Vzor citace: Novák, D. Zákon o ochraně osobních údajů a předpisy související. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014. 504 s.
KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Novák, Daniel
Zákon o ochraně osobních údajů a předpisy související : komentář / Daniel Novák. -- Vyd. 1. -Praha : Wolters Kluwer, 2014. -- 504 s. ISBN 978-80-7478-665-5 (váz.) 342.721 * (437.3) - ochrana osobních údajů -- Česko - zákony - komentáře 342 - Ústavní právo. Správní právo [16]
Právní stav publikace je k 31. 12. 2014 © JUDr. Mgr. Daniel Novák, Ph.D., 2014 ISBN 978-80-7478-665-5 (váz.) ISBN 978-80-7478-666-2 (e-pub)
3/20
Vydává Wolters Kluwer, a. s., U Nákladového nádraží 6, 130 00 Praha 3, v roce 2014 jako
svou 1842. publikaci. Odpovědná redaktorka Jiřina Šišková. Jazyková korektura Blanka
Jelínková. Obálka Michaela Blažejová. Vydání první. Stran 504. Sazba PageDTP.cz. Tisk Serifa, Jinonická 80, 150 00 Praha 5. Obsah této publikace naleznete také v systému ASPI. E-kniha k dostání na www.wolterskluwer.cz/obchod
www.wolterskluwer.cz, e-mail:
[email protected], tel.: 246 040 405, 246 040 400, fax: 246 040 401
Dovoluji si vyslovit poděkování za redakční úpravu a další cennou spolupráci paní Mgr. Jiřině Šiškové a paní Mgr. Ivě Rolečkové.
SEZNAM ZKRATEK
Zkratky právních předpisů daňový řád
zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád
exekuční řád
zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů
kontrolní řád
zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád)
Listina
Listina základních práv a svobod
Listina EU
Listina základních práv EU
obč. zák.
zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
s. ř. s.
zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
směrnice 95/ směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 46/ES 24. 10. 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů, též Data Protection Directive směrnice 2002/58/ES
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. 7. 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací, též Directive on Privacy and Electronic Communications
směrnice 2006/24/ES
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/24/ES ze dne 15. 3. 2006, o uchovávání údajů vytvářených nebo zpracovávaných v souvislosti s poskytováním veřejně dostupných služeb elektronických komunikací nebo veřejných komunikačních sítí a o změně směrnice 2002/58/ES, též Data Retention Directive
spr. řád
zákon č. 500/2004 Sb., správní řád
tr. řád
zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)
tr. zákoník
zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
Úmluva
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
Úmluva č. 108
Úmluva Rady Evropy č. 108 o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních údajů
Ústava
6/20
z. s. m.
ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže)
zák. práce
zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce
zák. o el. zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů zák. o léčivech
komunikacích
zákon č. 378/2007 Sb. o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech)
zák. o ochraně zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně os. údajů některých zákonů zák. o přestupcích
zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích
zák. o regu- zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy o regulaci reklamy laci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání zák. o střetu zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů zájmů zák. o svobod- zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím ném přístupu k informacím Ostatní zkratky EHP
Evropský hospodářský prostor
EHS
Evropská hospodářská společenství
EKLP
Evropská komise pro lidská práva
ESLP
Evropský soud pro lidská práva
ESD
Evropský soudní dvůr
kontrolovaná orgány moci výkonné, orgány územních samosprávných celků, osoba jiných orgánů, právnické a fyzické osoby
7/20
kontrolující
inspektoři a pověření zaměstnanci Úřadu pro ochranu osobních údajů
OECD
Organisation for Economic Co-operation and Development (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj)
pravidla OECD
Pravidla ochrany soukromí a přeshraničních toků osobních údajů (Guidelines on the Protection of Privacy and Transborder Flows of Personal Data) ze dne 17. 9. 1980
RE
Rada Evropy
SDEU
Soudní dvůr Evropské unie
ÚS
Ústavní soud
Úřad
Úřad pro ochranu osobních údajů
WP 29
Pracovní skupina pro ochranu jednotlivců v souvislosti se zpracováním osobních údajů (Article 29 Working Party)
SEZNAM PŘEDPISŮ CITOVANÝCH V KOMENTÁŘI1,2
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících) usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky Úmluva Rady Evropy č. 108 o ochraně osob se zřetelem na zpracování osobních údajů Dodatkový protokol k Úmluvě o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat o orgánech dozoru a toku dat přes hranice Listina základních práv EU rámcové rozhodnutí Rady č. 2008/977/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o ochraně osobních údajů zpracovávaných v rámci policejní a justiční spolupráce v trestních věcech nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 45/2001 ze dne 18. 12. 2000 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. 10. 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/93/ES ze dne 13. prosince 1999 o zásadách Společenství pro elektronické podpisy směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. 7. 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (Úřední věstník L 2001, 31. 7. 2002) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/24/ES ze dne 15. 3. 2006 o uchovávání údajů vytvářených nebo zpracovávaných v souvislosti s poskytováním veřejně dostupných služeb elektronických komunikací nebo
9/20
veřejných komunikačních sítí a o změně směrnice 2002/58/ES (Úřední věstník L 105/54, 13. 4. 2006) rozhodnutí Rady Evropské unie č. 2002/187/JVV z 28. února 2002 o zřízení Evropské jednotky pro soudní spolupráci (Eurojust) za účelem posílení boje proti závažné trestné činnosti rozhodnutí Rady Evropské unie č. 2009/371/SVV ze dne 6. dubna 2009 o zřízení Evropského policejního úřadu (Europol) ústavní zákon ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky
zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní zák. č. 500/2004 Sb., správní řád zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)
zák. č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře zák. č. 237/1991 Sb., o patentových zástupcích zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR zák. č. 381/1991 Sb., o Komoře veterinárních lékařů České republiky zák. č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a politických hnutích zák. č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení zák. č. 124/1992 Sb., o Vojenské policii zák. č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách
10/20
zák. č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon) zák. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) zák. č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě zák. č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky zák. č. 524/1992 Sb., o auditorech a Komoře auditorů České republiky zák. č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky zák. č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti zák. č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění zák. č. 6/1993 Sb., o České národní bance zák. č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky zák. č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství zák. č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky zák. č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě zák. č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/ 1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání zák. č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře zák. č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii zák. č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých zákonů, zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) zák. č. 111/1998 Sb., o vysokých školách zák. č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí
11/20
zák. č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím zák. č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu zák. č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky zák. č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky zák. č. 325/1999 Sb., o azylu zák. č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech zák. č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (zákon o cestovních dokladech) zák. č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí zák č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých zákonů (tiskový zákon) zák. č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) zák. č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení) zák. č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel) zák. č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla) zák. č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon) zák. č. 241/2000 Sb., o hospodářských opatřeních pro krizové stavy a o změně některých souvisejících zákonů zák. č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů zák. č. 254/2000 Sb., o auditorech zák. č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví zák. č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) zák. č. 285/2002 Sb., transplantační zákon zák. č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech)
12/20
zák. č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) zák. č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů zák. č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace zák. č. 215/2004 Sb., o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory a o změně zákona o podpoře výzkumu a vývoje zák. č. 417/2004 Sb., o patentových zástupcích a o změně zákona o ochraně průmyslového vlastnictví zák. č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti zák. č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti) zák. č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů zák. č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon) zák. č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích) zák. č. 289/2005 Sb., o Vojenském zpravodajství zák. č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací zák. č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti zák. č. 108/2006 Sb., o sociálních službách zák. č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů zák. č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách zák. č. 139/2006 Sb., o koncesních smlouvách a koncesním řízení zák. č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) zák. č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění zák. č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců zák. č. 342/2006 Sb., kterým se mění některé zákony související s oblastí evidence obyvatel a některé další zákony zák. č. 378/2007 Sb., o léčivech a změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech)
13/20
zák. č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů, zák. č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu zák. č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky zák. č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (zákon o auditorech) zák. č. 111/2009 Sb., o základních registrech zák. č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon zák. č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách zák. č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky zák. č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád) zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních zák. č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky) zák. č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon) zák. č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob
vyhláška č. 54/2008 Sb., o způsobu předepisování léčivých přípravků, údajích uváděných na lékařském předpisu a o pravidlech používání lékařských předpisů nařízení vlády č. 277/2011 Sb., o stanovení vzoru průkazu kontrolujícího Úřadu pro ochranu osobních údajů 1
Předpisy jsou řazeny v pořadí: – mezinárodní smlouvy – právní předpisy Evropské unie – ústavní zákony – kodexy – ostatní právní předpisy. 2 Není-li uvedeno jinak, jsou všechny předpisy citovány ve znění pozdějších předpisů.
