V
Kapitola 1
„
izita! Vy, tam vzadu u koupelny! Neslyšeli jste? Běžte zpátky do pokoje! Bude velká vizita!“ Hlas baculaté sestry Marušky rozprášil pacienty zevlující u dveří koupelny a zahnal je zpátky do postelí. Nemocniční chodba zůstala prázdná, jen občas se na škvírku pootevřely nějaké dveře a v nich se objevily číhavé oči. Velká vizita! Nemocniční událost číslo jedna. Na velké vizitě padají rozhodnutí o vytouženém propuštění domů i o dalších výkonech: prostě o všech těch příjemných i nepří jemných věcech, jimiž každé oddělení žije. Maruška ještě jednou přehlédla tichou chodbu a pak lok tem šťouchla do Sylvie sklánějící se nad stojanem se sedi mentacemi. „Nezapomeň na sešit!“ Sylvie poklepala na šedivé desky ležící na vrchní desce ste rilizátoru hned vedle sedimentací. „Mám ho tady.“ Dopsala poslední údaj, nařídila sedimentační budík na další hodinu, zastrčila propisovačku do náprsní kapsy bledě modrých sesterských šatů a přitom si udělala na světlé látce další nevypratelný čmáranec. Kolem kapsy jich byla spousta v různých odstínech propisovacích tužek, bůhví, kdo je tam dělal před ní; šaty už leccos pamatovaly, nebyla jejich první nositelkou, vyfasovala je spolu s dalšími šesti uniformami před necelými třemi týdny, když nastoupila do nového místa. Chvíli se čmáranec pokoušela nasliněným prstem vygu movat, ale když zahlédla Maruščin útrpný pohled, nechala toho a otočila se. Místnost za jejími zády byla plná bílých plášťů, nad nimiž se vznášel charakteristický šumot. Nikdo se neodvážil pro 5
mluvit nahlas, ta výsada patřila pouze primáři. Mezerou mezi dvěma bílými plášti ho zahlédla, jak se sklání nad psacím stolem. Vrchní – malá, hubená a světlovlasá – mu přičinlivě obracela stránky a polohlasně podávala informace. Zřejmě s nimi nebyl spokojen, protože se mračil pořád víc a nakonec rozzlobeně vybuchl: „Nepovídejte mi takové hlouposti, kdybyste se trošku snažila, muselo by to tu dávno být! Jenže to byste musela trochu hnout zadkem!“ Jeho zvučný a netlumený hlas se nesl inspekčním pokojem a monotónní šumění hlasů okamžitě zmlklo; vystřídalo je ticho nabité napětím. Sylvie tázavě pohlédla na Marušku, ale ta jen zavrtěla hla vou a obrátila oči v sloup. Vrchní byla v tu chvíli rudá jako rak a do naprostého ticha polohlasem koktala jakési omluvy. „Osobně se postaráte o nápravu!“ usekl její snažení šéfovský hlas a stejně odměřeným tónem dodal: „V poledne to chci mít na stole! A teď bychom snad mohli jít na vizitu!“ Pohlédl na hodinky a s nespokojeným výrazem dokončil: „Máme už zase zpoždění!“ Had bílých plášťů se vyplnil z pokoje. Sylvie s Maruškou kráčely až na ocase, před nimi šli dva mladí doktoři v čerstvě vymandlovaných a ještě neopotřebovaných pláštích a bavili se tím, že se pokoušeli přivázat staniční sestře Lence na pohupu jící se cop nafouknutou gumovou rukavici. „Jelita!“ řekla Maruška, když viděla Sylviin pohled. „Už aby zase táhli dál!“ Zněl v tom despekt, ti dva mladí, co tady na chirurgii byli na „kolečku“, znamenali v hierarchii oddělení ještě méně než Sylvie, která nastoupila před třemi týdny a s nikým se dosud nestačila spřátelit. Oni neuměli dohromady nic a budou muset absolvovat dlouhou praxi na dalších odděleních, než je vůbec pustí k atestaci, kdežto ona byla zkušená sestra, kterou už nikdo nemusel zacvičovat. Vyznala se dokonale v chodu chirurgického oddělení, takže před ní ležel jen jeden jediný úkol: prošlapat si cestičku k lidem, s nimiž bude příští měsíce a možná i roky pracovat. Ačkoliv se vrátila do krajské nemocnice, kam chodívala jako žákyně na praxi, na zdejším oddělení neznala nikoho. 6
