Stenozáznam z veřejného slyšení Ústavně-právního výboru Senátu. konaného dne na téma: Novoroční amnestie 2013 motivy, okolnosti, důsledky

Neautorizovaný a nekorigovaný přepis

Stenozáznam z veřejného slyšení Ústavně-právního výboru Senátu konaného dne 21.2. 2013 na téma: “ Novoroční amnestie 2013 –motivy, okolnosti, důsledky“

(Jednání zahájeno v 10.06 hodin.)

Senátor Miroslav Antl: Dobrý den všem přeji! Vážené dámy, vážení pánové, vítejte na veřejném slyšení pořádaném Ústavně-právním výborem Senátu Parlamentu České republiky a Stálou komisí Senátu pro Ústavu a parlamentní procedury. Dovoluji si vás – za organizátory – přivítat v tomto nádherném, a podle mého názoru, i legislativně významném sále Senátu Parlamentu České republiky – s tím, že jsme se sešli na veřejném slyšení. Zdůrazňuji, že nejde o konferenci, ale o veřejné slyšení. To znamená, že skutečně úvodní referáty v té, nechci říct, oficiální části, ale v té první části budou stručné, budou věcné. A vy se pak, prosím, zapojte do debaty, ve které bychom chtěli zjistit vaše názory. Nepochybuji o tom, že to budou velice kvalifikované názory. Přednášející znám. Vítám je tady. Zdržoval bych pořad jednání, kdybych je vítal každého zvlášť. Ale rozhlédnu-li se, a vy se rozhlédnete kolem sebe, tak je tady skutečně kvalifikovaná veřejnost, erudovaní odborníci. My chceme dospět k závěrům, které vám za chviličku řeknu. Pokud jde o rozhodnutí prezidenta České republiky Václava Klause o amnestii ze dne 1. ledna letošního roku, které bylo zveřejněno ve Sbírce zákonů pod číslem 1 z letošního roku dne 2. 1. 2013, čímž se stalo závazné zejména pro orgány činné v trestním řízení, jimž nastala práce, s kterou zřejmě ani nepočítaly. Ale my všichni jsme sledovali reakci české veřejnosti, která skutečně byla, a řekl bych, velkou většinou - většinou pobouřena. Myslel jsem si, že jako obvykle překryjí takovouto událost další události na scéně české politiky. Ale není tomu tak. Můžeme to vidět i z reakcí českých občanů v rámci reakce na vystoupení pana prezidenta i při jinak velice úspěšném mistrovství světa v biatlonu z minulého týdne. Historicky je toto rozhodnutí spolupodepsáno poprvé v historii i panem předsedou vlády Petrem Nečasem, který se vyjádřil k tomu, že jej považuje za tradiční takřka povinnost, aby on spolupodepisoval. Není tomu tak. Od 1. 10. loňského roku nabyla účinnosti novela Ústavy ČR, která jasně říká; a my, když jsme tady schvalovali – a jsem rád, že v takové sestavě jsou tady

1

dámy senátorky a páni senátoři – když jsme schvalovali novelu Ústavy ČR, tak jsme jasně řekli, že čl. 62, kde je výhradní právo prezidenta ČR bez kontrasignace, jsme přesunuli do čl. 63. Tím jsme jasně řekli – ano, je potřeba, aby vláda, případně premiér, resp. jím pověřený ministr – podle mého názoru se tím asi vždy myslí ministr spravedlnosti České republiky – dal najevo, že takové rozhodnutí prezidenta je v pořádku a vlastně on takovýmto rozhodnutím, svým spolupodpisem "poslal" toto rozhodnutí do Sbírky zákonů, čímž se stalo závazné zejména pro orgány činné v trestním řízení a potěšující pro tisíce některých odsouzených. Nechci tady zabíhat do podrobností. Své vyjádření jsem zveřejnil na svých webových stránkách, kde jsem to dokonce nazval, že toto rozhodnutí je plivnutím do očí poškozených. Poškozených, kteří roky čekají na nárok na náhradu škody v rámci adhezního řízení a náhle se dozvídají, že s tím bude velký problém a oni se ocitají na straně, kdy musí dokazovat. Důkazní břemeno je na nich. A toto rozhodnutí vlastně nejenže osvobozuje, řekl bych, no podezřelé, případně obviněné ze skutečně nejzávažnějších majetkových, hospodářských nebo, jak někdo říká, finančních deliktů. V každém případě se to dotýká velkého počtu poškozených. My jsem reagovali s paní senátorkou a předsedkyní Stálé komise Senátu pro Ústavu a parlamentní procedury JUDr. Eliškou Wagnerovou tak, že jsme se na dálku dohodli, že uspořádáme toto veřejné slyšení, a to z jednoho prostého důvodu – chceme slyšet vaše názory, jak postupovat dál. Na rovinu říkám, že ani já, ani paní senátorka jsme nepodepsali ústavní stížnost, s tím, že chceme vyčkat i na vaše názory. Na vaše názory, které by nám měly říct to, jestli je namístě podávat, i když je podaná, a myslím si, že vždycky je třeba oslovit Ústavní soud, nejen přejí-li si to občané, ale i jsme-li rozhodnuti, že by Ústavní soud se měl takovouto věcí zabývat. Já osobně očekávám vaše názory i na to, zda měnit Ústavu České republiky omezením pravomoci prezidenta České republiky, s tím, že jsem hluboce přesvědčen o tom, že i prezident České republiky, činí-li takovéto závažné rozhodnutí, by měl vždycky za konkrétním činem vidět konkrétního, když ne pachatele, tak aspoň podezřelého, s tím, že by nemohl říci, že nevěděl, že to postihne takovou část české veřejnosti. A znovu se vracím k poškozeným. Na svých přednáškách studentům vždycky říkám, že prevence spočívá v důsledném a rychlém postihu všech pachatelů. Nyní dodávám, ale také i absence takovýchto širokých rozhodnutí prezidenta České republiky, protože to k prevenci v rámci trestního postihu určitě nepřispělo. Chtěl bych se vás zeptat a prosím pak o vaše vyjádření, zda lze rozhodnutí prezidenta považovat za velezradu, protože v tuto chvíli jediný ústavní delikt, resp. protiústavní delikt je vlastně velezrada, zda skutečně je kontrasignace premiéra pouhou formalitou a tradicí, jak jsem řekl, že tvrdil pan premiér. Dále, pokud bychom coby senátní žalobci kvalifikovali rozhodnutí prezidenta o amnestii a považovali je za velezradu, zda by byla založena i trestní odpovědnost předsedy vlády. Vidím tady spoustu trestně-právních odborníků. Všichni víme, že by šlo o dolózní, resp. úmyslný trestný čin, který by spočíval možná asi ve

2

zneužití pravomoci veřejného činitele, možná v nadržování podle § 366 trestního zákoníku. Tam je jasné to, že bychom museli prokazovat úmysl. Ale jak je to se zaviněním u velezrady, a další otázky, které když tak bych si dovolil vám jako průvodce dnešním veřejným slyšením položit. V tuto chvíli, kromě všech vás, které jsem přivítal, vítám i pana předsedu Senátu Parlamentu České republiky Milana Štěcha. Poprosil bych ho o jeho vstupní, rovněž zřejmě uvítací řeč, a poté vás seznámím ještě s organizačními záležitostmi. Vážený pane předsedo Milane Štěchu, máte slovo. Já sám jsem nemusel vstávat, takže jsem si ušetřil cestu. Děkuji. Předseda Senátu Milan Štěch: Děkuji, pane předsedo. (Zazněla znělka.) Pan předseda pustil znělku, ale to nebylo potřeba. Senátor Miroslav Antl: To je oslavná znělka, pane předsedo. Předseda Senátu Milan Štěch: Děkuji. To se někdy stane, když po delší době se ujme řízení senátor. Vážené kolegyně, vážení kolegové, vážení všichni vzácní a jistě fundovaní hosté, dovolte mi několik slov na téma, které je předmětem tohoto slyšení. Koncem loňského roku i zde v Senátu a v Poslanecké sněmovně se konala konference k 20. výročí Ústavy naší země. Bylo to 11. prosince 2012, někteří jste se těchto akcí, resp. této konference zúčastnili. My jsme tehdy i většina odborníků hodnotila, že přes některé dílčí nedostatky Ústava je stále dobrým zákonem, že se osvědčila. A také jsme děkovali tvůrcům a říkali jsme, že není potřeba v zásadě ji nějak překopávat. Novoroční amnestie prezidenta republiky, zejména její šíře a výrazně článek 2 – abolice – vyvolaly spontánní negativní odezvu občanů. Já jsem konkrétně v Novém Městě na Moravě byl přítomen a zažil jsem to, ne tedy směrem ke své osobě, taková odezva nebyla, ale u pana prezidenta to jistě bylo nepříjemné. Ale to není rozhodující. Ale amnestie podle mého názoru odhalila také určité další slabé místo v naší Ústavě. Prezident i včerejším prohlášením, které jste zajisté zaznamenali, zopakoval, že by amnestii i nyní znovu v tomto rozsahu vyhlásil. A z toho usuzuji, že si byl skutečně vědom její šíře, ale zejména dopadů, včetně dopadů článku 2. A myslím si, že on právo na včasné soudní řízení "pachatelů", podezřelých upřednostnil před právem postižených, a domnívám se, že před spravedlnosti jako takovou. Opírá se o své přesvědčení, že amnestie podle článku 63 odst. 1 není ničím omezena, to včera opět zopakoval, nejenom že to říkali jeho poradci, ale nyní to zopakoval i on. Je to prostě jeho názor. Článek 63 Ústavy také stanoví, že rozhodnutí prezidenta musí být spolupodepsáno předsedou vlády nebo pověřeným členem vlády a že vláda za to odpovídá. Myslím si, že tato odpovědnost je stejná jako v dalších odstavcích článku 63, bodu 1, například vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny a Senátu, kde to přísluší prezidentovi, ale de facto zodpovídá za to vláda, Ministerstvo vnitra garantuje správnost přípravy a postupu organizace voleb. 3

Prezident postupoval podle mého hlubokého přesvědčení – a to jsem vyjádřil hned dva dny poté, co se to stalo – špatně a dovolím si tvrdit nemorálně. Odmítám šíři a zejména článek 2, to znamená abolici. Jeho rozhodnutí výrazně snižuje důvěru občanů v právo a právní stát. Myslím si, že toto není jenom můj názor, ale tento názor sdílí jak mnoho občanů, tak se domnívám, i lidí znalých lépe práva než já. Zda porušil Ústavu je otázkou. Ale stejné pochybení, ba dokonce v duchu Ústavy článku 63 odst. 3 a 4 si myslím, že ještě větší, vidím v osobě předsedy vlády a ve vládě samé. Ta má odpovědnost, která je tam jasně daná. A myslím si, že podpis předsedy vlády není za účelem zaplnění volného místa na papíře. Podle předvolebních prohlášení, myslím při prezidentských volbách, místopředsedy vlády Karla Schwarzenberga vláda amnestii vůbec neprojednávala. Myslím, že je správné se zabývat, zda kroky učiněné prezidentem a vládou, předsedou vlády byly v souladu s Ústavou, ale především tím, aby se situace nemohla opakovat, a to s přihlédnutím ke změně Ústavy s účinností od 8. března 2013, protože víme, že tam tento proces je jiný, prostor pro důvody pro podání žaloby co se týká pochybení je širší, procedura je trochu ztížená, protože jsou tam obě komory Parlamentu. A to si myslím, že bychom se měli zabývat zejména na naší sešlosti, na našem slyšení, jestli v tomto Ústava po 8.3. bude lépe vyhovovat nebo je potřeba změna. Navíc tu je otázka, a tu já si kladu, zda vůbec současný moderní stát má svěřovat jednotlivci v jakékoliv podobě právo plošné amnestie, respektive když ano, tak jak je limitovat, protože dosavadní pojistka – kontrasignace předsedou vlády v praxi selhala. Aspoň drtivá většina, doufám, že jsme o tom přesvědčeni. Věřím, že dnešní slyšení nám v hledání odpovědi a případném řešení do budoucna nastíní nebo ukáže směr. Já bych chtěl poděkovat ústavně-právnímu výboru a naší komisi, že se tohoto tématu ujaly. To je přesně to, co si Senát dal do vínku, že se společenské široké záležitosti a věci, týkající se zejména souvislosti s Ústavou a navazujícími právními předpisy budou řešit a diskutovat v širokém odborném plénu a myslím si, že dnešní slyšení je toho důkazem. Takže ještě jednou děkuji a přeji nám všem, abychom vedli moudré jednání a také abychom našli směr, kterým se máme ubírat, abychom v budoucnu nezpůsobovali taková nemilá překvapení našim občanům, kteří potom ztrácejí důvěru v právní stát. Děkuji vám, že jste přišli. Senátor Miroslav Antl: Děkuji, vážený pane předsedo za vaše vystoupení. (Chtěl jsem ještě zahrát, ale netrefil bych asi ten správný knoflík.) Nyní velmi děkuji za to, že za námi přijel pan profesor JUDr. Jan Musil, CSc, který je soudcem Ústavního soudu ČR a kterého prosím o jeho vystoupení na téma Význam amnestie v trestním právu. Vážený pane profesore, máte slovo. Jan Musil: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, moje role je poněkud delikátní na dnešním setkání, na dnešním veřejném slyšení. Jsem zároveň soudcem Ústavního soudu a na mém pracovním stole leží hned několik podaných návrhu, které navrhují, aby Ústavní soud zrušil tuto amnestii. Rozhodnutí 4

meritorní dosud nepadlo na Ústavním soudu a ani já, jako člen tohoto tělesa, které bude rozhodovat, zde vlastně nemohu svůj subjektivní názor prezentovat, jinak bych byl podezírán z předpojatosti a byl bych vyloučen z rozhodování o této věci. Proto já spíše využiji své druhé profese, ke které se hlásím, profesora právnické fakulty a moje vystoupení bude zaměřeno trochu abstraktněji. Nebude se týkat této konkrétní amnestie, ale amnestie jako instituce, amnestie vůbec. Tolik první poznámka. Druhá poznámka je asi taková – k institutu amnestie samozřejmě může přistupovat řada odborníků z různých pozic. Je to institut, který se týká jednak ústavního práva, trestního práva. Týká se ale také kriminologie, penologie, filozofie, etiky, nepochybně i náboženství. Předpokládám, že některé tyto aspekty zde budou zmiňovat další referenti a já se tedy skutečně omezím především na trestně právní aspekty, a to ani ne tak z hlediska pozitivního práva, znění trestního zákona, nebo trestního řádu, ale spíš z hlediska kriminálně politického, které určuje spíše tendence, trendy tohoto oboru a také vyslovuje různé návrhy do budoucna, de lege ferenda. A nyní tedy již k věci. Trestní právo a amnestie, resp. milost. Chtěl bych základní stav tohoto oboru, institutu amnestie vyjádřit takovým rčením nebo francouzským termínem, že milost a amnestie je něco jako enfant terrible, zlobivé dítě pro tento obor trestního práva. Myslím si, že trestní právo by se bez těchto institutů jako takové zcela obešlo. Neohrozilo by nikterak funkčnost tohoto oboru, kdyby nebyly vyhlašovány amnestie ani milosti. Milost a amnestie jsou totiž pro trestní právo vlastně instituty redundantní a navíc v sobě obsahují znaky, čemu se říká nesystémové znaky ve vztahu k trestnímu právu. Obsahují v sobě riziko určitého ohrožení celého systému Hlavní smysl těchto institutů milosti a amnestie bývá spatřován v tom, že mají být, jak vyjadřují někteří autoři, pojistným ventilem práva, jiní říkají, že to má být nutný korektiv trestního práva. Smysl se také spatřuje třeba v tom, že mají odstraňovat možné justiční chyby a omyly a nebo že mají, zejména amnestie, zohledňovat zcela mimořádné okolnosti, které mohou nastat po pravomocném odsouzení. Ať už se týkají mimořádné okolnosti odsouzeného delikventa, třeba jeho náhle propuknuvší těžká nemoc nebo by snad měly také vzít v potaz změnu obecných sociálních poměrů, které nastaly ve společnosti dodatečně poté, co došlo už k odsouzení. Já se domnívám, že ale tyto argumenty jsou buď nepatřičné anebo ne zcela přesvědčivé. Domnívám se, že všechny tato mimořádné faktory, které jsou zmiňovány jako důvod třeba amnestie, jsou takové, na které lze reagovat zcela standardními postupy, které má k dispozici trestní právo nebo také penitenciární právo. Například k nápravě skutkových a právních vad, které se zjistí dodatečně třeba až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku, tak na ně lze aplikovat potom běžné, řádné a mimořádné opravné prostředky – takové, jako je třeba obnova řízení, stížnost pro porušení zákona nebo jiné prostředky, což je standardní instrument trestního práva a trestního řízení. I do třeba výkonu trestu lze zasáhnout prostředky trestního práva, které zná třeba takový institut jako je přerušení výkonu trestu odnětí svobody, pro něž např. lze sáhnout, jak tomu říká

5

trestní řád, pro jiné důležité důvody nebo konkrétně třeba pro nemoc pachatele atd. A pokud jde potom, že nastanou nějaké mimořádné společenské poměry, které vyvolají ve společnosti pocit, že je zapotřebí např. dekriminalizovat dříve trestné jednání, tak takové faktory by měly být spíše důvodem nikoliv pro amnestii, ale spíše pro novelizaci hmotného trestního práva, eventuálně pro rehabilitační speciální zákonodárství, které se vypořádá s těmi, kteří již byli odsouzeni za minulých poměrů. To by mělo být řešeno standardní legislativní cestou, která je známa ve všech státech a je na to prostě i vhodná procedura, jak potom napravit dodatečně již nastalé právní poměry. Čili opět chci říci – trestní právo by se v podstatě bez těchto institutů – milosti a amnestie – dobře obešlo. Je schopno plnit všechny představy, které jsou uváděny jako argumenty pro ni. Připouštím, že některé instrumenty je možné zdvojovat, že je možné hledat jednak východisko třeba v trestním právu a dejme tomu ještě v jiných institutech, třeba ústavně-právních a podobně, redundance se dá použít v mnohých oborech, ale ta redundance je jednak neefektivní, zvyšuje tedy náklady, je zbytečně komplikovaná a navíc tyto nadstandardní nástroje by mohly být použity pouze tehdy, jestliže nemají v sobě jisté riziko určitého kukaččího vejce, sneseného do daného prostředí v tom, že by tam vyvolávaly nějakou dezintegrační roli, nahodilost, libovůli anebo dokonce jsou způsobilé vnášet tam úmyslně nějaké defekty. A toto v sobě tyto instituty obsahují, protože nad některými z nich neexistuje dostatečná kontrola, dostatečná možnost je napravit, což jinak je žádoucí cíl, aby takové prostředky byly. Takže tyto instituty, i kdyby byly použity jako duplicitní k odstranění některých těch, dejme tomu, vad a otazníků, tak zároveň v sobě obsahují riziko zneužití, určité škodlivé účinky, které mohou způsobit. A teď ještě bych řekl některé obecné teze, o kterých si myslím, že právě zdůrazňují to, že tyto instituty by nemusely být vůbec používány. A budu mluvit především o amnestii jako o plošné hromadné milosti. Domnívám se, že tento institut především odporuje jistému fundamentálnímu principu celého trestního práva a fungování trestní justice a tou je generální všeobecná povinnost státu stíhat veškerou kriminalitu, a to ex officio – z úřední moci. Stát prostě je povinen stíhat a trestat všechny spáchané zločiny. Tato povinnost je odvozena z něčeho, čemu se říká monopol trestání. Je to totiž jediný subjekt, jedině stát tedy tuto povinnost má. Došlo k tomu poté, co byly odstraněny dřívější historické instituty, jako byla třeba možnost soukromého trestního postihu, soukromých trestních žalob apod. Smyslem zavedení tohoto monopolu trestání bylo ovšem především odstranit jisté velmi riskantní pro společnost postupy, jako je třeba používání svépomoci ze strany třeba poškozených osob, protože se ukázalo, že např. ona svépomoc, soukromá spravedlnost vede zpravidla k velikým excesům a k rušivým krizovým situacím, k dezintegraci společnosti, k patologickým sociálním jevům, protože eskalují tyto instrumenty, třeba té svépomoci, eskalují násilí ve společnosti, na zlo se odpovídá opět zlem a má to tendenci zesilovat.

6

Proto prostě moderní státy, někdy v 18. století víceméně bezpodmínečně prosadily onen monopol státu na stíhání, monopol trestní moci a nepřejí si nadále, aby jinými cestami se spravedlnost prosazovala. Tím, že ovšem k této monopolizaci došlo, tak občané od té doby právem spoléhají na to, že stát tuto funkci bude plnit, že bude delikty stíhat. A že když vyřadil, vyšachoval ze hry jiné subjekty, tak že on to bude, který tuto funkci splní. A ta představa, tak jako u každého institutu takovéhoto zásadního, byla taková, že se bude ta povinnost, monopol uplatňovat jaksi generálně, nikoliv selektivně. Že stát si nadále už nebude vybírat, že některé trestné činy třeba nebude stíhat, že je vyloučí ze svého zájmu, naopak ta představa – ona smlouva mezi státem a občany byla taková, že stát bude trestné činy stíhat. Tato představa legislativního vyjádření, třeba v trestním řádu českém, je zakotvena zásada legality, zásada obžalovací, zásada vyhledávací, která např. stanoví, že státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví s výjimkou, když by mu to umožnil zákon nebo mezinárodní smlouva – ono nestíhání. Ale to jsou nepatrné výjimky, jinak povinnost státu stíhat je považována jako plošná, generální. Je samozřejmé, že nikdy nedojde k tomu, aby stát opravdu stíhal všechny trestné činy. To prostě je vyloučeno, protože lidské poznání je omezené, mezerovité. Kapacity lidské jsou omezeny, takže policie, justice samozřejmě je si dobře vědoma, že nikdy všechny trestné činy neodstíhá. S touto realitou se dokáží smířit i občané. I oni jsou realisté a vědí, že stoprocentní odhalení a stoprocentní postih trestných činů není dost dobře možný. S čím se ale veřejnost opravdu těžko smiřuje je to, jestliže to nestíhání se neděje pro objektivní příčiny, protože třeba policie na to nemá prostředky, ale jestliže se to děje proto, že do toho někdo subjektivně zasáhne, že do toho vnese dodatečně nějaký jiný faktor, který provede určitou selekci a výběr. A to je něco, co ten fundament monopolu trestání vážně ohrožuje. Další taková základní námitka proti institutu plošné amnestie je také v tom, že v právním státě platí taková generální zásada – latiníci tomu říkají nullum crimen nulla poena sine lege – není žádný trestný čin a žádný trest bez zákona. Toto pravidlo je tradičně vykládáno tak, že nejenom v tom obsaženo to, že pozitivní normy, např. skutkové podstaty budou upraveny formou zákona, ale že formu zákona budou mít také veškeré hromadné výjimky z toho, že něco nebude trestáno. Takže například tzv. podmínky vylučující protiprávnost nebo beztrestnost, jako je třeba nutná obrana nebo krajní nouze, nebo důvody vedoucí k zániku trestnosti, jako je promlčení trestního stíhání, nebo účinná lítost, čili všechny negativní podmínky pro trestání, že rovněž jsou pokryty povinností, aby byly upraveny zákonem. Aby to byl jenom zákon, který tyto hromadné dispozice poskytne. Z toho principu nullum crimen sine lege se zdůrazňuje, že ten zákon má být lex scripta, že to má být parlamentní zákon, který stanoví podmínky, že to nemají být například normy, podzákonné, vládní nařízení nebo jiné podobné procedury. Parlamentní zákon se vyžaduje v oblasti trestního práva proto bezpodmínečně, že prostě dohodnout se ve společnosti na podmínkách trestnosti, eventuálně beztrestnosti je mimořádně konfliktní věc, dospívá se v té trestní oblasti k něčemu, čemu se říká konsensus demokratický, aby většina lidí

