UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI. Filozofická fakulta Katedra psychologie

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Filozofická fakulta Katedra psychologie

Vztah matky a dcery z pohledu dcer ve věku starší dospělosti (Mother-daughter relationship from the perspective of the daughters of older adulthood)

Bakalářská diplomová práce

Autor:

Monika Malá

Vedoucí práce:

doc. PhDr. Irena Sobotková, CSc.

Olomouc 2014

Místopřísežně prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Vztah matky a dcery z pohledu dcer ve věku starší dospělosti vypracovala samostatně pod odborným dohledem vedoucího diplomové práce a uvedla jsem všechny použité podklady a literaturu.

V Olomouci dne 31.3.2014

…………………………………… Podpis

Děkuji doc. PhDr. Ireně Sobotkové, CSc. za vedení bakalářské práce, trpělivost a cenné rady. Dále děkuji členkám výzkumného týmu za společnou práci a úsilí v problematických momentech výzkumu.

Obsah: 1 2 3

4

5

6

7

Úvod..................................................................................................................................5 Ženství.............................................................................................................................6 Mateřství..........................................................................................................................7 Vývoj vztahu mezi matkou a dítětem............................................................................10 3.1 Dětství........................................................................................................................12 3.2 Dospívání....................................................................................................................13 3.3 Dospělost....................................................................................................................14 3.4 Stáří............................................................................................................................16 Kontext rodinných vztahů, které mohou nejvíce ovlivňovat vývoj dcery....................16 4.1 Vliv matky na dceru...................................................................................................16 4.1.1 Typologie matek..................................................................................................18 4.2 Vliv ostatních členů rodiny........................................................................................21 Specifika vztahu matky a dcery.....................................................................................22 5.1 Fyzická blízkost, důvěrnost, důvěra, sdílení, odmítnutí a míra vzájemného ovlivnění ..........................................................................................................................................22 5.2 Podobnost, odlišnost...................................................................................................23 5.3 Reakce na úspěch, ocenění.........................................................................................24 5.4 Soupeření....................................................................................................................25 5.5 Role vzhledu...............................................................................................................25 5.6 Ambivalence ve vztahu matky a dcery.......................................................................26 5.7 Komunikace................................................................................................................27 5.7.1 Komplementární a symetrická schizmogeneze...................................................27 5.7.2 Metakomunikace ................................................................................................28 5.7.3 Schvalovací razítko.............................................................................................29 5.8 Konflikty....................................................................................................................30 5.8.1 Vzájemná kritika.................................................................................................32 5.9 Role vzájemných očekávání ve vztahu matky a dcery...............................................32 Výzkumná část..............................................................................................................34 6.1 Výzkumný problém , cíle práce, výzkumné otázky...................................................34 6.1.1 Přípravné fáze výzkumu......................................................................................34 6.2 Metodologie výzkumu................................................................................................35 6.2.1 Výzkumný soubor...............................................................................................35 6.2.2 Metodika výzkumu..............................................................................................36 6.3 Výsledky.....................................................................................................................38 6.3.1 Obecné charakteristiky vztahu............................................................................39 6.3.2 Aspekty vztahu vnímané dcerami jako spíše negativní.......................................50 6.3.3 Aspekty vztahu vnímané dcerami jako spíše pozitivní.......................................58 6.3.4 Shrnutí výsledků..................................................................................................64 6.4 Diskuze.......................................................................................................................66 6.4.1 Základní charakteristiky vztahu..........................................................................67 6.4.2 Aspekty vztahu vnímané dcerami jako spíše negativní.......................................70 6.4.3 Aspekty vztahu vnímané dcerami jako spíše pozitivní.......................................72 6.5 Závěry výzkum...........................................................................................................75 Souhrn.............................................................................................................................78 Seznam použitých zdrojů a literatury............................................................................80 Přílohy bakalářské práce.................................................................................................83

Úvod Když jsem si volila téma mé bakalářské práce, zalíbilo se právě toto téma. Vztah matky a dítěte je hodně často zmiňován v souvislosti s negativním ovlivněním dítěte a hodně se také mluví o ovlivnění v kontextu matek a dcer. Když jsem vzpomínala na úryvky, které jsem o tomto vztahu do chvíle zvolení tématu četla, nebylo jich mnoho, které by pojednávaly o „normálním“ vztahu matky a dcery. Často se spíše jednalo o publikace, které mluvily o komplikovaném vztahu matek a dcer a tom, jaké následky takto komplikovaný vztah může mít, proto mě právě zaujalo zaměření výzkumu na nepatologickou rovinu vztahu, ale vůbec jsem nevěděla, co od toho můžu očekávat. Věděla jsem, že zřejmě nepůjde o psaní zidealizované formy tohoto vztahu a proto pro mě bylo důležité si stanovit, co to vlastně „normální“ vztah matky a dcery znamená. Po několika denních úvahách jsem se dobrala ke stanovisku, že „normální“ vztah matky a dcery je jako každý jiný vztah. Hrají v něm roli charakteristiky daných osobností, které vstupují do interakce a samo sebou nejsou pouze pozitivní, proto je běžné, že se v něm objevují konflikty, negativní emoce, či rozporuplné pocity apod. Matku také nelze chápat jako osobu, která vždy a za jakýchkoliv okolností vyřeší všechny problémy a stejně tak dceru nelze chápat jako bytost, která vždy a stoprocentně bude poslouchat matku. Tento společností proklamovaný a zjednodušený náhled na vztah matky a dcery, a nejen na něj, může být značně matoucí a je především hodně nereálný. Přesto je na vztah matky a dcery často právě takto nahlíženo a očekává se, že ženy se budou snažit tomuto idealizovanému náhledu přizpůsobit. Problém ale vidím v tom, že je to jaksi proti přirozenosti člověka samotného. Byla jsem však příjemně překvapena, že na toto téma vyšlo několik publikací především v zahraničí, ale jisté menší množství jsem objevila také u nás. Po přečtení těchto publikací mé překvapení bylo ještě větší a to především v tom ohledu, že má teorie o „normalitě“ vztahu matky a dcery byla potvrzena. Ve své práci se zabývám mnohými tématy, která dle mého názoru s tématem matky a dcery do velké míry souvisí, zmiňuji se také o některých klíčových aspektech vývoje od dětství po stáří a pak už se věnuji čistě vztahu matek a dcer ve všech možných

5

souvislostech, které mě napadly. V poslední řadě doufám v praktické použití zjištěných poznatků, které by mohly vést k lepšímu porozumění a orientaci ve vztahu matek a dcer.

1 Ženství Vzhledem k tématu mé práce jsem se rozhodla, že je na místě zde uvést krátkou kapitolu, která bude nastiňovat též problematiku ženství. Jelikož ženství velmi úzce souvisí s mateřstvím. Uvádím zde některé typické charakteristiky žen a to jak se k nim staví, dle autorů psychodynamického, feministického proudu a současných novodobých teorií, společnost. Vlivem feministického hnutí se téma ženství stává čím dál diskutovanějším. Mluví se o tom, že na ženy je pohlíženo pouze jednostranně, tudíž nekomplexně. A to též se děje, byť v menší míře, u mužů. Jednostranný pohled na ženu a její funkci ve společnosti se logicky musí odrážet i v mateřství. K problematice ženství se vyjadřuje např. autor psychodynamického směru Jan Poněšický (2004), který uvádí „Muži deponují do žen animálnost, emocionalitu na úkor logického rozumu atd., sami se identifikují s vůlí, výkonem a racionalitou. Na druhé straně tím ženám přisuzují to, co je daleko zdravější, spontaneitu a sepětí s přírodou, což jim svědčí, ony jsou opravdu statisticky významně zdravější, žijí déle a méně jich zemře dokonanou sebevraždou.“ (Poněšický, 2004, 29). Poněšický (2004) dále tvrdí, že v současné době existuje pouze psychologie, která se snaží osvětlit vše z jednoho pohledu, ale dle jeho názoru, by problémy měly být chápány z pohledů dvou a to mužského a ženského. A dokládá to množstvím různých aspektů, které jsou typické především a jenom pro ženy, anebo muže. Další autorka psychodynamického směru psychologie Karen Hornayová cituje z práce filozofa George Simmela, který se zmiňuje, že celá naše civilizace je v podstatě mužská, postavena na mužských pravidlech, od pojetí státu, morálky, náboženství, vědy, neuvádí však, že by ženy vnímal jako méněcenné. Janošová (2008), představitelka současných psychologických teorií, prohlašuje, že striktní rozdělení genderových rolí je také důležité pro zdravý rozvoj dětské identity alespoň do určitého věku. A proto, jak tvrdí Simmel, může dle mého názoru fakt, že společnost je postavena převážně na mužských principech působit problémy zejména v tom, že děti

6

(dívky) si dostatečně neosvojí charakteristiky spojené se svým pohlavím, což může narušovat vývoj identity. U mužů (chlapců) se může jednat o známý přístup ve školství, kdy je vycházeno ve způsobu výuky zejména dívkám. Deluise (In Horneyová, 2004) mluví o tom, že se ženy přizpůsobily přáním mužů a vidí se tak, jak to od nich očekávají muži. Gilliganová (2001), představitelka feministického hnutí, uvádí, že ženy mají často vnitřní konflikt, vztahující se k jedné možné charakteristice vztahů a tou je odsouzení za sobeckost. A to především v tom smyslu, že se jedná o jedno z hlavních kritérií při hodnocení situací. Ženy údajně „…neví, jak si zachovat vlastní integritu a přitom neporušit etiku péče ve vztazích.“ (Gilliganová, 2001, 153). Dále se zmiňuje, že u žen dochází k mísení intimity a identity, což vidí také jako jakousi formu vnitřního konfliktu mezi integritou a péčí a zmiňuje jej v souvislosti s rozhodováním se na základě etiky. Tvrdí, že pro ženy je typické rozhodovat se na základě etiky péče. Dále poukazuje na fakt, že ženy při popisu samy sebe, zmiňují vlastní charakteristiky v souvislosti se svými vztahy a rolemi v nich, například, že jsou matkou, současnou manželkou apod. S tímto tématem dále souvisí tzv. propojenost McClelland (1975) mluví o tom, že „...ženám jde více než mužům o obě strany vzájemně propojeného vztahu…“ (In Gilliganová, 2001, 181) a že považují projevy péče za projevy síly. Všechna tyto tvrzení mě vedla k zamyšlení se nad tím, že naše společnost nás jako lidi uvádí stavu vzájemných očekávání. Většinou se jedná zejména o očekávání pozitivních reakcí v podstatě na jakoukoliv situaci. Na základě výše uvedeného se domnívám, že stavíme na nadměrných očekáváních a odmítání čehokoliv co by mohlo být negativní. Nehledě na fakt, že ženy také nejsou chápány jako originální bytosti, které nějak fungují, ve smyslu toho, že se po obou pohlavích žádá jakési potlačování přirozenosti, jak uvádí populárně naučné prameny např.: Estés (1999). A právě toto se značně může odrážet i v současném chápání mateřství spojeném s nadměrnými očekáváními od role matky.

2 Mateřství Mateřství je jednou z nejdůležitějších složek ženské identity. Je výhradně spojeno s rolí ženy a matky. Typická je jeho biologická danost pro pohlaví ženy a jak uvádí Murphy (2005) matka po narození dítěte ať dělá cokoliv, tak si pořád je vědoma faktu, že již nic nebude a není stejné jako předtím. Naší společností je mateřství chápáno na jedné straně

7

jako vysoce prestižní a na straně druhé jako jakási sociální nevýhoda, zejména kvůli tomu, že žena je nucena přerušit budování své kariéry a nějaký čas se věnovat péči o dítě, i když v současné době narůstá trend, kdy se péči o dítě věnují také muži, péče o dítě tedy není pouze doménou žen. Objevila se také možnost mužských mateřských dovolených. Další možností, jak chápat mateřství jako jakousi nevýhodu, je fakt, že má žena více dětí, což jí neumožňuje tolik se rozvinout v profesní oblasti, jelikož péče a větší množství dětí o různém věku zabere velké množství času. Mateřství je spojeno dle vývojových psychologů s hormonálními změnami a také jak uvádí Vagnerová (2007) s jistou mírou egocentrismu, který je ale důležitý pro matku, zejména z hlediska vyrovnání se s těhotenstvím a postupným přijímáním mateřské role. Dále pak s potlačováním potřeb matky, naplňováním potřeb dítěte a různými jinými očekáváními, které uvádí Vagnerová (2007), jde například o očekávání citové vřelosti a empatické péče o dítě, dočasného vzdání se profese, seberealizace, svobodného rozhodování o svém vlastním životě, ekonomickou závislostí apod. Jak již bylo zmíněno v kapitole o ženství, naše společnost vnímá fakta značně jednostranně, což se projevuje i v chápání mateřství. Od matky je očekávána stoprocentní pozitivní odezva na jakoukoliv reakci dítěte, to že ho bude plně přijímat apod. Nikde se však nemluví o tom, že i matka se může vůči svému dítěti vymezovat negativně. Že na něj může být naštvaná a svým způsobem ho na chvíli nenávidět, závidět mu, soupeřit s ním, zejména pokud její vztah s matkou nebyl vždy plně uspokojivý, což se následně může projevit nějakou formou patologie v daném vztahu. To též se může také objevit ve vztahu matka dítě, i když vztah s matkou matky uspokojivý byl. V dřívějších dobách byly tyto negativní emoce ve vztahu matky a dítěte, zejména pak ve vztahu matky a dcery, zaznamenávány v mýtech a pohádkách, např. pohádka O sedmero krkavcích, je příkladem jistého negativního vztahu vůči chlapcům (synům), který vyvrcholí prokletím, které může zlomit pouze sestra a dcera. Zmíněné vysvobození sestrou, které je podmíněno splněním náročných úkolů, může také do jisté míry poukazovat na složitost dívčího dospívání, které je plné strastí, ale pokud se strastem dívka postaví čelem, povede se jí je zvládnout. Zmíněné symboliky lze nalézt v příběhu více, ale jeho podrobný rozbor není předmětem práce. Často je v kontextu vztahu matek a dcer, zmiňovaná pohádka O Sněhurce, které vypráví o nenávisti nevlastní matky vůči dceři, v původních verzích se však uvádí, že se nejednalo o matku nevlastní, nýbrž vlastní. V pohádce O Sněhurce je hlavním důvodem nenávisti 8

matky vůči dceři, dceřin vzhled. V obou pohádkách je matka následně za nezvládnutí svých emocí potrestána. Takže ambivalence ve vztahu matky a dítěte je považována za nepřijatelnou již dlouhou dobu. Přitom vztah matky a dítěte je jako jakýkoliv jiný vztah. Projevují se v něm emoce, zklamání, nenaplněné očekávání, konflikty a to vše se do vztahu promítá. Je tedy naivní očekávat, že se ve vztahu matky a dítěte nikdy neobjeví žádná negativní emoce. Důvodem proč se negativní emoce ve vztahu matky a dítěte staly jakýmsi tabu, může být například strach matky z toho, že bude označena za špatnou matku, což se projevuje i ve výše zmíněných pohádkách, kde jsou matky za svou „špatnost“ odsouzeny k trestu, či v druhé pohádce ke smrti. Dále by jakási „špatnost“ matky mohla znamenat, že matka nesplnila očekávání vyplývající z role, což v kontextu s tím, že je mateřství důležitou složkou ženské identity, může znamenat jisté narušení této identity. Pro mnohé ženy může být fakt „být dobrou matkou“ i smyslem života a důsledky vyplývající z nesplnění role můžou být pro takovou matku neúnosné. Evidentně jaksi chybí realizovatelné a únosné chápání mateřství a tedy i jakási definice „normálního“, ve smyslu požadování splnitelných očekávání, mateřství a vztahu matky a dítěte. Částečně se k této problematice vyjadřuje Cloud a Townsend (2003), kteří uvádějí 4 charakteristiky tzv. zdravých mateřských typů vřelost a empatie, nevtíravost, upřímnost, zdravá závislost a 6 rozměrů mateřství, konkrétně jde o emocionální blízkost, poskytování opory, podporování svébytnosti, přijímání špatných rysů svého dítěte, vedení k dospělosti, pomáhání odejít, ve smyslu žít svůj život. Výše zmíněné interpretace Clouda a Townsenda jsou pouze jakousi velmi stručnou kostrou, jak lze přistupovat k mateřství, rozhodně ale by si tato problematika zasloužila větší pozornost než je jí věnována teď. Je tedy patrné, že ambivalentní pocity ve vztahu matky a dítěte jsou striktně odmítány a je otázkou, zda to vztahu přispívá, či nikoliv. Nemyslím si, že by matky měly své krajní emoce projevovat otevřeně před svým dítětem, ale možná si být jenom vědomy, že se to může stát a že je třeba hledat důvod proč tomu tak je, což může otevřít cestu k vlastnímu sebepoznání a možná i otevřenějšímu vztahu ke svému dítěti.

9

3 Vývoj vztahu mezi matkou a dítětem Vztah mezi matkou a dítětem je jedním z nejdůležitějších vztahů, jelikož společně s otcem patří matka k lidem, kteří mohou dítě po poměrně dlouhou dobu a také dosti intenzivně ovlivňovat v rámci výchovy. K této problematice se vyjadřují moderní psychologické proudy, psychodynamické proudy a vývojový psychologové. Mezi zástupce moderních psychologických proudů patří Cloud a Townsend (2003), kteří uvádějí, že následný vývoj dítěte je ovlivněn tím, v jaké mateřské péči jsme vyrůstali a jak jsme na tuto péči reagovali. Do značné míry je s vývojem vztahu matky a dítěte propojena koncepce psychického vývoje představitele psychodynamického proudu Erika Eriksona, jejímž základem je nutnost vyřešit určitý psychosociální konflikt spjatý s určitým vývojovým obdobím, aby vývoj mohl pokračovat. Tato koncepce je také specifická tím, že vývoj spatřuje v celém období lidského života. Erikson (2002) tedy uvádí tyto základní konflikty: 

Konflikt základní důvěry proti základní nedůvěry



Konflikt autonomie proti studu a pochybám



Konflikt iniciativy proti vině



Konflikt přičinlivosti proti inferioritě (též pocitu vlastní snaživosti a pocitu méněcennosti)



Konflikt identity proti konfúzi rolí ( též vlastní identity a pocitu nejistoty o své vlastní roli)



Konflikt intimity proti izolaci



Konflikt generativity proti stagnaci



Konflikt ego integrity proti zoufalství

Všeobecně se dnes uvádí, že vztah mezi matkou a dítětem vzniká ještě před narozením dítěte. Známým faktem je, že v děloze matky se mezi 10.- 12. týdnem začíná vyvíjet plod, který je později schopen interagovat. Vývojový psychologové Langmeier, Krejčířová (2006) na příklad uvádějí: „Brzy se totiž plod dostává do určitého aktivního kontaktu s matkou. Na jeho spontánní pohyby matka emocionálně reaguje a její emoce opět 10

ovlivňují dítě vytvářením vzorců zvláštních podnětových situací. Empirické studie (např. Righetti, 2000) skutečně ukazují, že změny emočního stavu matky (např. když matka sleduje relaxační nebo naopak aktivační podněty- diapozitivy s příjemným nebo naopak ohrožujícím či vzrušujícím obsahem) vedou už ve 30. týdnu těhotenství u dítěte ke změnám tepu a spontánních pohybů. Dítě je tedy již prenatálně s matkou „emočně vyladěno“.“ (Langmeier, Krejčířová, 2006, 26) Dále Vagnerová (2007), též vývojová psycholožka, na příklad uvádí jako jedno ze specifik role matky to, že je propojena s existencí dítěte od početí a tudíž změny vnímá více a intenzivněji než otec. Psychologové Cloud a Townsend (2003) také zmiňují, že dítě matka do značné míry učí dynamice a vzorcům chování ve vztazích a naplňuje 5 základních potřeb dítěte a to bezpečí, péči, základní důvěru, potřebu patřit a být pozván, která by šla, dle mého názoru, také označit jako přijetí, které je důležité pro stabilitu identity, otevřenost vůči vlastní osobě a poslední potřebou je mít koho milovat. K potřebě patřit a být pozván se vyjádřím blíže, protože s ní dle mého názoru souvisí některé další dovednosti, které se dítě učí od matky. Bylo by možné ji také označit jako přijetí, které vidím jako důležité pro stabilní vývoj identity, rozvoj otevřenosti vůči vlastní osobě, přijímaní vlastních nedostatků. Cloud a Townsend (2003) tvrdí, že „Mateřský proces přijetí sjednocuje osobnost dítěte.“(Cloud, Townsend, 2003, 16). Matka hraje také důležitou roli při tzv. vstřebávání pocitů dítěte, kdy pokud dítě ještě samo není schopno své emoce ovládat, usměrňuje je matka a tím ho může také učit, jak s emocemi pracovat. Vstřebávání ale nepotřebují pouze emoce, ale tak nezralé součásti charakteru konkrétněji je uvádějí Cloud a Townsend (2003). Jde o oblast potřeb, kde zmiňují zejména schopnost otevřenosti vůči lásce a péči, oblast slabosti, konkrétně uvědomění, že člověk není úplný a že si sám nevystačí a oblast samostatnosti, jde o usměrnění iniciativy, nezávislosti a zodpovědnosti za sebe. Hlavními nástroji učení se pracovat s emocemi jsou podle Clouda a Townsenda (2003) konejšení, potvrzování platnosti emocí, usměrňování emocí, které rozvíjí schopnost sebe pozorování, konfrontace s emocemi a myšlení, ve smyslu že učí dítě uvažovat o pocitech svých nebo o pocitech jiných lidí. Matka je dále důležitá v rámci toho, že dítěti dává vzor a také stabilitu v tom, jak mohou fungovat vztahy, podporuje jeho samostatnost, důležitá je také při stanovování hranic,

11

čímž se dítě učí prosazovat přiměřeně svoji svobodu a zároveň odpovědnosti a učí se, že pravidla jsou jednak stanovována rodiči, ale na druhé straně taky společností. Dítě, které má jakkoliv narušen vztah s matkou má také zkreslené pojetí lásky vůči druhým, ale také vůči sobě. Je tedy patrné, že kvalita vztahu matky a dítěte je velmi důležitá, již od počátku. Záměrně dále pro zjednodušení uvádím rozdělení vztahu matky a dítěte pouze do čtyř částí dětství, dospívání, dospělost a stáří, jelikož není předmětem mé práce se podrobně zabývat jednotlivými obdobími a jejich charakteristikami. Uvedu je tedy pouze ve stručnosti a zaměřím se nejvíce na věkovou oblast dospělosti, jelikož souvisí nejvíce se zaměřením praktické části.

3.1 Dětství Po prenatální období následuje období postnatální, na jehož počátku je porod. Porodu předchází doba předporodní a ta společně se samotným porodem a jeho průběhem, jak je všeobecně známo, do značné míry ovlivňuje vztah matky a dítěte a to zejména v tom, jak matka i dítě porod zpětně prožívají. Vývojová psycholožka Vagnerová (2007) také uvádí, že „Rané interakce matky a dítěte ovlivňuje její představy a očekávání, jaké si ve vztahu

k tomuto

dítěti

vytvořila,

bez

ohledu

na

to,

do

jaké

míry

jsou

reálné.“(Vágnerová, 2007, 127). Porodu následuje první kontakt a po dobu prvních 12 měsíců se dle Bowlbyho (2010), představitele psychodynamického proudu, vyvíjí vztah dítěte v matce. Teorie o vzniku a původu této vazby nemluví jednoznačně, ale nejuznávanější teorií je tzv. teorie sekundárního pudu, která vazbu vysvětluje jako reakci na matku, která naplňuje fyziologické potřeby dítěte a je zdrojem uspokojení. V novorozeneckém období (první měsíc) je podle Vágnerové (2005) matka významným zdrojem podnětů. Vývojový psychologové Langmeier, Krejčířová (2006) uvádějí jako důležité konzistenci péče, emoční a časová vyladěnost obou rodičů, zejména pak matky, na chování a prožívání dítěte, zdá se totiž, že se jedná o důležitý aspekt úspěšné socializace a krok k budování základní důvěry. V kojeneckém období (1. měsíc až 1. rok) je důležité budování vazby na matku a jistého, nepřerušovaného vztahu k ní, což je opět důležité pro úspěšnou socializaci. Bowlby (2010) se zmiňuje rozdílu mezi reakci tříměsíčního dítěte matku a na jinou osobu. Přičemž jak je známo, dítě reaguje na odchod či nepřítomnost matky jakoukoliv reakcí, která ji přivede zpět, např. pláčem. 12

V batolecím období (1. - 3. rok) se dítě postupně odpoutává od matky. Na konci tohoto období již vazebné chování je méně intenzivní a méně naléhavé (Bowlby, 2010). Podle Langmaiera, Krejčířové (2006) je to také klíčové období pro osvojení prosociálního chování, sociálního porozumění, vývoje poslušnosti a sebeuvědomění. Předškolní období (3. -6. (7.) rok) je podle Vágnerové (2012) důležité pro vytváření vztahu s okolím, tedy mimo rodinu, vývoj hodnot, norem, osvojení sociálních rolí prostřednictví hraní her. V důsledku rozvoje v těchto uvedených oblastech se také dále prohlubuje vývoj sociálního porozumění a tím také vývoj v emoční oblasti a vývoj sebepojetí. Bowlby (2010) také v tomto období mluví o vazbě na rodiče, toto pouto je charakteristické, nepravidelností, tím, že dítě občas má potřebu náhle vyhledat fyzický kontakt a na odmítnutí reaguje nelibostí. Podobně zažije-li prohru či nezdar vyhledává podporu rodiče. Školní období (6. (7.) – 15. let) je charakteristické vývojem morálky, seberegulace, které blíže popisují vývojoví psychologové Kohlberg nebo Piaget, a emočního porozumění, zejména v důsledku postupného a narůstajícího začleňování do společnosti. V tomto období si dítě osvojuje sociální role, což je dle Langmeiera, Krejčířové (2006) klíčové pro upevnění sexuálních rolí. Prohlubuje se také rozvoj sebepojetí, sebehodnocení a v důsledku toho i vlastní identity. Kvalita a úroveň rozvoje všechno, jež bylo zmíněno v této kapitole, je úzce spjato s kvalitou a fungování vztahu matky a dítěte a otce a dítěte. Podle Bowlbyho (2010) je v tomto vývojovém období ještě přítomna do určité míry vazba na matku, která má podobný charakter jako v předškolním období.

