ÚVOD DO FILOZOFIE - 4. SEMINÁRNÍ TEXTY - Estetika
G W F Hegel - Uměle krásné a přirozeně krásné (Přednášky o estetice) - Liessmann 277ff Tímto výrazem („filosofie krásného umění") vylučujeme tedy hned přírodní (přirozené) krásno. Na jedné straně se může jevit takové vymezeni našeho předmětu jako svévolné určení, ale nakonec má každá věda právo vymezit si libovolně svůj rozsah. Jenže omezení estetiky na umělecké krásno v umění nesmíme chápat v tomto smyslu. V běžném životě je sice zvyk hovořit o krásné barvě, o krásné obloze, o krásné řece, rovněž o krásných květech, o krásných zvířatech a ještě vice o krásných lidech, ale proti tomu lze ihned namítnout, že krásno v umění stojí výše než krásno v přírodě, i když zde nechceme polemizovat o tom, do jaké míry lze připsat právem takovým věcem kvalitu krásna a stavět vůbec přírodní krásno vedle umělecky krásného na stejnou úroveň. Neboť umělecká krása je krása zrozená a znovuzrozená z ducha a čím duch a jeho výtvory stojí výše než příroda a její jevy, tím je i umělecké krásno vyšší než krása přírody. Ba dokonce z formálního hlediska i špatná myšlenka, která může kdykoliv problesknout člověku hlavou, je hodnotnější než kterýkoliv přírodní výtvor; nebol v takové myšlence je vždy přítomná duchovost a svoboda. Podle obsahu se jeví Slunce jako absolutně nevyhnutelný moment, zatímco nesprávná myšlenka zmizí jako náhodná a přechodná; ale sama o sobě je taková přírodní existence jako Slunce indiferentní, není o sobě svobodná a neuvědomuje si sebe, a jestliže ji zkoumáme v její nevyhnutelné souvislosti s jinými věcmi, pak ji nezkoumáme pro sebe, a tedy nikoliv jako krásnou. Jestliže jsme všeobecně konstatovali, že duch a jeho umělecká krása stojí výše než krásno v přírodě, tak jsme tím vlastně ještě nic nezjistili, neboť vyšší je vcelku neurčitý vy'raz, který označuje, že krása v přírodě a v uměni stojí v představách vedle sebe, a ktery' udává jen kvantitativní, a tím vnější rozdíl. Ale vyšší moment ducha a jeho umělecké krásy ve vztahu k přírodě není něčím relativním; totiž pouze duch je tím pravdivým, vnitřně obsáhlým, takže všechno krásno je skutečně krásné jen natolik, nakolik participuje na tomto vyšším a nakolik je toto vyšší vytváří. V tom smyslu se krásno v přírodě jeví jen jako reflex krásna, náležící duchu jako nedokonalý, neukončený způsob, jako způsob, étery' svou substancí je obsažen v samém duchu. - Kromě tohoto omezeni bude se nám zdát velmi přirozené, nebot jakkoliv mnoho se hovoří o krásách v přírodě (zdaleka ne tolik u antických autorů), přece jen nikoho nenapadlo vyzvednout hledisko krásy přirozených věcí a usilovat o vytvoření vědy, o systematický popis těchto krás. Zdůraznilo se hledisko užitečnosti a utvořila se věda o přírodních věcech sloužících na ochranu proti nemocem, materia medica, popis nerostů, chemických výrobků, rostlin, živočichů, které jsou užitečné pro léčení, ale z hlediska krásy se říše přírody netřídila a neposuzovala. Před přírodní krásou se cítíme velmi nejistě, bez jakéhokoliv kritéria, a proto by taková skladba nebyla příliš zajímavá. (...) Jak jsme řekli, že krása je ideou, pak je krása a pravda v tom smyslu totéž. Krasno musí být o sobě pravdivé. Ale podíváme-li se blíže, právě tak se odlišuje pravdivé od krásna. Pravdivá je totiž idea, která existuje ve svém bytí o sobě a podle všeobecného principu a která je jako taková myšlená. Pak pro myšlení existuje nikoliv její smyslová a vnější existence, ale pouze všeobecná idea uvnitř této existence. Ale idea se má realizovat i navenek a má získat určitou danou existenci jako přirozenou a duchovní objektivitu. Pravda, která je jako taková, existuje také. Tím, že v tomto svém vnějším konkrétním bytí je bezprostředně pro vědomí a pojem zůstává v bezprostřední jednotě se svým vnějším jevem, je idea nejen pravdivá, ale i krásná. Krásno se tím určuje jako smyslové zdání ideje. Protože smyslové a objektivní si vůbec neuchovává v kráse žádnou samostatnost v sobě, nýbrž musí se vzdát bezprostřednosti svého bytí, protože toto bytí je jen existencí a objektivitou pojmu a je stanoveno jako realita, kterou znázorňuje pojem jako sjednocený se svou objektivitou, a proto v tomto objektiv ním konkrétním bytí, které platí jen jako zdání pojmu, znázorňuje ideu samu. Náměty k úvaze: Co je kritériem krásného pro Hegela? Jak rozlišuje Hegel mezi přirozeně a uměle krásným? Ke kterému pojetí krásy je kritický? Jak spolu souvisí nebo nesouvisí pravda a krása podle Hegela?
