Specifické poruchy osobnosti

Specifické poruchy osobnosti

Autor: Hana Lišková Vedoucí práce: Mgr. Michaela Matoušková

Jméno školy: Střední škola KNIH, o.p.s. Školní rok: 2011/2012

2011-12 Maturitní práce Potvrzuji, že jsem tuto maturitní práci zpracovala samostatně a že jsem v ní použila pouze tu literaturu a další informační zdroje, které jsem uvedla v seznamu použitých informačních zdrojů. Beru na vědomí, že porušení této zásady povede k hodnocení mé maturitní práce stupněm 5NEDOSTATEČNÝ.

2011-12 Maturitní práce

Obsah: 1. 2.

Specifické poruchy osobnosti (F-60) Paranoidní porucha osobnosti (F-60.0) 2.1. Projevy paranoidní poruchy osobnosti 2.2. Léčba a její problematika u paranoidní poruchy osobnosti 3. Schizoidní porucha osobnosti (F-60.1) 3.1. Projevy schizoidní poruchy osobnosti 3.2. Léčba a její problematika u schizoidní poruchy osobnosti 4. Disociální porucha osobnosti (F-60.2) 4.1. Projevy disociální poruchy osobnosti 4.2. Léčba a její problematika u disociální poruchy osobnosti 4.3. Příklady chování disociálních poruch osobnosti 5. Emočně nestabilní porucha osobnosti (F-60.3) 5.1. Projevy emočně nestabilní poruchy osobnosti 5.2. Léčba a její problematika u emočně nestabilní poruchy osobnosti 6. Histrionská porucha osobnosti (F-60.4) 6.1. Projevy histrionské poruchy osobnosti 6.2. Léčba a její problematika u histrionské poruchy osobnosti 7. Anankastická porucha osobnosti (F-60.5) 7.1. Projevy anankastické poruchy osobnosti 7.2. Léčba a její problematika u anankastické poruchy osobnosti 8. Anxiózní (vyhýbavá) osobnost (F-60.6) 8.1. Projevy anxiózní (vyhýbavé) poruchy osobnosti 8.2. Léčba a její problematika u anxiózní (vyhýbavé) poruchy osobnosti 9. Závislá porucha osobnosti (F-60.7) 9.1. Projevy závislé poruchy osobnosti 9.2. Léčba a její problematika u závislé poruchy osobnosti 10. Jiné specifické poruchy osobnosti (F-60.8) 10.1. Definice 10.2 Narcistická porucha osobnosti 10.2.1. Projevy narcistické poruchy osobnosti 10.2.2. Léčba a její problematika u narcistické poruchy osobnosti 10.3. Pasivně-agresivní porucha osobnosti

1

2011-12 Maturitní práce

1. Úvod Když se řekne sousloví poruchy osobnosti, velké procento lidí si nedokáže představit nic konkrétního. Je to pro ně jen další z mnoha diagnoz šílenců, kterých je na světě spousta. Už při vybírání tohoto tématu ke své maturitní práci jsem věděla, že poruchy osobnosti znamenají něco mnohem víc. Při čtení literatury jsem narazila na nepřeberné množství zajímavých informací, které jsem se snažila aplikovat na své okolí. Lidská osobnost je velice složitá a věda stále tápe v některých otázkách. Možná právě proto přitahuje velké množství lidí, ať už studentů – budoucích lékařů a nebo samouků. Mým cílem v této práci bylo utřídit všechny své informace a dozvědět se něco nového o problematice poruch osobnosti a tak trochu doufám, že se mi podaří s problematikou seznámit alespoň malou část svého okolí. Snažila jsem se vybrat z množství zaznamenaných poruch několik nejdůlžitějích, které rozebírám. Zaměřila jsem se na jejich projevy a také léčbu, protože to považuji na psychických poruchách za nejpodstatnější. Je velmi problematické z nepřeberného množství poruch vybrat jen některé, ale po dlouhém váhání jsem se rozhodla pro specifické poruchy osobnosti a to: paranoidní, schizoidní, disociální, emočně nestabilní, histrionská, anankastická, anxiózní, závislá a také v krátkosti zmiňuji ještě několik dalších poruch. Část z nich je ve společnosti poměrně známá a rozšířená, ale většina by se dala nazvat méně známou a možná o to zajímavější. Téma specifických poruch osobnosti jsem si zvolila proto, že mě velice zajímají a myslím si, že by jim mělo být v naší společnosti věnováno více pozornosti a prostoru, aby lidé, kteří jimi trpí, mohli lépe se svými problémy bojovat a vést kvalitnější život.

2

2011-12 Maturitní práce

1. Specifické poruchy osobnosti (F-60) Specifické poruchy osobnosti jsou to těžká narušení v charakterové konstituci a tendencích chování takového jedince; nerezultující přímo z nemoci‚ poškození nebo jiného porušení mozku nebo z jiné psychiatrické poruchy; obyčejně postihují řadu oblastí osobnosti; téměř všechny jsou sdruženy se závažnou osobní tísní a sociálními poruchami; a obvykle se manifestují od dětství nebo dospívání a pokračují v dospělosti.1

2. Paranoidní porucha osobnosti (F-60.0) 2.1. Projevy paranoidní poruchy osobnosti Hlavním rysem této poruchy je celoživotní nedůvěra ve své vlastní okolí. Jedinci s touto poruchou jsou velice citliví na kritiku a urážky. Často na sebe vztahují domnělá odmítnutí a mají problémy se žárlivostí a závistí. Chápou chování druhých jako útok na vlastní osobu a zarputile bojují za svá zdánlivá práva, kterých se za žádných okolností nevzdávají. Často obdivují sami sebe a mají pocit, že jsou tak výjměční, že se proti nim jejich okolí chce spiknout. Mezilidské vztahy těchto jedinců jsou velice komplikované, protože nedokážu nikomu věřit. Často kontrolují své blízké, aby se přesvědčili o svém bezpečí. K okolí se chovají dost nepřátelsky a tím pádem se i okolí chová nepřátelsky k nim. To postižené jedince ještě více utvrzuje v jejich pravdě. Situace se zhoršuje zejména v neznámém prostředí a ve stresových situacích. Některé paranoidní rysy se objevují už v dětství a mohou se stát cílem posměchu a pozornosti u vrstevníků jedince stiženého touto poruchou. To vede ke zhoršování paranoidních stavů. Někteří psychologové jsou přesvědčeni, že lidé s paranoidní poruchou osobnosti byli v dětství objektem intenzivní rodičovské zlosti nebo byli pokořováni někým ze svého okolí a to zejména blízkými stejného pohlaví.

2.2. Léčba a její problematika u paranoidní poruchy osobnosti U léčených jedinců s touto poruchou osobnosti se velice snadno může rozvinout podezíravost vůči terapeutovi. Terapeut musí být vždy jednoznačný a přesně sdělovat informace, aby co nejvíce snížil možnost dvojsmyslného výkladu ze strany pacienta. Léčení jedinci těžko důvěřují druhým, protože k tomu měli v minulosti, obvykle v dětství, důvod. Jde o paušalizaci jedné situace na většinu svých problémů. Úkol terapeuta je probrat se svým pacientem i jiné možnosti lidských úmyslů než jen ty zaměřené proti jeho osobě.

3. Schizoidní porucha osobnosti (F60.1) 3.1. Projevy schizoidní poruchy osobnosti Schizoidní porucha osobnosti je typická zejména neschopností vytvářet přirozeně mezilidské vztahy. Osoby postižené touto poruchou se vyhybají emočním i společenským kontaktům. Upřednostňují fantazie a samotářství. Udržují si odstup od ostatních lidí, málo prožívají příjemné 1

World Health Organization. Mezinárodní klasifikace nemocí: Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů. str. 233

3

2011-12 Maturitní práce aktivity a neumí vyjádřit emoce. Mohou se velmi dobře uplatnit v technických oborech. Jsou totiž přemýšlivý a vytvářejí si vlastní systémy, ale mohou vidět spojitosti, které neexistují. Schizoidní osobnost může mít pomalé pohyby a řeč. Je plachá, nepraktická a také často propadá dennímu snění. Tito lidé jsou hákliví vůči kritice. Nebývají nešťastní, ale spíše lhostejní. U této poruchy se pravděpodobně vyskytují dědičné vlivy. Podle Praška se v některých rodinách našel vztah mezi schizofrenií a schizoidní poruchou osobnosti, ale ne nijak moc výrazný. V případě této diagnózy se často vyskytují problematické vztahy v rodině v období časného vývoje postiženého. Začíná se projevovat již v časném dětství, např. izolovaným životním stylem. Z komplikací se může objevit porucha s bludy a sociální fobie. Léčba je velice složitá a zdlouhavá, protože postižení mají slabou motivaci a neoceňují úspěchy léčby. Navíc mají strach s bližšího kontaktu s terapeutem, bojí se ztráty svobody. Lidé s touto poruchou osobnosti prohlašují, že se nepotřebují stýkat s jinými lidmi a tvrdí, že jsou absolutně soběstační, po delší době terapie ovšem ze zjištění vyplyne, že jim lidský kontakt chybí. Léčba spočívá v postupném získávání odvahy být mezi lidmi a v pomáhání při hledání dalších potřeb a tužeb.

3.2. Léčba a její problematika u Schizoidní poruchy osobnosti Pro tento účel může dokonale posloužit metoda skupinové terapie. Jsou ovšem případy, kdy trpící osobu začlenit do skupinové terapie nejde. Skupina pomáhá získat sociální dovednosti a zajišťuje jejich nácvik. Jedna z nejdůležitějších věcí na skupinové terapii je pro pacienta se schizoidní poruchou osobnosti zážitek ze vztahů. Lidé se schizoidní poruchou osobnosti jen málokdy vyhledají odbornou pomoc. Pomoc hledají převážně tehdy, když se objeví nějaký, pro ně výraznější, problém, jako je třeba deprese. Jedině tak se dostanou k léčbě. Nevěří totiž, že jim terapeut, respektive jakýkoli vztah, i ten terapeutický, dokáže nějak pomoci.

4. Disociální porucha osobnosti (F-60.2) 4.1. Projevy disociální poruchy Tato porucha se projevuje dlouhodobým vzorcem sociálně anetického chování, které odráží nezájem o práva druhých 1. Osoby s touto poruchou hledají bezpodmínečné ukojení momentálních potřeb a často se tak dostávají do problémů se zákonem. Od dětství lžou, kradou, vybírají si slabší jedince, kterým mohou ubližovat a vytvářejí asociální party. Mají rovněž velký problém s autoritami. Obvykle se projevují už před 18. rokem.V dospělosti rádi zneužívají druhé, chybí jim soucit a empatie. Mají nízký práh pro spouštění agrese. Toto chování nelze ovlivnit zkušeností z trestu. Svoje problémy svádí na druhé a chápou je jako neschopnost okolí akceptovat je. Disociální porucha se podobá narcistické poruše osobnosti, právě díky nedostatku empatie k druhým a je velice obtížně léčitelná. Vývoj těchto osob hodně závisí na rodinném životě v ranném dětství. Často je nedostačující. Dítě bylo zanedbávané nebo tělesně či sexuálně zneužívané. Rodiče májí často problémy s drogami nebo alkoholem. I u nich se často objevují disociální rysy. Pravděpodobně nejvíc záleží na ranném vztahu mezi matkou a dítětem. Matky ovšem bývají impulzivní a nedisciplinované. 4.2. Léčba a její problematika u disociální poruchy osobnosti Psychoterapeutické působení u pacienta cílí především na zvýšení odpovědnosti vůči okolí i vůči sobě samému. Osoby s touto poruchou berou většinou psychoterapii jako hru a spolupracují dokud je baví, nebo dokud z ní mají alespoň nějaké zisky. Skupinovou psychoterapii většinou nepodstupují dobrovolně. Jistým způsobem však podstupují určitou verzi skupinové psychoterapie 4

2011-12 Maturitní práce ve vězení. Ve vězení dochází k neustálé konfrontaci s vrstevníky v podobných situacích. Někdy může tato terapie nastartovat velmi příznivé změny v sociálním chování. Tito pacienti často předstírají jiné poruchy a tělesné nemoci. Velké procento nemocných však také trpí depresemi a úzkostmi. U této poruchy hraje velkou roli dědičnost, ale vliv prostředí je stejně důležitý. U lidí s touto poruchou se často zjišťují porodní komplikace, popřípadě hyperaktivita. Organický původ nemoci se může objevit například po perinatálním poškozením mozku. 4.3. Příklady chování disociálních poruch osobnosti Lidé s disociální poruchou osobnosti bagatelizují a racionalizují své chování. Omlouvají své činy. Například, když tato osoba vykrade dům, vymluví se a reaguje na výčitky tím, že měl být lépe zabezpečen, vždyť se sám nabízel.

5. Emočně nestabilní porucha osobnosti (F-60.3) 5.1. Projevy emočně nestabilní poruchy osobnosti Emočně nestabilní porucha osobnosti se projevuje skratovým a impulzivním chováním bez uvážení následků. Často se u takových lidí můžeme setkat s výbuchy zlosti, které bývají velmi snadno vyvolány zejména kritikou jejich osobnosti. Jen těžko se u těchto jedinců dá předvídat nálada a chování. Navazují často závislé, intenzivní a krátkodobé vztahy. Bez zjevných příčin se u těchto jedinců může objevit v různé míře sebepoškozování a vyhrožování smrtí. Příčina onemocnění není známa. Uvažuje se nad možnými změnami díky perinatálnímu poranění mozku nebo encefalitidě. Další možné zapříčinění je sexuální zneužívání nebo týrání v dětství. Rozlišujeme dva druhy emočně nestabilní poruchy osobnosti: impulzivní typ: tito jedinci jsou emočně nestálí a nedokáží kontrolovat výbuchy vzteku, obzvláště jsou-li podrobeni kritice. Hraniční typ: Objevuje se jistá emoční nestálost s výbuchy vzteku, ale jedinec má navíc ještě narušené povědomí o své osobě. Mívá opakované emoční krize, pocity prázdnoty a není si jistý ve svých vnitřních preferencích včetně těch sexuálních. Pro osobu trpící hraniční poruchou osobnosti bývá typické selhání v práci i v sociálních vztazích. Tyto osoby málokdy vstupují do manželství. Velice rychle se dokáží nadchnout a jejich nadšení se po čase a po prožitých zkušenostech a zklamáních změní v nenávist. 5.2. Léčba a její problematika u emočně nestabilní poruchy osobnosti Osoby s emočně nestabilní poruchou se většinou dostanou k léčbě v rámci krizové intervence. Podpůrná psychoterapie se snaží pomocí edukační techniky vysvětlit pacientovi, kde jsou vymezené hranice. Vysvětlující technika zprostředkuje pacientovi pochopení nálad poukázáním nejen na zjištěné výchovné vlivy a zážitky z dětství, ale také na biologickém vysvětlení nebo z obav z blízkosti, strachu z opuštění a také z toho, že pacient bude někým ovládán. Skupinová psychoterapie může poskytnout zkušenost a pomoc vedoucí ke zmírnění přenosové reakce. pasivním jedincům může přinést vzájemnou emocionální zkušenost v životě skupiny.

6. Histrionská porucha osobnosti (F-60.4) 6.1. Projevy histrionské poruchy osobnosti 5

2011-12 Maturitní práce Historionská porucha osobnosti je typická získáváním pozornosti druhých jak vzhledem, tak chováním. Osoby s touto poruchou jsou emočně labilní, afektovaní a vše nadměrně dramatizují. Chtějí se zviditelnit za každou cenu a to i v případě, že budou terčem posměchu. V chování jde o flirtování. Chybí jim zájem o prožitky druhých, jejich vlastní prožitky jsou však nadměrně zveličovány. Jejich vyjadřování emocí je okázalé, vyžadují vzrušení a pozornost okolí. Jejich city jsou snadno zranitelné. Mají potřebu okamžitě ukojit své touhy a nejsou schopni je odložit. Nemají žádnou vytrvalost, nedokáží zvládnout nudu a jsou nesystematičtí. Jejich vztahy bývají komplikované, protože jsou konfliktní a rádi manipulují se svým okolím. Tyto případy psychologické poruchy bývají nejčastěji zvažovány. Průběh je u každé osoby jiný. Časté jsou komplikace s přidruženými poruchami nálady a sexuálními poruchami. Pro tuto poruchu je typické nevhodné svádění. Může se projevovat výrazným oblékáním, líčením a v neposlední řadě také chováním. Často se také vyskytuje oidipovský a Elektřin komplex. U pacientů s touto poruchou osobnosti nedochází k odpoutání od rodičů a u žen je přítomné odmítání konfrontace s matkou, odmítání dospělé sexuality a zklamání z nenaplněných citů k otci a jeho odmítání. Muži s tímto problémem jsou závislí na své matce. Pravidelně se objevuje nespokojenost se ženami, někteří muži mají neustálou potřebu svádět ženy, jiní se uchylují do celibátu. U některých osobností jsou rysy závislosti vysoce nápadné.

6.2. Léčba a její problematika u historionské poruchy osobnosti Osoba s touto poruchou osobnosti může být poměrně dobře léčena, avšak labilní jedinci často ztrácí kontrolu. Rychle se u nich střídá hyperaktivita s pasivitou a nejsou schopni spolupracovat při léčení. Nejčastěji se přistupuje k individuální psychoterapii. Terapeut poskytne svému pacientovi co největší emocionální podporu, tím sníží jeho emocionální napětí a zároveň si musí dát pozor na příliš blízký osobní vztah, který by si mohl pacient s historionskou poruchou osobnosti mylně interpretovat jako sexuální zájem. Tomu se říká Podpůrná terapie. Osoby s historionskou poruchou osobnosti mají velký problém s kontrolou silných emocí, proto se z jejich zvládnutí může stát strategie při výrazných emočních konfliktech, které mohou devastovat blízké vztahy narušené osobě. Například nácvik kritiky, kdy člověk s tímto problémem vyžádá kritiku od svých blízkých a pozoruje na sobě její zvládnutí. Další možností je nacvičení odmítnutí, kdy problematická osoba chodí s nepříjemnými požadavky za cizími lidmi, aby bylo odmítnutí jisté. Terapie může být individuální, skupinová a nebo rodinná. Individuální je většinou nejméně vhodná, protože lidé s historionskou poruchou potřebují publikum a hlavně zpětnou vazbu pro pozorování a posuzování odlišných modelů chování.

7. Anankastická porucha osobnosti (F-60.5) 7.1. Projevy anankastické poruchy osobnosti „Anankastická porucha osobnosti je charakterizovaná pocitem osobní nejistoty a pochyb‚ nadměrnou svědomitostí‚ zaměstnáváním se detaily, kontrolou‚ dále tvrdohlavostí‚ opatrností a rigiditou. Mohou být vtíravé a nevítané myšlenky nebo podněty‚ které však nedosahují vážnosti obsedantně–kompulzivní poruchy.“ 4 Tito lidé se často v duchu obávají, pochybují a mají starosti. Jejich pozornost nemají pouze detaily, ale i jejich emoce a ostatní lidé. Lidé s touto poruchou jsou nadměrně svědomití a disciplinovaní s přísnou morálkou. Přímo si libují v byrokracii. Mají sklony schraňovat rozbité a opotřebované předměty. Jejich záliba v detailech jim často brání vidět souvislosti a to jim zabraňuje dosáhnout svých vysokých cílů. Špatně vyjadřují příjemné pocity a pozitivní i negativní emoce, hlavně proto, že jsou vnitřně nejistí. Špatně 6

2011-12 Maturitní práce se vnímají změny ve svém okolí. V rodinném životě taktéž upřednostňují disciplínu a to zanechává stopy hlavně na dětech. Osoby s touto poruchou jsou svědomití a nedůtkliví v oblastech etiky a morálky, což zdůrazňují i ve výchově. Jsou zároveň i nadměrně spořiví. V práci se mohou stát vedoucími pracovníky pro svou vytrvalost a sebekázeň. Rádi zavádějí pravidla a kontrolují druhé. Často je to pohroma pro ně i pro ostatní. Jsou nerozhodní a nejistí. Raději vymyslí nový dotazník, než by delegovaly pracovní povinnosti na druhé a tak se sami dostávají do stresových situací. Všechny jejich činnosti a aktivity jsou dlouhodobě plánované. Velké problémy tvoří podřízení autoritě. Anankastická porucha osobnosti je předpokládaná genetická dispozice. Trpící osoby byly často podrobeny autoritativní výchově. Děti byly vedeny k zadržování emocí a byly nadměrně kritizovány. Projevy poruchy kolísají. Tyto osobnosti jsou spokojené se svým životem, ale pociťují častou úzkost z nedostatku emocí, dále jim vadí jejich nerozhodnost. Poruchu může komplikovat i depresivní pocity. Potlačují svou zlobu z pocitu, že je okolí neustále kontroluje, jsou přecitlivělí na kritiku své osoby. V období středního věku je největší možnost vzniku těžké depresivní poruchy a je zvýšená možnost vzniku alkoholismu. 7.2. Léčba a její problematika u anankastické poruchy osobnosti Pro osobu s anankastickou poruchou osobnosti je obvykle veliký problém podřídit se autoritě psychoterapeuta. Neustále kontroluje rozhovor detailním líčením svých problémů a jen málo kdy připustí intervenci ze strany terapeuta. Terapeut si může získat pacientovu náklonnost svým profesionálním a pečlivě vědeckým přístupem. Skupinová psychoterapie je používaná zejména pro získávání pocitu vřelosti a intimity a snížení přecitlivělosti na odmítání.

8. Vyhýbavá (anxiózní) porucha osobnosti (F-60.6) 8.1. Projevy vyhýbavé poruchy osobnosti Osoby s vyhýbavou poruchou osobnosti se neustále obávají druhých. Jsou úzkostní a bojí se kritiky okolí. Podceňují se a už předem očekávají neúspěch. Takové osoby žijí samy nebo mají jen velice omezený okruh přátel. Vyhýbají se kontaktu s lidmi, i když po něm velice touží. Zveličují důsledky odmítání, na které jsou tito lidé velmi citliví, až přecitlivělí. Velmi špatně vnímají setkávání s cizími lidmi, snaží se těmto stykům vyhnout, ale v blízkých vztazích mohou prosperovat. Mají pocity méněcennosti a také pocit vlastní neschopnosti a nepřitažlivosti. Ze stresových situací se osoby s touto poruchou dostávají útěkem nebo se situaci prostě vyhnou. Je to nejméně agresivní způsob, ovšem vede k rozvoji vyhýbavého chování. Vyhýbavá porucha se může rozvíjet na základě odmítání ze strany rodičů a to je pak ještě zesíleno odmítáním vrstevníků. Rodiče mají důležitou roli v tomto chování. Často bývají přehnaně starostliví a výrazně varují dítě i před menším nebezpečím. V rodině se také klade až přehnaný důraz na vlastní obraz před okolím a jakákoliv odchylka v chování nebo vzhledu je vnímána jako slabost. Děti byly nadměrně odmítány svým okolím. Měli nezvykle velkou potřebu být přijaty nebo byly ponižovány. Vyhýbavé chování může být také následek sexuálního zneužívání. Tato porucha se většinou vyvine ze strachu v dětství z cizích lidí a z nadměrné stydlivosti. Déle se zhoršuje v adolescentním období. V adolescentním období je totiž velké riziko výsměchu, na který jsou tyto osoby neúměrně citlivé, nevíc jim takřka chybí přizpůsobivost a adaptace. S věkem, jako většina poruch, i tato porucha slábne.

7

2011-12 Maturitní práce 8.2. Léčba a její problematika u vyhýbavé poruchy osobnosti Tato porucha se potlačuje pozvolným získáváním sebevědomí a odbouráváním závislosti, tedy podpůrnou psychoterapií. Největší problém pro osobu s touto poruchou je vůbec najít terapeuta a sdělit mu svoje problémy, protože to pro ně je cizí člověk. Bojí se zesměšnění. Terapeut si musí dát velký pozor, nejen v prvních měsících, na své projevy, aby svého pacienta neodradil. Tyto osoby zpravidla velice dobře spolupracují se svým terapeutem ovšem doma bývají zrazováni a rodina je tlačí, aby neprozrazovali vše a udrželi jistá rodinná tajemství. Pro léčbu je vhodná skupinová terapie zpočátku vedená souběžně s terapií individuální, protože pacienti mají tendenci ze skupinových terapií utíkat. Lidé s vyhýbavou poruchou potřebují zpětnou vazbu od kolektivu a pocit, že jim někdo nekriticky naslouchá a podporuje je. Ve skupině si mohou zároveň vyzkoušet důvěru k ostatním a nacvičit si různé sociální dovednosti.

9. Závislá porucha osobnosti (F-60.7) 9.1 Projevy závislé poruchy osobnosti Osoby trpící závislou poruchou osobnosti nadměrně potřebují, aby se o ně starali jiní lidé. Takový člověk je spíše submisivní a nedokáže si vypěstovat vlastní názor. Snaží se zavděčit až podlézavostí. Má nesnesitelný strach z odmítnutí a opuštění svých blízkých. Trvale se spoléhá na své okolí, protože má velký pocit bezmoci a neschopnosti. Jsou často bezradní a pasivně příjmou vše. co jim okolí řekne. Jsou ochotni dělat věci, které jim jsou i velice nepříjemné, jen proto, aby se zalíbili a neztratili lidi ze svého okolí. Tyto osoby často podléhají depresím a úzkostem. Svému okolí často lichotí a podlézají, aby se zalíbili. Snadno se nechají zneužít. Sami sebe podceňují, vnímají se jako slabí jedinci bez životní síly, proto potřebují někoho, kdo by se o ně postaral a pomohl jim v rozhodování. Nedokáží jednat samostatně, ani samostatně zahájit činnost. Průběhy poruchy bývají různé a poměrně často proměnlivé. Osoby se závislou poruchou často propadají depresím, zejména když se jejich blízká osoba od nich vzdálí. Mají totiž subjektivní pocit, že tento jejich vztah může být ohrožen. Porucha se může nadále komplikovat rozvojem úzkostné poruchy nebo poruchy spánku v době odtržení od domnělého ochránce. 9.2. Léčba a její problematika u závislé poruchy osobnosti Při léčbě pacienti s touto poruchou většinou dobře spolupracují, protože i v léčbě se snaží zavděčit svému terapeutovi. Svoje problémy pokládají za mimořádné a občas vyžadují okamžitou péči a pozornost. Velice rychle si vypěstují závislost na svém terapeutovi a staví ho do role zachránce. Léčba se zaměřuje hlavně na identifikaci potřeb závislosti a vyjádření vlastních požadavků, asertivitu a vyvinutí vlastní zodpovědnosti za svojí osobu.

10. Jiné specifické poruchy osobnosti (F-60.8) 10.1. Definice Do této kategorie spadají jakékoli jiné a specifické poruchy osobnosti, které se dají dostatečně identifikovat.

8

2011-12 Maturitní práce 10.2 Narcistická porucha osobnosti 10.2.1. Projevy narcistické poruchy osobnosti Osoby s narcistickou poruchou osobnosti mají obrovské sebevědomí a velice intenzivně reagují na kritiku, odmítnutí nebo nezájem vztahující se k jejich osobě. Snaží se u svého okolí vytvořit představu vlastní soběstačnosti a přitom chtějí využít ostatní. Osoby s touto poruchou se cítí často prázdní a osamělí, nevíc jim chybí soucit a empatie. Tím pádem nejsou schopni těšit se z přítomnosti svých blízkých a nemohou prožívat lásku a vůbec všechny blízké a osobní vztahy. Mohou i předstírat pocity, aby zapůsobili na ostatní. Lidé s touto poruchou mají pocit jedinečnosti a jsou přesvědčeni o vlastní velikosti, mají ovšem problém s kritikou vlastní osobnosti vůči které jsou velice slabí. Nesnesou pocit, když je někdo lepší než oni. Potřebují neustále vynikat, hlavně ze strachu, že se každá jejich slabost a neúspěch může vyvinout v katastrofu. V těchto chvílích mohou upadat do depresí nebo zlosti. Ve vztahu mají pocit, že mohou ovládat druhé. Tato porucha se může vyvinout již v ranném dětství, kdy je opakovaně podlomeno sebevědomí jedince. Důsledky se projeví až poruchami sebevědomí v dospělosti. Základním vlivem ve výchově je bezpodmínečný obdiv alespoň jednoho člena rodiny. Průběh nemoci bývá u každého jedince odlišný. K narcistické poruše osobnosti se může přidružit například disociační porucha nebo sexuální poruchy a deprese.

10.2.2. Léčba a její problematika u narcistické poruchy osobnosti Při podpůrné psychoterapii je důležitá bezpečnost a podpora terapeuta. V počátcích psychoterapie je důležité navodit povzbudivou komunikaci. Následuje pomalá a citlivá konfrontace s důsledky chování narušené osoby. Při konfrontaci je hlavní cílem terapeuta, aby si jeho pacient uvědomil důsledky svých narcistických činů. Skupinová terapie může být sice prospěšná, ale narcistické osoby mají problém se zařazením do skupiny. Potřebují vyčnívat a být ve zvláštní roli.

10.3. Pasivně-agresivní porucha osobnosti Tato porucha osobnosti se vyznačuje hlavně vnitřním kladením překážek a otálením. Osoby s touto poruchou osobnosti mají velké problémy s nadřízenými a vůdčími osobami. Nejsou to buřiči, ale nařízení jim jednoduše nevychází. Snaží se zůstat za každou cenu autonomní a nezvládnou si udržet žádný vztah, protože mají pocit, že jim ubírá na soběstačnosti. Jedinci s tímto problémem jsou pasivní vůči nárokům a povinnostem na ně kladené. Rádi a často slibují, na sliby posléze rychle zapomínají a nesplňují je. Velice rádi si stěžují a oplývají kritikou. Nedokáží přímo vyjádřit své emoce a pro své okolí jsou stále podráždění. Své povinnosti stéle odkládají a nepracují precizně. Práci ve skupině často záměrně sabotují. Osoby s pasivně-agresivní poruchou osobnosti mají poměrně komplexní reakci na úzkost vyvolávající situaci. Nepřímo využijí vlastní agresivity, aby se vyhnuli konfrontaci. Tyto osoby v dětství nemohly účinně vzdorovat tlaku silných autorit, proto se naučily vzdorovat alespoň nepřímo. Pod tlakem přistoupí na požadavky, kterým se následně vyhne a vymluví se z nich. Poruchu může komplikovat deprese a návykové látky. Jedinci s touto poruchou mají navíc strach z agrese. I v podpůrné psychoterapii převládá u pacienta pocit, že ho terapeut chce ovládnout a zbavit svobody. Terapie se zaměřuje na cvičení a rozeznání vzorců chování osoby s touto poruchou. Důležité je naučit rozpoznat tyto jedince jak kolem sebe vytváří nepřátelské prostředí svou pasivitou a nechutí spolupracovat. Pasivní agrese je v dnešní společnosti velmi častá. Typickým projevem jsou prohlášení o nesmyslnosti věcí. 9

2011-12 Maturitní práce

Závěr Ve své práci jsem se zaobírala tématem specifických poruch osobnosti. Chtěla jsem přiblížit nejen jejich charakteristiku, ale i způsob reagování na léčbu podpůrnou či skupinovou terapií. Snažila jsem se shrnout dosud známé poznatky o těchto poruchách a popřípadě je více utřídit. Specifické poruchy osobnosti se ukázaly být velice rozmanité a také v mnoha ohledech problematické. S takto postiženými osobami je velmi těžké pracovat. Mnoho z poruch se vyznačuje obrovskou nedůvěrou k terapeutovi a dost lidí si své problémy ani nepřipouští, nebo nepovažují za reálnou možnost pomoci, takže vyhledávají odborníka až v případě vážnějších komplikací. Tyto poznatky vrhají na celou problematiku nové světlo. Psychologie, potažmo psychické poruchy, by neměly být tabuizovány. Naopak je třeba přijmout jejich přítomnost v naší společnosti jako fakt. Lidé se stále ještě bojí přiznat, že mají problémy, aby nebyli odsuzování okolím, nebo se za sebe nemuseli stydět. Z tohoto důvodu zastávám názor, že psychologie má před sebou ještě dlouhou cestu, je třeba více seznámit širokou veřejnost s příznaky psychických poruch, aby věděli, co mohou od jimi stižených osob čekat a pochopili, že se značnou částí z nich je možné normálně existovat a nejsou nijak nebezpeční pro své okolí.

10

2011-12 Maturitní práce Anotace Ve své maturitní práci se zabývám poruchami osobnosti, zejména poruchou paranoidní, schizoidní, disociální, emočně nestabilní, historionskou, anankastickou, anxiózní, a závislou. V krátkosti také ještě několika dalšími. Definuji, co to vlastně psychická porucha je a v jednotlivých kapitolách jsem se zaměřila na projevy vybraných psychických poruch a také léčbu, která je vemi specifická a často komplikovaná. Nejprve definuji pojem psychická porucha a v dalších kapitolách rozebírám jednotlivé poruchy. Paranoidní porucha osobnosti se projevuje především celoživotní nedůvěrou v okolí a přecitlivělostí jedinců s touto poruchou. Pro schizoidí poruchu je typická neschopnost vytváření vztahů s lidmi. Disociální porucha osobnosti způsobuje problematické chování u jedince, který se není schopen zařadit do společnosti. Emočně nestabilní osoby mají problémy s impulzivním chováním a často také s výbuchy zlosti. Historionská porucha znamená touhu získat si pozornost druhých vzhledem i chováním. Anankastičtí lidé trpí pocity nejistoty a pochybnostmi, jsou ustaraní, puntičkářští a rigidní. Anxiózní, neboli vyhýbavá porucha se projevuje strachem z lidí a kritiky okolí. Znaky závislé poruchy jsou nadměrná potřeba péče od jiných a snaha za každou cenu se jim zalíbit. Na závěr uvádím ještě dvě dalších poruchy - narcistickou a pasivně-agesivní. In my „graduation paper“, I deal with personality disorders, most of all paranoia, schizophrenia, dissocial, emotionally unstable, histrionic disorder, anankastic disorder, anxiety and addiction. I also briefly mention some other disorders. This paper includes definition of psychological disorder and in individual chapters I focused on manifestations of psychological disorders I picked. And also on the treatment which is very specific and at times very complicated. At first I define the term that is psychological disorder a in other chapters I analyze individual disorders. Paranoid personality disorder is manifested by lifetime long distrust in the surrounding society and oversensitivity of the in human interaction. For schizoid disorder is typical that the individual is incapable of creating and sustaining relationships. Dissocial disorder causes problematic behavior and the individual is unable to integrate into the society. Emotionally unstable persons have problems with impulsive behavior and with outbursts of anger. Histrionic personality disorder means that the individual has an urge to gain attention with how they look and the way they behave. People affected with anankastic disorder suffers from feelings of uncertainty and doubts, they are worried, perfectionists and rigid. Anxiety is shown by fear of people and criticism by the society. Addictive people are in constant need of care provided by others and are in constant need of being liked by the people who take care of them. In conclusion I list two more disorders – narcissistic and passive-agresive.

11

2011-12 Maturitní práce

Zdroje Tištěné: Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů:MKN-10 : desátá revize : aktualizovaná druhá verze k 1.1.2009 : abecední seznam. Vyd. 1. Praha: Bomton Agency, 2009, 743 s. ISBN 978-809-0425-910. PRAŠKO, Ján. Poruchy osobnosti. Vyd. 1. Praha: Portál, 2003, 359 s. ISBN 80-717-8737-X. HELUS, Zdeněk. Úvod do psychologie: učebnice pro střední školy a bakalářská studia na VŠ. Vyd. 1. Překlad Natália Kaščáková. Praha: Grada, 2011, 317 s. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-30370 (BROŽ.).

Elektronické: PORUCHY DUŠEVNÍ A PORUCHY CHOVÁNÍ (F00–F99). In: Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR [online]. [cit. 2012-02-15]. Dostupné z: http://www.uzis.cz/cz/mkn/F60-F69.html Poruchy osobnosti. In: Zdravě.cz [online]. 12.06.2011 [cit. 2012-01-12]. Dostupné z:http://dusevniporuchy.zdrave.cz/poruchy-osobnosti/

12