Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta Katedra psychologie
Aleš Neusar Magisterské jednooborové studium v oboru psychologie
Psychologie bufetění
u studentů Univerzity Palackého v Olomouci Ročníková práce
OLOMOUC 2001
Věnování: Kláře a Johnovy; Katedře psychologie FF UP, kterou mám přes všechny výhrady moc rád; mámě a tátovi, kteří mi vždy věřili a já jsem se odmala mohl svobodně rozhodovat co chci a co ne a měl život ve svých rukou; Bohumile Baštecké, „tajfunu“, který umí jemně vát i metat domy včetně základů. Poděkování: Kláře - za nápad jet do Izraele, za cenné připomínky, vzpomínky, zážitky, pomoc při přepisování rozhovorů z diktafonu, Johnymu - za připomínky a vzniklé přátelství. Mámě - za půjčení peněz na letenku, Jitce - za půjčení peněz, abych na hranicích vypadal jako bohatý turista. X - za to, že nás uvedl do tajů bufetění. Air Slovakia - za příjemný let a Kláštorné červené, taxikářovi - za to, že nás „natáhl“ a už jsme nikdy taxík nepoužili a pouze stopovali. Václavovi - že mi poskytl svůj počítač a tiskárnu. Bráchovi - za poskytnutí počítače a korekturu části textu. Hance - za to, že o konceptu mé práce řekla, že někdy je příliš bombastický a já jsem trochu zkrotil své velikášské tendence. Manuele Gheorghe, která mi v jedné hodině řekla: „Trošku askeze, Aleši.“ PhDr. Bohumile Baštecké - za pomoc při dokončování mé práce a hodnotné připomínky. Doc. PhDr. Zdeňku Vtípilovi, CSc z katedry psychologie a vedoucímu španělské sekce katedry Romanistiky Dr. PhDr. Eduardu Krčovi - za vstřícné jednání, které cestu do Izraele vůbec umožnilo. Všem lidem, kteří se mi svěřili se svými zážitky a pomohli mi tak tuto práci vůbec napsat. 2
OBSAH I.Úvod
str. 5-6
- Definice bufetění str. 5 - Skupina lidí, o kterou se v mé práci zajímám - Tabulka všech důležitých lidí, jejichž jména se v mé práci vyskytují; můj vztah k nim; co dělají za školu - Cíl mé práce - Proč mě bufetění zajímá a jak jsem se k tématu dostal str. 6
II. Izraelská zkušenost
str. 7-13
1) Rozhodnutí jet do Izraele str. 7 2) Přílet do Izraele 3) První vlastní zkušenost s bufetěním – pocit bohů 4) Získávání jídla str. 8 a) Synagoga b) Ovoce a zelenina c) Jeruzalém – Staré město d) Hotel Princess str. 9 e) Mitzpeh Ramon – hlad a strach 5) Získávání oblečení str. 10 6) Získávání věcí do domácnosti 7) Vztahy s okolím a) Tajný kód pro bufetění b) U Slováků c) Jíst nabufetěné věci – ANO, bufetit – NE! str. 11 d) Rivalita versus kooperace e) Jak jsme poznali Alu f) Arabská pekárna str. 12 g) Vztahy s pracovníky supermarketů, firem, ve kterých jsme bufetili str. 13 h) Kiryat Shmona
III. Česká zkušenost – zkušenost v plenkách
str. 14-16
1) Úvod k českému bufetění str. 14 2) Bufetění v ČR, se kterým mám já či ostatní lidi z mého souboru zkušenost a) Menza b) Bufety a restaurace str. 16 c) Další možné formy bufetění v ČR
IV. Nejdůležitější poznatky týkající se bufetění
str. 17-29
1) Proč bufetíme, okolnosti za kterých bufetíme, rozdíly mezi námi a klasickými bufeťáky str. 17 - Hierarchie - Nehoní nás nutnost – kdy tedy bufetíme? str. 18
3
- Rozdíl mezi těmi, kteří bufetí z nutnosti a námi - Kde se dá toto téma ještě najít: 2) První zkušenosti 3) Okolnosti ovlivňující zda bufetit, či ne str. 19 - Oblečení - Velikost skupiny - Kde se dá toto téma ještě najít: str. 20 4) Zisky - Hmotné - Rozšíření společenských norem - Pocit svobody - Intenzivní, spojující činnost - Adrenalin str. 21 - Bohatší život – o co se dá přijít - Bufetění jako rozšíření repertoáru chování; zisk větší pružnosti - Pocit lovce - Vztahy s lidmi, u kterých jsme bufetili str. 22 5) Ztráty str. 23 - Ztráta v očích druhých; stud a pocit poníženosti - Před kým bufetit a před kým ne str. 23 - „To nejsem já!“ – vyvracení bufeťácké identity str. 25 - Kde se dá toto téma ještě najít: 6) Rozdíly mezi námi str. 26 - Chování při bufetění - Jak se kdo s bufetěním vyrovnává str. 27 7) Plýtvání, nadprodukce, „tržní hospodářství“ - Bufetění jako druh recyklace - Návrhy na využití nadprodukce str. 28 - Kde se dá toto téma ještě najít: 8) Další poznatky - Hygieničnost - Očkování - Stud při psaní této práce
V. Závěr
str. 30
VI. Souhrn
str. 31-33
Příloha: Co si kdo o bufetění myslí bufetění str. 34-49
– rozhovory, písemné zpovědi o
(Já – str. 34; Leonid – str. 34; Táňa a Iva – str. 34; Klára – str. 35; Alenka – str. 35; Tereza – str. 35; Blanka – str. 35; Vladimír – str. 35-40; Johny – str. 40-47; Katka – str. 47-49)
4
I. Úvod Definice bufetění v této práci: Nacházení a braní věcí1 určených k vyhození2 . Poznámky: 1) Zejména jídla, ale i šatstva, věcí do domácnosti, atd. 2) V kontejnerech, popelnicích, tácech s nedojezeným jídlem,…
Skupina lidí, o kterou se v mé práci zajímám Kromě dvou lidí1 jsou všichni lidé (včetně mě), kteří mi sdělovali své zážitky z bufetění, studenty Univerzity Palackého v Olomouci, ve věku do 25 let. Většinu těchto lidí jsem znal i dříve. U některých z nich jsem se o jejich bufetění dozvěděl až při psaní této práce. Bufetění pro ně není stálý způsob života. Většinou se k němu uchylují, pokud zrovna nemají peníze, potřebují peníze na něco jiného, nechce se jim zrovna pracovat, ze „srandy“ (chtějí někoho šokovat). Nemuset pracovat a přitom přežít pro ně znamená pocit svobody. Zcela běžně kupují různé věci, pracují, studují. Necítí potřebu hrabat se v olomouckých kontejnerech, i když tuto možnost nevylučují v případě, když tam uvidí něco opravdu zajímavého. Bufetí pouze kvalitní věci (pokud není náhodou extrémní nouze, potom jsou ochotni o něco slevit). Ví, kde mohou co najít. Nejsou úzkostlivě hygieniční, ale ani nehygieničtí. Nelíbí se jim představa být příliš závislí na penězích rodičů, i když nějaké od nich všichni dostávají. Dá se o nich říci, že nejsou lidmi stáda. Nejsou antispolečenští, pouze se někdy chovají jinak, než je běžné, společensky uznané. Poznámky: 1) Jeden je Mgr., bývalý student UP, druhý operní zpěvák z Ukrajiny.
Tabulka všech důležitých lidí, jejichž jména se v mé práci vyskytují; můj vztah k nim; co dělají za školu: Aleš Neusar Klára Johny Vladimír Petr Katka Tereza Blanka Táňa Iva Ivo Alenka X Leonid
blízký vztah blízký vztah znám ho spíše „od vidění“ trochu ho znám moc se neznáme seznámil jsem se s ní až na základě psaní mé práce (stejně jako Tereza) několikrát jsem ji viděl v Izraeli několikrát jsem ji viděl v Izraeli můj dlouholetý kamarád několikrát jsem ji viděl a bavil se s ní dobrý známý několikrát jsem ho viděl v Izraeli
student UP studentka UP student UP student UP student UP studentka UP studentka UP studentka UP bývalá studentka UP bývalá studentka UP student VŠE a UK v Praze studentka Báňské Univerzity bývalý student UP bývalý operní zpěvák z Ukrajiny
Cíl mé práce a) Sdělit, že nejenom lidé z „okraje společnosti“ bufetí. b) Předat zajímavou životní zkušenost, mou, mých přátel, známých i neznámých. c) Zprostředkovat pocity a myšlenky, které se bufeťákovi při bufetění honí hlavou. d) Pokusit se rozšířit normy, co je a co není nechutné, co je třeba zavrhnout, za co se stydět. Rozpustit určité předsudky týkající se bufetění. e) Stanovit důležité činitele, které bufetění ovlivňují.
5
Proč mě bufetění zajímá a jak jsem se k tématu dostal Do jara roku 2000 (bylo mi tehdy 21let) jsem prožil veškerý svůj život v relativním blahobytu. Vždy jsem měl co jíst, pít, nijak jsem nestrádal („My psychologové“ určitě víme, že ono „nijak“ je velmi relativní.). Necítil jsem žádnou potřebu hrabat se v kontejnerech, popelnicích, šrotech na potraviny a podobně. Ve Bzenci jsme měli jednu babičku, které jsme říkali „babka bufeťačka“, neboť jsme ji často viděli hrabat se v popelnicích. Jednou jsem vynášel odpadkový koš a dotyčná babička mi jej „prohrábla“ a našla docela slušnou „jen mírně plesnivou“ kůrku chleba. „Babku bufeťačku“ jsme měli jako děti docela rádi. Byla nám dobrou zábavou a navíc byla i svým způsobem milá. Mrzelo mě, když jsem se někdy v době studia střední školy dozvěděl, že ji při jedné z jejich „výprav“ zajelo auto. To byla asi moje první zkušenost s bufetěním. Tehdy jsem tomu nerozuměl. Proč ta paní bere ty plesnivé kůrky?1 Ještě si pamatuji, že můj brácha chodil na základce s jedním klukem na smetiště, kde vyhazoval podnik Tabák nepovedené cigarety. Jednou jsem tam byl s nimi. Připadalo mi to tam úžasné. Bohužel jsme se tenkrát nedostali dovnitř, neboť tam byl nějaký hlídač. Mnoho dalších let si na nic ve spojitosti s bufetěním nepamatuji. Snad jen, že mě vždy, když jsem navštívil Prahu, udivilo, kolik tam bylo bezdomovců („bufeťáků“). Nechápal jsem, jak je možné, že nemají ani na chleba. Nevěděl jsem, co mám dělat s očima. Dívat se na ně, nebo se odvracet? Na VŠ v Olomouci jsem se potkával s různými bufetícími osůbkami. Nejvíce jich bylo kolem kolejí. Studenti (někteří) jsou dost „fajnovky“ a hned tak něco nesní. Místní kontejnery jsou pro bufeťáky určitě jistým rájem. Jak mi však řekl jeden místní bufeťák: „I na studenty došla finanční krize, už to není, co bejvávalo. Dřív jsem našel třeba i půl rumu.“ Touhu dělat něco podobného jsem však rozhodně nezískal. Dále mi připadalo nemožné něco podobného dělat. Asi bych se propadl studem. Až zkušenost v Izraeli mi otevřela oči a mnohé jsem pochopil …2 Poznámky: 1) Mimochodem, moje prababička, která se dožila úctyhodného věku 94 let, také jedla chleba i různé jiné potraviny, i když na nich byla počínající plíseň. Prostě ji oškrábala či omyla a hurá do jídla. (Přece by to nevyhodila! Byla zvyklá na bídu.) Do necelých sedmdesáti let „lozila“ i po stromech. Potom bohužel spadla a udělala si něco s nohou. To ji při okopávání zahrádky a vinohradu nijak až do 90 let nevadilo. (Kdyby ji kolem devadesátky nepřepadli zloději a nezbili a neokradli, určitě by v duševní a fyzické pohodě dožila i do stovky. Jak se říká: „Některé lidi je třeba utlouct, aby vůbec umřeli.“) 2) Nemusíte se bát přede mnou o svůj koš. Místní kontejnery mě opravdu moc nefascinují a nestrkám do nich většinou (?) svou pěkně opečovávanou hlavu.
6
II. Izraelská zkušenost
V této části popisuji útržky svého života v Izraeli, zejména ty, které se více či méně vztahují k bufetění, jeho počátkům, vylepšování způsobů bufetění atd. 1) Rozhodnutí jet do Izraele Do Izraele jsem jel se svou dívkou Klárou. (Ke konci našeho pobytu za námi přijel Johny, s nímž jsem udělal rozsáhlý rozhovor, viz. Příloha.) Škola nás tehdy moc nebavila, ani život nějak za moc nestál, a tak jsme se rozhodli jet do Izraele. Proč Izrael? X nám napsal mnoho dopisů o tom, jak se dá v Izraeli dobře žít. Je tam teplo, jídlo se dá sehnat za šekel1 v synagoze, moře – v něm krásné barevné korálové ryby, hezké památky – zejména ty biblické, krásná příroda, poušť - klidná, tichá, meditativní. Zkrátka všemožnými způsoby nás tam lákal. A my jsme podlehli.2 Poznámky: 1) 1 šekel je zhruba 9 Kč, záleží na kurzu dolaru. 2) No, nebylo to tak těžké…
2) Přílet do Izraele Po příletu na Tel Avivské letiště Ben Gurion jsme vytáhli mapu a hledali, kde je silnice na Eilat1. To se nám moc nedařilo a podlehli jsme jednomu místnímu taxikáři2, který nás zavezl do městečka Lod, odkud jsme potom stopovali. Zaplatili jsme mu neřestných 20 dolarů a řekli si „už nikdy“!3 V Eilatu jsme došli do Hostelu The Shelter a našli jsme tam X vesele sedícího u stolu s nějakými Čechy, Rusy, Izraelci a bůhví kým ještě. Hned jsme od něj dostali chutnou stravu ze synagogy. Kořeněnou rýži s pikantními fazolkami. Byla moc dobrá4. Jídlo v synagoze bylo určeno pro ruské Židy a další potřebné, kteří přijeli do „zaslíbené země“ Izraele. V lednici na nás čekaly jogurty. Nechtěli jsme si je vzít. Vždyť to přece něco muselo stát!5. On na to, že nejsou kupované. Že si je vzal před Danone, kde byly určené k vyhození. Že jsou sice těsně před projitím, nebo po, ale nic jim není. Zpočátku jsem jogurtům moc nedůvěřoval a vždy jsem je dal ochutnat X nebo Kláře, kteří se v tom, jak má jogurt správně chutnat, lépe vyznali. Poznámky: 1) Letovisko v nejjižnější části Izraele u Rudého moře. 2) Taxikáři jsou v Izraeli hrozně otravní. Neustále troubí, zastavují, mluví na vás. 3) Později jsme zjistili, že za 20 dolarů bychom autobusem dojeli až do Eilatu. 4) Za pouhý šekel ještě lepší (ha, ha,…). 5) Věděli jsme, že je v Izraeli dost draze.
3) První vlastní zkušenost s bufetěním - pocit bohů… Peněz jsme s Klárou moc neměli a oba nás velmi nadchlo, že se dají v Danone najít jogurty, mléka a humusy1. Moc jsme se těšili, až na ně taky půjdeme, až nám X ukáže, kde se dají najít. Poprvé jsem nemohl jít, neboť jsem si sháněl práci. Klára šla do Danone sama. Když přišla, byla nadšená, plná elánu. Líbilo se jí, že mohla něco jen tak najít. Jogurty byly dobré. Koupili jsme si k nim bagetu a už byla snídaně, oběd i večeře. X za pár dní odjel zpět do České republiky. To už jsem byl do tajů bufetění zasvěcen i já. Strašně jsem se poprvé styděl. Moc se mi chtělo být drsný a neohlížet se, ale moc mi to nešlo. Klára se vrhla na jogurty a já jsem jen tak pomalu přicházel a přemýšlel, jestli na to mám žaludek. Ne všechny jogurty, mléka atd. byly dobré, čisté, nezkažené. Ležely tam asi už dlouho. Izraelské sluníčko dokáže své. Nakonec jsem se přece jenom přemohl. Za rohem Danone jsem se stal „králem“ a vše už bylo v pohodě. Měl jsem zvýšenou hladinu adrenalinu. Bylo to něco nového, nekonvenčního, stoupala z toho krev v žilách a vylučovaly se „tuny“ endorfinů. Stal jsem se bufeťákem. Bylo to šílené.
7
Krásné. Byla v tom obrovská svoboda, odpoutání se od běžného chování. Stal jsem se bufeťákem-začátečníkem. Chtěl bych všem dopřát podobný pocit. Byl to únik od často zbytečných limitů daných společností, příklon k přirozenosti, příklon k vytvoření vlastním funkčních norem, které nejsou protispolečenské, avšak nemusí jít za každou cenu ruku v ruce se standardy, názory, postoji, vytvořenými společností. Nepřestal jsem se úplně stydět, to jistě ne. Určitě i dnes by mi dělalo minimálně zpočátku potíže odpoutat se od toho, co si lidé, kteří mě vidí, myslí. Poznámky: 1) Mimochodem, na humus má X pěknou vzpomínku. Jednou, někdy na začátku svého bufetění, byl s nějakým známým u Danone a probíral vyhozené potraviny. Známý (třeba Michal) našel humus a zeptal se X „Co to je?“. X mu odpověděl, že to je humus. Michal na to: Fuj! A hned ho vyhodil. Pro neznalé: Humus je místní výborná pomazánka ze sezamu nebo cizrny.
4) Získávání jídla (Pozn. Způsobů či míst, kde získat jídlo, je v Izraeli nepřeberné množství. Tato část je pouhým výčtem několika z nich. O kupování jídla se zde nezmiňuji, ač jsme ho sem tam, zejména v Jeruzalému kupovali.) a) Synagoga V synagoze jsme zpočátku za obědy nemuseli platit. X jim hodně zadarmo pomáhal a rabi Roger řekl, že může mít kdykoliv obědy zadarmo. „Zadarmo“ se vztáhlo i na nás. Postupně ale přibývalo od rabiho různých požadavků typu: pomožte s nádobím, ukliďte záchodky, umyjte zem… „Židovské skrblictví“, známé z anekdot, se projevilo, neboť za čas jsme si obědy odpracovávali i pětinásobně. Rabi se tvářil neuvěřitelně velkoryse. Jídlo přitom pocházelo z restaurací a jeho nic nestálo. Když jsme se vzbouřili, moc se divil, a když jsme si odnesli oběd bez odpracování, divže nevykypěl. Časem se jídlo (pro ty, co si to neodpracovali) zdražilo na čtyři šekely. Stalo se tak poté, co Židé ze synagogy zjistili, že si Češi kupují obědy pouze kvůli masu a zbytek jídla vyhazují1. Ani se nedivím, že je to „nakrklo“. Poznámky: 1) Maso je v Izraeli hodně drahé. Za šekel by se ho rozhodně tolik a ještě upraveného nedalo koupit.
b) Ovoce a zelenina Ovoce a zeleniny bylo vždycky dost. Za prvním supermarketem v industriální zóně se dalo téměř každý den najít několik kilo až několik desítek kilo banánů, melounů, nektarinek, avokád, jablek, atd. Ze supermarketu vyhazovali celé vozíky s jídlem, které by se u nás minimálně ještě čtrnáct dní prodávalo. Věci byly obvykle v krabicích, kde se daly vybrat ty nejlepší kousky, zhruba stejným způsobem jako kdybychom si je koupili uvnitř supermarketu. Pokud jsme v tomto supermarketu nic nenašli, podívali jsme se i za další supermarket, případně do zelinářského velkoobchodu, kde však již věci nebyly tak úhledné a častěji byly tlející. c) Jeruzalém – Staré město V Jeruzalému, ale nejen tam, mají milý zvyk. Pokud něco nesní, tak to dají do čisté igelitové tašky a pověsí to na plot svého domku. Pokud jde nějaký hladný bezdomovec, tak si jídlo vezme a poměje se. Nejvíce jídla je asi po Pesachu.1 Hned poprvé, když jsme byli v Jeruzalému se nám podařilo najít dvě pizzy. Byly položené na chodníku a zabalené do igelitového sáčku. Večer jsme zase našli spoustu falafelů2, v papírové krabici, které už prodavač nestihl prodat. Najít falafely se nám ještě párkrát povedlo. Chtělo to vystihnout ten správný čas, kdy bylo těsně po uzavření stánku. Jednou se nám stalo, že nám falafely uzmul těsně před nosem nějaký malý Arab. Postávat před neuzavřeným stánkem bylo dost nepříjemné, protože se na nás Araby neustále dívali.
8
Viděli v nás možnost zisku, netušili, že chceme bufetit. Na tržištích se dala najít také spousta ovoce. To ale nevypadalo jako za supermarketem. Bylo špinavé, rozmačkané. Párkrát jsem si něco vzal, ale spíše jsme si jídlo kupovali. Připadalo nám to tam strašně špinavé, nehygienické. Radši jsme něco utratili, než bychom dojídali zbytky ve Starém městě Jeruzaléma. Poznámky: 1) Svátek zhruba v době našich Velikonoc. 2) Něco jako karbenátek, avšak vyrobený ze sezamu.
d) Hotel Princess Přes noc jsme spali na pláži u hranic s Egyptem. Probudili jsme se a měli hlad. Nějakou dobu jsme se potápěli a prohlíželi korálové ryby. Byly dost velké vlny a udělalo se mi špatně. Vylezl jsem z vody ven. Slunce začalo „pařit“ a hlad byl stále větší. Na konci pláže, pod hotelem Princess (myslím že ***** hotel) jsme si všimli, že je tam nějaká párty nebo co a že se tam rozdává jídlo. Přišli jsme blíže. Všichni se tam hrnuli a tak jsme se přihrnuli taky. Nabrali jsme si nějaké melouny. Byly pěkně studené a dobře nás zchladily. Chtěl jsem si dát také hlavní jídlo a dal se do čekání v jedné z řad. Když na mě přišla řada, číšník mi podal, co jsem si přál.V poslední chvíli před mým odchodem se mne zeptal, ze které skupiny jsem. Něco jsem vytušil a duchaplně odpověděl: „From this one“1. Číšníka to na chvíli uspokojilo, ale stejně se zeptal nějakého vedoucího a ten řekl, že mě nezná. Nemělo cenu nic zapírat a řekl jsem, že jim děkuji, že jsem nevěděl, že je to nějaká soukromá párty a nechal jsem se vyvést. O Kláře jsem jim nic neřekl. Třeba se alespoň jí povede cosi uzmout. Hlavní jídlo sice nepřinesla, ale pár melounů ano. Ochranka byla vlídná a nechala jí melouny odnést, i když na ni záhy po mně přišli. Z toho pro mne plyne jedno poučení: „Nejvýkonnější a nejspokojenější bufeťák je ten, který o svém „přečinu“ ani neví.“ Poznámky: 1) překlad: „Z této skupiny.“
e) Mitzpeh Ramon - hlad a strach Když jsme se jednou vraceli od Mrtvého moře do Eilatu, nejeli jsme kolem Jordánska, ale krásným vnitrozemím, které vyplňuje poušť Negev. Touto cestou jezdí daleko méně aut, avšak je o to krásnější. Poušť je tady nádherně bílá, skalnatá, silnice se často točí. Přibližně v půli cesty leží největší kráter světa Mitzpeh Ramon. K němu jsme se stopem dostali. Z něj to bylo dost těžké. Do Eilatu nebyl skoro žádný provoz. Pomalu se smrákalo a nám bylo jasné, že tam možná budeme muset přespat. Horší bylo, že jsme měli pěkný hlad. Eilatské supermarkety byly daleko, peněz jsme moc neměli a ani nechtěli vydat. Za benzínkou jsme nic nenašli. Vzpomněli jsme si na Egypťana1, který nám říkal, že když byl u Mrtvého moře v Ein Gedi2, vybíral tam koše a nacházel v nich spoustu svačinek od „přežraných Izraelčátek“. Prý to byla velice kvalitní strava. (Dětem přece jen to nejlepší!) Začali jsme se tedy poohlížet po koších v nedalekém miniparčíku. Brzy jsme našli několik muffinů, ještě originálně zabalených v igelitu. Myslím, že je tam také hodily děti. Při jejich vyhrabávání nás potkala nějaká Izraelka a byla z našeho počínání dost udivená. Myslím, že měla dokonce strach. Našli jsme ještě pár dalších maličkostí, ale už si nepamatuji, co to přesně bylo. Po možná čtvrté hodině stopování3 nám zastavilo auto a svezlo kousek blíže Eilatu. Vysadilo nás na rozdvojce, několik desítek kilometrů od Eilatu. Rozdvojka ležela přímo uprostřed vojenského cvičiště kde právě probíhalo cvičení. Bylo něco kolem půlnoci. Zpočátku jsme si mysleli, že je snad kolem nás válka. Byl slyšet rachot tanků, výstřely z kulometů. Měli jsme hrozný strach, i když jsme tušili, že se nám pravděpodobně nemůže nic stát, že jsme na normální silnici a bojiště je za plotem. Míjela nás pouze vojenská auta4. Prosili jsme je, aby nás
9
vzali. Jedni vojáci se nás slitovali a zavezli nás na jinou silnici směřující k Eilatu. Hrozně jsme si oddychli. Přežili jsme to. Bylo nám úplně jedno, jestli něco stopneme. Po pár minutách nám zastavil kamion… Poznámky: 1) Náš známý z Eilatu. Měl egyptské oči i výraz tváře, proto „Egypťan“. Navíc byl v Egyptě. 2) Jméno pláže a krásné přírodní rezervace. 3) Jako pár jsme obvykle chytili auto mnohem rychleji. 4) Vojenská auta mají zákaz brát stopaře.
5) Získávání oblečení Izraelci nevyhazují pěkné oblečení mezi normální odpad. Vyperou ho, dají do čisté igelitky a položí na kontejner. Myslím, že to je velmi dobrý zvyk. Hlavně to praní. Najdete věc a můžete si ji rovnou zkusit, jestli vám padne, nemusíte se nijak štítit. Oblečení se dalo získat i v rádiu „Kolajamadom Eilat“1. Byly tam velké krabice, kde lidé nosili oblečení, které už nechtěli. Mám odtud spoustu pěkných věcí. (V části IV – Oblečení, se o rádiu zmiňuji více) Oblečení se dalo získat i v synagoze. Byly tam obrovské haldy oblečení, kde si člověk mohl vzít, co chtěl. Našel jsem si tam například krásné crossové boty Asics, které mi bohužel o měsíc později ukradli v práci. Poznámky: 1) V překladu něco jako „Hlas od Rudého moře Eilat“
6) Získávání věcí do domácnosti Mnoho jsme toho nepotřebovali, takže jsme se ani o hledání možností, jak získat věci do domácnosti příliš nezajímali. Co nám chybělo, v době, kdy jsme bydleli v bytě, jsme si našli v synagoze (hrnce, příbory, skleničky, struhadla, cedníky,…) a kontejnerech (koberce, matrace, peřiny,…) 7) Vztahy s okolím a) Tajný kód pro bufetění Jelikož je v Eilatu velká spousta Čechů, Slováků, Rusů, Ukrajinců… zkrátka lidí, kteří by nám mohli rozumět, bylo nutné vytvořit nějaké nové slovo, které by znamenalo bufetění. Nechtěli jsme před našimi známými říkat, že jdeme bufetit. Jednak by si potom o nás mohli myslet něco špatného (nebyli to moc velcí přátelé), jednak by potom chtěli bufetit taky a možná by se řetězovou reakcí stalo, že by se o tom dozvědělo všech několik set Čechů a Slováků… a všichni bufeťáci by přišli o zdroj obživy. Vymysleli jsme si slovo fíbing a používali ho ve formě: „Jdeme na fíbing“. K tomuto novotvaru jsme přišli od „buffing“, což nám znělo podobně jako anglické „shopping“ (nakupovat). To nám ale stále hodně zavánělo „bufetěním“, a proto jsme zaměnili „f“ a „b“ a mezi ně vložili dlouhé „í“ a slovo „fíbing“ bylo na světě. b) U Slováků První týden jsme bydleli v Shelteru. Potom nás z něj slušně vyhodili. (Myslím, že měli bohatší hosty a také snad „lépe a více“ věřící, neboť to byl křesťanský hostel.) Spát jsme mohli v poušti, ale šlo o věci. Nedalo se neustále s sebou tahat kolem 20 kg věcí, navíc s „úlovkem“ často i více. V Shelteru jsme se seznámili s nějakými Slováky, kteří měli pronajatý byt. Domluvili jsme se s nimi, že si tam budeme nechávat věci. Hned první den jsme dotáhli obrovský „nákup“. Donesli jsme spoustu ovoce a zeleniny, „čokomlíček“, humusů a ještě nějaké jídlo ze synagogy, čímž jsme zaplnili do té doby neplnou lednici. Nechtěli jsme přiznávat, že jsou věci nabufetěné. Řekli jsme, že jsou ze
10
synagogy a od kamaráda v supermarketu. I když jsme jim věci nabízeli, zášť v některých z nich pomalu s časem narůstala. Nějak se jim nelíbilo, že nepracujeme (práci jsme nemohli dlouho sehnat), nenakupujeme řádně jako oni, nemáme svůj byt, vykořisťujeme je tím, že jim platíme nízké nájemné, apod. Rozdíl mezi bufeťáky a nebufeťáky v jedné domácnosti může být propastný. Závist a zášť hraje obrovskou roli. Nebyli to lidé, kterým bychom se chtěli svěřit s našimi bufeťáckými praktikami. Pracovali, šetřili, draze nakupovali, nepřáli. Miriam nadávala svému manželovi, když pil nezředěnou Coca-colu. To byl pro ni přečin. (My jsme si ji sem tam s radostí koupili a nezředěnou vypili.) c) Jíst nabufetěné věci – ANO, bufetit – NE! Táňa a Iva bydleli v Izraeli v bytě s nějakými Slováky. Nikdo z nich nebufetil a nad bufetěním ohrnovali nos. Když ale Táňa s Ivou přišli s plnými taškami, hned se hlásili a chtěli dostat jídlo. Pokud jim nechtěli dát a řekli jim, ať si pro ně přijdou, byli nepříjemní, což bylo pro Táňu a Ivu ještě horší, než jim něco dát. My jsme s Klárou zažili něco podobného, když jsme žili u Jiřího. Pomlouval nás, říkal, že bufetíme, náležitě si k tomu něco přiložil. Když byla lednice plná nějakého ovoce, jogurtů … velmi rád si vzal. To už mu nějak nevadilo. Nás měl za bufeťáky, ale sebe ne, sebe od role bufeťáka distancoval. d) Rivalita versus kooperace Jednou jsme šli do našeho oblíbeného kontejneru za prvním velkým supermarketem v industriální zóně. Již z dálky jsme k němu viděli přicházet lidi podobné Čechům nebo Rusům, tudíž reálnou konkurenci. Ne, že bychom jim nepřáli. Ale někdy se stalo, že toho nebylo moc vyhozeného, a že jsme měli hlad nebo museli nějakou drobnost i koupit.1 Trocha darwinismu byla potřeba. Přidali jsme do kroku a vyšlo to. Byli jsme u kontejneru první. Tuším, že jsme tam tehdy nic nenašli a naši konkurenti šli jinam. Jindy nám trocha rychlosti pomohla, například před Vietnamci, kteří byli velmi rychlí, nikoho se na nic neptali a brali vše, co našli.2 Na druhou stranu, párkrát se nám stalo, že jsme od nějakého bufeťáka i něco dostali. Jednou se nám povedlo vyhrabat výborné Nestlé čokolády (něco jako křupino) a čokoládové figurky (Tarzan, opice,…). Po chvíli se k nám připojili nějací Maďaři. Už tam nic nenašli. My jsme jim řekli, že jim dáme pár čokolád. Oni že jo a na oplátku nám dali instantní polívky. To byl obchod! Zdroj polévek se nám do konce našeho pobytu nepodařilo najít.3 Poznámky: 1) Kupovat jsme mnoho nechtěli, jelikož jsme si museli (chtěli) vydělat na splacení dluhů za letenky a na cesty (po Izraeli a Jordánsku), které jsme chtěli podniknout. 2) Chovali se často jako utlačovaná zvěř. Když jsme na ně byli milí, taky byli moc milí a třeba nám i něco dali. Před Izraelci se ale chovali dost poníženě. Myslím, že s nimi měli své zkušenosti. Ono pracovat pro Izraelce znamená asi něco podobného jako pracovat u nás jako Ukrajinec. Jsou pro ně tou největší lůzou. Mohou si k nim dovolit téměř cokoliv. Na podobné jednání ze strany Izraelců jsem byl dost citlivý a nenechal si ho většinou líbit. Měl jsem ale tu výhodu, že jsem uměl dobře anglicky a mohl se bránit (a nemusel živit děti). Také jsem měl platné vízum a zpáteční letenku, které většina načerno pracujících cizinců neměla. Kdyby na mě zavolali policii, což byla klasická výhrůžka, mohl bych se jim vysmát. 3) Ani nás to moc nemrzelo. Ve čtyřiceti až padesáti stupňových vedrech člověk nemyslí zrovna na teplou polívku. Navíc jsme si mohli uvařit zeleninovou polévku z vyhozené zeleniny.
e) Jak jsme poznali Alu Zpočátku jsme neměli mnoho zdrojů potravy1. Byli jsme v podstatě závislí na synagoze, ovoci za supermarketem, jogurtech, ovoci a sušených plodech v supermarketech2. Pro pečivo jsme si chodili do Arabské pekárny. No, spíše na bok pekárny. Byly tam dvě popelnice, které někdy bývaly plné den starého pečiva, někdy normálních odpadků,
11
někdy obojího dohromady. Pekárna leží na poměrně rušné ulici Hatmarin. Lidé si sice moc nevšímají, ale chce to fakt silné nervy hrabat se před jejich očima v popelnici. Pokud jsme měli opravdový hlad, tak to šlo. Pokud ne a motivace nebyla velká, tak jsme se do popelnice ani nepodívali. Jednou nás při zkoumání obsahu popelnice viděl arabský kluk (pracovník pekárny), který vypadal jako arabský plnokrevný kůň. Zeptal se nás, co tam děláme, a my jsme mu odpověděli, že si tam chodíme pro staré pečivo. On nás pozval dovnitř a dal nám mnoho čerstvých pit a různých „dobrůtek“ a řekl nám, že můžeme kdykoliv přijít. Že jídlo nemusíme hledat v popelnici. Snažil jsem se mu vysvětlit, že my nechceme nic nového, že nám opravdu stačí den staré pečivo3. Že se nechceme na nikom přiživovat. Že chceme jen to, co by se opravdu vyhodilo. Ala na to neslyšel a stále mi (nám) opakoval: „I´m your brother.“ „I´ll help you.4“ A tak jsme chodili párkrát za týden k Alovi a ochutnali téměř všechny speciality pekárny. Časem nám to bylo dost hloupé. Zejména ta jednostrannost našeho vztahu. Tušili jsme, že ani on to nemá lehké. Často nám říkal: „I want to continue my studies.“5 a o tom, že potřebuje peníze, že je posílá rodině do Jeruzaléma. Chtěli jsme se mu nějak odvděčit. Navíc jsme měli už i další zdroje a nebylo již třeba ho prosit o další pečivo. Naše návštěvy se konaly méně a méně. Navíc jsme si neměli moc co říci. Po čase jsme se pekárně začali úplně vyhýbat. Cítili jsme se nějak špatně, že jsme dlužni. Poznámky: 1) Navíc žádný z nich nebyl (každodenně) jistý. 2) V Izraeli je zvykem, že před koupením ovoce, zeleniny či sušeného ovoce ochutnáváte. Ve velkých obchodech je pak zcela běžné, že si nějaké dítě, ale i dospělý nabere plnou hrst, třeba kešu oříšků, sní je a potom je ani nekoupí (vypijí nebo sní klidně i mléko, jogurt, čokoládu apod.!). Někdy jsme také takto „nakupovali“, avšak musím uznat, že to nebyl typ povznášejícího bufetění, ale spíše naopak. Cítil jsem se někdy (zejména, když jsem to přehnal) jako zloděj. Myslím, že oprávněně. 3) Na koleji jím mnohdy i týden starý chleba a jde to. 4) „Jsem tvůj (váš) bratr.“ „Pomůžu ti (vám).“ 5) „Chci pokračovat ve studiích.“ (Myšleno na univerzitě.)
f) Arabská pekárna Někdo nám řekl, že jsou v industriální zóně pekárny, kde vždy po směně vyhazují velké pytle s pitami, chleby a dalším pečivem. Dlouho jsme žádnou pekárnu nemohli najít, ale jednou se nám to povedlo. Před pekárnou byly velké pytle s nepovedenými pitami (špatný tvar, nedopečené, přepečené). Měli jsme u sebe vždy nějakou igelitku (Bez igelitky se špatně bufetí!) a začali nabírat pity. Nikdo si nás moc nevšímal a tak jsme spokojeně odešli. Později jsme přišli i dovnitř a já se zeptal, jestli si můžeme vzít nepovedené pity přímo z krabice, kam vyhazovali úplně čerstvé „nepovedeniny“. Arabové v pekárně se usmáli a řekli „Yes, no problem.“ Byli moc milí a dávali nám neustále najevo, že jsme opravdu vítaní. Sem tam nám dali i úplně pěkné, čerstvé pity. Postupem času jsme přicházeli hned ke krabici, zavolali na ně něco jako „Bokatov1“, „Hallo2“ nebo „Ahlan wa Sahlan3“, a při odchodu „Thank you4“, nebo spíše arabsky „Šukran5“. Oni zvolání opětovali. Jednou jsme do pekárny přišli s Alenkou6 a Ivem7, kteří se za námi na pár dní stavili při cestě ze Sýrie (přes Jordánsko)8. Naučili se tam něco málo z arabštiny a moc hezky si „pokecali“ s pracovníky pekárny. Povídali si o tom, jak se mají, že sluníčko hezky svítí, že to Alence moc sluší, že jsou milí lidé, jak jim arabština pěkně jde a o dalších milých věcech. Arabové9 se jen rozplývali. Měli radost, že nějací Evropani umí něco arabsky. Při odchodu nám dali tašku plnou úplně čerstvých horkých baget z pekáče a řekli, že nikdy nebudeme muset trpět hladem, a my jsme věděli, že je to pravda. Poznámky: 1) Hebrejsky: dobrý den 2) Anglicky: ahoj 3) Arabský pozdrav
12
4) Anglicky: děkuji 5) Arabsky: děkuji 6) Studentka VŠ Báňské v Ostravě 7) Můj dlouholetý nejlepší kamarád, student VŠE v Praze a Právnické fakulty Univerzity Karlovy 8) Tajemství bufetění je hned získalo, poněvadž přijeli z Jordánska dost vyhladovělí a naše svačinka se jim moc zamlouvala. 9) Pokud kdekoliv mluvím o Arabech, myslím převážně Palestince v Eilatu, Jordánce a Syřany. S Araby s jiných zemí nemám tak velkou zkušenost a nechtěl bych svou zkušenost zobecňovat i na ně, protože například Arabové z Egypta či Spojených arabských emirátů (jak vím od mnoha známých), se rozhodně nejeví tak pohostinní a vstřícní, jako Arabové ze zemí chudších, méně turisticky i ekonomicky otevřených.
g) Vztahy s pracovníky supermarketů, firem, ve kterých jsme bufetili Byli jsme k nim zdvořilí, někdy jsme se i zeptali, zdali si můžeme dotyčné zboží vzít. Někdy totiž nebylo jasné, zdali jde o zboží vyhozené či nové. Většina pracovníků to ocenila. Hlavně ti, co zjistili, že jsem s nimi schopen plynule mluvit anglicky a že nejsme žádní zloději. Že máme prostě jen hlad a díravé peněženky. Někteří pracovníci na nás nereagovali či se trochu šklebili. Naopak někteří pracovníci nám dokonce dávali typy, kde můžeme co najít. Pán z Danone nám několikrát řekl, které prošlé zboží je nezávadné a které už bychom brát neměli. To byl ukázkový příklad toho, jak mohou všichni profitovat. Pán z Danone měl dobrý pocit, že nám pomohl, my jsme se cítili dobře a najedli se. h) Kiryat Shmona Na našich cestách po Izraeli jsme se podívali i na sever. V Kiryat Shmoně jsme přišli do malého parčíku. Parčík byl u pekárny a za ní byl kontejner plný pit, rohlíků. Vše bylo úplně čerstvé a my jsme měli radost, že jsme si to našli, a že nemusíme jíst naše sušené pity, které jsme si na cesty vzali. Když jsme seděli na lavičce a pojídali svatojánský chléb, který jsme si na jednom stromě natrhali, přijel do pekárny její majitel. Nějak vytušil, že máme dost hlad, a řekl ať si zajdeme do pekárny a řekneme, že jim káže ať nám dají, co budeme chtít. Už si nevzpomínám, o čem jsme se bavili, ale vím, že byl moc milý. Dostali jsme od každého kousku po dvou (jeden pro mne, jeden pro Kláru). Tolik různých druhů rohlíčků, koláčků, „dobrůtek“ jsem snad v životě neměl.
13
III. Česká zkušenost – zkušenost v plenkách 1) Úvod k českému bufetění Zkušenost z Izraele nám otevřela dveře i do bufetění v České republice. U nás je však situace úplně jiná. Kontejnery nejsou plné krásných banánů, melounů, zeleniny, rýže, těstovin, chlebů apod. U nás jsou kontejnery plné různé změti věcí a pokud už tam je nějaké jídlo, tak je buď plesnivé, nebo nějaké polité … Najít něco pořádného v našich popelnicích by stálo mnoho energie. Žádný člověk, z lidí kteří mi sdělovali své zkušenosti, by běžně něco podobného nedělal, neboť by mu to připadalo neekonomické, nehygienické a taky zbytečné. Navíc, bufetit tam, kde mě znají, znamená vystavit se možnému nepřijetí, zavržení od lidí, na kterých mi záleží. Výjimkou je náhoda. Kdo by se například nezachoval podobně jako Vladimír. Úryvek z rozhovoru s Vladimírem: „Já tady do kontejnerů moc nelezu. Vůbec nikdy se ti nestalo, že bys to vůbec udělal? Jo, jo, to jsem naprosto pobaveně zjistil, že v kontejneru jsou docela pěkný manžestráky, trošku špinavý, tak jsem si je vzal a jako, ani nijak jsem se nerozhlížel.“ U nás je třeba vymýšlet jiné způsoby bufetění, než jsou kontejnery. Ani v kontejnerech v podnicích či za supermarkety to, pokud vím, nejde, protože jsou vždycky za plotem a nedá se k nim propracovat (viz. např. rozhovor s Johnym). 2) Bufetění v ČR, se kterým mám já či ostatní lidi z mého souboru zkušenost a) menza V menze se odpradávna chodilo na takzvanou „hyenu“. „Jít na hyenu“ znamenalo, že člověk přišel do jídelny těsně před zavírací dobou a pracovníci menzy mu dali nějaký oběd, pokud zbyl. Tento typ hyeny přetrval dodnes a spousta studentů jej využívá. Jiný typ hyeny je sedět před pásem a čekat, až někdo něco nedojí. Tento typ hyeny (bufetění) není již tak častý, stále ho ale dělá poměrně velké množství studentů. Dá se třeba zeptat někoho, kdo danou věc, například buchtu, chce vyhodit a tento člověk mu ji obvykle dá. Blanka, zpověď, příloha: „U mě? Buchtička, pomeranč – ano. Dojíždět jiné zbytky – ne. Záleží také na momentálním rozpoložení, a na tom, jak to člověk podá (šaškárna, strohá realita …)“ Tereza, zpověď, příloha: „Sama si občas vezmu buchtu nebo něco sladkého z tácu. (pozn.: Myšleno z nedojedeného jídla někoho jiného.) Na zbytky drsnějšího charakteru nemám chuť ani náladu“. „Dojíždět“ buchtičky, nějaké sladkosti, zapomenutý pomeranč je tedy v menze společensky únosné. Johny, rozhovor, příloha: „V naší kultuře je snadno pochopitelný, když je to oddělený kousek jídla, třeba řeknu – tvarohová buchta, která je nenakousaná, ale když si vodsaď vezmu rozjedenou hromádku špaget… Jako dneska…Jo to už je něco jinýho. Tohle naše společnost studentů v tý menze dokáže podle mých pozorování akceptovat velice těžko, a to i mezi lidma, který to verbálně schvalujou.“ V poslední době jsme byli (já s Klárou, Johnym, Pavlem, ne vždy všichni spolu) několikrát bufetit v menze. Ani jeden z nás na tom teď není finančně nejlépe. Sedli jsme si k pásu a čekali, až něco dobrého přijede. Jednou to byla buchta, podruhé hranolky. Po pár dnech jsme „přidrsnili“ a začali si brát i rozjedené brambory, kaše apod. Chtělo to jen trochu odvahy, překonat stud. Bylo přitom hodně srandy. Navíc jsme se najedli, což našim peněženkám také ulevilo. Každý z nás se s tím vyrovnával jinak. Johny to pociťuje jako jakési překonávání hranic, což mu umožňuje zjistit, kam až je schopný zajít. Někdy lidi provokuje, někdy je klidný. Pavel většinou dává hodně okatě najevo, že bufetí, dívá se na ostatní, provokuje je. Já jsem věděl, že nemám peníze a neměl bych 14
teď moc utrácet. Často jsem se ptal lidí, kteří jídlo odnášeli, jestli si ho mohu vzít. To je pro mne únosnější forma, nežli brát věci anonymně, až z pásu. I když i z pásu jsem bral věci. Z počátku mi to moc nevadilo. Bylo nás tam více a vzájemně jsme se podpořili. Někteří lidé se na nás sice dívali, ale neměl jsem pocit, že dělám něco špatného. Časem jsme ale začali brát i více „rozryté“ věci. Tady už bylo těžší si to pro sebe nějak vysvětlit. Ještě k tomu jsem zrovna dostal výplatu za výuku angličtiny. Sice za tyto peníze zaplatím kolej, ale stejně je u sebe stále mám. Navíc Pavel a někdy i Johny, kolem bufetění nadělali dost povyku, který mi nedělal dobře. Necítím potřebu všem lidem dávat najevo, že bufetím. Chci si klidně nabufetit jídlo, nebýt nijak hnusný, oplzlý a až uznám, že už to nemůžu dělat, budu mít dostatek peněz nebo málo času na bufetění, tak toho nechat. I ostatní cítí, že to není, nebude a ani nechtějí, aby to byl jejich stálý způsob existence. Johny, rozhovor, příloha: „Hodně jsem se styděl, teda.… vím, že by to třeba působilo daleko méně povyku… nebo o ten povyk nešlo… Ty ho tam docela tvoříš? (jízlivá poznámka) … vytvořilo méně povyku, kdybych se u toho nesmál. Jenomže mě ta situace přijde zvláštní. Chvílema mám tendenci ji omlouvat tím smíchem a chvílema mám tendenci se z toho počůrat smíchem, protože je to geniálně absurdní…“ Co jsem si zapsal po jednom bufetění v menze: „Jsem sám s Pavlem. Pavel si šel pro oběd. Vzal jsem si z pásu bramborovou kaši. Nikdo tu u mne v té chvíli nebyl. Bál jsem se otočit na lidi. Ne bál… spíše jsem cítil, že jsem nějak začal klopit hlavu. Byla v tom jakási poníženost. Sám pro sebe jsem si říkal, že přece nemám peníze. Co si o mě pomyslí? Skupina by mě podržela. Teď mi chyběla. Navíc Pavel se s tím chlubí a dost okatě dává najevo, že bufetíme. Není mi to příjemné ani ve skupině a už vůbec ne ve dvou. Ne, že bych se propadl studem, ale nemám potřebu to nějak „hnusně“ okatě dávat najevo. Pro Pavla je to překračování limitů. Jo Já je taky překračuju, ale nemusím to na potkání sdělovat celému světu. Oni to stejně vidí, a když se zeptají, rád jim o tom něco řeknu. Někdy si z toho taky dělám srandu, ale nemám tendenci šokovat normální lidi. Pokud by šlo o někoho, kdo mě štve, sere… tak bych to možná taky udělal. Zasvětím do tajů bufetění své přátele, lidi, kteří za mnou přijdou, ale nemusím to každému strkat! Dávat najevo, jak jsem dobrý. Jsem dobrý zejména před sebou, když překonám své zábrany! Potěší mě, když mě moji kamarádi ocení, ale je pravda, že v této oblasti necítím potřebu být nějak moc oceňován, vyzdvihován. Chtěl bych být oceněn, jaký jsem, a ne tím, co jsem vybufetil…“ Nedávno k Johnymu přišel kamarád V. a řekl mu, že by neměl u pásu bufetit, že si myslí, že je to pod jeho úroveň. Hodně jsme se potom o tom bavili a došla nám spousta věcí. Zejména mně. Je pro mne dost důležité, aby si o mě lidi nemysleli, že jsem nějaký nechutný, neboť si přes všechny mé zkušenosti myslím, že nejsem. Naráz mi došlo, že by se mě mohli lidé vyhýbat, říkat si, ten je ale nechutný, že by si se mnou třeba holky nechtěli zatančit… (Po čase se mohou vytvářet téměř paranoidní představy, že se na nás všichni dívají skrze rastr bufetění. Někdo se usměje a vy v tom vidíte úšklebek.) Na jednu stranu sice záleží jen na mých nejbližších a o nich vím, že buď o mém bufetění ví, nebo by to dobře pochopili. Jenže co ten zbytek? Co ten zbytek lidí, kteří mě vidí, ale nebaví se se mnou o tom a možná si tímto uzavírám cestu k nim. Jeden bufeťák mi řekl, že se na nikoho neohlíží, že přece nedělá nic špatného. To já sice vím, ale ohlížet se musím. Nechci se společensky úplně odrovnat. Nechci, aby se o mě kolovaly nějaké nechutné historky. Nejsem proti tomu obrněn. Nejsem tak silná osobnost, abych to dělal dál, navíc mám sám pochybnosti, jestli to náhodou nepřipadá v některých případech nechutné i mě. Rád se o své zážitky podělím, nestydím se za ně a jsem za ně moc rád. Je ale pravda, že bufetit v menze u pásu něco jiného, než buchtičky atd. či čekat na klasickou hyenu asi už moc dlouho nebudu. Bavili jsme se o tom, že je třeba u nás najít
15
jiné cesty, jak získávat jídlo. Třeba se zkusit domlouvat s kuchařkama, aby nikdy nevyhazovaly nevyzvednuté obědy a počkali s nimi třeba i deset minut po uzávěrce vydávání. Jiné způsoby mohou být například získávání den starého chleba či jiných pekárenských výrobků. Zkrátka, získávání věcí tzv. čistým „bufetěním“, jak by se dala (až na výjimky) označit i naše izraelská zkušenost. b) Bufety a restaurace - sám jsem, pokud si pamatuji, nikdy nebufetil v nějaké restauraci či bufetu. Mám však výpovědi od Katky a Vladimíra. (Mé výpovědi jsou kurzívou.) Úryvek z rozhovoru s Katkou: „Vím, že jsem kroužila kolem toho bufetu, bojovala jsem sama se sebou, to bylo strašný a pak jsem zvolila taktiku, že prostě normálně vejdu a úplně bez okolků, jako, že se nic neděje, jsem to vzala … vzala jsem si jeden talíř, který byl asi jen od rohlíku a tak jsem si rukou naskládala prostě ty věci, které mně tam třeba chutnaly. Vzala jsem vidličku, to bylo v nějakých mísách, jako čistou a takhle jsem tam baštila. Co sis tam dala? Co bylo dobrýho? To si pamatuju docela dobře. To bylo jeden a půl knedlíku, jednou jako, bylo to víckrát, bylo to jeden a půl knedlíku a kus volského oka a čtvrtka chleba… Jaké si přitom měla pocity? Dívali se na tebe lidi? Jak si to prožívala? … Třeba ze začátku, díky tomu, že jsem to dělala tak málokrát, jo, tak to nezanechalo nějaké hluboké stopy na mém sebevědomí, spíš to šlo zvládnout s humorem. Jakože jsem se tomu trošku chechtala, ale fakt je, že mě mrazilo, že jsem vlastně neměla žádnou možnost, … bylo to trapný, nechutný,…necítila jsem se, a je fakt, že jsem s tím přestala proto, že jsem normálně začala mít takovou zvláštní vlastnost,… mě se psychický stav promítá do držení těla… jo když jsem „down“, tak se začnu hrbit, …hodně jo… začnu tu hlavu dole, dopředu a todle, a to prostě je šílený. Po tom devátým, nebo desátým… nevím, kolikrát to bylo, tak zhruba, jsem se cítila mastná, že chodím při zdi, se zvednutým límcem, aby mě nikdo neviděl, nejlépe, abych byla neviditelná. Takže chodilas při zdi, aby tě nikdo neviděl? Ne, to byl spíš pocit, já jsem nechodila u zdi…. Nejlépe aby mě nikdo neviděl, aby se mě nikdo na nic neptal. Aby mě nikdo neoslovoval a panebože, aby mi nenabízel peníze.“ Vladimír mi nedávno řekl, že několikrát bufetil před bufetem. Říkal, že stál před bufetem a čekal až někdo odejde a nechá nějaký ten zbylý párek. Pokud se mu daný člověk alespoň trochu líbil (větší hlad = menší požadavky), tak ten zbytek dojedl. c) Další možné formy bufetění v ČR Zatím jsme v podstatě nepřišli na žádné jiné zdroje bufetění, než ty, shora zmíněné. Mezi takzvané čisté způsoby by mohlo patřit např.: Pokud člověk pracuje v Olmě nebo v Danone, má určitě lepší přístup k jogurtům, pokud v Zoře, tak k čokoládám, pokud člověk pracuje jako umývač nádobí, tak má přístup ke zbytkům od hostů. Izraelský typ bufetění je však u nás téměř nemožný, nebo zatím nemáme dostatek informací, kde se dá, co najít. Například v pekárně Tiefenbach nám řekli, že přebytky vozí zpět do hlavní pekárny v Přerově. Co tam s nimi dělají, už nám neřekli. Není u nás ještě tak moc tržní společnost, která má tuny přebytků. Pokud je u nás něco navíc, obvykle si to vezmou samotní zaměstnanci, nebo je to někde za mřížemi.
