Souběh trestných činů ve světle trestního zákona a trestního zákoníku

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor: Právo a právní věda Katedra trestního práva

Diplomová práce

Souběh trestných činů ve světle trestního zákona a trestního zákoníku Zpracoval: Jiří Haněl Akademický rok: 2012/2013

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Souběh trestných činů ve světle trestního zákona a trestního zákoníku zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

Dne 21. 3. 2013

…..........................................

Poděkování Tímto děkuji mému původnímu vedoucímu, profesorovi Kratochvílovi, za velmi ochotný a konstruktivní přístup v průběhu tvorby této práce. Zároveň také děkuji další vedoucí mé diplomové práce, doktorce Žatecké, která mi pomohla především s kompletací práce a se závěrečnými úpravami.

Anotace Tato diplomová práce pojednává o souběhu trestných činů. Jednak se zabývá teoretickou stránkou tohoto institutu, osvětluje teoretické dělení souběhu trestných činů, objasňuje jeho jednotlivé formy atd. V další části je práce zaměřena na trestání souběhu trestných činů, na jednotlivé zásady, které ovlivňují trestání této formy mnohosti trestných činů. Poté je současná úprava souběhu trestných činů obsažená v zákoně č. 40/2009 Sb. (trestní zákoník) srovnána s úpravou předešlou obsaženou v zákoně č. 140/1961 Sb. (trestní zákon). Závěr práce je věnován srovnání české úpravy s úpravou zahraniční, konkrétně slovenskou a rumunskou.

Abstract This thesis treat of the concurrence of the crimes. In the beginning it deals with the theoretical side of this institute. There is an explanation of the clasification and forms of the concurrence of the crimes etc. Next part of the thesis is about punishing the concurrence of the crimes and the principles which influence the punishing this form of the plurality of the crimes. Then is current legal regulation of the concurrence of the crimes in the criminal code (act n. 40/2009) compared with the previous legal regulation in the criminal act (act n. 140/1961). The end of thesis is focused on the comparation of the Czech legal regulation of the concurrence of the crimes and the Slovak and Romanian legal regulation.

Klíčová slova Trestný čin, souběh trestných činů, skutek, úhrnný trest, souhrnný trest, trestní zákon, trestní zákoník.

Key words Crime, concurrece of the crimes, punishment, criminal act, criminal code.

deed, cumulative punishment, aggregate

Obsah 1. Úvod...................................................................................................................................7 2. Pojem trestného činu..........................................................................................................9 3. Mnohost trestných činů....................................................................................................14 3.1. Souběh trestných činů................................................................................................14 3.2. Recidiva (zpětnost)....................................................................................................15 4. Skutek...............................................................................................................................17 4.1. Skutkový děj..............................................................................................................18 4.2. Skutkový stav věci.....................................................................................................19 4.3. Skutková podstata trestného činu..............................................................................19 4.4. Skutek de iure............................................................................................................21 4.5. Skutek v pojetí trestního práva hmotného.................................................................21 4.6. Skutek v pojetí trestního práva procesního................................................................22 5. Historický vývoj institutu souběhu trestných činů...........................................................26 5.1. Souběh trestných činů dle trestního zákona...............................................................27 5.2. Souběh trestných činů dle trestního zákoníku...........................................................30 6. Souběh pravý (skutečný)..................................................................................................32 6.1. Souběh pravý jednočinný..........................................................................................34 6.2. Souběh pravý vícečinný.............................................................................................36 6.3. Souběh pravý stejnorodý...........................................................................................38 6.4. Souběh pravý nestejnorodý.......................................................................................39 6.5. Kombinované formy souběhu...................................................................................39 7. Souběh nepravý (zdánlivý)...............................................................................................42 7.1. Důvody vyloučení souběhu.......................................................................................43 7.1.1. Vyloučení souběhu pravého jednočinného.........................................................43 7.1.2. Vyloučení souběhu pravého vícečinného............................................................48 8. Mnohost trestných činů jako znak skutkové podstaty trestného činu a jako přitěžující okolnost................................................................................................................................49 9. Ukládání trestu za souběh.................................................................................................51 9.1. Trest úhrnný...............................................................................................................51 9.2. Trest souhrnný...........................................................................................................54 10. Srovnání obdobného institutu ve slovenské úpravě.......................................................56 11. Srovnání obdobného institutu v právní úpravě jiného evropského státu .....................60 12. Závěr a návrh de lege ferenda.........................................................................................63 13. Použitá literatura a jiné zdroje........................................................................................65 13.1. Literatura.................................................................................................................65 13.2. Články a publikace..................................................................................................66 13.3. Judikáty....................................................................................................................66

13.4. Právní předpisy........................................................................................................66 13.5. Elektronické zdroje..................................................................................................67

1. Úvod Při hledání tématu této práce jsem byl především veden ideou tématu poměrně obecného, které by ovšem bylo významné jak z hlediska právní teorie, tak právní praxe, a nejlépe, kdyby současně zasahovalo jednak do trestního práva hmotného, tak do trestního práva procesního. Po dlouhých úvahách mi vykrystalizovala dvě témata. A to souběh trestných činů nebo recidiva. Po dohodě s původním vedoucím mé diplomové práce, s profesorem Kratochvílem, jsem nakonec zvolil jako téma své diplomové práce souběh trestných činů a jeho srovnání v současné a předešlé trestněprávní úpravě. Celá práce je pojata především jako souhrnné teoretické pojednání o jednom z nejzajímavějších institutů trestního práva, a to souběhu trestných činů. Aby bylo možné věcně a správně hovořit o zvoleném tématu, je nezbytné nejprve objasnit základní východiska a základní trestněprávní pojmy, se kterými souběh trestných činů pracuje. Mezi tyto nejdůležitější základní pojmy patří především trestný čin, skutek a mnohost trestných činů. Bez správného pochopení těchto pojmů a všech jejich úskalí nelze správně pochopit souběh trestných činů. Po vysvětlení těchto základních výchozích pojmů bych se rád zabýval už samotným souběhem trestných činů. Především teoretickému dělení tohoto institutu, hledisky tohoto dělení atd. Po prozkoumání převážně teoretické stránky souběhu trestných činů bych rád přešel, dle mého názoru, k nejdůležitější a zároveň nejzajímavější oblasti, kterou je trestání souběhu trestných činů. Při úvahách o správném nastavení trestání souběhu trestných činů je zákonodárce vždy veden dvěma v jistých směrech protichůdnými tendencemi. První z nich je ochrana společnosti před pachatelem souběhu trestných činů, což je jedna z nejzávažnějších forem trestné činnosti. Druhou tendencí, která může být s první uvedenou do jisté míry v rozporu, je požadavek uložení trestu, jehož účelem je primárně převýchova pachatele, nikoli odplata za spáchaný čin. V případě, že by uložený trest byl pro pachatele příliš zatěžující, z jeho pohledu chápán jako nespravedlivý a zbytečně tvrdý, by uložený trest neplnil svou základní úlohu, tedy pozitivní působení na jeho budoucí vývoj, a působil by spíše opačně. V takovémto případě by takto nepřiměřený trest pachatele spíše podněcoval k další trestné činnosti po výkonu svého trestu, než k vedení řádného a spořádaného života. V důsledku by tedy nebyl naplněn ani první požadavek, kterým je ochrana společnosti. 7

Výše zmíněnému celkovému teoretickému uchopení institutu souběhu trestných činů budou věnovány převážně kapitoly první půlky této práce, ve zbylé části této práce se budu věnovat srovnávání úpravy souběhu trestných činů v režimu trestního zákona (zákon č. 140/1961) a v režimu současné trestněprávní úpravy, tedy trestního zákoníku (zákon č. 40/2009). Toto srovnávání bude prostupovat jednotlivými kapitolami celé práce. Považuji za vhodnější vždy upozornit na rozdílnosti obou úprav ohledně skutečností, o kterých pojednává konkrétní kapitola, než celkové srovnání vměstnat do jedné izolované kapitoly bez souvislostí. Závěrem této práce se pokusím o srovnání souběhu trestných činů v současně platné a účinné české trestněprávní úpravě a souběhu v zahraničních trestněprávních kodexech. Jako první zahraniční trestní kodex pro ono srovnání jsem zvolil slovenský trestný zákon. Slovensko jsem zvolil pro účely srovnání z důvodu vzájemné blízkosti a provázanosti obou právních kultur, která pramení především ze společné minulosti obou národů. Jako druhý stát pro srovnání souběhu jsem zvolil Rumunsko. Rumunsko jsem zvolil z důvodů zcela opačných než v případě Slovenska. Jako druhý stát pro účely srovnání jsem hledal stát, který je nám značně vzdálený, jednak etnicky, kulturně, geograficky atd. Na těchto dvou zcela odlišných státech jsem chtěl demonstrovat, jak různě může být v některých zemích upraven souběh trestných činů, především trestání souběhu. Dle mého názoru je vhodné pro účely srovnání zvolit na jedné straně právní řád státu, který je nám velice blízký z mnoha hledisek a na straně druhé právní řád státu, který je nám poměrně vzdálen.

8

2. Pojem trestného činu Jediným možným základem trestní odpovědnosti je v českém právním řádu čin soudně trestný. Kategorie činů soudně trestných je nadřazena pojmu trestný čin. Pod pojem čin soudně trestný spadá jak trestný čin, tak provinění. Dle § 6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. (dále jen „ZSM“) se trestný čin spáchaný mladistvým nazývá provinění. Legální definice pojmu trestný čin v současné právní úpravě je obsažena v § 13 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. (dále jen „ TrZ“), který stanovuje, že trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. V této definici je promítnuta jedna ze základních zásad trestního práva, která je zakotvena v čl. 39 usnesení č. 2/1993 Sb. (dále jen „LZPS“) a sice nullum crimen sine lege, což znamená, že není trestného činu bez zákona, tudíž pouze zákon stanoví, jaké skutky jsou trestnými činy.

V režimu trestního zákona (zákon č. 140/1961) byl trestný čin definován v § 3 odst. 1, který stanovuje, že trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Dále § 3 odst. 2 stanoví, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestního činu. Z uvedených definic trestných činů (dle trestního zákona a trestního zákoníku) vyplývá značný posun ve vnímání podstaty trestných činů. Pojetí trestního činu dle trestního zákona spočívalo v materiálně-formálním (materiálním) chápání trestného činu. Při posuzování základu trestněprávní odpovědnosti pachatele se materiální stránka trestného činu zkoumala a posuzovala také mimo znaky skutkové podstaty. Což zjednodušeně řečeno znamenalo, že i když určitá osoba svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty určitého trestného činu, toto jednání nemuselo být posouzeno jako trestný čin s ohledem na jeho nízkou společenskou nebezpečnost. Materiálně-formální pojetí trestného činu v režimu trestního zákona nám osvětluje například nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. 8. 2001, sp. zn. IV ÚS 404/99: „Trestní zákon ve svých ustanoveních vymezuje jednotlivé skutkové podstaty představující právní způsob vyjádření trestného činu vystižením formálních znaků trestného činu. Legální definice uvedená v § 3 odst. 1 tr. zák. však pojem trestného činu určuje nejenom jeho právně formálními znaky, ale za pojmový znak trestného činu považuje i jeho materiální znak (stránku) spočívající v nebezpečnosti trestného činu pro společnost. V konkrétním 9

případě tak musí být oba uvedené znaky trestného činu naplněny, aby se jednalo o trestný čin. Trestní zákon tento požadavek explicitně vyslovuje v § 3 odst. 2 tr. zák. slovy, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle čtvrtého odstavce tohoto ustanovení pak stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.“1

Trestní zákoník nepřevzal toto materiální pojetí trestného činu z předešlé úpravy, ale trestný čin pojal formálně (formálně-materiální pojetí). Z hlediska viny se materiální stránka trestného činu posuzuje pouze v mezích znaků skutkové podstaty. V míře, která přesahuje nezbytně nutnou míru potřebnou pro naplnění znaků skutkové podstaty z hlediska viny, se promítne materiální stránka daného činu do úvah o trestu. Podstatný rozdíl obou zmíněných úprav tedy spočívá v tom, že v režimu trestního zákona se materiální stránka spáchaného činu posuzuje z hlediska viny i mimo znaky stanovené skutkovou podstatou, v režimu trestního zákoníku se společenská škodlivost daného činu z hlediska viny smí posuzovat pouze v mezích znaků stanovených skutkovou podstatou určitého trestného činu.

V trestním zákoně byl tedy materiální korektiv zahrnut přímo v definici trestného činu, naproti tomu v trestním zákoníku je materiální korektiv spojen se zásadou subsidiarity trestní represe a užití trestněprávní odpovědnosti jako ultima ratio, která stanovuje, že trestněprávní odpovědnost lze uplatňovat pouze v případech natolik společensky škodlivých, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti dle jiných právních předpisů.

Z výše uvedených definic trestných činů plyne rozdílné pojetí trestného činu v současné úpravě oproti úpravě dřívější. „Při výkladu a aplikaci platného a účinného trestního zákona se v důsledku širšího chápání materiálního pojetí činu soudně trestného jeho materiální stránka posuzovala a brala v úvahu při řešení otázky viny mimo znaky skutkové podstaty. Tehdejší konkrétní společenská nebezpečnost spáchaného činu se tak hodnotila vedle skutkové podstaty, na základě všech okolností případu, tedy i těch, které 1 Prouza D., Trestní zákoník: s judikaturou, 1. vydání, Praha-. Nakladatelství: C. H. Beck, 2010, 1248 s., ISBN 978-80-7400-187-1. Str. 31 - 32

10

pod znaky skutkové podstaty subsumovat možné nebylo.“2 Od tohoto materiálního (materiálně-formálního) pojetí trestného činu v zákoně č. 140/1961 Sb. (dále jen „Tz“) bylo v současné úpravě upuštěno. Současné pojetí trestného činu v trestním zákoníku je formální (formálněmateriální), což znamená, že „orgán činný v trestním řízení posuzuje materiální stránku deliktu z hlediska viny výlučně v hranicích jeho skutkové podstaty, tj. pouze na základě znaků v ní obsažených.“3

Aby byla odstraněna případná tvrdost formálního pojetí trestného činu, zavedl zákonodárce tzv. materiální korektiv, který vyjádřil v § 12 odst. 2 TrZ: Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat pouze v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tento materiální korektiv je promítnutím další základní zásady trestního práva a to zásady subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako ultima ratio.

Tuto zásadu přiblížil také Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 24. 1. 2001,

sp. zn. 7 Tz 290/2000 (T 38/2001/I): „Trestní stíhání není na místě, jestliže se jednání obviněného pohybovalo výhradně v rovině vztahů občanskoprávních. Určité selhání či nedostatečná účinnost zákonných nástrojů, sloužící k faktickému výkonu pravomocných a vykonatelných soudních rozhodnutí, nemůže vést k tomu, aby tato opatření byla nahrazována či doplňována prostředky práva trestního.“4

Trestný čin má tři obligatorní náležitosti, které musejí být splněny kumulativně. První náležitostí je protiprávnost jednání. Každý trestný čin musí být již ze samotné podstaty a smyslu trestního práva protiprávním jednáním. Na druhou stranu ne každé protiprávní jednání musí být trestným činem. Druhou náležitostí je trestnost neboli trestní protiprávnost. Jak již bylo řečeno, ne každé protiprávní jednání je zároveň jednáním trestním. Aby bylo protiprávní jednání jednáním trestním, musí jednak naplňovat znaky skutkové podstaty některého trestného činu a také musí dosahovat určitého stupně společenské škodlivosti. 2 Kratochvíl V. a kolektiv, Trestní právo hmotné obecná část, 2. vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2012, 961 s., ISBN 978-80-7179-082-2. Str. 167 3 Kratochvíl V. a kolektiv, Trestní právo hmotné obecná část, 2. vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2012, 961 s., ISBN 978-80-7179-082-2. Str. 173 4 Prouza D., Trestní zákoník: s judikaturou, 1. vydání, Praha-. Nakladatelství: C. H. Beck, 2010, 1248 s., ISBN 978-80-7400-187-1. Str. 29

11

Třetí nutnou náležitostí trestného činu je, že dané jednání musí naplňovat znaky uvedené v trestním zákoníku. Pouze takové jednání, které je protiprávní (trestně protiprávní) a zároveň naplňuje znaky stanovené trestním zákoníkem, je trestným činem.

Trestný čin charakterizují dvě stránky: formální a materiální. Formální stránka trestného činu je vyjádřena v jeho skutkové podstatě pomocí čtyř prvků: subjekt, objektivní stránka, objekt, subjektivní stránka. Aby byl spáchán trestný čin, musejí být naplněny všechny tyto prvky. Materiální stránka trestného činu vyjadřuje jeho společenskou škodlivost, která sestává ze dvou složek. První je povaha trestného činu, druhá závažnost trestného činu. Materiální stránka trestného činu obecně vyjadřuje, jak závažné důsledky byly činem způsobeny, jak moc je daný čin pro společnost nebezpečný a jak moc byly porušeny nebo ohroženy zájmy a hodnoty chráněné trestním zákoníkem.

