Ústav české literatury a knihovnictví

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav české literatury a knihovnictví Učitelství českého jazyka a literatury pro střední školy

Jiří Starý

Poezie padesátých let v básnických sbírkách představitelů Května Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Miroslav Balaštík, Ph.D.

2014

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

................................................

-2-

Na tomto místě bych chtěl poděkovat Mgr. Miroslavu Balaštíkovi, Ph.D., za ochotné vedení diplomové práce a cenné rady. Děkuji také své skvělé přítelkyni Donice za to, že mi byla vytrvalou recenzentkou a korektorkou.

-3-

Obsah Úvod

-6-

Poznámky k literatuře

-9-

1. Mezi socialistickým realismem a poezií všedního dne (poezie let padesátých) - 12 1.1 Doba poúnorová

- 13 -

1.2 Socialistický realismus

- 17 -

1.3 Poezie v letech 1953 až 1956

- 21 -

1.4 Básníci okolo časopisu Květen v letech 1956 a 1957

- 23 -

1.5 Hodnocení skupiny Května

- 28 -

1.6 Další vývoj a zánik časopisu Květen

- 31 -

2. Jiří Šotola

- 35 -

2.1 A my jedem bránit svět (Za život)

- 35 -

2.2 Smí voják o lásce psát? (Červený květ)

- 37 -

2.3 Země se prostě točí (Svět náš vezdejší)

- 39 -

2.4 Hromadění (Venuše z Mélu)

- 42 -

2.5 Člověk a dějiny (Bylo to v Evropě)

- 44 -

2.6 Motiv domova napříč desetiletím

- 46 -

2.7 Šotolova tvorba v zrcadle dobových recenzí

- 47 -

2.8 Šotolova tvorba v zrcadle literárních dějin

- 54 -

2.9 Shrnutí: Šotola padesátých let

- 56 -

3. Miroslav Florian

- 58 -

3.1 Z přírody ke Gottwaldovi (Cestou k slunci)

- 58 -

3.2 Příroda-žena a jiné metafory (Blízký hlas)

- 60 -

3.3 Verše všednodenní (Otevřený dům)

- 62 -

3.4 Svět v pohybu (Závrať)

- 64 -

3.5 Čtvrtý rozměr člověčí (Stopy)

- 66 -

3.6 Motiv slunce napříč desetiletím

- 67 -

3.7 Florian v zrcadle dobových recenzí

- 68 -

3.8 Florian v zrcadle literárních dějin

- 75 -

3.9 Shrnutí: Florian padesátých let

- 76 -

-4-

4. Karel Šiktanc

- 78 -

4.1 Apoteóza vlasti i světa (Tobě, živote!)

- 78 -

4.2 Krajinná idyla i smutek za Stalina (Pochodeň jara)

- 80 -

4.3 Ubývání optimismu (Vlnobití)

- 82 -

4.4 Ve znamení senzuality a konkrétnosti (Žízeň)

- 84 -

4.5 Lidická tragédie (Heinovské noci)

- 87 -

4.6 Motiv války napříč desetiletím

- 88 -

4.7 Šiktanc v zrcadle dobových recenzí

- 90 -

4.8 Šiktanc v zrcadle literárních dějin

- 94 -

4.9 Shrnutí: Šiktanc padesátých let

- 95 -

5. Miroslav Holub

- 96 -

5.1 V ulicích a laboratořích (Denní služba)

- 96 -

5.2 Dějiny a práce (Achilles a želva)

- 98 -

5.3 Holub v zrcadle dobových recenzí

- 101 -

5.4 Holub v zrcadle literárních dějin

- 104 -

5.5 Shrnutí: Holub padesátých let

- 105 -

6. Komparace a hodnocení

- 106 -

6.1 Sbírky předkvětnové

- 106 -

6.2 Sbírky květnové a otázka (dis)kontinuity vývoje

- 109 -

6.3 Dobové recenze

- 114 -

6.4 Literární dějiny

- 117 -

6.5 Literárněhistorická a estetická hodnota poezie Května

- 119 -

Závěr

- 122 -

Seznam použité literatury

- 123 -

Primární literatura

- 123 -

Recenze

- 124 -

Monografie a články

- 128 -

-5-

Úvod Básníky Jiřího Šotolu, Miroslava Floriana, Karla Šiktance a Miroslava Holuba spojuje především působení v literárním měsíčníku Květen, který byl v době svého vzniku v roce 1955 zcela nenápadným kulturním periodikem. Stačilo několik let existence a proměnil se v jeden z nejprogresivnějších časopisů své doby dokonce tak výrazně, že se stal trnem v oku osobnostem, které hýbaly tehdejší kulturní politikou, a to znamenalo i jeho brzký zánik. Čtyřlístek spisovatelů spolu s dalšími utvořil skupinu, která měla k sobě blízko i generačně. Dodnes je spjatá s pojmem poezie všedního dne. Její představitelé bývají literárními historiky hodnoceni jako ti, kteří přispěli k nabourání dogmatismu ovládajícího oficiálně vydávanou českou poezii po roce 1948. Je však nutné připomínat, že ačkoliv překonávali básnická schémata předcházející éry, byli zároveň spolutvůrci těchto schémat. Tito autoři se více či méně podíleli na realizaci norem socialistické poezie, ačkoliv v literárněhistorických příručkách obvykle jejich jména nestojí vedle autorů, jako byli Pavel Kohout, Stanislav Neumann nebo Vlastimil Školaudy. Verše z první poloviny padesátých let těchto významných českých básníků jsou v souhrnných monografiích literárními historiky a interprety přeskakovány obvykle s pár zmínkami, jako by do jejich spisovatelského portfolia ani nepatřily. To je jeden z důvodů, proč vznikla tato práce, která chce prozkoumat i tu část tvorby autorů Května, která zůstává v době dnešní zastíněna jak tvorbou z období poezie všedního dne, tak tvorbou pozdější. Sbírky z éry stalinismu zůstávají ukryty v několika málo knihovnách a těžko se někdy dočkají reedice. O sbírkách z období Května však nelze říci totéž. Ač nevisí v síni slávy české literatury, svou dobu na rozdíl od prvně jmenovaných překonaly. Prozkoumat cestu od básnické tvorby, kterou lze zahrnout pod široký pojem socialistického realismu, k poezii všedního dne a jejím modifikacím je obecným cílem této práce. K cíli povede několik cest. První část práce má přehledový a kompilační charakter. Pokusíme se v ni poskytnout obraz české oficiálně vydávané literatury, především však poezie, v průběhu padesátých let. Rezignovali jsme na snahu podat výklad této kulturní epochy v celé její objemnosti, ale zaměřili se spíše na ty fenomény, které nám i čtenáři pomohou chápat kontext vzniku básnických děl Šotoly, Floriana, Šiktance a Holuba. Konkrétní jevy a tendence se budeme snažit ukázat i na citacích z dobových pramenů. Zkoumat text pouze z něho samého je podle některých teoretiků nejen možné, ba dokonce žádoucí, avšak v éře, kdy se literatura snažila odrážet společenskou realitu, a v situaci,

-6-

kdy se spisovatelé přizpůsobovali dobové politické poptávce, nemůžeme rezignovat na okolnosti, které se nacházejí mimo dílo samé. Tento fakt předeslal budoucím badatelům již na konci roku 1956 Jan Grossman, když je upozornil, že „tuto literaturu, směřující k objektivním společenským hodnotám, nevyloží bez podrobné znalosti zákulisních otázek kulturně politických, organisačních, edičních, mocenských i zcela osobních, bez bedlivého prozkoumání činnosti různých institucí, úřadů, rad a správ, jejich skutečného či formálního významu, jejich měnících se funkcí a proměnlivého vlivu na umění a jeho tvůrce“.1 V tomto smyslu je první kapitola předpokladem pro následující. V historickém přehledu budeme postupně akcentovat téma vzniku a vývoje volného uskupení tvůrců, které se zformovalo zhruba v polovině padesátých let okolo měsíčníku Květen. Představíme základní programová vystoupení a uvedeme rovněž, co vedlo k zániku časopisu. Chronologii kapitoly narušíme exkursem k současnějším hodnocením časopisu Května a poezie všedního dne. Předmětem druhé, analytické části bude sedmnáct básnických sbírek, které byly vydány v rozpětí let 1950 až 1960. Půjde o knihy Za život (1955), Červený květ (1955), Svět náš vezdejší (1957), Venuše z Mélu (1959) a Bylo to v Evropě (1960) Jiřího Šotoly, Cestou k slunci (1953), Blízký hlas (1955), Otevřený dům (1957), Závrať (1957) a Stopy (1960) Miroslava Floriana, Tobě, životě! (1951), Pochodeň jara (1954), Vlnobití (1956), Žízeň (1959) a Heinovské noci (1960) Karla Šiktance a Denní služba (1958) a Achilles a želva (1960) Miroslava Holuba. Juvenilní tvorbu Miroslava Floriana a Jiřího Šotoly, kteří vstupovali do literatury již před rokem 1948, necháme víceméně stranou. Již nyní naznačíme, že Holub, který knižně debutoval později než jeho kolegové ze skupiny, se bude v nemálo aspektech odlišovat od ostatních. Mnohé vyslovené pro něj nebude zkrátka platit. Hovoříme-li neustále o poezii padesátých let, důsledně vzato bychom již neměli referovat o sbírkách z roku 1960. Prodlužujeme však náš výklad do tohoto roku právě pro skutečnost, že v tomto roce vyšla každému z básníků jedna sbírka. K tomu je třeba mít na zřeteli, že básnická sbírka je sumou textů, které vznikaly v období několika let před tím, než se objevily v tiskárně a posléze v knihkupectvích. Tvůrčí cesty jednotlivých básníků po roce 1960 nebudou předmětem této práce, a proto se jejich popis objeví pouze v náznacích. Cílem naší studie je poskytnout vlastní stručnou charakteristiku jednotlivých sbírek tím, že se pokusíme vystihnout její dominantní znaky, ať v oblasti obsahu nebo formy. Zároveň

1

GROSSMAN, Jan. O krisi v literatuře. Nový život, 1956, roč. 8, č. 10, s. 1301.

-7-

je pro nás důležité sledovat ty aspekty jednotlivých knih, které ukazují vývojové proměny jednotlivých autorů. Kromě obecnější charakteristiky demonstrujeme změny v poetice u každého spisovatele vždy na jednom vybraném konkrétním motivu. Tento dílčí úkol nesplníme u Holuba, jelikož jeho dílo budeme sledovat v kratším časovém horizontu, v rámci něhož nestačil projít žádnými razantními změnami. Bude nás rovněž zajímat problematika recepce jednotlivých sbírek. Recenzentský pohled bude tvořit protipól vlastním analýzám, umožní nám mimo jiné nahlížet jednotlivá díla v širším kontextu tehdejší literatury. Na základě vzájemného porovnávání časopiseckých i novinových recenzí se pokusíme nejen o zhodnocení jednotlivých knih v rámci individuálního vývoje autora, ale také o posouzení pozice autora v rámci skupiny a generace. Vedle dobově podmíněných kritických pohledů se podíváme na portréty básníků Května, které pocházejí z vybraných přehledů českých literárních dějin, které vyšly v posledních dvou až třech desítkách let. Cílem nebude podrobně popsat, jak autoři těch či oněch literárních dějin zpracovávají jednotlivé spisovatele, ale upozorníme pouze na zajímavosti, popřípadě i nepřesnosti v těchto knihách obsažené a pokusíme se především o generalizace. Konstatujeme, na čem panuje shoda, v čem se jednotlivé dějiny opakují a kde jdou naopak proti sobě. Nelze se vyhnout otázce po kritériu výběru jednotlivých básníků, jelikož do skupiny kolem Května i k poezii všedního dne bychom mohli zařadit daleko širší paletu autorů i autorek. Odpověď je prostá. Považujeme Jiřího Šotolu, Miroslava Floriana, Karla Šiktance a Miroslava Holuba za nejvýraznější básníky této skupiny. Navíc jejich básnické dílo poskytuje dostatek materiálu k literárnímu bádání, což není případ například Josefa Bruknera, dalšího člena skupiny, který je autorem pouze jediné básnické knihy pro dospělé. Připouštíme, že tento výběr bychom samozřejmě mohli rozšířit o Miroslava Červenku a mnohé další, ale to není vzhledem k parametrům práce možné. Z trojího pohledu na tvorbu čtveřice básníků – vlastního, recenzentského a doplňkově také pohledu současné literární historie – by měla vyrůst závěrečná, třetí kapitola. Do ní soustředíme výsledky všech našich úvah, které budou podepřeny předchozími analýzami a dílčími komparacemi. Konkrétně se pokusíme tvorbu padesátých let představitelů poezie všedního dne systematicky rozčlenit a zhodnotit vývojové křivky básnického vývoje autorů. Zajímat nás bude především otázka, zdali chápat poezii Května ve vztahu k bezprostřední básnické tradici jako kontinuitní, či diskontinuitní. Souhrnně okomentujeme to, co ukázaly dobové recenze i literárněhistorické monografie. Na závěr se pokusíme stanovit hodnotu Května z pohledu literárněhistorického i čistě estetického. -8-

Poznámky k literatuře Pokud jde o primární literaturu, tedy jednotlivé básnické knihy, vycházíme a citujeme vždy z prvního vydání sbírky, pokud není uvedeno jinak. Citujeme-li z jiného vydání, máme ověřeno, že se neliší od prvního. V případě dvou autorů – Holuba a zčásti Šiktance – jsme se mohli opřít také o moderní kritická vydání. Šiktancovy spisy, které vycházely v letech 2000 až 2006 pod názvem Dílo v sedmi svazcích, však neobsahují tři nejranější sbírky z padesátých let.2 Na důvody, proč tomu tak je, bude v této práci upozorněno. Co se týče Miroslava Holuba, jeho kompletní knižně vydané básnické dílo se vešlo do jediného rozsáhlého svazku, jenž vyšel v roce 2003.3 Na tomto místě uveďme, že život a dílo sledovaných autorů bylo již zčásti monograficky zpracováno. Z tohoto pohledu nejlépe je na tom Karel Šiktanc, o němž pojednal v rozsáhlé studii s názvem Někde tady. Český básník Karel Šiktanc Petr Hruška.4 Tato kniha vyšla v roce 2010 a nekompletní je v tom smyslu, že Šiktanc jako jediný z básníků stále žije i tvoří. Od Milana Blahynky pochází monografie o Miroslavu Florianovu.5 Byla vydána v roce 1980, kdy byl Florian stále velmi aktivním tvůrcem (svou spisovatelskou dráhu ukončil až v polovině devadesátých let, kdy také zemřel). Miroslav Holub se stal předmětem zájmu Bohumila Svozila, který ve studii Vůle k intelektuální poezii v roce 1971 prezentoval důkladnou vědecky orientovanou analýzu autorovy tvorby z let 1958 až 1963, obsaženou v jeho prvních sedmi sbírkách.6 Zatímco Hruška a Blahynka rozvíjejí svůj výklad tradičně chronologicky, přičemž střídají fakta o životě i díle s interpretací autorovy poezie, Svozilovi jde o věcnou analýzu Holubových textů, přičemž například příslušnost jednotlivých básní ke sbírkám je pro něj irelevantní. Nejzanedbanější je z tohoto pohledu Jiří Šotola, není nám známo, že by o něm existovala nějaká monografická práce. Mimo to samozřejmě existuje o všech čtyřech zástupcích Května řada speciálních studií, na některé z nich bude v této práci průběžně upozorněno. Napsány byly také dvě práce, které se vztahují k fenoménu Května jako celku. Kniha Vize a iluze skupiny Květen, jejímž autorem je Ivo Fencl,7 se však příliš nevěnuje básnické tvorbě představitelů generace, ale zaměřuje

ŠIKTANC, Karel. Dílo 1. Žízeň. Heinovské noci. Nebožka smrt. Artéská studna. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2003. (Z hlediska sledovaného období je pro nás relevantní pouze díl první.) 3 HOLUB, Miroslav. Spisy 1. Básně. 1. vyd. Brumovice: Carpe Diem, 2003. 4 HRUŠKA, Petr. Někde tady. Český básník Karel Šiktanc. Brno: Host, 2010. 5 BLAHYNKA, Milan. Miroslav Florian. Praha: Československý spisovatel, 1980. 6 SVOZIL, Bohumil. Vůle k intelektuální poezii. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1971. 7 FENCL, Ivo. Vize a iluze skupiny Květen. Praha: Pražská imaginace, 1993. 2

-9-

se například na genezi skupiny, její postavení v rámci tehdejší kultury nebo programové polemiky. V druhém případě jde o sborník Časopis Květen a jeho doba.8 Ten obsahuje velmi různorodé studie, z nichž některé jsou s ústředním tématem spjaty jen velmi volně. Pří zpracovávání dobové recepce sbírek jsme vycházeli z rozsáhlé dvoudílné České literární bibliografie 1945-1963,9 kterou zpracoval Jaroslav Kunc. Předmětem našeho bádání se staly skoro všechny česky psané časopisecké i novinové recenze. Některé marginální reakce uvedené v soupisu jsme nereflektovali (některé z toho důvodu, že byly obtížně dohledatelné). Naopak některé neuvedené, které jsme našli dílem náhody, dílem díky zmínkám v jiné literatuře, jsme do naší práce zahrnuly. Jak jsme zmínili v úvodu, v naší práci chceme jako určitý doplněk uvést a srovnat pohledy na předmětné autory, které pocházejí z literárněhistorických monografií. V tomto případě byla samozřejmostí práce s akademickými Dějinami české literatury 1945–1989, které vznikly pod vedením Pavla Janouška, jako hlavní redaktor kapitol o poezii je uveden Vladimír Křivánek. Relevantní období padesátých let je popsáno z větší míry v druhém díle (II. 1948–1958), z menší míry v třetím (III. 1958–1989).10 Bohužel neexistují žádné alternativní dějiny podobného rozsahu, s kterými bychom mohli srovnávat. Ostatní publikace, po kterých jsme šáhli, jsou menšího rozsahu, přesto poskytují relevantní výklad o tvorbě „květňáků“. Patří k nim kniha s názvem Na tvrdém loži z psího vína.11 Jako jediná z publikací je úžeji zaměřená, a to pouze na českou poezii čtyřicátých až devadesátých let 20. století. Jejími autory jsou Zdeněk Kožmín a Jiří Trávníček, kapitolu o padesátých letech vytvořil první jmenovaný. Dále jsme nahlédli do populární příručky Česká literatura od počátků k dnešku, v rámci níž zpracoval literaturu 20. století Jiří Holý.12 Další literární přehled, který se pokouší zachytit dějiny české literatury v celé její délce, tvoří Panorama české literatury. To zpracoval autorských kolektiv pod vedením Lubomíra Machaly a Eduarda Petrů, kapitola o oficiální poezii padesátých let pochází od Josefa

DOKOUPIL, Blahoslav a kol. Časopis Květen a jeho doba. Praha – Opava: Ústav pro českou literaturu – Slezská univerzita, 1994. 9 KUNC, Jaroslav. Česká literární bibliografie 1945-1963. Díl I. A–M. 1. vyd. Praha: Státní knihovna ČSSR – Národní knihovna, 1963. KUNC, Jaroslav. Česká literární bibliografie 1945-1963. Díl II. N–Ž. 1. vyd. Praha: Státní knihovna ČSSR – Národní knihovna, 1964. 10 JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945−1989. II. 1948−1958. Praha: Academia, 2007. JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945−1989. III. 1958−1969. Praha: Academia, 2008. 11 KOŽMÍN, Zdeněk – TRÁVNÍČEK, Jiří. Na tvrdém loži z psího vína. 1. vyd. Brno: Books, 1988. 12 HOLÝ, Jiří a kol. Česká literatura od počátků k dnešku. 2. vyd. Praha: NLN, 2008. 8

- 10 -

Galíka.13 Reflektovat budeme ještě knihu Česká literatura 1785-1985.14 Tu napsal Antonín Měšťan a je nejstaršího data vzniku ze sledovaných dějin. Tento výběr považujeme pro naše účely za dostačující. O monografiích typu slovník spisovatelů nebudeme referovat. Vzhledem k tomu, že těžiště práce nespočívá primárně na reflexích literárních příruček, příliš nevadí, pokud jsme nevyčerpali všechny možnosti.

13 14

GALÍK, Josef a kol. Panorama české literatury. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 1994. MĚŠŤAN, Antonín. Česká literatura 1785-1985. 1. vyd. Toronto: Sixty-Eight-Publishers, 1987.

- 11 -

1. Mezi socialistickým realismem a poezií všedního dne (poezie let padesátých) Vývojová období v české literatuře, stejně jako v jiných uměleckých druzích, lze jen málokdy redukovat na letopočtová rozmezí, proto ani zde nelze rozumět českou poezií let padesátých etapu vymezenou roky 1950 a 1959. Začátek tzv. období stalinismu, spjatého se snahou prosadit normu socialistického realismu, se v české literatuře obvykle klade do roku 1948.15 Ač je přesnější vymezení počátku této vývojové etapy problematické, vždy se budeme odrážet od významného politického mezníku, jímž byl únorový komunistický převrat. Po Únoru 1948 došlo k radikální proměně českého kulturního života a publikované literatury. Změny se pochopitelně neuskutečnily ze dne na den a ještě mnoho měsíců během procesu monopolizace moci v rukou komunistické strany se vyskytovaly kulturní produkty a názory, jež odrážely předúnorovou éru. Rok 1950 lze považovat za další mezník, jelikož právě tehdy byla dokončena řada změn tzv. kulturní revoluce, v lednu navíc proběhla pracovní konference Svazu československých spisovatelů, která měla velký normotvorný vliv na teoretické chápání poezie i básnickou praxi. Další mezníky naší periodizace – roky 1953 a 1956 – jsou čistě pomocné a jejich volba je rovněž tradiční. Dle Pavla Janáčka má smysl diskutovat o kterémkoliv z dat v rozmezí let 1953 a 1962 jakožto o konci padesátých let ve smyslu literární periody. V těchto letech docházelo ke střídavému uvolňování a utužování režimu, které se více či méně zřetelně odráželo i v umělecké tvorbě a kritice. Literární epocha let šedesátých však začala až po roce 1962.16 Náš přehledový výklad končí v roce 1959, kdy bylo pozastaveno vydávání kulturního měsíčníku Květen. Byl to jeden z projevů opětovného přitvrzení kulturní politiky ze strany komunistů, kteří reagovali na určitou liberalizaci poměrů, která se prosazovala od roku 1956.

Michal Bauer poznamenává, že rok 1948 je pouze výsledkem snahy hledat mezníky a existence iluze české literární historie o demokratickém vývoji v letech 1945 až 1948, který navazoval na situaci před Mnichovem. Ve skutečnosti se rok 1948 jeví pouze jako přechod od jednoho socialismu k druhému, respektive jako vývoj od pluralitního chápání socialismu k socialismu výhradně stalinského typu. Viz BAUER, Michal. Rok 1948: Od socialismu k socialismu (Česká literatura jako nositelka iluzí i oběť ztrát). Tvar, 1998, roč. 8, č. 14, s. 16. 16 JANÁČEK, Pavel. Socialistický realismus: co s ním? Geneze a recepce jednoho kulturního fenoménu. A2, 2007, č. 22, s. 16−17. 15

- 12 -

1.1 Doba poúnorová Nejobecněji lze poúnorové změny v kultuře (stejně jako v jiných sférách společnosti) popsat jako mocenskou snahu zničit umělecký pluralismus a nahradit jej monopolem, který by určoval směřování československé kultury. Tyto změny se projevily například v kulturní infrastruktuře, když byly rušeny či slučovány nakladatelství a časopisy, nebo v oblasti personální. Spisovatelé, kteří se státní politikou nesouhlasili, se dobrovolně odmlčeli, byli ze strany režimu perzekvováni nebo emigrovali. Naopak ti, kteří jí přitakali, byli společensky a ekonomicky zvýhodňováni a sdruženi ve Svazu československých spisovatelů. V oblasti myšlení o umění byly potlačovány veškeré tendence, které nekorespondovaly s oficiální doktrínou, a to i za pomocí cenzurních praktik, které byly postupně zaváděny. Postoj vládnoucí garnitury vůči svým odpůrcům se možná jevil jako stabilní, avšak i mezi představiteli komunistické strany probíhaly vnitřní souboje o směřování kulturní politiky. Rozhodně ne vše probíhalo podle stanovených plánů a nejedna stranická koncepce trpěla nejednoznačností či nedůsledností. Mnoho kořenů všech poúnorových změn můžeme hledat již v poválečných letech 1945 až 1948. Několik autorů se v této krátké éře uchýlilo ve snaze oslovit masy k tradičním a populárním formám, česká inteligence vyjadřovala proruské sympatie a již tehdy uplatňovala komunistická strana ve sféře svého vlivu v kulturní politice některé restrikce.17 Část intelektuálů inklinovala ke zdůrazňování sociálních funkcí literatury a v poezii byly již tehdy založeny některé stereotypy a klišé (adorace Rudé armády či zobrazování nového člověka v boji proti starému světu), které přispěly k jejich pozdější kodifikaci v poezii padesátých let.18 Například mladý básník Jiří Šotola publikoval v červnu 1945 tyto verše: „A jdem a jdem a jdem. / Prapor vlá nad hlavami. / Kdo nedrží krok s námi, / dejte mu řemenem! // Vrah leží v krvi, trp, / myj naši potupu! / Kladivo a srp / jsou v rukou zástupů.“19 Oficiálně prosazovanou uměleckou metodou a estetickou koncepcí se stal socialistický realismus. Tento termín pochází ze Sovětského svazu, kde roku 1932 vznikl. V roce 1934 byl v Moskvě na I. všesvazovém sjezdu spisovatelů proklamován jako nová metoda a teorie komunistické kultury, s definicemi socialistického realismu vystoupili Bucharin, Gorkij a Ždanov. Již tehdy trpěl pojem velkou vágností. Pro vývoj v Československu bylo důležité, BROUSEK, Antonín. O poezii českého stalinismu bez pověr a iluzí. In Podivuhodní kouzelníci. Čítanka českého stalinismu v řeči vázané z let 1945–1955. Purley: Rozmluvy, 1987, s. 237−245. 18 CATALANO, Alessandro. Rudá záře nad literaturou. Česká literatura mezi socialismem a undergroundem (1945-1989). 1. vyd. Brno: Host, 2008. 19 ŠOTOLA, Jiří, Pochod [1945]. In BROUSEK, Antonín. Podivuhodní kouzelníci. Čítanka českého stalinismu v řeči vázané z let 1945–1955. Purley: Rozmluvy, 1987, s. 19. 17

- 13 -

že se této akce zúčastnili i někteří čeští intelektuálové, mimo jiné Nezval nebo Hoffmeister, kteří záhy po svém návratu zahájili debatu o realizaci socialistického realismu v Československu. Rovněž umělecké produkty napsané v duchu tohoto směru vznikaly již v třicátých letech. Proto se v odborné literatuře tradičně píše o nedogmatické fázi předválečného socialistického realismu a fázi padesátých let. Rozdíl je patrný zejména v tvorbě těch autorů, kteří byli umělecky produktivní v obou obdobích.20 Na ustavujícím sjezdu Svazu československých spisovatelů, konaném v březnu 1949, byl socialistický realismus vyhlášenou jedinou tvůrčí metodou. Ačkoliv se již na konci padesátých let stal socialistický realismus vágní formulí, jako oficiální umělecká směrnice zůstal v platnosti v Československu i jiných socialistických zemích až do konce osmdesátých let.21 Při vytváření normy pro hodnocení české poezie sehrály důležitou roli dva referáty, které zazněly na pracovní konferenci Svazu československých spisovatelů v lednu 1950 z úst Ladislava Štolla a Jiřího Taufera. Oba se však více než tím, jak by měla vypadat ideologicky „správná“ poezie, zabývali tím, jakou poezii nedělat. Štollův příspěvek se zapsal do dějin pod názvem Třicet let bojů za českou socialistickou poezii (tak v rozšířené podobě referát ještě téhož roku vyšel knižně). Štoll nastavil hodnotové schéma české poezie, které mělo bipolární podobu. Na jedné straně si vysoce vážil S. K. Neumanna a Jiřího Wolkera jako představitelů pokrokové linie literatury, na níž by měli současníci navázat. Na straně druhé ostře odsoudil zejména Karla Teigeho a Františka Halase, z uměleckých směrů odmítl poetismus, surrealismus a existencialismus. Souhrnně byly odmítnuté tendence označované nejen Štollem jako formalismus. Poezie dle něj musí sloužit lidu, být sociálně odpovědná a nesmí se vyhýbat aktuální problematice.22

Předválečný socialistický realismus koexistoval s dalšími literárními směry a metodami. Jeho představitelé se jednak nechali ovlivňovat podněty, které přicházely z jiných částí pluralitní kultury, jednak sami obohatili českou literární tradici. To již nelze tvrdit o fázi padesátých let, kdy se socialistický realismus sice zbavil většiny avantgardních postupů, zároveň jej s avantgardou pojil například požadavek hlubšího propojení umění a života. Tradiční rozdělení relativizuje Pavel Janáček, jenž navrhuje nahradit hledání odlišností mezi oběma fázemi pátráním po souvislostech. Kdybychom totiž zahrnuli do analýz literární projevy komunistické subkultury třicátých let, umělecky málo hodnotné a marginální projevy tehdejší tvorby i veškeré kritické pozice té doby, otevřel by se nám prostor pro hledání kontinuity mezi oběma fázemi a chápání obou jako jediného systému. Srv. JANÁČEK, P. Socialistický realismus: co s ním?, op. cit. Pro marginální literaturu znamenal zřejmě rok 1948 určitý zlom, neboť došlo k tomu, že se řada žánrů, symbolů a autorů přesunula z periferie, v které setrvávala i desítky let, do centra kulturního systému. Srv. CATALANO, Alessandro. Rudá záře nad literaturou. Česká literatura mezi socialismem a undergroundem (1945-1989). 1. vyd. Brno: Host, 2008, s. 151−152, 166−167. 21 HOLÝ, Jiří. Socialistický realismus. In NÜNNING, Ansgar a kol. Lexikon teorie literatury a kultury. Brno: Host, 2006, s. 659. 22 ŠTOLL, Ladislav. Třicet let bojů za českou socialistickou poesii. Praha: Orbis, 1950. 20

- 14 -

Tauferův referát nedosáhl zdaleka takového ohlasu jako Štollův. Autor se v něm zaměřil na epochu, které se Štoll jen stručně dotkl, a to na období po roce 1945. V něm odsoudil představitele a poetiku Skupiny 42 a skupiny dynamoanarchistů – obojí ztotožnil s existencialismem. Negativně se postavil také k tzv. frézismu. Naopak za kvalitní soudobé básníky označil Ivana Skálu, Vlastimila Školaudyho, Stanislava Neumanna (tj. vnuka S. K. Neumanna) a poslední tvorbu Nezvala a Biebla. Za pozitivní považoval, že se etablovali spisovatelé z řad pracujících. Referát končil výzvou, aby čeští básnici vycházeli z důkladné znalosti ruské a sovětské poezie, především pak Majakovského.23 Štollovo i Tauferovo hodnocení meziválečného avantgardního dědictví vycházelo z Leninovy teze o dvou kulturách, které existují v každé národní kultuře. Pokroková kultura odráží zájmy dělnické třídy a podílí se na destrukci nespravedlivé společnosti, reakční část kultury naopak hájí zájmy vládnoucí třídy. Pro tehdejší teoretiky a kritiky to nebyla jediná typická polarizující dichotomie. Pracovali taktéž s globálním schématem, které překračovalo jednotlivou národní literaturu. Původ negativních literárních tendencí a autorů byl umisťován do tzv. kapitalistické či buržoazní literatury Západu, zatímco v Sovětském svazu byly důsledně rozvíjeny principy socialistického realismu, jediné správné cesty umění. Ukázkou takového vyhroceného uvažování je článek Poznámky k některým zásadám socialistického realismu Sergeje Machonina: „V socialistické skutečnosti, a tedy ani v socialistickém umění není […] místa pro morální rozklad, pro negaci rozumu, pro kult podvědomí, mystiky, chorobné erotiky, pro anarchistický individualismus, poraženecký defaitismus, pro heroisaci pathologické úchylnosti a jak se všechny ty tzv. ‚skutečně umělecké‘ zdroje umění, jež je dítětem a obrazem kapitalistického společenského řádu, jmenují.“24 Vznikala celá řada dalších dílčích protikladů. Na jedné straně byla vychvalována vysoká ideovost a stranickost literatury Sovětského svazu a jeho satelitů, na druhé straně kritizována apolitičnost umění Západu. Proti kladným, nadšeným hrdinům socialistického budovatelského románu stál pesimismus literárních postav západního existencialismu. S podobnými opozicemi pracovali i autoři poezie, což bude níže v naší práci i doloženo. V ostrakizaci západní kultury se čeští teoretici a představitelé kulturní politiky příliš neodlišovali od svých sovětských kolegů a jejich pozice nebyla nikterak originální. Tak se Štollovi ani Tauferovi nelíbilo totéž co vlivnému sovětskému ideologovi Ždanovovi, který se ostře vymezil vůči dekadenci, individualismu, pornografii, symbolismu, lartpourlartismu

TAUFER, Jiří. Přednáška na sjezdu SČSS 20. 1. 1950. Česká literatura, 1999, roč. 47, č. 3, s. 299–318. MACHONIN, Sergej. Poznámky k některým zásadám socialistického realismu. Nový život, 1949, roč. 1, č. 2, s. 76. 23 24

- 15 -

nebo apolitičnosti v umění. Byl to právě Andrej Alexandrovič Ždanov, o nějž svou argumentaci opírala řada českých poúnorových kritiků. Nejhojněji citovaným zdrojem se stala jeho zpráva známá pod názvem Za vysokou ideovost literatury (1947). Československý socialistický realismus stalinského typu byl v podstatě mocensky vnuceným importem ze Sovětského svazu, který se podařilo prosadit (ač ne dokonale) jen díky důsledným organizačním postupům inspirovanými sovětskými metodami.25 Vedle Štolla měl z českých ideologů výrazné slovo Zdeněk Nejedlý, který svou badatelskou pozornost věnoval především 19. století. V něm ocenil trojici klasiků J. K. Tyl – V. Hálek – A. Jirásek a doplnil tak množinu autorů pokrokové kultury, z nichž by si mohla vzít příklad i literatura poúnorová. Nejedlý ve svém přístupu k české historii výrazně akcentoval husitství a národní obrození jako vrcholy dějin českého národa. Na tyto teze navazovala jeho představa poúnorové situace jako druhého obrození. Negativně vymezit socialistickou kulturu a identifikovat její odpůrce a škůdce se dařilo daleko lépe než novou kulturu definovat pozitivně. Jak upozorňuje Petr Šámal, v tomto případě panoval konsensus jen na úrovni obecných proklamací. „Přes obecnou programovou shodu se uvnitř zdánlivě jednotné a nediferencované oficiální části poúnorové kultury projevovaly názorové odlišnosti, v nichž se odrážely nejen dosavadní charakter umělecké tvorby jednotlivých osobností, jejich generační příslušnost, dřívější osobní vazby nebo vzájemné antipatie, ale i vnitrostranický boj o politickou moc.“26 Větší či menší vnitrostranické půtky se děly převážně v zákulisí, ale zrcadlily se i na stránkách kulturního tisku. Často konkrétní spory a diskuse nad jednotlivými díly přerůstaly do podoby významnějších mocenských střetů. Nejvýznamnější pokus o alternativní definici poúnorové socialistické kultury provedli mladí komunisté, které mocensky zaštiťoval Gustav Bareš. Ti považovali tradicionalistické názory Nejedlého a Štolla za konzervativní, sami chápali literaturu jako součást revolučního boje a vyslovili požadavek, aby byla v co nejužším sepětí s pracovním životem dělníka. Projevem těchto požadavků byla tzv. frézistická poezie. Její představitelé redukovali dělníkův život pouze na výrobní proces a pro jejich texty se stala určující budovatelská motivika plná buldozerů, traktorů, kombajnů, lisů či fréz, od nichž získali ono posměšné označení „frézisté“. Pokusy tohoto radikálního křídla změnit oficiální ideologický kurs české kultury byly postupně potlačeny. Vítězem sporu se tak stalo

PETIŠKOVÁ, Tereza. Československý socialistický realismus 1948−1958. Praha: Gallery, 2002, s. 10. ŠÁMAL, Petr. Cesta otevřená. Hledání socialistické literatury v kritice padesátých let. In Z dějin českého myšlení o literatuře 2. 1948−1958. 1. vyd. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2002, s. 590. 25 26

- 16 -

umírněné křídlo a jako oficiální se prosadily výklady stranických ideologů Nejedlého a Štolla.

1.2 Socialistický realismus Již jsme uvedli, že oficiální estetickou koncepcí se stal po Únoru socialistický realismus. Na některé jeho znaky již upozornil předcházející výklad, na tomto místě chceme tento koncept vyložit poněkud systematičtěji. O jeho vymezení se vedly spory už od dob vzniku v třicátých letech. Teoretickou nepropracovanost dokonce připouštěli i někteří jeho zastánci a propagátoři.27 Uveďme alespoň jednu z nejznámějších definic socialistického realismu, která pochází od Ždanova: „pravdivost a historická konkretnost uměleckého zobrazení se musí pojit s úkolem ideového přetvoření a výchovy pracujících lidí v duchu socialismu. Taková methoda krásné literatury je tím, co nazýváme methodou socialistického realismu.“28 Slovník literární teorie z roku 1977 považuje za základní znaky socialistického realismu stranickost, lidovost, pravdivost a metodu typizace. Jako nejvýznamnější představitele tohoto směru v české literatuře Slovník uvádí S. K. Neumanna, J. Wolkera, I. Olbrachta, M. Majerovou, M. Pujmanovou a V. Řezáče.29 Předpokládáme-li, že Pujmanová je tu řazena spíše kvůli svým prozaickým dílům, nikoliv kvůli své poezii, nemá zde zastoupení nikdo z poezie let padesátých. Z toho lze vyvodit určitý distanc k básnické praxi padesátých let čtvrtstoletí poté i ze strany oficiální literární vědy. Pojem stranickosti sahá až k proslulé Leninově stati Stranická organizace a stranická literatura (1905). Podstatou stranickosti je dle definice téhož Slovníku „angažovanost díla […] pro osvobození člověka od sociálního útlaku a všestranný rozvoj lidské osobnosti, zejména pro ideje socialismu a komunismu.“ Pokud si autor uvědomuje sociální i estetickou roli svého díla, může být stranickost výrazně posílena.30 Socialistický realismus, a tedy i kultura padesátých let rozhodně nebyla uměním pro umění, ba naopak měla vizi přetvořit svět.

Příkladem jsou slova Vladimíra Dostála z jeho článku Na obranu socialistického realismu: „Říká se také − někdy pohrdlivě, jindy bezmocně − že obstojná teorie socialistického realismu neexistuje. Pravda, ale zase jen poloviční. Chybí duchaplné systémy a rozmáchlé manifesty. Těch lituje málokdo. Je však i nedostatek jasnozřivých kritických osobností a ten je citelnější. Teorie socialistického realismu rozhodně zaostává za jeho tvůrčí praxí.“ Pramenem teorie má být podle Dostála právě studium konkrétního umění, nikoliv proklamovaných pouček o ideovosti, pravdivosti atp. Srv. DOSTÁL, Vladimír. Na obranu socialistického realismu. Literární noviny, 1956, roč. 5, č. 34, s. 7, č. 35, s. 6, č. 36, s. 6. 28 ŽDANOV, Andrej Alexandrovič. O umění. Praha: Orbis, 1949, s. 15. 29 HEŘTOVÁ, Jaroslava. Socialistický realismus. In VLAŠÍN, Štěpán a kol. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1977, s. 353−354. 30 HEŘTOVÁ, Jaroslava. Stranickost. In VLAŠÍN, Š., op. cit., s. 361. 27

- 17 -

Politická tendenčnost byla otevřeně přiznávána. „Závazným úkolem básníka bylo spoluutvářet hodnotovou orientaci society, napomáhat upevňování ucelené koncepce světa tak, jak ji prezentovalo marxistické učení a jeho politický výklad.“31 Společenská funkce umění v sobě zahrnovala požadavek vychovávat recipienty děl. Podle Ždanova spisovatel musí „vychovávat lid a ideově ho vyzbrojovat. Ukazujíce nejlepší city a kvality sovětského člověka, odhalujíce před ním jeho zítřek, musíme současně ukázat našim lidem, jací nemají být, musíme bičovat přežitky včerejška […]. Sovětský spisovatel musí pomoci lidu, státu, straně, vychovávat naší mládež svěží, věřící ve své síly, nebojící se žádných obtíží.“32 To samozřejmě platí i převedeno do českého kontextu. Ještě na konci padesátých let tučně zvýraznil Milan Jungmann v jednom svém článku následující apel: „literatura musí nyní s mnohem větší intenzitou uměleckou i ideovou než dříve plnit výchovnou funkci v procesu socialistické výstavby.“33 Se stranickostí je spjata kategorie lidovosti, která vychází z premisy lidu jako hybatele dějin i tvůrce hodnot. Tak i zmiňovaná angažovanost díla se děje v zájmu lidu a pro lid. Lidovost v socialistickém realismu zároveň znamená srozumitelnost. Tento fakt měl vliv například na užívané formy poezie či na preferování jednoznačnosti před polysémantičností. I pravdivost má myšlenkové kořeny u Lenina a jeho tzv. teorie odrazu. Podle Slovníku je pravdivost „estetická kategorie, jejíž podstatou je věrný odraz skutečnosti v díle; přitom se ‚věrným odrazem‘ rozumí nikoli naturalistická kopie, ale specificky umělecké ztvárnění reality v její konkrétní historické podobě a zároveň ve vývojové perspektivě.“34 Pokud jde o rozpor teorie a praxe, jeví se pravdivost v porovnání se stranickostí a lidovostí jako neproblematičtější. Alessandro Catalano (a nejen on) upozorňuje na klamavost (pojmu) socialistického realismu. Díla, jež vznikala podle pravidel této doktríny, nemají a nechtějí mít nic společného s tradičním realismem a vědomě zobrazují neskutečný svět.35 Socialistický realismus dále charakterizuje metoda typizace. Umělec by měl z pozorování reality dojít k určitému zobecnění neboli typizaci a vytvořit typ. Podmínkami typizace jsou dle Slovníku „jednota zobrazení a výrazu, jednota subjektivního a objektivního, jednota noetické a estetické funkce díla a rovněž jednota části a celku.“36

JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945−1989. II. Praha: Academia, 2007, s. 181. ŽDANOV, A. A. O umění, op. cit., s. 50. 33 JUNGMANN, Milan. Tvorba rozhodne. Literární noviny, 1959, roč. 8, č. 7, s. 1 a 8. 34 HEŘTOVÁ, Jaroslava. Pravdivost umělecké literatury. In VLAŠÍN, Š., op. cit., s. 295. 35 CATALANO, A. Rudá záře nad literaturou, op. cit., s. 31. 36 HEŘTOVÁ, Jaroslava. Typizace. In VLAŠÍN, Š., op. cit., s. 400. 31 32

- 18 -

Zatímco neoficiální a exilová poezie byla založena na pluralitě ideové, tematické i tvarové, což mimo jiné umožňovalo přiřazovat tvůrce k různým uměleckým směrům či programům, oficiální poezie se v tomto srovnání jevila jako velký monolit. Kritériem pro klasifikace či typologie básníků nemůže být například vyznávána poetika, neboť existovala jen jedna. Konkrétní projevy tehdejší poezie se od sebe skutečně příliš nelišily. Nejběžněji se spisovatelé této éry rozdělují na základě principu generačního. Určité pojítko mezi poezií stalinismu a meziválečné avantgardy představovali Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl a Vilém Závada.37 Ačkoliv úroveň jejich tvorby znamenala v rámci jejich individuálního vývoje pokles, stále převyšovala průměr tehdejší literatury.38 Mezi další autory starší nebo střední generace, kteří dávali najevo své okouzleni myšlenkami komunismu, patřili Marie Pujmanová, Jan Pilař, Josef Kainar nebo Oldřich Mikulášek.39 Nejpřímočařeji a nejagilněji se do naplňování dobové normy pustila nejmladší generace, které bylo v únoru 1948 mezi dvaceti a pětadvaceti lety. Tito autoři se nemuseli vyrovnávat s nekomunistickou básnickou minulostí a přijali roli poezie jako politické agitace. Mezi příslušníky tzv. svazácké generace patřili například Pavel Kohout, Vlastimil Školaudy, Jan Štern, Stanislav Neumann nebo Michal Sedloň.40 K této skupině můžeme přiřadit také autory z pozdějšího okruhu Května, konkrétně Karla Šiktance, Miroslava Červenku, Jiřího Šotolu a Miroslava Floriana. Specifikem doby měli být literáti etablovaní z řad dělníků, horníků a rolníků v rámci akce Pracující do literatury. Příliš takových se ovšem neobjevilo.41 Spektrum témat poezie přelomu čtyřicátých a padesátých let nebylo nikterak široké. Podle Vladimíra Macury „celá padesátá léta směřovala ostatně k maximální významové redukci na určitý omezený rejstřík témat a způsobu jejich uspořádání.“42 Obsahovou stránku socialistické kultury s akcentem na poezii se pokusil analyzovat právě Macura. Za jeden ze základních emblémů tvorby padesátých let označil ráj, přičemž JANOUŠEK, P. a kol. Dějiny české literatury 1945−1989. II., op. cit., s. 184−191. BROUSEK, Antonín. O poezii českého stalinismu bez pověr a iluzí. In Podivuhodní kouzelníci. Čítanka českého stalinismu v řeči vázané z let 1945–1955. Purley: Rozmluvy, 1987, s. 258. 39 JANOUŠEK, P. a kol. Dějiny české literatury 1945−1989. II., op. cit., s. 199−201. 40 Tamtéž, s. 193−199. Srv. také BROUSEK, A. O poezii českého stalinismu bez pověr a iluzí, op. cit., s. 259. 41 Čím více se spisovatel společensky angažoval a dával najevo svou víru v budování socialismu a svou loajálnost vůči straně, tím snadněji postupoval nahoru po příčkách své kariéry. Platilo totiž, že spisovatelé byli zaměstnáváni v kulturních institucích či nakladatelstvích. Tato vertikální prostupnost platila nejen ve směru nahoru, ale i dolů. Dopouštěl-li se spisovatel ideových chyb, byl potrestán například ztrátou šéfredaktorského místa. Karel Šiktanc působil jako redaktor Československého rozhlasu, v druhé polovině dekády byl členem redakční rady časopisu Květen a od roku 1961 pak šéfredaktorem nakladatelství Mladá fronta. Jiří Šotola byl vzhledem k získanému vzdělání na DAMU angažován v mimopražských divadlech, později působil v Květnu, v roce 1958 se stal jeho šéfredaktorem. Miroslav Florian pracoval také několik let v Československém rozhlasu, od roku 1958 byl redaktorem nakladatelství Československý spisovatel, v němž působil do roku 1977. 42 MACURA, Vladimír. Šťastný věk. Symboly, emblémy a mýty 1948-1989. In Macura, Vladimír. Šťastný věk (a jiné studie o socialistické kultuře). Praha: Academia, 2008, s. 164. 37 38

- 19 -

je nutné brát na vědomí koexistenci jeho podoby přítomné i budoucí. Na tuto koncepci se vázala celá množina dalších mýtů, symbolů, emblémů a motivů. Ráj přítomný (již nalezený) byl velmi často ztotožňován se Sovětským svazem. Vize ráje jako rozkvetlé zahrady souvisela s mýtem sovětského sadaře Mičurina. Proti mírovému ráji socialismu byl stavěn Západ jako ne-ráj, svět války a příprav na ni. Budoucí ráj byl spjat s dichotomií starého a nového světa, s nutností boje za lepší zítřky. Nový svět si žádal nového člověka i nový typ mezilidských vztahů, které by překonaly lidský individualismus. Proto již ani domov nepředstavoval prostor soukromý a intimní, zůstat sám doma nebylo žádoucí, požadavkem bylo otevřít se veřejnosti. Láska byla oderotizována a politizována. Nové bylo spojováno přednostně s dětmi a mladými lidmi, kteří nebyli zatíženi starým světem.43 Vybudován byl fučíkovský kult. Komunistický novinář Julius Fučík, kterého za války popravili nacisté, byl prezentován jako člověk příkladných hodnot, jako vzor zobrazovaný v podobě hrdiny i obyčejného člověka. Tento kult mířil především na děti a mládež, proto byl i samotný Fučík ověnčen atributy mládí. Jeho příklad zároveň ukazuje, jak se jednotlivá témata a emblémy socialistické kultury dokáží spojit v jediném průsečíku, vedle mládí do sebe Fučík absorbuje také motivy lásky, boje, práce, citového vztahu k SSSR i lásky k životu. Na nejvyšším piedestalu vzorů stáli komunističtí vůdci Stalin a Klement Gottwald – jejich kulturní portréty jsou vybudovány na dvou na první pohled protikladných principech přísné hierarchie (stojí nad lidmi a bdí nad nimi) a totožnosti (jsou jedni z lidí). Ve skutečnosti je druhý princip – manifestace rovnosti – prostředkem distance, atributy „jeden z nás“, „je s námi“ posunují tyto osobnosti naopak do roviny mýtu. Ta je stvrzována božskými schopnostmi všudypřítomnosti nebo vševědoucnosti. Problém nastal, když oba vůdci v roce 1953 zemřeli, neboť smrt příliš dobře nezapadala do zmiňované představy ráje. Socialistická kultura si s tím poradila například popíráním faktu smrti v motivu „nezemřel, žije dál“.44 V poezii socialistického realismu to bylo právě téma, obsah, který dominoval, naopak tvar, forma, byla značně zploštělá. Typický byl návrat k vyjadřovacím prostředkům do

Tamtéž, s. 9–239. Jakou roli sehrála vize budoucího světa v totalitní ideologii a jaký měla dopad na čtenáře, popsal Přemysl Blažíček: „Poezie s touto neochvějnou vírou v budoucnost a tím i důvěrou v přítomný systém sugerovala čtenáři prostřednictvím různých témat, že existuje mnohem důležitější skutečnost než ta, kterou on zná a prožívá, že jeho sebetrpčí zkušenosti, včetně těch, které mu přinesl sám nový režim, nemění nic na celkové cestě ke štěstí a nesmějí tedy narušit ‚kladný vztah ke skutečnosti‘. […] Lidé, kteří si připustí, že je jakási pravá skutečnost mimo a nad jejich vlastními zážitky, se snadno stávají objekty manipulace.“ BLAŽÍČEK, Přemysl. Poezie 1948–1958 jako výraz oficiální ideologie. In Kritika a interpretace. Praha: Triáda, 2002 [2000], s. 165. 44 MACURA, V. Symboly, emblémy a mýty 1948-1989, op. cit., s. 9–239. 43

- 20 -

značné míry starým a konvenčním, což působí paradoxně, stylizoval-li se básník do bojovníka za nové a revoluční.45 Podle Dějin české literatury 1945−1989 patřila mezi charakteristické rysy formální výstavby básně té doby převaha přímého pojmenování nad obrazným, vázaný verš, pravidelný rytmus i rým, tradiční stylizace či písňové intonace. Oblíbenou se stala čtyřveršová strofa. Důležitá byla přehlednost, sdělnost a sémantická uzavřenost. Apelativní charakter poezie byl posilován velkým množstvím rétorických figur.46 Zmíněné rysy korelovaly s požadavkem lidovosti a srozumitelnosti, apelativnost pak souvisela především s výchovnou a persvazivní funkcí umění. Přidejme ještě jeden důležitý aspekt socialistického umění, kterým bylo tíhnutí k normativnosti. Podle Macury kulturní „texty“ jen dodatečně utvrzovaly obraz světa, který byl nalinkován již předem, kodifikovaly pouze normu a současně představovaly výzvu k jejímu dalšímu napodobování. „Socialistická kultura totiž tíhla přes svou okázalou antinormativnost ve vztahu k tradici k tomu být především souborem norem; obraz nového světa, k němuž se upínala, se neměl utvářet v střetu osobních iniciativ, ale byl předem jednoznačně dán a určen.“47

1.3 Poezie v letech 1953 až 1956 Období započaté rokem 1953 „lze charakterizovat jako permanentní oscilaci mezi okamžiky zdánlivého návratu do normálnější situace jak na úrovni společenské, tak i kulturní, a novými represivními zásahy.“48 Otevřením cesty k uvolnění byla Stalinova smrt v březnu 1953, krátce nato zemřel také Klement Gottwald. Postupný ústup od politiky teroru a personální změny ve vládní struktuře – i přes zjevnou setrvačnost politického stylu nastaveného po únoru 1948 – se odrazily také v literatuře.49 Důkazem uvolnění je fakt, že si v roce 1954 dovolil Jan Trefulka přísně i ironicky kritizovat jednoho z nejoblíbenějších a režimem nejproklamovanějších představitelů nejmladší

JANOUŠEK, P. Dějiny české literatury 1945−1989. II., op. cit., s. 194. Tamtéž, s. 195. 47 MACURA, V. Symboly, emblémy a mýty 1948-1989, op. cit., s. 170. 48 CATALANO, A. Rudá záře nad literaturou, op. cit., s. 100. 49 Smrt sovětského vůdce Stalina a československého prezidenta Klementa Gottwalda se odrazila bezprostředně také ve velkém množství básnických textů. Catalano upozorňuje, že tyto osobnosti nelze chápat pouze jako lidské bytosti, ale jako všudypřítomné symboly nového světa. To je ostatně jeden z důvodů, „proč socialistický znakový systém zažil jeden z největších šoků, když Stalin a Gottwald v březnu 1953 záhy po sobě umírají.“ Tamtéž, s. 135. 45 46

- 21 -

generace socialistické poezie Pavla Kohouta. Jeho veršům vytkl povrchnost, nepřesvědčivost, zbytečná slova a klišovitost. Význam Trefulkovy recenze tkví rovněž v tom, že se na příkladu jednoho básníka pokusil popsat osud celé generace. Poukázal na vliv poúnorového prostředí, které mladé tvůrce formovalo a spoluzapříčinilo, že jejich verše byly šity horkou jehlou. Kohout je „obětí jistého prostředí, kromě kterého nepoznal nic důkladně. Je to prostředí elitních svazáckých souborů velkých továren, prostředí tak trochu vyhýčkané, skleníkové, kde mládež dostává největší vymoženosti socialismu jako dar, s minimem vlastního úsilí, s minimem protivenství. V tomto prostředí se snadno osvojují i pronášejí poučky a hesla a prosycují slovník mladého člověka, který je přijímá, aniž zažil do hloubky jejich obsah a dosah. Vše je mu jasné, o problémech nepřemýšlí; nedovede o nich samozřejmě říci nic jiného, než co četl nebo slyšel.“50 Do citovaného popisu by jistě zapadal například Karel Šiktanc. On a někteří další tvůrci z okruhu Května se sami vyjádřili k dalším aspektům onoho prostředí, v němž se mladí básníci na přelomu let čtyřicátých a padesátých ocitali.51 Pokud se objevily kritické hlasy, jež rozrušovaly zavedené pořádky a normy, jako byl případ Trefulky, reakce ze strany horlivých zastánců socialismu na sebe nenechaly dlouho čekat. Tak tomu ostatně bylo takřka vždy – kritika se totiž diferencovala na svou liberálnější a konzervativní část a vzájemně na sebe reagovala. Za průlomová básnická díla jsou považovány sbírky Člověk zahrada širá Milana Kundery a Cestou k slunci Miroslava Floriana, obě vyšly v roce 1953. Někteří recenzenti je přivítali jako polemiku se schematismem, někteří naopak varovali před subjektivismem a formalismem.52 I když se postupně ukazuje vyčerpanost schémat nastolených po Únoru, poezie se stále drží v jejich zajetí. Básničtí prominenti režimu Pavel Kohout, Vlastimil Školaudy a jiní byli stále velmi aktivní, někteří se však dostávají do pozadí nebo úplně umlkli (Stanislav Neumann). Některé dobové texty ukazují, že jedinou doménou již nejsou pouze ideová hlediska a že část literárních kritiků posuzuje díla daleko méně dogmaticky. Příkladem částečného posunu v chápání kritiky je společná stať Miroslava Červenky a Josefa Vohryzka Kritika literatury a kritika života. Společně zdůraznili důležitost individuální koncepce každého kritika

TREFULKA, Jan, 1954. O nových verších Pavla Kohouta − polemicky. Host do domu, roč. 1, č. 11, s. 505−508. 51 Viz níže kapitolu 1.4 Básníci okolo časopisu Květen v letech 1956 a 1957. 52 ŠÁMAL, Petr. Cesta otevřená. Hledání socialistické literatury v kritice padesátých let. In Z dějin českého myšlení o literatuře 2. 1948−1958. 1. vyd. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2002, s. 598. 50

- 22 -

a hlubší souvislost mezi literaturou a životem. Kritik podle nich nemá být pouze pasivním interpretem, ale musí spoluutvářet, inspirovat a obohacovat literární vývoj.53 Dalším, kdo nabourával myšlenková schémata – tentokrát v oblasti přístupu k literární historii – byl Milan Kundera ve stati O sporech dědických (1955). V ní zdůraznil význam některých směrů a postupů moderní poezie, které byly v padesátých letech neuznávané nebo potlačované. Podle Šámala je jak Kunderova, tak stať Červenky a Vohryzka obrazem momentálního stavu pokrokovější části oficiálního myšlení o literatuře, a to těsně před událostmi, které přinesl rok 1956.54 V těchto letech vzniklo několik nových kulturních časopisů, které se staly v následující periodě nositeli progresivních a antidogmatických tendencí. Od roku 1954 vycházel brněnský Host do domu, od podzimu 1955 časopis Květen.

1.4 Básníci okolo časopisu Květen v letech 1956 a 1957 I další vývojový zlom měl příčiny mimoliterární. V únoru 1956 se konal XX. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu, na němž vystoupil N. S. Chruščov se svou kritikou Stalinových zločinů a jeho kultu osobnosti. Prezentované skutečnosti otřásly přesvědčením řady intelektuálů socialistického světa a jejich vírou ve stranu. Jak uvádí Dějiny české literatury 1945–1989, rok 1956 znamenal pro mnoho komunistů kritické přehodnocení vztahu k dogmaticky chápanému marxismu a nejeden umělec či vědec označil později tento rok za obrat ve vlastním názorovém vývoji.55 Zmíněný XX. sjezd ovlivnil podle očekávání i II. sjezd Svazu československých spisovatelů, který se nesl ve znamení kritické reflexe a pokusů o liberalizaci uměleckého prostoru, za nejvýznamnější jsou v tomto ohledu považována vystoupení Seiferta a Hrubína. Naopak roli dogmatiků na sjezdu zastal především Štoll s Tauferem. Na sjezdu však vystoupila i mladá generace básníků, která se koncentrovala okolo časopisu Květen. Pro jejich projevy byla charakteristická reflexe tvorby – vlastní i cizí – padesátých let. Jejich výtky se týkaly především nedostatku odvahy a chuti experimentovat, kritizovali literární kritiku a vystoupili s obecnějšími i konkrétnějšími úvahami týkajícími se poezie všedního dne, formující se tendence v mladé české poezii.

ČERVENKA, Miroslav – VOHRYZEK, Josef. Kritika literatury – kritika života. Literární noviny, 1955, roč. 4, č. 45, s. 6–7. 54 ŠÁMAL, P. Cesta otevřená. Hledání socialistické literatury v kritice padesátých let, op. cit., s. 601. 55 JANOUŠEK, P. a kol. Dějiny české literatury 1945−1989. II., op. cit., s. 57 a 157. 53

- 23 -

Jiří V. Svoboda se pokusil popsat, které fenomény měly vliv na to, že se mladí básníci debutující okolo roku 1948 uchýlili k tomu psát velmi povrchní ideologickou poezii a nadšeně v tom setrvávali. Jedním z faktorů byla role poezie na stránkách novin, v nichž byly uveřejňovány nekvalitní verše, jejichž cílem bylo pouze povrchně ilustrovat nebo oslavovat dění doma či ve světě. Tak vznikla podle Svobody zkreslená a chybná představa o poezii a jejím úkolu. „Ale smysl poezie, vyplývající z toho, že poezie je zvláštním druhem poznání, [vyznačil J. V. S.] unikal. Stávali jsme se tu lepšími, tu horšími registrátory vyhraných bitev, popularizátory správných tezí.“56 I Karel Šiktanc se vrátil k tomu, jak on a jeho generační souputníci psali na základě poptávky novin a časopisů a mysleli si, že velká poptávka zároveň znamená růst kvality vlastních veršů. Tvořili z radosti, že básně vycházejí v novinách, dlouho ani jim samotným nevadilo, že byly povrchní a všeobecné.57 Další deformovaný pohled na poezii vedle novin přinesla podle Svobody i kritika. Ta se vůbec nezabývala stavbou básně, jazykem, veršem, rytmem nebo obrazností, a tak nebyla schopna rozpoznávat skutečné kvality autorovy. Díla posuzovala na základě jiných kritérií a mnohdy docházela k nepochopitelným závěrům. Na jedné straně odsuzovala díla velkých básníků, na druhé straně chválila nezralé umělecké výtvory. Kritiky nebyla ušetřena ani pořádající organizace, Svaz československých spisovatelů, která údajně příliš nepřispívala k rozvoji mladé poezie.58 Proti autoritativně definovaným tématům i formám se postavil také Miroslav Florian, který za fundament poezie pokládá objevování. „Básnickým objevitelem však nemůže být literát čekající neustále na pokyny a poslední moudrosti shora, ale člověk, který odpovídá především svému lidskému a uměleckému svědomí, člověk, který se neumí přes noc otočit na obrtlíku, jak dnes tolikrát vidíme, ale o své jistoty poctivě bojuje.“59 Jiří Šotola vyslovil požadavek k mladé poezii, která by měla být pravdivější než poezie let minulých, pro níž se stalo charakteristické zkreslování reality: „[…] nebude na škodu, budeme-li méně heroizovat, oslavovat, manifestovat a budeme-li objevovat prostý, skutečný, denní život… a jeho pravdu. Budeme-li uměním rozvíjet svou koncepci společenského vývoje neustálými konfrontacemi s denními fakty života. Abychom měli takovou poezii, která by uměla dát varovný signál, kdyby se znovu začalo autoritativně lhát. A ne takovou, která by

SVOBODA, Jiří V. Květen, 1956, roč. 1, č. 10, s. 293−294. ŠIKTANC, Karel. [Projev na II. sjezdu spisovatelů]. Květen, 1956, roč. 1, č. 10, s. 291−293. 58 SVOBODA, J. V. [Projev na II. sjezdu spisovatelů], op. cit. 59 FLORIAN, Miroslav. [Projev na II. sjezdu spisovatelů]. Květen, 1956, roč. 1, č. 10, s. 294. 56 57

- 24 -

ke lžím ještě přimalovávala ornamenty.“ Básník se měl vzdát deklamací o lásce či domově a do středu pozornosti postavit každodenní život, atmosféru moderního světa a psychologii lidí. Všednost neznamená fádnost nebo nudnou popisnost, naopak denní realita má obohacovat básnický slovník a obraznost o nové možnosti. Podle Šotoly jsou všechny prvky, které popsal, v literatuře již patrné, ačkoliv nikterak rozvinuté a dostatečně neuvědomované.60 O konkrétnější analýzu projevů mladších spisovatelů se pokusil ve svém proslovu Miroslav Červenka, přiznal však, že většina společných prvků je teprve v zárodku. Žánrově se dle něj mladá poezie pohybuje dvojím směrem. Básně – obrazy života tvoří například Šiktanc či Šotola, druhou žánrovou linii reprezentuje Florian se svými lyrickými vyznáními. Zintenzivňuje se využití realistického detailu. Syntax je zbavená inverzí a jiných nepřirozeností a směřuje naopak k přirozenosti až hovorovosti. V úvodu své řeči Červenka nejkondenzovaněji ze všech vyjádřil úkol mladé generace: „vytvořit poesii, v níž se odrážejí všední dny našeho života, problémy a starosti konkrétních lidí, místo samozřejmostí a obecných otázek zobrazovat nejrůznější prožitky a konflikty, s nimiž se český člověk dnes setkává.“61 V dubnu 1956, kdy představitelé mladší básnické generace přednesli své projevy, měl za sebou časopis Květen, s nímž byli spjati (básník Jiří Svoboda poněkud volněji), necelý rok své existence. Poprvé vyšel na začátku září roku 1955. Vydavatelem Měsíčníku pro literaturu a umění, jak zněl podtitul Května, byl Svaz československých spisovatelů a jako první šéfredaktor ho vedl Bohuslav Březovský. Časopis měl být orientován na začínající a mladé básníky. A z rubrik i článků především prvního ročníku je vidět, že se na mladou cílovou skupinu skutečně zaměřoval. Panuje shoda na tom, že ideologicky ve svých začátcích rozhodně nepřekračoval dobové mantinely.62 Jeho význam však vzrostl, když se stal tribunou skupiny básníků, která se začala vymezovat vůči agitačnímu umění padesátých let a hlásila se k poezii všedního dne. Prvními programovými vystoupeními v tomto smyslu jsou zmiňované projevy pěti představitelů mladé generace ze Sjezdu, které byly přetištěny v posledním, červnovém čísle prvního ročníku. Kriticky na ně reagoval Václav Havel ve svém článku Pochyby o programu. V prvé řadě vytkl Havel mluvčím mladé generace, že nevymezili explicitně okruh lidí, za něž a o nichž mluví. Ve svých sjezdových příspěvcích hovořili jako by o programu celé

ŠOTOLA, Jiří. [Projev na II. sjezdu spisovatelů]. Květen, 1956, roč. 1, č. 10, s. 294−296. ČERVENKA, Miroslav. [Projev na II. sjezdu spisovatelů]. Květen, 1956, roč. 1, č. 10, s. 296−298. 62 Srv. DOKOUPIL, Blahoslav. Květen [online]. In: Slovník české literatury po roce 1945. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2002 [aktualizováno 2006]. Dostupné z http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=132&hl=Kv%C4%9Bten+. Nebo BAUER, Michal. Spory o časopis Květen v letech 1957 a 1959. Tvar, 1998, roč. 8, č. 14, příloha Edice Tvary, s. 3. 60 61

- 25 -

generace, ačkoliv šlo jen o program části generace. Daleko horší výtkou však bylo, že nevymezili svou pozici ve vývoji české literatury, že nezaujali teoretické stanovisko k socialistickému realismu. Podle Havla tak není jasné, jestli umělecké snahy Šiktance a ostatních považovat za nutný projev vývojového procesu socialistického realismu, za revizi socialistického realismu, nebo za nesouhlas s tezemi socialistického realismu. Další část kritiky směřoval Havel především na příspěvek Červenky, který zamlčel důležitou etapu vývoje české poezie reprezentovanou Skupinou 42. Již pro tvorbu představitelů této skupiny byla typická prozaizace verše, využívání lidského hovoru v básních a zavádění konkrétních lidí a dějů do poezie – tedy prvky, které Červenka ztotožňuje až s mladou generací padesátých let. Podle Havla je nutné, aby si básníci okolo Května vyjasnili jak vztah k socialistickému realismu, tak k modernímu umění. To představovalo jeden z bodů, který je potřeba splnit, aby vznikl program v pravém slova smyslu.63 S problémem vymezení se vůči literární tradici – a zejména vůči Havlem zmíněné Skupině 42 – měli „květňáci“ problém i později. Podle vlastních vyjádření tuto analogii vůbec nevnímali nebo ji ze strategických důvodů popírali, neboť přihlášení ke Skupině 42 by se politickým oponentům Května mohlo hodit jako silný politický argument.64 Jak jsme zmínili v předcházejících kapitolách, reprezentanti válečné Skupiny 42 byli totiž stranickými ideology odsouzeni jako existencialisté a přiřazeni k reakční části kultury. Kolář, Kainar či Blatný se tak stali pouze nepřiznávaným inspiračním zdrojem české poezie druhé poloviny padesátých let, jejíž představitelé odmítli rétoričnost lyrického subjektu, který vystupoval v pozici mluvčího hovořícího za lid a k lidu. Naopak se prosadil typ subjektu jako svědka událostí, který zaznamenává to, co mu poskytly smysly.65 Pokud jde o básnické texty, které bychom mohli přiřadit k poezii všedního dne, vyskytovaly se na stránkách prvního ročníku již před publikováním programových projevů. Ivo Fencl, který generaci Května věnoval celou monografii, uvádí jako příklad báseň Večer v laboratoři Miroslava Holuba (v 2. čísle), báseň Johann Sebastian Bach Josefa Bruknera (v 4. čísle) a dále zmiňuje texty Florianovy, Šotolovy nebo Červenkovy.66 Z pohledu dalšího formulování koncepce všedního dne se jako klíčové jeví první číslo druhého ročníku ze září 1956. V něm vyšel na prvních dvou stranách článek Náš všední den je pevnina Miroslava Holuba, který lze chápat jako programovou stať básnického uskupení.

HAVEL, Václav. Pochyby o programu. Květen, 1956, roč. 2, č. 1, s. 29−30. JANOUŠEK, P. a kol. Dějiny české literatury 1945−1989. II., op. cit., s. 243. 65 Tamtéž, s. 242. 66 FENCL, Ivo. Vize a iluze skupiny Květen. Praha: Pražská imaginace, 1993, s. 36. 63 64

- 26 -

Na téže straně byla otištěna báseň Josefa Bruknera Óda na sušení prádla, která dobře demonstrovala základní požadavek zachycení všednodenní reality. Holub ve své stati vymezil program mladé generace vůči poezii první poloviny padesátých let. Ta se dle něj dopouštěla několika základních chyb, které se nesmí opakovat. Především byla poezií obecnou a statickou a mytizovala skutečnost. Holubem formulovanou ambicí byl návrat ke konkrétní každodenní realitě, jejímž základem jsou fakta. Jejich zachycením se podaří zachytit dynamiku světa. „Faktem není Kopretina nebo Traktorista, ale tento konkrétní člověk, který udělal dvakrát tolik, než musel, dárce krve, opilec, kluci a rozbité okno, věrná žena, nevěrná žena, […], povodeň, přehrada – drobné věci života, věci s malými písmeny. Je tedy třeba smyslu pro detail a pro vystižení detailu, neboť kupodivu je mnohem těžší dvěma slovy vystihnout tuto tramvaj než elektrifikaci měst a venkova.“ K dosažení poezie všedního dne nevedou žádné zvláštní či nové jazykové prostředky. Je však potřebné poetizovat nové prostory (například atomové elektrárny). Cílem poetiky všednodennosti není pouhá deskripce, ale má přinášet též humanistickou a optimistickou energii, což znamená, že ani představitelé Května se nevzdávají společenských funkcí literatury. Holub přiznává, že koncept poezie všedního dne, který předkládá, není zcela nový. Podobné tendence našel u Jacquese Préverta, civilismu a italského filmového neorealismu.67 Programotvorné úsilí pokračovalo na stránkách Května i po zveřejnění Holubova článku. Jaroslav Boček v třetím čísle v textu s názvem Poetický zázrak všednosti akcentoval význam všednosti pro poezii a obhajoval ji před kritickými hlasy, které se domnívají, že všednost znamená nudu a nezajímavost. Zdůraznil nutnost tvůrčího úsilí, neboť nejde o to všední věci prostě popsat či konstatovat. „Jde o objevování a odhalování krásy, poesie a velkosti [sic!] prostých všedních jevů života. Jde o činnost objevitelskou, průkopnickou. Objevit poetickou nálož pod vrstvami obyčejnosti! Objevit nevšednost všednosti!“68 Všednost byla v tehdejším diskursu některými chápána jako určité novum, i když je jasné, že tento fenomén do literatury opakovaně pronikal již dříve u různorodých tvůrců, jak jsme ostatně naznačili i v této práci. Možná bychom se při pátrání po zdrojích všednosti mohli vrátit až k Janu Nerudovu, na kterém F. X. Šalda vysoce hodnotil právě příklon ke každodenní všednosti.69 HOLUB, Miroslav. Náš všední den je pevnina. Květen, 1956, roč. 2, č. 1, s. 1−2. BOČEK, Jaroslav. Poetický zázrak všednosti. Květen, 1956, roč. 2, č. 3, s. 106. 69 Ve své eseji Alej snu a meditace ku hrobu Jana Nerudy označuje Šalda zralého Nerudu mimo jiné slovy „posvětitel každodennosti a všední chvíle“. Neruda dle něj rozšířil možnosti poezie tak, že pro ni vybojoval všední den. Píše například: „Měl strašnou odvahu, že vzal slova z ulice, nemytá a nečesaná, jak je zastihl, a učinil z nich posly věčnosti.“ ŠALDA, František Xaver. Alej snu a meditace ku hrobu Jana Nerudy. In ŠALDA, F. X. Boje o zítřek. Praha: NLN, 2000. 67 68

- 27 -

Na tomto místě musíme vyjasnit vzájemný vztah mezi Květnem a poezií všedního dne. Pojem poezie všedního dne je daleko širší a popisuje významný trend české poezie druhé poloviny padesátých let a počátku šedesátých let, který zasáhl širokou paletu tvůrců různého věku i orientace. Měsíčník Květen zastal roli jakéhosi programového centra, okolo něhož se sdružilo množství mladých tvůrců. Ti se výslovně k tzv. poezii všedního dne hlásili a snažili se ji i teoreticky popsat.70

1.5 Hodnocení skupiny Května Podle Slovníku české literatury po roce 1945 z básníků skupinu kolem časopisu Květen reprezentovali především (řazeno abecedně) Josef Brukner, Vlasta Dvořáčková, Miroslav Florian, Miroslav Holub, Karel Šiktanc, Jiří Šotola, Jana Štroblová, Ivo Štuka a satirik Jiří Robert Pick, k představitelům patřil i Miroslav Červenka, který je zde uveden mezi teoretiky časopisu.71 V Dějinách české literatury 1945–1989 je do kategorie básníků Května řazen Šotola, Šiktanc, Florian, Holub, Brukner, Dvořáčková a Červenka.72 Mezi nejvýznamnější kritiky a teoretiky Května patřili zejména Jiří Brabec, Josef Vohryzek a Miroslav Červenka. Za ústřední osobnost skupiny byl pokládán Jiří Šotola, který v průběhu třetího ročníku vystřídal v šéfredaktorském křesle Bohuslava Březovského. Většina zmiňovaných osobností se narodila ve dvacátých letech nebo na počátku let třicátých. S časopisem jsou spojeny taktéž dva almanachy, a to Almanach Květen s podtitulem Sborník mladé české literatury (1957) a Hlubší než smrt (Almanach Květen 1958). Oba společně připravovali Florian, Šiktanc a Šotola. Dějiny chápou orientaci na všední den současníka spolu se sílícím vědomím konfliktu člověka a společnosti jako sjednocující prvek publikované poezie počátku šedesátých let.73 K poezii všedního dne měli dle Dějin různým způsobem blízko vedle představitelů Května rovněž Eduard Petiška, Milan Kundera, Jan Skácel, Jiřina Hauková, Miloš Macourek nebo Ivan Diviš. Celkově sledujeme v poezii té doby odstup od tradičních básnických forem, budovatelského patosu a přesun k zájmu o individuum, o lidský subjekt. Pojem poezie všedního dne v této práci používáme výhradně, není-li uvedeno jinak, v souvislosti s programovými snahami a tvorbou autorů sdružených okolo časopisu Květen. 71 DOKOUPIL, Blahoslav. Květen [online]. In: Slovník české literatury po roce 1945. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2002 [aktualizováno 2006]. Dostupné z http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=132&hl=Kv%C4%9Bten+. 72 JANOUŠEK, P. a kol. Dějiny české literatury 1945−1989. II., op. cit., s. 244−250. 73 JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945−1989. III. Praha: Academia, 2008, s. 173. 70

- 28 -

Pokud jde o pozdější hodnocení Května a jeho role, kterou sehrál v antidogmatizačním procesu druhé poloviny padesátých let, nepanuje na něm ani zdaleka shoda. Kromě toho, že se sami někteří protagonisté Května vraceli k těmto událostem, reflektovali je a případně i revidovali vlastní stanoviska, byli vystaveni v šedesátých letech relativně přísným hodnocením. Příkladem jsou články Marie Šolleové nebo Bohumila Doležela. Oba autoři pracovali v redakci časopisu Tvář, kde v roce 1965 publikovali své kritiky Května a jeho tvůrců. Šolleová dospěla na základě analýz textů, které se objevovaly na stránkách měsíčníku, k tomu, že sjednocujícím programem Května byl sice boj proti politickému dogmatismu, ale byl nedůsledný a nepřesný. Jedním z nejproblematičtějších aspektů „květňáky“ hlásaného návratu ke konkrétnímu byl apriorismus. Při hodnocení vycházeli vždy z předem daných, přejatých nebo chybných soudů. Důsledkem jejich politického taktizování se stalo vydávání polopravdy za pravdu. Zužovali rovněž literární prostor a nebyli schopni registrovat, co se děje kolem (viz absenci vymezení vztahu Května a moderního umění). Ve výsledku nesměřovali k likvidaci dogmatismu, ale pouze útočili na některé jeho nejhorší projevy. Odbornost je, zvláště ve srovnání s předválečnými kulturními měsíčníky, rovněž dost nízká. Ač byl Květen ve své době vyhledávaný, dnes již nemá podle Šolleové žádnou kulturní hodnotu.74 Doležal se v článku Dva z Května zaměřil na konkrétní realizaci poezie všedního dne, a to u Jiřího Šotoly a Karla Šiktance. Charakterizoval vývoj jejich tvorby a konstatoval, že pouze vylepšili kodex norem, který se v české poúnorové poezii utvořil. Jelikož jejich básním nechyběla určitá míra originálnosti a působivosti, způsobili kvůli nabourávání dogmatismu určitý poprask v oficiálních kulturních kruzích. Viděno zpětně však nešlo o nic jiného než o „neschematický schematismus“, jehož hodnota byla relativní: „co se zdálo dravou životní odvahou, může se dnes jevit jako neživotné schéma, co uchvacovalo bezprostřední drsností a vroucí citovostí, může dnes stát na samé hranici umění a kýče.“75 Na Doležala zareagoval Přemysl Blažíček. Ten se v článku Jeden z Května zaměřil na Šotolu, kterého se výrazně zastal, ačkoliv přiznal oprávněnost některých Doležalových výtek.76 Oproti takřka zdrcující kritice ze šedesátých let jsou současnější reflexe Května smířlivější, ba i pozitivní. Ivo Fencl ho chápe „jako ojedinělý dobový pokus o programovou estetiku i o konkretizovanou uměleckou výpověď.“ Zároveň „to byl jeden z podnětů, které katalyzovaly formulování dalších dostatečně konzistentních literárně uměleckých aktivit

ŠOLLEOVÁ, Marie. Poznámky ke Květnu. Tvář, 1965, roč. 2, č. 2, s. 16−20. DOLEŽAL, Bohumil. Dva z Května. Tvář, 1965, roč. 2, č. 1, s. 26−30. 76 BLAŽÍČEK, Přemysl. Jeden z Května. In Kritika a interpretace. Praha: Triáda, 2002 [1965]. 74 75

- 29 -

i teoretického myšlení a jejich polemického tříbení.“77 Podle Alessandra Catalana dokázal časopis Květen vůbec jako první od roku 1948 v rámci oficiální literatury vystoupit s programem, který byl alespoň částečně alternativní k socialistickému realismu. Zároveň lze na časopise dobře pozorovat rozsah kulturně-politických změn období druhé poloviny padesátých let.78 Přemysl Blažíček se táže, zdali poezie Května přinesla kromě krátkodobé ideologické novosti do dogmatických let padesátých také skutečnou novost uměleckou. Jelikož někteří básnici podle něj dokázali vytvořit nezaměnitelný a výrazný styl, můžeme odpovědět ano. Prolínaní obou typu novosti „je svědectvím literární situace totalitního režimu, jíž zůstávaly poplatny i bouřící se prokazatelné talenty, které svou dobu dokázaly přerůst.“79 Podle Petra Hrušky bylo již v okamžiku zrušení časopisu jasné, že „Květen udělil podstatnou energii tvůrčímu vývoji řady osobností, které s ním byly spjaty. Na jeho stránkách se učily diskutovat, vyhraňovat své přístupy k literatuře a především ověřovat si svůj vlastní umělecký výraz, opíraný stále pozorněji a citlivěji o každodenní reál.“80 Na druhou stranu fakt, že většina autorů Května vstupovala do literárního dění na přelomu čtyřicátých a padesátých let, určovalo podle Petra Šámala i v druhé polovině padesátých let limity jejich kritického myšlení, které nebyli s to překonat; ukazovalo se tak zejména v diskusích s těmi, kteří stáli mimo oficiální literaturu.81 Poměrně razantně odmítl jakoukoliv přitažlivost generační skupiny okolo Května pro dnešní dobu Jaromír Slomek. Vyjma kritiky a historiografie se podle něj představitelé skupiny nevymotali z bludného kruhu marxismu a jako tvůrčí metoda je zajímal jen socialistický realismus. Navíc pro svou sebestřednost naprosto přehlíželi umlčené či žalářované autory. Slomek si položil v devadesátých letech otázku, zdali má smysl vydávat nějakou „květňáckou“ antologii. Podle něj na to ještě nenastala správná doba, jelikož texty z Května nejsou tak staré, aby už byly nějak roztomilé, a zároveň nejsou tak silné, aby byly podnětné pro současné myšlení o literatuře.82

FENCL, Ivo. Vize a iluze skupiny Květen, op. cit., s. 23. CATALANO, Alessandro. Rudá záře nad literaturou, op. cit., s. 121. 79 BLAŽÍČEK, Přemysl. Poezie všedního dne: skupina Května 1956–1958. In Kritika a interpretace. Praha: Triáda, 2002 [2001]. 80 HRUŠKA, Petr. Někde tady. Český básník Karel Šiktanc. Brno: Host, 2010, s. 52. 81 ŠÁMAL, Petr. Cesta otevřená. Hledání socialistické literatury v kritice padesátých let, op. cit., s. 602. 82 SLOMEK, Jaromír. Co zbylo z Května? In Časopis Květen a jeho doba. 1. vyd. Ústav pro českou literaturu AV ČR – Slezská univerzita: Praha – Opava, 1994, s. 68–70. 77 78

- 30 -

1.6 Další vývoj a zánik časopisu Květen Od druhého ročníku (září 1956 až červen 1957) se zvýšily snahy o polemiku a stoupla kritická úroveň časopisu. Na jeho stránkách se stále objevovaly básně od kmenových autorů Května, to znamená Holubovy, Florianovy, Šiktancovy, Šotolovy nebo Dvořáčkové. Mezi tvůrčími cestami nejsilnějších osobností uskupení se však postupně začaly rozevírat nůžky. V letech 1957 a 1958 vyšlo nejvíce knižních publikací, které můžeme přiřadit k programu poezie všedního dne, ačkoliv byl již v té době značně modifikován a někteří jeho původní zastánci se od něj začali dokonce distancovat.83 K básnickým sbírkám poezie všedního dne patří například Otevřený dům (1957) Miroslava Floriana, debut Miroslava Holuba Denní služba (1958), jediná básnická sbírka pro dospělé Josefa Bruknera Malá abeceda (1958), Svět náš vezdejší (1957) Jiřího Šotoly či Žízeň (1959) Karla Šiktance. V červnu 1957 byl měsíčník vystaven kritice na plenárním zasedání Svazu československých spisovatelů. Již dávno neplnil časopis úlohu, kterou při svém vzniku dostal, a to být časopisem začínajících autorů. Daleko více než samotná umělecká tvorba, představovala pro dogmatiky problém kritická a politická stanoviska uveřejňovaná v časopise. Zasedání rozhodně nebylo jediným střetem mezi zastánci a odpůrci Května, avšak lze jej považovat za první vrchol vzájemných názorových kolizí. Tím druhým – definitivním – byla celostátní konference Svazu československých spisovatelů v roce 1959. Na základě stenografických záznamů z těchto setkání analyzoval situaci Května Michal Bauer ve studii Spory o časopis Květen v letech 1957 a 1959. Z nejužšího okruhu periodika vystoupili na plenárním zasedáni současný šéfredaktor časopisu Bohuslav Březovský, dále Jiří Šotola, Karel Šiktanc nebo Jiří Robert Pick. Podle Bauera se museli cítit ve značně defenzivní pozici, neboť pro jejich příspěvky bylo typické připouštění chyb, sebekritika a vyjadřování loajality k socialismu a podílu na jeho vytváření. Na druhou stranu se, i když v menší míře, pokusili zdůraznit právo na generační stanovisko. Nejvíce se Května na zasedání zastával Antonín Jelínek.84 I přes přísnou kritiku z léta 1957 patřil podle Bauera třetí ročník (vycházející od září 1957 až do prosince 1958) k nejvýznamnějším počinům oficiálně vydávané literatury, a to nejen té časopisecké.85 JANOUŠEK, P. a kol. Dějiny české literatury 1945−1989. II., op. cit., s. 244. BAUER, Michal. Spory o časopis Květen v letech 1957 a 1959. Tvar, 1998, roč. 8, č. 14, příloha Edice Tvary, s. 17–18. 85 Tamtéž, s. 18. Zatímco první dva ročníky vycházely vždy od září do června, cílem protažení třetího ročníku až do prosince bylo to, že se přešlo od vydávání souvisejícího se školním rokem na vydávání spjaté s rokem kalendářním. 83 84

- 31 -

Pak následoval čtvrtý ročník, v jehož prvním čísle se objevila stať K úvaze a polemice, která se někdy chápe jako tzv. druhý program Května. Příspěvek byl uveden bez autora. Tím pravděpodobně byl Josef Vohryzek a Miroslav Červenka, případně Jiří Šotola. Autoři již na samém začátku uvedli, že si jsou vědomi toho, že program poezie všedního dne se stal již částečně minulostí, a proto je potřeba nově revidovat pozici mladé básnické generace. Za svou názorovou základnu označili autoři marxismus. Mezi úkoly umění podle nich patří „obnovovat ve společnosti povědomí o ideálu“, jen tak lze správně řešit denní problémy. Umění má být rovněž kritické, nesmí zastírat existenci rozporů skutečnosti. Má být dynamické a vést k činnosti. Cílem tvorby mladých umělců není pasivní zobrazování života a vytváření „iluze skutečnosti, ale její koncepce“ [zvýraznili autoři článku]. Aby se mohl projevit v díle subjekt, je nutné připustit stylizace a deformace. Otázka tzv. názorného pojetí skutečnosti podle nich není relevantní, pravdivost totiž nespočívá v zachování proporcí mezí dílem a světem, ale „v takovém jejich porušení, které vypovídá o pravdivém, aktivním, revolučním pojetí skutečnosti.“86 V závěru článku K úvaze a polemice se autoři explicitněji znovu přihlásili ke konceptu poezie všedního dne, když prohlásili: „Období ‚poezie všedního dne‘ nám otevřelo cestu k empirii civilního života těchto let; chceme se o ni nadále opírat, ne pro ni samu, ale proto, že je nejvhodnějším materiálem pro vyjádření prožitku. Dávno už ovšem netrváme na polemické protipatetičnosti ‚poezie všedního dne‘: jde o to, učinit empirický materiál nositelem smyslu, koncepce, a tedy i nového patosu.“87 Tento článek však zůstal vzdálen Holubovu prvnímu programu a jeho ohlasu, není ani jasné, kolik osobností ho akceptovalo. V roce 1959 byla uzavřena fáze postupné a mírné liberalizace poměrů, která byla zahájena roku 1956. Ladislav Štoll vystoupil ve svém projevu Literatura a kulturní revoluce s kritikou spisovatelského sjezdu konaného v roce 1956 a odsoudil liberální tendence, které sjezd přinesl. Řečeno výrazy z jeho slovníku šlo Štollovi o to „skoncovat s tradicí ‚ducha II. sjezdu spisovatelů‘“ a bojovat proti „revizionismu“. Ohradil se vůči názorům o „neplodnosti poúnorového desetiletí“ a o dogmatičnosti literatury nebo vůči tezím, které tvrdily, že na literaturu byl vyvíjen (politický) tlak shora.88 Zhoršení politického klimatu ve vztahu ke kultuře bezprostředně zasáhlo i měsíčník Květen. A to do té míry, že byl zrušen.

[ČERVENKA, Miroslav – VOHRYZEK, Josef]. K úvaze a polemice. Květen, 1959, roč. 4, č. 1, s. 1–3. Tamtéž, s. 3. 88 ŠTOLL, Ladislav. Literatura a kulturní revoluce. In Umění a ideologický boj I (1945−1959). Praha: Svoboda, 1972, 202–259. Původně se projev jmenoval Úkoly literatury v kulturní revoluci. 86 87

- 32 -

Zmiňovaný Štollův příspěvek byl přednesen na celostátní konferenci Svazu československých spisovatelů, která se konala na počátku března 1959. Ve vydané rezoluci z konference stálo: „Všechny tyto cizí a revizionismu nahrávající, ve svých konečných důsledcích nepřátelské vlivy byly podrobeny vážné analýze, a odmítnuty.“89 Tato slova se týkala zejména časopisu Květen. Samotný list přiznal, že mu ostrá kritika byla věnována vedle rezoluce také ve Štollově příspěvku, ve zprávě Ústředního výboru spisovatelského svazu, který byl vydavatelem měsíčníku, a v mnoha dalších diskusních příspěvcích.90 Jak rezoluci, tak zprávu výboru i výňatky ze Štollova referátu v Květnu otiskli. Ve zprávě ústředního výboru je časopisu vytýkáno, že si nezvládl udržet základní funkci, kvůli které byl založen, a to výchovu mladých talentů. Místo toho si tvůrci časopisu prosadili vlastní uměleckou koncepci, tzv. program poezie všedního dne. Tu Svaz ve své zprávě označil jako nedomyšlenou a problematickou. Časopis nesloužil celé generaci, ale stal se periodikem jediné skupiny. Ta navíc nechávala v kritické části časopisu prostor pro ideově nesprávné názory, například brojila proti sociologizujícímu pojetí literatury a odváděla ji od jejího fundamentálního společenského poslání.91 Kritika Května ovšem nepocházela pouze z konference Svazu, ale objevovala se na stránkách kulturního tisku již dříve. Asi nejčastěji mířily oficiální „protikvětňácké” výpady na kritika Josefa Vohryzka. V následujícím čísle šéfredaktor Šotola připustil oprávněnost kritiky (to ostatně udělal již v průběhu konference). Za vážný prohřešek označil skutečnost, že Květen přestal řešit širší společenskou problematiku a klást důraz na vztah mladé umělecké generace k politickému rozvoji.92 I přes sebekritiku a jiné ústupky vedení bylo vydávání periodika zastaveno a červnové vydání Května z roku 1959 se tak stalo posledním číslem časopisu vůbec. Zastaven byl i provoz měsíčníku Nový život. Místo obou časopisů začal Svaz v září téhož roku vydávat Plamen. Komunisté na sklonku padesátých let upevnili své pozice v kulturní politice. Stranické špičky si daly za úkol dovršení kulturní revoluce. Vedle zmíněného zrušení časopisů, které ztělesňovaly pro režim nepohodlné tendence, došlo k několika personálním změnám v nakladatelstvích i ve Svazu, byly vydány publikační zákazy a ukončen proces rehabilitace autorů neoficiální literatury. Byla znovu připomínána a zdůrazněna výchovná a ideová funkce

Rezoluce celostátní konference Svazu čs. spisovatelů ve dnech 1. a 2. března 1959 v Praze. Květen, 1959, roč. 4, č. 3, s. 97−98. 90 Vedle Štolla zkritizovali na konferenci Květen s větší či menší ostrostí rovněž František Buriánek, Jiří Hájek, Jan Otčenášek či Josef Rybák. Srv. BAUER, M. Spory o časopis Květen v letech 1957 a 1959, op. cit. 91 Ze zprávy ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů. Květen, 1959, roč. 4, č. 3, s. 98−99. 92 ŠOTOLA, Jiří. Náročný program. Květen, 1959, roč. 4, č. 4, s. 145−147. 89

- 33 -

umění. Návrat do situace počátků padesátých let ovšem neproběhl – i díky tomu, že se komunistická strana při naplňování svých představ o kulturním životě národa již nemohla opřít o upřímné přesvědčení účastníků dění. Květen byl sice odstraněn, „květňáci“ však nezmizeli. V tvorbě některých básníků, například Holuba nebo Floriana, se dokonce ještě dlouho odrážely některé rysy poetiky všedního dne. V šedesátých let se větší část generace koncentrovala v okruhu kolem časopisu Orientace (Brabec, Červenka). Některé osobnosti Května se podíleli na událostech okolo pražského jara a za normalizace se dostali na přesně opačnou část společenského spektra, než z které vzešli. Tak se například z mladého svazáka Šiktance stal disident. Menšina protagonistů Května po jeho rozpadu sice ustoupila do pozadí (Brukner), většina však zaznamenala kvalitativní nárůst výsledků svých tvůrčích snah a postupně dospívala k vrcholům své tvorby, které zpravidla zakryly ne tolik povedené produkty padesátých let. To platí jak pro básníky (Šiktanc, Šotola), tak kritiky a teoretiky (Červenka). Lze tedy skutečně konstatovat, jak již bylo naznačeno, že období spjaté s měsíčníkem Květen zafungovalo jako odrazový můstek – jednak k dalšímu uměleckému rozvoji, jednak ke změně paradigmatu myšlení.

- 34 -

2. Jiří Šotola Ačkoliv je dnes spíše znám jako prozaik a dramatik, začínal Jiří Šotola (1924–1989) jako básník. Čtvrtstoletí knižně publikoval takřka výhradně poezii. Na přelomu padesátých a šedesátých let byl dokonce pokládán kvůli svým veršům za spisovatelskou celebritu, „hvězdu první velikosti“93. Poslední sbírku básní vydal v roce 1967 a pak navždy tento literární druh opustil, i když jeho spisovatelská dráha díky historickým románům nebo divadelním hrám pokračovala úspěšně dál. Ze sledované čtveřice spisovatelů vstupoval do literatury nejdříve. První verše publikoval časopisecky již za války. V roce 1946 vydal básnické knihy Náhrobní kámen a Čas dovršený.94 Pak knižně znovu publikoval až takřka po deseti letech,95 přičemž mu znovu v jediném roce vyšly dvě knihy básní, Za život a Červený květ.

2.1 A my jedem bránit svět (Za život) Sbírka Za život96 nese podtitul Verše 1954–1955. Vyšla v Československém spisovateli a obsahuje celkem dvacet básní. Formálně není rozdělena na oddíly, můžeme v ní však rozlišovat podle převažujícího motivu tři části. Prvních šest básní se týká vojenské služby a života mladého vojáka, pro druhou třetinu sbírky je frapantní přítomnost ženy, poslední část sbírky je různorodá, avšak i tu se setkáváme s motivy válečnými a tématem vztahu muže a ženy. Významným stavebním prvkem sbírky je dialogičnost, která bude plnit rozhodující úlohu i v další tvorbě. Lyrický subjekt ve většině básní k někomu promlouvá, vždy je přítomen někdo druhý, kdo naslouchá, i když zpravidla neodpovídá (hospodská, kamarádi, Panna Maria).

BLAŽÍČEK, Přemysl. Jeden z Května. In Kritika a interpretace. Praha: Triáda, 2002 [1965], s. 286. Obě prvotiny jsou v souhrnných literárněhistorických monografiích buď úplně přehlíženy, nebo zmíněny jako nevýrazné (srv. níže kapitolu Šotolova tvorba v zrcadle literárních dějin). Kniha Náhrobní kámen, jež zpracovává příběh chudého tkalce, byla kritizována za napodobování Jana Houslisty Josefa Hory. Sbírka Čas dovršený reflektuje okupaci a druhou světovou válku, typické jsou pro ni například rétorické verše či naturalistické obrazy, některé její části byly rovněž označeny za epigonské. Srv. ŠOTOLA, Jiří. Náhrobní kámen. 1. vyd. Praha: Vysočina, 1946. ŠOTOLA, Jiří. Čas dovršený. 1. vyd. Kroměříž: Karel Kryl, 1946. 95 Podle Zdeňka Pešata byla desetiletá pauza naplněná hledáním vlastní poetiky v zúženém prostoru tehdejší oficiální literatury. Šotola podle něj nebyl zdaleka jediný, koho se taková výrazná přestávka týkala. Viz PEŠAT, Zdeněk. Šotolův člověk a dějiny. K profilu jedné generace. Česká literatura, 2006, roč. 54, č. 2–3, s. 274–278. 96 ŠOTOLA, Jiří. Za život. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1955. 93 94

- 35 -

Pokud protějšek netvoří osoba, naslouchat může i věc neživá, personifikovaná příroda: „Však ty víš dobře, lehounká vlnko“ (40), „My víme, deštíčku“ (68). Právě oslovení a otázky jsou konkrétními signály reálných nebo jen naznačených dialogů. Řečnické otázky se někdy spojují do gradujících řetězců. Například v básni „Jak to chodí“ vzpomíná muž na dávné setkání se ženou, přičemž jejich vzájemný vztah popisuje z perspektivy obou. Kromě svého názoru disponuje i jejím, i když je explicitně řečeno, že se setkali pouze jednou: „Vždyť já vím, že ty teď doma / pláčeš, tajně, potichu“ (39). Repliky nejsou pramenem sporů či zdrojem pochybností, dialogičnost zde takto nefunguje. Pravda je dána, někteří komunikační partneři nemůžou nic zpochybnit už ze své podstaty: „Růže, růže, co ty víš? / Život, srdce, lidské srdce – / to ty těžko pochopíš“ (52), „Co na to řekl bys, / kdybys už nebyl němý“ (59). Úvodní báseň „Rukování“ sestává ze dvou částí. V té první je popisována realita odchodu mladého muže do armády, v druhé pozorujeme mladou věrnou dívku, jež čeká na návrat svého milého z vojny. Spojení lásky a války je typické jak pro některé verše této sbírky, tak pro sbírku Červený květ. Boj a láska jsou bezpochyby silami, které hýbou světem obou knih a naplňovali ostatně celou dobovou poezií. Pojítek mezi dvojicí sbírek existuje více. V obou je přetištěn shodný text básně „Český voják“, který představuje vůbec nejdelší báseň sbírky Za život. „Český voják“ má symetrickou kompozici, přičemž úvodní a závěrečný oddíl se skládá ze sedmi čtyřveršových slok, prostřední oddíly pak z jedenácti čtyřveršových slok. První obraz se dotýká, ve sbírce již podruhé, nástupu vojenské služby. V druhé části básně se voják seznamuje se zbraní a objevuje se na skutečném bojišti, zatím však jen ve svých představách a snech. Třetí oddíl je politicky nejangažovanější. Lyrický subjekt zde konstatuje, že cesta ke světlé budoucnosti se musí prostřílet, a než dojde k tomu, že „rudá hvězda bude svítit / na Chicago, na Madrid...“ (17), může to trvat několik let. V poslední části tohoto malého cyklu jsou konfrontovány představy doslouživšího vojáka s představami rukujícího mladíka. Básně s vojenským námětem se netýkají války ve smyslu historické události či krvavých bojů na frontě. Jde o obrazy z vojákova života, které se odehrávají během jeho služby, do níž nepřítel nezasahuje, nebo za mírových časů. Například „Příběh z vojny“ vypráví o dvou vojácích v hospodě, z nichž jednomu utekla žena. „Voják a Panna Maria“ je rozmluvou vojáka o Vánocích se svatou. Jakousi hlubší úvahu představuje báseň „Desertér“. Týká se vojáka na stráží, který se zastřelí. V básní je odsouzen jako zběh, zároveň se lyrický subjekt táže, proč mu nikdo nepomohl ve chvílích, kdy se teprve rozhodoval o svém činu. Válka ve svých nejkrutějších důsledcích zasahuje lidské vztahy. Voják je vždy zároveň přítel, manžel či otec. Tento fakt rozvíjí básně „Loď“ a „Návrat“, v nichž žena oplakává - 36 -

rakev s tělem svého mrtvého muže, jenž zahynul při koloniálních bojích v jihovýchodní Asii: „Proto ses narodil? / V takovém padls boji? / A nic ti chlapče můj, / teď za to nedají“ (59). Přestože se sbírka odehrává v neveselých prostorech a zmiňuje těžkosti, které doprovází život, prosakuje zde optimistický motiv: „Že přec jen, že ten svět / ten život za to stojí“ (66). Pokud jde o formální stavbu básní, převažují čtyřveršové krátké strofy. Spisovný jazyk je ovlivněn dialogickým charakterem sbírky a zejména v místech naznačených rozhovorů působí přirozeně a obyčejně.

2.2 Smí voják o lásce psát? (Červený květ) Nejen ve stejném roce, ale i s totožným podtitulem Verše 1954–1955 vyšla sbírka Červený květ.97 V rámci edice Za vlast! ji vydalo nakladatelství Naše vojsko. Obsahuje celkem čtrnáct básní občanské a milostné lyriky. Paralel s knihou Za život je tolik, že by bylo zřejmě možné říci, že jde o recyklaci předchozí sbírky. Z obou Šotolových sbírek z poloviny padesátých let je Červený květ tematicky uzavřenější. Zachycuje svět z perspektivy vojáka, přičemž zvláštní důraz klade na lásku a domov. Těchto dvou hodnot si totiž voják cení více než ostatní z toho důvodu, že si je vědom možnosti jejich náhlé ztráty. Poprvé se jich musí vzdát, narukuje-li, definitivně, padne-li. Leč v menší míře, s tímto myšlenkových schématem se setkáváme i v knize Za život (například v „Rukování“). V Červeném květu však platí tato idea pro daleko širší okruh básní. „Soukromý dopis z roku 1955“ nejlépe demonstruje průnik války do milostného vztahu, a tím i avizovanou základní myšlenku. Mladý muž píše list ženě, na jehož začátku naznačuje, jak by bylo krásné napsat konvenční vyznání lásky. Musí však připustit krutou možnost: „Ale co když zítra / místo květu / přivoníme znovu / ke kulometu?“ (42). Pak mu přichází na mysl otázka, zdali voják vůbec smí psát o lásce. Jak je milostný cit důležitý pro život, zdůrazňují rovněž básně „Křehká jako porcelán...“ nebo „Milostné verše“. V širším záběru básně „Domov“ není ohrožena pouze vojákova přítelkyně či manželka, nýbrž hrozí i ztráta domova obecně. „Průvod“, který tvoří krátký prolog sbírky, vysvětluje její titul. Červeným květem se rozumí neuhasitelný oheň, který hoří v lidských srdcích a táhne všechny k sobě, do průvodu, pryč od samoty. Šotolův Červený květ tak není žádnou narážkou na známou báseň Petra Bezruče.

97

ŠOTOLA, Jiří. Červený květ. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1955.

- 37 -

Motiv květu se ve sbírce vyskytuje hojněji, je nepřekvapivě spojen především s atributy mládí a lásky. V „Hrobu krasnoarmějce“ pobízí hlas mrtvého vojína dívku k tomu, aby si natrhala kvítí a poslala je svému chlapci na vojnu. Její obavu, zdali vůbec smí trhat květiny na hrobě, vyvrací argumentem: „Proto tu ležím! / Copak to nevíš? / Aby to kvítí mohlo růst!“ (48). V „Soukromém dopisu z roku 1955“ kontrastuje květ, odkazující ke šťastnému životu či pohodlí domova, s kulometem, odkazujícím k válečným útrapám. Aby si voják mohl užít to první, musí za něj bojovat ve válce. Na opozici květ-zbraň je založeno několik veršů: „aby voněl život, / růže voněla, / všichni pěšáci / jdou s přilbou do čela, // není na tom světě / hlavní kalených, / kolik na něm kvete / květů červených...!“ (46). Vedle „Hrobu krasnoarmějce“ patří k dobově nejtendenčnějším textům druhá a poslední báseň sbírky. „Na západ“ obsahuje jasné varování před emigrací. Opakované a variované motto textu tvoří tvrzení, že žijeme jen jednou a jedenkrát se umírá. Život má přitom v Šotolově poezii padesátých let obrovskou cenu. Platí také, že „Z domova se jenom / jednou utíká“ (12). To si neuvědomil člověk, který se rozhodl překročit hranice. Na útěku z domova byl však zabit, svůj domov tak opustil navždy. Lyrický subjekt ho hodnotí jako zrádce. Nejproklamativnější text je pak umístěn na samý konec sbírky. Patetickým optimismem nabitý „Vojákův máj“ popisuje vojákovu představu jarního měsíce a jeho bláznivý sen: Chtěl bych jednou, kamarádi, jednou v noci, jednou v máji, do pistole raketové, nabít srdce. A pak střelit, vystřelit je kolmo vzhůru. Aby se to moje srdce, aby se tam rozletělo v tisíc kousků, tisíc ohňů, každý svítí, každý hoří, rudě srší, rudě plá... (54)

Ve sbírce Za život je několik básní založeno na dialogičnosti, v Červeném květu je to především jakási naznačená dialogičnost. V básni „Voják a Pánbůh“ mrtvý voják hovoří k bohu, neboť chce, aby jej vrátil na bojiště. Jeho repliky zůstávají bez odpovědi. Podobně „Hrob krasnoarmějce“ obsahuje přímou řeč mrtvého vojáka, jehož slova zůstávají bez odpovědi, i když adresátka, mladá dívka, se u něj fyzicky nachází. Naopak v „Milostných verších“ si muž, který vypráví o setkání se ženou, do níž se zamiloval, domýšlí sám ženiny repliky.

- 38 -

Přesně polovina básní Červeného květu se skládá ze čtyřveršových slov s nepravidelným rýmem. Jazyk je spisovný a srozumitelný, občas poznamenán výrazy vojenské provenience, a to i s příznakem hovorovosti či zastaralosti (kvér, artilerie, handgranát). Tato sbírka je sice o světě vojáka, ale daleko více o jeho životě civilním než o válce a boji samotném. Ani v tom se příliš neodlišuje od své sesterské sbírky z téhož roku. Jsou tu sice mnohokrát vyřčena slova o tom, jak vojákovi hrozí smrt a že vítězství revoluce je možné dosáhnout jen silou (třetí část „Českého vojáka“), nebo zmíněno několik konkrétních bitev (v básni „Věčný voják“), ale o deskripci válečných útrap můžeme těžko hovořit. Konkrétní či podrobně popsané lidské osudy chybí. To ostatně souvisí s faktem, jak málo se ve sbírce vyskytují vlastní jména lidí. Obecně je však člověk a jeho svět hodnocen vysoko, je velmi silný, jak se píše v básni „Starý kostel“, která byla otištěna ve vůbec prvním čísle nově založeného měsíčníku Květen: „A může praskat zem a ledy mohou hořet / a střílet černé artilerie – / železo pohřbí hlína, oheň moře / a člověk / všechno přežije“ (53).

2.3 Země se prostě točí (Svět náš vezdejší) V roce 1957 vydalo nakladatelství Mladá fronta Šotolovu sbírku Svět náš vezdejší.98 Podtitul Verše 1955–1957 upozorňuje na skutečnost, že se jedná o tvorbu z období básníkova působení v Květnu. Sbírka, sestavena z více než dvaceti básní, se výrazně odlišuje od svých předchůdkyň. Knihu zahajuje sedmidílný cyklus „Milostné rozhovory“. Kompozice básní je založena na střídání já-ona – tu lyrický subjekt mluví o sobě, pak o ní, potom zase o sobě: Rád bych ji uspal jednou krásnou lží a potmě chválil bělost její ramen. Však ona pohrdá mou krásnou lží a oči svoje do mých pohrouží, až mne to pálí, jak by v nich byl plamen. (7)

Popis a vnitřní monology já přechází v přímé repliky obou postav. Milostné vyznání tíhne i ke konfrontaci: „Vždyť ona víno země je a já jsem trpká voda“ (10). To v kontextu Šotolovy poezie, která byla již předtím založena na dialogičnosti a tím pádem též na určitém paralelismu, neudivuje. Významný posun však představuje dovednost hlubšího vykreslení intimního mikrosvěta dvou postav. Ty sobě navzájem v milostných rozhovorech odhalují

98

ŠOTOLA, Jiří. Svět náš vezdejší. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1957.

- 39 -

svá tajemství. Báseň tematizuje problematiku lidského dorozumívání a porozumění. Dochází i na existenciální otázky. Jeden se ptá druhého, jak moc má rád život, jestli se bojí smrti či jak vypadá svět, z kterého je. Srovnáme-li tento cyklus například se „Soukromým dopisem z roku 1955“ ze sbírky Červený květ, zjistíme rozdíl v explicitnosti vyjádření subjektu vyznávajícího lásku. V dopise projevuje pisatel vše přímo, jeho hodnoty jsou čtenáři zřejmé, v „Milostných rozhovorech“ je vztah páru daleko méně jasný, celý dialog doprovází pochybnosti, strach i bolest. Opakovaně se ve sbírce vyskytuje teze, že každý má svůj určitý malý problém, bolest či tajemství. Pozoruhodně toto tvrzení vykládá „Divadlo zázraků“. Lidé díky své kreativitě nebo technologickému pokroku dokázali již napodobit cokoliv. Cirkusy a kabarety podvádějí své diváky různými uměleckými kousky a na vědě založenými atrakcemi. Nikomu se však nikdy nepodařilo předvést obyčejné lidské hoře. Vysvětlení je následující: „Protože hoře má každý člověk jen jedno, / nosí je hluboko zapadlé v kapse nebo v srdci, / malou jehlu, jež bodá, / náušnicí, knoflík, / nebo jen rýžečku nehtem u jednoho data v kalendáři“ (27). „Divadlo zázraků“ vyšlo na první straně prvního čísla třetího ročníku Května. Problematiku malé bolesti, kterou každý s sebou nese a skrývá ji, rozvíjí „Asfaltéři“. Dělníci stavějící silnice jsou zde připodobněni k léčitelům, kteří asfaltem zalijí bolavou lidskou duši, čímž člověka zároveň zpevní. Svou bolest lidé mezi sebou tají. Jsou si vzdálení právě tím, že o sobě nic neví, ale zároveň podobni (to sbírka ukazuje v básni „Dvě ženy“). Duševní úzkost se projevuje i fyzickou bolestí: „těch ostrých písků na stěnách mých žil“ (11), „kamínek v srdci tlačí“ (37). V otázkách týkajících se vzájemného poznávání lidí se Šotola jeví jako básník výrazně reflexivní. Přes všechnu bolest, strach či stud je člověk v konečném vyznění sbírky velmi silný. Dopředu jej žene touha a žízeň po životě. Člověka obklopuje svět, s kterým je neustále konfrontován. Mnohovýznamové slovo svět ve sbírce můžeme chápat jak jako veškerou skutečnost kolem nás, tak prostě jako planetu – zeměkouli. V básni „Moje konfese“, která je netradičním dialogem mezi lyrickým subjektem a personifikovaným světem, člověk získává metaforickou podobu ptáka: „on dobývá! on pátrá! on se rve a klove / zobákem pruty ocelové, / on krvácí, on hoří, on se pustil v let / a nestačí, / a nestačí mu svět!“ (61). Člověk musí být aktivní bytostí, překonávat překážky a nedůvěru ostatních – podobně postupoval i mořeplavec Kolumbus, ke kterému jsou v jedné z básní sbírky připodobněni smělí a odvážní lidé, ačkoliv jiní je mají za naivní („Kolumbus“). Zmiňované drobné i velké bolesti sice existují, ale člověk nakonec zjistí, „že svět je přec jen dobrý“ (73). Optimismus potvr-

- 40 -

zuje i závěrečný verš celé sbírky z „Ódy na hazard“: „ale vždycky je tu aspoň několik mizerných procent naděje“ (78). Svět náš vezdejší určitě není pouhou deskripcí světa, ale jeho interpretací, někdy však za doprovodu určitého patosu. Při směřování k jednoznačnému optimistickému závěru jako by se Šotola trochu vracel k dogmatickému období,99 v následujících sbírkách se však ukazuje, že jde o trvalejší rys autorova přemýšlení. Motiv světa, jenž se neustále točí a obklopuje člověka, prostupuje celou sbírkou. Trochu to připomíná Florianovu Závrať, v níž svět tancuje. I z hlediska prostorového některé básně směřují k zachycení jeho velikosti. Na různých místech planety se stále něco děje, na ploše jedné básně mohou tyto děje probíhat simultánně: „nad Pacifikem máchá smutný pták / radioaktivními křídly / a lidé jedí ryby, jejichž játra / jsou smrtící a nikdo o tom neví, / jak neví písek, z nebe nad Alžírem / že právě přijal tyfusový déšť“ (71), v základním plánu se přitom báseň odehrává v Praze. Dominujícím prostorem sbírky je však město, což prozrazují i některé tituly básní („Jaro v restauraci“, „Jižní město“, „Jarmark“, „Město v noci“). Moderní lidské sídlo se projevuje všemi vizuálními a zvukovými efekty či pachy. K jeho atmosféře patří blikající neony, automobily, tramvaje, restaurace, tržiště či nalíčené ženy korzující po ulicích. Barevnost městské civilizace dobře ilustruje „Jarmark“: „Strakaté město! Střechy věží / třasavá třpytná kopí ježí / z bláznivých záblesků / a slunce jako louže niklu / blatníky nových motocyklů / nastříklo do lesku“ (39). Svět náš vezdejší zaplňují vjemy barev, tvarů, pohybů i další výsledky smyslového vnímání, které podporují expresivitu popisu lyrického subjektu. Nezřídka je smyslovost a pohyblivost koncentrována na malém prostoru textu, v rámci jediné metafory. „Nějaká kometa se ještě nebem smýkla, / nějaká hvězda praskla, stříkla, / veliké slunce, zlatá elektrárna, / valilo nad horizont svoje kovy vařící / a tráva začla růst“ (62). Svět jako by byl plný vjemů, které je potřeba vyjmenovat, ať už jsou libé, nelibé či neutrální. „Ale my se potkali na mostě, pražilo slunce, po řece parníky pluly / a svět čpěl rybami, benzinem a po cibuli, / leskl se asfalt, žena tam stála v lehounkém šálu, / vše bylo drsné jak kámen a bez krásných třpytů a žalů“ (32). V „Milostných rozhovorech“ byly smyslové vjemy daleko více spjaty s fyziologií lidského organismu a vnímáním milostného vztahu: „až mne to pálí“ (7), „světlo se v nás rozhoří“ (8), „ve svárech, jež spalují ji“ (9), „že je to proud a že mne zaplaví“ (10).

Již jsme výše citovali následující verše z Červeného květu: „A může praskat zem a ledy mohou hořet / a střílet černé artilerie – / železo pohřbí hlína, oheň moře / a člověk / všechno přežije“ (53). 99

- 41 -

Jako nezanedbatelný stavební element básní funguje výčet. Tvoří jej jak vedle sebe položené jednoslovné lexikální jednotky, tak složitěji rozvíjené větné členy. V jistých případech snad můžeme hovořit o výčtovém souvětí.100 Jeden příklad výčtu z desítek možných pochází z básně „Plavba“: „a kolem chaluh, mlh a medus, mastných skvrn a nafty v zlatém žlabu / a starých konserv, plných parasitů, vší a krabů“ (65). Popisné proudy, jehož části jsou nezřídka spojeny anaforicky, však přispívají k dojmu mnohomluvnosti řady básní. Co se týče délky celých básní, strof i veršů, nabízí sbírka poměrně různorodou směs textů. Někdy je verš avantgardně rozprostřen přes celou šířku strany, jindy stojí na řádku osamoceno jediné slovo. Nepravidelné jsou i délky strof a rým je nedůsledný. Zejména v poslední části sbírky objevíme větší množství syntaktických přesahů. To vše odlišuje z hlediska formální výstavby básní Svět náš vezdejší od předcházející tvorby.

2.4 Hromadění (Venuše z Mélu) V roce 1959 vydalo nakladatelství Československý spisovatel sbírku Venuše z Mélu.101 Je pojmenována po jedné z básní, jež se předtím objevila na prvních stranách druhého čísla závěrečného ročníku časopisu Květen. Celkem sbírka obsahuje třináct básní. Tematicky, ideově i kompozičně má velmi blízko k té předešlé, v jistém ohledu se někdy opakuje. Podobně jako Svět náš vezdejší směřuje Venuše z Mélu k postižení světa v celé jeho komplexnosti. Tomu odpovídají principy hromadění a opakování, které sbírku definují. Právě na hromadění jsou v ní založeny hojně využívané syntaktické figury (zejména anafory a epifory, případně také epizeuxis), v básni se opakují rovněž celé verše. Nejběžnějším zůstává typický Šotolův tvůrčí prostředek enumerace. Členy výčtu jsou pojmenování přímá (slova běžná) jako například v básni „Když si žena pere prádlo“: „neustále a neustále si přepírá / svoje kalhotky, / svoje rukavice, / svoje punčochy“ (23).102 Někdy naopak tvoří

Spojení „výčtové souvětí“ si vypůjčujeme od Přemysla Blažíčka, který podrobil Šotolovy výčty hlubší analýze. Viz BLAŽÍČEK, Přemysl. Nad poezií Jiřího Šotoly. In Kritika a interpretace. Praha: Triáda, 2002 [1961], s. 40–42. Bohumil Doležal zahrnul výčty exkluzivních i civilních rekvizit do své kritiky Šotolovy básnické tvorby vůbec. Jeho obrazy jsou násilné, přičemž emocionální účinnosti Šotola dosahuje daleko více kvantitou, tj. i dlouhými výčty, než kvalitou, což má za důsledek, že je za verši vidět mechanismus tvorby. Viz DOLEŽAL, Bohumil. Dva z Května. Tvář, 1965, roč. 2, č. 1, s. 26−30. 101 ŠOTOLA, Jiří. Venuše z Mélu. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1959. 102 Motiv praní prádla u autorů blízkých poezii všedního dne se stal předmětem nevelké studie Jiřího Rambouska. Básně „Óda na sušení prádla“ Josefa Bruknera, „Pradleny“ Vlasty Dvořáčkové, „Pradlena“ Miroslava Červenky a „Naslouchal jsem písni ženy“ Miloše Macourka dokazují, že oslava práce patřila k typickým tématům básníků všedního dne, zároveň tyto texty obsahují symbolický význam mravní čistoty. Šotolova báseň „Když si žena pere prádlo“ je obrazem stárnutí ženy a nezapadá do myšlenkového kontextu uvedeného souboru básní, možná proto ji Rambousek ve své studii netraktoval. Viz RAMBOUSEK, Jiří. O jednom motivu básníků 100

- 42 -

výčet pojmenování obrazná nebo taková, jehož členy jsou si na první pohled významově vzdálené, příkladem je fragment z básně „Venuše z Mélu“, který popisuje sochu pochodující městem: „jde, šlape bláto, kožichy a peníze a bohy“ (48). Izolovaně působí verš bizarně a nečitelně, čtenář ho však dokáže dešifrovat v kontextu okolních veršů či celé básně. Jindy tvoří řadu synonyma: „a co se hrne srdcem jako řeka / bez břehu, bez dna, začátku a konce“ (22). Verše se i kvůli opakování rozléhají do velké šíře. Základní idea o světu a životě zůstává stejná jako v předcházející sbírce. Lyrický subjekt neskrývá před čtenářem skutečnost, že existují problémy a že život na zemi má svá negativa, ale ve výsledku je svět dobrý. I proto může v milostné básni „Myslím na tebe“ vykřiknout „miluji tebe a miluji svět a miluji i jeho trní“ (35). O kousek níže se nachází zmínka o touze člověka, která jej žene dál. Právě lidská aktivita tvoří u Šotoly bezpochyby pozitivní hodnotu, která je lidským jedincům imanentní. To tvrdí i úvod básně „Dancing“, který se v ní nadále opakuje jako její základní teze: „Už asi jinačí nebudem, něco nás po světě žene a bodá“ (15). Pod citované „trní“ života bychom v rámci sbírky mohli zařadit například stáří a samotu („Když si žena pere prádlo“, „Starý obraz“) nebo válku, na kterou se upozorňuje v řadě básní. Dominující prostor sbírky zabírá domov, byt či pokoj. K němu se pojí další atributy, ať už pocity (teplo), předměty (broušená váza), vůně (kávy), činnosti (čtení novin) nebo drobné starosti (kapající kohoutek). Rovněž „Dary otce synovi“ jsou neokázalé předměty či pouhé přání naděje. Stejně jako soukromé interiéry i veřejná prostranství města naplňují všednodenní obrazy (prázdné metro, mouchy na trhu, lakování loďky, lidé čekající na autobus). Ve „Venuši z Mélu“ se vypravuje muž s personifikovanou antickou sochou ulicemi Prahy a představuje jí moderní svět: „Tohle je století astronautiky, kuřátko z Mélu! / Béžový mercedes, vidíš? diplomat, dámy, / Sofokles na deskách, anglický textil, / civilizace, má drahá, kuřátko, co pak ty víš?“ (45). Obyčejné objekty okolo nás jsou využívány i při přirovnávání: „že mnou procházíš jako starým činžákem“ (28). Se všednodenností koresponduje i civilnost jazyka. Převažují paratakticky spojená souvětí bez jakýchkoliv slovosledných inverzí a jiných prvků, které by v hovorové řeči působily nepatřičně. Výjimkou je snad užití přechodníku přítomného, jenž funguje jako dobrý prostředek vyjádření současnosti. Objevují se slovesné formy tázací a rozkazovací. V lexikální

všedního dne. In Časopis Květen a jeho doba. 1. vyd. Ústav pro českou literaturu AV ČR – Slezská univerzita: Praha – Opava, 1994, s. 17–21.

- 43 -

rovině nalezneme výrazy, které z hlediska příznakovosti hodnotíme jako obecně česká, hovorová, ba dokonce vulgární (kramflek, mrcha, untroficír, ožralý, bordel, kurvy, fušersky).

2.5 Člověk a dějiny (Bylo to v Evropě) V roce 1960 následovala básnická kniha Bylo to v Evropě, vydaná v Československém spisovateli.103 Jedná se o pětidílnou skladbu, která usiluje o vyjádření situace člověka ve světě 20. století. Již první verše naznačují, že i tato kniha bude v lecčem podobná předcházejícím, neboť usiluje o zachycení trvání, proměnlivosti i síly světa. Znovu se objevuje motiv rotujícího světa a výčet jako prostředek popisu diverzity: „svět se točí a děje, amfory, turbíny, atom“ (9). Téma se pak několikrát zužuje a pokrývá skromnější výseč skutečnosti v podobě konkrétních dějinných událostí. Člověk však zůstává základní entitou: „jemu patří ten věk“ (19), „člověk spočítal prsty, / klidně / v řidnoucích tmách / po své planetě sáh“ (20). I když skladba směřuje k objektivnímu zobrazení reality, lyrický subjekt tady má své místo, vyjadřuje svou účast či zaujetí: „Bylo to v Evropě, vím dobře, který to byl rok“ (13). Celá skladba vykazuje určitou symetričnost. Liché zpěvy se odehrávají v přítomnosti, sudé zpěvy, které jsou delší, tvoří exkurzy do minulosti. V prvním zpěvu, který je formulován jako jediná rozsáhlá věta, se ocitáme ve východních Čechách (v textu se přímo odkazuje na konkrétní místa tohoto kraje), v rodišti vypravěče. Svět jako složitá mnohovrstevnatá realita je v jedné pasáži popisován pomocí kontrastů – text je vystavěn na prostých opacích (například nahoře a dole), realitu zakládají jak věci intimní, tak věci společenské, tvořena je z přírody i moderní techniky: voní vzduch výšek, jako hrob tmavé vrbiny, za lesem benzín, v mé kapse dnešní noviny, lehký je lásky stesk, těžce se prázdnem rakety derou, hučí dráty natažené atmosférou (8)

Odtud hledí lyrický subjekt do dějin, kde v druhém, nejrozsáhlejším zpěvu vidí Evropu postiženou fašismem. Plejáda obrazů začíná promenádujícími se vojáky v ulicích německých, italských a španělských měst. Pokračuje například odkazy na mnichovskou zradu či heydrichiádu a končí u svržení atomové bomby na Hirošimu a proměny vojáků na válečné veterány. Uplatňuje se variovaná metafora světa jako skříně: „ó světe, dějiny jak starou skříň

103

ŠOTOLA, Jiří. Bylo to v Evropě. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1960.

- 44 -

když člověk škrtí, / co puchů ona vydýchá, co much a filosofií a smrtí“ (12), „ó světe, člověk škrtí skříň a ona rodí hnízdo hřibů!“ (18), „skříň se sype, má strach, má strach“ (19). Kratší třetí zpěv se odehrává v prostoru různých pražských čtvrtí. Zatímco lidé jezdí městskou dopravou do práce a nic neobyčejného se tedy neděje, určité pravdy platí stále: „třaskavé století, / tvé rozpory, jež rozřeší jen krev“ (22). Třetí zpěv je jakoby pouze krátkým intermezzem mezi historickým druhým a čtvrtým. V tom se nejdříve ocitáme v revolucí zmítaném Rusku roku 1917. Rekvizity revoluce a hesla socialismu pak provázejí celý zpěv a zasahují nejen rozsáhlý prostor bývalé ruské říše, ale dostávají se i do jiných koutů světa. Jde o jednu z dalších změn, která mění svět, jednotlivé státy i jejich obyvatele. Poslední část skladby uvádí svět přes veškeré křivdy znovu do optimismu, který je pro Šotolovy závěry charakteristický. V celé básni chyběly další hlasy, vypravěč byl jediný a na rozdíl od předcházející Šotolovy tvorby nekomunikoval v dialogu, ale pouze v jediném dlouhém monologu, v němž oslovoval pouze svět. Na konci však mluví ke svému spícímu synkovi, bilancuje a říká mu: „nepoznáš hlad, nepoznáš bohy, nepoznáš války krvavé třešně, / poznáš, co já jen v troskách trochejů hádat chtěl ztřeštěně, směšně, / ať si mě do noci budí hrůza ze smrti, ledový děs, / tobě, pro tebe bude bez konce hučeti jez, / struny silonu hrát“ atd. (36). Pak úplný závěr znovu připomíná člověka jako základní entitu, která je ve světě hluboce zakořeněna a jejímž smyslem je aktivita. Zčásti můžeme tuto skladbu ještě přiřadit k té fázi tvorby, kdy Šotola vyznával principy poezie všedního dne. Rezidui tohoto období jsou náměty z obyčejného života a moderní, technikou poznamenané civilizace. Podobně jako ve sbírkách Svět náš vezdejší a Venuše z Mélu převládá široký verš, z něhož jsou v případě potřeby odlamovaná na zvláštní řádek jednotlivá slova. Mnohem větší důraz je však kladen na rým. Uplatňují se anafory a složitější formy opakování (například práce s návratnými motivy), v druhém zpěvu několikrát zaujme nápadná eufonie, objevující se například v místech, která zmiňují nebezpečí v podobě tisícinohé armády: „Bylo to v Evropě, hnil duben v dešti na dubu, / bubeník lehce dráždil buben, pěstí do zubů“ (11). Nejde už ale o to nahromadit a opakovat kladné, neutrální i záporné obsahy reality vedle sebe a tak se pokusit o její vyčerpávající popis. Bylo to v Evropě směřuje k obecnější výpovědi o místě člověka na zemi a dějinách. To už je samozřejmě dáno i formou jediné skladby, nikoliv sbírkou různorodých básní.

- 45 -

2.6 Motiv domova napříč desetiletím Na Šotolův básnický vývoj padesátých let se podíváme ještě jednou, a to z konkrétnějšího úhlu pohledu. Proměny poetiky se totiž odráží na motivu domova. V první dvojici sbírek Za život a Červený květ se objevuje domov především jako místo odchodu a návratu. Souvisí to s postavou mladého vojáka, který rukuje a opouští tak domov. Tato událost je popsána v první dvojici básní sbírky Za život, přičemž domov je několikrát i oslovován: „Nepusť ho, domove, / jak kámen do hlubin“ (5), „Překrásné, domove, / překrásné, dcery máš“ (8). Odchod je o to těžší, že život byl dosud výhradně spjat s rodnou vesnicí. Zbytek světa je neznámý, což zdůrazňuje postava „Českého vojáka“: „A těch cest, jež neprošel jsem!“ / Ke komu a kam až jdou?“ (27). V básni „Doma z vojny“ sbírky Červený květ se naopak popisuje návrat z vojny. Mladík přichází domů a vidí zavřená vrata, které by chtěl se svým otcem otevřít. Dal by tak všem najevo, že se vrátil domů, a „dobří lidé“ by mohli vstoupit do domu. Hodnotově nabývá domov tradičního pozitivního vyznění. Doma se nikdy neděje nic špatného, lidem se po něm stýská, těší se nebo vzpomínají na něj, protože jej mají spojený s dětstvím a rodinným krbem (báseň „Doma“ ze sbírky Za život sdružuje domov s hořícími kamny a vůni medu). V obou sbírkách se domov pojí s venkovským světem, na který navazuje okolní krajina. Specifické funkce nabývá domov básní „Na západ“, kde je motiv spojen s vlastí, kterou se snaží opustit jedinec při pokusu o ilegální emigraci. Obecně můžeme říci, že motiv domova je užít klasicky, odlišně je tomu v dalších knihách. V dvojici sbírek Svět náš vezdejší a Venuše z Mélu výrazně formuje domov, který se co do frekvence vyskytuje méně často, poetika města. Domovem je takřka výhradně byt umístěný v několikaposchoďovém domě, nikdy venkovský dům či statek. Přestože se lidé neznají, vzhledem k blízkosti lidských příbytků víme, co dělá žena bydlící přes ulici nebo sousedka ve vedlejším bytě. Jako pojítko se světem se uplatňuje okno, kterým můžeme nahlížet jak zvenku dovnitř, tak naopak. Na první pohled zde domov plní úlohu spíše prostorovou než emocionální či ideovou. Je to obyčejná součást města, podobně jako jimi jsou ulice, restaurace, stanice metra či tržiště. Na druhou stranu je i místem, kde se odehrávají mezilidské vztahy. To je přinejmenším případ dvou básní z Venuše z Mélu, „Myslím na tebe“ a „Dary otce synovi“. V prvním případě jde o rozsáhlé vyznání lásky, v němž je rozvinuta metafora muže jako činžovního domu: „Cítím tě, že mnou procházíš jako starým činžákem, / pohladíš ohmatané zábradlí,

- 46 -

prohlížíš si opuštěnou cizí růži, / se strachem míjíš popelnici plnou odpadků / jediným pohybem zastavíš vodu, která už tak dlouho kape a trápí mě“ (28). V druhém případě se otec táže, co vlastně může darovat synovi. V jeho monologické úvaze se vyskytují nejdříve honosnější dary, posléze skromnější. Na jedné straně je tu „zelený pokoj, kde jde teplo, lidé jsou spolu, / voní káva, zátky od vína, leštěné dřevo stolu“ (36), na opačné straně má jen „Studený pokoj, / vůni cihel a kmínu / vítr do vlasů / kamení / hlínu“ (37). V knize Svět náš vezdejší se nachází „Vzkaz příteli“, v němž domov nabývá vedle svého přímého významu i symbolického. Zveme-li přítele do svého domu, nezveme jej pouze do určitého prostoru, ale do nás samých, k našemu nitru. Lidská láska, která v básni vane společně s všudypřítomným vzduchem, se pohybuje „mým domem, mým srdcem, hlavou mou“ (57). Ve sbírkách z období všedního dne nenajdeme nikdy slovo „domov“, zato se tam vyskytuje „dům“, „byt“ či „pokoj“, a to jak ve významu přímém (druh lidského obydlí nebo jeho část), tak i v méně doslovném významu. Tato slova reprezentují i význam „domov“. Fungují také jako prostředek obraznosti. Ve skladbě Bylo to v Evropě motiv domova mizí. Není pro něj místo z důvodu snahy o co nejobjektivnější zachycení světa zejména v jeho historických, politických a společenských souvislostech, nikoliv na individuálních a intimních osudech, které by přirozeněji umožnovaly užití sledovaného motivu. Pouze v prvním a posledním zpěvu se lyrický subjekt přece jen více zaměřuje na sebe a domov se stává východiskem pro jeho rozsáhlou výpověď. V první zpěvu čteme „tady v kraji mých dědů, tady pod nebem východních Čech“ (8), v posledním zpěvu pak mluví ke svému spícímu synovi, který nese jména svých dědečků. Tím se jako by celá skladba rámuje. Vedle sestupné tendence užívání motivu domova můžeme hovořit o rozdílech, které jsou vyjádřitelné pomocí několika dichotomií: venkov – město, tradiční pojetí – pojetí poezie všedního dne, výhradně doslovné pojetí – méně doslovné pojetí.

2.7 Šotolova tvorba v zrcadle dobových recenzí Za život Šotolovy básnické prvotiny z roku 1946, kterým recenzenti věnovali většinou jen několik poznámek v rámci souhrnných článků o nejmladších tvůrcích, byly přijaty velmi vlažně, ba

- 47 -

dokonce odmítavě.104 Zato autorův druhý vstup do literatury se dočkal mnoha kritických ohlasů. Ve všech případech byly veskrze pozitivní, vytýkaly se pouze jednotlivosti. Milan Blahynka provedl rozbor sbírky, v níž vyzdvihuje společenskou závažnost veršů a zejména Šotolovo kompoziční mistrovství. Za základ kompoziční výstavby označil refrény, které spolu s častou přímou řečí a stylizovanou hovorovostí přispívají k účinnosti veršů a jsou blízké lidovému úsloví. Tím jsou důvěrně blízké i čtenáři. Důležité je, že básně završují společensky závažné myšlenky. Šotola prý mezi mladou generací posledních let těžko hledá soupeře.105 Sergej Machonin psal o silném básnickém talentu, který je však nutné osvobodit od silných literárních vlivů.106 Ačkoliv Machonin našel mnohé literáty, kteří se stali Šotolovi inspirací, většinově se recenzenti shodovali na jednom jméně, a to na Fráňovi Šrámkovi, přičemž někteří kritici tuto inspiraci kvitovali, jiní ji jen konstatovali, někteří se k ní stavěli s výhradami. Jiří Hájek nahlížel Za život v kontextu dalších sbírek, jejichž autoři alespoň menšinově pracovali s vojenským námětem (Florian: Blízký hlas, Štuka: Kolem vatry). Ocenil například, že si Šotola klade i otázku smrti, kterou soudobá česká poezie doposud přehlížela nebo se s ní vyrovnávala nevážně.107 Rovněž Jan Petrmichl recenzoval Šotolu spolu s Florianem.108 Ani jeden z kritiků však příliš nepracoval s přímým porovnáním obou básníků. Jak zmínění, tak i další recenzenti109 se většinově shodli zejména na tom, že jde o dramatickou poezii, která nemůže nechat čtenáře chladným. Velmi oceňována byla také pravdivost vyjádření, úsilí podat pravdivý obraz mladého člověka, jeho citů i myšlenek. Asi nejparafrázovanější myšlenkou ze sbírky se stala ta, že zbraně je nutné vzít do rukou, abychom

K básnické knize Čas dovršený srv. ŠTERN, Jan. Jak viděli válku. Práce, 9. 4. 1947, roč. 3, s. 5. SKÁLA, Ivan. Tři knihy poezie. Rudé právo, 17. 12. 1946, s. 2. STRAKOŠ, Jan. Čas dovršený. Akord, 1946/1947, roč. 13, s. 314. K básnické knize Náhrobní kámen srv. ŠTERN, Jan. Tři omyly. Práce, 7. 5. 1947, roč. 3, s. 4. PILAŘ, Jan. Přeměna poesie a debutující básníci. Zemědělské noviny, 15. 7. 1947, roč. 3, s. 2. 105 BLAHYNKA, Milan. Šotolova sbírka veršů „Za život“. Nový život, 1956, roč. 8, č. 1, s. 99–102. 106 MACHONIN, Sergej. Kniha dobré poesie. Literární noviny, 1955, roč. 4, č. 34, s. 6. 107 HÁJEK, Jiří. Tři hlasy za život. Československý voják, 1955, roč. 4, č. 24, s. 20–21. 108 PETRMICHL, Jan. Poesie mladého života. Rudé právo, 15. 8. 1955, roč. 35, s. 2. 109 HEŘMAN, Zdeněk. Nad Šotolovou sbírkou. Host do domu, 1955, roč. 2, č. 10, s. 461–462. MOURKOVÁ, Jarmila. Za život. Mladá fronta, 27. 8. 1955, roč. 11, s. 4. PETŘÍČEK, Miroslav. Lyrika mladého boje za život. Obrana lidu, 24. 7. 1955, roč. 14, s. 4. FRANCL, Gustav. Verše Jiřího Šotoly v boji za nový život. Lidová demokracie, 20. 11. 1955, roč. 11, s. 5. 104

- 48 -

dosáhli toho, že je v budoucnosti jednou můžeme odložit. Šotolovým problémem bylo například to, že se příliš noří do tragických stránek lidského života,110 opakuje se ve výrazových prostředcích111 nebo nepravděpodobnost některých básní.112 Červený květ Miroslav Červenka se vyjádřil k oběma knihám vydaným v roce 1955 najednou. Jeho soudy se v podstatě nelišily od předcházejících reflexí. Konstatoval Šrámkův vliv nebo velkou upřímnost obou sbírek. Vedle toho, že se Šotola občas opakuje, měl Červenka problém s oblastí myšlenkovou, s negativními tóny objevujícími se v jeho lyrice. Tyto tendence by měl překonat.113 Zdeněk Heřman vidí v Červeném květu rozvinutí výdobytků minulé knihy. Oceňuje například kompozici založenou na refrénech, téma či absenci fráze.114 O Červeném květu se stručně zmínil v recenzi předchozí knihy i Blahynka, pro něhož se obě sbírky vyznačují sugestivní kompozicí.115 Autorem jediné recenze, která byla vůči Šotolovi skutečně přísná, byl Zdeněk Karel Slabý. Ten vychází z teze, že básník by měl přicházet s novou sbírkou teprve tehdy, posunul-li se k novým problémům či vyřešil-li problémy staré. Nevadilo by, kdyby se Šotola vracel ve svých knihách opakovaně k nějakým okamžikům, které ho zasáhly, ale vadí, že se v Červeném květu vrací bez myšlenkových obměn k tomu, co řešil v knize Za život. Tak je nová kniha pouhým přešlapováním na místě a variováním starého. Slabý však zmiňuje i nepochybné kvality Šotolovy tvorby. Vzhledem k výraznému úspěchu knihy Za život však musí být autorovy verše posuzovány z přísnější perspektivy.116 Svět náš vezdejší Svět náš vezdejší spolu s knížečkou Miroslava Floriana Závrať tvořili první dva svazky nové edice Cesty nakladatelství Mladá Fronta. To však není jediné pojítko mezi oběma počiny a tak to vnímali i literární kritici, kteří je vesměs recenzovali dohromady. Ze srovnání obou spisovatelů vychází Šotola jako básník reflexivnější, schopnější zachycovat disonance a drsnosti světa, zatímco citlivější a niternější Florian směřuje spíše k harmonii. Volný verš je oproti Florianovi méně stylizovaný, hovorovější. Florianova poezie je v této fázi tvorby PETŘÍČEK, M., op. cit. HEŘMAN, Z., op. cit. 112 PETRMICHL, J., op. cit. 113 ČERVENKA, Miroslav. Bojovník s minulostí. Květen, 1955, roč. 1, č. 4, s. 119–120. 114 HEŘMAN, Zdeněk. Jsou v lidských srdcích květy červené… Host do domu, 1956, roč. 3, č. 5, s. 229–230. 115 BLAHYNKA, M., op. cit. 116 SLABÝ, Zdeněk Karel. Zastavení před novými jistotami. Literární noviny, 1955, roč. 4, č. 52, s. 4. 110 111

- 49 -

zase političtější a objektivizovanější.117 Pokud jde o společné rysy, například Grossman uvedl, že oba se obrací k realitě, kterou zachycují jako komplex jevů pomocí otevřené básnické formy, proudu, obdoby pásma. Zároveň si všiml totožného motivu pouti, jarmarku a cirkusáctví.118 Samostatně se Šotolovi věnoval například Antonín Jelínek, který v recenzi nejprve odrážel výtky několika kritiků směřované k představitelům Května, čímž potvrdil, že má k této skupině blízko. Označil Svět náš vezdejší za dramatickou poezii činu a hlavně za dosud nejvýraznější knihu generace, přestože Šotolovým tvůrčím postupům vytkl opotřebovanost a zautomatizovanost, danou jejich neustálým opakováním.119 Jiří Opelík reaguje na Jelínkovu tezi o nejvýraznější knize generace s tím, že podle něj se plodnější cestou vydal Florian. Šotola se ve svém vidění světa zaměřuje na disonance a všední lidské katastrofy, jeho humanismus vyplývá z toho, že svět je tady výhradně kvůli člověku.120 Jan Grossman si na Šotolovi cení schopnosti vnímat protiklady, reálné obsahy, zkušenosti a pocity (ve větší míře než Florian). Zmiňuje, že se ve sbírce objevuje velkoměsto jako živý obraz světa, čímž se oživuje v české poezii poetika Skupiny 42.121 Miroslav Petříček recenzoval Šotolu nejen společně s Florianovou Závratí, ale i s o něco málo mladší sbírkou Otevřený dům. Mladí básníci hlásící se ke všednodenní poezii se podle něj dostali k zachycení mnohotvárné životní reality a dozráli k nové formě občanské politické poezie, která překonává zjednodušující tezovitost a ilustrativní agitačnost poezie první poloviny padesátých let. Šotolův Svět náš vezdejší zachycuje všední den jako průsečík neuvěřitelného množství děju a životů. Problémem je podle Petříčka pojetí aktivního dobyvačného člověka, kterému chybí harmonie a cit pro životní jistoty.122 Rovněž podle Vladimíra Dostála se básníci Května dostávají k otevřeně politické poezii. Svět náš vezdejší charakterizuje mimo jiné přesvědčení, že je krásné žít bez ohledu na minulé i budoucí prohry a zklamání.123 Jan Petrmichl ve své recenzi dokonce označil vášnivou obranu života za jeden ze stálých motivů Šotolovy minulé i současné tvorby.124 OPELÍK, Jiří. Nástup. Host do domu, 1958, roč. 5, č. 4, s. 176–177. GROSSMAN, Jan. Dvě nové básnické sbírky. Kruh, 1958, roč. 1, č. 1, s. 17–18 a 20. ČERVENKA, Miroslav – SCHULZ, Milan. Čin je řešení. Květen, 1958, roč. 3, č. 9, s. 492–495. PETŘÍČEK, Miroslav. Zadarmo nejíst chleba této doby. Nový život, 1958, č. 2, s. 142–148. 118 GROSSMAN, J., op. cit. 119 JELÍNEK, Antonín. O koncepci života. Květen, 1958, roč. 3, č. 5, s. 246–250. 120 OPELÍK, Jiří, op. cit. 121 GROSSMAN, J., op. cit. 122 PETŘÍČEK, M., op. cit. 123 DOSTÁL, Vladimír. Jarmark světa a sen člověka. Kultura, 1958, č. 15, s. 5. 124 PETRMICHL, Jan. Z nové české poezie. Rudé právo, 20. 5. 1958, roč. 38, s. 3. 117

- 50 -

Podle Miloše Vacíka nejde o jednoznačnou knihu, protože se Šotola stále nachází ve fází tvůrčího hledání. Problémem je, že se jeho lyrický hrdina místy proměňuje v individualistu, i když by měl směřovat k zobrazení člověka společenského.125 Červenkův a Schulzův článek se vymezuje vůči tomu, aby byl chápán jako recenze, neboť recenzentských pochvalných reakcí již podle nich bylo dost, a prezentuje se jako pokus o podrobnější rozbor a interpretaci Šotolovy a Florianovy sbírky. Pro Šotolu je ve sbírce typické, že si klade noetické otázky týkající se vzájemného poznání a sebepoznání lidi. Opravdové poznání pak vidí v aktivitě a činu, kterým se překonávají problematické aspekty života ve světě. Vlastní je mu také tázání po etickém obsahu lidské existence. Podobně jako Florian cítí v jednotlivých věcech určité napětí, ba dokonce nebezpečí.126 Pozoruhodnou reakci představuje článek Pavla Tobiáše z regionálních ostravských novin Nová svoboda. Přestože uznal kvality některých konkrétních básní jak Šotoly, tak Florianovy Závrati, tvrdil, že v současné poezii není tolik dobrých prací, jak předpokládají pražští recenzenti. Florianovi a Šotolovi, kteří podle něj vycházejí z konkrétního detailu, vytkl, že jejich tvůrčí zobecnění nedopadají šťastně, mnohomluvně opisují skutečnost a alegorizují nebo se místo srozumitelného sdělení snaží vyvolat problematické emoce.127 Všichni recenzenti se dotkli faktu, že Šotola čerpá z tradice poetismu dvacátých let. Například Petrmichl a Dostál uvedli, že Šotolovi však nejde o evokaci ryzího veselí a radosti, jako tomu bylo u poetismu, ale slouží mu k racionálnějším podobenstvím.128 Nejzmiňovanějšími básněmi se stali asi „Kolumbus“ či „Óda na hazard“, na kterých bylo demonstrováno Šotolovo pojetí aktivního, odvážného a dobyvatelského člověka. Venuše z Mélu Už jako definitivně zavedenou osobnost chápou Jiřího Šotolu recenzenti Venuše z Mélu. Jak sami přiznávají, jeho verše jsou očekávány s velkou pozorností. Podle Antonína Jelínka sbírka uvádí myšlenky, které se opakují z předchozí knihy, v hlubší, domyšlenější a dramatičtější verzi. Smysl Venuše z Mélu vidí v rozporu mezí tíhou z ohrožení života a štěstím z prostých věcí a v postupu od krize k harmonii. Šotola intenzivně zaznamenává rozpory a nejistoty života či pocity cizoty a osamělosti, stejně aktivně však hledá východisko. Knihu také charakterizuje víra v ryzího a odvážného člověka.129 Naopak VACÍK, Miloš. Nad poezií světa vezdejšího. Tvorba, 1958, č. 28, s. 662. ČERVENKA, Miroslav – SCHULZ, Milan, op. cit. 127 TOBIÁŠ, Pavel. Ještě jednou o básnických sbírkách. Nová svoboda, 20. 4. 1958, roč. 14., s. 5. 128 PETRMICHL, J., op. cit. DOSTÁL, V., op. cit. 129 JELÍNEK, Antonín. ...a z bláta roste strom. Plamen, 1960, roč. 2, č. 4, s. 109–111. 125 126

- 51 -

František Vrba byl toho názoru, že Venuše z Mélu se ocitá kvalitativně až za Světem našim vezdejším v tom smyslu, že v ní není tolik činorodé touhy a pokusů překonat pochybnosti.130 Rozpornost jako základní element vidí i Václav Pekárek, který recenzoval sbírku z odlišných ideologických pozic než kupříkladu Jelínek. Vychází mu závěr, že Šotola je básníkem na půli cesty. Jako kladný autorův rys označil boj proti osamělosti, na druhou stranu pozoruje svět trpce a nedůvěřivě. Podle Pekárka však musí Šotola překonat negaci a stavět nový svět.131 Podle Zdeňka Heřmana směřuje Šotola náročností a intenzitou obrazu tam, kde se nacházejí nejsilnější básníci současnosti, kterými jsou v kritikových očích Oldřich Mikulášek a František Hrubín. Na druhou stranu Heřman spatřuje v Šotolově tvorbě nebezpečí verbalismu, jelikož ustálená spojení představ u něj mohou přecházet v klišé. Šotolův dekorativismus je dán tím, že argumentuje spíše slovy a imaginací než emociálním projevem.132 Gustav Francl recenzoval Šotolu spolu s verši Miroslava Holuba a Karla Kapouna. Všichni lyrici se podle něj vyrovnávají s realitou dneška. Spojuje je víra v současný svět, který je předpokladem lepší společenské organizace v budoucnosti, a víra v člověka, který zvládl proměnit přírodu a začíná dobývat i vesmír.133 Miloš Vacík napsal, že Šotola opět dokazuje svůj růst. Vyčítá mu však jeho jednostranný subjektivismus a pasivního lyrického hrdinu, který se nechává zmítat světem.134 Bylo to v Evropě Oproti téměř jednoznačně kladně přijatým předchozím dvěma sbírkám vyvolala skladba Bylo to v Evropě rozpačité reakce. Přemysl Blažíček tvrdí, že tato skladba svědčí o důslednosti Šotolova vývoje, jelikož v ní vrcholí snaha postihnout rozporný život jakoby jedním pohledem. Podařilo se mu zde zatím nejlépe ve své tvorbě vystihnout nezničitelnost života a vášnivou touhu po životě. Podle něj se může se Šotolou jen málokdo srovnávat, pokud jde o náročnost úkolů a sugestivnost vyjádření. Tato pochvalná slova se však týkají především prvního a posledního zpěvu. Kámen úrazu vidí Blažíček v části druhé a čtvrté, kde se Šotolova poezie stala únavně

VRBA, František. Venuše z Mélu není Svět náš vezdejší. Literární noviny, 1960, roč. 9, č. 6, s. 4. PEKÁREK, Václav. Poezie protikladů. Tvorba, 1960, roč. 25, č. 14, s. 320–321. 132 HEŘMAN, Zdeněk. Básník apoteóz. Host do domu, 1960, roč. 7, č. 4, s. 187. 133 FRANCL, Gustav. Na lidské vlně ať je konečně čisto. Lidová demokracie, 3. 4. 1960, roč. 16, s. 5. 134 VACÍK, Miloš. O pravdivý obraz světa. Rudé právo, 13. 2. 1960, roč. 40, s. 3. 130 131

- 52 -

popisnou. Jde o ty zpěvy, které se týkají historických událostí 20. století. Básník zde nejde do hloubky, ale naopak se snaží obsáhnout co největší rozlohu.135 I František Vrba chápe Bylo to v Evropě jako další Šotolův vývojový stupeň. Báseň přirovnává k hudební symfonii (mimo jiné pro skvělé kompoziční zvládnutí polyfonie a pro důraz na zvukovou kvalitu slova). Šotola se znovu pokusil obsáhnout svět v jeho chaotické rozmanitosti, tentokrát nikoliv prostřednictvím série lyrických čísel, ale v rámci jediné skladby, jež zahrnuje mnoho proudů a motivů. S jedinou výtkou však ve své veskrze pochvalné recenzi přichází. Šotola ve snaze po objektivitě dal do skladby málo vlastní osobitosti. Tendence k zachycování celistvosti světa vychází údajně z doby samé, proto se o ní pokouší mnoho básníků (zmíněn Nezval či Hrubín) a nyní k ní dospívá i generace Šotolova.136 Oleg Sus skladbu de facto odmítl. Šotola se podle něj svou básní snažil dramaticky vyjádřit, že svět a jeho součástí se neustále mění, naopak trvalost je u něj marginálním jevem. Popisovaným transformacím odpovídá i forma básně (metoda víření, naskakování obrazů, filmová montáž, výrazná intonace, na konci každého verše melodická kadence aj.). Podle Suse je problémem to, že Šotolova „básnická mluva-kulomet“ nedospívá k originalitě a v této podobě se mu stejně nemůže podařit vystihnout dějinnou logiku dvacátého století, o což usiloval.137 Šotolova skladba byla srovnávána se Šiktancovou knihou Heinovské noci, která vyšla téhož roku. Ke společné dvojrecenzi vyzývala nejen blízká doba vydání knih a generační a skupinová spřízněnost autorů, ale zejména charakter obou básní. Oba básníci se totiž poprvé pokusili o rozsáhlou několikadílnou skladbu epického ražení, zároveň se jim námětem staly dějiny. Miroslav Červenka napsal, že se oba vyrovnali se žánrem na vysoké úrovni. Šotolovy výčty zůstaly základním kompozičním prostředkem jako v předchozích sbírkách, ale podle Červenky jejich originalita slábne, rozvoj výčtu je tak mnohdy dán pouhou setrvačností. V objektivně zaměřené knize se Šotola málo zajímal o konkrétní důsledky historie pro citový život a étos generace, Šiktanc oproti tomu založil svou skladbu na osobním a generačně typickém prožitku – v tom jsou Heinovské noci o jeden rozměr působivější.138 K této tezi se přiklonil také František Vrba v recenzi Šiktancovy skladby.139 BLAŽÍČEK, Přemysl. Bylo to v Evropě. Práce, 1961, roč. 17, č. 33, s. 5. VRBA, František. Poéma o smyslu života. Literární noviny, 1961, roč. 10, č. 5, s. 5. 137 SUS, Oleg. Ars poetica před dějiny postavená. Host do domu, 1960, roč. 7, č. 12, s. 567. 138 ČERVENKA, Miroslav. Dvě básně o současné historii. Plamen, 1960, roč. 2, č. 9, s. 112–114. 139 VRBA, František. Noci lásky a bolesti. Literární noviny, 1961, roč. 10, č. 6, s. 5. Vrbova recenze se o Šotolovi jen zmiňuje, jejím tématem je Šiktancova skladba, proto se o ní šířeji zmiňujeme v kapitole Šiktancova tvorba v zrcadle dobových recenzí. 135 136

- 53 -

Zatímco Červenka hovoří o Šotolovi a Šiktancovi jako o zástupcích mladé generace, Miloš Vacík je už označuje za příslušníky střední generace. Recenzuje obě knihy zároveň a hodnotí je pozitivně, v hodnocení se však i on přiklání k Šiktancovi. Šotola, jehož skladba zabírá širší dějinný prostor, podle něj zcela neunesl velice rozlehlou klenbu skladby.140 Předtím Vacík zahrnul Šotolovu skladbu rovněž do své bilance poezie roku 1960, v níž snad chtěl zmínit všechny sbírky, co toho roku vyšly. Přesto daleko více prostoru věnoval generaci představované vedle Šotoly Holubem, Florianem, Červenkou a Skácelem (Šiktancova nová kniha v době vydání článku ještě nevyšla). Společným rysem těchto tvůrců je skutečnost, že nechtějí stát mimo realitu, nechávají se jí ovlivňovat a zároveň ji chtějí přetvářet.141 O potřebě představitelů současné poezie participovat na světě, psal i Gustav Francl, podle něhož dobová básnická tvorba směřuje čím dál více k reflexi.142 Velice pozitivně a bez výhrad přijal Šotolovu skladbu Milan Blahynka. Podle něj dokonce Venuše z Mélu byla pouze jakousi přípravou na Bylo to v Evropě. Blahynka ve své bilanci poezie roku 1960 hodnotil Šotolu vedle aktuálních děl dalších básníků (Kainar, Skácel, Červenka, Holub, Florian, Šiktanc, Čivrný). Za jejich obecnou tendenci označil snahu podat ucelený obraz světa. Jeho jednotu a zároveň mnohotvárnost se podle něj nemohlo podařit ztvárnit v mozaice malých lyrických básní, ale pouze v rozsáhlé široce pojaté skladbě, což se povedlo jen Šotolovi a Šiktancovi. Jejich knihy vypověděly dobu a generace třicátníků díky nim dospěla ke svým mistrovským kusům.143 Kritický pohled na skladbu Bylo to v Evropě byl daleko širší než u předcházejících skladeb. Zahrnoval postoje přijetí i odmítnutí. Zčásti byla relativizována Šotolova vůdčí pozice v čele generace.

2.8 Šotolova tvorba v zrcadle literárních dějin Současnější pohledy na Šotolovo dílo, které nalezneme ve vybraných literárních dějinách, se nepřekvapivě shodují na tvrzení, že autor našel svůj osobitý básnický výraz až v druhé polovině padesátých let, a to ve sbírce Svět náš vezdejší. O knihách vydaných předtím padají většinou jen stručné zmínky, nebo vůbec žádné. Za důkladnější výklad literárním historikům stojí až sbírky spjaté s obdobím poezie všedního dne. VACÍK, Miloš. Historie a náš čas v nových básnických sbírkách. Rudé právo, 1961, roč. 41, č. 50, s. 2. VACÍK, Miloš. Poezie ve znamení hledání. Tvorba, 1960, roč. 25, č. 48, s. 1134–1135. 142 FRANCL, Gustav. Poezie, která chce pohnout našim svědomím. Lidová demokracie, 13. 11. 1960, roč. 16, s. 5. 143 BLAHYNKA, Milan. Z poezie 1960. Kultura, 1960, roč. 4, č. 49, s. 3. 140 141

- 54 -

V souvislosti s prolukami mezi vydáváním jednotlivých básnických knih se u Šotoly hovoří někdy o několikerém vstupu do literatury. Josef Galík píše dokonce o třech debutech, což podle něj v tehdejší spisovatelské realitě nebylo nikterak výjimečné. Poprvé se Šotola ohlásil nevýraznými sbírkami v roce 1946, další dvě sbírky publikoval pod šrámkovským vlivem v roce 1955. Napotřetí nalezl svůj styl v doteku s poezií všedního dne ve sbírkách Svět náš vezdejší a Venuše z Mélu.144 Literární dějiny se shodují v pozici, kterou Šotolovi dávají v rámci generační skupiny Května. Jak v kapitole Básníci časopisu Května, tak v kapitole Individuální cesty básníků Května ho v Dějinách české literatury 1945–1989 označují za ústřední postavu skupiny a výklad jeho díla je zařazen na první místo, až po něm následují další představitelé.145 Stejně je tomu u Galíka i Kožmína s Trávníčkem.146 Antonín Měšťan netradičně nejdříve zařazuje výklad prozaiků, kteří obecně hráli v Květnu vedlejší roli, Bohuslava Březovského a Karla Ptáčníka, pak však jako první z básníků následuje Šotola.147 Tak tomu není u Holého, který nejdříve zmiňuje Holuba, pak až Šotolu.148 Společným jmenovatelem většiny literárnědějinných pohledů na Šotolu období všedního dne je poukazování na poetistické kořeny a vlivy v jeho poezii. Holý píše o návaznosti na poetismus a Nezvalův verš.149 Měšťan vidí vazbu na Nezvala v motivech pouti a jarmarku.150 V Dějinách se uvádí, že sbírka Svět náš vezdejší navazuje na Nezvala poetistického období intonačním spádem.151 Kožmín s Trávníčkem poukazují na inspiraci světem tvorby Nezvala i jeho veršem.152 Je zajímavostí, že Šotolova tvorba z období Května utváří centrum pro periodizaci celého básnického díla. Sbírky před ním jsou nevýznamné a sbírky následující jsou jen rozvinutím postupů předešlé poetiky. To demonstrují například akademické Dějiny české literatury 1945–1989 tím, jak velký prostor jednotlivým básnickým knihám dávají. Výkladu z pohledu poezie všedního dne klíčové sbírky Svět náš vezdejší je v nich věnována celá stránka, vlastní odstavec si ještě zasloužily knihy Venuše z Mélu a Bylo to v Evropě, která

GALÍK, Josef. Panorama české literatury. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 1994, s. 320–321. JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945−1989. II. 1948−1958. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 244, 246, 250. JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945−1989. III. 1958−1969. 1. vyd. Praha: Academia, 2008, s. 202–203. Dále v kapitole uváděno jako Dějiny české literatury 1945−1989. II + III. 146 GALÍK, J., op. cit. KOŽMÍN, Zdeněk – TRÁVNÍČEK, Jiří. Na tvrdém loži z psího vína. 1. vyd. Brno: Books, 1998, s. 89. 147 MĚŠŤAN, Antonín. Česká literatura 1785-1985. Toronto: Sixty-Eight-Publishers, 1987, s. 354. 148 HOLÝ, Jiří. Česká literatura od počátků k dnešku. 2. vyd. Praha: NLN, 2008, s. 758–9, 785, 787. 149 Tamtéž. 150 MĚŠŤAN, A., op. cit. 151 Dějiny české literatury 1945−1989. II + III, op. cit. 152 KOŽMÍN, Z. – TRÁVNÍČEK, J., op. cit. 144 145

- 55 -

však obdržela výrazně negativní hodnocení. Všechny další sbírky šedesátých let (Hvězda Ypsilon, Poste restante, Co a jak, Podzimníček) jsou pojednány takřka en bloc s odkazem na to, že jde pouze o faktickou obměnu základních postupů Šotolovy poezie.153 Galík tvrdí, že nalezený básnický styl z dvojice sbírek Svět náš vezdejší a Venuše z Mélu je základem pro jeho rozvoj a modifikaci ve sbírkách v letech šedesátých, přičemž charakteristickým znakem jeho poezie zůstala snaha zachytit střet fantaskna a všednosti, ideálu a skutečnosti.154 Kožmín s Trávníčkem za základ mají konkrétnost Šotolovy poezie, kterou ohrožuje rostoucí abstrakce u sbírek Bylo to v Evropě a Hvězda Ypsilon nebo rozptyl do aforizující miniaturnosti u knihy Co a jak.155 Holý zmiňuje na různých místech stručně pouze sbírky Svět náš vezdejší, Bylo to v Evropě a Co a jak, přičemž z první jmenované je citováno několik veršů.156

2.9 Shrnutí: Šotola padesátých let Pětici básnických sbírek Jiřího Šotoly, které vyšly v letech 1955 až 1960, lze rozdělit do tří skupin, a to na základě data vzniku i vnitřních podobností. V roce 1955 vyšly knihy Za život a Červený květ, jejichž dominujícím tématem je vojákův život. Následovala dvojice Svět náš vezdejší (1957) a Venuše z Mélu (1959), které charakterizuje enumerativní popis rozmanitého světa plného protikladů, prostor moderního velkoměsta a inventář předmětů všedního dne. Obě knihy vyšly dokonce spolu v šedesátých letech v reedici, v níž však bylo několik básní vypuštěno. V podobném duchu, ačkoliv poprvé v pokusu o rozsáhlou skladbu, je zachycen svět v knize Bylo to v Evropě (1960), v níž autor zaznamenává konkrétní fragmenty evropských dějin dvacátého století. Zřejmě i kvůli tomu, že Šotola začal knižně znovu publikovat až v polovině padesátých let, nezaznamenal tolik vývojových proměn jako Florian či Šiktanc. Jediný opravdu velký zlom v jeho tvorbě tohoto období lze klást mezi dvojici knížek z roku 1955 a sbírkou Svět náš vezdejší. Tu jeho poetika zaznamenala přeryv, který je patrný na první pohled. Mezi ostatními knihami jsou přechody volnější. Knihy jako by vyzývaly spíše k hledání podobností, a ne rozdílností.

Dějiny české literatury 1945−1989. II + III, op. cit. GALÍK, J., op. cit. 155 KOŽMÍN, Z. – TRÁVNÍČEK, J., op. cit. 156 HOLÝ, J., op. cit. 153 154

- 56 -

Šotolova tvorba se tak jeví jako poměrně ucelená a najdeme v ní několik fenoménů, které jsou vysledovatelné napříč celým desetiletím. Je to například optimismus jako východisko z krize, které určuje Šotolovu reflexi světa. V oblasti výstavby básnických textů hraje klíčovou roli dramatičnost a kontrastnost, v druhé fázi období se relevantními stávají výčty, metoda hromadění, proudu a změti. Neopominutelná je rovněž dialogičnost, která svou funkci ztrácí až ve skladbě Bylo to v Evropě. Recenzenti málokdy šetřili na stranu Šotoly chválou. Už od poloviny padesátých let o něm nejednou psali, že je nejlepší ze své generace. To se obzvlášť potvrzovalo sbírkami Svět náš vezdejší a Venuše z Mélu. Pokud mu něco vytýkali, byly to převážně jednotlivosti. Ne tak jednoznačný pohled přinesla skladba Bylo to v Evropě. Literární dějiny považují za první osobitou knihu a zároveň východisko dalšího vývoje Svět náš vezdejší. Spolu s dalšími sbírkami období Května tvoří centrum jeho poezie, v jehož stínu zůstává v literárních dějinách básnická tvorba šedesátých let.

- 57 -

3. Miroslav Florian Svou první sbírku stihl Miroslav Florian (1931–1996) vydat ještě během svých studií na gymnáziu v rodné Kutné hoře. Jeho velmi raná prvotina se jmenovala Snubní prsten (1948), nesla podtitul První básně, byla vydána vlastním nákladem v počtu asi tří set kusů a literární kritika si ji ani nevšimla. Knížce lyriky předcházely básnické pokusy zaznamenávané do sešitů, které si mladý Florian vedl už od roku 1945.157 Časopisecky publikoval poprvé v roce 1952 v Kulturní neděli, příloze Lidových novin. V dalším roce podruhé knižně debutoval.

3.1 Z přírody ke Gottwaldovi (Cestou k slunci) Florianova sbírka Cestou k slunci158 vyšla v roce 1953 v edici České básně nakladatelství Československý spisovatel. Formálně je rozdělena na čtyři části: první oddíl Zakletí (obsahující šest básní), skladbu Amoroso, oddíly Tvrdá země (jedenáct básní) a K slunci (šest básní). Knížka má tematicky, žánrově i ideově značný rozsah. Subjektivně laděná dedikace a úvodní báseň následována prvním oddílem, v němž se lyrický subjekt vyznává ze svého vztahu k přírodě a krajině, nijak neanticipují, že by v následujících částech sbírky měla být obsažena politická témata a oslavováno socialistické státní zřízení. Platí to i obráceně – v závěru knihy už není ani památky po intimních subjektivních doznáních. Položíme-li začátek básně „Domove“ a poslední verše závěrečné básně sbírky „Májový průvod“ vedle sebe, je to dobře zjevné. Pěšiny, jimiž jsme přišli, poutníci osamělí,

Všechny oči se upírají na Klementa Gottwalda

už splývají s šerem. A z hlubin

Táta zdvíhá synka nad jásající řady

zamlklých lesů, pustoty pobřeží cizích

Vidíš, to je on

tvou, domove, tápavě hledáme náruč. (9)

Vždycky čelem k lidu A ten mu provždy svoji lásku dá. (47)

Oddíl Zakletí se odehrává v prostoru mimo město a civilizaci, dominuje mu příroda. Ta může nabývat i tajemných rysů jako v básni „Zakletí“, v níž si lyrický subjekt vystavěl v pustině kouzelný dům, jinde má reálnější základ. Lyrické já, přítomné v gramatických tvarech

Podrobně popsal nejranější část Florianova básnického vývoje ve své monografii Milan Blahynka. Florian své první verše stvořil asi v roce 1945, do roku 1950 si pak postupně zapisoval básně do několika sešitů. Ze svých zápisníků čerpal materiál pro svou prvotinu, některé básně využil v přepracované podobě i v pozdějších sbírkách. Srv. BLAHYNKA, Milan. Miroslav Florian. Praha: Československý spisovatel, 1980, s. 13−26. 158 FLORIAN, Miroslav. Cestou k slunci. Praha: Československý spisovatel, 1953. 157

- 58 -

první osoby, zaznamenává své soukromé pocity ze světa: „Mám rád ten čas, kdy sadař počítá / co v městě strží za hrušky a slívy“ (12), „děsím se tvého soucitu“ (13). Oddíl končí básní „Nokturno“, která popisuje noční rozhovor tří větrů – severáku, vánku a horkého větru. Tento text v sobě spojuje jeden z častých motivů (vítr) a jeden z oblíbených postupů sbírky (personifikaci). Vítr jako dominující básníkův živel prostupuje celou knihou. Personifikace se týká jak přírodních, tak kulturních fenoménů: „žloutnoucí olše, snící nad jezy“ (27), „město má také tisíc úst, / hádá se jimi a líbá“ (25). Skladba „Amoroso“ je dějovější a prozaičtější než první oddíl. Muž hledá svou milou, ptá se na ní vrb či osik. Báseň vrcholí metaforou milence jako zahradníka lásky: „Kdybych byl lásky zahradníkem, / já chránil bych tě, kypřil, ryl“ (20). Podobně vyjadřuje subjekt touhu proměnit se v měsíc v básni „Chtěl bych být měsícem…“, čímž jinak a znovu deklaruje, že je součástí přírody, ke které má v celé sbírce blízko. Tvrdá země, další část sbírky, obsahuje nejeden idylický obraz. Báseň „Česká zima“ je završena slovem mír, „Strom radosti“ zase těmito verši: „A jeho plody padají / do továren i do cel, / a lidé mlčky sbírají / nejčistší kalenou ocel“ (32). Tu se již ohlašují dobové motivy padesátých let, nejsou však přítomny ve všech textech oddílu. Mnoho básní zde setrvává na pozici žánru prosté přírodní či milostně lyriky bez politických konotací. To ovšem není případ „Ódy“, která zpracovává typický dobové téma staré a nové země. Ačkoliv křesťanští proroci nabídli vizi nového světa, ten nebyl nalezen, nyní však se socialismem nová epocha skutečně přichází – lyrický subjekt využil mimo jiné i biblické lexikum, aby avizoval příchod nového světa, který překonává ten křesťanský: „Hvězdáři u dalekohledů / i vy, pastýři, / nezaspěte zrození nové hvězdy, / jasnější nežli hvězda betlémská! / Po staletí / zpívali by o vás posměšné koledy, / protože již zítra každý spatří / na vlastní oči dělnou a lidnatou hvězdu, / na níž jsou všichni bratři“ (34). Kolektivnost se explicitně manifestuje v několika dalších verších sbírky: „milion lidí, jež tu žije / rukama svýma dělnýma“ (29), „milionem paží“ (32), „tisícihlasým chórem“ (37). Vztah subjektu sbírky ke křesťanské víře se jeví takřka jako ambivalentní. Jak dokazují básně „Září“ nebo „Nokturno“, nezdá se, že by byl tento vztah negativní. Prostor sbírky se neproblematicky rozkládá na půdorysu křesťanské civilizace: „A cestu rád mám s dávným křížem křivým, / kde Kristus rezavý se v slzách usmívá, / když les zas šumí žalmem lítostivým / a šátkem větrným mu rány vymývá“ (12). Později ve sbírce je však křesťanství ostře odmítnuto. Nejen ve zmiňované básni „Óda“, ale taktéž v „Ne, váš Bůh…“ se stává víra součástí starého světa a subjekt ji otevřeně odmítá: „Ne, váš bůh není bohem mým“ (31). V básni

- 59 -

„Staré služce“ si stěžuje na Boha, který je příčinou těžkého a tvrdého života lidí: „Kam to jen Pánbůh lidem přesadil / Rajského stromu něžné haluzky“ (40). Nejpolitičtější a nejdobovější část sbírky tvoří ta s názvem K slunci. Dvakrát se tu tematizuje vnější nepřítel socialistického světa, Spojené státy americké. Báseň „Americký pilot hovoří“, vybudovaná na kontrastu, popisuje letce, který shazuje na severokorejské území infikovaný hmyz a zároveň myslí na svou ženu a děti, které se hmyzu tolik bojí. Poukázáním na pokrytectví se snaží báseň amerického pilota dehonestovat. Oslavu českých žen v „Májovém průvodu“ zakončuje konstatování „Ty nám nikdo neunese jako Sabinky / I kdyby měl americkou kravatu a pruské holínky“ (44). „Družstevní prádelna“ oslavuje práci tím, že popisuje koloběh špinavého pracovního oděvu, který končí po očistě zpátky u lidí: „Sluní se jako v sanatoriu / Mokré košile dělníků / A na šňůrách mezi kvetoucími stromy / Vítr je celuje / Příbojem vůně a kyslíku“ (38). Cestou k slunci vrcholí v delší básni „Májový průvod“. Obraz této každoroční události u Floriana začíná tekoucí Vltavou („řeka míru“). Jako první jdou horníci, následují ženy, pak mládež a alegorické vozy. Průvod zastavuje až u tribuny vlády, v jejímž čele stojí Klement Gottwald, který je v závěrečných verších nekriticky oslavován (citát viz výše).

3.2 Příroda-žena a jiné metafory (Blízký hlas) Rovněž v Československém spisovateli vyšla v roce 1955 další kniha Miroslava Floriana Blízký hlas,159 kterou tvoří 32 kratších básnických kusů. Již první básní „Sloky“ jako by bylo předestřeno pesimističtější naladění sbírky. Píše se zde, že ti, kteří nezažili bolest, nenaplněnou touhu, vyčerpání či bloudění, jsou lidé nešťastní. Naopak tomu, „kdo snesl na tisíce ran“ (8) a překonal je, jsou určeny básníkovy písně. Základní konstantu Blízkého hlasu představuje příroda v různých svých podobách a proměnách. Její krása si zasluhuje být oslavována podobně jako půvab žen. V básni „Jeseň“ se roční období dokonce chápe metaforicky jako žena: „Koupe se – a nad její krásou cudnou / javory mladé tají dech a rudnou“ (11). Instrument personifikace využívá básník hojněji než v první sbírce. Pokud jeseň získala vlastnosti a dovednosti něžného pohlaví, tak v básni „Ženě“ se naopak žena, respektive její duše, proměňuje v přírodu: „V tvé duši sopky jsou a dlouhá pohoří / […] / když tiše usneš, přitulena ke mně, / jako bych ucítil vanutí křídel tvých / a stromů vrcholky jak šuměly by jemně“ (40). Paralela mezi člověkem a přírodou je 159

FLORIAN, Miroslav. Blízký hlas. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1955.

- 60 -

silnější, než si myslíme: „Vždyť strom i člověk dlouho, dlouho zrají / a je jim třeba lásky, tepla, něhy“ (13). Blízkost přírody a lidského prožívání lásky, ale také smrti, je předmětem básně „U Mikulova“, v níž lovcem zastřelená kačena padá k nohám básníka. I tady se oceňuje přírodní fakt vysoko a připodobňuje se k ženě: „nad mrtvou milou jak bych stál, / jako by střela vrahova / vyrvala mi ji“ (53). Žánrově sbírka spadá do přírodní lyriky, někdy silně kontaminované milostnými motivy. Některé básně můžeme zase chápat jako ryze milostné („Předjarní motiv“, „Báseň pro tebe“, „Píseň“), přičemž všechny mají pesimistické naladění (dané nemocí milé, nebezpečím zrady či opuštěním milence). „Jahody“ pak jsou prostým, nikterak originálním tradičním vyznáním lásky: „z lesa ti přinesu červené jahody / tak jako loni“ (18). Tematika mezilidských vztahů jiného druhu se objevuje v „Prostém motivu“, v kterém lyrický subjekt vypráví o hrobu mrtvého otce a pečující matce a který končí zevšeobecňujícími verši o lidském údělu: „Vždyť nikdo není bez bolesti / a každý svůj si nese kříž − / jsou-li si lidé blízcí v štěstí, / v bolesti jsou si ještě blíž“ (22). V básních popisujících stáří či smrt Florian vždy vyjadřuje vysokou účast a humanitu, což platí i pro básně stejného tématu v jiných sbírkách. Několik básní je zakotveno v zeměpisných souřadnicích jižní Moravy, zejména však Slovácka („Z jižní Moravy“, „Strážnice“, „Slovácký říjen“, „Dunajovice“). Morava si získala pozornost básníka, který ji povyšuje nad rodné Čechy. Obdivuje na ní slunečné počasí, vinice a víno, obyvatelstvo, kulturní tradice a zvyky (tanec verbuňk, cimbál), zřídka využívá i dialektu: „šohajek i frajerka“ (35).160 Mimo moravský okruh obvykle nejsou básně sbírky geograficky specifikovány. Výjimku tvoří „Karlův most“, báseň adorující významný artefakt české historie. Ideologičnost a agitace, i když v daleko útlejším rozsahu než v Cestou k slunci, rezonuje až v některých básních poslední třetiny sbírky. Tak je v básni „Konstantinu Bieblovi“ rozvíjen topos poezie jako prostředku přeměny společnosti a básníka-bojovníka: „On dobře věděl jaká průbojnost / je v kulometných pásech poezie“ (46). Nejen v poezii, ale dokonce i v přírodních tvarech nacházíme zbraně. Na základě vnější podobnosti se v básni „Kaštany“ přirovnává kaštan k palcátu. V jejím závěru se oslavuje síla kolektivu. V básni „Proud“, která Blízký hlas uzavírá, se básník stylizuje do role bojovného mluvčího lidu: „Útes mne může rozrazit, / přece však půjde dál můj lid / a v něm budu žít věky“ (54). Podobně jako

Blahynka vysvětluje příklon k jihomoravské tematice a pozdější směřování k prostoru města (Prahy) v kontextu životopisném. Florian totiž absolvoval část povinné vojenské služby na jižní Moravě, která se v jeho tvorbě odrazila více než například rodná Kutná hora. Poté se přesunul do Prahy, kde působil v redakci Československého vojáka. BLAHYNKA, Milan. Miroslav Florian, op. cit., s. 54–61. 160

- 61 -

jsme komparaci podrobili začátek a závěr předcházející Florianovy knihy Cestou k slunci, můžeme tutéž metodu využít i tady a dospějeme k podobné ambivalenci, ač ne tak extrémní. Blízký hlas končí optimistickým patetickým zvoláním, přestože první kus sbírky „Sloky“ oslovuje člověka zranitelného, poníženého a smrtelného. Obsahová obyčejnost sbírky jde ruku v ruce s prostotou formální (rýmy, čtyřveršové strofy, bez přesahů atp.). Vedle personifikací jsou významným básnickým prostředkem apostrofy a přirovnání.

3.3 Verše všednodenní (Otevřený dům) Otevřený dům – to jest titul další básnické sbírky Miroslava Floriana, která vyšla v roce 1957 rovněž v Československém spisovateli. Obsahuje více než třicet básnických textů. Z vývojového hlediska Florianovy poetiky se zdá být nejpodstatnější několik básní z poslední čtvrtiny sbírky, v níž zejména „Každodenní óda“ a „Pražské sonety“ dobře reprezentují básnickou praxi konceptu poezie všedního dne, ke kterému se tím Florian přihlásil. Óda oslavuje obyčejné předměty každodenního života, které vyzdvihuje na vyšší hodnotovou rovinu: Ó věci, které nikdo nemá rád, a které všichni stále potřebujeme, vodovodní rouro, schody k lékaři, lavice v kupé, věci, dotýkané chladnými a roztržitými pohledy, ne, nezardívejte se, jste krásnější než benátská zrcadla a tepané stříbro… (42)

Podle lyrického subjektu si věci nemohou říci o to, abychom jim lichotili, podobně bez povšimnutí chodíme okolo obyčejných lidí, jako jsou prodavačky nebo zametači chodníků. Předměty i osoby potkáváme neustále, jak zdůrazňuje epiforické „všude“ posledních tří veršů. Nejsme však s to docenit jejich krásu. V linii každodennosti v Otevřeném domě pokračují šestidílné „Pražské sonety“. Otevírá je povídání o mladé trhovkyni prodávající melouny a uzavírá je „Sonet o dláždění“. Prostředek, kterým jsou obyčejné věci vyzvedávány na piedestal úcty a obdivu, tvoří přirovnání a metafory. Objekt ze světa profánního se přirovnává ke skutečnosti z oblasti náboženské či umělecké − tak „vodovod je světský oltář“ (45), lidé chodí do kina jako dříve do svatyně (47), a dlaždiči „[…] ladí / kostky, ty struny obrovského piana“ (48), přičemž pianem se myslí Praha. Česká metropole poskytuje dostatek všednodenních městských reálií (kameloti,

- 62 -

činžáky, lepiči plakátů aj.). Všechny básně zmiňovaného pražského okruhu spojují optimistické a patetické závěry. Předmět vskutku banální – kancelářskou sponku – poetizoval Florian v básni „Ze zápisníku“, kterou dedikoval Šotolovi. „Jen ztracená sponka / svůj tvar podrží si, / ztracená, levná, začazená sponka, / jež bude bodat, když nemá co sevřít“ (50). Jistě lze říci, že ani úklid nikdy nebyl v české poezii častým námětem. Florian však uklízejícím ženám věnoval několik veršů v sonetu „Z našeho činžáku“: „A hadr namočí a vytírají špínu, / šlápoty manželů a provinění synů, / stírají s podlahy smutek a ssedlý kal“ (45). Zdaleka však nejde o to všednost pouze popsat, ale zaujmout k ní pozitivní stanovisko. Předposlední báseň sbírky „Nedokončená“ se svým širokým nerýmovaným veršem dosti liší od veskrze pravidelných slok ostatních textů knihy. Báseň připomíná hrůzu světových válek a vyslovuje přání, aby se již nic takového v moderní společnosti neopakovalo: „Aby už nikdy, světe, tvá okna nebyla zatemněna, / abychom už nikdy ve tmě do sebe nenaráželi, zatím co nám hoří střecha, / aby už nikdy tvé nájemné nebyly slzy a krev, vybírané generály a inkvizitory“ (57). Básník se vyslovuje za to, aby toto přání dokončili obyčejní lidé současnosti pracující v dílnách či kuchyních, kterým důvěřuje. Pokud jsme psali o poslední čtvrtině sbírky jako o Florianově realizaci poezie všedního dne, první tři čtvrtiny v ledasčem připomenou předcházející sbírku Blízký hlas. Prostor sbírky fluktuuje mezi městem, typičtějším pro zmiňovanou všednodenní poetiku, a venkovem. Některé básně jsou věnované konkrétním místům („Vojenský hřbitov z první světové války“, „Vysokým tatrám“, „U Labe“). Několik básní znovu čerpá z krajiny a folklóru jižní Moravy („Litanie k jižní Moravě“, „Dvě písničky“). Zejména v tomto okruhu básní směřuje Florianova tvorba k písňovosti. Na několika místech se ozývá rovněž motiv války. Veškerý svět přírody i města je zachycován všemi smysly: „V říčce však duha zvoní o oblázky“ (26), „smyčce vůní, flétny barev / najednou se rozehrály“ (53). Podobně jako sbírka v sobě obsahuje oba póly dichotomie město – venkov, rozpíná se také na ose příroda – civilizace (kultura). V obraznosti se oba prostory syntetizují, jak dokazuje báseň „Dům noci“, v které se pojí fenomén čistě přírodní s výrazy typickými pro oblast lidské činnosti již v titulu a pak dále v celém textu. Romantický dům pod hvězdnou oblohou stavějí tesaři a zedníci svými pracovními nástroji, aby se pak objevil pošťák-vánek, který z domu vybere sny a touhy. V básni „Verše o nemocné stařence“ zase mizící ranní měsíc doprovází starou ženu na smrtelné posteli. Proti duchu nového směru Florianovy poetiky jde závěrečná, nepojmenovaná báseň sbírky. Patetické verše končí touto strofou: „Čímkoli ať budu, / tebou budu provát - / jakpak - 63 -

tě, živote, k smrti nemilovat” (57). Obecně lze říci o knize Otevřený dům, že je sbírkou na křižovatce, na níž se střetávají pozůstatky tvorby předcházející i zcela nová poetika, jejíž odnoží je i následující knížka.

3.4 Svět v pohybu (Závrať) Z pouhých pěti básní a jedenácti stran veršů (zbytek tvořily ilustrace) sestává miniaturní sbírka Florianova s názvem Závrať.161 Ta vyšla téhož roku jako kniha předchozí, ale v nakladatelství Mladá fronta. V autorově vývoji představuje určitý odklon od jeho konstant, které se utvářely v rané tvorbě, a proto je jí potřeba i přes drobný rozsah věnovat nemalou pozornost. Florian se v ní dostal do velmi blízkého kontaktu s meziválečnou avantgardou. Proměnlivost, mnohovrstevnatost a sílu světa – prvky charakteristické pro celou sbírku – kondenzovaně vyjadřují verše z úvodní „Básně o tanci“: Ó světe, živý z proměn, scéno s tisíci šatnami, v nichž se převlékáme pro nové výstupy obrovského baletu, vše tvé je nabito touhou vystoupit ze sebe, naroditi se znovu. (11)

Základní hodnotou světa, která vyúsťuje v jeho proměnlivost, je pohyb: vířivý a rotační, nahoru i dolů, násilný i nenápadný. Takřka futuristickou oslavou pohybu je pasáž z „Básně o jízdě“, v níž malý chlapec zkouší nové kolo. Chtěje vyvolat obdiv i strach u přihlížejících, pouští se ve vysoké rychlosti po silnici. Celá scéna končí zvoláním „Ó divoká, opojná jízdo!“ (19). Motiv jízdy s volnými řídítky se dále v textu ještě jednou připomíná. Pohybem, který implicitně obsahuje již samotný titul sbírky, ovšem není myšlen pouze ten mechanický, ale vůbec jakákoli změna, neboť „zeměkoule se mění rychleji / než pařížská móda“ (20). Nejfrekventovanější formou pohybu je napříč celou sbírkou Závrať tanec, ostatně „Báseň o tanci“ knihu otevírá. Tančí nejen dívky s chlapci na zábavách, ale i zeměkoule s neznámými slunci, semena vyzývají k tanci hlínu. „Tančí všechno / kromě peněz, jejichž nudný koloběh bránil v pohybu ostatním“ (27). Objekty světa získávají vnitřní energii, všechno něco dělá, neživé získává vlastnosti živého: „luna míchá nápoje, které roznáší vánek na stříbrném lupení“ (25), „vysoké vlny vysoko vyhazují nohy v kankánových krajkách“ (25).

Citujeme podle druhého vydání: FLORIAN, Miroslav. Závrať. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1964. 161

- 64 -

Rychlost ztělesňují moderní dopravní prostředky (automobily, helikoptéry či letadla). Celou pětici básní spojuje téma moderní civilizace a jejich vymožeností, ačkoliv v padesátých letech již dávno nejsou takovým obdivuhodným zázrakem jako za dob meziválečné avantgardy, která se k těmto motivům hlásila, ale běžnou součástí lidských životů. Ruku v ruce s obsahovým vyjádřením dynamiky světa kráčí i formální veršová výstavba sbírky. Souvětí v dlouhých volných verších se valí jako proud, do toho se ve sbírce pracuje se střihy, které onen proud rozlamují, a anaforami, které ho naopak slepují dohromady. Další z jevů, který nám připomene představitele poetismu a jiných spřízněných básnických směrů, je metoda asociací. Sbírka se nezaměřuje na zachycení roztroušených detailů, ale pomocí nich se pokouší obsáhnout svět v jeho diverzitě. Tomu odpovídá vyjádření simultánnosti jednak dějů, jednak prostoru. Probíhá-li něco, neděje se tak osamoceně, ale je to něčím doprovázeno: „za tichého účastenství milenců“ (18), „za zvuků sentimentálního tanga“ (24). Jako vhodný prostředek vyjádření současnosti se hodí mnohokrát využívaný přechodník přítomný: „lidé vstávají a odcházejí z představení, porážejíce židle a tajemné rekvizity“ (24). Hlas lyrického subjektu je na rozdíl od prvních dvou sbírek potlačen, vše směřuje k objektivnímu zachycení rozmanitosti světa, které nevyvěrá z preferencí a hodnot jednotlivce. Báseň se střihově posouvá do vzdálených míst: „V této chvíli na Vánočním ostrově“ (16), „potápěč na druhé polokouli“ (20). Současnost je vyjádřena i přímo: „Kdyby se v příští vteřině rozzářily a zhasly neóny / v Praze, Filadelfii nebo v Kalkatě“ (14). Sbírka se rozprostírá nejen na ploše zeměkoule, ale přesahuje i do vesmíru, jehož objekty jsou personifikovány. Pestrost a proměnlivost světa zdůrazňují smyslové vjemy, přičemž jsou zastoupeny barvy, vůně, které „na sebe narážejí jako bitevní lodě“ (15), zvuky, chutě i doteky. Kontaminace jednoho smyslu druhým, tzv. synestezie, není vyloučena: „sladké rány“ (25). Svět nenaplňují pouze krásná a radostná místa a předměty, jako vonící květiny, zářící neony či pouťové atrakce, ale současná civilizace je ohrožena například atomovou válkou, na což upozorňuje jeden z obrazů „Básně o jízdě“, kde země „nosí teď účes v podobě velikého hřibu, zapínaný stříbrným špendlíkem bombardéru, / a diplomati / se obřadně zdraví, / smekajíce s úsměvem zprohýbané klobouky moří“ (21). Vzhledem k silné podobnosti lze chápat jednotlivé básně sbírky Závrať jako součást jediné skladby, jako jediného pásma. K takové formě se Florian ve své básnické tvorbě dostal poprvé a naposledy.

- 65 -

3.5 Čtvrtý rozměr člověčí (Stopy) Ještě než došlo na vydání nové sbírky, vydalo nakladatelství Mladá fronta tehdy pouze osmadvacetiletému Florianovi výbor z jeho dosavadní poezie. Knížka s názvem Verše162 byla opatřena krátkou úvodní poznámkou Františka Hrubína a obsahovala výbor ze všech dosud vydaných sbírek. Z prvotiny Snubní prsten a sbírky Cestou k slunci bylo přetištěno jen několik básní, avšak z dalších knih Blízký hlas a Otevřený dům Florian do výboru zařadil více než polovinu jejich obsahu, Závrať byla uvedena celá. Vedle již dříve publikované poezie Verše představovaly nemalou část nové tvorby, která později vyšla v další sbírce. Stopy163 vydala Mladá fronta v roce 1960 ve své Edici současné poezie Cesty, kde dříve vyšel i Florianův výbor a Závrať. V lyrické sbírce, která obsahuje 23 básní, zůstala zachováno leccos z poetiky předcházející tvorby. Opět se markantně využívá personifikace přírody. Pomocí ní lze dobře popsat změny, jež se v přírodě odehrávají: „Jak přísný básník / korekturu / si listopad čte krajinu, / a bez milosti vyškrtává / třpyt listí, hejna stěhovavá, / a ponechává tmavé větve, / co vytrvají / přes zimu“ (14). Dominujícím živlem sbírky je voda v podobě moře či vln. Zdůrazňuje se, že pohyb a změna jsou konstantami světa: „ó vlny moře, vlny pahorků a vinic, / nic není strnulého na světě“ (20), „ve všem je obsažený příští pohyb“ (43). Přesun od jedné části skutečnosti k druhé umožňují také racionálně vedené asociace: „Nožíkem otvíráme plášť svých náramkových hodinek / a ustrneme nad úžasným pohybem vesmírného soukolí / Slyšíte To tiká francouzská časovaná puma v alžírské vesnici“ (10). Je nutné podotknout, že ani městské reálie a obrázky z ulice nejsou ze sbírky zcela vytlačeny. Zdá se také, že se Florian zcela nevzdal poetizace všedních skutečností. Zatímco ve sbírce Otevřený dům se mu předmětem zájmu stala například kancelářská sponka, ve Stopách jsou to „Zápalky“, jejichž plamen, který vždycky vyskočí, mu symbolizuje naději. Vedle přírody se sbírka zaobírá hlavně problémem člověka. Jednak tu jsou milostně laděné básně, jednak básně snažící se o obecnější vyslovení místa člověka ve světě. V básni „Rozhovor s kůží“ se tázající básník pře s kůží o svou fyzickou schránku, která však samotná člověka nedělá. Je tu totiž ještě čtvrtý rozměr člověka, který je nepřevoditelný na fyzikální vlastnosti. Závěrečné tři básně sbírky („Píseň na moři“, „Z deníku kapitána Nema“ a nepojmenovaná) řeší život individua v mnohovrstevnaté realitě. Ve valících se dlouhých větách těchto veršů se sbírka Stopy nejvíce přiblížila předchozí Závrati, která se

162 163

FLORIAN, Miroslav. Verše. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1959. FLORIAN, Miroslav. Stopy. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1960.

- 66 -

ovšem snažila o objektivnější vyjádření světa, tady je centrem subjekt, či spíše člověk obecně. Svět existuje díky člověku, nikoliv člověk díky světu, jak se zdá především z mnoha veršů konce sbírky, například „Z deníku kapitána Nema“: „kulhaje, našlapuji umíněně / Zem plnou nafty, aby točila se, / bzučela, předla, drnčela a hřměla / v své dráze“ (44). Podobně čteme manifestaci člověka v poslední básni, v níž se píše: „svět drží pohromadě lidská závrať, sen, pár věcí nadevšechno křehkých“ (45).

3.6 Motiv slunce napříč desetiletím Na proměny Florianovy tvorby padesátých let se podíváme prizmatem motivu slunce. Jde v poezii o běžný a častý motiv, který má v sobě například automaticky pozitivní konotace. Ve Florianově poezii je užíván jak tradičně, očekávaně, tak i originálněji. Sbírka Cestou k slunci má motiv obsažen nejen v titulu, ale i v názvu jednoho z oddílu (K slunci). V tomto oddílu, v němž převažuje dobová občanská lyrika, je slunce něčím žádoucím, čeho je dobré dosáhnout. Tak v trojdílném cyklu „Poesii“ se soudružka poezie pohybuje směrem k slunci: „Kořínky trávy k slunci tě tlačí blíž“ (37). V portrétu „Staré služce“ se žena snaží, aby se k slunci rozvila růže. V závěrečném cyklu „Májový průvod“ je na motivu vystavěn jeden celý obraz: „Mít slunce v krvi / Jak říkal Maxim Gorkij // Horníci / Jdou prví / Mají slunce v krvi v plicích v celém těle / Sálavé slunce zuhelnatělé / Dobývají je ze země jak dobří básníci“ (43). Májový průvod pak končí až u Klementa Gottwalda, stojícího čelem k lidu. Titul celé sbírky Cestou k slunci spolu s názvem posledního oddílu K slunci nám dovoluje interpretovat československého prezidenta právě jako hvězdu, která je zdrojem tepla a světla, symbolem optimismu, štěstí a naděje. Podobně v básni „Dopis, psaný v den vystoupení církve“ z následující sbírky Blízký hlas se autor dopisu poté, co se zřekl víry, vydává ke slunci: „Mé srdce, písně, život celý / dnes ke slunci se rozletěly“ (27). Popsané užití motivu se týká politického okruhu básní obou sbírek. Mimoto se v neobčanské lyrice vyskytuje tradičně jako součást přírody, jako meteorologický jev. Podobně se ve Florianově povětšinou přírodně laděné poezii setkáváme s větrem či bouřkou. Slunečnost je například atributem básníkem opěvované jižní Moravy. V knize Otevřený dům se slunce vyskytuje méně frekventovaně v podobném smyslu. Ve zcela jiné roli vystupuje slunce v Závrati. Namísto statického slunce putujícího sotva postřehnutelně po obloze a prohřívajícího zemi, popřípadě metaforicky lidské srdce, se objevuje jako dynamická žhavá koule. Významově se s ním pracuje jako s astronomickým objektem, jako s centrem nejen naší planetární soustavy: „astronom z pulkovské hvězdárny, - 67 -

/ jenž večeří, / roztržitě nabodávaje na vidličku dosud neznámá slunce“ (20). Slunce je součástí univerza a simultánnosti dějů, které se pětice básní Závrati snaží vyjádřit. Pohyb a změna, kterou sbírka zachycuje, je imanentní i hvězdám-sluncím: „A snad i zeměkoule / […] / by si s chutí podkasala sukně a divoce se zatočila s neznámými slunci“ (13), „a vodotrysk, neúnavný žonglér, znovu s bravurou zachytil slunce a vymrštil stovku jiných“ (15). Odlišné využití motivu souvisí s celkovou změnou perspektivy. Namísto mikroportrétů lidí, drobných záběrů na českou krajinu, které jsou obsahem předchozích sbírek, se prostor Závrati rozléhá směrem ke všem kontinentům a oceánům, ba dokonce i do celého vesmíru. Ve sbírce Stopy je pak slunce znovu spíše nepersonifikovaným tělesem, které je nahlíženo výhradně z perspektivy pozemské.

3.7 Florian v zrcadle dobových recenzí Cestou k slunci Florianova prvotina Cestou k slunci (sbírka Snubní prsten z roku 1946 jako debut nebyla obvykle chápana) se dočkala sice nemnoha recenzních reakcí, ale zato velmi odsuzujících. V Mladé frontě vyšla odmítavá reakce, jejímiž autory byli Imrich Čierný a Jaroslav Gardelka. Florianovu poezii označili za individualistickou, pesimistickou, formalistickou, nesrozumitelnou a bez vazby na nejaktuálnější problémy společnosti, tedy za přesně takovou, jaká by poezie podle dobových požadavků neměla být. Již na začátku článku se dvojice recenzentů přihlásila k mladým básníkům Neumannovi, Ostašovi a Kohoutovi, jejichž poezie je podle nich srostlá se životem, navazuje na průkopníky socialistické poezie a oblíbila si ji československá mládež. Jako nápadně špatné se proti nim jeví Florianovy verše i sbírka Píseň velikého jara Ivo Fleischmanna, kterého autoři ve svém posudku také rozebírali. Pustili se rovněž do kritiky redaktorů Československého spisovatele, kteří by měli autory na taková pochybení upozorňovat před vydáním sbírek. Uznali však zdařilost některých Florianových básní a vzestupnou tendenci poslední části sbírky. To však nic nezměnilo na poměrně radikálním odmítnutí knihy.164 Již o několik týdnů dříve byla v rámci souhrnného článku Rudého práva o stavu současné poezie Florianova sbírka stručně, ale radikálně zavrhnuta, jelikož se v ní objevují

ČIERNÝ, Imrich – GARDELKA, Jaroslav. Hořké odvary formalistických tendencí. Mladá fronta, 12. 7. 1953, roč. 9, č. 5. 164

- 68 -

„tóny buržoasního světobolu“. Jako reakční byla označena Kunderova kniha Člověk zahrada širá. Kritiky se dále dočkali Ivo Fleischmann, Pavel Bojar nebo Stanislav Neumann. Problémem bylo porušování zásad socialistického realismu nebo epigonství.165 Reakce Jaroslava Janů již byla méně vyhrocená. Janů se vyjádřil k Florianově knize v rámci rozsáhlého článku, který zahájil tezí, že krize lyriky je v úzkém sepětí s krizí kritiky. Kritériem kritiky by mělo být posouzení jednoty dvou složek lyriky: individuální a společenské, obecné. Nejen na základě stanoveného měřítka odmítl sbírku Školaudyho a Fleischmanna a s nadějí se obrátil k jiným zástupcům mladší poezie, a to k básnickým prvotinám Floriana a Kundery. Florian podle něj potvrdil předpoklady pro talent zatím jen v oblasti formy (práce s veršem a rytmem). To je podle Janů důležité i vzhledem k tomu, že současná poezie trpí mimo jiné technickou krizí verše. Avšak v oblasti ideové zůstává Florian nevyspělý. Kunderova poezie je proti němu zralejší, osobitější a společensky odpovědnější.166 Florianova a Kunderova kniha se posléze staly součástí rozsáhlé polemiky o stavu a úkolech poezie, kterou literární kritika vedla na stránkách dobového tisku. Do těchto diskusí vstoupili třeba Milan Jungmann s Janem Petrmichlem rozsáhlým článkem, v němž Floriana odmítli proto, že jeho individualistický a subjektivistický vztah ke kolektivu se projevuje nepochopitelně těžkým smutkem. Nálady, které se nacházejí ve Florianově poezii, nejsou podle nich totožné s náladami socialistického mládí.167 Blízký hlas Vzhledem k tomu, jaké kritické reakce vyvolala, recenzenti se k první sbírce neopomenuli vracet ani v reflexích Blízkého hlasu. Florianův debut byl některými zpětně odmítnut. Zároveň se připomínalo, že spolu s Kunderovou prvotinou ohlašoval nástup nové vlny mladé poezie. Například Miroslav Červenka napsal, že Cestou k slunci odmítl z toho důvodu, že za ní stál autor vnitřně rozpolcený, který byl až příliš spjat se starým světem. V nové sbírce Červenka vidí větší pocit blízkosti k lidu a společenskou odpovědnost. Florianovou charakteristickou vlastností je podle něj realismus detailu, které často vybírá z oblasti každodenního života.168

K naší současné poesii. Rudé právo, 21. 6. 1953, roč. 33, s. 3–4. JANŮ, Jaroslav. O citu a myšlence v lyrice. I. Literární noviny, 1953, roč. 2, č. 38, s. 4. JANŮ, Jaroslav. O citu a myšlence v lyrice. II. Literární noviny, 1953, roč. 2, č. 39, s. 6. 167 JUNGMANN, Milan – PETRMICHL, Jan. Zápas o novou poesii. Nový život, 1953, č. 11, s. 1317–1336. 168 ČERVENKA, Miroslav. Blízký hlas Miroslava Floriana. Mladá fronta, 3. 7. 1955, roč. 11, s. 6. 165 166

- 69 -

Podle Josefa Rumlera měl Florian s vydáním sbírky ještě počkat, na druhou stranu sbírku Blízký hlas označil za ideově vyváženější a formálně vytříbenější než předchozí. V úvodu Rumlerovy recenze, která vyšla ve vůbec prvním čísle Května, čteme, že ideálem je básník-občan či básník-inženýr lidských duší. Mladší tvůrci mají cestu k naplnění ideálu jednodušší, jelikož se nemusí osvobozovat z tenat formalismu jako představitelé starší generace (Nezval, Závada, Seifert). Tento způsob myšlení jen dokazuje, že Květen ve svých začátcích nebyl v žádném případě nositelem liberalizujících změn v literární kritice.169 Jan Petrmichl ve dvojrecenzi Floriana a Šotolovy knihy Za život označil za základ směřování obou básníků socialistický humanismus. Florian se podle něj může pyšnit výtvarným smyslem pro přírodu a jemnou kultivovanou formou, zaostává však v ideové zátěži. Oproti předchozí sbírce však jde o posun.170 Jiří Hájek se věnoval Florianovu dílu jen díky branné tematice, kterou část básní sbírky rozvíjí, a recenzoval ho s dalšími sbírkami reflektujícími vojenské prostředí (Šotola: Za život, Štuka: Kolem vatry). Na Florianovi je podle něj nejcennější, že usiluje o vyjádření toho, čím žije mladý člověk na vojně, kde se citově a morálně vyhraňuje.171 Podle Karla Tachovského jsou u Floriana nejlepší ty básně, v kterých vykresluje svůj poměr k lidem. Ač je tato sbírka zralejší než předchozí, básník podle něho stále hledá svůj osobitý básnický výraz.172 Podle Miroslava Petříčka vyzrál Florian především jako milostný lyrik, pro něhož je typické, že ve své poezii využívá daleko více cit než intelekt. V básníkově projevu můžeme dobře vidět provázanost intimní a občanské stránky. 173 Něco podobného vyjádřil i Antonín Jelínek, když napsal, že Florian neodděluje vnitřní svět básníka a společenskou povinnost. Jelínková reakce na Blízký hlas je asi ze všech, které vyšly, nejpochvalnější. Cestou k slunci okomentoval jako sbírku ohlasovou.174 Blízký hlas byl hodnocen v kontextu předchozí knihy, přičemž kritici se primárně zaměřovali na ideový posun autora. Všichni uznali, že se jedná v autorově vývoji o krok kupředu, ačkoliv měli nejednu výhradu. Uznali například formální básnické dovednosti nebo humanismus. Nejoceňovanějšími básněmi sbírky se staly „Kaštany“ a „U Mikulova“.

RUMLER, Josef. Za poesii smělých myšlenek. Květen, 1955, roč. 1, č. 1, s. 29–30. PETRMICHL, Jan. Poesie mladého života. Rudé právo, 15. 8. 1955, roč. 35, s. 2. 171 HÁJEK, Jiří. Tři hlasy za život. Československý voják, 1955, roč. 4, č. 24, s. 20–21. 172 TACHOVSKÝ, Karel. Druhá sbírka Miroslava Floriana. Host do domu, 1955, č. 6, s. 271. 173 PETŘÍČEK, Miroslav. Od lyrického talentu k básnickému charakteru. Nový život, 1955, č. 8, s. 861–866. 174 JELÍNEK, Antonín. Lyrika dnešních dnů. Literární noviny, roč. 4, 1955, č. 27, s. 6. 169 170

- 70 -

Otevřený dům Pro recenze Otevřeného domu bylo typické, že se kritici jednak obraceli zpět k předchozí sbírce, s níž pochopitelně tu aktuální srovnávali, jednak anticipovali následující poetiku. Například podle Vladimíra Dostála je Otevřený dům sbírkou mezi dvěma vývojovými fázemi, v které zůstal na úrovni svých kvalit známých z Blízkého hlasu. Odmítl, že by předchozí dílo nebylo ještě zralou poezií, jak tvrdili její recenzenti.175 Arno Linke zase ve svém takřka nekritickém článku napsal, že se Florian po prvních sbírkách vývojově zastavil, aby vytříbil svou formu a prohloubil vztah ke světu.176 Podle Z. K. Slabého udělal od předchozí sbírky sice nevelký, ale přesto znatelný posun. Slabý dokonce označil Floriana za patrně největší talent generace.177 Za jednoho z nejtalentovanějších lyriků považoval Floriana Miroslav Petříček. Ten se ke sbírce Otevřený dům vyjádřil až v rámci recenze knížky Závrať a Svět náš vezdejší Jiřího Šotoly.178 Fakt, že se sbírky v lecčem opakují, uznal i Antonín Jelínek. Ten má Floriana za básníka citové i konkrétně smyslové obraznosti, který navíc disponuje asi nejrozsáhlejším a nejvynalézavějším slovníkem ze všech mladých básníků.179 Co se týkalo nového směřování Florianovy poezie, to recenzentům naznačilo závěrečné číslo sbírky, báseň „Nedokončená“, spolu s toho času časopisecky publikovanými verši. Například Červenka poznamenal, že Florian jako melodický básník syntetizující kompozice se otevírá polyfonii.180 Slabý zase napsal, že se ohlašuje nová politická poezie mladé generace.181 To, co vyjádřili, samozřejmě platilo, podíváme-li se na Závrať, která zanedlouho ještě v témže roce vyšla. Objevilo se však ještě jedno téma, které se v recenzích s různými výsledky hojně otevíralo. A to byl vztah sbírky k poezii všedního dne. Podle Červenky programové úsilí okolo Května obohatilo Floriana o nové metafory a motivy. Florian vyjadřuje někde pouhé prosté okouzlení z krásy věcí, jinde se zaměřuje na hořkost a tíhu každodenní reality (příkladem je báseň „Z našeho činžáku“).182 Podle Dostála básně, které jsou považovány za realizaci všedního dne, nepředstavují ve Florianově vývoji žádné novum. Že mu je blízká poezie prostých věcí, autor totiž dokázal již v „Družstevní prádelně“ ve sbírce Cestou k slunci nebo v básni

DOSTÁL, Vladimír. Bojte se zpohodlnět. Kultura, 1957, č. 31, s. 4. LINKE, Arno. Knížka ryzí poesie. Mladá fronta, 20. 9. 1957, roč. 13, s. 3. 177 SLABÝ, Zdeněk Karel. Výhry a sliby Miroslava Floriana. Tvorba, 1957, roč. 22, č. 31, s. 21–22. 178 PETŘÍČEK, Miroslav. Zadarmo nejíst chleba této doby. Nový život, 1958, č. 2, s. 142–148. 179 JELÍNEK, Antonín. Otevřený dům a otevřená cesta. Květen, 1957, roč. 3, č. 1, s. 11–14. 180 ČERVENKA, Miroslav. Básník melodický. Literární noviny, 1957, roč. 6, č. 27, s. 4. 181 SLABÝ, Z. K., op. cit. 182 ČERVENKA, M., op. cit. 175 176

- 71 -

„Myčka v restauraci“ ve sbírce Blízký hlas.183 Úplně na tytéž básně a ve stejné souvislosti odkazuje Jelínek.184 Podle Slabého Florian na koncepci všedního dne doplatil, je to kupříkladu patrné na sklouzávání k žánrovosti.185 V některých recenzních příspěvcích se připomínaly teze o nutné dočasnosti či přechodnosti programu poezie všedního dne, k čemuž se vyjádříme až v komparační kapitole. Závrať Dobové recenze srovnávaly Florianovu Závrať se Šotolovou sbírkou Svět náš vezdejší, čemuž se věnujeme v příslušné kapitole o Šotolovi. Mimo to bylo pro kritiky typické odhalování souvislostí s meziválečnou avantgardou. Schulz s Červenkou poukazují zejména na princip polytematičnosti, Opelík zase zmiňuje obraznost založenou na Nezvalově metodě, ale žijící z inventáře poezie všedního dne, Kautmann ve verších vidí připomenutí celé plejády avantgardních básníků (Whitman, Apollinaire, Majakovskij, Nezval), zejména však civilismus Neumannových Nových zpěvů.186 Jelínek poznamenal, že právě dozrávající mladá generace však nedokáže uchopit svět tak samostatně jako ta nezvalovská ve dvacátých letech.187 Podle Jana Grossmana se Závrať vyznačuje dikcí velkého zpěvu (ódy a apoteózy), i když současně nepostrádá kritické tendence.188 František Kautman vysoce hodnotí Floriana již před Závratí. Aktuální sbírka podle něj dobře vyjadřuje současnost a vyniká dynamičností, kontrastností a moderností. Jde o poezii politickou.189 Jiří Opelík patřil k těm recenzentům, kteří Florianovu pětidílnou skladbu srovnávali se Šotolovou sbírkou Svět náš vezdejší, jako jediný se však přiklonil ve svém hodnocení na stranu Floriana.190 Antonín Jelínek chápal knihu jako jednu z nejzávažnějších své doby kvůli její umělecké vyzrálosti i myšlenkovému zaměření k dramatickým problémům doby. Florian má podle něj smysl pro stavbu básně a koncentraci obrazu.191 Miloš Vacík se distancuje od teze publikované v Květnu, že Závrať je důkazem životnosti poezie všedního dne. Tam, kde poezie všedního dne nastupuje, podle něj zároveň končí DOSTÁL, V., op. cit. JELÍNEK, A., op. cit. 185 SLABÝ, Z. K., op. cit. 186 ČERVENKA, Miroslav – SCHULZ, Milan. Čin je řešení. Květen, 1958, roč. 3, č. 9, s. 492–495. OPELÍK, Jiří. Nástup. Host do domu, 1958, roč. 5, č. 4, s. 176–177. KAUTMAN, František. Poezie, která vyslovila dnešek. Kultura, 1958, roč. 2, s. 4. 187 JELÍNEK, Antonín. Z mladé české poezie. Rudé právo, 26. 4. 1958, roč. 38, s. 3. 188 GROSSMAN, Jan. Dvě nové básnické sbírky. Kruh, 1958, roč. 1, č. 1, s. 17–18 a 20. 189 KAUTMAN, F., op. cit. 190 OPELÍK, J., op. cit. 191 JELÍNEK, A., op. cit. 183 184

- 72 -

tím, že se rozplývá v širokém proudu socialistické poezie. Od Floriana očekává, že bude dále prohlubovat zájem o vyjádření širších a složitějších společenských vztahů.192 Jan Petrmichl se zamýšlí nad předpoklady vzniku knihy. Florian jako básník zhuštěného stručného tvaru, který vždy velmi dobře zvládal, sám musel pochopit, že se mu v něm nemůže vše podařit vyslovit. Po sbírce přechodného charakteru Otevřený dům se konfrontoval s básnickým tvarem poetismu. Závrať chápe mimo jiné jako knihu protiválečnou – vše se v ní brání tragickému konci.193 V kontextu Florianova vývoje byla podle Miroslava Petříčka tvůrčí metoda Závrati překvapením. Lyrický hrdina v této fázi dospěl, jeho něha a citovost byla doplněna pocitem odpovědnosti za svět. Spolu se Šotolou dorazil Florian k nové etapě občanské a politické poezie.194 Jako jediný Floriana stejně jako Šotolu odmítl ve své recenzi Pavel Tobiáš.195 Obecně však byla sbírka přijata pozitivně. Pak vyšel výbor z prvního tvůrčího desetiletí (1948–1958), jenž vybídl k souhrnnějším pohledům na Florianovo dílo. Všichni recenzenti o něm psali jako o talentu. Autorem velmi pozitivního pohledu byl Sergej Machonin, který k Florianově tvorbě přiřadil pojmy socialistický humanismus a dějinný optimismus. Ocenil, že Florian spojuje velmi intimní prožitky s étosem doby. Vytkl mu však myslitelskou neprůbojnost. Tuto výtku v jiných formulacích obdržel několikrát jak dříve, tak později, a to především od konzervativnější části literární kritiky, která stále trvala na ideových funkcích literatury.196 František Vrba recenzoval Florianův výbor spolu se Šiktancovou Žízní a verši J. V. Svobody. Floriana si však cenil nejvíce.197 K výboru, a tedy k Florianovi obecně, napsali své poznámky ještě Zdeněk Heřman a František Kroh.198

Stopy Asi nejdůkladněji rozebral sbírku Jiří Opelík, podle něhož jsou Stopy knížkou předělovou, která již nejen dobře zní, ale představuje i určitou filozofii. Opelík polemizuje s tezí některých interpretů, že Florian je rozený básník, s talentem od Boha, kterému to píše jaksi samo.

VACÍK, Miloš. Okamžiky a tento čas. Tvorba, 1958, roč. 23, č. 7, s. 148–149. PETRMICHL, Jan. Aby už nikdy, světe, tvá okna nebyla zatemněna. Literární noviny, 1958, roč. 7, č. 12, s. 5. 194 PETŘÍČEK, Miroslav. Zadarmo nejíst chleba této doby. Nový život, 1958, č. 2, s. 142–148. 195 TOBIÁŠ, Pavel. Ještě jednou o básnických sbírkách. Nová svoboda, 20. 4. 1958, roč. 14., s. 5. 196 MACHONIN, Sergej. Jistoty a nebezpečí Florianovy poesie. Plamen, 1959, roč. 1, č. 2, s. 250–253. 197 VRBA, František. Básníci, co s talentem? Literární noviny, 1959, roč. 8, č. 39, s. 5. 198 HEŘMAN, Zdeněk. Bilance Miroslava Floriana. Květen, 1959, roč. 4, č. 5, s. 229–230. KROH, Miroslav. Aby se nikdy neopakovala. Mladá fronta, 17. 2. 1959, roč. 15, s. 3. 192 193

- 73 -

Podíváme-li se na jeho verše důkladněji, vyjeví se nám vědomě propracovaná obrazová výstavba nebo rafinovaná práce s mnohovýznamovostí. Symbolizací textu nebo jeho jednotlivých složek se Florian dostává do vyšší myšlenkové roviny. Dalším znakem jeho uvědomělé tvorby je dialektická metafora, která obvykle shrnuje dvě protikladné věci. Svět sbírky oplývá podle Opelíka sedmi formami jistot, kterými jsou aktivita, nepoddajnost, odpovědnost, poctivost, proměnnost, věcnost a vytrvalost. Recenzent se nevyhnul ani upozorněním na nedostatky sbírky (např. stereotypnost, deklarativnost některých závěrů).199 Milan Uhde pojednal o sbírce zároveň s Holubovou knihou Achilles a želva. Oba básníci se snaží nějakým způsobem vyjádřit svět a usilovat o jeho zdůvěrnění, spojuje je také víra v odpovědného člověka. Rozdíl je v tom, že Florian se dívá na svět smysly a Holub vychází výhradně z rozumu.200 Florianovy Stopy reflektovali také Blahynka a Vacík ve svých bilancích poezie roku 1960. Oba vytkli této sbírce nedostatek společenské síly.201 Miroslav Vacík ostatně už opakovaně žádal po Florianovi, aby se více zajímal o společenské vztahy, učinil tak v samostatné recenzi minulé i aktuální sbírky. Jinak však jeho poezii považuje za velmi dobrou a vyzrálou.202 Sbírku velice ocenil Gustav Francl, který Floriana označil za jednoho z nejlepších básníků mladé generace české socialistické poezie. Florianovi je podle něj vzdálen patos vět a snaží se o postihnutí světa nikoliv v jeho celistvosti, ale ve střípcích či stopách, v nichž se však problémy dneška odráží.203 František Vrba zdůraznil skutečnost, že se Florianovi na velmi malé ploše básně daří vyjádřit mnohotvárné souvislosti a simultánnost dějů. Již dříve ukázal svůj vztah k empirické realitě, melodičnost a dar nalézat ve věcech harmonii.204 Floriana chápou recenzenti jako již zralého a schopného básníka, zároveň však neustále očekávají jeho další růst. Více či méně se shodují na tom, že ve sbírce Stopy se zrcadlí básníkova víra v odpovědného člověka, jeho antropocentrismus a humanismus. Zároveň se

OPELÍK, Jiří. Florianova malá gramatika. Plamen, 1960, roč. 2, č. 7, s. 105–106. UHDE, Milan. Dva současní básníci. Host do domu, 1960, roč. 7, č. 9, s. 422–424. 201 BLAHYNKA, Milan. Z poezie 1960. Kultura, 1960, roč. 4, č. 49, s. 3. VACÍK, Miloš. Poezie ve znamení hledání. Tvorba, 1960, roč. 25, č. 48, s. 1134–1135. 202 VACÍK, Miloš. Šťastná plavba. Rudé právo, 24. 7. 1960, roč. 40, s. 2. 203 FRANCL, Gustav. Nad dvěma novými sbírkami básní. Lidová demokracie, 5. 5. 1960, roč. 16, s. 3. 204 VRBA, František. Dobré stopy. Literární noviny, 1960, roč. 9, č. 29, s. 4. 199 200

- 74 -

v kritikách sbírky ustaloval básnický profil Floriana, který se objevoval už v různých recenzích předcházejících sbírek: Něžný melodik se smyslem pro obraznost a uzavřený tvar básně, v jehož světě má pevné místo člověk.

3.8 Florian v zrcadle literárních dějin Místo Floriana v literární historii je spoluurčováno délkou a rozsahem jeho aktivní spisovatelské činnosti. Konkrétně se při pohledu do některých literárních dějin zdá, že Florian je daleko více básníkem normalizačním než básníkem všedního dne v generaci soustředěné okolo Května. Svědčí o tom především výklady Kožmína s Trávníčkem a Holého. Podle Kožmína s Trávníčkem našel Florian svou osobitou poetiku ve sbírkách z roku 1957 (Otevřený dům a Závrať). Charakteristice Florianovy poezie té doby ale věnují jen jeden odstavec, zatímco té normalizační vyhradili samostatnou kapitolu (s názvem Biedermeier časů normalizace: Miroslav Florian a Václav Hons).205 Holého výklad v rámci publikace Česká literatura od počátků k dnešku nemá vzhledem k charakteru publikace takové ambice (co do rozsahu i hloubky), přesto překvapí, že chybí jakákoliv charakteristika Florianovy poezie z období Května. Básník je akorát zmíněn mezi představiteli skupiny a dvakrát vedle Šotoly jako autor, který navazuje na avantgardní tradice.206 Jakákoliv poznámka o sbírce Cestou k slunci, která byla v tehdejším kontextu významná, nebo o jiné knížce z padesátých let chybí. Holý uvádí jinde až dvě sbírky ze šedesátých a jednu ze sedmdesátých let. Florianovo jméno se daleko častěji vyskytuje ve výkladu normalizační poezie. Přesně opačně vypadá Florianův portrét v Galíkových dějinách, kde je důraz položen na období padesátých a šedesátých let, které je veskrz rovnoměrně popsáno. Vyjma jedné jsou uvedeny a velmi stručně charakterizovány všechny sbírky od Snubního prstenu (1948) po Svatou pravdu (1969). Ta podle Galíka uzavřela lepší polovinu autorovy básnické tvorby. V kapitole o normalizaci se uvádí jako jeden z jejich nejvýznamnějších představitelů, ale jeho poezie tu není podrobněji vyložena. Zmiňme se ještě o jedné nepřesnosti, která se na-

KOŽMÍN, Zdeněk – TRÁVNÍČEK, Jiří. Na tvrdém loži z psího vína. 1. vyd. Brno: Books, 1998, s. 90 a 221–224. 206 HOLÝ, Jiří. Česká literatura od počátků k dnešku. 2. vyd. Praha: NLN, 2008, s. 752 a 758–759. 205

- 75 -

chází v pasáži o důrazu na subjektivní prožitky, jímž mladí básnici rozlamovali schematismus raných padesátých let. Na tomto místě měla být vedle Kunderova raného díla především uvedena knížka Cestou k slunci, je tu však Blízký hlas a Otevřený dům.207 Měšťan se ve svém výkladu přibližně stejně věnuje Florianovi před i po roce 1968 na jednom místě, aniž by rozdílné etapy tvorby rozděloval do dvou různých kapitol. Tvrdí, že Florianův básnický profil se ustálil ve sbírkách Stopy (1960) a Záznam o potopě (1963).208 Obsáhlé Dějiny české literatury 1945-1989 se věnují všem fázím Florianova vývoje. Několikrát připomínají význam sbírky Cestou k slunci, která měla vliv na rozbíjení normy tehdejší socialistické poezie. Program poezie všedního dne Florian realizoval sbírkou Otevřený dům, ale nástup Května jakoby předjímal některými postupy už svou ranější tvorbou. Za limit Florianových možností je považována skutečnost, že tendoval k poezii jako uskutečnění smyslové názorné popisnosti. Jádro Florianovy poezie tvoří lyrické miniatury, kratší a melodické útvary. To neplatí pro básně sbírky Závrať (v Dějinách se chybně píše o čtyřech básních, i když jich sbírka ve skutečnosti obsahovala pět). Sbírka Stopy není do výkladu poezie šedesátých let vůbec zařazena.209 Literární dějiny poskytují poměrně různorodý obraz básníka Floriana. Rozcházejí se například v názoru, které dílo bychom mohli považovat za nejcharakterističtější, pokud si tuto otázku vůbec pokládají. Žádná z jeho knih není označena ani jako vrcholná. Někteří si jej volí jako typického představitele literatury období normalizace, zatímco v rámci Května je spíše upozaděn. To vyvolává dojem určité plochosti jeho vývoje.

3.9 Shrnutí: Florian padesátých let Miroslav Florian vydal od roku 1953 do roku 1960 celkem pět sbírek a dokonce jeden výbor ze své poezie. Zjednodušeně lze říci, že mezi jednotlivými knihami jsou plynulé přechody. To je dáno skutečností, že každá z knih v jedné své částí opakuje, co známe již z knihy předešlé, zároveň přichází s novými prvky a rovněž v něčem předjímá knihu následující. Vedle toho již od prvních sbírek existují stabilní prvky Florianovy poezie, mezi něž patří například melodičnost, smyslovost, pravidelná, uzavřená a krátká forma básní, přírodní a mi-

GALÍK, Josef a kol. Panorama české literatury. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 1994, s. 320 a 322–323. MĚŠŤAN, Antonín. Česká literatura 1785-1985. Toronto: Sixty-Eight-Publishers, 1987, s. 355–356. 209 JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945−1989. II. 1948−1958. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 52, 202, 247–248. JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945−1989. III. 1958−1969. 1. vyd. Praha: Academia, 2008, s. 205. 207 208

- 76 -

lostná tematika. Od těchto charakteristik se v druhé polovině padesátých let odklonil především v knížce Závrať, kdy se snažil vlastním způsobem navázat na formu i motivy avantgardního poetismu. Komunistická kritika odmítla jeho prvotinu zejména pro její subjektivismus. Ale už tehdy a zejména později byl Florianovi opakovaně přiznáván velký talent, v konkrétních srovnáních s vrstevníky (nejdříve s Kunderou, pak se Šotolou) byl ale zpravidla ten méně kvalitní. V recenzích se často poukazovalo na rozpor mezi dokonalým zvládnutím formy a nedostatečným zvládnutím obsahu. Literární dějiny nechápou většinově Florianův význam pro poezii padesátých jako velký. Obecně je obraz autora negativně ovlivněn jeho pozdějším aktivním působením v oficiální normalizované poezii.

- 77 -

4. Karel Šiktanc Ještě jako ani ne dvacetiletý debutoval Karel Šiktanc (1928) v březnu 1948 svými verši na stránkách deníku Práce, kde mu postupně vycházely i další texty. Jeho juvenilní tvorba se nikterak nepříčila nově zaváděným estetickým pořádkům.210 Na rozdíl od generačně blízkého Šotoly nebo Floriana tvořila výchozí bod nula jeho spisovatelského díla stranická poezie.

4.1 Apoteóza vlasti i světa (Tobě, živote!) V roce 1951 vyšel Šiktancovi v edici Klín nakladatelství Práce knižní debut Tobě, živote! (s prostým podtitulem Verše).211 Básnická sbírka je rozdělena na tři přibližně stejné oddíly, a to Pozdravy a sny (osm básní), Má země (třináct básní) a Celým srdcem (deset básní). Prvnímu oddílu předchází předzpěv s názvem „Miluji…“. V předzpěvu se lyrický subjekt otevřeně vyznává z lásky, která zahrnuje lásku k lidem, k životu a k zemi. Láska k lidem je především láskou k pracujícím dělníkům. Život je jednak životem práce a budování vlasti, jednak životem hodnot jako je láska, lidskost a síla. Zemí je myšleno Československo se svými přírodními krásami i nerostným bohatstvím. Opakujícím se konstatováním je rok 1950, dnešek subjektu, kterým končí všechny tři části předzpěvu jako například: „Lidi mám rád. Soudruhy bolševiky, / co těžbami, tavbou a kilowatty / vpisují do dějin republiky / rok tisící devítistý padesátý“ (10). Většina básní sbírky má rozsah čtyř až šesti strof, které jsou převážně čtyřveršové. Rým je takřka důsledně střídavý. Lyrický subjekt je signalizován první gramatickou osobou a charakterizuje jej výrazná osobní zainteresovanost a nadšení. Posílá pozdravy, vyjadřuje své představy a výzvy, sní a hodnotí. Vyslovuje-li vlastní názor či hodnocení, je si vším jistý, nikdy nepochybuje a není vnitřně rozpolcen. Časově je lyrické já zakotveno v současnosti, v raných padesátých letech, jen zřídka se obrací do minulosti, do období války a osvobození („Sovětské písničky“, „Májová“), výjimečně vzpomíná na čas dětství („Dětství“).

Za dobově konformní lze považovat svým tématem i příležitostností i vůbec první zveřejněnou Šiktancovu báseň. Ta nesla název „Sokolovo“ a týkala se jedné z bitev druhé světové války, bitvy u ukrajinské vesnice Sokolovo, v níž významnou úlohu sehrály i československé jednotky. Báseň vyšla v novinách k pátému výročí této válečné události. Srv. HRUŠKA, Petr. Někde tady. Český básník Karel Šiktanc. Brno: Host, 2010, s. 15. 211 ŠIKTANC, Karel. Tobě, živote! 1. vyd. Praha: Práce, 1951. 210

- 78 -

Zmíněné formální rozdělení sbírky do tří oddílů se zakládá na prostoru. Pozdravy a sny, představující první oddíl, jsou směřovány do Sovětského svazu. Básník popisuje reálie Moskvy, Archangelské oblasti, Gruzie nebo ukrajinského Donbasu („Psaní do Moskvy“, „Písnička o polárním kruhu“, „Gruzii“, „Pozdrav do Donbassu“), nezřídka včetně vyjádření osobního vztahu nebo touhy po poznání kraje: „Sním tady v Čechách o štěstí / kremelskou zvonkohru slyšet…“ (17). Již z titulu druhého oddílu – Má země – je zřejmé, že prostřední část sbírky se naopak týká domova subjektu. V poslední části Celým srdcem se jednak vracíme znovu k Sovětskému svazu („Rudé armádě“), jednak je pozornost věnována dalším zemím a místům („Korejské zemi“, „Číně“, ostrovu Sumatra v básni „Hnědé děti“). V textu „Nad mapou“ lyrický subjekt popisuje, jak si ve své mapě zaznamenává rudými praporky místa, která se dostávají do sféry vlivu SSSR. V rovině konkrétní země je reflektován jak prostor agrárního venkova, tak průmyslového města. Typicky dobové téma představuje báseň „Korejské zemi“, která je dokonalým příkladem schematického rozdělení světa na část v sovětském vlivu a na druhou, úpadkovou polovinu: „Protože dneska slunce nad Korejí / jenom na severní straně hřeje“ (57). Ve sbírce lze rozlišit několik motivických okruhů. Pracovní a budovatelský okruh je zastoupen v mnoha básních a verších: „miluji kováře, když kovadliny zvoní, / a tiskaře, skloněné u rotaček“ (10) „tkadleny tkají na stavech“ (31), „montéři mosty staví“ (33), „oráči vedou koně z teplé stáje“ (44). Vlast je ztělesněna především v nádherné (zemědělské) krajině: „cukrovka v poli voní po hlíně“ (36), „má země v sadech celá růžová je“ (43). Život stojí na pozitivních hodnotách radosti, štěstí, lásky, mládí, míru a humanismu: „Co by byla zem bez lidí?“ (59). Silný je motivický okruh adorace Ruska, bolševismu a socialistického světa obecně: „miluji život rovný, bolševický“ (12), „bylo nám těžko do chvíle, / než přišli Sovětští“ (47). Specifický subokruh tvoří hrdinské osobnosti socialismu nebo výsledky jejich práce, ve sbírce tak například nechybí zmínka o slavném ruském pěstiteli Mičurinovi („Mičurinovi“), horníku Stachanovovi („Pozdrav do Donbassu“) a oslavná báseň „Stalinu“. Českou provenienci pak zastupuje popsaný horlivý vztah k Fučíkovi v básni „Juliu Fučíkovi“: „Listuji zase v Reportáži / a pro Tvou radost sám radostí pláču“ (49). Specifikem je motiv angažované mládeže, a to jak ruské, tak české. V básni „Komsomolcům“ se lyrický subjekt vyznává z lásky ke členům sovětského komunistického svazu mládeže, báseň „Na uvítanou“ je určena miliontému členu Československého svazu mládeže a konstatuje rozrůstání této organizace, k jejímuž sjezdu je pak psána báseň „Praha modrokvětá…“. Z básnických prostředků stojí za zmínku hojné užívání přirovnání, ač nijak originálních: „Zlaté jak zrní, sláma nebo pampelišky / je naše slunce na straně východní. / Modré jak oči - 79 -

jsou, jak nebe naše knížky“ (45), „tvůj lid jak ocel nepoddajný“ (26), „hoří jako svíce“ (43). Podobně neobjevná jsou epiteta (modré nebe, širý svět, rodná země), která připomínají starší tradici – ta je ostatně přítomna i v explicitních odkazech na některé literáty (Jirásek, Němcová, Neruda). Poznámka o neobjevnosti platí i pro rýmy, které bývají nezřídka gramatické (zachytí / nasytí, zástavy / přístavy). Poměrně často je také používáno apostrof: krasnoarmějský domove (17), kraji donbasský (27), Praho slunečná (37) a dokonce i v samotném titulu knihy Tobě, živote! Apostrofy jen potvrzují výrazný rétorický charakter celé prvotiny. Specifikem je několik česko-ruských exotických rýmů: bratra / těatra (18), pa rusky / soudružský (21). Jazyk sbírky je spisovný, v textu čteme výrazy ze slovníku politické propagandy a budovatelské provenience (gottwaldovská pětiletka, údernické směny, zdravice bucharů).

4.2 Krajinná idyla i smutek za Stalina (Pochodeň jara) Roku 1954 vyšla Šiktancovi v nakladatelství Mladá fronta v edici Boje básnická sbírka Pochodeň jara.212 Struktura druhé autorovy sbírky je podobná té první. Obsahuje předzpěv a tři přibližně stejné rozsáhlé oddíly: Zastaveníčka (12 básní), Písně o lásce (9 básní) a Slovo k soudruhům (8 básní). I v ní dominují čtyřveršové strofy se střídavým rýmem. Zejména v prvních dvou oddílech převažuje prostor přírody a krajiny. Několik básní se však odehrává v Praze. Této sbírce chybí globální rozměr, s jakým jsme se setkali v Tobě, živote! Rovněž narážky na Sovětský svaz jsou minimální. Výjimku tvoří báseň „Maminko rodná země má…“, tematizující osobnost Stalina v reakci na jeho smrt. Sovětský vůdce je popsán jako všudypřítomný (pracuje se zemědělci v Gruzii, je se zajatci ve vězení v Brestu, bojuje v Koreji). Centrem této básně jsou ovšem Čechy a Praha, v níž truchlí lyrický subjekt, jenž je utěšován svou zemí. I zde tak rezonuje motiv vlasti. Otevři jenom srdci, které tolik bolí, náruč svých cest a rozechvěných polí, maminko rodná země má, a ty mě, moje Praho zlatá, obejmi rukama oběma… Otec nám nezemřel. Žije nás drahý táta. (57)

212

ŠIKTANC, Karel. Pochodeň jara. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1954.

- 80 -

Ve sbírce můžeme rozlišit subjekt v rovině osobní a intimní vyznávající se ze vztahu milostného či jiného („Své první lásce“, „Nad řekou“, „Zásnubní“) a subjekt politický, převažující v posledním oddíle Slovo k soudruhům. V druhém, angažovaném případě jde o verše adresované básníkům Konstantinu Bieblovi a Jiřímu Ostašovi nebo báseň „Poděkování za festival“, jež je dedikovaná svobodné německé mládeži. Nejaktivněji se subjekt projevuje v básni „Slovo k soudruhům“, v níž postupně utěšuje svou matku, přítelkyni, stařenku i vojáky, kteří oplakávají smrt Klementa Gottwalda: „Proto dnes, soudruzi, jdu k vám se svými verši, / chci trochu síly dát a trochu síly vzít“ (55). Právě básně o smrti Gottwaldově a Stalinově jsou nejpříležitostnějšími projevy Pochodně jara. Tématem prvního oddílu sbírky Zastaveníčka jsou různorodá setkání (děda a vnuka, žaček a učitele), idylické obrázky venkovské krajiny a lidu („Písnička s polí“, „Taneční“). Dvě básně popisují citlivé vojáky, jednou jak společně vzpomínají na své milenky, jednou jak soucítí s jedním z nich, jemuž umírá matka („Před večerkou“, „Píseň o jedné četě“). Smutek a stesk se objevuje i v jiných básních („Zamyšlení“) a narušuje jinak otevřeně optimistické tóny mnoha básní jako „Sladko je snít“, „Písnička s polí“ nebo „Jaro“. Zjednodušeně lze říci, že centrum většiny básní tvoří téma citů a mezilidských vztahů, které je instalováno do krajinného aranžmá. Barvitě popisovaná krajina je ztělesněna v polích, loukách, stráních, sadech i vodstvu, element moderního člověka-hospodáře ve srovnání se Šiktancovým debutem chybí, technika tady nemá své místo (srovnejme s traktory, oblíbeným strojem řady mladých komunistických básníků počátku padesátých let). Jako roční období dominuje jaro, které tradičně platí za symbol rozkvětu, mládí i lásky, tudíž dokonale zapadá do základního ideového soukolí knihy. Již v prvním oddíle se vyskytuje několik milostně laděných veršů, které následně tvoří jediný námět oddílu Písně o lásce. Tu pojal básník velmi cudně, většinou je to ještě cit dětství a mládí („Své první lásce“, „Schůzka za městem“). Nepřekvapí, že za symbol místa lásky bylo zvoleno tradiční srdce. Nejednou připomenou Šiktancovy milostné verše formou i obsahem Hálkovu populární lyriku. Stejně jako on si vystačí s relativně chudým slovníkem, gramatickými rýmy a verši bez přesahů, s oblibou sahá po zdrobnělinách a slovu srdce. Politické zaměření posledního oddílu je anticipováno již v úvodním prohlášení: „Pod modrým nebem ani pod hvězdami / většího jména není, / které by žilo, jako žije s námi: Vladimír Iljič Lenin.“ I do občansky laděné poezie pronikají prvky milostné. Například v posledním kuse sbírky „Milencům“ je popsán vztah mladého páru July a Gustiny, jež představuje další z mnoha variací dobového fučíkovského kultu. Plán politický i milostný jde dokonce velmi umně spojit, jak tomu jest v básni o Gottwaldovi: „Tak všichni milenci dnes - 81 -

ruce podají si / a zítra otevřou si spolu jeho spisy / a budou si z nich číst a o něm vyprávět“ (54).213 Jazyk sbírky je spisovný, nadmíru využívá básník deminutiv, včetně bizarních, běžně neutvářených (nížinky, stráňka, jabloňky, javorečky). Tyto výrazy mají zřejmě korespondovat s atmosférou něhy, lásky, krásy a idyly, kterou se verše snaží evokovat. V obou juvenilních sbírkách je tematizován básník jako bojovník, který pomáhá a účastní se budování nového světa, a to přímo svými verši. Poezie není pouze uměleckým fenoménem o sobě, její funkcí je měnit svět: „Vždyť naše verše v jedné barikádě / rudými ohni zapalují svět“ (46). V prvotině Tobě, živote! v básni „Básníkům světa“ čteme výzvu „Zpívejte s láskou o Sovětské zemi, / jako jste dřív o štěstí zpívali, / a vaše lyry budou polnicemi / a vaše sloky ohněm zapálí“ (54). Z poezie se stává zbraň.

4.3 Ubývání optimismu (Vlnobití) V edici České básně vydalo nakladatelství Československý spisovatel Karlu Šiktancovi třetí sbírku Vlnobití (1956), která obsahuje celkem 24 básní.214 I přes úvodní optimistické motto se repertoár pocitů a hodnot oproti světu minulých sbírek značně posunul směrem k tónům smutku a pesimismu. Optimismus se zcela neztratil, ale objevuje se pouze jako jeden z mnoha přístupů k lidskému životu. Vlnobitím se proplétají jak lyrické, tak epické obrazy, nezřídka kombinované v jediné básni. Příkladem je báseň „O dvanácté“. Je zahájena lyrickým entrée: „Jak atlasový střevíček, / jak srst na bocích ryzovranek / leskne se tichý noční sad“ (55) a dále prostoupena obrazy noční přírody. Jádrem básně je ale příběh o mladé dívce, která se naivně domnívá, že chlapec, s kterým má v lese schůzku, ji miluje. Ten ji však s dvěma kamarády zbije a okrade. Negativní stránky civilizace se vyjevují i v dalších skladbách: uvažování o sebevraždě („Proč?“), opilost („Bylo už k ránu“), vražda („Malá noční“) nebo nevěra („Okna“). Dvě básně reprezentují válečnou tematiku. Jak „Můj strýc“, tak „Píseň o Buchenwaldu“ se dotýká konkrétních lidských osudů a rozšiřuje tragický rozměr sbírky o zkušenost koncentračních táborů. Toto spojení se dnes jeví jako natolik neobvyklé, že si zasluhuje rozšiřující poznámku. Dle Přemysla Blažíčka ovládala tehdejší poezii dvě témata – revoluční společenské změny a milostné vztahy. Možnost slovního spojení obojího dokládá na závěru jedné básně Vlastimila Školaudyho z jeho sbírky Hlas doby (1950): „A hoch pod třesní hovoří / k své milé roztouženě. / Říká ji něžně do vlasů, / jež mají barvu topasů, / o údernické směně“ Podobné verše tedy nebyly dobovou anomálií. Srv. BLAŽÍČEK, Přemysl. Poezie 1948–1958 jako výraz oficiální ideologie. In Kritika a interpretace. Praha: Triáda, 2002 [2000], 148−149. 214 ŠIKTANC, Karel. Vlnobití. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1956. 213

- 82 -

Emocionální rejstřík zahrnuje smutek, stesk, pocit samoty, tíhy nebo nenávist. Tyto emoce zasahují nejen lyrické já, ale i další postavy a svět vůbec. Život ovšem disponuje i světlými stránkami a je potřeba ho oslavovat: „ač třeba někdy bolívá: / hluboko z něho nabírej / prostě, jak vodu nabíráš / do mísy svých dvou dlaní“ (35). Většinově platí, že básně tragické se odehrávají v noci, zatímco básně rozverné a pozitivní ve dne. Ačkoliv je sbírka rozhodně důkazem Šiktancova tematického posunu, nalezneme zde verše, které by mohly patřit i do některé z předchozích sbírek. Příkladem jsou bojovná slova veršů „A když to bude syn, / v rotě, kde otec sloužil, / ať chlapci seřadí se / a salvu vypálí“ (37), konvenční obraty a patos, jako v provolání „Ach, živote, co všechno já ti dlužím!“ (11), nebo rozněžnělý popěvek „Proč jsem já k tobě za večera chodil, / ach ty můj Dunajíčku, Dunaji“ (41). Po přírodní metaforice sahá autor neustále. Důraz klade na senzuální vjemy, především sluchové a zrakové, původ vjemů přitom nemusí být pouze v přírodě: „vítr, co hukotá a tluče na výklady / do pruhovaných střech“ (57), „Hučí jen řeka, / zvonek jen cinká někde ve stanici / v tom matném svítání“ (22), „Co kdyby přišla, kdyby zakřičela do tmy… / tvou krev bych cítil v polibcích“ (39). Velkou roli začíná hrát ticho: „A teď, teď kladu sám / mříž prstů na ústa a tiším horký hlas“ (62). Ani verše již nemají revoluční sílu a potenciál měnit svět jako dříve: „Verš je jen vzdechem, trávou, růží, / nikdy o tobě všechno nevypoví“ (12). Lyrický subjekt i svět sbírky je mnohem pokornější, nejistější a váhavější. Prostor nabyl na různorodosti, ačkoliv do jisté míry stále dominuje krajina, minimálně jako kulisa popisovaných lidských vztahů. V několika básních („Bělomodrý den“, „2115“ s podtitulem Rozhovor s ulicí, „Dobré ráno!“) se ale stává centrem dění město a jeho ruch, situovaný do ulic, domů, na křižovatky, do restaurací, kadeřnictví či na tržiště. Tento městský, respektive přesněji pražský okruh básní se dostává nejblíže do kontaktu s konceptem poezie všedního dne, která v roce vydání sbírky získala své první teoreticko-programové kontury. Tady již chybí stopy po okázalém hrdinství, autor naopak směřuje k obyčejným citům, místům i lidem. Dochází k poetizaci esteticky nepříliš zajímavých objektů: „zvonkohra prázdných láhví od sodovek / břinkne mi u hlavy“ (57), „Dobré ráno, tetky, / otevřete už svoje boudy na náměstí – / mám rád pyramidy zlatých citrónů“ (80). V několika básních reflektuje autor svou vlastní minulost. Báseň „V těžké hodině“ (odkazující na Wolkera) se týká období přerodu, v němž autor reaguje na svůj nekritický postoj ke komunistické straně a Stalinovi, jehož zločiny byly roku 1956 popsány Chruščovem. Citována jsou při tom slova ze sbírky Pochodeň jara, která oslavovala velikost Stalina v básni reagující na jeho smrt: - 83 -

A dlouho, dlouho nosil jsem na srdci verše ze své sbírky, že… „otec nezemřel“, že… „žije drahý táta“… Až předevčírem, včera, dnes, Až náhle teď… verš oněměl… (68)

Další narážky na vlastní minulost nacházíme roztroušeny po celém Vlnobití, například v básni „Po svazácké schůzi“, v závěru básně „2115“, v níž jsou sebeironicky připomenuty bojovné verše a silácká gesta autorova mládí nebo v jediném řádku první básně celé sbírky „Byl červenec…“: „Živote, odpusť veršům, které lhaly“ (13). Strofické uspořádání je diferencovanější než v předchozí tvorbě a básně jsou o něco rozsáhlejší. Jazyk je spisovný, tu a tam se vyskytují v běžném jazyce nefrekventovaná či mrtvá slova (čeřen, houžve, šlojíř), obecná srozumitelnost již zřejmě není na prvním místě. Příběhovost některých textů podtrhují přímé repliky postav. Žánrově i tematicky je sbírka různorodá, to samé platí o její formální výstavbě, která je místy v zajetí předchozí mladicky nadšené tvorby, místy ohlašuje posun k poezii všedního dne. Ta jakoby rámuje celou sbírku, těžko říct, zdali záměrně. První verš knihy zní „Všední dny života, o kterém zpívám“ (11), závěrečné verše jsou takřka programové: „A ona ta krása / městem s námi chodí – vlaky na nádražích, / zatrubte ji forte fanfáru!“ (81).

4.4 Ve znamení senzuality a konkrétnosti (Žízeň) Další sbírka Žízeň, s podtitulem Verše z let 1958–1959, vyšla v roce 1959 v nakladatelství Mladá fronta.215 Je rozdělena na tři oddíly, z nichž první sestává pouze z rozsáhlejší skladby „Jakubská noc“, druhý oddíl tvoří deset básní, třetí oddíl devět. V kontextu předchozí tvorby zaujme již na první pohled úvodní skladba „Jakubská noc“, a to svou různorodou grafickou stavbou a absencí interpunkce. Autor odsazuje a zalomuje některé verše, přičemž výjimkou zdaleka není případ, kdy se na řádku vyskytuje jediné slovo. Báseň je rýmovaná, i když ne zcela důsledně – někde je bez rýmů, na jednom místě je naopak užito tirádového rýmu (koní / monotónní / kloní / kloní). Velmi často je dosaženo gradace, jako ve verších „teď minuta je více než týden / měsíc / rok“ (19). Někdy se tak děje prostým opakováním nebo s podporou anafor. Opakované umisťování jednoslabičných slov na začátcích veršů má ještě jinou funkci – v některých pasážích básně je předpokladem pro 215

ŠIKTANC, Karel. Žízeň. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1959.

- 84 -

vytvoření jambického rytmu. Skladba popisuje jedinou noc ve vsi, během které jsou muži povoláni do války a připravují se na odchod. Tato událost venkovany proměňuje. Usmiřují se se sousedy, mažou staré dluhy, odpouštějí blízkým a loučí se s rodinami. Závěr básně však krutě vyjevuje, že po jejich návratu se vrací vše do starých kolejí, kdy mezilidské vztahy ovládá neustálé obviňování, proklínání či závist. Nejen tématem války, ale i grafickou podobou, rytmem a užívanými figurami „Jakubská noc“ snadno připomene Heinovské noci. Dílčí fragment z této válečné tragédie je zobrazen i ve sbírce Žízeň v básni „Kolo“, která zabírá nikoliv celek tragédie, ale sleduje ji z pozice detailu, opuštěného kola. „Jakubská noc“ však nemá odraz ve skutečné historii. Zbytek sbírky je již formálně ukázněnější, obsahuje interpunkci a má obvykle pravidelnější veršovou stavbu, ačkoliv k dominanci prostých čtyřverší se střídavým rýmem prvních sbírek má velmi daleko. V některých básních však i zde básník láme verše („Žlutý bar“) a některé pasáže jsou nerýmované. Významným stavebním prvkem sbírky jsou různé formy opakování: anafory, refrény, paralelismy či návratné motivy. Šiktanc v Žízni zakládá svou poezii ještě více na senzualismu. Jsou strofy, kde se střetávají podněty pro několik různých smyslů: „Nechte ho mlčet, / je v něm černý les, / kde studí sníh a voní dříví. / Nechte ho mlčet. / Bodne-li ho nůž, / bude ho skrývat, dokud nezreziví“ (38). Jako zvlášť nápadné se jeví projevy zvukové, jejichž zdrojem jsou často stejně nápadné hudební nástroje: „ještě řinčí řetěz v chlévě / ještě trubka zkouší sólo / k zítřejšímu funusu“ (12) „vzlyk džeztrubky se zatřás v tichu“ (50), „Jen na hřbitovech skřípou černé kříže, / jak na flétnu by táhle někdo pískal / nedokončené rekviem“ (61). Další konstituující prvek knihy tvoří konfliktnost a kontrastnost, se kterou se můžeme setkat v různých podobách. V „Básni o příteli“ se na úrovni obraznosti rozehrává protiklad světla a tmy: „Aby moh aspoň plamínek verše / po nocích hlídat studně tmy, / kam skáčou sebevrazi. // […] // Kdyby však zítra / svět byl náhle slepý / a bílou holí světlometu ohmatával noc“ (36). Na kontrastu stojí i „Verš o světě“, je na něm založena celá, přísně pravidelná kompozice. Každá sloka začíná refrénovitým konstatováním „Svět je jen jeden…“, v první polovině popisuje všední radosti světa, druhá polovina každé sloky kontrastně zmiňuje jeho tragiku. Báseň „Mohučská maškaráda“ je deskripcí rozverného průvodu procházejícího ulicemi města, spektakulárnost podtrhuje bohaté vylíčení zvuků a barev, které defilé tvoří. A do tohoto veselí se pomalu vnořuje devět otrhaných invalidních veteránů z druhé světové války, kteří přicházejí z boční uličky. Členové průvodu se najednou dostávají do rozpaků a jejich naladění se proměňuje. - 85 -

Zmínili jsme již, jakou roli hraje u Šiktance zvuk, zdůrazněme však, že nejde jen o jeho přítomnost, ale i absenci. Více či méně ostré kontrastní přechody se objevují i v této rovině a doprovázejí jiné zmíněné formy konfliktnosti: „bije dvanáct / naposled trubka / ozvěny v polích / pak už jen ticho / ticho / tma“ (14), „aby křik světa nepotrhal / to ticho na plátnech“ (77), „město se směje, buben hřmí... / a náhle ticho” (81). To vše způsobuje či ovlivňuje enormní pohyb a dynamičnost sbírky, všechno je jakoby neklidné, roztřesené a vnitřně napjaté. Již dlouho se Šiktanc nesnaží vše doříct, být jednoznačný, jeho lyrický subjekt si není vším jistý, střetává se strachem, tíhou i pochybnostmi: „Mám strach. / Ještě jsem nikdy nikoho nezabil / a bojím se, že se mi nízko nad srdcem rozechvějí prsty“ (65). Záměrnou neurčitost lze pozorovat na textu „Báseň o příteli“, která je plna nejednoznačných lexikálních výrazů (kdo ví, snad, někdo, někde), v básni „Starý dům“ pak čteme protikladný verš „Za okny pod střechou snad žal, snad štěstí líhá“ (53), celou sbírku pak uzavírá verš básně „Víra“: „Všechno to trochu k smíchu je a všechno trochu k pláči“ (88). V „Písni o lidském srdci“ je převedena tradiční metafora srdce jako místa, kde je umístěn cit a láska, do metafory srdce jako prostého pokoje: Kdyby bylo srdce kytka rozmarýny, v prsou by uvadlo. Kdyby bylo džbánek z červenavé hlíny, v prach by se rozpadlo, Ale lidské srdce je jen pokoj prostý. Hodiny v něm chodí, žárovka v něm svítí, a jen stůl a židle vítá řídké hosty. (29)

Lyrický subjekt věří v možnost lepšího světa a tak je báseň uzavřena veršem „vítá časté hosty“. Podstatné je, že to, co by mohlo být řečeno slovy abstraktními, je zde popisováno pomocí výrazů, které jsou součástí každodenního slovníku. Tyto obyčejně předměty se pak koncentrují ve výčtech: „Bez bílých límců, / bez důstojných vrásek, bez lesklých bot, co nosíváme / v neděli“ (45). „Mží na prádlo a na hroby a na skleníky Prahy“ (86). Prostorové souřadnice sbírky tvoří především město a jeho interiéry.

- 86 -

4.5 Lidická tragédie (Heinovské noci) V roce 1960 vyšla v nakladatelství Mladá Fronta kniha s názvem Heinovské noci.216 Ústředním tématem této lyrickoepické skladby je vyhlazení středočeské obce Lidice nacisty v červnu 1942. V první části díla vyjadřuje lyrický subjekt pocity své generace, první střet se světem ve válce a s tím související zklamání a ztrátu iluzí: „Bylo nám čtrnáct / A už jsme se smířili“ (14), „Už jsme se smířili / Sny jsme jak mrzáky / tlačili v pojízdné židli“ (15). Mladí chlapci sledují se zaujetím událost, která se odehrála v okupovaných Čechách. Šlo o vyvěšení rudého praporu na jednom z kladenských komínů, ke kterému došlo po napadení Sovětského svazu fašistickou Třetí říší. Chlapci pozorují jak samotnou událost, která jim symbolizuje vzdor, tak vyšetřování činu policisty. Prostřední část skladby, která je jejím těžištěm, se odehrává v jiné části protektorátních Čech, v Lidicích. Obraz průmyslového Kladna (tavící pece, struska, haldy, komíny) střídá pohled na venkov. Celá pasáž je uvozena mottem z Heinricha Heina a následně se poprvé objevuje lyrický refrén: „Heinovské noci! / Lásko, / najdu tě! / Hřebínku v závěji, / zahraju na tebe! / Rozsviťte, jabloně, neprosím za sebe. / […]“ (17). Ten se dále opakuje, ale s tím, jak bude postupovat zkáza vesnice, se postupně zkracuje, a to až do podoby pouhého zvolání „Heinovské noci!“ (35). Děj začíná pohledem na to, co dělají venkované večer před tragédií, zatímco se nacisté blíží k vesnici. Pro celou skladbu jsou typické detailní záběry, jež se střihově střídají. Tak se konkrétně dovídáme, co se děje v jednotlivých rodinách a na jednotlivých místech obce. V dalších částech následuje popis nacistické zkázy tak, jak se ve skutečnosti odehrála. Nacisté obklíčili vesnici: „A ráz / A dva / A kruh se úží / A škrtí tichou spící ves“ (21). Muži byli odvedeni do Horákova statku a ženy a děti do místní školy. Muži pak byli popraveni a všechny lidické budovy byly podpáleny. Ženy byly odvezeny. Rozsah vyhlazení se obvykle vyjadřuje za pomoci výčtů: „Hrabačky / Sedla / Altán / Skříně / Ryšavá vatra střech a vrat / Psí boudy hoří na řetězech / A lustry višní Hoří sad“ (30). Jelikož nic nemělo zůstat na svém místě, byly například skáceny i stromy. Závěrečná část skladby se dívá na událost z pozdější časové perspektivy. Součástí je obraz lidického hřbitova: „Lidický hřbitov / Mohyla Věnce s třásněmi / Tady spí bída / Tady spí válka / Na věky věkoucí / Tři lokty pod zemí“ (39). V první části patřil vypravěč mezi

216

Citujeme podle druhého vydání: ŠIKTANC, Karel. Heinovské noci. 2. vyd. Praha: Mladá fronta, 1962.

- 87 -

čtrnáctileté, v závěru patří k třicátníkům. Tato generace si však stále nese to, s čím se setkala v období války, kdy byla radost mládí konfrontována se strachem. Motiv vzdoru a naděje, symbolizovaný v úvodu rudým praporem, se vrací a celou skladbu rámuje: „Ať nám i třísky rozervou dlaně / Ať nás i srazí do bláta / Ať nám i nebe nad hlavou praskne / bude v něm / rudá / záplata“ (40). Tak stejně jako v úvodu přerůstá báseň k výpovědi generace, která vyrůstala za války a přihlásila se k ideji socialismu. Dramatičnost tragédie a celkovou sugestivnost básně umocňuje poměrné jednoduché lexikum i syntax. V textu převažují slovesa a substantiva, ornamentů v podobě přívlastků není potřeba. Nepřehlédnutelný význam má rovněž častý jambický rytmus a práce se zvukovou rovinou, a to například evokace pochodu ve verších „A ráz / A dva / A pažby v okně / A zotvírané almary / A starý farář běží padá / běží a padá u fary“ (21). Celá kompozice je založená na opakování a variování refrénu a jednotlivých motivů. I přes útržkovitost jednotlivých záběrů před čtenářem vyvstává komplexní obraz historické události.

4.6 Motiv války napříč desetiletím Na vývoj poetiky Karla Šiktance se můžeme podívat z jiného pohledu znovu. To, jak básník přistupoval k dílčímu tématu války, zčásti odráží i proměnlivost celku jeho poezie. „Srdce jim ještě pýchou tluče, / když vzpomenou, jak do náruče / je brali do tanků a někde vzadu / pak vzpomínkami táta s mámou / se vraceli až k Stalingradu,“ (55) napsal Šiktanc ve své první sbírce v básni „Rudé armádě“, která oslavuje sílu a hrdost krasnoarmějců. Válka samozřejmě přináší i utrpení, jak stojí například ve verších „kde vaší krví krvácela / brázd rodných tmavá ornice“ (56), je však nepostradatelná na cestě k lepším zítřkům. To dokládá závěr básně „Číně“, která byla psaná v reakci na dobytí Šanghaje komunisty během čínské občanské války: Zatím co nám tu v zemi míru je dílna první linií, tam láskou je jít umírat pro ty, co cti se dožijí: mít nový svět a mít ho rád. (64)

Válečný optimismus zcela neustoupil ani ve druhé sbírce Pochodeň jara, ale nabyl jiné podoby související s idylickým vyzněním celé knihy. Idyla totiž panuje i v armádě, jak dosvědčují texty „Píseň o jedné četě“ a „Před večerkou“. Vojáci jsou jedna „vojenská rodina“

- 88 -

(18), když se jeden rozhodne vzpomínat na svou milou, vzpomínají náhle všichni, když jednomu stůně matka, myslí na ni rovněž všichni. Kolektivní city však musí jít stranou, je-li třeba bojovat. Silácké proklamace boje v této sbírce již nenacházíme, válka je ale stále něco žádoucího. V naivní básničce „Jaro“ potkává lyrický subjekt tři malé školáky, z nichž jeden chce být pilotem, druhý tankistou a třetí generálem. Ve Vlnobití je válka již událostí tragičtější, tím pádem také méně lákavou. Dotýká se konkrétních lidských osudů a především má následky, které si její účastníci nesou po celý život, jako například muž v básni „Můj strýc“: „Ticho až k zalknutí. / Strýc civěl do oken, / kde stály jabloně / ve sněhu po kolena. / Kam se to navracel? / Snad do drátěných stěn / tábora Osvětim, / kde vítr v mřížích sténal“ (60–61). Následující „Písni o Buchenwaldu“ zmiňuje konkrétní osud Ernsta Thälmanna, německého komunistického politika, který v tomto koncentračním táboře zahynul. Ve ztvárnění však jsou stále patrné pozůstatky předchozího období, ať už například patos, „Ó, moci pozdvihnout / ze země těžké oči!“ (63), nebo konvenční obrazy: „Vím, já vím, s očima / tady srdce stojí“ (63). Ve sbírce Žízeň v „Básni se starým refrénem“ čteme dokonce nepřímé varování před válkou: „Stačí, aby se beznaděj / zmocnila aspoň na vteřinu / řízení v jednom z bombardérů, / plašících Evropu“ (78). Jedním z důsledků války, které si vojáci odnášejí do dalšího života, je podlomené zdraví. Na tento fakt naráží báseň „Mohučská maškaráda“, v níž se objevuje několik válečných veteránů – jejich bytostné sepětí s hrůzami války podtrhují místa významných bitev, kterých se účastnili: „protéza se smeká / na černém dřevě vyryto pár jmen: / Voroněž, Tobruk, Krivoj Rog / […] / El Alamein a Lvov a Częstochowa. / Jdou dlouho“ (81). Že válka neznamená jen vojáky, zbraně a střetnutí armád, dosvědčuje i úvodní skladba sbírky „Jakubská noc“, která se týká obyčejných nehrdinských obyvatel vesnice. Do života vsi válka zasahuje už tím, že na jejím počátku odebírá muže z rodin. Když přijde válka, lidé se sbližují, nebezpečí a tragédie je spojuje. Smutné je, že po ní s návratem času mírového se z nich opět stávají hašteřiví a sobečtí jedinci – to je základní ideová linka „Jakubské noci“. Nejvýznamnějším textem s válečnou tematikou v Žízni je vzpomínka na lidickou tragédii v nepříliš dlouhé básni „Kolo“, na jejíž kvality upozorňovala i tehdejší kritika. Titulní kolo patřilo jednomu z mužů, kteří se vraceli z práce domů do Lidic, všichni však kolo odložili, neboť „pěšky bylo k smrti dál“ (71). Karel Šiktanc, který se narodil ve vesnici Hřebeč sousedící s Lidicemi, nepřímo jako čtrnáctiletý tuto vyhlazení obce zažil. Lyrický subjekt básně tak můžeme na základě mimotextových znalostí přiblížit empirickému autorovi: „Vidím je jako dnes. / Se sluncem v holém sedle / u puklé zdi, / jak čeká“ (71). Tento zážitek je rozpracován v lyrickoepické skladbě Heinovské noci, která vyšla po Žízni. - 89 -

Prezentovaný diachronní přehled leitmotivu války ukazuje, jak se Šiktanc posunul od abstraktních proklamací a rétorických zvolání ke konkrétnějším osudům. V citované básni „Rudé armádě“ se hovoří o prolité krvi, o naprosto nekonkrétní krvi, o krvi jako obecném symbolu utrpení, která je to de facto krví všech, a tudíž nikoho. Naopak v Heinovských nocích již vyjmenovává konkrétní jména obětí (přičemž se zároveň vyhýbá přímému označení krutosti a jeho zdrojů). Důrazem na předmětné detaily posiluje dojem autenticity. Historické prameny ukazují, že se autor v těchto detailech snažil opravdu o věrné zachycení události.217

4.7 Šiktanc v zrcadle dobových recenzí Tobě, živote! Šiktancův debut se velké odezvy v tisku nedočkal, a pokud ano, byla poměrně vlažná. Tehdejší komunistická kritika sice přisoudila mladému Šiktancovi básnický talent, měla však k jeho projevu mnoho výtek. Jako problém se jí jevila například nesrozumitelnost některých veršů (vycházející ze symboličnosti či abstraktnosti obrazu) nebo přehnaná sentimentalita. Ta mu ostatně byla vytýkána i u pozdějších děl. Nejvíce byl ceněn autorův kladný vztah k Sovětskému svazu, který prostupuje celou sbírkou.218 Pochodeň jara Recenzenti sbírky chápali Šiktance stále jako básníka nezralého. K jeho dalšímu básnickému vývoji se však stavěli s nadějemi a na jeho sbírce našli nejedno pozitivum. Jaroslav Janů Šiktance dokonce nazval představitelem „chronického jinošství“. Podle Janů je problém, že básník uhýbá až k idyle a důrazem na cit rozmělňuje tvar i ideu. Charakteristickou dominantu autorovy lyriky tvoří verše domova.219 Podle Miroslava Červenky tvoří základ Šiktancovy sbírky kladné city přátelství, družnosti a lásky, které jsou narušeny pouze bolestí ze smrtí Stalina a Gottwalda. Šiktanc by měl posílit ideovou složku poezie, což nutně neznamená oslabit složku citovou. Červenka je toho názoru, že autor se nachází na konci mladického období.220

Dílčím historickým faktem lidické tragédie bylo například to, že ženy a děti byly nahnány do místní školy. To Šiktanc reflektuje ve verších: „A ve škole se s rancem hrůzy / nevejdou ženy do lavic“ (24). I jména obětí, zmiňována v básni především ve výčtech, odpovídají realitě. Tak bychom mohli analyzovat každou jednotlivou část z průběhu nacistického vyhlazení. Každá, byť jen naznačená drobnost má vztah k realitě. 218 DOSTÁL, Vladimír. O české poesii v roce 1951. Nový život, 1952, roč. 4, č. 12, s. 1881−1882. SLABÝ, Zdeněk Karel. Karel Šiktanc: Tobě, živote. Nový život, 1952, roč. 4, č. 9., s. 1432−1433. 219 JANŮ, Jaroslav. Lyrika Karla Šiktance. Literární noviny, 1955, roč. 4, č. 15, s. 6. 220 ČERVENKA, Miroslav. Dvě knížky mladých básníků. Rudé právo, 24. 3. 1955, roč. 35, s. 2. 217

- 90 -

Podle Antonína Jelínka sbírka potvrdila přednosti té minulé, ale problémem je malá myšlenková průraznost. Šiktanc podle Jelínka dobře dovede vykreslit harmonické vztahy mezi lidmi a atmosféru něhu a důvěry.221 Nahlédnutí do článku Miroslava Petříčka jen potvrzuje to, že panovala naprostá shoda na tom, co je slabinou autorovy poetiky. Je tím přemíra citu a něhy, která má negativní vliv na tvar básně. Nejméně účinný je pak oddíl občanské poezie. Ta vyžaduje myšlenku, která autorovi chybí. Básník však patří k té části mladé generace, na níž jde vidět úsilí o aktivní podíl na přeměně života a člověka.222 Vlnobití Autoři recenzí Vlnobití absorbovali do svých úvah veškeré změny, které rok 1956 literární kritice přinesl, a zároveň reflektovali rozšíření vývojových možností samotné poezie. Sbírka byla běžně uváděná do souvislostí s formující se tendencí poezie všedního dne. K ní zařadil sbírku mimo jiné Vladimír Dostál, podle něhož se Šiktanc posunul od štěstí směrem k lidským tragédiím a drobným soukromým dramatům. Kniha je podle něj rázným vývojovým krokem kupředu.223 I Zdeněk Heřman psal o Vlnobití, které pro něj ukazuje mnohem zralejšího Šiktance, jako o jednom z prvních projevů této umělecké orientace.224 Podle Antonína Jelínka se mladá poezie ubírá směrem od člověka jako abstraktní chimérické bytosti k člověku konkrétnímu, živému a právě Šiktanc nejpříznačněji reprezentuje tuto novou možnou cestu českého básnictví.225 Jelínek zároveň definoval sbírku jako knihu přechodu, sbírka totiž obsahuje pozůstatky autorovy starší poetiky a zároveň lze poznat, že se v ní objevuje již cosi nového. Přechod je myšlen ve smyslu individuálního autorova vývoje i ve smyslu celé generace mladých básníků.226 Miroslav Červenka napsal, že se Šiktancovi podařilo rozbít idylu předchozí sbírky a jeho představy o životě zplastičtěly a zkonkretizovaly. Přesunul se z krajiny do ulic a domů.227

JELÍNEK, Antonín. Pochodeň jara. Nový život, 1955, roč. 7, č. 6, s. 647−648. PETŘÍČEK, Miroslav. Tři nové sbírky mladé poesie. Obrana lidu, roč. 9, 13. 2. 1955, s. 3. 223 DOSTÁL, Vladimír. Mladá poesie v těžké hodině. Kultura, 1957, roč. 1, č. 17, s. 4−5. 224 HEŘMAN, Zdeněk. Z chlapce básník. Host do domu, 1956, roč. 3, č. 12, s. 563−564. 225 JELÍNEK, Antonín. Člověk v těchto dnech. Rudé právo, 3. 2. 1957, roč. 37, s. 3. 226 JELÍNEK, Antonín. Mladá poesie na dobrých cestách. Květen, 1957, roč. 2, č. 5, s 179−180. 227 ČERVENKA, Miroslav. Pravda je těžší než iluse. Literární noviny, 1957, roč. 6, č. 6, s. 4. 221 222

- 91 -

V nepodepsaném příspěvku v Novém životě vyzdvihli mladého Šiktance na úkor jiných představitelů socialistické poezie (Michal Sedloň, Ilja Bart, Vlastimil Školaudy), jejichž aktuální sbírky se dle článku nevyvedly. Šiktanc ukázal, že poezii všedního dne se daří daleko více v lyrické zkratce než v rozměrnějších epickolyrických útvarech.228 Žízeň Typické pro reakce literárních kritiků se stalo uvádění Šiktancovy čtvrté knihy do generačních souvislostí a porovnávání s dalšími autory, zejména Jiřím V. Svobodou a Vlastou Dvořáčkovou. Za společný definiční znak těchto spisovatelů byla označena snaha zachytit, vyjádřit současný svět a současného člověka. Šiktanc to rozhodně mezi kritiky neměl jednoduché, František Vrba srovnával jeho poezií s Florianovou, které si cenil výše. Žízeň podle něj charakterizuje určitá topornost, neschopnost vyjádřit se přirozeně.229 Podobně Jiří Opelík před Šiktancem upřednostnil sbírku Jen galerie Vlasty Dvořáčkové, v recenzi se zabýval také knihou J. V. Svobody Svět o jedné neznámé. Základním stavem sbírky Žízeň je kolísání (například mezi lítostí a závistí, snem a realitou, nadějí a beznadějí). V některých básních jde spíše než o kolísání o ideové tápání. Sbírku také negativně poznamenává dojem siláctví a ukřičenosti v nahlížení světa.230 Jak Vrbovi, tak Opelíkovi Šiktanc v něčem připomněl Šotolu. U Antonína Jelínka dopadlo srovnání Šiktance s básnířkou Dvořáčkovou obráceně. Jeho sbírka usiluje o zachycení atmosféry doby s lepším výsledkem. Šiktanc prokázal stabilní básnický růst, nicméně i Jelínek sáhl v hodnocení po slovech umělost, vynucenost či nedotaženost myšlenek.231 Miloš Vacík obdobně napsal, že sbírku trápí „vyumělkované aranžérství a vyspekulovanost“, vedle toho v ní najdeme pravdivé obrazy. Podobně pozorujeme u Šiktance na jedné straně hluboké procítění věcí a na druhé pouhou sentimentalitu. Šiktanc si však na cestě k lepší poezii vede dobře.232

Básnický závěr loňského roku. Nový život, 1957, č. 1, s. 108. VRBA, František. Básníci, co s talentem? Literární noviny, 1959, roč. 8, č. 39, s. 5. 230 OPELÍK, Jiří. Trojí hlas generace. Kultura, 1959, roč. 3, č. 45, s. 5. 231 JELÍNEK, Antonín. Dvě plus dva… plus jeden. Plamen, 1959, roč. 1, č. 4, s. 568−572. 232 VACÍK, Miloš. Poezie má vzrušovat. Rudé právo, 10. 10. 1959, roč. 40, s. 3. 228 229

- 92 -

Podle Zdeňka Heřmana přišel Šiktanc konečně s vlastní koncepcí světa, v prvních sbírkách víceméně jen reagoval na panující náladu. Ocenil jak myšlenkovou náplň, tak řešení struktury rozměrnější skladby „Jakubská noc“.233 Kritika opět konstatovala další posun v básníkově vývoji, velice oceňovanou se stala báseň „Kolo“. Výhrad bylo i tentokrát nemálo. Šiktancova pozice v rámci generace, do níž byl přiřazován, nebyla nikterak silná, avšak to se částečně změnilo s další knihou. Heinovské noci Velkého ohlasu se na stránkách dobových periodik dočkaly Heinovské noci, hojně recenzované společně se Šotolovým dílem Bylo to v Evropě. Miroslav Červenka na Šiktancovi ocenil pozorovatelskou schopnost výběru a zkratky. Za největší přínos označil skutečnost, že prosté a konkrétní věci se stávají nositeli obecného významu. Šiktanc se realisticky dívá na předměty a jejich detaily, ale zároveň se snaží zachytit společenskou a historickou situaci v její celistvosti a dynamice. Červenka jednoznačně konstatoval, že od minulé básnické sbírky výrazně stoupla Šiktancova umělecká úroveň.234 Chválou nešetřil František Vrba, podle něhož patří Heinovské noci k tomu nejlepšímu, co bylo v roce 1960 napsáno. Šiktancovi se podařilo dosáhnout zvláštní naléhavosti a osobitosti. Ačkoliv je jeho skladba komornější, co do originality překonává Šotolu. Vrba souhlasí s Červenkou v tom, že Heinovské noci převyšují Bylo to v Evropě kvůli tomu, že jsou bohatší o rozměr osobního a generačně typického prožitku, čímž mají oba na mysli zkušenost okupace i socialismu.235 Přes malý prostor dosáhly vysokého účinku Heinovské noci i podle Miloše Vacíka, podle něhož není báseň o hrůze, ale o naději. Šiktanc v ní překonal jak svou předcházející tvorbu, tak tvorbu některých svých vrstevníků.236 Zdeněk Karel Slabý dospěl k názoru, že se jedná o skladbu obrovské síly a dravé obrazností. Její přesvědčivost spočívá ve vypjatých metaforách a osobním lyrickém tónu. Jde o výsledek úsilí o nefrázovitou a moderní političnost v poezii. Heinovské noci podle Slabého ale hlavně dobře demonstrují, že mladá básnická generace definitivně dozrála.237 Malou zmínku věnoval Heinovským nocím i Josef Brukner, který explicitně napsal, že se jedná o nejlepší autorovu knihu. K takovému vyjádření více či méně přímo směřují HEŘMAN, Zdeněk. Žízeň, Žlutý bar a Víra. Host do domu, 1959, roč. 6, č. 10, s. 473−474. ČERVENKA, Miroslav. Dvě básně o současné historii. Plamen, 1960, roč. 2, č. 9, s. 112–114. 235 VRBA, František. Noci lásky a bolesti. Literární noviny, 1961, roč. 10, č. 6, s. 5. 236 VACÍK, Miloš. Historie a náš čas v nových básnických sbírkách. Rudé právo, 19. 2. 1961, roč. 41, s. 2. 237 SLABÝ, Zdeněk Karel. Naše mladá poesie dozrává. Lidová demokracie, 17. 2. 1961, roč. 17, s. 3. 233 234

- 93 -

i ostatní recenzenti. Brukner kladně zhodnotil i knižní zpracování (typografie, ilustrace).238 Knihu ocenila také Jaroslava Janáčková.239 Množinu pozitivních reakcí pak doplnil při příležitosti druhého vydání ještě Ivan Diviš, podle něhož si Šiktanc touto knihou vytvořil velký závazek vůči čtenářům a nemůže slevovat ze svého tvůrčího úsilí.240

4.8 Šiktanc v zrcadle literárních dějin Šiktancova aktivní básnická kariéra je nejdelší ze všech spisovatelů, které v této práci sledujeme. Ve své první polovině měla co do kvality bezpochyby vzestupnou tendenci. I proto lze očekávat, že pohled na tvorbu padesátých let bude v literárních dějinách vždy ovlivněn poezií pozdější, která na úkor rané fáze dostane více prostoru. Pokud jde o Dějiny české literatury 1945–1989, první dvě Šiktancovy sbírky jsou v nich označeny za typický projev tehdejší dobové mladé poezie, blíže však nejsou popsány zde ani v kapitole o poezii jako výrazu oficiální ideologie. Teprve ve Vlnobití se ztrácí ideologičnost, osobitost Šiktanc nalézá až v Žízni. Charakteristika autorovy realizace poezie všedního dne je provedena na básních „Jakubská noc“ a „Kolo“. Další tvorba souvisí jednak s dobovým prosazováním epiky, jednak s úsilím „květňácké“ generace o širší společensko-politickou reflexi. Heinovské noci jsou ve srovnání s podobnými počiny vrstevníků (Šotola: Bylo to v Evropě, Kundera: Poslední máj) označeny za tvůrčí úspěch.241 Kožmín a Trávníček sice naznačili, že Šiktanc vydával knížky poezie už od počátku padesátých let, ale jinak tuto fázi tvorby nereflektují. Osobitosti autor dosáhl až ve sbírkách Vlnobití, Žízeň a Heinovské noci. Stručně charakterizují také tvorbu ze šedesátých let. Daleko podrobněji se věnují Šiktancovi sedmdesátých a osmdesátých let.242 Galík uvádí až sbírku Žízeň, v níž autor dospěl k originalitě. Šiktanc podle něj dlouho setrvával ve stínu ostatních básníků ze skupiny všedního dne.243 Měšťan přecenil raného Šiktance, když jeho sbírky Tobě, živote! a Pochodeň jara zařadil mezi nemnohá díla z let 1948 až 1954, která můžeme chápat jako trvalý přínos české literatuře (pro srovnání uveďme, že v tomto výčtu se z poezie objevilo například Závadovo BRUKNER, Josef. Heinovské noci Karla Šiktance. Nové knihy, 1961, č. 1, s. 4. JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Velká báseň o Lidicích a rozhovor s Karlem Šiktance o „básnické dřině“. Svoboda, 1961, roč. 9, č. 42, s. 4. 240 DIVIŠ, Ivan. K druhému vydání Heinovských nocí. Nové knihy, 1962, č. 5, s. 4. 241 JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945−1989. II. 1948−1958. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 246–247. JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945−1989. III. 1958−1969. 1. vyd. Praha: Academia, 2008, s. 205–206. 242 KOŽMÍN, Zdeněk – TRÁVNÍČEK, Jiří. Na tvrdém loži z psího vína. 1. vyd. Brno: Books, 1998, s. 92. 243 GALÍK, Josef. Panorama české literatury. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 1994, s. 322. 238 239

- 94 -

Město světla, Seifertova Píseň o Viktorce, Bieblova sbírka Bez obav a také Florianova a Kunderova prvotina). Tytéž Šiktancovy sbírky o několik stran dále v kapitole o představitelích Května označil za slabé. K poetice Května se zařadil sbírkou Vlnobití. Významnější počiny v podobě knih Žízeň a Heinovské noci ovšem nezmiňuje.244 V rámci Holého výkladu o tvůrcích Května není Šiktanc blíže charakterizován. Holý ho zmiňuje, když se rozepisuje o tendenci v epice, která se objevila v poezii přelomu padesátých a šedesátých let. Tehdy vyšly Heinovské noci, které ohlásily vzestup básníka, zůstávajícího do té doby ve stínu ostatních květňáků.245 Na tom, že Šiktanc dozrál sbírkami z období Května, panuje shoda. Opakovaně se také objevuje reflexe jeho postavení v rámci generační skupiny. Nejdříve byl Šiktanc spíše v pozadí, do popředí se posunul zejména díky skladbě Heinovské noci.

4.9 Shrnutí: Šiktanc padesátých let Šiktancova poezie prošla za jedno desetiletí dlouhým vývojem. Na začátku období byla v zajetí témat socialistické poezie a nikterak se neodlišovala od dobového průměru – teoreticky i prakticky vzato je zaměnitelná s tvorbou jakéhokoliv z dalších režimu konformních mladých básníků. Na konci sledovaného období se již setkáváme s osobitými projevy typicky šiktancovskými, ať už tím myslíme důraz na zvukovou rovinu básně nebo téma paměti, s kterými se čtenář setkává i v dalších letech. Do prvního období musíme jistě zařadit sbírky Tobě, živote! a Pochodeň jara. Jakési období oddogmatizování Šiktancovy tvorby představují sbírky Vlnobití a Žízeň, jimiž se připojil k proudu poezie všedního dne. Vrchol tohoto období pak představuje skladba Heinovské noci. Recenze Heinovských nocí zvrátily pohled na Šiktance ve vztahu k ostatním literátům generace. Jako klíčové se jeví srovnání se skladbou Bylo to v Evropě Jiřího Šotoly, který byl dlouho chápán jako nejvýznamnější představil skupiny okolo Května. Na druhou stranu předcházející tvorby si kritikové tolik necenili, zejména první dvě sbírky odmítli pro nevyzrálost. Literární dějiny Šiktancovu pozici v rámci Května nijak nepřeceňují.

244 245

MĚŠŤAN, Antonín. Česká literatura 1785-1985. Toronto: Sixty-Eight-Publishers, 1987, s. 349 a 355. HOLÝ, Jiří. Česká literatura od počátků k dnešku. 2. vyd. Praha: NLN, 2008, s. 784–785.

- 95 -

5. Miroslav Holub Ačkoliv byl Miroslav Holub (1923–1998) ze sledovaných autorů Května nejstarší, knižně debutoval až jako poslední, a to v roce 1958 sbírkou Denní služba. V časopisech se několik jeho básní objevilo už o deset let dříve, kdy měl blízko ke skupině Ohnice.

5.1 V ulicích a laboratořích (Denní služba) Holubova prvotina Denní služba vyšla v nakladatelství Československý spisovatel v roce 1958.246 Sbírka je rozdělena na tři oddíly (pojmenované Popelka, Nejhlubší moře světa a Denní služba), z nichž každý má dvanáct nebo třináct básní. Na první pohled Denní služba zaujme úsporným a kondenzovaným vyjadřováním. Tvoří ji krátké básně na jednu či dvě strany, verše se skládají odhadem v průměru ze čtyř slov. Těžiště je položeno na slovesech a podstatných jménech. Básně jsou tvořeny z krátkých vět nebo jednoduchých paratakticky spojených souvětí. Na začátku první básně sbírky „Sazeč“ se přirovnává obyčejný sazeč k bohu: „Nemaje oblek, řízu, ani plnovous, / pánubohu se nepodobá. / Třebaže z vesmíru písmen pod rukama / vzniká mu slovo a doba“ (9). Situace, kdy jsou povolání či jakékoliv věci, jevy či děje posouvány do vyšší roviny, jsou pro knihu charakteristické. Nízké se stává vysokým, profánní se mísí se sakrálním, jako například v básni „Stavba“: „Zvoníme na zvony věder, / přijímáme pod obojí způsobou / chleba a piva, // vyznamenání metály potu, / ověnčení pachem partyzánek / pliváme na svou zem hluboko dole“ (49). V „Nošení uhlí“ směřují kbelíky uhlí ze sklepa přes řadu poschodí až k nebi. Celá báseň je přitom plná biblických aluzí (stvoření světa) nebo citátů ze známé křesťanské modlitby Zdrávas Maria. Spojování všedního s méně obvyklým a výlučným se zdaleka neděje jen za pomocí výrazů z náboženské oblasti, jak můžeme vidět třeba v básni „Háčkující“: „Dráty tenkými jako ruce hvězd / splétá dny a noci světa / na nekonečný pulover“ (9). Sbírka se snaží ukázat, že každá maličkost má své místo v nekonečném univerzu a věčnosti: „kosmické kvílení masa“ (35), „jako smítko v oku věčnosti“ (53). Vyšší cíle než obyčejně má i “Zahradník“, který se vzdává stromků, o něž desítky let pečoval. Obětuje je pro barikády, které se u jeho zahrady začaly stavět.

246

HOLUB, Miroslav. Denní služba. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1958.

- 96 -

Prostor sbírky tvoří městské exteriéry i interiéry, zejména v posledním oddílu pak dominuje prostředí laboratoří a nemocnic. Holubovým zájmem je jednoznačně vnější předmětná realita, naopak chybí pohled do vnitřního citového světa subjektu. Nelze však říci, že by šlo pouze o svět neživých věcí, centrem zájmu je člověk a lidstvo. Například báseň „Ulice večer“ popisuje upadající uliční ruch, dobu, kdy se všechna světla pomalu zhasnou a lidé jdou spát. Člověk je středem tohoto světa ulice: „Jen mravenci spí v chodbách v písku – / zde pevný bod je vesmíru, / kde – stokrát popsán ve všem tisku – / žije ten nejmíň známý druh“ (24). Všedními hrdiny básně „Kluci u řeky“ jsou chlapci, kteří se ve špinavé řece na předměstí snaží chytat ryby. Rybář by se o úlovek na tomto místě nikdy ani nepokoušel, kluci však věří, že něco chytí. Téměř programově působí báseň „V mikroskopu“, v níž jsou k poetizaci vyzývaný prostory vědy a výzkumu: „I tady jsou krajiny snící, / měsíční, opuštěné. / I tady jsou zástupy / polem pracující. / A buňky, bojovníci, pro všechno na světě, / životy kladou“ (61). Novátorsky v rámci tradice české poezie působí i okruh básní z nemocničního prostředí (např. „Ambulance“, „Pathologie“, „Interna“). V Denní službě ovšem nejde o pouhou deskripci prostorů, činnosti a rekvizit, které jsou spjaty s prací vědce či lékaře. Odtud se pouze vychází k zaujetí stanoviska k době a společnosti. Sbírce nechybí reflexe. Úsilí doktorů zachraňovat lidské životy se jeví jako marné, postavíme-li ho do protikladu s úsilím válčit a zabíjet. V první části básně „Ambulance“ vkládají zranění svou naději na přežití v doktory, kteří se snaží uzdravit jejich poškozená těla. Zatímco se snaží o záchranu lidských životů, vyjevuje se v básni ta horší stránka reality: „přinášejí ještě delší dýky, / ještě hromovější bomby, / ještě slavnější vítězství, // idioti“ (63). Na podobném kontrastu je vystavěna báseň „Nemocní budoucnosti“. Technologický a vědecký pokrok v budoucnu jistě usnadní léčbu a rehabilitaci pacientů. I nad touto nadějí visí varovné memento: „Jestli ovšem / snad / nebude vynalezen / futrál na bajonety, / kůlna na bombu / a milostí / nebude / zapotřebí“ (65). Vůle a naděje patří k základním hodnotám, vyjadřovaným ve sbírce. Mají ji nejen zmiňovaní „Kluci u řeky“, ale například také „Husy“. Každá z nich doufá, že se jednou změní husí svět a již se nebude dít to, že každý týden dvě z nich skončí oškubané v kuchyni. „Večer v laboratoři“ je o hledání a nalézaní, vytrvalé práci, ke které motivuje existence naděje.

- 97 -

5.2 Dějiny a práce (Achilles a želva) Druhá Holubova sbírka s názvem Achilles a želva vyšla v roce 1960 v nakladatelství Československý spisovatel.247 Obsahuje téměř čtyřicet básní rozdělených do tří oddílů. Námětově vychází sbírka především z historie a umělecké a vědecké tradice. Kontakt s dějinnou tradicí zajišťují například citáty slavných vědců či umělců, které uvádějí oddíly sbírky nebo některé básně (například od básníků Goetheho nebo Éluarda). Mnoho textů je přímo založeno na nějakém výroku, události nebo osobnosti lidských dějin, jde například o básně „Achilles a želva“, „Jeanne d'Arc“ a mnoho dalších. V rovině jazykové zajišťují napojení na tradici vědy hojně využívané terminologické výrazy z různých oborů (mezonová oblaka, trinitrotoluen, tečna, karcinom, molekuly atd.). Kulturní obsahy, které jsou zbásněny, vyžadují určitou čtenářovu encyklopedickou znalost, aby mohly být plně dešifrovány. Právě dějinná tematika – obrázky z historie či portréty slavných osobností – naplňuje největší část sbírky. Prostor ulic a laboratoří, který definoval poslední oddíl první sbírky, ustoupil do pozadí (neplatí definitivně, jelikož bychom tato prostředí našli v další Holubově tvorbě). Přesto tu najdeme například báseň „Noc v ulicích“ nebo „Operace“. Vybrané historické fenomény nejsou jen stroze popsány, ale je k nim zaujat postoj, hodnotí se. Negativně jsou vnímáni lidé toužící po moci, kteří budují veliké říše. To je případ básní „Alexander Veliký“ a „Napoleon“. Cennější příklady nachází lidstvo daleko více v osobnostech jako „Einstein“ nebo „Goethe“. Holub se v řadě textů kriticky vymezuje také vůči církvi nebo válce. Sbírka vyzdvihuje spíše ty, kteří jsou vláčeni osudem dějin, nebo ty, kteří se na nich svou vytrvalou prací podílejí, než ty, kteří jsou tvůrci historie ve smyslu tzv. velkých osobností. Například báseň „Musulmani“ usiluje o vystihnutí utrpení obětí koncentračních táborů: „Ti, kteří ztratili jména / a tváře / a světlo světa / ve všivých pustinách / pryčen osvětimských“ (52). Těmto obětem se dostává skutečného ocenění: „Ti – / prach země, / neviditelní / velikáni historie“ (54). Podobně v básni „Sokrates“, která vypráví osud myslitele, který byl odsouzen za kažení mládeže, se vyzdvihává bolest neznámých bezejmenných jedinců, kteří rovněž trpěli: „Vlastně / lecjaký Sokrates / byl pálen, / byl vyslýchán, / byl střílen jako zvěř, / byl přibit na vrata, / byl rozšlapán“ (51). V básni „Objev pračlověka“ se na stejnou rovinu staví velcí muži historie s bezejmenným pračlověkem, o kterém víme jen

247

HOLUB, Miroslav. Achilles a želva. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1960.

