domě, „Dobrovolňáku/, později se domu říkalo dům hrůzy, kvůli obyvatelům sociálně slabším. Patřil jeho rodině, ale nevím, zda ho postavil on nebo někdo z jeho příbuzných. Dobrovolných prý mívali kočující divadelní společnost a snad v domě měli sklad a půjčovnu kastýmů. Dobrovolný, který k nám chodil, hrál také divadlo s žalovskými ochotníky a nevím, byl-li on či jeho někerý příbuzný prvním hlasatelem Radiojournalu. A ČÍM SE JEŠTĚ ZABÝVAL MŮJ DĚDEČEK ? Zajímal se o výtvarné umění. Po celý život rád maloval, hlavně v plenéru krajiny, kreslil / bral soukromě hodiny u akad. malíře Ullmanna/. Některé jeho obrázky, žalovské motivy - oleje, akvarely i kresby se dochovaly /z nich jsou v roztockém muzeu ŽNĚ a MAXMILIÁNKA/.Vyřezával ze dřeva, hlavně loutky – s mým tatínkem vytvářeli také z papírové hmoty i ze sádry hlavy, ruce a nohy / pamatuji též sádrové a reliéfky levohradeckého kostelíka, byl o ně zájem hlavně při poutích /. Fotografoval na skleněné desky, i na kinofilmy, hlavně události. Některé fotografie byly modrobílé. Miloval biograf a byl jeho pilným návštěvníkem, zvláště v posledních letech jeho života, kdy se filmy promítaly v blízkém hostinci Kinských „Na Růžku“. Dlouhá léta byl knihovníkem veřejné knihovny Čtenářsko-vzdělávací besedy Havlíček a byl také náruživým čtenářem, horoval pro Flamariona. Zajímaly ho záhady, pěstoval okultismus, byl vyhledávaným řečníkem při různých slavnostních příležitostech státních či spolkových,také při pohřbech. Stále cosi zapisoval, vzpomínky na Ameriku / veřejně činný byl i v New Yorku /, psal o své činnosti za oceánem a později o událostech žalovských i jiných. Měl mnoho zálib. Zatímco v Americe ho zaujala entomologie /po léta trouchnivěly na půdě žalovského domku zasklené krabice s preparovanými brouky a motýly/, v okolí Žalova sbíral léčivé byliny, miloval diviznu, heřmánek a kopřivy. Za okupace pěstoval zakázaný tabák „domovinu“. Na Řivnáči sbíral houby, kupř. pestřce pro silnou vůni jako přísadu do polévek. Již v útlém dětství ho zlákalo v Praze na Vltavě rybaření, věnoval se mu do pozdního věku, zapsal své vzpomínky na rybaření v Americe. A ještě v čase mého raného dětství pěstoval holuby… Podstatnou část svého života věnoval veřejně prospěšné činnosti v Žalově : byl obecním strážníkem, pak obecním tajemníkem v letech l912–1920, několik let byl v čele obce jako úřadující místostarosta, v té době nechal opravit cesty, vysázet stromy na Kocandě, založil višnovku ve stráni pod skalkami nad Klacákem - ještě ve čtyřicátých letech dávala ovoce, od obce si ji pronajali manželé Javorských/, byl členem školní rady v Roztokách, členem vlastivědného odboru Osvětové besedy v Roztokách, spoluzakladatelem roztockého muzea. Asi nevzpomenu na všechny jeho zájmy, ale myslím, že vše dělal s úmyslem být užitečným. Byl poctivý a nezištný. Dlouhá léta byl členem strany sociálně demokratické a když byla tato strana násilně včleněna do KSČ v roce l948 stal se i dědeček automaticky jejím členem. Myslím, že mu to zpočátku nebylo nějak zvlášť proti mysli, ale záhy se mu přestalo něco líbit, nemlčel, kritizoval - a byl ze strany vyloučen. Jeho kredem bylo „Hloupější mě urazit nemůže a od chytřejšího se rád nechám poučit“. Toužil stát se strojním inženýrem, ale kdoví jestli by jako inženýr zanechal po sobě tolik stop hodných následování jako obyčejný žalovský holič. Celý jeho život je dokladem toho, že za každých okolností může člověk najít smysl a naplnění, může povznést sebe i jiné. -o-o-o-o-o-o-o9

VÝŇATKY Z DOCHOVANÝCH ZÁPISKŮ KARLA CHALUPECKÉHO / nar. 19.10.1876 v Sezemicích, zemř. 19.2.1962 v Žalově / Karel Chalupecký, syn Antonína a Anny Chalupeckých ze Sezemic zapsal také jejich vzpomínky na prusko-rakouskou válku v roce l866 /dochovaný zlomek, pravopis neupravován/…. …Ani strašlivá zbraň, kterou měli Rakušáci nepomohla jim k vítězství. Zbraň tato jmenovala se rachejtle. Bylo třeba k tomuto odpalování těchto zápalných smrtících zbraní zručnosti, to byl tak zvaný rachejtlkor, který měl toto na starosti. Kam dopadla tato rachejtle bylo strašné koho zasáhla dost malá kapka této hořlaviny byl ztracen, ani voda nezabránila účinku, ve strašných bolestech umíral. Tuto zbraň Prušáci neznali a mezi nimi kam to dopadlo nastala strašná panika. Pak Prušáci zmocnili se též těchto rachejtlí a chtěli je vypusiti proti Rakušanům, ale neznali s nimi manipulovati, tak místo na nepřítele pustili ji mezi své vojáky, tak museli vypouštění těchto zajmutých strašlivých rachejtlí zanechati. Válka byla prohraná pro Rakousko u Králového Hradce. Veškeré vojsko se rozjíždělo v nepořádku do svých stanovišť. Pruské vojsko bylo ubytováno i v Sezemicích. Přivezli sebou velké zásoby potravin, mouky, kávy a vše jiné. Nejdříve vše se před nimi schovalo , aby to nepobrali, děvčata schovávaly se kam mohly, neb budili hrůzu / pozn.- vojáci / a myslilo se buhví co se bude díti . Ale Prušáci rozložili se na náměstí, byli veselí, dobrota koukala jim z očí. Jen měli hlad a neměli na čem vařiti. Starosta obce byl požádán zda by se nemohlo pro ně vařiti ve statkách a chalupách. Vše bylo v krátké době dohodnuto , daly se ven kotle, pod nimi se zatopilo, vojáci pomáhali mleti kávu, kterou v pytlích přinesli a vesele se vařilo o všecko pryč. Jiné ženy pekly buchty, placky v pecích, za pár hodin bylo vše spřáteleno s Prušáky. Ani zadarmo toto nechtěli, kladli peníze na lavici a jak matka vypravovala bylo jich hodně, takže mnohý vesničan nabyl tolik peněz, že se mu o tom ani nezdálo. Učili se počesku děkovat i některá lichotivá slova si nechali překládat, vesničané je měli rádi a kde se vařilo tam přinesli všechno možné. Jejich veliká záliba byly vejce na tvrdo, ale jednoho dne dva vojíni v strašných bolestech umřeli Byl to poplach, jedni mysleli, že zemřeli na mor nebo choleru, jiný že byli otrávený, všechno vaření se rázem ukončilo a z Pardubic přijel vojenský lékař a ten zjistil, že snědli tolik vajec až z toho zemřeli. Po zjištění vařilo se dál od rána až do večera. Konečně jednoho dne zatroubilo se k odchodu a všichni zesmutněli, jak vesničané, tak Prusové, srdečně se loučili s celou vesnicí a zásoby sebou nevzali, vše nechali v místě, takže někteří měli na dlouhý čas zásobu, kávy, mouky a vše jiné. Nedaleko vesnice Sezemic jsou Pardubice a tam byly ubytované uherské regimenty jež byly na ústupu, ale ty v oblibě nebyly nebo kam přišli nic nezaplatili a kde mohli vše vzali. Tak v jednom hostinci popíjeli a jedli uherští dragouni, hostinská ještě mladá hezká žena a přitom byla v jiném stavu, co bylo s mužem nevím neb o tom otec nevyprávěl zda byl na vojně či zda uprch před verbováním. Již v pozdních hodinách vše vytrousilo se z hospody a ráno našli hostinskou hnusně zabitou a lékař zjistil že byla i zneuctěna. Přišla vojenská komise a začalo se pátrati po vrazích a v brzké době byli zjištěni tři pachatelé tohoto zločinu. Byli to tři husaři. A hned nastala velká přísnost všude a žádný vojín nesměl nikam jíti. Vojenský soud ty tři ihned odsoudil k smrti provazem a exekuce byla vykonána za městem pro výstrahu všech vojinů.Byli to tři chlapy s dlouhými nakroucenými kníry, viseli na šibenicích všichni vedle sebe a otužilci z občanů se na ně chodili dívat. Viseli tam tři dny…..

ZÁPISKY VZPOMÍNEK KARLA CHALUPECKÉHO NA UČŇOVSKÁ LÉTA , MALOU STRANU A ÚČAST V OMLADINĚ Byl jsem ještě jinochem když jsem přišel na Malou Stranu a to po první epoše mého učení. Začal jsem se učit u pana Václava Bělohradského holičem v Hybernské ulici v Praze, byl to můj švagr, neb měl moji sestru, která nebyla ke mně velmi šetrná a musel jsem vše kuchyňské práce vykonávati. Kuchyň byla hned za krámem i tam jsem musel uklízeti i mýti tu a tam i nějaký pohlavek padl, byl jsem trpělivým, ale konečně mě trpělivost opustila a dezentýroval jsem, místo do obchodu 10

