Sodoma Gomora
Jarka Kovaříková
Bylo mi šest let a za čtrnáct dní jsem měla nastoupit do první třídy. Strašně jsem se těšila, a to jsem ještě nevěděla, že ze mě bude šprt. Moje poslední předškolní léto bylo horké a příliš dlouhé, a čas utíkal tak pomalu… Moje matka byla učitelka v mateřské škole. A nejen to, byla to i MOJE učitelka v mateřské škole – a proto jsem se tolik těšila do školy nemateřské. Chodila jsem vždycky tam, kde pracovala. Postupně vystřídala snad všechny školky v okolních vesnicích, jak bylo tehdy zvykem, takže jsem je taky poznala všechny. Zvlášť dobře jsem znala i různé komory a kumbály a šatny v těch školkách, protože jsem v nich sedávala, když na kontrolu zavítal inspektor. Matka nechtěla, aby se zjistilo, že učí vlastní dítě, a tak mě vždycky někam zavřela. Sice se na to stejně pokaždé přišlo, ale matčin smysl pro povinnost a odpovědnost byl tímto aktem dostatečně uspokojen. Moje matka byla veliká, tlustá paní, která ráda jedla, výborně vařila (pokud vám nevadily kočičí chlupy v jídle) a často se velmi hlučně smála. Většinou jsem nechápala, proč se směje; dnes vím, že to mnohdy nechápala ani ona sama. Koncem toho léta jsem už do školky nechodila, matka i otec měli dovolenou a byli jsme všichni doma. Seděli jsme po obědě v kuchyni, když tu zazvonil budík. Nebyl to budík ledajaký, ale otcem vlastnoručně sestrojený, a nazvat jeho zvuk zvoněním je vlastně do nebe volající eufemismus: vydával cyklické chraptivé
detonace, díky nimž mohl klidně sloužit jako školní zvonek ve škole aspoň pro padesát tisíc žáků (a všichni by slyšeli). Otec, klimbající na křesílku u kamen, se lekl, vymrštil se, až se křeslo překotilo vzad, a šlápl na uhlák, z něhož vyletělo několik briket. Když se probral a uvědomil si, co se děje, skočil k televizi a zapnul ji. Matka nevzrušeně vzhlédla od časopisu Vlasta, kde se právě hodlala dovědět, kterak správně smažit býčí koule. „Zprávy?“ zeptala se nepřítomně. Otec se posadil před televizi, zíral na ni z dvaceti centimetrů a horečně si čistil brýle. „Kdepak zprávy! Helenka tam bude! Má přeci ten medajlón!“ Nasadil si brýle, ale jejich čistota mu nebyla dosti dobrá. Znovu je sňal, vytáhl jiný, větší a čistší kapesník a vehementně otíral skla ještě jednou. Proto nemohl vidět, jak matka pomalu odložila Vlastu i s jejími býčími koulemi a zesinala. „Helenka! Jen se z tý Helenky nezblázni! Ňáká taková jedna…“ Jistě hodlala pokračovat, ale když viděla, jak se otec zamračil a jeho husté obočí se slilo do jediné zlověstné rýhy, zmlkla. Její ruka začala cupovat fotografii smažených býčích koulí, dekorativně rozložených na talíři. Bylo jasné, co si o nich i o otci myslí. Otec si jí už nevšímal, přitáhl si křesílko blíž k televizi a měl oči jen pro obrazovku. „Helena Bartánková patří mezi naše nejlepší sportovkyně,“ pochvaloval si komentátor. Na obrazovce byla vidět krásná tmavovlasá slečna, kterak jede na kole. Neseděla však na sedle, s nohama na pedálech, jak to dělávají normální lidé, ale visela hlavou dolů, ramena měla zaklíněná do řidítek a nohy vztyčené vzhůru a ladně propnuté. Kolo jelo samo, pedály se pravidelně otáčely, ačkoliv na ně nikdo nešlapal. Otec znalecky přimhouřil oči a souhlasně přikyvoval. Helena Bartánková se náhle vymrštila a aniž jsem postřehla, jak to udělala, změnila pozici – v příštím okamžiku už seděla na sedle, ale obráceně, obličejem a hrudníkem dozadu, ruce držela vzorně natažené
do stran a nohama se opírala o malé výčnělky na zadním kole, zvané špačky. A stále se hezky usmívala. Matka se na ni dívala s viditelným odporem. A nebyla sama. „Jako vopice, je jako vopice,“ pronesla hlasitě babička, která mezitím vešla do kuchyně. Matka souhlasně přikývla, ale nic neřekla, jen se mračila.