7

akceptovala podmínky trestnosti nebo naopak beztrestnosti. Prostě moderní demokracie dospěla k závěru, že nejlepší cestou pro hledání onoho demokratického konsensu je Parlament jako zastupitelská demokracie, v němž mají být tyto generální podmínky nalézány a Parlament je formou zákona je má formulovat, nikoliv někdo jiný. A to je právě ono, co je na institutu amnestie vadné. Tímto aktem dochází vlastně k dekriminalizaci tím, že veliká část deliktů není plošně stíhána, aniž by se na tom dohodl právě Parlament nebo takovýto reprezentativní legitimovaný demokratický orgán. Tyto námitky vedly k tomu, že v řadě zemí, pokud tam amnestie je zachována, byla přenesena ona působnost vyhlašovat amnestii na Parlament. Tak je tomu např. v Německu nebo ve Švýcarsku, kde skutečně tento institut je svěřen Parlamentu. Další obecná poznámka, kterou tu dokonce zmínil pan předseda Senátu, je také námitka toho, že amnestie narušují preventivní účel trestání. O trestání existuje samozřejmě celá řada teorií a konceptů, ale ve většině těchto konceptů je obsažena myšlenka tzv. relativní teorie trestu, myšlenka, že se trestá, aby nebylo pácháno zlo, že trest má plnit určitý společensky prospěšný účel. Má jednak odrazovat potenciální pachatele od záměru páchat trestný čin, má také určitým způsobem vychovávat. Čili je to myšlenka oné generální prevence. V této souvislosti se často zmiňuje základní idea, kterou vyslovil Cesare Beccaria, veliký filozof a teoretik trestního práva z 18. století, která říká, že jednou z největších překážek zločinů není ukrutnost trestů, nýbrž jejich nevyhnutelnost. Podobnou myšlenku vyslovil třeba Montesquieu. Řekl, že největší trest za špatný čin je ten, že někdo bude z něho usvědčen, že projde určitou procedurou soudní a bude vysloven ten závěr. Čili jinými slovy řečeno – vysoká pravděpodobnost, že spáchaný zločin bude odhalen a pachatel bude dopaden, postaven před soud a potrestán, je představa, že má plnit tuto kriminoinhibitivní neboli brzdící roli, odrazovat od páchání deliktů. Naopak potom platí, že čím větší je šance, že spáchaný delikt zůstane bez potrestání, tak tím menší jsou zábrany potenciálních pachatelů. Ona obava zmizí a oni se snadněji rozhodují pro páchání trestných činů. U amnestií je tomu tak, že ony pravděpodobně skutečně snižují onen odstrašující účinek, a to zejména za situace, kdy se stávají amnestie téměř velmi frekventovaným institutem, kdy se například vyhlašují příliš často, zasahují velké skupiny deliktů, jichž se týkají, a pachatelů. Všichni vězeňští pracovníci by vám řekli, že před každým státním jubileem, před různými státními svátky nebo před takovými událostmi, jako je výměna prezidentů, se mezi vězni ve věznicích začne šířit masová psychóza o tom, že rozhodně bude amnestie, všichni s tím počítají jako napevno. A je to něco, co svědčí o tom, že oni to berou jako jakýsi nárok na to, aby došlo k tomuto aktu. A když někdo zvažuje, mám spáchat nesmírně vážný delikt typu vraždy nebo veliké loupeže a je na jedné straně představa, že neuniknu nikdy uložení třeba doživotního trestu apod., tak úplně jinak působí zábranným způsobem, než

8

představa, že možná za dva, tři roky dojde k nějakému takovému aktu, který mne osvobodí z tohoto trestu. Kriminologové a právníci v oblasti trestního práva vyčítají tomuto institutu právě odbourávání onoho odstrašujícího efektu. Vadí jim také to, že u amnestie schází určité protiplnění ze strany pachatele. Trestní právo zná různé instituty, např. jak trest již uložený dodatečně zmírnit v podobě typicky podmíněného propuštění z výkonu trestu. Ale tyto instituty jsou vybudovány na představě, že se dostane ze strany pachatele nějakého protiplnění, např. v podobě vzorného chování ve věznici ve výkonu trestu, vzorného chování ještě po nějakou dobu po propuštění atd.U amnestie někdy je takový moment trochu zabudováván, podmíněného budoucího chování. Ale je tam např. vůbec postrádán onen aspekt vzorného chování ve výkonu trestu, ten tam většinou není stanoven jako podmínka pro poskytnutí amnestie. A to jsou věci, které opět systémově narušují snahu o převýchovu pachatelů, o nějaké resocializační úsilí, které chce s tím společnost spojovat. Mluvím už velmi dlouho, proto docházím k určitému závěru. Závěr je takový, že nazíráno jenom z hlediska onoho trestního práva jsou oba instituty, jak milost, tak i amnestie, kontroverzní a zbytné instituty. Obešla by se jak justice, ale tak i kriminální politika bez toho, že by vůbec neexistovaly. Přesto, že tomu tak je, najde se část i teoretiků i vědců, kteří nadále plédují za to, aby ony instituty byly zachovány a byly používány. Podle mého názoru argumenty, které jsou pro to vznášeny, se ovšem často pohybují v iracionální těžké uchopitelné rovině, vymykají se nějakým možnostem verifikace, přezkušování, pravdivosti takových argumentů, které jsou vznášeny. Jsou prostě používány k tomu jednak různé třeba morální nebo pseudomorální argumenty a někdy zcela iracionální. Ale používají je i velcí duchové právní vědy. Zmínil bych třeba vynikajícího německého právního teoretika Gustava Radbrucha, který nic proti milosti a proti amnestii nenamítá, ale argumentuje asi doslova těmito slovy. On říká, že milost není toliko vlídnější forma práva, nýbrž zářící paprsek, který proniká do oblasti práva ze světa, jemuž je právo úplně cizí a který teprve ukazuje ponurost právního světa. Vidíme volbu oněch prostředků, zářící paprsek, ponurost práva. Jsou to samozřejmě argumenty neracionální, ale ony nepochybně hrají v určité části populace jistou roli a jsou argumentačně používány. Nebo německý profesor práva Heribert Prantl, který se zasazoval třeba o amnestování teroristů z německé frakce Rudé armády, píše: Milost pochází z jiného světa. Německý filozof Kodal zase píše: Odpuštění nemá žádná pravidla, je to něco kromobyčejného, je to absolutně svobodný akt, který se nedá ani požadovat, ani očekávat, dá se v něj nanejvýš věřit, doufat. Těm z nás, kteří spíše dají na racionální argumentaci, které spíše neoslovují ony patetické názory, nezbývá než vzít na vědomí, že u určité části populace jsou tyto instituty pokládány za smysluplné. A nezbývá nám potom než doufat,že ti, kteří o milosti a amnestiích rozhodují, jako je třeba hlava státu, a kteří budou rozhodovat, že se budou skutečně řídit oněmi iracionálními vyššími principy, jakýmisi božskými příkazy a vyššími principy mravními a že se nebudou řídit

9

třeba nízkými pohnutkami, protože jimi už samozřejmě tyto instituty nelze vůbec ospravedlnit. Děkuji za pozornost. (Potlesk.) Senátor Miroslav Antl: Děkuji vám, pane profesore, za vaše úvodní vystoupení. Nyní mi dovolte, abych organizačně ještě uvedl to, co jsem měl říci na začátku, a to, že časově neomezené vystoupení bylo ve vztahu k panu profesoru Musilovi, jinak ostatní řečníci z této části jsou omezeni 10 minutami. Pokud jde o část další, to znamená vystoupení v rámci veřejného slyšení, tak řídím se paragrafem 144 odst. 4 jednacího řádu Senátu, který říká, že řečnickou dobu v rozpravě je možné omezit nejvýše na 5 minut, takže ve prospěch účastníků rozpravy bude platit 5 minutové omezení. Jinak pokud jde o rozpravu v další části, jsou k dispozici písemné přihlášky. Budu se řídit toliko písemnými přihláškami, aspoň do vyčerpání přihlášených účastníků. S tím, že další přihlášky jsou k dispozici u paní Bc. Anety Fukalové alias Komárkové, která vám je může dát, pokud byste chtěli. Takže další program je Novoroční amnestie 2013 z pohledu prezidenta republiky a vlády. Tady bych chtěl říci, že jsme zvali pana prezidenta, poté i pana kancléře, resp. pana vedoucího kanceláře prezidenta republiky, nikdo z nich se nedostavil, resp. všichni postupně se omluvili. A kdo jste slyšeli vystoupení pana prezidenta republiky, tak ten nám vzkázal, že to snad nemyslíme vážně, že nepředpokládá, že by se někdo vážně zabýval v Senátu tímto tématem. Takže to je reakce, kterou vyřizuji. Přesné znění najdete v archívech médií. Takže tímto prosím – za vládu ČR a za pana premiéra je tady vážený pan ministr spravedlnosti ČR Dr. Pavel Blažek, Ph.D., a já ho prosím o jeho stanovisko, či vystoupení, nevím, jak to nazvat. Pane ministře, máte slovo. Ministr spravedlnosti ČR Pavel Blažek: Děkuji za slovo. Dámy a pánové, na úvod bych chtěl poděkovat za pozvání, byť přiznávám, že takové veřejné slyšení v Senátu třeba o rybaření by mně bylo asi příjemnější a jednodušší. Ale je o amnestii. Rád bych na úvod řekl, že to fórum je trošku, řekl bych, smíšené. To znamená, když vidím vystupující, je zde spousta odborníků z oblasti ústavního, trestního, případně jiných práv. Na straně druhé jsme na půdě Senátu, což je ve své povaze a podstatě orgán politický. To znamená, že je velmi těžké pohybovat se v té diskusi tak, aby to nebylo ani moc politické a zase ani moc právnické, na to jsou tady jiní. To znamená, že nebudu mít projev jako ve sněmovně, který trvá přes hodinu, a byl pravděpodobně asi ryze právnický, a pokusím se nějakým způsobem být někde mezi tím. Téma je amnestie z pohledu vlády. Chtěl bych říci, že po vyhlášení amnestie se objevilo několik problémů teoretických a vlastně i praktických, na které se nějak reagovalo. První věc, která se velmi diskutovala, byla otázka na roli vlády a premiéra při amnestii zejména v důsledku povinné kontrasignace rozhodnutí prezidenta republiky. Tady bych řekl, že spíš očekávám debatu odborníků na toto téma. Každopádně co mohu prohlásit, je to, že v našich ústavních podmínkách na základě ústavních zvyklostí se kontrasignace dlouhodobě uplatňovala tak, že předseda vlády formálně ověřoval právní správnost, neboli mohl odmítnout kontrasignaci, a stalo se to v podstatě jednou za fungování této ústavy, pokud 10

ten akt prezidenta považoval v rozporu s ústavou či zákony, nebo považoval takový akt za fakticky nemožný. Tím pádem může docházet k situacím, kdy ten, kdo kontrasignuje, politicky nesouhlasí s tím, co kontrasignuje, nicméně kontrasignuje, pokud dospěje k tomu, že to rozhodnutí je ústavní a zákonné. Tady bych rád prohlásil jako součást výkonné moci, že rozhodnutí prezidenta republiky považuji za ústavní a zákonné, a považuji za naprosto legitimní diskusi o tom, jestli je rozumné, správné, vhodné, a můžeme používat další adjektiva, nicméně o ústavnosti tohoto kroku nepochybuji. Vždy je otázka, jestli, kdy se stane určitá věc v reálném životě, která je diskutabilní, zejména pokud jde o praxi v činnosti orgánech státu, jestli je potřeba okamžitě měnit nějaký zákon, ústavu apod. Napadlo mě to teď, když jsem poslouchal předřečníka i pana Štěcha, napadl mě takový příklad, který jsem zažil včera. Víte, ona ta státní moc má také jiné možnosti, jiné důsledky a musíme také občas srovnávat. Včera byl u mě na ministerstvu pan Šafránek, což je ten pán, který byl kdysi odsouzen za znásilnění, vykonal nezákonnou vazbu, byl dokonce z dnešního pohledu odsouzen za něco, co nespáchal. Orgány státu, a teď bych řekl hobbeský Leviathan, mu svým způsobem zničily celý život. Rozpadla se mu rodina, dodneška chodí a vysvětluje, že opravdu není žádný násilník apod. A teď to srovnejme s tou amnestií. Amnestie, ať ji vnímáme jakkoli, tak nikomu život nezničila. Opakuji – nikomu život nezničila. Přesto já, ať si to tom případu pana Šafránka myslím teď cokoli pokud jde o postup justice, nepřijdu s žádnou novelou zákona, ať už trestního nebo jakéhokoli jiného. Protože přece jednu věc vím, jsou případy, které se stávají a žádný zákon to prostě nemůže změnit, ani novela. Ano, existují justiční omyly, stejně jako budou existovat vždy diskutabilní rozhodnutí toho či onoho orgánu státu, ale nemyslím si, že je vždy potřeba okamžitě měnit nějaký, a v tomto případě dokonce ústavní zákon. Když se podíváme dnes na realitu, tak je zvolen nový prezident, který se zanedlouho ujme funkce, a přece ten nový prezident, ať je to kdokoli, bude-li chtít zvolen znovu, tak je naprosto poučen z toho, jakým způsobem je vnímána tato amnestie. A já si myslím, jestli ty debaty měly nějaký smysl, měly být někdy vedeny, tak dřív. Ale předpokládám, že každý prezident si samozřejmě amnestii rozmyslí. Rozmyslí si její rozsah, a to z ryze prakticko-politických důvodů. Osobně si myslím, že ani Václav Klaus, a to já nevím, já jsem s ním o tom nemluvil po vyhlášení amnestie, ale také asi nepředpokládal tu negativní vlnu, která se v tom hodnocení zvedla. Nepochybně si jí všimli všichni kandidáti na prezidenta a všimněte si, jak všichni bojovali proti amnestii, ačkoli by to za jiných okolností vlastně možná ani nebylo téma nějaké prezidentské kampaně. Čili za sebe, a to zdůrazňuji, opakuji za sebe, a opakuji ještě jednou, za sebe říkám, že si nemyslím, že je třeba nějakým způsobem měnit ústavu v této otázce. Dokonce ani v otázce tzv. abolicí, neboli zastavování řízení. Protože těžko vymýšlet nějaký příklad, ale může se nám stát, a teď myslím třeba s mezinárodními dopady na situace, kdy nějaký policista obviní, on je o tom možná přesvědčen, ale někoho, kdo k nám přijede ze zahraničí, a může to vyvolat určitý

11

složitý mezinárodní konflikt. Vždy by tu měla být kromě soudní – a řekněme státních zástupců – nějaká možnost, kdo řízení zastaví, a dokonce bych řekl i bez nějakých právních odůvodnění. Typicky to může být – dnes jsem třeba četl, že Miloš Zeman přijímá někoho z Izraele, to je přesně ten příklad. Protože vždycky se může stát, že přijede někdo z Izraele a na základě různých výkladů toho, co se tam v té oblasti děje, může nějaký náš policista obvinit někoho, kdo z té Izraele přijede, a musí tady být nějaká možnost, jak to rozhodnutí napravit. Protože ty důsledky toho mohou být větší. Upozorňuji, že mě nebaví diskuse, které nevyvolávají – jak bych to teď řekl – konfliktní situace, protože jiné diskuse nemají smysl. Já vám tady úmyslně říkám věci, kdy očekávám na ně reakce. Je-li to veřejné slyšení, tak je potřeba dávat takové možnosti diskuse, aby debata byla zajímavější. Z tohoto pohledu já nejsem zastáncem změny ústavy, ale já jsem pouhý ministr, rozhoduje sněmovna a Senát. Zase, když ke změně ústavy dojde, tak žádná světová, česká, moravská tragedie se nestane. Ale myslím si, že důvod k tomu teď není, protože reálně nehrozí to, že by se něco takového mohlo stát. Ale je to na debatu. Pokud jde čistě o provádění amnestie, tady bych rád řekl, že vyjma článku 2, který je samozřejmě složitý, a tady spíš očekávám vystoupení pana Dr. Zemana, který bude mít konkrétní fakta a konkrétní údaje k tomuto, bych rád řekl, že se v těch ostatních věcech, resp. článcích amnestie neobjevily nějaké zásadní výkladové problémy. To znamená, stejně jako ve sněmovně, tak i teď bych rád poděkoval jak představitelům justice, státního zastupitelství, ale i vězeňské služby, že pokud jde o faktické provádění amnestie, provedli naprosto neuvěřitelný výkon, a to bych řekl, že v několika dnech. Vzhledem k tomu, že o té amnestii ani nevěděli, tak je úžasné, jak od 1. ledna dokázali fungovat. Pokud jde o ta některá výkladová nedorozumění, která v těch ostatních článcích výkladů existovala, tak ministerstvo po pár dnech vydalo určité výkladové stanovisko k některým základním věcem. Ale ono je to samozřejmě nezávazné pro soudy. To znamená, bylo to jakési vodítko, názor ministerstva. V podstatě bych to zúžil asi na tři základní problémy. To byl výklad pojmu trestní zákoník, který je použitý v textu amnestie. Protože nějak jinak může být vnímán trestní zákon, ale až teprve ten nový zákon účinný od 1. ledna minulého roku se jmenuje zákoník. To byla první věc, o které se debatovalo. Samozřejmě jde i o pojem trestný čin v článku 2 amnestie. Pak tam byly ještě problémy s trestním stíháním proti uprchlému. Ale znovu říkám, soudy tuhle otázku zvládaly velmi dobře. Víte, amnestie, co má dělat chudák ministr, když jeden redaktor regionálního tisku ze severních Čech si vymyslí, doslova vymyslí výrok nějakého soudce. To znamená, že celý den běhají po tom všechna média, že málem desítky, stovky případu existují, kdy jsou propouštěni ti, kteří propouštěni být neměli. A pak vám ten soudce řekne, že ten výrok nikdy neřekl. To znamená, že ještě u té amnestie, tak jak byla vnímána ta amnestie poslední, docházelo k tomu, že ještě média začala strašit něčím, čím strašit vůbec neměla. Musím říci, že v některé oblasti, řeknu až hysterie, která se kolem té amnestie odehrávala, byla

12

vyvolávána uměle. Já neříkám záměrně, ale současná média tím, že nestíhají spoustu věcí, ani možná nechtějí ověřovat si některá fakta, tak s tím rychle vyjedou, jen aby byla první. A pak ten, kdo je první – tak to chytá druhý, třetí, čtvrtý, a nestihnou si ověřovat vůbec nic. Já jsem měl od 1. ledna několik setkání jak s představiteli krajských soudů, tak s představiteli státních zastupitelství, s představiteli vyšších soudů. Rád bych chtěl veřejně poděkovat Pavlu Zemanovi, se kterým jsem se spojil hned první den, on okamžitě zabezpečil součinnost státního zastupitelství, přestože státní zástupce radost z amnestie mít nemůže, protože jeho základní činností je to, že se snaží stíhat trestnou činnost, a náhle má spolupracovat na něčem, kdy vlastně ti, o kterých si často myslí, že se opravdu něčeho dopustili, tak musí spolupracovat na tom, že postiženi nebudou. Právě proto děkuji speciálně ještě této soustavě. Já nevím, jestli vás mám otravovat nebo obtěžovat s nějakými konkrétními fakty, kolik je dnes propuštěných, ale snad řeknu tolik, že ke 4. 2. 2013 bylo propuštěno 6414 odsouzených, ke dni 4. 2. 2013 bylo amnestováno celkově 17 947 osob, z toho 8603 trestů nepodmíněných a 6483 podmíněných odsouzených. Stav populace vězeňské k 4. 2. 2013 je celkem 16 158 vězněných osob, z toho je 14 014 odsouzených, 2110 obviněných a 34 chovanců detenčních ústavů. Samozřejmě amnestie měla vliv i na to, že vězeňská služba, a teď zase prosím, abychom to vnímali objektivně, některé objekty tzv. konzervuje, to znamená, že je nevyužívá, aby tam měli 3 – 4 osoby, když to trošku přeženu, tak se samozřejmě koncentrují do jednoho místa. Ale teď bych to řekl v souladu s tvůrci americké ústavy, kteří říkali, že při všem je třeba počítat s hříšností lidí, nikoli s anděly, tak bohužel mám obavy, že dlouho prázdná tato zařízení nebudou. To znamená, že to není o tom, že by byly nějaké zbytečně nevyužité prostory státu, které spravuje vězeňská služba. Ale mám reálnou obavu, že budou zase zaplněna nějakým způsobem. Totéž se týká, nevím, jestli vás to bude zajímat, nějaké finanční stránky amnestie. Propouštění ve vězeňské službě považuji za vyloučené i z těch důvodů, které jsem řekl. Samozřejmě nějaké prostředky se ušetří, ale naprosto odmítám variantu, o které jsem občas čítával, že by amnestie byla pro to, aby se ušetřily nějaké finanční prostředky. To by byly příliš nízké důvody pro amnestii. Ještě mi dovolte snad na závěr, já mám opravdu rád ty "diskusní granáty". Víte, prohlášení, že amnestie je nemorální – to zní krásně. Ale je tady v tomto sále dost lidí, kteří se zabývají celý život tím, do jaké míry lze spojovat právo, morálku, politiku a některé další normativní systémy, které jsou ve společnosti. Vzpomněl jsem si při tom dle výroku na citát z Friedricha Hayeka, který naprosto správně řekl, že nejmorálnější právní řád byl řád nacistického Německa. Když budete volat po morálce vždycky v souvislosti s právem, a já to volání chápu, ale není to tak jednoduché, proto to říkám, tak si někdy přečtěte nějaká vnitřní pravidla třeba SS. Tolik morálky, co je tam, už nikdy jinde neuvidíte. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