3.2 Dospívání Je to období, kdy dítě již nepotřebuje matku tolik jako předtím a zároveň se stává matce rovným. Začíná si uvědomovat, že okolní svět mu může poskytnout víc možností, než mu doposud ukázali jeho rodiče Pro období dospívání (15. – 18. (20.) let) je dle Langmeiera, Krejčířové (2006) typické navazování různých vztahů s okolní společností, zejména pak vrstevníky, emancipace od rodiny, navazování prvních partnerských vztahů, dostavuje se pocit stabilní identity, důležitá je v tomto období úspěšná individualizace. Gilliganová (2001), představitelka feministického hnutí, tvrdí, že ženskou pohlavní identitu ohrožuje separace a proto mají ženy často problémy s individualizací, což může dle mého názoru být jedním z témat, které se úzce pojí se vztahem matky a dcery. 13

Bowlby (2010), představitel psychodynamického proudu, mluví o tom, že vazebné chování přetrvává do dospělosti a v období dospívání se proměňuje. Část se zaměřuje mimo rodinu na různé skupiny a instituce. Vazebné chování se zřetelněji projevuje, když člověku není dobře a potřebuje např. pomoc, když je nemocný. Bowlby (2012) se také zmiňuje o souvislosti mezi jistou vazbou a přítomností všeobecné důvěry, že v případě nouze se mu dostane podpory, přičemž to považuje za kritérium pro vývoj stabilní a samostatné osobnosti. Bowlbyho teorie vazeb se také vzájemně doplňuje s vývojovou teorií dalšího představitele psychodynamického proudu Erika Eriksona, jelikož důvěru považuje za důležitý předpoklad naplnění všech jeho vývojových stadií a sám takto i svou teorii koncipoval

3.3 Dospělost Je dle různých vývojových teorií vymezována přibližně jako období 18-60 let. Bývá spojována

s osobní

zralostí,

která

souvisí

s upevněním

identity,

dokončenou

individualizací, odpovědností. Dále pak hlavně na začátku dospělého věku jedinec navazuje zdravý vztah se svými rodiči, který se mění zejména z hlediska nadřazenosti, jelikož se v tomto období postavení dospělého dítěte a rodiče vyrovnávají. Vztah dospělých dětí a rodičů se dle vývojové psycholožky Vágnerové (2007) upevňuje a dozrává zejména díky vlastní zkušenosti rodičovství. A u žen se nejvíce vztah matky a dcery proměňuje, když je její dcera těhotná a matka se po porodu stává babičkou. Obě ženy se touto zkušeností dle Vágnerové (2007) sbližují. Vágnerová (2007) dále tvrdí, že „Nejsilnější vazba spojuje matku a dceru, v případě jiných alternativ nebývají vzájemné vztahy tak hluboké a ani četnost kontaktů nebývá tak velká.“ (Vágnerová, 2007, 386). Podobně se o vazbě mezi matkou a dcerou vyjadřuje také představitel psychoanalytických teorií Bowlby (2010). Vývojoví psychologové např. Langmeier, Krejčířová (2006) aj. tvrdí, že období časné a střední dospělosti je obdobím extraverze a realismu, čili období emocionálně poměrně stabilní, kdy v centru dění je pracovní kariéra, vytvoření partnerského, popřípadě manželského svazku a následné založení rodiny. Podobně Vágnerová (2007) mluví o tom, že v tomto období „V rámci rodičovství se rozvíjí schopnost vnímat svět očima jiné osoby, sociální a emoční inteligence, flexibilita a empatie, ochota potlačit osobní potřeby ve prospěch dítěte, prohlubuje se schopnost vytvořit hluboký a trvalý citový vztah.“ (Vágnerová, 2007, 109). A dále uvádí, že vnímání rodičovské role je značně ovlivněno

14

prožitým dětstvím a vnímáním potencionální zátěže, kterou obnáší mateřská nebo otcovská role. V rámci rodičovské role dochází k jisté proměně v období nástupu dítěte do školy, u některých rodičů se objevuje tendence přenášet do jisté míry své ambice na dítě. Ve střední dospělosti se poté objevuje tzv. krize středního věku, která souvisí se syndromem prázdného hnízda. Mnohdy může krize středního věku přecházet v syndrom prázdného hnízda. Jedná se o období emoční nestability a bilancování, ve kterém jsou patrné jisté psychické změny, především v kognitivní oblasti, které společně s těmi fyzickými, např. ubývání fyzické atraktivity, souvisí se započetím stárnutí. Ženy se s otázkami, které se objevují v tomto období, vyrovnávají lépe a dříve, protože o sobě více přemýšlí, lépe se smiřují se situacemi a především se lépe smiřují s vlastní slabostí. Syndrom prázdného hnízda se pak více zmiňuje v kontextu se ženami jako matkami, které ho dle Langmeiera, Krejčířové (2006) mohou „…chápat v tom smyslu, že „už je nikdo nepotřebuje“, a to zvláště ty, které si kromě výchovy dětí dříve nevytvořily žádné jiné skutečně hodnotné cíle života.“ (Langmeier, Krejčířová, 2006, 192). Vágnerová o ženách středního věku píše: „Život žen středního věku bývá mnohem různorodější, protože je ovlivněn mateřstvím, které do značné míry určuje jejich životní trajektorii a na počátku 40. let jim ještě nedovolí, aby se rozhodovaly jen samy za sebe. Avšak na druhé straně je chrání před totálním životním propadem. Mnohé ženy, jimž odrostly děti, hledají v tomto období smysl svého dalšího životního směřování a vyrovnávají se s uplynutím jedné životní fáze, která byla naplněna především péčí o ně.“ (Vágnerová, 2007, s. 187). Oba výše zmíněné fenomény souvisí také se ženami v tzv. sendvičové situaci, kdy se jednak tyto ženy starají o svoji matku a také o svoje děti. Novodobý psycholog Novák (2008) zdůrazňuje, že se ženy výhradně starají o matku, jelikož ženy se častěji dožívají vyššího věku a pak také proto, že ženy zastávají v péči výhradně ženské práce a to starost o hygienu, stravování a rutinní péči, kdežto muži spíše na práce mužské, jako např. zajištění odvozu. Vlivem péče o starší matku dochází k tzv. obrácení rolí, což se může značně promítnout do vztahu matky a dcery. Je patrné, že období dospělosti, je plné mnohých poměrně zásadních změn, které do značné míry ovlivňují následný život člověka. A pokud tyto změny probíhají v rámci možností „normálním způsobem“, myšleno bez závažnějších následků v rámci narušení kvality vztahů, pak se neobjevují další komplikace.

15

3.4 Stáří Tuto kapitolu zde uvádím z důvodu zaměření praktické části a to především kvůli zkoumanému souboru, jelikož se jedná o dcery, které popisují svůj vztah k matkám, které jsou v tomto věkovém období. Součástí stáří (60 let a více) je mimo úbytku psychických a fyzických sil také role prarodiče, která je značně specifická. Dle vývojové psycholožky Vágnerové (2007) je role prarodiče součástí identity jedince, mnozí jen mohou považovat za smysl života, může zde také docházet k idealizaci vztahu k vnukům či vnučkám. Jak již bylo zmíněno narozením vnuka nebo vnučky může dojít ke sblížení v rámci vztahu staré matky a dcery. Role rodiče a prarodiče se doplňují, přičemž role prarodiče nabízí dítěti jinou možnost stimulace. Vztahy dospělých dětí a stárnoucích rodičů jsou stereotypní a stabilní. Přičemž citová vázanost na rodiče dle Vágnerové (2007) s věkem narůstá, pokud bylo dětství pozitivní

4 Kontext rodinných vztahů, které mohou nejvíce ovlivňovat vývoj dcery Psychologové různých směrů včetně psychologů současnosti se shodují na faktu, že člověka v podstatné míře ovlivňují primární vztahy. Tím, do jaké míry ovlivňují tyto vztahy právě osobnost dcery, se budu zabývat podrobněji právě v této kapitole. A jelikož není předmětem této práce se hlouběji zabývat, jak ovlivňují dívku ostatní vztahy v rodině, uvedu pouze některé fakta, které mohou souviset s vztahem matky a dcery.

4.1 Vliv matky na dceru Vztah mezi matkou a dcerou je odlišný oproti vztahu matky a syna. Jak uvádí Corneau (2004), psycholog zabývající se vztahy v rodině, „Podle Christiane Olivierové (1980) je dívka během prvních let života v ještě horší situaci než chlapec, protože se nepoznává ve své matce ani ve své otci. Nemá sexuální atributy ani jednoho ze svých rodičů, a proto vstupuje do života ve skutečné prázdnotě vlastní identity.“ (In Corneau, 2004, 59). Vysvětluje tím téma prázdnoty, které se v životě žen objevuje, v podobě pocitu nedostatečnosti v rámci sebehodnocení, může jít např. o pocit přílišné hubenosti či o pocit příliš plných tělesných proporcí, zkrátka buď moc málo, nebo příliš moc. Chodorowová, představitelka hlubinného proudu psychologie, mluví o tom, že matky vnímají své dcery jako pokračování sebe sama a podobně i dcery, když se začínají vnímat

16

jako ženy, vnímají se podobné svým matkám, což blíže rozvedu v kapitole vztahující se k vnímání vzájemné podobnosti v rámci vztahu matka-dcera. Novodobí psychologové Cloud a Townsend uvádějí, že „Dospívající dívka bude nejistá ohledně své připravenosti poradit si s chlapci, a hned na to si bude myslet, že všechno zná. Potřebuje tyto přechodné roky, aby postupně mohla zpracovat tyto pocity a součásti své osobnosti, začlenit do svého života zralou závislost a nezávislost, připravit se na dospělost a zároveň realisticky vnímat svá omezení.“(Cloud, Townsend, 2003, 157). Uvádím to zde proto, že matka u dítěte funguje, jak již bylo zmíněno, jako prostředek k vstřebávání pocitů a učí ho též hodnotit dané emoce. Chlapec se od matky odpoutává, aby mohl poznat svou mužskou stránku skrz otce, ale dívka se dále učí poznávat svět kolem sebe skrz matku. V období dospívání se často objevuje tendence vymezit se striktně obráceně, než jak by učinila matka a je třeba, aby matka toto chování chápala, jak je výše uvedeno, jako prostředek pro zjištění míry zralé závislosti a nezávislosti. Vývojová psycholožka Vagnerová vyjadřuje míru ovlivnění dcer matkami takto „Jde především o modelové působení matek na dívky, dcery špatných matek se pak cítí v mateřské roli méně sebejisté a méně úspěšné, popřípadě rodičovství vůbec neakceptují.“ (Vágnerová, 2007, 110). A zmiňuje výzkum Možného (2003), který uvádí, že „Názory matek a dcer na jejich vzájemný vztah se liší. Matky jej prožívají jako bezproblémovější, otevřenější a intimnější než dcery, které nemají tak velkou potřebu se matkám svěřovat a sdělovat jim důvěrné informace. Matky rovněž neprožívají případné rozpory tak negativně, jsou schopné většího nadhledu, mají zřejmě ve vztahu ke svým potomkům menší očekávání a možná se zde promítá i tendence k idealizaci tohoto vztahu.“(In Vágnerová, 2007, 386). Vztah matky a dcery má na dceru celoživotní vliv v souvislosti významu jí samotné a její spokojenosti. A mělo by být jeho cílem nalézt identitu dcery, nové hranice ve vztahu matky a dcery (Apter, 2005). Dcery uvádějí, že pro jejich matku je nebezpečné všechno, za každým rohem vidí násilníka a celkově okolní svět prezentují jako velmi nebezpečný a odmítají do něj dcery pustit, uznat jejich individualitu. Pro dcery vnímají tyto obavy jako směšné a neopodstatněné. Matky se zmiňují o tom, že dcery na všechno pohlíží lehkomyslně, všechno je podle nich skvělé. Dcery mají slabou schopnost hodnotit rizika, a proto je matky vnímají jako nezodpovědné. Tato omezená schopnost hodnotit míru rizika, vychází z nezralosti určitých

17

mozkových center (Apter, 2005). Toto vyhledávání rizik také souvisí s vyhledáváním tzv. předčasných událostí (precocious events), o kterých se zmiňuje Wickrama (2005), zabývající se vývojovou psychologií a psychologií rodiny, a popisuje je jako předčasné vstupování do dospělých rolí v oblastech sexuality, zaměstnání, soužití. Předčasné událostí poté vedou ke zvýšení rizik v oblasti sociální, vzdělávací, emocionální, ekonomické a zdravotní. Následně, se pociťování těchto rizik projevuje skrz depresivní symptomy, které se vyvinout do patologické sféry. Brzké vstupování do dospělých rolí se častěji objevuje u dívek a nejmenší pravděpodobnost výskytu takového jednání je u jedinců, kteří pochází z rodin s oběma fungujícími rodiči (Henry, Merten, 2011). Z uvedeného vyplývá, že vztah matky a dcery je tedy velmi specifický v mnoha aspektech. Uvádím zde pouze stručný nástin. Více dopodrobna tyto aspekty budou rozvedeny v kapitole Specifika vztahu matky a dcery. 4.1.1

Typologie matek

V této kapitole se zmiňuji o různých typech matek, jejichž rysy jsou považovány za patologické, ale přesto podle mě jejich charakteristiky vypovídají dost i o vztahu „normálních“ matek a dcer, jelikož mi připadá, že v mírnějších formách se tyto charakteristiky také objevují u běžných matek a dcer. Charakteristiky uvedených typů jsou zde uvedeny pouze ve formě stručných, jelikož jsou zde uvedeny pouze pro ilustraci a uvedené typologie různých autorů se do určité míry mohou překrývat. Novodobí psychologové Cloud, Townsend (2003) uvádějí šest typů matek matka fantom, matka z porcelánu, matka manipulátor, matka sběratelka trofejí, matka stálý šéf a matka věčný průvodce. Matka fantom je typ matky, která si v „normální“ rovině drží značný odstup a není dítěti emocionálně k dispozici. Na straně dítěte se pak objevuje větší tendenci k uzavřenosti či nedůvěře nebo naopak má tendenci zaplnit prázdno, které po matce zbylo. Matka z porcelánu má problém se vyrovnat se svým vlastním životem, konkrétně má problém se stanovováním hranic, ovládání sebe sama a se svou rolí matky. Problémy dítěte se jí dotýkají jako problémy jí samotné. Což se může projevit zejména v oblasti vstřebávání emocí, kdy matka tohoto není příliš schopná. Děti takových matek nepřijímají blízkost, kterou ale potřebují.

18

Matka manipulátor neumožňuje svému dítěti být samostatné, stanovuje mu přemrštěné hranice, může jej zahrnovat pocitem viny apod. Takové dítě je poté neschopno říkat ne, samy mají také tendenci vztahy ovládat. U dívek může jít např. o nepodporu oddělení její identity. Matka sběratelka trofejí je typ matky, která podporuje pouze pozitivní vlastnosti dítěte. Tyto děti pak mají sklon působit, co nejlepším dojmem, snaží se nedělat chyby a zaměřuje se pouze na pozitivní charakteristiky i u jiných lidí. Typickým projevem u dítěte takové matky je perfekcionismus, potřeba být chválen a skrývání neúspěchů. Matka stálý šéf je matka, která zdůrazňuje podřízené postavení dítěte, neuznává námitky a nedovoluje mu kritiku. Takové dítě poté není schopno samostatnosti, do jisté míry je tento typ matky podobný matce manipulátorce. Matka věčný průvodce je typ matky, který opět nedovolí svému dítěti být samostatné, ale z jiného důvodu než předcházející dva typy matek. Taková matka odmítá své dítě „pustit“ do dospělého světa, předkládá mu její verzi vnímání světa, jako jedinou správnou. Dítě poté není schopno navázat dospělé vztahy s přiměřenou mírou závislosti. Dospělý, který měl takovou matku, pak není schopen samostatnosti a udržení si řádu ve svém životě. Matějček, dětský psycholog, a Dytrych, zabývající se psychologií rodiny, (2001) uvádějí typ tzv. nestálý typ věčné hledačky. Jedná se o specifický typ nestálé a nespokojené matky, která není schopná naplnit důležité potřeby dítěte, jelikož jejich naplnění pravděpodobně také postrádá. Chování takové matky je značně nevypočitatelné a naplnění svých potřeb očekává právě od dítěte. Velmi těžce snáší jakýkoliv projev samostatnosti své dcery, jelikož by jí její potřeby neměl kdo naplňovat a zůstala by sama (In Novák, 2008). Terapeutka McBride (2009) vymezuje dva základní typy matek, jejichž chování je sice mimo normu, avšak některé charakteristiky se mohou objevovat i v „normálním“ vztahu matky a dcery a právě tento extrém může poukazovat na určité prvky chování matky, které jsou sice o malé intenzitě a četnosti, ale přesto mohou mít na dceru vliv. Konkrétně jde o matku ignorující (ignoring mother) a zaplavující (engulfing mother). Děti ignorujících matek mají narušenou schopnost přijímat prakticky cokoliv. Děti zaplavujících matek nemají vyhraněnou vlastní identitu a často se stávají pouhým rozšířením toho, co si přejí matky. McBride (2009) na základě 2 základních typů stanovila šest typů matek, které se pohybují na pomezí těchto dvou typů.

19

Prvním typem je matka typu výrazný extrovert (the flamboyant-extrovert mother), která je zaměřená přehnaně na okolní svět, je oblíbená ve společnosti, ale má obavu navázat kontakt s dítětem. Tento uvedený typ by spadal převážně do základního typu ignorující matky. Druhým typem je matka orientovaná na úspěch (the accomplishment-oriented mother). Pro dítě je takový typ matky velmi nejasný a nečitelný, protože matka se sice stará, aby dcera dosáhla úspěchů, ale není přirozeně podporující, protože těmto matkám může jít o splnění vlastních a často náročných snů, které z nějakého důvodu samy nerealizovaly. Nebo nutí dcery dosahovat úspěchů kvůli tomu, že samy kdysi byly nebo ještě jsou úspěšné a dcery mají dle jejich představ následovat jejich cestu. Nebo se prostě jedná o matky, které chtějí mít úspěšné dítě prostě proto, aby nebyly považovány za špatnou matku. Tento typ je do určité míry podobný typu matky sběratelky trofejí v rámci typologie Clouda a Townsenda. Třetím typem matky je matka projevující psychosomatické příznaky (the psychosomatic mother), která prostřednictvím těchto příznaků manipuluje se svým okolím, je hodně zaměřená na sebe. Určitá mírnější forma psychosomatických příznaků se může klidně objevit i u „normální“ matky. Podobný typ uvádějí také Cloud a Townsend jako matku z porcelánu. Čtvrtým typem jsou matky se závislostí (the addicted mother), u kterých je na prvním místě ukojení své závislosti, v mlhavých chvílích, kdy nejsou pod vlivem, se mohou z tohoto zaměření se na ukojení závislosti vymanit a věnovat chvíli pozornost dítěti. Ani čtvrtý typ se myslím v mírnější formě nevymyká tomu, co lze vidět v normálních vztazích, jelikož přítomnost mírnější závislosti na cigaretách či alkoholu, se v rodině může vyskytnout celkem běžně. Tento typ by také mohl být ztotožňován s matkou z porcelánu v rámci typologie Clouda a Townsenda. Pátým typem jsou matky skrytě zlé (the secretly mean mother), které se chovají k dítěti jinak, když jsou před lidmi, kdy se k dítěti chovají mile a pozorně, a jinak když jsou s dítětem samy, kdy jsou na něj často hrubé až kruté. Opět do určité míry lze toto chování spatřovat i u „normálních“ matek. U tohoto typu se překrývají charakteristiky matky manipulátora a matky sběratelky trofejí v typologii Clouda a Townsenda. A šestým typem pak matky emocionálně chudé (the emotionally needy mother) a jak už jejich pojmenování říká, chybí jim kompetence v oblasti emocionální, konkrétně může jít

20

např. o neschopnost projevit vůči dítěti dostatečnou lásku apod. Což se také běžně stává a v určité míře se nemusí jednat o patologickou formu, příkladem může být situace, kdy dítěti matkou poskytovaný projev lásky je pro dítě nedostatečný. Tento typ se v typologii Cloua a Townsenda promítá do jisté míry ve všech typech.

4.2 Vliv ostatních členů rodiny V rámci rodiny ovlivňuje dívku také její vztah se sourozenci nebo otcem. Mezi sourozenci obvykle panuje sourozenecká rivalita, chybí-li, ale ve vztazích v rodině něco, může to ovlivňovat i sourozenecké vztahy. V „normální“ rovině např. jenom chvilkově či krátkodobě. Dle terapeutky McBride aj., může být typické, že bratr převezme roli matky, naplní dceři její potřeby a dokáže jí dát také reálný pohled na situaci, který poté může vést ke zlepšení ve vztazích v rodině. Jinak to však ovlivní vztahy sester. McBride (2009) uvádí dvě cesty, kterými se dcery mohou ubírat a to, cestou úspěchu, kdy je dcera až přehnaně úspěšná a perfekcionistická (overachiever). Anebo cestou naprostého odevzdání se situaci a pocitům méněcennosti (underachievers). Proto, aby dcery nevolily extrémní formy těchto cest, je nezbytné, aby v případě absence určitých vlastností matky, tyto vlastnosti doplnil někdo jiný. Role otce je pro vývoj dcery respektive ženy velmi důležitá. Její důležitost lze spatřovat v pozornosti, kterou otec dívce věnuje a tím ji ujišťuje o její sexuální rozdílnosti a zároveň jí umožňuje se oddělit a odlišit od matky. Role otce je nezaměnitelná zejména proto, že potvrzuje dívčinu individualitu. Pokud dobře nefunguje vztah s otcem a dcerou mohou se přetížit vztahy mezi dcerou a matkou, což může dojít až tak daleko, že ženy respektive dcery mají ke své matce velmi ambivalentní vztah, čili ji milují a nenávidí současně, jak uvádí psycholog zabývající se vztahy v rodině Corneau (2003) a dále tvrdí, že ženy mohou pak uvádět například toto: „Miluji matku, protože ona jediná mi věnovala pozornost, ale současně ji nenávidím, protože toho po mně příliš žádala. Kontrolovala mi známky, právě tak jako délku sukní a barvu sponek do vlasů. Do všeho se mi pletla a pořád ještě plete. Mám jí plné zuby.“ (Corneau, 2003, 79).

21

5 Specifika vztahu matky a dcery Téma vztahu mezi matkou a dítětem je předmětem diskuzí mezi psychology již mnoho let a o vlivu matky na dceru se zmiňují autoři všech psychologických proudů. Existují však oblasti, ve kterých je tento vztah specifický, jako například vzhled, soupeření, empatie apod.

5.1 Fyzická blízkost, důvěrnost, důvěra, sdílení, odmítnutí a míra vzájemného ovlivnění V této kapitole budu zmiňovat o větším počtu témat, jelikož spolu velmi úzce souvisí. Nejprve se budu zabývat tématem fyzické blízkostí, jejíž oboustranná potřeba může být různě intenzivní. Může se také stát, že některá z žen touží po velké fyzické blízkosti, kdežto druhá spíše po větším odstupu. Pokud v tomto nejsou matka s dcerou v souladu, může se to stát zdrojem konfliktů. S fyzickou blízkostí souvisí téma důvěrnosti, kterou považuji za jakousi psychickou formu blízkosti a která se ve vztahu objevuje, je-li tam přítomna důvěra. Důvěrnost ve vztahu umožňuje sdílení, ale má také svá rizika. Jde především o to, že v případě, že dojde k narušení důvěry, v rovině např. informační, což znamená, že se vyřkne nějaká informace, která měla zůstat nevyslovena, může to do značné míry ovlivnit důvěrnost v rámci vztahu matky a dcery. Navíc důvěrnost jako taková dle profesorky lingvistiky Deborah Tannen (2006) může také působit jako náznak pokusu o ovládnutí druhé osoby, což ale dle mého názoru, je sice možné, ale v rámci blízkých vztahů poměrně běžné a domnívám se, že také možná vzájemně akceptované. V tom smyslu, že obě osoby jsou si tohoto ovlivnění vědomy a v podstatě jej považují za nutnou daň v rámci blízkého vztahu. Pravděpodobně ale musí jít o vztahy, které na obě osoby působí přibližně stejně, nemluvím zde o verzích vztahu, kdy jedna osoba potřebuje blízkosti více a ta druhá se již při té stávající blízkosti vyloženě „dusí“. A k těmto vztahů se pravděpodobně vztahuje tvrzení Tannen (2006). Menší množství důvěrnosti může být také žádáno např., pokud si matka nebo dcera nepřeje danou oblast svého života z nějakého důvodu rozebírat, anebo si to naopak přeje, ale má obavu z hodnocení druhé osoby, které by ji mohlo zranit. Právě zde hrají svou úlohu skryté sdělení a tzv. metakomunikace, o které se podrobněji zmiňuji v některé z následujících kapitol. Ve zkratce jde o to, že jedinec, který očekává hodnocení, ho očekává na základě

22

pravděpodobně již dříve zažitých situací, i přesto, že druhá strana jej takto vůbec nemusí mínit. Jednou ze situací, která může nastat pouze v blízkém vztahu, jsou situace, kdy jedna osoba usuzuje o chování druhé osoby podle toho, jak ji zná z dřívějška a neuvažuje přitom, že se mohlo leccos změnit. Typickým příkladem jsou věty typu „Vím, že…“, je daná osoba taková a maková a má ráda to a to atd. Jelikož se jedná o věty, které se vztahují k určitému chování a souvisí s tématem blízkosti, uvádím je právě v této kapitole. Tyto věty svědčí o tom, že daný člověk si je vědom zvyklostí jiného člověka a tudíž to svědčí o tom, že ho do jisté míry zná. Problém však nastává ve chvíli, kdy jedna z osob odmítá připustit, že se jedinec změnil nebo si tohoto faktu nevšimne. Což je pro ženy navzájem velmi zraňující. A z pozice dcery to může být hodnoceno jako snaha matky nenechat dcerou být dospělou, či takovou jaká je. Velká míra důvěrnosti také nese jistou míru rizika v tom, že jakákoliv kritika je brána více osobně a může druhého jedince více ovlivnit. Také např. v konfliktech může být použita jako zbraň např. tak, že člověk zná slabá místa druhého. Jedním ze způsobů, jak dát člověku najevo ženským způsobem, že ho nepřijímáme, je neposkytování důvěrných informací. Tannen (2006) zmiňuje, jako pro ženy podstatné sdělování si tajemství, přičemž obsah tajemství není toliko podstatný jako samotný fakt sdílení, které více rozvádí v kapitole schvalovací razítko. Podobné informace uvádí výzkum současných psychologů Haydenové, Singerové, Chrislerové (2006), které se zmiňují o spojitosti mezi hloubkou a podrobnostmi ve vyprávěních matek o narození dcery a sebepojetím dcer a vazbou na matku. Sdílení a blízkost se pojí s tématem empatie a důvěry. Empatie jak uvádějí novodobí psychologové Cloud, Townsend (2003) může být také překážkou, je-li nepřiměřená. Velkým tématem je také odmítnutí nebo nepřijetí, které zmiňuji výše a míra ovlivnění. Obojí se v nějaké formě může objevit v některé ze zmíněných oblastí, či v některé z charakteristik, které následují.

5.2 Podobnost, odlišnost Jedná se o zajímavou charakteristiku vztahu matka dcera. Spousta žen vnímá, že v rámci blízkých vztahů se stávají vzájemně si podobnějšími se svými přítelkyněmi. Ve vztahu se svou matkou to nemusí být vždy jiné. Záleží samozřejmě na charakteru vztahu. Vzájemná podobnost je pro ženy zdá se velmi důležitou skutečností. Chodorowová, představitelka 23

hlubinného proudu psychologie, např. uvádí, jak již zmiňuji výše, že matky vnímají své dcery jako pokračování sebe sama a podobně i dcery, když se začínají vnímat jako ženy, vnímají se podobné svým matkám (In Gilliganová, 2001). Podobný fenomén, který je založen na sdílení podobnosti, zmiňuje i profesorka lingvistiky Deborah Tannen (2006) v rámci komunikace mezi matkou a dcerou a nazývá jej schvalovací razítko. Věnovala jsem mu samostatnou kapitolu, která bude následovat. Role podobnosti pravděpodobně vyplývá z faktu, že ženy se definují v kontextu lidských vztahů a tato kontextuálnost logicky vede k porovnávání podobnosti a odlišnosti. Existuje však i jiné odůvodnění pro podobnost či pro touhu po podobnosti mezi matkou a dcerou. Ze strany matky se jedná, jak již bylo zmíněno, o vnímání dcery jako pokračování sebe sama. Ze strany dcery může jít o pohled na matku jako na měřítko světa. Tannen (2006) se zmiňuje o tom, že ženy chtějí, aby je jejich matky chápaly tak, jako ony chápou samy sebe, aby matky oceňovaly to stejné, co na sobě oceňují samy ženy. Což dle mého názoru nelze nikdy plně naplnit.

5.3 Reakce na úspěch, ocenění Obecná reakce na úspěch žen ve společnosti není nijak závratná. Činnosti, které vykonávají ženy, jsou často považovány za samozřejmost a nedoceňovány. Přičemž vykonává-li tyto činnosti kdokoliv jiný, často získá velkou míru ocenění. Částečná zodpovědnost tkví na bedrech žen, jelikož jak uvádí lingvistka Tannen (2006), ženy češtěji než muži mluví o svých problémech a tudíž pak okolí nabývá dojmu, že jsou méně jisté než muži. Jistou roli to může také hrát ve vztahu otce a dcery, kdy dcera bude raději pro řešení svých problémů vyhledávat otce, který nepůsobí tolik zavalen problémy. Pokud není dostatečně oceňována matka, logicky toto ocenění nemůže dopřát ani dceři. Tento nedostatek ocenění může vyústit ve specifické chování dcer, které je typické buď zvýšeným úsilí něco dokázat (overachiever), nebo naopak tendencí přijmout roli jedince, který není úspěšný (underachiever). Více o tomto tématu píše, McBride (2009). Tannen (2006) uvádí výzkum Ryffové, Schmutteové, Leeové, které zkoumaly, jak rodiče hodnotí úspěchy svých dětí. Výsledky výzkumu prokazují, že matky, jejichž dcery byly úspěšnější než ony samy, se poté cítily v menší duševní pohodě. S tématem úspěchu také souvisí téma ocenění. Nejen, že ženy a jejich práce nejsou často doceňovány společností, ale také samy ženy navzájem nedoceňují své činy. Tannen (2006)

24

uvádí ve své knize oboustrannou stížnost dcer a matek, které se primárně soustředí na naplnění jednoho bodu a pokud ten není splněn, pak může docházet k nedoceňování veškerého ostatního úsilí, které není mnohdy malé.

5.4 Soupeření Soupeření je také jedna z charakteristik, které se objevují ve vztahu matky a dcery. Často může vyplývat z toho, že tento vztah nemá příliš dobře nastavenou hierarchii, která je alespoň v počátcích vývoje dítěte potřebná. A celkově lze říci, že soupeření může vyplývat z jakési neschopnosti matky přijmout svoji roli, protože matka bude vždy matkou, ať už dceři je 10 nebo 40 let. Vztahy matek a dcer, kde se objevuje soupeření, se také mohou vyznačovat jistým druhem kamarádského vztahu, který může právě ono soupeření způsobovat. Soupeření může mít také charakter soupeření o pozornost, či přítomnost otce. Kdy dcera může být vnímána matkou jako její sok. Přičemž si matka neuvědomuje, že vztah otce a dcery je plný lásky, ale na poněkud jiné dimenzi. Vztah otce a dcery je tím bližší, čím více toho mají spolu společného a tím více spolu i mohou trávit volného času. Komplikací tento fakt může být zejména, když společných zájmů má více dcera s otcem než otec s matkou. Navíc se žena může cítit přehlížena v důsledku velké blízkosti ve vztahu otce a dcery, což pak může vést podle lingvistky Tannen (2006) k tomu, že matka upřednostňuje syny před dcerami. Soupeření může být patrné v sebekritice. V podkapitole Vzájemná kritika uvádím výrok jedné z respondentek Deborah Tannen, která matku vnímala jako někoho, komu je strašně těžké se vyrovnat.

5.5 Role vzhledu Je patrné, že v rámci vztahu matky a dcery do jisté míry hraje roli vzhled. A vzájemná péče o něj je podle lingvistky Deborah Tannen projevem vzájemné blízkosti, typické u žen je vzájemné česání vlasů a zároveň, vzhledem k blízkosti vztahu, je vzhled té druhé v rámci vztahu vzájemnou vizitkou, jelikož ženy jsou hodnoceny především podle vzhledu. Jsem si vědoma krátkosti této kapitoly, avšak mi přišlo důležité tento poznatek zmínit, vzhledem k faktu, že vzhled, samotná péče o něj a dovolování si vzájemné péče o vzhled, může do určité míry ovlivňovat kvalitu vztahu, či o ní svědčit. A zároveň si nejsem vědoma existence nějakého aspektu vztahu, ke kterému by se dala tato kategorie přidružit.

25

Tato kategorie není přímo součástí výzkumu, ale lze předpokládat, že se toto téma může v rámci některého rozhovoru vynořit a to je důvod, proč ji zde uvádím.

5.6 Ambivalence ve vztahu matky a dcery Ambivalentní vztah je patrný ke vztahu k matce, již v dětství. Dítě svou matku miluje, naplňuje-li jeho potřeby, a pokud mu v uspokojení některého bažení brání, pak to u něj vyvolává negativní pocity. Dle mého názoru, je možné jisté pozůstatky tohoto dětského přistupování k matce spatřovat i ve vztahu dospělých žen ke své matce. Mohou matku vnímat v některých aspektech jako extrémně dobrou nebo jako extrémně zlou. Mnohé zdroje, ze kterých jsem čerpala, se zmiňují o vztahu matky a dcery jako o značně ambivalentním vztahu, který není ani zdaleka tak idylický, jak si myslíme. Svědčí o tom i tvrzení Corneau (2003), psycholog zabývající se vztahy v rodině, který ve své knize, jak již dříve uvádím, spatřuje původ ambivalence ve vztahu matky a dcery v tom, že je tento vztah přetížený a do v důsledku toho, že selhává role otce. Otázkou zůstává, v důsledku čeho role otce selhává. Napadá mě možné ovlivnění skutečnostmi světových válek, avšak odpověď na tuto otázku není předmětem mé práce. Ambivalence ve vztahu v extrémní podobě se také objevuje, když matka nechce uznat individualitu, nebo podvědomě chce, aby pro ni dcera byla vším a stejně i ona pro dceru, což souvisí s nadměrnými očekáváními od sebe samé, ale následně také od dcery. Podobné charakteristiky, které se objevují u tohoto extrémního typu matky, se mohou v menší míře objevovat i u běžných matek. Více se k této problematice vyjadřuje Corneau (2003), který zmiňuje jako klíčovou příčinu tohoto očekávání od společnosti, že žena se bude vždy za jakýchkoliv okolností obětovat a zapomínat sama na sebe. Ambivalence se také objevuje na straně dcer při přijímání rad od matek. Kdy na jedné straně je dcera ráda, že prožívá podobné skutečnosti jako matka, jelikož je pak má s kým sdílet, ale na druhé straně to může vnímat jako něco, co ji připravuje o jakési výhradní právo na vlastní život a především žití si života podle svého. Jistá míra ambivalence je patrná v preferenci fyzické blízkosti, která je závislá na věku osob (např. jedná-li se o matku a dítě, nebo o dvě dospělé ženy- matku a dceru), kontextu, situaci a na tom, zda je to obou osobám stejně příjemné. Ambivalenci je také možné vidět v kontextu úspěchů dcery. Pokud je dcera úspěšná a matka tento úspěch oceňuje a je na něj hrdá, mnohdy také záleží na tom, jak dcera toto

26

ocenění a hrdost dekóduje. Může se stát, že je zvyklá, že ji matka neustále kritizuje a proto ocenění a výraz hrdosti dekóduje jako ironii, nebo to tak matka skutečně může myslet. Kontext je velmi důležitá součást všech situací a jejich následného hodnocení.

5.7 Komunikace Komunikace je nezbytnou součástí jakéhokoliv vztahu, podobně i vztahu matky a dcery. Mezi základní typy komunikace řadíme verbální, neverbální. V důsledku vývoje moderních technologií se vyvinula nová možnost verbální komunikace a to po telefonu a skrz internet, kde je možné komunikovat mnoha způsoby. V rámci těchto nových způsobů komunikace můžeme mluvit o možnosti komunikaci kontrolovat, ale také může být zdrojem nečekaného vyrušení Komunikace po telefonu je do jisté míry nevýhodná, jelikož někdo musí kontakt vyvolat a druhý rozhodne o tom, zda ho příjme nebo ne. Navíc v případě telefonu prakticky vždy toho, kdo hovor přijímá, vyruší. Komunikace přes internet má méně rušivý efekt a člověk má větší možnost zprávu neotevřít, aniž by jej neustále obtěžovala (Tannen, 2006). Navíc tyto moderní typy komunikace umožňují udržovat vztahy na dálku a především v nich udržovat jakousi blízkost. Konkrétně e-maily nebo dopisy navíc umožňují vyjádřit plně své myšlenky, aniž by byly přerušovány nebo nevyslyšeny. S komunikací souvisí také konflikty, které často mohou být skrz komunikaci vyjadřovány. V rámci komunikace mnohdy závisí na kontextu a situaci, v jaké jsou dané věty či gesta použity a v jakém smyslu je jedna osoba používá a druhá čte. Tyto komunikační jevy a charakteristiky poté rozhodují o tom, zda se v rámci komunikace rozvine konflikt. Tohle je ovšem jen velmi zjednodušený popis toho, jak to vlastně funguje. Lingvistka Tannen (2006) dále uvádí, jak se dá zabránit tomuto nesprávnému dekódování a to prostou otázkou na to, jak to daný člověk vlastně myslí. 5.7.1

Komplementární a symetrická schizmogeneze

Komplementární schizmogeneze je termín, který začal používat antropolog Gregory Bateson (2006), který svým smýšlením výrazně ovlivnil i jiné vědní obory. Schizmogenezi vysvětluje jako jev, který vede k tomu, že chování dvou např. osob vede k vzájemnému stupňování chování a to dvojím způsobem, buď komplementárně, nebo symetricky. Kdy komplementární schizmogenezi si lze představit jako jev, který je patrný v případě, kdy jedna osoba zvyšuje hlas na druhou a druhá osoba reaguje snížením hlasu. Takto se to 27

stále opakuje, až druhá osoba třeba téměř nevydá hlásku. Druhým typem je symetrická schizmogeneze, kdy jedna osoba zvýší hlas a druhá a osoba na to zareaguje taktéž zvýšením hlasu, takto se to opět může opakovat, dokud po sobě obě osoby téměř nekřičí. Tyto jevy lze pozorovat také v komunikaci matek a dcer, ale také se může projevit mimo komunikaci v určování hranic blízkosti a odstupu (Tannen, 2006). 5.7.2

Metakomunikace

V komunikaci mezi ženami je přítomna tzv. metakomunikace, kterou lze definovat jako: „Souhrn neverbálních projevů provázejících komunikaci: gesta, mimika, vzdálenost a rozmístění komunikujících, intonace hlasu: metakomunikace obsah verbálního sdělení buď zdůrazňuje, popírá, nebo posouvá jeho význam.“ (Hartl, Hartlová, 2000, 311). A která se běžně vyskytuje v každé komunikaci. S metakomunikací souvisí téma tzv. dvojné vazby, kterou zmiňuje novodobý psycholog Novák (2008). Dvojná vazba je sdělení, které je vyjádřeno slovně určitým způsobem a zároveň je jeho význam změněn či posunut často mimickým výrazem či intonací hlasu, přitom jsou si tohoto jevu vědomi oba aktéři v rámci situace. Typické pro dvojnou vazbu je postavení jednoho aktéra v rámci jednoho rozhovoru do role podřízeného, čili toho, kdo dvojnou vazbu musí snášet a především tento jedinec nikdy netuší, která část jeho sdělením bude významově otočena a „použita“ proti němu, přičemž v jiném rozhovoru se mohou role obrátit a původní uživatel dvojné vazby se může dostat do opačné role. Novák (2008) mluví v tomto kontextu o jakémsi skrytém programu či filtru, který může být patrný v emočním zabarvení komunikace, nebo ho tam mohou vnímat sami aktéři komunikace. Tento pomyslný filtr má totiž každý z aktérů zastaven tak, aby potvrzoval jeho pojetí reality. Může to probíhat asi takto: „M: Venku je zima. Pořádně se obleč. (Skrytý program: Mám o tebe strach, nevím, kam jdeš, a co tam budeš dělat a co se může stát.) D: Nejsem slepá. Taky vidím na teploměr. (Skrytý program: Už nejsem malá, nestarej se o mě. Alespoň ne teď.) M: Nebuď drzá.

28

(Skrytý program: Jsem tvoje matka a znám svět lépe než ty. Měla bys vnímat mé obavy.) D: Práskne dveřmi. (Skrytý program: Chci žít po svém.)“(Novák, 2008, 45). Dvojná vazba potom může působit jako tzv. ustanovka, jak uvádí opět Novák (2008). Pro vysvětlení představuje experiment gruzínských psychologů se dvěma koulemi o různé váze, ale stejné velikosti. Při čemž v první části experimentu podáváme vždy kouli těžší např. do pravé ruky a kouli lehčí do levé ruky. Pokusná osoba koule potěžká a zhodnotí, která je těžší, toto se několikrát opakuje a poté je možno koule zaměnit tak, že do pravé ruky experimentátor podá pokusné osobě kouli lehčí a do levé ruky kouli těžší. Pokusná osobu změnu nezaznamená, a pokud je koule v pravé ruce, bude ji vždy považovat za tu těžší, ať už je to jakákoliv koule. Lidé se liší pouze v počtu opakování, kterých je třeba, aby se daná ustanovka vytvořila. V komunikaci jde o to, že se podobným způsobem tvoří určitá očekávání, která vyplývají z toho, že jedinec situaci vyhodnotí jako podobnou jiné situaci, kterou již zažil a určitým způsobem ji zhodnotil. Tento vzorec se poté v rámci komunikace neustále opakuje a jeho přepis je velmi složitý. Právě ve zvýšeném užívání metakomunikace a dvojné vazby je ženská komunikace typická. Ženy totiž nejsou tolik zvyklé říkat jednotlivé informace otevřeně, jedním z důvodů, který uvádí literatura je to, že svým výrokem nechtějí nikomu ublížit. Což ale v případě dvojné vazby rozhodně neplatí. 5.7.3

Schvalovací razítko

Jedná se o jistý specifický druh chování v ženské komunikaci, který popisuje lingvistka Deborah Tannen (2006) a nazývá jen jako schvalovací razítko. Podobný jev zmiňuje novodobý psycholog Novák (2008). Jedná se o tendenci žen, v případě, že jiná žena mluví o svých starostech, přáních apod., potvrzovat sdělení jiné ženy, tím, že uvede vlastní příklad situace, kdy se tak cítila, nebo si něco také přála. Z popisů vyplývá, že se jedná o jakési emocionální sdílení a potvrzení toho, že daná žena chápe, jak se ta druhá žena cítí a to vše je vyjádřené skrz komunikační sdílení informací. Ovšem i tento fenomén může vyvolávat konflikty, konkrétně srovnává-li matka své životní zkušenosti, s tím co právě prožívá dcera. Dcera totiž vnímá jistý rozdíl mezi zkušenostmi matky a těmi jejími, přinejmenším v tom, že je jiná doba a poměry. Na jednu stranu jí těší podobnost jejího osudu a osudu matky, ale na straně druhé je tato podobnost jakousi

29

překážkou, protože dcera chce být přece jiná než matka, je originální bytostí s právem na vlastní život. Jak je zmíněno výše v rámci kapitoly o ambivalenci ve vztahu matky a dcery.

5.8 Konflikty Hartl, Hartlová (2000) uvádí základní definici konfliktu: „Rozpor, spor, současné střetávání protichůdných tendencí.“ (Hartl, Hartlová, 2000, 268). Konflikt mezi matkou a dcerou je dle Susan Branje (2008), vývojové psycholožky zaměřující se na vývoj v adolescenci, též důkazem zralého vztahu mezi matkou a dcerou a je také více založen na rovnosti, vzájemnosti a výměně informaci o sobě navzájem. Terry Apter (2005), psycholožka zaměřující se na rodinné vztahy, uvádí, že ve vztahu matky a dcery je více napětí, než ve vztahu rodiče a jiného dítěte, konflikt mezi matkou a dcerou se v průměru objeví jednou za dva a půl dne, kdežto konflikt mezi matkou a synem průměrně jednou za čtyři dny. Konflikty umocňuje stanovování pravidel, když má rodič pocit, že ztrácí kontrolu, jelikož tato pravidla jsou často nepromyšlená, dále pak kritika, zesměšňování a umlčování. Další možností, která může konflikt buď započít, nebo umocnit, je když zejména dcera přestane komunikovat. Zdrojem konfliktů může být prakticky cokoliv. Od různých rolových očekávání, která jsou také často nadměrná, přes odmítání akceptovat nové sebepojetí ať už ze strany matky či dcery, či odmítnutí vnímat proměnu jejich role. V konfliktech hraje také jistou roli projekce. Branje (2008) jako hlavní zdroj konfliktů vnímá proměnu v rámci autority, autonomie a odpovědnosti a dodává, že na rychlost této proměny naléhají především dospívající. Ze strany dospělých může být konflikt v této oblasti umocněn neschopností akceptovat proměnu vztahu. Konflikty tohoto typu lze mírnit např. informovaností o názoru dospívajícího či zvýšením schopnosti být variabilní na straně dospělého. Apter (2005) tvrdí, že existuje mnoho věcí, o kterých se matka s dcerou mohou hádat např. kluci, domácí vězení, domácí práce, domácí úkoly, nedostatek ocenění, respektu, chtění porozumět, o tom, že jedna druhou neposlouchá, ohledně jídla, oblečení, vlasů, tónu hlasů apod. Konfliktní zónou může být také vztah dcery s otcem, který se může stát důvodem k soupeření mezi matkou a dcerou a také zdrojem konfliktů. Podobně jako míra fyzické

30

blízkosti, kdy jedna z žen si může připadat, že by jí potřebovala více a druhá naopak mnohem méně, pokud nedojde k vzájemnému vyjasnění si postojů a následné toleranci může se stát toto téma také zdrojem častých hádek. Zdrojem konfliktů také mohou být zmiňované věty typu „Vím, že…“. Konflikty také mohou vznikat prakticky z ničeho, kdy jak uvádí lingvistka Tannen (2006) dcery reagují přehnaně na matčin nesouhlas a matky mají tendenci dceru přehnaně ovlivňovat. Tato tendence u matek je způsobena často strachem o své dítě a tím, že neví, jak jinak ho ochránit, problém je, že v dospělosti již dcera tuto ochranu nemusí vnímat jako žádoucí. A důvodem, jak uvádí Tannen (2006), který muže často ovlivňovat rozhodnutí matky o tom, zda zasáhne či nikoliv, je fakt, že pokud se dcera na matku naštve, zkomplikuje to staré matce přístup k vnoučatům. Zároveň však je zde možnost pro staré matky si uvědomit, že pokud dcera reaguje intenzivně na některou poznámku matky, tak jí na hodnocení matky stále ještě záleží. Deborah Tannen (2006) se zmiňuje o tzv. emocionálním bleskosvodu. Jedná se o jev, který se promítá do emocionálního prožívání situací, nejedná se přímo o konfliktní situace, ale mohou ke konfliktním situacím často vést. Popisuje ho na rozhovoru představitelky feministického hnutí Gornickové a její matky, kdy velkou roli v rozhovoru hrají očekávání obou stran. Gornicková očekává, že její matka vyslechne, jak se cítí, ale její matka se stará nejprve o její ekonomické zabezpečení a poté o její zdraví. Celkově se tedy potřeby, které potřebují obě strany naplnit jaksi, nepotkávají. Což už je jenom krůček ke konfliktům. Dle současných autorů konflikty často vznikají v důsledku rozdílného hodnocení situace a odlišným chápáním kontextu. Řešením právě takových konfliktů, je, že si matka, jejíž dcera již dospěla, ponechá svého hodnocení situace pro sebe. Řešení konfliktů je důležité, protože pokud konflikty s matkou budou přetrvávat, může se podle Apter, psycholožky zaměřující se na rodinné vztahy, (2005) stát, že ženy si tento model ponesou s sebou a budou jej uplatňovat při konfliktech s jinými ženami. Z výše uvedeného vyplývá, že velmi záleží na tom, jak jsou konflikty oboustranně vnímány. Na straně dcery je pozitivní vnímání konfliktu do značné míry ovlivněno její vlastní dominancí ve vztahu, ve smyslu, že by tam měla být přítomna, a na obou stranách je pozitivní vnímání konfliktu ovlivněno otevřeností komunikace.

31

5.8.1

Vzájemná kritika

Kritika je všeobecně v naší společnosti těžce přijímaná, i když je vyslovena konstruktivně a citlivě. Původ lze možná hledat právě v tom, že častěji je možné vidět právě kritiku sdělovanou nekonstruktivně a urážlivě. V kontextu vztahu matky a dcery je možné vidět často velmi citlivé reakce na drobné poznámky, které mohou být myšleny od osoby, která je vyřkla, v dobré slova smyslu, ale přesto chápány jako projev nedůvěry. Stejně tak může být kompliment otočen v kritiku. Dle mého názoru, se ale jedná o problém používání nepřímé formy sdělování informací, jistou roli zde pravděpodobně hrají také oboustranná očekávání a také chybné čtení informací, které může být způsobeno právě zažitými očekáváními. Lingvistka Tannen (2006) také uvádí jako variantu kritiky tu, která vyplývá z podstaty pro správnou výchovu, která se dědí z matky na dceru jako vzor správné výchovy, která vytváří stabilnější charakter. Dále zmiňuje výrok jedné ze svých respondentek: „… Upřímně, nemyslím si, že mě matka nějak moc kritizovala, ale já jsem to tak často viděla, protože jsem měla pocit, že se jí nevyrovnám. Nebyla jsem tak bezva jako ona, myslela jsem si, že nemám tolik schopností. Jasně, že jsem neměla. Bylo mi čtrnáct! ... Byla to v podstatě jakási sebekritika, ale ta je moc tvrdá, takže jsem si ji nějak promítla do ní.“ (Tannen, 2006, 64). Tento výrok také odkazuje ke kapitole o soupeření mezi ženami, které je v této části dosti patrné.

5.9 Role vzájemných očekávání ve vztahu matky a dcery Mnohé mezilidské vztahy jsou zatíženy různou mírou očekávání. Je známo, že přemíra očekávání vztahy značně komplikuje. Není to pouze společnost, která mnohé od žen očekává, ale jsou to především i samy ženy, které vzájemně od sebe očekávají dost. Opět tento fakt nejspíše vychází ze samé podstaty žen, konkrétně jejich tendence definovat se skrz mezilidské vztahy, z této tendence totiž vychází druhá tendence a to definovat se skrz míru schopnosti péče o druhé (Gilliganová, 2001). Dalším tématem souvisejícím s očekáváními je sebeobětování, které se ve vztahu matky a dcery objevuje, i když někdy pouze v minimální míře. Konkrétně jde o to, že matka se obětuje v něčem pro dceru např. v tom, že se prezentuje jako osoba, kterou je možné vždy vyrušit a která je vždy k dispozici a poté očekává, že se později dcera v něčem obětuje

32

pro ni, protože takto to měla daná matka nastaveno se svou matkou. Pokud tak dcera neučí dle vzoru matky, může se to stát zdrojem častých konfliktů, jak je uvedeno výše. Typickým argumentem matek téměř na jakékoliv tvrzení dcery může být něco ve smyslu „Dala jsem ti život.“, čímž matka staví dceru do role dlužníka, od kterého očekává, že by měl splácet. Obráceně u dcery může přetrvávat dětský pohled na mateřskou osobu, jako na osobu všemohoucí, od které očekává, že je schopná vše vyřešit. Stejně jako pohled matky na dceru jako na dítě. Tyto zastaralé pohledy na sebe navzájem pak mohou být opět zdrojem konfliktů, o čemž se zmiňuji v kapitole o konfliktech. Blíže roli očekávání popisuje také lingvistka Tannen (2006). Zmiňuje se o tom, že očekávání mohou vyplývat z předpokladu, že daná osoba má nějakou povinnost vůči osobě druhé. Se vzájemnými očekáváními také souvisí již zmiňované věty typu „Vím, že…“, kterými člověk naznačuje, že jiného člověka zná a očekává, že se nějak bude chovat, přitom ale mohou lidé zapomínat na fakt, že lidé se mění. Což potom může vyústit do konfliktů.

33

6 Výzkumná část V předcházejících kapitolách se pojednává v obecné rovině o ženství a mateřství. Ve třetí kapitole potom o vývoji vztahu mezi matkou a dítětem v kontextu základních životních etap. Čtvrtá kapitola se zabývá ovlivněním vývoje dcery v rámci rodinných vztahů. Pátá kapitola je zaměřena na různé specifika vztahu matky a dcery, přičemž vycházím z témat, které jsou často zmiňovány v rámci literatury, která je na toto téma zaměřena. Následující kapitola by měla sloužit k vytvoření obecnějšího náhledu na vztah matky a dcery z pohledu dcer ve věku 43-56 let, také na jejich prožívání tohoto vztahu, na komunikaci mezi matkou a dcerou a k doplnění specifik tohoto vztahu.

6.1 Výzkumný problém , cíle práce, výzkumné otázky Tématem normálního vztahu matek a dcer je dle mého názoru důležité se zabývat, protože poznatky o tomto tématu nejsou v dostatečné míře u nás prozkoumány. Mimo to se o většině specifik mezi matkou a dcerou mluví v obecné rovině, či na úrovni očekávání, ale z tohoto pravá povaha vztahu nemůže být patrna. Má bakalářská práce je součástí širšího výzkumného záměru, který je veden docentkou Irenou Sobotkovou a podílejí se na něm další tři studentky z 3. ročníku, konkrétně Barbora Burešová, Bc. Klára Večerková, Bc. Zuzana Purová. Cílem tohoto projektu je zmapovat komplexněji a z více úhlů pohledů vztah mezi matkami a dcerami. Každá z nás psala teoretickou část práce samostatně a zpracovávala data vlastního výběrového souboru (ženy v pozici matky či dcery v určitém věkovém období). Dílčí výzkumný problém mé práce je zaměřen na mapování vztahu matky a dcery z pohledu dcer ve věku 43-56 let. Hlavním cílem je mapování specifik vztahu a komunikaci mezi matkou a dcerou. Ve výzkumném plánu byly vzhledem k stanoveným cílům stanoveny tyto otázky:  Jak dcery charakterizují svůj vztah s matkou?  Co vzájemný vztah z pohledu dcer zatěžuje, co dcerám vadí?  Co vzájemný vztah z ohledu dcer zlepšuje, posiluje a podporuje? 6.1.1

Přípravné fáze výzkumu

V rámci přípravné fáze nám docentkou Irenou Sobotkovou byl poskytnut návrh výzkumných otázek i s konkrétními otázkami. Tento návrh jsme všechny použily v rámci

34

pilotního výzkumu. Pilotní výzkum měl za úkol mapovat, jak dcery na formulované otázky reagují a zda takto formulované otázky povedou k dosažení cíle výzkumu. Na základě pilotního výzkumu, který byl realizován všemi členkami výzkumného týmu, byly dané otázky pozměněny, aby lépe mapovaly problematiku a vedly k dosažení cíle a také vlivem získání nových informací z literatury byl rozhovor o určité otázky rozšířen. Na daných změnách jsme pracovaly kolektivně.

