STŘEDISKO VÝCHOVNÉ PÉČE

Masarykova univerzita

Pedagogická fakulta

STŘEDISKO VÝCHOVNÉ PÉČE (Diplomová práce)

Brno 2008

Bc. Petra Hauznerová

Masarykova univerzita Pedagogická fakulta KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY

STŘEDISKO VÝCHOVNÉ PÉČE (Diplomová práce)

Brno 2008

Vedoucí diplomové práce:

Vypracovala:

PhDr. Věra Vojtová, Ph.D

Bc. Petra Hauznerová 2

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval/a samostatně a použil/a jen prameny uvedené v seznamu literatury.

........................ podpis

3

Děkuji PhDr. Věře Vojtové, Ph.D za vstřícnost a podporu a pracovníkům SVP za poskytnuté materiály a dostatek času pro můj výzkum.

4

OBSAH Úvod ………………………………………………………………..…………

6

1 Funkce a dysfunkce rodiny ……………………………………….……..

7

1.1 Běžná rodina a její funkce …………………………………………... 1.2 Dysfunkční rodina a její působení na dítě ………………..…………. 1.3 Styly rodičovské výchovy …………………………………………...

9 12 14

2 Typické poruchy chování dítěte umístěného v SVP .……………..…….

18

2.1 Poruchy chování z hlediska věku …………………………………… 2.2 Poruchy chování z hlediska pohlaví …………………………………

19 22

2.2.1 Poruchy chování typičtější pro dívky ……………………….…... 2.2.2 Poruchy chování typičtější pro chlapce ………………………… 2.2.3 Poruchy chování společné oběma pohlavím ……………………

23 24 28

3 Rodina jako rizikový faktor pro rozvoj poruchy chování ….……….....

36

3.1 Náhradní rodinná péče ……………………………………………….

36

3.1.1 Pěstounská péče ………………………………...…………………. 3.1.2 Osvojené dítě ………………………………………………………..

37 38

3.2 Neúplná a doplněná rodina ..………………………………………… 3.3 Psychicky či fyzicky týrané dítě ……………………………………..

39 42

3.3.1 Zanedbávání dítěte ………………………………………………… 3.3.2 Fyzické a psychické týrání ………………………………….…….. 3.3.3 Rozpoznání týrání ………………………………………………….

43 44 46

4 Rodina jako rizikový faktor pro umisťování dětí do SVP ……………..

48

4.1 Metodologie výzkumu …………….………………………………… 4.2 Průběh šetření …………..………………………….………………... 4.3 Zjištěná data a interpretace …………………………………………..

48 50 51

4.3.1 4.3.2 4.3.3 4.3.4

Rodiče klientů SVP ………………………………………………... Děti – klienti SVP ………………………………………….………. Komparace …………………………………………………….…… Shrnutí výsledků ………………………………………….………...

51 56 57 57

4.4 Závěr výzkumu ………………………………………………………

58

Závěr …………………………………………………………………..……... Použitá literatura ……………………………………………………………. Resumé ……………………………………………………………………..…

59 61 64

Příloha č. 1 Příloha č. 2 Příloha č. 3 Příloha č. 4 Příloha č. 5 Příloha č. 6

66 68 69 76 77 78

…………………………………………..……………………….. ……………………………………………..…………………….. …………………………………………………………………… …………………………………………………………………… …………………………………………………………………… ……………………………………………………………………

5

ÚVOD Cílem mé diplomové práce je pokusit se přesněji určit převládající typ rodiny, která svým rizikovým působením na dítě zapříčiní jeho přijetí do Střediska výchovné péče. Přesněji jsem se snažila postihnout jednotlivé znaky typické pro tyto rodiny, se kterými jsem se potkala při svém působení v SVP. Na podrobnější prozkoumání rodinného prostředí klientů mě přivedlo studování jejich osobních a sociálních spisů, ve kterých bylo jasně patrné že velké procento dětí nemá naprosto žádné zázemí v rodině nebo žijí v rodinách dysfunkčních či afunkčních, ačkoliv by rodina měla být pro dítě prostředím pro pozitivní stimulaci jeho osobnosti. Jak jsem již uvedla, velká část klientů pochází z dysfunkčních či afunkčních rodin, první kapitola se tedy věnuje vysvětlení těchto pojmů pro lepší představu fungování těchto rodin. Pro srovnání je uvedena definice rodiny a některé znaky běžně fungující rodiny, která na dítě působí pozitivně. Druhá kapitola se věnuje podrobnějšímu popisu různých typů poruch chování dětí a mládeže, se kterými se lze setkat u klientů SVP. Jsou rozděleny jak podle pohlaví klientů, tak podle jejich věku, teorie je proložena několika krátkými postřehy z praxe. Třetí část práce rozpracovává pojem „Rodina s dítětem s poruchami chování“. Jsou zde uvedeny všechny typy rodin, se kterými jsem se mohla setkat za svého působení ve středisku. Uvedla jsem zde také kapitolu o psychickém a fyzickém týrání, protože tento problém častokrát komplikoval pobyt klientů v zařízení a také následnou práci s celou rodinou. Často šlo o případy dost drastické, u rodičů však byla pramalá šance na změnu, protože jak se ukázalo, většina z nich neměla ze své rodiny zažitý jiný vzorec řešení konfliktů. Poslední čtvrtá kapitola se věnuje vlastnímu výzkumu rodiny jako rizikového faktoru, který přispívá k umístění dětí do SVP. Výsledky, jak jsem předpokládala, byly značně negativní, jak z pohledu rodičů, tak z pohledu klientů. K výzkumu byly použity dva typy dotazníků (jeden pro rodiče, jeden anonymní pro klienty) a analýza dokumentů, konkrétně osobních spisů klientů a také jejich obsáhlejších sociálních spisů, obsahujících více údajů o životě klienta a jeho rodiny.

6

1 FUNKCE A DYSFUNKCE RODINY Kvalita rodinného zázemí má pro dítě a jeho vývoj klíčový význam. Rodina je nezastupitelná v socializačním procesu a nemalou měrou se podepisuje na mravním vývoji dětí. České rodiny navíc doznaly v posledních deseti letech působením vnějších politicko - sociálně - ekonomických vlivů rozsáhlých změn, z nichž některé mohou mít na rodinu a dítě nepříznivý dopad. Na funkci nebo případnou dysfunkci rodiny mají vliv všichni její členové, od rodičů dětí přes jejich sourozence až po další příbuzné, kteří mají na dítě významnější vliv.44 Základní role rodiny je dvoustranná – všímáme si jejího společenského významu a zároveň její vnitřní intimity a citovosti, která je velmi důležitá pro prvotní výchovné formování dětí. Rodinu lze označit jako přirozené prostředí, do něhož se člověk rodí, aniž si mohl vybrat jiné. Z tohoto prostředí pak přejímá to, co mu bylo připraveno rodiči. Především v období raného dětství nemůže kvalitní působení rodiny nahradit žádná jiná instituce. Rodinné prostředí je ideálním místem pro stimulaci příznivého rozvoje dětí, zázemím, v němž prožívají pocity přátelství, sympatie, lásky, bezpečí. Je to především sociální prostředí plné důvěrných vztahů lidí, kteří jsou si nejbližší. V závislostech chování žáků na rodinném prostředí nastaly za posledních několik let určité změny, celkově se dá říci změny k horšímu. Potvrzuje se jistý negativní dopad neúplné rodiny na chování dětí, především v rodinách, kde chybí otec. Sledují se také souvislosti mezi chováním žáků a materiální úrovní rodiny, přičemž nadprůměrná úroveň má spíše negativní důsledky. Projevila se také významná závislost chování žáků na pracovní době obou rodičů.45 Stále více se setkáváme s výchovnými problémy dětí, s agresivitou a s disociálním chováním stále mladších dětí. Příčin je mnoho – vrozené předpoklady, dědičné zatížení, postižení jedince. Hlavní vinu na vzniku těchto problémů má však rodina, klima v rodinném prostředí, výchovné metody. Rodina je jedním z nejdůležitějších faktorů ve vývoji dítěte. Je souhrnem vědomých i nevědomých podnětů působících již od narození na utváření osobnosti dítěte a má prioritní postavení pro rozvoj jedince. Většina mravních vlastností, názorů a stylu života

____________ 44

(Kriminalistika – čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi, 2000)

45

(Osobní spisy klientů SVP)

7

je ovlivněna u dětí vlivem a způsobem rodinné výchovy.46 Převážná část psychologických testů provedených u klientů SVP ukázala, že jádro záškoláctví, krádeží a vandalismu je třeba hledat v rodině. Přitom na dítě negativně doléhá jak přehnaná péče a příliš vysoké nároky, tak i nezájem rodičů o dítě, o školu a školní prospěch. Na způsob výchovy v rodině působí celá řada faktorů, např. sociální postavení rodičů, jejich věk, vzdělání a kulturnost rodičů, početnost rodiny, mravní kvality rodičů, ale i způsob jejich soužití a hlavně kvalita rodinné výchovy. V posledních letech kvalitu rodinné výchovy významně ovlivňuje aspekt ekonomické náročnosti rodinného rozpočtu, který sekundárně ovlivňuje rodinu jako celek, vztah mezi členy rodiny a vede k trvalému napětí v rodině. Špatně působí střídání různých způsobů výchovy a nejednotnost výchovného působení, kdy jednou jsou rodiče nepřiměřeně přísní, jindy nadměrně shovívaví, někdy lhostejní. Tam, kde bývá otec velmi přísný, snaží se matka dítě před otcem chránit a vše dítěti omluví, povolí, a tak každý vychovává dítě po svém, dokonce si někdy navzájem podrývají autoritu.47 Negativně na sledovaný fenomén působí zaměstnanost rodičů či směnnost jejich práce. Jednostranné zaměření rodičů na profesní a ekonomické aktivity způsobuje, že nemají na výchovu svých dětí čas, jsou přetíženi, nervózní, pod vlivem neustálého chvatu. Výzkumné práce potvrzují, že jedinci, kteří se dopouštějí záškoláctví, velice často vstupují do delikventních skupin, čímž se většinou zároveň urychlí asociální vývoj jejich osobnosti. Roste také lhostejnost rodičů k dětem, jež má za následek oslabení citových vazeb mezi rodiči a dětmi, což je nejzávažnější ze všech výchovných nedostatků. Některé děti jsou dlouhé večery samy doma a rodiče je nechávají zcela bez dozoru. Takovým rodičům je lhostejné, že po jejich odchodu odcházejí děti ven za kamarády a sdružují se často do závadových part. Děti z těchto rodin bývají výchovně zanedbané a citově strádají. Vyskytují se i rodiče, kteří kladou na své děti nepřiměřené požadavky a stavějí před průměrné či podprůměrné děti příliš ambiciózní cíle, na které jejich děti nestačí. V těchto případech dítě řeší tlak rodičů negativistickými projevy ve škole, agresivitou, záškoláctvím a odporem ke všemu, co souvisí se školou.48

____________ 46

(Vocilka a kol., 1998)

47

(SVP, 2007a)

48

(IPPP ČR, sborník příspěvků, 1999)

8

Existuje i skupina dětí, které nejsou dostatečně připraveny na školu. V předškolním věku jim rodiče či prarodiče splnili každé jejich přání. Žádné povinnosti tyto děti zatím neměly a nezískaly ani potřebné zkušenosti s překonáváním obtíží, nemají odolnost vůči neúspěchům ani dostatečnou vůli k překonávání překážek. Takovýto žák je zcela nesamostatný a často se dostává ve škole do konfliktních situací s požadavky učitele. Situace se může stupňovat tak, že žák odmítá chodit do školy a řeší svůj problém záškoláctvím.49 Stále více stoupá vliv masmédií, která mají významný socializační faktor v pozitivním i negativním slova smyslu. Rodiče stále častěji nechávají děti bez dozoru s možností dlouhodobého sledování televize a videa. Nezajímá je kvalita sledovaných pořadů, kdy je často zločinec kladným hrdinou a kdy brutalita a násilí je prezentováno jako společenská norma.50

1.1 BĚŽNÁ RODINA A JEJÍ FUNKCE

Rodina je původní a nejdůležitější sociální skupina a instituce, která je základním článkem sociální struktury i základní ekonomickou jednotkou. Z hlediska socializace je rodina skupinou primární. Je založena na manželství či pokrevním příbuzenství (rodičovství, sourozenectví apod.). Zahrnuje vztahy mezi mužem a ženou, rodiči a dětmi v užším nebo širším smyslu. Její členové si navzájem poskytují morální a materiální pomoc a starají se jeden o druhého. Je také třeba definovat rodinu v užším smyslu a v širším smyslu. Rodina v užším smyslu (rodina nukleární neboli jádrová) je společenství rodinných příslušníků, žijících ve společné domácnosti. Toto společenství je tvořeno manžely a jejich dětmi a to i při neúplnosti rodiny. Rodina v širším smyslu je posuzována jako vztah všech pokrevních příbuzných, a to jak v linii přímé, tak v linii pobočné (prarodiče, sourozenci rodičů atd.).51

____________ 49

(Vocilka a kol., 1998)

50

(IPPP ČR, sborník příspěvků, 1999)

51

(ÚZ č. 623, 2007)

9

V rodině dochází ke kulturnímu přenosu, předávají se tradice, zvyky, kulturní hodnoty. Zvláště významné je osvojení mateřského jazyka, jakožto prostředku komunikace a základní kulturní návyky (hygiena, stolování, oblékání, chování atd.). Rodina zprostředkovává kontakty se širší komunitou a jedinci základní sociální začlenění. Vybavuje ho určitým sociálním statusem – příslušnost k vrstvě, třídě, etnické skupině. Závislost na původní rodině je většinou završena založením vlastní rodiny, výchovou dětí, péčí o stárnoucí rodiče. Rodinou funkční nazýváme rodinu, která plní výchovnou péči vůči dítěti a splňuje všechny její požadavky:52 - výchovné - biologické - ekonomické - kulturní - rekreační

Rodina je tedy nejdůležitějším faktorem, který ovlivňuje celkové zrání dítěte. Rodiče a ostatní nejbližší členové rodiny se stávají od jeho nejútlejšího věku terčem pozorování a bezděčného napodobování. Formování osobnosti bývá tedy přímým odrazem kvality rodiny. Jestliže se dítěti nedostává potřebně zaměřené výchovné péče a výchovných vzorů, hovoříme většinou o výchovné zanedbanosti. Výchovně zanedbávány bývají zejména děti primitivních rodičů s nízkou kulturní úrovní, ale někdy i paradoxně děti v rodinách s vysokou socio-ekonomickou úrovní, kde však na dítě rodiče nemají čas, kde je dítě nevítané či stojí příliš v pozadí v řadě různých jiných hodnot a zájmů rodičů. Rodina však navenek může působit jako harmonický akceschopný celek. Skryté nebo zjevné poruchy rodinné atmosféry mohou nesprávně zaměřit vývoj osobnosti, které se většinou nedostávají potřebné a pobízející vlivy, takže její citové rozpoložení je velmi vratké. Upevňují se pouze přebrané většinou nepříznivé vzorce chování. Rodina, jejíž vztahová atmosféra je nedostatečná, místo aby dítě připoutala, vyžene je do jiných společenství, do part překračujících často společenské normy a zákony.53 ____________ 52

(ÚZ č. 623, 2007)

53

(Spravedlnost dětem: Význam rodiny pro vývoj osobnosti, 2005)

10

Existuje také dotazník na funkčnost rodiny (DFR) podle Dunovského. Opírá se o hodnocení osmi diagnostických kritérií:54 •

Složení rodiny

•

Stabilita rodiny

•

Sociálně ekonomická situace (vycházející z věku, rodinného stavu, vzdělání, zaměstnání rodičů, z příjmu a bydlení rodiny)

•

Osobnost rodičů (jejich zdravotní i psychický stav a úroveň jejich společenské adaptace)

•

Osobnost sourozenců

•

Osobnost dítěte

•

Zájem o dítě

•

Péče o dítě

Na základě výsledného skóre DFR byly definovány čtyři typy rodin:55 a) funkční rodina -

v podstatě intaktní, v níž je zajištěn dobrý vývoj dítěte a jeho prospěch;

-

takových rodin je v běžné populaci většina;

b) problémová rodina -

rodina, v níž se vyskytují závažnější poruchy některých nebo všech funkcí, které však vážněji neohrožují rodinný systém či vývoj dítěte;

-

rodina je schopna tyto problémy vlastními silami řešit či kompenzovat za případné jednorázové či krátkodobé pomoci zvenčí;

-

problémových rodin se v populaci vyskytuje okolo 12 – 13 %;

c) dysfunkční rodina -

je chápána jako rodina, kde se vyskytují vážné poruchy některých nebo všech funkcí rodiny, které ohrožují nebo poškozují rodinu jako celek a zvláště vývoj a prospěch dítěte;

-

tyto poruchy již rodina není schopna zvládnout sama, a je proto nutno učinit řadu opatření zvenčí, tzv. sanace rodiny;

-

tyto rodiny tvoří asi 2 %;

____________ 54

(Vzdělávací institut ochrany dětí, 2001)

55

(Dunovský, 1999)

11

d) afunkční rodina -

poruchy jsou tak velkého rázu, že rodina přestává plnit svůj základní úkol a dítěti závažným způsobem škodí nebo je dokonce ohrožuje v samotné existenci;

-

sanace takové rodiny je bezpředmětná a zbytečná;

-

jediným řešením, které dítěti může prospět, je vzít ho z této rodiny a umístit do náhradní rodiny či institucionální péče;

-

v populaci se vyskytuje asi 0,5 % takovýchto rodin;

1.2 DYSFUNKČNÍ RODINA A JEJÍ PŮSOBENÍ NA DÍTĚ

„Rodina neplnící řádně a náležitě své základní funkce (např. biologickoreprodukční, sociálně-ekonomickou nebo pedagogicko-psychologickou).“ (Definice podle prof. PhDr. Rudolfa Kohoutka, CSc.)

Rodina, která není schopna zajistit normální vývoj dítěte a plnit požadavky společnosti na výchovu, je označována za rodinu dysfunkční. V dysfunkční rodině existují mezi partnery napjaté vztahy, které narušují rodinné klima, respektive rodinnou soudržnost, bez níž je úspěšná výchova velmi problematická. U některých méně odolných jedinců dochází vlivem těchto napjatých vztahů až k psychické traumatizaci. Narušené vztahy mezi rodiči, provázené většinou častými hádkami, končí stále častěji rozvodem, který bývá v duševním dozrávání dítěte závažným patogenním činitelem, který se nejvíce uplatňuje v období pubescence a adolescence. Říká se, že chování a jednání adolescenta lze charakterizovat větou — „jsem to, čemu věřím". Ale čemu on

může

věřit,

když

se

mu

rozpadá

jeho

důvěrně

známý

svět

právě

v nejobtížnějším období jeho života? Narůstá v něm pocit křivdy a rozčarování, které se následně promítne do hierarchie jeho životních hodnot.56 Děti z dysfunkčních rodin se velmi často proto potýkají s pocity psychické deprivace, vznikající následkem dlouhodobého neuspokojování citových potřeb

____________ 56

(Spravedlnost dětem: Význam rodiny pro vývoj osobnosti. 2005)

12

a vyznačují se často také některými psychickými zvláštnostmi, někdy až poruchami, negativně ovlivňujícími jejich postupné zařazování do společnosti. Rodiče se jim většinou nevěnují tak, jak by měli a nesledují důsledně náplň jejich volného času. Případná výchovná opatření nemají valného efektu, neboť přicházejí většinou pozdě a navíc bývají značně neadekvátní (tělesné tresty, striktní zákazy, atd.). Při řešení obtížných životních situací tyto děti poměrně často selhávají a mnozí se v důsledku toho obrací k alkoholu a k drogám.57 Rodina je v každé vývojové fázi skupinou, jejíž jednotliví členové mají určité sociální role, které nějakým způsobem plní, a jsou ve vzájemných vztazích, jež se v průběhu času mění. Veškeré normální i patologické chování každého člena rodiny je nutno interpretovat jako součást interakcí celého rodinného systému, který ovlivňuje a zároveň je jím modifikováno (či dokonce deformováno). Chování dětí i dospělých v dominantních rolích nikdy není vzájemně nezávislé. Pro určitou rodinu typická tendence k podobnému způsobu reagování je dána společnými genetickými dispozicemi i zkušeností s určitými způsoby chování. Tyto faktory ovlivní jak výchovný styl rodičů – tj. jejich chování k dítěti, tak sklon dětí reagovat na tyto podněty určitým, pro danou rodinu charakteristickým způsobem. Ne všichni lidé mají předpoklady k plnění rodičovské role. Určité vlastnosti rodičů zvyšují riziko špatného zacházení s dítětem (je možné předpokládat, že tyto vlastnosti snižují pravděpodobnost přijatelného chování k lidem obecně):58 •

nedostatky v sociální orientaci, omezená schopnost empatie, neporozumění potřebám jiného člověka, rigidita, osamělost a problémy v mezilidských vztazích;

•

problematické sebehodnocení, nízká sebeúcta, nespokojenost s rolí rodiče;

•

rizikové chování, které se projevuje nedostatečnou sebekontrolou a nízkým sebeovládáním, impulzivitou a potřebou projevit negativní city;

•

špatná zkušenost z vlastního dětství: 70 % lidí, s nimiž v dětství rodiče nezacházeli přiměřeným způsobem, mělo sklon chovat se podobně. (Tento fakt je, na rozdíl od přecházejících, spíše vysvětlením příčiny, proč k takové změně osobnosti došlo.)