16
IV. Nejdůležitější poznatky týkající se bufetění Nejdůležitější poznatky, oblasti hodné zájmu, vyplývající z mé zkušenosti a zkušenosti lidí, se kterými jsem vedl rozhovory (v rozhovorech jsem já vždy označen kurzívou), sepsali mi svou zkušenost, bavil jsem se. Všechny závěry a polemiky se týkají pouze skupiny studentů, o kterých píšu. Jejich zobecnění například na bufeťáky, kteří se pro bufetění nerozhodli, bezdomovce apod., by bylo velmi neuvážené a z valné části by určitě bylo mylné. 1) Proč bufetíme, za jakých okolností; rozdíly mezi námi a klasickými bufeťáky Hierarchie Pokusím se stanovit jakousi hierarchii bufetění (dle subjektivního pocitu nechutnosti) a okolnosti, za jakých se lidé z mého souboru k dané úrovni uchýlili: Úroveň 1 Kontejnery za supermarkety – například v Izraeli kontejner na ovoce a zeleninu za prvním supermarketem v industriální zóně. Je to velmi čistý způsob bufetění. Dají se vybrat krásné věci, často přímo z krabic. Nikdo by neměl velké problémy v těchto kontejnerech bufetit. Nebufetili bychom pouze v případě nedostatku času, či velkého přebytku peněz. Menza – hyena – (viz. Česká zkušenost – menza) Klasická hyena by nikomu nedělala problémy. Jde také o čistý způsob. Splňuje mou definici bufetění (nacházení a braní věcí určených k vyhození), i když většina lidí by to asi ani bufetěním nenazývala. Zkrátka zbyly obědy, tak proč by se nemohly sníst. Menza – polívka – vzít si od někoho talířek na polívku a jít si přidat. Tady není žádný problém. Spíše jen ten, že kuchařky tuší, že je talíř od někoho jiného a někdy (málokdy) získání polévky stojí dost námahy a nepříjemného doprošování, což není příjemné. Úroveň 2 Menza – jezení z pásu, jemný způsob – Tady už to začíná zavánět bufetěním. Pokud jde o buchty, či věci, které jsou jasně oddělitelné uzavřené celky (jablko, jeden proužek závinu), tak nikdo nemá velké problémy si podobnou věc vzít. Úroveň 3 Menza – jezení z pásu, drsnější způsob – nebraní pouze buchet apod., ale i zbytků bramborové kaše, hranolků, atd. Nejvyšší úrovní je v této kategorii asi dojídání „rozjezených“ špaget. Tady už jsou problémy týkající se studu, veřejného mínění a ztráty prestiže dost velké. Někteří lidé se k ní sice někdy uchýlili, ale dlouhodobě to nikomu nedělá až zas tak dobře, že by v tom musel pokračovat. Už jsou k tomu zapotřebí podmínky jako velký nedostatek peněz nebo hodně vyhecování, hodně srandy, vůle, že chci překročit hranice, vysvobodit se z nějakých konvencí. Začíná sílit pocit, co si o mě ostatní pomyslí (a co já o sobě…). Úroveň 4 Menza – jezení z pásu, braní všeho. K této úrovni se nikdo z nás nedostal. Zaprvé to ani není třeba, neboť v úrovních 1-2 (3) se dá dobře najíst. Zadruhé to už všem připadá dost nechutné. K něčemu podobnému by bylo třeba naprosté nemožnosti získat obživu jinak, což se zdá, že se pravděpodobně hned tak nestane. Zatím máme všichni kde bydlet, máme nějaké peníze od rodičů, něco si i vyděláme. Úroveň 5 Klasické kontejnery a popelnice s komunálním odpadem, například před VŠ kolejemi. Nikdo by nic takového běžně nedělal. Spíše pouze náhodně, když tam uvidí 17
něco zajímavého. Připadá to všem dost nechutné, často nehygienické. Bufetění na podobných místech by bylo až na poslední příčce. Musela by k tomu být velká rezignace vůči životu, společnosti, svému zdraví. Všem připadá, že by určitě našli nějakou jinou formu bufetění. Nehoní nás nutnost – kdy tedy bufetíme? Úryvek, Úvod, Skupina lidí … „Bufetění pro ně není stálý způsob života. Většinou se k němu uchylují, pokud zrovna nemají peníze, potřebují peníze na něco jiného, nechce se jim zrovna pracovat, ze srandy (chtějí někoho šokovat), chtějí v sobě něco překonat. Nemuset pracovat a přitom přežít pro ně znamená pocit svobody. Zcela běžně všichni lidé z mého souboru kupují různé věci, pracují, studují.“ Variantu bufetění volíme, pokud se zdá být výhodnější, má větší zisky, než ztráty. Rozhodně to ale (ve většině případů, krom těch naprosto výjimečných situací, kde by hrozilo např. poškození organismu hladem) není nutnost. Je to volba. A bufetění je jednou z možností, někdy výhodnější, někdy ne. Vladimír, rozhovor, příloha: „Ne, jakože nucen jsem nikdy nebyl. Ale je to v situaci, kdy prostě se ti zrovna nechce moc pracovat, nechce se ti investovat hodně moc energie. A víš, že potraviny a takový dostupný věci jsou možný sehnat zadarmo a víš kde, tak si je prostě vezmeš a sníš je. A je to v pohodě.“ Rozdíl mezi těmi, kteří bufetí z nutnosti, a námi (Pozn. Tuto problematiku zde pouze nastiňuji, poněvadž by sama vystačila na celou práci podobného typu.) Nutnost pro nás není hlavním motivem bufetění. (viz. nahoře). Z rozhovoru s Vladimírem i z mých osobních zkušeností s „klasickými“ bufeťáky tuším, že pro mnoho (ne tedy pro všechny) bezdomovců, bufeťáků, kteří u nás vybírají kontejnery, je bufetění nutnost. Pokud si něco nenabufetí, nenažebrají… tak nejí. V tom je právě ten obrovský rozdíl mezi naší skupinou bufeťáků a klasickými bufeťáky. Klasičtí bufeťáci mají obvykle daleko méně možností (buďto reálně, nebo o nich neví), jak získat obživu, mívají často menší (žádné) zázemí, atd. Dá se vysledovat i jakási větší rezignovanost vůči životu, skepse atd. Vladimír, rozhovor, příloha: „… já jsem student, jsem úplně za vodou, prachy mám, můžu tady ležet a koupat se, kdy chci…“ „Já tam v kontejneru nehledám nic, žádnou nutnost.“ „Lidé, kteří trošku rezignovali na to, že by se z toho mohli dostat. A z toho pak vychází taková rezignace i vůči životu a vůči…“ „…ty osudy bývají často pohnutý … Ale je to trošičku zoufalá pozice.“ Johny, o „klasických“ bufeťácích, rozhovor, příloha: „To by mi muselo bejt všechno jedno, abych to mohl dělat tímhle způsobem, tak by mi muselo být v životě hodně věcí ukradenejch, … něco mě furt táhne dopředu…“ Kde se dá toto téma ještě najít: Rozhovor s Johnym a Vladimírem 2) První zkušenosti Já, Izraelská zkušenost, První vlastní…: „Nakonec jsem se přece jenom přemohl.. Za rohem Danone jsem se stal „králem“ a vše už bylo v pohodě. Měl jsem zvýšenou hladinu adrenalinu. Bylo to něco nového, nekonvenčního, stoupala z toho krev v žilách a vylučovaly se „tuny“ endorfinů. Stal jsem se bufeťákem. Bylo to šílené. Krásné.“ O Kláře, Izraelská zkušenost, První vlastní…: „Když přišla, byla nadšená, plná elánu.“ Johny, rozhovor, příloha: „A až teprve potom, když jsem šel poprvé k těm popelnicím, tak jsem docela rychle pochopil, ačkoliv mi to bylo v hnusu,… vím, že sem tam nějakou noc přemýšlel o tom, jestli to budu jíst taky, jestli do toho pudu a jak už mám ty
18
zkušenosti, jak se mi několikrát potvrdilo, že když jdu do hnusných věcí, tak z nich vylejzají dobrý věci. Tak jsem se zase rozhod, že do toho pudu, ale bylo to takový a priory rozhodnutí, protože to mi potom pomáhá překonat to všechno z pozice toho nadhledu, který mám ve chvíli, když v tom ještě nejsem. No a tak jsem napřed chodil k těm popelnicím, ale nelez jsem do nich, jenom jsem viděl, jak to tam je… pomáhal jsem to dávat do tašek a nosit. To bylo asi den a půl, nebo dva dny a pak jsem tam poprvé vlez a to bylo v nadšení… Byl to nějaký jogurt…Já si to pamatuju. A byl jsem z toho tak nadšenej, že mi ještě připadalo vhodný ten okraj popelnice přeskočit…“ Vladimír, rozhovor, příloha: „To byla paráda, protože to byly svitkový filmy, na kterejch nic nebylo, byly osvícený, nevyvolaný a byly smotaný do ruličky a byly červený. A měl jsem dojem, že jsem objevil hrozný poklad. Bylo mi něco kolem šesti. Od tý doby se do kontejneru nebo na smetiště podívám docela rád. Ale na smetiště se koukám radši, protože to je pestřejší.“ 3) Okolnosti ovlivňující zda bufetit, či ne Oblečení a) pěkné oblečení 1) může znemožnit bufetění: a) Sám bufeťák se může cítit, že něco nepotřebuje tak moc jako člověk oblečený bídně. Nevypadá zkrátka jako prototyp bufeťáka. Jeho role se nekryje s tím jak vypadá. b) Lidé, kteří mu mají něco dát, si myslí, že by bylo možná lepší danou věc dát někomu potřebnějšímu. Příklad: Když jsme si chodili pro oblečení do Rádia „Kolajamadom Eilat“, mívali jsme na sobě někdy pěkné oblečení, jelikož jsme šli třeba na pláž a někdy jsme se tam stavili, když jsme šli z práce, špinaví, neumytí. Když jsme byli moc hezky a čistě oblečeni, necítili jsme se moc ve své kůži. Často jsem si například sdělal hodinky, které mohou z dálky vypadat jako zlaté. Někdy jsem si sundal svůj pěkný klobouček. Někdy jsme se dokonce dovnitř nestavili, jelikož pocit, že vypadáme moc pěkně a že jsou jistě potřebnější lidé, byl silnější. Paradoxem je, že většina hezkých věcí, které jsme měli, jsme našli také v rádiu. Johnymu se stalo, že mu pracovníci rádia nechtěli dát žádné oblečení. Měl na sobě sandály z rádia, rifle z rádia a tričko z rádia. 2) může bufetění pomoci: Například mám pocit, že se ke mě pracovníci supermarketu chovali lépe, když jsem vypadal slušně. Více se mnou komunikovali. A sem tam dali i typ, kde najdu něco dobrého. Měl jsem u nich větší respekt. Navíc nechtěli jsme se cítit jako chudáci. Nebyli jsme jimi. Pracovali jsme. Měli jsme kde bydlet, kde mít složeny věci atd. b) škaredé oblečení – pomáhalo například v rádiu (viz. Příklad pěkné oblečení). Je také praktičtější pro přehrabování se v kontejneru. Člověk se nemusí tolik bát, aby se nezašpinil. Vzbuzovalo také větší soucit, což sice pomáhalo, ale nám se to nelíbilo. My jsme žádný soucit nepotřebovali a nechovali jsme se tak. Velikost skupiny Ve skupině (stačí 2 lidé, ale lépe alespoň 3 lidé), se člověk cítí bezpečněji, více si dovolí, bufetí i tam, kde by to sám nikdy nedělal. Členové se mezi sebou vzájemně podpoří. Nemají při bufetění sklopenou hlavu. Nestydí se tolik. Cítí se více hodnotnými lidmi. Člověk sám je zranitelnější, častěji klopí hlavu, než ve skupině, vyhýbá se pohledům. Výhodou je, že může lépe a osobněji působit na lidi, kteří mu mohou něco dát, nebo mu
19
mohou zakázat, aby si zbytky odnesl. Jednotlivce se společnost tolik nebojí, jako skupiny. Nevýhodou jednotlivce také je, že ho mohou považovat za chudáčka, cítít k němu zbytečný soucit. Kde se dá toto téma ještě najít: Ztráty, Před kým bufetit a před kým ne; Zisky, Vztahy s lidmi, u kterých jsme bufetili; Nehledání nutnosti – kdy tedy bufetíme; Hierarchie 4) Zisky Hmotné Věci, které jsme vybufetili. Jídlo, oblečení, věci do domácnosti, … Rozšíření společenských norem Obecný jev, objevující se velmi často. Já (viz. izraelská část ) „Byl to únik od často zbytečných limitů daných společností, příklon k přirozenosti, příklon k vytvoření vlastních funkčních norem, které nejsou protispolečenské, avšak nemusí jít za každou cenu ruku v ruce se standardy, názory, postoji, vytvořenými společností.“ „Bufetění je pro mne něco, co mi rozšířilo normy toho, co se ještě může a co ne.“ „Bufetění mi nepředstavitelně pomohlo odpoutat se od různých předsudků, nejenom vůči bufeťákům.“ Katka, zpověď, příloha: „Člověk si zvykne na jistý standard a pokud není vystavený tomu, že se ten standard občas naruší, tak ten stereotyp s sebou přinese i to, že ten člověk si prostě není schopný představit si tu situaci, není schopný prostě, nad něčím takovým vůbec uvažovat.“ (Myšleno, že například zemře hlady, než by něco vybufetil.) Vladimír, zpověď, příloha: „…někdy jsem na ně z vysoka sral, že mi přišli jako ustaraní maloměšťáci, který tady ten způsob života nejsou schopni ani nahlídnout a bral jsem je jako omezený, ty lidi. Protože dokuď to nevyzkouší, jak o tom mohou soudit? Maximálně povrchně…“ Johny, zpověď, příloha: „…mám ty zkušenosti, jak se mi několikrát potvrdilo, že když jdu do hnusných věcí, tak z nich vylejzají dobrý věci. Pocit svobody Já, úryvek z První vlastní zkušenost s izraelským… : „Stal jsem se bufeťákem. Bylo to šílené. Bylo to krásné. Byla v tom obrovská svoboda, odpoutání se od běžného chování.“ Já, úryvek z přílohy, z mé zpovědi: „Stal jsem se svobodnějším.“ Klára, úryvek z její zpovědi v příloze: „…plyne z toho určitej druh bezstarostnosti. Že je o mě postaráno a já jsem volná, ještě svobodnější.“ Jde o pocit, že i když nebudu zrovna pracovat, ať už z jakéhokoliv důvodu, budu chtít „zmizet ze světa“, mohu pomocí bufetění přežít (v Izraeli velmi kvalitně žít), což přináší obrovský pocit svobody a potlačuje se tím úzkost ze ztráty zaměstnání, zamezení přívodu peněz apod. Intenzivní spojující činnost Johny, rozhovor, příloha: „Odnesu hranolky, dám je k nám na stůl a zobem je. To mi přijde… kamarádství utužujou třeba průsery v tom společný, nebo společná vina nebo společná zábava, nebo štěstí, nebo prostě nějaký intenzivní věci, todlecto je jedna z těch intenzivních věcí a já to cejtim. Já třeba nepotřebuju tolik ty hranolky, když jsem hladovej, jako potřebuju cejtit tu intenzitu těch společnejch emocí a to utužování. To je
20
pro mě hrozně důležitý a pro todlecto bych byl ochotný odnýst tam vodsaď i nějakýho borce a položit ho k nám na stůl. SMÍCH.“ Dělat něco intenzivního (zároveň i neobvyklého) určitě utužuje přátelství a nemusí jít jenom o bufetění. Chodíme spolu třeba také horolezit nebo hrát na náměstí. Adrenalin Johny, řekl mi při jedné naší rozpravě: „Mám rád vysokou hladinu adrenalinu. Když jsem přicházel ke kontejnerům, hladina adrenalinu mi začala stoupat. Když jsem nabral první dávku potravin, adrenalin vystřídal pocit mírně vzrušeného štěstí.“ Já, Izraelská zkušenost, První zkušenost… „Nakonec jsem se přece jenom přemohl.. Za rohem Danone jsem se stal „králem“ a vše už bylo v pohodě. Měl jsem zvýšenou hladinu adrenalinu. Bylo to něco nového, nekonvenčního, stoupala z toho krev v žilách a vylučovaly se „tuny“ endorfinů“. Pokud bufetění někde trvá déle, adrenalin se již tolik nevyplavuje. Člověk si zvykne, není z toho již tolik excitovaný. Pokud ale nějakou dobu nebufetí, či změní místo bufetění, adrenalin začne znovu stoupat. Bohatší život – o co se dá přijít Klára, zpověď, příloha: „Měla jsem radost, že žiju na vlastní pěst, zvládám to a žiju zároveň díky tomu zajímavej život, ke kterému většina těch přejedenejch turistů ani nepřičuchne.“ Vladimír, rozhovor, příloha: „…někdy jsem na ně z vysoka sral, že mi přišli jako ustaraní maloměštáci, který tady ten způsob života nejsou schopni ani nahlídnout, a bral jsem je jako omezený, ty lidi…“ Johny, rozhovor, příloha: „…kdybych se udržel svýho dogmatu a na záčátku si řek, že nebudu bufetit, tak jsem to šílenství nezažil, to šílenství je krásný…. Život má mnoho podob živelností, a todlecto je jedna z nich… neříkám, že taková, kterou bych považoval za dlouhodobě udržitelnou nebo (dlouhodobě) prospěšnou, udržitelnou možná, prospěšnou pro mě ne. Je to jedna z těch forem, který rozhodně nelituju, že jsem neminul, protože to je fantastický,… to už člověk potom snad nemůže bejt nějak dlouhodobě smutnej, když si na to vzpomene.“ Bufetění jako rozšíření repertoáru chování; zisk větší pružnosti Bufetění je jedna z možností, jak si získat obživu, oblečení a další věci. Pro mnoho lidí je tato možnost omezena (či úplně zamezena) svou společenskou nevhodností. Myslím, že je to škoda, neboť se bufetěním dá získat mnoho a nejen toho „hmotného“. Bufetění je možnost, která mi v některých případech může připadat lepší a často je i lepší než standardní cesta. Například nebufetit v Izraeli by nás připravilo o mnoho peněz, zážitků a také o cesty po Izraeli a Jordánsku, poněvadž bychom na ně neměli. Také by nás to připravilo o spoustu velmi kvalitního ovoce, zeleniny, mléčných výrobků, oblečení atd. Naše žaludky by určitě mnohem více strádaly. Pocit lovce, sběrače Klára, zpověď, příloha: „Byla v tom radost z kořisti, ze sběru, připadala jsem si jako lovec – sběrač, obstarávající si obživu.“ Johny, rozhovor, příloha: „Já bych to nazval sběračstvím.“ Bufetění, zejména v Izraeli v nás podporovalo lovecké a sběračské instinkty. Najít někde něco, uzmout… jsou to často velmi podobné pocity lovu.Podobné určitě bylo i to, že jsme se museli někdy schovávat a vyčkávat na vhodnou situaci, kdy jsme skočili do kontejneru, neboť ne všechny supermarkety a podniky bufetění tolerovali.
21
Vztahy s lidmi, u kterých jsme bufetili Vztahy mezi lidmi, kteří bufetí, a lidmi, kterým patří (jsou zaměstnanci) místo, kde se bufetí, nemusejí být nutně nerovnoměrné, vztahy mezi „nižším“ a „vyšším“ člověkem. Pěkným příkladem takového vztahu bylo Danone: „Někteří pracovníci nám dokonce dávali typy, kde můžeme co najít. Pán z Danone nám několikrát řekl, které prošlé zboží je nezávadné a které už bychom brát neměli. To byl ukázkový příklad toho, jak mohou všichni profitovat. Pán z Danone měl dobrý pocit, že nám pomohl, my jsme se cítili dobře a najedli se.“ Úryvek z Izraelská zkušenost, Arabská pekárna: „Později jsme přišli i dovnitř a já se zeptal, jestli si můžeme vzít nepovedené pity přímo z krabice, kam vyhazovali úplně čerstvé „nepovedeniny“. Arabové v pekárně se usmáli a řekli „Yes, no problem.“ Byli moc milí a dávali nám neustále najevo, že jsme opravdu vítaní. Sem tam nám dali i úplně pěkné, čerstvé pity. Postupem času jsme přicházeli hned ke krabici, zavolali na ně něco jako „Bokatov“, „Hallo“ nebo „Ahlan wa Sahlan“, a při odchodu „Thank you“, nebo spíše arabsky „Šukran“. Oni zvolání opětovali. Jednou jsme do pekárny přišli s Alenkou a Ivem,… Naučili se … něco málo z arabštiny a moc hezky si „pokecali“ s pracovníky pekárny. Povídali si o tom, jak se mají, že sluníčko hezky svítí, že to Alence moc sluší, že jsou milí lidé, jak jim arabština pěkně jde a o dalších milých věcech. Arabové se jen rozplývali. Měli radost, že nějací Evropani umí něco arabsky. Při odchodu nám dali tašku plnou úplně čerstvých horkých baget z pekáče a řekli, že nikdy nebudeme muset trpět hladem, a my jsme věděli, že je to pravda.“ Některé vztahy, zejména ty, kdy se obě strany mezi sebou snaží navázat užší kontakt, jsou již složitější. Úryvek z: Izraelská zkušenost, Jak jsme poznali Alu: „Jednou nás při zkoumání obsahu popelnice viděl arabský kluk (pracovník pekárny), vypadající jako arabský plnokrevný kůň. Zeptal se nás co tam děláme a my jsme mu odpověděli, že si tam chodíme pro staré pečivo. On nás pozval dovnitř a dal nám mnoho čerstvých pit a různých „dobrůtek“ a řekl nám, že můžeme kdykoliv přijít. Že jídlo nemusíme hledat v popelnici. Snažil jsem se mu vysvětlit, že my nechceme nic nového, že nám opravdu stačí den staré pečivo2. Že se nechceme na nikom přiživovat. Že chceme jen to, co by se opravdu vyhodilo. Ala na to neslyšel a stále mi (nám) opakoval: „I´m your brother.“ „I´ll help you.3“ A tak jsme chodili párkrát za týden k Alovi a ochutnali téměř všechny speciality pekárny. Časem nám to bylo dost hloupé. Zejména ta jednostrannost našeho vztahu. Tušili jsme, že ani on to nemá lehké. Často nám říkal: „I want to continue my studies.“5 a o tom, že potřebuje peníze, že je posílá rodině do Jeruzaléma. Chtěli jsme se mu nějak odvděčit. Navíc jsme měli už i další zdroje a nebylo již třeba ho prosit o další pečivo. Naše návštěvy se konaly méně a méně. Navíc jsme si neměli moc co říci. Po čase jsme se pekárně začali úplně vyhýbat. Cítili jsme se nějak špatně, že jsme dlužni“. Příkladem špatných vztahů byla například Algida, odkud nás vyháněli. Nechtěli se s námi bavit. Poznámky: 2) V Izraeli je zvykem, že před koupením ovoce, zeleniny či sušeného ovoce ochutnáváte. Ve velkých obchodech je pak zcela běžné, že si nějaké dítě, ale i dospělý nabere plnou hrst, třeba kešu oříšků, sní je a potom je ani nekoupí (vypijí nebo sní klidně i mléko, jogurt, čokoládu apod.!). Někdy jsme také takto „nakupovali“, avšak musím uznat, že to nebyl typ povznášejícího bufetění, ale spíše naopak. Cítil jsem se někdy (zejména, když jsem to přehnal) jako zloděj. Myslím, že oprávněně. 3) Na koleji jím mnohdy i týden starý chleba a jde to. 4) „Jsem tvůj (váš) bratr.“ „Pomůžu ti (vám).“ 5) „Chci pokračovat ve studiích.“ (Myšleno na univerzitě.)
22
5) Ztráty Ztráta v očích druhých, stud a pocit poníženosti Já, Česká zkušenost, menza: „Je pro mne dost důležité, aby si o mě lidi nemysleli, že jsem nějaký nechutný, neboť si přes všechny mé zkušenosti myslím, že nejsem. Naráz mi došlo, že by se mě mohli lidé vyhýbat, říkat si, ten je ale nechutný, že by si se mnou třeba holky nechtěli zatančit… (Po čase se mohou vytvářet téměř paranoidní představy, že se na nás všichni dívají skrze rastr bufetění. Někdo se usměje a vy v tom vidíte úšklebek.) Na jednu stranu sice záleží jen na mých nejbližších a o nich vím, že buď o mém bufetění ví, nebo by to dobře pochopili. Jenže co ten zbytek? Co ten zbytek lidí, kteří mě vidí, ale nebaví se se mnou o tom a možná si tímto uzavírám cestu k nim.“ Katka, rozhovor, příloha: „Fakt, že jsem s tím přestala proto, že jsem normálně začala mít takovou zvláštní vlastnost,… mě se psychický stav promítá do držení těla… jo když jsem „down“, tak se začnu hrbit, …hodně jo… začnu tu hlavu dole, dopředu a todle, a to prostě je šílený. Po tom devátým, nebo desátým… nevím, kolikrát to bylo, tak zhruba, jsem se cítila mastná, že chodím při zdi, se zvednutým límcem, aby mě nikdo neviděl, nejlépe, abych byla neviditelná.“ Já, Česká zkušenost, Menza: „Vzal jsem si z pásu bramborovou kaši. Nikdo tu u mne v té chvíli nebyl. Bál jsem se otočit na lidi. Ne bál… spíše jsem cítil, že jsem nějak začal klopit hlavu. Byla v tom jakási poníženost. Sám pro sebe jsem si říkal, že přece nemám peníze. Co si o mě pomyslí? Skupina by mě podržela. Teď mi chyběla. Navíc Pavel se s tím chlubí a dost okatě dává najevo, že bufetíme. Není mi to příjemné ani ve skupině a už vůbec ne ve dvou. Ne, že bych se propadl studem, ale nemám potřebu to nějak „hnusně“ okatě dávat najevo.“ Před kým bufetit a před kým ne Myslím, že tady stačí pouze výpovědi jednotlivých studentů. Jsou tu nastíněny téměř všechna možná dilemata, problémy, pocity, vztahující se k bufetění. Snad bych jenom zdůraznil, že je obrovský rozdíl mezi bufetěním například v Izraeli nebo třeba jen pět kilometrů od Olomouce, než bufetit v Olomouci, kde mě všichni znají, nebo v Bzenci, kde bydlím. Bufetit v nějakém anonymním prostředí je mnohem lehčí, člověk se musí pouze rozhodnout, jestli chce bufetit, nemusí tolik zvažovat sociální aspekt této situace. Na začátku tohoto roku jsme byli s Klárou v Bzenci na plese. Byl tam i můj bratr a spousta známých ze základní školy, střední školy atd. Stáli jsme s bráchou a Klárou před bufetem a Klára uviděla v igelitovém pytli nedojezený, nijak politý rohlík. Chtěla bráchu šokovat a tak začala říkat, že je tam rohlík, jestli ho nechce, apod. I když jsme bufetili v Izraeli, tohle bylo něco úplně jiného. Hrozně jsem se styděl. Byla tam spousta známých. Bráchovi bych to ještě v pohodě vysvětlil, ale co ti ostatní! Snažil jsem se Kláře nějak vysvětlit, ať toho nechá. Nedala si říct. Strach, že rohlík vytáhne, u mě stoupal. Vytáhla ho. Dost mě tím šokovala, myslel jsem, že si dělá jen blbou srandu. Nikdo ji naštěstí asi neviděl. Jen já a brácha. Hodně jsme se o tom poté bavili. Byl jsem na ni naštvaný. Ona mi řekla, že to byl takový hec, že kdybych něco podobného udělal já na jejím plese v Olomouci, tak by se asi taky studem propadla. Tuto skutečnost si ovšem na mém plese nějak neuvědomila… Myslím, že znovu už by to neudělala. Blanka, zpověď, příloha: „Člověk dodržuje hranice, které mu určí druzí – čím uvolněnější lidi, tím více si člověk dovolí, čím více mu na nich záleží, tím se drží více zkrátka.“ Vladimír, rozhovor, příloha: „Byli lidi, který znám, o kterých vím, že prostě by se nad tím pozastavili a neměl bych možnost jim to nějak vysvětlovat a byly by mi docela blízký, ale to se vylučuje, že jo, když jsou blízký, tak proč bych jim to nemohl vysvětlit.
23
Spíš by se to týkalo lidí, který jsou mi blízký, ale ti by se prostě spíše podívali (pozn. zeptali se), co tam dělám,… Jasně…. Co třeba před takovým zaměstnavatelem, řekněme kdybych pracoval v nějaký firmě, měl tam nějakou pozici,… kdyby mě ten zaměstnavatel měl vidět, možná by mě třeba vyhodil z práce. Hm, hm… tak to jasně, no. Jakože, ztráta prestiže a reprezentace jako nějakýho podniku, no to je jasný. To může vadit člověku, kterej je zaměstnanej, ale že, by mě potkali studenti jako, který by to šli nahlásit děkanovi, že jejich spolužák hrabe v kontejneru. (SMĚJU SE) To si dost dobře nedovedu představit. Jasně, to je pravda. Mě jako studentovi… v podstatě nedá se řící, že by někdo takový byl. Ale, že právě v Izraeli se nám stalo, že před naším zaměstnavatelem jsme se krutě schovávali, když jsme v tom kontejneru byli zalezlí, a nesli ty tašky s banánama, a podobnýma věcma. Proč jako? …Ztratili by o vás zájem, by ste pro něj byli paraziti? No, už i takhle jsme byli Češi, protože být Izraelec je něco jinýho, mají spoustu jiných lidí, které by mohli zaměstnat. Nepotřebují zaměstnávat nějaký bufeťáky. Rozumíš? Jo, jasně… Odrazuje to zákazníky, když prostě zaměstnanec,… „co to je za podnik prostě?“ My jsme sice krájeli cibuli, tam to tak nevadilo. Ale stejně, mohl by se nás více štítit. Měli jsme s ním docela dobrý vztah, pracovně dobrej, že jsem uměl anglicky, mohl jsem se s ním dobře domluvit… Takže, nějakou mírnou prestiž jsme měli a nechtěli jsme ji ztratit, tím že … Myslím, že by to nedal. (Pozn. že by to zaměstnavatel nedovedl pochopit.). Kdyby kolem mě šel… děkan, nebo nějaký pedagog od nás ze školy a já se zrovna hrabal v popelnici a ten člověk by se na mě podíval, takovým jako shovívavým a trošku opovržlivým pohledem, tak bych si zprvu řekl, „ježiš, to je ale píča“. No a protože bych mu to asi nemohl vysvětlovat a předpokládal bych, že se takováhle pěkná historka roznese po katedře, tak bych možná měl pocit, že …no, takovýho jako studu. Ani ne studu spíš pocit nevysvětlenosti, pak příjdeš do školy… a studu, no. Obavy, co si o mě asi myslí. … Asi stud by to byl.“ Johny, rozhovor, příloha: „K tomu pásu. Tam se teď vyrovnávám s druhým problémem, než s tím, že jsem zjistil, že na mě mají vliv ostatní lidi, u kterých bych nerad, aby na mě měli vliv … Je v mé přirozenosti, abych blbnul u pásu tím, že budu brát zbytky od jinejch lidí a budu je jíst a teďka tadlecta moje přirozenost znemožňuje mi to být intimní. Když to vemu podle tý definice, že intimita je být sám se sebou v přítomnosti druhýho člověka. Protože já bych byl rád sám sebou, ale vím, že to třeba musím dávkovat… Já se omlouvám, já tomu asi nerozumím. Jak si to myslel s tou intimitou a nějakou konekcí s tím pásem… Asi jsem to nedal (Pozn. Nerozuměl jsem tomu.). Já jsem schopnej ty věci z toho pásu brát v přítomnosti lidí, na kterých mi záleží, pakliže oni s tím vyjadřují určitý druh souhlasu. Vím o lidech, na kterých mi záleží, o kterých vím, že by souhlas pravděpodobně… Klára by řekla, že to nemůžu nikdy vědět… nesouhlasili, nevyjadřovali by ten souhlas. Já bych měl tendence to dělat, abych to byl pořád já, ale stejně bych to zřejmě neudělal. Mám najednou takový pocit, jestli mi na mínění jednotlivců a některých nezáleží více, než na mínění mým, což je alarmující, divný, je třeba se s tím nějak srovnávat. To je problém. A není to normální? Pro mě ne. Pro mě je to problém. Nevím ještě, jak se s tím srovnám, ale vím, že na tom budu muset něco dělat …Dalo by se přiblížit, kterej člověk ti už vadí, nebo který typ člověka, myslím teď hloubku vztahu k němu, nebo nějaký status, který k němu máš. Kdy ti to vadí a kdy ne? Jestli se takhle dá určit nějaká kategorie lidí, u kterých ti to nevadí. Jsou to tvoji hodně známí, nebo… rozumíš mi? Musím si toho člověka hodně vážit. Ve chvíli, kdy si ho vážím, tak mi jeho názor nebo hypotetický názor začíná dělat v uvozovkách problémy. Potřebuji víc přemýšlet než o názorech jinejch lidí. No a ta intenzita toho vážení si, nenapadá mě teďka, jak bych rozlišil, jak moc si toho člověka musím vážit. Mě to spíš přijde, že je to buď anebo, že buď si ho vážím a … jako tranzistor. Buď to přepne, anebo to nepřepne. Buď si ho vážím anebo si ho nevážím. „Taky hodně záleží
24
na tom, jak moc spolu komunikujeme … s tím člověkem. Protože… když spolu máme nějakou rovnou oboustrannou kumunikaci, tak se toho nebudu bát, budu mít pocit…že ten kousek…tím spíš ho vemu, protože budu mít pocit, že ho tím můžu obohatit, že když ho to zaujme, bude se mě na to ptát a já mu kolem toho budu moct říkat spoustu věcí. Když ho to nezaujme, když ho to nebaví, tak ho to nezajímá a je to v pohodě.“ Úryvek z Česká zkušenost, menza: „Nedávno k Johnymu přišel Voloďa, jeho bývalý spolubydlící a řekl mu, že by neměl u pásu bufetit, že si myslí, že je to pod jeho úroveň. Hodně jsme se potom o tom bavili a došla nám spousta věcí. Zejména mně. Je pro mne dost důležité, aby si o mě lidi nemysleli, že jsem nějaký nechutný, neboť si přes všechny mé zkušenosti myslím, že nejsem. Naráz mi došlo, že by se mě mohli lidé vyhýbat, říkat si, ten je ale nechutný, že by si se mnou třeba holky nechtěli zatančit… Na jednu stranu sice záleží jen na mých nejbližších a o nich vím, že buď o mém bufetění ví, nebo by to dobře pochopili. Jenže co ten zbytek? Co ten zbytek lidí, kteří mě vidí, ale nebaví se se mnou o tom a možná si tímto uzavírám cestu k nim. Jeden bufeťák mi řekl, že se na nikoho neohlíží, že přece nedělá nic špatného. To já sice vím, ale ohlížet se musím. Nechci se společensky úplně odrovnat. Nechci, aby se o mě kolovaly nějaké nechutné historky. Nejsem proti tomu obrněn. Nejsem tak silná osobnost, abych to dělal dál, navíc mám sám pochybnosti, jestli to náhodou nepřipadá v některých případech nechutné i mě. Rád se o své zážitky podělím, nestydím se za ně a jsem za ně moc rád. Je ale pravda, že bufetit v menze u pásu něco jiného, než buchtičky či čekat na klasickou hyenu asi už moc dlouho nebudu.“ Johny, rozhovor, příloha: (Pozn. o Izraeli) Jaks vnímal to okolí? Ne vždycky, jak známo, jsme tam byli sami. Jo, jo, vadilo mi to, jasně, že mi to vadilo. Měl jsem z toho hodně nepříjemný pocity… že se na mě budou koukat a dělat, wauh… fuj…ježiš… a budou mít návaly na zvracení a to… a budou mi dávat najevo, jak jsem ten chudák,…“ „A postupně jsem samozřejmě poznal, že oni žádnej agresivní postoj v naprostý většině případů (nemají)…“ „To nejsem já!“ – vyvracení bufeťácké identity Já, při konzultaci s PhDr. Bohumilou Bašteckou: „Já nejsem bufeťák, já jenom bufetím.“ Vladimír, rozhovor, příloha: „…pořád jsem si opakoval je mi 23 let, mám střední školu, nějaký přátele, ale musel jsem se ujišťovat, … pořád si potvrzovat tu svoji identitu, že nejsem žádná nula…“ Škola je důležitým prvkem pro uchovávání své vlastní identity a nespadnutí do role „klasického“ bufeťáka. Dalšími prvky jsou přátelé, kteří dělají to samé, nebo to alespoň schvalují. Můžeme se ujišťovat mezi sebou, že neděláme nic špatného, že máme stále stejnou hodnotu. Pro mé potvrzení identity je důležité, že dělám školu, hraju na mandolínu, lozím po skalách, kutím, sportuji, pracuji a vydělám si nějaké peníze, že chodím do obchodu a nakupuji, že jsem více či méně pěkně oblečen, nesmrdím, dovedu se s ostatními normálně bavit atd. To vše mne ujišťuje, udržuje mi mou identitu, říká, že nejsem tzv. „klasickým“ bufeťákem, kterého mohou lidé litovat, opovrhovat jím, … Kde se dá toto téma ještě najít: částečně ve Vztahy s lidmi, u kterých jsme bufetili; Stud při psaní této práce
25
6) Rozdíly mezi námi Chování při bufetění (Úzce souvisí s vyrovnáním - viz. dále.) - elegantní, naprosto vyrovnané chování, beze studu, s pocitem vlastní identity Příklad: Leonid, příloha: „Chodil jako elegán, hladce oholen, přestože spal v nějakém opuštěném skladišti. Popelnice a kontejnery vybíral s takovou bezprostředností, bez žádného studu, že nedal „čumitelům“ šanci myslet si o něm něco špatného. Bufetil tak dlouho, jak to bylo potřeba. Jogurty i jiné věci zkoušel hned na místě. Přece je nepotáhne všechny domů. Bufetit pro něj bylo, jako nakupovat v obchodě. Pouze to bylo levnější.“ - sranda, estráda, hlasité chování – například někdy v menze (viz. Česká zkušenost, menza) - ponížené chování Příklad: O Vietnamcích, Izraelská zkušenost, Rivalita versus kooperace: „Chovali se často jako utlačovaná zvěř…Před Izraelci se ale chovali dost poníženě. Myslím, že s nimi měli své zkušenosti. Ono pracovat pro Izraelce znamená asi něco podobného jako pracovat u nás jako Ukrajinec. Jsou pro ně tou největší lůzou. Mohou si k nim dovolit téměř cokoliv. - slušné, neagresivní Johny, rozhovor, příloha: „No to je jedna varianta takového bufeťáka bejt slušnej a nenaléhat, nebýt vtíravej, takoví jako, to jsme taky dělali, když jsme chodili pro pity, to jsme chodili do toho pekařství a tam jsme zachávávali status trvale udržitelnýho života, prostě snažili jsme se vždycky přijít a odejít tak, aby když tam pude někdo jinej a bude se chovat dobře, aby mu dali a nám aby příště dali taky, anebo nedali a když nedali tak to nebyl problém… Pro nás možná jo, ale rozhodně jsme to tam tak neprezentovali.“ - agresivní a nechutné Johny, rozhovor, příloha: „No a další takový systém bufeťáka, to jsme pak dělali s Markem (Pozn. Nejde o našeho spolužáka.), to byl agresivně vyzývavý. To byla taková forma očištění se od vypuštění se na povrch od všech možnejch drobnejch nenávistí, který jsme tam chovali k těm eilatským mladíkům převážně…Nelíbili se nám izraelští mladíci, jejich způsob chování k nám. Tak jsme jim to vraceli tímhlectím stylem, jakože jsme byli tak odporný, aby jim z nás bylo na zvracení a zároveň jsme byli dva mladí silní muži, který byli vždy připravení jít do každé rvačky, která se naskytla. I když jsme zažili jenom dvě, v konečným důsledku …tam jak byl ten kontejner, za pekařstvím, u těch cukrovinek…Tam nosili v igelitových pytlích, který jsou třeba tady používaný do vodpaďáků, takový ty mikrotenoví, tam nosili různý šátečky, tvarohový a makový vždycky na konci (směny), jak se u nás některý to pečivo schovává do druhého dne, tak tam všechno shrábli z pultu, nasypali do takovýhle pytlů podle druhů a odnesli to do těch kontejnerů, který byly teda plný jenom těhle pytlů a ještě různých kartónů a kanystrů vod oleje a tak. … My jsme tam zalezli, do toho kontejneru, velkýho, kterej měl tři dveře, na každý straně a škvírou jsme čekali, až půjde partička mladejch Izraelčanů, pokud možno s mladými Izraelčankami, a protože ti byli potom ve větším tlaku,... oni se pak před nimi předváděli a najednou byli vystavení velký zdi, … jsem se skřípotem ty dveře otevřel a ukápla mi slina… Schválně?! Jo, samozřejmě. … No a já jsem se zadíval, tak pološíleně, ale jako provokativním výrazem do očí a dozadu jsem za sebe hrábnul a vytáh jsem jeden ten šáteček a s pomalým gestem jsem ho vložil do úst a začal jsem žvýkat s tím, že mi třeba ty drobky padaly z úst a oni v tom okamžiku jasně věděli, že je to provokace…“
26
Jak se kdo s bufetěním vyrovnává a) klidný, neprovokující způsob – tento způsob je vlastní téměř všem, avšak ne vždy. Nijak na sebe nepotřebujeme upozorňovat. Jde o to v klidu se najíst, nevytvářet či podporovat, vzbuzovat v jiných pocit hnusu. Tento způsob je mi hodně vlastní. b) sranda – Když je nás třeba více v menze, vzájemně se hecujeme a hodně se při bufetění zasmějeme. V té chvíli to považujeme vlastně za jakýsi svébytný druh sportu. c) hlava dolů – Tehdy, když svou roli bufeťáka nejsem schopen přijmout, či nějak si vysvětlit. S hlavou dolů jsem se jednou přistihl v menze. Byl jsem tam tehdy sám, necítil jsem oporu ostatních a bezděčně jsem přestal navazovat oční kontakt s dalšími studenty v menze. d) drsný, okatý způsob – tento způsob dělá například Pavel v menze. Všem dává jasně najevo, že bufetí, dívá se na lidi apod. e) nereagování – tento způsob jde možná praktikovat tam, kde mě neznají. V domácích podmínkách je těžké ignorovat své známé. Způsoby vyrovnání se s bufetěním, se mohou časem měnit. Například, ze začátku to může být „sranda“, pak „klidný způsob“ a nakonec třeba „hlava dolů“. Je dost těžké, aby student, člověk s určitým statusem, vydržel tlak okolí i svého sebehodnocení. Blanka, zpověď, příloha: „Záleží také na momentálním rozpoložení a na tom, jak to člověk podá (šaškárna, strohá realita,…)“ Johny, rozhovor, příloha: „Jenomže mě ta situace přijde zvláštní. Chvílema mám tendenci ji omlouvat tím smíchem a chvílema mám tendenci se z toho počůrat smíchem, protože je to geniálně absurdní…“ Johny, rozhovor, příloha: „Prostě na ně nereagovat chováním.“ Katka, rozhovor, příloha: „Třeba ze začátku, díky tomu, že jsem to dělala tak málokrát, jo, tak to nezanechalo nějaké hluboké stopy na mém sebevědomí, spíš to šlo zvládnout s humorem. Jakože jsem se tomu trošku chechtala…“ 7) Plýtvání, nadprodukce, „tržní hospodářství“ Bufetění jako druh recyklace Já, zpověď, příloha: „Bufetění je vlastně druh recyklace. Umožňuje využít nadprodukci (přebytek, který by přišel nazmar) společnosti.“ Alenka, zpověď, příloha: „ …proč tam s tím jídlem tolik plýtvají…“ Johny, rozhovor, příloha: „Rajčata, který u nás v obchodě nejsou k vidění, tak tam byly vyhozený na skládce, což prostě je něco alarmujícího, znepokojujícího, znechucujího, z toho pak vyplývá část tý nenávisti vůči izraelský kultuře, protože oni mají hodně amerikanizovanou kulturu, kdy ty potraviny, místo aby je přebrali a použili je… něco s nima udělali užitečnýho, tak je prostě vyhoděj, a to je tak, když mám 20 kg bednu rajčat, a dejme tomu pět kilo z nich je namáčklejch, i kdyby to bylo naopak a 15kg by bylo namáčklejch, ne plesnivejch, nebo zhnilejch, tak ono se jim finančně vyplatí více tu bednu vyhodit a takovejch beden je třeba padesát, než zaplatit někoho, aby to přebral. No a to je prostě votřesný vzhledem k životním podmínkám mnoha lidí, i v Izraeli, … A je to prostě takovej nepřemýšlivej, ale ekonomickej, neduchovní … to je velký plýtvání…“ Dalo by se určitě pokračovat. Pro životní prostředí je lepší, když se různé věci používají vícekrát. Vždyť k čemu je 50 kilo banánů semletých ve šroťáku! K čemu jsou hezké svetry položené na kontejneru! Je určitě dobré a k naší přírodě shovívavé tyto
27
věci znovu použít, dříve, než se z nich stane nerozlišitelný, často už nepoužitelný nepořádek v popelnici, kontejneru, smetišti. Návrhy na využití nadprodukce Myšlenek o využití kvalitních zbytků je mnoho. Problém je často ve vedení podniků, které nemají využívání zbytků ve svých marketingových strategiích (viz. Např. Globus – nahoře). Pro ně je výhodnější aby danou věc zničili, než aby ji někde vyhodili a přišli tak o potenciálního zákazníka. Když jsem byl v USA, viděl jsem, jak hotely, restaurace a různé jídelny dávají své přebytky do Armády Spásy, Charity apod., kde se z nich nají bezdomovci a další potřební lidé. Stejný princip funguje např. i v synagogách v Izraeli. Nadprodukce jídla se objevuje většinou spíše ve vyspělých zemích. Tyto země by ze zbytků mohly nasytit své potřebné a měly by potom více peněz pro sebe či na případnou pomoc zemím, kde žádnou nadprodukci nemají. Možným problémem by byly určitě hygienické normy. Jsem si však téměř jist, že by například valná část jídla vyhozeného v izraelských kontejnerech prošla i tou nejtvrdší hygienickou kontrolou. Otázkou, na které by to bohužel pravděpodobně spadlo je: „Kdo by tuto hygienickou kontrolu zaplatil?“ Kde se dá toto téma ještě najít: Hodně ho probíráme v rozhovorech s Johnym a Vladimírem. 8) Další poznatky Hygieničnost Vladimír, o bufetění v komunálním odpadu, rozhovor, příloha: „Takže si pak říkám, jestli je to hygienický jako sahat do toho kontejneru…“ Johny, o prohrabávání komunálního odpadu, rozhovor, příloha: „…že se snažím zdravě jíst, protože mi to chutná, většinou…mám pocit, když je to jídlo dobrý, tak je i zdravý,…u těch popelnic mám pocit že bych se musel pohybovat ve smradlavým odporným prostředí, něco jako kanál, nebo tak. To by s tím nešlo dohromady.“ S hygienou to nikdo extrémně nepřehání, avšak jsme si vědomi „rozumných“ zásad hygieny. Máme se na tolik rádi, že bychom nejedli nic, co by mohlo být zkažené, z čeho bychom mohli dostat otravu. Při našem bufetění nejde o holé přežití, proto můžeme dbát i na jistou hygienu. Na jogurty jsme například chodili s lžičkou, abychom je vyzkoušeli. Lžičkou jsme vyjídali i meloun. Očkování Johny podal návrh, že by bylo pro bufeťáky výhodné býti očkován proti břišnímu tyfu a žloutence. Stud při psaní této práce Když jsem psal tuto práci, dělalo mi dost špatně, když někdo viděl, že píšu o bufetění. Šlo spíše o neznámé lidi, například, když jsem si některé stránky nechal tisknout. Před mými spolužáky a kamarády jsem svou práci neskrýval, tam mi to nevadilo. Jako bych úplně nepřijal možnost, že si mohou myslet, že právě já jsem jeden z bufeťáků, o kterých píšu svou práci. Možná, že kdybych ve skutečnosti nebyl jedním z nich, tak by mi to nevadilo. Strach jsem také zažil, když jsem měl tuto práci, téměř před dokončením doma. Nějak mi vadila představa, že by se mě rodiče mohli začat ptát, nebo by si (a to je pravděpodobnější) něco mohli myslet a to „něco“ by nebylo zrovna nejpřívětivější. Až to bude hotové, dám jim to třeba přečíst, do té doby to ale s nimi nechci rozpitvávat.
28
Poslední příhoda se mi stala při závěrečných úpravách této práce, kdy mi doc. PhDr. Alena Plháková, CSc zavolala na mobilní telefon a chtěla po mně vědět, jak se přesně jmenuje má práce. Byl jsem zrovna na počítačích, kde mohlo být zhruba padesát studentů filozofické fakulty. Mám pocit, že jsem přitom zrudl.
29
VI. Závěr Místo závěru nabízím pár otázek: Některé jsou zodpovězeny, některé jen částečně zodpovězeny a na některé ani neznám odpověď. Je na bufetění něco špatného? Pokud ano, z jakých hledisek je špatné? Z hledisek společenských norem? Hygienických? Proč řekl V. Johnovi, že je bufetění pod jeho úroveň? Znamená to, že tím Johny ztrácí svou hodnotu? Je možné, že člověk, který bufetí, ale jinak funguje „běžně“, se bufetěním stává méně hodnotným? Pokud ano, proč? Je „nebufetění“ hodnota? Proč je pod mou „úroveň“ bufetit v olomouckých kontejnerech s komunálním odpadem? To, že se v nich nedá nic moc najít a proto do nich nelezu je fakt. To, že to tolik zdůrazňuji a každému s kým se bavím o své práci, je jiná věc. Je to strach, aby mě náhodou nezastrčili do šuplíku s nápisem „bufeťák“? Proč jsem se v Bzenci, v mém rodném městě, styděl, když Klára vytáhla na plese z koše rohlík? Nesmí se na plese bufetit? Na základě čeho jsem se tak cítil? V čem spočívá společenské znemožnění a jaké jsou jeho důsledky? Co je ještě norma? Je to klasická hyena? Je to vybírání izraelského kontejneru? Je to vybírání popelnic v Olomouci? … Kdo normy stanovuje? Proč mi je role bufeťáka nepříjemná? Proč tolik záleží na mínění ostatních? Proč se stydím, když jsem v menze sám a bufetím, i když mi nikdo nikdy neřekl, že je to nechutné? Kde jsem vzal ten pocit, že to tak ostatním musí připadat? Vždyť od té doby, co píšu tuto práci neustále slyším téměř výlučně kladné ohodnocení mého záměru napsat ji, i kladné hodnocení bufetění samotného. Proč jsem si neodpustil a vsunul jsem do práce i kapitolku „Stud při psaní této práce?“ …
30
V. Souhrn – stručné shrnutí jednotlivých kapitol I. Úvod (str. 5-6) - Definice bufetění v mé práci: Nacházení a braní věcí, určených k vyhození. (str. 5) - Skupina lidí, o kterou se v mé práci zajímám (včetně mě): studenti Univerzity Palackého v Olomouci do 25 let (až na dva lidi); většinu z nich jsem znal již dříve; bufetění pro ně není stálý způsob života; bufetí, pokud nemají peníze, potřebují peníze na něco jiného, nechce se jim zrovna pracovat, ze „srandy“. - Cíl mé práce: Sdělit, že nejenom lidé z okraje společnosti bufetí; pokusit se zmírnit předsudky týkající se bufetění; předat vám zajímavou životní zkušenost mou, mých přátel a známých; pokusit se rozšířit normy, co je a co není nechutné, co je třeba zavrhnout, za co se stydět; stanovit důležité činitele, které bufetění ovlivňují. - Proč mě bufetění zajímá a jak jsem se k tématu dostal: Před zkušeností v Izraeli jsem neměl žádnou aktivní zkušenost s bufetěním v kontejnerech či popelnicích. Popisuji pár pasivních zkušeností, které jsem si zapamatoval. Až cesta do Izraele mi pootevřela dvířka do tajů bufetění.
II. Izraelská zkušenost (str. 7-13) Popisuji útržky svého života v Izraeli, zejména ty, které se vztahují k bufetění, jeho počátkům, vylepšování způsobů, jak bufetit,… 1) Rozhodnutí jet do Izraele: Jel jsem tam se svou dívkou Klárou. Později za námi přijel můj spolužák Johny. Jet do Izraele se zdálo být výhodnější, než zůstávat v Olomouci. (str. 7) 2) Přílet do Izraele: Jak jsme přiletěli, dostali se do Eilatu a v hostelu Shelter poprvé ochutnali nabufetěnou věc – jogurt Danone. 3) První vlastní zkušenost s bufetěním – pocit bohů… : Jak jsme s Klárou poprvé bufetili; příjemné pocity z nálezu jogurtů; boření společenských konvencí; pocit svobody; atd. (str. 8) 4) Získávání jídla: popisuji zde různá místa, kde se dá jídlo najít, pocity při jeho bufetění atd. Příklady: kontejnery za supermarkety, „nepovedeniny“ z pekáren, igelitky na plotech v Jeruzalémě, odpadkové koše atd. (str. 8) 5) Získávání oblečení: popisuji zde, kde se dá sehnat oblečení. Příklady: rádio, igelitky na kontejnerech, atd. (str. 10) 6) Získávání věcí do domácnosti: např. v synagoze,… 7) Vztahy s okolím: a) Tajný kód pro bufetění – vytvořili jsme si novotvar, „jdeme na fíbing“, což znamenalo, „jdeme bufetit“, aby nám nemohli ostatní lidé rozumět. Některým lidem by se nemuselo líbit, že se baví s „bufeťáky“. Nebylo ani třeba to nějak „roztrubovat“. b) U Slováků – popis vztahu s lidmi, u kterých jsme chvíli bydleli a kteří nebufetili. c) Jíst nabufetěné věci – ANO, bufetit – NE! Je zajímavé, že se lidé štítí bufetění a lidí, kteří bufetí, a přitom jim často nevadí jíst nabufetěné věci. (str. 11) d) Rivalita versus kooperace – naše zkušenost s jinými bufeťáky.
31
e) Jak jsme poznali Alu – vztah s arabským klukem, který na nás byl hodný; nechtěl, abychom bufetili zbytky z jeho pekárny; dával nám čerstvé pečivo; a my jsme si časem připadali špatně, neboť nám náš vztah připadal nerovnovážný. f) Arabská pekárna – vztah s lidmi z arabské pekárny. Úryvek: …(dali) nám tašku plnou úplně čerstvých horkých baget z pekáče a řekli, že nikdy nebudeme muset trpět hladem, a my jsme věděli, že je to pravda.“ (str. 12) g) Vztahy s pracovníky supermarketů, firem, ve kterých jsme bufetili – většinou na nás buď nereagovali, nebo se chovali docela dobře. Někteří nám dávali i typy, co je dobré a co ne. h) Kiryat Shmona – obdarování od majitele pekárny, který vytušil náš hlad. (str. 13)
III. Česká zkušenost – zkušenost v plenkách (str. 14-16) 1) Úvod k českému bufetění: Izrael nám otevřel cestu k českému bufetění. U nás je však úplně jiná situace. Kontejnery nejsou plné krásných banánů, melounů, chlebů apod. V ČR nikdo z nás do kontejnerů neleze. Nezdá se to být výhodné, hygienické, atd. Navíc je to ve známém prostředí. Stud hraje velkou roli. (str. 14) 2) Bufetění v ČR, se kterým mám já či ostatní lidi „z mého souboru“ zkušenost: a) Menza – bufetění v menze; způsoby jakými se tam dá bufetit; naše pocity; dilemata, zda to dělat či ne, … b) Bufety a restaurace - zkušenosti s bufetěním na těchto místech (str. 16) c) Další možné formy bufetění v ČR
IV. Nejdůležitější poznatky týkající se bufetění (str. 17-29) Získané z mých zkušeností a zkušeností lidí, se kterými jsem se bavil, vedl rozhovory, napsali mi své zpovědi. 1) Proč bufetíme, za jakých okolností; rozdíly mezi námi a klasickými bufeťáky - Hierarchie – stanovení úrovní bufetění (dle subjektivního pocitu nechutnosti) a za jakých okolností bychom se k nim uchýlili. (str. 17) - Nehoní nás nutnost – kdy tedy bufetíme – odpověď na to, kdy bufetíme. Např. když nemáme peníze, ze srandy, … (str. 18) - Rozdíl mezi těmi, kteří bufetí z nutnosti, a námi – klasičtí bufeťáci mají obvykle méně možností, ať reálně, či o nich neví; dá se vysledovat i větší rezignovanost vůči životu, skepse atd. - Kde se dá toto téma ještě najít: odkazy na jiné části v mé práci 2) První zkušenosti: První zkušenosti s bufetěním; kdy to bylo; jaké jsme přitom měli pocity. 3) Okolnosti ovlivňující zda bufetit, či ne (str. 19) - Oblečení – je rozdíl mezi tím, když se člověk obleče hezky a když škaredě. V každém se bufetí lépe při jiné příležitosti. - Velikost skupiny – ve skupině (stačí 2 lidé, lépe 3) se člověk cítí bezpečněji, více si dovolí. Některé věci se ale lépe bufetí o samotě. Lidé nemají ze samotného člověka takový strach, dávají jednomu člověku a ne „tlupě“. - Kde se dá toto téma ještě najít: odkazy na jiné části v mé práci (str. 20) 4) Zisky a) Hmotné – jídlo, oblečení atd. b) Rozšíření společenských norem – rozšíření často dost zbytečných limitů daných společností, výchovou apod.
32
c) Pocit svobody – člověk ví, že si může nabufetit, co potřebuje a nemusí přitom pracovat. Není na ničem závislý. d) Intenzivní spojující činnost – je to dost intenzivní činnost, a proto utužuje přátelství mezi lidmi, kteří spolu bufetí. e) Adrenalin – před bufetěním a během něho se zvyšuje hladina adrenalinu. Po bufetění zase obvykle hladina endorfinů. f) Bohatší život – o co se dá přijít – bufetění nám v mnohém pozitivně ovlivnilo naše životy. (str. 21) g) Bufetění jako rozšíření repertoáru chování; zisk větší pružnosti – jelikož už víme, že se dá bufetit, dá se říci, že máme více možností, jak se o sebe postarat. h) Pocit lovce, sběrače – při bufetění jsme tyto pocity často zažívali i) Vztahy s lidmi, u kterých jsme bufetili – někdy byly nerovnoměrné, někdy příjemné, přátelské,… 5) Ztráty (str. 22) a) Ztráta v očích druhých; stud a pocit poníženosti – je pro nás důležité, abychom v očích druhých nevypadali nijak nechutně. Někdy, zejména pokud bufetíme sami, zažíváme i stud či poníženost. b) Před kým bufetit a před kým ne – záleží to na hloubce vztahu, před dobrým kamarádem se dobře bufetí, protože víme, že to pochopí, že nás zná hlouběji a nezavrhne; záleží na prestiži, kterou nechceme ztratit; záleží na tom, zdali můžeme člověku, který nás vidí, bufetění nějak přiblížit apod. (str. 23) c) „To nejsem já.“ – vyvracení bufeťácké identity – popisuji jak si udržujeme svou identitu a vyvracíme identitu bufeťáka. (str. 25) d) Kde se dá toto téma ještě najít: odkazy na jiné části v mé práci 6) Rozdíly mezi námi (str. 26) - Chování při bufetění – např. elegantní, naprosto vyrovnané chování beze studu, s pocitem vlastní identity; sranda, estráda, hlasité chování; ponížené chování; slušné, neagresivní; agresivní a nechutné. - Jak se kdo s bufetěním vyrovnává – např. klidný, neprovokující způsob; sranda; hlava dolů; drsný, okatý způsob; nereagování. (str. 27) 7) Plýtvání, nadprodukce, „tržní hospodářství“ - Bufetění jako druh recyklace – bufetění je vlastně využívání nadprodukce, je to ekologická spotřeba. - Návrhy na využití nadprodukce – různé návrhy, zkušenosti z USA a Izraele,… (str. 28) - Kde se dá toto téma ještě najít: odkazy na jiné části v mé práci 8) Další poznatky - Hygieničnost – co nám připadá hygienické, jak se k hygieně stavíme - Očkování – Johny navrhnul, že by bylo pro bufeťáky výhodné nechat se očkovat proti břišnímu tyfu a žloutence. (str. 28) - Stud při psaní této práce – bylo pro mě těžké psát tuto práci na veřejných počítačích, dát si ji někde tisknout,…
V. Závěr (str. 30)
V závěru nabízím otázky k zamyšlení.