šel jsem na Benátky tam jsem strávil celé dopoledne a k polednímu jsem šel k obědu domu, ale velmi nesměle ale potom odhodlaně vstoupím do dveří a tam sedí v sesli – má sestra. Byla má mistrová a hned spustila kde si byl v kšeftě jsi nebyl… Byl přítomen můj otec i máti a já odhodlaně jsem řekl k tobě již nikdy nepujdu již toho mám dost dřít v kuchyni, štípat dříví a voziti uhlí z plynárny a choditi nakupovati to by nedělala ani žádná služka a k holení a stříhání se vůbec nedostanu, já si najdu místo jiné u cizích ty budou citelnější než vlastní sestra a švagr. Otec vše vážně vyslechl, sestra přemlouvala a dělala to menší než to ve skutečnosti bylo a bylo to ještě horší, již zpět nejdu raději něco provedu co bude vás všechny mrzeti. Povahu moji znali,když jsem měl pravdu tak byl jsem neústupný. Po těchto slovech ujal se slova sám otec, vyčinil sestře pěkně a obrátil se ke mně s otázkou no, a co myslíš činiti. Já najdu si místo jiné, zpět nepujdu. Dlouho se rodiče na mou sestru zlobili, nešla k nám po delší čas. Já ráno vstal a šel jsem na společenstvo holičů v Dlouhé třídě, byl tam právě postlíček a já jej prosil zda nemá nějaké místo na doučenou, že se mám ještě rok učiti, zkrátka jsem mu vše vysvětlil as on pravil, na Malé Straně tam jeden holič právě žádal o učně, tak pojď se mnou a již jsme cválali přes Dlouhou třídu na Staroměstský rynk, pak přes malý, již jsem toužil bysme byli na kameném mostě a cesta v mojich myšlenkách utekla jak se říká jako voda a první zastávka byla v Malostranské ulici u holiče – ale jakého – byl to Dvorní a komorní holič Korunního prince Rudolfa Karel Hartmann. Právě stál před krámem velice elegantním, oblečený myslivecké šaty, na hlavě měl malý klobouk zelený, byl to velice hezký pán hnědé prošedivělé husté vlasy pečlivě upravené, při pozdravu zahléd jsem, že je učesán zpět a vlasy má kudrnaté, dělal na mě dojem vážný a přitom příjemný. Poslíček podal mu nějakou obálku, snad nemocenské lístky a on při tom merčil si mne zkoumavými pohledy a pravil – je to váš syn, hezký hoch a poslíček mu hned vše vysvětlil, pán obrátí se ke mně a pravil komenzí vajtr, při tom otevřel dveře do krámu, zkoušel zda umím trochu německy a já odpověděl pite a už jsem tam zůstal. V obchodě byl sluha, který vše uklízel. Hlavní věcí při holičství je seříditi břitvu a to jsem uměl neb pánovi a pomocníkum obtahoval jsem všem a velice se divili jak to umim neb žádný z nich to lépe neuměl oni zase mě učili poctivě holiti a stříhati a vlasové práce jako paruky, dámské frizetky, copy a vše jiné. Za krátký čas jsem je v holičském umění předčil neb sami páni čekali na mne abych je obsloužil, žádný mi nesměl tykati a v neděli, když pán dával výplatu stál jsem tam i já a měl jsem hromadičku korun připravenou a často pán řekl jim učte se od Kchadla a já holil všechny, ať to byl princ nebo graf neb hrabata Černinové neb Švarcenberkové, nebál jsem se holiti žádného…Jednoho dne, pán nebyl doma a já měl svěřenou pokladnu v jeho nepřítomnosti. Seděl jsem v jeho sesli, vtom se otevřou dveře a vstoupí do krámu důstojník, vysoký černý na boku zlatou pásku, to nosívají jen páni od dvora, hned jsem věděl, že je to někdo neobyčejný a z úst se mi vydralo gefelik excelence pite – razirn abr šnel – již jsem skočil přehodil přes něj plášť se žlutým orlem a teď zase jsem orla zakryl bílým ubrouskem a už mydlím. Nejstarší pomocník byl pan Živný, ale ten když viděl, že je to excelence tak zadními dveřmi zmizel a druhej s ním. A já se ohlédnu, že jsem s mydlením hotov, ale on nikdo tam, pomyslim si vy baby, a už mi vesele lítá břitva po ksichtě a oholil jsem jej jak si pán přál. Když byl hotov položil zlatník na stolek a odcházeje pravil morgn frí komenzí mír vídr rasiren. Venku stál kočár, otevřel jsem mu dveře a než došel ke kočáru stál jsem již vedle otevřených dveří a lokaj mi sděluje korskomando, to mi stačilo a vzápětí přišel pán a já mu sdělil kdo byl mezi jiným v krámě, když toto slyšel pravil to byl baron Enis pobočník arcivévody Otty, procházel se trochu rozčíleně, tázal se, kdo jej obsluhoval, řekl jsem že já a povidám že chce, aby se ráno k němu přišlo, že platil zlatku. Pan Hartmann otevřel šuplík vytáhl jej položil na pokladnu a pravil to si vezmou to patří jim a byl spokojen ptal se, myslim že ano, když řekl abych k němu přišel. Hned večer se holičské náčiní důkladně čistilo, černý plášť se pečlivě složil, vše do vzláštní krabice která se nosila k vyhrazeným osobám. Ráno pan přišel již o osmé do krámu ve vší parádě ve fraku bílé rukavice a o půl deváté vzal připravenou krabici a zmizel. Netrvalo dlouho a pán přišel zpět a pravil mají tam jít oni, obléknou se a dou tam.V duchu jsem měl radost oblékl jsem se do černého kabátu, pán mi půjčil bílé rukavice a už jsem to hnal na korskomando.. Přede dveřmi stál lokaj… baron…. hned mě poznal a já se hluboce uklonil, pravil sednou si a zapáleji cigaretu, Tak jsem se pohodlně posadil, cigaretu jsem si vzal ale dal ji do kapsy, vložil jsem do kudly všechnu svoji dovednost. Dostal jsem zlatník zpropitného a hrst cigaret, to se ví, že jsem velice slušně poděkoval nenápadně dělaje kroky zpět hluboce jsem se ukláněl. Zdržím se tu asi 14 dní, tak vždy v tuto hodinu 11

přijdou. Tak jsem si pomyslel čím dýl tím líp, zlatník byl zlatník a to jsem dostával každý den i cigarety. Jednoho dne jej zase holím a pan baron pravil můžete jet se mnou potřeboval bych vás a řekněte to doma. Byl to velice milý pán ale jít s ním to mi nevonělo, viděl jsem jak ty lokajové mají hlavu od samého uklánění až na břiše a já byl trochu do luftu jak se říká, ale lokajský kabát se mě nelíbí. Doma mě to velice chválili, že prý je to do budoucna, ale já budoucno viděl dál než chodit se zlatými knoflíky to se mi protivilo tak jsem panu baronovi sdělil, že mám staré rodiče a že by se se mnou těžce loučili….. no budiž ale jednou snad jich to bude mrzeti a vícekráte mi neříkal a jednoho dne odcestoval a více jsem jej neviděl…. Jednou měl pan Hartmann hosty a požádal mně abych šel nahoru, když bude třeba pro něco dojíti, že jistě dostanu zpropitné, kde bylo co vydělati, tam jsem byl. Hovoru jsem si nevšímal, až když pan Harmann pravil, tak dnes byl u mě komisař od policie a nařídil mi odstraniti fotografii baronky Vetsery, je již tam tak dlouho a najednou musila pryč. Při tom jsem zrouna v obchodě byl, to mě zajímalo, tato fotografie zavdala příčinu k dalšímu hovoru. To se mu nemělo stát, on měl hlavu…. …….tam jsem byl zatčen / v Hartmanově holírně pozn./ a odveden na policejní úřad kde byl dva měsíce ve vyšetřování a pak jsem ještě dostal měsíc trestu Bylo nás tehda zatčeno ke stu a tresty činily od 1 měsíce do 10 let. Byla to tak zvaná omladina jednalo se spojení dělníku se studenty a pracovalo se proti Rakousku ničilo se vše co bylo rakouské, mazali orli uřezávali černo žluté sloupy brojilo se proti vojsku pořadali jsme tajné schůze a poslední schůze v Praze v hostinci u Bílého zajíce kde nás pověstný zrádce Mrva udal a přivedl na nás strážniky s komisařem a vzal nám presenční listinu podle které jsme byli všichni zatčený před koncem procesu byl Mrva na štědrý den probodnut když strojil stromeček vánoční a spíval kdo za pravdu horí to rozčílilo jeho dva kamarády neb věděli že je zrádce strhli ho ze sesle a probodli dýkou byl to Dragoun a Doležal a dostali za toto zabití 10 roku vězení víc nemohu o tom psáti neb by to bylo celé dílo. ……Ve 23 letech měl jsem svůj vlastní závod v Praze ve Skořepce tehdy holírny byli otevřené i v neděli až do 6 hodin i více dělníci marně žádali by byl odpolední klid. Páni /pozn..tj, živnostnicí-holiči, kteří zaměstnávali holičské „pomocníky“ tj. dělníky/ ve schůzi na Václavském náměstí v hotelu Na košiku měli schůzi tam bylo rozhodnuto by každý / pozn. majitel provozovny/ si nohl zavírati kdy chce. Já a ještě jeden holič ze Žižkova jsme hlasovali proti což zavdalo k velké panice a nás oba vyhodili ven, ale mi jsme svolali dělniky a tam jsme je poučili jak by dosahli nedělniho klidu a poslala se deputace panu Arcibiskupovi by se dělniku ujal by mohli choditi do kostela a tim to vyhráli a musilo se zavírati o druhé hodině později hned v poledne což bylo zákonem a mě „pani „ nenáviděli. … odjel jsem do Ameriky kde jsem stoupil do Unie tam byl velký nepořádek a vytýkal jsem to a ony mě chtěly vyhodit ale nešlo to později jsem byl předsedou Unie. AMERIKA - CESTA A PRVNÍ ČAS POBYTU Karel Chalupecký ….. jako rovný stůl v duchu jsem myslel, to je to moře,vždyť je to jako v umyvadle. Po večeři jsme šli na palubu, kde jsme prodleli až do půl noci a šli jsme do svých kajut spáti. Rychle jsem usnul rozjímaje o moři, jak jsem se mýlil, že musí býti vlny na moři. Byly asi dvě hodiny po půl noci a probudil jsem se neb jsem byl jako v kolébce, vzpamatovav se rychle jsem se oblíkl a běžel na palubu, ale již tam byli snad všichni, obdivovali jsme moře jak vše se houpe, ale bylo hodně chladno, tak jsme se pomalu rozcházeli a šli jsme spáti. Já jsem klidně usnul, ale mnozí z nás již nezamhouřili oko a ráno, když bylo zvoněno k jídlu tak jich polovina scházela neb již podlehli mořské nemoci. Tak se stalo že u jídla jsme byli jenom pár a všechno jídlo šlo zpět do připravených kýblů a vše vlito do moře pro ryby a proto za každým šífem plave spousta ryb. Též rackové šíf doprovázejí, ale pouze na vzdálenost několika kilometrů, těm se nesmí ublížiti, sedají na loď a pak odletují zpět, to prý jsou duše námořníků utonulých. První vycházka na palubu jest parádní, každý oblíkne na sebe to nejlepší co má a promenuje se na palubě, ale pak když začnou nemoce a skoro každý se nahýbá přes palubu a je mu špatně, to je pak po parádě, všechno bez zájmu, jídlo nemůže se ani cítit. Nejhorší jest, když se loď kymácí od špičky dolů, to šroub vyletí z vody, zahrká tak příšerně s lodí, že by člověku vylezl žaludek ústy a to 12

