Židovská náboženská filosofie vyučující: prof. PhDr. Vladimír Sadek, CSc. http://muzena.webgarden.cz/file/8125447
akad. rok: 2004/2005
Literatura: Rukrieglová… M. R. Hayoul – Středověká žid. filosofie (Bratislava 97) Alain de Libera – Středověká filosofie (Oikoméné) Kurt Schubert – Židovská filosofie v průbšhu věků (Vyšehrad 99) Stanislav Sousedík – Filosofie v českých zemích Sadek – Židovská mystika M. R. Hayoul – Židovské osvícenství mezi _Cordovou a Berlínem cizojazyčné – Isaac Husik, Julius Guttman, Serouyac JU vyrůstá
Středověk a renesance
z biblického základu a jeho exegese • rabínský výklad – „ústní Tora“ • mystika, kabala a chasidismus • židovská náboženská filosofie – podobný výraz jako scholastika v křesťanství – vytvořila se jako druh teologie
Scholastika je snahou o spojení křesťanství s řeckými prvky (Platonismus, Aristotelismus) židovská filosofie vyrůstá ze židovství, snaží se o spojení judaismu s řeckou filosofií oproti scholastice neřeší trinitrologii, christologii, eucharistii v židovství neexistuje tzv. dogma rozdíly jsou dávný jinakostí židovství a křesťanství : Nemůže existovat rozpor mezi Božím zjevením, zákonem a lidským rozumem. Rozdíly jsou: v organis. zákla.; v křesťanství plnily důležitou úlohu univerzity, v židovství si student vybral učitele a navštěvoval na univerzitách vedle teologických fakult vznikaly také artistiké fakulty, na kterých bylo možné studovat př. filosofii bez teolog. zabarvení židovská inteligence většinou pocházela z rabínů nebo lékařů židovská náboženská filosofie ve vztahu k
židovství • křesťanské scholastice • islámské filosofii
zárodek židovské filosofie v Bibli helenistické období – Filon Alexandrijský filosofie islámu Ve středověku byl každý židovský filosof židem nábož., psal pro židovské čtenáře hebrejsky nebo arabsky. Citoval hebrejské texty, vyrůstal ze židovské tradice a kombinoval ji s jinými filosofiemi. Jestli se necítil židem, konvertoval ke křesťanství nebo islámu. Byli podezíráni, že konvertovali jen na oko (-> ve Španělsku maranos). V novověku v souvislosti s asimilací se objevovali filosofové vyrůstající ze židovství, kteří se ztotožnili s jinou filosofií (př. Spinosa – zemřel na TBC, psal latinsky pro evropské intelektuály, navazuje na Descarta) Za židovské filosofy považujeme ty, kteří čerpají ze židovské tradice. kabala – židovská mystika a v 17. – 18. století začíná zatlačovat židovskou filosofii do pozadí, v období baroka se dějiny židovské filosofie téměř odmlčují. některé encyklopedie neuvádějí ani rabbi Löwa (stejně scholastiku někteří řadí do teologie, někteří do filosofie) filosofie znovu začíná v období osvícenství. J. židovští filosofové začínají být podobní evropskému termínu filosofie.
Vznik židovské filosofie
filosofické prvky existují již i v Tenaku. Vycházíme z předpokladu, že Tenak je Bohem inspirovaný text. Názor, že Tenak má tělo a vnitřní smysl. Tělem jsou příběhy jako takové v Tenaku a výkladem se dostáváme k vnitřnímu smyslu. Tenak je pramenem etiky, rabínské homiletiky. Snažíme se aplikovat tuto etiku na život. Pak je zde význam filosofický a mystický – jako význam vrcholný. Zde byly nastíněny urč. otázky, které pak středověká filosofie rozvíjí
-1-
1. charakter Boha biblický monoteismus je živé cítění jsoucnosti Boží, biblický volantarismus. Stvoření je produktem Boží vůle, nenutnosti. Bůh SZ je Bůh dějin, který se projevuje skrze mě a skrze vztahu k člověku. Židovská náboženská etika osciluje mezi dvěma principy: láska k Bohu a bázeň Boží čistý mýtus se v Tenaku vyskytuje málo v poměru k spisům jiných národů. Nejstarší texty nemají charakter mýtu, jedná se o náboženské ságy, do kterých Bůh prostřednictvím lidí zasahuje princip voluntarismu, princip vrcholné Boží vůle v Tenaku autoři soudí, že příroda je „odbožštěná“ (opak je typický pro ugaritskou mytologii) Bůh není přírodě podroben, je nad přírodou, což bylo důležité při vytváření moutheistického pojmu Boha proto vůle Boží nemůže pomáhat žádný magický prostředek, spíš jen může přivodit další „trest“ 2. další výz. mělo vytváření náboženských představ, co je to člověk, lidská duše 3. problém Joba, jak spojit Boží existenci a existenci utrpení 4. JO lidský vývoj lineární nebo kruhový? 1. Pojetí Boha Pojem Boha monoteistické pojetí Boha, universalice Boha králové měli tendenci spojovat kult Boha (Hospodina) s jinými náboženstvími nebo je tolerovat monoteistickou snahu vyvíjeli proroci Bůh není podroben přír. cyklům, je nad přírodou Bůh absolutní vůle dějin vztah člověka k Bohu je láska k Bohu, spojené s láskou k lidem. Je to vztah etický, vztah mravní odpovědnosti. pojmů Boha je více. Judaismus preferuje pojetí Boha teistického (člověk není zcela oddělen) – stále rozpracováván židovská filosofie čerpá z Bible, pobiblického židovského myšlení a řecké filosofie „Je Bůh také ve všech věcech?“ – svár mezi linií teistickou a panteistickou antropomorfismy v Bibli – vykládat alegoricky? jak vykládat Boží atributy – přívlastky? vnímá Bůh vše, vše je jeho vůlí? je Bůh poznatelný, a je-li, jak? 2. Problém člověka • co je podstatou člověka? • existuje duše i po zániku těla? pevně zafixována víra ve zmrtvýchvstání 3. Problém existence ráje a pekla judaismus učí o existenci – někteří učenci • mesianismus • převtělování duší? podle Bible je člověk celistvost, jednotka spojující činnost duševní i fyzickou v Tanachu není jasně vyjádřena postmortalita duše pohřeb žehem nebyl praktikován, považováno za znesvěcení mrtvoly Saula a jeho synů byly spáleny, není známo proč Hospodin je chápán jako Bůh živý, živí lidé jsou zapisováni v knize života, dobří lidé jsou tedy v Boží paměti i po smrti še´ol – „podsvětí“, jáma řecké pojetí lidské duše jako toho nejvyššího a tělo jako toho nejnižšího nesouhlasí s biblickým pojetím člověka jako jednoty
-2-
Hospodin je Bůh živý, znovu se jím stává po vzkříšení pojetí vesmíru se modifikuje podle aristotelského geocentralismu (problém teodiceje)
Job
charakter dramatu, bohatý jazyk, vznik nejasný, patří mezi spisy rámcové vyprávění – prolog, epilog, v proze, , dialogie v poesii zkouška – zda spravedlivý bude poslouchat Boha i v neštěstí. Křesťanství mystikové – „jestliže člověk věří v Boha, musí od něj přijímat dobré i zlé“, podobně i v chasidismu (rabi Nachman z Braclavi)
Prolog – před Hospodina předstupují synové Boží
nebeský dvůr (andělé), mezi ně přichází také Satan – ďábel – má charakter pokušitele, ne přímo síly zla, je ve službách Božích, Boha respektuje. Hospodin dává Satanovi povolení ke zkouškám, s podmínkou, že Job nesmí zahynout (1. paralipomenon – Satan se stává nadlidskou postavou, jež zasahuje do Božího jednání) (rabínská tradice vykládá Joba alegoricky) Satan Joba poraní vředy… Jobovi přátelé mu přijdou projevit soustrast (přímá aritmetická etika Tenaku se hroutí) říkají, že Job je skrytý hříšník. Job odporuje, probíhá diskuse. Job kapituluje před Bohem. Job formuluje pozdější problémy rabínských škol. Chválí moudrost, nalézá ji pocházející od Boha. Závěr – uznání Boží vznešenosti, usmíření, rehabilitace Joba
Theodicea –
qeoj dikaioj
W. Leibwitz – Teodicea - rozpor mezi existencí dobrého a všemohoucího Boha a existence zla Hypotéz je několik: Sudbrack; Josef:náboženská zkušenost a lidská duše (Karmelit. 2002) „tvrzení scholastiky o zlu jako nepřítomnosti Boží je dnes směšné.“ • Scholastika – zlo není, je nedostatkem dobra • Zlo je nutné, protože bez zla by nebylo cesty výše. Zlo je katarse – očištění. • Chasidismus – utrpení z lásky • Zlo je odplatou za hříchy člověka v minulém životě • Zlo je odplatou za hříchy společnosti, postihuje spravedlivé i hříšníky (dostane-li anděl smrti svolení k hromadnému ničení, ten nerozlišuje) • Zlo je dílem ďábla Stanovisko židovské teodiceje (zákl. Kabaly) V době vzniku Joba neexistovala ještě pevná představa „života po smrti.“ (kniha života)(Dan 7) (kohelet, ž. helen. Fil.)
Kohelet
Vznik pozdní, snad až 3. stol. př. o. l. (Alexandrie, Izrael). Ortodoxie – autorem byl král Šalamoun H. Heine definoval Kazatele jako velepíseň skepse Po určitých rozpacích byl přijat do kánonu, skepse není absolutní, ale přechází ve víru
Hlavní myšlenky:
• Marnost nad marnost, vše je jen marnost. Čím je kdo moudřejší, tím je smutněji. • Koloběh světa, vše je stejné, stejně se opakuje, proč se zbytečně pachtit. Bytí spočívá v neustálém kruhovém opakování. Ve SZ nacházíme vývoj lineární, v koheletu nacházíme kruhovou koncepci vývoje, což je blízké autické filosofii. Židovská mystika to vyřešila spirálovitou koncepcí. • Vliv nebiblické helenistické skepse • První čistší filosofické myšlení začíná v Izraeli: právě příchodem helenizace
-3-
• Moudrost je větší než hloupost, ale všichni bez rozdílu zemřou • Nejdůležitější je věřit
Helenizace
Alexandr Veliký dobyl Izrael r. 332 (porazil Peršany) - je v Talmudu hodnocen celkem pozitivně, dosáhl nejvyššího stupně smrtelného života, ale smrti se nezbavil
Seleukovci – syrská oblast až k Indii Ptolemaiovci
v Egyptě Kleopatra, za Sleukovců násilná helenizace Izraele -> povstání Makabejských
Projevy helenizace
• V mišně a talmudu i na náhrobcích řecké pojmy • Židé si osvojují řečtinu, hlavně v egyptské diaspoře • Vytváření Septuaginty (2. – 3. stol. př. o. l.) pro potřeby egyptské diaspory Další překlady do řečtiny nevznikaly, protože egyptská diaspora byla zničena • Centrem helenistické židovské kultury byla Alexandrie (kde žilo 1 000 000 židů) • Měli vlastní alexandrijské židovské svátky Existovala celá plejáda učenců a filosofů, kteří patřili k helénistickým židům, mezi (Fr. Kovář – filosofické myšlení helenizovaných židů, Kladno) nimi Fijón Alexandrijský – jeho dílo zachováno téměř kompletně, protože byl velmi uznávaný křesťany
Fijón Alexandrijský a židovská helenistická filosofie
- Bohatá literatura – dějepisná, filosofická - dějepisná literatura většinou ztracená – židé přestali rozumět řecky, tato díla neopisovali, zachovány citáty v dílech křesť. autorů (de judaion – Alexander Polyhiston, Demetrios, Eupolenios, Aristeos, Jason z Pyrkey, Josephus Flavius) - základní tendence: na jedné straně obdivují řeckou kulturu a vzdělanost a snaží se ji propojit s židovskou, ale je patrná i rivalita -> tendence odvozovat řeckou kulturu a vzdělanost z Tory, že z ní čerpali Platon, Aristoteles, Pythagoras, etc. i kulturu Egypta se snažili vyvozovat židovství z Tory ze strany řecko-helenistické se formuje ostrý antijudaismus (pozd. zdrojem antisemitských tendencí)
Filonovi předchůdci: Aristobulos – doba ptolemaiovská – 2. st. př. o. l.
zabývá se výkladem Tenaku, především Tory, chce ukázat, z čeho čerpala řecká filosofie, dokazuje, že Mojžíš je největším filosofem (zachováno u Enjolema) Tora prý byla velice brzo přeložena do řečtiny základy učení o alegorickém výkladu Písma především byla vzorem Stoiků, který takto vykládali Homéra problém antropomorfismů – alegorické vysvětlení
EPIGRAFICKÉ SPISY Moudrost Šalamounova – předpokládá se autor z tohoto období, filosof. chvála moudrosti,
odsouzení pohanství polemika helenismu jako důsledek skepse, nabízí řešení – plnit Zákon v Tenaku je velice na pováženou zemřít si mladý bez potomků, zde však není smrt v mládí, jde-li o člověka spravedlivého, nutně cos negativního
PSEUDOEPIGRAF
-4-
2. kniha Makabejských – filos. traktát na téma nadvlády moudrosti nad vášněmi.
Opakuje látku z knih Makabejských, úcta k židovskému zákonu a vliv helenismu moudrý rozum je schopen překonat vášeň, bolest, atd.
Řecko-helenistický antijudaistický proud Apion – egyptský vědec dosahnuvší úspěchů za Tiberia, Caliguly. Vykládal Homera
Aigyptiaka Kata iondaion – Proti židům – nezachov., ale zachovala se Flaviova polemika x tomuto, rasismus, x žid. mýty
Antijudaistické a projudaistické tendence v Římě – mnoho proselitů antijudasticky byl naladěn i Seneca, (Facitus) křesťanská misie se stává na místo židovské misie úspěšnější
Příčiny antijudaismu:
ekonomicko-sociální nepochopení židovského náboženství (Filon byl populizátorem ž. n.) separace židů v důsledku ritu, kašrut
židé považováni za asociální individua - odmítání zpodobování -> naprosté nepochopení, neporozumění Řekové a Římané obětovali a požívali vepřové - dodržování šabatu – považováno za projev lenosti od antiky až po nacismus antijudaisté pečlivě studují židovský ritus a „očkují“ davu špatný výklad řecká veřejnost se stavěla proti helenistické židovské linii Filon Alexandrijský Philo Judeus – největší helenistický myslitel Hauslnoi – Tři židovští filozofové (62 anglicky) Oikomené 2001 …. (2001) Kovář:….. Helenistická filosofie a judaismus se setkávají v Alexandrii. Dílo Filona se zachovalo více než ze ¾ . Filona studovali hlavně východní křesťané. Židé o Filona ztratili zájem, nedovedli číst řecky. Pro židovský svět Filona znovu objevuje Azarja dei Rossi – renesanční filosof, snažil se obohatit judaismus, sklidil velkou kritiku rabbi Löwa. - z bohaté židovské rodiny v Alexandrii, jeho bratr vysoký úředník, jeho rodina měla značně asimilační tendence, jeho bratr odpadl, byl přítelem mocných. Filon se zabýval studiem židovské kultury, ale i řecké moudrosti. Ve svých dílech se vyjadřuje velmi květnatě. Svůj židov. smysl viděl v exegesi Tory, na tomto poli byl zřejmě nejlepší.¨ Caligula zešílel a požadoval zbožštění, došlo k ostrému konfliktu mezi Židy a Římany. v Jabne byl postaven oltář pro kult Caliguly, Židé jej zbořili, na to Caligula nechal postavit svou zlatou sochu postavit do jeruzalémského chrámu, což ukazovalo, že opravdu zešílel, když nehleděl na „byznys“. Filon v čele poselstva do Říma, „Poselství Caligulovi“ po Caligulovi nastoupil Claudius, jenž byl již moudřejší
Filův systém
je dost roztříštěný, těžko rekonstruovatelný především působí jako komentátor Tenaku. Je typickým představitelem alegorické interpretace, mnohdy na něj navazuje křesť. inter. soudí se, že na jedné straně je literární, na druhé straně alegorický výklad. Za nejdůležitější smysl považuje symbolicko-alegorický význam; liter. smysl tělem, alegoricky duší Fora se mu mění na mystickou filosofii. všechna vyprávění v bibli mají metafyzický smysl, jsou symboly procesů nezávisl. na prostoru a čase, symboly vývoje lidské duše, cesty lidstva ke spáse, Tora je ztělesněním cesty člověka k Bohu.
-5-
exodus z Egypta – hlubším smyslem je osvobození člověka z tělesných vášní do Boží říše. Eden – vše je třeba chápat spíše symbolicky než doslova, strom živ. zbožnost, jejímž prostř. se čl. stává nesmrtelným. Had je symbolem rozkoše. obřízku interpretuje jako úkon vykoupení těles. řád Noe – symbolem spravedlnosti alegorickou metodou se nejvíce zabývali stoikové Filonova exegese měla dvojí účel: snažil se židům ukázat jejich podobnost s helenismem snažil se ukázat helenistickým filosofům, že mají mnoho společného s judaismem monografie o růz. postavách z Tenaku „o kontemplativním životě“ měl vizi universálního židovství, které zahrne i helenisty, ovlivněno velkým počtem proselytů. Tuto pozici ohledně proselytů zaujalo křesťanství. Vychází především z Tenaku, reps. Septuaginty, nevíme, nakolik ovládal hebrejštinu soudil, že teprve Septuaginta umožňuje výklad Tory vyšel však i z Platona – Filon jej ale přizpůsobil monoteismu – judeisoval jej příbuznost mezi Filonem a Platonem je zřejmé „buď Platon filosofuje, nebo Filon platonisující je zdůraz. suver. Boží vůle, tvůrčí činnost Boží a odmítnutí věčnosti světa Platonské ideje podle Filona existují, jsou však stvořeny Bohem. Zdůrazňována nejen suverenosti Boží vůle ale i svoboda lidské vůle. Filonův Bůh podle novoplatonské filosofie. Boha nelze postihnout rozumem, vyjma toho, že jest. Bůh je postižitelný jen kontemplací, mystická praktika. Filon ovlivněn stocismem: učení, že vše je tělesné podstaty a Bůh je jemná látka, bylo později ze strany židovství odmítnuto vesmír je periodicky tvořen a ničen, v židovské mystice se tato myšl. objevuje při vzniku a vývoji vládne nutnost – fatnen – narušuje thes.: o svobodě lidské vůle donekonečna opakující se svět byl též odmítnut, v židovské mystice se obj. spirálovitý vývoji Filonova etika je přijatelná s tím, že obecný zákon spočívá v Toře Pythagorejské prvky u Filona hledá číselnou mystiku, Nikomachos z Gerassy (Filosofie pozdní antiky, Oikomen) ztotožňuje čísla s řeckými i neřeckými bohy, Nikomachovy principy rozvíjí také novoplatonismus
Nejzákladnější body Filonova učení:
1) celý vesmír sestává ze 2 celků: kosmonoetas – duchovní svět a kosmoaisthetos = vnímatelnost., kosmos ucetas – urč. plán na stvoření, Boží myšlení v rozporu se židovstvím, rabínská tradice: Bůh stvořil Toru a podle ní potom tělesný svět - chápe vesmír jako „kosmický strom“ le chajim 2) duchovními příčinami - logoi, působí Bůh na vnější svět, logoj spermatikoi nazýval Mojžíš anděly, řekové démony. Boží tvůrčí síla logoj - prvotní Boží slovo spadá do kosmos noetos, ale spojuje jej s kosmos aisthetos; nazývá „druhým Bohem“, nemyslí to však osobně prostř. logu Bůh svět řídí nejvyšším Božím andělem (Ex 23) souhru Božích idejí v kn. přísloví pojem moudrosti 8. kapitola, Ž 33 3) látku, hmotu - považuje za negativní, v biblic. judaismu je duchovní velice úzce spojeno s hmotným (Ratzinger – Eschatologie – raně křesť. poj. nesmrtelnosti duše) je pasivním principem, zlem, aktivním principem je duch 4) účel stvoření – za stvoření světa je snaha Boží prokázat dobro. Nevíme, zda je látka poklád. za stvořenou Bohem, nebo že svět byl stvořen k již exist. hmoty
-6-
5) vesmír, svět je jediný (židovská mystika učí, že světů je (bylo ?) více) 6) pojetí člověka dualistické – duch x látka, kritizuje smyslový život, existuje několik lidských typů: 1. člověk byl v blízkém příbuzenství s Bohem, měl pneuma, jeho potomci si zachovávají určitou vzdál. příbuznost s Bohem – myšlenka, se kterým se setkáváme v židovské mystice, Adam se Bohu odcizil skrze první hřích lidské kategorie: 1) pozemští – sarkikoi, tělesní lidé, rození ze země, pasou po tělesné rozkoši 2) psychikoi – psychičtí, muži nebes 3) pneumatikoi – duchovní, Boží muži psychikoi – jsou z nebes, umělci, učenci (rabbi Löw – čl. prochází vývojem) pneumatikoi – kněží a proroci, kteří neuznali za vhodné stát se světoobčany, vystěhovali se do světa nepomíjivých netělesných idejí. ženu hodnotí negativně, mužská část duše logická, ženská část je iracionální. Ženy nejsou schopny kontrolovat své vážně, působí zmatky a neplechy. a) velký důraz klade na svobodu lidské vůle – charakteristické pro židovství - jedinou věcí nesmrtelnou u nás je myšlení, víra v Boha a svoboda myšlení - jecer-ha-ra -> zlý pud - rabínská tradice: kdo je nejsvobodnější? – ten, kdo studuje Toru b) víra v sílu lidského rozumu - odmítá individuální egoismus, který pokládá za za nedostatek rozumu - víra je spojení v harmonii s rozumem, je oslněn harmonií vesmíru -> snaží se uvést v harmonii judaismus a řeckou filosofii Dílo: O společnosti terapeutů – nábož.skup. žijící v blízk. Alexandrie x Filon ji líčí s velkými sympatiemi. Mezi modlitbami 2x denně, studují Tenak – 6 dní o samotě, 7. den ve shromáždění, ženské oddělení. Jedí a pijí jen v noci – v temnotě, jen vodu, chléb se solí a syropem, většinou neuzavírají manželství, nemají otroky, víno nepijí, jsou vegetariáni. Tenak vykládají alegoricky, ráno se modlí k nebesům za světlo. O životě essenů (v Kumránu) - nemají souk. vlastnictví společ. majetek. Různé povolání (jako dříve kibucy). Společné oděvy. Neschopní jsou živeni na útraty ostatních. Vyhýbali se manželství – ohrožuje společnost Filon a křesťanství – vliv Filona na křesťanství Filon je méně rabínský než Pavel , má velice blízko ke křesťanství – ranému sv. Klement Alexandrijský – ovlivněn Filonem (zemřel před r. 215), „Stromateis“ – koberce, zákl. křesťanství se silnými helenistickými vlivy, které se s křesť. naučil spojovat od Filona, působil na křesť. hlavně svým alegor. výklad Bible, vliv na Origena z Alexandr. 2. st. (184 o. l. nar.) (Martin Putna – Origenes z Alexandrie) především s biblickou exegesí, Origenes není tak fixován na Septuagintu Filonův vliv na judaismus Arariah dai Rossi – 16. století – myslitel z polyhistor., cituje i Filona (jako jeden z prvních) po Filonovi řecky mluvící žid. filosofie upadá díky Římanům a islamizaci Saadja ben Josef Fajjumi (Gaon – „ředitel ješivy“)(9. – 10. stol.) z Egypta nar. 892 ve Fajumu v Horním Egyp – zemřel 942 Egypt opustil, odešel do Babylonie, která se již arabizovala, působil v žid. akademii v Suře, dostal se do rozporu s exilarchem – hlavou babylonských židů Islám Saadjovy doby 1. dynastie chalífů – umajovci – Mekkánský rod Umaja – prudký rozmach islámu od Sefardu až k Indii
-7-
Umajovci v isl. zvlášť. vlád. kanston rovnoprávnosti brzy dosáhli i Peršané -> Turci 2. dynastie Abasovci (8. stol. porazili a vyvr. Umajovce) černé prapory (8. – 13. stol., centr., v dnešním Iráku) poslední Umajovec prchl do Španělska a založil umajovský stát, který později prohlásil za chalifát, nakonec se ale rozdrobil na menší státy, které dobývali křesťané Cordova – největší město, jako poslední odolávala křesťanství Abasovci založili Bagdad, který se stal „charakterem“, působil zde i Saadja, velký hospodářský rozvoj Arabové ztratili svou etnickou prioritu, kterou měli za Umajovců, a jiné rozkladné prvky - Sunna (dnešní Egypt) \ Šia (vých., ofic. náb. dn. Iránu, převládá i v Iráku) (dále se štěpí na mnoho protichůdných prvků) Židovství v Saadjově době rabín. oficiální směr navazuje na Talmud (Saadja) Karaité jeho násilí je apologetické vznikají různé směry – ovliv. vých. učeními exilarcha babyl. Židů – světská hlava babyl. diaspory (David ben Zakaj) – dostal se do konfliktu se Saadjou, a vyhnal ho, 7 let žil Saadja v Bagdadu, nakonec se smíří sa id – arabsky šťastný, sa ad – arabsky štěstí zemřel v Babylonii v Suře opustil Cgasi ve 23 letech, nejdříve šel do Palestiny a pak do Sury po smíření se s exilarchou, exilarcha umírá ještě ustanovil Saadju gaonem, po několika letech umírá i Saadja zahajuje výv. linii střed. linie žid. fil. jeho dílo přeloženo z arabštiny do hebrejštiny zabýval se halachou, liturgikou, polemikou, apologetikou – především proti Karaitům existuje určitá návaznost arabské teologie a filosofie na Saadja Kalám – řeč. disputace meta kalliuním,h. medabberim – disputující, hovořící o Božím slově, o Božích věcech Saadja jim byl ovlivněn a do určité míry na ně navazoval další vnitřní vývoj islámu byl v narůstání autoritativních vrstev – nestačil už jen 1) Korán -> vznikla 2) Sunna – soubor tradic o činech a výrocích Mohameda, které nebyly zachyceny v Koránu – jejich napodobení bylo doporučováno muslimům a jejich obcím (silně konzervat.) Mashaly – systematizují islám. nábož. právo šaria (obdoba halachy) otázka svobodné vůle člověka, hodnocení lidského rozumu, jak hodnotit úvahy člověka SVOBODNÁ VŮLE – Mohamad měl velkou úctu ke vzdělanosti 1. základní konfl. v islámu: a) ortodoxie svob. vůli odmítá, isl. fatalismus ovlivnil mnoho isl. myslit., „pouze Alláh je tvůrčí princip“, zbožný přitakává skutečnosti, kdo ji odmítá => heretik b) předfilosofický směr uznávající svobodnou lidskou vůli–ovlivnil Saadju. Fatalismus neumožňuje myšlení vědomého – trestatelného hříchu kalima „lovo“ – uč. pojedn. o Božím slovu Rozum jako jeden z pramenů víry (typické po Saadju), snaha prosazení svobodné vůle jako jeden z pramenů víry (typické pro Saadju), snaha prosazení svobodné vůle jako jeden z principů islámu, důležité i pro židovství Filosofii a vědecké zkoumání ortodoxie odporovala – odmítali tvůr. schopnost, sílu, kterou by mohli rozvíjet Kadarijja – první stoupenci svobodnů vůle, nejen Alláh je tvůrcí, ale i člověk Džabarijja – hnutí hlásající absol. predestinaci (v židovství nikdy nic podobného)
-8-
Mútarila – „strana oddělující se“ 7. – 8. stol. směr, který byl zároveň i politickou stranou hlavně střed. Basra, Bagdád první zárodky filosofického učení v rámci islámu nazýváni lid. jednoty a spravedlnosti hluboce spirituální pojetí Boha – tím se shodovali s židovstvím a se Saadjou tanchíd – absolutní jednota, spiritualita Boží. Ačkoli se Boží jednota musí přizpůsobit logice člověka, antropomorfismy s Písmem musíme chápat alegoricky, Boží atributy jsou něčím, co se obrací k nám existovalo však mnoho doslovných vykladačů Koránu stoupenci mutarily říkali, že spíše možno říci, co Bůh není než co je Spravedlnost Bůh nemůže činit něco, co je nespravedlivé, protože spravedlnost je jeho podstatou Svobodná vůle každý člověk je tvůrcem svých činů, , a je za ně odpovědný Korán předmětem teolog. spekulací zákl. náboženský text je zbypostasován, dokonce až skoro postaven na roveň Boha – existuje souvěčně s Allahem mútazila tvrdila, že Korán je stvořen Bohem, vyjadřovala skepsi vůči celé řad islámských představ náboženská ortodoxie tvrdila, že když zemře spravedlivý muslim, má visi Boha a ráje, to mútazila popírá vyvstala otázka, kam se připojí chalifa (světská moc) Al Mamua se připojil k mútazile a propagoval ji jako závazné dogma -> mútazila se jala pronásledovat své odpůrce, což vzbudilo negativní reakci a chalífa Al Mutavalkil dal přednost ortodoxii, vydal omezovací zákon x křesťanům a židům v rámci islámské ortodoxie se vytvořil určitý attomismus – není totožný s řeckým atomismem, pouze Alláh je činitelem v dějinách Aš´aria zákl. Al Aš´ari, zasloužil se o přijetí ortodoxie za tu cenu, že do ní přijal některé zásady mu´tarily do 40 let stoup. mu´tarily -> provede pokání -> vytvořil vlastní učení Ašaría byla směr, který se snažil smířit mi´tarilu s ortodoxií. Al Aša´ría se veřejně zřekl mu´tarily, učinil pokání. Stal se předst. ortodoxie, ale byl smířlivý Boží atributy existují, ale zcela se odlišují od atributů stvořených věcí, nesmíme se tázat, co znamenají, musí je přijmout Svoboda lidské vůle lidské činy skutečně tvoří Bůh nikoli člověk, člověk přijímá své skutky, které vytváří Bůh. Svobodná vůle čl. spočívá v přijetí skutků tvořených Hospodinem, buď je přijme nebo nepřijme Věčnost Koránu (šir. absolutně věčnýkorán narušuje Boží suverenitu) Korán je časový, stvořený, ale jen co se týče jeho vnějš. formy, obsah je věčný, časová je i řeč Vise Boha – může-li člověk, který nemůže vidět Boha (mu´tasila ji popírala, ortodoxie ji představovala znač. materiální vise Boha je možná, ale nemůže ji chápat materiálně)
-9-
Ašaria a mu´tarila vytvořily jistou koncepci o všemohoucnosti Boha Al Ašari založil řešení problému všemohoucnosti Boha na atomismu jedná se o atomismus teologicky orientovaný (přeformovaný) atomy chápou jako matematické psychické body stvořené Bohem (podobně heibrukovi) a jsou mimo prostor a čas, první hmotné tělísko vzniká jako součet několika atomů, spojuje je Bůh. Vesmír je kontinuitní kreací. Jediným pojítkem těchto atomů je Bůh => popření kausality, je to jen lidská iluze, člověk je přesvědčen, že to, co se stále opakuje, je zákonem, což je velký omyl tento atomismus pravděpodobně pochází z Judie, nikoli z Řecka Narran (mu´tarila): teorie vše bylo stvořeno najednou, vám se věci projevují postupně, že věci vystupují ze skrytosti do zjevnosti a zpět Kniha o víře a názoru tAa d,h;w. tAnWm,h; rp,s, původně arabsky -> přeloženo do hebrejštiny člověk nesmí přijímat náboženství jen na základě tradice, ale to, co přijímá si má rozumově ověřit (odpovídá hl. zásadě scholastiky) Saadja je nejen filosof, ale i apologeta brání židovství (rabanité) x karaitům – neuznávají Talmud, oddělují se od židovství polemisuje x perským dualistickým systémům – předs. Chivi al Dalchi napsal kritiku Tenaku – nezachovala se, známe ji jen ze S. apologeze stoupenec íránského vých. dualismu Saadja polemizuje i s islámem – o autentičnosti Muhamadova proroctví, Dt 18 – islám vztahuje na Mohameda Kniha názoru a víry polemizuje hlavně s Karaity, křesťany • polemizuje s těmi, kdo neuznává filosofy – uznávajícími nejen víru, ale i rozum. navazuje něky na mu´tarilu. Saadja odmítá výrok, že filosofie, rozum nepatří do judaismu. Písmo ukládá za povinnost studium, spekulaci za podpory víry a tradice. Tradice musí být, protože rozumem bychom k pravdě dospěli za příliš dlouhou dobu, nebo bychom také nedospěli k ničemu a po tu dobu bychom byli bez Zákona. Pokud je mezi rozumem a tradicí rozpor, zmýlili jsme se ve svém uvažování • jaké jsou zdroje poznání: smyslové, rozumové, pozn. na základě náboženské tradice. Saadja studuje antické filosofy a podrobuje je určité kritice • co je pravda: - nesmí odporovat vědění získanému smyslu nesmí být v konfliktu s jinými pravdami (problém člověka je, že se snaží pravdu absolutizovat pro všechny roviny) nesmí být v rozporu sama se sebou a nesmí přinášet nové rozpory v problému, který měl být vyřešen • antropomorfismy – problém, jak pro myslitele židovské, tak i islámské a křesťanské. Negativní teologie, Saadja říká, že antropomorfismy mají jen symb. význam a není možné je chápat doslovně (což bylo problémem hlavně raného islámu) • je možné vidění boha. Podle některých křesťanských směrů je možné vidění Boha. mú´tazila říkala, že je naprosto nemožné, protože Bůh čl. zcela přesahuje, Saadja říká, že můžeme vidět jen kavot – prvotní stvořená sláva. Proroci neviděli Boha, ale viděli prvotní světlo Bohem stvořené – šechinu. Můžeme vnímat „energie“ vycházející z Boha, on sám se nám jeví jako nicota, která obsahuje vše Bůh vytv. svoji vizi z původ. světla a pak tuto vizi ukryl na budoucí svět pro spravedlivé. Bůh mluvil přímo jen k Moše rabejnu, měl k němu nejbližší vztah, ostatní proroci mluví s Bohem jen formou prostř. Boží emoce jsou jen antropomorfismem, Boží zjevení – Písmo se musí přiblížit lidem • Boží atributy – všechny jsou obsaženy v pojmu stvořitel. jen nedostatečnost lidských slov nás nutí přisuzované atributy • kosmologie „konce to nemá…“ Saadja řešil otázku, jestli kreace světa z ničeho je více pravděpodobné než jiné názory filosofické (cratie ex nililo). Nakonec dokazuje, že ač tento názor není z rozumového hlediska prokazatelný, přece jen je nejracionálnější. Rozhodně odmítá Platonovu kosmologii (novoplatonští židovští filosofové se však také vyskytly). Odmítá emanační ideje, odmítá 2 separátní principy dobra a zla. Odmítá, že se svět stvořil
- 10 -
sám od sebe. Přiklání se k učení Bible, že svět byl stvořen z ničeho Bohem (pozdější židovští filosofové připouštějí možnost pralátky). Důkazy: svět je prostorově konečný je časově omezený, protože jeho síla je konečná důkaz ze stvořenosti světa: je z různých částí, není možné, aby se jedn. díky složily k sobě samy, je dílem stvořitele všechna tělesa jsou nositeli accidentů čas nemůže být věčný svět je důkaz dobré vůle, nikoli důsledek nutnosti – suverenita Boha • člověka Saadja považuje za střed stvoření, je středem vesmíru tak, jako je země ve středu vesmíru Duše je tvořena Bohem individuálně ve chvíli, kdy je hotová stavba těla, jsou spolu až do chvíle, kdy tělo zemře, duše jej opouští, aby přijala svou odplatu (Zacharijáš 12,1). Stav duše je závislý na činech člověka (Rudolf Steiner – aury). Zlé činy je činí tmavou, podmračené lidi rozděluje do několika kategorií podle stavu jejich duše: Saadja odmítá gnotické pojetí duše – že je v zajetí těla. Duše sama v sobě je neschopná akce, proto musí mít tělo jako nástroj. Duše je buď světlá nebo tmavá, která se může očistit pokáním, které je ale možné jen na tomto světě. Poslušnost Bohu je možno realizovat jen ve spojení s tělem. (Maharal – člověk má šanci plnit Zákon jen v tomto světě, protože už nebude duše spojena s tělem a uvidí, že vlastně neexistuje jiné cesty než cesta zbožností, pak už zbožnost nebude zásluhou). Protignostické stanovisko se u Saadji projevuje také v tvrzení, že tělo není nečisté Nefeš – nejnižší, ruach, nesama – nejvyšší duše kategorie duše odvozuje Saadja od Platona, prohlasuje je ke části jediné duše – v tom se shoduje s aristotelikem Maimonidem (některé z činností duše označujeme jako její části, duše) • posmrtný život Saadja věří v postmortální exist. duše, přijímající buď dobrou nebo špatnou odplatu za své činy. Rané křesťanství stejné jako židovství očekává zmrtvýchvstání. (Ratzinger – v křesť. nedořešená „duše, je po smrti zapsána, uchovávána v mysli Boží a když následuje vzkříšení, budou jim znovustvořena těla“ – převládající názor) Saadja: duše spravedlivých očekávají poslední soud pod Božím trůnem, duše nespravedlivých bloudí po světě čekajíc na poslední soud. Nejprve je velmi zmatena, pobvá u mrtvého těla trpí rozkladem svého těla, je ještě ovlád. svými pozemskými vášněmi a protože je bez těla, nemůže splnit, velice se trápí (-> pohřeb žehem pro duši asi moc příjemný není, ale: je to sice drastické, ale je to rychlé). Kosterní pohřeb je založen na myšlence, že ze starého těla se po zmrtvýchvstání přeformuje tělo nové. Duše a tělo budou spojeny do původní jednoty pro příchodu mašiacha, v novém budoucím světě. Saadja odmítá alegorické výklady. Eti dojde k obec. pokání přijde mesiášská doba. Chabad je přesvědčen, že až se pokání více rozšíří, urychlí se tím příchod mešiacha. Až bude situace nejhorší, dojde k vykoupení. Je otázka, co je tou nejhorší situací. Odplata vše bylo stvořeno pro člověka, ale ráj nebo peklo teď ještě neexistují, „mrtvé“ duše jsou buď v Boží mysli, čekají pod Božím trůnem ráj a peklo budou stvořeny až v době posledního soudu. ráj i peklo budou stvořeny z ohně – září, hřeje, ale i spaluje, ráj i peklo spolu budou souviset, Bůh odplácí již na tomto světě, ale jen něco, ne všechno proč existuje zlo, a proč není spravedlivé? (proč judaismus žil po větsinu doby své existence v podřazené roli, ač je národem vyvoleným?) malé množství dobrých činů může být odměněno již na tomto světě, ale potom tam bude zlý člověk s málem dobrých činů, trpět tím víc. Spravedlivý je za to, co učinil nedobrého, potrestán již na tomto světě. Buď jde o odplatu relativně malých činů nebo jde o zkoušku spravedlivých nedojde o utrpení z lásky – bez krizové situace se člověk příliš nevyvíjí.
- 11 -
Zákon, Tora – interpretuje
Novoplatonismus v židovské filosofii
novoplatonismus s židovskými rysy. Vývoj podobný jako i v pronikání platonismu do jiných náboženství
Platon
Faidon (Faidon – líčení soukr. smrti, teorie nesmrtelnosti duše spojené s vnímáním, filosof vítězí nad smrtí i nad svým tělem). Platonovu koncepci nesmrtelnosti duše přejalo křesťanství. V židovství nikoli, po smrti je duše v knize živých, v Boží mysli pak nastane poslední soud. Nicméně eséni věřili, že po smrti duše odejde kamsi do věčnosti, ráje. Ranní křesťané očekávali velmi brzkou 2. parusii. Dle P. by se filosof neměl bát smrti, filosofie je přípravou na smrt. Blaise Pascal upozorňuje, že pokud se člověk něco nelíbí, dělá, že to není, ale ono to pak je. Platon káže, aby filosof oprostil svou duši od společnosti těla, tato teze však není v Tenaku. O tělo musí být pečováno, neboť je nástrojem duše a darem Božím. Židovství nezná celibát oproti východnímu křesťanství, které se zvláště opírá o Platona. Tělo je však dobré, dle židovské tradice. Maimonides klade důraz na prevenci. Faidros O lásce a o duši. Duše je nesmrtelná, je-li dokonalá, vznáší se vesmírem, když ztratí křídla, padá a uchycuje se v těle. Duše vyšší – filosof, milovník krásy, duše nižší – tyran, sofisté, řemeslníci, atd. V křesťanství bylo z Platona vyloučeno převtělování duší. V křesťanství i židovství byla z Platona vyloučena přítomnost Boží v každém filosofovi. Některé Platonovi myšlenky nacházíme i v chasidismu, mystice: např. přes kontemplaci pozemské krásy máme dojít ke kráse nadzemské, reinkarnace k části obsažen v židovské mystice (Timaios – kde dobře prožije svůj pozemský čas, vrátí se na svou hvězdu, pokud neuspěje promění se v ženu ve zvíře …) Symposion – láska vykl. jako touha po nesmrtelnosti Fimaios - Atlantida Platon velice ovlivnil učení o nesmrtelnosti duše, učení o vesmíru u křesťanství Učení o idejích ideje jsou vzorem pro stvoření, svět. duše. čl. ideje nevnímá, chápeme pouze jejich odlesk. Celý svět je otiskem, duše je otiskem Boží duše. P. ztotožnil ideje s čísly. Podobenství o jeskyni (u Aristotela je nejvyšší idea sice mimo, ale ostatní ideje jsou obsaženy v jevech, jsou jejich hybným principem) nominanalismus x realismus – platonisté soudili, že ideje existují před a samostatně od jednotlivých věcí nominalisté (Aristoteles) – pojmy jsou ve věcech – in rebus v židovství se spory N x R nevyskytují, to co hýbalo scholastikou, nebýbalo se židovstvím, není zde též žádná Trojice. V židovství se uplatnil spíše Aristoteles mystika má někdy platonský charakter. Platon byl do značné míry judaizován. Stvoření světa Platon byl x stvoření ex milichó. U Platona byl stvořitelem Bůh, u amorfní pralátky. Hlavním problémem bylo, jak vlastně Bůh svět stvořil, tento problém rozvíjí novoplatonismus – rozvinuté Plat. učení Novoplatonismus, Plótinos Od Platona poměrně dost vzdálen. * 203 – 204 v Egyptě, zemřel 269 – 270 o. l., filosofii studoval v Alesandrii u Ammonia Sakka (Sakkos – nositel břemen) – nezanechal žádné spisy, ale měl na Plotina vliv, snažil se o harmonizování Platona s Aristotelem. Plotinos se účastnil tažení císaře Gorgiána do Persie, chtěl poznat perskou filos., ale byl rád, že vyvázl se živ. Do Říma přišel ve 40 letech, vyučoval aristokraty filosofii. Pokusil se o zřízení Platonopolis. Poslední Platonova slova: pokusil se o spojení ….. s božstvem veškerenstva. Jeho dílo vydal jeho žák Porfyrios, zpracoval jej do ….
- 12 -
To jedno plodí ducha emanací. Duch, protože je završený, dokonalý, nemůže zůstat neplodný, plodí duši. Lidská duše působí na přírodu, na společnost, ale stále si musí zachovat vědomí, odkud vyšla, emanační řada, která pochází od Boha. Božská jedn. se touto eman. řadou v dalších produktech oslabuje. Dle novoplatonismu je kosmos – vesmír – živý. U Boha je vše současné, čas tam neexistuje. Vše je oduševnělé – slunce, hvězdy, země. Dle Platona je slunce Bohem. Duše je rozdvojená, její skutečný život patří do emanací, život nyní je život bez Boha (v židovství je člověk komplex duše a těla). Smyslem života je uvolnit duši od věcí zde, aby prchla odsud k božské jednotě. Plotinos usiloval o vytvoření Platonopole, výchovu dětí, ovlivnění společnosti. Tento svět je jen odleskem, duše se má odpoutat od smyslů k jednotě, duchovnosti vesmíru. Látka ducha je krásná, protože je duchovní a jednoduchá, je obsažena ve vyšších emanacích (sefiry v kabale), čistě duchovní je jen Bůh. Tělo nazývá hrobem, jeskyní, poutem duše. Svět je sice horší, ale nutný, protože nemohl nevzniknout, když zde byla ta možnost. Rozpory novoplatonismu a křesťanství, židovství, islámu ve scholastice důležitou roli znalost Platona ve středověku byla poměrně malá, šla přes novoplatoniky, jejichž spisy byly někdy připisovány Aristotelovi. Docházelo k synkretismu, neonovoplatosnimu, křesťanství + ješ …, novoplatonismu žid. a arabského. Vliv novoplatostimu později vystřídán aristotelismem. Hlavní autoritou byl Augustin – nejdříve manicheista, pak novoplatonik, pak křesťan • charakter duše • charakter emanací Novoplatonismus v židovské náboženské filosofii Jicchak ben Šelomo Israeli (850 – 950) * v Kairuánu v sev. Africe, velmi důležité židovské centrum ve středověku, založeno Araby. Důležitá žid. obec od roku 670 – 673 (Tunis), v pol. 8. stol. byli ve spojení s Gaony v Suře a Pumbeditě. ŽO – v čele nagidové – mluvčí u dvora, působila zde řada lékařů Eldad ha Dani – cestovatel – psal bájné cestopisy, poch. z kmene Dan, který žije za etiopskými řekami, řeka Sambation velmi prudká se zastaví o šabatu, žije zde 10 ztracených kmenů, reál. podkl., byli Falašové jeden z prvních ovlivněných novoplatonismem. Maimonides si jej cenil především jako lékaře (na dvoře Fátimovců). Nebyl prý nikdy ženat, neměl děti, dožil se vysokého stáří, psal arabsky Nejdůležitější myšlenky: • novoplatonismus, avšak silně judaisovaný, přizpůsobení spočívá ve spojení stvoření z ničeho s emanací: nejdřív vědomý čin Boha – stvoř. z ničeho – creatioexnihilo: Bůh stvořil 1. látku a 1. formu – tyto principy neznají, jsou výsle. Boží vůle. (1. forma – jakási platonská idea). Z 1. látky a formy vzniká mís. intelekt, duch a z něj začne emanovat ostatní svět ostatní svět – světová duše -> příroda (nejnižší stupeň). Nejasnosti, nedůslednosti. Těžce zápolil s novými myšlenkami. Emanační proces končí s nebeských sférách => rozdíl od Plotina: - creatio ex nihilo - látka není negatvní – je 1. jevem (ž. – kř. pojetí – svět je dobrý, jak co se týče l. tak i formy) Bůh sám nevstupuje do emanačního procesu • urč. prvky aristotelismu – elementy; odmítá atomismus (demokratický i atom. kalámu) El. se musí očistit od vášní a tužeb nižší duše, aby jeho duše mohla dospět k vyšším světům – v tomto životě jen filosofové, proroci Peklo: trest za hmotnou nečistotu duše, která je zatěžuje a nemůže vystoupat výš a zůstává zajata v ohni nižších sfér charakter díla: kompilační. Velký vliv na evrop. filosofii. Sebrané spisy Opera omnia v lat. překl. nepříliš ceněn u židovských filosofů. Je zde patrná synkrese, nejasnosti. Ibn Gabriel – Avicebron – Avimcebrol Seferd, Andalusie v d. Arabů – dobyto na poč. 8. stol. (Dřebel al Tarik)
- 13 -
sídlem Umajjovců – na vých. Al. m. Damašek -> sesazení Abbásovci – hl. město Bagdád – povraždili všechny Umajjovce, kromě jednoho, který se pohl. emirem – vůdcem Sefaru a vytv. 250 let trvající nenaj. dynastii hl. město Cordova ¼ milionu - v 10. století největší město Evropy Velký kult, vědecký rozkvět, zároveň permanentní boj s křesťanstvím, které usilovali o reconquistů a zvl. vztah vůči Berberům – jaksi ambivalentní, byli na mnohem nižší úrovni, přinášeli snahy o násilnou asimilaci obyvatelstva Splývání isl. kultury s kult. kř., kt. byli poarabštěni – emos arabové, někt. islamizováni, s kul. berberů slovanských otroků, ale především s židov. kulturou, některá města s velice silným žid. obyv., rádci, finančníci, ministři chalífů podporovali rozvoj žid. kultury žid. kultura mnohem vyspělejší u sefardů než aškenázů ve středověku byl islám mnohem napřed ve vývoji: profánní poesie (divany – sbírky básní), matematika, astronomie, filosofie Šelomo ben Jenhuda ibn Gabirol al Malagi (naroz. v Malace) al Gordoví (jeho rodina uprchla z C. v r. 1013 po dobytí Balbery nemocen – TBC, kůže nebo vředová choroba, zůstal svobodný, bouřlivé vztahy s mecenáši, patrně velmi temperamentní (char. sefardské kultury blízký italské renesanci) rozpad Sefaradu na několik knížectví nepřekážel umělec. rozvoji: př. konfliktu s mecenášem mohl snadno a měl kam uprchnout Šemuel ha Nagid – významný mecenáš legenda, že byl zabit jiným, nežidovským učencem, který žárlil a pohřbil jej pod fíkovníkem, který začal nápadně mnoho rodit a viník byl odhalen Dílo: náb. novoplat. žid. filosof a básník poesie: dochovány stovky básní (Johanger Zpěvy završených) psáno bibl. hebrejštinou a používali ar. meter filos. dílo: Pramen života – Mepor Chafjim, Tows Vitae, pův. arabsky -> přelož. ve 13. stol. do hebr., latiny př. 12 st. Z36:10 neboť u tebe se nachází pramen (studnice) života, ar. orig. se nedochoval – byl znám na zákl. hebr. př., který ale nebyl překladem rozšíř., především na zákl. lat. překl., který uvádí lat. skomoleninu Gabirolova jména, neuvádí se, že na to je žid, někt. středov. autoři to ještě věděli, došlo k zvl. rozdvojení, nezachováno celé etická problematika – Zlepšení vlastností duše pův. arabsky -> přeloženo do arabštiny pramen života neměl vliv na vývoj ar. a žid. filosofie, není z něj příliš patrno, že jde o dílo žida – neobsahuje citace z Tenaku či Talmudu, psáno formou filos. úvah. Střed. filos., kteří věděli, že je žid, ho kritizovali pro nedbání o žid. tradici důsledný novoplatonik, novoplat. nahrazen spíše aristotelismem, novoplat. se nejevil příliš vědecký Fous vitae půs. na františkánskou scholastiku Gabirolova filos. soustř. na probl. novoplat. pojmů – úvahy o látce a formě = vnitřní duch. dyn. principu a původně plat. ideje vztah mezi f. a l., Megor chajim se zabývá tím, co je univerzální f. a univerzální l., j. je jejich vztah, co je spojuje -> Boží vůle pramen života – formou dialogu mezi uč. a žákem, prameny patrně arabské, dohody, protože necituje; zač. konstatováním, že lidskou povinností je studovat, zkoumat, čímž svou duši posunuje k vyšším světům. Je třeba poznat sebe a tím poznat širší bytí (typicky novoplatonská i u kř.) poznání, že existuje univer. látka a forma (Plat. látku chápe jako neg. princip) univers. l. existuje ve všem (aristotelici hlásili, že obecné jsou ideje – formy skryté v jednotlivinách, princip individualizace tvoří látku) G. říká, že látka je jednotná a individualita je tvořena duch. formou – individuální princip, který je podstatou ducha, duše člověka (františk. linie schol. toto převzala) duchovní forma vnitřní princip určuje charakter látky. Látka je možností, nositelem forem. Nejnižší individuální přír. látka a přís. forma, univers. nebeská látka a nebes. forma …..
- 14 -
univers., který je nositelem všeho. Možnost poznávat vyšší jevy prostřednictvím nižších. Stopy Boží. Josef ibn Caddik (12. století) člověk obsahuje veškeré duchovní i hmotné prvky vesmíru – je mikrokosmos – vliv Š. ibn Gabirola: látka nositelem spirit. formy, i duch., substance jsou z formy a látky ovlivněn i kalámem, Saadjou – jen negativní teologie (v přír. filosofii vzorem Aristoteles) člověk je nadán svobodnou vůlí – tím, se liší žid. filosofie od falsafy, která z této a. váhá. Odplata za činy existuje na onom světě. štěstí člověk spočívá v tom, že se člověk přibližuje k Bohu spoč. ve věcech duchovních nikoli s materiál. Abraham bar Chijja půs. v Barceloně (12. stol.) důlež. spol. postavení „náčelník policie“ = sáhib šurtati = Savasorda – scholastické pojm. pro A. b. Chijju nejen filos, ale i vědec, který svá díla již nepíše arabsky, ale hebrejsky a proč se jeho dílo rozšířilo i do Provence, kde arabština nebyla známa O duši – uvaž., meditace o duši - mesianistický obsah novoplat. značně modifikován aristotelismem svět nevz. nutně, ale svob. vůlí Boha praexistence látky existují čisté formy, které se nespojují s látkou – andělé nižší formy se l. spoj. Postmortální osud • čl. moudrý a zbožný dosáhne ráje a vykoupení • čl. zbožný a hloupý – duše se oddělí od těla, ale není schopná stoupat do vyšších světů a musí se reinkarnovat, aby zmoudřel • čl. zlý a hloupý – jeho duše zaniká • čl. zlý a moudrý – jeho duše se oddělí, není schopná stoupat Abraham ibn Ezra (11. – 12. stol.) • Sefarad, Itálie, Francie, Anglie • básník a komentátor • jeho učení je novoplatonské, ale jeho Bůh je identifikován s B-m • angelologie – nadzemský svět světem andělů • svět stvořen z něčeho nikoli Bohem, ale jeho prostředníky • Bůh zná (tvoří) jen obecně, nikoli jednotliviny – zlo, dobro je totiž obecné -> za zlo ve světě Bůh nenese odpovědnost • exil čl.: návrat duše do nadzems. světa novoplatonských inteligencí (typic. novopl.), jinak silně ovl. asiat. • pozemské dění závisí na konstelaci nebes. těles, čl. však vlivu hvězd není zcela podřízen – duše schopná vliv hvězd přemoci. Astrologická praedestinace nebyla v jud. nikdy. Cílem lids. duše je poznání Boha. Intelektuální láska k Bohu – rozvinutá Spinosou, Maimonidem. Předtím je nutno projít světem novopl. inteligencí Bachja ibn Pakuda (1080 – 12. stol.) Sefarad – úřad dejvana – zde, biogr. neznámá, zvl. jméno, působil patrně v Zaragere Kniha povinností srdce (učení) – původně arabsky velice rozšířeno, 1. nábož. filos. hebr. vydaných tiskem, není to filos. dílo, ale spis spíše etický jak číst nábož. texty? co je nejdůlež.? ne jejich vnější smysl – ne plnění vnějších povinností. nejdůležitější jsou vnitřní povinnosti, vnitř. smysl nábož., atraktivní spis v obd. zformalizovaného náboženství žádná větší lit. – vnitř. smyslů textů, proto se rozhodl ji napsat. Rituál je důležitý, než jen úkoly důležit. čl. – látka, duše obojí poch. od těla – zjevná; duše – nezjevná
- 15 -
zjevná povin. modl, půst, almužna, uznání B. jednoty, meditace, prohlubov. lásky, víry důvěry v Boha dílo zákl. další žid. etiky, rozděl. do 10 částí psáno velmi jednoduchým stylem morální teorie židovství Maritz Steinscheiber: „jeho spis je úplná morál. teorie žid. s urč. sklonem k askesi, která ale není absol.“ předpokládají se vlivy súfismu přeloženo do portugalštiny, ladino Jehuda ha Levi značně originální, do češtiny nepřeloženo Sefarad, kte. je už postupně risk. recon quistor, jeho doba je d. kř. reakce na dřív. triumfální vítězství islámu dobyli 1085 Toledo, Jeruzalém, Alfons VII. se prohlašuje vládcem celého Španělska. Kř. se stávají rovnocenými muslimům. Žil v kř. Toledu v r. 1085, které však bylo ještě silně islamizov. Vznikla zde velká překl. šk., která překl. z arabštiny přes hebrejštinu do latiny lékař, velice zbožný, opustil Španělsko, odešel do Svaté země přes Egypt, kde se ztrácí jeho stopa – dorazil sem v r. 1140. Legenda – zabit arabs. jezdcem před Jeruzalémem, když recitoval 1 svou báseň, zachovalo se asi 800 básní charakteru nábož. i profánního, touha po Sionu Kurari pův. arabsky, přeloženo do hebr., apologie judaismu, polemika nejen x islámu, kř., ale i x filosofům novopl. a aristotelismu není jisté, kdo u chasidů prováděl misii, zda karaité nebo rabanisté. Haleviho Kurari jsou apologetikou x kř., islámu, karatiům, filosofům jak J. HaLevi popisuje učení filosofů: jeho vztah k filosofii vyplývá z toho, že v jeho době se začíná rozšiřovat aristotelismu, který HaLevi zavrhuje. Nesouhlasí s arabskými aristoteliky, s radikálním aristotelismem. Nepovažuje se za filosofa, byl stoupencem nábož. tradice s mystickými rysy. Je národním žid. mystikem, prohlašuje úzký vztah mezi Izraelem a zemí zaslíbenou za sene quá non nej rys židovství. Říká, že filos. metafysi chybí jistota. Filosofové se domnívají, že jejich názory jsou jistotou – opírají se ale o matematiku a logiku, což násl. po převádějí na fyziku a metafyziku bez jistoty, že vše platí kritizuje: filosof. teorii 4 elementů (teplo, studeno, sucho, vlhko, kde jsou? teorie emanací je mu předmětem legrace dospívá k názoru, že přírodní jevy nemají inteligenci (ve smyslu lidské inteligence) cesta k Bohu pro něj není jen cesta rozumu, je to především cesta srdce, cit v souladu s cestou roz. odmítá filos. pojetí Boha – deistické pojetí: Bůh je první příčinou, která nechá svět běžet vlastní cestou, zákony světa nemění. Bůh nemá tužeb, úmyslů, Bůh neví nic o singuláriích, registruje jen obecno, svět a vesmír jsou také věčné a neměnné. Člověk by tak nemohl být stvořen – existuje věčně, Bůh jej nestvořil, protože stejné může být stvořeno pouze stejným. Filosofové relativizovali náboženství – neexistuje náboženské vyvolení, je jen abstraktní. Nejvyšší rovina je filosofie – pokud jí člověk dosáhne, nemusí se o náboženství starat, jeho vyznání je lhostejné, nebo jí člověk dosáhne, nemusí se o náb. starat, jeho vyzn. je lhostejné, nebo si vytvoří vlastní nadnáboženství. kritizuje filosofickou koncepci proroků HaLevi říká, že Bůh náboženství je Bohem živým, pro kterého existuje každý člověk jako jedinečný protiklad, není mu lhostejný jedinec aby Bůh oslnil filosofa, musí se změnit na něco racionálního. podle HaLeviho stojí náboženství výše. člověk má v sobě náboženský „orgán“ – vloha člověka, která je schopna vstoupit do vztahu s Bohem je vyšší než intelektuální vloha duše klade si otázku, ve které náboženství je tato vloha nejrozvinutější v židovství
- 16 -
na základě vyvolenství a toho, že erec je vyvolenou zemí pro Izrael – má rozhodující význam pro rozvoj náboženské vlohy, protože zde „Boží paprsek“ jaksi více prorůstá život – rostlinný; živočišný; lidský; zbožný lidský; prorocký opírá se zřejmě o Hippokratovu školu, která se zabývá vlivem prostředí (erec), výživy (kašrut) jen určité prostředí, obrody umožňují přijetí duchovních forem idejí HaLeviho názorům v islámské filosofii nejvíce odpovídá Garálí (Algarel)[Rarálí] studoval vše, co existovalo, chtěl dojít k nej pravdivěji Destructio philosofinu (Ibn Rušd Destructio destructieni) podob. závěry jako HaLevi stává se myšlenkou, upírá filosofii právo na metaryziky uznává fil. pouze vnitřních rovinách zabývá se problémem střežení světa
Aristotelismus
vývoj směrem k aristotelismu je typický pro filosofii židovskou, islámskou i křesťanskou (islámská falalfa závislá na Koránu, vliv helenismu, Filon) – vítězí ve všech filosofiích. Vzniká dvojí linie aristotelismu – usiluje přizpůsobení náboženství (Aristeles musí být upraven, aby byl přijatelný) Aristotelismus forma je spojena s látkou – božský princip není oddělen od látky) fyzika kritizuje plat. ideje – j. duplikáty jevů jsou nepotřebné, mezi je přizl. trancendentů existenci, ale jejich exist. imanentní věc je jejich uskutečněním (možnosti – potence) neoprac. kámen látkou opracovaný kámen důsledkem formy dům – vrchol uskutečnění látka je velice důležitá, není hrobem duchovna Bůh je nejvyšším hybatelem, neměnný, nejvyšší formou Aristotelův ves., já záv. konečnují věčný mimo vesmír není prostor vesmír, vždy byl a bude, je ve stejném pohybu v podobě – země ve střed. nebesa – vypl. eterem nejdokonalejším pohybem – je poh. kruh. ve středověku nebyl Aristotel zcela sám, vždy byl s mírem s novoplatonismem -> má určitý mystický náboj (jeho vesmír je uváděn v pohyb láskou, která touží dosáhnout nedosažitelného „Boha“ – Leone Elrec) forma hr'Wc Aristotelské pojetí duše • ad kosmol. – pro křesťanství, židovství, islám nepřijatelná. Svět existuje stále a věčně – souvěčnost s Bohem – věčná kreace – nemohl svět stvořit, protože by v něm nastala změna, což je nemožné) • duše je forma živého těla, princip pohybu a účelu vegetativní, animální, lidská nús – rozum (racionalismus – typické pro všechny žid. arist.) jen rozum je nesmrtelný a přežívá • dle radik. aristotelismu je na čl. oceňována jen jeho rozumová vloha – nositelem nesmrtelnosti • pro věřící bylo plnění Božího zákona důležitější než rozum • je-li na čl. božský rozum – jak přežívá: - individuálně – každý jedinec - kolektivně • princip individuality je pro aristoteliský směr (františk. směr se opíral o Ibn Gabirda), principem látky, rozum smazává všechny individua • monopsychismus – 1 obrovský rozum – reservoár, ve kterém se slévají všechny hodnoty vytvořené lidmi • je zde i mystický prvek – jak se může lidský rozum stát božským nesmrtelný?
- 17 -
I. lidský rozum je trpný spojen s látkou, je třeba, aby na něj způsobil misagens – činný rozum – cosi božského činný rozum = intelekt sublunární – nosí sfery každá sféra vesmíru má svůj hybný princip a rozumový princip. Celý vesmír je oduševnělý. Intelekt té či oné sféry způsobuje její přechod do sféry vyšší. hybné duše kontempluje intelekt své sféry. - na náš rozum může činný rozum půs. jen když člověk dosáhne určitého stupně myšlení II. činný rozum je Bůh či jeho anděl, prostředník aristotelská psychologie integrovala do středov. filosofie posmrtný život ve středověk. křesť. (Petr Dümebacher – Poslední věci čl. ve středověku) Ratzinger – eschatologie) přijmutí A. zahlav. scholastickou autoritu byl složitý proces - odpor především v Paříži (pověst teologického centra) i v Olfordu: Aristoteles do nich však proniká - přijatelný ohledně sublinárního světa, přírodovědy logiky. Teorie Selumentů: svět. vesmír největší výhrady x kosmogorii, protože filos. byla pod vlivem novoplat. a Augustianismu - pod hrozbou exkomunikace zákaz jeho přednášek v Paříži, Oxfordu - boj mezi vedením a studenty - papež sestavil komisi pro prosk. (k cenzurování) A. a jeho zpřístupnění - nakonec je přijatá v Oxfordu Největší odpor k Fyzice - protože se vytv. radikální strana, která se nazývala Averroisté (Ibn Rušd – Averroes – islám. Aristotelik, chtěl dospět k nějvětším Aristot. Cordovat 12. stol. Dílo Destr. destructionis, Komentáře krátké, střední a dlouhé (k Aristotelovi) – často zachováno jen v hebr. nebo latině překl. zájem o něj byl na Z) - Averroisté – stoupenci původ. podoby Arist. – nebyl = náboženský, byl věřící muslim - dospívá k aristotelským závěrům, které byly pro nábož. nezanedbatelná - Averroisté se tak dostali do ostrého konfliktu s křesťanstvím, judaismem i islámem Ibn Rušd hodn. je největší znalec Aristotela, ale byly mu přičítány strašné výroky, vytvořila se legenda o bezbožném Averrovi „Detribus impestoribus“ (Moše, Ješua Muhamad). Pozdější autoři mu připisovali vlastní heretické myšlenky, aby ji tak mohli vířit. Kniha Detribus impestoribus. O třech podvodnících nenapsal ani Averroes, ale patrně ani nikdo jiný. Averroismus x scholastická opozice prý odmítali křest a posmívali se hostii – Boha, kterého zabili a ukřižovali ještě pojídají; apoštolové rybáři Averroisté se v 13. stol. střetla scholastika; židovská ortodoxie. Vznikl nový směr: latinský averroismus, který brojil Ibn David látka x forma jen v nižším světě, ve vyšším světě čisté duchovno nejvyšším je prvohybatel, nehybný, jediný, jednotný proniknutí řecké filosofie do náb. bylo pro lidi šokující, jejich spojení bylo velmi obtížné – bylo jeho hlavním cílem dokázat, že aristotel. se plně shoduje s nábož. člověk je povinen věřit a svou víru chápat intelektuálně zabýval se metafyzikou, filozofovat je nábož. povinností, protože byl člověk stvořen Bohem jako bytost rozumová lásky k Bohu lze dosáhnout pouze intelektuálně víru nahlíželi s despektem, pouhé věřící považovali za méně důkazy existence Boha – čerpá z předcházejících, fil. systémů – ne tolik proroc. jako u Rambama (kosmologie) nauka o duši – psychologie
- 18 -
co je to proroctví: - nejvyšší formou osvícenství člověka aktivním intelektem (přenesení teorie o lidské psychice na celý vesmír – antropomorfismus: vesmír je oživován svět. duší) duševní život člověka nezávisí pouze na něm samém (*intelektem sublunární s jevy(=> proroctví nepoch. přímo od Boha, ale od akt. intelektu svoboda vůle – Bůh předem lidské skutky nezná, nepůsobí na ně, v případě člověka totiž nemhouří oči svou vševědoucnost etika lásky k Bohu a bázně Boží; nejvyšším cílem člověka je poznání Boha Moše ben Maimon (1135 – 1204) Rambam – rabi Moše ben Maimon, Maimíní poch. z Andaluzie, žil v době Almohadů – hnutí z Maroka, kterým pomáhal v boji x reconquisté, požadovali násil. islamizaci, Maimonidova rodina odchází z Cordovy do Form. Almohadé však dobyli i Fer. nakonec se nechytí v Egyptě ve Funstátuve st. Káhiře se Maimonides stává lékařem sultána Seladina členem žid. samosprvy – fce megida; M. pohřben v Tiberias hlav. přest. aristotelismu v žid. filosofii, zabýval se i halachou => Mišne Tora – shrnutí Talmudu do určitého systému lékař – půs. i na středověkou medicínu Úvod k Mišne Tora shrnutí jeho filosofie, byl přesvědčen, že každý žid má znát i základy filosofie Bůh je jeden, vše je na něm závislé, on na ničem Bůh je prvním hybatelem Boží jedinost „jichúd“ přesahuje jedinost všeho je absolutně netělesný – polemika x antropomorfismu v tehdejším islámu bibl. antropomorfismy Tora mluví jazykem lidí => antropomorfismy odpovídají představivosti proroků, jedná se o podobenství, stejně tak hněvání se, radost Boží – nemůže měnit sám sebe Zkoumání stvoření světa andělé – čisté duchovní formy = nemají látku přijato dominikány, ovlivňuje linii Tomáše Akvinského 10 gilgahů, planeta země je ve středu sfer – oduševnělé jevy (všechny astrální tělesa i sféry) mají rozum učení elementů - Aristoteles Boží psychologie Boží jména vznik x věčnost světa poznání Boha vývoj člověka a jeho smysl Maimonides svět by mohl existovat věčně směrem do budoucnosti, není důvod aby zanikal. Zprvu ale nebylo nic kromě Boha, tedy asi mohl svět stvořit učení o zázracích podle aristoteliků nemožný, Bůh se nemůže měnit proto nemůže zasahovat do světa Maimonides soudil, že Bůh zázraky stvořil do jeho podstaty dějů => zázraky jsou přirozené. Zázraky se snaží vykládat jako alegoricky nebo jako fantazii proroků, jinak podobně jako Maharal (Maharal říká, že je 1. zákonitost tohoto světa, přírody a 2. zákonitost duchovní nad přírodou) učení o Boží prozřetelnosti aristotelici náboženští aristotelici ortodoxní – „Bůh o jednotlivinách neví, nezná je, zná jen rody, druhy“ Maimonides: člověk má svobodnou vůli, musí být v sublinárním světě kategorie Boží prozřetelnosti – ale vztahuje se jen na některé lidské jedince, jinak se v sublinárním světě děje vše náhodně
- 19 -
proč jen na některé lidi: Boží prozřetelnost – vyšší smysl se vztahuje jen na ty, na které působí aktivní rozum, nacházejí tak pod Boží emanací -> prozřetelnost o ně víc pečuje, mají urč. živ. posl. kdo se dostane pod Boží emanaci? jeho život byl dosti klidný – má pozitivní pohled na svět a společnost. ztroskotání lodi, zřízení letadla může být náhoda, ale není náhoda, kdo se na palubě nalézá filosofové byli přesvědčeni, že studiem se dostávají blíže k Bohu a nadřazovali se tak nad společnost Maimonides soudí, že prozřetelnost souvisí s rozumem, do má nejvíce rozumu, ten je pod Boží emanací Maimonides je ale i hluboce zbožný – působí i na některé mystiky – člověk se musí ztotožnit s Božím rozumem vývoj člověka spatřuje také duchovně – spočívá od vývoje od hmoty k duchovnu (Maharal) v mládí tělesné síly způsobují celou řadu nectností, „čím více slábne oheň vášní, tím více svítí světlo rozumu“ astrální obraz člověka se inspiruje věkem 30 – 35 let je nutné, aby tělo alespoň nějakým způsobem byli nositelem duše • nejvyšší stupeň: - hodnoty majetku, přírodní snaha o zabezpečení rodu i když člověk hovoří o tom, že je to jeho dům, jeho otrok, stejně o ně může přijít • dokonalost tělesné stavby • dokonalost ctností, vztahu člověka k druhým lidem – stává se jim užitečný • dokonalost duchovního rozumového náboženského poznání, člověk totiž může a je někdy nucen existovat bez jiných lidí – to činí člověka člověkem Smysl člověka: omezit potřeby látky – slouží jen k udržení těla, nesmí v tom mít zalíbení Maimonides vypracoval 13 článků víry, které by měl znát každý žid, byl si vědom, že spousta lidí nemá znalosti filosofické, chtěl, aby si každý žid osvojil základy těchto znalostí proroctví – spojení lidské duše s činným rozumem – prorokem se může stát každý člověk, který k tomu má dispozice teistický aristotelik Lékařská funkce Maimonida hodně zdůrazňuje vztah mezi dušemi a tělesnou nemocí – odpovídá židovskému pojetí jednoty duše a těla ke klidné duši patří se nebát zásadou je vyvarovat se tremů – vlastnost získaná až po desiluzích ke zdravému středu vedou příklady z Tory po jeho smrti boj o jeho dílo, protože Toru směšoval s filosofií Maimonidovy rukopisy spáleny v Provence 1232 dominikány, to bylo moc i na Maimonidovy odpůrce, nakonec byl uznán. Maimonidovo dílo bylo zatlačeno kabalou, znovuoživeno bylo haskalou rozvíjení radikálního averoismu po Maimonidově smrti, přecenění averoismu. Autorita Aristotela v renesanci omezena, nastupuje novoplatonismus Casdaj Crescas Katalanie 14. – 15. století Aragonie kritizuje aristotelismus náb. nepotřebuje filos. podložení vztah Boha čl. je láska, žádný intelektuální vztah zvyšuje se potřeba apolog. činnosti ve Špan. v 15. stol. se schyluje ke konci žid. osídlení žid. učenci mají j. hl. úkol obhajoba jud. v disputacích s kř. -> ot. co jsou základy judaismu – bylo jen 13 článků víry od Maimonida -> filosofové se snažili dát dohromady pod židovství
- 20 -
Josef Allo žákem Crescase systém článků se snažil více systematizovat chtěl sestavit základní články, ze které vyrůstají články odvození exist. Boha, Boží zjevení, odměna čl., bez nich je nábož. nemyslitelné 1)=> Boží jedinost, dokonalost, vševědoucnost 2)=> proroctví - Sefer haKarim – kniha základů filosofie ztrácí svou originalitu, je určena pro konkrétní potřeby neustálých polemik závěrečné období – renesance zlom pro dějiny židovské kultury končí středověk, začíná nový kvas arist. autor. není prvořadá novopl., esoterika – dynamická směs filosofie propojena s myšlenkami kabalistickými Don Isak Abravanel (Abrabanel)
15. – 16. stol. již. Evropa, * v Lisabonu -> Kastilia -> Neapol -> Benátky schop. a vyř. post. politik – správcem kr. pokl. v Portugalsku, v Kast. ministrem fin. -> 1492 -> ve služ. Neapols. kř. -> zemřel v Benátkách velmi učený, komentář – k Bibli, k More Abuchim příklon k mystice, odmítá řadu filos. názorů, legenda, že Maimonides na konci života odmítl aristotelismus a přiklonil se k mystice
Jehuda Abrabanel – Leone Elseo syn Isaka A., lékař a filosof, z Portug. -> Šp. -> Itálie Dialogy o lásce (1535) – italsky -> překlad vydáno až posmrtně vzbudilo velký zájem pro filos. vzdělané učence bez ohledu na význ. filos. interpretuje antickou mytologii • • • • • •
studoval i žid. vědy, ale jeho víra zapojena do obecně lidského kontextu svět je dokonalou jednotou harmonie světa spočívá na lásce, která proniká celým vesmírem, je hybnou silou vesmír je živý a oduševnělý láska k jevům tohoto světa nesmí být samoúčelná, ale má přivádět k lásce k Bohu není jím láska světa k Bohu, ale i láska Boha k světu sublinární intelekt ztotožňuje s Bohem, na judaismus malý vliv, vliv na G. Bruna, Spinosu
novoplatonici humanisté ovlivnění židovství rozvoj ŽF v rámci osvícenství stává se organickou částí filosofie
- 21 -