• ____________ 57

(Spravedlnost dětem: Význam rodiny pro vývoj osobnosti, 2005)

58

(Vágnerová, 2004)

13

Dysfunkční nebo afunkční rodiny se často rozpadají a děti bývají umístěny v náhradní péči. Dysfunkční rodiny představují velmi závažný faktor, který způsobuje poruchy chování u dětí:59


v rodinné emocionalitě převažují negativní citové projevy (hněv, strach, zlost, zoufalství, cynismus, výbušnost, úzkost, deprese), chybí zde laskavý humor;




rodinná kontrola chování je v dysfunkčních rodinách buď nadměrné přísná nebo velmi uvolněná a impulsivní;




v rodinné komunikace a interakci se objevuje často sarkasmus, ironie, vulgárnost, otevřené projevy hněvu, agrese, konflikty, zmatenost;




rodinná intimita bývá buď přeceňována nebo úplně chybí, stejná situace nastává u důvěrnosti mezi členy rodiny;




normy, pozice a role bývají buď striktně stanovené a vymáhané nebo naopak nejasné a zcela proměnlivé;




řešení problému v dysfunkčních rodinách je narušené, rodina je nedokáže identifikovat, je neschopna optimálního řešení;




rodinné zájmy, postoje a hodnoty bývají strnulé, chudé, neslučitelné a konfliktní;




autonomie členů rodiny je buď nepřiměřeně vysoká nebo naopak nízká, takže členové jsou buď zcela soběstační nebo naopak nesamostatní;




rodinné hranice bývají přísně stanoveny nebo naopak jsou příliš postupné, někdy se mohou hranice stírat;

1.3 STYLY RODIČOVSKÉ VÝCHOVY

Pro správný psychický vývoj dítěte je nezbytná rodičovská autorita. Děti jsou psychicky nevyzrálé a potřebují vedení rodičů, aby se naučily rozeznávat špatné od dobrého a základní pravidla chování. Toho rodiče docílí přiměřeným odměňováním nebo naopak trestáním dítěte. Podstatou při formování osobnosti dítěte je však vždy emoční vztah k němu a styl (způsob) výchovného řízení. Dítě se během svého života setká s mnoha výchovnými styly a reaguje na ně odlišně.

____________ 59

(Mlčák, 2003)

14

Čáp rozděluje typy výchovy na autokratický, liberální a demokratický a to vždy pro kladný nebo záporný emoční vztah rodičů k dítěti.60 •

Kladný emoční vztah -

celkové klima rodiny je velmi důležité, je dokonce důležitější než samotný fakt případného rozvodu rodičů, neboť dítě přijímá požadavky a normy blízkých osob a podle nich reguluje a formuje své chování;

-

všeobecně se dá říci, že např. dobrý školní prospěch mají častěji žáci s tímto druhem emočního vztahu;

-

tyto děti také mívají lepší předpoklady pro přijetí kladného postoje ke vzdělávání a rodiče v nich tak podporují rozvíjení inteligence;

-

děti bývají svědomitější v plnění školních povinností, zapojují se do zájmových i pracovních procesů;


Při silném řízení (autokratický styl) jsou rodiče na děti přísní a důslední. Chovají se však k dítěti laskavě. Požadavky a zákazy bývají vyšší než u ostatních dětí, ale dítě je akceptuje, neboť jeho vztah k rodičům je velmi příznivý. Děti se projevují jako velmi svědomité, mají dobré sebeovládání, respekt před autoritami a bývají prakticky zaměřené.




Při středním řízení (demokratickém způsobu výchovy) se u dětí rozvíjí svědomitost i celková stabilita osobnosti. U dítěte jsou podporovány příznivé rysy charakteru, zejména vytrvalost, sebeovládání a svědomitost. Na dítě jsou kladeny přiměřené požadavky, je bráno jako odpovědný člen rodiny, který má také své povinnosti a jejich plnění považuje za samozřejmé. Vztahy jsou přátelské a společné činnosti se realizují v dobrém klimatu. Neužívá se přísných trestů. Dítě tudíž přijímá požadavky a povinnosti jako něco samozřejmého. Tyto děti bývají dobrými kamarády. Dochází u nich k vyváženému sloučení momentů introverze i extraverze. Je podporována stabilita osobnosti.




Při slabém řízení (liberální styl) je vztah rodičů a dítěte spíše kamarádský. Požadavky jsou nízké a kontrola jejich plnění nedůsledná. Dítě svědomitě dělá jen to, k čemu je samo motivováno. Tato forma výchovy je častá v tzv. „bohémských“ rodinách.

____________ 60

(Čáp, 1996)

15

•

Záporný emoční vztah -

je projevován nezájmem o dítě, výčitkami, nedostatkem času pro společné prožitky a minimem společně tráveného času, zdůrazňováním nedostatků dítěte, ponižováním, vyhrožováním, častým srovnáváním s nějakým úspěšnějším či hodnějším dítětem, lhostejností, nezájmem, chladností, ironií, posměchem na jeho adresu atd.;

-

obecně je možné prohlásit, že mladiství snáze podléhají vlivu antisociálně zaměřených skupin vrstevníků, jestliže vyrůstají v rodině se záporným emočním postojem k dítěti;


Při silném (autokratickém) řízení (přílišné požadavky na dítě, zákazy, tresty apod.) se dítě naučí bezvýhradně podřizovat autoritě a přijímat její názory. Jeho celková aktivita je menší, neboť nechce riskovat další trest. Dítě bývá celkově úzkostnější, přestává důvěřovat ve své vlastní schopnosti a bývá méně tolerantní k druhým osobám. Děti bývají introvertní. Když vstoupí do skupiny vrstevníků s odlišnými normami, zesílí jejich aktivita a chovají se „zakázaným“ způsobem. Dochází až k agresivnímu prosazování vlastního já. Celkově se vyvíjí nepříznivě. V krajních případech zde může docházet až k týrání dítěte. Časté fyzické tresty vedou k nežádoucím formám chování dítěte a narušují emoční vztah mezi ním a dospělým, cítí se ponižované a jeho sebehodnocení bývá nízké. Psychické trestání (udělení trestu, odepření projevu lásky, výčitky, vyhrožování apod.), ke kterému se uchylují někteří rodiče, má trvalejší účinky, může v dítěti vyvolat pocit viny, úzkosti, hříšnosti, nejistoty až neurózy. Při autoritativním způsobu výchovy se rodič často stává pro dítě negativním modelem.




Při slabém (liberálním) řízení kdy se na dítě kladou nízké nebo žádné požadavky, taktéž dochází ke špatnému vývoji jedince. V rodině je nedostatečná kontrola (dochází nanejvýš k domluvě, takže si dítě většinou „dělá co chce“), rodiče se chovají lhostejně nebo se pouze spokojí se slibem či přijmou výmluvu a dítěti vyhoví, aby měli „klid“. Dítěti bývá poskytováno velké množství volnosti, která však pramení spíše z jejich lhostejnosti. Dítě někdy bývá zahrnováno penězi či dárky, které jsou jakousi kompenzací za nedostatek citových projevů ze strany rodičů. Ti se nezajímají se o jeho záliby, zážitky nebo případné starosti, takže často 16

dochází k celkovému zanedbání dítěte. Rodičům tak na jeho úspěchu vlastně nezáleží. Za jeho neúspěchy ve škole viní učitele. Dítě si pod vlivem této výchovy nevytyčuje vyšší životní cíle a nezvykne si překonávat překážky v životě. Nerozvíjí se tak jeho vytrvalost a charakterová aktivnost, dítě nedůvěřuje svým schopnostem.


Při rozporném řízení (oscilování mezi oběma krajnostmi) bývá nátlak střídán hýčkáním. Dochází také k situacím, kdy si rodič dlouho nevšímá výchovy dítěte nebo mu ponechává plnou volnost a teprve při stížnosti ze školy nebo odjinud začne křičet nebo přísně trestat. V tomto případě dochází k výskytu nesvědomitosti a labilnosti. Dítě netuší, zda po jeho určitém činu přijde pochvala či trest (popř. lhostejnost) a cítí, že není dostatečně milováno. Tato forma výchovy je typická také pro rodiny, kdy jeden z rodičů projevuje výrazné autokratické rysy a druhý je spíše liberálně založen. Rodiče se tedy neshodli, jak vlastně dítě vychovávat. V těchto rodinách bývá agresivita tolerována a děti jsou spíše extravertní. Tento způsob řízení se často vyskytoval u delikventů a mladistvých s drogovou závislostí, kdy došlo k závislosti na mimorodinné autoritě.

Optimální způsob výchovy je tedy možno vymezit kladným emočním vztahem k dítěti v kombinaci se středním výchovným řízením. Najít však tu správnou „střední míru“ však nebývá vždy lehké. Problém bývá i v tom, že si mnoho autokrativních dospělých myslí, že jejich způsob výchovy je ten nejlepší a nepřipouští si, že by svůj styl výchovy měli z nějakého důvodu měnit. Na dítě působí v nemalé míře též temperament vychovávajícího, jeho nezralost, případná agresivita, labilita intelektové, somatické či duševní handicapy, nespokojenost s jeho vlastním životem apod. Silně působí zkušenosti dospělého s výchovou, kterou sám zakusil jako dítě v rodině či ve škole. Jde buď o bezděčné nebo o uvědomělé napodobování. Výzkum několika různých autorů vedl ke zjištění, že rodič téhož pohlaví více požaduje a trestá, kdežto rodič opačného pohlaví je spíše mírnější v požadavcích i v kontrole. Je to způsobeno tendencí k rivalitě mezi rodičem a dítětem téhož pohlaví, ale také tím, že rodič má zřetelnější výchovné cíle pro dítě téhož pohlaví.70

____________ 60

(Čáp, 1996)

17

2 TYPICKÉ PORUCHY CHOVÁNÍ DÍTĚTE UMÍSTĚNÉHO V SVP Střediska výchovné péče pro děti a mládež byla od roku 1991, kdy byla zřízena, součástí sítě institucí preventivně výchovné péče a zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy. Preventivně výchovná péče je poskytování speciálně pedagogických a psychologických služeb dětem s rizikem poruch chování či s již rozvinutými projevy poruch chování a negativních jevů v sociálním vývoji, u nichž není nařízena ústavní výchova nebo uložena ochranná výchova. Středisko na území své působnosti spolupracuje s pedagogicko-psychologickými poradnami (PPP), v případě dětí se zdravotním postižením i se speciálně-pedagogickými centry (SPC) při poskytování metodické pomoci předškolním zařízením, školám a školským zařízením, a s orgány, které se podílejí na prevenci sociálně patologických jevů a drogových závislostí.1 SVP jsou organizačně začleněna pod ředitelství diagnostického ústavu, který zřizuje MŠMT. Hlavním úkolem SVP je předcházet vzniku a rozvoji negativních projevů chování dětí a mládeže, nebo odstraňovat příčiny či důsledky již vzniklých poruch chování a přispívat tak ke zdravému osobnostnímu vývoji dítěte, pokud nenastaly důvody pro nařízení ústavní nebo ochranné výchovy. Z toho vyplývá, že SVP pracuje s klienty, jejichž stupeň narušení není ještě závažný a navíc se s dětskými klienty pracuje pouze na bázi jejich dobrovolnosti, ochoty a zájmu o spolupráci. Středisko výchovné péče poskytuje služby (ať už ambulantní nebo internátní) většinou dětem od 6 do 18 let, není to však pravidlem. Jednotlivá zařízení si věk dětí a kapacitu mohou upravovat podle svých podmínek. Touto úpravou se také může lišit převažující charakter poruch chování, se kterými jsou klienti do středisek umisťováni.2 Například do SVP Veslařská v Brně jsou umisťovány děti až od věku 12 let, limit 18 let zůstává nezměněn.3 Tato skutečnost mě vedla k tomu, že jsem se rozhodla v následujících dvou kapitolách rozdělit poruchy chování, které se ve středisku vyskytují, jednak podle věku a také podle pohlaví dítěte.

____________ 1

(Zákon 109, 2002)

2

(Pokorná, in: Vítková, 2004)

3

(Vnitřní řád SVP 2003)

18

2.1 PORUCHY CHOVÁNÍ Z HLEDISKA VĚKU

Porucha chování narušuje sociální vztahy jedince a tím i jeho vztah k sociálnímu prostředí, k narušení dochází v každém případě. Faktory ovlivňující iniciaci a rozvoj poruch chování hledá etopedie ve třech rovinách – osobnostní vývoj (individualita jedince), kritické životní události (biografie) a sociální vztahy (sociální začlenění).4 Porucha chování ovlivňuje kvalitu života jedince v negativním slova smyslu ve velké šíři. U dětí a mládeže omezuje vzdělávací možnosti, narušuje komunikaci a interakci se sociálním okolím, ohrožuje budoucí společenské uplatnění.5 Poruchy chování v souvislosti s věkem lze rozdělit na poruchy pro určitý věk typické a na poruchy, vyskytující se ve všech nebo více věkových obdobích. Samozřejmě mají tyto poruchy v různých věkových obdobích svá specifika, prolínají se navzájem a velmi často bývají některými autory uváděny společně s poruchami chování dle stupně narušenosti (disociální, asociální a antisociální chování), neboť zde určitá návaznost skutečně existuje. Jako příklad můžeme uvést, že zatímco asociální chování se zpravidla ve větší míře vyskytuje u dětí mladších, chování antisociální je doménou spíše starších dětí a mládeže (zhruba od 12. roku věku), není to však pravidlem.

• Kategorie dětí ve věku 6 – 15 let6 Toto je nejmladší věková skupina, která je z hlediska poruch chování sledována. Příčinou poruch chování v tomto věku dítěte je v naprosté většině případů období počátku školní docházky, které je pro dítě velice náročné po fyzické i psychické stránce. Dítě se v celkem krátkém časovém úseku musí naučit respektovat určitá pravidla a stanovený režim, autoritu učitelovy osobnosti a také se musí začlenit do nového kolektivu vrstevníků. Pokud dítě tyto požadavky není schopno zvládnout, většinou na vzniklou situaci reaguje dvojím způsobem: buď jednoznačně záporně, nebo má tendenci požadavky zlehčovat a zlhostejnět k nim. Na počátku povinné školní docházky se zvláště u neurotický dětí může objevit strach ze školy nebo ze samotného učitele. Kromě typických somatických projevů jako jsou nevolnosti nebo přímo zvracení pak toto dítě může reagovat opakovaným a dlouhodobým záškoláctvím, což je snad nejčastějším problémem naprosté většiny dětí umisťovaných do SVP. Dalšími pro toto ____________ 4

(Vojtová, 2004, s. 10)

5

(Vojtová, 2004, s. 28)

6

(Procházková, in: Vítková, 2004)

19

období typickými poruchami bývá neposlušnost, vyrušování při vyučování, neadekvátní upozorňování na sebe a přistupují už i toulky, lži a krádeže. Krádeže mívají drobnější charakter, časem se ale mohou stát frekventovanějšími a závažnějšími, nezřídka dojde situace tak daleko, že se krádeže stanou předmětem řešení PČR. Nejčastěji jde u klientů SVP o krádeže peněz a cenností rodičům či prarodičům, méně často o krádeže u rodin kamarádů nebo ve škole (odcizená značková obuv, mobilní telefon, peníze apod.), určité procento dětí se věnuje i krádežím v obchodech (předmětem zájmu jsou v tomto případě věci, které nejsou rodiče schopni dítěti poskytnout např. díky špatné finanční situaci rodiny).7 Závažnou poruchou chování, typickou svým počátkem před 7. rokem života dítěte, je hyperkinetická porucha chování, která později v adolescenci přechází v agresivní, vzdorovité a disociální chování, je častější u chlapců a prognóza je celkově lepší u těch případů, kde je porucha součástí celkové rodinné dysfunkce (kterou lze bez větších problémů ovlivnit systémovou psychoterapií).8 Puberta, počínající zhruba dvanáctým rokem dítěte, je závažným obdobím ve vývoji dítěte, dochází ke značným anatomicko-fyziologickým a psychologickým změnám. V tomto období se také stabilizují, diferencují a prohlubují zájmy dítěte, proto je dobré dbát na dostatek podnětů. U dětí z narušeného prostředí probíhá puberta obzvlášť těžce, nemají v blízkém okolí (natož v rodině) žádný pozitivní vzor vhodný k nápodobě, velmi často tedy dochází k identifikaci se závadovou partou. Delikventní činy, které byly dříve typické pro děti staršího věku, se dnes už objevují i ve skupině třinácti či čtrnáctiletých dospívajících. Závadová činnost v této věkové kategorii dětí bývá označována jako dětská delikvence, dětská kriminalita, prekriminalita.9 Je logické, že výskyt dětské delikvence souvisí hlavně s velkými městy. Nejtypičtějšími znaky prekriminality jsou skupinovost, malá připravenost a promyšlenost. Děti páchají trestnou činnost převážně spontánně, téměř nikdy nejde o plánované a připravované akce. Příklad z praxe: Mezi dosti časté trestné činy u dětí ze SVP Veslařská patří vykrádání chatek nebo občerstvovacích stánků v rekreačních oblastech – lákadlem jsou samozřejmě cigarety, alkohol a cukrovinky. Nikdy nejde o akci jednoho člověka, vždy

____________ 7

(Kniha záznamů SVP)

8

(Medicína: Odborné fórum lékařů a farmaceutů, 1998)

9

(Procházková, in: Vítková, 2004, s. 374)

20

jde o početnější skupinku, která má přesně stanovené role. Dost často se setkávám s názorem samotných dětí na svou trestnou činnost, který zní: „Nebylo mi ještě patnáct, nic mi nehrozí“. U dětí s tímto názorem je pak mnohonásobně těžší najít takový způsob výchovného působení, který by byl opravdu účinný. U dětských delikventů se většinou jedná o prvopachatele, jehož jednání má spíš charakter přestupku. Delikventní činnosti skupiny dětí směřují převážně proti majetku, ať už v osobním nebo společném vlastnictví, jak už bylo naznačeno výše. Méně často se můžeme setkat s násilnými činy, ačkoliv je na místě připustit, že je více než zřejmý nárůst brutality. Stejně tak přibylo mezi dětmi v této věkové kategorii i nežádoucího jednání v souvislosti s toxikomanií. Tento jev je mezi mladými rozšířen natolik, že mohu bez nadsázky prohlásit, že 7 z 10 dětí umístěných do SVP ve věku 12 – 15 let pravidelně užívá drogy (v naprosté většině jde o kuřáky marihuany, v méně případech přistupuje ke slovu pervitin, podávaný perorálně, intravenózně či „čichaný“).10 Příklad z praxe: Vzpomínám si na čtrnáctiletou dívku umístěnou v SVP, která brala pervitin. Zpočátku neměla žádné abstinenční příznaky, drogu ještě neužívala dlouho, zhruba po čtrnácti dnech pobytu však začala oškrabávat omítku ze stěn a poté ji šňupala. Uvedla, že má potom pocit, jako by byla „sjetá“, ačkoliv ví, že není. Tato dívenka současně s užíváním drog i prostituovala a kradla. V našem zařízení vydržela tři týdny. Porucha chování byla natolik vážná, že metody uplatňované na ni v SVP nebyly dostatečné. Bylo podáno předběžné opatření a dívka je v současné době v DDÚ Hlinky.

