UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA DĚJIN UMĚNÍ OBOR: DĚJINY VÝTVARNÝCH UMĚNÍ
SOCHAŘSTVÍ 2. POLOVINY 17. STOLETÍ VE ZNOJMĚ
BAKALÁŘSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE
Milan Šálek Vedoucí diplomové práce: Mgr. Martin Pavlíček, Ph.D. OLOMOUC 2012
Prohlašuji, že jsem tuto práci vytvořil bez cizí pomoci a použil jsem pouze citovanou literaturu a prameny. Olomouc 21. dubna 2012
……………………..
Poděkování Rád bych na tomto místě poděkoval mému vedoucímu práce Mgr. Martinu Pavlíčkovi, Ph.D., který mi pomohl s vytvořením mé práce. Dále bych chtěl poděkovat fotografovi Přemyslu Dufkovi. V poslední řadě chci poděkovat Luďkovi Stránskému, který mi pomohl s jazykovou korekturou.
Obsah 1. Úvod ...............................................................................................................................................5 2. Dosavadní stav bádaní ....................................................................................................................7 3. Dějiny sochařství ve Znojmě ............................................................................................................9 4. Sochařství 2. poloviny 17. století ve Znojmě: úvodní stať ............................................................... 14 5. Katalog jednotlivých sochařských děl ............................................................................................ 18 5. 1. Morový sloup ve Znojmě ....................................................................................................... 18 5. 2. Socha sv. Václava v kašně na Václavském náměstí ................................................................. 26 5. 3. Reliéf sv. Alžběty z průčelí špitálního kostela ......................................................................... 30 5. 4. Socha sv. Václava z průčelí kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava............................ 33 5. 5. Oltář Nejsvětější Trojice v Mikulášském kostele ve Znojmě .................................................... 36 5. 6. Hlavní Oltář kostela sv. Mikuláše ........................................................................................... 40 5. 7. Hlavní oltář kostela sv. Michala.............................................................................................. 43 5. 8. Hlavní oltář v kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u Louckého kláštera ................ 46 5. 9. Kazatelna kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u Louckého kláštera...................... 49 6. Znojemské sochařství 2. poloviny 17. století v kontextu doby, umění a náboženství ...................... 51 7. Závěr............................................................................................................................................. 53 8. Seznam literatury .......................................................................................................................... 55 9. Seznam pramenů .......................................................................................................................... 57 10. Seznam obrazové přílohy ............................................................................................................ 58 11. Obrazová Příloha ......................................................................................................................... 64 12. Anotace .................................................................................................................................... 136
1. Úvod Znojmo je město s významnou a historickou tradicí sahající až do 11. století. Od doby, kdy bylo hradiště přesunuto na místo dnešního znojemského hradu, který se nachází na skalním ostrůvku nad soutokem Gránického potoka a Dyje, město zaznamenalo velký rozvoj. Výše zmíněné vodní toky a od nich prudce se zdvíhající břehy chrání hrad a město ze severozápadu. Do města vedla a dále se zde rozvětvovala důležitá kupecká stezka z Vídně do Brna a do Prahy. Jižně pod hradbami města, kudy směřuje i cesta spojující Znojmo a Vídeň, se nachází premonstrátský klášter Louka. Vystoupáme-li dále po staré stezce, kde dnes v těchto místech vede Vídeňská třída, míjíme špitální kostel sv. Alžběty. Neustálým stoupáním se dostáváme k hradbám a spodní bráně města. Tyto hradby, jež vznikly v první polovině 13. století, obchází město od jihu přes západní stranu města až k severní horní bráně. Zbývající strany města jsou chráněny terénem okolní krajiny a jednoduchou hradební zdí. Nejdůležitější církevní stavbou ve Znojmě je bezpochyby farní kostel sv. Mikuláše. Tento gotický chrám stojí na vyvýšeném skalním útvaru nad údolím, které leží mezi ním a přemyslovským hradem. Další významná církevní stavba stojí v západní části města u prostřední brány. Zmíněnou stavbou je dominikánský chrám Vztyčení sv. Kříže a z jihu k němu přilehlý klášter. Na nejvyšším místě středověkého města byl postaven kostel sv. Michala, který je zároveň nejseverněji položeným kostelem uvnitř městských hradeb. Centrum města se rozkládá kolem Horního a Dolního náměstí, což jsou dvě největší náměstí ve Znojmě. Na Dolním náměstí stojí mariánský morový sloup se sochami světců a s ústřední skulpturou Panny Marie v ustáleném ikonografickém typu Immaculaty. Cestou od prostřední brány k hradu přes Horní náměstí procházíme kolem kašny se sv. Václavem na stejnojmenném náměstí. Pomocí této kvapné, nepříliš do detailů zacházející prohlídky městem Znojma, jsme zaznamenali všechny významné památky města, o nichž se budeme v této práci zmiňovat. Naše práce se zaměřuje na sochařství druhé poloviny 17. století ve Znojmě. Nejprve se zmíníme o pramenech, ve kterých se píše o našem vybraném tématu. Po následném zapřemýšlení nad vyhledanou literaturou se zaměříme na celkový historický sochařský vývoj ve Znojmě, abychom vysvětlili a doložili, že sochařská tradice zde existovala již před druhou polovinou 17. století a pokračovala i po něm. V sochařském vývoji si klademe za cíl naznačit hlavní objednavatele sochařských děl ve znojemském prostředí. Na historický sochařský vývoj naváže úvodní stať o sochařství druhé poloviny 17. století ve Znojmě. V ní budeme 5
klást důraz výhradně na díla zhotovená v období druhé poloviny 17. století a pokusíme se poukázat na situační podmínky, ve kterých se zdejší sochařství v dané době rozvíjelo. Stručně se zmíníme o vybraných dílech, která budeme podrobněji analyzovat v následujících katalogových heslech. Mimo jiné naznačíme strukturu katalogových hesel, kterou budeme užívat v rámci celého katalogu. V něm podrobíme jednotlivá díla detailnějšímu rozboru, zmíníme zde také restaurátorské zprávy, jejich výsledky a uvedeme, zdali daná památka restaurováním prošla či nikoliv. Daná díla rozebereme i po ikonografické stránce, budeme si zde všímat způsobu uměleckého ztvárnění daného výjevu, zda svým provedením odpovídá tradičnímu chápání v ikonografii. Dále máme za cíl zmínit u každé památky nejdůležitější literární prameny, které se danému dílu věnují. Na katalog naváže zařazení znojemského sochařství 2. poloviny 17. století do dobových uměleckých, náboženských a sociálních souvislostí. V této části nastíníme znojemské sochařství v kontextu tehdejšího umění na Moravě, v Čechách a ve střední Evropě. Závěr věnujeme zhodnocení práce a nalezení poznatků, k nimž jsme v průběhu zkoumání došli. Dále se pokusíme naznačit otázky, jimiž by se mohla zabývat následující bádání.
6
2. Dosavadní stav bádaní Znojemské sochařství stojí dlouhou dobu stranou pozornosti odborné veřejnosti. Do konce roku 2011 nevznikla jediná souvislá práce zabývající se tímto tématem ani jednotlivými etapami sochařství ve Znojmě. Poslední dobou se však zájem odborné veřejnosti obrací k jednotlivým sochařům 18. století ve Znojmě. Tento zájem o znojemské sochaře 18. století nám dokládá mimo jiné výstava Jiřího Antonína Heinze (1698 – 1756), která proběhla od 29. září 2011 až do 29. února 2012 v Arcidiecézním muzeu v Olomouci. O dějinách Znojma, vývoji umění a sociálních podmínkách zdejších obyvatel nás nejlépe informuje publikace Libora Havlíka „Znojmo, Z minulosti města a jeho památek“ z roku 1956.1 V ní se ovšem autor věnuje sochařství 17. století jen okrajově. Havlík podává spíše jen výčet památek se základními údaji. Podobnou práci publikovala také skupina autorů Václav Richter, Bohumil Samek a Miloš Stehlík v roce 1966 s názvem „Znojmo“.2 V knize se autoři zaměřují na vývoj umění ve Znojmě podrobněji. Příspěvky Miloše Stehlíka o vývoji sochařství 17. století se však detailněji soustředí jen na mariánský morový sloup, který zasazují do kontextu s vídeňským sloupem Am Hof. Dále se Stehlík pozastavuje nad zpracováním oltářů z tohoto období a shledává je za práce nezvládající projevit pohyb, což souvisí s osvojováním si podnětů nového slohu. Stehlík se problematice sochařství druhé poloviny 17. století ve Znojmě věnoval i ve statích knih „Dějiny českého výtvarného umění II/1.“ z roku 19893 a knize „Umění baroka na Moravě a ve Slezsku“ z roku 1996.4 V těchto pracích se jen okrajově zmiňuje o památkách našeho okruhu zkoumání. Monografická díla zaměřující se na sochařské památky z druhé poloviny 17. století takřka nevznikají. Výjimku tvoří stať Zdeňka Váchy „Restaurování mariánského sloupu ve Znojmě“ v knize „Zprávy památkového ústavu v Brně III.“ z roku 1999.5 V této stati Vácha dokumentuje restaurování mariánského morového sloupu ve Znojmě. Kostelem sv. Mikuláše se zabývají dvě útlé publikace, jež nás mimo jiné informují o výzdobě oltářů a jejich základních údajích. Starší práce pochází z pera Karla Fily, která nese název „Chrám svatého
1
Lubomír Havlík, Znojmo, z minulosti města a jeho památek, Brno 1956, s. 9 – 122. Václav Richter, Bohumil Samek, Miloš Stehlík, Znojmo, Praha 1966, s. 7 – 88. 3 M. Stehlík, Barokní sochařství 17. Století na Moravě in: Jiří Dvorský et al., Dějiny českého výtvarného umění II/1, Praha 1989, s. 314 – 315. 4 Miloš Stehlík, sochařství, in: Ivo Krsek, Zdeněk Kudělka, Miloš Stehlík, Josef Válka, Umění baroka na Moravě a ve Slezsku, Praha 1996, s. 77- 111. 5 Zdeněk Vácha, Restaurování mariánského sloupu ve Znojmě, in: Zprávy památkového ústavu v Brně III. 1999, s. 68–76. 2
7
Mikuláše ve Znojmě“ z roku 19956. Stejný název má i kniha mladšího data od Libora Šturce z roku 2008.7
6 7
Karel Fila, Chám sv. Mikuláše ve Znojmě, Znojmo 1995, s. 4 – 44. Libor Šturc, Chrám svatého Mikuláše ve Znojmě, Brno 2008, s. 3 – 46.
8
3. Dějiny sochařství ve Znojmě Sochařská tradice je ve Znojmě hluboce zakořeněna. Produkce sochařů a kameníků se spojuje už s nejstaršími památkami města. Donátoři sochařských děl byli většinou z řad církevních hodnostářů, anebo jejich díla byla umístněna v sakrálních stavbách. Obrovský význam pro Znojemsko a město Znojmo měla výstavba premonstrátského klášteru Louka. Se stavbou se započalo v roce 1190, kdy zakládací listinu podepsal Konrád III. Ota. Předsíň krypty Louckého kláštera, která byla objevena roku 1897, vznikala pravděpodobně souběžně se stavbou východní části kostela (obr. 1). Datace této stavební etapy se předpokládá před rokem 1222.8 Předsíň krypty se rozkládá pod triumfálním obloukem kostela a dvěma poli hlavní lodi. Jedná se o čtvercový prostor, který je zaklenutý čtyřmi křížovými klenbami, které ve středu dosedají na osmiboký pilíř a na stěnách na polopilíře. Nosný pilíř má osmiúhelníkovou patku se čtyřmi nárožními drápky. Ovšem nejpropracovanější částí je čtvercová hlavice utvářena nízkým vegetativním reliéfem. Na hlavici je umístněn profilovaný abakus. Předsíň krypty byla v průběhu dostavby kostela také dostavěna, přibyly dva válcové pilíře s velmi do prostoru rozvinutými vegetativními hlavicemi a dva osmiúhelníkové pilíře, které nejsou nikterak zdobeny. 9 Význam premonstrátského řádu je patrný i v tom, že na hlavním oltáři Louckého kostela byla umístněna socha, dnes se řádící do skupiny Michelských madon. To poukazuje na to, že znojemští premonstráti měli zájem o kvalitní umění své doby. Slavná Madona znojemská je bezpochyby jednou z nejdůležitějších děl 14. století ve Znojmě (obr. 2). Dnes je uložena v Jihomoravském muzeu ve Znojmě, ale před koncem 19. století, než byla uložena do muzea, se nacházela v Havraníkách v poutním kostele sv. Wolfganga. Ale uvažuje se i o tom, že Madona znojemská byla před umístěním do kostela v Havraníkách součástí oltáře kostela Nanebevzetí Panny Marie a svatého Václava v Louce. Silně poškozená socha, která byla i částečně přeřezbařena, zobrazuje Pannu Marii držící malého Ježíška v pravé ruce způsobem ikonograficky nazývaným Dexiokratusa. Madona znojemská je dřevěná socha z lipového dřeva, která byla podle restaurátorské zprávy polychromovaná. Tato madona bývá zařazována do skupiny prací Mistra Michelské madony, stejně tak jako rakouská socha sv. Floriana z kláštera sv. Floriana, se kterou ji spojil rakouský 8
Klára Benešovská, Na výsluní tradice nebo ve stínu pokroku? (1197-1260), in: Petr Kratochvíl, Velké dějiny Koruny české, architektura, Praha 2009, s. 68. 9 Richter, Znojmo (pozn. 2), s. 19–20.
9
kunsthistorik Spitzmüller už v roce 1931. Madona znojemská je oproti soše sv. Floriana méně kvalitní a méně vertikální, proto je považována za mladší práci z dílny Mistra Michelské madony, nežli socha sv. Floriana. Ivo Hlobil datuje Madonu znojemskou do dvacátých let 14. století. 10 Ve vývoji znojemského sochařství zaujímá místo i reliéf Hlavy královny vytvořený koncem 14. století. Před uložením do Jihomoravského muzea ve Znojmě, kde je dodnes, byla v průjezdu domu číslo 11 v Obrokově ulici ve Znojmě. Jedná se o bustu ženy zobrazené z en face s dlouhými vlnitými vlasy, která má na hlavě jednoduchou korunu s vysokou obroučkou se třemi výstupky. Slohově se blíží soše Krista u sloupu v Mikulášském kostele ve Znojmě (obr. 3). Socha Krista u sloupu se datuje do dvacátých let 15. století.
11
Průběh husitských válek silně zasáhl do života města. Znojmo zaznamenalo velký úbytek obyvatelstva a zničení velké časti města. Druhá polovina 15. století byla ve znamení oprav města a hradeb. Tyto opravy stály město nemalé peníze, ale i přesto se v té době staví radnice, dostavuje se kostel svatého Mikuláše a vzniká nová fortifikace Louckého kláštera. Kolem roku 1500 se datuje madona, dnes uložená v kostele sv. Mikuláše. Sem se dostala roku 1782 po zrušení kláštera klarisek, který se nacházel před znojemským hradem. Tato madona bývá také nazývána Chlebová madona čí Frýdlantská Madona (obr. 4). 12 Z počátku 16. století pochází socha Bolestného Krista (obr. 5), dnes umístěná v Jihomoravském muzeu ve Znojmě. Tato silně expresivně a přitom nadmíru naturalisticky provedená socha vychází z Dürerových grafických listů Malé pašije. Ve stejném období vzniká také zaznamenání vhodný náhrobek Václava Petra Meziříčského z Lomnice, který zemřel v roce 1559 (obr. 6). Náhrobek byl uložen v minorickém klášteře ve Znojmě. Na náhrobní desce je zobrazen Petr z Lomnice v dobové zbroji, jak adoruje ukřižovaného Krista. Jinak strnulé pojetí reliéfu je narušeno rozevlátou bederní rouškou Krista. 13 Ve Znojmě vznikají náhrobky v širším časovém úseku, ale většinu bychom dnes našli v kostele sv. Mikuláše. V osmdesátých letech šestnáctého století vzniká retabulum pro oltář sv. Šebestiána v Louckém klášteře.14 Postava svatého stojí v iluzivní architektuře, kterou tvoří po stranách
10
Ivo Hlobil, Madona Znojemská, in: David Majer, Robert Antonín et al., Král, který létal, moravsko-slezské pomezí v kontextu středoevropského prostoru doby Jana Lucemburského, Ostrava 2011, s. 433 – 473. 11 Richter, Znojmo (pozn. 2), s. 50. 12 Fila, Chám sv. Mikuláše ve Znojmě (pozn. 6), s. 27. 13 Ididem, s. 34. 14 Richter, Znojmo (pozn. 2), s. 60.
10
dvě kariatydy nesoucí kladí s nástavcem, na kterém je svázaný Kristus v plášti, který mu přidržují dva klečící andělé. Sedmnácté století bylo na Znojemsku ve znamení třicetileté války stejně, jako to platilo pro celou střední Evropu. Po skončení války nastalo období vzpamatovávání se z jejího ničivého dopadu na město a na obyvatelstvo. Kromě válek a problémů s ní spojených, se musela Evropa obávat dalšího nebezpečí v podobě turecké hrozby. Ale i v této nelehké době se umění prosadilo a vzniklo mnoho významných děl, které předznamenávají nastupující baroko, které dá o sobě naplno vědět v 18. století. Jednou z prvních památek 17. století je Golčův palác, dnes spíše známý pod názvem Nová radnice (obr. 7). Golčův palác má edikulu, která se datuje do roku 1606 a je připisována italskému rodáku Giorgio Gialdimu, působícímu hojně i v Brně. Edikula je tvořena dvěma karyatidami představujícími Adama a Evu, jejich zpracování je měkčí a anatomicky správnější, nežli díla tohoto umělce v Brně.
15
Karyatidy
navíc stojí na podstavcích, které mají nad soklem erb. Postavy karyatid nesou na hlavě iónskou hlavici, na kterou dosedá kladí zdobené vegetativním ornamentem. Nástavec tvoří dvě sedící, od sebe odvracející se postavy, které drží erb města olemovaný vegetativním rámem. Nástavec je mladší, datuje se do konce 18. století, kdy už na radnici sídlila městská rada. Dále ze světských staveb vzniká v průběhu 17. století například Althanský palác i s edikulou, nad kterou je vytvořený balkon (obr. 8). V roce 1626 vzniká pieta u Mikulášského kostela (obr. 9). Dva roky před vznikem této piety přicházejí do Znojma jezuité a usazují se v kostele sv. Michala. Rok 1625 se spojuje s příchodem kapucínů, kteří se nejspíš zabydlují v Louckém klášteře. V roce 1628 začínají se stavbou kláštera na Dolním náměstí, svěcení probíhá už o čtyři roky později (obr. 10). Kapucíni oproti jezuitům nebyli kvůli svému asketickému způsobu života příliš velkými odběrateli sochařských děl. Jezuité roku 1642 započali stavbu nové lodi kostela, neboť na tu původní se zhroutila stará kostelní věž (obr. 11). Přestavba pravděpodobně skončila roku 1652, a poté se začalo s výzdobou interiéru.16 V této době vzniká hlavní oltář kostela sv. Michala (obr. 12).17 Po polovině 17. století se opravují kostely a klášterní budovy i jiných
15
Jarmila Kračálová, Renesanční architektura v Čechách a na Moravě in, Jindřich Dvorský, Dějiny Českého výtvarného umění II/1, Od počátku renesance do závěru baroka, Praha 1989, s. 50. 16 Richter, Znojmo (pozn. 2), s. 62 – 64. 17 Šturc, Chrám svatého Mikuláše ve Znojmě (pozn. 7), s. 9 – 10.
11
řádů ve Znojmě. Například kostel sv. Alžběty má vytvořené nové průčelí s portálem a zaklenutí hlavní lodi a presbytáře (obr. 13).18 Dále dochází k velkým přestavbám v kostele sv. Kříže. Vznikají zde boční kaple a zaklenutí celého kostela. Roku 1642 se začíná s přestavbou, jejíž zhotovení se ale vleklo. Rok 1662 je zajímavý z důvodu, že se v kostele tesá římsa na západním průčelí, další práce na průčelí probíhaly v druhé čtvrtině 18. století. Dochovala se nám totiž proplacená faktura na tuto římsu, která byla vystavena kameníkovi třebíčského původu Giovanimu Battistovi Antoniovi (obr. 14). Zajímavý je i dřevěný portál refektáře s nápisem „1671“. Pro tento klášter vytvořil schody a sloupy kameník z Moravského Krumlova Jan Jiří Müller v letech 1678.19 Kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava také prochází v druhé polovině 17. století rekonstrukcí. Při ní se zaklenula hlavní loď a také byl upraven interiér trojlodí. Na průčelí tohoto kostela je uveden nápis „1689“ (obr. 15). Nejspíše to však nebude datum dostavby, neboť na portále nalézáme letopočet 1696. Do tohoto období se datuje i socha sv. Václava v nástavci nad portálem. Do stejného období je řazena i socha sv. Václava umístěná nad kazatelnou v témže kostele.20 Dále se do konce 17. století datuje část interiéru farního kostela sv. Mikuláše ve Znojmě. Patří sem hlavní oltáře, oltář v závěru jižní boční lodi sv. Šebestiána a oltář sv. Vavřince z roku 1670 umístěný vedle na jižní stěně kostela. Dále se do stejné doby datuje oltář sv. Trojice v kapli se stejnojmenným názvem z konce 17. století.21 V 17. století se povyšují sochy na samostatná díla, která nepotřebují architekturu, aby je doplňovala, ale aby architektura doplňovala je. Krásným příkladem tohoto posunu jsou kašny nebo morové sloupy. Ve Znojmě je v 17. století vytvořena kašna sv. Václava, dnes stojící na Václavském náměstí ve Znojmě (obr. 16). Autorství se připisuje sochaři Michalu Mandíkovi, který tvořil i na Olomoucku.22 Další veřejnou stavbou z konce 17. století je morový sloup na Dolním náměstí (obr. 17).
18
Richter, Znojmo (pozn. 2), s. 63 – 64. Ididem, s. 64. 20 Havlík, Znojmo (pozn. 1), s. 115. 21 Fila, Chrám vs. Mikuláše ve Znojmě (pozn. 6), s. 17- 30. 22 Havlík, Znojmo (pozn. 1), s. 115. 19
12
V 18. století ve Znojmě pracují takoví sochaři zvučných jmen, jako je Josef Winterhalder st., Jiří Antonín Heinz nebo neméně známý Josef Leonard Weber.23 Dva posledně jmenovaní se podílejí na výzdobě oltářů pro znojemské dominikány. Winterhalder st. vytváří mimo jiné vynikající kazatelnu pro kostel sv. Mikuláše (obr. 18). V devatenáctém století klesá sochařská produkce ve Znojmě. Nalezneme zde však například pomník vítězství od Antonína Fernka, který je umístěný na Komenského náměstí. Pomník představuje bohyni Niké stojící na obelisku (obr. 19). Dále se do znojemského sochařství 19. století řadí práce zdejšího rodáka Huga Lederera. V této části práce jsme nastínili vývoj sochařství ve Znojmě a poukázali jsme na důležitý fakt, že v každé době vznikaly vynikající sochařské práce. Nejprve jsme zmínili nejranější sochařská díla v průběhu času až do konce šestnáctého století. Sochařský vývoj jsme poté podrobněji popsali v období 17. století. Sedmnácté století bylo ve Znojmě důležité pro pozvolný nástup nového uměleckého slohu baroka, které ve Znojmě bylo pod taktovkou jedněch z nejlepších sochařů 18. století. Také jsme chtěli poukázat na hlavní objednavatele sochařských děl ve Znojmě. Největšími donátory sochařských děl byly církevní řády, například jezuité, dominikáni či premonstráti. Tento soubor donátorů doplňují i světská díla určená pro veřejná prostranství, která byla placena různými občany města. Na 18. a 19. století jsme nekladli takový důraz, neboť jsme chtěli pouze naznačit další vývoj sochařské tradice ve Znojmě. Dále jsme se ale tímto časovým úsekem podrobně nezabývali, jelikož to není náplní naší práce.
23
Anděla Horová, Nová Encyklopedie českého výtvarného umění, Dodatky, Praha 2006, s. 843.
13
4. Sochařství 2. poloviny 17. století ve Znojmě: úvodní stať Sochařství druhé poloviny 17. století stojí na pomezi mezi manýristickým a raně barokním sochařstvím. Tento plynulý přechod komplikuje tehdejší třicetiletá válka, jež téměř zastavuje sochařskou produkci. Při obléhání Znojma Švédy v roce 1645 bylo zničeno předhradí a řada budov u hradeb.24 Ovšem konec války neznamenal ulehčený přechod k raně baroknímu sochařství, ba naopak. Objednavatelé byli finančně vyčerpaní kvůli nákladům spojených s ochranou města a následnou opravou budov. Avšak právě zmíněná rekonstrukce poničených staveb dala prostor pro vznik nových sochařských děl. Dalším pozitivním faktorem byl příchod nových protireformačních řádů. Jedním z nich byli jezuité, kteří se do Znojma dostali roku 1624 na popud hraběte Michaela Adolfa z Althannu, který jim daroval kostel sv. Michala. Potvrzení fundace řádu provedl nejpravděpodobněji v roce 1627 sám císař Ferdinand II.25 V roce 1625 se usadil ve Znojmě další reformační řád, a to řád kapucínů. Nový prostor pro sochařství vznikal také díky veřejným zakázkám, v našem případě se jedná o morový sloup na Masarykově náměstí (viz. kat. Morový sloup ve Znojmě) a o kašnu sv. Václava, která je umístěná na stejnojmenném náměstí (viz. kat. Socha sv. Václava v kašně na Václavském náměstí). V druhé polovině 17. století v návaznosti na opravy kostelů a jiných církevních objektů vzniká mnoho nových staveb či jejich barokních přestaveb. Takto vzniklé nové interiéry či průčelí jsou často doplněny různými římsami, pilastry a jinými zdobnými prvky. Příkladem pro naši práci může byt přestavba špitálního kostela sv. Alžběty ze 14. století. Změny zde zaznamenala loď a presbytář, které byly nově zaklenuty valenou klenbou s lunetovými výsečemi. Presbytář byl navíc obohacen o velice jednoduchá štuková zrcadla.26 Zmíněná přestavba kostelního interiéru probíhala současně s pracemi na novém průčelí kostela. Toto spojení gotického jádra stavby s novobarokní rouškou nalezneme také u kostela sv. Michala. Jezuité začali záhy po roce 1642 s opravou chrámu sv. Michala, neboť v tomto období se měla na loď kostela zřítit poblíž stojící věž. Nejprve se začalo se stavbou nové lodi, poté následovala výzdoba interiéru. V této stavební etapě byl též vybudovaný i hlavní oltář (viz. 24
Richter, Znojmo (pozn. 2), s. 62. Dana Toufarová, Výstavba jezuitské koleje ve Znojmě a přestavba kostela sv. Michala od založení koleje ve Znojmě v roce 1624 do počátku 18. Století (diplomová práce), Seminář dějin umění FFUM , Znojmo 2010, s. 8 – 9. 26 Richter, Znojmo (pozn. 2), s. 63 – 64. 25
14
kat. Hlavní oltář kostela sv. Michala). Ke svěcení zrekonstruovaného kostela došlo v roce 1677.27 Nový chrám vznikl podle jezuitských invencí, což představuje například typické průčelí s volutami, nebo kostelní loď, jež je doplněna o boční kaple. Podobně řešená přestavba probíhala také na kostele při Louckém klášteru. Nejzásadnější přestavbou ovšem prošel kostel Vztyčení sv. Kříže, kde z původního gotického chámu zůstalo pouze obvodové zdivo. Ve většině znojemských kostelů, spolu i s farním kostelem sv. Mikuláše, vznikají nové hlavní oltáře. Autoři těchto sochařských děl se navíc museli vypořádat s problémem vložit do gotických presbytářů raně barokní architekturu oltářů často doplněnou o sochy. Nejvíce oltářů z druhé poloviny 17. století se nachází právě ve zmiňovaném farním kostele sv. Mikuláše ve Znojmě. Nejimpozantnější je zde hlavní oltář, jenž přesahuje svoji výškou všechny jiné oltáře ve Znojmě. Dále v kostele nalézáme oltář Svaté Rodiny z druhé poloviny 17. století, podle něhož bylo vytvořené retabulum oltáře sv. Šebestiána v témže kostele (obr. 20, 21). Jediným pramenem o dataci tohoto oltáře do druhé poloviny 17. století je publikace Libora Šturce, v níž datuje oltář Svaté Rodiny do sedmdesátých let 17. století a za autora určuje R. Weitzmanna.28 Karel Fila se také zmiňuje ve své publikaci o oltáři Svaté Rodiny a spojuje jej se sochařem Waitzmannem stejně jako oltář sv. Šebestiána a datuje obě práce do roku 1722.29 Prokop Toman se zmiňuje o Raimundovi Wietzmannanovi jako o autorovi, jenž roku 1770 tvořil u brněnských dominikánů. 30 My se přikláníme k názoru, že oba oltáře jsou si stylově podobné a předpokládáme dobu vzniku do první poloviny 18. století. Proto těmto oltářům nebudeme věnovat katalogová hesla. Další oltářem ze 17. století je oltář sv. Vavřince, který neobsahuje sochařskou výzdobu, ale pouze dekorativní doplňky, proto se ani jemu nebudeme věnovat v katalogu (obr. 22).31 Ve Znojmě se dochovaly tři náhrobky z druhé poloviny 17. století. Nejstarší se nachází v kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava ve Znojmě a datuje se do roku 1650. Není však jasné, komu náhrobek patřil. Spodní část desky zaujímá erb, nad kterým je epitaf. O šest let později vzniká náhrobek Jana Kryštofa Sturmingera, jenž je umístěn na stěně jižní lodi u západní zdi kostela sv. Mikuláše ve Znojmě. Tento obdélníkový náhrobek dělí na dvě části raně barokní orámování. Ve spodní části náhrobku se nachází epitaf, ve druhém 27
Richter, Znojmo (pozn. 2), s. 14. Šturc, Chrám svatého Mikuláše ve Znojmě (pozn. 7), s. 20. 29 Fila, Chrám sv. Mikuláše ve Znojmě (pozn. 6), s. 27 – 28. 30 Prokop Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců, Ostrava 1993, s. 693. 31 Šturc, Chrám svatého Mikuláše (pozn. 7), s. 33. 28
15
čtvercovém rámečku je ztvárněno v mělkém reliéfu zmrtvýchvstání Krista. Třetím a posledním náhrobkem je pohřební deska umístěná v kapli Vzkříšení v kostele sv. Kříže ve Znojmě. Pomník je věnovaný Evě Eleonoře Raduit de Souchers. O výše zmíněných náhrobcích se nebudeme v katalogu zmiňovat, neboť jim značnou práci již věnovala Lenka Čurdová.32 Z druhé poloviny 17. století pochází chórové lavice v kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u Louckého kláštera. Ty ovšem nezařadíme do katalogu kvůli tomu, že je považujeme za díla spíše užitého umění (obr. 23 a 24).33 Z podobného důvodu se nebudeme rozepisovat o varhanách z osmdesátých let 17. století, jež se nacházely do roku 1908 v kostele sv. Mikuláše.34 Naše katalogová hesla se zaměřují na detailní popis dané památky a její ikonografický rozbor. Dále jsme si kladli za cíl uvést prameny, jež se zaobírají daným tématem. Do základní charakteristiky památek spadá i stručný popis zaměřující se na polychromii daného díla. Tímto krokem jsme měli za cíl vyjádřit důležitost polychromie, což si nyní blíže vysvětlíme. Opatřování dřevěných soch barevnými nátěry je obtížnou záležitostí, která se dá svým technologickým postupem srovnávat se zlacením. U dřevěných soch umístněných v interiérech není povrchová úprava nezbytnou součástí. Avšak v baroku existovaly i jiné povrchové úpravy, než složité polychromování, jakými byly například politurování či napouštění olejem nebo voskem, jež se hojně využívalo v užitém umění. Jsme přesvědčeni, že důvodem užívání polychromie byl silný realizmus v myšlení tehdejších umělců, kteří pomocí barev chtěli dosáhnout dokonalejší iluze skutečnosti. Nyní se přesuneme k sochám s bílou monochromií, které se nejčastěji spojují s oltářní architekturou. Bílá monochromie by se dala vysvětlit tím, že se autoři chtěli přiblížit skutečné architektuře. Využitím bílé barvy tak evokovali v pozorovateli iluzi mramoru, jakožto něčeho stálého a neměnného. Nadto bílá barva symbolizuje čistotu a světeckou nevinnost, což je dalším argumentem pro použití této monochromie. Daleko častější je ovšem v oltářní architektuře užívaná červená monochromie, která vytváří iluzi červeného mramoru.
32
Lenka Čurdová, Epigrafické památky města Znojma (diplomová práce), Historické vědy/ Archivnictví FFMU, Brno 2010, s. 22-25. 33 Vladimír Fyman, Vladimír Hyhlík, Obrazová část, In: Václav Richter, Bohumil Samek, Miloš Stehlík, Znojmo, Praha 1966, s. 86. 34 Šturc, Chrám svatého Mikuláše ve Znojmě (pozn. 7), s. 37.
16
Přejděme teď od soch ve vnitřních prostorech k památkám umístěných v exteriéru. O polychromování soch umístěných v exteriéru nemůže být pochyb z důvodu působení povětrnostních podmínek. Například mušlový vápenec, ze kterého je vytvořen kupříkladu morový sloup ve Znojmě, se kvůli povětrnostním podmínkám ničí dosti rychle.
17
5. Katalog jednotlivých sochařských děl 5. 1. Morový sloup ve Znojmě Autorství je nejasné.35 Vznik v letech 1679-1682.36 Sloup stojí na Dolním náměstí ve Znojmě. Výška – 13 m. 37 Restaurování – Zdeněk Kačer a Jiří Fučík mezi lety 1993-1996.38 Materiál – mušlový vápenec. Morový sloup stojí v horní části Masarykova náměstí (někdy také zvané Dolní náměstí), které se mírně svažuje směrem k dolní bráně města (obr. 17). Sloup stojí na piedestalu sestávajícího se ze tří stupňů, ze kterého vyrůstá architektonická část podstavce. Ten má téměř čtvercový půdorys a v nárožích má rizality. Celý podstavec obíhá profilovaný sokl. Prostory mezi rizality vyplňují nápisy, pouze z jihu je prostor vyzdoben grófou. Grófa je orámovaná vegetativními reliéfy doplněnými drapériemi a hlavami kupidů, jenž se nacházejí v dolních rozích grófy a nad jejím středem. Na rizalitech jsou obdélníkové otvory, z kterých na obou kratších stranách mírně vystupuje do prostoru půlkruhovité zakončení. Tyto otvory mají mělké orámování. V každém prostoru v nárožích, který takto vznikl, ční kovový článek. Celý podstavec obíhá římsa, která je podobná profilováním soklu. Nad rizality jsou umístěny sochy světců. První socha z leva, pokud přicházíme z jihu, je sv. Šebestián, v pravém rohu je socha sv. Rocha. Ze severní strany to je zleva sv. Florián a zprava sv. Mikuláš. Vprostřed podstavce je čtyřboký kubus. Stěny kubusu jsou doplněny velice jednoduchými reliéfy s vegetativní tématikou, které se střídají s nápisy. Nad tímto kubusem je patka sloupu. Dřík má ve spodní části obloun a výžlabek s trochilem. Na vrchní části je zakončený oblounem. Na dřík dosedá kompozitní hlavice, nad kterou je koule, na níž stojí Panna Marie.
35
Jiří Slouka et al., Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy, Praha 2010, s. 218. Richter, Znojmo (pozn. 2), s. 66. 37 Zdeněk Vácha, Restaurování mariánského sloupu ve Znojmě, in: Zprávy památkového ústavu v Brně III. 1999, s. 68–76. 38 Ididem. 36
18
Většina častí morového sloupu ve Znojmě je provedena z mušlového vápence, jako například architektonická část soklu, sochy světců a socha Panna Marie. 39 Výjimku tvoří kubus vytvořený z permského slepence, což je nepříliš kvalitní místní pískovec. Nově však tato část byla vytesána do božanovského pískovce. Ze stejného materiálu byla také zrekonstruována koule pod nohama Panny Marie. Dále je z jiného materiálu i patka sloupu, která byla vytvořena z nepravidelně vykrystalizovaného mramoru z lomu v Untersbergu u Salzburgu. Dnes je však nahrazena kopií z místního mramoru ze Supíkovic. Dřík je vyrobený z nepravidelně vykrystalizovaného růžového vápence, jenž pochází ze stejného lomu, ze kterého byl použit světlý pískovec na hlavici tohoto dříku. Socha Panny Marie byla vyměněna výduskem. 40 Oprava morového sloupu ve Znojmě je doložená v roce 1823, byla ale nejspíše jen konzervačního rázu. O tom, kdo práce prováděl, se v pramenech nehovoří. Poslední restaurování probíhalo ve více etapách a provedla je restaurátorská dvojice Jiří Kačer a Zdeněk Fučík. První restaurátorská etapa se soustředila na dřík sloupu, patku, hlavici a kubus. V tomto období byl kompletně vyměněn kubus za novou kopii. Původní kubus nevyhovoval zaprvé svým časovým opotřebováním, které znečitelnilo reliéfy na kubusu, zadruhé ze statických důvodů, neboť hrozilo zřícení sloupu. Dřík sloupu se nacházel také v silně poškozeném stavu, zvláště jeho oba konce byly rozlámané a nešetrně stažené kovovými obručemi po předešlém restaurování. Restaurátoři zvolili postup slepení stávajících kousků a následné tmelení prasklin pomocí stejného mramoru, ze kterého byl zhotoven dřík. Toto restaurování probíhalo v roce 1995. Současně s touto etapou se začalo s dalšími pracemi, a to nejprve se sochou Panny Marie. Po dokončení prací na Panně Marii následovaly další sochy světců na morovém sloupu. Tuto restaurátorskou etapu uzavírá restaurování zbývajících architektonických prvků a nápisů. Obě etapy na sebe plynule navazují a probíhají mezi lety 1993-1996. 41 V tomto časovém období prošla složitým restaurováním i hlavice, kdy byly odstraněny kramle a zinko-betonová doplňovací hmota. Tyto zásahy měly za následek paprskovité rozlámání celé hlavice. Při restaurování se přišlo na to, že hlavice byla vícekrát pozlacena. Tohoto poznatku restaurátoři využili, a pozlatili ji tak na spodní části v nárožích, kde jsou umístěné akanty. Nad hlavicí se nachází koule, jež byla restaurátory také nahrazena kopií.
39
Jiří Kačer, Zdeněk Fučík, Restaurátorská zpráva II. Praha 1996. Jiří Kačer, Zdeněk Fučík, Restaurátorská zpráva I. Praha 1995. 41 Vácha, Restaurování mariánského sloupu ve Znojmě (pozn. 37), s. 68–76. 40
19
Druhou etapu restaurování otevírá práce na soše Panny Marie. Sochu Panny Marie na vrcholu sloupu restaurátoři nahradili za její vydusanou kopii pro její nevyhovující stav zaprvé ze statického hlediska, zadruhé i z důvodu obavy, že by se její stav zhoršoval. Originál se umístil v mazhauzu nové radnice, jež se dříve nazývala Golčův palác (obr. 25). Architektura soklu nedoznala výraznějších změn, byla pouze lokálně tmelena. 42 Sochy světců se nacházely v různých stavech poškození. Svatému Šebestiánovi restaurátoři dodělali chybějící prsty levé ruky a pravou ruku po zápěstí. Opravy se prováděly z mušlového vápence, z něhož jsou vyrobeny všechny sochy světců. Sochařský rukopis se nedal vyčíst kvůli přílišné degradaci povrchu povětrnostními podmínkami. Dále restaurátoři doplnili soše sv. Šebestiána pozlacené šípy (obr. 26 a 27). Socha sv. Rocha stála restaurátory více práce (obr. 28). Umělci soše doplnili chybějící špičku nohy, velkou část drapérie pláště na levé straně a v oblasti nad pravou nohou. Dále pozornosti restaurátorů neuniklo chybějící levé ucho psa a neúplné chodidlo sv. Rocha, obě části sochy tedy umělci doplnili. Na všechny doplňky bylo využito mušlového vápence. Posledním zásahem restaurování bylo pozlacení původní berly. Restaurátoři seznali u sochy sv. Floriána, že jeho celá levá ruka byla druhotně připojena a že je nutná modelace jejích tvarů. Též poukazují na její nejpravděpodobnější polychromování, stejně jako je tomu u všech skulptur na morovém sloupu. Socha sv. Mikuláše byla doplněna o chybějící prsty na obou rukách. Další opravy nebyly v daném období nutné. Hluboký reliéf sv. Rozálie a grófa s jejím vegetativním orámováním byla silně poničena. Restaurátoři doplnili u sv. Rozálie část obličeje a levou ruku svírající kříž. Proběhlo také přidání chybějících segmentů grófy a jejího orámování. U tohoto hlubokého reliéfu byla nejlépe patrná původní červená polychromie, pozlacení svatozáře bylo doděláno až druhotně. První známky pozlacení jsou vytvořené až na nejstarších dvou červených vrstvách. 43 Restaurátoři
našli
ve srážkových stínech pozůstatky monochromního
nátěru
připomínající pompejskou červeň. 44 O jiné polychromii se restaurátorské zprávy ani námi nalezené jiné prameny nezmiňují. Zdeněk Vácha se ve své publikaci z roku 1999 zmiňuje o
42
Kačer, Restaurátorská zpráva I. (pozn. 40) Kačer, Restaurátorská zpráva II. (pozn. 39) 44 Ididem. 43
20
barevném konceptu celého mariánského sloupu ve Znojmě, který měl mít tmavější odstín architektury a soch oproti samotnému sloupu, jenž měl mít až narůžovělou barvu. Celý koncept uzavírá bílá socha Immaculaty. Všechny kovové detaily měly být pozlaceny. 45 Přejděme nyní k jednotlivým vyobrazeným světcům. Svatý Šebestián byl světec ze třetího století. Pocházel z šlechtické rodiny a u císaře Diokleciána sloužil jako důstojník. Za pomáhání křesťanům byl odsouzen na smrt zastřelením šípy. Tento trest ovšem sv. Šebestián přežil. Rány šípů byly také symbolem náhlé nemoci a věřilo se, že mor se šíří šípy střílenými morovými démony. Tradičním symbolem sv. Šebestiána jsou právě šípy a strom.46 Svatý Šebestián patřil k hlavním patronům proti moru, proto je nedílnou součástí mnoha morových sloupů.47 Tento světec je na morovém sloupu ve Znojmě zobrazen stojící na soklu s nápisovou kartuší se svým jménem. Svatý muž je zde ztvárněn jako mladík s vlnitými delšími vlasy a bederní rouškou (obr. 29). Je zde zobrazen v tradiční póze, kdy je přivázaný u stromu v místě levého kotníku a v místě obou předloktí. Strom je vyobrazen ve tvaru trojzubce. Světec má hlavu nakloněnou k levému rameni a jeho pohled směřuje do nebe. Jedná se o velice statickou kompozici s jakousi prazvláštní tichou zbožností. Svatý Roch je francouzský světec z Montpellieru, který žil v první čtvrtině 14. století. Tento světec bývá společně se sv. Šebestiánem uctíván jako hlavní patron proti moru. Svatý Roch podle legendy uzdravil při svých cestách mnoho lidí nemocných morem, až nakonec musel sám čelit této nemoci. V legendě se praví, že se léčil sám v lesním obydlí, kde mu jediným pomocníkem byl pes, který mu nosil potravu. Tento světec se z nemoci vyléčil, ale osudným se mu stal návrat do rodného města, kde ho obyvatelé nepoznali jako světce, obvinili ho ze lži a uvrhli do vězení, kde později Roch umírá. Svatý Roch bývá zobrazovaný jako poutník s kloboukem na připomínku jeho cest, dále s mušlí a poutnickou holí, jakožto všeobecnými atributy poutníků.48 Dále světec často disponuje čutorou a taškou. Specifickým atributem sv. Rocha je také snaha o vyhrnutí oděvu nad jeho stehno, z důvodu, aby ukázal své morové rány. Tento akt je připomínkou toho, jak sám přežil mor. Dalším takovým specifickým atributem je jeho věrný pes často zobrazený s chlebem v tlamě. 49 Svatý Roch je na morovém sloupu ve Znojmě ztvárněn v podobě muže s vousatou tváří a dlouhými vlasy zbožně se dívající k nebi (obr. 30). Svatý muž je zde oblečen v tunice 45
Vácha, Restaurování mariánského sloupu ve Znojmě (pozn. 37), s. 68–76. Ivan Rusina, Marian Zervan, Životy svätých Ikonografia, Bratislava 1994, s. 17. 47 Slouka, Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy (pozn. 35), s. 42-43. 48 Josef Hall, Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění, Praha 1991, s. 287. 49 Rusina, Životy svätých Ikonografia (pozn. 46), s. 161. 46
21
sahající až k zemi, která je vytažena nad koleno levé nohy, která je mírně nakročená. Na nohou má světec vysoké holinky. Jeho ruce jsou ve výšce hlavy sepjaty kolem hole, o kterou se sv. Roch opírá. Přes obě ramena má přehozený kus látky sahající až k předloktí, kde je sepnuta knoflíky. Na zádech mu visí na šňůrce klobouk. Drapérie je ostře řezaná podobně jako například na bederní roušce sv. Šebestiána. Ona zmíněná drapérie zde působí plechovým dojmem, neboť je utvářena velkými, různě prolámanými plochami. Ač je ztvárnění figury statické, drapérie dodává této kompozici svěží pohyb. Svatý Florián je rakouský světec z města Lorch, žijící kolem roku 300. Podle legendy měl zázračně uhasit hořící dům modlitbou a vědrem vody. V návaznosti na tento zázrak jsou jeho hlavními atributy vědro a hořící dům. Jeho typické zobrazení je v římské zbroji s kopím či případně s palmovou ratolestí.50 Svatý Florián je na mariánském sloupu ve Znojmě prezentován ve vysokých botách (obr. 31). Světec je tradičně zobrazen v římské zbroji, navíc s pláštěm sahajícím až k zemi. V levé ruce drží džber s vodou, kterou lije na hořící dům u jeho levé nohy. V pravé ruce drží kovové kopí s praporcem. Svatý muž je zobrazen s knírem a dlouhými vlnitými vlasy, na kterých má navíc přilbu s chocholkou z per. Svatý Mikuláš je světec, který umřel v šedesátých letech čtvrtého století. Tento světec se narodil v tureckém městě Myra, kde i umírá, ale jeho ostatky byly v 11. století přeneseny do jihoitalského města Bari. Svatý Mikuláš je uctíván jako patron dětí, cestujících námořníků ale i dívek smýšlejících a uvažujících o sňatku. Tento turecký světec tradičně bývá zobrazován v biskupském rouchu s jeho atributy biskupskou berlou a knihou, na níž často leží ještě tři chleby. Tyto chleby jsou připomínkou jeho zázračného rozmnožení obilí, čímž měl pomoci třem vojákům před nespravedlivým odsouzením. 51 U sochy sv. Mikuláše plní roli hlavního výraziva drapérie biskupského oděvu (obr. 32). Z objemné drapérie vystupují pouze ruce a hlava. V levé ruce drží sv. Mikuláš biskupskou berlu, která je kovová a na svém konci je elegantně zakončená vegetativně zdobenou spirálou. Pravou rukou se dotýká hrudi, na které drží knihu spolu se třemi chleby. Jeho upřený pohled směřuje k farnímu kostelu sv. Mikuláše ve Znojmě. Na hlavě má mitru zdobenou reliéfy. Zvláštní je, že sochy světců jsou vytvářeny plně plasticky i pro pohled zezadu, zatímco socha Panny Marie je ze zadní strany provedena méně plasticky, až schematicky. Zobrazení je ikonografického typu Panny Marie Immaculaty (Neposkvrněného početí). To jest zobrazení
50 51
Rusina, Životy svätých Ikonografia (pozn. 46), s. 89. Rusina, Životy svätých Ikonografia (pozn. 46), s. 247.
22
Panny Marie v mladém věku s rukama sepjatýma k motlitbě, které má často na prsou.52 Kristova matka stojí na srpku měsíce, hadovi, či drakovi, což je právě náš případ. Tyto znaky symbolizují ďábla, popřípadě zlo. Tento akt Panny Marie nazýváme potírání ďábla. Panna Marie Immaculata je často doplněna o kruh s dvanácti hvězdami kolem hlavy. Bohorodička na znojemském morovém sloupě má za hlavní výrazivo bohatě řasenou drapérii, ze které vystupují pouze zbožně sepjaté ruce u levého ramene (obr. 33). Hlava Panny Marie má mladistvý vzhled s jemnými obličejovými rysy. Z dlouhých vlnitých vlasů této světice vystupuje pozlacený kruh s dvanácti hvězdami. Svatá Rozálie byla poustevnice žijící kolem poloviny 12. století poblíž italského města Palermo v úkrytu hory Monte Pellegrino, kde umírá roku 1166. Poté, co se jí znechutil život dvorní dámy na sicilském královském dvoře, se uchýlila do kláštera sv. Basila, ovšem odtud záhy odchází na pusté místo, které nachází v oblasti hory Monte Pellegrino. Počátky jejího kultu se datují do 13. století. S morem je tato světice spojována kvůli tomu, že poté, co byly nalezeny její ostatky roku 1624, byl v Palermu mor a po přenesení jejích ostatků do města mor zázračně ustal. Svatá Rozálie se dle ikonografického typického způsobu zobrazuje v oděvu poutnice OESA (Ordo Fratrum Eremitarum Sancti Augustini) s rozpuštěnými vlasy, na nichž má věneček uvitý z růží. Jejími všeobecnými atributy jsou kříž, lebka, důtky, řetěz, lilie a jiné.53 Svatá Rozálie je na morovém sloupu ve Znojmě zobrazena jako ležící mladá žena s dlouhými šaty (obr. 34). Pravou rukou si podpírá hlavu, na které má z růží vytvořený věneček, levou rukou drží před sebou kříž s palmovou ratolestí a třemi růžemi. Světice je oděna do poustevnického hávu s kapucí. Svatá Rozálie má jemné obličejové rysy a její oči jsou zavřené. Soustavnější práce, kde se vyskytují zmínky o morovém sloupu ve Znojmě, prozatím neexistuje. Ve většině literatury se autoři pozastavují pouze nad jeho existencí a často se shodují v datu vzniku 1679. Někteří tento údaj rozšiřují na rozpětí mezi léta 1679-1682. V otázce autorství se literatura shoduje na tom, že nedostatek pramenů nám znemožňuje určit autora. Lubomír Havlík (1957) klade vznik morového sloupu ve Znojmě do rozmezí let 16791682.54 Podobně se vznikem sloupu pracuje i Miloš Stehlík (1966) a spojuje jej v kompoziční návaznosti na jeden z prvních morových sloupů Am Hof ve Vídni. 55 Ve Stehlíkových pracích se často najde místo na zmínku o morovém sloupu ve Znojmě. V jednom z těchto příkladů 52
Hynek Rulíšek, Postavy, Atributy, Symboly: Slovník křesťanské ikonografie, České Budějovice 2006. Ididem. 54 Havlík, Znojmo (pozn. 1), s. 113. 55 Richter, Znojmo (pozn. 2), s. 66. 53
23
z roku 1989 se autor zmiňuje o tom, že mariánský sloup patří do skupiny sloupů, které mají mezi obligátními světci proti moru umístněného i patrona města, v případě Znojma se jedná o sv. Mikuláše. Tímto způsobem spojuje Stehlík mariánský sloup s morovým sloupem například v Jihlavě. Nejrozsáhlejší práci o mariánském morovém sloupu ve Znojmě vytvořil Zdeněk Vácha v roce 1999. Tato publikace velice detailně zaznamenává restaurátorské postupy. 56 Hovoří o pramenech, jež dokumentují, že při zasedání městské rady v druhé polovině roku 1679 byla vydána listina, „…v níž se utíká k P. Marii jako ochránkyni a pomocnici v nouzi.“57 Dále přichází Zdeněk Vácha se zajímavou teorií, že socha Panny Marie Immaculaty byla druhotně využita při stavbě morového sloupu ve Znojmě. 58 Za zmínku stojí také novější publikace Jiřího Slouky (2010), ve které se pokusil shromáždit všechny morové a trojiční sloupy v Čechách a na Moravě. Seřazuje je do skupin například chronologicky, dále je řadí i podle užití světců nebo použití gróf. V jeho publikaci se dozvídáme, že znojemský morový sloup je druhým nejstarším moravským sloupem, který má v soklu grófu se sochou sv. Rozálie. Navíc je podle něj mariánský sloup ve Znojmě celkově pátým nejstarším morovým sloupem na Moravě. 59 Mor, jenž zužoval město Znojmo od druhé poloviny roku 1679 do 12. prosince roku 1680, byl impulzem k vzniku tohoto mariánského sloupu.60 Při hledání odpovědi na otázku ohledně datování vzniku mariánského sloupu ve Znojmě se můžeme opřít o velké množství literatury. Proto bychom se mohli spokojit s názorem o vzniku znojemského morového sloupu mezi lety 1679-1682. Autorství sloupu je však stále zahaleno mnoha otazníky, na konkrétní jméno umělce či skupiny umělců si budeme muset ještě počkat do objevení dosud nezjištěných pramenů. O přiřknutí autorství se pokusila i Lenka Kučerová ve své bakalářské práci, která připisuje sochu Panny Marie Immaculaty z morového sloupu ve Znojmě Michalu Mandíkovi. 61 Tato verze se nám ovšem jeví jako spíše nepravděpodobná, jelikož Mandík v té době pracoval na kašně sv. Václava na Václavském náměstí ve Znojmě. Tudíž považujeme za málo pravděpodobné, aby umělec současně zahájil práci na dalším velkém projektu, jakým socha Panny Marie bezpochyby je. Ztvárnění ve finální podobě se také dosti liší od jiných Mandíkových prací. Zatím tedy podle našeho závěru můžeme uvažovat pouze o nějakém neznámém místním či putujícím umělci. K otázce Zdeňka Váchy, zda socha Immaculaty byla 56
Vácha, Restaurování mariánského sloupu ve Znojmě (pozn. 37), s. 68–76. Ididem, s. 68. 58 Ididem s. 68–76. 59 Slouka, Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy (pozn. 35), s. 35-54. 60 Vácha, Restaurování mariánského sloupu ve Znojmě (pozn. 37), s. 68–76. 61 Čurdová, Epigrafické památky města Znojmo (pozn. 32), s. 24. 57
24
druhotně uložená62, se nebudeme vyjadřovat, neboť prameny nehovoří dosti jednoznačně, abychom mohli učinit jednoznačný a průkazný závěr.
62
Vácha, Restaurování mariánského sloupu ve Znojmě (pozn. 37), s. 68–76.
25
5. 2. Socha sv. Václava v kašně na Václavském náměstí Autorství se připisuje Michaelu Mandíkovi. 63 Vznik se datuje mezi lety 1677-1683 let 17. století.64 Kašna se nachází na náměstí sv. Václava ve Znojmě. Socha patří do vlastnictví Znojma a je zaregistrována pod evidenčním číslem 6944/A-4.65 Socha sv. Václava je zhotovena z mušlového vápence. Bazén, jakožto prakticky využitelná část kašny, zaujímá největší prostor. Kolem bazénu obíhá geometrický sokl. Bazén má centrální půdorys na čtvercovém základu, který je doplněný menšími půlkruhovými útvary, než jsou strany čtverce. Na horní okraj je nasazené madlo. Pilíř s kompozitní hlavicí uprostřed bazénu je vysoký asi 150 centimetrů. Socha sv. Václava je vytvořena v mírně podživotní velikosti. Nyní si řekneme, z jakých materiálů byly vytvořeny jednotlivé části kašny sv. Václava. Geometrický sokl je zhotovený ze žuly, bazén je naopak vytvořen z vápencových bloků, které jsou z venku omítnuty vápenitou maltou. Jednotlivé části madla jsou spojeny kovovými sponkami. Kompozitní hlavice a socha sv. Václava jsou vytvořeny z mušlového vápence. V pramenech je doloženo, že v průběhu let došlo dvakrát k rekonstrukci kašny sv. Václava. První restaurování provedl Vítězslav Martinák. 66 Poslední restaurování proběhlo v roce 2009 rukama Petra Roztočila.67 Přibližme si tedy více ono druhé restaurování. Žulový sokl se nacházel v dobrém stavu, byl pouze narušen modrými vrstvami nátěru. Nejvíce byl poškozený bazén kašny, kde byla místy opadaná omítka. Restaurátor naznal, že pískovec, který se nachází pod omítkou, je v havarijním stavu. Pilíř, kompozitní hlavice a socha sv. Václava měly místy tmelené trhliny. Také je patrné přetesávání hlavice a sochy sv. Václava. Nejvíce změn proběhlo u hlavice, u
63
Havlík, Znojmo (pozn. 1), s. 113. Lenka Křesadlová, Martin Pavlíček, Milan Togner, Ondřej Zatloukal, Květná zahrada, in: Ladislav Daniel, Marek Perůtka, Milan Togner et al., Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži, Kroměříž 2009, s. 123-147. 65 Petr Roztočil, Restaurátorská zpráva kašna sv. Václava na Václavském náměstí ve Znojmě, 2009. 66 Horová, Nová encyklopedie českého výtvarného umění (pozn. 23) s 487. 67 Roztočil, Restaurátorská zpráva Kašny se sochou sv. Václava (pozn. 64). 64
26
které byly při posledním restaurování odstraněny některé druhotně dodělané kusy, a byly nahrazeny tak, aby co nejvíce naznačovaly možný prapůvodní tvar. 68 Pozůstatky polychromie dochované v povětrnostních stínech sochy nám naznačují pravděpodobný monochromní nátěr červenou barvu. Vnitřní stěny bazénu byly monochromně modré, stejně jako barevná podoba soklu. 69 Svatý Václav žil v první polovině 10. století a je uctíván jako patron českých zemí. Tento světec je uctíván pro svoji zbožnost. Typicky bývá zobrazován jako bojovník ve zbroji s knížecí korunou a jeho všeobecnými atributy jsou štít s orlicí a meč. 70 Můžeme si však také všimnout, že sv. Václav je často zobrazován s kopím s praporcem. Kašna stojí na Václavském náměstí ve Znojmě, které má trojúhelníkový půdorys. Kašna je umístněna v rohu náměstí, který ústí do Horního náměstí ve Znojmě. Bazén kašny má půdorys kvadribolu, který ve spodní části obíhá sokl tvořený obrubníky. Horní okraj bazénu kašny zakončuje ploché, z vnější strany oblé, madlo. Uprostřed bazénu stojí čtvercový pilíř, jenž je v horní oblasti zúžený. Na pilíř dosedá kompozitní hlavice, která je vytvořená s nárožními akantovými listy, které jsou zakončeny lasturovitým ornamentem. Svatý Václav je zde reprezentován ve své typické póze jako muž ve zbroji se štítem u levého boku s heraldickým znakem orlice (obr. 35). Světec je vytvořen v kontrapostu, mezi pravou rukou a bokem drží kopí. Tvář sv. Václava je vepsaná do čtverce s ostře tesanými rysy, hlubokými nadočnicovými oblouky a velkýma očima (obr. 36). Tyto rysy považujeme za typické pro Mandíkovu tvorbu a nacházíme je například i na jeho mladší práci na soše Neptuna, která je součástí stejnojmenné kašny v Olomouci. 71 Svatý Václav má vousatou tvář, plavé vlasy a na hlavě nese korunu. Koruna má podobu nízké, mírně zvlněné obroučky a je spojena dvěma kamarami, pod nimiž je bohatá výstelka. Svatý Václav natáčí hlavu směrem k přemyslovskému hradu, jenž stojí nedaleko od této kašny. Svatý muž má na nohách holenní brnění a nákolenky. Bohatě řasená suknice mu sahá zpod prsního krunýře ke kolenům. Svatý Václav má přes ramena přehozený plášť, jenž mu sahá až k zemi. Hlavní objem pláště mu spočívá na zádech a nad levou rukou. Další drapérií, která uvádí postavu světce dosti do pohybu, je praporec umístěný na kopí, které je přidržované jeho pravou rukou. Mandík zručně dokázal vytvořit dokonalou iluzi toho, že jednotlivé části oděvu světce jsou na pohled 68
Roztočil, Restaurátorská zpráva Kašny se sochou sv. Václava (pozn. 64). Ididem. 70 Rusina, Životy svätých Ikonografia (pozn. 46), s. 191. 71 Pavlíček, Květná zahrada (pozn. 63), s. 152. 69
27
z odlišných materiálů. Míníme tím například, že je znatelný rozdíl mezi kovově hladkým brněním, zdánlivě lehkou drapérií suknice a na pohled těžkým pláštěm. Celá figura světce je vyvedena na mírně šroubovité ose. Přesuňme se k pramenům a literatuře, kde jsme nalezli zmínky o kašně sv. Václava. K dispozici je ovšem pouze malé množství odborných prací, neboť se nikdo příliš o tuto kašnu soustavně nezajímal. Prvním, kdo systematicky píše o kašně, je Libor Havlík. Ten klade její vznik do konce 17. století a považuje ji za dílo Michaela Mandíka. 72 V roce 1966 Miloš Stehlík vydal publikaci, ve které datuje kašnu sv. Václava do druhé poloviny 17. století. Autora však Stehlík rozpoznat nedovedl. 73 V roce 1994 se zmínil o soše sv. Václava ve svém díle Prokop Toman, který ji považuje za výtvor Michaela Mandíka, obdobně jako u sochy sv. Jana Nepomuckého a u sochy sv. Máří Magdalény, které by se měly nacházet v lapidáriu znojemského muzea. 74 Avšak zde neexistují přímé důkazy, které by potvrzovaly Tomanovo tvrzení o dalších dvou již zmiňovaných sochách a jejich umístění. My jeho tvrzení pokládáme za nepravděpodobné, jelikož Jan Nepomucký se začal umělecky zobrazovat až v 18. století, zatímco Mandík zemřel na sklonku století sedmnáctého. Dále se o kašně sv. Václava ve Znojmě dočteme v práci Martina Pavlíčka, který však píše pouze o tom, že kašna je dílo Mandíka z období jeho pobytu ve Znojmě v roce 1677. 75 Nejnovější práce do roku 2011 zabývající se tímto dílem je z pera Milana Škobrtala. Tento autor se domnívá, že se nejedná Mandíkovu práci, jelikož zde nachází stylové odchylky. „Pozornost je zaměřena spíše na dynamičtější kompozici objemu, přičemž detaily, jako je utváření svalstva, vedeni cév a šlach je opomíjeno. Spolu s absencí výrazů ve hře mimických vrásek, statue postrádají expresivní výraz, jenž je pro Mandíkovu tvorbu příslovečný.“76 Nalezené prameny se shodují ve faktu, že kašna sv. Václava vznikla v druhé polovině 17. století. V opozici proti tomu ovšem stojí nejednotnost názorů ohledně autorství, které je zčásti přiznáváno Michaelu Mandíkovi. Připsání autorství Mandíkovi nám ale v zásadě vymezí konkrétní údaj vzniku sochy. Odborná literatura se totiž shoduje na tom, že Mandík pobýval v roce 1677 ve Znojmě. A dalším nevyvratitelným datem je rok 1683, kdy se měl Mandík nacházet v Olomouci a pracovat na Neptunově kašně. 77 Analogie podoby sochy sv. 72
Havlík, Znojmo, (pozn. 1), s. 113. Richter, Znojmo (pozn. 2), s. 74. 74 Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců (pozn. 30), s. 72. 75 Pavlíček, Květná zahrada (pozn. 63), s. 143. 76 Milan Škobrtal, Michael Mandík (Kolem 1640 – 1694), Dějiny výtvarných umění FFUP (diplomová práce), Olomouc 2011, s. 42. 77 Pavlíček, Květná zahrada (pozn. 63), s. 143. 73
28
Václava spolu s Mandíkovými sochami je navýsost patrná, podle našeho mínění se tak můžeme přiklánět k tvrzení, že socha sv. Václava vznikla mezi lety 1677-1683 a autorem byl právě Mandík. Otázkou je, zdali na kašně s ním nepracoval i neznámý místní kameník. V této době je totiž doloženo, že na opravách dominikánského kostela pracovalo mnoho kameníků, jako například kameník z Třebíče Giovanni Battista Antonino nebo krumlovský kameník Jan Jiří Müller.78 To, že se na stavbě kašen spolu s Mandíkem podíleli i kameníci, máme doloženo například u stavby Neptunovy kašny v Olomouci, kdy s Mandíkem spolupracoval kameník Václav Schüller.79 Tato otázka však zůstane zahalena tajemstvím do té doby, dokud se neobjeví nové prameny dokazující tyto skutečnosti.
78
Richter, Znojmo (pozn. 2), s. 64. Martin Pavlíček, Olomoucké Barokní kašny, in: Ondřej Jakubec, Marin Perůtka et al., Olomoucké Baroko, Výtvarná kultura let 1620-1780 Katalog II. Olomouc 2010, s. 152. 79
29
5. 3. Reliéf sv. Alžběty z průčelí špitálního kostela Vznik po polovině 17. století.80 Autorství je nejasné. Kostel stojí na Vídeňské třídě v její horní části, blízko dolní brány města. Kostel sv. Alžběty leží na parcele s číslem 795. 81 Kostel je veden pod evidenčním číslem 7-6949.82 Hluboký reliéf sv. Alžběty je zhotoven ze štuku. Kostel sv. Alžběty ve Znojmě stojí před hradbami středověkého města, blízko dolní brány města. Kostel je položen níže než okolní terén. Celé průčelí má jednoduše profilovaný sokl. Průčelí je vertikálně členěno čtyřmi svazkovými pilastry, které jsou opatřeny hlavicí (obr. 37). Pilastry přesahují až přes rohy průčelí na stěnu hlavní lodi kostela. Nad všemi pilastry dosedá korunní římsa, u které jsou pilastry ukončeny. Mezi prostředními pilastry je umístěný portál. Nad portálem se nachází čtvercové okno s jednoduchou šambránou, které v nárožích mírně vystupuje z pravidelného obdélníkového konceptu. Nad korunní římsou je trojúhelníkový štít, který má po stranách voluty. Nad nárožními svazkovými pilastry jsou na podstavcích piniové šišky vytvořené z mušlového vápence. V místě, kde končí zmiňované podstavce, vybíhá horizontální pásek spojující oba podstavce v nároží. Svazkové pilastry, mezi kterými je portál a okno, pokračují ve značně redukované formě až po korunní římsu štítu. Mezi těmito svazkovými pilastry se nachází nika se sochou sv. Alžběty. Nad římsou je malý půlkruhový štítek, jenž má na vrcholu další piniovou šišku. Stejné piniové šišky jsou i po stranách tohoto půlkruhového štítku. Většinová část průčelí je vytvořena z omítky, výjimku tvoří portál zhotovený z pískovce a piniové šišky vyrobené z mušlového vápence. Podobný vápenec je použit u kašny sv. Václava (viz kat. Socha sv. Václava v kašně na Václavském náměstí) a u všech soch na morovém sloupu (viz Kat. Morový sloup ve Znojmě). Postavu sv. Alžběty zhotovil neznámý autor ve štuku technikou in situ (zhotovena na místě určení). Štuk se nanášel na
80
Richter, Znojmo (pozn. 2), s. 63-64. Petr Roztočil, Závěrečná zpráva- restaurování prvků fasády kostela svaté Alžběty, 2009. 82 Ididem. 81
30
skelet zhotovený z kovové konstrukce, která byla doplněna cihlami, dřevem a látkou namáčenou do štukové hmoty. 83 Poslední restaurování kostela sv. Alžběty ve Znojmě provedl Petr Roztočil v roce 2009, předchozí restaurování se uskutečnilo o osmdesát let dříve, roku 1929.84 Hluboký reliéf sv. Alžběty se nacházel v havarijním stavu. Světici chyběla část obličeje, ramena a ruce. Pravá ruka chyběla od oblasti loktu a levá ruka od zápěstí. Štuk, který se dochoval, byl výrazně popraskaný. Další kamenosochařské prvky průčelí naštěstí nejevily známky takového havarijního stavu.85 Reliéf sv. Alžběty byl plošně natřen okrovou barvou, pod níž vystupovala zelená a červená polychromie (obr. 38). Portál měl také plošný nátěr, nejmladší vrstva byla okrová, pod kterou byla barva bílá. Ta ovšem ještě kryla nejstarší zelený nátěr.86 Svatá Alžběta žila v první polovině 13. století. Uctívaná byla především v německém Marburku, kde je pohřbena. Alžběta byla dcerou uherského krále, následně se provdala za lantkraběte Ludvíka Durynského. Kvůli charitativní činnosti, kdy Alžběta rozdala chudým téměř celé své jmění, se dostala do nelibosti svého švagra, který jí vyhnal i s dětmi do Marburku. Svatá Alžběta je typicky zobrazována v reprezentativním rouchu často s trojlistou korunou a s knihou, což je její hlavní atribut. Trojlistá koruna symbolizuje původ světice a narážku na její postavení panny, manželky a vévodkyně. V nice průčelí kostela sv. Alžběty ve Znojmě je tato světice zobrazena jako mladá stojící žena (obr. 39). Má esovitě prohnutou figuru, jejíž váhu nese levá noha. Těžká drapérie, plnící zde funkci hlavního výraziva, je rozevlátá nad pravým kolenem. Z drapérie vystupuje silueta pravé nohy pod rozeklaným rouchem. Na tunice má sv. Alžběta v oblasti hrudníku sepnutý plášť, který sahá až k zemi. V pravé ruce drží bochánek chleba. U loktů obou rukou se světici kupí drapérie a vytváří jí prstence okolo předloktí. Kolem krku má sv. Alžběta límec. Její hlava je vyobrazena s hustými vlasy a je mírně natočena na levou stranu a směrem dolů. Obličej světice postrádá jakékoliv obličejové rysy a je dosti schematicky vytvořený z velice oblých tvarů. Pohled sv. Alžběty směřuje do městského centra. Celou figuru světice uzavírá koruna.
83
Roztočil, Závěrečná zpráva (pozn. 79). Ididem. 85 Ididem. 86 Ididem. 84
31
Miloš Stehlík datuje západní průčelí s portálem, zaklenutí lodi a presbytáře s lunetovými výsečemi do druhé poloviny 17. století. 87 Naše práce se zaměřila výhradně na západní průčelí a hluboký reliéf sv. Alžběty. Ostatní části opomíjíme z důvodu, protože se podle našeho mínění nevztahují k sochařství. Stehlík nachází dále podobnost mezi štukovými zrcadly v presbytáři kostela sv. Alžběty a jimi podobnými v kostele sv. Michala. 88 Dalším velkým zdrojem pro naši práci byla restaurátorská zpráva, která vznikla při restaurování roku 2009 rukou Petra Roztočila. O kostelu sv. Alžběty se prameny však zmiňují pouze sporadicky, dle našeho názoru je to způsobeno umístěním kostela před hradbami města, což pro něj prakticky znamenalo odloučení od hlavního dění ve městě. O kostele sv. Alžběty je záznam také v kronice jezuitského řádu, která sice vznikla 16. srpna 1684, ale zachycuje i starší památky díky dochovaným zápiskům členů řádu. Jezuité se ovšem zmiňují pouze o existenci špitálního kostela, nikterak podrobněji se na něj ale nezaměřují. 89 Jiné prameny se prozatím nenašly. Hluboký reliéf sv. Alžběty je stylově proveden dosti strnule, což dle našeho mínění poukazuje na počátek poloviny 17. století. K objasnění otázek týkajících se autorství a dalších bližších informací o kostelu sv. Alžběty můžeme pouze doufat v nalezení nových pramenů, jež by některé oblasti mohly vysvětlit.
87
Richter, Znojmo (pozn. 2), s. 63-64. Ididem. 89 Toufarová, Výstavba jezuitské koleje ve Znojmě a přestavba kostela sv. Michala od založení koleje ve Znojmě (pozn. 25), s. 6. 88
32
5. 4. Socha sv. Václava z průčelí kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava Vznik průčelí v roce 1689.90 Vznik sochy sv. Václava roku 1696.91 Autorství sochy sv. Václava připisováno Ondřeji Gezzingerovi. 92 Objednavatelem byl možná Řehoř Klein, nebo jeho nástupce Karel Kratochvíl. 93 Průčelí kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava je vertikálně rozděleno pilastry a horizontálně je děleno římsami do tří pater (obr. 40). Tyto architektonické části jsou od sebe odděleny barevným kontrastem. Výzdoba je provedená v tmavém odstínu růžové, což kontrastuje oproti bílé fasádě. Zvlášť pěkně jsou provedeny hlavice pilastrů, na které dosedají římsy. Se zvyšujícím se patrem jsou zmiňované hlavice vytvářeny mnohem komplikovaněji. Naši pozornost avšak raději obraťme k portálu kostela a především k soše sv. Václava. K portálu, jenž stojí uprostřed průčelí, stoupají čtyři schody (obr. 41). Portál sestává ze sloupové edikuly, která má prolomený segmentový fronton. Nad portálem je erb nesený dvěma anděly. Nad tímto erbem je v nice socha sv. Václava. Nika je orámována pravoúhlým páskem, který jí obíhá. Konchu niky vyplňuje lastura. Nad půlkruhovým zakončením niky je robustní římsa, která je po stranách doplněna polokoulemi se třemi paprsky stojícími na podstavcích. Na vrcholu této mohutné římsy je dýňovitý útvar stojící na podstavci. Nika je na svislých stranách doplněna girlandami. Socha sv. Václava je zhotovena v kontrapostu mírně přesahující prostor vytvořený nikou. Z prostoru kromě jeho části těla vystupuje i vrchní část kopí, které sv. Václav drží. Ohledně polychromování sochy sv. Václava na průčelí kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava si nemůžeme být jisti svými závěry, neboť nám chybí dostatek pramenů či restaurátorské zprávy, které by nám dokládaly užité barevného schéma. Podle našeho mínění, které se zakládá pouze na vnější vizuální zkušenosti, nebyla socha sv. Václava polychromovaná. Dále z našich předešlých zkušeností odhadujeme, že je skulptura zhotovena z mramoru.
90
Richter, Znojmo (pozn. 2), s. 65-66. Ididem. 92 Havlík, Znojmo (pozn. 1), s. 115. 93 Ididem. 91
33
Svatý Václav žil v první polovině 10. století a je uctíván jako patron českých zemí převážně pro svoji zbožnost. Typicky bývá zobrazován jako bojovník ve zbroji s knížecí korunou a s jeho všeobecnými atributy štítem a mečem. 94 Více o ikonografii sv. Václava viz. kat. Socha sv. Václava v kašně na Václavském náměstí. Postava sv. Václava je zde reprezentována podle tradičního chápání zásad jeho zobrazování (obr. 42). Svatý stojí v kontrapostu nad portálem, na nohou má obuty vysoké holinky. Zpod brnění na klíně jde vidět spodní oděv, kterým je jednoduchá suknice. Na hrudním krunýři jde rozpoznat iluzivně ztvárněné gravírování zbroje. Přes ramena má světec přehozený plášť, jenž je kolem krku olemován ozdobnou krajkou. Plášť zdobí bohaté iluzivní výšivky. Hlava sv. Václava je vyobrazena jako tvář mladého muže, kterému vlasy sahají až po ramena. Světec hledí přímo před sebe k údolí řeky Dyje. Svatý Václav má na hlavě korunu zakončenou křížkem. V levé ruce drží kopí, kolem něho je dlouhá, silně expresivně pojatá drapérie. Drapérie praporce kopí je ztvárněna daleko více v pohybu, než celá statická postava sv. Václava. V pravé ruce drží světec jílec meče, jehož zbývající část se skrývá za zády sv. Václava. O kostelu Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava se zmiňuje Lubomír Havlík a datuje ho podle nápisu na vrcholu průčelí do roku 1689. Zároveň však dodává, že se nejspíš nejedná o datum ukončení prací na průčelí. Tento argument dokládá nalezením nápisu na portále, kde je uvedena datace s rokem 1698. Havlík se domnívá, že právě v této době vznikl portál. Autorství sochy sv. Václava Havlík připisuje Ondřeji Gezzingerovi. 95 V roce 1966 se připojuje k Havlíkově dataci Miloš Stehlík, ovšem o žádném autorství se nezmiňuje.96 Prokop Toman se ve své práci z roku 1993 zmiňuje o salcburském sochaři a kameníkovi Ondřeji Götzzingerovi, který žil mezi lety 1643-1711. Toman připisuje Götzzingerovi sochu sv. Václava na průčelí Louckého kostela a používá stejné datace jako dosavadní badatelé. Kromě této sochy Toman spojuje s tímto sochařem i desku nad portálem, kterou chápeme jako desku, na níž je umístěn erb nesený anděly. Dále Toman uvádí různé podoby příjmení rakouského mistra, jakými byly Götzzinger, Gezzinger, Gezinger či Getzinger. Salcburský sochař měl často pracovat se svým bratrem Řehořem97. Stehlík v jiné své pozdní práci z roku 1996 uvádí, že Andreas Getzzinger pracuje okolo roku 1693 na
94
Rusina, Životy svätých Ikonografie (pozn. 46), s. 191. Havlík, Znojmo (pozn. 1), s. 115. 96 Richter, Znojmo (pozn. 2), s. 65-66. 97 Toman, Nový slovník (pozn. 30), s. 268. 95
34
výzdobě kostela v Louce a na soše se svatováclavskou tématikou. Stehlík považuje Getzzingerovo dílo za příklad kvalitní práce, ba autora přímo nazval zkušeným sochařem.98 Nejnovější prací o Louckém klášteře je publikace od Jiřího Kroupy z roku 1997, ve které se bohužel věnuje průčelí premonstrátského kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava pouze v základních údajích. Průčelí datuje stejně jako všechny předešlé publikace. Autora či autory Kroupa nezmiňuje, hovoří jen o tom, že zde pracovali salcburští umělci. 99 Zobrazení sv. Václava na průčelí kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava ve Znojmě působí mnohem suverénněji, nežli socha sv. Václava na kašně na stejnojmenném náměstí také ve Znojmě. S datováním sochy můžeme souhlasit díky nápisu na portále, kde je uveden letopočtem 1698. V otázce autorství se přikláníme k názoru literárních pramenů a považujeme za autora sochy sv. Václava Ondřeje Gezzingera. Tento sochař zde ukázal svůj cit pro drobnopisný až kresebný styl, který bychom spíše hledali u soch dřevěných. Nutno podotknout, že autor pocházel z prostředí, v němž se nesetkával se zobrazením sv. Václava. Na zdejším provedení tento fakt ale nelze zaznamenat, neboť je sv. Václav zobrazen podle tradičních způsobů ztvárnění. Tento fakt poukazuje na to, že autor musel podrobněji zkoumat ikonografii sv. Václava. Přesto si lze povšimnout, že svým drobnopisem autor přidává ke zhotovení díla svou originalitu. Připojujeme se také ke Gezzingerově autorství nápisové desky s erbem, neboť svým ztvárněním je velice podobná soše sv. Václava umístěné nad ní.
98
Miloš Stehlík, Sochařství (pozn. 3), s. 77- 111. Jiří Kroupa, Premonstrátský klášter Louka – chrám Šalamounův?, In: Petr KROUPA, Premonstrátský klášter v Louce, dějiny, umělecká výzdoba, ikonologie, Znojmo 1997, s. 66. 99
35
5. 5. Oltář Nejsvětější Trojice v Mikulášském kostele ve Znojmě Zhotoven ve druhé polovině 17. století.100 Autorství neznámé. Je umístněný v kapli Nejsvětější Trojice. Památka nebyla do roku 2011 restaurována. Oltář se nachází v kostele sv. Mikuláše na Mikulášském náměstí 13 ve Znojmě. Rejstříkové číslo památky v ÚSKP: 005415.101 Retabulum je vyrobeno ze dřeva, je polychromováno a místy i zlaceno. Rozměry oltáře jsou – šířka 4 m, výška cca 6 m.102 Majitel památky – farní kostel sv. Mikuláše ve Znojmě. Oltář Nejsvětější Trojice stojí ve čtvercové kapli sv. Trojice, která přiléhá k severní stěně a nachází se západně od severního vchodu do kostela sv. Mikuláše ve Znojmě. O významnosti této kaple svědčí i nejpravděpodobnější autorství freskové výzdoby, jež se připisuje rakouskému malíři F. A. Maulbertschovi.103 Samotná výzdoba se bohužel nedochovala, tudíž je jednoznačné připsání autorství složité. Ale vraťme se nyní zpět k oltáři Nejsvětější Trojice. Ten sestává z oltářní menzy, která byla při posledním restaurování nahrazena za novější kus. Oltářní retabulum je složeno z modré podkladové desky, na níž jsou připevněny všechny dekorace a sochy (obr. 43). Ústřední motiv tvoří sousoší s trůnícím Bohem Otcem, který má přes kolena položené bezvládné tělo Krista. Celá tato scéna se odehrává na obláčku. Po obou stranách ústředního motivu se nacházejí na obláčku andělé, kteří jsou zobrazeni s gestem pokory. Celou základní desku obíhá vegetativní orámování tvořené akantovými listy. Celý koncept oltáře doplňují malí andílci a hlavy andílků, které obklopují sousoší Nejsvětější Trojice a holubici Ducha svatého. Holubice Ducha svatého je vyobrazena zády k základní desce. Zpod holubice vystupují paprsky svatozáře. Celý oltář byl v roce 2012 rozebraný (obr. 44). Centrální výjev oltáře zobrazující Boha Otce s mrtvým
100
Šturc, Chrám svatého Mikuláše ve Znojmě (pozn. 7). Ludmila Zálešáková, Záměr restaurování „Kaple svaté Trojice“ kostel sv. Mikuláše Znojmo sochařská výzdoba, Bánov 2010. 102 Ididem. 103 Šturc, Chrám svatého Mikuláše ve Znojmě (pozn. 7), s. 24. 101
36
Kristovým tělem spolu s dvěma největšími anděly byl prozatímně umístěn v presbytáři u severní stěny. Restaurátorský záměr naznačil, že sousoší a jeho doplňky jsou několikrát přemalované. Dále restaurátorský průzkum Ludmily Zálešákové a Petra Maříka přišel na dodatečně přidělání jednotlivých dekorací, kupidů, hlaviček andílků a stylizovaných akantových listů. K tomuto poznatku došli restaurátoři poté, co sundali z dřevěné desky, jež kryla celou východní stěnu kaple Nejsvětější Trojice, jednotlivé části oltáře. Zjistili totiž, že pod jednotlivými částmi oltáře jsou odlišné odstíny barev. Proto přišli autoři restaurátorského záměru s teorií postupného doplňování jednotlivých částí na oltář v průběhu let. Restaurátoři tudíž považují za původní díly z druhé poloviny 17. pouze sochy dvou velkých andělů a sousoší boha Otce s Kristem, nad kterým je ze stejné doby i holubice představující Ducha svatého. Stratigrafické sondy, jež byly součástí restaurátorského záměru, zkoumají barvy jednotlivých vrstev a technologický postup jejich nanášení. Polychromický postup je téměř u všech částí oltáře stejný a probíhal následujícím způsobem. Na křídový podklad se klade izolační vrstva, kterou kryje bílý nátěr, po němž následuje samotný požadovaný odstín autora, na kterém je vrstva laku. Většina částí oltáře má tři vrstvy nátěrů, většinou ty nejníže položené jsou nejpestřejší. Bůh Otec má v nejspodnější vrstvě klerika nazelenalý nádech s oranžovým žilkováním. Pleťová barva je ovšem mnohem světlejší (obr. 45). Barevnost dvou největších andělů se od původního stavu prakticky nezměnila, dnešní podoba je pouze provedena v tmavších odstínech (Obr. 46). Jedinou výraznější proměnou prošla bederní rouška levého velkého adorujícího anděla, která má nejnižší vrstvu v zeleném odstínu. Na ní je postříbřená vrstva, kterou překrývá znovu zelená přemalba, a uzavírá tak barevné schéma. Výraznou proměnou prošly také obláčky, u nichž je nejspodnější vrstva červeně polychromována se zbytky zlacení. Za zmínku nadále stojí tělo Krista, které má v nejnižší vrstvě bělostnou barvu s nádechem barvy fialové (obr. 47). Nejstarší plnohodnotné zobrazení Nesvětější Trojice lze potkat už ve 12. století ve Francii či severní Itálii. O Nejsvětější Trojici se dočítáme už ve Starém zákoně („I ukázal se Hospodin Abrahámovi … Hle, naproti němu stájí tři muži… Vyběhl ven ze stanu vstříc, sklonil se k zemi a řekl: Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka.“ Gn. 18, 1-3). V Novém zákoně říká Kristus svým apoštolům:
37
„Jděte tedy,
získejte za učedníky všechny národy, křtěte ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ (Mt. 28, 19).104 Před počátkem 12. století, odkdy jsou známá první zobrazení Boha Otce v podobě člověka, býval Bůh Otec zobrazovaný například připomínkou ruky vystupující z oblak.105 Nejsvětější Trojice je zde zobrazena v netradiční scéně, jež se hojně využívala v 15. století v nizozemském malířství, kdy Kristovo mrtvé tělo leží na kolenou Boha Otce. Tento námět připomíná pietu, proto se také někdy nazývá „Pieta Domini“. Bůh Otec se obvykle zobrazuje v podobě starce s dlouhými vousy, v panovnickém oděvu, případně s trojúhelníkovou svatozáří. Syn je obvykle vyobrazován v podobě mrtvého Krista. Duch svatý se nejčastěji prezentuje v podobě holubice, která se vznáší nad hlavou Krista.106 Na oltáři Nejsvětější Trojice v kostele sv. Mikuláše ve Znojmě je zobrazena scéna, kdy Bůh Otec má na kolenou tělo mrtvého Krista a nad nimi se vznáší Duch svatý v podobě holubice. Bůh Otec je na tomto oltáři zobrazen jako sedící postava v zlatém pluviálu, pod kterým je klerika bílé barvy se stříbrným nádechem (obr. 48). Na nohách má lehkou páskovou obuv. Bůh Otec oběma rukama přidržuje Kristovo tělo, pravou rukou svírá, avšak velice křehce, Kristovu pravou paži. Levou rukou bůh Otec podpírá Kristův bok. Bůh Otec je ztvárněn v podobě starce s dlouhými vousy a na hlavě má tiáru s třemi korunami doplněnou o infuli. Tato vysoká pokrývka hlavy s třemi korunami se zobrazovala už od počátku 14. století, ale Bůh Otec s ní bývá vyobrazen až v raném nizozemském malířství. 107 Tři koruny na tiáře jsou považovány za symbol tří církevních stavů: Říma, křesťanství a duchovní svrchovanosti.108 Pohled boha Otce směřuje na bezvládné tělo Krista na jeho kolenou. Jedná se o velice klidnou statickou scénu, ze které vyznívá tichý žal nad smrtí syna. Kristus je na oltáři zhotoven v póze, kdy leží přes kolena boha Otce ve směru z pravé strany na levou. Scéna je silně expresivně pojatá svalovým napětím a světlým tělovým inkarnátem mrtvého Kristova těla, které halí pouze pozlacená bederní rouška. Bederní rouška je zde šroubovitě vyvedená do prostoru, čímž scénu mírně narušuje z jejího statistického klidu. Kristus má vousatou tvář, hlavu mu pokrývají vlnité vlasy.
104
Rulíšek, Postavy, Atributy, Symboly (pozn. 52). Hall, Slovník námětů a symbolů (pozn. 48), s. 450. 106 Ididem. 107 Hall, Slovník námětů a symbolů (pozn. 48), s. 443. 108 Ididem. 105
38
Celý oltář po stranách Nejsvětější Trojice doplňují postavy dvou plně plasticky vyvedených klečících andělů. Oba andělé stojí na stylizovaném obláčku (obr. 49, 50). Po pravici boha Otce je anděl, jehož tělový inkarnát halí pouze zelená bederní rouška, jejíž jeden konec se andělovi obtáčí kolem jeho pravé ruky. Svůj pohled směřuje na Kristovo bezvládné tělo. Tento anděl má vlnité vlasy nakrátko střižené. Bílá stažená křídla má anděl zhotoveny z pírek, které mají pozlacené ostny. Levý anděl je zachycený v póze nejvyšší pokory. Svým zjevem připomíná jeho protějšek. Pouze jeho bederní rouška kryje jen andělův klín a jeho křídla jsou rozepjatá. Pohled levého anděla směřuje nahoru na Ducha svatého. Literatura se oltáři Nejsvětější Trojice v kostele sv. Mikuláše ve Znojmě příliš nevěnuje. Ve velké většině případů to jsou pouze průvodce po kostele či kratší publikace zabývající se chrámem sv. Mikuláše. V roce 1995 v menší publikaci se oltáři Nejsvětější Trojice věnuje Karel Fila a datuje jej do let okolo roku 1700.109 Libor Šturc v podobné knize z roku 2008 mírně pozměňuje dataci na konec 17. století a také se jako předešlý zmíněný literát nezmiňuje o autoru či autorech oltáře. Šturc přichází také s myšlenkou, že oltář byl postupně v průběhu času doplňován částmi z ostatních, dnes již neexistujících oltářů, které se nacházely v kostele sv. Mikuláše. 110 Je politováníhodné, že se oltáři Nejsvětější Trojice v kostele sv. Mikuláše ve Znojmě věnuje tak nízký počet literárních prací, neboť se dle našeho mínění jedná o kvalitní dílo. Můžeme jenom doufat v nové poznatky, které by nám poskytly nové informace a vnesly světlo do prozatím nezodpovězených otázek ohledně datace, autorství či donátorství. Ikonografický koncept kaple je „doplňován“ i obrazem, na kterém je zachyceno nalezení těla sv. Jana Nepomuckého. Obraz se nachází naproti oltáři. Scéna s mrtvým tělem Jana Nepomuckého se tímto dostává do analogie s mrtvým tělem Vykupitele. O tomto obrazu se zmiňuje jak Fila, tak Šturc. Avšak po restaurování kaple, které bylo dokončeno v roce 2012, se v místě obrazu s Janem Nepomuckým nachází pouze freska Svaté rodiny, která znázorňuje scénu Klanění tří králů. Scéna Klanění tří králů představuje počátek Kristova života, protipólem jí je scéna z oltáře Nejsvětější Trojice s mrtvým Kristem.
109 110
Fila, Chrám sv. Mikuláše ve Znojně (pozn. 6), s. 29–30. Šturc, Chrám svatého Mikuláše ve Znojmě (pozn. 7), s. 24.
39
5. 6. Hlavní Oltář kostela sv. Mikuláše Vznik se datuje do roku 1679-1699.111 Autorství je neznámé. Restaurování do poloviny roku 2012 neproběhlo. Oltář je uložen v závěru presbytáře kostela sv. Mikuláše ve Znojmě. Oltář je zhotovený ze dřeva. Hlavní oltář kostela sv. Mikuláše ve Znojmě se nachází ve vrcholně gotickém kostele stejnojmenného zasvěcení. Oltář stojí v původním gotickém závěru presbytáře, což velice zajímavě kontrastuje s raně barokní oltářní architekturou (obr. 51). Tři patra oltářní architektury doplňují sochy světců po jejich krajích. V nejnižším patře na levé straně z našeho pohledu je umístěna socha sv. Václava, naproti ní je socha sv. Leopolda. V patře nad nimi zaujímají prostor věrozvěsti Cyril a Metoděj. Celý hlavní oltář sv. Mikuláše uzavírá sousoší kalvárie s Pannou Marií a Janem Křtitelem, kteří stojí po stranách ukřižovaného Krista. V centru oltářní architektury je olejomalba od malíře J. L. Deyssingera, kde ústřední postavu tvoří sv. Mikuláš. V nástavci je olejomalba Nejsvětější Trojice. Oltářní architektura vytvořená ze dřeva imituje svým polychromováním červený mramor. Hlavice, patky, akantové dekorace a jiné drobnější části jsou pozlacené. Sochy světců mají bílý monochromní nátěr. První sochou ve spodní partii hlavního oltáře kostela sv. Mikuláše ve Znojmě je sv. Václav. O ikonografii tohoto světce jsme se již zmínili v katalogovém hesle Socha sv. Václava v kašně na Václavském náměstí. Český patron na zdejším oltáři zaujímá pózu stojícího šlechtice v kontrapostu a v levé ruce drží kopí s praporcem (obr. 52). Pravá ruka přidržuje štít se symbolem českých zemí, který má pozlacené olemování, jež se v horní části stáčí do spirály. Ke stejnému zatočení dochází i v dolní části štítu. Brnění má sv. Václav redukováno pouze na kolenní chrániče, jinak tělo světce halí drapérie pláště, pod kterým je vidět tunika. Pokrývka ramen iluzivně připomíná kožešinu. Světec má vousatý obličej a na hlavě nese korunu. Drapérie není expresivní, ohromuje spíše svým objemem a svými jemnými záhyby.
111
Fila, Chrám sv. Mikuláše ve Znojmě (pozn. 6), s. 19 – 20.
40
Na pravé straně oltáře, ve stejné etáži jako socha sv. Václava, stojí skulptura sv. Leopolda (obr. 53). Neznámý autor ztvárnil světce podobně jako sochu sv. Václava. Svatý Leopold je zde vyobrazen ve stejném oděvu a se stejnými atributy, kterými zde disponuje patron českých zemí. Svatý Leopold je pouze vyveden v zrcadlovitě otočené kompozici. Rozdílná je také hlava, kterou má sv. Leopold ztvárněnou s delšími vousy a delšími vlasy. Dále je na štítu sv. Leopolda pět menších orlic, sv. Václav má na svém štítu pouze jednu. Drapérie u sochy sv. Leopolda je mnohem expresivnější a ostřeji řezaná, než u sochy sv. Václava. Rozevlátá drapérie obohacuje toto zobrazení navíc o pohyb. Ve druhém patře sochařské výzdoby jsou sochy sv. Cyrila, jenž v Římě přijal jméno Konstantin, a socha jeho bratra sv. Metoděje. Ikonograficky se oba věrozvěstové zobrazují v podobě řeckého, či římského biskupa. V některých případech bývá sv. Cyril zobrazený v řeholnickém oděvu s jeho všeobecnými atributy knihou, berlou a křížem.
112
Oba světci jsou na hlavním oltáři v kostel sv. Mikuláše ve Znojmě zobrazení prakticky totožně, navíc podle ikonografických zásad jako biskupové (obr. 54, 55). Na rozdíl od sv. Metoděje, který je oděn v kompletním biskupském rouchu, má socha zobrazující sv. Cyrila pod pluviálem řeholnický oděv. Oba světci mají stejné gesto, kterým je rozevřená náruč. V nejvyšším třetím patře sochařské výzdoby se nachází scéna kalvárie. V centru kompozice je ukřižovaný Kristus, jehož nejstarší zobrazení je známo už ze šestého století, doplněný Pannou Marií a Janem Křtitelem. Tento způsob zobrazování, kdy z pravé strany Krista stojí Panna Marie a zleva Jan Křtitel, se ovšem ustálil až od století devátého. Spojení těchto dvou světců s tématem ukřižování vychází z Janova evangelia (19, 26-27). Od 11. století je Kristus představován jako zesláblá postava s hlavou kleslou na rameno, na níž nese trnovou korunu.113 Kristus je podle ikonografického ustáleného typu zobrazen v bederní roušce a s hřeby probitými dlaněmi, totéž platí i pro obě nohy Krista (obr. 56). Nad hlavou, kterou má zde nakloněnou na pravé rameno, je nápis I. N. R. I. Panna Marie a Jan Křtitel jsou oděni v bohatých drapériích (obr. 57, 58). Zajímavým detailem je, že sochy na pravé straně oltáře jsou vždy více rozevláté, než jejich pravé protějšky. Miloš Stehlík se v roce 1989 zmínil o hlavním oltáři kostela sv. Mikuláše ve Znojmě ve spojitosti s hlavními oltáři v Louce a v kostelu sv. Michala. Stehlík podotýká, že autor
112 113
Rusina, Marian Zervan, Životy svätých Ikonografia (pozn. 46), s. 131. Hall, Slovník námětů a symbolů (pozn. 48), s. 456-463.
41
nebo autoři se jistě potýkali s problémem umístit raně barokní oltář do gotického prostředí. 114 O tomto oltáři hovoří ve své útlé publikaci z roku 2008 i Libor Šturc, který převážně vycházel z myšlenek Karla Fily, které navíc doplnil o restaurátorský průzkum z roku 1996. V otázce datace vzniku výzdoby oltáře se tvrzení Libora Šturce ale liší, neboť Šturc datuje výzdobu do 18. století. 115 Karel Fila datuje výzdobu oltářní architektury mezi léta 1679-1699.116 Hlavní oltář farního kostela sv. Mikuláše ve Znojmě naznačuje, podle našeho posouzení, svou velikostí a velkolepou výzdobou svůj význam pro město. Autorství tohoto oltáře je nejasné, což nám nepomůže objasnit nedostatek pramenů vyjadřujících se ke zdejšímu oltáři. Ohledně datace se přikláníme k tvrzení Karla Fily. Ze stylové oblasti se zvláště zpracování soch na levé straně dá umístit do ranější fáze baroka, nežli jejich sochařské protějšky na pravé straně. Sochy, jež jsou na pravé straně výzdoby oltáře, mají blíže svým zpracováním ke konci 17. století. Kvůli různému pojetí soch, kdy na pravé straně mají skulptury mnohem rozevlátější pojetí drapérií, než sochy na straně levé, se můžeme domnívat, že na této práci pracovali alespoň dva autoři. U soch Panny Marie a Jana Křtitele je nápadně podobné pojetí rukávu, který tvoří prstence vytvořené nakupenou drapérií, které nenajdeme u jiných soch na oltáři. Můžeme tudíž vyjádřit názor, že se jedná o jiný autorský styl ve vytváření drapérií.
114
Stehlík, Barokní sochařství 17. století na Moravě (pozn. 4), s. 315. Šturc, Chrám sv. Mikuláše ve Znojmě (pozn. 7), s. 9-11. 116 Fila, Chrám sv. Mikuláše ve Znojmě (pozn. 6), s. 19 – 20. 115
42
5. 7. Hlavní oltář kostela sv. Michala Vznik v roce 1676.117 Autor – neznámý. Rekonstrukce – do poloviny roku 2012 neproběhla. Oltář je vyrobený ze dřeva. Hlavní oltář v kostele sv. Michala ve Znojmě je dvoupatrovým dílem, jež má ve spodní části obraz s archandělem Michaelem bojujícím proti ďáblovi (obr. 59). V nástavci je obraz zvěstování Panně Marii. Po stranách obrazu zvěstování jsou sochy Petra a Pavla, nad nimiž je postava Krista. Ta je na levé straně doplněna kupidem s palmovou ratolestí, napravo andílkem s lilií. Všechny sochy na oltáři kostela sv. Michala jsou polychromovány bílou barvou. Toto tvrzení je ale pouze naším úsudkem, neboť se námi nalezená literatura o polychromii těchto soch nezmiňuje. Svatý Petr, než ho povolal Kristus, žil v Galileji jako jeho bratr a oba se živili rybařením. Tento světec je nejdůležitější z apoštolů, bývá zobrazovaný ve zlatém plášti, který překrývá modrou či zelenou tuniku. Jeho nejtypičtějším atributem jsou klíče, dále bývá zobrazovaný s rybou, lodí, obraceným křížem, berlou nebo kohoutem. 118 Svatý Petr je na hlavním oltáři kostela sv. Michala ztvárněn v antickém oděvu s jeho hlavním atributem pozlacenými klíči, které drží v pravé ruce (obr. 60). Hlava tohoto světce je vousatá s vlnitými vlasy a pro sv. Petra se specifickou chocholkou. Jeho pohled směřuje mírně vzhůru. Většinu výraziva zde plní drapérie, která se nakupuje pod pravou rukou. Další sochou na výše zmíněném oltáři je socha sv. Pavla. Svatý Pavel je apoštol pocházející z Tarsu v Malé Asii. Tento světec nepatřil mezi původních dvanáct učedníků Krista. Nejčastěji se zobrazuje ve spojení se sv. Petrem. První zmínka o sv. Pavlovi je v novém zákoně ve spojitosti s ukamenováním sv. Štěpána. Tento světec má za tradiční atributy meč, jako připomínku své mučednické smrti, knihu a svitek, jenž souvisí s jeho tvorbou epištol. Jeho zobrazování není časté, protože sv. Pavel byl oblíbeným světcem luteránů, kteří 117
Toufarová, Výstavba jezuitské koleje ve Znojmě a přestavba kostela sv. Michala od založení koleje ve Znojmě (pozn. 25), s. 77. 118 Hall, Slovník námětů a symbolů (pozn. 48), 350–354.
43
vycházeli z části jeho učení. Svatý Pavel se zobrazuje jako vysoký muž s vlnitým vousem a kadeřavými vlasy. 119 Tento světec je zde ztvárněn v podobné póze jako sv. Petr (obr. 61). Výjimkou jsou samozřejmě jejich atributy, neboť sv. Pavel má v pravé ruce meč, jehož ostří směřuje k zemi. Postavy se také liší tím, že sv. Pavel má dlouhé vousy s dlouhými vlasy. Výjev zmrtvýchvstání Krista zachycuje Ježíše oděného v bohatě řasené drapérii, která Kristovi halí skoro celou dolní polovinu těla (obr. 62). Jeden cíp drapérie končí na levém Kristovu rameni. Jeho levá ruka je pokrčená v lokti a zápěstí s prsty směřuje vzhůru. Pravou rukou Ježíš ukazuje na svoji ránu v pravém boku, kterou mu způsobilo Longinovo kopí. Ježíš má dlouhé vlasy a dívá se směrem do lodi kostela. Celá drapérie působící mohutným dojmem je rozevlátá s ostrými záhyby. Kupidi vypadají praktiky identicky, jsou zhotoveni v zrcadlově obrácené póze, přičemž se oba andílci otáčí na postavu Krista (obr. 63, 64). Kupid po pravé Kristově straně drží v pravé ruce palmovou ratolest. Jeho zrcadlový protějšek drží lilii. Oběma kupidům halí klín drapérie jdoucí od ramen každého andílka. V pramenech se o hlavním oltáři kostela sv. Michala hovoří jen velmi málo. Václav Richter v roce 1966 jeho vznik datuje do druhé poloviny 17. století. V části o architektuře Richter zmiňuje, že roku 1642 se na loď chrámu sv. Michala zřítila poblíž stojící věž. Po rekonstrukci lodi vznikala také výzdoba interiéru.120 Miloš Stehlík se ve svých pracích zmiňuje pouze o problematice vložit hlavní oltář do původního gotického presbytáře. Tohoto problému si všímá Miloš Stehlík například v publikaci z roku 1996.121 Další přínosnou prací na toto téma je diplomová práce Dany Toufarové, která se soustředila na práci v archivech a přinesla nové informací týkajícího se zmíněného oltáře. Nevýhodou pro naši práci je bohužel fakt, že se Toufarová o interiéru zmiňuje jen okrajově. Toufarová datuje vznik hlavního oltáře do roku 1676 a dodává jeho cenu 1400 zlatých. U sochařských děl tohoto oltáře uvažuje o době vzniku kolem roku 1676 a zamýšlí se, že by se mohlo jednat o dílo nějakého mistra, jenž už pro jezuity dříve pracoval a osvědčil se. Další informace o interiéru nerozvádí z důvodu, že se mu věnuje Lenka Češková ve své disertační práci. 122 Nám se ovšem její práci najít nepodařilo.
119
Hall, Slovník námětů a symbolů (pozn. 48), s. 341–344. Richter, Znojmo (pozn. 2). 121 Stehlík, Sochařství (pozn. 4), s. 79. 122 Toufarová, Výstavba jezuitské koleje ve Znojmě a přestavba kostela sv. Michala od založení koleje ve Znojmě (pozn. 25), s. 133. 120
44
Abychom shrnuli naše bádání o hlavním oltáři kostela sv. Michala, musíme vyjádřit náš názor na dataci vzniku sochařské výzdoby oltáře. Domníváme se, že skulptury umístěné na oltáři pocházejí až z přelomu 17. a 18. století, ne tedy z roku 1676, kdy vznikla celá oltářní architektura. Sochařské zpracování je totiž více expresivní, vláčné a rozevláté, což značí posun k vrcholnému baroku 18. století. Ohledně otázky autorství se přikláníme k myšlence Dany Toufarové o jakémsi osvědčeném sochařském mistrovi. Co se týče stylu neznámého autora, povšimli jsme si, že drapérie soch je lehká, často mívá ohnuté okraje a její záhyby jsou geometrické.
45
5. 8. Hlavní oltář v kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u Louckého kláštera Datuje se do konce 17. století. 123 Autor neznámý. Restaurování do poloviny roku 2012 neproběhlo. Hlavní oltář se dělí na nad sebou uložené dvě části a dohromady plní ikonografický celek nanebevzetí Panny Marie (obr. 65). Spodní částí je obraz s Pannou Marií, kterou nesou andělé ke scéně v nástavci. Tento obraz je doplněn sochami světců. Na pravé straně se nachází postava sv. Václava, jenž je doplněn z levé strany sv. Leopoldem. Nástavec je zhotoven s obrazem Nejsvětější trojice a z levé strany ho zdobí socha sv. Norberta. Napravo od Nejsvětější trojice se nachází skulptura sv. Augustina. Sochařskou výzdobu druhého patra oltářní architektury uzavírají postavy dvou andělů s rozpaženýma rukama pod obrazem Nejsvětější trojice. Nad obrazem v nástavci je archanděl Michael s hořícím mečem a váhami. Pod ním se nachází dva menší andělé. Levý anděl drží palmovou ratolest a jeho protějšek z pravé strany drží meč. Celá sochařská výzdoba oltářní architektury má monochromní bílou barvu doplněnou o pozlacené doplňky. Více by nám mohly prozradit případné restaurátorské práce, které však dosud na oltáři neproběhly. Svatý Václav je na tomto hlavním oltáři zobrazen podle ikonografických invencí (viz. kat. Socha sv. Václava v kašně na Václavském náměstí) jako muž středních let s kopím (obr. 66). Jeho dalším častým atributem je štít, o kterém se můžeme domnívat, že se nacházel pod levou rukou sv. Václava. Naznačuje to gesto levé ruky a podivné nakupení drapérie pod předloktím tohoto světce. Patron českých zemí je na hlavním oltáři kostela Nanebevzetí Panny Marie a svatého Václava oděn ve zbroji. Socha svatého Václava má dlouhý plášť se záhyby tvaru písmene „Y“. Přehoz přes ramena tohoto světce je velice podobný soše sv. Václava z kašny na stejnojmenném náměstí ve Znojmě. Velice detailně ztvárněné jsou vlasy a vousy, které podtrhují jemné obličejové rysy. Hlavu svatého Václava zdobí mohutná koruna. Socha svatého Leopolda je na pravé straně nejnižšího patra výzdoby oltáře (obr. 67). Sv. Leopold je zobrazen podle ikonografických pravidel jako vousatý muž s kopím a
123
Stehlík, Sochařství (pozn. 4), s. 79.
46
modelem kostela v rukou. Skulptura svým ztvárněním připomíná sochu sv. Václava., neboť sv. Leopold je vyobrazen ve zbroji, přes kterou má bohatý plášť a na hlavě nese mohutnou korunou. Druhé patro sochařské výzdoby začíná, pohledem z levé strany, sochou sv. Norberta, jenž je považován za zakladatele premonstrátského řádu. Tento německý světec se narodil koncem 11. století ve městě Gennep a umírá roku 1134 v Magdeburgu. V roce 1627 byly ostatky tohoto světce převezeny do Prahy a téhož roku byl sv. Norbert zařazen mezi české patrony. Svatý Norbert bývá zobrazován v biskupském rouchu s berlou a mitrou. Často také drží monstranci či kalich, které patří k jeho individuálnějším symbolům. Mnohdy je také zobrazován ve chvíli, kdy stojí na svázaném ďáblovi. 124 Na hlavním oltáři Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava je sv. Norbert zobrazen jako muž s krátkými vousy v biskupském rouchu stojící pravou nohou na figuře svázaného ďábla (obr. 68). Hlavním výrazivem je na soše sv. Norberta drapérie, která je posetá hojně jemnými záhyby ve tvaru písmene „Y“. Z těžké a expresivně rozevláté drapérie vystupují jen ruce a obličej. V pravé ruce drží světec svůj atribut pozlacenou monstranci. Levá ruka svírá biskupskou hůl, která je zakončena dvouramenným křížem, což je též častým poznávacím znakem sv. Norberta. Na hlavě má sv. Norbert mitru s bohatým zdobením. Tento světec má přivřené oči evokující extatickou polohu ztvárnění. Sochařským protějškem sv. Norberta je sv. Augustin. Tento světec se narodil v Tagastu v Numidii a zemřel v roce 430 v Alžírském Hippo Regium. Svatý Augustin bývá zobrazován s planoucím srdcem, jež je někdy zasaženo šípem. Srdce symbolizuje jeho horlivou lásku k bohu. Dalšími jeho atributy jsou kniha, dítě s mušlí či samotné odění do biskupského oděvu, jejž někdy nahrazuje mnišské roucho augustiniánů, kteří vycházejí z jeho učení. 125 Svatý Augustin je zde zobrazen v póze, která je zrcadlovým protějškem sv. Norbertovi ze stejné etáže výzdoby (obr. 69). Tento světec ze severní Afriky je zobrazen v biskupském šatu s berlou a na hlavě má mitru. Levá ruka nese knihu, na níž je hořící srdce prostřelené šípem. U nohou mu sedí smějící se dítě s pozlacenou mušlí. Zpracování drapérie sv. Augustina je mnohem klidnější a statičtější, ale i přesto zde autor pracuje se stejným utvářením záhybu ve tvaru písmene „Y“.
124 125
Rulíšek, Postavy, Atributy, Symboly (pozn. 52). Rulíšek, Postavy, Atributy, Symboly (pozn. 52).
47
Celý koncept výzdoby uzavírá nejvýše položená socha oltáře, která znázorňuje archanděla Michaela. Archanděl Michael se podle ikonografických zásad zobrazuje jako okřídlená postava s hořícím mečem a miskami vah, jimiž má vážit hříšníky. První zmínka o archandělovi Michaelovi je v knize Zjevení (12,7 – 9).126 Archanděl Michael je na oltáři Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava zobrazený v podobě stojící andělské postavy v dlouhém oděvu. Michael zde disponuje svými nejdůležitějšími atributy, konkrétně v pravé ruce svírá meč a v levé ruce drží misky vah (obr. 70). Expresivně prolámaná drapérie působí svěžím dojmem a je mírně rozevlátá. Obličej postrádá jakékoliv obličejové rysy. Křídla archanděla jsou impozantně rozevřená do prostoru. Jediným autorem, který datuje hlavní oltář kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava do konce 17. století, je Miloš Stehlík. Je to politováníhodné, neboť se jedná o jedno z nejlepších děl konce 17. století ve Znojmě. Podle našeho mínění navazuje ikonografický koncept hlavního oltáře kostela na tezi v publikaci od Jiřího Kroupy et al. z roku 1997.127 V této práci se přiklání Kroupa ke Stehlíkově verzi, že na výzdobě interiéru se podíleli salcburští sochaři. Stylovým zpracováním oltář zapadá do našeho zkoumaného časového období, konkrétně na konec 17. století. Po našem bádání se přikláníme k názoru, že oltář není tvorbou salcburských sochařů. To dokládáme na autorově dokonalé znalosti ikonografie sv. Václava a dolnorakouského světce Leopolda. Dílo je totiž precizně vytvořené podle standardního modelu. Dá se namítat, že i salcburští sochaři mohli mít dokonale osvojenou ikonografii, ale pro příklad nám slouží jiný rakouský umělec Gezzinger, který v průčelí kostela u Louckého kláštera vytvořil sochu sv. Václava s viditelnými vlastními rysy. Přestože se tedy podle našeho mínění nejednalo o salcburského sochaře, měl autor či kolektiv autorů dobré povědomí o sochařské technice ze salcburského prostředí. Ve Znojmě se ovšem nenachází jiné podobně zhotovené práce, tudíž se můžeme domnívat, že se jedná o díla putujících umělců. Pro objasnění těchto otázek si budeme muset počkat na nalezení nových zjištění.
126 127
Hall, Slovník námětů a symbolů (pozn. 48), s. 271 – 272. Jiří Kroupa, Premonstrátský klášter Louka – chrám Šalamounův (pozn. 97), s. 66.
48
5. 9. Kazatelna kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u Louckého kláštera Vznik v roce 1689.128 Autorství sochy sv. Václava na střeše kazatelny je od salcburského sochaře Franze Perneggera.129 Restaurování do poloviny roku 2012 neproběhlo. Kazatelna se nachází na druhém pilíři severní arkády od presbytáře (obr. 71). Tvoří ji šestiboký balkon, jenž má z pěti stran malé niky, v kterých jsou dvojice evangelistů, mezi nimiž stojí Panna Marie. Šestou stranu balkonu zaujímá schodiště. Každá nika má orámování střídavě tvořené anděly a vegetativním motivem. V první nice, která je přímo u pilíře a je čelem proti presbytáři, je sv. Jan Evangelista. Tento světec je zde vyobrazen se svým typickým atributem orlem a v levé ruce drží kalich. Napravo od tohoto výjevu se nachází sv. Marek Evangelista, jemuž leží u nohou lev (obr. 72). Ve třetí nice je zobrazena Panna Marie v esovitém prohnutí v dlouhém rozevlátém oděvu. Pravou nohou stojí na srpku měsíce. Mladistvě zobrazená Panna Marie si tiskne pravou ruku na hruď. Nad nikou je vytištěné datum 1689. Další niku po pravici Panny Marie zaplňuje soška sv. Lukáše Evangelisty s jeho atributem býkem, kterého má u nohou (obr. 73). Tento světec navíc drží v rukou knihu a brk na psaní. Poslední niku zaplňuje sv. Matouš Evangelista, jenž je zde zobrazen s dítětem u nohou a se svitkem v levé ruce (obr. 74). Nad balkonem je poměděná střecha cibulového tvaru, na níž stojí socha sv. Václava. Zpracováním jsou sochy evangelistů mnohem strnulejší a neobsahují tolik vnitřního pohybu jako socha Panny Marie, jejíž expresivně rozevlátá lámaná drapérie napovídá, že by se mohlo jednat o práci z přelomu 17. a 18. století. U určování polychromie můžeme vycházet pouze z osobní zkušenosti, neboť u této památky do sepsání naší práce neproběhlo restaurování. Došli jsme tedy k závěrům, že pouze socha sv. Václava na vrcholu střechy kazatelny je polychromovaná bílou barvou. Naši pozornost soustředíme na sochu sv. Václava na vrcholu střechy nad kazatelnou. O ikonografii sv. Václava jsme už hovořili v katalogovém heslu socha sv. Václava v kašně na
128 129
Havlík, Znojmo (pozn. 1), s. 115. Stehlík, sochařství (pozn. 4), s. 83.
49
Václavském náměstí. Proto si jen připomeneme, že se jedná o českého světce z první poloviny 10. století, který se nejčastěji zobrazuje jako muž ve zbroji držící kopí s praporcem. Socha sv. Václava je v našem případě ztvárněna v kontrapostu stojícího muže v brnění, který drží váhu na pravé noze (obr. 75). Na hrudním krunýři má plasticky znázorněný motiv mušle. V pravé ruce drží štít s orlicí, v levé ruce drží kopí s praporcem. Záda mu kryje plášť sahající až k zemi. Svatý Václav má na hlavě vysokou korunu, pod kterou má krátké vlnité vlasy. Tento světec je zobrazen s jemnými rysy a s velkýma přivřenýma očima a jeho pohled směřuje do hlavní lodi kostela. O této památce se jako jeden z prvních zmiňuje Libor Havlík v publikaci z roku 1956 a soustřeďuje svoji pozornost na sochu sv. Václava na střeše kazatelny a datuje ji do roku 1699. Za autora tohoto díla určil Havlík Františka Berneggera, jemuž připisuje i zhotovení balustrád a samotné kazatelny. 130 Miloš Stehlík ve své práci z roku 1996 se ve své práci zmiňuje o salcburském sochaři Franzi Perneggerovy, jenž měl v roce 1698 pracovat na výzdobě Louckého kostela se svatováclavským motivem. 131 Jinak o dataci či autorství kazatelny literatura mlčí. S datováním kazatelny bychom si mohli pomoci nápisem s rokem 1689. Ten ovšem podle našeho mínění nejspíše neznamenal konec práce, je pravděpodobnější, že se na kazatelně pracovalo až do konce 17. století. Naši domněnku nám potvrzuje i způsob pojetí zhotovení sošky Panny Marie, jejíž rozevlátá drapérie a její esovité prohnutí nás vede do přelomu 17. a 18. století. Pojetí ztvárnění sv. Václava nám mimo jiné napovídá, že se jedná o sochaře, jenž neznal důkladně tradiční zobrazování tohoto světce. Příklon autora k dekorativnosti nás vede k zamyšlení, zda sochařský mistr nepocházel z cizího prostředí. Příkladem nám může být zobrazení sv. Václava na průčelí stejného kostela. Zde salcburský sochař zpracovával podobný námět a je zde patrný drobnopis a snaha zachytit každý detail. Proto se přikláníme názoru, že autorem byl salcburský sochař Franz Pernegger.