se opakuje stále, proti tomu není nic. Ale jakmile se loď začne uklidňovati a moře jest klidnější tak je po nemoci. Když loď doprovází bouře, tak to trvá třebas celou plavbu na otevřeném moři. Za mých dob nebyla zvláštnost, když cesta trvala 14 dní a nocí. Tak jsem také sám jel s lodí Kasttel.. Loď jest městečko samo pro sebe, nejvyšší pán jest kapitán, starší pán, hovorný, společenský. Uměl o moři vyprávět divy. První důstojník to byl mladý muž s usměvavou tváří, žertovný, tak se vše točilo kolem něho. Kapitán přinesl nám ukázat zvláštnost, totiž mořskou pannu, byla asi metr dlouhá, ovšem vysušená. Dostával za ni velké peníze, ale nechal si ji. Je to úplně podobno člověku, hlavu to mělo, černé kudrnaté vlasy, důlky oční dost veliké, zuby drobné bílé, pět prstů u rukou zakončené silnými drápy, půl těla bylo lidské úplně a od poloviny tělo ryby šupinaté, ocasní ploutev značně široká, prohlíželi jsme to důkladně, zda to nebylo nějak falšováno, ale nebylo to. Vyprávěl nám kapitán, že to bylo chyceno poblíž Gibraltaru, měl to uložené v pěkné etuji, obdivovali jsme to všichni. Na lodi nejni rozdílu, všichni jsou si rovný, osud všech stejný, stroskotáme –zhyneme všichni, doplujeme – doplujeme též všichni. Na palubě při pěkném počasí tvoří se kroužky tež se odehrávají milostné dobrodružství, žádný si druhého nevšímá, nepomlouvá, neb vše jde na vlastní pěst, jest to někdy velice důvěrné, podotýkám to jest na lodi, ale jakmile se loď blíží k přístavu, to je na lodi zvláštní ruch, pobíhání sem a tam, každý připravuje svá zavazadla, urovnává přátelské poměry lodní. Konečně se připluje do přístavu. Pasažeři první a druhé třídy, volně mohou odejíti, kdežto vystěhovalci ve svocnu musí jíti na ostrov, kde jest po dobré prohlídce a zárukou někoho kdo pro ně přijde jest propuštěn. Tak se často stává, že je deportován zpět. Kdežto cestující musí míti určitý s sebou kapitál. Před vjezdem do přístavu připluje malý bílý parník a celá komise přijde na loď cestujících, kde se zavádí protokol o plavbě a zdravotním stavu a teď jeden po druhém musí přitoupiti ke stolku a dle lodního listu sdělí své jméno, stav a musí předložiti určitý obnos. To vše se zapíše a podáním ruky musí souhlasiti s americkými zákony, vše jest tak jednoduché.. Když jsou všichni ověřeni kapitán lodi se vzdá svého úkolu a na jeho místo nastoupí kapitán americký, neb tam nesmí žádná loď proplouti pod cizím vedením neb jest to nebezpečné pro toho kdo nezná dobře tuto cestu., neb jsou tam skryté úskalí. Též prý jsou tam položeny miny. A když vplujem do přístavu vše se rozchází. Každý má své počáteční písmeno a tam zůstane státi a tam jemu přivezou jeho zavazadla a tam je předá neb sama společnost tehda Savak-Brodský odvezou tyto zavazadla na určenou adresu. Celá tak milá společnost se rozchází, každý za svým cílem a dobrodružství končí.. První mé kroky na americké půdě byly nejisté, přešel jsem most, čili loďku přes malý mostek nějakého potoka a octl jsem se v přístavním městě. Domy nedělaly na mně nějaký zvláštní účinek. Šel jsem ulicemi dívaje se na nápisy a tu mně padl do oka nápis dajče restaurant. Vstoupil jsem tam a kolem pultu byla různá společnost, dal jsem si pivo a barkor na první pohled věděl, že jsem cizincem a pravil, jistě jste přijel z ciziny. Ano, odpověděl jsem jemu a zeptal se zda bych tam nemohl přenocovati a on pravil zde ne, ale přijde jedna paní, u tý můžete přenocovati, jen posečkejte a ona přijde brzy. A opravdu přišla starší paní pro pivo a on jí sdělil mé přání. Byla to polská židovka a hned mně řekla, že mohu jíti s ní. Dopil jsem své pivo a šel jsem. Nebylo to daleko a vešel jsem do jejího bytu, tam mně ukázala malý pokojík řkouc zde můžete zůstat jak se vám bude líbiti. Tázal jsem se zda mohu dostat něco k jídlu, ovšem co chcete tak vám přinesu. Vytáhl jsem dolar a dal jí jej a pravil nějaké uzeniny a on se tázala za kolik mně má koupiti, no za celý dolar a ona se mně tázala není to mnoho?Já jsem jí řekl, aby koupila za celý dolar, neznal jsem poměry tak jsem nevěděl jaké jest to množství. Ona odešla a vzápjetí se vrátila s taškou a přinesla párky, uzené maso, byla toho hromada, tak jsem si vzal kousek masa a párek a to druhé jsem jí dal. Přišel její muž, ona mně představila, on pohlédl na jídlo a pravil to vše jste si koupil, ne to koupila vaše paní ale vemte si to všechno, mně postačí co jsem si vzal.. Byl to starší muž, velice příjemný, tak jsem dal ještě na pivo a dlouho do noci jsme hovořili o všem možném. Hodně mne napomínal k opatrnosti. Po večeři šel jsem si lehnout, ale když je člověk v cizině a čeká všelijaké dobrodružství, tak jsem skorem nespal a myslel si by mě snad nezabili a neoloupili, ale přece jsem usnul. 13

Ráno jsem se probudil dosti časně, ale babka byla sama doma, oblékl jsem se a ona mi přinesla kávu a zákusky, velice dobré. Dozvěděl jsem se od ní, kde je česká čtvrť a jel jsem tam do 74. ulice. Tam jsem se zastavil v jednom holičském krámku, jmenoval se Šlechta a byl to starší pán malé postavy a měl tři děti. Svěřil jsem se jemu, že jsem holič, jestli by nepotřeboval pomocníka, on mě řekl že je sám a že nemá tak velký obchod. Já jsem se mu nabídl, že budu u něho pracovat, abych seznal jak v Americe se pracuje a že nežádám žádného platu, jen že bydlím daleko dole u přístavu.Tak mi řekl, že se mohu u něho nastěhovati a u něho spáti. A tak jsem se s paní Polkou rozloučil, jak jsem byl u ní jen tři dni loučila se se mnou srdečně a řekla kdybych něco potřeboval, tak že mohu vždy přijíti. Tázal jsem se co jsem dlužen a ona chudá Židovka mě řekla že nic, ovšem že jsem jí zaplatil víc než dobře a tím skončily moje první kroky na Americké půdě... Moje nové působiště. Nastoupil jsem do zaměstnání a brzy jsem u pana Šlechty zdomácněl. Pracuje se stejně jako jinde, jen s rozdílem tím, že se host neumývá šmýrou, nýbrž namočí se cíp ubrousku a tím se umyje a druhou polovinou se osuší. Oholené mýdlo se nestírá na prsty nýbrž na papír, nato se natře obličej hygienickým přípravkem tak zvaným v y č e z l , jest to na způsob kolínské vody. Holiči nenosí dlouhých plášťů, pouze krátké kazajky, vlétě při vedrech se holívalo jen spodky, kalhoty, košile, kol krku šáteček do cípu zatrčený místo límce. Před holírnou jako odznak holírny jest silný sloup obarvený červeně a bíle, jako zde v Čechách se užívá mosazných talířů, co nám to dalo práce než jsme je vyleštili, aby byly jako zlaté.. Tak je vše stejné jako jinde zkrátka. Hosté, zákazníci, nejsou tak nároční, zhýčkaní jako zde, jen když jsou slušně oholeni. Největší obtíž byla řeč, vše se mluví anglicky, to je hlavní věcí uměti se zeptati co si přeje a to jest to nejhlavnější. Obchod pana Šlechty šel velmi dobře, zákazníku měl čím dále víc neb byl jsem oblíben a pan Šlechta hned první týden mně dal čtyři dolary. Zvlášť jsem se zamlouval mladým hostům, kteří chodili k nám ke stříhání. V neděli jsem s nimi chodil do lek šou theater na způsob našeho varieté a učili mě anglicky a já mluvil s nimi anglicky, pletl jsem páté přes deváté, oni se hrozně smáli, ale to mě nevadilo. Mluvil jsem dosti slušně, tak že jsem se s nimi už mohl přít, to jim působilo radost. I též mne učili boxu v němž jsem si dosti dobře počínal, ale pan Šlechta si obchodu vůbec nehleděl, spoléhal jenom na mně a začal pít což bylo v Americe v oblibě. Ovšem za těchto okolností jsem šel pracovat jinam, neb jsem byl již dobře vpraven do mého oboru. A to byl Otto Jahelka, jeho bratr naučil mně slušně boxovati, později stal se Josef Jahelka dobrý boxer v ringu, tak jsem měl dosti dobrou školu, o mém boxu budu psát---JAK SE V AMERICE RYCHLE BOHATLO Jednoho dne sedím u okna v holírně mé, měl jsem okno do ulice, byl krásný letní den, americké panstvo jezdilo v otevřených kočárech po páté eveně, též měli zpřežení čtvero lokajové vpředu a vzadu nádherně uniformovaní, dámy byly ověšeny brilianty, zlatem tak vypadaly jak ověšené vánoční stromečky samý třpyt jako v pohádce to se v Evropě nevidí nic nepřehánim, ten kdo v takovym městě byl musí vše uznati ale v dělniku to budí hnus neb vše co na sobě mají jest dělnická práce nuzně placená a zas jen pár jednotlivcu vydělává, kolik slz hladu utrpení na tom lpí to jistě ta společnost hnusu na to nemyslí, jejich paláce jsou zavřeny železnými vraty, za nimi jest portýr s velkými psy, jestli je nutno s panstvem mluviti skrze mříže podáte své psaní, neb ústní zdělení, portýr odejde do malé místnosti, tam panstvu oznámí kdo co žádá telefonem a je-li to pro ně nutné tak přijde portýr a oznámí vám abyste vstoupili, za druhými mřížemi jsou teprve psy, vstoupíte dovnitř u vchodu jest slušně velká místnost a za přítomnosti lokaje vás uvede ve spojení s onou osobou s kterou chcete hovořiti a to jen telefonem, tomu se říká osobně mluviti s panstvem, ovšem musí to býti pro ně velice důležité jinak mají svoje lidi které je zastupují a to jest. veliké když takto mluvíte s panstvem, ale to se nestane každému obyčejnému smrtelníku…….Ale pomoci si v Americe není snadné, úporná trvalá 14

