Vzor citace: V LČEK, J. Ekonomie a ekonomika. 5., aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016. 556 s.
© doc. Ing. Josef Vlček, CSc., 2016 ISBN 9 78-80-7552-190-3 (váz.) 978-80-7552-353-2 (pdf)
Obsah Předmluva. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 1 Úvod do ekonomie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 1.1 Předmět a základní charakteristika ekonomie jako vědy. . . . . . . . . . . 9 1.2 Poznávání ekonomické reality. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 1.3 Nástrahy v ekonomickém uvažování. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 1.4 Pozitivní a normativní ekonomie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 1.5 Struktura moderní ekonomie – dvě roviny zkoumání. . . . . . . . . . . . 15 1.6 Vývoj ekonomické teorie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 1.7 Poslání ekonomie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 2 Základní východiska a kategorie ekonomické vědy. . . . . . . . . . . . . . . 31 2.1 Potřeby, výroba, ekonomické statky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 2.2 Výrobní faktory. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 2.3 Hranice produkčních možností . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 2.4 Zákon klesajících výnosů a výnosy z rozsahu. . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 3 Principy hospodářské činnosti. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 3.1 Specifika hospodářské činnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 3.2 Dimenze hospodaření subjektů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 3.3 Interakce mezi subjekty. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 3.3.1 Dělba práce a její ekonomický význam. . . . . . . . . . . . . . . . . 58 3.3.2 Směna. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 4 Trh a tržní mechanismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 4.1 Trh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 4.2 Tržní mechanismus. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 4.2.1 Poptávka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 4.2.2 Nabídka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 4.2.3 Cena. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84 4.2.4 Konkurence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 4.3 Teorém pavučiny, elasticita poptávky a nabídky. . . . . . . . . . . . . . . . 91 5 Ekonomický systém. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 5.1 Základní ekonomické problémy a způsoby jejich řešení. . . . . . . . . . 99 5.2 Klasifikace ekonomických systémů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104 5.3 Příkazová ekonomika. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 5.4 Tržní ekonomika. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 5.5 Technická stránka společenské výroby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113
3
Obsah
6 Chování spotřebitele na trhu zboží a služeb. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119 6.1 Teorie užitku. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119 6.2 Rovnováha spotřebitele a odvození křivky poptávky . . . . . . . . . . . 124 6.2.1 Kardinalistická teorie užitku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 6.2.2 Ordinalistická teorie užitku. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130 6.3 Nákupní chování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138 7 Výroba, náklady firmy a její nabídka v podmínkách dokonalé konkurence. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143 7.1 Základní východiska analýzy firmy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144 7.2 Výroba a náklady. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146 7.3 Příjmy firmy a její zisk. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156 7.4 Rovnováha firmy a odvození křivky nabídky. . . . . . . . . . . . . . . . . 159 7.5 Alokační efektivnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162 8 Firma v podmínkách nedokonalé konkurence. . . . . . . . . . . . . . . . . . 167 8.1 Vznik výsadního (monopolního) postavení tržního subjektu . . . . . 167 8.2 Rovnováha a maximalizace zisku v případě monopolu. . . . . . . . . . 174 8.3 Oligopol a monopolní konkurence. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 182 9 Vytváření cen výrobních faktorů, nerovnosti v důchodech. . . . . . . . 192 9.1 Vznik cen výrobních faktorů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193 9.1.1 Poptávka po výrobních faktorech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193 9.1.2 Nabídka a tržní cena výrobních faktorů. . . . . . . . . . . . . . . . 199 9.2 Nerovnosti v důchodech a jejich měření. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202 9.3 Efektivnost nebo rovnost (přerozdělovací procesy v ekonomice). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 208 10 Trh práce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 214 10.1 Nabídka a poptávka na trhu práce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 215 10.2 Mzdy a trh práce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 219 10.2.1 Podstata a formy mzdy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 219 10.2.2 Stanovení mzdy v podmínkách dokonalé konkurence. . . . 222 10.2.3 Mzda v podmínkách nedokonalé konkurence – současné trhy práce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 226 10.3 Lidský kapitál. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 230 11 Trh půdy, trh kapitálu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 239 11.1 Trh půdy a pozemková renta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 239 11.2 Kapitál jako výrobní faktor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 243 11.2.1 Pojetí kapitálu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 243
4
Obsah
11.2.2 Kapitálový trh, cena kapitálu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 248 11.2.3 Finanční zprostředkovatelé na českém kapitálovém trhu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 255 12 Národohospodářský koloběh, úloha státu v ekonomice. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 261 12.1 Národohospodářský koloběh. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 262 12.1.1 Národohospodářský koloběh toků příjmů a výdajů. . . . . . 262 12.1.2 Identity v rámci národohospodářského koloběhu . . . . . . . 268 12.2 Úloha státu v ekonomice. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 270 12.2.1 Historie státních zásahů do ekonomiky. . . . . . . . . . . . . . . 270 12.2.2 Stát jako ekonomický subjekt a jeho hospodářská politika. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 276 13 Měření a vyjadřování výkonu ekonomiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 285 13.1 Metody měření národního produktu a důchodu. . . . . . . . . . . . . . . 286 13.2 Vypovídací schopnost indikátoru HDP . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 292 13.3 Odvozené agregáty vyjadřující makroekonomický výstup. . . . . . 297 14 Spotřeba, úspory a investice. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 304 14.1 Spotřeba a úspory. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 305 14.2 Investice, výdajový multiplikátor a určení rovnovážné produkce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 315 15 Model agregátní poptávky a agregátní nabídky (model AD – AS) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 330 15.1 Agregátní poptávka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 331 15.2 Agregátní nabídka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 335 15.3 Rovnovážný produkt, rovnovážná cenová hladina . . . . . . . . . . . . 345 16 Ekonomický růst. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 351 16.1 Pojetí ekonomického růstu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 352 16.2 Modely ekonomického růstu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 360 16.2.1 Abstraktní modelové teorie ekonomického růstu . . . . . . . 362 16.2.2 Sociálně-historické koncepce růstu a rozvoje. . . . . . . . . . 368 17 Ekonomické cykly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 378 17.1 Pojetí ekonomických cyklů a jejich druhy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 378 17.2 Příčiny cyklického vývoje. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 388 17.2.1 Keynesovské teorie ekonomického cyklu. . . . . . . . . . . . . 390 17.2.2 Peněžní teorie ekonomického cyklu . . . . . . . . . . . . . . . . . 394 17.3 Politicko-ekonomický cyklus. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 397
5
Obsah
18 Peníze, bankovní soustava, trh peněz. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 402 18.1 Vznik peněz a jejich úloha v ekonomice. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 403 18.2 Banky a funkce bankovní soustavy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 409 18.3 Nabídka peněz, poptávka po penězích a rovnováha na trhu peněz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 411 19 Inflace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 422 19.1 Pojetí inflace a její měření. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 422 19.2 Formy a příčiny inflace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 429 19.3 Důsledky inflace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 437 20 Nezaměstnanost a její makroekonomické souvislosti . . . . . . . . . . . . 443 20.1 Makroekonomický náhled na trh práce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 443 20.2 Nezaměstnanost, její měření, druhy a příčiny. . . . . . . . . . . . . . . . 447 20.3 Okunův zákon, Phillipsova křivka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 456 21 Monetární politika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 464 21.1 Institucionální rámec monetární politiky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 464 21.2 Nástroje monetární politiky (operační rámec centrální banky). . . 467 21.3 Druhy monetární politiky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 474 22 Fiskální politika. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 484 22.1 Státní rozpočet a veřejné finance. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 484 22.2 Nástroje fiskální politiky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 492 23 Makroekonomie otevřené ekonomiky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 506 23.1 Internacionalizace ekonomiky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 506 23.2 Mezinárodní obchod. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 511 23.3 Měnový kurz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 518 23.4 Platební bilance . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 521 23.5 Mezinárodní ekonomická integrace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 523 Literatura. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 530 Seznam grafů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 533 Seznam tabulek. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 537 Řešení úkolů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 538 Rejstřík. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 545 Autor publikace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 551
6
„Každá praktická činnost je založena na teorii, i když si toho samotní praktičtí pracovníci nejsou třeba vědomi.“ Peter F. Drucker
PŘEDMLUVA Otevíráte páté vydání Ekonomie a ekonomiky, která je určena nejen pro studenty bakalářských kurzů mikroekonomie a makroekonomie na vysokých školách, ale také pro všechny zájemce o studium základů moderní ekonomické teorie. Podnětem k aktualizovanému vydání učebnice byly čtenářské ohlasy a snaha autora ilustrovat výklad vývojem ekonomické reality. Ekonomické otázky jsou vždy předmětem živého zájmu široké veřejnosti. Je to zcela přirozené, protože každého člověka zajímá, zda najde uplatnění na trhu práce, jaká je koupěschopnost jeho mzdy, jak vysoké daně odvede státu ze svého příjmu, vyplatí-li se mu spořit apod. Ekonomická teorie ovšem neposkytuje souhrn poznatků, který lze považovat za obecně správný. Při hledání odpovědi na uvedené otázky ekonomové vycházejí z nedokonale ověřených hypotéz – jak funguje hospodářství, co je základem rozhodování spotřebitele, jaké důsledky určitých událostí nebo určité politiky lze očekávat atd. Důvod je znám – v hospodářství nelze provádět experimenty za kontrolovaných podmínek a každý ekonomický proces má své konkrétní historické souvislosti. Ekonomové proto používají metodu „konstrukce modelu“ (zjednodušený obraz znázorňující chování lidí v určitém prostředí). Ekonomie pracuje s abstrakcemi, její výroky vyjadřují určité modelové situace, s nimiž se v této čisté podobě v reálném hospodářském životě nesetkáváme. Přesto právě jejich prostřednictvím dokážeme rozpoznat povahu velmi konkrétních hospodářských jevů a procesů, uvědomovat si jejich místo ve fungování ekonomického mechanismu a důsledky jejich působení. Výklad pojmů a kategorií je založen na teoretických koncepcích soudobého „hlavního proudu“ ekonomického myšlení, který je výsledkem tzv. velké syntézy (neoklasicko-keynesovská syntéza po druhé světové válce). Originalitu vysvětlovaných myšlenek zdůrazňuje historický rámec jejich vzniku. Čtenář je veden
7
P Ř E D M L U VA
k vytvoření vlastního názoru na ekonomické problémy, protože text neobsahuje žádné hodnotové soudy, které by určitý ekonomický směr (školu) považovaly za jedině správný (za dogma). Za současného stavu vědeckého poznání je pluralita paradigmat v ekonomii uznávanou skutečností. Cílem publikace je stručně a srozumitelně vysvětlit základní ekonomické pojmy a principy, jejichž poznání umožňuje porozumět podstatě a vzájemným souvislostem hospodářských jevů. Snahou autora je, aby studenti pochopili, že ekonomie je věda o volbě, věda, která zkoumá lidské chování a rozhodování v podmínkách vzácnosti zdrojů. Každý člověk si přece neustále ověřuje, zda se mu určité rozhodnutí vyplatí, a porovnává přitom jeho náklady a výnosy. Z obsahového hlediska je kniha rozdělena do tří tematických okruhů, jejichž společným jmenovatelem je tzv. mikroekonomická fundace makroekonomie. Prvních pět kapitol představuje úvod do studia ekonomie, na který je možné navázat studiem neoklasické mikroekonomie (6. až 11. kapitola) nebo makroekonomické teorie (12. až 23. kapitola). Obava, že k pochopení ekonomických principů je nutná znalost vyšší matematiky, není pravdivá. V základní ekonomické teorii jsou používány jednoduché rovnice a grafy pouze k ilustrování výkladu. Obraz ekonomického systému lidské společnosti je podán i z hlediska jejího reálného hospodářského vývoje. Prezentace ekonomických reálií je příčinou, proč má učebnice název Ekonomie a ekonomika. Aby si čtenář mohl samostatně prověřit, jak zvládl jednotlivé pojmy a tematické okruhy, jsou na konci každé kapitoly zařazeny Kontrolní otázky a problémy k řešení. Před kontrolou získaných znalostí je z metodického hlediska vhodné jejich zopakování v rámci stručného shrnutí kapitoly, klíčových pojmů a témat k zamyšlení. Z vlastní zkušenosti víme, že ekonomii (politice, fotbalu, školství …) rozumí každý člověk. Tuto skutečnost svého času dobře vyjádřili v časopisu Financial Times, když ekonoma charakterizovali jako odborníka, který zítra bude vědět, proč jeho včerejší předpovědi dnes neplatí. Abyste nepatřili mezi ty, na něž se tato kritika vztahuje, prostudujte pozorně učebnici. Následně pochopíte, že „ekonomie“ má svůj půvab a logiku, že ekonomické znalosti vám pomohou nejen v profesním, ale i občanském životě. Porozumíte obsahu některých novinových článků, volebním programům politických stran i hospodářské politice vlády apod. Dokážete posoudit, zda argumentace ekonomických a politických autorit je věcná, zda něco nezamlčují, zda prosazují zájmy celku atd. Zkušenosti autora z vysokoškolské výuky a profesního vzdělávání v praxi svědčí o tom, že publikace Ekonomie a ekonomika pomáhá čtenářům osvojit si pojmy, principy a nástroje ekonomické teorie. Základní ekonomické znalosti jsou dnes nutnou součástí vzdělání každého člověka.
8
1 ÚVOD DO EKONOMIE 1.1 1.2 1.3 1.4 1.5 1.6 1.7
Předmět a základní charakteristika ekonomie jako vědy Poznávání ekonomické reality Nástrahy v ekonomickém uvažování Pozitivní a normativní ekonomie Struktura moderní ekonomie – dvě roviny zkoumání Vývoj ekonomické teorie Poslání ekonomie
Proces formování ekonomie jako samostatné vědy je východiskem pro vymezení jejího předmětu, umožňuje pochopit význam ekonomie pro člověka a vede k poznání hlavních hospodářských problémů společnosti. U kolébky ekonomické vědy stáli významní myslitelé, kteří ovlivnili celou lidskou kulturu. Zpočátku byly ekonomické úvahy součástí celého společenského myšlení. Politická ekonomie se stává samostatnou vědou až v době vzniku kapitalistického ekonomického systému, kdy došlo k jejímu oddělení od filozofie a politické a právní teorie. Za zakladatele ekonomie jako vědy je považován Adam Smith (1776). Ve 20. století se ekonomická teorie stává nástrojem hospodářské politiky státu. Iniciátorem státního intervencionismu byl J. M. Keynes (1936). V ekonomickém myšlení od té doby existuje zásadní problém, jehož řešení se hledá politickou cestou. Jde o vztah „trhu a státu“, jaká je účinnost tržního mechanismu a jaká je efektivnost ekonomické úlohy státu. Ekonomie se zabývá studiem ekonomiky, tj. systému, v jehož rámci lidé produkují (neboli vyrábí), rozdělují, směňují a spotřebovávají ekonomické statky. Ekonomové se snaží zjistit, jak je ekonomika organizována, analyzují chování ekonomických subjektů a úroveň uspokojování lidských potřeb. Složitost ekonomické reality vyžaduje dodržování logiky ekonomie, protože jinak hrozí nebezpečí nepravdivých úsudků a neefektivních opatření.
1.1 Předmět a základní charakteristika ekonomie jako vědy Člověk je společenskou bytostí a žije v určitém přírodním a sociálním prostředí. Znamená to, že jednotlivec při svých aktivitách musí respektovat přírodu a brát ohled na existenci a zájmy jiných lidí, se kterými žije v jednom společenství.
9
Ú vod do e k o n om i e
Člověk jako individuum přitom usiluje o dosažení svých subjektivních cílů („toho, co chce“) a jeho rozhodování v hospodářské oblasti je výrazně ovlivňováno zásadami efektivnosti (poměřuje své osobní náklady se získávanými výnosy). V pospolitosti musí být proto zajištěna stejná práva pro všechny její členy. Každý člověk má mít zajištěnu svobodu, činit cokoli se mu zlíbí za předpokladu, že neomezuje svobodu jiného člověka. Lidé proto vytvářejí pravidla spolužití a hledají takový institucionální mechanismus, který by usměrnil zájmy jednotlivců a zajistil blahobyt celé společnosti. Člověk jako „zoon politikon“ (podle Aristotela) je předmětem zkoumání sociálních věd. Ekonomie pojednává o hospodářských aktivitách lidí, v jejichž rámci si každý člověk obstarává prostředky na uspokojení svých potřeb.1 Přesněji vyjádřeno: ekonomie zkoumá zákonitosti hospodářského života společnosti a popisuje mechanismy jeho fungování. Lidem tak pomáhá pochopit logiku reálných hospodářských procesů. Ekonomie je vědou o činnosti lidí ve velice širokém pojetí – zkoumá, jak využívají vzácné zdroje, jak vyrábějí, jak si vyrobené statky přisvojují (zda prostřednictvím trhu nebo určitou formou přidělování) a jak jsou tyto produkty společenské výroby spotřebovány. Úkolem ekonomie je vysvětlit, jak se lidé chovají v praktickém životě, když si zajišťují živobytí. Změny v ekonomickém prostředí vyvolávají podněty pro vypracování nové ekonomické teorie, která by umožnila odhalit příčiny a podstatu těchto změn. Ekonomická analýza společnosti je v koncentrované podobě vyjádřena v před mětu ekonomie, tak jak jej vymezuje hlavní proud současné ekonomické teorie. „Ekonomie zkoumá, jak společnosti rozhodují o využití výrobních zdrojů, které mají alternativní použití, k výrobě různých komodit a jak rozhodují o jejich rozdělení mezi různé skupiny“.2 Jde o operacionalizovanou definici, protože zahrnuje množinu procedur, jež popisují aktivity potřebné k tomu, aby bylo realizováno to, co definice popisuje. „Slovo ekonomie nebo oekonomie pochází z řeckého oikos – dům a nomos – zákon. Původně znamenalo pouze moudré a zákonité spravování domácnosti v zájmu společného blaha rodiny. Později se smysl tohoto slova rozšířil i na spravování velké rodiny, kterou je stát.“ (ROUSSEAU, J. J. Rozprava o politické ekonomii. Praha: SNPL 1956, str. 19). Přívlastek politická (z řeckého politikos = společenský) přidal k názvu ekonomie Francouz Antoine de Montchrétien v roce 1615, když vydal „Traktát o politické ekonomii“. Vyjádřil tím názor, že hospodářství země má řídit stát a státní záležitosti jsou vždy politickými záležitostmi. V druhé polovině 19. století došlo k posunům v pojetí předmětu politické ekonomie, začala se prosazovat její „sociální neutralita“, a tyto změny se promítly i do názvu této vědní disciplíny. Alfred Marshall v roce 1890 vydal spis „Principles of Oeconomics“ a pod jeho vlivem se vžil upravený název ekonomické vědy – „oeconomics“, tj. čistá ekonomie, která popisuje mechanismy působící v každém ekonomickém systému. 2 SAMUELSON, P., NORDHAUS, W. Ekonomie. 13. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda 1991, str. 13. 1
10
Ú vod do e k o n om i e
Ekonomie jako vědní disciplína plní tři funkce: a) poznávací (zkoumá ekonomické jevy a procesy, které probíhají ve společnosti a snaží se je vysvětlit); b) praktickou (ekonomické poznatky jsou východiskem pro praktickou činnost různých ekonomických subjektů); c) metodologickou (je teoretickým základem pro ostatní ekonomické vědy – podnikovou ekonomiku, finance, hospodářskou politiku, marketing atd.). Ekonomickou teorii tvoří systém kategorií (pojmy, ke kterým již nelze nalézt obecnější, nadřazenější pojem) a logicky vybudovaných principů (zásada, pravidlo), který představuje zjednodušený obraz komplexní ekonomické reality.3 Teorie umožňuje porozumět ekonomickým jevům, vysvětlit je, kritizovat nebo předvídat.
1.2 Poznávání ekonomické reality Proces vytváření ekonomické vědecké teorie zahrnuje několik na sebe navazujících fází. ● Proces pozorování, který by měl vyústit do jednoduchého popisu jevu. ● Analýzu a formování hypotéz. Metoda abstrakce umožňuje vydělit z hospodářské reality její podstatné stránky, následně lze formulovat pravděpodobný výklad jevů – hypotézu, což je neověřený výrok, který vychází z ověřitelných předpokladů. ● Testování hypotéz a jejich interpretace. Používají se metody matematicko-statistické, řízené experimenty, metody analogie, ekonomické modely apod. ● Vytvoření teorie na základě syntézy získaných poznatků. U ekonomických systémů jakožto sociálních systémů vzniká komplikace, protože jde o stochastické systémy s kauzálními řetězci v chování subjektů. Empirické pozorování přináší většinou statistické četnosti různých typů vazeb mezi vstupy a výstupy než jednoznačné závěry. Proto má v ekonomii velký význam řešení metodologických otázek, které je vždy ovlivněno filozofickým náhledem Rozhodování lidí je postaveno na racionálních principech. Dosažení určitého cíle s vynaložením co nejmenších nákladů je aplikací minimalizačního principu. Pokud chceme s danými prostředky (vstupy) získat maximální výsledek (efekt), potom postupujeme podle maximalizačního principu.
3
11
Ú vod do e k o n om i e
autora na svět. Užitá metodologie určuje nejen tvářnost a strukturu díla daného autora, ale podmiňuje značně jeho vlastní poznávací přínos. Metodologické přístupy se neustále rozvíjejí a upřesňují. Ve společenských vědách, a v ekonomii zvláště, můžeme nalézt dvě základní tendence tohoto vývoje. Zastánci metodolo gického individualismu chápou jakýkoli společenský jev jako produkt agregace individuálních zájmů a rozhodování lidí podle jejich představ závisí především na porovnávání osobních nákladů a přínosů. Opačný přístup prosazuje metodolo gický holismus (holos = celý, tvořící celek), který vychází z představy, že celek jako souhrn jednotlivých částí nabývá nových, vyšších vlastností, nezávislých na jeho částech. Sociální a kulturní celek má podle jejich názoru jinou povahu než prvky (jedinci, malé skupiny), které ho tvoří. Metody procesu poznání tvoří základ technologie vědecké činnosti. Metody jsou nástrojem poznání a tvoří je pravidla, kterými je nutné se v procesu poznání řídit, aby byly získány potřebné poznatky. V ekonomii mají velký význam metody poznání založené na rozumovém, tj. zprostředkovaném obrazu reality. Standardně jsou aplikovány obecné metody dané dvojicemi analýza – syntéza a induktivní postup – deduktivní postup. Analýza spočívá v rozdělení celku na jeho komponenty a zkoumání, jak tyto prvky fungují jako relativně samostatné části a jaké jsou mezi nimi vztahy. Při syntéze dochází k složení komponentů do celku a zároveň jsou odvozovány hlavní organizační principy, jimiž se tento celek řídí v závislosti na jeho částech. Metoda indukce řeší vztah mezi pozorovanými údaji a teorií tak, že se shromažďují empirické poznatky a z nich se vyvozují obecné i konkrétní závěry o stavu a vývoji dané reality. Z pravidelnosti zkoumaných událostí odvozujeme závěr o tom, že tato pravidelnost bude platit pro další události na jiném místě nebo v jiném čase. Deduktivní metoda spočívá v tom, že vyvozuje nové poznatky z původních premis (tvrzení) s odůvodněním, že jsou-li původní premisy pravdivé, budou pravdivé i poznatky, které jsou z nich vyvozovány, a naopak. Ekonomická realita se poměrně rychle mění, takže každý její přítomný stav je vlastně jen okamžikem přechodu minulých stavů ekonomiky v její stav budoucí. Přesto v ekonomickém poznání dochází k abstrahování od časového vývoje objektů reality a předmětem zkoumání se stává stav ekonomiky v určitém časovém okamžiku. Statický pohled umožňuje přiblížit se vnitřní logice zkoumaného jevu a zobrazit jeho funkční závislosti. Komparativní statika, která již respektuje evoluci zkoumané problematiky (porovnává stacionární stavy a hledá optimální stav), nastolila otázku o příčinách vedoucích k porušování optimálních stavů (ekonomické rovnováhy). Odpověď přineslo pronikání principu dynamiky do ekonomické teorie. Ukázalo se, že časová dimenze má zásadní význam pro odhalení podstaty základních kategorií a s nimi spjatých procesů. Dynamická analýza
12
Ú vod do e k o n om i e
nemůže vycházet jen z událostí tak, jak se odehrávají v reálném čase, ale musí pracovat s očekáváním budoucích událostí u prvků zkoumané ekonomiky, protože z nich vychází chování těchto prvků. Tímto způsobem se do ekonomie dostává moment nejistoty budoucích událostí a z ní plynoucí riziko. Ekonomická věda jakožto společenská věda není vědou exaktní. To znamená, že k ověření hypotéz nelze v hospodářství provádět plnohodnotné (kontrolované) experimenty. Ekonomie pracuje s abstrakcemi, její výroky vyjadřují určité modelové situace, s nimiž se v této čisté podobě v reálném hospodářském životě nesetkáváme.4 Přesto právě jejich prostřednictvím dokážeme rozpoznat povahu velmi konkrétních hospodářských jevů a procesů, uvědomovat si jejich místo ve fungování ekonomického mechanismu a důsledky jejich působení. Obhájci „logického empirismu“ požadují konfrontaci ekonomické teorie s fakty, které ji empiricky ověří, tj. buď se potvrdí její dočasná platnost, nebo se vyvrátí. Jejich oponenti upozorňují, že techniky měření jsou nedokonalé a často nepřímé, a proto empirické potvrzení teorie nelze považovat za spolehlivý indikátor její platnosti. Ekonomická teorie je považována za užitečnou jen tehdy, když vychází z reálného ekonomického života, podrobuje jej kritice a vrací se k němu takovým způsobem, aby jeho účastníci mohli správně pochopit tuto kritiku. Někteří ekonomové ale chápou ekonomickou teorii jako formálně abstraktní vědní disciplínu, ve které dominuje formální logika. Domnívají se, že jejím prostřednictvím lze přesněji analyzovat reálné procesy a odhalit nové aspekty hospodářského života.
1.3 Nástrahy v ekonomickém uvažování Ekonomická realita patří k nejsložitějším objektům zkoumání a badatelé se zde setkávají s léčkami, jejichž nerozpoznání by mohlo vést k nesprávným poznatkům a závěrům. Předpoklad „ceteris paribus“. Většina ekonomických problémů je ovlivňována řadou proměnných veličin. Například počet aut koupených v daném roce je určen cenou aut, příjmy spotřebitelů, cenami benzínu atd. Pokud chceme zjistit, jaký vliv má jedna proměnná, musíme použít předpokladu ceteris paribus („za jinak stejných podmínek“), což znamená, že zkoumaný faktor se mění a ostatní Ekonomický model je zjednodušené zobrazení reality. Model má zachytit ty aspekty reality, které jsou považovány za relevantní, a všechny ostatní vynechat. Kvalitu modelu neměříme podle odchylek jeho předpokladů od reality, ale podle jeho schopnosti vysvětlit skutečnost. Modely jsou pomocným prostředkem tvorby teorie. Ekonomický model v zásadě tvoří hospodářské subjekty, objekty a instituce; exogenní proměnné, které jsou pro model dané; endogenní proměnné, které mají být určené modelem.
4
13
Ú vod do e k o n om i e
jsou konstantní. Například když chceme zjistit, jaký vliv mají ceny aut na jejich prodej, potom musíme vliv měnících se cen automobilů zkoumat za situace, kdy se důchody spotřebitelů, ceny benzínu a další proměnné nemění – tedy „za jinak stejných podmínek“. Omyl „poté, tedy proto“ („post hoc, ergo propter hoc“ – potom, tudíž nutně v důsledku toho) se projevuje chybným vyvozováním příčinné souvislosti z časové následnosti ekonomických jevů. Pokud jev A proběhl dříve než jev B, nemusí to ještě znamenat, že jev A je příčinou jevu B. Například v průběhu Velké deprese (krize 1929–1933) někteří lidé v USA doporučovali zvýšit ceny, protože si v minulosti všimli, že růst cen a mezd předcházel období konjunktury. Z toho vyvodili, že řešením krize je růst cen a mezd. Výsledkem byla řada legislativních úprav umožňujících zvyšování těchto proměnných, které ovšem zbrzdily ozdravení ekonomiky. Klam kompozice. Jde o omyl, kdy předpokládáme, že to, co platí pro část, musí platit i pro celek. Například zvýšení ceny určitého zboží přinese větší příjmy výrobcům tohoto produktu a zvýší to jejich blahobyt, pokud se ale zvýší ceny veškerého zboží, nikdo v ekonomice z toho nebude mít prospěch. Domněnka, že to, co platí pro celek, pro společnost, platí i pro jednotlivce, pro část, představuje klam dekompozice. Například na zvýšení ceny zboží většina lidí reaguje snížením poptávky. Vždy se ale najdou lidé, kterým zdražení zboží nevadí a jeho spotřebu neomezí (viz zdražení cigaret, alkoholu). Subjektivnost, s kterou pozorujeme okolní svět, představuje jednu z největších nástrah v ekonomii. Získané znalosti a zkušenosti nám vytvářejí „klapky na očích“, jejichž prostřednictvím vnímáme realitu a obtížně chápeme ostatní pozorovatele, kteří vycházejí z jiných teoretických přístupů. Ekonomové se tak stávají „zajatci“ osvojených teoretických poznatků a diskuse mezi jednotlivými školami ekonomického myšlení často připomínají „dialog hluchých“. Ignorování sekundárních účinků je závažným metodickým problémem. Řada ekonomů má sklon vnímat pouze bezprostřední dopad daného rozhodnutí na určitou skupinu lidí a nevěnuje pozornost druhotným důsledkům tohoto opatření. Sekundární projevy se obvykle rozvíjejí pomaleji a nejsou vždy zřetelné. Kvalitní ekonomická analýza musí zahrnovat i sekundární efekty, které někdy mají větší význam než primární důsledky daného opatření. Například zvýšení minimální mzdy má primární účinek a tím je zvýšení mzdy nejhůře placených zaměstnanců. Sekundárním důsledkem je snížení zaměstnanosti, protože u zaměstnavatelů došlo ke zvýšení nákladů, a proto se snížila jejich poptávka po pracovních silách.
14
Ú vod do e k o n om i e
1.4 Pozitivní a normativní ekonomie Ke zkoumané ekonomické realitě lze přistupovat dvojím způsobem: ● buď jsou ekonomické jevy a procesy jen popisovány a vysvětlovány v souvislostech (například vývoj inflace, dynamika výroby, počet nezaměstnaných), ● nebo se hledají způsoby, prostředky a cesty, jak dané problémy řešit. Z uvedených přístupů vyplývá i rozdílný názor na analýzu ekonomických jevů a na jejich podstatu, který je příčinou dělení ekonomie na pozitivní a normativní. Pozitivní analýza vysvětluje, proč jevy a procesy jsou takové, jaké jsou, kdežto normativní analýza se pokouší definovat, jaké mají být. Pozitivní ekonomie usiluje o analýzu hospodářství v podobě, v jaké ho nalézá. Zabývá se jen takovými jevy, které jsou vědeckými metodami zjistitelné a dokazatelné. Vytváří hypotézy o chování ekonomických subjektů, vyvozuje z nich závěry o předpokládaném vývoji ekonomických veličin (například nákladů, důchodů, cen) a konfrontuje pozorovaný vývoj těchto proměnných s teoretickými předpověďmi. Posuzuje individuální i skupinovou racionalitu chování ekonomických subjektů a hledá nejefektivnější způsoby vedoucí k dosažení ekonomických cílů. Konstatuje například existenci určité míry nezaměstnanosti a zkoumá, jak ovlivní její zvýšení míru inflace. Normativní ekonomie vychází také ze zkoumání hospodářské reality, ta se však stává pouze východiskem hodnotových soudů, které zahrnují i otázky etické, sociální a všeobecně lidské. Jejím skutečným cílem je konstruovat předobraz dokonalejšího ekonomického systému. Normativní ekonomie se jeví jako logické pokračování pozitivního vědění. Zde je třeba upozornit, že jen pozitivní analýza může zcela uplatnit vědecký postup, protože věda poskytuje informace pouze o tom, co existuje. Například tvrzení, že z nějakého důvodu by měla klesnout všeobecná cenová hladina, je normativní výrok. Nedá se potvrdit, nebo vyvrátit. Odpovědi na normativní otázky se nedají hledat jen ve faktech a vědeckých metodách. Neexistují na ně správné nebo nesprávné odpovědi, a řešení se proto hledá v procesu politické volby. Jde například o otázky typu: Jaké tempo inflace nebo nezaměstnanosti je přijatelné?
