Jarka Mottl (1900–1986) napsal za svůj život dlouhou řadu písní, z nichž některé byly již zapomenuty, jiné žijí dodnes – Bessie, Cariboo, Hledám děvče na neděli, Na osadě hráli, Marta… Mottl postupně skládal pro své texty i vlastní melodie, spolupracoval s Osvobozeným divadlem, jeho písně zpívali komici Vlasta Burian a Ferenc Futurista, první písně na gramodesky natočil v roce 1929 pro německou firmu Parlophon. V roce 1969 vydal Supraphon LP Ztracenka zpívá, na níž Mottlovy písně interpretují Settleři, KTO, Eva Olmerová… Jiným trampským písničkářem byl Jarda Novák (†1964) alias Jerry Plamm nebo Andy Bručoun z osady Albatros. Také on napsal více než stovku písní, mezi nimi například Až oheň velký vzplane, Bar U zlaté plachty, Černoušek, Dívka z prérie, Dolly, Ještě míli, ještě chvíli… Jako jeden z prvních trampů se dostal do studia. Spolu s Camp Boys vyprodávali sály v Praze. Spolupracoval se sborem Song Club. Napsal trampskou revue Hoši z USA. Dalším z otců trampské písničky byl Josef Pedro Mucha (1909–1974) z osady Six Devils, později překřtěné na Údolí děsu. Vedl osadní sbory a skládal pro ně písně. Nejznámější z nich jsou Brouček, Břízy, Dívenka, Hořící prérie, Pagoda, Řeka hučí, Stará chajda, Škuner… Vystupoval také se svou sestrou Marinou. JUDr. Vladimír Eddy Fořt založil v roce 1929 Voice Jazz Dickey Club Trio. Pro berlínskou etiketu Odeon nahrál třicet písní, s V. Hrdinou složil trampskou revue Už jsme tady a s K. Ballingem operetu Hrom do tety. Měl čich na hity. Z jeho tvorby je to Růžová krinolína, Dájo nevolej, Chata na vodě, Jezero dřímá, U řeky Zambezi, Pistolnická, Hallo Montreal… V letech 1957–1969 byl ředitelem Ochranného svazu autorského. Jan Jenda Korda (1904–1986) je autorem trampské hymny Vlajka. Dále napsal několik trampských evergreenů – Až ztichnou bílé skály, Vzpomínka na Svatojánské proudy, Pojď, dívenko, s námi… Byl Jarka Mottl, Jarda Novák, Josef Pedro Mucha, Géza Včelička, zakládajícím členem Settlerů a pak také sboru Bob Hurikán, Áda Vodrážka Dechnička. Géza Včelička (1901–1966), vlastním jménem Antonín Eduard Včelička, původním povoláním číšník, pak působil coby novinář, reportér, spisovatel, cestovatel, písničkář, trampský organizátor. Ač komunista, nikdy se trampingu nezřekl a v letech, kdy režim trampské hnutí potlačoval, byl jeho veřejným obhájcem. Na vrcholu jeho písňové tvorby je Máňa, původně odrhovačka oděské galerky Murka. Jeho píseň Srdce trampů byla pokládána za hymnu levicových trampířů a na Slovensku byla takto povyšována až do 60. let. Zpívá se i jeho Jedenkrát až za noci temné. Jeden z nejznámějších trampských věčně zelených songů Ascalonu složil Emanuel Sally Prkno (1909–1952). Je autorem i písní Kačák hučí jak Mississippi, Kovboj od Zlaté řeky… Áda Vodrážka (1912–2002) je znám především jako autor textu Šilhavého mariňáka. Franta Belza, člen Westmanů, složil písničku Stíny nad prérií, a pak i Večer nad chatou. Trampská ikona – český Jack London, Jan Welzl, Richard Haliburton – Bob Hurikán (1907– 1965), vlastním jménem Josef Peterka, se coby písničkář proslavil písní Rikatado. Z jeho pera vzešly i písničky Caballeři, Západ hoří, Starý šerif… Jako Hurikán Duo vystupoval s manželkou 1
Aničkou, zvanou Bo, a to nejen na trampských slezinách. Vedle písniček psal povídky inspirované příběhy z Divokého západu pro sešity Rodokapsu, Rozruchu i dívčí romány pro Večery pod lampou. Je autorem Dějin trampingu. Rudolf Harnisch (1903–???) se zapsal do povědomí trampů písničkami Zlatokop Tom, Až budeš velký, staneš se námořníkem, Hou, hou… Bratři Juristové, Ríša a Ruda, jsou kromě jiných autory známé a slavné písně Letí šíp. Oblibu trampské písničky nemohli hudební profesionálové přehlédnout, a tak trampská a westernová témata začaly hrát i velké orchestry, například R. A. Dvorského, Jaroslava Maliny a Karla Vlacha, pro které tvořili Kamil Běhounek, Vilda Dubský, Jiří Traxler, Karel Kozel a další. Po únorovém převratu někteří z nich emigrovali do zemí, o nichž psali a skládali své písničky. Mezi nimi i skladatel Eduard Ingriš (1905–1991), autor melodie k slavné Niagaře.
Kamil Běhounek, Emanuel Sally Prkno, Jiří Traxler, Eduard Ingriš, Vladimír Eddy Fořt
Kdo je countrista a kdo countryman Prvně vznikla námitka, že ve slově countrista by se mělo po „er“, jakožto tvrdé souhlásce, psát ypsilon. Výraz countrista, jako novotvar, není uveden v pravidlech českého pravopisu, lze se ale řídit výrazy podobnými, například lobby – lobbista, nebo ještě lépe traktor – traktorista. V tomto případě ovšem nejde o pravopis, ale o význam toho výrazu. Slovo countrista jsem použil zcela mimovolně a pár dnů jsem žil v domnění, že jsem ho vymyslel, ale to jen do té doby, než jsem na něj několikrát narazil na internetu. Zatímco tam byl použit jako označení příznivců country hudby, tedy v podstatě jako synonymum slova countryman, já ho chápu rozdílně. V mém pojetí je countrista hudebník, zpěvák, textař, skladatel, producent věnující se country, ale může jim být i skalní příznivec z publika. V coutrymanovi vidím osobnost, která hraje, textuje, skládá, ale kromě toho vnímá žánr šířeji – zajímá se o jeho kořeny a vývoj, organizuje country akce, hledá nové cesty pro její uplatnění a zviditelnění. Slovy Honzy Vyčítala: „Táhne pražce country dál.“ Kdo je v české country countrymanem? Podle mne je to jistě Mirek Černý – propagátor country, ale také textař, osobitý interpret, konferenciér, producent… V šedesátých letech, tedy v době, kdy se o country u nás ještě mnoho nevědělo, uváděl v rádiu pořad Kniha country. Díky němu jsme poprvé slyšeli o Johnnym Cashovi, Hanku Williamsovi, Martym Robbinsovi, Texu Rittrerovi… Míla Jakub Langer – znalec vývoje a historie country, producent Dvoran slávy, což byl v roce 1970 průlomový čin, autor knižní podoby Dvorany slávy… Jiří Grossmann – autor jedněch z prvních česky textovaných countryovek, zpěvák. Jan Vyčítal – propagátor country, producent, kreslíř, jehož Greenhorni byli dlouho vzorem dalším, totéž platilo o jeho textech… Martin Žák – propagátor oldtime country, organizátor škol hry na banjo, kytaru, dulcimer, vydavatel, publicista… Jiří Šosvald – zakladatel Porty. Dále Mirek Hoffmann, Pavel Bobek, Michal Tučný, Tomáš Linka, Jaroslav Čvančara, Jindra Šťáhlavský, Robert Křesťan… Ve smyslu výše uvedeného se může zdát poněkud nadnesený titul Mr. Countryman, jehož se dostalo zatím několika účastníkům našeho lokálního znojemského country dění. Už teď je možno zaslechnout kritiku, zda si opravdu všichni ocenění onen titul zaslouží. Kritici se objeví vždycky. Zkusme snad pro příště navrhované porovnat s výše uvedenými countrymany.
2
Je přirozené, že lidé se stejným zájmem se chtějí setkávat. Ke svým setkáním volí obvykle místa, kde mohou nerušeně mluvit, diskutovat a v případě, že se jedná o muzikanty, tak si i zahrát, zajamovat si, setkat se se svými příznivci. Na počátku 70. let, kdy i ve Znojmě zapustila kořeny country hudba a onen boom dal vzniknout až sedmi kapelám, Znojmo v tom ohledu se vyrovnalo Brnu či Ostravě, uvažovalo se rovněž o založení country klubu, kde by se mohlo hrát, pořádat country diskotéky, zvát si osobnosti toho žánru a podobně. Žel, zůstalo jen u přání. Je třeba si uvědomit, že v předrevolučních časech, či za totáče, jak se říká, byla country stále považována za trojského koně amerikanismu. Vlna zájmu ale přinutila ideology, aby ji trpěli a částečně tolerovali, ale nic víc. To ale neznamenalo, že by se to, co mělo případně takový klub naplňovat, ve Znojmě nedělo, byť ne pod jednou střechou. Byly přehlídky znojemských country skupin, Voraři zvali do Znojma přední kapely i osobnosti country, folku i trampské muziky. Tehdy ve dvojkoncertech s Voraři vystupovaly například prostějovské Zlaté struny, brněnští Hráči a Menší bratři, Taxmeni a Wyjou z Prahy, trampský písničkář Wabi Ryvola, zapovězený folkař Jaroslav Hutka či Kmotry znojemského Country clubu byli konferenciér z Port Mirek Kovařík. To vše a Pavel Bobek a Michal Tučný další akce po několik let zastřešovali svazáci ze znojemského Okresního kulturního střediska. Ne všechny organizace SSM, jak vidno, šlapaly na povel píšťalky socialistických ideologů. Krom toho v Klubu mládeže se ob měsíc konaly takzvané Westerníčky s živou i reprodukovanou country muzikou, recitovalo se, byly pořádány výstavy obrázků, karikatur, fotek a jiných výtvorů souvisejících s country hudbou. Pro každou přehlídku byl vydáván informační bulletin a obdobně i pro Westerníčky. A bylo toho ještě mnohem víc. Na činnost klubu si s hosty připíjí Michal Malč Na tom všem se zúčastňovali a částečně i v pozadí k tomu hraje Jarda Šábes Šabatka podíleli členové znojemských kapel společně. Na tuto činnost posléze, svým pořadem Obchod s květinami aneb Bleší trh, navázala Květinka. Sen o jednom konkrétním místě pro taková setkání – country klubu – ovšem trval. Hned, jak to doba dovolila, oprášili myšlenku Michal Malč a Zdeněk Masan Frank za přispění tehdejšího šéfa kulturního střediska Milana Trojana, který zprvu poskytl prostor přímo v budově své instituce na Rudoleckého ulici (dříve Engelsova). Byla to základna především muzikantů country skupin Květinka, Havrani, Pasát a také tanečníků ze souborů country tanců CouWeT a Victoria. Klub fungoval jednou týdně, vždy v pátek, ale jen pár měsíců do září 1991. Reorganizace znojemských kulturních zařízení, respektive sloučení Okresního kulturního střediska a Městské osvětové besedy, byla příčinou uzavření klubu, ale současně otevřela možnost rozvinutí této klubové činnosti na nové a širší úrovni. Prostor dala zrušená aranžovna ve dvoře Besedy. Bývalé dílny bylo ovšem nutno zkulturnit pro klubové a současně restaurační podmínky, včetně kuchyňského a sociálního zázení. Klub byl stylově vyzdoben a vybaven, například barové stoličky byly upraveny do podoby koňských sedel. To se zvládlo do června 1992, kdy byl znojemský Country klub za účasti Michala Tučného a Pavla Bobka slavnostně 3
otevřen nejen pro příznivce country hudby, ale i pro veřejnost. Klub řídil výbor v čele s Michalem Malčem, šéfem klubovního provozu byl Masan. V tehdejším klubovém zpravodaji Gold Country Echo Michal psal o programových záměrech, počítajících s vystoupeními znojemských i mimoznojemských skupin country, folku, trampské muziky, ale i swingu, dále přehlídek, country bálů, tanečních maratonů… To se týkalo především pátečních programových večerů. Zprvu to tak i fungovalo, ale časem, zejména když pronajímatelem klubu se stal Městský úřad Znojmo, se začaly věci měnit. Masana, který v zhruba v té době odjel na čas pracovat do Ameriky, zastoupil, pokud se týkalo countryového programu, Karel Koželuh. Ne už tak zapálení byli pro stylovou náplň faktičtí nájemci country klubu, jejich cílem bylo vydělat na nájem a pak mít i zisk. Proto měli postupem času tendenci rozšiřovat hudební program o jiné žánry, Stylová výzdoba interiéru a nestylový televizor… například o cimbálku, dechovku… Country klub ve smyslu původního záměru přestal pracovat po roce, kdy znechuceni vývojem odešli lidé z Květinky. Nějaký čas si tam chodili zahrát Touláci. S přídomkem Country byl ještě nějakou dobu klub otevřen jako běžná hospoda, až byl definitivně uzavřen. Má tam prý být pivnice znojemského Městského pivovaru. Nová doba tak umožnila uskutečnit onen sen znojemských countryových muzikantů, na druhé straně k němu připojila i podmínku ekonomické prosperity. Holt, ideál a peníze se nezřídka dostávají do rozporu.
Česká, a samozřejmě i moravská country, na rozdíl od dalších mimoamerických zemí, kde se country hraje, má jednu zvláštnost – v převážné míře je textově transformována do češtiny. To ji na jedné straně činí sdílnější pro širší publikum, z jiné perspektivy to může být viděno jako určitý kvalitativní problém. Jak známo, tuzemská country hudba byla od 60. let minulého století, kdy u nás začal její boom, záležitostí amatérské scény. Kapely hudebně čerpaly z amerických vzorů, textově však byly odkázány převážně jen samy na sebe. Většinu textů tvořili členové skupin sami. Byť v dobré víře, vznikaly namnoze texty nevalné úrovně. Musím přiznat, že i já jsem v době začátků kapely Voraři spáchal texty, na něž dnes, pokud nebyly dávno už zapomenuty, nejsem pyšný. Byla sice snaha pomoct amatérským textařům a součástí vyřazovacích kol festivalu Porta bývaly i besedy či semináře o psaní textů, potíž byla ale v tom, že renomovaným textařům, například Růženě Sypěnové, byla country vzdálená, a tudíž neměli cit pro její obsah. Přesto si myslím, že vlastní tvůrčí činnost měla svá nesporná pozitiva. Mnozí countryoví textaři časem zvládli zásady psaní písňových textů, aniž by při tom vybočili z linky country. Oproti textařům mimo žánr, jejich texty s country soundem více souzněly. Ono souznění však nelze brát příliš rigorózně. Patrně se nám, zejména při použití českých textů, nepodaří zcela smazat jasně slyšitelný rozdíl mezi tuzemským a americkým podáním. Instrumentálně si mnozí naši muzikanti se zámořskými protějšky nezadají, ale ono typické vedení bluegrassového vokálu záleží i na rytmu textu písně. Vraťme se ale k obsahové stránce textů. I přední české kapely učednické doby – Greenhorns, White Stars, Rangers – často v počátcích své profesionální dráhy sáhly po překladech americké lidové poezie. Výtečným zdrojem byla a stále je obsáhlá sbírka sestavená Lubomírem Dorůžkou 4
z roku 1961. Něco vyšlo i v sešitech – Tam, kde teče Mississippi, v úpravě Stanislava Mareše, Cowboyské písně zpracované Vildou Dubským, Po stopách krytých vozů od Iva Havlů… To byla jedna z možných a schůdných cest. Postupem doby byl tento zdroj víceméně opouštěn a dnes jen výjimečně se k němu kapely vracejí. Tam, kde překlady nebo přímo americké lidovky nebyly použity, byly alespoň vzorovým schématem pro vlastní tvorbu. V řadě případů vznikly takto z pera Jana Vyčítala, Mirka Hoffmana, Jiřího Grossmanna národní evergreeny. Profesionálové časem začali spolupracovat s profesionálními tvůrci textů, z nichž mnozí vzešli z téhož prostředí. Ze součinnosti Michala Tučného a jeho Tučňáků s textařem Zdeňkem Rytířem se zrodila řada výtečných původních českých country textů. Bohužel texty jsou v písňové tvorbě stále věcí ošidnou. Kdo má naladěnu k pravidelnému poslouchání některou z českých stanic zaměřených na country a není mu jen kulisou, ale někdy má čas zaposlouchat se do obsahu, pak v proudu příjemných písniček zazní i to, co tahá za uši. Stále si zřejmě někteří autoři myslí, že když do textu nenamixují kovboje, kolty, prérii a pádící stáda (někdy pádí i džípy), pak to není pravá country. Příkladem takového klišé je i písnička Taxmenů Jedu dál. Stejně si v písni Neříkám, že jsi zapomněl… počíná první dáma české country, Věra Martinová. Taxmeni, či alespoň jejich kapelník Jaroslav Čvančara jsou si onoho neduhu vědomi. Vyplynulo to z jeho nedávného rozhovoru se Standou Chmelíkem, moderátorem pořadu Hudební návraty na Country Radiu. Jarda Čvančara avizoval tvůrčí schůzku, na níž se kapela chystá řešit právě obsahovou stránku svých písňových textů. Naznačil, že místo stále dokola opěvovaných krásných ženských a krásných koní by byl raději, kdyby jejich písničky více odrážely aktuálno. Standa Chmelík na to reagoval příkladem z taxmenské tvorby, písničkou o tragickém osudu britské výpravy hledající pod vedením lorda Johna Franklina severní cestu z Atlantiku do Pacifiku. Myslím, že znatelný úkrok od ryze westernové romantiky udělal ve svých textech i Honza Vyčítal. Alespoň tak se mi jeví jeho novější písničky Když v Praze v první jarní den naposled zasněží, Vás chci pozdravit, bratři Mašínové, To je ta hranice, Neklaunova zpověď… „Jako by to, co je kolem nás, nebylo ke zpívání.“ Takto Miki Ryvola na téma obsahu písniček apeloval na autory, aby se ve své tvorbě hlásili k sobě. Myslel tím vlastní zážitky a postoje. Johnny Cash mínil totéž, když říkal, že zpívá o tom, co sám prožil. To je také jedno z východisek pro budoucnost české country. Snad k tomu domácí countristi dojdou a podaří se jim přesvědčit i posluchače na svých koncertech.
TEX-MEX Ač je předmětem našeho zájmu hudba country, v tomto případě směr Tex-Mex, naznačující už ve svém pojmenování prolnutí texaskomexických vlivů, nebude od věci udělat si stručný exkurz do historie druhého největšího státu Unie, do Texasu. Oblast se snažili krátce kolonizovat Francouzi, ale odradilo je nepřátelské i klimaticky nepříznivé prostředí. Území pak bylo součástí španělské kolonie Nové Španělsko. Na počátku 20. let 19. století, kdy se Mexiko vymanilo ze španělské nadvlády, byl Texas jeho součástí. Mexická vláda pod vedením autoritativního prezidenta, generála Antonia Lopeze de Santa Anna, se snažila v severních teritoriích, včetně Texasu, utužit nadvládu. Na mexické sankce Texasané reagovali v březnu 1836 vyhlášením nezávislosti a ustavením Texaské republiky. Výjev z bitvy o Alamo. Dobová kresba. 5
Současně si nárokovali území až po řeku Rio Grande. Mexičané pod vedením Santa Anny vytáhli proti Texasanům do války, porazili je v bitvě u Alama (o kruté porážce zpívá Marty Robbins v písni Ballad of Alamo a také Donovan – Remember The Alamo), ale vzápětí byli Texasané vítězní u San Jacinta. Generál Santa Anna byl zajat, přinucen podepsat kapitulaci a uznání texaské samostatnosti. Boje Texasanů s mexickou armádou podrobně líčí ve svém díle Kniha o kajutě rodák ze Znojemska Karl Postl alias Charles Sealsfield, který byl patrně dobovým účastníkem událostí. Texas následně jednal se Spojenými státy o vstupu do Unie. Tato snaha vyvrcholila v březnu 1846 americkou anexí Texasu. Jeho tehdejší území bylo ještě větší, než je dnes, ale v roce 1850 se za umoření dluhu Texas vzdal části svých teritorií ve prospěch Nového Mexika, Utahu, Kansasu a Nebrasky. V předkolonizačním období obývaly Texas indiánské kmeny Apačů, Komančů, Wichitaů, Atakapančů a mnohé další. V jižních oblastech se prolínaly s kmeny středoamerických indiánů a po španělské kolonizaci vstupovali do Texasu i Hispánci a černoši. V době kolonizace Severní Ameriky organizoval Stephen F. Austin osídlování Texasu osadníky převážně z Německa, Polska i z Čech, respektive z Moravy, hlavně z Valašska. Tito osídlenci si s sebou přinášeli z domoviny i hudbu v rytmu polek a valčíků, nástroje – harmoniku, flétny, a také písně. Prolínáním mexických balad corrido a městského folklóru mariachi, v němž zvuk strunných nástrojů je doplněn trumpetami, s písněmi a hudbou Evropanů se vyvinul styl tejano. Jeho představitelkou bývala Liana Mendozová (1916–2007) a později se stala královnou tejano Selena Quitanilla-Perez (1974– †1995). Ačkoliv hudba Tex-Mex je někdy považována za totéž co Selena Quitanilla-Perez tejano, není tomu tak zcela. Ano, Tex-Mex byl tejanem hodně ovlivněn, ale zatímco tejano se upíná spíše k mexické hudební tradici, Tex-Mex má blíže k americké country, byť v ní také občas zazní ony tejanské trumpety. Za jednoho z hlavních představitelů Tex-Mex je považován akordeonista Falco Jimenez (1939). Začál hrát v sedmi letech v kapele svého otce, již v šestnácti vydal první LP se skupinou Los Caporales. Následovala jeho dlouholetá kariéra v několika kapelách a spolupráce s mnoha světoznámými umělci – Santanou, Bobem Dylanem, Rolling Stones … S Peterem Rowanem, Fredy Fenderem, Wally Drogosem založil v roce 1999 kapelu Free Mexican Airforce. Několikrát obdržel cenu Grammy – za nahrávku Ay Te Dejo en San Antonio (1986), LP Said and Done (1996), současně označené za nejlepší album Tex-Mex, v roce 2015 obdržel Grammy Aword za celoživotní výkon. Krom toho byl laureátem mnoha dalších prestižních ocenění. Zahrál si v několika westernech. Firma Hohner na základě spolupráce s Jimenezem vydala sérii akordeonů s jeho signaturou. Za další hvězdu Tex-Mex může být považován i Ritchie Valens, vlastním jménem Richard Steven Valenzuela (1941–†1959). Všimněte si životopisných dat. Zemřel v nedožitých osmnácti letech. Přesto se dokázal výrazně zapsat do historie Tex-Mex hudby, ale hlavně rock’n’rollu. Pod vedením otce se učil hrát na kytaru a trubku už ve svých pěti letech. Mexický původ jeho rodičů jej přivedl k tradiční mexické hudbě, která zásadně ovlivnila jeho hudební dráhu. Ve stylu Tex-Mex se stala populární jeho španělsky zpívaná píseň La Bamba. Byl ale průkopníkem Chicano rocku, latinskoamerické podoby rock’n’rollu. Ovlivnil jím několik významných hudebníků, jako například Carlose Santanu, Selenu, kapelu Los Lobos. Sám vystupoval s několika svými vzory – Paulem Ankou, Buddy Hollym, Everly Brothers. Jeho pěvecký Ritchie Valens 6
projev je jim také hodně podobný. Ritchie Valens zahynul při letecké nehodě spolu s Buddym Hollym a Jilesem Richardsonem. V roce 2001 byl uveden do rock’n’rollové síně slávy a jeho průkopnická snaha byla oceněna i místem v Síni slávy rockabilly. Mezi velké hudební osobnosti, nejen Tex-Mex, je řazen i Ryland Peter „Ry“ Cooder (1947). Jako banjista si na začátku kariéry krátce zahrál v triu s otcem bluegrassu Billem Monroem a Docem Watsonem. Posléze byl pro svoji všestrannost žádaným spoluhráčem mnoha hvězd hudebního nebe. Ovládal řadu nástrojů – na kytaře často uplatňoval netradiční ladění, rád používal bottleneck, experimentoval se zvuky, hrál na slide kytaru, basovku, na mandolu, mandolínu, různé typy banj a samozřejmě, že také dobře zpíval. Stejně tak rozmáchle cestoval po žánrech – country, včetně Tex-Mex, blues, R&B, world music, folku, rocku… Získal několikrát cenu Grammy – za nejlepší skladbu pro děti, nejlepší LP World Music, nejlepší album s latinskotropickou muzikou, nejlepší popové instrumentální album… Za svoji tvorbu obdržel čestné doktoráty na Královské univerzitě v Kanadě a na kalifornském institutu umění. Ry Cooder je nejen hudebník, skládá filmovou Ryland Peter „Ry“ Cooder hudbu a je také producentem zajímavých projektů. Našinci je díky LP Dvorana slávy I v žánru Tex-Mex asi nejznámější Marty Robbins, vlastním jménem Martin David Robinson (1925–†1982). K hudbě se dostal za války během služby v Pacifiku, kde si oblíbil havajské melodie. Po propuštění z armády zkusil zpívat ve Phoenixu s kapelou svého kamaráda, měl úspěch, a tak se začal věnovat pěvecké dráze naplno. Brzy měl ve Phoenixu i vlastní rozhlasové a televizní show, hostoval i v pořadech jiných moderátorů, získal nahrávací smlouvu s Columbia Records, záhy se stal i členem Grand Ole Opry v Nashvillu. Tex-Mex tvořila jen část jeho repertoáru. Nezpíval jen country, ale odbočoval i do jiných žánrů zábavné hudby. Také ve své vlastní písňové tvorbě čerpal odjinud, ovšem country mu přinesla slávu největší. Prvním celoamerickým hitem se mu stala v roce 1957 vlastní skladba Bílé sportovní sako (White Sport Coat). O rok později měl už světový šlágr El Paso a následovaly skladby Big Iron, Marty Robbins Don’t Worry, Devil Woman a další. V roce 1961 získal cenu Grammy za nejlepší country & western album Pistolnické balady a písně cest (More Gunfighter Ballads and Trail Songs). Grammy Awords byl oceněn i v roce 1970 za nejlepší country píseň Moje žena, moje žena, moje manželka (My Woman, My Woman, My Wife). Byl vyhlášen Umělcem 60. let. V roce 1982 byl uveden do Síně slávy country music a v roce 1998 vstoupil i do Síně slávy Grammy Awards za píseň El Paso. Robbins natočil dvaapadesát studiových alb. Málo se ví, že Marty Robbins byl i vášnivým automobilovým závodníkem americké série Nascar. V české country se texasko-mexický styl mnoho nepěstuje. Některé tejano písně se objevily v repertoáru skupiny Kučerovci. Za Tex-Mex lze považovat písně Greenhornů El Paso z jejich druhého alba a také píseň Feleena z El Pasa z LP Písně větru z hor. Obojí s českým textem Jana Vyčítala. 7
Občas se říká, že Češi, Moraváky a Slezany nevyjímaje, jsou národem, který hned po Americe nejvíc holduje hudbě country. Pro toto tvrzení svědčí množství country kapel, jen předkol Port se jich tradičně zúčastňuje na stovky, z nichž se mnohé zprofesionalizovaly, existuje řada country festivalů… Nad tím vším žasnou i Američané. To ovšem neznamená, že by jinde country nežila. Ostatně její kořeny jsou na starém kontinentu, především v jeho anglosaské části, ale jisté geny převzala i ze střední a východní Evropy. To už je ale dávno a skoro se to nepočítá. To, co se z evropského hudebního cítění dostalo do Ameriky, bylo tam přetaveno do nového zvuku, a jako country sound byl po stoletích exportován na evropský kontinent, tedy nejen do české kotliny. O tom, jak se ujaly ony americké písně v sousedních zemích, chce nyní Countryman informovat.
Slovensko V době, kdy v českých zemích se od přelomu minulých šedesátých a sedmdesátých let country těšila mohutnému rozmachu, za Karpaty jako by její zvuk pronikal jen slabou ozvěnou. Možná silná přítomnost slovenského národního folklóru jí nedala prostor. Fakt je, že i trampská tradice byla na Slovensku opožděná, což bylo dáno i tím, že před vznikem ČSR tam nebyla velká města, z nichž by lidé hledali únik do přírody. Z toho se vymykala snad jen Bratislava a také první trampská osada Waikiki, jak se ve svých Dějinách trampingu zmiňuje Bob Hurikán, vznikla v roce 1928 právě tam. Ono zpoždění se netýkalo jen country, ale i folku. Jako dost exotické zjevení zapůsobil v roce 1970 na pražském Folk a country festivalu Samuel Ivaška (•1948) z Banské Bystrice, když přišel na pódium v bačovské kožešinové vestě, ale místo fujary měl zvláštně tvarovanou gibsonu a foukací harmoniku na krku. Hrál lyrické balady a byť vycházel z Dylana a Donovana, slovenská melodika byla v jeho písních patrná. Posléze vystupoval v triu s názvem Samuel Band a se skupinou Ovečky. Samuel Ivaška Banská Bystrica byla na počátku 70. let patrně kolébkou nejen folku, ale i slovenské country. Vznikla tam, podle dostupných pramenů, první slovenská kapela Jazdci, která už tehdy nahrála několik svých písniček ve Slovenském rozhlasu. O dva roky později se v Bratislavě konal první country festival Luna 72, jehož se zúčastnily skupiny Jaguári ze Skalice, Čierna Ruža z Bratislavy, Western Club z Rače, Prvé ohne z Košic, Zubri z Nitry a Carawel z Hlohovce. Zmíněná kapela Jazdci se v třiasedmdesátém objevila na Portě v Litomyšli a o rok později se s ní Voraři setkali na pódiu velkého festivalu ve Strážnici. Pak se jaksi vytratili. Za slovenskou obdobu finálové Porty by se dal považovat celoslovenský festival Zaprášenými cestami, pořádaný, opět v Banské Bystrici, od roku 1982. Z jeho účastníků jmenujme například Vodopád z Brezna, Pltníky z Hlohovce, Vločku z Bojnice, Lesní škriatkovice z Kozárovců, Chlapce z Prievidze, Inoväť z Martina, bratislavské skupiny Dunaj, Fúzači, Paroháči, Pramene z Bystrice. Tamního festivalu se zúčasnila i u nás později známá recesistická skupina Lojzo. Na festival Zaprášenými cestami jezdily hrát i kapely od nás – Poutníci, Ozvěna, Hop-Trop, Máci… První významnější bluegrassovou kapelou byl Krok z Dubnice nad Váhom, později přejmenovaný na Country kvartet. Jejími protagonisty byli banjista Braňo Blahovec a kytarista a textař Jaroslav Nečesaný. Podobně jako u nás Greenhorni, byl na Slovensku Krok vzorem pro další kapely, které hojně v sedmdesátých a osmdesátých letech vznikaly – Chlapci a Louiziana z Prievidze, Fúzači z Bratislavy, Wagón ze Zvolenu. Na východním Slovensku působily kapely Veslári a Tuláci, také Červíci, kteří se dali cestou 8
progresívnějšího newgrassu. S novou generací se zrodily skupiny Part B a Druhé tváre v čele s bluegrassovým nestorem Robertem Neméthem. Dalším objevem byl Ďugov s banjistou Peterem Henriczym. Na západním Slovensku v devadesátých letech zazářila kapela Zrnko, či jiná bratislavská kapela BG Album, která předčila ostatní především vokální propracovaností a také celkovým vystupováním. Po vzoru Flatta a Scruggse hrávali v modrých košilích a s mašličkami u krku. Pravidelně jezdili i na festivaly do Čech (Porty a Banjo Jamboree) i do okolních zemí. Společně si zahráli se zahraničními veličinami – se Skyline, Tonym Trischkou, Beppe Gambetem, Edi McDadem, jejich písničky hrálo rádio a byly vydány i na hudebních nosičích. Za asi nejúspěšnější bluegrassovou kapelu lze považovat bratislavský Fragment. Vznikl v roce 1983 okolo Svati Kotase, poté, co se bývalý banjista brněnské kapely Poutníci přestěhoval z Brna do Bratislavy. Fragment se záhy vypracoval na jednu z nejúspěšnějších evropských country kapel. Je ovšem otázka, zda jej lze ještě stále považovat za slovenskou akvizici, neboť v ní působí hráči ze třech států, tedy i z ČR a USA. V roce 1995 se Fragment představil na IBMA Showcase v Owensboru v Kentucky, kam posléze přesídlila jejich zpěvačka Jana Doláková – Mougin. Kapela v průběhu třiceti let několikrát Fragment změnila obsazení. V roce 2002 odešel její Zleva: Jana Doláková – Mougin, Jiří „Karas“ Pola, zakladatel Svaťa Kotas a z původní Emil Formánek, Henrich Novák. sestavy zbyla jen Jana a dobrista Henrich V popředí Svaťa Kotas Novák. Fragment má na svém kontě vedle úspěšných koncertů a cédéček i řadu ocenění – Kapela roku 1984, Osobnost roku 1985, Album roku za Sunday Afternoon, dobrista kapely Henrich Novák získal v letech 1991–95 titul Dobrista roku, Svaťa Kotas byl dvakrát vyhlášen Banjistou roku – 1994–5. Fragment byl uznán i českou a mezinárodní scénou. Rozvoji country i na Slovensku prospěl po pádu železné opony styk se zahraničím. V Bratislavě hrávali často vídeňští The Nugget, na festivalech se objevoval italský kytarista Beppe Gambeta v duu s banjistou Tonym Trischkou, s Druhou trávou přijížděl i jejich host Peter Rowan, také se slovenskému publiku i tamním kapelám předvedli Bob Brozman, Donald Young, Curtis Burch, Paul Howard, Stacy Philips... Poté, co na začátku 90. let skončil festival Zaprášenými cestami, country muzikanti, ale i folkaři a trampské kapely se měli možnost setkávat na festivalech Stupavský širák, Dobrofest v Trnavě, pořádaný na počest Jána Dopjera, vynálezce dobra, který se na počátku minulého století vystěhoval ze Slovenska do Ameriky. V Malackách se pořádal Country mlyn, v Banské Štiavnici Strunobraní, V Handlové Country trh, v Myjavě Country ródeo… Jednou z hvězd slovenské country, snad největší, byl Peter Dula, frontman kapely Veslári, který se prosadil i v Nashvillu. Žel, zemřel v pouhých osmadvaceti letech. S jeho jménem je však spojeno předávání výročních cen slovenským countrymanům a rovněž slovenská Peter Dula’s Country Music Hall Of Fame. K protagonistům slovenské country scény patří i Allan Mikušek (1967). Na konci osmdesátých let vstoupil do trnavské Podkovy a podílel se na jejím vyhlášení kapelou roku 1992. O rok později se vydal na sólovou dráhu. V roce 1997 byl na přání Johnyho Cashe předskokanem jeho pražského koncertu. Za tím účelem Mikušek sestavil kapelu AM Band. Ze stručného a prostorem omezeného exkurzu do slovenské country scény lze přesto vyčíst, že slovenští coutrymani se vypracovali na úroveň srovnatelnou s country hudbou v České republice. Není divu, vždyť do přelomu tisíciletí mohli čerpat ze stejných zdrojů. Ani po rozdělení Československa se dřívější kontakty nezpřetrhaly. 9
Radim důrazně a opakovaně zazvonil u dveří policejní služebny. Když se otevřelo malé okénko ve výši očí, objevila se v něm tvář službu konajícího policisty. „Co se děje, hoří?“ „Vykradli mi byt,“ řekl rozrušeně Radim. „Teď v noci?“ podivil se policista, jako by tma nebyla ideálním pláštíkem pro nepravosti. „To já nevím kdy, ale teď jsem přišel domů a vidím vypáčené dveře,“ odpověděl Radim. „Co se ztratilo?“ ptal se zívaje policista. „Pokud jsem si v rychlosti všiml, tak moje kytara,“ odpověděl Radim. „Jenom kytara a nic víc?“ zvedl oči v sloup policajt. „Jo, ale ten nástroj má cenu přes sto tisíc,“ zdůraznil Radim. „Udejte jméno a adresu bydliště,“ vyzval Radima policista a podal si ze stolu blok. „Teď běžte domů, pošlu k vám hlídku.“
Dvoučlenná hlídka přijela do Radimova bytu zhruba za hodinu. Policisté v černých overalech, na nich neprůstřelné vesty, na opasku pistole, teleskopické obušky, slzný plyn, pouta, vysílačky… „Prej se vám ztratila jen nějaká kytara?“ zeptal se nevěřícně jeden z nich a po chvilce dodal: „Jen tak pro pořádek – nedal jste ji náhodou do frcu a krádež jen fingujete?“ „No dovolte, je to můj výrobní nástroj, živí mě, jsem muzikant,“ řekl na to už popuzený Radim. „No dobře, dobře, jako bych nic neřekl,“ vzal policista zpět předchozí nejapnou otázku a sklonil se k zámku. „Vypadá to na obyčejný páčidlo, žádná jemná práce. Tak voni se, vole, kradou už i kytary, to je svět,“ postěžoval si policista kolegovi, který mezitím koukal po vizitkách sousedních bytů. „Hele, když už čumíš, kdo tady bydlí, tak zazvoň a zeptej se, jestli něco neslyšeli,“ vyzval velitel svého parťáka. „Teď už tady nic nevymyslíme. Já nechám ráno na služebně hlášení a vy přijďte kolem poledne sepsat a potvrdit protokol,“ uzavřel vyšetřování na místě činu policista. „To je všechno, co uděláte? Co stopy? Otisky?“ dovolával se větší důslednosti Radim. „Hele, příteli, právě teď může někdo s krochnou vykrádat benzinku, znásilňovat holky na intru, zatímco my tady řešíme krádež nějaký posraný kytary,“ osopil se na Radima policista. „Zítra sem operační pošle technika a my se teď cestou mrkneme po hospodách, zda tam někdo nebrnká na kytaru. Ostatně, jak vypadala?“ otočil se policista už na schodech. „Celá bílá, značka Gibson,“ řekl smutně Radim.
Druhý den dopoledne dorazil do Radimova bytu technik s nádobíčkem. Hledal otisky na klice, na dveřním rámu, ale brzy konstatoval, že pachatel patrně vše důkladně setřel. „Zamykáte na jeden, nebo dva západy?“ zeptal se technik, prohlížeje poškození zárubní. „Vždy na dva,“ odpověděl Radim. „No tak to vypadá, že dveře sice byly vypáčeny, ale jen na oko, asi až při odchodu zloděje. Zárubeň je takto poškozena jen při jednom západu zámku. Dveře byly předtím otevřeny jehlami, takže nikoliv začátečník, ale nejspíš profík,“ konstatoval technik.
Ještě dopoledne se Radim dostavil na policejní služebnu k sepsání protokolu. Do něj upřesnil typ kytary – americký originál Gibson 1959 ES se dvěma snímači Classic Humbucker, bílý lak na těle kytary, krk z mahagonu, hmatník intarzovaný perletí. Zvláštní poznávací znamení – mírně ohnutý ladicí kolík u struny gé. Uvedl také, že má doma ještě dvě další kytary, ale ty zůstaly ve stojanech nepohnuty. Na Radimovu otázku: Jaká je naděje? dostal obvyklou odpověd: „Uděláme vše, co bude v našich možnostech. Nejpozději do měsíce dostanete vyrozumění.“
10
O pár dnů později se sešel Radim s kamarádem v restauraci Na výhoně a vyprávěl mu o podivné loupeži u něj doma. Probírali ze všech stran, kdo mohl mít zájem o jeho kytaru. To, že ji má, věděl kdekdo, vystupoval s ní veřejně. „Je mi jasný, že policajti se na věc vykašlou a nevypátrají nic,“ povzdechl Radim. „Zkouším hledat po zastavárnách, zatím bez výsledku.“ Na druhé straně stolu seděl chlapík, kolem padesátky, srkal kávu a vypadalo to, že se zaobírá jen vlastními myšlenkami. „Poslyšte, mládenci, nemůžu neslyšet, co si povídáte. Váš případ vypadá jako krádež na objednávku,“ řekl neznámý, dopil kafe a odešel. „Sherlock Holmes,“ prohodil za ním Radim. Chlapík se mírně pootočil a usmál se tomu.
Kapitán Šeda shodou okolností řešil případy série vykradených bytů, z nichž zloději kromě šperků a peněz odnášeli umělecké předměty, starožitnosti, novou elektroniku. Zřejmě pracovali na objednávku. Případ kytary, o němž slyšel v restauraci, jako by do toho zapadal. Proto si z obvodní služebny vyžádal protokol o krádeži. Večer Šeda obcházel jako obvykle svoje štace a v baru Modrá lilie si u barového pultu přisedl k Šedivákovi. „Hele, neslyšels nic o bílý vzácný kytaře?“ zeptal se už postaršího beatnika s bílými vlasy. „Myslíte o takový, co na ni hraje Radim Souček od Briliantů?“ věděl Šedivák hned, o co jde. „Já věděl, že se ptám znalce, A co víš víc?“ přisedl si Šeda blíže. „Už jen to, že teď na ni nehraje,“ přemýšlel Šedivák. „Ukradli mu ji. Tak se poptej, ty jistě víš kde. A neflákej to, vzpomeň si, že mi něco dlužíš,“ poplácal Šeda Šediváka po zádech. Ani ne po týdnu zazvonil Šedovi v kapse mobil. Volal Šedivák. „Tak prý u jednoho opraváře kytar si někdo dal přestříkat bílýho gibsona na fialovo.“ „Kde toho lakýrníka najdu?“ sáhl po tužce kriminalista. „Má dílnu v domě naproti Panský bráně, nahoře v podkroví,“ řekl Šedivák a stopl hovor.
Kapitán Šeda vystoupal po vrzavých dřevěných schodech až pod střechu a tam zaklepal na dveře s nápisem Dílna. „Čím mohu posloužit?“ zeptal se stařík, aniž zvedl pohled od ponku, kde svěrkou upínal hmatník ke kytarovému krku. „Chtěl bych si nechat přestříkat kytaru na oranžovo,“ vymýšlel si Šeda. „Takový blbosti já nedělám,“ odfrkl stařík. „A co ta bílá kytara onehdy,“ šel hned na věc Šeda. „Jo, ten vůl na tom trval. Tak zpotvořit skvělej a drahej nástroj,“ zvedl kytarář konečně hlavu od práce, a aby viděl na placku, kterou mu kriminalista ukazoval, nasadil si druhé brýle. „Kdo byl ten vůl, co s kytarou přišel?“ tázal se Šeda. „Toho pupkáče neznám, nikdy jsem ho neviděl, ale byl s ním ten vexlák Tony, dlouhán s přehazovačkou přes pleš. Já tušil, že je za tím nějaká levárna,“ povzdechl stařík. „Kde chytím toho Tonyho?“ chtěl ještě vědět kriminalista. „Tak to já nevím, ale smrdí vždycky hospodou, tak nejspíš někde tam,“ vrátil se kytarář ke své práci.
U Fanynky, v baru druhé kategorie, zkoušelo dopoledne rockové kvarteto, v němž za bicími seděl plešatej dlouhán. O přestávce, když se bubeník vracel ze záchodu, zatarasil mu Šeda nohou cestu se slovy: „Tony, měl bych zájem o bílýho gibsona.“ „O žádným takovým nevím a uhněte s tou nohou,“ mračil se Tony. „No, může být i fialovej,“ usmíval se Šeda. „O fialovým, ani o růžovým nevím a dejte mi pokoj,“ snažil se Tony překročit Šedovu nohu. „Ani ten tvůj tlustej kámoš by nevěděl?“ nahodil udičku Šeda. „Ani Bub….,“ Tony se zarazil a uvědomil si, že se podřekl. „Kdo je ten Bub…, vyklop to,“ to už strkal Šeda Tonymu pod nos placku. „Já o ničem nevím, jen jsem mu poradil. Starej Freehauf s ním stejně málem vyběhl, ale za ty prachy, který mu Bublina nabídl, se nechal ukecat,“ zazpíval Tony.
11
„Tak zítra v deset tě čekám u nás. A opovaž se nepřijít a taky ať tě ani nenapadne dát Bublinovi echo,“ varoval Šeda.
Další den vyťukal Šeda do mobilu číslo Radima Součka. „Tady Sherlock z hospody Na Výhoně. Vzpomínáš? Tak tvoje kytara je na světě. Není sice bílá, ale fialová. Mluvil jsem ale s mistrem Freehaufem, a prej pokud není lak ještě zcela vytvrdlej, dá se sejmout. Kytara je k vyzvednutí u něj v dílně naproti Panský bráně,“ oznámil Šeda, zavěsil, a tak už neslyšel, jak mu Radim děkuje.
Česká televize na kanálu Art nedávno uvedla třídílný dokument písničkáře, čerstvého sedmdesátníka, Vladimíra Merty, Šedá zóna, mapující období let 1948 až 1989, a to z pohledu lidí, kteří ani nekolaborovali s tehdejším režimem, ale nepatřili ani k takzvanému undergroundu. Byla to široká část společnosti od těch, kteří sympatizovali s odpůrci režimu až po řadové členy KSČ, kteří měli výhrady k politice strany. Možná právě ona „šedá zóna“ přispěla k pádu režimu. V dokumentu vystupují písničkáři Merta, Hutka, Mišík, Burian, Dědeček, Nohavica, divadelníci, publicisté… Z pohledu Znojemského countrymana je zajímavé, že v jednom místě první části podkresluje film někdejší orchestrálka Vorařů z roku 1976 Country Boogie, v němž dominuje Pytlákovo banjo. x Letošní Velikonoce ve znojemském veřejném prostoru dovyplnily i dvě znojemské country kapely. V páteční odpoledne na Horním náměstí bavila lidi s pohárkem svařáku v ruce skupina Paroháči. Skutečně bavila, neboť Paroháči si nic jiného, než bavit, za cíl nekladou. A umět bavit lidi různých nátur a zájmů je taky kumšt. Paroháči si za prostředek berou všeobecně známé trampsko-countryové písničky, které si publikum může zazpívat spolu s nimi a taky se tak dělo. K tomu „sedí“ i suchý humor šéfa kapely a moderátora vystoupení Zdeňka Nováka. O den později na stejném místě a takřka ve stejnou dobu se snažila o totéž kapela Sešup. Sešupáci jsou takřka pravým opakem Paroháčů. Samozřejmě, že rovněž chtějí posluchače zaujmout, leč za prostředek si berou vlastní písničky, vzniklé z invence svého frontmana Pepy Barneta. Ačkoliv kapela Sešup už pár let existuje, zatím se jí nepodařilo proniknout do audiomédií, odkud by se jejich písničky šířily ke všeobecné známosti, a poté si je posluchači mohli na náměstí pobrukovat s nimi. To je vždy úskalí vlastní tvorby, navíc, je-li tak osobitá až obtížně zapamatovatelná jako v případě písní Pepy Barneta. Na druhou stranu je chvályhodné, že se kapela drží nekomerční linie a snaží se o vlastní vyjádření svých pocitů, nálad a postojů. Pak je ovšem otázka, zda se takto hodí na „pouťové“ náměstí. Ani při jedné ze zmíněných velikonočních produkcí jsem si mezi diváky nevšiml žádného ze znojemských countristů. Divné, ne? x Sešupu se mnohem většího uznání dostalo o předposledním dubnovém víkendu ve Vlásenici u Kamenice nad Lipou, kde se konalo vysočinské oblastní kolo Porty. Tak jako loni si znojemská kapela odtud odnesla nejen diplom za vítězství v interpretační soutěži, ale i jízdenku na celonárodní finále do Řevnic u Prahy. x V minulých dnech dovršil sedmdesátku znojemský písničkář Ondřej Bob Šťastník. K této příležitosti vydal své premiérové cédéčko, na němž devatenáct jeho písní, kromě něj samotného, zpívají jeho přátelé Cwalda Gajdůšek, Vilda Beran, Karel Procházka, Záviš, Iška Havlíková, Cmunda, Pepa Zábraha, Zdeněk Novák, Honza Jeřábek, také Bobův syn Štěpán a sbor vnoučat. Elektronický podklad sólově doplnili kytarista Jarda Pytlák Říha, klavírista Aleš Říha, saxofonista Pavel Novotný a sólisté kapely Šarivari Swing Band. 12
Westerníčkový country bál ve stylu Limonádového Joa v Klubu mládeže, někdy v roce 1981. 1) Cmunda alias Ezra Goodman z Arizonské obrody a Alena Roupcová jako Winnifred; 2) Iška Havlíková coby Arizonská pěnice Tornádo Lou; 3) Barová kapela: Jeff, Eda, Pytlák; 4) Šťoural Venca Jašek; 5) Kafík v roli koronera; 6) Milan Zezula v podobě místního pobudy, v pozadí hosté Trigger Whiskey Saloonu Marie a Mirek Tesařovi; 7) Ladík Rakušan – odporně bohatý podnikatel Doug Badman; 8) Barmani Jarda Vranovský a Vašek Šalomoun. Joe se nedostavil. ZNOJEMSKÝ COUNTRYMAN Pro přátele country hudby vydává Jiří Cmunda Roupec v autorském vydavatelství ROJ Pokud není uvedeno jinak, autorem nepodepsaných článků je Jiří Cmunda Roupec Neoznačené fotografie: Jiří Cmunda Roupec, případně jeho archív Toto číslo vyšlo v květnu 2016 v nákladu 50 výtisků © Cmunda 2016