práce a budeš-li chtít přijít k penězum doma tak pracuj také tak a pomůžeš si také, zeptej se v každý obci : co měl ten domkář a z devadesáti procent obdržíš zprávu, že neměl nic než ruce a píli a vůli k něčemu dospěti. V mých dobách se říkalo, že v Americe jsou rybniky s máslem a plavou tam knedliky, po ulicích že běhaji prasata již pečená a každej si může uříznouti co chce a kolik chce, ale kolik jich rozkotala a co lidí přišlo o majetek by se dostali do Ameriky a tam bídně zapadli a uhynuli. Zde jeden z tisícu příkladu vám povim, to vše co čtete není pohádka ale zkušenost a pravda. Přijeli do Ameriky tři kamarádi bývalí sedláci od nebo zrouna z Kutné Hory. Byli ke mně poslaný pro informaci neb jsem byl znám a vždy jsem poradil kdo ke mně o radu přišel.. Žádali abych je oholil a mezitim se mně dotazovali po farmě že by koupili že přijeli z Čech, každý měl zlatý řetěz že měli peníze jsem nepochyboval a ptal jsem se zda to míní s těmy farmy doopravdy tak jsem jim začal pravdu zdělovati. Peníze které máte uschovejte nic nekupujte rozjeďte se po farmách které vám agenti vychválí do nebes a vážně přesto uvažujte.. Farmy které vám nabízejí jsou vyčerpané bez úrody a farmář jistě se chce stěhovati jinam na úrodná místa aneb již takový farmář má zkušenosti. Tak dobrý pozor byste nekoupili něco takového. Chcete-li farmařiti v Americe tak byste museli koupit někde pustinu, prales a tam založiti farmu, jistě víte že bez obtíží to nepůjde, vezměte sebou náčiní potřebné k porážení stromů, ke zdělání nové půdy, nejdříve byste si museli zaopatřiti odbytiště pro dřevo pro železniční pražce, to bude dosti těžké neb takové stěhovavým farmářům nemůžete konkurovati neb mají stroje na porážení stromů a odbytiště také a k tomu potřebujete také lidi ty sou v Americe drahé, ovšem chcete-li začíti spojenými silami jak vidim na vás k takové práci jste nezpůsobilí a dále musíte sebou vzíti na dlouhou dobu živobytí neb tam nic nekoupíte.. Vím dobře že mé rady nebudete bráti na vážné váhy a až vyjdete ode mne vysmějete se a budete scháněti farmy ale uvažte dobře nač jsem vás upozornil. Ovšem nebyli s mým výkladem spokojeni a já je pak pozoroval dále, jejich počínání, toulali se po barech, vesele utráceli všichni tři dostali se do společnosti kde jim mazali med kolem úst přitom je obírali o peníze a též hráli karty dokud bylo z čeho ale ne dlouho konečně kapsy se stenčily přátelé je opustili a začal tvrdý americký život. Jeden z nich se chytil práce ovšem kterou žádný nechtěl dělati, totiž při nějakém odpadu olova, ten se těžce rozstonal na otravu a v nemocnici zemřel., druhý se chytil u školníka uklízel, tahal uhlí, třetí ten to chytil nejlepší seznámil se se švadlenou nákrčniků, ty roznášel po obchodech, jistě často na mně spoměli, když jsem jim dával radu, které se tehdy vysmáli. A další příklad: Přišel ke mně jeden z Prahy, představil se jako továrník a přišel ke mně o radu, že zde v Novém Jorku chce zařídíti továrnu na hračky, byl to Žid sdělil jsem mu, že to asi tak zčerstva nepůjde jak si představuje a zkrátka jsem se s jeho názory neztotožňoval, ptal jsem se je-li ženat on pravil že ano a má dvě dítky a já jemu sdělil když do večera neseženete tolik kolik potřebujete pro sebe a svoji rodinu tak vám dopouručuju byste se vrátil do Prahy že pro něj Amerika není, dal mě dosti hrubou odpověď tak jsem mu řekl, předem vim jak to s vámi dopadne v konci ale ujišťuju vás až budete míti hlad tak vašim dětem dám najísti a vám zaopatřim práci, nýni poděkoval se slovy myslel sem, že dostanu od vás lepší informaci a tim sme se rozešli.- Zanedlouho jsem se dozvěděl, že pronajmul starou barabiznu na eveně a agenti mu dali stroje a potřebný materiál a pan novopečený továrník začal vyráběti do té doby dokud měl peníze, netrvalo to dlouho a úplně zkracoval takže byl úplně na mizině ani neměl co jíst tak to s nim dopadlo a vida jednoho krásného dne se objevil u mě velice poníženě pane prosim vás nemějte mi zazlé, že se na vás obracim, ale jsem přesvědčen, že jste mi vyzval až nebudu mít co jísti bych k vám přišel, že mi opatříte práci. Řek jsem my Češi zde více držíme při sobě jsme v cizině co sem slíbil to splním přijďte zítra na oběd, s vaší rodiniu. I šel jsem hned k příteli Poprovi, byl to hostinský a měl několik filiálek v New Yorku a žádal jsem jej aby zaměstnal svého souvěrce, on ten případ znal a hned mě jej jmenoval..,…. Ten hloupý Žid tak dobře at zítra přijde a bude v mém obchodě na 1. Eveně mýti lahve, sudy a bude tam pomáhati co bude zapotřebí – a bude mít osm dolarů týdně, to byl slušný výdělek. O poledních hodinách se ke mně dostavil s celou rodinou, paní byla velice inteligentní a děti měly též pěkné způsoby, moje žena se s paní hned seznámila neb velice dobře mluvila o háčkování, vyšívání, neb má paní tento obor měla velice ráda a dobře toto ovládala neb byla na tyto práce učitelkou. Po jídle jsem mu sdělil jakou práci jsem mu zařídil byl velmi rád šel jsem s nim a dostal hned nějakou zálohu. On šel hned druhý den do práce a pani s dětma nás často chodila navštěvovat a pan Popper si jej chválil, že je s ním spokojen a dobře se činí a tak neděle a měsíce utíkaly a on sháněl a střádal peníze dohromady a ted 15

teprve poznal co je to Amerika, tam teprve vydělané peníze mají cenu. Za tuto dobu se moje žena od jeho paní dozvěděla že má bratra v Paříži, tak jí poradila aby tam napsala zda by nebyly v Paříži nějaké novinky, které by se mohly uplatnit v Americe, nějaké výšivky neb něco podobného..- - - …odjel jsem do Ameriky kde jsem vstoupil do Unie tam byl velký nepořádek a vytýkal jsem to ale ony mě chtěly vyhodit ale nešlo to později jsem byl předsedou Unie MOTÝLI A BROUCI / výňatek / V české čtvrti pěstovali sme šport chytání motýlu a brouku,což jest velice pěkná zábava zde vám popíši tento zajímavý šport. Přítel Poláček byl dobrý doutníkář a vydělával slušné peníze a svůj volný čas věnoval chytání brouku a motýlu takových bylo mezi Čechy více a též já jsem zapadl mezi ně takže se ze mě stal velký sběratel motýlu a brouku z čeho jsme dělali pěkné obrazy z brouku sme dělali vásy všelikého tvaru. Do této vasi jsme daly presované květiny, které jsme vlastnim spůsobem lisovali aby nestrácely barvu a upravu tu popíšu později. Nejdříve se vžijme do sběratelské vášně. Vyzbrojíme se potřebnými nástroji plechovou brašnou a proto plechová se užívá by nachytané brouky a motýly měly volnost by se neporušily neb motýli jsou velice choulostivé a lehce se z nich setře pel pozbyly by cenu jsou velice pestré a též dle druhů vzácné a cené jeden druh morfi bronzového lesku jest nádherný a vzácný vzláště když jest nepoškozen. Dále jest nutno vzíti sebou do brašny papír na zabalení motýlu, též motýlovou síťku ze zeleného organtinu neb jest nenápadný když se s ní blížíte ke kořisti.Též jest zapotřebý lahev se širokým otvorem do této lahve nebo nakládačky se vloží vata na tuto vatu se vloží tvrdý karton propíchaný a musí býti dobrá uzávěra a to proto neb do lahve se naleje chloroform jest nejlepší touto lahví přikryjeme motýla bez porušení. Též se užívá alkohol ale ten jest méně účiný.. Chycený motýl se usmrtí a připravený cíp papíru se vloží zabalí křídly k sobě složené a mohou takto složené i nechati uschnouti do krabice do které se uschovají musí býti nasypán kafr a naftalin by se nedali moli které by vše úplně zničili. Motýli které jsou hodně tělnaté ta nejlépe injekční stříkačkou vysáti a pak tělo nafouknouti to se musí stát hned po lovu než zaschnou jinak po uschnutí se obsah nevytáhne. Tyto motýly tělnaté je dobře napnouti hned dokud jsou vláčné. Motýly slabo tělnaté na ně je dost času. Když je chceme napnouti tu je vyjmeme z papíru a dáme do připravené lahve kde se nalézá vrstva písku který jest vlhký tam je tělíčkem posadíme ovšem láhev nízká široká nejlepe malé akvarium, zakrátkou dobu motýl úplně jest podajný takže jej mužeme napnouti na prkénko kterési můžeme zhotovit sami neb z korku plátového neb z umělého.A skládá se ze tří destiček asi 5-6 centim, širokých asi 20 cent. dlouhých síla asi centimetr.Spodní prkenko leží rouuně druhé dvě jsou u stran zvednuté aby tvořily nepatrný úhel tak se ve středu tvoří malý žlábek motýl se opatrně napíchne na špendlík do žlábku se vloží tělíčko křídla se rozevřou pinzetou. aby na deskách ležely a …../?/ se pásky papíru as centimetr širokých které se připíchnou napínáčky a křídla se upraví do správné polohy a nechají uschnout. Při napínání pozor, na křídlech je pel který se lehce setře a motýl pozbývá ceny, Když uschne takto napjatý se uloží do krabice se sklem navrchu. V této krabici musí být kafr a naftalin aby se vše nekazilo. Pod motýla se dá proužek papíru, na něj se napíše číslo a do připravené knížky se zanese jméno a den a místo chycení, to jest. velice důležité pro sběratele. S brouky se musí ještě opatrněji neb má-li brouk ulámané nohy a tykadla jest také bez ceny. Tito se nejdíve musí dáti do písku jako motýly a když zvlhnou opatrně se brouk napíchne, nikdy ne ve středu, ale do levé krovky aby se neroztáhnul. Na krk dá se papír na ten se napíchne brouk dle velikosti se píchne níž nebo výše by se mohly nohy a tykadla doře nepnouti. Po uschnutí se uloží ve skříňce postup jako s motýly. Broučky který jsou určený na upravení vás na tyto nemusíme být tak opatrný po uschnutí se vloží do krabiček dle druhů, ovšem kafr a naftalín nesmí tam chybět.. Obrazy Nýni přikročme na úpravu květin., Předem musíme míti lis který si sami zhotovíme : dvě prkénka lepší menší neb se lépe nechají ke kamnům dáti by sušení netrvalo dlouho a květiny nestratily svoji barvu. K nim přiřeže se lepenka desky velké jako prkénka, též tak velký sací papír jímž se prokládá sklo, ten varhánkový. Nejdřív položí se na prkénko čtverec prohýbaného papíru na něho pijavý papír, na to položí se květy listy vše co chceme lisovati, na to zase savý papír pak prohýbaný. Takto upravený lis můžeme opakovat několikrát a sebe a na to se dá prkénko sváže motouzem nesmí se příliš stlačiti. Takto upravené květiny podrží svoji barvu hodí se na úpravu obrazů vás z brouků, do které se vloží tyto lisované květiny , úprava jako kytice,nad to se 16