1.5 Struktura moderní ekonomie – dvě roviny zkoumání V současné ekonomické teorii existují dvě části, které nelze od sebe oddělit nebo je chápat samostatně – jde o mikroekonomii a makroekonomii. Obě se zabývají
15
Ú vod do e k o n om i e
rozhodováním lidí v hospodářském životě, ale liší se v rovině zkoumání. Mikroekonomie a makroekonomie operují na rozdílných úrovních abstrakce a z hlediska předmětu svého zkoumání jsou silně provázány. Mikroekonomie (mikros = malý) zkoumá chování individuálních ekonomických subjektů (jednotlivec, domácnost, firma) na dílčích trzích a jevy, které vyplývají ze vzájemných vztahů mezi nimi (například určení ceny výrobku). Zajímá se o jejich cíle a sleduje rovnováhu jednotlivých subjektů (stav, kdy subjekt dosáhl svého cíle a nemá důvod měnit své chování). Jde jakoby o zkoumání ekonomiky zdola, ze základů. Makroekonomie (makros = velký) zkoumá reálný svět s jeho nedokonalostmi, analyzuje chování ekonomiky jako celku a používá k tomu agregátní veličiny (HDP, nezaměstnanost, inflaci aj.). Pracuje s rámcovými hypotézami, které se jí zdají být přijatelné jako průměrné vyjádření toho, jak se ekonomické subjekty chovají. Dominantním problémem v makroekonomii je všeobecná rovnováha, která je výsledkem systému vzájemných vztahů mezi velkým počtem individuálních subjektů. Makroekonomie proto nemůže být statická, ale musí brát do úvahy faktor času. Přeceňování významu vzájemných vztahů mezi proměnnými (národní důchod, agregátní investice atd.) vede k tomu, že makroekonomie se může stát jen „formální mechanickou hrou“ bez vztahu k realitě. Předmětem reálné makroekonomie nemůže být jen vyhodnocování „kvantity“ lidského chování, ale musí vzít do úvahy i svobodu a nejistoty, které ovlivňují lidské konání. V ekonomické teorii je vzájemný vztah mikroekonomie a makroekonomie charakterizován dvojím způsobem: ● Existuje tzv. mikroekonomická fundace makroekonomie. Znamená to, že makroekonomie vychází z mikroekonomických poznatků o chování a volbě jednotlivých subjektů při zkoumání vzájemných vztahů mezi velkým počtem subjektů. Makroekonomický systém ve skutečnosti tvoří nespočetné množství organizací a institucí, které jsou vytvořeny a rozvinuty individuálními subjekty – jde o rodiny, domácnosti, podniky, občanská sdružení, různé nátlakové skupiny atd. Jejich fungování a úlohu nelze pochopit, pokud nevezmeme do úvahy zájmy individuálních subjektů, které je tvoří a řídí. ● Makroekonomické okolnosti tvoří rámec fungování mikroekonomických procesů. Například chování jednotlivce na trhu práce je ovlivněno daňovou a sociální politikou vlády, inflačními tlaky, fází ekonomického cyklu apod.
16
Ú vod do e k o n om i e
V rámci mikroekonomie převažuje pozitivní analýza, která vyúsťuje do různých modelů chování ekonomických subjektů. Pro makroekonomii je typické, že nositelé jednotlivých koncepcí (škol) hledají svá východiska v rovině normativní ekonomie a teprve následně se zabývají analytickými soudy – přecházejí do oblasti pozitivní ekonomie. Například nejdříve musí odpovědět na otázku: „proč a jak má stát zasahovat do ekonomiky“ a pak se snaží své tvrzení empiricky potvrdit.
1.6 Vývoj ekonomické teorie Vývoj ekonomie probíhá převážně evoluční cestou – jednotlivé směry ekonomického myšlení jsou rozvíjeny a propracovávány v teoretické systémy. Základem ekonomického směru je vědecká škola, která vzniká v určitém čase, má formální strukturu a lze ji lokalizovat. Součástí vývoje ekonomického myšlení jsou i výrazné metodologické posuny, které vedly k vzniku nových směrů. Různá údobí ekonomické vědy jsou charakterizována určitým pohledem na svět, který určuje standardní formu řešení problémů. Americký teoretik vědy Thomas s. Kuhn v této souvislosti používá termín paradigma, kterým označuje model teoretického přístupu k společenské realitě. Jde o určitý celistvý soubor vědeckých představ, hypotéz, metod a výsledků výzkumu, kterým odborníci věří (nedokazují je) a používají je při řešení problémů. Neschopnost daného paradigmatu vysvětlit nové jevy vede k jeho nahrazení novým paradigmatem, které poskytuje širší vysvětlující sílu. Nové paradigma obvykle obsahuje prvky původního paradigmatu a někdy představuje i návrat k idejím, které byly dříve považovány za překonané. Pro současnou ekonomickou vědu je charakteris tická pluralita paradigmat. Od antiky až do nástupu kapitalismu se ekonomické myšlení rozvíjelo v lůně filozofické reflexe společnosti jako součást etických, politických a teologických úvah. Hospodářské změny byly vždy podnětem (společenskou objednávkou) pro vytvoření ekonomické teorie, která vycházela z rozboru této reality. První pokusy teoreticky vysvětlit ekonomické zřízení řecké společnosti najdeme u Xenofona, Platona a Aristotela. V jejich dílech je pozitivně hodnoceno rodinné hospodářství (zemědělská výroba), které je schopno produkovat vše, co domácnost potřebuje. Mají zdrženlivý postoj ke směně a odmítají obchod, jehož cílem by bylo dosažení zisku. Za zavrženíhodné považují půjčování peněz na úrok. Významný myslitel antického Říma M. T. Varro Reatinus (116–27 př. n. l.) se zabýval hospodařením velkých otrokářských latifundií a kritizoval jejich majitele za to, že se usídlili ve městech a péči o hospodářství přenesli na správce.
17
Ú vod do e k o n om i e
Na rozvoj ekonomiky, který začal v západní Evropě ve 12. století, reagovali scholastici, kteří se pokoušeli aplikovat náboženské principy na světský život. Jejich nejvýznamnější představitel Tomáš Akvinský (1227–1274) poukázal na to, že soukromé vlastnictví je slučitelné s náboženským učením, že udržuje společenský řád a jeho stabilitu. Akvinský prosazoval teorii „spravedlivé ceny“ (etická norma). Podnikání, které přesahuje rámec uspokojení nevyhnutelných potřeb a je zaměřené na zisk, považoval za hřích. Obchodní zisk označil za přijatelný, pokud je mírný a je odměnou za práci obchodníka nebo za rizika, která nese. Odsuzoval lichvu a vystupoval proti úroku, neboť „peníze neplodí peníze“. Od 15. století se v Evropě urychluje rozpad feudalismu a dochází k vzniku produktivnějšího ekonomického systému – kapitalismu. Podnikání se v nových podmínkách stalo aktivitou, která vzbuzovala respekt a peníze jediným všeobsahujícím poutem spojujícím celou společnost. Ekonomické myšlení, které se dosud opíralo o poznatky zformulované již antickými mysliteli, vstoupilo do období převratných změn. Hlavním směrem hospodářské politiky a ekonomického myšlení od 15. až do poloviny 18. století se stal merkantilismus. Jeho tvůrci byli lidé z hospodářské praxe (obchodníci) a státní úředníci, kteří hledali odpovědi na praktické otázky hospodářského života a usilovali o růst bohatství a sílu země. Bohatství podle jejich názoru spočívalo v penězích (ztotožnili bohatství s penězi a drahými kovy – zlatem a stříbrem) a bohatá státní pokladna zajišťovala silný stát. V období raného merkantilismu (Anglie v 15. století) byl z tohoto důvodu zakazován vývoz peněz ze země. Cizí obchodníci, kteří získali prodejem zboží peníze, je nesměli ze země vyvézt, ale museli za ně nakoupit zboží vyrobené v dané zemi. Za základní zdroj bohatství merkantilisté označili zahraniční obchod. V rozvinutém merkantilismu zajišťovala příliv peněz do země aktivní obchodní bilance. Přebytek vývozu nad dovozem byl vyrovnáván zlatem a stříbrem, tím se zvyšovalo množství peněz v zemi, a ta bohatla. Merkantilisté podporovali manufakturní výrobu, jejíž produkce byla určena na vývoz a aktivní zásahy státu do ekonomiky považovali za nedílnou součást úsilí o hospodářské povznesení země.5 Významným představitelem merkantilismu v Anglii byl T. Mun (1571–1641), bohatý kupec a jeden z ředitelů známé Východoindické společnosti, ve Francii J. B. Colbert (1619–1683), ministr Ludvíka XIV. Z merkantilismu vycházela výuka kamerálních věd. Jejich název vznikl od slova camera – komora, ve smyslu finančního a správního úřadu sloužícího královské komoře spravující daně a ostatní finanční výnosy. V roce 1768 byla založena stolice věd policejních a kamerálních i na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě, nejprve na Filozofické fakultě a od roku 1784 byla převedena na Právnickou fakultu.
5
18
Ú vod do e k o n om i e
Fyziokratismus, který vznikl ve Francii v polovině 18. století, představuje první školu v dějinách ekonomie. Na rozdíl od merkantilistů fyziokraté považovali za rozhodující faktor růstu bohatství země zemědělství a přírodu. Jen práce v zemědělské výrobě byla podle jejich názoru produktivní. Fyziokraté přišli s koncepcí přirozeného řádu, který určuje chod přírody i ekonomiky. Hospodářství považovali za systém, který je do značné míry schopen samoregulace, a proto odmítali zásahy vlády do ekonomiky. Prosazovali hospodářský liberalismus a razili heslo „laissez faire, laissez passer“ (nechte být, nechte plynout). Svobodu a soukromé vlastnictví považovali za základní práva člověka. Jejich hlavní představitel F. Quesnay (1694–1774), lékař Ludvíka XV., se inspiroval oběhem krve v těle člověka a vytvořil první model koloběhu hospodářských procesů, který je předobrazem dnešní input – output analýzy. William Petty (1623–1687) představuje významný milník ve vývoji ekonomické analýzy, protože zdroj bohatství společnosti začal hledat ve sféře ma teriální výroby. Snažil se zkoumat vnitřní strukturu ekonomických jevů, a ne formy, ve kterých se projevují. Známý je jeho výrok, že „práce je otcem bohat ství a příroda (půda) jeho matkou“. Je předchůdcem teorie pracovní hodnoty. Hodnotu („přirozenou cenu“) podle jeho názoru určuje lidská práce a základem směny zboží je stejné množství práce. Adam Smith (1723–1790) je považován za zakladatele ekonomie jako samostatné vědy a představuje významnou osobnost klasické politické ekonomie. Jeho základní dílo „Pojednání o podstatě a původu bohatství národů“ vyšlo v roce 1776.6 Zdrojem bohatství národů je podle Smithe množství vynaložené práce a její produktivita, která se rozvíjí prostřednictvím dělby práce. Ekonomické jevy a procesy vyplývají z přirozené povahy člověka, kterého Smith považuje za egoistu, protože se vždy řídí svým vlastním prospěchem. Smithova „nevidi telná ruka“ cenového mechanismu přitom vede jednotlivé tržní subjekty tak, že sledováním svého zájmu současně zajišťují růst blahobytu celé společnosti.7 Představitelé klasické ekonomie (A. Smith, D. Ricardo, J. B. Say, T. R. Malthus, J. S. Mill) se soustředili na analýzu makroekonomických problémů, především na růst hmotného bohatství společnosti a jeho zdroje. Zdůrazňovali úlohu akumulace kapitálu, rozšiřování trhů a dělby práce. Teorie ceny klasické školy vycházela z výrobních nákladů a významnou úlohu v ní hrála teorie pracovní hodnoty. Hnací silou ekonomiky je podle jejich názoru individuální zájem a přirozený pořádek je založen na svobodě a vlastnickém právu. Klasikové vycházeli z „principu harmonie“ a z přesvědčení o samoregulační schopnosti tržního hospodářství (cenový systém považovali za nejlepší nástroj alokace zdrojů). Učení jednotlivých představitelů klasické školy je značně rozdílné a zobecnit jejich názory pro celou školu je velice obtížné. 7 Tím, že člověk „... výrobu řídí tak, aby její produkt měl co největší hodnotu, sleduje jen svůj vlastní zisk; jako v mnoha jiných případech, vede ho tu jakási neviditelná ruka, aby napomáhal k dosažení cíle, o který mu vůbec nejde. ... Tím, že jde za svým vlastním zájmem, prospěje mnohdy zájmu 6
19
Ú vod do e k o n om i e
Prostřednictvím tržního mechanismu tak dochází k harmonii zájmů jednotlivců a společnosti. Smith prosazoval svobodu člověka, vlastnictví a podnikání. Byl stoupencem politiky hospodářského liberalismu. Stát podle Smithe nemá zasa hovat do hospodářského života (obrazně vyjádřeno – má plnit úlohu strážníka), protože trh reguluje sám sebe. Stát musí zabezpečit určité veřejné statky – zajistit ochranu země před vnějším nepřítelem, vnitřní bezpečnost a pečovat o veřejné služby. V „Bohatství národů“ A. Smith upozornil i na snahu podnikatelů ovládnout trh prostřednictvím omezení konkurence. „Zájmy podnikatelů v kterémkoli odvětví obchodu nebo manufakturní výroby liší se vždycky v jistém směru od zájmů společnosti, bývají s nimi přímo v rozporu. Zájem podnikatelů vždycky vyžaduje rozšiřování trhu a zužování konkurence. Rozšiřování trhu může často celkem odpovídat i zájmům společnosti; zužování konkurence se však musí zájmům společnosti vždycky příčit a napomáhá pouze podnikatelům zvyšovat zisk nad jeho přirozenou míru a uvalovat tak na ostatní občany nesmyslnou daň ve prospěch podnikatelů.“8 Úlohou práce při tvorbě bohatství se zabýval i David Ricardo (1772–1823), který významně přispěl k teorii pracovní hodnoty. Podle této teorie je cena vý robku určena množstvím práce, které je nutné k jeho výrobě. Ricardo dospěl k závěru, že směnnou hodnotu (kvantitativní poměr, ve kterém se směňují dva výrobky) určuje poměr práce, která byla na výrobu směňovaného zboží vynaložena. Na bázi svého pojetí pracovní hodnoty Ricardo formuloval teorii kompa rativních (porovnatelných) nákladů, která se stala významným argumentem ve prospěch svobodného mezinárodního obchodu. Rozdíly v nákladech na výrobu ekonomických statků v jednotlivých zemích závisí v jeho pojetí na množství vynaložené práce na výrobu těchto statků. V ilustrativním příkladu vysvětlil, že každá země může zbohatnout, když bude produkovat a vyvážet ty výrobky, které dokáže vyrábět relativně laciněji, a dovážet to zboží, které relativně laciněji vyrábí jiná země. Klasická politická ekonomie zkoumala problémy tvorby a rozdělování bohatství (národů) mezi společenské třídy – kapitalisty, dělníky a pozemkové vlastníky. Klasikové přitom vycházeli z principu přirozené rovnováhy ekonomického systému. J. B. Say (1767–1832) chápal výrobu jako tvorbu užitečností, která je vý sledkem součinnosti tří výrobních faktorů: práce, půdy a kapitálu. Vytvořený produkt se rozděluje mezi vlastníky výrobních faktorů podle jejich podílu na jeho výrobě. Přirozenou odměnou za práci je mzda, za kapitál zisk a za půdu renta. Say společnosti vydatněji, než když mu chce opravdu prospět“ (SMITH, A. Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, II. svazek, Praha: SNPL, 1958, str. 35). 8 SMITH, A. Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, I. svazek, Praha: SNPL, 1958, str. 253.
20
Ú vod do e k o n om i e
se zabýval také problematikou realizace produktu a vytvořil model rovnováhy, tzv. zákon trhů, podle kterého si nabídka automaticky vytváří vlastní po ptávku a rozsah trhu je úměrný rozsahu výroby. Při jeho formulaci Say vycházel z předpokladu, že každý akt koupě je zároveň aktem prodeje. Růst výroby podle jeho názoru vede k růstu nabídky zboží, ale také k růstu poptávky, neboť růst výroby vede zároveň k růstu důchodů, které tvoří poptávku. Tento „zákon“ podle Saye vylučuje jakoukoliv nadvýrobu nebo neprodejné zásoby. Jestliže přece jen je nějakého zboží příliš mnoho, je to pouze proto, že jiného zboží se nedostává, že byly narušeny proporce. Karl Marx (1818–1883) se snažil prokázat, že kapitalismus není věčný systém. Za jediný zdroj bohatství (hodnoty), obdobně jako klasická ekonomie, označil lidskou práci. Kapitalismus považoval za společnost dvou tříd – buržoazie (vlastníci kapitálu) a proletariátu, který nevlastní nic kromě schopností pracovat. Člověk (dělník) se za kapitalismu stává zvláštním zbožím, protože prodává svoji pracovní sílu, tj. schopnost pracovat a vytvářet větší hodnotu, než má sám. Kapitalista platí dělníkovi mzdu, která zajišťuje reprodukci jeho pracovní síly (rodiny). Pracovní dobu dělníka Marx rozdělil na dvě části. V první části (práce nutná) dělník vyrobí takovou hodnotu, která odpovídá jeho mzdě. V druhé části (práce nadbytečná) vytváří produkci, která po přeměně v peníze představuje zisk kapitalisty. Novou hodnotu tvoří pouze „živá“ práce dělníků. Kapitál (stroje, suroviny) Marx označil za „minulou práci“ (zhmotněnou práci), protože jeho hodnota se na výrobek jen přenáší. V přivlastňování nezaplacené práce dělníka (nadhodnoty) kapitalistou viděl „vykořisťování člověka člově kem“. Marx zkoumal společenský vývoj a za jeho příčinu označil rozpor mezi výrobními vztahy a výrobními silami, který vrcholí sociální revolucí. Základ každého společenského řádu podle jeho názoru vymezují „výrobní vztahy“, které představují „pravidla hry“, do kterých jednotlivci vstupují při výrobě produktů. Výrobní vztahy představují společenskou formu rozvoje výrobních sil společnosti. Za nejdůležitější výrobní vztah považoval vlastnictví, protože určuje způsob, kterým jsou lidé přinuceni k práci. Například za kapitalismu jsou dělníci osobně svobodní, a protože nevlastní výrobní prostředky, jsou přinucení vstoupit do námezdního pracovního poměru a nechat se vykořisťovat. Výrobní síly, které tvoří technika, technologie, pracovní síly a kapitál fungující ve výrobě, se dynamicky vyvíjejí a postupně vytvářejí rozpory v společenském systému. Jejich řešením se zdokonaluje institucionální rámec dané společnosti. Jestliže rozvoj výrobních sil přeroste možnosti výrobních vztahů, vznikne sociální revoluce, která nastolí nové výrobní vztahy a uvede je do souladu s existujícími výrobními silami. Kapitalismus proto chápal jako vyvíjející se
21
Ú vod do e k o n om i e
systém, který směřuje k nové formě společnosti. Marx považoval kapitalis mus za nestabilní systém, protože vyvolává krize z nadvýroby a nedokáže jim zabránit. Cyklické kolísání ekonomické aktivity za kapitalismu se v historii jednoznačně potvrdilo. Neoklasická ekonomie, která se začala formovat v 70. letech 19. století, volně navázala na klasickou ekonomii, především na A. Smitha a J. B. Saye.9 Důsledně aplikuje metodologický individualismus a marginalistické teorie (teorie mezního užitku, teorie mezní produktivity).10 Všechny ekonomické jevy a procesy vysvětluje racionálním rozhodováním tržních subjektů (spotřebitelů, firem). V ekonomické teorii se tak prosadil mikroekonomický přístup. Neoklasická teorie opustila tradiční zkoumání agregátních veličin (výstupu ekonomiky, důchodů) a východiskem její analýzy se stala spotřeba, protože ta je konečným cílem veškeré výroby. Neoklasická ekonomie se zabývá fungováním trhu – tvorbou tržních cen a jejich vlivem na ekonomické subjekty. Hledá odpověď na otázku, jak optimálně umístit (alokovat) dané množství vzácných zdrojů mezi konkurující způsoby užití. Její analýzy mají statický charakter a zaměřují se především na hospodářskou rovnováhu v podmínkách dokonalé konkurence. Závěry neoklasické teorie byly předkládány jako univerzální doporučení pro ekonomickou praxi a byl zdůrazňován jejich normativní smysl.11 Jejich obsah byl proto konfrontován s hospodářskou realitou. Nerealističnost výchozích předpokladů neoklasické ekonomie (dokonalá konkurence) vedla k vytvoření reálnějšího pohledu na mechanismus kapitalistického hospodářství a v roce 1933 vznikla teorie nedokonalé konku rence (E. H. Chamberlin; J. Robinsonová).
Neoklasický směr se rozvíjel v rámci tří škol: rakouské subjektivně psychologické školy (hlavní představitel K. Meger), lausannské školy ve Švýcarsku (V. Pareto, L. Walras) a cambridgeské školy v Anglii (A. Marshall). Proces jejího vzniku je označován za marginální revoluci v ekonomii. Neoklasičtí autoři vytvořili alternativní teorii hodnoty, která měla nahradit klasickou teorii pracovní hodnoty subjektivním výkladem hodnoty založeným na principu mezního užitku. Neoklasická teorie poskytuje nadčasovou odpověď na tři základní ekonomické otázky (Co vyrábět? Jak vyrábět? Pro koho vyrábět?), jejichž řešení musí hledat každá lidská pospolitost. 10 Při marginální analýze jsou zkoumány dvě proměnné, mezi kterými existuje funkční vztah. Sledují se změny jedné proměnné, které jsou vyvolány velmi malými změnami jiné proměnné. Předpokládá se přitom, že ostatní faktory ovlivňující zkoumaný vztah se nemění. 11 „Všeobecná vada ekonomické argumentace naší doby,“ píše J. Robinsonová, „spočívá v přeskakování z oblasti vysoce abstraktní analýzy přímo k politickým receptům, přičemž se pomíjí fáze, kdy by se měla posuzovat otázka, do jaké míry předpoklady abstraktní analýzy odpovídají reálné situaci.“ In: ROBINSONOVÁ, J. Collected Economic Papers, I. svazek, str. 171 (uvedeno podle KOZLOVOVÁ, K. B.; ENTOV, R. M. Teorie ceny. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1974, str. 128). 9
22
Ú vod do e k o n om i e
Reakcí na hlubokou hospodářskou krizi v letech 1929–1933 byl vznik teorie, která zdůvodnila nutnost státních zásahů do tržní ekonomiky. Autorem tohoto nového (makroekonomického) přístupu v ekonomii byl J. M. Keynes (1883–1946) a zveřejnil jej ve svém díle „Všeobecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz“ (1936). Keynes zkoumal makroekonomické veličiny (celkový objem výroby, zaměstnanost, národní důchod) a zjistil, že jejich vývoj nezávisí na celkových produkčních možnostech ekonomiky, ale na celkové koupěschopné poptávce. To jej vedlo k odmítnutí Sayova zákona trhů, který akcentuje význam nabídkové strany ekonomiky. Kapitalistickou ekonomiku Keynes označil za vnitřně nestabilní a dospěl k závěru, že volná hra tržních sil sice vede k vytváření rovnovážných stavů, ale při neúplném využití výrobních zdrojů. Zdůrazňoval, že pokud je kapitalistický systém postižen vysokou nezaměstnaností, není sám o sobě schopen vyvolat procesy vedoucí zpět ke stavu plné zaměstnanosti (hlavní problém kapitalismu viděl v nezaměstnanosti). Za základní příčinu jeho nestability považoval nedostatečnou efektivní poptávku po investicích (nedostatečný zájem investovat) a odvozeně i po spotřebních statcích. Stát by podle Keynese měl za bezpečovat dostatečný růst efektivní koupěschopné poptávky a tím zajišťovat i růst důchodů (mzda, zisk, renta, úrok) a zaměstnanosti. Uvedené cíle doporučuje realizovat hospodářskou politikou státu. ● Měnová politika by měla garantovat takové množství peněz v oběhu, které vyvolá pokles úrokové míry (prosazuje tzv. laciné peníze) a tím vzroste zájem podnikatelů o investování. ● V rámci veřejných (státních) financí zvyšovat výdaje na investice prostřednictvím dotací, subvencí a státního nákupu. Keynes doporučuje zvyšovat státní výdaje i za cenu deficitního financování státního rozpočtu a růstu státního dluhu. Z Keynesových závěrů vyplývá, že stát by měl plnit úlohu „lékaře u lože nemocného“, kterým je ekonomika. „Léky“ (zvyšování efektivní poptávky a anticyklická regulace), které ordinoval stát v 50. a 60. letech minulého století, zajistily dynamický vývoj kapitalistických ekonomik. Vleklý spor o samoregulační schopnosti kapitalistické ekonomiky (40. až 70. léta 20. století) vyústil v kompromis, na jehož základě vznikla tzv. neokeynesov ská makroekonomie. V jejím rámci došlo k postupnému začleňování neoklasických postulátů do keynesovské makroekonomie (tzv. velká syntéza). Metodologickým základem spojení obou přístupů se stala teorie celkové rovnováhy. V období hospodářské expanze byla doporučována aplikace neoklasické teorie, protože tržní mechanismus funguje automaticky a podporuje růst ekonomiky.
23
Ú vod do e k o n om i e
Keynesovství bylo využíváno při anticyklické politice a při řešení nezaměstnanosti, například snížení výstupu ekonomiky bylo eliminováno stimulací agregátní poptávky.12 V 70. letech 20. století se projevil souběh růstu nezaměstnanosti a infla ce, který keynesovská hospodářská doktrína neuměla vyřešit. Keynesovské metody regulace se staly předmětem kritiky a byla požadována „deregula ce“, tj. omezení úlohy státu v ekonomice. Protikeynesovští revolucionáři zdůrazňovali úlohu tradičních konzervativních hodnot (soukromou iniciativu a podnikatelské aktivity) a konstatovali, že proces internacionalizace výroby a kapitálu posílil alokační efektivnost trhů. Nosnou ideou se stal hospodář ský liberalismus a v ekonomickém myšlení se objevila tzv. neokonzervativní vlna, která považuje tržní mechanismus za nejdokonalejší způsob regulace ekonomiky a ostře se staví za široce pojaté svobody člověka. Neokonzervatismus se vrací k principům metodologického individualismu, opírá se o neoklasické teorie a představuje široký a různorodý myšlenkový proud, kterému dominují tři teoretické koncepce. Monetarismus odmítá keynesovský intervencionismus a považuje státní zásahy za hlavní příčinu hospodářských problémů v tržní ekonomice. Monetaristé souhlasí pouze s regulováním množství peněz v oběhu prostřednictvím centrální banky. Monetární politiku považují za účinnější nástroj než fiskální politiku. Vláda se má podle M. Friedmana (hlavní představitel monetarismu) zabývat tím, co nedokáže zabezpečit trh. Za nejvážnější problém vyspělých ekonomik monetarismus označil inflaci. Předpokladem optimálního fungování tržního systému je podle monetaristů svoboda člověka (ekonomická i politická), kterou má zajistit volná soutěž. Státní zásahy (daně, restrikce) omezují svobodu. Teorie racionálních očekávání (nová klasická makroekonomie) připomíná roli pružných cen a klade důraz na tzv. racionální očekávání (to jsou předpovědi budoucích hodnot ekonomických proměnných, ze kterých vycházejí současná rozhodnutí). Považuje člověka za „homo economicus“, který racionálně reaguje na změny hospodářské situace. Tržní subjekty podle nové klasické makroekonomie utvářejí svá očekávání na základě všech dostupných informací a mají stejné možnosti jako stát. Znamená to, že lidé chápou, jakým způsobem hospodářství Snaha završit „keynesovskou revoluci“ a pokračovat v díle J. Keynese vedla k vzniku tzv. post keynesovské ekonomie. Její stoupenci (například Paul A. Samuelson) považují kapitalistické hospodářství za nestabilní a doporučují, aby stát korigoval ekonomické problémy. Nová keynesovská ekonomie je reakcí na neokonzervativní teorie. Noví keynesovci zkoumají, proč kapitalistická ekonomika nedokáže efektivně koordinovat chování ekonomických subjektů. Nedokonalosti trhu podle jejich názoru vyplývají z institucionálních příčin, které zásadním způsobem ovlivňují celý ekonomický proces. Domnívají se, že nepružnost mezd a cen způsobuje poptávkové a nabídkové šoky, které závažným způsobem ovlivňují výkonnost ekonomiky.
12
24
Ú vod do e k o n om i e
funguje, a umí vyhodnotit i důsledky zásahů státu. Například vědí, že rok před volbami bude vláda zvyšovat výdaje a náležitě se na to připraví. Racionální očekávání lidí tak brání státu ovlivnit jejich chování prostřednictvím systematicky prováděné hospodářské politiky. Ekonomie strany nabídky požaduje minimalizaci státních zásahů a vystupuje proti vysokému zdanění příjmů. Bohatství jednotlivců i celé společnosti považuje za výsledek soukromé podnikatelské aktivity. Pro její rozvoj má stát vytvořit podmínky snižováním daní (snížením daňové sazby a zmenšením daňové progrese). Nízké zdanění příjmů motivuje lidi pracovat, investovat, spořit, a tím vznikají podmínky pro ekonomický rozvoj společnosti. V praxi se řada očekávání této teorie nenaplnila a v zemích, ve kterých byly daňové škrty zavedeny, vznikly vysoké rozpočtové deficity a rostoucí veřejný dluh. Neokonzervativní hospodářská politika podporuje stranu nabídky a za hlavní problém, který ohrožuje ekonomiku, považuje inflaci. Cenová stabilita (nízká míra inflace, vyrovnaný státní rozpočet, vyrovnaná platební bilance) zajišťuje efektivní fungování tržního mechanismu a racionální rozhodování ekonomických subjektů. K posílení podnětů k práci prosazuje nízké zdanění příjmů a snížení podpor v nezaměstnanosti. Názor na samoregulační schopnost tržního mechanismu a na ekono mickou úlohu státu rozděluje soudobou ekonomickou teorii (i hospodářskou politiku) do dvou táborů. Stoupenci keynesovského (poptávkově orientovaného) proudu prosazují větší angažovanost státu v ekonomice a za hlavní nástroj regulace ekonomiky považují fiskální politiku. Neokonzervativní (nabídkově orientovaný) proud věří v samoregulační možnosti trhu a jako hlavní nástroj regulace ekonomiky doporučuje monetární politiku. Vedle těchto teoretických koncepcí „hlavního proudu“ ekonomie existuje velké množství alternativních teoretických koncepcí.13 Charakteristika těchto teorií přesahuje rámec našeho Jako příklad lze uvést institucionální ekonomii, která vznikla na přelomu 19. a 20. století (zakladatel T. Veblén). Podle institucionalistů by se ekonomie měla zabývat vývojem společnosti a měla by odrážet měnící se podmínky prostředí, v němž lidé žijí. Vývoj společnosti podle jejich názoru ovlivňují instituce, které zásadním způsobem utvářejí ekonomické chování lidí. Za instituce považují různé organizace, jako jsou firmy, podnikatelské svazy, profesní komory, spotřebitelské organizace, odbory a státní instituce. Instituce stanovují a regulují vztahy mezi ekonomickými subjekty na základě zvyků, tradicí, zkušeností a právních norem. Ve 30. letech 20. století se institucionalismus stal jedním z teoretických základů hospodářské politiky New Dealu F. D. Roosevelta v USA. V 70. letech se zformovala tzv. nová institucionální ekonomie, která chce zavést pravidla pro chování ekonomických subjektů. Ekonomika by měla být regulována na základě dlouhodobých smluv mezi státem, velkými firmami a odbory. Nová institucionální ekonomie nevěří v samoregulační schopnost trhu, ale považuje jej za instituci, jejíž efektivnost závisí na institucionálním uspořádání společnosti.
13
25
Ú vod do e k o n om i e
výkladu a jejich podrobnější obsah zájemci najdou v učebnicích dějin ekonomických teorií.
1.7 Poslání ekonomie Lidská společnost je komplikovaný organismus a ekonomická věda přispívá významným způsobem k jeho poznání. Hospodaření (fungování ekonomického systému) je podle ekonomů spontánním výsledkem činnosti jednotlivců. Ekonomické jednání lidí se odehrává v omezujících podmínkách, a proto je vždy výsledkem volby jedince, která mu má zajistit konkurenční výhodu. Hlavní proud ekonomie proto předpokládá, že člověk sleduje pouze svůj zájem a v zásadě dělá jen logická sobecká rozhodnutí.14 Ekonomové jsou spoluzodpovědní za hospodářské problémy současného světa. Mnozí z nich se stávají otroky ideologických principů jednotlivých škol, například přesvědčení, že trhy regulují samy sebe.15 Vznikají ekonomické mýty a ilu ze, které jsou výsledkem chybných interpretací správných fakt či realistických pozorování. Příkladem je tzv. paradox úspor. Standardním projevem racionálního chování ekonomických subjektů je vytváření „polštáře úspor“, který je má zajistit proti budoucímu poklesu příjmů. Jestliže v hospodářství budou spořit všichni, potom logicky dojde ke snížení souhrnné poptávky, což může vést až k poklesu výkonu ekonomiky. Variantou tohoto omylu je tvrzení některých politiků, že to, co platí pro hospodaření domácnosti, platí i pro veřejné finance (ekonomiku státu). Jejich snaha udržet vyrovnaný státní rozpočet v období hospodářské stagnace vede k tomu, že pokles ekonomiky se prohloubí. Behaviorální ekonomie upozorňuje na širší spektrum motivací, které ovlivňují rozhodování člověka. Z pozorování vyplývá, že lidé považují věci, které vlastní, za hodnotnější než ty, které si mohou koupit. „Efekt Ikea“ (podle švédského nábytkářského řetězce) potvrzuje, že lidé přeceňují užitné vlastnosti výrobků, na jejichž sestavení se podíleli. Lidé nedokáží ocenit budoucnost a preferují nižší výnos dnes před vyšším výnosem v budoucnosti. Ukazuje se, že lidé jsou přesyceni informacemi a rozhodování si zjednodušují. Například běžné nákupy považují za rutinní záležitost a nevyhodnocují všechny dostupné informace. V řadě případů se lidé nechají ovlivnit okolím a momentálními emocemi (nákupní horečky). Behaviorální ekonomie bere v úvahu skutečného člověka, který i když ví, co je pro něj nejlepší, často se tak nechová. Zkoumání neracionálního člověka představuje moderní proud, který může ovlivnit tzv. mainstreamovou ekonomii. 15 V této souvislosti je vhodné připomenout varování Friedricha Augusta von Hayeka z roku 1944: „Pravděpodobně nic nepoškodilo věc liberalismu tak, jako zkostnatělé trvání některých liberálů na určitých hrubých a velmi nepřesných pravidlech, především na principu laissez-faire“ (HAYEK, F. A. Cesta do otroctví. Printed in England by Caldra House Ltd. ROZMLUVY, 1989, str. 16, ISBN 0 946352 65 8). 14
26
Ú vod do e k o n om i e
Cíl výuky ekonomie je jednoznačný – seznámit studenty se základními pojmy a zákonitostmi (ty se v praxi prosazují jako tendence) z oblasti ekonomické teorie, tak aby získali orientaci v běžných problémech hospodářské praxe (na úrovni mikrosféry, celého národního hospodářství a v mezinárodních souvislostech). Získání ekonomických poznatků přináší i určitý styl myšlení, který představuje východisko a způsob ovládnutí formálních postupů ekonomické analýzy, učí chápat problémy v širších sociálních, politických aj. souvislostech z hlediska krátkodobého i dlouhodobého. Ekonomický způsob myšlení je třeba považovat za předpoklad a za nic víc. Pokud ekonomové zkreslují realitu, kterou zkoumají, je racionální kritika jedinou cestou k poznání ekonomického systému. Ekonomická teorie neposkytuje soubor ustálených závěrů ihned využi telných v praxi, nevytváří soubor rad, jak se chovat, jako například marketing či management. Neočekávejme od ekonomie, že nám ukáže za všech okolností cestu, kterou se máme vydat. Krásné by bylo již to, kdyby nám ukázala cestu, kterou jít nemáme. Ekonomickou teorii bychom neměli chápat jako doktrínu, ale jako metodu, jako prostředek poznání, jako nástroj myšlení. Význam metody srozumitelně vyjádřil německý představitel osvícenectví G. Ch. Lichtenberg (1742–1799): „Když se lidé začnou učit ne to, co si mají myslet, ale to, jak mají myslet, potom zmizí všechna nedorozumění.“ Stručné shrnutí: 1. Ekonomie je věda o tom, jak společnost využívá vzácné zdroje na výrobu ekonomických statků a jak je rozděluje mezi různé skupiny lidí. 2. Vědecký přístup v ekonomii vyjadřuje (podobně jako v jiných vědách) posloupnost základních fází: pozorování, analýzu a formování hypotéz, testování hypotéz a jejich interpretaci, formování teorie na základě syntézy dílčích poznatků. 3. Technologie procesu poznání v ekonomii vychází z aplikace obecných metod (analýza a syntéza, indukce a dedukce) a z modelování hospodářského života. 4. Při zkoumání ekonomické reality je třeba čelit různým omylům a léčkám, jako jsou: nedodržení předpokladu „ceteris paribus“, post hoc klam, omyl kompozice, subjektivnost, ignorování sekundárních účinků. 5. Pozitivní ekonomie se zabývá jevy a procesy takovými, jaké jsou. Normativní ekonomie se pokouší definovat, jaké mají být. 6. V ekonomii existují dvě roviny zkoumání – mikroekonomie a makroekonomie.