Trestné činy lze dle TrZ klasifikovat do dvou základních kategorií uvedených v § 14 TrZ. První kategorií jsou přečiny, které jsou definovány jako všechny nedbalostní trestné činy a úmyslné trestné činy, u nichž je horní hranice trestní sazby do pěti let. Druhá kategorie je tvořena zločiny, což jsou trestné činy, které nejsou přečiny. Podkategorií zločinů tvoří zvlášť závažné zločiny. Zvlášť závažné zločiny jsou úmyslné trestné činy, na něž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí minimálně deseti let. Jako další kategorie trestného činu by se mohlo jevit provinění, tak tomu ale není, neboť provinění je pouhé označení trestných činů spáchaných mladistvými, nikoli další kategorií trestných činů. Z výše uvedeného členění trestných činů vyplývá, že „české trestní právo zná od 1. 1. 2010 dvě kategorie soudně trestných deliktů, a to přečiny a zločiny. Hovoříme o bipartici trestných činů.“5

Trestné činy lze dále klasifikovat, respektive třídit, dle mnoha kritérií. Pro rozsah, účel a předmět této práce pouze nastíním jednu z mnoha možných klasifikací bez bližšího rozvádění jednotlivých kategorií. Například Jelínek uvádí třídění trestných činů dle: „závažnosti trestného činu, dle významu chráněného zájmu, dle typové závažnosti, dle způsobu jednání, dle formy zavinění, dle vývojových stádií trestného činu, dle druhu

5 Jelínek J. a kol., Trestní právo hmotné obecná část zvláštní část, 2. vydání Praha: nakladatelství Leges, 2010, 912 s., ISBN 978-80-87212-49-3. Str. 125.

12

následku, dle toho, zda vyvolávají účinek nebo nikoli, dle okruhu subjektů, které se jich mohou dopustit, z časového hlediska.“6

6 Jelínek J. a kol., Trestní právo hmotné obecná část zvláštní část, 2. vydání Praha: nakladatelství Leges, 2010, 912 s., ISBN 978-80-87212-49-3. Str 131-133

13

3. Mnohost trestných činů Mnohost trestných činů, která je v podobě buďto souběhu trestných činů nebo v podobě recidivy, je situace, kdy jeden pachatel spáchá více trestných činů. Tento jev nelze zaměňovat se situací, kdy více pachatelů spáchá jeden trestný čin společně, tato situace je terminologií trestního práva označována jako trestná součinnost. Obecně řečeno „trestná součinnost skutečná se již o jisté kvantum opírá, a to subjektů, které se jí (trestné činnosti – pozn. autora) dopouštějí. Naproti tomu mnohost trestných činů vyjadřuje kvantum právě trestných činů samotných, ovšem spáchaných jen jediným pachatelem.“7

3.1. Souběh trestných činů Jak bylo výše zmíněno, jednou z forem mnohosti trestných činů je právě souběh trestných činů. O jednotlivých formách a druzích souběhu trestných činů bude pojednáno podrobněji dále, proto v této části práce daný institut jen zevrubně popíši. Poměrně trefnou a zároveň jednoduchou definici souběhu poskytuje Jelínek: „Souběhem (konkurencí) nazýváme případ, kdy pachatel spáchal dva nebo více trestných činů dříve, než byl pro některý z nich odsouzen, tj. než byl za takový čin vyhlášen odsuzující rozsudek soudem prvého stupně, nebo dříve, než byl obviněnému doručen trestní příkaz.“8 Toto je definice souběhu pravého (skutečného). Druhou variantou souběhu trestných činů je souběh nepravý (zdánlivý), což je situace, kdy „ se jednání pachatele pouze jeví jako souběh skutečný, ale ve skutečnosti se o konkurenci trestných činů nejedná. Souběh zdánlivý je proto jen singulární trestnou činností téhož pachatele, posuzujeme-li alespoň dva jako souběh se jevící jeho delikty, neboť jeho činnost vzhledem k okolnostem skutečný souběh vylučujícím nelze za souběh skutečný považovat.“9

Dle počtu skutků se souběh dělí na souběh jednočinný, kdy pachatel spáchá více trestných činů „najednou“ jedním skutkem, a souběh vícečinný, kdy je spácháno více trestných činů postupně více skutky. Podle toho zda pachatel spáchá vícekrát stejný trestný 7 Kratochvíl V. a kolektiv, Trestní právo hmotné obecná část, 2. vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2012, 961 s., ISBN 978-80-7179-082-2. str. 385 8 Jelínek J. a kol., Trestní právo hmotné obecná část zvláštní část, 2. vydání Praha: nakladatelství Leges, 2010, 912 s., ISBN 978-80-87212-49-3. Str. 324 9 Kratochvíl V. a kolektiv, Trestní právo hmotné obecná část, 2. vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2012, 961 s., ISBN 978-80-7179-082-2. str. 397

14

čin nebo pokaždé naplní znaky jiné skutkové podstaty, lze souběh dělit na souběh stejnorodý a nestejnorodý. Všechny čtyři výše zmíněné formy souběhu lze vzájemně kombinovat.

3.2. Recidiva (zpětnost) Recidiva neboli zpětnost trestných činů je druhou formou mnohosti trestných činů. Podobně jako souběh se recidiva vyznačuje tím, že jeden pachatel spáchá více trestných činů, ovšem na rozdíl od souběhu, je pachatel recidivy mezi spácháním dvou trestných činů pravomocně odsouzen. Abychom to vyjádřili chronologicky, tak základní model recidivy je takový, že pachatel spáchá jeden trestný čin, za ten je pravomocně odsouzen a teprve poté spáchá jiný trestný čin. Za oba tyto samostatné trestné činy bude vynesen samostatný rozsudek. V této časové posloupnosti je hlavní rozdílnost mezi souběhem a recidivou, jakožto formami mnohosti trestných činů. Jen pro úplnost uvedu definici recidivy, kterou vytvořil Kuchta: „Zpětností (recidivou) se rozumí případy, kdy pachatel se dopustí trestného činu, ačkoliv již byl dříve pro trestný čin odsouzen. Nejdůležitějším znakem zpětnosti, který ji odlišuje od souběhu trestných činů, tedy je, že pachatel trestného činu byl již pro trestný čin odsouzen, popř. že byl trest alespoň částečně vykonán. Předchozí odsouzení již ovšem muselo nabýt právní moci, protože jinak by nebylo možno hledět na pachatele jako na odsouzeného.“10

Recidiva obecně je velmi nežádoucím jevem, neboť pachatel, který již jednou trestný čin spáchal, spáchal jiný trestný čin poté, co byl za první trestný čin odsouzen. Z toho vyplývá, že trest, který mu byl uložen, nenaplnil svou funkci a nedosáhl svého hlavního cíle, což je náprava pachatele. Tato skutečnost poukazuje na jednu ze dvou nabízejících se variant. První variantou je, že trest nebyl přiměřený vzhledem k osobnosti pachatele, jeho životním poměrům a dalším kritériím stanovených v § 39 odst. 1 TrZ, především možnosti nápravy pachatele. Druhou variantou je, že přestože trest byl přiměřený, nevedl pachatele k nápravě a ten se dopustil dalšího trestného činu, což poukazuje na to, že pachatel se jen obtížně, pakliže vůbec, dokáže změnit, a tudíž představuje pro společnost nebezpečí.

10 Kuchta J., Zpětnost trestných činů skutečná (pravá) In: Kratochvíl V. a kolektiv, Trestní právo hmotné obecná část, 2. vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2012, 961 s., ISBN 978-80-7179-082-2. str. 347348

15

Tyto důvody ústí v řadu konsekvencí. První konsekvencí je, že recidiva je výslovně zmíněna v demonstrativním výčtu přitěžujících okolností v § 42 písm. p) TrZ. Druhou konsekvencí je to, že recidiva (zvlášť závažného zločinu) opravňuje soudy k mimořádnému zvýšení trestu odnětí svobody dle § 59 TrZ. A konečně třetím důsledkem je, že recidiva je jednou z podmínek zařazení pachatele do určitého druhu věznice k výkonu trestu odnětí svobody.

Jak uvádí Kuchta, „recidivu lze členit dle povahy spáchaných trestných činů, dle časového hlediska a dle hlediska systematického.11 Dle povahy spáchaných trestných činů rozlišujeme zpětnost stejnorodou a nestejnorodou, dle časového hlediska dělíme recidivu na omezenou a neomezenou, což vyjadřuje, zda zákonodárce omezuje či neomezuje určitým časovým intervalem pravomocný rozsudek a spáchání nového trestného činu. Třetím klasifikačním kritériem je systémové dělení recidivy. Z tohoto hlediska rozlišujeme, zda zákonodárce operuje s recidivou v obecné části nebo zvláštní částí daného právního předpisu, tj. trestního zákoníku.

11 Kuchta J., Zpětnost trestných činů skutečná In: Kratochvíl V. a kolektiv, Trestní právo hmotné obecná část, 2. vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2012, 961 s., ISBN 978-80-7179-082-2. str. 408

16

4. Skutek Skutkem v trestním právu je určité ohraničené jednání pachatele, které vyvolává následky z hlediska trestního práva hmotného. Nezáleží (pro účel označení skutku) na tom, jestli takové následky pachatel chtěl způsobit (úmysl) nebo nechtěl (nedbalost), jsou-li tyto následky způsobeny jeho zaviněním. V praxi je velmi důležité, nejen pro posouzení souběhu trestných činů, zda určité jednání sestávalo z více skutků nebo více trestných činů spáchal pachatel v rámci jednoho skutku. „Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním. Podstatu skutku tvoří jednání. Jednání jako projev vůle ve vnějším světě je konání i opomenutí, může být spácháno úmyslně i z nedbalosti. Meze útoků (aktů) zahrnutých do jednání jsou však určeny trestněprávně relevantním následkem, jehož příčinou je jednání. Přitom se jedná o následek, který je znakem některého konkrétního trestného činu. Proto nelze pokládat za samostatné skutky takové akty, které všechny směřují k témuž následku relevantnímu pro trestní právo (např. více bodných ran, které vedly k usmrcení).“12

Je nezbytné od sebe odlišovat pojmy skutek a trestný čin. „Zatímco skutek jako pojem procesněprávní je chápán jako událost ve vnějším světě vyvolaná činem člověka, trestný čin jako pojem hmotněprávní je souhrnem skutečností, které vyčerpávají znaky skutkové podstaty některého trestného činu a podmiňují trestní odpovědnost. Každý trestný čin musí být skutkem, ale nikoli každý skutek je trestným činem.“13 Jen pro dokreslení situace bych rád poznamenal, že skutek je kategorií ryze objektivní. V usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 7 Tdo 438/2009-I., ze dne 13. 5. 2009 soud uvádí: „Způsob popisu obou skutků, který zvolil Okresní soud, nic nemění na tom, že šlo o dva skutky a tedy o vícečinný souběh trestných činů. O tom, zda mezi trestnými činy je jednočinný nebo vícečinný souběh, nerozhoduje způsob, jímž jsou skutková zjištění ve výroku o vině popsána, ale objektivní stav.“14 12 Šámal, Púry, Rizman, Trestní zákon komentář – díl I, 6. vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2004, 721 s., ISBN 80-7179-896-7. Str. 27 13 Císařová D., Fenyk J., Gřivna T. a kol., Trestní právo procesní,5. Vydání Praha: nakladatelství Aspi, 2008, 824 s., ISBN 978-80-7357-348-5. Str. 490 14 Usnesení nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 7 Tdo 438/2009-I. In: www.epravo.cz (internetová stránka). [citace dne 3. 2. 2013]. dostupné z: http://www.epravo.cz/top/soudni-rozhodnuti/jednocinny-a-vicecinny-soubeh-57080.html?mail

17

Za důležité považuji podotknout, že se skutkem pracují jak trestní právo hmotné, tak trestní právo procesní, přitom obě pod tímto pojmem rozumění něco trochu odlišného. „Hmotněprávní i procesněprávní pojetí skutku se sice částečně překrývají, ale pro trestní právo hmotné je základní otázkou jednota skutku pro účely případného souběhu více trestných činů. Jedním skutkem je zde souhrn všech projevů vůle určité osoby navenek, které jsou kauzální pro následek významný z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním této osoby. Pro trestní právo procesní je základní otázkou zachování totožnosti skutku, pro který se vede trestní stíhání.“15

Teorie pracuje s vícero pojmy, které jsou spojovány se skutkem, které jsou si vzájemně obsahově blízké, nikoli však totožné, proto považuji za vhodné tyto pojmy uvést, vysvětlit a vzájemně odlišit. Jedná se o skutkový děj, skutkový stav věci, skutkovou podstatu trestného činu, skutek de iure, skutek v pojetí trestního práva hmotného a skutek v pojetí trestního práva procesního.

4.1. Skutkový děj Vhodný popis pojmu skutkový děj nám poskytuje Kratochvíl: „Jedná se o pojem nejširšího dosahu ze všech vyjmenovaných. Zahrnuje skutkové okolnosti konkrétního případu, tak jak se stal, bez ohledu na jejich trestěprávní relevanci. Skutkový děj je tedy souhrn trestněprávně irelevantních ale i relevantních skutečností, tedy skutek de facto, následně posuzovaný zpravidla orgánem činným v trestním řízení.“16 Skutkový děj obecně řečeno je tedy laický popis určité události, ve kterém jsou vylíčeny všechny skutečnosti, na které si osoba, např. při výslechu, vzpomene, bez ohledu na to, zda mají z hlediska trestního práva určitý význam či váhu. Když např. svědek poskytne orgánu činném v trestním řízení tento popis skutkového děje, je už na něm, aby z množiny vylíčených skutečností extrahoval ty, které mají trestněprávní relevanci.

15 Císařová D., Fenyk J., Gřivna T. a kol., Trestní právo procesní,5. Vydání Praha: nakladatelství Aspi, 2008, 824 s., ISBN 978-80-7357-348-5. Str. 490 - 491 16 Kratochvíl V. a kolektiv, Trestní právo hmotné obecná část, 2. vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2012, 961 s., ISBN 978-80-7179-082-2. str. 212

18

4.2. Skutkový stav věci Výše byl definován skutkový děj jako souhrn trestněprávně relevantních i nerelevantních skutečností. Při porovnání skutkového děje a skutkového stavu věci dospějeme k závěru, že skutkový stav věci má menší rozsah než právě skutkový děj, neboť skutkový stav věci je souhrn pouze trestněprávně relevantních skutečností, oproti skutkovému ději, který zahrnuje také skutečnosti bez trestněprávní relevance.

Pro názornost lze užít již jednou zmíněnou svědeckou výpověď, která zahrnuje popis veškerých skutečností. Když orgán činný v trestním řízení vyslechne onu výpověď, musí si udělat obrázek o tom, co se ve skutečnosti stalo a z množiny poskytnutých informací vyselektovat pouze ty, které mají určitou trestněprávní relevanci. Pro orgán činný v trestném řízení není podstatné, zda auto, které zavinilo autonehodu, kterou svědek popsal, bylo červené barvy nebo černé, stejně tak není důležité, zda to byl kombik nebo coupé, atd. Tyto informace nemají z hlediska trestního práva žádný význam. Tyto informace můžou být důležité pouze v případě, že pachatel dosud není znám, tyto poskytnuté informace mohou orgánům činným v trestním řízení pomoci najít pachatele. Pro tento účel je tento druh informací zcela nepostradatelný, ovšem z hlediska trestního práva při posuzování základu trestní odpovědnosti, čili viny, nebo při posuzování trestu, jsou zcela bezvýznamné. Rozsah skutečností se nám tedy oproti skutkovému ději snížil. Ona zužovací tendence rozsahu bude pokračovat i ve vztahu mezi skutkovým stavem věci a skutkovou podstatou trestného činu.

