Haló? Haló? Kdo je tam? Kdo volá? Rád bych mluvil se senátorem Rossim. U telefonu. Á, to jste vy, pane senátore? Odpusťte! V těch telefonech zní

„Haló?“ „Haló? Kdo je tam?“ „Kdo volá?“ „Rád bych mluvil se senátorem Rossim.“ „U telefonu.“ „Á, to jste vy, pane senátore? Odpusťte! V těch telefonech zní každý stejně, nebo spíš nijak. Tady Antonio Crepi.“ „Commendatore! Rád vás slyším! Jste tady v Římě?“ „V Římě? Bože chraň! Kdepak. Jsem v Perugii. Doma, ve vile. Vzpomínáte si?“ „Ale jistě, jistě. Jak bych si nevzpomínal!“ „Když se ženil můj nejstarší syn.“ „Správně, přesně tak. Nezapomenutelná událost. Nádherný pár. Jak se jim oběma daří?“ „Moc často je nevídám. Corrado se přestěhoval do Milána a Annalisa prý má nějakého fotbalistu, jak jsem slyšel. Naše cesty se příliš nekříží.“ „To je mi líto.“ „Tak už to dnes chodí! Ale já se tím netrápím. V našem věku nemá smysl něco předstírat. Ať si dělají, co chtějí. Dokud mám svoje víno a olivy a pár přátel, se kterými si mohu popovídat. Lidé, se kterými si rozumím. Chápete, jak to myslím?“ „No ovšem, samozřejmě! Přátelství je v životě to nejdůležitější, to říkám pořád. O tom není pochyb.“ „To rád slyším. Protože upřímně řečeno, proto vám volám. Chci vás požádat o pomoc jednomu příteli. Našemu společnému příteli. Mám na mysli Ruggiera Milettiho.“ „Ach, to je opravdová tragédie.“ „Víte, jak už to trvá dlouho?“ 7

„Je to hrůza.“ „Přes čtyři měsíce! Přesně sto třicet sedm dní agónie pro Milettiho rodinu a všechny jejich přátele. Nemluvě o samotném Ruggierovi.“ „Něco příšerného.“ „Člověk tak starý jako vy nebo já, pane senátore, trpí spoutaný někde v horách, v téhle kruté zimě, vydaný na milost bezohledným ničemům!“ „Neuvěřitelné. Je to skandál. Kdyby tak člověk mohl něco udělat...“ „Ale vy můžete udělat! Musíte mu pomoct!“ „Udělám všechno, co bude v mých silách, commendatore! Nebudu váhat ani vteřinu, věřte mi. Ale musíme se na to dívat realisticky. Únosy jsou prokletím naší současné společnosti, novým morem, a my jsme vůči nim stejně zranitelní, stejně bezmocní a stejně...“ „Nesmysl! S prominutím, pane senátore, ale když se stane něco některému z politiků, je celá země jako ve stavu obležení! To pak není nic nemožné a žádné prostředky nejsou vynaložené zbůhdarma. Když se ale jedná o obyčejného, slušného, zákonů dbalého občana, jako je náš přítel Ruggiero, nikdo si toho ani nevšimne. Nikdo se nevzrušuje. ‚Jeho chyba. Proč si nedával větší pozor?‘“ „Commendatore, snažme se nesklouznout do pasti, která číhá na každého, kdo by chtěl předstírat, že kdokoli ze zodpovědných osob popírá závažnost...“ „Tyhle hezké řečičky si nechte pro novináře, pane senátore. Teď mluvíte s Antoniem Crepim! A nesnažte se mi namluvit, že my dva jsme si stále rovni. Kdyby unesli vás, Bože chraň, nasadili by na to zvláštní jednotky, ty nejlepší muže! A přesně to chci pro Ruggiera.“ „Ovšem, ovšem! Přirozeně!“ „Já si vůbec nestěžuji na lidi tady v Perugii. Ale přiznejme si, kdyby byli nejlepší, nebyli by tady, že? Byli by v Římě a hlídali by vás, politiky.“ „Možná bychom neměli přeceňovat účinnost opatření, na která narážíte, commendatore.“ 8

„Když vás začne bolet na prsou, tak jdete ke specialistovi, ne?“ „Ani naši specialisté nedokázali zachránit Alda Mora.“ „Ušetřete mě propagandy, pane senátore! Bůh ví, že jsem se jí naposlouchal dost. Teď potřebuji místo řečí akci, a proto vám volám. Chci, abyste mi sem poslal vaše nejlepší lidi, kteří by to tady trochu rozhýbali. Nové tváře, nový přístup. S vašimi styky to můžete zařídit obratem ruky.“ „Víte...“ „Nebo po vás žádám příliš?“ „To není...“ „Nemyslíte si, že Ruggiero zaslouží to nejlepší?“ „Ale ovšem.“ „Pane senátore, ujišťuji vás, že bych vám nevolal, kdybych si myslel, že patříte k lidem, co mají krátkou paměť. A že jich kolem nás není málo! Ale já jsem si řekl, ne, Bůh ví, že Rossi není jako oni. Nezapomněl, co pro něj Milettiho rodina udělala. Pane senátore, apeluji na vás, pomyslete, co teď prožívají! Jakým peklem procházejí. Pomyslete jen na to, co pro ně bude znamenat vědomí, že díky vám byl do Perugie vyslán ten nejlepší policista v Itálii, aby nalezl jejich milovaného otce! A když si uvědomíte, že to můžete snadno zařídit jediným telefonátem, jako když si objednáváte taxi!“ „Přeceňujete mou moc.“ „Doufám, že ne. Upřímně doufám, že ne. Vždycky jsem vás považoval za svého přítele a spojence a velmi by mě bolelo, kdybych měl mít pocit, že se nadále nemohu spoléhat na vaši podporu. A vy na moji, pane senátore, a celé Milettiho rodiny a jejich početných přátel.“ „Probůh, commendatore! Co to povídáte? Snad byste si nemyslel, že...“ „Výborně! V tom případě není o čem dál mluvit. Kdy mi dáte vědět?“ „No, v situaci, jako je tato, by nebylo moudré stanovovat si příliš konkrétní lhůty. Nicméně, obecně řečeno, myslím, že nemohu vyloučit možnost, že bych mohl být schopen...“ 9

„Rád bych to věděl dnes odpoledne.“ „Dnes odpoledne?“ „Nebo snad máte na práci něco důležitějšího?“ „Podívejte se, Crepi, nemůžete čekat zázraky, pochopte! Promiňte, že to tak říkám.“ „Já po vás nechci zázrak, pane senátore. Já chci spravedlnost. Anebo se to v téhle zemi rovná zázraku?“ „Lapucci.“ „Nevzbudil jsem tě, Giorgio?“ „Kdo volá?“ „Gianpiero Rossi.“ „Á, dobré jitro, pane senátore! Ne, pracoval jsem ve vedlejší kanceláři. Nikdo tomu samozřejmě nevěří, ale my tady na ústředí opravdu pracujeme.“ „Poslyš, Giorgio, mám takový menší problémek, se kterým bys mi mohl pomoci.“ „Jako by se stalo.“ „Víš o tom Milettiho únosu?“ „Toho pneumatikáře z Modeny?“ „Z Modeny! Jak to myslíš, z Modeny? Staral bych se snad o někoho, kdo pochází z Modeny? Miletti! Miletti, rádia a televize!“ „Ale ovšem, samozřejmě. Promiňte, Miletti z Perugie.“ „Přesně tak, z Perugie. A to je ten problém. Někteří tamní lidé z okruhu přátel rodiny mají pocit, že se nedělá dost. Znáš to, všichni chtějí, aby se jim věnovala zvláštní pozornost. A bohužel tyhle lidi nemůžu jen tak odmítnout. Rozumíš mi?“ „Naprosto.“ „Jak se říká, chudí se modlí za zázraky a bohatí jsou přesvědčeni, že na ně mají právo. Takže, já se rozhodně nesnažím ospravedlnit něco, co ospravedlnit nelze. Nechci nikoho omlouvat ani obviňovat. Skutečnost je ale taková, že se nacházím v prekérní situaci. Sleduješ mě?“ „Zajisté. Ale co přesně po vás chtějí? Odpusťte, že se ptám tak přímo.“ „Chtějí jméno.“ 10

„Jméno? Jaké jméno?“ „To už nechám na tobě. Musí to být někdo, kdo na ně udělá dojem, přirozeně. Abych nevypadal jako idiot. A jestli bude hodně známý, tím líp.“ „A co by měl takový člověk udělat?“ „No, jet tam a tu věc vyřešit.“ „Jet do Perugie?“ „Kam jinam!“ „Policejní vyšetřovatel?“ „Přesně tak. Můžeš mi pomoct?“ „No, upřímně řečeno, pane senátore, situace je momentálně dost složitá. Od posledních změn ve vládě jsou vztahy naší strany s ministerstvem...“ „Až tady budeš tak dlouho jako já, Giorgio, tak budeš vědět, že situace je dost složitá pořád. Jenže právě proto volám tobě, a ne jiným lidem, na které jsem si také vzpomněl. Tak, můžeš to pro mě udělat?“ „Ehm, navzdory těm změnám, o kterých jsem se zmínil, samozřejmě máme jisté kontakty. Právě teď mám na mysli jednu konkrétní osobu, která by mohla velmi dobře...“ „Podrobnosti mě nezajímají, Giorgio. Chci jen vědět, jestli to pro mě můžeš udělat. Nebo mám zavolat někomu jinému? Možná bys mi mohl někoho doporučit?“ „Vy snad žertujete, pane senátore. Cokoli pro vás mohu udělat, to udělám. Zítra touhle dobou...“ „Zítra touhle dobou budu v Turíně. Dej mi vědět dnes odpoledne. Budu tady do sedmi hodin.“ „Ovšem.“ „Výborně. Věděl jsem, že se na tebe můžu spolehnout. Mám na tyhle věci čich. Říkal jsem si, že Giorgio je ten správný chlapík, který si s tím poradí. Tisíceré díky. Budu čekat u telefonu.“ „Ano?“ „Enrico?“ „Kdo je tam?“ „Giorgio Lapucci.“ 11

„Ježíši, už jsem se polekal, že volá jeho královská výsost. Promiň, půjdu si převlíknout kaťata.“ „Z koho máš ten vítr?“ „Starej je na konferenci ve Štrasburku a každou chvíli volá a chce po mně podrobný hlášení o všem, co se tady děje. Nějak to souvisí s tím novým stylem řídící práce, cos o něm určitě čet. Je třeba udržovat podřízený v pozoru, říká. Ale co pro tebe můžu udělat?“ „Předpokládám, že tahle linka je bezpečná?“ „Giorgio, tohle je ministerstvo vnitra. Pokud tady někdo odposlouchává telefony, tak jsme to my.“ „Chápu.“ „Takže o co jde?“ „No, bojím se, že je to pořád dokola. Někdo chce něco po někom, a ten to chce po mně.“ „A ty to budeš chtít po mně.“ „K čemu jinak by měl člověk kamarády? Každopádně by to neměl být velký problém. Jde zkrátka o to, poslat na čas některého z vyšších policejních důstojníků do Perugie, aby tam vedl vyšetřování únosu.“ „To je všechno?“ „To je všechno.“ „To je hračka. Můžu to navrhnout při běžném rozdělování úkolů a pak to protlačit na vedení. Tam v tom nikdy nikdo nešťourá. Jediná potíž by mohla být najít toho pravého. Kdy ho potřebuješ?“ „Hned.“ „Sakra. Poslyš, musím o tom trochu popřemýšlet. Ještě ti zavolám.“ „Ale dneska!“ „Budu se snažit.“ „Moc ti děkuju, Enrico. Pozdravuj ode mě Nicolu.“ „A ty Emanuelu. Měli bychom se někdy sejít.“ „To bychom rozhodně měli. Určitě.“ „Osobní.“ „Tady Mancini. Potřebuju člověka, kterého bychom mohli poslat do Perugie vyšetřit případ únosu. Koho mi můžeš dát?“ 12

„Nikoho.“ „Jak to myslíš, nikoho?“ „No, teď tady prostě nikdo není volný.“ „Co Fabri?“ „Vyšetřuje v Janově tu banku.“ „De Angelis?“ „Je na Sardinii. Jen za minulý týden tam došlo ke třem únosům, pokud jsi náhodou nečetl noviny. Tenhle týden nás čeká návštěva francouzského prezidenta a z Anglie přijede fotbalový tým, prokristapána. Už jste v obraze? Jestli ne, můžu pokračovat.“ „Uklidni se, Ciliani. Já vím, že toho máte moc. Ale vždycky se někdo najde. Jen chtít.“ „Není tu nikdo kromě Romiziho, který nastupuje dovolenou.“ „Tak mu prostě řekneš, že ji bude muset odložit.“ „To tedy pardon, dottore, ale to mu řekněte sám! Má koupenou letenku do Ameriky.“ „Co bude dělat v Americe?“ „Jak to mám vědět? Má tam příbuzný nebo co.“ „A co lidi mimo kriminálku?“ „Říkal jste, že je to vyšetřování.“ „No, nemusíme to brát tak doslova. Nemáš tam nikoho, kdo by s tím měl nějaké zkušenosti? Kdo nevydržel pohled na krev a požádal si o přeložení do kanceláře nebo tak nějak? Mysli hlavou, Ciliani! Jedná se o formalitu, nehledáme nového šéfa zvláštní jednotky.“ „To mi nepomůže.“ „Co ten, jaksejmenuje, co teď dělá údržbáře?“ „Zuccaroni?“ „Ne, ten druhý.“ „Zen?“ „Správně.“ „Ale ten přece...“ „Co?“ „No, já jsem myslel, že s ním byly... víte přece, že měl nějaké problémy.“ „Vážně? Já o ničem nevím.“ 13

„Já nemyslím oficiálně.“ „No, dokud to není oficiální, tak v tom žádný problém nevidím. Navíc je to únos! A nebyl on na to vlastně odborník? Ideální člověk.“ „Když to říkáte, dottore.“ „Skvělé. Po všech stránkách dokonalé. Jenom se to nesmí někde zadrhnout. A proto teď plně spoléhám na tebe, Ciliani. Za hodinu chci mít Zena a všechny patřičné papíry na stole ve své kanceláři. Jasné?“ „No?“ „Caccamo?“ „No.“ „Ciliani. Neviděl jsi Zena?“ „Zkoušel jsi mu zavolat do kanceláře?“ „Ne, jsem tak blbej, že mě něco takovýho nenapadlo. Jasně, že jsem mu zkoušel zavolat do kanceláře!“ „Počkej, není on někde mimo? V Trevisu?“ „V Terstu. Dneska ráno se měl vrátit.“ „Vyprávěl jsem ti už o tý holce z Terstu, se kterou jsem se seznámil, když jsem sloužil na pobřeží v Ostii? Opalovala se úplně nahá za dunou, a když jsem...“ „Jdi do háje, Caccamo. Kristepane, na to mám tak akorát náladu. Kde se ten mizera Zen fláká?“

14

1 „To se mi snad zdá! To není možné!“ „Není to možné, ale stává se to. Takže je to zázrak!“ „Pár set metrů od nádraží, a oni zastaví! Tohle už zachází příliš daleko!“ „Spíš naopak, řekl bych.“ „Pro lásku boží, nechte nás vystoupit!“ „To chce klid, přátelé. Hlavně trpělivost.“ „Jaký klid? Promiňte, ale podle mého skromného názoru tahle země potřebuje právě lidi, kterým už trpělivost došla! Lidi, kteří odmítají trpělivě snášet neschopnost a fušerství, jímž jsme obklopeni! Tak! To si myslím já.“ „Říká se, že důležitá je cesta, ne cíl. To by mohl být reklamní slogan italských železnic.“ „Vy jste se rozhodl dělat si z toho legraci, signore, ale podle mého skromného názoru to není k smíchu. Právě naopak, je to svrchovaně závažná záležitost, příznačná pro všechny neduhy, kterými naše ubohá země trpí. Co člověk očekává od vlaku? Že pojede přiměřeně rychle a dorazí do cíle plus mínus pár minut v čase stanoveném v jízdním řádu. Je to snad příliš? Je k tomu snad zapotřebí božího zásahu? V žádné jiné zemi na světě! A nebývalo to zapotřebí ani tady.“ „Můžete se vystěhovat do Švýcarska, jestli se vám tady nelíbí.“ „Ale dnes? Dráhy, stejně jako všechno ostatní, jsou hotová katastrofa. A co na to vláda? Přiklepne další miliardy lir svým kamarádům ve stavebních společnostech, aby za ně postavili novou trať mezi Římem a Florencií! A výsledek? Vlaky jezdí pomaleji než před válkou! Neuvěřitelné! Celonárodní ostuda!“ Mladší muž u dveří, každým coulem elegantní Říman, se posměšně ušklíbl. 15

„No ovšem, před válkou bylo všechno lepší,“ zamumlal. „To přece ví každý.“ „Promiňte, ale vy například o tom nevíte vůbec nic,“ namítl popudlivý zavalitý muž s hustou hřívou stříbrných vlasů a veronským přízvukem. „Jestli se nepletu, nebyl jste ještě ani na světě.“ Obrátil se ke třetímu cestujícímu v kupé sedícímu u okna, seriózně vyhlížejícímu asi padesátiletému muži s bledým obličejem, jehož nejnápadnějším rysem byl špičatý nos, připomínající trojúhelníkovou příď plachetnice. Působil lehce exotickým dojmem, jako by pocházel z Řecka nebo dokonce z Levanty. Tvářil se zdvořile, nenuceně a mírně cynicky a na rtech mu pohrával prchavý úsměv. Hlavní pozornost však k sobě přitahovaly jeho oči. Byly šedé, s modrými jiskřičkami, a vyzařovaly zvláštní zlověstný klid, až se Veroňan otřásl. Studený čumák, pomyslel si. „A co vy, signore?“ obrátil se přesto na třetího pasažéra. „Vy si nemyslíte, že je to národní ostuda?“ „Vlak měl zpoždění už v Mestre,“ prohlásil neznámý muž se záměrně vážnou zdvořilostí, která působila uštěpačně. „To přirozeně narušilo jízdní řád. Další zpoždění pak logicky následovala.“ „Já vím, že vlak měl zpoždění už v Mestre!“ odsekl Veroňan. „Nemusíte mi připomínat, že vlak měl zpoždění už v Mestre. Ale proč, ptám se, měl vlak zpoždění už v Mestre? Kvůli neoficiální stávce místní pobočky železniční odborové organizace. Neoficiální! Jako bychom neměli dost oficiálních stávek, jsme vydáni na milost každé tlupě nespokojených dělníků, kteří pak způsobí chaos v celém státě, nemluvě o tom, že se vůbec nemusejí obávat nějakých odvetných opatření.“ Mladý Říman se pleskl do nohavice srolovaným výtiskem časopisu s lesklou obálkou. „Je to jistě nepříjemné,“ poznamenal, „ale nedělejme z toho větší problém, než je třeba. Jsou i horší věci než chaos.“ „Jako například?“ „Příliš velký pořádek.“ Veroňan znechuceně máchl rukou. „Příliš velký pořádek? To nemyslíte vážně! V téhle zemi by ani příliš velký pořádek nebyl dost. Je to pořád stejné. Mají vlaky 16

zpoždění? Postavíme novou trať! Je na jihu bída? Otevřeme novou továrnu! Jsou mladí lidé nevzdělaní delikventi? Zaměstnáme víc učitelů! Máme zbytečně moc státních úředníků? Umožníme jim předčasný odchod do penze a dáme jim vysoké důchody! Stoupá kriminalita? Schválíme nové zákony! Jen ať proboha nikdo nečeká, že bychom ty železniční tratě a továrny, které už máme, mohli provozovat efektivně, že bychom dokázali donutit učitele a byrokraty odvádět poctivou práci nebo že bychom naučili lidi respektovat už existující zákony. Kdepak! To by totiž zavánělo diktaturou nebo dokonce tyranií, a něco takového nemůžeme připustit.“ „Ale o to přece nejde!“ Mladý Říman konečně odložil svou pózu ironického nadhledu. „Ten váš slavný ‚pořádek‘, signore, po kterém tak voláte, je něco naprosto neitalského, nestředomořského. Pořádek mají na Severu, a tam ať si ho nechají. Sem k nám nic takového nepatří. Dobrá, máme tady pár problémů. Ale problémy přece mají všude na světě! Stačí si přečíst noviny nebo se podívat na televizi. Nebo si myslíte, že Itálie je jediná země, kde není život dokonalý?“ „Kdo mluví o dokonalosti? A pokud jde o ten váš krásný středomořský mýtus, signore, dovolte mi poznamenat, že...“ Muž u okna se zadíval na holou zeď hřbitova Campo Verano na druhé straně kolejí. Ani toto další zdržení, ani hádka, k níž zavdal podnět, zjevně nijak nenarušily jeho poklidné rozpoložení, v němž se nacházel od okamžiku, kdy se toho rána probudil. Snad za to mohlo vybočení z obvyklé rutiny, šok ze zjištění, že není zpátky v Římě, ale zůstal nevysvětlitelně vězet v Mestre, pět set šedesát kilometrů dál na sever. Na okamžik se jej zmocnil pocit, jako by se realita rozbila jako filmová promítačka a všichni měli za chvíli požadovat zpátky vstupné. Poté co se chvíli poslepu potýkal se svým oblečením ve stísněné temnotě spacího kupé, vystoupil do mlhavého jitřního vzduchu nasyceného slanou vůní laguny a štiplavým pachem benzínu a chemikálií z průmyslových závodů, jejichž hukot na něj ze všech stran doléhal, a pak pomalu zamířil po nástupišti do baru, kde se protlačil skupinkou železničářů, objednal si espresso stříknuté grappou a zjistil, že z Mestre 17

až do odvolání žádný vlak nejede v důsledku protestu zaměstnanců kvůli pracovní době. Mohl bych jet dál, napadlo ho tehdy. Mohl jsem jet dál, pomyslel si teď, mohl jsem prostě nasednout do jednoho z těch oranžových autobusů, které projížděly kolem nádraží a nad sklem jim svítil nápis z magické kombinace písmen: VENEZIA. Jenže jím nejel a dobře udělal. Nechal se unášet svou záhadnou povznesenou náladou, jako na loďce s mělkým ponorem klouzavě proplouval zátočinami a kanály laguny, jejíž melancholickou topografii důvěrně znal z chlapeckých let. V jeho věku přicházejí takové dary jen zřídka a mělo by s nimi být zacházeno s opatrností, s ohledem na křivolaké smyčky jeho vztahu k rodnému městu. Odměnou mu bylo rozpoložení, jež se ukázalo být nečekaně trvalé. Ani zpoždění v Mestre, ani další zdržení v Bologni a Florencii je nedokázaly narušit a dokonce i navzdory počasí, šedému a na konec března netypicky chladnému, se jej při návratu do hlavního města nezmocnila obvyklá deprese. Nikdy se nenaučí Řím milovat, nikdy se nebude cítit příjemně pod tíhou staletí moci a korupce v tomto mrtvém srdci Itálie, symbolu a zdroji její stagnace. Jak by se mohl cítit doma v tomhle nejtíživějším ze všech měst, když se narodil a vyrostl v jeho pravém protipólu, městě tak lehkém, že doslova pluje na vodě? Přesto, kdyby si měl vybrat mezi tím starým Veroňanem a mladým Římanem, neváhal by ani vteřinu. Rozhodně by nechtěl žít někde na nudném severu, kde všechno klapalo jako podle hodinek. Copak to je nějaký život? Život, to jsou ti dva mládenci támhle v chodbičce, například, dva typičtí římští proletáři, drsní hoši v džínsách a kožené bundičce, co nakukují do kupé první třídy a ledabyle se klátí se samozřejmou drzostí, která nebere ohled na chudobu, jako by jim to tady patřilo! Itálie možná není bez problémů, ale dokud je schopna produkovat takovouhle nezdolnou energii, takovou neodolatelnou vitalitu a šarm... Ve vteřině se dveře otevřely a znovu zavřely a vyšší z obou mladíků stál uvnitř, v jedné ruce sportovní tašku, v druhé automatickou pistoli. Na chviličku se spokojeně usmál. „Žádný strach, nejsem terorista!“ 18

Taška přistála na zemi u jejich nohou. „Všechny cennosti dovnitř! Peněženky, hodinky, prsteny, zapalovače, náramky, medailonky, přívěsky, náramky, náušnice, hedvábné kalhotky, cokoli vás napadne. Cizí měnu jen ve velkých bankovkách, beru i všechny známé kreditní karty. A ať to sviští!“ Ústí zbraně namířilo postupně na každého ze tří cestujících. „Ty sráči.“ Téměř neslyšný výron potlačené nenávisti krátce rozechvěl vzduch. Pistole se pohnula směrem k bělovlasému muži. „Cos to řek, dědku?“ Muž se šedýma očima u okna hlasitě zakašlal. „Nezabíjejte mě, prosím,“ řekl. „Hned vám dám svou peněženku.“ Pistole se odklonila od Veroňana. Muž u okna držel v ruce velkou náprsní tašku z hnědé kůže a vyndával z ní kartičku z umělé hmoty. „Co je to?“ vyštěkl mladík. „To by vám k ničemu nebylo.“ „Dejte to sem! A vy dva sebou hněte, kruci, jestli nechcete, abych vám prostřílel kolena!“ Na dno sportovní kabely začaly dopadat kožené peněženky a drahý kov. Mladík si prohlédl plastikovou kartičku a krátce se zasmál. „Policejní komisař? Tak to se moc omlouvám, dottore, to jsem netušil. Oukej, klidně si ji nechte. Možná se za mě někdy budete moct přimluvit.“ „Vy jste policista?“ obrátil se na muže Veroňan. V té chvíli sebou vagón prudce trhl a vlak se pohnul kupředu. Otevřely se dveře a druhý mládenec vzrušeně mávl na svého společníka. „Co se s nima tak sereš? Padáme, kruci!“ „No tak, dělejte něco!“ rozkřikl se bělovlasý muž, když mladíci popadli tašku a zmizeli. „Jestli jste policista, tak musíte něco podniknout! Zastavte je! Pronásledujte je! Zastřelte je! Nemůžete tady přece jen tak sedět!“ 19

Vlak zvolna míjel velkosklady v San Lorenzu. Nedaleko bouchly vagónové dveře. Policista otevřel okno a vyhlédl ven. Támhle byli, kličkovali přes koleje směrem k bezpečné anonymitě ulic. Veroňan soptil vzteky. „Takže vy mi odmítáte odpovědět? Ale já to tak nenechám! Požaduji, abyste mi odpověděl! Z toho se jen tak nevyvléknete, to vám slibuju. Bože na nebi, copak vám není hanba, komisaři? Klidně přihlížíte, jak jsou nevinní občané okrádáni přímo před vašima očima, a sám se schováte za úřední funkci a nehnete prstem! Matko boží! Stačí, že je všeobecně známo, jak je italská policie všem ostatním evropským zemím pro smích. To už nikoho nepřekvapí. Ale kristepane, ve snu by mě nenapadlo, že budu osobně svědkem tak do očí bijícího příkladu nehorázného nedodržení služební povinnosti, jaký jsem viděl dnes. Co? Výborně. Nádhera. To vám jen tak neprojde. Já nejsem žádný hej nebo počkej, na kterého si můžete dovolovat, víte? Řekněte mi laskavě své jméno a hodnost.“ Vlak projížděl zatáčkou kolem Porta Maggiore a nádraží již bylo na dohled. „Takže, vaše jméno!“ opakoval bělovlasý muž. „Zen.“ „Zen? Vy jste z Benátek?“ „A co má být?“ „Protože já jsem z Verony! To pomyšlení, že nám v očích těchhle jižanů děláte takovou ostudu!“ „Komu tady říkáte jižan?“ Mladý Říman vyskočil. „Aha, teď se za to stydíte, co? Před pár minutami jste se naparoval jako krocan!“ „Já se za nic nestydím, signore! Ale jestliže je to označení míněno jako záměrná urážka, navíc z úst člověka, jehož aroganci předčí snad jen jeho ohromující neznalost skutečného významu italské kultury...“ „Kultury! Co vy víte o kultuře? Nechtějte mě rozesmát svým naprosto nemístným užíváním velkých slov, kterým naprosto nerozumíte.“ 20

Vlak překodrcal přes několik výhybek a začal zpomalovat u nástupiště. Zen vyšel z kupé a jal se prodírat mezi cestujícími v chodbičce. „To je spěchu!“ poznamenala žena s nakvašeným výrazem ve tváři. „Někdo musí být holt všude první a na ostatní nebere ohled.“ Nástupiště bylo plné lidí, kteří tu čekali už celé hodiny. Když vlak konečně zastavil, vrhli se na něj jako přepadová jednotka, aby si vybojovali místo na dlouhou cestu do Neapole a dál. Zen se protlačil davem do nádražní haly. Telefonní automaty byly všechny obsazené. U nejbližšího aparátu unaveně vyhlížející, špatně oblečená žena opakovala dokolečka: „Já vím... já vím... já vím,“ pronikavě jednotvárným hlasem venkovanky. Zen jí zamával před očima průkazem. „Policie. Naléhavá záležitost. Potřebuju si zatelefonovat.“ Vzal ženě, která se ani nebránila, z ruky sluchátko a vytočil 113. „Tady komisař Aurelio Zen. Ne, Zen. Z, E, N. Bez O. Správně. Pracuji pro ministerstvo vnitra. Volám z nádraží Termini. Ve vlaku došlo k přepadení. Pachatelé jsou na útěku směrem na Via Prenestina. Pošlete tam auto a já vám mezitím nadiktuju jejich popis. Píšete si? Prvnímu je asi dvacet, výška něco přes metr šedesát. Tmavé vlasy hodně nakrátko, takže je možná na vojně, tmavě zelená kožená bunda s kapsami na zip, seprané džínsy, tmavě hnědé holínky. Ten druhý je o něco vyšší, delší světlé vlasy, knír, velký nos, hnědá kožená bunda, nové džínsy, červenomodrobílé tenisky. V ruce nese zelenou plastikovou sportovní brašnu s bílým nápisem ,Banca Popolare di Frosinone‘. Má malou automatickou pistoli, takže pozor. Máte to? Dobrá, podrobné hlášení nechám u nádražní policie.“ Zavěsil. Žena na něj hleděla s obezřetnou zvědavostí. „Byl to místní hovor?“ zeptal se jí. Zvědavost vystřídal strach. „Cože?“ „Telefonovala jste s někým v Římě?“ „Ne, ne! V Salernu! Já jsem ze Salerna.“ Začala se hrabat v kabelce a hledat průkaz, který byl její jedinou chabou obranou proti temným silám státní byrokracie. 21

Zen prohrábl hrst drobných, našel další telefonní žeton a podal jí ho. „Tu máte. Zavolejte si znovu.“ Žena si ho podezíravě přeměřila. Položil žeton na automat a otočil se k odchodu. „To byla moje sestra,“ vyhrkla najednou a popadla ho za loket. „Pracuje u papeže. Ve Vatikánu! Dělá tam uklízečku. Plat má mizerný, ale aspoň dělá pro papeže, to je něco, nemyslíte? Jenže její manžel mě nepustí k nim domů, protože můj bratr na něj něco ví. Šupák jeden! Tak jí vždycky telefonuju, když sem přijedu navštívit vnuka. Nedali jí telefon, víte, tak musím sama volat z nádraží. Jsou to hrozní škrti, ti kněží. No, pořád lepší než balit sardinky, aspoň vám nesmrdí ruce. Ale povězte mi, smí to ten darebák vůbec dělat? Bránit mi navštívit vlastní sestru? Není na to nějaký zákon?“ Zen zamumlal cosi o naléhavém případu, vyprostil se z jejího sevření a zamířil na opačný konec haly k neonovému nápisu POLIZIA FERROVIARIA. „Všude dobře, doma nejlíp,“ zahučel sám k sobě polohlasně. Jeho předchozí nálada se rozplynula v nenávratnu jako dětská vzpomínka. Těžké vstupní dveře se za ním s hlasitým bouchnutím zaklaply a zavřely ho uvnitř, mimo dosah venkovního světa. Otočil vypínačem, a jediná žárovka osvětlující předsíň ukončila svůj dlouhý sinalý život v posledním extravagantním záblesku a zanechala ho ve tmě. Právě se vrátil ze školy. Jen co políbí matku, vyběhne si ven na náměstí zahrát kopanou. Bylo to neuvěřitelné, ale jako by opravdu slyšel vzdálený zvuk šplouchající vody. Po chvíli však šplouchání ustoupilo nabádavému hlasu, kázajícímu cosi o ekologii pádské delty. Čeření vlnek prolínající se s trvalým hlukem dopravy nepřicházelo samozřejmě z kanálů jeho vzdáleného dětství, ale z televize. Tápal poslepu kolem obrazů a nábytku, které tvořily kulisu jeho života tak dlouho, že je téměř nevnímal. Blížil se k proskleným dveřím a zvuk z televize sílil. V obývacím pokoji pak byl prakticky ohlušující. V matné směsici televizní záře a podvečerního soumra22

ku pronikajícího žaluziemi rozeznal křehkou postavu své matky upírající s dětskou dychtivostí zrak na blikající obrazovku. „Aurelio! Už ses vrátil!“ „Ano, mami.“ Sklonil se k ní, aby ji políbil. „Jak ses měl ve Fiume? Odpočal sis?“ „Ano, mami.“ Nemělo smysl ji opravovat, i když ho její omyly vracely zpátky nejen v prostoru, ale i v čase, do města, které přestalo existovat téměř před půl stoletím. „A co ty, mami? Jak se ti daří?“ „Dobře, dobře. Nemusíš si dělat starosti, Maria Grazia je hotový poklad. Jediné, co mi chybí, jsi ty. Ale já jsem tě varovala! Nevíš, jaké to je ve státní službě, říkala jsem ti vždycky. Pošlou tě na jedno místo a pak tě pošlou na jiné, a zrovna když si tam začneš zvykat, přeloží tě zase jinam, až nakonec nevíš, kde ti hlava stojí. A když si pomyslím, žes mohl mít pěkné teplé místečko na železnici jako tvůj otec, klidnou úřednickou práci, se stejným zajištěním jako u policie, ale bez toho věčného harcování. A nikdy bychom se nemuseli stěhovat sem dolů na jih!“ Odmlčela se, když se z kuchyně přihnala Maria Grazia. Do té doby spolu mluvili nářečím, kterému hospodyně nerozuměla. „Vítejte doma, dottore!“ zvolala. „Celý den se po vás shánějí. Říkala jsem jim, že ještě nejste zpátky, ale...“ V tom okamžiku se rozdrnčel v předsíni telefon. To bude ten starý fašista z vlaku, pomyslel si Zen. Tihle lidi mají dlouhé prsty. Ale „celý den“? Maria Grazia zase přehání. „Zen?“ „U telefonu.“ „Tady Enrico Mancini.“ Kristenanebi! Ten Veroňan si došlápl opravdu vysoko. Zen hněvivě sevřel sluchátko. „Poslyšte, ten mizera měl bouchačku a stál ode mě moc daleko, abych po něm mohl skočit. Tak co jsem měl podle vás dělat? Nechat se zastřelit, aby commendatore nepřišel o svoje prašivé hodinky?“ 23

V telefonu se rozhostilo ticho přerušované jen praskáním. „O čem to mluvíte?“ „O tom vlaku!“ „O žádném vlaku nemám tušení. Volám kvůli vašemu převelení do Perugie.“ „Cože? Do Foggie?“ Spojení bylo velmi nekvalitní, ve sluchátku to šumělo a linka občas úplně vypadávala. Po sté Zena napadlo, jestli ho pořád ještě odposlouchávají, a po sté si odpověděl, že by to nedávalo smysl, teď už vůbec ne. Nebyl důležitý. Taková paranoia byla jen naruby obrácená ješitnost. „Do Perugie! Perugie v Umbrii! Odjíždíte zítra.“ Co to má probůh znamenat? Odkdy se člověk jako Enrico Mancini stará o to, kde bude sloužit nějaký bezvýznamný Zen? „Do Perugie? Ale já jsem měl nastoupit v Lecce, ovšem až za...“ „To teď pusťte z hlavy. Budete znovu pracovat jako vyšetřovatel, Zene. Slyšel jste o Milettiho únosu? Opatřím vám veškeré dostupné informace a pošlu vám je zítra ráno spolu s autem. V podstatě je to ale jasný případ. Každopádně od zítřka to máte na povel.“ „Co?“ „Vyšetřování případu Miletti! Sedíte si na uších?“ „V Perugii?“ „Správně. Jste dočasně převelen do Perugie.“ „Jste si tím jist?“ „Jak to myslíte?“ Manciniho hlas byl jako led. „No, měl jsem za to, že...“ „Ano?“ „Měl jsem za to, že jsem byl všech pravomocí vyšetřovatele trvale zbaven.“ „To slyším poprvé. V každém případě, taková rozhodnutí vždycky platí jen do odvolání a mohou být ve světle nových okolností revokována. Velitelství v Perugii požádalo o pomoc a my nemáme nikoho jiného k dispozici, to je celé.“ „Takže je to oficiální?“ 24

„Ovšemže je to oficiální! S tím si nedělejte starosti, Zene. Hlavně se soustřeďte na ten případ. Potřebujeme výsledky, a to rychle, jasné? Spoléháme na vás.“ Ještě dlouho po tom, co Mancini zavěsil, stál Zen u telefonu, hlavu přitisknutou ke zdi. Konečně znovu zvedl sluchátko a vytočil číslo. Telefon na druhém konci dlouho vyzváněl, a teprve když už chtěl zavěsit, ozval se ženský hlas. „Ano?“ „To jsem já.“ „Aurelio! Čekala jsem, že se ozveš až večer! Jak ses měl, ani nevím, kde jsi byl.“ „Proč ti trvalo tak dlouho, než jsi to zvedla?“ „Mám tady milence. Ne, vážně, byla jsem ve vaně. Nechtělo se mi vylézat, ale pak mě napadlo, že bys to mohl být ty.“ Něco zamručel a na chvíli se rozhostilo ticho. „Poslyš, něco se děje. Zítra budu muset zase odjet a nevím, kdy se vrátím. Mohli bychom se vidět?“ „To bych moc ráda. Chceš někam zajít?“ „Dobře. K Ottaviovi?“ „Výborně.“ Zavěsil a rozhlédl se po předsíni, prohlížel si nábytek, který vládl jeho dětství a teď se vrátil, aby ho strašil v dospělosti. Veškeré vybavení bytu pocházelo z rodného domu v Benátkách, odkud sem bylo převezeno, když se matka před šesti lety konečně nechala přemluvit, aby se k němu přestěhovala. Léta odolávala, ještě dlouho po tom, co začalo být jasné, že se už o sebe nedokáže postarat sama. „Do Říma? Nikdy!“ bránila se vehementně. „Připadala bych si jako ryba na suchu!“ Celá se třásla a lapala po dechu, jako by chtěla otřepané přirovnání s náležitou bolestí co nejživěji znázornit. Nakonec se ale musela vzdát. Její jediný syn se k ní nastěhovat nemohl. Od aféry s únosem Alda Mora byla jeho profesionální kariéra jasně dána, s výhledem na léta nudné rutiny, než mu bude dopřán odchod do penze. A nikoho jiného, s výjimkou několika vzdálených příbuzných kdesi v dnešní Jugoslávii, prostě neměla. A tak se přestěho25

vala, přičemž osudu, jehož se tolik bála, se jí podařilo vyhnout jen díky tomu, že si s sebou přivezla všechen svůj majetek a proměnila tak Zenův byt v akvárium, ze kterého se už nikdy nevynořila. Matce tedy udušení na suchu nehrozilo, ovšem na Zena mělo toto uspořádání účinek zcela opačný. Jeho byt v nudné, honosné ulici severně od Vatikánu se mu nikdy moc nelíbil, ale v Římě si člověk nemůže vybírat. Snad nejvíc dokázal ocenit jeho anonymitu: skoro jako by bydlel v hotelu. Matčin příjezd toto vše zásadně změnil a místo skrovného vybavení poskytovaného pronajímatelem teď Zena obklopovaly věci obtížené trudnými vzpomínkami a obskurní symbolikou. Občas míval pocit, že se tu zalkne, a v takových chvílích se myšlenkami vracel do domu v Benátkách, nyní tak nádherně prázdného, s místnostmi plnými jen perlově stříbřitého světla, důvěrné blízkosti vody a křiku dětí a racků. V duchu se zaříkal, že se tam jednoho dne odebere na odpočinek, a prozatím se tam často vracel alespoň v představách, takže by se vůbec nedivil, kdyby se dozvěděl, že tam údajně straší. Z kuchyně se linulo rachocení hrnců doprovázené Mariiným střídavým láteřením na prastarý sporák, povzbuzováním tupého nože, pobrukováním úryvků posledního hitu letošního jara a vzýváním Madony, aby byla svědkem bídy, s níž se musí potýkat v důsledku kvality surovin, které jí nabízí místní zelinář. Bude se muset zdržet a něco sníst, než uteče za Ellen. Uvědomil si, že matka má za týden narozeniny. Téměř určitě bude tou dobou ještě pryč. Každopádně jí bude muset říct o změně plánů, což znamená, že si znovu vyslechne, jakou by mohl mít krásnou práci u dráhy jako jeho otec. Opravdu si nepamatuje, že mu to vykládá pokaždé, když se odněkud vrátí? Anebo ji naopak baví, že si ho takhle dobírá? To je ta potíž se starými lidmi, pomyslel si, člověk nikdy neví, na čem s nimi je. A také ta potíž, když člověk žije s někým, koho nade vše miluje, ale s kým ho nespojuje víc než pokrevní pouto. „Ale tomu nerozumím. Vždyť ty přece nejsi opravdový policista. Pracuješ pro ministerstvo jako úředník. Tak jsi mi to vždycky říkal.“ 26

Pozadí Ellenina údivu bylo jasné: nikdy by si s ním nezačala, kdyby věděla, že je „opravdový“ policista. „A tak to taky je. Pracuju jako úředník na ministerstvu celou dobu, co se my dva známe. Objíždím oblastní oddělení a kontroluju, kolik spotřebovávají sponek na papír a tak podobně. Jsem inspektor, lidově údržbář, což je přesně tak vznešené postavení, jak to zní. S opravdovou policejní prací jsem přišel nejblíž do styku, když jsem na velitelství v Campobassu hledal ukradený držák na toaletní papír.“ Ani se neusmála. „A předtím?“ „No, předtím to bylo jiné.“ „To jsi byl opravdový policajt? Detektiv?“ „Ano.“ Zatvářila se tak zděšeně, až ho to překvapilo. „Kde to bylo?“ zeptala se nakonec. „Všude možně. Například tady.“ „Ty jsi pracoval na policejním velitelství tady v Římě?“ „Přesně tak.“ „Panebože! V jakém oddělení?“ Měřila si ho přísným pohledem. „V politickém ne, jestli ti jde o tohle.“ Samozřejmě jí šlo o tohle. Lidé z okruhu jejích zahraničních známých se již podivovali nad jejím vztahem s úředníkem z ministerstva vnitra, stejně jako Zenovi přátelé očividně nevěděli, co si mají myslet o jeho stycích s touhle rozvedenou Američankou, která jako typická straniera bydlela v příjemném světlém bytečku v Trastevere, zaplněném uměleckými nicotnostmi a knihami ve čtyřech jazycích, s fiatem pětistovkou zaparkovaným bez povolení před domem. Odpověď byla v obou případech stejná, totiž že oběma to tak vyhovovalo a dál se tím netrápili. Až dosud neměli potřebu žádnou jinou odpověď hledat. Teď se však, bez sebemenšího varování, Ellen ocitla tváří v tvář možnosti, že její obyčejný úředník možná kdysi patřil k aktivní politické moci: že byl jedním z těch, kteří bili demonstrující studenty a stávkující dělníky, vyhazovali zadržené osoby z oken a chránili neofašisty 27

odpovědné za neobjasněné bombové útoky na veřejná místa, kavárny a vlaky. „Ptala jsem se na to, kde jsi dělal, ne kde jsi nedělal,“ trvala na otázce. Mluvila s ním trochu jako u výslechu, jako nelítostný vyšetřovatel, za jakého ho možná pokládala, který se snaží vynutit z podezřelého přiznání. „Pracoval jsem v oddělení, které se zabývalo únosy.“ Na to se zatvářila poněkud smířlivěji. Únosy? No, na tom přece není nic špatného, ne? Krásné odvětví policejní činnosti, jasné a nekontroverzní. Takže zbývala jen otázka, proč tuto práci opustil a dal přednost nijak oslnivé kariéře ministerského šťourala, který tráví polovinu pracovní doby tím, že podniká úmorné výjezdy do nudných provinčních měst, kde je všem trnem v očích, a druhou polovinu pak trčí ve své kanceláři bez oken ve Viminale a sepisuje nečitelné a nepochybně nikým nečtené zprávy. Než se však stačila Zena zeptat, objevil se u stolu sám Ottavio a téma rozhovoru se soustředilo na jídlo. Ottavio tragickým hlasem vyjádřil chmurný názor, že lidé dnes málo jedí. Všichni pořád myslí jen na svou postavu – jak sobecký a krátkozraký postoj, jímž přímo přispívají ke zbídačování restauratérů a úpadku celé naší dosavadní civilizace. Co se nepodařilo Gótům, Hunům a Turkům, to teď s úspěchem završují dietologové, kteří svými řečmi o cholesterolu, kaloriích a škodlivosti soli tuto zemi systematicky ničí. Kam ten svět spěje? V tomto duchu se neslo jeho naříkání obecně. Konkrétně se pak zlobil na Zena, protože ten číšníkovi sdělil, že si už nepřeje další chod po velké míse spaghetti alla carbonara, které do sebe nasoukal po zeleninové polévce, již mu doma předložila Maria Grazia. „Jak si to představujete?“ stěžoval si restauratér. „Chcete mě zruinovat? Dejte si poradit, dnes máme vynikající jehněčí. A když říkám vynikající, tak je to jen polovina pravdy. Mlaďounké masíčko, jehňátka sladká jako obrázek, že byl hřích je porazit. Jenže když už se to stalo, byl by ještě větší hřích je nesníst.“ Zen se nakonec nechal přesvědčit, aby se Ottavia zbavil, a ten se přesunul se svými dobře míněnými radami k dalším stolům. 28

„Jak ses tady měla?“ zeptal se Ellen, když osaměli. Ale ona se jen tak nedala. „Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ „Myslel jsem, že by tě to nezajímalo. Kromě toho je to stará historie.“ „Jak stará?“ Povzdechl si, zamračil se, přejel si rukou po čele a zatvářil se, že usilovně přemýšlí. „No, řekl bych, že nejmíň tak... ano, čtyři roky. Plus mínus.“ S tou nejistotou to určitě přehnal. Ale zdálo se, že je spokojená. „A teď tě zničehonic znovu na tuhle práci povolali? To musí být docela překvapení.“ „To tedy je.“ Aspoň tady nemusí nic předstírat! „Takže jsi odešel v devětasedmdesátém?“ „Vlastně o rok dřív.“ „A nechal ses přeložit do kanceláře?“ „Víceméně.“ Připravil se na to, co mělo následovat, ale zbytečně. Díkybohu. Jestliže Ellen nepochopila, jak je nepravděpodobné, že by se policista v téhle branži mohl zrovna v roce 1978 nechat v Římě přeložit do kanceláře, on jí to rozhodně zdůrazňovat nebude. „Ale proč?“ „Už ani nevím. Asi mě to na starém místě nebavilo.“ Ottaviův nejmladší syn jim přinesl jídlo. Byl to drobný mrštný mladíček, který už ve svých čtrnácti letech dokonale zvládl profesionální umění dát svým chováním najevo, že ačkoli navzdory nepřekonatelným překážkám a za vrcholně nepříznivých podmínek vykonává pro lidstvo cosi tak nevýslovně důležitého, že socha venku na náměstí by za to sotva byla dostatečnou odměnou, sám neočekává ani přiměřené spropitné. Několik minut jedli mlčky. „Tak co jsi tady dělala?“ opakoval Zen svou otázku. „Jak jdou obchody?“ „Pomalu. V úterý se bude konat velká aukce.“ 29

Ellen se živila jako zástupkyně newyorského obchodníka se starožitnostmi, ale v jejím případě zaměstnání vycházelo z celoživotního koníčka, pro kterého se marně snažila Zena nadchnout. Starožitného nábytku si už užil dost. „Jak dlouho to bude celé trvat?“ „Doufám, že ne moc.“ „Znáš Perugii?“ Jestli zná Perugii? Čokoláda, Etruskové, ten tlustý malíř, rádia a gramofony, univerzita pro cizince, sportovní oblečení. „Umbrie, zelené srdce Itálie,“ lákaly turistické průvodce. A co je pak Latium, pomyslel si, játra plná žluči? „Myslím, že jsem tam byl jako kluk se školou na výletě.“ „Ale pracovně ne?“ „Ani omylem. Údržbáře děláme na ministerstvu dva. Zuccaroni to má nahoře lepší než já, takže dostává lepší práci, blíž domů.“ „Bude to náročné?“ Odstrčil talíř a dolil jim sklenky bledým bílým vínem. „Nemám tušení. Hodně závisí na místním vyšetřovateli, který to tam vede. Někteří chtějí o všem rozhodovat sami, jiným stačí, když si přivlastní zásluhy.“ Ellen také dojedla a konečně si mohli zakouřit. Zen vytáhl svůj balíček Nazionali. Ellen jako obvykle dala přednost vlastní značce. „Mohla bych za tebou přijet?“ zeptala se a hřejivě se na něj usmála. „To by bylo báječné.“ Přikývla. „Budeš sám, bez maminky.“ Najednou mu došlo, kam se jejich hovor ubírá. „Nemyslíš, že v tvém věku je to trochu směšné?“ pokračovala Ellen. „Musí přece vědět, jak se věci mají.“ „Nejspíš to ví. Ale ji zajímá jen to, že oficiálně jsem pořád ženatý s Luisellou. Pokud strávím noc s tebou, je to cizoložství. Vzhledem k tomu, že jsem muž, tak to nevadí, ale stejně se o tom nemluví.“ „Jenže mně to vadí.“ V hlase jí zazněl ostřejší tón. „Nelíbí se mi, že mě tvoje matka pokládá za tvou milenku.“ 30

„Ne? A to mně zase ano. Připadám si mladý a nezodpovědný.“ Řekl to úmyslně, aby ji poškádlil, ale už dávno se pevně rozhodl, že podruhé se k manželství přemluvit nenechá. „Opravdu?“ odsekla. „Jenže já si připadám stará a nezabezpečená. A mám zlost! Proč se musím podřizovat tomu, co si myslí tvoje matka? Ostatně, proč se tomu musíš podřizovat ty? Co jste vy Italové za chlapy, že se necháte celý život terorizovat svými matkami? Proč jim dovolujete, aby měly nad vámi takovou moc?“ „Možná proto, že jsme za dlouhá staletí zjistili, že nikomu jinému nemůžeme takovou moc svěřit.“ „Ach tak, chápu. Takže ty mi nevěříš? To ti pěkně děkuju!“ „Tak, jak to myslím, nevěřím nikomu.“ Připadalo mu to naprosto přirozené. Co ji na tom tak rozčilovalo? „Netvrdím, že je moje matka nějaká světice,“ pokusil se o vysvětlení. „Matky už jsou prostě takové. Nemůžou za to, to je příroda.“ „No to se ti povedlo! Teď jsi nás urazil obě!“ „Naopak, to je pro vás obě poklona! Obdivuju svou matku za to, jaká je, a tebe za to, že jsi všechno ostatní, co není ona. A především za tvou chápavost v téhle složité situaci, která je těžká pro nás pro oba, ale naštěstí nebude trvat věčně.“ Odvrátila pohled stranou, odzbrojená jeho slovy, a Zen využil příležitost, aby mávl na Ottavia a zaplatil. Po dusné atmosféře v přeplněné restauraci byl venkovní vzduch příjemně chladný a svěží. Kráčeli mlčky směrem k rušné dopravě na Viale Trastevere. Na Piazza Sonnino opravovali po požáru kancelářskou budovu a postavené lešení se stalo vítanou plochou pro válečný pokřik soupeřících politických gangů. Nejnápadněji se mezi nimi skvěla pěticípá hvězda Rudých brigád, ale byla tu i hesla Ozbrojeného boje („Před námi se neschováte – udeříme kdekoli!“), anarchistů („Kdyby volby něco změnily, vláda by je zakázala“) i neofašistického Nového pořádku („Čest našim padlým spolubojovníkům – žijí navždy v našich srdcích!“). Ta směsice hesel se Zenovi zdála zvláštním způsobem vyvážená. Protože pokud měly události roku 1978 nějaký tajný střed, 31

a jejich hrůznost spočívala částečně právě v jistotě, že si tím nikdy nemůže být zcela jist, pak byl tento střed v určitém smyslu právě tady, na konečné autobusu 97c, naproti nemocnici San Gallicano. Jestliže existovalo nějaké nevyslovitelné tajemství, pak jeden z těch, kteří je uhodli, tady zemřel. A od toho okamžiku, dnem i nocí, bez ohledu na to, čím se právě zabýval nebo na co myslel, se Zen nemohl zbavit nepříjemného pocitu, že on je ten druhý.

32