Střední škola pro knihkupce a nakladatelské pracovníky o.p.s.
2011 – 12 Maturitní práce
Poruchy osobnosti
Lenka Morávková Mgr. Věra Suchánková
2012
„Potvrzuji, že jsem tuto maturitní práci zpracovala samostatně a že jsem v ní použila pouze tu literaturu a další informační zdroje, které jsem uvedla v seznamu použitých informačních zdrojů. Beru na vědomí, že porušení této zásady povede k hodnocení mé maturitní práce stupněm 5-NEDOSTATEČNÝ.“
V Brně dne 8. března 2012
Obsah
. I.
Úvod
1
II. Teoretická část
2
1.
Osobnost
2
2.
Diagnostika poruch osobnosti
2
3.
Rozdělení duševních poruch dle MKN-10
2
4.
Struktura osobnosti z hlediska psychoanalýzy
3
4.1 Freudova teorie
3
4.2 Teorie M. Kleinové
5
5.
Kompenzační neboli obranné mechanismy
5
6.
Narcistní porucha osobnosti
7
6.1 Narcistní porucha a rozdíl pohlaví
9
6.2 Osobní zkušenost
9
6.3 Teorie narcismu – porovnání
10
6.3.1 Typy narcistní poruchy dle Gabbarda
11
6.4 Terapeutické postupy v léčbě narcistní poruchy
12
7.
Hraniční porucha osobnosti
13
7.1 Duševní onemocnění jako únik
15
7.2 Pocitový strom u hraniční poruchy osobnosti
16
7.3 Prožívání vztahů u hraničních pacientů
17
7.4 Porovnání teorií vzniku
18
8. Hraniční porucha osobnosti jako prostředek dosažení moci
18
8.1 Osobnost diktátorů
19
9 Léčba hraniční poruchy osobnosti
19
9.1. Úrovně terapie
23
9.1.1. Stádia léčebného procesu
24
III. Anotace
25
IV. Závěr
26
V.
27
Literatura a použité zdroje
Přílohy
28
1
„ Lidská duše je neuvěřitelně cenná – my jsme tu, abychom ji rozvinuli.“ (Heinz - Peter Röhr)
2
I.
Úvod
Téma poruchy osobnosti jsem si zvolila, jelikož mne zajímá oblast psychologie. Následující řádky jsem se rozhodla věnovat této vymezené kapitole a čerpám zde především z vlastní zkušenosti rodinného prostředí. Nevím kterou poruchu popsat výstižněji, protože se domnívám, že jsem se v průběhu svého života měla možnost setkat určitě se všemi, které odborná literatura popisuje. Myslím si, že toto téma je v současnosti stále aktuálnější a to nejen na poli psychologickém a psychiatrickém, ale prolíná se stále více do oblastí společenských jako je kultura, sociologie, dějiny a politika. Strukturu své práce jsem zaměřila na studii narcistické a hraniční poruchy osobnosti, s tím, že v počátku práce se zabývám strukturou osobnosti dle výkladu S. Freuda a M. Kleinové.V návaznosti na výklad se zde dále soustředím na vývoj emocí v raném věku u hraničních pacientů a systém obranných mechanismů. Jak u hraniční tak i u narcistní poruchy se zabývám porovnáním teorií vzniku těchto poruch, jejich průběhem a následnou terapií. V závěru své práce se zabývám otázkou vztahu poruch osobnosti a zneužití moci v historickém vývoji společnosti.
1
II. Teoretická část
1. Osobnost
Z hlediska vědeckého můžeme říci, že již utvořenou osobnost dospělého jedince je jakýsi celek, který je tvořen z dušeních a fyzických vlastností jedince. Tyto vlastnosti se v průběhu života stále utvářejí, a mají vliv na jeho sociální vývoj a fungování v mezilidských vztazích. Jinými slovy struktura osobnosti je u každého jedince odlišná v závislosti na vrozených dispozicích (temperamentová složka osobnosti) a získaných vlastnostech (charakterová složka osobnosti) utvářených v průběhu života kulturními, sociálními a výchovnými vlivy.
2. Diagnostika poruch osobnosti
Z obecného hlediska můžeme poruchu vnímat jako určitou odchylku v chování a projevech jedince, které výrazně vystupují do popředí a dokreslují tak celkový obraz 2
prožívání a způsobu života, který se zásadně odlišuje od průměrného jedince. Často zde můžeme zaznamenat přívlastky jako akcentovaný, podivínský, zvláštní, excentrický, nebo také pojem „marginální lidé“.
Antonín Heveroch již v roce 1901 vydal knihu s názvem O podivínech a lidech nápadných, pak v roce 1916 O hýčkání slabochů.
Z hlediska psychiatrie bývá velmi obtížné stanovit přesnou diagnozu poruchy osobnosti a rozlišit hranici, kde se již jedná o psychotického pacienta. Často se jedná o mladé lidi v adolescentním věku, což je věk, kdy se začínají projevovat výraznější charakterové rysy a jedinec se tak stává nápadnějším pro své okolí. Tato zátěž může být pro někoho, kdo má labilnější psychiku a nekvalitní rodinné zázemí velmi frustrující životní etapou a nastartováním sebedestruktivního osobnostního vývoje. Tito jedinci se často stávají obětí šikany a nebo přijímají role šikanujících, své frustrace kompenzují užíváním návykových látek, různým jiným patologickým chováním, pohybují se na hraně zákona, často nedokončí vzdělávací proces a nejsou schopni zařadit se do společnosti. Psychologové tento jev označují obecně jako nezaintegrovatelnost. Takový jedinec v závislosti na stupni poruchy a charakterových vlastnostech může být nebezpečný buď sobě a nebo svému okolí. Ać se to tak na první pohled nemusí jevit, mohou mezi postiženými jedinci být jedinci výrazně ambiciozní a úspěšní, což skýtá nemalé riziko pro společnost. Extrémními příklady jsou různí krutovládci a političtí vůdcové, které popisuje historie, jako např. Caligula, Stalin nebo Hitler.
3. Rozdělení duševních poruch dle mezinárodní klasifikace MKN-10
Mezinárodní klasifikace duševních nemocí MKN-10 rozděluje poruchy osobnosti na: F 60.0. Paranoidní poruchu osobnosti 2
F 60.1. Schizoidní poruchu osobnosti F 60.2. Disociální poruchu osobnosti F 60.3. Emočně nestabilní poruchu osobnosti F 60.30 - impulsívní typ F 60.31 - hraniční typ F 60.4. Histrionskou poruchu osobnosti F 60.5. Ananakastickou poruchu osobnosti F 60.6. Anxiózní poruchu osobnosti F 60.7. Závislou poruchu osobnosti F 60.8. Jiné poruchy osobnosti (Narcistická porucha osobnosti) F 60.9. Porucha osobnosti nespecifikovaná
(Smolík, 1996)
4. Struktura osobnosti z hlediska psychoanalýzy
„Bez omezujících sil společnosti a jejího zvnitřněného zástupce superega, by se lidé sami zničili“ (J. Praško)
Vývoj
struktury
osobnosti
byl
předmětem
dlouhodobého
zkoumání
psychoanalytiků, kteří ač na sebe navazovali, přicházeli k rozdílným tvrzením. Uvádím zde teorie alespoň dvou nejznámějších představitelů, kteří stáli u zrodu psychoanalýzy, je jím Sigmund Freud a Melanie Kleinová.
