UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA. Katedra společenských věd DIPLOMOVÁ PRÁCE. Bc. Michaela Václavíková

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra společenských věd

DIPLOMOVÁ PRÁCE Bc. Michaela Václavíková

EXISTENCE NDR A JEJÍ SOUVISLOSTI

Olomouc 2012

vedoucí práce: Mgr. David Hampl, Ph.D.

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a uţila jen uvedených pramenů a literatury. V Přerově dne 29.3.2012 ..............................................................

Děkuji Mgr. Davidu Hamplovi, Ph.D., za odborné vedení diplomové práce, poskytování rad a velmi vstřícný přístup. Děkuji i Mgr. Denise Blahušové za odbornou stylistickou úpravu. V Přerově dne 29.3.2012 .....................................................

Obsah ÚVOD ................................................................................................................................... - 6 1 HISTORICKÉ SOUVISLOSTI ...................................................................................... - 8 1. 1 Železná opona - konflikt Východu a Západu ...................................................... - 8 1. 2 Vznik okupačních zón ........................................................................................... - 9 1. 3 Sovětizace východní okupační zóny ................................................................... - 11 1. 4 Vznik NDR ........................................................................................................... - 14 2 CHARAKTERISTIKA POLITICKÉHO SYSTÉMU ................................................ - 17 2. 1 Charakteristika totalitarismu............................................................................. - 17 2. 2 Ústava a politický systém NDR .......................................................................... - 18 2. 3 Krizový rok 1953 ................................................................................................. - 22 2. 4 Suverenita NDR a destalinizace ......................................................................... - 24 2. 5 Upevnění NDR v letech 1961-1970 ..................................................................... - 26 2. 6 Rok 1968 - rok změn ............................................................................................ - 32 2. 7 Období sbližování NDR se SRN v 70. a 80. letech 20. st. ................................. - 36 3 ZÁVĚREČNÁ ETAPA EXISTENCE NDR ................................................................ - 45 3. 1 Opozice v NDR ..................................................................................................... - 45 3. 2 Revoluční rok 1989 .............................................................................................. - 47 4 SJEDNOCENÍ NĚMECKA A SOUČASNÝ VÝVOJ ................................................. - 53 4. 1 Kroky ke sjednocení ............................................................................................ - 53 4. 2 Názory ostatního světa na sjednocení Německa ............................................... - 58 -

4. 3 Sjednocení ............................................................................................................ - 62 4. 4 Příčiny, význam a důsledky sjednocení Německa ............................................ - 64 4. 5 Hodnocení sjednocení v postojích východoněmecké společnosti .................... - 66 5 PEDAGOGICKÁ INTERPRETACE ........................................................................... - 72 5. 1 Zařazení v RVP.................................................................................................... - 72 5. 2 Berlínská zeď ....................................................................................................... - 73 5. 3 Předsudky o „Wessis“a „Ossis“ ......................................................................... - 75 ZÁVĚR ............................................................................................................................... - 78 LITERATURA A PRAMENY ......................................................................................... - 80 ELEKTRONICKÉ ZDROJE ........................................................................................... - 83 PŘÍLOHA Č. 1 - Seznam zkratek PŘÍLOHA Č. 2 - Jmenný rejstřík PŘÍLOHA Č. 3 - Pracovní list – Berlínská zeď ANOTACE

Úvod Cílem diplomové práce je charakterizovat vývoj Německé demokratické republiky (dále jen NDR) a její souvislosti. Pozornost bude rovněţ věnována sjednocení Německa. Cílem je také ukázat vyuţití této práce pro pedagogické účely. I kdyţ uţ NDR od 3. října 1990 jako stát neexistuje, je toto téma stále významné v rámci evropské historie. NDR byla ukázkový stát, v němţ byl nainstalován totalitní systém sovětského typu. Jsou zde patrny charakteristické znaky dosazené komunistické ideologie, kterou ovšem lid nikdy zcela nepřijal za svou. Práce bude členěna do pěti kapitol. První kapitola bude zaměřena na historické souvislosti, které pomohou pochopit, proč došlo ke vzniku NDR. Převáţně bude věnována situaci po 2. světové válce, kdy bylo Německo rozděleno do čtyř okupačních zón. Ve druhé kapitole bude vymezen politický systém NDR. Významné je téma úsilí NDR o uznání své suverenity. Ve třetí části bude blíţe charakterizována závěrečná etapa existence NDR, její příčiny

a

průběh.

Pozornost

bude

zaměřena

i

na

vztah

východoněmeckého

a československého disentu. Ve čtvrté kapitole bude dán prostor samotnému sjednocení Německa. Důleţité je vysvětlení vnitřních i vnějších aspektů sjednocovacího procesu. Bude zohledněna současná reflexe vztahů mezi východními a západními Němci. Pátá kapitola bude zaměřena na pedagogickou interpretaci. Budeme se zabývat zařazením tématu v RVP a kompetencemi, které ţák získá po seznámení s touto problematikou. Reflexi fenoménu NDR můţeme najít i v českém prostředí. Za významnou povaţuji publikaci T. Vilímka Solidarita napříč hranicemi, která na základě rozsáhlého pramenného výzkumu a rozhovorů s protagonisty opoziční činnosti v NDR a v Československé socialistické republice (dále jen ČSSR) poskytuje historické srovnání disentu ve dvou socialistických zemích a zabývá se i příčinami zhroucení komunistického reţimu v roce 1989. Publikace je doplněna o dobové fotografie i kopie významných dokumentů. Za zmínku stojí i publikace G. Rottmana Berlínská zeď a vnitroněmecká hranice. Teoretické východisko pro vymezení totalitního systému představuje publikace R. Arona Demokracie a totalitarismus. Tato problematika je výstiţně popsána i v publikaci O přechodech k demokracii od V. Dvořákové a J. Kunce.

-6-

Pro potřebu práce nebyla problematika NDR v českém prostředí zpracována dostatečně, proto jsem čerpala především z německé literatury, která se tomuto tématu věnuje podrobněji. Kvůli korektnosti názvů německých organizací jsem vlastní překlad porovnávala s dostupnou českou literaturou. Práce čerpá i z internetových zdrojů. Zásadní dokumenty NDR (i sovětské okupační zóny)

z období

1945-1990

jsou

k nalezení

na

stránkách

ddr-geschichte.de

(http://www.documentarchiv.de/) a Chronik der Mauer (http://www.chronik-der-mauer.de). Byly vyuţity i stránky Nadace K. Adenauera věnované H. Kohlovi (http://www.helmutkohl.de). Na nich je moţné nalézt přehledně zpracovaný historický vývoj, i odkazy na uţitečné primární zdroje. Problematika psaní velkých a malých písmen v názvech (jako např. V/východ Z/západ, V/východní Berlín – Z/západní Berlín) byla konzultována se zástupci Katedry českého jazyka a literatury UP. České publikace byly v této problematice nejednotné.

-7-

1 Historické souvislosti Tato kapitola je zaměřena na dění po 2. světové válce, kdy se rozhodovalo o budoucím vývoji Německa, které tuto válku rozpoutalo. Jako nejdůleţitější krok mocností lze povaţovat rozdělení Německa do čtyř sfér vlivu. Pozornost bude zaměřena na východní sovětskou okupační zónu. Neţ se budeme věnovat samostatnému vývoji NDR, je nutné vysvětlit příčiny jejího vzniku. Zaměříme se na faktory, které vedly k rozdělení Německa na dva státy s odlišnými politickými systémy.

1. 1 Železná opona - konflikt Východu a Západu Konflikt Východ - Západ určoval téměř 45 let strukturu mezinárodní politiky a procesy, které v jejím rámci probíhaly. Konec 2. světové války a zformování poválečného uspořádání přineslo důleţitou strukturální změnu ve vývoji a průběhu konfliktu Východ - Západ, multipolární mezinárodní systém byl nahrazen systémem bipolárním.1 Konstitutivním prvkem konfliktu Východ - Západ se staly neslučitelné zájmy a cíle mezi demokratickým kapitalistickým uspořádáním na jedné straně a komunistickým uspořádáním na straně druhé. Neslučitelné zájmy a cíle obou stran konfliktu se projevovaly jak na úrovni mezinárodní politiky, tak v jednotlivých blocích i ve vnitropolitické situaci jednotlivých států. Na úrovni mezinárodního systému se státy s rozdílným uspořádáním staly mocenskopolitickými konkurenty, kteří se snaţili ochránit, prosadit a rozšířit vlastní uspořádání. Zkoumáme-li konflikt Východ - Západ optikou realistického přístupu, vidíme, ţe Spojené státy americké (dále jen USA) i Sovětský svaz socialistických republik (dále jen SSSR) se snaţily udrţet a posílit politické mocenské postavení, které získaly během 2. světové války. Strategii, kterou pouţily ve vzájemném mocenském boji, označují novorealisté jako „balancing“, tj. navazování aliančních vazeb, které budou slouţit jako protiváha moci protivníka. Rovnováha moci se oběma stranám konfliktu jevila jako účinný nástroj pro ochranu vlastního přeţití.2 Dne 5. května 1946 pronesl W. Churchil svůj slavný projev ve Fultonu v Missouri, v němţ hranici mezi Východem a Západem pojmenoval „ţeleznou oponou“, která rozlišuje 1

WAISOVÁ, Š. Úvod do studia mezinárodních vztahů. Plzeň: Vyd. a nakl. Aleš Čeněk, 2009. s. 129.

2

Tamtéţ, s. 203.

-8-

svobodný svět a demokracii od diktátorství a komunismu: „Napříč celým kontinentem byla spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy … Všechna tato města se ocitla v oblasti, kterou musíme nazvat sovětskou sférou.“3 Ţelezná opona, o níţ W. Churchil mluvil, se táhla 6800 km od Finska na severu aţ k Černému moři. Tvořily ji hranice satelitních států SSSR.4 SSSR podporoval v těchto státech komunistické vlády a militarizoval je. Cílem SSSR bylo vytvořit nárazníkovou zónu, která by jej ochránila před domnělou západní agresí. 5

1. 2 Vznik okupačních zón Kdyţ v květnu 1945 skončil válečný stav, bylo jiţ moţné vidět obrysy budoucího vývoje Německa. V následujících čtyřech letech vznikly modely, které na příští čtyři dekády definovaly německé i mezinárodní dějiny. Během války bylo předloţeno mnoho návrhů na budoucnost Německa po jeho poráţce. Jedno z mála rozhodnutí, které vyšlo z plánování za válečné doby a mělo rozhodující vliv na dlouhodobý vývoj, byla dohoda o okupačních zónách. Mapa, která vycházela z jednání předvýboru pro poválečný vývoj v září 1943, byla předloţena evropskému poradnímu výboru v Londýně v lednu 1944. Sovětskými politiky byla přijata v únoru 1944. Tato mapa navrhovala tři zóny okupace a v podstatě nakreslila to, co se posléze vyvinulo ve východní a západní rozdělení v Evropě a v mezinárodním systému. 6 Příčiny rozdělení Německa je třeba hledat jiţ v únoru 1945, kdy proběhla Jaltská konference, které se účastnili W. Churchil (VB), F. D. Roosevelt (USA) a J. V. Stalin (SSSR). Byl ustanoven Výbor pro rozdělení Německa. Ten měl rozhodnout, zda bude Německo rozděleno do několika států a pokud ano, jaké hranice a vzájemné styky mají nové německé státy mít. Vzhledem k tomu, ţe na konci války byly německé centrální správní orgány rozpuštěny, zodpovědnost za civilní správu v konkrétních oblastech nesli spojenečtí velitelé.7 Neshody mezi spojenci panovaly v otázkách východní hranice Německa s Polskem, 3

ROTTMAN, G. J. Berlínská zeď a vnitroněmecká hranice. Praha: Grada, 2009. s. 5.

4

Neboli - Polska, ČSR, Maďarska, Bulharska, Rumunska a sovětská okupační zóna (Sowjetische Besatzungszone) v NDR. 5


6

FULBROOK, M. Dějiny moderního Německa: od roku 1918 po současnost. Praha: Grada, 2010. s. 109.

7

NIEHUSS, M. Deutsche Geschichte in Quellen und Darstellung. Stuttgart:Reclam, 1998. s. 27.

-9-

budoucího tvaru Německa samotného a velikosti reparací. Západní spojenci odmítali Stalinovy poţadavky na reparace a nakonec se dohodli tak, ţe kaţdá země si vezme reparace ze své zóny. Reparační zóny způsobily jednak relativní nezávislost jednotlivých zón, pokud pomineme nutnost určité centrální koordinace, a poskytly základ k dalším neshodám o rozdělení mezi Západem a Východem.8 Postupimská konference se konala od 17. července do 2. srpna 1945 a účastnila se jí tzv. „Velká trojka“ - H. S. Truman (USA), J. V. Stalin (SSSR) a W. Churchil (VB), který byl ovšem v průběhu konference nahrazen C. Attleem. Francie, která nebyla pozvána, souhlasila s rozhodnutím 7. srpna 1945. V Postupimské dohodě bylo rozhodnuto o budoucím uspořádání Německa a byla určena jeho pozice ve střední Evropě.

9

Spojenci se shodli na povinnosti

provádět politiku tří „de“ - demilitarizaci, denacifikaci a demokratizaci Německa. Poţadovali zničení nacionálního socialismu10 a zřízení Spojenecké kontrolní rady, jeţ měla dohlíţet na správu země.11 Zároveň rozdělila Německo na čtyři okupační zóny - britskou na severozápadě, americkou na jihu, francouzskou na jihozápadě a sovětskou na východě. Americká okupační zóna hraničila částečně se sovětskou zónou a Československou republikou (dále jen ČSR). Velké oblasti východního Německa, konkrétně Pomořany, Slezsko, Gdaňsk a Východní Prusko, byly odstoupeny Polsku. Jako samostatný stát bylo obnoveno Rakousko.

12

V Postupimské smlouvě se čtyři okupační síly zavázaly povaţovat

celé Německo za jedinou ekonomickou jednotku s určitými centrálními administrativními funkcemi. Tohle rozhodnutí se časem ukázalo jako nesplnitelné. Politika, správa, znovuvýstavba a s tím spojené sociální postavení obyvatel se velmi lišily rozdílnou politikou Spojenců. SSSR Postupimskou dohodu brzy přestal plnit a začal usilovat o to, aby se NDR stala dalším nárazníkovým státem, a aby Německo uţ nikdy nebylo sjednoceno a nepředstavovalo tudíţ překáţku šíření komunismu.13 8


9

BENZ, W. Besatzungsherrschaft und Neuaufbau im Vier-Zonen-Deutschland. München: dtv, 1992. s. 207.

10

Např. - rozpuštění NSDAP, zrušení všech jejích vyhlášených zákonů, zatčení vůdců NSDAP a decentralizaci správy. 11

ORT, A. Evropa 20. století. Plzeň: A. Čeněk, 2004. 439 s. 143.

12


13


- 10 -

1. 3 Sovětizace východní okupační zóny Mezi hlavní cíle politiky SSSR patřilo demilitarizování východní okupační zóny Německa, jako zaručení vlastních bezpečnostních zájmů, a reparace, které měly slouţit pro výstavbu. Tím samozřejmě došlo k oslabení Německa, coţ splnilo předpoklad pro rozpínání sovětské moci a oblasti působnosti aţ do střední Evropy.14 Sovětská vojenská správa Německa (dále jen SMAD) zřídila se souhlasem Spojenecké kontrolní rady v červnu 1945 země Meklenbursko, Sasko, Durynsko, Braniborsko a Sasko-Anhaltsko. Klíčové postavení v nově zřízené centrální správě zajistila SMAD Komunistické straně. Jejím členem byl i emigrant W. Ulbricht, který se vrátil z moskevského exilu, aby pomohl zřídit socialistický stát na základě idejí K. Marxe a V. I. Lenina.15 Nutná byla nejen politická, ale i hospodářská přestavba. To znamenalo zestátnění bank a spořitelen (1945), pozemkovou reformu (1945), přeměnu velkých podniků na Sovětskou akciovou společnost (SAG), s tím spojené zestátnění těţkého a klíčového průmyslu, měnovou reformu (1948) a zavedení plánovaného hospodářství (1948).16 V říjnu 1945 bylo v hospodářství zabaveno společné vlastnictví Německého státu a NSDAP a částečně převedeno v majetek SSSR. Banky a pojišťovny byly zestátněny. Po jednom propagandistickém referendu v Sasku v červnu 1946 byla následně v celé východní okupační zóně převedena podstatná část zbylého průmyslového odvětví do společného vlastnictví (Volkseigentum), coţ znamenalo do rukou státu.17 Ekonomiku sovětské okupační zóny velmi zasáhly poválečné reparace. SSSR nechal velkou část ještě pouţitelných průmyslových zařízení demontovat a převést do SSSR. (Do konce roku 1946 to postihlo přes 1000 podniků.) Později se ukázalo, ţe je výhodnější zboţí nechat vyrábět na německém území, a poté jako reparační dodávku odtransportovat. Přes 200 průmyslových podniků bylo zkonfiskováno a převedeno do SAG. Ačkoliv si NDR mohla část

14

GIGL, C. Deutschland nach 1945. 1. Aufl. Stuttgart: Ernst Klett, 2005. s. 11.

15

Tamtéţ, s. 23-24.

16

Tamtéţ, s. 25.

17

KNABE, H. 17. Juni 1953- Ein deutscher Aufstand. München: Propyläen, 2003. s. 31.

- 11 -

těchto podniků v roce 1953 zpět odkoupit, nacházely se nejdůleţitější velkopodniky ještě v červnu 1953 v sovětském drţení.18 V sovětské okupační zóně byly rychle povoleny politické strany. V létě 1945 zde existovaly kromě Komunistické strany (KPD) také Sociálně demokratická strana (SPD), Křesťansko-demokratická unie (CDU) a Liberálně demokratická strana (LDPD), které pokračovaly v tradici německých politických stran.19 Ještě před Postupimskou konferencí se sloučily strany SPD, CDU a LDPD pod vedením KPD do Bloku antifašistických demokratických stran, tzv. Antifa-Bloku.20 Základ společné politiky se nacházel ve formulaci cílů jako „Politická čistka Německa od pozůstatku nacismu“ a „Výstavba země na antifašistických demokratických základech.“ V Antifa-Bloku musela být rozhodnutí přijata jednohlasně.21 V dubnu 1946 byli násilně spojeni sociální demokratické s komunisty (SPD a KPD) a vznikla nová strana - Sjednocená socialistická strana Německa (SED). Tím komunisté získali vedoucí pozici na politické scéně. Sovětská okupační zóna měla být postupně přebudována na komunistický stát.22 V roce 1948 byla SED přetvořena na „stranu nového typu“, coţ spočívalo v kopírování programu a organizační struktury Komunistické strany SSSR (KSSS). Občanské strany CDU a LDP byly degradovány na nástroj SED. Také odbory, mládeţnické a ţenské spolky se staly součástí SED. Tím bylo umoţněno, aby byl v praxi zřízen stranický systém sovětského modelu vlády jedné strany.23 Kvůli ještě většímu oslabení CDU a LDP povolila SMAD vznik dvou nových stran - NDPD (Národně demokratickou stranu Německa) a DBD (Demokratickou agrární stranu). Ty měly konkurovat CDU a LDP na vesnicích, kde byla SED jen slabě zastoupena. Uţ v září 1948 dosáhla SED připojení

18


19

CONZE, W., HENTSCHEL, V. Deutsche Geschichte, Epochen und Daten. Würzburg: Ploetz, 1991. s. 337.

20

GIGL, C. Deutschland nach 1945. Stuttgart: Ernst Klett, 2005. s. 24.

21

Stiftung:Haus der Geschichte der BRD, Politischer Neubeginn: Antifa-Block [online]. [citováno 05. 01. 2012]. Dostupné na World Wide Web . 22


23


- 12 -

nových stran do Antifa-Bloku. Zaloţení „Národní fronty demokratického Německa24“, o kterém rozhodla SED dne 24. srpna 1949, předcházelo vzniku nového státu.25 Proti politice rozdělení Německa neprotestovaly jen státy ve východní části Evropy. S touto politikou se nechtěli smířit ani mnozí němečtí vlastenci a demokraté. Ti odmítali, aby se o Německu rozhodovalo, aniţ by se k tomu Němci mohli sami vyjádřit. V Berlíně se 6. prosince 1947 sešel I. Německý lidový kongres.26 Účastnily se ho poltické strany a organizace z východní i západní okupační zóny. SED zde se svými 62% měla jasnou převahu. Cílem kongresu bylo zaujmout stanovisko k Londýnské konferenci zahraničních ministrů vítězných mocností o budoucím ustanovení Německa (listopad 1947). Bylo projednáváno odmítnutí naplánovaného zřízení západoněmeckého státu a kritika americké a anglické okupační politiky. Nové vytyčení cíle znělo: „Pro jednotu a spravedlivý mír“.27 V březnu 1948 se konal II. Německý lidový kongres, který vydal výzvu k podpisové kampani za lidové hlasování o jednotě Německa, jeţ se setkala se značným zájmem a podporou. Kongres zvolil Německou lidovou radu jako vedoucí orgán hnutí a uloţil jí vypracovat návrh ústavy NDR.28 Dne 20. června 1948 byla v západní okupační zóně zavedena měnová reforma. Nová německá marka (DM) dokázala zvrátit devalvaci původní říšské marky, pozvednout a stabilizovat ekonomickou situaci a vrátit penězům jejich směnnou hodnotu. Tato reforma ulehčila zavedení Marshallova plánu.29 V důsledku toho přikázal sovětský vojenský guvernér berlínskému senátu zavést východní marku v celém Berlíně. Následoval pokus odříznout Berlín od komunikace se západní okupační zónou. V červnu 1948 zablokovaly sovětské jednotky dálniční, ţelezniční a říční spojení západní okupační zóny s Berlínem.30 Berlínská 24

Sloučení stran a organizací v sovětské okupační zóně a následně v NDR.

25

GROSSER, A. Geschichte Deutschland seit 1945. Dir ersten dreizig Jahre. München: dtv, 1991. s. 347.

26

ORT, A. Evropa 20. století. Plzeň: A. Čeněk, 2004. s. 160.

27

DDR-Geschichte, Deutscher Volkskongress [online]. [citováno 28. 12. 2011]. Dostupné na World Wide Web: . 28


29

WEHLER, H. U. Deutsche Gesellschaftsgeschichte. München: C. H. Beck, 2008. s. 979.

30


- 13 -

blokáda trvala od 24. června 1948 do 12. května 1949. Západní státy posílaly zásoby do Berlína letecky, tzv. berlínským vzdušným mostem (Luftbrücke). Jídlo bylo Berlíňanům shazováno rozinkovými bombardéry. Luftbrücke organizovala washingtonská vláda v čele s vojenským guvernérem L. Clayem.31 Berlínská blokáda byla pokusem vyhnat americké, britské a francouzské okupační síly z bývalého hlavního města uvnitř sovětské okupační zóny. SSSR tím porušil Postupimskou dohodu.32 Kdyţ bylo jasné, ţe blokáda nedosáhne původního rozměru (anexe západních sektorů), byla tranzitní spojení do Berlína opět otevřena, a tím skončil i letecký most do Berlína, během kterého bylo uskutečněno 270 000 náletů. Za 11 měsíců bylo shozeno přibliţně 1,83 milionů tun potravin, paliva, stavebního materiálu, medikamentů a dalšího nákladu.33 Následkem této blokády utrpěl SSSR ztrátu své prestiţe, vytvořila se solidarita mezi obyvateli celé západní okupační zóny a vnitroměstské hranice Berlína zůstaly otevřeny aţ do postavení berlínské zdi.34 Také kultura a vzdělání se staly nástrojem politické propagandy. Bylo dohlíţeno na média a pod svou kontrolou měla SED i justici, která tvořila zásadní nástroj při násilné přeměně společnosti. V roce 1949 byl zřízen Vrchní tribunál a Vrchní státní zástupce. Od října 1950 převzalo Ministerstvo státní bezpečnosti pronásledování odpůrců komunistického reţimu. Takto udělal systém z většiny obyvatel nepřátele, coţ obnovilo permanentní proud migrace. V prvních třech letech existence NDR emigrovalo půl milionu obyvatel na Západ.35

1. 4 Vznik NDR Zaloţení nového německého socialistického státu se stalo cílem SED od roku 1947. Návrh ústavy existoval uţ od listopadu 1946 a byl schválen Národní radou v březnu 1948, i kdyţ ještě nenabyl právní síly. Teprve ztroskotání berlínské blokády vedlo ke vzniku NDR.36

31


32


33


34

GIGL. C. Deutschland nach 1945. 1. Aufl. Stuttgart: Ernst Klett, 2005. s. 11.