Otec se po nich zlostně otočil. „Ticho! Já vám taky nekecám do Ženy za pultem! Má vohebný klouby, proto jí to tak jde,“ dodal ještě smířlivě. Babička jen zavrtěla hlavou. „Sodoma Gomora,“ zašeptala směrem k matce. „V loňském roce se stala Helena Bartánková mistryní Československé socialistické republiky v krasojízdě žen a také získala
bronzovou medaili na mistrovství světa v německém Villingenu, kde porazila řadu závodnic z kapitalistických zemí,“ pokračoval komentátor. Helena Bartánková v televizi mezitím ladně seskočila s kola a stála na stupních vítězů v německém Villingenu, kde přebírala bronzovou medaili. Otec setřel slzu dojetí pod brýlemi, matka drtila mezi zuby cosi neslyšného (a neslušného). „Soudružka Bartánková, kromě toho, že je výbornou závodnicí a vzorně reprezentuje naši socialistickou vlast v zahraničí, je také vedoucí brigády socialistické práce na svém pracovišti. Pracuje jako vedoucí prodejny oděvů, kde řídí malý, ale pilný kolektiv,“ rozplýval se televizní hlas. Helena Bartánková, na důkaz jeho tvrzení oděna do bílého pracovního pláště, se právě snažila vyprostit z kabátu se vzorem rybí kosti korpulentní soudružku, která očividně podcenila svou velikost. Nakonec se to podařilo a Helena Bartánková si oddechla, věnovala národu zářivý úsměv a střihem znovu usedla na kolo. Připadala mi krásná. Byla mladá, štíhlá, hezky učesaná a měla krásné zuby (to vše na rozdíl od matky). „Je hrozně hezká, viď, mami. Jako princezna!“ Otočila jsem se na matku, ale z pohledu, který mi věnovala, bylo jasné, že mé mínění rozhodně nesdílí. „V letošním roce Helena Bartánková učinila velký výkonnostní skok. Zásluhu na tom jistě má i změna trenéra. Od jara ji trénuje nový trenér, soudruh Jaroslav Štorkán.“ Trhla jsem sebou. „Hele, tati, mluví vo tobě!“ „Soudruh,“ pravila opovržlivě matka. Z otcova pohledu však bylo zřejmé, že není překvapen. Určitě svoje jméno čekal, tvářil se potěšeně (asi mu ani nevadilo, že se na tu chvíli stal soudruhem). Zato babičce poklesla dolní čelist a uvolnila se horní – umělý chrup. Babička si přídavné zuby zručným hmatem nasunula zpátky a zírala na televizní obrazovku, kde otec ukazoval Heleně Bartánkové, jak proskočit řidítky ve vzporu snožném. Držel ji přitom za obě ruce, položené na řidítka, a hezky se na ni usmíval.
„Šahá na ni, hele, šahá na ni,“ upozornila matku – celkem zbytečně – hlučným šepotem babička na tuto veřejně šířenou nepravost. Matka vstala, vyšla z kuchyně a bouchla za sebou dveřmi, až spadla ze zdi dřevěná malovaná podkova, zavěšená (pro štěstí) na hřebíčku nade dveřmi. Rozlomila se vejpůl. Otec si toho nevšiml, zíral na televizi. Babička se sehnula a vzala obě části do ruky. Zlomek vteřiny se na ně dívala a pak je rychle strčila do kapsy zástěry. „Bude dobře hořet,“ prohodila spiklenecky směrem ke mně. „Soudruh Štorkán sestavil nový tréninkový plán, na jehož základě v letošním roce Helena Bartánková jistě obhájí titul mistryně Československé socialistické republiky s velkým náskokem a očekáváme, že na mistrovství světa v belgickém Gentu sáhne i na metu nejvyšší!“ ukončil komentátor svou optimistickou vizi. Na obrazovce zatím soudruh Štorkán ukazoval s úsměvem cosi tužkou na veliké plachtě zvané pavouk, složené z malých čtverečků s obrázky cyklisty, rovněž se usmívající a přitakávající Heleně Bartánkové. Pavouka jsem znala důvěrně, byl napnutý pomocí mnoha připínáčků na rýsovacím prkně v ložnici. O prkno se matka vždycky bouchla do nohy, když vyndavala vysavač. Škoda, že to neviděla, pomyslela jsem si. Možná by příště tak nenadávala, až se zase bouchne. Když je pavouk tak důležitý, že ho ukazují v televizi! Medajlón byl u konce. Otec se zamyšleným pohledem vypnul televizi a vrátil křesílko do původní polohy. Babička na něj nespokojeně pohlédla. „Měl by ses víc věnovat rodině a baráku, Jarko. Ne jezdit furt do toho Brna za toudle… jézkyní. Dyk je to hřích, takle se vystavovat, sem a tam přelejzat. To dělaj vopice, ne lidi. Sodoma Gomora! Máňa je z toho nešťastná, dyk to vidíš! Nebo to nevidíš?“ „Starejte se vo sebe, matko!“ Otec zlostně vstal a vyšel z místnosti. Taky bouchl dveřmi jako předtím matka, ale nic nespadlo, protože nad nimi už nic neviselo.