4.1. Freudova teorie
Sigmund Freud popsal tři hlavní složky osobnosti a s tím související velmi důležitá stádia raného vývoje, jehož narušení je podstatou vzniku poruch osobnosti v dospělém věku. 3
Id Ego Superego
Id – tato nejprimitivnější složka tvoří základní biologické (živočišné) impulsy (jíst, pít, vylučovat, smyslová slast), jež jsou nutné k přežití. Právě tyto biologické impulsy podstatou agrese a sexu, jež jsou nejdůležitější pudové determinanty osobnosti v průběhu života. Řídí se principem slasti a vyhnutí se bolesti bez ohledu na okolnosti. Ego – zde se uplatňuje princip reality – oddálení uspokojení impulsů na vhodnou dobu. Superego – princip morálky a hodnot. Vnitřní hlas na základě výchovy rodičů, posuzuje zda jsou činy dobré a nebo špatné. Pracuje zde podvědomí, z něhož vychází úzkost a pocit viny. Slabé superego, což jsou nedostatečně zvnitřněné impulsy.je naopak projeveno společensky nevázaným chováním a dopouštěním se trestné činnosti.
Freud popsal tři raná vývojová stádia osobnosti, jejichž podstatu staví na definici sexuality.
Toto období nazýval stádii psychosexuálního vývoje.
Během každého stádia se impulsy id, hledající slast, zaměří na určitou oblast těla a na činnosti spojené s touto oblastí. Tato tři stádia jsou •
Orální stadium – potěšení z kojení a sání, strkání předmětů do úst.
•
Anální stádium – upevňování hygienických návyků uspokojením z vyměšování stolice
•
Falické stádium - přibližně v době od 3 – 6 let, dítě začíná pociťovat slast ze hry se svými genitáliemi, pozoruje rozdíl mezi muži a ženami a své probuzené sexuální impulsy začíná zaměřovat vůči rodiči opačného pohlaví. –
4
.
„ Je pravda, že ego aktivně bojuje s id a superegem…ale vypadáme převážně jako
bezmocné šachové figurky dramatu, který se odehrává v našem nevědomí „
„ Duševní zdraví spočívá v pevné, ale pružné kontrole ega nad impulsy id “. ( S. Freud)
.4.2 Teorie Melanie Kleinové
Kleinová popisuje „rozštěpení objektu matky, mateřského prsu na dobrou a špatnou část“ toto rozštěpení je později podstatou duševních poruch, které jsou celoživotně provázeny chronickými pocity nenávisti či milování nebo obav o ztrátu milované osoby. Projekce do deprese nebo smutku z reálné či obávané ztráty blízkého člověka jsou zde výslednou fází, kterou definuje Kleinová jako základ paranoidně-schizoidní a depresívní pozice ve vývoji osobnosti.
Černobílé vnímání reality, neschopnost ambivalence v prožívání vztahů, buď láska a nebo nenávist milované či blízké osoby by zde tedy mohly vycházet z teorie rozštěpení.
„Janježek musí spát za pecí, kde spává např. i pes. Také nesmí být kojen, protože by svými ostny matku poranil, tím je zřejmé, že jeho základní potřeby jako jsou tělesný kontakt, láskyplná péče, pocit, že je vítán a v bezpečí nejsou uspokojeny. Význam, který má toto rané odmítnutí pro rozvoj lidské osobnosti, nelze ani dost dobře ocenit.“ (Heinz Peter Röhr, Hraniční porucha osobnosti; 2003, s. 19, inspirováno - ze sbírky bří Grimmů, přeložil Anonín Konečný)
5 .Kompenzační neboli obranné mechanismy
Proces, který se snaží vyrovnat se stresovými situacemi a zmírnit tak úzkost a nepříjemné pocity se nazývá zvládání (angl. coping) 5
Psychologie rozlišuje dva druhy zvládání z hlediska svého zaměření.
1) zvládání zaměřené na problém 2) zvládání zaměřené na emoci
•
zvládání zaměřené na problém – zaměření se na určitý problém a hledání způsobu jak se problému v budoucnu vyhnout
•
zvládání zaměřené na emoci – zaměření se na zmírnění emocí, aniž by zde došlo ke změně situace
Freud se zaměřil na zvládání stresu emocí , mění zde tedy způsob jakým osoba situaci vnímá nebo jakým o ní přemýšlí, ale nemění danou situaci. Mluví zde o prvku sebeklamu, který se může projevovat běžně u zdravé osobnosti v obtížných životních podmínkách jako obranný mechanismus při zvládání stresu.
O projev špatného přizpůsobení osobnosti se zde jedná pouze tehdy, pokud se tyto mechanismy stanou převládajícím způsobem reagování na problémy.
•
Vytěsnění – bolestné nebo ohrožující impulzy nebo vzpomínky jsou vytěsněny z vědomí do oblasti nevědomí.
•
Potlačení – ovládání svých impulzů a přání, člověk je připouští v soukromí, ale veřejně je popírá, také dočasné odsunutí v zájmu soustředění se na nějaký důležitý úkol
•
Racionalizace – slouží ke zmírnění našeho zklamání, když se nám nepodaří dosáhnout cíle a zdůvodnění našeho chování („ Stejně jsem to nechtěl“)
•
Reaktivní výtvor – utajování nějaké pohnutky před sebou samým tím, že jednáme přesně opačně ( zarytí moralisti, mravokárci apod.)
