QuickTime™ and a decompressor are needed to see this picture.
Specifika skupinové arteterapie s lidmi se schizofrenií s defektem Závěrečná práce z dvouletého akreditovaného arteterapeutického kurzu 2008/2009
Vypracovala: Mgr. Klára Patlichová (777650758) Datum: 17.11.2009
Obsah: Úvod ............................................................................................................................................................. 3 Charakteristika jedinců se schizofrenií s defektem ......................................................................... 3 Uvedení do skupiny ................................................................................................................................. 4 Specifika arteterapeutické práce s jedinci se sch. s defektem ...................................................... 6 Diskuse ........................................................................................................................................................ 9 Závěr .......................................................................................................................................................... 10 Použitá literatura .................................................................................................................................... 11
Úvod Na začátku této práce bylo velké rozhodování a zvažování jejího tématu. Nápad popsat specifika či úskalí, s nimiž jsem se setkala při práci s lidmi se schizofrenií s defektem se zrodil jako první. Neustále jsem však o něm pochybovala a přemýšlela, nakolik jsou mé postřehy obohacující pro druhé a nakolik jsou záležitostí, jež se při troše znalosti schizofrenního onemocnění daly očekávat, a nakolik by je zkušený terapeut snad i předvídal. Několikrát jsem tak dospěla do fáze, kdy jsem toto téma zcela zavrhla jako nehodnotné a zvažovala například kazuistické zpracování průběhu arteterapie ženy, jež si na papíře snila o svém domově, o odchodu z psychiatrické léčebny. Vše toto se po dlouhou dobu zdálo možné jen na papíře, avšak nakonec se jí podařilo díky mnoha náhodám a předvším díky nalezení vnitřní síly po dvou letech léčebnu opustit. Zde by bylo jistě zajímavé sledovat vývoj její tvorby, která byla jakousi cestou k domovu. Napadala mne i další témata, ale něco mne neustále vracelo ke skupině lidí se schizofrenií s defektem. Zvažuji nyní dva možné důvody, proč jsem se nakonec pro zpracování právě tohoto tématu rozhodla. Je možné, že nějak intuitivně cítím jeho důležitost. Druhou možností je, že se jedná o mou potřebu přiblížit jej ostatním a zároveň si sama pro sebe postřehy ze skupin utřídit. Ať je to tak a nebo onak, doufám, že nakonec bude práce alespoň trochu přínosem a že bude pro čtenáře dostatečně zajímavá.
Charakteristika jedinců se schizofrenií s defektem Domnívám se, že nelze začít popisovat postřehy z praxe bez základního teoretického vymezení a to je také důvodem pro vznik této krátké, informativní kapitoly. Nyní se tedy jen stručne pokusím vymezit schizofrenii a její posun k defektnímu stavu. Budu se snažit zachytit především ty body, které se jevily v arteterapeutické práci jako důležité. „Schizofrenie se vyznačuje pestrostí příznaků. Při klinickém vyšetření se zjišťují poruchy vnímání, myšlení, jazyka, emocí, motoriky a kognitivních funkcí.“ (Motlová, 2004, s.19) Diagnóza se určuje podle příznaků jimiž jsou bludy, halucinace, dezorganizované myšlení a řeč, dezorganizované chování, katatonie, poruchy emocí a dle dysfunkce v sociálních a pracovních rolích. Pro schizofrenii je charkteristická rozmanitost příznaků, průběhových variant i prognostická nejistota. (Motlová, 2004, s.19) Přes velké množství definic schizofrenie, které se v literatuře objevují jsem vybrala právě tuto, poněvadž dle mého názoru velmi pěkně postihuje nejen symptomy schizofrenie, ale také upozorňuje na její rozmanitost, což vnímám jako významnou kvalitu této definice. O variantách schizofrenie mluví také Jan Libiger. „Od počátku používání tohoto diagnostického pojmu se hovořilo o >> skupině schizofrenií<<. Pojem je běžně užíván v jednotném čísle, ale je pravděpodobné, že sdružuje řadu stavů, které sdílejí některé společné psychopatologické charakteristiky, ale mohou se lišit patofyziologickými ději,
průběhem i různými okolnostmi vzniku a rozvoje onemocnění.“ (Libiger, 2001, s.228) Autor také upozorňuje na fakt, že se jedná o velké onemocnění se sklonem k chronicitě. Právě chronicita nás posouvá k tématu defektu. Schizofrenie může probíhat chronicky, bez předchozího zlepšení, nebo v atakách s narůstajícím či stabilním defektem či v atakách s částečnou nebo úplnou remisí. Raboch uvádí, že u 1/3 lidí se schizofrenním onemocněním se neprojeví žádné důsledky, u 1/3 dochází k opakovaným epizodám a u 1/3 pak k degradaci, k defektu osobnosti. V této práci se zabývám právě třetí zmíněnou skupinou a tak ještě stručně vymezím pojem degradace a defektu osobnosti. „Degradace osobnosti je hlubší, většinou trvalá porucha osobnosti, která se projevuje ztrátou sociálního cítění a defektem, tedy zeslabením intelektu, paměti, vůle, převládáním pudů.“ (Hartl, 2000, s.99) Degradace osobnosti se u těžkých psychóz vyskytuje velmi často, s každou atakou pak dochází k jejímu prohloubení. Ráda bych ještě zmínila Bleulerovo vymezení primárních příznaků schizofrenie, jimiž jsou 4A – poruchy asociací, poruchy afektivity, ambivalence, autismus. Dle jiných autorů lze příznaky schizofrenie rozdělit na pozitivní a negativní. Rovněž toto rozdělení zde uvádím. Mezi negativní příznaky jsou zahrnovány nedostatky v řeči, afektivní oploštělost, apatie, anhedonie, asocialita, narušená pozornost. Pozitivními příznaky pak jsou halucinace, bludy, bizarní chování, porucha platného společenského myšlení. (Andreasen, 1995, s. 28-45)
V této kapitole jsem se tedy pokusila přiblížit schizofrenní onemocnění, lehce promluvit o degradaci osobnosti a s ní spojeným defektem. Na závěr jsem shrnula příznaky schizofenního onemocnění. Právě tento bod považuji za velmi nutný pro následující kapitoly. Po přečtení výše zmíněného si mnohý čtenář může pomyslet, že specifika jsou jasně daná právě vymezením schizofrenie a znalostí jejích symptomů, nebo že skupinová arteterapie s lidmi s defektní formou psychopatie není vhodná. Ke specifikům dle vlastní zkušenosti se vyjádřím již záhy. K indikaci skupinové arteterapie se vyjádřím v diskusi.
Uvedení do skupiny Stejně tak, jako jsem byla já přivedena mezi skupinu pacientů psychiatrické léčebny, pokusím se teď vás, čtenáře, do skupiny přivést. Ocitáme se tedy společně ve skupině pacientů kteří mají diagnostikovány různé formy schizofrenie a jež jsou chronickými pacienty dané léčebny. Někteří z nich nechtějí z léčebny odejít, pobytu v domácím prostředí se obávají, bojí se, že život „venku“ nezvládnou, že je svět pro ně
příliš nebezpečný. Jiní by rádi žili za zdmi léčebny, avšak nemohou pro nařízenou ochrannou léčbu. Pacientů je osm, všichni mužského pohlaví. Všichni z nich jsou zamedikováni poměrně vysokými dávkami psychofarmak. Nevíme nic o jejich motivaci pro arteterapii, zda je malovat baví, zda tu dnes chtěli být. První setkání je tedy pro mne i pro ně vzájemným seznámením, i seznámením stím, co se bude dít. Po tomto prvním setkání je jasné, že bude velmi těžké nejen udržet jistou strukturu arteterapeutického setkání, ale také že bude pravděpodobně nutná restrukturace skupiny. Všem členům skupiny jsem zdůraznila, že se jedná o dobrovolnou aktivitu, do níž pokud se zapojí, budou mít zodpovědnost i k ostatním členům skupiny. Rovněž jsem jim tedy nabídla, že pokud nechtějí, nemusí příště přicházet. Snad trochu ze zvědavosti a možná i trochu nacvičeným drilem přišli na další skupinu všichni pacienti. A tak jsem tedy tři měsíce měla možnost vést a pozorovat dění při arteterapeutických sezeních s lidmi se schizofrenním onemocněním s defektem. V průběhu došlo k doplnění o dva členy, muže a ženu, a následně o odchod jednoho z nich. O tom se však zmíním později. Znovu a znovu jsem si pročítala vše o schizofrenii, hledala informace o arteterapeutické práci se schizofrenními pacienty, ale vždy jsem se dočítala spíše o typické tvorbě takových jedinců. Nikde se nepsalo nic o jejich chování na skupině, o tom, do jaké hloubky lze v případě emocí zajít a třeba i jak volit témata. Postavila jsem se k tomu tedy čelem, a bez ohledu na diagnózu jsem nastavila pravidla ve skupině tak, jak bych to udělala u zcela zdravých jedinců. Na další skupině jsem tedy pacienty seznámila s jistou strukturou sezení, zdůraznila jsem že se nejedná o malířskou soutěž, že důležitý je význam pro autora a stanovila následující pravidla. Pravidla skupiny: Na skupinu docházet včas a dobrovolně Pokud není pacientovi dobře nemusí malovat, či se vůbec účastnit Respektovat výtvory ostatních, přistupovat k nim z úctou Aktivita je především na pacientech, nikoli na terapeutovi
Samozřejmě mezi pravidla patřila také obecná pravidla pro skupinovou psychoterapii, důležité bylo zdůraznit, že nebudu nikoho z nich vyvolávat jako ve škole, ale že je ponechám, ať si slovo berou sami. V průběhu několika prvních skupinových setkání bylo nutné především toto neustále opakovat. Jistě došlo i k dalším drobným úpravám, které jsou však specifické a nepovažuji za nutné je sdělovat. Jak jsem tedy již zmínila, k vedení skupiny jsem přistupovala jako v případě zdravých pacientů a nejdůležitější pomůckou, jež jsem si s sebou na každou skupinu brala byla věta z knihy Jaroslavy Šickové – Fabrici (2006, s.114) a jistě se nemýlím když řeknu, že je to věta, která také několikrát zazněla i ve výcviku a touto větou je tato: „Arteterapeut pracující s psychiatrickými pacienty musí být mimořádně empatický, umět aktuálně, pohotově reagovat protože chování schizofrenních pacientů je často
neočekávatelné, nepřevídatelné, bizarní.“ S touto větou v popředí a s informacemi o schizofrenii někde v pozadí mých myšlenek jsem se vydávala na každou skupinovou arteterapii.
Specifika arteterapeutické práce s jedinci se sch. s defektem Jak by se dalo očekávat, specifika práce s výše zmíněnými pacienty se budou odvíjet právě od toho, v čem se tito lidé liší od zdravé populace a tedy symptomatikou u nich se vyskytující. Symptomatika je poměrně obsáhlá a jak jsem zmínila v první kapitole, u jednotlivých případů velmi variuje. V souhlasu s tímto a s větou zmíněnou výše lze konstatovat, že nelze přesně definovat specifika této práce a lze zde pouze nastínit způsob uvažování a upozornit na výskyt některých jevů tak, jak jsem se s nimi setkala já. Pro udržení struktury a předejití chaosu se pokusím ze symptomů zmíněných v první kapitole vybrat ty, které mají na průběh arteterapeuitické skupiny velký vliv a k nimž mám co říci i já dle vlastní zkušenosti v roli začínajícího artetearpeuta. Symptomy zasahující do průběhu skupiny: poruchy afektivity - afektivní oploštělost, apatie, anhedonie poruchy asociací asocialita, dysfunkce v sociálních a pracovních rolích dezorganizované myšlení a řeč dezorganizované chování narušená pozornost
Druhou linií, kterou použiji pro udržení struktury je právě struktura arteterapeutického sezení. Výběr témat a technik je stejný jako u zdravé populace, asi nejvhodnější je všímat si aktuální nálady pacientů, pozorovat a pamatovat si, která témata a techniky byly přínosné, kdy vznikala skupinová dynamika více a kdy méně. Důležité je také ptát se. Výběr témat, jak jsem již řekla, by měl vycházet z aktuálního vyladění skupiny. Před skupinou jsem měla vždy připravena 3 témata a to na základě dotazování na konci předchozí skupiny případně na základě pozorování dění ve skupině. Z těchto jsem pak dle aktuální situace zjištěné krátkým povídáním na začátku skupiny vybírala. (Pro zjištění nálady se osvědčily metafory.) Někdy jsem požádala pacienty, aby sami pověděli, co by chtěli malovat či tvořit a požádala je, aby se na tématu domluvili. Taková nabídka je v tomto případě náročná na čas a to především vzhledem k jejich apatii a anhedonii. Ve
skupině rovněž chybí „vůdce“, jedinec, který by začal, který by skupinu aktivizoval. Domnívám se, že v takovou chvíli je důležitá role terapeuta, který by měl skupině podnětnými otázkami pomoci dojít k cíli. V naší skupině většinou postačili otevřené otázky, často ponechané bez vyslovené odpovědi. Není proto třeba do skupiny nějak zásadně zasahovat. Je důležité věřit, že si pacienti dokáží i přes všechna úskalí spojená s jejich chorobou téma vymyslet. Samozřejmě i zde se vyskytují jedinci, kteří se vůbec nezapojí, případně participují na zadaném úkolu jen minimálně. To je však vždy vhodným tématem pro diskusi. Mluvit o zapojení jednotlivých čelnů do rozhodovacího procesu se mi jeví jako vhodné, nesetkala jsem se s tím, že by to některému z pacientů vadilo. Naopak právě toto téma shledávám jako jedno z těch, které napomáhá otevřenější diskusi. Naopak je nutné vzhledem k defektu především kognitivních funcí dbát na jasné zadání a kvalitní vysvětlení. Abstraktní témata se zřejmě vzhledem k symbolickému myšlení těchto lidí neosvědčila. Neznamená to, že by měla být zcela vynechána, jen je třeba citlivě zvážit, zda bude pro pacienty lehké převést ono abstraktní do symbolů. (Například záznam zvuku v zahradě léčebny byl technikou pacienty velmi pozitivně hodnocenou) Výběr kresebné techniky jsem zpočátku nechávala zcela na pacientech. Samozřejmě kromě případů, kde je technika určna zvolenou metodou. Příležitostně jsem z malířských potřeb vynechávala obyčejnou tužku. Vzhledem k oploštělé emotivitě se totiž často stávalo, že jedinci kreslili pouze tužkou. Myslím, že toto byl jediný okamžik, kdy jsem pracovala více artefileticky, avšak zdá se, že právě zde se jedná o vhodný zásah, který skupinu posunul více k emocím, k prožívání jedinců. Ukázalo se, že i přes jistou míru emoční plochosti jsou emoce u členů skupiny přítomny a že jsou o nich jedinci schopni také referovat. Jako zcela nejvhodnější techniky se ukázaly být ty, které jsou propojeny s přírodou. V takovém případě vznikaly obrázky mnohem hlubší a v následných fázích pak pomohly k vytvoření kvalitní skupinové dynamiky. Přírodní materiály jsou tedy dle mého názoru nejlepší a troufám si řící, že i bezpečnou cestou k emocím takových jedinců. U samotné tvorby se nevyskytují nějaké zásadní momenty. Stejně jako v případě zdravých lidí jsem stanovila čas na práci. Samozřejmě byl některý z pacientů hotov dříve a některý potřeboval trochu více času. Na možnost prodloužení času pro pacienta jež neměl hotovo jsem se vždy ptala skupiny a zároveň daného pacienta. I zde se objevuje moment, který pacienty dostává blíže k emocím, napomáhá zvyšovat sociální cit, který je často také velmi oploštělý. Diskuse nad obrázky byla zpočátku velmi obtížná, postupem času se pacienti naučili brát si slovo sami a o obrázku promluvit. Zde se znovu projevuje kognitivní deficit, je proto nutné se více doptávat. Tento okamžik považuji pro terapeuta za jeden z nejtěžších. Ve zdravé skupině by terapeut reagoval dle sdělení mnhohem snáze vzhledem k přítomnosti emocí, vzhledem k hloubce povídání daného jedince. V naší skupině se však kloužeme v této fázi hodně po povrchu a terapeut musí být opravdu pozorný, nápaditý, aby dotazy ohledně výtvoru nebyly stále stejné. Představení obrázku pacientem je ve většině případů pouhým popisem toho, co a jak tvořil. Zde je tedy na terapeutovi aby vycítil jak moc a jak vhodně zajít hlouběji. Otázky typu „jak se pacient cítil při tvorbě“ často končí jenoslovnou odpovědí – dobře či špatně. Nikam dál nás tedy
neposunují. Ani více abstraktní otázky však nejsou tou správnou cestou. Zde se opět projeví defekt a pacient odpovídá, že neví. Nelze určit, jak by taková otázka měla vypadat, jedná se o záležitost velmi individuální a zde musí terapeut naplno využít své empatie. Vzhledem k defektu a poruchám asociací a emoční oploštělosti je i následná fáze volných asociací pro pacienty velmi obtížná. Často pacienti zůstávají pouze u hodnocení, které je vždy sociálně žádoucí. Jako naučenou frázi opakují, že je obrázek hezký, že se kolegovi povedl... . Abstrahovat a asociovat bylo pro pacienty opravdu velmi těžké. Zde zmíním již výše nastíněný okamžik, který této fázi velmi pomohl. Do naší v podstatě homogenní skupiny jsem se rozhodla zařadit dva nové členy, kteří se v léčebně léčili ze závislosti na alkoholu. Trochu jsem se obávala zvýšené dráždivosti, která je u těchto jedinců přítomna a vybírala jsem tedy pečlivě tak aby pro členy skupiny nebyli tito jedinci ohrožující. Jedním z nově příchozích byla žena, což mohlo rovněž sehrát roli v posunu v této fázi terapie. Ženský prvek a přítomnost emocí, schopnosti asociovat a abstrahovat a otevřenější komunikace vnesly do skupiny jasnou dynamiku a aktivizovaly i ostatní členy skupiny. Samozřejmě aktivizace proběhla na různé úrovni, ale od doby zařazení těchto dvou jedinců i někteří původní členové skupiny volně asociovaly nad obrázky ostatních členů a byli schopni říci jak na ně obrázek působí na úrovni emoční. Zdá se tedy, jakoby tito dva členové dokázali v ostatních vzbudit afektivitu, jakoby byli jistými učiteli kolegů se schizofrenním onemocněním. V závěrečné fázi, kdy je znovu pozornost upřena na autora díla, se opakuje situace stejná jako při jeho představování. Znovu se zde silně promítá emoční plochost, kog. defekt těchto pacientů a také dezorganizované myšlení a snížená pozornost. Čato jsou v této fázi jedinci unavení, jejich pozornost významně klesá a je pro ně těžké zde více nad obrázkem přemýšlet. Tuto fázi jsem tedy velmi zkracovala a stávala se tak spíše krátkou rekapitulací již řečeného. Každé setkání bylo ukončeno zhodnocením dané techniky a tématu a v neposlední řadě krátkým popisem toho, jak se členové skupiny cítí. Zde je vhodné pro aktivizaci jejich pozornosti vymýšlet různé formy jak by mohly svou náladu přiblížit. Skoro v každé fázi arteterapeutického setkání se tedy při práci s těmito pacienty projevuje jejich emoční oploštělost, která značně zpomaluje celý proces a je tedy třeba být jako terapeut trpělivý, zvážit, kolik je potřeba času pro různé úkoly (většinou více než u zdravých jedinců). Celý proces je také zpomalen defeketm a vzhledem k vysoké medikaci také pomalým psychomotorickým tempem. Důležité je zvážit délku setkání po kterou pacienti udrží pozornost. V případě skupiny s níž jsem pracovala se jednalo vždy o 60 – 70 minut, které jsem vnímala jako značně limitní. Na pacientech již byla znát únava a s ní spojená snížená pozornost. Vzhledem k tomu, že se i přes medikaci vyskytují pozitivní příznaky schizofrenie – bludy a halucinace, stává se, že dochází k dezorganizaci myšlení, řeči, a chování. O tom, co se u pacienta právě děje je možné mluvit. Pokud se pacient vyjadřovat nechce, je toto okamžik, kdy se dokáže bez větších obtíží vymezit.
Co jsou tedy specifika arteterapeutické práce s těmito jedinci? Myslím, že na přítomnost všech symptomů jsem již před příchodem na první skupinu byla připravena. Musím však konstatovat, že jsem si ani v nejmenším nedokázala představit, že se může stát, že všech osm členů skupiny bude v podstatě amimicky, apaticky sedět a čekat na mou aktivitu, která pro některé z nich bude spíše rušivou. Nyní, po tříměsíční (tedy krátké) zkušenosti se domnívám, že je na terapuetovi aby se vyrovnal s tím, že je na skupinách často ticho, že nemají tak silný emoční náboj jak by očekával, že dynamika je spíše nízká a snad i s tím, že obrázky na skupině vzniklé mají velmi daleko k těm, které známe pod označením Art Brut. Vyzdvihnout bych zde chtěla jen několik okamžiků, které při práci s pacienty se schizofrenií s defektem považuji za důležité: Nároky kladené na pacienty: Stanovení struktury setkání (vzhledem k defektu je určitá struktura nutná) Přenesení aktivity na členy skupiny Nároky kladené na terapeuta: I malý pokrok je pokrok Schopnost pohotově reagovat, empatie Za zcela nejdůležitější považuji ujasnění si cíle terapeutické skupiny. Vzhledem k tomu, že se jedná o chronické pacienty psychiatrické léčebny, hlavním cílem našich skupin tedy bylo jejich odreagování a možnost otevřeně mluvit o pocitech ke kterým se díky kresbě dostávali snáze.
Diskuse Jen v krátkosti se vrátím k několika momentům skupinové arteterapie tak, jak jsem ji popsala. Pokládám si zde otázku, zda jsem jednala správně, pokud jsem do skupiny přibrala jiné pacienty s jinou diagnózou. Obecně se pro skupinovou psychoterapii takový krok nedoporučuje, v našem případě se však osvědčil a tak si dovoluji tvrdit, že při pečlivém výběru je takovéto rozhodnutí možné. Důležité je zeptat se skupiny, zda je s novým členem souhlasná. Dalším bodem, který bych v diskusi chtěla znmínit je fáze arteterapie jíž jsem nazvala diskusí nad obrázkem. Považuji za nutné poznamenat, že nejen symptomatika daného onemocnění zapříčiňuje obtížnost práce v těchto fázích. Je nutné si uvědomit, že pracujeme s pacienty, kteří často nemají primární rodinu nebo s ní nemají kontakt, nemají přátele kromě pacientů z léčebny, již několik let pobývají v léčebně a jejich život je omezen na každodenní stereotyp, který zahrnuje všechny terapie, léky, vizity lékařů, a především na pauzu na kávu a cigaretu. Jejich svět je tedy velmi chudý na podněty a
právě proto je dle mého názoru fáze diskuse velmi obtížná. Někdy je možné vracet se ke vzpomínkám, zde však vnímám velmi nejistý terén na který se pacienti většinou neradi pouští. Je tedy nutno podotknout, že arteterapie s těmito jedinci by dle mého názoru měla být zaměřena především na přožitek při procesu tvoření. Zaměření na prožitek při procesu tvoření je také odpovědí na otázku jež jsem zmínila dříve, tedy zda má arteterapie s těmito jedinci smysl. Mohu vyslovit pouze svůj postoj, a to že i drobné změny mohou mít pro pacienty velký význam. Na základě získaných zkušeností si dovolím tvrdit, že arteterapie pomáhá těmto lidem se dostat alespoň k malým prožitkům, což vnímám jako velký smysl. Snad i oni. Na závěr diskuse považuji za nutné poznamenat, že si uvědomuji, že mé postřehy vychází z pouze tříměsíční práce s danou klientelou a proto nemohou být v žádném případě považovány za absolutní a zcela správné. Jistě bude zajímavé pozorovat vývoj skupiny i nadále.
Závěr V úvodu této práce jsem se zamýšlela nad svým výběrem tématu. Nyní si myslím, že již dokáži odpovědět. Téma jsem zřejmě zvolila z obou v úvodu zvažovaných důvodů. Utřídění a sepsání toho, jak skupiny probíhaly mi poskytlo náhled a jakousi zpětnou vazbu. Zároveň považuji za užitečné sepsání mých postřehů pro jiné terapeuty, kteří by do takovéto skupiny vstupovali. Nyní ještě více než na začátku mé práce s těmito lidmi chápu, že nelze přesně vymezit specifika této práce, že tak jako jedinec sám o sobě je vyjímečný, tak i jednotlivé projevy schizofrenního onemocnění variují natolik, že jen těžko hledat nějaké konkrétní rady. Stejně tak variuje i degradace osobnosti a s ní spojený defekt. Snad nejlepší a jedinou radou jak pracovat s jedinci se schizofrenií s defektem je empatické nastavení na pacienta, klienta. Svou práci pak považuji za malou pomoc při empatickém vylaďování a také jako upozornění na možná úskalí, jež se mohou ale také nemusí vyskytnout.
Použitá literatura ANDREASEN, N.C., ROY, M.A., FLAUM, M. Positive and negative symptoms in Hirsch, S.R., Weinberger, D.R.: Schizophrenia. Oxford, Blackwell Science, 1995, pp. 2845 HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. 1.vyd. Praha: Portál, 2000. 776 s. ISBN 80-7178-303-X. MOTLOVÁ, L., KOUKOLÍK, F. Schizofrenie. Neurobiologie, klinický obraz, terapie. 1.vyd. Praha: Galén, 2004. 437s. ISBN 80-7262-277-3 RABOCH, J., ZVOLSKÝ, P. et al. Psychiatrie. 1. vyd. Praha: Galén, 2001. 622 s. ISBN 80-7262-140-8. ŠICKOVÁ-FABRICI, J. Arteterapia – ú(zá)žitkové umenie?. 1.vyd. Bratislava: Petrus, 2006. 273s. ISBN 80-89233-10-4