4.3. Skutková podstata trestného činu Skutková podstata trestného činu je vyjádřením formální stránky trestného činu, která je zachycena ve zvláštní části trestního zákoníku. Skutková podstata označuje zákonný typ trestného činu. Pomocí skutkové podstaty se zákonodárce snaží co možná nejvhodněji vyjádřit typovou materiální stránku trestného činu. „Typová materiální stránka trestného činu jako základu trestní odpovědnosti se nenachází mimo nějakou čistě formální, bezobsažnou jeho skutkovou podstatu, nýbrž je kvalitativní stránkou (tj. obsahem) určitého kvanta znaků (tj. formy) soustředěných právě v této skutkové podstatě. Důsledkem toho je skutková podstata chápaná, stejně jako trestný čin, tzn. 19

formálně-materiálně. Konstatování viny trestným činem proto předpokládá naplnění jeho skutkové podstaty činem konkrétního pachatele, a to formálně i materiálně.“17

Skutková podstata trestného činu hraje rozhodující roli při posuzování základu trestněprávní odpovědnosti. Skutkovou podstatu lze definovat jako „souhrn trestněprávně relevantních skutečností z hlediska základu trestní odpovědnosti, i když je specificky funkční též v rovině trestání. Se skutkovou podstatou se pojí právní kvalifikace spáchaného činu.“18

Skutkové podstaty trestných činů lze třídit dle několika kritérií. Dle mého názoru nejpodrobnější třídění skutkových podstat poskytuje profesor Kratochvíl, který člení skutkové podstaty následovně: „zaprvé dle charakteru a stupně typové společenské škodlivosti trestného činu, jehož znaky skutková podstata obsahuje, zadruhé dle struktury (skladby) znaků jednotlivých prvků trestného činu obsažených ve skutkové podstatě, zatřetí dle povahy hypotetické dispozice trestněprávní normy a začtvrté dle okruhu subjektů naplňujících znaky skutkové podstaty.“19 Pro účel této práce a s ohledem na její téma postačí pouhé nastínění dělení skutkových podstat bez bližšího rozvádění. Dle charakteru a stupně typové společenské škodlivosti trestného činu se skutkové podstaty klasifikují na základní, kvalifikované a privilegované. Dle struktury znaků jednotlivých prvků trestného činu lze dělit skutkové podstaty na jednoduché a složité, složité lze dále rozlišovat složené, alternativní nebo kumulativní. Dle povahy hypotetické dispozice lze dělit skutkové podstaty na přikazující a zakazující, dále na popisující, blanketové a odkazující, poté skutkové podstaty obecné a kazuistické, a konečně skutkové podstaty demonstrativní a taxativní. Posledním kritériem členění skutkových podstat je okruh subjektů, které mohou naplnit znaky skutkové podstaty. Dle tohoto kritéria rozlišujeme skutkové podstaty se subjektem obecným, speciálním a konkrétním. 17 Kratochvíl V. a kolektiv, Trestní právo hmotné obecná část, 2. vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2012, 961 s., ISBN 978-80-7179-082-2. str. 196 18 Kratochvíl V. a kolektiv, Trestní právo hmotné obecná část, 2. vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2012, 961 s., ISBN 978-80-7179-082-2. str. 212 19 Kratochvíl V. a kolektiv, Trestní právo hmotné obecná část, 2. vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2012, 961 s., ISBN 978-80-7179-082-2. str. 199

20

Původní

velice

široký

rozsah

skutečností

(trestněprávně

relevantních

i irelevantních), které tvořily skutkový děj, jsme zúžili tento rozsah u skutkového stavu věci pouze na skutečnosti trestněprávně relevantní a nakonec došlo ještě k jednomu zúžení u skutkové podstaty trestného činu jen na ty skutečnosti, které mají relevanci při posuzování základu trestněprávní odpovědnosti pachatele trestného činu.

4.4. Skutek de iure Skutek de iure je určitým protikladem ke skutkovému ději, který jsme výše označili jako skutek de facto, neboť ten jsme definovali jako souhrn veškerých skutečností bez ohledu na trestněprávní relevanci. „Jeden skutek de iure je souhrn trestněprávně relevantních skutečností odlišitelný od jiného skutku de iure téhož pachatele. V tomto kontextu je zapotřebí diferencovat také skutek de iure od skutku de facto, jakož i více skutků de iure téhož pachatele od sebe navzájem.“ 20 Správné určení skutku de iure je významné při posuzování případného souběhu trestných činů a také při kvalifikaci onoho souběhu. Při posuzování souběhu trestných činů „je nutno nejprve rozhodnout, zda zkoumané počínání pachatele je jediným skutkem či více skutky, a potom je nutno řešit otázku, podle kterých zákonných ustanovení se má skutek (každý jednotlivý skutek) posuzovat. Aby soubor jednotlivých úkonů pachatele tvořil jediný skutek, k tomu je zapotřebí objektivních a subjektivních podmínek. K objektivním podmínkám patří zejména časová, místní a věcná souvislost, k subjektivním zejména jednotný záměr.“21

4.5. Skutek v pojetí trestního práva hmotného Jak bylo nastíněno na začátku této kapitoly, pojem skutek je pojímán poněkud odlišně trestním právem hmotným a trestním právem procesním. I když se obsah pojmu skutek v pojetí obou právních odvětví do značné míry překrývá, není totožný.

20 Kratochvíl V. a kolektiv, Trestní právo hmotné obecná část, 2. vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2012, 961 s., ISBN 978-80-7179-082-2. str. 185 21 Tolar J., trest úhrnný a souhrnný, 1. vydání, Praha: nakladatelství Československé akademie věd, 1963, 252 s. Str. 37

21

Skutek v pojetí trestního práva hmotného vypovídá o tom, jakého jednání, které má důsledky ve sféře trestního práva hmotného, se pachatel dopustil. Skutek je východiskem pro určení, zda byly naplněny předpoklady pro vznik základu trestněprávní odpovědnosti (viny). Skutek jako takový může naplňovat všechny znaky skutkové podstaty určitého trestného činu, potom je tímto skutkem vytvořen základ trestněprávní odpovědnosti. Skutek může také naplňovat znaky skutkových podstat více trestných činů. V případě, když by jedním skutkem byly naplněny dvě nebo více skutkových podstat trestných činů, jednalo by se o souběh trestných činů jednočinný. V případě spáchání více trestných činů více skutky se jedná o situaci vícečinného souběhu. Nicméně může nastat také situace, že určitým skutkem nebudou naplněny všechny znaky skutkové podstaty určitého trestného činu, tím pádem nevznikne základ trestněprávní odpovědnosti. Z výše uvedeného vyplývá, že z hlediska trestního práva hmotného je rozhodující tzv. jednota skutku.

Velmi významné je správně určit, zda pachatelovo jednání spočívalo v jednom či více skutcích. O tomto problému pojednává například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 8. 1984, sp. zn. 3 Tz 6/84: „Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento důsledek kauzální, pokud jsou zahrnuty jeho zaviněním. Skutek spočívající v tom, že se pachatel pokusil zavraždit svou manželku tím, že ji vyhodil z okna druhého poschodí panelového domu, není totožný se skutkem, který záleží v tom, že pachatel manželku, která sama vyskočila z okna a způsobila si tím těžká zranění, pouze odnesl do bytu a těžce raněnou ji tam nechal samotnou, aniž zajistil jakoukoli pomoc, ačkoli nutně potřebovala lékařské ošetření.“22

4.6. Skutek v pojetí trestního práva procesního Z hlediska trestního práva procesního je zcela rozhodující totožnost skutku. Totožnost skutku musí být zachována postupně ve dvou rovinách. Za prvé obžaloba může být státním zástupce podána soudu pouze pro skutek, který byl předmětem trestního stíhání. Za druhé soud může vydat rozsudek pro skutek, který byl specifikován v obžalobě. 22 Prouza D., Trestní zákoník: s judikaturou, 1. vydání, Praha-. Nakladatelství: C. H. Beck, 2010, 1248 s., ISBN 978-80-7400-187-1. Str. 27

22

To ovšem neznamená, že by na začátku musel být přesně a s konečnou platností skutek do posledního puntíku vylíčen, jinak by soud nemohl vydat odsuzující rozsudek. O možnosti vývoje skutku v průběhu trestního řízení pojednává Fenyk: „Teorie a praxe přitom nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda zhoršují nebo zlepšují postavení obžalovaného. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku.“23

Totožnost skutku nebude dotčena za situace, kdy soud změní právní kvalifikaci skutku oproti obžalobě, pokud zůstanou nezměněny skutkové okolnosti, toto vyplývá z § 220 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb. (dále jen „trestní řád“ nebo „TŘ“), který stanovuje, že soud není vázán právní kvalifikací skutku v obžalobě. Teorie a praxe se ustálila na tom, že totožnost skutku je zachována, je-li splněna alespoň jedna ze tří následujících podmínek. První je situace, kdy panuje úplná shoda v jednání při rozdílném následku. Druhá je situace, kdy panuje úplná shoda v následku při rozdílném jednání. A třetí, nejvíce benevolentní, varianta zachování totožnosti skutku je situace, kdy jednání nebo následek jsou alespoň částečně shodné, ovšem tato částečná shoda musí panovat v rozhodných (podstatných) okolnostech.24 Pravidla pro posuzování totožnosti skutku vyjádřil Nejvyšší soud ČR například v rozsudku ze dne 16. 2. 1995, ps. zn. Tzn 12/94 takto: „Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachováno alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Z hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky trestného činu. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu

23 Císařová D., Fenyk J., Gřivna T. a kol., Trestní právo procesní,5. Vydání Praha: nakladatelství Aspi, 2008, 824 s., ISBN 978-80-7357-348-5. Str. 480 24 Císařová D., Fenyk J., Gřivna T. a kol., Trestní právo procesní,5. Vydání Praha: nakladatelství Aspi, 2008, 824 s., ISBN 978-80-7357-348-5. Str. 480

23

v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu – zájmu), nikoli určitý typ následku.“25 Důležité je také zmínit § 12 odst. 11 TŘ, který stanovuje, že pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. Na tomto příkladu lze velmi názorně poukázat na rozdílnost v pojetí skutku v trestním právu hmotném a trestním právu procesním. Zatímco trestní právo hmotné považuje tzv. pokračující trestné činy za jeden skutek, který se skládá z dílčích útoků, trestní právo procesní v trestním řádu stanovilo pravidlo (§ 12 odst. 11), že pokud bude obviněný pokračovat v páchání pokračujícího trestného činu i po sdělení obvinění, bude na takovéto jednání pohlíženo jako na nový skutek. Trestní právo procesní tedy nahlíží na každý dílčí útok pokračujícího trestného činu jako na samostatný skutek (viz dále).

V podstatě stejná rozdílnost v pojetí skutku v trestním právu hmotném a trestním právu procesním pramení z § 12 odst. 12 TŘ, který stanovuje, že skutkem podle tohoto zákona se rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Toto ustanovení trestního řádu explicitně stanovuje, že podle trestního řádu se skutkem rozumí každý dílčí útok pokračujícího trestného činu, což je odlišné od hmotněprávního pojetí pokračujících deliktů, neboť ten je jako celek chápán jako jeden skutek de iure, jeden trestný čin. „Z uvedeného je mimo jiné patrné, že na jedné straně ani pravomocné odsouzení za některé dílčí útoky jednoho a téhož pokračujícího trestného činu, který je podle trestního zákona jedním skutkem a jedním trestným činem, nebrání tomu, aby byl později tentýž pachatel (obviněný) trestně stíhán a odsouzen za další útoky pokračujícího trestného činu (chápaného z hmotněprávního hlediska) a aby mu byl případně uložen společný trest i za dříve odsouzené útoky tohoto pokračujícího trestného činu.“26

Výše zmíněné závěry o pokračujícím trestném činu se ovšem nedají aplikovat na trestné činy hromadné a trvající. Tyto trestné činy jsou jak z hlediska trestního práva 25 Prouza D., Trestní zákoník: s judikaturou, 1. vydání, Praha-. Nakladatelství: C. H. Beck, 2010, 1248 s., ISBN 978-80-7400-187-1. Str. 27 26 Císařová D., Fenyk J., Gřivna T. a kol., Trestní právo procesní, 5. Vydání Praha: nakladatelství Aspi, 2008, 824 s., ISBN 978-80-7357-348-5. Str. 492

24

hmotného, tak trestního práva procesního považovány shodně za jeden skutek a jeden trestný čin. Při absenci výslovné úpravy v zákoně (trestním řádu), která by zaváděla obdobné zacházení s těmito trestnými činy jako s trestnými činy pokračujícími, je zcela vyloučené pohlížet na hromadné a trvající trestné činy jinak, než jako na jeden skutek. Je vyloučeno aplikovat závěry, které jsem uvedl u trestných činů pokračujících, na trestné činy hromadné a trvající, neboť to by byla analogie v neprospěch pachatele, což je jednou ze základních zásad trestního práva zakázáno.

25

5. Historický vývoj institutu souběhu trestných činů Souběh trestných činů je situace, kdy pachatel spáchá jedním skutkem více trestných činů (jednočinný souběh) nebo spáchá více trestných činů vícero skutky (souběh vícečinný). Pro tuto situaci máme v našem právním řádu institut úhrnného a souhrnného trestu (§ 43 TZ). Tato forma trestání se vyskytuje v právních řádech většiny států s různou mírou odlišností. Vhodnost a účelnost užívání úhrnného a souhrnného trestu spočívá jednak v co možná nejvyšší míře ekonomičnosti a hospodárnosti trestního řízení, a také v lepší možnosti posoudit veškerou trestnou činnost a zároveň povahu a osobnost pachatele komplexně. Bylo by finančně, časově i personálně náročné, kdyby se měly stíhat trestné činy jednoho pachatele samostatně a proto zcela logicky se souběh trestných činů projednává v jednom trestním řízení, pokud jsou všechny trestné činy téhož pachatele včas odhaleny. Na konci tohoto řízení, pokud je pachatel shledán vinným, je pachateli uložen úhrnný trest. Za situace, kdy je pachatel odsouzen za určitý trestný čin a teprve poté je odhalen další trestný čin, kterého se tento pachatel dopustil, v době před vynesením tohoto odsuzujícího rozsudku, užije se trest souhrnný. Zároveň s uložením souhrnného trestu soud zruší dřívější rozsudek a uloží pachateli trest za oba trestné činy (jak za ten, za který byl již dříve odsouzen, tak za ten, který byl nově odhalen).

Souběh trestných činů sám o sobě zásadně není výslovně upraven předpisy trestního práva. Prameny trestního práva se zmiňují o souběhu trestných činů pouze v souvislosti s jeho trestáním. Institut souběhu trestných činů je institutem ustáleným, nepanuje o něm neshoda na poli teorie ani praxe. Tento institut je řádně vymezen, kategorizován a diferencován. Jediná oblast, v níž můžeme pozorovat určitý vývoj je právě ukládání trestů za souběh trestných činů. Z těchto důvodů v této kapitole nebudu hovořit o vývoji institutu souběhu trestných činů, neboť jak jsem již výše naznačil, tento institut je již pevně vymezen, ale budu pojednávat o vývoji trestání souběhu trestných činů. Právě ve způsobu trestání souběhu trestných činů můžeme spatřovat vývoj postoje společnosti a hlavně zákonodárce k této problematice.

26

5.1. Souběh trestných činů dle trestního zákona Souběhem trestných činů, jakožto jedné z forem mnohosti trestných činů, se trestní zákon zabýval především v souvislosti s trestáním. Ustanovení § 35 odst. 1 trestního zákona upravoval úhrnný trest takto: Odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho zákonného ustanovení, který se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný; vedle trestu přípustného podle takového zákonného ustanovení lze v rámci úhrnného trestu uložit i jiný druh trestu, jestliže jeho uložení by bylo odůvodněno některým ze souzených trestných činů. Jsou-li dolní hranice trestních sazeb odnětí svobody různé, je dolní hranicí úhrnného trestu nejvyšší z nich. Neumožňuje-li tento zákon za některý z takových trestných činů uložit jiný trest, než je trest odnětí svobody, nemůže být úhrnným trestem jiný z trestů uvedených v § 27 jako trest samostatný.

Z ustanovení § 35 odst. 1 trestního zákona vyplývá, že úhrnný trest v režimu trestního zákona byl zcela ovládán zásadou absorpce při trestání souběhu trestných činů. Zásada absorpce znamená, že všechny spáchané trestné činy budou potrestány dle ustanovení upravujícího trestný čin nejvíce závažný z množiny trestných činů spáchaných v souběhu. Trest za tento nejzávažnější trestný čin do sebe pojme (absorbuje) tresty za všechny ostatní trestné činy, které pachatel v souběhu spáchal. Pachateli, pokud bude shledán vinným, bude uložen trest v rozpětí trestní sazby stanovené pro ten nejzávažnější ze spáchaných trestných činů, pokud soud dospěje k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Ostatní spáchané trestné činy budou zohledněny při soudní individualizaci trestu. Čím více trestných činů pachatel v souběhu spáchá, čím závažnější tyto trestné činy budou, tím více se bude délka trestu odnětí svobody blížit horní hranici trestní sazby stanovené příslušným ustanovením trestního zákona.

Při ukládání trestů za souběh trestných činů přichází v úvahu tři metody (zásady). První z nich je zásada absorpce, kterou je popsána výše. Druhou

metodou

je

zásada

asperace (zpřísnění), což znamená, že trest bude pachateli uložen dle ustanovení upravujícího nezávažnější trestný čin z množiny trestných činů spáchaných v souběhu, ale trest dle tohoto ustanovení bude navíc nějakým způsobem zostřen. Zostřením může být například navýšení horní hranice trestní sazby nebo obligatorní uložení trestu odnětí svobody v horní polovině trestní sazby, atd.

27

Poslední, třetí, zásadou přicházející v úvahu při trestání souběhu trestných činů je zásada kumulace (sčítání). Dle této metody je uložen trest za každý trestný čin spáchaný v souběhu a nakonec se všechny uložené tresty sečtou, čímž ovšem dochází k ukládání nepřiměřeně vysokých trestů. Takové tresty neodpovídají požadavku přiměřenosti, neodpovídají požadavkům restorativní justice, kdy primárním účelem trestů má být napravení poškozených společenských stavů a hodnot a snaha o nápravu pachatele a jeho následné začlenění zpět do společnosti. Při užívání kumulační metody při trestání souběhu trestných činů, kterou používají například některé státy, může dojít k uložení poněkud kuriózních trestů odnětí svobody, které přesahují sto let. Výše uvedené tři metody se při trestání souběhu trestných činů mohou samozřejmě kombinovat a působit vzájemně, jak je tomu například v současné české právní úpravě, tedy v režimu trestního zákoníku, ale o tom bude pojednáno až dále.