ÚVOD
Evropské vymezení práva na soukromí, počátky jehož moderní historie se datují do devatenáctého století, je úzce spojeno s problematikou osobní cti a urážky na 1 cti a dále ji rozvíjí. Vyznačuje se též úzkým vztahem k problematice osobní integrity, přičemž obrací pozornost k médiím a veřejnosti, a tedy především k nestátním aktérům. Je zde dána věcná souvislost s vzorci chování tehdejší nobility a je2 jími obavami z negativní publicity. Lze připomenout rozsudek ve věci Prince Albert v. Strange z roku 1849. Současným výrazem této judikatorní tendence je rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 24. 6. 2004 von Hannover v. SRN. Nejde nicméně jen o žaloby z „vysoké společnosti“; odpovídající postupy jsou uplatňovány v míře takřka neomezené. Právo na ochranu soukromí coby „the right to be let alone“ (právo být ponechán o samotě, resp. sebou samým) deklarovali Samuel D. Warren a Louis D. Brandeis v článku „The Right to Privacy“ vydaném v Harvard Law Review již 3 v roce 1890. Přes originalitu spočívající ve formulaci samostatné a obecné právní kategorie, která sloučila otázky dříve pojednávané fragmentárně, nelze přehlédnout, že obsah příspěvku vychází zejména z rozhodnutí evropských soudů týka4 jících se ochrany osobní cti a dobré pověsti, resp. tamější legislativy. Později poměrně restriktivně formulované právo šířeji vymezil L. D. Brandeis ve svém disentu ve věci Olmstead. V tomto případě, který se týkal procesní přípustnosti důkazu opatřeného nezákonným odposlechem, většinové vótum konstatovalo, že čtvrtý dodatek Ústavy USA nebyl porušen, neboť se vztahuje pouze na prohlídku či zabavení věci, ale nikoli odposlech, kdy není dotčena její hmotná podstata. K judikatornímu vývoji došlo v návaznosti na federální zákon o komunikacích přijatý v roce 1934, na jehož podkladě byl procesně diskvalifikován důkaz získaný nezákonným odposlechem ve věci Nardone a Weiss. Zde je již patrný příklon ke konceptu soukromí jako sféře myšlení a jednání, která má být svobodná od státních zásahů, což odpovídá liberálnímu politicko-filosofickému myšlení reprezentovanému Johnem Lockem, Jamesem Madisonem, Benjaminem Con5 stantem či Johnem Stuartem Millem. Podle Pavla Matese je paradoxem, že se kolébkou práva na soukromí staly Spojené státy americké, protože zde jsou odpovídající nároky dovozovány pouze výk6 ladem čtvrtého dodatku ústavy. Tato glosa vystihuje složité historické základy
15/20
práva na ochranu soukromí, jehož rozvoj ve Spojených státech amerických umožnily podmínky liberálního právního státu. Původ ochrany soukromí v soudcovské tvorbě práva (spíše než v zákonných textech) otevřel prostor pro radikální 7 tvrzení, že jde o „brilantní podvod“. Ochrana soukromí v evropských podmínkách v uvedeném smyslu ochrany před zásahy státu nabyla na významu po událostech spojených s totalitárními 8 a autoritativními režimy století dvacátého. Zjevná je spojitost legislativy se zkušeností s nacistickým režimem. Jím prováděné perzekuce (jak v samotném Německu, tak i v okupovaných státech, např. v Nizozemsku) byly usnadněny přístupem do evidencí obyvatel obsahujících údaje o náboženském vyznání. Vyslovování požadavku na ochranu soukromí lze spojovat i s lidskoprávním hnutím prosazujícím se zvláště od šedesátých let dvacátého století, což demonstruje rozvoj 9 judikatury ESLP. Nový impuls pro posílení ochrany soukromí v rovině ústavněprávní představovaly pády jihoevropských autoritativních diktatur, resp. demokratizační proces ve státech Střední a Východní Evropy od roku 1989. Právo na soukromí se objevuje v nových ústavách Řecka (1975), Portugalska (1976) nebo Španělska (1978) a v devadesátých letech se k němu přihlašují též státy dříve patřící do sovětského bloku. Vně rámce těchto změn se ochrana soukromí objevuje kupř. v nizozemské ústavě (1983). Jeden z materiálních zdrojů utváření tohoto souboru práv představuje rozvoj informačních a komunikačních technologií, zahrnující resp. obecné rozšíření 10 možností nestátních aktérů zasahovat do soukromé sféry. V těchto podmínkách 11 dochází ke vzniku zákonů týkajících se specificky ochrany osobních údajů. Není přitom pochyb, že ne všechny subjekty údajů, k ochraně jejichž zájmů mají tyto předpisy směřovat, o předmětnou ochranu vůbec stojí. Originální alternativu k legislativně zaručené ochraně soukromí a osobních údajů – byť s nadsázkou – navrhl David Brin. Měla by spočívat v monitorování všech lidských aktivit a ve vol12 ném přístupu každého k záznamům o komkoli. Pojem ochrana soukromí zahrnuje značné množství různorodých součástí, z nichž jen některé souvisejí s ochranou osobních údajů. Navzdory rozdílným interpretacím panuje shoda ohledně jeho vztahu k problematice informace, ústraní 13 a zájmu. Tento výklad ústí v definici zdůrazňující „procedurální“ rovinu, podle níž se „pojem soukromí vztahuje k získávání, přechovávání a šíření informací o nějaké osobě, v níž ona osoba může kontrolovat a ovlivňovat přístup ostatních 14 a k možnosti uchovat si anonymitu“.
