Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

KRITIKA DEPOLITIZOVANÉHO ROZUMU

GRIMMUS Politika | Filozofie



KRITIKA DEPOLITIZOVANÉHO ROZUMU ÚVAHY (NEJEN) O NOVÉ NORMALIZACI

PAVEL BARŠA VÁCLAV BĚLOHRADSKÝ MICHAEL HAUSER VÁCLAV MAGID PETR SCHNUR ONDŘEJ SLAČÁLEK TEREZA STÖCKELOVÁ MARTIN ŠKABRAHA MIREK VODRÁŽKA

[ GRIMMUS ]


KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Kritika depolitizovaného rozumu : úvahy (nejen) o nové normalizaci / Václav Bělohradský ... [et al.]. -- 1. vyd. -- Všeň : Grimmus, 2010. -- 232 s. ISBN 978-80-902831-6-9 321.7+342.34 * 321.01 * 33:32 * 316.7:32 * 32:1 - demokracie - politická moc - ekonomie a politika - kultura a politika - politická filozofie - eseje 321 - Politologie [15]

Recenzovali:

Mgr. Josef Fulka, Ph.D. Doc. PhDr. Ing. Milan Znoj, CSc.

Copyright © by Pavel Barša, Václav Bělohradský, Michael Hauser, Václav Magid, Petr Schnur, Ondřej Slačálek, Tereza Stöckelová, Martin Škabraha, Mirek Vodrážka 2010 Copyright © by Grimmus 2010 Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo kopírována v podobě mechanické či elektronické anebo šířena jakýmkoli jiným informačním systémem bez předchozího souhlasu držitelů autorských práv. (Děkujeme.) Nakladatelství Grimmus, CZ-512 65 Všeň 138, [email protected], http://grimmus.cz Nakladatel: Roman Schmidt Návrh obálky a sazba: DTP Grimmus Obálka inspirována grafikou iniciativy Auto*Mat. Tisk a vazba: Ekon, Jihlava První vydání. Printed in the Czech Republic.

ISBN 978-80-902831-6-9


Obsah

PŘEDMLUVA Kritika politického rozumu

7 15

MARTIN ŠKABRAHA Postkomunistický manifest

43

VÁCLAV BĚLOHRADSKÝ Spočítej a panuj: De/politika kalkulace

61

TEREZA STÖCKELOVÁ Od estetizace politiky k politizaci umění a zpět

77

VÁCLAV MAGID Depolitizace a soumrak liberální demokracie

97

MICHAEL HAUSER Rozprava o druhé subkulturní děloze

111

MIREK VODRÁŽKA (Neo)normalizace MARTIN ŠKABRAHA


131

Obnažování moci

147

ONDŘEJ SLAČÁLEK Nesvatí Václavové, dali jste nám zhynout!

163

PETR SCHNUR Život s nepřítelem

173

PAVEL BARŠA Od roztržky ke sporu

195

PAVEL BARŠA, ONDŘEJ SLAČÁLEK, TEREZA STÖCKELOVÁ POZNÁMKY

213

LITERATURA

219

O AUTORECH

227

SUMMARY

229


Předmluva1

Podnět ke vzniku této knihy dal někdy na přelomu jara a léta 2008 Václav Bělohradský poté, co jej zaujaly dva texty publikované v esejistické rubrice kulturního týdeníku (dnes čtrnáctideníku) A2.2 První byl můj a nesl název Naše dnešní neonormalizace, druhý se jmenoval Obnažování moci, věnoval se neoliberálnímu vládnutí a byl z pera Ondřeje Slačálka.3 Zrodil se záměr vytvořit antologii, která by shromáždila další podobně zaměřené texty a prezentovala v jednom svazku určitý pohled na současnou českou společnost, který jsme sdíleli a který se mezi námi, resp. v prostředí, v němž se pohybujeme, začal z vícero stran a v různých variacích zřetelně vynořovat – a bylo třeba dát mu soustavnější a koncentrovanější výraz. Konečný tvar se od výchozí představy trochu liší. Nejde v pravém slova smyslu o antologii, protože někteří z přizvaných autorů se rozhodli napsat pro účely knihy zcela nový text. Nenaplnil se ani záměr vydat počin vysloveně esejistický. Kniha nakonec poněkud „zakademičtěla“, což může být projev profesionální deformace jejích autorů, věříme ale, že to má i své věcné oprávnění – formulace některých problémů si akademičtější přístup vyžaduje a mnozí z nás jsou zvyklí takto psát a komunikovat se svým publikem nebo jeho částí. Doufáme, že kniha tím neztratila na přístupnosti a srozumitelnosti. Výsledný celek je tedy různorodý, přičemž jen dva texty si zachovaly čistě esejistický charakter – tedy nejen svým literárním stylem, ale i formální podobou (nepoužívají poznámkový aparát a nepodřizují se akademické KRITIKA DEPOLITIZOVANÉHO ROZUMU


7

citační disciplíně). Domníváme se, že v této podobě nejlépe odpovídají záměru svých autorů, tedy tomu, jak chtějí oslovovat čtenáře.4 Texty v naší knize se ovšem neodlišují jen formální stránkou, ale i oborovým zakotvením – od filosofie přes sociologii po politologii. Často se přitom tyto oborové perspektivy (i v rámci jednoho textu) prolínají a někdy se autoři pohybují v území, které nějakými jasnými hranicemi ani vymezit nelze. Pokud bychom přesto měli hledat jakýsi „společný základ“, tak by jím snad mohlo být prosté slovo myšlení, doplněné adjektivy jako „politické“, „kritické“ nebo „radikální“. V první textu, nazvaném Kritika politického rozumu, se kantovským způsobem (inspirace je však jen volná) pokouším o definici klíčových pojmů jako politika, moc, konsenzus, hegemonie a depolitizace. Původně byl zamýšlen jako jakýsi zaštiťující úvod, brzy se však ukázalo, že jeho celkový přístup i konkrétní formulace vyvolávají u ostatních autorů polemické reakce – že se jím zkrátka necítí být adekvátně reprezentováni. Tato skutečnost tedy nezáměrně demonstrovala jeden z klíčových motivů celé problematiky – že každá, byť sebevíce filosofická a abstraktní, definice je už projevem nějaké „ideologie“, vychází z určité (politické) pozice a nemůže být neutrální. Text byl proto vícekrát přepracován a nakonec je předkládán sice jako úvodní otevření hlavních témat knihy, které však nevylučuje, že další autoři si otevřou své vlastní dveře do problematiky. Jestliže úvodní studie svým názvem evokovala osvícenský věk všeprostupující, avšak primárně teoretické kritiky, Postkomunistický manifest Václava Bělohradského zřetelně odkazuje ke kritice v duchu Marxově, tedy takové, která se jednoznačně hlásí k politickému angažmá; oproti předchozímu textu je to žánrová změna, v níž se odráží i historický skok mezi časem Kantových kritik a časem, kdy intelektuál chtěl svět „nejen vykládat, ale i změnit“. Měla by první kritika vůbec smysl bez navázání té druhé? Pozadím Bělohradského textu je následující problém. Pod heslem „modernizace levice“ proběhl v minulých třech desetiletích proces odpolitizování levice: celá řada témat, spojených mj. s ekonomickou teorií, byla levicí přijata jako „nepolitické pravdy“, jejichž přijetím se levice stává „moderní“, protože přestává být „stranická“. Levice tak splynula s pravicí v novém politickém systému, který můžeme označit za „postdemokratický“. Esej definuje devět „rhizosfér“, témat, která vedou k repolitizaci levice. Jde o jakási teritoria, do nichž dnes nemůžeme nevstupovat, avšak vstoupit do nich Předmluva

8


nelze bez trestu – a tím může být obvinění z neobjektivity, stranickosti nebo neakademičnosti. Jedním z klíčových témat je tu i pojem „reflexivní racionality“, interpretovaný jako „náraz pohledu druhého“, otřes, jenž je produktem agory. V tom je implicitně obsažena obhajoba eseje jako nejvlastnější formy filosofování – konverzace. V následujícím příspěvku pojednává Tereza Stöckelová o dvou strategiích depolitizované moci. První z nich představuje depolitizaci prostřednictvím kvantifikace. Zatímco čísla mají zachycovat objektivní a neoddiskutovatelné skutečnosti, devalvuje se vše, co spočítatelné není. Do pozadí se odsouvají samotné procesy kvantifikace a politická rozhodnutí o tom, co se počítá a co zůstane externalitou daného rozhodnutí. Druhou strategií depolitizované moci je podle autorky vytváření diskurzivních prostorů, ve kterých údajně dochází k inkluzivní demokratické rozpravě o podobě světa; paralelně je však svět přetvářen v materiálních intervencích, které většinou jakoukoli demokratickou legitimitu postrádají. Diskuze může být pastí. Odpor proti moci v jejích současných podobách musí proto rozkrývat politické v tom, co je údajně objektivní a nezpochybnitelné, a činit tak nejen na poli diskurzivní reprezentace, ale také ve vztahu k materiálním skutečnostem a ty se snažit ovlivnit cílenou akcí. Esej Václava Magida se kriticky zaměřuje na tendence spojované s tzv. „politickým obratem“ v současném vizuálním umění, jejichž charakteristickým znakem je stírání rozdílu mezi rolemi umělce a aktivisty v návaznosti na odmítnutí ideje estetické autonomie umění. Popis těchto praktik je konfrontován s teoretickou koncepcí, na niž se jejich aktéři odvolávají – s pojetím „politizace umění“ v reakci na „estetizaci politiky“, které v textech z třicátých let 20. století formuloval Walter Benjamin. Ústředním motivem je snaha ukázat, že dotyčné projevy v rozporu s tím, co deklarují, patří díky způsobu, jak fungují v produkčním systému kultury, spíše na stranu „estetizace politiky“ než „politizace umění“. Na závěr jsou nastíněny dvě pozice, které odmítají protiklad estetické autonomie a politické angažovanosti, na němž shodně staví jak popisované umělecké projevy, tak zmíněná teoretická koncepce, a naopak spojují možnost společenského působení umění s uchováním jeho estetické autonomie. Jedná se o pozice Theodora W. Adorna a Jacquese Rancièra. Michael Hauser v textu Depolitizace a soumrak liberální demokracie polemizuje s ryze formálním chápáním demokracie a ukazuje, jak se její KRITIKA DEPOLITIZOVANÉHO ROZUMU


9

současná podoba může de-formovat v důsledku ztráty obsahu, tj. politického sváru vázaného na lid – démos – zápasící o svá práva, a tím i celkovou tvář společnosti. Vycházeje mj. opět z Rancièra, ale také Althussera a Žižka, upozorňuje autor na nebezpečí skrývající se v myšlence konsenzu (hájené v úvodním textu knihy), jež se může stát nástrojem depolitizace. Produkovaný „demokratický“ konsenzus má svůj nutný fantasmatický doplněk, způsobující, že reálná podoba současné demokracie je v příkrém rozporu se svou vlastní formou. Z těchto úvah Hauser odvozuje závěr, že abychom zachránili emancipační potenciál liberální demokracie, musíme opustit depolitizovanou rovinu ryze formální svobody a rovnosti. Obavy z depolitizujícího potenciálu konsenzu, konkrétně z kooptace feministického myšlení do systému, vyslovuje v Rozpravě o druhé subkulturní děloze také Mirek Vodrážka. Přimlouvá se za „radikální diferenci a antagonistickou trhlinu“, jež by nám umožnily spatřit za závojem normality „oči chaosu“. Zvláštní pozornost věnuje specifikám českého prostředí, v němž je feministický diskurz od počátku stavěn do stigmatizujícího světla. To se mj. odráží i v postavení genderových studií, která se etablovala jako akademická, „neideologická“ disciplína, nárokující si „řádný“ status sociální vědy, zaštítěný falickou mocí. Autor, který je mj. aktivním hudebníkem, proto hledá cestu v subkulturní, resp. kontrakulturní sféře, v současné české společnosti příznačně absentující. Je podle něj zapotřebí „subverzivního feminismu, který nejen nastavuje kritické zrcadlo systému prvního sociálního lůna, ale především garantuje tvorbu a porod druhé či jiné kulturní dělohy“. V následující eseji se stručným názvem Neonormalizace vycházím z úvah Václava Bělohradského a Stanislava Komárka, kteří v českém veřejném diskurzu dotyčný pojem zavedli. Základní linie textu se drží analogie s „předlistopadovou“ normalizací, jejíž dva hlavní pilíře spatřuji v protikladných, ale vzájemně se doplňujících nepolitických postojích – „apatii zelináře“ a „patosu intelektuála“. V rámci vymezeném jejich dnešními obdobami líčím některé rysy neonormalizace, projevující se především vytlačením „nekonstruktivního“ kritického myšlení. V závěru se jen letmo dotýkám celkových příčin tohoto stavu, jejichž analýza si podle mého názoru žádá přístup blízký historickému materialismu – ačkoliv tento směr řešení zůstává pouze naznačen. Předmluva

10


Zřetelnější je tato tendence v dalším textu, který napsal Ondřej Slačálek. Navazuje sice na některé motivy předchozí eseje, ve své analýze však zdůrazňuje a rozvíjí ekonomický aspekt neonormalizace, který zasazuje do širšího kontextu „neoliberálního vládnutí“. Teoreticky se opírá zejména o Foucaulta, Schmitta a Marxe. Pohled, který odvozuje ze spojení jejich kritické perspektivy vůči moci, depolitizaci a kapitalismu, aplikuje např. na návrh „akčního plánu proti bezdomovcům“, vzešlý z pražské radnice, či na pokusy reformovat zdravotnictví a vysoké školství. V souvislosti se společenskou atmosférou, v níž se neoliberální politiky realizují, Slačálek také kritizuje dnešní antikomunismus, stigmatizující kritické myšlení jako projev nepřátelství. Své místo v textu nachází i motiv „vládnutí skrze veřejnou debatu“, kdy je opět kritizována nadvláda skrze určitou formu konsenzu. V závěru se autor zamýšlí nad poměrem intelektuála k sociální realitě, jíž je součástí, a proklamuje nevyhnutelnost rehabilitace třídní analýzy, byť ve změněných podmínkách, kdy roli vykořisťované třídy nehrají „lidé práce“ v původním slova smyslu, ale „třída lidských zdrojů“, určená k tomu, aby byla vytěžena. Sérii textů rozebírajících podoby depolitizace v současné české společnosti uzavírá esej Petra Schnura, zabývající se některými mýty našeho veřejného prostoru. Jejich svorníkem je pro autora zdánlivý protiklad „dvou Václavů“ (Havla a Klause), jejichž role se vzájemně doplňují takovým způsobem, že vylučují z debaty opravdu disentující alternativu. Podobně falešný charakter má i alternativa Evropa vs. Amerika, která může předchozí mýtus nahrazovat – v obou případech jde jen o správu záležitostí nadnárodního kapitálu, jež se opírá o ideologickou hegemonii neoliberalismu. Cesta ven z této pasti jistě není jednoduchá, autor však vyzývá alespoň k prvnímu kroku, jímž je rehabilitace politiky v silném humanistickém slova smyslu, historicky spojeném s dědictvím Francouzské revoluce. Následující text Pavla Barši, nazvaný Život s nepřítelem, je vzhledem k ostatním kapitolám knihy specifický v tom, že rozebírá kauzu na první pohled vzdálenou – totiž postup státu Izrael vůči Palestincům. Toto téma však má v českém veřejném prostoru poměrně významné místo, neboť se v něm protínají klíčové názory na naši zahraničněpolitickou orientaci – Barša ostatně ne náhodou spojuje svou kritiku izraelských „jestřábů“ s kritikou americké administrativy za prezidenta Bushe. Jeho analýza přitom nezůstává na politologické rovině a spor mezi dvěma cestami v meKRITIKA DEPOLITIZOVANÉHO ROZUMU


11

zinárodní politice reformuluje v rovině filosofické. Východiskem je mu Schmittův polemický pojem absolutního nepřítele, který je chápán jako nepřítel celého lidstva a kterého – vzhledem k jeho nelidskosti – nezbývá než zničit. Toto chápání nepřátelství, typické jak pro bojovníky Hamasu, usilující o vymazání Izraele z mapy, tak pro Izrael a USA, trvající na tom, že „s teroristy nelze mluvit“, se pohybuje v absolutních morálních termínech, uzavírajících cestu k politickému řešení – to se musí zakládat v reinterpretaci konfliktu jako sporu dvou lidských skupin o území. Výzva je mířena především k izraelské straně, která musí ustoupit ze svých nároků, má-li se vůbec začít s udržitelným řešením konfliktu. Po tomto rozboru jedné velmi konkrétní kauzy se čtenáři předkládá poslední text knihy, vracející se na obecnější rovinu. Společné zamyšlení Pavla Barši, Ondřeje Slačálka a Terezy Stöckelové se původně rodilo jako polemika s úvodním textem. Jeho konečná podoba ovšem přináší spíš rozšíření a nuancování pojmu depolitizace, vymezeného již v samotném názvu – Od roztržky ke sporu. První pojem je spjat s barthesovským zpochybňováním dosavadních samozřejmostí a daností, které následně vede k iniciování sporu; tento druhý aspekt depolitizace lze označit za schmittovský a spočívá v uznání politické, tj. nerozhodnutelné povahy sporu a v přistoupení na koexistence legitimních nepřátel. V tomto duchu jsou autoři skeptičtí k pojmu kritiky, pokud se má opírat o nějaký ideální stav, a hlásí se spíše ke strategiím subverze. V hlavní části svého textu pak nabízejí typologii různých forem depolitizace, která může sloužit jako vodítko pro systematičtější uchopení poněkud rozptýlených hlavních motivů knihy. •••

Každý úvod a každý závěr, nabízející určitou interpretaci prezentovaného obsahu, však samy musejí být teprve interpretovány. To je akt prvořadě čtenářský, nikoliv autorský, a tak poslední slovo této knihy nemůžeme napsat my, kteří jsme ji přivedli na světlo. Proto tuto předmluvu neukončím přáním, výzvou ani žádným podobným gestem toho typu, jaký autoři občas svým čtenářům adresují. Zakončím je drobným udivením, které je paradoxně spíše údivem čtenáře než autora (je to pokus o autointerpretaci – který jistě bude muset být zase interpretován). Když totiž procházím jednotlivé texty souboru, teprve zpětně si uvědomuji, jak často je v předkládané knize citován Carl Schmitt. SamoPředmluva

12


zřejmě – vzhledem k hlavnímu tématu knihy na tom nic překvapivého není, mluvit o depolitizaci a nezmínit Schmitta by bylo podobné jako psát o třídním boji a vyhnout se Marxovi. A přesto je na té skutečnosti něco zvláštního. Vzhledem k tématům a jejich zpracování, ale i díky celkem známé názorové orientaci většiny, ne-li všech, zde shromážděných autorů se totiž dá předpokládat, že naše vystoupení bude komentátory zařazeno na levou stranu existujícího politického spektra. Lze proto vnímat jako paradox to, že převážně levicoví a zčásti zároveň liberální autoři se tolik inspirují vysloveně konzervativním myslitelem.5 V mezinárodním kontextu se přitom tato skutečnost nejeví být ničím výjimečným, Schmitt se stal v éře globalizace, kdy měl definitivně zvítězit liberální kapitalismus, klíčovým inspirátorem intelektuální levice. Znamená to něco zásadního? Proč k tomu došlo? Nedokážu na tyto otázky jednoduše odpovědět. Snad jen dalšími otázkami: Není depolitizace vždy strategií vítězů? Je volání po repolitizaci znakem toho, že jsme se přestali identifikovat s našimi vítěznými „vojevůdci“? Není depolitizovaná společnost nesnesitelná tím, že v ní postrádáme nepřítele? Existuje cosi jako „nostalgie po nepříteli“? A nejsou sympatie pro Carla Schmitta právě sympatiemi pro toho, komu ještě se vším respektem – a svého druhu solidaritou – náleželo označení nepřítel? Martin Škabraha

KRITIKA DEPOLITIZOVANÉHO ROZUMU


13


Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents