Příhody pivařů Josef Mucha
© Josef Mucha 2013 © Nakladatelství Petrklíč, s.r.o. 2013 ISBN (tištěné): 978-80-7229-520-3 ISBN (epub): 978-80-7229-493-0 ISBN (mobi): 978-80-7229-494-7
ÚVODEM Jelikož jsem původním povoláním hajný, což je povolání, kde nikdy o nějakou tu legraci není nouze, a potom života během donucen prošel jsem několika profesemi, od řidiče všeho možného přes údržbáře, kameníka a podobně, mohu dnes říct, že jsem prožil poměrně pestrý život. V době, kdy mi bylo teprve nějakých těch „cet let“, jsem se navíc kromě nějaké té pracovní činnosti zabýval i trápením několika hudebních nástrojů, které chudinky za nic nemohly, a to spolu se členy několika vesnických kapel. Pro ty muzikanty je ale to, že trpěli moji přítomnost v kapele a dovolili mi trápit slechy posluchačů, věc naprosto neomluvitelná! Mimoto jsem ještě skládal texty vesnických staročeských májů, které dnešní mládež zná leda tak z doslechu od pamětníků, a také tyto máje jsem kázal. Celkem více jak třicatery. Pro tyto texty jsem musel sbírat různé někdy více, někdy méně humorné příhody, které jsem na přání sepsal do jakéhos takéhos bloku povídek o tom, jak se i za „totáče“ dokázali lidé bavit, i když to někdy smrdělo průšvihem. Jména aktérů v povídkách vystupujících jsou pozměněná, neboť většina se jich těší dobrému zdraví a tvrdé ruce. Jména obcí v Posázaví jsou pozměněná též. Jestli vydržíte a přečtete toto dílko do konce, přeji Vám alespoň trochu zábavy v této poměrně nezábavné době. Pokud se bavit nebudete, a přesto vydržíte číst také až do konce, děkuji Vám za Vaši trpělivost a odvahu.
1.
Představte si tichý večer na malém městečku. Co městečku! Větší vesnice to je, jak se říká, „středisková obec“, která se pouze honosí svým pěkným kostelem z padesátých let minulého století, jednou samoobsluhou, dvakrát týdně dojíždějícím lékařem a jednou týdně zubařem, který má svou ordinaci na místní faře k malé radosti pana faráře. A abychom nezapomněli na místní kino, kde jednou týdně promítnou dva filmy bez týdeníku, na ten by se stejně nikdo nekoukal, když to další bude stejně pitomost jako třeba Leninovo mládí, Rudá garda a tak podobně, hlavně že se člověk po deseti pivech za tři kačky alespoň pořádně vyspí! Pak nesmíme zapomenout na jednu docela pěknou sokolovnu, v které mládežníci a jiné složky občas pořádají zábavy a jiné veselice spojené s větší pijatikou a sem tam nějakou tou ránou do nosu. Nakonec pak nejnavštěvovanější zdejší koutek je místní restaurace s mladou paní vedoucí a jedním starým, vysloužilým kulečníkem. Zde se právě dnes večer jako každé jiné dny soustředilo kulturní a schůzovní úsilí několika místních spolků. Předseda spolku chovatelů, zvaného jinak „samci“, přednáší právě v jednom koutě lokálu svou plamennou řeč o boji s myxomatózou a ze všech sil se snaží přeřvat Pepu Císaře, velitele požárníků, kteří schůzují v druhém rohu. Naproti výčepu jako vlci na měsíček vyje několik žen různého věku, u některých těžko odhadnutelného, jinak členek rady žen, které svou schůzí již skončily a usnesení na schůzi přijaté řádně zavlažují, aby se ujalo a asi samo od sebe splnilo. U vysloužilého kulečníku se líně poflakuje několik mladíků posílených pivem, kteří se rozhodli, že si zpříjemní večer partií biliáru o rum. Mají na to svá zvláštní a podivná pravidla, protože se většinou stává, že než dohrají partii do sta, je jich polovina pod stolem a vítězem bývá obvykle RUM. Mezi nimi jak ta biblická „třtina ve větru se klátící“ mává sebou Pepa Kočí. Kočí jménem a bývalý kočí zdejšího JZD, než koně zestárli natolik, že byli odvezeni do vuřtů. Od té doby dělá Pepa v družstvu jakousi „děvečku pro všechno“, pokud se podaří farmářovi polapit ho ráno ve střízlivém stavu. Aby to bylo pokud možná co nejméně, o to Pepa pilně pečuje a z opičky skoro nevychází.
Také dneska je už akorát, protože je neděle, tak aby mu to do rána vydrželo, až se pro něj ráno farmář Fanda zastaví. Pro jistotu má v tašce u dveří několik piv a půl láhve vína; kdyby ho nedej bože k ránu, jak se říká, předčasně opojení opustilo, tak si cvakne, než stačí Fanda vstoupit do dveří. Ale teď je do rána ještě daleko, a tak soustředěně přihlíží hře, každou chvílí zlomený do jiného úhlu, v některých chvílích natolik ostrého, až člověku, který jeho cvičení přihlíží, začínají připadat všechny zákony o zemské přitažlivosti jako čirý nesmysl. Zrovna teď se mu zdařil dokonalý most, který při narovnání spojil s jakýmsi trojitým rittbergerem, ale natolik nevydařeným, že skončil přistáním na plátně kulečníku. Za ten obdivuhodný výkon – vzhledem k jeho stavu – byl odměněn několika nadávkami od hrajících mladíků, a tak se zneuznaný a uražený jejich nepochopením odebral k pultu pro další duševní i fyzickou posilu. „Dve po pysku dostaneš, a nie pálenicu,“ řekl mu jeden lesní dělník, v klidu popíjející své desáté pivo, popadl Pepu za límec s úmyslem odeslat ho domů expres rekomando a svoji větu doprovodil několika kopanci do té části těla, kam se doktoři s oblibou strefují injekční stříkačkou. Ale to neměl dělat! V lokále sedí ještě dva Pepovi bratranci, již také v povznesené náladě. Jak viděli to příkoří na Pepovi páchané, hned jsou na nohou, i když trochu vratkých, a už začala mela. Lesní dělník, „čo ho Jano volajú“, dal ránu jednomu bratránkovi. Druhý bratranec rve Jana za ušisko jednou rukou a druhou se mu podařilo uštědřit jednu do zubů vrchnímu, který to tam přišel urovnat. A již se přidávají další aktéři, kteří doposud seděli klidně u svých stolů, a pořádek a klid ke schůzování si přicházejí zjednat i chovatelé s hasičským bratrstvem. Je z toho zkrátka krásná pranice, jen členky rady žen zachovávají klid, některé ještě pozpěvují, ty starší pozorně sledují, aby jim nic neušlo a měly co referovat zítra v samoobsluze dalším, které se této krásné a vydařené schůze nezúčastnily a budou toho moc litovat. Pranice by se jistě protáhla na neurčito, když ne v lokále, tak ještě venku by pokračovala kdoví jak dlouho nebýt Pepy Císaře, hasičského velitele, který svými sto a patnácti kilogramy živé váhy a mnohaletou praxí, jak takovéto situace řešit, za několik minut zjednal pořádek. Rozehnal je jako vrabce na všechny strany, většinou ze dveří, a na své si přišla i jedna příliš zvědavá drbavá bába, neboť v tom chumlu z oněch slibovaných „dvou po pysku“ také jednu obdržela a bude se moci zítra v sámošce pochlubit viditelným důkazem svých tvrzení, která tam bude ostatním, co měly tu smůlu, že se schůze nezúčastnily, předkládat. Tak se hospoda dočista vylidnila, vrchní řve, že se na to vykašle, a zavírá.
Pepa Císař, který tam po té čistce zůstal už docela sám, mu povídá: „Zavřít to klidně můžeš, ty vole, a zaplať ti to pánbůh, máš je venku všecky, ale peníze jsem od nich už vybrat nestačil. Holt si je budeš muset zkasírovat jindy, anebo bejt místo peněz spokojenej s těma pár fackama, co jsi tady vyfasoval. V těch určitě mít manko nebudeš! Ty budeš mít znát na ksichtě ještě za tejden!“ Po tomto krásném utěšení nešťastného vrchního opouští hospodu i Pepa Císař a městečko ztichlo. Jen členky rady žen si doma libují, jak ten týden krásně skončil, a ta nádherná nedělní schůze! Zase bude týden o čem mluvit! Jenom stará Vlášková, to byla ta, co z oněch „dvou po pysku“ také jednu vyfasovala, máčí kušnu v lavoru a kleje jako dlaždič, ono ji totiž ani tak nemrzí, že dostala po svojí zvědavý klapajzně, ale ony jí tam přitom také vypadly státní zuby, a tak bude muset k dojíždějícímu dr. Práškovi pro nové. A to zase budou otisky, a těch keců od bab v sámošce, když bude chodit na nákup s prázdnou hubou! A ta rypna, stará Kruliška, ta z toho bude mít druhý Vánoce! Takže bábrle Vlášková při tom krásném závěru týdne nakonec dopadla nejhůř.
Josef Mucha velice rád zpíval a hrál přátelům v Kamenné Lhotě v Lesnickém odborném učilišti (1963-1965)
2.
Po včerejším trochu rušném večeru je ráno bez mráčku, sluníčko svítí jako o polednách a klukům začínají prázdniny. První den prázdnin, to je něco pro ně! Jak se jim celý rok nechtělo ráno do školy vstávat, dneska jsou už všichni na nohou, dřív než tátové a mámy. A jako když si řeknou, všichni, někteří bez snídaně, hurá na náves, které se tady honosně říká „městečko“. Mnozí z nich ještě večer doma něco zaslechli o té včerejší veselici v hospodě a teď o tom živě rokují. „A co takhle dát Pepovi Kočovýmu budíček,“ povídá Jirka Ptáček, takové to „kápo“ mezi kluky. „Něco by se mělo udělat,“ nato jeho brácha, který právě doběhl a ještě si v chvatu otírá opocené brýle. „Pustíme na něj jednu gumu, co jsme nespálili o čarodějnicích,“ říká mladý Kubka, také Jirka, nepřestávaje si rukávem otírat nos. Ještě ho nepřešla rýma, kterou si udržoval celých čtrnáct dní před koncem školního roku, aby nemusel psát písemky. „No jo,“ povídá Jirka Ptáčků, „na to ho ale musíme nejdřív dostat z pelechu.“ „Jdeme očíhnout terén,“ brácha Venca na to, „ňáko už ho ven dostanem! On bude stejně pod parou, aby ho farmář nesebral na pole!“ Válečná porada skončila a už se parta junáků opatrně krade zadem mezi zahradami na kopec, kde pod strání u rybníka stojí domek Pepy Kočího. Domek je to neudržovaný, střecha samá díra, okna špinavá, protože, jak už víme, jeho majitel tráví většinu volného času v hospodě a je starý mládenec. Kdysi prý býval dobrý muzikant, a dokud žil jeho táta, který byl dlouhá léta vdovec, udržoval i domek v pořádku. Ale po jeho smrti Pepa nechal hraní, o domek se přestal starat a pomalu propadal alkoholu. A domek chátrá. A co nemá ty koně, jde to s ním z kopce doopravdy valem. Jídlo si neuvaří, ani snad neumí, nebo to zapomněl, do družstevní jídelny dochází nepravidelně a doma netopí ani v zimě za největších mrazů. Není proto divu, že chátrají tady dva v páru. Domek a jeho majitel, pomalu a jistě. Sem se tedy vypravila parta školáků první prázdninové ráno, aby provedli Kočímu taškařici, na které se domluvili na městečku. Jirka Kubka už je tu za nimi se starou zadní gumou od traktoru, která jim zbyla z večera o čarodějnicích.
„Jak ho dostanem ven?“ ptá se kluků. „ Přece nebudem čekat, až se vyspí? To pak budou vzhůru sousedi, a ty by nás hnali! Že si z něj děláme legraci! Mě by fotr doma přerazil, měl bych aspoň čtrnáct dní zaracha a máma by o mě zpřerážela všechny prádelní vařečky, co jich doma máme! A ještě navrch ty rýpance koštětem, o tom ani nemluvím!“ „Mně by táta taky pobouchal paroží,“ povídá Jirka Ptáčků, „musíme ho dostat ven, než se lidi vzbudí!“ „Já vím, jak na to, volové,“ povídá Vašek, „vlezu nahoru na půdu, vezmu to zadem, má tam samou flašku od píva a od kořalky. Budu tam s tou veteší rachotit, jak vyleze, pustíme gumu a všichni musíme hned zdrhnout tady do roští, aby nás nikdo neviděl. A kdyby nás někdo honil, do toho trní za náma nikdo nepoleze. Velkej chlap se tam ani neprotáhne!“ Dojednáno a hned to spustili! Vašek dělal na půdě brajgl, jako když se stěhuje pivovar, a Pepa doopravdy vylezl. Ještě silně pod parou, a už má v ruce otevřenou lahvičku piva, leze jako jezevec z brlohu, prská a nadává. „Právě – škyt,“ vrčí Pepa a hrabe se ven. „Šífky“, to je Pepův název pro kov i papír vydávaný státní bankou československou, zkrátka – peníze. Jen se dostal klukům do lajny, Jirka už pustil z kopce gumu, jak bylo dojednáno, a tím mu i znemožnil pokračovat v trestné výpravě na Vaška, který dosud řádil na půdě. Pneumatika se rozběhla a po několika desítkách metrů začala na nerovném terénu poskakovat. Rychlost se neustále zvyšovala, zvyšovala se i výška a délka skoků rozjeté pneumatiky. S tím ovšem kluci nepočítali.! Několik metrů vedle domku se guma odrazila asi do pětimetrové výšky, dopadla těsně před Pepu, při výskoku mu vyrazila láhev s pivním mokem a jejího nositele skácela pod okap. Dalším skokem dopadla doprostřed silnice zrovna před projíždějící auto, které smykem zastavilo, a řidič se za hrozného láteření škrábal ven z jeho plechových útrob. To už byli kluci v křoví a napjatě sledovali, jak to dopadne. „Boha Kristuš Máriu, ty somár jeden, čo to tu vystrájaš? Zadrhněm ťa jako zajaca! Chcel si ma dobit, šak, za tu včerajšiu po pysku! Šak já ti ukážem, habžan jeden!“ A už se opět Jano, kterého známe ze včerejšího večera, chystá dokončit to, co včera tak zdárně započal. Pneumatika, která všechno zavinila, již před chvílí skončila svoji pouť v rybníce dost daleko od břehu. „Nechte toho, chlapi,“ volá na ně ze zahrady Pepova sousedka Blažková, „ tu gumu pustili z kopce kluci, já je zahlídla, ale na tu dálku jsem nepoznala, čí to jsou. Já už taky tak dobře nevidím!“
„Tak právě, škyt, co tady prskáš, škyt, mě to málem zabilo, i pívčo mám rozlitý, škyt,“ brumlá Pepa a hrabe se zpod okapu. „Vezmeš mě s sebou, škyt, vedle k hospodě, ať jsem pryč, než přijede Fanda, škyt,“ plánuje Pepa další program. Na kluky, původce toho rámusu, dávno zapomněl. „Nikam nepojedeš, násavko jeden, potáhneš s námi pěkně na pole, nebo ti jich naložím, že by to ani ten šofér nedokázal!“ mění rázně jeho plány Blažková. A zrovna za jejími zády dodávka řízená farmářem, kterému se Pepa chtěl vyhnout. „Nebejt těch smrkánů, tak jsem to stihnul akorát,“ vrčí Pepa a nerad se posunuje k autu. „Neměl bych tě s sebou ani brát, táhne to z tebe jako z vinopalny,“ nadává farmář, „ale to bych tě v práci neviděl, jak je rok dlouhej. Tak se tam koukej navagonýrovat, vašnosto, oni z tebe tu opici dneska báby vyženou! Bude hezkej pařáček, a to ti bude po včerejším tahu breptat jazyk na půl hodiny. Vezmu tě s nima až ke křížku, odtamtud to máš do putyky přes hodinu pěšky, tak si myslím, že se z pole nevypaříš. Jedině snad žízní, když trochu popoleze teploměr!“ V poledne je doopravdy teploučko, jak Fanda předpověděl. Na poli u křížku ženské s Pepou sbírají kámen vyhrabaný na povrch při melioracích a svorně nadávají na melioráky, že kvůli jejich šťourání zůstane takový kus pole ladem. Traktorista, který popojíždí s vlečňákem, je v kabině traktoru také napolovic vařený. A co teprv chudák Pepa! Horko jako v peci, v krku čím dál tím víc sucho, hladina alkoholu klesá a kocovina po včerejším sezení se projevuje se stoupající tendencí. Konečně se na obzoru objevila farmářova dodávka, v které přiváží Fanda na pole oběd a něco k napití. Než stačil traktorista zhasnout motor, Pepa už se žene k autu. „Pivčo, právě, jak povídám, máš?“ zajímá se. „Tak po obědě se nesháníš, co?“ odsekl Fanda. „Ráno jsi nebyl ani přihlášený, tak jsem lístek na oběd musel dát ze svého. K pití je stejně jenom limonáda nebo čaj. Víš, že v práci nesmíš nasávat! Koukej si dát oběd a ňákou tu krkavou vodu, ať mi tu do večera nelekneš! Kdybys natáh brka, tak za tohohle hicu budeš do večera už zavánět a funebráci by s tebou nic nechtěli mít! A ještě by jim pak v krematoriu mohla bouchnout pec, vždyť jseš tou šnábou procucanej skrz naskrz!“ „To chci říct, moc mi tady neprskej,“ brání se Pepa svým obvyklým rčením, „je to stejně, hromovina hromová, právě, bez pivča mi to žrádýlko, jak povídám, těšínko poleze do krku! Zasloužili byste, vy frajírci, k soudečku! Za tyhle nápadíčky, právě, a všicínci! Člověk se na šífky namaká a ani pivčo nedostane! Zasloužili byste do držtičky!“ Jak začne Pepa mluvit zdrobněle, znamená to, že je rozčilen na nejvyšší míru. A to také
rozčilen je, a ještě znechucený, cítí se ublížený. Pomalu a s nechutí polyká „žrádýlko“, jak nazval karbanátek s bramborem, a přemýšlí, kterak by z pole zmizel. Ale naději nemá žádnou. Fanda ho s sebou nevezme, do hospody je hodina pěšky a baby by ho stejně nepustily. „Ty by mě sežraly, právě, satorie jedny, kdybych se jim ztratil,“ myslí si Pepa a smiřuje se s tím, že to do večera bude muset vydržet. „Ale počkej zejtra, právě,“ dumá Pepa, „to mě střízlivýho nedostaneš!“ A vskutku má na zítra Fanda malou naději, že by Pepu donutil k nějakému pracovnímu výkonu. Když si totiž Pepa dá takovýhle závazek, splní ho, pokud ovšem má „šífky“, ne na sto, ale na dvě stě padesát procent. To se dokáže tak upravit, že báby a farmář, který pro ně přijede, ho najdou ležet a spát na hromadě škváry asi padesát metrů nad chalupou, kam pravidelně v takovéto plánované a někdy i neplánované akci složí svoje kosti. Obvykle mívá po tom schrupnutí tak kolem deváté hodiny ráno v krvi tolik alkoholu, že by to stačilo na odebrání řidičského průkazu všech zaměstnanců středně velkého ČSAD.
Josef Mucha přemýšlí, jestli půjde za děvčaty, nebo…