27
Ú vod do e k o n om i e
7. Od antiky až do vzniku kapitalismu se ekonomické myšlení rozvíjelo v lůně filozofické reflexe společnosti. 8. Od nástupu kapitalistického ekonomického systému se hledala odpověď na otázku, kde vzniká bohatství? Merkantilisté označili za jeho zdroj zahraniční obchod, fyziokraté půdu a zemědělskou výrobu, William Petty lidskou práci. 9. Představiteli klasické politické ekonomie jsou A. Smith (neviditelná ruka trhu; stát jako strážník), D. Ricardo (teorie komparativních nákladů); J. B. Say (zákon trhů). 10. Karl Marx dále rozvinul teorii pracovní hodnoty a v přivlastňování nadhodnoty kapitalistou viděl vykořisťování člověka člověkem. 11. Neoklasická ekonomie (vznikla v poslední třetině 19. století) vychází z analýzy spotřeby, podrobně rozebrala fungování cenového systému a hospodářskou rovnováhu v podmínkách dokonalé konkurence. 12. Ekonomická teorie J. M. Keynese vychází z koncepce efektivní poptávky a jedním z jejích cílů je zdůvodnění nutnosti státních zásahů do tržní ekonomiky. 13. Neokonzervativní ekonomové kritizují státní zásahy, vyzdvihují význam svobodného trhu a staví se za široce pojaté svobody člověka. Neokonzervatismus představuje široký myšlenkový proud a k jeho reprezentantům patří monetarismus, teorie racionálních očekávání a tzv. ekonomie strany nabídky. 14. Názor na samoregulační schopnost trhu a na ekonomickou úlohu státu rozděluje soudobou ekonomickou teorii. Stoupenci keynesovských koncepcí doporučují výraznou angažovanost státu v ekonomice. Neokonzervativní ekonomové věří v samoregulační schopnosti trhu. Klíčové pojmy: Předmět ekonomie, metodologický individualismus a holismus, metody procesu poznání, omyly v ekonomickém uvažování, pozitivní a normativní přístup, mikroekonomie a makroekonomie, pluralita paradigmat, merkantilismus, fyziokratismus, A. Smith, D. Ricardo, K. Marx, neoklasická ekonomie, J. M. Keynes, neokonzervativní vlna, monetarismus, teorie racionálních očekávání, ekonomie strany nabídky.
28
Ú vod do e k o n om i e
Kontrolní otázky a problémy k řešení: A) Test – označte správnou odpověď: 1. Normativní ekonomie: a) vytváří a prosazuje vizi dokonalejšího ekonomického systému b) vychází z hodnotových soudů, zahrnuje morálku a etiku c) odpovídá na otázky „jaká ekonomická realita je“ a „jaká by měla být“ d) hodnotí chování ekonomických subjektů na dílčích trzích a navrhuje řešení, která jsou v zájmu celé společnosti e) všechny odpovědi jsou správné 2. Zkoumání ekonomických jevů za jinak stejných podmínek je: a) základem subjektivního přístupu k analýze ekonomických jevů b) klam kompozice c) omyl „poté, tedy proto“ d) předpoklad ceteris paribus e) východisko pozitivní ekonomie 3. Mikroekonomie: a) zkoumá reálný svět s jeho nedokonalostmi b) analyzuje chování ekonomiky jako celku a pracuje s rámcovými hypotézami c) zkoumá chování jednotlivých ekonomických subjektů na dílčích trzích d) analyzuje cíle a rovnováhu jednotlivých ekonomických subjektů e) platí c) a d) současně 4. Ekonomie jako vědní disciplína zkoumá: a) jak vzniká bohatství a co je jeho zdrojem b) hospodářské aktivity, v jejichž rámci si lidé obstarávají prostředky na uspokojení svých potřeb c) výrobu, rozdělování, směnu a spotřebu ekonomických statků d) alokaci vzácných zdrojů k výrobě různých komodit e) vše výše uvedené 5. Stát podle A. Smithe: a) má plnit úlohu „lékaře u lože nemocného“ b) je otcem bohatství a příroda jeho matkou c) nemá zasahovat do hospodářského života, protože trh reguluje sám sebe
29
Ú vod do e k o n om i e
d) má zabezpečovat dostatečný růst efektivní koupěschopné poptávky e) nic z výše uvedeného není správné 6. Jaký je rozdíl mezi pozitivní a normativní ekonomií? Rozhodněte, které z následujících tvrzení je pozitivní a které normativní: a) lidé v ČR považují inflaci za menší ekonomický problém než nezaměstnanost b) lidé s nízkými příjmy by neměli platit daně c) nízké ceny benzínu vedou k jeho vyšší spotřebě d) omezení dovozu ojetých aut do ČR je žádoucí, protože zvýší tržby automobilky Škoda a povede ke zvýšení zaměstnanosti e) míra inflace v roce 2015 v ČR činila 0,3 % B) Pravdivé a nepravdivé výroky: 1. J. M. Keynes označil za základní příčinu nestability kapitalismu nedostatečnou efektivní poptávku po investicích a odvozeně i po spotřebních statcích. ANO-NE 2. J. B. Say chápal výrobu jako tvorbu užitečností, která je výsledkem součinnosti výrobních faktorů. ANO-NE 3. Neoklasická ekonomie považuje za základ společenského řádu výrobní vztahy, do kterých jednotlivci vstupují při výrobě produktů. ANO-NE 4. Neokonzervativní hospodářská politika podporuje poptávkovou stranu ekonomiky a za hlavní nástroj regulace ekonomiky považuje fiskální politiku. ANO-NE 5. W. Petty je autorem teorie komparativních (porovnatelných) nákladů? ANO-NE Témata k zamyšlení: 1. Vysvětlete, co je předmětem obecné ekonomické teorie. 2. Charakterizujte metodologická úskalí, jejichž nerozpoznání by mohlo vést k nesprávným poznatkům a závěrům. 3. Rozeberte rozdíly a vzájemné souvislosti mezi normativní a pozitivní ekonomií. 4. Analyzujte vzájemný vztah mezi mikroekonomií a makroekonomií. 5. Jaký je hlavní rozdíl v přístupech a názorech na ekonomickou realitu v učení s. Smithe, K. Marxe, J. M. Keynese? 6. Objasněte přínos neoklasické ekonomie a tzv. neokonzervativní vlny.
30
2 ZÁKLADNÍ VÝCHODISKA A KATEGORIE EKONOMICKÉ VĚDY 2.1 2.2 2.3 2.4
Potřeby, výroba, ekonomické statky Výrobní faktory Hranice produkčních možností Zákon klesajících výnosů a výnosy z rozsahu
Ekonomie, jako každá jiná věda, má svůj pojmový aparát. Pojmy vyjadřují myšlenkový odraz skutečnosti, tvoří základní stavební prvky teorie a umožňují smysluplnou komunikaci mezi odborníky. Seznamování s pojmovým aparátem ekonomie tvoří rámec výkladu ve všech kapitolách této učebnice. Pomocí pojmů (odborného jazyka) budeme pronikat k poznatkům ekonomické teorie. Zavedeme nejdříve základní pojmy a posléze principy, které nám umožní kvalifikovaný rozbor ekonomiky. V této kapitole se zaměříme na pojmy, které nám pomohou objasnit účel hospodářství, tj. na potřeby, výrobu, ekonomické statky, a v této souvislosti budeme charakterizovat i úlohu výrobních faktorů. Základní ekonomické souvislosti využívání zdrojů zobrazíme prostřednictvím hranice produkčních možností. Analýza rozhodování v podmínkách vzácnosti nám umožní vysvětlit alternativní náklady, efektivnost, ekonomický růst, zákon klesajících výnosů a výnosy z rozsahu.
2.1 Potřeby, výroba, ekonomické statky Základem ekonomického života společnosti je nepřetržitá výroba statků a služeb. Lidé vyrábějí proto, aby uspokojovali své potřeby. Zánik potřeby se děje spotřebou, a bezprostředním cílem ekonomické aktivity je tedy spotřeba. Potřeby nevznikají pouze jako určitý stav ve vědomí člověka, ale vždy na základě jeho kontaktu s prostředím, které jej obklopuje. Potřeby můžeme obecně definovat jako projevy závislosti daného společenského subjektu na jeho životním (přírodním, společenském) prostředí. Potřeby tak vyjadřují podmínky jeho existence a rozvoje. Lidé prezentují své potřeby jako přání mít nějaký prostředek, který bude použit k dosažení určitého cíle. Například přání člověka mít chléb vyjadřuje jeho potřebu utišit pocit hladu jednoznačně
31
Z á k l a d n í v ý c h od i s k a a k at e g o r i e e k o n om i c k é v ě d y
definovaným prostředkem. Přání se mění v poptávku, jsou-li podložena kupní silou. Mnoho lidí si přeje luxusní automobil, ale pouze někteří jsou schopni si ho koupit. Vznik potřeby je vždy spojen s konkrétním cílem, protože nemůžeme něco potřebovat, když nevíme na co. Potřeba spojuje subjekt s nějakým vnějším objektem, užitečným předmětem, který slouží k uspokojování potřeb. Obsahem potřeby je spojení cíle a prostředku. Lidské potřeby lze vymezit také jako pocit, že se člověku nedostává něčeho, co je pokládáno za žádoucí a nutné. Uvědomění si tohoto nedostatku motivuje člověka k činnostem, pomocí nichž je možné tento nedostatek odstranit. Uvědomělou potřebu označujeme jako zájem. Potřeby lidí se zdají být neomezené, zatímco statky a služby, které uspokojují tyto potřeby, jsou k dispozici jen v omezeném množství. Spotřební chování lidí potvrzuje, že čím více lidé mají, tím více chtějí. Charakteristickým rysem potřeb je jejich spojitost, protože jednotlivé potřeby existují obvykle ve vzájemných vztazích s jinými potřebami. Uspokojení konkrétní potřeby vyvolá okamžitě nové potřeby. Tento princip „rozmnožujících se potřeb“ vysvětluje živelnou snahu lidí o neustálé zvyšování životní úrovně. Lze konstatovat, že potřeby vznikají tam, kde se vytváří možnosti jejich uspokojování. Potřeby jsou složitým sociálním jevem, v němž se odrážejí jak materiální, tak i společenské podmínky života lidí, jak objektivní, tak subjektivní momenty. Lidské potřeby jsou různorodé a představují širokou škálu, kterou lze rozdělit do dvou základních skupin: a) potřeby hmotné (materiální), vyjadřují náš zájem mít a užívat věci, b) potřeby nehmotné (nemateriální, duševní), vyjadřují náš zájem mít a užívat znalosti, dovednosti a žádoucí vlastnosti. Praxe ukazuje, že čím lépe lidé uspokojují své materiální potřeby, tím větší důraz kladou na uspokojování potřeb asociačních a kulturních. Potřeby se liší nejen svým charakterem, ale i svou naléhavostí (intenzitou) a tím, zda vyjadřují zájmy jednotlivce či skupiny. Z hlediska nositelů potřeb vystupují potřeby v určité časové posloupnosti – potřeby jednorázové, periodické, trvalé (stálé). Potřeby lze rozdělit na absolutní (jsou potřebné pro udržení samotné existence daného subjektu) a na relativní (jsou vzhledem k platným názorům ve společnosti považovány za potřebné). Souhrn absolutních a relativních potřeb jedince a celé pospolitosti je východiskem pro stanovení obsahu kategorie životní úroveň. V ekonomické teorii se setkáváme s pojmem „ekonomické potřeby“. Označují se tak potřeby, které jsou uspokojovány spotřebou statků a služeb, jež jsou výsledkem podnikání. Ekonomické potřeby rozdělujeme na:
32
Z á k l a d n í v ý c h od i s k a a k at e g o r i e e k o n om i c k é v ě d y
a) základní, vyplývající z biologických vlastností člověka (potřeba jíst, oblékat se, bydlet); b) luxusní (zbytné), jsou projevem civilizační a kulturní úrovně společnosti, například umění, sport apod. Člověk nachází ve svém okolí jen málo předmětů, které může přímo použít ke spotřebě. Proto je nucen tyto předměty upravovat tak, aby je mohl použít ke spotřebě. Předpokladem uspokojování většiny lidských potřeb je tak výroba statků a služeb. Výroba je procesem uvědomělé přeměny předmětů a sil přírody ve statky a služby potřebné pro člověka a společnost. V jejím průběhu je zvyšována užitečnost statků nebo jsou tvořeny statky nové. Lidskou činnost, jejímž účelem je výroba, nazýváme prací. V rámci tzv. prvovýroby lidé získávají předměty vnější přírody, například těžba nerostných surovin. Jejich další využití probíhá v tzv. zpracovatelské výrobě a jejím výstupem jsou statky určené ke spotřebě obyvatelstva nebo k další výrobě. Stále větší část potřeb lidí je uspokojována prostřednictvím služeb, jejich produkci zajišťuje tzv. nemateriální výroba. Výroba a potřeby se vzájemně podmiňují a ovlivňují. Od struktury a intenzity potřeb se odvíjí struktura produkce a objem výroby. Výroba podmiňuje vznik, rozvoj a uspokojování potřeb tím, že pro ně vyrábí předmět spotřeby a často vyvolává i nové potřeby, které subjekt dříve nepociťoval, například výrobou nových předmětů nebo odhalením vlastností u předmětů již vyráběných. Určitá potřeba se stává realizovatelnou teprve tehdy, když vývoj výroby vytvoří pro její uspokojování materiální základ, například touha lidstva létat, vyjádřená v báji o Ikarovi, byla plně realizována až ve 20. století. Rozpor mezi výrobou a potřebami je významným zdrojem hospodářského rozvoje lidské společnosti. Všechny předměty nebo činnosti, které slouží k uspokojování lidských potřeb, jsou v ekonomické teorii označovány za statky. Společným znakem všech statků je jejich užitečnost, tj. vhodnost k nějaké chtěné činnosti člověka. Užitečnost je běžně chápána jako vlastnost, kterou přiřazujeme určitému statku, protože tento statek uspokojuje nějakou lidskou potřebu. Potřeby lidí mohou být uspokojovány tzv. volnými statky, ty se vyskytují v množství převyšujícím spotřebu a jsou lidem volně dostupné, například voda, vzduch, sluneční záře (na konci 20. století tyto příklady ovšem již plně neodpovídají realitě). Většina statků, které lidé potřebují ke svému životu, se vyskytuje v omezeném množství (jsou vzácné). A abychom je měli, musíme je vyrábět. Vzácnost těchto statků nutí každého člověka k racionální ekonomické volbě, který konkrétní statek v daných podmínkách spotřebuje. Proto tyto statky nazýváme ekonomickými statky. Rozdělení statků na volné a ekonomické je relativní a mění se v prostoru a čase.
33
Z á k l a d n í v ý c h od i s k a a k at e g o r i e e k o n om i c k é v ě d y
Pokud hovoříme o vzácnosti (například v souvislosti s ekonomickými statky), označujeme tak skutečnost, že lidské potřeby jsou větší než zdroje, které je mohou uspokojit. Ekonomická vzácnost vyplývá nejen z omezenosti zdrojů, ale i z jejich užitečnosti a obsahuje jak historický aspekt (například ve středověku byl papír vzácný), tak místní aspekt (v tropech je kožich věc zcela nepotřebná). Je-li něco vzácné, musí být splněny současně dvě podmínky: ● musí existovat překážka, která znemožňuje získat neomezené množství daného statku; ● musí existovat zájem mít tohoto statku větší množství, než které lze získat bez jakékoli námahy. Z přísně fyzického hlediska vzácnost nedefinuje ekonomický statek. Kozí mléko je například v USA velmi vzácné, není ovšem považováno za vysoce ceněný ekonomický statek, protože jednotlivci ho nepoptávají. Ekonomický statek je tedy statek, který je vzácný z hlediska lidských potřeb. Pravý volný statek je ten, který se nevyznačuje vzácností a měl by být proto odlišován od statků, které jsou volně k dispozici, například lékařská pohotovostní služba. Výroba těchto statků je sice spojena s náklady (zdravotní péče je hrazena ze zdravotního pojištění), ale jejich spotřeba je „zdarma“. Po těchto volných statcích je obvykle velká poptávka, která vyvolává jejich nedostatek nebo vede k neefektivnosti ve využívání zdrojů. Lékařskou pohotovostní službu mohou zneužívat lidé, kteří ji naléhavě nepotřebují, a skutečně nemocní tak zůstanou bez ošetření. Statky, jejichž užitek je nedělitelně k dispozici pro celou pospolitost, bez ohledu na to, zda si jedinci přejí tyto statky spotřebovat, nebo ne, označujeme za veřejné. Příkladem veřejného statku je národní obrana, očkování proti epidemiím, činnost hasičů. Veřejné statky mají dvě základní vlastnosti. a) Nerivalitní spotřebu (spotřeba jednou osobou nesnižuje dostupnost statku nebo služby komukoli jinému). b) Nevylučitelnost ze spotřeby (buď je vůbec nemožné, nebo je nepřípustně nákladné neplatící spotřebitele ze spotřeby tohoto statku vyloučit). Pokud se ekonomické statky dostávají k subjektům cestou směny, nazýváme je zbožím. Statky členíme na statky hmotné (věc, kterou lze uspokojovat lidské potřeby) a nehmotné (jde o duchovní produkty, například román, software počítače). Zboží není na trhu nakupováno jen pro svou základní funkci, kterou vyjadřuje jeho užitečnost (například „auto dopravuje“), ale při nákupním rozhodování
34
Z á k l a d n í v ý c h od i s k a a k at e g o r i e e k o n om i c k é v ě d y
spolupůsobí řada dalších aspektů, zejména značka, barva, poskytované služby apod. Výrobci proto na trhu nabízejí tzv. komplexní (totální) výrobek. Ten je tvořen jádrem produktu (základní užitné vlastnosti) a okolím produktu (značka, design, dodržování kvality a množství). Praktické zkušenosti ukazují, že jádro produktu obvykle představuje 80 % výrobních nákladů, ale má pouze 20 % vlivu na zákazníky. Okolí produktu (nehmotná část) představuje 20 % nákladů, ale má 80 % vlivu na zákazníka. Stejné vlastnosti jako ekonomické statky mají i služby. Za službu považujeme každou užitečnou lidskou činnost, která uspokojuje lidské potřeby svým samotným průběhem. Služby lze rozdělit na: a) věcné (materiální), jde o činnosti, které obnovují nebo zlepšují hmotné statky, b) osobní, jsou to činnosti, které působí přímo na člověka (např. zdravotnictví, školství). Z hlediska charakteru spotřeby ekonomické statky rozdělujeme na spotřební a kapitálové (výrobní). Spotřební statky slouží přímo k finální spotřebě obyvatelstva. Členíme je na předměty jednorázové (krátkodobé) spotřeby, například potraviny, a na předměty dlouhodobé spotřeby, například televizor pro potřebu rodiny. Kapitálové statky slouží k další hospodářské činnosti, k tzv. výrobní spotřebě (např. obráběcí stroje, počítače).
2.2 Výrobní faktory Při výrobě statků a služeb lidé používají tzv. výrobní faktory (zdroje, vstupy, inputy). Výstupy výroby (outputy) jsou výsledkem součinnosti určité kombinace výrobních faktorů. Existují tři základní inputy: půda (reprezentuje všechny přírodní zdroje), práce a kapitál. Toto dělení je v mnoha případech relativní. Půda i práce v sobě často obsahují kapitál nebo záměrná zlepšení. Například výsledkem investic do vzdělání je tzv. lidský kapitál, také využití půdy jako výrobního zdroje často vyžaduje zavodňování nebo odvodňování. K uvedené klasifikaci přidal A. Marshall jako čtvrtou kategorii „podnikatelskou organizaci“. V současné době je za další ekonomický zdroj považován rozvoj vědy a poznání, který se projevuje ve stále vyšší úrovni techniky a technologie. Jednotlivé výrobní faktory jsou do značné míry vzájemně zastupitelné. Například farmář má za úkol zvýšit úrodu brambor o 50 %. Při řešení může preferovat některý z výrobních faktorů, neboť úrodu může zvýšit:
35
Z á k l a d n í v ý c h od i s k a a k at e g o r i e e k o n om i c k é v ě d y
● rozšířením osevních ploch, ● zlepšením technologie výroby (tzn. vynaložením kapitálu), ● použitím většího množství práce. V praxi obvykle vybere ten, na jehož nákup bude muset vynaložit nejnižší náklady. Hledání a nalézání nejproduktivnějších kombinací výrobních vstupů je jednou ze základních činností každého podnikatele. Výrobní faktory jsou vzácné, neboť jejich množstevní omezenost je v rozporu s neomezeností lidských potřeb. Mírou vzácnosti výrobních zdrojů je jejich cena. Mzda je cenou práce, renta cenou půdy a úrok je cenou kapitálu. Vlastníci výrobních faktorů je poskytují zájemcům o jejich využití obvykle formou pronájmu a v řadě případů je využívají sami. Výnos, který za takto poskytnutý zdroj získávají, odpovídá ceně toho kterého výrobního faktoru. V případě prodeje výrobního zdroje (mění se vlastník) jde o tzv. kapitalizaci aktiv, například při prodeji půdy je její cena stanovena jako kapitalizovaná renta (kapitola 11). Nejsou-li výrobní faktory řádně oceněny, potom dochází k jejich nehospodárnému využívání. Půdu a práci označujeme za primární vstupy, protože si je člověk začal přisvojovat přímo z okolní přírody a nejsou výstupem výroby. Kapitál je odvozený a reprodukovatelný výrobní zdroj a jsou to statky, které byly vyrobeny pro další použití ve výrobním procesu. Půda a přírodní zdroje jsou dílem a darem přírody. Zařazujeme sem půdu využívanou jak pro zemědělské, tak nezemědělské účely (například výstavba infrastruktury, budov). Přírodní zdroje rozdělujeme na paliva, minerální látky, dřevní hmotu a vodu. Přírodní zdroje tvoří hmotnou substanci vyráběných statků a ve výrobním procesu jsou plně spotřebovány (zanikají tím, že přecházejí, „transformují se“ do nových výrobků). Rozloha půdy, kterou lidé obdělávají či jinak využívají, je omezená a nelze ji do nekonečna rozšiřovat. Půda je proto vzácným statkem, přestože není vý sledkem výroby. Nahraditelnost půdy je minimální, protože výroba substitučního produktu, který by nahrazoval přírodní statky, je odkázána na přírodu jako dárkyni surovin a energie. Růst lidské populace (v roce 1650 žilo na zemi asi 0,5 mld. lidí, v roce 1900 již 1,6 mld. a na počátku třetího tisíciletí je to již více než 6 mld.) a její civilizační úroveň zvyšuje poptávku po půdě, a tím i její vzácnost. Ekonomové proto doporučují vysoké ocenění tohoto výrobního faktoru, což by mělo vést k hospodárnějšímu zacházení s ním. Půda není homogenní zdroj, je rozdílně úrodná a také přírodní zdroje mají různou výtěžnost. Tyto rozdíly jsou, spolu s polohou pozemků, základem pro vznik diferenční renty. Práce je vědomou a účelnou lidskou činností. Jejím nositelem je člověk se svými konkrétními fyzickými a duševními schopnostmi a talentem. Zde je třeba
36
Z á k l a d n í v ý c h od i s k a a k at e g o r i e e k o n om i c k é v ě d y
zdůraznit, že pojem práce není v ekonomii identický s kategorií pracovní síla, tj. s člověkem, který vynakládá svoji práci. Pojem práce tedy vyjadřuje fungování, „spotřebu“ pracovní síly. Práce je výrobní zdroj, který je ve výrobě nejhojněji používán. Množství práce, které má daná ekonomika k dispozici, je v zásadě dáno počtem osob schopných a ochotných pracovat, délkou pracovní doby a intenzitou práce.1 Množství a kvalitu disponibilní práce je možné zvyšovat růstem kvalifikace a prostřednictvím lepšího vybavení práce technologií. Značný vliv na kvalitu práce má také motivace lidí ke kvalitní práci a vůbec celková etika práce v dané zemi. Práce jako výrobní faktor je považována za tzv. lidský kapitál, protože její ekonomický význam se zvyšuje s růstem kvalifikace člověka. Rozvoj lidského kapitálu závisí na objemu a struktuře investic do lidských zdrojů (vzdělání, upevňování zdraví) s cílem zvýšit jejich produktivitu. Specifickou skupinu v rámci lidského kapitálu představují lidé, kteří mají podnikatelské schopnosti. Jako vlastníci kapitálu organizují výrobu, podstupují rizika spojená s podnikáním, jsou iniciátory výrobkových inovací, zavádějí nové technologie a objevují nové trhy. Kapitál je výrobní faktor, který je užíván v různých významových rovinách. Jednotlivé definice kapitálu jsou vždy vázány na to, v jakých souvislostech je tento zdroj analyzován či popisován. Nejčastěji kapitálem nazýváme statky, které byly vyrobeny, aby jejich pomocí byly vyrobeny statky jiné (spotřební či výrobní). Definice kapitálu jako hodnoty, která přináší vlastníkovi výnos v podobě zisku nebo úroku, upozorňuje na cíl podnikání. Z hlediska předpokladů, které vedou k naplnění uvedeného cíle, můžeme kapitál definovat jako akumulované úspory, tj. úspory přeměněné v investice. V národním hospodářství kapitál existuje ve dvou formách, jejichž pohyb je autonomní, a zároveň jedna forma může ovlivňovat druhou. Existují tedy v určité jednotě a nelze přeceňovat význam jedné formy na úkor druhé. Rozeznáváme fyzický (reálný) a finanční (fiktivní) kapitál. Reálně existující kapitál (kapitá lové statky) je výstupem ekonomiky, který se stává jejím vstupem. Tato forma zahrnuje dlouhodobé kapitálové statky (fixní kapitál, který je používán ve výrobě po několik výrobních cyklů – stroje a zařízení, budovy) a část oběžného kapitálu, který se spotřebovává jednorázově (výrobní zásoby a nedokončená výroba). Za finanční kapitál považujeme peněžní majetek držený v takové formě (akcie, Intenzita práce je množství práce vynaložené za časovou jednotku. S růstem intenzity práce se zvyšuje pracovní výkon, a tím i množství vyrobené produkce. Od intenzity práce je třeba odlišit produktivitu práce, která vyjadřuje účinnost vynakládané práce. Produktivita práce roste, jestliže stejným množstvím práce je výrobce schopen vyprodukovat větší množství ekonomických statků. Růst produktivity práce je výsledkem technického pokroku a přímo úměrně je spjat s kvalifikací pracovní síly.
1
37
Z á k l a d n í v ý c h od i s k a a k at e g o r i e e k o n om i c k é v ě d y
obligace), která přináší peněžní výnos v podobě dividendy či úroku. Finanční kapitál nepředstavuje výrobní faktor ve vlastním smyslu slova, ale fakticky nebo potenciálně zakládá dispoziční moc nad věcným kapitálem. Tato dvojakost existence kapitálu je jedním z důvodů nejednotného chápání této kategorie. Jednou se za kapitál považují výrobní prostředky (stroje, budovy), které jsou používány ve výrobě, a podruhé peníze. V prvním případě se na kapitál nahlíží z hlediska použití, v druhém z hlediska původu. Také výroba kapitálu se projevuje ve dvou rovinách. Ekonomické subjekty se musí (na základě svého svobodného rozhodnutí) vzdát produkce spotřebních statků ve prospěch výroby kapitálových statků. V peněžní rovině to znamená, že nepoužijí část svých prostředků na nákup spotřebního zboží, ale budou je investovat. Toto připojování dodatečného kapitálu ke kapitálu již fungujícímu nazýváme akumulací kapitálu. Kapitál se zvětšuje v procesu, který se nazývá investičním procesem. Odměnou za „vzdání se“ současné spotřeby je zvýšení produkce (tím i spotřeby) a dodatečný důchod v budoucnosti. Ze vzácnosti výrobních faktorů vyplývá nutnost zvážit různé alternativy jejich využití. Je samozřejmé, že větší využití výrobních zdrojů pro jeden účel fakticky snižuje možnost jejich použití pro účely jiné. Podnikatelé proto musí již před vlastním začátkem výrobního procesu zvolit takovou kombinaci výrobních faktorů, kterou považují za nejvhodnější. V procesu výroby se přeměňují výrobní vstupy na ekonomické statky. Výroba představuje permanentní proces, protože lidé neustále potřebují její produkty.2 Vzhledem k tomu, že jen část lidí se zúčastňuje bezprostředního výrobního procesu, je třeba rozdělit vyrobené množství statků a služeb mezi jednotlivé členy společnosti. Ve fázi rozdělování, která navazuje na výrobu, se určuje podíl jednotlivce na vytvořeném produktu ve formě důchodů. Rozdělování se ukončuje v procesu směny, ve kterém subjekty získávají ekonomické statky za důchody (směna se tedy uskutečňuje pomocí peněz). Až po skončení směny muže začít vlastní spotřeba (finální, výrobní), která je cílem ekonomické aktivity lidí. Spotřeba zároveň vyvolává nové impulzy pro výrobu a celý reprodukční proces se neustále opakuje.
Nepřetržitost společenské výroby, tzn. neustálou obnovu jejích předpokladů a výsledků, označujeme za reprodukční proces. Posloupnost jeho základních fází je: výroba – rozdělování – směna – spotřeba (výroba atd.). Pro současnost je typická rozšířená reprodukce, kdy se po každém cyklu zvětšuje objem, zdokonaluje struktura a kvalita výstupu výroby.
2
38
Z á k l a d n í v ý c h od i s k a a k at e g o r i e e k o n om i c k é v ě d y
2.3 Hranice produkčních možností Lidská společnost má k dispozici určité limitované zdroje a nemůže tak mít všechno, co by chtěla. Při rozhodování o tom, co a jak se bude vyrábět, se ve skutečnosti alokují zdroje mezi tisíce potenciálních statků a služeb. Například je třeba rozhodnout, kolik půdy bude vyčleněno na pěstování brambor a kolik na pěstování pšenice apod. Uvedený problém je v ekonomické teorii popisován pomocí tzv. hranice pro dukčních možností (PPF – Possibility Production Frontier), která je často označována jako křivka výrobních možností. Model PPF ukazuje, jaké kvantitativní kombinace určitých ekonomických statků lze vyrobit z existujícího objemu zdrojů při dané technologii. Jde o standardní problém volby v podmínkách vzácnosti, kdy každé rozhodnutí o tom, mít něčeho více, je zároveň rozhodnutím o tom, mít něčeho méně. Pro snadnější pochopení si problém zjednodušíme a budeme se zabývat výrobou jen dvou statků na příkladu jednotlivé firmy. Předpokládejme existenci zemědělské farmy zaměřené na rostlinnou výrobu. Farmář při daných (limitovaných) zdrojích (půda, práce, stroje, hnojiva) může vyrábět různé množstevní kombinace dvou plodin: pšenice a brambor. I v tomto případě platí, že čím více farmář vyrábí jednoho výrobku, tím méně může produkovat druhého výrobku. Alternativní kombinace ilustruje jednoduché schéma. Tabulka 2.1 Schéma alternativních produkčních možností firmy MoÏnosti (bod na kfiivce) A B C D E F
P‰enice (v tunách) 50 40 30 20 10 0
Brambory (v tunách) 0 30 50 65 75 80
Podnikatel se musí rozhodnout, kterou možnost zvolí, a podle toho použije (bude alokovat) výrobní zdroje. Možnost A zabezpečuje nejvyšší produkci pšenice, avšak žádné brambory. Varianta F maximální produkci brambor, avšak žádnou pšenici. Možnosti B až E umožňují vyrábět obě plodiny současně. Záleží na potřebách farmáře a na fungování trhu, kterou alternativu vybere.
39
Z á k l a d n í v ý c h od i s k a a k at e g o r i e e k o n om i c k é v ě d y
Uvedené možnosti výstupů výroby dané zemědělské farmy lze vyjádřit i graficky, křivkou vyjadřující její hranici produkčních možností. Graf 2.1 Hranice produkčních možností firmy p‰enice (t) A
50
N
B
40
C
30
D
M
20
E
10
F 0
10
20
30
40
50
60
70
80
brambory (t)
Z grafu je zřejmé, že když farmář plně využívá své výrobní zdroje (pohybuje se na hranici produkčních možností) a chce vyrábět třeba více brambor, musí „obětovat“ určité množství pšenice, které by jinak mohl vyrobit. Farmář vyrábí například 30 tun pšenice a 50 tun brambor, tzn. zvolil si alternativu C. Pokud chce zvýšit výrobu brambor kupříkladu o 15 tun a přejít na variantu D, potom musí „obětovat“ 10 tun pšenice. Svojí volbou nevyužil příležitost vyrobit 10 tun pšenice (je to rozdíl ve výrobě pšenice mezi variantami C a D). Těchto 10 tun pšenice, to jsou alternativní náklady zvýšení výroby brambor, resp. náklady „obětované“ příležitosti (opportunity cost). Ekonomové uvádějí, že cenou každého rozhodnutí je cena alternativního výstupu, tedy cena další nejlepší alternativy, které jsme se dobrovolně vzdali. Uvedený přesun z varianty C k variantě D vyjadřuje známý princip, že „nic není zadarmo“. Vzácnost (omezenost) zdrojů je příčinou toho, že křivka zobrazující PPF se sklání dolů doprava. Zvýšení produkce brambor (pohyb křivky doprava) lze dosáhnout pouze přesunem zdrojů (práce, půdy) z produkce pšenice na výrobu brambor (pohyb křivky směrem dolů). U výrobků s rozdílnou technologií má PPF konvexní (vypouklý) tvar, který způsobuje princip rostoucích nákladů. Tento princip vyjadřuje skutečnost, že na získání stejného dodatečného množství jednoho statku je třeba se vzdát stále většího množství jiného statku. Pokud se po hranici produkčních možností pohybujeme směrem k většímu množství pšenice a menšímu množství brambor (tj. směrem nahoru doleva), potom za každou dodatečnou jednotku pšenice musíme „zaplatit“
40
Z á k l a d n í v ý c h od i s k a a k at e g o r i e e k o n om i c k é v ě d y
větším množstvím brambor. V případě opačného postupu (směrem dolů doprava) musíme za každou dodatečnou jednotku brambor „zaplatit“ větším množstvím pšenice. Náklady obětované příležitosti, například brambor, jsou při jejich malém množství velmi nízké (musíme se vzdát jen malého množství pšenice, chceme-li zvýšit výrobu o jednu tunu brambor), zatímco při velkém množství brambor jsou vysoké (zvýšení produkce o jednu tunu brambor vyžaduje velkou oběť ve snížení výroby pšenice). Uvedený vývoj cen alternativních výstupů je ovlivněn tím, že dané zdroje se svou strukturou nehodí k výrobě obou statků ve stejné míře, protože vykazují určitou tendenci ke specializaci. Půda, kterou používá farmář v našem příkladu, přirozeně není homogenní výrobní faktor. Na některých pozemcích se lépe daří pšenici a na jiných bramborám. Zvyšování produkce, například pšenice, povede k jejímu pěstování i na půdách, které jsou vhodnější pro pěstování brambor. Výsledkem tohoto využití zdrojů budou stále nižší výnosy pšenice. Graf 2.2 Hranice produkčních možností při použití nespecializovaných zdrojů rohlíky (tis. ks) 5
A B
4
C
3
D
2
E
1
F 0
1
2
3
4
5
6
housky (tis. ks)
Při některých výrobách se nepoužívají specializované zdroje, například housky a rohlíky jsou ekonomické statky, které se vyrábějí stejnou technologií. V tomto případě má PPF tvar přímky (graf 2.2). Její sklon3 ukazuje, o kolik musíme snížit výrobu jednoho statku, abychom mohli zvýšit produkci druhého. 3
Sklon je vždy vyjádřen číslem. Udává, nakolik se změní proměnná na svislé ose (y), když na vodorovné ose (x) dojde k jednotkové změně. Sklon křivky představuje změnu, ke které dochází u jedné proměnné, jestliže se další proměnná mění. Sklon přímky je obvykle definován jako „vzestup v daném úseku“. Vzestup je svislá vzdálenost z A do B. Úsek je vodorovná vzdálenost CA (jednotková změna). Číselná hodnota sklonu se vypočte jako VZESTUP / DANÝ ÚSEK, tj. AB / CA = S/1. V grafu je AB záporná veličina, což znamená záporný sklon neboli
41
Z á k l a d n í v ý c h od i s k a a k at e g o r i e e k o n om i c k é v ě d y
Jakákoli změna rozsahu výroby rohlíků se dá kompenzovat změnou rozsahu výroby housek, což platí i obráceně. Předmětná změna nevyvolává pokles produktivity, protože zdroje nejsou specializované. Výběr libovolné kombinace rohlíků a housek (A až F) neovlivní celkové množství vyrobeného pečiva, to bude vždy identické (5 tisíc kusů). Analogické problémy vyplývající ze vzácnosti zdrojů a potřeby zvolit určitou alternativu produkčních možností existují nejen na úrovni firem, ale i na úrovni celého národního hospodářství. Hranice produkčních možností tak zobrazuje možnosti volby dané společnosti a zároveň vymezuje tzv. plochu produkčních možností (plocha ležící pod křivkou vymezující PPF). Vybraná varianta (bod ležící na křivce zobrazující PPF nebo v rámci plochy produkčních možností) je výsledkem volby spotřebitelů, kteří svůj názor prezentují prostřednictvím tržního mechanismu. Model hranice produkčních možností tak ilustruje i kategorii vzácnosti, protože zobrazuje nejzazší soubor vyrobených statků. Pokud ekonomika operuje na hranici produkčních možností, potom vyrábí efektivně a zdroje jsou plně využity na uspokojení potřeb lidí. Kategorie výrobní (alokační) efektivnosti vyjadřuje skutečnost, že ekonomika využívá všechny výrobní zdroje, které má k dispozici (nedochází k plýtvání), a produkuje maximum outputů, tak jak to umožňuje daná technika a technologie. Za efektivní je považována taková ekonomika, resp. firma, která se pohybuje na PPF a nemůže zvýšit výstup jednoho statku, aniž sníží produkci jiného statku. V ekonomickém životě často dochází k nevyužívání zdrojů – půdy, pracovních sil, strojů apod. V tomto případě se ekonomika nachází pod PPF (bod M v grafu 2.1) a je organizována neefektivně. Produkuje méně outputů v porovnání s množstvím, které by vzhledem k disponibilnímu množství inputů ve výrobním procesu mohla získat. Ekonomika může trpět neefektivností a dezorganizací v důsledku cyklického vývoje, stávek, politických změn, revolucí apod. Například transformace ekonomiky nepřímou úměru mezi X (roste) a Y (klesá). Pokud se obě veličiny pohybují stejnosměrně (obě společně rostou nebo klesají), potom mezi nimi existuje přímá úměra (zvýšení X vyžaduje zvýšení Y). Y 1
A
C
S B X
0
42
Z á k l a d n í v ý c h od i s k a a k at e g o r i e e k o n om i c k é v ě d y
v bývalých socialistických státech byla v první polovině 90. let 20. století doprovázena výrazným poklesem outputu a zvyšováním nezaměstnanosti. Alternativa zobrazená bodem N, který leží vně hranice produkčních možností (graf 2.1), je nedosažitelná v daném čase. Její realizaci by zajistil posun PPF, který je projevem ekonomického růstu firmy či celé ekonomiky. K ekonomickému růstu dochází tehdy, když se zvyšuje produkční schopnost národního hospodářství. Ekonomika je schopná produkovat v budoucím období, v porovnání s přítomností, více ekonomických statků pro spotřebu. Hranice produkčních možností se tak posouvá doprava nahoru, dále od počátku souřadnic. V hospodářské praxi jsou nejčastěji využívány tři zdroje ekonomického růstu: ● zvyšování počtu ekonomicky aktivních obyvatel a růst jejich kvalifikace; ● zvětšování disponibilního množství kapitálových statků a jejich technické úrovně; ● technický pokrok, který přináší dokonalejší technologie výroby ekonomických statků a zlepšuje jejich technickou úroveň. Vzhledem k omezenosti výrobních zdrojů má v ekonomii klíčový význam jejich použití na zajištění současné (existující) a budoucí spotřeby. Je třeba roz hodnout, kolik bude vyrobeno kapitálových statků (zabezpečují produkci, která se spotřebuje v budoucím období) a kolik spotřebních statků (určených pro současnou spotřebu). Toto rozhodnutí má zásadní význam pro danou společnost a je v podstatě rozhodnutím o tempu ekonomického růstu. Graf 2.3 zobrazuje možnost volby mezi současnou a budoucí spotřebou. Graf 2.3 Ekonomický růst vyvolaný investicemi do kapitálových statků Spotfiební statky
PPF varianty X v roce 2010 X Y
0 HPM v roce 2000
43
PPF varianty Y v roce 2010
Kapitálové statky
Z á k l a d n í v ý c h od i s k a a k at e g o r i e e k o n om i c k é v ě d y
Alternativa Y zobrazuje větší vynaložení zdrojů na kapitálové (investiční) statky, což umožní vyšší tempo ekonomického růstu v budoucnosti (viz PPF varianty Y v roce 2010). Kombinace výrobních zdrojů v bodě X preferuje spotřební statky a tato volba přinese v budoucnosti ve srovnání s alternativou Y nižší produkční možnosti (viz PPF varianty X v roce 2010). Souvislost mezi dosaženým stupněm ekonomického rozvoje a alokací výrobních zdrojů přibližuje graf 2.4. Každá PPF znázorňuje určitou ekonomickou výkonnost země. Ekonomika A je zaostalá (nerozvinutá) a většinu zdrojů musí vynakládat na výrobu spotřebních statků uspokojujících základní potřeby obyvatel (bod a). Ekonomiky B a C procházejí obdobím industrializace, ve kterém výrazně roste podíl výroby kapitálových statků, a tím se vytvářejí předpoklady pro jejich vyšší výkonnost v budoucnosti (body b, c). Velký objem výroby a vysoký podíl produkce spotřebních statků je typický pro země v tzv. postindustriálním stadiu, v našem případě je to ekonomika D a E. Graf 2.4 Alokace výrobních zdrojů v závislosti na dosaženém stupni eko nomického rozvoje kapitálové E statky D C B A b
c
e
d
a 0
A
B C
D
E
spotfiební statky
Vliv technického pokroku na ekonomický růst ilustruje graf 2.5. Výsledkem technického pokroku, z hlediska využití výrobních zdrojů, je růst množství výroby daného produktu. V našem příkladu byl nárůst výroby osobních automobilů vyvolán zavedením pásové výroby (jejich objem výroby již neurčuje bod A, ale bod B). Bod C ukazuje, že část zdrojů by mohla být přesunuta i do výroby potravin, ačkoli tam technický pokrok neproběhl.
44
Z á k l a d n í v ý c h od i s k a a k at e g o r i e e k o n om i c k é v ě d y
Graf 2.5 Vliv technického pokroku na produkční možnosti země osobní automobily
B C A
0
potraviny
2.4 Zákon klesajících výnosů a výnosy z rozsahu Řada ekonomických subjektů se často dostává do situace, kdy se snaží zvýšit objem vyrobené produkce, ale mohou přitom využít jen jeden výrobní faktor a ostatní vstupy jsou pro ně nedosažitelné. Předpokládejme situaci zemědělského výrobce (tabulka 2.2), pro kterého je neměnným (fixním) faktorem půda o rozloze 10 ha, běžně dostupným (variabilním) inputem je práce a outputem bude pšenice. Tabulka 2.2 Ilustrace zákona klesajících výnosů
Počet ha
Variabilní input (osoba ročně)
10
0
0
10
1
100
10
2
190
10
3
250
10
4
280
10
5
290
Dodatečný output dosažený na jednotku dodatečné práce (v tunách)
Celkový output (tuny)
45
> > > > >
100 90 60 30 10
Z á k l a d n í v ý c h od i s k a a k at e g o r i e e k o n om i c k é v ě d y
Schéma ukazuje, že každá dodatečná jednotka variabilního inputu (práce) připojovaná k stálému množství jiného inputu (půdě) přináší stále menší růst celkového outputu a klesající množství dodatečného outputu. Uvedený ekonomický vztah je prezentován jako zákon klesajících výnosů.4 Tento zákon se týká vztahu mezi vstupy a výstupy, které se pomocí nich dosahují, a nebere se přitom do úvahy technický pokrok. Zákon klesajících výnosů je spíš široce pozorovaná empirická pravidelnost než univerzální pravda. Dodatečné inputy obvykle zpočátku zvětšují dodatečný output, avšak po dosažení určitého objemu celkového outputu se zákonitost (tendence) prosadí a dodatečný output se stále zmenšuje. Zákon klesajících výnosů má závažný ekonomický smysl. V zemědělství bude produkce růst, když zaměstnáme další pracovní síly. Pozemky budou pečlivě osázeny, zbavené plevele, zavlažovány apod. Od určitého počtu zaměstnanců se práce stává stále méně produktivní, protože třetí zalévání během dne již rostlinám neprospívá. Na farmě je příliš mnoho lidí a jejich pracovní aktivity spíš snižují, než zvyšují úrodu. Uvedený příklad také vysvětluje, proč v řadě zemí Asie panuje chudoba. Životní úroveň v přelidněné Indii je nízká mimo jiné proto, že tam připadá velký počet rolníků na jeden hektar půdy, a nikoli proto, že by byli nezkušení nebo nereagovali na ekonomické podněty. Zákon klesajících výnosů se prosazuje jen tehdy, když se mění objem jednoho výrobního faktoru. Podnikatelské subjekty ovšem zajímá, jaký bude účinek zvyšování všech inputů. Například co by se stalo s produkcí pšenice, kdyby se půda, práce, voda a ostatní vstupy zvýšily stejnou měrou? Tyto otázky se týkají výnosů z rozsahu neboli účinků rostoucího rozsahu vstupů na produkované množství. V těch případech, kdy jsou variabilní všechny výrobní faktory současně, nastávají tři možné efekty. a) Když změna všech inputů vede ke stejně velkému zvýšení outputu, pak se prosazují tzv. konstantní výnosy z rozsahu. Například při zdvojnásobení vstupů práce, půdy a kapitálu se při konstantních výnosech z rozsahu celkový output rovněž zdvojnásobí. Tento jev doprovází především rukodělnou činnost, příkladem je třeba práce holičů. 4
Ekonomické zákony vyjadřují všeobecné, podstatné, relativně stálé a opakovatelné souvislosti mezi ekonomickými jevy a procesy. Jsou to pravděpodobností zákony a prosazují se jako dlouhodobé tendence. V zásadě jde o směrování k určitému výsledku, jehož vznik vyplývá z existence podmínek, které danou tendenci vyvolávají. Ekonomická teorie formuluje ekonomické zákonitosti na základě pozorování hospodářské reality a na základě analýz chování ekonomických subjektů. Hospodářská činnost lidí je ovlivněna různými náhodnými faktory, ale empirická data potvrzují, že náhodné odchylky v ekonomických aktivitách lidí se navzájem eliminují.
46
Z á k l a d n í v ý c h od i s k a a k at e g o r i e e k o n om i c k é v ě d y
b) Když růst outputů předstihuje růst inputů, vznikají tzv. rostoucí výnosy z rozsahu. Tento efekt je spojen s úsporami, které přináší například velkovýroba, lepší organizace práce. c) Když outputy rostou pomalejším tempem než inputy, jsou výsledkem tzv. klesající výnosy z rozsahu. Například vliv špatných klimatických podmínek na výsledek zemědělské výroby. Neefektivnost může vzniknout i proto, že náklady na řízení firmy jsou příliš vysoké, protože podnik se rozrostl do nekontrolovatelných rozměrů. Výnosy z rozsahu a hromadná velkovýroba byly v uplynulém století hnací silou značné části ekonomického růstu zemí. Většina výrobních procesů má dnes větší rozsah než výrobní procesy v 19. století. Velká loď v polovině 19. století uvezla 2 tis. tun zboží, zatímco současné největší tankery přepraví 1 milion tun ropy. Rostoucí výnosy z rozsahu mají značný význam pro ekonomický růst zemí, protože větší rozsah vstupů a výroby vede k větší produktivitě. Přitom produkti vita je pojem, který vyjadřuje poměr celkového outputu k váženému průměru inputů. Předpokládejme, že inputy standardní firmy se zvýšily o 1 % a vlivem rostoucích výnosů z rozsahu vzrostl output o 3 %. Snadno zjistíme, že produktivita (output na jednotku inputu) vzrostla o 2 % (= 3 – 1). Tento příklad naznačuje, že zvýšení outputu na jednoho obyvatele a životní úrovně v nějaké zemi může částečně vyplývat i z využití rostoucích výnosů z rozsahu. Stručné shrnutí: 1. Hospodářskou činnost vyvolávají lidské potřeby, které vymezujeme jako pociťovaný nedostatek něčeho, co je pokládáno za žádoucí a nutné. 2. K uspokojování potřeb lidí dochází spotřebou volných statků, ekonomických statků a veřejných statků. 3. Výroba je procesem uvědomělé přeměny předmětů a sil přírody ve statky a služby potřebné pro člověka a společnost. 4. Ekonomické statky jsou vzácné, protože nedostatek zdrojů neumožňuje lidské společnosti vyrábět jejich neomezené množství. Lidé musí proto rozhodnout, jak rozdělí výrobní faktory na výrobu jednotlivých statků a služeb. 5. V procesu výroby dochází k transformaci výrobních zdrojů na statky a služby. Vstupy do výroby představují základní výrobní faktory: práce a lidský kapitál, půda a přírodní zdroje, kapitál (kapitálové statky). 6. Výrobní faktory jsou vzájemně zastupitelné. Půda a přírodní zdroje jsou dílem a darem přírody. Práce je cílevědomá lidská činnost vynakládaná při
47
Z á k l a d n í v ý c h od i s k a a k at e g o r i e e k o n om i c k é v ě d y
výrobě statků a služeb. Kapitál je reprodukovatelný zdroj a je výsledkem ekonomické činnosti lidí. 7. Hranice produkčních možností ilustruje problém vzácnosti a volby zdrojů na různé použití. 8. Podstatu ekonomické volby zobrazuje posun po hranici produkčních možností, kdy každé rozhodnutí o tom, že chceme mít něčeho více, je zároveň rozhodnutí o tom, že budeme mít něčeho méně. 9. Alternativní náklady (resp. náklady „obětované“ příležitosti) představují hodnotu statků, kterých jsme se vzdali ve prospěch výroby jiných statků. V zásadě jde o vyjádření známého principu, že „nic není zadarmo“. 10. Ekonomika je efektivní, pokud se pohybuje po hranici produkčních možností. Za této situace dosahuje tzv. alokační efektivnost, tj. takový stav, kdy nemůže zvýšit výstup jednoho statku, aniž sníží produkci jiného statku. 11. Hranice produkčních možností není navždy dána. Zvýšení množství zdrojů, resp. růst jejich efektivnosti způsobují posun PPF doprava a vedou k růstu výroby. 12. Zákon klesajících výnosů vychází z předpokladu, že přidáváme množství jednoho vstupu (práce) k fixnímu množství druhého vstupu (půda). Výsledkem je stále pomalejší růst celkového outputu a pokles dodatečného outputu. Výnosnost vstupu, který zvyšujeme, klesá. 13. Jestliže se budou měnit všechny vstupy (výrobní faktory) ve stejné proporci, mohou nastat tři možnosti: rostoucí, klesající nebo konstantní výnosy z rozsahu. Klíčové pojmy: Potřeby, zájem, výroba, volné statky, ekonomické statky, vzácnost, veřejné statky, komplexní výrobek, spotřební a kapitálové statky, výrobní faktory, práce, půda, kapitál, hranice produkčních možností, alternativní náklady, efektivnost, ekonomický růst, zdroje ekonomického růstu, zákon klesajících výnosů, výnosy z rozsahu.
48
Z á k l a d n í v ý c h od i s k a a k at e g o r i e e k o n om i c k é v ě d y
Kontrolní otázky a problémy k řešení: A) Test – označte správnou odpověď: 1. Školné a ostatní výdaje na studium na vysoké škole činí 90 000 Kč ročně. Za ubytování je třeba zaplatit za rok 40 000 Kč. Vaší druhou alternativou je zaměstnání, ve kterém máte možnost vydělat si 168 000 Kč za rok. Jaké budou alternativní náklady (náklady obětované příležitosti) Vašeho ročního působení na vysoké škole? a) 90 000 Kč b) 130 000 Kč c) 168 000 Kč d) 38 000 Kč e) 78 000 Kč 2. Nejdůležitějším výrobním faktorem je: a) člověk a jeho práce b) lidský kapitál c) půda a přírodní zdroje d) kapitál a technologie e) nelze jednoznačně odpovědět 3. Ekonomická vzácnost je určena dvěma aspekty: a) omezeností zdrojů a jejich užitečností b) nevylučitelností ze spotřeby a zákonem klesajících výnosů c) alokací zdrojů a koncentrací výroby v průmyslových lokalitách d) principem rostoucích nákladů a alokačních efektivností e) dodatečným outputem a výnosy z rozsahu 4. Zákon klesajících výnosů odráží následující skutečnost: a) v efektivní ekonomice dochází při zvýšení výroby jednoho statku ke snížení výroby jiného statku b) „cenou“ každého rozhodnutí je cena alternativního výstupu, tedy cena druhé nejlepší alternativy, které jsme se museli vzdát, abychom mohli realizovat zvolenou alternativu c) na získání stejného dodatečného množství jednoho statku je třeba se vzdát stále většího množství jiného statku d) každá dodatečná jednotka jednoho vstupu připojovaná k stálému množství jiného vstupu přináší stále pomalejší růst celkového outputu a pokles dodatečného outputu e) ekonomika, resp. firma nemůže zvýšit výstup jednoho statku, aniž sníží produkci jiného statku
49
Z á k l a d n í v ý c h od i s k a a k at e g o r i e e k o n om i c k é v ě d y
5. V každém hospodářství má klíčový význam rozhodnutí o zajištění současné a budoucí spotřeby. Je tedy třeba rozhodnout, kolik bude vyrobeno: a) práce, půdy a kapitálu b) volných a veřejných statků c) komplexních výrobků a služeb d) ekonomických statků, služeb a finančního kapitálu e) kapitálových statků a spotřebních statků B) Doplňte chybějící text: a) Z ekonomického hlediska potřeby rozdělujeme na ….…………. a ………........ Z hlediska spotřeby ekonomické statky rozdělujeme na …………… a …………….. b) Hranice produkčních možností zobrazuje …………………… dané společnosti a zároveň vymezuje tzv. ……………………… C) Pravdivé a nepravdivé výroky: 1. Kapitálové statky jsou výstupy ekonomiky, které se stávají jejím vstupem. ANO-NE 2. Finanční kapitál fakticky nebo potenciálně zakládá dispoziční moc nad věcným kapitálem. ANO-NE 3. Alternativní náklady se týkají vztahů mezi vstupy a výstupy. ANO-NE Témata k zamyšlení: 1. 2. 3. 4. 5. 6.
Objasněte vztah potřeb a výroby. Charakterizujte ekonomické statky a vysvětlete, k čemu lidem slouží. Co to je kapitál a jak vzniká? Které základní ekonomické pojmy ilustruje hranice produkčních možností? Uveďte základní zdroje ekonomického růstu a vysvětlete jejich účinnost. Zamyslete se nad vlivem zákona klesajících výnosů a tzv. výnosů z rozsahu na ekonomickou aktivitu lidí.
50
3 PRINCIPY HOSPODÁŘSKÉ ČINNOSTI 3.1 Specifika hospodářské činnosti 3.2 Dimenze hospodaření subjektů 3.3 Interakce mezi subjekty 3.3.1 Dělba práce a její ekonomický význam 3.3.2 Směna
Kritici současné konzumní společnosti tvrdí, že tržní systém za pomoci marketingových manipulací podporuje spotřebu pro spotřebu. Neustále se zvyšující objemy výroby vyčerpávají přírodní zdroje a znečišťují přírodní prostředí. Environmentalisté upozorňují na hrozící nedostatek přírodních zdrojů a stoupenci metodologického individualismu zdůrazňují, že toto vyčerpání zdrojů nehrozí, protože možnosti lidského poznání a jeho využití ve výrobě jsou neomezené. V nové formě se tak vrací tradiční problém individualismu a universalismu. Neomezenost lidských potřeb a limitované zdroje na jejich uspokojení vyúsťují v rozpor mezi zájmy jednotlivců a preferencemi celé společnosti. Ukážeme si, jaké principy při tomto rozhodování ovlivňují chování lidí. Napětí mezi potřebami lidí a možnostmi jejich uspokojení doprovází lidskou společnost od samého počátku její existence. Rozpor mezi potřebami a výrobou prohlubuje rozvoj dělby práce. Člověk se stále více specializuje na určitou činnost, ale vzhledem k charakteru svých potřeb zůstává univerzálním spotřebitelem. Řešením tohoto rozporu je vznik ekonomické samostatnosti výrobců a výměna výsledků činností. Směna si vynutila vznik trhu (prostor, kde dochází ke směně), postupně i peněz a konkurence mezi účastníky trhu. To, jak směna zvyšuje blahobyt účastníků tržních transakcí, ilustrují příklady v podmínkách absolutní i komparativní výhody.
3.1 Specifika hospodářské činnosti Hospodářská činnost lidí se uskutečňuje v prostoru, který poskytuje příroda. Existence lidí i jejich ekonomické aktivity jsou podmíněny tímto prostorem. Zároveň se člověk jako ekonomicky uvažující subjekt snaží přizpůsobit si přírodu tak, aby svými funkcemi co nejlépe vyhovovala hospodářské aktivitě lidí. Z hospodářského hlediska má příroda význam jako poskytovatel životního prostoru a fyzického
51
P r i n c i p y h o s pod á ř s k é č i n n o s t i
prostředí a jako dodavatel zdrojů (surovin, volných statků a energie). Na Zemi se nachází asi 13 mld. hektarů suché země, která je vzhledem k různosti fyzického prostředí lidmi nerovnoměrně osídlena. Relativní přelidnění některých částí Země má za následek, že otázka prostoru má při neustálém početním růstu lidstva velký význam a ovlivňuje i jeho hospodářskou činnost. Za nejdůležitější přírodní zdroje jsou považovány: ● Půda (umožňuje zemědělskou výrobu a ze zemské kůry těžíme ropu a jiné nerosty); ● Voda (jedna z podmínek existence člověka a přitom 75 % světové populace nemá přístup k čisté vodě, moře nám poskytuje ryby, rekreaci a velmi efektivní prostředek přepravy); ● Atmosféra (skýtá vzduch, který můžeme dýchat, a prostor, ve kterém mohou létat letadla). Přírodní zdroje a prostředí jsou v zásadě stejným souborem výrobních faktorů jako práce a kapitál. K analýze přírodních zdrojů přistupují ekonomové ze dvou hledisek – zda jde o zdroje přivlastnitelné (osvojitelné) či nepřivlastnitelné (neosvojitelné), nebo zda jsou tyto zdroje obnovitelné či neobnovitelné. Výrobní zdroj (ale i zboží) se stává přivlastnitelným, když subjekt (jedinec, firma) se může zmocnit jeho celé ekonomické hodnoty. Přivlastnitelné přírod ní zdroje zahrnují půdu (její úrodnost si přisvojuje farmář prodávající zeleninu nebo víno vyrobené na daném pozemku), nerostné zdroje, jako je ropa nebo uhlí (vlastník může na trhu prodat hodnotu ložiska dané suroviny), a lesy (vlastník může prodat pozemek nebo stromy). Problémem je ovšem ocenění těchto zdrojů, protože to vždy bude záviset na situaci na trhu. Nepřivlastnitelné zdroje jsou takové zdroje, jejichž používání je pro subjekty volně přístupné, ale pro společnost nákladné. Jde o zdroje, jejichž spotřeba nebo výroba jedním subjektem způsobuje nezamýšlené náklady nebo přínosy jiným subjektům. Příkladem jsou ryby v moři. Vyloví-li rybářský člun velrybu, tak získá surovinu pro výrobu potravin, které budou nabízeny na trhu. Jejich cena ovšem nezahrnuje náklady na udržení existence velryb, naopak čím více jich bude uloveno, tím budou ceny potravin nižší. Pokud je tento lov (spotřeba zdroje) prováděn intenzivně, je ohrožena reprodukční schopnost daného druhu a musí dojít k regulaci lovu ze strany autorit (dohoda vlád). Praxe potvrzuje, že v rybářských oblastech, kde není výlov regulován, dochází k nadměrnému výlovu. Při využití nepřivlastnitelných zdrojů trhy poskytují nepřesné signály a dochází v převažující míře k produkci velkého množství statků, které generují náklady jiným subjektům.
52
P r i n c i p y h o s pod á ř s k é č i n n o s t i
Způsoby řízení přírodních zdrojů závisí i na tom, zda zdroje jsou obnovitelné nebo neobnovitelné. Neobnovitelný zdroj je takový, jehož nabídka je limitována a který se neregeneruje tak rychle, aby to bylo ekonomicky významné. Typickým příkladem jsou fosilní paliva a ostatní nerostné suroviny, jejichž nabídka je pro lidskou společnost fixní. Základním rysem obnovitelných zdrojů je skutečnost, že jejich služby se průběžně obnovují, a pokud jsou rozumně spravovány, mohou sloužit nekonečně dlouho. Nejvýznamnějšími představiteli obnovitelných zdrojů jsou zemědělská půda, lesy, říční voda, rybolovné oblasti. Tabulka 3.1 ukazuje uvedené rozdělení základních zdrojů včetně hlavních příkladů každé kategorie. Tabulka 3.1 Klasifikace zdrojů
Pfiivlastnitelné Nepfiivlastnitelné
Obnovitelné lesy, zemûdûlská pÛda, sluneãní energie rybolovné oblasti, kvalita ovzdu‰í
Neobnovitelné ropa, zemní plyn, Ïelezná ruda podnebí, radioaktivní odpad
Charakteristiku přírodních zdrojů uzavřeme otázkou logicky vyplývající z předchozího výkladu. Nemůže se stát, že bychom jednou vyčerpali nějaký základní přírodní zdroj, například energii? Odpověď ekonomů poukazuje na to, že fosilní paliva (uhlí, plyn) jsou sice k dispozici v omezeném množství, ale nejsou nenahraditelná. Nenahraditelný zdroj je takový, za který neexistují substituty, například kyslík je nenahraditelný. Pro všechny zdroje energie existují substituty, například uhlí lze nahradit ropou, sluneční energií, štěpením atomového jádra. Ekonomové také považují přírodní zdroje za jednu z forem kapitálových aktiv, která vlastní společnost – spolu se vzdělanou pracovní silou (lidským kapitálem), technickými a technologickými poznatky, výkonnými počítači apod. Z tohoto přístupu vyplývá zaměnitelnost přírodního kapitálu jinými druhy kapitálu. Výsledkem by měl být rozvoj substitučních technologií, například na bázi čistého uhlíku, které by nahradily vyčerpané zásoby uhlí a ropy. Člověk je bytost společenská, to znamená, že žije s ostatními lidmi v pospolitosti. Tato skutečnost má pro člověka zcela zásadní důsledky. Lidé žijí ve společnosti, kde jsou jejich vzájemné vztahy (případně vztahy jednotlivých skupin) uspořádány podle určitých norem. Není důležité, zda jsou tato pravidla psaná, nebo platí jen jako zvyk, v obou případech musí jít o pravidla, která je člověk nucen pod hrozbou sankce dodržovat, respektovat a podle nich se řídit. Jedině
53
P r i n c i p y h o s pod á ř s k é č i n n o s t i
tehdy tato pravidla a normy tvoří základ a formu organizace lidského společenství. Charakteristické rysy těchto pospolitostí jsou určeny vztahem jedince k celku. Jeden způsob řešení tohoto problému nabízí universalismus, který vychází z totálního chápání světa. Celek a jeho zájem je postaven jako nejvyšší norma a povinností členů společnosti je zabezpečení jeho existence. Sociální organizace společnosti je postavena na solidaristických principech. Jedinec má určen svůj akční prostor jen v takové míře, v jaké to připouští zájem celku. Naproti tomu v individualistickém řešení dominuje zájem jedince. K organizaci celku dochází jen na základě souhlasu jedinců. Akční prostor celku je vymezen dohodou mezi jedinci a jeho úkolem je vytvořit lepší podmínky pro prosazení individuálních zájmů organizovaných členů. Realizace těchto přístupů vede k vytváření rozdílných organizačních forem společnosti, ve kterých existuje i rozdílný právní a hospodářský systém. Otázka, zda je to universalismus, nebo individualismus, který správně vysvětluje vztah člověka ke společnosti, je předmětem trvalého sporu.