Výše bylo pojednáno o ukládání úhrnného trestu v režimu trestního zákona, nyní se dostáváme k ukládání souhrnného trestu (dle trestního zákona). Ustanovení § 35 odst. 2 trestního zákona upravovalo ukládání souhrnného trestu takto: Soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů a vyznamenání, ztráty vojenské hodnosti, propadnutí majetku nebo propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším. V § 35 odst. 3 poté upravuje situaci, kdy ve prospěch pachatele svědčí fikce neodsouzení, v tomto případě se ustanovení o souhrnném trestu nepoužije. A konečně odst. 4 stanovuje, že odsuzujícím rozsudkem (ve smyslu odst. 2) se rozumí také rozsudek, jímž bylo podmíněně upuštěno od potrestání s dohledem.

Při ukládání souhrnného (i úhrnného) trestu je rozhodujícím předpokladem spáchání více trestných činů v souběhu. Při ukládání těchto trestů je proto důležité správně určit okamžiky, kdy byly trestné čin spáchány, aby bylo jasné, zda se jedná o souběh a je 28

tedy třeba uložit úhrnný popřípadě souhrnný trest, nebo zda se již jedná o recidivu a musí se uložit trest samostatný. Tuto skutečnost nám osvětluje např. rozsudek NS ČR ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 3 Tz 43/2000: „Hranice mezi souběhem trestných činů a jejich zpětností (recidivou) tvoří doba vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Povahu odsuzujícího rozsudku má ovšem podle 314c odst. TrŘ (v současnosti § 314e odst. 6 – poznámka autora) i trestní příkaz, u něhož účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají jeho doručením obviněnému. Spáchal-li proto obviněný další trestný čin v době mezi doručením trestního příkazu a vyhlášením odsuzujícího rozsudku, jímž byl tento trestní příkaz po svém zrušení nahrazen, nelze mu za takový trestný čin uložit souhrnný trest, ale přichází v úvahu pouze trest samostatný, tj. další.“27

Při ukládání souhrnného trestu soud nemůže podrobit věcnému přezkumu původní odsuzující rozsudek, jehož výrok o trestu zruší při ukládání souhrnného trestu. K tomuto blíže usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 1994, sp. zn. 8 To 257/94: „Při ukládání souhrnného trestu není soud oprávněn zabývat se otázkami viny a právního posouzení ohledně skutku souzeného dřívějším rozsudkem, které již byly pravomocně vyřešeny. Proto skutečnost, že čin, za nějž byl obžalovaný odsouzen již dřívějším rozsudkem, by s ohledem na změnu trestního zákona byl posuzován jako čin mírněji trestný, nebrání uložení souhrnného trestu podle zásad uvedených v § 35 trestního zákona, i když nejpřísněji trestným činem je trestný čin, jímž byl obžalovaný uznán vinným původním rozsudkem.“28

V § 36 trestního zákona je upraveno ukládání dalšího trestu, což je institut, který nebyl trestním zákoníkem převzat. Ustanovení § 36 říkalo, že: Jestliže soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal před tím, než byl trest uložený dřívějším rozsudkem vykonán, a ukládá mu trest stejného druhu, nesmí tento trest spolu s dosud nevykonanou částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem přesahovat nejvyšší výměru dovolenou tímto zákonem pro tento druh trestu. Je-li jedním z těchto trestů výjimečný trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, rozumí se takovou nejvyšší výměrou doba dvaceti pěti 27 Prouza D., Trestní zákoník: s judikaturou, 1. vydání, Praha-. Nakladatelství: C. H. Beck, 2010, 1248 s., ISBN 978-80-7400-187-1. Str. 147 28 Prouza D., Trestní zákoník: s judikaturou, 1. vydání, Praha-. Nakladatelství: C. H. Beck, 2010, 1248 s., ISBN 978-80-7400-187-1. Str. 147

29

let. V tomto případě se ale nebude jednat o souběh trestných činů, nýbrž o recidivu, neboť ke spáchání následného trestného činu došlo až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku za první trestný čin. V závislosti na tom, zda byl následný trestný čin spáchán před nebo až po nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku se bude jednat o recidivu nepravou nebo pravou.

Na závěr této kapitoly je třeba se zmínit ještě o § 37 trestního zákona, který stanovuje, že soud upustí od uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 nebo od uložení dalšího trestu podle § 36, má-li za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný. Toto ustanovení se užije za situace, kdy trest uložený původním odsuzujícím rozsudkem se jeví jako dostatečný v souvislosti s nově odhaleným trestným činem, za který by mohl být uložen souhrnný trest. Soud v takovéto situaci zhodnotí původní trest jako odpovídající oběma (původnímu i nově odhalenému) trestným činům. Bude se tak dít především za situace, kdy původní trest byl uložen za závažnější trestný čin oproti nově odhalenému trestnému činu.

5.2. Souběh trestných činů dle trestního zákoníku Oproti trestnímu zákonu trestní zákoník postrádá ustanovení o ukládání dalšího trestu, které bylo obsaženo v § 36 trestního zákona. Drobnou změnu co do rozsahu znění příslušného paragrafu, nikoli významově, doznalo ustanovení upravující úhrnný trest, který v režimu trestního zákona spočíval výhradně na metodě absorpční. Nově, v režimu trestního zákoníku, se původní konstrukce úhrnného (i souhrnného) trestu převzatá z trestního zákona obohatila o významný prvek asperace neboli zpřísnění trestu za vícečinný souběh trestných činů. Onen asperační prvek spočívá v možnosti uložení pachateli více trestných činů, které byly spáchány ve vícečinném souběhu, trest odnětí svobody dle trestní sazby stanovené ustanovením pro nejzávažnější trestný čin, kterého se pachatel dopustil, jejíž horní hranice bude zvýšena o jednu třetinu. Uložení trestu odnětí svobody v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, je ovšem pouze fakultativní, tudíž poskytuje soudu nástroj pro vhodnou individualizaci trestu, pro každého pachatele.

30

Zbylé dva odstavce (dřívější § 35 odst. 3 a § 35 odst. 4, nynější § 43 odst. 3 a § 43 odst. 4) zůstaly prakticky nezměněny. Podrobněji o ukládání souhrnného a úhrnného trestu bude pojednáno v kapitolách věnovaným přímo této problematice.

31

6. Souběh pravý (skutečný) Jako souběh trestných činů je označována situace, kdy jeden pachatel spáchá dva nebo více trestných činů dříve než byl za kterýkoli z nich odsouzen. Právě první vyhlášení odsuzujícího rozsudku tvoří pomyslnou časovou hranici, která odděluje souběh a recidivu. Kdyby pachatel spáchal trestný čin, poté byl za něj odsouzen a teprve poté spáchal další trestné činy, tyto nově spáchané trestné činy by byly k původnímu trestnému činu v poměru recidivy, nikoli souběhu. Odborná literatura definuje souběh trestných činů (pravý) takto: „Souběh trestných činů je dán tehdy, jestliže se pachatel dopustil dvou nebo více trestných činů dřív, než byl pro některý z nich vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující rozsudek (§ 43 odst. 2 TrZ), za podmínky že tento rozsudek později nabyl právní moci a neplatí o něm fikce neodsouzení (pokud se na pachatele ohledně odsouzeného trestného činu hledí, jako by nebyl odsouzen, nelze k takovému rozsudku od okamžiku, kdy fikce nastala, přihlížet). Mezníkem je tedy vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže v průběhu trestního řízení dojde k vyhlášení odsuzujícího rozsudku až v důsledku úspěšného opravného prostředku, počítá se za mezník až ten rozsudek, který v dalším řízení vyslovil odsouzení. Vždy je to časově první odsouzení, k němuž v celém trestním řízení dojde. Okolnost, že odsuzující rozsudek bude dodatečně na základě mimořádného opravného prostředku zrušen, na věci již nic nemění.“29

Souběh trestných činů (pravý) nelze zaměňovat se situací, která se jako souběh trestných činů pouze jeví, ovšem kvůli určitým skutečnostem, které souběh vylučují, se jedná pouze o tzv. zdánlivý souběh trestných činů (nepravý). O tomto druhu souběhu bude pojednáno dále v této práci.

Se souběhem se při aplikaci trestního zákoníku nejčastěji setkáme v jeho základní podobě, kdy jeden pachatel spáchá více trestných činů (např. krádeží), poté je pachatel odhalen a pokud jsou mu trestné činy prokázány, soud uloží pachateli úhrnný trest (§ 43 odst. 1 TrZ). Takto to bude probíhat v případě, že jsou odhaleny všechny trestné činy,

29 Šámal P a kol., Trestní zákoník I. § 1 až 139. komentář. 1. vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2009. 1303 s., ISBN 978-80-7400-109-3. Str. 129

32

které pachatel spáchal před vyhlášením prvního odsuzujícího rozsudku, za kterýkoliv z nich. V případě, kdy teprve po odsouzení pachatele je odhalen jeden nebo více dalších trestných činů, které spáchal v době před prvním vyhlášením odsuzujícího rozsudku, je pachateli uložen trest souhrnný (§ 43 odst. 2) za všechny trestné činy, které spáchal v souběhu.

Také ale může nastat situace, kdy pachatel sice v souběhu spáchá více trestných činů, ale nebude za ně potrestán ani úhrnným ani souhrnným trestem, nýbrž samostatným trestem. Tato situace nastane tehdy, kdy souběh trestných činů je znakem skutkové podstaty některého trestného činu. Tudíž aby pachatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty, a tím se dopustil trestného činu, musí spáchat více skutků, které by se daly kvalifikovat jako samostatné trestné činy, a to v souběhu. Například trestného činu obecného ohrožení (§ 272 odst. 1) se dopustí ten, kdo úmyslně způsobí obecné ohrožení …, nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání, nebo kdo takovéto obecné nebezpečí zvýší nebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění bude potrestán odnětím svobody na tři až osm let. § 272 odst. 2 písm. b) stanovuje trest odnětí svobody na osm až patnáct let, spáchá-li takový čin opětovně v krátké době. V tomto případě základní skutková podstata (§ 272 odst. 1 TrZ) stanovuje, jaké jednání je považováno za obecné ohrožení a stanovuje příslušný trest, odst. 2 stejného paragrafu poté jako tzv. kvalifikovaná skutková podstata stanovuje přísnější trest za souběh těchto trestných činů.

Za této situace již nepřichází v úvahu uložení úhrnného ani souhrnného trestu, neboť v této skutkové podstatě je souběh znakem skutkové podstaty, tudíž zde trestní zákoník stanovuje fikci spáchání jednoho trestného činu, i když se pachatel ve skutečnosti dopustil jednání, které by se dalo kvalifikovat jako více samostatných trestných činů. Onen souběh trestných činů je vyčerpán při naplnění znaků skutkové podstaty, tudíž již nelze uložit úhrnný ani souhrnný trest, nýbrž trest samostatný. Toto plyne ze zásady zákazu dvojího přičítání téže skutečnosti, která vyplývá z § 39 odst. 4, věta první TrZ.

33

Souběh lze dělit dle různých kritérií. Z hlediska počtu skutků dělíme souběh na souběh jednočinný a souběh vícečinný. Dle druhu spáchaných trestných činů dělíme souběh na souběh stejnorodý a nestejnorodý. Tyto čtyři základní druhy souběhu lze vzájemně kombinovat, tudíž nám vzniknou čtyři další tzv. kombinované druhy souběhu a to: souběh jednočinný stejnorodý, souběh vícečinný stejnorodý, souběh jednočinný nestejnorodý a souběh vícečinný nestejnorodý. O každém druhu souběhu bude blíže pojednáno v následujících kapitolách.

6.1. Souběh pravý jednočinný Nejjednodušší formou souběhu trestných činů je jednočinný souběh. Spáchání více trestných činů v jednočinném souběhu se pachatel dopustí tehdy, když jedním skutkem (skutek de iure) naplní skutkové podstaty více trestných činů. Více trestnými činy spáchanými v jednočinném souběhu může být ohrožen nebo porušen stejný individuální objekt, který požívá ochrany, kterou mu poskytuje trestní zákoník, v tomto případě se jedná o jednočinný souběh stejnorodý. V odborné literatuře je často uváděn příklad bombového útoku, kdy pachatel tohoto útoku zabije tímto způsobem dvacet pět lidí. Jedním skutkem je tedy naplněna skutková podstata vraždy hned dvacet pětkrát. Ovšem posuzování jednočinného souběhu v soudní praxi není zcela bezrozporné, jak uvádí Šámal: „Jednočinný souběh stejnorodý však v teorii i praxi vyvolává pochybnosti a soudní judikatura se spíše kloní k posuzování těchto případů jako jednoho trestného činu (např. více osob usmrcených při téže dopravní nehodě se posuzuje jako jeden trestný čin usmrcení z nedbalosti podle § 143).“30 Je třeba podotknout, že část odborníku na trestní právo existenci tohoto druhu souběhu rovněž neuznává. Například Kratochvíl tvrdí, že tento druh souběhu již dle svého označení je pouhým protimluvem, neboť postrádá jakoukoli konkurenci, ať již z hlediska skutků de iure, tak z hlediska subsumce daného skutku pod určitou skutkovou podstatu trestného činu.

Druhou variantou jednočinného souběhu trestných činů je, že jedním skutkem je porušeno nebo ohroženo více různých individuálních objektů, které požívají ochrany dle 30 Šámal P a kol., Trestní zákoník I. § 1 až 139. komentář. 1. vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2009. 1303 s., ISBN 978-80-7400-109-3. Str. 130

34

trestního zákoníku. Jako jednoduchý příklad by nám mohl posloužit zloděj, který se vloupá do cizího domu, při snaze vniknout do tohoto domu poškodí vstupní dveře (škoda větší než pět tisíc korun) a následně ukradne třeba televizi. Při tomto jednání, v rámci jednoho skutku, pachatel naplnil současně znaky skutkové podstaty trestného činu poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 TrZ, dále naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody dle § 178 odst. 2 TrZ a nakonec naplnil znaky trestného činu krádeže dle § 205 odst. 1 písm. b).

Dále je možné rozlišovat jednočinný souběh trestných činů z hlediska subjektů. Dle tohoto kritéria budeme jednočinný souběh trestných činů dělit na jednočinný souběh trestných činů bez zúženého okruhu subjektů. Tohoto jednočinného souběhu se může dopustit úplně každý, kdo splňuje obligatorní znaky subjektu (věk, příčetnost) - subjekt obecný. Jako příklad nám poslouží trestný čin krádeže, § 205 odst. 1 TrZ zní: kdo si přisvojí cizí věc a tím se jí zmocní, …, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. Ze skutkové podstaty tohoto trestného činu jasně vyplývá, že tento čin může spáchat kdokoli – obecný subjekt.

Druhou variantou je jednočinný souběh trestných činů se zúženým okruhem subjektů. Tato varianta zahrnuje skutkové podstaty trestných činů se speciálními nebo konkrétními subjekty. Skutkové podstaty těchto trestných činů mohou naplnit pouze specifické subjekty, které jsou konkretizovány v jednotlivých ustanoveních trestního zákoníku. Jako příklad skutkové podstaty pracující se speciálním subjektem může posloužit § 223 odst. 1, tedy trestný čin zvýhodnění věřitele. Tento trestný čin může spáchat pouze osoba, která je v postavení dlužníka, který se nachází v úpadku, tento trestný čin nemůže spáchat tedy každý, ale pouze osoby nacházející se ve specifickém postavení dlužníka v úpadku. Jako příklad konkrétního subjektu lze uvést trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou (§ 142 TrZ), tohoto trestného činu se může dopustit pouze matka vůči svému dítěti, nikoli tedy jakákoli matka vůči jakémukoli dítěti – rozdíl od speciálního subjektu, a v žádném případě kdokoli.

35

Poslední způsob rozlišování jednočinného souběhu trestných činů je rozlišování z hlediska subjektivní stránky. V tomto případě budeme rozlišovat spáchané trestné činy v jednočinném souběhu dle různých forem zavinění pachatele. Například pachatel, který se vloupá do auta na parkovišti v úmyslu se „jenom projet“, při této projížďce srazí chodce, kterému tímto způsobí vážná zranění a navíc po nehodě ujede z místa činu. Tímto skutkem se

pachatel

dopustil

trestného

činu

neoprávněného

užívání

cizí

věci

podle

§ 207 odst. 1 TrZ, poté spáchal těžké ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 147 odst. 2 a nakonec spáchal neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku dle § 151. Pachatel tedy spáchal tři trestné činy v jednočinném souběhu, kdy první a třetí trestný čin spáchal úmyslně, druhý trestný čin spáchal v nedbalostní formě.

Za jednočinný souběh trestných činů připadá v úvahu buď úhrnný trest dle § 43 odst. 1 TrZ, ovšem bez možnosti zvýšení horní hranice trestní sazby o jednu třetinu, neboť tento asperační prvek přichází v úvahu pouze při vícečinném souběhu, nebo druhou variantou trestání jednočinného souběhu spočívá v uložení samostatného trestu, tato varianta vyplývá z výše uvedené nejednotnosti soudní praxe, kdy jednočinný souběh stejnorodý je někdy soudy kvalifikován jako jeden trestný čin. Souhrnný trest nepřipadá v úvahu, neboť sama podstata jednočinného souběhu vylučuje užití souhrnného trestu, jakožto trestu za více trestných činů spáchaných ve vícečinném souběhu, což mimo jiné vyplývá z § 11 odst. 1 písm. f) TŘ (zásady ne bis in idem).

6.2. Souběh pravý vícečinný Vícečinný souběh trestných činů je situace, kdy jeden pachatel spáchá dva a více trestných činů, kdy každý trestný čin je spáchán samostatným skutkem de iure. Aby se jednalo ovšem o souběh musí tyto trestné činy být spáchány do vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku, za kterýkoliv ze spáchaných trestných činů. Kdyby pachatel po tomto okamžiku spáchal další trestné činy, již by se nejednalo o souběh, nýbrž o recidivu (minimálně nepravou). Jako jednoduchý příklad vícečinného souběhu lze uvést situaci, kdy určitý pachatel spáchá krádež dle § 205 odst. 1 písm. b) TrZ, dva dny poté spáchá další krádež dle § 205 odst. 3 TrZ, dva týdny na to spáchá loupež dle § 173 odst. 2 písm. b) TrZ a za další 36

měsíc se dopustí trestného činu padělání a pozměnění peněz dle § 233 odst. 1 TrZ. Po spáchání posledně uvedeného trestného činu, pachatele zadrží policie a zahájí trestní stíhání, státní zástupce poté podá obžalobu pro všechny výše uvedené trestné činy a soud vydá odsuzující rozsudek (úhrnný trest dle § 43 odst. 1) pro všechny spáchané trestné činy.

V případě trestání pachatele trestných činů spáchaných ve vícečinném souběhu připadá v úvahu buď úhrnný nebo souhrnný trest. Souhrnný trest dle § 43 odst. 2 TrZ soud uloží pachateli v případě, že ho odsuzuje za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. V tomto případě zruší výrok o trestu v původním rozsudku a nahradí ho výrokem o souhrnném trestu, kterým bude pachatel potrestán jak za trestný čin, za který byl původně odsouzen, tak zároveň za tento nově souzený trestný čin.

Druhou variantou je situace kdy soud rozhoduje o více trestných činech téhož pachatele, kterých se dopustil před vyhlášením odsuzujícího rozsudku, v tomto případě mu uloží úhrnný trest. Oproti minulé úpravě úhrnného trestu v trestním zákoně trestní zákoník opravňuje soud, v případě ukládání úhrnného trestu za vícečinný souběh více trestných činů, aby pachateli uložil trest dle ustanovení vztahujícího se na nejpřísněji trestný čin, kterého se pachatel ve vícečinném souběhu dopustil, při čemž nově může zvýšit příslušnou horní hranici trestní sazby o jednu třetinu a v takto upravené trestní sazbě uložit pachateli trest odnětí svobody.

Trestní zákoník tak oproti trestnímu zákonu vnesl do úpravy úhrnného i souhrnného trestu asperační prvek, který umožňuje soudci uložit pachateli vícečinného souběhu více trestných činů přísnější trest, a tak vhodněji individualizovat trest ve všech situacích. V méně závažných případech bude zajisté postačovat užití základní trestní sazby, naopak v případech závažných, kdy je trestán pachatel závažných trestných činů, který je pro společnost nebezpečný, umožňuje soudu uložit pachateli tvrdší trest, než umožňuje příslušné ustanovení trestního zákoníku, které upravuje trestný čin, na základě kterého je pachatel potrestán.

37

6.3. Souběh pravý stejnorodý Jako souběh stejnorodý je označována situace, kdy jeden pachatel naplnil vícekrát znaky téže skutkové podstaty, tudíž spáchal vícekrát stejný trestný čin. Stejnorodý souběh trestných činů může být jak jednočinný, tak vícečinný. O jednočinném stejnorodém souběhu trestných činů a nejasnostech ohledně jeho posuzování v soudní praxi bylo pojednáno již výše, proto jen krátce připomenu, že o jednočinný stejnorodý souběh se jedná například při usmrcení více lidí při bombovém útoku (více trestných činů vraždy), nebo při autonehodě, kdy viník zraní více lidí (více ublížení na zdraví z nedbalosti). V těchto situacích soudy nemají doposud jasno, jestli tyto případy posuzovat jako jeden trestný čin nebo více trestných činů spáchaných právě v jednočinném stejnorodém souběhu (srovnej kapitola 6.1.) Mnohem častější je situace, kdy pachatel spáchá více trestných činů ve vícečinném stejnorodém souběhu. V tomto případě půjde například o tzv. notorické zloděje, kteří například v rozmezí jednoho měsíce spáchají 10 krádeží dle § 205 odst. 1 písm. d TrZ, ovšem nezapomeňme, že aby se jednalo o souběh a nikoli recidivu, musí být všechny tyto krádeže spáchány do vyhlášení odsuzujícího rozsudky za tyto trestné činy.

Aby se jednalo o stejnorodý souběh, musí pachatel naplnit znaky téže skutkové podstaty, nikoli skutkové podstaty podobné. I když by se dvě skutkové podstaty lišily jen v nepatrných detailech, jednalo by se o jiné trestné činy a nedalo by se tudíž hovořit o stejnorodém souběhu. Tato situace se dá dobře demonstrovat na patrně nejběžněji páchaném trestném činu, a to trestném činu krádeže. Základní skutková podstata krádeže v § 205 odst. 1 TrZ stanovuje, že kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a dále způsobí jeden z pěti následků taxativně stanovených tímto ustanovením pod písmeny A až E, bude potrestán atd. Tohoto trestného činu se tedy dopustí ten kdo splní kumulativně dvě podmínky. První z nich je podmínka, aby si daná osoba věc přisvojila tím, že se jí zmocnila. Druhou podmínkou je, že zároveň při naplnění podmínky první musí pachatel naplnit jednu z pěti taxativně stanovených variant pod písmeny A až E v § 205 odst. 1 TrZ. Kdyby tedy pachatel spáchal tři krádeže, ovšem jednu dle § 205 odst. 1 písm. a, druhou dle § 205 odst. 1 písm. b a třetí dle § 205 odst. 1 písm. c, sice by spáchal tři trestné činy krádeže ovšem nikoli ve stejnorodém souběhu, nýbrž v souběhu nestejnorodém, neboť by pokaždé naplnil znaky jiné skutkové podstaty.

38

6.4. Souběh pravý nestejnorodý Nestejnorodý souběh trestných činů může být stejně jako souběh stejnorodý souběhem jednočinným nebo vícečinným. Při nestejnorodém souběhu trestných činů pachatel naplní znaky skutkových podstat různých trestných činů. O nestejnorodý souběh trestných činů (vícečinný) se tak bude jedna například v situaci, kdy pachatel spáchá krádež dle § 205 odst. 1 písm. d TrZ, poté spáchá loupež dle § 173 odst. 1 TrZ a poté spáchá těžké ublížení na zdraví dle § 145 odst. 3. O nestejnorodý souběh trestných činů se bude jednat pouze za situace, kdy všechny tyto trestné činy pachatel spáchá před tím, než mu za některý z nich bude prvně vyhlášen odsuzující rozsudek. V opačném případě, tedy kdyby některý z nich spáchal až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku, byl by tento trestných čin již recidivou (minimálně nepravou) v poměru k těm trestným činům, které byly spáchány před vyhlášením odsuzujícího rozsudku.

6.5. Kombinované formy souběhu Vzájemnou kombinací čtyř výše zmíněných základních druhů souběhu nám vzniknou čtyři (kombinované) druhy souběhu trestných činů. Tyto čtyři druhy souběhu trestných činů jsou: jednočinný souběh stejnorodý, jednočinný souběh nestejnorodý, vícečinný souběh stejnorodý a vícečinný souběh nestejnorodý.

Prvním tzv. kombinovaným druhem souběhu trestných činů je souběh jednočinný stejnorodý. Jak již bylo několikrát v této práci zmíněno, teorie ani praxe ohledně této kategorie souběhu není jednotná. Například Kratochvíl uvádí: „ jeho (jednočinného souběhu – pozn. autora) podstata se spatřuje v tom, že pachatel svým jediným skutkem de iure naplní jedinou skutkovou podstatu určitého trestného činu několikanásobně. Podle názoru zastávaného autorem této pasáže (profesorem Kratochvílem) však pojem souběh jednočinný stejnorodý je pouhé contradictio in adiecto neboli protimluv, takže jako takový má jen chabé opodstatnění. V případě zmíněné teroristické vraždy se sice jedná o jediný skutek de iure, ovšem právně kvalifikovaný podle jediného ustanovení trestního zákoníku [§ 311 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b)]. Klade se proto otázka, co že si tu vlastně konkuruje, když skutek de iure i jeho právní kvalifikace jsou dány takříkajíc po jednom.“31

31Kratochvíl V. a kolektiv, Trestní právo hmotné obecná část, 2. vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2012, 961 s., ISBN 978-80-7179-082-2. str. 394 – 395

39

Druhým kombinovaným druhem souběhu trestných činů je jednočinný souběh nestejnorodý. Jako jednočinný souběh nestejnorodý je označována situace, kdy jeden pachatel naplní znaky více (různých) skutkových podstat jedním skutkem de iure. O jednočinný souběh nestejnorodý se bude jednat tedy v situaci, kdy pachatel svým jednáním směřoval k jednomu vytyčenému cíli, ovšem naplnil během tohoto jednání různé skutkové podstaty. V této situaci je velmi důležité, a zároveň ne vždy úplně jednoduché, správně určit, zda se pachatel dopustil všech trestných činů v rámci jednoho skutku de iure nebo se již jednalo o více skutků de iure. Jako příklad jednočinného nestejnorodého souběhu lze uvést případ, který jsem již jednou výše užil, a to lupiče, který se vloupal do domu, při tom poškodil vstupní dveře a následně z domu něco ukradl. Při tomto jednání (jeden skutek de iure) se pachatel dopustil trestného činu poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 TrZ, dále spáchal trestný čin porušování domovní svobody dle § 178 odst. 2 TrZ a celou svou „akci“ završil spácháním krádeže dle § 205 odst. 1 písm. b).

Třetím druhem kombinovaného souběhu trestných činů je vícečinný souběh stejnorodý. Při vícečinném stejnorodém souběhu trestných činů pachatel postupně, více skutky de iure, naplňuje opakovaně znaky skutkové podstaty téhož trestného činu, tudíž spáchá několikrát stejný trestný čin. Tato situace se může na první pohled zdát lehce zaměnitelná s tzv. pokračujícími trestnými činy, kdy pachatel taky naplňuje znaky téže skutkové podstaty. Ovšem mezi vícečinným stejnorodým souběhem a pokračujícím trestným činem je jedna podstatná odlišnost, a to jednotný záměr u pokračujícího trestného činu, který propojuje všechny dílčí útoky pachatele. Tento jednotný záměr absentuje u vícečinného stejnorodého souběhu trestných činů. Tento rozdíl lze demonstrovat na příkladu, kdy tentýž pachatel chodí vykrádat jednu stejnou samoobsluhu každý třetí den. V případě kdy pachatel bude tyto trestné činy (pokračující trestný čin) krádeže, popřípadě loupeže, páchat s úmyslem zruinovat majitele této samoobsluhy, neboť pachatel sám má ve stejné vesnici jinou samoobsluhu, a tímto způsobem se bude chtít zbavit se konkurence, se bude jednat o pokračující trestný čin

40

krádeže, popřípadě loupeže, neboť všechny dílčí útoky spojuje jednotný záměr, a sice způsobit bankrot majitele samoobsluhy. Ovšem za podobné situace, kdy pachatel bude vykrádat jednu a tutéž samoobsluhu dvakrát do týdne, ovšem nebude mít žádný konkrétní záměr, který by tyto útoky spojoval, nýbrž tyto krádeže, popřípadě loupeže, bude páchat v tom samém obchodě pouze proto, že například v jeho vesnici není žádný jiný vhodný cíl k páchání jeho trestné činnosti (z hlediska množství peněz, zabezpečení, polohy, atd.), by se jednalo o klasický stejnorodý vícečinný souběh trestných činů, nikoli o pokračující trestný čin. Oba příklady byly po faktické stránce stejné, jediným co je odlišuje je subjektivní stránka (záměr pachatele), což ovšem vede k odlišné právní kvalifikaci těchto případů.

Posledním, čtvrtým, kombinovaným druhem souběhu trestných činů je vícečinný souběh nestejnorodý. Při nestejnorodém vícečinném souběhu trestných činů pachatel více skutky de iure postupně naplní znaky skutkových podstat různých trestných činů. Tento druh souběhu je pravděpodobně v praxi nejrozšířenější. Když pachatelé páchají více trestných činů, málokdy se „specializují“ pouze na jeden trestných čin. Daleko častěji spáchají širokou paletu různých trestných činů. Jak upozorňuje Kratochvíl, je třeba správně odlišit nestejnorodý vícečinný souběh trestných činů od trestných činů hromadných. „I tento případ souběhu v sobě skrývá nebezpečí určité záměny, a sice s hromadným trestným činem. Ten vychází z dílčích útoků subsumovatelných pod různá ustanovení trestního zákoníku. Odlišení hromadného deliktu od souběhu vícečinného nestejnorodého pak vychází ze stejné logiky jako odlišení pokračování od souběhu vícečinného stejnorodého. Rozhodující bude opět subjektivní stránka hromadného deliktu, která spočívá rovněž v jednotném záměru pachatele, to na rozdíl od souběhu vícečinného nestejnorodého.“32

32 Kratochvíl V. a kolektiv, Trestní právo hmotné obecná část, 2. vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2012, 961 s., ISBN 978-80-7179-082-2. Str. 395

41

7. Souběh nepravý (zdánlivý) Jako nepravý (zdánlivý) souběh trestných činů je označována situace, kdy určitá trestná činnost se pouze jeví jako souběh, ovšem o souběh se ve skutečnosti nejedná kvůli existenci některého z důvodů skutečný souběh vylučujících. Přiléhavou definici nám poskytuje Kratochvíl: „Souběh trestných činů zdánlivý je jen singulární trestnou činností téhož pachatele, posuzujeme-li alespoň dva jako souběh se jevící jeho delikty, neboť jeho činnost vzhledem k okolnostem skutečný souběh vylučujícím nelze za souběh skutečný považovat. Tyto okolnosti mohou skutečný souběh také jen redukovat, tzn. že skutečný souběh zůstává, ale v menším rozsahu sbíhající se trestné činnosti, než se původně jevilo.“33 Správné posouzení toho, zda se jedná o skutečný souběh nebo jen singulární trestnou činnost má významné konsekvence z hlediska posuzování viny pachatele a především při ukládání trestu pachateli této trestné činnosti.

Již několikrát citovaný Kratochvíl uvádí jednoduchý algoritmus, podle kterého by se mělo postupovat při posuzování souběhu trestných činů. Jako první krok se zkoumá, zda-li pachatelova trestná činnost spočívá ve více skutcích de iure nebo pouze v jednom skutku de iure, který se sice skládá z více dílčích útoků, nicméně je posuzován jako jeden trestný čin. Takto by se daly charakterizovat obecné důvody vylučující souběh pravý. Obecnými důvody vylučujícími pravý souběh tedy jsou pokračující, hromadné a trvající trestné činy, stejně jako trestný čin opilství. Druhým krokem při posuzování souběhu trestných činů je, že se všechny skutky kvalifikují podle ustanovení trestního zákoníku, které přicházejí v úvahu. Tato fáze je důležitá z toho důvodu, aby nebylo zapomenuto na žádnou možnou kvalifikaci daného skutku dle trestního zákoníku. Jako třetí krok daného algoritmu se zkoumá, zda-li v souladu se zásadou zákazu dvojího přičítání nevylučují souběh pravý některé jiné skutečnosti, tzv. speciální důvody vylučující souběh trestných činů.34 „Obrazně vyjádřeno: po obecném vyloučení souběhu (bod 1) zbylou všezahrnující právní kvalifikací (bod 2) je zapotřebí přehodit sítí speciálních důvodů (bod 3), kterou by měl projít jen skutečný souběh. Vše ostatní, tedy co se jako souběh pouze zdá, by měl zadržet relativně hustý výplet právě speciálních důvodů vylučujících skutečný souběh. 33 Kratochvíl V. a kolektiv, Trestní právo hmotné obecná část, 2. vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2012, 961 s., ISBN 978-80-7179-082-2. Str. 397 34 Kratochvíl V. a kolektiv, Trestní právo hmotné obecná část, 2. vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2012, 961 s., ISBN 978-80-7179-082-2. Str. 397-398

42

Obecné a speciální důvody vylučují jak souběh jednočinný, tak i vícečinný, včetně jejich kombinovaných forem.“35

7.1. Důvody vyloučení souběhu Z předcházející kapitoly vyplývá, že důvody, které vylučují souběh trestných činů, se dělí do dvou základních skupin. První skupinu tvoří obecné důvody. Mezi obecné důvody vyloučení pravého souběhu patří pokračující, hromadné a trvající trestné činy a trestný čin opilství (§ 360 odst. 1 TrZ , § 201a Tz). Druhá skupina je tvořena speciálními důvody vylučujícími souběh trestných činů. Tato skupina tzv. speciálních důvodů je tvořena specialitou (a obecností) konkurujících si skutkových podstat. Dalším speciálním důvodem je subsidiarita skutkových podstat a třetím, posledním, speciální důvodem vyloučení souběhu trestných činů je faktická konzumpce. Ne všechny výše uvedené důvody jsou využitelné pro vyloučení každého druhu souběhu. Postupně bude níže pojednáno o důvodech vylučujících souběh pravý jednočinný a poté o důvodech vylučujících souběh pravý vícečinný.

7.1.1. Vyloučení souběhu pravého jednočinného Vyloučení souběhu pravého jednočinného může být způsobeno jednak důvody obecnými a jednak důvody speciálními. Mezi obecné důvody vylučující jednočinný souběh trestných činů patří pokračující trestné činy, hromadné trestné činy, trestné činy trvající a trestný čin opilství (§ 201a tr. zák. a § 360 odst. 1 TrZ). Prvními obecnými důvody jsou pokračující, hromadné a trvající trestné činy, které vždy vylučují jednočinný souběh trestných činů. Pachatel těchto trestných činů se sice dopustí pouze jednoho skutku de iure, což by podmínku jednočinného souběhu splňovalo, ale tyto trestné činy, i když se skládají z jednotlivých dílčích útoků, se kvalifikují jako jeden trestný čin, všechny dílčí útoky naplňují (byť i v souhrnu) znaky pouze jedné skutkové podstaty. V případě pokračujících, hromadných a trvajících trestných činů se tedy jedná pouze o singulární trestnou činnost, čímž je zcela logicky vyloučen souběh trestných činů (byť i jednočinný).

35 Kratochvíl V. a kolektiv, Trestní právo hmotné obecná část, 2. vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2012, 961 s., ISBN 978-80-7179-082-2. Str. 398

43

Druhým obecným důvodem vylučujícím jednočinný souběh trestných činů je trestný čin opilství (§ 201a tr. zák. a § 360 odst. 1 TrZ). „Jestliže se pachatel zaviněně přivede do stavu nepříčetnosti a v tomto stavu se dopustí více útoků, které jinak mají znaky trestného činu, a to i různých skutkových podstat, je třeba tyto útoky posuzovat z hlediska znaků trestného činu opilství podle § 201a tr. zák. jako jedno souvislé jednání – jeden skutek. Pokud by pachatel byl příčetný, jednalo by se o souběh několika trestných činů. V důsledku zvláštní konstrukce trestného činu opilství dle § 201a tr. zák. jde o jeden skutek – nepůjde o souběh trestných činů.“36 Konstrukce trestného činu opilství se v tomto ohledu nezměnila v úpravě trestního zákoníku, tudíž i nadále trestný čin opilství vylučuje jednočinný souběh trestných činů. Dopustí-li se pachatel trestného činu opilství, veškeré jeho jednání naplňuje znaky jediné skutkové podstaty, což vylučuje jednočinný souběh.

Mezi speciální důvody vylučující jednočinný souběh trestných činů patří specialita jedné z konkurujících si skutkových podstat, dále subsidiarita jedné z konkurujících si skutkových podstat a nakonec faktická konzumpce. U těchto tzv. speciálních důvodů je „jednočinný souběh vyloučen v důsledku povahy konkurujících si skutkových podstat, resp. povahy zbíhajících se právních kvalifikací na tomtéž skutku de iure, zaměřených vůči témuž chráněnému objektu.“37

Prvním speciálním důvodem vylučujícím jednočinný souběh trestných činů je poměr speciality a obecnosti konkurujících si skutkových podstat. I zde se uplatní obecná právní zásada lex specialis derogat legi generali. Připadají-li tedy v úvahu dvě (nebo více) právních kvalifikací určitého skutku užije se skutková podstata speciální, která současně vyloučí užití skutkové podstaty obecné, čímž je také samozřejmě vyloučen jednočinný souběh. „V poměru speciality jsou ustanovení určená k ochraně týchž zájmů, má-li být jedním z těchto ustanovení (speciálním) zvláště postihnut určitý druh útoku proti témuž individuálnímu objektu, aby byla vystižena zvláštní povaha a stupeň nebezpečnosti 36 Jelínek J. a kol., Trestní právo hmotné obecná část zvláštní část, 1. vydání, Praha: nakladatelství Linde, 2005, 794 s., ISBN 80-7201-533-8. Str. 327 37 Kratochvíl V. a kolektiv, Trestní právo hmotné obecná část, 2. vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2012, 961 s., ISBN 978-80-7179-082-2 str. 399

44

(závažnosti) takových útoků pro společnost. Speciální skutková podstata trestného činu má zúžený rozsah v poměru k obecnější skutkové podstatě, zákonné znaky obecnějšího ustanovení jsou v ní konkretizovány a doplněny znaky zvláštními. V poměru speciality může být objekt trestného činu nebo některý znak objektivní stránky trestného činu anebo jiné znaky skutkové podstaty trestného činu.“38 Speciální skutková podstata má přednost před obecnou i v případě, kdy speciální skutková podstata je mírnější nežli obecná. Typickým příkladem je trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou dle § 142, která vylučuje kvalifikaci tohoto činu také dle § 140, tedy vraždy, neboť trestný čin vraždy novorozeného dítěte zahrnuje všechny znaky obecné skutkové podstaty vraždy, ale dále je specifikován (způsob, čas), což z něj činí speciální skutkovou podstatu. Skutkové podstaty mohou být v poměru speciality ve třech případech. Zaprvé to jsou skutkové podstaty privilegované a kvalifikované ve vztahu ke skutkovým podstatám základním. Zadruhé to jsou skutkové podstaty složené ve vztahu ke skutkovým podstatám, z nichž jsou tyto složené skutkové podstaty vytvořeny. A třetím, posledním, případem jsou trestné činy předčasně dokonané vůči obecným ustanovením o přípravě a pokusu.

Druhým speciálním důvodem vylučujícím jednočinný souběh pravý je poměr subsidiarity a primárnosti konkurujících si skutkových podstat. Také v tomto případě se užije obecná právní zásada lex primaria derogat legi subsidiariae, z čehož vyplývá, že skutková podstata subsidiární se použije pouze tehdy, nelze-li užít skutkovou podstatu primární. Subsidiární skutkové podstaty poskytují „doplňkovou“ ochranu chráněným hodnotám a zájmům a užijí se pouze za situace, kdy daný skutek nelze kvalifikovat dle primární skutkové podstaty, která je zpravidla přísnější než skutkové podstaty subsidiární. Poměr speciality skutkových podstat nese podobné rysy jako poměr subsidiarity, „rysy primárnosti a subsidiarity má ovšem i výše popsaná specialita (R 11/2001). To ovšem prostou subsidiaritu, tj. bez rysů speciality, jako samostatný důvod vylučující souběh nediskvalifikuje. Subsidiarita prostá doplňuje specialitu všude tam, kde chybí právě i poměr speciality.39 38 Jelínek J. a kol., Trestní právo hmotné obecná část zvláštní část, 2. vydání, Praha: nakladatelství Leges, 2010, 912 s., ISBN 978-80-87212-49-3. Str. 330 39 Kratochvíl V. a kolektiv, Trestní právo hmotné obecná část, 2. vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2012, 961 s., ISBN 978-80-7179-082-2. Str. 401

45

Dle Jelínka se subsidiární skutkové podstaty vyskytují především ve třech situacích. První situací jsou vzdálenější vývojová stádia trestných činů, která jsou subsidiární v poměru ke stádiím bližším dokonání trestného činu. Druhým případem jsou ohrožující trestné činy, které jsou subsidiární v poměru k poruchovým trestným činům. „Bylo-li však ohrožení širšího dosahu než porucha, je třeba skutek posuzovat v souběhu, například ohrožení, které způsobil svou jízdou podnapilý řidič (§274 TrZ), je zpravidla širší než těžká újma na zdraví způsobená jednotlivci (§ 147 TrZ). Proto se dopravní nehoda podnapilého řidiče posuzuje jako jednočinný souběh uvedených trestných činů.“40 Třetím, posledním, případem subsidiární povahy skutkových podstat trestných činů jsou méně závažné formy trestné součinnosti, které jsou subsidiární k závažnějším formám trestné součinnosti. Například návod k vraždě, jakožto méně závažná forma trestné součinnosti, je subsidiární k zorganizování vraždy. Pachateli se tudíž přičte pouze organizátorství. „Specialita a subsidiarita způsobují, jak již řečeno, že v prvém případě ustanovení obecné je konzumováno speciálním, v případě druhém pak subsidiární ustanovení ustanovením primárním. Proto se o obou těchto důvodech vylučujících souběh jednočinný hovoří též jako o formách konzumpce v širším smyslu.“41

Třetím, posledním, speciálním důvodem, který vylučuje jednočinný souběh trestných činů je faktická konzumpce (konzumpce v užším smyslu). K faktické konzumpci dochází v situace, kdy se pachatel dopustí jednání, které by se dalo kvalifikovat jako více trestných činů, ovšem některý takto spáchaný čin je tak málo závažný oproti hlavnímu cíli, ke kterému celé pachatelovo jednání směřovalo, že tento nejtěžší čin konzumuje jiné trestné činy, které jsou v poměru k němu bezvýznamné svou závažností a způsobenými následky. „Faktická konzumpce, tj. v užším smyslu, vylučuje jednočinný souběh trestných činů, pokud jeden z nich je prostředkem relativně malého významu ve srovnání se

40 Jelínek J. a kol., Trestní právo hmotné obecná část zvláštní část, 2. vydání, Praha: nakladatelství Leges, 2010, 912 s., ISBN 978-80-87212-49-3. Str. 331-332 41 Kratochvíl V. a kolektiv, Trestní právo hmotné obecná část, 2. vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2012, 961 s., ISBN 978-80-7179-082-2. Str. 401

46

základním deliktem cílovým nebo vedlejším, málo významným výsledkem základního deliktu cílového.“42

K faktické konzumpci tedy dochází v případě, kdy méně závažný trestný čin je prostředkem ke spáchání závažnějšího trestného činu. Tento méně závažný trestný čin umožní pachateli, aby se onoho závažnějšího deliktu vůbec mohl dopustit. Ve výsledku je méně závažný delikt konzumován deliktem cílovým, který je jednak svou společenskou škodlivostí, ale zejména způsobeným následkem daleko závažnější, tudíž by nemělo smysl posuzovat tyto dva delikty jako souběh, nýbrž postačí, když bude pachatel potrestán za delikt závažnější. Druhou situací, kdy dochází k faktické konzumpci, je případ, kdy jako produkt základního deliktu, který je deliktem závažnějším, je způsoben další trestný čin, který je svým škodlivým následkem nepoměrně méně závažný než delikt základní. I v tomto případě je méně závažný trestný čin konzumován tím závažnějším.

„Předpoklady tzv. faktické konzumpce jsou vytvořeny faktickým průběhem činu a nevyplývají z poměru skutkových podstat trestných činů nebo jejich trestních sankcí. Nelze tedy hovořit o tom, že například poškození cizí věci je vždy konzumováno ustanovením o krádeži, protože poškození dveří, oken, zámků apod. je při bytové krádeži vždy podřadným, vedlejším produktem hlavní trestné činnosti. Vztah faktické konzumpce je nahodilý, vytváří se případ od případu podle okolností konkrétního případu.“43 Jako názorný příklad nám poslouží pachatel trestného činu vraždy, který zastřelí svou oběť třemi ranami do hrudi, při tomto činu bude zničena košile a bunda oběti v celkové hodnotě šest tisíc korun. Jelikož je tato způsobená škoda zanedbatelná s jiným následkem tohoto činu (smrtí), je tento méně závažný trestný čin (poškození cizí věci) konzumován trestným činem vraždy. Kdyby ve stejné situaci měla oběť vraždy na sobě kabát z tygra bílého v hodnotě šesti set tisíc korun, už by dva způsobené škodlivé následky nebyly v takovém nepoměru 42 Kratochvíl V. a kolektiv, Trestní právo hmotné obecná část, 2. vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2012, 961 s., ISBN 978-80-7179-082-2. Str. 401 43 Jelínek J. a kol., Trestní právo hmotné obecná část zvláštní část, 2. vydání, Praha: nakladatelství Leges, 2010, 912 s., ISBN 978-80-87212-49-3. Str. 332

47

jako v případě prvním a pachatel by se v tomto případě dopustil jednočinného souběhu trestných činů vraždy a poškození cizí věci.

7.1.2. Vyloučení souběhu pravého vícečinného Obecné důvody vylučující vícečinný souběh jsou totožné s obecnými důvody vylučující souběh jednočinný; jsou jimi: trestný čin opilství, trestný čin pokračující, hromadný a trvající. Podrobněji byly tyto důvody popsány blíže v předešlé kapitole, vše co bylo řečeno výše, platí i zde. Jen v krátkosti bych tedy shrnul, že všechny tyto okolnosti vylučují vícečinný souběh z toho důvodu, že se ve všech případech jedná o jeden skutek de iure, i když se skládají např. z více dílčích útoků, tudíž nemá smysl uvažovat o vícečinném souběhu.

Jediným speciálním důvodem, který vylučuje vícečinný souběh skutečný je faktická konzumpce. „Faktická konzumpce a subsidiarita vylučující souběh vícečinný neboli páchání téhož trestného činu postupně více skutky de iure spočívá v tom, že způsobem jednání (resp. skutkem) pro společnost škodlivějším, v tom smyslu primárním, je konzumován předcházející způsob jednání resp. skutek méně pro společnost škodlivý, v tom smyslu subsidiární, jenž zpravidla bývá prostředkem (předstupněm) závažnějšího trestného činu. Pachateli se v takových případech přičítá pouze skutek závažnější (společensky škodlivější) jakožto dostačující, tudíž souběh obou uvedených skutků a tím i trestných činů je vyloučen. Faktická konzumpce popř. subsidiarita tedy vylučují vícečinný souběh typicky mezi vývojovými stádii trestného činu, jakož i mezi obecnými formami trestné součinnosti, kdy forma závažnější zpravidla konzumuje jako forma primární formu méně závažnou coby formu subsidiární“44

44 Kratochvíl V. a kolektiv, Trestní právo hmotné obecná část, 2. vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2012, 961 s., ISBN 978-80-7179-082-2. Str. 404

48

8. Mnohost trestných činů jako znak skutkové podstaty trestného činu a jako přitěžující okolnost Mnohost trestných činů, v obou svých formách, je výslovně uvedena v demonstrativním výčtu přitěžujících okolností v § 42 písm. n), respektive § 42 písm. p). Jak souběh, tak recidiva jsou tedy chápany jako natolik nežádoucí jevy, že zákonodárce je výslovně uvedl jako přitěžující okolnosti. V této souvislosti je třeba podotknout, že ne každá recidiva je automaticky považována za přitěžující okolnost, která se musí projevit ve výměře trestu uloženého pachateli. Dle dikce § 42 písm. p) je soud oprávněn neposuzovat recidivu jako přitěžující okolnost s ohledem na předcházející odsouzení a s přihlédnutím k povaze a závažnosti nově spáchaného trestného činu, době od posledního odsouzení a řadě dalších kritérií, které jsou v § 42 písm. p) demonstrativně vyjmenovány.

Souběh trestných činů jako přitěžující okolnost je uvedena v § 42 písm. n). Při posuzování souběhu trestných činů jako přitěžující okolnosti (stejně tak i recidivy) je třeba být obezřetný v situacích, kdy je souběh (recidiva) trestných činů znakem skutkové podstaty. V těchto situacích je třeba respektovat zásadu zákazu dvojího přičítání téže skutečnosti. Je-li souběh trestných činů znakem skutkové podstaty, je spáchání více trestných

činů

podmínkou

vzniku

základu

trestněprávní

odpovědnosti.

Ovšem

to neznamená, že by automaticky ve všech situacích nešlo posuzovat souběh ještě jako přitěžující okolnost. V případech, kdy je souběh znakem skutkové podstaty je nezbytné určit intenzitu, která je nezbytná pro naplnění souběhu jako znaku skutkové podstaty, pro účel posouzení viny. V rozsahu, ve kterém intenzita tohoto souběhu překročila míru požadovanou z hlediska naplnění skutkové podstaty (viny), je možné přičíst pachateli souběh jako přitěžující okolnost. Aby tedy nebyla porušena zásada zákazu dvojího přičítání téže skutečnosti je nezbytné nejprve naplnit požadavek souběhu trestných činů z hlediska viny (znak skutkové podstaty) a teprve poté posoudit „zbývající“ souběh, v intenzitě překračující míru požadovanou skutkovou podstatou, jako obecnou přitěžující okolnost. Toto vyplývá z ustanovení § 39 odst. 4 TrZ, který stanovuje, že k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, včetně okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující. K okolnosti odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující.

49

Mnohost trestných činů, jak již bylo zmíněno výše, může být znakem skutkové podstaty v obou svých formách. Příkladem trestného činu, kdy recidiva je jedním ze znaků skutkové podstaty, je trestný čin týrání zvířat dle § 302 odst.2 písm. a). Pachatel spáchá tento trestný čin v případě, kdy za trestný čin týrání zvířat (základní skutková podstata§ 301 odst. 1) byl v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Podmínka recidivy je tedy pro naplnění této kvalifikované skutkové podstaty nezbytná.

Je-li souběh znakem skutkové podstaty, bývá většinou znakem skutkových podstat kvalifikovaných, například § 298 odst. 3 písm. c) TrZ nebo 293 odst. 2 písm. a) TrZ, kde bývá vyjádřen požadavkem opětovného spáchání činu definovaného v příslušné základní skutkové podstatě. Vyšší společenská škodlivost je tedy spatřována ve vícečinném stejnorodém souběhu. „V těchto případech je konkurence podmínkou samotného naplnění uvedených kvalifikovaných skutkových podstat. Jedná se tu o souběhy vícečinné, stejnorodé. V těchto případech se ukládá samostatný trest v sazbě spojené s příslušnou kvalifikovanou skutkovou podstatou. V úvahu nepřichází ani trest úhrnný, ani souhrnný. Kromě toho je možné takovýto souběh coby znak skutkové podstaty zohlednit při trestání jako obecnou přitěžující okolnost ve smyslu § 42 písm. n) TrZ, ovšem jen v té intenzitě, která překračuje míru nezbytnou pro samotné naplnění odpovídající skutkové podstaty, v níž souběh figuruje coby její znak.“ 45

45 Kratochvíl V. a kolektiv, Trestní právo hmotné obecná část, 2. vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2012, 961 s., ISBN 978-80-7179-082-2. Str. 396

50

9. Ukládání trestu za souběh Souběh trestných činů, jakožto jedna z forem mnohosti trestných činů, si kvůli svým specifikům vyžaduje také specifický přístup v ukládání trestů za tento druh trestné činnosti. Za více trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu bude uložen pachateli úhrnný trest dle § 43 odst. 1 TrZ (§ 35 odst. 1 tr. zák.). V případě jednočinného souběhu je vyloučeno uložení souhrnného trestu, což bude blíže rozvedeno v následujících kapitolách. V případě vícečinného souběhu trestných činů přichází v úvahu jak uložení trestu úhrnného, tak trestu souhrnného. Oproti úpravě trestání souběhu trestných činů v trestním zákoně došlo poměrně k důležité a výrazné změně v úpravě této problematiky v trestním zákoníku. Nový trestní kodex přinesl do úpravy trestání vícečinného souběhu více trestných činů asperační prvek, který spočívá v možnosti zvýšení horní hranici trestní sazby příslušného trestného činu, z něhož se při ukládání úhrnného a souhrnného trestu vychází, o jednu třetinu.

9.1. Trest úhrnný Ukládání úhrnného trestu vychází ze zásady absorpční, která je v případě vícečinného souběhu většího počtu trestných činů modifikována fakultativním asperačním prvkem. Trest úhrnný se tedy ukládá podle ustanovení, které se vztahuje na trestný čin nejpřísněji trestný (z množiny trestných činů spáchaných v souběhu). Trestání jednočinného souběhu je tedy zcela ovládáno absorpční zásadou, což znamená, že pachateli bude uložen úhrnný trest dle ustanovení vztahujícího se na nejpřísněji trestný čin, kterého se v souběhu dopustil. Tento trest do sebe pojme (absorbuje) ostatní tresty, za všechny ostatní trestné činy, kterých se pachatel v souběhu dopustil. Tyto ostatní trestné činy se však v uloženém trestu neprojeví jen zdánlivě, neboť se promítnou ve výměře úhrnného trestu [např. obecná přitěžující okolnost dle § 42 písm. n)]. „Při hodnocení konkrétní povahy a závažnosti celého souhrnu sbíhající se trestné činnosti bude nezbytné nejprve zhodnotit konkrétní povahu a závažnost každého ze sbíhajících se trestných činů. Toto individuální posouzení ovšem nemůže být zcela izolované, neboť přinejmenším hodnocení osoby pachatele bude spojovat posouzení všech sbíhajících se trestných činů, společná může být i pohnutka nebo může jít o jiný vnitřní vztah mezi jednotlivými trestnými činy, na druhé straně ani tyto společenské charakteristiky se nemusí zcela shodně projevit u každého ze sbíhajících se trestných činů a bude záležet i 51

na tom, zda jde o jednočinný či vícečinný souběh, za kolik trestných činů se ukládá úhrnný trest, atd.“46

V této souvislosti považuji za vhodné ujasnit jak určit, který trestný čin je nejpřísněji trestný. Zjednodušeně řečeno je nejpřísněji trestným takový trestný čin, za nějž lze uložit výjimečný trest odnětí svobody, poté trestný čin s nejvyšší horní hranicí trestní sazby, v případě stejných nejvyšších horních hranic trestních sazeb ten trestným čin s nejvyšší spodní hranicí trestní sazby. V případě stejných horních i spodních hranic trestní sazby je nejpřísněji trestný ten trestný čin, který nepřipouští uložení alternativního samostatného trestu. V případě, kdy trestné činy se stejnými horními i spodními hranicemi trestní sazby odnětí svobody nabízejí uložení alternativních trestů, je nejpřísněji trestný ten, který hrozí přísnějším alternativním trestem. Nejkomplikovanějším případem určení nejpřísněji trestného činu je situace, kdy trestné činy se stejnými horními i spodními hranicemi trestních sazeb nabízejí stejně přísné alternativní tresty. V tomto případě je nejpřísněji trestný ten trestný čin, který nenabízí další alternativní tresty. K poměřování přísnosti trestů se vyjádřil Nejvyšší soud Čr například v usnesení ze dne 18. 10. 2006, spn. zn. 7 Tdo 1252/2006: „Nepodmíněný trest odnětí svobody je nutno vždy pokládat za přísnější trest než trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen. Proto je porušením zákazu reformationis in peius ve smyslu § 259 odst. 4 TrŘ, jestliže odvolací soud výlučně z podnětu odvolání obviněného změní výrok o trestu tak, že místo podmíněného trestu odnětí svobody, který obviněnému uložil soud prvního stupně, uloží nepodmíněný trest odnětí svobody. Porušení zákazu reformationis in peius nastane i za situace, když obviněný nebude vůbec vykonávat nepodmíněný trest odnětí svobody, protože ho již předtím vykonal započtenou vazbou v délce zahrnující celou jeho výměru.“47

Při ukládání úhrnného trestu za vícečinný souběh je možné postupovat ve stejných intencích uvedených v předchozím výkladu o jednočinném souběhu, tedy v souladu se zásadou absorpční. Druhou možností, která se ovšem nabízí pouze při vícečinném souběhu

46 Šámal P a kol., Trestní zákoník I. § 1 až 139. komentář. 1. vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2009. 1303 s., ISBN 978-80-7400-109-3. Str. 507 47 Prouza D., Trestní zákoník: s judikaturou, 1. vydání, Praha-. Nakladatelství: C. H. Beck, 2010, 1248 s., ISBN 978-80-7400-187-1. Str. 157-158

52

většího počtu trestných činů, je uložení úhrnného trestu zpřísněného již zmíněným asperačním prvkem. Pro uložení takto zpřísněného trestu je nezbytné kumulativně splnit čtyři předpoklady. Prvním předpokladem je spáchání většího počtu trestných činů ve vícečinném souběhu. „Lze předpokládat, že se bude jednat o nejméně tři trestné činy, což lze vyvodit z dikce § 43 odst. 1 TrZ. Z hlediska požadavku rovnosti pachatelů před zákonem je nutno stanovit tento minimální počet jednotně, což bude úkolem judikatury.“ 48 Nelze tedy využít asperačního prvku při spáchání dvou trestných činů ve vícečinném souběhu. Druhým předpokladem je spáchání vícečinného souběhu, jak již bylo řečeno trestání jednočinného souběhu je plně ovládáno zásadou absorpční, pouze při spáchání vícečinného souběhu (za splnění ostatních podmínek) je možné uložit zpřísněný trest. Třetím předpokladem je, že pachateli bude uložen trest odnětí svobody, což logicky vyplývá z podstaty asperačního prvku. Posledním předpokladem je, že takto zpřísněný trest nesmí přesahovat dvacet let a při ukládání výjimečného trestu nesmí přesahovat třicet let.

Ukládání úhrnného trestu v režimu trestního zákona dle § 35 odst. 1 tr. zák. se zcela řídilo zásadou absorpční, tehdejší trestněprávní úprava neposkytovala možnost zpřísnění úhrnného trestu navýšením horní hranice trestní sazby o jednu třetinu u nejpřísněji trestného činu, ze kterého se při ukládání úhrnného trestu vycházelo. Vše, co bylo řečeno v této kapitole o úhrnném trestu, s výjimkou pojednání o možnosti asperace úhrnného trestu, v režimu trestního zákoníku lze aplikovat na ukládání úhrnného trestu dle trestního zákona, proto nemá smysl to znovu opakovat. Jen bych rád ještě jednou zdůraznil, že ukládání úhrnného trestu jak za jednočinný, tak za vícečinný souběh trestných činů bylo v režimu trestního zákona ovládáno absorpční zásadou bez možnosti asperace. Tuto významnou možnost přinesl až trestní zákoník.

48 Kalvodová, V. Trestání mnohosti trestných činů v novém trestním zákoníku. Sborník z konference Dny práva 2009. ISBN 978-80-210-4990-1

53

9.2. Trest souhrnný Ukládání souhrnného trestu je upraveno v §43 odst. 2 TrZ, který stanovuje, že soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odst. 1 (úhrnný trest – poznámka autora), když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Za odsuzující rozsudek se považuje i rozsudek, kterým bylo podmíněně upuštěno od potrestání, což stanovuje § 43 odst. 3 TrZ. Dikce ustanovení upravujícího souhrnný trest se v trestním zákoníku oproti trestnímu zákonu vůbec nezměnila, což ovšem neznamená, že by úprava zůstala i obsahově stejná. Jelikož se v trestním zákoníku změnila úprava ukládání úhrnného trestu (viz předchozí kapitola) změnil se tím pádem i způsob ukládání souhrnného trestu, který koresponduje s úpravou trestu úhrnného. Při spáchání vícečinného souběhu trestných činů nemůže být pachateli ukládán trest rozdílně v závislosti na tom, kdy orgány činné v trestním řízení odhalili takto spáchané trestné činy. „Trest úhrnný i souhrnný se ukládá shodně podle výše uvedených zásad, neboť odsouzený při souhrnném trestu musí být zásadně ve stejném postavení jako odsouzený při úhrnném trestu; R 13/1968. Rozdíl mezi trestem úhrnným a souhrnným je dán pouze procesním hlediskem.“49

Rozdíl mezi úhrnným a souhrnným trestem spočívá v okruhu situací, na které dopadá. Úhrnný trest, jak bylo zmíněno v předchozí kapitole, lze uložit jak za jednočinný, tak za vícečinný souběh trestných činů. Naproti tomu souhrnný trest lze uložit pouze za vícečinný souběh. Uložení souhrnného trestu za jednočinný souběh trestných činů vylučuje § 11 odst. 1 písm. f) TŘ, který stanovuje, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Zákaz ukládání souhrnného trestu za jednočinný souběh tedy vyplývá ze zásady ne bis in idem.

49 Kratochvíl V. a kolektiv, Trestní právo hmotné obecná část, 2. vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2012, 961 s., ISBN 978-80-7179-082-2. Str. 616

54

Při ukládání souhrnného trestu nejen, že nesmí být uložen trest mírnější, než trest uložený rozsudkem dřívějším, ale souhrnný trest musí být přísnější než trest uložený dřívějším rozsudkem, toto vyplývá z § 44, který upravuje upuštění od uložení souhrnného trestu v případě, kdy soud považuje dřívější trest za dostatečný. Nemělo by smysl rušit dřívější výrok o trestu a poté pachateli uložit sice souhrnný trest, ale ve stejném rozsahu, jako byl trest uložený předchozím rozhodnutím. K této problematice se vyjádřil Nejvyšší soud ČR např. v usnesení ze dne 28. 2. 2009, sp. zn. 5 Tdo 77/2009: „Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený dřívějším rozsudkem. V případě použití ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody dle § 40 tr. zák. (§ 58 TrZ – poznámka autora) lze sice výměru souhrnného trestu odnětí svobody snížit pod dolní hranici zákonné trestní sazby, ovšem jen za podmínky, že i po jeho snížení bude souhrnný trest ve svém celku přísnější než trest uložený dřívějším rozsudkem.“50 V případě, že dřívější odsouzení pachatele je takové povahy, že se na něj hledí jako by nebyl odsouzen, ustanovení o souhrnném trestu se neužije.

50 Prouza D., Trestní zákoník: s judikaturou, 1. vydání, Praha-. Nakladatelství: C. H. Beck, 2010, 1248 s., ISBN 978-80-7400-187-1. Str. 158

55

10. Srovnání obdobného institutu ve slovenské úpravě Souběh trestných činů je ve slovenském trestněprávním prostředí (stejně jako v českém) považován za velmi složitý institut, který dělá v praxi nemalé problémy. „Problematika súbehov je jednou z vel'mi náročných partií trestného práva. V teórii i praxi se často vyskytujú spory v otázke názorov na riešenie jednočinných súbehov, najma či ide o jeden skútok, alebo o viaceré skútky, či jde o jeden trestný čin, alebo o viac trestných činov. V Trestném zákoně se prejavuje evidentná snaha túto otázku zjednodušit a, pokial' je to možné, jednočinné súbehy vylučovat už samou konštrukciou jednotlivých kvalifikovaných skutkových podstát.“51

Ve slovenské trestněprávní nauce je souběh trestných činů dělen, stejně jako v nauce české, na souběh jednočinný a vícečinný (viacečinný), dále na souběh stejnorodý (rovnorodý) a nestejnorodý (roznorodý). Shodné jsou také důvody vylučující souběh trestných činů (zdánlivý souběh), a to poměr speciality (špecialita), poměr subsidiarity, faktická konzumpce (faktická konzumpcia), trestné činy pokračující, hromadné a trvající (pokračovací, hromadný a trváci).

Celkově by se dalo tedy pojetí souběhu trestných činů ve slovenském a českém trestním právu zhodnotit jako velice podobné, ne-li shodné. Tato podobnost je dána jednak velmi blízkou a provázanou právní (nejen právní) kulturou obou národů a zajisté také společnou minulostí. Nicméně teoretické pojetí souběhu trestných činů, jeho dělení, kvalifikace atd. je velmi podobné ve většině států. Největší rozdíly můžeme nacházet v úpravě trestání souběhu trestných činů v právních řádech různých států.

I když je úprava trestání souběhu trestných činů ve slovenském trestném zákoně č. 300/2005 Z.z. (dále „Trestný zákon“) a v českém trestním zákoníku velmi podobná, je zde několik, více či méně výrazných, rozdílů.

51 Ivor J. a kolektív, Trestné právo hmotné všeobecná část, 2. vydání, Bratislava: nakladatelství IURA EDITION, 2010, 540 s. ISBN 978-80-8078-308-2. Str. 298

56

Slovenský trestný zákon upravuje úhrnný trest v § 41 odst. 1 a 2. V ustanovení § 41 odst. 1 je obecně upraveno ukládání úhrnného trestu za souběhu více trestných činů. „Može ísť o súbeh jednočinný alebo viacečinný, rovnorodý alebo roznorodý. Pri viacečinnom súbehu se však vyžaduje, aby všetky skútky boli prečinmi (nedbalostní trestné činy a úmyslné trestné činy s horní hranicí trestní sazby nepřevyšující pět let – pozn. autora). Pachatel'ovi uloží trest podl'a toho zákonného ustanovenia, ktoré sa vztahuje na trestný čin z nich najprísnejšie trestný.“52 V případě souběhu přečinů tedy ukládání úhrnného trestu plně ovládá zásada absorpce.

V případě ukládání úhrnného trestu (pouze trest odnětí svobody) za dva nebo více úmyslných trestných činů , z kterých alespoň jeden je zločinem, spáchaných ve vícečinném souběhu (§ 41 odst. 2 trestný zákon) se zvyšuje horní hranice trestní sazby odnětí svobody trestného činu nejpřísněji trestného o jednu třetinu a soud je povinen uložit pachateli trest v horní polovině takto stanovené trestní sazbě. Právě v tomto ustanovení je nejmarkantnější rozdíl mezi českou a slovenskou úpravou. Český trestní zákoník dává soudu možnost, nikoli povinnost (jako slovenský trestný zákon), uložit pachateli v rámci úhrnného trestu přísnější trest odnětí svobody. Zmíněné zpřísnění spočívá také ve zvýšení horní hranice trestní sazby o jednu třetinu, což mají obě dvě porovnávané úpravy shodné. Podstata asperačního prvku je tedy v české i slovenské úpravě stejná, tedy zvýšení horní hranice trestní sazby o jednu třetinu. Zatímco však dle českého trestního zákoníku má soud možnost využít tohoto asperačního prvku, dle slovenského trestného zákona soud je povinen použít prvek asperace, který je ještě umocněn povinností uložit trest v horní polovině navýšené trestní sazby.

Druhý rozdíl v úpravě úhrnného trestu ve slovenské a české úpravě spočívá v tom, že slovenský trestný zákon rozlišuje mezi souběhem přečinů na jedné straně a na straně druhé souběhem trestných činů, z nichž alespoň jeden je zločinem, které navíc musejí být spáchány ve vícečinném souběhu. V prvním případě je ukládání úhrnného trestu založeno

52 Ivor J. a kolektív, Trestné právo hmotné všeobecná část, 2. vydání, Bratislava: nakladatelství IURA EDITION, 2010, 540 s. ISBN 978-80-8078-308-2. Str. 428

57

na absorpční zásadě, v druhém případě soud obligatorně užívá asperačního prvku, který byl popsán výše. Český trestný zákoník nerozlišuje při ukládání úhrnného trestu mezi souběhem, přečinů a zločinů. Při ukládání úhrnného trestu dle českého trestního zákoníku nehraje roli, zda-li pachatel spáchal přečiny, zločiny nebo zvlášť závažné zločiny. Aby české soudy mohly uplatnit asperační prvek při ukládání úhrnného trestu musí pachatel spáchat větší počet trestných činů ve vícečinném souběhu. Použití asperačního prvku je tedy také vázáno na splnění dvou podmínek. V české i slovenské úpravě je tedy užití asperačního prvku vázáno na vícečinný souběh trestných činů, ovšem druhá podmínka je v obou trestních kodexech odlišná. Zatímco v režimu českého trestního zákoníku je druhou podmínkou spáchání většího počtu trestných činů, ve slovenské úpravě musí být jeden ze spáchaných trestných činů zločinem, ale postačuje spáchání pouze dvou trestných činů, což by v režimu trestního zákoníku nepostačovalo k naplnění podmínek pro využití asperačního prvku.

Souhrnný trest se dle § 42 odst. 1 trestného zákona ukládá podle zásad pro ukládání úhrnného trestu. Souhrnný trest nahrazuje dřívější výrok o trestu a nahradí se výrokem novým o souhrnném trestu. Souhrnný trest musí být přísnější než trest dřívější. V tomto je slovenská úprava prakticky identická s úpravou českou. Ustanovení § 44 trestného zákona upravuje upuštění od souhrnného trestu. Stejně jako v české úpravě soud upustí od uložení souhrnného trestu, pokud pokládá trest uložený dřívějším rozsudkem za dostačující.

Závěrem by se tedy dalo říct, že česká a slovenská úprava trestání souběhu trestných činů je velmi podobná. Slovenská úprava je z jednoho hlediska o něco tvrdší, a to v situace, kdy se pachatel dopustí vícečinného souběhu trestných činů, kdy alespoň jeden spáchaný trestný čin je zločinem, neboť mu soud obligatorně uloží trest v horní polovině trestní sazby nejpřísněji trestného činu, která byla navýšena o jednu třetinu. České soudy v těchto případech mohou pouze fakultativně využít trestní sazby zvýšené o jednu třetinu. Nicméně z druhého pohledu je také česká úprava o něco přísnější, neboť umožňuje (pouze fakultativně) uložit zpřísněný trest také pachateli většího počtu trestných činů

58

spáchaných ve vícečinném souběhu i za situace, když veškeré takto spáchané trestné činy budou pouze přečiny, což slovenský trestný zákon neumožňuje.

59

11. Srovnání obdobného institutu v právní úpravě jiného evropského státu Pro srovnání české úpravy souběhu trestných činů a jeho trestání s úpravou jiného evropského státu jsem zvolil úpravu rumunskou. Pro účely tohoto srovnání jsem hledal stát, který nám v rámci Evropy není úplně nejbližší, jednak geograficky, jednak svou kulturou atd. Hledal jsem stát, který má problémy s trestnou činností a v rámci Evropy by se dal s trochou nadsázky označit za méně rozvinutý. Těmto kritériím jasně vyhovují balkánské státy a státy jihovýchodní Evropy. Po takto zúženém okruhu států konečná volba padla právě na Rumunsko. Při psaní této kapitoly jsem vycházel z rumunského trestního zákoníku ve znění z roku 2005, což byla nejaktuálnější dostupná anglická verze toho zákona.

Rumunský trestní zákoník se věnuje souběhu trestných činů v části sedmé (článek 46 až článek 49), která je nazvána pluralita trestných činů. V článku 46 se uvádí, že pluralitou trestných činů se rozumí souběh trestných činů nebo recidiva. Já se dále budu věnovat pouze souběhu trestných činů.53 V článku 47 je stanovena základní klasifikace souběhů trestných činů. Rumunský trestní zákoník rozlišuje souběh skutečný (actual) a souběh formální (formal). Skutečný souběh je definován jako situace, kdy dva nebo více trestných činů bylo spácháno stejnou osobou, dvěma nebo více skutky, předtím, než byl odsouzen za kterýkoliv z nich. Jako formální souběh je označována situace, kdy jednání (jeden skutek) pachatele naplňuje znaky skutkových podstat více trestných činů, což je zapříčiněno okolnostmi porušení chráněného zájmu a důsledky, které toto jednání vyvolalo. Z pohledu české trestněprávní nauky rumunský trestní zákoník za skutečný souběh tedy považuje pouze vícečinný souběh trestných činů. Jednočinný souběh trestných činů je rumunským trestním zákoníkem označován za formální souběh.

Článek 47 odst. 3 rumunského trestního zákoníku stanovuje, že formální souběh trestných činů bude sankcionován podle ustanovení zákona, které se vztahuje na nejpřísněji 53 Criminal Code of the Republic of Romania, www.legislationline.org [online], dostupný z: http://www.legislationline.org/documents/section/criminal-codes/country/8 [cit. dne 5. 3. 2013]

60

trestný čin, kterého se pachatel dopustil. Trestání jednočinného souběhu trestných činů je tedy stejně jako v české právní úpravě založeno na metodě absorpce. Trestání skutečného souběhu trestných činů je v rumunské úpravě velmi odlišné oproti úpravě české. Dle článku 48 se hlavní trest v případě skutečného souběhu trestných činů stanoví tak, že se za každý trestný čin stanoví trest odděleně a poté se z okruhu stanovených trestů určí konečný trest některým z následujících tří postupů. Prvním je případ, kdy za jednotlivé trestné činy byly uloženy pouze tresty odnětí svobody. Za této situace může soud postupovat dvěma způsoby. Buď uloží nejpřísnější trest, který byl stanoven za jeden ze sbíhajících se trestných činů, který může být ještě navýšen (v rámci příslušné trestní sazby). Není-li takto stanovený trest dostatečný, může být ještě použito doplnění trestu. Takto stanovený trest nesmí překročit souhrn jednotlivých trestů stanovených za sbíhající se trestné činy ani obecný limit pro výjimečný trest. (limit trestu odnětí svobody stanovuje čl. 58 výjimečný trest 15-30 let nebo trest doživotí). Druhou možností, jak postupovat při stanovených trestech odnětí svobody za jednotlivé sbíhající se trestné činy je, že soud uloží trest odnětí svobody, který bude představovat souhrn jednotlivých stanovených trestů. Při tomto postupu také nesmí být překročen limit výjimečného trestu. Druhým případem je situace, kdy byly za jednotlivé trestné činy stanoveny pouze peněžité tresty. V tomto případě se postupuje obdobně jak bylo nastíněno výše. Soud má dvě možnosti. Buď uloží trest nepřísnější, který byl stanoven za jednotlivé trestné činy. Tento trest může zvýšit (dle příslušného zákonného ustanovení) a v případě, že takovýto trest není stále dostačující, může uložit doplňující trest. Takto stanovený trest nesmí přesáhnout souhrn jednotlivých trestů ani obecný maximální limit pro peněžitý trest. (maximum 360 mil. Lei- čl. 58). Druhou možností je, že soud uloží peněžitý trest, který bude představovat souhrn jednotlivých stanovených trestů. Takto stanovený trest nesmí překročit maximální limit pro peněžitý trest. Třetím případem je situace, kdy soud stanoví za jednotlivé trestné činy jak tresty odnětí svobody, tak peněžité tresty. V tomto případě se trest odnětí svobody stanoví dle nejpřísnějšího trestu odnětí svobody, který může být dále zpřísněn, jak bylo popsáno výše. K tomuto trestu může být připojen ještě peněžitý trest a to buď částečný, nebo v plné výši.

61

V případě, že by za některý sbíhající se trestný čin byl stanoven trest odnětí svobody na doživotí, musí být uložen tento trest. Vše co bylo výše řečeno o trestání, se vztahovalo k ukládání hlavního trestu. Rumunský trestní zákoník stanoví také pravidla pro ukládání doplňkových trestů. Článek 49 stanovuje, že v případě, že za některý sbíhající se trestný čin bude stanoven také doplňkový trest, bude tento trest uložen spolu s trestem odnětí svobody. V případě, že budou stanoveny různé doplňkové tresty, budou uloženy všechny spolu s trestem odnětí svobody. V případě, že budou stanoveny za jednotlivé trestné činy stejné doplňkové tresty, uloží se pouze nejtěžší z nich spolu s trestem odnětí svobody. V případě že budou stanovena ochranná opatření za jednotlivé trestné činy, mohou být kumulovaná v rámci konečného trestu. Co jsou to doplňkové tresty je stanoveno v článku 75. Doplňkové tresty spočívají v zákazu výkonu určitých práv: volit a být volen do veřejných funkcí, výkon úřadu (zahrnující výkon státní moci), vykonávat úřad, profesi nebo činnost, které bylo využito při spáchání trestného činu, rodičovská práva a právo být opatrovník nebo kurátor. Doplňkovým trestem je také ztráta vojenské hodnosti. V článku 54 je stanoveno trestání právnických osob za souběh trestných činů. V případě, že se právnická osoba dopustí souběhu trestných činů, může jít být uložen peněžitý trest (max. 5 mld. lei), který může být navýšen o jednu čtvrtinu.54

Trestání vícečinného souběhu dle rumunského trestního zákoníku je zcela odlišné od úpravy v trestním zákoníku. Při vícečinném souběhu záleží na úvaze soudu, kterou zásadu při trestání využije, může využít zásadu absorpční a uložit nejpřísnější trest, který byl stanoven za jednotlivý trestný čin. Soud tento trest může také navýšit (zásada asperační). Jako třetí varianta přichází v úvahu trest, který představuje souhrn jednotlivých stanovených trestů (zásada kumulační). Tento poslední způsob je českému trestněprávnímu prostředí zcela neznámý při trestání souběhu trestných činů.

54 Criminal Code of the Republic of Romania, www.legislationline.org [online], dostupný z: http://www.legislationline.org/documents/section/criminal-codes/country/8 [cit. dne 5.3.2013]

62

12. Závěr a návrh de lege ferenda Dle mého názoru je trestání souběhu trestných činů nastaveno trestním zákoníkem dobře, při srovnání jak se slovenskou, tak s rumunskou úpravou je český trestní zákoník přece jen mírnější na pachatele souběhů trestných činů. Nicméně i český zákonodárce poskytl soudům, dle mého názoru, dostatečně tvrdý nástroj v podobě fakultativního zvýšení horní hranice trestní sazby o jednu třetinu, což považuji za velmi vhodné řešení. Fakultativní asperační prvek umožňuje vhodnou individualizaci trestu pro každého pachatele souběhu trestných činů. Dle mého názoru je nadbytečné a v některých situacích příliš přísné (nevhodné) použití obligatorní asperace při trestání vícečinného souběhu. V situaci, kdy je vhodné uložit pachateli přísnější trest, než umožňuje ustanovení trestního zákoníku upravující daný trestný čin, soud zajisté ke zvýšení horní hranice trestní sazby a uložení trestu v takto upravené trestní sazbě přikročí. Dle mého názoru obligatorní zvyšování horní hranice trestní sazby a ukládání trestu v horní polovině takto zvýšené trestní sazby je nevhodné. Soud sám dokáže zhodnotit, kdy se k takovému postupu odhodlat a kdy postačí uložení trestu v rámci základní trestní sazby. Využívání kumulace při trestání, jak je tomu v rumunském trestním zákoníku, je ve většině světa považováno za nevhodný nástroj, který pachatele nepřiměřeně zatěžuje. Je-li trest nepřiměřený, neplní svou základní funkci, kterou je především náprava pachatele. V rumunském trestním zákoníku je metoda kumulace při trestání souběhu trestných činů pouze jednou z možných alternativ, která je dle mého názoru výrazně méně užívána než druhá metoda, která kombinuje prvek absorpce a asperace, nicméně i fakt, že zákonodárce umožňuje soudům ukládat takto nepřiměřené tresty, považuji za špatné.

I když považuji českou úpravu za velice vyváženou a vhodnou, dokázal bych si představit, že by český zákonodárce obohatil trestání souběhu trestných činů o určité rozlišení mezi souběhem přečinů, zločinů a zvlášť závažných zločinů. Například kdyby pachatel spáchal ve vícečinném souběhu alespoň dva zvlášť závažné zločiny, soud by pachateli obligatorně uložil trest v horní polovině trestní sazby nejzávažnějšího trestného činu s možností fakultativního zvýšení horní hranice trestní sazby o jednu třetinu. Další v úvahu přicházející variantou by mohlo být například zvýšení dolní hranice trestní sazby.

63

Nicméně jak jsem již řekl výše, dle mého názoru je nejvhodnějším způsobem trestání souběhu (nejen souběhu) trestných činů precizní soudní individualizace trestu, což ovšem nezávisí ve velké míře na počinech zákonodárce, ale především na práci orgánů činných v trestním řízení, především soudů.

64

13. Použitá literatura a jiné zdroje 13.1. Literatura a) Prouza D., Trestní zákoník: s judikaturou, 1. vydání, Praha-. Nakladatelství: C. H. Beck, 2010, 1248 s., ISBN 978-80-7400-187-1. b) Císařová D., Fenyk J., Gřivna T. a kol., Trestní právo procesní,5. Vydání, Praha: nakladatelství Aspi, 2008, 824 s., ISBN 978-80-7357-348-5. c) Kratochvíl V. a kol., Kurz trestního práva trestního právo hmotné obecná část, 1. vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2009, 797 s., ISBN 978-80-7400-042-3 d) Kratochvíl V. a kolektiv, Trestní právo hmotné obecná část, 2. vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2012, 961 s., ISBN 978-80-7179-082-2 e) Šámal, Púry, Rizman, Trestní zákon komentář – díl I, 6. vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2004, 721 s., ISBN 80-7179-896-7. f) Jelínek J. a kol., Trestní právo hmotné obecná část zvláštní část, 2. vydání, Praha: nakladatelství Leges, 2010, 912 s., ISBN 978-80-87212-49-3 g) Jelínek J. a kol., Trestní právo hmotné obecná část zvláštní část, 1. vydání, Praha: nakladatelství Linde, 2005, 794 s., ISBN 80-7201-533-8 h) Šámal P a kol., Trestní zákoník I. § 1 až 139. komentář. 1. vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2009, 1303 s., ISBN 978-80-7400-109-3. i) Tolar J., trest úhrnný a souhrnný, 1. vydání, Praha: nakladatelství Československé akademie věd, 1963, 252 s. j) Jelínek J. a kolektiv, Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou, 1. vydání, Praha: nakladatelství Leges, 2009, 1216 s., ISBN 978-80-87212-22-6. k) Fenyk J. a kolektiv, Trestní zákoník a trestní řád průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou 1. díl- trestní zákoník, 1. vydání, Praha: nakladatelství Linde, 2010, 1317 s. l) Ivor J. a kolektív, Trestné právo hmotné všeobecná část, 2. vydání, Bratislava: nakladatelství IURA EDITION, 2010, 540 s. ISBN 978-80-8078-308-2.

65

13.2. Články a publikace •

Kalvodová, V. Trestání mnohosti trestných činů v novém trestním zákoníku. Sborník z konference Dny práva 2009

•

Fastner, J. Kdy trest úhrnný, kdy souhrnný a kdy společný? Trestněprávní revue, 2006, č. 5

•

Kratochvíl, V. K pojetí trestného činu v návrhu trestního zákoníku České republiky 2006. Trestněprávní revue, 2006, č. 5

13.3. Judikáty •

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. 8. 2001, sp. zn. IV ÚS 404/99

•

Usnesení Nejvyšší soud ČR ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 290/2000 (T 38/2001/I)

•

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13.5.2009, sp.zn. 7 Tdo 438/2009-I

•

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 8. 1984, sp. zn. 3 Tz 6/84

•

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 2. 1995, ps. zn. Tzn 12/94

•

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 3 Tz 43/2000

•

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 1994, sp. zn. 8 To 257/94

•

Usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 18. 10. 2006, spn. zn. 7 Tdo 1252/2006

•

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2009, sp. zn. 5 Tdo 77/2009

13.4. Právní předpisy •

Zákon č. 40/2009 Sb., Trestní zákoník

•

Zákon č. 140/1961 Sb., Trestní zákon

•

Zákon č. 141/1961 Sb., Trestní řád

•

Zákon č. 218//2003 Sb., zákon o soudnictví ve věcech mládeže

•

Zákon č. 300/2005 Z.z., Trestný zákon 66

•

Rumunský trestní zákoník (ve znění k 1. 1. 2005)

13.5. Elektronické zdroje •

Usnesení nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 7 Tdo 438/2009-I.

www.epravo.cz

[online],

dostupný

z:

http://www.epravo.cz/top/soudni-rozhodnuti/jednocinny-a-vicecinny-soubeh57080.html?mail, [citace dne 3. 2. 2013].

•

Criminal Code of the Republic of Romania, www.legislationline.org [online], dostupný z: http://www.legislationline.org/documents/section/criminal-codes/country/8 [cit. dne 5. 3. 2013]

67