•
Projekce –připisování vlastních nežádoucích vlastností druhým lidem 6
•
Intelektualizace – emoční odstup pomocí abstraktních a intelektuálních termínů, typický u lékařů a jiných náročných profesí, které se denně zabývají životem a smrtí. (Tento mechanismus je nutný k tomu, aby se tito lidé mohli soustředit na svou práci)
•
Popření – odmítání smířit se s bolestnou realitou
•
Přesunutí – zaměření se na náhradní činnost (vyjádření erotických impulzů např. v umění, hostilní impulzy v kolektivních sportech) = sublimace
Obranné mechanismy zde slouží k překonání tíživých životních situací a traumat, se kterými se musí nezralé ego nějak vyrovnat – je to tedy způsob jak trauma zvládnout. V podstatě takový alternátor, který nám poskytuje energii potřebnou k tomu, aby se celý systém nezhroutil. Vše si ale vybere svou daň, vše je na dluh…takže i traumata vykompenzovaná některým z obranných mechanismů se následně projeví, v podobě různých neuróz, př. různé psychosomatické potíže, fóbie, úzkostné a nutkavé poruchy apod. Odstraňování těchto poruch je většinou dlouhodobý terapeutický proces. Využívájí se zde psychoanalytické metody, při nichž pomocí volných asociací je možné odkrýt vytěsněná traumata nejen z dětství, ale i z prenatálního období a pod odborným vedením je pacientovi umožněno uvolnit tak potlačené emoce s těmito konflikty spojené a znovu si tak prožít a zpracovat dosud nezpracované negativní zážitky.
6. Narcistická porucha osobnosti (F60.8)
Narcistická porucha osobnosti se řadí v klasifikaci duševních poruch do kategorie „Jiné specifické poruchy osobnosti“. Svým charakterem patří mezi („dramatické“ emocionální) poruchy. „Narcistická porucha osobnosti je zaměřena na udržení pocitu vlastní hodnoty, grandiozity a výjimečnosti ( v kladném či záporném slova smyslu).“ (Praško, 2003) 7
S narcistními osobnostmi se můžeme velmi často setkávat v řídících pozicích, jsou jimi často ředitelé velkých firem, manažeři, a dokonce i prezidenti. Typickým rysem narcistního člověka je silná potřeba uznání, nadřazenosti, touha po moci, bezohlednost za účelem sledování vlastních cílů. Tímto se narcis realizuje, aby si nafukoval své slabé ego a dokázal si tak svoji výjimečnost a grandiozitu. Narcis je velmi zranitelný a proto působí dojmem neprůstřelnosti. Obklopuje se lidmi, které může zneužívat a klade důraz na loajalitu za každou cenu. Vzhledem ke svým autoritářským ambicím, neuznává diskusi ani jakoukoli jinou formu demokratických postojů, pokud by to mělo narušovat jeho velikášské sebepojetí. Jestliže mu někdo výrazně oponuje, neváhá se jej v důsledku obav z ohrožení vlastní nedotknutelnosti zbavit. Lidé trpící touto poruchou mívají nabubřelé sebevědomí, mají pocity velikášství, vlastní důležitosti a jedinečnosti, jsou přecitlivělí, pokud je někdo nebere jako originální, zvláštní nebo okouzlující. Často zveličují svou jedinečnost. Sebejistota je však u nich velmi křehká, cítí se zraněni při kritice nebo neuznání a při porovnání s druhými, kteří něco zvládají lépe než oni. Ve vztazích často zneužívají druhé, tlačí na „zvláštní“ pravidla, která si „zaslouží“ díky své „jedinečnosti“. Jsou posedlí dokonalostí a perfekcionismem a to především v oblasti zevnějšku. Potrpí si na „lesk“ neboli tzv.“glanc a šmrnc“, mají rádi, když se mohou před druhými tzv. „blejsknout“. Již toto samo hovoří o jejich náchylnosti nechat se snadno omámit fenomény jako je sláva, světla reflektorů, velký svět, moc, luxus a prestiž. Jejich megalomanské sebepojetí je udržuje v permanentním sebeklamu, a nedovolí jim se citově otevřít. Avšak jejich city jsou velmi zranitelné, často se zde skloňuje termín „narcistní zranění“, které je prožíváno velmi dramaticky a neadekvátně. Právě z obavy před tímto zraněním se neustále obrňují a vytvářejí si jakýsi pancíř. Často jsou až paranoidně sebevztahovační, jelikož se nedokážou uvolnit pod vlivem neustálého pocitu ohrožení svého ega. Jejich typickým obranným mechanismem je proto neustálé nafukování a nabubřelost, aby působili dojmem naprosté dokonalosti. Často proto matou své okolí, jelikž dokážou o sobě vytvářet na první pohled velmi atraktivní dojem.
8
6.1. Narcistní porucha a rozdíl pohlaví
U mužů je častým jevem posedlost svojí vypracovanou postavou a dokonalým vzhledem. Pravidelné návštěvy posiloven se stávají jejich životním stylem a pro firmy propagující drahé výživové doplňky se tak tito jedinci stávají zdrojem stabilních příjmů. Pro svoji poruchu nejsou schopni empatie a proto nejsou schopni navázat a rozvíjet kvalitní partnerské vztahy. Tito muži si většinou vybírají ženy s exluzívním vzhledem, a vytvářejí si tak prestiž výjimečnosti a grandiozity na veřejnosti. Od těchto žen se však dožadují maximálního projevu lásky, pozornosti a obdivu, což jim tyto ženy nejsou schopny dát. Pohybují se tak v bludném kruhu frustrací z partnerského vztahu, což je pro ně značně vyčerpávající a tak raději volí cestu četného střídání partnerek (dle motta čím více tím lépe), čímž se opět utvrzují ve své jedinečnosti. Na ženy nahlížejí pouze jako na sexuální objekt. U žen jsou projevy narcistické poruchy snadno rozpozoznatelné zejména výrazným kladením důrazu na perfektní vzhled (dokonalý make-up, účes, parfém, oblečení, doplňky atd.), jsou schopny strávit před zrcadlem neskutečně mnoho času i za cenu toho, že propásnou velmi důležité jednání. Luxus, prestiž a peníze zaujímají v žebříčku jejich hodnot prioritní místo. Potřebují neustálý obdiv a uznání. Jejich narcistní zaujatost sama sebou je u nich tak silná, že nezřídka převažuje nad mateřským pudem a tyto ženy v mateřských rolích budˇ selhávají a nebo se mateřství úplně zříkají a později jej mohou nahradit kariérou, kde mohou být velmi úspěšné.