35


36


- 14 -

V září 1949 pobývali členové SED W. Pieck, O. Grotewohl, W. Ulbricht a F. Oelβner dva týdny v SSSR, aby pohovořili s vysoce postavenými sovětskými vůdci o krocích k vytvoření nového státu. Nový stát vznikl na pokyn sovětské okupační mocnosti. 37 Dne 7. října 1949 se na území sovětské okupační zóny konstituovala NDR, která zaujímala rozlohu 118 000 km². Zaloţení státu následovalo oficiálně jako reakce na vznik Spolkové republiky Německo (dále jen SRN). Prozatímní Sněmovna lidu jmenovala 11. října 1949 W. Piecka prezidentem NDR a o den později byl bývalý sociální demokrat O. Grotewohl zvolen předsedou první vlády NDR, která se přihlásila „k cestě demokracie, míru a přátelství se všemi národy“. Pomocí radikálních změn v ekonomických, sociálních a politických strukturách se začal vyvíjet nový systém, který byl orientován na model SSSR. SED převzala diktaturu jedné strany dle sovětského vzoru a začal se budovat i kult osobnosti J. V. Stalina. Rozdělení Německa na SRN a NDR bylo projevem vzrůstajícího rozštěpení země.38 Sovětská vláda rozhodla předat vládě NDR správní funkce, které dosud náleţely SMAD. Byla vytvořena Sovětská kontrolní komise s úkolem dozírat na plnění Postupimské dohody i ostatních společných usnesení čtyř velmocí týkajících se NDR.39 „Mír a přátelství se SSSR jsou předpokladem rozkvětu, ba dokonce národní existence německého národa a státu“.

40

Takto nastínil ministerský předseda NDR O. Grotewohl

12. října 1949 v prvním vládním prohlášení NDR jeho budoucí zahraničně politické koordináty v rámci východního bloku. Vztah k SSSR mělo doplňovat přátelství k lidovým demokraciím, především k Polsku a ČSR. 41 Obyvatelstvo NDR představovalo asi třetinu obyvatelstva SRN a tvořilo ho mnoho uprchlíků ze zemí odstoupených Polsku. Počet obyvatel NDR i SRN vzrostl ihned po skončení války v důsledku vyhoštění etnických Němců ze SSSR, Polska, ČSR, Maďarska,

37


38


39


40

Vládní prohlášení ministerského předsedy O. Grotewohla z 12. 10. 1949. In. BUCHHEIM, V. Československo a dva německé státy. Ústí nad Labem: K. Kaiserová-albis in ternational, 2011. s. 83. 41

BUCHHEIM, V. Československo a dva německé státy. Ústí nad Labem: K. Kaiserová, 2011. s. 83.

- 15 -

Rumunska a Jugoslávie. Německo bylo rozděleno podle starých zemských hranic.42 Linie hranice oddělovala zóny západních Spojenců od sovětské okupační zóny a byla často přizpůsobována na základě vzájemných dohod. Bývalé hlavní město Třetí říše bylo rovněţ rozděleno do čtyř okupačních sektorů. Berlín se nacházel hluboko uvnitř sovětské okupační zóny, vzdálený od hranic se SRN 177 km a pouhých 89 km na západ od hranic s Polskem.43 Bez ohledu na zvláštní status Berlína v SRN se východní Berlín stal hlavním městem NDR. Jeho oficiální název zněl „Berlín, hlavní město NDR“. 44

42


43

Tamtéţ, s. 8.

44


- 16 -

2 Charakteristika politického systému Tato kapitola je zaměřena na vývoj NDR od jejího počátku do konečné fáze v roce 1989. Na úvod je zmíněna charakteristika totalitarismu, která pomůţe pochopit politickou situaci v NDR, kde byl nastolen model totalitarismu. Zabýváme se politickým systémem NDR, který se v průběhu její existence měnil. Je poukázáno i na problematiku suverenity NDR. Pozornost je dále věnována důleţitým mezníkům historie NDR, a to rokům 1953, 1961 a 1968. Zajímavý je vývoj ústavy NDR a proměna NDR v socialistický stát německého národa. Důleţité je i vnímání situace v NDR v mezinárodním kontextu. Významný je vývoj vztahu NDR se SRN.

2. 1 Charakteristika totalitarismu Fenomén totalitarismu má pět základním prvků. Za prvé patří fenomén totalitarismu k reţimu, který poskytuje jedné straně monopol na politickou činnost. V případě NDR tuto roli zastávala SED. Za druhé je monopolní strana vedena nebo vyzbrojena ideologií, které přikládá absolutní autoritu a která se v důsledku stává oficiální státní pravdou. Za třetí si stát k šíření této oficiální pravdy vyhrazuje dvojí monopol, monopol prostředků násilí a monopol prostředků přesvědčování. Všechny komunikační prostředky jsou ovládány státem. Za čtvrté je většina ekonomických a profesních aktivit podřízena státu. Posledním prvkem je, ţe kaţdá činnost je podřízena státu.45 Komunistická stranická diktatura měla svá pravidla. Rozhodujícím vládnoucím prostředkem byla izolace obyvatelstva od vnějšího světa. Vnější izolaci obyvatel bylo dosaţeno zákazem vycestovat. Nikdo nemohl poznat jiné ţivotní poměry neţ ty v NDR.46 Izolací obyvatel se vládě podařilo upevňovat svou moc.47 Zatajování skutečností patřilo k dalším mocenským prostředkům. Rozpad měst a veliké znečišťování ţivotního prostředí bylo známo jen těm, kteří s ním přišli bezprostředně do kontaktu. Mnoho rozhodnutí stranických a státních orgánů bylo vyneseno jen ústně. I v samotné straně byly informace 45

ARON, R. Demokracie a totalitarismus. Brno: Atlantis, 1993. s. 158.

46

SCHLULLER, W. Die deutsche Revolution 1989. 1. Aufl. Berlin: Rowohlt, 2009. s. 21.

47

Tamtéţ, s. 22.

- 17 -

oznamovány pouze selektivně.48 Nevypočitatelnost a pocit moţnosti zbavení občanství byly další mocenské prostředky, které měly v obyvatelích zvyšovat strach. Všechno to byly fenomény, které se v různé podobě vyskytovaly tam, kde vládla marxisticko-leninská strana, včetně SSSR, který tuto formu vlády exportoval do východní Evropy a prosazoval ji i pomocí ozbrojeného násilí.49

2. 2 Ústava a politický systém NDR Ani po vyhlášení první ústavy NDR v říjnu 1949 nebyl status ani budoucí vývoj NDR ještě zcela jasný. Ústava, která nebyla ratifikována všeobecným hlasováním, byla navrţena tak, aby byla kompatibilní s ústavou SRN. Přinášela tak moţnost budoucího opětovného sloučení obou států.50 Podobala se Výmarské ústavě, vzhledem k formální garanci základních zákonů a stanovení svobodných voleb.51 Ústava obsahovala 10 hlav a 144 článků. V ústavě stálo, ţe Německo je jedna nerozdělitelná demokratická republika, veškerá moc vychází z lidu a státní moc musí slouţit vůli národa, svobodě, míru a demokratickému pokroku.52 Zajímavý je 10. článek, ve kterém je uvedeno: „Každý občan je oprávněn emigrovat. Toto právo může být omezeno jen zákonem republiky.“53 V NDR i SRN se parlament skládal ze dvou komor. Sněmovna lidu (Dolní komora NDR Volkskammer) měla být sice podle ústavy ekvivalentem Spolkového sněmu (komora v SRN Bundestag), avšak její skutečná role a charakter byly v praxi jiné, coţ vyplývá z faktu, ţe NDR se stala komunistickou zemí sovětského typu, zatímco SRN se vydala cestou demokracie. Sněmovna lidu se skládala ze zástupců všech povolených stran CDU, LDPD, NDPD a DBD.54 Formálně měla mít NDR politický pluralitní systém s dvoukomorovým parlamentem, praxe se ukázala jako zcela odlišná.

48


49

Tamtéţ, s. 24.

50


51


52

Dokumente des geteilten Deutschland. Stuttgard: A. Kröner, 1976. s. 301.

53

Tamtéţ, s. 303.

54


- 18 -

Ani po zaloţení NDR se SSSR ze země nestáhl. Měl zájem vybudovat nový stát dle sovětského socialistického vzoru. Diktátorská struktura byla podporována úzkým vztahem mezi stranou a státem, coţ mělo podporovat jednotu společnosti a státu. Cílem sovětského vedení bylo začlenění NDR jako pevného člena socialistického východního bloku. To se podařilo s pomocí paktů a smluv v letech 1950-1955.55 Občansko-demokratická ústava z roku 1949 byla v praxi podrývána. Podle principu „demokratického centralismu“ získala SED hlavní roli ve státě, ekonomice i kultuře.56 Důleţitým mezníkem ve vývoji NDR byly první volby do Sněmovny lidu (Volkskammerwahlen), které měly být podle ústavy nového státu všeobecné, rovné, přímé a tajné. SED je odloţila o celý rok, protoţe i přes systematické nadrţování sovětské okupační moci nemohla očekávat absolutní většinu. Ještě neţ se první volby do Sněmovny lidu v říjnu 1950 konaly, byl změněn volební systém. Místo aby občané mohli volit politické strany, vznikla jednotná kandidátka Národní fronty sjednocení všech stran a organizací pod vedením SED.57 Předem bylo určeno, kolik zástupců která strana bude ve sněmovně mít. SED měla předurčeno nejvíc křesel a ostatní strany byly nekomunistické jen formálně. Reálný status demokracie v NDR byl úplně jiný neţ v SRN. Podobnost v ústavě NDR a SRN postupně mizela, jak se realita politického, sociálního a ekonomického ţivota měnila a zvětšovaly se rozdíly mezi oběma republikami.58 Volby, které na mnoha místech uţ ani nebyly tajné, zajistily SED absolutní většinu. Pro jednotnou kandidátku hlasovalo 99,72% hlasů. Z voleb vzešla nová vláda a výrazně obměněny byly také vlády zemské.59 Protest proti tomuto nedemokratickému volebnímu systému byl stíhán. Například liberální demokratický poslanec a generální tajemník LDPD G. Stempl byl den před plánovaným schválením volebního zákona zatčen a později sovětským vojenským tribunálem odsouzen, protoţe ohlásil, ţe zákon nepodpoří.60

55


56


57


58


59


60


- 19 -

NDR se v roce 1950 stala členem Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). RVHP byla ekonomická organizace zemí sovětského bloku, která měla za cíl koordinovat plánování a urychlení ekonomického a technického pokroku. Byla protipólem Marshallova plánu a později Evropského hospodářského společenství.61 Za účelem zabránit integraci SRN do západních státních společenství pomocí smlouvy SRN s Evropským obranným společenstvím (dále jen EOS), nabídl J. V. Stalin v březnu 1952 vytvoření jednotné celoněmecké neutrální vlády. Západní mocnosti trvaly na svobodných volbách pod dohledem Organizace spojených národů (dále jen OSN) a na samourčení německého národa. Ještě během výměny diplomatických nót proto dovolila KSSS vedení SED, aby prakticky začala s výstavbou socialismu, která byla připravena od roku 1951. J. V. Stalin chtěl, aby vedení SED ukončilo „mírovou periodu“ a vybudovalo novou armádu. Vnitroněmeckou demarkační linii povaţoval za „nebezpečnou hranici“, která musí být zabezpečena.62 Uţ v roce 1948 byla zřízena policejní zásahová jednotka. Z ní vzešla v létě 1952 lidová policie, vojenský oddíl čítající přibliţně 100 000 muţů.63 Kdyţ SRN podepsala 27. 5. 1952 smlouvu s EOS, vzala to NDR jako záminku, uzavřít vnitroněmecké hranice a zabránit tak hraničnímu provozu. Na demarkační linii vznikla pětikilometrová hluboká uzavřená zóna.64 Oficiálně byla výstavba socialismu (Aufbau des Sozialismus) vyhlášena na 2. stranické konferenci SED. Ta zasedala od 9. do 12. června 1952 a schválila program pro radikální přestavbu společnosti. Doslovně bylo na konferenci W. Ulbrichtem vyhlášeno: „Politické a ekonomické podmínky, stejně jako vědomí většiny pracujícího obyvatelstva, se vyvinuly tak dalece, že výstavba socialismu se stala základní úlohou v NDR. Německý národ, ze kterého vzešli nejznámější němečtí vědci K. Marx a F. Engels - zakladatelé vědeckého socialismu, bude pod vedením dělnické třídy uskutečňovat ideje socialismu.“65 Tím W. Ulbricht sdělil, ţe

61

PEČENKA, M., LUŇÁK, P. Encyklopedie moderní historie. Praha: Libri, 2007. 653 s. 408.

62


63


64


65

Tamtéţ, s. 35.

- 20 -

NDR je zralá pro přechod k socialismu. Vláda převzala stalinský hospodářský systém.66 Znamenalo to - reorganizaci na plánované hospodářství (stanovení výroby zboţí, rozsahu výroby a cen), zavedení normy pro platbu pro minimální produkci, při čemţ bylo očekáváno, ţe pracovníci tuto minimální produkci nejen splní, ale i překonají, rozpuštění soukromého vlastnictví průmyslových podniků a jejich transformace v Národní vlastnictví podniků (Volkseigene Betriebe) a sloučení malých a středních zemědělců do zemědělských druţstev. Nové politické a sociální struktury byly prosazovány i násilím proti odporu většiny. Výstavba socialismu byla podporována na státní úrovni pomocí zřízení centrální státní organizace. Pět zemí (Länder) bylo zrušeno a nově rozčleněno do čtrnácti správních obvodů (Bezirke), které byly zcela podřízeny ústředním ministerstvům a vládě. Tyto poměrně malé regiony poslouţily cílům SED, hlavně v jejich touze centralizovat moc a potlačit místní politiku jako hrozbu pro nárůst opozice. 67 Uspěchaná výstavba těţkého průmyslu, která započala roku 1952, vedla k zatíţení obyvatel, jejichţ materiální situace se zhoršila.

68

NDR se dostávala do stále markantnější

finanční tíţe. Vysoké reparace a okupační náklady byly zachovány, i kdyţ dosahovaly přinejmenším 20-28% tuzemského produktu. „Reţim hospodárnosti“ zavedl W. Ulbricht v národním hospodářství a správě, aby zmobilizoval dodatečné rezervy pro plnění pětiletého plánu.69 Dne 9. června 1953 změnila SED svou politiku. „Nový kurs“ přinesl velké ústupky bohatým a střední třídě - výhodné úvěry, větší svobodu pro opoziční strany a církev, částečný návrat továren bývalým majitelům, uvolnění povinnosti dávek od rolníků a právo na vystoupení ze zemědělských druţstev. Naopak dělnická třída byla zatíţena zvyšováním norem a zdraţováním. Kampaň SED za „dobrovolné“ zvýšení norem se setkala s tuhým odporem zejména berlínských stavebních dělníků, kteří i přes přesčasy splnili plán nařízený SED jen na 77%.70

66


67


68


69


70


- 21 -

2. 3 Krizový rok 1953 V červnu 1953 povstali pracující v NDR kvůli nespokojenosti, která byla způsobena jak velmi špatnou ekonomickou situací, tak i útlakem ze strany komunistického reţimu. Příčin povstání bylo hned několik. Kořeny krize sahají aţ k samotnému vzniku státu. Sovětské okupační moci, ani od nich dosazenému reţimu SED se nepodařilo získat si východoněmecké obyvatele pro svou politiku. Problémy nebyly způsobeny skutečností, ţe byl zřízen nový systém po bezpodmínečné kapitulaci Německé říše, tomu nebylo jinak ani v západní zóně. Rozhodující byl komunistický politický koncept, který neprosazoval své představy o organizaci společnosti demokraticky, ale násilím a proti vůli většiny. Urychlená výstavba socialismu vyvolala po pár měsících hospodářskou a zásobovací krizi. Problémy vznikly v obchodu a sektoru sluţeb, kde byly dosavadní výrobní a dodávající struktury zničeny, aniţ by nové, socialistické fungovaly. Obyvatelé trpěli nedostatkem konzumního zboţí.71 Zatímco ceny potravin stoupaly a zásobování nefungovalo, klesaly reálné platy pracujících. SED upřednostňovala těţký průmysl, proti lehkému a potravinářskému průmyslu, kterým nevěnovala tolik pozornosti.72 Krize byla v podstatě důsledek politiky SED, která urychlila transformaci NDR, analogicky s vývojem východoevropských společností a podle sovětského modelu. Většina obyvatel odmítla tuto politiku a naklonila se v důleţitých jednotlivých otázkách k západní demokracii (systém více stran, svobodné volby, nezávislé odborové organizace…). Bezprostředním podnětem protestů bylo zpřísnění pracovních norem, kdy dělníci byli za stejný plat povinni odvádět o 10% více práce.73 V důsledku této ekonomické situace došlo k vypuknutí spontánní stávky pracujících dne 16. června 1953 a nekoordinované hnutí, které manifestovalo ve všech velkých průmyslových centrech NDR. Poţadavky stávkujících směřovaly k začátku hospodářsko-politických reforem. Pracující poţadovali okamţité sníţení norem o 10%, sníţení základních cen o 40%, odvolání funkcionářů, kteří se dopustili hrubých chyb, demokratizaci strany a odborů zdola. Občané NDR se také nevzdali myšlenky sjednotit Německo všeobecnými, rovnými, 71

Například zkolabovalo zaopatření másla a margarínu. Aby byla zmírněna poptávka, zvedla se cena natolik, ţe 1 pfund másla stál 4 marky. 72


73

Tamtéţ, s. 62.

- 22 -

svobodnými a tajnými volbami. Povstání ukázalo slabé stránky, izolaci vedení SED a nestálost celkového systému, který mohl přeţít jen díky nasazení sovětského okupačního vojska.74 V noci 17. června 1953 telegrafoval vrchní komisař W. Semjonow do Moskvy, aby oznámil, ţe povstání bylo potlačeno: „Nepokoje v Berlíně byly ukončeny. Ulice jsou klidné. Ve většině měst NDR byl obnoven pořádek. Byla provedena opatření, aby všechny podniky normálně pracovaly a nedošlo k žádnému přerušení v zásobování potravin.“75 Potlačení povstání patřilo k jednomu z největších vojenských nasazení v evropských poválečných dějinách. Nikdy se uţ v NDR nepohybovalo tolik vojsk a nikdy uţ nebylo zatčeno tolik lidí. Dne 24. června 1953 byla poslána Závěrečná zpráva do Moskvy, ve které byly zaznamenány příčiny a průběh povstání. Zpráva končila 17 návrhy ke konsolidaci v NDR.76 Přesný počet mrtvých na straně protestujících není znám. Tato informace byla vedením SED zatajována. C. Gigl ve své publikaci Deutschland nach 1945 uvádí počet pohybující se mezi 55 aţ 500 mrtvých, přičemţ jde jak o lidi zabité střelbou na ulicích, tak o vůdce povstalců potrestané smrtí. K uctění památky zemřelých a jako vzpomínku na cíle povstání dělníků vyhlásila SRN 17. červen Dnem německé jednoty („Tag der deutschen Einheit“).77 Dva hlavní problémy ovlivňovaly však dějiny NDR nadále. Za prvé byla NDR státem s omezenou suverenitou, který vzrostl ze společné německé historie, a za druhé tam byl v 50. letech 20. st. násilně přenesen sovětský stalinský systém. Byl to model centrálně řízeného státního hospodářství a politiky diktatury. Tato diskrepance zůstala jako element napětí ve vývoji společnosti.78

74


75


76

Tamtéţ, s. 430.

77


78


- 23 -

2. 4 Suverenita NDR a destalinizace Dne 29. září 1955 uzavřela sovětská vláda s NDR „Smlouvu o vztazích“ mezi oběma státy, ve které uznala plnou mezinárodní suverenitu NDR. Neznamenalo to však propuštění ze Spolku socialistických států. Navíc zde zůstalo rozmístěno přibliţně 450 000 sovětských vojáků.79 Od začátku své existence zaměřila NDR své snaţení, aby získala uznání západních států, a aby byla přijata do mezinárodních organizací.80 Tři západní mocnosti suverenitu NDR neuznaly a jako jedinou svobodně zvolenou a zákonně vytvořenou vládu v Německu povaţovaly vládu v SRN. Otázka suverenity souvisela s otázkou, zda je NDR stát. Námitky, které vyvstaly proti uznání suverenity NDR, byly zaloţeny hlavně na skutečnosti, ţe státní moc nebyla v NDR demokraticky legitimována svobodnými volbami. Následkem závislosti na SSSR nevytvořila nezávislou německou státní moc a sami občané nepovaţovali NDR za svůj vlastní samostatný stát.81 Dne 14. května 1955 se ve Varšavě sešly delegace signatářů Moskevské deklarace a podepsaly Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, později známou jako Varšavská smlouva. Účastnické státy, Albánie, Bulharsko, ČSR, Maďarsko, NDR, Polsko, Rumunsko a SSSR, vyjadřovaly vůli společně bránit zachování míru a bezpečnosti v Evropě. Zároveň si vzájemně slibovaly v případě napadení okamţitou pomoc, a to všemi prostředky, včetně pouţití ozbrojené síly. Účastnické státy se současně rozhodly vytvořit v Moskvě spojené velení svých ozbrojených sil, čímţ ustanovily vojensko-politický pakt, podobný Atlantickému paktu, a tím upevňovaly rozdělení kontinentu a posilovaly bipolární chápání evropské politiky.82 V březnu 1956 vybudovala NDR první jednotku své Národní lidové armády (dále jen NLA), která nastoupila na místo lidové policie.83 V SSSR zahájil 25. února 1956 N. S. Chruščov na 20. sjezdu KSSS otevřenou destalinizaci. Ve svém projevu poodhalil a odsoudil diktátorské praktiky svého předchůdce J. V. Stalina. XX. sjezd se tak povaţuje za bod obratu, jímţ stalinismus přestal být oficiální 79


80


81

Dokumente des geteilten Deutschland. Stuttgard: A. Kröner, 1976. s. 37.

82


83

WEHLER, H. U. Deutsche Gesellschaftsgeschichte. München: C. H. Beck, 2008. s. 31.

- 24 -

politikou KSSS a potaţmo celého sovětského bloku. NDR, která nyní získala větší prostor zavést vlastní politiku, se snaţila zůstat věrným spojencem SSSR. Vedení SED se distancovalo od kultu osobnosti a teroristických metod J. V. Stalina.84 Sovětský odklon od stalinismu donutil i stranické vedení SED k liberální fázi. Především měl být korigován stanovený výměr trestu v rozsudcích proti opozici, a tak byla mezi červnem a prosincem 1956 udělena amnestie více neţ 21 000 vězňům. Bezprostředně poté ovšem nastal další zvrat, který vedl opětovně k vlně zatýkání a politickým procesům.85 V letech 1956-57 se rozšiřovala kritika stalinismu a jeho hlavního zástupce W. Ulbrichta. Pod vlivem antistalinistické revolty v Polsku a především maďarské revoluce na podzim 1956 se bouřili intelektuálové proti systému vlády.86 Opoziční skupina „třetí cesta“ se vytvořila kolem profesora filosofie W. Haricha. V prosinci 1956 byla tato „protistátní skupina“ zatčena a během dvou procesů odsouzena k mnohaletým trestům odnětí svobody. W. Harich patřil k mladším zástupcům svobodného socialismu. Jeho opozice byla antistalinistická, ale ne antikomunistická a poukazovala na moţnost „třetí cesty“ mezi kapitalismem a stalinistickým socialismem. Chtěl dosáhnout „lidského socialismu“ skrze reformy a demokratizaci.87 Rozporuplná destalinizace působila také uvnitř SED. Stále více členů (K. Schirdewan, G. F. Ziller) chtělo reformy. Na 35. plénu centrálního výboru SED v únoru 1958 se podařilo W. Ulbrichtovi tyto členy vyloučit. Následně na 5. sjezdu strany bylo vyhlášeno „ukončení socialistické výstavby“ v NDR.88 Změnou ústavy po smrti W. Piecka v roce 1960 byl zrušen úřad prezidenta a byl nahrazen „státní radou“, jejímţ předsedou byl zvolen W. Ulbricht. Ten se stal neomezeným vůdcem NDR.89

84


85

NIEHUSS, M. Deutsche Geschichte in Quellen und Darstellung. Stuttgart: Reclam, 1998. 478 s. 396.

86


87

NIEHUSS, M. Deutsche Geschichte in Quellen und Darstellung. Stuttgart: Reclam, 1998. 478 s. 396.

88


89


- 25 -

2. 5 Upevnění NDR v letech 1961-1970 Od roku 1961 existovala jasně dvě Německa a rozdíly v jejich politické a ekonomické struktuře se i nadále prohlubovaly. S tím se také měnily vzorce ve společenském a kulturním ţivotě. 60. léta 20. st. ukázala prohloubení rozdílů mezi podobností NDR a SRN. 90 Počátek 60. let 20. st. přinesl ekonomickou stabilitu. Vedení NDR se přizpůsobilo poţadavkům moderní průmyslové společnosti. Změnily se vládnoucí metody v NDR. Přenesly se z teroru na neutralizaci a manipulaci davů.91 Zákoník práce, schválený v dubnu 1961, jiţ neobsahoval ústavou garantované právo na stávku, ale obsahoval přísné nařízení o socialistické pracovní disciplíně, která však narazila na kritiku pracujících. Kvůli hromadění těchto vnitropolitických krizových situací se dramaticky zvýšil počet emigrantů oproti letům 1957 aţ 1959.92 Neţ se budeme zabývat samotnou výstavbou berlínské zdi, je nutné zmínit jeden z nejvýznamnějších faktorů, který ovlivnil vedení SED k tomuto závaţnému kroku, jenţ fyzicky rozdělil Západ a Východ. Tím byl neúspěch omezit emigraci obyvatel na Západ. V letech 1958 a 1959 klesl počet uprchlíků na nejniţší stav od roku 1950 (poklesl o čtvrtinu) díky ekonomické stabilitě a vztahy mezi stranou a obyvatelstvem pozvolna získávaly konkrétnější rozměr. V roce 1960 ovšem politika SED opětovně posílila ideologické tlaky. Vynucená kolektivizace zemědělství vedla k hromadné emigraci obyvatel.93 Emigrace obyvatel se zvyšovala i od roku 1961. M. Fulbrook ve své publikaci Dějiny moderního Německa uvádí, ţe do roku 1961 emigrovalo z NDR na Západ 3,5 milionu lidí.94 V knize W. Conzeho je uvedeno, ţe v dubnu 1961 emigrovalo 30 000 obyvatel a v první polovině srpna 1961 dokonce přes 45 000 obyvatel. Většina uprchlíků byla v práceschopném věku (50% bylo mladistvých pod 25 let).95 V červenci 1961 bylo v západním Berlíně denně 90


91

WEBER, H. DDR-Grundriβ der Geschichte. Hannover: Fackelträger, 1991. s. 97.

92


93


94


95


- 26 -

registrováno přes 1000 utečenců. Tento počet se začátkem srpna 1961 zvýšil na 1500. Proud emigrantů z NDR do SRN měl katastrofální dopad na východoněmecké hospodářství.96 Ještě dva měsíce před postavením berlínské zdi vyhlásil předseda státní rady W. Ulbricht: „Nikdo nemá v úmyslu, postavit nějakou zeď!“(„Niemand hat die Absicht, eine Mauer zu errrichten!“).97 Aby zabránil rostoucí emigraci do SRN, navrhl W. Ulbricht druhou berlínskou blokádu. Ačkoliv hranice mezi NDR a SRN jiţ byly neprodyšně uzavřeny, západní Berlín představoval poslední cestu pro únik a ilegální výměnu peněz, coţ poškozovalo stagnující hospodářství NDR. N. S. Chruščov tento návrh zamítl kvůli neúspěchu první blokády. NATO bylo navíc tehdy vybaveno pro letecké zásobování města ještě daleko lépe neţ v roce 1948. 98 Po formální dohodě v rámci Varšavské smlouvy ze začátku srpna 1961 rozhodla vláda NDR vzít hranice západního Berlína s NDR pod svou kontrolu a znemoţnit tak dosavadní volný průchod z jednoho sektoru do druhého.99 Plán na výstavbu zdi měl kódové označení „Růţe“. Nejprve měla být vybudována pouze z ostnatého drátu, pokud by se vojáci NATO proti její výstavbě postavili, měli se východoněmečtí vojáci stáhnout.100 E. Honecker, člen politbyra a tajemník centrální komise SED pro otázky bezpečí, převzal v noci 12. července 1961 vedení „Akce X“. Do 1.00 hodin předal jeho štáb všem politických a vojenským zodpovědným činitelům rozkaz k uzavření hranic.101 V noci z 12. na 13. srpna 1961 zřídila lidová policie a NLA podél berlínské sektorové hranice ostnatý drát a kamenné valy. Krátce poté se na těchto hranicích začala stavět betonová zeď. Rozštěpení Německa se stalo realitou.102

96

HERTLE, H. Chronik des Mauerfalls. Berlin: CH. Links Verlag, 1996. s. 13.

97

ROTTMAN, G. L. Berlínská zeď a vnitroněmecká hranice. Praha: grada, 2009. s. 30.

98

Tamtéţ, s. 32.

99

ORT, A. Evropa 20. století. Plzeň: a. Čeněk, 2004. s. 204.

100

ROTTMAN, G. L. Berlínská zeď a vnitroněmecká hranice. Praha: grada, 2009. s. 32.

101


102


- 27 -

Veškerý provoz přes hranice byl v obou směrech zastaven a i říční policie NDR hlídkovala na řekách. Linky metra a městské dopravy byly přerušeny a telefonní dráty přestřiţeny. Zhruba kolem 8.00 hod. dorazily desítky sovětských tanků T-54, aby zablokovaly hlavní silnice. Prkny byla zatlučena Braniborská brána (Brandenburger Tor), která symbolizovala vstupní bránu na Východ. Vláda NDR oznámila, ţe se staví „antifašistická ochranná zeď“, aby ochránila socialistický stát. Od 23. srpna 1961 měli obyvatelé západního Berlína zakázáno navštěvovat východní část Berlína.103 Vojenské jednotky na obou stranách byly po několik dní v bojové pohotovosti, ale k větším incidentům nedošlo. Všechny zátarasy byly vybudovány na území NDR, takţe západní mocnosti neměly moţnost proti tomu protestovat. Protestní nóty se zaměřily jen na kritiku omezení pohybu civilních osob.104 Byla to dobře naplánovaná operace, které se účastnila většina východoněmeckých uniformovaných sil. Městská hranice západního Berlína (Stadtgrenze) na jeho severní, západní a jiţní straně o délce 155 km byla uzavřena jiţ od roku 1952. Nyní byla obezděna 43,1 km dlouhá hranice sektorů (Sektorengrenze) oddělující dva Berlíny. Z 81 oficiálních hraničních přechodů byla většina, aţ na 13, uzavřena. Celkem bylo uzavřeno 192 ulic, 97 směřujících do východního Berlína a 95 do NDR. Počet povolených hraničních přechodů byl v následujících dnech sníţen na 7.105 Centrální výbor oddělení stranického orgánu podával zprávy o atmosféře, která zavládla mezi obyvateli ve východním Berlíně 13. srpna 1961. Informoval, ţe na přechodech na Wollankstraβe a Warschauer Straβe je dav 500 aţ 600 lidí, většinou mladých, a ţe se lidé provokativně doţadují vstupu do západního Berlína. V blízkosti Braniborské brány se shluklo asi 100 přihlíţejících.106 Další provokace se odehrály na nádraţích. Poslední zprávy od správního obvodu Berlína uvádějí, ţe se zvyšují negativní a agresivní stanoviska obyvatel.“107

103

ROTTMAN, G. L. Berlínská zeď a vnitroněmecká hranice. Praha: Grada, 2009. s. 36.

104


105


106


107

Tamtéţ, s. 414.

- 28 -

Zpravodajská agentura NDR rozšířila také prohlášení vlád států Varšavské smlouvy. Rozhodující pasáţ byla: „Vlády států Varšavské smlouvy se obrátily na Poslaneckou sněmovnu a vládu NDR s návrhem, zavést na západní hranici s Berlínem pořádek, zajistit spolehlivou hlídku a účinnou ochranu k ochraně hranic.“108 Krátce na to poslala zpravodajská sluţba text rozhodnutí Ministerské rady z 12. července 1961, kde stálo: „Kvůli zamezení nepřátelské činnosti revanšistických a ozbrojených sil západního Německa bude zavedena kontrola na hranicích NDR se západní zónou. Tuto hranici smějí obyvatelé NDR překročit jen se zvláštním povolením. Dokud se západní Berlín nepromění v demilitarizované, neutrální, svobodné město, budou obyvatelé hlavního města NDR potřebovat k překročení hranic do západního Berlína zvláštní povolení.“109 Obyvatelé východního Berlína s vyhrocenou situací nesouhlasili. Cituji několik výroků tehdejších obyvatel, které jsou uvedeny v knize Deutsche Geschichte in Quellen und Darstellung od M. Niehusse: „Vy jste ti, kteří rozvrátili naší republiku!“ „To není svoboda ani demokracie, když nemůžeme navštívit své příbuzné!“ „Brzy budou „svobodné“ volby, u nich se vám pomstíme. Budete nás k nim muset dohnat obuškama!“ „Socialismus vítězí, kráčí nezadržitelně kupředu!“110 Západní mocnosti se drţely zpátky. K zabránění výstavby zdi neměly ţádné vhodné prostředky a nechtěly riskovat válečný konflikt.111 Navíc Spojenci nemohli nic dělat, protoţe západní Berlín jako takový nebyl vystaven přímé hrozbě a hlavní principy Postupimské dohody nebyly zpochybněny.112 Na konci roku 1961 se zdálo, ţe W. Ulbricht zajistil budoucnost své formě komunismu v NDR. Masový disent byl potlačen, stavbou berlínské zdi přestal únik vzdělaných a talentovaných lidí na Západ a nedostatek efektivního zásahu ze strany západních sil indikoval, ţe nikdo není ochoten z německé otázky dělat mezinárodní problém vyţadující násilnou

108


109

Tamtéţ, s. 16.

110

NIEHUSS, M. Deutsche Geschichte in Quellen und Darstellung. Stuttgart: Reclam, 1998. s. 414.

111


112


- 29 -

konfrontaci. Ačkoliv formálně SRN neuznala legitimitu odděleného státu a pod tzv. Hallsteinskou doktrínou také odmítla diplomatické vztahy s jakýmkoliv státem, který NDR uznal, byla NDR ve všech směrech ustanoveným státem.113 Po druhé vlně destalinizace v roce 1961 byla SED připravena omezit teror ve prospěch neutralizace a ideologické agitace. Úspěch neutralizace obyvatelstva závisel zvláště na ţivotním standardu obyvatel. SED věnovala veškeré své síly hospodářskému rozvoji. V březnu 1962 schválila Národní fronta tzv. Národní dokument, který vycházel podle W. Ulbrichta z předpokladu, ţe: „německý národ je v dnešní době rozdělen do dvou států, které proti sobě stojí nepřátelsky na půdě Německa, což je stav, který nechceme a který nadále nesmí setrvávat.“114 Tento dokument byl chápán jako nejdůleţitější dokument sebeurčení strany. Na 6. stranickém sjezdu SED v lednu 1963 byl tento stranický dokument přijat. Zástupci strany prohlásili: „SED je strana socialismu. Je stranou pracující třídy a celého pracujícího národa.“115 To znamenalo, ţe SED zůstala i nadále komunistickou stranou sovětského typu. Cílem snaţení SED mělo být zvýšení produktivity a pracovní výkonnosti. Bylo také zdůrazněno, ţe stále přetrvává poţadavek na znovuobnovení národní jednoty Německa.116 Po výstavbě berlínské zdi byla v lednu 1962 zavedena branná povinnost. Branná povinnost trvala 18 měsíců.117 M. Fulbrook uvádí, ţe do poloviny 80. let 20. st. bylo přibliţně 116 000 muţů v Lidové armádě, 75 000 u pohraniční stráţe, bezpečnosti a dalších speciálních jednotek. Velká část východoněmecké mládeţe s povinnou vojenskou sluţbou nesouhlasila a raději si zvolila moţnost sluţby jako stavbařští vojáci (Bausoldaten) na projektech, které nevyţadovaly nošení zbraní.118

113


114


115

Tamtéţ, s. 99.

116

Tamtéţ, s. 99.

117


118


- 30 -

V říjnu 1962 proběhly volby do Sněmovny lidu. Jak uţ bylo běţné, neprobíhalo hlasování tajně, nýbrţ veřejně. Jednotná kandidátka dosáhla 99, 95%. Ve Sněmovně lidu byl změněn počet poslanců a moc frakcí. Vliv SED byl zvýšen - získala 110 místo 100 poslanců. Sněmovna lidu určila Státní radu, které předsedal W. Ulbricht. V listopadu 1963 představil O. Grotewohl svou novou vládu, které náleţelo 30 ministrů. Změnou bylo, ţe se do vysokého politického postavení dostala ţena, a to M. Honeckerová, která se stala ministryní lidového školství.119 Od roku 1963 se Ulbrichtovo vedení pokoušelo zreformovat jak ekonomický systém, (udělat jej méně centralizovaným a více flexibilním), tak i zlepšit přístup státu k obyvatelům. V létě 1963 schválila Rada ministrů principy pro nový ekonomický systém plánování a managementu pro národní ekonomiku (Neues Ökonomisches System der Planung und Leitung).120 Nový ekonomický systém se jistým způsobem lišil od podobných experimentů v jiných státech východní Evropy v 60. letech 20. st. Nereprezentoval jen pouhé převzetí Libermanových principů ze SSSR bez jakýchkoli změn, zisk neměl být jediným ekonomickým ukazatelem. Mělo zůstat zachováno státní plánování. Stát si zachoval funkci vytváření dlouhodobých plánů a celkovou kontrolu ekonomiky. Zisk měl být hlavním kritériem produktivity kaţdé jednotlivé firmy, takţe musely vyrábět kvalitní zboţí za co nejniţší ceny při co nejmenších nákladech. Zisk měl být znovu investován, ale musela existovat nějaká flexibilita v reinvesticích se stimulací výzkumu a vývoje technologií.121 60. léta 20. st. se nesla i ve znamení pozitivních změn. Od postavení berlínské zdi bylo německé obyvatelstvo rozděleno a nemohlo navštěvovat svou rodinu na druhé straně Berlína. Po dlouhých vyjednáváních se 17. prosince 1963 podařilo pro nadcházející vánoční svátky vytvořit Dohodu o propustkách, které obyvatelům západního Berlína povolovaly navštívit své východoberlínské příbuzné. Celkem 1,2 milionů západoberlíňanů vyuţilo mezi 19. prosincem aţ 5. lednem tuto moţnost. 122

119


120


121

Tamtéţ, s. 160.

122


- 31 -

Dne 21. srpna 1964 byly vydány amnestie pro bývalé občany NDR, kteří zem opustili před postavením berlínské zdi. To bylo důleţité pro všechny, kteří chtěli své rodiště navštívit nebo se tam dokonce vrátit. Od 8. září 1964 bylo povoleno důchodcům navštívit na čtyři týdny v roce své příbuzné v SRN. Dne 6. října 1964 byla k 15. výročí zaloţení republiky udělena amnestie 10 000 politickým vězňům (dostal ji např. W. Harich nebo G. Dertinger, politik CDU a bývalý ministr zahraničí NDR).123 Pro NDR bylo stále důleţitější dosaţení uznání ostatních států. Uţ v roce 1959 navštívil předseda Ministerské rady O. Grotewohl Egypt, Irák a Indii, jeho zástupci byli na Cejlonu, Barmě, Indonésii a v Kambodţi. V Kairu a Bagdádu byly zřízeny generální konzuláty NDR.124 Za nejvýznamnější je však povaţována cesta W. Ulbrichta do Egypta v únoru 1965. Prezident G. Abd an-Násir, (v německém prostředí nazývaný Nasser) jednal s W. Ulbrichtem na diplomatické úrovni jako s hlavou německého státu, a díky tomu se NDR konečně dočkala politického uznání. To bylo pro NDR velice důleţité, protoţe G. Násir platil za charismatického vůdce všech Arabů a byl vedle indického politika D. Néhrúa a J. Tita125 třetím symbolem Hnutí nezúčastněných zemí. W. Ulbricht tím zároveň získal uznání Třetího světa. V Kairu byl W. Ulbricht poprvé uznán mimo komunistický svět jako panovník a reprezentant jednoho německého státu. Diplomatické uznání získal východní Berlín u nekomunistických států teprve v roce 1969.126

2. 6 Rok 1968 - rok změn Hned na začátku roku 1968 se začalo jednat o nové ústavě. Po uveřejnění návrhu ústavy v únoru 1968 se konala všenárodní diskuse. Dne 6. dubna 1968 předloţila vláda ústavu obyvatelstvu k referendu.127 V tomto prvním referendu v dějinách NDR byl počet těch, kteří se nechtěli účastnit na odhlasování ústavy nebo byli proti návrhu, vyšší, jak u předešlých 123

BENDER, P. Neue Ostpolitik – Vom Mauerbau zum Moskauer Vertrag. München: dtv, 1989. s. 93, 94.

124

Tamtéţ, s. 95.

125

Prezident Socialistické federativní republiky Jugoslávie, byl členem Hnutí nezúčastněných zemí, coţ je mezinárodní organizace více neţ 100 států, které nejsou zapojeny do ţádných mocenských bloků. Hnutí bylo reakcí některých zemí (Jugoslávie, Indie, Egypt, …) na polarizaci světa během studené války. 126

BENDER, P. Neue Ostpolitik – Vom Mauerbau zum Moskauer Vertrag. München: dtv, 1989. s. 96.

127


- 32 -

voleb do Sněmovny lidu. Přesto byla ústavu odsouhlasena 94,5 % voličů (ve východním Berlíně to bylo 90,9% voličů).128 Ústava slouţila jako socialistická náhrada za dřívější protifašistickou ústavu z roku 1949. V této ústavě „socialistického státu německého národa“ („sozialistischer Staat deutscher Nation“) stálo, ţe se moc nebude dále odvozovat jen od „lidu“, ale od „pracujícího lidu“ pod vedením marxisticko-leninské strany. Tím bylo poprvé oficiálně zavedeno do ústavy explicitní vedení SED. Ostatní dodatky zajistily, ţe liberální aspekty ústavy z roku 1949, jako například právo stávkovat a právo svobody projevu a shromaţďování, byly v podstatě zrušeny nebo formálně omezeny klauzulemi, které později umoţnily straně rozhodnout se, co bylo a co nebylo přijatelné pro socialismus.129 Konkrétní forma vlády SED nebyla v nové ústavě popsána. Navíc bylo v 48. článku určeno, ţe Sněmovna lidu je nejvyšší státní orgán moci a jediný ústavodárný a zákonodárný orgán v NDR. 130 V protikladu k první ústavě, která se ještě orientovala na Výmarskou ústavu a ústavy západních mocností, odpovídala ústava z roku 1968 stalinské ústavě z roku 1936 a ústavě ČSSR z roku 1960. Právě vývoj v ČSSR reflektoval, ţe to nebyla předepsaná ústava, kdo stanovil politický ţivot komunistické země. Prázdné fráze ústavy mohly být naplněny rozdílným politickým obsahem, rozhodující zůstala pozice komunistické strany a jejího vedení.131 Pro historii NDR byl důleţitý i vývoj v ostatních socialistických státech. Stěţejní byl vývoj v ČSSR v roce 1968. Události v naší zemi ovlivnily i obyvatele v NDR. Ukázalo se, ţe lidé nejsou s reţimem spokojeni, touţí po reformách a jsou ochotni to dát veřejně najevo. Je proto vhodné stručně charakterizovat politickou situaci v ČSSR v období tzv. Praţského jara. V období obnovení kritiky J. V. Stalina v SSSR na počátku 60. let 20. st. sílily v ČSSR výzvy po reformách politického a ekonomického systému. V lednu 1968 byl se schválením SSSR jmenován A. Dubček prvním generálním tajemníkem UV KSČ, poté, co se jeho 128


129


130


131

Tamtéţ, s. 114.

- 33 -

předchůdce prezident A. Novotný údajně pokusil podporovat reformní hnutí. KSČ podporovala poţadavky po ústavních změnách. 132 Vedení strany poţadovalo povolení jiných stran neţ KSČ, neomezenou demokratizaci a rehabilitaci politických vězňů. V období tzv. Praţského jara v březnu 1968 byl vypracován Akční program133, jako soubor směrnic a opatření k postupné demokratizaci společenského a politického ţivota v ČSSR. Začalo se hovořit o „socialismu s lidskou tváří“. Obrodný proces nebylo moţno politickými prostředky v zemi zastavit. Se sympatiemi se události v ČSSR setkaly u veřejnosti socialistických zemí, ale naráţely na odpor stranického vedení v těchto zemích, neboť ta se, a do značné míry oprávněně, obávala, ţe podobné poţadavky na demokratizační proces dostanou od obyvatelstva vlastní země.134 V publikaci Rok šedesátý osmý v usneseních a dokumentech ÚV KSČ je popsán vztah ČSSR k NDR následovně: „Budeme důsledně vycházet z existence dvou německých států, ze skutečnosti, že NDR je jako první socialistický stát na německé půdě významným mírovým činitelem v Evropě.“135 SSSR se nejprve snaţil zabrzdit tato reformní hnutí pomocí vyjednávání, kdyţ však viděl váţně ohroţené postavení mocenské převahy, rozhodl se k nasazení vojenské síly a 21. srpna 1968 vpadly sovětské tanky do ČSSR, podporovány státy Varšavské smlouvy (kromě Rumunska). Také NDR poslalo jednotky do pohotovosti. Ukázaly se rozdíly mezi byrokratickým diktátorským komunismem v NDR a demokratickým komunismem v ČSSR. Pro

SED

byl

kontrarevoluce.

demokratický

komunismus

zřeknutí

se

socialismu

ve

prospěch

136

Stranické vedení SED ospravedlnilo obyvatelům NDR vpád do ČSSR prohlášením: „V ČSSR byl zahájen 20. srpna 1968 otevřený boj na ochranu socialistického státního pořádku proti kontrarevolucionářům.137 Bylo nezbytné, po vyhrocení situace ve vedení KSČ a zvýšené aktivitě antisocialistických sil, akutně vyřešit krizi v ČSSR. Zástupci vedení ČSSR se 132


133

Akční program KSČ přijatý na plenárním zasedání ÚV KSČ dne 5. dubna 1968. Praha: Svoboda, 1968. s. 15.

134


135

Rok šedesátý osmý v usneseních a dokumentech ÚV KSČ. Praha: Svoboda, 1969. s. 244.

136


137


- 34 -

obrátili 21. srpna na socialistické vlády Bulharska, NDR, Polska, Maďarska a SSSR s žádostí o vojenskou pomoc. Se zřetelem na uzavřené smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a spolupráci vyhověla ministerská rada požadavku socialistické bratrské zemi.138 Praţské jaro patří k událostem, které výrazným způsobem ovlivnily kriticky smýšlející lid v NDR. Mnozí se v tomto roce dostali poprvé do otevřeného konfliktu se státní mocí, kdyţ formou letáků, nápisů na zdech či solidárním zápisem do knihy československého velvyslanectví ve východním Berlíně odsoudili srpnovou okupaci roku 1968.139 Na zdech domů a dlaţbě ulic bylo k přečtení: „Ať žije Dubček!“ nebo“Okupanti ven z ČSSR“.140 Ve Výmaru byla rozšiřována následující výzva: „Podpořte boj obyvatelů ČSSR za demokracii solidárním pochodem 30. srpna v 19. hodin od hotelu Ring.“141 Mladík, který tuto výzvu napsal a rozšiřoval, byl brzy vypátrán Státní bezpečností a byl odsouzen k 18 měsícům trestu odnětí svobody.142 Ideály Praţského jara, zejména moţnost spojení socialismu s demokracií a občanskými právy, vzbudily velké naděje mezi východoněmeckými intelektuály. Rok 1968 byl podle slov R. Havemanna rokem „velkých nadějí a hořkých zklamání“.143 Pro R. Bahra, po roce 1968 stále aktivně působícího člena SED, byly ideály Praţského jara v jeho ţivotě klíčové. Podle jeho názoru byl v Praze podniknut pokus o „glorious revolution“. „Intervence byla ranou, která se mě osobně dotkla, tak jako kteréhokoli nejangažovanějšího československého aktéra,“144 uvedl R. Bahro během rozhovoru v létě 1977. I spisovatel R. Kunze, spřízněn s českým národem skrze svoji manţelku a překlady básní J. Seiferta, vyjádřil svůj postoj

138


139

VILÍMEK, T. Solidarita napříč hranicemi. Praha: Vyšehrad, 2010. s. 147.

