USPOÿ¡DALA MAGDAL…NA FROUZOV¡
Mříže v ráji MUSLIMSK… éENY V EVROPÃ Magdaléna Frouzová Alice Szczepaniková Oliver Schröm Petra Procházková Amel Boubekeur Kimberly Aydin
Vyšehrad
Fotografie v textu str. 2 str. 38 str. 52 str. 84
Muslimka na ulici. Ilustrační foto. (Foto Isifa) Mrakodrapy Světového obchodního centra po atentátu 11. září 2001. Módní návrhářka Imtaz Khaliq. Reklamní plakát na limonádu Mecca Cola s nápisem: „Nepijte hloupě, pijte angažovaně“ a se slibem odevzdávat 10 % čistého zisku na palestinské děti a 10 % místním charitativním organizacím. str. 94 Paní Šodžájí, hrdinka příběhu „Smrt vrahům, pryč s režimem!“. str. 106 Mimount Bousakla při práci v senátu. (Foto Guy Goossens) str. 118 Muslimka v londýnské bižuterii. Ilustrační foto. str. 128 Muslimská feministka Malika Hamidi-Hosseinpour (vpravo) se svou příbuznou. str. 136 Farzáne se svým malým synkem. str. 152 Centrum pro zatčené nedaleko Londýna. str. 162 Etiopská diplomatka Etenesh Hadis v rozhovoru s profesorem Poláčkem. str. 167 Fran Hosken na konferenci ve Vídni v roce 2000. str. 168 Bojovnice proti ženské obřízce Berhane Ras-Work. (Není-li uvedeno jinak, fotografie pocházejí z archivu autorů a hrdinek příběhů)
Copyright © Magdaléna Frouzová, Alice Scepaniková, Oliver Schröm, Petra Procházková, Amel Boubekeur, Kimberly Aydin, 2006 ISBN 80 -7021- 847- 9
OBSAH
Mříže v ráji Můj život s muslimy (Magdaléna Frouzová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
7
Válka, tábory a nový domov Příběh Sedy – čečenské uprchlice v České republice a Rakousku (Alice Szczepaniková) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 Teroristova láska Příběh dívky, která žila s atentátníkem z 11. září 2001 (Oliver Schröm) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 Anglická Popelka z Pákistánu Rozhovor se slavnou krejčí a módní návrhářkou (Magdaléna Frouzová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 „Ach, to můj Zdeněkdžon“ Příběh Afghánky provdané za Čecha (Petra Procházková) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 Je islám rozpustný v Mecca Cole? Nová identita mladých muslimů ve Francii (Amel Boubekeur) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 „Smrt vrahům, pryč s režimem!“ Příběh íránské ženy, která svůj život v Evropě zasvětila odboji (Magdaléna Frouzová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 „Sňatky z donucení nikomu nedaruji!“ Rozhovor s belgickou senátorkou z marocké rodiny (Magdaléna Frouzová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 „Uhni, ty příživnice!“ O potížích přistěhovalců dětskýma očima (Kimberly Aydin) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 „Prorok dal ženám práva“ Rozhovor s muslimskou feministkou a šéfkou organizace Evropská síQ muslimů Malikou Hamidi-Hosseinpour (Magdaléna Frouzová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127
Íránská nevěsta Příběh dívky, která svého ženicha poznala až po svatbě (Magdaléna Frouzová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135 Hanba až za hrob Setkaní s děvčátkem z Pobřeží slonoviny v britském centru pro uprchlíky (Magdaléna Frouzová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 „Copak Češky nejsou obřezané?“ České kořeny boje proti ženské obřízce (Magdaléna Frouzová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161
O autorech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172
Mříže v ráji MŸJ éIVOT S MUSLIMY (Magdaléna Frouzová)
Už mě to nebavilo. Nikde mě nechtěli. Chodila jsem křížem krážem různými hamburskými čtvrtěmi, vlezla do každé restaurace a ptala se, jestli nehledají servírku. V životě jsem tu práci sice nedělala, ale byla to jediná možnost, jak si tu vydělat na živobytí bez pracovního povolení. A to já potřebovala, protože jsem tu chtěla studovat. Z celodenního chození po asfaltu v nevhodných botách už mě bolely nohy, měla jsem žízeň, dlaně ulepené od prachu z ulice a záda pod batůžkem zpocená, jak mi do černých šatů pražilo nečekaně teplé podzimní slunce. Byla jsem prostě utahaná. Ale zakazovala jsem si se zastavit. „Řekla sis, že nepřestaneš, dokud nenajdeš práci,“ připomínala jsem si pořád. Jenže ačkoli jsem všem tvrdila, že mám pracovní povolení i dlouholetou praxi v oboru, odmítali mě. Zřejmě je můj silný akcent, skrovná slovní zásoba a výraz osmnáctiletého trdla nechávaly tušit, že nevzít mě znamená odvrátit od svého restaurantu nějakou šílenou katastrofu. Pozdě odpoledne jsem vešla do jedné poloprázdné pizzerie. U baru seděl snědý, asi třicetiletý Ital, černé vlasy, nápadný, až orlí nos a plné rty. „Dobrý den, nepotřebujete servírku?“ zeptala jsem se asi po sto osmdesáté. A už jsem měla v hlavě nachystané další odpovědi: „Ano, už jsem pracovala jako servírka! Mám velkou praxi! Aha, v současné době nehledáte. To je škoda. To se nedá nic dělat. Ale to nevadí. Tohle je mé telefonní číslo. Kdybyste někoho hledali, tak mi prosím zavolejte. Děkuji. Nashledanou.“ Nacvičená písnička. „Hledáme,“ odpověděl Ital. „Co?“ „Ano, hledáme.“ Úplně mě to zaskočilo. Byla jsem už tak natrénovaná na negativní odpovědi, že mi ta pozitivní vyrazila dech. Najednou jsem vůbec nevěděla, 7
co mám říct! „Dělej, řekni něco,“ řvala jsem na sebe v duchu, „musíš vypadat jako profesionálka, co je na přijímání zvyklá!“ „A … aha … a … to bych tady mohla pracovat?“ lezlo ze mě divným hlasem a cítila jsem, jak rudnu. Te\ se pozná, že vůbec nic neumím! „Kdy bys mohla začít?“ zeptal se muž a vypadalo to, že mě zatím neprokoukl. „Třeba zítra.“ „Tak přij\. Uvidíme.“ „A v kolik hodin mám přijít?“ „Přij\ v šest, na večerní směnu. Už jsi někdy pracovala jako servírka?“ „Ano, v Praze v jedné pizzerii.“ Lež jako věž. „Tak ty jsi z České republiky? A jak se jmenuješ?“ „Magdaléna.“ „Já jsem Mohammed,“ potřásl mi rukou. „A jsem z Íránu.“ Asi mě to mělo zarazit. Myslela jsem si přece, že je to Ital. Ale můj mozek tuhle informaci vůbec nepochytil. Ten člověk se klidně mohl jmenovat Rumburak a být z Marsu. Jediné, na co jsem se soustředila, bylo, abych tu nezačala skákat jako orangutan a hlasitě jančit: „Hurá, hurá! Mám práci, mám práci!“ Že se moje praxe v pohostinství rovná nule, poznal Mohammed vzápětí. Když si u mě objednali první dva zákazníci, nerozuměla jsem ani slovo. Čekala jsem „pivo“ nebo „limonádu“, tedy jediná dvě slovíčka, která jsem z oblasti gastronomie znala ze školní učebnice. Místo toho na mě vybafli rovnou nějakou tamní značku, jejíž jméno mi znělo jako odborný název z medicíny. V naději, že ačkoli to ucho neslyší, ruka to snad napíše, jsem si načmárala do bločku dva divné klikyháky a vracela se k baru. Cestou jsem se tu čmáranici snažila rozluštit, ale bohužel mi ani ta nic nepřipomínala. „Co si dají?“ zeptal se Mohammed. „Dvě piva,“ vyburcovala jsem se ve strachu z vyhazovu a následné smrti hladem pod hamburským mostem k psychoanalytickému odhadu dvou pupkatých hostů. „To je divné. Ten jeden si vždycky dává Spezi*. Cože si to dáte?“ zavolal na ně od baru. „Jeden Warsteiner a jednu Spezi.“ * Vyslovuje se „Špéci“.
8
„Já jsem si to myslel, však si to dáváte vždycky!“ zasmál se na ně. Pak odešel do kuchyně a nechal mě na baru samotnou, abych nápoje připravila. ŠQastným řízením osudu jsem na pípě objevila nálepku „Warsteiner“ a správně usoudila, že to tedy asi bude pivo. Při pokusu ho načepovat jsem však špatně nastavila sklenici a stiskla páku příliš silně. Následoval pivní gejzír až do stropu a prudká sprcha do obličeje. Úlekem jsem třískla sklenicí o pípu a rozbila ji. V okamžiku, kdy jsem stála s kusem rozbité sklenice v ruce, ze stropu na mě kapalo pivo, teklo mi z nosu a všude kolem byly žluté louže, vyšel z kuchyně Mohammed. Díky bohu měl za ta léta strávená na severu svůj jižanský temperament už natolik pod kontrolou, že nezačal ani teatrálně naříkat, co si to tam vzal za nešiku, ani mě s utěrkou honit po restauraci a mlátit, ale dal se sám do uklízení. „Zatím udělej tu Spezi,“ řekl mi povzbudivě. A snad aby zabránil další pohromě, vzal z poličky čtyřdecilitrovou sklenici s nápisem Fanta a postavil ji na pult: „Dává se do téhle sklenice.“ Podle její velikosti a nápisu jsem usoudila, že Spezi asi nebude tvrdý alkohol. Dala jsem se tedy do hledání mezi lahvemi s limonádami. Zatímco Mohammed uklízel spoušQ všude kolem, pletla jsem se mu do cesty, otevírala všechny skříňky, obracela láhve a hledala tu s nápisem Spezi. Když už jsem se mu v prostoru jeden krát jeden a půl metru motala moc dlouho, zeptal se: „Co děláš?“ „Hledám Spezi,“ odpověděla jsem. „Tu nenajdeš! Ta se míchá napůl z Fanty a napůl z Coca Coly.“ To už jsem byla na koni. Colu i Fantu jsem znala! Když jsem s hotovou limonádou a pivem vyrazila k hostům, šel Mohammed pro jistotu za mnou. A když jsem nedůvěřivě hledícím hostům položila třesoucí se rukou oba nápoje na stůl, uvedl věci na pravou míru a omluvil se: „Ona je ještě nová, teprve se to učí.“ Tak jsem se seznámila se svým budoucím manželem. A s muslimy vůbec. Do té doby jsem o nich nevěděla naprosto nic. Možná bych si při troše snahy vybavila pochybné „týpky“ v černých kožených bundách na Václavském náměstí nebo pohádku o Alibabovi a čtyřiceti loupežnících, a i tady jen název a nikoli děj. Tedy ne zrovna velké znalosti o životě jedné miliardy lidí – tolik zhruba je na světě muslimů. Až te\ jsem je poznala blíž. Objevila jsem, jak žijí a že mají i v Evropě svůj vlastní svět. Například co se týče vnímání času. 9
Když jsme šli s Mohammedem poprvé na společnou návštěvu k přátelům, snažila jsem se ještě naivně dodržovat evropský čas. Domluvit se na šestou pro mě vzhledem k tomu, že bydleli na opačném konci města, znamenalo vyjít v pět. Od půl páté jsem proto lítala mezi zrcadlem v předsíni, skříní v ložnici a umyvadlem v koupelně, abych se připravila, zatímco Mohammed ležel na pohovce, měl puštěnou televizi a četl u toho noviny. Když jsem si k němu v 17:07 přisedla, aby viděl, že jsem připravená, uhnul nohama a udělal mi místo, a četl si dál. Chvilku jsem se tvářila, že mě zaujaly televizní rady, jak nařezávat jarní stromky, a v 17:22 jsem se ho konečně zeptala, jestli by se neměl taky připravovat. Nato zvedl oči od novin, mrknul na hodiny a řekl, že máme ještě moře času. Šla jsem tedy ještě poklidit nepořádek, který po mně zůstal v tom spěchu v koupelně. V 17:48 jsem Mohammeda znovu upozornila, že bychom měli jít. „Máš pravdu,“ řekl a na znamení, že se chystá k akci, přepnul program. V půl sedmé jsem z nudy a zoufalství začala mýt nádobí, takže se mi místy ošklivě oloupal čerstvě nanesený lak na nehty a zakalenou jarovou vodou se zbytky jídel jsem si pocákala bílé tričko a sukni. Ve tři čtvrtě na sedm jsem začala žehlit a vytírat, takže jsem se zpotila a definitivně zničila líčení i účes. Když jsem po sedmé skončila a hlasem frustrované manželky, která mu nedá pokoj, se ho téměř hystericky zeptala, jestli nepovažuje za vhodné, abychom už konečně vyrazili, zvedl se z pohovky a zabral mi koupelnu, aby se připravil. Když z ní v 19:58 vyšel, vlítla jsem tam jako šílená a spěšně se pokusila opravit to, co vzalo domácími pracemi za své. Když jsem ve 20:04 vylezla a chtěla si ještě bleskově přelakovat nehty, Mohammed mě zarazil: „Na to se vykašli, aQ nepřijdeme pozdě!“ K přátelům jsme dorazili kolem deváté. „No, díky bohu,“ vrhli se na nás ve dveřích, jako by se jim vrátil ztracený syn. „Kde jste? Taková doba! Už jsme si dělali starosti, že se vám něco stalo! Poj\te, sedněte si, jídlo už se pomalu rozvařilo!“ No vida, dávala jsem v duchu za pravdu svému pojetí času a vyčítavě se dívala na Mohammeda. Pak jsme vešli do obýváku. Ze šesti rodin, které byly pozvané, už tam seděly dvě. Ostatní ještě nedorazily. V tu chvíli mi došlo, že předchozí výkřiky o „nesmírných starostech“ a „zkaženém jídle“ bylo pouhé zdvořilostní řečnické cvičení. Usadili jsme se do tureckého sedu na koberec, tak, jak Íránci tradičně sedávají. Postupně si sice všichni pořizují stoly, ale tehdy ho naši známí ještě neměli. Naštěstí jsem měla dlouhou širokou sukni. Svou nejlepší, 10
křiklavě červenou, z těžké silné látky. Byla jsem na ni patřičně pyšná, i proto, že takovou nikdo v celém Hamburku neměl. Ani nemohl – jednak jsem si ji ušila sama a jednak na severu považují křiklavě červenou za primitivní, nevhodnou barvu a sukni tohoto typu by neoblékli, ani když jdou vysypat koš nebo vrátit prázdné láhve. Nevadí, mně se líbila. Když po chvíli klábosení zazvonil zvonek, všichni se rozutekli přivítat další hosty a my s Mohammedem na okamžik osaměli, naklonil se ke mně a tlumeným hlasem mě poučil: „Příště si oblékni něco hezkého, Íránci děsně dají na oblečení.“ „Cože?“ Srdce se mi rozbušilo urážkou. „VždyQ mám krásnou sukni!“ „To nevadí,“ odbyl to Mohammed, jako by mě vůbec neslyšel, a tónem, jako že to nebudeme rozmazávat, dodal: „Něco ti koupíme.“ Zbytek návštěvy jsem zarytě mlčela. S Mohammedem, tím tupcem, co nerozuměl oblékání, jsem se už nehodlala bavit. Schválně jsem se na něj celou dobu ani nepodívala a nakonec si zalezla s ostatními ženami do ložnice, kde jsme rozebíraly soukromé záležitosti. „Mně se líbí, že Magdaléna studuje, zajímá se o politiku a tak,“ pochválila mě sama hostitelka. „Myslíš?“ Přece jen jsem se neubránila polichocenému úsměvu. A v duchu si přála, aby za dveřmi stál Mohammed a „zrovna to náhodou slyšel“. „No,“ pokračovala. „Že se nezajímáš o blbosti, jako třeba líčení a tak.“ „Jak to?“ úsměv mi trochu znejistěl, koneckonců jsem měla na obličeji kvůli opakovanému zásahu dvojitý nános makeupu, dvojitou rtěnku a dvojité oční linky. „Ne, ne,“ chtěla to hostitelka vyžehlit, když pocítila moji nevoli. „Jen chci říct, že se mi líbí, že jsi tak krásná a přitom si na tom nijak nezakládáš, třeba že se tak nezajímáš o módu, víš?“ A bylo. Jen jsem zadoufala, že Mohammed za dveřmi přece jen nestál. Íránci a Íránky si prostě potrpí na „šik“ oblečení. Vzít si dlouhé večerní šaty od Versaceho i na posezení s přáteli je nejen naprosto v pořádku, nýbrž dokonce žádoucí. A hlavně je třeba obléct si pokaždé něco jiného, protože ukázat se dvakrát v tom samém je prostě potupné. Ovšem ne vždycky byla kulturní nedorozumění humorná. Jednou jsem si třeba od Mohammeda vyslechla půlhodinové kázání o tom, že jsem na jeho přítele „roztáhla nohy“, protože jsem si, sedíc v džínách na pohovce, dala jednu nohu nahoru a údajně tak odkryla část svého rozkroku. 11
„Nevěděl chudák ani, kam se hanbou dívat!“ křičel pohoršeně a tvářil se, že se svému příteli už nikdy nebude moci podívat do očí. Jindy jsme zase seděli v kruhu jeho mužských přátel v restauraci, večer, když už tam nebyli žádní hosté, a povídali si veselé zážitky. Řvali jsme smíchy, a tak jsem také chtěla přispět svou troškou do mlýna. „To jsem takhle jednou šla se svým bývalým přítelem po ulici,“ začala jsem rozjařeně svou velevtipnou historku o tom, jak se můj někdejší partner spletl a hodil nedojedenou zmrzlinu, která mu nechutnala, do tašky cizí paní místo do koše, protože si ji pootevřenou postavila hned vedle a on se spletl. V tu chvíli ale jako by celé osazenstvo uštklo. Přestali se smát, nápadně utichli a nejistě po sobě pokukovali. Připisovala jsem to napětí, se kterým čekali na vyvrcholení mého příběhu, a nenuceně pokračovala. Když jsem příhodu dovyprávěla, znělo z jejich smíchu spíš ulehčení než skutečné pobavení. „Dáte si někdo čaj?“ přerušil sezení najednou Mohammed. „Já,“ ozval se někdo. „Já taky,“ řekl další. „I já,“ přidal se třetí a nakonec chtěli všichni. „Poj\ mi s tím pomoct,“ pobídl mě a já za ním odpochodovala do kuchyně. Tam začal v tichosti rozlívat do skleniček silný čajový nálev, který se pak ředil vařící vodou. „To jsi neměla říkat,“ začal váhavě, ale vážně. „Co?“ „U nás se nemluví o bývalých partnerech.“ „A co mám asi říct?“ Zážitky typu „to-jednou-s-jedním-klukem/holkou“ patřily v mém věku ke standardu. „Nemůžeš tu vykládat, že jsi měla nějaké partnery. Jak se pak mám cítit? To se neříká! Ztrapnila jsi mě!“ Jindy tak rozvážný, rozumný, mírný a veselý Mohammed připomínal nebezpečně doutnající sopečnou lávu. Pokusy vysvětlit mu to se míjely účinkem, až jsem to nakonec vzdala. Oba ve špatné náladě jsme se vrátili k přátelům, kteří dopili čaj a spěšně se rozloučili. Někdy mě takové věci mrzely. Hlavně proto, že mi připadalo, že jsem to opravdu nemohla vědět, a zároveň ve mně hlodalo, že mě to třeba mělo napadnout. Přišla jsem si kolikrát jako hloupá husa a bohužel jsem 12
kvůli tomu jednu dobu dost ztrácela schopnost vlastního úsudku a zdravé sebevědomí. Přivlastňování si partnerky, výlučnost a žárlivost však často měly i příjemné stránky. Mohammed považoval svou ženu za nejsvatější poklad, který při každé příležitosti hájil a za jehož čest byl ochoten jít i do boje. Když k nám domů dvakrát za sebou omylem zavolal cizí muž, protože si očividně zapsal špatné číslo na svého známého, usoudil Mohammed, že to není jen tak a volá schválně. Když telefon vzápětí zazvonil potřetí, rozlíceně ho zvedl a bez čekání zaburácel do sluchátka: „Vo co ti de, ty hajzle? Koukej nechat moji ženu na pokoji!“ Docela mi to i lichotilo, akorát že tentokrát to byl můj zubař, který chtěl odřeknout zítřejší vyšetření. Jindy byl pro mou čest ochoten poprat se s hostem. Do restaurace docházel i jistý starší muž, prodavač květin. Taková zvláštní postavička, napůl blázen se zlatým srdcem a napůl nebezpečný psychopat. Denně vysedával u stolu u okna i pět hodin a psal milostné dopisy tenistce Steffi Grafové, ve kterých jí sliboval společnou budoucnost a věčnou lásku. A protože Steffi neodpovídala, rozdělil nakonec své city mezi ni, statnou pekařku od vedle a mne, východoevropské děvče v červené sukni. Nosil mi kýble řezaných květin – všechny, co ten den neprodal – a psal dopisy. Květiny jsem zpočátku nadšeně přijímala, ale když přibyly dopisy, přestalo mi to připadat jako neškodný incident a začala jsem odmítat. Jenže ctitel začal tvrdošíjně prosazovat své právo mě vídat, až mu nakonec Mohammed naznačil, že není vítán. Týden jsme ho neviděli, až se jednou pozdě večer objevil ve dveřích. „Přinesl jsem ti dárek,“ zavolal od nich. „Ona ho nechce!“ odpověděl za mě Mohammed a bojovně si stoupl přede mě. „Ale chce!“ zaburácel prodavač květin. „Nechce!“ „Ty za ni nemáš co mluvit!“ Houkl a ukázal na mého přítele prstem. „Já to opravdu nechci!“ řekla jsem o něco mírněji, abych zklidnila situaci. „Slyšíš?!“ zavolal vítězoslavně můj přítel. „Já ti to ale přesto dám!“ řekl téměř slavnostně prodavač a významně položil na práh krabici, ve které byl očividně dort. „Vem si to, ona to nechce!“ přikázal výhrůžně Mohammed a pokročil o metr dopředu. 13
„Nechce?“ zeptal se muž a ač to řekl klidně, v hlase měl něco zlověstného a světlé oči se mu divně zaleskly. „Ne! Seber si to a běž, řekl jsem ti, že sem nemáš chodit!“ V tu chvíli uražený ctitel zrudl vzteky, rozmáchl se nohou a plnou silou kopl do krabice, až přijela k Mohammedovým nohám. „Tady to máš!“ zavolal. Jeho drzost Mohammeda pobouřila. Celý se nafoukl, rozběhl se a kopl krabici zpátky. Prodavač mu ji přihrál zpět. Krabice už začínala být nápadně pochroumaná, na což však ani jeden z bojovníků nebral zřetel. „Džž,“ čutl Mohammed, balíček jen hvízdl po podlaze a přistál opět u nohou prodavače. Ten tentokrát změnil taktiku. Nasupeně ho zvedl a hodil směrem k nám. Mohammed ani nečekal, až dopadne, chytil ho ve vzduchu a hodil zpátky na protivníka. Prodavač, náhle chápaje, že vyhrává ten, kdo se krabice zbaví, ji čapl, mrštil naším směrem a bleskově za sebou zavřel dveře, aby mu ji Mohammed nemohl vrátit. Jenže ten už se dostal příliš do ráže. Zvedl krabici, te\ už spíše nevzhledný pytel, utíkal s ní ke dveřím, rozrazil je, mrsknul ji ven směrem k prodavači a střelhbitě dveře zase přibouchl. Prodavač si to nenechal líbit. Skrz okna jsem viděla, jak krabici vztekle kopl k našim dveřím. Jenže ty už byly zavřené a tak se, hnán touhou po pomstě, vrhnul za ní, sebral ji a chtěl otevřít dveře, aby ji vhodil dovnitř. Mohammed včas pochopil a jal se bránit své území. Chvíli se tak přetahovali o kliku a snažili se škvírou prostrčit krabici na opačnou stranu. V jednu chvíli to už nešlo. Oba ve stejný moment povolili nebo zatlačili, bůh ví, v každém případě přibouchli dveře a skřípli krabici i s dortem přesně uprostřed. To už nevydržela, protrhla se a půlka dortu, nyní už jen míchané dortové směsi, vykydla na podlahu. Mohammed prudce otevřel dveře a začal pachatele honit. Asi by ho zabil, ale naštěstí zrovna ze zastávky před restaurací odjížděl autobus a květinář do něj duchapřítomně naskočil a odjel. Z jedoucího autobusu pak Mohammedovi zamával. V tu chvíli přišla naštěstí i Mohammedovi celá situace tak groteskní, že se nerozběhl divoce za autobusem a nezačal mu tlouct do okýnek, ale rozesmál se a v nečekané pohodě se vrátil, aby uklidil šlehačkové zbytky. Život s muslimy byl často zábavný. Byl to jiný svět. Organizují třeba své vlastní diskotéky a pořádají koncerty íránských populárních a klasických hvězd. Inzeráty na ně jsou vylepené ve čtvrtích, kde žije hodně cizinců, a napsané v perštině, takže se o nich jiní sotva dozví. Vypadá to tam 14
skoro jako na každé jiné diskotéce, s tím rozdílem, že hraje íránská hudba, tančí se íránské tance a ženy jsou oblečené jako na gala party při udělování Oscarů a nalíčené, jako by je právě fotografovali pro luxusní pánský časopis. Muži zase většinou nosí obleky a kravaty. Na diskotéky dorazí až tak o půlnoci, dřív by se to pro ně rovnalo odpolednímu dýchánku. Na taneční koncerty, organizované zpravidla v ohromných v restauračních sálech, s sebou zase berou děti, které pak, když už se dostatečně nalítaly po jevišti a vyzlobily, uloží ke spánku na poklizené jídelní stoly, protože na podlaze by je mohl omylem někdo zašlápnout. I během představení vážné hudby v honosných divadelních prostorách Íránci nenuceně cirkulují a zdraví se se známými. Jen jednou jsem zažila, že si na to umělec stěžoval. Slavný citerista náhle přerušil své brnkání a požádal publikum, jestli by bylo tak hodné a tolik nerušilo, že předpokládá, že sem přišli poslouchat hudbu, a ne ji brát jako kulisu k povídání s kamarády. Íránci se trochu zarazili a celé tři minuty tiše seděli na svých místech. Pak se však otevřely dveře a sálem začali v těžkém klídku procházet lidé z chodeb, kteří mistrovu prosbu neslyšeli. Ten tedy po pár minutách znovu přerušil hraní a tentokrát své krajany vážně varoval, že jestli nepřestanou vyrušovat, skončí své vystoupení. Marně. Nakonec se naštval, sbalil fidlátka a za částečně šokovaného ticha a částečně nespokojených výkřiků publika odešel. Íránskou komunitu jeho čin rozdělil na dvě půlky: jedna mu dávala za pravdu a druhá tvrdila, že už se „pozápadnil“ a je to ješitný sobec. Kromě toho mají Íránci své obchody, kde seženou všechno, co potřebují ke svému kulinářskému umění – včetně masa ze zvířat poražených podle islámské tradice, tzv. halal, obřích balení cizokrajného koření za třetinu ceny tuzemských supermarketů, pravý íránský plackový chléb, kterému mí čeští příbuzní začali kvůli jeho tvaru přezdívat papyrus, nebo třeba lahůdkový nakládaný česnek. Potravinami to však zdaleka nekončí. Kromě toho se tam dostanou i íránské noviny, cédéčka a videokazety, a vůbec všechno, co taková íránská domácnost potřebuje: těžké zlaté vázy s červenými ornamenty, umělohmotné nádoby na ubrousky potažené rudým sametem, vyšívané obrazy zamilovaných párů sedících na rozkvetlé louce, tyrkysové šperkovnice, zlaté cukřenky a speciální hrnce na vaření rýže. Většina Íránců má tohoto zboží z domova sice po krk a záměrně nakupuje jednoduché a minimalistické německé výrobky, avšak z nostalgie sem přece jen aspoň občas zajdou. 15
Íránci také slaví své vlastní svátky a slavnosti. Třeba Nový rok, tzv. Novrúz, připadá podle jejich kalendáře na první jarní den. Samotné oslavy se táhnou zhruba týden a mísí se se starověkým náboženstvím zoroastrismem. Poslední středu před Novým rokem je tzv. svátek ohně. I v Německu si seženou povolení a ve vyhrazeném parku rozdělají obrovské ohně. Teoreticky by se přes ně mělo skákat, ale Íránci v Evropě volí přece jen schůdnější „postávání v jejich blízkosti“. Celkem pravidelně se při tom něco semele, například někdo vytáhne na někoho jiného nůž, protože údajně příliš okatě koukal na jeho snoubenku. Někdy ho i hodí, třeba Mohammedovi takhle jednou prohvízdla kudla určená někomu jinému přímo kolem ucha. Tyto roztržky zpravidla rozsoudí až přivolaná německá policie a ostatní Íránci pak týden diskutují o tom, jak tihle idioti zhoršují jejich obraz ve veřejném mínění, podobně jako když nějaký Čech v ukradne v Rakousku auto a my se pak rozčilujeme, co si o těch Češích zase budou myslet. Na samotný Nový rok se sejdou u přátel a hodují. Jí se ryba a koprová rýže, ale protože mnoha Íráncům ani kopr ani ryba nejede, je na stole vždycky ještě spousta dalších dobrot, od kuřete pečeného na šafránu až po šQavnatý kabab a zeleninové omáčky. Jediný skutečný rozdíl ve srovnání s našimi novoročními radovánkami je, že nepijí alkohol. Není to tak, že by se cizinci nechtěli integrovat. Samozřejmě se najdou i tací, ale mezi Íránci je jich málo. Jde spíš o to, jestli v jejich mysli má nějaká integrace smysl. Většina Íránců utekla do Evropy před represemi ve své vlasti. Přišli sem jako uprchlíci a vycházeli z toho, že jakmile tamní režim padne, vrátí se domů. Tak za měsíc, možná za rok. V myšlenkách byli doma, tam směřovali své plány. V naději na návrat se neučili jazyk, nebudovali nový život, nedělali kariéru. Jenže čas ubíhal rychleji, než se zdálo, měsíc, rok, dva, a najednou zjistili, že propásli dvacet let. Jiní, třeba Turci, si přišli přivydělat na pozvání německé vlády. Dostali ta nejhorší místa, jež žádný Němec nechtěl, a počítali s tím, že až si vydělají, odejdou domů. Jenže léta běžela, děti jim dorůstaly, a když se probrali, došlo jim, že půlku života strávili v Německu. Ale i kdyby přišli s tím, že jsou tu natrvalo a chtěli se integrovat – kdo by si nechtěl udržet kousek domova, když je od něj tisíce kilometrů daleko? Češi v Americe také baží po českých komediích a hrnou se na koncerty hostujících českých populárních zpěváků. Čím déle jste pryč, tím víc si navíc začnete vlastní zemi idealizovat. I já jsem se začala po šesti 16
letech v Hamburku obklopovat českým zbožím, od malovaných váziček, za které jsou normálně ochotní vydat peníze jen japonští turisté, až po kazety s moravskou cimbálovkou, kterou v některých pražských barech hrají k ránu, když chtějí, aby se lidé už konečně rozešli. Stesk po domově však není to nejhorší. Probudí ve vás sice melancholické, teskné stránky, o kterých jste předtím nevěděli, udělá z vás trochu samotáře a trochu podivína, ale na to všechno se dá zvyknout. Horší je, že kvůli své odlišnosti tu a tam zažíváte ústrky, divné chování a třeba i přímo diskriminaci, a to všechno ve vaší hlavě pozvolna narůstá do obřích rozměrů a nechá vás zahořknout. I když umíte novou řeč sebelépe, nežil jste život místních lidí a nemůžete s nimi držet krok. Číňan, který mluví sebelépe česky, těžko pochopí, proč se při slovech „pane učiteli, už je čas“ nebo „klakson troubí, stěrače stírají“ smějete, až se za břicho popadáte, proč vás k tak divným pojmům jako „branné cvičení“ nebo „matikář“ napadá jedna směšná příhoda za druhou, proč, dávají-li v televizi pohádku, získají vaše oči bez ohledu na věk nostalgický lesk a z domu vás nedostanou ani heverem. Žil jiný život, má jiné vzpomínky. Bude si připadat cizí, osamělý. A tenhle pocit se ještě prohloubí, když se bude snažit vám zdlouhavě vysvětlit nějakou svou vzpomínku na film, kterému vy vůbec nebudete rozumět. Když se k tomu přidá, že jsou na něj nepříjemní na úřadech, protože mluví s akcentem a zdržuje otázkami ohledně věcí, které jsou pro místní samozřejmé, že mu neuznávají vzdělání, protože prestižní univerzitu v jeho vlasti považují za výchovný úřad pro opice, co právě slezly ze stromů, že ho odmítají přijmout na lepší místa než třídění krabic u pásu ve fabrice nebo vyvážení popelnic, tak s novou zemí skoncoval. Zavrhne ji. Začne ji skoro nenávidět. Neřekne o ní nic dobrého. A ve sportu pomstychtivě fandí ostatním družstvům. To jsem zažila i já. Neměla jsem sice žádné zásadní problémy, ale jak známo, tisíc a jedno nic umořilo osla. Tu někdo divně komentoval, že nosím pestré barvy a do hlasu se mu vmísilo něco jako poučování, že to nevypadá důstojně. Tu někdo naznačil, že vyprávět ve společnosti jeden vtip za druhým je trapné. Tu se někdo zasmál tomu, že si před vchodem do bytu zouvám boty „jako na východě“. Tu se někdo nevěřícně pozastavil nad tím, že neznám jméno slavného německého zpěváka ze šedesátých let, když „to přece patří k všeobecnému rozhledu“. Možná že to ni17
kdo nemyslel zle. Možná že nikdo nechtěl zesměšňovat moji kulturu a přesvědčení. Možná že mi nikdo nechtěl naznačit, že nedělám věci správně. Ale ty náznaky se opakovaly a působily na mě. Nejdřív jsem byla smutná a cítila se cizí. A pak jsem se začala bránit a chovat se agresivně. Jela jsem třeba na kole po úzkém chodníku. Bylo to zhruba pět, šest měsíců po mém příchodu do Hamburku. Ano, nebylo to správné, měla jsem jet po cyklistické stezce na silnici. Jenže už jsem tam prostě vjela a protože všude podél obrubníku parkovalo jedno auto vedle druhého, nemohla jsem z něj už ani sjet. Akorát že přede mnou šla pomalu postarší paní a bránila mi v tom, abych projela. Vědoma si toho, že nejsem v právu, jsem nezvonila zvonkem, jako se to v Hamburku běžně dělá, nýbrž zdvořile zavolala: „Promiňte paní, s dovolením.“ Paní nic. Dál si vykračovala, jak se mi zdálo, schválně ještě víc přímo uprostřed chodníku. „Pardon, paní, můžu projet?“ volám znovu a přijedu k ní ještě blíž, skoro jí strkám do tašky. V tom se ta paní otočila a pohoršeně mě poučila: „Co to má znamenat – ,s dovolením‘? Tohle není cyklistická stezka. Tady nemáte co jezdit!“ Asi se špatně vyspala. Nebo byla nerudná od přírody. Ale nad tím už jsem se zamyslet nestihla. Bylo to pro mě další poučování člověka, který mě považuje za méněcennou a neznalou poměrů, a totálně mi povolily nervy. Hnaná nezvladatelným vztekem jsem s nasazením celého těla šlápla do kola, prudce kolem ní projela, div že jsem ji neporazila, pak se na ni otočila a s blesky v očích a nesmírnou záští v hlase na ni zařvala: „No a? Já tady te\ prostě jedu a ,s dovolením‘ pro tebe znamená, že máš jít na stranu!!!“ Paní jen vyděšeně zamrkala. Byla v šoku. Víc nevím. Jela jsem dál a srdce mi, vzornému děvčátku ze střední vrstvy, plálo nepoznaným divokým vzdorem a odhodláním, jako bych bojovala na barikádách. Pocit nebýt pro nikoho dost dobrá si vyžádal svou daň. Dámě se zase potvrdilo, že cizinci jsou hulváti a nemají tu co dělat. A to jsem nezažila žádnou zvláštní diskriminaci jako lidé, kteří opravdu vypadají jinak a mají tmavší pleQ. Ne, nechci se zastávat jen muslimů a vyčítat Evropanům, že sami způsobují problematické chování cizinců. Za prvé vím, že mnoho cizinců naši kulturu vůbec neuznává, pohrdá jí a ani ve snu je nenapadne, aby 18
se jí přizpůsobili. A za druhé vím, že i mezi muslimy rasismus jen kvete. Libanonec se rozčiluje, že ho Němci považují za něco horšího, ale Syřana nenazve jinak než „buran“ či „hovado“, podobně jako si Íránec stěžuje, že ho má Němec za primitiva z rozvojové země, ale o Afghánci mluví jako o „zaostalém hňupovi“ a „zloději“. Evropanům vyčítají, že je diskriminují a mají vůči nim předsudky, a sami považují muže za vykastrované lenochy a ženy za děvky, které si svým způsobem oblékání říkají o to, aby je někdo „použil“, a se kterými mohou beztrestně souložit, než si vezmou muslimskou pannu. Jen chci říct, že jsem na vlastní kůži zažila, jak – ač nejspíš nezamýšlené – ponížení, kterému jsou cizinci vystaveni, přispívá k jejich často problematickému chování. Mohammedův kolega, EgypQan Abdul, se téměř ve třiceti rozhodl, že si udělá autoškolu. Uměl už trochu jezdit z Káhiry, hodně troubil, šlapal prudce na brzdu a při červené se vjížděl podívat do křižovatky, jestli náhodou není zprava a zleva volno, že by to projel. Učitel nebyl z nejpříjemnějších, a tak místo, aby mu dal jasně na srozuměnou: „Hele, mladej, tady se takhle nejezdí“, ho opakovaně urážel. „Jó, to se nedivim, že u vás nic nefunguje, jesli tam všichni jezdíte jako takovýhle kreténi. Ale jestli nechceš šupajdit, vodkud si přišel, to se budeš muset naučit pořádně jezdit, teda jesli seš toho samozřejmě schopnej.“ Abdulovi jednoho dne došla trpělivost. Zastavil, popadl učitele pevně za límec a ze vzdálenosti pět centimetrů mu zasyčel do obličeje: „Já nejsem kretén. Sám seš kretén! Ty a celá tvoje rodina!“ Chudák si myslel, že se učitele urážka jeho příbuzných dotkne. Jenže učitel nebyl muslim, a tak ho jadrné výrazy vůči jeho rodině nechaly chladným. Zato na něj ale očividně zapůsobilo Abdulovo gesto. Od té doby mlčel, jen prý poznamenal něco o tom, že Araby už brát nebude, protože jsou to horkokrevní násilníci. To už ale zase nevadilo Abdulovi. Dostal řidičák a všude vypráví, že s Němci se dohodne jedině ručně. A ženy? Když se chtějí integrovat, mají to ještě o stupeň těžší. Nejenže mají ženy s tmavší pletí a cizím jménem, jak dokazuje nedávný průzkum Evropské unie*, v ruce horší karty při ucházení se o zaměstnání
* Rešerše „Situace žen z etnických menšin na trhu práce ve Velké Británii“ financovaná Evropským sociálním fondem.
19
a zpravidla horší plat. Nejenže jsou na každém kroku konfrontovány s předsudky kvůli svému zahalení, náboženství, původu. Ještě navíc se musejí vypořádat s konzervativními příbuznými a silnými tradicemi. Jednou jsem si kupovala starší fotoaparát. Majitel tureckého obchodu, menší, plešatý muž s břichem, mi trochu špatnou němčinou, ale zato velmi mile, vysvětloval jeho funkce. Po půl hodině mého trpělivého poslouchání usoudil, že jsem zřejmě slušně vychovaná, a zeptal se mě: „Nechtěla byste se někdy zastavit? Navštívit mou ženu, víte?“ „Ona je tady?“ podivila jsem se. „Ne, bydlí támhle za rohem. Je hodně sama, přijela z Turecka před pár měsíci a nikoho tu nezná. Byla by moc ráda.“ „Ona nikam nechodí?“ „Ne, je doma. Ale já moc nechci, aby někam chodila, nezná to tu, ještě by se ztratila a bůh ví, není to zrovna mravné město. Přísahal jsem jejímu otci, že ji tu budu hlídat.“ „Nechodí ani na kurz němčiny? Jak bych se s ní domluvila?“ „Jo, jo, chvíli chodila, jenže te\ je těhotná a je zima.“ „Jasně,“ zatvářila jsem se, že naprosto chápu, že je-li venku zima a člověk otěhotní, je zcela adekvátní reakce zůstat doma pod dekou. „Ale trochu mluví,“ pokusil se mě motivovat. „Určitě by se to zlepšilo, kdybyste s ní konverzovala.“ Už nevím, na co jsem se vymluvila. V každém případě jsem se rychle odporoučela. Vracela jsem se domů cestou podél obrovského, větrem rozvlněného jezera a přemítala o životě téhle rodiny. Muslimky, které se do Evropy přivdají za svého krajana, často otěhotní, ještě než se stihnou naučit nový jazyk. Nemůžou tak ani vyřizovat věci na úřadech, ani obstarat opraváře a ani si sehnat práci, pokud by chtěly. A protože se bojí, že jsou vlastně jen „na obtíž“, snaží se alespoň uměle vytvořit dojem nepostradatelnosti. „Správná máma je s dětmi doma. Ty, které je dávají do školky, jsou krkavčí matky,“ vykládají a ve skutečnosti jim jde jen o to, dokázat manželovi, že jsou potřebné. A aby děti náhodou jednoho dne nenapadlo, že maminka, která o okolním světě nemá ani šajn a vykládá jen to, co jí nakukal manžel, je snad méněcenná, vštěpuje jim od raného dětství, že přesně tohle je morální, správné a ctihodné. Své postavení v rodině tak žena uhájí. Svým dětem ale, ač nechtěně, plnohodnotné postavení odepře. Znemožní jim 20
bezbolestnou socializaci do nového světa v předškolním věku a zadělá jim na celoživotní problémy. Ve škole neumí řeč, hůř hledají kamarády, cítí se odmítané a nakonec školu třeba ani nedokončí. „Potíže jsou předem naprogramované,“ okomentoval to kdysi německý poslanec tureckého původu v Evropském parlamentu Cem Özdemir. Je tohle budoucnost rodiny tureckého fotografa? A vzepřela by se tomu jeho osamělá choQ, kdyby věděla, k čemu to spěje? A kdyby ano, měla by šanci? Byla by dost silná na to, uhrát boji proti svému očividně tvrdošíjnému otci, konzervativní rodině, na tradicích lpícímu manželovi? A kdyby ho uhrála, zbylo by jí dost síly na další boj proti předsudkům a diskriminaci? Možná ano. Možná ne. * * * Pak přišlo 11. září 2001. Byla jsem zrovna na stáži ve zpravodajství České televize. Na jedné z mnoha obrazovek na stěně se náhle objevila neuvěřitelná událost. Letadlo narazilo do jedné z věží na Manhattanu. Celá redakce se sbíhá, tlačí se nás tu přes dvacet, taková věc se nestává denně. V tu chvíli do věže naráží druhé letadlo. Nespouštíme oči z obrazovky. Náhle se zřítí první budova. Pak druhá. Lidé šílí. Překotné záběry utíkajících lidí v newyorských ulicích. Na zahraničních kanálech běží první komentáře, které mluví o teroristickém útoku. Útoku muslimů. „Svině muslimský,“ odfrkne někdo. Volám Mohammedovi. Jsme měsíc od sebe, já v Praze, on v Hamburku. Útok už jsme do mrti rozebrali, uběhlo od něj už několik dní. „Tak co, jak se máš?“ ptám se. „Nic moc,“ odpoví a mně se zdá, že je otrávený. „Co je?“ ptám se, znám ho příliš dobře, než abych si mohla myslet, že je jen utahaný z práce. „Nic,“ odbude mě. Mlčím. Vím, že něco je, a taky vím, že mi to řekne. Jen musím počkat. „Přestala mě zdravit sousedka,“ vysouká ze sebe po chvíli. Snaží se, aby to znělo lhostejně, ale cítím, že je mu to líto. „Která?“ „Ta stará,“ upřesní a pak začne sám sebe uklidňovat: „Ono už je jí hodně, asi se nějak zbláznila, jen se na mě tak divně kouká, možná už mě nepoznává.“ 21
„Asi jo,“ přitakám. Oba víme, že si lžeme. Mohammeda přestala zdravit ze stejného důvodu, jako ho kdosi strčil v autobuse a vynadal mu do vrahů. „Taky jsem volal do té firmy,“ vypráví o podniku, kde se ucházel o práci poté, co nedávno dokončil vysokou ekonomickou školu. „A co?“ „Nic. Nevzali mě. Ta paní mi do telefonu rovnou řekla, že te\ musejí dávat pozor u lidí s arabsky znějícími jmény.“ Z Mohammeda je slyšet tíha. Tíha celého jeho života. Tíha toho, že ani poté, co se vyškrábal díky svému diplomu někam výš, nemá šanci. „Hele, popovídáme si zítra, jdu ještě k Alímu,“ oznámí mi potom. „Tak jo,“ rozloučíme se. Už mu nevolám, i když vím, že k Alímu nejde. Bude doma. Chce být sám. Někdy se mi zdá, že 11. září jako by jen umožnilo lidem nahlas říkat to, co si dřív jen tajně mysleli. Ještě prohloubilo propast nedorozumění. Vyostřilo póly. Ztížilo překračování pomyslných hranic z jednoho světa do druhého, a hlavně ztížilo možnost se v tom jiném světě uplatnit a být respektován. Všichni dnes skloňují slovo „integrace“, modlí se k ní jako k všeléku a předhánějí se v tom, kdo ji častěji zmíní. Ano, jsem pro. Integrační programy jsou nutné. Ale měly tu být už dávno. AQ už jazykové kurzy, školení o občanských právech a povinnostech, brožury o místním způsobu života. Stejně tak jsem však pro, abychom nahlédli i do svého svědomí a neházeli všechny do jednoho pytle. Muslimové nejsou homogenní skupina. Ani muslimky. Jedna studuje, druhá se od rána do večera modlí, další si vydělává jako módní návrhářka, jiná jezdí s taxíkem a další je zas v domácnosti. Jejich osudy a životní cesty jsou stejně různorodé jako osudy Evropanek. Jedno ale mají všechny společné. Zpočátku věří, že je tady svoboda, blahobyt, ráj. A pak tu všude kolem sebe začnou narážet na neviditelné, ale všudypřítomné mříže. Až potkáte v Evropě muslimku, která je emancipovaná, vystudovala a má kvalifikovanou práci, nemyslete si: „No vida, jde to, stačí jen chtít!“ Vězte, že mnohem víc je na místě si říct: „Tak ta musí být panečku výjimečná! Takových překážek, a přesto se prosadila! Klobouk dolů!“
22
Válka, tábory a nový domov PÿÕBÃH SEDY ñ »E»ENSK… UPRCHLICE V »ESK… REPUBLICE A V RAKOUSKU* (Vyprávění z ruštiny přeložila a upravila Alice Szczepaniková)
Své první děti jsem rodila za náletů ruských letadel. Od dětství k nám vídaly vpochodovávat ozbrojené muže v černých maskách a pokaždé se mě ptaly: „Maminko, oni nás přišli zabít?“ Snažila jsem se je vždycky uklidnit a říkala jim: „Ne, oni jen musí všechny prověřit, a když zjistí, že jsme nic špatného neudělali, tak nám nic neudělají.“ Často jsem si říkala, co z nich vyroste, když kolem sebe vidí tohle. Nás dospělé válka změnila. Zvykli jsme si na krutost. Začalo nám připadat téměř normální, že se ztráceli lidé, že je zabíjeli nebo mrzačili. Drásá mi to nervy, když si na to vzpomenu. Chybí mi slova, abych své pocity popsala. Do roku 1994 jsme žili šQastně a v dostatku. Doma nás bylo sedm dětí. Jsme muslimové, ale větší roli než náboženství u nás hrály tradice. Mezi ty nejdůležitější patří ctít starší a poslouchat je, milovat své rodiče, bratry a sestry. Bydleli jsme ve městě nedaleko od Grozného. Můj otec byl stavař a i matka pracovala na stavbách. Když začala válka, rodiče o práci přišli. Stavařské práce nebyly, naopak se všechno ničilo. Abychom se uživili, začal otec vozit lidi za pár rublů svým autem. Jenže pak už nešlo ani to. Cesty v Čečensku se staly nebezpečnými, až je nakonec zablokovali. Pak začala moje matka péct doma chleba, který jsme prodávali sousedům. Výdělek stačil tak akorát na přežití, ušetřit se nedalo nic. V té době však trpěli nedostatkem všichni. Během první války, bylo to v roce 1995, náš dům částečně zničili, takže nás devět žilo ve dvou zbylých místnostech. Ale člověk se v nouzi přizpůsobí ledasčemu. Místo světla petrolejová lampa, místo plynu dřevo nebo odřezky. Vodu jsme my ženy tahaly ve vědrech od řeky * Jména všech osob vystupujících v tomto příběhu byla změněna kvůli zachování anonymity.
23
Argun, která byla dost daleko. Cesta k ní byla nebezpečná, protože u ní často tábořili ruští vojáci. Byl to pro nás jediný zdroj vody. Tuto těžkou práci vykonávaly zásadně ženy, žádná z nás by s sebou ani za nic nevzala muže. Bály jsme se, co by s nimi ruští vojáci udělali. I přes všechny hrůzy války se do sebe lidé zamilovávali a brali se. Já jsem byla jednou z nich. Svého muže jsem si vzala v roce 1995, když ještě naplno zuřila válka, neměli jsme ani pořádnou svatbu. V roce 1997 to vypadalo, že se situace mírně uklidnila. Prezidentem se stal Aslan Maschadov. Lidé se snažili rychle opravit, co jim válka zničila. Jenže na podzim roku 1999 poslalo Rusko do Čečenska znovu své vojáky a opět se rozpoutalo peklo. Spousta Čečenců utíkala a i my jsme se rozhodli odejít. Bylo to pro nás těžké rozhodnutí, museli jsme za sebou nechat rodiče, bratry i sestry, ale cítili jsme, že to musíme udělat kvůli našim dětem. Bála jsem se, že když v tom vyrostou, ponesou si ty krutosti v sobě celý život. Na rozdíl od mnohých Čečenců, kteří chtěli na Západ, jsme my mířili do České republiky. Můj muž Aslan si na konci sedmdesátých let odsloužil základní vojenskou službu v Sovětské armádě v Československu. Tu zemi měl moc rád a často mi o ní vyprávěl. Byla to tehdy jediná země, kterou jsme trochu znali a dokázali si představit, co nás tam čeká. Slyšeli jsme sice, že tam azyl moc často nedávají, ale z nějakého důvodu jsme věřili, že zrovna my budeme mít štěstí. Od příbuzných, kteří předtím utekli do Belgie, jsme se dozvěděli, že na cestu budeme potřebovat kolem 3000 dolarů. To jsme neměli. Jediná možnost byla prodat náš byt, který manžel koupil krátce po svatbě. Pracoval tehdy jako inženýr v továrně na cement, ale ta mu celé měsíce nevyplácela mzdu. Požádal proto vedení, aby mu místo peněz dalo cement. Ten pak rozprodal a koupil za to náš byt. Tehdy jsme byli šQastní, že jsme ho získali, protože nám to umožnilo odstěhovat se od jeho rodičů a žít odděleně. Te\ jsme ho museli opustit a ještě být vděční, že nám za něj někdo dal 2000 dolarů. Lidé v té době nechtěli za tyhle věci vydávat velké peníze, protože budoucnost byla nejistá. Nakonec ho koupil nějaký starší pár. To bylo typické – starší lidé z Čečenska nechtěli, odcházeli hlavně mladí s dětmi. Za nábytek jsme dostali kolem 600 dolarů. Čečensko jsme opustili v roce 2003. Já, manžel a naše dvě děti. Na cestu jsem sbalila jen oblečení a jídlo. Víc se ani nést nedalo. Nejdřív jsme s dalšími třemi rodinami, dohromady asi patnáct lidí, jeli do ukrajinského hlavního města Kyjeva. Tam jsme přenocovali v jedné ubytovně 24
a zatelefonovali převaděčům. Nikdy předtím jsme je neviděli, ale nebylo těžké na ně sehnat kontakt. Stačilo se poptat pár sousedů, někdo už věděl, na koho se obrátit. Chtěli 500 dolarů za osobu. Naši rodinu to stálo celkem 2000 dolarů. Druhý den večer nás posadili do vlaku. Řekli nám, že se k nám cestou připojí jeden z jejich lidí a na všechno dohlédne. Nebylo snadné věřit lidem, které jsme viděli poprvé v životě, ale neměli jsme na vybranou. Tak jsme jeli, ale dlouho se nic nedělo. Už jsme ztráceli nervy, říkali jsme si, že nás podvedli a te\ zůstaneme úplně bez peněz někde kdoví kde. Pak nakoukl do kupé cizí muž a zeptal se: „Je všechno v pořádku?“ „Ano,“ odpověděli jsme. Ukázalo se, že to byl ten převaděč. Když pak vlak na chvíli přibrzdil, řekl nám, aQ rychle vyskáčeme ven. Ani jsme nevěděli, kde jsme, protože už byla noc. Šíleně jsme se báli. Převaděč nás zavedl někam k lesu a řekl, že tam musíme počkat do rána. Sám odešel. Hustě pršelo, byli jsme skrz naskrz mokří. Neměli jsme si ani na co sednout. Tak jsem si dřepla a na své nohy si posadila dceru. Muž držel celou noc syna. Brzo ráno přijeli převaděči. Tvrdili nám, že nás prý viděli pohraničníci, a proto musíme zaplatit dalších sedmdesát dolarů. Manžel se s nimi hádal a říkal i ostatním rodinám, aQ jim je nedávají, že už jsme přece zaplatili. Ostatní mu ale řekli: „Nedělej problémy, kvůli tobě ještě nakonec nedojedeme,“ a peníze jim dali. Tak jsme nakonec zaplatili i my. Kam bychom bez nich šli? Pak nás naložili do minibusu a celý den nás někam vezli. Cestou po nás chtěli další peníze za jídlo, co nám obstarávali. Odpoledne nás znovu vysadili u nějakého lesa. Na to velmi nerada vzpomínám. Ukázali nám pěšinu a řekli, že po ní máme lesem projít, že je to asi jeden kilometr a že na nás budou čekat na druhé straně lesa nad malou vesnicí. Jenže my jsme pěšinu ztratili a zabloudili. To už jsem začala být zoufalá. Pořád pršelo. Byla tma a mlha. Syn byl unavený, upadl a do tváře si zapíchl větev, silně krvácel a křičel bolestí. Neměli jsme s sebou žádné léky. Dcerka dostala z toho prochlazení a mokra horečku a začala mi v náručí blouznit. Nakonec jsem začala křičet a plakat i já, prosila jsem ostatní: „Poj\te, vrátíme se, tady v lese umřeme hlady, děti to nepřežijí!“ Tehdy nám také došly poslední zbytky jídla a lidé, co byli s námi, začali sbírat divoké plody, aby děti netrpěly hlady. Hodně jsme si všichni pomáhali. Ti, co neměli děti, nám pomáhali nosit ty naše, i mého syna, protože už byl tak unavený, že nemohl jít sám. Někteří kvůli tomu nechali v lese své batohy, protože obojí neunesli. I já jsem byla vyčerpaná 25
a hlavně mi bylo líto dětí. Pak se muži rozhodli zkusit najít cestu sami. Rozdělali oheň a nechali nás u něj čekat. Za několik hodin se vrátili, to už byla zase noc. Našli cestu díky tomu, že si v lese všimli ženy s červeným deštníkem, co tam zřejmě sbírala houby. Potichu šli za ní a ona je dovedla na konec lesa, a tam uviděli vesnici, kde na nás měli čekat převaděči. Nebýt toho červeného deštníku, tak jsme v tom lese snad zůstali. Když jsme dorazili na okraj lesa, převaděči tam nebyli. A tak jsme opět museli čekat. Za nějaký čas přijelo auto a vystoupil z něj ten samý člověk, co s námi jel vlakem přes Ukrajinu. Naši muži se s ním začali hádat, že to zdaleka nebyl jen jeden kilometr a že jsme tam kvůli nim zabloudili. Nakonec jsme ale stejně do jejich auta nastoupili. Měli jsme za sebou tolik vypětí a několik neprospaných nocí, a ani jsme nevěděli, co bychom bez nich dělali. V autě jsme vyčerpaně usnuli. Příští den jsme dorazili do České republiky. Tam naši rodinu vysadili. Rozloučili jsme se s ostatními, kteří pokračovali dále, jedni chtěli do Rakouska, druzí do Belgie, a šli jsme hledat nejbližší policejní stanici. Na cestu jsme se doptali místních, mluvili jsme rusky, ale rozuměli nám. Policisté zavolali překladatele a přes něj jsme jim vysvětlili, že jsme uprchlíci a že chceme požádat o azyl. Věděli jsme, co říct, protože nám to vysvětlili po cestě převaděči. Policisté se k nám chovali hezky, dětem dali jablka a nějaké hračky. A hlavně v jejich kanceláři bylo sucho a teplo. Když pochopili, že jsme z Čečenska, ujistili nás, že nás zpět nepošlou. Vzali nám otisky prstů a odvezli nás do karanténního tábora v Červeném Újezdě. To se nám moc ulevilo, konečně jsme si připadali v bezpečí. Jenže když jsme dorazili do Červeného Újezdu, čekal mě šok. Vypadalo to tam jako ve vězení. Okolo tábora byl vysoký železný plot, stála tam ostraha se psy. Pak nás zavedli do naší ubytovny. Tam bylo tak 300 lidí různých národností z nejrůznějších konců světa. Hučelo to tam jak v úle, každý mluvil ve svém jazyce, děti plakaly, někteří se snažili usnout. Ani čisté povlečení nám nedali, jen deky. Byly tam jen železné patrové postele, nikde žádný stolek ani skříňka. Záchod byl venku a protože už byla zima, nechtěli rodiče brát své děti ven z tepla, tak je nechali dělat potřebu do nočníků přímo v té jedné místnosti. Když jsem to viděla, sedla jsem si na zem a rozplakala se na celé kolo. První, co mě tehdy napadlo, bylo: Kam jen jsem se to dostala?! Manžel mě uklidňoval, říkal: „Když budeš takhle jančit, zbytečně vystrašíš 26
i děti.“ Přišly mě utěšit i cizí čečenské ženy, věděly už, jak to tam chodí, a říkaly, že za tři dny nám přidělí pokoj. Tu noc nám dali k jídlu chleba a konzervu, a pak jsme šli spát. Další den nás skutečně přesunuli do pokoje, kde jsme byli dohromady s dalšími dvěma rodinami, celkem třináct lidí. Ale já už se cítila jako v ráji. Dali nám i povlečení a každý den jsme chodili třikrát do jídelny. Zůstali jsme tu dva týdny a pak nás převezli do tábora Zastávka u Brna. V porovnání s karanténou se mi tento tábor zdál moc pěkný. Dali nám pokoj jen pro naši rodinu, byla tam i školka pro děti. Dokonce jsme tábor mohli opouštět, pokud jsme se vrátili do deseti hodin večer. Na měsíc jsme dostávali my dospělí 360 korun kapesného a děti polovinu. Naše čtyřčlenná rodina si tak měsíčně přišla na 1080 korun, což nám ale na naše potřeby nestačilo. Začala jsem proto pracovat v táboře, myla jsem záchody, koupelny a chodby. Ze začátku jen jedno patro a pak všechna tři, trvalo to každý den několik hodin. Když zaměstnanci tábora pochopili, že naše rodina je jedna z mála, která neodjíždí jako ostatní dále na Západ, nýbrž chce zůstat, začali všechnu práci nabízet mně a mému muži, i v knihovně a čajovně. Tam nakonec pracoval muž a já zůstala u mytí podlah a koupelen. Jediný problém byl, že jsme si jako žadatelé nesměli za měsíc vydělat ke kapesnému víc než 360 korun navíc. A protože my s mužem jsme toho vždy odpracovali více, tak tu práci nakonec zaměstnanci tábora psali na jiné lidi, kteří nám pak naši „výplatu“ za nějakých dvacet korun přenechávali. Byla jsem ráda, že jsem mohla přilepšit své rodině, ale musím říct, že na to, jak těžká a špinavá byla ta práce, jsme dostávali velmi malé peníze. První měsíce jsem věřila, že azyl dostaneme. Jenže postupně jsem tuto víru začala ztrácet. Nejdřív jsme dostali dopis, že naše záležitost se bude řešit až za šest měsíců. Po uplynutí této doby přišlo stejné psaní, že to bude trvat ještě dalších šest měsíců. V táboře se neustále měnili lidé, přijížděli a hned zase odjížděli dále na Západ. I nám radili ujet, říkali, že naše rodina azyl určitě nedostane. Ale my jsme jiné plány neměli, prostě jsme jeli do Čech, nechtěli jsme nikam dál. Když pak dostala zamítavou odpově\ rodina, která v tom táboře čekala už dva roky, tak jsem pomalu přestávala doufat, že nám ten azyl někdy dají. Každý den se nám zdál život v táboře méně snesitelný, byl monotónní a smutný, cítili jsme se tam jako v kleci. Začalo se to odrážet na nás všech. 27
Pracovat někde jinde než v táboře jsme neměli právo, protože jsme v České republice nebyli více než rok, a věděli jsme od ostatních, že i potom se legální práce hledá velmi těžko. Můj muž je chytrý a vzdělaný člověk. V táboře ale pomalu začal ztrácet sebevědomí a měnil se mi přímo před očima. Moc mě bolelo dívat se na to, jak ho nečinnost sžírá, jak ví, že nedokáže v životě svém a své rodiny nic změnit. V naší kultuře je to tak, že muž by se měl o rodinu postarat a zajistit ji. Můj manžel mě denně viděl dřít, zatímco pro něj až na pár hodin v čajovně práce nebyla. Připadal si neschopný. I já jsem začala mít problémy s nervy, a tak jsme začali pravidelně chodit k táborovému psychologovi. Ten naštěstí mluvil dobře rusky, byl to jediný člověk, který mě pozorně vyslechl a chápal mou situaci. Ještě dnes na něj s mužem často vzpomínáme, jak nás tehdy podpořil a pomohl nám. Chování pracovníků v táboře nebylo celkově tak špatné, až na to, že nerespektovali naši důstojnost. Zakazovali nám základní věci, jako je dívat se na televizi a poslouchat magnetofon nebo si sníst jídlo v soukromí našeho pokoje. Jednoho dne, bylo to někdy na začátku jara roku 2004, všem uprchlíkům v Zastávce z rozhodnutí ředitele tábora sebrali televizory a magnetofony, které měli na svých pokojích. Dali je někam do sklepa a řekli nám, že až prý budeme tábor opouštět, vrátí nám je. Já jsem naši starou televizi koupila za 200 korun, pracovala jsem na ni celý měsíc. Prosila jsem ředitele tábora: „Na tu televizi jsem tu těžko dřela, myla záchody a koupelny, dejte mi zpátky alespoň moje peníze.“ Ale nezajímalo ho to. Jednoduché to nebylo ani s ostatními lidmi v táboře. Nechci nikoho obviňovat, vím, že když mají lidé k dispozici pouze jednu sprchu, jeden záchod, jednu kuchyň, jednu jídelnu a to všechno je společné, vytváří to napětí. Když na tak malém prostoru stále potkáváte ty samé lidi, stáváte se podrážděnější. Pak jsme se seznámili s českou dívkou, která dělala v táboře nějaký výzkum. Spřátelili jsme se a ona pak naši rodinu často navštěvovala. Vzala nás i na návštěvu ke svým rodičům na severní Moravu a k příbuzným do Brna. Našli jsme společnou řeč a ještě dnes jsme v kontaktu. Jenže lidé v táboře nám to začali závidět a chovat se k nám podezíravě. Jejich postoj k nám se měnil a postupně začalo vznikat více konfliktů a sporů. V táboře byly také dvě ženy, které opakovaně podváděly ostatní uprchlíky. Nejprve jim za peníze slíbily, že je převedou do Francie či 28
Belgie, a pak je nechaly na pospas osudu za hranicemi s Rakouskem. Mnozí z nich se pak vrátili do Čech, ale své peníze už z nich zpátky nedostali. Nemohla jsem se dívat, jak beztrestně okrádají lidi o jejich poslední úspory, a jednoho dne jsem se proti nim postavila. Tím se pro nás celá situace v táboře ještě víc vyhrotila. Nakonec jsme proto požádali o přeložení do tábora v Kostelci nad Orlicí. Tam to ale bylo ještě těžší. Zrovna v tu dobu, co jsme dorazili, podepisovali uprchlíci stížnost na podmínky v táboře. Stěžovali si na kvalitu jídla, zdravotní péči a špatné zacházení ze strany zaměstnanců. Byli jsme jediní Čečenci, co to nepodepsali. Věděli jsme, že tím nic nezískáme a že se k nám naopak budou zaměstnanci chovat ještě hůře, prostě že z toho nic dobrého nevzejde. Také v Zastávce jsme takovou petici jednou podepsali, ale nic to nezměnilo. A hlavně jsme se obávali, že to bude mít dopad na to, jestli dostaneme azyl nebo ne. Ostatní nás pak začali vnímat jako „zrádce“. Projevovali nám nedůvěru a slýchávali jsme od nich příkrá slova. V Kostelci to bylo o to horší, že celé jedno patro, tedy okolo dvaceti rodin, mělo k dispozici všehovšudy tři elektrické zásuvky: jednu na chodbě, jednu v kuchyni a jednu v televizní místnosti. Lidé si chtěli uvařit čaj, nabít si telefon, ženy vyfénovat vlasy nebo něco vyžehlit. U každé zásuvky se tvořily fronty a snadno vznikaly hádky. V takové situaci se nervozita snadno nakupí. Když jde člověk do jídelny a oni mu zase dávají jídlo, které mu nechutná, a on to v sobě pořád všechno drží. A nikomu si nemůže postěžovat, protože ho přece krmí zadarmo, tak si nemá co stěžovat. Když jsme chodili do jídelny, pokaždé prověřovali, jestli máme razítko na stravence, a když jsme si ho v sedm ráno nenechali dát, byli jsme o hladu celý den. Takže jsme museli v sedm ráno nastoupit, nechat si orazítkovat stravenky, a pak zase až v osm přijít na snídani. Akorát v pátek nám dali razítko na celé dva dny dopředu, takže jsme tam pak o víkendu nemuseli ráno chodit. To byl pro nás pokaždé svátek. I v táboře v Kostelci jsem pracovala. Bylo to tu o něco lepší než v táboře v Zastávce u Brna, protože na 360 korun, které jsem si mohla vydělat, stačilo pracovat šest dní v měsíci. Pro manžela tu práce nebyla, a proto se staral o děti. Doma v Čečensku to byl on, kdo celé dny pracoval, zatímco já pečovala o děti. Vždycky říkával: „Já budu peníze vydělávat a ty je budeš utrácet.“ Mně se to tak velmi líbilo. Aslan věřil, že když žena pracuje, znamená to, že její děti jsou o něco ochuzené, že na 29
ně nemá dost času. A měl pravdu, co může matka chtít víc, než být se svým dítětem? Ale tady v táboře to nešlo, a tak se naše role obrátily: já jsem pracovala a on byl s dětmi. Jednou se stalo, že Aslanovi jeden Čečenec jakoby mimochodem řekl: „Žena má sedět doma, žena nemá pracovat, mně se nelíbí, že naše ženy přijíždějí a myjí tady podlahy a koupelny. Co je to za muže, jestli nedokáže svou ženu udržet v pokoji?“ Musím říct, že nakonec jsem si v tom táboře povídala více se zaměstnanci tábora než s ostatními uprchlíky. Jak v Zastávce, tak i v Kostelci jsem měla se zaměstnanci dobré vztahy a oni mi také v mnohém vycházeli vstříc. Jenže čím více jsem si s nimi rozuměla, tím více rostla nedůvěra ze strany ostatních uprchlíků. A když jsme se vrátili z návštěvy u našich českých přátel a přivezli s sebou dárky, co nám dali, začali o nás rozšiřovat, že to není jen tak, že za tím něco musí být, že jim musíme předávat nějaké informace o životě v táboře či něco podobného. Jeden muž Aslanovi vmetl do tváře: „Já vím jedno, že Češi zadarmo nic nedávají.“ Potíže v táboře a vytrácející se naděje na život v České republice nás nakonec dohnaly k rozhodnutí, že požádáme o azyl v jiné zemi. Zvolili jsme Rakousko. Jednoduché to nebylo, děti už začaly mluvit česky a měli jsme tu dobré přátele. Kromě toho jsem se po útrpné cestě s převaděči děsila jakéhokoli dalšího cestování. Navíc jsme se báli, že nás z Rakouska vrátí opět do České republiky, protože tehdy už mohli uprchlíci žádal o azyl jen v jedné zemi Evropské unie. Jenže atmosféra v táboře se stala nesnesitelnou a nám se zdálo, že už nemáme co ztratit. Vyrazili jsme jednoho sychravého podzimního dne roku 2004. Ten den ráno jsme se ještě najedli v jídelně, uklidili v našem pokoji, odevzdali zaměstnancům tábora klíče, rozloučili se s nimi a poděkovali jim za všechno, co pro nás udělali. Obvykle takto nikdo z tábora neodcházel. Většinou odcházeli mlčky, potají, aby to nikdo nevěděl, naše chování proto všechny udivilo. Vysvětlili jsme jim, proč odjíždíme. Oni jen pokyvovali hlavou, dobře nás chápali. Peníze na převaděče, který by nám ukázal cestu, jsme neměli. Naše úspory nám stačily akorát na jídlo a dopravu, a tak jsme se rozhodli přejít hranici na vlastní pěst. Cestu jsme znali jen z vyprávění těch, kteří takto hranice už přešli. Kolem půlnoci jsme dorazili k hranici v Českých Velenicích. U jednoho penzionu tam byla taková nízká ohrada, kterou jsme překročili a dostali se tak do hraničního pásma. Vůbec jsme nečekali, že to bude 30
tak snadné! Jenže v tu chvíli nás obklíčila čtyři auta, pět mužů a jedna žena, pohraničníci. Ptali se nás, kam jedeme a co děláme na hranici. Tvrdila jsem jim, že jdeme do toho penzionu, že se tam chceme ubytovat a že čekáme hosty z Rakouska. To nám řekli ostatní, že jim to tak máme říct. Pohraničníci se začali usmívat a mně bylo hned jasné, že to neslyšeli poprvé. V tom se do toho vložil Aslan a po pravdě začal vysvětlovat: „Ano, opravdu se chystáme přejít tuto hranici, vy to sami nejlépe víte.“ Já jsem ho tahala za rukáv a začala na něj čečensky: „Zbláznil ses, neříkej jim to!“ Ale on stejně říkal, co chtěl: „Pořád jsme ještě na české straně hranice, ještě jsme žádný zákon neporušili, jen se ho chystáme porušit.“ Nakonec jsem se přidala i já a začala je prosit, aby nás nechali hranici přejít. Řekli nám, že jen naplňují zákon, že to je jejich práce, a jakkoli by chtěli, tak nám to nemohou dovolit. Já jsem jim zase vysvětlovala, proč chceme z Čech odejít, že už toho taky máme po krk, pořád takhle cestovat ze země do země a překračovat v noci hranice, ale že už prostě nevíme kudy kam, že nás v Čechách nechtějí přijmout a že se domů vrátit nemůžeme, protože tam není bezpečno. Udiveně zírali a poslouchali. Chvíli mlčky stáli a pak se jeden z nich podíval na hodinky a řekl: „Za patnáct minut sem opět přijdeme,“ a odjeli. Aslan to ze začátku vůbec nespochopil, povzdechl si: „Tak a je to, te\ musíme čekat do rána v penzionu!“ A já mu říkám: „Copak jsi to nepochopil? On přece řekl, že se sem vrátí za patnáct minut, a to znamená, že nám dávají čtvrt hodiny, abychom hranici přešli.“ Aslanovi tyhle věci docházejí trochu pomaleji. Mně to bylo hned jasné, podle toho, jak se na nás ten pohraničník podíval, než odjeli. Když tohle lidem vyprávím, tak mi nikdo nevěří, že nás pohraničníci takto pustili. Z hraničního pásma jsme došli do rakouského městečka Gmünd a pak jsme šli dál celou noc, protože v táboře nám řekli, že se máme dostat co nejdál od hranic. Ušli jsme asi osmnáct kilometrů a byli nesmírně unavení. Bylo to jako tehdy poprvé, když jsme přecházeli hranice do Čech. Zase pršelo a byla mlha. V dálce napravo i nalevo jsme viděli světla domů, ale byla to taková tichá noc, kráčeli jsme beze slov a nikdo si nás nevšiml. Byli jsme mokří, špinaví, a když začalo svítat, děti se rozplakaly, že už dál nemůžou. A tehdy jsem jim slíbila, že to už je naposledy, že už nikdy v životě nebudeme takto přecházet hranice. A také jsem jim slíbila, že jakmile někam dojedeme, tak jim koupím takové 31
hračky, jaké jen budou chtít. V kapse mi totiž zůstalo ještě devadesát eur. To jsem ale nevěděla, že splnění tohoto slibu budu muset odložit a peníze vydat za jídlo. K ránu jsme došli do nějakého městečka. Tam jsme z telefonní budky vytočili číslo policie. Jak ale začali mluvit německy, nevěděli jsme, co říct, a tak jsme hned zavěsili. Netrvalo to však ani pět minut a přijelo k nám policejní auto. A hned se nás zeptali něco jako „Chechenische?“ Když jsme kývli, naložili nás do auta a odvezli na policejní stanici zpět do Gmündu! Celou tu noční cestu jsme tedy podstoupili zbytečně! Báli jsme se, že se nás chystají poslat zpět do Čech. Ptali se, proč tam odtamtud utíkáme, jestli se k nám Češi nechovali dobře. Odpověděli jsme, že v tom problém nebyl, že jsme tam prostě neměli naději získat azyl. Nakonec nás zpátky neposlali. Dodnes nevím proč, snad s námi sympatizovali, když viděli, že se nesnažíme nic zapírat. Tak jsme požádali o azyl v Rakousku. I tady jsme prošli dvoutýdenní karanténou v táboře Treiskirchen. Rozdíl mezi rakouským a českým táborem moc velký nebyl, akorát bylo dobré, že rakouskou karanténu bylo možné opouštět, nebylo to jako ve vězení. Velkým rozdílem byla také atmosféra v táboře, nebylo tam takové napětí mezi lidmi, jaké jsme zažili v Zastávce a v Kostelci. Nedostali jsme se tam do žádných konfliktů. Asi to bylo tím, že tam lidé nebyli tak dlouho jako v českých táborech, jen pár týdnů, a ne celé roky. Dostávali jsme tam čtyřicet eur, když jsme pracovali v táboře. Byla tam lepší práce, dalo se pracovat i v jídelně nebo v dětském centru. Při jednom pohovoru s rakouskými imigračními úředníky dovolili synovi, aby zůstal se mnou v místnosti. Dali mu pastelky, aby si zatím kreslil. Nakonec se mě zeptali, proč jsme opustili Čečensko. Všimla jsem si obrázku syna, který mezitím stihl zaplnit papír černými kresbami letadel shazujících bomby na domy. Ukázala jsem ho úředníkovi a řekla: „Vidíte, kvůli tomuhle jsme odešli.“ Zjevně to na něj zapůsobilo a založil obrázek do našeho spisu. Uplynuly dva měsíce. Přesně v den narozenin našeho syna jsme dostali dopis, že nám v Rakousku udělují azyl. To byl ten největší dárek za poslední roky! Od tohoto dne nám začal nový život. Dostali jsme od úřadů i nějaké peníze, sociální dávky na děti, za které se nám podařilo najít skromné bydlení v jednom malém městě. S hledáním nám pomohli naši čečenští známí, kteří už žili v Rakousku dva roky. Tehdy jsem také 32
vzala děti do hračkářství, jak jsem jim slíbila kdysi na hranicích, a každé si smělo vybrat jednu hračku. Protože ony toho moc vydržely. Te\ žijeme v Rakousku přes rok. Učíme se německy, protože víme, že jazyk je základním předpokladem pro život tady. Ale ještě nám to moc nejde. Muž chodil tři měsíce na kurzy, které pak bohužel skončily, a další nám zatím město nenabídlo. Já jsem na ně chtěla také chodit, ale řekli mi, že mám zůstat doma s dítětem, i když jsem se jim snažila vysvětlit, že se s manželem budeme v péči o malou střídat a že tedy můžeme chodit na kurzy oba. Ale nešlo to, nabídli to pouze mému manželovi. Já se proto snažím učit, jak to jde, někdy mi pomáhá syn, který tu chodí do školy a němčinu už zvládl výborně. Dokonce už má i rakouské kamarády, chodí k nim na návštěvu a oni zase přicházejí k nám. Já s mužem však s Rakušany tolik kontaktů nemáme. Bydlíme v malém městečku, a tak často potkáváme ty samé lidi. Zdravíme se s nimi, zeptáme se, jak se mají, ale nic víc. Když se dozví, že jsme uprchlíci, nevypadají moc nadšeně. Na druhou stranu ale nemohu říci, že by se tady k nám někdo choval nepěkně. Taky se snažíme sami být k lidem milí a přizpůsobit se. Můj otec vždycky říkal: „Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti.“ Jednou jsem třeba seděla v čekárně u lékaře. Přede mnou šla do ordinace nějaká muslimka, byla celá zahalená. Vyšel doktor, takový starší muž s bradkou, řekl jí: „Vítejte“ a u toho jí podával ruku. Ona se na něj jen podívala, ale ruku mu nepodala. V tu chvíli jako by se mu něco změnilo ve tváři. Pochopitelně se mu to nelíbilo. Já ho chápu, on ji chtěl pozdravit, a ona ho vlastně odmítla. Byla to muslimka, jako jsem já, a proto rozumím tomu, že mu ruku nechtěla podat. U nás to není zvykem, i pro mě je to jakoby proti cti, takhle se pozdravit s cizím mužem. Ale na druhou stranu vím, že te\ žiji tady a platí tu jiné zvyky. Když pak přišla řada na mě a doktor znovu vyšel z ordinace, pozdravil mě, ale ruku už mi nepodal. Já jsem mu ji ale dala sama a myslím, že to tak bylo správně. Te\ je naším největším problémem najít si práci. Můj muž je profesí inženýr mechanik a ví, že ve svém oboru asi těžko najde zaměstnání. Vzal by jakoukoli práci. Často píše dopisy s žádostmi o práci na úřady práce v okolí. Dokonce jim napsal, že by byl ochoten první dva měsíce pracovat bez výplaty. Ale odpověděli mu, že zatím žádná volná místa nejsou. Já mám jen základní vzdělání a nedokončený kurz šití, nedokončený proto, že u nás začala válka. Také se ale snažím něco najít. Je tady 33
jedna nevládní organizace, která nám pomáhá hledat práci na internetu. Jednou mi řekli, že někde mají zájem o uklízečku, napsala jsem jim hned dopis, že bych o tu práci měla zájem, spolu s údaji o mě a s fotografií, nikdy se ale neozvali, ani fotografii mi zpět neposlali. Peníze ze sociálních dávek nám sice ke skromnému životu stačí, ale není nám příjemné, že nás tu živí, chtěli bychom si peníze vydělat sami. * * * Tato naše cesta velmi změnila můj život. Myslím, že v mnohém k lepšímu. Hodně jsem se naučila, setkala jsem se s různými lidmi a ta setkání – aQ už byla pěkná, nebo bolestivá – mě učinila moudřejší. Také jsem se dozvěděla něco o svém vztahu s manželem. Doma v Čečensku jsme si dostatečně neuvědomovali, jak jsme jeden druhému potřební a jak jsme pro sebe důležití. Tahle cesta a to, že jsme tak daleko od našich blízkých, nás k sobě velmi silně připoutalo. Oběma nám ale velmi chybí domov. Svou rodinu už jsem neviděla téměř tři roky. Posílají nám alespoň cédéčka s čečenskou hudbou nebo něco natočí na kameru, aby nám ukázali, jak žijí. To se mi pak vždycky chce plakat. Snad se tam jednou budeme moci vrátit. I když na druhou stranu nevím, jestli bychom to dokázali. Někdy mám pocit, že Čečensku přestávám rozumět. Nedávno jsem volala domů a příbuzní mi říkali, že se opět našla mrtvá těla místních mužů. Jejich reakce byla téměř pozitivní, byli rádi, že mají alespoň jejich těla a mohou je tak pohřbít podle našich tradic. Dříve totiž lidé často museli od únosců mrtvá těla svých příbuzných vykupovat, aby je vůbec mohli pochovat. To je svět, ve kterém bych už nechtěla žít, chci, aby mé děti vyrůstaly v klidu. Věřím v budoucnost, přeji si, abychom si s manželem brzy našli práci, děti dokončily školu a mohly se dále vzdělávat. Na druhou stranu doufám, že za šest let dostaneme rakouské občanství, které nám umožní jet k příbuzným do Čečenska a také je pozvat na návštěvu sem. I když se můj život te\ odehrává tady, jedno vím jistě: umřít bych chtěla ve své zemi. Nečekala jsem, že tohle mé přání bude tak silné. Aslan mi vždy říká: „Na tom přece nezáleží, kde umíráš, vše je to jedna země, kterou stvořil Bůh, aQ je to v Čečensku, nebo v Rakousku.“ Ale já stejně cítím, že se chci jednou vrátit tam.
34
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.