Stará Evropa se bude muset opírat o naše rámě a ledva se vedle nás belhat, spoutána okovy svých kněží a králů. Jakým jen kolosem se staneme. THOMAS JEFFERSON, 1816
…pro mne síla je můj trest, stala se zdrojem všech mých soužení, tak mnoha ran, že pro každou bych směl do smrti vzdychat, ale nejvíc z nich slepoto, pro tebe si naříkám. Slepý žít v zajetí, toť hůř než pouta, žalář, hůl žebrácká či sešlý věk. JOHN MILTON, SAMSON AGONISTES (PŘEL. J. URBÁNKOVÁ)
9
ÚVOD
ÚVOD AL-DŽAZÍRA: Znepokojovalo by vás, že pokud byste vpadli vojensky do Iráku, mohlo by to vyvolat dojem, že se Spojené státy stávají imperiální, koloniální velmocí? RUMSFELD: To by jistě někteří lidé tvrdili, ale nemůže to být pravda, protože my nejsme koloniální velmocí. Nikdy jsme nebyli koloniální velmocí. Nepodnikáme ozbrojené výpady po světě, abychom brali jiným národům území nebo přírodní zdroje nebo ropu. To Spojené státy prostě nedělají. Nikdy jsme to nedělali a nikdy to nebudeme dělat. Tak se demokracie nechovají. Tak se choval Sovětský svaz, když budoval impérium, ale Spojené státy se tak nechovají.1 Hodně hráli Riziko, stolní hru, kde se barevně odlišené armády snaží dobýt svět. Trvá věčnost, takže se skvěle hodila k zabíjení času. Vojín první třídy Jeff Young… byl v té hře tak dobrý, že ostatní vytvářeli koalice, aby ho co nejdříve vyřadili. ČERNÝ JESTŘÁB SESTŘELEN (BLACK HAWK DOWN)2
Věk impérií Jedna z nejpopulárnějších počítačových her na světě se jmenuje Age of Empires (Věk impérií). Můj desetiletý syn jí na několik měsíců prakticky propadl. Její základní premisou je, že dějiny světa jsou dějinami imperiálních konfliktů. Soupeřící politické útvary mezi sebou soutěží o kontrolu nad konečnými zdroji – lidmi, úrodnou půdou, lesy, zlatými doly a splavnými toky. Impéria musí při svém ustavičném boji udržovat rovnováhu mezi potřebami hospodářského rozvoje a nároky válčení. Hráči, který si nedal práci s tím, aby kultivoval své území, zvyšoval počet obyvatel a shromažďoval zlato, a je příliš agresivní, zdroje brzy dojdou. Hráč, který se příliš soustředí jen na to, aby zbohatl, a zanedbává obranu, může být ohrožen invazí. Věk impérií jistě hraje mnoho Američanů, tak jako rangers v Mogadišu hráli Riziko, jeho stolního předchůdce. Ale pozoruhodně 11
V Z E S T U P A PÁ D A M E R I C K É H O I M P É R I A
málo Američanů – včetně amerických vojáků – by připustilo, že jejich vláda nyní hraje tuto hru doopravdy. Tato kniha tvrdí, že Spojené státy impériem nejen jsou, ale že impériem vždy byly. Na rozdíl od mnoha autorů, kteří se k této otázce vyjadřovali, nemám v zásadě proti americkému impériu námitky. Dokonce zde mimo jiné tvrdím, že mnoha částem světa by jisté období americké vlády prospělo. Ale svět dnes nepotřebuje jen tak ledajaké impérium. To, co potřebuje, je impérium liberální. Tedy takové, které nejen zaručuje volnou mezinárodní výměnu zboží, práce a kapitálu, ale také vytváří a udržuje podmínky, bez kterých trhy nemohou fungovat – mír a pořádek, právní stát, nezkorumpovanou administrativu, stabilní fiskální a monetární politiku – a zajišťuje rovněž veřejné statky jako dopravní infrastrukturu, nemocnice a školy, které by jinak neexistovaly. Jedna důležitá otázka, kterou tato kniha klade, zní, zda jsou Spojené státy schopny být úspěšným liberálním impériem. Ačkoli se zdá, že jsou v mnoha ohledech – ekonomicky, vojensky a politicky – ideálně k vedení takového „impéria svobody“ (slovy Thomase Jeffersona) vybaveny, v praxi byly překvapivě neschopným budovatelem impéria. Pokouším se proto vysvětlit, proč je pro Spojené státy tak obtížné být impériem a proč jsou jejich imperiální podniky téměř bez výjimky krátkodeché a jejich výsledky nemají dlouhého trvání. Částí mého záměru je interpretovat americké dějiny jako v mnoha ohledech nijak výjimečné – jako dějiny jednoho impéria a nikoli něčeho zcela unikátního (jak se stále mnozí Američané rádi domnívají). Chci ale také vykreslit zvláštnosti amerického imperialismu, a to jak jeho impozantní silné stránky, tak jeho ochromující slabiny. Zasazuji nedávné události, zejména teroristické útoky 11. září a invaze do Afghánistánu a Iráku, do jejich dlouhodobého historického kontextu a ukazuji, že nejsou ničím tak radikálně novým, jak se obecně soudí. Ačkoli jde částečně o dílo z oboru současné politické ekonomie, inspirované tím, že jsem strávil většinu minulého roku ve Spojených státech, je to především historická práce. Nevyhnutelně se také musí zabývat budoucností anebo několika možnými budoucnostmi. Závěrečné kapitoly knihy se zabývají otázkou, jak trvalé může americké impérium být. 12
ÚVOD
Je americké impérium mocnější než kterékoli jiné impérium v dějinách? Tyčí se nad světem, tak jako se Kolos podle pověsti tyčil nad zátokou Rhodu? Anebo je tento obr jako Goliáš, sice obrovský, ale zranitelný jediným zásahem z praku malého, ale nepolapitelného nepřítele? Anebo by USA mohly být spíše jako Samson v Gáze, raněné slepotou, přikovány neslučitelnými závazky k Blízkému východu a schopné v posledku jen slepé destrukce? Na to lze odpovědět jen tak jako na všechny historické otázky – srovnáváním, pohlížením na americké impérium v kontrastu s těmi, jež existovala dříve, a zvažováním nejen různých možných budoucností, ale i minulostí.
Zapřené impérium Výrazu „americké impérium“ používali kdysi pouze kritici americké zahraniční politiky. V době studené války samozřejmě donekonečna omílal stará leninská témata yankeeského imperialismu Sovětský svaz, lidová Čína a také mnoho Západoevropanů, spisovatelů z Blízkého východu a Asie. A nebyli to jen samí marxisté.3 Jejich argument, že za americkou zámořskou expanzí stojí zlověstné kapitalistické zájmy, se ale příliš nelišil od domácí, americké kritiky zámořské expanze z konce 19. a počátku 20. století, a to jak populistické, tak progresivní i socialistické.4 V šedesátých letech zplodily tyto kritiky společně novou, vlivnou historiografii americké zahraniční politiky, obvykle nazývanou revizionismus.5 Historici jako Gabriel a Joyce Kolkovi tvrdili, že studená válka nebyla následkem ruské, nýbrž americké agrese po roce 1945. Tato teorie byla pro tehdejší generaci studentů díky probíhající válce ve Vietnamu, která působila jako důkaz neokolonialistického zaměření americké zahraniční politiky, zvláště atraktivní.6 Návrat prosazování americké vojenské síly za Ronalda Reagana vyvolal nová varování před „imperiálním pokušením“.7 Nezdá se, že tato tradice radikální kritiky americké zahraniční politiky hodlá opustit scénu. Její typický trýznivý tón dál zní z děl autorů, jako jsou Chalmers Johnson, William Blum a Michael Hudson,8 opakujících výpady předchozí generace antiimperialistů (z nichž někteří o sobě stále dávají vědět).9 Ale levice nikdy neměla na kriti13
V Z E S T U P A PÁ D A M E R I C K É H O I M P É R I A
ku amerického impéria monopol. V očích Gorea Vidala se tragédie římské republiky opakuje jako fraška, v níž si „národně bezpečnostní stát“ neúprosně osobuje privilegia patricijské elity, k níž Vidal sám patří.10 Daleko na pravici pak Pat Buchanan dál brojí v archaickém izolacionistickém duchu proti internacionalistům z východního pobřeží, hodlajícím navzdory výslovnému přání otců zakladatelů zavléct Spojené státy do sporů a konfliktů Starého světa. V Buchananových očích nenásleduje Amerika příkladu Říma, ale Británie, jejíž impérium kdysi odmítla, ale dnes ho napodobuje.11 I jiní, standardnější konzervativci se opovržlivě vyjadřují o „imperiálním projektu takzvaných neokonzervativců“.12 V posledních třech, čtyřech letech ale čím dál více komentátorů začalo používat výraz „americké impérium“ sice stále ambivalentně, ale méně hanlivě13 a v některých případech s opravdovým nadšením. Richard Haas, který se později stal ředitelem oddělení analýz a plánování na ministerstvu zahraničí, řekl na konferenci v Atlantě v listopadu 2000, že Američané musí „změnit pojetí svého globálního postavení z role tradičního národního státu na roli imperiální velmoci“, a otevřeně se postavil za vytvoření „neformálního“ amerického impéria.14 To bylo na tehdejší dobu odvážné vyjádření. Nezapomínejme, že v prezidentské volební kampani v roce 2000 právě George W. Bush obviňoval Clintonovu a Goreovu administrativu z příliš mnoha „případů nasazení vojsk na neurčitou dobu a nejasně vymezených vojenských misí“.15 Zástupce ředitele organizace Projekt pro nové americké století Thomas Donnelly řekl v srpnu 2001 deníku Washington Post: „Moc lidí, kteří jsou o tom [americkém impériu] ochotni otevřeně mluvit, nenajdete. A tak se používají kódové fráze jako ,Amerika je jedinou supervelmocí‘.“16 Po útocích z 11. září 2001 se zdálo, že tyto zábrany odpadly. Pouhý měsíc po zničení Světového obchodního centra publikoval Max Boot v časopise Weekly Standard energický článek s výmluvným názvem Proč americké impérium: „Afghánistán a další krizová místa dneška přímo volají po osvícené zahraniční správě, jakou kdysi prováděli sebejistí Angličané v jezdeckých botách a tropických přilbách.“17 Název jeho knihy o dějinách amerických „malých válek“, která vyšla následujícího roku, vychází z proslulé básně Rudyarda Kiplinga Břemeno bílého muže, napsané v roce 1899 jako výzva 14
