Thajsko plné úsměvů 17. listopadu až 12. prosince Jsem smířená s tím, že jsem procestovala více zemí, než se normálním lidem v mém okolí zdá. A přesto kdykoli slyším letadla, jež mi létají nad hlavou – přistěhovala jsem se do vesnice, odkud létají éra z Ruzyně kamkoli – propadám chvilkové tesknotě... ještě jednou... ještě jednou někam letět. Vím, že to už prostě nejde. Přicházím o zrak hodně rychle. Už nejsem novinářka. Nikoho nezajímám. Vdala jsem se a manžel také peněz nazbyt nemá. Je březen a na jedné ze slepeckých konferencí se objevuje inzerát slovenského maséra a psychologa. Hodně váhám, než se Lackovi ozývám. Vlastně v tu chvíli jen proto, abych mu poradila. Dobře vím, co některé cestovky umějí za hodně peněz a málo muziky prodat. Nechci, aby naletěl. Ale na cestu s ním se necítím. Moc dobře totiž vím, že zbytek mého jednoho oka je tak na to, abych si za světla ve dne sama nenamlátila, a to jen v případě, že jsou hrany dobře osvětlené. A i toho zbytku oka ze dne na den ubývá. Stále se vzpírám žití s hlasovým výstupem z počítače, ale asi nějak vnitřně cítím, že to tak bude... a učím se v Tyfloservisu Praha psaní všemi deseti. U novináře, který psal všemi prsty tak, jak se připletly na klávesnici s tím, že zrakovou kontrolou vše opravil, to byla obrovská sebekázeň. Drilovat pět hodin denně fjfj atakdále. Zlomit v sobě desetiletí pěstované návyky. Dokázala jsem se z myčky nádobí studováním gymplu při práci vypracovat na propagačního pracovníka. A tam při práci vystudovat vysokou školu, léta novinařit. Přežít zjištění, že postupně oslepnu. No do pytle, dokážu i tohle – pomoct nevidomému splnit jeho sen a završit tak mou koukavou dobu. Odpovídám Lackovi ano, a celé měsíce hledám trasu, která by vyhovovala ne mé touze po památkách, ne koupání v moři. Hledám to, co by vonělo, bylo slyšet. Je to pro mne jako ještě trochu koukavou tvrdý kompromis. Neuvidím zlatého Buddhu, ten a ten wat, vysoké hory...Na druhou stranu je to veliká výzva. Vždyť i já na tom budu v dost dohledné době jako Lacko. Tak: co lze z Thajska slyšet, cítit? Lupou si zvětšuju stránky knihy z Lonely Planet. Když se Lackovi snažím vypodobnit mapu Thajska, náhle zjišťuju, že termín sloní chobot mu jako nevidomému od narození neřekne nic, tak zkouším nálevku – a ačkoli jsem si myslela, že umím slovensky, toto neznám. Naštěstí Lacko je minimálně trojjazyčný, takže mi hned říká, že po slovensky je to lievik. Ihned se díky tomu orientuje, jak Thajsko vypadá. Mám to jako na houpačce. Chvíli si říkám, jaká to bude super zábava, ležím na břiše u bazénku a říkám si, jé, ty opice v Lop Buri budou řádit, to si Lackův mikrofon přijde na své. A vzápětí mě přepadá panika, najdeme v neznámém městě ubytko? Jak Lacka zvládnu doprovodit? Pak následovalo to konečné ANO. Poprvé řeším koupi letenek elektronicky. Sama jsem z toho trochu nesvá, dokonce si vše jedu osobně ověřit na Ruzyni, kde ze mne mají lehký hokej. Bez fyzických letenek jsme však už s manželem rok předtím odfrčeli do Istanbulu – vlastně jsme jen ukazovali pas. Prý to teď takto funguje, sice si pro sichr máme ještě mailové údaje vytisknout, ale jak zkušenost 1
dokazuje, jsou papíry zbytečné. Lacko chce letenky zaplatit osobně v Praze, jenže mně volají z Letušky, že Rakušáci – poletíme s Austrian Airlines – chtějí zaplatit do druhého dne. To je darda, ale nemůžeme se moc rozhodovat. Všechny ostatní společnosti mají lety výrazně dražší a co hlavně, let místo našich jedenácti hodin trvá sedmnáct a více! Lacko mi tedy lehce zdráhavě posílá peníze na účet. Jak se mi později přizná, už ho baba obrala o skoro sto tisíc. Pro oba je to věc veliké důvěry, protože dvaatřicet tisíc korun na zemi nesebereš. Já to ihned zase z účtu posílám Letušce. Během pár hodin dostávám mail s letenkou. 16. prosince Pár hodin před odletem odepisuje konečně Pavel Bergman z webu thajsky.raj.com, bohužel s ne zrovna příznivými zprávami. Přiznám se, že ačkoli jsem do té doby byla celkem v klidu, jeho info o demonstracích a výluce na trati, kterou jsme chtěli s Lackem jet, mě hodně vystrestovaly. No posuďte sami.... „K vašemu iteneráři cesty mohu říci jen jediné - WOW!!!! Olga odvedla skvělou práci!!! To klobouk dolů. Ladislave, máš v Olze opravdu velkou oporu.“ Uf to pohladilo, ale dále Pavlův mail pokračoval podstatně méně příjemně. „Cestu vám bude trošku v Bangkoku komplikovat probíhající demonstrace. Nevím, zda jste již o tom slyšeli. Jen ve zkratce, demonstruje se proti současné premiérce, která je sestrou bývalého premiéra Thaksina, který se skrývá v Dubaji a který je odsouzen právoplatně v Thajsku za zpronevěru státních peněz a korupci. Premiérka chtěla propašovat přes parlament a senát celkem rozsáhlou amnestii, která by se mimo jiné týkala i politických deliktů, což by znamenalo, že by se Thaksin mohl beztrestně vrátit do Thajska a byl by čistý jako lilie. To však lidé nechtěli a začali proti amnestii protestovat. Když to viděl senát, tak parlamentem prošlou amnestii neschválil a poslal ji k ledu. Jenže to už byly demonstrace v plném proudu a nyní lidé žádají odstoupení premiérky a j ejí vlády a vypsání nových voleb. Na to premiérka dělá, že je hluchá a tak do ulic jde každý den víc a víc lidí. Demonstrace probíhají hlavně v Bangkoku - v jeho centru, což velmi ztěžuje dopravní situaci již tak dopravně přetíženého Bangkoku. Takže to vám zřejmě může udělat nějaké dopravní komplikace ve vašem plánu. Já bych vám doporučoval, abyste se v Bangkoku spíš nezdržovali a vyhnuli se mu. Držím vám palce a přeji hodně zdaru a štěstí při vaší cestě nádherným a pohostinným Thajskem! Ahoj, Pavel“ Vzápětí následovala Pavlova další informace, která se bohužel později potvrdila – na trati z Bangkoku do Chiang Mai je výluka. Kde, to Pavel přesně neví. Takže trávím hooodně neklidnou noc s katastrofickými scénáři – jak se proboha Lackovým rodičům podívám do očí, kam jsem ho to vytáhla, dokážu to všechno? Což sama se sebou si nelámu hlavu, vždycky jsem se světem protloukla, ale mám obrovskou odpovědnost za človíčka, jenž na mně bude zcela závislý. Ačkoli jsme se s Lackem dohodli, že se sejdeme v 16 hodin u vchodu A terminálu 2, nikde nikdo. Vytáčím číslo na Lacka, Lackovu maminku.... a nic. Tak letím na check in, zda se podaří sehnat nám místa vedle sebe, vysvětluji, že Lacko je nevidomý atakdále. To ještě netuším, že se info o našem handicapu předá z letiště na letiště... 2
Vybíhám do odbavení a konečně, Csépiovci se ozývají. Lackův tatínek mě intuitivně poznal, potřásáme si rukama, mezitím Zdenda dovlekl má zavazadla. Těžko říct, kdo má většího nerva, v té chvíli však jednoznačně Lackovi rodiče a Zdenda stejným dílem. Já a Lacko se v tu chvíli jen těšíme na dobrodružství. Navíc je třeba řešit praktické věci. Především nandat naše zavazadla určená do podpalubí do jakéhosi prezervativu z potravinářské fólie. Lacovi rodiče kdesi četli, že nám někdo může strčit do zavazadel drogy a pak se z toho nevymluvíme. Myslím si, že to je účelová obhajoba těch, kdo drogy převážejí, ale proč tomu nepředejít, když za stovku je ze zavazadla pohledná mumie. Jen jsem si v zápalu boje nevšimla, že zatímco můj batoh na jedné lince balí do průhledné, Lackův na druhé zabalili do modré fólie. Já jsem od počátku na základě tvrdých zkušeností razila názor, že musíme mít zavazadla zvláštně označená. Není větší děs než stejné bágly či kufry, které i dobře koukaví nemají na karuselu mezi desítkami či, v případě velkého éra, stovek dalších zavazadel šance rozlišit. Náš Boeing 777 poveze takřka čtyři stovky lidí. Takže jsem Lacka dopředu požádala, aby mu rodiče koupili bezpečnostní vestu, jež bude i pro mne zářit na točně do daleka. Přiznám se bez mučení, že jakmile se u stejného příjemného pána, který nám zajistil místenky, zbavíme velkých zavazadel, já i Lacko se velmi spokojeně odebíráme mimo dosah našich milovaných. Už v tu chvíli nám chybějí... ale na rovinu, vystačíme si s našimi strachy. Musím uznat, že Lacko mi je velkou oporou. Netrojčí, ačkoli já začínám být dost bez sebe, když jsou na světelné tabuli uvedeny gaty daleko pozdějších letů, než je náš. Odvádím nás tedy aspoň do koridoru C, abychom byli co nejblíže. Konečně bliká gate C3. Odvádím tam Lacka a honem se opět vrhám na nejbližší WC. Nervíky, nervy. O to větší, že v tomto gatu je podezřele málo lidí. Co chvíli vybíhám ven kontrolovat tabuli – a ejhle, náhle se tam náš let rozsvěcuje – ale jako C 13. Tam je sice lidu habakuk, ale jak se ukazuje, není žádný důvod ke spěchu. Ta mlha je opravdu tak hustá, že se zpožďuje lavinovitě kdeco. Obdivuji Lackův klid – na rozdíl od něj totiž vím, jak beznadějně jsou lety z Vídně do Bangkok vyprodané už celé měsíce předem. A už si buduji katastrofické scénáře, jak nás – oba bez teplých bund – dopravím zase zpět v noci k nám, abychom kdovíjak dlouho čekali na další spoj. Po desítky minut s drkotajícími zuby naslouchám zvěstem, že neodletí letadlo do Minsku, do Rigy, všichni šílí, protože většina lidí ve Vídni přestupuje, jedna z manažerek letících na jednání do Bukurešti se ocitá na pokraji kolapsu. Okolo půl osmé se konečně vrháme nikoli do rukávu, ale do autobusu. Vypadáme s Lackem asi dost srandovně, zejména já, která jsem zvolila tenké gatě na způsob pyžama. Když je Zdenda prvně viděl, nevěřil, že s tím hodlám nastoupit a vystoupit na mezinárodním letišti. Pravila jsem, že ať mi každý tentononc, já kvůli zdání nepovláčím v báglu víc kilo, než je nezbytné. Takže s Lackem v doprovodu desítek lidí zachumlaných v prošívaných bundách nastupujeme v tričkách. Během hodiny dostáváme pohárek vody a kávu, žádný snack... ale zas kus cesty za námi. Lacko pochopitelně ignoruje příkazy stran elektronických zařízení, kdy mu stevardka přísně zakazuje diktafon nahrávající start letadla... a poučen si pak tajně nahrává aspoň zvuky přistání. Když ve Vídni za tmy scházíme ze schodů letadla – po pravdě, Lacko to zvládá s bakuľou lépe, než já - objevuje se službič a táže se, zda letíme do Bangkoku. Lehce ustrnulí 3
přitakáváme. Vysvětluje nám, že budeme tak pět deset minut popojíždět ještě po letišti, abychom vyzvedli nějakého dalšího človíčka, tak abychom se nehněvali. Inu nehněváme se, ale kosa nám tedy je. Hlavně vůbec nechápeme, co se děje. Nastupuje babička o dvou berlích, dovážejí nás s ní k nějaké přepážce (totéž si zopakujeme nazpět), kde Lacka propouštějí celkem rychle, zato mne rentgenují do bezvědomí včetně vyzutých bot. Je to celkem logické – doprovody handicapovaných mohou působit na city, tak je potřeba prohlédnout je o to důkladněji. Rychle, profesionálně mě ohmatá přísná policistka. Její kolega se omlouvá, já říkám, že je to přece pro bezpečí nás všech. Opět nás šoupají do minibusu, kdy babička stále nervózněji hledá své hodinky. Vše kovové jsme vyndavali, tak je logické, že v tom zmatku je někde v šachtli přehlédla. Volám na řidiče, že paní asi forgotten hours – v ten moment si uvědomuji, jakou koninu to anglicky říkám a současně, že je jednodušší to říct německy, prostě diese Madam die Uhre vergassen, službič chápe a bez náznaku naštvání se vrací. Chudinka paní, které stále padají obě berle, mezitím hodinky nachází v kabelce, kam je v panice kydla, málem pláče studem... a stále pohodový řidič to obrací a veze nás zpět. Cestou nám ukazuje k letadlu a praví, že to je to naše. Vzhledem k tomu, že jsme se o tom bavili s Lackem celé týdny, jakýže obr nás to poveze a že opravdu naše dva metráky zvládne, prohazuji nonšalantně: „Boeing 777, ni cht wahr?“ a pánovi málem vylézají oči z důlků, jak se raduje, že narazil na spřízněnou duši, kterou éra baví. Pro zajímavost, letadlo, jež nás vezlo, má tyto parametry: Boeing 777-200 je základní verze typu 777. Jeho délka je 63,7 m, výška 18.5 m, rozpětí křídel 60.9 m, průměr trupu 6,19 m. 777-200 má maximální vzletovou hmotnost mezi 229 a 247 tunami a dolet mezi 7 000 a 9 500 km. Odtamtud nás další službiči provlékají až ke gatu do Bangkok, kde nás posazují do VIP zóny přímo u recepce. Aniž se musíme mačkat mezi plebsem, jakmile kliká odlet, vezou nás odtud výtahem přímo do letadla, jako bychom byli držiteli zlaté karty Austrian Airlines. I mne však dost nepříjemně překvapuje, že tu dvoudeckovou lahvičku vody, kterou jsme dostali při letu z Vídně, nám zabavují při nesmyslné už mezikontrole. Lacko nutně potřebuje zapít léky, takže když se nás letušky při vstupu do letadla ptají, s čím nám můžou pomoct, hned žádám vodu. Jsou chvíli méně zdvořilé, ale pohárek vody pro Lacka, když jsem uvedla medimenty, nám daly. Že já husa si neřekla o čtyři. Tak narvané letadlo jsem ještě nezažila. Dokonce s dublovanými letenkami, což se neobchází bez křiku, jejž přichází řešit zřejmě i kapitán letadla – tedy podle zlatých epolet. Nakonec letušky, které si cestujícího odvedly stranou, dohadují rozumnou finanční kompenzaci, když zvolí jiný let. Připomíná mi to let na Tchaj-wan, kdy mi nabízeli sto dolarů, pokud přenechám první třídu za economy class, což jsem radostně odsouhlasila coby vítané rozšíření kapesného. A ty husy našly nakonec pro mne místo přece jen v té první :) Zatímco motory Boeingu perou letadlo do výšky, slyším sílící zvonění v uších a přestávám rozeznávat i obrysy. Tiše sedím a snažím se pravidelně dýchat. Jen někde mimo 4
ještě cítím vůni rozváženého jídla, to už však mám před očima prostě jen tmu. Sahám si na tep, hm tak, jak mám normálně tachykardii a zvoní mi to okolo 100 úderů za sekundu, puls není hmatný, a to už vím, že je malér. Naštěstí to na mně asi nějak ve chvíli, kdy mám totální černo, je vidět. Letušky mě napůl podpírají, napůl vlečou uličkou na místečko, kde mi frknou polštář pod hlavu a deku pod sebe a hlavně mi nosí vodu a coca colu, liju do sebe pohárek za pohárkem. Dodnes nevím, co to bylo, ale prostě tekutina a cukr mě srovnávají. Netuším, kolik minut to trvalo. Hlavně mě dává do kupy starost o kamaráda, protože Lacko je žíznivý, hladový, asi dostal na podnose jídlo i pití, ale jak si s tím proboha poslepu poradí, když tácek v letadle nikdy neviděl? Tak tady jsou jeho dojmy: „Tak som osamel. No beda prebeda, s mojou jazykovou neznalosťou zostanem o hlade aj smede - nenadarmo som sa na túto časť dovolenky pripravoval, ako na najťažší úsek. Keď som teda osamel, začal sa mi prihovárať všetkými možnými jazykmi, môj prívetivý sused, no nepochodil. Podobne dopadla i letuška s otázkou, čo si dám pod zub. A tak to všetci s posmutným ok, vzdali a ja som si započal nahovárať, že sa predsalen mám lepšie, než ktorýkoľvek koncentráčnik počas transportu, mám pod sebou mäkké sedadlo a teplota je tiež priateľná. Na moje prekvapko na mňa spustila pani v nefalšovanej češtine, že čo si dám pod zub, ryžu s mäsom, alebo cestoviny. Keď som si vybral ryžu, tak mi i p riniesli jedlo. Na papierovej tácke na j edno použitie bolo nesmierne množstvo drobných kelímkov a n ádobiek. Rád by som bol zvedel, v ktorej je čo, no ináč ako pokusom a omylom sa to zistiť zjavne nedalo a tak som si vybral tú najteplejšiu, že reku nech nevychladne a započal ju otvárať. A tu môj sused sa mi dal pomáhať a poďho alobal preč a vykukla na mňa ryža, mäso a zelenina. Až na škodu, že by som sa najskôr bol rád napyl, no sused mi nie a nie dovoliť skúmať ostatné nádobky, mi celkom chutilo. Ľutoval som len, že som si svoj kovový príbor z domu nevdojak pribalil do batohu, čo šiel do kufra lietadla a nie sem do príručnej batožiny.“ Tady si dovolím poznámku: bohužel mi Lacko tuto myšlenku nějak nesdělil a kovový příbor si přibalil do příruční batožiny při zpáteční cestě. Jakou rotyku to na letišti v Krabi způsobilo, o tom povyprávím v deníku za necelé čtyři týdny. Jakmile zjišťuji, že se trochu udržím na nohou, popravdě vstávám natřikrát, než se ta tma před očima mění všero... chci Lackovi pomoct, ale uzounká ulička je beznadějně zatarasená rozdáváním večeří, musím počkat. Ale jak je zřejmé z Lackova deníku, soused mu ne zvláště dobře, ale trochu poradil. Letuška však byla naprosto perfektní, pochopila, že Lacko rozumí aspoň česky, a sehnala nějakou dívenku, jež mu ochotně pomohla.
5
Ve vzduchu - Bangkok 17. listopadu Právě svítá... fotím. Máme před sebou na sedadle malé dotykové obrazovky. Můžeme si navolit buď sledování naší cesty, kde se střídá velká mapa s detaily a sledování cesty ve feetech či metrech, nebo videa, eventuálně hry jako solitaire a podobně. Já samozřejmě sleduji naši cestu. Letušky nám ubednily okna, takže podnikám velkou partyzánštinu, když fotím celé pásmo Himálaje, jež se krčí kdesi tři km výškově pod námi... jak je vše relativní.... vzpomínám, jak jsem se tamtudy kdysi celé týdny plazila s dvacetikilovým kletrem. Hned jsem kárána, že do letadla pouštím světlo. Přelétáváme časová pásma, takže všichni v letadle spí a světlo by je prý mohlo rušit. Tak proč krucipísek nerozdají lidem klapky na oči jako mně kdysi v Eva air při letu na Tchaj-wan... tam jsme dostali i pantofle a hygienickou taštičku... Inu, zase to byly nejlacinější letenky, ale za cenu, že já a Lacko, kteří jsme dost rozsochatí, fakt hodně trpíme, abychom se nějak na sedadlech směstnali. A deset hodin letu je fakt dost. Lacko: „Tiež miesta na sedenie nebolo priveľa, ako v dnešných autobusoch, v pravo sused, len v lietadle i vľavo sused, no možno bude treba schudnúť.... A tak sme si povídali, že sedíme vysoko na nádržiach s palivom, no Oli správne poznamenala, že keby to celé urobilo puf, tak by nás už nič netrápilo. Puf sa ale našťastie nekonal.“ Ke konci se rychlost letu zvyšuje, poslední údaj, který fotím na obrazovce, je 1052 km za hodinu!!! Jsou tři odpoledne místního času a přistáváme s předstihem v Bangkoku. Lacko, kterému se konečně ke konci podařilo usnout, si hned ve Vídni obul papuče. Nu chudáka rozespalého nutím, aby si vše pobalil, do toho se mu zašprcává hůl mezi sedadla... tak mezi cestujícími, kteří upalují ven, lovíme Lackovy boty, snažíme se vyndat jeho hůl jak pověstného ježka z klece... prostě Lacko vylézá s batohem, 6
bakuľou a boty má ovázané tkaničkami kolem krku. Byl to pohled dojemný, na ty postavy... Službiči z Vídně nás evidentně po drátech předali těm bangkockým. Mne a Lacka s bačkorami na nohou a stále v pantoflích a s pumami kolem krku vyvádějí všemi kontrolami zcela přednostně, protože máme jejich VIP kartičku, takže místo abychom čekali ve čtyřech frontách, kam se nacpalo těch asi 350 cestujících našeho letadla, stojíme jen pátí. Pravda je, že Thajci si opravdu, jak Pavel uvádí na blogu, do své země nepustí kohokoli. Jsme vyfoceni a jsou nám osnímány otisky prstů. My tady nemíníme vyvádět žádné lotroviny, takže se v klidu všemu podrobujeme a neuráží nás to. Já si naopak říkám, že kdyby to tak bylo u nás, nemáme problémy s kdejakým grázlem ze zahraničí. To už Lacka stále s pumami na krku vyvádím labyrintem k prostoru výdeje zavazadel, kde ho „zaparkuji“ na lavičce a jdu lovit batohy. Přítmí, tedy pro mne skoro slepota, a já marně hledám markanty – oranžový Lackův a žlutý můj batoh. Ten můj vcelku rychle chytám, ale Lackův nikde nevidět. Představa, že ho budeme lovit někde po světě a čekat špinaví, upocení na letišti, než ho objeví někde v Kinshase či Melbourne... fuj. Pak mi někde zbytkem mé unavené mysli svítá, že na mém batohu je výrazné oranžové Priority. Hm, že by Vídeňáci podobně označili i Lackův bágl? Označili. Zlatíčka. Beznadějně v decimetr silné modré fólii zamotaná oranžová vesta totiž fakt vidět nebyla. Stojí to hrozné motání, než se nám daří ty vrstvy odstranit, a pokorně musím přiznat, že Lackovi to jde o poznání lépe. Ufuf. Tak to nejpodstatnější máme zase sebou – jsme živí a máme všechna zavazadla, což oznamujeme SMSkami svým blízkým. Takže další kroky: potřebujeme peníze, musíme se Jí d
napít, sehnat thajskou telefonní kartu a dostat se do ubytka. Oba toho máme plné kecky. Pobíhám kolem a možná právě to mě drží naživu. Kdybych čekala, až nám to průvodce zařídí, asi bych už byla k nepotřebě. Prostě soukromá osa je nejlepší. První bankomat na letišti mluví sice thajsko anglicky, Lackovu kartu nicméně odmítá. Bojím se, abych ji nezablokovala, ptám se proto Lacka, zda PIN je opravdu ten, jejž mi řekl. Přiznává, že si ho možná přesně nepamatuje. Tak to bude opravdu sranda. Zkouším vydojit mou kartu. Ta konečně funguje. Nikde v krámcích nemají nic než sladké limonády a pivo. Volím pivo. Je to Leo. Je mi fuk, jak chutná, hlavně že to není sladké a teče to. Lacko si libuje, ačkoli vůbec alkohol nepije, iontový nápoj dělá své. Další krok, komunikace s našimi blízkými. Mám s sebou flešku, která umožní notebooku volat atakdále. Lacko je přesvědčen, že ji naučí dobrým mravům i v Thajsku, což nelže, povedlo se mu to. Jenže na letišti prostě simku, kterou nám Pavel doporučil, neznají. Kupujeme za 1000 bahtů (necelých 500 korun) jednu. Prodavačka nám druhou nechce prodat, že nám v notebooku k ničemu nebude. Jsme na ni naštvaní a hodláme druhou koupit jinde. Nakonec, jak se ukáže, vystačí nám tato jedna v pohodě. Má neomezený tarif na internet a já si naštěstí už předtím do mobilu, jejž Zdenda 7
dostal zadara k povinnému ručení, stáhla mobilní skype. Provádím nás bludištěm letiště do super nového rail link, jenž spojuje letiště s Bangkok centrem. Jakmile my ověšené vánoční stromečky vkročíme do prostoru čehosi jako pražské metro, chytnou nás službiči a kamže to jdeme. Díky měsíce studovanému plánku Bangkoku vím, kam asi. Baťůžkářská ulice Khao San. To už se na nás smějí. Prý, jeďte do Phai Thai. Dávám človíčku v budce tisícovku (cca 600 korun), vracejí mi osm set bahtů a nějaké žetony. To už si však v té budce Lacka a jeho hole všímají a doprovodu se pak už nezbavíme. Žetony službiči korporativně nastrkají do nějakých otvorů v takových těch udělátkách, co byla kdysi v pražském metru, posunou nás do výtahu a já už pak jen Lackovi sama s očima navrch hlavy líčím, jak nás odvádějí ke skleněné stěně. Ta se během pár desítek sekund otevírá přesně na místech dveří rychlovlaku. Cituji Pavlovy informace: „Levný a nejrychlejší způsob, jak se přepravit mezi mezinárodním letištěm Suvarnabhumi v Bangkoku a centrem města Bangkok, je využití nadzemní dráhy na trase,která se jmenuje Airport Rail Link (Thajsky รถไฟฟ้าเชื่ อมท่ าอากาศยานสุวรรณ ภูมิ – Rot Faj Fá Čhuam Thá Ágád Siján Suvarnaphům). Trasa začíná ve stanici Phaya Thai Station, pokračuje přes stanici Makkasan a končí podzemní stanicí na letišti Suvarnabhumi Airport. Výstavba této trasy začala v červenci 2005 konsorciem B Grimm, STECON a Siemens, které ji postavilo za bezmála 26 miliard Báhtů, a otevřena byla v dubnu 2010. Dnes je dráha dlouhá 28,6 km a je čtvrtou rychlodráhou v Bangkoku – vedle 2 tras BTS a 1 trasy MRT.“ Tak hladký chod mašinky jsem zažila jen u japonského šinkanzenu. I Lacko tady má problém cokoli nahrát. Jediným zvukem je něžné cinkání a strojové oznámení stanic. Nemáme však šanci thajské zdvořilosti uniknout. Zřejmě vysílačkou přivolaný službič nás ihned po výstupu na Phai Thai odchytává a odváží výtahem dolů. (Stejnou stanici pak absolvujeme při cestě rail trainem na konci naší pouti.) My chceme taxík, jenž by nás dovezl do proslulé baťůžkářské ulice Khao San. Z průvodce vím, že by neměl stát více než 500 bt. Taxikář se nám snaží cosi sdělit, že jako demonstration, ale já si po pravdě v tu chvíli myslím jen to, že policejní zátarasy jsou pro něj jen záminkou, jak na turistech vydělat. Zděšeně pozoruji, jak na taxametru naskakuje 300 400 500 600 bahtů, my jedeme desítky minut nějakými příměstskými třídami... Uf. No nakonec ten taxametr ukazuje 700 bahtů. Tam taxikář zastavuje a na papírek nám píše thajsky Khao San a zdobnou thajskou abecedou cosi zřejmě ve smyslu, prosím, doveďte tam ty hloupé farangy. Špinaví, zpocení, ověšení bágly, tma... odkudsi řev... klopýtáme, já vidím pomalu nic... Náš taxikář se naštěstí zřejmě rozhodl spáchat dobrý skutek čili tambun, který každý dobrý buddhista má denně udělat. Když vidí, jak jsme celí vyděšení, odkudsi se znova vynoří. Já ho v té tmě poznávám jen podle hlasu, jak jsem podotkla, jsem na tom nyní vlastně stejně, jako Lacko. No možná ještě hůře. V šeru jsem měla chodit s hůlkou a ne si hrát na hrdinku, ale to je jedna z tisíců zkušeností této cesty. Taxikář mi vysvětluje, že jeho maminka je také blind jako Lacko a on
8
nám prostě pomůže. Běží a my se snažíme držet s ním krok. Lackovi se to daří, já se obouchávám o kdeco. Ocitáme se na vytoužené Khao San. Taxikář nás vede k prvnímu hotelu, kde však je společná koupelka kdesi na patře – tak to si neumím představit, že by to Lacko dokázal, je to dost bludiště. Ó jak ho podceňuji! Ale to zjistím až posléze. Taxikář naprosto nenaštvaně doslova poskočí na místě, že tedy půjdeme hledat jiný. Lacka proto posazujeme u MacDonalda. Hyperaktivní taxikářský skřítek mě odtamtud vleče takovým fofrem, že já už totálně zblbá nestačím Lackovi nic vysvětlit – tím spíše, že taxikářově angličtině rozumět je opravdu pro génie. Což já věru nejsem. Lackovy pocity: „Osamel som s batohmi, pričom mi nestihli povedať, kde že ma to zanechali. A sakra čo teraz, kedy sa vrátia, ja neviem ani ceknúť a chodia sem ľudia dnu a von, reku čo keď ma tu títo, čo tu robia, už ďalej nebudú chcieť ďalej trpieť a budú sa mi snažiť povedať, aby som vypadol. Nedalo sa nič robiť, iba čakať. Neviem ako som vyzeral, no keď sa Oli vrátila, vraví mi, čo ty moja kôpka nešťastia.“ Když taxikář vidí, že baťůžkářské ubytko mi nevoní, odvádí mě do hotelu, kde chtějí 2200 bahtů. Jsem ekonom výpravy, takovéto ubytování poslední noc, prosím, ale na začátek je to příliš. Další hotýlek opět nemá sprchu na pokoji. A u toho dalšího, na nějž naprosto zmordovaná chci kývnout, mi taxikář ke své škodě upřímně říká, že tam bude v pokoji, jejž nám nabídli, velmi slyšet hlučná muzika... to už pochopil, že chceme jenom sprchu a spát. Napopáté se chytáme v Siam City hotelu. Ty jo, 300 bahtů za dvě postýlky, tedy 150 korun.... za to u nás nedostaneš ani místo ve stanu. Vchod je tak honosný, v leštěném mramoru, že se mi chce vycouvat, ale naštěstí neodpovídá vnitřku hotelu a především cenové hladině. Sprcha vypadá tak, že v našem záchodě je vyvedená hadice jak k bidetu, který zde – to později poznáme – leckdes mimo Bangkok nahrazuje toaletní papír, tak hadicí k sprše. To vše teče v této místnůstce. Ale prosím vás, co byste tak po letu přes kontinent chtěli – osprchovaní jsme, ručníky jsou, dokonce takový ručník před záchodosprchou, kde si otřeme nohy. Paráda. Sotva jsme částečně sprchou zresuscitování, vyvstává před námi další úkol. Potřebujeme zástrčku, do níž dáme pro změnu resuscitovat oba netebooky, mobily, nabíječe baterií... Když Lackovi tvrdím, že včetně 9
koupelky je v celém našem „apartmánu“ jedna zástrčka, nevěří mi. Poté, co osobně ošmátrá veškeré stěny pokoje i koupelky, neradostně mi dá za pravdu. Do této jedné zástrčky pak velmi sofistikovaně rveme redukci a do té obě naše rozdvojky. Uf, ještěže jsem zaprudila a máme každý svou. Do nich tedy můžeme narvat pět spotřebičů. To ještě netušíme, že v thajských hotelech mají podle mne velmi pragmatický a šetřivý systém: host si odemkne, vejde do tmy, pak strčí placku u klíče do zvláštní zástrčky. A ta mu teprve otevře všechny zázraky. Neboli funguje veškerá elektřina. Podle mne docela rozumná věc: blbý farang odejde z pokoje, kde mu hulí ventilace, klimatizace, jede lednice, svítí světla.... tak se prostě odejmutím štítku u klíčenky k pokoji veškerý proud vypne. Takže pokoj vypínáme a jdeme se konečně najíst toho pravého thajského jídla. Jak píše Lacko: „Oli si dala ryžu s mäsom a zeleninou a j a napodiv kuraciu polievku s kokosovým mliekom. Musím poznamenať, že napriek tomu, že som si nevedel predstaviť, ako môžu chutiť ich jedlá, čo kombinujú naozaj nevšedne s kokosovým mliekom, polievka chutila veľmi dobre.“ Konečně zjišťuju, z čeho má Lacko takové bruško. Zatímco já si připadám docela napchatá, Lacko považuje svou polévku za totální předkrm. K dalšímu jídlu chce hned trojnásobnou rýži. Marně apeluji na to, že jsem jeho rodičům slíbila, že v Thajsku zhubne....Na konci Khao San se poprvé se setkáváme s palačinkářkou. Já mám popravdě spíše než kulinářský dojem zatím ještě ten vizuální. Paní vezme kuličku těsta, několika pohyby ji vytahá do papírova a na ocelové obří pánvi bleskově osmahne v podobě psaníčka. Mezitím několika hbitými pohyby naseká banány, plátky namrská dovnitř, pocáká kokosovým mlíčkem a čokoládou a nakrájí na kostky, aby se daly jíst špejlemi. Jinak kokosové mléko není tekutina v kokosovém ořechu. Tu Thajci vylévají. Mlíčko se dělá z drtě ořechu, a proto je takovou slaďoučké a běloučké. Lacko však stále nemá dost, takže do dalších igelitek nandaváme kebab. Přiznám se, že likvidaci toho všeho už nechávám na Lackovi, osprchuju se a nevím o světě. Bangkok 18. listopadu Vstáváme asi tak v deset. Jdeme vyzkoušet svou první thajskou snídani. Žaludek máme připravený tak na housku a salám, nicméně rozumem se přesvědčujeme, že to nechceme – jsme v Thajsku – budeme jíst thajsky. Vždyť nějaké Seven eleven není vhodné pro naše chuťové buňky, natěšené na tisíce vůní a 10
chutí... takže nás zaparkuju na dvojlavici u prodavače nudlí. Fascinovaně koukáme a posloucháme, jak na klasické řekla bych ocelové plotně, která se nepatrně zužuje do malého trychtýře a s teflonovým wokem nemá společného vůbec nic, prodavač několika klepavými pohyby vyrábí náš první Thai Pad na kokosovém másle. Prostě nudle – v tomto případě nesmírně chutné široké, výhonky asi ze sóji, trochu pro Lacka kuřete a pro mne krevetek plus nějakou zeleninku – zamíchá, prohřeje... a vrazí nám do toho hůlky. Když pochopí Lackovu bílou hůl, nese plastové vidličky. Já tím pohrdnu a s chutí se cpu hůlkami. Mňam mňam, už nikdy jsem tak dobré Thai Phad nejedla. Nebude ono to tím, že bylo první? Kouzlo thajského či všeobecně asijského jídla je pro mne osobně v tom, že maso či ryby se jen kratince osmahnou, nudle a výhonky i další zelenina jen orestují, aby byly teplé. Lacko si pak jako repete dá moje krevetí Thai Phad, kterému od té chvíle říká chvostíky. Vydáváme se k řece Chao Phraya, abychom zjistili, jak bychom se vlastně mohli dopravit lodí do Ayutthayi – tak, jak jsem to vymyslela v itineráři. A začíná nepříjemnost pro nekoukavce. Bangkok má samozřejmě chodníky po obou stranách. Jenže. Chodníky zajedno nejsou celistvé, ale co metr kanálek, schůdek, nu a hlavně stánky se vším možným, které nepravidelně vystrkují své růžky vesměs po celé ploše chodníku. A tam, kde náhodou nejsou, parkují stovky skútrů. Takže mé instrukce znějí schůdek nahoru dolu obcházíme motorky a vlevo neshoď trička, vpravo máš kandelábr vlevo kytky před hospodou... Přecházíme rušnou třídu, za níž by podle mne měla být řeka Chao Phraya, páteř Bangkoku, kde po pár stech metrech má být přístaviště. Dopředu víme, že se tam spíše než nastupuje, jen rychle naskakuje, lodě zastavují na pár sekund. Nicméně demonstrace se zřejmě podepisují i tady a lodní doprava je ochromena. Bloudíme mezi uličkami podle instrukcí nějakých Američanů. Ti nám věnují i mapku, podle které se lze trochu orientovat. Tam si Lacko i já přicházíme na své, každý po svém. Já vidím svůj první bangkocký wat – jmenuje se Khana Songkhram. Lacko si u vchodu nahrává místního muzikanta. Překrásné kousky k rozjímání. Já si okouzleně fotím lesknoucí se wat.
11
Vydáváme se jeho zahradou k řece, jak nám radili oni američtí kolegové – leč přes wat cesta vskutku nevede, takže se vracíme jakýmsi účkem zpět. U watu je škola, kde si hrají haranti stejně rozjívení, jako u nás. Mají obrovský hokej, že si je fotím. V malinké boční uličce konečně splňuji, co jsem Lackovi v plániku cesty slíbila. Stánek s nezralými kokosy napchanými v kostkách ledu, kde useknou jakousi mačetou vršek ořechu, vstrčí tam brčko – a tu báječnou půllitrovku chladného moku lze pak pít. Mám velkou radost, že jsem neslibovala nadarmo a Lacko si ňamká. Horko a vlhko se nicméně na kamarádovi podepisuje. Přece jenom, z tří nad nulou se ocitnout v plus 34 a vlhkosti okolo 80 procent je dost darda. Lacko chce do hotelu. Já jsem k vlastnímu překvapení nepochopitelně plná adrenalinu. Takže Lacka doprovodím do hotelu a známou už cestou se vracím zpět. To by čert na koze jezdil, abych Chao Phrayu nenašla! Dostávám se kamsi na obří náměstí, kde začínají mimoúrovňové křižovatky, jež vedou
na Phra Uddhayodfa Bridge. Odtamtud pokračuji dále, kde obdivuji u místního gymplu nádherné orchideje rostoucí přímo v dutině dalšího stromu, uh, kdyby to tak viděla mamí! Stále si říkám, jakou bych tady měla mít starost, aby mě nikdo nepřepadl, ale úzkost ne a necítím. Je to spíše o tom, že bych se podle průvodců měla úzkostná cítit... a ono není, proč. Potkávám človíčka na motorce, který je vyplašenější, než já, a snaží se mi poradit, jak dokáže. Problém je v tom, že popravdě já sama nevím přesně, kam chci jít... jen vidět Chao Phrayu a nástupiště, odkud bychom eventuálně odjeli do
Ayutthayi. Pán se mi představuje jako ředitel místní školy... To už se náhle ocitám u Chao Phrayi. Vzbuzuje veliký respekt, je opravdu obrovská. Pytle s pískem navršené ve valu na nábřeží naznačují, jak se asi nedávno rozběsnila. Jdu okouzleně po nábřeží lemovaném 12
bělostným zábradlím dále. Uprostřed jsou vodící linie pro slepce. Uch... dokázala bych tudy jít celé kilometry. U řeky navíc vane svěží větřík, ani památky po vedru uliček. Jenže místní mi potvrzují: turistické lodě do Ayutthyi nyní občas jezdí, občas ne. Ještě obdivuji v dálce most Rama VIII. Bridge, je to nádherný visutý most, prý jeden z nejkrásnějších na světě. Když si ho pak nacházím na internetu, jsem opravdu unesená. Tak krásná stavba se jen tak nevidí. Nerada odbočuji zpět do dusných uliček. V jedné z nich nacházím ale opravdový poklad: napřed usmlouvám sandály na 400 bahtů ze 700. Hned se mi jde s propocenými botaskami přivázanými na bágl lépe. V další pak objevím hospůdku, jež mě zaujme soškami šukajících slonů. Jsem celá uplahočená. Sotva číšník postřehne mé váhání, udělá uuuuuuu. Ani nevím, jak, sedím u stolku a zkouším si objednat svůj první Chang - čang. A navíc je čang thajsky slon. Podle netu to má být moc dobré thajské pivo. „Little, big?“ ptá se pingl. Třetinku, nebo půllitrovku? přemítám. Žízní skoro umírám.„Big,“ říkám nesměle. „Bíííg!“ směje se, fakt takhle zpěvavým voláním, číšník. Než se vzpamatuju, mám před sebou prosím pěkně SEDMIČKU Changu (dále čang). Pravda je, že první půlka ve mně během čtvrt hodiny zasyčí. Druhou piju už velmi rozvážně, tedy další hodinu. Kochám se půvabem této restaurace, provedené ve dřevě, vzdálené hluku hlavní ulice, přesto na krásné spojnici mezi přístavem a uličkou Khao San. Promítám si nasnímané fotky a videa z nábřeží a uznávám, že ten malý kompakt, který jsem koupila jako východisko z nouze, tedy kompromis mezi kamerou a kvalitním fotoaparátem, opravdu tedy umíííí. Třetí čang ale už s díky odmítám... a to ačkoli se chlapci zmobilizovali, přiběhlo jich asi pět a všichni volají v různých tóninách 13
biiiiííííg. Berou s humorem, že dále u nich už nepopiju, nesním, bahty neutratím... prostě ukázka thajské duše se vším všudy. S trochou orientace ve vnitřních očích se prosoukávám další spletí uliček, jež, jak si tak nějak myslím, vedou ke Khao San. K vlastnímu překvapení se pak opravdu ocitám na ulici, kde je náš hotel, a dokonce ho najdu. Jen ten, kdo se proplétal nelogicky křivolakou spletí mnohdy slepých uliček, bombardovaný navíc statisíci obřích reklam po domech v kterékoli asijské metropoli, pochopí, jak jsem na sebe pyšná. Jakmile se ujistím, že vím, kde je náš hotel, vydám se do 7 eleven, kde, jak vím, najdu pitnou vodu. Jsem velký kaskadér, ale ani místní vodovodovou vodu nepijí. Takže kupuji naše první balené vody. Jak se nám dlouhodobě osvědčí, ze tří druhů v 7 eleven je nejlepší hranatá. Mnjam. Jak se ukáže, i Lacko ji dokáže pít fakt stále. Připomíná mi vodu, kterou jsme se Zdendou pili v busu cestou přes Turecko. A opravdu jsme do ní nepotřebovali sirup ani jakoukoli jinou příchuť. Lacko se rodičům svěřil, že nikdy nevypil tolik čisté vody, jako tady... A to ještě netuší, že k tomu vbrzku přidá další rekord: nikdy v životě nesnědl tolik ovoce, jako během následujících týdnů. Natrefila jsem na prodavače ovoce a hned mi je jasné, čím kamaráda potěším. Ananas! U stánku jsou navezené obří ananasy, jež prodavačka mačetou osekává a posléze krájí na kousky. Ty vkládá do pytlíku a přidává špejli. Já vím, já vím, ovoce zásadně neloupanénejíst... nicméně paní bere kousky ananasu pytlíkem, nic neošmatává rukou, jíž přijímá bahty. Plná dojmů se vracím na hotel, zrovna na ulici dělají masáž chodidel, o kus dál mě čeká hrůzostrašný výjev – hlava bez tělíčka.Vlevo je výhled z našeho hotýlku. Na rozdíl ode mne je Lacko odpočinutý, dopsal si deník a utřídil nahrávky. Pro jistotu jak audio, tak video výstupy našich přístrojů ukládáme na dva terabytové disky. Každý máme jeden. Oba víme, že co se z našich nahrávek ztratí, jako bychom neprocestovali, takže vše – tedy zvukové nahrávky, deníky a fotky – duplicitně ukládáme. Asi díky tomu se nám nic z techniky neztratilo. „Kým som si písal kapitoly tohoto deníka mi Oli kúpila ananas v sáčku určený priamo na konzumáciu. Bol veľmi dobrý, úplne iný, než máme doma, podstatne sladší. Priniesla mi z prechádzky kopec zážitkov. Po ich vyrozprávaní sme šli von spolu a dali si večeru, pre 14
zmenu v inej reštike...“ napsal si do deníku Lacko.Jinak vpravo jsou thajské vypínače včetně klimošky. Předesílám, že dvojlůžkový pokoj stál 140 korun… Nu, pro mne to tak snadné nebylo – po pravdě jsem si mou bílou hůl obalenou na hnědo páskou s sebou vzala. A dobře jsem udělala. Mně to pomohlo a pohybovali jsme se fakt snáze. Škoda, že jsem si z toho nevzala ponaučení a nechodila s ní vždy. Vbrzku přicházíme na systém postrkování. Lacko má zaplaťpámbu zkušenosti v ovládání koně, takže jaksi v obráceném gardu jezdec kůň bez problémů chápe mé posunky. Doprava, doleva, buď rovně, zasuň se za mne doprava, doleva, stůj... Lidé to tak vnímají a uhýbají nám z cesty. A to včetně spěchajících obchodníků s pojízdnými stánky a tuktukáři. Podstatně méně tolerantní jsou turisté. Kdesi zdáli slyšíme demonstrace od Památníku demokracie, ale ulička si žije stále svým životem... Pokoušíme se koupit pro Lacka sandály, ale všude nám říkají, že osm set bhatů. Tak blbí farangové zase nejsme! Lackovi se už nikam ale dále pro ně jít nechce s tím, že je koupíme zítra v Kanchana Buri. Tož mu vyhovím a kupuju mu mango. Smutně koukám na to, jak se láduje – „Neuveriteľne dobručké mango...“ teskní Lacko dodnes. Problém není pro mne v tom, že mango si neoloupeme sami. Mne prostě mango... vymanguje do bezvědomí, několikrát jsem to zkoušela na Srí Lance a tohle ovoce bych prostě naordinovala komukoli, kdo trpí zácpou. Když to Lackovi říkám, může se potrhat smíchy. Tak tedy kousinínek ochutnávám... a Lacko má za hodinu hokej, jak stále lítám a splachuju. Od té doby říkáme velké potřebě mangování. Rveme do mého dotykáče thajskou simku. Ještěže jsem ho vzala s sebou... a ještěže jsem doma stáhla mobilní Skype. Lackovi se tím pádem daří dovolat domů. Já jsem v tu chvíli z mé odpolední procházky tak utahaná, že usínám. Ještě se v polospánku Lacka zděšeně ptám, zda jsem u něj opravdu nechala pasy a kreditku. To ještě netuším, že on zas bude ráno shánět mobil. Inu stěhování. Ani v jednom z pokojů, kde jsme byli, se nám nepoštěstilo, aby tam bylo normální osvětlení, v němž bych něco opravdu viděla. Svým způsobem jsem si říkala, že je v tomto směru na tom Lacko lépe. Slepota ho prostě naučila věci dávat na místo a neztratil na rozdíl ode mne skoro nic. Když mi Laco tvrdil, že je soběstačný, netušila jsem, co mi předvede. Na rozdíl ode mne stále věděl, kde má podstatné věci – elektroniku, buchsu čili peněženku, a pas. Neuvěřitelně si uměl spakovat věci a nalézt v batohu čisté slipky, tričko, prostě všechno. O jeho systému léků nemluvě. Sice krapítek nadával, že mu maminka nandala do batohu tolik „priečinkov“, ale přiznám se, že jak dnes už se zrakem na tom jsem, jak jsem, bylo to pro mne naprosto fantastické poučení. Bangkok - Kanchana Buri 19. listopadu Vlevo šofér tuktuku. Dooost krutě vstáváme – časový posun šesti hodin prostě hraje svou písničku. U nás jsou tři ráno. Nicméně ačkoli náš pelíšek stál jen 300 bahtů na noc, nehodláme si ho zbytečně prodražit kvůli půl hodině – do jedenácti prostě musíme 15
pokojík opustit, jináče cvakáme další noc. Naše ranní zmatky popsal asi nejlépe Laco:„Dnešok začal tým, že som ešte pred pólnocou začal chronologicky baliť batohy a to tak, že úplne na s podku sú veci, u ktorých je najmenšia pravdepodobnosť, že ich budeme potrebovať a naopak, hore sú veci najpotrebnejšie. A tak sa dole dostala moja bunda, nohav ice, košeľa atd.... a hore napr. i netbook, na ktorom píšem tieto riadky. Tak som šťastlivo dobalil, no nakoniec ma ešte raz brali čerti, keď som nevedel nájsť mobil, ono čo tam po mobile, má už 6 rokov, ale údaje v ňom, ako pin na kartu, či zoznam jedál, ktoré by sa nám mohli hodiť ku konzumácii sú tu na nezaplatenie. A tak som nevedel zaspať, čo som na ten mobil myslel, zobudil sa v noci i obetavý kamoš a spýtal, či mám pasy, čo mám a tak som popravde i odpovedal a aj sa ešte pýtal na bankomatovú kartu, teda tú jeho vlastnú čo som z polospánku vravel, že asi bude pri pasoch. A tak sme ráno vstali s tým, že každý voľačo hľadal. Napokon sme si navzájom vypomohli a všecko sa našlo.“Předesílám, že jsme byli opravdu hodně utahaní a nic podobného se už neopakovalo. Ze včerejška vím, že tuk tuky stojí na Khao San zhruba co třicet metrů. Zlatý průvodce z Lonely Planet mi sdělil, odkud odjíždějí vlaky do Kanchana Buri. Je to nádraží Bangkok Noi za řekou. Frčíme ulicemi, kudy jsem se včera procházela, ale to už to pálíme přes most. Pod námi majestátní Chao Phraya. Když nás nás tuk tuk vyklopí na jakémsi staveništi bez chodníků, snažím se šoférovi vysvětlit, že chceme do Bangkok Noi. Pokrčí rameny, chtěli jste sem, tak jste tady. Vydám sto bahtů a čumím. Z slepé asfaltky se přebrodíme příkopem na perón. Křivdila jsem tomu statečnému tuktukáři. Opravdu je to druhé největší bangkocké nádraží... ó Kolíne, jsi dvacetkrát větší. (Lacko nádraží přirovnává k nádraží Podunajské Biskupice, možná je to trefnější.) Tím líp, aspoň tady nemusím pádit sto metrů přes dvacet kolejí. Jdu koupit lístek. Do odjezdu tři hodiny - a nesnídali jsme. Nádraží je překrásné, ale jakýkoli krámek nikde v dohledu. Parkuju Lacka na jedné z lavic, jež tvoří krásné ovály směrem doprostřed. A vydávám se ulovit nějaké jídlo. Pod námi se rozprostírá cosi jako obří tržnice. To ovšem netuším, že tržnice 16
funguje brzy ráno a večer, v poledne se sem vydá leda totální farang. Nahrávám si své dojmy na nedávno od jednoho slepého kamaráda zakoupený Olympus. Já husa si ho připínám zacvakávací sponou na ledvinku... Kochám se mini chrámkem, nádherné keře a za tím mrakodrapy, to vše mi o Bangkok cosi vypovídá a já jsem blažená, jak se to vše, tedy to tradiční i moderní, krásně snoubí. Obří tržnice je v tuto chvíli skoro prázdná, ale právě na konci se mi daří objevit paní, která dělá několik druhů masových kuliček na grilu. Má přes ústa masku. Kupuji co tyčku po dvou, sama netuším, co která obnáší. Honem vše donáším Lackovi, dokud je to teplé. Hm... tak část jsou jakoby buřtíčky kuličky bez střívek, pak zřejmě křupavé chobotnice, další je prostě jakési mleté maso. V tu dobu ještě nechápu, že ty pytlíčky, které mi zručně uvážou a vhodí do pytlíku s tím vším, jsou nejrůznější příchutě. Samozřejmě s
chilli. Baštíme a ani v tu chvíli nepotřebujeme jakýkoli příkrm. Což je dobře – ten totiž k dispozici není. Se spokojeným bříškem si chci stáhnout nahrávky deníku do netbooku, abych si zkrátila čas do odjezdu. Hm. Diktafon není. Je mi do breku. Napapané břicho se mi stahuje a já vyrážím zpět do tržnice, zda tam diktafon přece jen nenajdu válet. Nenašla jsem. Dnes se mi stále více v paměti vrací volání z jednoho stánku Hallo... hallo.... jenže já si tehdy myslela, že chtějí zaujmout turistu. Moje blbost. Stále více si myslím, že právě tam mi Olympus vypadl a ti lidé mi ho chtěli vrátit. Takoví totiž Thajci jsou – až na nepatrné výjimky. Já však jsem ještě stále převálcovaná protiasijskou masáží mj. z Lonely Planet. Na další straně tržiště, jež je v totálním stínu, narážím na cosi, co voní kukuřicí a medem. Vůbec nic nevidím, tak jen zagestikuluju a podávají mi obří pytel popcornu za tuším patnáct bahtů. O kus dál kupuju pytel mandarinek. Vše dávám Lackovi a vyrážím na další hledání vytroušeného diktafonu. Jak můj krokoměr ukáže, napajtluju jen kolem nádraží a obřího tržiště neuvěřitelných 9 km. To ovšem netuším, čím si 17
mezitím prochází Lacko. Pojídá slastně mandarinky, jichž sladších prý nikdy nejedl. Pořádkumilovně dává slupky do sáčku. Nu, popkorn ovšem mezitím semtam utrousil... a na veřejných prostranstvích, mezi něž nádraží patří, nelze vyhodit cokoliv bez pokuty. Samozřejmě celé nádraží ví, že Lacko je nevidomý. A tak se odkudsi zjevuje službič, zametá vytroušený popkorn a chce Lackovi odebrat sáček se slupkami od mandarinek. Lacko jej srdnatě brání a daří se mu dát najevo, že mezi slupkami je i jedna nedotčená koule. To už se tam celá zmordovaná vracím i já, pytlík s mandarínkou ráznými posunky zachráním. A upaluju za tři bahty na místní záchod. Je to čistý, napůl turecký ulevovák. Marně se však ohlížím po papíru, když si uvědomím, jak se Lacko zmiňoval o bidetu. Hm, hadice tu je. Bohužel není, čím se pak usušit. Vycházím ven a obdivuju modrofialově kvetoucí kytku v držáku. Hajzlbába se směje a než se vzpamatuju, už ji z držáku vyvléká a dává mi ji do ruky. Nabízím jí peníze a ona mává rukama jako větrný mlýn, že to ani ani. Tak mám v ruce cosi jako kokosový ořech – a podle mne to kokosák i byl, s kokosovou drtí jako zeminou – a v tom lodyžka. Danajský dar. Jak ji proboha skoro čtyři týdny povezu??? a jak ji provleču kontrolou, aniž bych byla v podezření, že pašuju vzácnou rostlinu?? (Zplesnivělou a po pravdě zapomenutou po pár dnech v kapse batohu kytičku dovezu domů. Tam nikdo nedoufáme, že ten humus z kapsy batohu oživíme. Rozpadla se na tři kusy. Každý kus plesnivé a scvrklé části očistíme, a ačkoli nemá kořínky, zasadíme do směsky pro palmy. Do jara jsou to takové divné svraštělé, evidentně mrtvé věci. Ale nedovolím je vyhodit. Na jaře se stane zázrak. Jeden z pahýlů má pupen. Druhý pahýl má pupen. Od května jeden pahýl překrásně dvěma kvítky kvetl. Druhý pahýl vyrazil pupen, u kterého se postupem času začaly objevovat vzdušné kořeny s novou kytičkou, ty kořeny postupně opouštějí původní lodyhu. V červenci je šetrně odlamuji a v září jsou z toho tři samostatné rostlinky o pěti centimetrech. Zbylé pahýly, ačkoli jsou bez kořenů, vyhánějí další zárodky nových lodyžek.) Leden 2015: cca tří třícentimetrové rozsochatice stagnují už dva měsíce. Musím znovupopsat naše bágly. V jednom větším máme hadry, hygienu, prostě věci, které jsou dost nutné, ale daly by se nahradit. V menších batozích máme léky a veškerou elektroniku. Lackovi rodiče koupili dost malý batoh, který měl být ten velký. Prý jiný od února nesehnali.... Nu. Takže jeho malý batoh slouží coby velký batoh. Tímto nádražím moc vlaků nejezdí. Když se konečně směrem na sever objeví jeden, který tak nějak 18
odpovídá odjezdu toho našeho, popadneme bágly, ale to už u nás je nějaký uniformovaný pán a že to nenene, to není náš vlak. Bodejť by byl, když na něm bylo Chiang Mai, tedy totální sever... a my chceme prozatím na západ. Zato po asi půl hodině službič popadne Lacka a jeho velký batoh, na ten malý si Lacko nenechá sáhnout a řičí nene, na ten mi nesahej, no srandy kopec. Nicméně oba včetně batohů se k obveselení celého Bangkok Noi skládáme do vlaku, a to dokonce na naše rádoby místenková místa. Je to třetí třída. Všechna okna jsou otevřená až k lavicím. Vagóny vypadají jako staré pražské metro – tedy jen lavice podél stěn, sem tam oddělené. Zpočátku projíždíme příměstskými slumy... i tak mohou lidé žít... Pak už vlak sviští polmi rýžovišť, stády banánovníků, no prostě zbytek mého očička v té nádherné svěží zeleni regeneruje úžasně. Můžu jen obdivovat, jak něžně se maminka naproti věnuje svému dítěti... ale popravdě, přece jenom se na mně i Lackovi posun času podepisuje a po hodině usínáme oba. Každého pak bolí rozdílná část pánve – jeden spal doprava, druhý doleva.Ještěže nás službič v Kanachana Buri vyhání z vlaku, tedy tím, že popadá Lackův velký bágl a hupy šupy. Jak nerozkoukané velké slepice mžouráme po perónu. Fascinuje mne na něm pouštní růže, po níž maminka tolik toužila. Tady rostou na každém kroku a hned chápu, proč se jim u nás nelíbí: tolik horka, vláhy a sluníčka jim prostě dát nedokážeme... To už se na nás ženou tuktukáři a taxikáři, ale já chci bydlet v hotelu Noble Night, jejž jsem si našla v průvodci. Má totiž bazén... Vím, že je necelý kilometr od nádraží. Lacko říká, škoda peněz za tuktuk, jdeme. Netušila jsem, že má tolik odvahy. Má. Z knihy mám nastudováno, že musíme od vlaku jít rovně, pak doprava, doleva, doleva. Zhruba tak to i je. Akorát že po tom rovně následuje čtyřproudovka. Stále si nějak v palici neumím srovnat, že se tu jezdí vlevo. Po snad deseti minutách konečně sbírám odvahu, přebíháme na dělící ostrůvek a hurá, opačné dva proudy už jsou v pohodě. Nu a pak už jen tlapkáme rovně za nosem nijak širokou ulicí, auta i skútry tam nicméně fičí ostošest – je konec pracovní doby. Já si navíc zatím nějak neuvědomuju, že když to vše jezdí vlevo, i nám by bylo lépe vlevo, kde uvidíme, 19
co jede proti nám, než vpravo, kde leda ucítíme, co nám fičí za zadkem. Je neuvěřitelné, že na nás nikdo netroubí a nenadává nám. To je prostě Thajsko. ´ Asi po čtvrt hodině štrapáce jsme konečně před hotelem Noble Night Guesthouse. Tam z nás jsou chvíli bezradní, co vlastně chceme. Já tedy Lacka a všechny naše batohy pro jistotu zaparkuji u recepce a jdu hledat pokoje. V našem cenovém rozmezí mi nabízejí v, jak jsem pochopila, hotelovém komplexu, ubytko za 300 bahtů naproti přes ulici... se společnou koupelkou pro pět pokojů kdesi ve druhém patře. Slečna rozumí anglicky ještě méně, než já – je to vůbec možné? je, tak mimicky ukazuji, že můj kamarád je slepý a tohle by pro něj asi byl dost neřešitelný problém. Slečna jen na okamžik zaváhá a rovněž mimicky naznačuje, že chápe, to určitě ne, a jdeme dál. Když mi ukáže bungalov za 800 bahtů, nezaváhám ani vteřinu. Problém je jen v jednom. Už v tuto chvíli spíše víme, než tušíme, že tady zůstaneme dvě noci. Nicméně tento bungalov je volný jen na jednu noc. Nu, podle recepční to prý nějak vyřešíme. Tak si tím rozhodně nebudeme lámat hlavu teď. Lacko se ráchá ve sprše, já jdu do bazénku. Malinkatý, asi tak dvacet krát deset metrů, ale voda, voda na plavání, mně toto stačí. Jsem navíc celá vedle. Za bazénkem se rýsují v mlžném oparu hory, jež vypadají jako nejjemnější čínské tušové malby. Je to přesně tak, jak to popisuje průvodce. Bohužel si je večer nevyfotím a ráno už jsou v oparu. Ale co hlavně. Před bungalovy jsou fantastické stoly z obrovských stromů, některé mají průměr dva i tři metry, stejně tak robustní křesla. Z oblázků sestavené cesty a fontány znám z Řecka. Ale dva i tři metry velké pecky z vápence, jež voda provrtala fantaskními otvory, v nich zasazené nádherné rostliny, do nichž proudí voda z neviditelné fontánky... uch. Fotky jsou na předchozí stránce. Vysprchovaný Lacko si sedá v prázdném baru u mohutného stolu a píše deník. A já se vznáším ve vodě samozřejmě teplé jako vzduch, tedy asi 34 stupňů, jako medúza. Asi po hodině navzdory jeho protestům Lacka odpojím od elektroniky a vedu ho rukou podle té obří placky, jež kdysi byla stromem o průměru tak tři metry. 20
Zpočátku mi nevěří, ale po zevrubném ohledání souhlasí, že to tedy muselo být stromisko.Stmívá se. Už jsem v bazénu zase skoro dvě hodiny. Konečně se mi daří Lacka uhuntošit, aby tam vlezl, uuu, tam bude zima, naříká. Po schůdcích se tam nakonec doplazí a bojí se tam strčit palec. Stále nechce věřit, že je i teplejší voda než v Balatonu. Nakonec se blaženě cachtá. Konám heroické pokusy naučit ho plavat. Napřed na zádech, pak na břiše. Zpočátku zkoušíme jenom tempa rukama s tím, že nohy přidáme příště. Jíme v reštiku kousek od hotelu. Lacko pláče, že si s sebou nevzal sůl. Mne dodnes mrzí, že jsem mu nevnutila některou z flaštiček na stole, stopro tam byla rybí i sójová omáčka, jež jídlo oslaní dostatečně. Lacko si poprvé dal čang a velmi si liboval. Tady jsme se poprvé setkali s tím, že pivčo bylo vloženo do nádobky z jakéhosi polystyrenu, jež udržela čang vychlazený po celou hodinu. Kanchana Buri 20. listopadu Báječně jsem se vyplavala, jenže v tom studená sprcha. U bazénu jsou velké cedule, že se má za vstup platit 100 bahtů! Je mi to divné, ale vzhledem k tomu, že tam je vyhrůžka, že pokud nezaplatíme dopředu, bude to za dvě stě, honem vylézám. Lacko mě hubuje, že těch sto bahtů si opravdu snad můžeme dovolit, ale coby ekonom výpravy to odmítám. Fotím radši ty nádherné kameny, které mě stále znova uvádějí v úžas, stejně jako cestičky,
kašničky. Polykám jednu placku z bangkockého nádraží s tím, že se dojím později. Musím totiž zařídit nové ubytování, což se daří, byť o 250 bahtů dražší a tentokrát přímo u bazénku. Trochu mám strach, že nám budou koupající se hulákat přímo pod oknem, ale Lacko oceňuje vanu a mně se strašně líbí vyřezávané čelo postelí i vstup do pokoje, dávám to Lackovi ohmatat. Jsou to úžasné dřevořezbářské práce. Na hlavní třídě objevuji bankomat, tak aspoň v tomto směru máme vystaráno. Pak jdu zařídit výlet za slony. Původně jsem si myslela, že si sloníka vykoupeme. Tady je to však jinak, než tomu bylo na Srí Lance, žádné polévání vodou po kotníky nízkou. Tady se plave doprostřed řeky, takže ze slonů vyčnívá jen hřbet. Pro mne by to byl fantastický zážitek, ale Lacko neumí plavat.... 21
K snídani si tentokrát dáváme oba polévku. Když hubeňoučká 150 cm vysoká servírka vidí, že si Lacko objednává hned dvě misky, udělá jen takové chichi a hned odbíhá. Lacko si to pamatuje takto: „Preventívne mne Oli objednala rovno dve porcie, keď mi to servírka niesla, urobila drobné chychy, že ako toľko jedla chcem pojesť naraz. Vzhľadom k tomu, že posedávala obďaleč, som jej online predviedol, ako sa také čosi robí. Jedlo v skutočnosti spočívalo v v cestovinách širokých jak lazane, poliatych fúrou mäsovej omáčky, tiež kúskov kuracieho mäsa a fúrou prapodivnej zeleniny, niektoré kusy mi pripomínali kareláb, karfiol, či listový šalát. Tak som z oboch porcií zjedol pevné skupenství.“ Vracíme se zpět, já do baziku, Lacko dopisuje deník. Naštěstí nám dovolují dát si batohy hned na nový pokoj. Nic by se nedělo, u recepce jsou navršeny haldy batohů, jsou tady evidentně zvyklí na klienty, kteří se odhlásí, nicméně odjedou o pár hodin později. V bungalovu, kam se máme přestěhovat, právě paní uklízí, tož jí mimicky vysvětluji, že jedeme na slony, nemusí spěchat, prskneme tam bágle a padáme ven. Užíváme si v příjemném reštiku přímo na ulici banánovo-ananasových shakeů, pak ovocný salát. Vůbec se nám nechce vstávat od stolu. Jenže já mám strach, aby nám cestovka s ostatními klienty neujela. A překvapení: nestojí tam bus, ale cpou nás do minidodávky s lavičkami, tedy, v případě Lacka to platí doslova, rveme ho na korbu čtyři holčiny, tak u toho je spousta smíchu. Jsme jediní klienti. Mysleli jsme, že pojedeme pár minut za město, ale bylo to tak sto kilometrů, protože jak jsem později podle mapy zjistila, byli jsme ještě hodně daleko za vodopády Soi Yok. Pomalinku se okolo nás začínají rýsovat i hory. Obdivuji pole manioku, který opravdu připomíná marihuanu. V Lonely Planet jsem nastudovala, jaký tady mají místní hokej z toho, že si turisti rvou do batůžků listí a kradmo se ohlížejí okolo… a přitom jen škrobovitá rostlina. Stále okouzleněji pozoruji přibližující se hory, je to úžasné. Lacko při nějaké z prudších zatáček občas přepadá na naši průvodkyni, jež se srdnatě snaží předstírat, jaká je to obrovská legrace. Prý je studentka angličtiny, ale popravdě jsme si moc nepokecaly, protože jestli já umím tak dva tisíce slov, ona jich znala tak dvě stě. Lacko se svým jemným sluchem vnímá ještě další dimenzi: „Ono to auto bolo niečím medzi dodávkou a sanitkou, okná proste nemalo, veď načo by aj v tomto teple. Keď sme sa teda vyštverali, usadili sa na s edadlá, ktoré boli bokom k smeru jazdy - asi je to tu bežné -, vodič s rachotom naštartoval a vyrazili sme. Autu trošku 22
pišťal diferenciál. Vodiča to najmenej trápilo a ani s
prehadzovaním rýchlosti si veľa starostí nerobil, nechcel by som byť jeho prevodovka a najmä nie jej zuby.“ Celí vytřesení vystupujeme mezi ostatní auta s neméně vyplesklými turisty. Není čas na koukání, hurá na schody vedoucí na více jak tři metry vysokou rampičku. Lacka a průvodkyni posazují na jednoho slona, mne na druhého úplně samotnou. Lacko ovšem pojímá nasedání na slona svojsky: „Tak sme pekne po schodíkoch vyliezli na akúsi rampu, či nástupisko na slona a tak bol sloní chrbát v akurátnej výške, aby si naň človek sadol. A tak som si i sadol za človeka, čo tam už sedel, no omyl, mal som si sadnúť do akéhosi sedadla, čo bolo na slonovi priviazané obďaleč.“ Podotýkám: lavička byla opravdutak pro jednoho Evropana a jednoho Thajce. Na rozdíl od Nepálu se sedí na nijak nezabezpečených dvojsedačkách – připadá mi, že jsou tovyrvané sedačky ze starého autobusu či auta. A vyrážíme. Cesta nás vede nahoru dolů, sloní kemp je u řeky, z vršíčku je krásný výhled na hory. Je to pro mne zase jiný zážitek než v Nepálu,kde jsme seděli v jakési opičárně, bez kontaktu se slonem. Tady se nohama opírám o sloní lopatky a krásně vnímám jeho chůzi. Ta je ovšem pro pasažéra daleko riskantnější a kolíbavější. Mahaut je malinkatý, jako opička sjíždí po sloním chobotu, bere si můj foťák a dělá opravdu moc pěkné 23
snímky obou slonů. Pak se raz dva ocitá po chobotu opět nahoře. Další stránku udělám z fotek...
L
24
Lacko je celý blažený, škoda, že nemáme možnost fotky hned odesilat. Z této by určitě pochopili, že nám docela nic nechybí. Problém nastává jen ve chvíli, kdy ta pitomá holčina, která s námi nevím, proč vlastně jela, rve Lacka ze slona v momentě, kdy je mezi slonem a lešeníčkem půlmetrová mezera. Ona to jistěže překročila. Naštěstí si toho všímám a vletím tam. Pitomá Thajka rve Lacka do mezery, já řvu, Lacko, stůj. Naštěstí mě Lacko poslechne. Já mezitím vysvětluji mahautovi, že přítel je blind – gesto ruka před očima. Tomu je to na rozdíl od té studentské hlupaně jasné, slonovi je to naštěstí dle moudrých mahautových pokynů rovněž jasné a na jeho pokyn se natiskne až na nástupní ostrůvek. No uf, mohla naše cesta skončit opravdu po pár dnech. Ale jsme bezpečně na zemi. Konečně si Lacko může na slona sáhnout: „Po zostúpení zo slonieho chrbta po schodíkoch, som dostal možnosť slona pohladiť a tak som zistil že má drsnú kožu, porastenú drobnými chĺpkami a chobot je jedna dlhá, nesmierne ohybná rúra.“ V pořádku nacházíme Lackův batoh a bakuľu, fotím řeku – její jméno jsem nikde na mapě nenašla – a vedu Lacka k bambusu, aby si jej ohmatal. Líčím mu vše, nač si o bambusu vzpomínám, od mých zážitků z Dháky, kde z něj u letiště stavěli perfektní lešení, až po mučení těch, jež přivázali na zem a nechali bambusem prorůst. Myslím, že byl rád, když jsme byli znova v autě :D V podvečer se vydáváme na pouť. Oba bychom rádi navštívili most přes řeku Kwai. 25
Tento ocelový most je jiný, než ten, o kterém je kniha i film. Zaprvé mosty byly dva. Dřevěný most, který na místě dnes již není, byl postaven jen jako dočasný a první vlak po něm přejel v únoru roku 1943. Celosvětově známý most z černého železa byl přivezen z Jávy japonskou armádou a sestaven pod japonským velením válečnými zajatci jako část "Železnice smrti", jež spojovala Thajsko a Barmu. Ocelový most stojí vedle místa, kde stál původní dřevěný, a dodnes po něm jezdí vlaky. Most, o němž napsal Pierre Boulle stejnojmennou knihu – Most přes řeku Kwai – a podle této předlohy natočil později David Lean v roce 1957 dnes již legendární film s naprosto totožným názvem, je právě o stavbě toho dočasného dřevěného. Pokud budete hledat řeku Kwai nebo most přes řeku Kwai, většina Thajců vám nebude rozumět. Žádná taková řeka tady není, to je fikce vzniklá na základě knihy a filmu Most přes řeku Kwai. Mimochodem vlastní film se natáčel na Srí Lance… Řeka se správně jmenuje "Menám Kvé Noj" (v anglické transkripci "Khwe") a pokud se budete ptát na most, musíte říci pregnantně thajsky: "saphán menám Kvé". Problém je v jednom, nikde človíčka, jenž by nám poradil. Takže navzdory knize z Lonely Planet, již s sebou stále vláčím kvůli mapce města, nejsem schopna poprvé a doufám naposled nás navigovat. To jsem prosím Lacovi slibovala reštik u řeky... Putujeme stovky a stovky metrů, naštěstí s batůžky s lahvemi dobré vody. Z hlavní odbočujeme všemi cestami dolů k řece, ale všechny končí slepě právě u řeky. Tak aspoň Lackovi nechávám přičichnout ke stromokeří s bílými obřími květy. Jsou tak báječně voňavé, že nás to na chvíli – opravdu na chvíli – skoro zasytí. Nicméně ať dělám, co dělám, most vidím před námi – a ačkoli napřed spolu, pak už jen já jako průzkumná hlídka sama – hledáme ulici vedoucí k mostu, náhle je most za námi. Uplahočení se ocitáme v „našem“ reštiku. Už tady máme skoro vysezené místo. Pochutnáváme si na dalších variantách thajských jídel. To už navíc vím, že my jsme klienti hotelu a bazén je nám zadarmo k dispozici, ty cenovky patří jen klientům z okolních hotelů. Inu co udělal Oljoušek… málem se v tom 32 st. baziku utopil, neb usínal. To jsem netušila, že Lacko mezitím poskypoval s rodiči vyděšenými, kolik peněz zmizelo z účtu. Je to jeho velice moudrá pojistka – každý pohyb na účtu ihned jeho ocino zjistí. Takže tatínkovi vysvětlil, že vybral 10 000 bahtů proto, že to je tak zhruba asi 5000 korun 26
na týden. Tedy ubytování, jídlo a cestování. Tady navíc vlastně máme zaplacené dvě noci dopředu. Uh, je tady dobře. Kanchana Buri 21. listopadu Po zkušenosti s cestovkou – ne že by byla špatná, jen prostě je nepříjemný pocit, že s tebou stále někdo vláčí a musíš dělat, co vlastně mnohdy ani nechceš – jsem nás vydala cestou samostatnou. Po dlouhém váhání, zda se vydat k vodopádům těm či oněm, v okolí Kanchana Buri je jich totiž spousta, podle popisu se mi nejvíce zalíbil národní park Erawan. Zdál se mi pro Laca nejpřístupnější. Vím z netu, že jsou tam otvírací doby hodně krátké, jen do čtyř odpoledne. Dost hnusně rvu o osmé ráno Lacka z jeho pelíšku. Lacko je na rozdíl ode mne aktivní v noci, o to raději si ovšem pospí. Tuktukářje podle očekávání přesně naproti uličce vedoucí k našemu hotelu. A protože už vím, jak je vše provázáno, řikám bus stop Erawan 100 baht, OK? A tuktukář, jemuž podle nethajského vzhledu přezdívámeindián,opět nezklamal. Cestou na autobus vidím jakési travnaté plochy, na nichž dokonce pracují rozprašovače. Jakmile zahlédnu svatyňky, je to jasné – hřbitůvek! Co hřbitůvek, velké je to minimálně jako Olšany. Když se vracíme zpět, daří se mi to natočit na video. Vydáváme se před odjezdem sehnat něco k snídani u stánků před autobusákem. Už zvolna propadám malomyslnosti, protože všude kolem jen samé suvenýry, nic poživatelného. Vtom ucítím překrásnou vůni a dojdu k pojízdnému stánku. Majitelka dělá z těsta jakoby kopečky zmrzliny, které osmaží z jedné strany a pak ty půlkopečky splácne na sebe. Připadá mi to jako jakýsi kokosový pudink nebo tak něco, ale je to moc dobré. Lacko chce, abych koupila čtyři krabice, dost obtížně se s paní dohadujeme, protože tomu množství odmítá věřit. Nakonec si asi říká, inu farangové, co se s nimi budu dohadovat, a hbitě nám krabice naplní. Usmívám se na ni a ona jako když rozsvítíš žárovku, směje se a ostatní prodavačky kolem taky. Tohle mi po návratu do takzvané civilizace bude nejvíce chybět – ten všudypřítomný úsměv. Připadá nám to na cestu nicméně málo, tak cestou ze 27
superčistého záchoda na autobusáku vyplením ještě maličký stánek, kde mají klasické masové tyčinky a spousty ananasu, keksy a samozřejmě vodu. Chytá mě nějaký taxikář, kam mám namířeno. Beze známky zklamání, že mu nedám kšeft, čapsne mě za ruku a dovede na nástupiště. Neumím si představit, jak by to vypadalo kdekoli jinde ve světě. Ale ons úsměvem pádí hledat perspektivnější dušičky. Jsem moc ráda, že se mi to takto zadařilo, protože na autobusech není nápis latinkou, jen thajským písmem. Ale i kdyby nás neodchytil taxikář, vzápětí je u nás jiná dušička a slovy Erawan? a mým potvrzením Yes víme, že jsme, kde být máme. Cesta autobusem je mírně řečeno chladivá. Samozřejmě v něm nejsou okna. Já dřepím u okna a musím si omotat na levé rameno a krk rezervní tričko. Frčí jak ďas, navíc stoupáme do hor. Nechápu, jak je to možné – prostě asi tou výškou, ale opravdu mrznu. Je tady jedno kamenictví na druhém, všude ty obrovské nádherné desky, krouceniny, nikdy bych nevěřila, co vše kámen dokáže vytvořit. Vím, že je to drancování přírody, na druhou stranu si říkám, že někde uprostřed skal nikdo neocení tuto krásu… Autobus funí čím dál více, inu ty vodopády odněkud padat musejí, že. Autobus je jakási rodinná společnost. Výběr jízdného obstarává mamina, která si podává mimino s řidičem, sbírá peníze do takového futrálu na diplom, který je nicméně z kovu a sestává ze dvou polovin. Ten se rozevírá v prostředku a paní s miminem kolem krku v něm má bankovky i mince. Těsně před vjezdem do národního parku Erawan je celý svah, asi tak dvě stě metrů, proveden ze vzorně prostříhaných živých keřů v barvě žluté a zelené. Opravdu krása, hodně mi to připomíná cestu Tureckem. Thajsky je zde napsáno Erawan a uprostřed toho stojí dojemná obří fotografie krále. Vůbec to nepřipomíná Gottwaldy, Ho Či Miny a podobně. Král je prostě král. Hornatou krajinou dojíždíme na tržiště, všichni zde vystupují, tak se chystáme taky. Hned se však strhne povyk, paní se k nám vrhne s úsměvem – nene ještě ne, tohle je bazar! Autobus žalostně zafuní a pokračuje dále do kopce. Dojíždíme k závoře, kde stejně jako v Nepálu musíme za vstup do národního parku zaplatit vstupné. Lacko dostává poloviční slevu. Vzápětí nám lístky kontrolují u druhé závory. Honem ještě fotím odjíždějící autobus, abych měla doklad, že skutečně na něm není ani písmeno latinkou. Baštíme na lavičce masové kuličky a ananas, až konečně vše v batohu mizí. Poslední lok vody, uklízím 28
odpadky do koše a hurá k vodopádům. Obdivuji hned u vchodu krásně smotané slony z proutí. Národní park Erawan se rozkládá na ploše 550 km čtverečních. Pro představu, přebujelá Praha má celkem 496 km čtverečních. Erawan se jmenuje podle posledního sedmého stupně vodopádů, jenž připomíná trojhlavého slona z hinduistické mytologie. I zde řádí makakové, s nimiž se setkáme později v Lop Buri. Cesta je k prvním stupňům vodpádů příjemná, zajímavě řešená. K prvnímu stupni je to opravdu pro vozíčkáře, krásná asfaltka. Pak se mění v drsně omleté obří kusy dřeva, po nichž by nožky ani za deště nesklouzly, jak jsou hrbolaté. Podobně jsou řešena i zábradlí. Lackovy dojmy:„Cesta začína príjemným vyasfaltovaným chodníčkom, kolo ktorého sa z oboch strán rozkladá lesík. V ňom rastú rozmanité stromy, ktoré doma často nevídame. Tiež tu štebocú vtáčiky, majú neobvyklé, no veľmi príjemné zvuky - pozri príslušnú nahrávku. Tento chodník je po oboc h stranách lemovaný akousi rýmsou, nie je to obyčajný okraj, je to vyvýšený, zámerne zhotovený pás betónu, slúžiaci ako orientačný bod, pri chôdzy s bielou palicou.“
U každého bodu s peřejemi či vodopády jsou umístěné lavičky, takže i vozíčkář by se mohl kochat krásnými melodiemi vody. Jak stoupáme stále výše, zvuk vody se mění, je naléhavější.Lacko si okouzleně nahrává vodopády a já 29
zatím slídím všude kolem. Až se mi dech tají z nádherné přírody, světle modré vody, obřích kořenů stromů vymletých vodou. Čvachtám se v sandálech a jen lituji, že mě nikdo nemůže fotit. Na poslední chvíli se mi to konečně zadaří, ale to už jsem na břehu. Vany pod vodopády jsou tak nádherné na plavání... Vzápětí se ocitáme u druhých vodopádů. Jsou tady hejna asi 5 až 8 cm velkých rybek. Jsou pověstné tím, že ožužlávají meziprstovou plíseň. Moc se mi to líbí, lechtivá nejsem. Připadám si jako v turecké Pamukkale – stejně bělostné krasové vaničky i mléčně zelenomodrá barva vody. Oproti předpokladům se nám daří dosáhnout třetího stupně vodopádu. Voda je tady už spíše zelenkavá, stále více vápencem mléčně zakalená. „Žiadna nahrávka vám úplne nepriblíži niečo čo vidiaci človek nazýva výhľadom, proste stav, keď stojíte v strede mosta, vysoko nad v odou, ktorá šumí pod v ami a t o všetko je v príjemnom chládku lesa a v táctvo dotvára atmosféru nad v ámi...“je jediný moment, kdy Lacko zalituje své nevidomosti. Brzy na to však zapomíná, zkouší totiž jiný systém nahrávání, okouzleně se otáčí dokola. Bohužel vzápětí způsobuje rodičům šok. Tak strašně se mu to líbí, že jim volá, aby si tu krásu v telefonu vyposlechli... a oni jsou pochopitelně strachy bez sebe, co se nám stalo, když voláme přes den… Přemlouvám Lacka, aby si ověřil, že mu s teplotou vody nelžu. Když ve dne je 34 a v noci tak 29, tak prostě ani vodopád z hor studený být nemůže.... Přes kořeny ho dovádím k vodě a Lacko nechce věřit vlastním smyslům... Inu ačkoli se voda valí z hor skoro 3000 metrů vysokých, tady má podle mého odhadu tak 29 stupňů. Třetí stupeň je fantastický, krásnější, než vodopády na Plitvických jezerech ve filmech o Vinnetouovi. Lacko mi říká, zda si nechci doběhnout na čtvrtý stupeň. Och jéje, jak bych chtěla. Ale je jedna po poledni. A musíme se v klidu dostat dolů. Párkrát mě za naši cestu napadlo, co vše by se dalo vidět... ale nemá smysl se tím trápit. Jsem šťastná, že jsem vůbec tady. Vracíme se. Mimochodem, do dalších stupňů vodopádu je zpřísněn přístup. Při vchodu do čtvrtého stupně a výše jsou veškeré plastové láhve službiči očíslovány černými fixy - a ti odeberou patřičnou zálohu. Pokud označené flašky donesete dolů, do bahtu je záloha vyplacena zpět. Známe naše bordeláře, že. Pokud záloha není vyplacena 30
zpět, poslouží pro výplatu těch, kdo flašky odnesou. Parádní systém. Jako ostatně více systémů v Thajsku, měli bychom si odsud vzít příklad. Cestou z Erawanu sedíme v busu na zadním sedadle, já pro jistotu vypočítavě usedám na pravou stranu. Zbytečně – ani Lacko svůj golierik nevytahuje, proudí sem jen horký vzduch. To už jsme ale zase hladoví. Vrháme se poblíže autobusáku do prvního reštiku, který zahlédneme. Jen tam vlezeme, drkotáme zuby. Klimoška tak na šestnácti stupních, br. I já si tentokrát dávám dvojitou porci, první jsou nudle s krevetami, pak si objednávám smaženou rybičku. Lacko si navrch dává ještě toustíky, které byly prokapané medem a prolité kokosovým mlíčkem. Ty jsem dostala ze záhadných důvodů k oné rybě. Mňam. Jen jsem ochutnala, zamrzelo mě, že jsem se jich vzdala. Ale Lackův takřka orgastický výraz mi byl dostatečnou odměnou. Službičku z reštiku ještě zneužíváme dotazem, kde bychom mohli dostat sandále pro Lacka i pro mne, protože na sandálech z Bangkok se mi utrhl jeden pásek. Prý doleva a zase doleva. Hm. První ulice ve mně tedy krajně nebudí důvěru, všechny krámy jsou zatažené roletami. Dost se začínám bát, že se bude otvírat až večer... ale skutečně za dalším zákrutem objevujeme cosi v podobě vietnamské tržnice. Tam zdárně nakupujeme sandále pro oba a v pohodě tuktukem svištíme do hotelu. Zde však nastává problém při vyzvedávání klíče. Tvrdí nám totiž, že máme jakýsi duplicitní klíč. Anglicky, pak rukama nohama vysvětluji, že žádný nemáme, nakonec mi nějaký rezervní klíč dávají. Přemlouvám Lacka, abychom ještě zkusili plavání. Lacko je navzdory svému skepticismu vynikající učedník. Když jsem mu řekla, aby mi věřil, že prostě bude mít kus brady pod vodou, aby dělal rukama toto a nohama kopal, opravdu skoro plave. Myslela jsem, že to v moři doladíme... ale nebylo nám přáno. Jsem si jistá, že by se z něj stal výborný plavec. Kanchana Buri - Ayutthaya Sobota 22. listopadu Naštěstí jsem nařídila budíka na půl devátou, jinak bychom těžko pokoj zvládli opustit do dvanácti. Nu proč platit sto bahtů za každou překročenou hodinu?
31
Mysleli jsme, že se nasnídáme v klidu v naší oblíbené restauraci, ale kdepak. U recepce jen říkám, checking out a dávám na pult klíč, když oni moment moment. Poslušně zůstáváme, naložení jako soumaři, a nastává cirkus, jaký jsme nikdy předtím ani potom nezažili. Doráží nějaký šéf: a že máme vydat rezervní klíč. Marně vysvětluji, že to jsme řešili včera a opravdu jiný, než tento, nemáme. Šéf dokonce začíná řvát, a že ho musíme a musíme mít. Nakonec mlátí pěstí do pultu a já říkám Lackovi, dost, jdeme. Ozývají se rány a vřeštění, ale nedbáme. Naštěstí přesně na stejném místě jako včera stojí tuktukář a já říkám, Lacko, není čas na hrdinství, jedeme, než na nás ten vůl půjde s klackem. Pro vysvětlení: Thajec se nikdy nerozčílí. Pokud tak učiní, ztrácí tvář. Není většího zločinu, než „ztratit tvář“. Lze přijít o peníze, čas, milenku, ale nikdy nesmíš ztratit tvář. Takže jsem instinktivně zareagovala tak, jak by reagoval Thajec: neodpovídej na urážky, urážek si nevšímej, pokud se ti jich dostává, odejdi. A přesně to jsme udělali. Tuktukář se ptá, kam chceme jet, já že do Suphan Buri, a on nás místo na autobusák bleskově dováží do jakési boční ulice, kde nám rychle odebírá naše bágly. Protestuju, no, bus stop, Suphan Buri, a on že prý je všechno oukej a ukazuje na bus, kam bleskově háže naše zavazadla. No pravda je, že ten bus toto město má na čele latinkou. Takže místo snídaně či nákupů se ocitáme hladoví a žízniví přímo v busu. Lacko si navíc své pumy opět spoutal na batoh tkaničkami, obdobně vyřešil i „vodní“ tašku. Vody rozdávané v hotelu nicméně na takovou zátěž nejsou dělané – po nárazu se křehký plast rozprskává, čtyři litry drahocenné vody tečou na chodník. Jak se ukazuje, jedna teče dokonce do Lackova netbooku, ale naštěstí nenapáchá moc škody.
32
V autobusu s sebou tedy máme jen mizivé zbytky vody ve velkých lahvích a nějaké křupky. Posazují nás vedle dvou krajně nenadšených mnichů na zadní sedadlo. Nu jakž takž se tam směstnáváme, navzdory tomu, že mníšci vydávají dost hustý odér. Sobecky se raduji, že řidič zděšeně mává rukama, když si sedám doprostřed, a tak k mnichům místo tlusté bílé ženy posazuje tlustého bílého Lacka. V kontrastu vůči úzkostlivě čistotným Thajcům jsou opravdu hodně ušmudlaní, a to jak jejich šafránovároucha, tak žluté plátěné torby. O stanici dále k nám vměstnávají dalšího mníška – a to už je tedy opravdu síla. Nevím, kdo je z nezbytného tělesného kontaktu na přecpaném zadním sedadle nešťastnější. Mnich, jenž nastoupil naposledy, se však nesmírně od svých kolegů liší – jak důstojným vystupováním, tak hnědým rouchem a záhadným nástrojem v pozdru – je to meč? Zdá se, že to bude nějaká vyšší šarže... Po návratu na netu hledám, čím se tento hnědý mnich lišil od kolegů v šafránovém, ale marně. Mně se po pravdě daří nohy zaklínit v malém batohu, takže se setřepávám do relativně pohodlné polohy. Navíc objevuji ve svém báglu zapomenutou třetinku pivča – cituji Lacka: „Môj sprievodca medzičasom vo svojom batohu objavil jedno vychladené pyvo, čo tam bol ráno z chladničky ešte švacol na poslednú chvíľu. Neverili by ste, jak je pyvčo drahé, keď nič iné nemáte. A tak som si i ja dal glg a hneď nám bolo lepšie na svete. Keď som sa neskôr i k batôžku dostal, vytiahol som tzv. rezervnú poživeň, čo si tuto už po drobných skúsenostiach pre istotu nosím. Ono za bežných okolností nie je nutné na rezervnú poživeň siahať, bo Thaisko je veľmi turisticky orientovanou krajinou a tak sa tu pod z ub nenásitných belochov dá v ždy za poplatok voľačo zohnať. Občas sa ale prihodí niečo, že sanajesť, či napyť nestíhate, ako tomu bolo i dnes ráno. V takýchto prípadoch i v domácich podmienkach príde niečo do brucha vhod. Takto som mal kúpené dobré placky s burskými orieškami, opäť o 3 čísla chutnejšími, než dostať u nás. Z placiek už síce bola len drť, ktorú som výztižne pomenoval "kozmickou stravou", ale v danú chvíľu prišla i táto drť veľmi vhod. Časom si náš autobus urobil prestávku a tak jeden okoloidúci predavač to 33
šikovno marketingovo využil a ponúkal sáčky s kúskami dobrého mäsa a zeleniny. Tak sme kúpili jedno mäsko a jednu zeleninu, oboje bolo veľmi chutné, ako tomu už tuná býva, no mne sa pri konzumácii zeleniny nešťastnou náhodou podarilo zahryznúť do chili papričky. Dodatočne podozrievam predávača, že to bola pasca na belochov, do ktorej som šikovne padol, ale čo už.... Jak som začal vydávať všeliaké prapodivné zvuky a pritom poskakovať, bol som chvíľu na smiech celému autobusu vrátane prísediacich belochov. Pribehol šofér, že čo je vo veci, no r ýchlo pochopil a s mial sa tiež - nezbedník jeden. Časom sa chili upokojilo a najhorší hlad sme mali tiež zahnatý, tak som si nasadil svoj chrbticový krčný fixačný pás, tzv. golier a bol som šťastný jak blcha.“ Autobus nás vyklápí v Suphan Buri na perfektně evropsky vypadajícím nádraží. To už mám druhou krizi, a sice chce se mi urputně čangovat. Poslední kilometry vedly pravda šestiproudou dálnicí, nicméně hopsavou jak dálnice Praha-Brno. Za pět bahtů si dávám úzkostlivě čistý záchod a rozhlížím se po něčem k jídlu. Konečně v záplavě polévek a podobě nacházím stánek s koláčky. Sice nevím, zda jsou slané nebo sladké, všechno jedno, hlavně když budou k jídlu. Jsou však strašidelně dobré, s arašídy a ještě něčím, co nerozeznám. V zásadě naše těsto na koláče se zapravenými ořechy. Kupuji jízdenky a v tu chvíli mi je jakýsi chlapík chce vzít z ruky. Děsím se opravdu jen na okamžik – chlapík se širokým úsměvem ukazuje na Lacka a haldu našich zavazadel, tak přitakávám, že ano, tohle vše patří k těm dvěma lístkům. Pán se chápe jednoho z batohů, vůbec mu nestačím. Ale čerte, div se, zavazadla i my jsme v pořádku usazeni do cca devítimístného minibusku, bohužel opět klimatizovaného. Projíždíme nížinou, všude jsou rýžoviště, kam až oko dohlédne, spousty přenádherně kvetoucích keřů. Paní, co hubu při mém nahrávání deníku do diktafonu nezavře, má kolem hlavy omotaný jakýsi dosti špinavý fialově pletený šál. K tomu jakési zlaté tygří šortky a umolousaný modrý svetr až na paty, no nic takového jsem v Thajsku neviděla a už taky neuvidím. To už nás minibus vysazuje v Ayutthayi. Mám vytipovaný dopředu hotýlek s bazikem. Zadávám jméno tuktukáři, jenž nás polapil první, hotel nezná, ale ačkoli si opravdu chlapci konkurují, neuvěřitelně navzdory tomu spolupracují. Ten náš se ptá ostatních a jeden ho zřejmě navádí. Nicméně šok. Mají obsazeno. Tuktukář neváhá a po krátké domluvě na hotelové recepci nás veze kamsi do dálav. Jak se den co den mění místo, kde jsme, opravdu nezvládám mít v palici plánky měst. Zkrátka a dobře netuším, kam vlastně jedeme. Tuktukář, který od nás dostal sto 34
bahtů, prostě jede desítky minut dále a já začínám mít kopřivku. Šofér vyskotačí v nějaké zapadlé uličce po schodech a opět darda – místo v hotelu není. Jak se ale rychle vysvětlí, místo není v hlavní budově, kde jsou cimérky o 300 bahtech, nýbrž v bungalovu. Cena 1000 bahtů čili asi 450 korun nám připadá více než přijatelná – hlavně jsme dost zmordovaní a chceme sprchu a bacit sebou. Nabízím tuktukářovi sto bahtů navíc, že nás tak nezištně vozil, ale onvesele vrtí hlavou a mizí v dáli. Službič nás vede uličkou, jež je klasická – úzká, zapatlaná, zato na místech, jež patří hotelu, plná květin a krásných aranžmá. To už tlapkáme po mramorovaném náměstíčku, v jehož středu je krásný bazén, do našeho bungalovu. Velký prostor s postelemi na protilehlých zdech. Já si logicky vybírám tu s výhledem na bazik,
Lackovi ponechávám stranu, kde jsou zástrčky. Já jsem prostě v našem P.U. Inn Guest House na vrcholu blaha. Bazén je padesátka krát asi tak deset metrů, takže řádím jako černá ruka.
Lacko pohovku skladám svoje batohy a obz erám sa po izbe, zatiaľčo mi pani šteboce, že bola raz v Českej republike a v Prahe. Na moje potešenie, moja posteľ má i nočný stolík, kam sa pohodlne vpracem so svojimi elektronickými haraburdami. V izbe je i písací stôl a stolička, čo tiež príde vhod, ako i bazén na dvore, či zadná veranda s posedením. Posedieť sa pritom dá i na nádv orí hotela. Tak je to za tisíc báhtov veľa? My ostávame na tri noci a 35
je
také
spokojený:
„Na
nutno podotknúť, že je to najlepší hotel, aký sme zatiaľ mali, dúfam, že nás šťastie v tomto neopustí.“Nu, opravdu to zůstane jako nejlepší ubytko naší cesty, tenhle hotel už žádný nepřekoná. Nechápu ty idioty z Lonely Planet, že tam tyto bungalovy nejsou. V podvečer, kdy už mám tlapičky ze snad tříhodinového plavání vyždímané do vrásek a Lacko je dost prospaný, vyrážíme ulovit něco k jídlu. S tekutinami žádný problém – jako v každém, byť nejlacinějším thajském ubytku, byly v lednici dvě půllitrovky vody. Nicméně během dne jsme opravdu snědli jen jakousi kosmonautickou stravu z drtě arašídových placek plus tu pálivou zeleninu v busu. Takže opět snídaňovečeře. Žádný div, že náš rozpočet zatím vypadá velmi dobře.... Zkoušíme hospůdku kousek od vyústění naší uličky na „hlavní“. Je to úžasné sezení. Lavice jsou ze dřeva, jež má vystouplé letorosty jak zimní gumy. Tedy asi 3 milimetry. Zdánlivě by to mělo být nepohodlné sezení, ale není. V tom vedru se totiž naše velectěné zadky potí velmi udatně – a lavice se žlábky jsou proto k nezaplacení. Při vstávání se gatě nelepí. Lacko chce vyzkoušet jiný shake – tak mu objednávám melounový. Pak rýži s masem, rýži pochopitelně dvojitou. Nicméně: „Jedna porcia tuto stačí i môjmu nenásytnému brušisku.“Já si dávám stereotypně mořské potvory s nudlemi. Když mně to tak chutná... Jako dezert máme banány v kokosovém pudinku. Mňam mňam. Po návratu do bungalovu se snažíme zprovoznit připojení na wifinu, ale navzdory všem pokusům je signál tak slabý, že vše opět jistí zlatý zlatý samsung se skypem. Ayutthaya Neděle 23. listopadu Z historie Siamu: Ayutthaya je zaniklé město, které bylo v letech 1350 - 1767 centrem siamského království v dnešním Thajsku. Sídlo založil král U-Thong po opuštění původního hlavního města Sukhotai. V roce 1767 však byla Ayutthaya vypleněna nájezdníky z Barmy a centrum království se přesunulo do města Thon Buri a brzy poté do B angkoku. V současnosti je Ayutthaya jednou z nejnavštěvovanějších turistických atrakcí v Thajsku. Samotné Ayutthayi se přezdívá Benátky jihovýchodní Asie. Opravdu, centrální a popravdě, jedině důležitá část města leží na přírodním obrovském ostrově sevřeným řekami Chao Phraya, Nam Pa Sak a 36
Lop Buri. Jak se přesvědčíme, jsou mezi nimi i úzké kanály. Dokonce i Kostel svatého Josefa na břehu řeky Chao Phraya jihozápadně od hlavního ostrova. Původní objekt ze 14. století zničili Barmánci. Současná podoba pochází z 19. století. Doléhá na nás únava posledních dnů. Já spím do půl dvanácté, Lacko prý se vzbudil o hodinu dříve. Na snídaňooběd jdeme do reštiku s kmeny. Majitel nás překvapeně, o to více vlídně vítá. Asi není zcela zvyklý na hosty, kteří jsou mu věrní. Dáváme si nudle s kuřecím masem a sójovými výhonky, ananas v těstíčku a liči džus. Po pravdě nás to tak odrovnává, že se vracíme zpět na hotel. Lacko spí a já taky víceméně pospávám na lehátku u bazénu. Krátce jen vybíhám objednat odpolední výlet lodí do místní cestovky a hurá do bazénu. Chro chro. Ve čtyři dorážíme k cestovce, kde nás nakládají do auta a spolu s dalšími zákazníky vezou k přístavišti. Poprvé se nakládáme do takzvaně dlouhoocasé lodi. Proč dlouhoocasá? Asi čtyři metry dlouhá, zato stěží metr úzká, s prkny pro sezení má místo motoru a kormidla vše v jednom: na posledním sedadle stojí či sedí človíček, který udržuje asi tři až čtyři metry dlouhou tyč, na jejímž konci je nějaký podvodní šroub. Tím se loď pohání a kormidluje zároveň. Trochu to připomíná gondoliéry. Nicméně dlouhoocasá loď umí vyvinout docela velkou rychlost. Lacko obdivuje našeho lodivoda: „Kapitánom loďky bola milá tetuška, no facku by som od nej dostať nechcel.“ Tětuška je totiž sice vzrůstem malá, ale hodně podsaditá. S Lackem si hravě poradí, když loďka zakolísá. Ayutthaya je staré královské město, hlavním městem siamského království byla od roku 1350 do roku 1767. Založil ji roku 1350 Ramathibodi I., který prchl z Lop Buri před epidemií neštovic. Největší moc získala Ayutthaya v 15. století. Na počátku 16. 37
století tudy prošlo mnoho obchodníků a předpokládá se, že celá nádhera města pochází právě z jejich obchodů. V 18. století, po mnoha letech válek, začal úpadek města a v roce 1767 bylo vyrabováno Barmánci. Všichni zde zanechali stopy, a navštívit alespoň ty nejzákladnější památky by byl běh tak na týden – opravdu běh. Ayutthaya je vlastně ostrov sevřený několika řekami a říčními kanály. Napřed přistáváme u Wat Yai Chai Monghom. Máme na jeho prohlídku dvacet minut. Je dost dobrodružné Lacka vylámat z lodě. Ostatní farangové jsou proto dost nepříjemní. Tětuška stojí po pás ve vodě, loď přidržuje, abychom se suchou nohou dostali na břeh. Chrám to je mixovaný. Příjezd k němu hlídají ozdobné brány asi tak deseti přístavišť, nicméně dřevořezby jsou naprosto úžasné. To už je mi jasné, že z tohoto nevidomý Lacko nemůže mít vůbec nic. Parkuji ho proto u jednoho z přístavišť. Dobíhám ještě na konec komplexu, jsou tam nádherné bronzové zvony a především úchvatné kamenné reliéfy bitev z 9. století. Kdybychom měli na návštěvu ne deset minut, ale hodinu, právě tohle by se Lackovi určitě líbilo. Chrámky se prolínají s jídelnami, a vše po pravdě připomíná jednu velkou pouť. To je však pro buddhismus typické – prolínání života se vším všudy s opravdu velkou, přesto neokázalou zbožností. Míjíme plavidla všech možných velikostí i vzhledu. Fascinuje mě relativně malá lodička vlekoucí šest obřích van naložených zeminou. Možná se jednalo o produkt z čištění řeky. Lacko nahrává říční zvuky a líbí se mu osmiveslice, kde chlapci trénují húa húa, samozřejmě i pár 38
lodí s karaoke. Chao Phraya je zde široká podle mých odhadů tak osm set metrů. Další zastávkou je chrám Wat Phanam. Tam už Lacka ponechávám v péči tětušky. Jsem navíc jediný cestovatel, jenž se vydává zpod stříšky přístaviště. Krásné mraky se totiž změnily v liják. Zkouším voděodolnost svého fotjaku... ale moc tam toho stejně není, fotky viz předchozí stránka.Otrávení farangové i z ostatních dvou lodí se krčí na nástupišti, nikoho nenapadlo. Nechápu je. U nejkrásnějšího a prý nejfotografovanějšího watu Ayutthayi už je šero. Je to fantastické, opravdu stavby jako Angkor. Cítím úplné mravenčení v páteři, jež jsem zatím cítila jen u chrámů v Karnaku a na Srí Lance. Nu po pravdě, dokázala bych tady strávit celé dny. Chrámy zde odrážejí velmi pohnutou historii. Například tento nádherný wat Phra Si Sanphet pochází z konce 14. století. Kdysi zde stála 16 metrů vysoká socha pokrytá neuvěřitelnými 250 kg zlata, jež barmští nájezdníci prostě sloupali a čmajzli. I proto jsou dodnes vztahy Siamu (Thajska) a Barmy (Myanmaru) malinko napjaté. Moc mě mrzí, že neuvidím wat Phra Mahathat. Je zde obří Buddhova hlava, dnes již propletená kořeny a rostlinami. To se považuje za příznivé. Nikdo však neví, jak se zde hlavně tato hlava ocitla. Trochu mi to vysvětluje to, že u mnohých staveb i po restaurace ustupuje stavba stromu a nikoli naopak. Při zpáteční cestě k lodi jdu však jak reklama na pampersky – je tam totiž sráz s černými kameny pokrytými naštěstí plotovou drátěnkou. Nic skoro nevidím a v sandálech je to teda síla. Jsem však natolik plná dojmů, že se bojím jen přiměřeně. Další cestu si fakt užívám, podplouváme mosty osvícené girlandami světel, lodičky se krásně 39
bleskotají. Z majestátní Chao Phrayi vplouváme do říčky Khong Ku Mutang úzké asi jako Čertovka. To už je úplná tma. V naprostém tichu – motor běží vzhledem k šířce toku na nejnižší obrátky – doplouváme k přístavišti. Než Lacka vyložíme, není po autě, jež nás sem přivezlo, vidu slechu. Trochu naschvál od evropských a dost celou cestu prudících kolegů, kteří s námi sdíleli loď, řekla bych. Nicméně nepropadám panice, nejsme ořezávátka, ne? To už jsme takřka zkušení cestovatelé a víme, že tuk tuka chytíme v kteroukoli denní i noční dobu všude. Problém je v jednom. Náš PU Guest House tuktukář nezná. Naštěstí se mi vybavuje jméno reštiku Jimmy Hut na hlavní třídě naproti našemu reštiku, kde se nám sice vůbec nelíbilo a nikdy jsme tam nejedli, ale v Lonely Planet uvedený byl. Takže tuktukáře směruji tam. Uf. To už vidím kousek odtud náš „stromový“ reštik... Blaženě se uvelebujeme u stolu, jejž jsme si tolik oblíbili. Obsluha nám vybíhá v ústrety, krásný thajský úsměv od ucha k uchu.... shodujeme se s Lackem, že si připadáme jako doma. Lacko si dává vepřové s rýží, já samozřejmě chvostíky. Ayutthaya Pondělí 24. listopadu K snídani si dáváme thai pad s ráčky, zas to chutná trochu jinak. Na stole je navíc spousta omáček, takže Lacko nenaříká, že je to málo slané. Konečně mu já hloupá dávám do ruky rybí omáčku. Zapíjíme to kávovým shakem, jenž Lackovi připomíná jeho Dolce gusto.
Jako vždy sotva vystrčíme těla do ulice, už je u nás tuk tuk. Lackovi zvukem připomíná trabanta. Cestou si ověřujeme opět krásu úsměvu. Na jedné z motorek vedle hroznu dětí vezou pejska, křením se na ně, mávám a Thajčátka se řehní.
Dojíždíme na parkoviště slonů, kterým se říká královští. Podle toho jsou také vystrojeni. Všichni mají jakési palankýny, mahautové jsou oděni v červenozlatou kombinaci oděvů s jakousi přilbou. Tuktukář nás takřka vleče k 40
pokladně a než se nadějeme, už oba sedíme tentokrát na jednom sloníkovi. Službič po mém upozornění, že si Lacko nahrává, jen jemně upozorňuje gesty. Míjíme nejbáječnější waty – vše cihlové ve stylu Angkor watu. Tady bych mohla chodit či jezdit na kole celé dny, než bych vše probádala. Dopřávám Lackovi dvě věci. Zaprvé focení se sloníkem. Mahaut náspřivádí k velmi mladému slonovi, spíše slůněti. To má nadrilované dva pohyby. Mahaut mě jemně usazuje do ohbí levé nožky. První fotka. Druhá: slůně mě ovine chobůtkem. Bohužel mě nějak nenapadne vysvětlit Lackovi, co ho čeká, jeho reakce je tedy logicky dost vyděšená: „Nevšedný zážitok nastal v momente, keď ma cvičeným hmatom objal svojim obrovským chobotom. Sprvoti mi nebolo všecko jedno, ono t o objatie sa ľahko môže stať smrteľným, stačí ak sloník svojim mohutným chobotom urobí chrup a je po mne. Netušil som však, že obímanie turistov je veľmi dobre nacvičený hmat, takže bolo veľmi nežné, priam láskavé...“ To už Lacka vyprošťuji ze „smrtícího objetí“ a za sto bahtů kupuji košík kukuřice a salátových okurek. Laco se šťastně směje
jako velké dítě, když sloník neuvěřitelně citlivým koncem chobůtku od něj bere zeleninu. Jenomže ti holomci nejsou pitomí a za chvíli si prostě do košíku dřampnou a seberou vše naráz...
41
Tuktukář je blažený, že jsme splnili slovo a on nemusí čekat bůhvíjak dlouho na jiné turisty. Na můj návrh jedeme na vlakové nádraží, protože mi tentokrát strejda gůgl podával naprosto zmatené informace stran odjezdu vlaků, a přiznám se, že jsem si s nimi nevěděla rady. Dobře jsme udělali, že jsme toto absolvovali. Zaprvé víme, co nás na nádraží čeká. Zadruhé jsme si potvrdili, že Pavlovo varování stran výluky na severojižní trati je bohužel pravdivé. V Uttapraditu musíme v pozdním odpoledni přestoupit a do Lampangu dojet autobusem. Chceme si tady dát něco k jídlu, ale u jediného stánku mají jen smažená vajíčka a polévky, na což ani jeden nemáme chuť. Takže tady sedíme, popíjíme čang a přemítáme, co podniknout odpoledne. Nakonec je to jednoduché – plovoucí trhy. Poprvé se setkáváme s komerčním tuktukářem. Za odvoz do vcelku blízkého místa chce dvě stě bahtů. Tak to, chlapče, ani ani, říkám mu česky a doprovodím to vlídným úsměvem a poznámkou, no, sorry. Kousek dál stojí tuktukový stařík, kterému když jsem řekla sto bahtů, usměje se a už frčíme na plovoucí trhy. S Lackovým souhlasem mu nakonec dávám stejné dvě stovky prostě za to, že není chamtivý a vlezlý. Nebe se dnes hodně vyjasnilo, tady u řeky je tím pádem opravdu hotová džungle. Všude nápisy v thajštině, takže tomu nerozumím konce a zvonce. Nicméně předpokládám, že se jedná o povožení lodí, a přistupuji ke kase. Hm. Problém je v tom, že jsme se docela vydali z drobných a máme jen tisícovku. Na tu však v kase odmítavě gestikulují, že to ani ani. Z přístavku nicméně vidím, 42
jak přecházejí lidé po mostících sem a tam, a zkouším najít cestu po souši. Lacka nechávám zaparkovaného ve stínu. Navzdory naběhaným kilometrům dopadám jako s mostem smrti v Kanchana Buri – mostíky odevšad vidím, ale přístupové cesty nikoli. V místním info centru se mi alespoň daří rozměnit tisícovku. Na stobahtovky už službič slyší. Loďka je tentokrát široká, stabilní. Projížďka trvá skoro hodinu a je to opravdu nádhera, Lacko se kochá ve vyvolávání prodavačů, šplouchání řeky, já si užívám překrásné dvoumetrové dosny všude okolo kanálů. Lacko si libuje krásné nahrávky. Jako na potvoru však tentokrát po tuktuku ani vidu, ani slechu. Nacházím cosi, co vypadá jako veliká venkovní restaurace. Sedí tam skupina lidiček, kteří baští, občas po nás kouknou a jsme jim děsně k smíchu. Já ale nevím proč. Něco dělám špatně, ale ať vyhlížím obsluhu, jak chci, není po ní památky. Ještě ke všemu zjišťuji, že návštěva Muslimské čtvrti, v níž jsem Lackovi slibovala úžasné sladkosti, je už časově nezvládnutelná. Historická Ayutthaya je totiž ostrov. Ten však muslimy naprosto odstřihl. Abychom se do Muslimské čtvrti dostali, museli bychom objet celý opravdu dost velký ostrov, přejet most na severu, východu nebo západu – a protější stranou řeky přejet na jih, kde se čtvrť rozkládá. Totéž pak cestou zpět. Lacko je zklamaný a já naštvaná sama na sebe, že jsem si toho na mapě nevšimla a slibovala mu pochoutky, nu ale při těch všech městech na trase... V dnešním hicu jsme se prostě této štrapáce vzdali a frčíme do hotýlku. Dnes už vím, že by nás tam tuktukář za hodinu dovezl. Ale ani naše cesta do hotelu není prosta obtíží. Tuktukář má totiž dost problém zjistit, kam jet. Dlouze bádá. Pak mu nějak bleskne a říká, Sam house? Já si v tu chvíli vybavuji, že tak nějak se jmenovala hospoda, kam nás to moc nelákalo sednout, protože tam měli jen evropská a hodně drahá jídla. Nicméně jsem řekla jojo, tam chceme. My se nicméně okamžitě překlápíme do restaurace naproti a oba si poprvé dáváme skoro evropská jídla, kuřecí – Lacko, a já beef steak. Nějak ani nemáme moc hlad. Navzdory tomu, že už ráno jsem službičovi říkala a toilet paper, příliš jsem se spolehla na jeho dobrácké thajské hm hm. Samozřejmě kde nic, tu nic. Lacko prý nikde toaleťák 43
nepostrádal a mocně využíval bidetu. Jenže mě holomek neupozornil, že hadici je nutno štelovat opravdu citlivě. Tož to zkouším po něm.... ty vago... ječím, málem jsem análně bidetem znásilněna. Lacko vedle v pokoji řičí smíchy – prý už si toto odbyl. A nevaroval, holomek. Vydáváme se na večerní obhlídku města. Lacko zkouší masáž nohou. Sám masér, je spolu k požitku z masáže zvědavý, jak se to dělá v jiném kraji. Masérka sice nerozumí slovo anglicky, ale pečuje o něj velice velmi. Tady radši ponechám slovo Lackovi: „Na pohodlné pohovke s vankúšikmi som si spravil z nich skutočné pohodlíčko a keď si pani ku mne prisadla a začala mi vyzúvať sandále, až som sa zahambil, a fofrem som sa vynasnažil situáciu napraviť. Po vyzutí prišla narad ďalšia šajba, slečna, mi ponorila nohy do umelohmotnej nádobky a umyla mi ich. Po umytí nôh si ich masérka vyložila na taburetku, natrela olejom a zábava sa začala. Nebudem zachádzať do odborných podrobností masírovania, nutno len podotknúť, že pani bola veľmi zručná a svoje hmaty zvládala veľmi profesionálne. Taktiež dokázala účinne improvizovať vzhľadom k tomu, že som sedel na pohovke, mi dokázala sediac vedľa mňa na malej stoličke premasírovať i stehná z vonkajšej i vnútornej strany. Po hodinovej procedúre, ktorá okrem iného obnášala i zábal nôh a po masírovaní i očistu nôch od oleja, mi pani započala obúvať ponožky a sandále. To som opäť nechcel a tak mi dohľadala druhú ponožku, ktorú som trošku stratil...“ Ayutthaya – Lampang Středa 26. listopadu Ráno na nás jakoby čekal tuk tukář, jenž nás už párkrát vezl. Já mu říkám indián, protože thajsky opravdu moc nevypadá. Říkám, train station, hundred baht, OK? Bruško nás tentokrát trápí oba – byli jsme včera bez pořádné večeře a na stanici stejně jako večer, ani nyní nenabízejí nic jiného, než poblivku a vajíčka. Máme oba trochu rosolnaté žaludky, takže kupuji dvoje sušenky a pak bohužel nějaké cosi, o čem jsem myslela, že to jsou keksy... Tuhé nitě páchnoucí po rybách. Oba máme zuby v pohodě, zkusíme žvýkat pár nití... Nu nejde to. Nakonec jsme skoro rádi, když se opodál vynoří na kost vyhublá čubička. Krmíme ji oba nit po niti, ona však ví svoje. Jakmile se odněkud vynoří službič v 44
uniformě, bere roha. Nás však přechází humor. Máme sice tisíc bahtů, ale nedá se zde za ně koupit nic poživatelného. Navíc penízky budeme potřebovat i na bus do Lampangu, o ubytování nemluvě. Lítám po nádraží jak šmetrlink, zkouším tři bankomaty, než mi můj tupý mozek ozřejmí, že vše je out of order. Situaci velmi trefně popisuje Lacko: „Sedel som na l avici pri dubovom stole, jak bohatý žobrák so škŕkajúcim bruchom a tučnou bankovou kartou.“ V tu chvíli si opravdu připadám jako blbec, který není schopen postarat se o to nejzákladnější. Sedíme dost trudnomyslně na lavičce, když sluníčko osvítí dva metry před námi cosi, co jsem považovala za telefonní budku. Hm. Je to bankomat!!! Radši Lackovi nic neříkám, a dobře dělám. Tenhle skromně stranou stojící strojek mluví totiž jen thajsky. Nu naštěstí tak trochu odhaduju, co by kde mohlo být – a na druhý pokus mi bankomat poslušně vydává kýžených 20 000 bahtů. Vlak má na thajské poměry minimální zpoždění – stěží čtvrt hodiny. Horší je, že má jen dva vagóny, sice klimatizované, ovšem ani jeden rozhodně není jídelní... a tak je nám dost jedno, že jsou zde stolečky a měkká sklopitelná křesílka. To ještě nevíme, že dostaneme tyto krabičky plus vodu, jak v éru viz fotka vedle:Začalo to příjemnou paní s pomerančovými džusíky. Ptám se, kolik – vrtí hlavou, že to je v ceně jízdenky. Miloučké. U
45
druhé třídy klobouk dolů... Hlady nicméně strádající Lacko si alespoň pouští do sluchátek duchovní potravu v podobě koncertu Hot serenaders a daří se mu usnout. Jen na chvíli. Slečna totiž roznáší rýži s omáčkou a rybou, kelímky, v nich brčka vodu a jakousi thajskou buchetku. Vše opravdu chutné, teplé, jako v letadle. Bříška máme pro danou chvíli konečně umlčena, pro mne však nastává dost velký stres. Venku liják a stanice mizejí jedna za druhou. Všichni se na nás sice přívětivě usmívají, jenomže pokyvují na cokoli, co říkám. Tak nás vysypávám na stanici, o níž si podle mapy myslím, že je správná, převelikým fofrem. To má za následek nejen ztrátu flašky vody, ale bohužel i jednu z Lackových kvalitních botek pum, jež měl přivázány na batohu za tkaničky. Inu snáze projde velbloud uchem jehly, než tlustý bílý farang thajským vagónem... V pohodě chytáme tuk tuka, jenž nás dováží na autobusovou stanici v Sura Buri. V Lonely Planet tohle město o 60 000 obyvatelích nenajdeš, nejsou zde památky, není tu docela nic. Ale s ničím v Thajsku se nedá srovnat, jak čisté toto nádraží je, neustále tam chodí službiči a zametají a – dokonce – umývají! Postupují ve třech rovinách, napřed jde službič s palmovým koštětem, pak s mopovým smetákem a pak nejdůležitější ženička s mokrým mopem. A to všechna nástupiště! To už se nám zase sápají po zavazadlech, strkají oštemplované papíry na zavazadla, jež jdou jako příruční a do zavazadlového prostoru – prostě jako bychom dávali zavazadla na odbavení na letišti. Zlodějské praktiky, na něž upozorňují v Lonely Planet i na některých českých webech, tady opravdu šanci nemají. Autobus je doslova a do písmene luxus – nikdy jsem ničím takovým nejela. Taková supermoderní verze dvoupatráku. Chci zůstat dole, abychom to měli jednodušší, ale stevardka – jinak tuto vznešenou, ale dost nevkusně namalovanou paní těžko nazvat – nás cpe nahoru po úzkých strmých schůdcích. Usazuje nás na první sedadlo. Sotva dosedáme, už nám sklápějí tácky u sedadel jako v letadle a dávají nám na ně kelímky se studenou, víčky přitavenou vodou.. Strmě stoupáme desítky kilometrů, hornatá krajina je čím dále krásnější. Já nicméně opět propadám panice, protože stevardka se po podání druhých porcí vody propadla někam do zapomnění, na obrazovce běží film a lidé podřimují bez jakékoli reakce na mé volání Lampang? Lampang? Proč sem jedeme? Po pravdě, původní důvody byly dva. Především poblíže je domov slonů, kde si jednoho lze adoptovat. Nám se však cesta už v prvopočátku protáhla více, než jsme oba předpokládali, takže třídenní adopce nepřichází v úvahu. Můžeme si tedy dopřát jen jednu z místních atrakcí, a tou je povoz koňským spřežením. Jak se stejně jako všude v Thajsku ukazuje, autobusy, respektive jejich obsluha jsou bezchybné – zkompletují nám bezchybě všechna zavazadla. Bezprizorní zůstáváme po výstupu na nádraží jen tak asi pět sekund. Kde se vzal, tu se vzal, tuktukář se objevil. Jsme oba tak zmordovaní, že jen chlapíkovi říkám hotel 500 bahtů, and you 100 bahtů, OK? 46
OK, OK směje se – což jen slyším. Jenomže když přistaneme u podle odhadu desetiposchoďového hotelu, draci s fontánou před mramorovým vchodem, tak na toto ani ani mít nebudeme... a tuktukář lítá opět jako hyperaktivní čertík, povzdechnu a jdu. Nechávám tedy Lacka, batohy a tuktukáře před vchodem, naběhnu do recepce a nu, ubytko je v rámci toho, co jsem stanovila jako vrchní pobyt – maximum částky. Pokoj pro dva za 750 bahtů na noc. To vše v pátém patře. Sotva se upelešíme, hledám v mizejícím dni světlo. Je na stropě, je u postelí. Ale kde je rozsvítit, to tedy opravdu netuším. Je šero, propadám
stále větší panice a Lacko se mi směje, že konečně vím, jak na tom je. Vyrážíme do ulic. Lampang je město v centru u našeho hotelu naprosto netypické. Všude drogerie, lékárny, prodejny obuvi, opravny automobilů atakdále – ale jediný reštik nikde. Když se konečně doplahočíme k jakémusi stánku a celí učmochtaní se usadíme, zjistíme, že zde podávají jen polévky. Tak to za obědovečeři ani jeden nepovažujeme... Nicméně když je hlad... jednu si každý dáváme. Já jsem si pochutnala, ale Lackovi zeleninka a těstoviny přišly fajn, sépie už méně. Konečně nacházíme restaurant, ale hraje v něm tak halasná hudba, že mi to bubnuje v mozku a Lackův hudební sluch taky dost trpí. Naštěstí nacházíme místo o kus dále. Lackovi dokonce pro pohodlí vyměňují stoličku za lavičku. 47
Bohužel Lackovi nejsem schopna moc poradit, lístek nedokážu rozluštit. Navíc vidím, že tady nemají jakýkoli ovocný shake, takže objednávám džusy. Ačkoli objednávám no spicy, dostáváme kopec zeleniny, vevnitř masíčko a uprostřed cosi jako halušky, to vše opravdu „spicy“. Lacko se mi začíná skoro dusit, pije džus i zbytek mého piva. Jak se teprve z jeho deníku dozvídám, ačkoli já byla nacpaná až kam, on měl „poloplné brucho“. Dnes už vím, že jsme měli bydlet o kousínek jinde, ale jak jsem se přesvědčila z deníků opravdu hodně mladších lidí, než my, umrtvila cesta busem a vlakem každého. Což je škoda…. Město Lampang má kolem 55 tisíc obyvatel a leží asi 80 kilometrů jihovýchodně od Chiang Mai, na rozsáhlé rovině Maenam Wang. Od Bangkoku je vzdálené asi 500 km. Město je obklopeno lesy a malebnou horskou krajinou, horami Khuntan na západě a Pi-Pan-Num na východě. Lampang byl hlavním městem stejnojmenného Mon - knížectví, které bylo založeno v 7. století. V 11. století připadlo ke Khmérskému království, za panování krále Mangrai. V 16. století si celý sever dnešního Thajska podmanili Barmánci, a to včetně Lampangu.Na konci 18. století zavraždil Nan Thip Chang místního barmánského vládce v chrámu Wat Phra That Luang. Nástupci Nan Thip Changa, známého jako Chao Chet Ton ("Sedm princů"), byli vládci měst království Lan Na, a to až do doby panování krále Chulalongkorna (Rama V.) Siamu. Následující poznámky si už čtu s trochou nostalgie – zaprvé málo času. Kdo chce poznat Thajsko, i ten měsíc, který na začátku Lackovi připadal neúnosně dlouhý, je na tradadá. Každé město by potřebovalo nejméně tři dny. Wat Phra Kaeo Don Tao je jedním z nejvíce uctívaných chrámů v celém Thajsku. Postaven byl v roce 1680 s krásnými dřevořezbami v barmském stylu a s hliněným slonem, který má připomínat, že zde byl kdysi uložen slavný "Smaragdový Buddha" v 15. století..
Lampang Čtvrtek 27. listopadu Krásný vchod do hotelu: K ránu oba šílíme žízní. Čtvrtlitrovky, jež jsou součástí každého sebelacinějšího hotelu, máme dávno v sobě. Vyrážíme nicméně až v půl jedenácté, Lacko má svůj holicí den. Já mezitím prošla hlavní třídu a výsledek je stran praní a reštiků žalostný. Po tom, co jsme včera prozkoumali, necháváme Lackovo prádlo na vyprání radši na hotelové prádelně – i za tu cenu, že to bude dražší. 48
Tuk tuk nás veze k reštiku na břehu řeky. Ach ten je krásný. Opravdu nádherný výhled na řeku. Bohužel mi v tu chvíli vypovídá baterka ve fotjaku a já husa si nevzala náhradní. Jsme tady naprosto sami, úchvatná atmosféra, reštik má tři patra zřejmě podle toho, jak řeka eventuálně stoupá. Servírka je neuvěřitelně příjemná, má pro mne jen trochu přeevropštělé způsoby – Thank you, sir, thank you, madam. Lackovi se to líbí, mně moc ne. Nicméně když paní vysvětlím problém s baterkami, hned mě naviguje do vedlejší ulice. Tam je krámek s kdečím od počítačů po papírnictví po naštěstí i baterie. Lackovi v uvozovkách začíná být šoufl – teď jsem trochu škodolibá já, konečně ví, jak mi často je. Nicméně pomoc mám na jeho stav „pocit na vracanie, pocit na veľkú potrebu, no nikde nič, len akési neurčité kŕčovité stavi“ vyzkoušenou. Dávám mu Imodium. Lék zabírá skoro okamžitě. Vím, že už na nás nečeká tuk tuk, proto se prodavačky ptám, jak se dostaneme ke koním. Dívá se na mé horse dost prázdně, tak odhazuju stud a poprvé Lackovi předvádím, že se domluvím fakt všude. Zvedám obě ruce jako vzpínající se kůň a ihahám. Holky se děsně smějou a vzápětí nás nějaký pán nacpe do
osobního auta. Za pět minut jsme někde na hlavní třídě. Doslova třídě – Lampang má neuvěřitelně široké třídy a všude spoustu zeleně. Dávám mu sto bahtů. Povozů je tady na výběr opravdu hodně, ale já jsem prostě šokovaná. Každý povoz sestává z jednoho koníka, který je totálně vyhublý, navíc stěží velikosti osla, hlavu svěšenou. Nechci Lackovi kazit radost, ale po pravdě trpím víc než to zvíře. Nicméně vím, že je to jako s dětmi v Nepálu – mohla jsem je litovat, ale kdybych je nenechala tahat vodu na mé vykoupání, celá rodina by se nenajedla. Tak se snažím vybrat, komu by nejvíce jízda prospěla. A jako žena dávám
přednost ženě na kozlíku. Dost se bojím, zda se chuděra šimlík vůbec dá s takovou váhou do pohybu. Ale dává. Dokonce chvilkami i pobízen bičíkem kluše. Paní je z nás hodně zmatená. Veze po nás po hlavních místních pamětihodnostech, což je krásné staré nádraží a wat Sri Rong Muan.Vbrzku se ocitáme tam, kde vím podle lékárny, že je ulička k našemu hotelu. Jak vím, Lacko má své nahrávky natočené, tak proč trápit koníka ještě 49
dvacet minut? Vysvětluju Lackovi, oč se jedná, souhlasí se mnou a šokovanou paní stavíme. Dávám jí 500 bahtů bez naděje, že za to koupí krmení koníkovi.
Vpravo nádraží v Lampangu – sem bychom normálně dojeli vlakem, nebýt výluky.
Lacko trochu umírá na pokoji a já vyrážím do ulic. Lacka mezitím vystrašili rodiče s tím, že v Bangkok demonstruje skoro čtvrt milionu lidí. Lacko jim marně vysvětluje, že jsme v úplně jiném městě a tady nikdo o demoškách vůbec nic neví. Dáváme si shake a výborný dortík v jedné z bočních ulic. Pak Lacka zaparkuji na jedné uličce na hodinovou masáž. Lacko si libuje: „Po odpočinku som absolvoval ďalšiu masáž,ktorá bola ozaj nad pomery v porovnaní s našimi a z a výbornú cenu 300 báht ov. Dostalo sa mi celotelovej olejovej masáže, v ľahu na zemi na mäkkej žinienke. Rukami-nohami sa mi snažila naznačiť, že by som mal cvičiť a ukazovala mi, že by mi najradšej všetky chlpy oholila, pravda okrem vlasov. Skúšal som jej vysvetliť, že u nás je to normálne a že i obezitu máme percentuálne dosť vysoko zastúpenú, no neviem, či mi rozumela.“ Já mezitím objevuji krámek, kde konečně utrácím pár svých eur za mince s Buddhou. Dámy v Lackově masážním salonu mě zvou dále. Konečně si říkám, Lacko stále chce, abych si vychutnala masáž, a po chvilce váhání si vybírám foot – nožní masáž. Už třetí den mě totiž dost bolí vnější kůstky levého chodidla. Stále více proto pajdám. Tak si po Lackově domluvě říkám, třeba mi to holčina rozmasíruje. Nu ukládají mě holčiny za neustálého chichotu na pohodlné lehátko. Mimicky se omlouvám, že jsem zpocená a mám zaprášené nohy. Drobná ženička dělá chichi. Něžně mi omývá nožky – och och, proč nejsem lesba? Fakt úžasný. A pak nastane mučeníčko, jež bohužel nenahrávám ani nefotím.. Thajka mi postupně vonným olejem pomatlané nohy probírá kůstku po kůstce, sval po svalu, šlachu po šlaše. Vbrzku skoro spokojeně sykne, když objeví to bolavé místo mezi klouby klenby chodidla. Je navíc horké. To já už nesykám, nýbrž syčím, ba skoro řvu. Drobnými prstíky mi to masíruje tak, že už si koušu ruku a naléhavě naznačuju, že je zralá pro vraždu. Ona se jen směje a trápí mě 50
dále. Po pro mne nekonečných minutách se přemisťuje k lýtku, koleni a stehenním svalům. Tam už to je opravdu krása, uklidňuju se a plně odevzdávám příjemným pocitům. Lacko coby profi masér mi po tomto zážitku řekl, že by podobnou masáž samozřejmě také zvládl, nicméně cítil, že masáží by vše více rozbouřil a netroufl si. Ano, přesně tak to dopadlo. Vše mohlo mít ovšem několik příčin. Nezvyklý tvar sandálů. Ale dnes spíše odhaduju, že zánět kloubíků měl i jiné zdůvodnění. Baštila jsem neustále mořské plody, jež bohužel vybuzují u Evropanů nadprodukci kyseliny močové. Ta krystalizuje a usadí se v drobných kloubech chodidel. Což samozřejmě vyvolá zánět onoho kloubu či klobů. Typický je palec, ale já jsem si skoro jistá, že takto to bylo – a bohužel jsem pajdala až do konce naší výpravy plus tři týdny poté. Jeden kloubík – a způsobil opravdu mou nemohoucnost tím, že jak jsem vše do té doby oběhla, tak tady jsem kníkala nad jakýmkoli dalším krokem. Lacko však prý zažil opravdu krásné věci, ojojoj, taky mu masérka dělala masáž až po stehna, ale v určitém momentu ho cvrnkla do nosu a smála se mu. Nu hádejme, proč. Podle knížky Lonely Planet zadávám tuktukáři adresu reštiku, jenž měl nabízet velmi speciální úpravu kachny. Na tu se Laco moc těšil. Já i tuktukář však čumíme na adrese na místo, kde jsou jen stažené rolety.Hore dole se dohadujem. Tuktukář je nešťastný, sle trvá na svém, že tohle prý byl opravdu dobrý restaurant, ale dnes už.... Nu po nějakém tom posunku, že chceme prostě najké ham ham, nás dováží před obdobu Domu potravin. Ach jo. Nicméně máme možnost volby. V jakémsi neosobním patře obchodního domu se nachází několik reštiků. V prvním nám odmítnou nabídnout shaky a pivo, je tady jen jídelna bez jakýchkoli nápoů. Tož jdeme dále. Ocitáme se v něčem, co nabízí spíše japonskou verzi. Liduprázdná restaurace. Hned u vchodu se klaní tři hostesky a vedou nás k jakémusi jídelmu karuselu. Jak jsem vyrozuměla, zaplatíme paušál a sníme, co jede okolo. To se mi dost líbí, líčím Lackovi, že tam jdou syrové podoby chobotnic a rybek. Usazujeme se tam a bohužel, když chci Lackovi něco z karuselu nandat, hned že nenene. Holčiny bohužel neumějí slovo anglicky a poprvé v mém životě ztroskotává i moje mimika. Prostě nedokážu v tom osvětlení pochopit, jaká jsou pravidla hry. Dodnes si nad tím lámu hlavu. Lacko i já jsme zklamaní, ale tohle bychom fakt nedali. Po pravdě si navíc neumím představit, jak by Lacko honil po talíři chobotničku nebo škebli s hůlkami, evropské příbory tam samozřejmě nebyly. Nakonec trapně přistáváme v hospodě Black Jim takřka evropského stylu, kde se Lacko konečně dočkává ovocného shaku. Je tak hustý, že mu skoro nahradí předkrm. Jinak jsou zde zařízeni na evropské hosty, neboli jídelní lístek je formou fotka rovná se jídlo. Lacko volí „špagety s mäsom a omáčkou. Špagiet bolo pomenej, ale čo už a tak som si objednal akési cestoviny, o ktorých sme vopred netušili, čo nás čaká. Popravde rečeno, mäsové jedlo pripravené na sladko, som ešte nemal tú česť. Bolo to výborné a aj brucho sa naplnilo.“ Já si objednávám papájový salát, je fantastický, but too spicy, když ho nabídnu Lackovi, kašle jak babička smrt. Definitivně nás vyhání muzikant za našimi zády, který snaživě béká úděsné odrhovačky. Málo platné, s tou Evropou či Amerikou se tady kupodivu obtížně sžíváme. Chceme Thajsko! Nicméně tady je to opravdu vše zařízené na farangy. Tuktukář pro nás chtěl jen asi to dobré, ale kdo chce žít thajsky, měl by se této ulici vyhnout obloukem.
51
Pátek 28. listopadu Lampang - Lop Buri Tuktuk nás dováží na autobusové nádraží bleskovou rychlostí. Jsem naprosto ohromená. Po koupi jízdenek už mi připadá samozřejmé, že se nás ujímá službič a dává na zavazadla pečetě jak při letu. Sjíždíme stovky výškových metrů, i moderní bus stále frká, jak neustále v serpentinách brzdí. Nikde na netu jsem nenašla přesnější informace, ale zřejmě jsme tak ze dvou tisíc sjeli na šest set. Snažím se neusnout, vůbec jsem si cestou sem neuvědomovala, jak vysoko jsme se ocitli. Po pravdě je mi do breku, jak blízko hor jsme byli. Nu co nadělám, klient je ten, jemuž musíme cestu přizpůsobit.Pár minut poté, kdy vystoupíme, už jsme díky hyperaktivní tuktukářce na železničním nádraží v Uttaraditu. Máme na výběr, zda jet o tři hodiny později rychlíkem, nebo za pár minut couravým osobákem. Příjezd do Lop Buri je v podstatě nastejno a je naprosto fuk, zda se budeme courat, nebo strávíme dost nepodnětné hodiny na nádraží. Takže jedeme osobákem. Celou cestu nížinami na sedadlech naproti nám jede babička s dítětem. Kdykoli natáčím jejího vnoučka, nutí ho, aby mával. Je neuvěřitelné, jak se zde dětem věnují, koupili si klas kukuřice, každou chvíli si zrnko jeden druhému hážou do pusy, tady přidrží dítě za tričko, aby se bezpečně podívalo z okna. Prostě úžasná láska a pohoda. A nesmírná obětavost babičky. Když Thajčátko bezpečně usíná na dvojsedadle, babička se uloží na podlaze. Ale stále co pár minut se hmatem přesvědčuje, že vnouček stále spí... My nyní máme jeden problém. Oba jsme nějak, jak to popsat, s žaludkem na vodě. Není to na srajdu ani na blití – klasické rozhozené trávení evropských střev nezvyklých na asijskou stravu. Lacko má geniální nápad: vagónoví nosiči nabízejí coca colu. Mně jakživ nechutnala!!! Ale platím dvě. Lacko měl pravdu. Žaludky se srovnávají. Vlak nemá okna, takže pro citlivý Lackův sluch je to dost darda. Nakonec se každý nějak zkroutíme na sedadlech a oba pak stěží srovnáváme obolavělé kyčle a krky. Spím jako pařez, vůbec netuším, že mezitím Laco prochází těžkou chvílí: „V jednu chvíľu prišiel ku nám sprievodca a siahol mi 52
na brušisko. Následne sa pýtal, že čo to tam mám a že či je to naozaj brucho, že také veľké ešte jakživ nevidel.“ Ve chvíli, kdy máme časově dojet do Lop Buri, odvlékám nás na chodbičku, čímž dokonale ucpáváme východ. Průvodčí nás ujišťuje, že vlak nabral asi půl hodiny zpoždění, ale nám už se nechce zase se hatašit dost obsazeným vlakem zpět a ověšeni jak oslové tam prostě uhýbáme, jak se dá, všem, kdo vystupují. U nás by leckdo křičel, rozčiloval se, tady s námi celou dobu stojí průvodčí a usměrňuje provoz. V naprostém klídku proto vystupujeme a chytáme tuktuka. Mnou vybraný hotel je necelý kilometr od stanice, ale to už jsme na rozdíl od Kanchana Buri moudřejší – sto bahtů nás opravdu nezabije, zato cesta s bagáží ve vedru potrápí. Hotel z Lonely Planet jménem Indira je obsazený. Poprvé a v podstatě naposled se setkávám s nevlídností personálu, který nás doslova vypoklonkuje z hotelu. V recepci sedí jen holčina, která usilovně surfuje po tabletu a ani nezvedne hlavu. Jo, Lonely Planet je nějak zpovykal. To se mi ještě nikdy nestalo, vždy každý Thajec vyskočil a doprovodil nás ke konkurenci. Popravdě se neudržím a s úsměvem jí česky říkám, ty jsi teda fakt ukázková pubertální kravka, to jsem zvědavá, co z tebe vyroste. Ale vše zlé k něčemu dobré, o vchod vedle je hotel za 300 bahtů – ten předchozí byl za dvojnásobek. Chlapík nerozumí anglicky ani slovo, tak mu rukama nohama naznačuju, zda je tam sprcha. Prý ne. Takže objednávám jen jednu noc s tím, že na tu další přesídlíme jinam. Chlapík nechtěně lhal – máme za 140 korun dvojůžkový pokoj s ledničkou, televizí i sprchou. Co mě však chvíli překvapuje, jsou mříže před obrovskými okny. Bydlíme přímo proti krásnému watu na hlavní třídě s oblouky jako Aremidiny reliéfy.
Lop Buri Pátek 29. listopadu Ráno už vím, proč tady ty mříže jsou. Sloupy, mříže, vše je ověšeno opičkami, skáčou po motorkách, běhají mezi auty... jedna se pověsila přímo proti mně a čučí. Já čučím taky, úplně ohromená tolika opicemi. Ty zjišťují, že z nás nic nekápne, a mizí do přilehlých watů.Náš hotel nemá svůj reštik, takže vyrážíme na obhlídku. Dnes už opravdu hlad máme. Je to však krapítek beznadějné. Obcházíme ulice a já 53
mám oči navrch hlavy, nádherná khmerská architektura... vyčuhující za ploty… ale k jídlu nic. Pro slepého kamaráda špatná zpráva. Nakonec se vměstnáváme do jakési jídelničky. Tam si dáváme přírodní masíčko s nudlemi, bylo opravdu vynikající. Místní z nás mají dobrý hokej, Thajky se stále chichotají. Nu takoví dva tlusťoši, to musí být zážitek. Lacko je nějaký mrtvý, takže ho dopravuji na hotel a vydávám se do města. Musím říct, že Lop Buri je pro mne srdcové město, duchovně nejintimnější. V masové turistice Ayutthayi a Sukhotai sice člověk zhlédne v poklusu překrásné památky, ale hloubku rozjímání, již jsem cítila uprostřed rozvalin turisty nepolíbené Lop Buri, tu už v Thajsku opravdu nezažijete u sebezlatějšího a sebevyššího Buddhy. A kudy tam? Vydávám se z hotelu směrem zpět k železniční stanici. Po pravé straně je malinkatý wat Indra. Je to zvláštní, auta jezdí sem a tam a tady na tom ostrůvku z cihel nejméně půl století starém je cítit krásné duchovno. Chvíli tam rozjímám a pak se vydávám spletí uliček dále. Jako v mnoha dalších případech se mi vyplácí putování nazdařbůh. Ocitám se totiž u watu Phra sri Ratthana Mahathat.Platím za vstup 150 bahtů, což nějak skoro nevnímám. Můj zrak je totiž upřen k těm nádherám, jež jsme dopoledne při hledání čehokoli k jídlu zahlédli přes plot a já zoufale fotila špičky nádherných věží khmerské architektury..
54
55
Neumím popsat pocit, kdy se naprosto sama ocitám na obrovské ploše chrámů podobných tomu, co jsem letmo mezi desítkami dalších turistů už ve tmě zahlédla při plavbě na Chao Phrayi v Ayutthayi. Tady však mám neomezený čas bez jakýchkoli rušících elementů k bloudění mezi desítkami watů na jednom obrovském pozemku. Všude cítím mír, kvetou zde neuvěřitelně voňavé stromy. Něco tak neuvěřitelně duchovního se dá jinde v Thajsku stěží nalézt. Proklínám se, že jsme si na toto město nedali více času. Ono to ale není v tom, kolik watů a chadi člověk spatří a nafotí, tam je to podle mne právě v té hloubce místa, rozjímání, duchovní energie. A to nejen v památkách, ale i takto úžasných stromech:
Vše honem píšu do mailu Zdendovi a Leni. Bohužel telefon doplňuje slova za mne, já prdku vidím, tak jsou to někdy nesmysly. Trvá mi dlouho, než se dokážu rozloučit s duchem tohoto watu. Vystřízlivění je jasné. Musím jít doprava, tam je vlakové nádraží, musím zjistit, jak pojedeme dále na jih. Dostávám jízdní řád a vracím se zpět onou hlavní třídou. Za tratí je další wat Bandai Hin a kousek od něj wat Nakhon. A to už jsem u slavného „opičího“ chrámu, tedy Prang Sam Yot. 56
Tato svatyně původně symbolizovala propojením tří věží hinduistickou „trímurti“ Šivy, Višnua a Brahmy. Dnes je zde jediným božstvím opice. Doslova. Vstupné je sto bahtů. Nikdo mě nevaruje, co přijde. Je to nádherné – nevím, zda obdivovat spíše překrásné zříceniny, či lavice s
opicemi. Nesměle se přibližuji k „plachým“ opičkám, jež skáčou po starodávných zříceninách... fotím a docházejí mi baterky. Tož shodím
batoh na zem, abych fotjaku dodala šťávu – a podruhé v životě mám opici doslova za krkem. Poprvé se mi to stalo v Nepálu, kdy nám jeden domorodec předváděl, jak je jeho opice cvičená – vyplašená chuděra mi přistála na hlavě a nechtěla se nechat sundat, že já jsem ta její máma. Držela se mě
pacičkami a nechtěla se ode mne nechat odervat. Tehdy mi to připadalo srandovní a asi by mi to připadalo i teď, kdyby mě Lonely Planet nevyplašila tím, že některé opice mohou mít vzteklinu. Tož s touto představou se za focení a filmování ostatních turistů, místo abych opici sundala a riskovala pokousání, roztočím jako kolotoč. Chudák opička ze 57
mne slítnepo pár prudkých otočkách jako nic. To už mi ke sluchu proniká zděšené výskání ostatních návštěvníků a běží ke mně hlídač s prakem v ruce. Dost ho uklidňuje, že jeho zásahu není potřeba. Po téhle ukázce thajského boxu se už ale hodně ostýchám měnit baterky ve foťáku – a dělám dobře. Sotva opičky zahlédnou flašky Coca coly, kterou jsem koupila Lackovi, už se zase ke mně derou. To už je však strážce v pohotovosti a celou bandu rozhání.Vlevo dole je krásné moderní nádraží v Lop Buri. Před vchodem do watu stojí dvě obrovské, jako pozlacené sochy opiček. Jedna má varlata jak moje hlava. Na tu další se dá dokonce vyšplhat nahoru. Než se osmělím požádat bandu studentů, která si fotila mé
zápolení s makakem, aby mě osnímli, už jsou fuč. To jsem celá já, váhám, abych nikoho neurazila... Lacko je vzhůru a já mu líčím své zážitky, ale nemám pocit, že je moc vnímá do chvíle, kdy mu řeknu, že jsem objevila kvelbík s masážnicemi. Odvádím ho k nim a jdu pátrat dále. Lop Buri je nádherné v tom, že se dá v pohodě obejít pěšky. Nicméně tak, jak jsem musela obětovat všechny památky, jež dávají něco jen koukavému člověku, musí i zde s lítostí v duši vypustit královský palác a další krásy Lop Buri. Nicméně už kvůli tomuto městu se do Thajska vrátit jednou musím… To už jen přebíhámenaproti do reštiku, kde si dáváme širokánské nudle, skoro lasagne, vynikající. Lacko si libuje nad ananasovým džusem s kokosovým mlékem. Zabíháme ještě na nádraží koupit lístky, a to až do Chumphonu. Říkají nám, že postačí dorazit dvacet minut před odjezdem. Pak jsme už jen cesta zpět na hotel, balit skoro nemám co, protože jediné, co jsem vytahovala, byly léky. Nemůžu si vynachválit mou indickou halenu. Je vzdušná, nepotím se v ní a špína na ní taky vidět není. Takže frkáme na naše terové disky nahrávky a fotky.Nahoře je náš hotel. Lackovi se hrozně líbí vlak, který projíždí pár desítek metrů napříč hlavním náměstím. Prostě se tam jen spustí závory, na rozdíl od Česka je všichni včetně cyklistů respektují – nu a po průjezdu se bez opravdu jakýchkoli průtahů zase vytahují.
58
Lop Buri – Bangkok – Chumphon Sobota 30. listopadu Vstáváme v půl sedmé. Pomalou chůzí jsme na nádraží za sedm minut. Naštěstí, protože po tuktuku ni vidu, ni slechu. A vláček místo v osm, rozuměj dejme tomu v devět, vyjíždí v půl osmé. Tím lépe. Ale navzdory ranní hodině nám do pokoje čučí zvědavý opičák.
Vlak třetí třídy je strašně natřískaný, ale sedíme vcelku pohodlně. Jakmile vyjíždíme z Lop Buri, jsou vidět takové ty nádherně rozeklané hory, jaké bývají vidět na čínských tušových kresbách. Cesta do Bangkokutrvá asi tři hodinky, ty se dají dobře přežít. Lacka a bágle na bangkockém hlavním nádraží o asi tak devíti kolejích parkuju na lavičku a upaluju vystát úděsnou frontu za tříbahtové vyčurání. U stánku s hrdým nápisem Information se na mne vytlemí stoletá babka. Vedle úděsné asijské angličtiny je takřka bezzubá, takže dost pochybuji, že jí rozuměli i Thajci, do toho tam řvou vlaky a davy lidí, no srandy kopec. Ale ruce nohy to jistí. Na babčou udaném nástupišti je jen pár laviček, na jedné jsou čtyři mladí lidé šestnáct sedmnáct let, na lavici mají naskládané batohy, no mám se co držet. Viděli Lackovu bílou hůl, inu zas to byla výjimka potvrzující jinak neochvějnou thajskou zdvořilost. Takže dvě hodiny do odjezdu trávíme vestoje. Oba už však meleme z posledního. Měla jsem být asertivnější. Myslím, že to nejspíše ani Thajci nebyli, vypadalo to spíše na Japonce. Navíc všechny vlaky přistavené s velkou rezervou a náš stále nikde. Do toho slyším, jak areálem nádraží procházejí pískající demonstranti... Službiči mne nicméně ujišťují, že bezzubá informátorka nekecala, stojíme na správné platform nine. Vydávám se tedy sehnat jídlo. To je opět trochu problém. Lacko si výslovně nepřeje špejle s masovými kuličkami, takže kupuji jakési placky z čehosi jako hladké sekané, brambor a koření, už jsme oba cítili potřebu soli. Půl hodiny před odjezdem konečně doráží vlak a my se k němu nadšeně vrháme. Naštěstí nás službič postřehl a nenene, do toho nelezte. Deset minut před třináctou hodinou konečně doráží náš vlak. Nějak jsme se tam všichni naprali. Proti nám sedí dva Evropané, kteří mají tak obrovské kufry, že zcela zablokovali vstup do vagonu.
59
Posadili jsme se, místa na nohy dost, ale ještě před koncem Bangkokunabíráme skoro hodinu zpoždění. Na jednom z okrajových nádraží mne zaujme Library Train - že by vlaková knihovna? Neustále pobíhají službiči, nosí noviny, paperbacky, jídlo, pití. Čas nám krátí pozorování jakési výměny stráží. Někdo nosí jídlo, jiný pití, zřejmě pendlují podle svých finančních možností, tu pár stanic, tu pár set kilometrů. Problém je, že když zjistíme, o jaké jídlo se jedná, pak je sázka do loterie, zda se službič ještě jednou vlakem otočí. Vbrzku vypozorujeme nepříjemnou úměru. Když jsme měli hlodavý hlad, chodili službiči s pitím – tedy vody, Cocy a další nějaké slazené americké hrůzy. Jakmile jsme úpěnlivě dohledali službiče s jídlem, zjistili jsme, že to nemáme čím zapít. Atakdále. Postupně také zjišťujeme, že provolávají své zboží v určitých tóninách. Lacko radostně vnímá jednotlivé prodejce, to už si říkáme, novida, kuličkář, á, jde zrovna ovocnář. Když už máme opravdu velký hlad, snažíme se ho zaspat. Přesně v tu chvíli nabíhá do vlaku prodavač, který opravdu prolítne, rozdá na jednotlivá, zřejmě předem objednaná sedadla, a na další stanici je fuč. Nestíhám si protří oči, ale rýžové nudle, nevím ani s čím, ale to tak voní...Tak jsem zase vzhůru a další nosič nám dodává: klasika, rýže s masikem. Lacko si nesmírně libuje nad dezertem, je to jakýsi kokosovo rýžový pudink velmi husté konzistence s medovou příchutí. Myslím, že na naše jedno jídlo bylo asi dvacet korun. Po pravdě, takový stres, jaký mne čekal na zdánlivě jednoduché cestě do Chumphonu, jsem nečekala. Vždy se nás kdekoli v Thajsku chopili službiči, tady nás v první třídě unášel vlak se stále narůstajícím zpožděním posléze i tmou. Je zřejmé, že nabíráme veliké zpoždění, ale: hodinu? Tři? Úzkostně vyhlížím jakoukoli ceduli, abych se zorientovala, jenomže osvětlení ve vlaku je k ničemu, naprosto nemám šanci na mapě cokoli rozeznat. Hodně se to navíc liší od jízdního řádu, který jsem si nahrála do mobilu. Původně jsem si říkala, že tedy už cestu dorazíme až do Surat Thani, kde rovnou přestoupíme na bus ku Krabi. Jenomže zjišťuju, že zastavujeme na místech, která mi jízdní řád v mobilu rozhodně neukazoval. Lacko pospává ve svém golieriku a já se klepu jako ratlík. Tady se naštěstí ukáže jako geniální to, že všechny západní turisty obšťastnili místenkami ve stejném vagóně. To už beztak velké zpoždění dramatizuje asi hodinové stání vlaku uprostřed polí kvůli poruše na lokomotivě. Přistavují nám jinou, ale vzápětí padá hustá tma a já nemám sebemenší tušení, kde to vlastně jsme. Představa noci na nějakém nádraží, kde budeme čekat na ranní vlak, aby nás dovezl na správnou stanici, je tedy hooodně nevábná. Na chvíli probudivšího se Lacka upozorňuji, že se naproti nám vybavují sousedi maďarsky. Nechce mi věřit, ale po chvíli přitakává. Maďaři jsou z Budapešti a my proti nim žabaři. Jsou na cestě po jihovýchodní Asii na tři měsíce, po Thajsku putují ještě do Malajsie a na Bali, všude se chtějí potápět. Na rozdíl ode mne dobře vidí, takže jsou si celkem jisti, kde jsme. Průvodčího jsme za sedmnáct hodin jízdy potkali totiž jen dvakrát, chichi, příště jedem načerno... Původně jsem chtěla cestu dotáhnout až do Surat Thani, ale tam bychom dojeli už bez Maďarů někdy nad ránem – tedy za tmy – a opravdu si nevěřím, že bych to zvládla, protože tam mělo být pět mezistanic. Vagón plný bezradných Evropanů opravdu není dobrá kombinace. Vystupujeme tedy v Chumphonu. Osvětlení ve vlaku mi neumožnilo cokoli v Lonely Planet nastudovat, takže nemám tušení, kde nocovat. To ovšem v Thajsku není sebemenší problém. Navzdory hluboké noční hodině čekají venku desítky nadháněčů a tuktuků. Než se 60
vzpamatujeme, ocitáme se v hotelu Morakot. Tuktukářovi jsem dopředu řekla, v jakém cenovém rozmezí se můžeme pohybovat – a my stojíme před přepychovým hotelem. Vrtím hlavou, že nenene, on zas, tak se pojďte přesvědčit. Nu opravdu, 850 bahtů za noc. Což pokoj je přepych sám. Obrovský, v nejvyšším asi tak patnáctém patře, nádhera. Mramorovaná koupelna, samozřejmě šamponky a kdeco. Lackovi tu tedy ke štěstí nechybí naprosto nic. Mně ano – nejsem schopna uvést do pohybu světlo. Lacko se ohýbá navzdory únavě smíchy – prý, tak jsi na tom stejně, jako já. Nakonec nacházím alespoň televizi, kterou surově vyrvu ze zásuvky, a do díry nacpu naši hladovou elektroniku. Lacko si libuje v koupelce: „Najzaujímavejšiou je sprcha, alebo vaňa, podľa toho, jak sa to vezme. Je to anatomicky veľmi dobre uspôsobené zariadenie na očistu. Je príliž krátke na vaňu, ale príliž dlhé ako sprchovací kút, je zrejmé, že sa v tej veci dá pohodlne sedieť a čiastočne i ležať. Sedenie je vyriešené šikmou zadnou časťou vaničky, pričom za hlavou užívateľa nájdeme veľký odkladací priestor na m ydlá a šampóny. Ležanie sa vykonáva tak, že chrbát a krčná chrbtica s hlavou pohodlne spočívajú na operadlovej časti vaničky, avšak dolné končatiny sú vyložené mimo priestoru s vodou vpredu na špeciálne na tento účel vytvorenom priestore. Nohy sa vám síce takto nekúpu, no po dl hej ceste si ich môžete vyššie vyložiť čo opuchnutým a unav eným nohám určite uľaví a váš chrbát a krk si zase odpočinú v teplej vode. Naopak, ak máte chuť kúpať nohy, stačí sa presunúť na zadnú odkladaciu plochu, kde sa dobre sedí a nohy takto pohodlne vo vode vystriete.“ Navzdory noční hodině si Lacko lebedí, až prozpěvuje. Stíhá ještě zavolat domů, kde zjišťuje, že deset tisíc bahtů, jež jsme ráno vybrali, představuje 233 eur. Tak usíná spokojený, že zdejší ceny opravdu vysoké nejsou. Chumphon Neděle 1. prosince
61
V ceně hotelu je snídaně. Sama polomrtvá, rvu nás v deset z pelechu – proč přijít o něco, nač máme nárok? Lacko si objednává rýži s vepřovým, já mám žaludek na vodě, zkouším„americkou snídani“, dal se nalít džus kafe čaj.Je to děs. Lacko dostává jakési rizoto bez masa, já půl párku, vajíčko, housku, koláček, ale čaj je na rozdíl od džusu skvělý. V pozoru tam stojí pět dívenek, aby nás dvaobsloužily. To nemusím. Tím jsme vyčerpali své síly a oba padáme každýzpět do svého pelechu. Půl hodiny, zvoní telefon, někdo švitoří thajsky, tak říkám sorry a telefon pokládám. Nakonec nás kolem poledne na těch našich oddělených postelích probouzí volání in the room, in the room, prostě nějaká službička. My jsme ale zašpérovali pokoje a ani ani. Kruci, vždyť proto jsme si pronajali pokoj na dvě noci, ačkoli víme, že jej opustíme v podvečer, abychom mohli dospat tu probděnou noc ve vlaku. Využívám toho, že je konečně světlo, a snažím se zorientovat v Chumphonu. Ostatní místa jsem si nastudovala dopředu, ale tady jsme neměli v plánu stavět. (Předesílám, že se mi přes veškerou snahu s výjimkou koupelky nepodařilo světlo v obřím pokoji zprovoznit.) Nikdy nepřestanu litovat, že jsem podlehla Lackovu přání vidět Krabi – on si stále představoval, že toto město má něco společného s kraby. Zbytečně jsme v podstatě pět dní strávili na cestě ze severu na hluboký jih a zpět. Lacko se hlavně bál přesunů v noci kvůli zlodějům a podobně. Dnes víme, že thajský vlak je stokrát bezpečnější, než český nebo slovenský. Zbytečně jsme takto ztráceli denní čas přesuny, jež se daly provést v noci. Navíc: nyní bychom spíše tři dny někde v klidu pobyli a pak se teprve přesunuli dále. Ukojujeme Lackovu chuť po mangu – já prosím ne – i kokosové mlíčko, takže hubenou snídani jsme jakž takž zažehnali. Lacko si opět dává masáž. Vrhly se na něj hned tři Thajky. Angličtina prý vázla, tak nevěděl, co si má vysvléct. Ale prý mu nedělalo problém, že to holčiny udělaly za něj... „Ani som sa nenazdal a bol som nahý jak Adam. Ešte mi preblesklo hlavou, či to nie je maskovaný lúpežný prepad a čo počnem, keď mi moje veci nevrátia, no domyslieť som to nestihol, bo už si ma slečna viedla hore schodmy do svojej masérne a bum na nízke lehátko.“ Nu prý se věnovala jen zádům, za tu cenu (300 bahtů) určitě ano. Co ale nebylo příjemné ani pro Lacka, ani pro mne, když jsem ho vyzvedávala, byl puštěný televizor, kde byl hluk z demošek a podobně. Moc nás to věru neuklidnilo v perspektivě pár dní, kdy se demonstrujícím hlavním městem budeme prodírat na letiště. Skočili jsme pak na velmi pozdní oběd, kdy jsme rovnou zjišťovali, jak nám to ráno jede. Bohužel – buď jsme mohli odjet velmi brzy ráno, neboli krátce po páté, nebo až odpoledne. Já jsem pak obdivovala a fotila nádherné staré mašinky, to byly skutečné skvosty a moc citlivě zasazené do chumphonské promenády. Tady popadesáté začínám hořce litovat toho, že jsem příliš – a leckde možná zbytečně – dbala o Lackovo pohodlí v tom smyslu, že 62
jsme se občas nezastavili a já tak mohla mít obě ruce volné a fotit a filmovat. Lackovi by to nevadilo a my mohli mít gigabyty nahrávek.... Pro obědovečeři jsem podle rady Lonely Planet vybrala reštik hned u nádraží. Lacko se s obavami ptá, zda to zvládnu – už ví, jak jsem napůl šílená, když padne tma. Ale tady je orientace relativně snadná, ulice našeho hotelu a hlavní třídy tvoří jakousi vidlici. Lacko si dává„chrumkavou kačku“ a dezert z kokosového mléka, já zkouším podle Pavlových doporučení „měkké kraby“, ale po pravdě kuchyně mě moc nenadchla, o cenách nemluvě. Všeobecně mi připadá, že co Lonely Planet doporučuje, asi se tam zpovykali. To se týká jak hotelů, tak reštiků. Příště se na doporučené hotely vybodneme. Konečně si povídáme po skypu se Zdendou. Pejsek prý neustále kadí v předstíni a očichává moje věci... Chumphon – Surat Thani - Krabi Pondělí 2. prosince Je to dost kruté vstávání v půl páté ráno. Upalujeme pěšky na nádraží, chudáka Lacka ženu zbytečně svinským krokem, vlak tentokrát přijíždí jen s půl hodinovým zpožděním, neboli místo v 5,39 něco po čtvrt na sedm. Tentokrát se vyzbrojuji jízdním řádem a každou stanici si poctivě odškrtávám. Superexpres se zavřenými okny – úleva pro Lackovy citlivé uši – nicméně nabídne jen čaj nebo kávu. Míjíme snad miliardy olejových palem. Je to trochu deprimující, sice svěží zelené, ale tato velkovýroba včetně dopadu na ekosystém připomíná pole řepky – a v podstatě to tak i je. Mizí zde původní rostliny i živočichové. Bojím se usnout, abych nezaspala stanici. Lacko naopak poklidně, se šťastným úsměvem, spí jako miminko. Rozerval se mu pásek, jímž oba batohy přidělával k sobě, takže jsme to horko těžko povázali k sobě. Navíc si včera udělal nějaké prý puchýře na nohách. S optimismem sobě vlastním říká, že beztak budeme stále sedět ve vlaku nebo busu, tak se to srovná. Je to na podiv, ale za cenu, že vůbec nespím se nám podaří správně vystoupit v Surat Thani. Tam se na nás vrhá stádo nadháněčů, jsem jak připitomělá ovce nevyspáním, takže nás nechávám vláčet na ulici, kde čeká pár dalších cizinců s tím, že bus jede za dvě hodiny. Tak se blaženě rochníme s wifinou a šálky dobré kávy před kavárničkou. Odesílám fotky a maily, jak se dá. To už je však u nás službič s tím, že luxusní bus je vyprodaný. Nic nechápající nás vleče opět se všemi bágly zpět na nádraží s tím, že nás vezme taxík za dva a 63
půl tisíce bahtů. Přiznám se, že ačkoli ekonom výpravy, jsem už tak mrtvá, že bych na to kývla. Lacko to však odmítá. Chvíli se s námi nadháněč dohaduje, nakonec neochotně velí k přesunu jinam. Nacpe nás do otřískaného busu, nadháněč cosi říká šoférovi, platíme dvacet bahtů a jedeme deset minut, jedeme dvacet minut. Tu můj zbytek očka zahlédne autobusové nádraží. Službič nám naštěstí zabrání ve výstupu doslova vlastním tělem. Dojíždíme do dalšího města a najednou vidím, že se autobus vrací zpět. Šťastný Lacko, že nic nevidí! Já už mám opravdu nervy na pochodu. Celou cestu s námi jede babča, jež v obřím koši přendavá nějakou asi rýži balenou v palmových listech, stále je probírá a už neví, jak nám to nabídnout. Nikdo ji nezakřikuje, nikdo ji nevnímá. Prostě thajské žij a nech žít. Vyklápějí nás tedy v Surat Thani na autubusáku. Tam se nás ujme další službič a odvleče nás na sedátka u výkladní skříně zřejmě jedné z hlavních ulic. Ruch je tady šílený. My taky – oba hlady i žízní, já navíc i s močákem na puknutí. Vydávám se tedy řešit vše, co se dá. Záchod je naprosto úžasný – nic takového jsem v záporném slova smyslu v Thajsku nezažila. Turecké díry. Ale babky vlídné, rukama nohama mi radí, kde najdu obchod. V Seven eleven je bohužel obvyklá sorta potravin. Tedy sušenky a kdeco, ale k snědku nic pořádného. Při úrovni záchodků se radši pouličním stánkům vyhýbám a nesu tři druhy čipsů, sušenky a cocu. Co naděláme. Ochutnáváme a Laco si ze tří čipsů vybírá nechtěně ty nejštiplavější... To už nám říkají, že buď vyrazíme za dvě hodiny minibusem za devět stovek, nebo za čtyři hodiny luxusním autobusem za tisícovku. Opět jaksi není co řešit. Dávám nadháněči tisícovku, obdržím lístky. Bohužel od té doby po něm není vidu slechu, Lacko do mne hučí, kde je ta stovka – ale co už naděláme. Odešel tisícovku rozměnit a je v čudu. To je tisíc a jeden důvodů, proč bych se ráda jihu Thajska pro příště radši vyhnula. Do minibusku ve vedlejší uličce jsme nicméně odvedeni. Rvu se na přední sedadlo, sice mi naznačují, že to nee, ale pud sebezáchovy mi evidentně funguje dobře. S úsměvem od ucha k uchu jim říkám česky, miláčkové, polibte mi prdel, zkuste si nás vystrnadit. Nezkoušejí.
64
Zadní sedadla se stále více a více plní štíhlými farangy. Řidič znechuceně zjišťuje, že kam se vejdou tři, my dva na předním sedadle přetékáme do uličky. Ale nenechá se odradit, do uličky naposklápí postupně sedačky... V minibusu je sice wifina, ale ani jeden na ni nemáme náladu. Lacko si pustí do sluchátek nějakou hudbu a já stále okouzleněji sleduju krajinu kolem sebe. Čím blíže Krabi, tím více se objevují skály, jež jsem viděla na záběrech v moři, ale nikoli na pevnině. Ohlodané, se sukýnkami krasových útvarů jako v jeskyních, navíc porostlé bujnou vegetací. Marně se snažím šmrdlat fotjakem, aby aspoň kousek té krásy zachytil. To už bohužel vím, že předpověď počasí na další dny je déšť a déšť. Mikrobus nás spolu s ostatními bezradnými Evropany chce vyklopit někde na kraji Krabi. Hlasitě protestuji a ostatní Evropané, kteří se poslušně hnali k výstupu, se honem vracejí a také zjišťují, že nemusejí být za blbce. Otrávený řidič nás tedy veze na kopec, který připomíná krpál v Los Angeles. Nu, ještě jednou dáme šanci Lonely Planet, říkám si a prvnímu tuktukáří říkám, že chceme k hotelu KR Mansion. Chce za to dvě 200 bahtů. Poťukávám si na čelo a říkám, že to ani ani, stovka a ani mrk více. Ani necekne a jedeme. Mé obavy, zda se v Krabi v sezóně ubytujeme, zahání cesta ulicí s nejméně dvaceti hotely po každé straně. Za 300 bahtů máme pokojíček velký asi jako v Bangkok, je tady ale wifina a opravdu teplá voda. Jak nás tuktukář vezl, viděla jsem hotel na hotelu, reštik na reštiku. Takže neváháme, vybalíme to nejnutnější a tradá papkat. Šikmo naproti našemu hotelu se nachází věc, jež mi vyráží dech. Je vidět, že zde nejsou Romové. Nejméně padesát metrů bronzových reliéfů asi dva metry vysokých. Znázorňují dějiny Krabi od brontosaurů po modernu. Marně si slibujeme, že si ty reliéfy Lacko osahá... zvládáme stěží pár metrů. Nyní je třeba se věnovat materiálnějším záležitostem. V reštiku si Lacko dává první mangový shake, který není prý přeslazený. Fakt je, že veškeré džusy jsou tu hrozně sladké. Pak si dáváme takřka evropské jídlo – smaženou rybu s hranolkami. Nějak se nám konečně bříška usazují. A vydáváme se z kopce dolů do přístavu. Tady narážíme na jednu z desítek cestovek, kde nabízejí „výlet na čtyři ostrovy“. Moc neváháme a objednáváme si jej. To už okouzleně stojíme nad řekou Krabi River, jež tiše, pokojně šumí. Lackův mikrofon ruší vítr – ten je příjemný nám, ale nahrávce nikoli. Skoro neslyšně tady proplouvá několik lodí. To už se ocitáme na tržišti. Tady konečně narážíme na palačinkáře. Lacko stále nemůže 65
vydýchat, jak vše v Bangkoku sežral a nic mi nenechal. Tady vedle banánových mají i mango a kokosovou. Nemůžeme se jich dojíst. Stále jsme nicméně hladoví, nechci Lackovi kazit chuť, když se ptá, co to tak voní. Po pravdě to vypadá jako obrovská ropucha, ale vůní je to kuřecí. No čert to vzal, tak kupujeme šest žabiček na špejlích. Škoda, že jsem si to nevyfotila, vypadalo to fakt příšerně... ale chutnalo docela dobře. K tomu dokupuju cosi jako jarní závitky, už vím, že Lacka jen maso neuspokojí. To už jsme oba dost uplahočení a vydáváme se zpět vzhůru k našemu hotýlku. To už ve mně hlodá nápad a Lacko po naší anabázi ani neprotestuje. Neboli: zpět do Bangkok ani vlakem, ani busem. Takže se shodujeme, že zpět poletíme. Na zábradlí nám hude tento ptáček: Tak jsme si dobře vyhověli, Lacko si stahuje zvukové nahrávky, já fotky – a vtom náhle šok. Lacko vylítl, že jsou tam bohuslužby, ale bohužel, musím ho vyvést z omylu. „Avšak figu drevenú, demonštrácie sa z Bankoku dostali už aj sem a ľudia šalejú s adekvátnym zvukovým doprovodom. Hluk sa zväčšoval a zväčšoval, jak večerná hodina pokročila, pridala sa i disko hudba. Ono hudba sama o sebe zlá nebola, to by som si nedovolil povedať, no vzhľadom k tomu, že sme od 4 ráno na ceste, by sme boli radšej dali prednosť tichu.“ 3. prosince Krabi Vstáváme v sedm ráno. Z včerejšího nákupu se dělíme o kousky „žáby“ a zbytky jarních závitků. V osm jsme před cestovní kanceláří, ale nikde nikdo. Znova si prohlížím prospekty. Z cestovky jsou z nás poněkud nervní. My z nich taky. V půl deváté přihrkotá cosi mezi tuktukem a minibusem, opravdu nevím, jak to nazvat – či takový pick up s podélnými sedačkami? Nikdy bych nepovažovala za možné, že se na jednu lavici vedle Lacka a mne ještě někdo vejde. Nu. Hrkotání způsobilo, že se nás tam na ty dvě lavice vešlo prosím pěkně JEDENÁCT farangů. Ale vešlo! Jak Lacko trefně poznamenal, zpočátku to vypadalo, že nepůjde o výlet lodí, ale tuktukem. Opravdu jsme jeli odhaduju půl hodiny, než nás vyklopili uprostřed písku v nějakém háji. Nu. Byl to dost hektik, směrovat Lacka, protože terén nebyl snadný a průvodce doslova k lodi utíkal. O molu si můžeme nechat zdát. Tady se prostě předpokládá, že i sebeblbější farang má sandály. To už naštěstí opravdu oba máme. Nástup trefně popisuje Lacko: „Ja som si svoje kraťasy pred vstupom do vody vyzliekol - hamba sem hamba tam, ale ostali suché. Na loď 66
samotnú sa šlo po niečom, čo by som mohol nazvať klonom medzi rebríkom a schodiskom. Liezlo sa hore a potom dole, no malo to normálne úchytky na ruky. Najprv som vyliezol hore z vody po výšku horného okraja boku loďe, prehupol sa cez okraj a z vnútornej strany lode potom zliezol podobným spôsobom.“ Loď je běžná dlouhoocasá kocábka,
obdobná té, na níž jsme jeli po Chao Phraya v Ayutthayi. Tato je však širší, s konstrukcí pro přístřešek v případě deště. Bohužel motor pochopitelně dost řve, takže citlivé Lackovy uši dostávají zabrat. Pro mne je zklamáním to, že šeď oblaků neprozařuje jinak kýčovité smaragdovo tyrkysové moře s bělostným pískem. Ale: Jsem TADYYYYYYYYYY! Ostrov Koh Chuek Parkuju Lacka asi tři metry nad mořem, které přenádherně šplouchá s tím, že tam bude mít
dobré podmínky pro svou nahrávku. Po pravdě sama se čmochtám jako malé dítě, plavu, tichounce si jijikám. Pak konečně převáží nad touto skoro sexuální orgiastickou rozkoší smysl 67
pro povinnost a jdu hledat Lacka. Je tam špatné osvětlení, tak ho stále hysteričtěji hledám. Nu, můj šílený kámoš si s pomocí jiných turistů sundal gatě, nahmatal schůdky a vlezl do moře! Konečně mi uvěřil, proč je Indický oceán nejkrásnější moře na světě...„Som síce zvyknutý sa kúpavať v teplej vode, no nevedel som si predstaviť, že by mohlo more byť podobne teplé. A veru i bolo, určite viac ako 30 stupňov a to o dosť viac...“ Doplňuji: moře má 33 stupňů. Hodinka vymezená na koupání ubíhá tak rychle... takže hurá zpět do člunu a frčíme na další ostrov Koh Mook. Tam se na chvíli protrhává šedivé nebe a moře na pár okamžiků získává tu neuvěřitelně zelenomodrou barvu, o níž jsem tolik snila. Je zde několik ostrůvků a mezi nimi se nyní za odlivu dá do půli stehen chodit. S dobrým svědomím nechávám Lacka s jeho hůlkou čmochtat po krásném písku v mělkém moři a jdu fotit. Netuším jednu zradu. „Jak som sa tak oddával príjemným pocitom, zrazu letí oproti mne chlapík a ťahá ma preč s tým, že prepáčte, loďka, utekajme loďka. A tu zrazu bum, skoro ma prevalcuje umelohmotný čln a vôbec sa nechce zastaviť. A tak bežíme pred ním ozlomkrky, cestou strácam vo vode palicu. Pán mi neskôr vysvetľuje, že dali čln na vodu a stratili nad ním kontrolu a aj palicu mi vo vode našiel.“ To už neochotně ženu Lacka i sebe z vody ven, protože součástí výletu je obídek. Nakládám sobě a hlavně Lackovi masa i rýže, co se na talíře vejde. Mám dost práci vše vybalancovat. Jídlo je spíše evropská představa asijské kuchyně, inu náš host, náš pán. Ale pochutnáme si oba.
68
Já to doslova zhltnu a honem běžím na druhou stranu ostrůvku, kde se nechávám fotit. Když posílám svou takřka
chrochtající blahem podobenku domů, netuším, že v Česku je deset stupňů pod nulou... Nic tak nádherného se nedá v Thajsku zažít, chodíte si v průzračně tyrkysovo zelenkavém moři mezi ostrovy, jen škoda, že si to nedokážu užít, stále mě žene povinnost vůči Lackovi. To už zase naše lodička sviští podél Ptačího ostrova. Snažím se ho Lacovi popsat, jak se dá. Opravdu jedna z vysokých skal je vytvarovaná tak, že připomíná krk ptáka, respektive podle mne krocana, včetně zobanu. Na poslední zastávce u ostrova Koh Maa už Laco nevystupuje. Je rád, že mu věci oschly, lehá si na lavičku a blaženě se nechává pohupovat pohyby lodě v příboji. Mně se zadrhne hrdlo. Všude jsou cedule, jež upozorňují, jak se zachovat při tsunami. Tuto část smetla přede dvěma roky dost drsně. Ale Thajci si poradí všude, už jsou tu provizorní stánky a po řádění zběsilého živlu ani památka. Kupuju tady palačinky a nesu je Lackovi do lodě. A zase tradá do moře, uh, tyhle skalní útvary jsou neskutečné. Čeká nás ještě šnorchlování. Strašně mě to láká, ale ještě více se bojím žraloků. Šplouchání vln je však nádherné a moc 69
si to užívám. Cesta zpět je už pak rychlá, připadá mi, že po pár minutách jsme opět zpátky v kotvišti. Máme oba sandály plné písku a osolení jsme jak treska. Tož se ve sprše drhneme, co to dá. Podvečer zahajujeme v reštiku u našeho komplexu bungalovů papájovým shakem, jenž jsme doposud neznali. Papáju známe jen jako nezralou, na milimetrové julien nařezanou a velmi spycy připravenou. To už Lacka parkuju u jednoho z masérských salónů. Jak si vesměs vydělává masážemi, je pro něj jak velkou rozkoší pocit, že se o něj stará někdo jiný, tak skutečnost, že to Thajky prostě umí.
Krabi – Ko Lanta Středa 4. prosince Ráno klasika – balení. Ani jeden už nic nějak dlouho neztrácíme. Lacko mě nějak učí pořádkumilovnosti, navíc světla všude jsou tak s bídou 15 wattové žárovky, kdy jsem na tom prakticky jako on. Tak co mi zbývá. Ačkoli při recepci je regulérní hospoda, je zřejmé, že bychom tam na snídani čekali marně. Obdobně to však vypadá po celé ulici. Nakonec hledáme v seven eleven jakž takž vypadající sendviče a koláčky, jež nám obsluha ochotně ohřívá v mikrovlnce. Já pracně hledám baterie do fotjaku, abychom zase nezůstali na holičkách. Předesílám, že tyto baterie, značku si už nepamatuju, vydržely ještě nějaký ten týden fotografování v Čechách... Hotel nám slíbil zajistit dopravu na Ko Lantu, přijíždí pro nás klimatizovaný pickup. Tentokrát jsme v něm jen my dva! Do přístavu je to stěží pět minut. Tam nás pickup vyplivne. Čumím po pravdě jako puk, vypadá to zde jako terminál supermoderního nebo vlakového nádraží. Předkládám vstupenku a to už se na mne vrhá nějaký chlapík. Aj, chyba hloupé farangské ženy, připouštím, že chci ubytko v hotelu Emeralda... než se vzpamatuju, už mám podepsáno ubytko v Green Garden Bungalov. Netuším, kde. Což se za chvíli ukáže jako velká zrada. Ještě chlapec nabízí výlety, ale to už jsem vzpamatovaná a říkám, že to si rozmyslíme podle času, no prostě mlžím. Chvíli máme problém s tím, že jsem nevzala oba lístky a Lacko ten svůj odevzdal bůhsuď, komu. Dost kvůli tomu vzniká rozruch, Lacko jim s úsměvem nadává do slovenských slov, jež ani neznám, ale naštěstí se vše usazuje. Fakt je neuvěřitelné, a to se nám osvědčuje kdekoli, že na rozdíl od například Japonska čím více se 70
člověk směje, tím je to lepší. Chlapci si to mezi sebou konečně vyřídili a my konečně nastupujeme na loď. To ale není tak jednoduché. Sama ohromená, říkám Lackovi, že vlastně jdeme po dlouhém betonovém náspu a už dávno jsme vlastně na moři. Nicméně tento násep je hlaďounký a dokonce vybavený stříškou. Můstek k samotné lodi je klasicky vydutý do oblouku, má i dost nízké zábradlí. Samozřejmě se krapítek hýbá, aby se přizpůsobil pohybu lodi, takže má Lacko starosti, zda je opravdu stavěný na naši váhovou kategorii. Je. K mé dost velké nevůli jsme nasměrováni do nechci říct podpalubí, no prostě na lavice jen pár decimetrů nad mořskou hladinou. Nedbám na to, zda sedím vlevo vpravo vpředu vzadu, ale nacpu nás k okýnku. Stejně intuitivně, jako jsem si sedla v letadle z Himálaje napravo a místo prašných nížin jsem viděla osm osmitisícovek, sedám si já levičák doprava i nyní. Jak už jsme tak vychcaní, sedáme si na trojsedadlo tak, že na třetí do uličky narveme bágly. Ať nám všichni krajc vajc. Po asi půl hodině velice rychlé jízdy se mi srdce málem zastaví. Na naši loď najíždějí čtyři dlouhoocasé lodě, kormidelníci jakoby vztekle gestikulují. Piráti! Držím si taštičku s doklady a platební kartou a honem ji sunu za sedadlo. No směšná blbá. To už ale chápu, že pár turistů s krosnami, kteří utíkají směrem k „pirátským lodím“ a nasedají do dlouhoocasek, nebudou asi piráti. Během pár desítek sekund se dlouhoocasky odpoutávají od naší lodi a během pár minut naše loď zase rozráží krapítek zvlněné moře dále ku Ko Lantě. Dnes už vím, že ti lidičkové si sjednali pobyty na malinkatých ostrůvcích. Uch jo. Nu každý je po bitvě generálem a já už nyní také lépe vím, jak to vše funguje. Po zhruba hodině přistáváme. Deptá mě šedivo jak při inverzi v listopadu u nás – a to navzdory tomu, že na rozdíl od Česka, jež svírají kruté mrazy, tady je 33 stupňů. Takhle jsem si moře mých snů fakt nepředstavovala...
71
Na přístavišti je nepředstavitelný zmatek. Všude cedule, halekající naháněči hotelů, tuktukáři... všechny odstrkávám že No, No. Už to chvíli vypadá, že jsme bezprizorní, když volám jeméno Lacko z toho má doteď srandu a celý rumrejch si nahrává, mně se ale opravdu pořádně ulevuje, když sedíme v tuktuku spolu s osmi dalšími farangy. Jak nás tam směstnali včetně našich zavazadel, nad tím si dodnes lámu hlavu. To už nemluvím o tom, jak to mohl vše zvládnout dvoutakt. Inu Asie je zemí zázraků. Řidič postupně vyskladňuje farangy, my jsme mezi posledními. Z hlavní – rozuměj asfaltky – odbočujeme bahnem bůhvíkam. Tuktukář mizí v dáli a my se ocitáme u paní, jež nás vede k našemu opravdu docela velkému bungalovu. Je to domek se vším všudy, to se musí nechat. Včetně kryté verandy, stolu a stoliček, samozřejmě koupelka atakdále. Lacka krapítek nervuje kapající sprchová hlavice, ale daří se nám to opravit. Slibovaná wifina tady samozřejmě opět nepracuje, takže ke slovu se dostává můj samsung s thajskou kartou. To už jsou myslím Lackovi i moji blízcí relativně klidní. Opatrně prozkoumáváme okolí. Na okraji zahrady, padesát metrů od moře a asi dvě stě od našeho bungalovu, je místní reštik. Inu ceny spíše pro farangy, ale během cesty jsme nebyli rozmařilí, tak si můžeme krapet vyhodit z kopýtka. Co nás ale opravdu zklamává, je to, že tady nenabízejí ryby, ale vepřové maso. Nu co naděláme, není čas na hrdinství. Co ale mají vynikající, je shake s mangem a kokosovým mlékem, nu a ten s ananasem a kokosáčkem fakt taky stojí za to! Přiznám se, že mně je trochu do breku. S vypětím zbytku mých koukavých sil jsem nás dovezla až sem a těšila se, jak si užiju tři dny u moře. Nyní sedíme pod palmovými stříškami a posloucháme, jak šumí déšť. Jdeme prozkoumat terén. Jsem dost v šoku. Měla jsem si lépe přečíst bloagy na netu. Vím, že někdo tam psal, že za odlivu je celé hodiny moře nekoupatelné. Nicméně když nám Pavel vychvaloval Ko Lantu, o tomto se nezmínil! Všude jen černé trosky z korálů, aby se člověk vykoupal, musel by ujít tak půl kilometru, všude jen obnažené útesy. Sama už mám v tu dobu otřesné problémy s levou nohou, respektive klouby ve vnější klenbě. Umíněně pajdám a pajdám, abych našla místo, kde si zaplavu a hlavně, splním můj slib a naučím Lacka plavat. Sama vím, jaký je rozdíl mezi sladkou vodou v bazénku v Kanchana Buri a slanou vodou, o kolik více by ho nadnášela. Snažím se nepropadat depce a těším se z úžasných útvarů, jež představují schránky mrtvých korálů. Hvězdičky, vyhlazené, drsné schránky... dávám je Lackovi osahat a on se 72
raduje jak malé dítě, což je vlastnost, jež se mi na něm tolik líbí. Vždyť z maličkostí se skládá celý svět. Lacko přitom objevuje, jak příjemné je zout sandály a chodit bosky. Vše je tu tak teplé, vzduch, písek i moře. Po nějaké chvíli se však přece jenom projeví Lackovy problémy s chůzí. Tak ho parkuju na krásném vyplaveném stromu a jdu dále. Nicméně po kilometru beznadějných černých černých skal se kajícně vracím zpět. To už je šero. Strom je nicméně vynikajícím markantem, obíhám kolem dokola a vždy laskaví Thajci sbíhají po schůdcích. Lacka se jim zželelo a pozvali ho nahoru po dřevěných schůdcích. Paní se mne ještě starostlivě ptá, kde že to vlastně bydlíme. Polknu. Jméno našeho hotelu si totiž zaboha nedokážu vybavit. Tak to je pecka. Takovou blbost jsem v životě neudělala – ale už to tak prostě je. Dává se do deště. Jdeme s Lackem už dva kilometry a nic mi nepřipomíná náš hotel. „V jednu chvíľu som si pripadal, jak Janko a Marienka v rozprávke o medovníkovom domčeku, len ten les a jahody chýbali. Keďže sme sa ubytovali v hoteli, čo nám rezervoval chlapík v prístave, nevedeli sme ani meno hotela.“ To už se ocitáme na jakémsi písečném jazyku, a já tudíž bezpečně vím, že jsme někde mimo. Statečný Lacko jde zpět, nenadává mi – a že bych si to zasloužila! Pak najednou si uvědomím, že tyhle tři chýšky jsou charakteristické! Jak nevěřím v pánaboha, jsme u bungalovů... Na rozdíl ode mne je Lacko po chvíli odpočinku v bungalovu zcela v pohodě. Inu mladý kluk... Prý by si dal masáž. Razíme tedy mokrou trávu cestu k reštiku. Masáže se odehrávaji v těch domečcích na břehu moře. Jsou zde jakési příjemné žíněnky a nutno říct, že masérky se činí, co mohou. Drobounké ženičky na obrovitých chlupatých tělech... Nicméně nesmírně uklidňující je právě blízkost moře, na chatičkách jsou malé zvonečky, jež něžně zvoní... Ko Lanta čtvrtek 5. prosince Vstáváme opravdu dovolenkově – v deset. Ze včerejška jsme oba zmordovaní. V reštiku si dáváme po pravdě nijak chuťově výrazné těstoviny s mořskými plody a banány v kokosovém mléce. Ačkoli je stále třicet stupňů, prší a máme chuť na horký čaj. Součástí komplexu je i cestovka. Zatímco Lacko vychutnává svůj shake, vybíhám tam a snažím se dojednat výlet. Nabídek je opravdu hodně. Takže se vracím k Lackovi, aby si sám vybral. Setkáváme se tady s běžnou praxí. Všichni Thajci zanechávají své boty za dveřmi, tak jako my se zouváme a bereme si papuče. V tomto vedru ovšem všichni chodí bosky. Já mám nicméně sandály tak plné písku, že si nevím rady – je lepší si obuv ošoupat, nebo zout a trousit půl pláže? Lacko to vyřeší jednoduše: zůstane stát na rohožce. To už se ale dovnitř tlačí dva jiní ne tak ohleduplní turisté, zapatlané boty plné písku. Lacko se jim snaží vyhnout, opře se přitom o zárubeň a do pytle, odjel i s posuvnými dveřmi. Jedna z drobounkých Thajek ho zachytává. Způsobí to hromadu smíchu mezi námi a Thajci, ti evropští pišišvoři se tváří stále
73
stejně nerudně. Po tolika dnech prakticky jen mezi Thajci je to jako studená sprcha, tyhle otrávené ksichty. Na Lacka opět padá krize, po snídani se vrací do bungalovu. Já navzdory dešti vyrážím opět ven. Lackovi se moc líbí vzorky korálů, jež jsem včera sebrala, a prosí mě o další, pokud možno hladké. Tady se projevuje převaha toho, co vnímáme. Mně se strašně líbí různě hvězdicovité, ale ty nejsou hladké, Lacko miluje vše hladké. Teprve když se začnu učit Brailla, pochopím, proč je důležité milovat vše jemné. Déšť je teplounký a chůze mě osvobozuje ode všech stresů. Blaženě pajdám červeným bahýnkem na takzvaně hlavní silnici. Je to fantastické, z každých padesáti metrů odbočuje takováto v uvozovkách silnička k nějakému ubytování, vesměs bungalovového typu, jako je ten náš. Chvíli čučím na prodavače s dvoulitrovkami i litrovkami žlutavé tekutiny, než mi dochází Gazoline... prostě pohon pro motorky místních, turistů, tuktuků....Neboli takové místní benzínky. Nejvíce mě rozesmává Kunda kafé vegetarian bar. Všude louže, bahno... opravdu nechápu, co tohle je za sezónu. Skoro mi připadá, že i za třetinu ceny mimo sezónu bychom se tu poměli docela stejně, jen déšť by byl tak místo 28 stupňů 33 tupňový. To už mám té štrapáce dost. Masáž v Chumphonu mi rozbouřila naprosto neúnosně klenbu levého chodidla, každý krok mi dělá problémy. U jezírka s palmami se vydávám zpět. To už jsem u bungalovového ráje Emeralda, kde jsem původně chtěla bydlet. Bungalovů je tady hodně, jsou utopené v zeleni, krásný bazén, nu, opravdu hezké. Co je podstatnější, když si tu odpočinu na čang, vidím v jídelním lístku opravdu pěkná jídla. To už se ocitám u kmene zabořeného v písku, kde jsem včera zanechala Lacka. Než se vzmůžu na slovo, už na mne zeshora smějící se holčiny volají Haló, haló – a jsem nahoře v reštiku, kde mi vysvětlují, že dnes má král Rama XVI. narozeniny. Od Pavla vím, jak Thajci svého krále milují a je tou poslední brzdou, jež revolucionáře drží na uzdě. Já jim na oplátku říkám, že můj kamarád má také dnes narozeniny. To už se mě ptají, kde tedy bydlíme a jak jsme včera našli ubytko. S hanbou jim líčím, jak jsem slepého kamaráda vlekla kdovíkam. Nu jasně, bydlíme o dva komplexy vedle... Slibuju, že večer dorazíme. Paní s dcerou zručně zpracovávají ryby, posunkem se dovoluji, že si je nahraju. Dcerka se zubí, zatímco paní shovívavě pokračuje v práci. Inu dcerka si myslela, že fotím, zatímco já jsem si chtěla udělat video jejich zručných prostíků.
74
Před večeří si dáváme masáž, na Lackův nátlak i já. Po pravdě chrochtám jako při bezvadném sexu, snažím se ovládat, ale o to víc se moje masérka tlemí a masíruje mi zádíčka. Odtamtud se vydáváme k reštiku. Lackovi se tam prý sedělo ne zvláště dobře, posezení bylo na rohožích na písku, snažila jsem se mu donášet ryby, jak se dalo. Ryby jsou skvěle upravené, na výběr jako příloha byla nejen rýže, ale i opečené brambory. Musím říct, že pak mě všechny materiální záležitosti zcela opuštějí. Někde v rádiu zní melodie, a všichni, Thajci i běloši, vstávají. Zřejmě hymna. To už se vydávají všichni na pláž hned pod reštikem. Tichounce tady zapalují lampióny, jež postupně vzlétají k hvězdnatému nebi. Tak úžasné duchovno jsem zažila naposled v Nepálu... Všichni nějak myslíme každý na své, jen praskající oheň, nádherné hvězdy a šum moře.
Abychom lépe pochopili lásku Thajců vůči vládnoucí dynastii… Rama IX. - Král Bhumibol Adulyadej (1946 - dosud) je i vůči britské Bětce bezkonkurenčně nejdéle vládnoucím monarchou světa. Narodil se v pondělí 5. prosince 1927 v Mount Auburn Hospital, v Cambridge, Massachusetts, U.S.A . Je třetím a nejmladší dítětem prince a princezny Mahidol of Songkhla. Jeho otec (byl bratrem Ramy VII) studoval na Harvardu medicínu, matka ekonomii a zdravotnictví na Simons College. Po smrti otce (budoucímu králi byl pouhý rok) se rodina přestěhovala do Švýcarska. Zde navštěvoval Ecole Nouvelle de la Suisse Romande, Chailly sur Lausanne. Později Gymnase Classique Cantonal of Lausanne, kde získal bakalářský diplom. Poté začal studovat Lausanne Univerzity, ale náhlá smrt jeho staršího bratra, Krále Ananda Mahidola v Bangkoku 9. června 1946, zcela změnila další běh jeho života. Díky dědickému právu získal svízelnou a náročnou funkci thajského krále. Vláda vyslala zástupce s žádostí k Princezně Matce, aby se její další syn stal thajským králem. Po té co svolila, byl prohlášen králem, ale rozhodl se vrátit do Švýcarska a dokončit studia politických věd a práv. Po jejich ukončení se počátkem roku 1950 vrátil domů do Thajska. 28. dubna 1950 se král Bhumibol Adulyadej oženil s Mom Chao Rajawongse Sirikit Kitiyakara, pravnučkou Krále Chulalongkorna a dcerou thajského velvyslance ve Francii a následující týden 5. května 1950, byli spolu korunováni v Grand Palace. V následujících letech začal zvyk jejich cestování v průběhu celého roku provinciemi a venkovskými územími království. Rama IX. sám inicioval více než 900 projektů na zlepšení ekonomických, sociálních, ale i kulturních poměrů. Angažuje se v ekologické sféře, pomáhá znovu zalesňovat vytěžené pralesy na severu Thajska. Veškerá místa, kde se realizují jeho projekty, opakovaně navštěvuje a kontroluje. Mimoto se mnohokrát v nejvypjatějších okamžicích thajské poválečné historie zasloužil svou přirozenou autoritou o uklidnění a urovnání častokrát nepřehledné, výbušné a krvavé politické situace. Kromě náročné státnické práce se rád věnuje i neuvěřitelnému množství zálib, kdy nechává promlouvat svůj umělecký talent. Má mimochodem český klarinet vyrobený v Amati 75
Kraslice, dokáže ale dobře hrát na trumpetu, saxofon či piano, komponuje (jeho skladby se hrávaly i na Broadway a ocenili je takoví velikáni jazzu jako Benny Goodman a Lionel Hampton), překládá do thajštiny díla z několika světových jazyků (mluví plynně třemi jazyky), popřípadě staví modely lodí a maluje. Býval i vynikající sportovec - jachtař. V roce 1967 dokonce ve své kategorii získal zlatou medajli na Asijských hrách. Především král samotný, ale i jeho manželka a čtyři děti jsou thajskými občany milováni. Je přípustné kritizovat vládu, kulturu, cokoliv, jen ne panovníka a jeho rodinu. To platí samozřejmě také pro turisty. Jako urážka království bývá vnímáno i opomenutí vstát při hymně, kterou mimochodem zkomponoval Ráma IX. Král je přirozeným způsobem nesmírně uctíván každým Thajcem a jeho obraz nechybí v žádné domácnosti.
Ko Lanta pátek 6. prosince Ospalému reštiku panuje jen kočka, jež blaženě spí na jedné ze židlí „našeho“ stolu. Umžouraná dívčina ji chce něžně odebrat, ale gestikuluju se smíchem, ať ji nechá spát, že si sedneme vedle. Není čas na hrdinství, objednáváme si sýrové croissanty se sýrem a čaj. Jako vždy je spěch zbytečný. Konečně zde přistává tuk tuk s podélnými lavicemi. Nějak se tam mezi ostatních osm lidiček narveme. Ti před námi jsou asi už krapítek vytřesení, jedou z hlavního města na severu, tady v půli ostrova vede jediná podélná silnice na východ, takže chuděra tuktuk naložený metráky farangů překonává pohoří uprostřed ostrova. To už jsem v přístavu Lanta. Dovážejíí nás přes betonové molo vybíhající stovky metrů od pobřeží do kocábky. Tady teda fakt šílím, Lacko nevidí a já mu závidím, strmé a úzké betonové schůdky bez zábradlíll. Zvládá to s pomocí Thajců desetkrát lépe, než já. Sotva se pohodlně usadíme, nastává rozruch. Prší stále hustěji. Mně to vadí jen proto, že přes brýle nic nevidím, vždyť déšť je teplounký stejně jako vzduch. Nu ostatním farangům to tak nepřipadá. Protestují a nakonec jsme poslední, kdo chtějí jet dále. Nedá se nic dělat, z houpající se lodě dostáváme Lacka zpět na strmé schody... a tuktuk nás veze zpátky domů. Mne pak čeká trochu boje, abychom vyrazili z cestovky peníze zpět. Ale vítězně se k Lackovi vracím s bahty. Hm, ale co dále? 76
Déšť ustává, tak navrhuju Lackovi, abychom si vzali tuktuka. Pleskáme sandály v teplém bahně ani ne dvě stě metrů k silničce. A frčíme do severního přístavu Saladan.Oba bychom rádi nakoupili už nějaký ten suvenýr. Kousek od přístavu narazíme na klasický suvenýrový obchod, popisuju Lackovi stáda sloníků. Dodnes naříká, že si nekoupil celé stádo – nebyli tak drazí a přece jenom přátel na obdarování je hafo. To už si v místním reštiku konečně dáváme velké porce ryby s vynikající omáčkou. O kousek dále upozorňuji Lacka na obchod s elektronikou. Tady se dost vyplácí, že mám thajský slovník v mobilu. Po pravdě termíny, které na mne Lacko chrlí, nezvládám pochopit ani československy, natož to tlumočit do angličtiny. Takhle prostě to, co mi Laco říká, namačkám do mobilu a prodavači ukážu na displeji překlad thajským písmem. Asi to funguje, protože chlapík radostně poskakuje. Nu Lackovy dojmy: „Za zmienku tam stojí repráčik v tvare malého valčeka, ktorý okrem pripojenia cez bluetooth má i rádio a ak do neho vložíte microsd kartu, dokáže z nej priamo prehrávať hudbu. Zvuk z neho je podstatne basovejší, než by ste mysleli, takže malé rozmery prístroja sú klamlivé. Cena bola tak 500 báhtov, čo víde asi na 20 euro, u nás by ste za túto cenu kúpili leda tak usb kľúč. Ďalšiou zaujímavosťou bola bluetooth klávesnica k Ios zariadeniam, s drážkou pre ipad mini, pričom zaujímavá bola hlavne cenou 600 báhtov.. Pred časom som si obyčajnú klávesnicu kupoval za 42 euro v Alze, čo je jeden z cenovo najpriateľnejších e-shopov a toto je cena v kamennom obchode. Predávač mi ponúkal i bluetooth sluchádka s náušníkmi pre obe ušy za podobnú cenu, no tie už o fúz drahšie dostať i u nás. Naposledy som si nechal veci, čo ma zaujali najviac a aj som ich kúpil. Jednnak to bola za 500 báhtov externá batéria k Ios zariadeniam schopná dať až 6 a pól ampéra. Je to krabička ako mobil a určite takých dostať fúru aj doma, no nie za túto cenu. Sám vlastným podobnú krabičku, dal som za ňu 27 euro a jej kapacita nemá ani tretinu kapacity tohoto zariadenia. Poslednou peckou boli bluetooth repráčiky. Zaiste tušíte, že neboli hociaké, ani neviem kde mám začať s ich chválou.. Nie je to totiž jeden reprák, z ktorého ide zvuk viacerými smermi, naopak sú do repráky dva, pričom každý má samostatnú vstavanú batériu a je schopný sa i samostatne nabíjať a samostatne i hrať. Takže ich môžete i samostatne použiť ako dva osobitné repráky k dvom rôznym zariadeniam. Kúzlo je ale v tom, že ak sa spárujú navzájom, čo pravda robia bezdrôtovo, leze z nich napodiv dobrý zvuk, takže na cestovanie ako stvorené.“ Dost mě překvapuje, jak jsou místní obdobně jako u nás nenápadití stran suvenýrů. Když si vzpomenu na Nepál a jejich vyšívaná trička! Možná je to pro mne do budoucna dobrý 77
podnikatelský záměr. Tady je pár reklamních triček na Chang a Singha Beer. Po pravdě se i tak hodně líbí. Lacko by rád ještě na další ostrov – po pravdě, pere sluníčko – ach jak bych toužila po Phi Phi ostrově, ale když vidím jízdenku za 900 bahtů pro jednoho s tím, že bychom tam pobyli dvě hodiny, abychom stihli spoj zpět... ukrotíme se vzájemně a tuktukujeme zpět do bungalovu. Tam si dáváme čanga a huneme do moře, naštěstí je příliv, takže se čochníme. Odhaduju, že příliv dělá dva výškové metry a tak deset dálkových. Korálové útesy jsou naprosto skryté kdesi daleko, krásně se plave, Lacko stojí a nechává se s blaženým úsměvem omývat podle mne nejlepší masáží na světě, mořskými vlnkami. Oba nás po asi dvou hodinách cachtání vyhání z moře hlad. Ob dvě ubytka jsem nadšená bambusovými stoličkami, decentní hudbou. Tak se blaženě usazujeme, objednáváme si shake a .... nakukuju do jídelního lístku. Ještě chvíli se kocháme západem slunce a pak se tiše odebíráme jinam. Nejnomže na thajské ceny je to nehorázné, to je drahé i na ceny evropské. Navrhuju reštik, kde jsem byla na čangu, tedy vedlejší ubytko Emeralda, kde jsem původně chtěla bydlet. Lacko si objednává rybu ve třech omáčkách, já chobotničky. Lacko ujíká, že to má hrozně štiplavé, tak se směju. Nu a další kamarádův postřeh: „Napodiv som si všimol, že čím bližšie ku koncu dovolenky, resp. čím viac na juhu krajiny sa nachádzame, tým väčšie porcie dostávame. Alebo že by sme už boli sýty a vystačili si i s malými porciami?“ Myslím si, že pravda je spíše to druhé – v horku Lacko zjistil, že mu postačí menší porce, žaludek se tomu přizpůsobil. Jako dezert si dáváme banány zapečné v těstíčku a marinované v medu. To už Lacka nadšeně vítají jeho masérky. Trochu je chlapec zklamává tím, že zítra odjíždíme. Ani mi tak moc nepřipadalo, že dívenkám jde jen o peníze, myslím si, že si po počátečních rozpacích Lacka skutečně oblíbily. Ko Lanta - Krabi sobota 7. prosince Dobalujeme poslední věci. Zatímco se jdu ještě koupat – odjíždíme v jednu hodinu – Lacko prožívá mírnou paniku, protože nedokáže najít naše terové disky. Tak nešťastně přehazuje korály sem a tam, aby vše vůbec napchal do batohů. Lenka mi píše, že korály se nesmějí převážet – v Egyptě jim to zakázali. Tak ve mně také hlodá semínko pochyb a doporučuju Lackovi, aby tyto upomínky rozložil do více sáčků po batohu. Tak mu ještě vybírám na pláži krásné schránky. Dnes je krásně slunečno – klasika. Sluníčko pere. Necháváme batohy u reštiku a 78
cachtáme se jako malí haranti.To už k Lackovi přicházejí jeho masérky a skoro v slzičkách se s ním loučí. Opravdu mi nepřipadá, že by to dělaly kvůli závěrečnému bakšiši... Zpáteční cestu jsme zvolili minivanem, tedy po našem minidodávkou. Mělo to být lacinější – což bylo – ale už nikdy více! Počáteční nepříjemností je klimoška tak stěží na dvacet stupňů, takže si za chvíli připadáme jako rampouchy. Sedadel je zde podle mne o jednu řadu více. Nu a navíc sedadlo asi podle Thajců je pro tři lidi, ale my s Lackem srdnatě ubráníme náš miniprostor! Minivan slouží zřejmě jako taxík, takže staví co pět minut. Nejhorším pasažérem je maminka s dítětem, kteří vříská celé hodiny, že nás bolí hlava. Lidé neustále nastupují a stále méně vystupují. Navíc minivan to bere přes asi pět ostrovů, vždy někam najede, nalodí se na trajekt, popojedeme kousek po moři atakdále. Bohužel většinou nám trajekt ujede před nosem a my tam čumíme v lepším případě půl hodiny, v horším hodinu. Neboli cestu, kterou jsme tam absolvovali za dvě hodiny, protáhlo naše šetření na nepravém místě na pět... Trvám na tom, že za toto příkoří nás minivan odveze až k našemu hotelu, kde jsme bydleli předtím. Kupodivu šofér neprotestuje. Jenže tentokrát máme smůlu, pokoje jsou obsazené. Řidič vůbec nenadává a veze nás jinam. Tam nás ponechává osudu, ale nemám mu to za zlé. Celá ulice je totiž co dům, to hotel. Zkouším první – obsazeno. Druhý – neobsazeno, ale pokoje bez sprchy. To už Lacka ponechávám s bágly sedět na židli u jednoho z hotýlků a jdu dále. U třetího hotelu jménem Cha konečně uspěju. Ubytko je legrační, recepční mě vede kamsi do dvora, nic nevidím, tak jdu jak připosraná. Ale malý pokojík, klasický sprchozáchod... no proč ne. Škoda, že jsme tady nebydleli už předtím, Chu Guest House je totiž pár kroků od řeky. Lacko si umývá sandály od mořského písku a prachu cest s tím, že bude psát deník a natáhne se. Já navzdory urputně cukajícímu kloubu – je horký jako sopka – v levém chodidle, vyrážím do ulic. Jakmile se zkusím dostat přes neosvětlený dvůr, vracím se kajícně pro bílou hůl. Hned se cítím lépe. Teprve nyní chápu, proč je zde hotel na hotelu. Jsme totiž poblíže páteřní řeky protékající Krabi. V posledním záblesku slunce vytuším přenádherné krasové útvary u jejího ústí. Dlouhé minuty poslouchám šplouchání řeky, jen nerada se otáčím zpět k městu. Krabi má tak dvacet tisíc stálých obyvatel, ale po měsíci relativního klidu je to dost záhul. Ačkoli mám bílou hůl obalenou hnědou izolepou, troubí na mne auto, abych rušnou třídu přešla. Tož upaluju. Motám se uličkami a u podomního prodejce se ptám, kde lze koupit elektroniku. Odkazuje mě na nějakou hlavní třídu. Mám s sebou dvě stě eur, která zdejší v poklidu berou. U stánku, kam mě místní odkázali, vidím nádherného Nikona 32x za 6000 bahtů, tedy něco okolo tří tisíc korun. Prostě pětina ceny. Já však špatně rozumím šmatlání prodejkyně, která mi na mé „is it used?“ čili je to zboží použité? horlivě přitakává. Tak jsem si to vysvětlila, že se nějaký turista chtěl zbavit kdovíjak oškrábaného fotjaku. A putuju dále. To se ocitám před nějakým obchoďákem. Moc jsem chtěla nějaký šperčík podobný tomu, co jsem dovezla z Nepálu. Tady jsou nenápadité evropsky laděné ozdoby, nic asijského. Tož jdu dále k obchodu s elektronikou. Tablet Samsung Galaxy za osm tisíc bahtů mě neoslňuje (jsem husa, u nás je za čtyřnásobek), tak mi prodavač nabízí tutéž velikost tabletu asijské značky za dva tisíce bahtů... a kousek odtud ještě jeden za tisíc. 79
Netušila jsem, jak svým nákupem po těch pár hodinách zresuscitovaného Lacka raním. Hlavně už v tu chvíli umírá hlady. To už vím, že na jednom z rohů je pěkný reštik a naproti hotelu nám vyperou naše smrdutky. Reštik je zajímavě řešený, roste tam krásný strom, jehož kořeny jsou citlivě zabudovány do schodů. Ačkoli brečím bolestí z toho zaníceného kloubu, vydávám se s Lackem na cestu k obchoďáku. To už jdeme oba s holí, no srandy kopec. Nikdy jsem si nemyslela, že mám orientační smysl, ale tady jsem ho opravdu v klikatých uličkách rychle během našeho putování nabyla. Asi i díky bolesti v zaníceném kloubu. Jenomže obchoďák právě zavírají... Před obchoďákem narážíme na skutečný bazar. Marně Lackovi vymlouvám koupi Samsunga Galaxy Mini s tím, že jeden stroj ošoupanější, než druhý. Chce stejný telefon, jaký mám já. Špatné rozhodnutí – andoidí operační systém je prastarý a neumožňuje hlasové ozvučení, jež Lacko nezbytně potřebuje. Místní pokojíky jsou jako včelí úly – nalepené na sobě. Z vedlejšího hotelu nám řičí hospodský ruch popíjejících se lidí. Lacko se mi pak přiznal, že jim záviděl, jak se veselili, prý se odtamtud začala i ozývat muzika, z vedlejšího pokoje slyšel chrápání, což mu připadalo komické tyto dva zvuky smísit. Ale nakonec jsme oba spali jak zabití.
Krabi - Bangkok Neděle 8. prosince Máme odjíždět objednaným taxíkem na letiště v devět ráno. Balení je dnes smutné: definitivně se loučíme s Thajskem. Já ještě rozespalá jako můra svištím do čistírny. Nu spokojená tedy fakt nejsem – všechny věci šedivé a ne moc voňavé, ale není čas na hrdinství, jsou čisté. Co mě se týká, Krabi už nikdy více! V Thajsku jsou daleko hezčí místa, bez turistů. Po pravdě jak schovávám lístky od našich ubytek, někde jsem prostě zašmoulila lístek od zaplaceného včera taxiku. Žádná úděsná suma – 200 bahtů – ale stejně mám na sebe vztek. Tak to kajícně říkám recepčnímu. Jen se směje, prý No problem. Opakuju to taxikářovi, ten se také směje. Zkrátka a dobře, jedeme. Naproti výjezdu na letiště nám při prvním vjezdu do Krabi zastavil náš minivan, takže si tu odbočku pamatuju. Jedeme divnou, nezastavěnou plochou do kopce. Jsme tady naštěstí v dost velkém předstihu, který se nám bude hodit. To ještě nevím, takže v klidu obcházím letiště a objevuju příjemný bufik za přijatelné ceny. Cpeme si tam bříška a pak se vydáváme ke gatu na Bangkok. Tam na nás však jsou velmi nepříjemní – máme v zavazadlech vodu ... postupně z obou batohů vyhazují vše, co připomíná tekutinu, včetně šamponu. Tak jim říkám, že to nejsou zavazadla na board, ta jsou under board. Tož nás posílají zase k jinému gatu. Tam nás sice odbaví, odeberou a opáskují velké batohy, ale zjišťují, že my nechceme přímo do Evropy, ale přes Bangkok. Takže nám bágly zase vracejí s tím, že se máme vrátit stovky metrů zpět k těm původním vopruzům... Nu a celé týdny doposud pohodový Lacko se ztopoří. Prý mu mám batohy upravit tak, aby je měl na zádech, jako mu to tuším při výstupu někde třetí den navlékl vlakový službič. To já ale samozřejmě neumím. Nu a Lacko se prostě zabejčí a dál ani krok. Tož vedle mého 80
desetikiláče velkého batohu plus osobního osm kg batohu popadnu Lackův dvanáctikiláč na druhé rameno a jdeme. Nu je vidět, jakou jsem zde nabyla fyzičku... Konečně nás u mezistanice odbaví s těžkými bágly a já si odfouknu. Prdku. Jak jsem předeslala na začátku deníku, Lacko si mi na začátku cesty stýskal, že neměl v letadle k dispozici normální příbor, dodávaný umělohmotný se mu prohýbal a nekrájel. Já si to nějak neuložila do paměti... a Lacko si ocelovou vidličku a nůž, o nichž jsem neměla tušení, nyní na zpáteční cestě zabalil do příručního batohu. Okamžitě zvonění jak o posledním soudu, pistolníci kolem dokola... Příšerně se vyděsím, že se jedná o naše korály – máme jich oba požehnaně. Službiči na nás nasratě hulákají, když Lacko zamává holí, soustředí se jejich běsnění na mne. Jak povykují jeden přes druhého, nerozumím tomu konce zvonce, tak mě odvlečou ke kameře a konečně ty „vražedné“ zbraně vidím. Zachovám se dost sprostě, chytám se za hlavu, ječím na Lacka nějakou i mně neznámou řečí, gestikuluju, jakého blba to vezu... a Lacko chápající situaci se usmívá tak vlídně, že opravdu vypadá jako adept na ústav choromyslných. Nu díky tomu korály v obou báglech nějak prošly... Air Asia v nás nabuzuje nostalgii... malé letadýlkoa prostor na nohy báječný, stejně jako šířka sedadel. Navíc na trojsedadle jsme jen dva, tak si opravdu letu užíváme. Menu asi popíše nejlépe gurmán Lacko:„Sotva sa odlepíme od zeme, už nám servírujú koláčik, čo skôr pripomína mysku pudingu, proste výdatná desiata. Je to jedlo podobne ako už bolo popisované, na rozhraní krupicovej kaše, ryže v mlieku a pudingu. Ozaj veľmi chutné a určite i výživné, no teraz ho dostávame studené, čo vôbec nevadí. Okrem toho dostávame podľa chuti kávu, čaj a kokakolu.“ Ani se nestačíme podívat okolo a už hladce přistáváme v Bangkoku. Jsme tedy o pár set kilometrů blíže našim blízkým. Vnitrozemská linka představuje i snazší výlez a podstatně méně nervů. Tady jsme samozřejmě opominuli balení báglů do prezervativů, oba batohy jsem omotala vestami a zářivě i na mne na točně svítí.Ponechávám Lacka zaparkovaného, tady už si vím rady, ačkoli jsou to tisíce informací blikající odevšad, postačí se soustředit. My nyní nechceme už do centra demonstrací, potřebujeme ubytko někde napůl cesty mezi letištěm a centrem. Nevyužijeme tedy
81
railtrainu. Připadám si sice, jako bychom odjížděli odsud včera, přesto jako bychom byli pryč rok. Jsem daleko klidnější, sebevědomější. Takže nás tentokrát vedu do třetího podlaží letiště. Dispečerka v hlučném podlaží se ptá, kam chceme. Říkám, hotel poblíže letiště do tisíce bahtů. Něco klafe do obrazovky, vytiskne nám cedulku za 300 bahtů a už před nás předjíždí taxikář. Neumí slovo anglicky, o to více se usmívá. Po pravdě, jedeme napříč mnohaproudovými ulicemi tak dlouho, že si už začínám říkat, jaké to bude ouvej. Opět hyperaktivní taxikář – já se vážně dám na rostlinnou stravu, tihle lidé jsou tak pohybliví – nás vede k prvnímu hotelu. Nu 3000 bahtů ani ani! Jsme tak zmordovaní, že nakonec kývneme na hotel Diamond City za 2200 bahtů. Vítají nás sice džusem a mandrainkou, ale pravda je, že je tu vana s teplou vodou, již na rozdíl ode mne Lacko oceňuje, dokonce psací stůl...V recepci je dokonce cosi jako bazének, ale zaprvé tam čučí nějaký chlapík, hladově obhlížející, zda tam vlezu, zadruhé opravdu potřebuju na chvíli umřít. Vyrážíme jako vlci ulovit cokoli k jídlu. Hm. Stánky s libě vonícími potravinami všude v pobočních uličkách, ale kde si k tomu sednout? Cpeme se ananasem, papájou, Lacko taky mangem. U jednoho ze stánků objevuji smažené ryby v těstíčku, kuřátko rovněž v těstíčku. Chuděra Lacko už je tak zvyklý, že se byť slabounkým hláskem přestává ptát, co bude za přílohu. Odbíhám přesto do Seven Eleven a kousek chleba mu tam dávám. Musím nyní popsat Seven Eleven tak, jak se to opakovalo napříč Thajskem. Nic tak neosobního nikde nepotkáte, přesto to všude v Asii bláznivým Evropanům představuje lákadlo neuvěřitelných rozměrů. Jsou tady jakési amorfní nakrájené toasty, baterky k fotjakům. Prakticky se nevyskytují sýry, mléko ani salámy.Tisíc druhů sucharů, sladké bonbóny.Těm jsou věnovány pravidelně tři regály z pěti. Křupky, několik druhů brambůrků. Balená vodu a alkohol, ten jen v ostře vymezených dobách. Jednou jsem nám zašla koupit pivo minutu, prosím pěkně, minutu po době, kdy se směly alkoholické nápoje prodávat, a prostě neprodali. Všude velké prostory mezi regály, jež nenabízejí podle mého skoro nic. Naši poslední noc asi vystihl Lacko: „Po dobrej večery sa dostáva na radu kúpeľ a keď ulíham a prikrývam sa ku podivu skutočným paplónom, uvedomím si, že je to moja posledná noc v Thaisku. Je to nezmeniteľná skutočnosť, no najhoršie je to, že kým som sa na dovolenku chystal, čas sa vliekol slimačím tempom, no dovolenka sama letela, jak keby ju bičom šibal.“ Uh. Slyším Lacka přes pokoj, jenž dělí naše dvě postýlky, pochrupávat. Doufám, že se mu zdá o té hezké masérce. Bangkok – Vídeň neděle 9. prosince Odlétáme až pozdě večer, tak je čas na výlety. Líčila jsem ke své zhoubě Lackovi to, že kolem naší procházky vede skytrain, tedy nadzemní železnice. Z Berlína a dalších měst vím, jak je z nich krásný výhled. Lacko se mi svěřuje, že nechápe, jak si mohl myslet, že sem poletíme na dva týdny. Nu tři měsíce by byly málo.
82
Náš drahý reštik má v ceně snídani. No potěš koště. Klasické párky, přesmažená vajíčka, tenký toustík, příšernosti. Myslím, že to Lacko vystihl skvěle: „Akoby kuchár nahádzal do hrmca všecko, čo zo včera ostalo.“ Alespoň za nevraživého pohledu číšnika nosím po deckách džus a kafe. Marně se snažím na velké mapě (BANGKOK má šest a půl milionů obyvatel, tedy celé Čechy) nalézt nějaké obchody. To už bohužel přesahuje mé spíše nekoukavé, než koukavé síly. Takže se vydáváme po hlavní třídě. Proti nám proudí zpočátku tiší, pak jen veselí lidičkové. Demonstranti. Já už jsem nicméně vybavena z prvních dnů mapkou skytrainu – kupodivu se mi jej daří ve změti dalších papírů, nasyslených měsícem pobytu, najít. S pomocí místních, kteří si berou za čest mne debila a nevidomého kamaráda provést bludištěm skytrain bez větších problémů nasedáme do vlaku. Je to fantastické – podle české reklamy „valím bulve“. Bangkok je nesmírně moderní město, se skytrainem se křižují víceúrovňové křižovatky silnic. Chci nám dopřát výhled, takže jedeme na konečnou se zpátečním lístkem. Sotva nastoupíme a Thajci zahlédnou Lackovu bílou hůl, vyskakuje jich ze sedadel asi pět a s úklonou mu nabízejí místo. Vzbuzuje to ve mně lehkou nostalgii: když mi bylo v roce 1989 třiatřicet, v metru mi nadšení studenti též nabízeli místo... snad to tady dopadne lépe... Je to neskutečně vyhlídková jízda. Dnes už si umím mapu centra Bangkoku vybavit lépe, takže je mi jasné, jak zpět pojedeme Victory Monument a celými paprsky hlavních tříd v nadhledu. Proto jsem nám pořídila jízdenky takto Oproti pražskému metru je nicméně skytrain takřka bezhlesý. Na konečné jdu po ňuchua ejhle – stánek s jakými vaflemi. Jak vyrozumím od prodavačky, jsou plněné čokoládou a palmovým medem. Je to opravdu neuvěřitelná pochoutka a skutečně sytí se vracíme skytrainem zpět do centra. Jsme sice po výstupu na hlavní třídě, přesto zde není památky po elektronice, již Lacko chce. Poblíže je sice hafo tuktukářů, ti ale na jméno našeho hotelu vrtí hlavou – že jako demonstration, demonstration. Jeden sbírá odvahu a za padesát bahtů nás vozí ulicemi sem a tam a pak nás vysadí. Nu, GPS s sebou nemám. Srandy kopec. Zkouším tedy světovou stranu. To už máme oba hlad na upadnutí, ta snídaně v ceně nás vskutku nenasytila na celý den.
83
Podle mého vnitřního azimitu se ocitáme v uličce, kde pod stříškou sedí asi dvacet lidí. Ztichnou, když se tam objevíme. Už to nás mělo varovat. Tož sedíme v rohu reštiku a já nám objednám studený čang.O jé. Je to muslimský koutek a všichni na nás koukají s pohoršeným zděšením, jako bychom měli zelené hlavy či co. Tož se radši zvedáme. Tak se křivolakými uličkami už dost žízniví plahočíme dále a k mému překvapení se ocitáme tam, kde jsem předpokládala, tedy v nákupní uličce s kuřátky, rybičkami atakdále. Pro Lackovy touhy, jež se výjimečně netýkají kulinářských zážitků, ale koupě elektroniky, je to tady slušně řečeno na pytel a já jsem nešťastná. Kdekoli všude po cestě byly krásné obchody s elektronikou a tady prostě nic. Nalézáme jen jakýsi bazar s použitým zbožím. Lacko za každou cenu hce dotykáč, marně mu to vymlouvám. Samsung Galaxy mini, jejž Zdenda zlatíčko dostal jako bonus k povinnému ručení a doprovodil nás celou cestu včetně mailů a skypování s našimi nejdražšími, má ve všech přístrojích starou verzi androidu. Jsou to navíc obouchané modely, ale Lacko jeden jako suvenýr chce, tak vybírám ten, který má aspoň nejméně oškrabanou kastli a nejvyšší typ androidu. Prodavačka mu tam sice frkne novou baterku, ale za 1400 korun podle mne opravdu nestojí. V Seven eleven kupuji dva čangy, blaženě ležíme na postelích s nožkami hore a křoupeme všechny dobroty, jež jsme koupili. Vzhledem k tomu, že potřebujeme odjet až odpoledne, platím ubytko na dvě noci, co se dá dělat. Lacko ještě radši přendavá zakoupené repráčky z Ko Lanty do příručního batohu, čemuž je později dost rád. Oba nás budí budíček... Taxi před hotelem opravdu čeká, Lacko obdivuje koženkové potahy... a já postupně začínám být fakt hooodně nervní. Opouštíme totiž mnohaproudové silnice, ba i jakoukoli asfaltovanou silnici. Začíná to nabývat hooodně drsného dojmu. Jsme někde pod sloupy, kudy vede postupně ve třech poschodích nadzemka s railtrainem... a my jsme náhle mezi nalepenými domky, slepičinci. Přiznám se, že buď jsme tak asijským klidem načichlí, nebo cítíme, že se nic neděje... Lackovi říkám, že nervní je nyní leda řidič, který nás za výkupné unáší. Lacko se směje. Nějaké děti našemu vystrašenému šoférovi ukazují cestu. Tak se zase vracíme na všechny ty nadjezdy... Ocitáme se opět u letiště a mám pocit, že na rozdíl od nás dvou klidných farangů je skoro na prášky náš řidič, má vypoulené oči a 84
cítím z něj, jak je rád, že to zvládnul. Inu, příště to určo zvládne líp. To už nás ale čekají jen takové ty běžné věci. Především musím zklamat Lacka. Tady už neseženeme jakýkoli suvenýr, pokud se to netýká voňavek a drahého alkoholu. V klasicky předraženém, evropsky se tvářícím reštiku vydáváme peníze, jež jsme normálně utratili za týden... Bohužel jsme nadále VIP, což pro Lacka znamená vcelku příjemné přesunování, zato mne stokrát rentgenují a prohlížejí –zouvají mi boty, nu a tak dále. Tož, já to chápu, opravdu na invalidy se někdy natlačí ti, kdo se snaží jet na city. Zdůrazňuji, že Lacko vystupuje ve Vídni, já mu dělám průvodce jen tam, kde navíc prosím please bitte na něj čekají jeho rodiče. Svým způsobem se opakuje v opačném směru náš pohyb na vídeňském letišti, kdy jsme letěli do Bangkok. Tady ale moje plynná myslím němčina opravdu Lacka odvádí jinam. Mne chce aktivní službič uvést dále a pomáhat mi na letišti, a je dost zklamaný, když mu vysvětluju, že jsem byla jen průvodce a sama se vymotám. Stále pobíhám kolem a konečně se dozvídám, že Lacka si rodiče vyzvedli. Uf. Tak teď už jsem v pohodě. Kdybych tušila, že to proběhne takto hladko, mohla jsem letět už brzy ráno. Jdu se zeptat
k přepážce, culím se jak měsíček na hnoji, že letím z Bangkok a zda by mě nemohli posunout z půl dvanácté na devět ráno. Prý ne, ale holky se na mne smějí. Sedáme v Praze. Rozespalá jako netopejr, abych to napsala slušně česky. Z Fokkera vylézám po pravdě mezi posledními. Podařila se mi perfektní nahrávka, kdy se z křídel vysunuly podvozky a éro plachtí přes Vltavu a Horoměřice. Mezi pár zavazadly tentokrát velmi snadno nacházím svůj žlutý cletter. Zlatíčko Zdendulka mě tam čeká s džínami a bundou, prý jsem krásně opálená. Venku je slabě pod nulou, kupodivu se nedostavuje ani teplotní šok, ani pásmová nemoc. 85
86