16/20
Richard Clayton a Hugh Tomlinson za součásti práva na soukromí v demonstrativním výčtu označují právo na zachování důstojnosti a duševní integrity člověka, na ochranu před neoprávněným šířením podobizny, na kontrolu osobních údajů, na rozvíjení vztahů s jinými lidmi, právo proti neoprávněnému pronikání 15 médií do soukromí a právo být ponechán o samotě. Takto široké vymezení pojmu soukromí (aniž by byl nalezen konkrétnější „společný jmenovatel“ jinak nesouvisejících protiprávních jednání) ovšem může vést ke sporným důsledkům jednak tím, že alespoň nominálně řadí na stejnou úroveň ochranu poštovních zásilek i lidského života, dále vyvoláváním klamného zdání, že kupříkladu právo na život je v některých případech v podstatě situováno do soukromých dispozic. Analytickou definici kategorie soukromí – respektující její mnohotvárnost – formuloval Pavel Mates. Z ní, jakož i ze struktury odborné monografie Ochrana soukromí ve správním právu vyplývá, že do ní náleží ochrana obydlí, vstup na pozemky a jiné nemovitosti, nedotknutelnost osoby, zjišťování totožnosti, omezení osobní svobody, jméno a příjmení, ochrana korespondence a komunikace, ochrana soukromí ve správním řízení, ochrana soukromí v reklamě, ochrana osobních údajů, úprava ochrany soukromí v činnosti policie, resp. povinnost profesní mlčen16 livosti. Jan Kratochvíl zahrnuje pod čl. 8 Úmluvy otázky jména fyzických osob, jiné otázky identity fyzických osob, způsobilost k právním úkonům, ochranu tělesné integrity, práva osob zbavených svobody (kupř. ve výkonu trestu odnětí svobody), zveřejňování informací, které zasahují do soukromého života, sběr a uchovávání osobních údajů, tajné sledování, zásahy do domova, ochranu životního prostředí, rozhodnutí stát se rodičem, určení existence rodinných vazeb a otcovství, právo na styk s dítětem a svěření dítěte do péče jednoho z rodičů, mezinárodní únosy dětí, 17 odebrání dítěte z péče rodičů, osvojení, imigraci a právo na sociální pomoc. Další definici základních rovin ochrany soukromí podala Anita L. Allen, která uvedla, že právní teorie by měla rozlišovat právo na soukromí ve smyslu 1) informačním – ochraňující údaje o jednotlivci, jeho korespondenci, záznamy a konverzaci apod., zejm. před nepovoleným zveřejněním, 2) fyzickém – týkající se především tělesné integrity jednotlivce, 3) rozhodovacím – poskytující jednotlivci možnost svobodné volby a případně 4) vlastnickém, zdůrazňující oprávněné majetkové 18 zájmy. Pojem ochrany soukromí v informačním smyslu úzce souvisí s kategorií informačního sebeurčení, kterou judikoval Spolkový ústavní soud
19
17/20
(Informationelle Selbstbestimmung). Ochrana osobních údajů má nejužší vazbu právě k soukromí ve smyslu informačním. Pojem soukromí v informačním smyslu lze strukturovat též jeho rozčleněním na negativní a pozitivní složku. Negativní komponenta směřuje k zamezení státu nebo nestátnímu aktéru v přístupu k údajům o jednotlivci. V tomto smyslu lze o ochraně soukromí (zejména vůči státu) uvažovat v kategorii práv první generace, spojených s negativním statusem, respektive v Berlinově pojetí negativní 20 svobodou. Pozitivní složka ochrany soukromí má nositeli tohoto práva zajistit znalost, jaké údaje jsou o něm evidovány, a případně možnost jejich opravy, v širším pojetí zahrnuje právo na přístup k dalším „neosobním“ údajům o skutečnostech, které jsou způsobilé dosáhnout průmětu do jeho právního postavení, nebo dokonce pouhé faktické situace. K uvedenému lze poukázat na rozsudky ESLP ve věcech Johnston a další v. Irsko, Gaskin v. Spojené království, ale též rozsudek Nejvyššího soudu státu Michigan ve věci Beaumont v. Brown. Přes posledně jmenované rozhodnutí je tato rovina charakterističtější pro evropské pojetí ochrany soukromí. 1
WHITMAN, J. Q. Human dignity in Europe and United States: the social foundations, in NOLTE, G. European and US constitutionalism: comparing essential elements. Cambridge: Cambridge University Press, 2005, s. 121. 2 K „tradičnějšímu“ pojetí v domácím právním prostředí srov. VOJÁČEK, L. Urážky, pomluvy, nactiutrhání. Ochrana cti v československém trestním právu. Praha: Eurolex Bohemia, 2006. 3 WARREN, S. D., BRANDEIS, L. D. The Right to Privacy. Harvard Law Review. 1890, vol. IV., no. 5. Dostupné z:
. 4 Osobní pohnutkou pro sepsání uvedeného článku byl text v The New York Times referující o sňatku S. D. Warrena s Mabel Bayard, dcerou senátora a bývalého prezidentského kandidáta. Spoluautor L. Brandeis tímto novinovým příspěvkem nebyl zmiňován, spolu s S. D. Warrenem nicméně vykonával právní praxi v Bostonu. Podrobnosti jsou dostupné in GAJDA, A. What if Samuse D. Warren hadn´t married a senator´s daughter? Uncovering the press coverage that led to „the right to privacy“. Michigan State Law Review. 2008, 35, s. 35–60. Jan Filip upozorňuje, že obrat „right to be let alone“ v souvislosti s civilními delikty poprvé použil T. Cooley v dílu A Treatise on the Law of Torts the Wrongs which Arise Independent of Contract. Chicago, 1880, s. 29. K uvedenému viz FILIP, J. Úvodní poznámky k problematice práva na soukromí, s. 12, in: ŠIMÍČEK, V. (ed.). Právo na soukromí. Brno: Masarykova univerzita – MPÚ, 2011. Článek z roku 1890 by tudíž plnil převážně „jen“ funkci popularizační. 5 WALDO, J., LIN, H., MILLETT, L. I. Engaging privacy and information technology in a digital age. Washington: National Academies Press, 2007, s. 376. 6 MATES, P. Ochrana soukromí ve správním právu. 2. vydání. Praha: Linde, 2006, s. 11. 7 DWORKIN, R. Když se práva berou vážně. Přeložil Zdeněk Masopust. Praha: Oikoymenh, 2001, s. 157. 8 Předobraz ochrany soukromí v anglickém právu bývá spatřován již v soudním rozhodnutí z 18. století, konkrétně v rozsudku Entick v. Carrington [1765] EWHC KB J98. 9 Rozsudek ESLP ze dne 23. 7. 1968 „Belgická jazyková záležitost“, stížnosti č. 1474/62; 1677/62;
18/20
1691/62; 1769/63; 1994/63; 2126/64; rozsudek ESLP ze dne 13. 6. 1979 Marckx v. Belgie, stížnost č. 6833/74, odst. 31, a rozsudek ESLP ze dne 9. 10. 1979 Airey v. Irsko, stížnost č. 6289/73, odst. 32. 10 Jedna z prvních prací zaměřených na vztah mezi soukromím a novými informačními technologiemi konstatuje: Technologická zlepšení schopností zacházet s informacemi jsou následována tendencí rozsáhleji zpracovávat a analyzovat uchovávaná data. Řečené posléze motivuje shromažďování údajů pronikajících k většímu počtu proměnných, což vede k tomu, že od jednotlivců bývá požadováno čím dál více údajů. (Pravidlo bývá označováno za nový Parkinsonův zákon, popisující fungování byrokracie v informační společnosti.) MILLER, A. The Assault on Privacy: Computers, Data Banks and Dossiers. Ann Arbor: University of Michigan Press, 1971, s. 21. 