dajímotýli a celek vypadá nádherně. Jest nutno též popsati blíže tento obraz, jeho zhotovení. Nejprve se připraví krabice, ta jest asi 1 - 2 ctm. vysoká dle toho jak si upravíme plán na to přijde sklo a pak se vše vsune do rámu. Do této krabice se vloží vata pěkně rouně nsapjatá by netvořila faldy, pod vatu dá se kafr a naftalin a nýni počne umění složit z malých brouku vázu dle vzoru jak jsme si vytkli v plánu, nýni se složí do ní květy suché a listy, upraví se pěkná kytice nad ní vhodným způsobem upraví se motýli a když je vše hotovo vloží se na to sklo a dobře zsalepí. Než to přijde do rámu krabici jest nutno nabarviti fermežovou barvou, ovšem musí býti vše pečlivě hotoveno aby tam nevniklo smetí, prach, vlhko, zkrátka jest to hermeticky uzavřeno. Tyto obrazy vydrží věčně pověšené spíše ve s.tínu CHYTÁNÍ MOTÝLU Motýli se chytají do síťky opatrně by se nepoškodili, dále sbíráním kukel, které bývají v rozsedlinách stromů taky v zemi , ve zdích. Kukly se nesmí nechat vyschnouti, ty musí ležet na vlhkém písku neb hadru nejlépe jest rašelina vlhká. Občas se musí rozprašovačem postříkati nebo s nimi pohnouti což nahražuje vítr, déšť v přírodě. Nikdy nesmí přijíti k teplu u to by zaschly. Noční motýli-můry jsou velice pestré ale na ty se musí ve tmě rád ilétají k světlu jako brouci. U lesa, na louce, v zahradě jest nutno rozprostříti ubrus na zem do středu dáti dobrou baterku elektr.světlo. Karbidová lampa se nehodí neb by všechen úlovek byl popálen. Když motýl sedne na prostěradlo, poklopí se na něj lahef s tim širokým otvorem a chloroformem. Noční motýl nedá křídla od sebe a jest nutno po umrcení jej napíchnouti na korek v krabici přepravou by se poškodil. NA BROUKY se chodí asi takto. Starý deštník, lépe krátký, uřízne se hůl tak by nepřekážela v nošení vezme se sebou lahev na usmrcení a krabice na úschovu. Ráno před východem slunce se musí jíti na lov. Deštník se rozevře vloží pod keř neb roští a udeří se na větev brouky který ještě spí spadnou do připraveného deštníku a nýni rychle musíme je sbírati a do lahve uložiti k umrcení. Jiný způsob do láhve se širokým otvorem se dá páchnoucí maso zahrabe se do země až po okraj, brouci se slézají, přilétávají a do lahve spadnou zpět nemohou neb na sklu se jim špatně leze. Toto je nutné připraviti z večera a ráno jíti pro úlovek.Též se to dělá jinak:dobrý lep s eterem jablečným se napusti a tímto přípravkem se natřou stromy, dub, bříza a jiné, ale jest to obtížné neb to dá práci odlepovati neb se tím poškodí jejich nohy, tykadla, lépe jest užívati spůsob předešlý. Chrobáci , jest též mnoho druhů a ty sou pod kravancemi a jsou též pod nimi v zemi. O SETKÁNÍ S HADY Při jednom takovém honu kdy sme se rozešli aby každý na svou pěst hledal brouky a i jinou havěť, když jeden nebo druhý nalezl něco vzláštního tak sme měli trumpetku a se svolali a též abychom vždy spolu nablízku byli a to sme byli přes livr v Astoria, zaslechl jsem takový vzláštní šum tak něco vzláštního že se to ani popsat nedá šel jsem za zvukem tím a čím blíž jsem byl toho místa tím jsem to slyšel zřetelněji konečně jsem se zastavil u velikého roští a jak to pozoruji, roští se tu a tam chvělo , nadzvedl jsem část toho roští a s překvapením jsem zjistil, že jest to velké klubko hadů, kteří ten příšerný zvuk činili, s opatrnosti jsem ustoupil trochu zpět a zatroubil na znamení. Jak sem slyšel, že se ke mně blíží Poláček šel jsem mu vstříc, jak to spatřil, trhl se mnou tak prudce až jsem kus odletěl, rychle jsme místo opouštěli, vysvětlil mi že sou to námluvy chřestýšů a kdybychom je vyplašili že sme se živí už nevrátili. V lese musí být každý opatrný není radno choditi ve střevících vždy lépe jest botky vysoké i v našich lesích. Též jednou sem při zbírání brouku odvalil kámen a spatřil malebného hádka podobnýho naší tužce žluté kohinorce nic větší, šlápl jsem na něho bez obav že mi může ublížiti vzaL sem ho za hlavu a štěstí bylo že se mi to podařilo neb když jsem jej ukázal příteli Poláčkovi, mě vyvětlil že jest to nebezpečný had že po jeho uštknutí není žádné záchrany a že každý musí umříti, neb prý jest to ten had, kterým indiáni napouštějí šípy a tento jed učinkuje po dlouhou dobu... TÉŽ NĚCO O LOVENÍ RYB. Již jako chlapec měl jsem rád vodu jakmile jsem měl čas tak jsem běžel k vodě. Od kluku jsem se naučil dělati udice na špendliku, kus režné nitě s písku žížalu a rybářské náčiní bylo pohromadě. 17