3.2 Dimenze hospodaření subjektů Potřeby lidí jsou neomezené, příroda ovšem poskytuje omezené zdroje na jejich uspokojení. V důsledku nekonečnosti potřeb a omezenosti přírodních zdrojů jsou lidé nuceni zvolit si zdroje, které budou chtít využít, jejich vzájemnou kombinaci a pořadí, ve kterém se mají jejich potřeby uspokojit. Příroda tak udělala ze schopnosti uskutečňovat racionální volbu charakteristický znak lidského rodu. Všichni jedinci ovšem nedisponují stejnými možnostmi volby. Například žádný uchazeč o vysokoškolské studium není obeznámen se všemi přednostmi a nedostatky všech fakult v ČR. Volba je omezená časem a prostorem, schopnostmi a zkušenostmi, kulturou a též volbami jiných subjektů. Ekonomická teorie se systematicky zabývá zkoumáním chování jedinců při uskutečňování volby a zkoumáním institucí, v jejichž kontextu se tyto volby uskutečňují. Člověk (jako subjekt) je považován za základní rozhodovací jednotku a vychází se z toho, že cokoli se stane v hospodářství, vždy je to výsledek chování nějakého jednotlivce. Chceme-li rozumět ekonomice (hospodářství), musíme rozumět ekonomickému chování jednotlivců v jejím rámci. To, že ekonomové využívají jednotlivce jako základní jednotku své analýzy, je v současné době považováno za nejdůležitější princip v ekonomické teorii. Na tuto zásadu se často zapomíná. Běžně akceptujeme určité stanovisko (příkaz), například české vlády, Škody, a. s., Komerční banky, jako rozhodnutí instituce, ačkoli víme, že jej vždy učinili konkrétní lidé.
54
P r i n c i p y h o s pod á ř s k é č i n n o s t i
Tento metodologický individualismus považuje jednotlivce za prvek uskutečňující konečná rozhodnutí a za subjekt, který je současně spotřebitelem i výrobcem ekonomických statků. Nejdůležitějším východiskem tohoto přístupu je svoboda jednotlivce. Požadavek stejné svobody pro všechny bývá formulován v tezi: „Každý člověk má svobodu činit, cokoli se mu zlíbí, za předpokladu, že neomezuje stejnou svobodu jiného člověka.“ Princip individualismu umožňuje pozitivní analýzy v tom smyslu, že zkoumá a hodnotí vzájemný vztah mezi proměnnými v závislosti na kritériu, které sledují jednotlivci při realizaci svých cílů. Ukazuje, co se stane s určitými závisle proměnnými, když se změní jedna nebo několik nezávisle proměnných. Zároveň tento přístup obsahuje dva normativní předpoklady. Počítá s tím, že jednotlivci jsou schopni vyjádřit a uskutečnit své preference. Analýza efektivnosti jejich chování je konstruována na předpokladu, že jedinci by měli získat to, co chtějí. V ekonomii se standardně předpokládá, že jedinci se chovají racionálně a vytváří se tak abstrakce tzv. homo oeconomicus (ekonomického člověka). Je to racionálně uvažující člověk, který se při rozhodování (volbě) nechává vést svým vlastním zájmem. Vzájemné vztahy mezi subjekty jsou tak budovány na egoismu jedince a „obecné dobro“ se tak stává funkcí individuálního (soukromého) zájmu. Egoistická podstata „ekonomického člověka“ bývá vyjadřována v axiomu chamtivosti – „lidé vždy chtějí více, než momentálně mají“. Problémem projektu ekonomického člověka je skutečnost, že jen málo lidí je ochotných se s ním identifikovat. Motivace lidí a jejich zájmy jsou daleko rozmanitější a komplexnější, než je má jen racionálně se chovající jedinec, který nemá žádné lidské slabosti. Jinak vyjádřeno, chování lidí je racionální, ale převážně v jiných směrech než těch, které se připisují homo oeconomicus. Přesto budeme v dalším výkladu akceptovat předpoklad, že jedinec se řídí vlastním zájmem. To totiž neznamená, že je nenasytným chamtivcem, který se stará jen sám o sebe, ale v tomto předpokladu je obsažen i fakt, že rozhodování všech lidí závisí na poměřování jejich osobních nákladů a výnosů. Každý hospodářský subjekt usiluje o dosažení svého subjektivního cíle, který se nám jeví jako „to, co chceme“. Toto jeho úsilí je určitým způsobem vždy spojeno s cílem celku (celé společnosti) a v zásadě jím je vždy zvyšování životní úrovně. Vzhledem k pestrosti hospodářského života si subjekty stanovují více cílů současně. Dochází tak ke konkurenci těchto cílů a subjekty je musí uspořádat do určité posloupnosti, obvykle podle jejich intenzity. Cíle jedinců jsou subjektivní a neexistuje žádné objektivní kritérium, podle kterého by bylo možno posoudit, které z nich jsou více nebo méně racionální. Ekonomicky uvažující člověk volí mezi alternativami a je ve svém rozhodování nejvýrazněji ovlivňován zásadami hospodárnosti. To znamená, že se snaží
55
P r i n c i p y h o s pod á ř s k é č i n n o s t i
„získat co nejvíce s minimálním úsilím“. V praxi jde o minimalizační princip, který je odvozen od šetření. Jeho použití je nejvhodnější tehdy, když chceme dosáhnout určitého cíle s vynaložením co nejmenších prostředků. Druhou stránkou mince hospodárnosti je maximalizační princip, který klade důraz na co největší výnos. Používá se v hospodářské praxi, když chceme dosáhnout co největšího objemu výstupu výroby. Spojení těchto principů bývá prezentováno jako výnosový princip, jeho obsah lze vyjádřit sloganem – s minimem získat maximum. Homo oeconomicus volí při výběru z možností tu variantu, která mu bude šetřit vynakládané zdroje a prostředky, a přitom se současně snaží o dosažení co největších výnosů. Racionalita jedince se tak projevuje ve volbě prostředků k dosažení cílů. Výnosový princip je sice hlavní zásadou každé hospodářské činnosti, ale jeho praktická realizace je velice obtížná. Rozhoduje-li se člověk mezi určitými možnostmi, vždy vychází z prospěchu, který očekává, a současně porovnává náklady jednotlivých variant řešení. Volbu usnadňují alternativní náklady, které vznikají tím, že jsme si nezvolili nejbližší nejlepší alternativu. Každá nevybraná varianta představuje obětovanou příležitost a náklady s ní spojené nazýváme náklady příležitosti. Rozhodování člověka ovlivňují i tzv. utopené náklady. Jde o ty náklady, které musí člověk vynaložit, ať se rozhodne pro kteroukoli z volených možností. Problém utopených nákladů si přiblížíme na příkladu. Předpokládejme, že lidé při rozhodování mezi různými možnostmi porovnávají jejich náklady (kolik každá varianta stojí). Některé z těchto nákladů jsou ovšem ve vztahu k realizovanému ekonomickému rozhodnutí irelevantní a jsou označovány za „utopené“. Například mladý muž si koupil horské kolo za 10 000 Kč. Následně zjistil, že šlo o neuvážený nákup (má nedostatek volného času), a chtěl by téměř nové kolo prodat. Peněžní částka, kterou za své kolo může dostat, je 7 000 Kč a on zvažuje, zda se mu prodej „vyplatí“. Za této situace musí považovat peníze vynaložené na nákup kola za „utopený náklad“, který již vynaložil a nemůže jej ušetřit. Kdyby kolo prodal za 7 000 Kč, pak by jeho skutečně utopený náklad byl 3 000 Kč. Náklady, které člověk nese, bez ohledu na to, jakou variantu zvolil, jsou tzv. utopené náklady. Chceme-li se správně rozhodnout, potom musíme zkoumat opravdové náklady svých rozhodnutí, musíme do nich zahrnout všechny své obětované příležitosti. Problém nákladů (jako obětované příležitosti) nám ilustruje jednoduchý příklad. Předpokládejme, že absolvent gymnázia byl přijat k bakalářskému studiu na soukromé vysoké škole, kde je roční školné 40 tis. Kč. Uvažuje, jaké náklady bude mít spojené s tímto studiem. Do přehledu nákladů zahrnul nejen školné a výdaje na učebnice (celkem 120 000 Kč), ale i utopené náklady (výdaje na stravu, ošacení,
56
P r i n c i p y h o s pod á ř s k é č i n n o s t i
bydlení, sportovní a kulturní vyžití), protože ty by musel vynaložit, i kdyby nestudoval. Celkové náklady na studium stanovil na 270 000 korun. Je tato částka nákladem příležitosti bakalářského studia? Není, student nezkoumal všechny náklady svého studia. Nevzal v úvahu skutečnost, že kdyby nešel studovat, mohl rovnou vydělávat. Vzhledem k situaci na trhu práce a vypláceným mzdám mohl mít měsíční příjem 10 000 korun. Během tří let, tak dlouho trvá studium, přijde o 360 000 korun na ušlé mzdě. Tato částka je příležitostí, kterou obětuje, protože se rozhodl studovat. Sečteme-li skutečné výdaje a ušlé výdělky studenta, zjistíme, že náklady příležitosti jeho bakalářského studia jsou 630 000 korun. Při svém rozhodování lidé používají mezní veličiny – marginální analýzu. Například pekař rozhoduje o tom, zda se mu vyplatí zaměstnat dalšího pracovníka, nebo nevyplatí. Při nákupu chlebíčků k občerstvení zvažujeme, zda nám stačí dva nebo tři apod. Slovo mezní je v ekonomii všeobecně používáno ve významu dodatečný, hraniční, poslední. Na základě hodnot změřených na poslední jednotku se usuzuje na změny v chování subjektu či celého systému. Například „mezní náklady“ znamenají dodatečné náklady na výrobu dodatečné jednotky výstupu. Všechny volby jsou uskutečňovány na základě mezního nebo dodatečného množství, a nikoli na základě absolutního množství. Hodnota, kterou jedinec připisuje hraniční jednotce jakéhokoli statku, závisí na relativním množství daného statku, které je k dispozici v určitém časovém období. Lidé maximalizují svůj prospěch na základě mezního principu, protože porovnávají mezní náklady a mezní výnosy svých rozhodnutí. Například rozhoduje-li se podnikatel zda má, nebo nemá prodat nájemní dům, dělá to na základě porovnání mezního nákladu a mezního příjmu. Jako příklad toho, jak lidem pomáhají mezní kategorie při rozhodování, nám poslouží chování cestovních kanceláří při určování cen zájezdů „na poslední chvíli“. Předpokládejme, že v nabídkovém katalogu je cena zájezdu stanovena na základě průměrných nákladů a ziskové přirážky. Pronájem hotelu, pláže a letadla na desetitýdenní sezónu firmu přijde na 9 mil. Kč. Při předpokládaných tržbách 10 mil. Kč je očekáván zisk 1 mil. Kč. Cena jednoho zájezdu je stanovena na 10 tis. Kč. Tři dny před odletem je pět míst z turnusu neprodáno. Do cestovní kanceláře přišel klient, který má zájem o těchto pět míst, ale je ochoten za jeden zájezd zaplatit jen 7 tis. Kč. Má mu je cestovní kancelář prodat? Samozřejmě že ano. Neprodá-li pět míst, tak utrpí ztrátu 50 tis. Kč. Prodej zájezdů za nižší cenu jí přinese výnos v částce 35 tis. Kč. Rozhodování lidí na základě porovnávání nákladů a výnosů je ovlivněno i tím, jak se mění jejich výše. Stoupne-li například cena vepřového masa, lidé budou nakupovat více masa kuřecího a méně vepřového, protože vepřové maso
57
P r i n c i p y h o s pod á ř s k é č i n n o s t i
je dražší. Na tuto situaci budou reagovat farmáři tím, že se budou snažit dodat na trh co nejvíce vepřů, protože je to momentálně výnosné. Uvedená situace svědčí o tom, že lidé reagují na pobídky (podněty), které poskytuje trh. Čím nižší je cena ekonomického statku, tím větší bude zájem o jeho získání a obráceně. Nízká cena odrazuje podnikatele od produkce daného statku, protože obvykle nestačí na pokrytí nákladů spojených s jeho výrobou. Vysoká cena láká i méně produktivní výrobce, protože uhradí i relativně vysoké náklady. Účinnost pobídek může být deformována pozicí daného subjektu na trhu. Jeho výsadní postavení mu umožňuje prodávat za vysoké ceny nebo nakupovat za nízké ceny.
3.3 Interakce mezi subjekty Lidé žijí v ekonomice a ekonomika, jež je sociálním jevem, je jejich vnějším prostředím. Je to součást našeho životního prostředí a významně ovlivňuje naše chování. Ekonomické napětí mezi potřebami a spotřebou je v tomto prostředí řešeno dvojím způsobem: ekonomickými nebo politickými prostředky. V historii lidstva nalezneme řadu příkladů, kdy statky k uspokojování potřeb byly získávány konfiskací majetku a prostřednictvím donucení, tedy politickou cestou. V zásadě jde o uspokojování potřeb na náklady druhých. Jevovou formou této metody je vedení útočných válek, krádeže, podvody, ale též (legální) využívání výsadního postavení. Z ekonomického hlediska lze tuto metodu přirovnat ke hře o „nulovou sumu“. To, co dostane jeden subjekt navíc, to musí být druhému odebráno. Celkový blahobyt se tak nezvyšuje. Druhá metoda překonávání základního ekonomického napětí, dobrovolná výro ba a směna, umožňuje trvale zlepšovat životní úroveň lidí. Impulzem k jejímu rozvoji byla dělba práce, která zásadním způsobem ovlivnila vývoj lidské společnosti.
3.3.1 Dělba práce a její ekonomický význam Člověk nikdy nevyráběl jako izolovaný a osamělý jedinec. Univerzální charakter jeho potřeb a společný zájem všech lidí na jejich uspokojení je hlavní příčinou vzniku skupinových a společenských kooperací.1 Jejich prvotní formou bylo 1
Bez vzájemné spolupráce lidé nemohli zajistit svoji existenci, a proto se začali sdružovat k dosažení určitých společenských a individuálních cílů. Kooperací rozumíme spolupráci (součinnost) většího počtu lidí při výrobě určitého ekonomického statku. Kooperace práce je forma organizace společenské práce, při níž se větší počet lidí účastní jednoho a téhož pracovního procesu nebo různých, ale navzájem spojených procesů.
58
P r i n c i p y h o s pod á ř s k é č i n n o s t i
naturální hospodářství, pro které je typická přímá souvislost ekonomické činnosti s procesem uspokojování potřeb. Naturální hospodářství funguje jako uzavřený celek, statky jsou vyráběny jen pro vlastní spotřebu členů pospolitosti a převládá v něm tradičně zvykový charakter ekonomické činnosti. Od samého počátku společenských kooperací se v jejich rámci rozvíjela tzv. přirozená dělba práce podle vrozených sklonů a schopností lidí. Pracovní činnosti se dělily mezi muže a ženy, staré a mladé. Efektem této specializace byl růst produktivity práce, který se projevoval ve větším množství vyrobených statků. Dělba práce, jejímž výsledkem je osamostatnění různých druhů práce, postupně překročila rámec primitivních pospolitostí a vedla k jejich rozkladu. V procesu společenské dělby práce se lidé rozdělili na pastevce a zemědělce,2 později se oddělila řemeslná výroba a proces specializace na jednotlivé činnosti byl završen rozvojem obchodu a služeb. Historicky mladší je dělba práce v rámci pracov ních operací, která vznikla s manufakturní výrobou a je založena na technickém rozvoji. Dělba práce má také teritoriální aspekty a rozdílné výrobní podmínky vedou k ekonomické specializaci jednotlivých oblastí. Tento proces přerostl i hranice státně osamostatněných celků a je označován za mezinárodní dělbu práce. Člověk se tak vlivem dělby práce stává stále více specializovaným výrob cem a vzhledem k charakteru svých potřeb zůstává univerzálním spotřebitelem. Rozvoj specializace výrobců zvyšuje produktivitu práce a zároveň vytváří nutnost ekonomického spojení mezi nimi. Specializovaní výrobci již nedokážou vyrobit všechny ekonomické statky, které potřebují ke svému životu. Musí nutně výsledky své specializované činnosti, mají-li uspokojit své různorodé spotřeby, vyměňovat s jinými výrobci. Bez této možnosti by se pravděpodobně žádný výrobce nespecializoval jen na určitou konkrétní výrobu, například bot či chleba. V důsledku společenské dělby práce je specializovaný výrobce nucen vyrábět pro ostatní členy společnosti a naopak. Nikdo nepracuje výlučně pro sebe. Rozvoj uvedených procesů a vztahů postupně vedl k ekonomickému osamostatňování výrobců, kteří tak mohli lépe prosazovat svůj vlastní, relativně nezávislý ekonomický zájem. Ekonomická samostatnost výrobců se objevila se vznikem soukromého vlast nictví podmínek a výsledků výroby. V podmínkách rozvinuté dělby práce a vlastnické izolovanosti výrobců na bývá vztah výměny výsledků činností podoby směnného vztahu. Svobodná 2
Vznik zemědělství (tzv. zemědělská revoluce) výrazně ovlivnil vývoj lidské společnosti. Zemědělci žili ve stálých osadách, většinu dne trávili prací na poli, stavěli domy a tak vznikala nová krajina určená výlučně pro lidi, „jejich“ rostliny a zvířata. Zemědělská ekonomika byla vázána na sezónní cyklus produkce. Rolníci museli řešit problémy spojené se svou budoucností – připravit půdu na další pole, vykopat zavlažovací strouhu apod. Přebytek potravin, které zemědělci vypěstovali, umožnil růst počtu obyvatel a vznik privilegovaných elit.
59
P r i n c i p y h o s pod á ř s k é č i n n o s t i
směna není „hrou s nulovým součtem“. Uskutečňuje se pouze tehdy, pokud od ní oba partneři očekávají určitý prospěch. Podnětem ke směně je snaha získat určitý ekonomický statek při relativně nižších nákladech. Směna se stala všeobecnou a omezila význam naturální výroby. Výrobci spotřebovávali jen malou část své produkce a většinu výrobků nabízeli k prodeji. Směna se začala odehrávat na předem určeném místě, na trhu a výrobky zde vystupují jako zboží.3 Vznik trhu tedy úzce souvisí se vznikem a rozvojem výroby zboží. Původně byla směna naturální (barter), kdy se přímo vyměňovala věc za věc. Naturální směna zahrnuje v jednom aktu koupi a prodej statku. Každý účastník této transakce musí ve stejnou dobu rozhodnout, které zboží, v jakém množství a za jakých podmínek smění a kolik kterého statku tím chce získat. Předpokladem úspěšné naturální směny je zájem každého účastníka o směňovaný statek, který nabízí partner, a libovolná dělitelnost (například podle váhy, délky) obou směňovaných statků. S rozvojem dělby práce se rozšiřuje sortiment výrobků, různá je i jejich kvalita a naturální směna je spojena se stále většími obtížemi. Například subjekt A by rád směnil své zboží „a“ za zboží „b“, které vlastní subjekt B. Ten sice chce směnit své zboží „b“, ale nikoli za zboží „a“. Bezprostředně nemůže proto směna mezi A a B proběhnout. Chce-li A nakoupit zboží „b“, pak musí na trhu najít takový subjekt (například D), který je ochoten směnit své zboží „d“ za zboží „a“. Zároveň musí mít zájem o toto zboží „d“ subjekt B a být ochoten za něj směnit své zboží „b“. Výrobce A proto smění své zboží „a“ za zboží „d“ a toto zboží potom smění za zboží „b“. Zboží „d“ sehrálo roli prostředníka směny mezi subjekty A a B. S rostoucím počtem „mezisměn“ se zvyšují náklady oběhu a vzájemné relace mezi směňovanými statky jsou nepřehledné.4 Dalším faktorem, který téměř znemožňoval směnu, byla obtížná dělitelnost statků. Řešení těchto rozporů a nedostatků naturální směny spočívalo v hledání takového zboží, které by nesloužilo výhradně k vlastní spotřebě, ale k usnadnění směny. Toto zboží začalo zprostředkovávat výměnu ostatních statků, stalo se všeobecným ekvivalentem a vznikly tzv. komoditní peníze. Úlohu prostředníka směny plnilo v jednotlivých regionech různé zboží (dobytek, mušle, plátno). Všechny tyto komodity mají cenu jen a jen v představivosti lidí. Hodnota peněz Zboží je výrobek určený pro trh, k prodeji. Základní vlastností zboží je jeho užitečnost, tzn. schopnost uspokojovat svými přirozenými vlastnostmi lidské potřeby. Užitečné statky tvoří hmotný obsah bohatství společnosti. 4 Každý subjekt, který směňoval statky, musel znát relativní cenu desítek druhů zboží. Pokud by předmětem směny bylo 15 komodit, kupující a prodávající by museli znát 103 směnných poměrů. Kdyby se na trhu obchodovalo se stovkou komodit, museli by účastníci směny znát 4 950 směnných poměrů. 3
60
P r i n c i p y h o s pod á ř s k é č i n n o s t i
není dána chemickou strukturou například mušlí, ale psychologickou konstrukcí, jež převádí materii na pomyslný objekt. Znamená to, že peníze jsou to, co jsou lidé ochotni symbolicky a zástupně užívat za hodnotu jiných věcí. Peníze mají tu schopnost, že rychle a snadno vyjádří cenu různého zboží, což umožňuje směnit jednu věc za jinou a uchovávat majetek praktickým způsobem. Existence peněz je postavena na jejich univerzální směnitelnosti a na důvěře lidí. Peníze představují nejrozšířenější a nejefektivnější systém vzájemné důvěry, protože usnadňují spolupráci milionům lidí, kteří se navzájem neznají. Když směna přerostla místní rámec a rozšiřovala se, stala se různorodost ekvivalentů překážkou směnných vztahů. Proto úloha všeobecného ekvivalentu postupně srostla s jediným zbožím. Tímto zbožím se staly drahé kovy (stříbro, zlato), protože k plnění této funkce mají nejlepší vlastnosti (jsou dělitelné, stejnorodé, trvanlivé a vzácné). Zavedení peněz, v podobě mincí do směny zboží, vedlo k minimalizaci naturální směny a k rozvoji směny peněžní. Tato směna měla zásadní význam pro rozvoj trhu a ekonomických vztahů mezi lidmi. Peníze vznikly jako nevyhnutelný důsledek rozvoje výroby zboží a směny, který živelně dospěl až k nutnosti všeobecného ekvivalentu. Vznikem peněz se svět zboží rozdělil na dvě části: na zboží a peníze. Peněžní směna umožňuje časovou, prostorovou a věcnou oddělitelnost aktů koupě a prodeje zboží. Tím se směna stává pružnější, klesají náklady oběhu a peníze se mohou hromadit jako takové, což umožňuje jejich samostatný pohyb (lze poskytovat a splácet úvěry nezávisle na zbožních transakcích, platit daně). Peněžní směna tak vytvořila podmínky pro mnohem efektivnější fungování trhu a stala se základem úspor všech zdrojů. Výroba zboží a zbožně peněžní směna rozdělují ekonomickou činnost lidí do dvou okruhů, na činnost lidí v domácím hospodářství a na činnost výdělečnou. V domácím hospodářství jsou cíle činnosti určovány přímo potřebami členů rodiny (strava, oděvy) a jsou zajišťovány naturální výrobou. Výdělečná činnost spočívá ve výrobě zboží a jeho prodeji za účelem získání určitého množství peněz (důchodu). Peněžní důchod se vydává na nákup zboží, které je v domácím hospodářství přizpůsobeno a použito k uspokojení potřeb. Cíle spojené s domácím hospodářstvím jsou závislé na výsledku výdělečné činnosti a získání peněžního důchodu se v podmínkách všeobecné výroby zboží stává ekonomickou nutností. V plné míře se tyto poměry projevily až za kapitalismu, když se předmětem směny staly i výrobní zdroje a výroba zboží se prosadila jako hlavní forma společenské výroby. Do vzniku kapitalismu se výroba a směna zboží rozvíjela pouze na okraji naturálního hospodářství. Klíčovou úlohu v rozvoji zbožně peněžních vztahů má trh. Jde o společenskou instituci, v jejímž rámci dochází k výměně výsledků činností mezi jednotlivý mi ekonomickými subjekty prostřednictvím směny zboží. Teprve na trhu, při
61
P r i n c i p y h o s pod á ř s k é č i n n o s t i
směně zboží, výrobci zjistí, zda jejich ekonomická aktivita je uznána za společensky potřebnou, nebo není. Tímto způsobem se na trhu určuje, co se má vyrábět, jak se to má vyrábět a pro koho se to má vyrábět. Trh tak vytváří podmínky a omezení, na jejichž základě je koordinována činnost jednotlivých ekonomických subjektů. Historicky první formou trhu byl trh místní, kdy došlo k soustředění obchodu s různými výrobky na jedno místo. Vlivem přírodních podmínek, sezónnosti výroby a kvality produkce vznikaly specializované trhy, například s nádobím, plátnem nebo dobytčí, koňský, rybí trh. Tyto trhy měly obvykle regionální působnost. Růst výroby, další specializace výrobců, rozvoj dopravních možností a stabilizace politických poměrů vedly k splývání a propojování místních a regionálních trhů. V rámci státně osamostatněných celků tak vznikaly národní trhy. Dělba práce postupně přerostla i rámec národních ekonomik a vyústila v jejich mezinárodní specializaci, která je základem mezinárodního obchodu a světové ho trhu. Vzhledem k historicky vzniklé autonomii národních trhů, která bývá posilována ochranářskou politikou domácích vlád, probíhá spojování národních trhů komplikovaně. Příkladem složitosti tohoto procesu je vstup tzv. tranzitivních ekonomik (tedy i ČR) do Evropské unie. Světový trh dnes fakticky představuje jediný trh pro některé produkty, například pro investiční statky (technologie na výrobu elektrické energie). Obdobná situace je v oblasti služeb a finančních transakcí. Jejich globalizace vytváří z národních trhů subsystémy jediného globálního trhu. Propojenost jednotlivých trhů vede k tomu, že v podstatě každý výrobek vstupuje na světový trh. Buď reálně tím, že ho výrobce může vyvést do jakékoli země, nebo potenciálně tím, že zákazník na domácím trhu může dát přednost obdobnému výrobku, který mu nabídne zahraniční výrobce laciněji a v lepší kvalitě. Tržní subjekty jsou na všech úrovních trhu spojeny směnou a ta je zároveň korektorem toho, zda jimi vynaložená činnost je uznána jako společensky potřebná (užitečná). Všichni výrobci zboží vyrábějí pro neznámý trh a před uskutečněním směny musí své zboží ocenit. Toto stanovení ceny nemůže být jiné než subjektivní, protože teprve ve směně se projeví její shoda nebo odlišnost ve srovnání se společensky uznávanou cenou. Zájmy prodávajících a kupujících jsou protichůdné: výrobce má snahu prodávat co nejdráže a spotřebitel kupovat co nejlevněji. Bez pocitu, že prostřednictvím směny každý z nich získá něco navíc, by se asi žádný nákup a prodej neuskutečnil. Snaha získat určitou hmotnou výhodu ve směně je tedy vlastní všem tržním subjektům. V praxi to znamená, že si tyto snahy budou navzájem odporovat, střetávat se a skládat, do jisté míry se vyrovnávat a rušit, nebo zase sčítat. Toto střetávání snah (soutěž) o hmotnou výhodu ve směně se stává formou, v níž se projevuje a poměřuje užitečnost zboží, a jejím prostřednictvím i všechny
62
P r i n c i p y h o s pod á ř s k é č i n n o s t i
podmínky, které podmiňují postavení prodávajících a kupujících. Protikladné úsilí tržních subjektů o získání maximální hmotné výhody ve směně nazýváme konkurencí. Právě proto, že subjektivní akty působí proti sobě a jako subjektivní jsou neomezitelné, nemůže být výslednice jejich střetávání vyložena z nich samých. Stojí-li v jednom a témž volním aktu společném oběma stranám (tzn. ve směně) proti jedné snaze o maximalizaci výhody jiná subjektivní snaha, která odporuje té první, nemůže o výsledku rozhodnout intenzita těchto snah a velikost požadavků, neboť ty samy o sobě jsou neomezitelné a navzájem se ruší. O tom, kdo bude skutečně realizovat hmotnou výhodu ve směně, nemůže rozhodnout pouhý požadavek, ale činitel, který je na těchto volních aktech nezávislý. Tímto činitelem je ekonomické postavení (potenciál) konkurujících si subjektů. Ekonomické postavení výrob ců zboží určuje řada faktorů, například podíl firmy na celkové produkci daného výrobku, úroveň nákladů (ta vypovídá o schopnosti podnikatele najít optimální kombinaci výrobních zdrojů), schopnost inovovat výrobky apod. Pokud bude ekonomické postavení subjektů rovné (stejné, obdobné), prosadí se prostřednictvím konkurence tato rovnost. Subjektivní snahy o maximalizaci výhody ve směně se navzájem neutralizují a výsledkem bude ekvivalentní směna. Bude-li naopak postavení tržních subjektů nerovné, bude konkurence rea lizovat tuto nerovnost. Ve střetu subjektivních snah o materiální výhodu jedna z nich převáží. Ve směně se tak prosadí ekonomický potenciál silných výrobců, kteří získají určitou hmotnou výhodu a jejich postavení bude výsadní, nadřazené. Základem této převahy ve směně mohou být různé okolnosti, tzv. mono polizovatelné podmínky, například nižší výrobní náklady, vlastnictví patentu apod. V podmínkách, kdy se na trhu prosazuje rozdílné ekonomické postavení výrobců zboží, dochází k tomu, že někteří z nich mohou ovlivňovat (určovat) tvorbu cen na trhu. Charakteristika základních znaků konkurence nám umožňuje podat její definici. Konkurence je procesem střetávání a skládání subjektivních snah tržních subjektů o získání maximální hmotné výhody ve směně. Jejím prostřednictvím se prosazuje objektivní ekonomické postavení těchto subjektů. Toto „měření sil pomocí zvyšování vlastních výkonů“ existuje od počátku výroby zboží, je od ní neodlučitelné a je jejím absolutním principem. Budeme-li chá pat konkurenci jako formu projevu objektivního ekonomického obsahu, tj. rovného či nerovného ekonomického postavení konkurujících si subjektů, vyhneme se často používanému zjednodušení, kdy je konkurence ztotožňována s určitou její konkrétní formou, nebo se uvažuje dokonce o možnosti vytlačení konkurence z trhu.
63
P r i n c i p y h o s pod á ř s k é č i n n o s t i
3.3.2 Směna Předmětem činnosti obchodníků je „nákup za účelem prodeje“. Lidé je často označují za překupníky (spekulanty) a jejich aktivity jsou chápány jako neproduktivní činnost. Je to důsledek názoru, že směna nemůže „obohatit“ její aktéry, a pokud ano, tak jen jednoho z nich na úkor druhého. Výrobci ekonomických statků (chleba, bot, automobilů) jsou považováni za tvůrce „čistého“ produktu, neboť vytvářejí něco nového a za to jim oprávněně náleží odměna. Přesvědčení o neproduktivnosti obchodu je rozšířený omyl, neboť směna zvy šuje blahobyt (spokojenost) účastníků transakce. Při směně, které se směňující účastní dobrovolně, obě strany získávají tím, že každá z nich se vzdá něčeho, co pro ni má menší hodnotu než to, co získá. Například Karel vymění CD-ROM s Milanem za knihu. Karel hodnotí knihu více než CD-ROM a Milan hodnotí více CD-ROM než knihu. Je zřejmé, že směna nic nového nevyprodukovala. Stále je zde jeden CD-ROM a jedna kniha. Směna ovšem zvýšila jejich uspokojení (blahobyt), aniž by se zvětšilo množství statků. Karel použil CD-ROM jako vstup, aby získal knihu jako výstup. Pro Milana byla kniha vstupem a CD-ROM výstupem. U obou aktérů transakce byla větší hodnota na výstupu než na vstupu. Tato skutečnost potvrzuje, že směna je schopna zvětšovat bohatství sama o sobě. V každé ekonomice jsou subjekty (jedinec, firma) specializovány na určité činnosti. Směna prohlubuje tuto specializaci a tím vytváří podmínky pro zvýšení výroby. Uvedenou situaci si přiblížíme na příkladu. Pan Němec je instalatér, má živnostenský list a úspěšně podniká. Do doby, než začal využívat služeb účetního poradce pana Veverky, si vedl účetnictví sám. Účetnictví nebylo jeho silnou stránkou, věnoval mu mnoho času a vždy považoval tento čas za ztracený, protože se nemohl věnovat zákazníkům a vydělávat peníze. Hledal řešení tohoto problému a náhoda mu přála. Byl objednán k panu Veverkovi na opravu „kapajícího kohoutku“. Během opravy pan Veverka přiznal, že dovede vyměnit těsnicí gumičky, ale trvalo by mu to příliš dlouho a on by se nemohl věnovat své specializaci – účetnictví. Oprava kohoutku by mu zabrala 4 hodiny a za tuto dobu běžně vydělá jako účetní 2 000 Kč. Odměna pana Němce za opravu je 1 000 Kč, a když se pan Veverka bude věnovat práci, v níž je lepší, tak se mu to vyplatí a ušetří 1 000 Kč. Pan Němec si uvědomil, že je v obdobné situaci. Pokud si bude dělat účetnictví sám, bude mu to trvat 4 hodiny. Během této doby si standardně vydělá jako instalatér 2 000 Kč. Když svěří své účetnictví panu Veverkovi, zaplatí mu jen 1 000 Kč. Díky tomu, že se bude věnovat své specializaci, kterou opravdu umí, ušetří pan Němec 1 000 Kč. Příklad ukazuje, že pan Veverka má absolutní výhodu oproti panu Němcovi ve vedení účetnictví (dokáže to za kratší dobu) a pan Němec má absolutní výhodu
64
P r i n c i p y h o s pod á ř s k é č i n n o s t i
oproti panu Veverkovi v instalatérské práci. Pojem absolutní výhoda umožňuje porovnat produktivitu jednoho tržního subjektu (osoby, firmy nebo země) s jeho protějškem. Subjekt, který k výrobě stejného množství produkce potřebuje méně vstupů, má absolutní výhodu v produkci daného ekonomického statku. Absolutní výhody specializovaných subjektů jsou základem prospěchu ze směny a zvyšují jejich celkovou produkční schopnost. Lidská společnost je z ekonomického hlediska složena ze specializovaných jednotlivců a je obvyklé, že jeden z nich získává absolutní výhodu ve všech aktivitách, zatímco druhý je ve všem horší. Vzniká otázka, zda je v těchto podmínkách směna možná a jestli může být výhodná pro takto diferencované subjekty. Následující hypotetický příklad nám pomůže najít odpověď. Předpokládejme, že subjekt A dokáže vyrobit za jeden den práce kilogram okurek nebo kilogram rajčat. Produktivita práce subjektu B je vyšší a dokáže za jeden den vyrobit čtyři kilogramy okurek nebo dva kilogramy rajčat. Nejdříve vezmeme v úvahu existenci „přirozených“ překážek (přírodní podmínky, například hory nebo řeky, které je třeba překonat) nebo „umělých“ překážek (celní politika), které budou oba výrobce nutit k soběstačnosti. Každý subjekt bude vyrábět celý sortiment a spotřebuje přesně to, co vyprodukuje. Protože neznáme preference u žádného subjektu, předpokládáme u obou subjektů proporcionální rozdělení disponibilního času (jeden den) na výrobu obou statků. Subjekt A bude tak vyrábět půl kilogramu okurek a půl kilogramu rajčat. Subjekt B vyrobí dva kilogramy okurek a jeden kilogram rajčat. Graf 3.1 znázorňuje hranice produkčních možností obou subjektů (PPFA i PPFB), které jsou zároveň hranicemi jejich spotřeby, a ukazuje všechny možné kombinace výroby obou statků (včetně předpokládaných variant). Graf 3.1 Produkční možnosti subjektů A a B okurky (kg)
4 PPFB
EB
2 1 PPFA EA 1/2 1/2 1
2
65
rajčata (kg)
P r i n c i p y h o s pod á ř s k é č i n n o s t i
Nyní si představme, že neexistuje žádná překážka, která by bránila směně mezi oběma subjekty, a hledejme, zda mají nějaký důvod, proč spolu budou obchodovat. Jde o komplikovanou záležitost, protože výrobce B je efektivnější a produkuje čtyřikrát více okurek a dvakrát více rajčat než výrobce A. Pro jednoduchost budeme předpokládat, že účastníci směny nemají se vzájemnými transakcemi spojeny žádné další výdaje (abstrahujeme od dopravních nákladů, od nákladů spojených se získáváním informací apod.). K řešení problému použijeme náklady příležitosti daného statku (alternativní náklady), které se rovnají tomu, čeho se vzdáváme pro jeho získání. Subjekt B může získat dodatečný kilogram rajčat, když se vzdá výroby dvou kilogramů okurek. To znamená, že kilogram rajčat má pro výrobce B cenu dvou kilogramů okurek. Když použijeme jako platební prostředek rajčata, potom má pro něho kilogram okurek cenu poloviny kilogramu rajčat. Tato „vnitřní cena“ vyjadřuje poměr, ve kterém může výrobce nahradit jeden výrobek druhým výrobkem za předpokladu, že respektuje své produkční možnosti. Podobným způsobem lze stanovit „vnitřní cenu“ i pro subjekt A, je dána poměrem 1:1 (jeden kilogram rajčat za jeden kilogram okurek). Tabulka 3.2 přehledně uvádí náklady příležitosti výroby okurek a rajčat pro oba výrobce a zároveň ukazuje, že náklady příležitosti okurek jsou inverzní funkcí nákladů příležitosti rajčat. Tabulka 3.2 Náklady příležitosti výroby okurek a rajčat
Subjekt A Subjekt B
Náklady pfiíleÏitosti v˘roby 1 kg Okurek Rajãat (vyjádfiené mnoÏstvím (vyjádfiené mnoÏstvím obûtovan˘ch rajãat) obûtovan˘ch rajãat) 1 1 1/2 2
Výrobce, který má nižší náklady příležitosti ve výrobě daného statku, získává tzv. komparativní výhodu při jeho výrobě. V našem příkladu má subjekt A nižší náklady příležitosti ve výrobě rajčat než subjekt B (1 kg proti 2 kg okurek). Výrobce B má nižší náklady příležitosti ve výrobě okurek než subjekt A (0,5 kg proti 1 kg rajčat). Subjekt A má tedy komparativní výhodu ve výrobě rajčat a subjekt B má komparativní výhodu ve výrobě okurek. Rozdíly v nákladech příležitosti otevírají možnosti pro směnu. Získá-li subjekt B za jeden kilogram okurek víc než půl kilogramu rajčat, nebude mít
66
P r i n c i p y h o s pod á ř s k é č i n n o s t i
zájem pěstovat rajčata, která chce spotřebovat, ale bude mít zájem specializovat se na výrobu okurek a směňovat je za rajčata. Obdobně se bude chovat subjekt A. Bude mít zájem specializovat se na pěstování rajčat, když ve směně získá za kilogram rajčat více než kilogram okurek. Je zřejmé, že když mají dva výrobci různé náklady příležitosti, potom každý z nich může mít prospěch ze směny, protože jejím prostřednictvím může získat statek za nižší cenu, než jsou jeho náklady příležitosti daného statku. V našem příkladu existuje řada kvantitativních poměrů směňovaných statků, nacházejících se mezi poměry 1:1 a 1:2 (ceny rajčat vyjádřené v okurkách), které přinesou oběma účastníkům směny prospěch. Představme si, že oběma subjektům by vyhovovala relativní cena jejich výrobků 1:1,5, to znamená, že budou směňovat 1 kg rajčat za 1,5 kg okurek. Výrobce B se zaměří jen na výrobu okurek, protože tato cena je nižší, než jsou jeho náklady příležitosti výroby okurek (na 1 kg rajčat vynaloží jen 1,5 kg okurek, místo 2 kg). Podobným způsobem bude uvažovat subjekt A, který se bude specializovat jen na výrobu rajčat. Je to pro něho výhodné, protože jeho náklady příležitosti výroby kilogramu okurek jsou kilogram rajčat a směnou získá za 1 kg rajčat 1,5 kg okurek. Například subjekt B před směnou vyráběl a spotřebovával 1 kg rajčat a 2 kg okurek. Po specializaci vyrábí jen okurky, tj. 4 kg. Když smění 1,5 kg okurek za 1 kg rajčat, tak bude spotřebovávat 2,5 kg okurek a 1 kg rajčat. Obdobný efekt ze směny získá subjekt A. Z příkladu je zřejmé, že když se každý jedinec specializuje na výrobu statku, ve které má komparativní výhodu, potom celková produkce vzroste a ze vzájemného obchodu mají prospěch všechny zúčastněné subjekty. V tržní ekonomice je každý subjekt nucen hledat svoji komparativní výhodu, určitou specializaci, která mu zajistí odpovídající podíl na ekonomickém koláči společnosti. Specializace může být výsledkem talentu nebo vzdělávání jedince, z hlediska celé společnosti na ni mohou mít vliv přírodní podmínky nebo relativní vybavenost země výrobními faktory (například v USA je relativně levný kapitál a drahá práce, v Číně je tomu opačně). Stručné shrnutí: 1. Člověk je součástí světa a je začleněn do ekologického koloběhu přírody, kde všechno souvisí se vším a všechno závisí na všem. Příroda lidem poskytuje životní prostředí a je dodavatelem zdrojů. 2. Za nejdůležitější přírodní zdroje jsou považovány: půda, voda, atmosféra. 3. Na přírodní zdroje ekonomové nahlížejí obdobně jako na ostatní výrobní faktory. Při analýzách ale zohledňují, zda jde o zdroje přivlastnitelné či nepřivlastnitelné, nebo zda jsou tyto zdroje obnovitelné či neobnovitelné.
67
P r i n c i p y h o s pod á ř s k é č i n n o s t i
4. Člověk je bytost společenská a žije s ostatními lidmi v pospolitosti. Charakter pospolitosti je určen vztahem jedince k celku – ten může vycházet z universalismu, nebo individualismu. 5. Metodologický individualismus vychází ze svobody jednotlivce a předpokládá, že člověk se řídí vlastním zájmem a chová se racionálně. 6. Ekonomicky uvažující člověk se řídí výnosovým principem – s minimem získat maximum (šetří zdroje a přitom se snaží získat co největší výnos). 7. Při svém rozhodování lidé používají mezní veličiny – porovnávají mezní náklady a mezní výnosy svých rozhodnutí. 8. V procesu společenské dělby práce se lidé rozdělili na pastevce a zemědělce, později se oddělila řemesla a proces specializace byl završen osamostatněním obchodu. 9. Naturální hospodářství funguje jako uzavřený celek a statky jsou vyráběny jen pro vlastní spotřebu členů pospolitosti. 10. Výměna výsledků činností se stává formou, v níž se řeší rozpor mezi člověkem jako specializovaným výrobcem a univerzálním spotřebitelem. 11. V podmínkách rozvinuté dělby práce a vlastnické izolovanosti výrobců nabývá vztah výměny výsledků činností podoby směnného vztahu a vzniká výroba zboží. 12. Peníze jsou zvláštním statkem, který plní funkci všeobecného ekvivalentu a zprostředkovává výměnu ostatních statků. 13. Konkurence je procesem střetávání a skládání subjektivních snah tržních subjektů o získání maximální hmotné výhody ve směně. Jejím prostřednictvím se prosazuje ekonomické postavení těchto subjektů. 14. Směna zvyšuje blahobyt účastníků transakce, protože každý z nich se vzdá něčeho, co pro něj má menší hodnotu než to, co získá. Směna prohlubuje specializaci tržních subjektů a tím vytváří podmínky pro zvýšení výroby. Klíčové pojmy: Přírodní zdroje (přivlastnitelné, nepřivlastnitelné, obnovitelné, neobnovitelné), universalismus, individualismus, homo oeconomicus, zásady hospodárnosti (minimalizační a maximalizační princip), utopené náklady, mezní veličiny, dělba práce, směna, barter, všeobecný ekvivalent, peníze, vznik trhu, konkurence, absolutní výhoda, komparativní výhoda.
68
P r i n c i p y h o s pod á ř s k é č i n n o s t i
Kontrolní otázky a problémy k řešení: A) Test – označte správnou odpověď: 1. Zemědělská půda je zdroj: a) přivlastnitelný a neobnovitelný b) nepřivlastnitelný a obnovitelný c) obnovitelný a přivlastnitelný d) neobnovitelný a nepřivlastnitelný e) individuální a nenahraditelný 2. „Homo oeconomicus“ (ekonomický člověk) je: a) svojí podstatou egoista, což vyjadřuje axiom chamtivosti b) racionální a nechává se vést svým vlastním zájmem c) ve svém rozhodování je ovlivňován zásadami hospodárnosti d) subjekt, který maximalizuje svůj prospěch na základě výnosového principu e) všechny uvedené varianty jsou správné 3. Za tzv. utopené náklady považujeme: a) náklady, které se musí uhradit a vstupují do účetnictví b) náklady, které již byly vynaloženy, nedají se nijak ovlivnit, a proto nemohou být zohledňovány při rozhodování c) náklady, které jsou zvažovaným rozhodnutím ovlivněné (změní se) d) peněžní hodnotu všech spotřebovaných vstupů e) náklady, které nelze přiřadit ke konkrétnímu nákladovému objektu 4. V rámci pospolitosti se člověk stává stále více specializovaným výrobcem a vzhledem k charakteru svých potřeb zůstává univerzálním spotřebitelem. Tento rozpor byl vyřešen: a) rozvojem dělby práce b) kooperací lidí při výrobě c) směnou výrobků a služeb d) přidělováním vyrobené produkce e) naturální výrobou a vznikem peněz 5. Společenská dělba práce: a) spočívá v rozdělení pracovních činností podle přirozených dispozic člověka b) znamená specializaci lidí na výrobu různých statků – lidé se rozdělili na pastevce a zemědělce, došlo k oddělení řemesel a později i obchodu
69
P r i n c i p y h o s pod á ř s k é č i n n o s t i
c) znamená specializaci na pracovní operace, kterou vyvolávají přírodní a klimatické podmínky v jednotlivých regionech d) představuje revoluci v organizaci práce a vede k tomu, že se větší počet lidí podílí na výrobě jednoho ekonomického statku e) vede k tomu, že statky jsou vyráběny jen pro vlastní spotřebu členů pospolitosti a podle zvykových pravidel jsou rozdělovány B) Pravdivé a nepravdivé výroky: 1. Uhlí je nenahraditelný zdroj. ANO-NE 2. U individualismu je celek a jeho zájem postaven jako nejvyšší norma a povinností členů společnosti je zabezpečení jeho existence. ANO-NE 3. V důsledku společenské dělby práce je specializovaný výrobce nucen vyrábět pro ostatní členy společnosti a naopak. Nikdo nepracuje výlučně pro sebe. ANO-NE 4. Úlohu prostředníka směny, tzn. funkci všeobecného ekvivalentu, mohou plnit jen drahé kovy (stříbro, zlato). ANO-NE 5. Propojenost jednotlivých trhů vede k tomu, že v podstatě každý výrobek vstupuje na světový trh. ANO-NE 6. Konkurence je formou projevu objektivního ekonomického obsahu, tj. rovného či nerovného ekonomického postavení konkurujících si subjektů. ANO-NE Témata k zamyšlení: 1. Charakterizujte přírodní zdroje a popište, jak je s nimi v ČR nakládáno. 2. Jaké jsou možnosti a meze využití metodologie individualismu v ekonomické teorii a hospodářské praxi? 3. Proč lze na člověka nahlížet jako na specializovaného výrobce a univerzálního spotřebitele a jaké je řešení tohoto rozporu? 4. Vysvětlete pojem konkurence. 5. Jaký je rozdíl mezi absolutní a relativní výhodou?
70
4 TRH A TRŽNÍ MECHANISMUS 4.1 Trh 4.2 Tržní mechanismus 4.2.1 Poptávka 4.2.2 Nabídka 4.2.3 Cena 4.2.4 Konkurence 4.3 Teorém pavučiny, elasticita poptávky a nabídky
V předchozí kapitole jsme objasnili, proč vznikla směna a jaké efekty přinesla lidem. Došli jsme k závěru, že trh vznikl přirozenou cestou. Nyní se zaměříme na charakteristiku trhu, na to, co je předmětem tržních transakcí a na obsah trhu. Symbolem tržního mechanismu, jak víme z první kapitoly, je „neviditelná ruka“, která vyvolává v ekonomice spontánní společenskou kooperaci. Její funkci zajišťuje proces vzájemného ovlivňování tvorby nabídky, tvorby poptávky a tvorby ceny. To všechno se odehrává v konkurenčním prostředí, které je ovlivněno ekonomickým postavením jednotlivých tržních subjektů. Pozornost proto budeme věnovat jednotlivým prvkům trhu. Probereme funkci poptávky a nabídky. Ukážeme si, že tržní cena je výsledkem střetu nabídky a poptávky. V souvislosti se vznikem tržní rovnováhy vysvětlíme vznik trhu kupujícího a trhu prodávajícího. Nevynecháme ani tzv. posun po křivce, který způsobuje cena, a posun křivky vyvolaný necenovými faktory. Charakteristiku prvků trhu zakončíme analýzou konkurence, která je s fungováním trhu neoddělitelně spjata a je často předmětem různých zjednodušení a idealizací. Jednoznačným vymezením modelů dokonalé a nedokonalé konkurence si vytvoříme východisko pro výklad neklasické teorie v dalších kapitolách. V závěru kapitoly se vrátíme k tržní rovnováze a v rámci pavučinového modelu trhu upozorníme, jak ji ovlivňuje časové zpoždění ekonomických procesů. Kvalitativní rozbor tržního mechanismu, v němž jsme sledovali vliv jednotlivých nezávisle proměnných na poptávku a nabídku, doplníme o kvantitativní stránku těchto jevů. Bude nás zajímat, jak citlivě reaguje poptávané či nabízené množství na změnu ceny.
71
T r h a t r ž n í me c h a n i s mu s
4.1 Trh Slovo „trh“ je obecný pojem, který je v reálném ekonomickém životě konkretizován podle toho, s jakými ekonomickými statky se na daném trhu obchoduje. Lidé běžně chápou trh jako místo, kde se soustřeďují statky nabízené a statky poptávané. Z hlediska hospodářské praxe jde o oblast ekonomiky, ve kte ré se uskutečňují transakce. Znamená to, že zde dochází k výměně výsledků činností (zboží) mezi subjekty prostřednictvím směny. Některé směnné vztahy lze uskutečnit jen na určitém konkrétním místě, například trh cenných papírů na burze, zatímco jiné jsou organizovány na internetu apod. V ekonomické teorii je trh vymezován jako uspořádání, v jehož rámci na sebe vzájemně působí prodávající a kupující, aby určili ceny a množství směňovaných statků. Prohlubováním dělby práce, nárůstem potřeb tržních subjektů a rozvojem výroby docházelo k diferenciaci trhů a k rozšiřování směnných vztahů jak z hlediska územního, tak věcného. Z věcného hlediska, to znamená podle množství a druhu sledovaného zboží, rozlišujeme trh dílčí a agregátní. Na dílčím trhu se prodává a kupuje jen jeden určitý výrobek či služba, například trh masa, trh bot. Agregátní trh představuje trh veškerého zboží a služeb. Uvedené členění je teoretickou abstrakcí, která umožňuje snadněji pochopit základní tržní kategorie, a při studiu ekonomie je třeba si vždy uvědomovat, jaký trh analyzujeme. Podle stupně organizovanosti rozdělujeme trhy na organizované a neorga nizované. Příkladem vysoce organizovaného trhu je burza (cenných papírů, plodinová), kde se obchoduje se zastupitelnými předměty podle přesně stanovených pravidel. Neorganizovaným (neformálním) trhem je například poskytnutí nějaké služby v rámci sousedské výpomoci (za úplatu nebo za protislužbu). Trh může být označen za volný, když směna probíhá bez omezení. Na vázaném trhu je nákup a prodej zboží úředně nebo jiným způsobem regulován. Pokud trh funguje v souladu s existujícím zákonodárstvím v dané zemi, jde o legální (oficiální) trh, v opačném případě o nelegální (černý) trh. Z hlediska předmětu tržních transakcí, tzn. podle toho, co se kupuje a prodává, rozeznáváme: 1. trh výrobních faktorů, kam patří tři relativně samostatné trhy: ● trh práce, ● trh půdy a přírodních zdrojů, ● trh kapitálu; 2. finanční trhy (především trh peněz a trh kapitálu);
72
T r h a t r ž n í me c h a n i s mu s
3. trh výrobků a služeb, který v rozhodující míře ovlivňuje chování ekonomických subjektů. Každý z těchto trhů se dále člení, například v rámci trhu produkce existuje trh skla, trh piva atd. Uvedené rozdělení trhů je do značné míry relativní, protože přes všechnu mnohotvárnost trhy spolu souvisejí a jsou navzájem propojené. Ekonomiku určitého státu, například ČR, je třeba vnímat jako složitě strukturovaný a nedělitelný celek, který funguje jen tehdy, když fungují všechny jeho části (trhy) ve vzájemné souvislosti.
4.2 Tržní mechanismus Vnějším projevem výroby a směny zboží je tržní mechanismus, který je obvykle vymezován jako obsah trhu. Slovní spojení „tržní mechanismus“ naznačuje, že jde o soustavu (systém) prvků, které se vzájemně ovlivňují, a výsledkem je jich interakcí je určitý řád. Za hlavní prvky tržního mechanismu a zároveň za nejdůležitější tržní kategorie považujeme: 1. 2. 3. 4. 5.
tržní subjekty, nabídku, poptávku, tržní cenu, tržní konkurenci.
Vzájemné ovlivňování jednotlivých prvků tržního mechanismu v čase nazýváme fungováním tržního mechanismu. V reálné ekonomice se tyto prvky vždy projevují v konkrétních formách. Tržní subjekty sledují různé cíle (například užitek, zisk), mají odlišnou motivaci a do jejich chování se promítá mnoho vnějších vlivů (podrobněji v kapitole 5). Z hlediska koordinační funkce trhu rozdělujeme tržní subjekty do dvou skupin. Jako spotřebitelé zde vystupují domácnosti. Jsou to subjekty, které vstupují na trh finální produkce s cílem nakoupit statky a služby sloužící k uspokojování potřeb. Tytéž subjekty jsou ovšem i vlastníky výrobních podmínek a na trhu výrobních faktorů stojí v postavení nabídky. Výrobci mají vždy určitou organizační formu a na trhu je reprezentují firmy, jejichž činnost je zaměřena na produkci výrobků a služeb za účelem prodeje. Také firmy vstupují na oba uvedené trhy, a to na trh výrobků a služeb jako prodávající (nabídka), zatímco na trhu výrobních faktorů jsou v postavení kupujících (poptávka).
73
T r h a t r ž n í me c h a n i s mu s
Tržní mechanismus lze charakterizovat jako souhrn vztahů a procesů při realizaci zboží, které vedou k vzájemné koordinaci relativně nezávislých roz hodnutí o výrobě (na straně nabídky) a o spotřebě (na straně poptávky). Hlavním úkolem tržního mechanismu je rozdělit výrobní faktory mezi jednotlivé druhy ekonomické činnosti tak, aby tyto vzácné zdroje byly využívány co nejúčelněji vzhledem k potřebám společnosti. Vzhledem k tzv. tržním selháním (nedokonalosti ve fungování trhu), změnám a vývoji potřeb, nedokáže tržní mechanismus tuto optimální alokaci zdrojů zajistit trvale. Přesto je koordinační funkce trhu obecně hodnocena jako nejlepší mechanismus, který lidstvo využívá. Tento mechanismus totiž obsahuje zpětnou vazbu, která automaticky přizpůsobuje alokaci zdrojů reálným a měnícím se potřebám (Graf 4.1). To ovšem platí jen za předpokladu vlastnické suverenity a svobody podnikání jednotlivých tržních subjektů. Graf 4.1 Tržní mechanismus Cena
V˘robce
Nabídka
TRH
Poptávka
Spotfiebitel
4.2.1 Poptávka Množství zboží, které spotřebitelé nakupují, závisí na jeho ceně. Když je cena určitého zboží vysoká, lidé budou ochotni koupit malé množství tohoto zboží a naopak jeho nižší tržní cena vyvolá poptávku po větším množství. Poptávka je proto vymezována jako množství zboží, které kupující jsou ochotni koupit za určitou cenu. V ekonomické teorii poptávka vyjadřuje závislost mezi dvěma proměnnými: cenou a požadovaným množstvím. Tento vztah je inverzní (nepřímo úměrný) a prosazuje se u většiny zboží a služeb. Výjimku představuje tzv. prestižní zboží (drahé kožešiny, luxusní auta apod.), které nakupují lidé s cílem prezentovat svoje bohatství, bez ohledu na jeho cenu. Korelaci mezi množstvím zboží a cenou lze vyjádřit tabulkou, grafem a rovnicí. V tabulce 4.1 jsou uvedeny údaje (získané empirickým pozorováním) o poptávaném množství zboží při různých cenách.
74
T r h a t r ž n í me c h a n i s mu s
Tabulka 4.1 Schéma individuální poptávky po hruškách Cena za kg (v Kã) 8 7 6 5 4
MoÏnost a b c d e
MnoÏství hru‰ek, po kter˘ch je poptávka 20 50 100 200 500
Z údajů je zřejmé, že největší poptávka je při nejnižší ceně 4 Kč za 1 kg (500 kg). Zároveň se zvyšováním ceny hrušek se snižuje množství, po kterém je poptávka. Při dvojnásobné ceně za 1 kg (8 Kč) kleslo množství, po kterém je poptávka, jen na 20 kg. Když množinu poptávaných množství při různých cenách znázorníme formou grafu, dostaneme poptávkovou křivku. Cena (P – Price) je nezávisle proměnnou a množství (Q – Quantum), které je poptáváno, je závisle proměnnou. V ekonomii platí konvence, že nezávisle proměnná (cena) je na svislé ose a závisle proměnná (poptávané množství) je na vodorovné ose. Graf 4.2 Křivka poptávky (Kã/kg)
D a
8
b
7
c
6
d
5
e
4
D
0
100
200
300
400
500
Q (kg)
Křivka poptávky, označená DD (D – Demand), ukazuje, za jakou cenu jsou kupující (pozor! – za jinak stejných podmínek) ochotni koupit určité množství zboží (hrušek). Každý bod na křivce poptávky vyjadřuje určitou kombinaci
75
T r h a t r ž n í me c h a n i s mu s
poptávaného množství a ceny. Křivka poptávky klesá zleva doprava a svým tvarem symbolizuje tržní chování spotřebitelů. Tato vlastnost poptávky je známa od počátku směny a je projevem zákona klesající poptávky (vzroste-li cena – poptávka klesne a opačně). Klesající průběh poptávkové křivky má dvě příčiny: a) Důchodový efekt. Předpokládejme spotřebitele, kteří mají fixní disponibilní důchody (jejich příjmy se nemění). Dojde-li k poklesu cen, mohou si koupit větší množství zboží a naopak. Klesající ceny vyvolávají dodatečné nákupy a přitahují nové kupující, zvýšení ceny má opačný účinek. Důchodový efekt je zesilován tím, že lidé mají různé výše důchodů. Při vyšší ceně přestanou výrobek kupovat nejdříve lidé z nižších důchodových vrstev. b) Substituční efekt. Na zvýšení cen lidé reagují změnou struktury spotřebovávaných zboží. Snižují podíl drahých výrobků ve spotřebě a zvyšují nákup jiných tzv. substitučních statků. Například zdražení drůbežího masa sníží poptávku po tomto zboží a vyvolá zvýšený nákup vepřového či hovězího masa. Zdraží-li se jedno zboží, ostatní zboží od něho odláká poptávku. Ceny zboží nejsou jediným faktorem, který ovlivňuje poptávku po daném výrobku. Pro posouzení jejich důležitosti uvedeme základní skutečnosti, které ovlivňu jí spotřebitelskou poptávku (poptávané množství) na trhu jednoho konkrétního zboží „z“. Jednotlivé faktory označíme symboly, které platí jen pro náš výklad. a) Nejdůležitější je samozřejmě cena zboží „z“ (Pz) a její vliv vyplývá ze zákona klesající poptávky. b) Disponibilní důchod spotřebitele /domácnosti/ (I). Jeho výše limituje spotřebu domácností a tím i strukturu této spotřeby. Ekonomická teorie tuto souvislost vyjadřuje v kategorii „efektivní koupěschopné poptávky“. Touhy spotřebitele, které nejsou podloženy penězi, nemají bezprostřední ekonomický význam. Čím vyšší je důchod spotřebitele, tím vyšší je i jeho poptávka, ale její struktura se mění. Podle Engelova zákona (německý statistik, který na základě empirie objevil zákon spotřeby) růst příjmů domácností vede k absolutně vyšším (ale relativně nižším) výdajům na potraviny. Zároveň absolutně i relativně rostou výdaje na předměty dlouhodobé spotřeby (automobily), na vzdělání a úspory. c) Počet domácností (spotřebitelů) a rozsah trhu (X). Když se zdvojnásobí počet domácností, zdvojnásobí se poptávané množství zboží. Souvislost s velikostí poptávky je opět přímo úměrná. d) Cena a dostupnost jiných zboží (Py). Pokud jde o komplementární (doplňující se) zboží, například automobil – benzin, růst ceny jednoho způsobuje
76
T r h a t r ž n í me c h a n i s mu s
pokles poptávky po druhém. Vzroste-li cena benzinu, sníží se poptávka po automobilech. U substitutů, například vepřové a hovězí maso, dochází k tomu, že zvýšení ceny jednoho zboží zvyšuje poptávku po druhém zboží (klesá-li cena jednoho zboží, snižuje se zároveň poptávka po druhém zboží). e) Preference a zájmy spotřebitelů (F) představují soubor subjektivních faktorů, které odrážejí jejich fyziologické nebo psychologické potřeby. f) Ostatní faktory (G), například vliv počasí na poptávku po rekreaci. Poptávku po daném zboží (Dz) potom můžeme zapsat jako funkci: Dz = f (Pz, I, X, Py, F, G) Při analýze trhu je třeba rozlišovat změny v poptávce a změny v množství eko nomických statků, po kterých je poptávka. Změny v množstvích, po kterých je poptávka (jejich zvýšení nebo snížení), jsou způsobeny jen změnou ceny zboží. V grafickém vyjádření představují jen pohyb po křivce poptávky (klesá-li cena, poptávané množství se zvětšuje a naopak), viz graf 4.3. Při vzájemné závislosti cen a poptávaného množství má velice důležitou úlohu čas. U některého zboží dochází k tomu, že výrazné zvýšení (snížení) jeho ceny nevede ihned k významnému poklesu (růstu) spotřeby, ale nějakou dobu trvá, než se lidé přizpůsobí. Graf 4.3 Změna v množství, po kterém je poptávka D
P
A P0
B
P1
D
0
Q0
Q1
Q
Změny v poptávce jsou způsobeny změnami jiných faktorů, než je cena. Vliv těchto faktorů se projevuje tím, že původní křivka poptávky ztratí platnost a vznik ne nová. Nová křivka poptávky je jinak umístěna, event. má jiný tvar. Tato změna je označována za posun křivky poptávky, viz graf 4.4. Za nejdůležitější faktory, které v reálném ekonomickém životě vytvářejí změny v poptávce, považujeme:
77
T r h a t r ž n í me c h a n i s mu s
Graf 4.4 Posun křivky poptávky P
D1
D0
D2 pokles
vzrÛst
poptávky (doleva)
poptávky (doprava)
D1 D0
D2 0
Q
a) Změny důchodů a jejich rozdělení. Jestliže dochází ke zvyšování důchodů, jsou lidé ochotni nakoupit větší množství daného zboží, i když se jeho cena nemění (v grafu 4.4 je tato situace znázorněna posunem křivky vpravo). Zboží, po kterém se zvyšuje poptávka se zvýšením příjmů, nazýváme normální zboží. Některé zboží lidé považují ve vztahu k jinému zboží za podřadné (inferiorní), a mají-li možnost (například při vyšším důchodu), nahrazují je statky normálními, které jim přinášejí větší užitek. V tomto případě se křivka poptávky posune směrem doleva. b) Změny cen příbuzného zboží. U substitutů dochází k tomu, že zvýšení ceny jednoho zboží způsobí posun křivky poptávky po druhém zboží doprava. V případě komplementárního zboží zvýšení ceny, například benzinu, vyvolá pokles zájmu o automobily a poptávka po nich se posune směrem doleva. U nezávislého zboží (kabát, čaj) nemá pohyb cen jednoho statku žádný vliv na poptávku po druhém statku.1 Vliv změn důchodů a cen jiného zboží uvádí tabulka klasifikace statků.
1
Poptávka se zvy‰uje
Poptávka se sniÏuje
kdyÏ se zvy‰uje dÛchod
normální zboÏí
inferiorní zboÏí
kdyÏ se zvy‰uje cena jiného zboÏí
zboÏí jsou substituty
zboÏí jsou komplementy
78
T r h a t r ž n í me c h a n i s mu s
c) Změny v preferencích spotřebitelů. Intenzita poptávky téměř po všech spotřebních statcích závisí na řadě skutečností, například na vzdělání, zvycích, nasycenosti potřeb, módě, reklamě apod. Vliv těchto faktorů lze obtížně předvídat a jejich výsledkem jsou obdobné posuny křivky poptávky jako v případě změny důchodů. d) Změny budoucích očekávání (anticipace). Například očekává-li se růst cen určitého zboží, spotřebitelé se „předzásobí“ a tím dojde k posunu křivky poptávky doprava. Utváření poptávky po zboží v ekonomice je výsledkem rozhodnutí mnoha samostatných relativně nezávislých spotřebitelů, kteří svými peněžními hlasy určují, co a v jakém množství se bude spotřebovávat. Poptávka představuje souhrn zamýšlených koupí a je určována množstvím (v tomto případě poptávaným) a cenou (za kterou jsou kupující ochotni kupovat). Rozměr poptávky je jednoznačně určen důchodem, který má každý kupující k dispozici. Proto ekonomové sledují tzv. koupěschopnou poptávku, resp. efektivní poptávku. U poptávky rozlišujeme poptávku: ● agregátní (celkovou), která je určena celkovým objemem vyrobených ekonomických statků, jejichž chtějí kupující koupit, a cenovou hladinou, při které jsou ochotni kupovat; ● individuální, jde o poptávku jediného kupujícího (někdy také o poptávku po produkci jediného výrobce); ● dílčí (tržní), to je poptávka po jednom výrobku, kterou představují zamýšlené výdaje různých kupujících.