140


141

Tamtéţ, s. 36.

142

Tamtéţ, s. 36.

143


144

HERZBERG, R. Rudolf Bahro – Glaube an das Veränderbare. Berlin: Links, 2002. s. 101.

- 35 -

k invazi slovy: „Poslouchám téměř bez přerušení československý rozhlas. V tomto týdnu jsem zestárl o deset let.“145 Poráţka pokusu o tzv. socialismus s lidskou tváří vyvolala u části intelektuálů NDR značné rozhořčení, které přispělo k vytvoření opozičního kritického prostředí. Odmítali způsob, jakým média NDR informovala o dění v ČSSR. Došlo k více neţ sedmdesáti pokusům o uspořádání protestních demonstrací. Podobné akce však byly krátce po zahájení rozehnány bezpečnostními sloţkami.146 Pro některé (R. Havemann, R. Bahro, W. Biermann) znamenalo potlačení reformního pokusu v ČSSR završení jejich postupného rozchodu s východoněmeckým reţimem. Pro jiné to bylo jen potvrzení protiprávního charakteru ulbrichtovského reţimu.147 Jakékoli pokusy o změnu systému mají šanci na úspěch jedině tehdy, nebudou-li omezeny pouze na jednu zemi. Události srpna 1968 přispěly k pochopení skutečnosti, ţe země východního bloku představují vlastně „jeden prostor, který se skládá z několika provincií“, jak poznamenal J. Šabata. Podle J. Pelikána nebylo Praţské jaro koncem, ale začátkem na cestě hledání nových forem opoziční činnosti.148

2. 7 Období sbližování NDR se SRN v 70. a 80. letech 20. st. Výraznou změnou prošly vztahy mezi oběma německými republikami, které se transformovaly díky tzv. Ostpolitik W. Brandta149 a jeho vládou vedenou SPD po roce 1969. I přes silnou konzervativní opozici začal W. Brandt vyjednávání, která normalizovala vztahy mezi oběma republikami, díky čemuţ došlo k vzájemnému uznání obou německých národů. To způsobilo zlepšení podmínek pro oboustrannou komunikaci mezi oběma zeměmi. Ostpolik vyústila v mezinárodní uznání NDR, která poté měla moţnost začít s formálními vztahy s mnoha zahraničními zeměmi včetně USA. Mezi W. Brandtem a východoněmeckým

145

KUNZE, R. Die wunderbare Jahre: Prosa. Frankfurt am Main: S. Fischer, 1976. s. 17.

146

VILÍMEK, T. Solidarita napříč hranicemi- opozice. Praha: Vyšehrad, 2010. s. 133, 134.

147

Tamtéţ, s. 147.

148

PELIKÁN, J. Pražské jaro není konec, nýbrž začátek. Listy, c. d., s. 44-51. In: VILÍMEK Solidarita napříč hranicemi- opozice. Praha: Vyšehrad, 2010. s. 135. 149

Kancléř SRN.

- 36 -

předsedou vlády W. Stophem proběhla předběţná zasedání v Erfurtu v NDR v březnu 1970 a v Kastelu v SRN v květnu 1970. V srpnu 1970 podepsalo SRN Moskevskou smlouvu se SSSR.150 V září 1971 dohodli dřívější Spojenci druhé světové války Čtyřstrannou dohodu o západním Berlíně (v německé terminologii „Berliner Abkommen“), kde zavedli určité uspořádání ohledně berlínského stavu a souhlasili s řešením budoucích sporů raději vyjednáváním neţ silou. Touto dohodou byla připravena cesta pro smlouvu o navázání vztahů mezi oběma německými republikami.151 Čtyřstranná dohoda o západním Berlíně se skládá ze dvou částí. V první jsou všeobecná ustanovení (jako, ţe se čtyři vlády budou snaţit přispívat k odstranění napětí v dotčené oblasti, budou vzájemně respektovat svá individuální a společná práva a odpovědnosti, jeţ zůstávají nezměněny). Druhá část obsahuje ustanovení týkající se západních sektorů Berlína.152 V Čtyřstranné dohodě je ustanoveno, ţe zůstanou nadále zachována práva všech čtyř mocností v Berlíně. SSSR se zavázal k maximálnímu usnadnění tranzitu mezi Berlínem a SRN a západní Berlín má dále rozvíjet své zapojení do SRN. Plné znění je dostupné na internetových stránkách Chronik der Mauer. 153 Na 16. zasedání SED byl W. Ulbricht odvolán a jeho nástupcem se stal E. Honecker. S odvoláním W. Ulbrichta, který nebyl přesvědčeným příznivcem Ostpolitik, začala v květnu 1971 nová fáze a jeden z největších mezníků vývoje NDR. SED pod vedením E. Honeckera znovu uznala vedoucí roli SSSR jako absolutně závaznou. SED si nadále budovala svou vládnoucí roli v politice a společnosti, všechny oblasti veřejného ţivota měly být silně kontrolovány.154

150


151

BENDER, P. Neue Ostpolitik – Vom Mauerbau zum Moskauer Vertrag. München: dtv, 1989. s. 186.

152

ŠAUER, J. Německá politika v evropské politice. Praha: VŠE Oeconomicwa, 2005. s. 224.

153

Chronik der Mauer, Viermächte-Abkommen vom 3. September 1971 [online]. [citováno 13. 01. 2012]. Dostupné na World Wide Web:. 154


- 37 -

V 70. letech 20. st. značně rostl mezinárodní respekt NDR, hlavně díky stále většímu počtu jednání se SRN. V roce 1971 byla uzavřena tranzitní smlouva mezi oběma německými státy. V roce 1972 následovala smlouva o dopravě.155 V prosinci 1972 byla uzavřena Základní smlouva (Grundlagenvertrag) mezi NDR a SRN, která byla ratifikována v květnu 1973. Dohromady hlasovalo 485 poslanců a 22 zástupců Berlína. Souhlas vyjádřilo 268 poslanců a 13 berlínských zástupců. V Základním zákoně stálo, ţe nedotknutelnost hranic a respektování teritoriální integrity a suverenity všech států v Evropě ve svých současných hranicích jsou základní podmínkou míru. Tento základ měl být předpokladem pro spolupráci mezi NDR a SRN. V prvním a druhém článku stojí: „SRN a NDR rozvíjejí normální vzájemné sousedské vztahy na základě rovnoprávnosti. SRN a NDR se budou řídit cíli a zásadami Charty OSN, zejména rovností všech států, respektováním suverenity, samostatnosti a teritoriální integrity, právem na sebeurčení národů a ochranu lidských práv.“156 Obě země předaly shodnou nótu mocnostem (SRN třem západním velmocím, NDR Sovětskému svazu). V nótě bylo zaznamenáno: „NDR a SRN stanovily, že práva a zodpovědnost čtyř mocností a tomu odpovídající čtyřstranné dohody a usnesení nebyly touto smlouvou dotčeny.“157 Podepsáním Základní smlouvy byla zrušena Hallsteinova doktrína, která pojednávala o přerušení diplomatických vztahů se státy, které uznaly NDR.158 Základní zákon stanovil na skoro dvě desetiletí podmínky cestování, diplomatické a ekonomické vztahy mezi NDR a SRN. NDR tím získala mezinárodní respekt. Dne 18. září 1973 byla NDR přijata jako 133. a SRN jako 134. člen OSN.159 Po smrti W. Ulbrichta v říjnu 1973 se stal předsedou Státní rady W. Stoph. V říjnu 1974 byla změněna ústava NDR z roku 1968. Fakticky změny znamenaly přizpůsobení se praxi.

155


156

Chronik der Mauer, Vertrag über die Grundlagen der Beziehungen zwischen der Bundesrepublik Deutschland und der Deutschen Demokratischen Republik, 21. Dezember 1972 [online]. [citováno 15. 01. 2012]. Dostupné na World Wide Web:. 157


158


159


- 38 -

Všechny informace o Německu a sjednocení nebo o německém národu byly odstraněny.160 Nová ústava byla charakterizována důrazem na národní identitu NDR a symbolické oddělení od pojmu Německo a německý.161 NDR uţ více nebyla „socialistickým státem německého národa“. V novelizaci v 1. článku stálo: „NDR je socialistický stát pracujících (dělníků) a zemědělců. Je politickou organizací pracujících lidí ve městech i na vesnicích pod vedením dělnické třídy a její marxisticko-leninské strany.“162 V ústavě z roku 1968 v 6. článku bylo ustanoveno, ţe všestranná spolupráce a přátelství se SSSR a ostatními socialistickými státy se musí rozvíjet, zatímco text ústavy 1974 oznamoval: „NDR je na vždy definitivně spojena se SSSR. Úzké bratrské spojenectví se SSSR garantuje národu NDR další pokračování socialismu a míru. NDR je neoddělitelná součást socialistického státního společenství. NDR věrně přispívá principy socialistického internacionalismu ke svému upevnění, pečuje a rozvíjí přátelství, všestrannou spolupráci a vzájemnou pomoc se všemi státy socialistického společenství.“163 Mezi léty 1972 aţ 1975 jednaly všechny evropské státy (kromě Albánie) s USA a Kanadou o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Shodly se na následujících základních pravidlech, které byly zaznamenány v Závěrečném aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (dále jen KBSE) v Helsinkách v roce 1975, aniţ by tím podle mezinárodního práva byly zavázány. Jednalo se o respektování hranic, zdrţení se hrozby silou nebo pouţití síly, respektování lidských práv a základních svobod, ochrana menšin. Byl stanoven základ pro budoucí mírové ustanovení v Evropě, a to suverenita a rovnost všech států, právo na sebeurčení národů, nevměšování se do záleţitostí ostatních států. Zdůraznění lidských práv urychlil demokratizační proces v zemích východního bloku.164 Západ věřil, ţe uznání NDR povede ke stabilitě a míru v Evropě. KBSE stanovila rozvoj v pochodu, který měl ve výsledku zajistit mír a stabilitu tím, ţe se státy ve východní a střední Evropě osvobodí od komunistického reţimu. V závěrečném dokumentu z 1. srpna 1975 byly vedle garance

160


161


162


163

Tamtéţ, s. 517.

164


- 39 -

politického statutu quo předepsány principy k ochraně lidských práv.165 Vnitropolitické následky KBSE byly pro NDR značné, protoţe zavedly diskuse o lidských právech. 166 Dne 7. října 1975 byla podepsána Smlouva o přátelství, spolupráci a všestranné pomoci mezi NDR a SSSR. Ta obsahovala, stejně jako smlouvy z roku 1977 s Maďarskem, Polskem, Bulharskem a ČSSR, vyznačené pasáţe, přičemţ 4. článek smlouvy mezi NDR a SSSR vyjmenovával nezbytná opatření při okolnostech k „ochraně a obraně socialismu“.167 Politické vedení pod E. Honeckerem se snaţilo zvýšit ţivotní standard obyvatel. Byla nastavena následující opatření - podpora bytové výstavby, zvýšení minimální mzdy a důchodu, zkrácení pracovní doby a zajištění základní zdravotní péče. Naproti stoupajícímu reálnému příjmu stála nezlepšující se nabídka zboţí. Na tzv. luxusní zboţí (jako auto a televizor) museli obyvatelé čekat deset a i více let. Mnoho obyvatel se snaţilo sehnat západoněmeckou měnu, za kterou si na rozdíl od východní měny mohli nakoupit v tzv. „Exquisit-Läden“, coţ byly obchody s oblečením a kosmetikou s mnohem větší nabídkou zboţí, neţ měly ostatní spotřebitelské obchody.168 Vedení SED se snaţilo zabránit jakékoli opozici, hlavně organizované opozici (frakci) v SED. Kritici, jako například R. Havemann, byli ze SED vyloučeni. V SED nebylo místo pro Havemannovy teze, říkající: „My v NDR, jako také v ostatních státech Varšavské smlouvy, máme před sebou rozhodující druhý krok socialistické revoluce, krok k demokratickému socialismu, který naši českoslovenští přátelé podnikli v roce 1968.“169 Stranické vedení pod E. Honeckerem povaţovalo kaţdý náznak demokratického socialismu ve straně za nebezpečný, proto se obrátilo jak proti deideologizaci technicko-vědecké revoluce, tak proti technokratům a odvolávalo se na pracující třídu. Kvůli zachování absolutní jednoty strany postupovalo vedení SED proti kaţdému odlišnému názoru.170

165


166


167


168


169


170

Tamtéţ, s. 134.

- 40 -

V květnu 1976 se konal 9. stranický sjezd ve východním Berlíně. 2500 delegátů odsouhlasilo nový stranický program. Ten obsahoval kromě úvodu pět pasáţí. Program se zabýval ideologickým rozborem tehdejší světové situace, pojednával o zahraniční politice, věnoval se roli SED a zahrnoval téma vytvoření rozvinutého socialismu v NDR a cíle SED v hospodářství, státu, vědě, vzdělání a kultuře. Hlavní body programu vyjádřily změny politiky NDR po roce 1971. Byla silněji zdůrazněna vedoucí role SSSR. Sovětský model byl závazný. Měla být zlepšována efektivita systému participací. Sociálně politické změny měly vést ke stabilitě systému a hospodářství mělo být efektivnější pomocí racionalizace, rekonstrukce a intenzifikace.171 Na sjezdu byl E. Honecker jmenován generálním tajemníkem strany.172 U voleb do Sněmovny lidu 17. října 1976 dosáhla jednotná kandidátka Národní fronty 99,86% platných hlasů. Během ustanovujícího zasedání Sněmovny lidu 29. října došlo ke změnám ve státních vedoucích orgánech. Předsedou vlády se stal W. Stoph. Předsedou státní rady byl jmenován E. Honecker, který současně vykonával funkci předsedy Národní rady obrany a generálního tajemníka SED. Tímto získal E. Honecker tři nejdůleţitější stranické a státní funkce.173 Po roce 1976 se vedení SED muselo zabývat nejen rostoucími ekonomickými problémy, ale i nepokoji mezi umělci a intelektuály, které byly způsobeny nástupem opětovného období potlačení kultury. Byl vyhoštěn kytarista a zpěvák W. Biermann.174 Ten se sice angaţoval pro socialismus, často však kritizoval státní a stranické vedení. V roce 1962 byl ze SED vyloučen a o tři roky později obdrţel zákaz vystupování v NDR. V roce 1976 byl na povoleném koncertním turné v SRN, kdyţ se dozvěděl o ztrátě svého občanství.175 S koncem liberální kulturní politiky 1976 se zvětšovaly nepokoje mezi intelektuály a umělci. Mladí oponovali proti nátlaku ke konformitě. V obyvatelstvu zesílily, jako následek uvolnění po konferenci

171


172


173


174


175


- 41 -

v Helsinkách, poţadavky po lidských právech a moţnostech vycestování. Dokonce uvnitř SED se rozšiřoval poţadavek po nezávislosti na SSSR a demokratizaci.176 V letech 1976 aţ 1981 kolísala NDR mezi krizí a stabilitou. Ačkoliv patřila NDR k deseti největším průmyslovým státům a měla nejvyšší ţivotní standard ze všech komunistických států, rostla nespokojenost širokého kruhu obyvatelstva. Ekonomický pokrok v letech 1977 aţ 1979 stagnoval. Projevila se zde i světová a surovinová krize.177 Plánované hospodářství se ukazovalo jako stále méně úspěšné. Udrţet krok s hospodářským a technickým vývojem ve světě nebylo moţné. I SSSR se dostal do těţké situace a nemohl nadále podporovat NDR jako doposud (např. poskytovat dodávku ropy).178 NDR si musela vzít úvěry od západních států, především od SRN. Také zvýšila tranzitní paušál, který zřídila SRN pro cestovní ruch přes NDR do Berlína. NDR si nechala zaplatit propuštění politických vězňů a jejich vycestování do SRN. Celkem získala NDR za volnou koupi 33 755 vězňů 3,5 miliard marek. Zákaz cestovního ruchu byl zmírněn. Obyvatelům SRN bylo dovoleno cestovat do NDR. Stoupaly i cesty východoněmeckých obyvatel do SRN. Díky uvolnění zákonu o cestování a vyplývající informační moţnosti se začala prolamovat izolace východoněmeckých obyvatel.179 Ani plná cenzura médií nebyla udrţitelná. Původně bylo přijímání západních rádiových a televizních vysílání trestné. Vedení SED nakonec v tomto bodě kapitulovalo. Význam pro porušení státního informačního monopolu měla akreditace zástupců západních médií v západním Berlíně v roce 1973. Ti mohli s potřebným povolením referovat také z NDR. Noviny a časopisy ze Západu byly zakázány po celou dobu. Přesto se v mnoha případech podařila importace tisku ze Západu. V roce 1988 byl zakázán sovětský, ale německy psaný časopis „Sputnik“, protoţe kritizoval historii KSSS. Nejintenzivněji působily televizní zprávy o politických událostech a opozičních akcích v NDR. Zprávy z NDR byly dostupné v běţném večerním vysílání a také v politickém magazínu „ZDF-Magazin“ G. Löwenhalta. Platila Marxova slova, která pozměnil K. W. Fricke: „Informace vedou k moci, když zasáhnou

176


177

Tamtéţ, s. 151.

178

SCHLULLER, W. Die deutsche Revolution 1989. Berlin: Rowohlt, 2009. s. 32.

179

Tamtéţ, s. 33.

- 42 -

masy.180 Diktatura tomu nemohla efektivně zabránit. Po KBSE, a s tím související postupné mezinárodní uznání NDR, se musel násilný státní aparát drţet zpátky a aktivity opozice musely být vedením trpěny.181 V září 1987 navštívil E. Honecker SRN, kde byl přijat jako první předseda státní rady NDR s veškerou protokolární úctou, která přísluší hlavě suverénního státu. Fakticky tím byla NDR uznána před celosvětovou veřejností rovnocenným partnerem.182 Začala se zlepšovat situace v cestování a komunikace mezi oběma státy. 183 Na závěr této kapitoly bude zmíněna také situace ve světě, protoţe velmoci Východu i Západu stále ovlivňovaly dění v NDR. Ke konci 70. let a na začátku 80. let 20. st. začala nová éra chladných vztahů mezi Východem a Západem a zdálo se, ţe se vyvíjí druhá studená válka mezi USA a SSSR. Po amerických a sovětských rozhodnutích umístit jaderné zbraně v Evropě musel v roce 1984 reţim vládnoucí v NDR neochotně souhlasit s umístěním sovětských nukleárních zbraní na východoněmecké půdě. Vztahy mezi NDR a SRN v 80. letech 20. st. byly navrţeny tak, aby sníţily napětí mezi Východem a Západem a vylepšily podmínky pro všechny Němce.184 Ještě významnějším faktorem pro vývoj v NDR byla politická změna, která se udála v SSSR v roce 1985 po nástupu M. Gorbačova do funkce generálního tajemníka KSSS. M. Gorbačov propagoval politiku glasnosti (otevřenost, svoboda myšlení) a perestrojku (ekonomické změny). Jeho cílem bylo zvýšit akceptaci politického systému u všech sovětských obyvatel a překonat hospodářskou krizi trţní ekonomikou. V zahraniční politice poţadoval „nové myšlení“, které by postavilo vztahy SSSR a USA na novém základu, a to mírovém souţití (koexistence různých světových systémů, uklidnění světových konfliktů a ukončení zbrojení, které nejvíc zatěţovalo ekonomiku).185 Při třetím summitu ve 180


181

Tamtéţ, s. 35.

182


183


184

Tamtéţ, s. 172.

185


- 43 -

Washingtonu D. C. v roce 1987 podepsali R. Reagan a M. Gorbačov INF (IntermediateRange Nuclear Forces Treaty), která eliminovala všechny americké a sovětské rakety středního doletu. Gorbačovova zahraniční politika vedla následně k ukončení studené války.186 Tato kapitola se zabývá vývojem NDR. Urychlená výstavba socialismu vedla postupně ke stále se prohlubující ekonomické krizi, která vyvolala masovou emigraci východoněmeckých obyvatel na Západ. Zabránit jí měla výstavba berlínské zdi v roce 1961. Do 70. let 20. st. nebyla v NDR vytvořena silná opozice, která by usilovala o změnu politického systému a demokratizaci NDR. Ta se začala formovat aţ v pozdějších letech. (Tomuto tématu je věnován prostor v následující kapitole.) Kapitola se zabývá i politickou situací v Evropě a USA, protoţe zvláště rozhodnutí SSSR a USA měla dopad na dění v NDR. Byla to právě změna politického systému v SSSR za vedení M. Gorbačova, která umoţnila demokratizaci NDR.

186


- 44 -

3 Závěrečná etapa existence NDR Tato kapitola je zaměřena na poslední léta existence NDR a důvody jejího zániku. Prostor je věnován opozici komunistického reţimu, která se začala formovat v polovině 70. let 20. st. Důleţitým fenoménem změny postoje obyvatel NDR byla KBSE v roce 1975 a znovu vytvořená opozice v ČSSR. Proto je zde zohledněn vliv a význam Charty 77 pro východoněmecké obyvatelstvo. Podrobněji je zpracován samotný rok 1989. Je nutno počítat s existencí poţadavků obyvatel NDR, které byly zveřejňovány na pokojných demonstracích po celé NDR. Tyto demonstrace se nakonec proměnily v mírovou revoluci, která přinesla jak zboření berlínské zdi, tak i moţnost sjednocení německého národa.

3. 1 Opozice v NDR V 70. a 80. letech 20. st. najdeme řadu důleţitých událostí, které ovlivnily opoziční cestu představitelů disentu. Sebeupálení evangelického kněze O. Brüsewitze, vyhoštění W. Biermanna a následná emigrační vlna, reakce na Bahrovu knihu Alternativa a v neposlední řadě zavedení povinné branné výchovy v roce 1978 sehrály podstatnou roli při etablování východoněmecké opozice. Důleţitou roli hrálo i dění v zahraničí, jako zaloţení Charty 77, vznik polského hnutí Solidarita či vyhlášení výjimečného stavu v Polsku. Svůj význam měl jiţ zmiňovaný nástup M. Gorbačova k moci v roce 1985.187 Pro formování německé opozice měl velký vliv vznik Charty 77, která byla schválena v lednu 1977. Ta poţadovala realizaci principů KSBE. (To platilo i pro polskou Solidaritu).188 Charta 77 se dotkla jistého neuralgického bodu východoněmeckého reţimu, kdyţ podrobila kritice ustavičné porušování práva na svobodné opuštění své země, které je lidem upíráno „pod záminkou ochrany národní bezpečnosti“.189 Historik S. Wolle ve své práci o dějinách východoněmecké společnosti napsal: „Zveřejnění Charty 77 bylo dozajista čistě československou událostí. Přesto se každé slovo (základního prohlášení Charty 77) týkalo

187

VILÍMEK, T. Solidarita napříč hranicem. Praha: Vyšehrad, 2010. s. 144.

