Válečná žurnalistika na křižovatce PhDr. Markéta Sanalla „Je pravda, že neznám střízlivého válečného reportéra. Hrozně se tam pije a kouří, někteří skončili s různými těžkými depresemi. Ženy z toho většinou vytáhne mateřství, ale muži často skončí špatně.“
válečná reportérka Petra Procházková 1) Historie válečné žurnalistiky Žurnalistika = povolání, ale i celá oblast, která zahrnuje výsledky práce žurnalistů Zrod žurnalistiky = za ten lze považovat věk koloniální, kdy se začalo s informacemi obchodovat jako se zbožím Zrod válečné žurnalistiky = před více než 150 lety během krymské války Zlatý věk žurnalistiky – označuje se tak v odborné literatuře 19. a 20. století – žurnalistika se rozděluje na obory politické, kulturní či sportovní. ˟˟˟ Kde hledat počátky? Můžeme zajít až do antiky a vzpomenout Diomedóna, který přinesl zprávu o vítězství u Marathonu, roku 490 př.n.l.
Počátek
válečného
zpravodajství přišel s rozvojem denního
tisku
a
rozvojem
telegrafu a to v první polovině 19. století. Událostí, která se vepsala do dějin válečné žurnalistiky, byla Krymská válka a fotografie Williama Rusella pro deník The Times v letech 1852 1854. Dalším významným válečným reportérem byl pozdější britský premiér Winston Churchill, který byl zpravodajem na Kubě v roce 1895.
Tuzemská tradice válečného zpravodajství
Tak, jak se mění podoba války a válčení, mění se i
Za průkopníka československého válečného zpravodajství můžeme považovat legionáře Josefa Kudelu, který v roce 1917 založil vojenský časopis Československý deník. Nebylo to klasické válečné zpravodajství. Spíše to bylo periodikum vydávané vojáky pro vojáky a to ve vlacích na Sibiři. Počátek československého válečného zpravodajství můžeme datovat právě do posledních let první světové války.
podoba
Mezi naše válečné reportéry patřil i Jiří Mucha, syn slavného malíře Alfonse Muchy. Byl za Druhé světové války členem Československé armády. Nejdříve přešel do Francie, poté do Británie. Ale především byl zpravodajem BBC. Tak přešel všechna válčiště druhé světové války, kromě německo-sovětské fronty. Roku 1943 působil v Africe, pak byl převelen na Dálný východ a válku zakončil na evropském západním bojišti.
frontových válečných dopisovatelů, jejichž zpravodajství
Dalším reportérem, který se vepsal do dějin válečné žuranlistiky, byl Ladislav Sitenský, voják ve službách RAF. Pracoval pro potřeby armády.
a
forma válečné žurnalistiky. Dnes
už
nenajdeme v konfliktech válečné dopisovatele, ale reportéry a zpravodaje. Přelomová byla z hlediska válečné žurnalistiky možná překvapivě ne Druhá světová válka, ale válka ve Vietnamu. Zde můžeme hovořit o poslední generaci se vepsalo do průběhu celého konfliktu. Na přiloženém snímku je Horst Faas, nositel dvou Pulitzerových cen.
Vzpomenout musíme i jednu z nejslavnějších fotek, která pomohla
ukončit
konflikt
ve
Vietnamu
obrátila
celosvětové veřejné mínění. Američané pak začali proti válce masově protestovat. Reportáže ukázaly, armádou
používané
kobercové
bombardování
že si
vyžádalo značné civilní oběti války a velké množství vážně zraněných lidí, popálených napalmem nebo otrávených defolianty zbavujícími stromy v džungli listí, aby se partyzáni neměli kde ukrývat.
Tuzemské novináře pak prověřil i rok 1968 a chvíle ohrožení v době okupace vojsky Varšavské smlouvy. Vzpomeňme např. Kamilu Moučkovou. Čeští novináři se ocitli často i v ohrožení, když byl Michal Kubala unesen v Iráku, Za průkopníky novodobé válečné žurnalistiky pak určitě můžeme považovat Jaromíra Štětinu a Petru Procházkovou, kteří v roce 1989 založili agenturu Epicentrum
a
Nové válčení ↔ nové zprávy Válečná žurnalistika se mění tak, jak se v posledních letech změnila povaha konfliktů. Většina dnešních válek není válkami mezistátními, ale válkami guerillovými či konflikty v rámci jednoho státního území. To znamená, že neexistují fronty, které by musel zpravodaj přecházet. Dnes zpravodaj pracuje na jedné straně, pak se sebere a jde na stranu druhou. Pochopitelně to není vždy tak jednoduché. Novináři především dnes nemohou pracovat v první linii bez zpětné on-line vazby na redakci. „První obětí války je pravda“, válečný teoretik Carl von Clausewitz
Náchylnost států ke konfliktům – statistika za rok 2013
Zdroj: http://www.systemicpeace.org/warlist.htm
Jaké je postavení novináře v konfliktu je již dlouhou dobu zásadní otázkou pro teoretiky, politology, politiky, ale především pro samotné novináře. Ať je výsledek debaty jakýkoliv, jde vždy o vstup na území plné neznáma a nejistoty, kde novináři nezbývá nic jiného, než se spolehnout spíše na vlastní úsudek a zkušenosti, než na univerzálně uznávaný rámec chování. Především americká armáda se snaží o kontrolu nad informacemi, které plynou z válečné vřavy. Přístup zvaný embedding vyzkoušela armáda zevrubně v konfliktu v Perském zálivu, který se ukázal jako naprostý protiklad přístupu k informacím během války ve Vietnamu.
Poslední
dekáda
afghánského a iráckého
Západní armády ve
konfliktu
testu vedle jiného i rozpor
válečných
mezi
mezinárodně
postavením
novinářů
právním
a
skutečným
prostředí
ozbrojeného
konfliktech
ale
konfliktu.
A
o
preferují přístup
případech,
či
tzv.embeddingu,
zločiny
ale otázkou je samotný
kdy jsou ke
přístup
k informacím.
spolupráci přizváni
Na tomto místě je třeba
novináři
uvést,
mezinárodního práva má
akreditovaného
novinář
konfliktu
média a reportér
Jako
neuvažujeme páchány
pouze
atentáty
status
civilisty.
civilisty tedy de facto má ochrany. Mezinárodní
Mezinárodní novinářská
doprovází danou vojenskou jednotku.
válečného novináře jako
podrobila
na
v to
kdy
jsou
žurnalistech, novinářů
že v
z
hlediska
ozbrojeném
nositel
statutu
nejvyšší možnou úroveň červený
kříž
či
federace definuje status statut
se
zvláštním
postavením, které však není pro ostatní účastníky situace závazné. Dle mezinárodního práva hovoříme
o tzv. válečném zpravodajovi. Tento termín
původně označoval reportéra s vojenskou hodností, pohybujícího se s postupující armádou. Toto mu zajišťuje zacházení jako s vojáky.
Připomeňme na závěr, že postavení žurnalistiky a novinářů prochází v poslední době velkými proměnami a řada teoretiků hovoří o komplexní změně práce žurnalistů. S tím, jak rostou možnosti běžných „civilistů“, tak se devalvuje práce novinářů. S postupným prosazovaním tzv. občanské žurnalistiky a masovým rozšířením technologií se dá směle hovořit o tzv. devalvaci novináře. Navíc i tradiční mediální domy spolupracují, a často upřednostňují, informace od civilistů. Vzpomeňme si např. fotografie z místa pádu dopravního letadla na Ukrajině či fotografie a videa z revolucí během Arabského jara. Ty pocházely od civilistů, kteří byli právě v danou dobu na místě. V roce 2013 podle zveřejněných statistik přišlo o život během své práce celkem 71 novinářů a šest jejich pomocníků. Většina, 49 procent, zemřela ve válečných konfliktech. 87 novinářů bylo uneseno a 826 jich je uvězněna. Smrt novinářů během výkonu služby je sledována Výborem pro ochranu novinářů a organizací Reportéři bez hranic. Za rok 2014 bylo zavražděno 42 žurnalistů. Žebříčku pro novináře nejnebezpečnějších zemí v posledních letech s velkým předstihem vévodí Sýrie, kterou organizace Reportéři bez hranic přezdívá „hřbitovem zpravodajů“. Poprava Daniela Pearla pákistánskou al-Káidou před dvanácti lety odstartovala sérii vražd západních civilistů v Iráku a v posledních letech zejména v Sýrii. Otřesným případem byla poprava Američana Jamese Foleyho „Válčící strany už nepovažují média za nezávislého pozorovatele, ale spíše za strategický objekt - někoho, koho je třeba zmanipulovat, zlákat na svoji stranu nebo se ho prostě zbavit,“ Scott Anderson pro The New York Times.
„