• Kategorie mladistvých ve věku 15 – 18 let V této věkové kategorii hovoříme o juvenilní delikvenci nebo o kriminalitě mladistvých.11 Toto období je považováno za kritické, formují se hlavní rysy osobnosti a je charakteristické zejména velkými sociálními změnami. Nastupuje velice silný vliv vrstevníků, vytvářejí se party, které se však ne vždy zabývají nezávadnou činností. Vliv této party a jejích členů na dospívajícího jedince je natolik silný, že pokus o vytržení mladého člověka z nevhodné skupiny je často velmi náročný, ne-li nemožný. Příčinou antisociálního jednání mladistvých mohou být jejich věkové zvláštnosti v somatickém i psychickém vývoji, sociální nezralost či neukončený morální vývoj jedince. Mladistvý potřebuje získat sebeúctu, potřebuje si potvrdit své kompetence a postavení, ale mnohdy toho není možno dosáhnout společensky přijatelnými aktivitami – potom se tak tedy ____________ 10

(SVP, 2007)

11

(Procházková, in: Vítková, 2004, s. 374)

21

děje nežádoucí činností, navíc v nevhodné společnosti, protože lepší varianta není aktuálně dostupná (subjektivní hledisko jedince). U juvenilní delikvence se objevuje celá řada trestných činů, které jsou svou povahou prakticky totožné s kriminalitou dospělých, častá je recidiva jedince. Mezi nejčastější trestné činy mladistvých můžeme zařadit násilí (proti jednotlivci i proti skupině – velké procento mladistvých se ztotožní s nějakou ideologií, ať už jde o skinheady, anarchisty, satanisty, punkery nebo třeba vyznavače skateboardingu – přívrženci jedné skupiny nejsou v žádném případě ochotni tolerovat členy jiné party, o násilnosti a výtržnictví nebývá nouze).12 Ve výčtu kriminálních činů můžeme pokračovat: abúzus alkoholu, výtržnosti, vandalismus, rozkrádání, v neposlední řadě jde také o krádeže a neoprávněné užívání motorových vozidel a trestné činy v souvislosti s toxikomanií, patologickým hráčstvím (gamblerstvím) a také prostitucí. Je nezvratným faktem, že většinu delikventní mládeže tvoří mladiství s ukončeným základním vzděláním bez kvalifikace nebo s dělnickou profesí.13 Příklad z praxe: Je pravda, že v SVP Veslařská převládají děti se splněnou základní školní docházkou, u starších dětí převládají odborná nebo střední odborná učiliště. Za dobu mého působení na postu vychovatelky se mi nestalo, abychom přijali dítě například z gymnázia. Avšak ne vždy je s otázkou delikvence spojen nižší intelekt, což se s oblibou traduje. Mnoho z mladistvých delikventů má naopak inteligenci nadprůměrnou, o čemž se mohu dnes a denně přesvědčovat – nadprůměrný intelekt však vede k větší vynalézavosti, je těžší takové dítě z jeho činů usvědčit.

2.2 PORUCHY CHOVÁNÍ PODLE POHLAVÍ

Při dlouhodobějším sledování dětí, jejich vzorců chování a vedených rozhovorů, jsou patrné velké rozdíly mezi tím, jak vnímají sami sebe a druhé pohlaví. O tomto tématu píše Helus, citace plně vystihuje současný stav mezi dospívajícími obou pohlaví: „Podle rakouských a německých výzkumů jsou chlapci zjevně se svým pohlavím spokojenější než dívky. Nacházejí na sobě více chvályhodných aspektů a žádné negativní. Oproti tomu dívky uvádějí v porovnání s chlapci relativně méně svých ____________ 12

(Matoušek, Kroftová, 1998)

13

(Procházková, in: Vítková, 2004)

22

vlastností pozitivních a daleko více negativních. Dívky oceňují na chlapcích totéž, co si na sobě cení i oni sami. Oproti tomu chlapci nachází na dívkách něco pozitivního jen stěží.“14 Je pravdou, že výskyt kriminality v dospělém věku je vyšší u mužů (lze to samozřejmě pozorovat už v období puberty). Rozdíly při výchově chlapců a dívek jsou dosti patrné. Dívky jsou ve všech společnostech pod výrazně větší kontrolou ze strany rodičů (a rodiny obecně), učitelů i dalších dospělých než chlapci, tudíž mají více příležitostí si vštípit zábrany k antisociálnímu chování. Ani vrstevnické vazby na partu pro dívky nemají takový význam jako pro chlapce. Naopak vazby na rodinu jsou u nich nesporně pevnější.15 V souvislosti s pohlavím můžeme rozlišit některé poruchy chování či jejich projevy typické pro určité pohlaví, ale také některé totožné. Chlapců se většinou týkají závažnější poruchy chování, především s ohledem na jejich sebevědomí, soutěživost, větší míru agresivity a ochotu riskovat. Chlapci také ve větší míře nerespektují jakoukoliv autoritu. Pro ilustraci toho, v jaké míře záleží na pohlaví v SVP Veslařská, jsem sestavila následující rozdělení poruch chování.16

2.2.1 PORUCHY CHOVÁNÍ TYPIČTĚJŠÍ PRO DÍVKY
Prostituce Existuje několik typů prostituce. Prvním je nedobrovolná prostituce, přinucení dítěte (dívky) k sexuálním praktikám, nejčastěji člověkem, kterého zná, který je blízký. V České republice jsou k prostituci nuceny rodiči nebo blízkými příbuznými mladé dívky, někdy i nezletilé děti významně častěji v romské komunitě. Privátně prostituujících dívek se ujímá kuplíř a ustaví je do prostituční scény. V praxi se lze často setkat také s tím, že dívky jsou k prostituci „svedeny“ kamarádkou, která již prostituci provozuje a její motiv může být nazírán z mnoha stran, ale skutečnost, že v prostituci nechce být sama, hraje velkou roli. Druhým způsobem je prostituce dobrovolná, kterou provádí velká část dívek. Důvodem je snaha získat peníze na luxusní věci, nebo pouze na standardní věci, jejichž absence může být v některém vrstevnickém kolektivu pociťována velmi bolestně a vést k posměchu či šikanování. ____________ 14

(Helus, 2004, s. 144)

15

(Matoušek, Kroftová, 1998)

16

(Kniha záznamů SVP)

23

Dítě svou zkušenost se sexem utajuje, ačkoliv prospěch z ní naopak staví na odiv. Domnívá se, že má věci pod kontrolou. Samotná sexuální aktivita se mu nelíbí, ale vidina peněz umlčuje jeho svědomí i jeho nelibost či zhnusení nad sebou samým. Bohužel právě tato první zkušenost dítě uvádí do začarovaného kruhu, ze kterého samo neumí najít cestu ven. Jiným důvodem dobrovolné prostituce může být touha po dobrodružství, po vyniknutí ve skupině dětí, když se žádným jiným způsobem dítěti nedaří vrstevníky zaujmout. Celkově dobrovolná prostituce podle odhadů dosahuje mnohem vyšších rozměrů než prostituce nucená.17 Příklad z praxe: S tímto chováním dívek se sice nesetkáváme ve středisku často, ale čas od času se vyskytne klientka, která prostituuje. Jedna z nich se nastěhovala v patnácti letech ke dvacetiletému příteli, který sám vydělával a vlastnil byt. Dívka získala nezávislost, odpoutala se od rodiny a za ubytování, stravu, oblečení a kosmetiku se příteli odměňovala sexem. V jiném případě prostituovala dívka z pěstounské rodiny, která nebyla příliš funkční ani finančně zajištěná. Jako poslední příklad lze uvést dívku z velmi bohaté podnikatelské rodiny, která své dceři poskytovala příliš materiálních „úplatků“ spolu s hyperprotektivní výchovou – i tato dívka prostituovala, v bytech zákazníků, díky své závislosti na pervitinu. Těmto dívkám je velmi obtížné pomoci, už jen proces převýchovy v zařízení je náročný, hlavně pro personál – většina dívek i na internátním pobytu uplatňuje vůči chlapcům naučené chování s výraznými prvky prostituce, vyžadují zvýšený dozor hlavně v nočních hodinách. Na jednu stranu dívky odsuzují své chování jako odporné, na druhou stranu s ním nedokáží přestat a při první příležitosti se prostituují znova.18

2.2.2 PORUCHY CHOVÁNÍ TYPIČTĚJŠÍ PRO CHLAPCE
Agresivita Typické pro agresivní chování jedince je porušování sociálních norem, které je spojeno s omezováním základních práv ostatních jedinců. Agresivní jednání můžeme definovat jako nepřiměřený prostředek k uspokojení nějaké potřeby (sebeprosazení, získání čehokoliv pro sebe). Jedná se v podstatě o nevhodný způsob k dosažení obecně přijatelného cíle. Může se stát, že je problematický sám cíl agrese, příkladem může být potřeba ovládat ostatní děti ve třídě či jiné vrstevnické skupině. Velmi zřídka se může ____________ 17

(Vaníčková, 2005)

18

(Kniha záznamů SVP)

24

samo násilí stát potřebou jedince, ať už je toto agresivní chování zaměřeno proti lidem, zvířatům nebo věcem.19 Janský popisuje agresivitu jako dispozici k agresivnímu chování, projev poruchy, zmiňuje, že agresivnost se stává rysem osobnosti jedince. Samotnou agresi rozděluje do dvou rovin: primitivní agrese, která zahrnuje poškozující agresivní jednání (směřující k přímému poškození druhého člověka) a vyšší agrese, kterou popisuje jako plánované tvořivé myšlení a jednání, které směřuje k dosažení určitých výhod a prosazení cílů.20 Náprava agresivního jednání v rámci SVP je značně obtížná, chlapci zmiňují své problémy s agresivitou na komunitách a terapiích s tím, že chtějí situaci řešit a zlepšit, v podstatě však své chování berou jako hrdinství a neopomenou se s ním pochlubit každému nově příchozímu. Dvouměsíční pobyt je na změnu postojů dětí k agresivnímu chování celkem málo, pouze u malého počtu chlapců se zdaří změnit jejich náhled na toto „chlapácké“ jednání.21
Šikana Šikana je specifickou variantou násilného jednání. Na rozdíl od různých rvaček, které bývají impulzivní, bývá šikana plánovaná. Agresor tím uspokojuje svou nadřazenost a moc nad slabším jedincem. Šikanu lze definovat jako násilně ponižující chování jednotlivce nebo skupiny vůči slabšímu jedinci, který nemůže ze situace uniknout a není schopen se účinně bránit. Šikana je závažnou agresivní poruchou chování, která se však bohužel u chlapců vyskytuje dost často, protože zejména chlapci mívají tendence potvrzovat s pomocí násilí svoje postavení, status ve skupině. Ve skupině dětí existuje značný tlak na konformitu, do popředí vystupuje potřeba vytvořit jednolitou skupinu, ve které jsou všichni stejní – kdo se vymyká, je jiný než většina, nebývá ostatními tolerován. Je nezvratným faktem, že jev šikany má s věkem stoupající tendenci, počátky jednání s prvky skupinové šikany lze pozorovat už ve středním školním věku.22 Typickým rysem násilníka je snaha dominovat a ovládat okolí. Šikanující děti jsou tělesně zdatné a vyznávají otevřeně kladný vztah k projevům agrese. Některé mají potíže s kontrolou svých impulsů, které jsou často destruktivní. Častěji než u jiných dětí ____________ 19

(Vágnerová, 2004)

20

(Janský, 2004)

21

(Kniha záznamů SVP)

22

(Vágnerová, 2004)

25

se u nich vyskytují poruchy spojené s hyperaktivitou a poruchou pozornosti. Většina násilníků typicky vykazuje vysoký stupeň sebevědomí. Určitá část z nich (podle odhadů asi pětina) však trpí hlubokými pocity méněcennosti, které se promítají do neschopnosti navazovat standardní vztahy s vrstevníky. Obětí šikanujícího dítěte se zpravidla stávají děti, které se mu nedokážou dostatečně bránit, a tím ho ani významněji ohrozit. Oběti jsou oproti násilníkovi vždy různě znevýhodněné, například fyzicky (nízký tělesný vzrůst, menší fyzická síla nebo obratnost), rozumově (snížený intelekt) nebo sociálně (módní oblečení, nepřitažlivý vzhled). Šikanované děti jsou v kolektivu méně oblíbené než jejich tyrani. Ti svoje agresivní aktivity provádějí obvykle pod rouškou zdánlivě nevinných žertíků, kterými se celá třída a někdy i dospělí dobře baví. V porovnání s oběťmi jsou násilníci ostatními dětmi nezřídka vnímáni jako hrdinové, kteří se nikoho nebojí a dokážou přelstít autoritu.23 Příklad z praxe: Chlapec, 15 let, problémy se šikanou, agresivitou, nadprůměrná inteligence. Fyzicky i psychicky zdatný, výrazným rysem je však jeho neukázněnost a velká potřeba se předvádět a poukazovat na svou převahu před ostatními. Běžnou záležitostí je neustálé vyrušování a šaškování při vyučování. Ve vztahu k ostatním lidem ve svém okolí je chlapec necitlivý, bezohledný a dost podezíravý (většinou podezírá ostatní z toho, co má tendenci dělat sám). Za své chování v žádném případě necítí vinu, vše se snaží hodin na někoho jiného. Školní prospěch kolísá od chvalitebného k dobrému. Svůj nadprůměrný intelekt projevuje tím, že vymýšlí daleko rafinovanější způsoby šikanování a ponižování.24
Vandalismus Název vandalismus vznikl podle příslušníků germánského kmene Vandalů (100 let před n. l.). Jejich cílem bylo neúčelné, nekulturní a primitivní ničení určitých hodnot, v užším smyslu poškozování hodnotných předmětů v soukromém či společném vlastnictví. I dnes je vandalismus postrachem. Mohou se jej dopouštět skupiny jedinců (někdy celé masy lidí), jindy jen jednotlivci. Vandalové v rámci skupiny mají určitý cíl (různé demonstrace, násilné akce odpůrců různých náboženství či politických stran), zúčastnění počítají s hodnotou majetku, který poškozují. Jednání jednotlivce má však formu jakési nevhodné hry, vyplnění volného času nebo demonstrace vlastní síly, v níž se jedinec nezajímá o hodnotu ničeného majetku. Vandalismus může mít velmi ____________ 23

(Pöthe, 1999)

24

(SVP, 2007)

26

rozmanité podoby – od ničení dopravních značek a jejich odnášení do sběrny přes vysypávání odpadkových košů, rozbíjení lahví na chodníku, rozřezávání sedadel v MHD či čekárnách, škrábance na karosériích aut, výtržnosti na hřbitovech a ničení pomníků až po počmárané omítky často historických budov spreji. Vandalismus tedy může nabýt formy závažné trestné činnosti, jeho velmi častým spouštěčem je požívání alkoholu.25 Snad nejrozšířenější formou vandalismu u chlapců umístěných do SVP je sprejerství. Pro většinu writerů jsou grafitti adrenalinovým sportem a formou uměleckého vyjádření, hledají seberealizaci. Ačkoliv v současné době existuje množství legálních ploch pro writery, většina z nich tuto možnost nevyužívá, protože legální místo ztrácí na možnosti adrenalinu. Dost často se chlapci věnují tzv. „tagování“, které spočívá v podepisování nejčastěji na omítky budov, což však nemá se svébytným uměním grafitti nic společného, tagování je pouze obtěžujícím projevem vandalismu, na jehož odstraňování česká města ročně vydávají statisíce korun. Čelní místo jako plocha pro writery zaujímají také vozy ČD a MHD, writery láká možnost reálného nebezpečí a také skutečnost, že souprava s jejich výtvorem procestuje část republiky.26
Patologické hráčství Kromě závislosti na výherních automatech je velice rozšířené sportovní sázení. Svým vývojem je gamblerství blízké drogové závislosti. Gambler se stává chorobně závislý na hře, ztrácí schopnost sebekontroly a autokorekce. Děti a mladiství jsou věkovou skupinou, u které vzniká gamblerství nejrychleji, v řádu týdnů či měsíců.27 Člověk závislý na hře má několik specifických charakterových rysů. Patří mezi ně například emoční instabilita, nezralost, nedostatek frustrační tolerance, proměnlivost postojů, nezdrženlivost, snaha odkládat řešení, nedostatek pevných vnitřních norem, nedbalost a lehkovážnost. Výše jmenované vlastnosti mají také vliv na to, jakým způsobem si závislý mladistvý opatřuje peníze na svou hazardní hru. V naprosté většině případů je to přímo v rodině. Krádeže peněz rodičům z peněženky, rozprodávání cenností, dávání věcí do zastaváren apod.28

____________ 25

(Wikipedia, Vandalismus, 2008)

26

(Peřina, L.: iDNES, Grafitti.Vandalismus nebo umění, 2005)

27

(Mühlpachr, in: Pipeková a kol., 1998)

28

(Vágnerová, 2004)

27

Příklad z praxe: Setkala jsem se s chlapcem, který kombinoval všechny výše uvedené příklady opatřování peněz, matce však vždycky řekl, do které zastavárny co dal, aby to vzápětí mohla jít vykoupit zpět. Tento chlapec měl reálnou spotřebu 1.000 Kč na den, které skončily v automatech. Je zajímavé, že svou zálibu s touto spotřebou dokázal udržet při životě několik měsíců, než se dostal k nám do střediska.