4.2.2 Nabídka Na signál vyslaný poptávkou reaguje v tržním mechanismu strana nabídky, firmy. V některých případech ovšem iniciativa vzniká na straně nabídky, například u nových výrobků. Pokud je spotřebitel akceptuje, vytváří se poptávka až následně. Nabídka je ekonomickou kategorií, která charakterizuje chování skutečných i potenciálních výrobců a prodejců zboží. Stejně jako u poptávky musíme i u nabídky rozlišovat mezi pojmy nabízené množství a nabídka. Nabízené množství je množství zboží a služeb, které jsou prodávající ochotni prodat v určitém čase a místě za danou cenu. Na trhu se projevuje ještě jeden rozdíl, a to mezi nabízeným množstvím a skutečně pro daným množstvím. O skutečně prodaném zboží rozhodují společně kupující
79
T r h a t r ž n í me c h a n i s mu s
a prodávající. Nabízené množství je určeno jen chováním samotných prodávajících. Nabídka vyjadřuje závislost mezi množstvím nabízeného zboží a cenou, za kterou jsou ochotni nabízející toto zboží prodat. Nabízené množství je závislé především na ceně a je funkcí ceny. Tuto závislost lze vyjádřit, obdobně jako u poptávky tabulkou, grafem a rovnicí. Tabulka 4.2 Schéma tržní nabídky jablek MoÏnost
Cena za kg (v Kã)
Nabízené mnoÏství jablek (v tis. kg)
a
2
50
b
3
120
c
4
160
d
5
190
e
6
230
Tabulka vyjadřuje tržní nabídku v číselné formě. Každá varianta ukazuje to množství jablek, které budou výrobci při dané ceně ochotni dodat na trh (za jinak nezměněných podmínek). Křivka nabídky, označená symbolem SS (S – Supply), je grafickým zobrazením množiny nabízeného množství zboží při různých cenách. Graf 4.5 Křivka nabídky S
P (Kã/kg) 6 5 4 3 S
2
0
50
100
150
80
200
250
300
Q (kg)
T r h a t r ž n í me c h a n i s mu s
Tvar nabídkové křivky (roste zdola a zleva směrem nahoru a doprava) ukazuje, že vztah mezi cenou a nabízeným množstvím je pozitivní (přímo úměrný). Tato její vlastnost se označuje jako zákon rostoucí nabídky.2 Pozitivní závislost mezi cenou a nabízeným množstvím vyplývá z působení dvou faktorů. 1. Vysoké ceny jsou pro výrobce stimulem, může zvýšit objem výroby, bude mít vyšší tržby a tím i větší zisk. Tato možnost ho povede k přesunu zdrojů a ke změně struktury výroby. Výsledkem bude omezení výroby méně ziskových produktů a orientace na výrobu zboží, které zajišťuje zisk. 2. Růst cen přiláká i nové výrobce, kteří vstoupí do odvětví. Na výrobě atraktivního zboží se tak budou podílet i ti, kteří mají vyšší náklady a při nižší ceně nemohli daný výrobek vyrábět, protože nedosahovali zisk. Množství nabízeného zboží je v národním hospodářství determinováno řa dou faktorů: a) Rozhodujícím činitelem jsou ceny daného zboží „z“, s kterými přichází výrobce na trh (Pz). Výše ceny má zásadní vliv na souhrn příjmů výrobce. b) Výrobní náklady (C). Pokles výrobních nákladů umožňuje se stejnými zdroji vyrobit větší množství výrobků a zvýšit jejich nabízené množství. Jejich úroveň se mění vlivem: ● technického pokroku, který vede k růstu produktivity práce, umožňuje vyrábět více a snižuje náklady výroby; ● cen inputů (drahé nebo levné suroviny, stroje, nízké mzdy). c) Ceny alternativních výrobků, které může výrobce produkovat se svými výrobními zdroji (Py). Například farmář může vyrábět vepřové nebo hovězí maso a při daných cenách je jeho celková produkce složena z 30 % vepřového masa a 70 % hovězího masa. Předpokládejme, že vzroste poptávka po mase a spotřebitelé začnou preferovat vepřové maso. Důsledkem bude růst cen vepřového masa, cena hovězího masa přitom zůstane stejná a postupně se bude zvětšovat nabídka masa. Za této situace farmář Stoupající tvar křivky nabídky je v souladu se zákonem klesajícího výnosu. Například víno lze pěstovat jen v určitých přírodních podmínkách. Pokud bude veškerá použitelná půda využita a poptávka spotřebitelů přesáhne objem vyrobené produkce, nezbývá než zaměstnat další pracovní síly (budou zalévat a okopávat), a tak zvětšit úrodu vína. Každý nový pracovník podle zákona klesajících výnosů ovšem vyrobí stále menší množství dodatečného produktu. Cena potřebná k tomu, aby výrobci zvyšovali produkci a uhradili si vyšší náklady spojené s dodatečnými pracovníky, bude muset růst. Proto je nabídková křivka rostoucí.
2
81
T r h a t r ž n í me c h a n i s mu s
změní strukturu své produkce a bude vyrábět více vepřového a méně hovězího masa. d) Organizace trhu (O). Objem nabídky na domácím trhu může ovlivnit import zboží, výsadní postavení některé firmy apod. e) Specifické faktory, které mění podmínky výroby (V). Například změny počasí, které ovlivní objem zemědělské produkce nebo technické normy požadující určitou kvalitu výrobků. Vzhledem k uvedeným faktorům můžeme zapsat nabídku daného zboží (Sz) jako funkci: Sz = f (Pz, C, Py, O, V) Při analýze nabídkové strany trhu je třeba rozlišovat mezi změnou nabízeného množství zboží a změnou nabídky. Změna nabízeného množství se vztahuje jen na pohyby po křivce nabídky, které jsou způsobovány změnami cen (za jinak stejných podmínek). Tento pohyb vyjadřuje vzájemnou závislost ceny a množství, s růstem ceny roste množství nabízeného zboží – pohybujeme se po křivce nahoru, při poklesu ceny opačně. Změna nabídky představuje změnu místa polohy křivky nabídky, tzn. posun celé křivky (graf 4.6). Změna závislosti mezi nabízeným množstvím a cenou, která se projeví vznikem nové křivky nabídky, je způsobena tzv. necenovými faktory (nezpůsobí ji cena daného zboží). Graf 4.6 Posun křivky nabídky S2
P
S0 vzrÛst
pokles
nabídky (doleva) S2
S0
S1
nabídky (doprava)
S1
0
Q
82
T r h a t r ž n í me c h a n i s mu s
Předpokládejme, že cena zboží bude stabilní, a výrobci přesto budou měnit nabízené množství. Povedou je k tomu nejčastěji tyto důvody: a) Ceny výrobních faktorů. Když musí výrobce zaplatit za potřebné vstupy vyšší cenu, budou jeho výrobní náklady stoupat. Za předpokladu, že ostatní podmínky jsou konstantní, vyvolává vzestup nákladů tendenci k snižování nabídky. Křivka poptávky se posune doleva. Naopak pokles cen inputů přinese zvýšení nabídky a posun křivky doprava. b) Technický pokrok, resp. jeho aplikace v rámci použité technologie. Zdokonalení technologie snižuje náklady a umožňuje zvýšit objem produkce při neměnné velikosti produktivních zdrojů. Výsledkem je zvýšení nabídky a posun její křivky doprava. c) Ceny alternativních produktů. Většina výrobců dokáže s danými zdroji vyrábět různou produkci, má tzv. diverzifikovanou výrobu. Například vzestup ceny ječmene povede farmáře k zvýšení jeho výroby a k omezení méně atraktivní produkce brambor. Křivka nabídky brambor se posune doleva. d) Jiné změny podmínek výroby, například ● zvýšený počet prodávajících na určitém trhu zvyšuje nabídku a způsobuje posun křivky poptávky doprava, ● když je neúrodný rok, posouvá se křivka nabídky zemědělské produkce doleva, ● daně mají tendenci snižovat nabídku a státní subvence ji zvyšují. V podmínkách všeobecné výroby zboží na trh vstupuje mnoho samostatných výrobců, kteří relativně nezávisle rozhodují o tom, co a v jakém množství budou vyrábět. Souhrn vyrobených ekonomických statků, který je výsledkem jejich rozhodování, představuje hmotný objem nabídky. Nabídkou proto rozumíme souhrn všech zamýšlených prodejů, se kterými výrobci přicházejí na trh. Její rozměr je určen objemem výroby a cenami, za které jsou výrobci ochotni prodat nabízené zboží. Ekonomická teorie rozlišuje nabídku: ● agregátní (celkovou), která je určena objemem výroby všech výrobců a cenovou hladinou, při které jsou ochotni svoji produkci prodat; ● individuální, jde o nabídku jednoho výrobce; ● dílčí (tržní), kterou rozumíme nabídku jediného výrobku od různých výrobců.
83
T r h a t r ž n í me c h a n i s mu s
4.2.3 Cena Nabídka a poptávka představují dvě strany trhu, a aby reprodukce ekonomických subjektů mohla probíhat, musí být individuální rozhodnutí výrobců a spotřebitelů vzájemně koordinována. Ke koordinaci těchto rozhodnutí dochází jen tehdy, když mezi tržními subjekty existuje výměna informací a také mají-li zájem podle těchto informací rozhodovat. Při výrobě zboží je nositelem informace mezi výrobci a spotřebiteli cena zboží, která se utváří na základě vzájemného vztahu poptávky a nabídky. Cena je veličinou, která pro kupujícího znamená oběť, kterou musí podstoupit, chce-li na trhu získat požadované zboží. Pro prodávajícího je tatáž cena efektem (výnosem), k jehož dosažení musel podstoupit oběť (vynaložil náklady na výrobu zboží). Křivky poptávky a nabídky bývají přirovnávány k ramenům nůžek. Ani jedno, ani druhé není k ničemu, když ho použijme samo o sobě. Až jejich spojením se dostaví potřebný efekt. Teprve vzájemné spolupůsobení nabídky a poptávky určuje ceny a množství nakoupeného a prodaného zboží na trhu. Rozdílné zájmy kupujících (vyjádřené křivkou poptávky) a prodávajících (prezentované nabídkovou křivkou) se sjednotí v okamžiku, kdy vznikne tzv. rovnovážná cena. Za tuto cenu budou prodávající nabízet přesně to množství zboží, které za tuto cenu budou chtít kupující koupit. Na trhu tak vznikne rovnováha (E – Equilibrium) a tržní síly budou vyrovnány. Tuto situaci pro její krátké trvání nazýváme dílčí tržní rovnováhou, protože na trzích se neustále mění ostatní podmínky. Pro lepší pochopení a exaktnější vymezení uvedených pojmů použijeme konkrétní příklad. Údaje v tabulce 4.3 zobrazují jednotlivé interakce nabídky a poptávky. Tabulka 4.3 Schéma nabídky a poptávky brambor
Cena (Kã/1 q) 150 200 250 300 350
MnoÏství, po kterém je poptávka (tis. q) 30 20 14 10 8
Nabízené mnoÏství (tis. q) 2 7 14 22 37
84
Pfiebytek mnoÏství poptávky (tis. q) 28 13 0 –12 –29
T r h a t r ž n í me c h a n i s mu s
Z údajů je zřejmé, že při vysoké ceně, například 300 Kč za 1 q, převládá nabízené množství nad poptávaným o 12 tis. q. Vzniká přebytek zboží, tzn. na trhu je více zboží, než jsou kupující ochotni koupit. Je to trh kupujícího, spotřebitele, který vede ke konkurenci prodávajících a nutí je snížit ceny. Výrobci potom nabízejí méně zboží a přebytek se zmenšuje. Při nízké ceně, například 200 Kč za 1 q, je naopak na trhu nedostatek brambor, tzn. „přebytek“ poptávaného množství nad nabízeným (o 13 tis. q). Pozor! Při nízké ceně jsou kupující ochotni koupit více výrobků, než prodávající nabízejí, vzniká nedostatek zboží. Jde o trh prodávajícího, výrobce, který může diktovat svoje podmínky kupujícím. Konkurence mezi kupujícími, kteří jsou ochotni koupit zboží za vyšší cenu, způsobí růst ceny a výrobci tak mají důvod k rozšíření výroby. Na zvýšení ceny ovšem reagují kupující snížením poptávaného množství a nedostatek se zmenšuje. Čísla v tabulce ukazují, že situace, ve které neexistuje přebytek nebo nedostatek, vzniká při ceně brambor 250 Kč za 1 q. Kupující si nakoupí tolik brambor, kolik potřebují, a prodávající najdou dostatek zákazníků na celý objem nabízených brambor. Rovnovážná cena je tedy kompromisem mezi nabídkou a poptávkou. Když převedeme údaje v tabulce 4.3 do grafické podoby (graf 4.7), je zřejmé, že křivky nabídky a poptávky se protínají v bodu E, který je bodem rovnováhy. Tomuto průsečíku odpovídá rovnovážná cena (250 Kč za 1 q) a rovnovážné množství (14 tis. q). Při této ceně je trh v rovnováze, neboť se rovná množství, které jsou výrobci ochotni prodat a kupující ochotni koupit. V grafu je ilustrován jak nedostatek zboží (je-li cena nižší než rovnovážná cena), tak přebytek zboží (je-li cena vyšší než rovnovážná). Kategorie přebytek a nedostatek mají v reálné ekonomice přesné vymezení. O přebytku v ekonomice hovoříme tehdy, když není umožněno, aby cena klesla na úroveň rovnováhy. Nedostatek vzniká tehdy, je-li zabráněno tomu, aby cena stoupla na úroveň rovnováhy. Ke změně rovnovážné ceny a rovnovážného množství dochází pod vli vem faktorů, které vedou ke změně nabídky a poptávky (tzn. když se křivka nabídky nebo poptávky, event. obě, posouvají). Projevuje se tak skutečnost, že poptávané a nabízené množství závisí na ceně a ta je zároveň funkčně závislá na nabídce a poptávce.
85
T r h a t r ž n í me c h a n i s mu s
Graf 4.7 Rovnováha nabídky a poptávky P (Kã/kg)
D
S pfiebytek
350
E
250
nedostatek 150
D
S
0
10
14
20
30
Q (tis. q)
40
Uvažujme nejdříve o účinku změn v poptávce a předpokládejme, že na bídka je konstantní. Lidé budou chtít konzumovat více brambor, protože například výrazně vzrostou ceny jejich substitutů, zvýší se příjmy domácností apod. Graf 4.8 zobrazuje důsledky růstu poptávky po bramborách. Graf 4.8 Růst poptávky P
S0
D1
D0 vzrÛst
poptávky P1
E1 E0
P0 D1
S0 D0 0
Q0
86
Q1
Q
T r h a t r ž n í me c h a n i s mu s
Je zřejmé, že růst poptávky po bramborách způsobil posun původní křivky poptávky D0D0 směrem doprava na D1D1. Tento vzrůst poptávky vedl k posunu bodu rovnováhy z E0 do bodu E1, tím došlo k zvýšení ceny (z P0 na P1) a nabízeného množství brambor (z Q0 na Q1). Všimněme si, že posun křivky poptávky nevedl k změně nabídky, jen se zvýšilo nabízené množství brambor. Snížení poptávky (křivka poptávky se posune vlevo) má obrácené účinky, dojde k poklesu ceny i nabízeného množství. Předpokládejme, že přírodní katastrofa (sucho) posunula původní křivku nabídky brambor z S0S0 do S2S2. Graf 4.9 znázorňuje pokles nabídky a ilustruje vliv tohoto poklesu na cenu a množství. Graf 4.9 Pokles nabídky S2 P
D0
pokles
S0
nabídky E2 P2
E0
P0 S2
D0 S0
0
O2
O0
Q
S poklesem nabídky (posun křivky nabídky doleva) brambor vzrostla jejich cena z P0 na P2 a pokleslo nabízené množství z Q0 na Q2. Pohyb z E0 na E2 je jen pohybem po křivce poptávky. Při růstu nabídky (například vlivem snížení výrobních nákladů se posouvá křivka nabídky doprava) dochází k poklesu cen (cena se posouvá po křivce poptávky) a růstu nabízeného množství. V reálném ekonomickém životě dochází k simultánním změnám nabídky a poptávky. Pro přiblížení této situace použijeme oba předcházející příklady (graf 4.10) a budeme sledovat, co se stane s cenou a množstvím, když vzroste poptávka a poklesne nabídka.
87
T r h a t r ž n í me c h a n i s mu s
Graf 4.10 Účinky růstu poptávky a poklesu nabídky P
D1
D0
S2
S0
E12 P12
S2
D1
E00
P00
D0
S0
0
Q00
Q12
Q
O vzrůstu poptávky svědčí její posun doprava z D0D0 na D1D1. Posun křivky nabídky doleva (z S0S0 do S2S2) zase ukazuje na pokles nabídky. Posuny křivek změnily dosavadní stav a nová tržní rovnováha se ustálila v bodě E12, při ceně P12 a množství Q12. Důležitým faktorem, který ovlivňuje vytváření rovnováhy na trhu, je časo vý úsek, v jehož průběhu se mění nabídka a poptávka. V ultrakrátkém období se výroba nemůže přizpůsobit rostoucí poptávce a rovnováha se dosahuje zvýšením cen. Časový úsek je příliš krátký, výrobci nemohou zvýšit využití žádného výrobního faktoru a objem výroby se nemění. V krátkém období již mají výrobci možnost přizpůsobit se změnám v poptávaném množství. Lepším využitím výrobních kapacit (zvětšením zaměstnanosti) dokážou zvýšit objem výroby a tím i nabídku. Cena sice vzroste, ale ustálí se na nižší úrovni než v ultrakrátkém období. V dlouhém období mohou výrobci uvést do provozu nově vybudované výrobní kapacity a nabídka vzroste ve větším rozsahu. Výsledkem bude ještě nižší cena než v období krátkém.
88
T r h a t r ž n í me c h a n i s mu s
4.2.4 Konkurence Tržní ceny jsou jasnými signály, které spolehlivě ukazují, jaké zboží má na trzích prioritu. Při utváření ceny na trhu má důležitou zprostředkující úlohu konkurence. Zájem o využití těchto informací vyplývá z přirozené snahy tržních subjektů dosáhnout při směně co největší výhody. Celý tržní mechanismus funguje jako ohromný informační a motivační systém. Konkurence motivovaná vlastním zájmem ekonomických subjektů vede prostřednictvím cenových mechanismů teoreticky k optimální alokaci výrobních faktorů. Praxe ovšem ukazuje, že konkurence také uvolňuje síly, které se obracejí proti ní samotné. K principu konkurence nevyhnutelně patří to, že se na trhu odměňuje lepší výkon a naopak se eliminuje výkon horší. Výrobní faktory tedy proudí přednostně tam, kde se podává lepší výkon, což sebou přináší selekci mezi ekonomickými subjekty. Výsledkem je redukce počtu subjektů, z nichž někteří mohou získat i mocenské postavení na trhu, a to jim umožňuje omezovat princip soutěživosti. Proto každé národní hospodářství potřebuje právní a ekonomický rámec, který by zajistil funkční konkurenci a zabránil některým tržním subjektům, aby své výnosy (užitek, zisk) nezískávaly na úkor ostatních. Dokonalá konkurence je abstrakce, která v hospodářském životě neexistuje, a ekonomická teorie ji používá k objasnění vzájemných souvislostí tržního prostředí v ideálních podmínkách. Základním předpokladem dokonalé konkurence jsou rovné (stejné) podmínky pro všechny tržní subjekty. Model dokonalé konkurence vychází z tzv. dokonale konkurenčních podmínek. ● Na trhu se střetává mnoho prodávajících a kupujících, z nichž nikdo nemá takový ekonomický potenciál, aby měl vliv na tvorbu tržní ceny. Všechny tržní subjekty jsou příjemci ceny, která vzniká jako výsledek vztahu nabídky a poptávky. Žádný subjekt nemá významný podíl na trhu. ● Obchodovaný výrobek je homogenní, to znamená, že všichni výrobci vyrábějí shodný výrobek (například pšenici) a také nikdo ze spotřebitelů neupřednostňuje produkci určitého výrobce. ● Existuje úplná volnost vstupu do odvětví a volnost výstupu z něho. ● Všechny zúčastněné tržní subjekty jsou dokonale informovány o situaci na trhu, především o výši cen. Výnos z podnikání (zisk) je v těchto podmínkách pro všechny výrobce stejný, protože všichni prodávají za stejnou cenu. Jedinou cestou k zvýšení zisku je minimalizace nákladů. Dokonalá konkurence tak bezprostředně zainteresovává výrobce na dosahování úspor při výrobě. V tom je její dokonalost.
89
T r h a t r ž n í me c h a n i s mu s
Model nedokonalé konkurence charakterizuje poměry na trzích, které vyvolává nerovnost ekonomických subjektů, resp. jejich rozdílný ekonomický potenciál. Právě počet a relativní velikost (tržní podíl) účastníků, kteří přicházejí na trh s nabídkou a poptávkou, jsou hlavní kritéria při rozlišování forem nedokonalé konkurence. Dále se předpokládá, že tržní subjekty mohou v podmínkách nedokonalé konkurence ovlivňovat tvorbu cen, protože: ● výrobce produkuje ekonomické statky, které se odlišují (diferencují) od výrobků jiných výrobců; ● výrobce s velkým ekonomickým potenciálem dodává významnou část nabídky; ● kupující s významným disponibilním důchodem může ovládnout po ptávku po produkci v daném odvětví. Ekonomická teorie rozlišuje tři základní formy nedokonalé konkurence (tržní struktury), které vznikají na obou stranách trhu. Na straně nabídky je to monopol, oligopol a monopolní konkurence. Na straně poptávky existují obdobné tržní struktury monopson, oligopson a polypson. Monopol (absolutní, úplný, čistý) vzniká za situace, kdy nabídku celého odvětví zajišťuje jediný výrobce, který získává absolutní nadvládu nad kupujícími. Úroveň cen je limitována pouze koupěschopnou poptávkou. Nejčastější tržní strukturou v současných ekonomikách je oligopol, kdy rozhodující část nabídky odvětví produkuje několik velkých výrobců a zbytek dodává značný počet malých a středních subjektů (označovaných za tzv. konkurenční lem). Ti výrobci, kteří mají významný podíl na trhu, mohou ovlivňovat ceny. Také monopolní konkurence vzniká na trhu jednoho výrobku a charakterizují ji dva základní znaky: ● existence mnoha výrobců, kteří svou nabídkou pokrývají jen malou část trhu (obdoba dokonalé konkurence); ● každý výrobce nabízí produkt, který je mírně odlišný od obdobného produktu konkurentů (tato diferenciace výrobků, většinou prosazovaná prostřednictvím značek, vytváří relativně samostatné trhy, na kterých výrobce může získat výsadní postavení). Monopson představuje situaci, kdy na straně poptávky je jediný kupující. Pokud má několik kupujících dominantní postavení na trhu a zbytek poptávky pokrývá velká skupina zákazníků, potom jde o oligopson. Tržní struktura, kdy
90
T r h a t r ž n í me c h a n i s mu s
poptávku vytváří poměrně velký počet kupujících, s relativně malým podílem na trhu, je považována za polypson.
4.3 Teorém pavučiny, elasticita poptávky a nabídky Teorém pavučiny Střetávání nabídky a poptávky na trhu nazýváme konkurencí mezi nabídkou a poptávkou (tzv. konkurence napříč trhem). Jejím prostřednictvím se hledá kompromis mezi zájmy výrobců (draze prodat) a spotřebitelů (levně nakoupit). Ten vzniká pomocí změny cen a poptávaných a nabízených množství ekonomických statků. V předchozím výkladu jsme předpokládali, že subjekty na straně poptávky a nabídky okamžitě reagují na změnu ceny. Realita je ovšem jiná. Spotřebitelé potřebují určitý čas, aby přizpůsobili množství poptávaného zboží změněným cenám. U výrobců je časové zpoždění delší, protože podmínkou pro přizpůsobení nabídky jsou změny ve výrobě. Například na zemědělských trzích je nabídka určena vypěstovanou úrodou (abstrahujeme od zahraničního obchodu). Změnu nabídky (rozšířením nebo zmenšením osevních ploch) mohou zemědělci realizovat až za jeden rok. Vliv časového zpoždění v ekonomických procesech na tržní rovnováhu zobrazuje pavučinový model trhu. Předpokládejme, že na trhu není rovnováha. Křivky poptávky a nabídky jsou dané. Křivka poptávky má menší sklon než křivka nabídky (graf 4.11). Cena (P1), která je výsledkem působení tržních sil v předchozím období, byla výrobci využita pro stanovení objemu produkce (Q1). Vyjdeme ze situace, kdy na trhu existuje převis nabídky nad poptávkou (bod A) a cena (P1) je vyšší než cena rovnovážná. Výrobci se budou snažit prodat všechny své výrobky a začnou snižovat ceny. Jejich pokles se zastaví na „ceně poptávky“, kdy se poptávané množství shoduje s nabízeným množstvím (bod B). Všechno vyrobené zboží se prodá za cenu (P2). Tato cena ovlivní rozhodnutí výrobců o objemu produkce pro příští období a na trh je dodáno množství Q2. Vzhledem k převaze poptávky nad nabídkou je toto množství prodáno za cenu P3. Pro následující období působí cena P3 jako podnět k rozšíření výroby. Na trh je dodáno množství Q3 a cyklus cen a výroby se bude opakovat, dokud se poptávané množství nebude shodovat s nabízeným a „cena poptávky“ nebude stejná jako „cena nabídky“. Za této situace na trhu vznikne rovnováha.
91
T r h a t r ž n í me c h a n i s mu s
Graf 4.11 Konvergující pavučina P
S
P1
A
P3 E
P2
B
D
0
Q2
Q3
Q1
Q
Pokud má křivka poptávky větší sklon (tedy je strmější) než křivka nabídky (graf 4.12a), potom tržní mechanismus prohlubuje nerovnováhu a „pavučina“ se odvíjí směrem ven od rovnovážného bodu (E), vzniká tzv. divergující pavučina. Trh nedokáže odstranit nerovnováhu také v případě, kdy křivky nabídky a poptávky mají stejný sklon. Tehdy vzniká tzv. stabilní pavučina (graf 4.12b) a cena i množství trvale oscilují kolem rovnovážného bodu. Graf 4.12 Varianty pavučinového modelu, které nevedou k rovnováze na trhu a) Divergující pavuãina
b) Stabilní pavuãina P
P
S
S
PE
E
E
PE
D
D 0
QE
Q
0
QE
Q
Elasticita poptávky a nabídky Podnikatelé potřebují vědět, jak citlivá je poptávka ke změně ceny zboží, které je nabízeno na trhu. Podle zákona klesající poptávky změna ceny ovlivní poptávané
92
T r h a t r ž n í me c h a n i s mu s
množství, což se projeví v celkových tržbách podnikatele (ty se mohou zvýšit nebo snížit, event. se nezmění). K zjištění toho, jaký vliv má změna ceny na množství poptávaného nebo nabízeného zboží, se používá cenová elasticita poptávky nebo nabídky. Slovo elasticita pochází z řečtiny a znamená poddajnost, citlivost, pružnost. Cenová elasticita poptávky vyjadřuje vztah mezi procentuální změnou poptávaného množství a procentuální změnou ceny. cenová elasticita poptávky (ED) =
% zmûna poptávaného mnoÏství úãinek = % zmûna ceny pfiíãina
Cenovou elasticitu poptávky měříme jako intervalovou (obloukovou) pružnost, kdy vycházíme z průměrného množství mezi dvěma uvažovanými body na křivce poptávky a z průměrné ceny v daném intervalu. ED =
Q 2 − Q1 P2 − P1 : : 2 Q + Q P ( 2 1 ) ( 2 + P1 ) : 2
P1 = počáteční cena P2 = změněná cena Q1 = počáteční poptávané množství Q2 = poptávané množství po změně ceny Obchodníci potřebují znát elasticitu poptávkové křivky i v jejím určitém bodu, protože reakce kupujících na změnu ceny je různá – při určité ceně může být elasticita poptávky nízká a při jiné ceně naopak vysoká. V tomto případě se používá bodová elasticita poptávky.
∆Q ∆Q P Q 2 − Q1 P1 Q ED = = ⋅ = ⋅ ∆P P2 − P1 Q1 ∆P Q P Podle velikosti koeficientu cenové elasticity poptávky rozlišujeme: ● elastickou poptávku (ED > 1) – procentní změna ceny vyvolá větší procentní změnu poptávaného množství; ● neelastickou poptávku (ED < 1) – procentní změna ceny vyvolá menší procentní změnu poptávaného množství; ● jednotkově elastickou poptávku (ED = 1) – procentní změna ceny vyvolá stejnou procentní změnu poptávaného množství;
93
T r h a t r ž n í me c h a n i s mu s
● dokonale elastickou poptávku (ED = ∞) – za danou cenu spotřebitelé koupí neomezené množství; ● dokonale neelastickou poptávku (ED = 0) – změna ceny nemá vliv na poptávané množství, to je konstantní. Graf 4.13 Elasticity poptávky P
P
ED = 0
ED > 1 ED = `
ED = 1 ED < 1 0
0
Q
Q
Pro výpočet cenové elasticity nabídky (ES) se používá obdobný koeficient jako u elasticity poptávky. ES =
% zmûna nabízeného mnoÏství % zmûna ceny
V závislosti na tom, v jaké míře se projeví vliv změny ceny na nabízené množství, rozlišujeme nabídku – elastickou (ES > 1), neelastickou (ES < 1), jednotkově elastickou (ES = 1), dokonale neelastickou (ES = 0) a dokonale elastickou (ES = ∞). Graf 4.14 Elasticity nabídky P
ES = 0
ES < 1
ES = 1
ES > 1
ES = ∞
0
Q
94
T r h a t r ž n í me c h a n i s mu s
Stručné shrnutí: 1. Trh je oblast ekonomiky, ve které dochází k výměně zboží mezi jednotlivými subjekty prostřednictvím směny. Je to uspořádání, v jehož rámci na sebe vzájemně působí prodávající a kupující, aby určili ceny a množství směňovaných statků. 2. Tržní mechanismus je vnitřním obsahem trhu. Hlavní prvky tržního mechanismu jsou tržní subjekty, nabídka, poptávka, cena a konkurence. 3. Tržní mechanismus je souhrn vztahů a procesů při realizaci zboží, které vedou k vzájemné koordinaci relativně nezávislých rozhodnutí o výrobě a spotřebě. Funguje samočinně. 4. Poptávka představuje souhrn zamýšlených koupí a je určována poptávaným množstvím a cenou, za níž jsou kupující ochotni kupovat. 5. Kupující má větší zájem o nákup zboží, čím je jeho cena nižší. Klesající průběh poptávkové křivky je způsoben důchodovým a substitučním efektem. 6. Nabídkou rozumíme souhrn všech zamýšlených prodejů, se kterými přicházejí na trh výrobci. Její rozměr je určen objemem vyrobené produkce a cenami, za které jsou výrobci ochotni nabízené zboží prodat. 7. Rostoucí tvar nabídkové křivky, který vyjadřuje pozitivní závislost mezi cenou a nabízeným množstvím, je způsoben stimulační úlohou ceny. Vysoké ceny zajišťují vyšší tržby a tím i větší zisk. Tato tržní situace láká do odvětví nové výrobce. 8. Změna ceny vyvolává posun po křivce nabídky či poptávky. Posun obou křivek (doprava či doleva) vyvolávají necenové faktory. 9. Cena je výslednice střetu mezi nabídkou a poptávkou. Pro kupujícího cena znamená oběť, kterou musí podstoupit, chce-li na trhu získat požadované zboží. Tatáž cena je pro prodávajícího výnosem, k jehož dosažení také musel podstoupit oběť (vynaložil náklady). 10. Rovnovážná cena je cena na trhu, při které nevzniká ani nedostatek, ani přebytek na trhu. 11. Konkurence má zprostředkující úlohu na trhu při utváření ceny. Konkurencí rozumíme proces střetávání protikladných zájmů tržních subjektů. 12. Z hlediska podmínek, jaké mají tržní subjekty na trhu, rozlišujeme konkurenci dokonalou a nedokonalou. 13. Dokonalá konkurence je abstrakce, která vychází z předpokladu rovných podmínek pro všechny její účastníky. 14. Model nedokonalé konkurence charakterizuje poměry na reálných trzích, které jsou výsledkem nerovného postavení konkurenčních subjektů.
95
T r h a t r ž n í me c h a n i s mu s
15. Pavučinový teorém je formou dynamizace statické tržní rovnováhy. Zobrazuje pohyb tržní ceny, která se může přibližovat k rovnovážné ceně, může se od ní vzdalovat a může kolem ní jen oscilovat. 16. Elasticita poptávky ilustruje reakce spotřebitelů na změny ceny. Elasticita nabídky ukazuje, že také nabízené množství je citlivé na změnu ceny. Klíčové pojmy: Trh, trh dílčí a agregátní, tržní mechanismus, tržní subjekty, poptávka, důchodový a substituční efekt, poptávka jako funkce, posun po křivce, posun křivky, nabídka, nabídka jako funkce, cena, rovnovážná cena, trh kupujícího, trh prodávajícího, dokonalá konkurence, nedokonalá konkurence a její formy, pavučinový model trhu, elasticita poptávky, elasticita nabídky. Kontrolní otázky a problémy k řešení: A) Test – označte správnou odpověď: 1. Trh prostřednictvím cen: a) poskytuje a přenáší informace b) vytváří podněty pro rozhodování spotřebitelů c) rozděluje důchody mezi vlastníky výrobních faktorů (obyvatelstvo) d) vytváří podněty pro výrobce při jejich volbě, co budou vyrábět a jak to budou vyrábět e) všechna uvedená tvrzení vypovídají o funkcích cen v tržní ekonomice 2. Jestliže tržní cena klesne pod úroveň rovnovážné ceny, potom na trhu: a) nabídka převyšuje poptávku b) vzniká trh prodávajícího c) poptávané množství je větší než nabízené d) vzniká trh kupujícího e) platí odpovědi b) a c) 3. Uvažujme standardní zobrazení nabídky a poptávky na trhu, které z následujících tvrzení není správné: a) jestliže se nabídka posune vlevo a poptávka zůstává konstantní, rovnovážná cena klesne
96
T r h a t r ž n í me c h a n i s mu s
b) jestliže se nabídka posune vpravo a poptávka zůstane konstantní, rovnovážná cena vzroste c) jestliže se poptávka posune vlevo a nabídka vpravo, rovnovážná cena vzroste d) jestliže se nabídka posune vpravo a poptávka se posune ještě více vpravo, rovnovážná cena klesne e) neplatí žádné z uvedených tvrzení 4. Monopolní konkurenci charakterizuje: a) velký počet kupujících s relativně malým podílem na trhu b) rozhodující část nabídky produkuje několik velkých výrobců a zbytek dodává konkurenční lem c) existence mnoha výrobců a diferenciace výrobků prostřednictvím značek d) několik kupujících má dominantní postavení na trhu a zbytek poptávky pokrývá velká skupina zákazníků e) tržní subjekty jsou příjemci ceny, jejich tržní potenciál je homogenní a jsou dokonale informovány o situaci na trhu 5. Konkurencí „napříč trhem“ rozumíme: a) závislost mezi cenou a množstvím b) situaci, kdy klesající ceny vyvolávají dodatečné nákupy a přitahují nové kupující c) cenovou a necenovou konkurenci firem d) konkurenci domácností na trzích výrobních faktorů e) žádná z odpovědí není správná B) Příklady a úlohy k řešení: 1. Vypočítejte elasticitu poptávky, jestliže se cena jogurtů zvýší o 10 % a spotřebitelé sníží nákup jogurtů o 10 %. 2. Zvažte, zda jde o pohyb po křivce, nebo o posun křivky: a) Zvýšení cen televizorů se projevilo v nižších nákupech domácností. b) Očekávané zvýšení cen notebooků se projevilo ve zvýšeném zájmu spotřebitelů o notebooky.