Jako zatížení stačil řebik konec se hodil do vody, druhý se omotal kol prstu a často ryba zabrala. A když se podařilo mi ji vytáhnout nemohl jsem ji ovšem přinést domů, tak jsme to dávali na Benátkách hostinskému a ten nás honoroval houskou a trochou piva. A tak rybářský sport je tak ušlechtilý a vábivý a ten kdo mu přijde na chuť jest snad navždy tichý blázen ale rybář by řekl to je velká pomluva neboť často vidim státi na břehu někoho a stojí tam hodnou chvíli vydrží se dívati a není to rybář. Kdyby věděl a cítil ten blažený pocit když ryba bere a to napnutí mysli by se podařil pravý zásek a teď je-li to větší ryba co to dá za umění ji vyvést aby neutekla a tak ten sport rostl a šel se mnou až za moře, ale tam to je jiné,ale princip zůstane stejný. Ovšem místo režné nitě jest pořádná hedbábná šňůra, místo špendliku ocelová udice, zatížení olovná udice podle toho kde a v jaké hloubce se chytá. Chytá se z rybářských lodí, zde majiteli zaplatíte 1 neb 2 dolary a jedete na celý den n a moře. Majiteli záleží na tom abys chytil co nejvíce ryb neb to jest vlastně jeho výdělek neb žádný si ty ryby neveme jen málo, chytá se ze zábavy a pro sport. Někdy se chytne zajímavá ryba neb mořská vězda neb koníček a různé chobotnice a jednou jsem viděl vytáhnouti takovou obludu, byl to veliký pabouk a začalo to po palubě běhat a byli sme rádi když matros tu šňůru uříz a pavouk utekl do vody zpět. Ale hůře je pro majitele i pro rybáře když narazí na žraloky neb ty plavou v houfech takže daleko široko není rybičky to se musí vytáhnout kotvy a ujíždět z místa neb byla by to velká škoda pro majitele, žralok se nejí. Nebezpečí na moři není neb kaapitán moře dobře zná a ví kdy jest nebezpečné, ono samo varuje, totiž na několik kilometru jest viděti před bouří vyskakují v dáli bílé čepičky a to jest. předzvěst bouře, někdy se to přežene lehce někdy katastrofálně že se ňáká starší loď rozbije a potopí . Jednou jsem zažil takovou strašnou bouři, ale jen na malé lodi prámové, to bylo v neděli, vzali jsme veškeré potřebné náčiní, byla to loďka na čtyry vesla a kormidlo, celkem sme byli čtyři a jeli jsme dost daleko od břehu ale nebyla tam strašná hloubka as tak 10-15 metru. Rozhodili sme šňůry a chytali, lov byl nádherný neb jsme chytali ryby jednu za druhou, ale pojednou moře dávalo výstrahu, začaly vyskakovati bílé čepičky, na dobrých sedm kilometru je viděti moře hladinu. Jeden druhého sme upozorňovali ale v zápalu lovu jsme minutu od minuty odkládali že ještě není tak zle, začalo se dělat přítmí, obloha v dáli rudla začal být větřík který se stupňoval ale již jsme všichni věděli že je zle, rychle sme balili šňůry ale již nebyl na to čas, chopili sme se vesel a pádlovali směrem k přístavu. Byl hodně vzdálen, moře se zlehka začalo houpati, loď se nám kymácela z boku na bok, bílé čepičky se blížíly kvapem, tu se nedaleko za námi objevily, byla to strašlivá hra na honěnou by sme jim unikli a bylo čim dál hůře až pojednou se objevila pěna u naší loďky, vítr hučel, voda hovořila své strašlivé slovo je pozdě jen sme slyšeli jedna dvě jedna dvě znamení veslařům, tempo bylo rychlé, kormidelnik Jahelka Otto držel pevně směr, třeba se udělal vítr a zima z nás lil se pot námahou a strachem. Přítel Průcha seděl a plakal potichu, tu Jahelka křikl co čumíš a brečíš máš tvrďák a rychle vylej vodu z loďky neb tam poletíš sám teď de o život neb smrt. Přítel Průcha se chopil klobouku a tak rychle vylejvá vodu nedbaje co nabírá sebou ryby plavaly opět v moři, a my pádlovali beze slova neb rychleji to bylo nemožné. Sotva ale vylil vodu již nová vlna loď naplnila znovu, teď teprv začal boj, ruce Průchovy jen lítaly a kmitaly se ve vzduchu, vody ubývalo a zas přibylo, konečně se udělala tma a nebylo viděti ani my na sebe ale každý pracoval o svoji záchranu o svůj život jiných myšlenek v nás nebylo. Spustil se velký liják tma necitelná zima, díky bohu že jsme pluly v pravý směr, tu pocítili sme prudký náraz, loď přeplněná vodou rychle se potopila vzápětí na břehu bylo světlo neb nás již hledali světlem nám davali znamení, náhodou tam již nebyla hloubka a my sme se brodili vodou ku břehu a tak šťastně sme se zachránili. Vešli sme do hospody, já a Taclik měli sme ruce samou kref od veslování. Hostinský nám pučil kde co měl na převlečení a šaty po vyždímání nám usušili u kamen, dal nám visky a horký čaj ruce nám pálili jako oheň a byli sme šťastný že to tak dopadlo. Ale vyléčilo nás to že sme již nikdy tak daleko do moře se nepouštěli. A hostinský nám vyprávěl že se nevrátila jedna větší loďˇ neb občas vyběhl lucernou dávati znamení na břehu ale bylo to marné. Když jsme opouštěli hospodu bylo již k ránu ale o lodi ještě nevěděl. Pak jsme četli v novinách jaká byla bouře veliká a několik rybářských lodí rozkotalo. My sme nepřinesli ani rybu ani rybářské náčiní to vše jsme v moři stratili, ruce se nám zahojily a my často na ten lov spomínali,….

18

LODNÍ POŽÁR V NEW YOKU /Měl snad děda nějakou předtuchu, že doslova zakázal babičce, aby se zúčastnila druhý den s dětmi výletu parníkem, nebo se cítil dotčen, že chce jet bez něho, když argumentovala že spousta žen s dětmi z české čtvrti také pojede bez muže , to se už nedovíme . ../ …Ráno vstala dříve než obvykle, snídani uchystala ale nezavolala Karle pojď jíst jako denně činila. Nýni mě též vše mrzelo, rád bych jí řekl jdi ale bylo již pozdě neb šíf asi v tu dobu již vyjížděl z doku. Paní seděla zamyšleně, hleděla na děti, jak malý Toník s malou Lolou se škádlejí a hovoří spolu půl česky a půl anglicky, té řeči by nerozuměl Čech ani Angličan, takže nás to nutilo oba k úsměvu, ale má žena se na mne ani neohlédla. Ale sousedka nejela také pomalu se zvednu a jdu do obchodu, který byl spojen s naším bytem. Dopoledne bylo vždy pilno. Třeba sme bydlili v české čtvrti měl jsem zákazníky spola Irčany. Jest to dobrý národ, upřimný, ale rádi popíjejí a ve společnosti se nenechají nikým zahambit. Jsou trochu hašteřiví ale neberou to tak vážně, hned vše zapomínají a již je zase hlahol a smích. V mém obchodě bylo veselo vtipkovalo se a při tom popíjelo s plechového hrnce připoutaného silným drátem za který se nosí. Džbánu tam se neužívalo. Jest to nádoba z bílého plehu as na 2 neb tři litry a říka se jí pantík a ten byl za 10 centů plný piva a když se společně dopil tak se poslalo znovu, takže nálada byl dobrá. Na ulici začal nezvyklý ruch a lidé se kupili v hloučky. Na řece Hudson houkaly lodní sirény na poplach. Vše hrnulo se do ulice, lidé křičeli – hoří parník s dětmi! Po hlavní ulici tryskem ujížděli hasiči jenž dávali znamení zvoncem do tohoto chaosu nepopsatelného. Vyběhli jsme všichni ven a běželi po eveně směrem k vodě. Přiběhli sme na nábřeží proti Astoria viděli sme vystupovat hustý dým jenž zahaloval oblohu a tedˇ se hrůza objevila v celém svém rozsahu. Uprostřed řeky stál hořící parník jenž nemohl k břehům přistáti by nezapálil město. Kol něho jezdily lodní stříkačky a chrlily vodu na něho, hořící postavy žen a dětí zoufale běhaly po palubě a skákaly do vody, k parníku nemohlo se blíže přiblížiti pro velký žár, Četné lodice kroužily kol a zachraňovaly tonoucí. Zdáli zazníval zoufalý křik a praskot ohně. Pomalu zahaloval nábřeží kouř dusivý a cítit bylo pálení se lidí zaživa. Hrůzou nemohl jsem hleděti na toto děsivé divadlo a hnal jsem zpět k domovu, kde žena již o všem věděla a mlčky jsme si padli do náručí. Děsná tato katastrofa stála sta životů, v celé české čtvrti byl hluboký smutek. Takřka v každém domě někdo chyběl, v těchto oknech vlály černé praporky, malé označovaly děti větší maminky, takže smutek byl všeobecný v ulici 72. Vedle našeho domu uhořely tři děti a žena, muž když to zvěděl zešílel.. A dlouhou dobu trvalo než se na to strašné divadlo pozapomnělo. Ten kdo tuto hrůzu spatřil zapomenouti nemůže, třeba již tomu bylo 30 roku. STRAŠLIVÁ JÍZDA v kočáru 1903 v New Yorku ulici 72 Bylo krásné letní odpoledne, s ženou jsme seděli u okna a našívali permutrové knoflíky, čímž se mnoho žen živilo v české čtvrti. Knoflíky se našívaly na tvrdé kartonky, největší továrna patřila Čechu panu Královi. Obdržel jsem vždy několik plátěných pytlíků určité váhy, těmi sem podělil naše spolunašívačky, placeno bylo od grosu, Jeden groz našila zručná našívačka za 3/4 hod. výjimkou za půl hodiny, takže výdělek za týden byl 4-5 dolaru. Občas sme pohlédli z okna, aby si oči odpočali od lesklého permutru. Vtom vidíme jak ulicí se šíleně ženou dva koně zapřažené v kočáru bez kočího. Rychle vyběhl jsem ven a běžím za kočárem, nevím proč ale tušil jsem něco strašného , ulice byla v tom vedru liduprázdná takže měli volný běh a žádný jim nekladl překážku. Již přeběhli poslední říčnou ulici na bulvardu a ta končila hlubokou skalou pod kterou teče livr totiž řeka neb záliv mořský. Již viděl jsem vše ztraceno, snažil jsem se vůz předběhnouti, ale koně byli tak vyděšený, že letěli jak se říká s větrem o závod. V tom vidim jak nějaký člověk s kolečkem jede zrouna přes cestu, muj křik zanikal v dusotu 19

koňských kopyt, byl již dva kroky před nimi, snad neslyšel, jeho železné kolo řinčelo, již jsem viděl v duchu jak bude rozdupán. V tom se dělník otočí ale bylo již pozdě utéci koním z cesty, pustil kolečko a chytil se uzdy koní u samé huby, koně se vzepřeli a ještě skok padli na kolena, jeden se docela převrátil, oj se zlomila a dělník válel se na zemi s nimi, ale uzdu nepustil. Doběhl jsem k němu a pomáhal jej zvedati aniž bych se podíval do kočáru. V tom již stáli za námi dva jízdní strážníci, chudák dělník byl tak popleten, myslil že to zavinil sám a pořád jen ja za to nemogu ja za to nemogu na odřená kolena, z nichž mu tekla krev, dalo mi hodně práce než jsem ho uklidnil, byl to Slovák. Zatím odnášely z kočáru dvě dámy v bezvědomí a holčičku do blízkého mlýna. Musil jsem s nimi jít do mlýna jako svědek a tlumočnik, manžel jedné dámy přijel autem a nechal si vše vysvětliti. Na páté eveně se koně splašili, uhnuli do 72. ulice, vůz narazil na koleje kočí vymrštěn z kozlíku se pádem na kolejnici zabil. A Slovák obdržel za statečnost na místě šek na 5000 dolaru, byl v Americe první týden a pracoval první den. ------Můj přítel Poláček byl doutníkářem, vydělával slušné peníze, tak jsem přemýšlel o o tom že bych to také mohl podniknout a odhodlal jsem se, že se pujdu vyučiti také, tak jsem pátral kde se toto učí a zjistil sem továrnu kde se vyučují dělati doutníky neb v továrně nejlépe jsou na tom doutnikáři, ale ty sou většinou z našich továren Kutná Hora a jiných, ty sou hledaný neb rozumí tabáku. V práci též sou zaměstnané hlavně Italky, ty tabák vlhčí a z listu vytahují stonky na obaly doutníku a též je třídí podle barvy a to na různé druhy doutniku, jeden z nejlepších tabáku jest havanský kubanský, na trsech jsou obyčejně tři druhy, špička, třed a spodek. Pak se tabák třídí dle vůně a chuti, čím více druhů do sebe tim jest tabák voňavější – levné druhy se parfumují tunkabonou a různě, každá továrna ma svoji manipulaci. Největší továrna v New Yorku jest Cigar trust Kompany D.V. tam sem viděl namáčeti tabák svázané listy pohromadě asi dvacet a ta celá kytice se ponoří do horké vody smíšené s vínem a hned se staví ťopkama dolů a nechá zaschnouti, vloží se do sudu a uzavře se a dá se do vzláštní místnosti kde je vytopeno tak že tam chodí lidí polonahý, tam se tabák potí, jak dlouho ta procedura trvá to nevim, Pak se vyndá a suší,rozdělí podle barvy než přijde k dalšímu zpracování. Odpadový tabák se rozseká a z tohoto tabáku se dělají levnější druhy doutniku. Levné doutniky se dělají do forem, forma jest dřevěná, hrstka tabáku se vezme podle toho jak jest doutnik velký, zabalí se do většího kousku tabáku a vsune do formy kde jest vydlabaná jamka a položí se na to vrchní deska a přijde to do presu, v presu nejsou dlouho neb jest tabák zvlhlý a musí býti vláčný by se daly tak zvané p u p y které jsou z forem vyndané baliti a tim doutník jest hotov. Dražší doutniky se dělají celé ručně, vnitřek i obal nejlepší doutniky se jmenují havanské a španělské, Při této práci jsou zaměstnáni Španělé a černoši, tyto doutniky se zhotovuji pouze z malého druhu tabáku a většinou ze špiček tabákových listů, skládají se ku hlavě doutniku, malý lístek pod něj se klade větší a tak do určité síly, tyto doutniky jsou velice drahé. Španěláci sou dobře placený a to od kusu, mezi nimi jest, že nesmí španělák vyrobiti více, tak asi 150-200 kusu, kdežto obyčejné doutníky udělá cigárník 300 kusu deně. Španělové přídou do práce tak v devět hodin a opouští továrnu o jedné hodině, obyčejní doutnikáři pracují o osmé ráno, v poledne půl hodiny pausa a pracuje se tak do tří hodin, v pátek jen dopoledne a je výplata, slabší doutnikáři vydělávaji tak od 5 dolaru do 8. Španěláci až 30-35 dolaru… … A tak jsem se domluvil s panem Vavřinou, který byl v Čechách kovářem a přijel do Ameriky se svou rodinou a snachou a synem hledat štěstí. Mladší Vavřinová se učila u mé ženy našívati perleťové knoflíky: Vykročili sme s Vavřinou vesele do továrny, bylo nás tam as 40 takových učňů. Tabák dá ten majitel a doutniky-jsou-li k čemu prodá neb se rozdělají a dělá se to znovu. Přítel Vavřina měl těžké ruce jako kovář tak se učil dělati vnitřky doutniku Těm se říká pupaři čili bančmakr. A já jsem dělal vršky a to sou cigárníci, jeden pupař stačí pro dva cigárniky. Mě to šlo docela dobře Ale příteli bylo hůř, každý kousek byl jiný, jeden tlustý druhý tenký jako žížala, to musí být vždy stejný to musí býti cit aby byla každá pupa stejná. Já měl zase listový tabák a to je někdy slaboučké a to též musí být teprva cit. Dělali sme co sme mohli a tak to šlo někomu lépe někomu hůře…. 20

Ale co se stalo druhý týden přídeme k továrně a na ní byla pečeť neplatil co měl daně a celou továrnu zabavili.Teď sme byli na suchu, teď sme před továrnou dělali rámus, tloukli na vrata, přišel strážník zjednal pořádek, odkázal nás na druhý den. Svoje věci jsme dostali já prkénko a ….. /?/ to musí mít každý cigárník vlastní a příde to na 60 dolaru a Vavřina potřeboval jen zástěru. Peníze sme nedostali. Šli sme do jiné továrny o práci. Všude nás přijmuli, vzali sme to od jedné továrny k druhé,dělali sme asi hodinu a přišel prohlížeti naši práci, jak spatřil naše nepodařené krutidla, jen řek nejde to a zaplatil nám co jsme udělali a už sme vylítli. Tak sme zběhali několik továren a všude nás vyhodili ale třebas naši práci musili vyhoditi tak nám všude pár centu dali a my vlastně chodili žebrat a ne dělat a už sme všechny továrny měli zběhané teď nám zbyly jen ty velké továrny a šli sme do cigr společnosti / Cigr trust kompany/. Já sem nabídnul že se rozejdeme a každý pujde o místo sám. Já sem vešel náhodou do prvního poschodí kde sem byl přijat jako doutnikář. Přidělili mne ke starému doutnikáři, byl to velice dobrý muž, já jsem rozbalil své nástroje a on se mne ptal jak dlouho už pracuju při této práci řek sem mu vše a on povidal no snad to pude, zde jest oddělení tovaryšské, zde se vyžaduje práce dobrá…. Divej se na mně jistě to pochopíš a že za chvíli přijde mistr a ten prohlédne tvé doutniky, budou-li dobré tak zde zustaneš a hrábl do svých doutniků a dal jich několik přede mně a já začal pracovati vnitřky dali se dobře vinout , řek že umim dobře dělati, dělalo se mi dobře. Za chvíli přišel mistr prohlédl mé i jeho doutniky, řek že je to dobré a už sem tam zustal. Ale muj přítel kovář jenž byl u jiné Party za chvíli jej propustili neb jeho těžké ruce se k tomu nehodily Mě si mistr oblíbil a jednoho dne mi zdělil že pan zástupce potřebuje pěkné doutniky že viděl jak pracuju čistě že si na ruce neplivám tak sem zhotovil 100 doutniku, dal sem si záležet, pan zástupce byl spokojen a byl sem povolán do kanceláře . Tázal se mně odkud sem a co sem dělal dříve, já jemu řek pravdu že sem holič a on se smál a pravil – ty cigárnik, táta cigárnik a celá rodina s tebou si Kutnohorák, já jsem mu odpověděl že sem Pražák mitr kterej tam taky byl se zeptal , když jsi Pražák tak mi řekni kde je Karlova ulice řek sem že vim o třech dvě sou na Starém Městě a třetí na Žižkově a on se tázal a kde si bydlel Ve Velké Karlovce v záložně. On se na mě podival a pravil já sem tam taky bydlel muj otec tam měl konfekční obchod se šaty a já pravil všechny šaty sme tam kupovali a já s jeho hochem kamarádil on chodil ale k Jakubu do německé a já do české školy. Mistr se otočil na zástupce a pravil hory se nesejdou ale lidé ano, pane, to byl muj nejlepší přítel v útlém dětství, hned pan šef zazvonil přišel sluha s lahví vína a sendvičem / chlebíčky/ nalil a pravil „ na vaše přátelství „ a tak sme se setkali starý známý, já bych jej nepoznal a on také ne, dvacet roku přece člověka změní. Druhého dne přišel mistr na oddělení a pravil budeš pracovat jinde dám tě na španělskou práci a pak budeš také mistrem na oddělení. A tak sem se dostal ku španělské práci, byl sem přidělen starému černochu a dobrák od kostě vše mě vysvětlil a já sem se do toho zakousl ale žádný zázrak to nebyl, záleží jenom na srounání tabáku tak aby dobře hořel a byl z těch nejlepších tabáku složen, obyčejně z více druhu, to jest. právě to umění španěláku, tabák nejdříve vybrati a teprve pak z něj dělati, já měl k tomu talent a protože mě k tomu hnal větší výdělek. Ale mé řemeslo holičství jsem nezahodil, chodil jsem vypomáhat v pátek večer a v sobotu celý den a v neděli dopoledne Od majitele dostal jsem 4 dolary a spropitné asi také tolik. Při doutníkách jsem vydělával slušně, někdy více jindy méně to se platí od stovky doutniku to činilo též asi šest nebo osm dolarů a brzy jsem si nahospodařil slušný peníz a to už sem byl na zelený louce a skovával sem dolar k dolaru, ale při tabáku není mnoho zdraví tak pomalu mně přestalo chutnat, tak sem jen nepatrně jedl a rozhodl se zařídit si vlastní holírnu a zadal jsem si o holičskou živnost, která mě byla povolena a živnostenský list mám ještě uschován. Zaplatí se poplatek, stál celkem 30 dolaru a tim je vše hotovo. Živnost byla v New Yorku v 72. Ulici mezi l. a 5. evenou, příjmy jsem měl dobré chodili ke mně hodně Češi a Irčané, ale mé zdraví se nelepšilo, tak jsem se rozhodl Ameriku opustiti a vrátiti se zpět do Prahy. Ale o tomto úmyslu jsem se žádnému nezmínil, neb jsem se chtěl vyhnout velkému loučení neb jsem byl velmi znám a též ve veřejném životě / Dělnická unie/, jen úzký okruh mých známých o tom že chcem odjet to věděl. Moje žena dala byt jak sme ho měli své přítelkyni, byli velice chudí tak po našem odjezdu se tam nestěhovali. 21

A holírnu jsem také neprodal, dal jsem ji mému prvnímu zaměstnavateli, který přišel úplně na mizinu, byl to pan Šlechta, můj krám měl zaplacenou činži na měsíc, jest to tam zvykem platit měsíčně, ale vystěhovat se můžeš kdy ti libo. Tak sme měli vše připraveno a již jsme čekali na vůz aby naložil zavazadlo, ale k našemu úžasu venku před domem stálo mnoho lidí jako při pohřbu ale pan Poláček, ten co jsme chodili spolu na motýly nám vysvětlil že se dou s námi rozloučiti, tak když sme vyšli ven tak nás líbali a přáli šťastnou cestu, že jsme tak šťastný a můžeme se vrátit do vlasti neb většina jeti nemohla, neb měli tam již děti, který tam byli ženatý nebo vdaný, a předci jenom tam nějak žili a doma by živořili neb jsou to většinou vystěhovalci, kteří rádi ze své vlasti utekli . A TAK SKONČILO NAŠE DOBRODRUŽSTVÍ V AMERICE...