6.2. Osobní zkušenost
Z osobní zkušenosti znám případ jedné mladé dívky, říkejme jí třeba Darina, která byla ve svém okolí typická tím, že vždy dorazila na domluvené setkání se svými kamarádkami ve společnosti minimálně o tři hodiny později, ale vždy dokonale upravená, nalíčená, s čerstvě umytými a vyfoukanými vlasy. Ve společnosti mladých lidí si často zakládala na vyprávění různých historek, ve kterých opakovaně detailně líčila různé situace ve kterých se stávala obětí spekulací všelijakých mužů, kteří ji vždy chtěli pouze sexuálně zneužít. Rozporuplné bylo však pokaždé její vyzývavé vzezření a projevy, kterými 9
neskrývaně útočila na mužské pudy, aby se v zápětí opět mohla stát v očích svých kamarádek onou neodolatelnou žádoucí nymfou pro muže a zároveň obětí, jelikož „ona vlastně o ně vůbec nestojí“. Darina skutečně o muže nestála, potřebovala pouze jejich zájem. V mužích tímto chováním vyvolávala stále větší agresi a často se o ní vyjadřovali ne zrovna lichotivým způsobem. Za nějaký čas otěhotněla a své těhotenství prožívala dost dramaticky. Byla známá tím, že uprostřed noci vedla několikahodinové telefonické rozhovory se svojí kamarádkou, které si opakovaně stěžovala, jak se děsí toho, až se jí po porodu změní postava. Neustále řešila úzkost z toho, jak bude vypadat. Nikdy se však nezmínila o svém ještě nenarozeném miminku, ani o výběru jeho jména, a když už se měla o něm vyjádřit, tak se o něm vyjadřovala jako o „tom“. Jako o věci. Když porodila, téměř nebyla na veřejnosti vidět s kočárkem a o dítě pečovala babička. Jednou, ale přece přišla s dítětem na návštěvu ke kamarádce a když dítě držela na klíně, tak ho držela neosobně za krk jako králíka. Domnívám se, že Darina je zcela učebnicový příklad narcistní poruchy osobnosti.
6.3. Teorie narcismu – porovnání
Freud - popsal primární narcismus jako „prvotní stav zaujetí dítěte sebou samým na samém počátku života a sekundární narcismus – ego ideál, který je součástí aspirací jedince v pozdějším období života.“
Reich (1930) - popsal narcistní pacienty jako „pacienty s charakterovým pancířem, které nazýval falicko- narcistické – sebevědomé, arogantní a chránící sebe sama tím způsobem, že atakují druhé jako první.“
Kernberg (1967) - popisuje narcistickou osobnost jako „jedno z vyústění hraniční osobní organizace, využívající stejné primitivní obranné mechanismy, avšak na vyšší hladině fungování ega.“ Kernberg na rozdíl od Kohuta popisuje narcistní pacienty jako „velmi podobné hraničním (emočně nestabilním) pacientům. Odlišnost viděl v tom, že „narcistický pacient má integrované self, které je však patologicky grandiózní.“ 10
Kohut (1971) - viděl narcistické pacienty jako „osoby, které potřebují přijetí od okolí, což jim pomáhá udržet jejich pocit hodnoty a soudružnosti.“ Kohut se domníval, že narcistické self je vývojově „normální“, jinými slovy, že se jedná o „dítě v dospělém těle“.
6.3.1. Typy narcistické poruchy osobnosti dle Gabbarda
Gabbard (1989) dělí narcistní jedince na dva polární typy: • •
Netečný typ Ostražitý typ
Netečný typ (tlustokožec)
Ostražitý typ (tenkokožec)
Není si vědom reakcí druhých.
Je vysoce senzitivní vůči reakcím druhých.
Je arogantní a agresívní.
Je inhibován, (stydlivý) a často nenápadný.
Je zaujat sám sebou.
Věnuje více pozornosti okolí než sobě.
Potřebuje být středem pozornosti.
Vyhýbá se pozornosti druhých.
Má „vysílač“, nikoliv však „přijímač“.
Pozorně naslouchá a hledá náznaky kritiky a opovržení od druhých.
Je zcela odolný vůči zranění od ostatních.
Je snadno zranitelný, náchylný k pocitům a ponížení.
11
6.4. Terapeutické postupy v léčbě narcistické poruchy
Narcistický pacient potřebuje terapeuta, který je „někdo“. Nemůže svou jedinečnost spojovat s každým, proto jsou narcističtí pacienti většinou léčeni narcistickými terapeuty. Cílem terapie je zvýšit schopnost a ochotu pacientabrát ohled na pocity a potřeby druhých. Pacient je přecitlivělý na kritiku, potřebuji určitou imunitu proti jejich projevům a zároveň být schopen empatie vůči protějšku.
•
Podpůrná psychoterapie – zdůraznění terapeutického vztahu bezpečí a podpory, konfrontace - uvědomění si nepříjemných svého chování.-
•
Skupinová terapie – může být velmi prospěšná, avšak narcističtí pacienti mají velký problém ve skupině, pokud nejsou přijímáni ve své „výjimečnosti“. Často soupeří s terapeuty a jsou zrańováni když jsou přijímáni jako „kdokoliv jiný“ ze skupiny.
•
Farmakoterapie – Antidepresiva se podávají pokud pacient trpí depresemi, úzkostmi nebo somatomorfními poruchami jako důsledek dekompenzace stavu. Cílem farmakoterapie je zpřístupnit pacienta k vytvoření náhledu a schopnosti spolupracovat.
•
KBT (kognitivně – behaviorální terapie) – je zaměřena na zmírnění přecitlivělosti na zranění, zvýšení schopnosti rozumět sobě i druhým, lepší uvědomování si a respektování potřeb a pocitů druhých.
12
•
Ukončení léčby – vzhledem k tomu, že v celém terapeutickém průběhu neustále hrozí předčasné ukončení terapie z důvodu vysoké zranitelnosti narcistických pacientů, je vhodné na toto upozorňovat a probírat s pacientem způsob myšlení, který by k tomu vedl.
7. Hraniční porucha osobnosti (F 60.31)
„ Drama člověka začíná již dramatem jeho rodičů“ (Heinz – Peter Röhr)
Hraniční porucha osobností je jedním ze dvou subtypů zahrnujících emočně nestabilní poruchu.
Emočně nestabilní porucha osobnosti se dělí na – typ impulzivní - typ hraniční
Janježek je pohádka ze sbírky bratří Grimmů, která nám velmi výstižně popisuje princip rozvoje hraniční poruchy osobnosti.
Otec sedlák a jeho nechtěný syn Janježek prožívají celoživotní vnitřní konflikt, pramenící z neschopnosti lásky a přijetí sebe sama. Hamižný sedlák zde neunese dobírání sousedů, že je bezdětný a nemá komu odkázat svůj statek, a proto se rozzuří a prohlásí, že chce mít dítě i kdyby to měl být ježek. Skutečně se mu narodil syn který byl napůl ježek a napůl člověk. Sedlák si přál, aby Janježek zemřel. Osud uštědřil sedlákovi tvrdou lekci , ze které se však nechce poučit nebo ji přijmout. 13
Ta lekce zní: „ Buď spokojený s tím co máš, přijmi to, že nedokážeš všechno, ber věci takové, jaké jsou, buď nezávislý na mínění ostatních! “ ( Heinz Peter Röhr, Hraniční porucha osobnosti; 2003, s. 16, inspirováno - ze sbírky bří Grimmů, přeložil Anonín Konečný) Pohádka používá obraznou řeč, která je řečí nevědomí. Janježek vypadá nahoře jako ježek a dole jako člověk. „ Je zde tedy zřetelné rozštěpení postavy na dvě odlišné poloviny: nahoře ježčí kůže, která představuje nedotknutelnost, agresi, obranu, archaické, zvířecí a dole malý lidský chlapec, který představuje aspekty jako bezmoc, něhu, zranitelnost. Přeneseno do reality to znamená, že u lidí se syndromem Janaježka vnímáme napřed jen bránící se, často agresivní stránku, zatímco něžná, zranitelná zůstává skrytá.“ „Pacienti s poruchami osobnosti si zpravidla pro přizpůsobení realitě vytvořili v průběhu života pevný homeostatický systém obran.“ (Perry a Vaillant, 1989). „ Tyto rigidní obrany (tzv. krunýř) jim pomáhají „přežít“ bez fragmentace a jakžtakž jim pomáhají udržet sebeúctu.“ (Röhr, 2003)
Lidé s hraniční poruchou osobnosti mohou být úspěšní, výřeční, talentovaní a velmi bystří. Mnoho geniálních umělců mělo hluboce narušenou osobnostní strukturu. Např. van Gogh, Kafka, Dostojevskij, a Mozart trpěli silnými duševními problémy. Genialita a šílenství se často vyskytují paralelně. Většina umělců platí za svou genialitu vysokou cenu, jejich intenzívní vnitřní tlak a utrpení se mohou projevit teprve v podobě extrémního tvůrčího šílenství, po němž následuje období úplné pasivity a deprese. Typickým znakem je u nich sklon k extrémům a posedlost myšlenkami a představami. „Dramatické životopisy mnoha umělců se dají nezřídka pochopit, když poznáme, že trpěli syndromem Janaježka.“ (Röhr, Hraniční porucha osobnosti 2003, s 22)
Mohou být ale také zároveň celoživotními štvanci nezvládající svá životní dramata a ocitající se na dně propasti, ze které již nenajdou nikdy sílu odrazit se začít znovu žít. Nezřídka mívají tyto propady až na samé dno fatální důsledky. Pojem „hraniční“ jak již název sám napovídá, jedná se zde o hranici mezi psychotickým onemocněním (ztráta kontaktu s realitou) , neurózou a poruchou osobnosti. Určit hranici 14
poruchy je i pro zkušené odborníky mnohdy tvrdým oříškem. Jsou známy případy, kdy v důsledku stanovení nesprávné diagnózy z různých příčin (např. špatná spolupráce s pacientem, nebo jeho blízkými) se u pacienta již delší dobu nenápadně rozvíjí psychotické onemocnění, ale lékaři jsou přesvědčeni, že se jedná o projev poruchy osobnosti. Pokud se tito lidé nejsou schopni z různých příčin seberealizovat, stávájí se z nich chroničtí pacienti se schizofrenním nebo maniodepresívním onemocněním a většinou končí v invalidním důchodu.
7.1. Duševní onemocnění jako únik
Zajímavý je zde názor Junga podobně jako Adlera, kteří tvrdí, že „ jak neurotik, tak i psychotik nevědomky lidi kolem sebe manipuluje, vhání je svými intrikami do konfliktů a pak se stává sám jejich obětí“ (Vacek, O nemocech duše, Kapitoly z psychiatrie 1996, s.200).
Duševní dění se podle Adlera „řídí principem finality, teleologickým principem, podle něhož není rozhodující příčina, nýbrž cíl“. (Vacek, O nemocech duše, Kapitoly z psychiatrie, 1996, s. 200)
„Každý člověk trpí pocitem méněcennosti. Motorem jeho konání je vůle k moci. Nutí ho, aby svůj pocit méněcennosti překonal. Člověk může takový pocit přemoct buď cestou přímou, nebo nepřímou.
•
Přímá cesta je zdravá a žádoucí.
Vede ke kompenzaci pocitů méněcennosti sociálně žádoucí aktivitou. Pocity méněcennosti zmizí, jakmile se člověk prosadí. Chce to silnou vůli,odvahu, trpělivost a výdrž.
•
Když na to člověk nemá, volí nepřímou cestu. 15
Je-li líný a lhostejný a nebo nemá-li shůry dáno, ovládne své bližní svou nemocí. Dožene je k tomu, že ho respektují a tolerují to, že se vyhýbá těžkostem života.
Duševní nemoc je podle Adlera metoda jak ovládnout své bližní.“ (Vacek, O nemocech duše, Kapitoly z psychiatrie 1996, s. 200-201).
Slaboch se stává tyranem
Bezpochyby to může platit u hysteriků a jiných neurotiků, případně u některých depresívních, ne však u melancholiků. Slaboch podle Adlerova názoru potřebuje omluvu i sám před sebou: přece jinou cestu zvolit nemohl, protože mu to znemožnila jeho choroba. Nemoc tak skryje jeho životní ztroskotání jak v očích ostatních, tak i vlastních. Donutí ostatní k soucitu, prominou mu pak i to, co by jinak neodpustili ani dítěti.“ (Vacek, O nemocech duše, Kapitoly z psychiatrie 1996, s. 201)
7.2 Pocitový strom u hraničních osobností (Röhr, 2001)
Röhr dělí pocitový strom na čtyři základní pocitové kategorie, z nichž tři popisují vyjádření nelibých pocitů a jedna libé pocity.
1) Příjemné pocity
•
Radost – pocit štěstí, uspokojení, blaženosti, rozjařenosti, blaha, veselosti, rozkoše
2) Nepříjemné pocity
•
Zlost – hněv, zášť, vztek, nenávist, odpor, nepřátelství
•
Duševní bolest – smutek, žal, sklíčenost, utrpení, zoufalství 16
•
Úzkost – strach, děs, hrůza, obavy, bezmoc, tréma, neklid
• Rané stádium vývoje vztahu mezi matkou a dítětem je zde velmi důležité z hlediska vývoje emocí. Empatická matka zde zrcadlí emoce dítěte a citlivě na ně reaguje, rozvíjí tak emoční strukturu dítěte. Pokud je však tento vztah z nějakého důvodu narušen, např. nezralé postoje typu „nechám dítě vyřvat, až se unaví, tak usne…“a nebo nevhodné výchovné metody rodičů v podobě potlačování hlučných projevů libosti či nelibosti (radost, pláč, vztek, agrese, vzdor…) v pozdějším věku dítěte, či lhostejnost vůči projevu duševní bolesti, vedou k zablokování nebo odštěpení těchto pocitů, které se přirozeně přestanou vyvíjet a místo toho se vyvíjejí úzkostné pocity. Hraniční pacienti obvykle neprožívají duševní bolest.
7.3 Prožívání vztahů u hraničních pacientů
Pacienti s hraniční poruchou osobnosti mívají velmi intenzívní, ale krátkodobé vztahy, často mluví o tom, že nevědí kým jsou a nebo jak se cítí. Chybí jim ambivalence v prožívání druhých lidí, tyto vnímají buď jako dobré nebo jako zlé. Odtud pramení jejich černo-bílé vnímání reality vůbec. Afekt hněvu prožívají velmi intenzívně – jako zuřivost. Typickým rysem jsou u nich nezvladatelné výbuchy zlosti a neschopnost odkládat emoční impulzy, přinášející okamžitou úlevu. V pracovním prostředí jsou charakterističtí svou nestálostí, snadno se pro věci nadchnou a náhle činnost ukončí, trpí neustálým nedostatkem uspokojení z práce a chronickým pocitem vnitřní prázdnoty. Mají problémy s neustálým bojem za zachování identity oddělené od identity ostatních spolupracovníků. Výrazný sklon k afektivnímu sebepoškozujícímu chování, sebevražedným pokusům, depresím, úzkostným, somatomorfním, disociativním poruchám, poruchám příjmu potravy a rozvoje závislosti na návykových látkach, je často přivádějí do ordinací psychiatrů.
17
Těmto projevům se odborně říká kompenzace nebo dekompenzace. Mohou se zde objevit krátkodobé psychotické epizody související s užíváním návykových látek a nebo s výrazným interpersonálním stresem.V takových případech je na místě hospitalizace.
7.4. Porovnání teorií vzniku poruchy z hlediska psychoanalýzy
Kernberg (1975) - popisuje hraniční poruchu osobnosti jako „důsledek zárazu ve vývoji ega, čili v raném období separačně – individuačního procesu ve věku 6 – 8 měsíců.“
Mahlerová popisuje tento deficit v pozdějším separačním období a to v období tzv. „znovupřiblížení“ ve věku od 16 – 30 měsíců dítěte.
Matky, které tento proces nezvládnou, tak jak by měly ( aktivní zabraňování těmto návratům a nebo mohou separaci bránit), dítě může být za pokusy dosáhnutí autonomie trestáno – odtud pramení neustálý boj za svoji autonomii.
Jako děti nedosáhly pocitu „stálosti objektu“ a jsou přesvědčeni, že blízká osoba zmizí z dohledu, tudíž přestane existovat. Z tohoto důvodu hraniční pacienti trpí neschopností být sami a zažívají neustálé obavy z opuštění blízkou osobou. Často se na vzniku celkového obrazu hraničních pacientů podílejí další poruch rodičovské péče jako: •
Nepřítomnost rodiče (rodičů), jejich závislost na návykových látkách, přítomnost fází duševních poruch u rodičů.
•
Nedostatečná zralost rodičů, nebo jejich osobnostní poruchy.
•
Rozvody, častá stěhování a rušení vzniklých vztahů, chaotický životní styl rodičů.
8. Hraniční porucha jako prostředek dosažení moci
18
8.1. Osobnost diktátorů
„Diktátor žije ve své soukromé džungli plné falešných přátel a zrádných nepřátel, kteří mu neustále chtějí ubližovat a proti nimž se musí bránit, základem jeho onemocnění je překrucování pravdy o světě.
Diktátor si zdůvodní své osobní cíle tím, že je prohlásí za veřejné a vlastenecké. Při naplňování vnitřních potřeb na cestě k moci i při jejím upevňování, bez váhání používá teror k likvidaci svých protivníků a porážce svých nepřátel. Svou vůli prosazuje propagandou i argumenty. Vytváří tak osobní mytologii na zvýraznění svých hrdinských vlastností, které ovšem postrádají zakotvení v realitě.“(Green, Šílenství vládců 2005, s. 271)
Freud vysvětloval psychopatologické rysy osobnosti pramenící z duševní nestability, která vychází z dětsví a frustraci sledoval až do prenatálního období.
Historie popisuje psychologický profil fašistických diktátorů jako byl Mussollini a Hitler, nebo představitele nejkrutějšího období ruských dějin Stalina.
Vývoj těchto tří diktátorů byl poznamenán v dětství a dospívání společným rysem jako je :
•
citově, ale i materiálně chudé dětství
•
oddaná matka a nenáviděný (většinou tyranský) otec
•
nezažili zájem
•
nejistota a pocit ponížení
„Náhradu za zničené sebevědomí hledali v prosazení a zneužití moci. Stalin měl poďobaný obličej, Mussolini se chorobně soustředil na to, aby vypadal mužně, Hitler působil téměř žensky.“(Green, Šílenství vládců 2005, s. 254)
19
Mussolini
Mussolini byl velmi obratný a léta se mu dařilo maskovat své duševní i tělesné problémy. Byl paranoidní a narcistní. Sám sebe vnímal jako rovného Napoleonovi a Ježíši Kristovi. Většinu svého času trávil četbou o životě Ježíše Krista a zde nacházel analogii s Jidášovou zradou a zacházením, kterého se mu dostalo. Opatřil poznámkami platónovo dílo „Republika.“ Svou matku povýšil na kult, na jejíž památku ve škole zpívali píseň „Felix Mater“
Hitler
Hitler prožíval osamělé dětství a náhradu si hledal v představách a fantazii. Duševně uvízl v nedospělém a dokonce dětinském světě po celý život. S dětmi a zvířaty vycházel lépe než s dospělými, s nimiž se občas cítil nesvůj. K jeho oblíbeným filmům patřila „Sněhurka a sedm trpaslíků a King Kong“. Rád četl příběhy o Indiánech a kovbojích, zvláště dobrodružné romány Karla Maye… V období dospívání mu svět připadal stále víc nepřátelský a vzdálený. Byl milovníkem umění a po smrti své matky ho ve Vídni výrazně ovlivnila hudba Richarda Wagnera. Tehdy se poprvé dostal do stavu extáze a vytržení. Když v listopadu 1918 skončila válka, Hitlera zaplavil smutek, a přiznal, že tenkrát poprvé plakal od smrti své matky. Hitler měl zvrhlý zájem o sex, ale možná byl impotentní, jeho neteř Geli, se kterou se stýkal, byla přesvědčena, že trpěl masochismem a zálibou ve výkalech. Ale nic z toho nebylo ptvrzeno. Jeho podřízení bývali často tělesně postiženi, nebo intelektuálně či morálně poznamenáni.
20
H. Göring, velitel letectva používal morfin, Himmler byl hypochondr, Steicher byl sexuální zvrhlík a Goebels měl koňskou nohu. Eva Braunová, jeho společnice připomínala věrného psíka, dokázala pohltit a zklidnit špatnou náladu (stejně jako poslech wagnerovy hudby). Hitler užíval amfetaminy, které mu medikoval jeho lékař. Není žádným tajemstvím, že v průběhu vývoje se stal Hitler „feťákem“ závislým na pervitinu.
Stalin
Stalin nenáviděl svého tyranského otce a dle jeho spolužáka Josefa Iremašviliho z něj tak vychoval tvrdého a nemilosrdného člověka. Podle jeho názoru si Stalin pěstoval nenávist vůči všem, kteří ho něčím převyšovali. Již v mládí získal hluboký odpor k autoritám,ale i k prostředí v němž byl vychováván. Dle slov jednoho ze spisovatelů, který popsal jeho chování jako: „bezděčnou a iracionální touhu ulehčit pocitům vyvěrajícím z jeho narcismu a rozporuplného vztahu k nenáviděnému otci a fanaticky oddané matce“ (Green, Šílenství vládců 2005, s.267) bylo toto jeho vnitřním konfliktem. Stalin se podle něho obdivoval, ale i nenáviděl. Obdiv zhmotnil v narcistním kultu osobnosti, nenávist pak v teroru, který obrátil ven, zvlášť proti těm, kdo mu připomínali jeho latentní homosexualitu.“ Podle slov jednoho z anglických životopisců Alexe de Jonga, byl Stalin psychický mrzák, kterému jeho handicap zamezil vstup do světa citů a vynahrazoval si to závistí a nenávistí.
Na rozdíl od Hitlera neměl rád děti, měl k nim až nepřátelský vztah. Jeho nejbližší rodina byla poznamenána buď tragickými okolnostmi, jako sebevraždy, alkoholismus apod. a nebo vzdor v podobě sňatku jeho dětí s Židy.
Stalin byl osamělý muž a vykazoval stejné rysy jako masový vrah:
•
absence jakýchkoli vztahů
•
neosobní sexuální život 21
•
patologická neschopnost vlídnosti a soucitu
•
absence pocitu viny a svědomí
Domnívám se, že se u Stalina mimo jiné, jedná především o výrazné rysy sociopatické osobnosti.
9. Léčba hraničních poruch osobnosti
„Teprve když je pacient schopen dostatečně kontrolovat své temperamentové reakce, může mít prospěch z běžných terapeutických intervencí zaměřených na ovlivnění charakteru.“ Poruchy osobnosti se řadí do kategorie obtížně léčitelných psychiatrických diagnóz. Obvykle si tito lidé nejsou své poruchy vědomi a nebo ji popírají. Typickým projevem poruchy je právě obviňování svého okolí ze svých neúspěchů a opakovaných životních ztroskotání, jako odpovědí na již zakořeněný patologický model chování, který se v průběhu života stále více upevňuje. Do ordinací psychiatrů přicházejí tito pacienti většinou s různými projevy dekompenzace poruch své osobnostní struktury, což se projeví právě nastřádáním dlouhodobě destruktivního nebo sebedestruktivního vzorce chování, a v důslesku toho se dostávájí do velmi závažných sociálních problémů, např. (dluhy, závislosti, dlouhodobá nezaměstnanost,bezdomovectví,celková mentální zaostalost). Většinou mají tito lidé problémy s přizpůsobivostí, což vychází z citové deprivace v primární rodině. Takže se z nich v průběhu času stávají všelijací podivíni a samorosti, které je obtížné přimět jakýmkoli způsobem ke změně. Nejdůležitějším kritériem potenciálně úspěšné terapie je především vytvoření náhledu pacienta na svoji situaci, schopnost připustit si, že má problém a motivaci tento problém řešit. Bez tohoto prvního kroku není možné s pacientem spolupracovat. Většinou procházejí pacienti dlouhodobým destruktivním procesem, dokud tzv. „nepadnou na dno“, 22
což je nezřídka nutným předpokladem toho, aby se mohli změnit. Ono tzv. padnutí až na samé dno, je zde v závislosti na intenzitě poruchy jediným motivačním činitelem, který musí být natolik extrémní, aby si jej člověk uvědomil. Pocity prázdnoty fungují dle výpovědi pacientů jako spouštěče sebepoškozujícího jednání, objevují se často namísto smutku, který hraniční pacient není schopen prožít v běžné míře, jelikož většinou má tuto větev pocitů odštěpenou, a místo ní se posiluje afekt agrese a úzkosti. Domnívám se, že tento extrém zde hraje významnou roli, jelikož lidé s poruchami osobnosti potřebují zažívat extrémy, což vychází z jejich černobílého pojetí světa. Mnohdy jsou již tak emočně ploší a vnitřně prázdní, že necítí nic…necítí ani bolest…ani radost…chybí jim stupnice emočního prožívání. Aby se ubránili emoční bolesti a utrpení, ketrou prožívají, je pro ně přijatelnější, nic necítit. Vzrušení které jsou schopni cítit, musí být extrémní i za cenu úplného sebezničení.
Účinná léčba poruchy osobnosti většinou vyžaduje kombinaci a integraci různých psychoterapeutických přístupů, metod a forem – např. podpůrná psychoterapie, psychoanalytická psychoterapie a KBT, individuální, skupinová a rodinná psychoterapie a farmakoterapie (Sperry, 1999). Většina psychiatrů a psychologů má zkušenost, že postižení zpravidla dostatečně nereagují na standardní farmakoterapii nebo psychoterapii (Reich a Green, 1991). Pacienti s poruchou osobnosti jsou vůči léčbě nedůvěřiví. Donedávna byli odborníci přesvědčeni, že medikace nedokáže ovlivnit poruchu osobnosti jako takovou, dokáže pouze zmírnit příznaky přidružených specifických poruch – deprese, úzkosti nebo nespavosti. Tento názor se však rychle mění. V posledních deseti letech se objevily výzkumné práce zaměřené přímo na farmakologickou léčbu specifických poruch osobnosti. (Silk, 1996). Stále větší část biologicky orientovaných psychiatrů začíná věřit, že léky mohou cíleně měnit základní temperamentové rysy, které tvoří osobnost (Siever a Davis, 1991; Silk, 1996; Sperry, 1999)
23
9.1 Terapeuticky je možné zaměřit se na čtyři úrovně:
1. Zmírnění akutních příznaků – farmakoterapie, zde se mohou dobře uplatnit léky tlumící impulsivitu, jako je lithium, valproát, karbamazepin, na depresi či úzkost pozitivně účinkují antidepresiva, která blokují zpětné vychytávání serotoninu, depersonalizační a derealizační projevy se dají ovlivnit slabými dávkami antipsychotik jako je např. Haloperidol a thiothixen, tyto se ve studiích ukázaly být účinné při redukci typicky „hraničního“ chování.
2. Ovlivnění temperamentových dimenzí osobnosti – nácvik emočního sebeuvědomování a sebeovládání, nácvik zvládání impulzivity, interpersonálních dovedností a zvládání nepohody.
3. Zlepšení pracovního, vztahového a sociálního fungování – •
nácvik přijímání kritiky, dávání zpětné vazby, posilování empatie, vyjadřování potřeb a emočních stavů, získání validizace (posouzení) z okolí, dalším krokem je
•
propracování traumat z minulosti – opakovanými rozhovory o traumatických zkušenostech dochází k propracování kognitivního vyhýbání (část vytěsněných vzpomínek) a postupnému přijetí traumatu a emočně vypjatých vzpomínek v chráněném prostředí.
•
Propracování sebepřijetí a sebeúcty a uskutečňování určitých cílů v životě – pacient se učí komplexním komunikačním dovednostem (vyjednávání ve sporných situacích, uzavírání kompromisů)
4. Ovlivnění charakterových dimenzí osobnosti (změna kognitivních schémat) – zde se pracuje s automatickými myšlenkami, kde se pacient učí zpětně pochopit své impulzivní reakce a chování.
9.1.1. Stádia léčebného procesu v KBT (kognitivně – behaviorální terapie)
24
Beitman (1991) popsal čtyři vývojová stádia léčebného procesu:
•
Zaangažování (zapojení) do terapie – nutné vytvoření „přijímacího prostředí“, důležitá je konfrontace postojů k terapii a vytvoření hranic, jelikož pacient ze začátku očekává, že terapeut vyřeší jeho problémy za něj a může tak reagovat hněvem nebo agresí, případně autoagresí.
•
Analýza vzorců – pacienti si vytvořili v průběhu dětství o sobě výrazně negativní přesvědčení, že nejsou hodni lásky, tudíž jsou nemilováni nebo defektní. Také trpí pocitem neustále hrozícího opuštění či ztráty blízké osoby.
•
Změna vzorců – pro pacienta je méně ohrožující, když pracuje s chováním, než s myšlenkami a pocity. Analýza a zpochybňování automatických myšlenek, maladaptivních schémat (přizpůsobení), testování schémat pomocí hraní rolí.
•
Ukončení - na konci léčby hrozí možnost relapsu (návrat původních potíží, např. zkratkové chování, impulzivita nebo agresivita), což může být důsledek „serapační“ dekompenzace. Je nutné na to pacienta upozornit a prodlužovat interval mezi sezeními a po ukončení léčby jsou plánovaná další podpůrná sezení v horizontu tří, šesti, devíti a dvanácti měsíců. Pacient si připravuje plán na zvládání obtížných situací v budoucnosti.
III. Anotace
25
Svoji práci bych tímto shrnula jako zkoumání příčin poruch osobnosti, a jejich vliv na utváření společenského vývoje. Ze zde uvedených zdrojů jsem zjistila, že poruchami osobnosti trpěli významní političtí činitelé, kteří se dostali k moci, což mělo pro společnost fatální důsledky. Zároveň zde chci ale zdůraznit, že je třeba na celou problematiku pohlížet z objektivního hlediska ve smyslu příčin těchto poruch, které pramení již v raném dětství a důsledcích patologického výchovného prostředí v rodině, které zde nelze podceňovat.
Zusammenfassung Ich möchte meine Arbeit als eine Erforschung der Ursachen von den Persönlichkeitstörungen und ihr Einfluss auf die Gesellschaftsentwicklung vorlegen. Von hier angegebenen Quellen habe ich festgestgestellt, dass an die Persönlichkeitstörungen die bedeutenden politischen Funktionäre und Führer gelitten hatte, die zur Herrschaft gelangen sind und es hatte eine fatale Folgen fürs Gesellschaft. Ich möchte da auch eine objektive Ansicht von den Ursachen dieser Störungen betonen. Die Ursachen liegen tief in der Frühkindheit und sind die Folgen der patologischen Erziehungsumwelt in der Familie, die man nicht unterschätzen.kann.
IV. Závěr Závěrem bych si dovolila citovat bastarda v Shakespearově Králi Janovi: „ Šílený svět! Šílení králové! „Poučí se lidstvo někdy? Šílení králové a královny zmizeli, ale problémy narušených osobností, které přenášejí nestabilitu na národní i světové dění zůstávají. Stále je cítit střelný prach, možná i jiné obscénní vůně, stále existuje množství šílených politiků, kteří své osobní posedlosti a ambice prosazují pod maskou altruismu a vlastenectví, stále se moci chápou diktátoři, kteří prosazují svou vůli terorem.“ 26
Kde hledat řešení, abychom se opět nestali manipulovatelným prostředkem k nastolení diktatury v beránčím rouše?
Asi bychom se měli přestat nechat unášet skrytými touhami a impulzy, pramenícími z hloubky našeho podvědomí, zastavit se a začít přemýšlet proč děláme věci tak, jak je děláme? Proč se chováme tak, jak se chováme? Proč se honíme za tím, za čím se stále honíme a jaký to vše má hlubší smysl? Vyvstává zde řada nezodpovězených otázek…otázkou však zůstává, jestli vůbec budeme mít ještě někdy čas na ně hledat odpověď a nebo budeme dál pasívně podléhat iluzím a sebeklamu o sobě samém a o světě? Tak jako partneři s falešným „já“ jsou magicky přitahováni parnery také s falešným, ale nabubřelým „já“, a vytvářejí tak falešnou „celistvost“ po které tak bytostně touží, nepřestane si společnost nikdy vytvářet hodnoty falešného světa, ve kterém žije. Domnívám se, že pokud budeme stále vzhlížet k moci a síle jako jediném způsobu potvrzení vlastní hodnoty, nebudeme schopni z tohoto sebeklamu nikdy vystřízlivět….
V. Literatura a použité zdroje Ján Praško ,Poruchy osobnosti a kol, nakl. Portál s.r.o., 2003 Heinz – Peter Röhr, Hraniční porucha osobnosti, nakl. Portál s.r.o., 2003 Jaroslav Vacek, O nemocech duše, nakl. Mladá fronta, 1996 Vivian Green, Šílenství vládců, nakl. Práh, 2005 Heinz – Peter Röhr, Závislé vztahy,nakl. Portál s.r.o., 2001 Pavel Říčan, Psychologie, nakl. Portál s.r.o., 2009 P. Hartl, H. Hartlová, Psychologický slovník,nakl. Portál , 2004
15. března 2012 v Brně
27
Přílohy Obrázek č. 1
Rozštěpení neboli splitting
Obrázek č. 2
Posedlost mocí
Obrázek č. 3
Narcistická porucha
Obrázek č. 1
Rozštěpení na dvě části – dobrou a špatnou (charakteristická složka
28
poruchy osobnosti)
Obrázek č. 2
29
Obrázek č. 3
Mladý jinoch Narcis (z řec. mytologie), posedlý svým fyzickým vzhledem natolik, že se denně chodil dívat na svou tvář do odrazu hladiny tůńky, až do ní jednoho dne spadnul a v tůňce se utopil. Odtud vychází symbolické pojmenování narcistické poruchy jako výrazu patologické sebelásky.
30
31
32