2.2.3 PORUCHY CHOVÁNÍ SPOLEČNÉ OBĚMA POHLAVÍM
Krádeže Krádež můžeme definovat jako porušení normy respektu k vlastnictví jiné osoby. Toto jednání je charakteristické svou záměrností, o krádeži tedy můžeme mluvit pouze tehdy, když je dítě na takovém stupni rozumové vyspělosti, že dokáže chápat pojem vlastnictví a akceptovat jej. Pro posouzení významu krádeže u dítěte je podstatný způsob provedení. Je jasné, že menší význam mají krádeže neplánované, příležitostné, zejména u mladších dětí, kdy jde o nezvládnutí aktuální potřeby vlastnit nějakou věc, která se jim líbí. Mnohem závažnější jsou plánované a předem promyšlené krádeže, které se vyskytují ve starším školním věku a tudíž se vyskytují u klientů střediska. Prognóza těchto krádeží je o to nepříznivější, čím dříve se u dítěte objeví. Mnohdy je tento typ krádeží spojen s dalšími typy poruchového chování, například se šikanou apod. Nejzávažnější a nejrozšířenější jsou krádeže v partě u starších dětí a mladistvých. Jsou opakované a zloděj při nich má podporu ostatních členů skupiny, takže krádež nepovažuje za významnější porušení norem. Dítě krade pro druhé, většinou pro vrstevníky v partě kvůli vyšší prestiži. V některých partách je nutnost ukrást určitou věc součástí přijímacího rituálu. Odmítnutí účasti na krádeži by bylo vrstevníky hodnoceno jako přestupek proti skupině a řádně potrestáno. U těchto závažných krádeží pro partu či v partě už nejde jen o občasné porušení běžných norem, ale o jejich úplné odmítnutí a nahrazení jinými, obecně nepřijatelnými. Není to sice časté, ale můžeme se setkat s krádežemi citově deprivovaných dětí, které mají zvýšenou potřebu hromadit různé věci nebo jídlo, aby si tak vykompenzovaly chybějící citové zázemí – tyto krádeže bývají okolím akceptovány velmi špatně, na první pohled totiž dítěti nic nechybí, po materiální stránce má všeho dostatek.29 Děti v mladším školním věku se dopouštějí drobných krádeží ve škole, předmětem zájmu jsou školní pomůcky. Tyto krádeže většinou souvisí s jejich momentální situací, ____________ 29

(Vágnerová, 2004)

28

kdy hlavní motivací bývá touha vyhovět požadavku učitele a získat si jeho pochvalu. U romských dětí může taková krádež také souviset s jejich neschopností rozlišit vlastnické právo jiného dítěte. V romských rodinách nemívají hračky a věci dětí přímého vlastníka, ale jsou k použití všem dětem, které momentálně sdílí společnou domácnost.30
Záškoláctví Záškoláctví je úmyslné zameškávání školního vyučovaní. Žák o své vlastní vůli, většinou bez vědomí rodičů, nechodí do školy a neplní školní docházku. Jedná se vlastně o formu útěku žáka ze školy. Vyskytuje se na všech typech škol již od 1. ročníku a s postupujícím věkem, zvláště v období prepuberty a puberty, se počet zameškaných neomluvených hodin zvyšuje. Záškoláctví může být spojeno s negativním postojem ke škole jako takové, ale také může být reakcí na prospěchové selhání. Někdy jej můžeme charakterizovat jako komplex obranného jednání dítěte, které má za cíl vyhnout se nepříjemnosti, která jej ve škole čeká – může jít o konfrontaci neúspěšného dítěte s více úspěšnými spolužáky nebo třeba požadavky učitele na práci dítěte. Samozřejmostí je zjištění příčin jednání dítěte, je totiž nutno vyloučit záškoláctví plynoucí ze školní fobie, které není poruchou chování. Důležitým faktorem záškoláctví je jeho četnost, míra plánovitosti a způsob provedení. Opakované a plánované záškoláctví bývá signálem určitého postoje k autoritě a normě povinnosti, které dítě buď není schopné nebo ochotné akceptovat. Velmi často jde o děti z dysfunkčních rodin, v důsledku jejichž výchovného působení má dítě celkově změněný vztah k běžným normám a hodnotám.31 Záškoláctví může být spojeno s manifestováním nesouhlasu se situací v blízkém okolí žáka, který chce tímto svým chováním ukázat, že nemusí respektovat pravidla, která mu dávají ti, jejichž autoritu nepovažuje momentálně za důležitou. S dlouhodobým záškoláctvím se často pojí trestná činnost ve skupině. Právě v období středního a staršího školního věku nabývají normy uznávané vrstevníky na významu a překrývají normy společnosti. Příležitost uplatnit se ve skupině a získat její uznání je velkým motivem pro chování jedince. Žák, který dlouhodobě chodí za školu a jeho záškoláctví je spojeno s trestnou činností, není ovlivnitelný běžnými přístupy. Změna v jeho chování může nastat pouze cíleným speciálně pedagogickým působením. ____________ 30

(Vojtová, 2004)

31

(Vágnerová, 2004)

29

Řešením může být vytvoření prostoru a podmínek pro zážitek úspěchu a uspokojení ze společných aktivit v terapeutické skupině, postupně pak pro zážitek z vlastní činnosti (výtvarné, sportovní, hudební, rukodělné apod.). Prostřednictvím těchto zážitků dochází k sebepoznání, jedinec se začíná orientovat ve vlastních motivech jednání a může nastat změna cíle i způsobu jeho chování.32 Příklad z praxe: Záškoláctví je relativně častým jevem v českých školách, avšak důvodem pro umístění do střediska není pouze občasné záškoláctví. Musí se jednat o jev dlouhodobý, kdy už nastalou situaci nezvládá škola ani rodina. Dovoluji si tvrdit, že v SVP má s tímto jevem problém plných 90 % klientů, ať už na internátním pobytu nebo v ambulantní péči.33
Lhaní Lhaní můžeme chápat jako jeden ze způsobů úniku z osobně nepříjemné situace, kterou dítě nedovede vyřešit jinak. Lež jako taková je charakteristická úmyslem a vědomím nepravdivosti tvrzení, dítě velmi dobře ví, že nemluví pravdu. Jde v podstatě o obranný mechanismus dítěte, mající za cíl vyhnout se potížím nebo získat nějakou výhodu, obvykle nezaslouženou. Při hodnocení dětského lhaní je důležitým faktorem frekvence (jak často dítě lže), okruh osob, jimž dítě lže, situace, v nichž obvykle lže a zejména účel, který dítě ke lhaní vede. Z hlediska vrstevnických norem je lhaní a podvádění autorit tolerováno a dokonce hodnoceno jako přijatelné chování. U dětí středního a staršího školního věku je lhaní chápáno jako nezbytná obrana v ohrožující situaci. Existuje však i kategorie lží, které jsou zaměřeny na poškození jiné osoby nebo dosažení osobního prospěchu, které jiné dítě znevýhodní – nelze je tudíž považovat za obranu v nouzové situaci. Tento typ lží bývá velice často spojen s dalšími negativními projevy osobnosti jako např. egoismus, necitlivost a bezohlednost při prosazování vlastních cílů. Sklon ke lhaní může být trvalejším rysem osobnosti, v takovém případě mluvíme o patologické lhavosti, která je jedním ze symptomů disociální poruchy. Pro tyto jedince je tendence k řešení problémů lhaním a podváděním prakticky běžná.34 Většinu rodičů i učitelů velmi frustruje, musejí-li řešit případy lhaní nebo krádeží dětí. Jejich rozhořčení může vést k tomu, že tresty udělované za tyto prohřešky nabudou přehnaných rozměrů. To vede k častému vyhrožování při pouze minimální šanci na to, ____________ 32

(Vojtová, 2004)

33

(Kniha záznamů SVP)

34

(Vágnerová, 2004)

30

aby hrozba byla splněna. Lhaní je prohřešek proti důvěře. Jakou hodnotu důvěra má, pozná dítě tehdy, když reakce dospělého na její porušení bude této hodnotě přiměřená.35 Fabulace bývá způsobem obrany. Než dítě přímo odsuzovat a trestat, je lepší pátrat spolu s dítětem po příčině lži a hledat, co jí dítě sleduje. Hledáním příčiny mu můžeme pomoci čelit realitě v momentálně obtížné situaci, do které se dostalo. Povzbuzujeme-li dítě k pravdomluvnosti a umožníme mu uvědomit si případné negativní důsledky lži pro ostatní i pro něho samého, vedeme ho ke zodpovědnosti za vlastní jednání. Dítě, které fabuluje, aby se vyhnulo nadávkám, usměrní své chování podle reakce rodičů. Postoj dospělých k jeho prvním prohřeškům obvykle ovlivní další vývoj. V mysli dítěte se brzy spojí prohřešek s rozčilením rodičů a s trestem, začne tedy lhát, aby se jednomu i druhému vyhnulo.36
Útěky Útěky lze charakterizovat jako jeden ze způsobů obranného, únikového jednání dítěte. Dítě řeší svůj problém tak, že uteče z prostředí, které ho ohrožuje nebo je pro ně jiným způsobem nepřijatelné. Pokud dítě utíká z domova, je to signál, že rodina nefunguje způsobem, kterým by měla, selhává v některé své funkci. Dítě utíká, protože není schopno řešit situaci adekvátnějším a zralejším způsobem, nebo proto, že je problém příliš velký na to, aby jej zvládlo. Vágnerová rozlišuje několik variant útěků37: •

Impulzivní útěky: jedná se o zkratkovitou reakci dítěte na nezvládnutou situaci, může jít o potřebu úniku před trestem nebo od člověka, s nímž dítě odmítá žít aj. Tento typ útěku je signálem zoufalství dítěte, v podstatě varováním. Dítě se zpravidla chce vrátit domů, proto takto motivovaný útěk může být ojedinělý a po vyřešení problému se již nemusí opakovat. Podle Vyhnálkové není strach z fyzického trestu rozhodujícím činitelem útěku. Autorka navíc uvádí útěk před ponižujícími pocity, které dítě má v konfrontaci s rodiči, tedy útěk jako obrana před degradací vlastního „já“. Třetí důvod je vzdor vůči vychovatelům pro jejich skutečnou či zdánlivou nespravedlnost.38

____________ 35

(Střípky: Lhaní a krádeže, 2004)

36

(Dalloz, 2002)

37

(Vágnerová, 2004)

38

(Vyhnálková, L. Děti na útěku. Škola Online, 2003)

31

•

Chronické útěky: bývají opakované, často dítětem plánované a připravované, jsou důsledkem dlouhodobých problémů. Někdy mívají přesný cíl, např. určitou osobu, ke které dítě utíká. Charakteristickým znakem je, že se dítě zpravidla nechce vrátit zpět domů. S tímto typem útěků se setkáváme u dítěte z dysfunkční rodiny, kde dítě nemá žádné zázemí, je citově deprivováno, týráno nebo dokonce zneužíváno. Jiným typem mohou být útěky z ústavních zařízení (dětské domovy, diagnostický či výchovný ústav), které jsou reakcí dítěte na pocit omezení osobní svobody nebo odtržení od prostředí, které pro dítě představovalo zázemí.

•

Toulání: charakteristickým rysem je dlouhodobé opuštění domova, většinou má návaznost na dřívější útěky dítěte. Je výrazem nedostatečné citové vazby dítěte k lidem a prostředí v němž žije, které bývá natolik dysfunkční, že na něm dítěti vůbec nezáleží či je dokonce odmítá. Pravděpodobnost zvolení tohoto typu útěku se zvyšuje s věkem dítěte, toulání bývá spojeno ještě s dalšími typy poruchového chování, které dítěti dopomáhá k přežití – jedná se o krádeže a prostituci. Existuje zde také velká pravděpodobnost, že toulající se dítě začne s užíváním drog nebo alkoholu. U dospívajících dokonce existuje reálné riziko, že se pro ně toulání stane návykem a postupem času se z nich stanou bezdomovci.

Podle Vyhnálkové může být jednou z hlavních příčin útěku hledání dobrodružství. To se vyznačuje například tím, že dítě zřídka utíká samotné, častější jsou útěky dvou či tří dětí. Motivem bývá touha po samostatném životě, poznání světa, mimořádných zážitcích. Charakteristickým rysem tohoto útěku je jeho příprava. Děti si například vytvoří mapu, nachystají zásoby a vše pečlivě naplánují. Tento typ útěku volí častěji právě děti z ústavního zařízení. Nepříznivým průvodním jevem bývá fakt, že děti se zpravidla dopouštějí dalších přestupků jako krádeží, vylupování chat a podvodů.39
Zneužívání tabáku, alkoholu a drog Kouření je ve školní populaci (děti a mladiství) velmi výrazný a hromadný jev. Cigareta je pro děti symbolem dospělosti, svobody, určité image u vrstevníků.40 Troufám si tvrdit, že naprostá většina dětí umístěných do preventivně výchovných a jiných školských zařízení je závislá na tabáku (v SVP Brno tvoří kuřáci přes 90 % klientů). Dovoluji si také v rámci SVP Brno nesouhlasit s tvrzením některých autorů,

____________ 39

(Vyhnálková, L. Děti na útěku. Škola Online, 2003)

40

(Mühlpachr, in: Pipeková a kol., 1998)

32

zabývajících se touto tematikou, že kouření je spojeno se školním prospěchem (čím horší prospěch, tím více a častěji dotyčný kouří) – toto tvrzení není přiléhavé pro naše zařízení, protože i většina dětí s vynikajícím prospěchem umístěných u nás měla problémy se závislostí na tabáku.41 Pro vznik drogové závislosti je zapotřebí několika příčin. Lze je hledat ve vývoji jedince (především v raně dětském vztahu matka-dítě a ve výchově) a ve společenských podmínkách. Jestliže v raném dětství není matka vzhledem k dítěti schopna empatie, vede to k určitému defektu v jeho vývoji. Tento nedostatek se dítě stále snaží vyrovnávat, v pozdějším věku si bude obtížně vytvářet stabilní vztahy. Když se tedy touha po absolutní náklonnosti nenaplní ani u partnera, vzniká potřeba vzít drogu. I když pomocí drog vzniká pocit, že člověk může komunikovat, ve skutečnosti jde o únik od reality a další osamění. Jiná příčina drogové závislosti je v tom, že se dítě nenaučilo snášet frustrace. V popředí užívání drog je u většiny mladistvých očekávání, že vyřeší konflikty, že je zbaví napětí a úzkostí a vyplní samotu a prázdnot. S drogami se však tento konflikt neodstraní, ale ještě se přiostří.42 Příklad z praxe: Zneužívání alkoholu je hned po tabáku druhým nejrozšířenějším jevem mezi dětmi a mladistvými, naše zařízení pochopitelně nevyjímaje. Zkušenost s alkoholem získávají děti v čím dál mladším věku, podle mých dosavadních zkušeností dosahuje abúzus nejvarovnější podoby okolo 14. nebo 15. roku života dítěte. Není až takovou výjimkou, že se k nám dostane i dítě, které muselo být s akutní otravou alkoholem hospitalizováno v nemocnici. Za dobu mého dosavadního ročního působení ve středisku jsem se setkala se dvěma chlapci (jeden z nich skončil dokonce na oddělení ARO, trvalo několik dní, než se z deliria probral, poté bylo zjištěno mírné poškození intelektu, z původního normálu se intelektová úroveň posunula do pásma podprůměru) a s jednou dívkou (hospitalizována v bezvědomí a s omrzlinami po konzumaci velkého množství vodky). Zatím jsem však nezaznamenala (ani po prostudování starších materiálů zařízení), že by některý z klientů byl na alkoholu fyzicky závislý či se v době pobytu musel potýkat s abstinenčními příznaky. Klienti jsou, co se týče konzumace alkoholu, spíše ve fázi experimentů, pouze u malého počtu z nich se jedná o pravidelné pití ve větších dávkách, ovšem bez již zmiňované fyzické závislosti.

____________ 41

(SVP, 2007)

42

(Fürst, 1997)

33

Příklad z praxe: S drogovou závislostí se setkáváme u zhruba třetiny klientů našeho zařízení, přičemž u naprosté většiny z nich se jedná o závislost na tzv. „měkkých“ drogách – na marihuaně především, hojně zastoupeny jsou však i lysohlávky (doména spíš chlapců). O něco méně se setkáváme se závislostí na amfetaminech, téměř výhradně na pervitinu (pro změnu doména dívek). Nejmenší procento tvoří zneužívání těkavých látek, hlavně toluenu (patrné spíše u romských chlapců, výrazný je úbytek intelektu). Opět se však jedná spíše o začínající závislosti nebo pouze experimenty (u dospívajících je velmi obtížné odhadnout hranici mezi návykem a samotnou závislostí), „abstinenční příznaky“ jsem v podstatě zaznamenala pouze jednou u čtrnáctileté dívky užívající pervitin, která spíše z nudy než z opravdové potřeby seškrábala omítku ze stěny a posléze ji vdechla, aby měla pocit „sjetosti“. Jedním ze základních kritérií pro přijímání dětí do našeho zařízení je mj. to, že dítě není závislé na drogách ani alkoholu – tím je vyloučena možnost, že na pobyt nastoupí narkoman nebo mladistvý s počínající závislostí, zneužívající látku velmi často.
Sebepoškozování Sebepoškozování představuje chování bez vědomého a cíleného záměru zemřít, jehož důsledkem je poškození tělesné integrity. Přesná definice takového jednání je velmi nesnadná a nemá charakter přesné klinické klasifikace. Sebepoškozování má sociální kontext a sociokulturní pozadí. Zacházení s lidským tělem je determinováno sociálními okolnostmi a rituály, které mají kulturní a sociální význam. Tyto okolnosti rozhodují o tom, které zásahy do lidského těla lze pokládat za konvenční normu (např. tetování nebo piercing) a které již mají charakter sebepoškozování v patologickém slova smyslu.43 Automutilace představuje sebepoškození symbolického významu, které je zaměřené proti části těla (ruce, genitálie). Vyjadřuje patologické pocity viny a sebepotrestání při těžké depresi. Sebepoškozování je nejčastěji spojováno s vědomým, záměrným, často opakovaným sebezraňováním bez vědomé sebevražedné motivace. Nejčastěji jde o řezná poranění kůže, zápěstí, předloktí, hřbetů rukou, škrábance, vyřezávaní znaků do kůře. K sebepoškození bývají použity ostré předměty (žiletka, sklo). Další formou může být popálení, např. cigaretou nebo zapalovačem. Nejčastěji uváděným motivem bývá pocit vzteku na sebe samého, úleva od napětí, někdy též přání zemřít. Syndrom

____________ 43

(Doktorka.cz: Způsoby sebepoškozování, 2003)

34

záměrného sebepoškozování představuje širší pojetí sebepoškozujícího chování jako patologického jevu u poruch osobnosti nebo u jedinců závislých na návykových látkách. Syndrom pořezávaného zápěstí má charakter sebepoškozování, v němž dominuje pořezávání, typicky na zápěstí a předloktí, které nemá vědomý suicidální motiv. Sebepořezání vede k úlevě a k opakování tohoto jednání při tenzi. Předávkování léky představuje neindikované, nepřiměřené nebo nadměrné užití dávky léků bez zřetelného suicidálního úmyslu. Předávkování bývá často opakované.44 Příklad z praxe: Jedná se o celkově frekventovaný jev mezi dětmi, se kterými se setkávám. Nejčastěji mívá sebepoškozování formu řezání do kůže ostrými předměty nebo vyrývání různých nápisů do kůže špendlíky či jehlami (nejčastěji děti vyrývají jméno osoby, ke které cítí velkou náklonnost ať už je opětována nebo ne). Setkali jsme se také u chlapce s pojídáním špendlíků z ústavních nástěnek, s bodáním špendlíků pod nehty, některé děti měly tendence rozdírat si pěsti neustálým bušením do zdi či boxovacího pytle. Snad nejhorším pokusem o sebepoškození (nebo spíše sebevraždu) v historii našeho zařízení byl případ chlapce, který se pokoušel upálit (po pobytu v SVP nastoupil do péče psychiatrické léčebny). Z posledních případů bych zmínila chlapce, který si po prvním neúspěšném pokusu o sebevraždu (chtěl se uškrtit prostěradlem) podřezal v noci na oddělení žíly ukrytou žiletkou (nalezen téměř hned po činu, v současnosti umístěn na psychiatrii). Zabránit sebepoškozování klientů není v žádném případě jednoduchá záležitost, většina dětí mající tyto tendence, skončí na psychiatrii. SVP bohužel nemá účinné prostředky ani kompetence, aby mohlo tomuto jevu zabránit.

