a n i t s z vá i r K tho Tó r ov ý Čá ód k .c fra
z /s
ve t
ov a
p ro
Světová próza
za
fra
Světová próza
fra
Básnířka a prozaička Krisztina Tóthová (1967 v Budapešti) patří již řadu let k předním autorkám současné maďarské literatury. Jako básnířka debutovala v roce 1989 sbírkou Őszi kabátlobogás (Podzimní vlání kabátu), následovaly sbírky A beszélgetés fonala (1994, Nit rozhovoru), Az árnyékember (1997, Stínový člověk), Porhó (2001, Prašan) či Síró ponyva (2003, Plačící škvár). Její samostatnou prozaickou prvotinou je po vídkový soubor Vonalkód (Čárový kód) z roku 2006. Za svou tvorbu získala Krisztina Tóthová řadu ocenění, z těch nej významnějších bychom mohli jmenovat cenu Attily Józsefa (2000), cenu Palládium (2001) či cenu Sándora Máraiho (2007).
fra
Krisztina Tóthová Čárový kód patnáct příběhů
Krisztina Tóthová Čárový kód patnáct příběhů Přeložil Jiří Zeman
fra
Světová próza Krisztina Tóthová Čárový kód (patnáct příběhů) Z maďarského originálu Vonalkód (tizenöt történet) (Magvető, Budapest 2006) přeložil Jiří Zeman Obálka Martin Kubát Redakce Robert Svoboda Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2,
[email protected], www.fra.cz, roku 2011 jako svou 104. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první Czech edition © Fra, 2011 Copyright © Tóth Krisztina, 2006 First Edition: Magvető, 2006 Budapest Translation © Jiří Zeman, 2011 Author photo © Marton Szilvia, 2011 Cover © Martin Kubát, 2011 ISBN 978-80-87429-12-9
BB018
Obsah Neobydlený člověk (Hraniční čára) 9 Penál (Generální linie) 17 Slepá mapa (Čára života) 25 Plot (Pokrevní linie) 33 Mravenčí mapa (Čáry, trasy, cestičky) 43 Zámek (Přední linie) 51 Vlažné mléko (Čárový kód) 63 Černý sněhulák (Síť čar) 79 Teplá podlaha (Linkové jízdenky) 89 Studená podlaha (Dělicí čára) 97 Je vám jedna čarodějnice (Linka obsazena) 117 Vod čeho to je? (Linie bikin) 127 Rád tancuju (Plná čára) 133 Take five (Linie zlomu) 143 Miserere (Udělat tlustou čáru) 161 Ve spleti čar (Jan M. Heller) 171
7
8
Neobydlený člověk
Hraniční čára
Bylo to tak: Původně jsem měla jet už ve čtvrtek, jenomže potom jsem neměla čas. A tak jsem do Kecskemétu jela až v neděli, kdy už bylo pozdě. Ne mohla jsem se s ním rozloučit. Když jsem tam dora zila, stáli u jeho těla čtyři lidé. Bylo dusné léto, přesto v pokoji neotevřeli okno, jako kdyby se sty děli i sami před sebou za ten odporný zápach, který ještě zhoršovaly vlhké výpary, jež sem proudily z ku chyně. Rozpačitě jsem ho pozorovala a přemýšlela o tom, jak jsou si všichni mrtví podobní, dokonce i takhle bezprostředně po smrti, nemluvě o těch, co jsou mrtví déle. Zvláštní je, že si nedokážu vybavit bolest ani onu věc, která se tenkrát jevila tak neodkladně a kvůli níž jsem se zpozdila. Vzpomínám si jenom na ten ostych, na nemotorné přešlapování za zády zdr cených, zamlklých příbuzných. Zaujala jsem stejnou pózu, se složenýma rukama a prázdným pohledem, skoro jako při nějakém slavnostním proslovu, jako v dětství na peroně v podzemní dráze, když na lavič ku pokládali mrtvou paní se zežloutlou tváří. Tamto byla paní, tohle zase pán. Teď už vlastně spíš nikdo, neobydlený dům, prázdná loutka: duše dospěla do svého příbytku. Byl mezi námi rozdíl šedesáti let. Když jsem ho viděla naposled živého, tři týdny před onou zmeška nou a zároveň i poslední návštěvou, už skoro ne mohl mluvit. Je zvláštní, že s tím, jak pozvolna a po tom čím dál tím rychleji scházel, jako by se rozklad projevoval také v domě a na zahradě. Krajkové deč ky na stolech, vchodové dveře zapřené červeně na třeným štokrletem, vše bylo jako dřív, a přesto se 9
něco změnilo, jiná byla taktní choreografie příjezdu a odjezdu, jiná byla chuť jídel, v ozdobných dráž kách příborů se usadila špína a v pokojích podivný pach. Hlavně v tom jeho. Ležel na zvedací posteli s železnou konstrukcí, přikrytý kostkovanou dekou. Překvapilo mě, jak je jeho tělo malé, jak řezavě ost ré jsou jeho kontury, mluvil však přesně naopak, měkce a drolivě, jako by slova ztrácela své obrysy: komunikoval takřka jenom pohledem, modře se lesk noucíma vlhkýma očima, které byly najednou tak obrovské. „Dokdy zůstanete?“ Konečně jsem pochopila, na co se mě ptá. Nechtě la jsem se sklánět blíž, protože mi vadil pach léků a zásypu, povlak v koutcích jeho úst, nechtěla jsem vidět zblízka lebku prosvítající skrz kůži. „Nemůžu zůstat,“ kroutila jsem hlavou. Zavřel oči, jako by přemýšlel, co odpovědět. Nikdy jsem tam nezůstávala, vždycky jsem ráno vyjela a ve černím vlakem jsem se zas vracela domů, takže jsem nechápala, proč se vůbec ptá. Jako by nevěděl, že musím jet zpátky. Potom nečekaně vzhlédl a pokynul mi, abych se nahnula blíž. Zvedla jsem se ze židle a nastavila ucho k jeho ústům. To, co jsem slyšela, se zdálo zcela ne pravděpodobné. Nejdřív jsem vnímala jen rytmus oné věty, něco jako „přikryjte mě“, jenže jak jsem se mu poté podívala do tváře a uviděla jeho pohled, najednou jsem pochopila, že řekl doopravdy to, co jsem slyšela. Polibte mě. Stála jsem nad ním v nepohodlné póze, celá shr bená, zatímco on mi jednou rukou s toužebnou a posmrtnou silou svíral předloktí. Narovnala jsem se, vyprostila jsem se ze sevření jeho ruky a sedla si zpátky. 10
Bez odpovědi, jako bych nic neslyšela. Bylo mezi námi šedesát let, mohl by to být můj dědeček. A v jistém smyslu jím i byl: poslouchala jsem jeho historky, obdivovala jeho obrazy, toužila slyšet jeho chválu. A teď jsem u něj seděla zděšená a plná studu a zírala jsem z okna. Pane bože, co to po mně chce. Bylo mi dvacet, byla jsem domýšlivá a jenom napůl dospělá a nevěděla jsem nic o životě. Nechápala jsem, co ode mě očekává, že chce polibek na rozloučenou, že stojíme na nástupišti a on za pár minut odjíždí, že nechce políbení od ženy, on ode mě, nýbrž někdo, kdo se připravuje na smrt, chce dostat jakýsi poslední dárek od někoho živého, něco úžasně neskutečného – náhodou právě ode mě. Mezitím vešla paní Edit. Naklepala mu polštář, po vytáhla deku a zeptala se, jestli nemá otevřít okno. Kloučku můj, oslovovala starce, což mi už předtím připadalo bizarní, teď však přímo trapné, protože byla-li ona jakožto jeho manželka tomuhle nemocné mu a starému maličkému tělu matkou, čím jsem pak asi tak mohla být já. Cítila jsem se nesvá, jako by mě při něčem přistihli. O sounáležitosti jsem toho vědě la jen málo, a ještě míň o odloučení, rozhodně příliš málo na to, abych mohla vytušit, že si přeje totéž, co její manžel, že jsou už dávno jeden člověk ve dvou tělech, rozdíl je pouze v tom, že jedno tam zůstane ležet, zatímco druhé odejde do jídelny, aby prostřelo stůl a položilo na něj horkou polévku. Mlčky jsme jedly. Jakmile jsem se podívala do talí ře, hned jsem viděla, že je zle. Jen jsem se neodváži la nic říct, prostě to nešlo. Na čele mi vyrazil pot, dělalo se mi čím dál silněji nevolno a snažila jsem se nabírat polévku tak, aby se drobní červíci plovoucí na hladině dostali mimo lžíci. Nešlo to, vždycky jich tam pár zůstalo a lovit je prstem se mi zdálo trapné. Panebože. 11
„Nechutná vám, drahoušku?“ Pak si už vzpomínám jen na to, jak na záchodě hledám splachovadlo, koukám na nažloutlý proužek vodního kamene a snažím se ze sebe vydávit smrt, pach léčivých bylinek i hovězí polévky, jak s čelem opřeným o stěnu křičím ven přes dveře, že se nic neděje, opravdu, všechno je v pořádku, to bude ur čitě jenom tím brzkým vstáváním a cestou. Pak stojím na úplně jiné toaletě, proti mně kulaté zrcadlo v bílém rámu, ve kterém koukám na svůj o patnáct let starší obličej, když pomalu spustím ruč ník. Je mi třicet pět, už něco vím o zrození, o smrti ovšem pořád strašně málo, alespoň teď mi to tak připadá, proto jsem si taky právě musela omýt obli čej studenou vodou: abych neplakala. Umřel jeden můj přítel. Umíral dlouho a těžce, byl čím dál tím menší, za tímco dítě, jež vedle mě rostlo, bylo čím dál tím větší. Tu malou spodní polovinu těla zabalenou do plen ani nejde popsat. Teď leží vedle v pokoji a sedí u něj jeho láska, re spektive lásky, sedí tam a drží ho za ruku, hladí ho po čele. Vracím se k manželské posteli, dívka na levé straně pláče. Sedám si, koukám, v duchu se loučím. Dívka mi ukazuje, ať si sáhnu, ruku má už studenou, ale podpaží je stále teplé, tam ještě sídlí duše, tam má své poslední útočiště, odtamtud odchází napo sled. Tam má domov. A opravdu, držím tam ruku, něžně, jako kdybychom se všechny tři usadily jenom kolem spáče, ovšem to spící tělo už je neobydlené, duše už dospěla do svého příbytku. Nebyl mezi námi věkový rozdíl, mohla bych to být klidně taky já, ale já žiju, ale já žiju, mám syna, mám syna, mám syna. Jsou mu čtyři. Sednu si k němu na bobek a po slouchám, co povídá. Z nějakého důvodu říká bezdo 12
movcům pořád neobydlení lidé. Každé ráno, když procházíme podchodem na náměstí Lujzy Blaho vé, kouká na zmučená, páchnoucí těla pospávající na papundeklu. Je na něm vidět, že ho to trápí, že to podle něj není v pořádku, i když je takováhle podí vaná součástí jeho života, dokonce natolik, že s Ro bim, který vybírá každé ráno popelnice u našeho domu, se pravidelně zastavujeme na kus řeči. „Proč neobydlení?“ V podchodu je spousta lidí, sedám si před něj na bobek, div nás dav nesmete. Přemýšlí. „Protože nemaj bydlo,“ odpoví. Rozumím. Vstávám a jdeme dál. Zřejmě si vzpo mněl, že kráva bez telátka je neotelená, pták bez peří je neopeřený a kdo nemá dobré nebo dokonce vůbec žádné bydlo, ten je neobydlený. Také se nedá vyloučit, že měl vlastně na mysli bidlo, ale nechce už o tom mluvit, zabydlelo se v něm mlčení. Klou ček můj. Robiho potkáváme každé ráno, kolem osmé se vždycky činí u kontejnerů. Robi jezdí na invalidním vozíku, na kterém najede až k okraji kontejneru, a když je dost blízko, vyhoupne se dopředu, nad zvedne víko a na svých silných rukou se vytáhne na horu. Robi totiž nemá nohy. Má giganticky široká ramena, jednou rukou se drží za okraj kontejneru a druhou zatím hrabe. Co najde, to vyhodí ven a pak hromádku prohrabuje holí, přičemž kontroluje, co by se z toho dalo ještě použít. Obvykle takhle visí minutu až dvě, pak vyčerpaně žuchne zpátky do vo zíku a ruka se mu ještě chvíli chvěje. Když se nad zvedne, někdy se na okamžik objeví pahýly nohou. Kalhoty má vzadu flekaté, zřejmě se mu nepovede pokaždé včas slézt. Jednou v létě, když uklizečka kontejnery vymyla a nechala je s otevřeným víkem vyschnout, jsem vynášela stelivo pro kočku. Vozík 13
tam stál, ale Robi nikde. Když jsem se nahnula do popelnice, praštil mě přes nos vlhký smrad. Robi stál uvnitř kontejneru, respektive stál by, kdyby měl na čem. Prostě byl vevnitř a prohlížel si starší čísla Playboye. Málem jsem mu to stelivo mrskla na hlavu. Vylekaně jsem se zeptala, co tam uvnitř dělá, načež naprosto přirozeně, aniž by vůbec zvedl hlavu, odpo věděl, že si čte. „Dokážete vylézt?“ zeptala jsem se. Podíval se naho ru tak opovržlivě, až jsem se začervenala, ještě víc však proto, že i když to na mně nemohl vidět, v du chu mě napadlo, že by to chtělo rychle ho takhle vyfotit: Beznohý člověk v popelnici. Dalo by se tu i by dlet, dodal a znovu se pustil do prohlížení. Předsta vila jsem si obydlený kontejner na odpadky. To všechno se stalo v létě, teď je studený podzim a chodníky jsou plné listí. Koukám na kola vozíku, něco mi na nich nehraje. Robi si přivázal na dráty kousíčky barevných, svítivě zelených a růžových tka niček, které při jízdě splývají v barevné proužky. Ur čitě se s tím hodně dlouho páral, ale stálo to za to. Synovi se to moc líbí a dlouho mu mává. Taky pěkně pozdravím a přitom myslím na Robiho obličej, na barvu jeho tváře: tak moc mi někoho připomíná. Nebo spíš něco. Ano, to je ono, to mrtvé staré tělo, tu žlutou lebku. Robi má obličej jak smrtka – brzy umře, určitě dřív, než přijde zima. V pátek musím do Kecskemétu. Nebyla jsem tam celá léta, od té doby, co Stařec umřel, ani jednou. Ve vlaku mám přesto pocit, jako kdybych jela za ním. Podzimní krajina, kroužící vrány, cáry mlhy nad pus tými poli. Jak tak pozoruji střídající se odstíny hně dé a šedé i odněkud se valící hustý dým, přemýšlím o tom, kde je hranice, zda vůbec existuje hraniční čára mezi životem a tím, co život není, mezi životem a smrtí, zda existuje nějaké jasné rozhraní, přemýš 14
lím o živých a o mrtvých, o tom, že jsem se nic ne naučila, jenom jsem po celá ta léta stárla, a kam se ze mě asi poděla ta nadutost, co zůstalo na jejím místě a co se přesto pořád nezměnilo, takže bych ani dnes nepolíbila toho, kdo se chystá na cestu. Cestou zpátky mi ujede odpolední vlak, musím několik hodin čekat. Procházím se parkem před ná dražím, potom si sednu na lavičku u dětského hřiš tě. Zimomřivý, nejspíš nedělní tatínek dává pozor na synka v teplákách, který nosí neúnavně na klouzač ku kamínky. Otec občas krátkými povely nařizuje synovi, aby to nedělal, ale chlapec – může být zhru ba stejně starý jako ten můj – si ho vůbec nevšímá. Muž se odvrátí a zapálí si, rudými prsty schová ciga retu do dlaní. Je mi zima. Nošení kamínků kluka omrzí, vleze si do barevné roury na zemi, na kterou už je trochu velký, chvilku v ní pobude a pak zas vyleze. V ruce mu visí tampon, který nese otci. Muž ho podrážděně zahodí a vyráže jí domů. Vejdu do čekárny s mozaikou, protože se začíná stmívat, je zima a vlak jede až zadlouho. Sednu si na lavičku, tady se aspoň topí, dívám se na vývěsní ta buli. Do čekárny se vbelhá bezdomovec s holí, jde rovnou k bíle natřenému odpadkovému koši, který stojí v rohu, a dlouze na něj zírá. Na boku koše se skví čerstvý modrý nápis nastříka ný podle šablony: Toto už je Evropa. Udržujte pořádek a čistotu. Bezdomovec si rozepne poklopec a vymočí se do koše a taky trochu vedle něj. Potom se od belhá, lehne si v rohu na lavici, schoulí se do klubíč ka a usne. Ještě pořád je mi strašná zima, čas se neuvěřitelně vleče, číst se mi nechce, jsem unavená. Po chvíli mu tu jeho polohu začínám závidět, natáhnu se na lavici a klimbám s hlavou na tašce, prokřehlé ruce zastrče 15
né v podpaždí: tam je nejtepleji. Ležíme takhle asi deset minut, když do místnosti vstoupí zaměstnanec drah s igelitovým pytlem v ruce. Pozorně se rozhléd ne kolem a potom zhasne zářivky. Zdá se, že tu nikdo není.
16
Penál
Generální linie
Mé dětství se odehrávalo v době tmavomodrých školních plášťů a sešitů a knih v tmavomodrých oba lech. Obrovskou školní budovu prostupovaly pachy linoucí se z jídelny, které se mísily se závanem zpo cených dětských těl a gumových cviček, táhnoucím se z tělocvičny. Nevlídný hangár osvětlený zářivkami, ve kterém byla slyšet ozvěna, však přes své úctyhod né rozměry stejně nestačil několika stovkám dětí, které do školy chodily, takže mělo-li tělocvik více tříd najednou, muselo jedno družstvo běhat po scho dech. Po pravé straně budovy jsme pěkně jeden za druhým vyběhli do druhého patra, potom jsme širo kou a dlouhou spojovací chodbou doklusali k zadní mu schodišti a pak po levé straně zase dolů. A po tom znova. Šestkrát, sedmkrát, osmkrát, devětkrát, dokud neskončila dvouhodinovka tělocviku, dokud nám monotónně ubíhající stupně schodiště z šedého umělého kamene nesplynuly před očima, do kterých nás štípal pot, v jedny nekonečně dlouhé pohyblivé schody. Že už se běží další okruh, signalizovaly znovu a znovu se opakující vzory a nejrůznější kazy, šest, sedm, osm, devět, pošesté vidím prasklinu, posed mé je tu uražená hrana, poosmé psí hlava, podevá té prohlubeň připomínající kolébku. Nahoře v pat ře, před zadním schodištěm, si mohli všichni na pár vteřin odpočinout, i ti nejlepší běžci jen sípavě od dechovali a při desátém kolečku už nikdo nepohladil oblýskanou šošolku bronzové busty generálplukovní ka Sándora Nógrádiho, která si o to u ohybu scho diště přímo říkala. Na konci hodiny byl nástup na dvoře, třído, po zor! Zrudlá stehna, téměř fialové obličeje, shrnuté 17
ponožky. Holky si držely bok, kluci nadávali, Kovács plival na zem. Vyrovnat, gumové špičky cviček se vedle sebe seřadily mezi dvěma vysokými kaštany. Hodině zdar. Pohov, rozchod. Kořeny stromu vpravo u jídelny nadzvedaly dlaž dice, v mezerách se tam uchytilo několik stébel trá vy, jimiž jsem o přestávkách pošťuchovala mravence. Tady vloni upadl Rudas. Hráli jsme na babu, honili jsme se kolem metrového kmene a já pak přeběhla na druhou stranu, odkud byla nad vysokou cihlovou zdí vidět pavlač sousedního činžáku. Roland Rudas vykoukl zpoza stromu, vtom po něm chňaply dětské ruce, které ho chtěly chytit za tričko, ale on se vymrš til a nečekanou kličkou se pokusil změnit směr, když ztratil rovnováhu a plácnul sebou o zem. Ihned se zvedl, otočil se a přitom se mu otevřela pusa, jako by se smál, jenže pak bylo už zdálky vidět, jak se mu obličej zničehonic zalévá krví. Vystrašeně jsem na něj zírala, zatímco se kolem sbíhaly další a další děti, někdo mu podal papírový kapesník a on se přihrbe ně držel za pusu: sledovala jsem tu rušnou scénu jako nějaký zpomalený němý film, jehož účinkující jsou mi jakousi náhodou do jednoho známí. Místo vyraženého zubu dostal později velkou nažloutlou korunku, která se k jeho dětským zubům vůbec ne hodila. Když jsem ho jednou už v dospělosti potkala, zkoumavě jsem v jeho tváři pátrala po nesouladu, který jsem tak dobře znala z dětství; chyběl mi ten neúměrný matný zub, který od té doby patřil k jeho úsměvu. Kdo ho strčil? – zeptala se soudružka učitelka. Najednou jsme ztichli, dvacet vystrašených dětí po sobě jen vykuleně zíralo, co se bude dít. Rudas zvedl obličej umatlaný od krve a slz, zadíval se na nás, uvažoval – jeho pohled těkal sem a tam, jako když jindy poskakoval mezi dvěma protilehlými kamenný 18
mi zdmi kožený míč. Stáli jsme okolo, jeho pohled pořád nejistě poletoval nad našimi hlavami a pak spočinul na mně. Byl to nehybný okamžik, dívali jsme se z očí do očí přes prázdný vzduch a já přitom nic necítila, možná jen to, že existují různé příběhy a potom existuje osud, a tenhle jistý osud občas ne má s těmi příběhy nic společného, že osud má své vlastní příběhy i vlastní čas a tento čas se zastavil, jenom mi prudce bije srdce, ne kvůli tomu běhu, ne, spíš kvůli tomu něčemu, co teď nazývám osudem, v tu chvíli jsem to ovšem nenazývala vůbec nijak, bylo to jen jakési tušení, pocit, který mi po celou tu dlouhou chvíli nedovoloval sklopit ani odvrátit oči. Potom se bílá dětská ruka nečekaně zvedla do prázd na a ukázala na mě. Uslyšela jsem své jméno, to jméno, při kterém jsem se obvykle musela zvednout z lavice, stoupnout si do uličky a hlasem těla, které k tomu jménu patřilo, říct: zde. Tak tohle je to zde, tenhle neskutečně velký dvůr s kaštany a rukou, kte rá na mě ukazuje vzduchem, a jméno bude odteďka už navždycky a definitivně označovat osobu, která strčila Rolanda Rudase, která zatvrzele mlčela a po řád se jen dívala na rozbíhající se kořeny, poně vadž si nikdy nedovedla představit, že pod povrchem mají stromy kořeny tak velké jako koruna, jak se to učili při přírodopise. Nikdy si neuměla představit ten zrcadlový svět; jak se podle symetrie hracích ka ret rozprostírá tenhle v zemi skrytý hustý trouch, zásvětní loubí, jež se jen hemží hmyzem a larvami. Tělo patřící ke jménu mlčelo i později, na otázky učitelky odpovídalo jen zarytým mlčením a upřeným prázdným pohledem a své jméno začalo nosit stejně nedbale a zapomnětlivě jako třeba svetr nebo pytlík na cvičební úbor, které pořád někde nechávalo. Sta lo se protagonistou onoho podivného filmu ze škol ního dvora, který Já vidělo, v němž bylo Ono shledá 19
no vinným a který jsem teď já, neboli jméno, musela v těch stejných, tmavomodrých dnech hrát dál. Při hudební výchově jsem musela jméno, které ke mně patřilo, i přezpívat. Připadalo mi to směšné a ponižující, neměla jsem vůbec hlas, ale zazpívala jsem je, když to po mně chtěli. A taky že to chtěli, byla jsem na řadě hned po Szatmárim. Na lavici ved le sebe ležely Pentatonika a Zpíváme z listu. Tři sta třicet tři cvičení. Dnes bude zkouška pěveckého sbo ru, oznámil soudruh učitel, všechny tři třídy tady zůstanou. Půjdeme do tělocvičny. Věci jsme si nechali nahoře a pak jsme se namač kali mezi žíněnky a smotané gumové koberce. Hlu čeli jsme, čekali, někteří začali lézt po žebřinách, najednou se sem odněkud přikutálel medicinbal. Měli jsme se připravovat na vystoupení k zakončení školního roku, ze všech škol v našem obvodě se prá vě nám dostalo té pocty zajistit program při rozdá vání vyznamenání v kině Rudá hvězda. Třído, pozor! Nástup! Tady se nedá zkoušet, přece jen půjdeme zpět do učebny a vezmeme si židle z jiných tříd. Vrátili jsme se zpět, sedla jsem si do jedné ze zadních lavic. Třída byla přeplněná, trvalo snad čtvrt hodiny, než se sem všichni došourali s židlemi a někam se usadili. Soudruh učitel si přede dveřmi něco šuškal s druhou učitelkou zpěvu, vedle nich stála Kinga Janáková z céčka. Z nějakého důvodu byli pořád na chodbě. Kingu všichni znali, její tatí nek byl známá osoba, politik. Mockrát už byl v naší škole, společně s ředitelkou vždycky pokládali věnce a Kinga měla spoustu věcí, které se neviděly ani u nás v áčku. Třeba digitálky, voňavou gumu nebo barevné obaly na sešity, které jí tatínek vozil z ciziny. A pak taky magnetický penál, jaký měla v naší třídě jenom Marta. O magnetickém penále u nás kolovaly zvěsti ještě dřív, než se k nám vůbec dostal, a já si 20
bůhví proč představovala, že se do něj tužky ukláda jí pomocí magnetu. Neukládají: magnetický penál byla krabička z umělé hmoty, která měla zavírání na magnet. Uvnitř byly malé přihrádky, na pera, na tužky i na gumu zvlášť, a navrchu obrázek. Marta měla na penále žluté kačátko, ale Kinga Janáková Sněhurku a sedm trpaslíků od Walta Disneyho. Byl prostě neskutečně krásný, naprostý vrchol elegance. A jak si o přestávce skládala své věci: když už jsme byli u nich ve třídě, nedbalým pohybem si do penálu uložila propisku a zaklapla ho po způsobu velmi elegantní dámy, která si s nekonečným šarmem vklá dá sluneční brýle do červeného pouzdra z koženky. Měla i růžovou taštičku na papírové kapesníky a sa mozřejmě taky jelení lůj, kterým si o přestávkách před zrcátkem potírala rty. Proč pořád nejdou. Soudruh učitel nahlédl s přís ným výrazem do třídy. Pak vešli husím pochodem dovnitř, Kinga mezi oběma učiteli, v ruce školní tašku. Zastavili se před tabulí, pohledem si změřili všechny tři třídy a po třído, pozor! jsme museli zů stat stát. Prý se stala velmi vážná věc. Která se bohužel týká nás všech. Smutný a politováníhodný případ, který tu teď společně budeme muset vyřešit, protože kro mě nás tří pátých tříd tu v době, kdy jsme odcházeli do tělocvičny, nikdo jiný nebyl. Kinze Janákové totiž zmizel penál. Někdo ho ukradl. A bylo po zkoušce. Seděli jsme tiše ve třídě, sou druh učitel chodil v nekonečném rytmu sem a tam a hovořil. Viník sedí někde tady mezi námi. Pokud se přizná, může počítat s tím, že ho ostatní pocho pí a prominou mu. Všichni máme svoje slabší chvil ky, ale s potřebnou sebekázní, sebekritikou a důvě rou v kolektiv lze tahle pokušení překonat. Zpravidla totiž víme, čeho je třeba se držet. Jaká je generální 21
Patnáct různých příběhů, patnáct různých hrdinek, které se často jeví jako jedna a tatáž osoba. Sou kromá dramata na pozadí převratných společen ských změn ve střední Evropě na konci 20. století. Krisztina Tóthová (1967), jedna z nejznámějších a nejuznávanějších maďarských autorek součas nosti, zavádí čtenáře do důvěrně známého světa, jenž je stejně jako celé toto období plný nejistot, vášní, nadějí i zklamání. Čáry a linky obsažené v podtitulu každé povídky se postupně skládají do podoby čárového kódu, symbolu nedosažitelnosti západního životního stylu v komunistické společ nosti, a vytvářejí obraz současného Maďarska, vy líčený s mimořádnou věrností.
fra.cz
Cover © Martin Kubát, 2011
Photo © Szilvia Martonová, 2011