6.2 Metodologie výzkumu Pro zkoumání uvedené problematiky byl zvolen kvalitativní přístup. Kvalitativní přístup je obecnější a dává tak prostor pro otevírání nových témat. Zároveň je vhodnější vzhledem k zaměření výzkumu, jak uvádí Miovský (2006) „...povaha výzkumného úkolu a cíle vyžaduje užití výhradně kvalitativních metod.“ (Miovský, 2006, 28). A to zejména proto, že tato problematika není dostatečně prozkoumána a také proto, že cílem výzkumného projektu je mapovat specifika vztahu a komunikace mezi matkou a dcerou, o nichž nemáme dostatek informací. Konkrétní cíl mé výzkumné práce se zaměřuje na specifika vztahu a komunikace mezi matkou a dcerou z pohledu dcer ve věku 43-56 let. Kvalitativní přístup je vhodným přístupem vzhledem k tomu, že se jedná o holistický přístup, který vnímám pro mapování nové problematiky jako vhodný. Dále pak jak uvádí o kvalitativním přístupu Miovský (2006) „Neomezujeme se na vybrané proměnné, pole zůstává obvykle velmi otevřené a výzkumník až v průběhu výzkumu zjišťuje, jaký význam proměnné mají a jak se ovlivňují.“ (Miovský, 2006, 26). Což je také jedna z vlastností kvalitativního výzkumu, která společně s hloubkou jednotlivých rozhovorů umožňuje zachycení velkého spektra drobných detailů. Dále pak je důležité, že kvalitativní výzkum je charakteristický svou autentičnost a neopakovatelnost, která také může vést k lepšímu náhledu do problematiky. Nevýhodou může například být ohraničená možnost generalizace výsledků. 6.2.1

Výzkumný soubor

Výzkumný soubor mé práce byl tvořen 14 ženami, jejichž věkový průměr je 46,3 a věkový průměr jejich matek je 70,3 . Žádná z participantek se neúčastnila pilotního výzkumu. Každá z žen musela splňovat následující kritéria: 1) věk respondentek je 43-56 let 2) respondentky bez klinické diagnózy

35

3) respondentky, které svůj vztah s matkou hodnotí jako normální Participantky byly do výzkumu zapojeny na základě svého dobrovolného rozhodnutí a tak, aby byla zachována jejich anonymita. Do výzkumu byly vybírány kombinací metody samovýběru a záměrného výběru. V první fázi byl hromadně rozeslán informační email s žádostí o zapojení se do výzkumu, která je k dispozici v příloze č. 3 a obsahuje informace o dobrovolnosti a anonymitě výzkumu, také bylo emailem poukázáno na fakt, že výzkum bude nahráván na diktafon. Touto cestou se zapojily dvě ženy. Pak také byla tato žádost předávána ústně na osobní schůzce, která byla smluvena předem telefonicky po předání úvodních informací. Takto byly získány tři ženy. V případě nedostatku participantek jsem poté oslovovala konkrétně záměrně vybrané ženy, kterým byla předána žádost o zapojení do výzkumu a na základě jejího přečtení, pak všechny participantky dobrovolně souhlasily. Záměrným výběrem se do výzkumu zapojilo devět participantek. U všech participantek bylo předem zjišťováno, zda splňují zadané kritéria. Celkem se tedy do výzkumu povedlo zapojit 14 žen. Vzhledem k faktu, že tato práce je součástí širšího výzkumného záměru a že byl problém se zapojováním některých participantek do výzkumu. Bylo rozhodnuto, že každá z nás udělá rozhovor s 5 ženami z věkové kategorie, o které píše bakalářskou práci a z ostatních kategorií, pak udělá rozhovor se 3 ženami. V mém případě jsem interview realizovala s 5 ženami z věkové kategorie 43-56 let v roli dcery (skupina Dcery II) a z ostatních věkových kategorií ženy ve věku 20-33 let (skupina Dcery I), ženy ve věku

43-56 let (skupina Matky I) a ženy ve věku nad 66 let (skupina Matky II), jsem

poté realizovala vždy po třech rozhovorech. 6.2.2

Metodika výzkumu

Metodou získávání dat tohoto kvantitativního výzkumu bylo vybráno polostrukturované interview. Polostrukturované interview, jak uvádí Miovský (2006) „...dokáže řešit mnoho nevýhod jak nestrukturovaného interview, tak plně strukturovaného interview.“ (Miovský, 2006, 159). Krom metody polostrukturovaného interview byla také použita jako doplňková metoda pozorování, která doplňovala a obohacovala výzkum některých odpovědí a usnadňovala tak následnou interpretaci. Pozorování podle Hendla (2005) „Je samozřejmou součástí mnoha výzkumných akcí kvalitativního charakteru.“ (Hendl, 2005, 191). Dále pak Hendl uvádí „Rozhovory obsahují vždy směs toho, co si o tom respondent myslí. Pozorování naproti tomu představuje snahu zjistit, co se skutečně děje.“ (Hendl, 2005, 191).

36

Polostrukturované interview se skládá ze tří okruhu, které jsou totožné s výzkumnými otázkami  Jak dcery charakterizují svůj vztah s matkou?  Co vzájemný vztah z pohledu dcer zatěžuje, co dcerám vadí?  Co vzájemný vztah z ohledu dcer zlepšuje, posiluje a podporuje? První okruh zahrnuje 12 otázek a další 4 doplňující určené pouze pro dcery II (43-56 let), které mají za úkol zmapovat charakter vztahu mezi matkou a dcerou z pohledu dcery, druhý se skládá z 11 otázek, které jsou zaměřený na takové kvality vztahu, které dcery vnímají negativně a třetí je tvořen 9 otázkami, které se naopak zaměřují na pozitivní aspekty vztahu, které vnímají dcery. Otázky v interview byly specifickým způsobem řazeny za sebou tak, aby respondentky na dané okruhy neodpovídaly najednou. Otázky jednotlivých okruhů se v rozhovoru střídaly. Plné znění polostrukturovaného interview je možno nalézt v příloze č. 5. Všechny účastnice výzkumu podepsaly informovaný souhlas se zpracováním údajů, se zveřejňováním odpovědí a s faktem, že interview bude nahráváno. Interview trvaly v průměru 20-50 minut, přičemž průměrné interview trvalo cca 40 minut. Pro zpracování dat a jejich přípravu na analýzu byla zvolena metoda doslovné transkripce audiozáznamu. Vzhledem k faktu, že tato práce je součástí širšího výzkumného záměru a sběr dat probíhal specifickým způsobem, jak je uvedeno v kapitole, která popisuje výzkumný soubor, byla doslovná transkripce vždy prováděna u jednotlivých interview, které každá z nás dělala. U interview byla následně provedena kontrola a poté jsme si přepisy vyměnily. Přepisy rozhovoru tvořily 3-5 stran psaného textu. Hlavní metodou byla zvolena obsahová analýza textu, která se provádí ve třech krocích kódování, kategorizace a definování témat. Tento postup uvádí Hendl (2005) „Kategorizace postihuje a pojmenovává esenci jednotlivých složek zkušeností. Témata mají pojmenovávat podstatu skupiny složek zkušeností.“. (Hendl, 2005, 129). Z interview byla odstraněna slovní vata. Otázky byly rozčleněny do jednotlivých okruhů, interview bylo několikrát pročítáno a ke každé otázce byl proveden záznam informací z celého rozhovoru vztahující se k dané oblasti. V rámci obsahové analýzy textu bylo konkrétně využito metody trsů, kdy se v rámci jednotlivých kategorií vynořovaly další podkategorie a podle Miovského (2006) „Tyto skupiny (trsy)

by měly vznikat na základě vzájemného překryvu (podobnosti)

mezi identifikovanými jednotkami. Tímto procesem vznikají obecnější, induktivně 37

zformované kategorie, jejichž zařazení do dané kategorie (trsu) je asociováno s určitými opakujícími se znaky, určitým charakteristickým uspořádáním atd.“ (Miovský, 2006, 221). Další metodou byla metoda zachycení vzorců, která slouží k vyhledávání určitých opakujících se vzorců dle Miovského (2006) „...jde o vyhledávání určitých obecnějších principů, vzorců či struktur, které odpovídají specifickým zaznamenaným jevům vázaným na určitý kontext, osobu atd.“ (Miovský, 2006, 222) Zároveň u většiny otázek je uvedena informace o obecné kvalitě vztahu, kvůli snadnějšímu propojování událostí a informaci. Daná obecná kvalita vztahu, byla stanovována na základě výpovědi participantek o vztahu s matkou, toho, zda byl vztah uváděn jako spíše otevřený, s přítomností blízkosti nebo spíše uzavřený, s přítomností odstupu. A dále pak také na základě celkového dojmu výzkumníka z rozhovoru. Takto byly stanoveny tři obecné kategorie vztahu: vztah dobrý (vztah bez zjevných komplikací, participantky samy jej tak označují, nebo se v průběhu celého rozhovoru nevyskytuje nic, co by svědčilo o větších konfliktech, nevyřešených záležitostech, více méně se jedná o otevřený vztah), vztah typu něco mezi tím (nějaké neshody, nedorozumění apod. se vyskytují, ale míra je dle respondentek snesitelná, vztah je více méně otevřený), vztah s odstupem (vztah se zjevnými komplikacemi, vztahy od kategorií, kde je přítomno velké množství odstupu, po ty kde je ho méně, ale pořád dle hodnocení respondentek hraje ve vztahu velkou roli, jedná se o vztahy uzavřené).

6.3 Výsledky Výsledky jsou rozděleny dle stanovených výzkumných otázek, které tvoří zároveň základní oblasti rozhovoru a v rámci těchto oblastí jsou dány okruhy, které vychází z otázek v interview a jsou označeny tučným písmem a podtržením. V rámci okruhů, se pak profilují jednotlivé kategorie, které jsou zvýrazněny tučným písmem, jejich subkategorie jsem označila tučně kurzívou. Citace v rámci jednotlivých dílčích okruhů se uvádí kurzívou v uvozovkách a výroky tazatele kurzívou tučně v rámci citace. V první části interpretace výsledků budou uvedeny otázky, které měly za úkol zmapovat základní aspekty vztahu matky a dcery. Druhá část pak směřuje k mapování spíše negativních prožitků v rámci vztahu. Třetí část se zabývá spíše pozitivními prožitky v rámci vztahu matky a dcery. Interpretace výsledků by měla být chápána jako inspirace pro další výzkum v této oblasti.

38

6.3.1

Obecné charakteristiky vztahu

Tato oblast byla tvořena původně 12 otázkami a 4 doplňujícími. V rámci analýzy výsledků byla otázky shrnuty do 9 okruhů a 3 okruhů z doplňujících otázek.

Obecná charakteristika vztahu (vychází z otázky č. 2): Větší část dcer charakterizovala svůj vztah k matce nejčastěji jako dobrý ( 5 dcer), jedna z těchto dcer ho popisuje jako dobrý a přiměřený. Celkově byly odpovědi velmi různorodé, proto zde zmiňuji pouze odpovědi, které v rámci rozhovorů zazněly víckrát. Častěji zmiňované odpovědi byly, že se jedná o vztah přátelský (3 dcery), nebo naopak s odstupem (2 dcery). Respondentky zmiňovaly, že svoji matku mají rády (2 dcery) z toho jedna svou charakteristiku doplňuje o to, že se k ní staví s odstupem. Dále, že se jedná o vztah přiměřený (2 dcery), nebo že je jejich matka tzv. nechce pustit (2 dcery). Odpovědi, které zazněly pouze jednou jsou např.: větší vazba, formální, bezproblémový, otevřený, matka má takový to rozhodovací právo, mamka je starostlivá, opora, každý nám závidí, vzájemná pomoc, vidím ji v sobě, musím ji ochraňovat. U kategorie každý nám závidí se ještě vyskytly některé podkategorie pomoc, podporu, zasmějeme se spolu, otevřenost. U několika vztahu byla zjevná mírná ambivalence v hodnocení vztahu, buď v rámci toho, že dříve vztah fungoval např. jinak než je tomu teď z různých hledisek (např. nemoc matky, která dceru vede k tendenci matku chránit), nerespektování samostatnosti dcery v dospělém věku (u 9 dcer). V rámci již zmiňovaného obecného rozčlenění na dobré vztahy, vztahy na pomezí a vztahy s odstupem, uvádím spektrum typů vztahů u těchto 9 dcer. Z toho 5 vztahů bylo vyhodnoceno jako dobré a 3 jako vztahy s odstupem, z čehož vyplývá, že nerespektování samostatnosti dcer se objevuje také ve vztazích, které jsou relativně nezatíženy hlubšími konflikty či jinými problémy. O tom svědčí výpověď jedné z dcer :„Já nevím, z kraje asi obrovská autorita, spíš v nepříjemným slova smyslu a později teda máme hezký vztahy no. Tak nějak..já to mám fakt tak napůl prostě, tam je to napůl. Půlka života špatně a teď dobrý. Nevím, jak to mám říct jinak. Já totiž neměla sebevědomí, já byla takhle nízko, jó, a já se zmítala mezi mou matkou a bývalým manželem, pořád mezi něma, co kdo řekl. Já ti dospěla až v 38 letech a změnila jsem sama sebe a pak už to jelo, jak se změníš ty, tak se změní i celý okolí k tobě. A změnila jsem se díky ní, protože na mě byla zlá. A teď vidím, že jsem to potřebovala.“. Nebo se ambivalence projevuje v rámci současného vztahu, o tom vypovídá jiná dcera „Je dobrej.

39

Mamka je až moc starostlivá, spoustu věcí si moc zabírá, tím, že už je jakoby stará a má spoustu času. Takže radši jsou věci – nějaký větší starosti nebo větší problémy – který jí radši neříkám. Protože jak je celý den doma, tak prostě má možnost nad tím vším moc přemýšlet. Takže někdy je lepší, že toho ví trošku méně.“ Z výše uvedeného vyplývá názor dcer na vztah s jejich matkou. Nejčastěji dcery tento vztah označují jako dobrý či přátelský.

Bydlení (vychází z otázky č. 5): V rámci dalšího mapování obecných charakteristik vztahu byly zařazeny otázky vztahující se k tématu bydlení, jelikož z literatury vyplývá, že se může jednat o téma, které je v rámci vztahu matek a dcer poměrně důležité. A dále pak z důvodu mapování změny vztahu po odchodu dcery z domu. Z rozhovoru vyplývá, že několik dcer (3 dcery) v současné době bydlí u svých matek. Jedna dcera po začala u matky znovu bydlet po rozvodu a uvádí, že vnímá jisté zásahy do vlastní samostatnosti, které ale vnímá v pozitivním slova smyslu, jako projev lásky. Dvě dcery bydlí s matkami celý život, ale mají oddělené domácnosti. Většina dcer (11 dcer) pak uvedlo, že s matkou nebydlí. Další otázka směřovala k mapování toho, zda se po osamostatnění dcery nějakým způsobem vztah změnil, větší část dcer (8 dcer) změnu potvrdilo a menší část dcer (3 dcery) změnu zamítly. Z dcer, které změnu potvrdily se 2

vyjádřily ve smyslu, že změnu vztahu nepřipisují

osamostatnění se, ale buď jak uvádí jedna z dcer: „Já si myslím, že se měnil jakoby časem, vůbec života a životních zkušenností a fungování mě jako osoby, jako matky. Ani ne tak jako s bydlením nevidím, vůbec.“ nebo jak se zmiňuje jiná z dcer: „Hmm. (ticho) jednak, bych řekla, moc to u nás nehrálo roli toto, jestli jsme bydlely nebo nebydlely..nebo bydlely spolu nebo zvlášť. Ale je fakt, že jsme si udělaly takový svoje pravidla obě dvě, že ona má jinej životní styl, naprosto (důraz) opačnej než já, a respektujeme se. To znamená, že když přijede ona ke mně, tak respektuje moje sídlo a já musím respektovat todle.“ Změnu vztahu v kontextu osamostatnění se od matky potvrzuje menší polovina dcer (6 dcer) z toho naprostá většina (5 dcer) vypovídá, že se vztah z různých důvodů zlepšil a jedna dcera pouze potvrzuje změnu, kterou blíže nespecifikuje. Důvody zlepšení dvě dcery vnímají v získání pocitu větší svobody, dvě ve zmenšení frekvence kontaktu,

40

několik dcer (3 dcery)

ve zmenšení frekvence kritiky ze strany matky, v důsledku

možnosti regulace styku a danou kritiku dcery také lépe snáší. V rámci kategorie nepozměněného vztahu zde zmiňuji jako příklad odpověď jedné dcery, která uvedla: „Jako náš vztah se nezměnil, ale kdybych tam bydlela s nima, tak si myslím, že by to bylo vůči mě, já bych byla jiná asi. Jako myslíš, že kdybys bydlela přímo s nima? No kdybych bydlela ve svém rodišti, tak tím jak lidé stárnou, tak ty nemoce a všecko, no změnila se. Ale já to zas beru z toho, že když člověk stárne, tak to k tomu patří, jenomže v tomto žít, tak to bych asi nemohla, tak nějak ten pres a je to aj ve vzduchu pořád.“ Z uvedeného vyplývá, že určitá část žen změny ve vztahu k matce v kontextu změny bydlení vnímá a mluví a určitém zlepšení.

Souhlas s rozhodnutími (vychází z otázky č. 9): Tato otázka odkazuje na zjištění aspektu vztahu, který popisuje Deborah Tannen (2006) a označuje jen jako tzv. schvalovací razítko. Blíže je popsáno v samostatné kapitole v teoretické části. V podstatě svědčí o vzájemné provázanosti vztahů na různých úrovních. Tato otázka slouží ke zjištění, zda se tento fenomén objevuje i v českých podmínkách a s čím vším je spjat. Souhlas matky s rozhodnutími je důležitý pro několik dcer (3 dcery), jejichž vztah s matkou lze na základě výše uvedeného označit u všech za tzv. dobrý až na jednu dceru, z těchto dcer se 2 přímo vyjádřily, že je pro ně příjemnější, když s nimi matka souhlasí. Dcera tvrdí: „Tak je to určitě příjemnější, když souhlasí. Příjemnější? Je to příjemnější, ale když by nesouhlasila, tak si sama ještě jednou přehodnotím v hlavě, jestli to moje rozhodnutí je správný, nebo jestli to její rozhodnutí, nebo ten názor, může ovlivnit to mý. Abych se rozhodla správně. Protože přece jenom zkušenosti jsou zkušenosti.“. U všech dcer matka určitým způsobem zasahuje do jejich životů, dle dcer nijak zásadně, ale přesto jim to není nepříjemné a zároveň vnímají ve svém životě ze strany matky dostatek respektu. Pro pár dcer (4 dcery) je někdy souhlas matek důležitý jen někdy, výrok jedné z dcer to charakterizuje takto: „Asi ne (důrazně). Asi jdu a udělám si to podle svýho, protože vím, že ona by s tím stejně souhlasila. Já si myslím, že určitě souhlasila. Nebo by aspoň řekla, ať si to udělám podle sebe, jak chci já. Ptáte se jí na to? Někdy jo a ona spíš řekne: udělej si to, jak chceš.“ Další dcera se vyslovila: „Dřív si myslím, že jsem to potřebovala mít hodně v souladu, ale opravdu tím, jak jsme se odstěhovali, tak to tak až neřeším. Jo, že vím, že ji

41

to třeba může trápit, ale myslím si, že vysloveně to neřeším. Těší tě to, když jsou vaše názory v souladu? Já jsem to spíš cítila tenkrát tak, že když se jí třeba něco nelíbilo, jak jsme si třeba něco udělali s manželem nebo takhle, jo nějakou situaci. Tak že když se jí něco nelíbilo, tak mě to jako tížilo, nebo jsem se cítila, když to řeknu takhle, mezi dvěmi mlýnskými kameny, na jedné straně mamka, na druhé straně manžel a teď ke komu se přiklonit, nebo komu vyhovět, že mi tam chyběla z mé strany určitá samostatnost jakoby se prosadit i za cenu toho, že mamce se to třeba nelíbí.“ Z těchto dvou výroků vyplývá, že ženám na tom, co si matky myslí záleží, ale zároveň jsou si vědomy faktu, že je to jejich život a je na nich jak se rozhodnou. Zároveň jedna dcera si uvědomuje také, jakýsi tlak, který z přizpůsobování rozhodnutí plyne. Pro polovinu dcer (7 dcer) souhlas s jejich rozhodnutími ze strany matky není důležitý. Závěrem je patrné, že v českých podmínkách ve zkoumané věkové kategorii se pravděpodobně fenomén schvalovacího razítka v tomto výzkumném souboru neobjevuje tak často, jak ho zmiňuje Tannen. Otázkou může být, co by ukázal výzkum zaměřený přímo na tento jev.

Citový odstup, uzavřenost versus otevřenost a citová blízkost (vychází z otázek č. 10 a 11): Jedná se o okruh, který blíže popisuje vztahy mezi matkami a dcerami v tom, jak moc jsou spolu z pohledu dcer ženy ochotny sdílet své životy. Z výzkumného souboru část žen (5 žen) uvedlo, že pociťují vůči svým matkám citovou blízkost a otevřenost, která se podle

participantek projevuje např. tak, že „...se svými dcerami mám ale

otevřenější vztah v tématech jako sex a chlapi...“ nebo „...řeknu jí všechno, je to moje vrba a je to oboustranné...“. Dvě ženy dále uvedly, že si dají pusu, obejmou se, volají si, říkají si podrobnosti ze svého života. Jedna z participantek dále uvedla, že ve vztahu se svou matkou již jedno uzavření zažila a nechce, aby se znovu opakovalo. Pár žen (4 ženy) se zmínilo, že to v jejich vztahu s matkou není jasně dané a je to do určité míry souvisí určitými tabu, které se v jejich vztahu vyskytují. Tabu, které se ve vztahu objevuje ze strany dcer (u 3 dcer), je například to, že si nestěžují. Dcera s matkou a matka s dcerou dále vzájemně nemluví, jak uvádí jedna dcera o penězích nebo, jak uvádí jiná dcera o intimním životě. Jedna dcera poté taky uvádí, že se jí její matka nesvěřuje. Jedna z participantek to odůvodňuje tak, že jí to neřekne, když ví, že by z toho byla smutná.

42

Několik dcer (5 dcer) se vyjádřilo ve smyslu, že ke svým matkám pociťují spíše citový odstup a uzavřenost. Pár dcer (3 dcery) uvádí, že odstup pociťují kvůli tomu, že k matce není otevřená, z toho jedna, protože maminka měla těžký život a protože by to mohlo zhoršit její zdravotní stav, jiná uvádí, že matce neříká věci, které by jí mohly zranit další tvrdí „Že třeba neřeknu upřímně to, co si myslím, nebo to co bych jí říct chtěla, protože všechno, co řeknu, bude použito jednou proti mně. A někdy i taková ta vazba jako přátelství nebo projev nějaké té náklonnosti, že nějak jsme k tomu nebyly ani moc vedený. Jako říct, že se máme rády nebo takový, to je takový vlažný, i když to obě tak nějak vnímáme, ale málo si to říkáme a málo si to dáváme najevo.“ Další otázky v tomto duchu se pak zaměřovaly na to, jestli jsou, z pohledu dcer, dcery a matky vzájemně spokojené s nastavením vztahu, nebo by spíše ocenily vztahy bližší a otevřenější. Téměř polovina dcer (6 dcer) uvedla, že by někdo ocenil ve vztahu větší blízkost. Dle toho jak dcery odpovídaly se zde vykrystalizovalo, kdo by o větší blízkost ve vztahu stál. Jedna dcera uvedla, že by o větší blízkost ve vztahu s matkou stála ona sama a dává to matce najevo náznaky, drobnými dárky, podporou, tolerancí toho jejího, jedná se vztah s odstupem, kde matka má rozhodovací právo. Další dcera uvedla, že o větší blízkost ve vztahu by stály obě, co se však týče vzájemného projevení zájmu o blízkost uvádí, že ona to dává najevo, matka ne, dcera řekne , že ji má ráda, obejme ji, dám jí pusu. Část dcer (4 dcery) si pak myslí, že by o větší blízkost stála jejich matka. Matky to dávají různým způsobem najevo a liší se to podle toho do jaké obecné kategorie jsem vztah zařadila. U vztahů, které jsem vyhodnotila jako dobré vztahy (u 2 dcer) matky dávají najevo svou potřebu větší blízkosti tím, že jedna volá a ptá se, proč se dcera neozvala nebo druhá že ví, že ráno a večer ji musí pozdravit. U vztahů, které jsem označila jako vztahy s odstupem se matka ptá na některé věci, o kterých s ní nechce mluvit, když se dlouho neukáže tak volá, že je jí smutno nebo se snaží mít účast na jejím životě, manipuluje se ní skrz výčitky, připomínky. Osm dcer tvrdí, že to ve vztahu vyhovuje tak, jak to je. Dvě z těchto osmi dcer tvrdí, že to tak mají jen ony a to z důvodu, že jedna dcera matku nechce zatěžovat starostmi (jedná se o vztah s odstupem) a druhá tvrdí, že je už dost otevřená. Šest dcer pak míní, že vztah s jejich matkou nepotřebují mít bližší ani jejich matky ani ony samy. V rámci tématu blízkosti se v této otázce ještě vynořilo, že jedna dcera o matce míní, že matka to dávat najevo neumí a druhá, že se to u nich v rodině nenosilo.

43

Závěrem lze o citové blízkosti, otevřenosti, odstupu a uzavřenosti, říci, že dcery jsou přibližně rovnoměrně nastaveny, co se týče

citové blízkosti, otevřenosti, odstupu

a uzavřenosti, v rámci celého výzkumného souboru. Větší části dcer vyhovuje dané nastavení vztahu a určitá menší část dcer by toto nastavení ráda změnila ve smyslu, ráda by se s matkou více sblížila, nebo si myslí, že by to ocenila jejich matka a také si to vzájemně dávají patřičně najevo.

Empatie (vychází z otázek č. 16 a 17): Prožívání je oblastí značně subjektivní a není jednoduché mu u jiného člověka porozumět, poměrně velkou část prožívání druhého člověka stavíme na našich očekávání, jak obvykle tuto situaci někdo prožívá a u blízkého člověka se zaměřujeme na to jak tuto situaci obvykle prožívá on sám. Někdy může být porozumění velké a někdy nižší. Většina žen (10 dcer) si myslí, že rozumí tomu, jak se jejich matka cítí. Jedna z žen uvedla: „...stačí mi, když se na ni podívám, nebo když si voláme, tak já už po tónu hlasu poznám, že jí není dobře.“ Jiná tvrdí: „...dnes už ano.“(jedná se o dceru, která popisuje, že její původně negativní vztah k matce vedl k jejímu osobnímu rozvoji). Menší polovina z celkového počtu dcer (6 dcer) má se svou matkou obecně dobrý vztah. Několik dcer (4 dcery) z těchto 10 míní, že si nejsou úplně jisté, ale přesto uvedly odpověď, že si myslí, že pocitům matky rozumí nebo, že se o to snaží. Jedna žena tvrdí, že někdy tomu rozumí a někdy ne. Menší část žen (3 dcery) uvádí, že nerozumí tomu, jak se jejich matka cítí. Reakce dcer na to, zda si myslí, že jejich matky rozumí tomu, jak se cítí, byla z převážné většiny pozitivní. Většina dcer (9 dcer) uvedla, že si myslí, že jejich matka rozumí tomu, jak se cítí. Z hlediska obecného charakteru vztahu byla větší část (5 dcer) součástí kategorie dcer se vzájemně dobrým vztahem. Dvě dcery z těchto 8 pak zmiňují, že to jak se matka cítí poznají podle výrazu ve tváři. Čtyři dcery opět mluví o jisté nejistotě vůči porozumění ze strany matky, užívají výraz snad ano, nebo tvrdí „...mnohem míň, než to mám já k ní...“ nebo „neví všechno, co mě trápí“. Přitom dvě z těchto dcer vyjadřují podobnou nejistotu při mapování toho, zda si myslí, že matky rozumí tomu, jak se cítí. Několik dcer (3 dcery) neví, jestli rozumí tomu, jak se jejich matka cítí a doplňují, že se tomu nedá porozumět, matka neví vše, musím jí to připomínat. Dvě dcery říkají, že jejich matka nerozumí tomu, jak se cítí a doplňují „...já mám potřeby, které ona nemá představu, že existují.“ nebo „...snažím se jí to říkat.“. Jedna z těchto dcer se také

44

zmiňuje, že si tímto není jistá, ale že si to myslí. Celkově z celého souboru tuto nejistotu s se svým tvrzením projevilo 8 dcer. Z uvedeného vyplývá, že dcery si myslí, že jim matky převážně rozumí stejně jako si myslí, že ony z větší části rozumí matkám. Toto vzájemné porozumění po pocitové stránce dcery dokládají skrz výraz ve tváři, kterým některé matky poznají pocity dcer a některé dcery poznají pocity matek.

Vyjadřování vlastních potřeb a přání (vychází z otázky č. 20): Větší počet dcer (5 dcer) uvedlo, že s nimi matka mluví o svých potřebách spíše přímo. Tyto dcery lze zařadit do obecné kategorie dcer s dobrým vztahem nebo do kategorie něco mezi tím. Stejný počet dcer (5 dcer) uvedlo, že s nimi matka mluví o svých potřebách spíše nepřímo. Jako příklad uvádí: potřebovala a očekávala pomoc a neřekla si, jenom naznačuje a nebo řekne to stylem mělo by se. Menší počet (3 dcery) pak tvrdí, že jejich matky mluví o svých potřebách přímo i nepřímo např. když nemluví, tak pláče, takže se to pozná, když je na to atmosféra, tak ano (např. jsou sami, je pohoda). A jedna dcera se zmiňuje, že její matka popírá jakoukoliv existencí svých potřeb. „Absolutně popírá existenci jakýchkoliv svých potřeb. Tváří se, že ona nic nepotřebuje a tak trošku do takové lítostivé pozice sama sebe dostává. Nikdy neřekne přála bych si, aby nebo Můžeš mi koupit nebo můžeš pro mě udělat. Tak to si vůbec nevzpomínám, že by taková věta někdy zazněla.“ V souhrnu lze říci, že podle dcer matky používají přímou nebo nepřímou formu komunikace nebo obojí způsob komunikace.

Respektování dceřiny samostatnosti a originality (vychází z otázky č. 22): Respektování samostatnosti a originality je něco, na co má právo, každý dospělý člověk. Zde se zaměřuji na to zda dcery cítí, že ho mají dostatek. Většina dcer (11 dcer) odpověděla, že se cítí být svou matkou respektována. Několik dcer (3 dcery) si respektování samostatnosti a originality musely vybojovat. Např.: „Jo. byl to boj, ale už jo. A v čem to byl boj? Tak určitě to prostě, jo to je tím, že spolu žijeme v tom jednom baráku, tak to byl celý život ten tlak jako, jo tady budeš klepat, když jdeš na návštěvo jo. A jsou věci do, kterých kecat nebudeš prostě, jo. Hodně, hodně to bylo vidět třeba v té výchově, jako když jsem byla mladší a měla jsem tu Janu (jméno záměrně pozměněno=) nejstarší dcera) jo, a takové 45

tendence jako ovlivňovat tu výchovu a že prostě tohle se má dělat jinak a kdesi cosi a když jsem jí říkala, že to bude, tak jak to chci já tak to stejně nerespektovala jo. Dneska už to tak není, dneska už jsme o kus dál.“ nebo „Byl to mnohaletý boj, aby mě respektovat začala. I tak si myslím, že je to spíš, že to vzala na vědomí než, že by to měla zvnitřněné, že je to tak správně.“ Dvě dcery uvedly, že si dělají věci podle sebe, matky nezasahují do jejich života, do věcí, které dělají. Malá část dcer (2 dcery) pak tvrdí, že je matky respektují jak v čem. A jedna dcera přímo uvádí, že ji její matka nerespektuje a dodává „No projevuje se to právě tím, že ke všemu má výhrady, výtky, co já dělám, nějaký moje rozhodnutí. Je to často jako špatný podle ní, nepodpoří mě, když třeba bych se potřebovala rozhodnout v něčem, nepodpoří mě v mým rozhodnutí, pokud ona by s tím stoprocentně nesouhlasila, tak to v sobě nepřekousne a nepodpoří mě.“ Lze říci, že většina dcer se cítí být svou matkou respektována, i když některé uvádí, že si to musely vybojovat, malá část dcer je respektována částečně a pouze jedna dcera vůbec.

Reakce na úspěchy (vychází z otázky č. 30): Úspěch dcer je jejich matkami vnímán tak, že matky několika dcer (4 dcery) jsou rády, mají radost (4 dcery), přičemž to, že jsou rády a mají radost vnímám dle jejich popisu jinak než, že mají radost. Být rád svědčí o předpokladu, že to tak je, kdežto mít radost naopak o přímém projevu radosti. Pouze jedna žena uvádí oba tyto termíny. Na několik žen (3 dcery) je jejich matka hrdá. Menší polovinu žen (6 dcer) z celého souboru matka chválí z toho několik (3 dcery) chválí před nimi samotnými i před jinými lidmi a menší polovinu dcer (6 dcer) chválí před nimi samotnými. Přitom menší polovina (6 dcer) žen z celého souboru uvádí, že se jejich matka emotivně moc nevyjadřuje. Jedna dcera uvedla tvrzení své matky „...dobré zboží se chválí samo “. Podle dcer matky je jich úspěchy nejčastěji chválí, jsou rády nebo mají radost nebo jsou také hrdé.

Frekvence kontaktu (vychází z otázky č. 31): Frekvence kontaktu matek a dcer je poměrně různorodá. Několik dcer (4 dcery) se setkává se svou matkou denně, přitom všechny dcery uvádí spokojenost s frekvencí tohoto kontaktu a většina matek až na jednu, která by chtěla víc, také. Jedna dcera potkává svou matku dvakrát týdně a ani 46

jedné z žen tato frekvence kontaktu nevyhovuje. Několik dcer (4 dcery) se stýká se svou matkou jednou týdně. Pro dcery je tato frekvence vyhovující (4 dcery), většina matek podle dcer (3 matky) však uvádí, že tato frekvence kontaktu jim nestačí, pouze jedna se vyslovila, že je s frekvencí spokojena. Několik žen (4 dcery) se s matkou vídají jednou za 14 dní. Všem dcerám (4 dcery) frekvence kontaktu vyhovuje, dvěma matkám frekvence kontaktu vyhovuje a dvěma matkám frekvence kontaktu nevyhovuje. Jedna z dcer uvádí: „A teď si spíš uvědomuju, že třeba když kdysi nebyl telefon, já jsem chodila do práce a třeba 3 týdny jsme o sobě nevěděly. Já jsem třeba neměla možnost tam přijet, ona neměla telefon…(pauza)...takže třeba já bych teď nechtěla, abych 3 týdny nevěděla o svých děckách. Spíš třeba teď mi dělá dobře, že si voláme, já jí řeknu, co jsem dělala. Co ona dělala. Třeba za 3 dny mám už potřebu se s ní kontaktovat. Ale třeba před lety, když byla jen pevná linka, tak to takhle nebylo.“. Jedna dcera se s matkou setkává třikrát do roka. Pro dceru je frekvence kontaktu dostačující, ale pro matku tato frekvence dostačující není. Dcera zmiňuje: „Ona se domáhá víc, ale na druhé straně, když přijdeme tak ona nepřestane s tou činností , které se zrovna věnuje a já si tam připadá jako páté kolo. Jako přijedeme k ní na návštěvu musím to zorganizovat a posbírat celou rodinu, naložit do auta musím vzít dva tři dny volna čtyři dny, aby ta cesta byla alespoň nějaká rozumná, když tam vycestujem. A ona se potom věnuje, no to potěšení vidí v tom, že stojí při sporáku a vaří nám. Já chci zhubnout a ona mi tam takové něco hojné navaří. V tom se nikdy nesetkáme, takže místo toho, aby si na chvíli sedla ke stolu a podívala si s nám, tak ona stále běhá k práci a mezi prací a poskytuje službu a ne sebe ve smyslu pozornosti času. Myslím si, že je to jak kdy, že na jednu stranu se chce setkat, ale když se chceme dohodnout jak, tak odpovídá, tak že z toho nevyplývá ani kdy přijít nebo jestli ten čas nemá. Takže ano, ne. Takové váhavé, ambivalentní.“. Většina žen se se svou matkou stýká nejčastěji jednou za týden či jednou za 14 dní. Přitom všechny dcery jsou s touto frekvencí kontaktu spokojeny a přibližně polovině matek by vyhovovala větší frekvence.

Změny po svatbě (vychází z otázky č. 33): Svatba je jednou z poměrně velkých změn v životě lidí a zásadním způsobem může ovlivňovat vztah mezi matkou a dcerou. Přesto většina žen (10 dcer) uvedla, že změnu vztahu k matce k kontextu se svatbou nepociťují. Několik žen (3 dcery) se zmiňuje, že změny se děly spíše postupně, že se jednalo o proces. Jedna žena míní, že změny v jejím vztahu s matkou nastaly spíše, když se 47

odstěhovala. Menší část žen (4 dcery), ale změnu ve vztahu s matkou po svatbě potvrzují, konkrétně jedna dcera uvedla: matka na mě nahlíží jako na partnera a zároveň jsem získala samostatnost, jiná dcera se také zmiňuje o samostatnosti a dodává, že se cítí dospělejší a nezávislá, další uvádí, že se cítí prostě vdaná. Dále bylo také uvedeno tvrzení, že se dcera cítí klidnější skrz zodpovědnost, kterou najednou má. Výše uvedený text nesvědčí o prožívání změn z pohledu dcer v kontextu se svatbou. Otázkou zůstává, zda je dnes ještě svatba brána i jinak, než jako komerční a módní záležitost, ku příkladu jako pomyslný rituál oslavy osamostatnění se dcery, vzhledem k faktu, že mnohé páry žijí samy často dlouhou dobu a přitom nejsou sezdání, je možné, že se tento význam svatebního obřadu pomalu vytrácí. Jednou z možností je také hlubší prožívání jiných změn ve vztahu k matce, o které se budu zmiňovat v jiných úsecích textu, konkrétně změny v rámci bydlení a narození dětí, které mohou změny vyplývající ze svatby překrývat či snižovat jejich význam.

Změny po narození dětí (vychází z otázek č. 34 a 35): Narození dítěte patří do skupiny velkých změn v životě všech lidi a z velké části také ovlivňuje vztah mezi matkou a dcerou. Většina žen (10 dcer) změnu ve vztahu k matce po narození dítěte potvrzují. Ženy uváděly tyto změny, které mohou vznikat v kontextu narození dítěte, většina žen (6 dcer) uvádí, že matku více chápou, konkrétně jde o pochopení skrz podobné role, skrz angažování se ve prospěch dětí (2 dcery), skrz to, jak jsme rodičům přidělávali starosti, skrz zažití mateřství (3 dcery), v obavě o děti (3 dcery) zde přikládám výstižné tvrzení jedné z dcer „...Ten kontext jsem začala tak nějak víc vnímat, vciťovat se do něj asi. No a tím se mi asi trošku rozvinula empatie, tím že jsem se dostala do podobných rolí. Například víc chápu, před tím jsem to měla naopak na úrovni přežívání, že když se domáhala, že se ve 12 večer budu doma tak budu doma a když ne tak, sice ještě nebyla doba mobilů, tak zavolám jinak ve 12 budu doma. Dnes vím, že to nebylo o kontrole, ale bylo to o prožité, o bezpečí toho dítěte, dneska už to vím, je tu moje dcera, tak to rovnou povím, že ji nechci kontrolovat, jen chci, že když budeš v průšvihu, tak abych o tom věděla a mohla zasáhnout. Dohodneme se jakkoliv, ale když se dohodneme tak ať to tak je. Aby se ji nestalo, že by byla někde v prázdnu a nikdo jí nenabídl pomoc, když budeš potřebovat.“. Dále dcery také matky více chápou skrz zodpovědnost. Dvě dcery se zmiňují přímo o prohloubení vztahu s matkou z toho jedna mluví i o tom, že ti teď víc chápe , dvě dcery míní, že si víc uvědomují odpovědnost mít děti, jiné dvě dcery tvrdí, že dělají svým 48

dětem, některé věci, co dělali rodiče jim, dále se pak mluví o tom, že člověk osobnostně dozraje, jedna dcera říká, když to zvládli oni (rodiče) tak já taky, jiná dcera zastává názor, že člověk přichází na spoustu pravd, kterým dřív nevěřil, jedna dcera uvádí jako změnu pocítění většího odstupu (jedná se o participantku, které vztah s matkou v dřívějších dobách hodnotí, jako komplikovaný ve smyslu, že matka ji neuznávala jako samostatnou, dospělou bytost). Pro doplnění uvádím následující výroky dcer „Pak je pravda, že jsou určité naučené vzorce chování, které člověk uplatňuje na svých dětech, i když říkal, že tohle dělat nebudu. A ani si kolikrát neuvědomuje, že to dělá a taky je to kolikrát o tom, že je to fakt odpovědnost mít ty děti a že když to zvládli oni tak to můžu zvládnout i já.“ Menší část žen (4 dcery) tuto změnu po narození dítěte nepotvrzují. Jedna dcera vnímá změny vztahu jako samostatný proces. Další dimenzí změn v kontextu narození dítěte v rámci vztahu matky a dcery je hlídání vnoučat a zasahování jejich babičky do výchovy. Naprostá většina žen (13 dcer) uvedlo, že jejich matka jim pomáhá s hlídáním dětí. Pouze jedné ženě matka děti nehlídá, ale daná participantka neuvádí proč (jinde v rozhovoru se zmiňuje o kritice její výchovy ze strany matky). Pomoc ze strany matky s výchovou potvrzuje několik žen (5 dcer) z toho jedna podotýká, že se s matkou v tématu výchova názorově rozcházejí. Dvě dcery zásahy matky do výchovy vnímají pouze do určité míry, jedna se zmiňuje o zásazích do výchovy, které si ale nenechá líbit a jiná dcera říká následující „Ona spíš zastává, že když je máma jako matka přítomna, tak ať si to řeší sama, ale když jsem pryč, tak je usměrňovala jo, to je dobrý přístup.“. Většina dcer (7 dcer) o podílení se na výchově nemluví. Dokládá to výrok jedné z dcer „...Takový ty výchovný věci nechala na nás, protože nechtěla, abychom jí to jednou vyčítali. Ale věnovala se jim jinak a to mě hodně pomohla. Pohlídala je a dovolila jim někdy až moc (smích). Ale do výchovy nezasahovala. Ona třeba řekla: to já bych jim nedovolila. Ale co jsme řekli my jako rodiče, tak to bylo. Nikdy do toho nezasahovala, nebo tak.“ Je patrné, že narození dítěte je podle dcer významnou změnou, která zasahuje i do vztahu mezi matkou a dcerou v různých kontextech, nejčastěji prohlubuje pochopení dcery vůči matce. Většina dcer také uvádí, že jim jejich matky pomáhají hlídat děti, ale pouze menší množství žen nechá matku podílet se na výchově vnoučat.

49

Pomoc matce ze strany dcery (vychází z otázky č. 36): Matky dcer ve věku 43-56 let jsou již ženy pokročilého věku, proto je možné, že již budou potřebovat s některými věcmi pomoc. Naprostá většina žen (13 dcer) uvádí, že pomáhají své matce. Dvě z těchto žen mluví o velké vzdálenosti jejich bydlišť a bydlišť jejich matky. Konkrétně dcery pomáhají v těchto oblastech. Naprostá většina žen (11 dcer) uvedla, že své matce pomůžou něco udělat, přímo jde o úklid (4 dcery), vaření, mytí oken, vymalování domu. Dále pak několik dcer (5 dcer) matce někam zajedou, nebo ji někam zavezou (do města, k doktorovi), několik dcer (4 dcery) pomáhá matce na zahradě, několik dcer (3 dcery) matce zajdou něco koupit a dvě participantky za matky něco vyřizují (úřady, telefon, internet, věci, kterým nerozumí) a nebo pomáhají, když se něco stane. Pouze jedna žena své matce nepomáhá, protože matka je soběstačná a žije ještě společně se soběstačným dceřiným otcem. Většina dcer (6 dcer) uvádí, že si matka o pomoc řekne, dvě dcery to vycítí, dvě uvádí, že matky si nejsou zvyklé říkat a u tři dcery tuto informaci neuvádí. Většina dcer (8 dcer) z celého souboru uvádí, že respektují matčinu soběstačnost a pomáhají ji pouze pokud si řekne nebo pokud si dcery myslí, že je pomoci třeba. Z uvedeného vyplývá, že většina dcer se matkám snaží pomáhat, zároveň se některé dcery snaží uvědomovat matčiny kompetence a tím dle mého názoru vyjadřují ohleduplnost vůči matčině důstojnosti. Dcery pomáhají zejména v oblastech, které mohou být mimo možnosti matek.

6.3.2

Aspekty vztahu vnímané dcerami jako spíše negativní

V této kapitole se budu zabývat aspekty vztahu, které mohou vztah nějakým způsobem komplikovat, které sebou nesou určitý negativní emocionální náboj nebo které by chtěly dcery z nějakého důvodu mít jinak apod. Původně byla tato oblast tvořena 11 otázkami, které pak byly shrnuty do 10 okruhů.

Horší období vztahu (vychází z otázky č. 4): Každý vztah prochází určitým vývojem a střídání jakýchsi lepších a horších období. Ve vztahu matky a dcery tomu není jinak. Většina žen ( 9 dcer) uvádí, že ve vztahu k matce takové horší období zažily. Dané zhoršení vztahu dcery uvádí v různých kontextech jedním z nich je období puberty, 50

o kterém se jako o problematickém vyjadřují 4 dcery. Dalším kontextem horších období vztahu mezi matkou a dcerou bylo společné bydlení s rodiči v manželství (3 dcery), konflikty matky se sestrou, období okolo 30 let. Jedna dcera pak zmiňuje takovýto kontext: „když jsem si bránila rodinu a ona zase z pozice maminky mohla pochopit jinak, vyjádřila svůj názor a mě se to nelíbilo“. Pro dokreslení horších období ve vztahu mezi matkou a dcerou uvedu dvě výstižné citace, jedna z dcer říká: „No to určitě. Já přemýšlím, jak to nazvat. Určitě to nebylo v době dospívání a něčeho takového. Spíš, spíš...horší to bylo tehdy, když jsem si ještě nějak neprobrala a neporozuměla a možná jsem se nepovznesla nad její zdravotní stav nebo psychicky zdravotní stav nebo nějaké její fungování v rodině. Tak do té doby asi. Já si myslím, že to bylo období od dětství až do dospělosti. Ale teprve v té dospělosti jsem si to začala víc uvědomovat. Tak to bylo takové období, kdy to bylo těžší. V čem to bylo těžší? No v tom, že si člověk začne uvědomovat, že vztahy můžou být i jiné nebo o něčem jiném, nebo že třeba můžou být vřelejší nebo já nevím.“. Jiná dcera se zmiňuje: „Nó, samozřejmě byl horší. Zase vlastně budu mluvit o tom samým, byl špatnej, hodně špatnej, protože ono možná, jak se říká, že člověk se narodí rodičům, který potřebuje ke svýmu vývoji, tak já jsem prostě todleto, strašně jsem jí vyčítala, jak se ke mně chovala, že mi nehlídala děti například, jó, tady tyhle ty věci, že byla ke mně taková strašně přísná, já jsem se jí v podstatě bála, ale dneska si uvědomuju, že to je způsobený tím, že prostě jsem byla nedospělá, hmm a potřebovala jsem tady tu lekci, abych začala být sama sebou a v ten moment se to okolí k tobě okamžitě změní, je to už úplně jinej vztah.“. Menší část dcer (5 dcer) tvrdí, že zhoršení vztahu si nejsou vědomy. Je patrné, že horších období ve vztahu je si vědoma pouze určitá část dcer, které toto zhoršení vnímají nejčastěji v období puberty. Otázkou zůstává, zda vztahy matek a dcer jsou skutečně pořád stejné, jak uvádí dcery.

Neshody a nedorozumění (vychází z otázky č. 6): Neshody a nedorozumění jsou běžnou součástí života, v této kapitole se dostanu k tématům, které vyvolávají neshody a nedorozumění ve vztahu mezi matkou a dcerou. Dvěma nejčastějšími důvody neshod a nedorozumění jsou pocity dcer, že je matka poučuje (5 dcer) a rozdíly v rámci generací (5 dcer). Poučování dcery blíže specifikují a uvádí, že matky jim dávají rady (3 dcery), nemohou pochopit, že je člověk dospělý, a když je dospělý, tak má právo dělat si, co chce, mají dcery za malé dítě, poučují ohledně výchovy dětí, komunikace s manželem, úprava 51

bytu, zapomnětlivosti na svátky, narozeniny, státní svátky (Vánoce, apod.) a jiné výročí. Poučování své matky hezky vystihla jedna z dcer „Asi to, když mě chce mateřsky naučit, jak mám ten život žít. Když mě poučuje ještě stále, jak bych měla vychovávat nebo nevychovávat svoje děti a jak mluvit s manželem. No myslím, že už přestala s tím, jak by to mělo vypadat v mojem bytě. Myslím, že toho už nechala. Napadne Vás ještě něco? Vím, že ji rozladí, když zapomenu na pro ni důležité, popřát každému, narozeniny, svátky, Vánoce a všechny takovéto významné události. Tak to je věc, na které jí záleží.“. Dále dcery podotýkají, že matka je jiná generace a projevuje se například takto: „všechno si schovává na horši časy“, po pocitové stránce (3 dcery), menší spontaneitou, „všechno se muselo“. Blíže se k tomu vyjadřuje některá z dcer „No. Já bych řekla, že to je takovej běžnej generační problém prostě. Oni jsou generace, která je, byla vychovávaná úplně jiným stylem a navíc, já mám, nebo jsem přesvědčená o tom, že třeba vztahy teď..jako vaše generace je třeba stokrát lepší ještě než naše ještě. Naši rodiče jsou vedeni jiným způsobem a teď jsme se posunuli do nějakýho jinýho věku a prostě je to úplně o něčem jiným a vy to máte nastartovaný, jó. Já, moje generace, ještě něco mezi našema rodičema a váma, ale naše rodiče jsou prakticky i pro naši generaci strašně zastaralej model. Nevím, jestli chápeš, jak to myslím. Ale myslím to třeba v tom smyslu například, že třeba za mýho dětství byli rodiče zvyklí, že se v neděli jede k babičce, babička napeče buchty, jó, a všecko se muselo. Teď je to už vo tom, už se tak nemusíme vidět, víme vo sobě, ale prostě už se nemusíme vidět každou neděli, jó. Takový to, oni museli mít ty pravidla jasně daný a to mě rozčiluje prostě, já todleto nesnáším (smích).“. Dále dcery uvádí rozdílnost názorů (2 dcery), provozní záležitosti např. kolem domácnosti (bydlí spolu), situace v širší rodině (rozdílnost názorů), z toho, že mám o ni strach (hodně se otvírá dealerům, tak aby jí něco neudělali), zapomnětlivost, všechno si bere moc osobně. Některá z dcer se zmiňuje o neshodách a nedorozuměních nejsou, dusím to v sobě, je to asi tím, že se v ní vidí. Jedna dcera uvádí „Vyplývá to z jejích úzkostí a nálad vyplývají ty nedorozumění z toho, o čem já mluvit nechci a ona o tom mluvit chce a má potřebu neustále je rozebírat.“ Z uvedeného vyplývá, že největší třecí plochou je oblast poučování, které dle mého názoru se nejvíce dotýká oblasti respektu vůči samostatnosti dcery a zároveň rozdílnost generací, která je dána rozdílným nastavením společenského klimatu.

52

Problematické oblasti v chování a řeči ze strany matky (vychází z otázky č. 8): V tomto okruhu se pokusím blíže specifikovat problematické oblasti ve vztahu matek a dcer. Nejčastěji dcery (7 dcer) uváděly jako problematické matčinu kritiku a rady, jiné dcery (2 dcery) se zmínily o

matčině arogantnosti, další dcery (2 dcery) pak o matčině

chybějícím nadhledu, několik dcer (3 dcery) tvrdilo, že je nic v chování ani řeči neštve. Dále dcery uváděly negativismus, zábavu na cizí účet, srovnávání s jinými lidmi, gesta, nechce, abych se honila jako ona a pořád to opakuje, vztahuje si všechno na sebe a trápí se tím, nedává si naslouchátko. V souhrnu je patrné, že dcery nejvíce štve matčina kritika a rady, které podle výsledků z podokruhu nehody a nedorozumění, pak pravděpodobně mohou vyvolávat konflikty.

Touha po odlišení od matky (vychází z otázky č. 13): Když dítě dospěje má zvýšenou potřebu se začít něčím odlišovat od obou rodičů, což mu následně pomáhá stanovit si vlastní priority apod. Ve vztahu matek a dcer se toto téma může hodně objevovat, jelikož dcera se v dětském věku identifikuje s rolí matky a poté má potřebu najít svůj směr. Většina dcer (12 dcer) touží po odlišení se od matky. Jedna dcera po odlišení od matky netouží a jedna dcera na tuto otázku vůbec neodpověděla. Dcery nacházely mnoho témat, ve kterých by se rády odlišovaly od matek. Nejčastěji dcery (3 dcery) uváděly nahlíží na lidi praktickým způsobem a méně se zabývá jejich citovou stránkou (skrz povinnosti, co by se mělo a nemělo), nerada se vzdělává (2 dcery), nedává najevo, že o lidi stojí, že je má ráda (2 dcery), otravovat lidi kolem sebe (sebelítostí, pesimismem- 2 dcery). Dále dcery zmiňují pořád se opakuje, vzpomíná na to, co bylo, nepovzbuzuje své děti, málo citové blízkosti, absence hlubokých intenzivních vztahů, kterých se bojí, dření si odstupu, upřednostňuje pořádek před péči o děti, upřednostňování vzhledu před vším ostatním, přehnané nároky na chod domácnosti, nedopřeje si (kupuje nejlevnější nejúspornější až nefunkční věci), tendence shromažďovat zbytečné, dá hodně na to, co řeknou ostatní, nemá nadhled, zasahovaní do života (ve smyslu neotravovat svými radami), velké množství hádek, zapomnětlivost, neprotěžovaní jednoho dítě vůči těm ostatním, manželství (mít tak divoké manželství), že nechtějí dělat to, co matka dělala jim, nechtějí si připadat nepotřebné, málo pozornosti dětem a víc práci. Dvě dcery se vyslovily ve smyslu, že se chování, které je podobné matčinu, nevyhnou. A jedna z nich doplňuje, že se snaží dělat věci jinak.

53

Závěrem je vidno, že témat, ve kterých dcery nechtějí být jako matky je mnoho a jsou velmi rozdílné, lze pouze říci, že některé dcery by nerady nahlížely na lidi více praktickým způsobem než emocionálním,chtějí se více vzdělávat, dávat lidem víc najevo, že je mají rády a nebýt pesimistické a sebelítostivé.

Kritika (vychází z otázky č. 14): Kritika je něco, čemu se nejspíš nikdo z nás nevyhne a zejména ve vztahu matek a dcer je poměrně zásadním tématem. Polovina dcer (7 dcer) tvrdí, že je jejich matka kritizuje a polovina (7 dcer) zase uvádí, že je jejich matka nekritizuje. Dcery kritizujících matek se zmiňují o nejčastěji ( 6 dcer) kritice fungování rodiny nebo domácnosti (3 dcery). Dále matky kritizují obhajobu ze strany matky dcery, když se jí stane nějaká křivda, všechno, o čem by si lidi mohli nějak povídat (chování, jednání, fungování), vzhled, názory, to, že jedeme pozdě (bez pochopení přispění okolních vlivů a toho, že já za to nenesu odpovědnost- jedovatá skrytá poznámka), dosažené vzdělání, vadí jí, že nechci pomoc, zvolené povolání. Jedna z dcer nekritizujících matek mluví o kritice ze strany matky v kontextu se svým dětstvím, dvě mluví o kritice v minulosti (kritika výchovy dětí, výběru partnera, nepořádku, špatného životního stylu, práce- 2 dcery ).Jedna dcera zmiňuje, že matka chce možná jen poradit a dcera to beru jako kritiku. Z uvedeného vyplývá, že polovina dcer vnímá přítomnost kritiky ve vztahu s matkou různě a druhá polovina se o ní buď nezmiňuje vůbec a nebo se o ní někdy zmiňuje v minulém čase.

Negativní, rozporuplné (ambivalentní) či nepříjemné pocity (vychází z otázky č. 18): Určitá míra negativních, rozporuplných či nepříjemných pocitů se objevuje v různé míře ve všech vztazích, alespoň v některých obdobích. Menší polovina dcer (6 dcer) uvádí, že tyto negativní pocity se ve vztahu k matce vyskytují. Většina dcer z této poloviny se řadí do obecné kategorie vztahů s odstupem. Zároveň však tyto dcery uvádí krom jedné, že tyto pocity se ve vztahu nevyskytují trvale. Konkrétní odpovědi se poměrně tématicky odlišují, ale dcery se zmiňují o přítomnosti těchto pocitů v důsledku např. matčiny vztahovačnosti, mírné zášti z minula ze strany dcery, má málo empatie, kritické poznámky na adresu jiných lidí, skrz oblékání, výchovu, jedno dceru mrzí , že když jí koupí nějaké oblečení, tak ho v rámci úspor 54

nevytáhne. Jedna dcera o nepříjemných pocitech ve vztahu ke své matce uvádí toto: „...no asi je to to, že jí nemůžu upřímně říkat to, co si myslím, nebo co bych jí chtěla říct, protože nikdy nevím, jak na to zareaguje, jestli to příjme, nebo se naštve, nebo, takže tady to hlavní mám jako, takovou obezřetnost, co bude.“ Větší polovina dcer (8 dcer) tyto negativní pocity ve vztahu se svou matkou neregistruje. Pouze jedna dcera se vyjádřila ve smyslu, že dříve se tyto pocity ve vztahu k matce objevovaly. Těžko říci, jestli dcery tyto pocity neuvádí, protože v tom vztahu skutečně přítomny nejsou nebo mají s matkou natolik dobré vztahy. Závěrem lze dodat, že dcery určitou formu negativních pocitů vůči matce vnímají, ale větší část ji spíše popírá nebo tam přítomny nejsou.

Srovnávání či soupeření (vychází z otázky č. 19): Tento okruh se vztahuje k tvrzení Deborah Tannen (2006), která ve své knize mluví o srovnávání a soupeření mezi matkami a dcerami. Naprostá menšina (2 dcery) z celkového počtu souboru pouze okrajově naznačuje možnou přítomnost soupeření následujícím způsobem: „Že bysme my dvě mezi sebou soupeřily, tak já to vůči ní necítím, ale myslím si, že ona možná trochu to tak má vůči dcerám, že možná proto má potřebu dát najevo, že ona to dělá líp a máme to dělat podle ní, že možná se nesrovná s tím, že jsme schopny taky něco zvládat taky samy. V čem to je konkrétně? Možná vůbec v tom srážení sebevědomí, že nedává nám podporu jako ve věcech, který my děláme, tak asi nejvíc tady v tom.“. Druhá dcera popisuje : „Neřekla bych. Tak více méně ani není o co soupeřit. Moje straší dítě má jako „babička Věra miláček“, mě má jako mamka, repektuju to (smích). Tam je prostě všechno dovoleno, nemusí se uklízet nic. Jsem náhodou otevřela mobil a ááá babička Věra miláček.“ I po ukončení rozhovoru paní pokračovala na toto téma. Že děti rády chodí k babičce a že občas je ti tak trochu za zády maminky. Ale smála se u toho a říkala to jakoby s humorem, ale nechtěla do toho nějak zabředávat, nebo to moc odkrývat. A pouze jedna dcera mluví o matčině srovnávání její osoby s druhými lidmi. Většina dcer (12 dcer) popírá existenci soupeření ve vztahu ke své matce a také většina dcer (13 dcer) neguje přítomnost srovnávání dcer ze strany matky. Z uvedeného vyplývá, že se tyto jevy v daném výzkumném souboru moc nevyskytují, nebo o nich ženy nechtějí mluvit či si je nepřipouštějí. 55

Pocity ublížení a odmítnutí (vychází z otázky č. 23): Pocity ublížení a odmítnutí se také poměrně běžně objevují ve všech vztazích. Jinak tomu není ani ve vztahu matek a dcer. Zmíním se zde o tom, zda si dcery myslí, že se někdy takto mohly cítit jejich matky Většina dcer (10 dcer) uvádí, že se odmítnuté nebo ublížené jejich matky cítit mohly v důsledku různých situací. Nejčastěji ženy (3 dcery) uváděly, že se takto jejich matka může cítit, když s ní nechtějí probírat něco, na co se ona ptá, nebo matky jiných dcer (2 dcery) si podle tvrzení dcer mohou si vyložit vzniklou situaci jinak. Dále dcery uvádějí situace, ve kterých se matky mohou cítit ublížené či odmítnuté např. kvůli špatně vyřčenému slovu, matka může z dceřiny strany cítit chlad (uvádí, že je to obraný mechanismus, aby ustála její tlak a mohla žít svůj život), se snaží jí vyhovět, ale ne vždy to jde a když jí nevyhoví, tak se tak může cítit, mohlo se jí dotknout, že se dceři nelíbilo, když matce dala najevo, že se jí nelíbí, že jedná za jejími zády nebo když jí dcery něco vytýkají. Určitá menšina dcer (4 dcery) tvrdí, že si myslí, že jejich matky se ublížené ani odmítnuté cítit nemohou. Je nasnadě se ptát, proč tomu tak je, jestli si dcery nechtějí přiznat existenci těchto pocitů u svých matek v důsledku jejich chování nebo si dcery myslí, že se v jejich vztazích skutečně neobjevují. Uvedené lze shrnout takto, většina dcer si připouští možnost, že by se matky mohly v důsledku jejich chování cítit ublížené nebo odmítnuté a určitá menší část toto tvrzení popírá.

Vliv matky na život dcery (vychází z otázky č. 24): Matky zásadním způsobem ovlivňují život svých dětí, zejména svých dcer a toto ovlivnění může přetrvávat až do dospělosti. Menší část dcer (2 dcery) tendenci matek ovlivňovat jejich život potvrzují. Jedna dcera to dokládá tímto tvrzením: „Možná, že chce mít účast na tom mojem životě nebo chce, aby se ty slova v tom mém životě tak nějak silněji odrážely, ale to není tak tvrdé, je to takové jemnější trošku. Říká vám to otevřeně? Ona říká všechno velmi nepřímo, velmi manipulativně, takže přímé slova nebyly žádné, ale to tak nějak vyzní v podobě jakési výčitky, a nebo nepřímého napomenutí a připomínky, že proč to tak neuděláš, a proč to tak není a ani si mi nenapsala a napsala si pozdě a proč to tak nebylo a jsou to takové nepříjemné poznámky, z který se to dá dedukovat a jsou nepříjemné například.“. 56

Jedna dcera uvádí, že do určité míry se ji její matka ovlivňovat snaží a nazývá to spíš směrováním, které se objevovalo nejčastěji dříve. Většina dcer (11 dcer) neguje tendenci matek ovlivňovat jejich život z toho téměř polovina (5 dcer) mluví o dřívější tendenci matky ovlivňovat její život. Dokládá to tvrzení jedné z žen „No říkám teď už moc ne, ale celý život se o to snažila, nějakým způsobem. Jak to dělala? Neustálým opakování toho samého požadavku dokud nebyl splněn. Tak dlouho s tím otravovala, že člověk nakonec tak nějak podvědomě jak ona to furt opakovala, udělal, ani o tom nevěděl.“ V souhrnu je parné, že některé dcery dokládají tendenci matky ovlivňovat jejich život, ale většina tuto tendenci nepotvrzuje. Část žen se zmiňuje o dřívější tendenci matky ovlivňovat jejich život.

Pocity zklamání (vychází z otázek č. 26 a 27): Pocity zklamání také nejsou něčím, co by se běžně ve vztazích nevyskytovalo. V této kapitole se budu zabývat oboustrannými pocity zklamání, jak ze strany dcery, tak ze strany matky. Nejprve se budu zabývat tím, jestli pocity zklamání někdy zažily dcery ve vztahu k matce. Menší polovina dcer (6 dcer) se přikláním k možnému zklamání ve vztahu k matce. Vzhledem k tomu, že tvrzení nejsou jednotná až na zmínění se zklamání v důsledku nedostatku podpory (3 dcery), výstižné je tvrzení jedné z dcer „No tak v momentě, kdy mi bylo nejhůř, tak se do mě nedokázala vcítit a odpálkovala mě. Nepomohla mi“, uvedu jen příklady možných zklamání. Jedna z dcer uvádí: „No vím, že jednou zapomněli na moje narozeniny. To mi bylo asi deset nebo jedenáct. To vím, že mě hodně mrzelo. Ale jinak si myslím, že to byly takové ta klasické věci jakoby její náhled věci a můj náhled věci a že mi někdy chyběla ta její podpora.“. Jiná dcera se zmiňuje „No asi úplně největší, co na mě zle dopadlo, když jsem se setkala s Bohem, uvěřila jsem v něj a začala jsem číst Bibli a se pohybovat v prostředí věřících a byl to pro mě úplný poklad, který jsem našla. Tak celá natěšená jsem jí jako dárek věnovala Bibli a ona mi ji vrátila. Tak to bylo asi nejsilnější negativní, co jsem od ní zažila. Protože jsem si myslela, že jí nesu fakt poklad, cennost velkou a ona ji odmítla si ji vzít. No když jsem jí dala předměty na parádu, tak ty si ode mě vzala bez problémů (smích), což se mi zdá v tom měřítku hodnot trošku jinak postavené.“ Další dcera dokládá: „Určitě. Jako dítěti mi zkritizovala dárek, který jsem jí dala. (smích) jo tak určitě mockrát, tak když spolu bydlíš celý život furt, tak to se prostě stává běžně.

57

Napadne tě ještě něco? Velmi málo dokáže mít radost, když ten druhý má radost, jako z toho, že mě se něco povedlo. Ona totiž to dělá i těm dětem jo. Že přijde to děcko nadšené, jako báábíí a mu to prostě tak nějak jako setře.“ Určitá část dcer (3 dcery) mluví o možném zklamání ze strany matky, ale dokládají, že pravděpodobně bylo natolik zanedbatelné, že si jej už nepamatují. Několik dcer (5 dcer) neguje jakékoliv zklamání, které by jim matky mohly způsobit. Dále se budu zabývat, jak pohlíží na možná zklamání matek, způsobená reakcemi dcer, jejich dcery. Většina dcer (9 dcer) si myslí, že někdy zklamala svou matku. Dvě dcery mluví konkrétně o zklamání ohledně vzdělání a jiné dvě se zmiňují, že neudělaly něco podle ní. Dále ženy dokládají zklamání matky tím, že ji nechtějí u všeho, obdobím dospívání,

rozvodem nebo návratem k manželovi, se kterým se rozešla. Část dcer

(3 dcery) mluví o možném zklamání, které si ale nevybavují a dcery si nemyslí, že něčím matku zklamaly. Je patrné, že dcery jsou si většinou vědomy toho, že je mohla matka něčím zklamat, i přesto, že několik dcer si nevybaví, čím a část dcer si takové zklamání vůbec nevybavuje. Podobně většina dcer si uvědomují možnosti zklamání matky, vyskytují se také dcery, které si nevybaví konkrétní událost a malá část si zklamání matek vůbec nepřipouští.

6.3.3

Aspekty vztahu vnímané dcerami jako spíše pozitivní

V této kapitole se budu zabývat tématy, které ženy navzájem spojují, které mají společné, ve kterých si rozumí a tématy, které ve vztahu mohou povzbuzovat vznik pozitivních emocí. Původně byla tato oblast ve výzkumu tvořena 9 otázkami, které potom byly shrnuty do 8 okruhů.

Lepší období vztahu (vychází z otázky č. 3): Podobně jako v každém vztahu lze nalézt období horší, je možné v něm najít také období lepší. Téměř polovina žen (6 dcer) mluví o lepším období ve vztahu s matkou. Konkrétní období se u jednotlivých žen velmi různí na příklad uvádějí když se narodily děti (nemluvila mi tolik do života, sblížily jsme se- 2 dcery), teď (když teď nejsou konflikty, matka mě přestala vychovávat- 2 dcery), matčina krize s otcem (skrz sblížení), když byly

58

děti menší (nemluvila tolik do výchovy), když si matka našla přítele (těšila jsem se z jejího štěstí, že začíná znovu žít), dřív (snažila se mě pochopit, byli jsme si bližší).O lepším období vztahu mluví jedna z dcer takto. „Náš vztah je lepší teď právě. V čem je teď lepší? Mám pocit, že já jsem dospěla a to, co jsem ti říkala, v momentě, kdy člověk přestane poslouchat maminku, začne být jako soběstačnej a dospělej konečně, což u mě teda fakt nebylo, tak se ty vztahy okolní mění, takže nějak tím že jsem, že jsem dospěla, esi je to tak, je to tak jako srozumitelný, tak sama v sobě, tak vlastně se změnil vztah mojí mámy ke mě, protože už mě přestala vychovávat. Z kraje asi cítila, že mě potřebuje vychovávat, že jsem úplně mimo (smích).“ Dvě z dcer považují vztah za pořád stejný a téměř polovina dcer (6 dcer) si lepšího období vztahu není vědoma. Z u vedeného vyplývá, že menší polovina dcer si je vědoma lepších období v rámci vztahu, které se objevují v důsledku některých situací a stejná část si tohoto vědoma není a zároveň dvě dcery vztah považují za stále stejný.

Oblast porozumění a sblížení (vychází z otázek č. 7 a 15): V tomto okruhu se budu zabývat v čem si matky a dcery dle pohledu dcer rozumí a také tím, co je sbližuje. Tato část je velmi roztříštěná, jelikož v souboru se nachází malé množství participantek a existuje velké množství oblastí v rámci porozumění. Jako první se zaměřím na to, v čem si dcery a matky rozumí. Dcery (vždy dvě) se schodují v oblasti porozumění v těchto kategoriích děti, podobné názory, bylinky, zahrádka, vaření, příroda, procházky, výlety, mám v ní takovou kamarádku (tzn. podpora, přejícnost) a také ženy mluví o tom, že si rozumí normálně běžně, což blíže nespecifikují. Ostatní kategorie jsou velmi rozličné a ženy se v nich ani jednou neshodují (nemoc, výchova, pohádky hudba, o čem je život, pomůžeme si, ruční práce, tvořivé věci, historie, v tom, co jsme spolu prožily (to negativní, výměna vzájemné podpory)). Dvě dcery pak uvádí, že je nic nenapadá. Jedna z dcer vysvětluje „No asi je to nějaké té toleranci než o tom, že bych radostně hrr za mamkou. Je to spíš matka z titulu, že mě porodila a z toho, že ji respektuju, protože mě porodila a snažila se na maximum toho, co bylo v jejích možnostech, než že by se nám to někde překrylo.“. V druhé části se zaměřím na oblasti, které ženy vzájemně z pohledu dcer sbližují. Všechny dcery (14 dcer) uvedly, že existuje něco, co je s matkou sbližuje. 59

Nejčastější odpovědí (8 dcer) na otázku, co ženy sbližuje, bylo dělat něco společně. Tuto kategorii, ženy blíže specifikují a zmiňují se o společných koníčcích a zájmech (2 dcery), společném řešením problémů, společné vlastnosti, schopnosti, společné činnosti (pečení cukroví), společná témata ke konverzaci (ruční práce (2 dcery), zahrada, příroda), společné trávení času (dát si kafe, pouštíme si přednášky- 3 dcery). Několik dcer (3 dcery) s matkou spojuje kategorie tzv. maminkovských typů. Takto svůj způsob sbližování s matkou označila jedna z dcer. Dvě ženy uvedly, že je s matkou sbližuje láska (z toho u jedné z žen se jedná o lásku k vlasti a u druhé o lásku k matce, která je vzájemná). Jiné dvě ženy uvedly jako jejich způsob sblížení vzpomínání na to, co bylo. Další dvě ženy mají společný koníček se svou matkou a to divadlo. Další prostředky sbližování matek a dcer byly zmiňovány pouze jednotlivě (než by člověk ublížil, tak to radši vztáhne na sebe jsme ochranitelky, spravedlnost, otevřenost, snažíme se nedělat rozdíly mezi dětmi, dusíme to v sobě a pláčeme, to že jsme máma s dcerou, sdílení, že se rády vidíme a toho, co jsem udělala, že mě pochválí). Na závěr lze jen říct, že pestrost v oblastech zájmů matek a dcer je poměrně velká a možná to

také

souvisí

s

různým

psychickým

nastavením

participantek

i

tazatelek.

Je pravděpodobné, že při bližším zaměřením se na toto téma by dcery jmenovaly větší množství oblastí porozumění. V rámci témat, které ženy sbližují, nejčastěji dcery jmenují jako prostředek sblížení dělat něco společně, což jen dokládá, že ženy tohoto souboru jsou orientované na kolektivní činnosti a spolupráci.

Matka jako vzor (vychází z otázky č. 12): Zde se blíže podíváme na okruh, ve kterém se chtějí dcery svým matkám podobat, které jsou pro ně na příklad nějakým způsobem inspirativní. Většina dcer (11 dcer) vnímá svou matku jako vzor v různých oblastech. Nejčetnější kategorií (4 dcery) je dokázala toho hodně zvládnout, jedna z dcer k tomu dodává „No je taká silná, možná někdy až moc. A možná tím, že byla taká silná, tak aj onemocněla no tři děti, hospodářství, sama, tehdy...jako je to dobou.“. Dále pokračuje „A když jsem byla minulý rok na infekčním a brali mi punkci, takže potom ti je už všechno jedno, jestli ti píchají do zad nebo ne do páteře jo. Ale já jsem jak jsem držela tu hlavu a ona mi píchala, brala mi tam z té páteře cosi, tak já říkám, mamka trpěla víc jo. Takže já nevím, jestli je to něco jako vzor, když říkám mamka ta má tolik bolesti, tak já vydržím

60

nějakou jehlu.“. Část dcer (4 dcery) poté vnímají matku jako zdroj k učení v ledasčem (bylinkaření, praktické věci v domácnosti, zahrada, mastičky). Několik dcer (3 dcery) se zmiňuje, že matku vnímají jako vzor ve výchově dětí. Dvě dcery uvádí matku jako vzor v kontextu s péčí o rodinu a jiné dvě dcery jako vzor starostlivosti a obětavosti. Ve zbylých odpovědích se dcery již neschodují (úcta ke jejímu muži, umí všechno, vztah k dětem, ochota druhým lidem pomoct, přátelskost, nedělá rozdíly mezi dětmi, umí šetřit, její vztah k tchyni). Větší polovina dcer (8 dcer) z těch, které vnímají matku jako vzor ji tak nevnímají úplně A několik dcer (3 dcery) matku jako vzor nevnímají vůbec. V souhrnu je pro větší část dcer matka vzorem např. určitá část dcer nejčastěji vnímá jako inspirativní, schopnost matek hodně toho zvládnout a zároveň stejně často dcery také vnímají matku jako někoho od koho se mohou učit.

Míra podpory ve vztahu ze strany matky (vychází z otázky č. 21): Podpora ve všech vztazích velmi důležitá, jinak tomu také není ani ve vztahu matek a dcer. Většina dcer (8 dcer) ve vztahu s matkou ze strany matky podporu pociťuje. Matky svou podporu podle dcer dávají najevo různým způsobem. Nejvíce dcer (4 dcery) podporu ze strany matky pozná, protože se na ni může obrátit s problémy. Určitá část dcer (3 dcery) podotýká, že jejich matka podporu vyjadřuje finanční pomocí. Dvě dcery podporu matky poznají skrz její přítomnost, ve smyslu, že jim stačí vědomí, že tam je. Dále pak ženy uvádějí vyjádření podpory matky skrz pomoc, přes zájem o jejich život, tak, že sama vidí problémy a nabídne pomoc. Několik dcer (3 dcery) tvrdí, že podporu ze strany matky vnímají jak v čem. Blíže o tom mluví jedna z dcer „No třeba teď řeším takovou moji osobní krizi, o které ví a myslím si, že v ní stojí za mnou. Ale nestojím o nějaké výrazné zasahování třeba z její strany do té situace, protože si ji potřebuju a chci vyřešit sama. No a co se týká podpory, tak v dětství jsem tu podporu zas až tak necítila, protože tím, že bylo to prostředí jaké bylo, tak co se týká podpory třeba v koníčcích, tak ve vzdělání, tak to tam moc nebylo. Oni tohle nebyly naučeni, takže nám to nemohli předat, jo. To mi třeba vadilo, jo že jakoby to občas bylo spíš takové to brždění , jo prostě tohle nemůžeš, tohle se nedělá, co by tomu řekli lidi, jo tak tohle mi tam někdy vadilo. Teď už to mám jinak, že se tím tak nezabývá, ale občas je to tam jakoby někde zasunuté.“. A podobně pár dcer (3 dcery) od své matky podporu nepociťuje. Jedna z dcer uvádí, že podporu od své matky ani nečeká.

61

Je patrné, že dcery z větší části podporu od svých matek pociťují. Podpora od matek je dcerami vnímána skrz možnost sdílet problémy, finanční pomoc, vědomí, že matka je s nimi apod. Několik dcer podporu od matky vnímají pouze v něčem a podobně část dcer podporu od matky nevnímají vůbec.

Hrdost a její projevy ze strany matky (vychází z otázky č. 25): Hrdost je spojena s určitými pozitivními emocemi ve vztahu. V této kapitole se budu zabývat, tím v čem si dcery myslí, že jsou na ně matky hrdé. Naprostá většina dcer (13 dcer) se zmiňuje o hrdosti svých matek v různých kontextech. Nejčastěji (4 dcery) jsou matky na dcery podle dcer hrdé kvůli práci, nebo kvůli tomu, že dcery vychovaly své děti samy. Několik (3 dcery) matek je podle dcer hrdé kvůli vzdělání, kvůli tomu, kam to dcera dotáhla (3 dcery). Dvě dcery uvádí hrdost svých matek v kontextu spořádané rodiny, jiné dvě dcery přes šikovné děti , další dvě dcer skrz tendenci dcer toho hodně zvládnout. Další kategorie ženy uvádějí pouze jednotlivě (manželství funguje, záliby, stojím na vlastních nohou, dali jsme dohromady dům po babičce). Hrdost své matky dokládá jedna z dcer takto „Vystudovala jsem pro ni první vysokou školu, dostala jsem proto strašnou spoustu kytic. Myslím si, že si to užila. Potom jsem studovala druhou vysokou školu pro sebe, tam jsem si sbírala jednotky sobě pro radost. Je to takové zvláštní tu první školu jsem dělala pro ni, takže si myslím, že na moje studium byla hrdá.“. Pouze jedna dcera uvádí, že neví, jestli je na ni její matka hrdá. Dále jsem zjišťovala, jak matky dcerám svou hrdost dávají najevo. Většině dcer (6 dcer) matky hrdost vyjádří nepřímo. Dcery mluví matčiných slzách, když se jim něco povedlo nebo o podpoře ve studiu jak uvádí jedna z dcer „Já jsem to na ní viděla, když jsem ji dokončila. Podporovala mě velmi ve studiu. Já jsem doma nedělala asi nic žádné práce žádné nic, jen abych vystudovala. To bylo její přání, které se jí nepodařilo si splnit. A myslím si, že potom byla šťastná, že potom na promoci tam byla kopa lidi a kopa květin. Byla to pro ni obrovská událost.“. Části dcer (5 dcerám) matky přímo řeknou, že jsou na ně hrdé. A dvou dcerám matky hrdost nevyjadřují. Pouze jedna dcera uvádí, že neví, jestli je na ni její matka hrdá. Závěrem si dcery mysl, že jejich matky na ně většinou hrdé jsou, převážně kvůli vzdělání, práci či toho, kam to dotáhly a matky hrdost dávají najevo nepřímo i nepřímo.

62

Úcta k matce (vychází z otázky č. 28): V dřívějších dobách byla úcta velmi důležitou součástí každého vztahu, dnes se její důležitost trošku opomíjí, ale hodnota zůstává. Všechny dcery (14 dcer) zmiňují něco, čeho si na matce váží. Polovina dcer (7 dcer) si na matce váží obětavosti, toho, že by se rozdala a pomoci druhým lidem. Větší část dcer (5 dcer) zmiňuje matčinu pracovitost a nebo sílu (4 dcery). Několik dcer (3 dcery) si matky váží za zvládnutí péče o dítě a dvě dcery si váží toho, jaká je. Jiné dvě dcery matce vděčí za osobní rozvoj a další dcery za vlastní výchovu. Dále dcery zmiňují srdečnost, schopnost šetřit, rozhodnost, samostatnost, přátelství, společenskost, umí vytvořit zázemí, dala nám lásku. Z uvedeného vyplývá zaměření úcty k matce na typicky ženské, společensky i rolí matky dané, vlastnosti a schopnosti.

Vděčnost k matce (vychází z otázky č. 29): V této kapitole se budu zabývat vděčností dcer ke svým matkám. Většina dcer (9 dcer) dokládají svou vděčnost k matkám za základě matčiny pomoci v různých oblastech (hlídání dětí- 4 dcery, pomáhá dceři, tak, že může fungovat, finančně, při rozvodu, s bydlením- 2 dcery). Větší část (5 dcer) dcer matce vděčí za vedení a výchovu, což dokládá výrok jedné z dcer „...nevím no, tak teď se mi teď vzpomnělo, když jsem byla mladá, tak jsem říkala, půjdu tam tancovat tam, pojď běž na ples, běž ne plesy, až se vdáš nebudeš moct. Jenom běž. Tak nevím, ona mívá v něčem pravdu více méně no tak, člověk na to přijde až... no za nějaké takové to vedení? No já to kolikrát neumím říct.“ . Několik dcer (4 dcery) mluví o vděčnosti za matčinu péči nebo za život (3 dcery). Dvě dcery matce vděčí za lásku, jiné za podporu, další za možnost bydlení u matky, nebo za ochotu a některé dvě dcery také za vzdělání. Další kategorie vděčnosti dcer vůči matkám dcery uvádějí jednotlivě (dovedla mě tam kde jsem, za lekci do života, nedělá rozdíly mezi dětmi, obětavost, za všechno). V souhrnu dcery matkám vděčí za pomoc různého druhu, vedení a výchovu, péči či život, což jsou opět typicky ženské a mateřskou rolí dané atributy.