188


189


- 45 -

rovněž situace v NDR.“190 V rámci základního prohlášení Charty 77 byly otevřeně pojmenovány problémy, se kterými se potýkali i lidé v NDR. Zvůle represivních orgánů, omezování práva na vzdělávání, diskriminace lidí před zákonem a porušování lidských práv patřily ke kaţdodenní realitě jak v ČSSR, tak v NDR.191 Plně to vystihl L. Hejdánek, kdyţ vyslovil v rozhovoru s J. Rumlem v roce 1980 své přesvědčení, ţe: „… idea Charty 77 je nosná i pro ostatní země východního bloku.“192 Kritika reţimu byla v NDR vţdy, ale teprve v polovině 80. let 20. st. se stala opozice hlasitější a četnější. Mnoho obyvatelů NDR bylo nespokojeno se státním a společenským systémem. Trpěli nízkým ţivotním standardem, osobní nesvobodou (nemohli cestovat), zjevným rozporem mezi ideologickou teorií a společensko-politickou praxí. 193 V NDR nejprve neexistovala podobná opozice jako v ČSSR. Později se vytvořil kruh kolem kritiků reţimu R. Havemanna a R. Bahroa. Jejich názory dlouhodobě působily na občanská hnutí v zemi. Začalo se vytvářet více skupin, které vyslovily existenční společenské otázky, které byly ve veřejném ţivotě NDR nedostatečně nebo vůbec projednávány. Tato hnutí vyrostla začátkem 80. let 20. st. na stovky seskupení. Nejprve to byly mírové skupinky194, poté vystoupily skupiny zajímající se o ţivotní prostředí, jako „Wolfspelz“ v Dráţďanech. Nakonec se vytvořila skupina zastánců lidských práv, jako Iniciativa míru a lidských práv, která byla vydávána od června 1986 do prosince 1987 samizdatovým časopisem „Grenzfall“. Opozice v NDR si vytvořila kontakty s občanskými hnutími v Polsku, ČSSR i SRN.195 Opoziční kruh se vytvořil i v řadách protestantské církve. Východoberlínský farář R. Eppelmann inicioval spolu R. Havemannem veřejnou „Berlínskou výzvu“, jejímţ heslem bylo „dosáhnutí míru beze zbraně“ („Frieden schaffen ohne Waffen“). Tento slogan nosili

190

WOLLE S. Die heile Welt der Diktatur. Bonn: Ch. Links ,1999. s. 51.

191

VILÍMEK, T. Solidarita napříč hranicem. Praha: Vyšehrad, 2010. s. 150.

192

HEJDÁNEK, L. Dopisy příteli IV, Praha: Oikoymenh, 1980. s. 39.

193


194


195

Tamtéţ, s. 29.

- 46 -

mladí lidé na výšivkách na svém oblečení. Státní moc reagovala tím, ţe nutila všechny, kteří tento slogan nosili ve škole nebo veřejných prostranstvím, aby ho odstranili. R. Eppelmann byl zatčen v únoru 1982. Dne 20. září 1988 uspořádal evangelický farář Ch. Führer v Kostele sv. Mikuláše v Lipsku první pondělní modlitbu za mír (Friedensgebet). Tyto pondělní modlitby se staly základem mírové revoluce v roce 1989. 196 Na konci roku 1987 poprvé zasáhla státní moc proti opozičním skupinám. V noci 24. listopadu 1987 obsadila Státní bezpečnost knihovnu v berlínském sionistickém kostele, kde byl nelegálně tištěn „Grenzfall“. Došlo k zatýkání a zabavení tiskárny. Následovalo zřízení hlídky před tímto kostelem. Díky západoberlínským zástupcům médií se o této aféře dozvěděla také mezinárodní veřejnost. Protestní akce se přesto rozšiřovaly a ovládly poprvé celou NDR.197 Nahromaděné problémy v NDR vyvřely na jaře 1989. Volby do Sněmovny lidu v květnu 1989 byly zmanipulovány ve prospěch SED. Stranické vedení reagovalo na protesty a poţadavky po demokratickém vývoji nekompromisním potlačením opozice.198

3. 2 Revoluční rok 1989 Události, které předcházely pádu zdi, v Německu nazývané „Wende“ (bod obratu), je nutno posuzovat komplexně. Ekonomická situace v NDR a ostatních státech Varšavské smlouvy se v 80. letech 20. st. rychle zhoršovala. M. Gorbačov zavedl v roce1985, jak bylo výše zmíněno, přestavbu ekonomiky a „otevřenost“ v rámci sovětské společnosti. Tyto plány, jeţ měly učinit ze SSSR ze světového hlediska hospodářsky konkurenceschopný stát, selhaly. M. Gorbačov oslabil systém vnitřních politických represí. V NDR však nenastávaly změny k lepšímu. Předseda státní rady NDR E. Honecker v lednu 1989 vyhlásil: „Zeď tu bude ještě za 50 let, dokonce i za 100 let.“ 199

196

MALYCHA, A. Bundeszentrale für politische Bildung, Auf dem Weg in den Zusammenbruch (1982 bis 1990) Die Opposition formiert sich [online]. [citováno 21. 02. 2012]. Dostupné na World WideWeb:. 197


198


199


- 47 -

Následovala další vlna emigrace na Západ. V lednu 1989 se podařilo skupině občanů NDR obdrţet souhlas úřadů NDR k jejich beztrestnému vycestování na Západ. V srpnu 1989 odletělo do Vídně více jak 100 východoněmeckých obyvatel, kteří obsadili velvyslanectví SRN v Budapešti. Situace byla napjatá, takţe vedení NDR muselo nakonec s vycestováním emigrantů, kteří se dostali na velvyslanectví SRN, souhlasit.200 V létě 1989 byly otevřeny maďarsko-rakouské hranice. Maďarsko tím zahájilo odklon od komunistického reţimu. K symbolickému aktu „přestřiţení“ ocelového drátu došlo 27. června 1989. Byl proveden maďarským ministrem zahraničí G. Hornem a rakouským ministrem zahraničí A. Mockem. Součástí této události byl tzv. Panevropský piknik 19. srpna 1989, který pořádali prezident Panevropského hnutí a člen Evropského parlamentu O. von Habsburk (syn a dědic Karla VI., který byl nejen císař rakouský, ale i král maďarský a český) a maďarský ministr, člen komunistického politbyra I. Pozsgay na hraniční oblasti obou států. 201 Piknik měl symbolizovat sbliţování západní a východní části evropského kontinentu, jak uvedla W. Habsburgová-Douglasová, tehdejší výkonná ředitelka hnutí Panevropská unie, jeţ prosazovala evropskou integraci. Mluvilo se zde o společné "Evropě bez hranic". Během tohoto pikniku emigrovalo více jak 600 obyvatelů NDR na Západ.202 Otevření hranic znamenalo trhlinu v „ţelezné oponě“ a můţe být chápáno jako předzvěst konce komunistického reţimu ve střední a východní Evropě. V Lipsku, hlavním centru německých kulturních dějin, byla obnovena „Iniciativa k demokratickému obnovení naší společnosti“ („Initiative zur demokratischen Erneuerung unserer Gesselschaft“), která před rokem vedla k zatýkání v Berlíně. Bylo vyrobeno 10 000 letáků, které vyzývaly obyvatele Lipska k demonstraci 15. ledna 1989 v 16. hodin před Starou radnicí, a to následovně: „für das Recht auf freie Meinungsäuβerung, für die Versammlungs- und Vereinigungsfreiheit, für die Pressefreiheit und gegen das Verbot der Zeitschrift „Sputnik“ und kritischer sowjetischer Filme…“203 Vlastní překlad: „za právo na 200


201


202

STRAKOVÁ, N. Aktuálně.cz, Před 20 lety začal exodus východních Němců na Západ [online]. [citováno 14. 12. 2011]. Dostupné na World Wide Web: < http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=645314>. 203


- 48 -

svobodné vyjádření názorů, za svobodu shromažďování a sdružení, za svobodu tisku a proti zákazu časopisu „Sputnik“ a kritických sovětských filmů…“ Osm příslušníků skupiny bylo zatčeno, ale riziko se vyplatilo. K manifestaci se sešly stovky obyvatel.204 Odchod občanů NDR přes Maďarsko do SRN nebyl jedinou formou protestu proti reţimu v NDR. Další východoněmečtí občané se rozhodli vynutit si volnou cestu do SRN tím, ţe poţádali o azyl na velvyslanectví SRN v Praze, ve Varšavě či v Bukurešti. 205 Významné bylo, ţe i v samotné NDR se 19. září 1989 ustanovilo Nové fórum v domě K. Havemannové poblíţ Berlína, představující nespokojenou část obyvatelstva této země. Nové fórum se snaţilo nejrůznějšími způsoby, především masovými demonstracemi, dosáhnout jisté demokratizace reţimu, včetně uvolnění styků s občany SRN. Heslo demonstrantů „My jsme lid“, připomínalo slova ústavy NDR o lidu jako zdroji veškeré moci. 206

Nové fórum také oznamovalo: „Špatné vztahy mezi státem a obyvatelstvem oslabují tvůrčí

schopnosti naší společnosti a zabraňují řešení lokálních i globálních problémů.“207 Další občanské hnutí bylo DJ (Demokracie nyní). To se ve své výzvě 12. září 1989 konkrétně postavilo proti státnímu socialismu, mocenskému monopolu centralistické státní strany a zbavení svéprávnosti občanů. Přímá opozice byla SDP (Sociálně demokratická strana). Ta poţadovala parlamentní demokracii a pluralitu stran, sociální trţní hospodářství bez monopolu a právo na stávku.208 První demonstrace se uskutečnily v Lipsku 4. září 1989 při příleţitosti pondělních modliteb za mír. Tito lidé poţadovali svobodu cestování, shromaţďování, myšlení, dodrţování lidských práv a demokracii.

209

Tisíc účastníků drţelo plakát s nápisem, který

204


205


206

Tamtéţ, s. 315.

207

WOLLE S. Die heile Welt der Diktatur. Bonn: Ch. Links ,1999. s. 310.

208


209

MALYCHA, A. Bundeszentrale für politische Bildung, Auf dem Weg in den Zusammenbruch (1982 bis 1990) Die Opposition formiert sich [online]. [citováno 21. 02. 2012]. Dostupné na World WideWeb:.

- 49 -

mohl být heslem všech revolučních hnutí „Za otevřenou zemi se svobodnými lidmi!“ („Für ein offenes Land mit freien Menschen!“). Tato pokojná demonstrace nebyla Státní bezpečností rozpuštěna, protoţe ji filmovala západní televize. Dne 25. září 1989 se modlitby účastnilo

2 000 lidí a demonstrace 5 000 lidí.210

O týden později 2. října 1989 demonstrovalo v centru Lipska více jak 20 000 účastníků na náměstí K. Marxe. Tento den je povaţován za začátek „mírové revoluce“ v NDR.211 Následující dny demonstrovali lidé v Lipsku, Dráţďanech, východním Berlíně a i v jiných městech NDR za demokracii a svobodu. 212 Demonstrace pokračovaly i během oslav 40. výročí zaloţení NDR dne 7. října 1989. Demonstrace byly vnímány jako narušení oslav a byly brutálně potlačeny. Oslav se účastnil i M. Gorbačov, od kterého vedení NDR čekalo vojenskou podporu proti demonstrantům. Ten se ovšem nenechal vtáhnout do německé politiky a potvrdil právo kaţdého státu Varšavského paktu rozhodovat samostatně o vlastních záleţitostech.213 Tím potvrdil, ţe SSSR nebude zasahovat do vnitřních záleţitostí NDR. 214 Dne 9. října 1989 demonstrovalo v Lipsku 70 000 lidí. O týden později stoupl počet na 120 000 demonstrantů, coţ byla doposud největší demonstrace za reformy a demokratické obnovení v NDR. Svoji nespokojenost vyjadřovali obyvatelé pokřiky: „Zůstaneme zde!“ („Wir bleiben hier!“)215 a „My jsme národ!“ („Wir sind das Volk!“).216

210

Obyvatelé


211

MALYCHA, A. Bundeszentrale für politische Bildung-Publikationen, Auf dem Weg in den Zusammenbruch (1982 bis 1990) – Die Opposition formiert sich [online]. [citováno 21. 02. 2012]. Dostupné na World WideWeb:. 212


213

Tamtéţ, s. 79.

214


215


216

MALYCHA, A. Bundeszentrale für politische Bildung-Publikationen, Auf dem Weg in den Zusammenbruch (1982 bis 1990) – Die Opposition formiert sich [online]. [citováno 21. 02. 2012]. Dostupné na World WideWeb:.

- 50 -

poţadovali, aby se SED zřekla mocenského monopolu, chtěli svobodné volby, zlepšení zásobování potravin a konzumního zboţí a zboření berlínské zdi. O zrušení NDR ještě nebyla řeč, měl být radikálně reformován politický systém. Vedení SED, které chtělo zachovat svou moc, bylo ochotno přistoupit na některé poţadavky demonstrantů.217 E. Honecker, který se postavil proti jakýmkoliv změnám a poţadoval potlačení nepokojů, byl 18. října 1989 odvolán ze své funkce generálního tajemníka a nahrazen E. Krenzem. Ten byl ale uţ v prosinci vystřídán H. Modrowem, který slíbil národu reformy, ale se zachováním socialistické vlády.218 H. Modrow slíbil zlepšení cestování a amnestie pro emigranty a demonstranty. Přesto si SED nezískala důvěru obyvatel. Demonstrace byly následně rozšířeny po celé NDR. Významná manifestace se uskutečnila v Berlíně 4. listopadu 1989 na Alexanderplatz a účastnilo se jí půl milionu obyvatel.219 Tato situace donutila 8. listopadu 1989 politbyro SED k rozhodnutí odstoupit.220 Modrowova vláda chtěla socialistické trţní hospodářství, na kterém se mělo podílet západoněmecké hospodářství. Tento koncept nebyl na Západě přijat, takţe vedení NDR se dostalo do potíţí a znovu poţadovalo u SRN finanční neodkladnou pomoc ve výši 15 miliard DM. Tento poţadavek byl zamítnut, místo toho se začalo uvaţovat o zavedení hospodářské a měnové unie. Občané NDR chtěli ekonomickou jistotu, poţadovali zavedení DM také v NDR a přistoupení k SRN.221 Večer 9. listopadu 1989 oznámil mylně člen politbyra G. Schabowski před televizními kamerami otevření hranic mezi východním a západním Berlínem s tím, ţe nařízení nabývá účinnosti okamţitě. Na obou stranách zdi se začaly shromaţďovat tisíce Berlíňanů. Lidé začali zeď bořit. Německo se přes noc změnilo, ţelezná opona se zhroutila. Zeď zůstala fyzicky na svém místě, ale její úloha bariéry skončila. Den 9. listopad 1989 se stal symbolem

217


218


219


220


221


- 51 -

konce nenáviděného reţimu a krokem k sjednocení Německa.222 Následně byla 22. prosince 1989 otevřena Braniborská brána. Příští den byl schválen bezvízový cestovní styk mezi SRN a NDR.223 Tato kapitola dokázala nespokojenost východoněmeckých obyvatel se sovětským reţimem a jejich sílu proti němu bojovat mírovými prostředky. Vznik občanských hnutí ve východní Evropě ve 2. polovině 70. let 20. st. vyvolal mezi představiteli opozičního kritického prostředí v NDR značnou pozornost a vedl i k zamyšlení nad podobnostmi a odlišnostmi vlastní situace.224 Stejně jako u nás v ČSSR, tak i v NDR se v 70. letech 20. st. vytvořil kruh disidentů, který poukazoval na problémy v komunistické společnosti. Začala se vytvářet občanská hnutí, která zveřejňovala poţadavky po demokratizaci a dodrţování základních lidských práv. Pondělní modlitby za mír vykonávané v Kostele sv. Mikuláše v Kolíně se postupně měnily v demonstrace proti systému vlády, které se poměrně rychle rozšiřovaly po celém území NDR. Ani vláda a stranické vedení SED nemělo v moci jim zabránit. Vrcholem mírové revoluce byl pád berlínské zdi v listopadu 1989 a následné debaty o sjednocení Německa. Německá revoluce nejprve směřovala jen proti komunistickému reţimu na německé půdě, později ale také proti rozdělení Německa. Byla to instalace stranické diktatury v sovětské okupační zóně, která vedla k rozdělení Německa na dva státy. Odstranění komunistické nadvlády mělo mít za následek i odstranění dvou státností. 225

222


223


224

Podle G. Poppeho si byli vládci zemí sovětské sféry vlivu velmi podobní a skutečný rozdíl mezi NDR a zbytkem východní Evropy spočíval v existenci SRN. Viz. VILÍMEK, s. 160. 225


- 52 -

4 Sjednocení Německa a současný vývoj Tato kapitola se zaměřuje na problematiku sjednocování Německa. Prostor je věnován i vnějším aspektům sjednocovacího procesu. V práci je zmíněn postoj zásadních mocností (USA, SSSA, VB a FRA). Tato část se nevěnuje popisu politické situace od sjednocení po současnou dobu. Toto téma není cílem práce. Důleţitý je i postoj obyvatelů SRN k situaci, která nastala po sjednocení. Zda Němci nalezli plnou integritu, či stále existují rozdíly mezi západními a východními Němci. Na místě je i vysvětlení pojmů „Ossi“, Wessi“ a „Ostalgie“, které se běţně vyskytují například v tisku. Na úvod je nutné upřesnit termín „sjednocení“ ve vztahu k Německu. Přestoţe se všeobecně tento termín uţívá, z právního hlediska se nejedná o sjednocení, ale o přistoupení. Rozhodnutí Lidového sněmu ze dne 23. srpna 1990 zní: „Lidový sněm deklaruje přistoupení NDR k prostoru, v němž platí Základní zákon SRN na základě článku 23 Základního zákona s platností od 3. října 1990“.226 Z geografického hlediska vznikl 3. října 1990 stát zcela nový. V odborné německé227 i české literatuře je termín sjednocení nebo znovusjednocení zcela obvyklý, proto bude v této práci pouţíván.

4. 1 Kroky ke sjednocení Podmínky pro moţné sjednocení Německa mohla vytvořit jen nová konstelace mocenských sil v mezinárodních vztazích, podstatná změna vztahu mezi Východem a Západem. Hlavně krize sovětského bloku, která vyústila v rozpad vnějšího sovětského impéria a ukončení studené války mezi Východem a Západem spojené zejména s novou zahraničněpolitickou koncesí M. Gorbačova.228 Ten zavrhl Breţněvovu doktrínu a upustil od upřednostňování síly v zahraniční politice SSSR. Tím se vztahy mezi Východem a Západem posunuly od konfrontace ke spolupráci a vytvořily nové podmínky pro samotnou politiku satelitních zemí střední a východní Evropy. Oslabení solidarity socialistických zemí

226

Chronik der Mauer, Beschluß der Volkskammer über den Beitritt der DDR zur BRD vom 23. August 1990. [online]. [citováno 13. 01. 2012]. Dostupný z World Wide Web:. 227

V německé terminologii se pouţívá termín Wiedervereinigung, který znamená znovusjednocení.

228


- 53 -

sovětského bloku s NDR se projevilo otevřením maďarsko-rakouských hranic pro východoněmecké uprchlíky a v benevolenci polského a československého vedení vůči shromaţďování tisíců východoněmeckých občanů v prostorách varšavského a praţského velvyslanectví SRN, kterým byl umoţněn výjezd do SRN. A nakonec rychlý rozklad komunistických reţimů v zemích střední a východní Evropy.229 Proces sjednocení se dá rozčlenit do tří etap. První etapa zahrnuje období od pádu berlínské zdi, od listopadu 1989, do prvních svobodných parlamentních voleb na území NDR v březnu 1990. V ní se stále ještě rozhodovalo o perspektivě a způsobu sjednocení.230 Novou situaci měla řešit nová vláda NDR v čele s H. Modrowem. SED změnila název na PDS (Strana demokratického socialismu). Bylo odstraněno zkompromitované vedení a do čela strany byl postaven G. Gysi. Tím měl být signalizován nový začátek. Poté, co SED ztratila mocenský monopol, se její vedení sešlo se zástupci vlády, stran, občanů a církve v prosinci 1989 u kulatého stolu a jednali o demokratizaci NDR.231 Obyvatelé v obou částech rozděleného Německa byli jednoznačně pro sjednocení. Občané NDR tím více, ţe při první návštěvě na „Západě“ dostali z úředních míst 100 marek jako „pozdrav svých krajanů“. V NDR nadále pokračovaly masové demonstrace, na nichţ uţ neplatilo heslo „My jsme lid“, ale nové „Jsme jeden národ“. Obyvatelé NDR spojovali sloučení obou států s přesvědčením, ţe povede k rychlému zvýšení ţivotního standardu na úroveň bohatší části Německa.232 Politici si uvědomovali řadu problémů spojených se sjednocováním. V NDR byli mnozí, kteří sice odmítali „reálný socialismus“, ale zároveň si uvědomovali potřebu zajistit některé výhody socialismu při zavádění kapitalismu. Vznikla Výzva „Pro naši zemi“, podepsaná známými

osobnostmi

NDR

z kruhu

umělců,

vědců

a

duchovních.

Vycházela

z antifašistických a humanistických postojů, za které bylo třeba nadále bojovat, a hledala jistou alternativu společenského zřízení SRN. I západoněmečtí sociální demokraté byli 229


230

Tamtéţ, s. 120.

231


232


- 54 -

skeptičtí k představě příliš rychlého sjednocování a klonili se k variantě konfederace, jeţ by sjednocení obou států řádně připravila. Jednoznačný souhlas se sjednocením vyjádřilo vedení CDU (Křesťansko-demokratické unie) v čele se spolkovým kancléřem H. Kohlem.233 Ten 28. listopadu 1989 předloţil H. Kohl Desetibodový program k překonání rozdělení Německa (Zehnpunkte-Programm), který usiluje o smluvní společenství s demokratizovanou NDR.234 Důleţitý byl 5. bod, který navrhuje konfederativní struktury s cílem vytvoření federace. Podmínkou pro takový vývoj je legitimní demokratická vláda v NDR, odpovídající přesvědčení občanů.235 Nebyl zde záměrně uţit výraz konfederace, jelikoţ H. Kohl se obával moţného zafixování „dvoustátí“. Konfederace by spojovala dva suverénní nezávislé státy a následná přeměna konfederace ve federaci by představovala zdlouhavý proces. Kancléř od počátku usiloval o sjednocení Německa ve spolkovém státě.236 V 8. bodě je zaručeno, ţe Helsinský proces je a zůstane základním pilířem celoevropské architektury.237 V posledním bodě jsou programové cíle shrnuty takto: „Touto politikou chceme působit na mírový stav v Evropě, ve kterém bude moci německý národ svobodným sebeurčením dosáhnout jednoty. Znovusjednocení, to znamená znovudosažení státní jednoty Německa, zůstává politickým cílem spolkové vlády.“238 Sám H. Kohl se o sjednocení Německa vyjádřil následovně: „Jak bude znovusjednocené Německo nakonec vypadat, neví dneska nikdo. Ale tím, že přijde jednota, když ji lidé v Německu chtějí, tím jsem si jist.“239 Významnou roli H. Kohla v procesu sjednocení Německa vyjádřil i představitel sociálních demokratů slovy: „Jednotu umožnil M. Gorbačov, lidé v NDR ji rozhodli a H. Kohl se příležitosti s odvahou a mírou chopil“. 240

233


234


235

KOHL, H. Erklärung vor dem Deutschen Bundestag:Zehn-Punkte-Programm zur Deutschlandpolitik [online]. [citováno 13. 01. 2012]. Dostupné na World Wide Web: . 236

DIECKMANN, K., REUTR, R. G. H. Kohl-Chtěl jsem sjednocení Německa. Praha: Karolinum, 1997. s. 114.

237


238

DIECKMANN, K. REUTR, R. G. H. Kohl-Chtěl jsem sjednocení Německa. Praha: Karolinum, 1997. s. 118.

239

KOHL, H. Erklärung vor dem Deutschen Bundestag:Zehn-Punkte-Programm zur Deutschlandpolitik [online]. [citováno 13. 01. 2012]. Dostupné na World Wide Web: . 240


- 55 -

Vzhledem k pokračující masové emigraci bylo nutné přijít s konkrétnějším řešením sjednocení. Takovým upřesňujícím řešením byl tzv. Genscherův plán, který se orientoval na rychlý, jednoduchý postup bez mezistupňů s vyuţitím 23. článku Základního zákona umoţňující přičlenit další území s německým obyvatelstvem do svazku SRN

241

Po odstoupení nejvyššího státního činitele NDR E. Krenze 6. prosince 1989 se začalo jednat o další budoucnosti NDR. I zde se počítalo s postupným sjednocováním. Po dohodě s M. Gorbačovem vypracoval předseda vlády NDR H. Modrow třístupňový plán sjednocení Německa, které nemělo být v budoucnosti členem ţádného paktu. V rámci jednání měl být připraven návrh nové ústavy NDR. Předsedové vlád obou německých států, H. Kohl a H. Modrow, se sešli 19. prosince 1989 v Dráţďanech, kde bylo rozhodnuto vypsat svobodné volby na 18. března 1990.242 Klíčovým tématem před volbami se stala právě cesta ke sjednocení. Zatímco Aliance pro Německo243 (Allianz für Deutschland) reprezentovala rychlejší variantu, tedy přistoupení k existující SRN, opoziční SPD preferovala variantu dle článku 146, tzn. konstituování státu nového.244 PDS (nástupce po SED) chtěla, stejně jako opoziční skupiny, samostatnost NDR.245 První svobodné parlamentní volby v NDR se konaly 18. března 1990. Volební účast dosáhla 93,2%. Volby vyhrála Aliance pro Německo 48,1% (CDU 40,9%, DSU 6,3%, DA 0,9%). Další strany měly - SPD 21,8%, PDS 16,3%, Liberálové (Svaz svobodných demokratů) 5,3%, ostatní 9,4% hlasů. Výsledek voleb objasnil, ţe obyvatelé NDR nevěří na moţnost reformace státu.246 Do čela nové vlády nastoupil představitel CDU L. de Maizièr. Ten vytvořil vládu velké koalice se sociálními demokraty. Po předchozích jednáních s vládou SRN bylo rozhodnuto provést sjednocení. Vláda začala usilovat o měnové, hospodářské a 241


242


243

Aliance pro Německo byla koalicí sestávající se z CDU (Křesťanská demokratická unie, DSU (Německá sociální unie) a DA (Demokratické probuzení). 244

MÜLLER, H. Dějiny Německa. Praha: NLN, 2004. s. 463.

245


246


- 56 -

sociální spojení obou států.247 L. de Maizière přislíbil jako předpoklad měnové unie zavedení sociálního trţního hospodářství v NDR.248 Praktické kroky k urychlené realizaci sjednocení tvořily druhou etapu, období od březnových voleb do počátku července 1990. V květnu 1990 byla uzavřena dohoda o měnové, sociální a hospodářské unii, podepsaná ministry financí obou německých států. Smlouva vstoupila v platnost od 1. července 1990.249 Tak jako byla měnová reforma ve třech západních okupačních pásmech Německa a v západních sektorech Berlína v roce 1948 rozhodujícím krokem k rozdělení Německa, bylo nyní zavedení jednotné měny v celém Německu rozhodujícím krokem k obnově jeho jednoty.250 Významnou částí byla dohoda o společné měně spojená s výměnou východních marek za DM. Pro východoněmecké občany byla zvolena výhodná varianta výměny. Část hotovosti byla měněna podle věkových kategorií v poměru 1:1, u mládeţe do 18 let 2 tisíce, u dospělých 4 tisíce, u penzistů 6 tisíc, zbývající hotovost se měnila v poměru 2 marky za 1 DM. Cizinci měnili celou hotovost v poměru 3 marky za 1 DM. Podle zásad unie v sociální oblasti se přikročilo k postupnému unifikování sociálního systému v obou částech Německa. Důleţitou součástí smlouvy byla dohoda o hospodářské unii, na jejímţ základě byl ustanoven Úřad pro správu národního majetku (Treuhandanstalt) s kompetencemi v oblasti privatizace a restitucí. 251 Závěrečnou etapu tvoří období od počátku července1990 do vlastního aktu sjednocení 3. října 1990. Ihned po zavedení jednotné měny se začalo jednat o právních aspektech sjednocení. Bylo nutno překonat velké mnoţství rozdílností v právních systémech NDR a SRN. To se podařilo druhou smlouvou, která byla podepsána ministrem vnitra SRN W. Schäublem a ministrem vnitra NDR G. Krausem a předloţena k ratifikaci v parlamentech obou německých států 31. srpna 1990.252

247


248


249


250


251


252


- 57 -

4. 2 Názory ostatního světa na sjednocení Německa Vedle jednání obou německých vlád se otázka sjednocení Německa stala námětem mnoha jednání v mezinárodním měřítku.

253

Většina států měla ke sjednocení rezervovaný postoj.

Nezmizely vzpomínky na obě světové války.254 Sjednocení Německa podporovala diplomacie USA. Zájmy USA nebyly perspektivou sjednocení Německa nijak dotčeny. Po zveřejnění prvního plánu na sjednocení Německa (Desetibodový program) vyjádřili představitelé USA souhlas s Kohlovou orientací.255 Pozitivní přístup ke sjednocení projevil několikrát i sám americký prezident G. Bush: „Mnoho bylo napsáno o strachu ze sjednocení, ale já tyto obavy nesdílím.“256 Podporu sjednocení ovšem vyjadřoval opatrně s ohledem na moţné všelidové povstání v NDR, případný pád Gorbačovovy moci a na moţnosti západoněmecké diplomacie. Za výroky posilující iniciativy k německému sjednocení byl kritizován z Londýna, Paříţe i Bruselu.257 Francouzský prezident F. Mitterland vyjádřil pochyby k sjednocení na základě bezpečnostních důvodů proti posílení svého východního souseda.258 Po zhodnocení situace a zjištění, ţe není reálné tomuto procesu zabránit, naléhal F. Mitterland, aby probíhal v souladu s celoevropským sjednocovacím procesem a na základě potvrzení hranic OdraNisa. Pojistkou před posílením Německa mělo být prohloubení evropského integračního procesu (první impulsy k Maastrichtské smlouvě). 259 Mezi nejvýraznější odpůrce sjednocení patřila tehdejší předsedkyně britské vlády M. Thatcherová. Jejím návrhem řešení situace byl vznik nezávislého, demokratického a samostatného východního Německa, jeţ by fungovalo ve shodě se západními sousedy.

253

Tamtéţ, s. 324.

254


255


256

EHLER, T. USA a znovusjednocení Německa. Brno: MU, 2006. s. 25.

257

Tamtéţ, s. 26.

258


259


- 58 -

Případné sjednocení by pak mohlo být uskutečněno v časovém horizontu 10 aţ 15 let.260 Předčasné sjednocení Německa by bylo nebezpečné pro rovnováhu sil v Evropě.

261

M. Thatcherová viděla vojenskou a ekonomickou sílu sjednoceného Německa jako rušivý faktor pro evropskou stabilitu.262 Rozhodující pro realizaci sjednocení byl postoj SSSR, který měl na území NDR své významné středoevropské vojenské základny (cca. 400 000 vojáků) a mocenský zájem na udrţení existence NDR. Nejprve zaujímal M. Gorbačov bezvýhradné stanovisko, ţe existence dvou německých států je realitou a v dohledné historické perspektivě se na ní nebude nic měnit. V druhé polovině ledna 1990 začal Gorbačov své stanovisko měnit. Připustil vícefázovou variantu německého sjednocení s perspektivou neutrálního sjednoceného Německa.263 Maltská schůzka nejvyšších představitelů SSSR a USA na začátku prosince 1989 naznačila, ţe obě supervelmoci jsou v zásadě připraveny respektovat přání německého lidu. Obnovení jednoty Německa bylo oběma chápáno i jako přínos k překonání napětí ve střední Evropě, které rozdělené Německo vţdy představovalo. USA se domnívaly, ţe sjednocené Německo zůstane členem NATO a dalších integračních seskupení, zatímco SSSR se stále nevzdával naděje na neutrální Německo. 264 Sjednocení Německa znamenalo výrazné posílení nejen jeho hospodářské, ale i politické úlohy v Evropě. Zvláště veřejnost mnoha evropských zemí se obávala růstu Německa a vlády musely na tato stanoviska brát zřetel. Nejvyšší sovětský představitel M. Gorbačov uţ koncem roku 1989 řekl francouzskému prezidentovi F. Mitterrandovi, ţe mínění německého lidu nelze nerespektovat. Kancléři SRN H. Kohlovi a ministru zahraničí H.-D. Genscherovi při jednání v únoru 1990 v Moskvě uvedl, ţe jde o proces zajímající celou Evropu, a proto je třeba poznat

260

VEBER, V. Dějiny sjednocené Evropy. Praha: NLN, 2004. s. 344.

261


262


263


264


- 59 -

i názory sousedů Německa a ostatních států Evropy. Bylo třeba projednat velké mnoţství sloţitých otázek a německá diplomacie stála před řadou jednání.265 Všechny dohody mezi NDR a SRN musely být dále odsouhlaseny i vítěznými mocnostmi. O německé otázce se rozhodovalo na konferencích 2 plus 4. Název je odvozen z faktu, ţe se jednání účastnily 4 světové velmoci SSSR, VB, USA a FRA a oba německé státy. SRN byla zastoupena H. Genschrem a NDR L. de Maizierem. 266 Poprvé se sešli 5. května 1990 v Bonnu. Vzešla dohoda účastníků konference na zahájení procesu sjednocení Německa. Účastníci konference rozhodli o mezinárodním uznání polské hranice. Během druhého jednání 22. června 1990 v Berlíně vyjádřil zástupce SSSR námitky proti rychlému přistoupení NDR k SRN. Nejprve se mělo rozhodnout o příslušnosti Německa k vojenskopolitickému společenství.267 K třetímu jednání 17. července 1990 byl přizván i polský ministr zahraničí, neboť východní hranice Německa zůstávala stále mimořádně důleţitým aspektem evropské politiky.268 Politici zde definovali, jak bude Německo po sjednocení vypadat. Rozhodující zlom znamenala dohoda mezi H. Kohlem, H-D. Genscherem a M. Gorbačovem v červenci 1990 na Kavkaze. M. Gorbačov souhlasil se setrváním Německa v NATO a slíbil odchod sovětských jednotek z NDR do konce roku 1994.269 Hlavním dokumentem stvrzujícím sjednocení Německa je tzv. Druhá státní smlouva („Smlouva o sjednocení - Smlouva mezi SRN a NDR o vytvoření jednotného Německa“) z 31. srpna 1990.270 Touto smlouvou dochází k oficiálnímu přistoupení NDR k SRN, tím pádem de facto ke zrušení NDR. Smlouva obsahuje škálu otázek související s praktickým dovršením sjednocení, např. uznává sjednocený Berlín spolkovou zemí a hlavním městem SRN, stanovuje termín a způsob celoněmeckých voleb, termín slavnostního aktu atd. Dalším

265


266


267

KURAL, V., HANDL, V. Německo ve volebním roce 1994. Praha: ÚMV, 1994. s. 39.

268


269


270

ZÜCKERT, G. Eine getrennte Geschichte. Bamberg: C. C. Buchner, 1993. s. 159.

- 60 -

důleţitým bodem smlouvy je převzetí veškerého majetku a dluhů NDR Spolkovou republikou Německo.271 Závěrečnou kapitolou sloţitého procesu sjednocení se stalo zasedání konference 2+4 v Moskvě 12. září 1990. Ministři zahraničních věcí obou německých států a čtyř velmocí podepsali Smlouvu o konečném uspořádání ve vztahu k Německu (v německé terminologii pod názvem „Vertrag über die abschließende Regelung in bezug auf Deutschland“ zkráceně „Zwei-plus-Vier-Vertrag“), kde dospěli k dohodě v 10 článcích. 272 Ve smlouvě byly vyřešeny všechny vnější aspekty německé jednoty, včetně otázek bezpečnosti sousedních států. Sjednocené Německo mělo v rámci neomezené suverenity samo a svobodně rozhodnout, zda a k jakému spojenectví bude patřit. Pevné zapojení Německa do západního bezpečnostního spojenectví mělo být zárukou mírového vývoje do budoucna. Čtyři mocnosti ukončily svá práva a odpovědnost ve vztahu k Berlínu a k Německu jako celku.273 Vedle opětovného potvrzení německo-polské hranice na Odře a Nise se Německo zavázalo omezit své ozbrojené síly na 370 000 muţů a potvrdila se platnost dřívějšího zřeknutí se atomových, biologických a chemických zbraní vládou SRN pro celé Německo. 274 Bylo dojednáno, ţe odsun sovětských jednotek z území bývalé NDR se uskuteční s jistým odkladem, aţ se podaří pro to připravit nezbytné podmínky v samotném SSSR. Německo můţe zůstat členem NATO, pokud se SRN zaváţe podílet se na nákladech spojených s odsunem sovětských jednotek z NDR a jejich novým umístěním v SSSR. 275

271

Konrad Adenauer Stiftung, Vertrag zwischen der Bundesrepublik Deutschland und der Deutschen Demokratischen Republik über die Herstellung der Einheit Deutschlands. [online] [citováno 27. 02. 2012] Dostupné na World Wide Web: . 272


273


274

DocumentArchiv.de, Vertrag über die abschließende Regelung in bezug auf Deutschland [online] [citováno 29. 02. 2012] Dostupné na World Wide Web: . 275


- 61 -

Jednání 2+4 umoţnily vyřešení „německé otázky“. Vítězné mocnosti souhlasily se sjednocením pod jasně stanovenými podmínkami. Smlouva 2+4 platila za mírovou smlouvu. Spojenecká svrchovanost nad Německem byla u konce.276 Závěrem této podkapitoly zmíníme i postoj ČSSR k sjednocení Německa. Zahraniční politika normalizačního ČSSR pokládala aţ do roku 1989 dlouhodobou a paralelní existenci dvou německých států jako jeden ze stavebních kamenů mírové stability, tzv. poválečného uspořádání v Evropě. V březnu 1985 byla vydána tzv. Praţská výzva Charty 77, jejímţ duchovním otcem byl J. Šabata. Ta reagovala u příleţitosti 40. výročí konce 2. světové války na jistou stagnaci helsinského procesu. Praţská výzva spojila explicitně, v československém prostředí vůbec poprvé od konce války, perspektivu budoucího evropského sjednocení se sjednocením Německa. Citujeme z tohoto dokumentu: „Přiznejme však otevřeně Němcům právo svobodně se rozhodnout, zda a v jakých formách chtějí spojení svých dvou států v jejich dnešních hranicích. Po východních smlouvách v Bonnu a po Helsinkách by se mohlo uzavření mírové smlouvy s Německem stát jedním z významných nástrojů pozitivní proměny v Evropě.“277 Tím byl vyjádřen kladný postoj polistopadového vedení československé diplomacie k rychlému sjednocení obou německých států.278 Praţská výzva představovala významný podnět pro diskusi v rámci východoněmeckého nezávislého mírového hnutí.279 V české i německé verzi je dostupná v publikaci T. Vilímka Solidarita napříč hranicemi s. 227-231.

4. 3 Sjednocení Jak uţ bylo popsáno výše, na konci srpna byla přijata Smlouva o vytvoření sjednoceného Německa, která stanovila právní aspekty sjednocení. Dne 23. září 1990 následoval Zákon o sjednocení, který vešel v platnost 3. října 1990 a Německo bylo po více neţ 40 letech opět sjednoceno (v německé terminologii „deutsche Wiedervereinigung“).280 276


277

BUCHHEIM, CH. Československo a dva německé státy. Ústí nad Labem: K. Kaiserová, 2011. s. 198.

278

Tamtéţ, s. 199.

279

CÍSAŘOVÁ B. PREČAN, V. Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 2. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AVČR, 2007, 1804 s. 693, 694. 280


- 62 -

Zásadní ustanovení smlouvy jsou - NDR přistupuje k SRN, země Braniborsko, Meklenbursko, Sasko, Sasko-Anhaltsko a Durynsko se stávají německými spolkovými zeměmi. Hlavním městem SRN se stává Berlín. Právo SRN platí také v oblastech bývalého NDR.281 Od té doby je 3. říjen státním svátkem - Den německé jednoty. Dne 14. října 1990 se konaly volby do zemských sněmů v nově vytvořených spolkových zemích. V nichţ s výjimkou Braniborska, kde vyhráli sociální demokraté, zvítězili křesťanští demokraté. Na 2. prosince 1990 byly vypsány i první celoněmecké parlamentní volby, v nichţ CDU/CSU dosáhly výrazného vítězství, kdyţ ve Spolkovém sněmu získaly 319 poslanců. Svobodní demokraté získali 79 křesel, opoziční sociální demokraté 239 křesel a PDS dosáhla 17 křesel.

282

Dne 12. prosince 1990 se konstituoval 12. Spolkový sněm (Bundestag)

v berlínské budově Říšského sněmu. Jeho předsedkyní byla zvolena R. Süssmuthová. V lednu 1991 byl zvolen H. Kohl spolkovým kancléřem.283 K sjednocení Německa došlo demokratickou cestou a v souladu s celkovým mírovým trendem prosazujícím se na našem kontinentu na přelomu 80. a 90. let 20. st. Ve svém slavnostním projevu 3. října 1990 na to upozornil prezident SRN R. von Weiszäcker, kdyţ zdůraznil, ţe jednotu si Němci vybojovali ne proti, ale ve spolupráci se svými evropskými sousedy: „Naše jednota nebyla nikým vnucena, ale svobodně dojednána. Je součástí celoevropského dějinného procesu, jehož cílem je svoboda národů a nový mírový řád na našem kontinentu.“284 Zajímavé je také téma berlínské zdi. Ta byla z větší části odstraněna do jednoho roku po svém pádu, ačkoliv „zemská zeď“ zůstala zachována podstatně déle. Mnoho obyvatel Berlína na obou stranách odstraněné zdi uţ má problémy s označením míst, kudy probíhala. Ve starých vyklizených bezpečnostních pásmech byly postaveny nové budovy a ulice. 281

DocumentArchiv.de, Einigungsvertrag vom 31. August 1990 [online] [citováno 25. 02. 2012] Dostupné na World Wide Web: . 282


283

Stifting Haus der Geschichte der BRD, Erste gesamtedeutsche Bundestagswahtag 1990 [online] [citováno 25. 02. 2012] Dostupné na World Wide Web: . 284


- 63 -

V některých oblastech připomíná původní polohu zdi dvojitá řada cihel vsazených do betonu. Nedaleko Checkpoint Charlie (pamatník v Bernauerstraβe) byl znovu vybudován celý 212 m dlouhý kontrolní pás, i kdyţ se nejedná o původní místo. Kusy Grenzwall 75 pomalované graffiti lze stále ještě najít po celém městě. V Berlíně existuje pět výstavních síní a muzeí berlínské zdi.285

4. 4 Příčiny, význam a důsledky sjednocení Německa Příčin nespokojenosti východoněmeckých obyvatel bylo hned několik. Aktuálním problémem v NDR byl prudký úpadek hospodářství vyvolaný zhroucením systému plánování, vypadnutí obchodních partnerů sovětského bloku, kteří měli problémy ve vlastních zemích, extrémně vysoké státní dluhy NDR a hlavně kaţdodenní emigrace 2000 obyvatel do SRN, protoţe nedůvěřovali hospodářským poměrům v NDR.286 K. Keysberg ve své publikaci Auswirkungen und Perspektiven des schwierigen wirtschaftlichen Anpassungsprozesses in Ostdeutschland vor dem Hintergrund der Wiedervereinigung uvádí, ţe ještě v prvních třech měsících roku 1990 odešlo z NDR aţ 150 000 lidí. NDR ztratila od roku 1949 cca 3,8 milionu obyvatel.287 K pádu totalitního reţimu v bývalé NDR přispěl i další významný faktor, a to reformní politika generálního tajemníka KSSS M. Gorbačova (přestoţe se NDR bránila aplikaci glasnosti a perestrojky na svém území). Myšlenka „společného evropského domu“ jakkoliv nebyla původní, vyjadřovala Gorbačovův „nový přístup“ k evropské realitě, upřednostňování všelidských zájmů, před zájmy třídními a vědomí společné odpovědnosti za osudy Evropy.288 Sjednocením, které bylo ve skutečnosti pouhým přičleněním území NDR k SRN, se naplnilo přání Němců překonat důsledky poválečného rozdělení. Odstranila se tím anomálie rozděleného národa, latentní zdroj napětí a konfliktů pro celou Evropu. Potenciál sjednoceného Německa se zvýšil bez ohledu na náročnost a sloţitost transformací nových 285


286


287

KEYSBERG, K. Auswirkungen und Perspektiven des schwierigen wirtschaftlichen Anpassungsprozesses in Ostdeutschland vor dem Hintergrund der Wiedervereinigung. Köln: Botermann & Botermann, 1996. s. 258. 288

ŠAUER, J. Německá otázka v evropské politice. Praha: VŠE Oeconomicwa, 2005. s. 112.

- 64 -

zemí. Byla obnovena plná mezinárodněprávní suverenita Německa. Zvolený urychlený způsob sjednocení minimalizoval rizika spojená s pokračujícím masovým exodem východoněmeckého obyvatelstva do SRN i po pádu berlínské zdi, ale z dlouhodobějšího hlediska přinesl značné komplikace.289 Při sjednocení oznámil H. Kohl Němcům v NDR, ţe v nových spolkových zemích bude během následujících let představena nová prosperita.290 Tento slib ani očekávání občanů se nenaplnily. Transformace nových zemí je obtíţnou a dlouhodobou zátěţí sjednoceného Německa.291 Převzetí západoněmeckého hospodářského systému přineslo východnímu Německu řadu problémů. Většina podniků hospodařila nerentabilně a nemohla obstát v tlaku konkurence ze SRN. Důsledkem byl krach mnoha firem a vysoký počet nezaměstnaných. V roce 1991 bylo registrováno 800 000 nezaměstnaných. 292 V katastrofálním stavu byla v NDR ekologická situace. Průmysl NDR pracoval bez v SRN

běţných

preventivních

opatření

ochrany

ţivotního

prostředí.

K největším

znečišťovatelům ţivotního prostředí patřily tepelné elektrárny a chemické závody. Vodstvo bylo pouţito k likvidaci odpadu, tím bylo zamořeno mnoho řek a jezer. Obrovské škody způsobil import odpadu ze Západu, který NDR přijala kvůli devizám, ale následně jej nezlikvidovala. Velké problémy nastaly i u bytové výstavby. Centra měst chátrala částečně ještě z předválečných dob. Také infrastruktura potřebovala modernizaci.293 V porovnání s ostatními dřívějšími socialistickými zeměmi však transformace v bývalé NDR bezesporu dopadla nejlépe, nezastupitelnou roli zde přirozeně sehrál západ Německa. Na to upozorňuje také R. Schröder ve své knize Nejdůležitější omyly německé jednoty: „Ze všech bývalých komunistických zemí má východní Německo jednoznačně nejvyšší životní

289

ŠAUER, J. Německá otázka v evropské politice. Praha: VŠE Oeconomicwa, 2005. s. 123.

290


291


292


293

Tamtéţ, s. 100.

- 65 -

standard a nejlepší infrastrukturu.“294 To, ţe to pro bývalé východní Němce byla „Sternstunde“, tedy jakési znovuzrození, však tamní občané nijak jednoznačně neberou.295

4. 5 Hodnocení sjednocení v postojích východoněmecké společnosti Nejprve je nutné vysvětlit pojmy Ossis a Wessis. Jsou to spíše hanlivé výrazy pro východní a západní Němce. Z těchto označení je patrné, ţe stále zůstává rozdělení německého obyvatelstva na východní a západní. Mezi tzv. Wessis a Ossis stále existují určité rozdíly. Mnoho východních Němců zjistilo, ţe přechod ke kapitalismu volného trhu a k demokracii je obtíţný proces. Stále tak přetrvává tzv. Mauer im Kopf (zeď v hlavě). Podle průzkumu veřejného mínění z roku 2004 by si 25% západních Němců a 12% východních Němců přálo, aby zeď nadále existovala. Dokonce i dnes někteří Ossis dávají najevo nostalgii po starém reţimu.296 Prezident nevládního svazu Národní solidarity (Volkssolidarität) Prof. Dr. G. Winkler představil 20. července 2009 v Berlíně novou studii nesoucí název „20 let mírové revoluce 1989-2009 – Pohled občanů v nových spolkových zemích“ (20 Jahre friedliche Revolution 1989 bis 2009 - Die Sicht der Bürger der neuen Bundesländer).297 Dokument si nechala vypracovat Národní solidarita od SFZ (Sociálně-vědeckého centra výzkumu v Berlíně Braniborsku). S dílčími výsledky výzkumu, jehoţ se zúčastnilo na 1 900 respondentů, se lze seznámit na internetovém portálu WeltOnline nebo na stránkách Národní solidarity: www.volkssolidaritaet.de. Cílem studie bylo reprezentativním šetřením zjistit, jak východní

294

SCHRÖDER, R. Die wichtigste Irrtümer über die deutsche Einheit. Freiburg: Herde, 2007. s. 123.

295

KUNŠTÁT, D. Historická reflexe minulosti aneb „Ostalgie“. Praha: CEVRO, 2009. s. 19.

296


297

Volkssolidarität-Bundesverband, 20 Jahre friedliche Revolution 1989 bis 2009 [online]. [citováno 14. 02. 2012]. Dostupné na World Wide Web: .

- 66 -

Němci reflektují po 20 letech pád berlínské zdi, transformaci a jaká negativa jim sjednocené Německo přineslo.298 Studie uvádí, ţe skoro čtvrtina Němců (23%) v nových spolkových zemích se cítí jako „poraţení“.299 10% dotázaných si dokonce přeje zpět komunistickou NDR. Porovnáme-li ovšem tato čísla s časovými řadami, které „Volkssolidarität“ sleduje od roku 1990, zjistíme, ţe pomalu narůstá sociální spokojenost a pozitivní hodnocení individuální ekonomické situace Němců z východních spolkových zemí.300 Podle studie se naplnilo očekávání východních Němců v oblastech konzumu, bydlení, cestování a svobody. Co se týče sociální situace - zdravotnictví, sociálního zabezpečení, vyrovnání ţivotní úrovně - převládá spíše negativní stanovisko.301 Pokud jsou Němci z východu dotazováni na to, co jim nejvíce vadí, tak odpovídají, ţe vydělávají méně neţ na západě, ţe se celkově jen pomalu vyrovnává ţivotní úroveň a dále také sociální nejistota. Také jen čtvrtina dotázaných východních Němců se cítí být rovnoprávnými spolkovými občany.302 To je jen o 16 % více neţ v roce 1997. Celých 60% se však necítí být příslušných ani k systému NDR, ani SRN, nacházejí se tedy v jistém hodnotovém, ale i politickém a ekonomickém vakuu. Jak píší vědci ze Sociálně-vědeckého berlínského výzkumného centra Berlín-Brandenbursko, je u značné části východoněmecké veřejnosti patrný pocit, na základě něhoţ se tito občané cítí být nerovnými spoluobyvateli Německa. Ten však, jak říká

298

ŢEMLIČKOVÁ, V. Eurozprávy.cz , Návrat NDR chce 10 procent východních Němců [online]. [citováno 14. 02. 2012]. Dostupné na World Wide Web: < http://zahranicni.eurozpravy.cz/eu/3077-navrat-ndr-chce-10procent-vychodnich-nemcu/tisk/>. 299

Pod čímţ je moţné rozumět, ţe se jim nedaří lépe neţ před rokem 1989.

300


301

Volkssolidarität-Bundesverband, 20 Jahre friedliche Revolution 1989 bis 2009 [online]. [citováno 14. 02. 2012]. Dostupné na World Wide Web: . 302

Na východě je nezaměstnanost aţ dvojnásobně vyšší neţ na západě země, z největších 60 firem v zemi jich jen osm sídlí v nových spolkových zemích, navíc skoro všechny v hlavním městě Berlíně.

- 67 -

G. Winkler, nesouvisí ani tak s celkovou nespokojeností, nýbrţ s absencí moţností moci nějak vlastním přičiněním ovlivnit vyrovnávání ţivotních podmínek se Západem.303 Výzkum naopak zcela vyvrací představu o tom, ţe by na východě Německa měla panovat nespokojenost s individuálními ekonomickými poměry obyvatel, či ţe by se dokonce tato nespokojenost měla prohlubovat. Z poznatků výzkumu „Volkssolidarität“ naopak plyne, ţe v Německu převládá u muţů i u ţen vesměs souhlasné stanovisko s individuálními finančními i jinými poměry. Ty dokládají také statistiky, podle nichţ se vztahy mezi Východem a Západem zlepšují. Na počátku 90. let 20. st. ještě východoněmecké platy dosahovaly 62% průměru západu země, v roce 2008 to jiţ bylo bezmála 80%. 304 K těm, kdo sami udávají, ţe jim sjednocení Německa přineslo spíše ztráty, se řadí nejvíc občané ve věku 50 aţ 60 let, častěji se jedná o nezaměstnané či obyvatele menších měst a venkova.305 Pozitiva naopak převládají u vysokoškoláků a podnikatelů. V roce 2009 je v nových spolkových zemích velmi, či „jen“ spokojeno se svou ţivotní situací 82% občanů. Nespokojeno je 17% z nich. Jak se zdá, daří se překonat propad v podílu spokojenosti u veřejnosti, ke kterému došlo nejprve ihned po převratu, kdy najednou byla celá řada východních Němců konfrontována se zcela jiným hodnotovým i ekonomickým systémem, poté v následujících letech, tím posledním byl pokles v letech 2002 a 2003 v souvislosti s tehdejšími hospodářskými a zejména sociálními opatřeními (Hartzovy reformy). 306 A jak sami občané východního a západního Německa vnímají vztahy mezi sebou? Podle výzkumu asi 53 % občanů ze zemí bývalé NDR se domnívá, ţe mezi „Ossis“ a „Wessis“ stále existují velké rozdíly, které budou překonány nejdříve za deset let. Skoro kaţdý pátý (19%) nevidí ţádné rozdíly. Vnímání odlišnosti je ovlivněno věkem a vzděláním, jak uţ bylo

303


304

Volkssolidarität-Bundesverband, 20 Jahre friedliche Revolution 1989 bis 2009 [online]. [citováno 14. 02. 2012]. Dostupné na World Wide Web: . 305


306

Tamtéţ, s. 17.

- 68 -

naznačeno výše. Starší lidé s niţším vzděláním mají méně šancí vyuţít nové moţnosti, proto jsou skeptičtější. 307 Tato skepse sice poněkud nahlodává víru v demokracii, přesto však stále velká většina obyvatel nových spolkových zemích (67%) povaţuje demokracii a demokratický vývoj za důleţitý a správný. Současně dvě třetiny východních Němců vyţadují větší spoluúčast na rozhodovacích procesech a menší závislost na spolkové politice. Konkrétně by uvítali více moţností rozhodování v referendech. Jen 1 % dotazovaných věří volebním slibům. Nic na tom nemění ani fakt, ţe v současnosti je kancléřkou A. Merkelová, sama původem z NDR.308 Hodnocení výsledků revoluce z roku 1989 a následného sjednocení Německa na základě výpovědí „svědků doby“ je velmi komplikované, protoţe mezitím jedna generace ve východním Německu (3 milióny) zemřela, jedna nová přišla (1,8 miliónů) a milióny lidí do země přišly (1,6 miliónů) nebo ji opustily (2,7 miliónů). Z toho je patrné, ţe porovnávat poměry dnes s dobou před rokem 1989 je schopno jen 60% východoněmecké veřejnosti.309 Dalším termínem, kterým se budeme zabývat je „ostalgie“. Ostalgie je původně německý termín, který označuje stesk východních Němců po některých aspektech ţivota v bývalé NDR. Výraz vznikl jako sloţenina německých slov Osten (východ) a Nostalgie (nostalgie) a jeho vůbec první pouţití je připisováno dráţďanskému kabaretnímu herci U. Steimlemu.310 Ostalgie existuje od posledních okamţiků existence NDR. Dne 2. října 1990 oslavovali lidé v mnoha městech tzv. „Good-bye-Partys“, oslavy na rozloučení s NDR. Podstatná část východních občanů NDR proţívala v prvních letech po sjednocení velký pocit euforie. Vůbec nekupovali výrobky z NDR, protoţe prý měly špatnou kvalitu. Přesto se uţ od roku 1991 otevíraly první „ost-shopy“. Prodávaly výrobky z NDR, které se našly na skladech. Došlo 307

ŢEMLIČKOVÁ V. Eurozprávy.cz, Návrat NDR chce 10 procent východních Němců [online]. [citováno 14. 02. 2012]. Dostupné na World Wide Web: < http://zahranicni.eurozpravy.cz/eu/3077-navrat-ndr-chce-10procent-vychodnich-nemcu/tisk/>. 308


309

Tamtéţ, s. 16.

310

AHBE, T. Ostalgie. Thüringen: Landeszentrale für politische Bilding, 2005. s. 7.

- 69 -

k zániku identity, která byla spíš východoněmecká, neţ „enderácká“. Ţe si to lidé nejprve moc neuvědomovali, souviselo i s tím, ţe potřeba vyrovnat se s totalitní minulostí byla skutečně velká. Neměly se opakovat chyby, které po druhé světové válce v Německu vedly na dlouhá léta k potlačení a zamlčení minulosti. Proto se do popředí dostaly pozitivní myšlenky a ţivot v NDR byl na počátku odsunut do pozadí.311 Za nejvýznamnější projevy ostalgie v německém kontextu lze povaţovat zejména celonárodní manifestace za zachování tradičního panáčka z východoněmeckých semaforů, tzv. Ampelmännchena, specializované obchody prodávající tradiční východoněmecké zboţí (např. Club-Colu či Spreewaldské okurky), ale i nově otevřený Ostel, tedy hotel, zařízený kompletně ve stylu východoněmeckého nábytkového designu.312 Rozhodující pro nástup velké vlny ostalgie ve východním Německu, viditelné dodnes, jsou tři faktory: Za prvé úplné zmizení celé země. Zmizení země znamenalo stoprocentní změnu všedních ţivotních poměrů. Tím, ţe se tato změna týkala celého národa, byla větší motivace udrţet si nejvíc z toho starého. Za druhé ostalgie nastoupila v době zklamání ze Západu. To ovlivnilo dodnes negativní zvuk slova ostalgie. Tato shoda událostí je rozhodující příčinou pro nedorozumění, zaloţené na předpokladu, ţe kaţdá ostalgie je současně touhou po NDR a nikoli jen jednou z variant vyrovnání se s minulostí. Za třetí vytvoření vlastní východoněmecké identity bylo mezikrokem k identitě celoněmecké. Nositelé této myšlenky byli v první polovině 90. let 20. st. především východoněmečtí umělci, jako např. zpěváci T. Danzová a G. Gundermann. Ti byli toho názoru, ţe NDR by se neměla jen připojit k SRN, ale ţe by měla volit pozvolnější přechod k trţní ekonomice. Vyslovovali se pro sepsání společné ústavy, coţ se nestalo dodnes.313 Podstatnou roli hrála media. Televize vysílala filmy a další pořady z dob NDR, které vylepšovaly obraz bývalých poměrů, a tím podpořily hlavně pozitivní pocity. Tímto směrem působily hlavně stanice Ostdeutscher Rundfunk Brandenburg z Braniborska a Mitteldeutscher Rundfunk ze Saska. I filmy z bývalého východního bloku jsou tedy věcí ostalgie (viz dětské 311


312

AHBE, T. Ostalgie. Thüringen: Landeszentrale für politische Bilding, 2005. s. 54.

313


- 70 -

seriály jako např. Krteček nebo Zajíc a vlk). Dalšími nositeli ostalgie jsou časopis Super-Illu s velkým nákladem na Východě (trţní podíl kolem 20%), který však uţ dlouhá léta velmi úspěšně vede šéfredaktor ze Západu, či regionální deníky, jeţ nejen vzpomínají na dobu nesvobody, ale reflektují i projevy všedního ţivota v bývalé NDR. Dodnes navíc prostor pro reflexi NDR nabízí i deník Neues Deutschland, obdoba někdejšího československého Rudého práva. Na poli kultury reprezentuje ostalgii především filmová tvorba, například i v Česku úspěšný snímek Good Bye, Lenin! reţiséra W. Beckera.314 Ze studie německého nevládního svazu „Volkssolidarität“ provedené Sociálně-vědeckým výzkumným centrem Berlín-Braniborsko vyplynulo, ţe rozdíly mezi tzv. „Ossis“ a „Wessis“ stále přetrvávají. Byl ovšem vyvrácen mýtus nespokojených východních Němců. Statistika dokázala, ţe narůstá počet východoněmeckých obyvatel, kteří jsou se svou ekonomickou situací spokojeni. Také musí být zohledněn fakt, ţe statistika je z roku 2009 a situace v SRN se mohla změnit. Je to však nejnovější studie, která je k dispozici. Ostalgie bude mizet s vymíráním generace, která v NDR ţila. Je úkolem vědců a učitelů, aby se postarali o to, ţe po NDR nezůstane do budoucna jen její nekritický obraz a stýskání po ní.315

314


315

Tamtéţ, s. 36.

- 71 -

5 Pedagogická interpretace Poslední kapitola je zaměřena na pedagogickou interpretaci NDR. Zabývá se moţnostmi, jak téma této diplomové práce můţe být vyuţito ve výuce na ZŠ i SŠ. Na PdF UP studuji Společenské vědy a Německý jazyk, takţe pedagogickou interpretaci mohu pouţít ve výuce obou svých oborů.

5. 1 Zařazení v RVP V Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání (dále jen RVP ZV) je problematika NDR zařazena ve vzdělávací oblasti Člověk a společnost v základním vzdělávání, která vybavuje ţáka znalostmi a dovednostmi potřebnými pro jeho aktivní zapojení do ţivota demokratické společnosti. Vzdělávací oblast Člověk a společnost zahrnuje vzdělávací obory Dějepis a Výchova k občanství. Historické události a faktografické údaje NDR mají největší prostor ve vzdělávacím oboru Dějepis. Zde jsou události po 2. světové válce zmíněny v části Rozdělený a integrující se svět. S tématem NDR souvisí očekávaný výstup ţáka, který má vysvětlit příčiny a důsledky vzniku bipolárního světa a má umět uvést příklady střetávání obou bloků.316 Zde je na místě zmínit obě berlínské krize. Je důleţité zaměřit se hlavně na tu druhou z konce 50. let 20. st., která vyvrcholila v roce 1961 postavením berlínské zdi. Problematika NDR můţe být zpracována v učivu Vnitřní situace v zemích východního bloku. Ţáci mohou srovnávat SRN a NDR, tedy západní demokratickou a východní totalitní zemi. Podle mě jsou oba německé státy ukázkovými příklady, na kterých mohou být ţákům názorně vysvětleny rozdíly mezi „demokratickým Západem“ a „komunistickým Východem“. Ţáci mohou porovnávat charakteristické znaky demokracie a totalitního systému a jaký měl politický systém v dané zemi dopad na kaţdodenní ţivot normálních obyvatel. Pokud se zaměříme na výuku na SŠ, tak v Rámcovém vzdělávacím programu pro gymnázia (RVP G) je vzdělávací oblast Člověk a společnost tvořena Občanským a společenskovědním základem a Dějepisem. V Dějepise nás bude zajímat vzdělávací obsah Moderní doby II., kde má ţák umět vysvětlit základní problémy vnitřního vývoje zemí 316

Metodický portál RVP, RVP ZV [online]. [citováno 21. 02. 2012]. Dostupné na World Wide Web: .

- 72 -

západního a východního bloku.317 V Občanském a společenskovědním základě můţeme téma NDR zařadit do části Člověk ve společnosti. Zde mohou ţáci na příkladu rozdělení Němců na „Ossis“ a Wessis“ doloţit k jakým důsledkům mohou vést předsudky mezi lidmi.

5. 2 Berlínská zeď Na probrání tématu NDR není ve výuce prostor. Ze zkušenosti mé i mých vrstevníků, ale i po prostudování učebnic pro 9. ročníky ZŠ a 4. ročníky SŠ mohu tvrdit, ţe o NDR ţáci nedostanou skoro ţádné informace. V hodinách Dějepisu se stihne probrat problematika rozdělení světa na Východ a Západ, kdy je ţákům vysvětlen pojem „ţelezná opona“. Poté se ţáci dovědí o rozdělení Německa na SRN a NDR. Další zmínky o NDR jsou jen postavení a zboření berlínské zdi a nakonec sjednocení Německa. Proto se v této části zaměříme na fenomén berlínské zdi a jak ho co nejlépe didakticky přiblíţit ţákům. Na metodickém portálu RVP mě inspiroval zajímavý projekt Berlínská zeď, který se prostřednictvím záţitkové aktivity snaţí ilustrovat ţákům dobovou realitu na východ a západ od berlínské zdi. Cíl vyučovacího projektu byl formulován následovně - Ţáci vyjádří své emoce z období ţelezné opony, resp. uvedou, jak bylo mezilidské souţití a občanská práva v socialistickém bloku poškozovány. Ţáci rozdělí třídu na dvě části. Ţáci jsou rozděleni do dvou skupin, z nichţ jedna představuje východní a druhá západní Berlín. V kaţdé skupině ţáci dostanou marky - měnu, za kterou si mohou nakupovat. Zatímco ve „východním Berlíně" nebylo k dostání nic, na Západě se prodávala americká čokoláda a banány. Ţáci z východního Berlína (NDR) se závistí sledovali, jak si jejich západní sousedé pochutnávají na sladkostech. Následovala diskuse, v níţ ţáci popisují své pocity nerovnosti a nespravedlnosti.318 Tento projekt můţeme vnímat jako inspirativní, protoţe ţáci nezpracovávají sloţité téma jen teoreticky, ale sami z vlastní zkušenosti mohou popsat své pocity. Co proţívají, kdyţ je jim znemoţněno dostat se na druhou stranu za „zeď“. Toto téma zapadá do části vzdělávacího oboru Výchova k občanství Stát a právo, kde se ţáci učí o lidských právech. Navíc forma diskuse je velmi vhodná pro rozvoj komunikačních dovedností ţáků. 317

Metodický portál RVP, RVP G [online]. [citováno 21. 02. 2012]. Dostupné na World Wide Web: . 318

VODA, J. Metodický portál RVP, Berlínská zeď [online]. [citováno 28. 12. 2011]. Dostupné na World Wide Web:.

- 73 -

Důleţité je zmínit klíčové kompetence, které ţáci v tomto projektu získají. Předpokládáme, ţe projekt je vhodný pro ţáky 9. ročníků základního vzdělávání. Ţák získá kompetence občanské. A sice chápe základní principy, na nichţ spočívají zákony a společenské normy. Je si vědom svých práv a povinností ve škole i mimo školu. Ţák je schopen vcítit se do situace ostatních lidí, odmítá útlak a hrubé zacházení. Další kompetence, která je zde rozvinuta, je kompetence sociální a personální. Ţák účinně spolupracuje ve skupině, podílí se společně s pedagogy na vytváření pravidel práce v týmu. Ţák přispívá i k debatě celé třídy, chápe potřebu efektivně spolupracovat s druhými při řešení daného úkolu. Navazuje také kompetence komunikativní, kdy ţák naslouchá promluvám druhých lidí, porozumí jim, vhodně na ně reaguje, účinně se zapojuje do diskuse, obhajuje svůj názor a vhodně argumentuje. Přínosné je i vyuţití reálného příběhu, který je v hodině přečten a následně rozebrán. Ţáci mají rádi příběhy ze skutečného ţivota, proto je vhodné tuto metodu do vyučovací hodiny zařadit. Pro interaktivní výuku, která je mezi ţáky oblíbena, lze vyuţít internetovou stránku Vyzkoušejte si, jak se utíkalo přes berlínskou zeď.319 Je zde grafika, kde je znázorněna berlínská zeď. Ţáci mají k dispozici 21 obrázků. Po jejich rozkliknutí získávají informace o počtu stráţných věţí, střílen, ţe součástí berlínské zdi byly i zátarasy z ostnatého drátu, elektrický plot, 3,5 metru hluboký příkop, který měl znemoţnit průjezd vozidel. Je zde zaznamenáno i šest způsobů, jak bylo moţno dostat se na druhou stranu Berlína. Tuto interaktivní výuku lze doplnit faktografickým výkladem. Zde ţák rozvíjí kompetenci k učení. Ţák vyhledává a třídí informace a na základě jejich pochopení, propojení a systematizace je efektivně vyuţívá v procesu učení, tvůrčích činnostech a praktickém ţivotě. Ţák si sám vybere důleţité informace, které ho zaujaly, a zapíše si je do sešitu. Téma souvisí i s průřezovým tématem Výchova demokratického občana. V následující tabulce jsem vytvořila přípravu hodiny Výchovy k občanství (dále jen VKO). Je vhodná pro ţáky 9. tříd základního vzdělávání. Je moţné pouţít i v prvních ročnících gymnaziálního vzdělávání.

319

Aktuálně.cz, Jak se utíkalo přes berlínskou zeď [online]. [citováno 28. 12. 2011]. Dostupné na World Wide Web: .

- 74 -

Téma vyučovací hodiny Časový rozvrh vyučovací hodiny Třída Cíle vyučovací hodiny

Kognitivní

Afektivní

Psychomotorické

Berlínská zeď 45min. 9. A Vyjádří své emoce z období ţelezné opony, resp. uvedou, jak bylo mezilidské souţití a občanská práva v socialistickém bloku poškozovány.  Ţák bude umět vysvětlit příčiny a důsledky výstavby berlínské zdi.  Ţák bude umět vyjmenovat prvky totalitarismu.  Na příkladech vysvětlí poškozování lidských práv v NDR.  Ţák si uvědomí rozdíly v ţivotě západních a východních Němců.  Zhodnotí důleţitost dodrţování základních lidských práv.  Rozdělení třídy.

Frontální výuka (hromadná), skupinová, práce ve dvojici. Pomůcky použité ve vyučovací Marky, čokoláda, banány, špagát k rozdělení třídy, tabule, pracovní list (viz. příloha Berlínská zeď), hodině interaktivní tabule (popřípadě PC). Výklad, rozhovor- kladení otázek, diskuse Metody Záţitková aktivita, příklady ze ţivota, vyuţití názorné Motivace pomůcky- peníze, čokoláda. Střídání metod. Aktivizace Ústní zkoušení, kladení dotazů. Zpětná vazba Organizační forma hodiny

5. 3 Předsudky o „Wessis“a „Ossis“ Téma sjednocení je pro ţáky sloţité. Také pochopení problémů mezi východními a západními Němci není jednoduché. Tuto problematiku můţeme ţákům lépe zpřístupnit pouţitím vtipů, které se začaly tvořit od počátku 90. let 20. st. Vtipy mohou nabídnout uvolněný vstup do těţkého tématu „Problémy znovusjednocení“. „Ossi-Wessi“ vtipy lze zařadit do výuky dějepisu nebo NJ v části vlastivěda (Landeskunde) a ve VKO. Názorně ilustrují napjatý vztah mezi východními a západními Němci.

- 75 -

Převaţují jednoduché krátké vtipy, které jsou většinou ve formě: „Jaký je rozdíl mezi Ossi/Wessi?“ K nalezení jsou ovšem i kratší příběhy, které mohou být ve výuce divadelně ztvárněny. Na vtipech si ţáci procvičí slovní zásobu. Po překladu následuje rozbor. Obzvláště dobře mohou být zdůrazněny předsudky. Ţáci mohou seřadit vtipy například podle typických vlastností, které si připisují východní a západní Němci navzájem. Východní Němci označují západní Němce za arogantní kariéristy, povrchní, zvláštní, nepochopitelné a marnotratné. Naopak o východních Němcích si ti západní myslí, ţe jsou vychytralí, leniví, neosobní, plačtiví, strnulí, dotěrní, lakomí, zbabělí a pokrytečtí. Ironická naráţka se objevuje i ve sloţenině „Besserwessi“ vzniklé ze slov Besserwisser (chytrák, mudrlant, rozumbrada) a Wessi, která vznikla po sjednocení. Označuje pohrdavé chování západních Němců proti východním Němcům. Toto spojení se často vyskytuje ve spojení s „Jammerossi“, které vyjadřuje, ţe jsou východní Němci plačtiví.320 V následující tabulce je opět znázorněna příprava na vyučující hodinu VKO.

Psychomotorické

Problematika sjednocení a předsudky 45min. 9. A Pochopit nutnost tolerance a nebezpečí diskriminace a předsudků.  Ţák bude umět vysvětlit pojmy diskriminace a předsudek.  Ţák bude umět vyjmenovat příčiny sjednocení.  Ţák si uvědomí důleţitost tolerance mezi lidmi.  Zhodnotí důleţitost rozvíjení mezilidské komunikace.  Pohybová aktivita- předvedení krátké scénky.

Organizační forma hodiny Pomůcky použité ve vyučovací hodině Metody Motivace Aktivizace Zpětná vazba

Frontální výuka (hromadná), práce ve dvojici. Tabule, list s vtipy, rozstříhaný materiál s vlastnostmi, které přiřazují k pojmu Ossis nebo Wessis. Výklad, diskuse. Vtipy, zahraná scénka. Střídání metod. Ústní zkoušení.

Téma vyučovací hodiny Časový rozvrh vyučovací hodiny Třída Cíle vyučovací hodiny Kognitivní

Afektivní

320

Herberg, D. Neuer Wortschatz: Neologismen der 90er Jahre im Deutschen. Berlín: de Gruyter, 2004. s. 27.

- 76 -

Téma existence NDR a sjednocení Německa lze i mezipředmětově propojit. Nejuţší vazbu má toto téma, jak jiţ bylo výše popsáno, na vzdělávací obory Dějepis a Výchova k občanství (oblast Člověk a společnost). Další propojení je moţné se vzdělávacím oborem Český jazyk a literatura (oblast Jazyk a jazyková komunikace). Ve sloţce jazykové výchovy je moţné procvičovat problematiku psaní velkých a malých písmen u vlastních podstatných jmen (Východ, Západ, Německo, Němci,…) a přídavných jmen (německé obyvatelstvo, západní Němci, východní Berlín, berlínská zeď,…). Mezipředmětové vztahy mohou být vyuţity i ve vzdělávací oblasti Umění a kultura, která je zastoupena Hudební a Výtvarnou výchovou. V hudební výchově je moţné vyčlenit hodinu s tématem „Ein Kessel Buntes“,321 kdy můţe být uskutečněna pěvecká soutěţ (moţnost i hraných scének a recitace). Ve Výtvarné výchově by ţáci mohli esteticky znázornit vlastní představu berlínské zdi. Technika tvorby by záleţela na kreativitě ţáků. Ţáci by mohli vytvořit malbu, koláţ, plastiku. Mohl by být uskutečněn i projektový den, kdy by ţáci ve skupinách tvořili své dílo. Spojitost má téma i se vzdělávacím oborem Zeměpis (vzdělávací oblast Přírodopis).

321

Východoněmecký estrádní pořad, který se konal ve Friedrichstadt-Palastu, se opakoval kaţdé dva měsíce. Účinkovali zde například i K. Gott, H. Vondráčková a světoznámé skupina ABBA.

- 77 -

Závěr Cílem práce je charakteristika existence NDR, její zánik a vznik sjednoceného Německa. Pozornost je zde zaměřena na vývoj vztahu mezi západními a východními Němci. Práce se zabývá i pedagogickou interpretací. Je moţno konstatovat, ţe cíl práce je naplněn ve stanoveném rozsahu. Práce je členěna do pěti kapitol. První kapitola, věnována historickým souvislostem, usnadňuje pochopení vzniku NDR. Po 2. světové válce bylo Německo rozděleno do čtyř okupačních zón. Rozdílná politika východní a západní okupační zóny vedla ke vzniku dvou odlišných německých států. Z východní sovětské zóny vznikla NDR. Druhá kapitola obsahuje vývoj NDR od jejího počátku do konečné fáze v roce 1989. Je zde vysvětlena problematika totalitarismu v rovině teoretické. Je vymezen politický systém, který byl neustále silně ovlivňován SSSR. Je poukázáno na zdlouhavý proces uznání suverenity NDR. Zajímavý je i vývoj ústavy NDR. Prvotní ústava měla ještě demokratické prvky, které byly v následujících změnách ústavy v letech 1968 a 1974 vynechány a ústava dostala charakter socialistické ústavy. Závěrečné etapě existence NDR je věnována pozornost ve třetí kapitole. V této části je pomocí citací různých dokumentů doloţeno, ţe východní Němci nesouhlasili s nastoleným politickým systémem. Nespokojenost obyvatel vyústila v roce 1989 v mírovou revoluci a pádu berlínské zdi. Vrcholným aktem se stalo sjednocení Německa v roce 1990. Významným tématem je postoj západního světa na sjednocovací proces Německa. I přes počáteční nejednotnost západních mocností k této problematice, umoţnila nakonec jednání mezi nimi přistoupení NDR k SRN. Vývoj SRN po sjednocení je zaměřen na problémy, které vyvstaly okamţitě po transformaci a na mapování vztahů mezi východními a západními Němci. Problematika sjednocení Německa je i více jak po 20 letech aktuálním tématem. Je dokázáno, ţe východní i západní Němci (Ossis a Wessis) stále vnímají rozdíly mezi sebou. Důleţité informace poskytla studie Národní solidarity „20 let mírové revoluce 1989-2009 – Pohled občanů v nových spolkových zemích“, jejímţ cílem bylo zjistit, jak východní Němci reflektují po

- 78 -

20 letech pád berlínské zdi a jaká pozitiva či negativa jim přineslo sjednocení. Prostor je věnován i fenoménu „ostalgie“ ve východní části Německa. Poslední kapitola je zaměřena na pedagogickou interpretaci. Je zohledněna časová dotace pro tuto problematiku. Moţnosti výuky jsou zaměřeny jak pro základní vzdělávání, tak pro gymnaziální vzdělávání. Jsou vytyčeny důleţité informace, o kterých by ţák měl dostat povědomí, a tyto informace jsou didakticky zpracovány, aby rozvíjely ţákovu osobnost v souladu s RVP ZV i RVP G. Významné je zdůraznění kompetencí, které by si ţáci měli osvojit. Téma umoţňuje další interpretaci. Nabízí se značný potenciál v analýze situace po sjednocení Německa jak z politického, tak z ekonomického pohledu.

- 79 -

Literatura a prameny AHBE, T. Ostalgie-Zum Umgang mit der DDR-Vergangenheitin der 1990er Jahren. 1. Aufl. Thüringen: Landeszentrale für politische Bilding, 2005. 71 s. ISBN 3-931426-96-3. ARON, R. Demokracie a totalitarismus, 1. vyd. Brno: Atlantis, 1993. 224 s. ISBN 80-7108-064-0. BENDER, P. Neue Ostpolitik – Vom Mauerbau zum Moskauer Vertrag. 2. Aufl. München: dtv, 1989. 289 s. ISBN 3-423-04528-0. BENZ, W. Besatzungsherrschaft und Neuaufbau im Vier-Zonen-Deutschland. 2. Aufl. München: dtv, 1992. 271 s. ISBN 3-423-04522-1. BUCHHEIM, CH. Československo a dva německé státy. 1. vyd. Ústí nad Labem: K. Kaiserová-albis in ternational, 2011. 267 s. ISBN 978-80-86971-28-5. CÍSAŘOVÁ B., PREČAN, V. Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 2. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AVČR, 2007, 1804 s. ISBN978-80-7285-0864-6. CONZE, W., HENTSCHEL, V. Deutsche Geschichte, Epochen und Daten. 5. Aufg. Würzburg: Ploetz, 1991. 414 s. ISBN 3-87640-347-2. DIECKMANN, K., REUTR, R. G. Helmut Kohl-Chtěl jsem sjednocení Německa. 1. vyd. Parha: Karolinum, 1997. 334 s. ISBN 80-7184-391-1. Dokumente des geteilten Deutschland. 1. Aufl. Stuttgart: A. Kröner, 1976, 588 s. ISBN 3-520-39102-1. EHLER, T. USA a znovusjednocení Německa. Diplomatický proces v letech 1989-1990. 1. vyd. Brno. MU, 2006.132 s. ISBN 80-210-4067-X. FULBROOK, M. Dějiny moderního Německa: od roku 1918 po současnost. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. 304 s. ISBN 978-80-247-3104-9. GIGL, C. Deutschland nach 1945. 1. Aufl. Stuttgart: Ernst Klett, 2005. 120 s. ISBN 978-3-12-929843-5.

- 80 -

HEJDÁNEK, L. Dopisy příteli IV. Praha: Oikoymenh, 1. vyd. 1980. 143 s. ISBN 80-85241-10-2. HERBERG, D. Neuer Wortschatz: Neologismen der 90er Jahre im Deutschen. 1. Aufl. Berlín: W. de Gruyter, 2004. 350 s. ISBN 3-11-017750-1. HERTLE, H. H. Chronik des Mauerfalls. 3. Aufl. Berlin: CH. Links Verlag, 1996. 338 s. ISBN 3-86153-113-5. HERZBERG, R. Rudolf Bahro – Glaube an das Veränderbare. 1.Aufl. Berlin: Links, 2002. 101 s. ISBN 10-38615-3270-0. KEYSBERG, K. Auswirkungen und Perspektiven des schwierigen wirtschaftlichen Anpassungsprozesses in Ostdeutschland vor dem Hintergrund der Wiedervereinigung. Köln: Botermann & Botermann, 1996. 319 s. ISBN 3-88105-177-5. KNABE, H. 17. Juni 1953- Ein deutscher Aufstand. 1. Aufl. München: Propyläen, 2003. 485 s. ISBN 3-549-07182-5. KUNŠTÁT, D. Historická reflexe minulosti aneb „Ostalgie“ v Německu a Česku. 1. vyd. Praha: CEVRO, 2009. 41 s. ISBN 978-80-87125-09-0. KUNZE, R. Die wunderbare Jahre: Prosa. 1. Aufl. Frankfurt am Main:S. Fischer, 1976. 102 s. ISBN 3-10-042003-9. KURAL, V., HANDL, V. Německo ve volebním roce 1994. 1. vyd. Praha: ÚMV, 1994. s. 39. ISBN 80-7185-328-3. MALZAHN, C. CH. Deutschland 2.0. 1 Aufl. München: dtv, 2010. 139 s. ISBN 978-3-423-24798-6. MÜLLER, H.: Dějiny Německa. 1. vyd. Praha: NLN, 2004. s. 442. ISBN 80-7106-188-3. NIEHUSS, M., LINDNER, U. Deutsche Geschichte in Quellen und DarstellungBesatzungszeit, BRD und DDR 1945-1969. 1. Aufl. Stuttgart: Reclam, 1998. 478 s. ISBN 3-15-017010-9. ORT, A. Evropa 20. století. 1. vyd. Plzeň: A. Čeněk, 2004. 439 s. ISBN 80-86473-87-2. - 81 -

PEČENKA, M., LUŇÁK, P. Encyklopedie moderní historie. 3. vyd. Praha: Libri, 2007. 653 s. ISBN 978-80-85983-95-1. Rok šedesátý osmý v usneseních a dokumentech ÚV KSČ. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1969. 453 s. ISBN neuvedeno. ROTTMAN, G. L. Berlínská zeď a vnitroněmecká hranice. 1. vyd. Praha: Grada, 2009. 64 s. ISBN 978-80-247-2879-7. SCHLULLER, W. Die deutsche Revolution 1989. 1. Aufl. Berlin: Rowohlt, 2009. 381 s. ISBN 978-3-87134-573-9. SCHRÖDER, R. Die wichtigste Irrtümer über die deutsche Einheit. 1. Aufl. Freiburg: Herde, 2007. 256 s. ISBN 10-3451296128. ŠAUER, J. Německá politika v evropské politice. 1. vyd. Praha: VŠE Oeconomicwa, 2005. 246 s. ISBN 80-245-0940-7. VEBER, V. Dějiny sjednocené Evropy. 1. vyd. Praha: NLN, 2004. 646 s. ISBN 780-7106-663-X. VILÍMEK, T. Solidarita napříč hranicemi- opozice v ČSSR a NDR po roce 1968. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2010. 383 s. ISBN 978-80-7429-030-5. WAISOVÁ, Š. Úvod do studia mezinárodních vztahů. 3. vyd. Plzeň: Vyd. a nakl. Aleš Čeněk, 2009. 248 s. ISBN 978-80-7380-177-9. WEBER, H. DDR-Grundriβ der Geschichte 1945-1990. vollst. überarb. u. erg. Neuaufl. Hannover: Fackelträger, 1991. s. ISBN 3-7716-2098-8. WEHLER, H. U. Deutsche Gesellschaftsgeschichte. 1. Aufl. München: C. H. Beck, 2008. 1173 s. ISBN 978-3-406-57872-4. WOLLE, S. Die heile Welt der Diktatur. 1. Aufl. Bonn: Ch. Links ,1999. 423 s. ISBN 978-3861-53157-9. ZÜCKERT, G. Eine getrennte Geschichte: Die BRD und die DDR von 1945 bis 1990. 1. Aufl. Bamberg: C. C. Buchner, 1993. 153 s. ISBN 3-7661-4652-1. - 82 -

Elektronické zdroje Aktuálně.cz, Jak se utíkalo přes berlínskou zeď [online]. [citováno 28. 12. 2011]. Dostupné na World

Wide

Web:

utikalopřesberlinskouzed/?cid=652417>. DDR-Geschichte, Staatsgründung [online]. [citováno 09. 12. 2011]. Dostupné na World Wide Web:. DocumentArchiv.de, Einigungsvertrag vom 31. August 1990-Vertrag zwischen der Bundesrepublik Deutschland und der Deutschen Demokratischen Republik über die Herstellung der Einheit Deutschlands [online] [citováno 25. 02. 2012] Dostupné na World Wide Web: . DocumentArchiv.de, Vertrag über die abschließende Regelung in bezug auf Deutschland [online]

[citováno

29.

02.

2012]

Dostupné

na

World

Wide

Web:

. Chronik der Mauer, Vertrag über die Grundlagen der Beziehungen zwischen der Bundesrepublik Deutschland und der Deutschen Demokratischen Republik, 21. Dezember 1972 [online]. [citováno 15. 01. 2012]. Dostupné na World Wide Web:. Chronik [citováno

der

Mauer,

Viermächte-Abkommen

13. 01. 2012].

Dostupné

na

World

vom

3.

Wide

September

1971

[online].

Web:
mauer.de/index.php/de/Start/Detail/id/593845/page/0>. KOHL, H.

Erklärung vor dem

Deutschen Bundestag:Zehn-Punkte-Programm

zur

Deutschlandpolitik [online]. [citováno 13. 01. 2012]. Dostupné na World Wide Web: . Konrad Adenauer Stiftung Vertrag zwischen der Bundesrepublik Deutschland und der Deutschen Demokratischen Republik über die Herstellung der Einheit Deutschlands. [online] [citováno

27.

02.

2012]

Dostupné

na

. - 83 -

World

Wide

Web:

MALYCHA, A. Bundeszentrale für politische Bildung-Publikationen, Auf dem Weg in den Zusammenbruch [citováno

(1982

bis

–

1990)

21. 02. 2012].

Die

Dostupné

Opposition na

formiert

World

sich Wide

[online]. Web:

. Metodický portál RVP, RVP ZV [online]. [citováno 21. 02. 2012]. Dostupné na World Wide Web:. Metodický portál RVP, RVP G [online]. [citováno 21. 02. 2012]. Dostupné na World Wide Web: . Stifting Haus der Geschichte der BRD, Erste gesamtedeutsche Bundestagswahtag 1990 [online].

[citováno

25.

02.

2012]

Dostupné

na

World

Wide

Web:

. Stiftung Haus der Geschichte der BRD, Politischer Neubeginn: Antifa-Block [online]. [citováno

05. 01. 2012].

Dostupné

na

World

Wide

Web:

. STRAKOVÁ, N. Aktuálně.cz, Před 20 lety začal exodus východních Němců na Západ [online].

[citováno

14.

12.

2011].

Dostupné

na

World

Wide

Web:

. Volkssolidarität-Bundesverband, 20 Jahre friedliche Revolution 1989 bis 2009 [online]. [citováno

14. 02. 2012].

Dostupné

na

World

Wide

Web:

. ŢEMLIČKOVÁ, V. Eurozprávy.cz, Návrat NDR chce 10 procent východních Němců [online].

[citováno

14. 02. 2012].

Dostupné

na

World

Wide

.

- 84 -

Web:

Příloha č. 1 - Seznam zkratek Zkratka

Význam

Německý ekvivalent

CDU

Křesťansko-demokratická unie

Christlich-Demokratische Union

ČSR

Československá republika

Tschechoslowakische Republik

ČSSR

Československá socialistická

Tschechoslowakische Sozialistische

republika

Republik

DA

Demokratické probuzení

Demokratische Aufbruch

DBD

Demokratická agrární (rolnická)

Demokratische Bauernpartei

strana Německa

Deutschlads

DM

Německá západní marka (měna)

Deutsche Mark

DSU

Německá sociální unie

Deutsch-Soziale Union

EOS

Evropské obranné společenství

Europäische Verteidigungsgemeinschaft

FRA

Francie

Frankreich

KBSE

Konference o bezpečnosti a

Konferenz über Sicherheit und

spolupráci v Evropě

Zusammenarbeit in Europa

KPD

Komunistická strana NDR

Kommunistische Partei Deutschland

KSSS

Komunistická strana SSSR

Kommunistische Partei Sowjetunion

LDPD

Liberálně-demokratická strana

Liberal-Demokratische Partei

Německa

Deutschlands

Severoatlantická aliance

Organisation des

NATO

Nordatlantikvertrags

Národně demokratická strana

National-Demokratische Partei

Německa

Deutschlads

NDR

Německá demokratická republika

Deutsche demokratische Republik

NÖSPL

Nový ekonomický systém

Neues Ökonomisches System der

plánování a vedení

Planung und Leitung

NLA

Národní lidová armáda

Nationale Volksarmee (NVA)

OSN

Organizace spojených národů

Organisation der Vereinten Nationen

PDS

Strana demokratického socialismu

Partei des demokratischen

NDPD

Sozialismus RVHP

Rada vzájemné hospodářské

Rat für gegenseitige Wirtschaftshilfe

pomoci RVP G

Rámcový vzdělávací program pro

-

gymnázia RVP ZV

Rámcový vzdělávací program pro

-

základní vzdělávání SAG

Sovětská akciová společnost

Sowjetische Aktiengesellschaften

SDP

Sociálně demokratická strana NDR

Sozial demokratisme Partei

SED

Jednotná socialistická strana

Sozialistische Einheitspartei

Německa

Deutschlands

Sociálně-vědecké centrum

Sozialwissenschaftliche

výzkumu

Forschungszentrum

Sovětská vojenská správa Německa

Sowjetische Militäradministration

SFZ

SMAD

Deutschlands

Sociálně demokratická strana

Sozialdemokratische Partei

Německa

Deutschlands

SRN

Spolková republika Německo

Bundesrepublik Deutschland (BRD)

SSSR

Sovětský svaz socialistických

Sowjetunion

SPD

republik USA

Spojené státy americké

UV KSČ

Ústřední výbor komunistické strany Zentralkomitee der kommunistischen

Vereinigte Staaten von Amerika

Partei VB

Velká Británie

Groβbritannien

VKO

Výchova k občanství

VNH

Vnitroněmecká hranice

Innerdeutsche Grenze

ZKK

Ústřední kontrolní komise

Zentrale Kontrollkommision

-

Příloha č. 2 - Jmenný rejstřík JMÉNO Attlee, Clement

NÁRODNOST

STRANA VÝSKYTU

VB

10

Bahro, Rudolf

NDR

36, 45

Becker, Wolfgang

SRN

71

Biermann, Wolf

NDR

36, 41, 45

Brandt, Willy

SRN

36

Brüsewitze, Otto

NDR

45

Bush, Georg

USA

58

Clay, Lucius

USA

14

Conze, Werner

SRN

26

Danzová, Tamara

SRN

70

Dertinger, Georg

NDR

32

Dubček, Alexander

ČSSR

33

Eppelmann, Rainer

NDR

46, 47

Fricke, Karl

NDR

42

Führer, Christian

NDR

47

Fulbrook, Mary

VB

26, 30

Genscher, Hans-Dietrich

NDR

56, 60

Gigl, Claus

SRN

23

Gorbačov, Michail

SSSR

44, 45, 47, 50, 53, 56, 59, 60, 64

Grotewohl, Otto

NDR

15, 31, 32

Gundermann, Gerhard

SRN

70

Gysi, Gregor

NDR

54

Habsburk, Otto von

Rakousko

48

Habsburgová-Douglasová, Walburga

Rakousko

48

Harich, Wolfgang

NDR

25, 32

Havemann, Robert

NDR

36, 40, 46

Havemannová, Katja

NDR

49

Hejdánek, Ladislav

ČSSR

46

Honecker, Erich

NDR

27, 37, 40-43, 47, 51

Honeckerová, Margot

NDR

31

Maďarsko

48

SSSR

24, 27

Churchill, Winston

VB

9, 10

Keysberg, Klaus

SRN

64

Kohl, Helmut

SRN

55, 56, 58, 60, 63, 65

Krenz, Egon

NDR

51, 56

Kunze, Reiner

NDR

35

Lenin, Vladimir Iljič

Rusko

11

Horn, Gyula Chruščov, Nikita Sergejevič

Löwenhalt, Gerhagd

NDR

42

Maizièr, Lothar de

NDR

57, 60

Marx, Karel

SRN

11, 20

Merkelová, Angela

SRN

69

Mitterrand, François Maurice Marie

FRA

58, 59

Rakousko

48

Modrow, Hans

NDR

51, 54, 56

Násir, Gamál Abd an

Egypt

32

Néhrú, Dţaváharlál

Indie

32

Oelβner, Fred

NDR

15

Pieck, Wilhelm

NDR

15, 25

Pozsgay, Imre

Maďarsko

48

Reagan, Ronald

USA

44

Roosevelt, Franklin Delano

USA

9

Ruml, Jan

ČSSR

46

Seifert, Jaroslav

ČSSR

35

Semjonow, Wladimir

SSSR

23

Schäuble, Wolfgang

SRN

57

Schirdewan, Karl

NDR

25

Schabowski, Günter

NDR

51

Mock, Alois

Schröder, Richard

SRN

65

Stalin, Josif Vissarionovič

SSSR

9, 10, 15, 20, 24

Steimle, Uwe

SRN

69

Stempl, Günter

NDR

19

Stoph, Willi

NDR

37, 38, 41

Süssmuthová, Rita

SRN

63

Šabata, Jaroslav

ČSSR

36, 62

VB

59

Tito, Josip Broz

Jugoslávie

32

Truman, Harry

USA

10

Ulbricht, Walter

NDR

11, 15, 20, 21, 25, 27, 30-32, 38

Vilímek, Tomáš

ČR

62

Weiszäcker, Richard von

SRN

63

Winkler, Gunnar

SRN

66, 68

Wolle, Stefan

NDR

45

Ziller, Gerhart

NDR

25

Thatcherová, Margaret

Příloha č. 3 - Pracovní list – Berlínská zeď 1. Vyber slova, která vyjadřují tvé pocity. ČEST

PONÍŢENÍ

VZTEK

OMEZENÍ

ROVNOST

ODVAHA

SVOBODA

BEZMOC

MORÁLKA

VOLNOST

PRAVDA

LASKAVOST

NADĚJE

NESPRAVEDLNOST ZÁVIST

RADOST

SMUTEK

NESVOBODA

POCTIVOST

HRDOST

 Doplň ty pocity, které jsi v tabulce nenašel/a:

2. Chtěl/a bys být obyvatelem západního nebo východního Berlína? Zdůvodni svou odpověď.

3. Napiš, jaké způsoby emigrace do západního Berlína tě napadají. Jaké jsou moţnosti překonat „zeď“.

4. Vyjmenuj základní lidská práva, která byla ve východním Berlíně potlačována.

5. Napiš klady a zápory ţivota ve východním a západním Berlíně. východní Berlín VÝHODY

NEVÝHODY

západní Berlín VÝHODY

NEVÝHODY

6. Popiš vlastními slovy, co si představuješ pod pojmem „ţelezná opona“.

7. Myslíš si, ţe někdo mohl zabránit výstavbě berlínské zdi?

8. Za domácí úkol napiš krátkou úvahu na téma: Ţivot za zdí.

Anotace Jméno a příjmení:

Michaela Václavíková

Katedra:

Katedra společenských věd

Vedoucí práce:

Mgr. David Hampl, PhD.

Rok obhajoby:

2012

Název práce:

Existence NDR a její souvislosti

Název v angličtině:

The existence of the GDR and its kontext Práce se zabývá existencí NDR, historickými souvislostmi, politickým systémem, příčinami a důsledky

Anotace práce:

sjednocení Německa, postojem světových mocností k této problematice a vztahem mezi východními a západními Němci. Je zde dán prostor i pedagogické interpretaci

Klíčová slova:

NDR, SSSR, okupační zóny, sjednocení, suverenita, ossis, wessis, ostalgie The work deals with the existence of the GDR, historical background, political system, causes and consequences

Anotace v angličtině:

of German unification, an attitude global powers on this issue and the relationship between eastern and western Germans. There is a given space and educational interpretation.

Klíčová slova

GDR, USSR, occupation zone, unification, sovereignty,

v angličtině:

ossis, wessis, ostalgie

Přílohy vázané v práci

3 přílohy (Seznam zkratek, Jmenný rejstřík, Pracovní list)

Rozsah práce:

84 stran

Jazyk práce:

Čeština

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA. Katedra společenských věd DIPLOMOVÁ PRÁCE. Bc. Michaela Václavíková

Recommend Documents