130 131
Havlík, Znojmo (pozn. 1), s. 115. Stehlík, sochařství (pozn. 4), s. 83.
50
6. Znojemské sochařství 2. poloviny 17. století v kontextu doby, umění a náboženství Znojemské sochařství se v průběhu času vyvíjelo pod silným vlivem dolnorakouského umění. Tento fakt je dán nejen jeho geografickou blízkosti, ale i kvůli velkému počtu německy
mluvících obyvatel,
kteří žili
ve
Znojmě.132
Provázání
mezi Dolním
Rakouskem a Znojmem, navíc i celkové propojení s celou střední Evropou a jejím uměním v dřívějších dobách, nám dokládá například madona ze Znojma. Jejím nejbližším podobným dílem stejného autora je totiž rakouská socha sv. Floriána.133 Sochaři pracující na Moravě vnímali podněty z italského umění zprostředkovaně převážně pomocí Podunají. V tomto ohledu se liší od území Čech, které navíc čerpalo umění z německé oblasti prostřednictvím Saska. 134 Znojemské sochařství v 17. století přijímalo podněty z Itálie díky putujícím umělcům, kterými byli buď samotní Italové, anebo umělci, kteří přišli do kontaktu s italskými pracemi. Velké množství italských sochařů a štukatéru pracovalo na zakázkách pro Liechtensteiny a Dietrichsteiny. Jiní sochaři přinášeli na Moravu podněty přímo z Itálie.135 Dále také lze uvést, že mnoho sochařských mistrů navštěvovalo vídeňské prostředí ovlivněné Itálií. Příkladem nám může být tvorba Michaela Mandíka, který se ve Vídni vyučil a následně odešel na Moravu, kde po určitou dobu pracoval. 136 Ve druhé polovině 17. století nebylo ve Znojmě tak příznivé prostředí, jaké oproti tomu vládlo v Olomouci či v Brně, kam mířilo mnoho umělců. Příznivé podmínky v Brně způsobily také to, že město získalo povýšení na hlavní město, a vystřídalo tak v této funkci Olomouc.137 Avšak i přes všechny těžkosti se znojemské sochařství vyvíjelo, přestože se neprojevovalo tak velkým počtem děl jako ve výše zmíněných městech, třebaže ve Znojmě pracovali vynikající umělci. Za příklad nám může sloužit socha sv. Václava na průčelí kostela Louckého kláštera, jež je prací salcburského sochaře Ondřeje Gezzingera. I původ tohoto autora napovídá, že existovali určité vazby mezi Rakouskem a Znojmem. Velkou blízkost k rakouskému prostředí naznačuje i fakt, že na
132
Havlík, Znojmo (pozn. 1), s. 102. Ivo Hlobil, Madona Znojemská, in: David Majer, Robert Antonín et al., Král, který létal, moravsko-slezské pomezí v kontextu středoevropského prostoru doby Jana Lucemburského, Ostrava 2011, s. 433 – 473. 134 Jaromír Neumann, Sochařství, in: Český Barok, Praha 1974, s. 53. 135 Stehlík, Sochařství (pozn. 4), s. 81 136 Martin Pavlíček, Květná zahrada (pozn. 63) s. 123-147. 137 Stehlík, Sochařství (pozn. 4), s. 77. 133
51
hlavním oltáři farního kostela sv. Mikuláše ve Znojmě se nachází socha dolnorakouského patrona sv. Leopolda, jenž tvoří protipól ke sv. Václavovi, jakožto patronu českých zemí. Fenoménem vygradovaným v období druhé poloviny 17. století je kult Panny Marie. Příkladem jsou mariánské morové sloupy, které v různých podobách zaplnily česká náměstí. Nejstarší mariánský sloup nalezneme v Mnichově (1638),138 což předznamenává příchod tohoto nového typu.
138
Stehlík, Sochařství (pozn. 4), s. 81.
52
7. Závěr V naší práci jsme se soustředili na vysvětlení problematiky sochařství ve 2. polovině 17. století ve Znojmě. Po úvodním vymezení obsahového rámce práce jsme naznačili sochařský vývoj ve Znojmě. Zde jsme se dobrali závěru, že sochařství druhé poloviny 17. století nevznikalo bez žádné předešlé sochařské produkce v časovém vývoji. Také jsme shledali, že sochařská produkce po 18. a 19. století má klesající tendence. V kapitole dosavadního stavu bádání jsme rozebrali literaturu, která se zabývá sochařstvím druhé poloviny 17. století. Naznáváme, že se literatura a prameny na dané období ne příliš detailně zaměřují. Spíše se jedná o stručné a letmé zmínky v jednotlivých publikacích. Jen velice málo sochařských památek z druhé poloviny 17. století je detailně probráno v literatuře. Nejlépe probádaným dílem je mariánský morový sloup ve Znojmě, ovšem toto zkoumání komplikuje nedostatek historických pramenů, myšleno kronik, a podobně. V další kapitole, kterou byla úvodní stať k sochařství 2. poloviny 17. století ve Znojmě, jsme se pokusili nastínit problematiku sochařství tohoto období, dále naznačit výčet děl, jež budeme rozebírat následně v katalogu. Dále jsme se zmínili o dílech, která jsme nemohli zařadit do katalogu z důvodů toho, že jsme naznali, že se nejedná o sochařská díla, ale o užité umění. V úvodní stati jsme se mimo jiné věnovali obecné polychromii soch. Katalogová hesla v další části práce jsme soustředili na všechny památky, které obsahují sochařskou výzdobu z daného období. Překvapivé bylo, kolik se jich z druhé poloviny 17. století ve Znojmě nachází. Přínosem naší práce je shrnutí sochařské produkce druhé poloviny 17. století do katalogu. V následných katalogových heslech jsme detailně jednotlivá díla rozebrali a pokusili se vyjádřit názor na autorství, datování a jiné důležité problémy. V poslední části naší práce jsme zasadili znojemské sochařství v druhé polovině 17. století do kontextu sociálního, kulturního a náboženského. Právě v popsání spojení mezi rakouským a moravským uměním jsme zaznamenali velké mezery v literatuře i přesto, že vazby mezi těmito oblastmi v tomto období musely být silné. Prostor pro jiné práce a další badatelskou činnost může například spočívat v nalézání souvislostí mezi pohledem soch a objednavatelem, a jejich následné vysvětlování. 53
Domníváme se totiž, že tato problematika je vhodná dalšího zkoumání, v naší práci jsme se jí však zaobírali jen povrchově, kdy jsme popisovali směřování pohledu jednotlivých děl. Jako příklad souvislosti mezi pohledem sochy a donátorem nám může sloužit socha sv. Mikuláše na mariánském morovém sloupu ve Znojmě, jež se dívá směrem ke kostelu stejnojmenného světce. Dalším příkladem může být socha sv. Václava z kašny na stejnojmenném náměstí, která se dívá směrem na přemyslovský znojemský hrad. Zajímavým badatelským počinem by také, podle nás, mohlo být zkoumání celého ikonografického konceptu hlavního oltáře kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava v souvislosti vzhledem k ikonografii kláštera Louka. V závěrečném ohlédnutí za naším zkoumáním konstatujeme, že naše cíle a záměry, které jsme si určili v úvodu práce, jsme naplnili, a přispěli tak k rozšíření dosavadní teorie o sochařství druhé poloviny 17. století ve Znojmě. Nezodpovězené základní otázky ohledně autorství, přesné datace, objednavatelů a podobných věcí mohou objasnit až nově nalezené literární zdroje a historické prameny.
54
8. Seznam literatury Klára Benešovská, Na výsluní tradice nebo ve stínu pokroku? (1197-1260), in: Petr Kratochvíl, Velké dějiny Koruny české, architektura, Praha 2009. Lenka Čurdová, Epigrafické památky města Znojma, Brno 2010. Karel Fila, Chám sv. Mikuláše ve Znojmě, Znojmo, 1995. Josef Hall, Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění, Praha 1991. Lubomír Havlík, Znojmo, z minulosti města a jeho památek, Brno 1956. Ivo Hlobil, Madona Znojemská, in: David Majer, Robert Antonín et al., Král, který létal, moravsko-slezské pomezí v kontextu středoevropského prostoru doby Jana Lucemburského, Ostrava 2011. Anděla Horová, Nová Encyklopedie českého výtvarného umění, Dodatky, Praha 2006. Jarmila Kračálová, Renesanční architektura v Čechách a na Moravě, in: Jindřich Dvorský, Dějiny Českého výtvarného umění II/1, Od počátku renesance do závěru baroka, Praha 1989. Jiří Kroupa, Premonstrátský klášter Louka – chrám Šalamounův?, in: Petr Kroupa, Premonstrátský klášter v Louce, dějiny, umělecká výzdoba, ikonologie, Znojmo 1997. Jaromír Neumann, Sochařství, in: Jaromír Neumann, Český Barok, Praha 1974. Martin Pavlíček, Olomoucké Barokní kašny, in: Ondřej Jakubec, Marin Perůtka et al., Olomoucké Baroko, Výtvarná kultura let 1620-1780 Katalog II. Olomouc 2010. Martin Pavlíček, Lenka Křesadlová, Milan Togner, Ondřej Zatloukal, Květná zahrada, in: Ladislav Daniel, Marek Perůtka, Milan Togner et al., Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži, Kroměříž 2009. Václav Richter, Bohumil Samek, Miloš Stehlík, Znojmo, Praha 1966. Hynek Rulíšek, Postavy, Atributy, Symboly: Slovník křesťanské ikonografie, České Budějovice 2006. Ivan Rusina, Marian Zervan, Životy svätých Ikonografia, Bratislava1994. Jiří Slouka et al, Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy, Praha 2010. Miloš Stehlík, Barokní sochařství 17. Století na Moravě, in: Jiří Dvorský et al, Dějiny českého výtvarného umění II/1, Praha 1989. Miloš Stehlík, Sochařství, in: Ivo Krsek, Zdeněk Kudělka, Miloš Stehlík, Josef Válka, Umění baroka na Moravě a ve Slezsku, Praha 1996. Milan Škobrtal, Michael Mandík (Kolem 1640 – 1694), Dějiny výtvarných umění FFUP (diplomová práce), Olomouc 2011, s. 42. Libor Šturc, Chrám svatého Mikuláše ve Znojmě, Brno 2008.
Prokop Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců, Ostrava 1993. Dana Toufarová, Výstavba jezuitské koleje ve Znojmě a přestavba kostela sv. Michala od založení koleje ve Znojmě v roce 1624 do počátku 18. Století (diplomová práce), Znojmo 2010. Zdeněk Vácha, Restaurování mariánského sloupu ve Znojmě, in: Zprávy památkového ústavu v Brně III. 1999.
9. Seznam pramenů Jiří Kačer, Zdeněk Fučík, Restaurátorská zpráva I. Praha 1995. Jiří Kačer, Zdeněk Fučík, Restaurátorská zpráva II. Praha 1996. Petr Roztočil, Restaurátorská zpráva kašna sv. Václava na Václavském náměstí ve Znojmě, 2009. Petr Roztočil, Závěrečná zpráva- restaurování prvků fasády kostela svaté Alžběty, 2009. Ludmila Zálešáková, Záměr restaurování „Kaple svaté Trojice“ kostel sv. Mikuláše Znojmo sochařská výzdoba, Bánov 2010.
10. Seznam obrazové přílohy 1. Autor neznámý, krypta, detail východní části, kolem 1190, kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava foto: autor. 2. Autor Mistr Michelské madony, Panna Marie s Ježíškem, dvacátá létá 14. století, JMM ve Znojmě, foto: autor. 3. Autor neznámý, Kristus u sloupu, dvacátá léta 15. století, kostel sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: autor. 4. Autor neznámý, Chlebová Madona, kolem roku 1500, oltář sv. Šebestiána kostel sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: autor. 5. Autor neznámý, Bolestný Kristus, poč. 16. stol. JMM ve Znojmě, foto: autor. 6. Autor neznámý, náhrobek Václava Petra Meziříčského z Lomnice, 1559, kostel sv. Mikuláše, foto: autor. 7. Autor Giorgio Gialdi, portál, 1606, Golčův palác ve Znojmě, foto: autor. 8. Autor neznámý, portál, 17. stol., Althanský palác ve Znojmě, foto: autor. 9. Autor neznámý, pieta, 1626, Mikulášské náměstí ve Znojmě, foto: autor. 10. Autor neznámý, pohled na dolní část Dolního náměstí ve Znojmě, foto: http://www.google.cz/imgres?q=Doln%C3%AD+n%C3%A1m.+Znojmo&um=1&hl= cs&client=firefoxa&rls=org.mozilla:cs:official&biw=1440&bih=761&tbm=isch&tbnid=Str6JQM7HEa ugM:&imgrefurl=http://akce.o106.com/nalepka/znojmo/&docid=kuZ2vPX5_G7szM &imgurl=http://akce.o106.com/files/znojmo-masarykovonamesti.jpg&w=700&h=395&ei=by1vT_enGIXc4QSDq4nAAg&zoom=1&iact=rc&d ur=348&sig=102134439081628042200&page=3&tbnh=99&tbnw=175&start=50&nd sp=35&ved=1t:429,r:29,s:50&tx=31&ty=58, vyhledáno 25. 3. 2012. 11. Autor neznámý, kostel sv. Michala, detail lodě, 1652, ve Znojmě, foto: Alena Vokounová. 12. Autor neznámý, hlavní oltář, 1676, kostel sv. Michala ve Znojmě, foto: Alena Vokounová. 13. Autor neznámý, hlavní loď a průčelí, po polovině 17. stol., kostel sv. Alžběty ve Znojmě, foto: autor. 14. Autor Giovanni Battista Antonio, průčelí, detail, 1662, 2. polovina 18. stol, kostel Vztyčení sv. Kříže ve Znojmě, foto: autor.
15. Autor neznámý, průčelí, 1689-1696, kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u klášteru Louka, foto: autor. 16. Autor Michael Mandík, socha sv. Václava, detail, 1677-1683, kašna na Václavském náměstí ve Znojmě, Foto: Alena Vokounová. 17. Autor neznámý, morový sloup, 1679-1682, Dolní náměstí ve Znojmě, foto: http://www.waymarking.com/gallery/image.aspx?f=1&guid=513ca4a7-d72b-40b691ec-1cb3860c46a9&lat=49.1544&lon=16.8755&t=6, vyhledáno 18. 2. 2012. 18. Autor Josef Winterhalder st., kazatelna, 1760, kostel sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: autor. 19. Autor Antonín Fernka, pomník bohyně Niké, 1853, Komenského náměstí ve Znojmě, foto: autor. 20. Autor R. Weitzmann, oltář svaté Rodiny, 18. stol., kostel sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: Přemysl Dufek. 21. Autor R. Weitzmann, oltář sv. Šebestiána, 18. stol., kostel sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: Přemysl Dufek. 22. Autor neznámý, oltář sv. Vavřince, 1670, kostel sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: Přemysl Dufek. 23. Autor neznámý, chórové lavice na epištolní straně, 2 polovina 17. stol. a 18. stol. presbytář kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava, foto: Přemysl Dufek. 24. Autor neznámý, chórové lavice na evangelní straně, 2 polovina 17. stol. a 18. stol. presbytář kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava, foto: Přemysl Dufek. 25. Autor neznámý, originál Immaculaty, 1679-1682, Nová radnice ve Znojmě, foto: autor. 26. Autor neznámý, socha sv. Šebestiána, před opravou, 1679-1682, Morový sloup ve Znojmě, foto: Zdeněk Fučík a Jiří Kačer, Restaurátorská zpráva Morový sloup ve Znojmě. 27. Autor neznámý, socha sv. Šebestiána, oprava rukou, 1679-1682, Morový sloup ve Znojmě, foto: Zdeněk Fučík a Jiří Kačer, restaurátorská zpráva Morový sloup ve Znojmě. 28. Autor neznámý, socha sv. Rocha, v průběhu oprav, 1679-1682, Morový sloup ve Znojmě foto: Zdeněk Fučík a Jiří Kačer, Restaurátorská zpráva Morový sloup ve Znojmě. 29. Autor neznámý, socha sv. Šebestiána, 1679-1682, Morový sloup ve Znojmě, foto: autor.