13

Senátor Miroslav Antl: Také děkuji. Vážený pane ministře, aby vaše výzva k reakcím nezůstala bez odezvy, tak si dovolím přičinit poznámku k vašemu výroku – amnestie nikomu život nezničila. Já jsem v úvodu říkal, že je třeba se ptát poškozených. Takže bych se zeptal poškozených, zdali jim život nezničila. Zeptal bych se jich, zda jim navrátilci z výkonu trestu odnětí svobody nenarušili život a nenechám bez povšimnutí orgány činné v trestním řízení, policejní orgány, státní zástupce, případně soudce, kteří se zabývali tou nejzávažnější majetkovou či hospodářskou trestnou činností a strávili na ní kus svého života, zdali jim toto aspoň nepřivodilo znechucení či nějaké narušení psychického stavu. To je jenom poznámka. (k ministru Blažkovi:) Chcete ještě reakci. (Ministr Blažek hovoří od mikrofonu předsedajícího.) Ministr spravedlnosti ČR Pavel Blažek: Jenom jedna reakce. Je potřeba si uvědomit, že nebyli propouštěni lidé, kteří by šli za deset let z těch vězení. Byli propouštěni lidé, kteří by šli za pár měsíců stejně. To znamená, argument o tom, že amnestie může za to, oni potom páchali trestnou činnost, je v tomto smyslu lichý. Protože oni by šli mnozí v březnu, dubnu. Nešli by hromadně, to uznávám. Senátor Miroslav Antl: Děkuji, pane ministře. My, aniž bychom se domluvili, tak jsme vám s panem ministrem předvedli, jak by měla vypadat část výměny názorů v rámci veřejného slyšení. Nyní se dostáváme k třetímu bodu, to jsou ústavně-právní souvislosti novoroční amnestie. Je to část skutečně ústavněprávní. Prosím pana děkana právnické fakulty Univerzity Karlovy zde v Praze pana prof. Dr. Aleše Gerlocha, CSc., o jeho vystoupení. Pane děkane, vítejte u senátního mikrofonu. Aleš Gerloch: Vážený pane předsedo Senátu, vážený pane předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři, vážení hosté, dámy a pánové. Vzhledem k časovému limitu a také vzhledem k tomu, že vystupují další tři kolegové v tomto bloku, dále vzhledem k tomu, že podstatnou složkou veřejného slyšení by měla být rozprava, budu se snažit postupovat v tezích, a v podstatě jsem to rozdělil jenom do dvou částí. V první části bych stručně připomněl platnou úpravu současnou v ústavě k této problematice a srovnal ji s ústavní úpravou podle ústavního zákona o československé federaci, což si myslím, že je důležité. Dále potom bych mluvil už jenom o závěrech, které jsem si připravil, to znamená o tezích, které se týkají těch otázek možnosti přezkoumání amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky z 1. ledna, respektive vyvození odpovědnosti za eventuální porušení ústavy, a toho, jak dále postupovat pokud jde o právo prezidenta republiky amnestovat. Takže nejprve tedy k té ústavní úpravě amnestie platné Ústavy ČR. Tato úprava se neměnila za celou dobu a připomínám, že v podstatě jde o 4 články, respektive odstavce a písmena, klíčový je článek 63. V článku 63 odst. 1 písm. k) říká: Prezident republiky má právo udělovat amnestii. V článku 63 odst. 3 se říká: Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavců 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Článek 63 odst. 4 stanoví: Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje 14

spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda. A konečně článek 68: Vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně. Když to srovnáme se stručnější úpravou v ústavním zákoně o čs. federaci, jaká byla tehdy úprava a v čem tedy je zásadní rozdíl. Článek 60 odst. 2 ústavního zákona o čs. federaci stanovil: Prezident republiky je za výkon své funkce odpovědný Federálnímu shromáždění. Čili neexistoval režim neodpovědnosti, ani režim samozřejmě kontrasignace. Článek 61 odst. 1 písm. j): Prezident republiky má právo udělovat amnestii, promíjet a zmírňovat tresty uložené trestními soudy a nařizovat, aby se soudní trestní řízení nezahajovalo nebo aby se v něm nepokračovalo, a zahlazovat odsouzení. To znamená, že tady je vlastně vyjmenováno, jaká všechna práva má. Amnestie se – obvykle bez problému – považuje vlastně za hromadné udílení milostí. Naše platná úprava toto vlastně už neopakuje, nevyjmenovává. Ale myslím, si, že je shoda na tom, že zahrnuje vlastně všechny tři složky ve smyslu jak abolice, tak agraciace, tak rehabilitace. Rozdíl byl samozřejmě v tom, že zde rozsah abolice byl užší, protože se hovořilo o tom, že soudní trestní řízení nemá být zahajováno, nebo se v něm nemá pokračovat. To znamená, že tato možnost byla omezenější, než je v dnešní úpravě. Ale disponoval jí výlučně prezident republiky. Pokud se podíváme na amnestijní rozhodnutí z let 1989 až 2013, už se o tom psalo v tisku a médiích se o tom hovořilo; připomínám jenom, že v režimu ústavního zákona o československé federaci byly 3 amnestie; 1989 ještě prezidenta Husáka, potom ta tzv. "velká amnestie" prezidenta Havla – po nastoupení do úřadu. A ještě druhá jeho amnestie. A dále potom vlastně 3 amnestie v režimu Ústavy platné. A to 2 amnestie prezidenta Havla – 1993, 1998. A pak tato amnestie prezidenta Klause. V této souvislosti, když bychom se podívali na amnestijní rozhodnutí, tak co je nápadným rozdílem nebo výrazným diferenčním znakem současné amnestie – je právě článek druhý. Protože vždy, když se amnestie udělovala, rozsah byl různě velký – např. amnestie 1993, 1998 byly nesrovnatelné svým rozsahem; i s tou současnou. Ale vždy vlastně rozhodnutí o zastavení trestního stíhání bylo v relaci k rozhodnutí agraciačnímu, tzn. o prominutí, event. zmírnění trestu. Kdežto tady v tomto případě výrazně vybočuje a dosahuje nezvyklé výšky. Tady pan ministr připomněl, že nebyli propouštěni odsouzení, kteří by byli odsouzeni na dobu 10 let odnětí svobody. Naopak tady vidíme, že se zastavuje trestní stíhání tam, kde hrozí trestní sazba do 10 let. Zřejmě by vyvolalo jaksi velikou diskusi, pokud by se propouštěl někdo z vězení, kdo byl odsouzen na dobu 10 let odnětí svobody. V tom je asi jádro problémů – a proč se tady scházíme. Nyní takové teze, které si myslím, že jsou k úvaze a k další diskusi. První. Povaha amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky. Podle mě má povahu normativního právního aktu. A to proto, že obsahuje právní normy jako obecně závazná pravidla chování. Otázkou je, jestli je právním předpisem. Existují názory, že mohou existovat právní předpisy, které nemají žádné právní

15

normy, a tudíž nejsou normativními právními akty. A naopak, že mohou existovat normativní právní akty, které nejsou právním předpisem. V první kategorii jsou to typicky zákony, které hodnotí určité skutečnosti, ať už pozitivně nebo negativně. Protože hodnotící stanoviska typu - T. G. Masaryk se zasloužil o stát – nejsou samozřejmě právními normami samy o sobě. Teprve pokud by byly spojeny s nějakým důsledkem normativní povahy, tak by obsahovaly právní normy. Je tedy otázkou, zda toto amnestijní rozhodnutí může být normativním právním aktem, které ale není právním předpisem. Podle mě se takto na to dívá zákon ve Sbírce zákonů a ve Sbírce mezinárodních smluv, který je vyřazuje z kategorie právních předpisů a řadí je do zvláštní kategorie normativních právních aktů (nebo obecně aktů), protože to nemusí být akty právní povahy, které se rovněž vyhlašují ve Sbírce zákonů. Osobně bych ale – v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu – rozlišil formální hledisko a materiální hledisko. Z formálního hlediska to právní předpis není, protože to neuvádí zákon o Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv. Neřadí je sem. Podle mě ale z materiálního hlediska to právní předpis je. Notabene toto tvrdím nikoliv jenom teď, ale i ve své učebnici, tzn., že je na něj možno hledět jako na právní předpis. Otázkou, která se potom často uvádí v odborné literatuře, že se liší od právních předpisů tím, že reaguje na skutečnosti již nastalé, a nikoliv, že vytváří nové skutečnosti – chápu jenom jako relativní rozdíl. Připomeňme si, že v případě pravé a nepravé retroaktivity rovněž zákonná úprava nebo obecně právní předpisy upravují skutečnosti již nastalé. A mění je. Ať již dokonce do minulosti u pravé retroaktivity, nebo pro budoucnost, ale skutečnosti již existovaly. Samozřejmě to amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky, ať už v jakémkoliv režimu, má do jisté míry specifický charakter v tomto smyslu. Ale lze ho, podle mě, považovat za právní předpis, byť převážně z materiálního hlediska obsahuje obecně závazná pravidla, která mají být aplikována. Druhý problém. Má kontrasignace předsedy vlády politický, či jenom právní význam? Závěr o právní povaze spolupodpisu předsedy vlády nemá oporu v Ústavě ČR. Už jsem citoval příslušné ustanovení, že rozhodnutí prezidenta republiky – podle čl. 63 Ústavy – ke své platnosti vyžadují spolupodpis předsedy vlády. To znamená, že se zde nijak nediferencuje mezi jednotlivými případy, které jsou zde do čl. 63 zařazeny. Pokud bychom totiž souhlasili s právním charakterem kontrasignace, kterým předseda vlády – v uvozovkách – jen ověřuje; soulad s právním řádem, pak bychom do jisté míry hybridní charakter formy vlády v ČR posunuli k poloprezidentskému systému. Rozhodující roli při vytváření rozhodnutí by neměla vláda, ale prezident republiky. V kontrasignaci jde o element parlamentní formy vlády. Hlava státu zde vlastně panuje, ale nevládne. Oproti jazykové formulaci je vlastně smysl přesně opačný, než se zdá na první pohled. Prezident republiky plní úlohu supervize z ústavního i zákonného hlediska při rozhodování - podle čl. 63. V zásadě není de iure rozhodnutí. Ale i pokud by byl, vyžaduje se souhlas předsedy vlády či jím pověřeného člena vlády. To znamená, že v praxi by

16

samozřejmě mohl vystupovat jako ten, kdo iniciuje nějaké rozhodnutí, byť to ve většině případů ani není obvyklé. Ale stejně tak i ve věci amnestií může vláda sama navrhovat, aby k ní došlo. Ale v zásadě prezident republiky tady plní úlohu toho, kdo by měl říci – ne, toto neudělám, protože to není ústavní, protože to není zákonné – a argumentovat samozřejmě konkrétními ustanoveními Ústavy ČR nebo zákona. Nebo nějakou interpretací, z které to vyvozuje. Argument zvyklostí je podle mě slabý. Protože – jak jsem uvedl – podle této úpravy platné byly provedena jen 2 amnestijní rozhodnutí. Režim za federace byl jiný, a stejně tak i za první republiky byl jiný, než je v současnosti. Pokud bychom připustili právní povahu kontrasignace, pak je třeba si uvědomit náročnost požadavků souladu tohoto rozhodnutí s právním řádem ČR. Čili na první pohled to vypadá jednoduše, že lze v podstatě téměř vše hned odsouhlasit, ale uvědomme si, že zde máme samozřejmě jako významnou součást ústavního pořádku Listinu základních práv a svobod. Dále čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR stanoví, že Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z norem mezinárodního práva. To znamená, že předseda vlády nebo jím pověřený, asi ministr spravedlnosti, by musel velice podrobně zkoumat, zda skutečně toto amnestijní rozhodnutí nevybočuje z poměrně rozsáhlé omezující soustavy právních norem v podstatě ústavní síly. Přitom diskuse, která byla vedena, ukázala, myslím, jednoznačně na to, že argumentace právě normami plynoucími z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, byla velmi zkreslena. Lhůta 6 let má pouze indikativní charakter. Samozřejmě je vždy třeba z hlediska průtahů zkoumat, zda skutečně nedochází k tomu, že sami účastníci brzdí řízení, nebo zkoumat rozsah a složitost předmětné materie apod. Bod třetí – a už se blížím pomalu k závěru vystoupení. Za rozhodnutí prezidenta republiky – podle čl. 63 odpovídá vláda. To je důsledek ústavní neodpovědnosti prezidenta republiky, typický rys parlamentní formy vlády. Avšak kontrasignací disponuje výlučně premiér či jím pověřený člen vlády. V tom lze vidět jistou modifikaci. Připomněl bych jednu z modifikací naší ústavní úpravy ve prospěch kancléřského systému. Náš systém není čistě parlamentní, ale hybridní. Kombinuje vlastně tři prvky. Je na vládě, jak si nastaví vnitřní mechanismus kontroly rozhodování předsedy vlády; usnesení vlády. Vzhledem ke konstrukci čl. 68 a následujícího Ústavy ČR odpovídá Poslanecké sněmovně vláda jako celek. Znamená to, že jestli si vláda předem vymíní, že to bude projednávat anebo to ponechá na předsedovi vlády – je vlastně její vnitřní záležitost. Od 8. 3. letošního roku dojde k významnému posunu. Dikce čl. 54 odst. 3 – prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný – se nemění. Avšak důsledky úpravy čl. 65 Ústavy ČR je při použití systematického výkladu zřejmá významná modifikace, v podstatě prolomení jeho neodpovědnosti ve dvou směrech. Za prvé. Dosud lze prezidenta republiky stíhat jen za velezradu. To již připomněl pan předseda Senátu. Nově i za hrubé porušení Ústavy ČR a ústavního

17

pořádku podle tohoto čl. 65. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt. Tady bych jenom připomněl, že podle mě je celkem jednoznačné, že už ani nelze – ani za velezradu ani do budoucna hrubé porušení Ústavy ČR – stíhat osobu, která už není prezidentem republiky, protože je zde kumulativní sankce; čili ztráta prezidentského úřadu a způsobilost znovu nabýt tento úřad. Ale je tady druhá podstatná novinka, o které se zatím vůbec nemluví v širší veřejnosti. Prezidenta republiky bude možné po skončení výkonu funkce trestně stíhat. V tomto smyslu byl zmíněn čl. 65 Ústavy ČR. Prezidenta republiky nelze po dobu výkonu funkce zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt. Dosavadní tzv. doživotní imunita vlastně končí 7. března letošního roku. A samozřejmě na současného prezidenta republiky se vztahuje. Dojde tedy od 8. 3. k vytvoření dvojího režimu ústavní odpovědnosti. Jednak vlády, kterou jsem popsal. A jednak prezidenta republiky. Ovšem za Ústavou stanovených podmínek. Připomněl bych, že pokud jde o stíhání prezidenta republiky, bude ztíženo kvalifikovanou většinou v Senátu i v Poslanecké sněmovně. Zároveň prolomení trestní neodpovědnosti hlavy státu. To však tedy neplatí pro současného prezidenta republiky. Předposlední čtvrtá poznámka. Je tedy zřejmé, že Ústava ČR zná, resp. bude znát mechanismy dovození ústavní popř. i trestní odpovědnosti za rozhodnutí prezidenta republiky. Přezkoumávání amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky je však podle mě sporné, neboť z povahy tohoto aktu plyne, že vždy zasahuje do určitých ústavně zaručených práv a svobod. Lze to vlastně považovat za svého druhu výjimku, která je ústavně stanovena a která vlastně vylučuje použití určitých článků Listiny základních práv a svobod, popř. i mezinárodních smluv, kterými je ČR vázána. Zejména jde o čl. 38 a čl. 40 Listiny. Protože v čl. 38 se říká – nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Čili amnestijní rozhodnutí, teď mám na mysli aboliční povahy, ho odnímá. Stejně tak jen soud rozhoduje o vině a trestu. Samozřejmě víme, že podle trestního řádu je možné trvat na tom, že obžalovaný chce, aby se rozhodlo o vině a chce, aby se pokračovalo v řízení. Ale nemusí to všichni udělat. Řekl bych, že podstatná část to asi neudělá a trestní řízení už není dokončeno a není tedy rozhodnuto o této otázce. A v žádném případě už mu nemůže být uložen trest. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že obecně v právu jedním z důležitých principů je princip proporcionality. V této souvislosti i ve vazbě na to, co dnes už zaznělo, bych připomněl čl. 2 odst. 3 Ústavy, který říká – státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Čili zapomíná se někdy, protože tato zásada tzv. enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí je samozřejmě často zmiňována, ale uvědomme si, že výkon státní moci nemůže být ve prospěch určitých skupin občanů, ale musí být vždy vlastně zdůvodněn nějakým veřejným zájmem. Protože státní moc musí

18

sloužit všem občanům. To podle mého představuje vlastně mez i amnestijních rozhodnutí. Pokud jde o článek druhý amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky, v důsledku excesivního vybočení by snad bylo možné event. v daném případě uvažovat o zneužití práva na amnestii. Zneužití práva je zase samozřejmě obecným institutem, který spočívá vlastně ve fraktálním chování. V tom, že někdo tedy neporušuje přímo dikci nějakého zákona (v našem případě Ústavy), ale využívá určitých nejasností a mezer v úpravě k dosažení účelu, který je v rozporu s touto úpravou. Ale toto kladu jako otázku. Sám se k tomu úplně nekloním. Ale ve vazbě na známý návrh podaný Ústavnímu soudu toto připomínám. Úplně závěrem. Hovořil o tom pan prof. Musil ve svém vystoupení, zda potřebujeme amnestii a právo milosti. Já tedy mám názor zčásti shodný, zčásti odlišný. Myslím si, že právo milosti je potřeba. Je to individuální posouzení konkrétních okolností. Mělo by být ale podle mě v režimu kontrasignace, a to v plném rozsahu. Pokud jde o vypuštění institutu amnestie z Ústavy ČR, s tím bych samozřejmě souhlasil, protože jsem i připomněl problematičnost tohoto institutu v podmínkách demokratického právního státu v současné podobě. Nelze zřejmě samozřejmě bránit, aby Parlament zákonem přijímal amnestijní rozhodnutí, tak jako tomu v některých státech je, ovšem na ně by potom, na tyto zákony, plně dopadlo, že musí být v souladu s ústavním pořádkem ČR. Děkuji za pozornost. (Potlesk.) Senátor Miroslav Antl: Také děkuji, pane děkane. Já jsem vás nepřerušil. I proto, že jste nejvyšším představitelem mé Alma mater, kterou jsme spolu vystudovali... Nyní prosím pana doc. JUDr. Jana Kyselu, Ph.D. – vedoucího katedry politologie a sociologie na stejné fakultě a experta na ústavní právo – o jeho maximálně desetiminutové vystoupení. Děkuji, pane docente. Jan Kysela: Děkuji vám, pane předsedo. Za pozvání i za slovo. Vynasnažím se být co možná stručný, protože jak pan prof. Musil, tak pan prof. Gerloch řekli leccos z toho, nač se dá navázat. Zase to budou spíše poznámky než nějaké úplně souvislé poselství. Pokud jde o ústavní úpravu. O tom pan děkan mluvil. Povšimněme si jen, že zatímco pokud jde o institut milosti, tak jednotlivé typy Ústava opisuje, resp. sděluje, co se jimi myslí. Pokud jde o amnestii, tak je tam jenom samotné to slovo. Teď jde o to, jaký význam tomu slovu přiznávat. Jestli tedy se bez dalšího myslí, že vlastně všechno to, co je individuální milostí má nebo může být amnestií, nebo jestli v tom, jak s amnestií nakládáme, sehrává nějakou roli trestní řád, který vlastně říká, že to jsou tyto tři "okolostojíčnosti". Takže ve chvíli, kdy by se mělo uvažovat o nějaké změně právní úpravy, tak je docela racionální, myslím, nejdříve zkoumat, jestli by nebylo lze změnit jenom spíš trestní řád, než Ústavu. Kladu to spíš jako otázku, než že bych ji zodpovídal.

19

Pokud jde o samotný akt amnestie, tak jde z dispenze nebo z aplikace zákona, což je vlastně důvod, proč tam hlava státu sehrává určitou roli. Důvod spočívá v tom, že prapůvodně byl panovník zákonodárcem. A to je vlastně reziduum, pozůstatek toho, proč amnestijní rozhodnutí hlavám státu zůstává. Druhou linií, jak k amnestiím dojít, jsou amnestijní zákony. Pan prof. Musil mluvil o SRN, o Švýcarsku. Najdeme vlastně tento institut, kdy amnestuje parlament třeba i ve Francii nebo v Srbsku. Pokud jde o amnestijní rozhodnutí, možná v jisté míře o amnestijní zákony, ony sehrávají určitou roli, nebo mohou sehrávat určitou roli v tom, čemu se říká systém brzd a protivah. To znamená, jak jednotlivé moci na sebe mají různé páky, různé biče, když to tak vezmeme, tak tohle by mohla být páka, kterou disponují politické moci vůči moci soudní. Otázka, jestli je to přiměřené, správné, adekvátní. Ale toto je nějaký konvenční náhled na to, jak vlastně zdůvodnit, že nezávislá moc soudní vůbec má být – v uvozovkách – pod nějakým dozorem, korekcí ze strany těch mocí politických. Amnestijní rozhodnutí podle mého soudu nemá povahu nějakého aktu milosrdenství – jak se o tom u nás v poslední době mluvívá. Ale je to akt politický. Prapůvodně nedávno o tom mluvil pan prof. Filip v příloze "Právo a justice" v rozhovoru s Tomášem Němečkem. Pochází vlastně z antického Řecka. Je to něco jako forma politického smíření. V téhle podobě se vlastně s amnestiemi setkáváme i tam, kde končí autoritářské režimy a jakýmsi způsobem si pojišťují přechod k demokracii. Je to pokus o nějakou tlustou čáru. Takovouto podobu měla amnestie ve Frankově Španělsku, takovouhle podobu mívají amnestie v zemích Latinské Ameriky. Shodou okolností – Latinská Amerika, o které asi bude mluvit pan dr. Molek, je ten region, kde se právě musí vypořádávat s tím, jestli obstojí to, že máme zapomenout. To, že se máme smířit s tím, nač vlastně máme zapomenout. S čím se máme smířit. A tam jsou potom poměrně významné tenze lidskoprávní, které nicméně v našem případě tak úplně nevidím. Říkám-li politický akt, dá se trochu jinou terminologií mluvit o vládním aktu nebo o aktu suverenity, což jsou vlastně variace prapůvodní koncepce panovnické prerogativy. A to je oprávnění jednat i v rozporu se zákonem, nebo tam, kde neexistuje žádné právní pravidlo, je-li to ve veřejném zájmu. To je koncepce lockeovská, kterou nejdeme ještě v 19. století a která se vlastně do suverénních aktů či aktů vládnutí během 20. století transformovala. Podstatné nicméně je, že atributem těchto aktů suverenity resp. aktů vládnutí je, že jsou nepřezkoumatelné soudy. Protože jde právě o to, že politické moci nebo držitel této kompetence identifikují, co je veřejný zájem navzdory pravidlům. Tam, kde nejsou žádná pravidla nebo mohou být legitimně prolamována, tak tam vlastně soudy nemají co přezkoumávat. Teď jde o to, jaký prostor aktům vládnutí, těm suverénním aktům zamýšlíme nechat. Když bychom se podívali do judikatury Nejvyššího správního soudu, který se v některých věcech pokud jde třeba o jmenovací, odvolací oprávnění prezidenta republiky zabýval klasifikací jeho aktů a mluví o tom, že někdy prezident republiky je spíše ústavní orgán, který vydává ústavní akty a někdy mluví o tom,

20

že prezident republiky je spíše správní orgán sui generis, tudíž vydává správní akty, tak v tomhle ohledu se mi zdá rozhodnutí amnestijní spíše aktem ústavním než aktem správním. O právní povaze mluvil pan prof. Gerloch. Podíváme-li se jen na podání k Ústavnímu soudu, tak v podání paní dr. Marvanové resp. skupiny senátorů se mluví o tom, že je to vlastně podzákonný předpis, v podání Městského soudu v Praze pana dr. Kydalky se mělo jednat o jakýsi zákon v materiálním smyslu. Pavel Uhl na jiném právu mluvil o tom, že je to vlastně klasické opatření obecné povahy. V učebnici pana prof. Boguszaka se mluví o normativním aktu sui generis. Jinými slovy, můžeme asi přemýšlet z různých úhlů pohledu, co to vlastně je, jaké to může mít důsledky. Zejména z hlediska soudního přezkumu. Vyberu si jenom jeden případ, pokud jde o uvažování o zákonu v materiálním smyslu. Mně se nezdá, že obecně se dá z účinků usuzovat na povahu. Neboť zákon v materiálním smyslu je i nařízení. Jakýkoliv podzákonný předpis. Protože je to vlastně pravidlo chování. Nicméně z toho nic neplyne pro roli soudů. Ani obecného. Ani Ústavního soudu. Pakliže je to podzákonný předpis, tak má obecný soud úplně jiný manévrovací prostor, než když je to zákon. Z hlediska účinku Evropský soud pro lidská práva hledí i na judikaturu jako na zákon svého druhu. Ale rozhodně je to něco, co se ocitá mimo dosah čl. 95 Ústavy. Zkrátka z těch účinků podle mě o právní povaze se toho mnoho říci nedá. Když bychom se podívali do Ústavy, byť je to nahlédnutí ryze mechanické, takové gramatické – a plyne to už z toho, co říkal pan děkan Gerloch, tak ona vlastně pracuje s tím, jakoby rozhodnutí o amnestii bylo rozhodnutí. Neboť říká, rozhodnutí podle odst. 1 a 2 atd. Jde o to, jaký význam tomu pouhému slovu, pouhé etiketě máme přisuzovat. Nezdá se mi, že by česká právní doktrína prezidenta republiky považovala za tvůrce právních předpisů. Aspoň jsem moc názorů tohoto typu nenašel, což by pro mě sloužilo jako nějaký další doklad toho, že amnestijní rozhodnutí asi tak úplně právním předpisem nebude. Ona je to vlastně nějaká obecná změna rozhodnutí o trestech. Právní předpisy neslouží k tomu, že se mění rozhodnutí. Tohle rozhodnutí slouží k tomu, že se mění rozhodnutí soudů o výši trestu, druhu trestu atp. Zkrátka – nejsem si úplně jistý, jestli bych to amnestijní rozhodnutí za právní předpis považoval. Spíš mám skoro pocit, že nepovažoval. Pokud jde o kontrasignaci, tak tam souhlasím s tím, co říkal pan děkan Gerloch. Tady je třeba brát v potaz, že se historicky povaha okolnosti kontrasignace mění. Zatímco na začátku to bylo ověření pravosti vůle, tak na konci se to klidně může vyvíjet tak, že ve skutečnosti fakticky jde spíš o rozhodnutí kontrasignujícího orgánu než toho orgánu, jehož rozhodnutí je kontrasignováno. Jinými slovy, že sice ruka je prezidentova, ale vůle, která tu ruku řídí, už je spíše vůle vlády. Záleží nicméně hodně na tom, jak si svoji roli vláda představuje. Já nevím, jestli jsem dobře pochopil slova pana ministra, ale mě se skoro zdálo, že když mluvil o právní správnosti, o právní kontrasignaci, tak to neříkal

21

jenom ve vztahu k amnestii, ale skoro to možná říkal obecně. Anebo jsem ho pochopil špatně, což bych byl rád. Ale pro případ, že by to mělo být tak, že vláda vždycky chápe sebe sama jenom někoho, kdo "po notářsku" ověřuje, jestli se prezident republiky nedopustil nějakého protiprávního jednání, tak za prvé mám pocit, že předseda vlády není úplně způsobilý, aby to posoudil – ale to proti němu samozřejmě nic nemám – to je spíš faktické konstatováni. A za druhé mám pocit, že by to skutečně vedlo k tomu, že prezidentu republiky zmizí korektiv, a pak není žádný důvod mít dva články. Mít čl. 62 a čl. 63; jeden, kdy je prezident republiky sám, a druhý, kde je s vládou, když by vláda neměla vůbec žádnou vůli. Nicméně v německých komentářích, v komentářích k základnímu zákonu se pojem právní kontrasignace objevuje, a tam ho podle mě našel pan dr. Mlsna, který ho poradil panu premiérovi, bych tak typoval... Projev právní kontrasignace se vztahuje k milostem, kde je zkrátka úvaha taková, že je to v míře osobní – osobní posouzení prezidentovo, že mu ho vlastně nemůže nikdo korigovat. A že v tomhle případě, pokud jde o milosti – v Německu ovšem, v tomhle případě pokud jde o milosti, je vlastně spolkový kancléř povinen kontrasignaci přičinit, ledaže by rozhodnutí o milosti bylo protiprávní. Konstrukce je taková, že prezident republiky má právo kontrasignaci vyžadovat, a to až dokonce cestou kompetenčního soudu před spolkovým Ústavním soudem. Nemyslím, že jsme na stejné půdě. Jenom chci říci, že taková myšlenka nemusí být úplně absurdní. Mluvit o tom, že by se mohla odlišovat politická a právní kontrasignace, že je to do značné míry věc otevřená praxi, a šlo by samozřejmě potom o to, jestli by to bylo chápáno univerzálně ke všem kontrasignovaným anebo položkově. Někde to má význam, takhle uvažovat, amnestie, milosti; někde to význam nemá (viz třeba ratifikace mezinárodních smluv). Mám zkrátka pocit, že je to věc otevřená, že to z ničeho neplyne, že by se to muselo dít. Považoval bych ji za spíše neblahou, protože si nemyslím, že zkrátka o všech věcech mají rozhodovat soudy. Ne proto, že by soudci byli nezpůsobilí k tomu to dělat, ale prostě proto, že se si myslím, že určité věci mají být ponechány v rozhodování politickým mocem, nikoliv moci soudní. Mimo jiné z toho důvodu, že ten, kdo všechno přezkoumává, nakonec v zásadě všechno rozhodne. Když existuje někdo, kdo nakonec všechno rozhodne, tak to mimo jiné vytváří alibi u rozhodovatelů politických, protože vždycky mají za sebou někoho, kdo je zachrání. A já si nemyslím, že ta alibi jsou správná. Já si zkrátka myslím, že za určité otázky má být nesena politická odpovědnost, za určité právní, za nějaké trestněprávní atd., ale nemyslím si, že je úplně správné, když by na konci vždycky byl nějaký muž či žena v taláru, která nás zachrání před zlem v jakékoli podobě. A pokud jde o důsledky soudního přezkumu, tak eventuální zrušení článku 2 by patrně nemohlo vést k tomu, že budou ty osoby znovu stíhány, k tomu existují jakási rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v případě neblahého Ivana Lexy, ředitele Slovenské informační služby. Na Slovensku to bylo tak, že bylo amnestijní rozhodnutí Vladimíra Mečiara, toto amnestijní rozhodnutí bylo zrušeno a po tomto zrušení začaly slovenské trestní orgány opět stíhat Ivana

22

Lexu. A on se nakonec domohl ve Štrasburku toho, že to vlastně bylo porušení Úmluvy, neboť k takovému postupu slovenské vnitrostátní právo nedalo žádná konkrétní vodítka. Také si zkrátka myslím, že s těmi, kteří už nejsou stíháni, se nic nenadělá. Nabízí se tedy druhá úvaha, jestli by rozhodnutí Ústavního soudu mohlo sloužit jako titul pro vymáhání škody, což je jaksi věc úplně jiná. Je to trošku zvláštní, protože adhezní řízení nikomu neskýtá předem šanci, že opravdu uspěje, zatímco pokud by někdo nárokoval u státu náhradu škody, která je vlastně ne úplně jistá, tak by měl větší šanci uspět. Jinými slovy mám pocit, že ti poškození by byli v lepším postavení, než když by bývala ta trestní stíhání nebyla zastavena, jednáme-li o tomto případě. A poslední věc k tomu, nač se ptal pan předseda Antl na začátku pokud jde o velezradu. Myslím si, že rozhodnutí samo žádný prostor pro přitakání myšlence, že mohla být spáchána velezrada, nenabízí. Jiná věc je, když bychom znali nějaké specifické skutkové okolnosti, když by zkrátka nějaký detektiv, policista, někdo zjistil, že ve skutečnosti je amnestie koupená, že slouží zájmům cizí moci, že já nevím co... Když by tam byl prostě nějaký úplně zvrhlý zločinný úmysl. Ale z rozhodnutí samotného podle mého soudu nic takového jako velezrada se dovodit nedá. Nicméně o skutkových okolnostech, obávám se, toho mnoho nevíme. Děkuji. (Potlesk.) Senátor Miroslav Antl: Také děkuji, pane docente. Děkuji i za vaše konkrétní odpovědi na moje otázky. Nyní prosím paní senátorku Elišku Wagnerovou, která je spoluautorkou a spoluorganizátorkou tohoto našeho veřejného slyšení a je současně předsedkyní Stálé komise Senátu pro Ústavu a parlamentní procedury. Paní senátorko, mikrofon je váš. Senátorka Eliška Wagnerová: Děkuji, pane předsedo. Dámy a pánové, už tady opravdu mnohé bylo řečeno. Já se v krátkosti možná k tomu vyjádřím, protože jsou to zároveň i odpovědi na otázky, které položil pan předseda Antl. Souhlasím s interpretací pana děkana Gerlocha, že v případě amnestijního výnosu jde o normativní právní akt, a tvrdím rovněž, že jde i o právní předpis. Jdu dál, a nesouhlasím s váženým a milým kolegou panem doc. Kyselou, ale on o tom ví. Já jsem skutečně přesvědčena o tom, že je to vlastně zákon v materiálním smyslu, a to proto, že tady vlastně nastupují soudy, obecné soudy, které amnestijní výnos aplikují v jednotlivých konkrétních případech. A zde přichází do úvahy další články Ústavy, které říkají, že soudy jsou vázány toliko zákonem, tady zejména ještě proto, že jde o trestní materii, tak je to obzvlášť zvýrazněno. Domnívám se tedy, že materiálně vzato nemá skutečně amnestijní výnos povahu zákona. Teď ovšem veliká otázka je, jestli amnestijní rozhodnutí může mít libovolný obsah. Slyšeli jsme v médiích, z prezidentské kanceláře od spolupracovníků prezidenta, že prezident má v tom skutečně naprosto volnou úvahu. A tady to také tak trošičku zaznívalo, že jde tedy vlastně o zděděnou prerogativu. a že tudíž může. 23

A tady já se liším a tvrdím, že prezident úplně volný prostor pro úvahu nemá. Ale začněme položením otázky: Jaký je účel milosti, a připomeňme, že amnestie je vlastně hromadná milost, takže zkoumejme účel milosti. Musíme tedy brát v potaz a hodnotit charakteristiku institutu milosti, jeho účel. A tady říkám. V moderním demokratickém právním státu je v evropských poměrech, a zejména tedy v západoevropských státech, institut milosti očištěn od iracionálních elementů, od zasvěcení charismatickému milosrdenství, nebo odlesku charismatického ducha, protože tamní právní věda a rovněž i judikatura tvrdí, že to by nebylo v souladu s principem dělby moci, který je charakteristický pro právní stát, v němž navíc veškerá státní moc vychází z lidu. A tak hovoří i náš článek 2 odst. 1 Ústavy. Prezidentské oprávnění udílet milost je tedy vykládáno racionálně, v návaznosti na funkci, kterou má milost plnit, a tedy i amnestie. A tou, jak už tady zaznělo vlastně hned v úvodním referátu, má být právě odstranění tvrdostí zákona, případně korekce občasných soudních omylů, nespravedlností vzniklých v důsledku dodatečných změn, ať už obecných nebo osobních poměrů dotčených osob. A nyní to přichází v zájmu čeho? V zájmu nastolení větší spravedlnosti. To je ten cíl. Zájem na nastolení větší spravedlnosti. Jen v této výrazně změněné funkční podobě je tedy institut milosti akceptován jak odbornou veřejností, tak ovšem i laickou veřejností. A milost jako taková, tedy i amnestie, funguje vlastně jako korelát trestů. Naše Ústava a ani jiné ústavy neváží výkon prezidentského oprávnění udílet milosti či vydávat amnestijní akty na nějaké normativní předpoklady a ani neumožňuje zákonodárci, aby tyto normativní předpoklady vytvořil. Tedy opravdu neexistují žádná právně uchopitelná měřítka, pod jejichž zorným úhlem by bylo možno zkoumat amnestijní akt a stanovit mu hranice? Pokusím se odpovědět. Orgány, které svými úkony jsou oprávněny vytvořit platnou i formulovanou normu obsaženou v amnestijním aktu jsou u nás obě dvě věcí exekutivy, tak jak tady o tom bylo hovořeno, prezident a vláda prostřednictvím premiéra. Oba tyto ústavní orgány musí i při vydávání amnestijního aktu se podrobit příkazu, který plyne z článku 1 odst. 1 české Ústavy. A ten velí veškeré veřejné moci, resp. všem státním orgánům vykonávat veškerá svá oprávnění v souladu s maximy, která plynou z ústavního příkazu demokratického právního státu založeného na respektu k právům a svobodám člověka a občana. Tento příkaz tvoří vnější a nepřekročitelnou hranici pro každý ústavní orgán a pro jeho úvahu, k níž je ten který orgán oprávněn v rámci výkonu svých formálních pravomocí a kompetencí. Vzhledem k účelu milostí, tedy i hromadných milostí je potřeba, aby každý amnestijní akt byl založen na spravedlnostní úvaze, přičemž obsah spravedlnosti je vymezen ústavním pořádkem a především základními právy všech osob, jichž se aplikace amnestie dotkne. Výkon ústavně, když už ne zákonem ohraničené vůle při tvorbě amnestijního aktu, který by se vymkl z těchto naznačených mezí, by nepochybně měl být protiústavní, neboť by šlo o projev libovůle, která je v právním státu veškeré veřejné moci zapovězena. A libovůli nelze totiž zužovat jen na překročení

24

formálních kompetencí a tedy oprávnění. V takových případech hovoříme o aktech, které jsou formálně ultra vires, ale akty veřejné moci se nesmějí pohybovat mimo vymezené hranice ani materiálně, tj. z hlediska obsahu, jinak jde o akty ultra vires z hlediska materiálního. A jsou-li obě tyto hranice dodrženy, nepohybuje se amnestijní akt orientovaný na spravedlnost vymezenou základními právy mimo právo. A tak by zůstával pro mne bezpochyby srozumitelný i pro občanskou společnost. Spravedlnost jako taková je samozřejmě svou podstatou a vnitřní strukturou především kategorií individuální a upíná se ke konkrétním okolnostem případu. A nalézat ji spadá zásadně do kompetence soudů. To platí o milostech. U amnestie a zejména pak v případě aboliční amnestie jde sice o ústavně formálně aprobovaný masivní průnik do moci soudní, nicméně lze takový akt aprobovat jenom tehdy, je-li jeho účelem opět dosažení na první pohled naprosto zřejmé individuální spravedlnosti všech zúčastněných osob, tedy na amnestijním aktu. Jak víme, nejspornější článek 2 novoroční amnestie pracoval s délkou trvání soudního řízení, kterou stanovil jako osmiletou, pokud ji přesahovalo, tak už to spadlo pod článek 2. A dalším kritériím tam bylo ohraničení trestnosti za čin deset let. Tady je potřeba připomenout, že deset let je hranice prakticky za všechny majetkové trestné činy, takže všechny tyto činy v podstatě by tam spadnout měly. Ústavní soud, stejně jako Evropský soud pro lidská práva, samozřejmě se trvale judikovaly, že délka řízení má význam, má tedy význam pro posouzení jak toho, zda bylo dodrženo základní právo na spravedlivý proces nejenom obviněného, ale i poškozeného, který v tomto případě může vystupovat, neboť tak se staví na úsloví, že tedy spravedlnost odložená je vlastně spravedlnost odepřená. A přímo potom délky řízení samozřejmě odrážejí důvěru občanů ve stát, v jeho instituce a právo. A musíme si znovu a znovu připomínat, že právě důvěra občanů v instituce, v právo, ve stát je tedy vůbec základní podmínka pro fungování legitimního demokratického právního státu, takže to nemůžeme brát na lehkou váhu. Ústavní soud se zabýval ve svých rozhodnutích už od roku 2005 v několika případech tím, jak se délka řízení má projevit právě v druhu trestu. V těchto rozhodnutích vymezil trest, který je poměrně složitý a nebudu ho zde rekapitulovat. V každém případě se tento trest váže na velmi individuální okolnosti toho kterého každého případu. Velmi mě pobuřovalo, když jsem slyšela z hradních kruhů, že právě tento nález, resp. tyto nálezy sloužily jako podklad pro vytvoření článku 2, tedy aboličního článku. To opravdu je jenom k trpkému pousmání a skutečně jen konstatování, že ten, kdo četl tento nález, opravdu buď vůbec mu nerozuměl, anebo si ho záměrně otočil a dezinterpretoval ve zlé vůli, protože jinak si to vysvětlit opravdu nelze. Ústavní soud v těchto nálezech vždycky zdůrazňoval, že je třeba vždy vážit, aby aplikací konkrétního zmírňujícího prostředku ve vztahu k trestu nebylo zasaženo do práv jiných účastníků trestního řízení, a zejména tedy poškozených, kteří od řízení rovněž očekávají ochranu svých práv. A v nálezu samozřejmě i

25

zdůraznil, že tento způsob přemýšlení, tedy vyvození důsledků z délky řízení ve vztahu k individuálnímu trestu, k jeho délce a k druhu, je i v důsledku vyvození nebo předcházení mezinárodně právní odpovědnosti České republiky před Evropským soudem pro lidská práva. A Evropský soud pro lidská práva – a to je zase potřeba zdůrazňovat, že z Hradu zněly dezinformace v tomto smyslu – nikdy neřekl, že z délky řízení lze vyvodit přímý důsledek pro zastavení trestního stíhání, anebo dokonce i zmírnění trestu jako požadavek na kompenzaci délky řízení. Nicméně z druhé strany to ani nevyloučil, ba aproboval, když ovšem je v odůvodnění konkrétního soudního rozhodnutí uvedeno, a to výslovně a měřitelně, jak byl trest v konkrétním případě snížen v důsledku doby, po kterou trestní řízení trvalo. Mám tady jako příklad dva rozsudky EKO versus Spolková republika z roku 1982, BEK versus Norsko z roku 2001. A stejným způsobem, kterým začala postupovat právě Česká republika, postupují i soudy např. v Belgii, v Nizozemí, Spolkové republice, v Norsku, ve Švýcarsku. Ze všeho toho, co jsem řekla, konec konců vyplývá, že abolice, tedy nařízení zastavení všech trestních stíhání pro trestné činy s nejvýše desetiletou trestní sazbou, pokud trestní stíhání trvá déle než osm let, je akt pracující s libovolně zvolenou délkou řízení, těch osm let je naprosto libovolně zvolená doba, která nemá oporu ani v judikatuře Ústavního soudu, ani Evropského soudu pro lidská práva. Dá se také tvrdit, že v mnohých případech, na které amnestie dopadá, došlo opravdu k nespravedlivému nebo zcela jednostrannému a někdy přímo neopodstatněnému upřednostnění toliko práva na spravedlivý proces, toliko amnestovaných osob, tj. zejména v těch případech, kde se ony vyhýbaly trestnímu stíhání, což ve smyslu testu, který Ústavní soud vytvořil, jsou lhůty, které se vůbec nemohou započítávat k délce řízení přičitatelné státu, a tedy k popření práv poškozených, jejichž právo na spravedlivý proces bylo rovněž zde z hlediska délky řízení velmi citelně porušeno. A nyní, když se od nich očekává, že půjdou civilní cestou a tudíž to budou další a další roky, tak tvrdím, že jejich právo na spravedlivý proces bylo v podstatě zkráceno do té míry, že bylo porušeno ve své samotné podstatě, to znamená článek 4 odst. 4 Listiny, který ovšem tento způsob zakazuje. Došlo ovšem také k popření veřejného zájmu, a to veřejného zájmu, který spočívá právě v účelu trestání, tak jak o tom zde mluvil např. pan prof. Musil. A byla popřena pochopitelně i idea spravedlnosti, která musí být, jak jsem uvedla, motivací všech aktů milosti, tedy i hromadných, tedy amnestijních aktů, neboť žádný akt nesmí být libovolný, diskriminující, vždy musí být věcně odůvodněný, což se v tomto případě nestalo. Princip právního státu by takto konstruovaná amnestie neporušila jen naprosto výjimečně, a to např. když by šlo o amnestování očividně a obecně nepřijatelných věcí, které trvají skutečně nepřiměřeně dlouhou dobu, kdy každý řekne, tak tohle už nejde! A to se stalo v roce 1985 v Rakousku, kde tamní amnestijní akt skutečně nařídil zastavit trestné činy ohrožené právě maximálně desetiletou trestní sazbou, ale jenom tam, kde trvalo trestní řízení – ono je to

26

tam omezeno lety, ale když to přepočítám na délku – více než třicet let! A teď si porovnejte osm let a třicet let. To je tedy řekla bych dost veliký rozdíl i pro takové obecné nazírání a chápání spravedlnosti toho, co je dlouho a co dlouho není. Úplně v závěru bych snad jenom řekla toto: Z Hradu od tamních úředníků jsme slyšeli, že na amnestii nepracoval jediný právník. No, slovy Pavla Rychetského to může odůvodnit onen diletantismus, který se v tom projevuje. Nicméně zároveň to je přiznání k zoufale liknavému výkonu ústavně svěřených kompetencí a oprávnění prezidentovi, což zároveň pro občany tohoto státu je takovýto přístup velmi nebezpečný a nelze jej tolerovat. Všechny tyto důvody mě vedou k tomu, že by ona ústavní žaloba, kterou jsem spolupodepsala, a doufám, že podpisů se nakonec sejde dosti, měla být podána, i při vědomí toho, že jí nebude třebas i vyhověno. Ale zároveň očekávám, že se Ústavní soud vyjádří k jednotlivým bodům žaloby a že stanoví do budoucna a pro všechny další prezidenty jisté meze, ve kterých by se napříště při výkonu svých oprávnění a svých kompetencí měli pohybovat, což by bylo veliké plus a velký přínos pro abych tak řekla bezpečnost občanů tohoto státu. Děkuji vám. (Potlesk.) Senátor Miroslav Antl: Děkuji paní senátorce Elišce Wagnerové za její vystoupení a dovoluji si připomenout, že jsme u veřejného slyšení a omezme, prosím, naše vystoupení skutečně na deset minut. Jinak já si dovolím zase poznámku k tomu, že se na amnestii nepodílel žádný právník. Já jsem naopak přesvědčen, že se podílel velmi chytrý trestní právník, protože tak, jak je formulován druhý bod, skutečně postihuje vše, co bylo třeba, aby se po privatizaci podruhé zhaslo, a jsem přesvědčen o tom, že naopak trestně právně je tento bod vymyšlen velmi dobře a myslím si, že zástupci orgánů činných v trestním řízení nám to mohou potvrdit pak i na číselných údajích. Pokročíme dál. Pan JUDr. Pavel Molek je dalším vystupujícím, je z katedry ústavního práva a politologie právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Vítejte u nás a prosím o vaše vystoupení, pane doktore. Pavel Molek: Děkuji za slovo. Dobrý den, dámy a pánové. Děkuji paní Dr. Wagnerové za pozvání a panu doc. Kyselovi za to, že mě vyvolal, abych tady něco řekl k Latinské Americe, protože mým úkolem opravdu má být podle zadání, abych vnesl do ryze české debaty špetku exotiky. Staré přísloví – myslím, že je čínské – říká, že pokud žijete celý život v domě, kde je úplně všechno červené, tak vůbec nevíte, že je to červené, dokud z toho domu neodejdete a neuvidíte i něco, co má jinou barvu. Mým úkolem tedy je upozornit na tu trochu jinou barvu. Hned na začátku navážu na pana doc. Kyselu, který naznačil, že je více druhů amnestie. Podle zahraniční literatury jsou dokonce zhruba čtyři druhy amnestie. Ten první, na který jsme zvyklí my, je jakýsi akt osobní milosti panovníka. A to je to, co máme do dneška v české Ústavě, to znamená amnestie, která má poselství – zasloužili byste si trest, ale já vám to dobrácky odpouštím. 27

Pak je ale druhý typ amnestie, což je amnestie související buď se změnou režimu nebo s posunem režimu. Se změnou režimu byl příklad první amnestie prezidenta Václava Havla, kdy poselství bylo – asi si nezasloužíte trest, protože režim, který vás stíhal, neměl legitimitu vás stíhat. Anebo jenom při posunu režimu k lepšímu, k mírnějšímu. To byl třeba příklad americké amnestie po občanské válce nebo americké amnestie po válce ve Vietnamu, kde poselství bylo pro lidi, kteří bojovali proti federaci anebo kteří odmítli bojovat za federaci ve Vietnamu – včera byste si asi trest zasloužili, ale dneska už vám ho můžeme odpustit, protože už můžeme zase nasadit lidštější tvář. Třetí typ amnestie je amnestie jako typ aktu odpuštění. Amnestie, která dává prostor pro to, aby pachatelé zločinů, které se třeba staly v minulém režimu nebo za občanské války, aby vystoupili na světlo, doznali své viny a aby jim třeba mohlo být ve veřejné debatě odpuštěno těmi, na kom se provinili. To byl třeba příklad v Jihoafrické republice v polovině 90. let, kde takhle byly řešeny zločiny doby apartheidu. Tam poselství je – zasloužili byste si trest, ale je důležitější nastolit podmínky pro to, aby se společnost zahojila, aby se pojmenovaly viny, aby se zahojily jizvy uprostřed společnosti a abychom mohli jet dále, jak by řekl Václav Klaus. A pak je čtvrtý typ amnestie, a to je amnestie jako akt určitého obchodu. I tohle bylo využito v Jihoafrické republice v 90. letech, kde amnestie je přislíbena za to, že někdo odejde od moci. Čili poselství je – zasloužili byste si trest, ale důležitější je, abyste odešli od vlády, byť i třeba nepotrestaní. V 90. letech to byla dohoda mezi Africkým národním kongresem a Národní stranou – Národní strana odejde a její členové nebudou trestáni a všichni budeme rámcově spokojeni. Česká amnestie je, aspoň doufám, příkladem prvního typu, nemám zprávy o tom, že by patřila do čtvrtého typu amnestie, jako akt obchodu, to znamená akt jakési osobní milosti dnešního českého panovníka. Ale je třeba si uvědomit, že máme začátek 21. století a že i prezident při výkonu svých ústavních pravomocí je přinejmenším vázán mezinárodními závazky České republiky. A v některých mezinárodních dokumentech je tvrdě stanovena povinnost stíhat a popřípadě odstíhat. Z úmluv, které dopadají na Českou republiku, asi nejjasněji je tato povinnost stanovena v článku 4 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, kde je řečeno, že Česká republika má povinnost označit mučení za trestný čin – to se stalo, máme ji v § 149 odst. 1 trestního zákoníku – a je jakoby povinna zločiny i stíhat. Tato povinnost je potom dopovězena v některých dokumentech mezinárodního soft-law, jako je třeba Deklarace o ochraně všech osob před nuceným zmizením, kterou přijalo v roce 1992 Valné shromáždění OSN, kde je to dokonce vztaženo natvrdo na amnestii. V této deklaraci – ale připomínám, je to jenom nezávazné soft-law – se natvrdo říká, že osoby, které se dopustily výše uvedených zločinů – v tomhle případě tedy zločinu nuceného zmizení – nesmějí požívat dobrodiní zákonů o amnestii nebo podobných nástrojů, které by je ochránily před trestním stíháním nebo trestem.

28

A tyto mezinárodně právní závazky jsou nejvíc aplikovány právě v Latinské Americe, konkrétně Meziamerickým soudem pro lidská práva. Jeho judikatura nás samozřejmě nezavazuje, je to mezinárodní soud, který funguje v jiném režimu, funguje v rámci režimu Americké úmluvy o ochraně lidských práv z roku 1969. Nicméně stejně zmíním pár příkladů, protože si říkám, proč vymýšlet kolo na této straně Atlantiku, když už ho vymysleli na opačné straně Atlantiku. Asi nejzákladnější případ, který Meziamerický soud pro lidská práva řešil, je případ Barrios Altos z roku 2001, kde šlo o skupinu vojáků, kteří vpadli do jedné čtvrti v Limě, někdy v roce 1991, postříleli tam několik lidí, o kterých se domnívali, že jsou teroristé. A tento zločin začal být nejdřív vyšetřován vyšetřovací komisí peruánského Senátu a pak byl parlament rozpuštěn. A kromě toho byl vyšetřován i před soudy. A jakmile to došlo k soudům, tak parlament a prezident Fujimori vydal amnestijní rozhodnutí, kterým všechny tyto zločiny z určitého období amnestoval. Bylo to velmi to velmi rychlé, tento zákon byl vydán velmi brzo ráno, aby už nikdo s tím nestihl nic dělat. Jedna odvážná peruánská soudkyně se proti tomu postavila a řekla, já v tom stíhání budu pokračovat dál. Tak byl vydán druhý zákon o amnestii, kterým bylo výslovně řečeno – všichni soudci, musíte stíhání zastavit. Samozřejmě po těch lidech, kteří byli zavražděni v té čtvrti Barrios Altos bylo několik pozůstalých, kteří to právě dali tomu meziamerickému soudu pro lidská práva, a ten tuto amnestii velmi tvrdě odsoudil jako porušení mezinárodních závazků Peru. Konkrétně řekl, že zákony, které zakotvují takovouhle sebeamnestii, vedou k bezbrannosti poškozených a věčné beztrestnosti. Tím jsou zjevně nesouladné s duchem této – tedy americké – úmluvy. Takový druh zákonů zabraňuje tomu, aby byli identifikováni jednotlivci odpovědní za porušování lidských práv, protože zamezují vyšetřování a přístupu ke spravedlnosti a zabraňují tomu, aby se oběti a jejich nejbližší dozvěděli pravdu a obdrželi odpovídající odškodnění. Ti Američané, nebo Jihoameričané tam právě označují tu sebeamnestii jako amnestii, kterou jeden režim osvobozuje své vlastní spolupachatele. Což, obávám se, do určité míry dopadá i na tu amnestii, o které je dneska řeč. Těch případů by bylo víc. Já bych zmínil třeba ještě případ Moiwana Community proti Surinamu z roku 2005. Tam šlo vysloveně o masakr jedné vesnice v Surinamu, kde pak mělo následovat to zapomnění, takže tam byl amnestijní akt z roku 1992, proti kterému se zase postavila organizace Moiwana, což byli zase pozůstalí po obětech toho masakru, kde bylo asi 35 mrtvých. Zase – když jim bylo zabráněno, aby se domáhali svých práv u těch surinamských soudů, tak se vydali k meziamerickému soudu pro lidská práva, a ten tam jednak zkritizoval obecně tu amnestii, a hlavně řekl, že stát má v případě takových závažných trestných činů povinnost efektivně a rychle vyšetřit a odstíhat tak, aby byl vyjasněn skutkový stav, potrestáni pachatelé a odškodněny oběti. Já to zmiňuji ve vztahu k článku II té nynější české amnestie, protože ten je postaven na přesně opačné logice. Tam vlastně ten článek II říká – vzhledem k tomu, že stát neuspěl v tom, aby pachatele těchto trestných činů včas a rychle odstíhal, tak na to odstíhání rezignujeme. Jako kdyby čas neběžel stejně rychle jak těm obviněným, tak těm obětem. Tady reakce české amnestie je, místo

29

abychom se omluvili jak těm obviněným, tak těm obětem, nebo poškozeným za to, jak dlouho to trestní řízení trvá, tak si vybereme ty obviněné, které zbavíme trestnosti, a ty oběti, které necháme bez toho, aby mohly využít toho beneficia adhezního řízení v trestním řízení. A poslední případ, který zmíním, je případ Almonacid-Arellano proti Chile z roku 2006. To je zase další příklad té sebeamnestie, protože tam šlo o to, že to byl nějaký opoziční politik, který byl v roce 1973 zavražděn pinochetovským režimem, a Pinochet o pět let později vydal amnestijní rozhodnutí, kterým lidi, kteří se toho dopustili, zbavil trestnosti. A zase stejný postup – ti lidé se jakoby po pádu Pinochetova režimu snažili domoci spravedlnosti u chilských soudů. Neuspěli, šli k meziamerickému soudu pro lidská práva, a ten to zase velmi ostře zkritizoval a řekl, že státy musejí zabraňovat beztrestnosti, kterou lze definovat jako absenci vyšetřování, stíhání, zatčení, souzení a odsouzení těch, kteří jsou odpovědní za porušení práv zaručených americkou úmluvou. V tomhle případě tedy za porušení práva na spravedlivý proces soudní ochrany zejména těchto dvou. Pro nás ta inspirace tady z toho rozhodnutí je jednak to, že bychom měli nezapomínat na to, že opravdu některé trestné činy mají být z té amnestie vyloučeny. A to trestné činy, které musíme stíhat podle mezinárodního práva. V tomhle případě měly být vyloučeny, a nebyly dostatečně, obecně zločiny proti lidskosti. V případě naší amnestie vy to měl být přinejmenším trestný čin mučení, kde ta trestní sazba je do 5 let. To znamená, pokud v článku II je stanovena 10letá hranice u té skutkové podstaty, tak pokud někdo z těch, u koho je takto zastaveno trestní stíhání by byl stíhán pro trestný čin mučení, tak amnestie na něj dopadne, přes to, že je to v rozporu s úmluvou z roku 1984, která dopadá i na nás. A druhé poučení možné je právě ten termín sebeamnestie. Protože já se obávám, že jak ta naše nynější amnestie, kde je často vytýkáno Václavu Klausovi, že vlastně tím osvobodil lidi, kteří páchali třeba hospodářskou trestnou činnost v těch "jeho – klausovských" 90. letech, ale byl by to příklad i té amnestie, kterou zmiňoval doc. Kysela. Ta amnestie Vladimíra Mečiara z roku 1998, která byla posuzována v tom rozsudku Lexa proti Slovensku z roku 2008, tedy v tom rozsudku ESLP. Já bych jenom dodal, že ty amnestie mečiarovské byly dvě. Vladimír Mečiar, když coby premiér Slovenské republiky dočasně začal vykonávat prezidentské funkce z titulu toho, že Slovensko nemělo prezidenta, tak nejdříve vydal slavnostní amnestii 3. března, a to u příležitosti 5. výročí založení Slovenské republiky, a jako příspěvek k dosažení občanského usmíření a v zájmu odstranění možných zdrojů napětí ve společnosti. Takže je to trochu, jako kdyby si hrál na tu komisi smíření v Jihoafrické republice a trochu jako kdyby parafrázoval tu budoucí Klausovu amnestii k 20. letům založení České republiky. A pak, protože nebylo úplně jasné, jestli tahle amnestie opravdu dopadá na Ivana Lexu, tak zase symbolicky 7. 7. vydal druhé amnestijní rozhodnutí, kterým to specifikoval tak, aby to rozhodně na toho Ivana Lexu dopadlo. A pak se dělo to, co říkal pan docent, že se dostal k moci Mikuláš Dzurinda, který také

30

vykonával ty prezidentské pravomoci, odvolal to, a jak Ústavní soud Slovenské republiky v nálezu 30/99 1 US 30/99, tak potom ESLP, oba dva soudy ostře zkritizovaly, že jakmile jednou je amnestie vyhlášena, jakmile jednou je na jejím základě zastaveno trestní stíhání, tak nelze amnestii odvolat a to trestní stíhání znovu obnovit. V případě Ivana Lexy nebylo konstatováno paradoxně porušení článku 6, čili práva na spravedlivý proces, například na základě porušení nebes indent podle 7. protokolu, ale bylo tam konstatováno porušení článku 5, čili práva na osobní svobodu, protože Ivan Lexa po tom odvolání amnestie – nejenom že proti němu bylo zahájeno znovu trestní stíhání, ale byl vzat i do vazby. Takže možná, že rada pro nás je, pokud někdo bude chtít odvolat tu amnestii v budoucnu, tak by aspoň ty obviněné neměl brát do vazby. To by nás mohlo před ESLP zachránit. Těch rozsudků byla celá řada. Je tam rozsudek Abdülsamet Yaman proti Turecku ESLP, který se zase týkal jednoho obviněného z mučení, nebo velmi exotický rozsudek Gusinskiy proti Rusku. To byl rozsudek, kdy na začátku putinovské éry v roce 2000 pan Gusinskiy byl vlastníkem jedné soukromé televize, která se rozhádala s Gazpromem. Kritizovala Gazprom. Bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro jakýsi dávný delikt. Byl vzat do vazby, a když byl v té vazbě, tak dostal takříkajíc nabídku, která se nedala odmítnout. Ten státní zástupce mu nabídl, že ho z té vazby může dostat a zakončit to trestní stíhání, pokud odprodá svoji společnost přímo Gazpromu. A mohl to v tu chvíli udělat, protože ruská Duma vydala rozhodnutí o amnestii, opět u příležitosti tentokrát 55 let od konce Velké vlastenecké války, a ta amnestie dopadala na všechny, kteří byli nositeli nějakého státního vyznamenání. A ten pan Gusinskiy byl nositelem Řádu Přátelství národů, takže na něj teoreticky mohla dopadat, ale byla tam nějaká možnost úvahy na straně těch orgánů činných v trestním řízení, a toho právě ten státní zástupce využil a nabídl mu: Já vám tu možnost dám, já vás propustím, ale musíte mi tady podepsat tuhle smlouvu. Tak on to udělal, smlouvu podepsal, okamžitě zmizel do Španělska a odtud podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, že na něj ta amnestie měla dopadnout bez dalšího a neměl být nadále držen v té vazbě. Já bych ale z té judikatury ESLP na závěr zmínil něco jiného, a to dokončil bych ten test, který nakousla paní dr. Wagnerová. Opravdu, co mě osobně nejvíc iritovalo na té amnestii, bylo to – a já to řeknu – nestydaté tvrzení, že prostě děláme to kvůli tomu, že to chce Evropský soud pro lidská práva, protože řekl, že 6 let je moc. Tohle opravdu nikdy nikde Evropský soud pro lidská práva neřekl, protože sleduje vždycky ten test, kde zvažuje 6 kritérií. Nikdy ne jenom čas. Vždycky zvažuje, jak dlouho to řízení trvalo, ale zároveň jak složité to řízení bylo. Prostě pokud mám řízení, kde je spousta důkazů, spousta svědků, spousta znaleckých posudků, je legitimní, když trvá déle, než jednoduché řízení, které rozhodnu na prvním jednání. Další kritérium – počet instancí. Mám-li řízení, které je projednáváno na třech instancích, je v pořádku, pokud trvá déle, než řízení, které je projednáváno v jediné instanci. Na druhou stranu ale ESLP také dodává, a to je možná kritika do našich procesních řádů, že stát je samozřejmě zodpovědný i za ten počet

31

instancí. To znamená, on řekl v rozsudku König proti Německu, že pokud zákonodárce toho státu vytvoří jakési procesní bludiště, kde bude pořád možnost dalších a dalších opravných prostředků, tak nese určitou odpovědnost za to, že ve výsledku to řízení trvá dlouho. Další kritérium je aktivita příslušných soudních a správních orgánů včetně prodlev při zahájení řízení. Jinak řečeno, je větší problém z pohledu průtahů v řízení, pokud mám rok v tom řízení, kdy se neděje vůbec nic, než když mám dva roky, kdy se ale pořád něco děje, kdy jsou pořád nařizována jednání. Předposlední kritérium je aktivita samotných účastníků, a to je tady nejvíc ve hře. To znamená, pokud mám stěžovatele, který sám zavinil to, že to řízení tak dlouho trvalo, protože procesně obstruoval, neustále na poslední chvíli předkládal nové důkazy, neustále měnil advokáty, anebo v tom nejhorším případě uprchl, skrýval se, vyhýbal se trestnímu stíhání, tak v tom případě naopak to nemohu dávat za vinu automaticky tomu státu a je legitimní, když to řízení trvá zase o něco déle. A poslední, páté kritérium je, co je pro účastníka v sázce. A u některých těch řízení, u kterých dneska je v České republice řeč, je určitě v sázce poměrně mnoho. Nejvíc v sázce v tom řízení je samozřejmě v případě řízení trestních. Ale jsou tam i příklady pracovně-právních sporů, sporů o styk s dítětem apod., kde se má za to, že když je pro účastníka hodně v sázce, tak to řízení má být kratší. To by byly moje komentáře a říkal jsem si, že bych měl končit něčím aspoň trochu pozitivním. Já jsem hledal na té amnestii seč jsem mohl něco pozitivního a napadlo mě, že to nejpozitivnější, co na ní mohu najít, je naopak právě to, že pan prezident Klaus nakonec ji obhajoval judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Protože myslím, že ta zpráva, že pan prezident si za 5 minut 12 v rámci výkonu svého mandátu konečně oblíbil rozhodovací činnost evropských institucí, opravdu dává velkou naději všem eurooptimistům, protože je to důkazem toho, že dlouhodobé střetávání s evropskými institucemi, ať už jde o EU nebo jako v tomto případě Evropský soud pro lidská práva, tak postupně donutí i toho největšího škarohlída, aby tu rozhodovací činnost nějak vstřebal, aby uznal její pozitiva a nakonec aby těmito rozhodnutími radostně a hbitě argumentoval, byť bohužel bez valného pochopení. Děkuji za pozornost. (Potlesk.) Senátor Miroslav Antl: Děkuji, pane doktore. Já bych ještě dodal, že pokud se zrovna pan prezident Václav Klaus dovolává Evropského soudu pro lidská práva, vyznívá to poněkud paradoxně při jeho velmi známém vztahu k EU, takže skutečně dovolávat se neexistujících evropských rozhodnutí je poněkud prapodivné. Takže my končíme tu ústavně-právní část a dostáváme se konečně k té čtvrté, trestně-právní souvislosti novoroční amnestie, dopady, důsledky. Takže to je ta část, která je skutečně – motivy, okolnosti, důsledky v rámci toho. Já prosím pana dr. Františka Púry, soudce Nejvyššího soudu ČR, o jeho vystoupení v rámci trestně-právní – jako jednoho z nejvyšších zástupců Nejvyššího soudu ČR, respektive trestního kolegia. Prosím, pane doktore, máte prostor.

32

František Púry: Děkuji. Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové, především děkuji za možnost vystoupit na tomto kvalifikovaném fóru, kde potkávám slovutné odborníky na ústavní, trestní či jiné právo. Já vás po svém předřečníku budu orientovat do poněkud pragmatičtějších otázek, a to jsou otázky některých trestně-právních souvislostí amnestie obecně. Nechci vystupovat jako soudce, jak v roli arbitra nebo odpůrce, poslední vyhlášené amnestie. Spíše se chci zabývat některými obecnějšími souvislostmi, a pak popřípadě některými otázkami, které ta poslední amnestie vyvolala, ať již v odborné veřejnosti nebo v laické veřejnosti, popřípadě v mediálním, poněkud virtuálním světě. Především jsem své vystoupení – doufám, že dodržím orientační dobu 10 minut – soustředil do několika poznámek, asi sedm jich je, pane předsedající. Nemusíte se děsit. Pokud jde o tu obecnou povahu amnestie, já se domnívám, že soudům to příliš nepřísluší posuzovat, myslím obecné soudy, nikoli ústavní, který se tomu nevyhne. Amnestie nicméně z mého hlediska subjektivního, uznávám, není příliš velkým aktem spravedlnosti, protože právě tím, že je obecná a plošná, tak se domnívám, že naopak může vyvolávat i určité nespravedlnosti, nebo alespoň určité nerovnosti potud, že plošně promíjí třeba nepodmíněné tresty odnětí svobody v naprosto nerovném měřítku, protože méně je prominuto tomu, kdo trest nastoupil a nějakou dobu ho vykonával, a zcela je prominut třeba ten trest tomu, kdo ho vůbec nenastoupil, dokonce zaviněně, dokonce tím spáchal trestný čin další. Takže myslím si, že ty otázky humanity, otázky individuálního přihlédnutí k osobní situaci odsouzeného, otázky individuální spravedlnosti je vhodné podle mého názoru řešit tou milostí, nikoli amnestií jako hromadným a plošným aktem. Pokud jde o naše trestní právo, tak trestní předpisy samozřejmě počítají s amnestií i milostí, čili hromadným aktem i s tím individuálním aktem milosti, v zásadě ve všech třech už zmíněných podobách – abolice, agraciace, částečně i rehabilitace, zejména v ustanoveních § 11 odst. 1 písm.a) trestního řádu, §§ 366-370 trestního řádu. Takže mluvím o tom proto, že pro soudy, státní zastupitelství, popřípadě pro policejní orgány jako orgány činné v trestním řízení amnestie není nic, co by bylo něčím novým, nějakým novým jevem. Je to prostě pro nás fakt, který jsme povinni respektovat. Bez ohledu na to, jaká je právní povaha, jestli je to normativní akt, nebo individuální rozhodnutí, nebo něco mezi tím. Faktem je, že v trestních předpisech je jednoznačná zákonná úprava pro respektování rozhodnutí prezidenta o amnestii, takže soudy činné v trestním řízení nebo státní zastupitelství to takto berou. Domnívám se, že nebylo namístě obviňovat zejména některé soudce z jakéhosi přílišného aktivismu, kterým realizovali rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. ledna letošního roku. Protože zejména v těch případech, kdy byl prominut nepodmíněný trest odnětí svobody, který ty odsouzené osoby vykonávaly, tak nebylo možné nějak dlouho s tím prodlévat a bylo nezbytné skutečně co nejrychleji ty osoby propustit. Další moje poznámka souvisí s tím - a také už tady mnohé zaznělo na téma abolice, neboli nyní článku II aktuální a poslední vyhlášené amnestie z 1. ledna letošního roku, v tomto směru také to pro orgány činné v trestním řízení není

33

žádná novinka. Aboliční ustanovení obsahovala řada dřívějších amnestií, dokonce některé z nich to obsahovaly jako článek I. Faktem ovšem je, že to poslední znění amnestie se odlišuje od dřívějších amnestií, přesněji řečeno od jejich aboličních ustanovení ve dvou směrech. Jednak že se v tom posledním amnestijním rozhodnutí vylučuje možnost zastavení trestního stíhání v řízeních proti uprchlému, a pak že je uplatnění tohoto ustanovení amnestie vázáno na délku řízení. O tom také už mnohé zaznělo, nebudu to opakovat nebo rozdmýchávat nějaké další úvahy. Faktem je, že tyto dvě nestandardní – dosud nestandardní – okolnosti obsažené v aboličním ustanovení amnestie způsobily určité výkladové problémy, na které se Nejvyšší soud pokusil reagovat zatím určitým neformálním usměrněním činnosti soudů nižších stupňů tak, aby se tam projevil alespoň v takových základních parametrech určitý jednotný postup, aby soudy nebyly vystaveny velmi odlišné praxi. A také aby mohly co nejrychleji realizovat amnestijní rozhodnutí v praxi. Nicméně faktem je, že v mnoha případech budeme nuceni reagovat na určité výkladové potíže už i v konkrétních rozhodnutích, na základě kterých můžeme judikatorním způsobem pak usměrnit výklad některých otázek nebo některých problémů a aplikaci amnestie v praxi. Zejména pokud jde právě o to aboliční ustanovení článku II posledního rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii. Domnívám se ovšem, že je užitečné vést diskusi o amnestii a jejích praktických dopadech i pro nás, kteří se zabýváme trestním právem a kteří, jak jsem už předeslal, jsme zvyklí aplikovat amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky, zejména pokud soudíme už delší dobu a zažili jsme několik amnestií. Nejsem povolán posuzovat možnost či nemožnost přezkoumání amnestijního rozhodnutí Ústavním soudem, nebo vůbec vyslovit neústavnost konkrétního rozhodnutí o amnestii. To je pravda, že nás dosud nikdy nenapadlo v minulosti. Chtěl bych spíš jenom reagovat na některé dílčí otázky, které se pojí právě s reakcemi na poslední amnestii, zejména pak na její článek II, kde bylo nařízeno zastavit trestní stíhání. Poněkud nešťastně se podmínka spočívající v délce řízení odůvodňovala i v médiích i ze strany vyhlašovatele amnestie, nebo jeho úředníků, že se tím mimo jiné reaguje na nepřiměřenou délku některých trestních řízení, a tak trochu se vyvolával dojem, jako že délka trestního řízení je v České republice obecným problémem, takže je nutné řešit tuto otázku obecným institutem, respektive tou plošnou milostí v podobě amnestie. Já to nepovažuji za jednak správný argument, jednak se domnívám, že – jak jsem už řekl v úvodu – amnestie by měla být vnímána jako jakýsi akt milosrdenství, nikoli jako způsob řešení nějakých právně politických otázek, otázek trestní politiky, otázky – já nevím – přeplnění věznic apod. To skutečně nepovažuji za vhodný nástroj. Proto také je i mé stanovisko k té délce řízení, nebo k tomu argumentu délkou řízení negativní. Nejenom proto, že neodpovídá realitě, ale že skutečně se nedomnívám, že podle statických údajů, které tady mám, spíš výjimečně, protože nejsem příznivcem statistiky, a nakonec větším množstvím údajů vás patrně zahrne pan nejvyšší státní zástupce, tak z těchto údajů vyplývá, že převážná část trestních řízení v České republice se vede poměrně rychle. Podle toho, co zveřejnilo ministerstvo

34

spravedlnosti na internetových stránkách za rok 2011, tak průměrná délka trestního řízení u okresních soudů byla v tomto roce 6,4 měsíce, u krajských soudů rozhodujících v prvním stupni, to znamená ty závažnější kauzy, nebo nejzávažnější kauzy, tak tam je průměrná délka řízení u krajských soudů jako soudů prvního stupně v trvání 22,9 desetin měsíce, tedy necelé dva roky bez jednoho měsíce. Skutečností je, vždycky budou existovat určité kauzy, které tak říkajíc vyčnívají z tohoto průměru, ať již z různých důvodů, částečně se už tady o tom mluvilo, že nelze klást rovnítko mezi všechny věci souzené třeba i v těch závažnějších případech krajským soudem jako soudem prvního stupně, protože tam rozhoduje příliš mnoho okolností, jako je počet obviněných, závažnost trestné činnosti, rozsah trestné činnosti, počet svědků či množství dalších jiných nezbytných důkazů, jednak je shromáždit, jednak je pak provést procesním způsobem, zajistit určitý standard trestního procesu včetně práva obhajoby atd. Je tam nutnost třeba i vyžadování právních pomocí v cizině apod. Samozřejmě je možné, a bohužel mediálně jsou zajímavé spíš kauzy, kde to řízení trvá delší dobu, ale rozhodně se nedá říci, že tady máme nějaké nadměrné průtahy. O čemž ostatně svědčí i rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, kde patrně nepatříme mezi ty státy, kde je největší počet případů, kde evropský soud vyslovuje neodůvodněné průtahy a přiznává případně odškodnění. Pokud jde o dopad aboličního ustanovení poslední amnestie, myslím, jak jsem už předesílal, že dost čísel zazní z úst nejvyššího státního zástupce. Já chci jenom říci tolik, že podle předběžných informací, které má Nejvyšší státní zastupitelství, se má zatím zastavit trestní stíhání na podkladě článku II letošní amnestie celkem asi v 327 případech. A to zase uvádím v konfrontaci s čísly, že za rok 2011 uvádí statistika ministerstva spravedlnosti, že okresní soudy vyřídily celkem 94 809 trestních věcí, krajské soudy jako soudy prvního stupně k tomu vyřídily dalších 1273 trestních věcí. Takže z hlediska dopadu aboličního ustanovení se zdá, že dopad není tak fatální, jak se někdy na veřejnosti prezentuje. Na druhou stranu ovšem je faktem, že se zastavení trestního stíhání, nebo povinnost nezahajovat týká těch velmi závažných, mnohdy právě mediálně sledovaných případů, kde mělo dojít ke způsobení poměrně značných škod. Mělo se to dotknout poměrně velkého rozsahu poškozených osob atd. Takže ta čísla jsem uvedl jen v konfrontaci k tomu, co zatím proběhlo médii a abych nabídl poněkud jiný pohled na celkové dopady. Jinak jak už říkala i paní dr. Wagnerová, trestní zákoník přímo počítá – nebo trestní soudy jsou zvyklé akceptovat délku řízení, nepřiměřenou délku řízení a trestní zákoník s tím dokonce už výslovně počítá, že se musí zohlednit nepřiměřená délka řízení do úvahy o druhu a zejména výměře trestu a že ten trest pak musí být kvantitativním způsobem nějak snížen tam, kde délka řízení byla nadměrná. Takže i v tomto směru máme určité mechanismy, které umožňují reagovat na situace, které měla či neměla, nevím, ponechávám na diskusi, řešit i poslední vyhlášená amnestie. A v tomto smyslu zase navazuji na první referát pana prof. Musila, že jako praktičtí právníci, kteří se zabýváme trestním právem, si také umíme představit život bez toho, že by tady existovalo právo kohokoli, ať

35

již prezidenta, Poslanecké sněmovny, Senátu, vyhlašovat amnestii. Domníváme se, že vhodnějším nástrojem k určitým korekcím trestní politiky, nebo uplatňování trestního práva v praxi jsou individuální milosti a že amnestie skutečně by mohla být zařazena do oblasti historických institutů a že bychom si bez ní stačili. Děkuji za pozornost. Senátor Miroslav Antl: Já vám, pane doktore, děkuji za vaše vystoupení za Nejvyšší soud ČR, resp. za české soudy. A nyní je na řadě pan nejvyšší státní zástupce ČR pan doktor Pavel Zeman s tím, že bych mu chtěl veřejně poděkovat za to, že on konkrétní údaje si nechal skutečně až na toto vystoupení a nesdělil je ani na žádosti médií, takže uslyšíme jeho vystoupení skutečně poprvé, úplně čerstvě. Děkuji. Pane doktore, máte slovo. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman: Děkuji mnohokrát. Vážený pane předsedo, děkuji za pozvání. Vám slibuji, že budu mluvit velice krátce. Vám do publika bohužel neslibuji nic pěkného. Mohu pouze říci to, že můj projev, moje přednáška ve srovnání s ostatními předřečníky bude značně plochá, místy nudná, neboť budeme jednat o statistice. Jak známo, statistika má však cenné údaje. Neklesejme na mysli, ona nám to vyčíslí. Takže doufejme, že v závěru mojí přednášky budeme mít vyčísleno, kolika případů přibližně se amnestijní rozhodnutí dotklo. Jak je známo, 3. ledna 2013, tedy 3 dny po vyhlášení amnestie, jsem zadal do soustavy státního zastupitelství úkol zpracovat zvláštní zprávu na dopady článku 2 amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky. Tato zvláštní zpráva, aboliční rozhodnutí – tato zvláštní zpráva byla motivována tím, abychom zjistili, kolika věcí se toto aboliční rozhodnutí týkalo, toto aboliční ustanovení. To znamená, mohu-li přejít rovnou k údajům, tak ke dni 15. února, to je datum, kdy měla být zpracována zvláštní zpráva a kdy jsme skutečně obdrželi všechny údaje ze soustavy státního zastupitelství – všem státním zástupcům tímto děkuji za to, že pracovali ještě navíc a podávali nám zprávy – tak k 15. únoru 2013 máme následující údaje: V přípravném řízení trestním – to znamená před podáním obžaloby na okresních státních zastupitelstvích - bylo zastaveno celkem 192 věcí z důvodů amnestie, na krajských státních zastupitelstvích 9 věcí. Je to v rámci celé České republiky. To znamená celkový počet zastavených trestních stíhání je 201 a týká se 265 obviněných. Ve 26 případech prozatím obviněný využil svého práva a požádal, aby v trestním stíhání bylo pokračováno. V řízení před soudem počet zastavených trestních stíhání je následující: ve věci okresních soudů se jedná o 61 věcí, u krajských soudů se jedná o 50 věcí. O 15 věcí se jedná u obou vrchních soudů, to znamená v Praze a v Olomouci, přičemž dvě usnesení o zastavení trestního stíhání ještě očekáváme ve dvou kauzách, to znamená bude to celkem 17 kauz. Celkový počet zastavených trestních stíhání, tedy soudy prozatím, co je nám známo je 126 věcí. Týkalo se celkem 331 obviněných a 26 obviněných opět podalo žádost o to, aby bylo v trestním stíhání pokračováno.

36

Mohu-li tedy shrnout, za celou ČR řízení před soudy a státními zastupitelstvími bylo zastaveno celkem 327 věcí. Mohu nad rámec toho poznamenat, že v kauzách, kde je příslušné Vrchní státní zastupitelství ať už v Praze či v Olomouci, tak v těchto kauzách byly podány ve všech opravné prostředky, to znamená stížnost, v jedné věci bylo podáno dovolání, to je věc Hsystém. Dále jsme se zabývali tím, jaký vlastně byl charakter těch zastavovaných kauz, to znamená, bude-li vás to zajímat, zde mám určité údaje o tom, jaký byl podíl trestné činnosti, to znamená z těchto 327 zastavených věcí. 48 % věcí tvoří trestné činy proti majetku, to znamená krádež, zpronevěra, klasický podvod, podílnictví, legalizace výnosů z trestné činnosti. 13 % tvoří trestné činy hospodářské, neoprávněné podnikání, zneužití informace a postavení v obchodním styku, z krácení daně a poplatku a podobné platby. 13 % tvoří také trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných, to znamená např. zneužití pravomoci úřední osoby, přijetí úplatku apod. Dále 11 % věcí tvoří trestné činy proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství. Všechny další části už jsou pod deseti procenty, to znamená dále se tam objevují trestné činy obecně nebezpečné proti rodině a dětem, proti životu a zdraví, proti důstojnosti v sexuální oblasti. Jestliže bychom chtěli nějakým způsobem zjistit, jak závažné to byly trestné činy, kterých se amnestie týkala, článek 2, tak můžeme vycházet z toho, zda se jednalo o věc samosoudcovskou či senátní v trestním řízení. U samosoudcovské je to věc, kde trestný čin je hranicí horní sazby, nepřevyšuje 5 let. V přípravném řízení bylo zastaveno 77 % samosoudcovských věcí, 23 % senátních. V řízení před soudem, to znamená, to bylo zastaveno soudy, tak poměr je trošku obrácený – 40 % samosoudcovských věcí a 60 % senátních, takže celkově nám vychází, že zhruba amnestie dopadla na dvě třetiny samosoudcovských věcí a na jednu třetinu senátních věcí. Nyní ještě k charakteru jednotlivých kauz, které byly zastavovány. Pominu-li 17 kauz vedených na vrchních státních zastupitelstvích, tak musím říci, že zhruba 98 % věcí se týkalo věcí, které byly po delší dobu již přerušeny z důvodů nepřítomnosti obviněného, přičemž nebyly zároveň dány důvody pro jeho stíhání jako uprchlého. To znamená mnohdy, ve velké většině se to týkalo ještě věcí, kde zastavoval dokonce vyšetřovatel, policie, před změnou trestního řádu v roce 2001, to znamená, kdy došlo k přerušení trestního stíhání ze strany nikoliv státního zástupce, jak je vyžadováno dnes trestním řádem, ale ze strany vyšetřovatele policie. Tím se dostáváme asi trošku k povaze těch kauz. Některé – a opět zmiňuji, jsou to kauzy okresní zejména a devět krajských – tak se jedná o věci, které zřejmě byly nižší závažnosti. Závěrem musím konstatovat jednu věc. Tato statistika není konečná, není uzavřená. Lze očekávat, že jak ze strany státního zastupitelství, tak ze strany soudů budou zastavována další trestní stíhání, nicméně nebude se již jednat o takto velký počet, to znamená 327 věcí. Počítáme, že to bude možná v desítkách věcí. Očekáváme nějaké rozhodnutí. Nejvyšší státní zastupitelství tento vývoj

37

bude i nadále sledovat a potom předpokládáme, že zpracujeme nějakou závěrečnou zprávu. Abych promítl, abych udělal nějaký poměr, řekněme, jak vypadá těch 327 věcí na pozadí, řekněme, počtu kauz, které máme ročně k dispozici, které ročně orgány v trestním řízení stíhají, tak když vezmeme v úvahu, že za posledních několik let se nám drží počet trestních řízení mezi 300 tisíci až 330 tisíci, z čehož zhruba třetina jde do trestního stíhání, to znamená něco kolem sta tisíc, tak zde si můžeme udělat poměr zhruba asi jaké procento, jaký je to podíl zastavených věcí – 327 věcí. Tímto děkuji za pozornost. Myslím, že jsem vyčerpal téma a doufám, že jsem nevyčerpal celých deset minut, které s radostí přenechám dalším řečníkům Děkuji za pozornost. (Potlesk.) Senátor Miroslav Antl: Já vám děkuji, pane nejvyšší státní zástupce. Jste zatím první, kdo dodržel časový limit, resp. dokonce ho nevyčerpal. Jinak malá poznámka zase z mojí strany – pak že Senát nic nedělá, když jedna třetina byla senátních věcí. (Smích v sále.) To byla legrace, proboha, neberte to vážně. Prosím o další vystoupení paní dr. Alenu Marešovou z Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, která by nás měla informovat – a myslím si, že se bude týkat vaše vystoupení minulé amnestie předchozího prezidenta Václava Havla. Takže, paní doktorko, máte slovo. Alena Marešová: Vážený pane předsedo, vážené dámy, vážení pánové, opravdu trochu budu pojednávat o době minulé, ale době minulé ne zcela, protože jednoznačné reakce veřejnosti na současnou amnestii částečně byly ovlivněny zkušenostmi právě z první amnestie, provedené v lednu před zhruba 21 lety. Vzhledem k celkové atmosféře 90. let Institut pro kriminologii a sociální prevenci provedl vlastní šetření věnované amnestii osobám propuštěným i proč došlo vlastně k takovému zvratu v tom, kdy dobrodiní amnestie značná část amnestovaných vězňů neužila ke svému prospěchu. K tomu bych ještě podotkla, že pochopitelně srovnání těchto dvou amnestií není možné, protože článek 1 případně by mohl být srovnáván, ale tehdy se jednalo opravdu především o osoby vězněné, o propuštění odsouzených z věznic. Takže i když pochopitelně to mělo dopad i na rozdělané případy, ale to, co nějakým způsobem ovlivnilo veřejné mínění, byli právě amnestovaní vězni. To, proč institut se tím začal zabývat, byl i fakt, že už v průběhu šesti, sedmi měsíců podíl amnestovaných vězňů, kteří se znovu dopustili trestné činnosti na celkovém počtu známých pachatelů, policii známých, činil v ČR 8 % a na Slovensku 7. Hlavní důraz z celkového šetření institutu byl tenkrát – převažují u nás neprávníci, takže – kladen spíše na kriminologické a sociální důvody, proč se někteří z amnestovaných dopustili trestné činnosti a někteří nikoliv. Výzkum recidivujících z řad amnestovaných byl proveden u těch z nich, kteří byli za opakovanou trestnou činnost v období 1990 a 1991 znovu uvězněni. Šetřením jsme prokázali, že statistické údaje, protože součástí výzkumu byla i analýza celková, jak v průběhu amnestie, tak v počtu propuštěných vězňů, navrátivších

38

se vězňů i počtu šetřených osob, které se nějakým způsobem ocitly ve statistice policie, tak základní údaje potom jsou tohoto druhu: k 31. 12. 1989 bylo v ČR vězněno 22 600, včetně 3000 obviněných. Z tohoto počtu bylo na základě amnestie propuštěno v lednu 1990 12 600 odsouzených, podloženo jmenným seznamem a 1200 obviněných. V celku cca 14 000 amnestovaných bylo 1100 žen a 300 mladistvých. To říkám z toho důvodu, že potom si vysvětlíte podle druhu trestných činností, za co byly vlastně souzeny ženy a mladiství. Nejvíce propuštěných bylo ve věku 31 – 45 let a 18 – 30, dohromady více než 80 %. Další pozoruhodnou věcí bylo, že 80 % z amnestovaných již někdy vykonávalo trest odnětí svobody, to znamená nejednalo se v mnoha případech o prvopachatele nebo osoby jaksi nepolíbené porušením zákona. V tisku uváděných 23 tisíc amnestovaných vězňů, což je číslo běžně používané a bohužel se shoduje zhruba s počtem vězněných osob v ČR, takže občas to budí dojem, že byli propuštěni všichni, co byli vězněni, ale není tomu tak, protože těch 23 tisíc, to jsou osoby propuštěné z věznic Československé republiky, to znamená jak České, tak Slovenské, a to včetně obviněných. Ti, kterým byl amnestií zkrácen vykonávaný trest o jednu třetinu nebo polovinu a jejichž propuštění spadlo průběžně též na rok 1990, nebyli statisticky dále zpracováváni. Z propuštěných vězňů cca tisíc představovaly osoby vězněné podle hlavy I. trestního zákona, cca tisícovku osoby odsouzené za útok na veřejného činitele, další dva tisíce osoby později dekriminalizovaného jednání zcela, pokud se jedná o příživnictví nebo značně změněného co do obsahu, to znamená neoprávněného podnikání. Dále se jednalo o osoby vězněné za přečiny, a to jak za přečiny proti pracovní kázni, tak přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a proti majetku. Část politických vězňů, jak tady byly zmiňovány amnestie, byla amnestována již v prosinci 1989. Takže tady byla část těch, kteří většinou, pokud se jednalo o osoby z různých politických důvodů, vyfasovaly vlastně za svoje jednání tresty v té části jako za majetkové trestné činy, výtržnictví apod. Amnestie se nevztahovala na veřejné činitele, kteří zneužívali výkon své pravomoci na neoprávněné obohacování se, dále pachatele vybraných nejzávažnějších trestných činů a zvlášť nebezpečné recidivisty. To je základní zaměření amnestie a z pohledu nikoliv právnicky kriminologického, to bylo zaměření dosti odlišné od amnestie letošní. Vysoký počet amnestovaných osob propuštěných v relativně velmi krátkém časovém období se záhy začal projevovat jako závažný sociální problém a právě měl za následek potom velmi emotivní reakci jak veřejnosti a zprostředkovaně pochopitelně přes veřejnost i tisku. V tutéž dobu začala prudce stoupat kriminalita, jejíž růst byl ukončen až v roce 1999, kdy se zastavila na tři a půl násobku počtu všech evidovaných trestných činů před rokem 1990. Také se začaly zvyšovat počty vězňů. K 31. 12. 1990 bylo vězněno celkem 4 tisíce obviněných a 4 tisíce odsouzených, to znamená celkem 8 tisíc. V tu dobu také začaly převažovat téměř počty obviněných nad počty vězněných. Upozorňuji, všechno se jedná o vězněné. Koncem roku 1991 došlo k navýšení na celkem 13 tisíc osob, to znamená během roku o 5 tisíc osob, včetně obviněných. Do 31. 12. bylo amnestovanými

39

spácháno 12 % ze všech v tom roce policií evidovaných trestných činů, objasněných trestných činů, protože součástí toho je, že pachatel musí být znám. Takže bylo zjistitelné, že se jedná o osobu amnestovanou, což představovalo v absolutních číslech 10 tisíc trestných činů. Jelikož zákon o přečinech byl zrušen až 1. 7., část amnestovaných byla stíhána i za přečiny, ty však nejsou zahrnuty v uvedených 12 %. Mezi amnestovanými spáchanými trestnými činy převažovaly trestné činy majetkové, kde způsobená škoda nebyla vysoká. Na druhém místě byla skupiny trestných činů zahrnující útoky na veřejného činitele, ztěžování výkonu jeho pravomoci, maření výkonu úředního rozhodnutí, vyhrožování, výtržnictví a vydírání. Na třetím místě byla skupina neplatičů alimentů. 28 amnestovaných spáchalo v tomto období krátkém 29 vražd, 137 trestných činů znásilnění a pohlavního zneužívání a 317 loupeží, z toho většinu v Praze, což je logické, protože většina z amnestovaných se v Praze zdržovala. K 31. 12. 1991 srovnáním jmenného seznamu amnestovaných se jmenným seznamem známých pachatelů vyšetřovaných a stíhaných Policií ČR byl u cca 6,5 tisíce osob zjištěn údaj propuštěn na amnestii, to je u cca poloviny z celkového počtu 12 600 propuštěných odsouzených. Pokud jde o osoby vězněné, tak k témuž datu, to znamená k 31. 12. 1991 amnestovaní v lednu představovali 25 % z celkového počtu vězněných osob. Takže z celkem 8 tisíc to byly 2 tisíce. Největší skupinu mezi nimi tvořili vícenásobní recidivisté středního věku, svobodní a bezdětní, což je taková typická charakteristika našeho vězně posledních let. Empirický výzkum zaměřený na zjištění, kdo využil amnestii jako šanci a kdo nikoliv a proč, jsme provedli u 100 dospělých a neselhavších amnestovaných ve spolupráci se sociálními kurátory, přičemž pochopitelně přednost jsme dávali pachatelům obecné kriminality z toho, abychom jaksi poměřili srovnání ovlivněné dobou a u 100 znovu vězněných selhavších, a to osobně přímo ve věznicích – obou pražských a Plzeňska. Sběr dat proběhl přibližně rok a půl po realizaci amnestie. Závěr z výzkumu je zjednodušený. Resocializační účinek na amnestované častěji než zajištění práce a ubytování, což se tak nějak automaticky předpokládá – měla sociální a věková zralost amnestovaného, jeho postoj k práci, schopnost se vyrovnat s vlastní trestnou činností, trestem za ni a dalšími jejími následky. Pozitivem pro resocializaci byl věk okolo 40 let a starší, schopnost uvažovat reálně o své budoucnosti, změna dosavadního životního prostředí a stylu, překonání překážek souvisejících se zaměstnáním a bydlením a udržení kontaktu s nějakou podporující osobou. Celkové závěry z materiálu IKSP věnované amnestii z roku 1990 jsme shrnuli do zhruba pěti bodů. První – amnestie 1990 byla jedním z logických důsledků probíhajících společenských změn, změn společenských podmínek a rozsáhlé dekriminalizace, na tyto společenské podmínky navazující. S nárůstem kriminality byla amnestie v příčinné souvislosti, avšak ne jako prvotní a rozhodující faktor. Kriminogenním faktorem nebyl samotný akt amnestie, ale její rozsah jak ve smyslu kvantitativním, tak i kvalitativním. K radikálnímu nárůstu kriminality došlo i v těch postkomunistických zemích, kde amnestie nebyla

40

provedena. Za třetí – bylo velice riskantní pouštět v tak složité a nepřehledné společenské situaci v krátkém časovém úseku značné množství pachatelů závažných trestných činů nebo osoby z různých důvodů pro okolní sociální prostředí nebezpečné. Značnou část amnestovaných tvořili tzv. příživníci – u žen 60 % a u mužů cca 40 %. Takže předpoklad, že zaměstnání bude jedním z faktorů, který zabrání jejich recidivě, bylo naivní. Na recidivu amnestovaných měla do určité míry vliv ne rozhodující i společnost, která s pobytem propuštěných na svobodě nedovedla se racionálně vypořádat a společenské reakce na amnestii byly především emotivní a málo pragmatické. Je pravda, že reakce na amnestii emotivní překonává dobu a pokračuje v průběhu vlastně celých 20 let. My provádíme omnibusová šetření na vybraných vzorcích našich obyvatel, kde například k tomu, co si představují, jakým způsobem by se měla řešit přeplněnost věznic nebo vůbec řešit obrovské množství osob vězněných a vždy nám vychází více než 80 % jednoznačně záporná reakce na otázku týkající se amnestie. Není to tak radikální, pokud jde o individuální milosti, ale na amnestii vždy bez ohledu na věk, to znamená i u osob podstatně mladších než je generace, která zažila důsledky první amnestie, tak převzato jak od starších, tak pravděpodobně i často to bývá medializováno v tisku, ale stav je jednoznačně záporný. Doporučení z té doby – seznámit vás s ním proto, že si myslím, že mohla, pokud by byla realizována, většina z nich nebyla realizována, takže mohla předejít některým problémům, týkajících se dopadů amnestie – myslím článku 1, k článku 2 to vůbec nevztahuji. Ponechat ústavní pravomoci prezidenta republiky vyhlášení amnestie, i v budoucnosti může být významným prostředkem při provádění radikálních změn trestní politiky, např. spojení s dekriminalizací či depenalizací určitých jednání. Zde mě zviklaly příspěvky přítomných právníků, zda tato doporučení byla správná. Za druhé – případy zvláštního zřetele častěji řešit formou individuální milosti. Za třetí – upřednostňovat amnestování části trestu a předcházet jednorázovému propuštění velkého množství z vězení. Z dobrodiní amnestie vylučovat osoby, které již jednou amnestovány byly. Výjimečné případy řešit individuální milostí. Amnestie by měla být doprovázena odstraněním nebo odložením některých následků odpuštěného trestu. To míním jakožto kriminolog, především finanční. Možnost bezúročného odložení splátek při splnění určitých podmínek, nárok na určité rady s ohledem na oddlužení atd. Zvlášť ustanovit, aby amnestovaní se nařízeným ochranným léčením byli propouštěni předáním do určených zařízení. Většina z mimořádně závažných trestných činů v letech 1990 – 1991 byla spáchána právě v podstatě vězni s psychiatrickým nálezem nebo problémovými jedinci, u kterých se předpokládá, že jejich volné propuštění na svobodu nemůže vlastně dobře dopadnout a že představují nebezpečí pro spoluobčany. Urychleně vybudovat účinný systém postpenitenciární péče, bohužel. Zpřístupnit a zkvalitnit informace dříve tabuizovaných oblastí a umožnit tak vytvoření u širší veřejnosti reálných představ o kriminálních pachatelích a zacházení s nimi. Systémy

41

prevence se musí zaměřit proti všem sociálně patologickým jevům. Musí ztratit opodstatnění názor, že trestná činnost se vyplácí. Takže to jsou tak zhruba více než 21 let staré závěry. Jejich platnost jsme si ověřili v posledních zhruba 20 letech a bohužel, osobně si myslím, že nám jejich platnost ověří i důsledky současné amnestie. Děkuji za pozornost. (Potlesk.) Senátor Miroslav Antl: Já vám děkuji, vážená paní doktorko. Poslední z vystupujících je paní doktorka Hana Marvanová, advokátka a jak jsem z jejího vystoupení pochopil, i zmocněnkyně poškozených amnestií. A mimo jiné zmocněnkyně Senátu pro ústavní stížnosti. Takže paní doktorko, máte slovo. Hana Marvanová: Dobrý den, vážené senátorky, vážení senátoři, vážení hosté. Děkuji za pozvání a možnost vystoupit na tomto veřejném slyšení. Ve svém vystoupení bych se chtěla zaměřit zejména právě na trestně právní souvislosti novoroční amnestie, článku II, této amnestie, a to zejména dopady na poškozené, ale také širší dopady na právní vědomí jak poškozených obětí trestné činnosti, tak občanů České republiky. Domnívám se, že je zjevné i ze statistiky, kterou zde přednesl nejvyšší státní zástupce, že právě článek II je velice široký a zahrnuje i nejzávažnější hospodářské a majetkové trestné činy, v nichž byla způsobena škoda velkého rozsahu, tedy škoda ve stovkách milionů či v miliardách. Je logické, to z toho plyne pojmově, nejen statisticky, že se to týká i velmi závažných trestných činů spáchaných vůči tisícům poškozeným, vůči tisícům obětí. Já bych tady chtěla zdůraznit na rozdíl od těch, kteří se domnívají, že prezident je ve svém právu udělit amnestii podle ústavy neomezený, že naopak se domnívám – a tady plně souhlasím s argumentací paní doktorky Wagnerové – že nejen prezident, ale žádný orgán státu či veřejné moci není při uplatňování svých pravomocí, kompetencí neomezený, ale musí v rámci uplatňování svých pravomocí ctít také práva a svobody občanů. A domnívám se, že tak, jak byl formulován článek 2 amnestie, došlo k masivnímu zásahu do práv občanů, do práv, která jsou zaručena jak Ústavou, konec konců už článek 1 odst. 1 Ústavy hovoří o tom, že demokratický právní stát je stát založený na úctě k právům a svobodám občanů, ale hovoří o tom i celá řada článků Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o lidských právech, kdy se jedná nejen o naše ústavní dokumenty, ale jedná se i o to, že Česká republika je vázána svými mezinárodními závazky, tedy např. i Úmluvou o lidských právech, domnívám se, že tak, jak je článek 2 amnestie formulován, masivně, nejen v jednom případu, ale ve více než stovce případů, jak jsme zde slyšeli statistiku nejvyššího státního zástupce, došlo k poškození práv účastníků trestního řízení, poškozených. Chtěla bych zde polemizovat. Nemluvil tady o tom pan ministr spravedlnosti, ale v médiích o tom hovořil často, hovořili o tom i zástupci prezidentské kanceláře, že poškození rozhodnutím o amnestii článkem 2 nemohli být poškozeni, neboť svá práva mohou velmi dobře uplatňovat v občanskoprávním řízení.

42

Chtěla bych tady uvést několik důležitých fakt. Domnívám se, že ti, kteří takto uklidňují poškozené, možná nedomýšlejí důsledky pro poškozené v konkrétních řízeních. Nezapomeňme, že nyní jsme ve fázi, že se diskutuje o ústavnosti amnestie, o důsledcích amnestie, ale do určité míry teoreticky řada dotčených trestních stíhání ještě neskončila, protože jak jsme slyšeli od nejvyššího státního zástupce, byly podány buď stížnosti nebo dovolání. Ale až tato trestní stíhání, tato trestní řízení skutečně pravomocně skončí, tak v tu chvíli poškození v jednotlivých kauzách, kterých je v jednotlivých kauzách tisíce, dokonce desetitisíce, tak zjistí, že najednou proti jejich vůli, zásahem vyšší moci nebo viz maior prezidenta byla tato řízení bez náhrady skončena a o jejich právech nebylo žádným způsobem rozhodnuto. Domnívám se, že když prezident či jeho spolupracovníci – nevíme, kdo to byl, kdo se na tom vlastně podílel – formulovali článek 2, vůbec nezohlednili nebo si neuvědomili, že v trestním řízení nefiguruje jenom obviněný a státní zástupce, ale že v trestním řízení jako účastník řízení figurují právě i poškození, kteří jsou z hlediska procesních práv rovnoprávnými účastníky trestního řízení. Je s podivem, že k této situaci došlo na začátku roku 2013, že tedy byla vyhlášena amnestie, která v článku 2 naprosto pomíjí práva poškozených, když zároveň na začátku tohoto roku Senát odsouhlasil a na konci loňského roku Poslanecká sněmovna klíčový vládní návrh zákona, zákon o obětech trestných činů, který do určité míry promítá i naše mezinárodní závazky, ctí práva obětí trestných činů, do našeho právního řádu. Jsme tedy v paradoxní situaci, že na jedné straně byla zákonem podpořena a významně podpořena práva obětí, včetně jejich práv domoci se náhrady škody, včetně principu restorativní justice, tedy to, aby trestní řízení směřovalo nejen k potrestání pachatele, ale i k nápravě vztahů ve vztahu k poškozené oběti, a zároveň je vyhlášena amnestie, která masivně popírá práva obětí v běžících trestních řízeních, kde v některých případech už byly vyneseny rozsudky, dokonce v jednom z amnestovaných případů byl vynesen pravomocný rozsudek, pachatelé byli pravomocně usvědčeni, byla jim prokázána vina, a přesto se na takovéto případy právě díky formulaci článku 2 amnestie vztahuje. Vnímám to jako velkou facku poškozeným obětem, kterým Parlament schválí zákon, který posiluje jejich práva, a zároveň je vyhlášena amnestie, která pošlapává práva obětí, které čekají, stejně jako obvinění, třeba déle než osm let na skončení trestního stíhání, tak stejně dlouho či ještě déle čekají na nějakou spravedlnost oběti. Čekají déle vlastně proto, že musely ujít cestu od podání trestního oznámení, do zahájení trestního stíhání, což je někdy rok, někdy více. A potom procházely, stejně jako pachatel dlouhým trestním řízením. A nyní je nevratně toto trestní řízení zastaveno. Chtěla bych tady pro upřesnění uvést, a každý se s tím může seznámit, že podle trestního řádu poškozený, když se přihlásí se svým nárokem do trestního řízení, o tomto nároku trestní soud musí rozhodnout. To neznamená, že o něm rozhodne vždycky tak, že mu nárok přizná, ale trestní soud rozhodne o tom, jestli pachatel je vinen nebo ne, to znamená postaví najisto otázku, jestli vůbec byl spáchán trestný čin a jestli poškozený je skutečně poškozený trestným

43

činem. A dále trestní soud musí se nějakým způsobem vypořádat s nárokem poškozeného, a to buď tak, že ho přizná v trestním řízení a vynese rozsudek, že pachatele odsuzuje a zároveň poškozenému přiznává nárok na náhradu škody. Anebo mu tento nárok nepřizná a odkáže jej na občanskoprávní řízení. Ovšem to není stejná situace, jako když dojde k zastavení trestního stíhání v důsledku amnestie, jak to mylně vykládal ministr spravedlnosti nebo zástupci Ministerstva spravedlnosti, když uklidňovali poškozené, že se amnestie nemusí tolik bát. Pokud totiž trestní soud řádně provede trestní řízení a pachatele odsoudí, prokáže se mu vina, tak i když je poškozený odkázán na občanskoprávní řízení, tak má v ruce trestní rozsudek, má v ruce rozhodnutí na základě proběhlého trestního řízení, že pachatel je vinen. V tomto rozhodnutí jsou uvedeny také příslušné důkazy. Tyto důkazy byly provedeny v trestním řízení. Trestní řízení je vedeno zásadou oficiality, to znamená, že důkazní břemeno v trestním řízení a prokazování viny pachateli, že vůbec spáchal trestný čin a že poškodil poškozeného, že vůči němu se dopustil trestného činu a způsobil mu škodu, tak toto důkazní břemeno leží na státu, resp. na státním zástupci. A "vyšetřování" provádí soud na principu materiální pravdy, prokazuje prostě všechno, co je nutné pro to, aby se zjistilo, co se skutečně stalo. Jestliže je poškozený odkázán na základě takového trestního rozsudku na občanskoprávní řízení, pak vysoudit pro něj v občanskoprávním řízení náhradu škody již není tak složité, protože má titul a občanskoprávní soud musí samozřejmě respektovat pravomocný trestní rozsudek. V občanskoprávním řízení se již prokazuje jenom výše škody, neprokazuje se ovšem vina pachateli a že se vůbec skutek stal. Tady v našem případě, pokud byla zastavena trestní stíhání v důsledku amnestie, tak soud, který rozhodne o zastavení a nemá v podstatě jinou možnost, než aplikovat rozhodnutí o amnestii, tak nemůže rozhodnout nijak o nároku poškozeného. Jenom vyřkne výrok, že se zastavuje trestní stíhání a poškozený sám se bez toho, aby byl odkázán na občanskoprávní řízení, podle doporučení některých právníků, obrátit na občanskoprávní řízení a v něm má prokazovat vinu pachatele. Říkám vám z praxe advokáta, že již 15 let zastupuji poškozené v nejrůznějších trestních řízeních. Sedím vedle státního zástupce nebo vymáhám škodu na základě plnomocného rozsudku v občanskoprávním řízení. Ale bez trestního rozsudku prokázat v občanskoprávním řízení vinu pachateli není možné ze dvou důvodů. Za prvé, na osobu žalovaného se v občanskoprávním řízení hledí jako na nevinného a v občanskoprávním řízení je stěží možné prokazovat, že někdo spáchal trestný čin, protože rozhodnutí o tom, že někdo spáchal trestný čin, spadá do pravomoci trestních soudů. Navíc u amnestovaných "pachatelů", oni budou neviní, tedy u amnestovaných osob na ně občanskoprávní soud musí hledět jako na nevinné osoby. To znamená, že i když poškozený podá žalobu a bude tvrdit, že mu ten a ten představitel nějaké kampeličky nebo banky způsobil škodu, tak občanskoprávní soud musí vycházet z toho, že žalovaná osoba je nevinná. To znamená, že tady je překážka, že poškozený vůbec nemůže přece prokázat vinu pachateli. A pokud neprokáže v občanskoprávním řízení protiprávní

44

jednání té které osoby, tak není prokázána jedna ze základních podmínek pro to, aby mohla být přiznána náhrada škody. Situace poškozeného je tudíž taková, že poškozený podá žalobu k soudu poté, co byla kauza amnestována, a bude tvrdit, že mu byla způsobena škoda, že vložil třeba peníze do nějaké banky a manažeři banky banku vytunelovali a připravili ho tak o peníze. Tvrzená škoda bude poměrně jasná, poškozený ji doloží, ale nikdo nemůže doložit to, že mu to trestnou činností způsobili manažeři vytunelované společnosti. Navíc to naráží ještě na tu okolnost, že občanskoprávní odpovědnost za nevhodné vklady do různých kampeliček, bank, investičních fondů a dalších amnestovaných kauz, o kterých se hovoří, tak občanskoprávní odpovědnost za dluhy vůči klientům nesou obchodní společnosti, to znamená banky, investiční fondy, kampeličky, tedy vytunelované právnické osoby, na kterých si poškozený nic nevezme. A manažeři firem, kteří firmy vytunelovali, mohou nést občanskoprávní odpovědnost jedině tehdy, když se jim prokáže, že se dopustili trestné činnosti, podvodu, zpronevěry či jiných trestných činů. Ale to v občanskoprávním řízení není možné. Vylíčila jsem vám to tady proto, abyste si plasticky představili, že ti, kteří dneska veřejnost uklidňují a zejména oběti, že velmi snadno si všichni vysoudí své nároky v občanskoprávním řízení a pouze stačí, když jim stát pomůže s bezplatným právním zastoupením nebo s odpuštěním soudních poplatků, tak slibuje lidem modré s nebe, které nebude nikdo schopen lidem splnit. Podle mého názoru jsou to trošku nezodpovědná těšínská jablíčka, která mohou vést ještě i k dalšímu zklamání. Pokud by totiž poškození se skutečně obrátili po amnestii v konkrétní kauze na občanskoprávní řízení, podali žalobu, tak riskují ještě jednu věc. Pokud neprokážou to, že za škodu může amnestovaný pachatel nebo obviněný, tak potom mohou být odsouzeni také k tomu, aby nahradili náklady právního zastoupení "pachatele", to znamená, že výsledkem takovýchto občanskoprávních řízení pro poškozené po amnestii může být to, že ne že jim pachatel nic nezaplatí, ale poškození budou muset platit pachatelům, které nebudou moci usvědčit. Domnívám se, když si toto všechno uvědomíte a uvědomíte si, kolika tisíců a deseti tisíců lidí se to týká, že z toho je zjevné, že tak, jak byl formulován článek 2 amnestie prezidenta republiky, došlo k masivnímu zásahu do práv poškozených, a to takovou měrou, že bylo poškozeno jejich právo jednak na spravedlivý proces, protože nejen obviněný má právo na spravedlivý proces, ale i poškozený – toto právo je garantováno článkem 36 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 Úmluvy o lidských právech – ale také byla porušena jejich majetková práva, protože mezi majetková práva nepatří jenom právo vlastnit nějaký hmotný majetek, ale také právo domoci se řádně svého majetkového nároku. A tím, že článek 2 amnestie zasahuje trestní stíhání, nebo na základě něho mají být zastavena tato trestní stíhání, tak bylo upřeno právo poškozených, jejich právo legitimního očekávání, které je garantováno článkem 1 Dodatkového protokolu Mezinárodní úmluvy o lidských právech, legitimní očekávání, že o jejich majetkovém nároku bude rozhodnuto, Je to totéž, jako kdyby poškozeným bylo odňato vlastnické právo. Domnívám se tedy, a je to jeden z argumentů, o který

45

se opírá návrh skupiny senátorů na zrušení článku 2, který byl předložen Ústavnímu soudu, že právě to, že byla porušena všechna tato práva, a nejen práva garantovaná ústavním pořádkem, ale i práva garantovaná mezinárodními závazky, že z tohoto titulu článek 2 je v rozporu s Ústavou. Zazněly tady názory, že se s touto situací nedá nic dělat, že to je sice možná exces, že to je možná nespravedlivé, ale že to nelze řešit, protože je takovýto akt nezrušitelný, nezměnitelný. Domnívám se, že tady je nyní velmi důležitá úloha Ústavního soudu. Již nyní se zabývá návrhy na zrušení článku 2 amnestie a možná se bude zabývat i ústavní stížností senátorů ve vztahu k prezidentovi. Domnívám se proto, že role Ústavního soudu je tady naprosto nezastupitelná, protože kdo jiný než Ústavní soud by mohl poskytnout nějaké rozřešení otázky, jestli článek 2 je v rozporu s Ústavou nebo ne. A pokud by dospěl k závěru, že je v rozporu s Ústavou, měl by se také zabývat tím, jaké je řešení. Domnívám se, že kdyby Ústavní soud neřešil tuto věc, protože třeba je to věc neobvyklá, nikdy se nestala v naší zemi v takovémto masivním rozsahu, a tak, jak jsme si studovali podklady, tak se nestala ani v zahraničí, v Evropské unii nenajdeme žádný takto masivní případ zásahu díky amnestii do práv občanů. Pokud by Ústavní soud řekl, že se tím nemůže zabývat, protože náš právní řád výslovně mu toto právo nedává, domnívám se, že by se vyhnul něčemu, čemu se stejně nevyhne. Kdyby totiž Ústavní soud teď nevyřešil otázku třeba na základě návrhu skupiny senátorů, musel by se pak zabývat třeba tisíci stížností poškozených, kteří by se logicky po pravomocném zastavení trestních stíhání a odepření jim satisfakce v trestním řízení nebo v občanskoprávním řízení, obraceli na Ústavní soud. A pokud by neuspěli ani u Ústavního soudu, pak by se poškození nepochybně obraceli na Evropský soud pro lidská práva. Mohly by to být tisíce a desetitisíce lidí. Domnívám se, že tady jer i velké riziko pro Českou republiku, že by z toho mohla být nejen mezinárodní ostuda, ale že by to mohlo způsobovat i riziko velkých škod, náhrad škod ve vztahu k České republice. Proto jsem toho názoru – a přiznám se, že původně jsem tento názor neměla – že by Ústavní soud skutečně měl tuto věc řešit. Je to jediný orgán, který tuto věc může vyřešit, a to nejen pro tuto situaci, ale i do budoucna, aby totiž občané tady neztratili víru v demokratický právní stát. V něm se totiž může stát i taková situace, jako je tato amnestie, ale v demokratickém právním státu musí platit princip, že když jsou nějaká práva občanů poškozena, pošlapána, tak každý občan se v demokratickém právním státu má právo domoci u nezávislého soudu nápravy. Domnívám se, že právě Ústavní soud je tady ten, kdo by teď měl velmi pečlivě vážit, jestli je schopen a jestli je možné zjednat nápravu pro ty tisíce poškozených, kterých se dotkne amnestie. Děkuji za pozornost. (Potlesk.) Senátor Miroslav Antl: Děkuji také, paní doktorko. Obávám se, že veřejné slyšení se nám změnilo v konferenci, čehož jsem se obával.

46

A protože jednáme už přes 200 minut, uděláme dvacetiminutovou přestávku, v níž vás pozvu na nepochybně již okoralé chlebíčky v Jičínském salónku a ve 13.50 hodin budeme pokračovat v rozpravě. Děkuji. (Jednání přerušeno ve 13.30 hodin.) (Jednání opět zahájeno v 13.54 hodin.)

Senátor Miroslav Antl: Budeme pokračovat rozpravou v rámci veřejného slyšení ÚPV Senátu a Stálé komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury na téma novoroční amnestie 2013 – motivy, okolnosti a důsledky. Mám tady pět písemných přihlášek do diskuse. Prosím pana dr. Jaroslava Kubu, CSc., který je z Kanceláře prezidenta republiky, o jeho vystoupení. Pane doktore, prosím. Jaroslav Kuba: Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové, budu se snažit, abych se vešel do časového limitu. Odpusťte mi tedy, že budu zřejmě asi drmolit, protože ta příprava je myslím delší, než těch pouhých pět minut. S Kanceláří prezidenta republiky spolupracuji od roku 2009 jako advokát a vysokoškolský učitel ústavního práva výhradně k problematice legislativního procesu, když na základě konkrétní objednávky vypracovávám právní stanovisko k zákonům předloženým prezidentovi. V loňském roce se to týkalo celkem 13 zákonů. Ostatně v létě jsem byl přítomen jednání ÚPV Senátu a myslím, že neprozradím dneska nic špatného na pana Dr. Antla, když tehdy vyjádřil spokojenost s poradci, a to v souvislosti s tím, že pan prezident tehdy vrátil několik sporných zákonů sněmovně. Protože jsem se vyjadřoval i v novinách, připomenu moje medializovaná doporučení suspenzivního veta např. u občanského zákoníku, novely občanského soudního řádu umožňující exekutorům zahajovat řízení a zákona o církevních restitucích. V posledním případě jsem upozornil na přílepek, který degraduje tzv. Benešovy dekrety na příčinu bezpráví, jehož následky musí být zákonem restituovány. Tehdy editora týdeníku euro napadlo se na ministerstvo kultury, které bylo předkladatelem, dotázat, kdo byl autorem tohoto přílepku. Zato v případě amnestie se po vyjádření, že je dílem diletantského poradce, hrozeb jeho všeobecné pátrání po takovém zvrhlém právníkovi. Díky tomu se pozornosti vyhnul, možná – nevím – nespravedlivě pan premiér, na jehož vůli je odmítnout prezidenta, přijde-li za ním s amnestií. Svůj názor jsem na to vyjádřil ostatně v Právu 16. ledna, neboť svalování odpovědnosti tímto směrem mi připomíná někdejší zahlazování skandálů jedním z otců privatizátorů odkazem na blbou písařskou chybu. Také jsem v tom článku doporučil všem zájemcům, kteří chtějí v tomto směru pátrat, postupovat podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Už jsem řekl, že jsem učitelem ústavního práva, tou problematikou se zabývám hodně dlouho. Kdybych byl kanceláří prezidenta seznámen s textem návrhu amnestie, určitě bych upozornil na její – zdůrazňuji – vadu. Ta podle