11 Pokud jde o specializovanou legislativu, drží primát Hesensko (1970), samotná SRN následovala (1977). Pojmy „Datenschutz“ („ochrana údajů“) a „informationelle Selbstbestimmung“ („informační sebeurčení“) výrazně ovlivnily terminologii používanou v jiných právních řádech. Z dalších evropských států, které mezi prvními tuto oblast začaly regulovat speciální právní úpravou, lze jmenovat Švédsko (1973) a Francií se zákonem o „informatice a svobodách“ (1978). Kanada přijala zákon o soukromí v roce 1977 a byl novelizován v roce 1982, norský zákon o registrech osobních údajů, stejně jako dánský zákon o soukromých registrech a rakouský zákon o osobních údajích byly vydány roku 1978. Lucembursko přijalo zákon o ochraně osobních údajů v roce 1979. Následoval Island se zákonem o systematických záznamech osobních údajů (1981), novozélandský zákon o úředních informacích (1982), britský zákon o ochraně osobních údajů (1982), finský zákon o osobních datových souborech (1987), irský zákon o ochraně osobních údajů (1988), australský zákon o soukromí (1988), japonský zákon o ochraně osobních údajů (1988) a nizozemský zákon o ochraně osobních údajů (1988). Jen pro vymezení rozhodného kontextu stojí za zaznamenání, že již koncem 18. a v 19. století se objevují rané pokusy o zákonnou ochranu soukromí. Srov. švédský zákon o přístupu k veřejným záznamům (1776), francouzský zákon zakazující publikování údajů o soukromí (1858), norské zákony zakazující publikování informací vztahujících se k osobním nebo domácím záležitostem (1889). 12 BRIN, D. The Transparent Society: Will Technology Force Us to Choose Between Privacy and Freedom? New York: Basic Books, 1999. David Brin svoji teorii nazval mutually assured surveillance, čímž parafrázoval pojem z oblasti strategických studií mutually assured destruction (MAD) – vzájemně zaručené zničení. Podle této doktríny by použití nukleárních zbraní proti zemi rovněž vyzbrojené nukleárním zbraněmi vedlo ke zničení obou stran, přičemž vědomí této rovnováhy zamezí eskalaci konfliktu. 13 MILLER, D. Blackwellova encyklopedie politického myšlení. 2. vydání. Brno: Barrister & Principal, 2000, s. 479. 14 Tamtéž, s. 479. 15 CLAYTON, R., TOMLINSON, H. Privacy and Freedom of Expression. Oxford: Oxford University Press, 2001, s. 3. 16 MATES, P. Ochrana soukromí ve správním právu. 2. vydání. Praha: Linde, 2006, s. 20. 17 KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 864 a násl. 18 ALLEN, A. L. Genetic Privacy: Emerging Concepts and Values. In ROTHSTEIN, M. A. (ed.) Genetic Secrets: Protecting Privacy and Confidentiality in the Genetic Era. New Haven, CT: Yale University Press, 1997, s. 31–59. Ohledně přístupu k ochraně soukromí a osobních údajů hledajícím paralely s ochranou vlastnictví srov. SCHWARTZ, P. M. Property, Privacy and Personal Data. Harvard Law Review. 2004, vol. 117, no. 7, s. 2094. Další přehled teorií soukromí je podán v textu: Privacy. Dostupné z: . 19 Rozsudek Spolkového ústavního soudu ze dne 15. 12. 1983, BVerfGe 65, 1. Dostupné z: . Tento rozsudek se týkal zákona o sčítání lidu, který zahrnoval rovněž údaje o zaměstnání a umožňoval jejich předávání dalším subjektům. Spolkový ústavní soud zde konstatoval, že: v kontextu moderního zpracování údajů ochrana jednotlivce proti neomezenému shromažďování,
19/20
uchovávání, používání a sdělování osobních údajů je zahrnuta do obecných osobnostních práv podle Základního zákona (jeho čl. 2 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1). Základní právo zaručuje v tomto směru možnost jednotlivce v zásadě určit, zda dojde ke sdělení a použití jeho osobních údajů. Omezení tohoto informačního sebeurčení je přípustné jen v případě převažujícího veřejného zájmu. 20 Isaiah Berlin k pojmu negativní svobody konstatoval: „Běžně říkám, že jsem svobodný natolik, nakolik se žádný člověk nebo lidské těleso nevměšuje do mé činnosti. Politická svoboda v tomto smyslu je jednoduše prostor, v němž člověk může jednat bez překážek ze strany druhých lidí.“ BERLIN, I. Dva pojmy svobody, in KIS, J. Současná politická filozofie. Praha: Oikoymenh, 1997, s. 50.
@Created by PDF to ePub