VI. Souhrn (str.31-33) Příloha (str. 34-49) – Co si kdo myslí o bufetění; rozhovory, zpovědi.
33
Příloha: Co si kdo myslí o bufetění Co si o bufetění myslí lidé, kteří už někdy bufetili, nebo stále bufetí: Všechny rozhovory a písemné odpovědi na mé otázky, vznikly na přelomu března a dubna 2001. (Krom Leonida a Táni a Ivy) Já: „Bufetění je pro mne něco, co mi rozšířilo normy toho, co se ještě může a co ne. Dnes mi nepřipadá vůbec divné, když vidím nějakého místního bufeťáka přehrabovat se v kontejneru. Mám skoro chuť mu říci, že se přede mnou nemusí stydět, skrývat oči, že mu rozumím. Bufetění mi nepředstavitelně pomohlo odpoutat se od různých předsudků, nejenom vůči bufeťákům. Rozšířil mi normy do všech různých konců. Stal jsem se svobodnějším. Ověřil si, že stud je společensky daný pocit a není za každé okolnosti, kdy ho cítím, nutný. Normy se mi nerozšířili tak, že bych třeba chodil po ulici nahý, to ne. Minimálně mi to ale připadá při nějaké zvláštní události možné. Nemyslím si, že by měl každý bufetit. Pro někoho to není nutnost, necítí potřebu překračovat hranice, nebo alespoň možnost, jak si trochu přilepšit. Navíc stojí často mnoho času a energie. Určitě více, než když si zajdu stejnou věc koupit do obchodu. V České republice nepřehrabuji popelnice nebo kontejnery. Za prvé se trochu stydím (přece jenom, je rozdíl, když mě vidí známí, nebo nějací mně neznámí, Izraelci, Rusové, Maďaři, Vietnamci,…). Ale to už není takový problém. Kdybych někde viděl něco pro mne užitečného, tak to vytáhnu, třeba i před kolejemi. Bude mi to asi trvat, adrenalin stoupne, ale udělám to. Pro zbytečnost tu ale do kontejneru (spíše) nevlezu. Zadruhé, a to je důležitější. V Čechách lidé do kontejnerů nevyhazují mnoho dobrého jídla, a když už, není v igelitovém sáčku, ale tleje mezi všemi ostatními odpadky a na to nemám a ani nechci mít. O otravu nestojím. Nejsem na tom tak špatně, abych musel za každou cenu bufetit. Můžu si jídlo koupit. V ČR je třeba na to jít jinak. Viz. část od bufetění v Čechách. Co říci na závěr? Bufetění je vlastně druh recyklace. Umožňuje využít nadprodukci (přebytek, který by přišel nazmar) společnosti, ulehčit peněžence, ale hlavně … duchovně růst. P.S. Bufetění má samozřejmě i stinné stránky. (viz. Před kým bufetit a před kým ne; Ztráty) Leonid – operní zpěvák z nějakého města (nepamatuji se) u Černého moře, Ukrajina. Jeho doslovnou odpověď nemám, ale dala se vytušit z jeho chování. Vždy se tvářil hrdě. Byl spíše vyššího vzrůstu, přímého držení těla, jisté chůze a měl krátké vlasy. Chodil jako elegán, hladce oholen, přestože spal v nějakém opuštěném skladišti. Popelnice a kontejnery vybíral s takovou bezprostředností, bez žádného studu, že nedal „čumitelům“ šanci myslet si o něm něco špatného. Bufetil tak dlouho, jak to bylo potřeba. Jogurty i jiné věci zkoušel hned na místě. Přece je nepotáhne všechny domů. Bufetit pro něj bylo, jako nakupovat v obchodě. Pouze to bylo levnější. Táňa a Iva – obě studentky VŠ (obě jsou dnes již učitelkami). X se od nich naučil bufetění. Znám převyprávění od Kláry, které řekli zhruba toto: „Pracovaly tvrdě několik měsíců v mošavu (izraelské zemědělské družstvo). Když odtamtud odešly, zhrozili se, jak je všechno drahé. Chtěli si něco ušetřit „nadoma“. Byly vychrtlé, unavené, nenajedené a v tomto stavu přišli do hostelu Dolphin, kde jim donesla barmanka zadarmo spoustu jídla, různých dortů apod. Barmanka byla „Čechoslovenka“, jako ostatně kdekdo v tomto hostelu. Táňa s Ivou se divil, kde k tomu barmanka přišla. A tak se dozvěděly o bufetění a záhy se staly bufeťáky…“
34
Klára – (napsala na dané téma o Izraeli) „Byla v tom radost z kořisti, ze sběru, připadala jsem si jako lovec – sběrač, obstarávající si obživu. Pocit, že dělám něco antisociálního, co nikdo neumí, nezná, co si málokdo troufne. Měla jsem radost, že žiju na vlastní pěst, zvládám to a žiju zároveň díky tomu zajímavej život, ke kterému většina těch přejedenejch turistů ani nepřičuchne. Nepozná to opojení, pocit vítězství při úspěchu – najití ložiska a uspokojení při konzumaci. Teď tady v Česku mě svádí (láká) představa pokoušet se taky žít zadara, z přebytků, zbytků, prošlých věcí. Když to zvládnu, plyne z toho určitej druh bezstarostnosti. Že je o mě postaráno a já jsem volná, ještě svobodnější.“ Alenka – (poslala mi e-mailem o Izraelské zkušenosti) „Co se týče bufetění, tak to bylo náhodou paráda, hlavně to ovoce, já jsem totiž taková „ovocná“, takže mi to vyhovovalo. Akorát nechápu, proč tam s tím jídlem tolik plýtvají… jo to pečivo bylo taky supr.“ Tereza – studentka, kterou jsem v menze požádal, aby mi něco napsala o bufetění. Zmínila se totiž, že si také někdy „něco“ vezme. (Neznal jsem ji předtím.) „Sama si občas vezmu buchtu nebo něco sladkého z tácu (pozn. myšleno z nedojedeného jídla někoho jiného). Na zbytky drsnějšího charakteru nemám chuť, ani náladu – stydím se před lidmi a taky mě neláká dojídat po cizích lidech. Sama proti takovým lidem nic nemám, neodsuzuji je. Když ale někdo vybírá popelnice – myslím si o něm, že je socka, nebo že má úchylku.“ Blanka – studentka (spolusedící s Terezou), kterou jsem taktéž požádal, aby mi napsala něco o svých názorech na bufetění. „Člověk dodržuje hranice, které mu určí druzí – čím uvolněnější lidi, tím více si člověk dovolí, čím více mu na nich záleží, tím se drží více zkrátka. Důležitá je síla osobnosti, buď dělám něco, co chci a rozum se společenskýma konvencema jdou stranou, nebo jsem indiferentní a jednám tak, abych byl dobrý v očích druhých. U mě? Buchtička, pomeranč – ano. Dojíždět jiné zbytky – ne. Záleží také na momentálním rozpoložení a na tom, jak to člověk podá (šaškárna, strohá realita,…)“ Rozhovor s Vladimírem, mým známým, studentem Filozofické fakulty v Olomouci: (Rozhovor byl veden pomocí diktafonu, účastnil se ho chvílemi i Johny. Jde o doslovný, nijak necenzurovaný přepis! Vynechal jsem pouze některá často se opakující slova typu: jako, prostě, hm… a věty, které se nevztahovali k rozhovoru o daném tématu.) Mé výpovědi jsou značeny kurzívou. Normálním písmem Vladimír. Co si myslíš nebo co přitom cítíš, když vidíš nějakého bufeťáka, který je v kontejneru, vyhrabuje z tama nějaký věci a ty jdeš zrovna okolo. No tak různě no. Nejdřív si říkám, co tak asi může vyhrabovat, pak, když se do toho kontejneru podívám a zjistím, že jsou tam nějaký hodně dobrý věci, tak se prohrábnu, ale většinou v těch kontejnerech teda kolem kolejí, a tam jsou většinou ti houmlesási, co vídám, tak tam chodí prostě takový organický odpad. Mě moc nebaví nějaký papíry, nic moc zajímavýho. Takže si pak říkám, jestli je to hygienický jako sahat do toho kontejneru a ty houmlesáky, jakože nějaký postoj k nim…takový docela parazitní způsob života, jako kterej je schopen přežití jako a je to způsob…normální prostě, nikdy se nad tím nepohoršuju, nebo… Takže, když vidíš, že by mohlo být něco zajímavýho, tak se tam podíváš, a když ne, jsou ti to úplně putna? Je to tak, nebo? No občas se na ně ještě podívám, protože jsou to takový zvláštní postavičky, jako různě zarostlý a v některých případech prostě jsou takový fotogeničtější, takže mě to zajímá a zamyslím se občas nad tím, jakej mají osud,
35
jaký měli osud. Občas k nim přijdu a zeptám se jich, co to je zač, jací jsou to lidi. Oni mi to řeknou nebo neřeknou, nebo chtějí pozvat na čůčo. A jací jsou to lidi podle tebe, alespoň ty co si poznal? Ty vole, na co se mě to ptáš. Jako chceš vědět, jací jsou to lidi. No, proč myslíš, že dělají třeba tady tohle zrovna? Tenhle nehygienický způsob, nebo řekněme tady tenhle, kterej ty bys zrovna nedělal, jo? Ne, ne, to jsi mě dostal do pozice, ve který jsem nechtěl bejt. Já jsem se pouze zamýšlel nad tím, jestli je to hygienické, ale to jestli oni jsou nehygieničtí. Ne, tak já to nemyslím. No dobře nezmlátím tě (HUMORNĚ) Ale jaký jsou to lidi. No, takový jsou to… jak kdy, no. Já myslím, že to každej.. Já jsem se už párkrát snažil, co je spojuje všechny dohromady. Možná to je nějaká životní krize, nebo… já nevím, jestli je to životní krize.. protože to může bejt i jejich normální přirozenej způsob života, jako dyť teďka ti už začínají chodit ke kontejnerům, a nebo to prostě můžou bejt hodně šetrný starý babičky, že jo prostě. Já myslím, že je to případ od případu, nebo jako člověk od člověka. Zmrdanej houmlesák od houmlesáka, nebo jak na to chceš nahlížet, nahlížíš a… A vzpomeneš si, když si poprvé něco vytáhl z kontejneru? To byla paráda, protože to byly svitkový filmy, na kterejch nic nebylo, byly osvícený nevyvolaný a byly smotaný do ruličky a byly červený. A měl jsem dojem, že jsem objevil hrozný poklad. Bylo mi něco kolem šesti. Od tý doby se do kontejneru nebo na smetiště podívám docela rád. Ale na smetiště se koukám radši, protože to je pestřejší. Dobrý. Máš ještě nějakou zajímavou zkušenost tady s tímhle, nebo, kdyžs byl přinucen se takhle živit? Řekněme, že tady v Čechách asi ne tak moc. Myslíš jako že jsem byl nucen chodit po kontejnerech a vybírat je? Ne, jakože nucen jsem nikdy nebyl. Ale je to v situaci, kdy prostě se ti zrovna nechce moc pracovat, nechce se ti investovat hodně moc energie. A víš, že potraviny a takový dostupný věci jsou možný sehnat zadarmo, a víš kde, tak si je prostě vezmeš a sníš je. A je to v pohodě. No v pohodě. Někdy jsou prostě trošku jetý, no ale většinou jsou. Já nevím, jak to u nás chodí. U nás jsou asi ti houmlesáci sou odkázáni na ty instituce jako charity a takovej žebravej způsob. Nádraží, kostely. Tady v Olomouci jsou hodně takoví dobrý ti kostelní. Vytipujou si nějakýho takovýho do země zahleděnýho buď, anebo takovýho nějakýho v dobrým rozpoložení a už začínaj prostě jako ve jménu Krista nebo prostě jak různý metody používaj. Dobrý. A když jsou u nás na tohle odkázaní, tak kde jinde jsou odkázaní na něco jinýho, nebo kde mají jinou možnost? Já bych se spíš chtěl ještě... protože já bych se spíš něják zkusil zaměřit ještě tady na ty Čechy. No, však zaměř se. …Proč tady vlastně lidi začínaj žít takovým životem. Asi že, … jednak k tomu mají asi nějaký osobností dispozice a taky, já myslím, že taková ta pozice žebráka, že to prostě je mezi lidmi zažitý dost dlouho, a že to je něco jako bývá obecný blázen, tak bývá prostě nějaký žebrák, prostě takovej ten… Obecný žebrák?. No, žebrák. Dyť to je takový jak nerudovský povídky, že jak on popisuje ty žebráky, co buď nemaj nohu, nebo hrajou na flašinet. Je to lidský typus, který se pak používá prostě esejisticky a bývá tolerován, teď je tolerován. Akorát že, teď už prostě ti žebráci zřejmě…ba ne, to taky není pravda. Jakože by ztráceli něco z takový tý lidskosti, no nevím, asi ne, to je blbost. Ještě, co si myslíš, mě teďka napadlo, možná zajímavý, co jim to dává a co jim to bere, tahle role? Třeba v tom Izraeli, to já tam vím co mi to dávalo. Ty v tom Německu, to taky vim. Když se potkají dva houmlesáci, tak to sdělení, jako to sdělení toho prožitku je to takový jako ty osudy bývají často pohnutý, když tak je poslouchám...buď zrovna vyšel z kriminálu, nebo se rozešel s ženou, nebo ho prostě vyhodili z práce a ztratili byt, nebo je to prostě jo tak jako…Nebo je to prostě… Ale je to trošičku zoufalá pozice, ze který…Zoufalá. Kdyby řekněme nebylo tady tohle, že by se k tomu jako neodhodlali, že by žili? Není já myslím, že to není jejich jako svobodná vůle potom už, že je to spíš jako otázka osudu. Že prostě oni většinou potom když vyprávěj, tak vyprávěj o svým osudu. Jako, že to nejsou lidé, který by uznávaly…
36
to zas strašně zobecňuju. Lidé kteří trošku rezignovali na to, že by se z toho mohli dostat. A z toho pak vychází taková rezignace i vůči životu a vůči… Tak jako hodnoty jako kamarádství a přátelství nebo něco, tak to se tam drží. Teďka mě napadá, potkals někdy někoho takovýho, kdo v postatě tohle splňoval, akorát že to nebyl…, nerezignoval na ten život, že byl jako v podstatě, že i když ho tam dohnala řekněme nějaká nutnost, že ne třeba jako já, že jsem se rozhod, že nechci utrácet mnoho peněz, tak jsem bufetil. Jestli si myslíš, že i když je tam život dohnal, že přesto na život nerezignovali. No tak si to zvolili jako svoji životní cestu, no prostě, způsob života. To jsou právě některý ti pankáči (pozn. myšleno ve Německu, kde s nimi Vladimír strávil nějaký čas a chodil s nima za supermarkety vybírat kontejnery). Byli tam ti pankáči dohnáni? Já nevím. Jako myslíš, že jo. Nebo takový typ bohémů, kteří chodí po ulicích a malujou obrázky, že jo, nebo hrajou na kytary, to je taky houmlesáctví, víš, co. Museli bychom specifikovat, co pod tím máš, co to znamená houmlesáctví. Jestli to je fakt bez domova, nebo jestli to je… Mě asi jde spíš jde o takový ty bufeťáky ne rozhodnutý, řekněme, kteří by mohli pracovat apod., ale o takový ty, kteří už nejsou schopni…vlastně jediný styl života, kterej znaj vůbec, kterej jsou schopni vůbec dělat, takový ti, který když vidíme na ulici, tak si spíš řekneme, že je to chudák, než maník, kterej něco nachází a v podstatě je jinak v pohodě, pracuje, má holku nebo nemá, nebo já nevím, co všechno. Já právě mám pocit tady ta sorta houmlesáků, o který jsme se bavili, to je sorta, která je docela zoufalá. A ty už rezignujou, postupně a upíjejí se, prostě se ufetovávají nějakým toluenem. Stejně rádi ještě pořád vyprávěj svůj osud. To jsou takový vypravěči někteří, někteří jsou agresivní, ale každopádně mají ještě takovou tendenci se sdružovat, bavit se spolu o těch osudech, vytvářet takovou subkulturu. Mě ještě napadlo, jak to oni cítěj, jak, když ses s něma bavil, jak cítíli to okolí, když je vidí, jak bufetí. Jak se na ně dívaj, že je obcházej, různě se jich štítěj, mluvili o tomhle? No, nětkerý jsou docela sebekritický, některý jsou víc vyšinutý. Když mě třeba požádaj o cigáro, nebo když se s nima chcu bavit zrovna, protože chci slyšet jejich příběh. Tak prostě k nim přijdu jako rovnej k rovnýmu, jako malej člověk. Někdy se tedy snažím do toho stylizovat,… mě to moc nejde, že jo, já jsem student, jsem úplně za vodou, prachy mám, můžu tady ležet a koupat se, kdy chci ale prostě nějaká bezesmyslnost života by nás mohla třeba spojovat. Nebo nějaká rezignace. Tak prostě pak uhodím na tuhle strunu. Buď, a nebo na to, že je krásnej den. A oni mi řeknou, že fakt je krásnej, a pak jsou schopný si ho vychutnávat, ten den, maj sebou to „čůčo“ , jsou to alkoholici, ale je prostě hezkej den. … Kdyžtak mě stopni. Hrozně se košatím…. Ještě mě napadlo, já nevím, jestli si to vyjádřil konkrétně… k těm pocitům. Jaký třeba maj. Já vím, že se ses teda nějak rozkošatil, ale jednak pocity tvoje, jednak jejich pocity…? Co o tom říkali. Jak to cítěj? Jejich pocity, na to se jich musíš zeptat, že jo. Ale poznáš to z výrazu tváře, nebo vůbec z toho jak začnou mluvit, sebeobviňujícím tónem, tak nějak provinile, nebo že se něčeho dopustili, žalostně. Většinou je to taková tklivá píseň… Ale, někdy je to taky veselý, někdy ti řeknou…. Většinou ti řeknou, když něco potřebujou,… tak se stylizujou do tý pozice trpitele, že „jsem bezmocnej, a teď se mě občane ujmi a něco se mnou dělej. Já totiž nemám svobodnou a vlastní vůli a jsem nasprosto neschopnej sám se o sebe postarat, jak vidíš, prostě a teď nabalí nějaký příběh, nebo začnou bejt agresivní, a to už …. Se se s tebou začnou bavit, jejich, no prostě… Ale jejich pocity? Chtěj si někam sednout, dát si víno, trochu se ohřát, někdy ne, já nevím. Myslíš, že jsou naštvaný na ty okolní lidi? Když na ně serou, obcházej je? Tak jsou nasraní, že jo. „To je na hovno rito, dneska. Jsem žebral a nic jsem nevyžebral“. Já jsem spíše myslel pocity toho maníka zalezlého v kontejneru. Ještě jednou. Když jsou v kontejneru a něco vybíraj, nějak vypadaj a lidi kolem se na ně buď čumí, nějak je zdaleka obcházej, nebo si řeknou „Fuj“, nebo něco na tento způsob. Co si o těhle lidech myslej? Ty ostatní lidi?
37
Ti samotní bufeťáci. No tak buď jsou přecitlivělí, rozjitřelí, z toho neuspokojivýho života a pak jsou takový různí úzkostliví, paranoidní, ustrašení anebo tě vůbec nevnímaj, že na tebe z vysoka serou a hrabou se dál v tom kontejneru, i když se ty na ně dýl zadíváš. Sice trošku zpozorní, možná se trošku zastydí. Ale to jsou naprostý spekulace a dohady, jako. …No jasně, já se jich zeptám. Můžu se zeptat teda tebe… A když tedy ty seš v tom kontejneru, víme oba, že si student, ty seš relativně v pohodě. Já tam v kontejneru nehledám nic, žádnou nutnost. Nevím, co tam ti lidi hledaj. Já se tam jdu podívat, když už tam jdu, jako že, když se tam jdu, jako zadívat se… kontejnery moc ne, ale ty smetiště, třeba jo. No třeba v tom Německu. To mohly být i kontejnery, za tím supráčem. No, jasně jasně, jaký jsem měl u toho pocity, no… Když jsem byl ráno rozladěnej, věděl jsem, že bych se docela rád najed, a napil a sháněl jsem něco za těma (supermarketama), tak jsem byl nasranej, že na mě …. jsem na to sral, že na mě ty lidi koukaj,… pořád jsem si opakoval je mi 23 let, mám střední školu, nějaký přátele, ale musel jsem se ujišťovat, … pořád si potvrzovat tu svoji identitu, že nejsem žádná nula, takovej pocit jsem měl někdy já, někdy jsem na ně z vysoka sral, že mi přišli jako ustaraní maloměštáci, který tady ten způsob života nejsou schopni ani nahlídnout a bral jsem je jako omezený, ty lidi. Protože dokuď to nevyzkouší, jak o tom mohou soudit. Maximálně povrchně, nebo tak… Když bysme to přenesli do České republiky, kdyby řekněme sem tam bylo v tý popelnici něco zajímavého. Určitě tam někdy něco zajímavého bylo… Tam budou zbytky vína, zbytky kdoví čeho…Ale o to asi nejde. Myslíš, že o to nejde? Já nevím. Když si tam berou nějaký věci, tak to jsou buď věci, který se dají zpeněžit,… dát do bazaru, nebo flašky a tak, nebo předměty, který se jim líbí. Já myslel spíš u tebe. Když tady tě vidí nějací spolustudenti, tak to je zas něco trochu jinýho. Já tady do kontejnerů moc nelezu. Vůbec nikdy se ti nestalo, že bys to vůbec udělal? Jo, jo, to jsem naprosto pobaveně jsem zjistil, že v kontejneru jsou docela pěkný manžestráky, trošku špinavý, tak jsem si je vzal a jako, ani nijak jsem se nerozhlížel. Mě to překvapilo, naopak jsem ještě ukázal kámošovi, že tam byly prostě manžestráky. Pobavenej a překvapenej. Ještě… byl by pro tebe nějakej typ člověka, nebo lidi, před kterýma bys nebufetil, ať už vlezl do kontejneru, ono je to trošku jiná věc, než žebrat. Prostě před kterým by ses nechtěl takto shodit, cítil bys to nějak špatně. No. (SMÍCH) Hm. (Dlouhé zamyšlení) Byli lidi, který znám, o kterých vím, že prostě by se nad tím pozastavili a neměl bych možnost jim to nějak vysvětlovat a byly by mi docela blízký, ale to se vylučuje, že jo, když jsou blízký, tak proč bych jim to nemohl vysvětlit. Spíš by se to týkalo lidí, který jsou mi blízký, ale ti by se prostě spíše podívali, co tam dělám,… Jasně…. Co třeba před takovým zaměstnavatelem, řekněme kdybych pracoval v nějaký firmě, měl tam nějakou pozici,… kdyby mě ten zaměstnavatel měl vidět, možná by mě třeba vyhodil z práce. Hm, hm… tak to jasně, no Jakože, ztráta prestiže a reprezentace jako nějakýho podniku, no to je jasný. To může vadit člověk, kterej je zaměstnanej, ale že by mě potkali studenti jako, který by to šli nahlásit děkanovi, že jejich spolužák hrabe v kontejneru. (SMĚJU SE) To si dost dobře nedovedu představit. Jasně to je pravda. Mě jako studentovi v podstatě nedá se říci, se že by někdo byl. Ale, že právě v Izraeli se nám stalo, že před naším zaměstnavatelem jsme se krutě schovávali, když jsme v tom kontejneru byli zalezlí, a nesli ty tašky s banánama, a podobnýma věcma. Proč jako? …Ztratili by o vás zájem, by ste pro něj byli paraziti? No, už i takhle jsme byli Češi, protože být Izraelec je něco jinýho, že mají spoustu jiných lidí, které by mohli zaměstnat. Nepotřebuje zaměstnávat nějaký bufeťáky. Rozumíš? Jo, jasně… Odrazuje to zákazníky, když prostě zaměstnanec,… „co to je za podnik prostě?“ My jsme sice krájeli cibuli, tam to tak nevadilo. Ale stejně, mohl by se nás více štítit. Měli jsme s ním docela dobrý vztah, pracovně dobrej, že jsem uměl anglicky, mohl jsem se s ním dobře domluvit… Takže, nějakou mírnou prestiž jsme měli
38