35

3 RODINA JAKO RIZIKOVÝ FAKTOR PRO ROZVOJ PORUCHY CHOVÁNÍ 3.1 NÁHRADNÍ RODINNÁ PÉČE

V různých historických publikacích nacházíme zmínky o péči o osiřelé děti. Příkladně historie Říma popisuje ústavní péči o tyto děti. V případě přijímání sirotků do rodiny byl však často především sledován zájem osvojitelů (zachování rodu) a nikoliv dítěte.V roce 335 byl založen útulek pro opuštěné děti v Konstantinopolu, v roce 787 byl zřízen první nalezinec v Miláně, další vznikaly především v Itálii a ve Francii (Montpellier 1070, Florencie 1317, Benátky 1338, Paříž, Freiburg 1362, Ulm 1368, Toledo 1480). Při větších klášterech nebo u velkých kostelů byly zřizovány schránky pro odložené děti. V roce 1198 Inocenc III. založil první oficiální schránku tohoto typu v Římě. V Praze vznikl nalezinec (založili ho v Čechách žijící Vlaši) v roce 1575 při špitále Pro deo et pauperei, který fungoval téměř 200 let. Ve středověku probíhaly v našich zemích adopce pouze u šlechty a to většinou z důvodu zachování rodového majetku a privilegií. Běžná lidská laskavost, která vedla k péči o cizí dítě, nebo lidská zištnost, která vedla k využívání sirotka však pravděpodobně existovala vždy a všude.61 V období osvícenectví se nalezince začaly zřizovat hromadně, v roce 1789 za vlády císaře Josefa II. byl zřízen známý pražský nalezinec (v ulici Ke Karlovu současný soubor dětských klinik), tehdy přijímali až 3000 dětí ročně, ale byla vysoká úmrtnost (přibližně 70%). Po obou světových válkách v Evropě velmi vzrostl počet sirotčinců a ústavů různého typu pro osiřelé děti. Také velmi vzrostl zájem o kvalitu života dětí v nich.62 Příčiny, které vedou k umístění dítěte do náhradní rodinné péče jsou následující: - duševní onemocnění rodičů - rodiče ve výkonu trestu - rodiče alkoholici, narkomani - dlouhodobé onemocnění rodičů nebo úmrtí rodičů - dlouhodobá služební cesta

____________ 61

(Náhradní rodinná péče a její úskalí, 2007)

62

(Matějček, 1999)

36

3.1.1 PĚSTOUNSKÁ PÉČE

Pěstounská péče je státem garantovaná forma náhradní rodinné péče, která zajišťuje dostatečné hmotné zabezpečení dítěte i přiměřenou odměnu těm, kteří se ho ujali. Dítě může být svěřeno do pěstounské péče fyzické osobě nebo do společné pěstounské péče manželů; jedinou hmotně právní podmínkou je zájem dítěte. Osoba pěstouna musí poskytovat záruku řádné výchovy dítěte. Pěstoun má právo zastupovat dítě a spravovat jeho záležitosti jen v běžných věcech, k výkonu mimořádných záležitostí (např. vyřízení cestovního dokladu) žádá souhlas zákonného zástupce dítěte.63 Jedná se o svazek vzniklý na základě rozhodnutí soud, který končí zletilostí dítěte. V některých případech mohou biologičtí rodiče navštěvovat svoje dítě, mají právo rozhodovat o důležitých věcech týkajících se dítěte (např. vydání cestovního pasu, volba školy atd.), pěstouni mají právo rozhodovat o běžných věcech. Pěstounská péče může být soudem zrušena ze závažných důvodů. Důležitý znak pěstounské péče je to, že je placená – jedná se o odměnu pěstounů, příspěvek na úhradu potřeb dítěte atd. (upravuje zákon č. 117/1995 Sb. o státní sociální podpoře). Pěstounská péče je určena především dětem, které ze zdravotních nebo sociálních důvodů nemohou být osvojeny. Často jde o děti starší a o skupiny sourozenců, často romského etnika. V praxi se uplatňují dva typy pěstounské péče – individuální a skupinová. Individuální probíhá v běžném rodinném prostředí, skupinová v tzv. zařízeních pro výkon pěstounské péče nebo v SOS dětských vesničkách. Pro přehlednost uvádím následující tabulku:64

____________ 63

(http://www.adopce.com)

64

(ICM NIDM MŠMT: Pěstounská péče, 2006)

37

Jak již bylo řečeno, na rozdíl od osvojení nemusí být dítě svěřované do pěstounské péče právně volné. Pěstoun není zákonným zástupcem dítěte a k dítěti nemá vyživovací povinnost. Částka, kterou stát přispívá na výživu dítěte, tvoří pro lepší představu cca 1,3 životního minima. Ročně bývá v ČR do pěstounské péče svěřováno zhruba 700 dětí, z toho zhruba polovinu představují děti přecházející přímo od rodičů do péče příbuzných. Kolem 350 dětí bývá do pěstounské péče umisťováno z péče ústavní.65 Pěstounská péče může být také vykonávána v zařízeních pro výkon pěstounské péče (tzv. skupinová pěstounská péče). Pěstoun uzavírá se zřizovatelem dohodu o výkonu pěstounské péče v zařízení a pobírá odměnu, která se posuzuje jako plat – je tedy zdravotně a sociálně pojištěn. Ostatní hmotné nároky, resp. pěstounské dávky, jsou shodné s dávkami individuální pěstounské péče.66

3.1.2 OSVOJENÉ DÍTĚ

Osvojení (adopce) - je státem garantovaná a zákonem ošetřená forma náhradní rodinné péče, při které přijímají manželé či jednotlivci za vlastní opuštěné dítě a mají k němu stejná práva a povinnosti, jakoby byli rodiče.67 Osvojením vzniká mezi osvojiteli a dítětem vztah jako mezi biologickými rodiči a vlastními dětmi. Dítě získává příjmení nových rodičů, vztah s ostatními příbuznými osvojitelů je příbuzenský. Osvojit lze pouze nezletilé dítě a to za podmínky, že je právně volné – tzn. se souhlasem biologických rodičů nebo zákonného zástupce dítěte, dále pokud rodiče od narození po dobu dvou měsíců neprojevují žádný zájem, nebo opravdový šestiměsíční nezájem biologických rodičů. Osvojit dítě může manželská dvojice, manžel(ka) rodiče dítěte nebo jedinec. Děti vhodné k osvojení jsou děti, u kterých se předpokládá méně problémový zdravotní a psychomotorický vývoj a které je možno předat do rodinné péče především v raném věku.68

____________ 65

(Fond ohrožených dětí: Pěstounská péče, 2000)

66

(Zákon č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí)

67, 68

(http://www.adopce.com)

38

Náš zákon definuje osvojení též jako zrušitelné a nezrušitelné:69


zrušitelné - osvojitelé se nezapisují do matriky jako rodiče, v rodném listu dítěte zůstávají uvedeni původní rodiče; - soud může osvojení zrušit z důležitých důvodů; - tento typ je využíván u dětí mladších jednoho roku, neboť nezrušitelné osvojení je možné pouze u dětí starších než jeden rok;




nezrušitelné - osvojitelé jsou na základě rozhodnutí soudu zapsáni v matrice místo rodičů osvojence; - minimální věková hranice osvojovaného dítěte je jeden rok;

Osvojení zrušitelné může být změněno v osvojení nezrušitelné, nikoliv však naopak. Vyrůstání dítěte v jiném než rodinném prostředí může mít za následek vznik poruch chování. Můžeme si položit otázku, které faktory vliv mají a které ne. Jeden z nich (daleko více než biologická stránka) např. je, aby prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, umožňovalo fixovat se na jednu osobu. Patogenní není ani tak to, že by se náhradní pěstouni či vychovatelé v dětských domovech dětem nevěnovali, často právě naopak. Patogenní je, když se střídají a dítě se nemůže na žádný takový objekt zavěsit, fixovat, což je mechanismus, ke kterému v dětství zcela přirozeně dochází. Základní vazba je fixace na rodiče, na objekt, s nímž se mohou identifikovat, pozorovat ho při práci, jak co dělá, jak reaguje – prostřednictvím modelu (vzoru) vrůstat do společnosti.70

3.2 NEÚPLNÁ A DOPLNĚNÁ RODINA

♦

Neúplná rodina

Je důležité si nejprve definovat pojem neúplná rodina. Zatímco rodinu úplnou představují oba rodiče a jejich dítě nebo více dětí, v rodině neúplné jeden z rodičů chybí. Může tomu tak být z důvodu úmrtí rodiče nebo rozvodu, což je jev v českých rodinách nejčastější. ____________ 69

(Zákon č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí)

70

(http://www.hoschl.cz/files/2864_cz_DuveraAdopce.rtf)

39

V posledních desetiletích se v Evropě setkáváme s dramatickými změnami struktury rodiny, v celosvětovém měřítku můžeme hovořit o rostoucím počtu neúplných rodin (v dnešní době tvoří přibližně 25 % všech domácností). Ve všech zemích bez rozdílu je 90 % ze všech neúplných rodin tvořeno ženou žijící společně s dětmi.71 Vysoký výskyt domácností, v jejichž čele stojí žena, je způsoben na jedné straně rozhodnutím být svobodnou matkou bez stálého partnera, rozvodem nebo ovdověním. Na druhé straně k tomu vedou ekonomické krize, dlouhodobá migrace, vlny uprchlictví a v neposlední řadě opuštění rodiny ze strany muže.72 Neúplné rodiny jsou často vystaveny sociálním a kulturním tlakům a přijetí těchto rodin se liší v závislosti na důvodu jejich vzniku. Neúplné rodinami existovaly v průběhu celé historie, s postupem času však docházelo k proměnám ve způsobu jejich vzniku. I v minulosti tvořily významný podíl v rámci rodinných domácností, vznikaly však především v důsledku úmrtí jednoho z rodičů a menší pravděpodobnosti opětovného sňatku ovdovělých. Výjimkou nebyly ani nemanželské děti svobodných matek. Oproti minulosti tedy došlo ke strukturálním změnám - dnes v rámci neúplných rodin převažují domácnosti rozvedených, odděleně žijících vdaných a ženatých a také domácnosti svobodných matek, které však své mateřství vědomě plánovaly.73 Vysoká úroveň rozvodovosti vede k neustálému růstu počtu dětí, které si do svého života odnášejí zkušenost s rozvodem svých rodičů. V devadesátých letech minulého století se zastoupení rozvodů manželů s nezletilými dětmi mírně snižovalo a naopak rostl podíl rozvodů bezdětných manželství. Přesto však tvořily rozvody manželů s dětmi v roce 1998 téměř 67 % z celkového počtu rozvodů a od jednoho z rodičů tak bylo v tomto roce odloučeno více než 32 tisíce dětí.74 V důsledku snižující se úrovně plodnosti rostl podíl rozvádějících se párů s jedním dítětem a naopak klesal podíl rozvádějících se rodin se dvěma a více dětmi. Tato situace může být ovlivněna tím, že vyšší počet dětí mají v dnešní době nejčastěji buď rodiny věřících, nebo lidé s nekontrolovanou plodností, přičemž obě tyto skupiny se rozvádějí méně často. U věřících lidí je na rodinu a výchovu dětí kladen vyšší důraz a setkáváme se u nich také se zvýšenou odpovědností vůči rodině.75 ____________ 71, 73

(http://www.demografie.info)

72

(van der Avort a kol., 1995)

74

(Kučera, 1994)

75

(Populační vývoj České republiky, 1999)

40

Vznik neúplné rodiny s sebou přináší otázky vlivu této nové situace na děti, které v rodině žijí. V rodinách tohoto typu se setkáváme s větším množstvím problémů (mezi něž patří zhoršení ekonomické a sociální situace rodiny), a řada z nich se bezprostředně dotýká dětí. V naprosté většině případů je neúplná rodina tvořena pouze matkou s dětmi, chybí zde socializační vliv otce. (Tato situace je ještě posílena faktem jisté feminizace výchovného procesu, kdy je dítě od útlého dětství obklopeno převážně ženami, a to i v předškolních a školních zařízeních.) Často také dochází ke změně postoje matky i širšího sociálního okolí k dítěti a jeho chování. Celkový emočně sociální vývoj takového dítěte se tak začíná odlišovat od vývoje dětí vyrůstajících v úplných rodinách. Navíc vzhledem k tomu, že se v těchto rodinách setkáváme převážně s rozvedenými rodiči, je druhý rodič většinou naživu, a to činí situaci neúplné rodiny komplikovanější než v minulosti.76

♦

Doplněná rodina Jedná se o rodinné společenství, v němž jeden z manželského páru je vlastním

biologickým rodičem dítěte a druhý je tzv. „nevlastní“. Vzniká tedy po druhém a dalším sňatku jednoho z rodičů. Do rodiny tak vstoupí nový partner matky nebo otce, který může být sám, nebo přinášet do rodiny své vlastní dítě. Doplněná rodina přináší nejkomplikovanější typ vztahů, hlavně mezi dítětem a novým partnerem rodiče. Počet doplněných rodin v současnosti převažuje nad rodinami, které jsou tvořeny oběma biologickými rodiči dítěte. V doplněných rodinách často dochází k problémům rodičovství. Je proto potřeba postupné sbližování nového partnera s dítětem, nevlastní rodič má fungovat spíše jako přítel, což mu umožní pozitivní akceptaci dítětem. Nový partner by neměl hned od počátku začít vychovávat „cizí“ děti. Největší odpor v situaci přijetí nového partnera do rodiny kladou děti v pubertě. Je třeba znovu začít formovat rodinnou identitu, rituály a tradice. Všichni dospělí si musí uvědomit kvalitativní rozdíl vztahů partnerských a rodičovských.

____________ 76

(Pavlík, 1992)

41

3.3 PSYCHICKY ČI FYZICKY TÝRANÉ DÍTĚ

Tělesné týrání je definováno jako tělesné ublížení dítěti anebo jeho nezabránění, příp. nezabránění utrpení dítěte, včetně úmyslného otrávení nebo udušení dítěte, a to tam, kde je určitá znalost či důvodné podezření, že zranění bylo způsobeno anebo že mu vědomě nebylo zabráněno. Psychické týrání zahrnuje chování, které má vážný negativní vliv na citový vývoj dítěte a vývoj jeho chování. Psychické týrání může mít formu verbálních útoků na sebevědomí dítěte, opakované ponižování dítěte či jeho zavrhování. Vystavování dítěte násilí nebo vážným konfliktům doma, násilná izolace, omezování dítěte, vyvolávání situace, kdy dítě má skoro stále pocit strachu, což může též působit psychické ublížení. (Etiopatogeneze, definice podle Zdravotní komise Rady Evropy z roku 1992)

O týrání mluvíme, když dospělí úmyslně ubližují dítěti, záměrně mu způsobují bolest nebo ho před ní nechrání. Podle toho, jak se dětem ubližuje, rozlišujeme tělesné a citové týrání. Tělesné týrání zahrnuje nejčastěji bití, kopání, pálení, opaření, kousání, škrcení nebo nepodávání jídla. Tělesné týrání může způsobit zranění, například modřiny, pohmožděniny, popáleniny, jizvy, zlomeniny, poranění vnitřních orgánů nebo poškození mozku. V nejvážnějších případech vede ke smrti. O citovém týrání hovoříme tehdy, když například rodiče odmítají svému dítěti projevovat lásku nebo cit, vyhrožují mu a záměrně ho urážejí, často na něho nadávají či ho jinak ponižují. Citové týrání bolí někdy víc než tělesné a bolest po něm dlouho přetrvává. Každé dítě potřebuje lásku a jistotu, že ho má někdo rád. Pokud mu tyto pocity chybí, velmi trpí. Citové ubližování může vést k tomu, že si dítě nebude věřit a nenaučí se milovat a vážit si sebe a druhých. Oběťmi tělesného a citového týrání se v našem státě stává ročně několik desítek tisíc dětí. Přesné číslo neznáme a asi ho nikdy nepoznáme. Týrání dětí probíhá obvykle ve skrytu rodiny nebo se děje za zdmi různých ústavních zařízení. Pokud se týrání děje v institucích, především v různých kolektivních zařízeních, říkáme mu systémové týrání. V obou případech je zahaleno tajemstvím a není lehké se o něm dozvědět.77

____________ 77

(Nadace Naše dítě: Dejme týrání dětí červenou kartu! 2005)

42

Syndromem CAN (Child Abuse and Neglect – Týrané a zanedbávané dítě) trpí v současné době přibližně 1 – 2 % dětí. Přesnější určení jejich počtu není možné, protože celá řada případů není zachycena. Dítě nejčastěji poškozují jeho rodiče, event. další členové rodiny. Toto chování lze chápat jako zneužití fyzické síly či psychické nadřazenosti a moci dospělého nad komplementárně podřízeným a závislým dítětem. Zanedbávání mohou být vystaveny děti od raného věku, totéž platí i o týrání. V nadpoloviční většině jsou týrány děti mladší šesti let. Zanedbáváním i týráním bývají ve stejné míře postiženi chlapci i dívky. Nějakou zkušenost s psychickým týráním, které je pravděpodobně běžnější než týrání fyzické, udává 69 % českých dospělých. Přesnější vymezení počtu sexuálně zneužívaných dětí je ještě obtížnější, protože o značné části z nich se nikdy nikdo nedozví.78

3.3.1 ZANEDBÁVÁNÍ DÍTĚTE

Zanedbávání dítěte vede k poškozování vzniklému v důsledku nedostatečného uspokojování jeho potřeb, jehož příčinou je omezení standardní interakce mezi rodičem a dítětem. Pro tuto variantu je typický nedostatek něčeho, lze ji charakterizovat jako strádání, tj. deprivaci. Matějček vymezuje, jací lidé budou s větší pravděpodobností jednat tímto způsobem a jaké děti jsou zanedbáváním ohroženy, protože nejsou schopné své rodiče dostatečně zaujmout. Vždycky jde o interakci rodiče s dítětem v určité situaci.79 •

Zanedbávající rodiče Lidé, kteří nemají pro rodičovskou roli dostatečné kompetence, nejsou schopni

nebo aktuálně se nemohou o dítě přijatelným způsobem starat. Jsou to např. mentálně postižení, somaticky či psychicky nemocní, jedinci s poruchou osobnosti, zdevastovaní abúzem alkoholu nebo drog, se zkušeností citové deprivace atd. Často jde o osoby s nízkou sociokulturní úrovní, jejichž domácnost i vztahy mezi jednotlivými členy rodiny mají celou řadu nedostatků.

____________ 78

(Vaníčková a kol., 1997)

79

(Matějček, 1995)

43

Mohou to být také lidé, kteří nemají k rodičovství dostatečnou motivaci, kteří jsou příliš zaujati svými problémy nebo svými zájmy. Jsou to např. mladí a nezralí rodiče, jedinci žijící v hmotné bídě nebo zaujatí svou vlastní profesní kariérou, svými zálibami. •

Zanedbávané děti Zanedbávané bývají například děti, které jsou natolik pasivní, apatické, nenápadné

a nevýrazné, že nedovedou své rodiče dostatečně zaujmout. Může se také jednat o děti které jsou nějakým způsobem znevýhodněné, a proto méně žádoucí, které zklamaly očekávání rodičů – např. děti postižené nebo nemocné.

3.3.2 FYZICKÉ A PSYCHICKÉ TÝRÁNÍ Riziko týrání dítěte je zvýšené v rodinách, kde jsou vztahy mezi jejími členy narušené (lidé spolu dostatečně otevřeně nekomunikují, převažuje netolerance, kritika a odmítání). Členové těchto rodin nejsou schopni kooperovat při řešení problémů, chybí vzájemná podpora, převažuje napětí a nespokojenost, vše se řeší násilným způsobem. Agrese vůči dítěti je jedním z projevů nakumulovaného napětí, které vyplývá z neschopnosti rodiny zvládnout své problémy. Dítě jako její nejslabší člen se stává obětí této dysfunkce. Dochází k přenosu násilí a náhradnímu odreagování, např. manželského konfliktu. V případě týrání a zneužívání nejde o nedostatečnou aktivitu rodiče, tj. o kvantitativní odchylku, ale o její patologickou změnu, tj. o kvalitativní odlišnost od normy.80 Tímto způsobem jsou ve větší míře ohroženy děti, které dospělé nějakým způsobem provokují a nadměrně vyčerpávají. Tyto děti navíc působí dojmem, že se tak chovají úmyslně, aby rodiče dráždily. Obvykle jsou to děti, které se odlišují od normy. Stejně tak se budou s větší pravděpodobností dopouštět násilí určití dospělí, jimž je společné, že nezvládli svou moc nad dítětem.81

____________ 80

(Nadace Naše dítě: Dejme týrání dětí červenou kartu! 2005)

81

(Matějček, 1995)

44

Matějček upozorňuje i na význam situačních faktorů, které mohou působit jako spouštěč násilného chování. Typickou variantou je tzv. Medein komplex, kdy jeden partner trestá druhého prostřednictvím dítěte (když ho např. bije), protože dospělému přímo ubližovat nemůže.82 •

Týrající rodiče Lidé, kteří se nedovedou dostatečně ovládat a mají obecně zvýšený sklon reagovat

násilím. (Jde o jedince s anomálním vývojem osobnosti, duševně nemocné, alkoholiky, toxikomany, kteří v rámci abúzu ztrácejí zábrany, s organickým poškozením mozku apod.) Jsou to osoby, pro něž je charakteristická nezdrženlivost, dráždivost, výbušnost a neodpovědnost, lidé citově chladní a bezohlední. Často jde o příslušníky dysfunkčních rodin, kde jsou běžné konflikty mezi partnery, někdy i násilného charakteru. Lidé soustředění na své problémy nebo zájmy, které dítě nadměrně zatěžuje. Toto riziko se zvyšuje v situaci, kdy jsou sami nadměrně stresováni a nedostává se jim potřebné emoční podpory, ani reálné pomoci. Dítě jim poslouží jako dosažitelný objekt k vybití negativních emocí. Lidé, kteří o děti obecně nestojí, jsou jim na obtíž, mají jiný hodnotový systém. Typické hodnocení dítěte týrajícím rodičem: dítě je z jeho pohledu primárně špatné, jeho negativní projevy považuje za vrozené a trvalé, zatímco všechno pozitivní přičítá výchově. Průměrní rodiče mají spíše opačný názor, nepovažují své dítě za nenapravitelně špatné.83 Lidé se zvýšenou potřebou moci nad dítětem, která slouží jako kompenzace pocitů méněcennosti a nejistoty. (Jde například o jedince dlouhodobě nezaměstnané, s neuspokojivým osobním životem, zatížené dysfunkčním manželství.) Lidé s negativní zkušeností z dětství, kteří byli sami zanedbáváni či týráni – 70 % násilníků bylo samo v dětství týráno a všichni byli tvrdě fyzicky trestáni.84 Týrajícím rodičem bývá častěji muž, vlastní nebo nevlastní otec dítěte. Ženy-matky jsou spíše pasivními účastnicemi, násilný způsob zacházení s dítětem akceptují, resp. tolerují, i když důvody jejich chování mohou být různé.