ÚVOD
Spojeným státům, aby učinily z Filipín svou kolonii.18 Imperiální tématikou se zabýval také novinář Robert Kaplan v knize Warrior Politics (Válečnická politika). Uvedl v ní, že „budoucí historici budou pohlížet na Spojené státy jednadvacátého století jako na republiku i jako na impérium“.19 „Impérium má svou kladnou stránku,“ prohlásil v rozhovoru, „je to svým způsobem ta nejmírnější forma řádu.“20 Charles Krauthammer, další konzervativní komentátor, zaznamenal změnu nálady. „Mnoho lidí podstupuje se slovem impérium coming out [tímto výrazem se označuje situace, kdy homosexuál veřejně oznámí svou sexuální orientaci; pozn. překl.],“ řekl New York Times.21 „Amerika se stala impériem,“ souhlasil Dinesh D’Souza z Hoover Institution, ale naštěstí „je to ta nejvelkorysejší imperiální velmoc, jaká kdy existovala“. Jeho závěr: „Jen houšť.“22 Novinář Sebastian Mallaby v roce 2002 v časopise Foreign Affairs navrhl „americký neoimperialismus“ jako nejlepší lék na „chaos“ vyvolávaný „zkrachovalými státy“ po celém světě.23 Kritiku, které nedávno Michael Ignatieff podrobil americké pokusy o „budování států“ v Bosně, Kosovu a Afghánistánu, lze chápat mimo jiné tak, že tyto pokusy nebyly dostatečně imperialistické na to, aby mohly být efektivní.24 S. Mallabyho a M. Ignatieffa lze asi nejlépe charakterizovat jako liberální intervencionisty – zastánce toho, co Eric Hobsbawm opovržlivě nazval „imperialismem lidských práv“. Ale většina nových imperialistů jsou neokonzervativci a právě jejich názory se dostaly v souvislosti s invazí do Iráku v roce 2003 do popředí. „Dnes existuje pouze jedno impérium, globální impérium Spojených států,“ napsal James Kurth ve zvláštním čísle časopisu National Interest věnovaném impériu. „Americká armáda je pravým dědicem nejen oddaných důstojníků britského impéria, ale i jeho legendárních správních úředníků.“25 Šéfredaktor Weekly Standard William Kristol řekl v dubnu 2003 na televizní stanici Fox News: „Raději ať jsme příliš silní než příliš slabí. A když chce někdo tvrdit, že jsme imperiální velmoc, tak prosím.“26 V tomtéž měsíci přišel Wall Street Journal s myšlenkou, že britská námořní kampaň proti obchodu s otroky v polovině devatenáctého století by mohla být dobrým vzorem pro americkou politiku proti šíření jaderných zbraní.27 Max Boot dokonce navrhl, aby Spojené státy zřídily koloniální úřad, aby mohly lépe spravovat své nové državy na Blízkém východě a v Asii.28 15
V Z E S T U P A PÁ D A M E R I C K É H O I M P É R I A
V rámci Pentagonu je postavou spojovanou s novým imperialismem nejčastěji Paul Wolfowitz, který na sebe poprvé upozornil, když jako náměstek ministra obrany v administrativě otce současného prezidenta vyslovil názor, že cílem americké politiky by mělo být „přesvědčit potenciální soupeře, že kvůli ochraně svých legitimních zájmů nepotřebují pomýšlet na větší roli nebo agresivnější postoje“.29 Tato věta, jež byla v roce 1992 velmi kontroverzní, zní dnes velice nevinně. O devět let později uspořádala Kancelář ministra obrany letní studijní program na Vysoké škole námořnictva v Newportu za účelem „zkoumání strategických přístupů k dlouhodobému (±50 let) udržení [americké převahy]“, který otevřeně srovnával USA s římským, čínským, osmanským a britským impériem.30 Takové paralely zjevně nepřipadají vysokým činitelům amerických ozbrojených sil absurdní. Generál Anthony Zinni, vrchní velitel velitelství Střed, řekl reportérce Daně Priestové, že se „stal moderním prokonzulem, pokračovatelem válečnických státníků, kteří vládli vnějším oblastem římského impéria, kam přinášeli řád a ideály z legalistického Říma“.31 Těžko říct, zda to bylo míněno ironicky. Oficiálně samozřejmě zůstávají Spojené státy impériem zapřeným. 32 Většina politiků by souhlasila s formulací historika Charlese Bearda z roku 1939: „Amerika se nemá stát Římem nebo Británií. Má se stát Amerikou.“33 Richard Nixon ve svých pamětech trval na tom, že USA jsou „jediná velmoc, která neměla ve své historii imperialistické nároky na sousední země“,34 což je názor, který v minulosti vyslovovali mnozí tvůrci americké politiky. Řečeno slovy Clintonova národně bezpečnostního poradce Samuela R. „Sandyho“ Bergera „jsme první globální velmocí v dějinách, která není imperialistickou velmocí“.35 Když o rok později vedl George W. Bush kampaň proti Clintonovi, hovořil stejně jako Nixon i Berger: „Amerika nikdy nebyla impériem. Jsme asi jedinou velmocí v historii, která měla tu možnost a odmítla ji – před mocí jsme dali přednost velikosti a před slávou spravedlnosti.“36 Od té doby, kdy přesídlil do Bílého domu, se k tomuto tématu při několika příležitostech vrátil. V projevu v American Enterprise Institute krátce před iráckou invazí řekl: „USA nemají v úmyslu přesně určovat podobu nové irácké vlády. To je rozhodnutí, které přísluší 16
ÚVOD
iráckému lidu… Zůstaneme v Iráku tak dlouho, jak to bude nutné, a ani o den déle. V obdobích míru, která následovala po světových válkách, učinila Amerika několikrát takový závazek a dodržela ho. Poté, co jsme porazili nepřítele, jsme po sobě nezanechali okupační armády, ale ústavy a parlamenty.“37 To, že Amerika nemá imperialistické záměry, zopakoval v televizním projevu k iráckému lidu 10. dubna, když řekl: „Pomůžeme vám vytvořit mírumilovnou a reprezentativní vládu, jež bude chránit práva všech občanů. A pak naše vojenské síly odejdou. Irák půjde vpřed jako celistvá, nezávislá a suverénní země.“ 38 Prvního května na palubě letadlové lodi Abraham Lincoln prezident opět zdůraznil: „Jiné národy v dějinách bojovaly v cizích zemích a zůstaly v nich, aby je okupovaly a vykořisťovaly. Když mají Američané po bitvě, tak si nic nepřejí tolik jako vrátit se domů.“39 Stejné stanovisko prezentuje i ministr obrany Donald Rumsfeld, jak je zřejmé z citátu v úvodu této kapitoly. Dokonce je to zřejmě jedna z mála věcí, na níž se všichni hlavní činitelé Bushovy administrativy shodují. V projevu na Univerzitě George Washingtona v září 2003 zdůraznil ministr zahraničí Colin Powell: „Spojené státy neusilují o územní impérium. Nikdy jsme nebyli imperialisté. Usilujeme o svět, v němž se svoboda, prosperita a mír mohou stát právem všech lidí a nikoli jen exkluzivním privilegiem menšiny.“40 Málokterý Američan by proti tomu protestoval. V průzkumu Pew Global Attitudes z roku 2003 souhlasili čtyři z pěti Američanů s tím, že „je dobře, že se americké zvyky a ideje šíří po světě“.41 Kdybychom se však těchto lidí zeptali, zda to považují za důsledek amerického imperialismu, stěží by někdo přitakal. Freud definoval popření jako primitivní psychologický obranný mechanismus proti traumatu. Proto bylo asi nevyhnutelné, že po útocích z 11. září popírali Američané imperiální charakter své země vehementněji než kdy jindy. Avšak zároveň s tím, jak americká zahraniční politika přešla z obranné do útočné fáze, by potřeba popření mohla klesnout. Proto by mohlo mít odhalení přesné povahy tohoto impéria terapeutický význam – neboť to ve všem všudy kromě jména impérium je.
17
V Z E S T U P A PÁ D A M E R I C K É H O I M P É R I A
Hegemonie a impérium Julius Caesar sám sebe nazýval imperatorem, ale nikdy králem. Jeho adoptivní dědic Augustus měl raději titul princeps. Císaři si mohou říkat, jak chtějí, a impéria také. Království anglické bylo prohlášeno za impérium (Jindřichem VIII.) ještě dříve, než se jím stalo.42 Spojené státy jsou naopak už dlouho impériem, ale příslušnému pojmenování se vyhýbají. Stačí samozřejmě definovat termín „impérium“ dostatečně úzce a USA se této kategorii snadno vyhnou. Toto je typický příklad: „Skutečná imperiální moc… znamená přímou, monopolní kontro-lu nad organizací a užitím vojenské síly. Znamená přímou kontrolu nad dodržováním zákonnosti a jejím vytvářením. Znamená kontrolu nad tím, co se kupuje a prodává, nad podmínkami obchodu a povolováním obchodování… Přestaňme mluvit o americkém impériu, protože nic takového neexistuje a existovat nebude.“43 Generace „realistických“ autorů, vedena snahou vyvrátit sovětské obviňování Ameriky z imperialismu, standardně tvrdila, že Spojené státy s takovým formálním impériem jen krátce flirtovaly – začalo to anexí Filipín v roce 1898 a skončilo ve třicátých letech.44 To, co Spojené státy dělaly od konce druhé světové války, však mělo zásadně jinou povahu. Podle jedné nedávné formulace to nebyl „imperiální stát s dravými úmysly“; šlo jim „spíš o posilování regionální stability a bezpečnosti a ochranu mezinárodního obchodu než o rozšiřování své moci na úkor ostatních“.45 Jestliže Spojené státy nebyly impériem, čím tedy byly? A čím jsou teď, když ono druhé impérium, sovětské, jež usilovně „zadržovaly“, už neexistuje? Jedna možnost je označit je za „jedinou supervelmoc“ existující v „unipolárním“ světě. Autorem (bezpochyby ironicky míněného) termínu hyperpuissance (hypervelmoc) je bývalý francouzský ministr zahraničí Hubert Védrine. Někteří autoři dávají přednost bezbarvějším termínům jako globální leadership46 a Philip Bobbitt prostě považuje USA za zvláště úspěšnou formu národního státu.47 Na nedávném cyklu seminářů na Kennedyho škole vlády na Harvardově univerzitě zvolili neurážlivý termín „prvenství“.48 Ale zdaleka nejoblíbenějším termínem mezi lidmi píšícími o mezinárodních vztazích zůstává „hegemon“.49 18
ÚVOD
Co to je, ta hegemonie? Je to jen eufemismus pro impérium, anebo popisuje roli primus inter pares – nikoli vládce nad porobenými národy, ale vůdce aliance? A jaké jsou hegemonovy motivy? Používá moc mimo své hranice k účelům daným jeho vlastními zájmy? Anebo se altruisticky zabývá poskytováním mezinárodních veřejných statků? Toto slovo se původně používalo k popisu vztahu Atén k ostatním řeckým městským státům, když se spojily do ligy na obranu proti perskému impériu. Atény vedly ostatní, ale nevládly jim.50 Oproti tomu v takzvané teorii světového systému znamená hegemonie více než pouhé vedení, ale méně než opravdové impérium.51 Podle ještě jedné, užší definice bylo ve 20. století hlavní funkcí hegemona zaručovat liberální mezinárodní obchodní a finanční systém.52 V poněkud neelegantně nazvané „teorii hegemonické stability“ se základním problémem poválečného období stala otázka, jak dalece a jak dlouho budou Spojené státy podporovat volný obchod, jakmile je ostatní ekonomiky – díky právě tomuto liberálnímu ekonomickému řádu umožňovanému americkou hegemonií – začnou dohánět. Uchýlí se Američané ve snaze udržet si svou hegemonii k protekcionistickým opatřením, anebo budou dál podporovat volný obchod i s rizikem, že je čeká relativní úpadek? Tomu se začalo říkat „dilema hegemona“ a mnoha autorům se zdálo, že jde v podstatě o totéž dilema, jakému čelila Británie před rokem 1914.53 Jestliže však byla Británie předchůdcem Ameriky jako globálního hegemona, nemohly by stejně tak být Spojené státy nástupcem Británie jako anglofonního impéria? Většina historiků by se shodla na tom, že americká hospodářská moc po roce 1945 je možná ještě větší než síla Británie po roce 1815, kdy dosáhla podobného mocenského zlomového bodu poté, co definitivně porazila napoleonskou Francii. Zaprvé růst produktivity dosažený zhruba od roku 1890 do roku 1950 zastínil cokoli, co předtím dosáhla Británie, včetně prvotního vzmachu průmyslové revoluce. Zadruhé Spojené státy použily zcela záměrně svou sílu k prosazování multilaterálního a vzájemně vyváženého snižování cel v rámci GATT (pozdější WTO – Světové obchodní organizace). Takže například snížení cel dosažené v tzv. Kennedyho kole (1967) a dalších vyjednávacích „kolech“ bylo do značné míry umožněno americkým tlakem, například „podmíněnos19
V Z E S T U P A PÁ D A M E R I C K É H O I M P É R I A
tí“ půjček od washingtonského Mezinárodního měnového fondu. Oproti tomu rozšíření volného obchodu a volné námořní plavby – „veřejných statků“ nejčastěji připisovaných britskému impériu – nebyly jen a pouze přímými výsledky britské moci, ale do jisté míry také spontánními jevy. Zatřetí se řada amerických vlád před i po pádu brettonwoodského systému snažila využít výhod postavení dolaru jako klíčové měny. Americké vlády měly k dispozici „papírový zlatý důl“, takže mohly od cizinců pobírat dotaci ve formě tzv. ražebného (tak, že cizincům prodávaly dolary a aktiva denominovaná v dolarech, jež následně ztrácela hodnotu).54 Zlatý standard Británii žádné takové výhody neposkytoval a možná pro ni měl i nevýhody. A konečně pax britannica se opíral převážně o královské loďstvo a byl méně „penetrativní“ než „dominance v celém spektru“, kterou si klade za cíl současná americká armáda. Británie měla celé jedno století pocit, že s jedinou výjimkou –Krymské války – není schopna podnikat vojenské intervence na evropském kontinentu, oblasti nejdůležitější pro její vlastní přežití, a když v letech 1914 a 1939 musela intervenovat, zvítězila jen s velkými obtížemi.55 Dospíváme k poněkud paradoxnímu závěru, že hegemon může být mocnější než impérium. Rozlišování mezi hegemonií a impériem by bylo legitimní, kdyby pojem „impérium“ znamenal prostě přímou vládu nad zahraničními územími bez jakékoli politické reprezentace jejich obyvatel, jak se zřejmě domnívá mnoho amerických komentátorů. Ale znalci imperiální historie mají propracovanější pojmový aparát. Britští koloniální administrátoři jako Frederick Lugard ve své době jednoznačně chápali rozdíl mezi „přímou“ a „nepřímou“ vládou – velké části britského impéria v Asii a Africe byly ovládány nepřímo, tj. nikoli působností britských guvernérů, ale místních potentátů. Další rozlišení zavedli John Gallagher a Ronald Robinson v roce 1953 v zásadním článku o „imperialismu volného obchodu“. Tento článek vystihl, jakým způsobem viktoriáni, jak se také říká britským elitám druhé poloviny 19. století, využívali svou námořní a finanční sílu k otevření trhů zemí, jež nebyly v jejich koloniální sféře.56 Stejně poučné je dnes již široce akceptované rozlišení mezi „formálním“ a „neformálním impériem“. Britové například Argentině formálně nevládli, ale obchodní banky londýnské City měly tak mocný vliv na 20
ÚVOD
její rozpočtovou a měnovou politiku, že její nezávislost byla silně podmíněná.57 Řečeno slovy jednoho z mála moderních historiků, který se pokusil o opravdovou srovnávací studii impérií, impérium je „především velká mocnost, jež zanechala stopy na mezinárodních vztazích své éry… politické těleso, jež vládne nad rozsáhlým územím a mnoha národy, neboť management prostoru a multietnicity je jedním z velkých trvalých dilemat impéria… Impérium z definice není politický celek, kde se vláda odehrává s explicitním souhlasem jeho národů. [Ale] procesem asimilování národů a demokratizace institucí se impéria mohou transformovat v mnohonárodní federace nebo i národní státy.“58 Můžeme být ještě přesnější. V tabulce 1 jsem se pokusil o jednoduchou typologii, jež by měla zachytit různost forem, jež lze zařadit pod hlavičku „impéria“. Je třeba upozornit, že toto schéma je třeba číst ne jako tabulku, ale jako jídelní lístek. Impérium například může být doma oligarchií, snažící se získat z ciziny suroviny, čímž zvýší mezinárodní obchod, a užívá při tom vojenské metody, zavádí tržní ekonomiku v zájmu své vládnoucí elity a má hierarchický společenský charakter. Jiné impérium může být doma demokracií, usilující zejména o bezpečnost, poskytující jako veřejný statek mír, vládnoucí hlavně prostřednictvím firem a nevládních organizací, prosazující smíšenou ekonomiku v zájmu všech obyvatel, a má asimilativní společenský charakter. Tabulka 1 politický systém metropole
cíl
veřejné statky
metody vlády
hospodářský systém
cui bono?
tyranie
bezpečnost
mír
vojenská
plantážní
vládnoucí elita genocidní
aristokracie komunikace obchod
byrokratická
feudální
obyvatelstvo metropole
hierarchický
oligarchie
investice
osídlování
merkanti-listický
osadníci
konvertující
právo
nevládní organizace
tržní
místní elity
asimilativní
peníze
vláda
firmy
smíšený
všechno obyvatelstvo
lidská síla
vzdělání
delegování na plánovaný místní elity
renta
náboženská konverze
daně
zdraví
půda
demokracie suroviny
21
sociální charakter
V Z E S T U P A PÁ D A M E R I C K É H O I M P É R I A
První sloupec tabulky nám připomíná, že získání imperiální moci není vyhrazeno jedinému politickému systému. Cíle imperiální expanze (druhý sloupec) dané vlastním zájmem se mohou pohybovat od základní potřeby zajistit bezpečnost metropole tím, že nepřátele na (počáteční) hranici impéria podřídí řádu, až po výběr renty a daní od ovládaných národů, nemluvě o možná evidentnějších ziscích jako nové půdě k osídlování, surovinách, penězích a lidské síle. Přitom je třeba zdůraznit, že mají-li být náklady dobývání a kolonizace obhajitelné, všechny tyto zisky musí být dostupné za menší cenu, než kolik by stály ve volné směně s nezávislými národy.59 Impérium zároveň může poskytovat „veřejné statky“ – zamýšlené nebo nezamýšlené přínosy imperiální vlády, z nichž netěží vládci, ale ovládaní a ovšem i třetí strany: méně konfliktů, růst obchodu a investic, lepší fungování spravedlnosti nebo veřejné správy, lepší vzdělání (které může, ale také nemusí souviset s náboženskou konverzí, což bychom dnes za veřejný statek nepovažovali) nebo lepší materiální podmínky. Ze čtvrtého sloupce zjišťujeme, že imperiální vláda může být prováděna různými činiteli: vojáci, státní úředníci, osadníci, dobrovolná sdružení, firmy i místní elity mohou nejrůznějšími způsoby uplatňovat vůli centra na periferii. Variant imperiálních ekonomických systémů existuje skoro stejně tolik, od otroctví k laissez faire, od jedné formy nevolnictví (feudalismu) k jiné (plánovanému hospodářství). Stejně tak není nikde dáno, že přínosy impéria musí prostě plynout směrem k metropolitní společnosti. Všechny zisky impéria mohou plynout jen její elitě (jak to Davis a Huttenback tvrdili o britském impériu),60 nebo třeba také kolonistům pocházejícím z nižších příjmových vrstev společnosti a v některých případech i podmaněným národům (nebo elitám v těchto společnostech). A konečně se může lišit sociální charakter impéria – přesněji řečeno postoje vládců k ovládaným. Jedním extrémem je genocidní impérium nacistického Německa, rozhodnuté určité etnické skupiny anihilovat a jiné odsoudit k podřadné roli. Druhý extrém představuje římský model, v němž bylo možné za určitých podmínek získat občanství bez ohledu na etnicitu (model, který lze zjevně uplatnit na Spojené státy). Uprostřed leží viktoriánský model se svou komplikovanou rasovou a sociální hierarchií, v němž nerovnost majetku a postavení zmírňoval obecný (i když rozhodně ne bezvýhradný) 22
ÚVOD
princip rovnosti před zákonem. Konkrétní kombinace těchto proměnných určuje mimo jiné zeměpisný rozsah a samozřejmě trvání impéria. Se širší a důmyslnější definicí impéria se snad můžeme bez pojmu hegemonie zcela obejít. Místo toho lze vcelku přesvědčivě tvrdit, že americké impérium dosud dávalo s malými výjimkami přednost nepřímé vládě před přímou či neformálnímu impériu před formálním. Jeho hegemonii v éře studené války lze nejlépe chápat jako „impérium na pozvání“.61 Otázkou je, zda nedávné invaze do Afghánistánu a Iráku podniknuté zcela bez pozvání předznamenávají přechod k přímějším a formálnějším imperiálním strukturám. S použitím terminologie z tabulky 1 lze americké impérium stručně charakterizovat takto: jde samozřejmě o liberální demokracii a tržní ekonomiku, byť jejich politický systém má některé neliberální62 rysy a jejich ekonomika překvapivě vysokou míru státní intervence („smíšená“ by byl možná výstižnější termín než „tržní“). Primárně jim jde o vlastní bezpečnost a o udržení mezinárodní komunikace a sekundárně o zajištění přístupu k surovinám (zejména, ale ne výhradně, k ropě). Zabývá se rovněž poskytováním omezeného množství veřejných statků: míru – intervenováním proti některým agresivním režimům a v některých občanských válkách, svobody moří a oblohy pro obchod a specifické formy konverze obvykle nazývané „amerikanizací“, již provádějí ani ne tak tradiční křesťanští misionáři jako vývozci amerického spotřebního zboží a masové zábavy. Jejich metody formálního vládnutí jsou především vojenské povahy, metody neformálního vládnutí se spoléhají značnou měrou na nevládní organizace, firmy a v některých případech na místní elity. Kdo má z tohoto impéria užitek? Někteří by spolu s ekonomem Paulem Krugmanem tvrdili, že jen americké bohaté elity – konkrétně ta část elit spojená s republikánskou stranou a ropným průmyslem.63 Na levici se považuje za samozřejmý názor, že Spojené státy používají svou moc k vykořisťování lidí třetího světa. Jiní by řekli, že z existence amerického impéria mělo nejrůznějším způsobem prospěch mnoho miliónů lidí po celém světě – zejména Západoevropané, Japonci a Jihokorejci, kteří mohli za studené války prosperovat pod ochranou amerického jaderného „deštníku“ – a že ti, kteří se po studené válce ocitají co se týče ekonomiky v poli poražených, 23
V Z E S T U P A PÁ D A M E R I C K É H O I M P É R I A
zejména subsaharská Afrika, nejsou obětí americké moci, ale její nepřítomnosti. Rozsah amerického impéria je totiž omezený. Nápadně mu schází dychtivá chuť k územní expanzi, jež charakterizovala impéria západoevropských přímořských států. Dává přednost představě, že cizinci se budou amerikanizovat sami, aniž by k tomu byla nutná formální vláda. I tehdy, když dobývá, brání se anexím, což je jeden z důvodů, proč jeho zámořské imperiální akce zpravidla byly a pravděpodobně i nadále budou relativně krátké. Zvláštností amerického imperialismu a jedním z jeho základních nedostatků je totiž jeho příliš krátký časový horizont.
Anglofonní impéria Impérií nebylo v dějinách všeho všudy více než sedmdesát. Máme-li věřit knize Times Atlas of World History, je americké impérium podle mých počtů šedesáté osmé (komunistická Čína je šedesátá devátá, někteří mají zato, že sedmdesátá je Evropská unie). Jak se americké impérium liší od předcházejících? Buduje v srdci svého území stavby tyčící se do výšin jako staří Egypťané, i když v nich nebydlí mrtví, ale živí. Osvědčilo schopnosti při vedení aliancí proti soupeřícímu impériu jako aténské impérium. Má úžasný zeměpisný rozsah jako impérium Alexandra Velikého. Sjednotilo země a národy na velikém území a vytvořilo z nich opravdový národní stát jako čínské impérium, jež vzniklo v éře Čchin a zažilo vrchol za dynastie Ming. Má pozoruhodně otevřený systém občanství jako římské impérium: minulý rok obdržela řada vojáků sloužících v Iráku medaili za zranění v boji zároveň s americkým občanstvím, tak jako byla kdysi služba v legiích cestou, jak se stát civis romanus. Spojené státy se s klasicistní architekturou svého hlavního města a republikánskou strukturou své ústavy více než kterékoli předcházející impérium blíží „novému Římu“ – je to ovšem Řím, v němž senát zatím dokázal muže s císařskými ambicemi udržet na uzdě. V jejich vztazích se západní Evropou lze Spojené státy také často vidět jako nový Řím; vítat Brusel jako novou Byzanc je ovšem předčasné.64 Přirovnání k Římu hrozí, že se z něj stane bezmála klišé.65 Ale Spojené státy mají díky schopnosti šířit svou kulturu – monoteistic24
ÚVOD
kou a zároveň matematickou – něco společného i s abbásovským kalifátem vybudovaným dědici Mohamedovými. I když jsou Spojené státy často popisovány jako dědic – a zároveň rebelující potomek – západoevropských impérií, jež vznikla v šestnáctém století a přetrvala do století dvacátého, mají ve skutečnosti stejně, ne-li více společného s velkými vnitrozemskými impérii střední a východní Evropy. Velké tažení amerických osadníků na západ v 19. století mělo svůj zrcadlový obraz ve východním tažení ruských osadníků do stepí. Jejich politické struktury v praxi někdy připomínají spíš Vídeň nebo Berlín než Haag, hlavní město poslední velké imperiální republiky, nebo Londýn, centrum prvního anglofonního impéria. Těm, kdo ještě trvají na americké „výjimečnosti“, může historik impérií odpovědět jen tolik: je tak výjimečné jako všech ostatních šedesát devět impérií. Podívejme se teď blíž na podobnosti a rozdíly mezi tímto americkým impériem a impériem britským, vůči němuž se Spojené státy zprvu vymezovaly, ale jemuž se čím dál tím víc podobají, jako se rebelující synové nakonec podobají otcům, které kdysi nesnášeli. Vztah mezi těmito dvěma anglofonními impérii je jedním z leitmotivů této knihy z toho prostého důvodu, že žádné jiné impérium v dějinách nikdy nedospělo tak blízko k dosažení toho, čeho dnes chtějí dosáhnout Spojené státy. Mám na mysli fakt, že britská éra „liberálního impéria“ – přibližně od roku 1850 do třicátých let 20. století – je výjimečná tím, že hlavní imperiální velmoc úspěšně prosazovala ekonomickou globalizaci tak, že nevyvážela jen zboží, lidi a kapitál, ale i společenské a politické instituce. Obě anglofonní impéria mají mnoho společného. Ale také se hluboce liší. Jak jsme viděli, někteří historici považují Spojené státy za efektivnějšího „hegemona“ než Velkou Británii. Ale bráno čistě z teritoriálního hlediska bylo britské impérium mnohem impozantnější. V době svého největšího rozsahu mezi dvěma světovými válkami pokrývalo téměř třicet čtyři milióny kilometrů čtverečních, přibližně 23 % pevninského povrchu Země. Samotné Spojené království z toho představovalo jen malý zlomek – 0,2 %. Oproti tomu Spojené státy dnes představují okolo 6,5 % zemského povrchu, ale jejich čtrnáct formálně závislých území, většinou tichomořských ostrovů získaných po druhé světové válce,66 má rozlohu jen 10 360 km2. 25
V Z E S T U P A PÁ D A M E R I C K É H O I M P É R I A
I kdyby Spojené státy neopustily území v karibské oblasti a Latinské Americe, jež okupovaly někdy v době mezi španělsko-americkou válkou a druhou světovou válkou, zabíralo by dnes jejich impérium sotva půl procenta zemského povrchu. Z demografického hlediska je formální americké impérium ještě nepatrnější. Spojené státy se svými závislými územími dnes mají ani ne pět procent světové populace, zatímco Britové na vrcholu svého impéria vládli pětině až čtvrtině obyvatel světa. Na druhé straně Spojené státy vlastní velké množství malých kousků území v nominálně suverénních státech, jež slouží jako základny jejich ozbrojených sil. Před rozmístěním jednotek pro iráckou invazi měla americká armáda asi 752 vojenských zařízení umístěných ve více než sto třiceti zemích.67 Na pětašedesáti z nich byly rozmístěny významné počty amerických jednotek.68 Jejich poloha vyvrací tvrzení prezidenta Bushe v projevu z 26. února 2003, že „poté, co jsme porazili nepřátele [v roce 1945], jsme po sobě nezanechali okupační armády“.69 V roce jeho nástupu do úřadu bylo trvale rozmístěno asi sedmdesát tisíc vojáků v Německu a asi čtyřicet tisíc v Japonsku. Byli v těchto zemích nepřetržitě od roku 1945. Jen o málo méně (36 500) jich bylo v Jižní Koreji, kde se jejich přítomnost datuje od roku 1950. Nové války navíc znamenaly nové základny jako třeba Camp Bondsteel v Kosovu, pořízený při válce proti Jugoslávii v roce 1999, nebo leteckou základnu Biškek v Kyrgyzstánu, „aktivum“ [Ferguson zde ironicky používá termín asset, jímž lze v současném americkém vojenském slovníku označit cokoli, co má armáda k plnění svých cílů k dispozici; pozn. překl.] získané v rámci války proti talibanskému režimu v Afghánistánu. A zdá se jisté, že v Iráku budou muset zůstat síly o počtu aspoň sto dvaceti tisíc vojáků přinejmenším několik nejbližších let.70 Nelze také zapomenout, jaká omračující vojenská technologie je připravena z těchto základen udeřit. Komentátoři rádi vypočítávají, že „rozpočet Pentagonu se rovná součtu vojenských rozpočtů dalších 12 nebo 15 států“ a „že vojenské výdaje Spojených států představují 40–45 % veškerých vojenských výdajů 189 států světa“.71 Ani tyto úctyhodné rozpočtové údaje nevypovídají plně o současném náskoku amerických ozbrojených sil. Na zemi mají USA devět tisíc tanků M1 Abrams. Zbytek světa nemá nic, co by tomu mohlo kon26
ÚVOD
kurovat. Na moři má USA devět bitevních skupin s letadlovými loděmi v čele. Zbytek světa nemá žádnou. A ve vzduchu mají USA tři typy neviditelných letadel Stealth. Zbytek světa nemá žádné. USA jsou také daleko vepředu ve výrobě „chytrých“ střel a ve velkých výškách operujících bezpilotních letadel.72 Takovou převahu nad svými soupeři britské impérium nikdy nemělo. Je pravda, že byla doba, kdy se jeho síť námořních a vojenských základen povrchně podobala současné americké.73 Podobný byl také počet jednotek rozmístěných v zahraničí.74 Britové si také užívali technologickou převahu, ať už šlo o kulomet typu Maxim nebo o bitevní loď typu Dreadnought. Ale jejich impérium nikdy nedominovalo v celém spektru vojenských kapacit tak jako dnes USA. Královské námořnictvo sice vládlo vlnám, ale Francouzi a později Němci, o Američanech nemluvě, byli schopni vybudovat flotily představující věrohodnou hrozbu této dominaci. Britské pozemní vojsko pak bylo všeobecně mnohem menší a rozptýlenější než armády kontinentálních impérií. Jestliže je vojenská moc conditio sine qua non impéria, pak si lze těžko představit, jak by někdo mohl popírat imperiální charakter dnešních Spojených států. Konvenční mapy rozmístění amerických jednotek podceňují dosah americké armády.75 Na mapě světa ministerstva obrany, jež zobrazuje operační sféry pěti hlavních regionálních velení, je vidět, že sféra amerického vojenského vlivu je nyní doslova globální.76 Regionální vrchní velitelé, „prokonzulové“ tohoto impéria, mají zodpovědnost za území, o jakém se jejich římským předchůdcům ani nesnilo. USEUCOM (Evropské velitelství amerických ozbrojených sil) se rozkládá od západních břehů Grónska k Beringově úžině, od Severního ledového oceánu k mysu Dobré naděje, od Islandu k Izraeli.77 Je samozřejmé, že velké vojenské závazky v zámoří jsou neudržitelné bez ještě větších hospodářských zdrojů. Je Amerika na roli Atlase nesoucího celý svět na ramenou dost bohatá? V sedmdesátých a osmdesátých letech byla tato otázka kladena tak často, že pomalu bylo možné mluvit o „úpadkové“ intelektuální škole. Podle Paula Kennedyho se Spojené státy – tak jako všechny „velmoci“78 před nimi – vojenským a fiskálním „přepětím“ odsoudily ke ztrátě ekonomické dominance.79 Krátký čas po pádu berlínské zdi bylo 27
V Z E S T U P A PÁ D A M E R I C K É H O I M P É R I A
možné se radovat, že Sovětský svaz podlehl přepětí jako první.80 Ekonomické potíže Japonska, o němž se dříve mluvilo jako o budoucím geopolitickém soupeři, přispěly k pocitu národního zotavení. Amerika si užívala období „relativního vzestupu“, jaký nezažila od dvacátých let, kdy také tehdejší mírová dividenda vyhnala akciové trhy do spekulativních výšek, a úpadková škola upadala. Koncem devadesátých let však komentátoři objevili nové rivaly, kterých se mohli obávat. Někteří měli strach z Evropské unie.81 Jiní pohlíželi s obavami na Čínu.82 Samuel Huntington viděl „unipolaritu“ jen jako přechodný jev: s tím, jak se Evropa sjednocuje a Čína bohatne, se svět vrátí k „multipolaritě“, jakou svět od doby před druhou světovou válkou neviděl.83 Francouzské obavy z americké „hypervelmoci“ v očích Emanuela Todda ignorovaly realitu nadcházejícího sestupu a pádu.84 Není pochyb, že kdyby současné míry hospodářského růstu a růstu populace trvaly dalších dvacet let, Čína by kolem roku 2018 předstihla Ameriku na pozici největší světové ekonomiky.85 Jenže to, že míry růstu v obou zemích zůstanou příští dvě desetiletí stejné, je vysoce nepravděpodobné. S jistotou můžeme říci jedině to, že v roce 2002 představoval americký hrubý domácí produkt – vypočítaný v mezinárodních dolarech a upravený na základě parity kupní síly – více než pětinu (21,4 %) celkového světového výkonu, více než japonský, německý a britský podíl dohromady. To dvakrát převyšuje nejvyšší podíl světového produktu, jakého kdy dosáhla Velká Británie.86 Počítáme-li jej v současných dolarech, pak tvoří americký podíl na celkovém světovém výkonu dokonce téměř třetinu (32,3 %), dvojnásobek součtu čínské a japonské ekonomiky.87 Z hlediska produkce i z hlediska spotřeby jsou už Spojené státy nesrovnatelně bohatším impériem, než kdy byla Británie.88 A to nejsou jediná měřítka americké ekonomické dominance. Ve zlatém věku britského impéria si jen hrstka firem zasloužila pojmenování nadnárodní v tom smyslu, že se značný podíl jejich aktiv a pracovní síly nacházel na zámořských trzích. Dnes takové firmy dominují světové ekonomice a jejich podstatná část – od Exxon Mobil přes General Motors, McDonald’s, Coca Colu a Microsoft až k Time Warner – je amerického původu a stále má své centrály ve Spojených státech. Nedávná historie McDonald’s je názorným pří28
ÚVOD
kladem toho, jak americké společnosti expandovaly při hledání nových trhů do ciziny skoro přesně tak, jak to předpokládala stará Hobsonova-Leninova teorie imperialismu. V roce 1967 otevřel McDonald’s své první zahraniční provozovny v Kanadě a na Portoriku. Za dvacet let měl skoro 10 000 restaurací v čtyřiceti sedmi zemích a teritoriích a v roce 1997 celých 23 000 restaurací ve více než sto zemích. V roce 1999 poprvé překonaly jeho zahraniční tržby americké. Dnes je v provozu více než 30 000 restaurací McDonald’s ve více než sto dvaceti zemích, z nichž v USA je méně než polovina – 12 800.89 Stejně jako Donald Rumsfeld i Ronald McDonald potřebuje svou mapu světa a tato mapa zobrazuje pozoruhodnou alternativní verzi amerického impéria. Výkonný ředitel firmy řekl, že „na světě je 6,5 miliardy lidí, a jen 270 miliónů z nich žije v USA. …Kdo jiný má takové pozice po celém světě, aby se mohl chopit této příležitosti?“90 „Kokakolalizace“ je omšelá fráze antiglobalizačního „hnutí“, ale když si uvědomíte, kde všude realizuje tato společnost svůj prodej, je na ní něco pravdy – 30 % v Severní Americe, 24 % v Latinské Americe, 22 % v Evropě, 18 % v Asii a 6 % v Africe. Nejrychleji rostoucím trhem s tímto nápojem je příznačně Čína.91 Relativně rychlým růstem americké ekonomiky v osmdesátých a devadesátých letech, navíc v době, kdy se hroutilo hospodářství jejího hlavního protivníka ve studené válce, lze vysvětlit, jak USA dokázaly uskutečnit unikátní „revoluci ve vojenství“ a zároveň podstatně snížit podíl zbrojních výdajů na hrubém domácím produktu. Zelená kniha ministerstva obrany zveřejněná v březnu 2003 předpokládala, že celkové výdaje na národní obranu zůstanou alespoň tři roky na konstantní úrovni 3,5 % HDP.92 To je třeba srovnávat s průměrným číslem v době studené války – sedm procent. Vzhledem ke „vzorci“ Paula Kennedyho, podle něhož „jestliže nějaká země dlouhodobě vydává více než deset procent… HNP na zbrojení, pravděpodobně to omezí její míru růstu“, bezprostřední nebezpečí imperiálního přepětí nehrozí.93 Spojené státy se zkrátka z hlediska ekonomických zdrojů i vojenských kapacit nejen podobají poslednímu velkému anglofonnímu impériu, ale v některých ohledech ho i překonávají.
29
V Z E S T U P A PÁ D A M E R I C K É H O I M P É R I A
Moc naměkko Pro odlišení americké „hegemonie“ od britského impéria se někdy používá kvalitativní argument. Americká moc údajně nespočívá jen ve vojenské a ekonomické moci, ale také v „měkké“ moci. Podle Josepha Nye, děkana Kennedyho školy vlády Harvardovy univerzity, „může země docílit požadovaných výsledků ve světové politice, protože ji ostatní země chtějí následovat, obdivují její hodnoty, napodobují její příklad, usilují o její úroveň prosperity a otevřenosti“. Jinými slovy znamená měkká síla dostat to, co chcete, bez použití „síly nebo lákadel“, cukru a biče. „Je to schopnost lákat a přitahovat. Měkká síla vzniká značnou měrou z našich hodnot.“94 V případě Ameriky „pochází z toho, že jsme ,zářící město na hoře‘– lákavý nový Jeruzalém ekonomické a politické svobody“.95 Nye není tak naivní, aby si představoval, že americké způsoby jsou ze své podstaty atraktivní všude a pro každého. Ale má za to, že to, aby byly atraktivní, je kvůli globálnímu rozšíření informačních technologií důležitější než kdykoli dříve.96 Měkká síla – nebo to, čemu jiní autoři říkají „amerikanizace“ – může proniknout tam, kam tvrdá síla nemůže.97 Ale opravdu se tím americká moc tolik liší od imperiální moci? Naopak – jen to dokládá, jak velmi se Spojené státy začaly podobat poslednímu anglofonnímu impériu. Rovněž britské impérium se snažilo, aby jeho hodnoty byly pro ostatní přitažlivé, ovšem zpočátku, před nástupem moderních komunikačních technologií, museli tuto práci vykonávat „muži na místě“. Britští misionáři vyráželi do celého světa a usilovně šířili různé modely křesťanství svého ostrova. Také britští podnikatelé zaváděli své specifické metody účetnictví a managementu. Britští koloniální úředníci uplatňovali své představy zákona a pořádku. A britští učitelé vtloukali koloniálním elitám do hlavy čtení, psaní a počítání. Společně se jim všem podařilo rozšířit po světě britské kratochvíle jako kriket a odpolední čaj. Cílem bylo bezpochyby „lákat a přitahovat“ lidi k britským hodnotám. Navíc bylo toto lokální úsilí posléze podpořeno novou technologií. Londýnské tiskové agentury mohly po zavedení transoceánských telegrafů zásobovat noviny na celém světě anglocentrickým obsahem. Éru měkké moci v Nyeově smyslu ale doopravdy zahájilo 30
ÚVOD
až zavedení rozhlasu a zejména vytvoření BBC. O Vánocích roku 1932 mohl král Jiří V. prostřednictvím rozhlasového vysílání promluvit k celému britskému impériu. Za šest let zahájila BBC první vysílání v cizím jazyce – příznačně v arabštině – a koncem roku 1938 už vysílala ve všech hlavních jazycích kontinentální Evropy. Není pochyb o tom, že BBC hrála za války významnou roli v povzbuzování odporu na územích okupovaných Osou – proč by byl jinak Josef Goebbels tak posedlý stíháním Němců přistižených při jejím poslechu? Ve světě novin, rozhlasových přijímačů a kin – do nichž dodával materiál relativně malý počet společností (často národních monopolů) – mohla BBC doufat, že se její vysílání dostane k relativně mnoha zahraničním uším. Jenže jakákoli měkká moc, kterou Británie tímto způsobem disponovala, nedokázala příliš zpomalit prudký úpadek britské moci po třicátých letech. Z toho plyne otázka, do jaké míry dnes na americké měkké moci doopravdy záleží. Pokud má tento pojem označovat cosi více než jen kulturní doprovodnou hudbu k tradičnějším formám dominance, bylo by jistě třeba prokázat, že USA mohou získat od cizích zemí to, co chtějí, aniž by je nutily nebo si je podřizovaly, ale jen díky svůdnosti svého kulturního vývozu. Jedním důvodem ke skepsi ohledně míry současné americké měkké moci je zeměpisný rozsah tohoto kulturního vývozu. Je sice pravda, že 39 z 81 největších světových telekomunikačních společností je amerických a zhruba v polovině zemí světa jsou hlavním dodavatelem filmů do kin Spojené státy. Ale značný díl hollywoodského exportu směřuje do zemí OECD, které už dlouholetými americkými spojenci jsou. Asijské země kromě Japonska, zejména Indie, dovážejí amerických filmů velmi málo. Stejně tak většina čtenářů překladů amerických knih a zahraničních návštěvníků amerických webových stránek se nachází v Evropě a v Japonsku. Jediný další region, o němž lze říci, že tam nějakému komunikačnímu kanálu dominuje americká kultura, je Latinská Amerika, v níž pochází 75 % televizních programů z USA.98 Bylo by přehnané z toho vyvozovat, že americké měkké síly je nejvíce tam, kde je jí nejméně potřeba. Je docela dobře možné, že kontakt s americkými filmy a televizí je jedním z důvodů, proč jsou obyvatelé západní Evropy, Japonska a Latinské Ameriky vcelku stále ještě méně nepřátelští vůči Spojeným státům než lidé jinde. Nicméně je skuteč31
V Z E S T U P A PÁ D A M E R I C K É H O I M P É R I A
ností, že americká měkká síla je omezenější, než se všeobecně předpokládá. Blízký východ – kde BBC začala se svým zahraničním vysíláním – je dnes vůči kouzlu „anglobalizace“ daleko odolnější, než byl tehdy. Nástup Al Džazíry ukazuje, že vstoupit do hry o měkkou sílu dnes není velký problém. I ve válkou zmítaném Somálsku zjistili američtí vojáci, že jejich nepřátelé dokážou dominovat místním rozhlasovým vlnám s antiamerickou propagandou. „Měkká síla“ nedokázala odvrátit genocidu ve Rwandě: když generální tajemník OSN Butrus Butrus-Ghálí požádal Clintonovu administrativu o rušení krvelačného vysílání Radio Mille Collines, dostalo se mu odpovědi, že by to bylo příliš drahé.99 Existuje jedna výjimka – a tato výjimka je dalším příkladem toho, co mají britské impérium a dnešní americké impérium společného. Misionáři jsou dnes stejně významným kanálem pro šíření kultury v rozvojovém světě jako před sto padesáti lety. Najít spolehlivé údaje o počtu amerických misionářů působících dnes v zámoří je vzhledem k velkému množství křesťanských sekt obtížné. Odhaduje se, že protestantských misionářů je mezi 40 000 a 64 000, což je ve srovnání se zhruba třemi sty tisíci misionáři působícími ve Spojených státech celkem málo.100 Nicméně i malý počet evangelických misionářů může dosáhnout mnohého, už proto, že bývají svými domácími kongregacemi vybaveni značnými finančními prostředky. V dubnu 1994 měly protestantské Kristovy církve celkem 223 misionářů v Latinské Americe, nejvíce (81) v Brazílii. O sedm let později sice počet misionářů v regionu klesl téměř o polovinu, ale celkový počet členů kongregací Kristových církví se zvýšil skoro o 60 %.101 Podle jednoho odhadu (zveřejněného v roce 1990) je dnes až dvacet procent obyvatel Latinské Ameriky protestanty.102 Mimořádná ukázka evangelické víry, jakou předvedl vítězný brazilský tým po finále světového poháru v kopané, dodává tomuto odhadu věrohodnost. Nejnověji obrátili misionáři, povzbuzeni evangelisty, jako je Luis Bush (sám narozený v Argentině), pozornost k „neevangelizovaným“ miliónům obývajícím takzvané „okno příležitosti“ mezi desátou a čtyřicátou rovnoběžkou. Podle Centra pro studium globálního křesťanství na Gordon-Conwellově teologickém semináři v South Hamilton ve státě Massachusetts se počet křesťanských misionářů v islámských zemích od roku 1982 bez32
ÚVOD
mála zdvojnásobil, z asi 15 000 na 27 000; polovina z nich jsou Američané.103 Ale co americké oficiální, sekulární hodnoty a altruistické cíle? Nejsou snad zásadně odlišné od hodnot a cílů minulých impérií, jež byla sobecká a vykořisťovatelská? Často se tvrdí, že se tvůrci americké politiky počínaje Woodrowem Wilsonem zřekli imperialismu a místo toho se snažili podporovat šíření wilsonovských principů – mezinárodního práva, demokracie a volného trhu.104 Nějak – zřejmě proto, že tyto ideje jsou tak očividně dobré – se stalo, že „začaly dominovat mezinárodním vztahům“. USA tedy nepotřebují dělat nic víc než „jednat jako velitel četnictva“ a zabránit jakýmkoli tmářským silám v ohrožování tohoto blahodárného světového řádu.105 V „národní bezpečnostní strategii“ prezidenta Bushe, zveřejněné v září 2002, klasická wilsonovská rétorika rozhodně neschází. Výslovně se v ní uvádí, že jedním z cílů americké zahraniční politiky je „rozšířit výhody svobody po celé zeměkouli“. „Budeme aktivně pracovat na tom, abychom přinesli naději demokracie, rozvoje, volných trhů a volného obchodu do každého koutu světa,“ praví se v tomto dokumentu. „Amerika se musí pevně zasazovat o bezpodmínečné požadavky lidské důstojnosti: vládu zákona, omezení absolutní moci státu, svobodu projevu, svobodu vyznání, rovnost před zákonem, respekt k ženám, náboženskou a etnickou toleranci a respekt k soukromému vlastnictví.“106 Rovněž v této „strategii otevřenosti“ lze najít imperiální podtón.107 Britské impérium mělo od druhé poloviny 19. století až do velké hospodářské krize podobné ambice.108 Mladý Winston Churchill jednou definoval cíle britského imperialismu takto: „[Osvobodit] od barbarství úrodné oblasti a velké skupiny obyvatel… přinést mír válčícím kmenům, zavést spravedlnost tam, kde panovalo násilí, rozbít okovy otroctví, získávat bohatství z půdy, zasít počáteční sémě obchodu a vzdělanosti, zvětšit schopnosti celých národů užívat příjemné věci a zmenšit pravděpodobnost výskytu bolesti…109 Je to tak odlišné od jazyka amerického idealismu? Senátor J. William Fulbright v roce 1968 poznamenal: „Britové tomu říkali ,břemeno bílého muže‘. Francouzi to nazývali svou ,civilizační misí‘. Američané 19. století tomu říkali ,zjevné předurčení‘. Teď se tomu říká ,zodpovědnost moci‘.“110 „Prosazování svobody“ nebo „strategie otevřenosti“ jsou jen nejnovějšími podo33
V Z E S T U P A PÁ D A M E R I C K É H O I M P É R I A
bami téhož.111 Liberální impéria skoro vždy proklamovala své altruistické motivy. Když Thomas Jefferson mluvil o Spojených státech jako o „impériu svobody“, vypůjčoval si jen otřepanou frázi britského imperialismu. Edmund Burke našel ve „svobodě“ určující vlastnost britského impéria již v roce 1766.112 Spojené státy si navíc tak jako britské impérium vyhrazují právo užití vojenské síly, pokud usoudí, že jsou ohroženy jejich zájmy, a to nejen reaktivně, ale příležitostně i předběžně. Citovaná národní bezpečnostní strategie uvádí, že USA si vyhrazují právo „jednat v předstihu…, abychom předešli nebo zabránili nepřátelským aktům našich protivníků…, i když panuje nejistota ohledně místa a času nepřátelského útoku“.113 Tato preemptivní doktrína, jež je ve skutečnosti méně převratnou novinkou, než tvrdí její četní kritici,114 nabízí možný pojmový kompromis. Američanům se nelíbí představa, že jsou impériem. Ale mohli by přistoupit na to, že jsou pre-impériem.
Britský vzor? Na rozdíl od většiny evropských autorů, kteří se k této otázce vyjadřovali, jsem v zásadě pro impérium. Dokonce si myslím, že v jednadvacátém století je impérium potřebnější než kdykoli dříve. Hrozby, před kterými stojíme, nejsou samy o sobě nové. Ale díky technologickému pokroku jsou dnes nebezpečnější než dřív. Díky rychlosti a pravidelnosti moderní dopravy se infekční choroby mohou šířit hrozivou rychlostí. A díky relativní dostupnosti a ničivé síle moderních zbraní mohou tyrani a teroristé realisticky uvažovat o zničení našich měst. Starý systém národních států volně spojených vyvíjejícím se systémem mezinárodního práva, vzniklý po roce 1945, se nemůže dost dobře vypořádat s těmito hrozbami ani s jejich příčinami, protože existuje příliš mnoho států, kde nařízení „mezinárodního společenství“ prostě neplatí. Potřebujeme činitele schopného intervenovat v záležitostech těchto států, aby bylo možné zastavit epidemie, svrhnout tyrany, zastavit lokální války a vymýtit teroristické organizace. To je argument pro impérium motivovaný vlastními zájmy. Existuje také doplňující altruistický argument. Ekonomické a sociální poměry v řadě zemí ospravedlňují nějakou formu 34
ÚVOD
intervence i tehdy, kdy nepředstavují přímé ohrožení bezpečnosti Spojených států. Chudobu země jako Libérie nelze vysvětlit přítomností či nepřítomností přírodních zdrojů, neboť by pak (například) Botswana musela být stejně chudá.115 Problémem Libérie stejně jako tolika dalších subsaharských zemí je prostě špatná vláda: zkorumpovaní, zákony ignorující diktátoři, jejichž počínání znemožňuje ekonomický rozvoj a vede k tomu, že politická opozice nabývá formy občanských válek.116 Země v tomto stavu se nedají do pořádku samy. K tomu je třeba uplatnit nějakou autoritu zvenčí.117 Někteří lidé budou trvat na tom, že impérium je ze své podstaty neschopno takovou roli hrát, protože v jejich očích mají všechna impéria vykořisťovatelskou povahu. Ale liberální impérium může existovat a také existovalo – impérium, které upevňuje svou bezpečnost a prosperitu právě tím, že poskytuje zbytku světa všeobecně prospěšné veřejné statky: nejen ekonomickou svobodu, ale také instituce nezbytné k rozkvětu trhů.118 V tomto směru se mohou Američané od svých sebevědomých britských předchůdců naučit víc, než jsou ochotni připustit. Po pohromách irského hladomoru a tzv. indického povstání v polovině 19. století pojali Britové své impérium nově jako liberální projekt, v němž šlo nejen o bezpečnost britských ostrovů, ale zároveň také o integraci globálních trhů. Opíral se o myšlenku, že britská vláda poskytuje reálné přínosy ve formě volného obchodu, vlády zákona, ochrany soukromovlastnických práv, nezkorumpované správy a také investic do infrastruktury, zdravotnictví a (jisté míry) vzdělání, zaručovaných vládou.119 Arnold Toynbee měl jasný názor na své oxfordské studenty, kteří mířili do indické civilní správy: „Pokud šli do Indie, šli tam pro dobro jejího lidu, vykonávat jedno z nejvznešenějších poslání, jakému se Angličan může oddat.“120 Musím zdůraznit, že netvrdím, že by si snad Američané měli vzít viktoriány za vzor. Britské impérium mělo do ideálního liberálního impéria daleko a z jeho chyb se lze naučit téměř tolik jako z jeho úspěchů. Podobnosti mezi tím, o co usilovali Britové v roce 1904, a tím, o co usilovaly Spojené státy v roce 2004, jsou nicméně poučné. Británie tak jako dnešní Spojené státy využívala své námořní a vojenské převahy k vedení četných malých válek proti tomu, co bychom dnes nazvali „zkrachovalými státy“ a „zlotřilými režimy“. 35
V Z E S T U P A PÁ D A M E R I C K É H O I M P É R I A
Každý, kdo studoval historii britské kampaně proti súdánským dervišům – přívržencům charizmatického wahhábitského vůdce známého jako Mahdí – si musí povšimnout předzvěstí dnešních konfliktů. Ale stejně jako Spojené státy ani viktoriánští imperialisté nejednali pouze ve jménu národní nebo imperiální bezpečnosti. Tak jako američtí prezidenti v posledních několika desítkách let soustavně propagovali výhody ekonomické globalizace (jakkoli se v praxi volného obchodu vždy nedrželi), tak i britští státníci z doby před sto lety měli zato, že rozšíření volného obchodu a liberalizace trhů se zbožím, pracovní silou a kapitálem je všeobecně žádoucí. A tak jako dnes většina Američanů považuje globální demokratizaci podle amerického vzoru samozřejmě za dobrou věc, i Britové tenkrát měli v úmyslu vyvážet své instituce do zbytku světa, a to nejen anglické zvykové právo, ale koneckonců i parlamentní monarchii. Američané snadno zapomínají, že po omylech konce 18. století se britské vlády naučily, že koloniím, které jednoznačně pokročily na cestě k ekonomické modernitě a sociální stabilitě, není vůbec obtížné povolit „odpovědnou vládu“: Kanada, Nový Zéland, Austrálie a Jižní Afrika (i když s omezeným volebním právem), všechny měly počátkem dvacátého století výkonnou moc odpovědnou voleným parlamentům. A tato vymoženost neměla být vyhrazena jen koloniím s bělošským osídlením. K otázce, zda bude jednou Indie schopna parlamentní vlády v britském stylu, se Thomas Babington Macaulay vyjádřil dosti jednoznačně, i když s charakteristickou přezíravostí: „Nikdy se nebudu pokoušet to [indickou samosprávu] znemožnit nebo oddálit. Den, kdy k ní dojde, bude ten nejskvělejší v britské historii. Nalézt velký národ, jenž klesl na samé dno otroctví a pověrčivosti, a vládnout mu tak, že zatouží po všech privilegiích občanství a doroste jim, tím bychom si vskutku zasloužili slávu.“121 V některých kruzích zazněly loňského roku nepříliš odlišné názory na téma demokratizace arabského světa. Prezident Bush v projevu v OSN v září 2003 dal najevo, že to je jedním z jeho cílů při invazi do Iráku.122 Jak ovšem ještě uvidíme, Američané nebyli první anglicky mluvící vojáci, kteří dorazili do Bagdádu s prohlášením, že nejsou dobyvatelé, ale „osvoboditelé“.123
36
ÚVOD
Struktura této knihy je přímočará. Kapitola 1 se zabývá imperiálními počátky Spojených států a snaží se charakterizovat rozsah a meze jejich impéria do první světové války. Kapitola 2 se ptá, proč měly Spojené státy navzdory svým mohutným ekonomickým a vojenským kapacitám takové potíže při prosazování své vůle v tolika ze zemí, kde ve 20. století intervenovaly. Pokouší se rovněž o vysvětlení mimořádných úspěchů amerického „budování států“ v Západním Německu, Japonsku a Jižní Koreji. Kapitola 3 tvrdí, že události 11. září 2001, ačkoli Američany zasáhly jako úder z čistého nebe, představují kulminaci dlouhodobě založených historických trendů: rozporů americké politiky na Blízkém východě, vzrůstající závislosti západních ekonomik na ropě z Perského zálivu a přijetí a rozvíjení terorismu jako taktiky mezi Araby nepřátelskými Spojeným státům a jejich spojencům. Asi největší změnou, kterou teroristé způsobili, byl obrat v amerických postojích, což nebyla ta změna, jakou zamýšleli. Právě díky 11. září přijala instinktivně introvertní, ne-li izolacionistická administrativa a voličstvo koncepci války proti skutečným, podezíraným nebo jen potenciálním sponzorům terorismu. Ale i v tom existovala významná kontinuita. Opravdovým historickým přelomovým datem nebylo 11. 9., ale 9. 11. Pád berlínské zdi 9. listopadu 1989 změnil kontext americké moci mnohem hlouběji než pád World Trade Center. Islámský terorismus při vší své zlověstnosti zůstává daleko slabší hrozbou pro Spojené státy, než býval Sovětský svaz. Kapitola 4 se ptá, zda americká politika v Iráku od roku 1990 může být chápána jako ústup od „multilateralismu“ k „unilateralismu“. Pokouším se ukázat, že za posledních patnáct let se naopak posouvala role Organizace spojených národů a americká politika v reakci na selhání OSN a zejména na selhání evropských mocností zastoupených v Radě bezpečnosti OSN do značné míry improvizovala. Právě v devadesátých letech poznaly USA díky hořkým zkušenostem hodnotu věrohodné vojenské intervence v zemích, kde byl státní teror používán proti etnickým menšinám. Zjistily také, že tyto intervence nevyžadují výslovné pověření ve formě usnesení Rady bezpečnosti OSN. Stačí „koalice ochotných“. V kapitole 5 se snažím obhájit myšlenku, že nyní, po válkách v Afghánistánu a Iráku, potřebujeme impérium, přičemž srovnávám 37
V Z E S T U P A PÁ D A M E R I C K É H O I M P É R I A
náklady a výnosy posledního velkého anglofonního impéria. Liberální impérium dává smysl jak z pohledu vlastních amerických zájmů, tak z altruistického pohledu. Experiment s politickou nezávislostí v mnoha koloniích selhal politicky i hospodářsky. Zejména subsaharskou Afriku zbídačilo nikoli často odsuzované dědictví kolonialismu, ale desítky let špatného vládnutí od získání nezávislosti. Liberální imperiální model naproti tomu poskytuje nejlepší vyhlídky na ekonomický růst, a to tím, že garantuje nejen ekonomickou otevřenost, ale, což je ještě důležitější, institucionální základy úspěšného rozvoje. V kapitole 6 se pokouším o analýzu nákladů a výnosů americké okupace Iráku a kladu otázku, zda zde může liberální imperiální model fungovat. Předkládám tu názor, že americké cíle v roce 2003 – zajistit odzbrojení Iráku, svrhnout krutého tyrana a zásadně změnit politiku Blízkého východu – byly jak chvályhodné, tak dosažitelné. V době, kdy píšu tyto řádky, však zdaleka není jasné, zda jsou USA schopny nasadit tolik lidí a věnovat tolik času, kolik je k úspěchu „budování státu“ v Iráku potřeba, o Afghánistánu nemluvě. Hlavním důvodem je to, že k tak dlouhodobému závazku, jaký je podle všech historických zkušeností k úspěšnému přechodu k tržní ekonomice a reprezentativní vládě zapotřebí, se staví americké voličstvo nepříznivě. Vzhledem k tomu, že Amerika dávala v minulosti přednost krátkým, převážně vojenským intervencím a odmítala se poučit, že zřídkakdy, ne-li vůbec, vedou k úspěchu, mám pochybnosti o tom, zda bude schopna vybudovat v Iráku účinné civilní instituce. Kapitola 7 se zabývá srovnáním evropských a amerických verzí impéria a otázkou, zda někteří evropští politici – a američtí akademici – mají pravdu, když předpovídají dobu, kdy bude Evropská unie působit jako účinná „protiváha“ americké moci. V roce 2003 se občas zdálo, že už se to děje. Jenže ve skutečnosti je Evropská unie téměř antitezí impéria: její instituce nejsou konstruovány tak, aby spoutávaly a využívaly moc, ale aby ji rozptýlily mezi členské státy a jejich regiony. A konečně kapitola 8 polemizuje s tezí, že by narůstající zámořské vojenské závazky mohly strhnout Spojené státy k hospodářskému „přepětí“. Není pochyb o tom, že Spojené státy jsou ne38
ÚVOD
obvyklé impérium v tom, že se při financování vládního dluhu i soukromé spotřeby spoléhají na zahraniční kapitál. Jenže tyto dva deficity nejsou výsledkem přemíry zahraničních vojenských intervencí. Ve skutečnosti mohou v následujících letech vést k přepětí domácí fiskální závazky federální vlády. Pravými hliněnými nohami amerického kolosu jsou nadcházející fiskální krize systémů zdravotního a důchodového zabezpečení. Můj závěr (pro čtenáře, kteří mají rádi představu o tom, jaký je konečný cíl jejich cesty) zní, že dnešní globální moc Spojených států, jakkoli skýtá impozantní pohled, spočívá na slabších základech, než se obecně předpokládá. Spojené státy získaly impérium, ale Američané nemají imperiálního ducha. Raději by spotřebovávali než dobývali. Raději by budovali hypermarkety než státy. Touží po dlouhém stáří a děsí je předčasná smrt v bitvě, a to i smrt jiných Američanů. Nejde jen o to, že podobně jako jejich britští předchůdci získali impérium v „záchvatu roztržitosti“. Problém je v tom, že navzdory občasným zábleskům sebepoznání se celou dobu stavěli ke své imperiální moci jako takové roztržitě, nebo ji spíše popírali. Proto je bohužel docela dobře možné, že se jejich impérium rozloží stejně rychle jako ono rovněž „antiimperiální“ impérium jménem Sovětský svaz. Ti, kdo se snaží zachovat americké prvenství dosažením a zachováním „dominance v celém spektru“, se obracejí špatným směrem. Americkému impériu totiž nehrozí embryonální konkurenční impéria na západě nebo na východě. Ohrožení představuje vakuum uvnitř.
39