/ z dalších zápisků K.Chalupeckého/ … Byl jsem narozen 19.X.1876 v Sezemicích okres Pardubice muj otec byl obchodnikem s vepři ale tehda vypukla nemoc prasat všechny uhynuli na červenku a musili býti zakopaný a tim muj otec přišel o všechen majetek. Stryc muj byl v Praze řiditelem na škole v Praze a opatřil mému otci místo v Záložně za sluhu, nás dětí bylo šest, 4 bratři a 2 sestry jeden bratr zemřel při úrazu při vrtání železa kdež mu byl utržen sval ruky a záhy zemřel, 2. Bratr byl bankovní úředník v živnostenské bance v Jihlavě, třetí bratr byl konservatorista hrál housle v opeře na Král. Vinohradech za světové války dostal v Srbsku střelu do hlavy a jest dnes invalida, já jsem vychodil školu obecní a pokračovací a chodil jsem na kurs do obchodní akademie na Malé náměstí v Praze, později soukromě. malíři p.Ulmanovy, prospíval jsem dobře ale k živobití to tehdá nebylo…. Z prověrky Karla Chalupeckého, důchodce / důchod pro dědu a babičku činil dohromady 277 Kčs moje pozn./ ….. roku 1899 oženil jsem se s Bertou Kordovou, její otec byl správce, měl jsem krám ve Skořepce v Praze, toho jsem zanechal a odjel jsem do New Yorku….žádné blaho tam nebylo a po několika roku jsem se vrátil zpět do Prahy, kde jsem pracoval jako dělnik. Pak jsem koupil obchod na Král. Vinohradech… V r. 1911 jsem se přistěhoval do Žalova kde jsem byl strážnikem a tajemnikem ..…stoupil jsem do Sokola a pak strany soc.dem,,.Byl jsem úřadujícím náměstkem za mé obdoby upravily se cesty vysázely se ovocné stromy na Kocandě, dále višňovka na stráni nad Klacákem. Mezi tou dobou založil jsem Spolek vzájemně podpurný Svornost , dále v čtenářském spolku besedy Havlíček jsem učinkoval jako člen ochotniků, maloval jsem všechny kulisy …..A konečně nashromaždil jsem hodně věcí 11 popelnic a jiné věci které jsem odevzdal Národnímu muzeu v Praze a zbíral jsem pozůstatky dále a Beseda Havlíček obdržela dům konfiskát kde umístila knihovnu a mě byla dána místnost kde bylo umístěno muzeum toto bylo hojně navštěvováno, k tomu svědčí Pamětní kniha tento dům dala obec do soukromého bydlení a knihovna byla vyklizena do sálu není ještě rozhodnuto o definitivní místnosti pro ni a muzeum jsem musel uložiti doma! Za vedení knihovny jsem dostal diplom podepsaný inspektorem p. Jaklem okresním. knihovníkem od spolku Svornost jsem dostal diplom a jmenování čestným členem a od Sokola jsem obdržel též diplom. Jsem členem kom..strany v Žalově a členem přátelství se SSSR.. /moje pozn. – členem se stal automaticky, když byla strana soc.dem do KSČ včleněna, ale záhy byl vyloučen pro nepřízpůsobivost /. ……V Žalově 1911 ovevřel jsem si holírnu tam co je dnes konzum./ pozn. –zápis po r. 1945 / Cihelna tehda patřila panu Kolomaznikovi který ji prodal panu Edererovi s nim jsem byl v dobrém styku mezi rozmluvou o zdejších poměrech jsem jej požádal zda by věnoval nějaké cihly na stavbu školi on to s radostí přijal a slíbil mě že cihel dá všechny zdarma , abych se postaral o místo. Tehda velkostatek patřil panu Lederovy šel jsem k němu a požádal jsem jej a on mě přijal s natšením a pravil na kameni vám dám takový kus pozemku co budete potřebovat a to zdarma i převody zaplatim což jsem měl velikou radost ale dlouho netrvala když jsem napsal zběrací list by občané přispěli na stavbu což by nestálo mnoho neb obec měla svůj písek ale u prvních dveří u obecního tatika mě bylo řečeno nic takového nedopustíme a listinu mě vzali s podotknutim vy jste 22

přivandrovalec vezmete pingl a odejdete a nám ustane po vás památka dluhy. ….jezdil sem po mlejnech / pozn. za I. svět. války/ a obcházel obce kde jaká mouka se dala sehnati zásobování ještě nebylo a nouze stoupala a náhodou jsem přišel do Trněného Újezdu a vešel jsem do malého obchodu neb měl jsem hlad a dal mi salám a kousek chleba v rozpravě jsem se zmínil že schánim mouku a on se mě svěřil že má mouky dost a bojí se že mu jí zrekvírují a dohodli jsme se že tam budu posilati naše lidi že jim dám stvrzenky že jsou ze Žalova že jim vydá mouku přišel sem domu napsal sem lístky a prohlásil jsem to v obci a to byl nával a chodili si pro mouku a jiné věci ale nával ze Žalova byl takový že mě skázal a ujednali jsme že tam budu dávati poukázky na mouku ve čtvrtek a sobotu… …. Cihelna v Žalově založena byla panem Kolomaznikem a spol. cihelna tato byla zřízena jako tak zvaná hicovka. Roku 1912 zakoupil tuto cihelnu pan Ederer, který postavil kruhovou cihelnu, při kopání hlíny objeveno bylo mnoho hrobů takže to byl bývalý hřbitov z první doby křesťanství. Nalezeno bylo mnoho popelnic, esovité náušnice, kulové zlaté knoflíky, kruhy z vědýrek, ostruhy, nožíky železné, korále jantarové, skelné dvojité i trojité. Hroby tyto byly kostrové. Nalezena též kostra vojína se šporny a vědýrkem, nožem, měřící 2 m a 10 cm. Dlouho tyto věci získával za zpropitné dr. Jíra z Hanspalky, kde měl svoje muzeum které po smrti jeho odkázáno obci tamnější jest dnes veřejné muzeum velké ceny. Též tyto vykopávky schraňoval též Karel Chalupecký jenž veškeré věci věnoval pražskému muzeu. Týž objevil hroby v Řeži správa muzea na jeho popud dala kopati vytčených těchto míst a nalezeno devět skrčencu s mnoha bohatými dary. …. Fiala farář na penzi. Na Levém Hradci byl ustanoven spolek pro udržování tohoto kostela a sloužení pobožnosti na Levém Hradci. Začalo se sháněti na opravu sebvenci což se podařilo a začali presbiteria škrabati zdi a podařilo se jim podkrýti malbu křížovou ale bylo to neodborně omítka sundana a tak více se poškodilo než odkrylo. Hlavně na této práci měl podíl p. Vlháček z Roztok a p. Zvěřina a p. Valstejn a pak se začalo zuřivě kopati a narazili na kamenou zeď kterou začali rozebírati. V tomto barbarském počínání zabránil energicky Chalupecký, sbíral střepy z popelnic a různejch věcí a upozorněn byl dr. Böhm kustod muzea a dalšímu průskumu přišel doktor. Sokol a divadlo v Žalově Ku konci roku 1916 byl založen místní Sokol a to na Levém Hradci v hostinci pana Vaňka Karla jenž byl velice činý. Zakladatel byl Václav Veselý dělnik v továrně na dynamit v Klecanech. První starostou byl Tomáš Klacák rolnik čp. později Laštovka Václav syn převoznika do Klecan. Náčelnikem byl Josef Kadlec, syn Františka Kadlece zřízence na dráze. Byl velice dobrý cvičitel a přitom malomluvný, zemřel v mladém věku. Později náčelnikem byl Antonín Kužela syn rolníka v Žalově čp… a to po světové válce za něho vznikli v Sokole různice soukromého rázu takže Sokol velice stagnoval nato byl zvolen Josef Kinský tesař syn rolníka v Žalově č…. Byl velice milý a dobrý cvičitel tak že Sokolu se dobře dařilo. Sokol vlastnil své kulisy maloval člen Sokola Karel Chalupecký velice dobře prosperovalo, Později divadlo předali Družstvu pro postavení divadla v Žalově. Předsedou byl Karel Chalupecký holič. Režisérem Rudolf Krejčik zřízenec dráhy. Toto divedlo bylo založeno dříve v hostinci ve Staré u Františka Skrčeného, rolníka, Karlem Chalupeckým . První kulisy zakoupeny od faráře Čabouna v Roztokách, tam byl divedelní kroužek katolický který se rozpadl. Rudolf Krejčik toto divadlo převedl na Levý Hradec a Sokol svoje divadlo věnoval a spojilo se dohromady a to jest nynější Krejčikovo divadlo které dle smlouvy hrálo tři představení v roce Sokolu. Divadlo u Skrčenývch zůstalo též pod hlavičkou Mládí což bylo velice oblíbeno a mnoho navštěvováno. Přistěhoval se do Žalova p. Zimmer František s paní Eleonorou která též hrála divadlo neb to bývalo její povolání. Pan Zimmer vzal dovadlo do své ruky neb byl divadelním spisovatelem, velice dobrým režisérem a divadlo Mládí se rozešlo. Divadlo se převedlo do sálu pana Dědiče kde velice dobře prosperovalo pod názvem Beseda Havlíček Čtenářskovzdělávací spolek. Též tam byla zřízena knihovna prvnim knihovnikem byl pan Ernest František. Knihovna rychle stoupala a mohutněla. V roce…/?/ postavil pan Karel Kmoch sál a restauraci na Kocandě jeden nejlepší sál v okresu tam se přestěhovala Beseda Havlíček. Divadlo v tomto sále velmi dobře prosperovalo, sál býval vždy úplně nabitý, zábavy v tomto sále bývaly přeplněné. Po druhé světové válce a úmrtím 23

pana Františka Zimmera divadlo ochabovalo a hrozilo k zaniknutí… sehrála se / z podnětu a přičiněním dědečka a babičky – moje pozn. / Lucerna od Jiráska a Mlynář a jeho dítě, po obě představení byl sál úplně vyprodán. V Besedě nastaly roztržky mezi ochotníky mezi vedením a tím přispěl předseda spolku Karel Kokoška a Beseda Havlíček byla rozpuštěna kulisy připadli a knihovna místnímu NV v Žalově takže mu knihovna patří - lidová knihovna v Žalově -. Osvětová rada zvolila z knihovníků knihovní radu a to vedoucí Karel Chalupecký, Květ. Chrdle, Karla Součková, Zdeňka Chalupecká a Kuchař - SNB. Nařízením osvětové rady okresu bylo vyřazeno 800 knih a zbylo ještě asi 4000 knih.

-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-

24