____________ 82

(Matějček, 1995)

83

(Pöthe, 1996)

84

(Krejčířová, 2001)

45

•

Děti, které bývají týrány Děti, jejichž chování je nesrozumitelné, a jejichž výchova je proto náročnější. Může

jít např. o úzkostné děti, které provokují svou ustrašeností, děti neslyšící nebo mentálně postižené apod. Děti, které svým chováním rodiče nadměrně zatěžují, dráždí a vyčerpávají, vyvolávají jejich nechuť či odpor. Jsou to především děti trpící syndromem hyperaktivity, děti nemocné, děti s tzv. obtížným temperamentem apod., u nichž převažuje negativní emoční ladění, sklon k afektivním projevům, zvýšená aktivita spojená se sníženou adaptabilitou.85 Děti, jež nesplňují očekávání rodičů, nějakým způsobem je zklamaly. Jsou to např. děti postižené, nehezké, neprospívající, sociálně neobratné, nešikovné. Děti, které vymáhají uspokojení svých potřeb provokujícím chováním. Činí tak proto, že jejich rodiče jim běžně nevěnují dostatečnou pozornost. Tímto způsobem reagují např. děti deprivované.

3.3.3 ROZPOZNÁNÍ TÝRÁNÍ Existuje několik způsobů, které nás na ubližování dítěti mohou upozornit:86

1) Sdělení dítěte - týrané dítě se s ubližováním svěří málokdy. Především proto, že je mu vyhrožováno, ale i proto, že chrání rodiče. Navíc má zkušenost, že se mu většinou nevěří. 2) Sdělení třetí osoby - děti se se svým trápením svěřují především kamarádům, proto je nutné každé jejich upozornění či vyjádření obavy brát vážně. 3) Negativní vlivy ve výchovném prostředí dítěte: - časté konflikty mezi rodiči s užitím násilí; - předchozí hlášení o špatném zacházení s dítětem, vč. záznamů na sociálním úřadě či na policii;

____________ 85

(Krejčířová, 2001)

86

(Nadace Naše dítě: Dejme týrání dětí červenou kartu! 2005)

46

- závislost na drogách nebo na alkoholu u jednoho nebo obou rodičů; - nepříznivá finanční situace v rodině, nezaměstnanost rodiče; - vysoká pracovní zátěž obou rodičů; - neúplná nebo tzv. doplněná rodina s nevlastním rodičem; - probíhající rozvod rodičů; - časté střídání partnerů u rodičů atd.; 4) Změny v chování dítěte: - celková stísněnost a nezájem o dění kolem; - zvýšená opatrnost v kontaktu s dospělými; - úzkost a vyděšené reakce v přítomnosti konkrétních dospělých osob nebo v situaci, kdy je dítě s dospělým samo; - vyhýbání se školním a mimoškolním aktivitám; - nápadně lhostejné postoje, výroky typu „mně je to jedno“; - agresivní napadání a šikanování vrstevníků; - zvýšená citová dráždivost a agresivní projevy na sebemenší podněty; - potíže se soustředěním a zhoršením prospěchu ve škole; - váhání s odchodem domů po vyučování; - neomluvené absence ve škole; - odmítání jídla nebo přejídání; - sebepoškozování; - útěky z domova; 5) Známky na těle dítěte: - opakovaná zranění včetně zlomenin; - modřiny, řezné rány; - otoky částí těla, například rtů, tváří, zápěstí; - stopy po svazování; - otisky různých předmětů na těle; - natrhnutí ucha; - otisky dlaně a prstů; - stopy po opaření nebo popálení cigaretou atd.;

Na možnost týrání bychom měli myslet pokaždé, když se některé z uvedených známek vyskytují současně nebo v krátkém časovém sledu. Při dotazech na původ těchto zranění dítě neodpovídá nebo udává nepravděpodobné vysvětlení. 47

4 RODINA JAKO RIZIKOVÝ FAKTOR PRO UMISŤOVÁNÍ DĚTÍ DO SVP

4.1 METODOLOGIE VÝZKUMU •

Pedagogický problém Jak již bylo výše řečeno, rodina je jedním z nejvýznamnějších faktorů pro

formování osobnosti dítěte, pro jeho fyzický i psychický vývoj, ovlivňuje jeho budoucí vzorec chování pro vztahy ve vlastní rodině. Rodiny klientů umístěných v SVP však vykazují výrazné známky dysfunkčnosti, rodinné klima je narušeno. Tyto faktory mohou v důsledku významně přispět k umístění dítěte z těchto rodin do SVP. Výzkum na výše uvedené téma je kvalitativní a sleduje tyto cíle:

•

Cíle výzkumu a) První část výzkumu je zaměřena na zkoumání rodiny jako rizikového faktoru, který může vést až k umístění dítěte do Střediska výchovné péče. Tato část je brána z pohledu rodiče dítěte, mapuje rodinnou situaci, přátele dítěte, výchovné problémy a podrobnosti o výchově dítěte. b) Druhá část výzkumu se věnuje zjišťování rodinného klimatu z pohledu dítěte, umístěného do SVP. Důraz byl kladen na anonymitu, klienti tedy mohli odpovídat na kladené otázky pravdivě. Otázky byly zaměřeny většinou na zjištění vztahu mezi klientem a jeho rodiči a také na komunikaci mezi nimi a celkovou soudržnost rodiny.

•

Hypotetická tvrzení

Typické dysfunkční rodinné prostředí dítěte umístěného do SVP má následující znaky: -

rodina je ve většině případů neúplná, popř. doplněná;

-

rodiče dítěte mají velmi často problémy se zneužíváním alkoholu;

-

klima v rodině a komunikace mezi dítětem a rodiči je na velmi špatné úrovni;

48

•

Metody výzkumu a)

Dotazník č. 1 – tento dotazník byl dán rodičům před nástupem dítěte do SVP. Obsahuje otázky ohledně rodinného zázemí, členů rodiny či sourozenců (vlastních i nevlastních). Zjišťuje také, jaké mají rodiče povědomí o kamarádech svého dítěte, obsahuje dotazy na starosti v rodině (alkoholismus, výkon trestu, psychické nemoci) a s dítětem samotným, táže se na rodičovský systém odměn a trestů. Formulář dotazníku je uveden v Příloze č. 1.

b)

Dotazník č. 2 – tento dotazník byl použit pro zkoumání rodinného klimatu a vztahů mezi rodiči a dítětem. Konkrétně se jedná o dotazník podle R. E. Tartera, který volně adaptovali Nešpor, Csémy, Müllerová a Provazníková, verze 7/98.87 Dotazník byl předložen klientům při jejich pobytu v SVP, otázky zodpovídali anonymně. Formulář dotazníku je uveden v Příloze č. 2.

c)

Analýza dokumentů – současně s vyhodnocováním vyplněných dotazníků jsem prováděla analýzu dokumentů, konkrétně sociálních a osobních spisů daných klientů, což mi umožnilo vyhodnocování rozšířit a obohatilo výzkum o další zjištění (např. o výzkum kvality materiální péče o dítě apod.).

d)

•

Rozhovor – neformální rozhovor s rodiči klientů.

Sledovaný soubor Celkový vzorek zkoumání představuje 100 dětí (pro představu – 100 klientů se ve

Středisku výchovné péče vystřídá zhruba za rok a půl). Z tohoto vzorku bylo 68 chlapců a 32 dívek. 73 dětí úspěšně ukončilo celý dvouměsíční (konkrétně šedesátidenní) pobyt, 27 muselo středisko z různých závažných důvodů opustit před dokončením pobytu (důvody mohou být mj. útěk, opakovaný útěk, šikana, zneužití drogy, nadměrné kouření apod.). Věkové složení dětí bylo 12 – 18 let.

____________ 87

(Nešpor, Csémy, Pernicová, 1998)

49

4.2

PRŮBĚH ŠETŘENÍ Výzkum – dotazníky, analýza dokumentů a rozhovory byly provedeny v časovém

rozmezí leden 2007 – prosinec 2007. Následné vyhodnocování dat bylo proveden v měsících leden – duben 2008. Dotazníky pro rodiče a analýza sociálních a osobních spisů byly provedeny současně. Dotazníky jsou součástí obsáhlých sociálních spisů, které mj. obsahují podrobnosti o fungování rodiny, soudní spisy např. z rozvodu rodičů, policejní protokoly (pokud má dítě za sebou trestnou činnost), psychiatrická vyšetření rodičů nebo dítěte a také zdravotní dokumentaci klienta. V osobních spisech klientů uvedena rodinná anamnéza – podrobnosti o rodinném životě, složení rodiny, počet vlastních i nevlastních sourozenců, podrobnosti o vztazích mezi jednotlivými členy domácnosti, psychiatrické poruchy a patologické chování rodičů. Dále je zde uvedena osobní anamnéza klienta – průběh porodu, adaptace na kolektiv v MŠ, prodělané dětské nemoci a také současné chování klienta, zahrnující i poruchové chování, soužití se členy domácnosti, příslušnost k závadové partě, inteligenční pásmo klienta atd. Poslední důležitou součástí osobních spisů je školní anamnéza – výčet škol, kterými klient prošel, spolu s popisem problémů, které jej na dané škole provázely. Dotazníky, které byly předloženy klientům, byly vypracovávány anonymně na základě souhlasu klienta se zodpovězením otázek. Dotazníky byly vyplňovány v průběhu pobytu klienta ve Středisku výchovné péče a to buď v osobním volnu, nebo ve zbylém čase vyhrazeném pro samostudium klientů po splnění zadaných úkolů. Neformální rozhovory s rodiči byly nejsložitější součástí výzkumu. Probíhaly v rámci návštěvních sobot, záleželo však na tom, zda se rodiče za svým dítětem vůbec dostaví a také zda budou ochotní odpovědět na mnou kladené otázky ohledně rodinného života. Tato metoda přinesla nejméně použitelných dat pro výzkum, rodiče se na návštěvy do SVP za svým dítětem dostavovali spíše sporadicky, v minimu případů byli přítomni oba rodiče (většinou pouze matka a sourozenci). Pokud byli ochotni zodpovědět mé otázky, odpovědi byly spíše sporadické, nikdy nezabíhaly do detailů.

50

4.3 ZJIŠTĚNÁ DATA A INTERPRETACE

4.3.1 RODIČE KLIENTŮ SVP 1) Složení rodiny v současnosti -

většina klientů SVP pochází z neúplných či doplněných rodin;

-

v neúplné rodině v čele s otcem žilo 6 chlapců a dvě dívky;

-

v případě úplné rodiny se jedná většinou o rodiny dysfunkční nebo afunkční;

-

jinou formou výchovy je zde míněna výchova prarodiči;

Tabulka č. 1 Současnost Úplná rodina

23

Neúplná – žije s matkou

31

Neúplná – žije s otcem

8

Doplněná rodina

34

Adopce, pěstounská péče

1

Jiná forma výchovy

3

Výsledky výzkumu ukazují, že výrazně převládají dva typy rodin: -

neúplná, kdy děti žijí pouze s matkou (otec od rodiny odešel, zemřel, nebo byl právě ve výkonu trestu);

-

doplněná (biologická matka + nový partner matky, pouze ve třech případech se jednalo o opačný případ, kdy novým rodičem byla žena);

-

v případě jiné formy výchovy byla vychovatelem babička dítěte;

2) Kvalita materiální péče o dítě -

kvalitou materiální péče je zde myšleno jídlo, oblečení, hygiena apod.;

-

stupeň č. 5 znamená naprosté zanedbávání dítěte;

-

mnohdy může nedostatek materiální péče donutit dítě k tomu, aby začalo s krádežemi – nejprve v rámci své rodiny (drobné krádeže peněz, cenných předmětů), poté v rodinách svých kamarádů a nakonec může dojít k vykrádání stánků či obchodů; 51

Tabulka č. 2 Stupeň kvality

Počet dětí

1 výrazně nadprůměrná

15

2 nadprůměrná

21

3 průměrná

35

4 podprůměrná

24

5 výrazně podprůměrná

5

-

převažující počet klientů žije v rodinách se zcela průměrnou materiální péčí;

-

stupeň č. 1 a 2 se vyskytoval převážně u rodin s dobrou socioekonomickou situací nebo pokud minimálně jeden z rodičů soukromě podnikal nebo zastával vyšší funkci na svém pracovišti;

-

poměrně vysoké číslo se objevuje u podprůměrné péče, kdy rodiče dítě zanedbávají ve většině běžných situací;

-

výrazně podprůměrná úroveň péče se vyskytla u pěti klientů, přičemž šlo o naprostý nezájem rodičů, kdy dítě bylo v podstatě donuceno starat se samo o sebe bez ohledu na věk;

3) Atmosféra v rodině -

je myšlena atmosféra, která dlouhodoběji předcházela umístění dítěte do SVP;

-

pouze mizivé procento dětí žilo v relativně klidném rodinném prostředí;

-

vyhodnocení atmosféry v rodině vycházelo z dotazníku určeného rodičům a ze sociálních spisů klientů SVP;

Tabulka č. 3 Atmosféra v rodině

Počet dětí

1 velmi dobrá

0

2 dobrá

2

3 průměrná

15

4 špatná

56

5 velmi špatná

27

52

-

podle výsledků výzkumu žije nadpoloviční většina ze zkoumaného vzorku dětí ve špatné rodinné atmosféře provázené hádkami či mírným násilím;

-

vysoké číslo se vyskytuje u velmi špatné atmosféry, což je alarmující, protože zahrnuje mj. i psychické či fyzické týrání a zanedbávání dítěte;

-

velmi dobrá atmosféra v rodině se nevyskytla u žádného klienta, jako dobrou ji označili pouze dva z dotazovaných respondentů;

Jaké charakteristiky mají vlastně rodiče problémových dětí? Většina rodičů zkoumaných klientů SVP má nižší stupeň dosaženého vzdělání a z toho vyplývající špatné pracovní uplatnění (často je jeden z rodičů evidován na úřadu práce). Častěji byl rodičem vedeným na úřadu práce otec.

4) Počet vlastních a nevlastních sourozenců -

nezřídka stojí za problémovým chováním dítěte konflikt se sourozenci;

-

pokud jsou tito sourozenci navíc nevlastní, možnost konfliktů se zvyšuje;

Tabulka č. 4 Počet vlastních sourozenců

Četnost

Počet nevlastních sourozenců

Četnost

Nemá

14

Nemá

59

1

37

1

24

2

39

2

17

3 a více

10

3 a více

0

-

z výzkumu vyplývá, že převažovaly rodiny s jedním nebo dvěma vlastními sourozenci, avšak celkem překvapivě vysoké číslo je u rodin s více než 4 dětmi;

-

u počtu nevlastních sourozenců nadpoloviční většina dětí neměla žádného, druhým nejvyšším číslem byl zastoupen jeden nevlastní sourozenec;

Rodiny s více dětmi jsou znevýhodněny ekonomicky, ale hlavně se těmto dětem může nedostávat (výrazněji než tomu je v menších rodinách) přiměřené péče a pozornosti. Tato negativní skutečnost ovšem může být ovlivněna spíše výchovnou nekompetentností rodičů. 53

5) Kontakty rodiny s dítětem během pobytu v SVP -

návštěvy v SVP probíhají jednou za čtrnáct dní v sobotu;

-

návštěva rodičů je většinou problematická, většina rodičů má malý zájem o kontakt se svým dítětem, navíc pokud má za ním dojíždět (v případě mimobrněnských rodin);

Tabulka č. 5 Osoba, forma kontaktu

Četnost

Matka – návštěva

86

Matka – korespondence

69

Otec – návštěva

47

Otec – korespondence

2

Jiná osoba – návštěva

91

Jiná osoba - korespondence

54

-

z tabulky vyplývá, že převažující osobou navštěvující dítě byla matka;

-

jinou osobou jsou v tomto případě myšleni sourozenci a kamarádi dítěte;

-

co se týče korespondence, opět převažuje matka, otec volil tuto formu komunikace s klientem pouze ve dvou případech;

6) Fyzické a psychické týrání -

velké procento rodičů vykazuje neadekvátní reakce na chování dítěte, které se projevují v nevhodném zacházení s ním;

Tabulka č. 6 Osoba, forma týrání

Chlapci

Dívky

Žádné zkušenosti

10

5

Matka – psychické týrání

6

10

Matka – fyzické týrání

5

7

Otec – psychické týrání

17

6

Otec – fyzické týrání

28

9

Jiná osoba

2

1

54

-

u chlapců jednoznačně převažuje fyzické týrání otcem (zahrnující fackování, bití, týrání různými předměty, pálení rukou nad plynovým hořákem apod.);

-

u dívek převládá psychické týrání od matky (ponižování, nadávky, nesmyslné zákazy a požadavky, které dítě nemůže splnit);

7) Sociálně patologické jevy rodičů klientů SVP -

v rodinách sledovaných dětí se podle očekávání vyskytovalo mnoho sociálně patologických jevů;

-

závadové rodinné prostředí a nevhodné osobní příklady velmi pravděpodobně způsobují nedostatečnou (či patologickou) socializaci dítěte;

-

v úvahu byli bráni rodiče a rodinní příslušníci žijící aktuálně s dítětem v domácnosti;

-

v některých domácnostech se vyskytuje více druhů patologického chování;

Tabulka č. 7 Patologické chování

1 člen rodiny

Více členů rodiny

Výkon trestu

18

2

Alkoholismus

31

23

Psychiatrické poruchy

19

9

Gamblerství

28

15

Vandalství

10

7

Sebevražda

11

0

-

převládajícím patologickým jevem byl alkoholismus jednoho ze členů rodiny, většinou se jednalo o otce;

-

nezanedbatelné číslo se vyskytuje také u gamblerství, rodiče ve výkonu trestu (opět převažoval otec) a psychiatrických poruch jednoho ze členů rodiny;

-

alkoholismus také převládá ve sloupci zahrnujícím více členů rodiny, například oba rodiče, rodič a prarodič, rodiče a sourozenci;

55

4.3.2 DĚTI – KLIENTI SVP

Jak již bylo řečeno v úvodu této kapitoly, pro klienty Střediska výchovné péče jsem použila dotazník vypracovaný R. E. Tarterem, který volně adaptovali Nešpor, Csémy, Müllerová a Provazníková v publikaci „Problémy s návykovými látkami ve školním prostředí. Časná a krátká intervence.“ Konkrétně byla z obsáhlého dotazníku použita jeho 6. oblast, která je čistě zaměřena na klienta a jeho rodinu. Dotazník samotný je uveden v Příloze č. 2. Zde budu prezentovat četnost odpovědí na zadané otázky, rozdělené podle pohlaví dítěte spolu s percentuálním výpočtem. Zkoumaným vzorkem je stále 100 klientů SVP ve věku 12 – 18 let. Dotazník byl anonymní pro větší validitu odpovědí.

Otázka

Chlapci

Dívky

Četnost

%

Četnost

%

1.

Výskyt abúzu drog u členů užší rodiny.

51

51

22

22

2.

Výskyt závažné opilosti v rodině.

29

29

18

18

3.

Výkon trestu u člena užší rodiny.

14

14

6

6

4.

Časté hádky s rodiči.

63

63

28

28

5.

Špatná soudržnost rodiny.

56

56

16

16

6.

Nízké povědomí rodičů o potřebách dítěte.

52

52

17

17

7.

Nedostatek jasných pravidel v rodině.

38

38

18

18

8.

Špatné povědomí rodičů o názorech dítěte.

46

46

25

25

9.

Časté hádky mezi rodiči.

55

55

33

33

10.

Povědomí rodičů o trávení volného času dítěte.

21

21

13

13

11.

Časté pobývání rodičů mimo domov.

19

19

9

9

12. Nízká úroveň péče rodičů.

27

27

21

21

13. Nespokojenost se současným životem.

56

56

27

27

14.

Pocit bezpečí doma.

49

49

16

16

15.

Fyzické násilí.

61

61

9

9

16.

Sexuální obtěžování.

0

0

2

2

17.

Vážná psychická porucha v rodině.

4

4

2

2

56

4.3.3 KOMPARACE

Výsledky dotazníkového šetření a analýzy sociálních a osobních spisů se v souvislosti s dotazníky klientů většinou shodovaly. Naprosto souhlasné odpovědi jsem získala v otázce týkající se výkonu trestu jednoho nebo více rodinných příslušníků, kde souhlasně odpověděl stejný počet respondentů jak z řad rodičů, tak klientů. Naopak největších rozdílů bylo dosaženo v otázkách fyzického násilí (klienti přiznávají daleko větší počet výskytu fyzického násilí od jednoho z rodičů, než v dotazníku přiznávají samotní rodiče), dále u dotazu na abúzus alkoholu (zde přiznává časté požívání alkoholu více rodičů než klientů – ne všechny děti mají zřejmě povědomí o pití rodičů), u otázky psychických poruch u členů rodiny (velmi malé povědomí klientů značí téměř pětkrát nižší počet kladných odpovědí) a velké rozpory se vyskytly také u otázky týkající se materiální péče o dítě (zde se cítí materiálně zanedbáván téměř dvakrát větší počet dětí než vyplývá z analýzy dotazníku rodičů a spisů).

4.3.4 SHRNUTÍ VÝSLEDKŮ

Výsledky dotazníků u rodičů poukazují na velmi špatné rodinné zázemí dětí. Většina rodin je rozvedených, matka výchovné působení nezvládá, dítě si s novým partnerem rodiče nerozumí, tím méně s dětmi, které nově přišly do rodiny. Většina rodin je ze sociálně slabší vrstvy, nemůže proto dítěti dopřávat kvalitní materiální péči. Nesmíme ovšem tyto rodiny zaměňovat s těmi, které dítěti tuto péči poskytnout nechtějí a dítě tímto způsobem týrají. Vztahy v rodině bývají napjaté, dítě raději volí trávení většiny času mimo domov, aby se tak vyhnulo každodenním hádkám a výstupům pod vlivem alkoholu. Poměrně velké procento rodičů nejde daleko k psychickému nebo rovnou fyzickému týrání dítěte. Je to projevem jejich vlastní slabosti či neschopnosti řešit výchovné problémy svého dítěte jinou, humánnější cestou. Je otázkou, kolik rodičů je schopno náhledu na své závadové chování a je ochotno s odbornou pomocí s tímto problémem něco udělat, k větší spokojenosti dítěte i lepší atmosféře v celé rodině.

57

4.4 ZÁVĚR VÝZKUMU

1) Potvrdila se hypotéza, že naprostá většina dětí umisťovaných do SVP žije v dysfunkční či afunkční rodině, často neúplné nebo doplněné. 2) Potvrdila se také hypotéza, že velká část rodičů klientů SVP má problémy se zneužíváním alkoholu – toto patologické chování ve výsledcích jasně převažovalo nad ostatními. 3) Taktéž se potvrdila třetí hypotéza, že většina klientů považuje klima ve své rodině a celkovou komunikaci s rodiči za špatné.

Je však třeba zvážit, nakolik byly odpovědi rodičů i klientů na zadané otázky pravdivé a nakolik zkreslené, na což narážím díky rozporům v některých citlivých otázkách týkajících se například abúzu alkoholu nebo fyzického násilí na dětech. Konflikty v rodině se přenášejí na dítě, které napjatou situaci často řeší útěkem z domova či členstvím v závadové partě. Mnoho rodičů má problémy s patologickým chováním, na svůj problém náhled nemají, neposkytují svou osobností ani svým výchovným působením dítěti patřičný pozitivní vzor, se kterým by se mohlo ztotožnit a proto je velká pravděpodobnost, že ani po návratu z preventivně výchovného pobytu v SVP nenastane změna k lepšímu a dítě si tyto zažité negativní vzorce chování vnese i do svého budoucího života a do své vlastní rodiny. •

Typická rodina klienta SVP -

rodina neúplná (děti žijí s matkou) nebo doplněná (nejčastěji o partnera matky);

-

o dítě není po materiální stránce dostatečně postaráno, spíše můžeme hovořit o zanedbávání dítěte ze strany rodičů;

-

socioekonomická situace rodiny je špatná, otec nebo partner matky bývá veden na úřadu práce;

-

vztahy v rodině jsou napjaté, děti se špatně snášejí s novými partnery svých rodičů a s jejich dětmi, které mají přijmout za své sourozence;

-

matka výchovné působení nezvládá, je nedůsledná, dítě ji nerespektuje, otec sahá po nepřiměřeném fyzickém násilí;

-

rodiče zneužívají alkohol, pod jehož vlivem mohou páchat trestnou činnost;

58

ZÁVĚR Cílem této práce bylo blížeji popsat a objasnit chování jak klientů, umístěných do Střediska výchovné péče, tak prostředí, ve kterém vyrůstají. Rodinu, která jim má pomáhat ve vývoji, v utváření hodnot, poskytovat jim kvalitní materiální i psychické zázemí. Díky provedenému výzkumu se podařilo prokázat, že místo pozitivního působení většina rodin klientů významně přispívá k poruchovému chování svých dětí, velká část z těchto rodin dokonce neplní ani své nejzákladnější funkce. V první kapitole této práce jsem se zabývala pojmem funkční a dysfunkční rodina. Pro pochopení celkového patologického působení rodin klientů SVP je zde přidána podkapitola o běžné rodině a jejích funkcích (běžnou rodinou je myšlena rodina „zdravá“, s pozitivním výchovným působením a správným fungováním) a také podkapitola o stylech rodičovské výchovy, které jsou rozděleny podle Čápa (1996). Druhá kapitola je věnována typickým poruchám chování dítěte, které je umístěno do SVP. Tyto poruchy byly pro větší přehlednost rozděleny podle věku dítěte a také podle pohlaví (existují jisté odlišnosti v poruchovém chování chlapců a dívek). Třetí kapitola je soustředěna na popis rodiny jako rizikového faktoru pro rozvoj poruchy chování u dítěte. Jsou zde uvedeny různé typy rodinné péče, které se mohou podílet větší měrou na vzniku závadového chování, než rodina úplná. Patří sem například náhradní rodinná péče, neúplná či doplněná rodina a také je zde zařazena podkapitola o psychickém a fyzickém týrání dítěte, což je poměrně častý jev typický pro dysfunkční rodinu klientů SVP. Čtvrtá kapitola se věnuje samotnému kvalitativnímu výzkumu na téma „Rodina jako rizikový faktor pro umisťování dětí do SVP“. Na základě výsledků výzkumu lze konstatovat, že sledované děti mají podle předpokladů velmi ztížený start do života: jejich rodina vykazuje mnohé závažné poruchy a není příliš (snad je příhodnější použít slova „vůbec“) stabilní. Matky i otcové mají většinou nízký stupeň vzdělání a tomu odpovídající kvalifikaci, přičemž velké procento živitelů rodin je často bez zaměstnání, případně s rodinou nežijí vůbec. Ekonomická situace většiny dětí je tudíž spíše podprůměrná, z čehož později pramení dětské krádeže toho, co se jim doma nedostává. Většina rodičů má problémové výchovné styly. Děti jsou zanedbávány, často ponechány bez dozoru, rodiče jsou velmi nedůslední nebo naopak až chorobně pedantičtí. V rodinách se často objevují sociálně patologické jevy, nejčastěji jde 59

o alkoholismus. Jaký div, že děti žijící v takovém prostředí, přejímají negativní vzory chování, které jim rodiče v hojné míře poskytují nebo od nich naopak utíkají k jiné autoritě, kterou přijaly v partě. Tyto zažité způsoby chování si poté v dospělosti přenášejí do své rodiny a je pramalá šance na sebemenší změnu, protože jiné role se dotyční neměli od koho naučit. A tak se negativní vzorce přenášejí z dětí na jejich děti a poté opět na děti jejich dětí … Říkejme tomu třeba začarovaný kruh. Úplně na závěr je třeba podotknout, že nebylo zneužito soukromých informací co se týče rodičů a klientů, příběhy z praxe jsou pozměněny.

60

POUŽITÁ LITERATURA ČÁP, J. Rozvíjení osobnosti a způsob výchovy. Praha: ISV, 1996. ISBN 80-85866-15-3 DALLOZ, D. Lhaní. Praha: Portál, 2002.

ISBN 80-7178-594-6

DUNOVSKÝ, J. Sociální pediatrie - vybrané kapitoly. Praha: Grada, 1999. ISBN 80-7169-254-9 FÜRST, M. Psychologie. Olomouc: Votobia, 1997.

ISBN 80-7198-199-0

HELUS, Z. Dítě v osobnostním pojetí: obrat k dítěti jako výzva a úkol pro učitele i rodiče. Praha: Portál, 2004.

ISBN 80-7178-888-0

JANSKÝ, P. Problémové dítě a náhradní výchovná péče ve školských zařízeních. Hradec Králové: Gaudeamus, 2004.

ISBN 80-7041-114-7

KUČERA, M. Rodina ve výsledcích sčítání 1991. Demografie, roč. 36, č. 3. MATĚJČEK, Z. a kol. Náhradní rodinná péče. Praha: Portál, 1999. ISBN 80-7178-304-8 MATĚJČEK, Z. a kol. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Praha: Avicenum, 1995. ISBN 80-7169-192-5 MATOUŠEK, O., KROFTOVÁ, A. Mládež a delikvence. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-226-2 MLČÁK, Z. Sociální psychologie pro učitele. Ostrava: Ostravská univerzita, 2003. ISBN 80-7042-242-4. NEŠPOR, K., CSÉMY, L., PERNICOVÁ, H. Problémy s návykovými látkami ve školním prostředí. Časná a krátká intervence. Praha: Sportpropag, 1998. PAVLÍK, Z. Neúplné rodinné domácnosti. In: Pavlík, Z. (Ed.). Sňatečnost a rodina. Praha: Academia, 1992. ISBN 80-200-0068-2 PIPEKOVÁ, J. a kol. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido, 1998. ISBN 80-7315-120-0 PÖTHE, P. Dítě v ohrožení. Praha: G plus G, 1999.

ISBN 80-86103-21-8

VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-678-0 VANÍČKOVÁ, E. Dětská prostituce. Praha: Grada, 2005.

ISBN 80-247-1138-9

VANÍČKOVÁ, E. a kol. Sexuální zneužívání dětí II. Praha: Karolinum, 1997. ISBN 80-7184-878-6

61

VÍTKOVÁ, M. Integrativní speciální pedagogika. Integrace školní a sociální. Brno: Paido, 2004. ISBN 80-7315-071-9 VOCILKA, M. a kol. Stav a příčiny záškoláctví na zvláštních školách. Praha: MŠMT, 1998. VOJTOVÁ, V. Přístupy k poruchám emocí a chování v současnosti. Brno: Masarykova univerzita, 2004. ISBN 80-210-3532-3

ELEKTRONICKÉ ZDROJE Doktorka.cz: Způsoby sebepoškozování. Dostupný z WWW: http://psychologie.doktorka.cz/zpusoby-sebeposkozovani/ Medicína: Odborné fórum lékařů a farmaceutů. Dostupné z WWW: http://www.zdrava-rodina.cz/med/med498/m498_40.html Peřina, L.: iDNES, Grafitti.Vandalismus nebo umění. Dostupný z WWW: http://show.idnes.cz/show_aktual.asp?r=show_aktual&c=200M025q05A Střípky: Lhaní a krádeže. Dostupný z WWW: http://www.stripky.cz/vychova/vychova/dusledna_vych_lhani.html Vyhnálková, L. Děti na útěku. Škola Online. Dostupný z WWW: http://www.skolaonline.cz/scripts/detail.php?id=4576 Wikipedia: Vandalismus. Dostupný z WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/vandalismus Kriminalistika – čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi. Dostupné z WWW: http://www.mvcr.cz/casopisy/kriminalistika/2000/00_02/stechova.html Spravedlnost dětem: Význam rodiny pro vývoj osobnosti. Dostupný z WWW: http://www.iustin.cz/art.asp?art=3 Vzdělávací institut ochrany dětí. Dostupný z WWW: http://www.viod.cz/cz/viod/domaci.html Náhradní rodinná péče a její úskalí. Dostupné z WWW: http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=1211 ICM NIDM MŠMT: Pěstounská péče. Dostupné z WWW: http://www.icm.cz/pestounska-pece 62

Fond ohrožených dětí: Pěstounská péče. Dostupné z WWW: http://www.fod.cz/stranky/adopce/nrp/pest_pece.htm Nadace Naše dítě: Dejme týrání dětí červenou kartu! Dostupné z WWW: http://www.nasedite.cz/webmagazine http://www.adopce.com http://www.hoschl.cz/files/2864_cz_DuveraAdopce.rtf http://www.demografie.info

JINÉ ZDROJE Kniha záznamů střediska výchovné péče Brno, Veslařská 252. Populační vývoj České republiky. Praha: DemoArt, 1999.

ISBN 80-902686-1-7

Sborník příspěvků: K prevenci sociálně patologických jevů u žáků se zdravotním postižením. Praha: IPPP, 1999. Středisko výchovné péče Brno, osobní spisy 2007. Středisko výchovné péče Brno, sociální spisy 2007a. ÚZ č. 623. Ostrava: Sagit, 2007. Vnitřní řád střediska výchovné péče Brno, Veslařská 252, 2003. Zákon č. 383/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních. Zákon č.359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí ve znění pozdějších předpisů.

63

RESUMÉ Topic of this thesis is „The family atmosphere as the risk factor for placing children to the Councelling centre“. I worked for two years in this centre as the special educator and get-togetherness with parents of our clients bring back me to take further details about function this families. The first chapter deal the family according to function. The most of surveyed families were dysfunction or afunction. There is mentioned the subchapter about common family for confrontation. In the second chapter I describe various types of behavior disorders, which manifest on our clients. Behavior disorders are separated into two groups: according to age and according to gender. In the third chapter I describe various forms of family care, for example including adoption, foster-family, family without one of the parent etc. Last subchapter is dedicated to child abuse and neglect, there are describes violent parents, hagridden child and physical signs of maltreatment. Fourth chapter is my own research. I used two types of questionary, first for parents and second for clients. The accomplishments are separated into transparent tables.

Tématem této diplomové práce je „Rodina jako rizikový faktor pro umisťování dětí do Střediska výchovné péče“. Pracovala jsem dva roky v tomto středisku jako odborný vychovatel a setkávání s rodiči našich klientů mě přivedlo k zjišťování dalších detailů o fungování těchto rodin. První kapitola se věnuje rozdělení rodiny podle její funkce. Naprostá většina zkoumaných rodin byla dysfunkčních nebo afunkčních. V této kapitole je také uvedena podkapitola o běžné fungující rodině pro lepší srovnání. Ve druhé kapitole popisuji různé typy poruch chování, se kterými se můžeme běžně setkat u klientů Střediska. Tyto poruchy jsou rozděleny do dvou skupin: podle věku dítěte a podle pohlaví. Třetí kapitola je věnována různým formám rodinné péče – například náhradní rodinné péči, neúplné či doplněné rodině. Poslední podkapitola se dotýká psychického

64

a fyzického týrání dítěte, jsou zde popsáni týrající rodiče, týrané dítě i fyzické znaky týrání. Čtvrtou kapitolou je vlastní výzkum. Jako hlavní výzkumnou metodu jsem použila dotazníky, jeden byl určen rodičům klientů, druhý klientům samotným. Výsledky jsou pro lepší přehlednost uvedeny v jednotlivých

65

PŘÍLOHA Č. 1

Dotazník rodičům Vážení rodiče, svěřujete nám své dítě. Abychom mu co nejlépe porozuměli, prosíme Vás o odpověď na následující otázky. Žijete-li sama/sám s dítětem, upravte si podle toho sama/sám otázky. Chcete-li, můžete zahrnout do odpovědí i bývalého manžela/manželku. Je-li otec dítěte nevlastní, odpovídejte bez ohledu na to. V osobním rozhovoru s Vámi se můžeme k některým otázkám vrátit. Všechny informace považujeme za důvěrné a nebudou nikomu sděleny. Prosíme Vás, abyste nám dotazník zaslali zpět nebo odevzdali co nejdříve. děkujeme

Údaje o dítěti jméno a příjmení:

narozen/a:

trvalé bydliště:

telefon:

adresa školy:

telefon:

třída:

rok školní docházky: opakoval/a třídu: třídní učitel/učitelka:

______________________________________________________________________ 1. Kolikáté je dítě v řadě sourozenců: 2. Kolik má dítě sourozenců: 3. Zájmy dítěte:

vlastních:

nevlastních:

4. Jaké má dítě kamarády /stáří, chování atd./: 5. Považujete některé z nich za nevhodné: 6. Jsou v současné době ve Vaší rodině nějaké závažné starosti /nemoc, nezájem některého člena o rodinu, vážné finanční starosti, častá nepřítomnost některého z rodičů, alkoholová nebo drogová závislost některého člena rodiny… apod./: 7. Kdo se podílí na výchově dítěte mimo rodičů: 8. Prodělalo dítě nějaký duševní otřes /úmrtí blízkého člena rodiny, trvalé neshody s rodiči, přepadení, pohlavní zneužití, havárii apod./: 9. Měli oba rodiče klidné a vyrovnané dětství: 66

10. Jaké máte s dítětem starosti: 11. Jaké má Vaše dítě dobré stránky: 12. Máte-li ještě další děti, jak se od nich dítě lišilo v raném věku, jak se liší nyní:

13. Čím Vás dítě dovede nejvíce rozzlobit: 14. Jste si vědomi, čím jste /třeba nechtěně/ přispěli k nynějšímu chování dítěte: 15. Po čem Vaše dítě nejvíce touží: 16. Jak dítě trestáte: 17. Jak dítě odměňujete, když se mu něco podaří: 18. Jak posuzujete vztahy školy k Vašemu dítěti a jak Vy se s učiteli shodnete:

19. Bylo Vaše dítě vyšetřeno v minulosti v pedagogicko-psychologické poradně nebo v psychiatrické ambulanci /kdy a kde/:

20. Kontaktovali jste se někdy s pracovníky městského /okresního/ úřadu – oddělení péče o dítě: 21. Co jiného nám ještě chcete o dítěti sdělit:

Údaje o rodičích: Otec: Jméno a příjmení: Trvalé bydliště: Stav: Vzdělání: Povolání: Adresa a tel. zaměstnavatele: Matka: Jméno a příjmení: Trvalé bydliště: Stav: Vzdělání: Povolání: Adresa a tel. zaměstnavatele:

Narozen: Telefon:

Narozena: Telefon:

Dotazník vyplnil:……………………. 67

PŘÍLOHA Č. 2

DOTAZNÍK PRO KLIENTY SVP

Stalo se, že někdo z užší rodiny (matka, otec, bratr 1.

nebo sestra) si vzal marihuanu, kokain, heroin nebo

Souhlasí

Nesouhlasí

Souhlasí

Nesouhlasí

Souhlasí

Nesouhlasí

pervitin? 2.