Vystudovala obor dětská sestra a praktikovala na dětské chirurgii a ortopedii. To, že jí život zamíchal kartami jinak a stala se sestrou na oddělení pro dospělé, to už byla jiná věc. Ale měla praxi, a tak ji vzali hned, směnných sester byl pořád nedostatek. Mohlo se zdát, že je tedy všechno v pořádku, jenže... Návrat do krajské nemocnice znamenal roztržku s Oldřichem. Sehnal jí místo nepříliš vzdálené od špitálu, kde spolu začínali, a plánoval, jak za ní bude jezdit a jak možná na zdejší oddělení přestoupí i on, neboť nemocnice výhledově nabízela doktorům byty. Výhledově. Sylvii to slovo stísňovalo. Nemocnice byla nová a moderní, ale toho výhledového v ní bylo příliš mnoho. Včetně internátu sester. Sylvii na osobním ujistili, že internát bude dostavěn co nejdříve, ale ona nelenila a zajela se na staveniště podívat. To, co viděla, v ní mnoho nadšení nevzbudilo. Internát byl ve stavu zrodu, do šedavé zimní oblohy trčely opuštěné pan ely s prázdnými otvory pro okna. Vypadaly jako vykotlané zuby, protože nad nimi chyběly stropy. Nedalo se ani poznat, zda stávající tři patra jsou konečnou fází, či na ně přibude ještě něco. Přestože byl pracovní den, stavba vypadala mrtvě, jediný pohyb zaznamenala Sylvie v dálce na střeše nového pavilonu interny. Chápala, že nemocniční provozy mají přednost před internátem, ale na optimismu jí to nepřidalo. Přesto chtěla Oldřichovi vyhovět, pokoušela se najít pod nájem, ale měla smůlu. Pokoje, které se nabízely, byly pro její kapsu příliš drahé a všechny bytné při pohledu na její mladou tvář zdůrazňovaly, že jakékoli pánské návštěvy nepřipadají v úvahu. Měla z toho nepříjemný pocit, jako by ji ty baby dopředu cejchovaly. Oldřich jí vyčetl, že se málo snaží, že kdyby opravdu chtěla... Byla podrážděná, zoufale potřebovala místo, nechtěla, aby ji úřady obvinily z pří živnictví. Oldřichova slova její podráždění ještě znásobila. Snad poprvé se skutečně pohádali. A v té hádce mu vyčetla, že kdyby mu skutečně záleželo na tom, aby byli spolu, nežil by dál v bytě s Janou. Už když ta slova vypustila z úst, věděla, že přestřelila. To téma bylo tabu a mělo tabu zůstat. Zvlášť teď, když Janu propustili z nemocnice. Srážka s autobusem 7
pro ni nakonec dopadla dobře. V těchto dnech čekala na re habilitaci a pak na protialkoholní léčbu. Údajně s ní sama souhlasila. Sylvie tomu nevěřila. Připadalo jí, že se všechno opakuje. Jana Fišerová měla vždycky navrch a Oldřich zůstával dál v soukolí oněch podivných vztahů svazujících ho s minulostí. V té době se paní Vojtěchovská snažila přemluvit dceru k návratu domů. Zjistila, že v krajské nemocnici stále přibírají sestry, a dokonce se sama byla zeptat na osobním, zda by Sylvii přijali. Jana Fišerová odjela do rehabilitačního ústavu a Oldřich nastoupil stáž, o kterou dlouho žádal a která mu teď vyšla poněkud nevhod. Sylviina podrážděnost stoupala. Všechno se jí hroutilo pod rukama a jediný, kdo jí nabídl pomoc, byla matka. A tak se vrátila domů a nastoupila do krajské nemocnice na chirurgii. V současné době to bylo jediné možné řešení. Napsala o tom Oldřichovi, ale žádná odpověď nepřišla. Už tři týdny. Její zlost pomalu vyprchávala, zůstal jen pocit ztráty. A bolestivá nevíra, že to přece nemohlo jen tak skončit. Z banální roztržky, ze souhry nepříznivých náhod... „Kam zíráš?“ přerušila její myšlenky Maruška a dloubla ji do boku právě včas, aby neporazila vrchní sestru úslužně otvírající primáři dveře dalšího pokoje. Sylvie zahnala nepříjemné vzpomínky a pokusila se soustředit na neměnný rituál před další postelí pacienta. Ale myšlenky se jí pořád rozbíhaly. Doma to bylo ještě horší, než se původně obávala. Ne, že by jí někdo dělal scény. Spíš naopak. Matka se snažila chovat, jako by se nic nedělo, a její křečovitá snaha o „docela normální rodinu“ ještě zvyšovala dusivé napětí v bytě. Otec Sylvii ignoroval. Naprosto a důsledně. Vyhýbala se společným setkáním jak mohla, domů chodila nepravidelně, jak měla právě směnu, a hned odcházela do bývalého dětského pokoje stále ještě zarovnaného přes početným nábytkem z tetina bytu. Matka ji nabádala, aby si pokoj upravila podle svého, ale Sylvie se o to ani nepokusila. 8
Byla tu jako v podnájmu a vlastně nepředpokládala, že se zdrží dlouho. Pořád čekala. Něco se přece musí stát. Něco. Něco s Oldřichem... Pořád si v duchu představovala, že se tu najednou objeví a všechno změní. Paní Vojtěchovská zřejmě tušila, co se dceři honí hlavou, ale držela se zpátky, na nic se nevyptávala, a Sylvie jí za to byla vděčná. Ráda by tu vděčnost nějak vyjádřila, ale v rodině nebylo zvykem ventilovat city, tak se alespoň snažila ukázat „dobrou vůli“. Když se vracela z noční do prázdného sídlišt ního bytu, pokaždé uklízela a gruntovala, jako by na tom záležela její další existence. Sama cítila, že je to hloupá a zbytečná práce, ale nenapadlo ji nic chytřejšího. Tři týdny. Tři týdny zpátky doma... Navštívila dvě nejlepší kamarádky z dětství, obě byly vdané, jedna měla malé dítě a druhá ho co nevidět bude čekat. Poslouchala o starostech mladých manželství a říkala si, že jí něco takového ještě dlouho nehrozí. Ona si nemohla dovolit ani manželství, ani dětičky. Ačkoli – něco na tom bylo. Když i představila perspektivu svého života, nic více vzrušujícího ji nečekalo. Dědeček živnostník a bratr emigrant jí značně snížili laťku životních možností. Žádné další studium, žádné cestování. Žádné poznávání něčeho nového, úžasného. Mohla chodit do práce, mohla se vdát a mít děti. A jednou s nimi třeba pojede za přispění ROH do Bulharska nebo do Rumunska k moři. Jenže toužila po Řecku, po Itálii, po Francii. Na vlastní oči vidět Akropoli, Andělský hrad, Eiffelovku a zámky na Loiře. Denně chodila do práce kolem Čedoku, kde nedávno vyvěsili letošní nabídky a na oddělení poslouchala zasvěcené rozpravy o devizových příslibech (manžel vrchní sestry byl důležitým zvířetem v oné instituci, kde je schvalovali), a snila o tom, že se stane nějaký zázrak a ona jen tak sedne do vlaku a s pasem a batohem projede Evropu... „Co je to s tebou?“ dloubla do ní Maruška a tentokrát to dloubnutí už nebylo tak přátelské jako předtím. „Vzpamatuj se! Primář se na tebe kouká! Ať tě nesprdne přede všemi!“ „Promiň, není mi dobře,“ hlesla Sylvie mdle. „Zase ta hlava?“ 9
„Jo. Nikdy dřív mě nebolela, teď se z ní můžu zbláznit. To je asi tím zdravým severočeským ovzduším. Nejspíš jsem se neměla vracet...“ „Já počkám, až si to tam laskavě doříkáte!“ ozval se vzápětí řezavý hlas. Sylvie polekaně vzhlédla a prudce couvla. Všechny oči se upíraly přímo na ni. „Určitě to bude něco důležitého, když to musíte řešit zrov na při vizitě!“ Cítila, jak se jí do tváří vlévá červeň a pokusila se něco zakoktat na omluvu, ale Maruška do ní strčila a tak rychle zmlkla. Oči se pomalu odvracely, nejdéle upřený zůstal pohled vrchní sestry. Ach jo, pomyslela si Sylvie rezignovaně, právě jsem si za dělala na další průšvih. Při mém štěstí s vrchními sestrami... Horko ve tváři nepolevovalo, ráda by nějak zamezila tomu nedůstojnému červenání, ale pokaždé ji zaskočilo a ona měla na sebe zlost. Sevřela pevněji sešit, přestala se schovávat za Marušku a postoupila dopředu. Od postele nemocného se nesly obvyklé otázky a odpovědi jednoho ze sekundářů. Velká vizita pokračovala. Vrchní sestra už byla zase vepředu, ale staniční Lenka, která si právě odvazovala z copu nafouk nutou gumovou rukavici, řekla po straně: „Tak už se seberte, co je to dneska s vámi? Není vám dobře?“ „Ne, to nic není,“ zavrtěla Sylvie hlavou, ale asi to neměla dělat, protože najednou ztratila rovnováhu, podlaha se jí za houpala pod nohama a světlý pokoj s půltuctem jasně planou cích zářivek zčernal. „Jste taková divná,“ slyšela ještě Lenčin hlas těsně předtím, než jí začalo hučet v uších. Já omdlím, blesklo jí hlavou, a než se nad tou představou stačila vyděsit, podlomila se jí kolena a ona se podél otevře ných dveří nemocničního pokoje sesunula k zemi.
10
„No tak, už se nám probírá.“ Mužský hlas zazněl Sylvii těsně nad hlavou. „Jak se vůbec jmenuje?“ „Jmenuje se Sylvie.“ To byla Maruška a mluvila trochu roztřeseně. „Slyšíte mě, Sylvie?“ opakoval mužský hlas. „Ne, nezvedej te se!“ dodal důrazně, když se automaticky pokusila posadit. „Míváte to často?“ Sylvie otevřela oči. Nad ní se skláněl starší sekundář dok tor Bláha, napravo od něj stála Maruška s tonometrem v ruce. „Míváte to často?“ opakoval. „Ne, ještě nikdy se mi to nestalo,“ řekla sotva slyšitelně. Cítila se mizerně. Uvědomovala si, že nejen omdlela při velké vizitě a strhla tak na sebe nežádoucí pozornost, ale že navíc není na pokoji, kde se to stalo, ale na sesterně. Znamenalo to, že ji sem museli přinést! „Poslední dobou si stěžovala na bolesti hlavy,“ řekla Ma ruška úslužně. „Nejspíš je to z toho.“ „Změřte jí tlak!“ Doktor Bláha uchopil Sylviino zápěstí a s pohledem na hodinky spočítal puls. „Pijete dost tekutin?“ „Ano.“ „Těhotná nejste?“ „No to určitě ne!“ Ta otázka Sylvii vzpamatovala rychleji než Maruščina opatrná péče. „Berete na to bolení hlavy nějaké léky?“ pokračoval doktor Bláha v rutinním výslechu. „Ráno jsem si vzala Algenu,“ kývla Sylvie hlavou k lékárně, kde se za sklem mezi analgetiky červenalo víčko oblíbeného prostředku na bolení čehokoli. „Jenom jednu?“ „Ano.“ „Sto deset na šedesát,“ hlásila Maruška. Sejmula napůl vyfouklou manžetu tonometru ze Sylviiny paže a důkladně ji srolovala, aby se dala zastrčit zpátky do bakelitového pouzdra. „Máte nízký tlak,“ řekl doktor Bláha. „A dneska je tady dost přetopeno, někdo by občas mohl vyvětrat.“ 11
Otočil se k oknu a Sylvie se na lehátku pomalu posadila. Hlava se jí už nemotala, ale žaludek měla jako na vodě. „Uvařím ti kafe,“ nabídla se Maruška. „A v lednici je nějaká Becherovka, dáš si panáka a to ti tlak spolehlivě zvedne.“ „Nedržíte nějakou dietu?“ zeptal se doktor Bláha. Otevřel dokořán dvoukřídlé nemocniční okno a vpustil na sesternu závan městského smogu. „Ne.“ „A snídala jsi?“ zeptala se Maruška po straně. „Ne. Nestačila jsem to. Dopoledne nikdy nemám hlad.“ „Tak to bude tím,“ pokývla Maruška hlavou. „Já kdybych se nenasnídala, omdlela bych jako špalek už v sedm ráno. Pojď se najíst, od snídaně zbyly nějaké housky a mlíko. Já ti mezi tím uvařím kafe.“ Doktor Bláha se rozkašlal, zavřel okno a z kapsy vytáhl krabičku Spart. „Zkusím se otrávit něčím příjemnějším,“ po dotkl. Cestou ke dveřím sebral ze stolu pohozený fonen doskop, zastrčil ho do kapsy a naposled se otočil k Sylvii. „Myslím si, že to nic není. Poslechněte Marušku, najezte se a dejte si kafe. A s tou hlavou... kdyby vás to hodně trá pilo, přijďte za mnou, já zavolám na neurologii, ať se na vás podívají.“ „Děkuji,“ řekla Sylvie tiše. Zůstala sedět na lehátku a ote vřenými dveřmi kuchyňky pozorovala Marušku, jak chystá hrníčky na kafe. Pořád se cítila mizerně a navíc měla na sebe zlost. Až do dnešního dne pokládala omdlení za románový prvek nebo za projev hysterie. A teď se jí to stalo zničehonic uprostřed velké vizity. Nepochybovala, že tohle si všichni za pamatují. Taková směšná pitomost! „Jak jsem se dostala sem na lehátko?“ zeptala se přicházející Marušky. „Přinesl tě Roman, no ten kolečkář, co přivazoval Lence na zástěru rukavici.“ Ještě tohle! pomyslela si podrážděně. Mechanicky si vzala od Marušky housku, ale když zaslechla na chodbě hluk přibližujícího se davu, položila ji a popadla připravenou láhev infuzního roztoku. 12
„Půjdu přepíchnout kapačku na dvanáctku,“ řekla chvatně a vytratila se přes kuchyňku dřív, než zbytek velké vizity dora zil na sesternu. Ale nepříjemnému rozhovoru se stejně nevyhnula. Staniční Lenka ji zastavila na chodbě, když se vracela s prázdnou in fuzní lahví. „Už jste v pořádku?“ „Ano. Omlouvám se, nechtěla jsem způsobit takový roz ruch. Asi na mě leze chřipka. Není divu,“ ukázala na šedavou pokličku smogu za okny. „Už jsem si odvykla, a teď mě to zřejmě porazí.“ Staniční sjela pohledem její štíhlou postavu a pro formu se ujistila: „Opravdu nejste těhotná, že ne? Protože jestli ano, tak opravdu nevím, kdo bude sloužit všechny noční. Sotva nám někdo nastoupí, je v tu ránu na mateřský.“ „No já určitě ne!“ ohradila se Sylvie důrazně, protože ta otázka ji už začínala rozčilovat. Jako by nebyl jiný důvod, proč se mladé holce může udělat slabo! Ale když odpoledne visela na tyči v přecpaném autobuse městské dopravy a z provlhlých kabátů a vlasů jí do chřípí stoupal zapařený odér davu, udělalo se jí skoro stejně špatně jako na vizitě. Musela vystoupit o dvě stanice dřív a zbytek cesty dojít pěšky. Procházka jí udělala dobře. Nahoře nad městem byl vzduch čistší, šedavá poklička smogu seděla níž a milosrdně zakrývala nevlídnou šeď ulic staré zástavby. Zhluboka dýchala a snažila se co nejrychleji potlačit pocit slabosti a nevolnosti a přitom si v duchu říkala: To přece není samo sebou! Co když... co když nakonec mají pravdu? Otázka, která jí ráno připadala absurdní, ba dokonce urážlivá, se začala zhmotňovat. Co když... bylo by tak nemožné, aby otěhotněla? Naposled se milovala s Oldřichem asi před měsícem. Těsně předtím, než se pohádali a on odjel na stáž. Opřela se o zábradlí a nepřítomně hleděla dolů na město. V duchu se snažila počítat, ale dny se jí pletly. Kalendář, kam si kreslila křížky, zůstal v tetině zapečetěném bytě. Před 13
třemi týdny, když nastupovala do zaměstnání, musela v rám ci vstupní prohlídky i na gynekologii, a když se jí ptali na termín posledních měsíčků, uvedla rychle nějaké datum čtrnáct dní zpátky, protože jí bylo hloupé přiznat, že si to nepamatuje. Přestala počítat a snažila se co nejchladněji zvážit even tualitu případného těhotenství. Byli s Oldřichem milenci už půl roku. Dával si pozor. I když... Věděla, že ho bývalá žena obviňuje z toho, že nemají děti. Dokonce se jednou zmínil, že mu to vyčetl i vlastní otec. Ale jinak o tom nemluvili, měli jiná, palčivější témata: tetu Emílii, zchátralý dům, Janu a její pití... Náhle ji rozrazila zima. Březnový vítr ji uhodil do tváře a profoukl tenkou bundu i vybledlé džínsy. Odlepila se od zábradlí a vydala se na další cestu do svahu. Kdyby to náhodou byla pravda... Možná ani ten vítr nebyl tak studený, možná ji mrazila představa, co by ji čekalo doma, v práci... Není to pravda! Ujišťovala se opakovaně. Určitě to není pravda! Prostě se mi jen udělalo špatně. Jsem přetažená, nervózní a lítostivá, protože Oldřich se celou dobu neozval. Hlava mě bolí ze smogu a unavená jsem z toho, že mi nedělá dobře třísměnný provoz. Byla jsem zvyklá na dvanáctky, tyhle osmičky jsou k zbláznění. A vůbec nejhorší jsou odpolední, den je stejně zabitý, dopoledne člověk nic nestihne, a ty návra ty domů za tmy a věčného mrholení... Vymýšlela si různé důvody, protože si nechtěla přiznat, že ještě před třemi měsíci by jí takové hlouposti vůbec nevadily. Smog, mrholení, práce do noci, to všechno byly nepodstatné drobnosti. Zapnula by si bundu až ke krku a běžela by dolů z kopce a pak prázdnými tmavými ulicemi a těšila se na teplo kachlových kamen a na Oldřicha... Pojedu za ním, rozhodla se najednou. Zítra mám noční, to znamená celý den volno. Ráno vlakem do Prahy a odpoledne zpátky. A můžu se třeba zastavit u bráchy na Jižním městě, pokud k němu vůbec ještě trefím. Hned se jí šlapalo lépe. No ano, udělá si výlet do Prahy. Ne že by chtěla Oldřichovi sdělovat, že asi... že možná. Ne, to 14