30. Autor neznámý, socha sv. Rocha, 1679-1682, Morový sloup ve Znojmě foto: autor. 31. Autor neznámý, socha sv. Floriána, 1679-1682, Morový sloup ve Znojmě foto: autor. 32. Autor neznámý, socha sv. Mikuláše, 1679-1682, Morový sloup ve Znojmě foto: Zdeněk Fučík a Jiří Kačer, Restaurátorská zpráva Morový sloup ve Znojmě. 33. Autor neznámý, výdusek Immaculaty, 1679-1682, Nová radnice ve Znojmě, foto: Zdeněk Fučík a Jiří Kačer, Restaurátorská zpráva Morový sloup ve Znojmě. 34. Autor neznámý, grófa, detail sv. Rozálie, 1679-1682, Morový sloup ve Znojmě foto: autor. 35. Autor Michael Mandík, sv. Václav, detail 1677-1683, kašna na Václavském náměstí ve Znojmě, foto: autor. 36. Autor Michael Mandík, sv. Václav, detail obličeje 1677-1683, kašna na Václavském náměstí ve Znojmě, foto: autor. 37. Autor neznámý, hlavní loď a průčelí, po polovině 17. stol., kostel sv. Alžběty ve Znojmě, foto: autor. 38. Autor neznámý, detail štuku sv. Alžběty, při opravách po polovině 17. stol., průčelí kostela sv. Alžběty ve Znojmě, foto: Petr Roztočil, Závěrečná zpráva – restaurování prvků fasády kostela svaté Alžběty ve Znojmě 2009. 39. Autor neznámý, detail štuku sv. Alžběty, po polovině 17. stol., průčelí kostela sv. Alžběty ve Znojmě, foto: Petr Roztočil, Závěrečná zpráva – restaurování prvků fasády kostela svaté Alžběty ve Znojmě 2009. 40. Autor neznámý, průčelí, 1689-1696, kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u klášteru Louka, foto: Alena Vokounová. 41. Autor neznámý, průčelí, detail portálu, 1689-1696, kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u klášteru Louka, foto: Alena Vokounová. 42. Autor neznámý, průčelí, detail portálu, 1689-1696, kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u klášteru Louka, foto: Alena Vokounová. 43. Autor neznámý, oltář Nejsvětější trojice, před restaurováním, druhá polovina 17. stol., v kapli svaté Trojice kostela sv. Mikuláše, foto: Ludmila Zálešáková, Záměr restaurování„Kaple svaté Trojice“ kostel sv. Mikuláše Znojmo sochařská výzdoba. 44. Autor neznámý, oltář Nejsvětější Trojice, rozebraný, druhá polovina 17. století, presbytář kostela sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: autor. 45. Autor neznámý, oltář Nejsvětější Trojice, detail nohy Boha otce, stratigrafická sonda, druhá polovina 17. stol., v kapli svaté Trojice kostela sv. Mikuláše, foto: Ludmila
Zálešáková, Záměr restaurování„Kaple svaté Trojice“ kostel sv. Mikuláše Znojmo sochařská výzdoba. 46. Autor neznámý, oltář Nejsvětější Trojice, detail bederní roušky anděla po levé straně Krista se stratigrafickými sondami, stratigrafická sonda, druhá polovina 17. stol., v kapli svaté Trojice kostela sv. Mikuláše, foto: Ludmila Zálešáková, Záměr restaurování„Kaple svaté Trojice“ kostel sv. Mikuláše Znojmo sochařská výzdoba. 47. Autor neznámý, oltář Nejsvětější Trojice, detail pravé Kristovi nohy se stratigrafickou sondou, stratigrafická sonda, druhá polovina 17. stol., v kapli svaté Trojice kostela sv. Mikuláše, foto: Ludmila Zálešáková, Záměr restaurování„Kaple svaté Trojice“ kostel sv. Mikuláše Znojmo sochařská výzdoba. 48. Autor neznámý, oltář Nejsvětější Trojice, rozebraný detail, druhá polovina 17. století, presbytář kostela sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: autor. 49. Autor neznámý, oltář Nejsvětější Trojice, rozebraný detail pravého anděla, druhá polovina 17. století, presbytář kostela sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: autor. 50. Autor neznámý, oltář Nejsvětější Trojice, rozebraný detail levého anděla, druhá polovina 17. století, presbytář kostela sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: autor. 51. Autor neznámý, hlavní oltář, 1679-1699, kostel sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: Přemysl Dufek. 52. Autor neznámý, sv. Václav, detail, 1679-1699, hlavní oltář kostela sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: Přemysl Dufek. 53. Autor neznámý, sv. Leopold, detail, 1679-1699, hlavní oltář kostela sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: Přemysl Dufek. 54. Autor neznámý, sv. Metoděj, detail, 1679-1699, hlavní oltář kostela sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: Přemysl Dufek. 55. Autor neznámý, sv. Cyril, detail, 1679-1699, hlavní oltář kostela sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: Přemysl Dufek. 56. Autor neznámý, ukřižovaný Kristus, detail, 1679-1699, hlavní oltář kostela sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: Přemysl Dufek. 57. Autor neznámý, Panna Marie, detail, 1679-1699, hlavní oltář kostela sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: Přemysl Dufek. 58. Autor neznámý, Jan Křtitel, detail, 1679-1699, hlavní oltář kostela sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: Přemysl Dufek. 59. Autor neznámý, hlavní oltář, 1676, kostel sv. Michala ve Znojmě, foto: Alena Vokounová.
60. Autor neznámý, sv. Petr, detail, 1676, hlavní oltář kostel sv. Michala ve Znojmě, foto: Alena Vokounová. 61. Autor neznámý, sv. Pavel, detail, 1676, hlavní oltář kostel sv. Michala ve Znojmě, foto: Alena Vokounová. 62. Autor neznámý, zmrtvýchvstalý Kristus, detail, 1676, hlavní oltář kostel sv. Michala ve Znojmě, foto: Alena Vokounová. 63. Autor neznámý, levý kupid, detail, 1676, hlavní oltář kostel sv. Michala ve Znojmě, foto: Alena Vokounová. 64. Autor neznámý, pravý kupid, detail, 1676, hlavní oltář kostel sv. Michala ve Znojmě, foto: Alena Vokounová. 65. Autor neznámý, hlavní oltář, konec 17. století, kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u klášteru Louka, foto: Přemysl Dufek. 66. Autor neznámý, sv. Václav, detail, konec 17. století, hlavní oltář kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u klášteru Louka, foto: Přemysl Dufek. 67. Autor neznámý, sv. Leopold, detail, konec 17. století, hlavní oltář kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u klášteru Louka, foto: Přemysl Dufek. 68. Autor neznámý, sv. Norbert, detail, konec 17. století, hlavní oltář kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u klášteru Louka, foto: Přemysl Dufek. 69. Autor neznámý, sv. Augustin, detail, konec 17. století, hlavní oltář kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u klášteru Louka, foto: Přemysl Dufek. 70. Autor neznámý, archanděl Michael, detail, konec 17. století, hlavní oltář kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u klášteru Louka, foto: Přemysl Dufek. 71. Autor Franz Pernegger, kazatelna, 1689, kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u klášteru Louka, foto: Přemysl Dufek. 72. Autor Franz Pernegger, Jan Evangelista a Marek Evnagelista, detail, 1689, balkon kazatelny v kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u klášteru Louka, foto: Přemysl Dufek. 73. Autor Franz Pernegger, Panna Marie (uprostřed) a Lukáš Evangelista (vlevo), detail, 1689, balkon kazatelny v kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u klášteru Louka, foto: Přemysl Dufek. 74. Autor Franz Pernegger, Matouš Evangelista (vlevo), detail, 1689, balkon kazatelny v kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u klášteru Louka, foto: Přemysl Dufek.
75. Autor Franz Pernegger,sv. Václav, detail, 1689, kazatelna v kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u klášteru Louka, foto: Přemysl Dufek.
11. Obrazová Příloha
Obr. 1 – autor neznámý, krypta, detail východní části, kolem 1190, kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava, foto: autor.
Obr. 2 – Autor Mistr Michelské madony, Panna Marie s Ježíškem, dvacátá létá 14. století, JMM ve Znojmě, foto: autor.
Obr. 3 – Autor neznámý, Kristus u sloupu, dvacátá léta 15. století, kostel sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: autor.
Obr. 4 – Autor neznámý, Chlebová Madona, kolem roku 1500, oltář sv. Šebestiána kostel sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: autor.
Obr. 5 – Autor neznámý, Bolestný Kristus, poč. 16. stol. JMM ve Znojmě, foto: autor.
Obr. 6 – Autor neznámý, náhrobek Václava Petra Meziříčského z Lomnice, 1559, kostel sv. Mikuláše, foto: autor.
Obr. 7 – Autor Giorgio Gialdi, portál, 1606, Golčův palác ve Znojmě, foto: autor.
Obr. 8 – Autor neznámý, portál, 17. stol., Althanský palác ve Znojmě, foto: autor.
Obr. 9 – Autor neznámý, pieta, 1626, Mikulášské náměstí ve Znojmě, foto: autor.
Obr. 10 – Autor neznámý, pohled na dolní část Dolního náměstí ve Znojmě.
Obr. 11 – Autor neznámý, kostel sv. Michala, detail lodě, 1652, ve Znojmě, foto: Alena Vokounová.
Obr. 12 – Autor neznámý, hlavní oltář, 1676, kostel sv. Michala ve Znojmě, foto: Alena Vokounová.
Obr. 13 – Autor neznámý, hlavní loď a průčelí, po polovině 17. stol., kostel vs. Alžběty ve Znojmě, foto: autor.
Obr. 14 – Autor Giovanni Battista Antonio, průčelí, detail, 1662, 2 polovina 18. stol, kostel Vztyčení sv. Kříže ve Znojmě, foto: autor.
Obr. 15 – Autor neznámý, průčelí, 1689-1696, kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u klášteru Louka, foto: autor.
Obr. 16 - Autor Michael Mandík, socha sv. Václava, detail, 1677-1683, kašna na Václavském náměstí ve Znojmě, Foto: Alena Vokounová.
Obr. 17 – Autor neznámý, morový sloup, 1679-1682, Dolní náměstí ve Znojmě.
Obr. 18 – Autor Josef Winterhalder st., kazatelna, 1760, kostel sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: autor.
Obr. 19 – Autor Antonín Fernka, pomník bohyně Niké, 1853, Komenského náměstí ve Znojmě, foto: autor.
Obr. 20 – Autor R. Weitzmann, oltář svaté Rodiny, 18. stol., kostel sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: Přemysl Dufek.
Obr. 21 – Autor R. Weitzmann, oltář sv. Šebestiána, 18. stol., kostel sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: Přemysl Dufek.
Obr. 22 – Autor neznámý, oltář sv. Vavřince, 1670, kostel sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: Přemysl Dufek.
Ob r. 23 - Autor neznámý, chórové lavice na epištolní straně, 2 polovina 17. stol. a 18. stol. presbytář kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava, foto: Přemysl Dufek.
Obr. 24 - Autor neznámý, chórové lavice na evangelní straně, 2 polovina 17. stol. a 18. stol. presbytář kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava, foto: Přemysl Dufek.
Obr. 25 – Autor neznámý, originál Immaculaty, 1679-1682, Nová radnice ve Znojmě, foto: autor.
Obr. 26 - Autor neznámý, socha sv. Šebestiána, před opravou, 1679-1682, Morový sloup ve Znojmě, foto: Zdeněk Fučík a Jiří Kačer, Restaurátorská zpráva Morový sloup ve Znojmě.
Obr. 27 – Autor neznámý, socha sv. Šebestiána, oprava rukou, 1679-1682, Morový sloup ve Znojmě, foto: Zdeněk Fučík a Jiří Kačer, Restaurátorská zpráva Morový sloup ve Znojmě.
Obr. 28 - Autor neznámý, socha sv. Rocha, v průběhu oprav, 1679-1682, Morový sloup ve Znojmě foto: Zdeněk Fučík a Jiří Kačer, Restaurátorská zpráva Morový sloup ve Znojmě.
Obr. 29 – Autor neznámý, socha sv. Šebestiána, 1679-1682, Morový sloup ve Znojmě, foto: autor.
Obr. 30 – Autor neznámý, socha sv. Rocha, 1679-1682, Morový sloup ve Znojmě foto: autor.
Obr. 31 – Autor neznámý, socha sv. Floriána, 1679-1682, Morový sloup ve Znojmě foto: autor.
Obr. 32 - Autor neznámý, socha sv. Mikuláše, 1679-1682, Morový sloup ve Znojmě foto: Zdeněk Fučík a Jiří Kačer, Restaurátorská zpráva Morový sloup ve Znojmě.
Obr. 33 - Autor neznámý, výdusek Immaculaty, 1679-1682, Nová radnice ve Znojmě, foto: Zdeněk Fučík a Jiří Kačer, Restaurátorská zpráva Morový sloup ve Znojmě.
Obr. 34 – Autor neznámý, grófa, detail sv. Rozálie, 1679-1682, Morový sloup ve Znojmě foto: autor.
Obr. 35 – Autor Michael Mandík, sv. Václav, detail 1677-1683, kašna na Václavském náměstí ve Znojmě, foto: autor.
Obr. 36 – Autor Michael Mandík, sv. Václav, detail obličeje 1677-1683, kašna na Václavském náměstí ve Znojmě, foto: autor.
Obr. 37 – Autor neznámý, hlavní loď a průčelí, po polovině 17. stol., kostel vs. Alžběty ve Znojmě, foto: autor.
Obr. 38 - Autor neznámý, detail štuku sv. Alžběty, při opravách, po polovině 17. stol., průčelí kostela sv. Alžběty ve Znojmě, foto: Petr Roztočil, Závěrečná zpráva – restaurování prvků fasády kostela svaté Alžběty ve Znojmě 2009.
Obr. 39 – Autor neznámý, detail štuku sv. Alžběty, po polovině 17. stol., průčelí kostela sv. Alžběty ve Znojmě, foto: Petr Roztočil, Závěrečná zpráva – restaurování prvků fasády kostela svaté Alžběty ve Znojmě 2009.
Obr. 40 – Autor neznámý, průčelí, 1689-1696, kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u klášteru Louka, foto: Alena Vokounová.
Obr. 41 – Autor neznámý, průčelí, detail portálu, 1689-1696, kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u klášteru Louka, foto: Alena Vokounová.
Obr. 42 – Autor Ondřej Gezzinger, průčelí, detail sochy sv. Václava, 1689-1696, kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u klášteru Louka, foto: Alena Vokounová.
Obr. 43 – Autor neznámý, oltář Nejsvětější Trojice, před restaurováním, druhá polovina 17. stol., v kapli svaté Trojice kostela sv. Mikuláše, foto: Ludmila Zálešáková, Záměr restaurování „Kaple svaté Trojice“ kostel sv. Mikuláše Znojmo sochařská výzdoba.
Obr. 44 – Autor neznámý, oltář Nejsvětější Trojice, rozebraný, druhá polovina 17. století, presbytář kostela sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: autor.
Obr. 45 – Autor neznámý, oltář Nejsvětější Trojice, detail nohy Boha otce, stratigrafická sonda, druhá polovina 17. stol., v kapli svaté Trojice kostela sv. Mikuláše, foto: Ludmila Zálešáková, Záměr restaurování „Kaple svaté Trojice“ kostel sv. Mikuláše Znojmo sochařská výzdoba.
Obr. 46 – Autor neznámý, oltář Nejsvětější Trojice, detail bederní roušky anděla po levé straně Krista se stratigrafickými sondami, stratigrafická sonda, druhá polovina 17. stol., v kapli svaté Trojice kostela sv. Mikuláše, foto: Ludmila Zálešáková, Záměr restaurování „Kaple svaté Trojice“ kostel sv. Mikuláše Znojmo sochařská výzdoba.
Obr. 47 – Autor neznámý, oltář Nejsvětější Trojice, detail pravé Kristovi nohy se stratigrafickou sondou, stratigrafická sonda, druhá polovina 17. stol., v kapli svaté Trojice kostela sv. Mikuláše, foto: Ludmila Zálešáková, Záměr restaurování „Kaple svaté Trojice“ kostel sv. Mikuláše Znojmo sochařská výzdoba.
Obr. 48 – Autor neznámý, oltář Nejsvětější Trojice, rozebraný detail, druhá polovina 17. století, presbytář kostela sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: autor.
Obr. 49 – Autor neznámý, oltář Nejsvětější Trojice, rozebraný detail pravého anděla, druhá polovina 17. století, presbytář kostela sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: autor.
Obr. 50 – Autor neznámý, oltář Nejsvětější Trojice, rozebraný detail levého anděla, druhá polovina 17. století, presbytář kostela sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: autor.
Obr. 51 – Autor neznámý, hlavní oltář, 1679-1699, kostel sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: Přemysl Dufek.
Obr. 52 – Autor neznámý, sv. Václav, detail, 1679-1699, hlavní oltář kostela sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: Přemysl Dufek.
Obr. 53 – Autor neznámý, sv. Leopold, detail, 1679-1699, hlavní oltář kostela sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: Přemysl Dufek.
Obr. 54 – Autor neznámý, sv. Metoděj, detail, 1679-1699, hlavní oltář kostela sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: Přemysl Dufek.
Obr. 55 – Autor neznámý, sv. Cyril, detail, 1679-1699, hlavní oltář kostela sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: Přemysl Dufek.
Obr. 56 – Autor neznámý, ukřižovaný Kristus, detail, 1679-1699, hlavní oltář kostela sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: Přemysl Dufek.
Obr. 57 – Autor neznámý, Panna Marie, detail, 1679-1699, hlavní oltář kostela sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: Přemysl Dufek.
Obr. 58 – Autor neznámý, Jan Křtitel, detail, 1679-1699, hlavní oltář kostela sv. Mikuláše ve Znojmě, foto: Přemysl Dufek.
Obr. 59 – Autor neznámý, hlavní oltář, 1676, kostel sv. Michala ve Znojmě, foto: Alena Vokounová.
Obr. 60 – Autor neznámý, sv. Petr, detail, 1676, hlavní oltář kostel sv. Michala ve Znojmě, foto: Alena Vokounová.
Obr. 61 – Autor neznámý, sv. Pavel, detail, 1676, hlavní oltář kostel sv. Michala ve Znojmě, foto: Alena Vokounová.
Obr. 62 - Autor neznámý, zmrtvýchvstalý Kristus, detail, 1676, hlavní oltář kostel sv. Michala ve Znojmě, foto: Alena Vokounová.
Obr. 63 – Autor neznámý, levý kupid, detail, 1676, hlavní oltář kostel sv. Michala ve Znojmě, foto: Alena Vokounová.
Obr. – 64 Autor neznámý, pravý kupid, detail, 1676, hlavní oltář kostel sv. Michala ve Znojmě, foto: Alena Vokounová.
Obr. 65 - Autor neznámý, hlavní oltář, konec 17. století, kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u klášteru Louka, foto: Přemysl Dufek.
Obr. 66 - Autor neznámý, sv. Václav, detail, konec 17. století, hlavní oltář kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u klášteru Louka, foto: Přemysl Dufek.
Obr. 67 - Autor neznámý, sv. Leopold, detail, konec 17. století, hlavní oltář kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u klášteru Louka, foto: Přemysl Dufek.
Obr. 68 - Autor neznámý, sv. Norbert, detail, konec 17. století, hlavní oltář kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u klášteru Louka, foto: Přemysl Dufek
Obr. 69 - Autor neznámý, sv. Augustin, detail, konec 17. století, hlavní oltář kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u klášteru Louka, foto: Přemysl Dufek.
Obr. 70 - Autor neznámý, archanděl Michael, detail, konec 17. století, hlavní oltář kostelu Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u klášteru Louka, foto: Přemysl Dufek.
Obr. 71 – Autor Franz Pernegger, kazatelna, 1689, kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u klášteru Louka, foto: Přemysl Dufek.
Obr. 72. – Autor Franz Pernegger, Jan Evangelista a Marek Evangelista, detail, 1689, balkon kazatelny v kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u klášteru Louka, foto: Přemysl Dufek.
Obr. 73 – Autor Franz Pernegger, Panna Marie (uprostřed) a Lukáš Evangelista (vlevo), detail, 1689, balkon kazatelny v kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u klášteru Louka, foto: Přemysl Dufek.
Obr. 74. – Autor Franz Pernegger, Matouš Evangelista (vlevo), detail, 1689, balkon kazatelny v kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u klášteru Louka, foto: Přemysl Dufek.
Obr. 75 – Autor Franz Pernegger,sv. Václav, detail, 1689, kazatelna v kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava u klášteru Louka, foto: Přemysl Dufek.
12. Anotace Jméno a příjmení: Katedra: Vedoucí práce: Rok obhajoby:
Milan Šálek Dějiny výtvarných umění Mgr. Martin Pavlíček, Ph.D. 2012
Název práce:
Sochařství druhé poloviny 17. století ve Znojmě
Název v angličtině:
Sculpture in the second half of the 17th century in Znojmo Práce se věnuje sochařství druhé poloviny 17. století ve Znojmě. Na základě pramenů a literatury vytváří ucelený pohled na sochařská díla z období raného baroka ve Znojmě. Podstatná část textu se zabývá katalogovými hesly jednotlivých děl z tohoto období. sochařství, Znojmo, druhá polovina 17. století, Michael Mandík, baroko, ikonografie, Ondřej Gezzinger, Franz Pernegger This work pursue the art of sculpture in the second half of the 17th century. Based on historical sources and literature makes complete view on early Baroque sculptural production in Znojmo. Main part of this text deals with catalogue entry of each piece of work from this period. sculpture, Znojmo, the second half of the 17th century, Michael Mandík, Baroque, iconography, Ondřej Gezzinger, Franz Pernegger Obrazová příloha 54 stran čeština
Anotace práce:
Klíčová slova: Anotace v angličtině:
Klíčová slova v angličtině: Přílohy vázané k práci: Rozsah práce: Jazyk práce: