Ukázka knihy z internetového knihkupectví

1

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS223806

2

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Tony Judt Penzion vzpomínek PROSTOR

3


Tony Judt Penzion vzpomínek přeložil Ladislav Köppl

PROSTOR | Praha | 2016 5


THE MEMORY CHALET Copyright © 2010, Tony Judt All rights reserved Czech edition © PROSTOR, 2016 Translation © Ladislav Köppl, 2016 ISBN 9788072603442

6


I Penzion vzpomínek

S

francouzským výrazem „chalet“ mám spojenou naprosto konkrétní představu. Okamžitě si zcela přesně vybavím malý penzion, jakýsi rodinný hotýlek v Chesières, staromódní vesnici ležící na dolním konci mondénního lyžařského střediska Villars ve francouzsky mluvící části Švýcarska. V roce 1957 nebo 1958 jsme tam trávili dovolenou. Lyžování, v mém případě spíš sáňkování, není ničím pamětihodné. Vzpomínám si jen, jak se rodiče společně se strýcem vždycky trmáceli přes namrzlou lávku k lyžařským vlekům a na lyžích strávili celý den. Večer pak nechodili do luxusních podniků après-ski a dávali přednost tichu horské boudy. Ty večery pro mne vždycky představovaly nejlepší část zimní dovolené: jednotvárné radovánky na sněhu skončily brzy odpoledne a nastal čas zapadnout do velkých ušáků, dopřát si svařené víno, poctivou domácí stravu a posedět ve společenské místnosti s cizími lidmi. 7


A nebyli to ledajací lidé. Malý penzion v Chesières očividně přitahoval zejména začínající britské herce, kteří si zde užívali dovolenou ve stínu svých úspěšnějších kolegů, bydlících o něco výš v horách. Hned druhý večer po našem příjezdu zazněla jídelnou salva sprostých slov, která moji matku přiměla k ráznému zásahu. Ne že by tyhle výrazy neznala, koneckonců vyrostla na doslech od starých doků společnosti West India a jazyku její třídy ji odnaučila až uhlazená konverzace v dámském kadeřnictví, kde pracovala jako učnice. Nemínila však snášet, aby byla její rodina vystavena takovým hrubostem. Paní Judtová tedy nakráčela ke stolu výtržníků a žádala je, aby s tím přestali. Jsou tu přece děti. Protože mé sestře bylo tehdy necelých osmnáct měsíců a já byl jediné další dítě v celém hotelu, měl její zákrok zřejmě chránit mne. Mladí a – jak jsem později vytušil – nejspíš nezaměstnaní herci, kteří scénu vyvolali, se okamžitě omluvili a na usmířenou nás pozvali na dezert. Pro desetiletého, všechno se zájmem pozorujícího a všemu naslouchajícího kluka, který se najednou octl v jejich středu, to byla skvělá parta. Nikdo z nich ještě nebyl slavný, i když některé čekala skvělá budoucnost: Alana Badea, který se později proslavil jako představitel shakespearovských rolí a hrál i v řadě pozoruhodných filmů (Šakal), a zejména nezkrotnou Rachel Robertsovou, z níž se v nejlepších filmech poválečné britské kinematografie (V sobotu večer, v neděli ráno, Ten sportovní život, Šťastný to muž) stala vynikající představitelka dělnických žen bez iluzí. A právě ona mne vzala pod svá ochranná křídla. Vypitý baryton, kterým mumlala neopakovatelné jadrné nadávky, ve mně zanechal pocit, 8


že ji nemine slavná budoucnost, zatímco z té své jsem byl na rozpacích. Během desetidenní dovolené mě na učila hrát poker, několik triků s kartami a víc sprostých slov, než jsem dosud stačil zapomenout. Možná právě proto má malý švýcarský hotel na hlavní ulici v Chesières v mých vzpomínkách milejší a trvalejší místo než řada nepochybně stejných dřevěných staveb, v nichž jsem během svého života přenocoval. V tomhle penzionu jsme strávili necelých deset dnů, a přestože jsem se tam později krátce vrátil jen jednou, dodnes ho můžu popsat do detailu. Nenabízel žádný luxus: vstupovalo se tam mezaninem, který odděloval nevelký suterén od provozních místností v přízemí, a především měl izolovat odloženou mokrou sportovní výstroj (lyže, boty, hole, bundy, sáně a podobně) od útulných společenských místností, které se rozkládaly po obou stranách recepce a měly hezká velká okna s výhledem na hlavní ulici a strmé vrcholky obklopující vesnici. Vzadu byla kuchyň a další pracovní prostory, skryté za širokým a nezvykle příkrým schodištěm, které vedlo k pokojům hostů. Pokoje byly důsledně a nejspíš úmyslně rozděleny na lepší ložnice po levé straně a pak menší jednolůžkové pokoje bez tekoucí vody. Na konci chodby vedly úzké schody do podkroví, mimo sezonu vyhrazeného pro personál. Nepočítal jsem to, ale pochybuji, že by v domě bylo kromě tří společenských místností více než dvanáct pokojů. Byl to malý hotýlek pro malé rodiny se skromným rozpočtem, položený v obyčejné vesnici, která si nedělala větší ambice, než příslušelo její zeměpisné poloze. Takových jsou jistě ve Švýcarsku desetitisíce a je jen náhoda, že jsem si v paměti 9


uchoval téměř dokonalou vizuální představu zrovna jediného z nich. Kromě pár příjemných vzpomínek pro mne tento horský penzion v Chesières v dalších padesáti letech mnoho neznamenal. Když mi však v roce 2008 diagnostikovali amyotrofickou laterální sklerózu (ALS), rychle jsem si uvědomil, že už nejspíš nebudu moci cestovat – vlastně jsem pochopil, že budu mít štěstí, když vůbec budu schopen o svých cestách napsat –, a najednou mi neodbytně vytanul na mysli penzion v Chesières. Proč? Zásadní vlastností této neurodegenerativní choroby je, že vám zůstane jasné vědomí, takže můžete přemýšlet o minulosti, současnosti i budoucnosti, ale postupně ztrácíte jakoukoli možnost převést svoje myšlenky do slov. Zpočátku nemůžete sami psát a potřebujete pomocníka nebo nějaký přístroj, který by vaše myšlenky zachytil. Potom vám vypoví službu nohy, takže se nemůžete vydat za novými zážitky, leda snad za cenu tak nesmírných logistických komplikací, že samotná hybnost si vyžádá víc pozornosti než onen kýžený přínos. Následně začnete ztrácet hlas – nejen v přeneseném smyslu. To znamená, že se musíte domlouvat prostřednictvím různých mechanických prostředků nebo s lidskou pomocí, a to doslova, protože svaly bránice již nepřivádějí do hlasivek dost vzduchu a nevyvíjejí tlak nezbytný pro vytvoření smysluplného zvuku. Tou dobou máte již téměř určitě ochrnuté celé tělo a jste odsouzeni k dlouhým hodinám mlčenlivé nehybnosti, ať již v přítomnosti dalších osob, nebo o samotě. Pro každého, kdo chce i nadále komunikovat slovy a pojmy, je to mimořádná výzva. Pryč je zažloutlý 10


zápisník a teď už i zcela nepoužitelná tužka. Tytam jsou osvěžující procházky v parku nebo cvičení v posilovně, při němž vás napadají myšlenky i souvislosti samy od sebe. Minulostí jsou plodné diskuse s blízkými přáteli – už kdesi uprostřed fáze rozpadu přemýšlí oběť ALS zpravidla mnohem rychleji, než dokáže svá slova formulovat, takže se každý rozhovor začne zadrhávat, je zdrojem frustrace a nakonec už nemá vůbec žádný smysl. Řešení tohoto dilematu jsem zřejmě nalezl zcela náhodou. Několik měsíců poté, co jsem onemocněl, mi došlo, že v noci spřádám v hlavě celé příběhy. Nepochybně jsem hledal zapomnění a začal počítání oveček nahrazovat složitějšími myšlenkovými pochody. Během těchto drobných cvičení jsem si uvědomil, že skládám různě propletené úseky své vlastní minulosti, o jejichž vzájemném vztahu jsem dříve nepřemýšlel. Bylo to podobné jako skládat lego. To samo o sobě ještě nebyl žádný velký výkon: proudy vědomí, které mě přenášely od parní lokomotivy k hodinám němčiny ve škole, od pečlivě naplánovaných linek londýnských dálkových autobusů k historii meziválečného urbanismu, bylo snadné sledovat a potom všelijak zajímavě rozvíjet. Jak si však napůl zasuté trasy reminiscencí příští den znovu vybavit? A právě tady začaly hrát užitečnou roli nostalgické vzpomínky na šťastnější dny strávené v útulné vesnici v centru Evropy. Odedávna mě fascinovaly mnemotechnické pomůcky, které novověkým myslitelům a cestovatelům sloužily k tomu, aby si zapamatovali a pak do detailu vybavili všechno, co zažili. Způsob, jakým si zpřítomňovali své zážitky, kouzelně popsala Frances Yatesová 11


ve svých esejích o renesanci a později i Jonathan Spence v knize Palác paměti Mattea Ricciho, zachycující putování italského cestovatele po středověké Číně. Tehdejší cestovatelé nestavěli pouhé hostince nebo obydlí, do nichž by mohli ukládat svoje vědomosti – budovali hned celé paláce. Já jsem si však nechtěl vystavět v hlavě palác. I na skutečné paláce jsem vždycky pohlížel s určitým odstupem. Sídla jako Hampton Court Thomase Wolseyho, Versailles Ludvíka XIV. a další svědčila o marnotratnosti, která měla víc ohromovat než sloužit. Nemohl jsem si namlouvat, že si za svých nehybných a mlčenlivých nocí vystavím palác paměti, bylo by to stejně nesmyslné jako si dát ušít vestičku a kalhoty s pruhy a hvězdičkami, jaké nosil strýček Sam. Když to však nemůže být palác, proč by mi nemohl stačit třeba jen penzion vzpomínek? Výhodou penzionu nebylo jen to, že jsem si jej uměl představit do nejmenších, naprosto přesných podrobností – od železné škrabky před dveřmi, o kterou jsme si odstraňovali sníh z bot, po dvojité okno, které nás vevnitř chránilo před poryvy větru, tak příznačnými pro kanton Wallis. Ale především to bylo místo, kam jsem se toužil stále vracet. Aby můj palác paměti mohl fungovat jako skladiště neustále reorganizovaných a přeskupovaných vzpomínek, muselo jít o budovu, která je mimořádně přitažlivá – byť jen pro jediného člověka. Do svého penzionu se celé týdny a měsíce vracím každou noc, trvá to už víc než rok. Procházím se známými krátkými chodbami, chodím po vyšlapaných schodech, sedám si do jednoho ze dvou nebo tří naštěstí volných ušáků. A najednou se mé přání začíná s uspokojivě přesnou spolehlivostí stávat otcem myšlenky a já si přivolávám, 12


třídím, urovnávám příběhy, argumenty nebo příklady, které zamýšlím použít při zítřejším psaní. Co dál? Dál se penzion proměňuje z mnemotechnického spouštěče vzpomínek v prostor sloužící jako sklad. Jakmile zhruba vím, co chci říci a v jakém pořadí, vstávám z křesla a vracím se ke dveřím penzionu. Odtamtud kráčím zpátky, třeba od první skříně na odkládání lyží k podstatnějším prostorám – k baru, jídelně, hale, dále k staromódní poličce na klíče zavěšené pod hodinami s kukačkou, k trochu náhodnému výběru knih, nastavěných u zadního schodiště, a potom zamířím do kteréhokoli pokoje. Každé z těchto míst má v příběhu určitou roli nebo slouží jako názorná pomůcka. Můj systém není zdaleka dokonalý. Občas se ta místa překrývají a já musím zajistit, aby se každý nový příběh ubíral úplně jinou cestou a nepletl se s těmi předchozími. Ačkoli to tak na první pohled nevypadá, není prozíravé spojovat vzpomínky související s jídlem s určitou místností, sex nebo svádění zase s jinou a akademické debaty s místností další. Je lepší spoléhat na mikrogeografii (tahle zásuvka patří ke skříni u téhle zdi) než na logiku konvenční mentální výbavy, která je nám vlastní. Udivuje mě, jak často si lidé stěžují na obtíže, které jim činí uspořádání vlastních myšlenek v prostoru tak, aby si je mohli za pár hodin vybavit. Pro mne je to vzhledem k neskutečnému omezení, vyplývajícímu z mého tělesného vězení, nejsnazší metoda, i když připouštím, že může být až příliš mechanická. Láká mě totiž uspořádávat příklady, sekvence a paradoxy až příliš úhledně, což mě může svádět k přeskupování změti autentických a podnětných dojmů a vzpomínek natolik, že by mohlo dojít k jejich zkreslení. 13


Ptávám se sám sebe, jestli pro mě není výhoda, že jsem muž: muži totiž obvykle snáz zaparkují auto a mají vyvinutější prostorovou paměť, než mívají ženy, které si v testech obvykle lépe vybavují lidi a pocity. V dětství bylo mým parádním kouskem navigování auta neznámým městem podle mapy, kterou jsem si prohlédl jen krátce. Nikdy jsem si však neosvojil základní dovednost ambiciózního politika – orientovat se správně na recepci, každého si správně zařadit, vybavit si, jaké má politické předsudky, a při loučení každého oslovit křestním jménem. I na to musí existovat nějaká mnemotechnická pomůcka, ale jaká, na to jsem nikdy nepřišel. Od začátku své nemoci do doby, kdy píšu tuto knihu (květen 2010), jsem dokončil krátkou práci o politice, přednášku pro veřejnost, zhruba dvacet fejetonů, v nichž jsem se zamýšlel nad vlastním životem, a poskytl dlouhou řadu rozhovorů, které mám v úmyslu souhrnně vydat v podobě studie o 20. století. Všechny tyto práce vycházejí pouze z mých nočních návštěv penzionu vzpomínek, které jsem si vybavoval do nejmenších podrobností včetně jejich pořadí a obsahu. Některé z nich vypovídají o tom, co důvěrně znám – týkají se určitého domu, autobusu nebo osoby –, jiné se zaměřují na vnější svět a zahrnují desítky let politických analýz, společenského angažmá i řadu cest, přednášek a komentářů. Samozřejmě jsem zažil noci, kdy jsem se pohodlně usadil naproti Rachel Robertsové nebo v prázdném prostoru, kam lidé i místa vstupovali jen proto, aby se zase vytratili. V takových neplodných chvílích v penzionu dlouho neotálím. Vracím se k starým dřevěným vstupním dveřím, vyjdu jimi na horské svahy bernského Oberlandu, zeměpis si upravím podle libovůle 14


dětských asociací a mrzutě se posadím na lavičku. A tady, proměněn z trochu provinile okouzleného posluchače Rachel Robertsové v nevrlého introvertního dědečka Heidi, děvčátka z hor, trávím hodiny v bdělé nespavosti nebo v ospalém bdění, a když se z něj proberu, podrážděně zjišťuji, že se mi z mého nočního úsilí nepodaří vytvořit a uchovat vůbec nic. Neplodné noci mě téměř fyzicky ničí. Jistě, můžu si stokrát říkat: „To nic, buď rád, že sis zachoval zdravý rozum. Kde je psáno, že musíš být navíc i produktivní?“ Přesto se však cítím provinile, že jsem se tak snadno odevzdal osudu. Kdo by za daných okolností dokázal víc? Odpověď samozřejmě zní: „Moje lepší já.“ Je překvapivé, jak často chceme být lepší verzí svého já – s plným vědomím, jak obtížné už bylo dotáhnout to tam, kde jsme. Nevadí mi tenhle zvláštní trik, který na nás zkouší naše svědomí. Hrozí však riziko, že noc bude otevřena temným silám, a to se nesmí podceňovat. Heidin dědeček, který se zpod hustého obočí mračí na všechny kolemjdoucí, není šťastný člověk: jeho sklíčenost jen občas rozptýlí noc, kdy do skříní, zásuvek, regálů a chodeb ukládá to, co vyplavalo na povrch díky oživeným vzpomínkám. Všimněme si však, že Heidin dědeček, moje věčně nespokojené alter ego, neposedává jen tak u dveří penzionu vždycky v depresivní náladě. Usazen na lavičce kouří gitanesky, vedle sebe má sklenici whisky, listuje novinami, pak se těžkým krokem loudá zasněženou silnicí, nostalgicky si pohvizduje – prostě chová se jako svobodný člověk. Jsou noci, kdy není schopen dělat nic jiného. Vzpomíná hořce na to, co ztratil? Nebo ho utěšuje vzpomínka na nedokouřenou cigaretu? 15


Za jiných nocí však kolem něj jen projdu a všechno je v pořádku. Vracejí se mi tváře, příklady sedí, zahnědlé fotografie ožívají, všechno do sebe „zapadá“ a během několika minut mám svůj příběh s postavami, ilustracemi a morálním ponaučením hotový. Heidin dědeček a jeho pesimistické výhrady vůči světu, o který jsem přišel, najednou nemají žádnou váhu. Obklopuje mě minulost a mám všechno, co potřebuji. O jakou minulost však jde? Drobné historky, které se mi formují v hlavě, když ležím pod dekou v noční depresi, se nepodobají ničemu, co jsem dosud napsal. Dokonce i v rámci naprosto racionálních požadavků své profese jsem vždycky byl „debatér“ a ze všech klišé o „historii“ se mi nejvíc líbilo tvrzení, že jsme filozofové, kteří učí pomocí příkladů. Myslím si to pořád, i když nyní zjišťuji, že to dělám zcela odlišným způsobem. Kdysi jsem si mohl sám sebe představovat jako literárního Gepetta, který z tvrzení a důkazů vytváří figurky Pinocchiů, jimž vdechuje život věrohodná logická konstrukce a fakt, že všechny části, z nichž se skládají, jsou přirozeně poctivé, a tedy pravdivé. Moje poslední spisy však mají mnohem induktivnější povahu. V zásadě jejich hodnota spočívá v impresionistickém efektu: v tom, jestli se mi podařilo propojit a usouvztažnit soukromé a veřejné, zdůvodněné a tušené, vzpomínané a procítěné. Nevím, co je to vlastně za žánr. Ale přijde mi, že ti dřevění panáčci, výsledek mého snažení, jsou rozhodně uvolněnější a mnohem lidštější než jejich deduktivně sestrojení a předem precizně naplánovaní předchůdci. Připadá mi, že pokud mají polemičtější formu – třeba 16


Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents