SKUTEČNOST N
E
Z
Ř Í D Í Ročník
Á
V
I
R E D A K Č N Í
S
L
Á
KRUH
III.
V
R L O N D Ý N E
E A
V
U
MNICHOVE
("nor 1951.
Číslo
O B S A ¡I DISKUSE ZÁKLADNÍ
PROBLÉMY
C5-
ZAHRANIČNÍ
k třetímu výročí února 0 NA SI NEZÁVISLOST
POLITIKY
Otto
Smutný
Pruj. Dr. Jaroslav
Stránský
,CO DĚLAT?"
Nová literatura Dopisy Z i n y a politika
V. V.
ZPKT K HLUBINĚ BEZPEČNOST) BRATRSTVÍ VĚŘÍCÍCH
Friedman
Jaromír
SOCIALISTICKÝ REALISMUS V KOMUNIS1: ICK ít SOUSTAVĚ
Deyl Man
Justus Otakar
E
Březina
2.
ČTENÁŘŮM
„SKUTEČNOSTI!
Obracíme se n a čtenáře nezávislé revue ,,Skutečnost" s prosbou o zaplacení předplatného. Naše z á v a z k y vůči tiskárně a n á k l a d y distribuční jsou tak značné, že další Skutečnosti
bude ohroženo, nenalezneme-li
a svých čtenářů dosti
vycházení
porozuměni.
Prosíme o v y r o v n á n í předplatného za minulý rok všude tam, kde je to jen trochu možné, zejména však o zaslání předplatného na rok 1951. Čtenářům, kteří na tuto naši zdvořilou prosbu nebudou reagovat, nebudeme moci zaručit další zasílání
„Skutečnosti".
Doufáme, že naši odběratelé pochopí obtíže, které jc nám překonávati při v y d á v á n í nezávislého měsíčníku a že v y r o v n á n í m předplatného zabezpečí jeho další existenci. ADMINISTRACE. ZMĚNA
ADRESY
ADMINISTRACE.
Administrace „ S K U T E Č N O S T I přesídlila do Londýna, Předplatné, o b j e d n á v k y a změny, adres odběratelů hlaste lask. n a : Míddlesex,
NEOPOMEŇTE ADRESY UPOZORNĚN/
„ S K U T E Č N O S T " , 28, Orchard Crescent,
NIKDY
NOVÝCH
OZNÁMIT ZMĚNU
ODBĚRATELŮ.
ODBĚRATELŮM
VE
SVÉ
JANEČEK,
expedice a předplatného
adr.\
LHS,
za ,.Skutečnost"
ADRESY.
ROZŠIŘUJTE
ŠVÉDSKU
A
Naše čtenáře ve Švédsku a v Dánsku upozorňujeme, p. Miroslav
Edgwarc.
England.
UPPSALA v těchto
V
ZASÍLEJTE
NÁM
"SKUTEČNOST"
DÁNSKU: ie náš spolupracovník
7, selask. ujal vyřizování zemích.
ve Švédsku,
korespondence.,
S K U T E Č N O S T Nezávislá revue,
D
i
s
k
u
Od
s
—
e
Řídí redakční kruh
únorového
puče
uplynuly
demokratů,
která
byla
typickým
znakem demokratů,
dosud
nepřímo
turních
pracovníků Často
tického
posílí je
formálně
problémech,
nosti.
Přinesli
jsme již a také
uvítáme
diskusi
v tomto
o to, aby bylo dosaženo za velmi
otázkách
nalezne
censi
přinášíme
rozvedeny,
Uvítáme miku, přední
která
každý
přispěje
politické
veřejnosti
mohla
zjistit,
v kterých
výtahem
z přednášky
Místě),
zahraniční knize
Tato
zatím
co
je
dosud
českoslovenkterý
nepo-
politických
stranicko-osobními
boji
hlavní
a pracovníky.
o příčinách přínosem
a
a
kul-
půlkami,
úkoly
demokra-
a jaké Dr.
jsou
Break-Up
v tomto
jejich
zahra-
nesouhlasu. o
nékolíka
československé
Democracy,
jsou
Povav
pojednávající
Czech
v níž
kolektivní.
ani žádoucí.
příčiny
rozbor
ohledu.
československých
načrtnuté
tra-
jejíž
re-
argumenty
diskuse.
vScnou
Domníváme
of
situace, budouc-
se Čechoslováci
ideové
{důkladný
a kniha,
na nedávnou
otázkách
této
tak stane
to možné
Otty Friedmana,
politiky
myšlení.
články
specificky
a že se diskuse — není
celé
a osvětlením
podnětné
podstatných
The
každou
politického
názory
některé
východiskem
příspěvek,
své uvážené
diskusí
názorů
přednáška
theoretickým
k vyjasnění
myslitele
předložit
mnohých
o nejzávainějŠích,
jednoty
se rozcházejí
vážný
a rozkol,
zmatek
Energie
na sebe navazovat
v kterých
být
zavládl
být cenným
přinášíme
úplné
ve Friedmanově
na jiném
může
diskusí
budou
československé
čtenář
by
důležité
diskusi
aspektech
gedie
že pisatelé
shodují,
Zahajujeme základních
lisle
co neikonkretnSjší,
Doufáme,
ničních
1951.
českoslo-
násilí, orgánu
podkladu,
důkladnou
ujasnění
Nejde
však
nejednotnost
zastupitelském
neplodnými
politického
problémech.
žujeme
Únor
nepovšimnuty.
jejíchž
Nyní
ovšem
—
komunistického
ve vlasti.
vyčerpávána
takřka
bezcilnost,
úspěchu
jednotném,
postavení
opravdového
Slabost,
V nejvyššítn
se, že je na čase zahájit
Domníváme o onšch
alespoň
zbytečné
postrádají
roky. z příčin
v exilu.
komunistické
e-jáht zůstávají
zejména
tři
jednou
Čechoslováků
chybná
které
R o č n í k . 3 . Číslo. 2 .
,
venských
ských
—
a neosobni, Zvláští
třeba ostrou
vyzyváme
se, že především minulost
a svůj
k účastí
kritiku
oni mají politický
a
všechny
polenaše
Československé program.
*
Příspěvky
z a s í l e j t e na
adresu
28,
Orchard
Crescent, E d g w a r e ,
Middlesex,
England.
SKUTEČNOST
•¿7
šluse, že právě ti, j i m ž šlo o to, a b y nás dostali d o područí, jsou zárukou naší samostatnosti. Jejich idealisováním Čechoslováci ídealisovali a mravně podporovali lidi, kteří utlačovali národy Čechoslovákům blízké a znásilňovali demokraty (Mikolajcíyka) v okolních státech (Polsko, Maďarsko). Českoslovenští demokraté, nejenže nepodporovali své přirozené demokratické spojence v okolních státech, nýbrž mravně podporovali jejich nepřátele. Dnes, naproti tomu, očekáv a j í pomoc o d západních demokratů, kteří se m a j í ríditi m r a v n í zásadou, kterou českoslovenští demokraté v letech 1943-48 opustili. Ž á d a j í na nich, aby je podporovali proti komunistům nejen z důvodů oportunních, nýbrž také a hlavně proto, že komunistická diktatura je m r a v n ě škodlivá a nespravedlivá, Nelze očekával od druhýchj co nejsme ochotni provádět sami. Jsou českoslovenští demokraté ochotni upřímně podporovat, podle svých sil, aspoň mravně, demokraty polské, bulharské, maďarské a ruské? T o je v á ž n ý problém mravní, o kterém třeba uvažovat, diskutovat a rozhodnout se. N e j d e o to, odměřovat, kdo se dopustil chyb větších, ale nutno si ujasnit, nakolik si Čechoslováci své mezinárodní postavení m r a v n í pokazili sami. Uznáme-li zásadu, že jsme ochotni podporovat demokraty v ostatních státech, naprosto to neznamená, že se musíme stát pasivním objektem demokratických velmocí. Přibližná od r. 1944 Čechoslováci podporovali zásadu absolutního nadřazení pěti velmocí v Bezpečnostní radě a při jiných příležitostech. T a k o v é stanovisko je pochopitelné 11 občanů těchto velkých mocností, ale příčí se z á j m ů m malých národů. Avšak 1 v e Spojených státech se vyskytli lidé, kteří žád a j i změnu hlasování v e sborech Spojených národů, a b y b y l o možno přehlasovat agresivní velmoc a aby se tak prohloubil v l i v inetiších národů na uspořádání světa. Je v zájmu Čechoslováků, aby bedlivě sledovali tyto tendence, 2.
POMÉR
IÍ
NĚMECKU.
Čechoslováci vedli o d v ě k ý boj proti německému útlaku. A l e Masaryk (a také Hus a jiní) rozlišovali mezi dobrými a špatnými Němci, mezi Goethem, Beethovenem s jedné a Bismarckem, prušáctvím s druhé strany. Usiloval o přátelskou spolupráci s Němci demokratickými. T o b y i o nejen m r a v n í správná, nýbrž zároveň také jediné realistické sta-
novisko pro stát ležící v blízkosti mocného Německa. S tím souvisel také náš poměr k německé menšině v Československu. V p r v n í republice Masaryk i Beneš se snažili o co nejužší dohodu s německou menšinou. T a k velikou váhu kladli na tento úkol, že oni, socialisté, se neroz pakovali dosáhnout vládní spolupráce s Němci v koalici let 1926-1929, zíl cenu vehnání socialistických stran do oposice. V prvních letech po Mnichově president Beneš i jiní českoslovenští politikové zdůrazňovali, že se žádného československého občana německé národnosti nevzdáme. T a t o politika byla později zvrácena v hromadný odsun. Způsob, j a k ý m byl odsun prováděn, rozhořčil některé z našich ncjlepších přátel v zahraničí (na př. řeč posl. Miss Rathbone v anglické sněmovně). Opět jsou zde dva p r o b l é m y : m r a v n í a mocenský. Mravní problém bude Čechoslov á k y tížit, pokud si j e j nepřiznají- Z mocenského hlediska třeba vidět, že sudetští Němci jsou dnes v Německu a v y k o n á v a j í určitý tlak na německou politiku. D v a problémy, jejichž rozboru b y se měla věnovat zvláštní pozornost. P o p r v é světové válce Masaryk a Beneš očekávali, že N ě m e c k o bude demokratické a že bude možno s ním spolupracovat. P o druhé světové válce Beneš s t a k o v ý m v ý v o j e m nepočítal a sdílel Churchillovu a Rooseveltovu domněnku, že N ě m e c k o zůstane po d v č generace v područí a pod kontrolou čtyř velmocí, které je budou pomalu v y c h o v á v a t k demokracii. Za l a k o v ý c h okolností nezdálo se ovšem nutným brát zřetel na veřejné mínění v poválečném Německu. Českoslovenští politikové v L o n d ý n ě za v á l k y podporovali stanovisko Vansittarta, který neuznával existencí dobrých Němců. V i š e ň , třebaže pochopitelná za v á l k y , není d o b r ý m poradcem. Vyhnavše Němce, Čechoslováci cílili, Že budou proti reuisiomstickým snahám německým potřebovat zvláštní podpory Sovětského Svazu. T í m se jejich závislost na n ě m ještě více prohlubovala. K d y b y došlo k spolupráci mezi demokratickými Němci a demokratickými Čechoslováky (na př. v rámci evropského sjednocení) odpadl b y ten strach, který přispěl k závislosti na Rusku. 3.
SPOLUPRÁCE S MALÝMI NÁRODY STŘEDNÍ EVROPY.
Masaryk v , N o v é E v r o p ě ' (1917) doporučoval dobrovolnou federaci středoevropských států. Malá Dohoda tento úkol nesplnila.
3.4
SKUTEČNOST
Roku 1940 československá a polská vláda v L o n d ý n ě se dohodly, ž e budou připravovat konfederaci, ke které se ostatní středoevropské státy budou moci připojit. Československá vláda však později od této dohody ustoupila. P r o b l é m však zůstává. K d y b y existoval semknutý blok středoevropských národů, mohl b y klásti daleko větší odpor expansi vnosti německé nebo ruské, než ojedinřlé státy malé. KromĚ toho větší celek b y l b y prospěšný i hospodářsky. Středoevropská propagační.
federace
má také
význam
Komunisté m a j í program dyna-
mický, slibují plánovité hospodaření v e větším
nadnárodním
celku.
Tato
část
jejich
programu získala jim mnohé stoupence na levici, podobně jako organisování evropského hospodářství nacisty získalo těmto mnohé stoupence v československé v y z d v i h o v á n í federace
pravici.
jakožto
Proto
politického
cíle má v ý z n a m propagační, i k d y ž se může při tom uvažovat, zda se k tomuto cíli lépe dojde rostoucí spoluprací funkční, nebo pres konfederaci anebo jinou cestou.
Habeas
animam
.
.
4.
POMĚR K OTÁZKÁM EVROPSKÉHO SJEDNOCENÍ.
Evropské sjednocení má podobný propagační v ý z n a m jako středoevropská federace. Je jasné, že evropské státní hranice se staly překážkou masové v ý r o b y a moderního hospodářství. Hospodářské obtíže přispívají k vzrůstu komunismu. Musíme počítat s tím, že se Sověty v historicky dohledné cobi' pokusí o ovládnutí západní E v r o p y . Semknutá E v r o p a jim může odporovat lépe než E v r o pa rozkouskovaná. Vzrůst blahobytu, který b y v y p l y n u l z evropského sjednocení, měl b y také propagační v ý z n a m za ,,Železnou oponou." Je nutné, abychom rokovali o způsobu, jak se sjednocení má provádět. Zda souhlasíme s těmi, kteří jsou ochotni se spojit jen se socialisty, nebo jen s katolíky, anebo na základě jiných zvláštních podmínek. Je možné, že se evropským sjednocením některé strany a hospodářské tendence posílí a jiné oslabí. P o d l e -mélio soudu, podmínkou sjednocení má býti nikoli takterá politická doktrina nebo náboženské krédo, nýbrž jedině oddanost zásadám demokracie a důsledný odpor proti všem tendecím diktátorským.
.
. . . V těchto dnech se odehrával ještě jeden proces, o kterém se musím zmínit; soud nad katolickými duchovními v Praze. Je to poslední článek v dlouhém řetězu přízraků. Procesy, v kterých obžalovaní obžálovávají sami sebe, v kterých staří komunisté, kteří se nikdy nezacltvěli před hrozbou mučení, dokazatelní lžou, aby mohli požádat o odsouzení. Procesy, při kterých se kněží póiiiíují a lítí svůj život, lžou, lžou sobě samým ukazujíce na svou vinu. Toto je skutečnost, která bude v dějinách charakterizovat naši dobu. Často se říká, že jejím hlavním rysem je vynález rozložení atomu; je nutno připojit rozložení duše. Nevím, který z těchto dvou vynálezů je strašnější. Oba však ohrožují život samotného lidského pokolení. Liberální hnutí novověku započalo dovoláváním sé ,,habeas corpus.". Ve dvacátém století, v okamžiku, kdy jsme se domnívali, že otázka blahobytu každého z nás je rozluštěna, jsme vrženi do obranných řad, daleko zpět. V tomto okamžiku by měl znít povel nového hnutí odporu proti totalitě „habeas animam": právo každého člověka na vlastní duši. Ignmio SILONE ( Z řeči pronesené bodu kultury — Bruxelles, listopad
na schází mezinárodního 1950).
výboru
Knnresu
pro
svo-
•¿7
SKUTEČNOST
K TŘETÍMU VÝROČÍ ÚNORA JAROMÍR SMUTNÝ
(Londýn).
V mezinárodní politice se už vžil výraz ,,Mnichov" pro známý druh politického ustupování. V naší vnitřní politice se asi také ujme výraz ,,únorové politiky" pro politický postup charakterisovaný událostmi, které se sběhly u nás v únoru Obé jména jsou data dvou významných mezníků v naší soudobé historii a zůstanou také symbolem určité politiky své doby. T J S A T I úvahu k v ý r o č í událostí, které v y vrcholily únorovým pučem komunistů, není věc ani snadná, ani příjemná. Není snadná proto, Ze v krátkém článku není možno se rozepsat o příčinách, které nás k únoru dovedly, a není příjemná proto, že nám znovu přivádí na. mysl okolnosti, za j a k ý c h tento československý převrat b y l proveden a které měly v zápětí nejen nesmírné následky pro celý stát, ale postavily nad to i československou demokracii v nepříznivé světlo. A chtěj nechtěj vnucuje se v ž d y i otázka, zda demokracie neprohrála také trochu svou vlastní vinou. Příčiny, které nás d o v e d l y k únoru, jsou v hlavních rysech známy a historie únorov ý c h událostí také nebude dlouho záhadou. V z p o m í n a j í c e dnes tohoto v ý r o č í připomeňme si co nejstručněji nejbližší naši minulost a společnou přítomnost i budoucnost. Válka j e v e l i k ý p o h y b mas a oživuje vědomí jejich bolestí a tužeb. V myslích, lidských zástupů, které nesou tíži v á l k y na svých bedrech, v y v o l á v á touhu po spravedlivé] ší úpravě jejich životních podmínek a po rovnoměrnějším rozdělení břemen. Proto válka b y l a v ž d y c k y východiskem velkých sociálních hnutí, ať směrem do leva nebo do prava, podle toho, k d o ji vedl a proč ji v e d l . P r v á světová válka, která přinesla osvobození potlačeným národům evropským, v y tvořila příznivé p o d m í n k y k velkému politickému i sociálnímu převratu v carském Rusku. T ě c h t o podmínek, kterých nedovedli využiti ruští demokraté, využili obratně bolševici ke své ultraradikální revoluci sociální. U nás, pod duchovním v l i v e m Masar y k o v ý m , v národě, jenž měl hluboké tradice demokratické, v e d l y revoluční tendence poválečné k rozumné míře sociálních a hospodářských reforem, které, i k d y ž b y l y krítisov á n y jako radikální, se v e svém v ý v o j i a v e svých důsledcích ukázaly zdravé a úspěšné. Druhá světová válka měla následky stejné, v ohledu sociálním ještě p r o n i k a v ě j š í : k a ž d ý
stát, jenž se v á l k y zúčastnil a v němž válečné události uspíšily nutnost hospodářských reforem, šel svou vlastní cestou a jednal podle vlastních metod. I Velkou Britanii, zemi v e všcch vrstvách hluboce konservativní, ale která m á velmi ž i v ý smysl politický i sociální a která v e své politice se řídí o p r a v d o v ý m i ohledy na zásady mravnosti a prosté lidské slušnosti, stejně j a k o praktick ý m i zásadami životních realistů, přivedly poválečné nutnosti k neobyčejně radikální — aspoň pro tuto zemi — politice sociální. Jaké úkoly měla před sebou za druhé válk y naše politika pro dobu poválečnou? Především bylo třeba počítat s nezbytností nového sociálního a hospodářského uspořádání, nehledě na jiné problémy v y v ě r a j í c í z likvidace v á l k y a německé okupace, šla o to, jaké ref o r m y dělat, j a k ý m způsobem a j a k daleko v těchto reformách jít. Z a druhé b y l o nutno předvídat, že dojde k zápasu o v l i v na rozsah těchto reforem a o to, kdo je bude uvádět v život. P r o náš stát připravil demokratický a velmi p r o n i k a v ý program dr. Beneš m . j . s v ý m spisem „ D e m o k r a c i e dnes a z í t r a " , českoslovenští komunisté v Moskvě připravili pod v l i v e m sovětským a za účasti sovětských praktiků svůj program vlastní. Nevýhodou demokratických stran bylo, že zásady Benešova programu neformulovaly jako návrh svého vládního programu, takže při moskevských jednáních ij březnu mohl býti dán na pořad jednání jen jediný hotový návrh připravený komunisty, jejž demokratičtí zástupci pak skoro pasivně přijali jako t. zv, program košický. V této věci komunisté dosáhli nesmírně cenného úspěchu, neméně cenného nežli byl jejich úspěch při obsazení vedoucích míst v p r v é košické vládě. Presidentu republiky bylo jasno již 2 jednání s komunisty v Moskvě r. 1943, že se za žádných okolností n e v z d a j í úsilí o uchvácení vší moci v e státě, jestliže budou míti k tomu příležitost a příznivé p o d m í n k y . Dr. Beneš
30 založil svůj program obrany proti tomuto nobezpečí na v ý c h o v ě lidu k demokracii a snažil se zabránit, a b y se v y t v á ř e l y p o d m í n k y vhodné pro komunistickou agitaci. Hlásal proto potřebu demokracie nové, která by vyšla vstříc oprávněným tužbám lidu. Vštěpoval lidu víru v tuto demokracií a víru v e v í tězství svobody a míru, budou-li opřeny o práci a správné chápání úkolů každého občana. Jeho apoštolské hlásání v í r y v demokracii — vtělené v nesčetné p r o j e v y k delegacím ze všech vrstev a krajů, které k němu přicházely, nebo k nimž zajížděl, v p r o j e v y , kterým se dostávalo nejširší publicity — padlo na dobrou půdu. Očekávalo se s oprávněním, že úspěch společné práce všech demokratů — a nikdo nemůže popřít, s jakou vehemencí demokratické strany proti komunismu propagačně pracovaly — se p r o j e v í v e volbách; je jisté, že úspěch b y se b ý v a l projevil, k d y b y ke svobodným v o l b á m bylo došlo. A mohutné manifestační p r ů v o d y nekomunistických stran z r. 1947, skutečné to mobilisace straníků v občanském šatě i v uniformách, o p r a v ň o v a l y k přesvědčení, Ze proti všem pokusům komunistů zvrátit stáv a j í c í řád násilím se postaví uvědomělé, inf o r m o v a n é , na vše připravené a s v ý m i politickými vůdci vedené masy občanů demokratických. K d y ž 20. února demise dvanácti ministrů neočekávaně uvolnila napětí, v němž náš veřejný život již po několik měsíců b y l , dalo se předpokládat, ž e jde o záměrnou a do všech důsledků promyšlenou akci a že se demokratické strany rozhodly v y b o j o v a t b o j s komunisty, k němuž za všech okolností muselo dříve či později dojít, majíce při této příležitosti iniciativu v e svých rukou. Vývoj událostí příliš brzy ukázal, že toto očekávání se nesplnilo. V době předúnorové bylo v e ř e j n ý m tajemstvím, aspoň v e všech politických kruzích, že komunisté připravují akci, pomocí jíž b y před volbami dosáhli takového v l i v u na veřejné mínění, a b y v o l b y dopadly zaručeně v jejich prospěch a že jsou odhodláni necouvnout ani před násilím. Počátek akce b y l chystán na konec měsíce února a provedení na měsíc březen; malou její ukázku provedli komunisté na Slovensku na podzim r. 1947. Očekávalo se a" počítalo se s tím, že komunisté, kteří si nebyli jisti svou převahou a nevěděli, zda, vedouce své akce proti vládě a parlamentu, nenarazí na značný odpor, nebudou nuceni zatýkat poslance a nakonec še obrátit i prbti presidentu republiky. V tomto
SKUTEČNOST případě b y možná ("lcmokrátické strany b y l y mohly zmobilisovat své straníky k obraně a dát pak příležitost k povolání i jiných obranných prostředků, což v úmyslu bylo. Ovšem i zde vše záviselo na pohotovosti politických vůdců postavit se v čelo b o j e a na tom, zda aspoň částečně b y l y p ř í p r a v y k obraně a odporu v e stranách v y k o n á n y . N e o č e k á v a n ý v ý v o j , v y v o l a n ý demisí ministrů, dal událostem jiný spád a j i n ý směr a překvapil všechny, kdož mohli hrát v tomto zápasu v ý z n a m n é úlohy. U k á z a l o se, že demokratická veřejnost o této akci nebyla informována, byla nejednotná a nepřipravena, a dříve nežli si mohla uvědomit, o co v e skutečnosti jde, stali se komunisté přes noc pány P r a h y a všech větších měst. Provedení puče a v ý v o j krise se sice několik dnů protahovaly, ale průběh událostí již diktovali komunisté, kteří rychle využili překvapení a pustili v chod celý svůj násilnický aparát, cvičený na převrat již p o mnoho měsíců. B e z b o j e a bez odporu se jim podařilo uskutečnit nlány, o nichž se domnívali, že jim o ně bude třeba zápasit. Z a hranicemi se často setkávám s nej různějšími v ý k l a d y únorových událostí, stejně jako s pochybnostmi, zda president republiky postupoval správně či vhodně při řešení této krise. Tuto. otázku posoudí nestranně jen historikové. B y v svědkem všech událostí v oné krisi a m a j e možnost sledovat jejich v ý v o j o d února až do presidentovy smrti a podnes, jsem plně přesvědčen, že historie, až budou zítámy všechny podrobnosti, bude soudit pravděpodobně tak, jako to v e své většině už dávno rozsoudil národ doma. President Beneš počítal s útočnou akcí komunistů, ale za jiné konstelace. Nenadálý v ý v o j překvapil i jeho, stejně j a k o Jana Masaryka a mnohé jiné', Časově i formálně. V e ztracené situaci, nedočkav se žádného proj e v u odporu proti komunistům, pod tlakem ulice, při tom těžce nemocen, přijal s osobním sebezapřením z e všech možných řešení (z nichž žádné nemohlo být dobré), to, které podle jeho soudu bylo za daných okolností nejméně špatné. Dnes často slyšíme různé itvahy a rady, jak jinak, jak lépe b y bylo b ý v a l o možno všechno rozřešit. Možná. A l e většina takovýchto teoretických alternativ opírá se o neskutečné předpoklady a zabýv a j í se jimi ti, kdož p o činu jsou moudří a nemají potřebu zatěžovat se v e svých úvahách pocity odpovědnosti, které m a j í ti, na nichž leží v daném okamžiku tíha rozhodování.
SKUTEČNOST •¿7 Tolik prozatím o únoru a minulosti. Přítomnost j e těžká. Z d o m o v a přinášejí zpráv y potvrzení o stále vzrůstajícím útisku mravním a kulturním, o pronásledováních, trestech a popravách, ale také bohatá svědectví o mravni sile, s niž se ndš lid brání a která je zárukou, že ještě dlouho — ů, jsem si jist, že nikdy — se komunisti nestanou pány mysli a srdcí Cechů a Slováků. Nevinní platí strašnou cenu za reformy, kterými chtějí samozvaní spasitelé národa a pracujícího lidu v e svých snech a v e své touze po mocí nahradit překotně staré ř á d y n o v ý mi. A ť nás to sebe více bolí, nesmíme ztrácet s mysli fakt, bez ohledu na komunistické pův o d c e tohoto zla, že to, co se doma děje, je skutečnost, která m á ještě hlubší kořeny, nežli jen bolševický převrať a která nám zanechá nesnadné dědictví. Emigraci připadá odpovědny úkol všechno to na svobod® promýšlet a hledat cesty k nápravě, což bude j e j í přínos, a ž se jednou vrátí se s v ý m i zahraničními zkušenostmi a znalostmi. PUtomný úd&l emigrace je ovšem také velmi t ě ž k ý , V táborech v Německu je stále mnoho uprchlíků, jimž se ještě neotevřela brána žádné pohostinné země. Nesnadné jsou pracovní podmínky našich studentů a mladé inteligence; vůbec p o stránce kulturní máme mnoho co dohánět, nemáme slušného listu, jenž b y informoval uprchlíky, a o nás zase informoval objektivně cizinu, nemáme knihy, ani studijní střediska. Svépomocí b y l o sice již v y k o n á n o mnoho krásného, ale hlavní práce v e všech směrech čeká na nové vedení naší emigrace. Také po stránce politické — mohu-li to tak nezvat — jsou p o m č r y mezi námi neutěšené. M l u v í se o svornosti a spolupráci, ale zdá se, že v některých kruzích není to s tSmito hesly míněno příliš opravdově. Přes velké potíže v mezinárodní situaci, přes to, jak zlé jsou poměry doma i mezi námi za hranicemi, není třeba se dívat na Lu doutnost černě, N a o p a k . P r a ž s k ý ú n o r o v ý puč b y l počátkem zvratu v nazírání mezinárodní veřejnosti na skutečnost komunistického nebezpečí, cosi obdobného, j a k o Hitlerovo obsazení republiky v březnu 1939 b y l o počátkem obratu v poměru světa k nacismu. V tomto ohledu je možno přičísli náš únor jako cenný, b y ť i pasivní, přínos v boji proti kemunismu. Demokratický s v í t , přes všechny rozpory co do okamžité taktiky, je definitivně rozhodnut zabránit, třeba i silou zbraní, dalšímu pronikání ruského komunismu. V tom je i
pro nás záruba, že v dohledné době, ať boj e m nebo bez b o j e , uanikne také nadvláda ruského komunismu v zemích, jež Rusko dnes ovládá pomocí zfanatisovaných stoupenců komunistických stran. Náš přínos v boji světové demokracie proti komunismu, o němž tak rádi mluvíme, nemůže být prozatím v e l i k ý : musíme zůstat p e v n ý m i , pracovat dobře všude t a m , kam nás osud zažene a přispět v zápase, kde o přispění budeme požádáni, A dojde-li ke skutečnému boji, národ doma i v cizině v y k o n á zase svou povinnost jako ji v y k o n a l v každé z předcházejících v á l e k na sto procent. 7 době mhu budil náš přinos .především v práci a ve slušnosti. I sociální poméry emigrační sc ponenáhlu upraví a zlepší; v budoucnosti budeme míti v zámoří nové velké krajanské kolonie, které musí mít v l i v na vedení našich včcí, mají-li jednou ochotně přinášet oběti, které od nich budou žádány, V posledních týdnech jsme svědky rozkolu a možná rozpadu organisace, která se považovala za jedině oprávněného mluvčího nejen emigrace, ale celého státu. Je sice opravdu Ktovati, že v kruzích, které z těch či oněch důvodů a předpokladů se chtěly uchopit vedení exilu, se nenašlo dost r o z v a h y , kritičnosti a v ě d o m í odpovědností, a b y započaté dílo, vedené v e jménu republiky, také udržely na důstojné úrovni, hodné tohoto velikého jména; ale není třeba posuzovati tuto událost tragicky. P o v e d e naopak k ponenáblému v y j a s ň o v á n í , prohlubov á n í a k refonnS našeho zastoupení v l i v e m od zdola, 2 lidu. Jistě i v emigraci se dá v y pracovat určitý, b y ť velmi v o l n ý způsob, jak uplatnit v l i v a kontrolu lidu ná to, j a k a k d o ho má zastupovat, aniž se muselo sahat k extrému stranicko-politických libovolných klíčů, v emigraci zbytečných a naprosto nereálních. To neznamená, že b y organisace bývalých politických straníků nebyly užitečné. V nich sc mohou studovat a řeíit všechny naše veřejné otázky a p ř i p r a v o v a t program y , s nimiž jednou strany předstoupí před veřejnost doma. č í m tato politická práce bude dělána soustavněji, vědečtěji a o p r a v d o v ě j i , tím klidnější a. rozvážnější bude jednou doma přechod od komunismu do normálních poměrů. A v této práci sc straničtí političtí činitelé nejlépe uplatní a nejlépe se připraví na svou příští činnost. Dnes nemáme sice v rukou osud svého státu, ale m á m e v nich jeho i svoji budoucnost. Závisí na nás, ř.da si dovedeme dobře poradit, kciyž jsme ponecháni sami sobě, bez
SKUTEČNOST
3.4 starých osvědčených vůdců, a zda umožníme mladé generaci mezi sebou, a b y se dobře připravila na převzetí v l á d y do s v ý c h rukou., T o jsou některé z myšlenek, které člověka napadají, k d y ž si v těchto dnech vzpomíná na únorový puč, na to, co mu předcházelo,
jak k němu došlo, co mohlo b ý t a co nemuselo být, no to, co je dnes a co může b ý t a bude zítra. Přemýšlejme o tom, všichni opravdoví, v duchu Masarykově, raďme se o tom bez zaujetí a bez vášni, mluvme a pišme o tom prošlí a bez frází.
BRATRSTVÍ VĚŘÍCÍCH OTAKAR
BŘEZINA
Myšlenky naše koupaly v ohnivých vlnách svatého léta,
se
Sny naše se spojily v jediné a šuměly tisíci stromů jednoho hvozdu,
snění
Jei rozpaluje blankyty Mrem všech srpnů a zráním všech hvizd.
duší
když třesením větví podávají poselství jednoho větru z neznámých moří.
si
A když smyly svá- bolestná znamení povstaly v čistotě prvotních světel, a poznaly silné rozkoše dech jeho byl sladký nadějí mrtvých
zemi,
a světla našich nalitá v jediný oděla barvami
lasu:
A tajemnou vichřicí vřelo rašení pupenců všech budoucích zahrad.
v
Na našich loukách ležela vůní všech kvítá, sladěná v jeden složitý ákkord,
ním
Dni, které nemíly jiter, z dálky nám hodily světla jak echa staleté touhy;
duší, plápol, neviditelné
a hlasem všech našich spojených ••nám i) zázraSné zahrady rozkvetly síly.
I trkali jsme svá opojení, jak na jediném mystickém hroznu,
šílili jsme šílenstvím lásky, jei modlitbou k Nejvyššímu.
byla
jablka jednoho stromu, jei rozříznuta společnou, naší, krví se zardí,
Zraky naše ji pily z bratrských zraků a pohledům bratří jí dávaly
polibky jediné noci, v duše zpívají o smrtí a budoucích žitích,
a v rozechvění neznámé krvi nám zvonila hudbami tajemství.
blízkosti
zrna
jež dotknutím pukala výtryskem jednoho vína:
Ze rtů našich sladkost její se tryskla a přece hořely posvátnou žízní.
piti
váli
v jediném rozplání na věky nemocných jednoho blesku.
nichž
retu, rozkoší [Větry
od
pólů.)
•¿7
SKUTEČNOST
O NAŠI NEZÁVISLOST JAROSLAV
STRÁNSKÝ
(Londýn).
II. y
R O Z P R A V Ě britské sněmovny o mnichovské dohodě čtyř velmocí zakonči] Churchill s v ů j p r o j e v o Československu těmito s l o v y ; ,,Je po všum. Mlčky, vn smutku, opuštěno a zlomeno ustupuje Československo v temnotu." B y l to přiléhavý obraz a všechno, co následovalo, bylo jím správně zpodobněno a p ř e d p o v ě d ě n o : nejenom přeměna českých zemí v říšský protektorát a přeměna Slovenska v říšskou kolonii — v ž d y ť ani další osudy nevymanily Československo z temnoty, do níž je Mnichov ponořil. Československo nebylo N ě m cům v y r v á n o bez sovětské pomoci. Cenu za tu p o m o c při zdolání německé hegemonie nad E v r o p o u si Sovětský Svaz vzal a má spíše v úmyslu zvětšit ji, než vzdát se jí. Odčinění Mnichova zůstává pořád ještě úkolem, a zdá se, že Mnichov sám byl účinek čehosi, co musí býti znova váženo a uváženo a možná v novém smyslu odčinčno. Mnichovskou katastrofu našeho státu podceňuje kdo se domnívá, č,e ji způsobil britský politik, který měl větší zálibu v deštníku než v meči. Churchill, jenž Cliambeiiainův a Daladierův appeasemení s diktátory odmítal, připouští v e svých ,Pamětech' závažnost některých argumentů pro appeasement a píše na p ř . : ,,Byl-li Hitler poctivý, a bylo-li vskutku dosaženo trvalého míru, měl Ckamberlain pravdu." Jistě se tu p r o j e v u j e známá Churchillova. generosnost k mrtvému politickému odpůrci, neboť Churchillovi neudržitelnost míru po zdaru H i t l e r o v y československé agresse nebyla otázkou, b y l a mu jistotou. T o však nic nemění na skutečnosti, že Hitler nemusil Č S R po mnichovském zkomolení anektovat, protože'ji měl v hrsti i bez anexe, a že za trvalý mír b y l o b y stálo Československo ve svém mlčení, truchlení, osamění a zlomení britským politikům všem. Dokud nemůžeme vyloučit svou vlastní silou, že světový mír se bude sjednávat na náš účet, musí naše bilance i naše rozpočty být bolestně skromné. V této souvislosti si také připomeňme výstrahu, která se v době naší předmnichovské krise snová a znova o z ý v a l a z britských vzkazů i o d j i n u d : V y r o v n e j t e se so svými Němci a uspokojte Hitlera, Pře-
padne-li vás, nebude Západ s to pomoci v á m , ani k d y b y chtěl, a strhne-li se pro v á s světová válka, je velmi nejisté, že b y i p o jejím vítězném ukončení zůstalo Československo v e svých dosavadních hranicích. Co to b y l o jiného, než odkazování našeho míru na mír světový, co to b y l o jiného, než připomínka, že československo i v očích svých přátel je produkt mírové konference, s j a k ý m b y jiná konference mohla naložit jinak. A b y byla správná naše disposice, musí nám především b ý t jasná naše posice. N á r o d , který b y si svou přítomnost okrašloval svou mínulosfí, prohrál b y i svou budoucnost. V exilu sc koiportuje anekdota o emigrovavším psíku, který se chlubí, že b y l doma bernardýnem. Je-li dnes v e vyhnanství opravdu všechno, co představuje náš demokratický v e ř e j n ý život od roku 1918 do roku 1948, a je-li dnes z d o m o v a vyhoštěna celá Masaryk o v a i Benešova mezinárodní i vnitropolitická koncepce československého státu, musíme mít především odvahu přiznat si, že v konkrétním světě neobstála, a teprve pak hledat sine ira et studio, proč neobstála, a nesmíme se těšit nebo mučit, že obstála, a jen Petr nebo P a v e l že neobstáli. I k d y ž neobstála proto, že neobstáli Petr a P a v e l , neobstála. Masaryka chránila jeho zdravá skepse před sabolibým egocentrismem, a v y z n a l , že k d y ž odhalují jeho pomníky, říkává si on při t o m : ..Dej pozor! Dej pozor!" T a dvě slůvka sama jsou trvalejší pomník než b y l y podobizny a památky, jež mohli odstranit němečtí faSisté, nebo jež odstraňují sovětští komunofašisté. A ť jakkoli bude posuzován Masaryk politik, všechno kritické ostří se skloní k poctě před jeho vlastním moudrým poznáním, že není ještě vyhráno, a že nikdy není v y h r á n o naprosto a n a v ž d y . D á v a t pozor znamená tedy bdít, vnímat, vědět a myslit. P o r á ž k y jsou nevyhnutelné, ale nenapravitelné jsou jen, k d y ž se neodvažujeme přiznat je sami sobě v celém jejích rozsahu a v ý z n a m u . Češi a Slováci měli svůj stát, ale nc déle. než dvacet let, a-co z něho zbylo jest nesrovnatelně horší, než co j e j předcházelo. Nás obnovený stát se p o dvaceti letech skončil národním ponížením jakého nikdy před
SKUTEČNOST
3.4
tím nebylo v tisíciletých českých dějinách. Pokus dra Beneše a jeho politických přátel vzkřísit po druhé světové válce československý stát v jeho svobodných demokratických formách se nepodařil, náš d o m o v je p o d cizím panstvím znova, a znova se musí naše děti od nejútlejšícli let učit cizímu j a z y k u , aby z nich b y l y výkonné nástroje cizí vůle. Jak se to stalo? Podle primitivního úsudku : post hoc, ergo propter hoc. K d y b y s nebyl lezl nahoru, nebyl bys spadl dólů. N i c není jistější, než že b y samostatný český stát nebyl zanikl, k d y b y nebyl vznikl. Jenže to j e úvaha nepřípustně zjednodušená, a historie není tak jednoduchá, jako jsou n ě k d y historikové. T a k o v ý m simplifikátorem je v e svých Pamětech o druhé světové válce také náš upřímný přítel Churchill. Úplné rozpadnutí rakouskouherské monarchie st. germainskou a trianonskou smlouvou j e v í se Churchillovi, shrnujícímu příčiny druhé světové v á l k y , jako „kardinální t r a g e d i e " . Píše o tom dále takto : ,,Po staletí poskytovalo toto přeživší ztělesnění svaté římské říše velkému počtu národů společný život s výhodami obchodními i bezpečnostními, a žádný z těchto národů nebyl by měl za našich časů dosti síly a životnosti, aby sám Selil tlaku znova oživlélw Německa nebo Ruska. Všechny tyto kmeny toužily odtrhnout se od federální a císařské struktury, a dodávat těmto tužbám odvahy považovalo se za liberální politiku. Balkanlsace jihovýchodní Evropy takto pokračovala a důsledně s ní poměrné mohutnění Pruska a německé říše, která, třebaže unavena a válkou zjizvena, zůstala ve své lokální převaze nedotčena. Mezi národy nebo zeměmi, které tvořily habsburské císařství, není, komu by získaná nezávislost nebyla přinesla muka, jaká dávní básnící a theologové vyhradili jen prokletým." T o všechno je pravda, ale ta pravda neužitečně ba škodlivě slouží tomu, kdo z ní v y v o z u j e , že kardinální tragedie se nemusíla odehrát, a že se mohla neodehrát, k d y b y habsburská monarchie byla první světovou válku přežila. C o Churchill říká o prospěších, které plynuly a k y n u l y středoevropským národům ze společného svazku, jest přesně to, co o nezbytnosti tohoto svazku říkal a psal P a l a c k ý . Spatřoval-li však Palacký v národní bezpečnosti a rovnoprávnosti rakouských kmenů samu ideu státu rakou-
ského, viděl s nemenší jistotou, že se monarchie této idei nezadržitelně odcizuje. Přesto P a l a c k ý ani H a v l í č e k ani Rieger a žádný z o d p o v ě d n ý c h našich vůdců až po Masaryka nehlásal proti monarchii revoluci a neskládal naděje v e válečnou katastrofu. Naše politika, buďsi positivní, buďsi oposiční, byla austroslavistická, a zejména Masaryk neustáv a l horlit proti katastrofální politice a revoluční romantice. K r a m á ř a Masaryk, k a ž d ý s v ý m způsobem a s v ý m i cestami, usilovali o to, aby monarchie ne vyčerpávala své mezinárodní poslání jen svou posicí v trojspolku s Německem a Itálií, ale a b y hledala přátelské styky také na východě a na západě. Ani Češi ani Slováci si první světovou válku nevymyslili a k j e j í m u přiblížení a v y p u knutí nijak nepřispěli. Katastrofou R a k o u ska nebyl teprve j e j í výsledek, katastroíou monarchie bylo už j e j í vypuknutí, neboť ono právě odňalo austroslavistickým snahám všechny v y h l í d k y a možnosti, č e s k é postavení v Rakousku bylo svízelné, ale b y l o únosné, a třebaže na vnitropolitické státoprávní linii jsme byli spíše na ústupu než na pochodu, hospodářský a kulturní pokrok smiřoval s dočasnými neúspěchy snah autonomistických. Slovákům se vedlo hůře, ale ani u nich už n e b y l o pochybností, že peštské pokusy o maďarisaci Slovenska jsou marné. I k d y ž však ústrky, které nás sužov a l y v Českých zemích, a útlak, který ohrožoval S l o v á k y , b y l y nebe u porovnání s tím, co Češi a Slováci p r o ž í v a j í dnes, vypuknutí v á l k y samo b y l o neklamným znakem a předzvěstí onoho pekla, které si podle obecného, ale mylného úsudku středoevropské národy neprozřetelně přichystaly. Churchill rozpoznává správně, že žádný ze středoevropských národů neměl sám dosti síly, a b y čelil tlaku Německa nebo Ruska, ale Churchill zapomíná, že ani habsburský svazek této síly neměl, proto přece první světová válka v y pukla, a vypuknutí v á l k y samo bylo tedy důkaz, že monarchistický svazek rakouským národům žádné bezpečnosti neposkytoval a nejméně už proti Německu, jehož přívěskem se monarchie stala. Válečné cíle monarchie na Balkáně b y l y v e skutečnosti válečné cíla Reichu na Balkáně, a rakouští Slované byli sváženi na bojiště, a b y tam umírali za politiku, jež byla hrobem slovanských v y h l í d e k na rovnoprávnost. P o vypuknutí p r v é světové v á l k y a tím více p o porážce monarchie, která strhla svět do této v á l k y právě s v ý m vasalským vztahem k Německu, žádný •/. rakouských národů nemohl už pokračováni
SKUTEČNOST monarchistíckého svazku chtít, a žádný jiný svazek nebyl bezprostředná po první světové yálce m o ž n ý . Domnívá-li se Chttrchill, že habsburská říše mohla první světovou válku přežít, jako se domnívá, že vítězní spojenci se mohli smířit s"Německem, v jehož čele b y byl zůstal nezletilý Kaiserův vnuk s n i j a k o u regcntskou vládou, posuzovali patrně svou posici hohenzolernský Vilém a habsburský Karel lépe, k d y ž sami utekli dříve, než byli vyhnáni. A k d y b y nakrásně Dohoda byla jejich další vládu strpěla, jest omyl, že b y se tím na dalším v ý v o j i bylo změnilo něco podstatného. Zjitřenému německému nacionalismu byli by se Hohenzoleři buď postavili v čelo, nebo b y mu byli odporovali s vyhlídkami ještě menšími než systém v ý m a r s k ý . Jmenovat Hitlera říšským kancléřem byl b y Kaiserův vnuk dovedl stejně j a k o Kaiserův maršál. A kdyby se bylo poválečné Rakousko pokoušelo o spravedlivější uspokojení Slovanů než Rakousko předválečné, byli b y se v něm rozezlení Němci a Maďaři stali ještě úrodnější půdou fašismu než v nástupnických státech — to tedy ještě n e b y l y podmínky příznivé pro vzájemnou solidaritu a spoluprácí dunajských kmenů. A posléze, i k d y b y měl Churchill pravdu, nelze uplatnit každou pravdu za každé situace, a pravda o nepostradatelnosti úzkého svazku mezi středoevropskými národy nebyla prakticky upotřebitelná bezprostředně po válce, která je rozdělila v e dva nepřátelské tábory. B y l a to situace, na kterou byla j a k o šitá moudrá slova Riegerova o vlivu nepředvídaných faktorii, agitací, náhod, konstelací, vášní, vzpomínek, kyselostí a cizích zbraní na všechny hráze politické, moudrosti. Avšak z toho, že se středoevropské národy pod nedobrým habsburským režimem nav z á j e m znepřátelily, neplyne, že toto nepřátelství je věčné. B y l o naopak episodícké a předcházelo je několik století přátelského společenství a v z á j e m n é obrany. Stejně jako j j nesprávný úsudek, že Československo nemusilo a nemělo vzniknout, tak je zhoubná pověra, že katastrofa, která středoevropské společenství rozbila, je nfcodčinitelná. Československo, jak mu rozuměl Masaryk, není jen úzká záležitost Čechů a Slováků, je to také středoevropský a v Palackého smyslu evropský a světový úkol. Nepochopí-li to čeští a slovenští vůdcové včas, octne se nakonec opravdu v sázce česká a slovenská národní existence. O to tu přece běží — žádný stát není sám sobě ůčelem každý je jen prostřed-
•¿7 kem k národním účeiům politickým, hospodářským a kulturním. Podobrém nebo pošlém, n o v ý m mírem nebo novou válkou, vrátí se zase středoevropským národům sebeurčení. Jím však se jen obnoví aktualita Palackého učení, že středoevropské národy musí žiti ve federaci, chtějí-li žiti svobodně, i Masarykova poznání, že v e svobodné federaci žiti mohou. A l e nejenom ChelČického „ S í t í V í r y " , ani Palackého učením a Masarykovým přiznáním neopraví se přístav holešovický. Samo se nic neudělá — jsme připraveni udělat m y ? Jestli ne, pak je v této naší nepohotovosti větší nebezpečí, než v nesvododě našeho domova. Víc než na tom, o d čeho se kdo chce osvobodit, záleží na tom, k čemu se chce osvobodit, a nikdo se neosvobodí od ničeho, kdo se neosvobodí k něčemu. Je-li říše nesvobody říší příčin, říše svobody je říší účelů. K historickému společenství středoevropských národů přidala střídavá hegemonie pruská a ruská novou episodu, a tím novou společnou školu. V y t ě ž i t z ní budoucnost lepší než byla minulost není ošem jen úkol československý.. Jesí nejisté, najde-]i se po přestálých hrůzách v některém středoevropském národu politická a duchová autorita, jaká b y dovedla národ vlastní-i národy jiné přesvědčit a nadchnout, aby pochopily, že. odpor proti cizímu panství jim ukládá kladné v y b u d o v á n í dostatečné síly vlastní. M y však i v Palackém a Havlíčkovi i v Masarykovi máme podnětné i moudré vedení na cestě, ňa kícré nám celý svět rád bude pomáhat, nastoupíme-li ji jen včas. E v r o p a ztěží dosáhne vyššího stupně konsolidace, dokud neobnoví aspoň tu, jakou už měla. Středoevropská federace není alternativa konfederace evropské, nýbrž její předpoklad. E v r o p s k ý pořádek závisí nejvíce na pořádku nebo nepořádku středoevropském. Nevystačíme už povšechnými hesly, jaká sc dosti nesměle ozvala také v provolání R a d y Svobodného československa. Nestačí čekat. K d o jen čeká, ničeho valného se nedočká. Nenechávejme se dovléci, kam můžeme dojili a dovésti druhé. Ductml volentam jata, nolentem trahunt, Je zapotřebí iniciativy, plánu, přípravy, jc zapotřebí studia a řešení středoevropské federační problematiky. Pokusme se ještě o o d p o v ě ď na některé její otázky i m y . Všechno se najde, bude-lí se hledat. Nebezpečí smrtelné je v líném fatatismu. Kdo k toma svou mrtvotou zve, tuho opravdu i mouchy sežerou.
SKUTEČNOST
3.4
(Spoiené Staiy),
SOCIALISTICKY V KOMUNISTICKÉ *
Mnoho se psalo a píše před i za „Železnou oponou" o tak zvaném socialistickém realismu, to je o jedině komunisty uznávaném a abych tak řekl oficiálním uměleckém směru. Nečetl jsem vsak dosud srozumitelný výklad o logickém zařadini tohoto smíru áo stalinské soustavy a do sovětské potili ky. A domnívám se také, že nebyla dostateční vysvětlena tragedie mnohých komunistických umělců, dostavivší se v hodině komunistického vítězství. -Několik těchto mých otázek se týkajících poznámek chce být jen podnětem k důkladnějšímu rozboru. U R O nedostatek místa nebudeme se zde zab ý v a t marxistickou theorií umění. Ř e k něme si j e n , ž e M a r x o v y . E n g e l s o v y a L e n i n o v y stati o umění jsou n e o b y č e j n ě chudé, povrchní a n ě k d y protismyslné. V y c h á z e j í c l materialistického s v ě t o v é h o názoru a z tak z v a n é theorie odrazu ( ! ) , dochází sovětská , , e s t e t i k a " — a zde cituji z k n i h y A . J , Soboleva ,,Lenittovská theorie odrazů a umění" — k zjištění, že ,,v představách, pojmech a soudech člověka v uměleckých obrazech jsou odráženy reálné vlastnosti vnějšího svita", a že mnění j e ,,nekonečný dialektický proces prohlubování a rozšiřování naiich představ o objektivním světě". Marně se k a ž d ý myslící ptá, co vlastně jsou ty umělecké o b r a z y a od k d y jsou umělecké, neboť to p r á v ě každé prohlášení o podstatě umění b y m ě i o v y s v ě t l i t . A je-li umění „ p r o ces p r o h l u b o v á n í a rozšiřování našich představ o o b j e k t i v n í m s v ě t ě " , p a k do něho spadá n e j e n veškerá v ě d e c k á činnost, nýbrž i všecka lidská činnost v ů b e c . N e n í podle této theorie umělcem i řidič autobusu, který v o z í cizince po P r a z e nebo p o P a ř í ž i a k t e r ý jistě „prohlubuje a rozšiřuje" představy vožených lidí ,,o o b j e k t i v n í m s v ě t ě ? " N e n í v š a k úkolem tohoto článku kritika komunistické theorie umění. P r o náš účel zde stačí konstatování, že podle komunistů umění j e něco druhotného skutečnosti, je jej í m o d r a z e m , portrétováním, a o f o t o g r a f o v á ním, V komunistickém umění se má skutečnost o b j e v o v a t v zrcadle, b y ť podle j e j i c h u j i š ť o v á n í v zrcadle n e o b y č e j n ě dokonalém, zachycujícím co n e j v í c e paprsků z objektu odrážených. T a k o v é umění j e v podstatě onen jedině u z n á v a n ý socialistický realismus, kerému p o d l e komunistu „ l i d " jedině rozumí a d o d e j m e hned — rozumět síni. T o b y v š e c k o b y l o v e l m i hezké, k d y b y . . . ano, k d y b y skutečnost b y l a něco jednou prov ž d y prvotného. Není však i slovo „ s k u -
tečnost" něco j i ž složeného a udělaného, nem á s v ů j kořen v slovu „ s k u t e k " ? Nemá p r a v d u Gonthe se s v ý m , ,iti Anfan-g -<s>ar die Tat"? N e n í v ů b e c všecka kultura a civilisace v y t v o ř e n a skutkem člověka, není skutečnost, realita, konec konců lidským dílem? N e n í všechno umění jen uměním tvořit? T v o ř i t hrnce, v á z y , sochy, o b r a z y , básně atd. a konec konců prostředí, v kterém ž i j e m e ? A není, p t e j m e se, v tomto smyslu k a i d é o p r a v d o v é umění realistickým, o v š e m ne proto, že realitu „ o d r á ž í " , n ý b r ž proto, ž e j i tvoří? A netvoří každé o p r a v d o v é umění n o v o u realitu, t. j . skutečnost, která zde ještě nebyla? N e p o d o b á se o p r a v d o v é umění t v o ř e n í nov ý c h světů, není básník, j a k Šalda napsal, kouzelník a čaroděj, není k a ž d ý umělec P r o métheem, k t e r ý krade p r o člověka novou realitu z bezedná věčnosti a nekonečna? Cteme-Ii a studujeme-Ii d ě j i n y umění, musíme o d p o v ě d ě t na v š e c k y t y t o o t á z k y kladně. A n y n í přicházíme k vlastnímu předmětu tohoto článku. U m ě l e c , j a k o tvůrce nové skutečnosti, j e v ž d y v oposici k skutečnosti staré, k stávajícímu kulturnímu, společenskému a často i politickému řádu. O d nejstarších dob se v ž d y c k y umělec už s v ý m chováním, oblékáním atd.. lišil o d svého okolí, od společnosti, v níž žil, A jeho n o v é o b r a z y a scchy, jeho básně a r o m á n y , jeho n o v á „ m o d e r n í " hudba o d j a k ž i v a dráždila a pobuřovala lidi průměrně, t o j e starou skutečnost prostě pasivně — j a k o o b j e k t i v n ě danou — p ř i j í m a j í c í , č a s t o m n o z í umělci b y l í společností nebo v l i v n ý m i jedinci v e své umělecké činnosti p o d p o r o v á n i jen proto, že j e j i c h p o d porovatelé si často nebyli v ě d o m i , že umělci v podstatě pracují proti nim, proti řádu, v němž byli p á n y . A tento o d p o r průměrného č l o v ě k a proti n o v é m u umění a j e h o n o v é skutečnosti trval tak dlouho, d o k u d Umělec p r o stě nezvítězil, tak dlouho, d o k u d n o v o u skutečnost nestvořil tak o č i v i d n o u a ,,objektiv-
SKUTEČNOST
•¿7
REALISMUS SOUSTAVĚ ní", že j i d a v musel prostě v z í t na v ě d o m í , at již chtěl nebo nechtěl. P a k t e p r v e b y l umělec uznán, p o c h o p e n a často o s l a v o v á n . Cesta k této slávě b y l a v ž d y trnitá. T í m trnitější, íírn revolučnější b y l a skutečnost, kterou s v ý m dílem vytvořil. J a k o t v ů r c e n o v é skutečnosti jest k a ž d ý o p r a v d o v ý umělec vlastně r e v o l u c i o n á ř a často n e b e z p e č n ý r e v o l u c i o n á ř . O d nejstarších d o b d o n e j n o v ě j š í c h . O d v y p o v ě z e n é h o O v i d i a , přes z r á d c o v a n é h o D a n t e h o až k rusk ý m spisovatelům, v y p o v í d a n ý m na Sibiř. Molière i Beaumarchais, francouzští r o m a n tici a t d . b y l i revolucionáři stejně j a k o t a k o v ý G o y a , Picasso n e b o m o d e r n í m e x i č t í malíři. Rousseau b y l d ř í v e n e ž b a r i k á d y na pařížs k ý c h ulicích. A proti v š e m se společnost za j e j i c h d o b y bránila v í c e m é n ě krutě — d o k u d je nemusela uznat a oslavit j a k o t v ů r c e skutečnosti n o v é , n o v é h o světa, k t e r ý se z a t í m stal b y t e m p r ů m ě r n é h o č l o v ě k a . P o n ě v a d ž komunisté t a k é s v ý m způsobem b o j o v a l i p r o t i s t á v a j í c í skutečnosti a proti starému světu, m í v a l i n ě k d y a n ě k d e dosti k l a d n ý p o m ě r neříkám k u m ě n í , ale k umělcům, c o ž není j e d n o a totéž. K o m u n i s t é totiž umělce p r á v e m p o v a ž o v a l i za své s p o j e n c e v b o j i proti starému světu a za s v é p ř e d v o j e při j e h o boření. V š i m n ě m e si, že j e p r o komunismus t y p i c k é , j a k se z d ů r a z ň u j e na star ý c h umělcích vše to, co v j e j i c h díle b y l o bořivého nebo mírně j i řečeno kritického. K a ž d é umělecké d í l o k o n e c k o n c ů v y r ů s t á z nespokojenosti nad s t a v e m , j a k ý je, v y r ů s t á z k r i t i k y , a tato kritika nalézala a nalézá u komunistů m n o h o p o c h o p e n í a potlesku. K o munismus v í t á nesouhlas umělců se s t á v a j í cím řádem. A mnozí umělci, pozorujíce lento souhlas, nerozumějíce mu však, se domnívají, Se v komunismu našli formu vlády, která jim umožni tvořit svobodněji a — snadněji, A v tom posledním slovu je kořen jejich tragedie, začínající jejich ideovým nebo i politickým nadbíháním komunismu. U m ě l e c n e m á ani chtít t v o ř i t snadno a r y chle. N e m á ani chtít b ý t z b a v e n nepřízně d a v u . N e m á ani chtít se příliš b r z y stát nár o d n í m u m ě l c e m . Chce-li to v š e , příliš se p o d o b á v š e m t ě m „ u m ě l c ů m " in spe, kteří z d e v A m e r i c e v kursech se učí, j a k v y d ě l a t co
n e j v í c e p e n ě z psaním r o m á n ů a básní. Ve své touze „ t v o ř i t " snadno a r y c h l e t a k o v ý „ t a k é " u m ě l e c se z a p o m n ě l blíže p o d í v a t na skutečný p o m ě r komunistů ne k b o ř i v é a kritické stránce u m ě l c o v y činnosti, a v š a k k jeho stránce kladné. V i d ě l b y p a k , že komunisté jsou n á p a d n ě chladní k n o v é skutečnosti, •umělci v y t v o ř e n é . N a p ř í k l a d b y viděl, j a k tleskají r o m a n t i k ů m v j e j i c h kritice buržoasní společnosti, j a k v š a k j e j i c h n o v ý a v y s o c e individualistický svět j e j i m cizí a p r o t o nesnesitelný. Viděl by, jak i u nás chválí kritickou část díla Máchy, Boženy Němcové, dokonce Svatopluka Čecha, jak však samotné dílo těchto umělců je jim vzdálenější než svět, proti kterému tito umělci bojovali. Takový umělec, k t e r ý chce, a b y j e h o vlastní t v o r b a b y l a snadnější, nepostřehl, že k a ž d ý umčlec musí b o j o v a t proti prostřednosti a b e z m y š l e n k o v o s t i s v é h o prostředí, že v š a k p r á v č t y t o vlastnosti m a s y a d a v u komunisté v y z d v i h l i jako nové kolektivní ctnosti n o v é h o v ě k u , j a k o p r o j e v y m o d e r n í sociálnosti! N e p o s t ř e h l , že prostě umělec j e někdo, k d o bytostně o d p o r u j e n e j e n m a r x i stickému učení historického materialismu a odvislosti o d prostředí a o d „ v ý r o b n í c h s i l " , n ý b r ž i s a m é m u komunistickému ideálu pracovníka a občana. Z e j m é n a v š a k t a k o v ý umělec, k t e i ý si s v ů j úkol chtěl usnadnit, nepochopil, že p r o k o m u n i s t y j e j i m i v y t v o ř e n á skutečnost j e d i n o u a poslední m o ž n o u skutečností v ů b e c . Z e p r o t o se musí učinit k o n e c s t v o ř e n í m n ě j a k é další n o v é skutečnoti, Ze napříště lze v ,,umíní" dělat jen jedno: odrážet a fotografovat skutečnost existující, skutečnost komunistickou. Ze noví revolucionáři proti jejich skutečnosti jsou nepřípustní. Odtud pův o d j e j i c h umělecké estetiky, o d t u d onen směr, kterému oni ř í k a j í .socialistický realism u s ' . T e n t o socialistický realismus je v p o d statě p o l i t i c k ý m z á k a z e m n o v é t v o ř i v o s t i , zák a z e m t v o ř e n í n o v é skutečnosti, odlišné o d skutečnosti komunistické. Socialistický realismus j e totiž j e d i n ý směr, k t e r ý lze k o n t r o l o v a t , a proto j e jedině m o ž n ý v zemi, k d e j e k o n t r o l o v á n o v š e c k o . C o není p o d kontrolou — na p ř í k l a d s n y ! — j e e o ipso mizerné. N e b o , j a k se ř í k á , protirevoluční, p o n ě v a d ž
SKUTEČNOST •¿7 ju revoluční. Neboť podstatou všeho komunismu je absurdní tvrzení, že jejich revoluce je konečná. í!e se dějiny zastavily. A nutno zde zdůraznit, že toto tvrzení není jen historicky falešné a reakční, že jejich revoluce jc konečná, že se déjiny zastavily. A nutno zde zdůraznit, že toto tvrzení není jen historicky falešné a reakční, nýbrž také a především neumělecké. Zde konečně jsme u tragedie oněch umělců, kteří před vítězstvím komunismu s ním sympatizovali. Nyní vidí, že je konec jejich svobodě tvoření a že si komuvislé na ně, na bývalé a vysloužilé revolucionáře, dávají větší pozor než na obyčejné smrtelníky. 2e prostě se musejí odebrat buď na pensi, kterou jím komunisté za staré služby někdy poskytují, nebo že se musejí stát jen pasivními obdivovateli komunistické doby. Krátce vidí, že ,,básníci a státníci m a j í společnou cestu", jak jim to pěkně vyložil pan Ladislav Stolí v knížce typicky nazvané „Skutečnosti tváří v t v á ř " . Stát a umění jedno jsou, libují si nyní komunisté. K a ž d ý ovšem, kdo jen něco zná i dějin, ví, že určité napětí mezi státem (společností) a uměním je nejen prospěšné, nýbrž nutné, lííkám „určité nap ě t í " : je-li přímý boj, pak je jistě se státem a společností něco v nepořádku. Není-li žádného napětí, pak je něco v nepořádku —. s uměním, a to je případ tak sváného umění v komunistickém státě. T a m m a j í básníci a tak zvaní státníci skutečně stejnou cestu, asi tak, jako má stejnou cestu ovce s řezníkem, který ji vede na porážku. T a porážka, to je ona komunistická skutečnost, které se umělec má podívat tváří v tvář. A pak se tragedie umělců p r o v a l u j e : ti větší umírají nebo utíkají, druzí prostě přestávají tvořit a psát, a ti nejubožejší , , t v o ř í " a píší, jak se jim poručí, a to nejen nemravně, nýbrž i neumělecky. A jsou za to zahrnováni tituly a ponězi, a b y i navenek bylo jasno, že přestali býti revolucionáři. Nestačí jim již titul umělce, a přivěšují k němu přídavná jména, jako k d y b y každý přívlastek pravého umělce j e n nesnižoval. Řekli jsme si již, že v žádné době a v žádném národě úkol umělců nebyl lehký. Pařížský dav se smá! a jeho tisk urážel umělce vystavující na první impresionistické výstavě. Avšak tento odpor nemyslícího davu nebyl tentokrát tak organisován jako je komunisty organisován dnes. Tenkrát Manet ještě nemohl býti zavřen a, nemohl-li třeba vystav o v a t v jedné síni, směl si nalézt jinou nebo vystavovat na ulici. Dnes však už ani tuto
ulici nemá. j e dějinnou „ z á s l u h o u " komunistické strany, že dovedla primitivní p u d y nemyslícího davu organisovat a vkloubit v uzavřený systém. Socialistický realismus, který, jak jsme viděli, není ani socialistick ý m ani realismem, je svou podstatou organisovanou davovou nechutí ke všemu novému a ještě neznámému. Zde jako hned tak nikde jinde setkává se k určitému cíli v y p j a t á takového Hitlera nebo Stalina s leností bezmyšlenkovitého davu. Umělec, opravdov ý umělec, je stejný nepřítel diktátora jako jím ovládaného stáda. Zde si otrokář i otroci p o d á v a j í ruce. Režim, neuznávající takové skutečnosti, možnost lepší skutečnosti, je ovšem režim reakínt. Skončí ovšem tak, jako všechny reakční režimy předchozí. A praví umělci budou i jeho prvními a vlastními hrobaři, Není jen pravděpodobné, je jisté, že i v našem národě vyrostou noví bojovníci, trochu jiní než ti, na které myslí Zápotocký, a také jiní — a to zdůrazňuji — než jaké si představují i d a v y protikomunistické. N e b o ť pro umělce není návratu, není návratu ani k tomu, co b y l o lepší než komunismus. Budou to v určitém smyslu lieroové, poněvadž budou musit bojovat proti všem, nejen proti komunistům. Budou to heroové, poněvadž — jak bylo už u nás napsáno — celé umění j e podstaty heroické, povahy aktivní: nová skutečnost zase bude něčím v y d o b y t ý m , co před bojem a zápasem neexistovalo. N e v ě ř m e , že české umění je mrtvo. Jen spí. č e k á a ještě se skrývá. Není to po prvé ani naposledy, co pravé umění musí do katakomb. Žádné opravdové umění však v nich nezůstalo. D ř í v e nebo později — a čím bude uměním vyšším, tím dříve — z nich v y j d e a začne na povrchu země stavět své basiliky věčnosti a kráse. Tak zvaný socialistický realismus je v podstatě jen domyšlením výrobní techniky a strojového pojetí světa. Umělce uvědoměle degradoval na přidavače k pětiletkovému stroji. A v š a k zapomněl, že pětiletkou lze plánovat budoucí výrobu zboží, budoucí populaci, budoucí společnost a stát. Nelze však plánovat budoucnost člověka. T a jest nejistá, jako je nejistá nová umělecká skutečnost, jako je nejisté samo umělecké tvořeni, jako je nejisté vše, co mu předchází — sněni. A snění lidí, snění velkých lidí, bude formovat s v í t dále: sny nejde na dlouho ani censurovat ani zakázat. Leda že již jsme tak daleko, že lze zakázat — člověka.
SKUTEČNOST •¿7
„CO DĚLAT!" V.
MAN
(již.
Amerika).
Dobrý článek „ P a d n o u t na v í t ě z s t v í " v dvojčísle (srpen-září „Skutečnosti" se mimo jiné dotkl problematiky, kterou je dnes neodvratní nucen řešit příslušník českého národa, jenž nesouhlasí ss současným komunistickým režimem a který nechtěl imebo kterému se nepodařilo opustit území ČSR. Protože analysa problému ve zmíněném článku a výsledné konkluse vyžadují určité prohloubení a doplnění, pokusím .se důležitou otázku postoje a chování ne komunisty v komunistickém státě řešit poněkud jiným způsobem, než učinil autor z francouzského Kamerunu. 1 É T A nacistické okupace, poválečná všeobecná demoralisace a desorientace a současná intensivní převýchova českého národa ideemi marx-leninismu zredukovaly počet upřímných demokratů na hrstku lidí, zoufale "bojujících nejen o svou ohroženou existenci, nýbrž i o uchování autentických demokratických zásad, vystavených již po léta v l i v ů m totalitaristického způsobu života. O d p o v ě ď na tuto otázku „ C o d ě l a t " , kterou si doma demokrat klade, bude determinována několika objektivními činiteli. Zamysleme se nad těmi nejdůležitějšími. V y cházejíce z empirického předpokladu, že totalitní režim lze odstranit pouze prostředky mocenskými, promítnou sc nám reálné možnosti demokratů doma lrr> výslednici dvou protichůdných sil: 1. Mocenských prostředků, které jsou jim jako skupině k disposici a které jsou předpokladem jakékoliv politické akce (v nejširším smyslu). 2. Mocenských prostředků komunistického policejního státu j a k o síly „ z a b r a ň o v a c í " . Spolupůsobí mínění českého národa, jako celku, zastávající v daném ,,početním p ř í k l a d ě " úlohu roviny, na níž se obě síly protínají. Pokusme se nejdříve nastínit mocenskou situaci demokratické skupiny doma, při čemž je ihned nutné podotknout, že používáme-li slova , .skupina", činíme tak spíše s ohledu na sociologickou terminologii než k označení faktického politického organismu, který v e skutečnosti neexistuje. Upřením legálního práva na politickou existenci bylo demokraticky smýšlejícím občanům na území C S R znemožněno: a) legálně se organisovat, b) legálně v y p r a c o v a t politický akční program, c) legálně politicky o v l i v ň o v a t ostatní občany, d ) legálně zasahovat do správy a řízení státu, o) legálně udržovat kontakt s po-
litickými přáteli v zahraničí, f ) legálně budovat jakékoliv vlastní mocenské politické prostředky. Demokratické skupině tedy nezbývá nic jiného než vybudovat (řeíeno Čistě teoreticky) svou politickou existenci, svůj politický organismus i}egMn&, tedy domoci se také ilegální politických mocenských prostředků. N e ž se dotkneme hlavních zbraní, kterými disponuje moderní totalitní režim a jimiž účinně znemožňuje politickou činnost většího rozsahu svých odpůrců na území, které svrchovaně ovládá, připomeňme, že dilemma demokrata doma je především míněno jako dilemma reálné nebo potencionální skupiny. Situace odpůrců komunistického režimu jako jednotlivců je, co do možnosti účinně projevit a uplatnit své opravdové přesvědčení, ještě mnohem beznadějnější. Vnitřní politicko-policejní organisace moderních totalitních států se v podstatných rysech mnoho neliší, a ť se již jedná o b ý v a l é nacistické Německo a fašistickou Itálii nebo o současné frankistické Španělsko, komunistické Rusko a t. z v , lidovědemokratickou Č S R . S tohoto hlediska m a j í policejní státy dvacátého století společné především to, že v y t v á ř e j í složité hierarchicky proorganisované těleso politické policie, v němž vlastní placení zaměstnanci ministerstva vnitra tvoří co do počtu nepatrnou menšinu, Policejní organisace totalitního státu je v y b u d o v á n a v e f o r m ě p y ramidy, zahrnující od špičky k základně celý mohutný stranický aparát od nejvyšších kádrových důvěrníků až k obyčejnému stranickému příslušníku bez funkce, který chtěj nechtěj také kontroluje všechen veřejný, rodinný i soukromý život svých spoluobčanů. Dohled politické policie v totalitním státu nejen zex tensi vně!, nýbrž i zintensivněl. H m o t n ý a psychologický ná-
SKUTEČNOST •¿7 tlak vládnoucí strany j e tak v e l i k ý , že rozIcptává všechny ostatní sociální v z t a h y — stává se universálním. N e t ř e b a zde podrobněji. mluvit o faktu, že totalitní stát bez v ý h r a d y kontroluje tisk, rozhlas, poštu, telefon, kulturu, z á j m o v é spolky, školství, Život a vztahy v povolání, a posléze i v z t a h y rodinné, tím že z b a v u j e rodinu zbytku funkce v ý c h o v n é a rekreační. Situace demokratů doma je ztížena ještě okolností, že část se nikdy žádného stranického života nezúčastňovala, a Že ostatní ani před únorem netvořili integrované politické těleso. Pokusy o ilegální sdružení a činnost se tedy přirozeně mohou uskutečňovat jen roztříštěné, na základě b ý v a l ý c h politických stran, církevních organisací a b ý v a l ý c h nadstranických tčlovýehovných, kulturních nebo vědeckých spolků. Znajíce příslušnost všech b ý v a l ý c h funkcionářů a aktivních členů různých předúnarových organisací, komunističtí policejní dohližitelé m a j í práci velnli usnadněnu. N e n í tudíž divu, že k a ž d ý odhalený pokus o vnitřní odboj má za následek proces se skupinou příslušníků té či oné b ý v a l é politické strany nebo jiné organisace. Konečnou zábranou úspěšné ilegální činnosti demokratů uvnitř totalitního režimu jsou určité jejich charakterové vlastnosti, jejich vžitý -politický postoj, který je tolik vzdálený uzavřenému sektářství, tajnůstkářství a ilegalitě, jako je duch konspirace blízký -jejich protivníkům, ať se již jedná o fašísty nebo komunisty. U z a v ř e m e tento díl konstatováním: zkušenosti s pokusy demokratických odbojů totalitních režimů dokazují, že nikdy n e v e d l y k úspěšným závěrům, a že dříve či později velká většina roztříštěných o d b o j o v ý c h skupinek byla odhalena a policejním státem zlikvidována. *
Úkol, který jsme si v y t k l i v druhé části tohoto pojednáni, b y nebyl ani v hrubých obrysech splněn, k d y b y c h o m se aspoň krátce nezmínili o faktoru, který spoluvytváří reálné možnosti demokratů doma v j e j i c h osudovém dilemmatu. č e s k ý národ jako celek (nemíníme n y n í malou skupinu fanatických komunistů a hrstku upřímných demokratů) může v e vnitropolitickém konfliktu demokracie se silami totalitarismu zaujmout trojí stanovisko: může b ý t demokratům i ) oporou, 2) nepřátelskou hradbou, 3) neutrálním a pasivním činitelem, který se aktivně ,,nezaangažuje".
N a základě pravděpodobnosti, že komunisté nebudou mít dost času v y c h o v a t novou generaci v duchu své ideologie, a se zřetelem k sociálně-psychologickému v ý v o j i posledních let, který převládal u průměrného příslušníka českého národa, se rozhodneme pro třetí možnost, to je p r o postoj pasivní a v y čkávající. To znamená jinými slovy, že třistaletá tradice vnucené spolupráce vládnoucím režimem, která se stala jedním z charakterových rysů Seského člověka od biivy na Bílé hoře až k nacistické okupaci, bude i nyní a v příštích letech nejpřirozenČjším a nepřijatelnějším vzorem jeho chování. Jednání průměrného českého človčka pod komunistickou vládou bude tedy, a to v měřítku ještě mnohem větším než za nacistické okupace, ovládáno jediným a hlavním motiv e m — snahou po přežití, snahou nedostat se do konfliktu s vládnoucí autoritou, částečné v ý k y v y veřejného m í n f n í v e směru větší sympatie nebo antipatie vůči režimu (které se však v podstatě nedotknou základního utilitaristického postoje jedince se z á j m e m především o sebe a rodinu), budou ovlivňov á n y ; 1) hospodářskou situací a úspěchy či neúspěchy komunistických sociálních reforem, 2) mírou zásahu do soukromého života jedince se strany režimu a intensitou politické persekuce a 3) mezinárodní situací. Je také pravděpodobné, že v případě blížícího se vítězství západních sil se české veřejné mínění tu a tam p r o j e v í pokusy o širší samostatnou politickou akci, a že po osvobození vznikne n o v ý a zveličený mythus o úspěšné podzemní činnosti. De facto však celá většina českého národa bude více méně pasivně očekávat tradiční osvobození zvenčí a nebude znatelně podporovat t y , kdož sc obětují s úmyslem toto osvobození alespoň trochu urychlit. *
Narýsovali jsme jasně situaci demokratů doma a z b ý v á nyní odpovět na otázku „ C o d ě l a t ? " , kterou jsme nadepsali s v ů j rozbor. Má se clemokrat doma činem postavit na obranu svých politických ideálů a tím vědomě v devadesátidevíti případech ze sta uskutečnit „ s e b e l i k v i d a c i " ? N e b o se má především snažit přežít a tím oslabit smutnou pravdu, že ideologické v á l k y 20. století především hubí elitu? V této alternativě spočívá podstata sociálně-politického dilemmatu, které jsme si vzali za úkol pomocí sociologické analysy rozřešit.
•¿7
SKUTEČNOST Zvážení obou možností j e velmi těžké, odpovědné a z mnohých důvodů také nebezpečné, V" případě, že klademe důraz hlavně na zvýšení prestyže českého národa u demokratického Západu a na efekt psychologický, který v y v o l á doma i za hranicemi jinak prakticky b e z v ý z n a m n ý odpor proti komunismu, rozhodneme se p r o řešení prvé. Máme-li namysli více demokratickou budoucnost českého národa, tolik závislou na přežití kádru uvědomělých demokratů, kteří b y jednou opět stočili politickou dráhu českého národa směrem M a s a r y k o v ý m , budeme volit možnost druhou. My v exilu nemůžeme a nesmíme rozhodovat o tom, co doma mají nebo nemají dělat. Můžeme pouze radit — a diskutovat. A o definitivní odpovědi na kladenou otázku diskutovat musíme! D o m n í v á m se, že vzhledem k určitým pravděpodobnostem je užitečnější druhá řešení, při Čemž přirozeným kriteriem (mioio jiné) budoucího roztřídění „kolaborantů prospěchářských" od „kolaborantů donucec e n ý c h " (zvláště u příslušníků inteligence) bude sociální kariéra a sociální postavení, jehož ten či onen během v l á d y komunistů dosáhl. L z e s dosti velikou pravděpodobností tvrdit, že po třetí světové v á l c e : 1) se rámcové sociálně-politické uspořádání evropského kontinentu uskuteční bez podstatného v l i v u Evropanů samotných a že tudíž chování, zásluhy a „ p r e s t i ž " jednotlivých evropských národů během světového konfliktu pozbudou, vzhledem k tomuto budoucímu uspořádání, té důležitosti, jakou měly na př.
během a po skončení druhé světové v á l k y ; 2) jednotlivé evropské státy, zbavené v mnohých věcech suverenity, si budou zčásti sam y určovat vnitropolitický kurs a proto bude důležité, aby se v každému národu uchovala co nejsilnější demokratická skupina, připravená tento kurs ovlivnit; 3 ) přirozenou reakcí veřejného mínění bude odklon do prava a bude úkolem demokratů, a b y tento odklon udrželi v rámci demokracie; 4) nastane ještě větší hospodářský, sociální a morální rozklad než jsme zažili po pádu protektorátu. Bude opět hrozit nebezpečí, že v dočasném chaosu se dostane do popředí republiky druh lidí z v a n ý „pathologickou ssedlinou lidská společnosti". Bude úkolem demokratů tomu zabránit; 5) se vrátí demokratický exil a shledá, že ztratil psychologický kontakt & lidmi doma. Dnes chybí osobnost Masarykova neb o Benešova formátu, která b y svou autoritou zahraniční odboj sjednocovala a zárov e ň doma požívala všeobecné popularity. Demokraticky smýšlející občané v Čechách a na Moravě musí být po všech stránkách připraveni, a b y v příhodné době připravili půdu p r o demokratické uprchlíky, vracející se z ciziny. Krátce řečeno, demokraté doma jsou v situaci zajaté b o j o v é jednotky, která se nemůže momentálně účastnit b o j e aktivně — ten se rozhodne bez j e j í účasti. Ztráta každého v o j á k a citelně tuto b o j o v o u jednotku seslabí pro úkoly, které ji čekají v budoucnosti, neboť b o j o demokracii neskončí nikdy. N ě k d y v životě národa více než symbol K r e ó n — A n t i g o n a platí heslo „ M r t v ý v o j á k , špatný v o j á k ! "
DOBÁCH, kdy cítím, že veškerá důstojnost, lest a pravá hodnota člověka je v tak velkém nebezpeli, tu to, co dává sílu a smysl našemu životu, je právě vědomi. Se existují mladí lidé — nechí je jich jakkoli málo a necht jsou z kterékoli země — kteří nelení, kteří si uchovávají svou mravní a intelektuální bezúhonnost a protestují proti každému totalitnímu heslu, každému hnutí, usilujícímu o zlomení, ovládnutí a podmanění myšlení, o oslabení ducha (neboť o ducha konec konců jde). Je to vědomí, že tito mladí lidé tu jsou, že žiji oni, kteří jsou solí této země. Právě toto vědomí posiluje důvěru nás starých; ono umožňuje mní, který jsem již tak stár, stát tváří v tvář smrti bez zoufání. ANDRÉ GIDE.
NEBOŤ jsme jako by je měl odsunout. jen zdánlivé.
kmeny stromové ve sněhu. Zdánlivě leží kladce na něm a malý náporNe, to nelze, nebot jsou pevní s půdou spoutány. Ejhle, ba i to je Franz
KAFKA:
„STROMY"
'{Betrachtung,
1913).
skutečnost
ZPĚT K HLUBINĚ BEZPEČNOSTI JUSTUS. Pročítám rád sešity „Skutečnosti" a prošívám s autory článků jejich hledání, tápání, chůzi v nejistotách. Některé články jsou pravdě blíže, jiné se snaží ji nalézt, článek Catonův ,.Padnout pro vítězství? (ř. J-8) považují za jeden z podnětných příspěvků h analyse duchovní a mravní krise českého národa. Považuji ztrátu důvěry v právo za jeden z podstatných znaků onoho duševního a mravního rozkladu, v němž dnes národ je. Proč však došlo k této ztrátě důvěry v právo? Došlo k ní teprve nyní, nebo jde o latentní zjev, který teprve teX vychází na povrch? 2 J A J Í S T Ě zevní události politické ničily v českém člověku jeho smysl p r o m r a v n í hodnoty a zejména jeho jemný cit pro spravedlnost, který ho vedl v dějinách velmi bezpečně a který —• podle Palackého -— byl živnou půdou jeho heroického zápasu v e středověku. Tento smysl p r o spravedlnost v y t v o ř i l také rámec veškeré činnosti M a s a r y k o v y . B y l o b y b ý v a l o možno vést b o j proti R u k o pisům, za Hilsnera, za obrodu českého života, k d y b y tento b o j byl b ý v a l veden v e v z d u choprázdnu, bez o z v ě n y , bez citlivého souznění české duše, která spravedlnosti žila a v ní nalezla svůj v ý r a z nejčistší? B y l o b y b ý v a l o možno uchovat duchovní dědictví národa nezcizené a neochuzené za doby okupace, k d y b y nebylo b ý v a l o této v í r y v e spravedlnost? A b y l o b y možno pomýšlet na zavedení spravedlivého rádu v tomto národě nyní, k d y b y c h o m nedoufali, že právě cit a smysl pro p r á v o a spravedlnost jsou s konečnou platností odstraněny z duše Českého člověka? Bohužel tímto citem, vlastností takřka národní, b y l o hospodařeno nevalně a již od počátku svobodného Československa b y l smysl pro spravedlnost urážen tím, že spravedlnost víc a více se stávala záležitostí politickou a nikoliv tím, čím má b ý t : hlubinou bezpečnosti občanské a mravní. Nezávislost soudcovská — v první republice zpočátku v y s o k á — byla čím dál tím víc proměňována v závislost. N a stranách, na lidech, na okolnostech! R e f o r m a trestního zákona a trestního řádu provedena nebyla. B y l y neustále kolise mezi právem slovenským ( b ý v . uherským) a rakouským, platn ý m v historických zemích. Za dvacet let p r v n í republiky, se republika nezmohla na vlastní zákonodárství, ani civilní ani trestní. Kolise předpisu se stala p o okupaci v důsledku presidentova dekretu a platností některých předpisů z doby okupace pravou
džunglí. B v l o nedemokratické, bylo nespravedlivé, bylo nepolitické ponechávat v platnosti H i t l e r o v y předpisy. Bylo-Ii třeba v ý jimečných zákonných opatření, měl je odhlasovat parlament. N a těchto nedemokratick ý c h H i t l e r o v ý c h předpisech byla založena pak seric dalších, nyní už m a s o v ý c h křivd. P r v n í z nich b y l retribuční dekret! Byl v y p r a c o v á n v emigraci s naprostoji neznalostí domácích poměrů. B y l v naprostém rozporu s právní tradicí země. Zajisté b y l o zapotřebí potrestat válečné vinníky, ale nestačily k tomu řádné československé zákony, mezi něž patřil také zákon na ochranu republiky? Nestačily tyto zákony, které zákonodárce v y p r a c o v a l v klidu a rozvaze? Zajisté že stačily. B y l y v nich i nejvyšší tresty za nejvyšší zločiny proti republice. B y l o demokratické nadiktovat dekret, o němž se vůbec nevědělo, zda obyvatelstvo s ním souhlasí? K d o b y l o d p o v ě d n ý za justiční k ř i v d y , které tento dekret napáchal? Dekret, který měl b ý t zaměřen proti nacistům, se stal politickou zbraní vnitřní politické arény a postrachem nikoliv pro nacisty, ale p r o Čechy! V něm b y l y porušeny všechny zásady řádného práv a a právní cit b y l otřesen do základu. Dekret porušoval zásadu, že nelze dodatečně vyhlašovat za zločin, c o jím nebylo v době, k d y se trestní čin nebo to, co se dodatečně za trestní čin p o v a ž u j e , stalo. Dekret porušoval zásadu demokratického zákonodárství. Dekret vyhlašoval v podstatě zásadu stranického soudnictví, vyhlašuje vlastně tuto zásadu v ustanovení o složení lidov ý c h soudů! K d o chce napravit všechny k ř i v d y , které tento dekret způsobil? B u ď šlo o revoluci, a pak nebylo třeba dekretu, nebo šlo o právo či mělo jít o zdání p r á v a , ale pak tento dekret b y l o to nejhorší, co se mohlo stát pro porušení práva. K a ž d ý v á l e č n ý vin nik b y b ý v a l podle platných zákonů si přišel na své, a to řádným
srarrErmsT řizcníul solidním. Stárnu'- právo připouští T i á v n ! teorie jen za mimořádných poměrů • v dobř v z p o u r y , revolty, pozdvižení. A l e žr.dná 7. příčin, opravňujících zavedení stanného práva, netrvala v době, k d y b y l dekret vyhlášen! N a š e kritika neplatí zásadě — k a ž d ý vinník budiž podle práva potrestán, a tím spíše vinník, který v y u ž i l poměrů válečných — naše kritika patří praxi, jak se projevila v nedemokratickém dekretu a jak se projevila v oné spoušti, kterou dekret za sebou zanechal. V žádném civilisovaném státě nejsou lidé zatýkáni v ústavu p r o choromyslné, v žádném civilisovaném státě nerozhoduje o t o m , zda někdo je či není choromyslný, vězeňský dozorce. V žádném civilisovaném státě nejsou lidé voděni k soudu s nožem, vbodnut ý m do prsou, v žádném civilisovaném státě nemá kat p r á v a , a b y odsouzence před popi a vou poličkoval ( v i z trestní zákon, p l a t n ý v někdejší Č S R : Trest smrti nesmí býti žádným způsobem zostřen!), v žádném civilisovaném státě nebude předseda soudu p o poravě podávat katovi a takovému katovi ruku! Úpadek civilizace, jaký se projevil v •provádění tak zvaného retribučníko dekretu, byl strašlivý. Mlčely k tomu všechny politické strany, komunisté to sváděli na své protivníky a ti ostatní se zase báli komunistů! Reiribuční dekret otřásl hluboce každým smyslem pro spravedlnost a výslovně spravedlnost zpolitisoval! Kam to vedlo dál, netřeba podotýkat. A takovýto ,,dekret" byl vyhlášen cestou naprosto nedemokratickou, byl vlastně dílem několik lidí, ,,nadlidí", kteří se domnívali, že mají jakési nikým jim neprop&jčené právo přijít á diktovat celému národu. Musíme mluvit otevřeně a upřímně, chceme-li shuteině vědět, kde jsou kořeny zla. Demoralisace, která postupní uváděla samu spravedlnost v posměch a zpolitisovala ji, snažila se po třicet let namluvit národu, že jediná positivní hodnota je politická strana. C e l ý volební řád byl od počátku nedemokratický, oligarchický, protože nedával nikomu, k d o nebyl členem politické strany, možnost, a b y pronesl svůj názor, a a b y mohl také při volbách svůj názor před voliči obhájit. K d y b y t a k o v ý nedemokratický v o lební řád b v l o mělo Rakousko-Uhersko, nebyli b y se T . G. Masaryk ani Drtina stali poslanci rakouské říšské r a d y . O d této další nespravedlnosti Byl jen krok k systému poíia-
•n ('/¡vání v e ř e j n é h o m í n ě n í v i i b e c , j a k se to začalo p r a k t i k o v a t již za druhé r e p u b l i k y , p;ik za o k u p a c e a k o n e č n ě p o o k u p a c i íi ř.a k o m u n i s t i c k é h o řádu. V ý c h o v a mládeže se nenesla k tomu, aby b y ! pěstován smysl p r o věčné lidské hodnoty. P>y)a pěstována, v ý c h o v a k ,,stá.tnosti", což znamenalo k jednostrannému uznávání nadvlády politických stran, Mravní v ý c h o v a , která b y pěstovala smysl pro spravedlnost, prf statečnost, p r o osobní obětavost, to vše b y l o v y m ý c e n o . Naše poměry b y l y v ž d y spíše oligarchické. než demokratické. B y l o to prostředí, které poskytovalo živnou půdu diktaturám. Demokracie se u nás stojně nevžila jako v Německu, snad pro podobnost naší p o v a h y s německou. Přehlížíme jemnosti denního života, a jednou z nich jo právě spravedlnost. K d y ž se v y d a l o heslo proti někomu, že je to „nepřítel r e p u b l i k y " , nikdo nj/koumal, k d o to heslo v y d a l a proč se zahajuje štvanice. Stádovosti b y l o politicky v y užíváno k tomu, a b y byli odstraňováni nepoI r c l n í kritikové. B y l o to za p r v n í republiky - - po p r a v d ě řečeno v míře menší než později — ale b y l o to. K d v ž pak i v á ž e n ý politik p o roce 1945 napsal do L i d o v e k své pověstné „ D o k o l a b o r o v a l i " , ničemný a surový útok na profesora Šustu, j a k ý div, ž e se brzy na to n a j d e soudce potřásající veřejnou rukou surovému katovi? Je snad n ě j a k ý rozdíl v hladině tohoto novinářského ůtokn a tohoto surového gesta? Jestliže se Česká inteligence domnívala, áe neúctou k právu si získá obliby, u tak zvaného „ l i d u " a že takovouto demagogií lze čelit demagogií ještě větší, p a k se zmýlila a doplatila na to. J e j í úkol byl „ i n t e l i g e r e " a nikoliv lichotiti n í z k ý m d a v o v ý m pudům. Jak jinak b y si b y l počínal Masaryk. K d y b y byl jednal podobně, pak b y nebyl v y b o j o v a l ani Rukopisný b o j , ani b o j za Hilsncra, ani zápas za politickou svobodu svého národa. V době vzrůstajícího antisemitismu nebyl b o j za Hilsncra b o j e m lehkým, a přece šlo j e n o zjištění skutkové podstaty v kriminálním procesu. Jaká péče byla v ě n o v á n a takovému zjišťování! Pamatuji se, jak t a k o v ý vrchní rada Kratochvíl 11 pražského trestního líčil v obyčejném, doznaném případě v r a ž d y ! Jak k a ž d ý detail předváděl porotcům, j a k nestranně ukazoval na skutkový stav a j a k ý m p r o j e v e m naprosté nestrannosti bylo jeho soudcovské resumé! T o byl starý rakouský soudce — hechválím ho. ani proto, že to byla stará doba ani proto, že to bylo Rakousko — ale bylo to věčné, zákonu odpovídající, a
3.4
SKUTEČNOST
h l a v n ě : spravedlivé! Snad za Rakouska, k d y byl veden ustavičný b o j s německou menšinou, byl u nás hlubší a jemnější smysl p r o spravedlnost. Snad i proto, že tu byla p r á v ě stálá kontrola Čechů N ě m c i a N ě m c ů Čechy. Nové československo musí se vrátit d o hlub i n y bezpečnosti, musí pěstovat smysl p r o věčné lidské hodnoty a musí b ý t : ' 1. demokratické
do všech
důsledků;
2. spravedlivé ke všem a bez ohledu na kohokoliv, s naprostou neodvislostí soudcovskou a s moderními zákony občanskými, trestními i moderním výkonem trestu! j.
pěstující již v mládeži smysl pro věcně lidské, zdánlivě abstraktní, ale vysoce praktické hodnoty, jako je spravedlnost, obětavost, duch kamarádství, smysl pro národní lest, smysl pro národní tradici.
Retribuce nebudiž prováděna j a k o odplata a slova „ r e t r i b u c e " nebudiž užíváno. T i , kdož se provinili, b u ď t e ž souzeni podle platných zákonů p r v n í republiky. T y t o z á k o n y jsou dostatečné a postihnou každého v i n n í k a i ty, kteří si vysloužili oprátku na krk již nyní. N i k o m u nebudiž o m e z o v á n o p r á v o na obranu a k a ž d é m u budiž dopřáno odvolání. Je lépe delší trestní proces, s p r a v e d l i v ý a správně v e d e n ý , než krátké procesy se spoustou nespravedlivostí a justičních omylů. P r o sprosté zločiny, spáchané v y u ž i t í m komunistické okupace, není třeba politických plášťů. K d o někoho udal politické policii, která je nezákonnou institucí, budiž potrestán podle následků svého u d á n í : p r o v r a ž d u úkladnou, p r o těžké ublížení na těle, p r o loupež a pod K d o j e členem politické policie, budiž potrestán podle svých provinění nebo pro členství v státu nebezpečné organisaci podle zákona na ochranu republiky. Z á k o n na ochranu r e p u b l i k y stačí také p r o osnovatele a pomahače komunistického puče. R o v n ě ž p r o všechny přisluhovače režimu. Všichni, kteří se účastnili procesu nad Miladou Horákovou a spol., jsou vinni vraždou úkladnou a pan Keclik j e vinen účastí na v r a ž d ě úfeladné a v y c h v a l o v á n í trestních činů a v y bízením k nim. Z a daných okolností není tento m ů j názor předbíháním soudnímu rozhodnutí, protože všichni, o něž jde, poskytli dokonalé d ů k a z y o s v ý c h trestních činech.
VĚŘÍM spasen
v hodnotu svět.
malých
národů,
Všichni, k d o ž změnili násilím ústavu repub l i k y , jsor: dostatečně v moci zákona, bude-lt na ně uplatněn zákon na ochranu republiky. Chceme-li ústavní, demokratický a spravedlivý stát, musíme tyto zásady uplatňovat od počátku a k tomu máme jediný podklad', ústavu a zákony odhlasované svobodně zvoleným parlamentem. Bude-U nový parlament chtít nové zákony, odhlasuje je. N a v y l u č o v á n í z v y s o k ý c h škol stačí ustan o v e n í o omezení osobní s v o b o d y a r o v n ě ž zákon na ochranu republiky. Všichni, k d o ž se dopustili trestních činů, z nichž vznikla škoda materiální, b u ď t e ž odsouzeni k náhradě š k o d y . T a t o škoda je podle zákona V y mahatelnou exekucí s ponecháním existenčního minima. P á n i profesoři, kteří k t o m u působili, s p a d a j í p o d uvedená ustanovení trestní, a v případě, že budou pro zločin odsouzeni, ztrácejí automaticky svá místa a nár o k y na pensi podle platných zákonných předpisů. Jen žádné v ý m i n e č n é z á k o n y a dekrety, jen žádnou nespravedlnost, j e n žádné porušování p r á v a proti těm, kdo p r á v o porušili. Má-li m í t v ý k o n spravedlnosti opět smysl mravní, smysl konstruktivní p r o lidskou p o v a h u a pro národ a stát, pak to musí b ý t skutečná spravedlnost a ne jen j e j í m o l y v y žraný plášť. O b n o v m e spravedlnost v celé j e j í m r a v n í čistotě, ušlechtilé kráse, d e j m e každému p r á v o na nestranné rozhodování v těchto životně tak" důležitých věcech a jistotu, že nikdo, p r a v í m — nikdo — nemůže konat b e z p r á v í a nemůže b e z p r á v í m ohrožovat druhého. Spravedlnost je sestrou svobody. Kde není spravedlnosti, není s v o b o d y . P o j e m spravedlnosti n i k d y nezastará a nemůže býtí nahražen ani k o l e k t i v y ani brigádami ani ničím j i n ý m . J e spjat s lidskou b y tostí a j e od n í neodlučitelný j a k o nelze v y jmout mozek z člověka a neporušit jeho život. Č l o v ě k ž i j e j e n s v ý m i hodnotami lidskými, hodnotami d a n ý m i m r a v n í m zákonem v něm. Spravedlnost je základním kamenem stavby každého lidského společenství. A chceme-Ii mít lidské společenství na bezpečných základech, pak základní k á m e n spravedlrosti položme na dno oné b u d o v y , která podle přání všech lidí dobré vůle m á b ý t i stmelena v ě č n ý m tmelem lidského společenství — svobodou.
Věřím
v
hodnotu
menšiny.
Menšinou
ANDRJĚ
GTDE.
bude
SKUTEČNOST •¿7
CO TEĎ?
ODPOVĚĎ
M.
JIRÁNKOVI.
V minulém čísle Skutečnosti b y l uveřejněn článek " C o t e ď ? " od Miloše Jiránka, k t e r ý analysuje současnou a již od počátku t r v a j í c í knsi £s. exilu. Souhlasím v podstatě s rozborem a zjištěním příznaků-. Souhlasím již méně s v y m e z e n í m úkolů. Nesouhlasím se způsobem, k t e r ý m je problém položen. Jed i n ý m v ý c h o d i s k e m je zajisté ,, začít pracov a t jednotlivě a o s a m o c e n ě " . Jak nás však m ů ž e t a k o v ý t o způsob práce přivést k názoru, že jedním z úkolů čs. exilu j e „ u k á z a t i Západu, proč j e nutno, a b y c h o m b y l i opět samostatní, proč na příklad není m o ž n o připustit návrat N ě m c ů a t d . " ? Z d á se mi, že individuální stadium, zbavené tlaku stranického nebo nacionalistického prostředí, nám naopak m n o h d y ukáže — při nejmenším nejistotu tohoto postulátu. Svědčí o tom ostatně celá diskuse, která byla o sudetském problému vedena k d y s i na stránkách Skutečnosti, T e h d e j š í m pisatelům b y l v y t ý k á n absolutní nedostatek „ p o l i t i c k é h o s m y s l u " A přece j e n smysl p r o skutečnost ( n e m l u v ě o smyslu p r o určité m r a v n í zásady) p o k l á d á m za přednější. Pohled na skutečnost českon ě m e c k ý c h vztahů — bez b r ý l í tak z v a n ý c h „ h i s t o r i c k ý c h n u t n o s t í " (nutnost, která j e n a v í c jiná p r o Cechy a j i n á pro N ě m c e ) nám zakazuje v y n á š e t rozsudky tak velikého do-
sáhu. P o k u d se pamatuji, nebyla diskuse ve Skutečnosti vedena snahou o nalezení nějakého řečení, ale jedině vůlí odstranit jedno z tčch ,,t?.bu", na které naše politika tolik trpí. Podaří-li se nám odstranit rodinné fetiše, které se jednou zvou „ k o n t i n u i t a " , jednou „ p ř á t e l s t v í se S S S R " , „historické nepřátelství mezi N ě m c i a C e c h y " , „sebeurčení nár o d a " — snad se nám podaří připravit i cestu budoucímu řešeni. C o se týče položení problému — možná, že se m ý l í m , ale n e i n f o r m o v a n ý čtenář musí mít d o j e m , že na pozadí všeho zla je n ě j a k ý pan Peroutka. V í m velmi málo o posledních „ u d á l o s t e c h " čs. exilu. Z d á se mi v š a k , že jejích neblahými strůjci jsou ostatní p r á v ě tak — neTi více — a ť už se jmenují občanský nebo socialistický blok. Posléze snad je správnější a vhodnější v y n e c h á v a t při jak ý c h k o l i v replikách slovíčko „ p a n " (pokud se snad neodpovídá „ p a n u " H i t l e r o v i nebo „ p a n u " Drdovi). P ř á l b y c h si ostatně, a b y Skutečnost podala opravdu nestranný referát o n o v ý c h rozkolech v R a d ě . V ě ř í m , že j í m článek Miloše Jiránka nechtěl b ý t ; působil na mne však j a k o zaujetí velmi nejasného a nedoloženého stanoviska. L, ČERYCH (Bmgy).
NOVA LITERATURA
který j e lektorem sociální psychologie 11a oxfordské Ruskin College, nikterak netají své vlastní hluboce demokratické stanovisko a svůj odpor ke komunistickým cílům a metodám Přesto však popisuje a v y s v ě t l u j e události v Č S R , které předcházely komunistickému puči, s mimořádnou objektivitou a analytickou důkladností. Základními podmínkami, které komunistickému puči a jeho katastrofálním následkům připravily cestu, jsou mu, v e d l e celkové světové politické konstelace, tr-agické o m y l y československých demokratických vůdců a nerealistické postoje převážné části československého veřejného tisku. Z á v ě r knihy v y z n í v á j a k o důrazné v a rování Západu p ř e d metodami komunistického ímperiaEsmu a před slabostí a zmateností dobromyslných demokratů, kteří často zcela n e v ě d o m k y jsou účinnými komunistickými spojenci. Maně sc p o přečtení vnucuje lítost nad tím, že tato kniha nemůže b ý t určena za
KNIHA
O ČESKOSLOVENSKÉM
PADU,
Snad p r v n í m opravdu důkladným a o b j e k t i v n í m rozborem průběhu a příčin komunistického puče v československu je kniha D r . Otty Fríedmana THE BREAK-UP OF CZECH DEMOCRACY ( v y š l a v Gollanczově nakladatelství v L o n d ý n ě , 1950, s předmluvou p r o f . Gilberta Murraye). Proti dřívějším spisům tohoto druhu, z části sentimentálním, x části apologetickým, j e tato kniha v á ž n ý m příspěvkem současné sociologické a politické literatury; j e jednou 2 nejcennějšícb příruček k poznání komunistické strategie a taktiky na straně jedné, i zkázonosné, p ř í m o paralysující desorientovanosíi mnohých demokratů na straně druhé. Autor,
3.4 potvinnou četbu v š e m dezorientovaným a demoralisovaným, v š e m dnešním mnichovanům, smiřovatelům, propagátorům „ d o r o z u m ě n i " m e z i demokracií a komunismem. V ž d y ť tak m n o z í ještě dnes p ř í m o sveřepě o p a k u j í c h y b y československých demokratů, odmítajíce vzíti si poučení z případu svých čcskosl ov enských pře dchůdců. D r . F r i e d m a n posuzuje o m y l y českoslov e n s k ý c h demokratů b e z v á š n ě a stranického zs ujetí. Jeho cílem není hysterické „ o d h a l o v á n í v i n y " , které se stalo m ó d o u v části emigrace, n ý b r ž co nejjasnější a nejpřesnější rozbor politických chyb a o m y l ů , jejichž p o znání umožní přiměřenější jednání v budoucnosti. J e d n í m ze základních faktorů čcskosi venského p á d u je autorovi m y l n á zahraničně-politická koncepce československých demokratických vůdců v cele s presidentem Benešem, která se v y t v á ř e l a j i ž během druhé světové v á l k y a byla založena na neznalosti nebo ilusionistickém i g n o r o v á n i cílů Sovětského svazu a satelitních komunistických stran. A u t o r ukazuje, j a k českoslovenští p o litikové b ě h e m v á l k y i p o ní patřili m e z í přední p r o p a g á t o r y Sovětskéhto svazu na Západě, j a k houževnatě přemlouvali Z á p a d k důvěře v e velmoc, j e j í ž se sami za nedlouho měli stát obětí; t y p i c k é v tomto směru jsou v ý r o k y mluvčího československé v l á d y v L o n d ý n ě D r . R i p k y , prohlašujícího s naprost ý m přesvědčením, ž e bolševická revoluce v Rusku znamenala, konec imperialistíckých tendencí, které charakterisovaly carismus, a že S o v ě t s k ý svaz p e v n ě hodlá respektovat s v o b o d u a nezávislost m a l ý c h sousedních národů. D r . R i p k a a ostatní č l e n o v é londýnské v l á d y se o nedostatečnosti této koncepce přesvědčili bohužel příliš pozdě. N a mnoha míslech ukazuje D r . F r i e d m a n přesvědčivě, j a k Ceši a Slováci v posledním desetiletí opouštěli demokratickou cestu, nastoupenou p r v n í m československým presidentem. P o r. 1945 českoslovenští d e m o k r a t é b u ď s důvěrou nebo , , z taktických d ů v o d ů " přijímali hesla a ideje lživé sovětské p r o p a g a n d y a n e o d v a ž o v a l i se v ničem kritisovat svého v ý c h o d n í h o „ s p o j e n c e " . K l a m a l i tak sami sebe, v e ř e j n é mínění i c e l ý ostatní svět. J e j i c h c h o v á n í b y l o jednak nerozumné, jednak nemorální. N e v ě n o v a l i pozornost b o j i demokratů v sousedních státech proti totalitnímu bolševismu a za hranicemi p o d p o r o v a l i spíše své komunistické nepřátele než demok r a í y , d o m n í v a j í c e se naivně, že z a tento postoj sklidí sovětskou p o c h v a l u a blahovolnost, že opuštěním ostatních zachrání sebe.
SKUTEČNOST Dopustili se nehumánního činu integrálním odsunem nejen" nacistických, nýbrž i demokratických N ě m c ů na národnostním podkladě. Vnitropoliticky se nepostarali mezi lety 1945 a 1948 o skutečný demokratický r o z v o j , bránili autonomnímu politickému a m y š l e n k o v é m u v ý v o j i , p o k u d se neshodoval s několika stranickopolitickými škatulkami, mezi něž národní ž i v o t a priori rozdělili. U d r ž o v a l i v e ř e j n é mínění v říši snů; „ n ě m e c k ý m n e b e z p e č í m " strašili v době, k d y N ě m e c k o b y l o rozděleno a obsazeno, a svého budoucího sovětského p o p r a v č í h o v y d á v a l i za „ s p o j e n c e " . N ě k d e j š í odpůrci M n i c h o v a a m m c h o v a n t s v í byli nej většími m n i c h o v a n y vůči bolševickému nebezpečí. N e v y u ž i l i m o ž ností, které p o r. 1945 b v l y d á n y , jejich „ m y s h b y l y tak z a m l ž e n y , Že nechápali, že sami sobě. v y k o p á v a j í h r o b " . N a politické r o v i n ě b y l osud československé demokracie zpečetěn, k d y ž se demokratičtí v ů d c o v é p o d řídili sovětskému komandu v záležitostí účasti na Marshallově plánu; tragedie byla dokonána únorem 1948, k d y o v š e m tito demokraté nemohli nalézti síly a prostředků k od poru proti komunistickému puči a stali sc tak z v e l k é části obětí své vlastní p ř e d c h o z í p o l i tiky.^ S v ý m n e p r o z í r a v ý m , nepříliš demokrat i c k ý m a m r a v n í m postojem ztratili českoslovenští demokraté značnou část sympatií demokratického světa a p o z b y l i s v é h o dříve nepochybného p r á v a d o v o l á v a t se jeho p o moci a p o d p o r y . Otevřené přiznání této skutečnosti j e samo a sobě již p r v ý m krokem k nápravě. K n i h a j c založena na důkladném studiu politických faktů; j e j í p r o n i k a v é z á v ě r y sě o tato f a k t a o p í r a j í , jsou v y v á ž e n é , kritické a spravedlivé. V detailech j e možno nesouhlasit, lze snad také klástí odlišnou míru důrazu na některé aspekty československé situace, o nichž D r . F r i e d m a n pojednává. V každém případě však je toto dílo přínosem, osvětlujícím konečně jasně h l a v n í fáze československé kalvárie. Jeho v ý z n a m není j e n úzce československý, n ý b r ž v prav é m slova smyslu s v ě t o v ý . P r o myslícího Čechoslováka v exilu b y důkladné prostudov á n í této k n E k y m ě l o b ý t p ř í m o m r a v n í m p ř í k a z e m , j e třeba doufat, ž e The Bre-ak-Up of Czech Democtacy bude p o d k l a d e m p r o další studie i náležitě o c e ň o v a n ý m přínosem k budoucímu politickému programu českoslov e n s k ý c h demokratů. P r o celý d e m o k r a t i c k ý svět j c jednak poučením, jednak v a r o v á n í m , H. J.
HÁJEK.
SKUTEČNOST
•¿7
DOPISY SSSR
—
LUD
A
REŽIM.
Dovolte mi, abych •učinil několik poznámek k zajímavému jinak článku v j-8 čísle srpenzáří, „Skutečností", pod titulkem ,SSSR, Jud a režim' od Karola Běláka. Zásadně bych chtěl zaujmout stanovisko k návodu autora, který doporučuje pro úspěšný boj proti SSSR. Pod bodem i) p. Bělák doporučuje Západu „ v y e l i m i n o v a t z p r o p a g a n d y každou tendencí proti Rusku, nenahrávat menšinám proti ruskému Ž i v l u " , To znamená, že pro autora nacionální politika carského režimu a Stalinova SSSR je správná a nemá být změněna. Jak se má tedy rozumět názoru autora, zjištěném na jiném místě-. ... .". ako národnostní, ztroskotaly i ostatně politiky" j SSSR? ]e tedy p. Bělák toho názoru, že i fiktivní vyznání národnostní otázky v SSSR v přítomné době mčlo by zmizet v jediném moři nového ruského státu? Autorem je zejména ignorována otázka ukrajinského národního odboje. Mohlo se to stát ze dvou důvodů: z neznalosti faktů nebo z nesympatie k ukrajinskému osvobozeneckému hnutí, které charakterisuje kromě Rusů také některé kruhy polské a československé emigrace. Pouhou formou dopisu není možně obsáhle dementovati názory autora řadou faktů o přítomných událostech na Ukrajině, jimiž by se dal dokázat opak tvrzení ve větě: ,,nacionalismus menšin nema Sivěj tradicie, víidcov ani program". Kdo je jen trochu obeznámen s vývojem událostí během I I . světové války a po ni, ví, že na Ukrajině trvá od r. 1942 ozbrojený odpor zpočátku proti Němcům a nyní proti Rusům. Toto hnutí i; známě pod jmémen ,,Ukrajinská Povstalecká Armáda" (UPA) a je ilegálně rozvětvena v celé Ukrajině, ba i na Sibiři mezi deportovanými Ukrajinci. Výrazným cílem tohoto hnutí je národní osvobození. Když mluvíme o ,:vůdcích", ptáme se, v které jiné lidově demokratické zemi jsou takoví organisátoři antikomunistického odboje jako na př. na .jaře padlý gen. Taras Čuprinka, anebo současný velitel UPA, plk.- Vasyl Koval? Tito lidé jsou známí nejen bojem na Ukrajině, ale též stykem s ostatními antibolševickými hnutími za ,,Železnou oponou". Aby mohl p. Beiák tvrdit, že „ruskc-ukrajinský antagonismus" se projevuje jen v emigraci a „za
hranicemi SSSR, jc vcelku bezvýznamný". ni' laskavě prostuduje tylo problémy nejen z ukrajinských, ale i cizích pramenů. Co se týče nejnovějších zpráv z Ukrajiny, autor tohoto dopisu mi* je může zprostředkovat v originálních dokumentech. Ukrajinské osvobozenecké hnuli má celkem jasný program, což by se p. Bělák mohl dověděl r>a základě tohoto materiálu, a to; národní a sociální osvobození, samostatný ukrajinský demokratický stát a rozčlenění ruského impéria na národní státní celky. Kategoricky odmítám tvrzení autora o ,,levosti" každého anlikomunismu v SSSR. These p. Běláka, že ,,protikomunismus, fundovaný nábožensky, nacionálně anebo slobodnopodnikatelsky nepředstavuje v SSSR reálnou silu", vyplývá z úplné ignorace problematiky národů v sovětské sféře a z neznalostí vnitřní kultury a společenského zřízení především takových národů, jako Baltiků, Ukrajinců, Bělorusů, Kozáků a Grutínců. Pan Bělák uvažuje celý komplex protibolševického boje ze stanoviska prakticky zá • parného-, boj proti Stalinovi, NKVD, byrokracii, kolehtivisaci, otrocké práci, deportaci a bídě. Je fakt, že proti tomuto zlu národy SSSR bojují a budou bojovat, ale nebojuje se jen , , p r o t i " , ale i , , z a " , a to za národní osvobození od bolsevicko-ruské nadvlády, za demokratické zřízení, sociální spravedlnost, obnovení náboženské svobody, osobních a politických práv, soukromého vlastnictví atd. Toto autor článku nechce vidět, protože se divá na celou sovětskou problematiku, a zvlášť na boj ukrajinského národa za svobodu brýlemi levého socialisty, zabarvenými sympatiemi k ruskému imperialismu. V asyl MARKUS (Fribourg). * P Í S A L SOM SVOJ C L A N O K „ S S S R — L U D A R E Ž I M " v prísnej snahe p o d a ť v ě r n ý obraz toho čo som za s v o j h o iS-mesatného p o b y t u v S S S R videi. UŽ na mieste som si uvědomil, že obraz o Rusku, i o ruském antíkomunizme, ktorý som si priniesol z d o m o v a , sa n e k r y j e so skutočnosťou. Niektoré z n o v ý c h p r v k o v b o l y tak prekvapujúce, že som ich overeniu v ě n o v a l toTko tasu a energie, k o ť k o som len mohol. P o d o t ý k á m , že váčšinu s v o j h o p o b y t u v S S S R som b o l v zázemí, p o ž í v a j ú c neobmedzenej slobody pohybu a nehateného styku ě obyvatel'stvoni Pripúšťam rád, že m o j e p o z n a t k y b o l y skreslené v o j nou, ktorá snáď na chviTu utlumila ruskoukrajinské r o z p o r y , a j e tieŽ možné, že 18
SKUTEČNOST
3.4 mesiacov bola dobu příliš krátká mi dokladné ro/.poznanie tých p r í i d o v , ktoré skrýv a j í ! p o d p o v r c h e m sovietskej skutočnosti. P o d o t ý k á m však tiež, že přesné tie věci, ktorých ignorovanie mi V á š list v y t ý k á , m a už v S S S R p ř e k v a p i l y , a p r á v ě tie p r v k y som si o v ě ř o v a l v i a c e j než ostatně. N i k d e na U k r a j i n ě v d o b e o d marca 1942 až do septembra 1943 som neviděl markantnějších stop po ukrajinskom oslobodzovacom boji, alebo hnutí. O b y v a t e l s t v o S S S R b o j o v a l o len na dvoch frontách, na sovietskej a na n e m e c k e j . Ž e na sovietskej straně ukrajinsko-nacionálnych m o t í v o c h nebolo, netřeba dokazovat'. N a nemeckej straně b o j o v a l i Vlasovci ticž naprosto bez o n ý c h m o t i v o v . B a n d e r o v a skupina, poěetne nejslabšia a iba micstami v činnosti, b o j o v a l a nejčastejšie na obe strany. Poznal som túto skupinu dobré; m a l a silné demokratické instinkty a neujasn ě n ý federalistický program. B o l y v nej nacior.álne tendencie, ale v y h r a n ě n ý , separatistický nacionalizmus som nezistíl prakticky nikde. N i e k o ť k o banderovských skupin, ktoré som poznal, viedli dokonca Rusi. N a základe svojich skúseností z R u s k a proste nemĎžcm potvrdit', že b y sa ruskoukrajinský antagonizmus p r e j a v o v a l v S S S R tak v ý r a z n é ako v exile. A k o obecný j a v som ho nikde na U k r a j i n ě nekonštatoval, ani v širokých vrstvách obyvateTstva a ani v inteligencii. Pripúšťam však rád, že sa m ó ž e m m ý l i ť a budem p . Markusovi v ď a č n ý , ak m i poskytne ním spomínané originálně dokum e n t y , ktoré m o j o m y l v y v r á t í a. Z o t r v á v a m taktiež pri s v o j o m tvrdení, že „ r u s k ý antikomunizmus j e 1'avý až do špiku k o s t í " . J e prirodzené, že v ý m í n k o u sú Baltici a vSbec n á r o d y alebo národné skupiny připojené k S S S R až p o roku 193Q, T o m o j e zisteníe 1'avosti ruského antikomunizmu m a stálo v e í a bolenia h l a v y . P o celú dobu svojho p o b y t u v S S S R som si kládol o t á z k u : „Čo bude ď a l e j ? T í ruskí antikomunisti nechcú Stalina, teror, deportácie . . ., ale v ó b e e nechápu, že tie v ě c i sú nutný epilog socialistick é h o dobrodružstva v ruskom prostředí a ruské j tradicii. K t o chce v Rusku odstrániť Stalina a ponechat' štátne vlastníctvo, kontrolu, páťročnice a pod,, ten si čoskoro v y p e s t u j e nového S t a l i n a . " P r i s v o j o m tvrdení, že ruský antikomunizm u s j e v e d o m e alebo n e v e d o m e ,,1'avý do špiku k o s t í " , k a t e g o r i c k y t r v á m . T á lavosť bude totiž p r v ý p r o b l é m nového Ruska a, ako som to bezpečne a na mieste zistil, i no-
v e j U k r a j i n y . A k n o v ý poriadok půjde příliš ,,(lo p r a v á " , v y v o l á presne ten odpor širokých vrstiev, k t o i ý kedysi tak fatálně p o mohol komunistom za občianskych v á l o k . R u s k ý antikomunizmus je 1'avý, čo vlastně nie j e třeba ani v y s v ě t l o v a t ' : L u d i a v „ s t a r o m " Rusku nevedia a p o tridsiati rokoeh „ p ř e v ý c h o v y " ani nemóžu v e d i e f m y s l i e ť v i n ý c h kategoriach než tak alebo onak komunistických. T i , ktorí b y predsa inač mysleli, sotva ušli oku N K V D . Jestliže tvrdím, že ruský antikomunizmus j e s v o j í m sposobom komunistický a teda zas potencionálně stalinský, chcem len zdorazniť zodpovědnost' Z á p a d u , k t o i ý bude sám musieť n á j s ť riešenie. M 6 j p r o g r a m akcie proti S S S R som koncip o v a l úmyslné záporné. K t o chce, m o ž e poj e m „ p r o t i S t a l i n o v i " , ,,proti N K V D " . . , f o r m u l o v a t p o z i t i v n ě : „ z a vládu L u d u " , „ z a občianske s l o b o d y " . . . P o k l á d á m však tá negativnu formuláciu n i e k d y za účinnejšiu. O b á v á m sa, že obyvatel' „ s t a r é h o " Ruska už nevie, čo si představit' p o d „ v l á d o u l ' n d u " alebo „ o b č a n s k ý m i s l o b o d a m i " . Pre začiatok j e snád' lepšie začat' negatívne. N a zakončeme m o j e j repliky chcem ubezpečit' p. Marku sa, že n e m á m antipatií k U k r a j i n c o m , i ked' vel'mi silné p o c h y b u j e m o demokratické] kvaliůkácii v ý c h o d o e v r o p s k é h o nacionalizmu. N i e som 1'avý socialista, ale liberál, tak ako tomuto p o j m u rozumie B Croce alebo S. de Madariaga. K ruskému impeiializmu nemám o nič vačŠíe sympatie a k o p . Markus. Karel
BĚLÁK.
*
DOSTAL JSEM DO RUKOU VÁS ČASOPIS, který mne překvapil vysokou úrovní na vyprahlém úhoru naší emigrace. Přikládám předplatné a těším ne na příští lis lo, neboť z psaní vidím, že neotročíte politickým tajemníkům. Cítím, Že jedině svobodné psaní může odhalit pUČÍny mravnífto rozkladu našeho národa a správně jste ukázali na odsun sudetskýck Němců, který způsobil, Se se luza přehoupla do vedeni národa. Takový přesun provedli nacisté v Říši s majetkem židů a sociálních demokratů; tohle nechtějí vidět naši lidé, jejichž počínání nebylo ani demokratické ani odpovědné, F. K. {New York).
MNOZÍ ,.SKUTEČNOSTNTď mne požádali, abych revw pogratuloval k jejím posledním číslům, což rád činím. Musím se Vám pochlubit, Se dobře zakotvila jak mezi novo-, tak mezi starousedlíky. Většina neplatících odběratelů se ozvala a slíbila vyrovnat předplatné. M. J. {Uppsala).
O M L O U V Á M E SE za technické nedostatky lednového čísla, které b y l y způsobeny přesídlením
„ZENA
SE
NEMÁ
PLÉST
DO
MÍNĚNI a dává lidi Přeju Vám (Brusel).
POLITIKY
změnami administrace. bilance
Úvodní
byl článkem red
akčním a jeho autorem nebyi K a r o l Bělák.
*
DLE MÉHO SKROMNÉHO Váš časopis má krásnou úroveň dohromady, nikoliv rozeštvává. mnoho úspěchů. M.R.
a
článek Prozatímní Nedopatřením
se
článku Znaky
úpadku
stalo,
že
jméno
autora
Josefa K o d í č k a ,
vy-
padlo z textu. Redakce
.
—
Londýn.
."
. . . říkával mi můj tatínek, když jsem byla malá a když jsem nechtěla pochopit, proč vlastně zakazuje mamince účastnit se různých schůzi, být členkou nějaké strany, nebo snad dokonce pro ni pracovat a podobně. ,,Protože politika je špína, kazí charakter a žena má vychovávat děti a ne se zabývat takovými věcmi — a vůbec žena tomu nerozumí," byla vždycky jeho odpověď. Vzpomínám si na jedny volby. Tatínek byl někde na cestách a všechny ženy naší domácnosti byly bezradně. Maminka tehdy musela telefonovat tatínkovi a zeptat se, co že to mají vlastně volit. Bylo mi to už tenkrát k smíchu a zajímal') mne, jak to bylo v jiných rodinách. A zjistila jsem, že pouze jedna žena, ze všech těch, kterých jsem se ptala, volila z přesvědčení a se zájmem. Byla to jedna komunistka. Jinak jsem všude slyšela podobné historky jako se odehrávaly u nás — někde, kde byl muž členem nějaké strany, bylo ve většině případů nařízeno, S* se bude volit to či ono. Jinde, kde byly právě hádky v domácnosti k vůli spálenému obědu, žena z protestu místo třebo Soc. dem. volila schválně nár. dem. Jinde zase byla dceruška zasnoubená s kandidátem nár. soc. a tak bodejiby maminka nepodpořila a nedala do obálky místo čísla 4 třeba 7, Co na tom, vždyt ona se stejně o pflitiku nestará a vůbec tomu nerozumí. Pamatujete se na ty zástupy Sen, které házely květiny na cestu, jíž projížděl Hitler? Klekaly si na chodník, kudy přešel. íííká se, Se prý to byly Seny, které mu dopomohly k tak rychlému vzestupu. A to asi jen proto, Se měl fascinující pohled. A nezdálo se vám, že když přijel Gottwald na Václavské náměstí, aby oznámil svým věrným, že je konec doby utlačování kapitalisty a že nastává doba spravedlností, že převládaly nadšené výkřiky zfanatisovanýck žen? Zena měla, má a bude mít asi vždycky blíže k fanatismu než muž. Ale není právě proto důležité a není povinností mužů snažit se odstranit ten fanatismus, který obyčejně pramení z nevědomosti a který, jak jsme viděli, může vést k tak velkým omylům. Ne posíláním žen vařil, když se jedná o politiku, která „přece kazí charakter" — ale jednak dělat politiku takovou, která charakter nekazí, ale spíše upevňuje a pomoci ženě stát se uvědomělou a hodnou toho, používat svého volebního práva (že 50 procent mužů nemá ženám co vyčítat, co se týče tohoto volebního práva, to je ovšem zase další otázka). Od února 1948 uplynuly už tři roky. Nic se u nás v celém exilu neudělalo, až na to, že se zakládají stále nové a nové strany a různé jiné organisace, a tatínkové, kteří tam chodí dělat politiku, říkají asi dále svým dceruškám a ženám: „To nic pro tebe není, politika je špína, to víš . . . " A proč by vlastně politika míla být a zůstat špínou? A proč by nebylo lepší a správnější ji očistit a dát jí pravou její úlohu? „Pravá politika je nepolitická," řekl kdysi Masaryk. Nemá v takovéhle politice žena důležitou ¡tlohu? Nemyslím, Se by měla žena agitovat na schůzích, že má nosit dlouhé kalhoty a mužsky ostříhané vlasy a že se má vlastně ponižovat tím, že chce být rovnoprávnou. — Zena má zůstat Senou, nemá si dát vzít tu nejkrásnější úlohu, kterou jí příroda dala. —• Ale nezdá se mi správným, dávat ženám hlasovací právo a neříci jim, proč je mají, a co s ním mají dělat. Myslím, že ženin hlas asi zhrubne a žena se stává ošklivou, když se obléká do hnědých košil a volá „Heil Hitler" — anebo když si váže vlasv do nevkusného červeného šátku a křičí ..Proletáři v Šech zemí spojte se", ale nezůstává žena ženou, když bojuje za lidská práva a říká ,.Všichni dobří lidé spojte se a pomozte nám vytvořit lepší svět"? M,
Oznamujeme v y d á n í nové knihy v
Karla Čapka „Hovory s TGM" Kniha vvtde pravděpodobní v červnu v omezeném počtu výtisků. Z á v a z n é o b j e d n á v k y mmiu za?latí proto naší administraci co nejdříve. — Cena 12 s. (i d. plus poštovné, /újťmcóm pošleme seznam knih, které v y j d o u v letošním roce jen pro pravidelné odběratele.
BIBLIOGRAFIE SUDETSKÉ PUB L I C I S T I K Y , určená politickým pracovníkům, v y j d e v březnu 1951 v řadě prací Studijního ústavu Skutečnosti, Tato bibliografie obsáhne mimo zevrubných informaci o politické ti kulturní činnosti sudetských Němců podrobný popis všech důležitých knih a časopiseckých článků o této otázce, vydaných sudeískvmi Němci, V čelem publikace je, aby zájemcům usnadnila rozhled po důležitém aspektu německé otázky. Přibližná cena DM 3 . — , nákladem nřmecké mutace D E M O C R A T I A M I L I T A N S . Zájemci nechť napíší na adresu: MUENCHEX, Schiessfach átní 62, GERMANY.
Koncem ledna t. r. v y š l o další číslo německé mutace D E M O C R A T I A v zlepšené úpravě. 2 obsahu uvádíme; Die Idee Nr. Eins {Bělák), demokratische
Moral
Volk
und
und
Europa
Zwischen lák), Loon), jemand
{Bclák),
Die
und
Autoritaet
zum
jungen
{Wolf),
ewig Gestrigen
[Bě-
Eoedcralismus Deutschen
Möglichkeiten
(van
des
Kohlbenheyer
neuer Maertyrertypus? K U P U f E M E CESK1-. A S L O V E N S K É K N I H Y A Č A S O P I S Y : klasiky, (lila náboženská, hospodářská, historická. beletrii starší i novou poesii. V Německu platíme v markách, v ostatní cizině dolary. Podrobné nabídky s udáním požadované cenv na redakci S K U T E Č N O S T I , Muenchen, Postamt 62. Schlicssfach 6, U.S. Zone, ťicrmanv.
UdSSR: Amerika
(CoUoredo-Mannsfeld),
Chaos
Die
Um eine
iBregha),
Regime
Einleitung
(Caduz),
6, Post-
Herrn — ein.
{Demetz),
(Skalický)
Die
atd.
Cena výtisku DM 1.50, rusp. ekvivalent
mezinárodními
odpovědkam;.
U k á z k o v á čísla zdarma. Zájemci nechť se hlásí na adresu: MUENCHEN,
GERMANY,
U.S,
Z O N E , Schliessfach 6, Postamt fia.
LOFKO SOFT DRINKS
MI-
L I T A N S , v rozsahu osmdesáti stran,,
LTD.
MANUFACTURERS
41-5, CHIPPENHAM MEWS LONDON, W. 9. „ S K U T E Č N O S T " . Independent Revue f o r Politics. Literature. Sociology and m o n t h l y in Great Hrjtnin. Publisher's O f f i c e : 28, O r c h a r d Crescent, Kilgware. P r m t i n c Co.. Ltd.. V. H i p h St.. W a r w i c k .
Economy. Published Printed hv W a r w i c k