Valdštejnova éra. Vlado Ríša

Valdštejnova éra Vlado Ríša

Českými dějinami putují zlomky karmínového kamene. Nikdo si ale není jist, zda kdysi tvořily celek, zda přinášejí štěstí nebo smůlu, nikdo doposud neodhalil, kdo je vyslal na  jejich bludnou pouť. Jen občas se vynořují z času a opět v něm beze stopy mizí. Přesto jejich návraty ani v  dávné minulosti, ani v  době, kterou právě žijeme, neunikly pozornosti kronikářů karmínového kamene, těchto podivných rybářů, pokoušejících se polapit jejich tajemství do sítě příběhů.

Valdštejnova éra

Vlado Ríša

Valdštejnova éra Vlado Ríša

Copyright © ZONER software, a.s. Vydání první v roce 2011. Všechna práva vyhrazena. Zoner Press Katalogové číslo: ZR1154 ZONER software, a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno www.zonerpress.cz Šéfredaktor: Ing. Pavel Kristián Koordinátor projektu: Františka Vrbenská Odpovědný redaktor: Ing. Pavel Kristián DTP: Dan Zůda © 2011 ideový návrh obálky: Zdeněk Halla © 2011 logo ediční řady: Ján Lastomírsky Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku bez výslovného svolení vydavatele, s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí. Dotazy týkající se distribuce směrujte na: Zoner Press ZONER software, a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883 e-mail: [email protected] www.zonerpress.cz Zoner Fantazie na Facebooku: www.zonerpress.cz/fantazie

ISBN: 978-80-7413-174-5

1. kapitola

Návštěva

1. otor vyl ve vysokých otáčkách a Richard zatínal zuby. Milovaná Bugatti 14a nadskakovala v příkrém stoupání k dědečkovu hradu jako koza na ledě. „Hergot,“ drtil mladík nadávku mezi zuby a neodvažoval se pootevřít ústa, aby si neukousl jazyk. „Taky už to tady dědeček mohl nechat vydláždit pořádně. Tyhle kočičí hlavy jsou dobré tak pro koně, aby si zlámali nohy!“ Automobil nadskočil a tvrdé pérování přeneslo ránu do Richardových zad. Ucítil slanou chuť krve, jak si prokousl ret. „Skoro by bylo lepší sem přiletět…“ pomyslel si, ale pak nad tím v duchu mávl rukou. „Je tu málo místa, mnoho stromů a dědeček, ten by mě hnal. Už takhle má problémy s autem, natož abych se tu objevil s letadlem.“ Projel pod vysokým kamenným obloukem mostu, vykroužil dlouhou zatáčku doprava a zařadil dvojku. Světlounce modrý automobil se ocitl na úzkém kamenném mostu vedoucím k masivní dřevěné bráně. Kamenné sochy světců, stojící na zábradlí, se na něj dívaly s despektem. Něco takového jako modrý sportovní automobil nemělo přece co dělat na prastarém hradu ze třináctého století. Kdyby mohly, určitě by nad tím znesvěcením vrtěly hlavami. Richard se na ně usmál: „To stačilo, pánové, on mi to dědeček stejně osladí.“ Projel tmavou kamennou branou na první nádvoří a zabrzdil. Vypnul motor a vystoupil z auta. Uhladil si novou uniformu poručíka

M

 7 

rakousko-uherské armády. Naleštěné černé lakýrky ladily s černými kalhotami a modrou blůzou, rudým límečkem a manžetami. Richard se natáhl přes zavřená dvířka auta k sedadlu spolujezdce a uchopil šavli s opaskem. Když si ho zapínal, zašklebil se. Podle předpisů musel mít šavli na levém boku. Žádné předpisy totiž nepočítaly s tím, že by některý důstojník mohl být levák. „Pane,“ vyhrnula se ze dveří kuchyně pěkně kulaťoučká kuchařka Bětka, právě když si švihácky nasazoval třešňově červenou kulatou čepici, „musíte se zastavit u mě v kuchyni. Mám tam pro vás připravenou…“ „To víte, že přijdu, Bětuško,“ usmál se na postarší ženu, která mu za pobytů na hradě u přísného dědečka nahrazovala chůvu a matku, „ale nejdřív musím za dědečkem. Neodpustil by mi to.“ Spráskla ruce a rozesmála se jako slunce, které právě vykukovalo nad lesními velikány obklopujícími hrad. „Tak jděte, starý pán už se vás nemůže dočkat.“ „Jen aby…“ pokrčil rozpačitě rameny a vrhl pohled na auto. „Je na vás strašně pyšný!“ zvedla ukazováček. „Splnil jste mu jeho velké přání, aby někdo z Valdštejnů byl zase vojákem. Když se toho nedočkal u vašeho otce, tak alespoň…“ „Nechte toho, Bětuško,“ mávl rukou a zamířil na další kamenný můstek, který spojoval první nádvoří s hlavní částí malého hradu. 2. Honosná budova hraběcího sídla zářila bělostí a vyrovnala se kráse kostela Jana Nepomuckého, který se tyčil na druhém konci nádvoří. Richard vešel dovnitř a po schodech vyšel nahoru do salonku, kde už na něj čekal Vojtěch z Valdštejna. Dědeček byl vysoký, hubený muž nahrbený stářím, s hřívou stříbrných vlasů a mohutnými, stejně stříbrnými licousy. Stál u stolku, na kterém měl položený šálek s čajem, a opíral se o ebenovou hůlku se stříbrnou rukojetí ve tvaru ležícího draka. Ruce se mu trochu třásly. Richard se málem zajíkl překvapením. Tak moc starý pán zestárl za tu dobu, co tu nebyl. Před očima se mu mihl dědeček vloni, kdy sem z Vídně přijel poprvé od absolvování vojenské akademie: statný

 8 

muž v nejlepších letech, vlasy pepř a sůl, jiskra v očích, rovná záda bývalého husara. Množství obrazů na stěnách shlíželo na oba muže, šlo většinou o portréty členů rodu. Po předchozích majitelích, Lexech z Aerenthalu, tu zůstaly jen dvě nebo tři krajinky. Vojtěch z Valdštejna je tu nechal z piety, když za peníze svého syna koupil hrad zpět do vlastnictví rodu Valdštejnů. „Vítám tě, Richarde,“ zazněl překvapivě mladistvě dědův hlas salonkem. „Posaď se!“ Mladík cvakl podpatky a zamířil ke své oblíbené židli. Čepici odložil na stůl a šavli posunul do strany, aby si ji nevrazil do slabin, jak se mu to občas stávalo. Pak si opasek rozepnul a šavli opřel o stůl. „Kam tě převeleli?“ zeptal se starý pán, když se usadil v křesle. Natáhl starou, vyschlou ruku ke stříbrnému zvonku, který ležel vedle šálku s čajem, a hned po zazvonění se otevřely dveře. Dovnitř vešla Bětka s tácem. Přinesla kávu a koláčky, které pekla jen v ty největší svátky. Richard polkl, jak se mu v ústech sběhly sliny. Nebyl tu už dobrý rok, ale na Bětčiny koláčky se zapomenout nedalo. Otevřel ústa, ale starý pán ho zarazil gestem pravičky: „Počkej! Schválně,“ na tváři se mu objevil potutelný úsměv, „jestli to poznám sám.“ Richardovi bylo jasné, že barva čepice to dědovi napověděla zcela přesně, ale nechtěl mu zkazit potěšení. „Jedenáctý hulánský pluk, sídlící v Pardubicích.“ „Druhý division, třetí eskadrona,“ dodal Richard. „Zatím je to jenom samý výcvik, ale mám takový pocit, že tam dlouho nepobudu.“ „Jak to?“ dědovo huňaté bílé obočí vyjelo do půli čela. „Je to jedna z nejlepších jednotek celého Rakouska-Uherska. A velí jí plukovník Prochaska a to je nějaký stratég.“ Richard se zakuckal, protože mu zaskočil kousek koláče, a tak se honem rychle napil kávy, aby ho spláchl. Před očima se mu objevil vysoký, hubený kolonel s cvikrem, který neodkládal, ani když byl zcela opilý, s výbojně, vzhůru pootočenými konci masivního kníru a pěšinkou mírně na straně, kterou si neustále uhlazoval. „Pamatuji si ho ještě jako mladinkého poručíka…“ dědeček přivřel oči a vypadalo to, že se na okamžik zasnil.

 9 

„To už musí být nějaký ten pátek,“ prolétlo Richardovi hlavou, protože si nějak nedokázal svého velitele představit jako mladinkého poručíka. „Ukaž mi, jakou máš šavli,“ vyrušil ho z myšlenek dědův hlas. Richard ji opatrně vytáhl z pochvy, uchopil za čepel a podal dědečkovi. „Hm, nic moc,“ potěžkal ji starý pán. Postavil se a zkusmo s ní několikrát mávl kolem sebe, protočil ji zápěstím a nespokojeně zavrčel: „Není vyvážená, je lehká, a ta ocel také žádná sláva.“ „Ono se už snad ani nepočítá s tím, že bychom ji použili v boji,“ pokrčil rameny Richard. „Teď je šavle spíš pro ozdobu.“ „Doufám ale, že chodíš dál šermovat, abys nevyšel ze cviku,“ dědovi se přestala třást ruka a šavli držel pevně a přitom lehce. „Přece nechceš, abych tě porazil… Tedy kdybychom si dali cvičný souboj.“ Richard se podíval na starého pána – licousy měl naježené, v očích bojovný lesk. „Mám pocit, že by mi napráskal stejně jako před lety,“ usmál se v duchu. „Tak co? Máš chuť na pár kol?“ „Chodím trénovat, sice ne každý den, ale minimálně dvakrát do týdne. Baví mě to,“ tvrdil mladík s úsměvem. „To je dobře. Nikdy nevíš, kdy se ti to může hodit. Ale tenhle krám,“ podával mu zpátky šavli, „pověs někam na stěnu a vezmi si tuhle…“ Vojtěch z Valdštejna přešel k prosklené vitríně, kde vedle sebe visely cvičné šavle, rapíry, meče, ale také několik rodových zbraní. Dědeček otevřel skříň a jemně přejel po jedné ze šavlí. Bylo to láskyplné gesto. Vyndal ji z vitríny a podal ji Richardovi. Nebyla nijak zdobená, ale když ji Richard uchopil do ruky, seděla mu v ní jako ulitá. „Tuhle jsem měl u Doboje. Tehdy jsem sloužil jako spojka štábu u moravského pěšího pluku číslo padesát čtyři. Tam mi několikrát zachránila život. Při útocích a protiútocích jsem s ní zabil pět muslimských povstalců. Byli to velmi krutí bojovníci a byla to hodně