63

Definice „dobré matky“ (vychází z otázky č. 32): Lidé naší kultury mají často tendenci hledat a hodnotit jevy a fakta, tak jak by měly správně fungovat. V této kapitole se budu zabývat tím, jaké očekávání mají ženy o „dobré matky“. Většina žen (8 žen) od dobré matky očekává umění dát dětem prostor a svobodu se rozhodnout. Větší část žen (5 dcer) si myslí, že dobrá matka má být přiměřeně přísná (což ženy vyjadřují termíny jako chápavá- 2 dcery, tolerantní-3 dcery, umí dát hranice). Pro několik dcer (3 dcery) dobrá matka dokáže podržet, nechat žít svůj život (3 dcery). Pro dvě dcery je dobrá matka ta, která pečuje o rodinu, umí vyslechnout, je kamarádka, je laskavá. Jednotlivě pak ženy uvádějí milující, spravedlivá, pečuje o rodinu, ale umí si vytvořit prostor i sama pro sebe, dává respekt, je tu pro děti, starostlivá, dá základ do života, je s dcerou po porodu, dává dětem důvěru, taková jaká je ta moje, přeje dětem, aby se měly dobře, ideální máma neexistuje, hodná, pracovitá, štědrá, vždy připravená, moudrá, silná. Je patrné, že pro dcery je u dobré matky nejdůležitější, aby uměla dát prostor a svobodu pro rozhodování, jistou míru přísnosti, podpory a umění nechat dcery žít jejich život. 6.3.4

Shrnutí výsledků

Tato část je věnována shrnutí výsledků a odpovědím na výzkumné otázky. V rámci první výzkumné otázky, která se ptá na to, jak dcery charakterizují svůj vztah s matkou, dcery často odpovídají nad očekávání kladně. Konkrétně se o vztazích ke svým matkám nejčastěji vyjadřují jako o dobrých a přátelských, jinak se v odpovědích velmi různí. V odpovědích se také projevila zjevná mírná ambivalence ve vztazích matek a dcer a to v různých kontextech např. v důsledku dřívější nefunkčnosti vztahu z různých důvodů nebo kvůli nerespektování samostatnosti dcery v dospělém věku. Dcery, které se svou matkou nebydlí spatřují ve vztahu jistou míru zlepšení, která se přímo pojí s odchodem dcery z rodného domu. Dále je pro dcery někdy důležité, že matka souhlasí s jejich rozhodnutími. V rámci citové blízkosti a otevřenosti a uzavřenosti a citového odstupu dcery charakterizují svůj vztah s matkou obojím způsobem či jejich kombinací a nejčastěji jim vyhovuje nastavení vztahu, ať už je jakékoliv a myslí, že jejich matkám také a pokud nastavení vztahu někomu nevyhovuje, tak se jedná o matky. Dcery uvádějí, že si většinou myslí, že matky rozumí tomu, jak se cítí a také ony si myslí, že většinou rozumí tomu, jak se cítí jejich matky. Komunikace o potřebách a přání matek většinou probíhá přímo i nepřímo nebo kombinací obou těchto způsobů. Respekt k samostatnosti a originalitě

64

dcery ze strany matek přítomen ve vztahu podle většiny dcer je a některé se zmiňují, že si jej musely vybojovat. Matky nejčastěji reagují na úspěch dcery pochvalou projevenou před dcerami samotnými. Frekvence kontaktu se pohybuje kolem četnosti jednou za týden či jednou za 14 dní, přitom dcery jsou s touto frekvencí spokojeny a některé matky by ocenily četnost větší. Změny vztahu dcery nepopisují v kontextu se svatbou, ale spíše s narozením dětí, které u většiny prohlubuje pochopení matky a také dcery svým matkám dovolují hlídat jim děti, ale zásahy do výchovy častěji netolerují. Dcery svým matkám pomáhají při nějakých činnostech, některé matky si o pomoc přímo řeknou a větší část dcer pomáhá matky pouze pokud si myslí, že je to třeba vzhledem k respektu k matčině soběstačnosti. Druhá výzkumná otázka se zaměřuje na to, co podle dcer vztah zatěžuje a co dcerám ve vztahu vadí. O horším období vztahu mluví dcery v kontextu období dospívání, či opětovným bydlením s matkou. Neshody a nedorozumění dcery nejčastěji zmiňují kvůli matčině poučování nebo rozdílům v rámci generací. Dcery vnímají problematické oblasti v chování a řeči matky především v tom, že jim matky udílejí rady a kritizují je. Dcery se většinou chtějí od matky odlišovat v různých aspektech, nejčastěji v tom, že chtějí na lidi méně nahlížet praktickým způsobem a více se zabývat jejich citovou stránku, ostatní formy odlišení jsou značně individuální. Dcery se někdy cítí být matkou kritizovány, ale ve stejné míře její kritiku také nevnímají, nebo se zmiňují, že se takto dělo někdy v minulosti. Negativní, rozporuplné (ambivalentní) či nepříjemné pocity dcery ve vztahu ke své matce spíše neuvádějí, ale určitá část se o nich v kontextu vztahu ke své matce zmiňuje, ale dodává, že se tam nevyskytují trvale. O soupeření dcery s matkou se ve výzkumu dcery zmiňují jen velmi málo a ještě méně o srovnávání matek a dcer. Pocit ublížení nebo odmítnutí podle dcer jejich matky mohou ze strany dcer cítit, nejčastěji v důsledku nepodání informací matce. Dcery tvrdí, že se jejich matky většinou nesnaží ovlivňovat jejich život, ale některé připouští, že se takto dělo dříve. Zklamání ve vztahu matek a dcer se objevuje a dcery uvádějí, že je matky někdy zklamaly, ale ne všechny si vzpomenou na konkrétní událost. Nejčastěji matky zklamaly své dcery skrz nedostatek podpory. Dcery častěji uvádějí, že ony někdy zklamaly matku, ale možné důvody zklamání se dosti různí. Třetí výzkumná otázka se zabývá tím, co vztah matek a dcer z pohledu dcer zlepšuje, posiluje a podporuje. Lepší období ve vztahu je podle některých dcer spojeno s narozením dětí, nebo se současností, ale jinak se odpovědi dcer v tomto ohledu velmi různí. V oblasti porozumění se vyskytuje velké množství kategorií, které se ale moc

65

neshodují, konkrétně se může jednat např. o děti, podobné názory apod. Dcery uvádějí, že jako aspekt sblížení vnímají společně vykonávané činnosti. V konkrétních činnostech se pak také velice různí. Velká část dcer vnímá matku jako vzor, ale dodává, že ji tak nevnímá úplně. Konkrétně dcery matku vnímají jako vzor v tom, že toho dokázala mnoho zvládnout, mohly se od ní něco naučit a inspirovaly se u ní k výchově dětí. Většina dcer podporu ze strany matky pociťuje, některé dcery uvádějí, že ji pociťují pouze částečně a stejné množství dcer ji nepociťuje vůbec. Podporu dcery vnímají zejména skrz to, že se na matku mohou obrátit s problémy a matka jim také poskytuje finanční pomoc. Drtivá většina dcer vnímá, že jejich matky jsou na ně hrdé např. skrz práci, samostatnou výchovu dětí, vzdělaní, že to dotáhly, tam kde jsou teď. Úcta k matce je nejčastěji založena na matčině obětavosti vůči druhým, pracovitosti a síle. Dcery vděčí matce nejčastěji za pomoc v různých kontextech, za vedení a výchovu, péči nebo život. Dobrá matka je dcerami nejčastěji definována uměním dát dětem prostor a svobodu se rozhodnout a přiměřenou přísností.

6.4 Diskuze Jelikož práce slouží širšímu výzkumnému záměru, výsledky mé práce samostatně budou mít jen popisnou hodnotu vztahu mezi matkou a dcerou, což bylo i hlavním výzkumným cílem práce. Hlavní výzkumný cíl byl tedy naplněn. Výzkumné otázky pak směřovaly do oblastí obecné charakteristiky vztahu a aspektů vztahu, které dcery vnímají subjektivně jako horší nebo jako lepší. V rámci těchto výzkumných otázek byly cíle taktéž naplněny. I přesto však nelze říci, že by data byla plně saturovaná. Dle mého názoru při počtu 14 dcer plná saturace ani není možná. Přesto se ve vzorku nachází dcery z různých částí republiky, které vztah k matce prožívají do jisté míry odlišně, o čemž svědčí i různorodost a pestrost odpovědí. Vzorec z těchto důvodů není možné považovat za plně reprezentativní, i přesto že splňuje základní kritéria (věk respondentek je 43-56 let, respondentky bez klinické diagnózy, respondentky, které svůj vztah s matkou hodnotí jako normální). Volba metody (polostrukturované interview) se v rámci výzkumu osvědčila jako dobrá, jelikož polostrukturované interview umožňuje objasňování částí, kterým participantky mohly nerozumět, nebo je pochopit jiným způsobem, než byly směřovány, případně byla možnost se doptat na informace, které z nějakých důvodů nechtěly přímo a otevřeně

66

vyjádřit, danou informaci obcházely nebo odpovídaly na něco jiného, než kam byla směřována otázka. Vyhodnocení výzkumu proběhlo za použití metody analýzy rozhovoru a k zpracování dat bylo užito kombinace několika metod, které byly vybrány jako nejvhodnější. Vzhledem k těmto metodám jsou v rámci vyhodnocení vytvářeny obecné kategorie, které mají sloužit k snadnější orientaci v odpovědích a zároveň mají být možnou inspirací pro otázky dalšího výzkumu. Jsem se vědoma faktu, že zde ,může dojít ke zkreslení na straně výzkumníka kvůli např. nevhodně voleným slovům apod. Je patrné, že všechny úpravy, které byly v rámci odpovědí učiněny, vedly k určité míře zkreslení daných dat. V rámci výzkumu jsou uvedeny všechny odpovědi participantek z důvodu hlavního cíle výzkumu, který se zaměřuje na popis vztahu mezi matkou a dcerou. Vztah matek a dcer je však natolik pestrý, že mnou zjištěné informace nejsou dostačující pro případné, byť částečné zobecnění některých informaci na danou populaci. Jsem si vědoma faktu, že teoretická a výzkumná část si svou délkou plně neodpovídají a že by bylo vhodné příště intenzivněji hledat témata i se zdroji, aby dané části byly alespoň přibližně ekvivalentní. 6.4.1

Základní charakteristiky vztahu

V této části interview byly uvedeny otázky, které dokreslují aspekty vnímané dcerami jako spíše pozitivní či jako spíše negativní. K některým otázkám neexistuje teoretický základ, jelikož se jedná o novou problematiku, které ještě není plně prozkoumána. Přesto jsme se danými otázkami pokoušely zjistit informace z těchto oblastí, jelikož dle mého názoru podstatným způsobem doplňují informace, či je zásadně ovlivňují. Příkladem tématiky bez teoretického základu je kategorie obecné charakteristiky vztahu, kde ženy zmiňují různé přízviska, které charakterizují jejich vztah s matkou. O proti negativně laděným výchozím pramenům dcery v první fázi hodnotí svůj vztah s matkou v rámci této populace jako dobrý a přátelský. O tématu bydlení, které není kvůli nedostatku informací zmíněno v teoretické části, se ve své knize letmo zmiňuje Deborah Tannen (2006), které podotýká, že většina dcer po odstěhování z rodného domu vnímá změnu ve vztahu s matkou, zmiňují např. větší svobodu, se v tomto výzkumu určitá část dcer tuto změnu popisuje, ale podstatná část dcer se také o změně nezmiňuje nebo tuto změnu vnímá v důsledku jiných okolností.

67

V oblasti souhlasu s rozhodnutími se polovina dcer přiklání spíše k tomu, že jim na souhlasu matky záleží, z toho menší polovině na tom záleží úplně, ale druhé polovině žen na schválení rozhodnutí matkou nezáleží. O tomto fenoménu mluví Tannen (2006) jako o velmi častém jevu, který dcery zmiňují a podobně jako pro dvě dcery v mém výzkumu je pro ně souhlas matky příjemnější. S touto oblastí souvisí otevřenost vztahů, které u dcer Tannen (2006) příliš otevřené nejsou a také dcery více stojí o větší otevřenost ve vztazích, než dcery v mém výzkumu, kde určitá část dcer o větší otevřenost stojí, ale jedná se o dcery, které dle mé kategorizace mají obecně vztah s odstupem, kdežto dcery s dobrým vztahem ke své matce o větší otevřenost nestojí. Podobně výzkum Možného (2003) uvádí, že názory matek a dcer na jejich vztah je rozdílný. Matky jej prožívají jako otevřenější než dcery nemají tak velkou potřebu se matkám svěřovat a sdělovat jim důvěrné informace. Tato informace do určité míry koresponduje s tvrzeními dcer v tomto výzkumu. V oblasti vzájemné empatie si dcery myslí, že rozumí svým matkám a určitá část dcer si myslí, že jim matky rozumí. Současná literatura se o vzájemné empatii konkrétně nezmiňuje. Pouze je známým faktem, že ženy jsou na oblast emocí více zaměřeny a dokáží se údajně lépe vciťovat, o čem už ale literatura mluví je tzv. komplementární schizmogeneze a dvojná vazba, což jsou dva fenomény, které značným způsobem brání v porozumění, jak v rámci verbální, tak i neverbální komunikace. Další zkoumanou oblastí byla oblast vyjadřování vlastních potřeb a přání na straně matky. Je všeobecně známým faktem, že ženy k vyjadřování svých potřeb a přání raději používají nepřímou formu komunikace. Dcery z tohoto výzkumného souboru však dekódují přání a potřeby v komunikaci matek obojím způsob stejně a také některé dcery uvádějí, že matky používají oba způsoby komunikace. V rámci vztahu matky a dcery je také důležitý respekt k dceřině samostatnosti, které spojen s uvědomováním si autonomie dcery ze strany matky. A také jakési pochopení, že dcera není matčiným pokračováním, jak se o tom zmiňuje Chodorowová v knize Gilliganové (2001), což s respektem k dceřině osobnosti patří. Většina dcer v mém výzkumu uvádí, že se cítí být matkou respektována. S výše uvedeným tvrzením Chodorowové souvisí téma úspěchů dcer a to, jak na ně reagují matky, myslím tím, jsou-li matky uznat a ocenit úspěchy svých dcer. Podobně se Ryffová, Schmutteová a Leeová v knize Deborah Tannen (2006) vyjadřují k úspěchům dcer

68

ve smyslu, že matky se cítí v menší duševní pohodě jsou-li jejich dcery úspěšnější než ony samy. Dcery uvádějí, že jejich matky je chválí před nimi samotnými a někdy i před okolím, nebo to dávají najevo neverbálně, či si to myslí, menší polovina dcer, ale také mluví o tom, že jejich matka se emotivně moc nevyjadřuje. O frekvenci kontaktu matek a dcer se žádný z mnou objevených pramenů přímo nezmiňuje. Na příklad Tannen (2006) pouze mluví o komunikaci matek a dcer přes telefon a internetové komunikátory a o kontaktu matek a dcer v rámci různých činností, které dělají společně. Přímo frekvencí kontaktu matek a dcer se pravděpodobně nezabývala. V mých datech se jako nejčastější frekvence v rámci osobního kontaktu objevila jednou za týden a jednou za 14 dní, přičemž dalším zkoumaným jevem bylo, zda tato frekvence je vyhovující pro obě ženy z pohledu dcer. Zde se ukázalo, že dcery s frekvencí kontaktu spokojeny jsou, avšak matky z určité části nikoliv. Zde jak se zmiňuje Tannen (2006) matky by ocenily větší frekvenci kontaktu než dcery. Se změnami po svatbě v mém výzkumu dcery příliš často nesouhlasily. Přitom je obecně známo, že svatba je velkou změnou v životě ženy, ale jak již uvádím, výše pravděpodobně se svatbě přikládá menší hodnota v důsledku toho, že partneři společně žijí někdy i dlouhou dobu před svatbou a tudíž se hodnota změn spojených se svatbou může jevit méně nápadně. Změny v důsledku narození dětí již ale ženy potvrzují. Vágnerová (2007) se zmiňuje o sblížení matek a dcer v důsledku prožití rodičovské role. V mém výzkumu dcery nejčastěji uvádějí, že se jim povedlo pochopit jejich matku z různých úhlů pohledu, jen nepatrné množství žen mluví o prohloubení vztahu se svou matkou. V návaznosti na toto téma se v interview dotazuji žen na podílení se jejich matek na výchově a hlídání. Dcery se vyjadřují pozitivně v tom, smyslu, že jim jejich matky hlídají děti, avšak zásahy do výchovy příliš netolerují. Podobně se o zásazích dcer do výchovy vyjadřuje Tannen (2006), která zmiňuje, že zásahy matek do výchovy dcer, dcery vnímají, jako nedůvěru v jejich schopnost vychovat dítě a považují to za kritiku ze strany matek. O tomto se budu zmiňovat v kapitole Aspekty vztahu vnímané dcerami jako spíše negativní v odstavci o kritice. Posledním tématem v rámci základních charakteristik vztahu je pomoc matce ze strany dcery. Tannen (2006) mluví o situacích, kdy dcery naopak nevnímají dostatečně kompetence svých matek a tím je staví do pozice závislého, což v matkách logicky

69

vyvolává negativní emoce. V mém výzkumu dcery uvádějí, že se snaží svým matkám pomáhat a téměř polovina se zmiňuje o tom, že matce pomáhají až ve chvíli, kdy si o to řekne. 6.4.2

Aspekty vztahu vnímané dcerami jako spíše negativní

Výzkum je také zaměřen na aspekty vztahu, které dcery vnímají jako spíše negativní. Vzhledem k novosti daného tématu neexistuje ke všem zkoumaným kategoriím literatura. Prameny se zmiňují o konfliktech mezi matkami a dcerami, o nedorozumění na úrovni komunikace (tzv. komplementární schizmogeneze, dvojná vazba), kritice ze strany matek, o negativních, nepříjemných či rozporuplných (ambivalentních) pocitech, o soupeření, o pocitech ublížení a odmítnutí nebo pocitech zklamání v kontextu s komplementární schizmogenezí, dvojnou vazbou a typologií matek. V posledně zmiňované kapitole se také mluví o ovlivňování života dcery ze strany matky a jelikož ovlivnění matkou nemusí vždy být manipulativní, souvisí s tímto i kapitola fyzická blízkost, důvěrnost, důvěra, sdílení, odmítnutí a míra vzájemného ovlivnění. Témata jako touha po odlišení od matky je nezbytně spjat s tématem matka jako vzor a dále s postoji ke vzájemné podobnosti, proto se jím budu zabývat jinde, podobně téma srovnávání se více pojí se vzájemnou podobností matek a dcer. Poslední téma problematické chování v oblasti chování a řeči ze strany matky se prolíná celou teoretickou částí. Horší období vztahu je obecně spjato s obdobím puberty, což několik dcer v tomto výzkumu také uvádí, dále se dcery také zmiňují o společném soužití s matkou v období manželství jako o problematickém období. Neshody a nedorozumění vznikají v důsledku komplementární schizmogeneze podle Tannen (2006) a Novák (2008) jako příčinu neshod také uvádí dvojnou vazbu, přitom se ale nezmiňují o tématech, které mohou u matek a dcer být spouštěčem hádek. Tématy hádek se ale zabývá např. Branje (2008), která tvrdí, že častým konfliktem je neschopnost akceptovat proměnu vztahu. Tannen (2006) ale např. mluví o tzv. emocionální bleskosvodu, který je důsledkem velkých a především odlišných rolových očekávání. Dcery mého výzkumného souboru nejčastěji mluví poučování jejich matek, které vnímají jako zásahy do jejich dospělé role, tak jak to popisuje Branje (2008). Rolová očekávání zde také hrají svoji úlohu, jelikož dcery mluví o rozdílech mezi generacemi jejich matek a její. Odlišné od tvrzení Tannen (2006) je to však v tom, že dcery tyto rozdíly akceptují a nemají iluze o chování svých matek.

70

Pod problematické chování v oblasti chování a řeči ze strany matky lze zahrnout opět rolová očekávání a neakceptace proměny vztahu, matka, která je emocionálně nedostupná nebo manipulátorka v mírnější formě, než kterou popisuje Cloud a Townsend (2003). Což souvisí se základními typy McBride (2009) ignorující a zaplavující matka. Dcery považují za problematické jak již bylo uvedeno výše nedostatek emocionality, což koresponduje se základním typem matky podle McBride (2009) tzv. ignorující a až polovina dcer vnímá jako problematické opět neakceptování proměny vztahu, někdy s přítomností manipulace, což může korespondovat se zaplavujícím typem McBride (2009). Často dcery také zmiňují kritiku ze strany matky. Touha po odlišení opět souvisí s respektem matky vůči samostatnosti dcery a také vyplývá z vlastního charakteru blízkosti, jejíž přehnané množství právě může působit problémy právě v pochopení matky, že nastala změna vztahu. Literatura se, ale nezmiňuje v čem by se dcery chtěly odlišovat. Dcery z tohoto výzkumu mluví o tom, že by nechtěly nahlížet na lidi praktickým způsobem a méně se zabývat jejich citovou stránkou (skrz povinnosti, co by se mělo a nemělo). Níže v kapitole o aspektech vztahu matky a dcery, které jsou vnímány jako spíše pozitivní se objevuje další tendence po odlišení a to v rámci toho, že dcery podotýkají, že nevnímají matku jako vzor úplně, což může svědčit o jejich vyjádření vlastní odlišnosti. Oblast kritiky je velmi obsáhlá prameny například uvádějí silné reakce na drobné poznámky, které vznikají v důsledku dvojných vazeb, jak uvádí Novák (2008), a komplementární schizmogeneze, jak uvádí Tannen (2006), které obojí vzniká v důsledku vzájemných očekávání a ženy se svými matkami cítí být kritizovány ve značné míře v tomto výzkumu polovina žen potvrzuje kritiku ze strany matky, konkrétně matka kritizuje fungování dceřiny rodiny a druhá polovina ji neguje, část dcer z této skupiny, ale uvádějí kritiku matky v minulosti. Negativní, nepříjemné či rozporuplné (ambivalentní) pocity se objevují ve všech oblastech této kapitoly. Obecně se opět mluví takovýchto pocitech v kontextu nerespektování změny vztahu ze strany matky či vzájemných očekávání, standartně se tyto emoce mohou spojovat s obdobím dospívání. Existenci těchto pocitů v kontextu tématu matek a dcer zmiňuje také Deborah Tannen (2006), která je opět zmiňuje především v kontextu komplementární schizmogeneze. Polovina dcer tohoto výzkumu tyto pocity připouští, ale spíše v kontextu různých současných situací, které jsou značně různorodé, přitom ale

71

jinde v textu mluví o problematickém období v době dospívání, či opětovného soužití s matkou v době manželství. Srovnávání a soupeření matek a dcer je dominantní oblast zájmu Tannen (2006). Objevuje se ve vtazích, kde není jasně daná hierarchie v tom smyslu, že se jedná na příklad o vztahy kamarádského charakteru, nebo o vztahy přehnaně zdůrazňující matčinu autoritu, kde je problém opět s přijetím změny vztahu. Matky a dcery mohou soupeřit také o pozornost otce. Srovnávání dcer s jinými lidmi ze strany matek je celkem běžným jevem. Většina zkoumaných dcer ale srovnávání, ani soupeření ve vztahu se svou matkou nevnímá. Pocity ublížení a odmítnutí na straně matky se může objevovat v důsledku tendence dcer držet si od matky větší odstup a na příklad jí poskytovat menší množství informací. V kontextu komplementární schizmogeneze se o těchto pocitech zmiňuje Tannen (2006) a své k nim dodává i Terry Apter (2005), která tyto pocity zmiňuje v kontextu touhy dcery po samostatnosti. Zkoumané dcery většinou potvrzují, že se jejich matka může cítit ublížená nebo odmítnutá a to nejčastěji přesně ve výše uvedených kontextech. Matčino ovlivňování života dcery je dáno blízkým vztahem matky a dcery. Souvisí také s postavením matky v jejich vztahu, jakou roli v něm hraje a podobně, dle jejího postavení se také liší míra tendence ovlivňovat a také oblasti, které se snaží ovlivňovat. Cloud a Townsend (2003) a McBride (2009) uvádějí typologii matek, které jsou sice již patologického charakteru, ale mírnější podoby jejich chování je možné spatřit i u zdravých matek. Ty mají tendenci ovlivňovat např. celý život dcery, zaměřují se na její úspěchy, nedovolí jí osamostatnit se, říct svůj názor, kritizovat apod. V tomto výzkumu dcery však tendenci matek ovlivňovat jejich život příliš nepřipouští. Pocity zklamání jsou kategorií, o které se v textech přímo nikde nepíše, ale v pozadí se částečně objevují u všech témat v této kapitole. Jediné přímé spojení nacházím v tématu vzájemných očekávání, které mohou směřovat do oblastí, které nemusí být naplnitelné. Téměř polovina dcer uvádí, že je někdy jejich matka zklamala a některé připouští tuto možnost, ale nevzpomenou si na konkrétní situaci. 6.4.3

Aspekty vztahu vnímané dcerami jako spíše pozitivní

O aspektech vztahu, které dcery vnímají pozitivněji toho příliš mnoho v pramenech není. Téma oblasti porozumění a sblížení souvisí s kapitolou o fyzická blízkost, důvěrnost,

72

důvěra, sdílení, odmítnutí a míra vzájemného ovlivnění. Matka jako vzor se může spíše pojit s negativním významem a více se o něm píše v kapitole o typologii matek. O podpoře a hrdosti na dcery ze strany matek, o úctě dcer vůči matkám a vděčnosti k matce se literatura nezmiňuje. Tento výzkum to přináší nově. Jak již bylo uvedeno výše o normálním vztahu matky a dcery neexistuje mnoho informací a o pozitivních aspektech těchto vztahů jich existuje ještě méně. Posledním tématem, kterým se zabývá tato část, je definice dobré matky, která bude porovnána vzhledem k typologii matek. Lepší období vztahu je tématem, který se obecně zmiňuje v kontextu narození dětí dcery nebo po osamostatnění se. Většina dcer výzkumu si uvědomuje zlepšení vztahu, ale poměrně různých kontextech. Přitom větší polovina dcer uvádí změnu vztahu po narození dítěte, ale v rámci zlepšení vztahu tuto změnu příliš neuvádí. V rámci porozumění se v pramenech zmiňují různé koníčky a společné zájmy, což je obecně charakteristické pro blízké vztahy a v oblasti sblížení se jedná především o společné činnosti, kdy se ženy nejčastěji vzájemně otevírají. Společné činnosti jako oblast porozumění mezi matkou a dcerou uvádí také Deborah Tannen (2006). Zde dcery uvádějí jako aspekty porozumění různé společné koníčky, činnosti, které společné prožívají a sblížit je dokáže mít něco společného, jak uvádí většina dcer. Matka jako vzor je obecně vnímána v oblastech jako fungování vztahu, výchova dítěte a dceři předává informaci o fungování v ženské roli, jelikož se jedná o hlavní identifikační objekt dcery. Podle Chodorowové v knize Gilliganové (2001) vnímají matky často své dcery jako své pokračování a tudíž od ní mohou očekávat totéž, co bylo očekáváno od nich samotných. Částečně, o jistém vzoru dcer v matkách mluví také Deborah Tannen (2006), která onu touhu po tom být jako matka, spatřuje ve svém fenoménu schvalovacího razítka. Dcery v tomto výzkumu mají matku za vzor v tom, že toho dokázala hodně zvládnout, méně často jsou zmiňovány typicky ženské vlastnosti jako starostlivost, obětavost, péče o rodinu a domácnost, výchova dělí. Dcery ve většině případů zdůrazňují, že matku jako vzor nevnímání úplně, což může svědčit o jejich potřebě se odlišit. Míra podpory ve vztahu ze strany matky není téma, kterým by se literatura zabývala podobně jako úcta k matce a hrdost na matku. Všeobecně se uvádí, že tyto jevy se ve vztahu matek a dcer objevují, ale jejich příčiny známy nejsou. V tomto výzkumu dcery z části uvedly, že podporu od matky pociťují skrz finanční pomoc nebo přes možnost obrátit se s problémy na matku. Dle dcer jsou matky na ně téměř na všechny v něčem hrdé

73

a konkrétně jde o práci, samostatná výchova dětí, vzdělání. Úctu k matce dcery mají nejčastěji kvůli obětavosti, toho, že by se rozdala a pomoci druhým lidem, pracovitosti a síle. Dcery matce vděčí za pomoc, vedení a výchovu, péči a život. Poslední položkou výzkumu je definice dobré matky, kterou dcery charakterizují nejčastěji takto, umění dát dětem prostor a svobodu se rozhodnout, přiměřeně přísná, dokáže podržet a nechat žít svůj život. Ani dobrou matku z pohledu dcer publikace nepopisují. Ale dle obecných představ o mateřství, které jsou uvedeny v kapitolách o vývoji vztahu mezi matkou a dítětem a blíže je také popisují Cloud a Townsend (2003), kteří je pojmenovávají jako očekávání od zdravých mateřských typů a uvádějí jako podstatné vřelost a empatii, nevtíravost, upřímnost, zdravou závislost a dále tyto vlastnosti rozvádějí a zmiňují se o emocionální blízkosti, poskytování opory, podporování svébytnosti, přijímání špatných rysů svého dítěte, vedení k dospělosti, pomáhání odejít, ve smyslu žít svůj život. Vzhledem k obsáhlosti tématu se objevily nápady pro další výzkum, které lze zaměřit těmito směry:  Na oblast samostatného rozhodování dcer, zda potřebují či nepotřebují souhlas matek s jejich rozhodnutím či je-li jim to příjemnější nebo ne.  Blíže prozkoumat emocionalitu matek z pohledu dcer, v jakých situacích matky emoce projevují, v jakých naopak ne, co tomu může přispívat.  Z komunikace, co je pro dcery lepší jestli přímá, či nepřímá forma komunikace, jakým způsobem komunikují jinak (např. mail, telefon), co jim to přináší, jestli je to jiné od běžné komunikace.  Zaměřit se na společné zážitky, jak je matky a dcery prožívají.  Zaměřit se na pozitivní aspekty vztahu mezi matkou a dcerou (vzájemná podpora a jak si ji dávají najevo, hrdost na dceru ze strany matky, úcta k matce, vděčnost k matce)  Role otce ve vztahu matek a dcer (narážím na fakt, že pokud otec neplní svou úlohu, pak se vztahy matek a dcer mohou přetěžovat). V rámci etických zásad byly participantky k výzkumu vyzvány na základě dobrovolného rozhodnutí a s vědomím anonymity, která byla zachována i před členkami výzkumného týmu. V průběhu pořizování interview s nimi bylo jednáno s respektem a vzhledem k tématu citlivě a ohleduplně, zároveň u rozhovoru nikdo jiný krom výzkumníka

74

a participantky nebyl přítomen, zároveň si participantky mohly vybrat místo konání rozhovoru, které jim bylo nejpříjemnější. Také bylo řečeno, že kdyby o něčem nechtěly mluvit a bylo jim to velmi nepříjemné mají svobodnou volbu odmítnout odpovědět. Po pořízení rozhovoru, byla data zálohována v PC pod heslem a přístup k tomuto PC má pouze výzkumník. Interview byly dále přepisovány a transkripty z části předány členkám výzkumného týmu a z části přenechány výzkumníkovi. S transkripty bylo nakládáno náležitě opatrně, tak aby se uvedené informace nedostaly nepovolanému do rukou a po jejich zpracování uskladněny na bezpečném místě.

6.5 Závěry výzkum Tento výzkum měl převážně charakter mapující. Jedná se o výzkum v našich podmínkách ojedinělý, který ale přinesl nové poznatky, které lze dále ještě využít v rámci širšího výzkumného záměru. Vztah mezi matkou a dcerou je velmi pestrý. Závěry není možné zobecnit na celou populaci dcer a charakterizovat, tak obecně jejich vztah s matkou. Přesto přinesl některé zajímavé informace v rámci oblastí charakteristik vztahu mezi matkou a dcerou, přiblížil negativní aspekty vztahu mezi matkou a dcerou, podobně jako pozitivní a ty navíc obohatil o některé nové poznatky v rámci této populace, které by mohly být podnětem k novým výzkumům. Interpretace výsledků by měla být chápána jako inspirace pro další výzkum v této oblasti. Základní charakteristiky vztahu  O proti negativně laděným výchozím pramenům dcery hodnotí svůj vztah s matkou v rámci této populace jako dobrý a přátelský.  Určitá část dcer tuto změnu v kontextu odchodu z rodného domu matky popisuje, ale podstatná část dcer se také o změně nezmiňuje nebo tuto změnu vnímá v důsledku jiných okolností.  Souhlas matky v této populaci, žen není tak podstatným jevem, jako v jiných výzkumech.  Dcery stojí o větší otevřenost ve vztazích mají-li s matkou vztah s odstupem, kdežto dcery s dobrým vztahem ke své matce o větší otevřenost nestojí.  Dcery myslí, že rozumí svým matkám a určitá část dcer si myslí, že jim matky rozumí. 75

 Matky podle dcer vyjadřují přání a potřeby v komunikaci matek obojím způsob stejně, tak, že určitá část matek se zaměřuje na přímou formu komunikace a jiná část na nepřímou formu komunikace a také některé dcery uvádějí, že matky používají oba způsoby komunikace.  Dcery, že se cítí být matkou respektovány.  Matky oceňují úspěch svých dcer chválou před nimi samotnými a někdy i před okolím, nebo to dávají najevo neverbálně, či si to dcery myslí.  Dcery mluví o tom, že jejich matky se emotivně moc nevyjadřují.  Frekvence kontaktu matek a dcer se pohybuje mezi jednou týdně a jednou za 14 dní, přičemž frekvence je vyhovující pro dcery, ale matky s frekvencí kontaktu spokojeny úplně nejsou.  Změny po svatbě dcery spíše neuváděly.  Změny v důsledku narození dětí dcery potvrzují. Nejčastěji změny uvádějí v kontextu pochopení jejich matky z různých úhlů pohledu.  Dcery dokládají, že jim jejich matky hlídají děti, avšak zásahy do výchovy příliš netolerují.  Dcery se snaží svým matkám pomáhat a některé své matce pomáhají až ve chvíli, kdy si o to řekne. Aspekty vztahu vnímané dcerami jako spíše negativní  Horší období vztahu je obecně spjato s obdobím puberty a se společným soužití s matkou v období manželství.  Neshody a nedorozumění vznikají v důsledku poučování matek, které dcery vnímají jako zásahy do jejich dospělé role. Dále dcery mluví o rozdílech mezi generacemi jejich matek a její.  Problematické chování v oblasti chování a řeči ze strany matky souvisí s rolovými očekáváními ze strany dcery a neakceptace proměny vztahu ze strany matky, dcery také zmiňují kritiku ze strany matky.  Dcery by se chtěly odlišit o tom, že by nechtěly nahlížet na lidi praktickým způsobem a méně se zabývat jejich citovou stránkou (skrz povinnosti, co by se mělo a nemělo).

76

 Dcery podotýkají, že nevnímají matku jako vzor úplně, což může svědčit o jejich vyjádření vlastní odlišnosti.  Dcery z části mluví o kritice ze strany matky, která kritizuje fungování dceřiny rodiny a část o kritice ze strany matky mluví v minulém čase nebo vůbec.  Dcer tohoto výzkumu negativní, rozporuplné či nepříjemné pocity připouští a určitá část dcer ne. Dcery, které si tyto emoce připouští je zmiňují spíše v kontextu různých současných situací, které jsou značně různorodé, přitom ale jinde v textu mluví o problematickém období v době dospívání, či opětovného soužití s matkou v době manželství.  Dcery srovnávání, ani soupeření ve vztahu se svou matkou nevnímá.  Pocity ublížení a odmítnutí na straně matky se může objevovat v důsledku tendence dcer držet si od matky větší odstup a na příklad jí poskytovat menší množství informací.  Dcery však tendenci matek ovlivňovat jejich život příliš nepřipouští.  Dcery uvádějí, že je někdy jejich matka zklamala a některé připouští tuto možnost, ale nevzpomenou si na konkrétní situaci. Aspekty vztahu vnímané dcerami jako spíše pozitivní  Dcery si uvědomují zlepšení vztahu, ale poměrně různých kontextech. Dcery uvádějí změnu vztahu po narození dítěte, ale v rámci zlepšení vztahu tuto změnu příliš neuvádějí.  Dcery mluví jako o aspektech porozumění o různých společných koníčcích, činnostech, které společné prožívají a sblížit je dokáže mít něco společného.  Matku jako vzor je pro dcery v tom, že toho dokázala hodně zvládnout, méně často jsou zmiňovány typicky ženské vlastnosti jako starostlivost, obětavost, péče o rodinu a domácnost, výchova dělí.  Dcery z části uvedly, že podporu od matky pociťují skrz finanční pomoc nebo přes možnost obrátit se s problémy na matku.  Matky jsou na ně téměř na všechny dcery v něčem hrdé a konkrétně jde o práci, samostatnou výchovu dětí, vzdělání.

77

 Úctu k matce dcery mají nejčastěji kvůli obětavosti, toho, že by se rozdala a pomoci druhým lidem, pracovitosti a síle.  Dcery matce vděčí za pomoc, vedení a výchovu, péči a život.  Dobrou matku dcery definují skrz umění dát dětem prostor a svobodu se rozhodnout, přiměřenou přísnost, schopnost podržet a nechat žít svůj život.

Souhrn Vztah mezi matkou a dcerou je velmi komplikovaný a obsáhlý, je možné v něm najít tolik informací, jako v každém jiném vztahu a navíc, zde hraje roli i osobnostní nastavení obou osob, takže každý tento vztah je jedinečný. Má mnoho vrstev a je do značné míry ovlivňován také společenským děním, takže se stále proměňuje. Bakalářská diplomová práce se inspirovala knihou Deborah Tannen, ze které byly čerpány náměty na některé témata, část témat vyplynula z jiných zdrojů. V teoretické části byla uvedena ve stručnosti témata ženství, mateřství, vztahu matky a dítěte se zaměřením na vztah matky a dcery a v poslední řadě se zaměřila na specifika vztahu mezi matkou a dcerou. Matka je pro dítě významnou osobou, ještě významnější osobou je však pro dceru. Matka nejenom, že na počátku života zajišťuje základní fyziologické potřeby dítěte (dcery), ale také se stává o jeho výchovu. Má nezastupitelnou rolí v učení sebeovládání skrz vstřebávání emocí dítěte. Také ho z větší části učí, jak fungovat v sociálních vztazích a jako taková je role matky nezastupitelná. Speciálně pro dcery je matka důležitá především jako vzor ženské role, se vším, co obnáší, včetně přípravy na početí dětí, péči o domácnost a rodinu. Také je důležitá jako blízká osoba v pozdějším věku, podle některých žen taky jako kamarádka. Právě v těchto blízkých vztazích se pak obě ženy mohou cítit velmi nepříjemně. Hrají tam roli různé negativní emoce, které vznikají z různý dobrých úmyslu, jak pomoci druhé osobě a jiné. V návaznosti na poznatky teoretické části bakalářské diplomové práce, byla výzkumná část věnována základní charakteristice vztahu mezi matkou a dcerou a pozitivním a negativním aspektům tohoto vztahu. Cílem bylo mapování specifik vztahu a komunikace mezi matkou a dcerou z pohledu dcer z věkové kategorie 43-56 let. Výzkumný soubor je tvořen 14 dcerami, které jsou bez klinické diagnózy a svůj vztah s matkou hodnotí jako normální.

78

Skrz analýzu dat, které jsem získala v polostrukturovaném interview přinesly zajímavé informace o fungování vztahu mezi matkou a dcerou s důležitými konkrétními událostmi v oblastech, které dcery hodnotí, jako spíše pozitivní a i v těch, které hodnotí jako spíše negativní. Z výsledku je patrné, že se jedná o obsáhlé téma, které si zaslouží více pozornosti jelikož vztah matky a dcer se velmi odlišuje svým charakterem od jiných vztahů.

79

7 Seznam použitých zdrojů a literatury Apter, T. (2005). You Don´t Really Know Me: Why Mothers and Daughters Fight and How Both Can Win. New York: w. w. Norton & Company, Inc. Bateson, G. (2006). Mysl a příroda: Nezbytná jednota. Praha: Malvern. Borkovec, Š. (2008). Použití hloubkových rozhovorů u klientů terapeutické komunity. Brno: Masarykova univerzita Filozofická fakulta (Magisterská práce). Bowlby, J. (2010). Vazba: teorie kvality raných vztahů mezi matkou a dítětem . Praha: Portál. Bowlby, J. (2012). Odloučení: kritické období raného vztahu mezi matkou a dítětem. Praha: Portál. Branje, S. (2008). Conflict management in mother – daughter interactions in early adolescence. Behaviour, 145, 1627 - 1651. Butler, R. , Shalit-Naggar, R. (2008). Gender and Patterns of Concerned Responsiveness in Representations of the Mother – Daughter and Mother – Son Relationship.. Child Development, 4, 836 – 851. Cloud, D. & Townsend, J. (2003). Prosím tě mami, jak nás ovlivnily naše matky? (2. vyd.). Praha: Návrat domů. Corneau, G. (2004). Anatomie lásky: vztah otec-dcera, matka syn a jejich vliv na budoucí partnerské vztahy (2. vyd.). Praha: Portál. Čačka, O. (1996). Psychologie dítěte (2. vyd.).Tišnov: Sursum. Erikson, E. (1999). Životní cyklus rozšířený a dokončený. Praha: Lidové noviny. Erikson, E. (2002). Dětství a společnost. Praha: Argo. Estés, C. (1999). Ženy, které běhaly s vlky: Mýty a příběhy archetypů divokých žen. Praha: Pragma. Gilliganová, G. (2001). Jiným hlasem: O rozdílné psychologii žen a mužů. Praha: Portál. Hartl, P. & Hartlová, H. (2000). Psychologický slovník. Praha: Portál.

80

Hayden, M. J., Chrisler, C. J. & Singer, A. J. (2006). The Transmission of Birth Stories from Mother to Daughter: Self – Esteem and Mother – Daughter Attachment. Sex Roles, 55, 373 – 383. Hendl, J. (2005). Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál. Henry, S. C., Merten, J. M. (2011). Family Structure, Mother – Daughter Relationship Quality, Race and Ethnicity, and Adolescent Girls´Health Risks. Journal of Divorce & Remarriage, 52, 164 – 186. Hershberg. S. G. (2006). Pathways of Growth in the Mother-Daughter Relationship. Psychoanalitic Inquiry, 26, 56 - 69. Horneyová, K. (2004). Ženská psychologie. Praha: Triton. Janošová, P (2008). Dívčí a chlapecká identita: Vývoj a úskalí. Praha: Grada Publishing. Langmeier, J. , Krejčířová, D. (2006). Vývojová psychologie (2. vyd.). Praha: Grada Publishing. Leboyer, F. (1995). Porod bez násilí. Praha: Stratos. McBride, K. (2009). Will I Ever Be Good Enough? Healing the Daughters of Narcissistic Mothers. New York: Free Press. Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada. Murphy, A. (2005). Sedm etap mateřství: Jak milovat své děti a neztratit sama sebe. Ostrava: Domino. Novák, T. (2008). Vztah matky a dcery. Praha: Grada Publishing. Odent, M. (1995). Znovuzrozený porod. Praha: Argo. Piaget, J. (2007). Psychologie dítěte. Praha: Portál. Poněšický, J. (2004). Fenomén mužství a ženství: Psychologie ženy a muže, rozdíly a vztahy (2. vyd.). Praha: Triton. Streep, P. (2009). Mean Mothers: Overcoming the Legacy of Hurt. New York: Harper-Collins Publishers. Tannen, D. (2006). Co to máš zase na sobě? Jak spolu komunikují matky a dcery. Brno: Zoner Press.

81

Vágnerová, M. (2007). Vývojová psychologie II.: Dospělost a Stáří. Praha: Karolinum. Vágnerová, M. (2005). Vývojová psychologie I.: Dětství a Dospívání. Praha:

82

Přílohy bakalářské práce  příloha č. 1 zadání diplomové bakalářské práce  příloha č. 2 abstrakt diplomové bakalářské práce  příloha č. 3 žádost o zapojení do výzkumu  příloha č. 4 informovaný souhlas  příloha č. 5 otázky rozhovoru

83

Příloha č. 1 – zadání diplomové bakalářské práce

84

Příloha č. 2 – ABSTRACT BAKALÁŘSKÉ DIPLOMOVÉ PRÁCE Název práce: Vztah matky a dcery z pohledu dcer ve věku starší dospělosti Autor práce: Monika Malá Vedoucí práce: Doc. PhDr. Irena Sobotková, CSc. Počet stran a znaků: 90 (192 570) Počet příloh: 5 Počet titulů literatury: 34 S proměnami společnosti dochází ke změnám i ve vztahu mezi matkami a dcerami. Na matky už není kladen jen požadavek na zajištění základních potřeb dcery, ale také postarání se o její převzetí správného vzoru ženské role, je důležité porozumět tomuto vztahu a reagovat adekvátně situaci. Teoretická část se zabývá tématy, které neodmyslitelně patří ke vztahu matek a dcer a to ženství a mateřství, dále je popisován vztah matky a dítěte se zaměřením se na vztah mezi matkou a dcerou a v poslední části jsou uváděna specifika vztahu matek a dcer. Kvalitativní studie se inspirovala z převážné části z knihy Deborah Tannen Co to máš zase na sobě? a některých zahraničních publikací. Je součástí projektu, který má širší výzkumný záměr zmapovat komplexněji a z více úhlů pohledů vztah mezi matkami a dcerami. Cílem této práce bylo mapování specifik vztahu a komunikace mezi matkou a dcerou z pohledu dcer z věkové kategorie 43-56 let. Výzkumný soubor je tvořen 14 dcerami, které jsou bez klinické diagnózy a svůj vztah s matkou hodnotí jako normální. Výsledky analýzy polostrukturovaného interview přinesly zajímavé informace o fungování vztahu mezi matkou a dcerou s důležitými konkrétními událostmi v oblastech, které dcery hodnotí, jako spíše pozitivní a i v těch, které hodnotí jako spíše negativní. Klíčová slova: vztah matky a dcery, specifika vztahu matky a dcery prožívání vztahu k matce, mateřství, ženství, vztah matky a dítěte. ABSTRACT OF THESIS Title: Mother-daughter relationship from the perspective of the daughters of older adulthood Author: Monika Malá Supervisor: Doc. PhDr. Irena Sobotková, CSc. Number of pages and characters: 90 (192 570) Number of appendices: 5 Number of references: 34 With changes in the society there are changes in relationships between mothers and daughters. Mothers are not only required to ensure the basic needs of daughters, but also to take care of implementing of the correct pattern of female role, it is important to understand this relationship and to respond adequately to the situation. The theoretical part deals with themes, womanhood and motherhood, that inherent to the relationships between mothers and daughters, further there is described relationship between mother and child focused on the relationship between mother and daughter, and in the last section, there are the specifics of the relationship between mothers and daughters. The qualitative study is inpired largely on the book "What are you wearing again?" by Deborah Tannen and some foreign publications. This is a part of a project that has a broader plan to map research about relationships between mothers and daughters comprehensively and from more angles. The aim of this study was mapping the specifics of the relationship and communication between mothers and a daughters from the perspective of daughters in the

85

age category of 43-56 years. The research group consists of 14 daughters, who are without a clinical diagnosis, and who evaluate their relationships with their mothers as normal. Results of the analysis of semi-structured interview yielded interesting information about the functioning of the relationship between mother and daughter with important events in specific areas that daughters evaluated as more positive and even those they rated as more negative . Keywords: relationship between mother and daughter, specifics of relationship between mother and daughter, relationship to mother, motherhood, womanhood, relationship between mother and child.

86

Příloha č. 3 – žádost o zapojení do výzkumu Žádost o zapojení do výzkumu Milé slečny, vážené dámy, obracíme se na Vás s prosbou o zapojení do výzkumu, který má přinést poznatky o vztazích a vzájemné komunikaci mezi matkami a dcerami. Vztah mezi matkou a dcerou patří mezi nejdůležitější v životě, přesto není dost prozkoumaný a v české odborné literatuře popsaný. V našem výzkumu bychom se rády seznámily s Vašimi osobními zkušenostmi, zážitky, názory. Jsme si vědomé toho, že jde o velmi soukromé téma. Přesto Vás prosíme o spolupráci, je pro nás velmi důležitá. Budeme-li mít možnost sebrat, shrnout a analyzovat zkušenosti více žen, můžeme z těchto poznatků vyvodit doporučení pro psychologickou poradenskou praxi a výzkum tak bude prakticky užitečný. Možná si samy vybavíte situaci, kdy jste prožívaly ve vztahu ke své matce/dceři nejistotu a starosti a kdy Vám mohla pomoci odborná informace, jak se v té složité situaci zorientovat. Vztah mezi matkou a dcerou je totiž mnohdy zdrojem radosti a spokojenosti, ale také se v něm běžně vyskytují problémy, zklamání, obavy, překážky, nedorozumění či konflikty. Cílem našeho výzkumu je získat hlubší vhled do problematiky vztahů mezi matkami a dcerami v různém věku. Proto se obracíme na Vás, kterých se to přímo týká. Budeme velmi rády, když budete ochotné zapojit se do našeho výzkumu. Co to pro Vás bude znamenat? Po domluvě Vás navštíví členka výzkumného týmu – studentka psychologie, která s Vámi provede rozhovor na výše uvedené téma. Rozhovor zabere přibližně hodinu Vašeho času. Budeme vděčné za otevřené, upřímné a obsáhlé sdělení. Zdůrazňujeme, že všechny získané údaje budou považovány za zcela důvěrné a budou použity jen pro výzkumné účely. Při případné publikaci výzkumných zjištění v odborném tisku bude rovněž zachována přísná anonymita účastnic výzkumu. Věříme, že pochopíte potřebnost tohoto výzkumu a těšíme se na spolupráci. Kontakty na nás: e-mail: [email protected] telefon: +420 605 180 336 Se srdečným pozdravem, členky výzkumného týmu Katedry psychologie FF UP, Olomouc Barbora Burešová Monika Malá Bc. Zuzana Purová Bc. Klára Večerková doc. PhDr. Irena Sobotková, CSc.

87

Příloha č. 4 - Informovaný souhlas INFORMOVANÝ SOUHLAS

Byla jsem informována o smyslu a poslání výzkumu, který je věnován zjišťování osobních zkušeností ze vztahu mezi matkou a dcerou. Byla jsem poučena o ochraně osobních údajů. Prohlašuji, že se tohoto výzkumu zúčastňuji na základě svého dobrovolného rozhodnutí. V......................................... dne............................ ............................................................... podpis

88

Příloha č. 5 - Otázky rozhovoru Výzkumné otázky BcP: 1. Jak dcery (matky) charakterizují svůj vztah s matkou (dcerou)? (12 ot.) 2. Co vzájemný vztah z pohledu dcer (matek)zatěžuje, co dcerám (matkám) vadí? (11 ot.) 3. Co vzájemný vztah z pohledu dcer (matek) zlepšuje, posiluje a podporuje? (9 ot.) Otázky rozhovoru: Pro dcery: 1) Kolik máte let? Kolik let má vaše matka? 2) Volně charakterizujte svůj vztah s matkou. Jak by se dal popsat? 3) Bylo období, kdy byl váš vztah lepší? V čem? 4) A bylo období, kdy byl váš vztah horší? Za jakých okolností? 5) Bydlíte s matkou? Pokud ne, změnil se nějak Váš vztah od té doby, co bydlíte zvlášť? 6) Co nejčastěji vyvolá neshody a nedorozumění mezi vámi? 7) V čem si naopak rozumíte? 8) Co vás na chování nebo v řeči matky rozčiluje nebo dráždí? 9) Záleží vám na tom, aby vaše matka souhlasila s vašimi rozhodnutími? 10) Pociťujete mezi vámi spíš citový odstup a uzavřenost, nebo otevřenost a citovou blízkost?1 11) Stojí některá z vás o větší otevřenost a citovou blízkost ve vašem vztahu? Pokud ano, jak to dává(te)najevo? 12) Vnímáte matku jako vzor? Pokud ano, v čem? 13) Je něco, v čem nechcete být jako matka? V čem se chcete odlišit? 14) Kritizuje vás matka? V čem? 15) Je něco, co vás vzájemně sbližuje? 16) Myslíte, že rozumíte tomu, jak se cítí Vaše matka? 17) Myslíte, že vaše matka rozumí tomu, jak se cítíte? 18) Vnímáte ve vašem vztahu nějaké negativní, rozporuplné či nepříjemné pocity? 19) Vnímáte ve vašem vztahu srovnávání či soupeření? V čem? 20) Mluví s vámi matka o svých přáních a potřebách přímo nebo v náznacích? 21) Cítíte ze strany matky dost podpory? 22) Respektuje vás matka dostatečně jako samostatnou a originální bytost? 23) Může se někdy matka cítit z vaší strany ublížená či odmítnutá? 24) Snaží se matka někdy ovlivnit váš život podle svých představ? 25) Myslíte, že je na vás matka v něčem hrdá? V čem? Jak se to projevuje? 26) Zklamala Vás někdy matka svou reakcí? 27) Myslíte, že jste vy někdy zklamala matku? 28) Čeho si na matce vážíte? 29) Vděčíte jí za něco? 30) Jak matka reaguje na vaše úspěchy? 1 Jde o vyjadřování a sdílení pocitů, důvěrných záležitostí, prozrazování tajemství atd. Zamýšlená otázka „Shodnete se spolu na míře citové blízkosti a otevřenosti ve vztahu?“ implikuje odpověď ANO-NE, ale ještě nevíme, jak to mají nastaveno. Proto se zeptáme, JAK to mezi sebou mají (ot. 10) a jestli jim to tak vyhovuje (ot. 11).

89

31) Jak často se vidíte osobně? Je to pro vás dostačující? Myslíte, že tato frekvence kontaktu stačí vaší matce? 32) Jak byste definovala „dobrou matku“? Pro vdané dcery: Cítíte nějakou změnu ve vztahu k matce od té doby, co jste se vdala? Pro dcery s dětmi: Cítíte nějakou změnu ve vztahu k matce od té doby, co máte dítě/děti? Jakou? Pomáhá vám matka hlídat děti, podílí se na jejich výchově? Jen pro Dcery II (43-56 let): Pomáháte matce s něčím?

90