Zůstaly jsme s babičkou samy v místnosti. Babička se opatrně zaposlouchala, jestli je čistý vzduch. Potom si rychle přitáhla otcovo křesílko ke kuchyňským kamnům, posadila se a otevřela dvířka kamen. Uvnitř rudě sálaly brikety a místnost zaplnil pach hořícího uhlí. Babička jej natáhla poživačně do nozder jako kůň a usmála se (taky jako kůň). Sáhla do kapsy, vytáhla půlku podkovy a vsunula ji do kamen. Vyletělo pár jiskřiček, jak se oheň zmocnil vyschlého dřeva, a podkova vzplála jasným plamenem. Babička ji nechala dohořet až do rudě světélkujícího oharku, potom vsunula do kamen druhou část a zase se dívala, jak hoří. Bylo vidět, že je šťastná. Babička milovala oheň! Na chodbě se ozvalo dupání. Babička se lekla a chvatně přibouchla dvířka kamen, až do uhláku spadlo pár kousků sazí. Vstala a dělala jakoby nic, mrkla na mě. Když do kuchyně vešla nasupená matka s červenýma očima, nebylo po ohni ve vzduchu už ani památky. Ve vzduchu byl jen hněv.
••• Pracovala jsem na zahradě s otcem – vykopávali jsme mrkev. Byla veliká, větší než z obchodu, dlouhá a silná jako předloktí. Otec vždycky dvě nebo tři vyryl, já jsem je vytáhla ze země, oklepala zbytky hlíny a čisté mrkve uložila na lísku. Otec si je zálibně prohlížel. „To sou ale mackové,“ říkal. Už se těšil, jak je bude rozdávat – do práce, sousedce Novotné (co má Dandulku, se kterou půjdu za dva týdny poprvé do školy), strejdovi Mirečkovi a tetě Janičce, možná i tetě Haně, listonošce a ševci. Otec miloval zahradu a zahrada milovala jeho. Vzkvétala, ačkoliv byla situována na podivné, žluté, lepkavé zemině, vhodné spíš k výrobě keramiky. Obdělal a zúrodnil velké množství záhonů a všechno, na co sáhl, rostlo jako divé. Pěstoval jak běžnou zeleninu, tak různé, tehdy neobvyklé rostliny – třeba cukety 10
a patizóny. Dokonce si pro tento účel vozil ze zahraničí semena a potom svými pěstitelskými úspěchy omračoval návštěvy. Jeho kedlubny byly velké jako hlavy, petržel měla nať jako palmové listy, pór připomínal průměrem sloupky od plotu, rybíz vypadal jako třešně, třešně jako rajčata a s kapustou by se dala hrát košíková, jak byly hlávky pevné a velké. A když plody své práce ukládal do široce rozevřených tašek našich návštěv, zdůrazňoval, že nepoužívá umělá hnojiva, což každý rád slyšel. O tom, že každých čtrnáct dnů vypouští do nenápadných kanálků mezi řádky zeleniny obsah žumpy, prostě nemluvil. Byl radši kouzelníkem než kanálníkem. Devadesát procent váhy naší zeleniny tak tvořil dusík, ale co na tom, když to nevíte! Zahrada byla oblast tajemná a rozlehlá, plná příslibů dobrodružství. Otec měl rád staré věci – ne starožitné, ale staré, a byl shánčlivý a nikdy nic nevyhodil. Záhony plné bujné zeleniny byly od sebe odděleny ohrádkami z rezavého vlnitého plechu, nadýchaný kompost byl přikryt střechou ze strýcova automobilu, na terasách mezi stromy osaměle postávala, ne nepodobná tajemným menhirům, vysloužilá kamna (devět kusů). Nejponuřeji působily věže z automobilových pneumatik – černé, hrbaté, zpravidla nakloněné ke straně; pozůstatky z dob, kdy v nich otec podle televizního receptáře pěstoval jahody. Ty sice pomřely (močůvka nechtěla téct do kopce), ale pár gumových černých artefaktů nám na pozemku zůstalo navždy. Všechny ty podivné, tajuplné útvary, nelogicky rozeseté po zahradě, jí dodávaly jakýsi zvláštní, až mytický nádech – zvlášť na podzim, když už se po stráních trochu válela mlha a listí žloutlo a opadávalo a šustilo vám při chůzi pod nohama. Kam se hrabou všechny ty trapně uklizené zahrádky se záhonky do pravého úhlu, s posekanou trávou a zahradnickými doplňky! Když jsme sklidili mrkev, hezky jsme ji srovnali na zahradní vozík. Otec dokončoval ještě poslední úpravy, přerovnával 11
mrkve, aby měly všechny nať jedním směrem, když tu zaostřil kamsi dozadu na zahradu. Narovnal se, zamračil, posunul si brýle a přikrčil se, aby lépe viděl mezerou mezi stromy. Pak zrudnul, nafoukl se a zasyčel: „Zase tam sou, svině jedny!“ Hodil do vozíku mrkev, kterou třímal v ruce, a vyběhl do travnaté části zahrady. Dívala jsem se na jeho stylový běh – ruce na prsou, pravidelný dech, kolena zvedal vysoko a elegantně (byl to výborný běžec). Neviděla jsem, co ho tak rozčílilo, ale věděla jsem to – zahlédl vetřelce. Copak asi dneska máme, pomyslela jsem si zvědavě. Vinou sousedčina špatně udržovaného plotu a blízkosti pole jsme na zahradě mívali různorodé návštěvníky – kromě běžných slepic, kachen, bažantů a srnek se občas objevil i lepší kus: divoké prase, sousedovo (celkem klidné) prase, a jednou dokonce i kráva! Tu se otec, hnán vidinou tataráku, snažil skolit střelbou ze vzduchovky, ale kráva byla překvapivě rychlá a obratná – prchla mu ladným a nečekaným skokem přes plot. Dnes to nebyla žádná exotika; za okamžik se ozvalo hlasité kdákání a otcův křik: „Vypadněte, mrchy hnusný, tady nemáte co dělat, padejte domů, než vás sežereme!“ Do korun stromů se vzneslo hejno sousedčiných slepic, které bez dovolení vešly, aby plenily naše území. Otec pobíhal mezi stromy a hulákal, slepice se snažily prchnout a kdákaly jako smyslů zbavené. Jednu, asi tělesně postiženou, se mu podařilo chytit: nadhodil si ji a šikovným kopnutím (byl taky výborný fotbalista) ji letecky dopravil na správnou zahradu. Slepice dopadla na zem, otřepala se a upalovala do bezpečí, stejně jako ostatní její družky. Otec několikrát hluboce vydechl, pročísl si vlasy, trochu pocuchané větvemi stromů, srovnal si brýle a vrátil se k mrkvi a ke mně. „Je to hrozný,“ pravil, „ta baba ten plot ne a ne udělat. Jednou taky může vo ty potvory přijít!“ Přikývla jsem, i když jsem si myslela svoje – i když byl otec výborný běžec a fotbalista (a tenista a krasojezdec a hokejista), nedovedla jsem si představit, jak by mohl pochytat celé hejno. 12
Doskládali jsme mrkve a odvezli je na dvůr, aby je mohli všichni veřejně obdivovat. Už tu byl celer, pórek a brambory, vše dekorativně vystaveno v reálné, a přesto jaksi nadživotní velikosti. Na dvoře byla ohrada obehnaná pletivem, ve které žil pes Míša. Byl to atlet, celý život běhal – za slunce, za deště, za mlhy, 13
za sněhu i při vánici. Dokola, stále jedním směrem, stále jednu trasu. Jako krasojezdec na kole, ten taky jezdí pořád stejným směrem do kruhu (a někdy do osmičky, ale ne tak často). Měl ve své ohradě vyšlapanou cestičku v plevelu. Byl to taky výborný hlídač – kdykoliv k nám někdo šel, Míša štěkal jako blázen (ale nikdy se kvůli takové hlouposti nezastavil). Teď štěkal, protože matka měla návštěvu – paní Tvarohovou, kuchařku ze školky. Byla to vdova, starší než matka, silná a velká, s věčně zamračeným skvrnitým obličejem. Matka jí právě do široce rozevřené tašky vkládala celer velký jako lidská hlava. Zadívala jsem se na skvrny na tvarohové tváři paní Tvarohové. Některé byly hodně světlé a jiné hodně tmavé. Fascinovaly mě a kdykoliv jsem ji viděla, musela jsem ty skvrny pozorovat – když mluvila, hýbaly se a žily svým vlastním životem jako animovaný film. Asi jsem je pozorovala příliš upřeně, protože do mě matka za chvilku strčila a udělala výmluvné gesto. Když paní Tvarohová uviděla, co vezeme na vozíčku, rozjasnily se jí oči. „Mrkve, a jaké pěkné, veliké,“ vydechla zálibně. „Náš táta má všechno veliké,“ řekla jsem vychloubačně. „Kdybyste viděla jeho petržel, ta je ještě větší! Ale petržele jsme ještě nevykopali.“ Paní Tvarohová se na mě se zájmem podívala. „Opravdu? No, petrželku bych taky potřebovala, Jarunko.“ Matka zrudla a chvatně se vmísila do hovoru. „Chcete pár těch mrkví? Sou čerstvý, zrovna ze země.“ „Ráda, Mařenko, dyž mi dáš, vemu si ráda. Ukaž!“ Naklonila se nad vozík, se kterým jsme právě přirejdovali. Začala se v nich přehrabovat, úplně nám v nich udělala zmatek. Přejížděla mrkve pohledem, některé brala i do ruky, poměřovala a zase je vracela zpátky. Jako by něco hledala. Matka ji pozorovala s podivnými rozpaky. „Dyť to máte jedno, všechny sou stejně pěkný,“ řekla jsem, protože už mi to vybírání připadalo nějaké dlouhé a viděla jsem, 14
že mi dělá v mrkvích nepořádek. Paní Tvarohová mi neodpověděla, jen se tak zvláštně usmála a olízla si masitý dolní ret. Pozorovala jsem ji, jak se hrabe v mrkvích, a koutkem oka jsem zaznamenávala, jak Míša běhá stále dokola. Matka i otec vypadali nervózně, taky asi měli vztek, že budeme mrkve muset znova rovnat. Nakonec si paní Tvarohová vybrala tři – pěkně rovné, silné, pravidelné. Vypadala spokojeně, mnohem spokojeněji než předtím s celerem.
„Jdu hned domů, hned s nima něco podniknu,“ usmála se na matku. A ještě mezi vrátky se otočila a zavolala na otce: „Pane Štorkán, děkuju! Stavím se příští týden pro ty petržele!“ Míša 15
na ni závěrečně zaštěkal právě ve chvíli, když za ní zapadla branka. Zavrtěla jsem hlavou. „Má ráda zeleninu, viď, mami.“ Já jsem zeleninu ráda neměla. Petržel mi smrděla. Vlastně všechno mi smrdělo, protože jsem věděla o těch kanálcích mezi záhonky.
šikovně televize vykuchal, místo obrazovek natloukl zevnitř pletivo a zezadu připevnil na panty dvířka. Byla jsem nadšená, protože takovou králíkárnu nikdo neměl.
Matka mi neodpověděla, byla nějaká ztuhlá. Sedla si na bobek k vozíčku a začala přerovnávat mrkve. Ale zdálo se mi, že to dělá pomalu. Jako by je taky poměřovala. Všimla jsem si, že je skládá podle velikosti, a to mi k ní nějak nešlo – vždycky jí bylo jedno, jak věci vypadají, a uklízela nerada. Otec si toho nevšiml. „Poď, deme dělat novou králíkárnu,“ kývl na mě. Šla jsem ráda, bavilo mě pozorovat ho při práci v dílně. Ve dveřích do dílny jsem se ještě otočila na matku. Už neseděla na bobku, stála nad vozíkem a v ruce držela velikou, silnou, rovnou karotku, podobnou těm, co si vybrala paní Tvarohová; a dívala se na ni velmi zamyšleně. Dílna byla rozlehlá, plná rámů z jízdních kol, drátů do jízdních kol, sedel z jízdních kol, celých jízdních kol, přehazovaček a duší. Kromě součástí jízdních kol tu byly i kilometry drátů a provázků z nejrůznějších materiálů, a taky stovky kelímků a lahviček s lepidly. Otec miloval dráty, provázky a lepidla a na jeho výrobcích to bylo vidět – bývaly někdy i funkční, ale dráty trčely ze všech stran, vše bylo omotáno provazem a výrobek byl teprve tehdy dokonalý, když z něho na zem odkapávalo nikdy neschnoucí lepidlo. Králíkárna byla ovšem něco nového. Žádné provázky, žádné lepidlo. Sestávala ze tří na sobě postavených televizí (různých velikostí, nejmenší uprostřed), sbitých hřebíky, a pravda, omotaných trochu drátem, ale ne moc. Pozorovala jsem otce, jak 16
17