Teprve když měli vše potřebné, začali lidé filozofovat. Aristoteles
Filozofie Filozofie je velmi zprofanované slovo. Na vysoký školách můžete vystudovat stovky studijních oborů, ve kterých získáte po završení studia rigorózním řízením titul PhDr., tedy tzv. malý doktorát z filozofie, uváděný před jménem. Sama filozofie je ale jen jedním z těch mnoha oborů. doktorandské studium disertací Ukončíte-li v jakémkoli oboru, pak s výjimkou teologie získáte velký doktorát, za své jméno si připíšete titul PhD, a stanete se také doktorem filozofie, třebaže jste odborníkem na statková hnojiva nebo svářecí technologie. Kdejaká firma se ohání svou „vlastní filozofií“ marketingovou, prodejní, reklamní či pojišťovací. Mnohá esoterická či okultní pavěda označuje sama sebe za filozofii, stejně tak jako různé náboženské teorie, umělecké směry či podivné způsoby života. I spousta literátů se považuje, nebo je považována za filozofy. Mnoho skutečných filozofů vyjadřovalo své názory obrazně, v metaforách, v nichž se před vládnoucí mocí opřenou o náboženství opatrně ukrývala pravda. Pod pojmem filozofie se často skrývá ledacos, a tak se ani nelze divit, že seriózní vědci či racionálně uvažující lidé nad ní většinou ohrnují nos.
Na školách se dnes místo filozofie vyučují její dějiny, které jsou podobně jako dějiny ostatních věd především snůškou dávno překonaných omylů, v nichž jsou rozptýlena zrna pravdy stejně tak řídce, jako zlato v naplaveném balastu. Rýžování zlata i pravdy je nesmírně obtížné, a tak učitelé filozofie zpravidla nerýžují. Předkládají tento balast z nejrůznějších zdrojů svým žákům jako rovnocenný, moudré velikány minulosti raději neopravují, a své vlastní názory na ně buď vyjadřují jen váhavě, nebo je dokonce vůbec nemají. Kdyby se takto vyučovala medicína, byly by kriminály plné lékařů. Největší křesťanský myslitel Tomáš Akvinský již ve 13. století pochopil, že „studium filozofie tu není od toho, abychom věděli, co se lidé domnívali, ale abychom znali, jak je to s pravdou věcí“. Od té doby se sice ledacos změnilo; z filozofie jako původní vševědy se postupně oddělovalo vše, co šlo změřit, spočítat či jinak dokázat, ale ve filozofii stále něco zůstává. Jsou to vztahy, které jsou příliš obecné na to, aby se jimi mohly zabývat jednotlivé, úzce specializované disciplíny, tj. nejobecnější principy, podle nichž funguje svět, člověk, společnost i jejich poznání. Filozofie hledá nejobecnější zákonitosti vývoje přírody, společnosti a myšlení. Pokud je nachází, je vědou, ale pokud si je vymýšlí, je pavědou. Potíž je v tom, že jakmile je
najde, narazí to vždy na zájmy mnohých lidí, a ti to popírají i potírají. Druhá potíž spočívá v tom, že jakmile člověk něco vymyslí, a vyhovuje to zájmům jiných, pak se to uchytí v jejich vědomí a žije to dál svým vlastním životem. A tak vzniklo filozofií mnoho; různě se vyvíjely, měnily, prolínaly a bojovaly mezi sebou. Pokud sloužily zájmům mocných, byly podporovány, ale pokud ne, byly nemilosrdně potírány, zakazovány i hanobeny. Knihy, které obsahovaly nebezpečné názory, končily dlouhá staletí na hranicích, často i se svými autory. Filozofie buď bojuje s mocí, nebo jí slouží
Každý filozof byl představitelem jedné z politických stran, bojujících v jeho době za ovládnutí společnosti. Nikolaj Gavrilovič Černyševskij
Filozofové Ne každý kdo léčí, je lékařem. Stejně tak ne každý, kdo pracuje s uměním, je umělcem. A ne každý, kdo pracuje ve vědě, či ji neustále studuje, je vědcem. I když si každý takový o sobě myslí, že ano. K tomu, aby člověka za vědce či umělce považovala odborná veřejnost, je zapotřebí daleko více než patřičné studium a práce v oboru. Aby se opravu někdo stal vědcem či umělcem, musí do svého oboru vložit něco více, něco nového, něco ze sebe samého, čím tento obor obohatí, rozvine či prohloubí, a je to dříve či později uznáno těmi, kdo tomu rozumí. Nestačí studovat či pracovat, že třeba obohatit život Za filozofa bývá považován, či se za něj dokonce vydává každý, kdo ji vystudoval, vyučuje ji, mluví o ní a kritizuje, publikuje, ale nic nového skutečně nepřináší. Je neplodný, netvůrčí, což v umění bývá označováno slovy mazal, šmíra, rutina, macha apod. Někdy dokonce škodí, snižuje úroveň již vytvořeného. Degraduje svůj obor, pouze
v něm kšeftuje, což bývá nazýváno ve vědě šarlatánstvím a v umění kýčem. I filozofie má své mazaly, rutinéry, šarlatány, kýčaře a kšeftaře, jen se pro ně nevžil dostatečně výstižný termín. Rozeznat to, je ještě těžší než ve vědě a umění. Existují pro to nejméně dva důvody. Filozof, stejně jako vědec či umělec, žije v konkrétní době, která dosahuje omezeného stupně poznání a rozvoje materiálních podmínek. To obojí zužuje jeho možnosti poznávat a tvořit. I velcí filozofové se stejně jako významní vědci ve své době museli v mnohém mýlit, nemohli příliš překročit rámec své doby, a tak je jejich dílo často plné myšlenek dávno překonaných. Velikost filozofa lze rozpoznat jedině tím, že u něj nacházíme zrnka pravdy svou dobu přesahující, myšlenky schopné života a rozvoje i po desítkách či stovkách let. A při tom musíme promíjet ony nutné dobové omyly, stejně tak jako u velikánů vědy. Filozofové, podobně jako vědci i umělci, žili v konkrétních společenských podmínkách, v nichž se museli prosadit, uživit se. Byli nuceni sloužit vládcům společnosti, přizpůsobovat se jejich zájmům a politice, podrobit se; jinak byli ze společnosti vyřazováni, často i fyzicky. Uvězněných či popravených filozofů je v historii více než vědců a umělců. Každý, kdo překročil rámec své doby, ohrožoval politickou či náboženskou moc. A tak filozofové často své názory skrývali v množství slov,
