Ústavní vývoj na konci monarchie v letech

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Ústavní vývoj na konci monarchie v letech 1848-1918 Bakalářská práce

Autor:

Kristýna Váchová Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. PhDr. René Petráš, PhD.

Duben 2013

Prohlášení: Prohlašuji,

že

jsem

bakalářskou,

práci

zpracovala

samostatně

a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Chýnově 25. dubna

Kristýna Váchová

Poděkování

Tímto bych chtěla poděkovat vedoucímu mé bakalářské práce JUDr. PhDr. Renému Petrášovi, PhD., za podanou nápomocnou ruku při její tvorbě. Především za velmi vstřícný přístup, zajímavé postřehy a odborné rady.

Anotace

Obsahem mé práce je zachycení historických okolností vzniku ústav na konci monarchie v letech 1848-1918. Také se zaměřuji na komparaci jednotlivých dílčích ustanovení a systematiku ústav.

Klíčová slova: ústava, ústavnost, habsburská monarchie, zákony, panovník, moc zákonodárná

Annotation: The subject of this thesis is called "The realization of historical circumstances on constitution birth at the end of monarchy in 1848 - 1918". I also allude to comparison of individual establishments and the classification of constitutions.

Key words: constitution, constitutionality, Habsburg monarchy, legislation, emperor, the legislative branch

Obsah Úvod ...................................................................................................................... 6 1.

Ústavní vývoj v rámci habsburské monarchie ............................................. 7

2.

Revoluce 1848 ............................................................................................. 8 2.1

Povaha revolučního hnutí ......................................................................... 8

2.2

Události kolem Prahy, Vídně a Frankfurtu ............................................ 10

3.

Dubnová ústava.......................................................................................... 12

4.

Návrhy Kroměřížské ústavy ...................................................................... 14 4.1

Zrušení poddanství ................................................................................. 15

4.2

Kroměříž a ústava ................................................................................... 15

5.

Březnová ústava 1849 ................................................................................ 19

6.

Bachovských absolutismus ........................................................................ 21

7.

Obnovení konstitucionalismu .................................................................... 24

8.

Únorová ústava 1861 ................................................................................. 25 8.1

Rakousko-Uherský dualismus ................................................................ 28

9.

Prosincová ústava 1867 ............................................................................. 30

10.

Pád monarchie a prozatímní ústava ........................................................... 42

Závěr .................................................................................................................... 45

5

Úvod

V úvodu mé práce je nezbytné seznámit se s poměry tehdejšího rakouského mocnářství a případný vliv na ústavnost, tedy volání lidu po vydání konstituce neboli ústavy. Ústavní právo je velice specifický obor, proto je důležité pochopit dlouhodobý vývoj práva. Ruku v ruce s ústavním vývojem jde historický vývoj. Proto je důležité, abych ve své bakalářské práci, připomněla nejdůležitější události, které měly vliv na ústavní vývoj na konci monarchie v letech 1848 – 1918. Cílem mé práce je zachytit historické okolnosti vzniku jednotlivých ústav na konci habsburské monarchie a také porovnávat jednotlivé dílčí ustanovení a systematiku ústav. Pro přehlednost jsem celé zpracovávané téma rozdělila do deseti hlavních kapitol, chronologicky podle data a významu daných skutečností. Celé zpracovávané téma začíná klíčovým mezníkem dané doby a to revolucí a rokem 1848. Při zvolené metodě zpracování práce kladu velký důraz na co možná nejrozsáhlejší seznámení se s odbornou literaturou. U vývoje českého ústavněprávního zakotvení stálo mnoho událostí a vývojových etap. Samotné počátky české státnosti již nalézáme v historických zásadních dokumentech, které ovlivnily státní uspořádání na dlouho dobu dopředu. Proto tento ústavní vývoj je dobré znát, aby bylo patrné podle čeho, a na jakých základech máme dnes vybudovaný ústavní systém naší země.

6

1. Ústavní vývoj v rámci habsburské monarchie Ústavní systém měl klíčový mezník v roce 1848, kdy nastala revoluce. Tzv. pragmatická sankce z roku 1713 potvrdila Habsburské dynastii nárok na trůn, také zakotvovala nedělitelnost zemí rakouského soustátí.1 Pod revolučním tlakem padl feudální absolutismus. V monarchii byla snaha systém zkvalitnit (především politická a lidská práva zkvalitňovat) a další základní prvek v monarchii hrál nacionální konflikt (nacionální postavení). K nástupu nového státu nedošlo ihned. Porážka v revoluci a poté následující období tzv. bachovského absolutismu na čas zastavil proces jeho následného prosazení. Teprve v období liberalizace 60. let byly v Rakousku utuženy základy moderního státu. Od revolučních let 1848 – 1849, nastalo otevření cesty do politického života. Přesto má v našich dějinách významné místo. Právě zde dozrál vývoj Čechu a Slováků v moderní národy. Když v tomto období padl feudální absolutismus, byla jako důsledek porážky feudálního režimu vyhlášena konstituce, bylo odstraněno poddanství a robota. V letech 18491860, je nastolen režim, který obnovuje absolutistickou moc císaře. Toto období je také charakteristické také tím, že rakouský stát je budován důsledně centralisticky a samostatnost česká i uherská je jím zcela v nedohlednu. Toto období je nazývané podle jména jeho představitele a to tedy jako bachovský absolutismus. Roku 1859 odvolal císař ministra Bacha a v říjnu 1860 vydal Říjnový diplom, ohlašující návrat k ústavnosti a svolání říšské rady. Tím začalo důležité období 1860-1867, v kterém došlo k dovršení revoluce a ke kompromisu mezi feudalitou a měšťanstvem.

Jako vyvrcholení tohoto procesu se stalo vydání prosincové

ústavy v r. 1867. Tato ústava vychází z liberálních požadavků a zakotvuje v politickém životě Rakouska parlamentarismus. Také téhož roku došlo k dualizaci monarchie na RakouskoUhersko. V období 1867-1871 vypuká konflikt česko-rakouský, toto úsilí bývá označováno jako česko-rakouské vyrovnání. Následná etapa tvoří léta první světové války, ve které nastává odboj českého i slovenského národa proti Rakousko-Uhersku. Jako výsledek úspěšné národní a demokratické revoluce vzniká 28. 10. 1918 Československá republika.2

1

MLSNA, P., ŠLEHOFER, L., URBAN D. Cesty české ústavnosti k 90. výročí přijetí první československé

ústavy. Praha: Úřad vlády České republiky, 2010, s. 42 2

MALÝ, K. a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3.vyd. Praha: Linde Praha, a. s.,

2003, s. 208-209

7

2. Revoluce 1848 2.1 Povaha revolučního hnutí Nelze všude rozebírat podrobně historické detaily, ale zde jde o úplný počátek, tak bude problém nastíněn důkladněji. Revoluce v Rakousku byla ovlivněna velkým evropským demokratickým hnutím, které zahájila revoluce v Paříži. V rakouském císařství se záhy vytvořila revoluční ohniska ve Vídni, v Uhrách, v Itálii a v Čechách. Cíle revoluce byly hlavně protifeudální. Liberální buržoazie především usilovala o porážku feudálního státu ve stát buržoazní. Požadavky liberální lze chápat jako zejména ústavní vláda, svoboda tisku, občanské svobody, odstranění cenzury, zrušení poddanství a také omezení moci byrokracie. Dále pak také byly snahy o rovnoprávnost češtiny s němčinou na úřadech a ve školách. Jasné požadavky demokratických přeměn státu a společnosti nešlo popřít. Pro vytvoření moderní byrokratické správy, na kterých by bylo možno stavět základy, bylo období druhé poloviny 18. stol. a začátku 19. stol. rozhodující.3 Příležitostí k formulaci českého politického programu se stala schůze ve Svatováclavských lázních, svolána na sobotu 11. března 1848. Této schůze se zúčastnilo na 3000 osob, zástupci měšťanstva a studentů, nastalo převzetí veřejnou aklamací několik politických požadavků, které byly následujícího dne přeměněny v Prvou pražskou petici. Obsahují 11 požadavků určených císaři. Hlavní požadavek představuje jazykovou rovnoprávnost. 4 Obyvatelé Prahy v této době začínají svými podpisy projevovat souhlas s potřebou reformy společnosti. V tomto okamžiku již události spěly ve Vídni ke klíčovému rozuzlení. Hnutí vídeňského obyvatelstva vyvrcholilo dne 13. března 1848 v krvavé střetnutí s ozbrojenou mocí, kterým byl ohrožen stávající vládní systém. Jedním z hlavních snah revolucionářů byla snaha o to, aby došlo k vydání ústavy, která by přinesla nový liberální duch do společnosti, a především požadovali zakotvení pravidelné volby.5

3

SCHELLE K., ŠEDIVÝ M., TAUCHEN J., VESELÁ R. Stát a právo v době Metternichově. Ostrava: KEY

Publishing s. r. o., 2009, s. 15 4


2003, s. 208-209 5

MLSNA, P., ŠLEHOFER, L., URBAN D. Cesty české ústavnosti k 90. výročí přijetí první československé

ústavy. Praha: Úřad vlády České republiky, 2010, s. 48

8

V tuto dobu začalo hořet na mnoha místech vídeňských předměstích a továren. Mluvčí liberálního měšťanstva uveřejňují požadavek, že do deváté hodiny večer musí odstoupit kancléř Metternich6. Jeho odvolání bylo jediný možný prostředek k uklidnění situace. Možnost vojenského zákroku byla prozatím vyloučena. Již bylo rozhodnuto vyhlásit konstituci. Následujícího dne byl zveřejněn patent, jímž byla znovu potvrzena svoboda tisku a vytvoření ozbrojené Národní gardy. Občanská aktivita byla legalizovaná, a tudíž liberální měšťanstvo mělo otevřenou cestu působnosti. Slovo konstituce se i náhle stalo nejčastějším vyslovovaným a tištěným slovem. 7 Důležitým seskupením v období revoluce se stávají stavovské sněmy a zemský sněm český, zde bylo možno ventilovat státoprávní a politické otázky. Struktura obnoveného českého sněmu byla odrazem měnícího se sociální rozvrstvení obyvatelstva. I sám František Palacký a lidé okolo jeho osoby volají po tom, aby požadavky občanstva byly sdělovány prostřednictvím sněmu. Stavovský sněm byl chápán jako symbol spojitosti českého státu. Německá podnikatelská skupina obyvatel nepřikládala zemskému sněmu valný význam. Na základě těchto skutečností sílí požadavky zakotvení a akceptování občanských práva a svobod. Vycházející ze stále sílícího národního a státoprávního uvědomění středostavovské vrstvy obyvatel. 8 Ozývají se také velké požadavky, kromě nedotknutelnosti osoby a majetku, na opětovné spojení zemí České koruny. Další z požadavků bylo doplnění stavovského zastupitelského orgánu volenými zástupci všech měst a venkovských okresů. Na tyto požadavky, přišla oficiální odpověď, ve které bylo přislíbeno rozšíření počtu zástupců měst zvolených obyvatelstvem. Tento příslib měl být i zapracován do textu zamýšlené ústavy.

6

Kníže Metternich-Winneburg-Beilstein-Ochsenhausen, vedl zahraniční politiku habsburské monarchie v letech

1809-1848, jeho neznámější názor na uspořádání vztahů mezi evropskými státy je velice známý. - SCHELLE K., ŠEDIVÝ M., TAUCHEN J., VESELÁ R. Stát a právo v době Metternichově. Ostrava: KEY Publishing s. r. o., 2009, s. 61 7

URBAN, O. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982, s. 25-26

8

SOUKUP. L. Zemský sněm český v 19. století. In: MALÝ, K., SOUKUP, L. Vývoj české ústavnosti v letech

1618-1918. Praha, Karolinum, 2006, s. 365

9

2.2 Události kolem Prahy, Vídně a Frankfurtu Odpovědí na požadavky, byl 8. dubna vydán kabinetní list, adresovaný císařem ministru vnitra Pillersdorfovi. Tímto listem byla přislíbena rovnoprávnost jazyková, svolání českého zemského sněmu a stanovení volebních zásad. Zástupců z Prahy mělo být 12 a ostatní královská města po jednom zástupci. U venkovských měst s 8000 obyvateli zastupují 2 zástupci a s počtem obyvatel nižším po 1 zástupci. U pražských vysokých škol byl zástupcem rektor a za každou fakultu 1 zástupce. Dva poslanci zatupují venkovské obyvatelstvo na každý obvod. Volební právo bylo omezené tím, že jeho výkon byl vázán na placení přímých daní a ve městech na příslušnost k měšťanům. Aktivní volební právo bylo od 25 let a pro pasivní to byla hranice věku 30 let. Samotný pád absolutismu zpočátku změnil pouze ústřední orgány ve Vídni. V Čechách stále fungovalo zemské gubernium. Určitý tlak veřejnosti si vynutil uznání nových revolučních orgánů, jako byl pražský Svatováclavský výbor, se kterým byli nuceni spolupracovat i představitelé rakouské vlády. Vývojem událostí došlo ke spojení Svatováclavského výboru s mimořádnou guberniální komisí v tzv. Národní výbor. Národní výbor měl 140 členů a více než polovina zástupců tvořilo měšťanstvo. Jeho hlavním úkolem bylo realizovat kabinetní list a podílet se na přípravách voleb do zemského sněmu. 9 Ve Vídni v tuto dobu vznikl Spolek Němců z Čech, Moravy a Slezska na obranu své národnosti. Němečtí liberálové se zásadně vyjadřují proti oddělení českých zemí od ostatních rakouských zemí, dále proti zavádění češtiny do škol v německých oblastech.

Také

Liberálové vyslovují přání uchovat německý jazyk jako jazyka zastupitelských orgánů českých zemí. Ale také především požadují připojení českých zemí s německorakouskými zeměmi k Německu. Vláda Rakouska dne 9. dubna 1848 udělila souhlas, avšak s určitými výhradami vůči předpokládanému frankfurtskému shromáždění s volbami do německého parlamentu v rakouských zemích Německého spolku. Další vývoj v českých zemích byl závislý nejen na vztahu Prahy a Vídně, ale ovšem také na vztahu Prahy a Frankfurtu. 10

9


2003, s. 211 – 212 10

URBAN, O. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982, s. 26

10

Ve Vídni byl vydán pokyn, aby byly vypsány volby do frankfurtského shromáždění. Úřadující Stadion nechtěl rozhodnou bez vědomí Národního výboru. Na scéně se objevovaly komplikované národnostní rozpory, především mezi českým a německým měšťanstvem. Jednoznačný požadavek Čechů národního osvobození byl tím hlavním důvodem rozporů. Postoj Čechů vyjádřil František Palacký v dopise ze dne 11. dubna 1848. V tomto dopise jednoznačně řekl, že začlenění českých zemí by byla učiněná sebevražda. Toto bylo považováno jako základ politiky austroslavismu. Tato politika se stala pro českou reprezentaci určující po celou dobu revoluce. Zástupci německého obyvatelstva v Čechách odmítli stanovisko v dopise Palackého a vyslovila souhlas s účastí na Frankfurtském sněmu. I vídeňská vláda se rozhodla pro vypsání voleb, chtěla se totiž podílet na vlivu rozhodování o německé otázce. Na výzvu Národního výboru voliči ignorovali účast na volbách. I v dalších otázkách docházelo ke konfliktu mezi českými a německými politiky. Jako příklad mluvící za vše mohu uvést, to že čeští zástupci odmítali účast v Národním výboru těch zástupců, kteří pocházejí z rakouských zemí. Němečtí odmítají stanovení volebních obvodů na základě církevních administrativních jednotek. Zvýšená agitace na obou stranách vedla na počátku května ke změnám v Národním výboru, odešlo z něj několik německých liberálů. Když se konaly volby, z celkového počtu 68 okresů v Čechách se volilo jen v 19 okresech. Ve volbách volila většinou jen města. Bylo podstatné, že do Frankfurtu nebyl volen ani jeden moravský Čech. Národní výbor přijal upravený volební řád, podle kterého by vedle dosavadních 210 nevolených šlechtických zástupců zasedalo 327 volených poslanců. Již odstupující hrabě Stadion rovněž nechtěl předbíhat událostem a přenechával věk k vyřízení již hraběti Thunovi, který měl nastoupit na úřad guberniálního prezidenta. Ale ani ten nechtěl vyvolávat možnou kolizi, k níž by zajisté došlo při současných volbách do českého sněmu a do Frankfurtu. 11 Revoluce v habsburské monarchii znamenala velký dějinný zlom. Uvnitř vrstev rakouské mocenské elity panovalo přesvědčení o potřebě modernizovat politické poměry v Rakouském císařství. Morava naproti tomu patřila ke klidnějším oblastem, tam touha po určité změně nebyla tak patrná.12

11


12

CIBULKA, P. Postoj českých a německých politiků k ústavnímu vývoji na Moravě a v habsburské monarchii

v letech 1848-1918. In: MALÝ, K., SOUKUP, L. Vývoj české ústavnosti v letech 1618-1918. Praha: Karolinum, 2006, s. 531

11

3. Dubnová ústava První rakouskou ústavou se stala ústava dubnová, vyhlášena vládou 25. dubna 1848. Bývá také nazývána též Pillersdorfova ústava podle rakouského ministra vnitra. S přihlédnutím na okolnost, že ústava byla vydána panovníkem Ferdinandem I. a nikoli přijata ústavodárným shromážděním, můžeme ji označit jako oktrojovanou neboli vnucenou. Územní platnost této ústavy se měla vztahovat na monarchii bez Uher, Chorvatska a Lombardsko-Benátska. Obsahovala především všeobecné předpisy o postavení císaře, občanská a politická práva, také předpisy o vládě a sněmu. Tato ústava však nikdy neplatila, pouze byl, na jejímž základě svolán říšský sněm jako ústavodárné shromáždění a v jejím duchu byly provedeny volby do tohoto ústavodárného sněmu. Její význam spočívá ve formulaci několika zásad, které se pak později výrazně uplatnily při formulování rakouského ústavního práva. 13 V ústavě je zachycena koncepce historických zemí, tedy Čech a Moravy, jako provincií říše. Byla zde představa dvoukomorového říšského sněmu, který se měl skládat jednak z poslanecké sněmovny a senátu, jehož členové byli císařem jmenováni. Dubnová ústava formulovala a zakotvila demokratické svobody. Jako jsou svobody osobní a náboženské, svoboda tisku, ochrana listovního tajemství, ústnost a veřejnost soudního řízení, národnostní rovnoprávnost. Ovšem ústava zachovávala převahu feudálních velkostatkářů v horní sněmovně. Volební řád byl považován za nespravedlivý, protože zbavoval volební právo dělnictva. 14 Sám ministr vnitra Pillersdorff netajil tím, že ústava byla sestavená narychlo, jako souhrn cizích vzorů měla vyjít vstříc volání po konstituci. Také z Národního výboru se ozvaly nesouhlasné hlasy proti ústavě, byly vzneseny požadavky na její úpravu.15 Ústava obsahovala 59 paragrafů. Za nedlouho se ukázalo, že vláda podcenila veřejné mínění a proti okrojované ústavě začala ve Vídni vznikat řada kritiky a odporu.

13

MALÝ, K. a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3.vyd. Praha: Linde Praha, a.

s., 2003, s. 218 14


s., 2003, s. 219 15

ČERNÝ, M. J. Boj za právo část I. Sborník aktů politických u věcech státu a národa českého od roku 1848 a

výklady historickými. Praha: Karolinum, 2007. s. 239

12

„Ústava prohlašovala: Všechny zákony potřebují přivolení obou komor a sankce císařovy (§ 45). Jedním z nejprvnějších úkolů říšského sněmu bude zkoumání přiměřených změn dosavadního uspořádání, které předloží provinciální sněmy říšskému parlamentu (§ 55).“16 Během měsíce května 1848 probíhala stálá jednání o přípravě zemského sněmu. Svolání zemského sněmu bylo odsouhlaseno a byla vydána vyhláška k provedení voleb. Praha byla oprávněna volit dvanáct delegátů a každé další královské město pak po jednom zástupci. Věková hranice byl pro aktivní volební právo 25 roků a pro pasivní volební právo to byl věk nejméně 30 roků. Do Českého sněmu mohl být zvolen každý státní občan narozený v Česku. Také politikové, literáti a čeští vlastenci se zapojují do příprav voleb prostřednictvím uveřejňování informací a rad pro voliče v časopisech a letácích poslanců zemského sněmu. Intenzivní jednání Národního výboru o podobě budoucí zemské ústavy stále trvala. Zatímco ve Vídni se prosadila na přelomu května a červa revoluce, v Praze se začala formovat za podpory hraběte Thuna a knížete Windischgrätze vládní reakce, která ovšem nebyla nějak významná. Jeden z letáků, který se šířil v Praze, ohlašoval, cituji: „Není žádná revoluce – hájí se jen konštituce!“17 Při zamyšlení nad výrokem zjistíme, že jím autor vyjádřil podstatu politických představ a přání liberálního měšťanstva. Liberální měšťanstvo se stavělo za ústavu jako politický výsledek měnících se poměrů, a stejně tak se bránili revoluci, která pro ně představovala sociální převrat. Do otázky, jaká konstituce, kým a proti komu měla být hájena, chtěli promluvit také představitelé širokých plebejských vrstev dělnictva, řemeslnictva a studentstva. Jakousi tečku za červnovými událostmi udělala nová vláda Doblhoffova, která nastoupila po Pillersdorffovi. Nová vláda měla být důstojnou a rozhodnou protiváhou říšského sněmu. Mimořádného přelomu ve vývoji středoevropské revoluce si brzy uvědomil i rakouský císař a český král Ferdinand I., který odešel do Innsbrucku. 18 Volby do říšského sněmu se v českých zemích konaly v poměrně dusné atmosféře. Avšak volby proběhly a tak 22. července mohl říšský sněm ve Vídni zahájit svou činnost.

16

SOUKUP. L. Zemský sněm český v 19. století. In: MALÝ, K., SOUKUP, L. Vývoj české ústavnosti v letech

1618-1918. Praha, Karolinum, 2006, s. 367 17


18


13

4. Návrhy Kroměřížské ústavy 4.1 Zrušení poddanství Otázka roboty a poddanského svazku byla hlavním sociálním problémem, který muselo protifeudální hnutí řešit a vyřešit. Venkovský lid víceméně rezignovaně přijímal svůj osud až do roku 1848. Všeobecně známe, bylo to, že současné majetkoprávní a sociální vztahy na vesnici jsou hlavní brzdou racionálnějšího hospodaření v zemědělství. Zřejmé bylo také to, že předbřeznové zákonné předpisy o výkupu z roboty nemohly přinést zásadní změnu pro rolníky. Řešení poddanské otázky se stalo ne náhodou prvním aktem konstituování nového státu, k němuž přistoupil říšský sněm ve Vídni. Návrh na zrušení poddanského poměru se všemi právy a povinnosti předložil nejmladší poslance sněmu Hans Kudlich ze Slezska. 19 Poslanec Hans Kudlich ve zdůvodnění svého návrh 26. 7. 1848 přednesl, cituji: „Pánové! Svým návrhem nesleduji nic jiného než nezbytnou a každému snadno pochopitelnou rovnoprávnost mezi poddanými a těmi, kteří jimi již nejsou.20“ Důležité také bylo přijetí kabinetního listu ze dne 31. prosince 1851, podle kterého byl v Uherských zemích vyhlášen občanský zákoník. ABGB platil pro všechny rakouské země kromě Uher, těmi rakouskými zeměmi se myslí ty země, kterými se v roce 1811 zakládala rakouská monarchie.21 Již nebylo pochyb o vlastním zrušení poddanství, rozběhla se na sněmu diskuse o způsobu, jakým se má likvidace poddanství, jakého si přežitku feudalismu provést. Zda za náhradu, placenou držitelům velkostatků, či bez náhrady. Čeští poslanci za podpory vídeňské vlády zastávají stále názor náhrady a pomáhají tak ke konečné formulaci zákona o zrušení poddanství, pozemkových vrchností a roboty. A proto tedy 7. září byl vyhlášen císařem patent. Tím také byla současně prosazena zásada, že panovník má právo veta proti usnesení sněmu. Toho roku se až nečekaně slavilo v Čechách svatováclavské posvícení.

19


20

URBAN, O. Kroměřížský sněm. Praha: Agro, 1998, s. 24

21

SCHELLE K., ŠEDIVÝ M., TAUCHEN J., VESELÁ R. Stát a právo v době Metternichově. Ostrava: KEY

Publishing s. r. o., 2009, s. 45

14

4.2 Kroměříž a ústava Pod tlakem událostí ve Vídni musel sněm počátkem října 1848 přenést svou činnost do Kroměříže.22 Hlavním úkolem sněmu bylo vypracování návrhu nové ústavy. Která měl mnohem víc než ústava Pillersdorffova odpovídat představám především liberálních představitelů politiky. Sněm byl však již od počátku velice rozdělen na pravici, levici a politický střed. Sociální a profesionální složení sněmu (stav koncem ledna 1849)23

právníci

lékaři

profesoři

duchovní

ostatní

obchodníci a průmyslníci

řemeslníci

ostatní

statkáři

sedláci

celkem přítomno

celkem má být zvoleno

rolnictvo

úředníci místní a soukromí

měšťanstvo

úředníci státní

měšťanská inteligence

Dolní Rakousy Horní Rakousy a Solnohradsko

3

3

4

2

2

1

4

x

2

4

3

6

34

37

4

x

1

x

x

1

x

2

1

x

2

8

19

20

Čechy

11

18

15

7

6

4

7

3

4

1

4

4

84

90

Morava a Slezsko

2

10

8

1

2

1

6

5

3

2

3

4

47

48

Halič a Bukovina

3

3

8

4

3

16

1

x

x

4

22

36

100 108

Štýrsko

5

3

2

x

1

x

x

x

x

x

7

1

19

21

Illyrie (Korutany a Kraňsko)

6

x

4

x

x

x

x

1

x

x

2

2

15

17

Tyroly a Voralberg

9

2

3

1

1

x

x

x

x

1

1

x

18

19

Přímoří

4

x

4

1

x

x

x

1

x

x

1

x

11

12

Dalmacie

4

1

3

x

x

x

x

x

x

x

2

x

10

11

Celkem

51

40

52

16

15

23

18

12

10

12

47

61

357 383

země

22

Po přeložení sněmu do Kroměříže, členové sněmu dbají na to, aby se sněm rozšířil a proto do sněmu

vstoupiují mino Čechů, i někteří poslanci z Moravy, Haliče a Jihoslované ze Štýrska. - ČERNÝ, M. J. Boj za právo část I. Sborník aktů politických u věcech státu a národa českého od roku 1848 a výklady historickými. Praha: Karolinum, 2007. s. 667 23


15

V čele rakouské vlády v této době stojí Felix Schwarzenberg. Dne 2. prosince 1848 nastoupil na císařský trůn František Josef I., což byl synovec odstupujícího Ferdinanda I. Ústavodárný sněm se nažil splnit svůj hlavní úkol a tedy vypracování nové ústava24, proto byl zvolen třicetičlenný ústavní výbor sněmu. Za Čechy byli zvoleni Palacký, Pinkas a Rieger. Také byl zvolen podvýbor pro vypracování návrhu na konkrétní organizaci zákonodárné a výkonné moci. Rieger vypracoval návrh základních práv a tento návrh byl projednáván od srpna až do října. Tento návrh byl rozdělen do 32 paragrafů a jeho koncepce byla pojata na základě Deklarace práv a člověka a občana. Hned na začátku prvních tří paragrafů byl patrný vliv liberálních idejí francouzského a amerického původu. Ve smyslu definice práv občana, jaké si funkce státu a také vyjasňovaly pojem lidu jako zdroje veškeré moci. V tomto návrhu byl zapracován požadavek občanské rovnosti před zákonem, záruky svobody a jistoty osoby, svobodu shromažďování. Dále také návrh požaduje nedotknutelnost vlastnictví, záruky svobodného rozvoje každého národa, navrhoval odstranění šlechtických privilegií, odstranění trestu smrti, předpokládal také zavedení všeobecné branné povinnosti. Riegerův návrh se ovšem shledal s jistou mírou nesouhlasu u ústavního výboru. Nesouhlas byl především veden proti úvodním třem paragrafům, jelikož nebylo žádoucí, aby ústava monarchického státu začínala obecnou proklamací práv, v níž se hovoří o suverenitě lidu. Nad tímto návrhem probíhají bouřlivé a ostré diskuze, jelikož takto svobodomyslný návrh by znamenal zásadní zásah do společenských vztahů a vytvářelo by to taky novou občanskou společnost. Upravený text nyní shrnutý do 30 paragrafů, byl předložen plénu. V upraveném návrhu se například změnilo ustanovení o zrušení trestu smrti, které se mělo vztahovat pouze na politické zločiny ani bezvýhradné zrušení šlechty neuspělo. I navzdory úpravám zůstal návrh základních práv stále pozoruhodným dokumentem a proto byl 21. prosince 1848 v prvním čtení přijat, proto bylo rozhodnuto, že projde k druhému čtení a současné k publikování. Ve sněmovně vzniklo jaké si přání, aby ústava byla hotova nejpozději v polovině března následujícího roku. 25

24

Ovšem svou úlohu sněm nedokončil, přizpůsobil původní návrh základních práv novým skutečnostem, ale

ústava nebyla nikdy přijata - ČERNÝ, M. J. Boj za právo část I. Sborník aktů politických u věcech státu a národa českého od roku 1848 a výklady historickými. Praha: Karolinum, 2007. s. 15 25

URBAN, O. Kroměřížský sněm. Praha: Agro, 1998, s. 58 - 59

16

V návrh je velmi zřetelný liberální požadavek prostřednictvím zavedení ústnosti a veřejnosti soudního řízení, zavedení porotního soudnictví, svoboda svědomí, ochrana svobody domovní, listovní tajemství, právo petiční, právo stěhování, vyznání a církví, zavedení obligatorního sňatku civilního, svobodu vyučování, svobodu tisku, rovnost národů a ochrana vlastnictví. Celý návrh ústavy byl koncipován pro konstituční monarchii v čele s císařem neodpovědným z výkonu své moci. Mnohá císařova práva byla obsažena v § 40 až 63 návrhu. Co se týče zákonodárné moci tak tu měl vykonávat říšský sněm o dvou komorách a to tedy komory lidu a komory zemí. Dále by návrh této ústavy zavedl zemské sněmy, krajské a samosprávu obcí. Nezávislé soudy měly vykonávat soudcovskou moc. 26 Během ledna 1849 proběhl otevřený konflikt mezi zákonodárnou a výkonu mocí. Celá vláda byla proti §1 navrhované ústavy o zdrojích státní moci. Přijetí tohoto usnesení v §1 považovala vláda za nepřípustné vůči monarchickému principu a požadovala jeho odstranění. I když po dlouhých diskuzích většina řečníků souhlasila s tímto paragrafem, v hlasování bylo odsouhlaseno tento paragraf ze začátku ústavy vypustit. Bylo doporučeno, aby byl případně uplatněn v jiné pasáži navrhované ústavy. Podařilo se prosadit původní návrh na zrušení šlechtictví a nikoli jen stavovských výhod. Když plénum projednávalo návrh základních občanských práv, přistoupil ústavní výbor k rozpravě o druhé části ústavy. Do popředí rozpravy se dostal Palackého návrh ústavy, v jeho návrhu bylo např. uvedeno, že každá země měla mít svůj zemský sněm, volby měly být rovné, také navrhl novou struktur výkonné moci. V každé zemi podle něj měl být v čele zemský ministr a panovník měl mít podle tohoto návrhu pouze právo odkladného veta a třikrát přijatý návrh zákon měl vstoupit v platnost bez ohledu na další námitky. Koncem ledna však byl projeven nesouhlas s Palackým návrhem a bylo poukázáno na nedůslednost českých návrhů. Palacký se bránil a vystoupil s velice radikálním programem federalizace. Navrhoval rozdělení celé monarchie na 8 celků. Rieger, jakožto dobrý řečník se snažil hájit Palackého návrh, ale většina členů výboru jej považoval za nesmyslný a odmítla jej. 27

26


s., 2003, s. 215 27


17

Palacký se počátkem února rozhodl odejít z ústavního výboru. Na půdě ústavního výboru došlo k poslednímu většímu střetnutí, ještě před ukončením prací na návrhu ústavy. Rieger dal zcela zřetelně najevo, že dokončovaný návrh zcela neodpovídá oprávněným požadavkům jednotlivých zemí a předpovídal dohady v plénu. Kroměřížský ústavní návrh navrhoval rozdělení té části habsburské monarchie, jejíž zástupci ve sněmu jednali. Větší z těchto zemí měly být podle návrhu děleny na kraje. Výkonnou moc měl mít na povel císař společně s odpovědným ministerstvem. V čele zákonodárné moci říšský sněm o dvou komorách, a to sněmovně lidu s 360 poslanci a sněmovně zemí. Volební právo jak už bylo zmíněno, mělo být přímé a rovné, ale ne všeobecné. Do čela zemské výkonné moc měl být dosazen hejtman a tu zemskou zákonodárnou moc měl vykonávat sněm, který se měl zabývat politickými, kulturními, hospodářskými a finančními záležitostmi. Co se týče sporného § 1 návrhu základních práv, byl v trochu oslavené formě umístněn v odst. III. o vládní výkonné moci jako § 33, v kterém bylo uvedeno, že veškerá vládní moc smí být vykonávána pouze ústavním způsobem. 28 Počátkem března prohlásil předseda ústavního výboru ve slavnostní náladě, že ústavní návrh je hotov. Členové výboru, kteří byli ozdobeni bílo-červeno-zlatými šerpami jako navrhovanými barvami státu, byli pyšni na dokončení návrhu. Avšak již v té době bylo vše trochu jinak. Váda již v té době začala připravovat svou vlastní ústavu a všem zasvěceným bylo jasné, že sněm bude rozpuštěn. Náznakem toho také bylo to, že jednotlivý ministři přijížděli stále méně a do jednotlivých debat už ani nezasahovali. Dne 6. března si ministr Stadion pozval skupinku poslanců, aby jim oznámil, že následujícího dne bude sněm rozpuštěn. Dne 7. března 1849 byl sněm rozpuštěn, pro jeho zbytečnost. Panovník vydal císařský manifest o rozpuštění sněmu již 4. března. Lid v této době přestal být subjektem legální politiky a stal se znovu nadlouho objektem politické hry. 29 Rozehnání sněmu bylo znemožněno přijetí ústavy, proto tento Kroměřížský návrh ústavy nikdy nevstoupil v platnost. Již před rozpuštěním sněmu, začali práce na přípravě nového návrhu ústavy.

28


29


18

5. Březnová ústava 1849 Nová ústava byla vyhlášena již jeden den pro rozpuštění sněmu, tedy 7. března 1849. Její sepsání bylo ovšem hotové již 4. března 1849. Tato ústava se nazývá Březnová nebo také Stadionova, podle ministra vnitra rakouské vlády Stadiona. Tato nová ústava posílila moc panovníka a také jeho postavení. Podle ní měl císař nastupovat na trůn korunovací a to mělo být dědičné. Jak už to bývá u oktrojované ústavy, císař byl ústavně neodpovědný a zastupoval stát navenek. Dále měl být podle ústavy vrchním velitelem armády, rozhodovat o míru a válce měl a také uzavírat smlouvy s cizími státy, vyhlašovat zákony a jmenovat a propouštět ministry a jiné vysoké státní funkcionáře. Podstatným doplněním ústavy byl patent o základních právech občanských, který byl vydán zároveň s ústavou. Šlo o katalog základních práv občanů.

30

Nová ústava byla sestavená z 16 částí rozdělených na 123 §.

Byla důsledně

centralistická. Její pojetí vycházelo z koncepce jednotného státního území, jednotného území celního i obchodního (zachyceno v § 1-7). Jak už bylo výše řečeno podle § 14 je císař posvátný, neporušitelný a neodpovědný a dávají se mu velké pravomoci. Třetí část ústavy zakotvuje jednotné občanství, jednotný právní řád. V § 27 je stanovena rovnost před zákonem, nedotknutelnost soukromého vlastnictví § 26. Zakotvuje také obecní samosprávu, pravomoc zemí a říše. Moc zákonodárná je svěřena císaři ve spojení se sněmem říšským. Sněm byl dvoukomorový, složený z horní a dolní sněmovny. Dolní komora měla být volena na zemských sněmech, po dvou poslancích za každou zemi. Výkonná moc náležela císaři, který ji vykonával prostřednictvím ministrů. Také se měla zřídit říšská rada. V paragrafu 101 je řešena moc soudcovská, soudcům byla dána záruka nezávislosti a neodvolatelnosti. Jako součást ústavy byla vydána listina základních občanských práv platící pro rakouské země mimo Uher. Ve 13 paragrafech stanovila svobodu vyznání, vědy a vyučování, slova, zákaz cenzury, tisku, nedotknutelnost osoby, svoboda shromažďovací a spolčovací, svobodu domovní, ochranu listovního tajemství. Bylo zde uvedeno, že vláda má možnost zastavit působnost těchto práv na určitý čas. Březnová ústava nikdy nenabyla účinnosti. Avšak mnohá ustanovení z ní byla zachována. 31

30

ZIMEK, J. Ústavní vývoj českého státu. Brno: Masarykova univerzita V Brně, 1996, s. 12

31


s., 2003, s. 21

19

Ústava říšská císařství rakouského ze 4. března 1849 §1 Císařství Rakouské dělají následující země korunní: Arciknížectví Rakouské, vojvodství Salcburské, Štýrské atd. §2 Tyto země korunní dělají svobodné i samostatné, nerozdílné a nerozlučitelné ústavní dědičné mocnářství Rakouské.32 V ústavě také bylo v paragrafu 3 uvedeno, že Vídeň je hlavním městem říše a císařské moci. Tedy, že se stává centem všeho dění. Území Rakouského císařství Zdroj:http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/6e/Austrian_empire.png

Území rakouské císařství byla v té době velice rozsáhlé, jak je možné vidět na mapě. Habsburská monarchie33 už i touto rozlohou byla něčím výjimečným.

32

ČERNÝ, M. J. Boj za právo část II. Praha: Karolinum, 2007, s. 810

33

„Historickým vývojem vznikly dvě základní formy vlády a to tedy monarchie a republika. V monarchii vládne

panovník, nejčastěji dědičný v rámci panovnického rodu. Rozlišujeme historicky starší absolutistickou monarchii, kde má panovník prakticky neomezenou moc a pak dále konstituční monarchii, ve které je vláda panovníka omezena ústavou.“ – ZOUBEK V. Právověda a státověda. Úvod do právního a státovědního myšlení. Plzeň:Aleš Čeněk, 2010, s. 403, kapitola 8. Forma státu

20

6. Bachovských absolutismus Tvůrce ústavy Stadion dne 17. května 1849 pro vážnou nemoc podal demisi a jeho úřad provizorně převzal Alexandr Bach34. Bach ve vládě převzal trvale křeslo ministra vnitra. Bach s velkým úsilím zdůrazňoval charakter nové vlády a celého systému. Ministrem spravedlnosti se stal Anton von Schmerling. Bach doporučil svým úředníkům, ať se začnou seznamovat s obsahem ústavy. Také byla oficiálně zveřejněna zemská zřízení pro většinu zemí včetně všech tří zemí českých. Ovšem tyto normy se nestaly platnými. Do čela říšské rady jako poradního orgánu vlády, která zatím neexistovala, byl jmenován počátkem prosince 1850 Karl von Kübeck, který prosazoval změny v postavení rady. Dne 20. srpna 1851 podepsal císař tři výnosy: 1. Kabinetní list adresovaný Kübeckovi, ve kterém se měnilo postavení říšské rady, a to tak, že byla pozměněna na osobní poradní orgán císaře. 2. Kabinetní list Schwarzenbergovi, který zbavoval vládu odpovědnosti vůči jakékoliv jiné politické autoritě, a nadále byla odpovědna pouze císaři.

3. Kabinetní list Schwarzenbergrovi, ve kterém byla vláda vyzván, aby uvážila nemožnost realizace Březnové ústavy 35 Tento krok byl předposledním krokem k vybudování nového systému. Také v této době bylo vdáno vládní nařízení, jež dával možnost úřadům po dvojí výstraze zastavit vycházení novin bez soudního rozhodnutí. Většina všech novin ztrácela politický obsah. Karel Havlíček byl v celé monarchii prvním, vůči němuž byl vládní výnos uplatněn. Bach v té době už měl povolení císaře k nucenému vystěhování nepohodlných publicistů a mezi nimi byl také Havlíček, který byl deportován do Brixenu.

34

Alexandr Bach byl ministr spravedlnosti a následně stanul ve funkci ministra vnitra. Byl považován za to, že

zřídil četnictvo a polici. 35


21

Zavedení režimu, který popřel ústavnost a vracel se zpět k absolutistickým formám vlády, označujeme jako neoabsolutismus nebo bachovský absolutismus. Takto byla označována forma vlády v letech 1851-1859. František Josef I. svolal na ke konci roku říšskou radu a vládu ke společnému zasedání a dal přečíst tři patenty. Tyto patenty jsou nazvány jako silvestrovské patenty z 31. prosince 1851, znamenaly přechod k absolutismu. Patenty zrušili oktrojovanou ústavu březnovou a namísto ní se vyhlašovaly Zásady pro organické řízení zemí rakouského císařství. Březnovou ústavu zrušil první z těchto patentů a také se potvrzovala rovnost občanů před zákonem a zrušení poddanství a roboty. Další patent prohlásil občanská práva za zrušená a slíbil ochranu církvím státem uznávaným. Další ze tří aktů stanovil základní organizaci správy zemí, rozdělení na obce, okresy, kraje a země, zaváděl trojinstanční soudní řízení, zrušil poroty, odstranil veřejnost soudního řízení, zaváděl instituci státního zástupce jako žalobce v trestních věcech. Tímto byla otevřena cesta k zavedení režimu. Vládlo se bez parlamentu a bez kontroly ze strany veřejnosti.36 Alexandr Bach dostal jedno z nejvyšších vyznamenání za zásluhy o stát Velký kříž Leopoldova řádu. Bach tím získal nárok na povýšení do šlechtického stavu. Silvestrovskými patenty byla zrušena politický práva a výslovně byla potvrzena rovnost občanů před zákonem a také náboženská svoboda vykonávaná v rámci státem uznaných církví. Zásady pro organické řízení zemí rakouského císařství byl zcela jedinečný dokument, ve kterém bylo formulováno specifický sociálně politický obsah a záměr absolutismu padesátých let 19. století. Všechny předcházející dokumenty vydané za absolutismu přinášely určitou změnu jen v některých oblastech života, tedy zemská čí stavovská zřízení. Zato tento absolutismus, určoval velice dynamickou rekonstrukci státu na zcela vyhraněných základech. Tento absolutismus, také někdy označován jako organický, ignoroval nejen veřejné mínění, ale samotou společenskou realitu. 37

36


s., 2003, s. 220 – 221 37


22

Dokument Zásady pro organické řízení zemí rakouského císařství, který obsahoval 36 paragrafů, byl pojat tak, že veškeré zákonodárství v monarchii mělo být uskutečňováno jednotně a s vyloučením veřejnosti. Veškeré korunní země tvořily součást rakouské dědičné monarchie. Okresní úřady měly být nejnižším článkem státní správy. Nad nimi měli být vytvořeny krajské úřady a ty pak byly podřízené zemským místodržitelstvím a tím se rušila všechna historická zemská zřízení. Také byla potvrzena integrita Čech. Součastně proběhlo rozdělení Moravy a Slezska ve dvě samostatné korunní země, protože Zásady dovolovaly používat v zemi obvyklé označení okresních či krajských úřadů. Podle Zásady se stavají soudní úředníci a soudci jinou skupinou. Soudnictví bylo spojeno s ostatní správou v rámci okresu, jako druhá instance byl stanoven vrchní zemský soud a jako třetí instance byl ustanoven nejvyšší soudní dvůr. Porotní soudy byly zrušeny a líčení před soudem bylo neveřejné. Jako utvrzení absolutní moci panovníka lze chápat také založení nezávislého Nejvyššího policejního úřadu. V roce 1852 byly novelizovány tiskové a spolčovací zákony součastně byl vydán nový trestní zákoník. Nový tiskový zákon upravoval ministerské nařízení z roku předešlého a umožnil zabavovat veškeré periodické tiskoviny, které nebudou podle představ vlády.38 V této době byl také vydán jednotný trestní zákoník pro celou monarchii, to pouze podpořilo absolutismus. Tento absolutismus byl velmi důsledný, opíral se o rozrostlou armádu a polici a na venkově bylo nově zavedeno četnictvo. Postupem času se však začala monarchie dostávat do vnitřních i zahraničních komplikací. Rakouská vojska roku 1859 podlehla Francouzům a Italům v bitvě u Magenty a Solferina39. Absolutistický režim se stával stále více neudržitelný. Ministr A. Bach byl odvolán z funkce a byl také vydán císařský manifest. Díky tomuto manifestu docházelo k ústupu absolutismu, otevřela se tak cesta k reformám a liberalizaci. Neúspěchy bachovské režimu vedly ke změně politiky vídeňského dvora. 40

38 39 40

URBAN, O. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982, s. 101-102 Po této porážce Rakousko ztratilo Lombardii, byl to také jeden z důvodů k odvolání Bacha SCHELLE, K. Dějiny českého ústavního práva. Ostrava: KEY Publishing s. r. o., 2010, s. 11- 12

23

7. Obnovení konstitucionalismu Absolutistický režim se stával stále více neudržitelný. Ministr A. Bach byl odvolán z funkce a byl také vydán císařský manifest. Díky tomuto manifestu docházelo k ústupu absolutismu, otevřela se tak cesta k reformám a liberalizaci. Neúspěch bachovského režimu vedl ke změně politiky vídeňského dvora. Cestu k obnovení ústavnosti a parlamentního režimu také znamenalo také to, že říšská rada byla doplněna o další členy (také se jí označovalo jako rozmnožená říšská rada). Byly provedeny nepřímé volby do rady, na které se měl projednávat státní rozpočet. Říšská rada neměla velké pravomoci, nebyla parlamentem v úplném slova smyslu. Například nemohou předkládat a schvalovat zákony. Avšak panovník uznal svrchovanost rady. Při jednání o rozpočtu rada požaduje rozsáhlou samosprávu zemí a liberalizaci veřejného života. Vývoj k obnovení ústavnosti byl položen dvěma akty a to manifestem a především Říjnovým diplomem. V manifestu císař osvětluje, proč bylo třeba vládnout absolutisticky a ukazuje a poukazuje na rozmnoženou říšskou radu, jako podpůrný orgán, který bude určovat další vývoj monarchie. 41 Říjnový diplom z 20. října 1860 v sobě obsahoval nutnost určité federalizace na základě historických okolností jednotlivých zemí. Ovšem důležité bylo, že byl zde prohlášen návrat k parlamentarismu a bylo také poukázáno na důležitost zemských sněmů. Panovník se v něm zřekl neomezené vlády. Tento ústavní dokument obsahoval určitý základní program obnovení ústavního života v monarchii. Což představovalo především rozdělení zákonodárné moci mezi panovníka a radou, rovnoprávnost národů. Říjnový diplom měl povahu určitého připravovaného dokumentu, který sděloval, přislib panovníka provést změnu. Byl určitým základním prvkem k znovuzrození parlamentarismu a tudíž obnovení konstitucionalismu42. Samotné provedení diplomu bylo už úkolem jiných lidí, než těch, kteří si ho vynucují. Německá liberální buržoazie se dostává k moci. 43

41


s., 2003, s. 222 42

Konstitucionalismus znamená tedy vláda lidu prostřednictvím ústavy. – PAVLÍČEK, V. a kolektiv. Ústavní

právo a státověda. 1. díl. Praha: Linde Praha, a. s., 2007, s. 158 43


24

8. Únorová ústava 1861 Vůdčí osobností této doby se stává ministr Anton von Schmerling, který pracoval na přípravě již třetí oktrojované rakouské ústavy. Schmerling již hned od začátku dával najevo, že má odlišné názory než předchozí ministr. Také prohlásil, že chce ponechat principy z Říjnového diplomu, ale také naznačil, že diplom není jediný dokument, podle kterého by se lidé a vláda měla řídit. Dne 26. února 1861 byla vyhlášena ústava, zvaná únorová nebo také Schmerlingova. Jednalo se jako u předchozích ústav o ústavu oktrojovanou, tedy vnucenou shora bez účasti ústavodárného shromáždění. Velice charakteristické a do jisté míry zajímavé je, že ani tato ústava neopustila jisté centralistické tendence. Tento ráz ústavy se odrážel zejména na širokém pojetí kompetence rady a zastupitelstva. Únorová ústava se skládá ze tří patentů č. 20-22/1861. Na základě příloh těchto patentů byl zřízen parlament, který představoval říšské zastupitelstvo. Bylo složeno ze dvou komor a to sněmovny poslanecké a panské. Bylo zavedeno řízení zemské pro země neuherské. Poslanecká sněmovna byla volena prostřednictvím zemských sněmů nepřímo. A ta sněmovna panská byla jmenována. Z ústavy bylo patrné, jak už jsem výše uvedla, velice centralistické snahy, které se projevují v posílení moci říšského zastupitelstva a v omezení moci zemských sněmů. Již zde byla nadnesena myšlenka dualistického uspořádání říše, prostřednictvím užší a širší říšskou radou. Ta užší byla omezena jen na zástupce zemí rakouských a ta širší měla za úkol pouze jednat o společných záležitostech. Ústava neupravovala občanská práva ani zde nebyla ukotvena odpovědnost ministrů a ochrana národních práva. 44 Jednotlivý členové panské sněmovny jsou jmenováni samotným panovníkem a jejich počet konečný nebyl určen vůbec. Poslanecká sněmovna čítala celkem 343 členů a na Čechy z tohoto počtu zbylo 54 a na Moravu 22. Tito poslanci jsou chápani vlastně jako vyslanci jednotlivých zemských sněmů. Právo nařídit v neočekávaných případech přímou volbu do rady zemského sněmu si vyhradil samotný panovník. Jednotlivé návrhy zákonů měla oprávnění předkládat vláda, ovšem i rada měla určité právo iniciativy. Proto k přijetí zákon bylo zapotřebí tedy souhlas obou komor rady a potvrzení panovníka. 45

44


s., 2003, s. 223 45


25

V § 13 Přílohy I. bylo totiž ustanovení, že panovník může vládnout bez parlamentu a vydávat nařízení s mocí zákon. Jednalo se o takový pokus zadních vrátek k obnovení absolutní moci panovníka. Reakce na novou ústavu byly z počátku zdrženlivé, zejména za řad českých politiků. Významnou součástí této ústavy byla zemská zřízení a volební řád do 15 zemských sněmů. Zemské samosprávy měly své zemské výbory, které mohly vést správu zemského majetku. Volební právo do zemských sněmů určovalo strukturu a složení poslanecké sněmovny. Parlament se zejména snažil o uzákonění základních občanských práv. Podařilo se aspoň přijmout zákon tiskový a také zákon o ochraně osobní svobody.46 Jednotlivá zemská zřízení byla vymezena v podstatě všude stejně, rozdíly byly pouze v početnosti jednotlivých sněmů a jejich kurií. Tyto zemské sněmy byly vždy jednokomorové, ale mezi několika poslanci, kteří se volí automaticky. Ostatní poslanci se volí ve třech samostatných kuriích. Kurie představují velkostatkářské kurie, kurie měst a obchodních a živnostenských komor a ostatní jsou venkovské obce. Zákon předem stanovil, počet poslanců jednotlivých kurií. Zemský sněm měl funkční období na šest let. Panovník je však mohl kdykoli rozpustit. Jednou do roka probíhalo jednání. Za poslance jmenoval císař předsedu s označením zemský maršálek. Působnost zemských sněmů byla ovšem vymezena velmi přesně. Plnou moc měly v záležitostech zemědělství a výstavby budov. Podle volebního řádu zemského měl právo volit do zemského sněmu ve velkostatkářské kurii vlastník statku, tedy ti, kteří platili zákonem stanovenou hranici přímých daní. Z politického hlediska byla ústava svéráznou směsí principů stavovského zastoupení a také některých prvků moderního konstitucionalismu. Zajímavé je také to, že ústa neupravovala vztah zákonodárné, výkonné a soudní moci, tudíž dosavadní struktura výkonné moci absolutistického států zůstala zachována. Sám panovník prohlásil o ústavě, že představuje omezení dynastické moci.47

46


s., 2003, s. 223-224 47


26

Volební právo v Rakousku samo o sobě prodělalo mnoho změn. Hlavní princip byl postaven na feudálním stavovství. Volební kurie, které představují seskupení voličů a poslanců do kterých jsou voliči zařazovány na základně svého majetku a jeho výše. Z výkonu volebního práva až do pádu monarchie byly vyloučeny ženy, to se však nevztahovalo na kurii velkostatkářskou. Pro výkon volebního práva ať už aktivního či pasivního bylo zapotřební platit přímé daně a přispívat tak na obstarávání veřejných záležitostí. V průběhu vývoje volebního práva hrálo důležitou roli boj o politickou moc mezi jednotlivými společenskými vrstvami a také časem i rakouského dělnictva. Vývoj volebního práva v Rakousku 1. 1861 – zavedení volebního práva do zemských sněmů, které obesílaly poslaneckou sněmovnu říšské rady; 2. 1873 – zavedení přímého volebního práva do říšské rady (zákon č. 40 a 41/1873 ř. z.), které mělo zlomit pasivní odpor českých poslanců; 3. 1882 – Taafeho novela volebního řadu (č. 142/1882 ř. z.), spočívající ve snížení volebního censu v kurii městské a venkovské na 5 zlatých ročně; 4. 1896 – Badeniho reforma volebního práva (č. 168/1896 ř. z.), spočívající v zavedení páté volební kurie; 5. 1907 – zavedení všeobecného rovného a tajného hlasovacího práva zákonem č. 17/1907 ř. z. do poslanecké sněmovny říšské rady.48 Samotný politický i sociologický vývoj po vydání ústavy do roku 1867 je charakterizován odporem národů proti habsburskému centralismu. Především uherský sněm, který měl za požadavek návrat k ústavě z roku 1848, jednal velmi nepřizpůsobivě a tím také přispěl k odvolání ústavy v roce 1865. Taky v této ožil již starý spor mezi tendencemi centralistickými a federalistickými. Mezi federalisty patřil např. Palacký a Rieger.49

48


s., 2003, s. 232 49

SCHELLE, K. Dějiny českého ústavního práva. Ostrava: KEY Publishing s. r. o., 2010, s. 13

27

8.1 Rakousko-Uherský dualismus Postupem času se začala rozplývat koncepce jednotného centralizovaného Rakouska. V roce 1862 se do úřadu pruského ministerského předsedy dostal Otto von Bismarck. Jeho politika již od začátku směřovala k dosažení jednoty německých zemí. Až dosud totiž měli v německých zemích převahu Habsburkové. Mezi Rakouskem a Bismarckem vzrůstal spor o správu Šlesvicka a Holštýnska. Rakušané ovšem udělali jaký si ústupek v podobě toho, že vyklidili Holštýnsko bez boje. Avšak na nátlak Bismarcka museli vyhlásit 14. června 1866 Prusku válku. Samotný císař se ovšem již z počátku rozhodl pro vedení války na dvou frontách značně pozdě. Rozhodující bitva proběhla u Sadové blízko Hradce Králové, kde Rakousko zažilo katastrofální porážku. Tato bitva u Hradce Králové byla jedním z největších konfliktů na české půdě. Na rakouské straně bylo 5 658 mrtvých a na pruské straně 1 935 mrtvých. Prusům se podařilo dostat až k Vídni. Ovšem Bismarck již nechtěl pokračovat v boji a 23. srpna byl podepsán mít s Pruskem v Praze. Rakousko se muselo vzdát Benátska ve prospěch Itálie. Rakousko tímto ztratilo své mezinárodní postavení. Avšak nejvíce škody přinesla válka českým zemím. Bylo vypáleno mnoho vesnice, zničena úroda a navíc civilisti začínají být napadeni epidemií cholery. Je až neskutečné, že i přesto Češi zůstali loajální k Rakousku, ovšem to rakouská politika nikdy neocenila. Ale za to Maďarům, kteří velice vlažně bojovali za Rakousko, vyjádřilo slib, jejich požadavků. Které představovalo rakousko-uherské vyrovnání v roce 1867. Toto vyrovnání se stalo platným zákonem až do jejího zániku. Uhry po dlouhé snaze získaly v rámci habsburské monarchie velkou samostatnost a svébytnost.50 Pojetí rakousko-uherské vyrovnání lze považovat jakou si dvoustrannou smlouvu mezi uherským královstvím a uherským králem Františkem Josefem. Proto také v červnu byl František Josef a Alžběta korunováni na uherského krále a královnu.51

50

EFMERTOVÁ, C. M. České země v letech 1848-1918. Praha: Libri., 1998, s. 69 -72

51

VEBER, V., HLAVAČKA, M., VOREL, P., POLÍVKA, M., WIHODA, M., MĚŘÍNSKÝ, Z.

Dějiny Rakouska, Praha: nakladatelství Lidové noviny, 200, s. 422

28

Říši podle vyrovnání tvořili dvě rovnoprávné jednotky Rakousko (tedy Předlitavsko neboli Království a země na říšské radě zastoupené) a Uhersko (což bylo Zalitavsko neboli Uherské království. Oba tyto vzniklé celky spojovala osoba císaře. Společné také měli tři ministerstva pro armádu, zahraniční politiku a finance. Ministerstva se označovala jako císařská a královská, ostatní úřady výhradně rakouské byly císařsko-královské a ty výhradně uherské úřady měly dovětek královské. Byly zřízené parlamentní výbory, označované jako delegace, které sloužily pro společné záležitosti. Ukázalo se, že jako nejproblematičtější částí rakousko-uherského vyrovnání se stalo hospodářské vyrovnání, které zahrnovalo stanovení finančních norem na krytí společných ministerstev a dvora, či státního dluhu. Určité společné náklady, které se označovaly, jako kvóty se projednávaly vždy po deseti letech. Rakouské oblasti jej financovali cca ze 70 % a uherské asi z 30 %. Zvýhodněn byl německý a maďarský národ oproti ostatním národům, zejména Slovanům, tato situace zůstala zachována až do konce monarchie. Na počátku roku 1867 byla svolána užší říšská rada. V té době v Předlitavsku začalo několikaměsíční vládní provizorium. Vládní vedení převzal hrabě Beust. Jako předseda uherského ministerstva se stal hrabě Andrássy. Rada měla začít projednávat předlohu rakousko-uherského vyrovnání, avšak všem zúčastněným bylo jasné, že se na vyrovnání nebude nic měnit.52 Po vyrovnání neměl nový stát ovšem ani jméno. Oficiálně se skládal z Království a zemí na říšské radě zastoupených a uherského království. Či také se požívalo označení Zemí svatoštěpánské koruny. Na přání císaře byl však oficiálně tento celek nazýván v diplomatickém korespondování jako Rakusko-Uherskou monarchií či jen RakouskoUhersko.53 V pojetí Rakouska-Uherska se můžeme setkat s dvěma principy a to osobního, což představuje společný panovník a věcného, které tvoří společné záležitosti. Proto se tomuto soustátí někdy říká, že bylo kombinací personální a reálné unie.54

52

EFMERTOVÁ, C. M. České země v letech 1848-1918. Praha: Libri., 1998, s. 73

53


Dějiny Rakouska, Praha: nakladatelství Lidové noviny, 200, s. 422 54


s., 2003, s. 225

29

9. Prosincová ústava 1867 Na novém zasedání říšské rady55 německá liberální levice, dala najevo, že po rakousko-uherském vyrovnání je zapotřebí přezkoumat únorovou ústav a zaměřit se na politické poměry. Rada se svým způsobem změnila na jakou si ústavodárnou radu. Snažila se o vybudování nového politického systému konstituční monarchie. Schéma moci v monarchii v letech 1849 a 186756

Prosincová ústava ze dne 21. prosince 1867, která je především soubor základních zákonů, tvoří v mnohých ohledech vrchol rakouského ústavního vývoje. Tato poslední ústava platila až do konce monarchie do roku 1918. Některá její ustanovení dokonce platí i do dnes v Rakousku. Byla na rozdíl od ostatních vypracována jako liberální ústava parlamentem tedy říšskou radou a ne žádným císařským prostředníkem, jako tomu bylo doposud s předešlými ústavami. Její význam také spočívá v tom, že přinesla řadu občanských práv a svobod.

55

Složení říšské rady z 203 poslanců měli němečtí liberálové 118 křesel proti 68 federalistům a klerikálům při

neúčasti 14 českých poslanců. - URBAN, O. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982, s. 222 56


30

Uskupení Předlitavska bylo tvořeno 17 královstvími a zeměmi.57 Pro tyto země byla vydána prosincová ústava, kterou tvořili základní zákony č. 141- 146 ř. z. a tyto další základní zákony: Jako základ nového ústavního systému zahrnovaly tyto ústavní zákony: 1. Zákon č. 101/1867 ř. z. ze dne 25. července 1867 o odpovědnosti ministrů, který představoval do jisté míry omezení suverénní pravomoci panovníka. Panovník již nemohl činit žádný vládní akt bez spoluúčasti příslušného ministra. Tak tímto zákonem přestal být ministr úředníkem panovníka, ale byl odpovědný parlamentu. 2. Zákon č. 134/1867 ř. z. ze dne 15. listopadu 1867 o spolkovém právu, tento zákon obsahoval ustanovení o rozsáhlé úpravě spolkového zákona z roku 1852, který říkal, že spolek může zahájit činnost jen tehdy, když obdrží výslovné povolení. Změna nového zákonu č. 134/1867 ř. z. spočíval v tom, že nyní byl za povolený považován každý spolek, který nebyl ve čtyřtýdenní zákonné lhůtě od odhlášení úředně zakázán. 3. Zákon č. 135/1867 ř.z. ze dne 15. listopadu 1867 o spolčovacím právu, který umožňoval veřejná shromáždění občanů v uzavřených místnostech i pod širým nebem. Také umožňoval konání veřejných průvodů. Zákon určil podmínky jejich zákonného konání. Zákony ovšem obsahovaly několik omezení i tak přispěly k uvolnění a rozrůstání spolkového života, ze kterého se postupem času zrodily politické strany. 58 Celý tento proces určité transformace ústavního vývoje probíhal bez účasti a dokonce i proti názorům českých liberálních politiků. Ta celé vyrovnání Rakouska-Uherska je považuje, jako zdvojený centralismus a odmítla ho vzít na vědomí. Většina českého sněmu své názory hlasitě projevila, a proto byl také český sněm rozpuštěn a provedlo se vypsání nových voleb. Ve kterých pod silným ovlivňováním z Vídně zvítězila strana ústavověrná, která byla z velkostatkářské kurie. 59

57

Byly to: království České, markrabství Moravské, vévodství Slezské, království Haličské a Dalmatské,

arcivévodství Rakouské nad i pod Enží, vévodství Solnohradské, Štýrské, Korutanské, Krajinské, a Bukovinsko, markrabství Istrijské, okněžněné hrabství Tyrolské a Gorické, země Volberská, město Terst a okolí. - MALÝ, K. a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3.vyd. Praha: Linde Praha, a. s., 2003, s. 226 58


59


31

Vlastní komplex prosincové ústavy tvořil šest ústavních zákonů, které vlastně představovaly samotné jádro ústavy.60 Zákon č. 141/1867 ř. z. ze dne 21. prosince 1867 o říšském zastupitelstvu. Zákon umožnil ponechání kuriových systémů předchozího zákona z roku 1861. Zachoval počet 203 poslanců a také ponechal způsob jejich volby prostřednictvím zemských sněmů. Při starém také zůstala zachována poslanecká sněmovna a také panská sněmovna. Co se ovšem měnilo, bylo postavení říšské rady. Z původního poradního orgánu se náhle změnila ve skutečný parlament s právem spolurozhodovat.

Panovník již neměl jmenovat představenstvo

parlamentu, nyní již bude voleno z pléna. Poslancům byla dána do rukou zákonodárná iniciativa. V § 7 bylo řečeno, že počet členů, stanovený pro každou zemi, je vysán zemským sněmem na základě bezprostřední volby. Dále například v § 10 bylo řečeno, že říšská rada je svolávána každý rok císařem, a pokud to bude možno v zimních měsících. V § 14 byla v určitých případech dána výkonné moci zákonodárná moc, ale pouze jen do doby, než dané rozhodnutí schváleno na nejbližším zasedání parlamentu. Zákon č. 142/ 186761 ř. z. ze dne 21. prosince o všeobecných občanských. Tento zákon představoval katalog občanských svobod a zaručoval rovnost všech občanů před zákonem, rovnost občanů v přístupu k veřejným úřadům. Dále také zaručil svobodu osoby a vlastnictví. Nedotknutelnost vlastnictví, svobodu pohybu osoba a jejich majetku. Důrazně zakázal poddanství či nevolnictví. Umožnil zachovávání listovního tajemství, svobodu shromažďovací, spolkovou a petiční. Zaručil svobodu projevu a náboženského vyznání. Dále svobodu vědeckého bádání a vyučování. Byla stanovena také svoboda volby povolání. V § 19 byla uznána rovnoprávnost všech národů a také právo každého národa na ochranu a pěstování národnosti a jazyka. Zákon uznával rovnost jazyků, a tím také doporučoval nové uspořádání školství, které by umožnilo naučit se více jazykům. 62

60


61

Tento zákon přinesl, dá se říct do naší ústavnosti nezpochybnitelnou revoluci, obsahuje sice pouze 20 článků,

ovšem ty postačují k tomu, abynastala převratná a tak potřebná změna práv občanů. 62


32

Zákon č. 142/ 1867 obsahoval 20 článků, které přinesly změny do různých oblastí společenského, ale i politického života občanů. V článku 4 bylo umožněno každému občanu státnímu, který řádně v obci platí daň ze svého majetku, ze svého výdělku nebo příjmu, přísluší právo volit do zastupitelstva obecního. Článek 6 upravoval, že každý občan se může na každém místě státního území se zdržovat a bydlet. Může nabývat jakýchkoli nemovitostí. A také za určitých zákonných podmínek každou živnost provozovat. Protizákonné zatčení upravoval článek 8, tak že za každé protizákonné zatčení nebo jeho prodloužení se stát zavazuje k náhradě škody poškozenému. Článek 13 stanovil, že každá má právo mínění v mezích zákona slovem, písmem, tiskem. Důležité bylo ustanovení, že není dovoleno dávat pod censuru tisk. V patnáctém článku bylo pomatováno na církev, že každá zákonem uznávaná církev má právo na společné a veřejné vykonávání svých záležitostí. Bylo povoleno domácí vykovávání náboženství. Článek 17 pojednával o tom, že věda a její nauka je svobodná. „Každý občan státní má právo ústavy vyučovací a vychovávací zřizovati a na nich vyučovati, prokázal-li zákonným spůsobem k tomu svoji spůsobilost.“63 Bylo povoleno domácí vyučování. Článek stanovil, že státu náleží právo nejvyššího řízení a dozoru nad vyučováním a vychovatelstvím. Také bylo pamatováno v článku 18 na to, že záleží na vůli každého zvolit své zaměstnání a vzdělávat se k němu, kde bude chtít. Důležitý byl také článek 19, ve kterém bylo přiznáno všem národům rovné právo všech v zemi obvyklých řečí ve škole, úřadě a ve veřejném životě od státu bylo uznáno.64 Ovšem jako konečný článek 20 můžeme považovat za krok zpět, protože určuje výjimky z předešlých práv, což bylo v následujících letech státem využíváno. Ale i přesto byl tento zákon styčným bodem pro další ústavní vývoj. Tento zákon přinesl, dá se říct do naší ústavnosti nezpochybnitelnou revoluci, obsahuje sice pouze 20 článků, ovšem ty postačují k tomu, aby nastala převratná a tak potřebná změna práv občanů.

63

SCHELLE, K. a kolektiv. Praktikum českých právních dějin. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 101

64

SCHELLE, K. a kolektiv. Praktikum českých právních dějin. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 100-101

33

Zákon č. 143/1867 ř. z. ze dne 21. prosince 1867 o zřízení říšského soudu. Ve Vídni byl založen nový soud a v jeho čele stál předseda po boku s jeho náměstkem. Skládal se z 12 členů a čtyř náhradníků. Jeho hlavní úkol spočíval v tom, že měl rozhodovat o kompetenčních konfliktech. Dále pak vedl spory ve veřejnoprávních záležitostech mezi jednotlivými institucemi. Do jeho pravomoci spadaly spory o stížnostech jednotlivých občanů a případné zkracování ústavně zaručených politických práv, které vlastně jsou občanskými právy. Například v článku 4 byla upravena otázka příslušnosti soudu, sám říšský soud bude posuzovat příslušnost a jeho rozhodnutí vylučuje každé další odvolání. Zákon č. 144/1867 ř. z. ze dne o soudcovské moci. Tímto zákonem byla kladena záruka nezávislosti soudců. Byla také zde uzákoněna veřejnost procesního řízení. Určité delikty příslušely k šeření zavedeným potních soudů. Oddělovalo se soudnictví ve všech instancích od výkonné administrativní moci. Tím bylo dosáhnuto klasického liberálního pojetí trojího dělení moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní.65 Článek pátý tohoto zákona určoval, že soudci jsou jmenováni císařem nebo jeho jménem definitivně a doživotně. Článek deset pamatoval na to, že jedná před rozhodujícím soudcem v občanskoprávních a trestně právních záležitostech je ústavní a veřejné. V článku 14 bylo uvedeno, že soudnictví je ve všech stupních odděleno od správy.66 Zákon č. 145/1867 ř. z. ze dne 21. prosince 1867 o vykonávání vládní a výkonné moci. Pojetí tohoto zákona určovalo vymezení panovníka. Panovník byl na základě zákona posvátný, nedotknutelný a neodpovědný. Formálně byl vázán přísahou, že bude vždy vládnout jen podle přijatých zákonů. V tomto zákoně v článku dva bylo uvedeno, že císař vykonává vládní moc prostřednictvím ministrů a ti zase prostřednictvím jim podřízených úředníků. Císaři měl pravomoc propouštět a jmenovat ministry a také obsazuje na návrh ministrů úřady státní služby. Před nedávnem jsme mohly být svědky inaugurace našeho nového pana prezidenta, který skládal slib do rukou předsedy senátu, tato tradice nevznikla čirou náhodou, i v tomto zákoně z roku 1867 byl upraven způsob nástupu císaře, který skládal v přítomnosti obou sněmoven říšské rady slavností přísahu.67

65


66


67

„Budu neporušitelně zachovávat základní zákony království a zemí, zastoupených v říšské radě, a vládnout

v souladu s těmito i obecnými zákony.“ - SCHELLE, K. a kolektiv. Praktikum českých právní dějin. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 104

34

Zákon č. 146/1867 ř. z. ze dne 21. prosince 1867 o společných záležitostech všech zemí habsburské monarchie. Tento vyrovnávací zákon mezi panovníkem a uherským královstvím, byl určitým kompromisem. Každá ze smluvních stran tento zákon pojala rozdílnou interpretací. Rozdílné pojetí se ukázalo v uherském a rakouském textu vyrovnávacího zákona. Kromě společného panovníka, měly země zastoupené na říšské radě a země uherské koruny společné zahraniční záležitosti, které představují především diplomatické a obchodní záležitosti. Proto byl také zřízen společný úřad ministerstva zahraničních věcí, ministra vojenství a ministra financí. Toto zákonodárné právo týkající se společných záležitostí mělo být vykonáno zvláštními šedesáti členských delegací říšské rady a uherského sněmu. Toto pojetí vnitřních problémů habsburské monarchie bylo velmi komplikovaným a pracným řešením. 68 V samotném § 1 tohoto zákon bylo uvedeno, že následující záležitosti, jako jsou zahraniční záležitosti včetně diplomatického a komerčního zastoupení vůči cizině, dále válečnictvo, včetně válečného námořnictva a také finančnictví ohledně společně hrazených výloh, zvláště v případech stanovení rozpočtu a prověření příslušných účtů, jsou společné pro království a země, zastoupené v říšské radě, a pro země uherské koruny. V § 2 bylo stanoveno, že některé záležitosti nejsou však společně spravovány, však mají být projednávány. Týkalo se to komerčních záležitostí, především celního zákonodárství, dále pak zákonodárství o dávkách spojených s průmyslovou výrobu, ujednání o mincovnictví a hodnoty peněz, nařízení o železničních tratí, které se nějak dotýkají obou polovin říše a v neposlední řadě stanovení vojenského systému. Paragrafem číslo 6 bylo upraveno zákonodárné právo, spadající do kompetence obou polovin říše, tedy to které vykonávají, pokud se jedná o společné záležitosti, prostřednictvím delegací. V § 11 byla dána povinnost, že delegace jsou každoročně svolávány císařem, který určuje místo schůzky. Ovšem § 19 stanovil, že každá z obou delegací jedná na odděleném zasedání. Paragraf 20 upravoval postup samotného jednání, v tom, že rada je schopná se usnášet za přítomnosti předsedy a nejméně třiceti členů a k platnosti usnesení je nutná absolutní většina hlasů přítomných. Schůze delegací byli většinou veřejné. Obě uskupení delegací měla povinnost se vzájemně informovat o svém usnesení. Také tu byla možnost každé delegace požádat o tom, aby o otázce bylo rozhodnuto společným hlasování. 69

68


69


35

Existoval zákon č. 147 ze dne 21. prosince 1867, kterým se určoval okamžik, jímž vstoupí v platnost všech šest zmíněných zákonů předešlých.70 Součástí nebo spíše takové doplnění ústavních zákonů pro neuherské země tvoří tzv. májové zákony z roku 1867. Zákon č. 47/1868 ř. z. ze dne 25. května 1868 o manželském právu. Tímto zákonem se rušila do značné míry určitá ustanovení z roku 1855. A podle tohoto zákona ve věcech manželského práva se obnovovala platnost občanského zákoníku. Zákon č. 48/1868 ř. z. ze dne 25. května 1868 o vztahu školy a církve. Díky tomuto zákonu se ruší některé přecházející ustanovení o církvi, které platily z roku 1855 rovněž. A nový zákon stanovil, že školství se osvobodilo od jednoznačného vlivu katolické církve. Zákon č. 49/1868 o úpravě vzájemných vtahů občanů. Zákon zrušil dominantní postavení katolické církve vůči ostatním náboženským obcím.71 Podoba s předcházející únorovou ústavou spočívala ve stejném uspořádání říšského zastupitelstva tedy říšské rady, která byla stejná, tedy dvoukomorová a stejný byl i způsob vytváření obou komor. I nadále, byla poslanecká sněmovna volena prostřednictvím zemských sněmů. Členy panské sněmovny představují zletilí členové panujícího rodu, vedoucí předních šlechtických rodů a členové jmenováni císařem za zvláštní zásluhy. Byly zde i mandáty pro biskupy a arcibiskupy s hodností knížecí. Jejich rozsah působnosti a pravomoci byl taxativně vymezen zákonem, tím pádem vše, co nebylo výslovně prohlášeno za pravomoci zastupitelstva a říše, připadalo do kompetence zemským sněmům.72 Tak je nutné podotknout, že kromě zákonodárné moci měla rada také i kontrolní pravomoci. Byla zavedena odpovědnost vlády říšské radě za zákonnost císařových vládních aktů. Nastala také nová změna v tom, že z nové ústavy vyplývalo právo poslanecké sněmovny volit si svého předsedu a místopředsedu. Také měla novou pravomoc si sama stanovit vlastní jednací řád. V poslanecké sněmovně nyní mají zástupci vlády, podle jednacího řádu určité výsosti a to takové, že měli možnost ústavního vystoupení bez ohledu na denní program sněmovny.73

70

SCHELLE, K. a kolektiv. Praktikum českých právních dějin. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 107

71


72


s., 2003, s. 226 73


36

Soubor zákonů prosincové ústavy74 umožnil do jisté míry určitou stabilizaci politického systému konstituční monarchie a tím, také nastolil pronikavé změny veřejného politického života.

Avšak prosincové ústavě se i nadále nepodařilo odstranit prvky

absolutistické vlády. Byla i nadále jako tomu bylo i za předchozích ústav dána nedotknutelnost panovníka, jehož postavení i za těchto nových liberálních ústavních zákonů bylo stále nadřazené. I ostatní členové dynastie nadále mají určité výhodné postavení ve společnosti, protože se na ně nevztahovaly některé platné normy občanského zákoníku. Panovník držel i nadále velice dominantní vliv a moc výkonnou a na samotnou vládu. Jeho moc se soustředila především na armádu a zahraniční politiku, tyto oblasti se stali jeho hlavní prioritou rozhodování. 75 Ústava měla své klady i zápory, ostatně tak je tomu se všemi zákony, ústavami a obecně se vším, nic nemůže být dokonalé. Jako její zápor by se dalo chápat, že ústava obsahovala nesporné přežitky feudalismu, které spočívali v již zmíněném nedotknutelném postavení panovník, existenci panské sněmovny a přetrvávající vliv instituce šlechtictví. Také jí bývá vyčítáno, že sice uzákonila nový zákon o právu tiskovém, ale ten byl omezen vydáváním tisku vysokými kaucemi. Tyto záležitosti její význam do jisté míry znehodnocoval. „Význam prosincové ústavy tkví v tom, že založila principy ústavnosti a parlamentarismu, které přetrvaly až do doby zániku monarchie v roce 1918.“

76

I zákon o

svobodě shromažďovací a spolčovací přinášel určitou negativní možnost policejních zásahů do spolkové činnosti, která spadala pod dozor úřadů. I přes tyto nedokonalosti prosincová ústava znamenala značný pokrok a tím se stala do značné míry i základem dalšího boje o demokratizaci státu. 77

74

Názory na prosincovou ústavu se liší. Např. J. Zimek v knize Ústavní vývoj českého státu říká, že: „Až ústava

z roku 1867, přijatá poprvé říšským sněmem, byla ústavou dohodnutou.“ Avšak oproti tomu např. MALÝ, K., SOUKUP, L Vývoj české ústavnosti v letech 1618-1918In: Občanská práva a svobody v rakouských ústavách 19. stol.: Adamová, K.arolína uvádí, že: „ Poslední ústava z období Rakouska, ústava prosincová, která byla vyhlášena v roce 1867 pro rakousko-uherské dualizaci. Byla to spíše centralistická, a protože i ona byla ústavou oktrojovanou vídeňskou vládou, ponechává stranou požadavky českého státního práva.“ 75


76


77


s., 2003, s. 227

37

Sněm v roce 1871 přijal vládní předlohy panovníkem slíbených zákonů v podobě tzv. fundamentálních článků78, kterými byly schváleny zásady státoprávního postavení Českého království. Na základě nich se má uskutečnit tak vytoužené českými představiteli českorakouské vyrovnání. Ovšem články měl své nepříznivce z řad nejvyšších rakouských a uherských vládních představitelů a také především z řad německých liberálů. František Josef I.79 vydal prohlášení, že vyrovnání svěřuje do pravomoci říšské rady a tím byl celý pokus Českého království na vyrovnání zmařen. V letech 1848-1914 se také řešila velice komplikovaná a rozsáhlá národnostní otázka a etnické rozpory mezi zvýhodňovanou německou menšinou a nerovnoprávnou většinou českého obyvatelstva. Vzájemné vztahy Čechů a Němců i přes dlouhé soužití začaly být do jisté míry řešeny více až v 19. století. Jejich postavení se s postupem času měnilo. Avšak v rámci celé habsburské monarchie nezaujímají zas tak odlišné postavení, protože obě tyto skupiny se mohou považovat za menšinu. Němci v českých zemích chtěli připojit k říši a oproti tomu Češi bojovali za své státoprávní vyrovnání v rámci habsburské monarchii. Od poloviny 19. stol. se vzájemné vztahy mezi Čechy a Němci vyostřovali, které v 80. letech přerostly v každodenní rozpory. Snahy Čechů o česko-německé vyrovnání bývá také zkráceně označeno, jako česká otázka. Toto téma české otázky proniklo do politiky všedních dnů a rozprav. Významnou osobou v tomto boji byl T. G. Masaryk, který se ve svých dílech a projevech věnoval pojetí české otázky a české politiky. Byl velkým zastáncem názoru, že podstata češství spočívá v bratské humanistiky pojaté demokracii. Jeho názory ovšem měly také své odpůrce. 80

78

„Fundamentálních článků bylo 18 a jejich podstatou bylo dosažení určité autonomie Českého království

v rámci Předlitavska. V rakousko-českém vyrovnání nešlo o trialismus, ale o řešení subdualisitcké.“ EFMERTOVÁ, C. M. České země v letech 1848-1918. Praha: Libri., 1998, s. 78 79

Habsburská monarchie si prošla od revoluce 1848 do první světové války velkou řadou změn. Velkou část

změn zosobňoval obyvatelům habsburské monarchie sám císař. František Josef I. měl sled událostí velký význam. I přesto, že jeho mocenská pozice v důsledku prohlubování konstitučního života ke konci století neustále ochabovala. Jedná se o nejdéle panujícího evropského monarchu 19. století. Panoval 68 let.

- VEBER, V., HLAVAČKA, M., VOREL, P., POLÍVKA, M., WIHODA, M., MĚŘÍNSKÝ, Z. Dějiny Rakouska, Praha: nakladatelství Lidové noviny, 200, s. 441 80


38

Rok 1873 přinesl nový volební řád č. 41/1873 ř. z. byl vydán nový volební řád říšské rady, který byl založen na systému kurií. Rozložení kurií bylo na velkostatky, průmyslových měst, obchodních a živnostenských komor a venkovských obcí. Od věku 24 let bylo platné aktivní volební právo a také bylo posuzováno státní občanství a svéprávnost. Podle zákona mohou volit pouze muži a ženy smí toto právo využívat pouze, když vlastnily velkostatky. Určitá nerovnost volebního práva je patrná z toho, že členové obchodních a živnostenských komor mohou volit i v dalších kuriích než v těch svých. Pro může starších 30 let, platilo pasivní volební právo, avšak zde byla podmínka, že musejí být tři roky státními občany a smějí být voleni do zemského sněmu. Délka volebního období byla stanovena na šest let a celkový počet poslanců byl navýšen na 353. Říšská rada se tedy již volila přímo a ne prostřednictvím zemských sněmů, jak tomu bylo dřív.

Do parlamentu nevstoupili čeští

politici, protože i nadále pokračovali v politice pasivního nesouhlasu se stávající politickou situací. K dalším změnám došlo po nástup do vlády hraběte Taaffeho81 v roce 1879. Postaral se o zpevnění pozic v panské sněmovně a také se zasadil o novelizaci volebního řádu do poslanecké sněmovny zákonem č. 142/1882. Novelou byla velkostatkářská kurie rozdělena na skupinu svěřeneckou a alodní. Další dělení nastalo v kurii svěřeneckého velkostatku, která byla rozdělena do 5 volebních sborů, čímž posílila konzervativní šlechta. V té venkovské kurii bylo i nadále zachováno nepřímé volební. Hned další volby v roce 1855 představovali změnu, protože přivedly do parlamentu mnoho nových lidí. I práce uvnitř parlamentu se postupně začala měnit, protože základ práce v parlamentu se přesunul do výborů a klubů. „Taaffemu se podařilo po šestnáctileté rezistenci přivést do vládního tábora české liberály, kterým přislíbil splnění jazykově a kulturně nacionálních požadavků.„82 Určité skupiny poslanců se začaly formovat a scházet v nově a pevně organizovaných klubech. Na sklonku 80. let se nastalo další postupné rozlišování v řadách českých poslanců. 83

81

„Eduard hrabě Taafee dal hned zpočátku najevo, že jeho vláda nepřipustí skoky ve své politice, ale na druhou

stranu byl připraven korigovat některé nedokonalosti v ústavním systému.“ - EFMERTOVÁ, C. M. České země v letech 1848-1918. Praha: Libri., 1998, s. 85 82




39

Určitá provázanost rakouského a československého práva je patrná, již z toho, že bylo použito nebo převzato přímo většina rakouských právních předpisů včetně toho základního zákona ze dne 21. prosince 1867 č. 142 o všeobecných právech stáních občanů. Což dokládá situace, že v zákoně ze dne 13. listopadu 1918 o prozatímní ústavě se nezachycují v hojném počtu ustanovení o občanských právech a svobodách, platil zákon o všeobecných právech občanů. Tento § 6 prozatímní ústavy měl podobu kvalifikovaného zákona až do přijetí ústavní listiny z roku 1920. Dá se ale říct, že i po přijetí nové ústavní listiny je zde neopomenutelná vazba s rakouskou ústavní úpravou silná. Podstatná část ustanovení ustanovující základní práva a svobody se nechala inspirovat články zákonů prosincové ústavy z roku 1867. I při dalším vývoji ústavního práva zde je stále v pozadí text i aplikační zkušenost poslední rakouské ústavy. Odlišnost byla patrná ve formálním uspořádání úpravy základní občanských práv. Rakouské pojetí práv bylo uspořádáno v samostatném zákoně, který představoval, 20 článků oproti tomu československý katalog byl součástí ústavní listiny páté hlavy s názvem Práva a svobody, jakož i povinnosti občanské. 84 Celý ústavní vývoj v habsburské monarchii se odehrával na základech monarchie, která jak je třeba patrné z pojetí státovědy, zda byla určitá. Rozlišujeme tedy monarchii a republiku. V souvislosti s tím, je třeba uvést, že toto rozlišování forem státního zřízení se řídí především politickými kritérii a ideály, jak jsou obsaženy především v ústavách jednotlivých států. Uplatnění ústavně právní formy v monarchii jak je tomu třeba u konstituční parlamentní monarchie se prolínají s republikánskými ústavami. Jde zde hlavně o odlišování způsobu tvorby primárních předpisů. Zda jsou zákony přijímány podle zásady autokratické nebo podle zásady demokratické. Důležitým kritériem pro odlišení zda se jedná o monarchii či republiku je způsob výkonu státní moci. Když dělíme monarchii tak na absolutní či konstituční. U té absolutní tedy neomezené formě vlády lze mluvit o většinou přechodném období, když to u této konstituční tedy parlamentní lze mluvit až do dnes, protože je stále v řadě zemí zachována, jako je tomu třeba ve Velké Británii či Dánsku.85 84

HORÁK, Ondřej. Katalog základních práva a svobod v tzv. prosincové ústavě z roku 1867 a v československé

ústavní listině z roku 1920 se zvláštním zohledněním majetkového práva. In: BALÍK, S., BÍLÝ, L. J., GÁBRIŠ, T., HORÁK, O., JÁGER, R., JÁNOŠÍKOVÁ, P., KNOLL, V., MOSNÝ, P., PSUTKA, J., RIEDL, J., SCHELLE, K., SCHELLEOVÁ, I., ŠVECOVÁ, A., VOJÁČEK, L. Rakousko-uherské vyrovnání 1867 a jeho státoprávní důsledky v českých zemích a na Slovensku. Ostrava: KEY Publishing s. r. o., 2007, s. 86 85

PAVLÍČEK V. a kolektiv. Ústavní právo a státověda I. díl Obecná státověda. Praha:Linde Praha, a. s.,

opravený dotisk 2007, s. 76-77

40

Ovšem prvky ústavně právní můžeme nelézt také již ve všeobecném občanském zákoníku z roku 1811, kde byla již zachycena myšlenka nezcizitelných a nezadatelných občanských práv. ABGB86, všeobecný zákoník občanský vychází z přirozeného práva a v Rakousku platí až dodnes. Nejen v ústavách se zachycovala občanská práva, ale i v dalších právních předpisech, které vlastně nesly jejich důkladnější úpravu. Obsahovali zejména mnoho ustanovení restriktivní jejich použití v praxi. Mezi nejhlavnější politická práva se řadila práva tiskou a svobodného projevu, právo shromažďovací a volební, čeští zástupci díky nim postupovali k naplnění národních požadavků. Zmíněná práva byla spjata se zásadou rovnosti. Bohužel ani tato zásada nedostála svému, byla často nedodržována. 87 Díky depozitáři parlamentní sněmovny máme možnost nahlédnout do mnoho zajímavých záznamů z jednání od roku 1848 až po současnost. Například máme možnost si přímo přečíst stenografický protokol z jednání říšské rady pořízený z roku 1869-1870, když probíhalo zasedání této říšské rady ve Vídni, který má v archivu Národní knihovna Rakouska.88

86

Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie

– tedy v překladu všeobecný zákoník občanský, pro který se používala zkratka ABGB 87

ADAMOVÁ, K.. Občanská práva a svobody v rakouských ústavách 19. století. IN: MALÝ, K., SOUKUP, L.

Vývoj české ústavnosti v letech 1618-1918. Praha: Karolinum, 2006, s. 423 -424 88

Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky: Digitální depozitář [online]. Praha: Parlament České

republiky, 2000 [cit. 2013-04-05]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1861rr/index.htm

41

10. Pád monarchie a prozatímní ústava Vše začíná a končí vypuknutím 1. světové války roku 1914. Jako záminku pro vyhlášení Rakouskem-Uherskem války Srbsku lze považovat úspěšný atentát na sarajevského následníka trůnu. Po vypuknutí války, se velice záhy rozšiřoval počet států, kteří se do boje přidávali. Na stranu Habsburské monarchie se přidalo Německo, které vyhlásilo válku Rusku a napadlo Belgii a Francii. Jako hlavní příčina vniku války byly rozpory mezi mocenskými bloky. Válčilo se na čtyřech bojištích a především v zákopech.89 Roku 1916 zemřel František Josef I. a na jeho místo nastoupil Karel I. O rok později se do války zapojilo i USA. V této době bojů, T. G. Masaryk vedl v zahraniční složitá jednání, o případné možnosti vytvořit pro Čechy samostatný stát. 90 Armáda habsburské monarchie byla dobře vycvičena, ale nebyla dobře vyzbrojená. V této habsburské armádě bylo velice zřejmé mnohonárodnostní složení vojáků. Což vedlo u uvnitř vojska k mnohým konfliktům.

91

Postupem času a se zapojením dalších českých politiků, mezi které patřil i Beneš a Štefánik, se vytvořilo centrum zahraničního odboje. Který jasně říkal, že jeho hlavní cíl je vymanit se z habsburské monarchie a prohlásit nezávislý československý stát. Velký význam pro Masarykovu snahu v zahraničním odboji byl vznik československé armády a také zainteresování do činnosti odboje zahraničních krajanských spolků. Náznak určitého budoucího úspěchu přineslo roku 1918 prohlášení francouzské vlády92, příslibu na uznání československých nároků na samostatnost a vysvobození z rakousko-uherské nadvlády. K tomuto uznání se přidávali postupně i ostatní země jako Anglie, USA, a Itálie.

89

Jako první bojiště je označováno Srbsko, druhým místem byla jižní fronta, dále východní fronta a nejtěžší boje

probíhaly na čtvrté západní frontě. 90

EFMERTOVÁ, C. M. České země v letech 1848-1918. Praha: Libri., 1998, s. 135 - 143

91



Francouzská vláda zaslala prohlášení, že: „veřejně a oficiálně uznává československou Národní radu jako

nejvyšší orgán, spravující zájmy národa, a jako první základ příští vlády československé.“ - MALÝ, K. a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3.vyd. Praha: Linde Praha, a. s., 2003, s. 324

42

Dne 28. října 1918 vznikl Československý stát. Národní výbor jako nejvyšší zákonodárný orgán tento návrh v plénu schválil. Zákon č. 11/1918 Sb. z. a n. ze dne 28. října 1918 – o zřízení samostatného státu československého93, byl tím publikován ve Sbírce zákonů a nařízení pod uvedeným číslem. Tento zákon je možné považovat ústavní provizorium. V podvečer byl veřejně vyhlášen v denním tisku a plakátů. Tento náhlý a revoluční zvrat v říjnu 1918 byl úkol nelehký oříšek pro české politické představitelé. Jejich hlavní úkol byl během dvou dnů zpracovat text prvního zákona. Dr. A. Rašín se tohoto nelehkého úkolu zmocnil a stal se tedy autorem tohoto návrhu zákona.94 Tento zákon de facto přebíral dosavadní právní řád a dosavadní státní instituce rakouské a uherské, tato recepce a transformace byla patrná. Jeho obsah je složen z prohlášení a pěti článků. Národní shromáždění mělo určit formu státu, proto v zákoně nebyla určena. V samotném zákoně v úvodním prohlášení se Národní výbor prohlásil za vykonavatele státní svrchovanosti. V zákoně byla zachována určitá právní kontinuita mezi starým a novým právním řádem.95 Při nečekaně rychlém rozpadu habsburské monarchie musí vůdčí osobnosti v Národním výboru jednat. Proto také došlo ke schválení prozatímní ústavy a tím se český národ po mnoha letech dočkal osvobození z habsburské nadvlády. Prozatímní ústava tak představovala poslední tečku za monarchií. Prozatímní ústava byla přijata Národním výborem dne 13. listopadu 1918 pod zákonem č. 37/1918 Sb. z. a n. Den poté byla činnost Národního výboru ukončena. Příprava prozatímní ústavy probíhala v celku rychle, během 14 dnů byla připravena. Na to, že tato prozatímní ústavní norma obsahovala základy pozdějšího ústavního systému. 96

93

V preambuli tohoto zákona bylo konstatováno, že: „samostatný stát československý vstoupil v život.“ -

MALÝ, K. a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3.vyd. Praha: Linde Praha, a. s., 2003, s. 328 94

Zákon o zřízení samostatného státu československého bývá označován jako recepční norma. - MALÝ, K. a

kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3.vyd. Praha: Linde Praha, a. s., 2003, s. 328 95


96

O národním shromáždění, o prezidentu republiky, o tom jak se vyhlašují rozsudky, a o moci výkonné a

nařizovací. -MALÝ, K. a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3.vyd. Praha: Linde Praha, a. s., 2003, s. 330-331

43

Prozatímní ústava obsahoval pouhých 21 § rozdělených od čtyř oddílů. Došlo k rozšíření Národního výboru a tím došlo ke vzniku Národního shromáždění, které čítalo 256 členů. Národní shromáždění dostalo rozsáhlé pravomoci, jako vykonávat zákonodárnou moc a dozorčí nad mocí výkonu, dále obdržela za pravomoc volit prezidenta, předsedu a členy vlády. Národnímu shromáždění spadalo do kompetencí i právo volby vlády, která se skládala ze 17 členů. To že vládu volí Národní shromáždění, jak tomu bylo uvedeno v § 14, bylo velice atypické a v našich ústavách v budoucnu se to již neopakovalo. Tato ústava již měla určité důležité znaky novodobých ústavních úprav. Jako je například teorie dělby moci.97 Dne 14. listopadu 1918, tedy den po přijetí prozatímní ústavy zvolilo Národní shromáždění prezidentem T. G. Masaryka.98 O konci první světové války bylo rozhodnuto v roce 1918 na západní frontě. Státy Dohody99 se rozhodly s veškerými diplomatickými silami k vnitřnímu oslabení integrity Rakouska-Uherska. „Převratná válečná doba byla jakoby přímo určená k uvažováním o radikálních řešeních státoprávních problémů, která dlouhá desetiletí komplikovaly vztahy mezi Čechy a Němci.“100 Mírová konference v letech 1919-1920 v Paříži a ve Versailles definitivně udělala poslední tečku za 1. světovou válkou. V měsíci listopadu 1918 už bylo jasné, že tento měsíc je pro Rakousko – Uhersko konečným tedy úmrtním měsícem. I takto konzervativní monarchie, v srdci Evropy, která nosila jméno Habsburského rodu definitivně zanikla. Už pouze císař se bránil podepsat formální abdikaci. 101

97

ZIMEK, J. Ústavní vývoj českého státu. Brno: Masarykova univerzita V Brně, 1996, s. 27 -29

98


s., 2003, s. 332 99

Nejvýznamnější státy byly Srbsko, Spojené království, Francie, Itálie, Rumunsko, Rusko a Spojené státy

americké 100

CIBULKA, P. Postoj českých a německých politiků k ústavnímu vývoji na Moravě a v habsburské

monarchii v letech 1848-1918. In: MALÝ, K., SOUKUP, L. Vývoj české ústavnosti v letech 16181918. Praha: Karolinum, 2006, s. 367 101


Dějiny Rakouska, Praha: nakladatelství Lidové noviny, 200, s. 463

44

Závěr

Ústavní právo jako obor je velice rozsáhlý a velice úzce se na něj váže obor státovědy, protože nemůžeme ústavní právo chápat jako něco novodobého, přestože je to obor do určité míry ideologický a politický, protože se nejvíce rozvíjel a vyvíjel v předchozím období. Už v Antice je možné najít názory, že lidé v okamžiku narození jsou všichni rovní, rodí se do nějakého společenského postavení, stojí zde vedle sebe lidé a lidé právně věcmi (lidé a otroci). Samotný ústavní systém by měl v dnešní době především zajišťovat zachovávání a dodržování základních lidských práv, což se bohužel v minulosti nedělo. Dále by měl novodobý ústavní systém zajišťovat právní stát, tedy stát, který respektuje postavení jednotlivce. Právní jistota je také velice důležitá, protože ta sama o sobě přiznává jednotlivá zakotvená práva. Hlavním předmětem ústavního práva lze chápat samotnou ústavu. Samotnou ústavu tvoří soubor norem, tedy zákona či zákonů. Jestliže je ústava tvořena jedním zákonem můžeme jí označit za ústavu monolegální, ale může to být i více zákonu a pak hovoříme o ústavě polylegální. V ústavě je většinou zakotven hlavní vztah mezi ústavními orgány a jejich hlavní pravomoci. V minulosti se především ústavní právo řešilo vztahy uvnitř státu, především mezi panovníkem a českým sněmem. V samotném ústavním vývoji lze vidět určitou variabilitu státních ústavních forem, které ovlivňují zejména revoluce. Jako hlavní cíl ve své práci jsem se snažila zachytit historické okolnosti vzniku jednotlivých ústav na konci habsburské monarchie a také porovnávat jednotlivé dílčí ustanovení a systematiku ústav. Zaměřila jsem se na zachycení důležitých ustanovení v Dubnové ústavě, Kroměřížském návrhu ústavy, Březnové ústavě, Únorové ústavě a konečně i Prosincové ústavě. První oktrojovanou ústavou byla ústava Dubnová, která ovšem nikdy nevstoupila v platnost. Návrh Kroměřížské ústavy byl již liberálnější, ale také nevstoupil v platnost. Březnová ústava také nikdy nevdechla života, avšak převzala se určitá ustanovení z ní. Další Únorová již platila, ale stále se jednalo o centralistickou a oktrojovanou ústavu. Až Prosincová ústava přinesla na rozdíl od ostatních náznak liberální ústavy. Ústavu přijal parlamentem, tedy říšská rada a ne žádný císař. Její význam také spočívá v tom, že přinesla řadu občanských práv a svobod.

45

Seznam pramenů a literatury 1. ADAMOVÁ, Karolína. Občanská práva a svobody v rakouských ústavách 19. století. In: MALÝ, Karel, SOUKUP, Ladislav. Vývoj české ústavnosti v letech 1618-1918. Praha: Karolinum, 2006.

ISBN 80-246-1209-7. 2. CIBULKA, Pavel. Postoj českých a německých politiků k ústavnímu vývoji na Moravě a v habsburské monarchii v letech 1848-1918. In: MALÝ, Karel, SOUKUP, Ladislav. Vývoj české ústavnosti v letech 1618-1918. Praha: Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1209-7. 3. ČERNÝ, M. Jan. Boj za právo část I. Sborník aktů politických u věcech státu a národa českého od roku 1848 a výklady historickými. Praha: Karolinum, 2007. ISBN 978-80-2461159-4. 4. ČERNÝ, M. Jan. Boj za právo část II. Sborník aktů politických u věcech státu a národa českého od roku 1848 a výklady historickými. Praha: Karolinum, 2007. ISBN 978-80-2461159-4. 5. EFMERTOVÁ, C. Marcela. České země v letech 1848-1918. Praha: Libri, 1998. ISBN 8085983-47-8. 6. HORÁK, Ondřej. Katalog základních práva a svobod v tzv. prosincové ústavě z roku 1867 a v československé ústavní listině z roku 1920 se zvláštním zohledněním majetkového práva. In: BALÍK, S., BÍLÝ, L. J., GÁBRIŠ, T., HORÁK, O., JÁGER, R., JÁNOŠÍKOVÁ, P., KNOLL, V., MOSNÝ, P., PSUTKA, J., RIEDL, J., SCHELLE, K., SCHELLEOVÁ, I., ŠVECOVÁ, A., VOJÁČEK, L. Rakousko-uherské vyrovnání 1867 a jeho státoprávní důsledky v českých zemích a na Slovensku. Ostrava: KEY Publishing s. r. o., 2007. ISBN 978-80-87071-48-9. 7. MALÝ, Karel a kolektiv autorů. Dějiny českého a československého práva do roku 1945.3.vyd. Praha: Linde Praha, a. s., 2003. ISBN 80-7201-433-1. 8. MLSNA, P., ŠLEHOFER, L., URBAN D. Cesty české ústavnosti k 90. výročí přijetí první československé ústavy. Praha: Úřad vlády České republiky, 2010. ISBN 978-80-7440-021-6. 9. PAVLÍČEK, Václav a kolektiv. Ústavní právo a státověda I. díl Obecná státověda. Praha:Linde Praha, a. s., opravený dotisk 2007. ISBN 80-7201-141-3 10. SOUKUP, Ladislav. Zemský sněm český v 19. století. In: MALÝ, Karel, SOUKUP, Ladislav Vývoj české ústavnosti v letech 1618-1918. Praha, Karolinum, 2006. ISBN 80-2461209-7. 11. SCHELLE, Karel. Dějiny českého ústavního práva. Ostrava: KEY Publishing s. r. o., 2010. ISBN 978-7418-067-5. 12. SCHELLE, Karel a kolektiv. Praktikum českých právních dějin. 3.vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. ISBN 978-80-7380-201-1. 13. SCHELLE, Karel, ŠEDIVÝ Miroslav, TAUCHEN Jaromír, VESELÁ Renata. Stát a právo v době Metternichově. Ostrava: KEY Publishing s. r. o., 2009. ISBN 978-7418-042-2.

46

14. URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. ISBN 25-123-82 15. URBAN, Otto. Kroměřížský sněm 1848-1849. 2. vyd. Praha: Agro, 1998. ISBN 80-7203190-2. 16. VEBER, V., HLAVAČKA, M., VOREL, P., POLÍVKA, M., WIHODA, M., MĚŘÍNSKÝ, Z. Dějiny Rakouska, Praha: nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 807106-491-2 17. ZIMEK, Josef. Ústavní vývoj českého státu. Brno: Masarykova univerzita V Brně, 1996. ISBN 80-210-1354-0. 18. ZOUBEK, Vladimír. Právověda a státověda. Úvod do právního a státovědního myšlení. Plzeň:Aleš Čeněk, 2010. ISBN 978-80-7380-239-4.

Webová stránka 19. Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky: Digitální depozitář [online]. Praha: Parlament České republiky, 2000 [cit. 2013-04-05]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1861rr/index.htm

47

Ústavní vývoj na konci monarchie v letech

Recommend Documents