a nechtěli jsme ji ztratit, tím že … Myslím, že by to nedal. (zaměstnavatel). Kdyby kolem mě šel… děkan, nebo nějaký pedagog od nás ze školy a já se zrovna hrabal v popelnici a ten člověk by se na mě podíval, takovým jako shovívavým a trošku opovržlivým pohledem, tak bych si zprvu řekl, „ježiš, to je ale píča“. No a protože bych mu to asi nemohl vysvětlovat a předpokládal bych, že se takováhle pěkná historka roznese po katedře, tak bych možná měl pocit, že …no takovýho jako studu. Ani ne studu, spíš pocit nevysvětlenosti, pak příjdeš do školy… a studu,no. Obavy, co si o mě asi myslí. Nic nějakej konkrétní pocit…no jasně. Asi stud by to byl. (Johny: Že by si tam, třeba jako ještě zalez, do tý popelnice.) Jo tu už jsem taky jednou zkoušel. Když jsme dělali program pro záchranu bezdomovců… tak jsme se zavřeli do popelnice a když procházel nějaký člověk, tak jsme předstírali, že jsme bezdomovci a skandovali jsme „Děkujeme vám za nové bydlení“. Dobrý, kde jste to dělali? Co to bylo? To byla taková hic akce, to nebylo nijak organizovaný. Hodili vám tam něco? Koukali se na nás… bylo tam plno Cikánů, který se nad tím pobaveně… hopsali kolem nás (a volali) „Hé, koukejte na ně, tohleto jsou blbci.“ SMÍCH. Jako, když tam prošla nějaká solidní maminka s kočárkem, tak byla vystrašená. Ani se jí nedivím, neobvyklá situace, se kterou se denně nesetkáváš. To je stějně, jako ti houmlesáci, taky to nejsou typičtí lidi, o kterejch víš, co bys mohl čekat. (Johny: Nejsou tam takový ty běžný rituály, každej člověk dělá běžný věci. Bezdomovec nedělá základní běžnou věc. Nebude dělat základní lidský věci.) Já vždycky spoléhám na to, že lidi dělají lidský věci. (Johny: Bezdomovectví je lidská věc, že jo.) NO právě, to jsem se taky snažil říct. Žebráci, vždycky to bylo s lidma spojeno … jako děvky. Plno takovejch povolání, životních poloh… ke kterým zaujímají ostatní lidé (někteří), stanovisko plný předsudků. A co je to předsudek, to se zeptám já vás, pánové. (Johny: Předsudek je silně emocionálně nabitá informace, kterou si člověk v sobě nese, která je neopodstatněná fakty. Já si myslím, že to je před-sudek. Soudím, před,… Dělám si úsudek předtím, než něco vidím, cítím… Existuje, něco jako přechod mezi nebufeťákem, nehoumlesem a houmlesem. Mezi tím naším způsobem bufetění a mezi takovým tím bezmocným způsobem. Já jsem uvažoval, jestli to nejsou dvě úplně odlišný kategorie, které i když dělají tu samou věc, tak jsou úplně jiný. Mám pocit, že neexistuje nic mezi nimi. Jak má něco kontinuum, tak že tady… (ne)…(Johny: A co babičky, co to vyhrabávaj, protože jsou šetrný. To jsou šetrný, v tom už není ta bezmoc. (Johny: Tolik peněz zase nemaj.) Taky ti důchodci pořád skuhraj … Některý si drží takovou tu maloměstskou důstojnost. A to by prostě … radši by zemřeli, než by měli dluhy, nebo než by prostě šli do popelnice. Co by si o mě paní Nováková pomyslela… Ta kategorie fakt jetejch sráčů, který nehodlám považovat za lidi … ba ne, hodlám. Hajzlové, který ztrácej pojem o tom, že si pučíme prachy a pak je nevrátíme, že se na něčem domluvíme a pak to neuděláme. Takže, myslíš, že spíš ta hranice je v takový tý etice…Jo, tam bych tu hranici nějak viděl… tam bych se ji snažil hledat. To je pro mne důležitá oblast … Jestli má jednu ruku, je plesnivej,… to je úplně jedno. Jestli má domov, nemá, furt může být člověkem, chápu to správně? … ten začátek byl teda v tom, že jedna kategorie jsou lidi, který… si myslíš, že jsou dvě kategorie… vo kterých si teda mluvil? Jedna kategorie jsou takový jako my např. s Johnem, že jsme byli v Izraeli a něco tam „nacházel“i a byl to takový šetrný způsob, ale věděli jsme, že v podstatě jsme schopni vydělat si, ale nechtěli jsme ty peníze do toho vrážet. Věděli jsme, že na tý „ulic“ to leží. (Johny: Já bych to nazval sběračstvím.) Jo, sběračství, i když to byl někdy humus…Já nevím, jestli jsou k tomu u nás vůbec podmínky…. Že by si něco sbíral… tady jsou věci buď úplně jetý … ne ani chudý, jsme šetrnější národ, než… Nejsme ještě zdegenerovaný tržním způsobem uvažování, jakože… (Johny: Jak kdo. Např. Globus funguje na principu, že všechny buď jemně poškozený věci se odepíšou a ty věci se dají do šroťáku a sešrotujou. Může to být třeba
39
obrazovka s ulomeným rámem. Tahleta věc se odepíše v rámci pojistky a sešrotuje se …) To je, jako kdyby tam byl nějaký heroin… prostě sešrotovat a spálit… aby nikdo nic neměl… to je pěkná sviňárna… závistiví jsou. (Johny: Nebo, když jim zbydou nějaký věci, které prošly, tak v některejch obchoďácích to hodně zlevněj, rychle se to prodá… ale ti co to nemají v marketingové strategii, jako např. Globus, tak ti to sešrotoujou taky. Jo… takže vono se to začne blížit, voni to tam vystavěj a když se to neprodá, tako to jde do šroťáku. Může to být třeba 200 kg kuřecího masa ve šroťáku. Na podobným principu chodí třeba… Zora, čokoládovna. Od Pavla vím, že jsou tam dvě obrovský kontejnery čokoládových třešní… nějak se to nepodařilo, je tam strašná spousta zmetků, nebo už to prošlo… tak to vyhodili do „kontíku“. Myslíš, že se to bude dát najít? (Johny: Oni jsou prej hnusný… je to v hořký čokoládě, takže se na to asi vyserem.) Ale dalo by se říct, že se může jednou něco podobného stát i s mléčnou čokoládou. (Johny: Myslíš, že jestli by se dalo v tom objetku volně pohybovat, že by tam šlo něco „čórnout“, nebo tak.) … tak čórnout… vzít! …(Johny: Z toho kontejneru bys to ještě stále kradl.) SMÍCH. To se mi taky jednou stalo. Jsme jednou objevili krásné kusy nábytku, vyhozené do kontejneru… tam asi nešlo o krádež, ale… jedna ženská vykoukla z okna a říkala: „Co to tam berete, nechte to tam bejt… to je náš kontejner!“ A já na to říkal: „Vždyť je to na vyhození. Ona: „No to je sice pravda, ale je to náš kontejner.“ Já na to: „No tak, necháme to bejt. Vy to nepotřebujete a mě by se to hodilo. Ona: „No,no…“ Hodně těžce se i s věcí, která nebyla její loučila. Nakonec nám tedy řekla, abychom si to vzali, ale nedělali bordel, … K tomu kontejneru v Zoře. (K Johnymu). Ten kontejner je teda mimo podnik, nebo je v rámci, za plotem. Co je v tom za problém. (Johny: Zora je velký podnik obehnaný zídkou s ostnatým drátem a v rámci toho jsou ještě kontejnery… je to tedy mimo výrobní budovy… je to kontejner (na věci), který přijdou na výhoz, ale jsou v rámci oploceného systému areálu.) Oni to nechcou dát třeba Charitě. Znáš nějaký důvody nebo bavil ses…? (Johny: Určitě by to nešlo z hygienických důvodů…) To by bylo dobrý nosit takový věci do Charity. (Johny:Bylo by to přece jenom jedovatý.) Ty hygienický normy si nepustí… když to má být lidem, tak to prostě musí mít určitý charakteristiky. Ale, vemte si, jestli si na to vzpomenete… v některých obchoďácích prodávají čokolády… jsou čtyři měsíce po. Oni je zlevněj. Lidi ví, že jsou zlevněný, že jsou po… Tý čokoládě nic není. (Johny: Co já vím, ze zákona … jak to třeba maj ve večerce u kolejí, že je k tomu připsaný, že je to na skrmení. Já jsem tedy „na skrmení“ v Delvitě neviděl a maj tam nějaký (prošlý) čokoládový koule. Hygienik určitě určí normu, u který už je to nepoživatelný, kdy to je už toxický a ohrožující zdraví člověka. Ale tahle norma je rozhodně delší, než půl roku nebo rok (jak daná čokoláda)! (Johny: Máme osobní zkušenost s výrobky Danone. Jogurty 14 dní, měsíc i 2 měsíce po… ještě dobrý. (Johny: Oni ty výrobky Danone jsou asi hodně konzervovaný. SMÍCH. … Nežerte to!) To se člověk konzervuje, že jo… (A diskuse ujela do srandy.) Tak teda děkuji. Majte sa hoši. Díky Vladimíre, díky Johny za zajímavý připomínky. Děkujeme za hudební doprovod (k Johnymu, který hrál celou dobu na kytaru)… Rozhovor s Johnym, mým kamarádem a spolužákem. Rozhovor proběhl pomocí diktafonu. Čau Johny. Zdař Aleši. Mohl by si prosím tě říct, co si představíš nebo co si o tom myslíš, když uvidíš někde nějakýho bufeťáka v kontejneru, něco tam tahá a ty deš zrovna okolo? Myslíš, jako tady v Čechách? Jo, myslím, tady v Čechách. No… já se někdy divím, záleží na tom, jak vypadá… Porovnávám, jestli to, jak vypadá koreluje s tím, že se hrabe v kontejneru. Korelace, to je zlozvyk používat tohle slovo. Prostě, jestli to s tím nějak koresponduje. Jestli to k tomu má ten vztah, který by to mělo mít. A jaký by to
40
mělo mít ten přesnej vztah? Kdy by ti to teda korespondovalo? Mě to koresponduje, když jsou to muži, ve středně pozdních letech, ošuntěle, ošklivě oblečení, zarostlí, už na pohled páchnoucí, že jo, už na pohled páchnoucí… že jo takový ty věci, jako zkažený zuby… pravděpodobně někde v ruce krabici vína… Tam se tomu nedivím, to je … Tam to zkonstatuju pohledem a jdu dál. Zarazí mě to v okamžiku, kdy je to třeba žena… kdy ten člověk vypadá překvapivě dobře na to, aby se tam hrabal. Dobře myslím, při síle. Že by jako mohl pracovat… dělat něco jinýho. Já mám popelnice spojený s tím, že to tam smrdí. Že prostě od těch lidí mám někdy spíš odtaživej… směr pohybu. Stalo se ti někdy, že ses s nějakým z nich bavil nebo sis říkal, proč to tak je? Nevzpomínám si, že bych se s nějakým z nich bavil. Určitě asi ne, když se přímo bavili v tom kontejneru. Jinak mám pocit, že to je z tý třídy bezdomovců, a s těma jsem se bavil ale zase o tomhlectom bufetění ne. Myslíš si, že bys někdy mohl dělat něco podobnýho, co právě tady ty lidi, cos teďka popsal?Že by se ti něco podobnýho mohlo stát, nebo, jak by se ti to vlastně mohlo stát? No muselo by mi bejt všechno jedno, abych to mohl dělat tímhle způsobem, tak by mi muselo být v životě hodně věcí ukradenejch, jako třeba, něco mě furt táhne dopředu a to že mě táhne dopředu s sebou nese i to, že se snažím zdravě jíst, protože mi to chutná, většinou…mám pocit, když je to jídlo dobrý, tak je i zdraví,…u těch popelnic mám pocit že bych se musel pohybovat ve smradlavým odporným prostředí, něco jako kanál, nebo tak. To by s tím něšlo dohromady. V okamžiku kdybych se začal nemít rád, tak by mi to bylo i jedno, bylo by mi to fuk, nechtěl bych pracovat, nechtěl bych pro sebe tak až moc dělat, tak prostě bych to jídlo vyhrabával, kde by to šlo, pokud možno s co nejmenší námahou… To by bylo asi někde v těch popelnicích. Nebo takhle. Já si myslí, že i za těch okolností, bych dokázal nějak parazitovat, nějak líp… někde na potravinách. Takže tobě připadne, že popelnice, to teda ne… ale že bys mohl bufetit, ale nějakým daleko lepším způsobem? Jo, takhle jsem to myslel. Já bych se zaměřil na nějakou lehčí práci, třeba umývače nádobí nebo… mám zkušenosti, že když jsem pracoval na lince jako umývač nádobí, tak tam přicházela spousta pěkných kousků jídla, které já jsem teda nejed, protože tenkrát jsem k tomu měl odpor, i když jsem měl hlad. Ale umím si představit, že tam by se dalo jíst dobře. To mluvíš o tom, že tě někdo zaměstná. Třeba by tě nezaměstnal. Ti lidi často vypadaj tak, že by je třeba nikdo nezaměstnal. Dobře, v tom případě bych se snažil žebrat u menz, u studentských organizací nebo charitních organizací nebo bych prostě ze sebe udělal ubožáka, aby mě tak lidi vnímali. Na tom bych těžil… nejspíš. Setkal ses někdy z touto zkušeností. Bufetils někdy? Ať už jakýmkoliv způsobem? No, myslíš tím, jako v Izraeli? No já to vím,… třeba v Izraeli, nebo někde jinde. Můžeme se třeba zaměřit na Čechy. V Čechách to bylo snad jenom formou… když jsem jezdil v mládí, nebo … ne až v tak dalekým mládí na Šumavu a byl jsem hodně finančně omezenej, tak jsem si potravu snažil získávat všemi možnými způsoby. Ale… z toho bufetění, že bych někde vyloženě nějaký kontejnery prohrabával. Já sem spíš krad, třeba… vajíčka. Měl jsem tendence krást i králíky, slepice. Ale to nic nedalo nějak to svědomí. Že bych vybíral vyloženě už použité potraviny odněkud, to ne… to sem z toho pole bral a pytlačil, ale… Kdybys teda musel, spíše bys něco ukradl, než bys to nějak bufetil? Jo. … Je dost velká výhoda, že chleba se dá koupit za 20 korun a když je člověk živej jenom z chleba, tak mu bochník tak na jeden den stačí. 20 korun se dá sehnat docela snadno, takže věřím, že takový to základní přežití… Ono za 20 korun se dá sehnat poměrně dost k jídlu, když člověk ví, co má kupovat, čím se má živit… A nemusí chlastat, co? Krabicový víno stojí hodně, že jo. To je fakt… A ještě další zkušenosti, tady v Čechách? Teď narážím na naši známou zkušenost. Jó… Občas bufetíme věci z pásu v menze… co dodat. Prostě jednak to dělám v období, kdy mám finanční nedostatky, nechci říct krizi… a tímhlectím způsobem si pomáhám k tomu, abych ty peníze moh neutratit a schraňovat na něco jinýho, i když je
41
mám. To je jeden z prvních motivů, ale myslím, že není ten nejdůležitější z dlouhodobého hlediska, protože mám možnost získat dost lukrativní práci a akorát bych se jí musel věnovat a za peníze. Bych si jídlo mohl kupovat, bez problémů. Ale jednak si tím šetřím čas, protože práce ten čas zabere, a jednak já už jsem si o sobě myslel, že mi nezáleží na mínění ostatních lidí o mně, kromě skupiny lidí, do kterých jsem nějak osobně zainteresován. Prostě, který mám rád, kterých si vážím… u kterých bych nechtěl, aby o mně ztratili dobrý mínění, aby o mně měli špatný mínění… Jednak přesvědčil jsem se, že to není jenom o tý skupině, na který mi záleží. Že na mě mají vliv obyčejný lidi okolo, které ani neznám. Jednak, protože se na mě dívaj,… což mě mimořádně nakrklo. Pro mě je to vážně problém, todlecto. Já potřebuju mít nějak ve vědomí, že konám bez ohledu na mínění ostatních…, protože to samozřejmě může vždycky zkreslovat a to, co je správný se potom jeví v jiným světle, než to, jak bych to rozhodl sám. Myslím, že se nemáš někdy řídit někým jiným, jak si někdo jiný myslí? Myslím, že nejdůležitější pohled na to, je pohled můj. No věci, který se týkaj mě. Na a samozřejmě, když se budu rozhodovat a nebudu proto mít objektivní fakta, podle kterých bych se rozhodoval, tak se vždycky rozhodnu podle mínění svého… když to bude takovej ten neutrálně spornej případ, tak nevidím jediný důvod, proč nevěřit někomu jinýmu víc, než sobě. Ale to zabíháme do moc filozofickejch věcí… K tomu pásu. Tam se teď vyrovnávám s druhým problémem, než s tím, že jsem zjistil, že na mě mají vliv ostatní lidi, u kterých bych nerad, aby na mě měli vliv … tak jsem zjistil, že se může podařit, že konflikt mezi tím, že jsou lidi, který mám rád, na kterých mi záleží, záleží mi na jejich mínění o mně. Je v mý přirozenosti, abych blbnul u pásu tím, že budu brát zbytky od jinejch lidí a budu je jíst, a teďka tadlecta moje přirozenost znemožnuje mi to být intimní. Když to vemu podle tý definice, že intimita je být sám se sebou v přítomnosti druhýho člověka. Protože já bych byl rád sám sebou, ale vím, že to třeba musím dávkovat… Já se omlouvám, já tomu asi nerozumím. Jak si to myslel s tou intimitou a nějakou konekcí s tím pásem… Asi jsem to nedal. Já jsem schopnej ty věci z toho pásu brát v přítomnosti lidí, na kterých mi záleží, pakliže oni s tím vyjadřují určitý druh souhlasu. Vím o lidech, na kterých mi záleží, o kterých vím, že by souhlas pravděpodobně… Klára by řekla, že to nemůžu nikdy vědět… nesouhlasili, nevyjadřovali by ten souhlas. Já bych měl tendence to dělat, abych to byl pořád já, ale stejně bych to zřejmě neudělal. Mám najednou takový pocit, jestli mi na mínění jednotlivců a některých nezáleží více, než na mínění mým, což je alarmující, divný, je třeba se s tím nějak srovnávat. To je problém. A není to normální? Pro mě ne. Pro mě je to problém. Nevím ještě, jak se s tím srovnám, ale vím, že na tom budu muset něco dělat. To je asi možné, je to úplně jinší otázka, související se vztahy a…A teďka ji nebudeme rozebírat. Dalo by se přiblížit, kterej člověk ti už vadí, nebo který typ člověka, myslím teď hloubku vztahu k němu, nebo nějaký status, který k němu máš. Kdy ti to vadí a kdy ne? Jestli se takhle dá určit nějaká kategorie lidí, u kterých ti to nevadí. Jsou to tvoji hodně známí, nebo… rozumíš mi? Musím si toho člověka hodně vážit. Ve chvíli, kdy si ho vážím, tak mi jeho názor nebo hypotetický názor začíná dělat v uvozovkách problémy. Potřebuji víc přemýšlet, než o názorech jinejch lidí. No a ta intenzita toho vážení si, nenapadá mě teďka, jak bych rozlišil, jak moc si toho člověka musím vážit. Mě to spíš přijde, že je to buď anebo, že buď si ho vážím a … jako tranzistor. Buď to přepne anebo to nepřepne. Buď si ho vážím, anebo si ho nevážím. Mě napadá, když tam bude v menze člověk, kterého si vážíš, ale nevíš, jaký má postoj zrovna tady k tomuhle, vono to nemusí vypadat,… že… hezky, když si člověk něco odnese, nějaký ten zbytek na svůj talíř. Odneseš si ho spíš před ním, nebo ne? Taky hodně záleží na tom, jak moc spolu kumunikujeme … s tím člověkem. Protože… když spolu máme nějakou rovnou oboustrannou kumunikaci, tak se toho nebudu bát, budu mít pocit…že ten kousek…tím
42
spíš ho vemu, protože budu mít pocit, že ho tím můžu obohatit, že když ho to zaujme, bude se mě na to ptát a já mu kolem toho budu moct říkat spoustu věcí. Když ho to nezaujme, když ho to nebaví, tak ho to nezajímá a je to v pohodě. Jasně. Myslím, že rozumím… Já nevím, jestli jsme si to říkali… Jaký byly tvoje pocity tady u nás v menze? Jak si to vnímal? Hodně jsem se styděl, teda. Je to… vím, že by to třeba působilo daleko méně povyku,… nebo o ten povyk nešlo… Ty ho tam docela tvoříš? (jízlivá poznámka) Ticho buď… vytvořilo méně povyku, kdybych se u toho nesmál. Jenomže mě ta situace přijde zvláštní. Chvílema mám tendenci ji omlouvat tím smíchem a chvílema mám tendenci se z toho počůrat smíchem, protože je to geniálně absurdní… Je to zároveň tak prostý a logický, je to vyjadřující, absurdní je na tom to, že to ti lidi nedělaj, absurdní je kolik máme zbytků a absurdní je jak jsme strašně nešetrný, jak máme šílenou spotřebu, jak máme tržní společnost,… moc tržní, jak moc ji považujeme za samozřejmou a prostě najednou kolem sebe vidím slepce, chce se mi smát. Slepce? Sorry nerozumím. No ty ostatní lidi, ty slepce, který jedou v těch kolejích a mají takovou tu automatickou reakci, třeba když si z tama něco vezmu… V naší kultuře je snadno pochopitelný, když je to oddělený kousek jídla, třeba řeknu – tvarohová buchta, která je nenakousaná, ale když si vodsaď vezmu rozjedenou hromádku špaget… Jako dneska…Jo to už je něco jinýho. Tohle naše společnost studentů v tý menze dokáže podle mých pozorování akceptovat velice těžko, a to i mezi lidma, který to verbálně schvalujou. Tam mě potom vůči nim vzrůstá agrese, že je nemám rád… Já mám ty reakce na stres asi hodně do vzteku a bezmocnosti a chtělo by se mi na ně křičet a případně poslat je do hajzlu… že jsou to hluchoni, slepouši, ať si klidně jsou dál… jak to říkal Papica: (k Řehanovi) „Kdybys byl blbej, tak bych tě nechal jít blbýho… kdybych tě neměl rád, nebo tak. (Pozn. Původní výrok zněl takto - Vladimír Řehan, zkoušený: „Honzo, ty mě snad chceš zničit.“ Jan Papica, zkoušející: „Buď rád, že su na tebe hajzl. Mám tě rád. Kdybych tě rád neměl, nechal bych tě jít blbého.“) Tak já bych na ně měl tendenci je vlastně mít rád, ale přitom je rád nemám, tak bych je nechal jít blbý. Jak si to vysvětluješ, že si při těch špagetách takhle na tebe dívají… připadá ti to zvláštní? Mně ani moc ne, v podstatě. Mně to nepřijde zvláštní… já jenom ukazuju, kde je hranice, co se u nás dokáže zvládnout a co ne. Jasně…Mám uspokojení z dobře vykované práce, když vodsaď to jídlo přinesu a ještě někomu dám. Klasický příklad. Odnesu hranolky, dám je k nám na stůl a zobem je. To mi přijde… kamarádství utužujou třeba průsery v tom společný, nebo společná vina nebo společná zábava, nebo štěstí, nebo prostě nějaký intenzivní věci, todlecto je jedna z těch intenzivních věcí a já to cejtim. Já třeba nepotřebuju tolik ty hranolky, když jsem hladovej, jako potřebuju cejtit tu intenzitu těch společnejch emocí a to utužování. To je pro mě hrozně důležitý a pro todlecto bych byl ochotný odnýst tam vodsaď i nějakýho borce a položit ho k nám na stůl. SMÍCH. Ještě mě… k těm těstovinám napadlo. Tobě to nepřipadne nechutný v podstatě, nemáš z toho nějaký strach,… to já jsem si taky trochu dal, ale přecejenom u těch špaget jsem měl velký problémy si je odnést, pokud to bylo nějak rozrejpaný, když ne, tak je to v pohodě, že jo, ale stejně… Jestli mi to přijde nechutný? Přijde mi to nechutný a mám tendence se zkoušet, jako třeba vochutnávat svoji moč nebo třeba sperma, prostě přijde mi to něčím přitažlivý lámat tydle hranice, hledat co je zatím. Myslím, že bych byl dobře potenciálně vnímavej k drogám, nebo alespoň k jejich zkoušení, experimentování. Nemám rád věci tabu, věci zakázaný. Aspoň ve smyslu to zkusit, nepodvádět se. Jako ideální formou… kdybych o tom řek, že to vychází z toho, nepřijmout něco bez vlastní zkušenosti. Určitě v tom je to taky, ale nejsem si jistej, že je v tom všechno. Lákaj mě věci zakázaný, protože jsou vždycky zakázaný z nějakýho důvodu. Chápu badatele, který si prostě naočkovali červenku, aby ji mohli zkoumat. Ale jako, ne že bych zrovna tohle chtěl udělat. Já si pečlivě hlídám svůj život, abych do toho
43
nespad hodně posraně nevratně, bez možnosti zadních vrátek …a zkoumám taky, protože se dějou zajímavý věci. Dělal jsem takový pokusy, že jsem vyhazoval deseťáky do popelnice na zastávce. Bylo to nechutný a lidi se na to koukali, že je to nechutný vyhazovat peníze. Rád koukám, na ty ostatní lidi, co dělaj, když dělám nechutný věci, ale není to kvůli nim, hlavní důvod nejsou oni. Hlavní důvod je můj pocit z toho, jak na todlecto budou reagovat. Pozorovat se, dívat se, co to se mnou udělá, když třeba promrznu, nebo jak dlouho udržím tu hořící sirku v ruce, takoví ty… že, když se mi podaří něco takovýho přežít… a najednou vidím, jak je to snadný, tak to potom třeba už nemusím dělat A nejen tak… Posune mě to…, že těma technickejma záležitostma života mám sklon pohrdat… Hm, něco je v tom ještě zakletýho, nevím teďka pořádně co, možná se mi to uleží v hlavě. Trošku bychom mohli přejít někam jinam. Mě napadlo, my jsme ti vlastně s Klárou napsali, pozvali jsme tě do Izraele, abys za náma přijel a napsali jsme ti, jak se tam žije zdarma… Jaký to pro tebe bylo od začátku? Jak si to vnímal? Poprvý, kdyžs tam přijel, jaký si z toho měl pocity? Poprvé bufetění, předtím,… prostě tady ty provázanosti…. Tak je fakt, že já už v těch mailech, když jste mi napsali , že je tam možnost za váma přijít, … bylo z toho … žít zadarmo, jakože jsem tušil, že to… vy ste se o tom nějak nerozepisovali, já sem se vás ptal na to v dalším mailu a vy ste jako říkali, že uvidím, až přijedu a že jako fakt se tam dá a přesvědčovali jste mě a já jsem cejtil, že za tím něco smrdí a napadly mě samozřejmě ty popelnice. Pomohlo mi v tom, že vím, že nejste žádní humusáci. Ve smyslu, jak já si představuji humusáky… to je relativní pojem. No a… vy ste humusáci. SMÍCH. No, no, no. Bylo v tom takový zabejčení, že od určitý chvíle, když mi je nějaká věc vysoce nepříjemná, tak si ji stejně prostě dožiju. Udělám to… a z Izraelem to bylo podobný, že když sem se jednou rozhod, tak jsem to udělal, dojel jsem tam a další pozvolný přechod byl, když jsem tam jedl jídla, které bylo nabufetěný, přitahaný z popelnic a já u toho nebyl. To bylo asi tři dny. Pak jsem šel poprvý s váma. Ještě to první jídlo, řekli jsme ti, že bylo nabufetěný? Já teď ani nevím. Jak ti chutnalo? Bylo tam trošku moc alkoholu, ale jinak to docela šlo. (Pozn. Byla to ovocná boule s tequilou.) Myslím, že jste mi to neřekli. Ale jako aj kdyby ste mi to řekli, myslím v tu chvíli mi to nepřipadalo nikterak podstatný, protože jsem si nepředstavoval a neuměl představit podmínky, ze kterých ste ho přinesli. A až teprve potom, když jsem šel poprvé k těm popelnicím, tak jsem docela rychle pochopil, ačkoliv mi to bylo v hnusu,… vím že sem tam nějakou noc přemýšlel o tom, jestli to budu jíst taky, jestli do toho pudu a jak už mám ty zkušenosti, jak se mi několikrát potvrdilo, že když jdu do hnusných věcí, tak z nich vylejzají dobrý věci. Tak jsem se zase rozhod, že do toho pudu ale bylo to takový a priori rozhodnutí, protože to mi potom pomáhá překonat to všechno z pozice toho nadhledu, který mám ve chvíli, když v tom ještě nejsem. No a tak jsem napřed chodil k těm popelnicím, ale nelez jsem do nich, jenom jsem viděl, jak to tam je… pomáhal jsem to dávat do tašek a nosit. To bylo asi den a půl, nebo dva dny a pak jsem tam poprvé vlez a to bylo v nadšení… Byl to nějaký jogurt…Já si to pamatuju. A byl jsem z toho tak nadšenej, že mi ještě připadalo vhodný ten okraj popelnice přeskočit… mě bavěj takový ty pohybový meditace, jako je třeba přeskakování věcí a různé hraní si s rukama, chůzí… jsem do tý popelnice vniknul a najednou jsem byl v popelnici a bylo to v pohodě. Myslím, že ochutnat moč bude podstatně horší. Ještě to neplánuju, ale…tak… časem. SMÍCH. Jaks vnímal to okolí? Ne vždycky, jak známo, jsme tam byli sami. Jo, jo, vadilo mi to, jasně, že mi to vadilo. Měl jsem z toho hodně nepříjemný pocity… že se na mě budou koukat a dělat, wauh… fuj..ježiš… a budou mít návaly na zvracení a to… a budou mi dávat najevo, jak jsem ten chudák, ani ne chudák, ale prostě by vzali basebalovou tyč a vymlátili by to ze mě. No a pak jsem k nim na základě týdlectý projekce a agresivního postoje, ten mi to pomohl překonat ve smyslu jakože, jsem byl schopnej tam vlízt a nevšímat si jich. Prostě na ně