 10 

krvavá bitva. Měli jsme tam víc jak sedmdesát zabitých a raněných. Když jsme je odrazili, našli jsme v jejich zákopech třicet našich vojáků, podřezaných a zohavených. Byli to ti, které zajali při bojích hned první den…“ Richard zkusmo zasunul šavli do pochvy, zajela tam jako po másle. „Děkuji moc, dědečku.“ Starý pán si znovu sedl do křesla. Podíval se z okna a usmál se. „Máš štěstí na počasí. Celý minulý týden lilo jako z konve…“ Richard se znovu pustil do mísy koláčků, jako kdyby měsíc nejedl. Místností se ozývalo jen bzučení mouchy, která sem vlétala otevřenými okny. I Vojtěch si dal jeden koláček a zapíjel ho mátovým čajem. Vyhlédl z okna a zrakem spočinul na modré bugatce. Zamračil se. „To u otce dole ve městě nemáš svého koně?“ vytrhl Richarda ze soustředění na Bětčin výtvor Vojtěchův trochu vyčítavý hlas. „Musíš sem jezdit tím smradlavým…“ starý pán se rozkašlal. „Chtěl jsem tady být co nejdřív, pane,“ Richard sklonil hlavu na stranu, „když jsem v dopise slíbil, že tu budu dnes. Z kasáren jsem se dostal o den později, než jsem původně předpokládal. Plukovník mi dal volno až včera večer. Jinak bych se sem vůbec nedostal,“ bránil se Richard. Neměl odvahu říct mu, že si službu navíc vysloužil tím, že odmítl potrestat svého pucfleka Josefa Haškovce za to, že nevyklepal koberec všeobecně neoblíbenému majoru Rozenkrancovi, který měl byt vedle něj, i když to od něj dostal rozkazem. Vymlouval se tehdy na bolavá záda a ostentativně si je mazal Opodeldokem, který smrděl tak, že ho Richard na týden poslal do kasáren. Samozřejmě že to byl jen šprajc, Josefovi nic nebylo a záda měl zcela v pořádku. „Proč bys měl jít někam jinam?“ „Na pluk přišla žádost z Vídně od kapitána Viléma Holeky. Jenže je to jenom žádost, a ne rozkaz, takže nevím, jak to dopadne.“ „Co je zač ten Holeka?“ starý pán sklonil hlavu na stranu a Richardovi bylo jasné, že ho to začalo zajímat. „Je to velitel a instruktor v pilotní škole ve Vídeňském Novém Městě, která spadá pod generální štáb…“ „Počkej,“ zarazil ho starý pán a bouchl hůlkou do naleštěné podlahy. „Co ty s tím máš společného?“

 11 

„Za studií ve Vídni na akademii jsem se s ním setkal a je to vynikající důstojník, kterého vyznamenal samotný císař. Ve volném čase jsem se zúčastnil výcviku v létání a získal pilotní průkaz s vyznamenáním…“ „Nepřipadá v úvahu!“ rozsoptil se starý pán. „Zůstaneš u hulánů, žádné takové novomódní móresy se trpět nebudou! Žádný Valdštejn se nebude producírovat…“ rozkašlal se a nemohl popadnout dech. „No, jednou to zjistit musel,“ pomyslel si Richard. „A je lepší, že jsem mu to řekl sám, než aby se to dozvěděl od matky nebo otce.“ Přešla ho chuť na koláčky. Posadil se rovně a zadíval se na starého pána před sebou. „Když už se nepotatil tvůj otec a místo vojenské kariéry se dal…“ jed ukapával z dědova hlasu, neboť starý pán nikdy nedokázal skousnout, že Richardův otec založil a dovedl k rozkvětu nejen dvě firmy zabývající se broušením drahých kamenů v Turnově, ale také pivovar. „Kdyby nebylo peněz, které otec vydělal, tak jsme stále jen chudí příbuzní, kteří se musí krčit někde v koutku. A ty, dědečku, bys neměl tak pěkně opravený rodový hrad,“ pomyslel si Richard, ale nikdy ho nenapadlo, že by si něco takového mohl dovolit říct starému pánu do očí. „…tak aspoň ty máš šanci pozvednout opět naše jméno tam, kam patří,“ rozohňoval se starý pán. „Psal jste mi, dědečku, že se mnou nutně potřebujete mluvit,“ snažil se dát hovoru jiný směr Richard, když se starý pán opět rozkašlal suchým stařeckým kašlem. Vojtěch z Valdštejna se zhluboka nadechl a ovládl své rozhořčení. „Máš pravdu, vnuku. Tato debata není důstojná ani jednoho z nás,“ dokonce se dokázal mírně pousmát. „Zajisté sis všiml, že mi zdraví už neslouží jako ještě v nedávné době.“ Richard nepatrně přikývl. Dobře věděl, že dědeček nikdy nesnášel pochlebování. „Právě tak je mi jasné, že sis nikdy příliš nevšímal výzdoby hradu, který jsi vždy považoval jen za místo, kde si s kamarády můžeš hrát na loupežníky a rytíře,“ mávl rukou. „Nedivím se ti. Také mě uchvátili naši předci, a zvlášť vévoda Albrecht. Nevím, jestli sis někdy

 12 

pořádně prohlédl jeho portrét, co visí mezi okny,“ ukázal prstem na nevelký tmavý obraz. Richard zavrtěl hlavou, vstal a šel si obraz prohlédnout zblízka. Albrecht na něm byl vyobrazený do půli těla, pozadí tvořilo zamračené nebe. Na sobě měl rudý kabátec, bílou košili s krajkami a krajkový límec. V pravé ruce třímal maršálskou hůl, levou měl založenou v bok těsně nad jílcem meče. Na hlavici meče byl vsazený rudý kámen. Na prostředníčku pravé ruky se mu třpytil velký zlatý prsten s podobným drahokamem. „Oba kameny jsou vzácné a jejich vliv na majitele je velký,“ řekl po chvilce ticha starý pán. „Ten prsten jsem měl ještě začátkem loňského roku. Díky němu a jeho schopnostem se mě stáří skoro netýkalo. Jenže…“ na okamžik se odmlčel a zpytavě se podíval na Richarda, jako kdyby uvažoval, jestli má pokračovat. „Jsem členem zednářské lóže a loňské zimy mě navštívil jakýsi Ital a prokázal se znakem brescijské velkolóže…“ „Mohl byste mi, pane, nejdřív něco říct o těch kamenech?“ přerušil Richard tok dědových myšlenek. „Je to rudý turmalín, ale zvláštní. Jsou v něm zlaté žilky a to nikdy nikdo ještě neviděl. Alespoň tak mi to řekl profesor Braunar z Karlovy univerzity. Navštívil mě před pár lety z pověření našeho mistra, který kdesi objevil listiny týkající se našeho předka Albrechta. Pokud budeš mít zájem, mohu ti kopie oněch listin poskytnout, samozřejmě za předpokladu, že se jejich obsah nikdy nedozví nikdo nepověřený.“ Richard kývl a vrátil se ke stolu. Vzal do ruky koláček a zamyšleně si s ním pohrával. Příliš na takovéto věci nevěřil, bral je spíš jako báje a legendy, ale na druhou stranu si dobře vzpomínal na to, že starý pán ještě loni vypadal daleko lépe než Richardův otec, který byl mnohem mladší. „Tento kámen je přiřazen Martovi, bohu ohně a války, dodává tělesnou energii, odvahu, přináší lásku, podporuje játra, slezinu, krevní oběh, cévy, pomáhá při křečích a má opravdu velký vliv na tělesnou schránku. Podle zápisu, který jsem našel ve Valdštejnské kronice, objevené před pár lety na frýdlantském zámku – náhodou se mi dostala do ruky,“ na dědově tváři se objevil šibalský úsměv, „tak jen díky těmto

 13 

dvěma drahokamům přežil náš velký předek bez úhony mnohé bitvy. Nebyl to fext,“ starý pán zavrtěl hlavou, „to určitě ne, protože zraněn byl mnohokrát. Díky nim dokázal vzdorovat oné nešťastné chorobě, kterou nabyl při svém prvním tažení do Uher. Bez nich by zemřel daleko dřív…“ „Hm,“ Richard se skepticky ukazováčkem podrbal pod pravým okem a ještě jednou se podíval na obraz Albrechta z Valdštejna. Starý pán vstal a drobnými krůčky došel k mahagonovému sekretáři stojícímu pod velikým obrazem Richardova prapraděda, vážného postaršího muže sedícího v křesle a oblečeného do uniformy. Na hrudi měl řadu vyznamenání a fialová šerpa barevně s uniformou příliš neladila. Richard tenhle obraz příliš nemiloval, jako dítě z něj měl strach. „Říká se, že oba kameny se k němu dostaly při tažení proti Benátkám. Nikdo však neví přesně kdy a kde, ale pravda je, že na portrétech namalovaných po tomto tažení je již má.“ „Ten Ital, co se u vás objevil…“ Richard mírně změnil téma. „Ach ano,“ povzdychl si starý pán. „Nebyl to žádný pobuda, je to slavný básník Gabriele d’Annunzio… Já to nechápu…“ vrtěl hlavou starý pán. „Jak mohl něco takového udělat? Přijel s tím, že ho velmistr pověřil, aby zjistil, jestli nejde o kámen, který se ztratil z hradu v Brescii a patřil do pokladu tamní zednářské lóže. Nenapadlo by mě ani v nejmenším, že by se šlechtic mohl snížit k něčemu takovému, jako je krádež. Proto jsem mu svěřil prsten a dovolil mu, aby s ním odjel do Prahy. Vrátil se za týden, prsten mi dal zpět a řekl, že to není kámen, který hledají. Ulevilo se mi. Jenže za týden jsem dostal takovou angínu, jakou jsem neměl už dvacet let. Málem jsem na ni zemřel.“ Richard si matně vzpomínal, že mu matka o něčem takovém s obavami psala. „Teprve když jsem se uzdravil,“ pokračoval Vojtěch, „napadlo mě podívat se na prsten blíž a zjistil jsem, že kámen je falešný… Tedy ne falešný,“ řekl a napil se čaje ze šálku, „ale jiný. Je to rudý turmalín, je vybroušený jako ten původní, ale chybí mu ty žilky a také ona síla uzdravovat, kterou prsten před tím měl.“ „Byl ten Ital asi čtyřicetiletý, s vysokým čelem a modrýma očima?“

 14 

„Jak to víš?“ upřel Vojtěch z Valdštejna přísný pohled na vnuka. „Setkal jsi se s ním nebo jsi snad četl jeho spisy?“ „Ne, nečetl,“ zavrtěl prudce hlavou Richard, aby dodal svému slovu na důrazu. Nebyla to pravda. Milostné básně tohoto italského básníka byly ve Vídni jednu dobu velmi populární. „Ale setkal jsem se s ním při výcviku u kapitána Holeky…“ 3. „Tak tohle je náš nový letoun,“ kapitán Holeka něžně poplácal plátěný trup letadla Rumpler. „To jsou úpravy pro výcvik, normálně nemá dvojí řízení v obou kabinách, tedy pilotní a pozorovatelské, ale tenhle ano. Tohle je vynález mechanika gefrajtra Munzara. Toto letadlo létá až stokilometrovou rychlostí,“ dodal pyšně. „Na něm absolvujete svůj první pilotovaný let.“ Richard překvapením zatajil dech. Už si odbyl několik letů jako pozorovatel a být ve vzduchu mu nedělalo potíže. Neměl problémy se žaludkem jako někteří jiní adepti letectví. Rozhlédl se po nebi, bylo jasno, vzduch byl chladný a vítr ani nedokázal zvednout vlajku na letištní budově. Prodělal teoretický výcvik, kdy jim kapitán vtloukal do hlavy problémy kolem počasí, tedy například kterým mrakům se vyhnout, které jsou v podstatě bezpečné, jak si poradit s větrem a že přistávat je vhodné proti němu. Usmál se, když si vzpomněl, jak kapitán vykládal, jak letěl do Schwechatu, vítr vál proti němu a sílil, ale on si toho ani nevšiml. „Říkal jsem si,“ pravil tehdy kapitán Holeka, „že ty vesničky pode mnou jsou všechny stejné, a teprve po nějaké chvíli jsem si všiml, že to není pravda. To jen já jsem stál celou tu dobu nad jednou z nich. Vítr byl právě tak silný jako můj pohyb kupředu a já jsem několik dlouhých minut zůstal trčet nad stále stejnou vesničkou. Musel jsem se otočit, zamířit zpátky domů a počkat na lepší počasí.“ Richard si povzdychl. Měl pocit, že bude ještě nějakou dobu trvat, než se dostane do vzduchu a bude třímat v rukách řídicí volant. Bylo tady několik daleko rázněji vystupujících adeptů, hlavně to byli důstojníci od dělostřelectva.

 15 

„Takže si vezměte kuklu a brýle a za pět minut letíme,“ vytrhl ho ze zadumání Holekův hlas. „Cože?“ vyhrkl Richard. „Nebo se vám nechce?“ ušklíbl se Holeka a jeho kulatý obličej se šviháckým knírkem se v tom okamžiku změnil v bujaré čírtě. „Určitě, pane,“ vyhrkl Richard a rozběhl se ke své bugatce, ve které měl připravenou koženou bundu a kuklu s brýlemi. Než kapitán stačil dokončit prohlídku letadla před letem, byl zpátky. Trochu se mu netrpělivostí klepaly ruce. Postavil se před letadlo. „Tak můžeme,“ řekl Holeka a vylezl si do kabinky pozorovatele. „Kontakt,“ křikl a Richard prudce otočil vrtulí. Motor letadla se kašlavě rozběhl. Než otáčky nabraly pravidelnost, Richard už seděl v kabině a osahával si ovládací páčky a volant. „Tak jdeme na to,“ křikl Holeka, aby ho Richard slyšel i přes rachot řadového motoru. Richard opatrně přidal plyn a vrtule se změnila v blýskající se kruh. Rumpler se pomalu rozběhl po louce, která byla vídeňským vojenským letištěm. Nasměroval ho čumákem proti větru a dal plyn na doraz. Letadlo zrychlovalo a Richard od sebe pomalu odtlačil volant na pohyblivém sloupku. Tím se zvedl zadek letadla a ostruha ho přestala brzdit. Po chvíli ucítil, jak se volant pohybuje směrem k němu. Podvolil se mu a sám trochu přitáhl. Letadlo, poskakující po nerovné louce, se nadzdvihlo a vzlétlo do výše dobrých dvou metrů. Richard ho tak chvíli držel, aby nabral větší rychlost, a pak znovu přitáhl. Rumpler zvedl nos a začal stoupat k nebesům. Richardovi bylo do zpěvu. Letí! Letí! A řídí tenhle nádherný stroj! V tom okamžiku přišel závan větru zprava a letadlo se naklonilo. Richard okamžitě zareagoval, ale pohnul volantem příliš, takže se Rumpler naklonil na druhou stranu. Trvalo hodnou chvíli, než letoun zvládl natolik, aby letěl rovně, a ne nakloněný. Když letěli chvíli v klidu, našel si okamžik, kdy mohl vyhlédnout z kabiny a podívat se na krajinu pod sebou. Letěli ve výšce tři sta

 16 

metrů a pod nimi se objevila vesnička. Richard se kochal nádherným pohledem, když se zezadu ozval ostrý výkřik. Trhl sebou a podíval se kolem. Letoun klesal, protože zatlačil na volant. Srovnal ho a přiměl Rumplera, aby opět letěl rovně. Vrhl pohled na hodinky na levé ruce a nevěřícně zavrtěl hlavou, byli ve vzduchu už půl hodiny. „Tak poletíme domů,“ zakřičel kapitán Holeka a Richard se vyplašeně díval kolem sebe. V dáli bylo vidět Vídeň, ale letiště nikde. Všechny vesničky vypadaly stejně. Otočil hlavu dozadu a křikl: „Nevím, kde je letiště!“ „Vidíte Vídeň?“ „A-ano,“ „Tak leťte k ní!“ Richard se soustředil na to, aby vykroužil pomalou zatáčku a nasměroval čumák Rumpleru směrem na Vídeň. Uplynulo dobrých pět minut, když kapitán Holeka překřičel hluk motoru: „Už je vidíte?“ Richard pátral po čemkoli, co by vypadalo jako letiště, odkud startovali, ale bylo to stejné jako před chvílí. Vesničky, pole, louky, které mohly být čímkoli, třeba i letištěm. „Nevidím!“ odpověděl téměř vyplašeně. „Jsme přímo nad ním,“ dostalo se mu okamžité odpovědi. Teprve nyní rozeznal budovu vedle louky, dokonce i své auto, a zhluboka si oddychl. Podíval se na vlajku na stožáru, visela chcíple. Vykroužil zatáčku a pomalu přistával. Letadlo klesalo, ale původní odhad nebyl příliš dobrý, takže polovina louky byla za nimi a Rumpler byl stále ještě příliš vysoko. „Začněte znovu,“ křikl Holeka na Richarda. Mladík přidal plyn a obletěl letiště ještě jednou. Tentokrát začal s přistávacím manévrem dostatečně daleko před letištěm, takže za „drobné“ pomoci instruktora přistál, sice s několika poskoky, ale byl na zemi. Dojeli k hangáru a teprve tam Richard vypnul motor. Opřel se rukama o bočnici a chtěl vystoupit. Překvapilo ho, že to nešlo. Ruce se mu třásly jako devadesátiletému starci a síly v nich neměl ani o chloupek víc.

 17 

Nakonec se vzpamatoval a seskočil na zem. I nohy měl slabé a uvědomil si, že košili má úplně propocenou. Holeka stál proti němu, uhlazený štíhlý muž, a usmíval se. „Takže jak?“ zeptal se lehce posměšným tónem. „Děsně, pane kapitáne,“ hlesl zcela vyčerpaný Richard. „To je náročnější než tříhodinová přehlídka ve slavnostních uniformách pod letním sluncem na splašených koních.“ „Dobré přirovnání,“ uchechtl se kapitán. „Kdy dáme další kolo?“ „Odpoledne?“ pookřál Richard. „Tak rychle to nejde, nejste tady sám… I když to vypadá, že vám to půjde. Přistání je to nejtěžší na celém létání, a to se vám vcelku povedlo, musel jsem vám pomoct jen trochu. Ale ne abyste měl nos příliš nahoru. Mohlo to být také nováčkovské štěstí.“ „Asi bylo,“ přiznal Richard upřímně. 4. „Tamhle na sekretáři máš ty listiny,“ mávl starý pán rukou k otevřenému baroknímu tabernáklu. Ležela tam hromádka zažloutlých papírů zatížená oblíbeným dědečkovým talismanem. Vypadal jako norimberské vejce, byl však něčím úplně jiným, protože nikdy neukazoval čas. Richard si s ním jako kluk rád hrál – zlaté vajíčko, velké asi jako slepičí, zdobené rytinami podivných zvířat. Když se odklopil vršek, objevil se ciferník a dvě ručičky. Na ciferníku však nebyly hodiny, ale kabalistické značky a obrázek nahé ženy a ručičky se nikdy nepohnuly, ať s nimi malý Richard dělal, co chtěl. „Jdu si odpočinout, nezpozdi se k večeři, Bětka to nemá ráda,“ usmál se starý pán a zvedl se z křesla. 5. Richard si přitáhl dědovo křeslo k oknu a na malý stolek vedle sebe položil listiny. …léta Páně 1617 vyrazil hejtman Albrecht se dvěma stovkami dragounů, které najal za vlastní peníze, na pomoc arcivévodovi Ferdinandovi ve válce s Benátkami. Vyznamenal se nejen hrdinstvím, ale

 18 

i vojenským uměním taktickým. Zajistil tak úspěch ve válce našeho budoucího krále. Za zaznamenání však stojí i jeho výpad do Brescie, kde se v té době skrýval generál Benedetto Saurau, kterýžto uprchl od pevnosti Gradisca d’Isonzo i s pokladnou vojska benátského. Hejtman se svými dragouny letěl jako vítr a dostihl generála, právě když vjížděl do bran hradu, které za sebou nestačil uzavříti. Rozpoutala se lítá řež, která skončila pobitím všech tří stovek Saurauových vojáků a získáním pokladny. Z našich padlo jen sedmnáct dragounů a čtyřicet sedm jich bylo raněno. Mezi nimi i pisatel těchto řádků, kterýžto se bitvy zúčastnil a ránu sečnou do ruky obdržel. Posádka hradu se okamžitě vzdala, avšak výkupným se vykoupila. Ještě téže noci hejtman nám všem dal vyplatit žold a příplatek za statečnost obdržel každý z účastníků bitvy. Sám sobě ponechal jen polovinu výkupného. Prý však získal poklad nevýslovné ceny. Co však to bylo, nikdo z vojáků se nedozvěděl. V té době byla na hradě Sitti, manželka italského šlechtice Pietra della Valle, žena andělské krásy, kterou opěvovali všichni trubadúři republiky Benátské. Od ní měl prý obdržeti, jak se mezi vojskem šuškalo, nádherný prsten a šavli vzácné práce indické za svoji zdrženlivost, co se týče dobytého města a hradu. To však nikdy hejtman nepotvrdil… Richard se k listině naklonil, protože si všiml poznámky na jejím okraji. Inkoust byl vybledlý, proto nahnul listinu tak, aby na ni světlo dopadalo šikmo. Tím skoro nečitelná písmena více vynikla. Nebyla to šavle, ale meč, tepáním zdobený. „Kdo to mohl dopsat?“ blesklo mu hlavou. „Že by samotný Albrecht?“ Pak nad tím mávl rukou. Když pročetl všechny listiny, zjistil, že jsou v zápiscích mezery. Kromě zápisu neznámého písaře tam nebylo nic, co by osvětlovalo, jak se záhadné kameny dostaly do Albrechtova majetku. Ozvalo se zvonění. Podíval se na hodinky a ťukl se do čela. Vstal

 19 

z křesla, narovnal se až mu zapraskalo v zádech, ale to ho neodradilo, aby se nerozběhl se do jídelny. Těšil se na Bětčinu svíčkovou, kterou udělala vždycky, když přijel.

 20 

4. kapitola

Frýdlantský hrad

1. robral se z bezvědomí v okamžiku, kdy zaskřípěly zavírající se tajné dveře. Nadzdvihl se na lokti, ale znovu se mu zatmělo před očima. Poslední, co uslyšel, bylo klapnutí zámku. Když se probral po druhé, bylo mu o něco málo líp. Dokázal vstát, ale v černočerné tmě mu to nebylo nic platné. Pamatoval si sice, kterým směrem byly dveře, ale nahmatal tam jen stěnu. „Až někdy za pár desítek let najdou tuhle místnost, bude tu ležet vysušená mumie…“ proletělo mu vyděšeně hlavou. „Zklidni se! A přestaň zmatkovat!“ poručil si a zhluboka se nadechl. Trochu ho to uklidnilo. Nadechl se ještě jednou, tentokrát nosem, a pak si řekl: „Musí tu být nějaké větrání. Není tu cítit zatuchlost uzavřených místností.“ Opřel se levou rukou o stěnu a vydal se podél ní. Po pár okamžicích narazil na polici s knihami. Pokračoval dál, až se dotkl stěny před sebou. „Snad tady nebudu chodit dokolečka jako veverka v otáčivém kole,“ zabručel si pod nos a šel dál. Když ušel dvanáct kroků, narazil na další roh. Znovu se otočil o devadesát stupňů a vykročil. Tentokrát ušel pět kroků a ruka ztratila oporu. Zastavil se a s probuzenou nadějí zabočil do výklenku. Byl hluboký dva kroky. Prohmatával stěnu před sebou v naději, že tam bude okno. Bylo tam cosi, ale okno to nebylo. Spíš to připomínalo jakési kovové

P

 43 

okenice. Křídlo mělo dole i nahoře masivní čepy, které seděly v otvorech vydlabaných do kamenů tvořících stěnu hradu. Richard osahával okenice kousek po kousku, hledal nějakou zástrčku nebo závoru. Ale nic, co by mu něco takového připomínalo, nenacházel. „Nevadí,“ zabručel mírně naštvaně, ale hned se uklidňoval hlubokým dýcháním, „alespoň vím, že tady něco takového je. Podíváme se, jak to tady vypadá dál.“ Při další změně směru si bolestivě narazil koleno. „Co to může být?“ sáhl dolů a zjistil, že jde o lavici vyčnívající z pravé strany niky. „Sem si přijdu odpočinout, až to obejdu celé a prozkoumám to tady,“ rozhodl se. Když dorazil zpátky k tajným dveřím, opřel se o ně zády a se zavřenýma očima se snažil představit si, jak vypadá místnost, v níž se nacházel. „Je to obdélník asi dva a půl krát deset metrů s okenní nikou hlubokou jeden a půl metru. Na stěnách jsou police, ale ne na všech jsou knihy. Někde tady musí být otevírací mechanismus těch zatracených dveří,“ otočil se a vztekle zabušil na stěnu za sebou. Zněla plně a samozřejmě se ani nepohnula. Další hodinu strávil tím, že osahával okolí tajných dveří kousek po kousku a snažil se najít nějaké to tajné tlačítko, výstupek či otvor. „Hergot! Hergot! Hergot!“ vztekle bušil do masivní stěny, která se za nic na světě nechtěla hnout. Ani tohle nepomohlo. Zamířil k oknu a doufal, že už by venku mohlo být dostatečné světlo a škvírkami by mohl zahlédnout, jak okenice otevřít. Ušel pět kroků, když břichem tvrdě narazil na stůl. „Jéžiš!“ hekl a rukama se opřel o desku. Pravičkou zavadil o cosi kovového. Osahal to a zjistil, že je to nevelký dvouramenný svícen. V každém kalíšku byl asi pěticentimetrový kus svíčky. Prohmatával celý stůl a doufal, že najde nějaké křesadlo nebo sirky, prostě něco, čím by svíčky mohl zapálit. Kromě svícnu bylo na stole jen několik papírů. Vztekle udeřil pěstí do desky, až zaduněla.

 44 

„To tady nemohl nechat aspoň sirky?! Idiot jeden!“ Pak se rozesmál, když si uvědomil absurdnost celé situace i svých slov. Pomalu a opatrně obcházel stůl a udělal dobře, protože následný náraz holeně na kraj židle nebyl tolik bolestivý. „No, aspoň nebudu muset sedět na té lavičce u okna,“ řekl a šel dál. Znovu se pokoušel najít uzavírací mechanismus okenic, ale vzhledem k tomu, že byly kovové a přetínaly je železné pásy, vedené několika směry, ani tentokrát neuspěl. Nedokázal si totiž představit, jak vlastně přesně vypadají. Došátral se k lavici na pravé straně niky a sedl si, aby si odpočinul. Dosedl z výšky, ale ještě daleko výš vyskočil s bolestným zaječením: „Do prdele!“ Třel si postižené místo, a jak bolest utichala, přišlo mu to směšné a začal se trochu hystericky pochechtávat. „Už začínám bláznit!“ pomyslel si, ale pak se otočil k lavici a začal ji ohmatávat. Kus dřeva, který si vrazil do zadku, našel skoro okamžitě. Jak osahával jeho okolí, nahmatal kolem kruhovou rýhu ve vzdálenosti asi patnácti centimetrů od středu. „To by mohl být prevét!“ zajásal Richard Chytil vyčnívající kus dřeva, který měl tvar kolíku s kuličkou na konci, a zacloumal jím. Chvíli se nic nedělo, ale Richard neustával. Po chvíli se ozvalo drásavé zaskřípění a deklík prevétu povolil. Richardovi do tváře dýchl čerstvý noční vzduch, ale světla moc nepřibylo. „No, dobře. Je ještě noc. Počkáme na den a pak se uvidí.“ V té chvíli si uvědomil, jak strašně ho bolí hlava, a ani ostatní části těla se nezdály být v nějaké přílišné pohodě. „Dostal jsem docela slušnou nakládačku,“ uvědomil si. „Mohlo to dopadnout i hůř,“ pomyslel si, když si vzpomněl na to, jak blízko se mu ocitl hrot Italovy dýky u břicha. „Kdy už konečně dostanu rozum a nebudu se do všeho vrhat po hlavě,“ kál se, ostatně jako vždycky po nějakém průšvihu.

 45 

Nikdy mu to však dlouho nevydrželo. „Kdybych byl držel klapačku a sledoval toho parchanta, mohlo to dopadnout úplně jinak a daleko líp,“ měl chuť tlouct se do bolavé hlavy, ale velmi rychle si ji nechal zajít. „Natáhnu se na zem a pokusím se usnout a ráno se pak uvidí.“ Ze stolu sebral složku papírů, dal si ji pod hlavu a zavřel oči. I když nevěřil tomu, že by po něčem takovém, co právě prožil, byl schopný usnout, opak byl pravdou. Za pár minut už tiše odfukoval a nevěděl o světě. Tentokrát to však nezpůsobila tvrdá italská pěst, ale prachobyčejná únava. 2. Otevřel oči a na okamžik nevěděl, kde je. „Tohle není můj byt v Pardubicích a nejsem ani doma nebo u dědečka,“ prolétlo mu hlavou. „To jsem se včera musel strašlivě opít, když ležím na podla… Moment! Já jsem přece ve Frýdlantu,“ prudce se posadil. Zlehka se mu zvedl žaludek, ale nebylo to nic, co by se nedalo zvládnout. Rozhlédl se kolem sebe. Nyní, ve slabém světle, které sem pronikalo otvorem prevétu, uviděl, že jeho noční představy docela odpovídají skutečnosti. Vstal. Byl v obdélníkové místnosti, na zdech byly police s knihami a listinami, některé byly v tubusech, jiné složené na hromádkách, další jen tak stočené do ruliček. Z některých visely dolů stužky s pečetěmi. Richard potřepal hlavou, ale místnost zůstala taková, jakou ji viděl. Nic se nezměnilo. Pak se štípl do ruky. Ani to nepomohlo. „Tak to asi fakt bude skutečnost, a ne hodně pitomý sen,“ zahuhlal otráveně. Zamířil k oknu a začal zkoumat jeho mechanismus. „Tak takhle to je!“ zajásal, když si všiml svislých, notně zrezivělých železných pásů, které vedly od shora dolů. Ten vlevo byl zasunutý do vydlabaného otvoru dole a ten vpravo do jiného nahoře, zatímco na opačných stranách to nebyly otvory, ale žlábky.

 46 

9. kapitola

Rusko

1. řiletí k nám na inspekci samotný velitel rakousko-uherského „ letectva, oberst Emil Uzelac,“ kapitán Rudolf Stanger stál za stolem ve své kanceláři a před ním seděli kolem dlouhého stolu všichni důstojníci Fliku. Byl bílý ve tváři, protože návštěva nejvyššího velitele letectva mohla mít dva důvody – buď vyznamenání, nebo degradaci. Trochu se mu třásly ruce. Nebyl si totiž jistý, co ho čeká. To si v armádě nemohl být jistý nikdo, a ve válce to platilo zvlášť. Vždycky bylo dobré najít nějakého obětního beránka, který by mohl sloužit jako výstražný případ, nebo hrdinu, kterým by se v generálním štábu mohli pyšnit. Přejel pohledem prapodivně ustrojené pozorovatele a piloty před sebou. Ani jeden na sobě neměl pořádnou uniformu. Většina měla kožené kalhoty, které se dole zužovaly do pevných holenic, černé kotníčkové boty, jen dva nebo tři si je vyleštili, a zelené blůzy, na nichž měli připevněné hodnostní označení. Tři na sobě měli plátěné zelené kalhoty a blůzy s kapsami. Vzhledem k počasí měli kožené kabáty a kukly buď u letadel, nebo na svých pokojích. „Kdyby náhodou chtěl udělat kontrolu ubikací, byl bych vám velmi vděčný, kdybyste ten bordel, který tam máte, uklidili!“ bouřil Stanger a máchal kolem sebe rukama tak vehementně, že Žurovec, který seděl vedle Richarda, tiše poznamenal: „Tomu kdyby upadla vrtule, houby by se stalo, nahradil by ji rukama.“

P

 107 

Richard měl velké problémy, aby při pohledu na divoce gestikulujícího velitele udržel vážnou tvář. Rozletěly se dveře a dovnitř vstrčil hlavu Stangerův pucflek: „Pane kapitáne, na letišti právě přistály dvě Hansy Brandenburg.“ „Jéžišmarjá,“ vyjekl Stanger a vyrazil ven. Ostatní důstojníci ho loudavě následovali. Z elegantního dvojplošníku právě sestupoval za pomoci pilota postarší muž. „To jsem zvědavej, s čím se tu objevil,“ řekl Žurovec. „Co jsem o něm slyšel, je to férovej chlap,“ ozval se šikovatel Schwarz, který se z ničeho nic objevil těsně za Richardem. „Třeba by rád viděl váš křídlotrhač,“ šklebil se. „Prý ho zajímá každá technická novinka.“ „Tak to je jeden z mála v armádě,“ zabručel mírně zaražený Žurovec. „Konečně by mohl přesvědčit toho našeho prcka, aby nám do letadla povolil kulomet. Já pistolí letadlo na dvacet metrů netrefím.“ Uzelac pomalu mířil k hloučku osazenstva letiště a vedle něj pochodoval strnulý Stanger. Za nimi ležérně šel další muž v koženém kabátu, pod nímž bylo vidět hodnostní označení podplukovníka. Nesl velkou koženou tašku. Vojenský výcvik osazenstva letiště se však přece jen projevil, takže než k nim došli, stáli všichni v trojřadu. V první řadě důstojníci, ve druhé poddůstojníci a ve třetí přítomní pěšáci a letečtí mechanici ve svých umaštěných uniformách. Uzelac se zastavil před nastoupenými vojáky a přejel je pohledem. Po tváři mu přelétl drobný úsměv. „Přivezl jsem vám k vyzkoušení zcela novou věc. Mohla by významně pomoct našim vojákům v zákopech, tedy pokud se osvědčí. U dělostřeleckých pluků byly zavedeny vysílačky, které mají za úkol lépe koordinovat palbu na nepřítele. Tak jsme jednu zabudovali do této Hansy. Kdo z vás, pánové, ovládá Morseovu abecedu?“ „Já, pane plukovníku,“ zvedl ruku Maximilián Schwarz. „Takže vás ustanovuji prvním uživatelem této nové zbraně.“ „Já jsem se chtěl na něco zeptat,“ pokračoval drze Schwarz a Stanger málem upadl do mdlob nad takovou opovážlivostí. „Všiml jsem si, že máte na jednom z těch Brandenburgů namontovaný kulomet.“

 108 

14. kapitola

Italská fronta

1. ylo ráno, na trávě se ještě třpytila rosa, ale slunce už vystoupalo docela vysoko nad obzor. Vojenské letiště v Arcu bylo slušně vybavené. Nepatřilo k typickým válečným letištím, kde převažovaly plátěné hangáry a stany pro mužstvo i důstojníky. Před válkou patřilo italské armádě, ale ta ho při ústupu nestačila zničit. Byl tu nejen velký cihlový hangár s plochou střechou, na níž Italové vybudovali kulometné hnízdo a Rakušané ho tam nechali, ale i dvě zděné budovy. V jedné se nacházely kanceláře, důstojnická jídelna a ložnice důstojníků, ve druhé spali všichni ostatní. Startovací dráhu tvořila rovná louka, která měřila skoro dva kilometry. Pruh, široký deset metrů, právě kosila šestice vojáků svlečených do půl těla. „Máme tady celkem šest jednomístných letadel Hansa Brandenburg D.I, vyzbrojených kulomety Schwarzlose se sekačkami, a tři dvoumístné Rumplery. Je tu celkem třináct pilotů,“ řekl nadřazeně major Broumovski před hangárem. „Doufám, že jste už slyšeli o tom novém vynálezu, který umožňuje střílet skrz vrtuli, aniž byste si ji prostříleli sami.“ „Nejen slyšeli, pane majore,“ řekl klidně Richard a lehýnce se ušklíbl, protože za sebou uslyšel zlostné zafunění. To se Maximiliánovi strašně moc chtělo vyměnit písmeno j za g ve velitelově hodnosti a vybuchnout, ale díky Richardově chladnokrevnosti se mladý podporučík ovládl. Major byl štíhlý, přes sto osmdesát centimetrů vysoký, světlovlasý a modrooký muž, který neustále nosil monokl ve zlaté obroučce. Už

B

 167 

ve Vídni Richarda známí upozorňovali, že major je známý hezoun s velkým vlivem na ženy, které mu nejsou schopné odolat. „Snad s tím sklíčkem v oku i spí,“ pomyslel si s úsměškem Richard. To ještě nevěděl, že velitel má oční vadu a bez něj by snad ani nemohl létat. „…po mně jsou tu nejlepšími piloty nadporučíci Josef Novák a Jurgen Voiss. Ti se mnou často létají jako můj doprovod. Momentálně máme víc letadel než letuschopných pilotů. Protože tři jsou zraněni, sice ne těžce, ale létat nemohou. Doufám, že se jim alespoň částečně dokážete vyrovnat. Jsem vděčný za každého nováčka, kterého mi sem pošlou. I když vás,“ podíval se na Richarda, „předchází slušná pověst. Kolik máte sestřelů?“ „Vašich čísel zatím nedosahujeme,“ řekl klidně Richard, „mám uznaných pět a podporučík Schwarz tři jako můj pozorovatel. Dva sestřely nám nebyly uznány, protože byly dosaženy na ruském stroji a nebylo možné je ověřit.“ „Ano, tu historku jsem slyšel. Pěkná báchorka,“ otočil se Broumovski k hangáru, který právě tři mechanici otevírali. Richard měl v tom okamžiku vzteky rudě před očima, chtěl něco odseknout, ale tentokrát to byl Maximilián, kdo zachoval klidnou hlavu, chytil ho za rukáv a škubl za něj. Mladík se vzpamatoval, na okamžik zavřel oči a zhluboka se nadechl a vydechl. Plechová vrata skřípala a mechanici funěli a hekali. Maximilián udělal krok, aby jim pomohl, ale Richard ho zadržel. „Nech je. Uvidíme, jaké tu mají zvyky,“ řekl tiše, aby to velitel neslyšel. Šli za ním. Broumovski se zastavil u robustního jednomístného dvouplošníku natřeného na modro. Na boku měl kromě čísla také písmena EB. „To je moje osobní letadlo. S tím létám jenom já,“ řekl major a otočil se k mechanikovi, který přiběhl od vrat. „Vytáhněte čtyři mašiny, moji a Novákovu, těmhle dvěma dejte další dva stroje. Desátník Šimek!“ zařval najednou Broumovski, až sebou Maximilián, který si prohlížel nejbližší Hansu a nedával pozor, úlekem škubl. „Kde je Novák?“ „Asi spí, pane majore,“ Šimek stál ve vzorovém pozoru.

 168 

„Jak to, že spí?“ ztišil hlas do nepříjemného šepotu Broumovski. „Kdo mu to dovolil?“ „Vy, pane majore,“ řekl Šimek a tvářil se neutrálně. „Má být připraven na odpolední let proti balonu, co používají italští dělostřelci u Negraru.“ „Jenže mně před deseti minutami telefonovali, že ho vypustili už teď. Takže,“ zvedl major prst v béžové rukavičce, „letíme tam na obhlídku hned! Okamžitě Nováka sežeňte a připravte mu letoun!“ Šimek udělal vzorové vpravo v bok a při tom měl oči zvrácené v sloup. Maximilián, schovaný za Richardovými zády, se tiše uchichtl. „To je ale opravdu pěknej magor,“ pomyslel si Richard a šel s Maximiliánem zkontrolovat stav letadel, která jim byla přidělena. Broumovski je pozoroval s povýšeným úsměvem. 2. Čtyři Hansy Brandenburg vzlétly z letiště a zamířily přímo na jih. Padesát kilometrů uletěly za necelou třičtvrtěhodinu, silný protivítr je trápil celou cestu. Richard letěl, podle rozkazu majora Broumovského, asi tři sta metrů za ním a nadporučíkem Novákem ve výšce dva tisíce metrů. Maximilián Schwarz se držel asi třicet metrů vlevo od Richarda. Když se na něj Richard podíval, právě se rozhlížel, jestli neuvidí nějakého dotěrného Itala, i když to nebylo pravděpodobné, protože italští letci, pokud neměli alespoň dvojnásobnou číselnou převahu, se příliš do soubojů nepouštěli. Samozřejmě že se mezi nimi našly výjimky, ale těch nebylo moc. Broumovski obletěl Negrar, aby se k upoutanému balonu přiblížil od východu. „To je rozumné,“ pomyslel si Richard. „Čím později nás uvidí, tím méně času budou mít na stáhnutí balonu na zem.“ Broumovski vztyčil ruku a ukázal dopředu. Bylo to domluvené gesto k započetí útoku na balon, který se vznášel ve výšce tisíc metrů nad zemí. Čumáky letadel se sklonily dolů, piloti stáhli plyn, aby nebylo slyšet řev jejich motorů. Čtveřice strojů se snášela jako hejno krkavců na nic netušící slepici. Vítr svištěl hvězdicovými výztuhami mezi křídly a Richard nervózně položil ruku na spušťadlo

 169 

kulometu. Byl ještě příliš daleko na střelbu, ale srdce už mu bušilo jako o závod. Obsluha si přece jen všimla přilétající hrozby a okamžitě začala balon stahovat na zem. Dole se rozštěkaly těžké kulomety a rozeřvala děla, jejich palba měla zabránit rakousko-uherským pilotům v útoku. „Nestihnou to,“ zaradoval se Richard. Broumovski s Novákem v závěsu už byli na dostřel. Major vystřelil dlouhou dávku, pak ještě jednu. Nevypadalo to, že by zasáhl. Balon se dál snášel dolů, jak nejrychleji to motor navijáku umožňoval. Z koše se ozvalo zaštěkání kulometu a Broumovského Hansa sebou škubla do strany v divokém úhybném manévru. Nadporučík Novák udělal podobný manévr, ovšem s tím rozdílem, že po jeho skončení stále ještě mířil svým letadlem na balon, zatímco major se už vzdaloval pryč. Po další dávce udělal zvrat a znovu se ocitl v blízkosti balonu. Dlouhá dávka z jeho kulometu Schwarzlose provrtala balon po celé délce. Pak se souvratem vzdálil z nebezpečné blízkosti poškozeného balonu. To už se blížili Richard s Maximiliánem, znovu se ozval kulomet z balonu a kulky zasvištěly mezi vzpěrami Richardovy Hansy. Mladík zaťal zuby a dál klesal k balonu, který už díky děrám způsobeným Novákem neměl daleko k pádu. Kolem něj vybuchovaly dělostřelecké granáty, ale italská palba nebyl nijak přesná. Richard zatáhl za spušťadlo kulometu a ten se rozrachotil. Kulky prošily balon podobně jako ty Novákovy. Richard nasadil na prudkou zatáčku doleva, aby se vyhnul srážce, a ještě zaslechl štěkot Maximiliánova kulometu. Dokončil obrat a uviděl, jak se balon roztrhl a z koše vyskakují oba pozorovatelé. Za chvíli se hluboko pod ním rozevřely bílé vrchlíky padáků. V té chvíli už italské pozorovatele míjely trosky balonu, které vlající zbytky balonoviny trochu brzdily, takže nepadaly příliš rychle. Richard se ostražitě rozhlédl kolem, jestli odněkud nehrozí nebezpečí, ale obloha byla pustá. Nenacházel se na ní ani mráček, natož nějaké italské letadlo. Spokojeně zamířil zpátky na domovské letiště. Maximilián ho následoval. Přiletěl k němu tak blízko, že se jejich křídla málem dotýkala. Schwarz měl ústa roztažená v úsměvu od

 170 

ucha k uchu. Šlo o jeho první bojový let jako pilota a hned se mohl zapojit do boje. 3. Všechny čtyři letouny přistály na letišti v Arcu a pomalu zamířily k hangáru. První vyskočil z letadla major, to se ještě vrtule jeho Hansy otáčela. Richard se vysoukal z kokpitu o chvilku později. Chtěl si vychutnat i poslední okamžiky, když po dlouhé době skoro čtrnácti dnů mohl sedět v letadle. Pak seskočil na zem do poměrně vysoké trávy. Zhluboka si oddychl a zamířil k vyčkávajícímu Broumovskému. Ten si právě nasazoval do oka svůj oblíbený monokl, který mu zřejmě vypadl, když vyskakoval z letadla. „Nebylo to špatné,“ řekl velitel Fliku. „Nadporučík Novák s vámi probere jednotlivé chyby, kterých jste se dopustili. Jdu napsat hlášení o svém sestřelu balonu a vy potom přijďte do mé kanceláře, abyste ho dosvědčili svými podpisy.“ Otočil se a nechal za sebou oba překvapené piloty. Novák se rozchechtal, jen co Broumovski zmizel z dohledu. „To je péro, co?“ zeptal se pilot a přejel si rukou ulízané vlasy. Měl je rozdělené pěšinkou přesně uprostřed. „To tedy je,“ vydechl Maximilián, který se vzpamatoval o něco málo rychleji než Richard. „Nechte ho být,“ mávl rukou Novák. „Zvu vás k sobě na skleničku. Oba jste zaútočili perfektně a není k tomu co dodat. Jen vám bych poradil,“ obrátil se k Maximiliánovi, „abyste si dával větší pozor na to, co se děje kolem. Náhodou se může okolo potulovat nějaký Ital, a kdyby vás nachytal ‚ve spánku‘, měl by příliš lehkou práci. Na naší části fronty létá několik italských pilotů, kteří to s letadlem a kulomety umějí, třeba takoví Giovanni Pescatore nebo Angelo Campioni, eventuálně Gabriele d’Annunzio jsou stejně dobří jako třeba major Broumovski. Dneska jste byl až příliš sebevědomý a byla by vás škoda, máte pro letadla cit.“ „Ono je to s nimi jako s koňmi, na některé musíte mít jemnou ruku, jiným tvrdě přitáhnout,“ nezapřel Maximilián rodinné vychování.

 171 

17. kapitola

Ruská fronta

1. ady je ten prsten, pane,“ Richard podával Vojtěchovi z Vald„ štejna prsten, který přivezl z Itálie. Seděli u stolu v pracovně v dědečkově hradě. Venku kralovalo ošklivé počasí, plískanice, nízké mraky skoro lízaly vrcholky stromů. Než Richard dojel bugatkou nahoru na hrad, byl zmrzlý jako rampouch i když na sobě měl svůj kožený letecký kabát. Až nyní, u hrnku vroucí čokolády pomalu roztával. Richarda vyslali kvůli přezbrojení Fliků na ruské frontě do Vídně pro nová letadla, a proto nemusel zase až tak spěchat. Byl hluboký podzim, počasí takové, že se do vzduchu dostat nedalo, a všechny armády připravovaly svá letectva na jaro, kdy počasí dovolí normálně létat, až startovací dráhy nebudou hlubokým oraništěm, ze kterého nemůže odstartovat ani jediný letoun. Vojtěch z Valdštejna si šperk vzal, prohlédl si ho a s úsměvem ho vrátil Richardovi. „Milý vnuku,“ řekl tak velitelským hlasem, jaký si Richard pamatoval z dětství, „potřebuješ ho daleko víc než já. Navíc mám meč a ten pro moje zdraví stačí až až. Nejsem tak nemocný jako kdysi vévoda Albrecht. Na frontě bychom pro naše lidi potřebovali tisíce takových kamenů, ale snad už se blíží konec. Po Brusilovově ofenzivě je naděje, že se Rusové dostanou až k nám a osvobodí nás od německé a rakousko-uherské nadvlády. Říká se mezi lidmi, že bychom se mohli stát součástí ruského mocnářství…“ starému pánovi zářily oči a nadšením se mu chvěl hlas.

T

 210 

„Nebyli bychom na tom stejně jako teď?“ dovolil si dědečka přerušit Richard. „Nevládl by nám císař, ale car.“ „Jenže to je Slovan!“ „Asi jako veškerá šlechta žijící na území Českého království,“ pomyslel si skepticky Richard, když si uvědomil původ mnoha rodů. „Nebo se Československé národní radě povede přesvědčit státy Dohody…“ „Co je to za radu?“ zeptal se Richard. „Nezapomeňte, dědečku, že jsem na frontě a tam se o politice mluví jen zřídkakdy.“ „Profesor Tomáš Masaryk, Edvard Beneš a Milan Štefánik ji založili v exilu a chtějí prosadit vznik samostatného státu Čechů a Slováků,“ starý pán se tvářil skepticky. „Je nás příliš málo, aby se námi některý z velkých států zabýval, takže nevěřím v jejich úspěch.“ „Hm, uvidíme,“ řekl zamyšleně Richard a ohříval si ruce o hrnek. 2. Richard si sedl na posteli a chytil se za hlavu. „Ježíšmarjá, co jsem to včera pil?“ zasténal nešťastně. Svět se mu hýbal před očima, jako by se vůbec nechtěl zastavit a země se změnila v třasovisko. Opatrně vstal, a tak jak byl nahý, zamířil do koupelny. Vlezl si do vany a pustil studenou vodu. Nejdřív pod tryskající proud strčil hlavu a pak si do něj vlezl celý. Kňučel jako zbitý pes, ale vydržel to. Za chvíli se mu udělalo líp. Vrátil se do pokoje a podíval se na hodinky, položené na nočním stolku. Bylo za pět minut deset. Ujistil se pohledem z okna, že je dopoledne, a ne večer, a teprve pak si zhluboka oddychl. Prošel se po pokoji a sebral ze země rozházené kusy uniformy a postupně se do nich oblékl. Zazvonil na službu a objednal si snídani. Právě dojídal řádnou porci vajec se šunkou, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře. „Dále! Herein!“ opravil se, protože si uvědomil, že je ve Vídni. Dovnitř vešel typický bodrý Bavorák s velkým břichem, ruměným obličejem, orlím nosem, koženými kraťasy, bílou košilí a punčochami téže barvy. Jen boty měl nevhodné ke kroji, byly to lakýrky od firmy Rudolf Scheer & Söhne. V rukách žmoulal tralaláček s pírkem.

 211 

„Herr von Wallenstein?“ zeptal se trochu pisklavým hlasem, který se nehodil k jeho mohutné postavě. „Ja, richtig,“ přikývl Richard, když polkl sousto. Vstal a nabídl hostu židli u stolu. „Čím mohu sloužit?“ Muž se rychlým pohledem přesvědčil, že jsou v pokoji sami. „Mám vám vyřídit pozdrav od jednoho vašeho příbuzného,“ řekl skoro šeptem. „Před nějakou dobou jste mu zachránil život a on vám za to daroval meč.“ Richard na muže vytřeštil oči. Ten chlap vůbec nevypadal na ruského špiona, takže se začal obávat nějaké provokace rakousko-uherské kontrarozvědky. „Jenže jak by se o tom mohli dozvědět?“ vrtalo mu hlavou. „Nechám to být, kdyžtak to později nahlásím,“ rozhodl se. „Já vím, že to vypadá divně,“ usmál se muž a tiše pokračoval, „ale věřte mi, že to není provokace…“ „On mi snad čte myšlenky,“ prolétlo Richardovi hlavou. „Pokud vím, vlak vám jede až v šest hodin večer, takže bych si vás dovolil pozvat na Mariahilfer Strasse na procházku a potom případně na oběd. Pardon, pardon, zapomněl jsem se představit. Jsem svobodný pán Stross.“ Richard se zamyslel a uznal, že pokud má zjistit něco víc, nezbývá mu nic jiného než jít s podivným Bavorákem na procházku. Chápal, že v hotelu, kde mohou být a asi i budou desítky zvědavých uší, se nic podstatného dozvědět nemůže. 3. „Chápu, že uvěřit tomu, že mě posílá váš příbuzný, kníže Golicyn, je těžké,“ Stross se na Richarda usmál přes stolek v kavárně, „ale je to tak. Generál má prsty mnohem delší a odpovědnost daleko větší, než kdyby byl jen obyčejným generálem dělostřelectva. Dostal úkol a jediný, kdo je schopný ho splnit na této straně fronty, jste vy. Kdyby se vám to nepovedlo nebo byste nepřistoupil na to, že nám pomůžete, připravujeme záložní plán.“ „O co jde?“ zeptal se zvědavě Richard a upil z drobného porcelánového šálku kávu.

 212 

„Víte, jak to nyní vypadá v Rusku?“ „Jenom to, co je oficiální. Nic jiného,“ řekl Richard s kamenným obličejem. „Svrhli cara a nyní je u moci vláda Kerenského. Rusko se radikalizuje a lidé naslouchají těm nejšílenějším vizionářům, armáda se rozpadá, vojáci dezertují po tisících. Existuje nebezpečí, že by se politici mohli pokusit uzavřít separátní mír, což by se náramně hodilo Německu i Rakousku-Uhersku. Carovi a i ruské šlechtě hrozí smrt.“ „Co s tím mám společného já?“ „Prosím, vyčkejte chvíli, ještě jsem neskončil,“ Stross upřel na Richarda těžký pohled. „Češi by se chtěli odtrhnout od Rakouska-Uherska, přes frontu přecházejí celé pluky, Češi a Slováci nechtějí bojovat za císaře pána. Jsou dvě možnosti, buď se Češi připojí k Rusku, nebo vytvoří samostatný stát. Pokud by v Rusku došlo k revoluci, tak z toho nic nebude.“ „Možná,“ přisvědčil Richard. „Německá rozvědka uzavřela smlouvu s nejnebezpečnějším ruským teroristou, nějakým Uljanovem, který si říká také Lenin. Tento člověk je momentálně ve Švýcarsku, ale Němci ho chtějí asi za měsíc přepravit do Ruska se značnou zásobou zlata, která by mu měla pomoci financovat převrat, což by znamenalo totální chaos a miliony mrtvých, včetně ruské šlechty a inteligence. Carské Rusko by zmizelo z mapy světa.“ „To všechno chápu, ale co s tím mám společného já?“ zopakoval naléhavě Richard a sklonil hlavu na stranu v očekávání odpovědi. „Jste velitelem Fliku 36 a vlak by měl jet přes německo-ruskou frontu nedaleko vašeho působiště. Pokud se dostane na ruskou stranu fronty, zničte ho!“ řekl Stross naléhavě. Richard se zamyslel a pak kývl: „To by mohlo jít. Jak ho poznám?“ „Dáme vám včas vědět. Měla by to být lokomotiva a čtyři vagony. V prvním by měli být zavřeni ruští teroristi, v druhém německá stráž, která je bude hlídat a chránit, a další dva vagony mají převážet zlato, kterým by měli financovat svůj převrat. Tam také budou němečtí strážní. Ti nás ale v podstatě nezajímají.“ „V tom prvním nebudou?“

 213 

„Podle toho, co jsme zjistili, bude zapečetěný, aby nikdo nemohl zjistit, kdo v něm je,“ muž odložil šálek s kávou. Položil na stůl bankovku a vstal. Už při odchodu ještě přes rameno poznamenal: „Až přijde čas, dáme vám vědět. Jo,“ zastavil se a ťukl se do čela, „ten, kdo vám přinese zprávu, se prokáže něčím od vašeho příbuzného.“ „Co to bude?“ „Nevím a ani to vědět nemusím, ale vy to prý poznáte.“ Zmizel v davu Vídeňáků a Richard se za ním díval s pootevřenými ústy. Stále ještě nestrávil překvapení z tohoto nenadálého setkání. „Krucinálhimlhergot,“ klel v duchu mladý pilot, „kolik špionských knih jsem přečetl, ale že se s tím setkám ve skutečnosti, mě v životě nenapadlo. Tomu by neuvěřila ani Clotilde, natož dědeček.“ Gestem přivolal obstarožního, pajdavého číšníka, zaplatil útratu a pomalu zamířil k hotelu. Bylo ještě krátce před polednem. 4. Richardův Flik toho v poslední době neměl moc na práci. Boje prakticky ustaly. Na ruské straně mizeli vojáci z fronty po tisícovkách, zatímco z rakousko-uherské strany přecházely frontu české bataliony a vzdávaly se zbylým ruským vojskům. Dokonce se tradovalo, že jeden z nich přešel kompletní i s velitelským sborem a hudbou, která celou cestu vyhrávala české lidovky. Ruských pilotů bylo v poslední době nad jejich částí fronty pramálo, a tak Flik plnil většinou průzkumné úkoly a hojně fotografoval nepřátelské pozice. Richard seděl ve společnosti svých pilotů a pozorovatelů před velitelským barákem u velkého stolu a popíjeli. Z plátěných hangárů se ozývalo bušení, cinkot nástrojů, nadávání mechaniků na nedostatek náhradních dílů a sem tam i brumlání zkoušených motorů. Schylovalo se k večeru a dnes už Flik neměl v plánu startovat proti nepříteli. Richard usrkával z broušené skleničky, kterou odkudsi přitáhl Schwarz, ukořistěnou vodku a usmíval se. Desátník Ondřej Meff, který byl v civilu účetním, už před hodinou pedanticky vyplnil

 214 

všechna lejstra, která měli za tento den odeslat na velitelství. Richard už je stačil podepsat. „Toho mi poslal sám Pánbůh,“ pomyslel si Richard a zamžoural do slunce, odkud se nesl vysoký tón motoru Mercedes. „To je Brauchitsch,“ řekl Schwarz, když Fokker nasadil na přistání. „Dostal ale dobře na frak,“ ušklíbl se podporučík Musil. „Potah horního křídla je na srágoru a ta vzpěra na levé straně je taky na odpis.“ Letoun zamířil k hloučku pilotů a ti teprve nyní uviděli řádku dírek, které šly jedna vedle druhé po celé délce trupu. Motor zmlkl a z kabiny na zem seskočil mladý pilot. Strhl si z hlavy kuklu a praštil s ní do trávy. „Tak bych tak soudil, že jsi, Manfrede, potkal hejno útočných vos!“ „Jo, jo,“ kývl blonďák, „a měly čtyři motory a šest kulometů.“ „Neříkej, že sem Rusové zase přesunuli toho Ilju Muromce, nebo jak té obludě říkají.“ „Přesně tak,“ smutně se usmál Němec. „Přišel jsem o dva piloty. Vrhli jsme se na něj, ale je to prostě létající pevnost. Ani zespodu se na to útočit nedá. Fiedler šel dolů v plamenech, byl mrtvý dřív, než dopadl na zem, a Hausher přistával s poškozeným motorem kamsi do polí. Doufám, že se z toho dostal.“ „Počkej,“ zarazil ho Richard. „Já jsem myslel, že velitelství zakázalo na tenhle bombardér útočit. Poté, co jsme ztratili několik letadel…“ „No, jo,“ kývl Brauchitsch, „jenže teď jim způsobil nějaké velké problémy, tak přišla žádost, abychom se o něj pokusili. Jenže to dopadlo tak, jak to dopadlo. Už s tou potvorou nechci mít nic společného.“ Richard nalil do skleničky vodku a podal ji pilotovi. Ten si ji s vděčností vzal a na jeden zátah vypil. Okamžitě ji nastavil, aby mu Richard znovu dolil. „No nic, jen jsem vám chtěl říct, když už jsem letěl kolem, abyste se nenechali velitelstvím napálit jako my.“ „Co nabízejí za odměnu?“ zeptal se potměšile Schwarz. „Přece jste se toho neujali jen tak.“

 215 

„No,“ kroutil se Brauchitsch, „desetidenní dovolenou pro všechny, co se toho zúčastní.“ Zvedl se ze židle. „Tak já letím domů, mechanici budou mít do zítřka co dělat, aby mi dali mašinu do pořádku,“ mávl rukou kostnatý blonďák a zamířil k letadlu. Schwarz se zvedl také a šel mu nahodit motor. 5. Richard seděl ve svém Fokkeru, vyzbrojeném kulometem střílejícím skrz vrtuli, kterou už nechránila primitivní „sekačka“, ale přerušovač napojený na motor. Sice se snížila kadence kulometu ze šesti set ran za minutu na sto, ale zato byla jistota, že si pilot nepoškodí stroj. Druhý kulomet měl namontovaný na horním křídle a mířil vzhůru pod úhlem sedmdesáti stupňů. Byl to Richardův vlastní nápad. Bylo časné ráno, slunce pomalu ohřívalo vzduch a likvidovalo ranní rosu. Velitel Fliku se s úsměvem rozhlížel po letišti, které se pomalu budilo do dalšího dne války. Z hangáru vylezli dva mechanici, kteří tam evidentně přespali, a mířili do jídelny. Richard se podíval na hodinky, bylo půl sedmé. „Jestli Rusové dodrží oblíbený program, to jest jeden nálet ráno, druhý odpoledne, máme nejvyšší čas, abychom se s nimi setkali ještě nad naším územím,“ zabručel a posunul si brýle na čelo. Motory dvou Fokkerů tiše brumlaly před hangárem a jak Richard, tak i Maximilián Schwarz pečlivě sledovali teplotu oleje. Když konečně dosáhla potřebné hodnoty, přidal Richard plyn a pomalu se rozjel na startovací dráhu. Tam se zastavil, ještě jednou vyzkoušel všechny ovládací prvky, směrovku výškovku, křidélka a teprve potom přidal plyn až na doraz. Rozjel se po posekané louce proti slabému rannímu větru. Kola letounu nadskakovala na drnech startovací dráhy. Drncalo to tak, že musel mít pevně zaťaté zuby, aby se nekousl do jazyka. Jakmile letadlo dosáhlo potřebné rychlosti, přitáhl zlehka Richard knipl k sobě a nechal Fokkera vystoupat na deset metrů, pak srovnal letoun do vodorovného letu a vyčkal, až nabere rychlost. Pak znovu začal stoupat.

 216 

Schwarz se držel u levého Richardova křídla. Když se na něj podíval, Maximilián nadšeně zamával rukou nad hlavou. Richard zkontroloval fotoaparát upevněný zvenku na levé straně trupu. Všechno bylo v pořádku. Oficiálně měli vyfotografovat nádraží v Rovnu. Ruští protiletadloví střelci neslynuli přílišnou přesností střelby, takže dnešní let neměl být nijak problematický. Nebylo nutné příliš se jich obávat. Richard i Maximilián se ostražitě dívali kolem sebe, aby je náhodou nezaskočili ruští stíhací piloti. Nebylo to příliš pravděpodobné, ale čert nikdy nespí. Stoupali k modrému nebi a zamířili na sever nad německé zákopy. Letěli podél nich asi deset minut a potom se otočili a letěli zpátky. To udělali třikrát a Richard se už pomalu vzdával naděje na setkání s obrovským ruským strojem. Pak ho Maximilián najednou předlétl a ukazoval zuřivě doprava a dolů. Richard si posunul brýle na čelo a přimhouřil oči. Dobře věděl, že Maximilián má lepší zrak než on a občas se na něj spoléhal. Uviděl malou tečku, která se k nim pomalu blížila asi tři sta metrů pod nimi. Zakýval křídly na znamení, že o nepříteli ví. Zatáhl za spušťadlo kulometu, aby ho zahřál, a totéž udělal i u druhé zbraně. Obě se rozštěkaly s uspokojujícím rachotem. Počkal, až se Ilja Muromec přiblíží, a pak se spustil dolů jako jestřáb, když zahlédne hrdličku. Stáhl úplně plyn a najednou bylo kolem něj ticho, bylo slyšet jen hvízdání větru mezi vypínacími dráty a vzpěrami. Pak zaslechl hučení čtyř motorů obrovitánského ruského stroje. V té chvíli si ho všiml první ruský kulometčík a vyslal proti němu dlouhou dávku. Ta mu nemohla uškodit, na to byl příliš daleko a pohyboval se příliš rychle. Účinek to však mělo. I ostatní kulometčíci Ilji Muromce zbystřili a hledali, po čem to jejich kolega střílí. Richard začal kličkovat, aby jim střelbu ztížil, přesto několik kulek prolétlo dostatečně blízko, aby potrhalo plátno dolního křídla Fokkeru. Richard škubl kniplem a prudce zvedl nos letadla na okamžik vzhůru. Pak ho sklonil dolů a nechal letoun, aby se pomalu překlopil na záda. Vypadalo to, jako by pilot byl zasažen a letadlo nikdo neří-

 217 

dil. Pokračoval v pomalém výkrutu, až se jakoby samovolně dostal do normální polohy. Rusové na něj přestali střílet a soustředili se na Maximiliána, který poletoval na hranici dostřelu a zkoušel štěstí. Jeho kulomet rachotil a kulky občas zasáhly ruský bombardér, ale na ten to nemělo prakticky žádný vliv. Richard nechával Fokkera nenápadně klouzat po křídle dolů, až se dostal vlevo od pilotní kabiny nepřátelského letounu. Kulometčíci si ho nevšímali, protože věděli, že jeho zbraň míří mimo jejich obra. Richard přimhouřil oči a odhadoval svoji polohu. V okamžiku, kdy si byl jistý výstřelem, zatáhl za spušťadlo horního kulometu. Ten se rozeřval a začal dštít smrt. V tomtéž okamžiku zaútočil i Maximilián, i když to v plánu nebylo. Obrovitý Ilja Muromec se zapotácel a to pro Richarda znamenalo, že zasáhl. Uviděl, jak z horního předního střeliště zmizel kulometčík a přelezl do pilotní kabiny. Ruský letoun prudce klesal a jeho let postrádal jistotu. Klouzal ze strany na stranu a chvílemi to vypadalo, že poletí přímo dolů jako kámen. Richard přidal plyn a předletěl nejistý ruský letoun. Obrátil se a provedl čelní nálet. Tentokrát ho přední střelec neohrožoval, takže se mohl soustředit na přesnou střelbu. Zatáhl za spušťadlo a jeho kulomet chrlil smrtící smršť. Viděl, jak kulky roztříštily sklo pilotní kabiny a mizí uvnitř. Ruský letoun se pomalu převrátil na záda a pak zamířil čumákem přímo k zemi. Po chvíli se mu ohnula křídla a ulomila se. Richard přestal sledovat padající trosku a rozhlížel se po Maximiliánovi. Nakonec ho zahlédl, jak s kouřícím motorem míří za německé zákopy. Fokker letěl skoro tak nejistě jako před chvílí Ilja Muromec. „Proboha, jen ať mu nic není,“ zaprosil v duchu Richard. Maximiliánův Fokker dopadl na louku asi dva kilometry za německými liniemi. Bylo to velmi tvrdé přistání. Letoun zachytil levým křídlem o zem, roztočil se. Pak narazil na jámu po dělostřeleckém granátu a odlomil se mu podvozek. Po několika desítkách metrů klouzání po břiše a asi osmi otočkách kolem své osy narazil

 218 

Fokker na další jámu po dělostřeleckém granátu, postavil se na nos a zůstal tak. To už Richard nasazoval na přistání hned vedle něj. Bylo tam asi sto metrů volné plochy a Richard jen doufal, že jam po granátech nebude mnoho. Se zaťatými zuby posadil letadlo na zem a prudce je otočil směrem k vraku, z něhož se stále kouřilo. Uviděl, jak se kolem něj rojí němečtí vojáci a vyndávají pilota z letadla ven. Dojel k nim, vypnul motor a vyskočil z letadla. Uháněl dlouhými skoky k bezvládně ležící postavě. Když doběhl ke hloučku, rozestoupili se. Richardovi se ulevilo, když uviděl pobledlou Maximiliánovu tvář, z níž však na něj zíraly rozesmáté oči, i když v nich bolesti bylo také dost. „Sundali jsme ho!“ zasípal Maximilián a odkašlal si. „Chytil mi motor a nadýchal jsem se kouře.“ „Co ti je?“ „Trefili mě skoro do stejného místa jako minule,“ ušklíbl se mladík a svíral si rukama stehno. „Snad to nebude tak zlé. Bolí to sice jako čert,“ odkašlal si, „ale minule to bylo horší. Asi si na to zvykám,“ ušklíbl se. „Už jsme poslali pro lapiduchy. Odnesou ho na obvaziště a pak ho odvezou do vaší nemocnice. Ta je blíž než ta naše,“ řekl mu desátník, který tady zřejmě německým vojákům velel. „Děkuji. Jak se jmenujete? Vyslovím vám pochvalu za včasnou záchranu spojeneckého pilota.“ Voják se postavil do pozoru a zasalutoval: „Desátník Klammer, pane. Šestnáctá brigáda horských myslivců.“ „Tak kde je ten raněnej,“ ozvalo se jim za zády. Richard se otočil a za ním stáli dva vojáci s křížem na přilbách. Ustoupil stranou, a když pokládali Schwarze na nosítka, řekl: „Tu dovolenou ti zařídím. Neboj se.“ „Díky, kamaráde,“ usmál se raněný. 6. „Kapitáne,“ prskal plukovník Dachermann jako kočka, když jí seberete mléko, „vy jste neměl co útočit na ruské letadlo, vy jste měl vyfotografovat nádraží v Rovnu. Mě nezajímají vaše sestřely!“ bouchl

 219 

pěstí do stolu, až nadskočila karafa s vodou a skleničky na tácu zacinkaly. „Potřebuji fotografie nádraží. O ty létající ruské aparáty ať se starají vaši sousedi!“ „Pane plukovníku,“ napřímil se Richard a vztekle se zadíval do plukovníkovy brunátné tváře, „nevím, jestli je vám známo, že tento podle vás ‚létající aparát‘ je největší ruský bombardér Ilja Muromec, který unese až osm set kilogramů bomb. Mně je známo, jakou škodu může takový letoun způsobit a kolik našich vojáků je schopen při jediném náletu zabít. Jestli vám toto známo není, tak byste se měl pro jednou vypravit do první linie, abyste to viděl na vlastní oči! Mám pocit, že se vám něco takového nepoštěstilo za celou válku. Kromě toho, než jste mě tady začal pérovat – navíc před poddůstojníky, na což si budu stěžovat u obersta Emila Uzelace, velitele rakousko-uherského letectva, který je navíc mým nadřízeným, jímž vy nejste –, ani jste se neodhodlal zeptat se mě na ty snímky!“ Richard sáhl do brašny na mapy, kterou měl na boku, a vytáhl odtud složku vyvolaných fotografií. Položil je na stůl. Řízně zasalutoval, provedl čelem vzad a parádemaršem vypochodoval z Dachermannovy kanceláře. Měl velkou chuť prásknout dveřmi, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Nechtěl Dachermannovi dát ani tu nejmenší příležitost, aby ho mohl nějakým způsobem potrestat. Už cestou zaznamenal pobavené úsměvy obou praporčíků, kteří seděli u dveří a propracovávali se stohem papírů. Měli skloněné hlavy, aby na ně oberst neviděl a nemohl si na nich vylít zlost.

 220 

„Českými dějinami putují zlomky karmínového kamene. Jen občas se vynořují z  času a opět v něm beze stopy mizí. Nikdo si ale není jist, zda kdysi tvořily celek, zda přinášejí štěstí nebo smůlu, nikdo doposud neodhalil jejich tajemství.“ Vlado Ríša spojuje ve  druhé knize Kronik karmínových kamenů bývalou slávu Albrechta z Valdštejna s vojenskými událostmi první světové války, především s počátky letectví a nasazením letadel v armádách.

DOPORUČENÁ CENA: 259 KČ KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZR1154

Zoner Press

tel.: 532 190 883 e-mail: [email protected] www.zonerpress.cz ZONER software, a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno

ISBN 978-80-7413-174-5 9 7 8 8 0 7 4   1 3 1 7 4 5