1
Charles Baudelaire - Chvalořeč na šminku (z Liessmann str 279-280) Kdo trvá pouze na přirozeném, na jednání a žádostivosti přírodního člověka, nepotká nic jiného než ošklivé. Vše krásné a rytířské je výsledkem rozumu a přemýšlení. Zločin, k němuž lidské zvíře nasává sklon již v matčině těle, je původně přirozený. Ctnost naproti tomu je umělá, nadpřirozená, protože ve všech dobách a u všech národů bylo zapotřebí bohů a proroků, aby ji vtloukali zvířeckému lidstvu do hlavy, a člověk o sobě byl neschopen ji objevit. Zlo se děje bez námahy, přirozeně, z nutnosti; dobro je stále výrobkem umělým. Všechno, co říkám o přírodě jako o špatné rádkyni ve věcech morálních a o rozumu jako vysvoboditeli a spasiteli, může se použít i na oblast krásného. To mne vede k tomu, abych pozoroval šperk jako znak původního šlechtictví lidské duše. Národy, s nimiž naše nejasná a zkažená civilizace jedná s pýchou a domýšlivostí jako s divochy, znají tak dobře jako dítě vysoký duchovní význam oblečení. Dítě a divoch dosvědčují svou bezprostřední žádostivostí po lesklém, pestrobarevných ozdobách z peří, po třpytivých látkách a po vznešenosti umělých forem, vystupňovaných na nejvyšší míru, stejně jako svým odporem proti reálnému, zcela automaticky duchovost své dine. Běda tomu, kdo jako Ludvik XV. (který nebyl plodem pravé civilizace, nýbrž úpadku do barbarství), dospěl ve své zkaženosti mravů tak daleko, že nacházel zálibu jen na pouhé přírodě. Móda by měla být chápána jako znak úsilí o ideální, které se vznáší v lidském mozku nad hrubým, pozemským a nečistým. Jako vznešené zvelebení přírody, nebo ještě lépe, jako neustále pokračující pokus vylepšovat přírodu. Velmi správně se poukazovalo na to, aniž se odhalily důvody, že všechny módy jsou půvabné, tj. relativně půvabné. Každá z nich představuje nový, více nebo méně zdařilý krok ke krásnému, určité přiblížení k ideálu, který znovu a znovu dráždí neuspokojitelnost lidského ducha. Ale módy nesmíme považovat, máme-li je skutečně využívat, za mrtvé věci. Jinak bychom mohli obdivovat obnošené šaty uložené ve skříni vetešníka, které tam visí schlíple a bez života jako kůže sv. Bartoloměje. Musíme si je představit oživlé, patřící k osobnosti krásných žen, které je nosily. Jen pak pochopíme jejich smysl a jejich ducha. Kdyby měla věta „Všechny módy jsou půvabné", vyvolávat odpor, tak řekněme místo toho s jistotou, že se nemýlíme: Všechny měly jednou svůj oprávněný půvab. Žena má plné právo a plní tím vlastně jistý druh povinnosti, když vynakládá vše, aby vypadala kouzelně a nadpřirozeně. Musí budit úžas a omamovat, musí se jako modla ověšet zlatem a být zbožňována. Proto si může vypůjčovat od všech umění prostředky, aby se povznesla nad přírodu, aby ještě lépe si podmaňovala srdce a rozechvívala ducha. Nevadí to ani v nejmenším, i když každý zná její umělecké metody a triky, za předpokladu, že úspěch je jistý a účinek vždy neodolatelný. V takových úvahách najde filosof umění bez potíží odůvodnění všech prostředků, které ženy za všech dob používaly, aby propůčily své, do jisté míry křehké kráse božský dar trvání. Vypočítávání těchto prostředků by bylo nekonečné, proto se omezíme jen na jediný, který se za naší doby označuje obvyklým slovem šminka. Kdo by neviděl, že používání rýžového pudru, který počestní filosofové tak hanebně proklínají, má ten účel a výsledek, že odstraňuje všechny kožní skvrny, které tam vysela podlá příroda, a tak se dotváří pokožka v plnou jednotu barvy a hladkostí, jako ji vytváří i trikot, a tak činí lidskou bytost bezprostředně podobnou soše, tzn. božské a vyšlí bytosti? Co se týká umělé černě, která rámuje oči, a červeně, která se nanáší na horní část lící, vychází tento zvyk sice ze stejného principu, totiž z potřeby, předstihnout přírodu, účinek však slouží k tomu, aby uspokojil zcela protikladnou potřebu. Červeň a čerň odpovídají í životu vystupňovanému a mimořádnému. Čerň dává pohledu hlubší a zvláštnější vzezření; oko se stává nástrojem zírání do nekonečna. Červeň, která dává tváři oheň, zvýrazňuje ještě vice bělost oční bulvy a dodává krásné ženské tváři tajemnou vášnivost kněžky. Kdo mi správně rozuměl, bude se střežit, aby si maloval obličej s hrubým a skrytým záměrem, aby napodoboval krásnou přírodu, a soutěžil s mládím. Zkušenost kromě toho dokazuje, že umělé zásahy ošklivost nezkrášlují, a slouží jen kráse. Kdo se chtěl odvážit přisoudit umění nicotný úkol, aby napodobovalo přírodu? Šminka se nemusí obávat nebo skrývat, že se o její existenci tuší, naopak má se ukazovat otevřeně, i když nikoliv se strojeností, alespoň s jistou upřímností. Oněm, jimž těžkopádná vážnost brání vyhledávat krásné až po jeho nejmenší jevové formy, dovolím rád, aby se mým úvahám usmívali a obviňovali mne z dětské naivity. Jejich přísný soud se mne nedotýká. Spokojím se s tím, že se odvolám k pravým umělcům, kteří právě tak jako otázky obdrželi při zrození jiskru svatého ohně, kterým by se chtěli zcela naprosto prozářit.
Náměty k úvaze: Proč je rozdíl mezi přirozenou a umělou krásou tak podstatný pro Baudelaira? Co je kritériem krásného pro Baudelaira? Lze s Baudelairem souhlasit? Pokud ano proč, pokud ne, tak proč?
2
Georg Lukács - Uměni a objekivní pravda („Esej o realismu") ( z Liessmann 283 ff.) Lukács, pravděpodobně nejvýznamnější marxistický filosof umění, vychází z toho, že umění musí odrážet pravdu společenských poměrů, a tím podporovat boj o sociální spravedlnost. Toto zachycení života, které je současně bohatěji a silněji rozčleněno a uspořádáno, než jsou životní zkušenosti člověka obecně, souvisí co nejúžeji s aktivní společenskou funkcí, propagandistickým účinkem pravého uměleckého díla. Umělci jsou proto především „inženýry ducha" (Stalin), protože jsou s to zobrazovat v této jednotě a pohybu. Neboť takové zobrazení nemůže být mrtvou a falešnou objektivitou, „nestranického" zobrazení bez zaujmutí postoje, bez směru, bez výzvy k aktivitě. Víme ale už z Lenina, že tato stranickost není vnášena libovolně subjektem do vnějšího světa, nýbrž je to hnací síla spočívající ve skutečnosti samé, která se pravdivým dialektickým odrazem skutečnosti uvědomuje a uvádí do praxe. Tato stranickost objektivity se musí proto objevit ve stupňované míře i v uměleckém díle. Stupňovaně ve smyslu zřetelnosti a jasnosti, neboť materiál uměleckého díla je umělcem rozčleněn a uspořádán k tomuto cíli ve smyslu stranickosti. Stupňovaně ale také ve smyslu objektivity: nebol vytvoření pravého uměleckého díla vychází právě z toho, že je třeba tuto stranickost vytvořit jako vlastnost zobrazované materie samé jakožto hnací síly, která je v ní obsažená, a z níž organicky vyrůstá. Když Engels jasně a rozhodně zastává v literatuře tendenci, pak míní stále - jako po něm Lenin - tuto stranickou objektivitu a odmítá co nejrozhodněji každou subjektivně vnášenou, subjektivně „namontovanou" tendenci: „Ale já se domnívám, že tendence musí sama vytrysknout ze situace a jednání, aniž by se výslovně na ni poukazovalo." Na dialektiku uměleckého odrážení skutečnosti poukazují všechny estetické teorie, které se zabývají problémem estetického jevu. Paradoxnost účinku uměleckého díla spočívá v tom, že se mu oddáváme jako nějaké před nás postavené skutečnosti, akceptujeme ji jako skutečnost, přijímáme do sebe, ačkoliv stále přesně víme, že to není skutečnost, nýbrž pouze zvláštní forma jejího odrazu. Lenin říká správně: „Umění nežádá uznání svých děl jako skutečnosti!" Umělecky vytvořená iluze, estetické zdání, spočívá na jedné straně tedy na ukončenosti analyzovaného uměleckého díla, na tom, že umělecké dílo ve své celistvosti odráží celostní proces života a neodráží detaily jednotlivých jevů života, které by ve své jednotlivosti mohly být srovnávány se svým skutečným vzorem. Tato nesrovnatelnost v tomto ohledu je předpokladem umělecké iluze, která je takovým porovnáváním ihned zničena. Na druhé straně a neoddělitelně od toho je uzavřenost uměleckého díla, vznik estetického zdání možný jen tehdy, když umělecké dílo objektivně správně odráží celkový proces života. Ukázka textu: Platón: Symposion 210a - 212a1 Do těchto tajemství lásky, Sókrate, snad i ty bys mohl býti zasvěcen; ale nevím, zdali bys byl schopen k vrcholnému a zíravému stupni zasvěcení, ke kterému jest i toto při správném postupu jen přípravou. Nuže, vyložím ti to a nebude mi chybět dobré vůle; ty pak se pokoušej sledovati, budeš-li s to. Kdo chce náležitou cestou jíti za touto věcí, musí z počátku v mládí chodit za krásnými těly a nejprve, jestliže ho správně vede jeho vůdce, milovat jedno tělo a tam plodit krásné myšlenky; ale potom má poznati, že krása, jevící se na kterémkoli těle, jest sestra krásy na druhém těle, a má-li jíti za vnější krásou vůbec, bylo by velmi nerozumné, nepokládat každou krásu, jevící se na všech 1
Platón, Symposion, (Praha: OIKOYMENH, 1993.Přel. Fr.Novotný, str. 55-57
3
tělech, za jednu a tutéž. Když si toto uvědomí, musí se stát milovníkem všech krásných těl a naopak ustati v oné prudké lásce k jednomu, povznést se nad ni a pokládat ji za malichernou. Potom nabude přesvědčení, že krása v duších je cennější než krása těla, takže by mu stačil i málo sličný člověk, jen když by měl ušlechtilou duši, a takového by miloval, pečoval o něj a rodil by i vynalézal takové myšlenky, které by činily mladé lidi lepšími. Tím by byl přinucen pohledět dále na krásu, jevící se v činnostech a v zákonech a uviděti příbuznost toho všeho vespolek, aby usoudil, že tělesná krása je něco malého. Po činnostech musí být přiveden k poznatkům, aby viděl zase krásu poznatků, a zíraje na široký již rozsah krásna, aby se již nespokojil jednotlivým zjevem krásy, jako sluha, některého jednoho chlapce nebo muže nebo jedné činnosti a nebyl v té porobě všední a malicherný, nýbrž aby měl zrak obrácen na veliké moře krásna a aby, zíraje na ně, rodil mnoho krásných a velikých myšlenek a poznatků v nezávistivém filosofování, až by, zesíliv a zmohutněv, uviděl jisté jedno vědění, jež se vztahuje ke krásnu, o kterém nyní povím. Snaž se poslouchat co nejpozorněji. Kdo je přiveden na cestě lásky až sem a dívá se postupně a správně na zjevy krásna, ten, blíže se již vrcholu erotického zasvěcení, náhle uvidí krásno podivuhodné podstaty, to krásno, Sókrate, pro které byly podstupovány všechny dřívější námahy, které je především věčné a ani nevzniká ani nezaniká, ani se nezvětšuje, ani ho neubývá, dále krásno, které není z jedné strany krásné a z druhé ošklivé, ani hned krásné a hned zase ne, ani v jednom poměru krásné a v druhém ošklivé, které není zde krásné a tam zase ošklivé, jedněm lidem krásné a jiným ošklivé. A nebude se mu to krásno jevit jako nějaká tvář nebo ruce nebo něco jiného, co náleží tělu, ani jako některá řeč nebo některé vědění ani něco, co by bylo někde na něčem druhém, například na živočichu nebo na zemi nebo na nebi nebo na čemkoli jiném, nýbrž bude to něco, co je věčně samo o sobě a se sebou a jednotné; všechny ostatní krásné věci jsou toho účastny, a to tak, že když ostatní vznikají a zanikají, tohoto při tom ani nepřibývá ani neubývá a vůbec nic se s tím neděje. Kdykoli tedy někdo náležitým milováním postupuje od těchto věcí zde a počíná viděti ono krásno, dosahuje téměř vrcholu zasvěcení. A tak ten správně jde nebo od jiného je veden po cestě lásky, kdo počínaje od zdejších krásných věcí vystupuje pro dosažení onoho krásna stále vzhůru jako po stupních, od jednoho ke dvěma a od dvou ke všem krásným tělům a od krásných těl ke krásným činnostem a od činností ke kráse naukových poznatků a od poznatků dostoupí konečně k onomu poznání, jehož předmětem není nic jiného než právě ono krásno samo, a tak nakonec pozná podstatu krásna. Na tomto stupni života, milý Sókrate, pravila cizinka z Mantineje, ač jestliže vůbec kde jinde, stojí člověku za to žíti, když se dívá na krásno samo.To jestliže někdy spatříš, bude se ti zdát, že je to nad všechno srovnání se zlatem, drahými rouchy, krásnými chlapci i jinochy, jejichž zjevem jsi nyní uváděn do vytržení, a hotov jsi ty jako mnozí jiní, kdykoli vidí své miláčky a jsou s nimi, ani nejíst ani nepít, kdyby to bylo možno, nýbrž jen se dívat a býti s nimi. Což teprve, kdyby se někomu dostalo spatřiti samo krásno čisté, ryzí, neporušené příměsky, nenaplněné lidským masem, barvami a mnohou jinou pozemskou malicherností, nýbrž kdyby mohl uvidět samo ono božské, jednotné 4
krásno? Myslíš, že by to byl špatný život pro člověka, který by se tam díval a na to hleděl zrakem k tomu určeným a mohl s tím být? Či nechápeš, že jedině tu, když se bude dívat oním zrakem, kterým je pravé krásno viděti, podaří se mu rodit ne pouhé obrazy zdatnosti - vždyť se nebude stýkati s obrazem - nýbrž skutečnou zdatnost, protože se bude stýkati se skutečnem; a když zrodí a vychová skutečnou zdatnost, jistě se stane milým bohu, a jestliže to je člověku možno, stane se také on nesmrtelným.
K zamyšlení se nad estetikou • • • • • • • • • •
1. Kdo rozhoduje, co je krásné? Filosof? Umělec? Každý podle toho, co se mu líbí? 2. Je možné skutečně krásou formovat vlastní život? Může mít krása terapeutické účinky i pro klienta? Neskrývá se v citu pro krásu možnost nalezení něčeho, co nám chybí, šance dojít klidu a vnitřní vyrovnanosti? Není ale nazírání krásy pouhý útěk od aktivního života? 3. Jak z vlastního života vytvořit umělecké dílo? 4. Zneužití krásy v politice (příp. médiích a reklamě) - dejte příklad a vysvětlení. 5. Platónova kritika umění v Ústavě (X. kniha: 595a-608b). 6. Postava průvodce zasvěcením: srovnání filosofie a pomáhajících profesí. 7. Problém bolesti (a pojetí člověka jako uměleckého díla). 8. Má estetika a umění vůbec nějaký význam pro praktický život? 9. Může se tématem estetiky stát i ošklivost?
5