44
nereagovat chováním. A postupně jsem samozřejmě poznal, že oni žádnej agresivní postoj v naprostý většině případů, že není vyprovokovaný, což jsme pak taky dělali, a když ty lidi tomu nerozuměli…. Je pravda, že v Izraeli, zrovna konkrétně v Eilatu, jsou už lidi na to asi dost zvyklí. Jo, tam jde už o takovou kulturu bufetění potom už. Ty rozdíly potom mezi bufeťákama, … já jsem aspoň vnímal dobře, že jsme apoň my, co jsme chodili s Klárou jsme byli slušní. Že jsme se zeptali, je tohle na vyhození? Nebo je to ještě nový, jde to do skladu, když se to nedalo někdy dost dobře rozlišit, jestli je to ještě na vyhození, myslím, že to ti lidi to brali velice dobře a myslím, že v pohodě. No to je jedna varianta takového bufeťáka bejt slušnej a nenaléhat, nebýt vtíravej, takoví jako, to jsme taky dělali, když jsme chodili pro pity, to jsme chodili do toho pekařství, a tam jsme zachovávali status trvale udržitelnýho života, prostě snažili jsme se vždycky přijít a odejít tak, aby, když tam pude někdo jinej a bude se chovat dobře, aby mu dali a nám aby příště dali taky, anebo nedali, a když nedali, tak prostě to nebyl problém, když nám nedali. Pro nás možná jo, ale rozhodně jsme to tam tak neprezentovali. No a další takový systém bufeťáka, to jsme pak dělali s Markem (Pozn. Nejde o mého spolužáka), to byl agresivně vyzývavý. To byla taková forma očištění se od vypuštění se na povrch od všech možnejch drobnejch nenávistí, který jsme tam chovali k těm eilatským mladíkům převážně…No, myslíš těm židovským geláčům? Já bych právě vynechával slovo Žid, jo, protože Žid pro mne má jiný náboj, pro mě… Já to nemyslím nijak špatně, většinou to byli spíš židovští kluci, ne arabští. Já nevím, jestli byli obřezaní, nebo ne, jestli zastávali židovskou víru.… Ne židovští, vlastně izraelští, židovští, to je blbost. Jo, izraelští jo. … Nelíbili se nám izraelští mladíci, jejich způsob chování k nám. Tak jsme jim to vraceli tímhlectím stylem, jakože jsme byli tak odporný, aby jim z nás bylo na zvracení a zároveň jsme byli dva mladí silní muži, který byli vždy připravení jít do každé rvačky, která se naskytla. I když jsme zažili jenom dvě, v konečným důsledku. … Stačí jim malá záminka, aby se začali rvát. No a tak jsme je provokovali, protože oni jsou zvyklí na to, dlouho si vyhrožovat, dlouho si nadávat, a ponižovat se slovně a tak a pak se rozejít obě ty skupinky, s pocitem, jak si to nacpali, nandali, jsou to velcí kingové, a pak když dostanou pěstí, tak jako maj holt smůlu a ne štěstí. Já jsem to předtím asi špatně pochopil, takže ty agresivní sklony to bylo v podstatě jenom k těm mladíkům? To nebylo třeba v tom supermarketu, když jste si tam šli pro nějaký věci, za ten supermarket, nebo před jogurtama Danone, tam ne, tam jste se chovali normálně, chápu to správně? Jo, jo, samozřejmě, že takhle. Nemám jakýkoliv důvod komukoliv ubližovat byť jakoukoliv vyjádřenou formou, když on … nechci říkat, že si o to neříká. To vyplývalo z toho, my jsme se tam nesnášeli s těma mladíkama. Ale lidi u supermarketu, lidi v obchoďácích v pekařství, byly sympatický, dobrý lidi, který nám chtěli občas i nějak víc pomoct, a já k nim měl úctu a zjišťoval jsem, že jsou chudý pracující dobrý a chudý pracující lidi, třeba se špatnou náladou, kterou překonaj, nebo nepřekonaj, a pak jsou taky pěkný hovada, a tak. My jsme třeba dělali s Markem, tam jak byl ten kontejner, za pekařstvím, u těch cukrovinek, tak tam jsme odsaď tahali, … já to upřesním, abych ze sebe nedělal moc velkýho humusáka. Tam nosili v igelitových pytlích, který jsou třeba tady používaný do vodpaďáků, takový ty mikrotenový, tam nosili různý šátečky, tvarohový a makový vždycky na konci (směny), jak se u nás některý to pečivo schovává do druhého dne, tak tam všechno shrábli z pultu, nasypali do takovýhle pytlů podle druhů a odnesli to do těch kontejnerů, který byly teda plný jenom těhle pytlů a ještě různých kartónů a kanystrů vod oleje a tak. … Mě překvapilo, že si ani nevzpomínám, jestli to tam smrdělo, nebo ne. Mám pocit, že ne. Prostě už jsem to možná nevnímal… My jsme tam zalezli, do toho kontejneru, velkýho, kterej měl tři dveře, na každý straně a škvírou jsme čekali, až půjde partička mladejch Izraelčanů, pokud možno s mladými Izraelčankami, a protože ti byli potom ve větším tlaku,... oni se
45
pak před nimi předváděli a najednou byli vystavení velký zdi, … jsem se skřípotem ty dveře otevřel a ukápla mi slina… Schválně?! Jo, samozřejmě. … No a já jsem se zadíval, tak pološíleně, ale jako provokativním výrazem do očí a dozadu jsem za sebe hrábnul a vytáh jsem jeden ten šáteček a s pomalým gestem jsem ho vložil do úst a začal jsem žvýkat s tím, že mi třeba ty drobky z úst a oni v tom okamžiku jasně věděli, že je to provokace, a že prostě je to problém a jak tam jsou s těma ženskejma, oni nemaj takovej ten přístup, který mi považujeme za ideální, … že, přejdu v klidu bez věnování větší pozornosti a tím, že seberu tu pozornost, tak vlastně seberu potěšení agresora z tý akce a oni měli takovej hodně vyzývavej styl, neústupnej, tvrdohlavej, takovej zabejčenej, já „mačo“ no a oni byli ve velkým problému, protože před těma ženama se jim nechtělo ustoupit z tohoto postoje, a zároveň se námi nechtěli nic začínat, protože prostě jsme asi nevypadali na to, že bysme se jich báli, třeba… Myslím, že vypadali právě obráceně. SMÍCH. A bylo to tak, takhle právě jednou došlo k tý rvačce, myslím, jakože, kdyby nás příště potkali, tak přejdou na druhou stranu ulice, nebo tak. Pro nás s Markem to bylo hrozně uspokojivý, todlecto. Pak za náma zaklaplo zpátky to víko, tak jsme se tam mohli umlátit, v tý popelnici doslova, jakože jsme tam sebou mlátili o ty pytle s těma cukrovinkama, protože jsme se prostě svíjeli v křeči, kaskádovitě vybuchujícího smíchu, a dlouho jsme se z toho utírali ze slz a tak, no. Prostě, jak jsme byli pološený podmínkama, prací, kulturou, spánkem, který byl dost omezenej, … nesnášenlivostí k týdlectý kultuře, todleto bylo tak úžasný vybití,… a to je právě fantastický, todlecto, … kdybych se udržel svýho dogmatu a na záčátku si řek, že nebudu bufetit, tak jsem to šílenství nezažil, to šílenství je krásný…. Život má mnoho podob živelností, a todlecto je jedna z nich… neříkám, že taková, kterou bych považoval za dlouhodobě udržitelnou nebo prospěšnou, udržitelnou možná, prospěšnou pro mě ne. Je to jedna z těch forem, který rozhodně nelituju, že jsem neminul, protože to je fantastický,… to už člověk potom snad nemůže bejt nějak dlouhodobě smutnej, když si na to vzpomene. SMÍCH. Ani hladnej (smích)…No,…. A to je další stránka. Todlecto je hodně dobrej pocit, že v případě hodně velkýho průseru, kdybych třeba ztratil všechny možný možnosti, byl odříznutej, nechtělo se mi nebo nemoh jsem pracovat, … já hodně chápu, když chodili lidi na zkušenou, … oni si chodili odpočinout, získat nadhled, získat jinej pohled na svět, úplně se vymanit se z pout, který v člověku vytváří jedno místo na světě. No a todlecto je vo tom, jakože,… to je technická věc, která by mi to umožnila. Todlecto chození, nebytí, nezůstávání na jednom místě, nepracování a přitom jezení dobře, a protože už to mám zažitý, tak to by nebyl problém. Prostě v tom starším věku budu ustatej a mám srach, že z toho, že bych to nedokázal překonat, jako teď, jako v tom mladým věku, kdy je to ještě nějak omluvitelný společensky takhle, když už jsem si to vlastně jednou prožil a zažil, tak mi to bude dělat daleko menší problémy se k tomu v případě nutnosti vrátit a bejt v tom úspěšnej, takže nebudu mít ty bloky různý psychický kolem toho, a budu prostě v tom dobrej a profík. A je to byť jako záložní, doufám, že nepoužítá, … takhle v Izraeli by mi to znova nevadilo, prostě nebál bych se do toho jít, kdybych se proto rozhod. Ne, že bych to asi vyhledával, konkrétně to bufetění, no z hlediska ovoce a zeleniny jsem v životě nejed líp, než v Izraeli, zdravějc a líp. Rajčata, který u nás v obchodě nejsou k vidění, tak tam byly vyhozený na skládce, což prostě i pro je něco alarmujícího, znepokojujícího, znechucujího, z toho pak vyplývá část tý nenávisti vůči izraelský kultuře, protože oni mají hodně amerikanizovanou kulturu, kdy ty potraviny místo aby je přebrali a použili je,… něco s nima udělali užitečnýho, tak je prostě vyhoděj, a to je tak, když mám 20 kg bednu rajčat, a dejme tomu pět kilo z nich je namáčklejch, i kdyby to bylo naopak a 15kg by bylo namáčklejch, ne plesnivejch, nebo zhnilejch, tak ono se jim finančně vyplatí více tu bednu vyhodit a takovejch beden je třeba padesát, než zaplatit někoho
46
aby to přebral. No a to je prostě votřesný vzhledem k životním podmínkám mnoha lidí, i v Izraeli, … A je to prostě takovej nepřemýšlivej, ale ekonomickej, neduchovní … to je velký plýtvání, za který někdo sešle pomstu. Věřím, tomu,… nebo pomstu …trest! To je špatný todlecto. Jestli vo něčem dokážu říci jasně jestli je to dobrý nebo špatný… tak vím, že tohle je špatný. A bude to mít odpověď. A jsem za ni rád a nebojím se jí, protože vím, že ta odpověď příjde cíleně. Tudíž na lidi zodpovědný a na lidi k tomu náležící, přináležící… a se mi ulevilo. …Mě ještě napadla jedna taková srandovní věc, tys vykládal něco o nějakým takovým růžovým trabántku, o nějakým autíčku … to by mě moc zajímalo, tady ten příběh, já ho neznám,… (Člověka v trabantu) Naše kultura by ho označila za alternativního, poživatele alternativního způsobu životního stylu, … život, není to od slova živit?… a von si to profesionalizoval v tý svý alternativnosti, že … úžasně měl nazdobenýho trabanta, růžovýho, vopentlenýho různými nitkami, jak to mají Indové nebo Pákistánci své nákláďáky. On měl takový svůj truck, trabant se střešním okýnkem a on dycky tak zašlajfloval k tý popelnici, vylezl tím střešním oknem, podíval se, jestli tam něco je nebo ne… a podíval se dolů do tý popelnice, a když tam něco viděl, měl takovou tyč, a když na to dosáh, když to bylo v síťce, třeba hrozny, tak to vytáh rovnou tou tyčí, vůbec nevylízal z toho auta,... Co si pamatuju, tak jako přecejenom častějc … vylezl nahoru, postavil se a když viděl něco, tak zase slezl poctivě a začal nosit náklad do svýho autíčka dozadu na sedadla… a naskládal to na sedačky a dopředu ještě něco dal… nechvátal, vybíral si, byl to takový rituál, byla v tom harmonie… mě se ten maník líbil a jo tam byli takový lidi, kteří bufetili rychle, tak úzkostně to prostě nahrabali, a teď prostě se ohlíželi furt, jesli někdo nejde, a kdo by jim mohl taky brát něco, a prostě to si tak shraňovali… Asi to nepřijali tu roli? No… to je zajímavá myšlenka. Byli úzkostní u toho. A třeba se mračili. Nebo pak tam byli jiní, kteří, když tam něco bylo tam v pohodě zacouvali, to byl druhý maník, s Roverem, no bylo to něco jako Rover, otevřel zadní kufr, začal to tam nosit po bednách, … přiznám se, že nevím, jestli ten to nepoužíval třeba ke skrmování. Protože ten nevypadal nějak chudě, ale nebyl to žádnej boháč,…ve velkým, ten to dělal tak rychle, svižně, prostě se s tím nepáral. … Nejlepší byli takový ti dědulové a my jsme se je snažili napodobovat, jak prostě, když vytáhli ten hrozen, tak pečlivě otrhali kuličky, který byly vadný, tak jako pomalu jemně uložili do tý tašky, a tak se o to starali, že věděli, že je to potrava a nechtěli se sebou nosit zbytečný gramy. … Když jsem potom jedl v hotelu, kvalitní masitý jídlo, třikrát denně, tak mi to prostě to co jedli hosti, tisíc dolarů za noc, tak to jsem tam baštil já, tak sem se toho bufetění nevzdal, protože to je určitá kultura, prostě nevzdal. Navíc to bylo často lepší. Jo, někdy jo. Deset kilo, nějaký dva kilometry, to bylo hrozný, to mi jsme teda vždycky ho zkusili (meloun) na místě. No já jsem na melouny specialista, protože to znám hodně z mýho mládí a umím jesli je dobrý nebo špatný poklepem a ozvukem, takže s tímhle jsme neměli problémy, pravda je že se mi to asi taky jednou podařilo ze začátku, protože jsem byl nadšenej, že tam jdou takhle brát melouny… takže jsem byl nekritickej. Po tý jedný zkušenosti jsem s tím problémy neměl a byl jsem na to pyšnej a vždycky jsem se snažil, abych tím Marka co nejvíc udivil, že to vždycky umím vybrat perfektně. On taky nebyl vždycky zralý, nebo nebyl tak sladkej? …. No díky mým schopnostem se nám to nestávalo. Ty seš tak dobrej (mírně sarkastický obdiv). Konec. Rozhovor s Katkou, studentkou UP. Rozhovor byl veden pomocí diktafonu. Kdybys potkala na ulici nějakého bufeťáka v kontejneru, co by sis myslela, co si myslíš, když ho potkáš? Jaký tě napadaj pocity? No, tak kdyby byl v kontejneru, tak bych asi zavolala policii, protože bych si myslela, že to není v pořádku, že tam leží, třeba v černým pytli, ale kdyby tam byl u kontejneru a něco z něj vybíral, tak přijde mi to
47
prostě líto. Pocítím soucit a už jsem to párkrát udělala tak, že konkrétně u jednoho, u kterého vím, že se neurazí, tak mu třeba dám peníze, ale jináč, protože vím, že tohle dělají i důchodci, kteří vypadají celkem zachovale, tak jim ty peníze nedám, protože se bojím, že by mě hnali tou holí, kterou tam šťouchaj, jo…. Proč to ti lidi dělaj? Dvě varianty. Jedna, nemaj finanční prostředky a druhá varianta, jsou to lidé spořiví, kteří mají třeba dostačující důchod, ale prostě dělají to, dělají to pro své slepice, nebo já nevím,…. Pro svou manželku,… Těch variant je tolik. Myslíš si, že za nějaké situace, že by bylo možný, že bys něco podobnýho dělala i ty? Nebo, dělalas něco takovýho? No,… já to občas dělám tady v ledničce, SMÍCH. Že beru něco co není moje, nebo tam něco někdo odhodil. To je něco jinýho, než v kontejneru, přece. … Myslím si, že kdybych byla zahnaná skutečně do kouta, tak bych to byla ochotna dělat, nestyděla bych se, protože bych byla ve špatné situaci, tak to že se na mě dívají lidi a někteří se soucitem, s opovržením, to by mi už vůbec nevadilo, protože tohle, vybírat kontejnery, je pro mě ta poslední možnost úplně. Protože já skutečně vím, že kdybych se měla živit sama, tak vím, že je spousta dalších možností, které jsou pro mne přijatelnější, než bufetění, než kontejnery. Jaký třeba? Krom toho, když opominu normální práci běžnou, 8,5 h denně, kdybych tohle nesehnala, a kdybych třeba neměla stálého partnera, … kdybych opravdu byla v úzkých, tak bych normálně,… už jsem nad tím uvažovala kdysi, ne vážně, spíš myšlenkové pochody, tak jsem uvažovala nad tím, že bych měla třeba nějakého milence. Tohle je ta varianta. A co kdyby tě nikdo nechtěl?… Asi bys zrovna nevypadala dobře, kdybys neměla dům, … tak i když můžeš být normálně kočka, tak to může být docela těžký zůstat kočkou…. Zůstat kočkou, když nemáš dům? No,no. No tak kdyby tohle nešlo, tak bych kradla, a kdyby nešlo ani krást, tak bych vybírala kontejnery. Mělas někdy nějakou příležitost, ať už jakoukoliv, ne třeba jen v kontejneru, žes něco vybírala,… No, jasně. To bylo zhruba před dvěma lety. V létě, tři měsíce, kdy jsem neměla po celý tři měsíce ani korunu a to sem jedla kopřivy a jedla jsem pampelišky, ty zelený středy, a chodila jsem krást na zahrádky … ale skutečně kontejner jsem nenavštívila. Já jsem tenkrát věděla, že je ta příležitost, a prostě že v těch kontejnerech jsou zbytky, ale já jsem byla ochotná jíst mech abych nemusela dělat tohle. Je to prostě pro mě hodně ponižující. Myslíš, že se dá bufetit jenom v kontejnerech? Klasicky. Tam toho moc není. U nás nejsou moc dobrý kontejnery. Na západě jsou daleko lepší, že… No určitě takový typy, u restaurací kontejnery, u velkoobchodů nějakých, tak to určitě. Ale bufetit. Ještě přece třeba v nějakých opravdu bufetech, kde lidi odkládají talířky do toho pojízdnýho vozíku, tak to sem dělala… to bylo během těch třech měsíců, to jsem udělala snad asi devětkrát celkem a to byla síla, teda. Jak to vypadalo? Popiš to prosím. Vím, že jsem kroužila kolem toho bufetu, bojovala jsem sama se sebou, to bylo strašný a pak jsem zvolila taktiku, že prostě, normálně vejdu a úplně bez okolků, jako že se nic neděje, jsem to vzala,… vzala jsem si jeden talíř, který byl asi jen od rohlíku, a tak jsem si rukou naskládala prostě ty věci, které mě tam třeba chutnaly. Vzala jsem vidličku, to bylo v nějakých mísách, jako čistou a takhle jsem tam baštila. Co sis tam dala? Co bylo dobrýho? To si pamatuju docela dobře. To bylo jeden a půl knedlíku, jednou jako, bylo to víckrát, bylo to jeden a půl knedlíku a kus volského oka a čtvrtka chleba… Jaké si přitom měla pocity? Dívali se na tebe lidi? Jak si to prožívala? … Třeba ze začátku, díky tomu, že jsem to dělala tak málokrát, jo, tak to nezanechalo nějaké hluboké stopy na mém sebevědomí, spíš to šlo zvládnout s humorem. Jakože jsem se tomu trošku chechtala, ale fakt je, že mě mrazilo, že jsem vlastně neměla žádnou možnost, … bylo to trapný, nechutný,…necítila jsem se, a je fakt, že jsem s tím přestala proto, že jsem normálně začala mít takovou zvláštní vlastnost,… mě se psychický stav promítá do držení těla… jo když jsem „down“, tak se začnu hrbit, …hodně jo… začnu tu hlavu dole, dopředu a todle, a to prostě je šílený. Po tom devátým, nebo desátým… nevím,
48
kolikrát to bylo, tak zhruba, jsem se cítila mastná, že chodím při zdi, se zvednutým límcem, aby mě nikdo neviděl, nejlépe, abych byla neviditelná. Takže chodilas při zdi, aby tě nikdo neviděl? Ne, to byl spíš pocit, já jsem nechodila u zdi…. Nejlépe aby mě nikdo neviděl, aby se mě nikdo na nic neptal. Aby mě nikdo neoslovoval a panebože, aby mi nenabízel peníze. Což já jsem samozřejmě,… tomu bufeťákovi jednomu občas dávám peníze. Ale právě že vím, že on je docela v pohodě, on to nebere za ponižující, nebo aspoň se tak nechová, může to tak chápat. U ostatních, umím si to představit, že by se cítili dost méněcenní. A jak si vysvětluješ v tomto konkrétním případě, u toho tvýho bufeťáka, … proč bufeťí, víš to, nebo bavíte se o tom,… nebo to nijak neřešíte? Ne, vůbec to neřešíme a myslím, že je to ten člověk, který skutečně nemá ty peníze, protože je docela mladej, je mu třeba 40let, nemá žádné zřetelné postižení těla, … myslím si, že je práce schopný,… ale prostě nemá práci pravděpodobně nemá ani důchod, myslím si, že to dělá kvůli penězům. Nevím, na drogistu nevypadá. … Nevím. Nebavili jsme se o tom nikdy. Tak já nevím, já asi děkuju za rozhovor. Máš ještě něco zajímavýho, co ještě nějakou zajímavou zkušenost, pocit, co tě zaujalo? … Já už bych mohla dávat typy, jak bych mohla získávát jídlo, jak mě napadá … Kde bys ho třeba získala, to by mě zajímalo, takový ty dobrý typy. Já nevím, jestli jsou bufeťáci ve stejné kategorii jako žebráci? …Těžko říct, to je těžké odlišit. …Vím, že úžasná věc… já to říkám bufetění taky, já často chodím do kostela číst knihy a tam za mnou občas někdo přijde, že chce na polívku, což já chápu jako bufetění… a v tom kostele je člověk, byť je ateista, docela bezbranný. Tam prostě v podstatě je málokdo, kdo nedá. Takže ty kostely, to je zlatý důl. To je jasný, no …. Mě by samotnou zajímalo, proč to dělají, jaký jsou statistiky, třeba, nebo… nevím, nezajímám se o to, nečetla jsem o tom žádný články. Nevím…. Když jsem žila 3 měsíce v tom Brně, tak to nebylo, že bych byla bez prostředků, nutně … bylo to tak, že jsem se rozhodla tři měsíce takhle živořit. Jsem se vždycky mohla vrátit za rodičema, já jsem nebyla vypískaná z domu, takže to spíš byla výzva … a to, že jsem třeba bufetila, v tom ohledu, že jsem šla do nějaké jídelny, šesté cenové, tam jsem ty vozíky vybírala, tak to skutečně bylo spíš… spíš zkusit to. Jestli to jde dělat. … Teď mám přítele, je mu takovejch 36, zhruba, je docela dobře situovaný, je to archál… Co, že to je? Architekt. A pamatuju si, že mi vyprávěl, když byl mladej, hodně se chodilo na hyenu a bufetil. Prostě neměl prachy, že je utratil za ženské a za knížky, a prostě svoji situaci řešil tímhle, a uplynulo hodně vody od tohoto rozhovoru, a nedávno jsme byli v Praze, a všechny prachy jsme utratili za výstavy a on si zapomněl kreditku a měli jsme hlad, tak jsem říkala, že půjdem bufetit, představ si to kvádra a takhle,… že půjdem bufetit, a on se jako strašně rozčílil, a když jsem se ho ptala, proč nechce, tak jediným jeho argumentem bylo, že je to pod jeho úroveň. Toto teďka není výtka vůči němu, je to jen příspěvek, že člověk si zvykne na jistý standard a pokud není vystavený tomu, že se ten standard občas naruší, tak ten stereotyp sebou přinese i to, že ten člověk si prostě není schopný představit si tu situaci, není schopný prostě, nad něčím takovým vůbec uvažovat. Něco na způsob toho, že boháči, když se něco takového stane, tak se mu může taky stát, že umře? Jeho základní potřeby přežití, instinkty jsou úplně popřeny. Jo přesně takhle mi to přišlo. Nebyl schopný prodat to sako. „Né, to sako né, …kravatu, bych prodal.“ I tohle velice brzy zavrhnul a jeli jsme domů hladoví. To byla moje příhoda nedávno z bufetění. KONEC
49