47

mého názoru spočívá v nesouladu mezi její agraciační a aboliční složkou. Aboliční by měla být podmíněna typem a rozsahem složky agraciační. To znamená, že zastavení trestního stíhání by se nemělo týkat zločinů, je-li promíjen výkon zbytku trestů za přečiny. Ale mělo by druhově a rozsahem navazovat na druh a rozsah agraciační složky. Také jsem to v tom zmíněném deníku 11. ledna publikoval. Druhá poznámka, když dovolíte, se týká podstaty problému, kvůli kterému tu vlastně jsme. Z mého pohledu je neudržitelné, že se od roku 1990 na přípravě amnestií, čili onoho především rozhodnutí politického významu, nepodílí ministerstvo spravedlnosti. Nejenom samotný prezident, ale ani k tomu účelu nevybavená kancelář nejsou s to za prvé provést kvalifikovanou analýzu společenské nebo alespoň resortní objednávky amnestie. A za druhé provést kvalifikovanou analýzu jejích případných dopadů. Tento stav je samozřejmě o to více alarmující, že ministerstvo spravedlnosti v rámci vlády nese za rozhodnutí o amnestii nejen ústavní odpovědnost. Řešením podle mého názoru z hlediska de lege ferenda by bylo přijetí zákona, který rozvede ústavní institut amnestie do podoby konkrétního mechanismu s jasně stanovenými pravomocemi a kompetencemi. Třetí poznámka je o mém návrhu, který jsem posílal panu prezidentovi ke korekci vyhlášené abolice. Dovoluji si zdůraznit, že tím reaguji na její vadu, kterou jsem již zmínil. Nemám zatím důvod pochybovat o jejím motivu. Nehodnotím jeho právní kvality. To je, řešit následky jedné z notorických bolestí fungování justice, tady mám na mysli ten motiv, kolidující s článkem 38 odst. 2 Listiny. To je právem na soudní projednání bez zbytečných průtahů. Jako advokát vím o čem mluvím, ale také jako člen sněmovní komise v letech 2009 až 2010 pro posouzení nezávislosti výkonu české justice. Dne 24. 1. jsem tedy nad rámec smluvního rozsahu svojí činnosti pro Kancelář prezidenta poslal k úvaze návrh na vydání dodatku amnestie spočívajícího v omezení abolice, a to jejím zúžením na majetkové delikty jen malého rozsahu. Zohlednil jsem dosud trvající stav, kdy se dotčení státní zástupci a soudci abolici procesně brání a návrh tak zatím nekoliduje s právem ochrany nabytých práv. A dále fakt, že Ústavní soud nemá pravomoc amnestii, resp. její aboliční část derogovat. Chci své vystoupení v této chvíli ukončit, tak asi možná jenom větičkou, že možná tento můj návrh osloví nastupujícího prezidenta. Děkuji za pozornost. (Potlesk.) Senátor Miroslav Antl: Já vám rovněž děkuji, pane doktore, i za to, že jste dodržel časový limit 5 minut, na který jsem upozorňoval na začátku. Teď bych prosil paní předsedkyni Nejvyššího soudu ČR Dr. Ivu Brožovou, která se rovněž přihlásila do naší rozpravy. Vítejte u nás, vážená paní předsedkyně. Prosím o vaše vystoupení. Iva Brožová: Já se pokusím dodržet předepsaný limit. Nepůjdu cestou nějakého sofistikovaného příspěvku. Pokud jde o body, nebo v bodech: Za prvé jsem skutečně pro amnestii ve smyslu chápání, že jde o dobrodiní suveréna, a to 48

tak, jak tu již bylo řečeno paní Dr. Wagnerovou, v zájmu nastolení větší spravedlnosti a s funkcí korelátu trestu. Amnestie totiž reaguje z mého úhlu pohledu na skutečnost, že výkon soudnictví je lidská činnost, která v každém oboru je činností podléhající jednotlivým selháním. Což je ale skutečnost, která se týká nejenom výkonu soudnictví, ale platí i pro všechny ostatní nositele státní moci. Z tohoto důvodu, totiž z důvodu možných selhání ústava zakotvuje zákaz libovůle, a to pro všechny státní orgány. To znamená, že v souvislosti s amnestií z článku 63 ústavy vystupuje do popředí odpovědnost tam uvedených aktérů, tedy prezidenta, předsedy vlády a celé vlády, a současně mi rovněž z takto nastavené ústavy a v kontextu těchto mých úvah plyne závěr, že není důvodu měnit ústavu, protože vždy se může najít někdo, kdo poruší zákaz libovůle. Další poznámku jsem si udělala v souvislosti se zde zmiňovaným problémem, totiž že v zásadě je tu problém, zda amnestii kategorizovat jako zákon nebo jako rozhodnutí, anebo problém, že zde vůbec chybí pravidla, která by blíže amnestii upravovala. I v souvislosti na takto uchopenou situaci, v níž se já kloním k tomu, že jde spíše o zákon, se domnívám, že je nemyslitelné, aby v právním státě, který stojí na principu úcty k právům a na zmiňovaném zákazu libovůle, byla amnestie z přezkumu ústavnosti vyloučena. V rámci tohoto přezkumu ústavnosti v podstatě půjde o test, zda šlo či nešlo o akt libovůle. Jediným orgánem povolaným, a to právě z ústavy v tomto směru, jako orgán ochrany ústavnosti, tedy orgán, který střeží základní principy, je Ústavní soud. Není v tomto směru rozhodující, zda speciálně tento typ sporu je také skutečně zahrnut do výčtu kompetencí, které ÚS vykonává. Z pohledu požadavku právního státu je totiž nemyslitelné, aby – dojde-li ke sporu mezi ústavními činiteli – zde nebyl orgán, který by měl kompetenci tento spor rozhodnout. Totiž že by v otázkách týkajících se samotného základu právního státu, to je výkonu kompetencí jednotlivých ústavních činitelů, nebylo, kdo by je rozhodl. Pokud jde o samotný přezkum, nebo předmět přezkumu, osobně mám za to, že minimálně by se měl přezkumce soustředit na otázku, zda amnestie nebyla pouhou záminkou pro zastavení řízení v oblasti korupce a hospodářské kriminality, to je v oblastech, v nichž je dlouhodobě společností pociťován deficit a kde je, jak se říká někdy, intenzivní společenská objednávka, tedy volání po nápravě. A to konce v situaci, kdy politické elity právě tuto nápravu přislíbily. Zrovna tak se domnívám, že v tomto kontextu bude potřeba vyloučit či potvrdit pochybnosti o tom, že amnestie byla prostředkem, jak zabránit výkonu spravedlnosti v poměru k některým osobám. Stejně tak, a to již zde bylo rovněž zmiňováno, půjde i o to, přezkoumávat, zda došlo v souvislosti s výkonem práva amnestie k podstatnému zhoršení postavení poškozených, anebo dokonce k vyprázdnění institutu práva poškozených na náhradu škody. Tato otázka je zvlášť aktuální v situaci, kdy amnestie počítá s plošným přístupem a pokud jde o završení osmi let délky doby trvání trestního stíhání. Je totiž docela na první pohled absurdní pomyšlení, že to, co stát nedokázal během 8 let, tedy stát

49

vyzbrojený administrativním aparátem, odborným aparátem i technikou, by měl dokázat jednotlivec. Pokud jde o poslední poznámku, domnívám se, že nesporná také je skutečnost, že amnestie plošně nastavená na délku řízení nemůže obstát, a to právě z pohledu judikatury Evropského soudu lidských práv, kterou se zaštiťuje. Už zde bylo rovněž řečeno, že při zkoumání délky řízení jsou ve hře i jiné aspekty, to je složitost věci, chování účastníků řízení, chování státu a také to, co je z pohledu stran ve hře. Úplně na závěr se dopustím jakési obecné úvahy a obecné reakce na vystoupení pana ministra s výhradou, jestli jsem mu dobře rozuměla, pokud hovořil o nepřípadnosti označování amnestie v kontextu nemorality, zváží-li se, že to bylo nacistické Německo, které se dovolalo celé řady etických norem. Chtěla bych v této souvislosti poukázat na to, že v lidské historii, a obě totality, nejenom německá, se vyznačují zneužíváním všech typů norem, nejenom zákonů, ústav, ale i etických norem, k dosahování svých cílů. Prostě právě tato okolnost je okolnost, která je nejpřesvědčivějším důkazem o tom, že právo a právní stát se nevyčerpává textem norem žádné právní síly. A to dokonce ani etnických norem. Stručně řečeno mám za to, že pan ministr v podstatě nechtěl skutečně a nemohl říct nic víc, než že v minulosti vždycky docházelo ke zneužití i etických norem. Ostatně to byly i komunistické etické normy, které šly až tak daleko, že nutily k přiznání, a to dokonce vlastních členů komunistické strany k činům, které nikdy nespáchali. A úplně poslední poznámku. Rozhodně nejsem v kontextu s amnestií prezidenta republiky pro kriminalizaci. Vycházím z názoru, že žijeme v právním státě, a právní stát skutečně stojí na principu prevence. Děkuji za pozornost. (Potlesk.) Senátor Miroslav Antl: Také děkuji paní předsedkyni Nejvyššího soudu ČR. Prosím nyní pana prof. Zdeňka Jičínského o jeho příspěvek, když nepochybujeme o tom, že bude rovněž odborný. Pane profesore, buďte vítán v Senátu PČR. Zdeněk Jičínský: Vážené paní, vážení pánové, dopoledne zejména v té třetí části byla velmi subtilně rozebrána ústavně právní problematika spojená s amnestií jakožto ústavním institutem obecně, i s touto konkrétní amnestií. Čili já nebudu pokračovat v teoretické argumentaci, spíš budu mít jen několik konkrétních poznámek k tomu, co tu bylo řečeno i k tomu, co tu dost důrazně po mém soudu řečeno nebylo. Nechci samozřejmě radit Senátu, co má dělat. Je to nejvyšší – jeden ze dvou členů parlamentu, takže má dost rozumu, aby věděl, co má podat k Ústavnímu soudu a osobně bych nedoporučoval obvinit prezidenta z velezrady. Myslím si, že přece jenom pojem velezrady, a hovořil o tom i Jan Kysela, má jiný obsah a že by to bylo příliš násilné zneužívání určitých pojmů, jakkoli její pojem není dost přesně specifikován, ale v tomto případě se mi to nezdá. Je to můj osobní názor. Druhá věc je – hovořilo se o tom také hodně, zda amnestie má být součástí našeho ústavního pořádku, dosud v ústavě je. Zda tam má zůstat nebo nemá zůstat. Já osobně na základě toho, co vím i na základě toho, co tu bylo řečeno, 50

bych si dovedl klidně představit, kdyby došlo ke změně ústavy, že tam amnestie jako ústavní institut nebude. A myslím, že by se nic abych tak řekl zlého pro tuto zemi nestalo. Ale na základě toho, jakou mám zkušenost ze svého dřívějšího působení s tím, jak se přistupuje ke změnám ústavy, jenom na základě toho, že prezident Klaus za pro mě nepochopitelného souhlasu vlády udělal tento špatný krok, to pro mě není důvod, abych změnil ústavu. Ten se staví do role ústavodárce, ale prostě říkám, že to není samo o sobě důvod ke změně ústavy. Také po mém soudu nebude už tady takový prezident, jako byl Václav Klaus, další prezident už něco takového neudělá. Nejenom proto, že to prohlašoval ten, který byl zvolen, ale myslím, že ta zkušenost je dostatečná. Takže to je moje stanovisko, že z tohoto důvodu bych změnu ústavy nedělal. Pokud by se přistoupilo – ale zatím tady po mém soudu dostatečná politická vůle není – k širší úvaze o tom, že ústava má celou řadu vad, které by bylo dobře napravit a přijmout určitou širší revizi ústavy, v tomto rámci ano. Ale ne jako jednotlivý akt. Stejně tak si nemyslím, že je třeba kvůli tomu, že je poslanec Pekárek odsouzen a poslanci Rathovi to hrozí, že je třeba teď měnit ústavu, že se poslanecký mandát ztrácí, jestliže je někdo odsouzen pravomocně pro úmyslný – teď už bych dodával něco, co se v diskusích ani jasně – prostě kdo je odsouzen. Jenom připomínám, protože máme také nějakou ústavní historii, v rámci změny ústavy, která byla navržena v době té tak proklínané opoziční smlouvy, tam byla změna, že poslanec ztrácí mandát, jestliže je odsouzen pravomocně pro úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. To jenom připomínám, že tu nějaké zkušenosti v ústavní historii máme. Ale co je po mém soudu důležité – a to je třetí poznámka, kterou považuji za nejvýznamnější: Prezident republiky se tu stal, a celkem důvodně, objektem velmi tvrdé kritiky. Já myslím, že stejně tvrdou kritiku, možná větší, si zasluhuje vláda. Protože prezident je ústavně neodpovědný, ale odpovědnost má vláda. Bez souhlasu vlády tato amnestie by nebyla. Jak to, že vláda jako kolektivní orgán strpí, předseda to podepíše, možná s vědomím ministra spravedlnosti, a že vláda jako orgán o tom nejedná. Já tady souhlasím s tím, co říkala kolegyně Wagnerová, jak můžeme mít x teoretických sporů o tom, co to amnestie je, z hlediska právní charakteristiky. Ale z hlediska materiálního, z hlediska povahy je to obecně právní úprava správních vztahů trestně právní povahy, které nemohou být z hlediska ústavy upravovány jinak, než zákonem. Z hlediska ústavy o návrzích zákonů jedná vláda, ať už o svých, nebo o jakýchkoli jiných. Všechny návrhy zákonů musí vládou projít, buď jako její iniciativa, nebo vláda k tomu musí dát stanovisko. Najednou tady – teď řeknu právní předpis, bez ohledu na to, zda se teorie shodne, jestli to je nebo není, víte, co mám na mysli, materiálně to nepochybně je obecná právní úprava, čili normativní akt, jak to, že vláda o něm nejedná! Jak to, že jeden z jejích místopředsedů řekne na schůzi Poslanecké sněmovny: S touto amnestií já nemám nic společného. Jak to, že s tím nemá nic společného! Je místopředsedou vlády! Pokud se cítí být místopředsedou vlády a stane se něco takového, tak po mém soudu nastupuje logický krok, ale který z

51

této vlády, jak funguje, nikdo neudělá, protože tato vláda za žádnou cenu nechce odejít. Bez ohledu na to, jak to její ústavní působení funguje. Čili já si myslím, že tady neméně silná kritika na amnestii, jako zazněla na adresu Václava Klause, by měla znít, a po mém soudu ještě větší, protože z hlediska ústavy odpovědnost nese vláda – a vláda se z toho jaksi vytratila, setkali se s velmi podivnou argumentací, že vláda je odpovědna jenom za to, že tu amnestii provede, pan ministr Kalousek a někteří další členové. A zkonstruovalo se, že to je jenom odpovědnost právní. Já tady nechci rozebírat, zda podle naší ústavní doktríny, pokud ji můžeme konstruovat, platí německá koncepce, že se prezident může dovolávat v kompetenčním sporu v jednotlivých případech milosti, zda mu to kancléřka musí nebo nemusí kontrasignovat, to teď nechci řešit. Ale to je dejme tomu kauza milostí jednotlivých, jednotlivých případů, ale neplatí to v žádném případě na amnestii, která je aktem obecné právní povahy. To, že se to nazývá rozhodnutím, na tomto materiálním obsahu nic nemění. V tomto směru odpovědnost vlády je tu nesporná a také bylo logické, že opozice navrhla to, co se z hlediska ústavního nejenom nabízelo, ale co bylo nezbytné, nechť vláda tedy tu svou odpovědnost unese. Unesla ji právě proto, že jsou takové podivné poměry v naší sněmovně. Tady bych si dovolil kritickou poznámku na adresu ÚS, ale nebudu ji rozebírat. Takže to jsou věci, které jsou v pozadí. Za tím je něco, co je obecnější, že bohužel ostatní ústavní orgány, nemám na mysli teď prezidenta, protože toho se to týká jinak, ale i média dlouhodobě trpěly to, že prezident republiky Václav Klaus si v řadě vážných otázek počínal způsobem, který se vymyká z ústavního rámce. Mám na mysli např. to, že si vytvořil praxi, že vedle toho, že Ústava mu dává právo vetovat zákony, s kterými nesouhlasí, tak si vytvořil ještě další kanál, že prostě některé zákony nevetuje, ale nepodepisuje. Ale to z hlediska ústavního není možné. Protože Ústava ČR vychází z principu, že státní orgán může dělat jenom to, co mu zákon, Ústava, dovoluje. Tam není postavení občana, který může dělat všechno, co mu zákon nezakazuje. Za první republiky byla v této věci naprosto jasná koncepce; profesor Weyr říkal – no, prezident nemusí podepsat zákon, s kterým nesouhlasí, ale pak logickým dalším krokem je, že podá rezignaci. Mohl bych uvádět příklady z nedávné doby – belgického krále, který nechtěl podepsat nějaký zákon neztotožňující se s jeho přesvědčením, s jeho svědomím. Vzdal se trůnu. Nastoupil regent. Regent to podepsal. Poté regent odstoupil. Parlament znovu krále intronizoval. Prostě to je úcta k právu! Jak to, že prezident si dovolil neratifikovat mezinárodní smlouvy, s nimiž obě komory Parlamentu vyslovily souhlas? Bylo to jak s Lisabonskou smlouvou, tak s Evropskou sociální chartou. Těchto věcí je více. Vytvořil se tu stav, řekl bych, neúcty k tomu, jak se s Ústavou má zacházet. Vrcholným projevem je to, co udělala vláda, když se necítila odpovědná za amnestii. Jako by jí odpovědnost nepříslušela. Jako by to byla výslovná pravomoc prezidenta.

52

Tady jsou prostě určité věci, nad kterými je třeba se zamýšlet. Z tohoto hlediska, doufám, že náš ústavně-politický systém bude fungovat časem lépe. (Potlesk.) Senátor Miroslav Antl: Dalším přihlášeným je další pan profesor – prof. JUDr. Oto Novotný z Právnické fakulty UK v Praze. Pane profesore, dávám vám slovo k vašemu vyjádření. Oto Novotný: Vážené dámy, vážení pánové, můj příspěvek bude velmi stručný. Velmi skromný. To souvisí s tím, že už dosavadní průběh byl velmi bohatý. I myšlenkově bohatý. Mnohé už bylo řečeno. Přece jenom několik málo slov de lege ferenda. Pokud institut amnestie a institut individuální milosti – pokud tyto instituty zůstanou i v budoucnosti součástí českého právního řádu, měl bych jedno jednoznačné doporučení. Velmi bych doporučoval, aby v budoucnu nebylo připuštěno, aby udělování individuální milosti nebo rozhodování o amnestii mělo podobu abolice. Tyto akty by v žádném případě formu abolice mít neměly. Uvedu jenom hlavní argument. V případech abolice zasahujeme do trestního řízení předčasně! Zasahujeme do trestního řízení v době, kdy ještě leckdy nemáme konečnou představu o tom skutku, ke kterému došlo, a tudíž nemáme často ani konečnou představu o právním posouzení tohoto skutku. Dovedu si snadno představit případy, kdy skutek vypadá jako kurpózní usmrcení, ale ve skutečnosti se potom zjistí, že šlo o vraždu. To znamená, že náš zásah do trestního řízení ve formě abolice, je velmi často předčasný. Omezení amnestie a individuální milosti na případy agraciace, na případy rehabilitace – to ovšem nelze uskutečnit de lega lata. Je pravda, že formy amnestie nejsou blíže v Ústavě ČR vymezeny, interpretovány. Ale z českého právního řádu vcelku jednoznačně plyne, že náš český právní řád dosud s abolicí počítá (viz jedno z ustanovení platného trestního řádu). To znamená, tady by bylo zřejmě nutný legislativní zásah. Děkuji. (Potlesk.) Senátor Miroslav Antl: Naprosto s vámi souhlasím, vážený pane profesore, a děkuji za vaše vystoupení. Dalším přihlášeným je pan Petr Vích, který má jako instituci a funkci napsáno "senior". Petr Vích: Děkuji, pane předsedo. Vážené shromáždění. Je mi přes 70 let. Nikdy mě politika moc neinteresovala, protože jsem si říkal, jsou tam oprávnění a lidé znalí práva. Ale to, co se děje v posledních 20 letech, mě jaksi do politiky uvrhlo zpátky. Z toho důvodu, že mnoho věcí, které už byly řečeny – s tím souhlasím, nebudu to opakovat. Jenom bych chtěl požádat senátory, nebo vůbec Parlament, aby skutečně tu abolici a možnosti prezidenta s takovouto formou amnestie omezili nebo nepolevili v jednání, které nastalo. Protože to, co společnost velmi irituje, je vlastně skutečnost ta, že si mnoho lidí myslí, že nemá rovnost před zákonem. To je asi můj apel, který bych chtěl ještě jednou zdůraznit. Děkuji. (Potlesk.)

53

Senátor Miroslav Antl: Také vám děkuji za vaše stručné, jasné a věcné vystoupení. Zatím poslední z přihlášených je pan Jan Šinágl, který má tady napsáno "Solonovo společenství, občanská společnost". Pane Šinágle, můžete pětiminutově vystoupit. Jan Šinágl: Dobrý den, vážené senátorky, senátoři, hosté, veřejnost – omlouvám se, že jsem takto nedůstojně oblečen, ale měl jsem dneska v plánu návštěvu dalšího šíleného soudu od 10.00 hodin, a rozhlas najednou hlásí, že se koná tato akce, takže "kostky byly jasně vrženy" a změna mého programu byla nastavena. V rozhlase mě dneska zarazilo vyjádření pana prezidenta, že řekl doslova "jednání Senátu v této věci je směšné". Já si myslím, že je směšné stanovisko prezidenta a vyjádření neúcty k této ctihodné organizaci! Pak si kladu otázku, když si je tak jistý argumentací ve věci amnestie, proč zde není, nezdůvodní a nepředstaví její autory. Že by to bylo dílo jednoho člověka resp. amatérů, si neumím představit. Krátce v bodech, co jsem si poznamenal, co tu nezaznělo. Mám úctu k času svému i k vašemu, kapacita je omezená a už toho bylo dost. Dvě poznámky. Včera jsem byl účastníkem, to musím říct, soudu, z kterého jsem byl zděšen a který mi připomínal 50. léta. Stav české justice. Slušný občan žaloval Českou obchodní banku. Co jsem tam zažil – ještě teď je mi z toho špatně. Zpracuji to zítra, aby na mě nebyla podána trestní oznámení, až budu mít jasno v hlavě. Jenom připomínám. JUDr. Jaroslav Čapek podal k ICC do Haagu, k Mezinárodnímu trestnímu tribunálu, žalobu na Českou republiku – 5. února; 15. února to dostala ČTK osobně v podatelně. Je smutným svědectvím, že tato zpráva dne je pouze na mém webu a webu pana dr. Čapka. Dnes jsem tento obsah předal všem - asi 15 důležitým představitelům zákonnosti této země. K sebeamnestii, jak to krásně zaznělo. V rozporu s dobrými mravy, zdravým rozumem, nezodpovědné, zločinné... Postoj Senátu bude mravním signálem společnosti. Společnost je na dně v mnoha ohledech. Ekonomicky. Duchovně. Zdravý rozum většinou ví, co je normální. Jednání pana prezidenta má daleko k normálnímu chování. A je na Senátu, jestli vyšle potřebný signál, aby se společnost trošku nabudila a získala opět naději. Protože naděje – tam začíná změna a osobní příklad. Tady připomenu K. H. Borovského. Na světě jsou pouze dvě politické strany. Slušní a neslušní občané. Poznáte je podle toho, jaký mají vztah ke školství, tzn. výchova, vzdělání, dodávám ještě osobní příklad a kulturu. Proto nejraději pracuji s dětmi na táborech v létě. Postoj Senátu. Potvrdíte stávající stav? Nebo svůj stav? Nebo vyšlete mravní signál zemi, kde morálka a právo je stále na velmi nízkém stupni; na jednom z nejnižších v křesťanské Evropě. Zdravý rozum odmítá amnestii. Zejména v její části, kde ze zlodějů miliard činí opět slušné a ctihodné občany, kteří účelově využívali zákonů k prodlužování soudních řízení (viz třeba kauza podnikatele Janečka; teď byl operován, těžká

54

operace mozku, doufejme, že byla... To se stává, ale možné je všechno v naší zemi...) Jinak mě mrzí, že pan nejvyšší státní zástupce Zeman neuvedl tady to podstatné, co lidi zajímá. Jaké škody vznikly a kolik lidí se na tom podílelo? A jaký druh lidí? Škoda, že tu nejsou – a doufám, že za ně mluvím – tisíce, možná statisíce lidí, které byly poškozeny tady touto sebeamnestií. Nehodnotím pana prezidenta z nedostatku informací faktických a odborných. Zda se jedná o jednání účelové, vynucené nebo závislé rozhodnutí nebo chování duševně chorého člověka. Obávám se, že to poslední je názorem stále většího počtu lidí. O to větší bude vaše odpovědnost, jak se postavíte k této výzvě. Je to výzva na vaši funkci, vaši odpovědnost a vaše svědomí. Ve jménu těch, kteří tady nejsou a kteří to od vás očekávají. Děkuji vám. (Potlesk.) Senátor Miroslav Antl: Také děkuji. Žádné písemné přihlášky tady nemám. V tuto chvíli mi dovolte velmi stručné shrnutí. Moc děkuji všem, kteří vystoupili. Pokud jsem na ně spěchal, tak se omlouvám, ale určitě to byla věcně velmi přínosná vystoupení včetně této rozpravy. I účast v rozpravě potvrdila, že – dámy a pánové – jste řekli takřka vše ve vašich vystoupeních, za což vám patří velký dík. Nejen můj, ale věřím, že i celého Ústavně-právního výboru Senátu Parlamentu České republiky, když senátoři tady z tohoto výboru tady jsou (nebo byli). Jediná výzva, krom té poslední, tzn. zřejmě podat ústavní žalobu, která je připravena k podpisu v Senátu Parlamentu České republiky. Někteří senátoři a senátorky už ji podepsali. Zaslechl jsem výzvu pouze k vypuštění ustanovení o abolici. Z tohoto jednání je pořizován zvukový a obrazový záznam. Bude pořízen i přepis tohoto záznamu, který bude k dispozici na stránkách Senátu Parlamentu ČR. Tento přepis dám k dispozici ostatním členům ústavně-právního výboru, a myslím si, že i za paní předsedkyni dr. Wagnerovou mohu říci, že ona tak učiní v rámci své Stálé komise Senátu pro Ústavu a parlamentní procedury. Poradíme se o dalším postupu i ve vztahu k Senátu Parlamentu ČR resp. k jeho plénu. V tuto chvíli vám velmi děkuji za vaši účast. Znovu říkám, účast skutečně odborníků a významných lidí z ČR. Je mi ctí, že jsem vás mohl přivítat a provést tímto naším setkáním. Těším se na další takováto plodná, přínosná, a řekl bych, i pohodová setkání. Hodně zdraví, hodně úspěchů! Těším se na setkání. Ať se vám daří. Na shledanou. (Potlesk.) (Jednání ukončeno v 14.37 hodin.)

55