- 98 -

tolik, co nám prozradilo několik nalezených kostí: „Ten pračlověk je dnes / pilířem dějin / jako Ceasar / jako Kolumbus, / jako Napoleon. // Ten člověk / umřel neviditelný“ (30–31). Významnou hodnotou a předpokladem dějinného pokroku je vytrvalé hledání. Ve sbírce se setkáme například s archeologem, který roky hledá zprávu o zapomenutých kostech, s dobyvateli jižního pólu nebo s mužem, který se osm let snaží zlepšit vinutí na transformátorech. Posledně jmenovaný příklad pochází z básně „Zlepšovatelé“, v níž se připouští, že malé objevy a vynálezy jsou věčnější než jména nebo lidské vztahy. Právě v produktech své činnosti získává člověk svou nesmrtelnost, v tom se rozprostírá i do budoucnosti. V básni „Hlasy v krajině“ sice v noci vystoupí duchové, bývalý pekař či švadlena, ale ráno zase zmizí: „Ale ráno / duchové umřou / a nadobro pohřbeni budou / v náprstku, / v bochnících, / […] / a v klikách // nesmrtelných jako my“ (81). Že Holub skutečně straní všednosti a obyčejnosti, prozrazuje také báseň „Panoráma Prahy“. Hrobky králů, prastaré domy a věže, které panoráma tvoří, mají menší podíl na historii než elektrikáři, asfaltéři či pradleny. Holubovu věcnost, neemotivní přístup k látce, lze nejlépe ukázat na tématu smrti, které se ve sbírce několikrát objevuje. Báseň „Umřela večer“ končí stručným konstatováním bez projevení lítosti: „Ráno ji odvezli. / Byla spálena. / Popel byl hrubý / jako z obyčejného / hnědého / uhlí“ (35). Přesto byla předtím v textu tato neznámá osoba oslavena jako aktivní, pečlivá a vytrvalá žena, která se ještě před smrtí stačila o své nejbližší postarat. Formální a jazyková věcnost se u Holuba střetává se zaujetím pro vyšší mravní hodnoty a principy. K těm patří vůle nebo aktivita, ale třeba také optimismus. To se týká i lékařského povolání: „Vydržet / o minutu déle / než krvácení / než radioaktivita / než vrahové. // Nic víc“ (14). Každý, kdo pracuje, se snaží až do vyčerpání, jako účetní v básni „Uzávěrka“: „Včera / účetní K. padl vyčerpáním. / Knihy nehrály o tři haléře“ (21). Vůle a činnost souvisí samozřejmě s již zmíněným vytrvalým hledačstvím. Práci lze bezpochyby označit za jedno z hlavních témat Holubových prvních sbírek. Jak ta intelektuální, tak manuální je neustále glorifikována. Jde to vidět například na básni „Výbuch“, v níž se lékaři, tesaři a zedníci svým úsilím podílejí na tom, aby dali vše zničené do pořádku, pracují tak dlouho „až se vrátily všechny cihly, / až se vrátily všechny kapky krve, / všechny molekuly kyslíku / a odpouštěl / kámen kamenu“ (75). Význam mravní kategorie rovnosti nenápadně akcentovala už báseň „Tramvaj v půl šesté ráno“ z první sbírky Denní služba. V tramvaji spolu cestuje jak dělník z válcovny, tak vzdělanější lékař. Jako výrazné stavební kameny pro budování básně se jeví enumerace, na nichž je někdy založena celá báseň. Podíváme-li se na celkem dvacet veršů, které tvoří báseň „Dobytí pólu“, - 99 -

vidíme enormní využití výčtu. „Kroky. / Kroky po dláždění, / po parketách, / po betonu, / po věčném ledu“ (19). Po první sloce, která je výčtem povrchů, po nichž se kráčí, následuje strofa druhá, která je výčtem dvou prvků, které uvádějí, s čím se kráčí: „Kroky s ruksakem na zádech. / Kroky se sluncem / těsně nad hlavou“ (19–20). Báseň pak pokračuje sedmičlenným výčtem, který uvádí, odkud kam směřovaly kroky (například od hory k hoře atd.). Ve srovnání s výčtem Jiřího Šotoly je ten Holubův jednodušší. Holub pokládá vedle sebe strohá fakta, která spolu nějak významově souvisí nebo jsou v nějakém formálním vztahu (například souřadnosti), zatímco Šotola kombinuje prvky různorodé a rozvíjí je například o přívlastky či příslovečná určení. Holub členy výčtu obvykle pokládá na samostatný řádek a obvykle důsledně opakuje celou syntaktickou strukturu: „Na všech ulicích, / na všech soustruzích / ve všech šuplatech“ (60). Celý text směřuje k závěru, často k ostré pointě, která je vyvrcholením a potvrzením předešlých veršů. Závěr zároveň komunikuje s titulem. „Dobytí pólu“ tvoří, jak jsme viděli, neustále rozvíjený výčet kroků. Ale až na samém konci jsou tyto kroky zasazeny do vyšší roviny jedné významné události: „Včera / Edmund Hillary došel na jižní pól“ (20). Většinou však závěry vyslovují nějaký zásadní gnómický výrok, jsou myšlenkovým vyvrcholením básně: „A to asi je / věčnost“ (67), „A Země / se skutečně / točí“ (70), „Uvnitř světa / je štěstí“ (78). Na závěrečných verších je vidět další z aspektů, kterým se do velké míry Holub odlišil od svých generačních souputníků, a tím je přímost pojmenování a minimální obraznost. To ovšem nevylučuje, aby se básník obraznosti vždy a důsledně vyhýbal: „Svěcená mana / kane po srsti časoprostoru, / kosmická slepičí hlava / zobanem vytlouká zuby zcepenělých hvězd“ (68), „prsty komínů bubnují / na kůži večera“ (83). Pro sbírku Achilles a želva platí, co jsme napsali o stylu Denní služby. Básně i verše jsou velmi krátké, text je velmi zhuštěný. Na dojmu kondenzovanosti se podílejí i četné anafory, kterými se spojují prvky výčtu, i jiné formy opakování. Vedle opakování veršů se velice často opakují pouze větné struktury (syntaktický paralelismus). Oproti první sbírce v té druhé byl potlačen rým.

- 100 -

5.3 Holub v zrcadle dobových recenzí Denní služba Literární kritika se dívá na Holubovu Denní službu především jako na prvotinu, dost často k ní zaujímá stanovisko v souvislosti s poezií všedního dne. Jiří Opelík se debutu Holuba věnoval dokonce dvakrát, jednou v Hostu do domu, jednou v Kultuře. V prvním případě recenzoval současně sbírku Protěž Jany Štroblové, která je podle něj spíše protikladem než blížencem Holuba. Denní služba jakožto nejpodnětnější sbírka první poloviny roku 1958 je podle Opelíka naplněná závažným ideovým obsahem. Ale na základě přesvědčení, že dílo musí obstát jak před soudcem mas, tak před soudcem znalce, vytýká recenzent autorovi určitou komplikovanost vyžadující po čtenáři větší myšlenkovou energii.248 Za hlavní téma knihy považuje člověka, i když se může zdát, že její prostor zaujímá více okolní svět a vesmír. Jak Holubův přímý a otevřený pohled na skutečnost, tak třeba strohou a věcnou metaforiku se Opelík snaží vysvětlovat poukazem na autorovo vědecky zaměřené povolání. Ačkoliv Holub vychází z okruhu básníků všedního dne, má typologicky paradoxně nejblíže k Janu Skácelovi, který je naopak této skupině velmi vzdálený. Tyto tvůrce pojí uznání priority skutečnosti, využití etických kritérií pro hodnocení světa či sevřenost a věcnost básnické dikce.249 Zatímco Opelík upozorňoval na složitost a nepochopitelnost některých textů, Arno Linke si naopak myslí, že porozumět jednotlivým básním není obtížné, protože obsahují soustředěnou myšlenku, která bývá podtržena pointou. Holubovu prvotinu charakterizuje víra v pracující lidi, víra v houževnatost a vášnivost, s níž člověk odhaluje tajemství přírody, nebo víra v budoucnost. Linke má ke sbírce několik výtek, například monotónnost, ale ty se v debutu dají tolerovat.250 Podle Jarmily Mourkové vytváří Holub poezií vysokých mravních hodnot. Na první pohled se sice může zdát, že představitelé mladé poezie se odvracejí od velkých témat, ale například Holub je důkazem toho, že důležité otázky mají své místo i v nejvšednějších věcech a pocitech.251 Miloš Vacík recenzoval stejně jako Mourková Denní službu společně se sbírkou Člověk by nevěřil svým očím Miloše Macourka. Oba podle Vacíka hledají svět, který se jako by brání básnickému zpracování, a to je svět věcí, okolo kterých chodí lidé každý den takřka

OPELÍK, Jiří. Jména nová i stará. Host do domu, 1958, č. 27, s. 321–323. OPELÍK, Jiří. Denní služba. Kultura, 1958, č. 33, s. 4. 250 LINKE, Arno. O ruce ruka tiše ví… Mladá fronta, 7. 6. 1958, s. 5. 251 MOURKOVÁ, Jarmila. Nové knížky veršů. Literární noviny, 1958, roč. 7, č. 35, s. 4. 248 249

- 101 -

nevšímavě. Vacík přijal Holubovu prvotinu vůbec nejvlažněji ze všech kritiků. Zejména poslední oddíl sbírky a několik dalších básní je sice nadějí do budoucna, ale jinak se jedná o nevyváženou prvotinu, která nese všechny slabosti poezie všedního dne (povrchovost, ilustrativnost).252 Oldřich Rafaj referoval o Holubovi nejen dohromady s Macourkem, ale i s knihou Ladislava Dvořáka Kainův útěk. Všechny debutanty spojuje zájem o současnost a život v něm. Za vrchol Rafaj považuje velkou básnickou syntézu, k níž se postupuje přes maličké věci. V této fázi se podle něj uvedení básníci nacházejí.253 Recenze Miroslava Červenky je daleko více než reakcí na Holuba, kritikou slovenského recenzenta Ivana Mojíka, který sbírce vytkl, že stojí mimo konkrétní čas a společnost. To Červenka odmítl.254 V souhrnu lze říci, že si literární kritika dosti často v Holubově prvotině všímala centrálního postavení člověka a důrazu na morálku. Málokdo opomenul okomentovat básníkův strohý a věcný styl. Achilles a želva Nepřekvapí, že recenzenti se vyrovnávali především s otázkou, jaký posun autor zaznamenal od své první básnické knihy. Podle Jiřího Frieda urazil Holub od svého debutu velký kus cesty. Neurčitému programu všedního dne, od kterého vyšel, dal aktivní a ideový smysl, čímž se podobá dravějšímu Šotolovi. Lze vidět, že Holub stojí na straně prostého lidu a brání jej proti uzurpátorům moci a dobyvatelům. Fried, který jinak sbírku oceňuje a podrobně ji analyzuje, však vidí autorův problém v tom, že rezignuje na obraznější a tím pravdivější výraz. Podle jeho slov mu hrozí suchá a žurnalistická řeč. Fried se ve svém článku věnoval také Skácelovi, který se stejně jako Holub narodil v první polovině dvacátých let a na vydání básnické prvotiny si rovněž počkal až do druhé poloviny let padesátých.255 Velmi pozitivního přijetí se dočkala kniha od Františka Vrby, jenž napsal, že viděním světa ani básnickými motivy se sice sbírka příliš neliší od první Holubovy sbírky, ale je zřetelné, že autor učinil pokrok jak v oblasti myšlenkové, tak formální. Vyhranily a upřesnily se některé rysy autorova myšlení (humanismus, láska k prostým lidem, obdiv k práci dělníka i vědce, odpor k velikášství) i jeho verš (například se ztratila zpěvnost rýmovaných strof

VACÍK, Miloš. Dvě prvotiny. Tvorba, 1958, roč. 23, č. 29, s. 677. RAFAJ, Oldřich. Tři nové hlasy v české poezii. Nová svoboda, 25. 1. 1959, roč. 15, s. 5. 254 ČERVENKA, Miroslav. Živá díla a mrtvé pojmy. Květen, 1958, roč. 3, č. 14, s. 813–814. 255 FRIED, Jiří. Cesty básníků. Plamen, 1960, roč. 2, č. 9, s. 29–32. 252 253

- 102 -

a verš dále zhutněl). Problémem podle Vrby je, že autor někdy zůstává pro čtenáře nesrozumitelný, a to zejména tam, kde vychází z nějaké inspirace jiným dílem nebo předpokládá, že publikum zná ta či ona umělecká nebo historická fakta.256 Podle Gustava Francla je sbírka oslavou prosté nepatetické práce. V článku, v kterém se mimo Holuba věnuje také Jiřímu Šotolovi a Karlu Kapounovi, napsal, že všichni se vyrovnávají s realitou současnosti, spojuje je víra v člověka i budoucnost a plně si uvědomují, že nová éra přinese i nové podněty pro poezii.257 Milan Uhde srovnával Holubovu sbírku se Stopami Miroslava Floriana. Holub je podle jeho slov polemičtější a racionálnější než Florian. Oba však usilují o zdůvěrnění světa a věří v individuální i společenskou odpovědnost.258 Milan Blahynka v bilančním článku o poezii roku 1960 napsal, že sbírku charakterizuje přesvědčení, že nejvšednější je projevem nejvznešenějšího. Vyjádření toho, že pravý patos je v prostotě, nalézáme jak u Holuba, tak u Floriana. Z generace okolo Května však upřednostňuje Šotolu a Šiktance, kteří se pokusili o rozměrnější skladby, jimiž se daří lépe vyslovovat dobu.259 Naopak v bilanci Miloše Vacíka se dočteme, že Holub nejpádněji a zároveň nejlapidárněji vyslovil touhu generace, která nechce stát stranou mimo současný svět, ale chce participovat na jeho přetváření. Podle Vacíka Holub učinil od své prvotiny pokrok.260 V samostatné recenzi pak Vacík konkrétně ocenil básníkovu myšlenkovou erudici, s níž vytváří dějinný obraz člověka, který podává ve formě útržkovité a hutné zkratky.261 Kritici sbírky Achilles a želva ji určitě nepovažovali za krok zpět či stání na místě. Všichni se přiklonili k názoru, že je posunem vpřed, i když se ve velkém množství rysů neodlišovala od své předchůdkyně. Holub byl samozřejmě konfrontován v recenzích obou sbírek se spisovateli pocházejícími z okolí Května, mezi něž se úspěšně zařadil. Nelze však říci, že by ho recenzenti většinově upřednostňovali před ostatními nebo naopak stavěli do role méně zkušeného básníka.

VRBA, František. Blíže k cíli. Literární noviny, 1960, roč. 9, č. 9, s. 4. FRANCL, Gustav. Na lidské vlně ať je konečně čisto. Lidová demokracie, 3. 4. 1960, roč. 16, s. 5. 258 UHDE, Milan. Dva současní básníci. Host do domu, 1960, roč. 7, č. 9, s. 422–424. 259 BLAHYNKA, Milan. Z poezie 1960. Kultura, 1960, roč. 4, č. 49, s. 3. 260 VACÍK, Miloš. Poezie ve znamení hledání. Tvorba, 1960, roč. 25, č. 48, s. 1134–1135. 261 VACÍK, Miloš. S důvěrou k cestám, k lidem, k životu. Rudé právo, 15. 3. 1960, s. 4. 256 257

- 103 -

5.4 Holub v zrcadle literárních dějin Miroslav Holub samozřejmě nechybí mezi základními postavami Května v žádném literárnědějinném přehledu. Podle Dějin české literatury 1945–1989 Holubovu poezii charakterizují přímá pojmenování, faktografičnost a racionalita, zatímco ostatní tvůrci Května směřují k bohatému obraznému pojmenování. Upozorňuje se, že Holub je v české literatuře jakoby bez předchůdců, a připomínají se proto spíše souvislosti se zahraničím (racionalistická poezie Brechtova, prevértovský lyrismus, moderní anglo-americká poezie). Jeho autorský styl je vyložen v kontextu prvotiny Denní služba, druhá sbírka není zmíněna. Pro tvorbu šedesátých let je příznačný postupný odklon od optimismu prvních sbírek.262 V Galíkovi je výklad o prvních Holubových sbírkách z let 1958 až 1963 založen na konfrontaci s ostatními zástupci Května. Již v první větě je charakterizován jako zcela odlišný básnický typ. Pro jeho styl je typická strohost vyjádření a snaha o maximální sdělnost, což jde proti principu rozvinuté metafory u Floriana i proti oslňování výčtem detailů u Šotoly.263 Podle Kožmína s Trávníčkem Holubova prvotina ukázala možnosti poezie všedního dne pro oživení českého básnictví. Mimo obvyklých poznámek k Holubově úspornosti si všímají také autorových závěrečných point nebo spojení analýzy všedních situací s působivou apelativností. Holubovy nové knížky prý byly vždy se zájmem očekávány, jelikož se vtipně a filozoficky vyjadřovaly k otázkám každodenního života.264 Holý ve stručném představení Holuba, kterým zahajuje výklad o básnické tvorbě jednotlivých „květňáků“, zdůrazňuje prostor laboratoří a operačních sálů jako novum v české poezii. Kvůli výrazové úspornosti a důrazu na mravní odpovědnost sbližuje Holuba se Skácelem, přičemž první jmenovaný je spjat s městem, druhý s venkovem.265 Měšťan připomíná Holubovo působení ve skupině Ohnice. Sbírky vydané v letech 1958 až 1963 zjednodušeně rozděluje na ty, které čerpají z lékařského prostředí (Denní služba, Kam teče krev, Tak zvané srdce), a na ty čerpající z jiných zdrojů (Achilles a želva, Slabikář, Jdi a otevři dveře). Zmiňuje se ještě velmi stručně a výběrově o další tvorbě. Ze všech autorů,

JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945−1989. II. 1948−1958. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 248–249. JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945−1989. III. 1958−1969. 1. vyd. Praha: Academia, 2008, s. 203–204. 263 GALÍK, Josef. Panorama české literatury. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 1994, s. 321–322. 264 KOŽMÍN, Zdeněk – TRÁVNÍČEK, Jiří. Na tvrdém loži z psího vína. 1. vyd. Brno: Books, 1998, s. 90–92. 265 HOLÝ, Jiří a kol. Česká literatura od počátků k dnešku. 2. vyd. Praha: NLN, 2008, s. 759. 262

- 104 -

o kterých Měšťan v rámci kapitoly Skupina Května pojednal, mu však věnoval nejméně prostoru.266 Pro převážnou většinu historických výkladů je typické zdůrazňování určité atypičnosti Holubovy poezie, ať už v rámci skupiny okolo Května nebo v rámci celé domácí literární tradice. Pokud je na to prostor, uvádí se obvykle i jeho vzdělání v oboru lékařství a práce v oblasti přírodních věd, které jsou zdrojem pro jeho poezii. I tímto prostředím se odlišuje od ostatních vrstevníků.

5.5 Shrnutí: Holub padesátých let Počáteční etapa Holubova vývoje, kterou jsme měli možnost sledovat, byla tak krátká, že ji není třeba dělit do kratších period. Druhá kniha Achilles a želva potvrdila autorův debut Denní služba. Obě sbírky můžeme bezpochyby označit za naplnění programu všedního dne. Holub dokonce v naznačeném trendu pokračoval i v dalších sbírkách z počátku šedesátých let. Z charakteristických prvků Holubovy poezie jmenujme důraz na prostou vnější realitu, oceňování morálních kvalit a práce, stručnost a hutnost vyjadřování. Literární kritika přijala obě knížky s výhradami kladně, leč o něco lépe obstála ta druhá. Jak recenze, tak současnější reflexe, obsažené v literárních příručkách, komentují určitou jinakost Holubovy tvorby v rámci generační skupiny a celé české literární tradice.

266

MĚŠŤAN, Antonín. Česká literatura 1785-1985. Toronto: Sixty-Eight-Publishers, 1987, s. 357.

- 105 -

6. Komparace a hodnocení 6.1 Sbírky předkvětnové Každý ze sledovaných spisovatelů dospěl během desetiletí od svých raných veršů k veršům zralým, jak bychom situaci mohli vyjádřit s pomocí recenzentského žargonu. Domníváme se, že u každého z autorů lze hovořit o jedné sbírce, maximálně dvou, v níž nalezli svou takzvanou osobitost. Jde o sbírku, která odolala zubu času. To stejné pak obvykle platí i pro další knihy, které vyšly po tomto prvním významnějším dílu. Naopak to, co takové knize předcházelo, se s odstupem času čtenářům, literárním historikům a pravděpodobně i autorům samotným jeví jako nedůležité, ba zavrženíhodné. Uchýlíme se k tomu vytvořit mezník, který bude rozdělovat tvorbu padesátých let na dvě poloviny. Do první části desetiletí zahrneme verše, o kterých lze říci, že nepřežily svou dobu. Takové jsou spíše jen ilustrací tehdejší poezie a prvopočátků autorské tvorby. Až poté přišly verše, které svou dobu překonaly nejen jako její ilustrace. Pro první skupinu sbírek, související s érou socialistického realismu, budeme používat sousloví verše předkvětnové. Pro druhou skupinu pak verše květnové, z níž vydělíme ještě několik sbírek pokvětnových. Najít takový mezník není až tak obtížné, vezmeme-li v potaz všechny úhly pohledu, kterými jsme se na jednotlivé sbírky dívali. Jedinému Holubovi se podařilo vydat takový debut, který není nutné zpětně korigovat či zatracovat. Již první knihou se ukázal jako autor vyhraněný, což potvrdila sbírka následující. Je to podle nás ovlivněno i dvěma vnějšími faktory. Zaprvé Holub si na vydání prvotiny počkal až do svých pětatřiceti let, ve kterých už se projevil jako zralý autor. Zadruhé se tímto opožděným debutem vyhnul nejdogmatičtější a nejschematičtější éře v české literatuře. U Šiktance a zejména Floriana vždy minimálně část sbírky odkazuje k minulé, je pokračováním předešlé poetiky, zatímco druhá část rozvíjí již poetiku novou, oproštěnou od minulé, popřípadě anticipuje styl i témata sbírky další. Tento nepřerývaný vývoj neproběhl u Šotoly, u něhož nalézáme větší vývojové skoky mezi jednotlivými sbírkami, a proto se v jeho poezii nejlépe nachází dělicí čára. Tu klademe za sbírky z roku 1955 Za život a Červený květ, které by pro svou podobnost mohly být i sbírkou jedinou. Kvůli opožděnějšímu začátku vydávání knih se v padesátých letech Šotola vyhnul tomu, co ve velké míře nacházíme u Floriana a především Šiktance, tedy nejdobovějším klišé, které například v oblasti protežovaných osobností představovali Stalin, Gottwald nebo Fučík.

- 106 -

O nich sice Šotola nepsal, ale na nějakou dobu si vystačil pouze s brannou tematikou a milostnou lyrikou. K poezii socialistického realismu se přihlásil tématem lásky a boje a oslavou mladého člověka. Tento mezník potvrzuje i vybraný motiv domova, jehož vývoj jsme sledovali. V prvních sbírkách vyhovuje dobovým normám, jelikož jde o motiv výhradně tradiční (navazuje na klasiky), lidový (domov má každý, týká se všech), srozumitelný (užívá se nesymbolicky jako přímé pojmenování) a k tomu všemu má pozitivní konotace. V dalších knihách již tyto charakteristiky plně neplatí. Situace u Miroslava Floriana je o něco složitější. Každá z jeho prvních tří sbírek tvoří velmi nekompaktní celek, jelikož má velký rozsah, v němž je zahrnuta jak dobou poznamenaná občanská lyrika, tak apolitické verše, které by patrně mohly vyjít i v době jiné. Zejména Florianovy tvarové dovednosti byly poměrně vysoko oceňovány již v prvních knížkách. Pokud však bereme sbírku jako celek a neatomizujeme ji na jednotlivá čísla, můžeme Cestou k slunci a Blízký hlas považovat za předkvětnové verše, které nepřekonaly dobu. Tradičnost a menší originalitu této tvorby jsme demonstrovali na motivu slunce. Kam položit mezník ve Florianově poezii padesátých let, komplikuje i rozdílná povaha sbírky Otevřený dům. Platí totiž, že některé básně se svým stylem blíží těm v předešlých sbírkách. Vyjma básně „Rudoarmějci“ se v ní ale nevyskytují dobová politická klišé a zejména svou poslední třetinou se zřetelně hlásí k poezii všedního dne. Patří už tedy k dalšímu období Florianovy poezie. Odpověď na to, jak se sami autoři stavěli ke svým prvním veršům, nám mohou napovědět pozdější výbory z jejich poezie, popřípadě vybrané nebo sebrané spisy, které vyšly za jejich života, a tudíž předpokládáme, že autoři sami měli možnost vážit, co do souborů tohoto typu zařadit. Relevantní jsou samozřejmě i druhá, popřípadě další vydání, která mohou rovněž dosvědčovat životnost sbírky. Zkusme uvažovat touto cestou v případě Karla Šiktance. Podíváme-li se na Šiktancovy spisy, vydávané v nultých letech 21. století, najdeme v jejich prvním svazku Žízeň, avšak nikoliv žádnou ze starších sbírek. Z tohoto pohledu tak lze Žízeň považovat za první Šiktancovu sbírku, která přežila dobu, z níž vzešla. Tuto roli v rámci autorovy celoživotní tvorby daleko více přebírají Heinovské noci, které jako celek vyšly ve spisech již v pátém vydání, zatímco Žízeň teprve podruhé. Sám Šiktanc tuto knihu považuje za první, kterou i z odstupu bere trochu vážně.267 Autorské vyjádření však nemů-

SLOMEK, Jaromír − ŠIKTANC, Karel. Řeč neřeč. Rozhovor Jaromíra Slomka s Karlem Šiktancem. Praha: Karolinum, 2007, s. 59. 267

- 107 -

žeme podstatně zohlednit, nechceme-li rezignovat na objektivní a věcný pohled. Nahlédnutím do bibliografie zjistíme, že po Heinovských nocích vyšla ještě Patetická, poéma o únorových dnech roku 1948. Ta do Díla zařazena není, na rozdíl od všech autorových děl následujících. Šiktanc se tak zříká nejen raných veršů, ale ještě jedné skladby, kterou můžeme v jeho vývoji považovat za slepou uličku. Je třeba poznamenat, že Šiktanc se distancoval od svých minulých veršů přímo v poezii už mnohem dříve než prostřednictvím vydaného Díla nebo prohlášením ve vydaném rozhovoru. Činí tak na mnoha místech sbírky Vlnobití, v níž odmítá například oslavné verše o Stalinovi (viz zejména báseň „V těžké hodině“), které psal. Vůči éře raných padesátých let se vymezil také ve svém vystoupení na II. spisovatelském sjezdu, který se konal v roce 1956, to znamená ve stejné době, kdy vyšla zmíněná sbírka. Vlnobití je dílem přechodu od první fáze tvorby k druhé, od socialistického realismu k poezii všedního dne. Jak kvalitou, tak absencí nejkřiklavějších politických motivů poúnorové literatury je sbírka mnohém dál než její předchůdkyně, ale několik intertextových narážek směrem k předchozí básnické tvorbě tuto sbírku paradoxně váží k dvojici děl Tobě, živote! a Pochodeň jara. Přechodný charakter sbírky ukázala i analýza motivu války. Heroizace války a idylizace života vojáka jsou typické pro ranou socialistickou poezii nejen u Šitkance. Ve Vlnobití se dříve abstraktní zpodobnění války přiblížilo konkrétnějšímu a lidštějšímu zpracováni. Avšak sbírka i tady nese stopy klišé a patosu předchozí tvorby. V první kapitole jsme za pomocí Macurovy monografie vyjmenovali, s jakými obsahy a principy tehdejší umění operovalo. Výběrově připomínáme, že k nim patřily motivy ráje, Sovětského svazu, nového světa či mládí nebo také politizace lásky. To vše vyjadřují první dvě Šiktancovy sbírky v mnoha svých textech. Prvotina ukazuje také na jeden z tehdejších úkolů poezie, a to doprovodit verši společenskou událost či svátek. Tematicky se Vlnobití od prvních sbírek liší, i když s nimi komunikuje. Zároveň je co do kvality ještě vzdálená nadcházející Žízni, řadíme ji proto do první vývojové fáze autorovy tvorby Všechny tři sbírky Tobě, živote!, Pochodeň jara a Vlnobití tedy tvoří množinu předkvětnových textů, které nepřekonaly dobu. Přestože se Šiktanc snažil o naplnění dobových básnických norem velmi pilně, rozhodně nebyl ve své nejranější etapě básníkem oceňovaným, což potvrdil pohled do dobových recenzí. Jeho rané verše lze tak odmítnout i z pozice tehdejších dobových požadavků. Přestože nikdy nepatřil k předním básníkům socialistického realismu, i v jeho verších se nacházejí tzv. čítankové ukázky tvorby této éry. Určité specifické postavení Vlnobití mezi etapou socialistického realismu a poezií všedního dne vyplývá i z roku vydání. Jak u Floriana, tak Šotoly platí, že poslední sbírku spjatou - 108 -

s prvním obdobím vydali v roce 1955, a své „nejvšednější“ verše v roce 1957, roku následujícího se k nim připojil svým debutem Holub. Vlnobití bylo vydáno mezi tím roku 1956. Právě to je rok, kdy se všichni veřejně přihlašují ke generaci a programu všedního dne. Šotola, Florian a Šiktanc bez zjevných okolků přijali diktát doby a psali i takové verše, které působí v jejich spisovatelském portfoliu nedůstojně nejen prizmatem dneška, ale jevily se tak už několik let poté, co byly vydány. K těmto veršům, které zůstanou navždy spíše jen dokumentem doby než literárním dílem určeným k čtení, jsme zařadili Šotolovy sbírky Za život a Červený květ, Florianovy sbírku Cestou k slunci a Blízký hlas a Šiktancovy sbírky Tobě, živote!, Pochodeň jara a s výhradami Vlnobití. Doboví recenzenti upozornili, že zejména poslední jmenované sbírka, ale také několik básní z obou Florianových sbírek by mohlo patřit již do následující vývojové fáze těchto básníků, do poezie všedního dne. Plně se však tato etapa realizovala až ve sbírkách Svět náš vezdejší, Otevřený dům, Žízeň a dalších.

6.2 Sbírky květnové a otázka (dis)kontinuity vývoje Jako přelomové sbírky jsme označili Svět náš vezdejší (1957) Jiřího Šotoly, Otevřený dům (1957) Miroslava Floriana a Žízeň (1959) Karla Šiktance. K těmto zlomům přiřazujeme ještě Florianovu Závrať (1957), která vyšla jen několik měsíců po Otevřeném domě, a také obě sbírky Miroslava Holuba, to jest Denní služba (1958) a Achilles a želva (1960), a Šotolovu Venuši z Mélu (1959). Tyto knížky se nejvíce blíží tomu, co můžeme nazvat realizací poezie všedního dne. Ze sbírek analyzovaných v této práci chybí zařadit ještě Stopy, Bylo to v Evropě a Heinovské noci. Tato díla, ač podstatně vycházejí z poetiky Května, se od ní přece jen vzdalují, proto je chápeme již za verše pokvětnové. Přestože neustále operujeme se stanovených mezníkem, lze popsat vývoj od raných sbírek k těm květnovým nejen jako diskontinuální, ale také kontinuální. Květnová poezie jako vývojová diskontinuita Aby květnová poezie všedního dne byla chápána jako zásadně odlišná od předcházejícího vývoje, se snaží především sami její představitelé ve svých prohlášeních. Za základní programová vystoupení přitom považujeme vedle Holubovy stati Náš všední den je pevnina ze září 1956 rovněž projevy mladých básníků (v této souvislosti především Šiktance a Šotoly) z druhého spisovatelského sjezdu v březnu 1956, jejichž některé pasáže jsme představili v první kapitole. K nim se váže několik dalších upřesňujících textů, které byly v Květnu

- 109 -

průběžně otištěny. Nebudeme zde spekulovat nad tím, zda šlo skutečně o program, nebo pouze „program“, jak tak činí autoři některých reflexí Května. Vymezení se vůči bezprostředně předcházející tradici oficiální poezie je momentem, který prostupuje takřka všechny body prezentací „květňáků“. Problematická místa poúnorové poezie, na něž se upozorňuje, jsou půdou, z níž rostou požadované parametry poezie všedního dne. Šiktanc, Šotola a Holub žádají například hloubku proti povrchnosti, konkrétnost proti abstrakci a typizaci, pravdivost proti mytizaci, každodennost proti heroizaci a patosu. Podobných opozic bychom mohli formulovat více. Holub navíc píše o nutnosti vyvarovat se starých chyb. V prohlášeních je očividná obecná snaha mladé generace osamostatnit se nejen od poúnorové poezie jako takové, ale i ve vztahu ke střední a starší generaci a najít svou vlastní tvář. Nelze říci, že by se tato část generace v první polovině dekády nějak výrazněji odlišovala od déle působících tvůrců, spíše za nimi jen zaostávala. Dost často jejich tvorbu napodobovala, popřípadě čerpala ze starší české literární tradice. Dobové recenze mimochodem jako jeden z nejčastějších problémů uváděly epigonství. Všechna generační vystoupení poukazují na to, že poetika skupiny vyrůstá na půdorysu vymezení se vůči autoritativnosti kulturních institucí a literární kritice, kterým se museli mladí autoři přizpůsobovat. Jelikož předmět naší práce tvoří primárně básnická tvorba, musíme se podívat, zdali takové vymezení nacházíme nejen v programových vystoupeních, ale i v poezii samotné. Pokud nahlédneme do básní, které působí nejprogramověji, nalezneme tam skutečně podobné vymezení. Příkladem může být už poslední číslo sbírky Vlnobití, v závěru básně „Dobré ráno“ čteme, kde hledat krásu: „Zvykly jste ji, oči, v mělkých studnách vážit / v sadech jabloňových, / v zátiších, kde vítr pískal fujaru… / A ona ta krása / městem s námi chodí – vlaky na nádražích, / zatrubte ji forte fanfáru“ (81). Tyto verše vyzývají ke změně perspektivy vnímání skutečnosti. V Šotolově básni „Parte“, která vyšla v prvním ročníku Května a později jako součást sbírky Svět náš vezdejší, se zase relativizuje pohled na člověka: „Nelesklí my jsme lidé, všedních tváří, / i voda smutná jsme, co klikatě se žene, / my nejsme vojsko nebeské, jak malují nás lháři: / brnění, jas a srdce vycíděné“ (52). Proti člověku heroizovanému a mytizovanému stojí člověk reálný. V prvním ročníku Května vyšel rovněž Holubův „Večer v laboratoři“, který byl poté zařazen do Denní služby. Ten upozorňuje na novou realitu, o níž bychom se měli zajímat. Nenalezneme v ní nic fantastického, jak zdůrazňuje dvakrát opakované

- 110 -

dvojverší „Bílý kůň nevystoupí z hlubin / neobjeví se ohnivý list“ (58). Přesto se to nejdůležitější nachází v běžném či opomíjeném: „Mezi buňkami, mezi jehlami, / mezi plameny, mezi psy, / mezi hvězdami, / tam, kde se probouzíte, / tam, kde chodíte spat, / kde to snad nikdy nebylo a není – / hledat // a nalézat“ (59). Pak je tady ještě nejprogramovější Florianův text, „Každodenní óda“ ze sbírky Otevřený dům. Ta zdůrazňuje význam všedních věcí, jako je roura, schody nebo lavice, které již nemůžeme dále přehlížet. Rozdíly mezi tvorbou předkvětnou a květnovou nalézáme nejen ve zmíněných deklaracích, ale i v oblasti ideové a výrazové všech básní. Ve verších předkvětnových se realizovalo vyjádření doby a postoj k ní několika způsoby. Básníci se zaměřovali například na to, aby svými verši okomentovali dobové události. Karel Šiktanc vedle takřka povinných dobových reakcí na smrt Stalina a Gottwalda napsal básně ke sjezdu Svazu československé mládeže, ke vstupu miliontého člena do této organizace nebo k prvnímu máji. Takové verše se obvykle hodí pro ozvláštnění prvních stran novin či časopisů, jak to dokazuje báseň Spartakiádní Miroslava Floriana z června 1955, kdy se uskutečnila I. celostátní spartakiáda.268 Časopiseckým veršům, které později nevyšly knižně, jsme se však v této práci nevěnovali. Tvůrci se nezaměřovali pouze na domácí scénu, ale i tu světovou. Šiktanc komentoval konflikt v Koreji či čínskou občanskou válku, Šotola reflektoval válku v Indočíně, jedna z Florianových básní referuje také o Koreji. Geopolitická orientace byla zaměřena na Sovětský svaz a jeho satelity, což se nejvíce projevuje v prvotině Šiktancově, ale i v několika narážkách u Šotoly či Floriana. Naopak tzv. kapitalistická část světa je nahlížena negativně. To vidíme v Šotolově básni „Na západ“ či ve Florianově „Americký pilot hovoří“. Pokud jde o svět nepolitický, každodenní, ten je načrtnut velmi staticky, nekonfliktně až idylicky. Reprezentuje ho především téma mládí a lásky nebo verše domova. Ty najdeme hlavně u Šotoly a Šiktance. Naproti tomu svět mnoha sbírek období Května přímo charakterizuje imanentní rozpornost a dynamičnost. To se týká především knih Závrať, Svět náš vezdejší a také Žízně, jejichž autoři se k zachycení současného světa dopracovávají přes bohatou obraznost a kontrasty. Holub zobrazuje svět zcela odlišným způsobem, namísto k obraznosti směřuje spíše k přímosti pojmenování a věcnosti, kontrasty jsou však vlastní i jemu. Zejména u Floriana a Šotoly je tu pak ještě jeden aspekt reality, který definuje podobu sbírek. Tímto aspektem je rozmanitost, kterou se snaží básnící znázornit tak, že asociativně spojují na první pohled

268

FLORIAN, Miroslav. Spartakiádní. Literární noviny, 1955, roč. 4, č. 26, s. 1.

- 111 -

odlišné jevy skutečnosti. Tematickou i sémantickou uzavřenost kratších básní socialistického realismu střídá tendence k delším polyfonním skladbám (neplatí pro Holuba). Zachycení světa se tedy odlišuje od toho ve sbírkách předkvětnových. Vědomé navázání na tradici poetismu lze chápat rovněž jako odlišení se od poúnorové poezie. Mění se i rekvizity. Životní styl společnosti nebo technologie se od začátku do konce desetiletí nijak revolučně nezměnily. Kdybychom však obraz éry posuzovali ze sbírek „květňáků“, byl by rozdíl překvapivější. V Pochodni jara Šiktanc veršoval například takto: „Po modré obloze i v loužích po přeháňce / houf bílých beránků se chodí procházet / a stráně kvetou víc jak pod pastelkou“ (22). Šotola v Červeném květu má například následující verše: „Taková láska, písnička čistá, / co umí být / i ostrá jako nůž“ (45). Třetí příklad pochází z básně „Sad“ ze sbírky Blízký hlas: „Za továrnou je jabloňový sad. / Teprve loni jsme jej vysadili. / Křehoučkých strůmků vyrovnaný řad / prohýbá mokrý vítr zdivočilý“ (13). Archaicky nepůsobí jen prostředí, ale také epiteta, metafory a přirovnání (modrá obloha, ostrý jako nůž). V sbírkách poezie všedního dne svět kolem vypadá jinak. Do velké míry byla vyslyšena slova z Holubovy stati, v níž doporučil, aby se poezie více držela reality. Přestože lidé na ulicích běžně hovoří o výsledcích vědeckého a technologického pokroku, jako je silon či televize, básníci si stále vypomáhají tak, že přirovnávají k fenoménům z oblasti zoologie a botaniky. Skřivany a jabloňové sady předkvětnové poezie se podařilo v nejedné básni vystřídat tramvajemi či neony. Způsob nahlížení světa, metaforika a další aspekty předkvětnové a květnové poezie se sice odlišují, ale rozhodně je nemusíme chápat jen z hlediska silného vymezení se vůči rané poezii, tak jak to bylo explicitněji provedeno v programových textech i básní. Sáhnutí po odlišných prostředcích bylo dáno také skutečnosti, že ty staré se nedaly variovat donekonečna. Květnová poezie jako vývojová kontinuita V čem si je tvorba první i druhé poloviny padesátých let, tvorba předkvětnová i květnová, podobná, je základní snaha vyjádřit dobu. Jak zdůrazníme ještě později, se silným oboustranným vztahem mezi poezií a realitou pracovala i kritika. V rámci představ „květňáků“ nelze být nepolitický a nezaujmout postoj k realitě. Jednou z možností, jak by se dalo totálně vymezit vůči období literatury, v němž preferovaný žánr představovala občanská lyrika, bylo například zcela takový žánr opustit. O to však členové seskupení neusilovali. Sice zpočátku směřovali i k zachycení každodenní nepolitické reality, ale ve stejné době už u nich byla - 112 -

rozpoznatelná snaha vyjádřit se k moderní civilizaci. Takovou milostnou či přírodní lyriku považuje Holub dokonce za útěk od skutečnosti. Společenskou roli poezie představitelé Května nerelativizují. Způsob, kterým se tohoto vyjádření dosahuje, se sice značně odlišuje od toho v první půlce padesátých let, ale v základu jde o plnění shodného úkolu, zobrazit socialistickou společnost a člověka v ní. Ani ideologické východisko se během celé dekády nezměnilo, i když postoj byl zejména po XX. sjezdu sovětské komunistické strany kritičtější. K levicovým kořenům a přesvědčení se spisovatelé hlásili stále. Odráží se to nejen v neuměleckých textech, ale například v knihách z roku 1960. Přihlášení se generace k socialismu nacházíme v úvodní a závěrečné části Heinovských nocí, ve čtvrtém zpěvu skladby Bylo to v Evropě nebo ve verši „socialismus / – nebo nic“ (54) z Holubovy básně „Musulmani“, kterou ve sbírce následuje „Lenin“. Nejde jen o levicovost, ale také další postoje jako optimismus a humanismus, které nalézáme v politicky orientované lyrice zástupců Května v celém průběhu padesátých let. To nevylučuje možnost zobrazovat méně světlé stránky civilizace jako je například válka. Právě v nich se základní idea (dějinného) optimismu dobře vyjadřuje (ve formě naděje či vůle). O konkrétní naplnění některých zmíněných programových opozic (pravdivost proti mytizaci či každodennost proti heroizaci a patosu) se dá také spekulovat. Patos a heroizace nebyla odstraněna, ale jen přesunuta právě do sféry každodennosti. Věci a události obyčejné a zdánlivě nezajímavé se staly předmětem apoteóz. Požadavek pravdivosti byl vlastní nejen programu Května, ale byl to jeden z pilířů teorie socialistického realismus. Avšak pokud jde o naplnění teorie, byla praxe poezie všedního dne určitě realističtější. Zajímavostí je, že jeden z podstatných rysů poezie všedního dne – zájem o každodenní nevýznamné věci – nacházíme v některých Florianových textech dávno před formulací programových stanovisek. Zpětně to reflektovali nejen recenzenti Otevřeného domu, ale už v roce 1954 Jungmann s Petrmichlem.269 Tato skutečnost rovněž částečně relativizuje chápání praxe generační skupiny jako skokově odlišné od předešlé tradice. Stále řešíme jen vztah poezie Května k bezprostředně předcházející oficiální literatuře socialistického realismu, v rámci něhož se má vývoj stále tendenci jevit přeci jen diskontinuitně. Pokud bychom se však podívali na pokrok sledovaných básníků v širší perspektivě

„Florian podle nás správně pochopil, že velikost a sláva dnešního věku se neprojevuje jenom ve velikých věcech, jako např. ve stavbě vysokých pecí, přehrad atp., ale i v drobnostech, za nimiž cítíš nového člověka. A patří jistě k objevitelskému zraku básníka, aby mu tyto typické drobnosti neunikaly, aby je dovedl pozdvihnout z víru všedních, pracovních dnů, který je často pro svůj spěch ani nevidí, a učinil z nich radostné svědky a mluvčí naši doby.“ JUNGMANN, Milan – PETRMICHL, Jan. Zápas o novou poesii. Nový život, 1953, č. 11, s. 1317–1336. Tato slova jako by Florian zbásnil ve „Všednodenní ódě“ ve sbírce Otevřený dům. 269

- 113 -

a kontextu, ukáže se nám něco jiného. Máme tím na mysli kontext celé literatury, to znamená včetně té neoficiální, popřípadě kontext celé literatury 20. století. Zvolení perspektivy totiž hraje velkou roli v hodnocení poezie Května jako vývojové spojitosti, či nespojitosti. V tomto náhledu se básnická tvorba skutečně nebude jevit jako revoluční. Nejevila se tak ostatně ani literární kritice. Její mluvčí nanejvýš hovořili o úsilí skupiny jako o trendu nebo směřování. Připomeňme, že důvodem pro kritiku ze strany představitelů kulturní politiky a následné zastavení činnosti periodika byla spíše uveřejňovaná kritická a politická stanoviska, nikoliv poezie. Nejdobovější klišé stalinistické éry, jak je v našem případě zpodobňuje především Šiktancova prvotina, nebylo nutné odstraňovat, protože jako neživotná v průběhu padesátých let ustupovala sama. To je zjevné, položíme-li vedle sebe Šiktancovu sbírku z roku 1951 a 1954, popřípadě k nim přidáme ty Šotolovy z roku 1955. Nelze spekulovat nad tím, jak rychle či pomalu by se obnovovala tvůrčí škála české poezie nebýt úsilí generační skupiny. Například Florianova sbírka Cestou k slunci ukázala, že se v dobové literatuře objevovaly i částečně odlišné tvůrčí činy bez širšího doprovodu nějakého programu či skupiny. V těchto několika bodech jsme chtěli ukázat, jak je pozice Května relativní. To je předpoklad a zároveň možné zdůvodnění toho, proč mohou koexistovat poměrná odlišná hodnocení snah této generační skupiny. Ukáže se to i v závěrečné kapitole o hodnotě Května.

6.3 Dobové recenze Recenze básnických knih prozradily samozřejmě mnoho nejen o zkoumaných literárních dílech, ale i o vývoji kritiky samotné a jejich jednotlivých osobnostech. Ačkoliv není předmětem této práce sledovat vývojové trendy literární kritiky padesátých let, některé jsou pro nás relevantní z hlediska vývoje autorů okolo Května. Problémem celé reflexe dobového ohlasu spisovatelů je skutečnost, že nám kritika nedovoluje nahlížet tvorbu „květňáků“ z pevného bodu. Výrazová škála básníků se totiž měnila stejně jako výrazová škála kritiky. V první polovině let se kritéria hodnocení díla z velké části odvíjí z premisy socialistického realismu. Striktně odmítnuta z důvodu pesimismu a subjektivismu byla Florianova prvotina, pesimismus byl také vytýkán Šotolově sbírce Za život, mladého Šiktance zase upozorňovali na nesrozumitelnost, která jde proti požadavku, aby dílo bylo srozumitelné pro širší publikum. Kritika nebyla v té době příliš diferencovaná a v mnoha svých soudech se

- 114 -

opakovala. Určitou setrvačnost kritických stanovisek typických spíše pro první polovinu desetiletí pozorujeme i po roce 1956 (například Machonin vytkl v recenzi Florianova výboru autorovi, že neřeší politiku, Vacík Šotolově Venuši z Mélu subjektivismus). Po polovině dekády začala literární kritika sledovat vedle generačních a skupinových vazeb tematické a stylové souvislosti mezi jednotlivými autory. Nejvíce sbližovanými knihami byly Závrať a Svět náš vezdejší z roku 1957 a pak skladby Bylo to v Evropě a Heinovské noci z roku 1960. Možnost reflektovat tyto knihy souvisela s tím, že vyšly v horizontu několika měsíců. Šotola, Florian, Šiktanc i Holub byli běžně srovnáváni s dalšími představiteli z okruhu Května (Dvořáčková, Svoboda, Štroblová), méně často už s básníky mimo seskupení (Skácel). Nejvýraznější pozici si u kritiky vydobyl Šotola. I přes důrazné ideologické odmítnutí první sbírky byl později velmi oceňován rovněž Florian. Šiktanc byl až do Heinovských nocí jednoznačně nejslabší. Na konci dekády se mezi ostatní zařadil Holub. Významné hodnotící kritérium, kterému byli básníci Května vystavováni, souvisí se vzájemným a oboustranným vztahem doby a tvorby. Jedno z typických klišé hovořilo o tom, že povaha moderního světa si sama žádá novou poezii, že svět nedovolí básníkovi, aby byl lhostejným, realita na tvůrce přímo naráží a podobně. Naopak básníci sami podle kritiky usilovali o zachycení reality současného světa, popřípadě ho chtěli dokonce přetvářet. Tato slova se nejčastěji objevovala v souhrnných recenzích jako definiční rys básníků všedního dne, najdeme je zejména u recepce všech Šotolových sbírek z let 1957 až 1960 či Florianovy Závrati. Důraz na roli poezie jako reflexe skutečnosti koreluje s tezí, že květnové verše básníků všedního dne kontinuálně navazují na tvorbu předkvětnovou. Tento názor prezentovali například Francl, Vrba, Vacík či Blahynka. Návaznost na předcházející epochu se projevovala také v žánru. V souvislosti se sbírkami Závrať a Svět náš vezdejší někteří kritiky (Petříček, Dostál, Slabý, Vacík) začali hovořit o nové formě politické poezie, která překonávala tezovitou a agitační poezii první půle desetiletí. Pojem poezie všedního dne jako takový se v recenzích uplatnil jako klasifikační a systematizující prvek, k němuž byli zařazování určití autoři. Někteří recenzenti považovali autorův příklon k tomuto trendu pro jeho vývoj za prospěšný, protože tvorbu obohatil například o nové motivy, jiní byli názoru opačného, protože to například vedlo k žánrovosti. Hodnocení poezie všedního dne jako celku nebylo jednoznačné. Už pojem samotný se zařadil k takovým, které jsou neustále relativizovány či odmítány, nicméně nikdo se ho nedokázal zbavit a nepoužívat ho. Občas se objevovaly narážky na to, jestli jej psát s uvozovkami, či nikoliv. V článcích o jednotlivých dílech se v tomto případě odrážely širší a souhrnnější polemiky týkající se poezie všedního dne a jejího programu. - 115 -

To platí i pro velice hojný názor, že program poezie všedního dne může uspět pouze dočasně a přechodně. Na jednu stranu byla básnická praxe tohoto programu kritizována za sklouzávání k žánrovosti, k minimalismu a podobně, na druhou stranou byla ceněna její krátkodobá negativní role, v rámci níž docházelo k odbourávání schémat, frází a abstraktních tezí minulého období. Tyto úkoly si „květňáci“ vytyčili i sami v programových formulacích. Z hlediska počtu recenzí, se tvorbě Šotoly, Floriana, Šiktance a Holuba nejvíce věnovali Miroslav Červenka, Antonín Jelínek a Miloš Vacík. Červenkův zájem o představitele Května byl pochopitelný. Patřil k užšímu jádru skupiny, která se okolo časopisu vytvořila. Na II. sjezdu se připojil ke svým mladým kolegům tím, že se pokusil o rozbor prvních básnických projevů vznikající literární orientace na všední den a připojil se k prvotním programovým vystoupením „květňáků“. Později se stal autorem tzv. druhého programu Května, napsaného s cílem vyvolat další diskuse. Jeho teoretický a kritický zájem představovala vždy převážně poezie. Sám byl také básníkem. Jeho básnický vývoj se podobá tomu, který sledujeme u Šiktance a ostatních. Do roku 1960 vydal tři sbírky, z nichž první dvě se příliš neodlišovaly od dobové produkce, v té poslední (Lijáky, 1960), která patří k realizacím všedního dne, již dospěl k určité originalitě. Tento posun odpovídá jeho vývoji jako kritika. Šotolovi prvních dvou sbírek Červenka vytkl negativní tóny, které musí překonat, Florianovu prvotinu odmítl proto, že podle něj za ní stojí vnitřně rozpolcený autor. Později se však jeho měřítka změnila. Opustil přístup ideologický a nahradil jej věcnějšími a analytičtějšími hodnoceními a rozbory poezie. Ke svým kolegům však i v období Května přistupoval nekriticky, jak ukázala recenze Bylo to v Evropě. K teoretikům, kteří aktivně publikovali na stránkách Května, patřil Antonín Jelínek, jenž byl s ostatními spřízněn taktéž generačně. Ve srovnání s ostatními recenzenty jednotlivých knih velmi ocenil sbírky Svět náš vezdejší, Blízký hlas a Závrať. Ve vztahu k Florianovi málokdy šetřil chválou. Avšak stejně jako v případě Červenky se nedá říci, že by ve svých článcích rezignoval na objektivitu a směřoval k adoraci poezie spřízněných autorů. I Jelínek dokázal věcně upozorňovat na tvůrčí problémy a chyby. Jen zhruba třetina předmětných recenzí Jelínka a Červenky vyšla v samotném Květnu, ostatní vycházely v jiných novinách nebo časopisech. Od konce padesátých let hojně recenzoval sbírky představitelů Května Miloš Vacík, jehož recenze vycházely v Rudém právu a Tvorbě. Tento autor nebyl osobně ani myšlenkově nijak spjat s autory poezie všedního dne. K celé této koncepci pěstoval rezervovaný postoj a velice často upozorňoval na její nedostatky. I na počátku šedesátých let u něj převažují marxistická kritéria, zejména akcent na společenskou úlohu literatury. Jeho postoj ale nebyl - 116 -

nijak extrémně vyhraněný. Velmi kladně přijal například Heinovské noci, pochválil Holubovu sbírku Achilles a želva (na rozdíl od Denní služby, kterou odmítl).

6.4 Literární dějiny Příslušnost ke generaci, skupině či programu usnadňuje možnosti jakéhokoli výkladu, který se pokouší zachytit literární vývoj. Případ sdružení Šotoly, Floriana, Šiktance i Holuba v časopise Květen a přihlášení se k programu všedního dne to jen potvrzuje. Tato příslušnost dle našeho mínění ovlivňuje rovněž výklad i těch období tvorby, kdy k žádné skupině či programu nepatřili, a vůbec jejich celkový obraz v dějinách české literatury. U Šotoly a v některých případech také Floriana má tento vliv mírně zkreslující dopad. Kapitola o básnících Května bývá zcela logicky zařazovaná do širšího celku oficiální poúnorové literatury, s kterou je organicky spjata. Poté, co je vyloženo schematické období české literatury, přichází ve výkladu na řadu vlastně jediná skupina doby v oficiálním literárním prostoru. Každá generace, skupina či program musí mít pochopitelně své hlavní představitele, své typy. V případě Května jsou jimi v prvé řadě Šotola, Florian a Šiktanc, kteří tvořili také v první polovině padesátých let. V portrétu každého zástupce Května se obvykle marginální zmínka o jejich předkvětnové tvorbě objeví, ale dále se nerozebírá. To má své opodstatnění. Zaprvé jsou tyto sbírky v rámci kompletního autorova díla co do kvality skutečně nejméně zajímavé a oprávněně tak nemohou získat prostor na úkor lepších. Zadruhé jako pouhá ilustrace dobových schémat nejsou potřebná, jelikož ta byla vyložena v příslušné kapitole o poúnorové poezii, které má jiné typické autory (například Kohouta či Školaudyho). Pokud se taková zmínka vůbec neobjeví, autor i jeho rané dílo je vyřazeno z kontextu poúnorové doby a tvorby, která v sobě zahrnuje negativní druhotné významy, a tak dějiny obraz tvůrce vlastně pozitivně korigují. Předkvětnová tvorba je pro sledované autory opravdu jen malým prologem k jejich dlouhé spisovatelské dráze. Další otázka zní, jak se dějiny vypořádávají s tvorbou šedesátých let a dalších dekád. V případě Jiřího Šotoly se domníváme, že jeho zobrazení jako básníka je v dějinách poměrně zúženo. Po skladbě Bylo to v Evropě vydal v šedesátých letech ještě čtyři básnické sbírky, které však literární příručky ve vztahu ke sbírkám poezie všedního dne chápou jako odvozené modifikace. Portrét Šotoly jako vůdčí osobnosti Května, popřípadě také jako tvůrce sbírek Svět náš vezdejší a Venuše z Mélu převažuje nad Šotolou jako básníkem šedesátých let. - 117 -

Nikde se nezpochybňuje Šotolovo přední postavení v rámci Května. Tato pozice patrně daleko výrazněji vyplývá z Šotolovy role organizační, jelikož to byl šéfredaktor časopisu, vystupoval v něm se svými názory a hlavně ho musel bránit před oficiální kritikou. V rovině samotné poezie by toto postavení nemuselo být tak jednoznačné, i když ve své době mu literární kritika stranila. Zatímco v případě Šotoly sledujeme výrazný akcent na jeho tvorbu z období Května, v případě Floriana se v některých případech, nikoliv ve všech, toto období upozaďuje, a tím i relativizuje jeho nemalý význam v rámci skupiny. Souvisí to s tím, že někteří autoři v příručkách vyzdvihují Floriana sedmdesátých a osmdesátých let, i když se má všeobecně za to, že tato etapa rozhodně není básníkovým uměleckým vrcholem, ba naopak. Vysvětlení toho, proč tomu tak je, se nabízí dvě. Za prvé je potřeba na někom oficiální poezii po roce 1968 ukázat a vysvětlit. K tomu se Florian jako jeden z nejplodnějších autorů doby dobře hodí. To ostatně souvisí s faktem, že každá kulturní etapa musí být představena na konkrétních typických představitelích. Za druhé platí, že v období Května měl Florian kolem sebe nemalý okruh kvalitních spisovatelů. Ač sám byl jedním z nich, ve výkladu bylo možné upřednostnit jiné. Naopak v období normalizace se jevil v rámci tehdejší poezie jako jeden z těch lepších. Nikdo ze čtveřice básníků se již nikdy nezařadil k nějaké umělecké skupině či programu. Bylo možné je například přiřadit k některému komunikačnímu literárnímu okruhu (v případě Floriana k oficiální normalizační poezii, v případě Šiktance k samizdatové literatuře, Holubova pozice kolísala). Zejména v méně rozsáhlých dějinách je jejich dílo souhrnně představeno v kapitole o Květnu. Dějiny, které básníkův život a dílo fragmentarizují do různých období (a tím i kapitol), však i později pracují s uvedením autora jako někdejšího básníka okolo časopisu Květen, jako představitele poezie všedního dne a podobně. Příslušnost ke generační skupině Května se tak stala trvalou charakteristikou všech čtyř básníků po celou dobu tvorby. V případě Holuba a Floriana to mělo pro výklad často i hlubší význam než pouze jako uvedení literárněhistorického fakta. Částečně v jejich tvorbě poetika všedního dne místy nějak rezonovala ještě dlouho po rozpadu „květňáckého“ seskupení. Odpovídat na otázku, která publikace poskytla nejpřesnější, nejkvalitnější či nejvýstižnější výklad jednotlivých „květňáků“, nebudeme. Vzhledem k odlišné povaze jednotlivých literárních dějin by to bylo srovnáním nesrovnatelného. Každé mají jiný rozsah, předpokládají jiného recipienta, jsou založeny více na nehodnocených faktech nebo mají naopak větší podíl interpretující složky. Na různé nuance a nepřesnosti jsme v práci průběžně upozorňovali.

- 118 -

6.5 Literárněhistorická a estetická hodnota poezie Května Hodnocení Května pocházející z posledních dvou dekád jsme představili v první kapitole. Konkrétně jsme zmínili názory Ivo Fencla, Alessandra Catalana, Přemysla Blažíčka, Petra Hrušky, Petra Šámala nebo Jaromíra Slomka. V hodnoceních Května se obvykle mísí vše možné, generační skupina a časopis je chápán jako suma všeho, co ve své době prezentoval, čili nejen básnické tvorby představitelů, ale také programových vystoupení, literární kritiky, popřípadě celkového étosu, které periodikum přineslo do dobového myšlení a produkce. Vyjma Blažíčka se nikdo příliš neptá po hodnotě poezie o sobě. Přestože jsme k tomu vždy směřovali, ani v rámci této práce jsme se nesoustředili pouze na poezii samotnou, ale zohledňovali také širší okolnosti. Květen je zmíněnými teoretiky a kritiky zpětně hodnocen například jako literární a myšlenkové cvičiště mladší literární generace, jako katalyzátor proměn v myšlení nebo indikátor změn v tehdejší oficiální literatuře. Nejvíc vyzdviháváni jsou z Května obvykle literární kritici. V našem tázání po hodnotě poezie Května se opřeme o teorii českého estetika Tomáše Kulky, podle něhož existují na sobě v podstatě nezávisle hodnota umělecká (v našem případě jí budeme říkat literárněhistorická) a estetická. Hodnotu uměleckou tvoří význam inovace díla pro svět umění a případné další umělecké využití této inovace. Důležité je, že tato hodnota není dílu imanentní, ale souvisí s jeho zařazením do množiny dalších děl. Jde tedy o kategorii relační. Naopak hodnota estetická vyplývá z díla samotného, týká se vyváženosti stylu, souladu jeho jednotlivých složek a tak podobně.270 V našem případě jde o to, zdali jsou básnická díla „květňáků“ tak kvalitní, aby byla čtena, a to nikoliv jako pouhá ilustrace stavu literatury v konkrétní epoše. V prvé řadě je zde otázka literárněhistorické hodnoty poezie Května. Domníváme se, že odpověď na otázku souvisí podobně jako problém (dis)kontinuity s referenčním rámcem, který si zvolíme. Význam se jeví jako daleko větší v kratším kontextu období padesátých let a počátku šedesátých let, význam v širším kontextu dějin poezie 20. století je naopak menší. Vyplývá to z míry inovace, kterou básníci Května do poezie přinesli, a jak byla tato inovace dále využita.

Tomáš Kulka svou teorii, nazvanou estetický dualismus, prezentoval v knize Umění a kýč a později v Umění a falzum. Přesnou definici uvádí jen v případě hodnoty umělecké: „Umělecká hodnota obráží: 1. obecný význam inovace exemplifikované dílem pro svět umění, a 2. potenciál této inovace pro její další esteticko-umělecké využití.“ Teorii sice vysvětluje na výtvarném umění, ale marginálně uvádí i příklady z jiných uměleckých druhů včetně literatury. KULKA, Tomáš. Umění a falzum. 1. vyd. Praha: Academia, 2004. 270

- 119 -

Pokud jde o pohled zpět, můžeme říci, že básnící skutečně inovovali českou oficiální poezii padesátých let, v tom je v případě Šotoly, Floriana a Šiktance současně obsažen fakt, že inovovali poezii vlastní, což je také relevantní. Dosáhli však toho i díky tomu, že vlastním tvůrčím způsobem zpracovali inovace, které do poezie před nimi přinesli jiní (S. K. Neumann, Jiří Wolker, poetisté, Skupina 42). Tato okolnost zmenšuje význam poezie Května v širším dějinném kontextu. Hodnotu estetickou to negativně neovlivňuje. Pak je tu pohled dopředu, spjatý s otázkou, jak jejich inovace ovlivnila budoucí tradici. Obecně lze odpověď najít až s určitým odstupem, který však již dnes máme. V prvé řadě poezie všedního dne ovlivnila v druhé polovině padesátých let samotné autory, kteří se k ní svým dílem přihlašovali, a měla vliv na budoucí vývoj jejich tvorby. To zdaleka není případ jen čtyř sledovaných básníků, ale širšího okruhu tvůrců. Tady platí to, s čím obvykle operují někteří bohemisté a literární příručky, že období Května znamenalo pro tyto básníky nalezení osobitosti a odstartovalo jejich další vývoj. V kontextu širším je význam menší, jelikož tvorba z tohoto období nemá své následovníky či vyznavače a její principy se v dalším vývoji literatury významně neuplatnily. Pokud bychom hodnotili jednotlivé básnické texty a nic jiného, bude jejich hodnota nepochybně menší, než když k těmto textům připojíme vše související. To v užším smyslu znamená cokoliv, co souvisí s poezií všedního dne (programová vystoupení, diskuse a další články, které program vyvolal). V širším smyslu k tomu musíme připočíst ještě to, co bylo otištěno v Květnu nebo jinde vydáno autory, kteří k měsíčníku nějak patřili, i když se to týkalo i jiných témat než poezie (například kritika prózy, publicistika). Tento komplex pak tvoří tzv. fenomén Května. Vedle literárněhistorické hodnoty je nutné se ještě vypořádat s hodnotou estetickou. Domníváme se, že zejména v případě sbírek Závrať, Stopy, Svět náš vezdejší, Venuše z Mélu, Žízeň, Heinovské noci, Denní služba a Achilles a želva je taková hodnota přítomna v nezanedbatelné míře. Již ve své době literární kritici, jejichž úkolem je vyjadřovat se vedle hodnoty literárněhistorické i k té estetické, shledala, že tato díla jsou esteticky působivá a netrpí nějakými estetickými defekty (vyplývajícími například z nezkušenosti autora, nezvládnutí formy a podobně). Cenila si jich více než jiných děl, které vzešly z okruhu časopisu a poezie všedního dne. Vkus byl samozřejmě jiný. Pokud pomineme čistě dobové požadavky jako důraz na společenskou úlohu literatury, diametrálně odlišný ale nebyl. Navíc pokud něčím autoři sbírek některé recenzenty iritovali, bylo to zpravidla právě v nesplnění těchto nároků. Porušování některých norem kritiky jim ale na estetické kvalitě neubíralo, ba naopak.

- 120 -

V případě, že bychom sbírky atomizovaly na jednotlivé texty, jistě by se našly texty lepší a horší, i jako celek však mají pro čtenáře svou hodnotu. V případě, že si chce čtenář vybrat co číst, zdá se, že i tato hodnota je podobně jako ta literárněhistorická relativní. Pokud srovnáme nejlepší knihy z období Května například s nejlepšími texty představitelů poetismu nebo Skupiny 42, s kterými mají něco společné, bude se jevit jejich estetická hodnota zpravidla jako menší. Porovnáme-li knihy „květňáků“ z konce padesátých let s pozdějšími díly svých autorů, v tomto případě se v nejednou upřednostní co do kvality dílo mladšího data. Tato skutečnost patří k odůvodněním toho, proč je poezie Května trochu ve stínu, ačkoliv Květen samotný je stále významný pojem.

- 121 -

Závěr Básnická tvorba čtyř vybraných představitelů skupiny okolo časopisu Květen byla v této diplomové práci nahlížena v trochu jiné perspektivě, než je obvyklé. Vedle veršů Jiřího Šotoly, Miroslava Floriana, Karla Šiktance a Miroslava Holuba, které jsou spjaté s tzv. poezií všedního dne, se zabývala také Šotolovou, Florianovou a Šiktancovou básnickou tvorbou z první poloviny padesátých let, tedy obdobím před Květnem. Raná tvorba těchto básníků, která koresponduje s jejich podílem na poúnorové angažované oficiální poezii, není v literatuře obvykle příliš reflektována. Tvorba čtyř nejvýznamnějších básníků Května byla zpracována z trojího úhlu pohledu, jimiž byly vlastní analýzy sbírek, reflexe dobových recenzí a reflexe současných monografií o českých literárních dějinách. V potaz jsme brali i širší dobové souvislosti. Sledovali jsme tedy vývoj této tvorby jak v čase (padesátá léta), tak v prostoru (generace, skupina). Tím se stala práce obecnější sondou do literární situace padesátých let. Záběr naší studie byl nemalý, přesto by se dala prohlubovat několika směry. Hodnotné by bylo například probádat veškeré stopy poezie všedního dne, které byly zanechány v další tvorbě „květňáků“, a zjistit, do jak velké míry byla využita inovace daná touto poezií. Pozornost by mohla být směřována rovněž na celou řadu dalších básníků a básnířek, kteří byli impulsy Května zasaženi. Větší zájem by si jistě zasloužil i Jiří Šotola, jehož básnické dílo literární bohemistika trochu přehlíží. Množství pohledů na danou problematiku nám nedovolilo vyslovit nějaký jednoznačný soud o vývojovém významu poezie Května v rámci oficiální poezie padesátých let ani v kontextu celé moderní české literatury. Ukázalo se, že její hodnota a význam kolísá podle toho, jaký referenční rámec zvolíme. Přesto je jasné, že básnická tvorba Května a poezie všedního dne je nezpochybnitelnou součástí české literatury a snad má dokonce i co nabídnout současnému čtenáři.

- 122 -

Seznam použité literatury Primární literatura FLORIAN, Miroslav. Cestou k slunci. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1953. FLORIAN, Miroslav. Blízký hlas. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1955. FLORIAN, Miroslav. Otevřený dům. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1957. FLORIAN, Miroslav. Závrať. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1964 [1957]. FLORIAN, Miroslav. Verše. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1959. FLORIAN, Miroslav. Stopy. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1960. HOLUB, Miroslav. Denní služba. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1958. HOLUB, Miroslav. Achilles a želva. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1960. HOLUB, Miroslav. Spisy 1. Básně. 1. vyd. Brumovice: Carpe Diem, 2003. ŠIKTANC, Karel. Tobě, živote! 1. vyd. Praha: Práce, 1951. ŠIKTANC, Karel. Pochodeň jara. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1954. ŠIKTANC, Karel. Vlnobití. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1956. ŠIKTANC, Karel. Žízeň. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1959. ŠIKTANC, Karel. Heinovské noci. 2. vyd. Praha: Mladá fronta, 1962 [1960]. ŠIKTANC, Karel. Dílo 1. Žízeň. Heinovské noci. Nebožka smrt. Artéská studna. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2003. ŠOTOLA, Jiří. Náhrobní kámen. 1. vyd. Praha: Vysočina, 1946. ŠOTOLA, Jiří. Čas dovršený. 1. vyd. Kroměříž: Karel Kryl, 1946. ŠOTOLA, Jiří. Za život. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1955. ŠOTOLA, Jiří. Červený květ. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1955. ŠOTOLA, Jiří. Svět náš vezdejší. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1957. ŠOTOLA, Jiří. Venuše z Mélu. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1959. ŠOTOLA, Jiří. Bylo to v Evropě. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1960.

- 123 -

Recenze Recenze sbírek Jiřího Šotoly BLAHYNKA, Milan. Šotolova sbírka veršů „Za život“. Nový život, 1956, roč. 8, č. 1, s. 99–102. BLAHYNKA, Milan. Z poezie 1960. Kultura, 1960, roč. 4, č. 49, s. 3. BLAŽÍČEK, Přemysl. Bylo to v Evropě. Práce, 1961, roč. 17, č. 33, s. 5. ČERVENKA, Miroslav. Bojovník s minulostí. Květen, 1955, roč. 1, č. 4, s. 119–120. ČERVENKA, Miroslav – SCHULZ, Milan. Čin je řešení. Květen, 1958, roč. 3, č. 9, s. 492–495. ČERVENKA, Miroslav. Dvě básně o současné historii. Plamen, 1960, roč. 2, č. 9, s. 112–114. DOSTÁL, Vladimír. Jarmark světa a sen člověka. Kultura, 1958, č. 15, s. 5. FRANCL, Gustav. Verše Jiřího Šotoly v boji za nový život. Lidová demokracie, 20. 11. 1955, roč. 11, s. 5. FRANCL, Gustav. Na lidské vlně ať je konečně čisto. Lidová demokracie, 3. 4. 1960, roč. 16, s. 5. FRANCL, Gustav. Poezie, která chce pohnout našim svědomím. Lidová demokracie, 13. 11. 1960, roč. 16, s. 5. GROSSMAN, Jan. Dvě nové básnické sbírky. Kruh, 1958, roč. 1, č. 1, s. 17–18 a 20. HÁJEK, Jiří. Tři hlasy za život. Československý voják, 1955, roč. 4, č. 24, s. 20–21. HEŘMAN, Zdeněk. Nad Šotolovou sbírkou. Host do domu, 1955, roč. 2, č. 10, s. 461–462. HEŘMAN, Zdeněk. Jsou v lidských srdcích květy červené… Host do domu, 1956, roč. 3, č. 5, s. 229–230. HEŘMAN, Zdeněk. Básník apoteóz. Host do domu, 1960, roč. 7, č. 4, s. 187. JELÍNEK, Antonín. O koncepci života. Květen, roč. 3, 1958, č. 5, s. 246–250. JELÍNEK, Antonín. ... a z bláta roste strom. Plamen, 1960, roč. 2, č. 4, s. 109–111. MACHONIN, Sergej. Kniha dobré poesie. Literární noviny, 1955, roč. 4, č. 34, s. 6. MOURKOVÁ, Jarmila. Za život. Mladá fronta, 27. 8. 1955, roč. 11, s. 4. OPELÍK, Jiří. Nástup. Host do domu, 1958, roč. 5, č. 4, s. 176–177. PILAŘ, Jan. Přeměna poesie a debutující básníci. Zemědělské noviny, 15. 7. 1947, roč. 3, s. 2. PEKÁREK, Václav. Poezie protikladů. Tvorba, 1960, roč. 25, č. 14, s. 320–321. PETRMICHL, Jan. Poesie mladého života. Rudé právo, 15. 8. 1955, roč. 35, s. 2.

- 124 -

PETRMICHL, Jan. Z nové české poezie. Rudé právo, 20. 5. 1958, roč. 38, s. 3. PETŘÍČEK, Miroslav. Lyrika mladého boje za život. Obrana lidu, 24. 7. 1955, roč. 14, s. 4. PETŘÍČEK, Miroslav. Zadarmo nejíst chleba této doby. Nový život, 1958, č. 2, s. 142–148. SKÁLA, Ivan. Tři knihy poezie. Rudé právo, 17. 12. 1946, s. 2. SLABÝ, Zdeněk Karel. Zastavení před novými jistotami. Literární noviny, 1955, roč. 4, č. 52, s. 4. STRAKOŠ, Jan. Čas dovršený. Akord, 1946/1947, roč. 13, s. 314. ŠTERN, Jan. Jak viděli válku. Práce, 9. 4. 1947, roč. 3, s. 5. ŠTERN, Jan. Tři omyly. Práce, 7. 5. 1947, roč. 3, s. 4. SUS, Oleg. Ars poetica před dějiny postavená. Host do domu, 1960, roč. 7, č. 12, s. 567. TOBIÁŠ, Pavel. Ještě jednou o básnických sbírkách. Nová svoboda, 20. 4. 1958, roč. 14, s. 5. VACÍK, Miloš. Nad poezií světa vezdejšího. Tvorba, 1958, č. 28, s. 662. VACÍK, Miloš. O pravdivý obraz světa. Rudé právo, 13. 2. 1960, roč. 40, s. 3. VACÍK, Miloš. Poezie ve znamení hledání. Tvorba, 1960, roč. 25, č. 48, s. 1134–1135. VACÍK, Miloš. Historie a náš čas v nových básnických sbírkách. Rudé právo, 1961, roč. 41, č. 50, s. 2. VRBA, František. Venuše z Mélu není Svět náš vezdejší. Literární noviny, 1960, roč. 9, č. 6, s. 4. VRBA, František. Poéma o smyslu života. Literární noviny, 1961, roč. 10, č. 5, s. 5. Recenze sbírek Miroslava Floriana BLAHYNKA, Milan. Z poezie 1960. Kultura, 1960, roč. 4, č. 49, s. 3. ČERVENKA, Miroslav. Blízký hlas Miroslava Floriana. Mladá fronta, 3. 7. 1955, roč. 11, s. 6. ČERVENKA, Miroslav. Básník melodický. Literární noviny, 1957, roč. 6, č. 27, s. 4. ČERVENKA, Miroslav – SCHULZ, Milan. Čin je řešení. Květen, 1958, roč. 3, č. 9, s. 492–495. ČIERNÝ, Imrich – GARDELKA, Jaroslav. Hořké odvary formalistických tendencí. Mladá fronta, 12. 7. 1953, roč. 9, č. 5. DOSTÁL, Vladimír. Bojte se zpohodlnět. Kultura, 1957, č. 31, s. 4. FRANCL, Gustav. Nad dvěma novými sbírkami básní. Lidová demokracie, 5. 5. 1960, roč. 16, s. 3. - 125 -

GROSSMAN, Jan. Dvě nové básnické sbírky. Kruh, 1958, roč. 1, č. 1, s. 17–18 a 20. HÁJEK, Jiří. Tři hlasy za život. Československý voják, 1955, roč. 4, č. 24, s. 20–21. HEŘMAN, Zdeněk. Bilance Miroslava Floriana. Květen, 1959, roč. 4, č. 5, s. 229–230. JANŮ, Jaroslav. O citu a myšlence v lyrice. I. Literární noviny, 1953, roč. 2, č. 38, s. 4. JANŮ, Jaroslav. O citu a myšlence v lyrice. II. Literární noviny, 1953, roč. 2, č. 39, s. 6. JELÍNEK, Antonín. Lyrika dnešních dnů. Literární noviny, 1955, roč. 4, č. 27, s. 6. JELÍNEK, Antonín. Otevřený dům a otevřená cesta. Květen, 1957, roč. 3, č. 1, s. 11–14. JELÍNEK, Antonín. Z mladé české poezie. Rudé právo, 26. 4. 1958, roč. 38, s. 3. JUNGMANN, Milan – PETRMICHL, Jan. Zápas o novou poesii. Nový život, 1953, č. 11, s. 1317–1336. KAUTMAN, František, 1958. Poezie, která vyslovila dnešek. Kultura, roč. 2, s. 4. K naší současné poesii. Rudé právo, 21. 6. 1953, roč. 33, s. 3–4. KROH, Miroslav. Aby se nikdy neopakovala. Mladá fronta, 17. 2. 1959, roč. 15, s. 3. LINKE, Arno. Knížka ryzí poesie. Mladá fronta, 20. 9. 1957, roč. 13, s. 3. MACHONIN, Sergej. Jistoty a nebezpečí Florianovy poesie. Plamen, 1959, roč. 1, č. 2, s. 250–253. OPELÍK, Jiří, 1958. Nástup. Host do domu, roč. 5, č. 4, s. 176–177. OPELÍK, Jiří. Florianova malá gramatika. Plamen, 1960, roč. 2, č. 7, s. 105–106. PETRMICHL, Jan. Poesie mladého života. Rudé právo, 15. 8. 1955, roč. 35, s. 2. PETRMICHL, Jan. Aby už nikdy, světe, tvá okna nebyla zatemněna. Literární noviny, 1958, roč. 7, č. 12, s. 5. PETŘÍČEK, Miroslav. Od lyrického talentu k básnickému charakteru. Nový život, 1955, č. 8, s. 861–866. PETŘÍČEK, Miroslav. Zadarmo nejíst chleba této doby. Nový život, 1958, č. 2, s. 142–148. RUMLER, Josef. Za poesii smělých myšlenek. Květen, 1955, roč. 1, č. 1, s. 29–30. SLABÝ, Zdeněk Karel. Výhry a sliby Miroslava Floriana. Tvorba, 1957, roč. 22, č. 31, s. 21–22. TACHOVSKÝ, Karel. Druhá sbírka Miroslava Floriana. Host do domu, 1955, č. 6, s. 271. TOBIÁŠ, Pavel. Ještě jednou o básnických sbírkách. Nová svoboda, 20. 4. 1958, roč. 14, s. 5. UHDE, Milan. Dva současní básníci. Host do domu, 1960, roč. 7, č. 9, s. 422–424. VACÍK, Miloš. Okamžiky a tento čas. Tvorba, 1958, roč. 23, č. 7, s. 148–149. VACÍK, Miloš. Šťastná plavba. Rudé právo, 24. 7. 1960, roč. 40, s. 2. VACÍK, Miloš. Poezie ve znamení hledání. Tvorba, 1960, roč. 25, č. 48, s. 1134–1135. - 126 -

VRBA, František. Básníci, co s talentem? Literární noviny, 1959, roč. 8, č. 39, s. 5. VRBA, František. Dobré stopy. Literární noviny, 1960, roč. 9, č. 29, s. 4. Recenze sbírek Karla Šiktance Básnický závěr loňského roku. Nový život, 1957, č. 1, s. 108. BRUKNER, Josef. Heinovské noci Karla Šiktance. Nové knihy, 1961, č. 1, s. 4. ČERVENKA, Miroslav. Dvě knížky mladých básníků. Rudé právo, 24. 3. 1955, roč. 35, s. 2. ČERVENKA, Miroslav. Pravda je těžší než iluse. Literární noviny, 1957, roč. 6, č. 6, s. 4. ČERVENKA, Miroslav. Dvě básně o současné historii. Plamen, 1960, roč. 2, č. 9, s. 112–114. DIVIŠ, Ivan. K druhému vydání Heinovských nocí. Nové knihy, 1962, č. 5, s. 4. DOSTÁL, Vladimír. O české poesii v roce 1951. Nový život, 1952, roč. 4, č. 12, s. 1881−1882. DOSTÁL, Vladimír. Mladá poesie v těžké hodině. Kultura, 1957, roč. 1, č. 17, s. 4−5. HEŘMAN, Zdeněk. Z chlapce básník. Host do domu, 1956, roč. 3, č. 12, s. 563−564. HEŘMAN, Zdeněk. Žízeň, Žlutý bar a Víra. Host do domu, 1959, roč. 6, č. 10, s. 473−474. JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Velká báseň o Lidicích a rozhovor s Karlem Šiktance o „básnické dřině“. Svoboda, 1961, roč. 9, č. 42, s. 4. JANŮ, Jaroslav. Lyrika Karla Šiktance. Literární noviny, 1955, roč. 4, č. 15, s. 6. JELÍNEK, Antonín. Pochodeň jara. Nový život, 1955, roč. 7, č. 6, s. 647−648. JELÍNEK, Antonín. Člověk v těchto dnech. Rudé právo, 3. 2. 1957, roč. 37, s. 3. JELÍNEK, Antonín. Mladá poesie na dobrých cestách. Květen, 1957, roč. 2, č. 5, s. 179−180. JELÍNEK, Antonín. Dvě plus dva… plus jeden. Plamen, 1959, roč. 1, č. 4, s. 568−572. OPELÍK, Jiří. Trojí hlas generace. Kultura, 1959, roč. 3, č. 45, s. 5. PETŘÍČEK, Miroslav. Tři nové sbírky mladé poesie. Obrana lidu, roč. 9, 13. 2. 1955, s. 3. SLABÝ, Zdeněk Karel. Karel Šiktanc: Tobě, živote. Nový život, 1952, roč. 4, č. 9, s. 1432−1433. SLABÝ, Zdeněk Karel. Naše mladá poesie dozrává. Lidová demokracie, 17. 2. 1961, roč. 17, s. 3. VACÍK, Miloš. Poezie má vzrušovat. Rudé právo, 10. 10. 1959, roč. 40, s. 3. VACÍK, Miloš. Historie a náš čas v nových básnických sbírkách. Rudé právo. 19. 2. 1961, roč. 41, s. 2. - 127 -

VRBA, František. Básníci, co s talentem? Literární noviny, 1959, roč. 8, č. 39, s. 5. VRBA, František. Noci lásky a bolesti. Literární noviny, 1961, roč. 10, č. 6, s. 5. Recenze sbírek Miroslava Holuba BLAHYNKA, Milan. Z poezie 1960. Kultura, 1960, roč. 4, č. 49, s. 3. ČERVENKA, Miroslav. Živá díla a mrtvé pojmy. Květen, 1958, roč. 3, č. 14, s. 813–814. FRANCL, Gustav. Na lidské vlně ať je konečně čisto. Lidová demokracie, 3. 4. 1960, roč. 16, s. 5. FRIED, Jiří. Cesty básníků. Plamen, 1960, roč. 2, č. 9, s. 29–32. LINKE, Arno. O ruce ruka tiše ví… Mladá fronta, 7. 6. 1958, s. 5. MOURKOVÁ, Jarmila. Nové knížky veršů. Literární noviny, 1958, roč. 7, č. 35, s. 4. OPELÍK, Jiří. Jména nová i stará. Host do domu, 1958, č. 27, s. 321–323. OPELÍK, Jiří. Denní služba. Kultura, 1958, č. 33, s. 4. RAFAJ, Oldřich. Tři nové hlasy v české poezii. Nová svoboda, 25. 1. 1959, roč. 15, s. 5. UHDE, Milan. Dva současní básníci. Host do domu, 1960, roč. 7, č. 9, s. 422–424. VACÍK, Miloš. Dvě prvotiny. Tvorba, 1958, roč. 23, č. 29, s. 677. VACÍK, Miloš. Poezie ve znamení hledání. Tvorba, 1960, roč. 25, č. 48, s. 1134–1135. VACÍK, Miloš. S důvěrou k cestám, k lidem, k životu. Rudé právo, 15. 3. 1960, s. 4. VRBA, František. Blíže k cíli. Literární noviny, 1960, roč. 9, č. 9, s. 4.

Monografie a články BAUER, Michal. Rok 1948: Od socialismu k socialismu (Česká literatura jako nositelka iluzí i oběť ztrát). Tvar, 1998, roč. 8, č. 14, s. 16. BAUER, Michal. Spory o časopis Květen v letech 1957 a 1959. Tvar, 1998, roč. 8, č. 14, příloha Edice Tvary. BLAHYNKA, Milan. Miroslav Florian. Praha: Československý spisovatel, 1980. BLAŽÍČEK, Přemysl. Poezie 1948–1958 jako výraz oficiální ideologie. In Kritika a interpretace. Praha: Triáda, 2002 [2000]. BLAŽÍČEK, Přemysl. Poezie všedního dne: skupina Května 1956–1958. In Kritika a interpretace. Praha: Triáda, 2002 [2001]. BLAŽÍČEK, Přemysl. Jeden z Května. In Kritika a interpretace. Praha: Triáda, 2002 [1965].

- 128 -

BLAŽÍČEK, Přemysl. Nad poezií Jiřího Šotoly. In Kritika a interpretace. Praha: Triáda, 2002 [1961]. BOČEK, Jaroslav. Poetický zázrak všednosti. Květen, 1956, roč. 2, č. 3, s. 106. BROUSEK, Antonín. O poezii českého stalinismu bez pověr a iluzí. In Podivuhodní kouzelníci. Čítanka českého stalinismu v řeči vázané z let 1945–1955. Purley: Rozmluvy, 1987. ČERVENKA, Miroslav. [Projev na II. sjezdu spisovatelů]. Květen, 1956, roč. 1, č. 10, s. 296−298. ČERVENKA, Miroslav – VOHRYZEK, Josef. Kritika literatury – kritika života. Literární noviny, 1955, roč. 4, č. 45, s. 6–7. [ČERVENKA, Miroslav – VOHRYZEK, Josef]. K úvaze a polemice. Květen, 1959, roč. 4, č. 1, s. 1–3. CATALANO, Alessandro. Rudá záře nad literaturou. Česká literatura mezi socialismem a undergroundem (1945-1989). 1. vyd. Přel. Jana Vicencová. Brno: Host, 2008. DOKOUPIL, Blahoslav. Květen [online]. In: Slovník české literatury po roce 1945. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2002 [aktualizováno 2006]. Dostupné z http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=132&hl=Kv%C4%9Bten+. DOLEŽAL, Bohumil. Dva z Května. Tvář, 1965, roč. 2, č. 1, s. 26−30. DOSTÁL, Vladimír. Na obranu socialistického realismu. Literární noviny, 1956, roč. 5, č. 34, s. 7, č. 35, s. 6, č. 36, s. 6. FENCL, Ivo. Vize a iluze skupiny Květen. Praha: Pražská imaginace, 1993. FLORIAN, Miroslav. Spartakiádní. Literární noviny, 1955, roč. 4, č. 26, s. 1. FLORIAN, Miroslav. [Projev na II. sjezdu spisovatelů]. Květen, 1956, roč. 1, č. 10, s. 294. GALÍK, Josef a kol. Panorama české literatury. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 1994. GROSSMAN, Jan. O krisi v literatuře. Nový život, 1956, roč. 8, č. 10, s. 1294−1302. HAVEL, Václav. Pochyby o programu. Květen, 1956, roč. 2, č. 1, s. 29−30. HEŘTOVÁ, Jaroslava. Pravdivost umělecké literatury. In VLAŠÍN, Štěpán a kol. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1977. HEŘTOVÁ, Jaroslava. Socialistický realismus. In VLAŠÍN, Štěpán a kol. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1977. HEŘTOVÁ, Jaroslava. Stranickost. In VLAŠÍN, Štěpán a kol. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1977. HEŘTOVÁ, Jaroslava. Typizace. In VLAŠÍN, Štěpán a kol. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1977. - 129 -

HOLÝ, Jiří. Socialistický realismus. In NÜNNING, Ansgar a kol. Lexikon teorie literatury a kultury. Brno: Host, 2006. HOLÝ, Jiří a kol. Česká literatura od počátků k dnešku. 2. vyd. Praha: NLN, 2008. HOLUB, Miroslav. Náš všední den je pevnina. Květen, 1956, roč. 2, č. 1, s. 1−2. HRUŠKA, Petr. Někde tady. Český básník Karel Šiktanc. Brno: Host, 2010. JANÁČEK, Pavel. Socialistický realismus: co s ním? Geneze a recepce jednoho kulturního fenoménu. A2, 2007, č. 22, s. 1 a 16−17. JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945−1989. II. 1948−1958. Praha: Academia, 2007. JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945−1989. III. 1958−1969. Praha: Academia, 2008. JUNGMANN, Milan. Tvorba rozhodne. Literární noviny, 1959, roč. 8, č. 7, s. 1 a 8. KOŽMÍN, Zdeněk – TRÁVNÍČEK, Jiří. Na tvrdém loži z psího vína. 1. vyd. Brno: Books, 1998. KULKA, Tomáš. Umění a falzum. 1. vyd. Praha: Academia, 2004. KUNC, Jaroslav. Česká literární bibliografie 1945-1963. Díl I. A–M. 1. vyd. Praha: Státní knihovna ČSSR – Národní knihovna, 1963. KUNC, Jaroslav. Česká literární bibliografie 1945-1963. Díl II. N–Ž. 1. vyd. Praha: Státní knihovna ČSSR – Národní knihovna, 1964. MACHONIN, Sergej. Poznámky k některým zásadám socialistického realismu. Nový život, 1949, roč. 1, č. 2, s. 71−76, č. 3, s. 65−77. MACURA, Vladimír. Šťastný věk. Symboly, emblémy a mýty 1948-1989. In Macura, Vladimír. Šťastný věk (a jiné studie o socialistické kultuře). Praha: Academia, 2008. MĚŠŤAN, Antonín. Česká literatura 1785-1985. 1. vyd. Toronto: Sixty-Eight-Publishers, 1987. PETIŠKOVÁ, Tereza. Československý socialistický realismus 1948−1958. 1. vyd. Praha: Gallery, 2002. PEŠAT, Zdeněk. Šotolův člověk a dějiny. K profilu jedné generace. Česká literatura, 2006, roč. 54, č. 2–3, s. 274–278. RAMBOUSEK, Jiří. O jednom motivu básníků všedního dne. In Časopis Květen a jeho doba. 1. vyd. Ústav pro českou literaturu AV ČR – Slezská univerzita: Praha – Opava, 1994, s. 17–21. Rezoluce celostátní konference Svazu čs. spisovatelů ve dnech 1. a 2. března 1959 v Praze. Květen, 1959, roč. 4, č. 3, s. 97−98. - 130 -

SLOMEK, Jaromír. Co zbylo z Května? In Časopis Květen a jeho doba. 1. vyd. Ústav pro českou literaturu AV ČR – Slezská univerzita: Praha – Opava, 1994, s. 68–70. SLOMEK, Jaromír − ŠIKTANC, Karel. Řeč neřeč. Rozhovor Jaromíra Slomka s Karlem Šiktancem. Praha: Karolinum, 2007. SVOBODA, Jiří V. [Projev na II. sjezdu spisovatelů]. Květen, 1956, roč. 1, č. 10, s. 293−294. SVOZIL, Bohumil. Vůle k intelektuální poezii. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1971. ŠALDA, František Xaver. Alej snu a meditace ku hrobu Jana Nerudy. In ŠALDA, F. X. Boje o zítřek. Praha: NLN, 2000. ŠÁMAL, Petr. Cesta otevřená. Hledání socialistické literatury v kritice padesátých let. In Z dějin českého myšlení o literatuře 2. 1948−1958. 1. vyd. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2002. ŠIKTANC, Karel. [Projev na II. sjezdu spisovatelů]. Květen, 1956, roč. 1, č. 10, s. 291−293. ŠOLLEOVÁ, Marie. Poznámky ke Květnu. Tvář, 1965, roč. 2, č. 2, s. 16−20. ŠOTOLA, Jiří, Pochod [1945]. In BROUSEK, Antonín. Podivuhodní kouzelníci. Čítanka českého stalinismu v řeči vázané z let 1945–1955. Purley: Rozmluvy, 1987. ŠOTOLA, Jiří. [Projev na II. sjezdu spisovatelů]. Květen, 1956, roč. 1, č. 10, s. 294−296. ŠOTOLA, Jiří. Náročný program. Květen, 1959, roč. 4, č. 4, s. 145−7. ŠTOLL, Ladislav. Třicet let bojů za českou socialistickou poesii. Praha: Orbis, 1950. ŠTOLL, Ladislav. Literatura a kulturní revoluce. In Umění a ideologický boj I (1945−1959). Praha: Svoboda, 1972. TAUFER, Jiří. Přednáška na sjezdu SČSS 20. 1. 1950. Česká literatura, 1999, roč. 47, č. 3, s. 299–318. TREFULKA, Jan, 1954. O nových verších Pavla Kohouta − polemicky. Host do domu, roč. 1, č. 11, s. 505−508. Ze zprávy ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů. Květen, 1959, roč. 4, č. 3, s. 98−99. ŽDANOV, Andrej Alexandrovič. O umění. Přel. L. Kubeš, X. Slavíková-Birulová a M. Svatošová. Praha: Orbis, 1949.

- 131 -