97
T r h a t r ž n í me c h a n i s mu s
Témata k zamyšlení: 1. Charakterizujte prvky tržního mechanismu. 2. Vysvětlete pohyb po křivce poptávky a posun křivky poptávky. 3. Uveďte, které faktory ovlivňují množství nabízeného zboží v národním hospodářství. 4. Jak působí nerovnováha na trhu (přebytek, nedostatek) na ceny? 5. Vysvětlete rozdíl mezi dokonalou a nedokonalou konkurencí (uveďte příklady).
98
5 EKONOMICKÝ SYSTÉM 5.1 5.2 5.3 5.4 5.5
Základní ekonomické problémy a způsoby jejich řešení Klasifikace ekonomických systémů Příkazová ekonomika Tržní ekonomika Technická stránka společenské výroby
Aproximace ekonomického systému a charakteristika jeho forem uzavírá první část učebnice, ve které jsou vyloženy základní pojmy a souvislosti hospodářské aktivity lidí. Ekonomika jako celek se vyznačuje účelným chováním, které je projevem toho, jak daná společnost řeší tři základní koordinační problémy. Triáda otázek CO, JAK, PRO KOHO může být řešena na základě zvyků, příkazů nebo prostřednictvím cenového systému. Podle toho, který z těchto tří principů je určující při řešení uvedené triády, rozlišujeme ekonomické systémy. Při jejich klasifikaci přihlížíme i k převládající formě vlastnických vztahů. Všechny ekonomické systémy jsou v současné době smíšenými ekonomika mi, protože jejich regulaci zajišťuje jak cenový systém, tak příkazy vlády. V pří kazové ekonomice všechny koordinační problémy řeší pouze stát. Je to systém založený na vertikální koordinaci, kterou zajišťuje centrální plán. Tržní ekono mika, která představuje systém založený jen na horizontální koordinaci, v žádném státě nikdy neexistovala, i když ekonomika Anglie v první polovině 19. století se jí těsně přiblížila. Čistě tržní ekonomika může existovat pouze v podmínkách dokonalé konkurence, kdy všechny tržní subjekty mají stejné podmínky. V reálné ekonomice tento stav nemůže nastat díky tzv. tržním selháním. Charakteristiku ekonomických systémů uzavírá krátký exkurz do technické stránky výroby. V rámci makroekonomie se vrátíme k fungování smíšené ekonomiky při výkladu jejího koloběhu a ekonomických funkcí státu.
5.1 Základní ekonomické problémy a způsoby jejich řešení Každá ekonomika představuje velmi složitý a dynamicky se rozvíjející systém. Jeho základem jsou subjekty, které sledují své vlastní specifické cíle. Pro jejich naplnění uskutečňují účelné činnosti a vstupují do vzájemných ekonomických
99
E k o n om i c k ý s y s t é m
vztahů. Rozvoj dělby práce a kooperace prohlubuje jejich vzájemnou závislost. Zajištění potřeb lidí, v těchto podmínkách a při vzácnosti ekonomických zdrojů, nutí společnost k volbě určitého principu (mechanismu), který by koordinoval činnost všech subjektů a reguloval jejich vzájemné vztahy. Společnost musí být schopna prostřednictvím tohoto mechanismu neustále nalézat řešení tří základních a vzájemně souvisejících ekonomických problémů (otázek). 1. Co se má vyrábět, v jakém množství a kdy? Jde o hledání takového souboru ekonomických statků, který by v daném čase maximálně uspokojil rozmanité potřeby všech lidí. Vzhledem k vzácnosti výrobních zdrojů jde vlastně o problém volby mezi různými alter nativami výroby statků či služeb. Pokud se společnost rozhodne vyrobit jednoho statku více (například postavit další kilometry dálnice), potom jí zůstane méně zdrojů na produkci jiných statků či služeb (například nepostaví novou nemocnici). 2. Jak vyrábět? To znamená, jaké výrobní zdroje a jaké technologie budou použity k výrobě. Řešení tohoto problému probíhá paralelně s hledáním odpovědi na první otázku. Z hlediska výrobců jde o nalezení optimální kombinace inputů, která umožní vyrobit požadované outputy. Při volbě technologie je třeba rozhodnout o její technické úrovni (například zda bude použita strojová velkovýroba nebo rukodělná malovýroba), o teritoriálním rozmístění výrobních kapacit (tak, aby byly využity přírodní, infrastrukturní a sídelní danosti regionu), o využití zdrojů energie, o odpadovém hospodářství atd. 3. Pro koho vyrábět? Při rozdělování výsledků výroby jsou používány dva základní přístupy – rovnostářský a podle zásluh. Každý ovšem přináší určitá ekonomická a sociální rizika. Rovnostářské rozdělování nezajišťuje dostatečnou motivaci k pracovnímu výkonu. Zásluhový princip přináší nebezpečí diferenciace, která může vést až k sociální nerovnosti. Trvalým problémem je zajištění potřeb pro lidi, kteří se z různých objektivních důvodů nemohou účastnit pracovního procesu. Princip, podle kterého je řešena triáda klíčových otázek CO, JAK, PRO KOHO, je také základem organizace hospodářského života (ekonomického systému) dané společnosti. Historie lidstva ukazuje, že k alokaci a využití vzácných zdrojů v souladu s potřebami ekonomických subjektů byly používány tři
100
E k o n om i c k ý s y s t é m
základní principy koordinace. V každé ekonomice vždy najdeme jejich kombinaci, ve které jeden princip převažuje. Podle tohoto principu je potom organizován hospodářský mechanismus dané společnosti. a) Zvyky (tradice) byly určujícím principem v ekonomické činnosti primitivních pospolitostí. Šlo o neuvědomělý, spíš instinktivní než záměrný způsob koordinace, který se prosazoval pod tlakem okolností. Technologie výroby se příliš neměnila a tradice určovala, jak budou vyrobené statky rozděleny a spotřebovány. Malá pozornost byla věnována tomu, zda jsou používané postupy optimální a jak je lze zlepšit. V primitivních ekonomikách je domácnost (rodina) základní výrobní jednotkou. Vše, co se v jejím rámci vyrobí, i to, co se vyrábí pro směnu, je v zásadě použitelné pro spotřebu domácností. Taková výroba je nepravidelná a uspokojení ekonomických zájmů domácností je důvodem pro ukončení výroby. Například u pastevců v Africe bylo zjištěno, že podnětem k prodeji dobytka byla potřeba získat určitou částku peněz. Jakmile ji dosáhli, přestali prodávat dobytek a nevyužili šanci dál si zvyšovat blahobyt. Zvykový princip si udržel svůj význam až do nástupu kapitalismu, kdy se výroba zboží stává všeobecnou a k alokaci zdrojů dochází v rámci zbožně peněžních vztahů. V moderních ekonomikách některé zvyky přetrvá vají, hospodářský život ale ovlivňují v malé míře. Například v ekonomice domácností přetrvává dělba práce podle pohlaví a tradiční mužské úkoly (malování bytu) mají nižší četnost a vyšší význam než tradiční ženské povinnosti (úklid). Ve stínové ekonomice je směna obvykle prováděna podle pravidla, kdy jedna strana je trvale v pozici věřitele a druhá dlužníka. Tímto způsobem zůstávají účty nevyrovnány a je důvod pro pokračování v obchodních vztazích. Zvyky se dnes uplatňují především v hospodářsky méně rozvinutých zemích, kde má výroba často naturální charakter a tak chybí stimuly k ekonomické aktivitě. b) Příkazy (centrální koordinace) představují princip používaný ve všech ekonomických systémech, protože předpokladem jejich dobrého fungování je určitý stupeň sociálního a právního pořádku. Příkaz plnil nezastupitelnou úlohu při řešení triády ekonomických otázek v rodových pospolitostech, otrokářských ekonomikách i na feudálních panstvích. Nejrozsáhleji byl příkazový princip aplikován v centrálně plánovaných ekonomikách 20. století. Řídící centrum prostřednictvím direktiv (zákonů) koordinuje činnost všech ekonomických subjektů. Intenzita příkazů může být značně diferencovaná a vždy úzce souvisí s politickým systémem dané společnosti. V demokratické společnosti se použití příkazů zpravidla opírá
101
E k o n om i c k ý s y s t é m
o konsenzus většiny, zatímco v totalitních systémech jde o nástroj prosazení zájmu nepočetného okruhu osob. Tento způsob koordinace umožňuje společnosti soustředit ekonomické zdroje a využít je k dosažení stanovených cílů, obvykle ovšem nejde o nejefektivnější řešení. c) Cenový systém je princip koordinace, který umožňuje každému subjektu rozhodnout o své budoucnosti na základě jednoho druhu informací, a to cen. Základem cenové koordinace je trh a jeho existence je spjata se svo bodou podnikání. Na trhu kupující a prodávající obchodují s výrobními faktory a ekonomickými statky, tím rozdělují omezené zdroje, rozhodují o použité technologii a určují příjmy tržních subjektů (tzn. kdo a kolik bude spotřebovávat). Ceny, které určuje trh (proto používáme název cenový systém), mají při řešení těchto problémů zásadní a nezastupitelný význam. Cenový systém se tak jeví jako souhrn všech relativních cen, které informují tržní subjekty a koordinují jejich činnost. Rozhodující úlohu při řešení ekonomické triády má cenový systém až od rozšíření tržního hospodářství, do té doby měl jen doplňkovou funkci při alokaci vzácných zdrojů. Trh prostřednictvím cenového systému plní tři základní funkce: 1. Vytváří a přenáší informace (o koupěschopné poptávce a potřebách, o výrobních možnostech apod.). 2. Vytváří podněty pro chování spotřebitelů a výrobců (aby optimálně využívali vzácné ekonomické zdroje, aby minimalizovali náklady apod.). 3. Rozděluje důchody mezi obyvatelstvo (jejich výše je určena množstvím výrobních faktorů, které člověk vlastní, a cenou těchto zdrojů). Obtížným úkolem, který řeší všechny ekonomiky, je zajištění veřejných statků. Za veřejné statky jsou považovány ekonomické aktivity, které mají užitek pro určitý celek (pro všechny občany státu, regionu, obce), například národní obrana, městský park, pouliční osvětlení. Spotřeba veřejného statku je ne rivalitní, neboť užitek plynoucí z jeho spotřeby jedné osobě nesnižuje užitek, který z jeho spotřeby získají všichni ostatní. Pokud je veřejný statek nabízen jedné osobě, stává se dostupným všem ostatním jednotlivcům bez vynaložení dodatečných nákladů. Soukromý trh nedokáže poskytovat veřejné statky, protože nelze vyloučit jednotlivce z jejich spotřeby. Hlavní příčinou, proč veřejné statky poskytuje vláda, a nikoli soukromý sektor, je existence problému „černého pasažéra“. Lidé vědí, že veřejné statky mohou spotřebovávat bez toho, aby přispěli k jejich
102
E k o n om i c k ý s y s t é m
výrobě. Proto musí být občané donuceni k financování těchto statků, obvykle formou daní.1 Z uvedeného vyplývá, že vlády jsou ve společenství svobodných jedinců nutné, protože vždy jsou poptávány veřejné statky a vždy existuje problém černého pasažéra. Specifickou skupinou veřejných statků jsou tzv. meritní statky (všeobecně prospěšné statky), například dotované ubytování, vzdělání. V zásadě to jsou statky, které by mohl poskytovat soukromý trh, ale zabezpečuje (resp. financuje) je politický trh. Důvodem je obava občanů, že kdyby se jejich poskytování ponechalo jen na soukromém trhu, někteří lidé by neměli přístup k dostatečnému množství těchto statků. Meritní statky jsou soukromé statky pro ty jedince, jejichž spotřeba je dotována, a veřejnými statky jsou pro ty, kteří jejich výrobu financují. Například vysokoškolské vzdělání je soukromým statkem, protože užitek přináší především tomu, kdo toto vzdělání absolvoval. Zároveň je vzdělání veřejným statkem, protože výsledkem spotřeby vzdělávacích služeb je vzdělanější populace, která přináší růst blahobytu pro celou společnost. Pro stanovení velikosti nabídky veřejných statků a pro alokaci nákladů na ně je využíván politický systém neboli mechanismus tvorby kolektivních rozhodnutí. Jedinci prostřednictvím politického trhu rozhodují o typu a množství veřejných statků, které chtějí, aby byly poskytovány, a přitom souhlasí s tím, že budou přispívat (prostřednictvím daní) na jejich financování. V rámci této veřejné volby se spojují individuální preference do jediného rozhodnutí. Významnou úlohu v tomto rozhodování hrají politické strany, které se specializují na zjišťování a zastupování preferencí voličů a na prezentaci jejich názorů ostatním občanům. Demokratický politický mechanismus je jedinou a zároveň nejlepší dostupnou technikou, na základě které lze rozhodovat o rozsahu a struktuře veřejného sektoru.2 Problém financování veřejných statků prostřednictvím dobrovolných příspěvků ilustruje hypotetický příklad. Předpokládejme, že náklady na výrobu veřejného statku jsou 10 000 Kč a každý z 1 000 jednotlivců dané společnosti jeho spotřebou získá užitek ve výši 30 Kč. Každý člen pospolitosti by měl na uhrazení nákladů přispět částkou 10 Kč. Pokud pan Karel, jeden člen této společnosti, přispěje 10 Kč a stejně tak ostatní, je jeho čistý užitek 20 Kč (30 Kč přínos minus 10 Kč příspěvek). V případě, že ostatní nepřispějí, čistý zisk pana Karla bude –10 Kč (ztráta), protože veřejný statek se nebude poskytovat. Když pan Karel nepřispěje, ale ostatní příspěvek uhradí a veřejný statek se bude poskytovat, potom pan Karel získá 30 Kč. Za situace, kdy nepřispěje pan Karel a ani ostatní členové společnosti, bude čistý užitek roven nule a veřejný statek se nebude vyrábět. Optimální strategií pana Karla, bez ohledu na chování ostatních, je neplatit příspěvek. 2 Část veřejných statků je poskytována ještě na tzv. charitativním trhu. Zde jsou statky poskytovány kolektivně, na základě dobrovolnosti a bez intervence vládních institucí. 1
103
E k o n om i c k ý s y s t é m
5.2 Klasifikace ekonomických systémů Podle principu, který je určující při řešení tří základních ekonomických problémů v dané společnosti, jsou v ekonomické literatuře vymezovány druhy ekonomického systému.3 Ekonomický systém je proto definován velice obecně jako způsob organizace ekonomického života lidské společnosti. Ekonomiku (jako formu projevu ekonomického systému) ovšem musíme definovat celým souborem charakteristik, kam patří nejen způsob rozhodování, druhy rozhodovacích mechanismů a nástrojů, ale i vlastnické vztahy, stupeň otevřenosti ekonomiky, sociální spravedlnost, svoboda tržních subjektů rozhodovat o svém chování, cíl systému atd. Nejčastěji používaná kritéria při klasifikaci současných ekonomických systémů jsou: ● vlastnictví, ● rozhodování, princip koordinace (viz část 5.1). V celé historii lidstva se prosazují jen dva druhy vlastnictví: soukromé a ve řejné (ve smíšeném vlastnictví vždy jeden druh převládá). Vlastnictví je chápáno jako soubor vlastnických práv. Vlastnické právo je oprávnění vlastníka (majitele) držet, užívat a svobodně nakládat se svým majetkem (prodat jej nebo pronajmout). Úplná svoboda vlastnického práva neexistuje v žádné společnosti, protože vlastník při výkonu svého práva nesmí zasahovat do oprávněných zájmů jiného vlastníka. Právní kodifikace vlastnictví má výrazný vliv na alokaci a využití ekonomických zdrojů. U soukromého vlastnictví je východiskem pro rozhodování vlastníka vazba mezi náklady a výnosy. V soukromém hospodaření se výdaje řídí podle příjmů. Vazba mezi výnosy a náklady se u veřejného vlastnictví vytrácí. Ve veřejném hospodaření se příjmy obvykle řídí podle výdajů. Pokud jsou vlastnická práva špatně definována, vznikají ekonomické procesy, které se vymykají regulačním mechanismům. Počáteční alokace vlastnických práv je v každé lidské pospolitosti výsledkem politických rozhodnutí. Pro dobré fungování ekonomického systému musí být vlastnická práva zaručená a obchodovatelná. Využívání aktiv, která jsou ve společném vlastnictví, vede k situaci, která je známa jako „problém veřejného blaha“. Sdílený zdroj je zneužíván členy společenství, například obecní pastviny jsou nadměrně spásány.4 Systém lze obecně vymezit jako uspořádanou množinu prvků, mezi nimiž existují vazby. Pro ekonomický systém je charakteristické to, že jeho vazby obsahují ekonomické informace. Ekonomický systém je třeba chápat jako model, tzn. přehledné a velmi zjednodušené zobrazení reality. 4 Představme si pastvinu, která je v majetku obce a všem jejím členům je volně přístupná. Každý občan se proto snaží chovat co největší množství dobytka a pást je na společné pastvině. Možnost, 3
104
E k o n om i c k ý s y s t é m
Podle principů koordinace mohou existovat ekonomické systémy s tržním rozdělováním zdrojů (prostřednictvím cen) a s rozdělováním zdrojů na zá kladě ekonomických plánů (prostřednictvím příkazů). Hospodářský vývoj ve 20. století prokázal, že žádný ekonomický systém nemůže dlouhodobě fungovat jen na základě jednoho z uvedených koordinačních principů. Všechny ekonomické systémy jsou v současné době smíšené ekonomiky (graf 5.1). Jejich regulaci zajišťuje koexistence a vzájemné doplňování ceno vého systému a vládních příkazů (politických rozhodnutí), přitom vždy jeden z těchto principů dočasně převažuje. V kapitalistickém ekonomickém systému dnes převládá soukromé vlastnictví a rozdělování většiny zdrojů zajišťuje trh, stát zabezpečuje podmínky pro dobré fungování tržního mechanismu, produkuje veřejné statky, pečuje o spravedlivé rozdělování důchodů a dbá o vnitřní a vnější stabilitu ekonomiky. V socialistických ekonomikách (Kuba, KLDR) dominuje kolektivní vlastnictví, rozdělování zdrojů a produkce je zajišťováno vládou. Graf 5.1 Ekonomický systém jako koloběh
PÛjãky
ry sfe
vo
Tra n
Finanãní trhy
ry Ús po
Da
nû
aj
iné
od
dy vo od né y a ji ûr nû Úv Da ce en bv Su tátní nákupy S
dy
STÁT
V˘daje na zboÏí
Domácnosti
Trh finální produkce
TrÏby za zboÏí
Ekonomické statky
Firmy
SluÏby v˘robních faktorÛ
Pfiíjmy za sluÏby v˘robních faktorÛ
Trh v˘robních faktorů
Náklady za sluÏby v˘robních faktorÛ
jak si jedinec může zvýšit svůj osobní prospěch, je zřejmá tím, že ke svému stádu připojí další kus dobytka. Toto řešení budou přirozeně využívat i ostatní občané a postupně dojde k rozšiřování stáda. Výsledek je v podmínkách vzácnosti (omezená rozloha pastviny) jednoznačný, tráva bude spasena. Volnost užívání společného zdroje tak vede k záhubě všech.
105
E k o n om i c k ý s y s t é m
Charakteristiku základních ekonomických systémů začneme popisem prvků, které je tvoří. Jednotlivé subjekty (prvky) v národním hospodářství můžeme rozčlenit na tři skupiny (subsystémy) – domácnosti, firmy, stát. Uvedené ekonomické subjekty vstupují do vzájemných vztahů jak na úrovni celého systému, tak v rámci jednotlivých sektorů. Úroveň těchto vzájemných vztahů rozhodujícím způsobem ovlivňuje fungování celého ekonomického systému a jeho efektivnost. a) Domácnosti považujeme za ekonomické jednotky, které charakterizuje společné vlastnictví majetku, společné používání příjmů a společné přijímání ekonomických rozhodnutí. Domácnosti vystupují na trhu na straně jedné jako prodávající výrobních faktorů (práce, půdy a kapitálu) a na straně druhé jako kupující ekonomických statků. Důchody získané na trhu výrobních faktorů (mzdy, renty, zisky) domácnosti vynakládají na spotřebu (nákup finální produkce) a na úspory. Čím jsou domácnosti bohatší, tím je podíl úspor na důchodu větší. Úspory jsou umisťovány na finančních trzích (vklady u bank, nákup cenných papírů – dluhopisů, akcií). Z celkového příjmu domácnosti odvedou daně státu (například daň z příjmu, příspěvky na sociální a zdravotní pojištění), ze kterých vláda následně uskuteční tzv. transferové platby (například vyplatí starobní důchody, podpory v nezaměstnanosti) a nákup zboží a služeb. Cílem domácností je trvalé zvyšování životní úrovně. Rozdělování ekonomických statků je v domácnostech realizováno podle zásad solidarity. Z toho, co je k dispozici, každý dostane to, co potřebuje, bez ohledu na to, zda aktivně přispěl k získání prostředků, či nikoli. b) Subsystém firem reprezentují podnikatelské jednotky, které od domácností (event. od státu) nakupují výrobní faktory. Ty používají k výrobě ekonomických statků, které prodávají na spotřebitelském trhu domácnostem (v řadě případů i státu). Cílem firem je maximalizace zisku, jinak dlouhodobě neobstojí v konkurenčním boji. Ceny produktů, které firmy nabízejí na trhu, jsou stanoveny na základě výrobních nákladů a ziskové přirážky. Firmy státu platí daně a na základě přerozdělovacích procesů mohou získat subvence nebo jiné formy podpory. c) Stát (vláda) představuje specifický subjekt, který kontroluje, zda jsou dodržována dohodnutá pravidla „ekonomické hry“. Smyslem jeho ekonomické aktivity je odstraňovat negativní projevy trhu. Vybrané daně nepoužívá jen na transferové platby a subvence podniků, ale především na financování produkce veřejných statků a služeb. Vláda se podílí na vytváření poptávky po zboží a službách (státní zakázky) a po pracovních silách. Prostřednictvím produkce státních podniků ovlivňuje i vytváření
106
E k o n om i c k ý s y s t é m
nabídky. Pokud jsou její příjmy menší než výdaje, musí si půjčit finanční prostředky. Povinností vlády je také regulovat vnější ekonomické vztahy daného ekonomického systému.
5.3 Příkazová ekonomika Nejtypičtější formou příkazové ekonomiky byly ve 20. století tzv. centrálně plá nované ekonomiky (CPE – Centraly Planned Economy) v socialistických státech. Je to ekonomický systém založený na vertikální koordinaci, ve kterém má rozhodující úlohu v hospodářském mechanismu centrální plán. Jeho prostřednictvím se hledají odpovědi na otázky CO, JAK a PRO KOHO vyrábět. Tím se plán stává základním nástrojem alokace zdrojů i rozdělování vytvořeného produktu. Ekonomickým základem CPE je státní forma vlastnictví, kdy stát vystupuje jako vlastník výrobních prostředků (věcných podmínek výroby). Všichni zaměstnanci v ekonomice jsou tak zaměstnanci státu. Jádrem státu je komunistická (státní) strana, která obsazuje všechna významná řídící místa ve společnosti svými členy nebo sympatizanty. Faktickými vlastníky státních podniků se tak stávají členové stranicko-státní byrokracie. Další formy vlastnictví, družstevní (skupinové) a individuální soukromé (živnosti, drobné podniky), jsou jen doplňkovou strukturou v ekonomice. Chování těchto vlastnických subjektů je usměrňováno přídělovým systémem inputů a regulací jejich odbytu. V uvedených vlastnických poměrech lze snadno vytvořit hierarchickou organizační strukturu umožňující ekonomickému centru přijímat rozhodnutí, která jsou závazná pro všechny podřízené články. Podnikům je poskytnuta jen relativní ekonomická samostatnost, a to v mezích daných centrálním plánem a soustavou centrálního řízení ekonomiky. Každý podnik je povinen hradit náklady své výroby i své povinnosti vůči státnímu rozpočtu z příjmů z prodané produkce. Rozhodování podniků bylo ovlivňováno jejich přímou vazbou na státní rozpočet a úkoly plánu. Pokud podnik splnil plán, bylo vše v pořádku. Nebylo podstatné, zda přitom podnik vykázal zisk nebo ztrátu (zisk odčerpával státní rozpočet, ztrátu státní rozpočet uhradil). Ceny nejsou výsledkem střetu nabídky a poptávky, ale stanoví je vláda (v ČSSR to byl Cenový úřad). Jsou to subjektivně stanovená čísla, která byla ovlivňována i „společenskými preferencemi“ prosazovanými politickými orgány. Proto se často stávalo, že v důsledku určité cenové politiky státu nebo nepřesného plánu bylo hospodaření podniku ztrátové. Stát pak musel poskytnout podniku prostředky na úhradu jeho ztrát. Plánovací úřad (v ČSSR to byla Státní plánovací komise) používal při sestavování plánu tzv. bilanční metodu, sestávající z porovnání zdrojů a potřeb a ze
107
E k o n om i c k ý s y s t é m
stanovení požadovaných proporcí pro rozvoj výroby. Jakmile byl plán schválen státními orgány, nabýval moci právního zákona a stal se závazným pro všechny, jimž ukládal stanovené úkoly. Plánovité řízení bylo uskutečňováno především formou direktiv, kdy nadřízený orgán přímo ukládal podřízeným organizacím určité úkoly (například vyrobit stanovený počet automobilů v daném sortimentu). Tyto naturálně věcné ukazatele byly doplňovány o tzv. hodnotové ukazatele plánu, které měly vyvolat zájem podniků na růstu objemu produkce, motivovat k růstu produktivity práce apod. Takovým hodnotovým ukazatelem byl například objem hrubé výroby (jednalo se o částku vypočtenou jednoduchou metodou: hmotný objem veškeré produkce podniku za rok byl vynásoben státem stanovenou velkoobchodní cenou za jednotku produkce). Tento systém hmotné stimulace vedl podniky především k růstu výrobních nákladů, protože hodnotové ukazatele lze nejsnadněji splnit tím, že porostou ceny. Praktické zkušenosti s plánovitým řízením v socialistických státech ukazují, že tento koordinační princip nedokázal efektivně alokovat zdroje a řešit hlavní ekonomické problémy. Ze systémového hlediska lze za hlavní příčinu selhání tohoto způsobu koordinace označit nefungující informační toky. Rozhodování na úrovni centra se uskutečňovalo na základě nepřesných a často záměrně zkreslených informací. Podniky, jako hlavní zdroj informací, neměly zájem poskytovat seriózní podklady. Ze zkušenosti věděly, že když uvedou své výrobní možnosti, bude jim stanoven úkol na jejich hranici. Zatajováním informací se tak vyhýbaly postihu v případě nesplněného plánu. Centrum, které mělo zodpovědnost za rostoucí blahobyt společnosti, si uvědomilo nízkou věrohodnost informací a uchýlilo se k administrativním opatřením. Plánuje tzv. indexovou metodou, kdy je rozpis plánu na další období odvozován ze schématu: předchozí výkon + procentní přirážka. Podniky proto „hrají o plán“ (vyjednávají) a dále ztrácejí zájem centrum pravdivě informovat. Charakteristickým rysem centrálně plánovaných ekonomik byl nedostatek spotřebního zboží na trhu. Tuto situaci vyvolávalo centrum především tvorbou cen, při které nerespektovalo mechanismus fungování trhu (nereagovalo na změny v nabídce nebo poptávce). Ceny byly často stanovovány na nižší úrovni, než byla rovnovážná cena, proto vznikal převis poptávky nad nabídkou a zboží na trhu nebylo možné koupit standardním způsobem (viz graf 5.2). Důsledek skutečnosti, že spotřebitel nemohl sehnat požadovaný statek, byl dvojí. V lepším případě rezignoval na vyhledávaný statek a koupil náhradní produkt (substitut) nebo vytvářel nucené úspory (to v případě vysokého stupně nedostatkovosti). Druhým způsobem řešení byl vstup občana do stínové ekonomiky (úplatky, vekslování, melouchaření, domácí kutilství). V centrálně plánované ekonomice měla stínová ekonomika velký význam, protože bez její existence by oficiální
108
E k o n om i c k ý s y s t é m
příkazně přídělový mechanismus nemohl fungovat. Každý prodavač nedostat kového zboží získává výsadní (monopolní) postavení. K oficiálně stanovené ceně si připočítává úplatek (U = rozdíl mezi P2 a P1), který mu jde (bez vynaložení nákladů) do kapsy. Graf 5.2 Tržní cena v centrálně plánované ekonomice P
S
P2 E U P1
nedostatek E 0
QS
QD
Q
Pokud Cenový úřad v centrálně plánované ekonomice stanoví tržní cenu vyšší, než je cena rovnovážná, potom vzniká na spotřebitelském trhu (nikdy na „trhu“ kapitálových statků) přebytek příslušného zboží, neprodejná zásoba nepotřebných ležáků.
5.4 Tržní ekonomika Tržní ekonomika je hospodářství, v němž rozhodnutí o alokaci zdrojů a pro dukci vznikají na základě cen utvářených v procesu dobrovolné směny mezi výrobci, spotřebiteli a vlastníky výrobních faktorů. Fungování této ekonomiky zabezpečuje tržní mechanismus. Veškerá rozhodnutí tržních subjektů jsou decentralizována, protože základem tržní ekonomiky je soukromé vlastnictví výrobních zdrojů. Koordinace ekonomické činnosti má proto horizontální formu, neboť veškeré rozhodování je založeno na svobodné volbě suverénního tržního subjektu. V tomto ekonomickém systému vláda garantuje ekonomické a právní podmínky, které umožňují rozmach soukromého podnikání, na rozdělování zdrojů má omezený vliv. V tržní ekonomice každý subjekt sleduje především svůj zájem, spotřebitel se snaží dosáhnout maximálního užitku ze spotřebovávaných statků a cílem
109
E k o n om i c k ý s y s t é m
výrobce je maximální zisk. Vzájemné vztahy mezi tržními subjekty jsou budovány na egoismu jedince a „obecné dobro“ se tak stává funkcí individuálního (soukromého) zájmu. Nejlépe tuto situaci vystihl Adam Smith v principu „nevi ditelné ruky“. Jde o samočinně působící mechanismus, který vyrovnává (koordinuje) různost zájmů odlišných hospodářských subjektů, a tím dává vzniknout makroekonomické souhře, která vede k souladu zájmů, a tak nepřímo přispívá k blahu všech lidí. Praktické zkušenosti nepotvrzují, že by neviditelná ruka vedla jedince, kteří sledují svůj zájem, k podpoře „veřejného zájmu“ (k spravedlivému rozdělování důchodů a majetku).5 Fungování konkurenčních trhů nezaručuje, že důchody a spotřeba budou směřovat k těm, kdo si to nejvíce zaslouží. Rozdělení důchodů a z toho vyplývající spotřeba jsou v tržní ekonomice výrazně ovlivněny „vybavením“ subjektů potřebnými podmínkami – zděděným talentem a bohatstvím, rasou, pohlavím, věkem, zdravím a štěstím. Tržní systém lze charakterizovat jako uspořádání (formu) společenské výroby, kde struktura výroby, struktura spotřeby a použití výrobních zdrojů jsou výsled kem nezávislých rozhodnutí jednotlivých výrobců a spotřebitelů. Všechny tržní subjekty jednají ve vlastním zájmu a do vzájemných vztahů vstupují na základě dobrovolnosti (svobodné volby) a oboustranně pociťované výhodnosti. Řešení tří základních ekonomických otázek (graf 5.3) je dosahováno koordinací aktivit jednotlivých subjektů. O struktuře výroby rozhodují spotřebitelé svými „peněžními hlasy“. Tím, že některý statek koupí a jiný nekoupí, určují výrobcům, co mají vyrábět a co nikoli. Jak se budou jednotlivé statky vyrábět, tzn. jaká bude k jejich výrobě použita technologie (kombinace výrobních vstupů), o tom rozhodnou ve vzájemném konkurenčním boji výrobci. Vycházejí přitom z cen výrobních faktorů a snaží se je kombinovat tak, aby vyráběli s minimálními náklady. Pro koho je vyrobená produkce určena, resp. kdo ji koupí, o tom rozho duje nabídka a poptávka na trhu výrobních faktorů. Platby firem za použití výrobních faktorů vytvářejí prvotní důchody jejich majitelů – mzdu za použití práce, rentu za použití půdy, úrok a dividendu za použití kapitálu (tyto náklady firmy hradí z tržeb za prodané výrobky). Při sečtení všech příjmů z výrobních faktorů dostaneme důchody, které domácnosti dostávají.
„Adam Smith neměl ve slovní pasáži (citované v poznámce 7 na straně 21) plné právo tvrdit, že neviditelná ruka úspěšně usměrňuje jednotlivce, kteří sobecky usilují o svůj vlastní zájem. K prosazování ,veřejného zájmu‘ – přičemž veřejný zájem je definován tak, že zahrnuje společensky přijatelné rozdělení důchodů a majetku. Nic takového nedokázal, stejně jako žádný jiný ekonom od roku 1776“ (SAMUELSON, P., NORDHAUS, W. Ekonomie. 13. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1991, s. 751).
5
110
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.