3.

Stalo se, že by se někdo z rodiny opil tak, že by z toho měl problémy v rodině, v práci nebo s přáteli? Byl někdo z blízké rodiny během tvého života uvězněn?

4.

Často se s rodiči hádáš a při tom na sebe křičíte?

Souhlasí

Nesouhlasí

5.

Bývá rodina zřídka pohromadě?

Souhlasí

Nesouhlasí

6.

Rodiče neví, co se ti líbí a co ne?

Souhlasí

Nesouhlasí

7.

Ve tvé rodině neexistují jasná pravidla, co smíš?

Souhlasí

Nesouhlasí

Souhlasí

Nesouhlasí

8.

Nevědí rodiče, co si doopravdy myslíš o věcech, které jsou pro tebe důležité?

9.

Hádají se rodiče často?

Souhlasí

Nesouhlasí

10.

Nevědí často rodiče kde jsi a co děláš?

Souhlasí

Nesouhlasí

11.

Bývají rodiče většinou mimo domov?

Souhlasí

Nesouhlasí

12.

Máš pocit, že se o tebe rodiče nestarají?

Souhlasí

Nesouhlasí

13.

Jsi nespokojen/á s uspořádáním života?

Souhlasí

Nesouhlasí

14.

Necítíš se doma bezpečně?

Souhlasí

Nesouhlasí

15.

Bijí tě doma často?

Souhlasí

Nesouhlasí

Souhlasí

Nesouhlasí

Souhlasí

Nesouhlasí

16.

17.

Stalo se, že tě někdo z blízké rodiny sexuálně obtěžoval? Trpí nebo trpěl někdo z rodičů vážnou duševní chorobou?

68

PŘÍLOHA Č. 3

Středisko výchovné péče pro děti a mládež Veslařská 252, 637 00 Brno,Tel. a fax: 543 216 685 E-mail: [email protected]

VNITŘNÍ ŘÁD

69

1. Charakteristika a struktura zařízení Název: Diagnostický ústav pro mládež a středisko výchovné péče pro děti a mládež Adresa: Veslařská 252, 637 00 Brno Telefon: 543 216 685 Středisko poskytuje všestrannou preventivní speciálně pedagogickou péči a psychologickou pomoc dětem s rizikem či s projevy poruch chování a negativních jevů v sociálním vývoji a dětem propuštěným z ústavní výchovy při jejich integraci do společnosti. Struktura SVP: ambulance - poradenská činnost, internátní část - ubytování pro klienty, kapacita střediska - koedukované zařízení se šestnácti místy pro dívky a chlapce. Personální zabezpečení: činnost střediska zajišťuje vedoucí střediska, psycholožka, etoped, sociální pracovnice, vychovatelé a učitelé.

2. Postup při přijímání a propouštění klienta - pobyt v internátním odd. střediska je dobrovolný a je možný pouze na základě písemné dohody se ZZ nezletilého klienta, nebo s klientem starším l8 let. Délka pobytu je určena min. na dobu dvou měsíců. - do internátního oddělení střediska se nepřijímá klient s duševním onemocněním, závislý na alkoholu a toxických látkách, s jinými nemocemi v akutním stavu /bacilonosič/ nebo v karanténě; - zákonní zástupci jsou povinni osobně se účastnit příjmu i propuštění dítěte; ♦ Vymezení odpovědnosti pracovníků a/ po uskutečnění přijetí klienta vedoucí SVP s klientem pracují psycholožka a etoped. Sociální pracovnice převezme od zákonných zástupců požadovanou dokumentaci a předá klientovi přidělený inventář. Poté se klient účastní přivítání ve skupině; b/ po ukončení terapeutické skupiny je klient předán do péče vychovateli ve službě. Je seznámen s objektem a vnitřním zařízením, s vnitřním řádem, bezpečnostními předpisy a průb. s personálem SVP;

3. Organizace výchovně vzdělávacích činností ♦ Organizace výchovných činností Denní program zahrnuje všechny výchovně vzdělávací součásti výchovy Program dne se dělí v pracovní dny na čtyři denní části: - ranní období: osobní hygiena, úklidy, snídaně, mandaly, ranní komunita; - dopolední období: škola, oběd; - odpolední období: terapie, mimoškolní zájmová činnost, příprava do školy; - večerní období: večeře, úklid, denní hodnocení, klub, osobní hygiena;

70

♦ Organizace vzdělávání klientů Klient je dle školního řádu střediska povinen: a) připravovat se v průběhu pobytu dle individuálního plánu, který vypracuje jeho kmenová škola ještě před nastoupením pobytu. Plán je třeba předložit při nástupu do střediska; b) mít při nástupu všechny školní pomůcky (učebnice, sešity atd.) potřebné ke splnění indiv. plánu; c) řídit se v průběhu výuky pokyny vyučujícího či zastupujícího pracovníka střediska; d) nést zodpovědnost za přidělený inventář. Výměna je možná jen se souhlasem vyučujícího; e) přicházet do školy se všemi pomůckami. Školní prostory může opustit pouze po souhlasu vyučujícího; f) nést zodpovědnost za škody vzniklé na zařízení v prostorách školy, je-li původcem; Školní hodnocení klienta

a) hodnocení průběhu školní přípravy je nedílnou součástí celkového hodnocení klienta ve středisku b) o výsledcích školní práce klienta informuje učitelka střediska příslušnou školu písemnou formou c) zákonní zástupci jsou o školních výsledcích klienta informováni v době návštěv ♦ Organizace zájmových činností klientů a/ v rámci činnosti střediska vedou vychovatelé klienta k rozvoji zájmů; b/ sportovní, estetická a kulturní činnost může být realizována jak v prostorách střediska, tak i mimo něj; ♦ Systém prevence sociálně patologických jevů Zde uvádíme prioritní oblasti: -

optimalizace psychosociálního klimatu střediska uplatnění metod sociálního učení s užitím terapeutických prvků příprava klienta na návrat do rodiny a společnosti uplatnění přiměřených výchovných opatření pro ochranu klienta před dostupností návykových látek zvládání projevů šikanování spolupráce střediska se zákonnými zástupci klientů spolupráce se zákonnými zástupci klientů

4. Organizace péče o klienty - základní organizační jednotkou oddělení je koedukovaná výchovná skupina o počtu maximálně 8 klientů; - materiální zabezpečení: poskytují klientům osoby odpovědné za výchovu; - útěk klienta ze střediska je ohlášen PČR a osobám odpovědným za výchovu;

71

5. Práva a povinnosti klientů Klient má právo : a) na rozvíjení tělesných, duševních a citových schopností a sociálních dovedností b) na respektování lidské důstojnosti c) na společ. umístění se sourozenci, nebrání-li tomu závažné okolnosti ve vývoji a vztazích sourozenců d) na vytváření podmínek pro dosažení vzdělání a pro přípravu na povolání v souladu s jeho schopnostmi, nadáním a potřebami e) na svobodu náboženství f) být seznámen se svými právy a povinnostmi - před přijetím s vnitřním řádem střediska g) účastnit se činností a aktivit střediska organizovaných v rámci výchovného programu s výjimkou zákazu či omezení v rámci opatření ve výchově h) obracet se se žádostmi, stížnostmi a návrhy na vedoucí střediska a pedagogické pracovníky střediska i) vyjádřit svůj názor na zamýšlená a prováděná opatření, která se ho dotýkají j) požádat o os. rozhovor a uskutečnit jej s pověřeným zaměstnancem orgánu soc.právní ochrany dětí, zaměstnancem České školní inspekce, ministerstva nebo orgánu kraje, a to bez přítomnosti dalších osob k) být hodnocen a odměňován a ke svému hodnocení se vyjadřovat l) na informace o stavu svých úspor a pohledávek m) na udržování kontaktu s osobami odp. za vých. formou korespondence, tel. hovorů a os. návštěv n) spolupracovat na svém individuálním programu

Klient je povinen: a) plnit ustanovení vnitřního řádu střediska a pokyny všech pracovníků, kteří se podílejí na jeho výchově. Mimo středisko se smí vzdálit jen v doprovodu pracovníka střediska nebo zákonného zástupce b) dodržovat předpisy a pokyny k ochraně bezpečnosti a zdraví, s nimiž byl řádně seznámen c) předat do úschovy předměty ohrožující výchovu, zdraví a bezpečnost. Při ukončení pobytu jsou klientovi nebo jeho zákonnému zástupci tyto předměty vydány d/ chovat se zdvořile ke všem pracovníkům střediska, ostatním klientům, i ke všem osobám, s nimiž přijde do styku, chodit v SVP i mimo něj řádně upraven. e/ aktivně se účastnit všech činností střediska, které vyplývají z denního programu a individuálních plánů f/ řádně pečovat o věci určené ke své potřebě a šetřit majetek střediska i svůj vlastní. Osobní věci a ošacení má klient uloženy ve vlastní skříňce. Každé poškození nebo ztrátu věci ihned hlásit vychovateli. Způsobí-li škodu na majetku střediska či jiného klienta, hradí ji jeho zákonní zástupci g/ dodržovat pravidla hygieny a zachovávat stanovená zdravotnická opatření a předpisy. Každé onemocnění nebo úraz hlásit ihned vychovateli ve službě. Při onemocnění přebírají zákonní zástupci klienta do domácího léčení a zajišťují jeho návrat (s potvrzením lékaře o ukončení nemoci) ihned po ukončení nemoci

72

h/ zachovávat v prostorách zařízení a jeho okolí čistotu a pořádek. Ložnice a ostatní prostory uklízet denně - jednou týdně, v sobotu dopoledne, provádět generální úklid

Klientům není dovoleno: - hrát v zařízení hazardní hry - zasahovat do zevnějšku jím samým, nebo jinou osobou (tetování, propichování ušních boltců nebo jiných částí těla pro náušnice apod.) či se jinak sebepoškozovat - stříhat se dohola, nebo si částečně vyholovat vlasy, barvit si vlasy - vnášet alkoholické nápoje a drogy - užívat alkoholické nápoje a drogy - násilně řešit problémy fyzickým kontaktem - navazovat sexuální vztahy - kouřit - mít u sebe peníze - opouštět středisko nebo skupinu - v průběhu pobytu ve středisku používat walkmany, discmany, elektrospotřebiče, mobilní telefony (hudební nosiče musí být podepsány a uloženy na vychovatelně) - požívat kávu a v odpoledních a večerních hodinách černý a zelený čaj - prodávat, vyměňovat a půjčovat osobní věci a ošacení ♦ Systém hodnocení a opatření ve výchově a/ pracovníci SVP používají vých. opatření vždy po dobrém uvážení a po objektivním, spravedlivém posouzení všech příčin a důsledků projevu klienta. Všechna vých. opatření udělená klientovi se zaznamenávají v os. spise klienta b/ klienti, kteří plní vnitřní řád střediska obdrží: - pochvalu před kolektivem, uděluje vychovatel, učitel, etoped, psycholog - pochvalu před kolektivem, uděluje vedoucí střediska - výběrovou akci – po týdenním hodnocení, uděluje vedoucí střediska c/ klienti, kteří neplní vnitřní řád střediska obdrží jako postih - uděluje vedoucí střediska - výtku - písemnou - podmínečné vyloučení - písemné - vyloučení ze střediska - písemné ukončení pobytu

Klienta hodnotí:  

Písemně během dne vychovatel ve službě a učitelka. V závěru každého dne na večerním kruhu vychovatel uzavře denní hodnocení, které zaznamená.  Ze závěrů týdenního hodnocení vyplyne buď: - účast klienta na výběrové akci - není přiznána výhoda - postih a/ denní hodnocení provádí: - učitelka - písemně - vychovatelé - písemně do osobního spisu klienta b/ týdenní hodnocení na komunitě provádí: - klient - pracovníci střediska 73

- vedoucí SVP na zák. týden. hodnocení uděluje výhody či postihy c/ hodnocení adaptace (po čtrnácti dnech pobytu) - kmenový vychovatel d) hodnocení po ukončení pobytu - kmenový vychovatel e) závěrečná zpráva - vedoucí střediska, psycholožka a etoped ♦ Organizace dne Pondělí – pátek: 6.00 - 6,30 ……………………………… budíček, ranní hygiena, úklidy 6.35 – 7.00 ………………………………. snídaně 7.00 – 7.15 ……………………………….kontrola úklidů a příprava na školní dopoledne 7.15 – 7.30 ……………………………….řízené kreslení mandal 7.30 – 7.55 ………………………………. ranní komunita 8.00 – 12.00 ……………………………… škola (viz školní řád) 12.00 - 12.30 ………………………………oběd 12.30 - 13.00 ………………………………osobní volno 13.00 - 14.30 …….……odpolední skupina, v úterý arteterapeutický program v Domečku 14.30 – 17.00 ………………………………prostor pro činnosti odborných vychovatelů 17.00 – 18.00 …………samostudium dle zadání školy /každý den mimo pátek a sobotu) 18.00 – 18.30 ……………………………… večeře 18.30 – 19.00 ……………………………… úklid v jídelně, úklidy ve středisku 19.00 – 19.15 ……………………………… krátké osobní volno, příprava večerního klubu 19.15 – 20.15 ……………………………… večerní klub, ukončen zhodnocením dne 20.15 – 21.00 /pátek a sobota 21.30/…………… příprava na večerku, os. hygiena, psaní deníků, večerka Sobota: 7.00 – 8.00 ………………. budíček, osobní hygiena 8.00 – 8.30 …………….… snídaně 8.30 – 12.00 …………….. generální úklid, práce pro středisko 12.00 – 13.00 …………… oběd 13.00 –15.00 sudá sobota návštěvní 14.30 – 18.00 …………… sport, vycházka /dle plánu vychovatele/ 18.00 – 19.00 …………… příprava večeře, večeře 19.00 – 20.00 …………… os. hygiena, úklid os. věcí 20.00 – 21.30 …………… zájmová činnost ve SVP Neděle: 7.00 – 8.00 ………………. budíček, osobní hygiena 8.00 – 8.30 ………………. snídaně 8.30 – 18.00 …………….. celodenní zátěžová turistická činnost s celou skupinou 18.00 – 19.00 …………… příprava večeře, večeře 19.00 – 20.00 …………… osobní hygiena, úklidy 20.00 – 21.00 …………… večerní klub: zhodnocení dne, relaxace, večerka

74

♦ Návštěvy klientů a/ návštěva ZZ v SVP je jedenkrát za čtrnáct dnů v sobotu. Od 10.00 do l2.00 se koná rodičovská skupina, po které je vymezen do 15.00 čas pro kontakt rodičů s dětmi, pro individuální konzultace rodičů s dětmi, s vedoucí střediska a s psycholožkou střediska. Jiným osobám (příbuzným, kamarádům atd.) je návštěva povolena pouze v doprovodu zákonných zástupců. b) v případě žádosti zákonných zástupců se návštěva klienta uskuteční i v jiných dnech c/ ZZ mohou v době návštěv přinést klientovi přim. množ. ovoce a zeleniny, které převezme vychovatel d/ kapesné od zákonných zástupců pro klienty přebírá sociální pracovnice e/ klient nepřijímá žádné věci od jiných osob bez vědomí vychovatele a současně žádné věci nepředává

6. Práva a povinnosti osob odpovědných za výchovu Osoby odpovědné za výchovu mají právo: a) na informaci o dítěti a to na základě své žádosti b) vyjadřovat se k návrhu opatření zásadní důležitosti ve vztahu k dítěti, nehrozí-li nebezpečí z prodlení a na informace o provedeném opatření c) na udržování kontaktu s dítětem, nebrání-li tomu závažné okolnosti ohrožující dítě d) na poradenskou pomoc střediska ve věcech výchovné péče o dítě Osoby odpovědné za výchovu mají povinnost: a) hradit příspěvek na úhradu péče poskytované dítěti ve středisku a přiměřené kapesné b) při přijetí dítěte do střediska předat požadovanou dokumentaci c) seznámit se s vnitřním řádem střediska a dodržovat jeho ustanovení d) oznámit bezodkladně středisku podstatné okolnosti pobytu, týkající se zejména jeho zdraví a výchovy e) hradit náklady na zdravotní péči, léčiva a zdravotnické prostředky poskytnuté dítěti, které nejsou hrazeny ze zdravotního pojištění, pokud byly poskytovány na jejich žádost

75

PŘÍLOHA Č. 4

PRAVIDLA SKUPINY

Pravidlo mlčenlivosti a důvěrnosti

-

o čem se mluví ve skupině je důvěrné a zůstává uvnitř skupiny

Pravidlo otevřenosti a upřímnosti - skupina umožňuje hovořit i o věcech běžně nesdělitelných

Pravidlo respektování druhých

-

každý člen skupiny je zodpovědný za své jednání má právo na vlastní názor toleruje názory ostatních nechat druhého domluvit

Pravidlo vnitřních zásad skupiny

-

dochvilnost (při pozdním příchodu je nutná omluva) opuštění skupiny pouze se souhlasem terapeuta vyvarovat se vulgárních projevů

76

PŘÍLOHA Č. 5

ZPŘÍSNĚNÝ REŽIM Vzhledem k nutnosti zamezit pokračujícímu rozvolňování

pravidel, platí až do

odvolání tato opatření:

1. Vychovatel musí mít bezpodmínečně po celou službu přehled o všech dětech ve skupině – skupinu opouští jen v nutných případech na minimální dobu, kterou zabezpečí - klienti nemají osobní volno !!! 2. Klienti jsou bez nadstandardních programů.

3. Veškeré konflikty je třeba ihned řešit – přerušit program a situace opakovaně probírat na klubovně. 4. Veškerý pohyb v SVP je organizován – včetně toalet a sprch – toalety jsou stále zamčeny, na záchod odcházejí děti pod dozorem vychovatele, sprchují se při odemčených sprchách, vychovatel kontroluje stav ve sprše. Dívky se sprchují po jedné, po dobu sprchování jsou ve sprše zamčeny.

5. Pracovní i jiné činnosti je třeba dělat společně – nelze skupinu rozdělit po jednotlivých patrech, či za dům mimo dohled.

6. Po dobu trvání opatření nepouštět hudbu do centrálních reproduktorů + bude omezeno půjčování magnetofonů na pokoje.

77

PŘÍLOHA Č. 6

AMNESTIE Podmínky pro udělení ve SVP Brno

1. Výchovné opatření ve formě výtky, výtky s výstrahou či podmínečného propuštění může být prominuto –

smazáno. 2. Děje se tak na základě písemné žádosti, kterou předá dítě svému kmenovému vychovateli, jenž ji předloží k posouzení na čtvrteční poradě. 3. Žádost je poté klientem přednesena na čtvrtečním hodnocení, kde projde schválením komunitou – je nutno obhájit oprávněnost předkládaného návrhu. 4. Žádat lze pouze prominutí o jeden stupeň výchovného opatření – z podmínečného propuštění na výtku s výstrahou, z výtky s výstrahou na výtku, atd. 5. • • • • • 6.

Podmínky pro možnost prominutí výchovného opatření : žádat lze nejdříve 10 dní od udělení výchovného opatření klient plní dobře své povinnosti klient dodržuje bez větších potíží pravidla SVP prokazatelné zlepšení ve vytýkané záležitosti práce navíc Fyzické střety, manipulace s drogou a útěk

nespadají pod možnost amnestie a jsou řešeny výhradně individuálně.

SVP Brno 5. 2. 2004 78